Vznik Hnutí nezúčastněných zemí. Alternativa kestudené válce.

Počáteční pozice Jugoslávie při hledání třetícesty.

„Menší evropské národy vyjádřily po odtržení Jugoslávie od Informbyra touhu povzájemné bližší spolupráci, zejména skandinávské země, Belgie atd. A ačkoli s niminedosáhl objem ekonomické výměny nikterak zásadních hodnot, jejich politický vliv

se ukázal být velmi přínosným.“1

Annotation

After the Second World War the European continent stood divided

between two clearly defined and competing systems of

government, economic and social progress. Historians have

repeatedly analyzed the formation of the Soviet bloc in the

east, the subsequent superpower confrontation, and the

resulting rise of Euro-Atlantic interconnection in the west.

This paper addresses the foreign relations of Yugoslavia during

1950’s following Yugoslavia’s expulsion from the Soviet bloc

when its party leadership increasingly granted the Foreign

Ministry resources needed to establish a wider and more

important range of diplomatic relations than those of any East

European state.

Keywords

foreign policy, Yugoslavia, Non-aligned Movement, Josip Broz

Tito, Koča Popović, Edvard Kardelj, Stalin–Tito Split, Soviet

Union

1KARDELJ, Edvard:Reminiscences: The Struggle For Recognition and Independence: The New Yugoslavia, 1944–1957. London 1982, s. 128.

Úvod

Potřeba hledání třetí cesty v celosvětové politice vznikla po

konci druhé světové války jako důsledek Studené války, procesu

dekolonizace a jistého mocenského vakua, vzniknuvšího mezi

Západním světem, vedeným Spojenými státy americkými (dále jen

USA), a východním blokem, kterému dominoval Sovětský svaz (dále

jen SSSR). S tím byla spojena ideologická a zahraničně

politická konfrontace a závody ve zbrojení mezi dvěma

supervelmocemi. V padesátých letech se tato mezera začala

zaplňovat státy z Třetího světa, které nenáležely k žádnému ze

dvou mocenských bloků.

Tento třetí „anti-blok“ odmítal participovat na

antagonismu Západ – Východ a soustředil se na hledání vlastní

cesty k ekonomické a politické soběstačnosti. V roce 1954 byl

čínským ministerským předsedou ČouEn-lajem a indickým předsedou

vlády Džaváharlálem Nehrúem formulován princip vzájemné mírové

koexistence, který pod pěti body vešel ve známost jako Panča

Šíla. Tímto byla stanovena jistá „třetí cesta mezinárodní

politiky“. V roce 1955 si v indonéském Bandungu stanovilo za

cíl vzájemnou spolupráci 29 afrických a asijských nezávislých

států. Vzájemné komuniké známé jako „deset bandungských

principů – Daša Šíla bylo obsáhlejším vyjádřením mírové

koexistence, jež si stanovily Čína a Indie o rok dříve. Žádný

ze zainteresovaných států se nepřikláněl ani na jednu stranu

studené války, proto si zvolili cestu neutrality. Tato forma

byla postupně v červnu 1961 v Káhiře a v září 1961 v Bělehradě

rozšířena a formována do podoby Hnutí nezúčastněných zemí.

Identifikovat počátky tohoto hledání je cílem předkládaného

článku, a stejně tak podrobit kritické reflexi dosavadní práce

zabývající se tímto fenoménem.

Roztržka Stalin–Tito

Jedním z nejvýraznějších momentů v moderních dějinách

Jugoslávie byla bezesporu roztržka Stalin–Tito. Informbyro2 28.

června 1948 oznámilo vyloučení Jugoslávie z organizace a taktéž

se dožadovalo výměny vedení Komunistické strany Jugoslávie

(KSJ). Představitelé Kominterny toto rozhodnutí odůvodňovali

tím, že se Komunistická strana Jugoslávie svojí domácí

zahraniční politikou odchýlila od linie a hlavních zásad

marxismu-leninismu. KSJ byla obviněna, že ztotožňuje zahraniční

politiku SSSR a imperialistických mocností a že očerňuje

sovětské vojenské experty.3Nadto byl Tito kritizován, že není

2Informbyro či Kominforma (oficiálně Informační byro komunistických a dělnických stran) byla Moskvou řízená mezinárodní organizace komunistickýchstran. Byla založena koncem září 1947 na konferenci v polském městě SzklarskaPoręba a navazovala na činnost během války zrušené Kominterny. Vedle Komunistické strany Sovětského svazu dále sdružovala komunistické strany Bulharska, Československa, Francie, Maďarska, Itálie, Rumunska a Polskou sjednocenou dělnickou stranu. Až do vyloučení v roce 1948 byly členy také komunistické strany Jugoslávie a Svobodného území Terstu. 3CLISSOLD, Stephen (ed.):Yugoslavia and theSoviet Union 1939–1973: A documentarysurvey. Oxford 1975, s. 202. Toto obvinění bylo ovšem pravdivé.Tito a Stalin se mezi léty 1945–1948 hašteřili o mnohých dílčích problémech, nicméně zásadním důvodem byly Titovy námitky k sovětské poválečné zahraniční politice. Jugoslávské vedení nahlíželo na Stalinovykroky vůči západním spojencům z období druhé světové války jako na příliš úslužné. Sovětský Svaz byl (podle mínění KSJ) ochoten přenechat západním mocnostem příliš velký vliv v Evropě, aniž by akceptoval jugoslávské právo na vedoucí roli mezi komunistickými stranami východní Evropy.

ochoten dělat kompromisy ohledně nezávislosti KSJ, kterou si

vydobyla již během druhé světové války.

Tento moment znamenal zásadní obrat v jugoslávském

nahlížení na zahraniční politiku. Vyloučení z východního bloku

donutilo Jugoslávii hledat nové mezinárodně politické vazby.

V počáteční fázi exkomunikace z Informbyra hrozilo Jugoslávii

vážná vojenská nebezpečí ze strany SSSR, a tak se Bělehrad

orientoval na smluvně ukotvené západní spojenecké vazby. Koncem

prosince 1948 vystoupil Tito se svým prvním kritickým

hodnocením Informbyra. Vyjádřil přesvědčení, že při modernizaci

a industrializaci Jugoslávie upřednostňuje pomoc a spolupráci s

lidovými demokraciemi, ale zcela explicitně uvedl, že „pokud

nám naši spojenci z lidových demokracií nebudou ochotni pomoci, potom budeme

nuceni naše nerostné suroviny prodávat jinde, i kdyby to mělo být do kapitalistických

zemí…“4 Nicméně v následujících letech se s tím, jak vojenská

hrozba ztrácela reálné obrysy, Jugoslávie začala orientovat na

země třetího světa, se kterými ji spojovala společná ekonomická

i politická témata a možnost spoluutvářet koherentní zahraniční

politiku, která by těmto státům zajišťovala novou pozici

v celosvětové politice a poskytovala podporu proti budoucím

hrozbám.

Cesta k HNZ (Zahraniční politika podle Edvarda Kardelje)

Téměř okamžitě po oficiálním vyloučení Jugoslávie

z Informbyra byl na místo ministra zahraničí jmenován Edvard

Kardelj5, nejbližší spolupracovník J. B. Tita. Již v době

jmenování do funkce byl Kardelj mužem, kterému Tito (nejen4Borba, 28. Prosinec 1948, s. 1.

v otázkách zahraniční politiky) důvěřoval nejvíce. Kardelj

následoval ve funkci předchůdce, Ivana Šubašiće a Stanoje

Simiće, kteří se nikterak výrazně nezasloužili o podobu

zahraniční politiky Jugoslávie.6Nahrazení údajně promoskevského

Simiće Kardeljem bylo také chápáno jako symbolický útok na

Stalina.7 Volba Kardelje byla motivována jeho pozicí

v politické hierarchii Jugoslávie, jeho loajalitou k Titovi a

jeho řečnickými a vyjednávacími kvalitami a neustále ji

potvrzovaly impozantní výsledky jugoslávské diplomacie

v následujících letech. Jugoslávie se pod jeho vedením rychle

stala členem Organizace spojených národů (dále jen OSN) a dále

získala pozici nestálého člena Rady bezpečnosti (dále jen RB

OSN) v lednu 1950.

Díky politickému vlivu Kardelje se dostávalo ministerstvu

zahraničí mimořádných finančních obnosů, kteréžto umožnily

vytvořit z tohoto úřadu nezávislou instituci, jejíž rozpočet

neměl konkurenci v žádném jiném resortu. Ministerstvo zahraničí

5 Edvard Kardelj (27. ledna 1910, Lublaň – 10. února 1979, Lublaň) byl slovinský marxistický teoretik, politik a státník, blízký spolupracovník maršála Josipa Broze Tita.6 Do nástupu Edvarda Kardelje na post ministra zahraničí, nebyla tato funkce popravdě nikterak signifikantní. Jeho tři předchůdci byli jmenováni za účelem uspokojení zahraničních pozorovatelů. Smodlaka (1943–1944) a Šubašić (1944–1945) byli předváleční politikové chorvatského původu, kteří byli zástupci v jugoslávské exilovévládě. Tyto funkce jim byly uděleny na žádost Spojenců, kteří požadovali poválečnou spolupráci partyzánů a četniků. Simić (1945–1948) byl do úřadu jmenován na žádost SSSRa později obviňován z přílišného příklonu jeho zahraniční politiky ke Stalinovi.7 Ostrakizace Jugoslávie ze soustavy socialistických států znamenala ekonomický a vojenský bojkot, na který muselo jugoslávské vedení reagovat. Právě Kardelj v této době formuloval myšlenku samosprávného socialismu a návratu k čisté podobě marxismu, která se promítla i do činnosti KPJ, jež vroce 1952 změnila svůj název na Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ). Kardelj jugoslávský režim považoval za nejvyšší formu sociálně spravedlivé společnosti a při mnohých příležitostech kritizoval sovětský režim

(dále jen MZV) Jugoslávie započalo navazovat vazby přesahující

evropský kontinent. Kardelj cítil, že pokud se má Jugoslávie

vymanit ze sovětské sféry zájmu a udržet si svoji neutralitu,

musí navazovat bilaterální spolupráci i s nekomunistickými

státy mimo sféru vlivu SSSR.8Kardelj ve svém projevu před

Valným shromážděním OSN již v roce 1949 vyjádřil jugoslávské

zájmy v méně rozvinutých mimoevropských zemích. K rozkolu

Stalin–Tito prohlásil, že: „postoj SSSR k Jugoslávii dostatečně

ukazuje, že na sovětské vedení se nemůže vždy nahlížet jako na

mluvčího současných snah o demokracii a mír ve světě“.9Kardelj

nespojoval ekonomické obtíže Jugoslávie jen s konfliktem

se SSSR, ale také s problémy rozvojového světa obecně.10 „A

proto by měla být jednou z hlavních otázek dnešního světa

ekonomická pomoc a spolupráce rozvojovým zemím pro posílení

jejich prosperity a nezávislosti.“11

Domácí popularita Kardelje a spolu s ním i Titova vedení

rostla nebývalou rychlostí. Po zvolení Jugoslávie do role

viceprezidenta na šestém řádném zasedání Valného shromáždění

OSN se Kardelj vrátil do Bělehradu a byl vítán jako „César“. A

tak si Jugoslávie nejen díky krokům, které byly vedeny proti

SSSR, brzy získala mezinárodní uznání.

Zahraniční politika Koči Popoviće

8KULLAA, Rinna: From the Tito-Stalin Split to Yugoslavia´sFinnishConection. NeutralismBeforeNon-Alignment 1948–1958. Maryland 2008, s. 281.9KARDELJ, Edvard:Reminiscences: The Struggle For Recognition and Independence. The New Yugoslavia, 1944–1957. London 1982, s. 261.10 V roce 1949 Kardelj apeloval při Správě Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA) za finanční pomoc Jugoslávii. Celkově Jugoslávie obdržela 415 mil.$ (amerických dolarů/USD) pomoci UNRRA.11Tamtéž, s. 260.

Koča Popović se stal ministrem zahraničí bezprostředně po

vzniku Balkánského paktu12 a těsně před smrtí Stalina v únoru

1953. V úřadu působil více než dvanáct let do dubna 1966, a byl

tak nejdéle sloužícím ministrem zahraničí v Titově Jugoslávii.

Jeho funkční období je považováno za jedno z nejúspěšnějších

v historii zahraničněpolitických vztahů Jugoslávie. Ranko

Petković toto období ve své knize označuje jako „hvězdnou éru

Jugoslávie“.13

Na rozdíl od svého předchůdce nepatřil Popović do

nejbližšího kruhu spolupracovníků kolem Tita, a tak bylo jeho

jmenování ministrem zahraničí překvapením pro většinu

jugoslávského vedení. Byl vždy vnímán jako nezávislá osobnost,

která si jde za svým cílem, což byla vlastnost mimořádně vhodná

pro udržení nezávislosti ministerstva zahraničí.14Popović byl

přesně tím vůdcem, který byl schopen úspěšně iniciovat

vyjednávání s širokou škálou mezinárodních představitelů,

zejména se zástupci vlád západního světa.15 Navzdory svému

dlouholetému působení ve vrcholných pozicích komunistického

státu považoval Popović přístup Tita a Kardelje k mezinárodním

záležitostem za příliš ideologicky zatížený a bez reálného12Balkánský pakt (1953). Oficiálně dohoda o přátelství a vzájemné spoluprácibyla smlouva podepsaná Řeckem, Tureckem a Jugoslávií 28. února 1953 v Ankaře. Smlouva byla zamýšlena jako obranný mechanismus proti sovětské expanzi v oblasti Balkánu. Pakt zaručoval možnost vzniku vojenské aliance z vojsk tří jmenovaných států.13PETKOVIĆ, Ranko:Subjektivna Istorija Jugoslovenske Diplomatije 1943–1991. Beograd 1991,s. 39. 14 WILSON,Duncan:Tito´sYugoslavia. Cambridge 1979; SINGLETON, Fred:Twentieth Century Yugoslavia. New York 1976. 15Další velmi pádný důvod pro jmenování Popoviće bylo to, že Kardelj nechtělpřenechat svůj post někomu z nejbližšího Titova okruhu, ale někomu, kdo je méně známý. Člověkem, který mohl ohrozit jeho pozici ve vedení strany byl zejména Vladmir Velebit. Velebit byl uznáván západními vládami a jeho diplomatické schopnosti byly všeobecně známé. Ovšem označení za britského agenta sovětským vedením v roce 1948 ho z tohoto výběru vyřadilo.

dopadu na nezávislost Jugoslávie, o kterou se Popović ve svém

úřadu snažil. S tímto postojem se nikterak netajil, což

dokazuje komentář Radia Svobodná Evropa: „nikdy neskrýval

hrdost na svoji intelektuální převahu a perfektní znalost

problematiky“.16 Titovi blízcí spolupracovníci označovali

Popoviće za „salónního komunistu, který se více hodí do fraku

než do uniformy“.17

Veškeré Popovićovy aktivity ve funkci ministra zahraničí

vedly Jugoslávii k politice neutrality. Tato strategie

ponechávala komunistickému režimu dostatek volnosti vlastní

cesty komunismurozvíjení bilaterálních vztahů se zeměmi mimo

sovětský blok. Mezi jeho úspěchy patří podepsání Balkánského

paktu (1953–1954), dojednání rezoluce ohledně otázky Terstu

(1954) a zlepšení vztahů se západním světem. V důsledku

Zaekonomické a politické spolupráce se mu podařilo navázat

rozhovory o vstupu do NATO. Ovšem v zájmu uchování relativně

klidných vztahů se SSSR nakonec z tohoto vyjednávání o

přistoupení k NATO sešlo.

Ovšem až v roce 1958 došlo k obratu v politice

ministerstva zahraničí. Dosavadní orientace na západní Evropu

se již nejevila jako dostatečná pro zachování dostatečně

nezávislé pozice na SSSR. Deset let po slavném projevu Kardelje

ve Valném shromáždění OSN přišla ministerstvu zahraničí jeho

tehdejší slova vhod při hledání precedentu pro formování vazeb

na nové nezávislé státy Afriky a Asie. Počet těchto kontaktů

signifikantně vzrostl od doby, kdy Jugoslávie hledala spojence

16OSA: 76-4-179, Koca Popovic: A Tough Eastern Proletarian Raised by WesternGovernesses, 14.7.1966.17PETKOVIĆ, R.:Subjektivna Istorija Jugoslovenske Diplomatije, s. 40.

na bázi bilaterálních vazeb mimo dosah SSSR s ambasádami

otevřenými v roce 1950 v Novém Dillí a Rangúnu.18 Během deseti

let po rozkolu Stalin–Tito se počet jugoslávských ambasád téměř

zdvojnásobil, z 53 v roce 1948 na 91 v roce 1958.19 Pro

Popoviće byla varianta opětovného sblížení se SSSR reálná jen

za předpokladu, že budou ponechány veškeré vazby na západní

státy, které se podařilo vybudovat.

Pro zahraniční politiku Jugoslávie po roztržce Stalin–Tito

nastala zcela nová situace. Ta spočívala v pragmatickém

vybalancování ze situace, ve které jihoslovanský stát nenáležel

ani k jednomu ze dvou znesvářených bloků studené války.

Z východního bloku byla Jugoslávie vyloučena pro svoje

odmítnutí podřízeného postavení vůči SSSR a do západního bloku

svým politickým systémem jednoduše nezapadala. Logickým řešením

bylo hledání jiné, třetí cesty. Zejména Tito a Kardelj začali

budovat vazby na neevropské země, které se později staly

základním stavebním kamenem Hnutí nezúčastněných zemí.

Některé monografie pokládají za počáteční zlom tohoto

vývoje již rok 1948, bezprostředně po vyloučení Jugoslávie

z Informbyra. Duncan Wilson20 tvrdí, že: „Již od poloviny padesátých let

začal Tito systematicky směřovat svoji politiku k ‚nezúčastněnosti‘, kvůli posílení

jugoslávské mezinárodní pozice. Od roku 1949 byla Jugoslávie nucena osvojit si tento

mezinárodněpolitický postoj. Pro sovětský blok se stala Jugoslávie ztělesněním toho

nejhoršího a na druhou stranu si ani nepřála být součástí západního bloku. Její

18 Kambodža (1955), Maroko, Tunis, Súdán (1956), Ghana (1957), Guinea (1958), Mali, Kypr, Somálsko, Belgické Kongo (1960), Alžír (1962).19Ministeral Meeting of the Co-ordinating Bureau of Non-Aligned Countries, Colombo. Final Communique, 4-9 June 1979, s. 6.20Duncan Wilson (1911–1983) byl britský diplomat a historik. Působil na nejvyšším diplomatickém postu v Jugoslávii mezi léty 1964 a 1968. Specializoval se zejména na dějiny Jugoslávie.

jediná šance na diplomatické úrovni ležela v těsném navázání vztahů s asijskými a

africkými zeměmi, které taky prosazovaly svoji nezávislost.“21 Wilson tvrdí, že

návštěva Haile Salassieho22 v Bělehradě v roce 1954 a Titova

návštěva v Ethiopii v roce 1955 vydláždily cestu pro vznik HNZ:

„Od tohoto momentu přispívalo Titovo nadání pro diplomacii a

obliba v exotickém cestování k formování jugoslávské politiky

směrem k „nezúčastněnosti“.23

I v dalších existujících vědeckých pracích je jugoslávská

zahraniční politika v padesátých letech ztotožňována se vznikem

HNZ. Hlavním zastáncem této myšlenky je Alvin Rubinstein, který

ve své rozsáhlé monografii Yugoslavia and Non-Aligned World

z roku 1970 argumentuje, že se Jugoslávie vydala na cestu

nezúčastněnosti již v roce 1953 na Asijské socialistické

konferenci v Rangúnu a dále pak na Bandungské konferenci v roce

1955.24 Ve skutečnosti se však Jugoslávie neúčastnila ani jedné

z výše uvedených událostí. Pouze na první konferenci byl vyslán

pozorovatel a na druhou již žádný zástupce.25

Tito pozval Gamala Abdela Násira a Džaváharlála Nehrúa na

Brioni v roce 1956, což je například Rubinsteinem považováno za

nesporné krok vedoucí k angažovanosti v HNZ.26Titovy osobní21WILSON, Duncan:Tito´sYugoslavia, s. 123. 22 Haile Selassie I. (23. července 1892 – 27. srpna 1975), byl etiopský císař v letech 1930–1974 (1935–1941 v exilu).23Tamtéž, s. 124.24Bandungská konference, také Afro-asijská konference nebo Asijsko-africká konference, byla první mezinárodní konference asijských a afrických zemí, která se uskutečnila v indonéském Bandungu ve dnech 18. až 24. dubna 1955.25 Mezi účastníky setkání bylo 23 asijských států (s výjimkou Severní a Jižní Koreje a Izraele). Z Afriky se zúčastnilo 6 států. Zastoupení zde měly země jak s prozápadní orientací (Turecko, Filipíny, Jižní Vietnam), stejně tak státy s komunistickým směrováním (Čína, Severní Vietnam). Mezi neoficiálními účastníky byly přítomny Maroko, Alžírsko, Tunis, Libye a Jihoafrická unie. Statut pozorovatelů pak měli zástupci kyperských Řeků a černošských hnutí z USA.26RUBINSTEIN, Alvin:Yugoslavia and Nonaligned World. Princeton 1970, s. 41.

iniciativy jsou opět ztotožňovány s oficiální zahraniční

politikou Jugoslávie, ale je na místě podotknout, že v této

době byl již Koča Popović ministrem zahraničí a nesdílel tento

entuziasmus ke státům třetího světa.27 Zcela je ignorován fakt,

že se Násir ještě v této době plně soustředil na upevňování

svého režimu na domácí politické scéně.

Fred Singleton, přední britský historik zabývající se

Jugoslávií, datuje HNZ již do roku 1948, kdy došlo k roztržce

Stalin–Tito. HNZ bylo základním kamenem jugoslávské zahraniční

politiky po celé desetiletí od počátku padesátých let do

začátku let šedesátých a završením těchto aktivit byla

Bělehradská konference v roce 1961.28 Americká historička

Sabrina P. Ramet tento názor taktéž podporuje tvrzením, že:

„Třetí část triády – HNZ – se objevilo na počátku padesátých let jako důsledek

spolupráce Tita s vůdci třetího světa, jako byli Gamal Násir a Džaváharlál Nehrú,

jejichž snahy vedly k vybudování neutrálních pozic mezi znesvářenými bloky.“29

K podobným závěrům dochází i John Lampe, když tvrdí, že: „Vznik

koordinované politiky mezi zakládajícími členy [HNZ] se datuje již od schůzky Tita

a Nehrúa spolu s člověkem, který se stal Titovým nejbližším spolupracovníkem mezi

těmito vůdci, prezidentem Gamalem Abdelem Násirem v roce 1956.“30 Tři

zakládající členové HNZ, Násir, Nehrú a Tito se skutečně krátce

setkali v roce 1956 na Brioni a poté při OSN v New Yorku

v říjnu 1960. Schůzka na Brioni je často citována jako klíčová,

jež vedla k založení HNZ. Nicméně bezprostředním podnětem pro27 OSA: 76-4-179, Radio Free Europe Report: Communist Area: Yugoslavia: Government 14 July 1966.28 SINGLETON, Fred. TwentiethCenturyYugoslavia. New York 1976, s. 178. 29 RAMET P., Sabrina. ThreeYugoslvias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Bloomington 2007, s.186.30 LAMPE R, John:Yugoslavia as History.TwiceTherewas a Country. Cambridge 2000, s.272.

tuto schůzku byl konflikt mezi Egyptem a Británií o Suezský

průplav a dále pak Dálný východ, Blízký východ a vztahy

týkající se západní Evropy.31Gammal Abdil Násir se stal

ministerským předsedou Egypta teprve v roce 1954 a prezidentem

roku 1956. Jeho iniciativy při zakládání Sjednocené arabské

republiky roku 1958 ho zaměstnávaly maximální měrou až do

jejího rozpadu roku 1961.32 Lze tedy předpokládat, že Násir se

nemohl plně podílet na spolupráci při formování HNZ až do roku

1961.

Tito opravdu cestoval napříč světem a jeho ambiciózní

výroky, jako například často zmiňovaný z roku 1955, že:

„neangažované země vždy byly opravdovými spojenci a skutečnými

přáteli Jugoslávie“ 33, se citují jako důkaz již formované a

institucionalizované politiky HNZ. Ale stále to nejsou

dostatečné podklady, které by určovaly směr a podobu zahraniční

politiky Jugoslávie. Argumentem, který bývá často opomíjen

v souvislosti se zahraničním směřováním Jugoslávie vůči HNZ, je

jugoslávsko-italská dohoda z roku 195434 a fakt, že v polovině

padesátých let tvořil objem ekonomické spolupráce s rozvojovými

31MATES, Leo. Nonalignment theory and current policy. The Brioni Document. Belgrade 1972, s. 379–381. 32 Sjednocená arabská republika (SAR) byl název krátkodobého federativního státu zformovaného unií Egypta a Sýrie (Jemenské království připojení nerealizovalo) v roce 1958. Po vystoupení Sýrie z unie v roce 1961 si Egypttento název ponechal až do roku 1971, kdy se přejmenoval na Egyptskou arabskou republiku.33Duncan Wilson tuto politiku označuje vágním termínem „some such policy“. (WILSON, Duncan:Tito´sYugoslavia, s. 124)34 Svobodné území Terst: 5. října 1954 Spojené království, Spojené státy, Itálie a Jugoslávie vyhlásily v Londýně memorandum o porozumění, které nahradilo stávající vojenskou správu dočasnou civilní správou. Zónu A měla spravovat Itálie s výjimkou obcí Plavje, Spodnje Škofije, Hrvatini a Jelarji (11,5 km2, 3000 obyvatel), které přešly pod jugoslávskou správu stejně jako celá zóna B

zeměmi pouze 2 %.35 V rozporu s těmito fakty poukazuje Duncan

Wilson na ekonomické důvody ke spolupráci s neevropským HNZ.36

Společným rysem zůstává opomíjení relativně nezávislé role

MZVJugoslávie, a tím pádem i dopadu na zahraniční politiku.

Z prací jugoslávské provenience k tématu HNZ jsou výrazná

díla od Radovana Radonjiće Izgubljena Orientacija (vydané

v roce 1985) a Dragana Bogetiće Nova Strategija Spojlne

Politike Jugoslavie 1956–1961 (vydané v roce 2007). Oba autoři

shodně tvrdí, že Jugoslávie hledala politické partery ve třetím

světě již těsně před konferencí v Bandungu v roce 1955, což

považují za první oficiální známky mezinárodní orientace

Jugoslávie na asijské a africké státy.37 Zcela ovšem ignorují

fakt, že na tuto konferenci Jugoslávie nevyslala ani

pozorovatele či zástupce.

Tyto závěry velkou měrou opírají o retrospektivní

publikaci k tématu HNZ od Edvarda Kardelje Istorijski koreni

nesvrstavanja (vydáno v roce 1975).38 Vliv hlavního ideologa

strany Kardelje a Titova osobního životopisce Dedijera na práce

o HNZ a Jugoslávii je vskutku nezanedbatelný.

Wilson však uvažuje o fenoménu zahraniční politiky

Jugoslávie, který formoval pouze Tito a jen on sám měl vliv na

zahraničně politické vztahy s ostatními zeměmi. „Titova snaha o

HNZ a koordinaci politiky nezúčastněných států (hlavně Afriky a

Asie) měla dopad na celosvětovou mezinárodní politiku. Tyto

kroky určily budoucí podobu konfrontace nebo spolupráce mezi35 OSA: 300-1-2-60175, Radio Free Europe/RadioLibertyResearch Institute: Reasons for Yugoslav Trade Difficulties 19 July 1955.36WILSON, Duncan:Tito´sYugoslavia, s. 124.37BOGETIĆ, Dragan:Nova StrategijaSpoljnePolitikeJugoslavie 1956–1961. Beograd 2007, s. 168.38KARDELJ, Edvard:Istorijski koreni nesvrstavanja. Beograd 1975.

vyspělým a rozvojovým světem v oblasti investic a obchodu.“39

Tito byl obklopen gloriolou velkého východoevropského vůdce

z období druhé světové války a prezentován jakožto persona

grata, která sama ovlivňuje mezinárodní vztahy. Kardelj stejně

jako Dedijer ani jednou nezmiňují jugoslávské ministerstvo

zahraničí. A stejně se tak se neobjevuje ani jednou informace o

Kočovi Popovići, dlouholetém ministrovi zahraničí. Což je

alespoň v případě Kardelje částečně pochopitelné, jelikož

Popović jím byl nahlížen jakožto hlavní konkurent v otázkách

zahraniční politiky.

Konflikt zájmů mezi MZV a Svazu komunistů Jugoslávie (dále

jen SKJ)40 je také patrný v momentu, kdy se Titovy (Kardeljovy)

kroky soustřeďují na spolupráci s afro-asijskými zeměmi

v rodícím se HNZ a MZV zatím buduje blízké vazby se státy

zejména Jižní Ameriky. V letech 1946, 1949, 1954 a 1958 byly

vyslány delegace do Jižní Ameriky za účelem vybudování

exkluzivních obchodních a politických vazeb za hranicemi

afrického a asijského kontinentu.41 Konflikt zájmů mezi KSJ a

MZV se nikterak nereflektuje v existujících vědeckých pracích

na téma zahraniční politiky Jugoslávie.

Politika nezúčastněnosti byla zřejmou volbou pro

Jugoslávii po vyloučení z Informbyra, ale byla výhradně

asociována s prezidentem Titem, který inspiroval sérii summitů

HNZ. Jeho neúnavné diplomatické snahy, které se sestávaly

z dlouhých a nákladných cest do Afriky a Asie během šedesátých

39 WILSON, Duncan. Tito´sYugoslavia, s. 1.40 Před rokem 1952 znám jako Komunistická strana Jugoslávie (KSJ).41Argentina, Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Haiti, Honduras, Mexiko, Peru, Uruguay a Venezuela.

let naznačují, jak velký důraz kladl na roli Jugoslávie ve

Třetím světě.42

Závěr

Roztržka Stalin–Tito v roce 1948 měla významný a mnohdy

opomíjený dopad na Jugoslávii. Jugoslávskému MZV se dostalo

nebývalého množství prostředků k boji se sovětskou propagandou

a stejně tak k vybudování zejména nezávislé pozice ve světě a

dále bohaté mezinárodní sítě sloužící k propagaci. To v sobě

skrývalo možnost jeho odděleného fungování, nezávisle na Titovi

a jeho nejbližších spolupracovnících uvnitř strany. Ovšem na

druhou stranu je nutno podotknout, že to byl právě Tito, kdo

umožnil tento nárůst kompetencí MZV.

Jak již bylo zmíněno výše, Tito jmenoval Edvarda Kardelje,

druhého nejvýznamnějšího muže ve státě, na místo ministra

zahraničí bezprostředně po vyloučení Jugoslávie z Informbyra

v roce 1948. V roce 1953 ho v této pozici vystřídal Koča

Popović, ten zde zůstal až do roku 1966 a získal jugoslávské

diplomacii světový věhlas a uznání.

Opakované výpady ze strany Tita a Kardelje nejprve vůči

Stalinovi a posléze Nikitovi Chruščovovi měly za cíl prosadit

nezávislost KSJ a její politiky. Ovšem MZV vedené univerzitně

vzdělaným Popovićem43spatřovalo v tomto jednání hrozbu pro

stabilní mezinárodní pozici Jugoslávie. Tyto spory nejenže

42SINGLETON, Fred:TwentiethCenturyYugoslavia, s. 177. 43Koča Popović úspěšně dokončil filosofii na francouzské Sorbonně v roce 1932.

narušovaly širší diplomatické vazby, ale také hrozilo štěpení

proudu zahraničí politiky Jugoslávie a umenšení pozice MZV.

Popović již na počátku svého působení dosáhl vytvoření

Balkánského paktu (1953–1954), vyřešení Terstské otázky (1954)

a prohloubení jugoslávských vztahů se západními vládami. Nad

rámec ekonomické a politické spolupráce dokonce započal

vyjednávání o přistoupení k NATO a výrazně eliminoval vliv

tajná policie (dále jen UDBA)44. Ze zahraničně politických

důvodu nakonec sešlo z vyjednávání o přistoupení k NATO,

nicméně již od počátku svého působení v roce 1953 se snažil o

hledání kompromisní cesty mezi klidnými vztahy se SSSR a

možností navazovat nevojenské vazby na státy severní a západní

Evropy.

Nicméně v roce 1958 již bylo jasné, že pokud si Jugoslávie

přeje zůstat vně sovětského bloku, bude nezbytné orientovat

zahraniční politiku nejen na evropský kontinent. Relativní

obnovení vztahů mezi SSSR a Jugoslávií v roce 1955 nemělo

dlouhého trvání,45 již v roce 1957 Chruščov požadoval po Titovi

uznání hegemonie KSSS nad ostatními komunistickými stranami,

což by v praxi znamenalo uznání podřadné pozice jugoslávských

komunistů ve vztahu k SSSR.

Mezi roky 1958 a 1961 započalo MZV vyhledávat vazby na

mimoevropské země. Popović začal vnímat, že pro uchování

jugoslávské neutrality bude nutná orientace na nekomunistické

44 UDBA (UDBA nebo UDSA, později SDB nebo SDS) je zkratka označující tajnou policii působící v Socialistické federativní republice Jugoslávie. Bosenskyzkratka znamenala Uprava državne bezbjednosti, srbsky Uprava državne bezbednosti, chorvatsky Uprava državne sigurnosti, makedonsky Управа за државна безбедност, slovinsky Uprava državne varnosti.45 Chruščov navštívil v roce 1955 Bělehrad, aby se omluvil za Stalinovo odmítnutí jugoslávské vlastní cesty komunismu.

země mimo přímý dosah SSSR, ale i nadále zůstával skeptickým

k ideologizaci těchto nově vznikajících vazeb. Zaměřoval se

zejména na praktické aspekty těchto vazeb, jako například na

zásilky jugoslávských zbraní do Barmy.46

A tak již v roce 1958 odvolal Tito svého blízkého

spolupracovníka Mićunoviće47 z Moskvy, což mělo být jasné

znamení, že ponechává Popovićovi volnou ruku při organizaci

MZV. Následovalo navazování užší spolupráce se státy Afriky a

Asie, které později vedly ke vzniku HNZ. Tento obrat započal až

po opětovném zmrazení vztahů se Sovětským Svazem v roce 1958.

Zájmy Jugoslávie po tomto datu vedly k Bělehradské konferenci

v roce 1961, na které dalo 32 států vzniknout Hnutí

nezúčastněných zemí. Toto byl moment, kdy byl Tito představen i

ministerstvem zahraničí jako reprezentant zahraniční politiky

státu.48

Pro Jugoslávii bylo nezbytné, vyvarovat se ozbrojeného

konfliktu se SSSR, a proto MZV spatřovalo nejlepší strategii

pro dosažení nezávislé pozice ve vybudování

zahraničněpolitických vazeb mimo dosah SSSR, ale zároveň ve

vytvoření formálních diplomatických kontaktů mezi těmito dvěma

státy, o což se Popović snažil.49 Tito a Kardelj naopak trvali

46 Viz. ČAVOŠKI, J.:ArmingNonalignment: Yugoslavia’s Relations with Burma and theColdWar in Asia (1950–1955). Washington 2010. 47VeljkoMićunović byl velvyslancem SFRJ v SSSR mezi léty 1956 až 1958. Byl Titovým blízkým důvěrníkem a v době zjitřených vztahů mezi SSSR a Jugoslávií projevil obrovský diplomatický talent, kdy dokázal důrazně zastupovat zájmy své země, ale zároveň udržovat dobré vztahy s Nikitou Chruščovem.48 Josip Broz Tito byl prvním generálním tajemníkem HNZ v období 1. září 1961 – 10. říjen 1964.49 V následném výzkumu se zaměřím na jugoslávskou politiku neutrality, tak jak byla formována MZV, jestliže se jednalo o politickou strategii, či ideologický závazek jakožto důsledek roztržky Stalin-Tito.

na ideologických rozdílech mezi SSSR a Jugoslávií a pokládali

svůj výklad za ideologicky nadřazený, což ospravedlňovalo

jejich odloučení od původního dogmatu nastoleného SSSR, stejně

tak jako politickou nezávislost. Studená válka byla soubojem

mezi dvěma ideologickými systémy a Tito a Kardelj jakožto

horlivý marxisté tvrdili, že jugoslávský konflikt se SSSR by

měl být vyhrán právě na těchto ideologických základech.

Seznam zkratek:

- HNZ – Hnutí nezúčastněných zemí

- KSJ – Komunistická strana Jugoslávie

- MZV – Ministerstvo zahraničních věcí

- NATO – Severoatlantická aliance

- OSN – Organizace spojených národů

- SFRJ – Socialistická federativní republika Jugoslávie

- SKJ – Svaz komunistů Jugoslávie

- UDBA – (UDBA nebo UDSA, později SDB nebo SDS) je zkratka

označující tajnou policii působící ve Socialistické

federativní republice Jugoslávie. Bosensky zkratka

znamenala Uprava državne bezbjednosti, srbsky Uprava

državne bezbednosti, chorvatsky Uprava državne sigurnosti,

makedonsky Управа за државна безбедност, slovinsky Uprava

državne varnosti.

Bibliografie:

Prameny:

- Open Society Archive, Budapest

o HU OSA 300 Records of Radio Free Europe/Radio Liberty

Research Institute, 1949–1994

o HU OSA 300-10 BalkanSection: Albanian and

YugoslavFiles, 1943–1994

- Archive of International Center for Public Enterprises in

DevelopingCountries

o FinalDocumentsofHeadsofStateorGovernmentof Non-

AlignedCountries

- Arhiv Republike Slovenije

o AS 1277 Kardelj Edvard-Krištof, 1910–1979

o AS 1589 Centralni komite zveze komunistov slovenije

1945–1990

Seznam výběrové literatury:

- BOGETIC, Dragan: Nova StrategijaSpojlnePolitikeJugoslavie 1956–1961.

Beograd 2007.

- CLISSOLD, Stephen (ed.):Yugoslavia and theSoviet Union 1939–1973:

A documentarysurvey. Oxford 1975.

- DIMITRIJEVIC, Bojan: Themutualdefenceaid program in Tito’sYugoslavia

1951–1958 and itstechnicalimpact. TheJournalof Slavic

MilitaryStudies 10, 2007, s. 19–33.

- JAKOVINA, Tvrtko: Treća strana hladnograta. Zagreb 2011.

- KARDELJ, Edvard:Istorijskikoreninesvrstavanja. Beograd 1975.

- KARDELJ, Edvard: Yugoslav foreign policy. SomeTopical Problems of

International Relations. India Quarterly: A Journalof

International Affairs 14, 1958, s. 337–363.

- KULLAA, Rinnaa: Non-alignment and ItsOrigins in ColdWarEurope.

Yugoslavia, Finland and theSoviet Challenge. New York

2011.

- KULLAA, Rinnaa: Fromthe Tito-Stalin Split to Yugoslavia’s Finnish

Connection. NeutralismBefore Non-alignment, 1945–1958.

Maryland 2008.

- LAMPE R., John: Yugoslavia as History Twice There was a Country.

Cambridge 2000.

- MATES, Leo: Nonalignmenttheory and currentpolicy.

TheBrioniDocument. Belgrade 1972.

- NIEBUHR, Robert: Nonalignment as Yugoslavia’s Answer to Bloc Politics.

Journal of Cold War Studies 13, 2011, s. 146–179.

- PIRJEVEC, Jože: Tito in tovariši. Ljubljana 2011.

- RADONJIĆ, Radovan: Izgubljenaorientacija. Beograd 1985.

- RAJAK, Svetozar: Yugoslavia and theSoviet Union in the Early ColdWar.

Reconciliation, comradeship, confrontation, 1953–1957.

London 2011.

- RAMET P., Sabrina: ThreeYugoslvias. State-Building and

Legitimation, 1918–2005. Bloomington 2007.

- RUBINSTEIN, Alvin: Yugoslavia and Nonaligned World. Princeton

1970.

- SINGLETON, Fred: TwentiethCenturyYugoslavia. New York 1976.

- WILLETS, Peter: The Non-AlignedMovement. The Origins of a Third

World Alliance. New York 1978.

- WILSON, Duncan: Tito’sYugoslavia. Cambridge 1979.