Vznik Hnutí nezúčastněných zemí. Alternativa kestudené válce.
Počáteční pozice Jugoslávie při hledání třetícesty.
„Menší evropské národy vyjádřily po odtržení Jugoslávie od Informbyra touhu povzájemné bližší spolupráci, zejména skandinávské země, Belgie atd. A ačkoli s niminedosáhl objem ekonomické výměny nikterak zásadních hodnot, jejich politický vliv
se ukázal být velmi přínosným.“1
Annotation
After the Second World War the European continent stood divided
between two clearly defined and competing systems of
government, economic and social progress. Historians have
repeatedly analyzed the formation of the Soviet bloc in the
east, the subsequent superpower confrontation, and the
resulting rise of Euro-Atlantic interconnection in the west.
This paper addresses the foreign relations of Yugoslavia during
1950’s following Yugoslavia’s expulsion from the Soviet bloc
when its party leadership increasingly granted the Foreign
Ministry resources needed to establish a wider and more
important range of diplomatic relations than those of any East
European state.
Keywords
foreign policy, Yugoslavia, Non-aligned Movement, Josip Broz
Tito, Koča Popović, Edvard Kardelj, Stalin–Tito Split, Soviet
Union
1KARDELJ, Edvard:Reminiscences: The Struggle For Recognition and Independence: The New Yugoslavia, 1944–1957. London 1982, s. 128.
Úvod
Potřeba hledání třetí cesty v celosvětové politice vznikla po
konci druhé světové války jako důsledek Studené války, procesu
dekolonizace a jistého mocenského vakua, vzniknuvšího mezi
Západním světem, vedeným Spojenými státy americkými (dále jen
USA), a východním blokem, kterému dominoval Sovětský svaz (dále
jen SSSR). S tím byla spojena ideologická a zahraničně
politická konfrontace a závody ve zbrojení mezi dvěma
supervelmocemi. V padesátých letech se tato mezera začala
zaplňovat státy z Třetího světa, které nenáležely k žádnému ze
dvou mocenských bloků.
Tento třetí „anti-blok“ odmítal participovat na
antagonismu Západ – Východ a soustředil se na hledání vlastní
cesty k ekonomické a politické soběstačnosti. V roce 1954 byl
čínským ministerským předsedou ČouEn-lajem a indickým předsedou
vlády Džaváharlálem Nehrúem formulován princip vzájemné mírové
koexistence, který pod pěti body vešel ve známost jako Panča
Šíla. Tímto byla stanovena jistá „třetí cesta mezinárodní
politiky“. V roce 1955 si v indonéském Bandungu stanovilo za
cíl vzájemnou spolupráci 29 afrických a asijských nezávislých
států. Vzájemné komuniké známé jako „deset bandungských
principů – Daša Šíla bylo obsáhlejším vyjádřením mírové
koexistence, jež si stanovily Čína a Indie o rok dříve. Žádný
ze zainteresovaných států se nepřikláněl ani na jednu stranu
studené války, proto si zvolili cestu neutrality. Tato forma
byla postupně v červnu 1961 v Káhiře a v září 1961 v Bělehradě
rozšířena a formována do podoby Hnutí nezúčastněných zemí.
Identifikovat počátky tohoto hledání je cílem předkládaného
článku, a stejně tak podrobit kritické reflexi dosavadní práce
zabývající se tímto fenoménem.
Roztržka Stalin–Tito
Jedním z nejvýraznějších momentů v moderních dějinách
Jugoslávie byla bezesporu roztržka Stalin–Tito. Informbyro2 28.
června 1948 oznámilo vyloučení Jugoslávie z organizace a taktéž
se dožadovalo výměny vedení Komunistické strany Jugoslávie
(KSJ). Představitelé Kominterny toto rozhodnutí odůvodňovali
tím, že se Komunistická strana Jugoslávie svojí domácí
zahraniční politikou odchýlila od linie a hlavních zásad
marxismu-leninismu. KSJ byla obviněna, že ztotožňuje zahraniční
politiku SSSR a imperialistických mocností a že očerňuje
sovětské vojenské experty.3Nadto byl Tito kritizován, že není
2Informbyro či Kominforma (oficiálně Informační byro komunistických a dělnických stran) byla Moskvou řízená mezinárodní organizace komunistickýchstran. Byla založena koncem září 1947 na konferenci v polském městě SzklarskaPoręba a navazovala na činnost během války zrušené Kominterny. Vedle Komunistické strany Sovětského svazu dále sdružovala komunistické strany Bulharska, Československa, Francie, Maďarska, Itálie, Rumunska a Polskou sjednocenou dělnickou stranu. Až do vyloučení v roce 1948 byly členy také komunistické strany Jugoslávie a Svobodného území Terstu. 3CLISSOLD, Stephen (ed.):Yugoslavia and theSoviet Union 1939–1973: A documentarysurvey. Oxford 1975, s. 202. Toto obvinění bylo ovšem pravdivé.Tito a Stalin se mezi léty 1945–1948 hašteřili o mnohých dílčích problémech, nicméně zásadním důvodem byly Titovy námitky k sovětské poválečné zahraniční politice. Jugoslávské vedení nahlíželo na Stalinovykroky vůči západním spojencům z období druhé světové války jako na příliš úslužné. Sovětský Svaz byl (podle mínění KSJ) ochoten přenechat západním mocnostem příliš velký vliv v Evropě, aniž by akceptoval jugoslávské právo na vedoucí roli mezi komunistickými stranami východní Evropy.
ochoten dělat kompromisy ohledně nezávislosti KSJ, kterou si
vydobyla již během druhé světové války.
Tento moment znamenal zásadní obrat v jugoslávském
nahlížení na zahraniční politiku. Vyloučení z východního bloku
donutilo Jugoslávii hledat nové mezinárodně politické vazby.
V počáteční fázi exkomunikace z Informbyra hrozilo Jugoslávii
vážná vojenská nebezpečí ze strany SSSR, a tak se Bělehrad
orientoval na smluvně ukotvené západní spojenecké vazby. Koncem
prosince 1948 vystoupil Tito se svým prvním kritickým
hodnocením Informbyra. Vyjádřil přesvědčení, že při modernizaci
a industrializaci Jugoslávie upřednostňuje pomoc a spolupráci s
lidovými demokraciemi, ale zcela explicitně uvedl, že „pokud
nám naši spojenci z lidových demokracií nebudou ochotni pomoci, potom budeme
nuceni naše nerostné suroviny prodávat jinde, i kdyby to mělo být do kapitalistických
zemí…“4 Nicméně v následujících letech se s tím, jak vojenská
hrozba ztrácela reálné obrysy, Jugoslávie začala orientovat na
země třetího světa, se kterými ji spojovala společná ekonomická
i politická témata a možnost spoluutvářet koherentní zahraniční
politiku, která by těmto státům zajišťovala novou pozici
v celosvětové politice a poskytovala podporu proti budoucím
hrozbám.
Cesta k HNZ (Zahraniční politika podle Edvarda Kardelje)
Téměř okamžitě po oficiálním vyloučení Jugoslávie
z Informbyra byl na místo ministra zahraničí jmenován Edvard
Kardelj5, nejbližší spolupracovník J. B. Tita. Již v době
jmenování do funkce byl Kardelj mužem, kterému Tito (nejen4Borba, 28. Prosinec 1948, s. 1.
v otázkách zahraniční politiky) důvěřoval nejvíce. Kardelj
následoval ve funkci předchůdce, Ivana Šubašiće a Stanoje
Simiće, kteří se nikterak výrazně nezasloužili o podobu
zahraniční politiky Jugoslávie.6Nahrazení údajně promoskevského
Simiće Kardeljem bylo také chápáno jako symbolický útok na
Stalina.7 Volba Kardelje byla motivována jeho pozicí
v politické hierarchii Jugoslávie, jeho loajalitou k Titovi a
jeho řečnickými a vyjednávacími kvalitami a neustále ji
potvrzovaly impozantní výsledky jugoslávské diplomacie
v následujících letech. Jugoslávie se pod jeho vedením rychle
stala členem Organizace spojených národů (dále jen OSN) a dále
získala pozici nestálého člena Rady bezpečnosti (dále jen RB
OSN) v lednu 1950.
Díky politickému vlivu Kardelje se dostávalo ministerstvu
zahraničí mimořádných finančních obnosů, kteréžto umožnily
vytvořit z tohoto úřadu nezávislou instituci, jejíž rozpočet
neměl konkurenci v žádném jiném resortu. Ministerstvo zahraničí
5 Edvard Kardelj (27. ledna 1910, Lublaň – 10. února 1979, Lublaň) byl slovinský marxistický teoretik, politik a státník, blízký spolupracovník maršála Josipa Broze Tita.6 Do nástupu Edvarda Kardelje na post ministra zahraničí, nebyla tato funkce popravdě nikterak signifikantní. Jeho tři předchůdci byli jmenováni za účelem uspokojení zahraničních pozorovatelů. Smodlaka (1943–1944) a Šubašić (1944–1945) byli předváleční politikové chorvatského původu, kteří byli zástupci v jugoslávské exilovévládě. Tyto funkce jim byly uděleny na žádost Spojenců, kteří požadovali poválečnou spolupráci partyzánů a četniků. Simić (1945–1948) byl do úřadu jmenován na žádost SSSRa později obviňován z přílišného příklonu jeho zahraniční politiky ke Stalinovi.7 Ostrakizace Jugoslávie ze soustavy socialistických států znamenala ekonomický a vojenský bojkot, na který muselo jugoslávské vedení reagovat. Právě Kardelj v této době formuloval myšlenku samosprávného socialismu a návratu k čisté podobě marxismu, která se promítla i do činnosti KPJ, jež vroce 1952 změnila svůj název na Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ). Kardelj jugoslávský režim považoval za nejvyšší formu sociálně spravedlivé společnosti a při mnohých příležitostech kritizoval sovětský režim
(dále jen MZV) Jugoslávie započalo navazovat vazby přesahující
evropský kontinent. Kardelj cítil, že pokud se má Jugoslávie
vymanit ze sovětské sféry zájmu a udržet si svoji neutralitu,
musí navazovat bilaterální spolupráci i s nekomunistickými
státy mimo sféru vlivu SSSR.8Kardelj ve svém projevu před
Valným shromážděním OSN již v roce 1949 vyjádřil jugoslávské
zájmy v méně rozvinutých mimoevropských zemích. K rozkolu
Stalin–Tito prohlásil, že: „postoj SSSR k Jugoslávii dostatečně
ukazuje, že na sovětské vedení se nemůže vždy nahlížet jako na
mluvčího současných snah o demokracii a mír ve světě“.9Kardelj
nespojoval ekonomické obtíže Jugoslávie jen s konfliktem
se SSSR, ale také s problémy rozvojového světa obecně.10 „A
proto by měla být jednou z hlavních otázek dnešního světa
ekonomická pomoc a spolupráce rozvojovým zemím pro posílení
jejich prosperity a nezávislosti.“11
Domácí popularita Kardelje a spolu s ním i Titova vedení
rostla nebývalou rychlostí. Po zvolení Jugoslávie do role
viceprezidenta na šestém řádném zasedání Valného shromáždění
OSN se Kardelj vrátil do Bělehradu a byl vítán jako „César“. A
tak si Jugoslávie nejen díky krokům, které byly vedeny proti
SSSR, brzy získala mezinárodní uznání.
Zahraniční politika Koči Popoviće
8KULLAA, Rinna: From the Tito-Stalin Split to Yugoslavia´sFinnishConection. NeutralismBeforeNon-Alignment 1948–1958. Maryland 2008, s. 281.9KARDELJ, Edvard:Reminiscences: The Struggle For Recognition and Independence. The New Yugoslavia, 1944–1957. London 1982, s. 261.10 V roce 1949 Kardelj apeloval při Správě Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA) za finanční pomoc Jugoslávii. Celkově Jugoslávie obdržela 415 mil.$ (amerických dolarů/USD) pomoci UNRRA.11Tamtéž, s. 260.
Koča Popović se stal ministrem zahraničí bezprostředně po
vzniku Balkánského paktu12 a těsně před smrtí Stalina v únoru
1953. V úřadu působil více než dvanáct let do dubna 1966, a byl
tak nejdéle sloužícím ministrem zahraničí v Titově Jugoslávii.
Jeho funkční období je považováno za jedno z nejúspěšnějších
v historii zahraničněpolitických vztahů Jugoslávie. Ranko
Petković toto období ve své knize označuje jako „hvězdnou éru
Jugoslávie“.13
Na rozdíl od svého předchůdce nepatřil Popović do
nejbližšího kruhu spolupracovníků kolem Tita, a tak bylo jeho
jmenování ministrem zahraničí překvapením pro většinu
jugoslávského vedení. Byl vždy vnímán jako nezávislá osobnost,
která si jde za svým cílem, což byla vlastnost mimořádně vhodná
pro udržení nezávislosti ministerstva zahraničí.14Popović byl
přesně tím vůdcem, který byl schopen úspěšně iniciovat
vyjednávání s širokou škálou mezinárodních představitelů,
zejména se zástupci vlád západního světa.15 Navzdory svému
dlouholetému působení ve vrcholných pozicích komunistického
státu považoval Popović přístup Tita a Kardelje k mezinárodním
záležitostem za příliš ideologicky zatížený a bez reálného12Balkánský pakt (1953). Oficiálně dohoda o přátelství a vzájemné spoluprácibyla smlouva podepsaná Řeckem, Tureckem a Jugoslávií 28. února 1953 v Ankaře. Smlouva byla zamýšlena jako obranný mechanismus proti sovětské expanzi v oblasti Balkánu. Pakt zaručoval možnost vzniku vojenské aliance z vojsk tří jmenovaných států.13PETKOVIĆ, Ranko:Subjektivna Istorija Jugoslovenske Diplomatije 1943–1991. Beograd 1991,s. 39. 14 WILSON,Duncan:Tito´sYugoslavia. Cambridge 1979; SINGLETON, Fred:Twentieth Century Yugoslavia. New York 1976. 15Další velmi pádný důvod pro jmenování Popoviće bylo to, že Kardelj nechtělpřenechat svůj post někomu z nejbližšího Titova okruhu, ale někomu, kdo je méně známý. Člověkem, který mohl ohrozit jeho pozici ve vedení strany byl zejména Vladmir Velebit. Velebit byl uznáván západními vládami a jeho diplomatické schopnosti byly všeobecně známé. Ovšem označení za britského agenta sovětským vedením v roce 1948 ho z tohoto výběru vyřadilo.
dopadu na nezávislost Jugoslávie, o kterou se Popović ve svém
úřadu snažil. S tímto postojem se nikterak netajil, což
dokazuje komentář Radia Svobodná Evropa: „nikdy neskrýval
hrdost na svoji intelektuální převahu a perfektní znalost
problematiky“.16 Titovi blízcí spolupracovníci označovali
Popoviće za „salónního komunistu, který se více hodí do fraku
než do uniformy“.17
Veškeré Popovićovy aktivity ve funkci ministra zahraničí
vedly Jugoslávii k politice neutrality. Tato strategie
ponechávala komunistickému režimu dostatek volnosti vlastní
cesty komunismurozvíjení bilaterálních vztahů se zeměmi mimo
sovětský blok. Mezi jeho úspěchy patří podepsání Balkánského
paktu (1953–1954), dojednání rezoluce ohledně otázky Terstu
(1954) a zlepšení vztahů se západním světem. V důsledku
Zaekonomické a politické spolupráce se mu podařilo navázat
rozhovory o vstupu do NATO. Ovšem v zájmu uchování relativně
klidných vztahů se SSSR nakonec z tohoto vyjednávání o
přistoupení k NATO sešlo.
Ovšem až v roce 1958 došlo k obratu v politice
ministerstva zahraničí. Dosavadní orientace na západní Evropu
se již nejevila jako dostatečná pro zachování dostatečně
nezávislé pozice na SSSR. Deset let po slavném projevu Kardelje
ve Valném shromáždění OSN přišla ministerstvu zahraničí jeho
tehdejší slova vhod při hledání precedentu pro formování vazeb
na nové nezávislé státy Afriky a Asie. Počet těchto kontaktů
signifikantně vzrostl od doby, kdy Jugoslávie hledala spojence
16OSA: 76-4-179, Koca Popovic: A Tough Eastern Proletarian Raised by WesternGovernesses, 14.7.1966.17PETKOVIĆ, R.:Subjektivna Istorija Jugoslovenske Diplomatije, s. 40.
na bázi bilaterálních vazeb mimo dosah SSSR s ambasádami
otevřenými v roce 1950 v Novém Dillí a Rangúnu.18 Během deseti
let po rozkolu Stalin–Tito se počet jugoslávských ambasád téměř
zdvojnásobil, z 53 v roce 1948 na 91 v roce 1958.19 Pro
Popoviće byla varianta opětovného sblížení se SSSR reálná jen
za předpokladu, že budou ponechány veškeré vazby na západní
státy, které se podařilo vybudovat.
Pro zahraniční politiku Jugoslávie po roztržce Stalin–Tito
nastala zcela nová situace. Ta spočívala v pragmatickém
vybalancování ze situace, ve které jihoslovanský stát nenáležel
ani k jednomu ze dvou znesvářených bloků studené války.
Z východního bloku byla Jugoslávie vyloučena pro svoje
odmítnutí podřízeného postavení vůči SSSR a do západního bloku
svým politickým systémem jednoduše nezapadala. Logickým řešením
bylo hledání jiné, třetí cesty. Zejména Tito a Kardelj začali
budovat vazby na neevropské země, které se později staly
základním stavebním kamenem Hnutí nezúčastněných zemí.
Některé monografie pokládají za počáteční zlom tohoto
vývoje již rok 1948, bezprostředně po vyloučení Jugoslávie
z Informbyra. Duncan Wilson20 tvrdí, že: „Již od poloviny padesátých let
začal Tito systematicky směřovat svoji politiku k ‚nezúčastněnosti‘, kvůli posílení
jugoslávské mezinárodní pozice. Od roku 1949 byla Jugoslávie nucena osvojit si tento
mezinárodněpolitický postoj. Pro sovětský blok se stala Jugoslávie ztělesněním toho
nejhoršího a na druhou stranu si ani nepřála být součástí západního bloku. Její
18 Kambodža (1955), Maroko, Tunis, Súdán (1956), Ghana (1957), Guinea (1958), Mali, Kypr, Somálsko, Belgické Kongo (1960), Alžír (1962).19Ministeral Meeting of the Co-ordinating Bureau of Non-Aligned Countries, Colombo. Final Communique, 4-9 June 1979, s. 6.20Duncan Wilson (1911–1983) byl britský diplomat a historik. Působil na nejvyšším diplomatickém postu v Jugoslávii mezi léty 1964 a 1968. Specializoval se zejména na dějiny Jugoslávie.
jediná šance na diplomatické úrovni ležela v těsném navázání vztahů s asijskými a
africkými zeměmi, které taky prosazovaly svoji nezávislost.“21 Wilson tvrdí, že
návštěva Haile Salassieho22 v Bělehradě v roce 1954 a Titova
návštěva v Ethiopii v roce 1955 vydláždily cestu pro vznik HNZ:
„Od tohoto momentu přispívalo Titovo nadání pro diplomacii a
obliba v exotickém cestování k formování jugoslávské politiky
směrem k „nezúčastněnosti“.23
I v dalších existujících vědeckých pracích je jugoslávská
zahraniční politika v padesátých letech ztotožňována se vznikem
HNZ. Hlavním zastáncem této myšlenky je Alvin Rubinstein, který
ve své rozsáhlé monografii Yugoslavia and Non-Aligned World
z roku 1970 argumentuje, že se Jugoslávie vydala na cestu
nezúčastněnosti již v roce 1953 na Asijské socialistické
konferenci v Rangúnu a dále pak na Bandungské konferenci v roce
1955.24 Ve skutečnosti se však Jugoslávie neúčastnila ani jedné
z výše uvedených událostí. Pouze na první konferenci byl vyslán
pozorovatel a na druhou již žádný zástupce.25
Tito pozval Gamala Abdela Násira a Džaváharlála Nehrúa na
Brioni v roce 1956, což je například Rubinsteinem považováno za
nesporné krok vedoucí k angažovanosti v HNZ.26Titovy osobní21WILSON, Duncan:Tito´sYugoslavia, s. 123. 22 Haile Selassie I. (23. července 1892 – 27. srpna 1975), byl etiopský císař v letech 1930–1974 (1935–1941 v exilu).23Tamtéž, s. 124.24Bandungská konference, také Afro-asijská konference nebo Asijsko-africká konference, byla první mezinárodní konference asijských a afrických zemí, která se uskutečnila v indonéském Bandungu ve dnech 18. až 24. dubna 1955.25 Mezi účastníky setkání bylo 23 asijských států (s výjimkou Severní a Jižní Koreje a Izraele). Z Afriky se zúčastnilo 6 států. Zastoupení zde měly země jak s prozápadní orientací (Turecko, Filipíny, Jižní Vietnam), stejně tak státy s komunistickým směrováním (Čína, Severní Vietnam). Mezi neoficiálními účastníky byly přítomny Maroko, Alžírsko, Tunis, Libye a Jihoafrická unie. Statut pozorovatelů pak měli zástupci kyperských Řeků a černošských hnutí z USA.26RUBINSTEIN, Alvin:Yugoslavia and Nonaligned World. Princeton 1970, s. 41.
iniciativy jsou opět ztotožňovány s oficiální zahraniční
politikou Jugoslávie, ale je na místě podotknout, že v této
době byl již Koča Popović ministrem zahraničí a nesdílel tento
entuziasmus ke státům třetího světa.27 Zcela je ignorován fakt,
že se Násir ještě v této době plně soustředil na upevňování
svého režimu na domácí politické scéně.
Fred Singleton, přední britský historik zabývající se
Jugoslávií, datuje HNZ již do roku 1948, kdy došlo k roztržce
Stalin–Tito. HNZ bylo základním kamenem jugoslávské zahraniční
politiky po celé desetiletí od počátku padesátých let do
začátku let šedesátých a završením těchto aktivit byla
Bělehradská konference v roce 1961.28 Americká historička
Sabrina P. Ramet tento názor taktéž podporuje tvrzením, že:
„Třetí část triády – HNZ – se objevilo na počátku padesátých let jako důsledek
spolupráce Tita s vůdci třetího světa, jako byli Gamal Násir a Džaváharlál Nehrú,
jejichž snahy vedly k vybudování neutrálních pozic mezi znesvářenými bloky.“29
K podobným závěrům dochází i John Lampe, když tvrdí, že: „Vznik
koordinované politiky mezi zakládajícími členy [HNZ] se datuje již od schůzky Tita
a Nehrúa spolu s člověkem, který se stal Titovým nejbližším spolupracovníkem mezi
těmito vůdci, prezidentem Gamalem Abdelem Násirem v roce 1956.“30 Tři
zakládající členové HNZ, Násir, Nehrú a Tito se skutečně krátce
setkali v roce 1956 na Brioni a poté při OSN v New Yorku
v říjnu 1960. Schůzka na Brioni je často citována jako klíčová,
jež vedla k založení HNZ. Nicméně bezprostředním podnětem pro27 OSA: 76-4-179, Radio Free Europe Report: Communist Area: Yugoslavia: Government 14 July 1966.28 SINGLETON, Fred. TwentiethCenturyYugoslavia. New York 1976, s. 178. 29 RAMET P., Sabrina. ThreeYugoslvias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Bloomington 2007, s.186.30 LAMPE R, John:Yugoslavia as History.TwiceTherewas a Country. Cambridge 2000, s.272.
tuto schůzku byl konflikt mezi Egyptem a Británií o Suezský
průplav a dále pak Dálný východ, Blízký východ a vztahy
týkající se západní Evropy.31Gammal Abdil Násir se stal
ministerským předsedou Egypta teprve v roce 1954 a prezidentem
roku 1956. Jeho iniciativy při zakládání Sjednocené arabské
republiky roku 1958 ho zaměstnávaly maximální měrou až do
jejího rozpadu roku 1961.32 Lze tedy předpokládat, že Násir se
nemohl plně podílet na spolupráci při formování HNZ až do roku
1961.
Tito opravdu cestoval napříč světem a jeho ambiciózní
výroky, jako například často zmiňovaný z roku 1955, že:
„neangažované země vždy byly opravdovými spojenci a skutečnými
přáteli Jugoslávie“ 33, se citují jako důkaz již formované a
institucionalizované politiky HNZ. Ale stále to nejsou
dostatečné podklady, které by určovaly směr a podobu zahraniční
politiky Jugoslávie. Argumentem, který bývá často opomíjen
v souvislosti se zahraničním směřováním Jugoslávie vůči HNZ, je
jugoslávsko-italská dohoda z roku 195434 a fakt, že v polovině
padesátých let tvořil objem ekonomické spolupráce s rozvojovými
31MATES, Leo. Nonalignment theory and current policy. The Brioni Document. Belgrade 1972, s. 379–381. 32 Sjednocená arabská republika (SAR) byl název krátkodobého federativního státu zformovaného unií Egypta a Sýrie (Jemenské království připojení nerealizovalo) v roce 1958. Po vystoupení Sýrie z unie v roce 1961 si Egypttento název ponechal až do roku 1971, kdy se přejmenoval na Egyptskou arabskou republiku.33Duncan Wilson tuto politiku označuje vágním termínem „some such policy“. (WILSON, Duncan:Tito´sYugoslavia, s. 124)34 Svobodné území Terst: 5. října 1954 Spojené království, Spojené státy, Itálie a Jugoslávie vyhlásily v Londýně memorandum o porozumění, které nahradilo stávající vojenskou správu dočasnou civilní správou. Zónu A měla spravovat Itálie s výjimkou obcí Plavje, Spodnje Škofije, Hrvatini a Jelarji (11,5 km2, 3000 obyvatel), které přešly pod jugoslávskou správu stejně jako celá zóna B
zeměmi pouze 2 %.35 V rozporu s těmito fakty poukazuje Duncan
Wilson na ekonomické důvody ke spolupráci s neevropským HNZ.36
Společným rysem zůstává opomíjení relativně nezávislé role
MZVJugoslávie, a tím pádem i dopadu na zahraniční politiku.
Z prací jugoslávské provenience k tématu HNZ jsou výrazná
díla od Radovana Radonjiće Izgubljena Orientacija (vydané
v roce 1985) a Dragana Bogetiće Nova Strategija Spojlne
Politike Jugoslavie 1956–1961 (vydané v roce 2007). Oba autoři
shodně tvrdí, že Jugoslávie hledala politické partery ve třetím
světě již těsně před konferencí v Bandungu v roce 1955, což
považují za první oficiální známky mezinárodní orientace
Jugoslávie na asijské a africké státy.37 Zcela ovšem ignorují
fakt, že na tuto konferenci Jugoslávie nevyslala ani
pozorovatele či zástupce.
Tyto závěry velkou měrou opírají o retrospektivní
publikaci k tématu HNZ od Edvarda Kardelje Istorijski koreni
nesvrstavanja (vydáno v roce 1975).38 Vliv hlavního ideologa
strany Kardelje a Titova osobního životopisce Dedijera na práce
o HNZ a Jugoslávii je vskutku nezanedbatelný.
Wilson však uvažuje o fenoménu zahraniční politiky
Jugoslávie, který formoval pouze Tito a jen on sám měl vliv na
zahraničně politické vztahy s ostatními zeměmi. „Titova snaha o
HNZ a koordinaci politiky nezúčastněných států (hlavně Afriky a
Asie) měla dopad na celosvětovou mezinárodní politiku. Tyto
kroky určily budoucí podobu konfrontace nebo spolupráce mezi35 OSA: 300-1-2-60175, Radio Free Europe/RadioLibertyResearch Institute: Reasons for Yugoslav Trade Difficulties 19 July 1955.36WILSON, Duncan:Tito´sYugoslavia, s. 124.37BOGETIĆ, Dragan:Nova StrategijaSpoljnePolitikeJugoslavie 1956–1961. Beograd 2007, s. 168.38KARDELJ, Edvard:Istorijski koreni nesvrstavanja. Beograd 1975.
vyspělým a rozvojovým světem v oblasti investic a obchodu.“39
Tito byl obklopen gloriolou velkého východoevropského vůdce
z období druhé světové války a prezentován jakožto persona
grata, která sama ovlivňuje mezinárodní vztahy. Kardelj stejně
jako Dedijer ani jednou nezmiňují jugoslávské ministerstvo
zahraničí. A stejně se tak se neobjevuje ani jednou informace o
Kočovi Popovići, dlouholetém ministrovi zahraničí. Což je
alespoň v případě Kardelje částečně pochopitelné, jelikož
Popović jím byl nahlížen jakožto hlavní konkurent v otázkách
zahraniční politiky.
Konflikt zájmů mezi MZV a Svazu komunistů Jugoslávie (dále
jen SKJ)40 je také patrný v momentu, kdy se Titovy (Kardeljovy)
kroky soustřeďují na spolupráci s afro-asijskými zeměmi
v rodícím se HNZ a MZV zatím buduje blízké vazby se státy
zejména Jižní Ameriky. V letech 1946, 1949, 1954 a 1958 byly
vyslány delegace do Jižní Ameriky za účelem vybudování
exkluzivních obchodních a politických vazeb za hranicemi
afrického a asijského kontinentu.41 Konflikt zájmů mezi KSJ a
MZV se nikterak nereflektuje v existujících vědeckých pracích
na téma zahraniční politiky Jugoslávie.
Politika nezúčastněnosti byla zřejmou volbou pro
Jugoslávii po vyloučení z Informbyra, ale byla výhradně
asociována s prezidentem Titem, který inspiroval sérii summitů
HNZ. Jeho neúnavné diplomatické snahy, které se sestávaly
z dlouhých a nákladných cest do Afriky a Asie během šedesátých
39 WILSON, Duncan. Tito´sYugoslavia, s. 1.40 Před rokem 1952 znám jako Komunistická strana Jugoslávie (KSJ).41Argentina, Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Haiti, Honduras, Mexiko, Peru, Uruguay a Venezuela.
let naznačují, jak velký důraz kladl na roli Jugoslávie ve
Třetím světě.42
Závěr
Roztržka Stalin–Tito v roce 1948 měla významný a mnohdy
opomíjený dopad na Jugoslávii. Jugoslávskému MZV se dostalo
nebývalého množství prostředků k boji se sovětskou propagandou
a stejně tak k vybudování zejména nezávislé pozice ve světě a
dále bohaté mezinárodní sítě sloužící k propagaci. To v sobě
skrývalo možnost jeho odděleného fungování, nezávisle na Titovi
a jeho nejbližších spolupracovnících uvnitř strany. Ovšem na
druhou stranu je nutno podotknout, že to byl právě Tito, kdo
umožnil tento nárůst kompetencí MZV.
Jak již bylo zmíněno výše, Tito jmenoval Edvarda Kardelje,
druhého nejvýznamnějšího muže ve státě, na místo ministra
zahraničí bezprostředně po vyloučení Jugoslávie z Informbyra
v roce 1948. V roce 1953 ho v této pozici vystřídal Koča
Popović, ten zde zůstal až do roku 1966 a získal jugoslávské
diplomacii světový věhlas a uznání.
Opakované výpady ze strany Tita a Kardelje nejprve vůči
Stalinovi a posléze Nikitovi Chruščovovi měly za cíl prosadit
nezávislost KSJ a její politiky. Ovšem MZV vedené univerzitně
vzdělaným Popovićem43spatřovalo v tomto jednání hrozbu pro
stabilní mezinárodní pozici Jugoslávie. Tyto spory nejenže
42SINGLETON, Fred:TwentiethCenturyYugoslavia, s. 177. 43Koča Popović úspěšně dokončil filosofii na francouzské Sorbonně v roce 1932.
narušovaly širší diplomatické vazby, ale také hrozilo štěpení
proudu zahraničí politiky Jugoslávie a umenšení pozice MZV.
Popović již na počátku svého působení dosáhl vytvoření
Balkánského paktu (1953–1954), vyřešení Terstské otázky (1954)
a prohloubení jugoslávských vztahů se západními vládami. Nad
rámec ekonomické a politické spolupráce dokonce započal
vyjednávání o přistoupení k NATO a výrazně eliminoval vliv
tajná policie (dále jen UDBA)44. Ze zahraničně politických
důvodu nakonec sešlo z vyjednávání o přistoupení k NATO,
nicméně již od počátku svého působení v roce 1953 se snažil o
hledání kompromisní cesty mezi klidnými vztahy se SSSR a
možností navazovat nevojenské vazby na státy severní a západní
Evropy.
Nicméně v roce 1958 již bylo jasné, že pokud si Jugoslávie
přeje zůstat vně sovětského bloku, bude nezbytné orientovat
zahraniční politiku nejen na evropský kontinent. Relativní
obnovení vztahů mezi SSSR a Jugoslávií v roce 1955 nemělo
dlouhého trvání,45 již v roce 1957 Chruščov požadoval po Titovi
uznání hegemonie KSSS nad ostatními komunistickými stranami,
což by v praxi znamenalo uznání podřadné pozice jugoslávských
komunistů ve vztahu k SSSR.
Mezi roky 1958 a 1961 započalo MZV vyhledávat vazby na
mimoevropské země. Popović začal vnímat, že pro uchování
jugoslávské neutrality bude nutná orientace na nekomunistické
44 UDBA (UDBA nebo UDSA, později SDB nebo SDS) je zkratka označující tajnou policii působící v Socialistické federativní republice Jugoslávie. Bosenskyzkratka znamenala Uprava državne bezbjednosti, srbsky Uprava državne bezbednosti, chorvatsky Uprava državne sigurnosti, makedonsky Управа за државна безбедност, slovinsky Uprava državne varnosti.45 Chruščov navštívil v roce 1955 Bělehrad, aby se omluvil za Stalinovo odmítnutí jugoslávské vlastní cesty komunismu.
země mimo přímý dosah SSSR, ale i nadále zůstával skeptickým
k ideologizaci těchto nově vznikajících vazeb. Zaměřoval se
zejména na praktické aspekty těchto vazeb, jako například na
zásilky jugoslávských zbraní do Barmy.46
A tak již v roce 1958 odvolal Tito svého blízkého
spolupracovníka Mićunoviće47 z Moskvy, což mělo být jasné
znamení, že ponechává Popovićovi volnou ruku při organizaci
MZV. Následovalo navazování užší spolupráce se státy Afriky a
Asie, které později vedly ke vzniku HNZ. Tento obrat započal až
po opětovném zmrazení vztahů se Sovětským Svazem v roce 1958.
Zájmy Jugoslávie po tomto datu vedly k Bělehradské konferenci
v roce 1961, na které dalo 32 států vzniknout Hnutí
nezúčastněných zemí. Toto byl moment, kdy byl Tito představen i
ministerstvem zahraničí jako reprezentant zahraniční politiky
státu.48
Pro Jugoslávii bylo nezbytné, vyvarovat se ozbrojeného
konfliktu se SSSR, a proto MZV spatřovalo nejlepší strategii
pro dosažení nezávislé pozice ve vybudování
zahraničněpolitických vazeb mimo dosah SSSR, ale zároveň ve
vytvoření formálních diplomatických kontaktů mezi těmito dvěma
státy, o což se Popović snažil.49 Tito a Kardelj naopak trvali
46 Viz. ČAVOŠKI, J.:ArmingNonalignment: Yugoslavia’s Relations with Burma and theColdWar in Asia (1950–1955). Washington 2010. 47VeljkoMićunović byl velvyslancem SFRJ v SSSR mezi léty 1956 až 1958. Byl Titovým blízkým důvěrníkem a v době zjitřených vztahů mezi SSSR a Jugoslávií projevil obrovský diplomatický talent, kdy dokázal důrazně zastupovat zájmy své země, ale zároveň udržovat dobré vztahy s Nikitou Chruščovem.48 Josip Broz Tito byl prvním generálním tajemníkem HNZ v období 1. září 1961 – 10. říjen 1964.49 V následném výzkumu se zaměřím na jugoslávskou politiku neutrality, tak jak byla formována MZV, jestliže se jednalo o politickou strategii, či ideologický závazek jakožto důsledek roztržky Stalin-Tito.
na ideologických rozdílech mezi SSSR a Jugoslávií a pokládali
svůj výklad za ideologicky nadřazený, což ospravedlňovalo
jejich odloučení od původního dogmatu nastoleného SSSR, stejně
tak jako politickou nezávislost. Studená válka byla soubojem
mezi dvěma ideologickými systémy a Tito a Kardelj jakožto
horlivý marxisté tvrdili, že jugoslávský konflikt se SSSR by
měl být vyhrán právě na těchto ideologických základech.
Seznam zkratek:
- HNZ – Hnutí nezúčastněných zemí
- KSJ – Komunistická strana Jugoslávie
- MZV – Ministerstvo zahraničních věcí
- NATO – Severoatlantická aliance
- OSN – Organizace spojených národů
- SFRJ – Socialistická federativní republika Jugoslávie
- SKJ – Svaz komunistů Jugoslávie
- UDBA – (UDBA nebo UDSA, později SDB nebo SDS) je zkratka
označující tajnou policii působící ve Socialistické
federativní republice Jugoslávie. Bosensky zkratka
znamenala Uprava državne bezbjednosti, srbsky Uprava
državne bezbednosti, chorvatsky Uprava državne sigurnosti,
makedonsky Управа за државна безбедност, slovinsky Uprava
državne varnosti.
Bibliografie:
Prameny:
- Open Society Archive, Budapest
o HU OSA 300 Records of Radio Free Europe/Radio Liberty
Research Institute, 1949–1994
o HU OSA 300-10 BalkanSection: Albanian and
YugoslavFiles, 1943–1994
- Archive of International Center for Public Enterprises in
DevelopingCountries
o FinalDocumentsofHeadsofStateorGovernmentof Non-
AlignedCountries
- Arhiv Republike Slovenije
o AS 1277 Kardelj Edvard-Krištof, 1910–1979
o AS 1589 Centralni komite zveze komunistov slovenije
1945–1990
Seznam výběrové literatury:
- BOGETIC, Dragan: Nova StrategijaSpojlnePolitikeJugoslavie 1956–1961.
Beograd 2007.
- CLISSOLD, Stephen (ed.):Yugoslavia and theSoviet Union 1939–1973:
A documentarysurvey. Oxford 1975.
- DIMITRIJEVIC, Bojan: Themutualdefenceaid program in Tito’sYugoslavia
1951–1958 and itstechnicalimpact. TheJournalof Slavic
MilitaryStudies 10, 2007, s. 19–33.
- JAKOVINA, Tvrtko: Treća strana hladnograta. Zagreb 2011.
- KARDELJ, Edvard:Istorijskikoreninesvrstavanja. Beograd 1975.
- KARDELJ, Edvard: Yugoslav foreign policy. SomeTopical Problems of
International Relations. India Quarterly: A Journalof
International Affairs 14, 1958, s. 337–363.
- KULLAA, Rinnaa: Non-alignment and ItsOrigins in ColdWarEurope.
Yugoslavia, Finland and theSoviet Challenge. New York
2011.
- KULLAA, Rinnaa: Fromthe Tito-Stalin Split to Yugoslavia’s Finnish
Connection. NeutralismBefore Non-alignment, 1945–1958.
Maryland 2008.
- LAMPE R., John: Yugoslavia as History Twice There was a Country.
Cambridge 2000.
- MATES, Leo: Nonalignmenttheory and currentpolicy.
TheBrioniDocument. Belgrade 1972.
- NIEBUHR, Robert: Nonalignment as Yugoslavia’s Answer to Bloc Politics.
Journal of Cold War Studies 13, 2011, s. 146–179.
- PIRJEVEC, Jože: Tito in tovariši. Ljubljana 2011.
- RADONJIĆ, Radovan: Izgubljenaorientacija. Beograd 1985.
- RAJAK, Svetozar: Yugoslavia and theSoviet Union in the Early ColdWar.
Reconciliation, comradeship, confrontation, 1953–1957.
London 2011.
- RAMET P., Sabrina: ThreeYugoslvias. State-Building and
Legitimation, 1918–2005. Bloomington 2007.
- RUBINSTEIN, Alvin: Yugoslavia and Nonaligned World. Princeton
1970.
- SINGLETON, Fred: TwentiethCenturyYugoslavia. New York 1976.
- WILLETS, Peter: The Non-AlignedMovement. The Origins of a Third
World Alliance. New York 1978.
- WILSON, Duncan: Tito’sYugoslavia. Cambridge 1979.
Top Related