Vývoj prožívání strachu u horolezců - IS MUNI

1

Masarykova univerzita

Fakulta sociálních studií

Katedra psychologie

Magisterská diplomová práce

Obor psychologie

Vývoj prožívání strachu u horolezců

Vypracoval: Bc. Michal Vičar

Vedoucí práce: Phdr. Jan Roubal

Brno

2011

2

Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně, a že jsem všechny použité informační

zdroje uvedl v seznamu literatury

3

OBSAH

I. ÚVOD ................................................................................................................................................................ 6

II. TEORIE ........................................................................................................................................................... 8

ÚVOD ................................................................................................................................................................. 8 1. HOROLEZECTVÍ ............................................................................................................................................ 9

1.1. Úvod ...................................................................................................................................................... 9 1.2. Definice ................................................................................................................................................. 9 1.3. Dělení horolezectví ............................................................................................................................... 9 1.4. Lezení a jištění .................................................................................................................................... 11 1.5. Pád ...................................................................................................................................................... 13 1.6 Obtížnost .............................................................................................................................................. 14 1.7. Osobnost horolezce ............................................................................................................................. 14 1.8. Komunita horolezců ........................................................................................................................... 15 1.9. Podmínky pro lezení v České republice .............................................................................................. 15 1.10. Shrnutí, vztah pojmů k výzkumu ...................................................................................................... 15

2. STRACH ....................................................................................................................................................... 17 2.1 Úvod ..................................................................................................................................................... 17 2.2. Definice ............................................................................................................................................... 17 2.3 Riziko ................................................................................................................................................... 18 2.4 Dělení strachů ...................................................................................................................................... 18 2. 5 Typy strachů ....................................................................................................................................... 18 2.6 Reakce na strach.................................................................................................................................. 20 2.7 Kontrola a překonávání strachu ......................................................................................................... 21 2.8 Průběh strachu .................................................................................................................................... 22 2.9 Strach a výkon ..................................................................................................................................... 25 2.10 Strach a horolezectví ......................................................................................................................... 25 2.11 Terapie fobií horolezectvím ............................................................................................................... 26 2.12 Shrnutí, vztah pojmů k výzkumu ....................................................................................................... 26

3. BOLEST, ZRANĚNÍ, SMRT ............................................................................................................................ 28 3. 1 Úvod .................................................................................................................................................... 28 3.2 Bolest .................................................................................................................................................... 28 3.3. Zranění................................................................................................................................................ 29 3.4. Smrt ..................................................................................................................................................... 29 3.5 Bolest, zranění a smrt a horolezectví .................................................................................................. 29 3.6 Shrnutí, vztah pojmů k výzkumu ......................................................................................................... 30

4. MOTIVACE A ASPIRACE .............................................................................................................................. 30 4. 1 Úvod .................................................................................................................................................... 31 4. 2 Teorie motivace ................................................................................................................................... 31 4.3 Motivace výkonu .................................................................................................................................. 31 4.4 Motivace a horolezectví ....................................................................................................................... 33 4.5 Teorie aspirací ..................................................................................................................................... 33 4.6 Aspirace a horolezectví ........................................................................................................................ 34 4.7 Flow ..................................................................................................................................................... 34 4.8 Shrnutí, vztah pojmů k výzkumu ......................................................................................................... 35

5. DESENZIBILACE, HABITUALIZACE, ADAPTACE .......................................................................................... 36 5.1 Úvod ..................................................................................................................................................... 36 5.2 Desenzibilace ....................................................................................................................................... 36 5.3 Habitualizace ....................................................................................................................................... 37 5.4. Adaptace .............................................................................................................................................. 37 5.5 Shrnutí, vztah pojmů k výzkumu ......................................................................................................... 38

5. SELF-EFFICACY ........................................................................................................................................... 40 5.1 Úvod ..................................................................................................................................................... 40 5.2 Definice ................................................................................................................................................ 40 5.3 Self efficiacy a horolezectví ................................................................................................................. 40

4

5.4. Shrnutí, vztah pojmu k výzkumu ........................................................................................................ 41

III. PRŮBĚH VÝZKUMU ................................................................................................................................ 43

1. ÚVOD ........................................................................................................................................................... 43 1.1 Výzkumná otázka ................................................................................................................................. 43 1.2 Výzkumná metoda ............................................................................................................................... 43 1.3 Obecná charakteristika výzkumného designu .................................................................................... 44 1.4 Výzkumný soubor – kritéria zařazení .................................................................................................. 44 1.5 Technika výběru výzkumného souboru .............................................................................................. 45

2. PILOTNÍ STUDIE .......................................................................................................................................... 45 2.1 Úvod ..................................................................................................................................................... 45 2.2 Výzkumná otázka ................................................................................................................................. 45 2.3 Výzkumný soubor ................................................................................................................................ 46 2.4 Způsob výběru výzkumného souboru .................................................................................................. 46 2.5 Výzkumný design ................................................................................................................................. 46 2.6 Orientační otázky ................................................................................................................................. 46 2.7 Analýza................................................................................................................................................. 47 2.8 Výsledky ............................................................................................................................................... 48 2.9 Závěr .................................................................................................................................................... 51

3. HLAVNÍ VÝZKUM ........................................................................................................................................ 51 3.1 Úvod ..................................................................................................................................................... 51 3.2 Výzkumný design ................................................................................................................................. 52 3.3 Výzkumný soubor ................................................................................................................................ 53 3.4 Postup................................................................................................................................................... 53 3.5 Výzkum M. Macháče (2009) ............................................................................................................... 53 3.6 Další postup ......................................................................................................................................... 56 3.7 Modely teorie ....................................................................................................................................... 57 3.8 Vznik diagramů znázorňující křivky/tendence vývoje strachu ........................................................... 65

IV. VÝSLEDKY ................................................................................................................................................. 68

ÚVOD ............................................................................................................................................................... 68

A. MODELY A TENDENCE ............................................................................................................................ 68

1. INTERPRETAČNÍ MODEL ............................................................................................................................. 68 1.1. Úvod .................................................................................................................................................... 68 1.2 Interpretační modely - modely ............................................................................................................ 68 1.3. Rozbor ................................................................................................................................................. 69 1.4 Aplikace ............................................................................................................................................... 69

2. DYNAMICKÝ MODEL ................................................................................................................................... 70 2.1 Úvod ..................................................................................................................................................... 70 2.2 Dynamický modely– obrázky ............................................................................................................... 71 2.3 Rozbor .................................................................................................................................................. 72 2.4 Aplikace ............................................................................................................................................... 72

3. OBECNĚ PLATNÉ TENDENCE VE VÝVOJI STRACHU .................................................................................... 74 3.1 Úvod ..................................................................................................................................................... 74 3.2 Prožívání strachu ................................................................................................................................. 74 3.3 Objektivní riziko................................................................................................................................... 74 3.4 Zkušenost lezce .................................................................................................................................... 75 3.5 Adaptační a kontrolní mechanismy .................................................................................................... 75 3.6 Interpretační strategie ......................................................................................................................... 76 4.8 Závěr .................................................................................................................................................... 78

B. KATEGORIE A KÓDY ............................................................................................................................... 79

1. ÚVOD ........................................................................................................................................................... 79 2. OBJEKTIVNÍ RIZIKO.................................................................................................................................... 79

2.1 Prameny rizika ..................................................................................................................................... 81 2.2 Míra objektivního rizika v závislosti na způsobu lezení ..................................................................... 82 2.3 Ovlivnitelnost objektivního rizika........................................................................................................ 82 2.4 Kategorizace ......................................................................................................................................... 82

3. PROŽÍVÁNÍ STRACHU .................................................................................................................................. 84

5

3.1 Typ strachů .......................................................................................................................................... 84 3.2 Ovlivnitelnost strachu. ......................................................................................................................... 86 3.3 Blízkost strachu ................................................................................................................................... 87 3.4 Intenzita prožívaného strachu ............................................................................................................. 87

4. ZMĚNA V PROŽÍVÁNÍ STRACHU .................................................................................................................. 87 4. 1 Míra změny ......................................................................................................................................... 88 4.2 Trvalost změny ..................................................................................................................................... 88 4.3 Směr změny .......................................................................................................................................... 88 4.4 Kvalita strachu ..................................................................................................................................... 89

5. ASPIRACE (DYNAMICKÝ MODEL) ................................................................................................................. 89 6. AKTIVITA (DYNAMICKÝ MODEL).................................................................................................................. 90

6.1. Doba lezení ......................................................................................................................................... 91 6.2 Intenzita lezení ..................................................................................................................................... 91 6.3 Způsob lezení ....................................................................................................................................... 92 6.4 Četnost ................................................................................................................................................. 92 6.5 Kategorie .............................................................................................................................................. 92

7. ZKUŠENOST LEZCE ..................................................................................................................................... 93 7.1 Latentní zkušenost ............................................................................................................................... 94 7.2 Významný moment .............................................................................................................................. 95 7.2 Kategorie .............................................................................................................................................. 98

8. ADAPTAČNÍ A KONTROLNÍ MECHANISMY (DYNAMICKÝ MODEL) ............................................................. 106 8.1 Nárazové adaptační a kontrolní mechanismy ................................................................................... 107 8.2 Postupné adaptační a kontrolní mechanismy ................................................................................... 108

9. EMOCIONALITA ........................................................................................................................................ 110 9.1 Podporující strach ............................................................................................................................. 111 9.2 Potlačující strach ............................................................................................................................... 111

10. INTERPRETAČNÍ STRATEGIE (INTERPRETAČNÍ MODEL) ........................................................................ 112 10.1 Kategorie .......................................................................................................................................... 112

11. SOCIÁLNÍ OPORA (INTERPRETAČNÍ MODEL) ......................................................................................... 115 12. CHARAKTERISTIKY LEZCE ..................................................................................................................... 116

C. LEGENDA A DIAGRAMY ....................................................................................................................... 117

D. SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ ............................................................................................................................. 124

IV. DISKUSE ................................................................................................................................................... 126

1. ÚVOD ......................................................................................................................................................... 126 2. VÝSLEDKY MÉHO VÝZKUMU A JINÉ VÝZKUMY ....................................................................................... 126

2.1 Interpretační model ........................................................................................................................... 126 2.2 Dynamický model, diagramy a vývoj strachu ................................................................................... 127

3. KRITICKÉ VYHODNOCENÍ VÝZKUMU ....................................................................................................... 131

VI. LITERATURA .......................................................................................................................................... 138

SNYDER, S. H.: DRUGS AND THE BRAIN. NEW YORK 1987. ............................................................... 141

VYMĚTAL, J.: ÚZKOST A STRACH U DĚTÍ. PRAHA: PORTÁL, 2004. ................................................ 141

6

I. Úvod

Poprvé jsem se na skále ocitl v roce 2003. Euforie ze svobodného pohybu a úleva z

překonaného strachu mě uhranula. Zcela jsem propadl horolezectví, přestože jsem v dětství

trpěl lehkými závratěmi – moje matka říkávala, že jsem se bál vystoupat po schodech i na

kostelní věž. Možná z toho důvodu bylo pro mě lezení způsob, jak sám nad sebou vítězit.

Měl jsem pocit, že tento boj mě vnitřně posiluje. Strach postupně ustupoval, závratí jsem se

časem úplně zbavil. Strach z pádu a smrti však u mne přetrval a občas se s různou intenzitou

projevil.

Právě vývoj strachu u horolezců je tématem mé diplomové práce. Navazuji tak na

svou bakalářskou práci.

V bakalářské práci „Práh bolesti a horolezectví“ jsem hledal odpověď na výzkumnou

otázku „Proč zkušení horolezci pociťují bolest spojenou s horolezeckou činností méně

intenzivně než začátečníci?“ Jako metodu výzkumu jsem zvolil experiment. Přístrojem na

měření bolesti – algometrem − jsem s informovaným souhlasem nestejně zkušených

respondentů – adolescentů a mužů, stimuloval jejich receptory do té míry, než zaznamenali

minimální pocit bolesti, její dolní práh.

Protože korelace mezi horolezeckými zkušenostmi a nutnou silou stimulace receptorů

se ukázala jako vysoká, můj výzkum prokázal, že míra angažovanosti v horolezeckém sportu

je ve vztahu s hodnotou dolního prahu bolesti. Protože však v rámci bakalářské práce nebylo

možné provést longitudinální výzkum a tím pádem jsem neměl možnost porovnat

respondenty opakovaně, nepodařilo se mi jednoznačně určit směr korelace. Doprovodné

rozhovory však spíše odkazovaly na skutečnost, že s horolezeckou činností je latentně

spojená desenzibilace a adaptace smyslů na bolest. To, jestli díky častému výskytu flow u

horolezců vzniká propojení bolesti s příjemným zážitkem, by však bylo nutno podrobit

dalšímu zkoumání.

V této diplomové práci pak místo bolesti zkoumám adaptaci na strach. Právě strach a

jeho překonávání je mezi horolezeckou komunitou často skloňovaným tématem. Lezci se

vesměs shodují na tom, že v jeho pociťování dochází k vývoji. Řada výzkumů horolezců

(Macháč, 2008; Chalupecký, 2008; Goddard, Neumann, 1993) poukazuje na to, že u

horolezců může docházet k adaptaci a desenzibilaci na pocit strachu, posílení copyingových

strategií. Avšak jak přesněji vývoj strachu u horolezců probíhá, jak jej ovlivňují zkušenosti,

7

pády, informace, flow fenomén a euforické stavy, zůstává stranou psychologických zájmů.

Právě těmito tématy se ve své diplomové práci zabývám.

Metodou mého výzkumu je zakotvená teorie, a to ve své nejotevřenější podobě.

Nenavazuji tedy na žádný z dosavadních výzkumů, ale až na základě prvních získaných dat

jsem se rozhodl, který aspekt vývoje strachu u horolezců budu dále zkoumat. Na to odkazuje

i změna hlavní výzkumné otázky, která původně zněla:

„Jak se vývoj zvládání strachu u mladých lezců promítá do oblastí strachů, které

s horolezectvím přímo nesouvisí?.“

Její finální podoba však je:

Jak probíhá z dlouhodobého hlediska vývoj v prožívání strachu u mladých horolezců?

Plánovaně jsem se vyhnul jakémukoliv teoretickému rámci, který mohl ovlivnit můj

úsudek a determinovat mě k interpretaci dat dle již nějakého empiricky potvrzeného modelu.

S teorií prožívání strachu i jinými tématy jsem se tedy seznámil až poté, co jsem na základě

analýzy, kódování a kategorizace získaných dat vytvořil jedinečnou teorii. Následně jsem

svůj model v rámci diskuse již existujícími teoriemi konfrontoval a tímto způsobem obohatil

problematiku vývoje strachu.

8

II. Teorie

Úvod

Když jsem před pár lety psal bakalářskou práci, můj vedoucí Mgr. Šipula mi poradil,

že dobře napsaná teorie má být jako pohádka pro děti – tedy provést čtenáře dějem tak, aby

neustále rozuměl, o co jde, proč výzkumník popisuje jednotlivé fenomény a jak se vztahují

k celkovému obrázku výzkumu. Teoretická část mého výzkumu proto obsahuje veškerá

témata spojená s vývojem strachu u horolezců.

1. kapitola Horolezectví rozebírá tento sport, mimo jiné i rizika, která z něj pramení,

na čem tato rizika závisí, zabývá se i osobností horolezce.

2. kapitola Strach se definuje tuto emoci v jejich různých proměnách, zabývá se jejím

vznikem, vlivem na výkon, vztahem k riziku.

3. kapitola Bolest, zranění a smrt zahrnuje některé příčiny vyvolávající strach u

horolezců.

4. kapitola Motivace a Aspirace ze zabývá příčinnými podmínkami pro vývoj strachu

u horolezců – tedy jaké psychologické procesy vlastně horolezce motivují k překonávání

strachu.

5. kapitola Desenzibilace, adaptace a habitace odkazuje na možné fenomény

uplatňující se při vývoji prožívání strachu

6. Kapitola Self efficiancy poukazuje jak se do vývoje a zvládání strachu může

promítat osobnost člověka.

Na začátku a na konci každé kapitoly uvedu spojitost pojmů s mým výzkumem.

S ohledem na zvolený metodologický postup jsem teorii doplňoval souběžně s výsledky

mého výzkumu. Některé pasáže teoretické části také vychází z teorie mé bakalářské práce.

Tato témata však uchopím z jiného hlediska a obohacuji je o řadu nových témat a poznatků.

9

1. Horolezectví

1.1. Úvod

Horolezectví se vyznačuje osobitým názvoslovím. Přestože pojmy mnohdy nejsou

vědecké a na první pohled by se mohlo zdát, že do teoretické části nepatří, domnívám se, že

bez porozumění výrazům, které s mým výzkumem přímo souvisí a s jejich zasazením do

širšího kontextu tohoto sportu by můj výzkum byl pro vědeckou i širší veřejnost

nesrozumitelný. Proto se následující kapitola bude zabývat osvětlením některých oblastí

horolezectví přidružených k výzkumu.

1.2. Definice

Horolezectví je fyzicky i psychicky náročný adrenalinový sport. Procházka (1990, s.

7) jej definuje jako „pohybovou činnost v terénu, kde v důsledku převládající vnější síly-

gravitace jsme vystaveni riziku zřícení , a kde proto musíme překonávat volním úsilím pud

sebezáchovy.“

Jeho obliba u veřejnosti v posledních letech zaznamenala strmý nárůst (ČHS, 2010).

Je neoddělitelně spojen s rizikem a se silnými emocemi – v případě selhání lidského faktoru,

materiálu, skály hrozí vážné důsledky – bolest, těžké zranění nebo dokonce smrt. Proto jej

provází pocit strachu a nutnost jeho zvládání, ale i euforie vyplývající z jeho překonávání

(Macháč, 2008), bolest (Vičar, 2007) důvěra ve spolulezce, své schopnosti, či technické

vybavení.

Chalupský (2008) uvádí, že „horolezectví je nutné vnímat jako nadřazený pojem pro

jednotlivé horolezecké disciplíny. Stejně jako v atletice je patrný rozdíl např. mezi výškařem

a koulařem, jsou podobné rozdíly i mezi horolezci podle toho, které disciplíně se věnují.“

1.3. Dělení horolezectví

a) Podle disciplíny:

Je mýtem, že horolezci jsou lidé, kteří lezou pouze po horách. Horolezeckému sportu

se dá věnovat v podstatě kdekoliv, kde lze po něčem lézt. Podle Vičara (2007) mezi

nejoblíbenější lokality v České republice patří ty, kde se vyskytují ledopády, bouldry, skály,

hory a velehory, umělé stěny, dále pak výškové budovy, komíny, či mosty (Kublák, 2008).

Zdaleka ne všichni horolezci provozují tento sport ve všech lokalitách.

10

Vičar (2008) uvádí, že mají rozlišnou fyzickou i psychickou náročnost. Na jednom

pólu stojí velehory. Zde se předpokládají značné, jak lezecké, tak kondiční předpoklady,

psychická odolnost rovněž dobrá vybavenost a kvalitní příprava. Oproti tomu umělé stěny a

bouldry jsou přístupné i pro úplné nováčky s naprostým minimem vybavení. To však nutně

neznamená, že na bouldrech a umělých stěnách se vyskytují pouze začátečníci, je to místo,

kde zkušenější lezci trénují, navazují nové kontakty. Zároveň se zřetelem na střídání ročních

období v našich klimatických podmínkách představují de facto jedinou lokalitu vhodnou

k lezení v zimě.

Specifickou disciplínou je pak zdolávání ledopádů – zamrzlých vodopádů. Této

činnosti se lze v České republice věnovat pouze v zimě, vyžaduje specializované vybavení

(například cepín, mačky) a díky obtížnému jištění je považované za nejriskantnější (Creasy,

Gresham, 2000).

Nejoblíbenější lezeckou lokalitou v České republice jsou skály1. K relativně

bezpečnému lezení na skalách je třeba alespoň základního vybavení a zkušeností.

Skupina lezců favorizující skály se nazývá skalolezci, přestože široká veřejnost je

často s horolezci zaměňuje. Tento rozdíl popisují Vomáčko a Boštíková (2003). Lezec je

podle nich člověk, který leze po umělých stěnách, budovách, skalkách atd. Horolezec se

pohybuje v horském terénu (horách, velehorách), který je charakteristický delšími nástupy,

vícedélkovým lezením, objektivním nebezpečím atd.

Můj výzkumný soubor obsahuje jedince s alespoň minimálními zkušenostmi ze

skalolezení. Pojem skalolezec však ve výzkumu budu zaměňovat se slovy „lezec“ či

„horolezec“.

b) Podle profesionalismu:

Horolezectví je především amatérským sportem, ale v rámci vysokohorských expedic

a různých lezeckých soutěží a pohárů se mu malé procento z horolezců věnuje i

profesionálně (například horští vůdci, nosiči, reprezentace ve skalním lezení). Existují oddíly

a organizace2, kde se horolezci sdružují a věnují se výcviku nových členů.

Kublák (2008) rozeznává tři úrovně – rekreační, výkonnostní a vrcholová. Rekreační

úroveň postihuje volnočasové aktivity, tedy prostou sportovní rekreaci. Výkonnostní úroveň

již předpokládá cílevědomý trénink. Vrcholová úroveň vyžaduje extrémní sportovní výkony,

1 Například Adržbach, Český ráj, Moravský kras, Rabštejn.

2 U nás je nejvýznamnější organizací ČHS - Český Horolezecký Svaz

11

ať už ve velehorách, skalním lezení, anebo při mezinárodních závodech na umělých stěnách.

Naprostá většina horolezců provozuje horolezectví na rekreační úrovni.

Můj výzkumný soubor zahrnuje pouze lezce – amatéry – kteří se věnují sportu na

rekreační či výkonnostní úrovni.

c) Podle postoje:

Podle Vičara (2008) někteří horolezci jsou spíše “požitkáři“, tato činnost je pro ně

prostředkem k pobytu v přírodě, kontaktu se skálou, uvolnění se. Jiní horolezci jsou mnohem

více zaměřeni na výkon a obdobně jako u jiných sportů, chtějí především posouvat své limity

a zlepšovat své dovednosti. Toto do značné míry záleží na jejich aspiracích a úrovni jejich

výkonové motivace (více kapitola č. 4).

Můj výzkumný soubor právě z důvodu různorodosti emocionálních prožitků zahrnuje

lezce s rozdílnými postoji.

d) Podle trasy

Lezecké cesty se dělí na vícedélkové - bigwally (tzn. delší než je jedna délka lana-

většinou 50 metrů) a jednodélkové (kratší než 50 m), dále pak na sportovní (ve skále je

zabudované pevné jištění – nýty, kruhy, boráky) a tradiční - neodjištěné, kde si skalolezec

zakládá své vlastní jištění. Převislá trasa je taková, jejíž vertikální sklon je větší než 90

stupňů. Komín značí mezeru mezi dvěma skálami, kam se vleze celý člověk a může se opírat

o protilehlé stěny, spára je dlouhá škvíra ve skále dost široká na vsunutí prstů, dlaně či celé

ruky. Police pak odkazuje na širokou víceméně horizontální plochu někde na skále (Banks,

2000).

Všechny tyto termíny používají respondenti v rozhovorech a bývají spojené s rizikem

pociťování strachu.

1.4. Lezení a jištění

V horolezectví existuje několik variant lezení a jištění. Právě způsob lezení a jištění

ovlivňuje rizikovost cesty.

a) Jistící materiál

Jistícím materiálem se myslí specializované horolezecké vybavení - například lano,

sedák, karabiny, expresky (dvojice karabin) slaňovací osma, smyce, oka, borháky, skoby a

12

další, které horolezci používají k zdolávání skal a k zabraňování pádů. U materiálu bývá

výrobcem garantovaná výše zátěže, kterou snese, přesto v ojedinělých případech dochází

k selhání materiálu (například praskne lano, zlomí se karabina).

b) Jistící bod

Jistící bod je pevné místo na cestě či skále, jehož účelem je zabránění pádu při použití

lana a jistícího materiálu. Typickým jistícím bodem je například kruh, železný borhák, skoba

(ve skále zabudované jištění což podle Vomáčko a Boštíkové (2003) značí sportovní cesty)

nebo smyce, vklíněnec, či friend (lezec jištění sám do skály upevní – tradiční cesty). Obecně

je za spolehlivější považovaný zabudovaný jistící bod.

c) Technika jištění

Standardně se leze v páru. Na jednom laně bývají navázaní lezec a partner, který jej jistí

(ve výzkumu pro něj budu používat pojem „spolulezec“). Jištění je třeba vždy přizpůsobit

lokalitě, ve které se lezci nachází, avšak činnost je možné odlišit na tři základní typy

(Kublák, 2008).

i. Lezení na druhém konci lana

ii. Lezení na prvním konci lana.

iii. Sólové lezení

i. Lezení na druhém konci lana

Pokud je lezec přivázaný na druhém konci lana (často se též používá termín „na

rybu“) hrozí mu jen minimální nebezpečí zranění či pádu, proto začátečníci téměř vždy

nejprve lozí na druhém konci lana. Podle Sheparda (2000) není tak duševně náročné, protože

faktor strachu není tak velký jako při lezení na prvním konci lana). Jistícím bodem v tomto

případě je nejvyšší bod cesty a jakýkoliv pohyb vzhůru lezce spolulezec kvituje dotažením

lana provléknutého nejvyšším jistícím bodem, tak aby bylo neustále napnuté. Díky jistícímu

materiálu pak v případě pádu lezce dochází k minimálnímu vertikálnímu pohybu směrem

dolů. Riziko hrozí pouze ze selhání materiálu (přitom zde dochází k velmi malému zatížení),

nepozornosti lezce (špatně se naváže) či selhání spolulezce (chybné jištění). Lezec si tak

bezpečně může vyzkoušet zdolat cestu bez obavy z pádu (Shepard, 2000).

Někteří lezci v mém výzkumném souboru preferují, či vždy lozí pouze na 2. konci

lana.

13

ii. Lezení na prvním konci lana

Lezení na prvním konci lana s sebou nese výrazně vyšší míru rizika než na druhém

konci lana.

V případě pádu před prvním jistícím bodem lezec padá až na zem, v případě pádu nad

prvním jistícím bodem (pokud neselže materiál v důsledku přetížení nebo špatného založení,

či spolulezec z důvodu nezkušenosti, nepozornosti, apod.) padá obvykle na vzdálenost

rovnou dvojnásobné vzdálenosti k jistícímu bodu. Může tak dojít ke zranění následkem

prudkého kontaktu se skálou.

Vzhledem k vyššímu riziku se horolezci na prvním konci lana odvažují lézt většinou

až poté, co mají nějaké lezecké zkušenosti a dovednosti.

Většina lezců v mém výzkumném souboru má zkušenosti s lezením na prvním konci

lana.

iii. Volné sólové lezení

Sólové lezení je z hlediska objektivního rizika nejnebezpečnější (Chaloupský, 2008).

Lezec vůbec není přivázán lanem, proto zde není třeba spolulezce ani jakéhokoliv materiálu.

Leze na volno, proto, když padá, spadne až na zem, což může v praxi znamenat vzdálenost

v rozmezí pár až několika set metrů, takže pád při sólovém lezení může být smrtelný

(Creasey, Gresham, 2000)

V mém výzkumném souboru je jen pár lezců se zkušenostmi ze sólového lezení.

1.5. Pád

Právě s pádem je v horolezectví nejčastěji spojen strach. Při pádu hrozí riziko bolesti,

zranění, těžkého zranění s trvalými následky, či dokonce smrti. S horolezectvím jsou spojené

různé typy pádu:

1. Pád na druhém konci lana do jištění

2. Pád na druhém konci lana na zem

3. Pád na prvním konci lana do jištění

4. Pád na prvním konci lana na zem

5. Pád sólovém lezení (vždy na zem)

Vzájemně se liší v možných následcích hrozících osobě lezce. Pády na zem bývají

obecně považovány za životu a zdraví nejnebezpečnější. Zatímco na druhém konci lana

k tomuto dochází pouze při naprostém selhání jistícího materiálu, spolulezce, či chybě

14

horolezce, na prvním konci lana hrozí pád až na zem před dosažením prvního jistícího bodu,

dále když je vzdálenost mezi jistícím bodem a zemí menší než mezi lezcem a jistícím bodem,

či opět při selhání spolulezce a jištění.

Při pádu do jištění na druhém konci lana až na výjimky nehrozí žádné vážné nebezpečí,

při pádu do jištění na prvním konci lana možné následky závisí především na sklonu skály,

vzdálenosti lezce od jistícího bodu, jeho zkušenostech s pády a zkušenosti spolulezce.

Především znalejší lezci si tato možná rizika mohou uvědomovat a přizpůsobovat tomu

svůj styl lezení. Podle Shepherda (2000) vědomí, že případný pád bude poměrně bezpečný

pomáhá zachovávat klid a jistotu, což se může projevit i v mém výzkumu.

1.6 Obtížnost

Existuje mnoho různých stupnic horolezecké obtížnosti tras. U nás se nejčastěji

používá dvanáctistupňová stupnice UIAA (viz příloha č. 5). Zahrnuje různé atributy tras

(silovou, technickou obtížnost, výšku, faktor strachu). Hodnocení obtížnosti horolezeckých

výstupů má dvě hranice. Začíná tam, kde se obvyklá chůze postupně mění v lezení a končí na

hranici lidských možností příslušného historického období. Stupnice je univerzálním

vodítkem pro horolezce, jestli se mohou pokusit danou trasu vylézt.

1.7. Osobnost horolezce

V posledních dvou dekádách se objevila řada výzkumů zabývajících se strukturou

osobnosti a vlastnostmi horolezců. Horolezecká činnost totiž klade na jedince specifické

nároky, především vzhledem k fyzické náročnosti, rizikovosti a šanci zažívat mezní situace.

Předešlé studie poukazují na pozitivní vztah mezi řadou charakteristik a lezením.

Zahrnují vyšší výskyt soutěživosti, perfekcionismu, self esteem, spokojenosti se životem a

senzacechtivosti (Freischlag & Freischlag, 1993; Zuckerman, 1983)

Navazující výzkum odkazuje na větší míru exhibicionismu, a (Rossi & Cereatti,

1993). U sportovních lezců byl také zaznamenán nárůst nezájmu o každodenní činnosti

(Robinson, 1985). Lefebvre, (1980) pak rozpoznává silnou narcistní stránku osobnosti

horolezců, když mimo jiné prokázal vysokou míru sebeuspokojení, sebestřednosti a

kompetentnosti.

Jiné studie konstatují, že horolezci oproti běžné populaci více navazují sociální

kontakt a hůře se smiřují s řádem a strukturovanou činností (Levenson, 1990). Také neradi

15

nezažívají nudu, mají zvýšenou touhu po nových zkušenostech, zažívání vzrušení a

dobrodružství a excitace (Rossi & Cereatti, 1993).

Osobnostní charakteristiky mohou být pro vývoj strachu klíčové.

1.8. Komunita horolezců

Horolezci mají podle Rossitera (1997) tendenci vytvářet soudržnou skupinu. Mimo

jiné se komunita oproti skupinám v jiných sportech vyznačuje vyšší mírou vzájemné pomoci

a poskytnutí sociální podpory. Rossiter (1997) to odůvodňuje sdílením silných emocí a

závislosti života jednoho horolezce na druhém v rámci lezecké činnosti.

1.9. Podmínky pro lezení v České republice

Podle Macháče (2009) poskytuje Česká republika ideální podmínky pro skalolezectví.

Na jejím území se nachází řada lezeckých lokalit (například Adržbašské skály). I proto zde

existuje početná komunita lezců. Na druhou stranu lezení v České republice znesnadňují

klimatické podmínky, kdy na konci podzimu, v zimě a na začátku jara se po skalách téměř

nelozí. Skalolezectví má proto u nás spíše sezónní charakter. Řada lezců v tomto období

chodí trénovat na cvičné stěny a malá část z nich se vypraví za vhodnějším počasím do

zahraničí.

Věřím, že můj výzkum odpoví na otázku, jestli a jak se projeví sezónnost lezení na

vývoji pociťování strachu.

1.10. Shrnutí, vztah pojmů k výzkumu

Horolezecký sport zahrnuje mnoho disciplín, specifik i unikátního názvosloví.

Jednotlivé disciplíny se od sebe značně liší a ne všichni horolezci se věnují všem odvětvím.

Můj výzkum je zaměřen na skalolezení – které má v České republice spíše sezónní charakter.

Horolezectví je sportem rizikovým, bezprostředně lezci hrozí zranění, či smrt. Míra

rizika závisí na řadě aspektů, mimo jiné na jistícím materiálu, zkušenostech lezce a

spolulezce, technice lezení, osobnosti horolezce a obtížnosti trasy. Obtížnost horolezeckých

tras se standardně hodnotí na stupnici UIAA, která slouží jako vodítko pro zvolení přiměřeně

náročné cesty.

16

Řada předešlých výzkumů poukázala na některé nezvyklé osobnostní charakteristiky

lezců – mimo jiné tendence k exhibicionismu, podceňování rizika, soutěživosti, vysokému

self-esteem. Přestože je horolezectví sport individuální, lezci se sdružují do komunit.

Ve svém výzkumu se zaměřuji právě na výše zmíněné aspekty horolezectví a jejich

vlivu na prožívání strachu.

17

2. Strach

2.1 Úvod

Strach je jednou ze základních lidských emocí. Vývoj v jeho prožívání u horolezců je

ústředním fenoménem mého výzkumu. V následující kapitole jej definuji, popíši některé jeho

typy, rozeberu, jak strach vzniká a jaké budí u lidí reakce, jaké spouští obranné mechanismy,

analyzuji vztah strachu a výkonu a nakonec jej propojím s horolezeckým sportem, když

zmíním některé výzkumy, které s tématem mé diplomové práce souvisí.

2.2. Definice

Strach je emocionální odpovědí na stress, na hrozbu a nebezpečí. U člověka se projeví

ve chvílích, kdy se nachází v situaci, kterou vyhodnotí jako ohrožující (fyzické, psychické

zranění, hrozba smrti). Z evolučního hlediska má strach ochrannou funkci, protože vede

k úniku z nebezpečných situací, k obraně nebo vyhýbaní se věcem a situacím, které by

člověku mohly ublížit (Plutchin in Plháková, 2003). Jeho motivačním jádrem je snaha o

zachování konzistence vlastního já a existence sebezáchovného pudu. V souvislosti s bojem

o život je jedním z nejsilnějších motivů chování.

Reeve (2001, s 418) tvrdí, že „Strach motivuje obranu. Funguje jako varovný signál

pro přicházející fyzické nebo psychické zranění a projevuje se jako vzruch nervového

systému. Člověk se třese, zrychlí se mu dýchání, rozhlíží se, je nervózní a napjatý.“

Prožitkově zahrnuje pocit napětí, neklidu, sevřenosti až ochromení. Významně se

podílí na formování a rozvoji osobnosti, na socializaci člověka. To, že se s určitým strachem

vyrovnáváme, nám umožňuje dále růst a rozvíjet své schopnosti. I podle Reeve (2001) může

strach poskytnout podporu pro osvojení si nových způsobů zvládání situací, které člověku

umožní se nebezpečí v budoucnu předem vyhnout.

Většina psychologů se snaží rozlišit strach a úzkost. „Mezi strachem a úzkostí nejsou

ostré hranice. Je-li strach více méně přiměřenou reakcí na určitý škodlivý objekt, pak

úzkostnost může být relativně stálou vlastností osobnosti, kdežto strach je reakcí na

specifický podnět, který člověk vnímá jako bezprostřední ohrožení, jež nemůže zvládnout a

proti němuž je bezmocný.“ Machač a Machačová (1998).

Přestože strach se původně vyvinul jako negativní, varující emoce, pro mnohé lidi

jsou určité formy strachu příjemné a často si jej úmyslně vyvolávají – sledováním, čtením či

vyprávěním hrůzostrašných příběhů (hororů), ale také provozováním tzv. extrémních sportů.

18

Hlavním rozdílem podle Nakonečného (2000) mezi příjemným a nepříjemným strachem je

pocit kontroly nad situací – tedy například horor v televizi můžu kdykoliv vypnout, či

horolezeckou cestu důkladně odjistím.

2.3 Riziko

Riziko lze definovat jako vyjádření možné ztráty. Je běžnou součástí života, promítá

se do řady lidských rozhodnutí. U horolezeckého sportu je úzce spjato s pocitem strachu,

kterému musí lezec psychicky čelit, protože právě riziko bývá často spouštěcím podnětem k

pociťování strachu. Meier in Meier, Morash a Welton (1980) přitom tvrdí, že míra rizika je

vždy spojena s dovednostmi a zkušenostmi jedince.

2.4 Dělení strachů

Emoce strachu zahrnuje rozsáhlou oblast. Přesnější proto je mluvit o strachu

v plurálu, protože se vyskytuje stejné množství strachů jako existuje podnětů, na které člověk

strachem reaguje.

Hošek (1999) rozlišuje mezi strachy vrozenými (instinktivními) a naučenými, když

většinu strachů považuje za naučené, tedy získané zkušenostmi během života, především

v raných stádiích. Tvrdí, že mnohdy vrozený základ podléhá osobnostním charakteristikám.

Další klasifikace je z hlediska času (krátkodobý, dlouhodobý), reálnosti (reálný –

pochopitelný, racionální, nebo nereálný - nepochopitelný, iracionální), intenzity (slabý,

střední, silný). Mírnější formou strachu je obava, naopak silnějším projevem je děs.

Patologickou formou strachu je fobie.

2. 5 Typy strachů

Protože existuje nespočet typů strachů, proto stručně definuji jen některé, které jsou přímo

spojené s mým výzkumem:

a) Strach z neznámého

Strach z neznámého je neodmyslitelnou součástí lidského života. Vychází z

tělesných, duševních a sociálních změn a souvisí s přebíráním nových funkcí a rolí ve

společnosti. Hlavním důvodem, proč budoucnost a neznámé situace vyvolávají u člověka

nepříjemné pocity je, že si nikdy nemůže být jist plnou kontrolou nad nimi (Riemann, 1999).

19

Horolezci se s tímto strachem mohou často setkávat, například když slézají nějakou

cestu, kterou vůbec neznají.

b) Strach z bolesti a zranění

Účelem strachu z bolesti a zranění je ochrana člověka před poškozením, zničením.

Melzack a Scott (1957) uvádí důležitost rané zkušenosti pro pozdější cítění bolesti. V svém

pokusu nejprve skupinu psů chránili před vlivy prostředí tím, že je chovali v oddělených

boxech. Ti, když dospěli, nebyli schopní reagovat na bolestivé podněty srovnatelně se psy,

kteří prošli normální výchovou. Lišili se jak ve smyslu neschopnosti rozpoznat, co může být

bolestivé (absence strachu z bolesti) a co ne, tak i co se týče intenzity reakce přímo na podnět

(mnohdy byla reakce např. na bolest způsobenou plamenem velice slabá).

Horolezci mohou strach z bolesti a zranění zažívat především v souvislosti s pádem,

popřípadě před překonáním nějakého náročného místa.

c) Strach ze smrti

Strach ze smrti je reakcí na objektivní riziko smrti jako konce života, což vyvolává

sebezáchovné pudy. Nejedná se o „jednu“ emoci, ale je spíše komplexem řady strachů

(Cicirelli, 1998), což souvisí s tím, že podnětů, které mohou vyvolat strach ze smrti je celá

řada.

Zajímavé je, že ženy obecně vykazují vyšší míru strachu ze smrti než muži (např.

Russac, 2007; Tang a kol., 2002). Ženy také o své smrti přemýšlí častěji než muži (Power,

Smith, 2008) – což by se v mém výzkumu mohlo projevit v rozdílu mezi mužskými a

ženskými respondenty.

Horolezectví je sport, kde smrt hrozí, proto lze očekávat, že lezci tento typ strachu

budou zažívat.

d) Strach z výšek

Lidé často prožívají strach, když jsou vystaveni výškám, řadě z nich stačí pouze na

výšku pomyslet. Podle Salassy a Zapala (2009) „individuální psychické rozdíly v odpovědích

na výšky variují na dimenzi mezi akrofobií (patologický strach z výšek) přes nesnášení

výšek, tolerování výšek, až po užívání si výšek“. Standardně rovnováhu lidského těla

zajišťují tři systémy – zrakový, vestibulární a somatosensorický. Při výškách je však zrakový

systém narušen a strach vyvolává pocit nerovnováhy.

20

e) Strach z pádu

Strach z pádu mnohdy zahrnuje předešlé strachy – s pádem je automaticky spojená

výška, v jeho důsledku hrozí bolest, zranění, či smrt, navíc člověk nad pádem nemá téměř

žádnou kontrolu.

Strachem z pádu u horolezců se zabýval např. Chalupský (2008). Tvrdí, že intenzita

strachu z pádu u horolezců je spojená s výškou nad posledním jištěním a na způsobu jištění,

když poukazuje, že horolezci vnímají riziko na pískovcových cestách, které obvykle bývají

málo odjištěné jako větší, než na sportovních cestách které bývají lépe odjištěné.

2.6 Reakce na strach

Reakce na strach souvisí s Flight or Fight reakcí, kterou Neimark (2006) definuje jako

„primitivní, tělesnou a vrozenou reakci, která připravuje tělo na útok nebo útěk od

vnímaného nebezpečí“

Reakce se většinou dělí na biologické a psychologické. Hošek (1999) uvádí tyto projevy:

a) Biologické projevy strachu

• + v systolickém tlaku

• + TF

• - kožní odpor

• - prokrvení periferie (zblednutí)

• - sekrece slin a žaludečních šťáv

• - motalita žaludku

• + střevní peristaltika

• + svalové napětí, tremor a drkotání

• Pupilární reflex (rozšíření očních panenek)

• Pilomotorická reakce – husí kůže, ježení chlupů

• Změna složení krve (katecholaminy, kortizol jako po stresu)

• Nausea – (nutkání ke zvracení, studený pot, slabost, mdloby)

b) Psychologické projevy strachu

• Selektivní vnímání (koncentrace pozornosti pouze na strachový podnět.

• Útlum paměti, útlum učení

• Selektivita představivosti (zvětšování nebezpečí)

21

• Perseverace představ (vtíravost obav)

• Útlum myšlení

• Narušení volní aktivity

Mimo jiné je u reakce na strach důležitá známost popř. neznámost dané situace.

Zábranská (2006) uvádí, že ve známém prostředí jsme obvykle jistější i odvážnější, pokud je

toto prostředí spojeno s pozitivní zkušeností (nebo alespoň neutrální). Pokud je spojeno se

zkušeností negativní, může naši úzkostnou reakci nebo reakci na strach zesilovat.

2.7 Kontrola a překonávání strachu

Lidé zvládají strach různými způsoby, řada z nich je spojená s obrannými

mechanismy (racionalizace, vytěsnění, útěk, popření, apod.). Pro zvládání strachu nabízí řadu

prostředků Hošek (1999).

a) Výcvik

Trénink ve strachových situacích s využitím teorie adaptace, který vede

k automatizaci činnosí, dril. Dril byl ověřen v armádách jako účinný protistrachový

prostředek. Dnes se však spíše než drilu využívá principu modelování – tedy adaptace na

zvládání určitých typů situací a počítání s transferem do podobných činností.

U horolezectví může takový trénink znamenat například pravidelné navštěvování cvičné

stěny.

b) Nadřazení racionality emocionalitě

Člověk se naučí nepoddávat se strachu tím, že nadřazuje rozumovou korekci citu.

U horolezectví to například může být uvědomování, že mě lano udrží a zabrání tak pádu

z výšky, která vypadá hrozivě.

c) Skupinové vlivy

Například sociální opora. Přítomnost diváků vede mnohdy k snadnějšímu

překonávání strachu – vyhecování, což v praxi znamená, že člověk překoná strach, který by

izolovaně nepřekonal.

Skupinové vlivy v horolezectví může vyvolávat spolulezec, či horolezecká komunita.

22

d) Vytěsnění strachu

Překrytí strachu jinou silnou emocí, nejlépe stenickou – například nadšení, radost,

zaujetí apod. Právě horolezectví je spojeno se silnými euforickými zážitky.

Hošek (1999) uvádí řadu dalších prostředků pro kontrolu strachu (výchova, relaxace, sugesce

a hypnóza, psychofarmaka), domnívám se však, že toto s tématem mého výzkumu spíše

nesouvisí.

2.8 Průběh strachu

Průběh strachu je u každého člověka unikátní, osobitý. Obecný model průběhu

strachu uvádí Vymětal (2004, s. 23):

R = fc (P – O – S)

- R – reakce (projev, odezva)

- fc – funkce (vztahy vzájemného ovlivňování − cirkulární kauzalita, interdependence)

- P – podnět (skutečnost, kterou jedinec bezprostředně a selektivně vnímá, myslí a

hodnotí)

- O – osobnost (člověk jako psychologický celek)

- S – situace (bezprostředně i dlouhodobě působící okolnosti, v rámci kterých se uplatňují

ostatní proměnné)

Model aplikován na můj výzkum:

- R – prožívání strachu

- fc – vztahy vzájemného ovlivňování

- P – výška, nebezpečí pádu a zranění apod.

- O – osobnost lezce (biologické dispozice, věk, aktuální vyladěnost, předešlé zkušenosti)

- S – konkrétní situace – objektivní riziko situace

Podle Vymětala (2004) je podstatné, že strach (R) vnímáme a hodnotíme celou osobností

(O). To vysvětluje následujícím obrázkem (obr. č 1).

23

Obrázek č. 1

Z hlediska mého výzkumu jsou zásadní především psychosociální dispoziční

proměnné, kam Vymětal (2004) řadí dřívější formativní zkušenosti, převažující psychické

obranné mechanismy a sebepojetí, a také předchozí zkušenosti, které jedinec učinil zejména

s obdobnými či stejnými podněty v podobných situacích. Jestliže je dříve dobře zvládl, lze

očekávat slabší emociální reakci, pokud je však člověk nezvládl, lze očekávat naopak reakci

silnější. Strach tak roste, pokud člověk před nebezpečím utíká. Proto jej lze odstraňovat tak,

že se nevyhýbáme situacím, které strach vyvolávají.

Další model strachu, který Vymětal (2004) uvádí (obr. č. 2), poukazuje na

subjektivitu vnímání toho,co je nebezpečné. Pocit nebezpečí pak provází prožitek a

psychofyziologická reakce – člověk se buď chová tak, aby redukoval či odstranil ohrožení

anebo se s ním subjektivně emocionálně vyrovná.

24

Obrázek č. 2

Vývoj v strachu zaznamenává model Leventhala (1971) (obrázek č. 3). Autor uvádí,

že na pocity ohrožení jedinec reaguje jak touhou toto nebezpečí kontrolovat, tak i pocity

strachu a touhou je zmírnit. Rozdíl mezi klidným stavem a reakcí na strach je pro jedince

velmi motivační, což vyústí v aktivitu – snahu kontrolovat nebezpečí. V důsledku se tak sníží

míra ohrožení.Jiná aktivita je pak aktivita je namířená ke kontrolování strachu – především

pomocí jeho zvládání.

Oba tyto mechanismy kontroly nebezpečí se podle Leventhala (1971) objevují

samostatně jen velmi zřídka, obvykle působí souběžně a navzájem se ovlivňují. Navíc,

proces se v čase může opakovat a s tím se postupně zmírňuje i prožívání strachu.

Obrázek č. 3

25

2.9 Strach a výkon

Strach se na výkonu člověka projevuje různě. Hošek (1999) poukazuje, že „při

nehodách, katastrofách, pronásledování a jiných, zpravidla jednodušších (silových,

lokomočních) úkonech může sebezáchovný strach podstatně zvýšit výkon.“ Takto strach

připravuje člověka na zátěž a konfrontaci s hrozícím nebezpečím.

Na druhou stranu se může dostavit až tzv. „afektový stupor“, kdy se jedinec nemůže

ani pohnout nebo jakkoliv reagovat na situaci. To jen dokumentují příklady z bitev, kdy

místo boje vojáci strnou, pozvrací se, pomočí se – strach pak de facto působí

kontraproduktivně, protože jedinec je pak mnohem zranitelnější (Boring 1948).

Proto asi nejlépe vliv prožívání strachu na výkon jedince vysvětluje Yerkes-

Dodsonův zákon, kde je působení strachu na výkon znázorněné převrácenou U-křivkou. Při

střední hladině strachu je výkon optimální, při nízké a vysoké je strachu nižší. Pokud se však

jedná o jednoduché, stereotypní činnosti, vyšší úzkost může působit jako energetizující

činitel. Při složitějších úkolech a v náročných situacích zvýšená úzkost výkon zhoršuje

(Vitinová 1992). Problémem Yerkes – Dodsonova zákona je, že optimální úroveň u každé

činnosti se mezi jednotlivými lidmi může značně lišit.

2.10 Strach a horolezectví

Strach je s horolezectvím neoddělitelně propojen. Procházka (1974) uvádí, že protože

se horolezec pohybuje v nebezpečném prostředí, neustále strach překonává. Každý zdařilý

krok, každý chyt, který je včas nalezen, je tak zdrojem uspokojení, neboť v daném okamžiku

zajistí bezpečnost horolezce. Dokončení cesty je pak spojeno s radostí, protože překonal svůj

strach, překonal nebezpečí.

Větší psychickou náročnost horolezeckému sportu, než většině jiných sportů přiznává

i Johnston (1995). Vomáčko s Boštíkovou (2003) pak vidí hlavní úskalí horolezectví

v překonávání strachu, především strachu z pádu.

Hošek in Vaněk (1984, str. 38) tvrdí, že strach se vyskytuje nejčastěji při sportovní činnosti

bolestivého až rizikového charakteru. Vlastní výkon u sportu pak strach většinou ovlivňuje

záporně.

Silné strachy tedy mohou na sportovce působit kontraproduktivně, protože

znesnadňují tvořivé řešení situace a výběr možných voleb. Slabé a středně silné prožívání

strachu však naopak mohou sportovce stimulovat a motivovat jej lepšímu výkonu. Mikšík

(1969) pak nalézá způsob boje proti velmi silným strachům u sportovců v tréninku.

26

Konkrétně zkoumáním horolezectví a výkonu se zabývali Goddard a Neumann

(1993), když říkají, že nebezpečí pro lezce nutně neznamená zhoršení výkonu. Různí lezci

přitom mohou na riziko a nebezpečí reagovat odlišně, protože každý z nich může strach

vnímat jinak. Autoři to dokumentují na příkladu dvou lezců, kteří se vypořádávají s velmi

těžkou cestou. Zatímco jeden bude rozrušený z toho, že se jedná o těžkou cestu a hrozí, že

neuspěje, druhý lezec se naopak uklidní, protože jeho očekávání, že uspěje, je malé.

Nebezpečí pak charakterizují jako hrozbu, kterou vyvolává prostředí (skála, převislost, malé

chyty), akce (nesnadný pohyb vzhůru) nebo osoba lezce (strach z pádu, strach z bolesti,

vnímání vlastního já).

Někteří lezci se svému sportu věnují relativně bezpečným způsobem a ke

spokojenosti jim stačí dobře odjištěné sportovní cesty nebo umělá stěna. Slanger et Rudestam

(1997) srovnávali ve své studii 20 lidí podstupujících extrémně riskantní výzvy s dalšími

dvaceti zkušenými sportovci, kteří ale vysoká rizika nepodstupují. Jako klíč k rozdílům mezi

oběma skupinami se ukázala úroveň self-efficaccy - což je tématem následující kapitoly.

Hodgsonet al (2008) pro změnu zkoumali vliv způsobu lezení (2. konci lana a lezení

na 1. konci lana) na spotřebu energie a prožívání strachu. Na vzorku 12 – ti respondentů

pomocí měření hladiny kortizonu v krvi prokázali rozdíl v prožívání strachu při změně

hrozícího nebezpečí vyplývajícího ze způsobu jištění.

2.11 Terapie fobií horolezectvím

Nutnost překonat strach při lezení se dnes využívá i v terapii. Využil toho např.

Goldman (2004) k tomu, aby podpořil léčbu fobie. Jeho subjekty prošly lezeckým kurzem a

zapamatovaly si pozitivní zážitek zvládnutí strachu na skalách. Poté si ho měli znovu vybavit

a využít ho k překonání strachu z hadů. Několika účastníkům výzkumu se pak podařilo vejít

s těmito zvířaty dokonce do fyzického kontaktu.

2.12 Shrnutí, vztah pojmů k výzkumu

Prožívání strachu je ústředním fenoménem v mém výzkumu. Strach je emoční reakcí

na nebezpečí a riziko ohrožení vlastního těla, má svou vrozenou a naučenou složku. Jeho

prožívání vždy závisí na subjektivním vnímání každého jedince, síle podnětu.

S horolezectvím, je strach neoddělitelně spojen, přímo ovlivňuje sportovní výkon.

Jeho intenzitu je však možno kontrolovat řadou prostředků (trénink, racionalita, vytěsnění,

apod.) Pro můj výzkum jsou stěžejní strachy z neznáma, výšek, pádu, zranění a následné

27

bolesti, případně smrti. Domnívám se, že naučenou složku strachu horolezci mohou svým

konáním ovlivňovat, případně se na ní adaptovat – skrze mechanismy, které popisuje

následující kapitola.

28

3. Bolest, zranění, smrt

3. 1 Úvod

Bolest, zranění či smrt hrají významnou roli při pociťování strachu a jeho zvládání u

horolezců, protože mnohdy právě z pocitu ohrožení vlastního těla či jeho existence jako

takové pramení značná část strachu u horolezců (Chalupecký, 2008). Proto přináším základní

definice bolesti, zranění a smrti.

3.2 Bolest

S bolestí se setkáváme téměř dennodenně, důvěrně ji zná každý z nás. Povětšinou se jí

snažíme vyhýbat, máme z ní strach. Podle definice IASP (International Associtation for

Study of Pain) „je bolest nepříjemný, velmi obtížně definovatelný smyslový vjem spojený

s aktuálním nebo potenciálním poškozením tkáně. WHO (World Health Organization) ji pak

definuje jako “nepříjemnou senzoricko-emocionální zkušenost (tedy komplexní zážitek)

spojenou s akutním nebo potenciálním poškozením tkání nebo stresovanou výrazy takového

poškození. Bolest je vždycky subjektivní.“ Z biologického hlediska je smyslem bolesti

ochrana organismu před poškozením či zničením.

Biologickým základem bolesti je nocicepce, která zahrnuje veškeré procesy spojené s

pociťováním bolesti odehrávající se v našem těle. Bývá zpracována v mozku, čehož důkazem

je výskyt tzv. fantomových bolestí. „Lidé, kterým byla amputována ruka nebo noha, někdy

cítí bolest právě v oblasti chybějící končetiny“ (Plháková, str. 124, 2004)

Na rozdíly v čití bolesti mezi lidmi poukázal R. Melzack ve své knize Záhada bolesti

(1973). Důvodem je jak rozličná genetická vybavenost, tak i odlišné zkušenosti, kulturní

zázemí, věk a pohlaví. Navíc je pociťování bolesti závislé i na aktuální situaci.

Jako další příklad nám mohou posloužit vojáci ve válce. I když jsou těžce zranění,

často bolest začnou cítit až po bitvě. Obdobně je to například i u adrenalinových sportů.

Horolezci mnohdy zjistí, že si cestou rozbili koleno, až když vylezou na vrchol skály.

Pociťování bolesti podle Melzacka (1973) regulují endogenní opiáty (endorfiny a

enkefaliny), které si tělo samo produkuje. Existenci endorfinů prokázali v roce 1972 Pertová

a Snyder. Ve svých tlumivých účincích se příliš neliší od ostatních opioidů (například drog,

morfia), ovšem jsou mnohem méně nebezpečné ve svých nežádoucích účincích. Právě

adrenalinové a namáhavé činnosti bývají spouštěcím mechanismem k uvolňování endorfinů.

29

Lidé jsou do jisté míry na endorfinech závislí, protože právě příjemné prožitky, které

zažívají při jejich produkci jsou hlavní motivací lidské činnosti. Na to poukazuje i

Csikszentmihalyi (1975), který upozorňuje na možnou závislost na endorfinech a jimi

způsobených prožitcích flow, jmenovitě u horolezectví.

3.3. Zranění

Zranění značí poškození biologického organismu. Základní dělení je na psychické

zranění a fyzické zranění. Pro fyzické zranění se často se používá slovo úraz − porucha

zdraví způsobená náhle a vnější příčinou.

Dále pak rozlišujeme zranění na lehká (oděrky, zlomeniny) těžká zranění (vážné

poškození organismu, vícenásobné fraktury, poškození hlavy, orgánu, páteře) a zranění bez

trvalých následků a s trvalými následky (například snížení mobility, ochrnutí)

Rána (či poranění) je typ zranění, při němž je narušena kůže či podkožní tkáň.

Rány se dělí na hloubkové a povrchové. V horolezeckém sportu běžně dochází

k povrchovým ranám, kdy příčinou může být například podklouznutí nohy a podření.

3.4. Smrt

Smrt, úmrtí, skon, latinsky exitus, je (z biologického a lékařského hlediska) zastavení

životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních

funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta

vědomí.

Medicínská definice smrti z roku 1968, která byla stanovena komisí harvardské

lékařské fakulty, postuluje, že „z právního hlediska je člověk mrtev, jestliže došlo

k nevratnému zániku všech mozkových funkcí včetně funkcí mozkového kmene.“ (Largo,

2008, s. 411).

Schlesingerová (2009) uvádí, že se smrtí se pojí pocity strachu a úzkosti, protože

umírající člověk přestává existovat, ztrácí kontrolu nad svým tělem a životem, bojí se

neznáma – tedy toho, co bude potom, až umře.

3.5 Bolest, zranění a smrt a horolezectví

Horolezectví je do jisté míry bolestivý sport, přestože vnímání bolesti však regulují

jak endorfiny, tak fenomén flow. Bolest může horolezec nejčastěji pociťovat ze dvou příčin,

a to bolest spojenou s pádem a zraněním (odřeniny, zlomeniny) či bolest spojenou se

30

samotným výkonem (přetěžování svalů, excitace). Adaptaci na bolest u horolezců prokázal

ve svém výzkumu Vičar (2007).

Frank (2006) tvrdí, že horolezecká zranění bývají závažná, a často smrtelná. Shepard

(2000) poukazuje, že nejčastějším důvodem úmrtí skalolezců je pád. Tím se odlišují od

horolezců – kde se mezi časté příčiny smrti řadí například lavina, horská nemoc, umrznutí,

apod.

Mechanismus vedoucí k řadě těchto úrazů mívá za následek polytrauma - podobně

jako v případě autohavárií nebo válečných poranění


Bolest chrání organismus člověka před poškozením, kdežto zranění už takovéto

poškození je. Zranění jsou rozlišená podle své závažnosti, zranění s trvalými následky pak

značí nevratné poškození organismu. Ke smrti může dojít právě v důsledku zranění.

Všechny zmíněné pojmy patří k příčinám prožívání strachu u strachu u horolezců.

4. Motivace a aspirace

31

4. 1 Úvod

Motivace a aspirace jsou základními psychologickými procesy. Jsou jedním

z kontextů lezcova setkávání se strachem, proto jsem se rozhodl je i jejich spojitost se

strachem podrobněji popsat.

Nicholls (2008) poukazuje na to, že mnozí mylně považují horolezectví a jemu

podobné sporty za snahu o sebezničení, ale podle něj se jedná spíše o „kompulzivní

opakování nevědomé obrany proti strachu z vlastní zranitelnosti“ což právě může vést

k vývoji v pociťování strachu.

4. 2 Teorie motivace

Základní jednotkou motivace je motiv – jednotlivá individuální příčina chování. Dělí

se na základní motivy (biologické potřeby - jako jsou spánek, hlad, žízeň, potřeba

reprodukce, kyslíku apod.) a získané motivy (sociální potřeby, úspěch, sebezdokonalování,

touha po štěstí, seberealizaci, lásce, potřeba pokořit skálu). Motivy pak usměrňují lidské

jednání – buď konání člověka stimulují, nebo jej utlumují. Právě rozdíl mezi aktuálním

stavem a potřebou je jedním z hlavních determinantů veškeré lidské činnosti.

4.3 Motivace výkonu

Výkonová motivace je hnacím motorem k činnosti. Předznamenává lidskou aktivitu,

její kvalitu a intenzitu. Podobně jako tomu je u motivů, je i výkonová motivace mezi lidmi

rozdílná. Určuje ji řada aspektů – závisí např. na charakterových rysech, výchově, aktuálním

stavu či náročnosti úkolu.

D. C. McClelland uvádí, že výkonová motivace je „chápána jako očekávání

afektivních změn ve vztahu k dosažení či nedosažení cíle, konkrétně jde o motivační vliv

naděje na úspěch a strach z neúspěchu...” (McClelland in Nakonečný 1997). O deset let

později na něj navázal J.W.Atkinson ve svém díle A theory of achievement motivation.

(1966). Tvrdí, že „výkonová motivace je determinována motivy, očekáváním důsledků a

motivačními odměnami předpokládaných výsledků…“(přeloženo J. Atkinson, 1966, str. 5)

http://aleph.muni.cz/F/74PMBQ4BBBR1NL5GH7BDPUGF6R6763S6IJG6S716TTVX4DY6M6-00121?func=full-set-set&set_number=028411&set_entry=000016&format=999

http://aleph.muni.cz/F/74PMBQ4BBBR1NL5GH7BDPUGF6R6763S6IJG6S716TTVX4DY6M6-00121?func=full-set-set&set_number=028411&set_entry=000016&format=999

32

Výkonová motivace je tak jedním ze základních předpokladů úspěchu či neúspěchu.

Podle Nakonečného (1997)

Výkon = schopnosti x motivace

Převedeno do horolezeckého sportu a spojitosti se strachem:

schopnosti - jaké jsou horolezecké dovednosti lezce (především odvaha, sebekontrola

technika a síla jedince),

motivace - jak moc touží lezec danou trasu lézt, jak je odhodlán překonávat případné

překážky a strach.

výkon - znamená, jak obtížnou, na strach náročnou cestu jedinec leze.

a) Úspěch, neúspěch a odměna

Šance na úspěch či neúspěch v jakékoliv činnosti vždy záleží na obtížnosti úkolů.

Podobně rozdílná bývá také velikost „odměny“. Obecně lze říci, že u složitých úkolů bývá

nízká šance na úspěch, ale zato vysoká odměna, kdežto u snadných úkolů tomu bývá naopak.

Převedeno do mezí předmětu mého výzkumu – v případě překonání subjektivně obtížného,

na strach náročného místa může být odměna v podobě euforického pocitu výrazně vyšší, než

v případě jednoduché, nenáročné cesty.

M.Vičar (2008) uvádí, že obecná tendence u lidí je vyhnout se neúspěchu na straně

jedné, být úspěšný na straně druhé a současně získat alespoň adekvátní odměnu. V

rozhodování, zda je odměna dostatečně atraktivní, do značné míry rozhodují lidské habitusy

(Berger a Luckmann, 1999), ale závisí například i na genetických dispozicích, svobodné vůli,

příp. jiných aspektech.

b) Úroveň výkonové motivace

Výše úrovně motivace není jednotná pro všechny aktivity, které jedinec

vykonává, protože do značné míry závisí na aspiracích (viz níže). J. Atkinson (1966)

popisuje, že na úrovni výkonové motivace závisí obtížnost zvoleného cíle. Lidé, kteří mají

nízkou úroveň motivace, volí buď velmi snadné úkoly nebo naopak velmi obtížné úkoly.

Lehké úkoly si stanovují proto, aby zažívali alespoň nějaký pocit úspěchu. Naopak, příliš

náročné úkoly plní z důvodu,, aby si sobě i okolí odůvodnili své případné selhání.

33

Lidé s vysokou úrovní motivace mají podle Atkinsona (1966) tendenci volit středně

obtížné úkoly, protože tím pádem pro ně při své náročnosti (ovšem na druhou stranu i

splnitelnosti) představují výzvu. Tito lidé bývají méně závislí na hodnocení okolí, mnohdy se

realizují v umění či výkonovém individuálním sportu.

4.4 Motivace a horolezectví

Stejně jako u ostatních lidských činností, je i u lezení motivace základním

předpokladem výkonu.

M.Vičar (2008) uvádí, že s horolezectvím jsou spojeny pocity úspěchu a neúspěchu

(vylezení cesty a překonání strachu x nezdolání cesty, pád). Protože horolezectví je sport

především individuální, je tedy dobře patrná úroveň výkonové motivace. Z toho důvodu by

se dalo předpokládat, že horolezectví se budou věnovat jedinci spíše s vyšší úrovní motivace.

Macháč (2009) doplňuje, že „ve chvíli, kdy má lezec možnost úniku z potenciálně

nebezpečné situace, je rozhodující míra motivace. Pokud je pro něj důležité cestu zdolat, ať

už z osobních nebo jiných důvodů, často tento aspekt převládne nad strachem.“

Protože hlavním účelem motivace je především energetizace organismu, míra úrovně

výkonové motivace u horolezectví může předznamenávat častější styk s rizikem (jedinec

například leze cesty, které budou na hranici jeho možností, či se intenzivně věnuje

horolezeckému sportu), potažmo strachem.

4.5 Teorie aspirací

Aspirace jsou očekávání, nároky a cíle, které si jednotlivec klade v souvislosti se

svým vlastním životem. F. Hoppe uvádí, že odráží3 vnitřní obraz výkonnosti osobnosti a jsou

hlavním východiskem pro motivaci. Podle V. Smékala (2004) je aspirace procesem

“mobilizace určité úrovně úsilí k dosažení takového úspěšného výsledku, který jedinci zajistí

prožitek uspokojení.”

U profesora na ČVUT lze očekávat vysoké aspirace v odvětví technické vědy, u

sociálního pracovníka aspirace v nápomoci sociálně vyloučeným, naopak, je možné že

člověk s vysokými aspiracemi v umění nebude věnovat velkou pozornost škole, protože jeho

aspirace v otázce vzdělávání budou nízké. Aspirace tak do jisté míry reflektují individuální

hodnoty4. Ty se stejně jako aspirace v průběhu života mohou měnit.

3 F. Hoppe, v V Smékal, 2004, str. 4 Mou současnou aspirací je napsat diplomovou práci, protože vysokoškolské vzdělání je v mém žebřičku

34

Aspirace ovlivňují volbu obtížnosti úkolů - lidé s vysokými aspiracemi budou

vyhledávat stále obtížnější a obtížnější činnosti, ať už aby dosáhli nějakého osobního cíle,

nebo jen pro uspokojení z pocitu ze sebezdokonalování. Proto pro ně není problém

překonávat překážky

S aspiracemi tak úzce souvisí lidská sebedůvěra a sebehodnocení. Lidé se stabilními

přiměřenými aspiracemi bývají považování za zralé osobnosti. Aspirace však nemusí vždy

být adekvátní k dovednostem člověka.

4.6 Aspirace a horolezectví

Aspirace stejně jako motivace ovlivňují setkávání horolezce s rizikem. Konkrétně u

horolezectví může být aspirací jedince jak vylézt obtížnou, rizikovou cestu na prvním konci

lana, tak si užít jednoduchou cestu na druhém konci lana.

Podle Smékala (2004) aspirace určují do určité míry osobnostní typy. Osobnostní typ

A bude mít vyšší aspirace než typ B. To může být předpokladem četnosti podnětů strachu u

horolezectví. Vezměme jako výchozí hodnotu “být dobrý v horolezeckém sportu“. Je

pravděpodobné, že pokud budou někteří horolezci lézt především pro pocit pohody,

uvolněnosti, svobody a nebudou se chtít stresovat (nízká aspirace, typ B), setkání se strachem

bude u nich nižší než u horolezců, kteří lezou především pro dosahování maximální

výkonnosti, překonávání sebe sama, strachu či rizik, (vysoká aspirace, typ A).

Vaněk (1980) uvádí, že u sportovců se „před každým sportovním výkonem vytváří na

základě složitých vlivů určitá aspirační úroveň, tj. sportovec na základě sebehodnocení

stanoví více méně přesně oblast výsledků, které chce dosáhnout." Aspirační úroveň u

profesionálních sportovců bývá obecně vyšší než u amatérů. Navázáno na téma horolezectví

- přestože je horolezectví především amatérský sport, existuje řada sportovních lezců, u

kterých lze očekávat také odlišnou úroveň aspirací.

4.7 Flow

Flow, neboli „plynutí“ vzniká v případě, že „jedinec je zcela ponořen do činnosti a

mezi úspěchem v činnosti a aspiracemi je v této činnosti vyrovnaný vztah (přeloženo

Csikszentmihalyi in Lambert, Deckers, 2000). Přináší naprostý pocit uspokojení. Jedinec

často nevnímá žádné podněty z okolí (bolest, publikum, nebezpečí, strach). Zapomíná na

hodnot vysoce postavené. Proto je v současnosti má úroveň výkonové motivace v tomto směru vyšší, než

v překonávání strachu a lezení po skalách…

35

jakékoliv starosti, problémy a nedostatky, které se bezprostředně netýkají prováděné

činnosti. Někteří lidé flow efekt popisují tak, jako kdyby byli unášení neviditelnou silou,

proudem (od toho označení flow). K vyvolání flow podle Csikszentmihalyiho (1975)

přispívají například jasné cíle, koncentrace pozornosti, ztráta pocitu vlastního já, narušené

vnímání času, okamžitá a přímá zpětná vazba, rovnováha mezi schopnostmi a náročností

úkolu, pocit kontroly nad situací a vnitřní motivace.

Lezení tak má k vyvolání prožitku plynutí velký potenciál. Určuje jasný cíl (vylezení

cesty), dává zpětnou vazbu (postup v cestě), riziko nutí člověka koncentrovat pozornost

(přemýšlení o ideálních krocích, jištění…). Může nastat jak při úspěšném zvládnutí cesty,

tak při překonání třeba jen některé její části.


Motivace je hnacím motorem lidského organismu. Směřuje a determinuje lidskou

činnost. Jeho základní jednotkou je motiv. Stanovuje postoj jedinců k činnosti a řešení úkolů.

Aspirace pak odráží vnitřní obraz výkonnosti osobnosti a jsou hlavním východiskem pro

motivaci. V ideálním případě bývají adekvátní ke schopnostem a dovednostem. Podobně

jako možnost úspěchu, neúspěchu a odměn u jednotlivých činností ovlivňují výkonovou

motivaci a určují lidskou činnost. Současně aspirace částečně reflektují individuální cíle a

hodnoty.

Míra motivace a aspirací může předznamenávat lezcovo setkávání se s rizikem, se

strachem. Nepřiměřené aspirace a výkonová motivace může v horolezeckém sportu zvýšit

šanci zranění či smrti.

36

5. Desenzibilace, habitualizace, adaptace

5.1 Úvod

V této kapitole se chci zabývat adaptací, desenzibilací a habitací. Tyto pojmy definuji

a aplikuji je na problematiku vývoje strachu. Domnívám se, že pro vývoj v prožívání strachu

u horolezců můžou mít právě tyto procesy - člověk si prostě na výšku, riziko pádu a další

rizika zvykne.

5.2 Desenzibilace

Desenzibilace je u živočichů přirozeným fyziologickým, ale i psychologickým

procesem Podle Wolpeho (1990, str. 152) znamená „snižování citlivosti člověka na

opakované podněty, především v relaxovaném stavu, které může vést až k úplnému vymizení

reakce.“ Zjednodušeně řečeno, opakovaný nepříjemný podnět přestává být nepříjemným a

naopak reprodukovaný příjemný podnět ztrácí na své přitažlivosti. Například pokud někdo

nenávidí olivy, je možné, že pokud je bude konzumovat častěji, jeho nepříjemné pocity se

zmenší. Na druhou stranu, euforické pocity ze sexuálního vzrušení a uspokojení vyvolané

stále totožnou osobou se postupem času mohou stávat plytčejšími.

Opakem desenzibilace je senzibilace, tedy „zcitlivování“

Wolpe rozlišuje mezi desenzibilací vůči sociálním, psychologickým chemickým a

fyziologickým simulantům. Desenzibilace se například hojně využívá v medicíně v boji

s alergeny. Z psychologických směrů se desenzibilaci nejvíce zabývá behaviorální či

kognitivně-behaviorální terapie. Uplatnění nachází například v terapii různých fobií

(například strach z výšek, z lidí).

a) Systematická desenzibilace

Systematická desenzibilace je terapeutická metoda navrhnutá Wolpem: „Klient je

veden k tomu, aby se opakovaně vystavil působení podmíněného podnětu a tím postupně

došlo k vyhasnutí podmíněné reakce.“ (Možný, Praško, 1999, str. 37).

Na systematické desenzibilaci je založená terapie tzv. reciproční inhibice. Jedinec

nejprve dosáhne stavu neslučitelného s úzkostnou reakcí (např. svalová relaxace), a poté si

představí, že je vystaven nepříjemnému podnětu. Procedura se několikrát opakuje, dokud

úzkostné pocity nezmizí.

37

5.3 Habitualizace

Stejně jako desenzibilací se Wolpe zabýval i habitualizací. Definuje ji jako

„zeslabováni odpovědí a přivykání na stimul v případě, že se stimulus objevuje…“(přeloženo

J. Wolpe, 1990, str.51) Rozlišuje krátkodobou a dlouhodobou habitualizaci.

Typickým příkladem krátkodobé smyslové habitualizace je pokus H. Helsona (1964).

Vezmeme tři nádoby – jednu s teplou, druhou se studenou a třetí s vlažnou vodou. Nejprve

vnoříme jednu ruku do teplé a druhou do studené vody. Následně namočíme současně obě

ruce do vody vlažné. Ruka, která byla v teplé vodě, ji bude pociťovat jako chladnější.

Příkladem dlouhodobé habitualizace je, když pes přestane vnímat domácí lidi a

reaguje jen na nově příchozí.

Oba tyto procesy mohou probíhat buď intergeneračně, tedy v rámci několika generací

nebo intrageneračně (v průběhu života). Mě budou zajímat především intragenerační

adaptace u lidí.

5.4. Adaptace

Jak desenzibilace tak habitace patří k nástrojům adaptačním. Domnívám se, že právě

díky adaptačním procesům (posunutí adaptační úrovně apod.) nastartovaných specifickým

prostředím, ve kterém se horolezci pohybují, se může jejich vnímání strachu měnit, obdobně

jako se mění vnímání ostatních smyslových vjemů (chuť, čich, zrak).

Biologické pojetí adaptace se zakládá na tezi, že v případě porušení stávajících

vyhovujících podmínek mezi organismem a jeho okolím, má organizmus tendenci se

přizpůsobit a dosáhnout zpět rovnovážných podmínek, tzv. equilibria.

Psychologické pojetí z biologického základu do značné míry vychází a navazuje na

něj.

a) Teorie Adaptační úrovně

Teorii adaptační úrovně se věnoval americký psycholog, H. Helson ve svém díle

z roku 1964. Zabývá se v ní reakcí jedince na různé stimuly v závislosti na předchozích

zkušenostech. Tvrdí, že na základě opakování se jednotlivých podnětů se lidské tělo a

receptory přizpůsobují a mění adaptační úroveň, tedy úroveň, při které smysly jednotlivé

podněty ještě registrují. Jinak řečeno, s vyšším počtem podnětů se adaptační úroveň

38

zvyšuje - vjemy, které bychom dříve pociťovali jako silné, po čase pociťujeme jako slabé

nebo je nepociťujeme vůbec. Současně, čím jsou podněty adaptační úrovni vzdálenější,

tím silněji je pociťujeme. A naopak, čím jsou podněty adaptační úrovni blíže, tím je

pociťujeme slaběji. Všechny stimuly jsou podle Helsona uspořádány na psychologickém

kontinuu podle míry negativity a pozitivity.

Helson rovněž tvrdí, že příliš silné či slabé podněty, tedy extrémy, nemají na

adaptační úroveň vliv, především z důvodu, že se jim člověk není schopný přizpůsobit.

Mimo jiné je adaptační úroveň závislá i na časové vzdálenosti od předešlé zkušenosti a s

ubývajícím časem se snižuje.5 Dle této teorie v našem případě reakce na strach závisí:

a) jestli se jedinec už s podobným strachem setkal v minulosti

b) na jedincových zkušenostech se zvládáním strachu

c) na vnímané intenzitě strachu, který na něj v danou chvíli působí.

Význam referenčního rámce vyzdvihuje např. výzkum Brickman et al.(1978),

týkající se výherců v loterii. Studie srovnávala výherce v loterii se zdravými a

handicapovanými lidmi. Závěrem bylo zjištění, že výherci ztratili oproti kontrolním

skupinám schopnost užívat si běžných životních radostí - výhra v loterii jim posunula

referenční rámec a proto nebyli z dlouhodobého hlediska šťastnější než obyčejní lidé.

Výzkumníci se adaptačními procesy zabývali i u horolezců. Na podobný fenomén

jako Brickman poukazuje již jednou zmíněný Robinson (1985) U sportovních lezců často

vystavených hraničním situacím života a smrti zaznamenal nárůst nezájmu o každodenní

činnosti (Robinson, 1985) , což by svědčilo o posunu adaptační úrovně prožívání života.

Zuckermann (1993) zaznamenal u horolezců podceňování rizika. Ve svém předešlém

výzkumu zabývajícím se bolestí (M. Vičar, 2008) zase mapuji zvykání si horolezců na

bolest, když u zkušenějších lezců jsem změřil nižší práh bolesti než u méně zkušených.


Desenzibilace, habitualizace a adaptace se u horolezectví projevuje v několika

oblastech (například bolest, zájem o každodenní činnost, vyhodnocování rizika), ovšem mě

5 Mohl by nám posloužit příklad, který se mi stal v roce 2007 na mé polární výpravě po Laponsku.

Rozbilo se mi jedno sklo u slunečních brýlí, ale z důvodu alespoň částečné ochrany zraku jsem si je stejně

nasadil. Pravé oko bylo zastíněno růžovým sklem, kdežto levé vůbec. Po čase se levé oko pravému částečně

přizpůsobilo, viděl jsem narůžověle. Poté, co jsem si brýle sundal, pravé oko vidělo zcela normálně, kdežto

levé, tedy to, na kterém nebylo nic nasazeného, vidělo stále v růžových barvách. Po čase se obě oči opět sladily

a vrátily se k normálním barvám. Toto by se stalo i v případě, že bych měl pravé oko zavřené, ovšem dá se

očekávat, že by návrat do původního stavu trval déle.

39

zajímá, zda-li právě díky častému prožívání strachu, které je s horolezectvím spojeno (viz

kapitola č.4), dochází vůči němu k znecitlivování. Právě střídání relaxovaného stavu s

napětím je pro lezeckou činnost příznačné (lezení cesty a následné uvolnění po vyšplhání až

nahoru).

Předpokládám také, že strach může podléhat i habitualizaci, tedy, že horolezci si jej

právě díky jejímu opakovanému výskytu podvědomě přestanou všímat. Současně se může

posouvat „adaptační úroveň strachu“ – tedy to, že si lezec na dříve nepředstavitelné rizikové

výstupy troufne.

40

5. Self-efficacy

5.1 Úvod

Řada výzkumů poukazuje na to, že sport u člověka rozvíjí self- efficacy (Macháč

2008, Kelley 1997) Naopak self-efficacy může pozitivně působí na prožívání strachu

(Bandura, 1997) či hodnocení rizika (Llewelyn 2008,) Proto se domnívám, že z hlediska

vývoje strachu u horolezců mohou právě změny v self efficacy ovlivňovat, jak intenzivně jej

jedinec prožívá.

5.2 Definice

Tento pojem zavedl do psychologie Albert Bandura (1997), když konstruoval svou

teorii sociálního učení. Self-efficacy znamená „moc mít efekt“. Je to vědomí vlastní

působnosti, víra ve vlastní schopnosti, efektivitu a účinnost těchto schopností.

Smékal (2001) pak tvrdí, že „teorie osobní zdatnosti prokazuje, že očekávání výsledků

určité úrovně ovlivňují naše každodenní rozhodování a podnikáme-li ve směru svých

rozhodnutí patřičné akce, zlepšují se naše výsledky.“

Míra self efficiacy se může reflektovat na obtížnosti zvolených úkolů a cílů, když Ryckman

et al. (1982) uvádí, že lidé s vysokou self-efficacy mívají skvělé fyzické schopnosti, vysokou

úroveň sebehodnocení, vnitřní locus of control, menší úzkost ze sociálních kontaktů, vyšší

sebevědomí a tendenci zapojovat se do dobrodružných fyzických aktivit. Naopak, lidé

s nízkou self-efficacy se takovýmto úkolům vyhýbají.

Obecně se věří, že self-efficacy ovlivňuje chování člověka téměř ve všech směrech –

její rozvoj je například hlavním cílem pozitivní psychologie, protože vede k prožití

šťastného a produktivního života.

5.3 Self efficiacy a horolezectví

Řada výzkumů poukazuje na to, že sport pomáhá zvyšovat důvěru ve vlastní

schopnosti. Podle studie Samuelse a Gibba (2002) mají v tomto směru efekt zejména

soutěžní bojové sporty (box, kickbox atp.).

Kelley et al.(1997) zkoumali vliv zážitkového kurzu (jehož součástí bylo i lezení) na

vzorku devatenácti duševně nemocných lidí. Rozpoznali signifikantní zvýšení self-efficacy i

41

self-esteem. Llewellyn et al.(2008) pak srovnával lezce s vysokou a nízkou self-efficacy.

Zjistil, že lezci s vyšší úrovní self-efficacy mnohem častěji volili obtížnější trasy. Zdůvodnil

to tím, že mnohem více věřili svým schopnostem.

Kauzální vztah mezi horolezeckým sportem a self efficacy potvrdil i Macháč (2008),

když u horolezců ve svém kvalitativním výzkumu zaznamenal postupný nárůst sebevědomí

a self-efficacy.

5.4. Shrnutí, vztah pojmu k výzkumu

Self efficacy je u sportovců docela dobře zmapovaným fenoménem. Proto lze z výše

uvedených výzkumů předpokládat, že u horolezců časem dochází k postupnému nárůstu

důvěry ve své vlastní schopnosti. Domnívám se, že právě tato důvěra může mít vliv na

prožívání strachu – jeho postupné snižování, mimo jiné i z důvodu, že si lezec bude

uvědomovat, která rizika může kontrolovat a která ne.

42

Závěr, celkové shrnutí teorie

Ve své teoretické části popisuji oblasti spojené s mým výzkumným tématem Vývoj

strachu u horolezců.

Je přirozené, že pokud se organismus má adaptovat na svět ve kterém žije, nebo na

změnu podmínek probíhajících v jeho okolí, je zapotřebí adaptačních mechanismů. Rušivé a

nepříznivé podněty do značné míry eliminuje postupná desenzibilace a habitualizace. Nový

podnět je pak srovnáván s pozměněnou výší adaptační úrovně. Adaptaci podléhají veškeré

smyslové vjemy a předpokládám, že výjimkou není ani strach.

Na druhou stranu strach se člověk může i naučit zvládat (výcvik, nadřazení

racionality emocionalitě, apod. ) či skrze rozvoj self- efficancy.

Samotný strach (ať už z bolesti, smrti, zranění, pádu či výšky) je emoční reakcí na

riziko, které doprovází horolezecký sport. Vnímání rizika je však vždy subjektivní, každý

člověk jej vyhodnocuje jinak. Riziko také závisí na způsobu lezení, jištění, obtížnosti trasy,

lezeckých dovednostech a dalších aspektech horolezectví. Vůle se s rizikem vůbec

konfrontovat pak pramení v motivaci a aspiracích člověka, přičemž jedním z motivů může

být euforický flow fenomén, k jehož vyvolání má horolezectví velký potenciál.

Domnívám se, že do vývoje prožívání strachu u horolezce se všechny koncepty

mohou promítat, jasnější odpověď je však ve výzkumné části diplomové práce.

43

III. Průběh výzkumu

1. Úvod

Struktura mého výzkumu odpovídá zvolené metodě a průběhu výzkumu. Mou snahou

je provést čtenáře textem tak, aby porozuměl všem krokům, které jsem při tvorbě teorie

provedl (mimo jiné jsem například opakovaně pozměnil hlavní výzkumnou otázku, která

nejprve zněla „Jak se vývoj zvládání strachu u mladých skalolezců promítá do oblastí

strachů, které s horolezectvím přímo nesouvisí?“).

Struktura části Výzkum se skládá z úvodní, pilotní a výzkumné části, následně popisuji na

jednotlivých prototypech teorie postup při jejím modelování, a na příkladu respondenta

Fedora postup při tvorbě diagramů, popisujících vývoj strachu jednotlivých respondentů.

1.1 Výzkumná otázka

„Jak probíhá z dlouhodobého hlediska vývoj v prožívání strachu u mladých horolezců?“

1.2 Výzkumná metoda

Ve svém výzkumu následuji především metodu zakotvené teorie, kterou vytvořili

Strauss s Glasserem. Následuji pak především publikace Strausse a Corbinové (1990) Basics

of Qualitative Research: Grounded Theory Procedures, canons and Techniques a Glasera

(1992) Basics of grounded theory analysis - v anglickém znění.

Hlavním rozdílem je, že zatímco Strauss a Corbin (1990) vychází spíše z pragmatické pozice,

v níž se vyváří a analyzuje oboustranný vztah poznávajícího subjektu a světa v pohybu,

Glasser odmítá jakékoliv uplatňování teoretických představ a teoretickou přípravu za pomocí

literatury.

Do mého výzkumu se promítají oba dva přístupy, kdy se často snažím rozeznávat svůj

vliv na data a respondenty na jedné straně, a na druhé jsem před výzkumem nestudoval

žádnou literaturu a snažil se oprostit od jakýchkoliv teoretických představ.

44

1.3 Obecná charakteristika výzkumného designu

Design mého výzkumu přizpůsobuji výzkumné otázce. Aplikuji ji v její nejotevřenější

formě - předem jsem si stanovil jen oblast zkoumání - a to vývoj zvládání strachu u mladých

horolezců a přenos mechanismu zvládání do běžného života. Aniž bych se nechal ovlivnit

jakoukoliv vědeckou literaturou, která by mohla omezovat unikátní zpracování dat a

determinovat je k zpracování dle klíče nějakého již zmapovaného modelu, provedl jsem 3

pilotní polostrukturované rozhovory, kdy jsem využíval vedle hlavní výzkumné otázky

především řadu dílčích a pomocných otázek, nikoliv však nutně všechny a v předem daném

pořadí.

Po zevrubné analýze dat jsem si přesněji vymezil zkoumanou oblast, opakovaně

pozměnil výzkumnou otázku a ověřil si správnost způsobu kladení otázek. Sesbíraná data

z rozhovorů jsem průběžné kódoval, třídil, kategorizoval a vztahoval je jak k výzkumné

otázce, tak k výzkumnému souboru. Podle aktuálních výsledků jsem dohledával další

respondenty tak, abych osvětlil bílá místa právě vznikající teorie, a současně jsem již

stávající výzkumný soubor konfrontoval s výsledky týkající se jejich osob.

V okamžiku když jsem měl pocit, že mám dostatečný počet respondentů a množství

dat pro vznik validní zakotvené teorie, jsem ukončil jak oslovování nových respondentů. tak

dotazování se těch stávajících.

1.4 Výzkumný soubor – kritéria zařazení

• Skalolezci, alespoň minimální zkušenosti s lezením po skalách. Nežádoucí jsou

jedinci se zkušenostmi s horolezectvím, protože jak popisuji v teoretické části,

horolezectví je odlišná sportovní disciplína a prožívání strachu u horolezců by tak

mohlo mít velmi rozdílný průběh. Mým cílem není porovnávat vývoj strachu u

horolezců a skalolezců, ale srovnat je v rámci jedné lezecké disciplíny – skalolezectví.

• věkové rozmezí 18-25 let – výzkum jsem měl zaměřený na mladé horolezce –v tomto

věku se horolezectví v České republice věnuje nejvíce lidí. a tak je jak jednodušší

získat respondenty, tak i případné výsledky (pokud budou zobecnitelné) zasáhnou

širší populaci.

• Muži i ženy – devět mužů a tři ženy. Přestože jsem primárně nechtěl srovnávat vývoj

prožívání strachu mezi muži a ženami a spíše mě zajímaly obecnější tendence,

zajímalo mě, jestli zaznamenám signifikantní rozdíly v prožívání strachu v rámci

pohlaví.

45

• Aby byla zachována anonymita vzorku - lezci vystupují pod náhodnými přezdívkami.

• Výzkumný soubor shrnuje tabulka - Příloha č.1.

1.5 Technika výběru výzkumného souboru

Záměrný nepravděpodobnostní výběr – ad hoc. Podle J. Reichela (2009) je používán

pro nevelké výběry, kdy výzkumník znalý kontextů zkoumané problematiky vybere

respondenty sám. Vychází přitom z výzkumných záměrů – tak aby jednotliví respondenti

doplnili mozaiku vznikající teorie a vzorek byl teoreticky nasycen.

Své respondenty jsem se snažil vybírat (mimo jiná kritéria jako věk apod.) především na

základě rozličné lezecké zkušenosti. Přínos tohoto postupu vidím v tom, že na základě

odlišné lezecké zkušenosti jsem očekával různé postoje ke strachu, různý vývoj. Oproti

technice snowball jsem měl větší šanci narazit na lezce s barvitějšími zkušenostmi (u

snowball se totiž očekává, že lezci se navzájem znají a tím pádem zde existuje možnost

sdílených zkušeností.)

Na druhou stranu omezením přístupu je jak možná nesprávnost lezecké zkušenosti

jako diferencujícího kritéria pro prožívání strachu, tak i samotný předpoklad, který

determinuje přístup k respondentům i datům z určitého pohledu. Také zkušenost lezce byla

předmětem mého expertního subjektivního posouzení, bez objektivně sdílených kriterií.

I z toho důvodu jsem část respondentů převzal z výzkumu M. Macháče (2009). Ty jsem však

do konečné podoby teorie nezahrnul (viz níže).

2. Pilotní studie

2.1 Úvod

Pilotní část výzkumu je zaměřená na hlubší seznámení se s předmětem výzkumu, jeho

vymezení, revizi správného způsobu dotazování podle zásad vedení správného rozhovoru

shrnutých J. Hendlem (2008)

2.2 Výzkumná otázka

„Jak se vývoj zvládání strachu u mladých skalolezců promítá do oblastí strachů, které

s horolezectvím přímo nesouvisí?“

46

2.3 Výzkumný soubor

• Tři skalolezci, alespoň minimální zkušenosti s lozením po skalách, nežádoucí jsou

jedinci se zkušenostmi s horolezectvím

• Výkonnostně rozdílní lezci – jeden minimální zkušenosti s lozením na 1. konci lana,

jeden středně zkušený s lezením na 1. konci lana a jeden velmi zkušený lezec.

• věk v rozmezí 18-25 let

• dva mužského a jeden ženského pohlaví.

2.4 Způsob výběru výzkumného souboru

Záměrný nepravděpodobnostní výběr - ad hoc - když jsem nejprve náhodně oslovil

prvního lezce a na základě jeho zkušeností vybral zbývající dva lezce vhodné pro výzkumný

soubor..

2.5 Výzkumný design

V Bouldr baru nedaleko místa svého bydliště – jednoho ze dvou bouldr barů

v Olomouci jsem náhodně oslovil jednoho z přítomných horolezců – odpovídajícímu

potřebných parametrů s žádostí o rozhovor. Uvedl jsem, že hovor bude trvat cca 25 minut a

bude zaměřen na prožívání strachu. Oznámil jsem respondentovi, že rozhovor si budu

nahrávat a bude zcela anonymní. Také jsem mu vysvětlil, že pokud bude pro něj některá

otázka nepříjemná, tak nemusí odpovídat. Následně přímo v Bouldr baru jsem provedl

interview – domnívám se totiž, že to je pro respondenty příjemné prostředí, na které jsou

zvyklí . V rámci horolezecké komunity je obyčejem si tykat, proto jsem se tázal v této osobě.

Protože můj první respondent byl velmi zkušený, zbývající dva jsem vybral tak, aby

odpovídali zvolenému ad hoc výběru vzorku (málo zkušený a středně zkušený lezec)

Všechny tři rozhovory jsem si nahrál na diktafon a potom doslovně přepsal (stejný postup

jsem uplatnil u všech zbývajících rozhovorů).

2.6 Orientační otázky

Orientační otázky pro mě byly vodítky, abych věděl, na co se vlastně chci ptát.

Představovaly pro mě především předběžné okruhy, které mě zajímaly. Protože mé

rozhovory byly polostrukturované, nekladl jsem je všechny a v stabilním prostředí, spíše

jsem je měl na paměti a doptal se na ně v případě, že respondenti o těchto tématech

nehovořili.

47

1. Kolik je ti let?

2. Jak dlouho lozíš?

3. Jaké strachy při lezení pociťuješ?

4. Cítíš často strachy při lezení?

5. Jak bys tento strachy popsal?

6. Je to sice už nějaká doba, ale než jsi začal lozit, jaké jsi pociťoval strachy?

7. Jak ses s nimi vyrovnával?

8. Jaké byly intenzity?

9. Jak se projevovaly?

10. Jak jsi je zvládal?

11. Ovlivnilo horolezectví nějak tvé vnímání strachů? Jak?

12. Jaký byl vývoj tvých strachů?

13. Naučil ses zvládat strach z výšek, bolesti, smrti?

14. Objevíš nějaký zlomový okamžik? Bylo jich více? Jaké? Pád?

15. Vzpomeneš si na nějaký krizový moment v rámci lezení, kdy jsi cítil velký strach?

Můžeš jej popsat? Změnilo to něco v tvém následujícím jednání?

16. Změnilo horolezectví tvůj pohled na strachy, které zažíváš i mimo horolezectví?

17. Jak změnilo horolezectví tvůj pohled na strachy, které zažíváš mimo horolezectví?

18. Máš pocit, že ti lezení pomáhá zvládat strachy v běžném životě? – z neúspěchu,

nedostatku peněz.

2.7 Analýza

Provedl jsem pouze hrubou analýzu rozhovorů, využitou technikou bylo otevřené

kódování celků a technika otevřeného kódování řádek po řádku (tomuto vyčerpávajícímu

kódování byly podrobené jen pasáže zabývající se zvládáním a vývojem strachu). Získal

jsem tak představu nejen o myšlenkových pochodech lezců (kódování odstavců, frází, vět

apod.), ale i o pocitech a pozadí přidružených k jednotlivým fenoménům (kódování řádek po

řádku).

Kódy jsem tvořil spíše na základě asociací k daným datům než abych bádal nad

přesnou a výstižnou formulací. Také jsem se v této fázi nezatěžoval tvorbou memos

(poznámek). Vedly mě k tomu následující důvody:

48

1. Mým cílem spíše než získat přesné kódy a kategorie bylo zorientovat se v tématu,

určit si jednotlivé oblasti zkoumání.

2. Bádání nad přesnou formulací kódů by mohlo brzdit jinak asociativní tvorbu kódů.

Omezovalo by tak fantazii a znesnadňovalo unikátní tvorbu kódů pro každý

jednotlivý rozhovor.

3. Předpokládal jsem, že rozhovory budu kódovat v budoucnu znovu a přesněji.

Negativní důsledky tohoto rozhodnutí byly:

1. Ztráta některých prvních myšlenek, asociací.

2. Přetrvávající nepřesná označení pro některé kódy a kategorie – na tolik jsem si na

některé z nich zvykl, že mi postupem času tyto přesná označení připadala jako přesné

pojmenování

Vzniklé kódy uvádím v příloze č. 2 (asociativní), a č. 3 (předběžná kategorizace).

Následně jsem se sám sebe kriticky ptal, jestli všechna témata byla pro respondenty

relevantní a zdali není potřeba jasněji vymezit předmět zkoumání. Souběžně jsem se zaměřil

na formu kladení otázek, především na to, jestli můj způsob tázání nebyl příliš navozující a

determinující odpovědi, jestli otázky byly srozumitelné a poskládané v správném pořadí. Na

tyto otázky odpovídám v části výsledky.

2.8 Výsledky

a. Oblast zkoumání

Hned při kladení otázek a ještě spíše při analýze rozhovorů se ukázalo, že oblast

přenosů mechanismů zvládání strachu do běžného života je pro lezce nesrozumitelná.

Důvody jsou dle mého názoru následující:

1. Ukázalo se, že bez podrobnější teorie popisující vývoje strachu těžko budu zkoumat

přenos na tomto vývoji závislém. Užitečné by bylo dobré mít teorii vývoje strachu

jako vodítko, na základě kterého bych mohl strukturovat otázky.

2. Pro respondenty bylo obecně obtížné propojit vývoj strachu pociťovaného při

horolezectví a přenos mechanismu zvládání strachů do běžného života.

3. Je možné, že i špatně kladené otázky přispěly k tomu, že jsem se nedokázal dobrat

podstaty tématu – jak ukazuje následující úryvek z rozhovoru:

49

T: Jasně. Z jiného soudku, vybavíš si nějakou situaci, kdybys měl strach mimo lození,

z čehokoliv? Nebo trému..

R. No to mám pokaždé jako, když jedu nějakej závod na čas, nebo nějakou choreografii,

dělám ještě lyžování, takže na mě kouká dole dvě stě nebo tři sta lidí, nebo pět set lidí, nebo

jet na kameru. Záleží, na týmu, abych to nepokazil třeba kamarádům, to jo, to jsou všechno

strachy, tréma, nervozita, předstartovní stres, to mám běžně todle.

T.: No a vidíš tam nějaký vývoj, jak stárneš.

Už si to tolik nepřipouštím.

R: Na to lození bys to nenavázal

Uhýbá

Tím způsobem to beru i to lození, že než abych měl nějaké trémové situace v nové cestě, tak

radši jezdím na místo, který znám a dám si radši tu cestu, kterou prostě jo mám nalezenou, a

vytáhnu. Prostě to mi stačí k fyzickýmu výkonu. Tam kde na to mám a nedostanu se do té

situace. I si to užiju. Já nepotřebuju vyhledávat nový cesty, klidně mi stačí to co už znám a

užiju si to stejně, možná líp. (Petr)

Vzhledem k výše zmíněným důvodům (špatně kladené otázky samy o sobě by nebyly

dostatečně pádným argumentem) a rozsahu a možnostem diplomové práce jsem se rozhodl

zaměřit se pouze na vývoj strachu a jeho zvládání u horolezců. Straus a Crobin (1990)

možnost takového postupu nabízejí. Rozhodl jsem se proto pozměnit svou výzkumnou

otázku na:

Jaký je vývoj strachu a jeho zvládání u mladých horolezců?

Důsledkem takového rozhodnutí bylo:

1. Důkladnější zmapování teorie vývoje strachu a jeho zvládání u mladých hrolezců.

2. Ztráta obecnějšího náhledu na problematiku, kdy by sice vzniklá teorie byla méně

podrobná, ale zahrnovala by širší oblast (přenos do běžného života)

3. Část rozhovorů nebyla zužitkovaná.

4. Vzniklá teorie může v budoucnu posloužit právě jako klíč pro zkoumání přenosu

mechanismů zvládání strachu do běžného života.

50

b. Způsob tázání

Především na základě analýzy nahrávek jsem si všiml, že některé mé otázky byly špatně

kladené, a to z následujících důvodů:

1. Nesrozumitelnost – respondent někdy nevěděl na co se ho vlastně ptám.

T: Když bych se zeptal na něco jiného, takže myslíš, že tam mechanismus odvyknutí

strachu není?

R:. Počkej, jestli si odvyknu…no tak určitě, vždyť jsem to říkal právě!, že čím dýl lezeš a čím

míň se do toho dostáváš, tak tím míň máš strach.

2. Otázky příliš omezovaly volbu odpovědí :

T: Teď úplně jiná otázka, máš třeba nějaký jiný strachy, které třeba přímo s horolezectvím

nesouvisí? Může to být strach z lidí, trému…

3. Otázky příliš navozovaly respondenta na „správnou“ odpověď:

T: No jako určitě se jako shodneme, že s horolezectvím jsou spojené různé strachy, že jo, já

nevím, jako můžu se tě zeptat,jaký strach pociťuješ, když lezeš?

Právě tyto případy Hendl (2008) uvádí jako typy špatně položených otázek.

V kódování jsem způsob kladení otázek zohlednil a do budoucích rozhovorů si více ujasnil

správnost formulace otázek.

c. Kódy a kategorie

Získané kódy zahrnují několik typů strachů (kódy strach z neznáma, strach

z budoucnosti, strach ze sebe, strach z pádu, strach ze smrti, neovlivnitelné strachy, strach o

jiné). Všechny strachy odkazují na rizika spojená s horolezectvím – především pád a s tím

spojené zranění či smrt.

Dále jsem vypozoroval aktuální pocity spojené se strachem na skalách (nervozita,

zmatek, potřeba pevnosti, potřeba jistoty,…) - mnohdy odkazují na vnitřní konflikt

(rozmysl, uklidnění, popření logiky, výhra x prohra v vnitřním boji, soustředění na sebe,

slepičí reflex, zvládnutí emocí). Současně rozhovory poukazují na různé způsoby aktuálního

zvládání těchto strachů (kódy potlačení, popření, racionalizace, substituce cílů, únik, blokace

…) Pocity spojené se zvládnutím strachu vystihují jiné kódy (euforie, uspokojení, úleva)

51

Další kódy zahrnují změnu v pociťování strachu v čase (zvyk, otupění, eliminace strachu,

odbourávání zábran, poučení, postupná změna, nárazová změna). Aktivitu lezce pak

vystihují jiné kódy (získávání informací, selektivnost spolulezce, komunikace, kontrola,

trénink, vyhýbaní se rizikovým situacím…)

Jiné kódy odkazují na zkušenost se strachem (ozkoušení si jištění

ozkoušení si pádu, trauma,…), významné momenty v zažívání strachu.( pád, zranění, první

lezení vůbec) konkrétní rizikovou situaci (Vnější pochybení, vnitřní pochybení, disbalance,

absence jištění, nečekanost situace,…) či objektivní riziko (lezení na prvního, lezení na

druhého, sólování, rozlezenost, obtížnost trasy, šance selhání spolulezece)

Osobností lezce a jeho dovednostmi se pak zabývají následující kódy (sebekontrola,

„sebekompetence“, psychické dovednosti, fyzické dovednosti, handicap, atd.) Součástí

lezeckého výkonu jsou aspirace (rozdíl mezi maximálním a normálním výkonem, hec,

motivace lézt,…) Lezci odlišovali fyzickou a psychickou stránku lezení.

Znalostí rizika spojeného s horolezectvím se zaobírají kódy jako informovanost,

nevědomost, nové informace a hodnocením obtížnosti zase subjektivní hodnocení

obtížnosti, obtížnost, četnost jištění. Respondenti v rozhovorech mnohdy zmiňují

horolezeckou komunitu a spolulezce (zkušení druzí, důraz na výběr partnera, učení

nápodobou, chyba partnera…)

2.9 Závěr

Díky pilotní studii jsem se seznámil a získal přehled v oblasti strachu a horolezectví,

přesněji si vymezil předmět zájmu a specifikoval výzkumnou otázku. Za pomocí hrubého

otevřeného kódování jsem získal řadu předběžných kategorií a oblastí k důkladnějšímu

prozkoumání. Také jsem získal částečně relevantní data, která lze zahrnout do hlavního

výzkumu. Zrevidoval jsem způsob kladení otázek a zkonstatoval, čeho se v budoucích

rozhovorech vyvarovat.

3. Hlavní výzkum

3.1 Úvod

Cílem hlavního výzkumu bylo vytvoření souvislé teorie vývoje prožívání strachu u

skalolezců, diagramů znázorňujících vývoj u jednotlivých lezců a propojení těchto diagramů

s modelem. Východisko pro další bádání poskytovaly závěry z pilotní studie.

52

3.2 Výzkumný design

V rámci hlavního výzkumu jsem provedl řadu dalších rozhovorů, které jsem průběžně

analyzoval a kódoval. Neustále jsem kontroloval a revidoval jak výzkumnou otázku, (kterou

jsem opět pozměnil), tak správnost kladení otázek. Na základě výsledků otevřeného,

axiálního i selektivního kódování jsem záměrně vybral další respondenty do svého výzkumu,

tak aby mi nabízely nové informace a data pro rozvíjející se kategorie i teorii – tento

metodologický postup uvádí Strauss a Corbin (1990 ) Hlavním kritériem byla barvitost

lezecké zkušenosti, zkušeností s rizikem a zkušenosti se strachem obecně. Domníval jsem se,

že na základě těchto kritérií získám co nejvíce teoreticky nasycený vzorek.

V rámci analýzy jsem použil i data z některých rozhovorů Martina Macháče (2009) (viz

níže).

Samotné kódy a kategorie jsem průběžně upravoval a upřesňoval. Postupně pomocí

axiálního a selektivního kódování jsem vytvářel prototypy a stále konzistentnější modely

teorie.

Pro respondenty jsem vytvořil individuální křivky vývoje strachu, na základě bílých

míst jsem se v opakovaných rozhovorech doptával na doplňující otázky, konfrontoval

respondenty s jejich křivkami vývoje strachu, popřípadě s nimi zkonzultoval výsledky, což

vedlo k dalšímu zvýšení validity a reliability teorie. Respondenty pro opakované dotazování

jsem vybral na základě potřeb teorie (bílá místa, zajímavé informace – Fedor, který měl

vývoj strachu odlišný než ostatní, protože právě kvůli prožívání strachu přestal lézt). Dále

jsem respondenty zvolil tak, abych měl podrobně popsaného jednoho lezce s malými

zkušenostmi s lezením na 1. konci lana (Baron), jednoho středně zkušeného lezce (Karel) a

jednoho velmi zkušeného lezce (Srna). Posledním kritériem byly nesrovnalosti a nejasnosti

v dotazování v 1. rozhovoru.

V průběhu analýzy a sběru dat jsem neustále kriticky kontroloval své kódy, kategorie

i samotnou vznikající teorii, dle návodu, který uvádí Strauss a Corbin, (1990). Až po

skončení výzkumu jsem začal studovat literaturu, zabývající se horolezectvím, zvládáním

strachu a tématy blízkými mé diplomové práci. Vyhnul jsem se tak jakémukoliv

teoretickému rámci, který by mohl ovlivnit můj úsudek a determinovat mě k interpretaci dat

dle již nějakého empiricky potvrzeného modelu (Glasser, 1992).

53

3.3 Výzkumný soubor

• Skalolezci, alespoň minimální zkušenosti s lezením po skalách, nežádoucí jsou

jedinci se zkušenostmi s horolezectvím (viz kapitola 1.4).

• Výkonnostně rozdílní lezci – minimální zkušenosti s lozením na 1. konci lana, jeden

středně zkušený, a jeden velmi zkušený lezec. (viz kapitola 1.5).

• Věk v rozmezí 18-25 let. (Viz kapitola 1.4.).

• Lezci z pilotní studie, noví respondenti, část výzkumného souboru je převzatá

z výzkumu M. Macháče (2009) – toto rozhodnutí zdůvodňuji v 3.4.

• Obě pohlaví.

• Hlavní charakteristiky výzkumného souboru shrnuje následující tabulka – viz příloha

č. 1.

3.4 Postup

Ad hoc technikou výběru (Reichel, 2009) jsem kontaktoval s žádostí o rozhovor na

téma strach dalšího skalolezce – Karla. Otázky v rozhovoru jsem kladl tak, aby byly méně

manipulativní. Po hrubém otevřeném kódování nových dat jsem se rozhodl pro tuto chvíli

pozastavit své vlastní dotazování, a využít rozhovorů vedených M. Macháčem v roce 2009,

v rámci jeho výzkumu „Strategie zvládání strachu a zátěže v horolezectví a jejich uplatnění v

běžném životě“

K tomuto kroku mě vedlo několik důvodů:

1. Získání dalších dat a kódů nezávislých na mém způsobu kladení otázek.

2. Rozšíření povědomí o zkoumaném tématu skrze optiku jiného výzkumníka

3. Výzkum Macháče se zabývá trošku jiným tématem – zhodnotit přínos jeho dat pro

můj výzkum.

4. Rozšíření výzkumného souboru vybraného na základě jiného pohledu, než mého –

takto omezit vliv mého názoru při provádění ad hoc výběru.

3.5 Výzkum M. Macháče (2009)

a) Úvod

Práce Macháče zkoumá horolezce z hlediska strategií zvládání strachu a stresu a

jejich aplikace v jiných životních situacích. Posuzuje vliv tohoto sportu na zvládání

dlouhodobé zátěže. Sleduje rozdíly mezi zkušenými a méně zkušenými lezci, které zpovídá

54

polostrukturovanýmí rozhovory (7 mužů a 3 ženy). Rozlišujícím prvkem mezi zkušenými a

méně zkušenými lezci byla primárně self-efficacy. V závěru uvádí, že výzkum prokazuje

pozitivní vliv lezení na rozvoj osobnostních rysů podporujících zvládání zátěže a může

sloužit jako trénink řešení stresových situací - za pomoci konkrétních strategií zvládání, nebo

i bez nich.

b) Výzkumný soubor:

Slépa, Berny, Kristýna - nahodilý výběr. Byly to první tři rozhovory v pořadí příloh.

c) Vlastní analýza

Analyzoval jen ty části rozhovorů, které přímo souvisejí s tématem mého výzkumu.

Otevřeným kódováním (myšlenek, frází, odstavců, vět) jsem získal další řadu kódů. Kódy

jsem srovnával s těmi z vlastních rozhovorů. Po analýze třech rozhovorů jsem se rozhodl

ukončit další kódování dat M. Macháče. K tomuto kroku mě vedly následující důvody.

1. Další analýza mi nepřinášela nové informace.

2. Otázky mnohdy byly směřované na jiné oblasti, než mě zajímaly, naopak témata která

mě zajímala, pokrývaly jen velmi zevrubně.

3. Otázky se zabývaly spíše krátkodobým vývojem zvládání strachu, zatímco můj

výzkum byl zaměřen na krátkodobé i dlouhodobé zvládání strachu.

4. Rozhodnutí o směřování dalšího výzkumu – který se bude ubírat jiným směrem, než

je většina dat sesbíraných v rozhovorech Macháče.

d) Výsledky analýzy

Přínos z využití dat M. Macháče vidím v rozlišení mezi krátkodobým vývojem

prožívání a zvládání strachu (vývoj strachu v průběhu jedné konkrétní strachové situace, co

jedinec v takové situaci dělá, aby akutní strach zvládl, popis vývoje strachu v průběhu

jednoho dne stráveného na skalách) oproti dlouhodobému vývoji (vývoj strachu od prvního

lezení po skalách až po interview). Přestože se oba fenomény ovlivňují, rozhodl jsem se

zkoumat jen jeden z nich. Proto má nová výzkumná otázka zněla:

Jak probíhá z dlouhodobého hlediska vývoj prožívání strachu a jeho zvládání u mladých

horolezců?

55

Důsledky tohoto kroku byly následující:

1. Zúžil jsem výzkumné téma, ztratil část dat a rezignoval na širší zaměření studie –

která by se tak zabývala vícero oblastmi.

2. Důkladněji jsem se mohl zaměřit na nové téma.

3. Mnoho dat Macháče se pro mě stalo nepoužitelnými.

4. Některé mnou dříve vytvořené kategorie na základě pilotního výzkumu (např. vnitřní

boj, aktuální pocity, konkrétní riziková situace) se staly nadbytečnými.

Současně se mi v datech Macháče podařilo identifikovat řadu mechanismů zvládání

strachu – například kódy popření, potlačení, substituce cílů, únik a další. Rozhodl jsem se

tyto mechanismy do svého výzkumu nezahrnout. Vedly mě k tomu následující důvody:

1. Musel bych sledovat vývoj a proměny nejen cítění strachu, ale i jednotlivých

mechanismů zvládání strachu.

2. Bylo by nutné hodnotit vliv jednotlivých mechanismů zvládání na vývoj strachu.

3. Spíše než oblast zvládání strachu mě zaujala změna v prožívání strachu.

Rozhodl jsem se pokračovat ve zkoumaní vývoje v prožívání strachu, tedy nehodnotit

proměny jednotlivých mechanismů v rámci mechanismů zvládání strachu, ale zabývat se

spíše výsledkem jejich působení. Svou výzkumnou otázku jsem pozměnil do její definitivní

podoby:

Jak probíhá z dlouhodobého hlediska vývoj v prožívání strachu u mladých horolezců?

Důsledky tohoto rozhodnutí byly:

1. Zúžil jsem si oblast zkoumání, tím pádem jsem se jí mohl věnovat podrobněji, ale na

druhou stranu jsem ztratil širší kontexty výzkumu.

2. Ztratil jsem některé kategorie identifikované i v mých datech (zvládání).

3. Data Macháče se pro mou výslednou teorii stala v podstatě nepoužitelná, protože se

dlouhodobým vývojem v prožívání strachu zabývala jen velmi okrajově. Proto jsem

jeho respondenty do modelu teorie nezahrnul.

e) Závěr

56

Kontrastnost mého výzkumu a studie Macháče (2009) mi pomohla rozlišit data

zabývající se krátkodobým strachem a mechanismy zvládání v mých rozhovorech. Proto

jsem pozměnil jak výzkumnou otázku, tak i dílčí otázky v rozhovorech podle klíče, abych se

ptal spíše na dlouhodobý vývoj strachu.

3.6 Další postup

Poté, co se mi podařilo ohraničit data odkazující spíše na krátkodobé procesy vývoje,

jsem vedl tři rozhovory (ad hoc výběr), dva respondenty jsem vybral na základě jejich

malých lezeckých zkušeností – Kamču, a Jeffa, zato třetího právě na bázi širokých zkušeností

– Srnu. Po otevřeném kódování jsem pokročil k axiálnímu kódování (příklady axiálního

kódování jsou obsahem přílohy č. 5). Ruku v ruce se systematickým vytvářením memos jsem

se vrátil k hrubým, asociativním otevřeným kódům z dříve provedených rozhovorů a upřesnil

jsem je.

Můj výzkum začal být částečně dialektický – Na jedné straně jsem začal vytvářet

model obecnější teorie. Dále jsem pak pro každého lezce z mého výzkumného souboru

postupně kreslil popsanou křivku vývoje jeho strachu a zvládání (diagramy) s tím, že

v budoucnu jej s tímto materiálem oslovím, abych si doplnil světlá místa a zkonfrontoval své

závěry s jeho pohledem.

Výhodami přístupu bylo:

1. Neustále jsem mohl propojovat data obsažená v rozhovorech znázorněných v

křivkách s modelem teorie a na druhou stranu jsem díky pohledu „ze shora“ mohl

objevit společné kategorie v rámci jednotlivých rozhovorů.

2. Přístup dokázal vystihnout v rámci teorie individuální rozdíly.

Nevýhodami přístupu naopak bylo:

1. Chvílemi se mi ztrácel cíl výzkumu – nevěděl jsem, jestli je to model obecné teorie,

nebo interpretované validizované diagramy s „příběhy strachu“ jednotlivých

respondentů.

2. Náročnost takového přístupu, kdy jsem musel zpracovávat dvě prolínající se studie.

Nejprve popíši vznik modelu teorie:

57

3.7 Modely teorie

Tvorba modelu kopírovala návod Strause a Corbinové (1990).

Na základě první axiální analýzy jsem zaznamenal několik hlavních kategorií.Na

jedné straně byla Míra cítění strachu (později jsem přejmenoval na Prožívání strachu). Ta

se odrážela od Objektivního rizika. Další kategorií byla Znalostech objektivního rizika.

Tato znalost x neznalost závisela jak na na interpretaci a přesnosti znalosti objektivního

rizika, tak na typu znalostí objektivního rizika, podléhala řadě heuristik.

Další složkou byla Zkušenost s strachem a rizikem – všiml jsem si, že s rozdílnou

zkušeností lezci odlišně prožívali strach. Určil jsem u ní několik dimenzí – např. pozitivní či

negativní, hluboká, mělká, opakovaná, různě zpracovaná, osobní či zprostředkovaná.

Postřehl jsem, že opakovanou zkušeností (Latentní zkušenost) docházelo ke Zvyku kdežto

Významnými momenty spíše k Poučení. Dále jsem rozlišil mezi kategoriemi Spolulezce,

důvěra v materiál a cestu, Sebekompetencí (později přejmenováno na češtinářsky

správnější Vědomí kompetence) Horolezecká komunita. Stručně jsem si popsal i kategorie

jako Aspirace, Aktivita – spojených skrze Trénink. Identifikoval jsem řadu různých Typů

strachů. Ke všem kategoriím jsem si vytvořil poznámky. Na základě předešlého axiálního

kódování (příklady viz příloha č. 6) jsem mezi nimi hledal vztahy – drobné kauzality

objevené v rozhovorech. Započal jsem selektivní kódování a vytvořil jsem si první náčrt

modelu teorie.

a) Model č. 1

58

Model zkušenost

Jako ústřední kategorii jsem si zvolil /rožívání strachu. K té jsem si vztáhl, čtyři jiné

kategorie – Sebekompetenci, Důvěru v materiál a cestu, Horolezeckou komunitu a

Spolulezce. Z těchto čtyř kategorií jsem se domníval, že vyplývá lezcovo výsledné prožívání

strachu. Ke všem jsem přiřadil zkušenostní a znalostní složku. – tedy Zkušenost s rizikem a

Znalost objektivních rizik.

Přemýšlel nad relací těchto dvou kategorií, kladl jsem si otázku, jestli se nejedná o

jednu dimenzi toho samého. Nevěděl jsem například kam mám zařadit kód vzdálená

zprostředkovaná zkušenost – protože co jiného je informace o riziku (znalost objektivních

rizik), než standardizovaná, velmi vzdálená zprostředkovaná zkušenost (zkušenost s rizikem)

Nakonec jsem se rozhodl oddělit tyto dvě kategorie na základě přítomností či nepřítomností

emocí – zatímco zkušenost s rizikem je doprovázená emočním prožitkem, pouhá informace

je od tohoto prožitku mnohem více oproštěná. Tento rozdíl se projevil při vzniku modelu č. 5

(zvyk a poučení x kontrola rizika, viz níže)

Obecně jsem si všiml, že do procesu zasahují emoce – a tak jsem je umístil jako

intervenující kategorii pod názvem Emocionalita. Stejně tak Aktivitu (odvozená od

Aspirací) – tedy činnost lezce jsem uvedl do vztahu k Sebekompetenci – jako Trénink.

K vývoji strachu docházelo dle modelu v konfrontaci prožívání strachu a objektivního

rizika. Objektivní riziko jsem rozčlenil podle jeho míry - na lození na 2. konci lana, na 1.

konci lana a sólové lezení.

Vzniklý model jsem kriticky poměřoval, stejně jako všechny následující s daty a

snažil jsem se do nich zapasovat kategorie. Model jsem ale nedokončil – odmítl jsem jej

například z následujících důvodů:

1. Při porovnání s daty jsem zjistil, že řada kategorií mi do něj vůbec nezapadají.

2. Kategorie byly mnohdy nejasně vymezené.

3. Nebyl jsem schopný dešifrovat například vztah Aktivity, Zkušenosti a Znalosti obj.

59

rizik, vztah mezi Dovednostmi a Znalostí objektivních rizik.

4. Model nevystihoval vztah mezi Aktivitou a například Důvěrou v materiál

a spolulezce.

Naopak jako přínosných ukázalo několik jeho částí:

1. Vztah mezi Latentní zkušeností a Zvykem, jakožto i mezi Významným momentem a

Poučením.

2. Rozlišení mezi Zkušeností s rizikem a Znalostní objektivního rizkem.

3. Popis dimenzí Zkušenosti s rizikem.

4. Propojení Aspirací - Aktivity a Tréninkem (i když později přemodelované).

5. Vliv kategorií Materiál a cesty, Spolulezec a Vědomí kompetence (Sebekompetence)

na Prožívání strachu (i když později přemodelované).

6. Vliv Sociální opory vyplývající z Horolezecké komunity na cítění strachu.

7. Dialektiktický vztah Objektivního rizika a Prožívání strachu.

b) Model č. 2

Po nakreslení řady dalších skečů, zkoumání a axiálním kódování dat, nových

rozhovorech (Baron, Laďa) – kde jsem se soustředil i na chybějící místa, jsem vytvořil jiný –

konzistentnější model. Ústřední kategorii jsem ponechal Prožívání strachu. K tomu jsem

vztáhl čtyři typy důvěry (spolulezec, osoba lezce, materiál a cesta, horolezecká komunita

Ke kategorie sebekompetence jsem také přiřadil Dovednosti - rozlišené na psychické a

fyzické. Do psychických jsem zařadil Sebekontrolu a Sebepoznávání, do fyzických pak

lezecké Dovednosti - techniku apod.

60

b) Model č. 2

Model jsem nepropracoval a odmítl na základě například následujících důvodů:

1. Zkušenost s rizikem a Znalost objektivního rizika se mi jevili jako zásadnější

kategorie než rozdělení na jednotlivé typy důvěry.

2. Nedařilo se mi nikam komplexně zařadit kategorii Aktivita – identifikoval jsem její

vztah k jednotlivým typům Důvěry, ale nedařilo se mi tento vztah přesvědčivě popsat.

3. Model velmi zjednodušoval problematiku, například Důvěra spíše odpovídala

Zkušenosti než Znalosti objektivních rizik.

Do výsledného modelu mi však přinesl tyto nové informace:

1. Spojení dovedností (a jejich rozdělení na fyzické x psychické) a Sebekompetence.

2. Částečné rozpracování kategorie Aktivita.

3. Přesnější rozdělení na Materiál a cestu, Horolezeckou komunitu, Spolulezce, Osobu

lezce.

4. Zavedení kategorie Důvěra ve vztahu k prožívání rizika (prožívání strachu).

5. Popis kategorií nezařazených do modelu (Aspirace, Emocionalita).

61

c) Model č. 3

Vrátil jsem se k axiálnímu kódování dat, ke diagramům s křivkami vývoje.

Následovala řada spíše nedokonalých modelů, skečů, většinou velmi neucelených. Model č.

3 jsem si překreslil tak, že k centrální kategorii jsem vztáhl na jedné straně Zkušenost

s rizikem (Důvěra) a na druhé straně Znalost objektivního rizika (tento proces jsem popsal

jako Vědomí rizika). Ty jsem rozvětvil do dřívějších kategorií Materiál a cesta,

Spolulezec, Komunita horolezců a Osobu lezce (dříve sebekompetence – ale vymezení

sebekompetence mi připadalo příliš úzké) Zkušenosti a Znalosti jsem podřadil kategorii

Aktivita a popsal některé vzájemné vztahy (získávání informací, ozkoušení, trénink,

kontrola, angažovanost, apod.). Současně jsem nalezl vztah mezi Mírou strachu a Aktivitou

– skrze Aspirace. Kontextem pro mě bylo objektivní riziko – tak jak to znázorňuje obrázek

č.. Tento model jsem však zamítl například z těchto důvodů:

1. Nevěděl jsem kam zařadit kategorii Dovednosti.

2. Objektivní riziko se s Dovednostmi na základě dat dialekticky ovlivňovalo.

3. Nepřesné popsání některých kategorií – Sebekompetence a Osoba lezce, Materiál a

cesta, Horolezecká komunita.

4. Umístění Emocionality, Důvěry.

62

Model však přinesl následující poznatky:

1. Přemodelování postavení Zkušenosti s rizikem a Znalosti objektivního rizika do

přímého vztahu s prožívaným strachem.

2. Nadřazení Aktivity zkušenosti s rizikem a Znalosti objektivního rizika.

3. Propojení Prožívání strachu s Aspiracemi a Aktivitou.

4. Spojení Znalosti obj. rizika s Prožíváním strachu skrze Vědomí rizika.

d) Model č. 4.

Od dat jsem si na pár dní odpočinul a zkusil jsem je zpracovat znovu. Podrobněji jsem

rozepsal charakteristiky jednotlivých kategorií a přepracoval jsem i samotné kategorie.

Popsal jsem jednotlivé Prameny rizika – (osoba lezce, spolulezce, materiál a cesta, jiná

rizika) jako zdroje pro Objektivní riziko. Přejmenoval jsem Sebekompetenci na Vědomí

kompetence a jinak jsem ji vymezil. Vzniklo mi nové větvení na základě kterého jsem

vytvořil model č. 4.

Model jsem opět nedopracoval, protože mi na něm nesouhlasily například následující body:

63

1. Umístění Aktivity a její dimenzionalizace kdy jsem na jedné straně jedné kategorie

sloučil Trénink s Získáváním informacím s Poučením a Zvykem na straně druhé.

2. Nestejná obecnost jednotlivých kategorií .

Podstatnými body pro výsledný model byla následující spojení:

1. Vznikla mi nosná trojnožka Dovednost – Zkušenost s rizikem a strachem a Znalost

objektivních rizik.

2. Dovednost se promítá do prožívání strachu skrze Vědomí kompetence (dříve

Sebekompetence) .

3. Vztah Dovedností a Objektivního rizika.

4. Objektivní riziko se dělí nejen z hlediska jeho výše (lezení na 1. konci lana, lezení na

2. konci lana) ale i z hlediska svých Pramenů rizika (osoba lezce, osoba spolulezce,

materiál a cesta, jiná rizika – do těch jsem zahrnul všechna rizika, která nespadala do

předešlých třech kategorií.) Má svou ovlivnitelnou a neovlivnitelnou složku. Zatímco

ovlivnitelnou je možno modifikovat kontrolou rizik a aktivitou, neovlivnitelnou ne –

viz obrázek č. 6, str: 80.

5. Umístění Osobnostních charakteristik a Emocionality .

6. Sociální opora je zakreslena mimo hlavní trojnožku

e) Model č. 5

64

Model 5 přímo vycházel z čtvrtého modelu – vznikl na základě opětovného hloubání

v datech, doplňujících otázkách pro respondenty, hledání vztahů mezi kategoriemi,

porovnávání obecnosti kategorií. Zaměřil jsem se na „srdce“ teorie a některé kategorie

prozatím nechal bokem (Objektivní riziko, Emocionalitu, Aspirace apod). K jeho vzniku mi

pomohlo rozepsání kategorie Aktivita, dále jsem syntetizoval kategorie Dovednosti,

Zkušenost s rizikem a Znalost objektivního rizika do nadkategorie Zkušenost lezce a

Důvěru, Vědomí kompetence a Vědomí rizika do nadkategorie Interpretační strategie.

Nadkategorie jsem popsal.

Model jsem odmítl z následujících důvodů:

1. Zvyk a poučení, Cvik, Kontrola rizik mi do modelu špatně zapadalo, nevěděl jsem,

kam jej umístit.

2. Nedokonalé grafické znázornění vztahů – znázornění pouze „srdce“ teorie

Podstatné však byly následující body:

1. Kategorie a nově vzniklé nadkategorie (Interpretační strategie, Zkušenost lezce) byly

konečně na stejné úrovni obecnosti

2. Definice Aktivity a její nadřazení Dovednostem, Zkušenosti s rizikem, a Znalosti

objektivního rizika – vyjádření vztahů – Trénink, Ozkoušení (později Ozkušování),

Získávání informací.

3. Významné momenty a Latentní zkušenost jsem umístil kontextu – původně jsem je

měl umístěné pod Zkušenosti s rizikem, kam mi ne zcela zapadaly.

4. Jasnost a přehlednost modelu.

f) Model č. 6

Další model vznikl na základě doptávání respondentů, řady dalších kódování,

rozpracování adaptace na strach (přejmenováno na Adaptační a kontrolní mechanismy).

Jasněji jsem si vymezil rozdíly mezi Aktivitou a Adaptačními a kontrolními mechanismy.

Současně jsem si znovu kladl otázku, jestli zkoumám prožívání strachu, anebo změnu

v prožívání strachu, což jsou dva rozdílné fenomény. Tyto dva fenomény se mi pak nedařilo

vtěsnat do jednoho modelu. S touto dialektikou mé vznikající teorie jsem se potýkal po celou

dobu analýzy a nevěděl jsem si s ní rady. Proto jsem vytvořil nakonec modely dva – jeden

interpretační – který vystihuje prožívání strachu, a druhý dynamický – který vystihuje změnu

ve vývoji prožívání strachu.

65

Poté jsem se opět zaměřil na Adaptační a kontrolní mechanismy. Podíval jsem se

znovu na křivky vývoje (v této době spíše již tendence) jednotlivých respondentů, především

na momenty, kde se jejich strach mění. Tyto momenty jsem si vyčlenil a znovu zkoumal, co

u jednotlivých respondentů bylo příčinami změn, co tyto příčiny měly společného a v čem se

lišily. Takto jsem hlouběji rozpracoval Zkušenosti lezce a vztahy mezi kategoriemi a

především Adaptační a kontrolní mechanismy. Také jsem poukázal na rozdíl mezi

Aktivitou vedoucí k Významnému momentu (spíše jednotlivá) a tou vedoucí k Latentní

zkušenost (opakovaná).

Takto vznikly konečné podoby mých modelů (viz část Výsledky).

3.8 Vznik diagramů znázorňující křivky/tendence vývoje strachu

Křivky vznikaly na základě otevřeného, axiálního a selektivního kódování, při

kategorizaci, v dialektickém procesu s tvorbou teorie. Na základě rozhovorů jsem vytvořil

pro každého respondenta osobitou křivku. Osa x znázorňovala čas od prvního lezení až po

dobu uskutečnění rozhovoru (současnost), ne však symetricky (tedy, že by se např. 1 cm

rovnal jednomu roku), ale podle jednotlivých zmíněných událostí. Osa Y byla popsána jako

míra prožívání strachu. Diagramy s křivkami vývoje strachu jsem měl nejprve nakreslené

spojitou čárou, propojující jednotlivé významné události, či latentní zkušenost. Následující

obrázek (diagram č. 1) ukazuje s jakým materiálem jsem oslovil respondenta Fedora (zelená

barva je strach na 2. konci lana, červená strach na 1. konci lana).

Diagram č. 1 - Fedor

66

Na základě rozhovorů, kdy jsem se respondenta vyptával na správnost zobrazení a

doplňující informace, jsem vytvořil novou křivku – diagram č. 2


Tuto formu znázornění jsem však následně zavrhl z následujících důvodů:

1. Slovo „míra“ příliš odkazuje na kvantitativní měření.

2. Souvislé zakreslení křivky v rovině by znamenalo to, jestli třeba v třetím roce

lezení po významném pádu respondent cítil větší strach než při čtvrtém lození. Má

data však tyto informace nenabízely (a ani nebylo smyslem výzkumu je získat –

nedoplňoval jsem svou studii kvantitativním měřením, kdy bych například po

respondentech chtěl, aby v jednotlivých bodech reflektovali míru prožívaného strachu

na stupnici od jedné do deseti).

3. Spojité rovné znázorňování také spíše odkazovalo na lineární změnu v prožívání

strachu, nic takového však má data nenaznačovala.

4. Respondent mému původnímu znázornění porozuměl a tak nebylo třeba jej znovu

oslovovat s novým diagramem.

Rozhodl jsem se proto křivku zakreslit jako tendence v prožívání strachu – dílčí

tendence a celkové tendence. Ty navzájem nelze kvantitativně srovnávat. Na osu X jsem

zaznačil jednotlivé významné události. Výsledný obrázek vypadal takto:

67


Tendence jsem následně popsal pojmy z kódování v legendě (viz část Výsledky)

S takto zpracovanými křivkami jsem opět oslovil některé respondenty (Srna, Aneta, Karel),

abych zrevidoval přesnost zobrazení a doptal se na doplňující otázky. Po této validizaci jsem

jednotlivé křivky (přesnější výraz je diagramy) překreslil a popsal legendu (viz část

Výsledky, Přílohy).

68

IV. Výsledky

Úvod

V části výsledky nejprve stručně vysvětluji výsledné modely teorií, dále pak definuji

jednotlivé nadkategorie, kategorie a kódy. Nakonec představím diagramy vývoje strachu

respondenta Srny, a na něj aplikuji modely teorií – takto propojím diagramy s teorií – a

sjednotím dialektiku svého výzkumu.

A. Modely a tendence

1. Interpretační model

1.1. Úvod

Interpretační model popisuje, jak horolezci prožívají strach – právě prožívání strachu

je jeho ústřední kategorií. Je východiskem pro porozumění dynamickému modelu.

Interpretační model A znázorňuje vztahy v rámci nadkategorií, Interpretační model B

zahrnuje i některé kategorie.

1.2 Interpretační modely - modely

Interpretační model A

69

Interpretační model B

1.3. Rozbor

Když je horolezec vystaven rizikové situaci, která má potenciál vyvolat strach

výsledné prožívání je závislé na řadě faktorů. Prvním faktorem a kontextem tedy je kvalita

situace vyvolávající strach - skutečně hrozící nebezpečí (aktuální objektivní riziko)

Tato situace je lezcem vnímána a interpretována, promítá se do ní jeho emocionalita. Jako

klíčové pro interpretaci je (mimo osobnostních charakteristik) jeho dosavadní znalost

objektivního rizika, předešlé zkušenosti s rizikem a strachem, míra dovednosti a přítomnost

sociální opory.

Jeho znalost objektivního rizika je interpretována skrze vědomí rizika, jeho předešlé

zkušenosti s rizikem a strachem jsou interpretovány jako důvěra a dovednosti jako vědomí

kompetence. Z interakcí těchto interpretací a aktuální sociální opory vyplývá jeho výsledné

prožívání strachu

Tento popis může znít velmi teoreticky, proto využiji následujícího příkladu

z rozhovorů s respondenty.

1.4 Aplikace

Relativně zkušený horolezec Karel se chystá skočit přes třicetimetrovou průrvu

z jedné skály na druhou (vystavení se rizikové situaci, situaci vyvolávají strach)

Třicetimetrová díra na něj působí hrozivě (emocionalita).

70

Je navázán na 1. konci lana, takže když se mu tento přeskok nezdaří hrozí mu střední

až těžké zranění. Přeskok však není technicky náročný, lano je nové, správně navázané i

zajištěné a člověk, který jej jistí je zkušený (kontext – aktuální objektivní riziko)

Karel si je vědom kompetentnosti svého spolulezce, ví, že přeskoky jsou v lezení

běžné, tento přeskok je docela krátký (znalost objektivního rizika), na druhou stranu si

uvědomuje, že v případě neúspěchu mu, protože je na prvním konci lana, hrozí těžké zranění.

Proto mu takový přeskok připadá docela nebezpečný (vědomí rizika)

Současně má zkušenost s tím, že jeho spolulezec je způsobilý, ovšem v minulosti

ještě nikdy nespadl na 1. konci lana (zkušenost s rizikem a strachem). Přestože si na strach

díky lození na 2. konci lana už částečně zvykl (zkušenost s rizikem a strachem), neví, jestli

jej udrží lano a jištění (důvěra)

Karel už po skalách leze nějakou dobu a tak si je vědom, co si může na skalách

dovolit, disponuje základními dovednostmi, ale toto je vůbec jeho první přeskok. Jeho

dovednost s přeskoky je malá a nemá to nacvičené, neví, jestli to dokáže (vědomí

kompetence)

Dole ho hecuje jeho partner, a přesvědčuje jej, že to zvládne (sociální opora)

Z toho všeho vyplývá Karlovo aktuální prožívání strachu

2. Dynamický model

2.1 Úvod

Dynamický model zobrazuje vývoj v prožívání strachu. Přidává několik nadkategorií

a kategorií, poukazuje, jak se jednotlivé kategorie v interpretačním modelu vyvíjí, a jak se

důsledkem mění prožívání strachu. Je hlavním výsledkem analýzy dat – současně si však

uvědomuji, že některé vztahy by bylo vhodné i v rámci mého výzkumného souboru do

budoucna ještě lépe prozkoumat.

Dynamický model A znázorňuje vztahy v rámci nadkategorií, dynamický model B zahrnuje i

některé kategorie.

71

2.2 Dynamický modely– obrázky

Dynamický model A

Dynamický model B

72

2.3 Rozbor

Pro pochopení dynamického modelu je podstatné porozumění interpretačnímu

modelu, protože dynamický model z něho částečně vychází

V dynamickém modelu v aspiracích lezce pramení aktivita (ozkoušení, získání

informací, trénink). Tato aktivita se promítá do nadkategorie zkušeností lezce (zkušenost

s rizikem a strachem, znalost objektivních rizik, dovednosti). Na základě toho, jestli ji

respondent definuje jako jednotlivou či opakovanou, odkazuje na významný moment

(jednotlivá) nebo či latentní zkušenost (opakovaná). Každá zkušenost lezce, ať už se jedná o

latentní zkušenost či významný moment, se promítá do nadkategorie adaptačních a

kontrolních mechanismů (poučení, kontrolování rizik, cvik, zvykání, zpřesňování).

Adaptační a kontrolní mechanismy pak mění nadkategorii interpretační strategie - když

ovlivňují jak emocionalitu s nimi provázanou, tak objektivní riziko, které interpretují.

Důsledkem dochází ke změně v prožívání strachu.

Změny v prožívání strachu se následně mohou promítat do aspirací a tím ovlivnit

budoucí aktivitu. To vše se děje v kontextu nějakého objektivního rizika, které se však může

měnit (lezení na 2. konci lana, lezení na 1. konci lana, sólování).

2.4 Aplikace

Opět tento velmi teoretický model aplikuji na příklad horolezce Karla – tentokrát už

hypoteticky.

a) Modifikace ve zkušenosti s rizikem a strachem - poučení

Představme si, že náš horolezec Karel před přeskokem přes průrvu už spadl na 1.

konci lana (aktivita - jedinečná) a nic se mu stalo – spolulezec, lano i jištění jej udrželo

(zkušenost s rizikem a strachem – významný moment). Proto se poučil (adaptační

mechanismus) a mnohem více lanu a jištění věří (změna v interpretační strategie- důvěra)

Důsledkem je jeho prožívání strachu je menší než v případě uvedeném v interpretačním

modelu.

b) Modifikace v dovednostech – vědomí kompetence - cvik

Představme si, že náš horolezec Karel před přeskokem ví, že díky intenzivnímu

předešlému tréninku (aktivita - opakovaná) má jiné dovednosti (latentní zkušenost). Skáče o

metr dál a protože je silnější, mnohem spíše se na protější skále udrží (adaptační a kontrolní

73

mechanismus cvik – kontrola rizika). Mnohem více věří v to, že v případě přeskoku mu tak

nehrozí velké nebezpečí, protože „na to prostě má“ (změna v interpretační strategii- vědomí

kompetence). Proto jeho prožívání strachu je menší než v případě uvedeném v interpretačním

modelu.

c) Modifikace ve znalostech o objektivních rizicích – zpřesnění

Představme si, že si náš horolezec Karel měsíc před přeskokem někde přečetl

(aktivita), že jsou rozdíly mezi jednotlivými typy skal (znalost objektivních rizik) – že

vápenec je mnohem kluzčí, než pískovec, který velmi drhne (adaptační mechanismus -

zpřesnění znalosti). Materiál skály na které stojí je pískovec a proto si uvědomí, že při skoku

a dopadu je malá šance, že mu podklouzne noha (změna v interpretační strategii - vědomí

rizika) Proto jeho prožívání strachu je menší než v případě uvedeném v interpretačním

modelu.

Nyní si vezměme zcela jiné příklady z mých rozhovorů, které zahrnou i jiné aspekty mého

modelu.

d) Modifikace ve zkušenosti s rizikem a strachem, dovednostech, a znalosti objektivních

rizik– negativní poučení a kontrolování rizik

Petr lezl na druhém konci lana na cvičné stěně (aktivita), když si na nahoře sedl, aby

jej kamarád spolulezec spustil, ke svému překvapení zjistil, že letěl několik metrů volným

pádem a zastavil se až metr nad zemí, protože, jeho spolulezec nedával při jištění pozor

(negativní hluboká zkušenost se strachem a rizikem, poté, co si uvědomí co se stalo – i

znalost objektivního rizika). Přestože se mu nic nestalo, celý se roztřepe (negativní poučení).

Když leze znovu, před spuštěním prožívá větší strach (změna v interpretačních strategiích –

důvěra, vědomí rizika). Proto se otočí a zeptá se spolulezce jestli jistí (kontrolování rizik –

komunikace). Přestože při spouštění si je více vědom rizik a méně důvěřuje spolulezci

(výsledek negativního poučení) toto nahradí novou kontrolou rizik (změna v interpretační

mechanismu – vědomí kompetence) . Také si do budoucna více vybírá své spolulezce

(kontrolování rizik – selektivnost která také vede ke změně ve vědomí kompetence).

Současně je možné, že pokud někde v budoucnu nebude komunikace se spolulezcem

možná, třeba na vícedélkových trasách, jeho prožívání strachu bude intenzivnější, protože

Petr nebude moci kontrolovat rizika (o takové možnosti Petr v rozhovorech vypráví).

74

e) Modifikace ve zkušenosti s rizikem a strachem - zvyk

Aneta se účastnila horolezeckého výcviku. Když lezla vůbec poprvé (samozřejmě na

druhém konci lana) neměla žádné zkušenosti s rizikem a strachem a prožívala velmi

intenzivní strach protože nedůvěřovala člověku co ji jistil, lanu, jištění. V průběhu příštích

dvou dní však opakovaně lozila (opakovaná aktivita), opakovaně zažívala zkušenost

s rizikem a strachem (latentní zkušenost) a zvykala si na něj (adaptační mechanismus)

postupně se učila věřit lanu, spolulezci (interpretační strategie důvěra). To vedlo k postupné

změně v prožívání strachu.

3. Obecně platné tendence ve vývoji strachu

3.1 Úvod

V následující části výsledků popisuji ty tendence ve vývoji prožívání strachu, které

platí pro všechny mé respondenty. Individuální rozdíly, zajímavosti, fenomény rozepisuji

v kapitole kategorie a kódy.

3.2 Prožívání strachu

- Všichni respondenti tvrdili že s horolezectvím je spojený strach.

- Všichni respondenti tvrdili, že tento strach se vyvíjí.

- Všichni respondenti tvrdili, že při lezení na druhém konci lana postupně úplně, nebo téměř

úplně přestali prožívat strach.

- Pro řadu lezců 1. zkušenost s lezením na 1. konci lana vedla ke změně v prožívání strachu

na druhém konci lana – přestali se bát.

- U všech respondentů nastala velká změna v prožívání strachu, při změně objektivního

rizika, tedy když zkusili lézt na 1. konci lana. Někteří tvrdí, že to je zcela jiný pocit, než na 2.

konci lana.

- Jedinci ze zkušenostmi se sólováním popisují tyto zkušenosti jako nejintenzivnější prožitky

strachu.

3.3 Objektivní riziko

- Všichni respondenti nejprve lozili na 2. konci lana (nízké objektivní riziko) a všichni z nich

mají alespoň nějaké zkušenosti i s lozením na 1. konci lana (vysoké objektivní riziko), pár

z nich má zkušenosti i se sólováním (nejvyšší objektivní riziko).

75

3.4 Zkušenost lezce

- U všech respondentů docházelo k vývoji ve zkušenostech lezce a to u všech tří kategorií

(zkušenosti s rizikem a strachem, znalosti objektivního rizika, dovednostech).

- Všichni lezci hovořili o latentních zkušenostech a významných momentech.

3.5 Adaptační a kontrolní mechanismy

- Adaptační mechanismy u všech respondentů poukazovaly na zmenšování prožívání strachu,

postupné snižování emocionality. Kontrola rizika navíc u všech respondentů směřovala

ke snižování objektivního rizika.

a) Zvykání

- U všech lezců docházelo díky opakované zkušenosti s rizikem a prožíváním strachu

(latentní zkušenosti) ke zvykání si na tento strach a k postupnému změlčování v prožívání

strachu (ale i pozitivních emocí jako je euforie) a snižování emocionality.

- V případě, že u lezce došlo k přestávce v lezení, u všech respondentů docházelo k odvykání

prožívání strachu. Takto se u nich projevila i sezónnost lezení, když po zimní přestávce

v lezení po skalách strach pociťovali jako větší – protože objektivní riziko na horolezecké

stěně je výrazně menší než na skále.

- Lezci uváděli, že změna ve vývoji prožívání strachu byla zprvu rychlejší, potom už

postupnější, pomalejší. Měli tendenci ji nejprve definovat jako kontinuální, plynulou, až

posléze identifikovali několik významných momentů.

b) Poučení

- Všichni lezci zmiňovali chvíle, kdy u nich došlo k nárazové změně v pociťování strachu –

bývalo to po významných momentech – tzn. po jednotlivých zkušenostech se strachem a

rizikem, po získání nových informací o riziku, či nové dovednosti. Tato změna mohla být

pozitivní (častěji) i negativní. Tento směr u respondentů určovalo zabarvení zkušenosti,

informace.

- při negativní zkušenosti, znalosti bylo při prožívání strachu podstatné, jestli následovala

kontrola rizik (pozitivní změna ve vědomí kompetence) či bezprostřední pozitivní zkušenost

a nárůst v prožívání strachu byl jen krátkodobý.

76

- Pokud ani jedno z toho na negativní zkušenost nenavazovalo, docházelo k trvalému nárůstu

v prožívání strachu.

- u všech horolezců s touto zkušeností se pozitivně v prožívání strachu projevil první pád do

jištění na 1. konci lana, protože nikomu z nich se nic nestalo.

c) zpřesňování

- u všech respondentů docházelo postupně k zpřesňování znalostí rizika.

d) Kontrolování rizik

- Kontrolování rizik u všech respondentů snižovalo nárazově prožívání strachu – zmenšovalo

objektivní riziko horolezeckého sportu.

e) Cvik

- Cvik u všech svých respondentů jsem spíše poukazoval na postupnou kontrolu rizik (skrze

opakovanou aktivitu).

- U všech svých respondentů časem cvik v jednotlivých dovednostech rostl, tedy do doby,

než měli lezeckou pauzu – lezecká pauza vedla u všech respondentů k snížení ve cviku a také

zvýšení prožívání strachu.

3.6 Interpretační strategie

U všech mých respondentů docházelo k vývoji v interpretačních strategiích, a to se

odráželo v jejich prožívání strachu.

- To co odlišovalo lezce preferující lezení na 1. konci a na 2. konci lana, byla především míra

vědomí kompetence a částečně také pozitivní zkušenosti s rizikem a strachem (především

pády na 1. konci lana).

- Všichni respondenti se odhodlali k lezení na 1. konci lana až po nárůstu důvěry a

dovedností – cviku a pozitivní změně ve vědomí kompetence.

a) Vědomí rizika

- u všech respondentů docházelo k vývoji ve vědomí rizika – v závislosti na získaných

informacích a zkušenostech. U všech respondentů docházelo postupně k zpřesňování tohoto

vědomí. Hlavně ze začátku jsem u některých respondentů zaznamenal neznalost rizik

horolezectví, což vyústilo ve velkou emocionalitu, ať už v prožívání strachu, nebo euforii.

77

- u všech respondentů se projevovala ve vědomí rizika změna v objektivním riziku (lezení na

1. konci lana, na 2. konci lana, sólování).

b) Vědomí kompetence

- U všech respondentů docházelo k vývoji ve vědomí kompetence – postupně zaznamenali

její nárůst. To bylo spojeno s poklesem prožívání strachu, jak na 2.konci lana, tak na 1. konci

lana. Ti, co se lezení na prvním konci vyhýbali (Fedor, Petra), se shodovali, že s tréninkem

dovedností a dalším nárůstem vědomí kompetence by se přestávali bát lézt na prvním konci

lana. Současně Aneta tvrdila, že neleze na 1. konci lana především proto, že si je vědomá

svého handicapu (špatných očí), které limitují možný rozvoj jejich dovedností.

- Vědomí kompetence u lezců postupně směřovalo ke kontrole kontrolovatelné části

objektivního rizika.

- Někteří zkušenější lezci (Srna, Karel) uváděli, že s rozvojem dovedností (a vědomí

kompetence) pro ně přestávalo být důležité, kdo je jejich spolulezec – postačovalo jim, že

věřili svým dovednostem. Domnívám se, že v tomto případě vědomí kompetence supluje při

prožívání strachu důvěru ve spolulezce.

- Někteří zkušenější lezci tvrdili, že si dokáží představit lézt zcela bez jištění, pokud by cesta

pro ně byla relativně lehká. Domnívám se, že v takovémto případě vědomí kompetence

vynahrazuje nejen důvěru ve spolulezce, ale i důvěru v materiál a cestu.

c) Důvěra

- U všech respondentů docházelo k vývoji důvěry.

- Všichni respondenti reflektovali zvyšování důvěry materiál a cestu, v jištění, nikdo z nich

však neměl špatnou z zkušenosti s jištěním či materiálem. U mých respondentů převažovaly

spíše pozitivní zkušenosti (pád na 1. a jištění vydrželo).

- Vývoj důvěra ve spolulezce byl méně jednoznačný. Řada z respondentů (Laďa, Fedor,

Aneta, Petr) se setkala s chybami spolulezců, což u všech vedlo k negativnímu poučení,

negativní změně v prožívání strachu a následné kompenzaci pomocí kontrolování rizik

spolulezce (selektivnosti, komunikaci).

- Vývoj důvěry v osobu lezce byl v podstatě jednosměrný. Nárůst důvěry a snižování

prožívání strachu z tohoto pramenu rizika. To je spojeno s tím, že respondenti uváděli, že

spíše zvládali situace, kdy zažívali strach a to podporovalo jejich důvěru. Jediný Fedor uvedl,

že několikrát utekl ze situace, kdy prožíval strach, což vedlo k snížení důvěry.

78

4.8 Závěr

U všech respondentů docházelo k vývoji v prožívání strachu a část tohoto vývoje byla

u všech lezců obdobná, proto lze tvrdit, že některé procesy mají obecnější platnost.

79

B. Kategorie a kódy

1. Úvod

Jako definice kódu a kategorií jsem používal buď své poznámky (memos) a nebo

útržky z rozhovorů, kterými jsem poznámky někdy doplňoval. Snažím se však neduplikovat

informaci obsaženou v poznámkách útržkem rozhovoru, z deskriptivního hlediska je to

nadbytečné.

Data dimenzionalizuji, rozvádím vztahy mezi jednotlivými kategoriemi a

nadkategoriemi, také uvádím pro lepší porozumění příklady kódů z rozhovorů. Jiné

znázornění kategorií - grafické uvádím v příloze č. 8.

2. Objektivní riziko

Definice

Reálné hrozící nebezpečí vyplývající z horolezecké činnosti – riziko zranění, bolesti

či smrti povětšinou spojeného s pádem. Pramení v různých oblastech lezení (Osoba lezce,

Spolulezec, Materiál a cesta, Jiná rizika) Objektivní riziko je zjistitelné pouze v případě

přesného vyhodnocení informací, a tedy v chaotických systémech neurčitelné. Objektivní

rizika je možné ovlivnit na základě dovedností lezce, stylu lezení (lezení na druhém konci

lana (nejmenší), lezení na prvním konci lana (výrazný nárůst) a při sólovém lezení

(největší)). Současně se vždy vztahuje k zvolené obtížnosti trasy. Část objektivního rizika je

neovlivnitelná (blesk který udeří do skály, prasklá karabina, sedák, apod.)

Kódy

Prasknutí sedáku; kluzká skála; rupnutí lana; nepozornost spolulezce; vybavování spolulezce;

přecenění se; vzdálenost mezi jištěním; lezení na prvním; lezení na druhém; člověk dělá

chyby; obtížnost; koncentrace; zmatkování; píchnutí včelou; těžká cesta; sólování.

Vztah k jiným nadkategoriím

Prožívání strachu

Objektivní riziko je východiskem, kontextem pro prožívání strachu – hlavním

spouštěčem strachu protože z něj vyplývají emocionalita - pocity ohrožení. Na druhou stranu

právě způsob prožívání strachu může objektivní riziko měnit (Karel - budu mít strach že jsem

80

ten rok nic nedělal, takže to fyzicky nezvládnu prostě a tohle to tě posune k tomu, že třeba

spadneš, protože na lehkým místě se tak rozklepeš )

Změna v prožívání strachu

Skrze adaptační a kontrolní mechanismy dochází ke změně ve vnímání a

vyhodnocování objektivního rizika (a jeho jednotlivých pramenům, stylu lezení) – a tím

pádem i ke změně prožívání strachu.

Zkušenost s rizikem

Objektivní riziko je východiskem pro zkušenost s rizikem – právě jeho subjektivní

poznávání skrze aktivitu ozkoušení vede ke zkušenosti s rizikem.

Znalost objektivního rizika

Objektivní riziko je východiskem pro znalost objektivního rizika – právě

z objektivního poznávání rizika (aktivita získávání informací) tato znalosti rizika vyplývá.

Dovednosti

Míra dovedností přímo ovlivňuje velikost objektivního rizika – značné dovednosti

snižují objektivní riziko. Naopak neadekvátní dovednosti míru objektivního rizika zvyšují.

Dimenze:

Prameny rizika (kategorie: osoba horolezce, osoba spolulezce, materiál a cesta, jiné

prameny)

Míra objektivního rizika (velká x malá,kategorie: lezení na 2. konci lana, na 1. konci lana,

sólové lezení)

Ovlivnitelnost objektivního rizika (ovlivnitelné x neovlivnitelné)

Obrázek č. 6

81

2.1 Prameny rizika

Oblast, ze které je riziko odvozeno. Jednotlivé prameny rizika mají totožný model pro

vývoj pociťování a zvládání strachu vyplývajícího z horolezecké činnosti. Jsou místy, odkud

veškeré riziko a s tím spojený strach pochází.

Osoba horolezce

Horolezec sám sobě může být největším nebezpečím – vyplývající z lidské

přirozenosti, z toho, že lidé nejsou stroje a chybovat je lidské. Příliš vysoké aspirace či

motivace můžou být rizikové. Zahrnuje aspekty jako nedostatek sebekontroly a z toho

vyplývající zmatkování, přecenění vlastních sil, či špatné koncentrace a zapomnětlivosti,

nedokonalé sebepoznání, malé či velké sebevědomí, nevědomost a nezkušenost jak se

zachovat v krizových situacích, lidskou tendenci dělat chyby, fobie, strachy. Součástí jsou i

nekompetentnost a nedostatečné psychické a fyzické dovednosti k překonání cest, špatné

odhadnutí, či komunikaci se spolulezcem, neozkoušení trasy, neznalost v používání

materiálu, apod.

Osoba spolulezce

Na osobě spolulezce a jeho kompetentnosti mnohdy závisí život horolezce. Stejně

jako horolezec může chybovat – ať už z nedostatku dovedností, zkušeností, koncentrace a

například v případě pádu prvolezce zmatkovat, špatně založit jištění, shodit na něj kámen či

vyhecovat lezce k přecenění vlastních sil.

Materiál a cesta

Zahrnuje nebezpečí vyplývající z horolezeckého materiálu či cesty. Materiál

(karabiny, lana, skoby, apod.) bývá sice standardizován na určitou míru zátěže, ale díky

špatnému stavu, stáří, špatnému použití, výrobní vadě, nebo přecenění jeho způsobilosti

horolezcem či spolulezcem (to je ovšem zahrnuto v pramenech nebezpečí horolezce či

spolulezce), může dojít k selhání (prasklá karabina, vylomená skoba, rupnutí lana). Podobně i

lezecká cesta skrývá nástrahy v podobě obtížnosti, ulomené skály, chytu, uvolněného šutru,

apod.

Jiná rizika

Kategorie zahrnuje veškerá jiná rizika neklasifikovaná v předchozích kategoriích –

v rozhovorech na ně bylo odkazováno spíše jednotlivě. Zahrnuje vesměs nešťastné,

neovlivnitelné náhody (píchnutí včelou, uhození blesku do lezce, pád laviny, zranění

horolezce zapříčiněné např. padající jinou lezeckou dvojící)

82

2.2 Míra objektivního rizika v závislosti na způsobu lezení

Objektivní riziko závisí na způsobů lezení. Všichni respondenti uváděli, že nejprve

začínali lézt na druhém konci lana, a až poté, co získali nějaké horolezecké dovednosti,

návyky a cvik, začali zkoušet lézt na prvním konci lana. Někteří uvádějí, že objektivní riziko

a strach z lození na prvním konci lana je pro ně příliš vysoké a buď se mu vyhýbají, nebo

uvádějí velký rozdíl mezi maximálním lezeckým výkonem a výkonem na prvním konci lana

(což odkazuje na kategorii vědomí kompetence). Stejně tak sólové lezení se vyskytuje v rámci

mého souboru až u velmi zkušených a především sebevědomých lezců. Většina respondentů

uvedla, že se buď se sólovým lozením nekonfrontovali vůbec, nebo jen zcela výjimečně.

R:…Prostě, když lezeš na prvního a na druhého, tak tyhle dvě věci bych nesrovnávala

protože se prostě, prostě dvě různý věci. (Aneta)

2.3 Ovlivnitelnost objektivního rizika

Objektivní riziko může být ovlivnitelné a neovlivnitelné, na základě toho, jestli na

míru rizika může osoba lezce nějak působit. Ovlivnitelné objektivní riziko je takové, které

jedinec svými dovednostmi, výběrem trasy, stylem lezení či prožíváním strachu může

změnit. Příkladem ovlivňování je například volba přiměřené cesty, trénink lezecké techniky

potřebný k překonání cesty, sebepoznávání a sebekontrola a z toho plynoucí snížení rizika

vlastního selhání, selektivnost ve vztahu k spolulezci, získávání informací o materiálu, jeho

kontrola, apod. Neovlivnitelné objektivní riziko je takové, na které lezec nemá přímý vliv –

například píchnutí včely do krku při lezení, prasknutí skoby, která na první pohled i při

prohlédnutí vypadá v pořádku, výrobní chyba při výrobě lana, pád jiného lezce apod.

2.4 Kategorizace

a) Na druhém konci lana

V případě pádu je nebezpečí bolesti, zranění, či smrti relativně malé. Nízká míra

zatížení materiálu (podporuje vysokou důvěru v materiál), není potřeba absolutní důvěry ve

skálu (v případě ulomení chytu lezce zachrání lano), nepotřeba vysokého vědomí

kompetence a dovedností – člověk může lézt i cesty na které nemá, nízké nároky na

spolulezce, protože není potřeba jeho zkušenosti k tomu aby například chytil velký pád.

83

b) Na prvním konci lana

Nebezpečí pádu a následné bolesti, zranění, či smrti oproti lezení na druhém konci

lana značně vyšší. To provází větší prožívání strachu. V případě pádu dochází k zatížení

materiálu, lezení na 1. vyžaduje větší dovednosti, vědomí kompetence, protože v případě

selhání osoby lezce jako například zmatkování, ztráty kontroly, či přecenění svých

dovedností hrozí vážné důsledky. Současně lezení na prvním konci lana poukazuje na vyšší

nároky na spolulezce, protože musí umět například „podávat lano“ či chytit velký pád.

T: Myslíš si, že to byl pro tebe nějaký zlom, když jsi začal lízt na prvním, co se týče

pociťování strachu?

R:Hmmm….Asi jo, nebo zlom… Určitě ze začátku jsem cítil strach, protože mi chyběla jistota

lana shora. Jako změna to byla, je to určitě jinej zážitek… (Srna)

c) Sólové lezení

V případě pádu je nebezpečí bolesti, zranění, či smrti velké – objektivní riziko

největší – lezci poukazují i na největší strach spojený se sólovým lezením. Důvěra v materiál

a spolulezce (při sólovém lezení je jak materiál tak spolulezec nepřítomen) bývá nahrazená

vysokou měrou vědomí kompetence a dovednostmi, protože chyby snadno můžou vyústit

v smrt.

T:Vzpomeneš si teď na nějakou chvíli, když jsi měl jako fakt strach?

R:..Asi jo, asi to bylo zrovna v Adržbachu, lezli jsme zrovna komín, a první jištění bylo v

patnácti metrech (solové lezení) tak, tak jsem měl strach., i když to bylo takové paradoxní,

když jsem věděl, že z toho komína se moc spadnout nedá, tak pořád jsem viděl pod sebou tu

šluchtu, těch patnáct metrů a bez jediného jištění.

84

3. Prožívání strachu

Definice

Nadkategorie. Aktuální, nepříjemný pocit, ve spojení s horolezeckou činností.

Ustřední kategorií interpretačního modelu. Odkazuje na pocit ohrožení vyplývající

z objektivního rizika a emocionality. Téměř všichni oslovení horolezci se shodovali, že

s horolezeckou činností je spojen nějaký strach (kód přítomnost strachu) jen Honza tvrdil, že

spíše než strach cítí respekt. Ovšem z průběhu rozhovoru měl respekt stejné projevy jako

strach u ostatních zkoumaných osob, proto se lze domnívat že se v jeho případě jedná o jiné

pojmenování stejného jevu. Ústředním typem strachu u všech respondentů je strach z bolesti,

zranění či smrti reprezentovaný především strachem z výšky a pádu. Ten se promítá do řady

dalších uvedených strachů, mj. strachu ze sebe, selhání materiálu apod. Specifickými strachy

pak jsou strachy ex post, či strachy o jiné.

Kódy

Se bojím; rozklepaný; nesvůj; bojíš se; respekt; měl jsem strach; necítím strach, fyzickej

vzruch; negativní emoce; strach z výšky; napětí; intenzivně prožíváš; byl jsem z toho trošku

roztřepaném; jsem byl trošku v šoku; strach ze smrti; strach z pádu.

Vztah k ostatním nadkategoriím

popsáno u jednotlivých kategorií

Dimenze

Typ prožívaného strachu

Ovlivnitelnost prožívaného strachu

Blízkost prožívaného strachu

Intenzita prožívaného strachu

3.1 Typ strachů

Na základě rozhovorů jsem pojmenoval tyto typy strachu.

1. Strach z výšek

2. Strach z pádu

3. Strach z bolesti

85

4. Strach ze smrti

5. Strach ex post

6. Strach z neznáma

7. Strach ze sebe

8. Strach ze spolulezce

9. Strach ze selhání materiálu či cesty

10. Strach o jiné

Strach z výšek

Strach z výšky, spojený především s absolutní výškou, nezávislý na jištění, či osobě

lezce. Fedor popisoval, že dokonce měl ze začátku lezení závratě.

Strach z pádu

Strach z pádu, je rozdílný, jestli jedinec leze na 1. konci lana, na 2. konci lana, či bez

jištění. V mikroprocesu bývá dosti závislý na vzdálenosti a kvalitě jištění, spolulezci,

momentálním rozpoložení. Promítá se do řady dalších strachů.

Strach z bolesti

Jedná se o strach z negativních důsledků horolezectví – především pádu, ale i třeba

shozeného kamene jiným horolezcem, je spojeno s obavou o poškození vlastního těla.

Strach ze zranění, či smrti

Strach z důsledků fatálních chyb, pádu a nešťastných náhod, které ve spojení

s horolezeckou činností hrozí. Rozvíjí strach z bolesti

Strach z neznáma

Strach vyplývající z neznalosti cest, spolulezce, svých dovedností, z absence

zkušeností s horolezectvím a z toho vyplívajících rizik (především pádu).

Strach ze sebe

Strach vyplývající z osobních charakteristik jedince, z neschopnosti dostatečné

sebekontroly a uvědomování si vlastní kompetence, z přeceňování vlastních sil a následného

pádu.

Strach ze spolulezce

Vyplývá z nedostatečná důvěry v kompetentnost spolulezce, který horolezce v jistí –

což může vyústit v pád.

Strach ze selhání materiálu a cesty

Strach vyplývající z možné chybovosti materiálu, ulomených skal, převisů.

Strach ex post

86

Strach který propukne až po kritickém momentu – například, když lezec náhle spadne

a ani se nestihne bát a situace se mu posléze rozleží v hlavě – přepadne jej strach jako

odpověď na otázku „Co by se stalo, kdyby…“

Jiné strachy

Soubor strachů odkazujících na kategorie jiná rizika – například píchnutí včelou, úder

blesku, apod.

Strach o jiné

Strach o jiné horolezce, obavy aby nespadli nebo se nezranili, strachy o blízké osoby.

3.2 Ovlivnitelnost strachu.

To, že jedinec může ovlivnit prožívání strachu. Právě v důsledku ovlivnění strachu

dochází ke změně v jeho vnímání – skrze adaptační a kontrolní mechanismy (zvyk, poučení,

kontrolování rizika, cvik). Dochází k tomu například díky změnám v kategorii zkušenost

lezce (dovednosti, nová pozitivní zkušenosti s rizikem, nová negativní znalost objektivních

rizik apod.), či změně objektivního rizika (výběr jednoduchých tras, způsob lezení)

Většina respondentů (Fedor, Petr, Laďa, Aneta, Karel ) hovořili o neschopnosti

kontrolovat některé strachy jako o hlavním zdroji pro jejich prožívání strachu. Význam

těchto strachů ze zvětšoval poté, co se naučili bojovat s kontrolovatelnými strachy.

Strachy kontrolovatelné

Jedná se o ten aspekt strachu, který jedinec může ovlivnit, kontrolovat svými

znalostmi, dovednostmi. Z adaptačních mechanismů se na ně uplatní poučení, kontrolování

rizika, zpřesnění, cvik i zvyk.

Strachy nekontrolovatelné

Jedná se o strachy z věcí, na které jedincova činnost, opatrnost - dovednosti nemají

žádný, nebo jen minimální vliv. Z adaptačních mechanismů se na ně uplatní jen poučení,

cvik a zvyk.

Typickým nekontrolovatelným strachem je strach o jiné horolezce, nebo strach ze

selhání materiálu, ulomení skály.

T: No a z čeho ty máš strach?

R: Když lozím? Tak…že může prasknout něco z toho vybavení typu sedáku a lana, …

jako určitě mě napadne že třeba ten převis podemnou praskne a spadnu,.. (Aneta)

87

3.3 Blízkost strachu

Strachy osobní x strachy zprostředkované

Strachy osobní jsou spojené se situacemi, které jedinec sám zažívá, strachy

zprostředkované pak se situacemi, o kterých jedincovi někdo vypráví, popřípadě je vidí na

vlastní oči, ale přímé ohrožení nehrozí jemu. Typickým zprostředkovaným strachem u mých

respondentů byla „strachová“ historka.

T: Stalo se ti něco, co posunulo tvůj strach tím opačným směrem, tedy tím negativním, že ti

ho prohloubilo?

R: Prohloubilo…noo….možná jo. To vlastně když můj, můj kamarád spadl, možná to byl ten

moment, když jsem trošku se zbrzdil a musel se trošku vrátit zpátky… (Srna)

3.4 Intenzita prožívaného strachu

Jak intenzivně jedinec prožívá strach.

4. Změna v prožívání strachu

Definice

To, jak se u lezce mění prožívání strach. Změna v prožívání strachu je ústřední

kategorií v dynamickém modelu. Změny v prožívání strachu u jednotlivých lezců se snaží

můj výzkum vystopovat. Pro každého lezce pak lze vytvořit jedinečnou křivku.

Právě změna v prožívání strachu odráží vývoj v prožívání strachu vzhledem

k objektivnímu riziku (ale i ho svou mírou přímo ovlivňuje), změnu ve zkušenosti lezce,

změny v adaptačních procesech (a tím pádem interpretačních strategiích) apod. Změny

v prožívání strachu u jednotlivých lezců se snaží můj výzkum vystopovat. Pro každého lezce

pak lze vytvořit jedinečnou křivku jeho vývoje prožívání strachu.

Změny vycházejí z adaptivních procesů, změny objektivního rizika.

Vztahy k ostatním nadkategoriím

Popsány u jednotlivých nadkategorií.

Kódy

Si na strach zvykneš; kontinuálně se mění; směr křivky se zvedá; víc se bojíš; míň se bojím;

ze začátku jsem to vnímal intenzivněji a víc jsem se, víc jsem se bál; tak je to určitě taková,

88

zprvu vzestupná křivka, na ose čas a strach; ten strach jde pomalu dolů; postupně se to

(strach) odbourávalo, se přestal bát o sebe, ale začal jsem se bát o ni …

Dimenze:

Míra změna

Trvalost změny

Směr změny

Kvalitativní změna

4. 1 Míra změny

a) Změna postupná

Malá míra změny , respondenti neobjevují nějakou jednotlivou jasnou příčinu, která

by změnu vyvolala a spíš hovoří o kontinuální změně – odkazuje především na latentní

zkušenost a adaptační a kontrolní mechanismus zvyk, cvik, zpřesnění.

b) Změna nárazová

Nárazová změna je větší, náhlejší než změna postupná a bývá spojená s nějakým

významným momentem – dochází spíše k adaptačnímu mechanismu poučení, kontrolování

rizik. Respondent ji je proto schopný jasně identifikovat.

4.2 Trvalost změny

a) Změna dočasná

Změna ve vnímání strachu, která je spíše dočasného rázu, tedy ohraničená jedním

nebo pár lezeckými výjezdy.

b) Změna trvalá

Změna ve vnímání strachu, která je spíše trvalého rázu, je stabilnější.

4.3 Směr změny

a) Změna pozitivní

Změna pozitivní je proces, kdy se u horolezce intenzita prožívání strachu zmenšuje.

Velmi zjednodušeně u mých respondentů nastala v důsledků pozitivních zkušeností, nových

pozitivních znalostí o riziku, intenzivnímu lezení (viz kategorie), nárůstu euforie.

89

b) Změna negativní

Změna negativní to, když se u horolezce prožívání strachu zintenzivní. U mých

respondentů nastávala v důsledků negativních zkušeností, nových negativních znalostí o

riziku, pauzy. (viz kategorie), objevení se nového strachu, poklesu vědomí kompetence,

nárůstu objektivního rizika v důsledku změny stylu lezení, úbytku euforie, kontrole emoce

strachu

4.4 Kvalita strachu

Kvalita strachu se mění v důsledku nahrazení jednoho strachu jiným dominantním

strachem – například strach z pádu časem u lezce zcela zmizí, ale objeví se strach o jiné

lezce.

Kvalita strachu se také dle výpovědi všech respondentů mění když začnou lézt i na 1. konci

lana, či vyzkouší sólové lezení.

5. Aspirace (dynamický model)

Definice

Nadkategorie. To, čeho chce jedinec v horolezectví dosáhnout. Proč vůbec leze, jak

často, jak intenzivně. Jakým směrem se chce orientovat, odráží jeho hodnoty, směřuje jeho

aktivitu a určuje i vůli k tomu bojovat se strachem – takže souvisí s mírou cítění strachu. Je

to vůle překonávat strach. Například postihuje to, jestli má rád jednoduché cesty, nebo raději

leze na hranici svých možností, sportovní cesty – to u mých respondentů mapuje rozdíl mezi

maximálním výkonem a maximálním výkonem na 1. konci lana. Jestli někomu stačí lézt jen

na druhém konci lana, nebo raději preferuje sólové lezení. V mém výzkumu jsem se na

aspirace příliš nezaměřoval, respondentů jsem se na jejich aspirace neptal, odkazovali na ně

spíše nepřímo.

Kódy

Lezu pro pohodovej pocit; spíš mě na tom zajímá ten výkon; nepotřebuju vyhledávat

tento stres (z lození na 1. konci lana); přišlo mi, že to za ten strach ani nestojí; Ale věřím, že

časem budu lízt i na prvního nebo tak; mě to strašně lákalo; Hlavně je to o tom, že když na to

nemáš, tak to netáhneš…takže na to svoje maximum.

90


Aktivita

Od aspirace se dovíjí aktivita lezce - tedy jakým stylem leze, jak náročné cesty leze,

jak často leze, kolik let leze, apod.

Prožívání strachu, změna v prožívání strachu

U některých respondentů (Aneta, Fedor, Kamča) jsem zaregistroval, že prožívání

strachu se promítá do jejich aspirací - tedy když někde prožívají příliš intenzivně strach, tak

se zmenšují jejich aspirace v horolezeckém sportu – vyhýbají se například lezení na 1. konci

(Kamča, Aneta), nebo přestanou lézt úplně (Fedor).

Dimenze

Nepopsány

6. Aktivita (dynamický model)

Definice

Nadkategorie, znázorněná jen v dynamickém modelu. Činná složka v rámci

horolezectví. Konání, činnost, působení. To co jedinec v horolezectví dělá. Celková míra

aktivity pak odkazuje na to, jak moc byl respondent aktivní v rámci horolezectví, jak

intenzivně se mu věnoval, jak dlouho se mu věnoval (respondentů jsem se ptal, jak často

chodí lézt, jak dlouho lozí, jestli měli pauzu a jakou). Konkrétněji jestli a jak často chodí

trénovat na cvičnou stěnu, nebo na skály, jestli a jak se konfrontuje s rizikem a se strachem –

jestli například lozí převážně na 2. konci lana, nebo na prvním konci lana apod.

Jednotlivá (povětšinou zmíněná) aktivita vede k významnému momentu, řada aktivit pak

spíše k latentní zkušenosti


Aspirace

Aktivita je důsledkem lezcových aspirací a motivace v kontextu osobnostních

charakteristik. Proto je aktivita jednotlivých lezců rozličná a někteří se lezení věnují na plno

(Např. Petr, Srna) jiní minimálně (Jeff, Fedor).

91

Zkušenost lezce

Aktivita určuje nadkategorii zkušenost lezce – předznamenává ji – právě rozdílná

aktivita vede k rozdílné Zkušenosti lezce a je tak tím, co primárně odlišuje jednotlivé lezce

v mém výzkumu a kromě osobnostních charakteristik, kterými se ve svém výzkumu

nezabývám, se unikátně promítá do individuálních vývojů v prožívání strachu. Rozličnou

aktivitou dochází ke konfrontaci s různým typem rizika a strachu a následně ke změnám ve

zkušenosti s rizikem a strachem (vyústí v poučení, zvyk), nárůstu dovedností (cvik,

kontrolování rizik), znalosti objektivních rizik (přesnění, poučení). Na druhou stranu

neaktivitou (tedy například lezeckou pauzou způsobenou zraněním) může docházet k poklesu

dovedností, odvykání na strach.

Objektivní riziko

Aktivita se děje vždy v kontextu nějakého objektivního rizika – tedy aktivita na 1.

konci lana, aktivita na 2. konci lana, sólování,…

Kódy

Okazujícím na aktivitu jsou: lezl jsem; spadl jsem; padám; trénuji; cvičím; zjistil

jsem; ozkouším; nabíral jsem zkušenosti; informoval jsem se; poznal jsem; zkusím; přestal

jsem lézt; měl jsem pauzu; přečetl; osahal jsem si,

Dimenze:

Doba lezení

Intenzita lezení

Způsob lezení

Četnost

6.1. Doba lezení

Jak dlouho se lezec věnuje horolezeckému sportu. V mém vzorku se lezení věnovali

mezi 1,5 až 10 roky.

6.2 Intenzita lezení

Jak často se lezec věnuje horolezeckému sportu, jak dlouho, jestli měl období pauzy

apod. Jestli se jedná o rekreační lezení (např. Aneta, Jeff), či spíše výkonnostní (Srna, Petr)

92

6.3 Způsob lezení

Jaké disciplíně se lezec věnuje, jestli lozí na prvním, na druhém, dlouhé, krátké cesty,

rizikové, nebo pohodové cesty, tradiční sportovní apod. Například někteří mí respondenti

lozili převážně na 1. konci lana, jiní na 2. konci lana, někteří se mu věnovali sezónně.

6.4 Četnost

Jestli je aktivita v popisu respondetem jednotlivá (odkazuje na významný moment),

nebo opakovaná (odkazuje spíše na latentní zkušenost)

6.5 Kategorie

získávání informací, trénink, „ozkoušování“

a) Získávání informací o objektivním riziku

Kategorie. Odkazuje na kategorii znalost objektivních rizik. To, že jedinec získává

nové informace o možných rizicích horolezeckého sportu – skrze získávání informací

poznává rizika zpřesňuje si své znalosti o nich. Zjišťuje, kde je strach oprávněný a adekvátní,

a kde ne - kde je to spíše problém emocionální. Následně může být východiskem pro

adaptační a kontrolní mechanismus kontrolování rizik, cvik. Příkladem je, že se dozvím

(aktivita), že spolulezec by se neměl rozptylovat hovorem s ostatními lezci (znalost

objektivního rizika), když někoho jistí. Když někoho uvidím, jak „vykecává“, povede to

k většímu prožívání strachu (jsem si vědom nebezpečí takového konání – vědomí rizika –

poučení - zvýšení prožívání strachu), ale může se stát, že svého spolulezce okřiknu nebo

příště polezu s někým jiným (kontrolování rizik – zmenšení prožívání strachu).

R: K tomu bych jenom řekl, připojil, že ta knížka jak je, Bezpečnost a riziko na horách, nebo

jak se to jmenuje, tak si myslím, že po přečtení té knížky se začne hrozně moc lidí bát, protože

si přečte, co všechno se kdy stalo, že praskla někde karabina a takovýhle věci, že začneš mít

strach z věcí, který prostě jsou jedna z tisíce pravděpodobnost, že se ti to stane. (Karel)

b) „Ozkušování“

Kategorie. Ovlivňuje kategorii zkušenost s rizikem a strachem. Lezec se vystaví, či

vystavuje potenciálně rizikové situacím, či situacím, které může vyvolávat strach. Ze začátku

již například samotné lezení vyvolávalo u některých respondentů strach, ale tím, že lezu si

tento strach „ozkušuju.“ - nabírám pozitivní zkušenosti s rizikem, a klesá prožívání strachu (a

nebo naopak - v důsledku ozkušování dojde k negativní zkušenosti s rizikem a v důsledku se

93

prožívání strachu zvětší). Takto lze „ozkušovat“ cokoliv, co v horolezectví vyvolává strach -

například nosnost jištění (lezci popisovali že často padali do jištění, jen aby si vyzkoušeli

jeho nosnost), důvěru v spolulezce (zkouším jestli mě spolulezec udrží) . Tím, že lezec často

leze tak dochází k častější konfrontaci nějakým typem rizika tím pádem i častějšímu

ozkoušení. K ozkušování může docházet vědomě (odkazuje spíše na poučení) i nevědomě

(odkazuje spíše na zvyk). Typickým příkladem ozkoušení byl u mých respondentů například

velký pád do jištění na 1. konci lana.

T: A čím si myslíš, že to je způsobeno, ta změna (v cítění strachu)?

R:Tak asi tím, že jsem to už párkrát zažila a zjistila jsem, že se bát nemusím. Že se nebojíš do

toho sednout…, že tě to udrží, nebo já nevím…(Kamča)

c) Trénink

Kategorie – odkazuje a má přímý vliv na dovednosti lezce. Trénink rozšiřuje jak

psychické (sebepoznání, sebekontrola), tak fyzické dovednosti (např. technika, síla, cvik)

využitelné v horolezeckém sportu.

R:…Zautomatizoval si všechny ty postupy, že už to pro mě nebylo tak neznámý (Srna)

R: Bojíš se (ze začátku), ale spíš jako z toho, že člověk neví jak na tom stát, že třeba

vůbec ještě neumí používat nohy a ruce a tak. (Aneta)

7. Zkušenost lezce

Definice

Nadkategorie. Zahrnuje veškerou zkušenost lezce s lezením – vše co o lezení ví

zažije, umí, zná, jeho schopnosti, vědomosti či zkušenosti. Obsahuje tři hlavní kategorie -

dovednosti, zkušenost s rizikem a strachem a znalost objektivního rizika.

Vztahy k jiným nadkategoriím

Aktivita

Jakákoliv zkušenost lezce je důsledkem aktivity. V dynamickém modelu pak aktivita

vede ke zkušenosti lezce, například sednu si do jištění (aktivita) zjistím, že mě jištění udrží

(zkušenost s rizikem a strachem), díky působení aktivity se zkušenost lezce neustále vyvíjí a

94

mění. U mých respondentů se postupem času zkušenost lezce rozšiřovala – v závislosti na

intenzitě, typu a trvání aktivity.

Interpretační strategie

V interpretačním modelu je zkušenost lezce interpretována skrze interpretační

strategii a tak je prožíván strach.

V dynamickém modelu se v důsledku zkušenosti lezce vyvíjí adaptační a kontrolní

mechanismy, a ty ovlivňují emocionalitu, kontrolují rizika a dochází ke změně

v interpretačních strategiích (a tím pádem i ke změně v prožívání strachu)

Adaptační a kontrolní mechanismy

Se vývojem zkušeností lezce dochází ke změnám v adaptačních mechanismech – na

tento proces ukázaly veškeré rozhovory.

Kategorie

Zkušenost s rizikem a strachem, dovednosti, znalost objektivních rizik

Dimenze

Latentní zkušenost x významný moment

7.1 Latentní zkušenost

Jako latentní zkušenost ve svém výzkumu vyhodnocuji jakoukoliv zkušenost, znalost

obj. rizika, či dovednost, kterou lezec přímo (jednotlivě) nezmíní. Odkazuje spíše na

opakovanou aktivitu v čase, postupné, kontinuální změny v prožívání strachu – u adaptačních

mechanismů na zvykání, postupný cvik (postupnou kontrolu rizik, zpřesňování. Dochází k ní

neustále v důsledku běžné lezecké činnosti, tedy opakované aktivity.

T: Myslíš že to pociťování strachu mělo u tebe nějakej vývoj?

R: No jasně no…Já si to teda nepamatuji úplně na začátku, ale to jsem se toho bál víc, jakože

když člověk začíná, tak poznává, a slyšíš, že někde někdo spadl a tak…ale když pak lezeš

cestu, že je v ní třeba normální padat, tak tenhle strach opadá.

T: A co myslíš, že ti pomohlo ten strach zvládat?

95

R: No ta praxe, ta praxe jako, spíš jako, ten strach byl začátečnícký jako, co se stane, když

spadneš a tak, a člověk si to párkrát vyzkouší a nic se mu nestane, tak to je běžná součást

lezení potom. (Laďa)

a) Přestávka v lezení

Pauza v lezení, ať už z důvodu aspirací a motivace (jedinec se věnuje něčemu jinému)

nedostatku času, zranění, či může být v souvislosti se sezónností – například zimní pauza,

kdy lezec sice trénuje na umělé stěně, ale pozbývá zkušenosti se skálou. Pauza vede

ke snížení cviku, odvykání a obecnému snížení důvěry a vědomí kompetence (změna

v prožívání strachu negativní).

R: Jakože, když jsem potom začala lízt po té přestávce, tak jsem se cítila hrozně nejistě na

tom, prostě fyzicky úplně slabá a všechno, takže to je takovej jakoby, že to prostě všechno zas

nejde, ale myslím, že se to hodně rychle odeznělo. (Aneta)

7.2 Významný moment

Za významný moment považuji na základě svého výzkumu jakoukoliv jednotlivou

situaci, zkušenost, získání informace, kterou jedinec ve spojení s pociťováním strachu zmíní

jako v nějakém smyslu přelomovou, u které je schopen identifikovat změnu, posun ve

vnímání strachu. Vychylují tedy křivku v pociťování strachu nějakým směrem a dochází zde

k nárazovému vývoji, díky jednotlivé aktivitě.

Na základě rozhovorů jsem identifikoval tyto významné momenty.

a) 1. lezení vůbec

b) Začátek lezení na prvním konci lana

c) Pád

d) Chyba spolulezce

e) Chyba jedince

f) Setkání se zásadními informacemi

g) Setkání se s obtížnou situací, trasou.

h) Objevení se nového strachu

a) První lezení na skále vůbec

Všichni lezci si byli schopní vzpomenout, kdy byli na skále poprvé. U některých se

vyznačoval velkou mírou strachu, u jiných euforickými pocity. Toto dávali do vztahu

96

s neznalostí, nezkušeností, zkušenostmi s lezením na stěně, podporou komunity horolezců,

hecem a dalšími jevy. Často uvádí, že ještě větší strach než z lezení samotného, měli ze

slaňování. Všichni tázaní horolezci lezli poprvé na 2. konci lana. První lezení na skále vůbec

je bodem, od kterého ve svém výzkumu začínám sledovat vývoj strachu. Někteří lezci měli

předešlé zkušenosti z horostěny, boulderu, z dětství s rodičemi (Laďa), či jinými

adrenalinovými sporty (Jeff). Nelze však jednoznačně stanovit, jestli se to projevilo

pozitivně, či negativně na jejich prožívání strachu, protože se to u jednotlivých lezců liší.

T:Vybavíš si svoje první lezení?

R: To bylo na bouldru…

T: Tak na skále myslím…

R: No a co, co…možná to mám.

T: Jaký jsi měl pocity, když jsi lezl?

R: To je dobrá otázka celkem, taková úplně retrospektivní, že člověk se musí úplně zamyslet a

podívat se…Nevím, to jsem měl asi ten strach…(Jeff)

b) První lezení na prvním konci lana

V tomto bodě nastává změna objektivního rizika. Lezení na prvním konci lana byla

pro všechny respondenty zkušenost, kterou v rozhovoru identifikovali. U všech vedla

k nárůstu prožívání strachu. Jiní se lezení na prvním konci lana kvůli míře rizika či

pociťovanému strachu vědomě vyhýbají. Někteří lezci uváděli (Fedor, Karel, Laďa, Baron),

že když lezli poprvé na prvním konci lana, téměř úplně se předstali bát lézt na druhém konci

lana, popřípadě zaznamenali velkou pozitivní změnu v prožívání strachu na druhém konci

lana.

c) Pád

Pád je významná zkušenost podporující, či negující důvěru v materiál, jištění,

spolulezce i sebe sama.

Zvládnutý pád (na druhém konci lana do jištění, na prvním konci lana do jištění,

chycení spolulezcem, správné odskočení od stěny) je u mých respondentů často spojen

s pozitivním poučením (adaptační a kontrolní mechanimus) a tím pádem pozitivní změnou

v prožívání strachu (v interpretačním modelu by tomu odpovídala větší míra důvěry,

pozitivní vědomí rizika či zvýšení vědomí kompetence, podle toho jaký byl situační

kontextpádu)

97

Nezvládnutý pád (selhání spolulezce ať už na prvním či na druhém konci lana, špatné

odskočení a zranění, pád na zem) pak vede spíše k negativnímu adaptačnímu mechanismu

(negativní poučení) může vést k dočasné či trvalé negativní změně v prožívání strachu

(zmenšení důvěry, negativní vědomí rizika, snížení vědomí kompetence) Na druhou stranu

tuto negativní změnu může kompenzovat kontrolování rizika (okamžitě) či cvik (postupně).

d) Chyba/pomoc spolulezce

Selhání, či naopak správná reakce spolulezce. Vede k nárůstu či poklesu důvěry ve

spolulezce (adaptivní měchanismus negativní, pozitivní poučení) a negativnímu vědomí

rizika. U mých respondentů to mělo vliv na důvěru a vědomí rizik spolulezce – negativní

zkušenost vedla ke kontrolování rizik spojených se spolulezcem (větší selektivnost,

komunikace se spolulezcem, zaučení spolulezce apod.)

R: Jako třeba kdybych lezl se spolulezcem, se kterým necítím takový to spojení, takový

to prostě že jsem s ním…jednak že ho znám, že vím jak jistí, že vím, kdy mi dá lano prostě, že

to není takovejhle člověk, se kterým jsem zvyklej, a mám s ním takový to spojení. Tak mám

trochu strach z toho, že kdybych spadl, tak to nemusí dopadnout ideálně. To se mi teď stalo s

tím kotníkem. Jakože čuměl po babách, a tohle a lezl jsem s týpkem se kterým nelozím, tak z

toho mám teď větší obavu, že jsem hodně, že jsem strašně vybíravej v těchle lidech…

e) Chyba/správná reakce lezce

Významná chvíle, kdy si respondent pamatuje, jak zareagoval v nějaké krizové

situaci. Ovlivňuje interpretační strategii důvěru v lezce (poučení) a vědomí kompetence

(kontrolování rizik) může vyústit v jiné vědomí rizika (poučení).

g) Setkání se se zásadními informacemi

Lezec získá informace o objektivním riziku, které doposud neměl, což změní jeho

pohled na riziko spojené s lezením . Například Karel zmiňuje nárůst znalosti objektivních

rizik a vědomí rizika poté, co si přečetl knížku Bezpečnost a riziko na skalách.

h) Setkání se s obtížnou situací

Míru strachu může změnit setkání se s obtížnou situací (u respondentů například

zaklínění se ve spáře, první zvládnutí dvacetimetrového komínu, zkušenost se sólovým

lezením, překonání či nezvládnutí obtížného místa, nalezení do cesty o které nemám dostatek

informací, apod.) U mých respondentů většinou závisela pozitivní či negativní změna

98

v prožívání strachu na tom, jestli danou situaci zvládli, což v případě zvládnutí vedlo spíše

k pozitivnímu poučení, v případě nezvládnutí spíše k negativnímu poučení.

Tabulka znázorňující celý proces v dynamickém modelu z pohledu latentních

zkušeností a významných momentů:

VÝZNAMNÝ MOMENT směr procesu zleva doprava.

.------> .------> .------> .------>

Aktivita Zkušenost lezce Adaptační a kontrolní mechanismy Interpretační strategie Změna v prožívání strachu

Jednotlivá intenzivní (implicitně zmíněná) nárazové nárazová

ozkušování zkušenost s rizikem a lezcem poučení důvěra

získávání informací znalost objektivního rizika poučení vědomí rizika

trénink dovednost poučení, kontrolování rizik vědomí kompetence

LATENTNÍ ZKUŠENOST

Aktivita Zkušenost lezce Adaptační a kontrolní mechanismy Interpretační strategie Změna v prožívání strachu

opakovaná mělká (implicitně neidentifikovaná) postupné postupná

ozkušování zkušenost s rizikem a lezcem zvyk důvěra

získávání informací znalost objektivního rizika zpřesnění vědomí rizika

trénink dovednost cvik vědomí kompetence

7.2 Kategorie

(zkušenost s rizikem a strachem, znalost objektivních rizik, dovednosti)

a) Zkušenost s rizikem a strachem

Kategorie. Osobní zkušenost jedince s rizikem a strachem spojeným s horolezectvím

a s jeho zvládáním. Odlišuje se na základě pramenů rizika. (Materiál a cesta, osoba

horolezce, osoba spolulezce), míry rizika (lezení na 1. konci lana, na 2. konci lana). Aktivita

vedoucí ke zkušenosti s rizikem a strachem je „ozkoušování“.

V interpretačním modelu suma minulé zkušenosti s rizikem a strachem podněcuje

důvěru (interpretační strategie) k jednotlivým pramenům rizika a přímo tak ovlivňuje

prožívání strachu. Výsledné prožívání je tedy vždy závislé na interpretaci zkušenosti lezcem,

tedy nejen na zabarvení zkušenosti samy o sobě.

V dynamickém modelu zase zkušenost s rizikem a strachem vyvolává změnu

v adaptačních mechanismech - poučení a zvyk a tím dochází ke změně v prožívání strachu.

Do kategorie dovednosti se promítá jako zkušenost.

V případě malých zkušeností pak u mých respondentů obecně posiluje vliv

emocionalita.

99

Zkušenost je možná ve vztahu i se znalostí objektivního rizika – dochází zde

k racionalizaci tedy každá - ale k na toto data odkazují jen nepřímo, a bylo by potřeba

dalšího zkoumání.

Dimenze:

Typy zkušenosti riziky a strachy (podle pramenů rizika)

Zkušenosti se styly lezení (1. konec lana, 2. konec lana, sólování)

Přítomnost zkušenosti s riziky a strachy. (prezence x absence)

Zabarvení zkušenosti s riziky a strachy (dobrá x špatná)

Hloubka zkušenosti s riziky a strachy (hluboká x mělká)

Intimnost zkušenosti s riziky a strachy (osobní x zprostředkovaná)

Četnost zkušenosti s riziky a strachy (jedinečná x opakovaná)

Uvědomování zkušenosti s riziky a strachy (uvědomovaná x neuvědomovaná)

1) Typy zkušenosti

Dělí se podle pramenů rizika – viz objektivní riziko

Zkušenost s riziky osoby lezce

Lezec se setká se situací, kdy (ať už on, nebo v případě zprostředkované zkušenosti

někdo jiný) zvládl strach, nebo zjistil že se bál zbytečně - spíše na emoční úrovni. Ozkoušel

si vlastní kompetentnost (u mých respondentů - překonal těžké místo a nezazmatkoval,

správně se navázal, správně spadl, nebo naopak někde selhal - přecenil své dovednosti,

špatně se navázal, špatně spadl a zranil se, utekl před strachem)

Zkušenost s riziky cesty a materiálu

Lezec se setká se situací která podpoří či nepodpoří důvěru v materiál či cestu

(příklady u mých respondentů: přeleze cestu a neulomí se žádný kámen, spadne na 2. konci

do jištění a lano jej udrží, spadne do jištění na prvním a nic se mu nestane, obtížnost trasy

označená šestkou je opravdu šestka x praskne lano, karabina, sedák, ulomí se skála,).

Zkušenost s riziky spolulezce

Lezec se setká se situací, která podpoří či naruší důvěru ve spolulezce – u mých

respondentů například dobré x špatné jištění, sehranost se spolulezcem, spolulezec nechá

lezce z nepozornosti spadnout, apod.

100

Zkušenost s jinými riziky

Lezec se setká, popřípadě nesetká s riziky nezahrnutými v předešlých pramenech.

Například jej píchne včela a on přesto bez problému cestu doleze – takový případ však u

mého vzorku nenastal, ale respondenti ji zmiňovali jako hypotetickou možnost.

2) Přítomnost zkušenosti

Poukazuje na to, jestli lezec vůbec má nějakou zkušenost se strachem a jeho

zvládáním, či ne. Typickým případem nepřítomnosti zkušenosti je například začátečník,

který nikdy nespadl do jištění, popřípadě vůbec nemá zkušenost s lezením. Obecně v mém

výzkumu jedinci postupně nabírali zkušenosti. Poprvé však na skály šli lézt s rozdílnou

zkušeností (předešlou zkušeností), někteří měli zkušenosti z horostěny (Kamča), z jiných

sportů (Jeff – mountain bike), či zprostředkované zkušenosti od rodičů a z oddílů (Srna,

Laďa)

3) Zkušenosti se styly lezení

Dimenzionalizace podle toho, jestli jedinec má, nebo nemá zkušenosti s lozením na 1.

konci lana, 2. konci lana, či i sólováním

4) Zabarvení zkušenosti

Popisuje, jestli zkušenost byla pozitivní a tedy podporující důvěru v daný pramen

rizika, nebo nepříjemná, vedoucí spíše k nedůvěře.

5) Hloubka zkušenosti

Tato dimenze poukazuje jak intenzivní byla zkušenost, jaký význam jí jedinec

přikládá. Za hluboké zkušenosti lze považovat významné momenty (například bolestivý pád),

mělké zkušenosti odpovídá latentní zkušenost. S časem se hloubka zkušenosti může měnit –

významné zkušenosti se díky zapomínání a novým zkušenostem mohou stávat v interpretaci

lezcem nevýznamné. Tomu odpovídá fakt, že v rámci mých rozhovorů si velmi zkušení lezci

si těžko vybavovali některé události, které by možná ještě před pár lety popsali jako

významné (ovšem tento fakt by bylo potřeba podrobit dalšímu zkoumání – usuzuji tak

z odlišných způsobů výpovědi různě zkušených lezců).

Při nové, hluboké zkušenosti hraje větší vliv emocionalita.

101

6) Intimnost zkušenosti

Fakt, zda se jedná o zkušenost přímo jedince, nebo zda je to zkušenost někoho jiného

– přítele, známého, či někoho z komunity horolezců. Všichni respondenti uváděli alespoň

nějaké velmi intimní zkušenosti, a většina z nich i zkušenosti zprostředkované, tedy

zkušenosti někoho jiného.

7) Četnost zkušenosti

Závisí na četnosti dané zkušenosti, tedy na tom, jestli se podobný typ události

přihodil lezci jen jedenkrát, či vícekrát. Jednotlivé intenzivní zkušenosti spíše odkazují na

významné momenty, zatímco opakované málo hluboké zkušenosti na latentní zkušenost.

Typickou velmi četnou zkušeností u mého vzorku byla například zkušenost se strachem při

lezení na 2. konci lana.

8) Uvědomování zkušenosti

Zkušenost s horolezectvím může být vědomá, či nevědomá, jedinec si mnohdy ani

neuvědomuje, že by mohl cítit strach. Uvědomovaná pak vede k významným momentům,

kdežto neuvědomovaná spíše k latentnímu učení.

b) Znalost objektivních rizik

Kategorie. Závisí na informacích, jež lezec o daném typu objektivního rizika má, tedy

k jakým informacím se dostane. Odkazuje na to, co lezec o rizicích ví – ať už z doslechu

nebo z vlastní zkušenosti. Je odrazem objektivního rizika v hlavě lezce. Dochází k němu

skrze aktivitu získávání informací. Informace je tak na rozdíl od zkušenosti oproštěná od

emocí, na rozdíl od zkušenosti s rizikem je racionální.

Rozdíl dokumentuji na několika příkladech z rozhovorů:

To, že respondent Karel ví, že při pádu do jištění je šance jedna z tisíce, že selže

jištění, značí znalost objektivních rizik (kdyby to nevěděl, tak je to naopak neznalost

objektivních rizik). Skutečnost, že Karel opakovaně spadl do jištění a ono neselhalo odkazuje

na zkušenost s rizikem a strachem.

Jiným příkladem může být situace, kdy když Fedor poprvé lezl vůbec a netušil, jak

moc je horolezectví objektivně nebezpečným sportem, jaká jsou jeho rizika (znalost

objektivních rizik, resp. spíše neznalost). S tímto sportem a možným rizikem neměl žádné

zkušenosti (absence zkušenosti se strachem a rizikem). Když na druhém konci spadl a odřel

102

si kotník, zjistil, že je rizikem lézt na druhém konci do kyvadla (znalost objektivních rizik) a

také to, že pád do kyvadla bolí (zkušenost s rizikem a strachem).

Znalost objektivních rizik se dělí dle pramenů objektivního rizika. V interpretačním

modelu znalost ovlivňuje prožívání strachu když je suma znalostí objektivních rizik

interpretována skrze kategorii vědomí rizika. Při neznalosti hraje u mých respondentů

v interpretačním modelu větší roli emocionalita (euforie, fobie, neadekvátní obavy apod.).

Prožívání strachu pak závisí na přesnosti znalosti objektivního rizika a na typu znalosti

objektivních rizik.

V dynamickém modelu znalost objektivních rizik ovlivňuje adaptačním mechanismy

(poučení a zpřesňování)a to vede ke změně v prožívání strachu poučení a zpřesňování.

S dovednostmi znalosti objektivního rizika je propojena informovaností. Objektivní riziko

tak je kontrolováno skrze kontrolní mechanismy (kontrolování rizika, cvik)

Dimenze:

Znalost (znalost x neznalost)

Přesnost znalosti objektivního rizika (přeceňování x podceňování, střední bod, přesné

ocenění rizika )

Ráz znalosti objektivních rizik (podporující strach x potlačující strach)

Typ znalosti rizik podle pramenů objektivního rizika

1) Znalost

Zahrnuje fakt, jaké množství informací o objektivních rizicích spojených

s horolezeckým sportem, má lezec k dispozici. Znalost objektivních rizik zmenšuje prostor

pro emocionální prožívání rizika. Obecně u lezců v mém výzkumném souboru docházelo

postupně ke stále lepší znalosti objektivních rizik, poprvé šli však na skály lézt s rozdílnou

počáteční znalostí – někteří předtím chodili například do horolezeckých kroužků (např. Srna,

Laďa)

2) Přesnost znalosti objektivních rizik

Uvádí, jak moc přesné jsou informace o riziku, které lezec má vzhledem

k objektivnímu nebezpečí. Obecně u mého vzorku docházelo k postupnému zpřesňování

znalosti, díky získávání informací.

3) Ráz znalosti objektivních rizik

Prohlubující strach x potlačující strach

103

Jakého typu jsou znalosti, které jedinec má o riziku, jestli jsou spíše negativně laděné, nebo

pozitivní, například informace, „kála se nikdy neulomí“oproti informaci „skála se láme

často“.

4) Typ znalosti rizik podle pramenů rizik

Znalost rizik sebe sama

Znalost, v čem lidé dělávají v souvislosti s horolezectvím chyby – například ztráta

sebekontroly, špatná kkoncentrace, zmatkování, fyzické a dovednostní limity lezce

Aktivita – získávání informací o osobě horolezce

Kontrola rizik – sebekontrola, trénink dovedností vedoucí ke cviku, koncentrování se

Znalost rizik materiálu a cesty

Vědomí v čem jsou limity a kvality materiálu, jaká jsou objektivní rizika cesty, jaké

jsou parametry materiálu, jaké jsou šance selhání materiálů, co značí obtížnost cesty, jaká

jsou rizika jištění, vzdálenosti mezi jištěním, co ještě jištění udrží, v čem je nebezpečí lezení

bez jištění, který typ skály je lámavější, apod.

Aktivita - získávání informací o rizicích cest a materiálu.

Kontrolní mechanismus – kontrola materiálu, informování se o náročnosti konkrétní cesty,

správné používání materiálu

Znalost rizik spolulezce

Informace o tom, v čem může spolulezec jedince ohrozit, jaká jsou jeho rizika.

Znalosti toho, jak rozlišit dobrého a špatného spolulezce.

Aktivita – získávání informací o rizicích spolulezce.

Kontrolní mechanismus – selektivnost, komunikace, kontrola spolulezce,

Znalost jiných rizik

Informace o jiných rizicích neklasifikovaných v předešlých kategoriích. O těchto

rizicích lezci v mém výzkumném souboru vypovídali, ale neříkali, jak se jim vyhýbají.

Aktivita - ziskávání informací o jiných rizicích.

c) Dovednosti

Kategorie. Veškeré schopnosti jedince v rámci horolezeckého sportu, které nějakým,

třeba i přeneseným způsobem, mohou ovlivňovat strach. Zahrnuje jak psychické, i fyzické

104

dovednosti. V čase se vyvíjí a mění – skrze Aktivitu. Nadkategorie Aktivita se pak přímo

promítá do dovedností tréninkem, nepřímo pak skrze kategorie „znalost objektivních rizik“ a

schopnost - informovanost a ve vztahu k zkušenostem s rizikem skrze schopnost zkušenost.

Stejně jako objektivní riziko jsou dovednosti zaměřené čtyřmi směry – na osobu

lezce, materiál a trasu, osobu spolulezce, či jiná rizika – podle toho, kterého pramenu rizika

se dovednosti týkají.

V interpretačním modelu jsou veškeré dovednosti do prožívání strachu interpretovány

skrze vědomí kompetence.

V dynamickém modelu se do změny v prožívání strachu promítají přes adaptační a

kontrolní mechanismus cvik, kontrolování rizik. Míra dovedností tak přímo ovlivňuje velikost

objektivního rizika – značné dovednosti snižují objektivní riziko.

Dimenze:

Úroveň dovedností

Kvalita dovedností (Fyzické dovednost x psychické dovednosti)

Typy dovedností

1) Úroveň dovedností

Jaké má lezec dovednosti, jak se dokáže vypořádat s riziky horolezectví, obecně u

mých respondentů (pokud neměli pauzu) jsem zaznamenal postupný nárůst úrovně

dovedností v důsledku aktivity trénink.

Právě úroveň dovedností (cvik) zmenšuje objektivní riziko

2) Kvalita dovedností

Fyzické dovednosti

Kategorie. Úroveň fyzických dovedností spojených s lezením. Síla, lezecká technika,

výdrž, schopnost zvládat námahu. Míra je závislá na intenzitě tréninku, vrozených

dispozicích, předešlých zkušenostech, tělesné kondici. Může být limitována nějakým

handicapem – například zraněním, vadou zraku (Aneta) apod. Dovednosti manipulace s

horolezeckým materiálem, ozkoušení trasy, apod.

Psychické dovednosti.

Kategorie. Úroveň psychických dovedností spojených s lezením. Míra sebekontroly,

schopnost zvládat strach, vyrovnávat se s rizikem, sebedůvěra, schopnost odhadnout cestu,

105

schopnost odhadnout spolulezce, míra opatrnost při volbě trasy či spolulezce, schopnost

„informace“ o horolezeckém sportu, schopnost „zkušenosti“, Komunikace se spolulezcem,

schopnost vybrat si spolulezce.

Popis některých psychických dovedností

Sebekontrola

Psychická dovednost zahrnující fakt, jak se horolezec ovládá, jak dokáže korigovat

své jednání aby nedělal zbytečné chyby například z nedostatku koncentrace (špatné založení

jištění). Jak jedinec jedná pod vlivem emocí – vypětí, strachu. Jak dobře v takových situacích

dokáže ovládat svou činnost, například když existuje velká hrozba pádu (horolezec

zazmatkuje, nezazmatkuje), nebo když se rozhoduje jestli vůbec nějakou cestu začne lézt –

například podlehnutí lákavé výzvě adrenalinové cesty a přecenění svých schopností.

Sebepoznání

Skutečnost popisující, jak dobře se horolezec zná, jak dobře dokáže odhadnout své

vlastnosti, dovednosti. Jestli zná svá rizika, ale i své přednosti.

Zkušenost

Dovednost získaná zkušeností s rizikem a strachem., to jak se zkušenost s rizikem

strachem promítá do dovednosti.

Informovanost

Dovednost získaná znalostí objektivního rizika, vědomosti, znalosti – schopnost mít

informace.

3) Typy dovedností

Dovednosti spojené s osobou lezce

Do těchto dovedností patří na základě rozhovorů například lezecká technika, síla,

schopnost sebekontroly, schopnost koncentrace, schopnost korigovat pád. sebedůvěra, apod.

Dovednosti spojené se spolulezcem

Mezi tyto dovednosti na základě mých rozhovorů patří například odhad schopností

spolulezce, schopnost komunikace, selekce spolulezce, kontrola spolulezce.

106

Dovednosti spojené s materiálem a cestou

Mezi tyto dovednosti na základě mých rozhovorů patří například schopnost

vyhodnocení cesty, schopnost správně používat jistící materiál, schopnost přípravy

vícedélkové cesty apod.

Dovednosti spojené s jinými riziky

Tyto dovednosti mé rozhovory nerozebírají – jsou tedy spíše teoretickým

konstruktem, který by bylo potřeba potvrdit dalším dotazováním zaměřeným na tuto oblast.

8. Adaptační a kontrolní mechanismy (dynamický model)

Nadkategorie, která popisuje, jakým způsobem se lezec přizpůsobuje prožívání

strachu. Jak na něj reaguje, co podniká v důsledku jeho pociťování, jak jej reguluje. Jsou

zaměřené buď na zvládání, potlačování, přiypůsobování emocí (adaptační a kontrolní

mechanismy), nebo na kontrolu rizika (kontrolní mechanismy). Adaptace a kontroly mohou

probíhat simultánně.

Základní dimenzí jsou nárazové adaptační a kontrolní mechanismy (významný

moment) a postupné adaptační a kontrolní mechanismy (latentní zkušenost).

Kódy

Člověk si zvykne; vybírám si spolulezce; psychicky potlačuješ; otupíš asi vůči tomu; zjišťuju

si obtížnost trasy; komunikovat; jsem se si prostě pomalu, pomalu posouval hranice; zvyklá

na ty situace; zautomatizuješ; poučíš; každej takovejhle výkon tě vyburcuje myslím k tomu,

že příště už při nejmenším tu stejnou cestu dáš s menším strachem;

Vztahy k jiným nadkategoriím

Zkušenost lezce

Adaptační a kontrolní mechanismy vyplývají ze zkušenosti lezce – jsou důsledky

těchto zkušeností.


107

Adaptační a kontrolní mechanismy ovlivňují interpretační strategie. Jak se mění

interpretační strategie, mění se i prožívání strachu.

Objektivní riziko

Kontrolní mechanismy ovlivňují objektivní riziko – s jejich nárůstem se objektivní

riziko může zmenšovat.

Dimenze

Nárazové adaptační a kontrolní mechanismy/postupné adaptační a kontrolní mechanismy

8.1 Nárazové adaptační a kontrolní mechanismy

a) Poučení

Na základě nějaké jednotlivé zkušenosti, znalosti, nové dovednosti (významného

momentu ) se lezec „poučí“, například při selhání spolulezce se začne víc bát, když se pod

ním ulomí kámen, sníží se jeho důvěra ve skálu, naopak, když spadne do jištění, a to jej

udrží, začne mu více důvěřovat (zkušenost s rizikem). Když získá nové negativní informace

o riziku, případně když uslyší, co se kde přihodilo, uvidí obrázky mrtvých lezců apod, získá

novou dovednost, kterou zmíní (například přelezení těžkého místa, dlouhé cesty) Může

ovlivnit jak zvládání/nezvládání emocí, tak kontrolu rizika, být východiskem pro

kontrolování rizika Odkazuje spíše na nárazovou změnu v prožívání strachu.

b) Kontrolování rizik

Rozumová reakce na znalost nějakého rizika (popřípadě racionalizované zkušenosti

s rizikem a strachem), snaha tato rizika co nejlépe, vědomě kontrolovat. Kontrolování rizik je

spojeno s dovednostmi. Může rizikové situaci i předcházet, takže v jiných podmínkách

objektivně riziková situace nepovede k prožívání strachu. Současně může být reakcí na

negativní poučení. Odkazuje na znalost objektivních rizik a dovednosti. Například když lezce

spolulezec špatně zajistí, lezec si začne pečlivěji vybírat komu svěří jištění, či lezec který

ozkouší cestu bez zjištění bližších informací si je pro příště zjistí, nebo když někde lezec

uslyší informace o tom, jak se někdo špatně navázal, tím v budoucnu spíše bude kontrolovat

správnost uzlů. Ve vztahu k dovednostem se například naučí jak se používají jistící

108

prostředky. Je spojeno s nárazovou změnou v pociťování strachu - mnohdy jako kompenzace

nějaké negativně zabarvené znalosti či zkušenosti.

R: Tak jako že určitě nepolezu do věcí, které třeba naprosto neznám, nezjistím si, jaké

třeba jištění a tak, jaký materiál. To jsou třeba věci, člověk se koukne třeba ze spodu – šlo by

to vylízt a to mi nestačí. Pokud je ta cesta fakt neznámá, a ani se vůbec jako člověk nezeptá,

stačí se zeptat někoho kdo to zná, poradí. (Petr)

V mém výzkumu se vyskytly tato kontrolování rizik:

Selektivnost spolulezce

Komunikace se spolulezcem

Zjišťování obtížnosti tras

Kontrola materiálu

Koncentrování se

Naučení se správně padat

Získávání informací od zkušenějších lezců

Uvědomování si vlastních nedostatků

Ozkoušení trasy na 2. konci než přelezení na 1. konci

Rozlezení se před maximálním výkonem

Výběr přiměřených tras

Naučení se používat jistící materiál

8.2 Postupné adaptační a kontrolní mechanismy

a) Zvykání

Je spojeno s opakovanou zkušeností. Spíše než na významné momenty odkazuje na

latentní zkušenost. Je emocionální adaptací a bývá respondentem mnohdy neuvědomováno -

interpretováno jako postupný proces, sled aktivit. Jedinec si zvyká na strach, nebezpečí,

objektivní riziko, zvyká si důvěřovat materiálu, sám sobě, spolulezci apod. Desenzibilace,

habitace, adaptace na strach – postupně se mění adaptační úroveň strachu. Odkazuje spíše na

postupnou změnu v prožívání strachu. Při absenci zkušenosti může docházet k odvykání.

109

„Nevím, si myslím, že částečně jsem si na to (strach) zvykl, když jsem se tomu strachu často

vystavoval a překonával ho, tak jsem se si prostě pomalu, pomalu posouval hranice.“

(Baron)

Všichni respondenti říkali, že si na prožívání strachu v jeho různých podobách

postupně zvykali. Na druhou stranu všichni (až na Laďu) uváděli, že když měli lezeckou

pauzu, nebo pokud přes zimu nelozí na skalách ale jen na umělé stěně, kde je objektivní

riziko velmi malé (Srna, Baron, Ondra, apod), částečně si od strachu odvyknou a jejich

prožívání se zintenzivní.

b) Zpřesňování

Zpřesňování je spojeno s opakovanou změnou ve vědomí rizika a malými změnami

ve znalosti objektivních rizik. Spíše než na významné momenty odkazuje na latentní

zkušenost. S tím, jak se u mých respondentů rozširovala znalost objektivního rizika, stávala

se přesnější - více odpovídala skutečnosti. Jinak řečeno znalost rizika více odpovídala

skutečnému objektivnímu riziku. Odkazuje spíše na postupnou změnu v prožívání strachu.

„Nevím, si myslím, že částečně jsem si na to (strach) zvykl, když jsem se tomu strachu často

vystavoval a překonával ho, tak jsem se si prostě pomalu, pomalu posouval hranice.“

(Baron)

Většina respondentů uváděla, že ze začátku nevěděli jaká rizika jsou s lezením spojena –

nastal tak velký rozdíl mezi znalostí rizika a skutečně hrozícím objektivním rizikem. To u

mých respondentů poskytlo prostor pro emocionalitu (ať již prožívání strachů, či pozitivních

emocí). Interpretační strategie vědomí rizika příliš neodpovídala objektivnímu riziku. Tím,

jak se lezci postupně dostávali k informacím, měnilo se i jejich vnímání rizika.

c) Cvik

Odkazuje na jedné straně na dovednosti, na druhé straně na vědomí kompetence. Tím,

že lezec trénuje dovednosti, získává v nich cvik. Například trénuje, aby udržel chyty

(dovednosti), a tím pádem více kontroluje rizika, která jsou spojena s nebezpečím cesty a

horolezectví obecně.

110

Současně cvik může být zaměřen i na emociální kontrolní mechanismy – tím, že se

jedinec vědomě naučí bojovat se svým strachem a zvládat jej, se na skále cítí sebevědoměji,

kompetentněji, ví co dělá, co si může dovolit, kontroluje se apod.

Všichni respondenti v mém výzkumu postupem času získávali cvik v různých

psychických i fyzických dovednostech a naopak jej ztráceli, když měli lezeckou pauzu

(pokles vědomí kompetence).

R: Takže, asi jo jako, asi jo. Takže když člověk rok nelozí, tak už nemá prostě sílu v prstech,

takže potom se jakoby víc bojí, protože víc padá. (Aneta)

R: Plno věcí, aj teďka se učím, jak mám prostě chytit chyt, že jo, a prostě postavit si cestu,

aby to bylo v mých silách nějakých, a takže v tomhle je ten vývoj…(Jeff)

9. Emocionalita

Definice

Prožívání. Horolezectví je zážitek, emocionalita je pak prožíváním tohoto zážitku. U

mých respondentů se projevovala spíše ze začátku lezení, či po změně objektivního rizika,

hluboké zkušenosti, či nové znalosti, což poskytovalo prostor pro emoce. Zkoumaným

emočním prožitkem u mých respondentů byl strach či euforie. Jak intenzivně je jedinec tedy

cítí. Neznalost, novost, jedinečnost zážitku právě poskytuje prostor pro emoce, takže když

jedince potká nějaká hluboká zkušenost – třeba bolestivý pád – může být provázána velkou

změnou v cítění strachu.

Kódy

To byl takovej hec;spíš touha po dobrodružství; jsem se úplně rozklepal; si to tak jako užiju;

poprvé jsem se bál i slaňovat; bylo to takový nepříjemný; euforický pocity; roztřásli se mi

nohy,


Prožívání strachu.

Emocionalita je východiskem pro cítění strachu. Strach je emoce a proto by bez

emocionality (prožívání) lezec žádný strach necítil. Jedinec dokáže emocionální složku

111

strachu zcela potlačit, pokud strach přebije jiným pocitem, například euforií. O tom

referovali např. Fedor, Stejski, Aneta, Srna, apod.


Emocionalita se promítá právě do interpretačních strategií, intervenuje do toho, jak

jedinec interpretuje své zkušenosti s rizikem, dovednosti, či znalost objektivního rizika.

Adaptační a kontrolní mechanismy

Emocionalita se konfrontuje s adaptačními mechanismy, které postupně u mých

respondentů (až na Fedora) potlačují emocionalitu.


S tím, jak se emocionalita konfrontuje s adaptačními mechanismy, se mění prožívání

strachu.

Dimenze:

Podporující strach x potlačující strach

9.1 Podporující strach

T: Hm. Když si vybavíš svoje první lezení na prvního, nebo slaňování.

R: To jsem měl strach jako že, zzz rozklepanej, to jako to jo, to člověk je, to jako když jsem

poprvé vylezl na skálu, že bych se jako na ni postavil a koukl z vejšky dolů, to jako to ne.

Jsem tam lezl po čtyřech a jsem byl rád, že se držím prostě o běma rukama něčeho a nesletím

dolů. Jako, že bych se vyloženě jako na tom vrcholu rozhlížel, to né, jsem tam byl přilepenej

zadnicí a ani jsem se nehnul jako to nějakej respekt nebo strach to byl, určitě. (Roman)

9.2 Potlačující strach

R: Tak nejprve myslím jsem zažíval strachu docela, docela dost, aĺe na druhou stranu to bylo

v nějakém divokém období života jako teenager, euforie, nepřipouštěl jsem si to, a měl jsem

spoustu energie s tím bojovat. (Fedor)

112

10. Interpretační strategie (interpretační model)

Definice

Nadkategorie.V interpetačním modelu značí to, jak jedinec interpretuje předešlé

zkušenosti s rizikem, dovednosti, znalostí objektivního riziko – jak se tyto kategorie

promítají do prožívání strachu.

V dynamickém modelu se právě na základě vývoje ve zkušenosti s rizikem,

dovedností a znalostí objektivního rizika mění. Má několik kategorií.

Kódy:

Vím, že na to mám;znáš tu cestu, prostě tomu věříš, věřit spolulezci, si to moc nepřipouštím;

jsem věděl, že na to mám; jseš prostě schopnej odlízt i víc; protože mu musíš věřit; dokážu

odhadnout; ani na to moc nemyslím; věřit lanu; člověku nedochází spoustu věcí (o rizicích),


Zkušenost lezce

Zkušenost lezce je pro interpretační stategie východiskem – když právě tyto

zkušenosti interpretuje.

Prožívání strachu

To jak lezec interpretuje zkušenosti lezce vzhledem k aktuálnímu strachovému

momentu se promítá do prožívání strachu.

Adaptační a kontrolní mechanismy a Emocionalita

Výsledkem vzájemného působení těchto dvou nadkategorií determinuje jakým

způsobem lezec interpretuje zkušenost lezce.


Když se změní v důsledku adaptačních procesů, či emocionality interpretační

strategie - vyústí to i ke změne v prožívání strachu.

10.1 Kategorie

(důvěra, vědomí kompetence, vědomí rizik)

113

a) Důvěra

Kategorie. To jak lezec interpretuje zkušenost se strachem a rizikem. Důvěra v nějaký

pramen rizika značí menší intenzitu prožívání strachu, nedůvěra pak větší intenzitu prožívání

strachu. V mém výzkumu důvěře nahrávaly (a tím pádem malé intenzitě v prožívání strachu)

následující faktory:

a) Obecně velká zkušenost se strachem a rizikem

b) Četná zkušenost se strachem a rizikem

c) Pozitivní zkušenosti se strachem a rizikem (pozitivní poučení)

d) Emoce jako euforie, radost

e) Konfrontování se se strachem a jeho zvládání

f) Nízká míra objektivního rizika

g) Vysoká intenzita horolezecké činnosti

h) Dlouhodobé věnování se horolezectví

Nedůvěře a tím pádem vyšší intenzitě v prožívání strachu nahrávaly tyto faktory:

a) Malá zkušenost se strachem a rizikem.

b) Negativní zkušenosti se strachem a rizikem.

c) Nezvládnutí strachových situací, utíkání před strachovými situacemi (negativní

poučení) s nemožností budoucí kontroly rizik

d) Vysoká míra objektivního rizika (lezení na 1. konci, sólové lezení).

e) Nízká intenzita horolezecké činnosti

f) Krátká doba věnování se horolezectví

R: Také mi pomáhala důvěra v mého partnera, prostě když jsem ho považoval za dobrého

lezce a jističe, tak mě to strachu zbavovalo. (Fedor)

b) Vědomí rizik

Kategorie. Odráží se od znalosti objektivních rizik a interpretace znalosti rizik

lezcem, tady to, jak si jedinec uvědomuje, či neuvědomuje rizika strachu, tady selektivní

vnímání těchto rizik. V mém výzkumu nahrávalo velkému uvědomování rizik a tím pádem

intenzivnímu prožívání strachu následující:

a) vysoká míra objektivního rizika

b) negativní prožívání rizika (sebezáchovné pudy, závrať.

c) nízká kontrola rizik

114

d) znalost rizik – negativně zaměřená

nízkému vědomí rizik nahrávalo:

a) nízká míra objektivního rizika

b) pozitivní prožívání rizika (euforie, hec, adrenalin apod.)

c) vysoká kontrola rizik

d) znalost rizik – pozitivně zaměřená

Obecně lze říci, že emocionální interpretaci rizik, tedy pocitům jako je euforie, či strach.

nahrává malá, nepřesná znalost objektivních rizik - Čím byla přesnější znalost objektivních

rizik – tím vědomí rizik více odpovídalo realitě, navíc rizika jedinec mohl snáze regulovat

skrze kontrolní mechanismy cvik, či kontrolování rizik.

R: Strach tam nějakej byl, takže když se blížíš tomu dalšímu jištění, tak vlastně se zvyšuje ta

vzdálenost a ten pád jakoby se zvětšuje, eventuální. Přirozeně si to začneš uvědomovat, aaa

tím pádem se víc bojíš (Srna)

c) Vědomí kompetence

Kategorie. Odraz horolezeckých dovedností ve vztahu k prožívání strachu. Vědění, že

„na to mám“ na základě znalosti sebe sama, vědomí vlastních schopností a možnosti aplikace

vlastních schopností a dovedností. Sebedůvěra v konfrontaci s rizikem. Psychická odolnost

vůči riziku. Vědomí, zda dokáži kontrolovat rizika a emoce, jestli umím například správně

odhadnout spolulezce, cestu, používat materiál, že přecením, či nedocením své dovednosti.

Nízké vědomí kompetence a tím pádem intenzivnímu prožívání strachu v mém výzkumu

nahrávají následující faktory:

a) nízká úroveň , dovednosti, například nízká sebekontrola, neschopnost kontrolovat

rizika, neschopnost bojovat se strachem, nevědění jak používat materiál, neschopnost

odhadnout cestu, spolulezce, neumění padat, apod.

b) nezkušenost, neinformovanost

c) nízká míra cviku

d) předchozí selhání v horolezeckém sportu – například útěk z cesty z důvodu strachu.

e) handicap – fyzický

f) pauza, málo intenzivní lezení, krátká doba lezení

115

g) nemožnost kontrolování rizik

Vysoké vědomí kompetence a tím pádem malé intenzitě prožívání strachu nahrává:

a) vysoká úroveň dovedností - jak psychické tak fyzické (síla, technika, schopnost

racionálně vyhodnotit riziko, bojovat se strachem)

b) zkušenost, informovanost

c) možnost kontrolování rizik

d) vysoká míra cviku

e) předešlé zvládání situací v horolezeckém sportu

f) intenzivní lezení, dlouhá doba lezení

R:Jakej je důvod, že nelozíš na prvního?

T: Tady to český jištění, že je strašně daleko. Prostě, že je daleko od sebe, ty jistící body. To

znamená, že spadneš hodně, nebo že třeba první jištění je v deseti metrech nebo tak, a taky

tak, že nejsem vylezená, že na ty skály jezdím málo. (Kamča)

T. Teď mě zaujalo – ty jsi říkal, že když jsi lezl poprvé na prvním, tak ses tímto utěšoval, a

když jsi lezl poté na prvním, bylo to jiné?

R:…Vím, jak emocionálně to mám zvládnutý jednou, tak fyzicky to mám zvládnutý – už je to

prostě taková větší jistota (Jeff)

11. Sociální opora (interpretační model)

Definice

Sociální oporu mohou dodávat jak spolulezec, ostatní horolezci, komunita horolezců,

tak i náhodní kolemjdoucí. Podporují zvládání strachu u jedince. Mohou však prohlubovat

míru pociťování strachu. Sociální opora je faktorem, který může přispívat výrazným dílem ke

zvládání strachu. Jde o psychický a emocionální komfort, který nám dávají naši přátelé,

spolulezec, horolezecká komunita. U mých respondentů měla sociální opora vliv na

prožívání strachu spíše ze začátku.

Kódy

116

jsem určitě velkou psychickou podporu těch lidí; Takže je určitě důležitá ta důvěra toho dole;

nechám třeba někoho zkušenějšího vylízt před sebou, ostatní lezci mi pomáhají; závisí na

mém spolulezci;

Dimenze

Přítomná x nepřítomná

R:….jako měl jsem určitě velkou psychickou podporu těch lidí (první lezení), , takže jsem se

cítil jistější tady v tomhle. (Jeff)

12. Charakteristiky lezce

Popisují psychologický a fyziologický profil lezce. Individuálně se liší a jsou jedním

z kontextů mého výzkumu. Zahrnují to, jak se každý lezec se strachem vyrovnává, jestli trpí

fobiemi, jakou má emocionalitu, aspirace, motivaci, jaké využívá mechanismy zvládání

strachu, jak se obecně staví k riziku, apod. Ve svém výzkumu se rozdíly v osobnostech lezců

nezabývám, proto je ani do svých modelů nezaznamenávám.

117

C. Legenda a diagramy

Jednotlivé tendence mám v diagramu očíslované – tomu odpovídají i body v legende.

„↑“ značí nárůst, zvýšení ↓ pokles, snížení. Zde propojení uvádím na příkladu lezce Fedora,

další lezce uvádím v přílohách (příloha č. 7).

0. VÝZNAMNÝ MOMENT 1. lezení –

Nízké prožívání strachu

emocionalita – strach vytlačen euforií, hecem,

nízké objektivní riziko

vysoká sociální opora – přítomnost kamarádů

neznalost rizik, nezkušenost (s riziky a strachy) – není předešlá zkušenost

popis: Fedor šel poprvé lézt na skály bez jakýchkoliv zkušeností s partou svých

kamarádů – navzájem se hecovali a podporovali.

118

1. LATENTNÍ ZKUŠENOST (lezení na 2. konci lana)

↑ strachu postupný

zpřesňování

uvědomování si rizik zapříčiněno hlavně postupným mizením euforie a novými

znalostmi rizik


↓ euforie

↑ znalosti objektivních rizik

Popis: Poté co se Fedor dál věnoval lezení, opadla počáteční euforie, hec, a přišlo

uvědomování si rizik.


↓ strachu postupný

zvykání si na strach a výšku, cvik


trénink dovedností – ↑ cvik - vědomí kompetence

zkušenosti s rizikem – ↑ důvěry v jištění, spolulezce,

získávání info - znalost obj. rizika- zpřesňování vědomí rizika o nízkých rizicích při

lezení na 2,

Popis: Fedor se dále věnoval lezení, začal se v zdokonalovat v síle, technice apod.,

více si věřit, zvykal si důvěřovat jištění a spolulezci, více věděl jaké jsou rizika lezení

na 2. konci lana – že jsou malá.

3. VÝZNAMNÝ MOMENT – bolestivý pád na 2. konci

↑ strachu náhlý, krátkodobý

poučení, kontrolování rizik

hluboká negativní zkušenost s rizikem - zhoupnutí se na druhém konci lana

↓ důvěry v materiál a cestu,

↓ důvěry v osobu lezce - ↓ vědomí kompetence

Následuje kontrolování rizika do budoucna – ↑ dovedností a vědomí kompetence

Popis: Fedor bolestivě spadl na 2. konci lana – do kyvadla. Krátkodobě to vedlo

k snížení důvěry i vědomí kompetence, ale poté, co si uvědomil chybu –

kontrolovatelnou, začal kontrolovat toto riziko a způsobilo to zpětný nárůst ve vědomí

kompetence.



119


zvykání si na strach a výšku, zpřesnění, cvik

trénink dovedností – ↑ cvik - vědomí kompetence

zkušenosti s rizikem – ↑ důvěry v jištění, spolulezce,

získávání info - znalost obj. rizika- zpřesňování vědomí rizika o nízkých rizicích při

lezení na 2,

Popis: Fedor se dále věnoval lezení, začal se v zdokonalovat v síle, technice apod.,

více si věřit, zvykal si důvěřovat jištění a spolulezci, více věděl jaké rizika popsané

v knížce jsou při lezení na 2. konci lana malá.

5. VÝZNAMNÝ MOMENT první lezení na 1. – (lezení na 1., lezení na 2.)

LEZENÍ NA 1. ↑ strachu náhlý

↑ objektivního rizika (vysoké)

↑ vědomí objektivního rizika,

absence zkušenost s rizikem – malá důvěra v jištění, v spolulezce,

potřeba nových dovedností, nízké vědomí kompetence

LEZENÍ NA 2. ↓ strachu náhlý

poučení

nízké obj. riziko

nová hluboká zkušenost s rizikem – srovnání rizik na 1. a na 2. konci lana- poučení,

že ve srovnání s 1. koncem lana je riziko zanedbatelné

Popis: Fedor vyzkoušel lézt na prvním konci lana – chyběla mu jistota lana.

zkušenosti s tímto rizikem, snížila se tak důvěra v jištění, v spolulezce,

Najednou bylo zapotřebí nových dovedností, a pád by měl mnohem horší následky.

Začal se více bát. Oproti tomu, když pak lezl na 2. konci lana – bát se přestal, protože

mu tím více připadalo riziko ve srovnání s lezením na 1. zanedbatelné.



zvykaní si , cvik

vysoké objektivní riziko,

ozkoušení - ↑ pozitivních zkušeností – ↑ důvěry ve spolulezce, jištění,

trénink - ↑ dovedností – ↑ cvik - ↑ vědomí kompetence

Popis: Fedor se více věnoval lezení na 1. konci lana, trénoval dovednosti, více si věřil,

nic se mu nestalo - naučil se více zvládat strach, osahal si lezení na 1. konci lana.

120

7. VÝZNAMNÝ MOMENT – pád do jištění

↓ strachu náhlý trvalý

poučení

hluboká zkušenost s rizikem pozitivní – jištění udrželo – poučení - ↑ důvěry

v spolulezce, materiál a cestu

Popis: Fedor poprvé spadl do jištění na 1. konci lana (popisuje jako 4 metrový pád) –

jištění i spolulezec jej udrželo a nic se mu nestalo – více jim začal důvěřovat.

8. LATENTNÍ ZKUŠENOST


zvykání si, cvik, vysoké objektivní riziko,

ozkoušení – ↑ důvěry ve spolulezce, jištění,

trénink dovedností – ↑ cvik, ↑ vědomí kompetence

Popis: Fedor se opět dále věnoval lezení na 1. konci lana, trénoval dovednosti, více si

věřil, nic se mu nestalo - naučil se více zvládat strach, osahal si lezení na 1. konci

lana.

9. VÝZNAMNÝ MOMENT – dlouhá cesta


poučení

hluboká zkušenost s rizikem cesty – poučení - ↑ důvěry v materiál a cestu,

hluboká zkušenost s osobou lezce – ↑ důvěry v osobu lezce trénink dovedností – ↑

kompetence

získávání informací o objektivních rizicích - ↑ vědomí rizika – kontrolování rizika

↑ dovedností, cviku a vědomí kompetence

Popis: Fedor lezl vícedélkovou cestu – ozkoušel si, že to zvládne, že se vlastně nebojí

absolutní výšek, zjistil si informace o rizicích takovéto cesty, naučil se nové lezecké

postupy, více věřil, že takovéto cesty bez problémů v budoucnu zvládne.



zvykaní si, cvik, zpřesnění



trénink - ↑ dovedností – cvik, ↑ vědomí kompetence

získaní infa – zpřesnění znalostí

121



lana, zpřesnil znalosti rizika.

11. LATENTNÍ ZKUŠENOST – Pauza

↑ strachu postupný,

odvykání

absence zkušeností s rizikem – odvykání – platí pro lezení na 1. i na 2. konci, ↓

důvěry

↓ dovedností – absence cviku, ↓ snižování vědomí kompetence (kontroly rizik)

Popis: Fedor dočasně přestane lézt – snižují se jeho lezecké dovednosti, odvyká si na

pocity na skále, přestává si věřit.



zvykání si, cvik



trénink dovedností – ↑ cviku, vědomí kompetence

Popis: Po pauze Fedor zase začne lézt a vrací se na úroveň před pauzou.

13. VÝZNAMNÝ MOMENT Selhaní spolulezce

↑ strachu náhlý spíše krátkodobý

poučení, kontrolování

negativní hluboká zkušenost s spolulezcem - náhlý ↓ důvěry ve spolulezce, ale akt.

kontrolování rizik – větší selektivnost spolulezců – ↑ vědomí kompetence, návrat do

původní úrovně

Popis: Fedora na skále, když leze na 1. konci lana – když leze, nedává pozor. Fedor

mu přestane důvěřovat, a z cesty uteče. Bojí se lézt na 1. konci lana, do budoucna je

však postupně obezřetnější a více si vybírá s kým leze. Dočasně se projevilo i na

lezení na 2. konci lana – kde je také přítomný spolulezec.

14. VÝZNAMNÝ MOMENT – pád do jištění


poučení

hluboká zkušenost s rizikem pozitivní – jištění udrželo – poučení - ↑ důvěry

v spolulezce, materiál a cestu

122

Popis: Fedor podruhé (a zatím naposled) spadl do jištění na 1. konci lana (popisuje

jako 3 metrový pád) – jištění i spolulezec jej udrželo a nic se mu nestalo – více jim

začal důvěřovat.


zvykaní si, cvik, zpřesnění↑




získání infa – zpřesnění znalostí

trénink - ↑ dovedností – ↑ cviku, vědomí kompetence



lana.

16. VÝZNAMNÝ MOMENT Přítelkyně –

↑ strachu náhlý trvalý

poučení

objevení se nového strachu - strachu o jiné,

hluboká zkušenost s rizikem a strachem negativní - ↓ poučení, ↓ vědomí rizik

↑ emocionalita

Popis: Fedor si našel přítelkyni – lezkyni, a začal se o ni na skalách – když ji viděl,

bát, nedařilo se mu toho zbavit.



zvykaní si, cvik



trénink - ↑ dovedností – ↑ cviku, vědomí kompetence



lana, zpřesnil znalosti rizika..

18. VÝZNAMNÝ MOMENT Sólové lezení

↑ strachu náhlý trvalý

poučení

↑objektivního rizika

123

hluboká negativní zkušenost s osobou lezce, s dovednostmi – ↓ vědomí kompetence –

promítnutí i do lezení na 1.

Popis: Fedor si vyzkoušel sólové lezení, velmi intenzivně však prožíval strach, a více

si začal uvědomovat své limity v prožívání strachu – začal se více bát obecně



zvykání si, cvik



trénink dovedností – ↑ cviku, vědomí kompetence



lana.

20. VÝZNAMNÝ MOMENT Útěk z cesty

↑ strachu náhlý

oučení hluboká zkušenost se strachem – ↓ důvěry v lezce - ↓ ve vědomí kompetence,

nebyla bezprostřední další zkušenost, ani kontrolování rizik

Popis: Fedor utekl z lehké cesty, protože se bál, od té doby nelezl.

Celkové tendence:

Fedor popisuje, že přestože už neleze, strach prožíval postupně stále méně, na konci lezecké

kariéry však v zhledem k různým pauzám, významným momentům se jeho prožívání zvýšilo

– přesto uvádí, že v celkovém kontextu se nebojí zdaleka tak moc jako dříve, spíše se mu už

nechce se strachem konfrontovat.

124

D. Shrnutí výsledků

Výsledkem výzkumu jsou dva modely teorií a diagramy s příběhy strachu

jednotlivých respondentů.

Interpretační model vysvětluje jak lezci v mém výzkumném souboru prožívali strach,

dynamický model ukazuje prostřednictvím jakých procesů dochází ke změnám v prožívání

strachu. Vývojové křivky a diagramy pak znázorňují tendence v prožívání strachu

jednotlivých respondentů v dlouhodobém hledisku - popisují jak se procedury zachycené

v dynamickém modelu promítají do dlouhodobého vývoje v prožívání strachu.

Na vnímání a prožívání strachu se podílelo jak působení ohrožujícího podnětu, tak

sociální opora a tři interpretační složky – vědomí kompetence, důvěra a vědomí rizika. Ty

jsou u lezců odrazem předešlých zkušeností, znalosti a dovedností člověka, jeho

emocionality.

Díky aktivitě lezců v mém souboru (respektive tomu, že se svému sportu věnují)

dochází ke konfrontaci se strachem a k rozšiřování jejich zkušeností, znalostí a dovedností.

To poskytuje prostor pro vývoj adaptačních a kontrolních mechanismů na strach. Ty jsou

zaměřené buď na zvládání strachů vyvolaných skalolezectvím, nebo na poznání a kontrolu

přidružených rizik. Rozvoj adaptačních a kontrolních mechanismů determinuje změny

v interpretačních strategiích, což vyústí do vývoje prožívání strachu. Tyto změny se pak

mohou částečně promítnout do aspirací lezců – čímž je zpětně ovlivněna budoucí činnost

lezce. Někteří respondenti například vypovídali, že intenzivní negativní zkušenost s lezením

na 1. konci lana je vedla k vyhýbaní se tomuto stylu lezení.

K nárazovým změnám v prožívání strachu dochází na základě identifikovaných

impulzů (významných momentů), k postupným spíše díky latentní zkušenosti.

Celý proces se odehrává v kontextu objektivního rizika – rozděleného podle svých

pramenů – tedy oblastí ze kterých pochází (osoba lezce, osoba spolulezce, materiál a cesta,

jiná rizika).

Tento kontext však není stabilní, mění se jak podle aktuální situace, tak

z dlouhodobého hlediska především na základě různých stylů lezení – na 1. konci lana, na

2. konci lana či sólování. Mí respondenti hodnotili jako nejbezpečnější lezení na 2.konci

lana a nejvíce ohrožující sólování.

Riziko pak má svou ovlivnitelnou a neovlivnitelnou složku – když první jmenované

lze v prožívání korigovat jak emoční adaptací, tak kontrolou rizik (například výběr přiměřené

125

trasy, cvik dovedností, selektivnost spolulezce, schopnost pracovat s jištěním apod.), kdežto

na neovlivnitelnou složku se kontrola rizik neuplatní a je závislá spíše na vývoji důvěry,

adaptaci, zvyku a cviku ve zvládání emocí.

126

IV. Diskuse

1. Úvod

Ve své diskusi se nejprve zaměřím na srovnání postupů a zjištění vlastního výzkumu

s obdobnými výzkumy realizovanými jinými badateli. Poté shrnu problémy, s nimiž jsem se

při práci potýkal, a uvedu hlavní závěry, k nimž jsem dospěl.

2. Výsledky mého výzkumu a jiné výzkumy

2.1 Interpretační model

Interpretační model znázorňuje, jak mí respondenti prožívali strach. Když jsem jej

srovnal s modelem Vymětala (2004, s. 23) objevil jsem řadu společných znaků. V obou

modelech byla aktuální situace uvedena jako kontext pro vnímání strachu (v mém výzkumu

je však pojmenována jako Aktuální objektivní riziko) a zdůrazněna významnost předešlé

zkušenosti (v mém modelu je předchozí zkušenost lezce základem pro Interpretační

strategie).

Další z Vymětalových kategorií - Vývojové období jsem do modelu nezahrnul.

Částečně jsem jej zohlednil tak, že mí respondenti jsou podobného věku. Vymětal uvádí i

jiné kategorie jako Osobnost, Biologické dispoziční proměnné, Psychosociální dispoziční

proměnné. Tyto koncepty jsem ve svém modelu shrnul do Charakteristik lezce a jejich

dopady jsem ve svém modelu nezohlednil - s odůvodněním, že jednotlivými osobnostními

rozdíly v rysech respondentů se nezabývám. Stejně jako kategorie Aktuální vyladěnost by

však můj interpretační model obohatily – i proto, že např. respondenti ve výzkumu Macháče

(2009) často zmiňovali aktuální rozpoložení jako jednu z determinant prožívání strachu.

Na druhou stranu účelem mého interpretačního modelu nebylo přesně vystihnout

veškeré proměnné spojené s prožíváním strachu lezců, ale spíše vybudovat základnu pro

dynamický model. Má výzkumná otázka pak nemířila na prožívání strachu lezců, ale na jeho

vývoj.

Naopak, pokud bych chtěl Vymětalův model aplikovat na své respondenty, bylo by

nutné jej obohatit o kategorii Sociální opora, která u horolezců ovlivňovala prožívání strachu.

Domnívám se, že Vymětal ji ve svém obrázku opomíjí, sociální opora totiž nemusí být nutně

přítomná při všech situacích, kdy člověk zažívá strach.

127

Oproti Vymětalovi podrobněji rozpracovávám i předešlou zkušenost – její formy

(Zkušenost s rizikem a strachem, Znalost objektivní rizika, Dovednosti) a směry působení.

Vymětal se ve svém druhém modelu (viz str. obrázek č. ) zabývá i individuálním

hodnocením podnětu jako rozhodujícího spouštěče pro ocenění nebezpečí. S tím v mém

modelu korespondují Interpretační strategie (Vědomí rizika, Vědomí kompetence, Důvěra),

které však důkladněji rozpracovávám.

Domnívám se, že pokud by se mé dělení kategorií Interpretační strategie a předešlé

zkušenosti osvědčilo a validizovalo i v jiných výzkumech strachu, třeba i nezahrnujících jako

respondenty horolezce, mohly by být pro Vymětalův model vhodnou variantou rozšíření.

2.2 Dynamický model, diagramy a vývoj strachu

Dynamický model vychází z modelu interpretačního - obohacuje jej o časovost a

kategorie jako například Aktivita, Adaptační a kontrolní mechanismy. Znázorňuje vývoj

jednotlivých kategorií v interpretačním modelu.

Všichni respondenti v mém výzkumu vypovídali o postupném snižování

Emocionality – prožívání strachu (ale i euforie). Dynamický model pak znázorňuje hlavní

determinanty vývoje:

1. Rizika postupně přestávala být neznámá (Vědomí rizika).

2. Tato rizika respondenti postupně více kontrolovali (Vědomí kompetence).

3. Jedinci se postupně emočně adaptovali na prožívání emocí (Důvěra).

O podobném vývoji a adaptaci v prožívání strachu hovoří Leventhal (1971, str.

1211). když uvádí, že na pocity ohrožení jedinec reaguje jak potřebou toto nebezpečí

kontrolovat, tak i pocity strachu a touhou je zmírnit. Popisuje, že toto pnutí je motivační –

vede k akci, která může vyústit v částečnou či úplnou kontrolu nebezpečí. Tím, že nebezpečí

kontroluje, se pak snižuje míra intenzity ohrožujícího podnětu. Tento model se v čase může

opakovat a tím se snižuje prožívání strachu.

Leventhalem popsaný proces v mém výzkumu zastupují některé adaptační a kontrolní

mechanismy – především kontrolování rizika a cviku a zpřesňování vědomí rizik. Jsou

závislé na motivační složce (aspiracích) a snižují objektivní riziko.

Dle výpovědí mých respondentů však strach podléhal i emoční adaptaci – a tu

Leventhal ve svém modelu nezohledňuje.

Důvodů takovéto adaptace může být vícero:

128

1. Smyslová adaptace na výšku - H. Helson (1964), tvrdí, že lidské tělo a receptory se

na základě opakování jednotlivých podnětů přizpůsobují a mění adaptační úroveň, tedy

úroveň čití, při které smysly jednotlivé podněty ještě registrují. Salassa a Zapala (2009) dále

uvádí, že vnímání výšky a strachu z výšky je založeno na souhře různých smyslových

receptorů (zraku, vestibulárního a somatosensorického systému). To dosvědčují i někteří

respondenti v mém výzkumu, když referovali o postupném zvykání si na výšku.

2. Změna adaptační úrovně strachu – v žádném výzkumu jsem však neobjevil

přesvědčivé důkazy o takové možnosti, přestože o ní hovoří např. Macháč (2009, str. 68).

Změna adaptační úrovně by vysvětlovala i vliv přestávky v lezení – odvykání a nárůst v

prožívání strachu.

3. Změna referenčního rámce. Jeho vývoj popisuje např. Brickman (1978) u zážitků

štěstí a životní spokojenosti či Robinson (1985) u vnímání rizika. V mém výzkumu o náhlé

změně referenčního rámce svědčí některé Významné momenty. Například mnozí respondenti

přestali pociťovat strach z lezení na 2. konci lana poté, co si vyzkoušeli lézt na 1. konci lana.

Domnívám se však, že referenční rámec se posouval i postupně – prostřednictvím Latentní

zkušenosti.

4. Uplatnit se mohla i systematická desenzibilace, protože právě střídání

relaxovaného stavu a úzkostného stavu bylo pro mé respondenty typické (lezec překoná těžké

místo a odpočívá, zvládá náročnou cestu, nebo např. spadne a spolulezec či jištění jej udrží,

prožívá flow apod.). V podstatě se jednalo o expozici in vivo. Vymětal (2000) navíc uvádí, že

díky znovuprožívání emoce se očekává habituace na zúskostněné pocity, zmírněné reakce

úzkosti a dalších symptomů.

V mém výzkumu se jako zásadní pro vývoj strachu ukázalo rozšiřování nadkategorie

Zkušenosti lezce (skrze Aktivitu) které vyústilo především v postupné snižování jeho

prožívání. Respondenti vypovídali, že postupně si na strach zvykali, více si věřili a

pociťovali jej méně intenzivně.

K tomu často přispívalo poučení - pozitivní, když se vystavili nějaké krizové situaci,

kterou oni, jištění, či spolulezec zvládli (Důvěra ve spolulezce, osobu lezce, jištění).

O vývoji v prožívání strachu u horolezců hovoří i Janot et al (2000). Pomocí změn ve

frekvenci tlukot srdce zjistil, že lezci-začátečníci prožívají větší úzkost než zkušenější lezci.

V podobném duchu se vyjadřoval i Hošek (1999), když tvrdí, že trénink, dril a modelování

nebezpečných situací je jedním ze způsobů jak zvládat strach ve sportovních výkonech.

129

O zintenzivnění prožívání strachu hovořili mí respondenti naopak v případech, kdy

svůj strach nezvládli - například poté, co utekli z cesty. K podobným závěrům dochází i

Zábranská (2009), když tvrdí, „že pokud si člověk nějakou situací spojí s negativní

zkušeností, může to naši úzkostnou nebo strachovou reakci v podobné situaci v budoucnu

zesilovat.“ Vymětal (2004) pak uvádí, že konkrétně únik z nebezpečí bývá spojen

s prohlubováním budoucí strachové reakce. Macháč (2009, s. 69) doplňuje, že „ve chvíli, kdy

má lezec možnost úniku z potenciálně nebezpečné situace, je rozhodující míra motivace.

Pokud je pro něj důležité cestu zdolat, ať už z osobních nebo jiných důvodů, často tento

aspekt převládne nad strachem.“

Aspirace mých respondentů byly dostatečně vysoké, že se i po negativní zkušenosti

vrátili zpět k lezení po skálách. U některých však tyto negativní zkušenosti vedly k tomu, že

se například vyhýbali lezení na 1. konci lana (Aneta, Kamča), či přestávali lézt (Fedor).

Zajímavé byly výpovědi některých respondentů – s postupnou kontrolou ovlivnitelné

složky rizika se pro ně v prožívání strachu stávala důležitější rizika neovlivnitelná (například

prasknutí sedáku, pád jiného horolezce, ulomení chytu apod.). Domnívám se, že na

neovlivnitelná rizika – na rozdíl od ovlivnitelných – nelze aplikovat kontrolní mechanismy.

Tato neovlivnitelná rizika jsou závislá pouze na emocionální adaptaci.

K odlišnému vývoji v mém výzkumu docházelo v interpretační strategii vědomí rizika

– zde totiž spíše než k nárůstu či poklesu docházelo k postupnému Zpřesňování, a to tak, že

Vědomí rizika více odpovídalo reálnému riziku. V důsledku toho se zmenšovala emocionální

odpověď. Právě přesnost vědomí rizika pak byla východiskem pro volbu adekvátního

kontrolního mechanismu.

Zmírňování prožívání strachu při zpřesňování vědomí rizika by mohlo souviset se

strachem z neznáma. S tím, jak lezci získávají informace o nebezpečích horolezeckého

sportu, stává se pro ně neznámý strach známějším a tím pádem i kontrolovatelnějším.

Takovou souvislost naznačuje i Riemann, (1999), když uvádí, že neznámé situace vyvolávají

u člověka nepříjemné pocity už jen proto, že si nikdy nemůže být jist plnou kontrolou nad

nimi.

Podobně i Leventhal (1971) říká, že jasná očekávání ohledně strachu a nebezpečí mají

tendenci zjemňovat budoucí prožívání a vedou ke strategiím, při nichž se jedinec zaměří na

kontrolování nebezpečí.

Zůstává otázkou, nakolik vědomí rizika opravdu odpovídá reálnému nebezpečí, jestli

například zkušenější horolezci obecně nemají sklon nebezpečí podhodnocovat. Na to má data

jasnou odpověď nedávají a nabízejí spíše jen prostor pro další výzkumy.

130

Při zpracování teoretické části a podkladů k diskusi vyvstala otázka, jaký je rozdíl mezi

pojmy vědomí kompetence a self-efficacy. Domnívám se, že to jsou synonyma, ovšem díky

tomu, že jsem se před výzkumem neseznamoval s teorií, vytvořil jsem si pro self-efficacy

své vlastní pojmenování. Má definice založená na kódování je definici A. Bandury (1997)

velmi podobná. Podle něj self-efficacy znamená „moc mít efekt“. Je to vědomí vlastní

působnosti, víra ve vlastní schopnosti, efektivitu a účinnost těchto schopností.

Pro srovnání, já jsem kategorii Vědomí kompetence definoval jako „vědění, že na to

mám“ na základě znalosti sebe sama, vědomí vlastních schopností a možnosti aplikace

vlastních schopností a dovedností.“

Ve svém výzkumu byl právě nárůst kategorie Vědomí kompetence u všech

respondentů spjatých s horolezeckým sportem jedním z faktorů, který změkčoval prožívání

strachu a vedl k volbě obtížnějších, a objektivně rizikovějších tras (lezení na 1. konci lana

apod.) K podobným závěrům dospěli i jiní výzkumníci.

Llewellyn et al.(2008) například porovnával lezce s vysokou a nízkou self-efficacy.

Zjistil, že lezci s vyšší úrovní self-efficacy mnohem častěji volili obtížnější trasy. Zdůvodnil

to tím, že daleko více věřili svým schopnostem. Slanger et Rudestam(1997) pak ve své

studii srovnávali 20 lidí podstupujících extrémně riskantní výzvy s dalšími dvaceti

zkušenými sportovci, kteří ale vysoká rizika nepodstupují. Jako klíč k rozdílům mezi oběma

skupinami se ukázala úroveň self-efficacy.

I Macháč (2008) zmiňuje, že u jeho respondentů byl hlavní rozdíl mezi zkušenými a

méně zkušenými lezci v hodnotě self-efficacy a ta se promítala do úspěšnosti zvládání

stresových situací. V průběhu výzkumu dospěl k názoru, že rozdíl je výsledkem

dlouhodobého tréninku zvládání stresových situací.

Proto se lze domnívat, že nárůst vědomí kompetence (či spíše self-efficacy) vede

obecně u horolezců ke změně ve vnímání rizika a prožívání strachu a právě z toho důvodu se

nebojí postupně volit stále obtížnější a rizikovější trasy.

Přesto se u mých respondentů změna v kategorii Objektivní riziko (ať už důsledkem

nárůstu obtížnosti trasy či změnou ve způsobu lezení – na 1. konci lana, na 2. konci lana)

významně promítala do prožívání strachu. Při náhlém zvýšení rizika lezci referovali o

nárazovém nárůstu v prožívání strachu.

Ke stejným závěrům došel i kvantitativní výzkum Hodgsona et al (2008), který se

zabýval rozdíly v prožívání strachu u horolezců podle způsobu lezení. Studie zaznamenává

velkou distinkci v prožívání mezi lezení na 2. konci lana a lezení na 1. konci lana.

Výzkumníci však pouze poukazovali na rozdíl v prožívání strachu při manipulaci

131

s objektivním rizikem a na rozdíl od mého výzkumu se nezabývali vývojem v interpretaci

tohoto objektivního rizika.

Můj výzkum zajímavě doplňuje teorii zvládání stresu Lazaruse a Folkmanové (1984),

kde je při setkání se stresem self-efficacy určující pro volbu mezi problem-focused coping a

emotion-focused coping. Emotion-focused coping pak autoři definují jako způsob zvládání

stresu, který nastává ve chvíli, kdy je situace vyhodnocena jako nezvládnutelná. Jedinec se

tak zaměří na emoce, snaží se je zpracovat a utlumit. Oproti tomu problem-focused coping

definují jako způsob zvládání stresu, pokud je situace vyhodnocena jako zvládnutelná. Poté

nastupuje zaměření se na problém a pokus o jeho zvládnutí.

Jeden ze závěrů Macháče (2009) je, že „strategie zkušených lezců opravdu odpovídají

zaměření se na problém, kdežto méně zkušení se snaží poradit si spíše se vzniklými

emocemi.“

Toto potvrzuje i můj výzkum, když konstatuje, že s rozvojem dovedností – cviku,

kontroly rizik a vědomí kompetence se řada stresorů, které by dříve byly vyhodnoceny jako

emotion-focused coping, stává zvládnutelných pomocí problem-focused coping.

Má studie však upozorňuje na to, že nejen míra self-efficacy musí být nutně

rozhodující pro volbu přiměřené strategie. Doplňuje, že částečnou roli ve volbě u horolezců

mohou mít i další dvě mnou definované Interpretační strategie, tedy vědomí rizika a důvěra,

neboť lezec je s více odpovídajícím vědomím rizika schopný přesněji definovat stresor a

s nárůstem důvěry je snižována jeho emoční síla.

3. Kritické vyhodnocení výzkumu

Můj výzkum má řadu kvalit předností, ale vykazuje i některé nedostatky.

Pozitivně hodnotím vlastní přístup k výzkumnému designu, kdy jsem k tématu

přistupoval nezatížen teoretickým zázemím. Proto jsem velmi nedeterminovaně a nezávisle

(samozřejmě člověk nikdy zcela neunikne prostředí, ve kterém je socializován, popřípadě

psychologickému vzdělání) prokázal platnost některých teoretických předpokladů, správnost

jiných modelů (viz výše) a poukázal na několik nových souvislostí. Nic mě neomezovalo v

kreativním zpracování, v objevení řady nových souvislostí, vztahů, kategorií. Na druhou

stranu díky absenci základny poskytnuté nějakým paradigmatem se data obtížněji

zpracovávala a musel jsem si vytvářet vlastní řád.

132

Bez teoretického základu, od kterého bych se mohl odrazit, jsem však nejprve potřeboval

porozumět, jak vlastně lezci strach prožívají (interpretační model) – abych následně mohl

zachytit průběh změn (dynamický model) a dlouhodobý vývoj (diagramy). Takže přestože by

se mohlo zdát, že jednotlivé výsledky spolu nesouvisejí, interpretační model vytváří kontext

pro dynamický model a ten zase kontext pro vývoj v prožívání strachu.

Značnou obecnost modelů na jedné straně a konkrétnost diagramu na straně druhé pak

částečně kompenzuji jejich propojením – aplikací diagramů a popsáním legendy.

Jako přínosný hodnotím postupný proces zužování oblasti zájmu a změny výzkumné

otázky, založený na nových datech a jejich zevrubném kódování. K tomuto závěru mě vedou

následující důvody:

1. Omezil jsem vliv vlastního názoru při získávání a interpretaci dat.

2. Získal jsem postupně širší náhled na danou tematiku. V případě, že bych se zaměřil

rovnou na dlouhodobý vývoj v prožívání strachu, připravil bych se o řadu .

3. Postupně jsem se mohl podrobněji zaměřit na jedno konkrétnější téma a nevytvářel

jsem řadu velmi nesourodých modelů.

Jako nevýhody tohoto přístupu se ukázalo:

1. Ztráta možnosti vytvořit obecnější a širší teorii prožívání a zvládání strachu.

2. Získání nepotřebných, irelevantních dat v prvních interview.

3. Nakdy velmi vágní formulace otázek v prvních rozhovorech.

4. Časová a výzkumnická náročnost takového přístupu, nutnost opakovaně se dotazovat

respondentů (především těch, které jsem oslovil v prvních rozhovorech).

Dále se domnívám, že zahrnutí dat Macháče (2009) do výzkumného procesu se ukázalo

jako vhodný prostředek pro odhalení řady úskalí. Právě kontrastnost jeho rozhovorů, odlišně

kladené otázky i jiný cíl výzkumu mi pomohli rozeznat chtěné a nechtěné kódy v mých

vlastních datech, ujasnit co a jak vlastně chci zkoumat.

Po analýze dat Macháče jsem také zvažoval, jestli bych nemohl jeho respondenty

zahrnout do své teorie. Hlavní výhodu takového postupu (vedle relativně jednoduchého

způsobu získání řady respondentů) jsem shledával v redukci vliv tazatele na data. Bohužel se

ale s vývojem výzkumné otázky projevila se nekompatibilnost dat Macháče. Části jeho

rozhovorů bych mohl zužitkovat jedině v případě, že bych jeho respondenty znovu

kontaktoval a vyzpovídal. Navíc většina jeho respondentů nevyhovovala mým kriteriím

133

(např. věkovému rozmezí). Důsledkem jsem ztratil nezávislá data získaná tazatelem se zcela

rozdílným přístupem k tvorbě teorie.

Zajímavě se otevřený přístup v tvorbě dat promítl do názvů kategorií. Zprvu má

pojmenování kategorií nezřídka nevystihovala podstatu fenoménu. Navíc, na některé své

pojmy jsem si natolik zvykl, že jsem už nedokázal rozeznat jejich nesprávnost. Proto jsem

obsahy a názvy svých kategorií konzultoval, ať už s vedoucím práce, či jinými vědeckými

pracovníky.

Řada názvů se původně zakládala jen na asociaci. Proto jsem je i na bázi nových

poznatků, dat a rozpracování dimenzí opakovaně měnil a upřesňoval, tak aby více

odpovídaly datům a vytvořily jednotnou kategorii (například „Sebekompetence“, „Vnímání

rizika“, „Cítění strachu“ rozlišení Aktivity a Aaptačních a kontrolních mechanismů, apod.)

Nezamýšleným důsledkem pak bylo, že mi vznikly i kategorie, které odpovídají již

zavedeným teoretickým konceptům, ale pod jiným názvem (například Vědomí kompetence –

Self-efficancy) U jiných kategorií však můj název lépe, přesněji vystihoval podstatu dat ve

vztahu k lezcům (například Hodnocení x Interpretační strategie).

Domnívám se, že kritéria pro výběr výzkumného souboru se ukázala jako vhodně

zvolená. Osvědčila se i selekce jednotlivců na základě odlišné úrovně lezecké zkušenosti.

Vhodnost relativně úzkého věkového rozmezí zpětně potvrdil Vymětal (2004)

konstatováním, že vývojové období člověka se promítá do prožívání strachu. Proto je možné,

že řada rozdílů mezi lezci by podléhala právě vlivu vývojových období.

Respondentů jsem měl ve svém výzkumném souboru relativně málo (9 svých a 3

z výzkumu Macháče). Důsledkem některé vztahy mezi kategoriemi byli validizovány

relativně nízkým počtem respondentů.

Na druhou stranu řada tendencí se projevila i na tomto poměrně malém vzorku. Navíc

v mém výzkumném souboru lezci preferovali rozličné míry objektivního rizika, disponovali

rozdílnými zkušenostmi s pády, strachem, spolulezci, aspiracemi a riziky obecně.

Zpětně si však uvědomuji, že můj vzorek mohl být bohatší, kdybych do něj zahrnul

například úplného začátečníka, který by měl minimum zkušeností s lezením na skalách,

anebo lezce, který na skalách prodělal nějaké těžké zranění.

Jistý vliv na výsledky mohlo mít i zařazení obou pohlaví do výzkumného souboru.

Všechny mé respondentky hovořily o nižších ambicích v horolezeckém sportu, měly tendenci

prožívat větší strach a spíše se vyhýbaly lezení na 1. konci lana. Vzhledem k tomu, že jsem

respondenty volil především na základě zkušeností, mohlo by to odkazovat na obecně větší

tendenci mužů riskovat (jak na to poukazuje například ve svém výzkumu Byrnes, 1999) a

134

menší strach ze smrti (Russac, 2007; Tang a kol., 2002). Ovšem, se zřetelem na nízký počet

lezců (a především lezkyň) ve výzkumném souboru by takovéto zevšeobecnění bylo příliš

odvážné.

Velké plus svého výzkumu shledávám v opětovném dotazování respondentů, když se

mi podařilo validizovat diagramy znázorňující vývoj strachu u některých lezců. Současně se

mi díky opakovaným cíleným otázkám podařilo osvětlit a upřesnit řadu vzájemných vztahů

v teorií.

Cílem výzkumu však nebylo vytvořit verifikované příběhy strachu jednotlivých

respondentů, ale konzistentní model teorie. Proto jsem nepotřeboval disponovat

validizovanými diagramy ode všech respondentů, i když netvrdím, že by to nezvýšilo validitu

i reliabilitu dat.

Dále si uvědomuji, že některé vztahy mezi kategoriemi byly sice respondenty

naznačeny, ale neidentifikoval jsem kauzalitu, či směr vlivu. To lze například dokumentovat

na nejasném vztahem mezi kategoriemi zkušenosti s rizikem a strachem a znalosti

objektivního rizika, či rezignaci na zaznamenání působení charakteristik lezce. Hlavní výtkou

pak je to, že se mi nepodařilo zachytit dynamiku a vývoj vlivu sociální opory na změny v

prožívání strachu, a to jednoduše proto, že jsem se na to v rozhovorech nezaměřil. Zde je

prostor pro další vědecké bádání.

Na druhé straně se mi podařilo vytvořit relativně konzistentní modely prožívání a změn

ve prožívání strachů u horolezců, pokrývající relativně širokou oblast, a přitom podrobně

rozebrat řadu konkrétních vtahů. Také se mi podařilo přesně zreflektovat příběhy strachu

některých lezců – a například. o správnosti znázornění křivek vývoje strachu lezců jako

tendencí jsem přesvědčen. Také se domnívám, že poslední model odpovídá mým datům

relativně přesně, přestože připouštím, že zkušený výzkumník by možná znázornil vztahy

lépe.

Další pozitivum svého výzkumu shledávám v tom, že se mi podařilo si udržet si

odstup od dat – mimo jiné zreflektovat kladení otázek v rozhovoru, opětovně si uvědomovat

cíl zkoumání, vystihnout rozbíhavost výzkumu (teoretické modely x diagramy).

Výhodou, ale zároveň i nevýhodou je značná obecnost modelů – především ve

srovnání s diagramy s tendencemi jednotlivých lezců. Šíři modelů a úzké zaměření diagramů

strachu jednotlivých lezců se mi nepodařilo zcela překonat ani propojením diagramů

s modely za pomoci vysvětlivek a legend. Problémem je například to, že pokud by třeba

mladí lezci-laici, chtěli pochopit svůj vývoj v prožívání strachu, modely by pro ně mohly být

135

nesrozumitelné n, a naopak do diagramů s tendencemi by si museli obtížně promítat svůj

„osobní příběh strachu“.

Na druhou stranu se povšechnost modelů projevuje jejich širší zobecnitelností.

Domnívám, že na základě velmi podobných zákonitostí se mohou řídit prožívání a změny

v prožívání strachu i celé populace, a dokonce možná i sportovců věnujících se

adrenalinovým sportům obecně. Uvědomuji, že tuto tezi by bylo potřeba potvrdit dalšími

výzkumy.

136

V. Závěr

Na začátku psaní diplomové práce jsem si položil otázku:

„Jak se vývoj zvládání strachu u mladých skalolezců promítá do oblastí strachů, které s

horolezectvím přímo nesouvisí?“

Na svou otázku jsem odpověď nedostal. Na základě prvních dat sesbíraných

v pilotním i hlavním výzkumu jsem ji totiž opakovaně pozměnil až do její finální podoby:

„Jak probíhá z dlouhodobého hlediska vývoj v prožívání strachu u mladých horolezců?“

Metodou výzkumu byla zakotvená teorie a tomu jsem podřizoval celý výzkumný

proces. Do výzkumu jsem se mimo jiné pustil, aniž bych studoval jakoukoliv teorii či

literaturu zabývající se strachem a jeho vývojem. Tímto způsobem jsem se snažil eliminovat

vlivy předešlých výzkumů strachu na interpretaci svých dat.

Celkem jsem opakovaně kontaktoval devět respondentů – různě zkušených lezců ve

věku 18-25 let.

Odpovědí na výzkumnou otázku jsou dva obecné modely teorií (interpretační, dynamický) a

několik diagramů (4) znázorňujících vývoj strachu konkrétních respondentů s uplatněním

těchto teorií. Domnívám se, že výsledky odpovídají otevřenosti mého přístupu.

Velmi zjednodušeně lze říci, že z dlouhodobého hlediska prožívání strachu u mých

respondentů postupně klesalo. Interpretační model vysvětluje jak lezci v mém výzkumu

prožívali strach, zatímco dynamický model znázorňuje, jak dochází ke změnám v tomto

prožívání v důsledku věnování se skalolezectví. Angažování se vede k rozšíření lezeckých

zkušeností, dovedností a znalostí úskalí tohoto sportu. Výsledkem je adaptace (či

prohlubování) strachu a postupně větší kontrola nebezpečí a rizik lezení. Diagramy pak na

konkrétních případech popisují, jak se procesy zachycené v dynamickém modelu promítají

do dlouhodobého vývoje v prožívání strachu. To vše se odehrávalo v kontextu rizika, které

záviselo především na způsobu a stylu lezení.

Na druhou stranu se mi ne zcela podařilo odhalit jedinečnost vývoje strachu mých

respondentů-– spíše jsem vytvořil obecněji platné modely prožívání a dlouhodobého vývoje

137

strachu, jejichž účinnost by dalšími výzkumy šlo validizovat i u jiných horolezců, sportovců

věnujících se jiným adrenalinovým sportům, či například u vojáků v bitvě.

Na vnímání a prožívání strachu se pak podílely tři interpretační složky – vědomí

kompetence (neboli self-efficacy), důvěra a vědomí rizika.

Především druhé a třetí jmenované, tedy důvěra a vědomí rizika se v literatuře

zabývající se strachem a úzkostí u horolezců v podstatě nevyskytují. Proto můj výzkum

v tomto směru problematiku obohacuje o nové koncepty. Jejich relevantnost by však bylo

potřeba potvrdit dalšími studiemi – osobně by mě například zajímalo, jestli je možné, že se u

horolezců mění adaptační úroveň pro strach (jak naznačuje má studie), podobně jako tomu

bývá u smyslů.

Identifikování self-efficacy jako jedné z hlavních determinant horolezců při konfrontaci

s rizikem pak potvrzuje závěry předešlých výzkumů lezců (Kelley 1997, Llewelyn 2008,

Macháč 2009, apod.). O to palčivěji tak navozuje otázku, jestli právě skalolezectví není

vhodnou volbou k podpoře osobnostního rozvoje – například u dětí či jedicnům lidí, kterým

by růst self-efficacy pomohl zvládání osobních nesnází.

Užitečnost závěrů studie shledávám v několika směrech. Mohou pomoci mladým

horolezcům k pochopení strachů, se kterými se často potýkají a následně k rozmyšlení

nejlepší strategie vedoucí k jejich potlačování. Současně závěry mohou být inspirativní i pro

sportovce angažujících se v jiných adrenalinových sportech. Dále mohou být základem pro

další výzkumy, které by poskytly odpověď na mou původní výzkumnou otázku zahrnující

například i krátkodobé prožívání a zvládání strachu, či přenos mechanismů zvládání do

běžného života. V neposlední řadě pak studie může posloužit jako jedno z východisek k

navržení terapie strachů a fóbií formou horolezectví. Využití nalezne i jako podklad pro

kvantitativní výzkumy strachu u horolezců – například pro vytvoření dotazníku.

138

VI. Literatura

ATKINSON, J. W.: A theory of achievement motivation. New York, 1966.

BANDURA, A.: Self-efficacy : the exercise of control. 1.vyd., New York 1997.

BERGER, P. L. LUCKMANN, T.: Sociální konstrukce reality : pojednání o sociologii

vědění. 1. vyd., Brno 1999.

BRICKMAN, P, COATES, D., JANOFF-BULMAN, R.: Lottery winners and accident

victims: Is happiness relative?. Journal of Personality and Social Psychology. Vol 36(8),

Aug 1978.

CORBIN, J., STRAUSS, A.: Basics of Qualitative Research: Grounded Theory

Procedures, canons and Techniques. London, 1990.

CREASEY, M., SHEPARD, S.: Horolezectví. 1. vyd. Čestlice: Rebo, 2000.

ČHS, www.horosvaz.cz , 2010

CIRCIRELLI, V.G.: Personal Meaning of Death in Relation to Fear of Death. Death

Studies, Vol. 22, 713-733, 1998.

CSIKSZENTMIHÁLYI, M.: O štěstí a smyslu života : můžeme ovládat své prožitky a

ovlivňovat jejich kvalitu. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1996.

FRANK, T., KUBLÁK T., a kolektiv: Horolezecká abeceda. Praha: Epocha, 2009.

GLASSER, B. G.: Basics of grounded theory analysis.Mill Valley, CA: Sociology press,

1992.

GODDARD, D., NEUMANN, U.: Performance Rock Climbing. Mechanicsburg. Stackpole

Books, 1993.

GOLDMAN, S.: Rock climbing as a competence induction technique for anxiety

management training with snake phobia. 2004.

HELSON, H.: Adaptation-level theory : an experimental and systematic approach to

behavior. New York 1964.

HENDL, J.: Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha, 2005.

HOPPE, F.: Field Theory as Human-Science: Contributions of Lewin's Berlin Group. 1. vyd.

New York 1976.

HOŠEK, V.: Vliv strachu na sportovní činnost. In: VAŇEK, M: aj. Psychologie sportu.

Brno, 1984.

HOŠEK, V: Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum, 1999.

139

HODGSON, C. I. , DRAPER, N., MCMORRIS, T., JONES, G., FRYER, S., COLEMAN,

I.: Perceived anxiety and plasma cortisol concentrations following rock climbing with

differing safety rope protocols. University of Chichester, Chichester, 2008.

CHALUPSKÝ, D.: Úroveň maximálních výkonů horolezců v závislosti na rozdílných

specifických podmínkách bezpečnosti lezení. Brno, 2008.

JANOT, M. J., MERMIER, C. M., PARKER, D. L., SWAN, J. G. : Physiological and

anthropometric determinants of sport climbing performance. Br J Sports Med 2000.

JOHNSTON, T.: Rock Climbing Basic. Mechanicsburgh: Stackpole Books, 1995.

KUBLÁK, T.: Horolezecká metodika. 2008

http://www.horolezeckametodika.cz/horolezectvi/horolezectviL

LAMBERT, S., MOORE D., DIXON, R.: Gymnasts in training: The differential effects of

self- and coach-set goals as a function of locus of control. Journal of Applied Sport

Psychology, 11(1), 72-82., 1999.

LARGO, M.: Jak odejít na věčnost, ilustrovaná encyklopedie příčin úmrtí. Area: Praha,

2008.

LAZARUS , R.: Stress, appraisal and doping. 1984.

LEVENSON, R. M.: Risk Taking and Personality. 1990.

LEVENTHAL, H.: Fear appeals and persuasion: the differentiation of a motivational

construct. American Journal of Public Health, 1971.

LEWELLYN, D., SANCHEZ, X., ASGHAR A., JONES G.: Self-efficacy, risk taking and

performance in rock climbing. Personality & Individual Differences, 45(1), 75-81, 2008.

MACHAČ, M., MACHAČOVÁ, H.: Vliv strachu a úzkosti na regulaci činnosti. 1988.

MACHÁČ, M.: Strategie zvládání strachu a zátěže v horolezectví a jejich uplatnění v

běžném život. Brno, 2009

MAYEROVÁ M.: Stres, motivace a výkonnost. Praha: Grada Publishing. 1997.

MELZACK, R.: Záhada bolesti. 1. vyd., Praha 1978.

MELZACK R., SCOTT T. H.: The effects of early experience on the response to pain. 1957.

MOŽNÝ, P., PRAŠKO, J.: Kognitivně-behaviorální terapie: úvod do teorie a praxe. 1. Vyd.,

Praha 1999.

MIKŠÍK, O.: Člověk a svízelné situace. Praha: Naše vojsko, 1969.

NAKONEČNÝ, M.: Motivace lidského chován.1. vyd., Praha 1997.

NAKONEČNÝ, M.: Lidské emoce. Academia, Český Těšín, 2000.

NEIMARK, F. N.: The Body-Soul Connection: The Fight or Flight Response. 2006

140

NEIMEYER, R.A., WITTKOWSKI, J., MOSER, R.P.: Psychological Research on Death

Attitudes: An Overview and Evaluation. Death Studies: Vol. 28, 309-340, 2004.

NICHOLLAS, L.: 'Touching the void'. Mountains as transitional objects: Climbing as a

defence against anxiety. Psychodynamic Practice, 14(3), 249-262, 2008.

PLHÁKOVÁ, A.: Učebnice obecné psychologie. 1. vyd., Praha, 2004.

POWER, T. L., Smith, S.M.: Predictors of Fear of Death and Self-Mortality. An Atlantic

Canadian Perspective, Death Studies, Vol. 32, 253-272, 2008.

PROCHÁZKA, V.: Horolezectví. 1. vyd. Praha: Olympia, 1990.

REICHEL, J.: Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha, 1999.

RIEMANN, F.: Základní formy strachu: typy lidské osobnosti, jejich vznik, charakteristiky

a formy vztahů. Praha: Portál, 1999.

ROBINSON, D.W.: Stress seeking: Selected behavioral characteristics of elite rock climbers.

Journal of Sport Psychology, 1985.

ROSSI P., CEREATTI L.: Mountain sports/Rock climbing, 1993.

ROSSITER, P.: Rock Climbing: On Humans, Nature, and Other Nonhumans, Space and Culture

1997.

RYCKMAN, R., ROBBINS, M., THORTON, B., & CANTRELL, P.: Development and

Validation of a Physical Self-Efficacy Scale. Journal of Personality & Social Psychology,

42(5), 891-900, 1982 .

RUSSAC, R.J., GATLIFF, C., REECE, M. SPOTTSWOOD, D.: Death Anxiety across the

Adult Years: An Examination of Age and Gender Effects. Death Studies, Vol. 31, 549-561,

2007.

SALASSA, J. R., ZAPALA, D. A.: Love and Fear of Heights: The Pathophysiology and

Psychology of Height Imbalance. 2009.

SAMUELS, S., GIBB, R.: Self-Efficacy Assessment and Generalization in Physical

Education Courses. Journal of Applied Social Psychology, 32(6), 1314-1327, 2002.

SCHLESINGEROVÁ, M.: Strach ze smrti a citová vazba v období adolescence. Brno,

2009

SILVERMAN, D.: Ako robiť kvalitatívny výskum. Ikar, Bratislava. 2005.

SLANGER, E., RUDSTAM, K.: Motivation and disinhibition in high risk sports: Sensation

seeking and self-efficacy. Journal of Research in Personality, 31(3), 355-374., 1999.

SMÉKAL, V: Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno:

Barrister a Principal, 2004.

141

SNYDER, S. H.: Drugs and the brain. New York 1987.

TANG, C.S.-K., WU, A.M.S., YAN, E.C.W.: Psychosocial Correlates of Death Anxiety

among Chinese College Students. Death Studies: Vol. 26, 491-499, 2002-

VANĚK, M.:Psychologie sportu. Praha 1980.

VITTINOVÁ, D.: Vztah mezi úzkostí a školním výkonem žáků středních odborných učilišť.

Československá psychologie, 36, č. 4, s. 353 – 363, 1992.

VIČAR, M: Závislost bolestivosti na horolezectví. Brno 2007.

VOMÁČKO, S., BOŠTÍKOVÁ, S.: Lezení na umělých stěnách: bouldering a obtížnost,

bezpečné lezení, trénink, jak s dětmi. 1. vyd. Praha: Grada, 2003.

VYMĚTAL, J.: Speciální psychoterapie (úzkost a strach). Praha: Psychoanalytické

nakladatelství, 2000.

VYMĚTAL, J.: Úzkost a strach u dětí. Praha: Portál, 2004.

WOLPE, J.: The practice of behavior therapy. 4. vyd., New York 1990.

ZÁBRANSKÁ, N.: Úzkost a strach u dětí a mládeže. Brno 2006.

ZUCKERMAN, M.: A biological theory of sensation seeking. In M. Zuckerman (Ed.),

Biological bases of sensation seeking, impulsivity, 1983.

Vývoj prožívání strachu u horolezců - IS MUNI

Documents

Transcript of Vývoj prožívání strachu u horolezců - IS MUNI