Masaryk University Faculty of Arts

Department of English and American Studies

English Language and Literature

Martina Řezáčová

Beginnings of Translations: Are They Any Different? (a corpus study of literary translations)

M.A. Major Thesis

Supervisor: Mgr. Renata Kamenická, Ph. D.

2007

2

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra anglistiky a amerikanistiky

Anglický jazyk a literatura

Martina Řezáčová

Úvodní partie překladů literárních textů a

překladatelská metoda (studie na korpusovém materiálu)

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Renata Kamenická, Ph.D.

2007

3

I declare that I have worked on this thesis independently,

using only the primary and secondary sources listed in the bibliography.

……………………………………………..

4

Acknowledgement

I would like to thank my supervisor, Mgr. Renata Kamenická, Ph.D., for her support, advice and

encouragement.

5

Table of Contents 1. INTRODUCTION………………………………………………………………………7 2.THEORETICAL BACKGROUND………………………………………………….…8

2.1 The Importance of Beginnings of Literary Works……………………………………8 2.2 Norms in Translation…………………………………………………………..……...9 2.3 Methods, Features and Problems That Can Characterize Translators’ Work….…….12 2.4 Descriptive Approach to Translation and Translation Universals……………….…..17

3. ANALYSIS…………………………………………………………………..…………23 3.1 Introduction to the Analysis…………………………………………………….…..23 3.2 Books from Which the Texts for the Corpus Were Selected…………………..…..23 3.3 Selection of Sections for the Corpus……………………………………………..…25 3.4 Features Searched for in the Corpus………………………………………………..26

3.4.1 Punctuation Changes……………………………………………………….….26 3.4.2 Changes in Connectives……………………………………………………….26 3.4.3 Additions………………………………………………………………………27 3.4.4 Use of More Explicit Vocabulary……………………………………………..27 3.4.5 Use of Simplified Vocabulary……………………………………………....…27 3.4.6 Implicitation………………………………………………………………...…27 3.4.7 Substitution………………………………………………………………..…..27 3.4.8 Simplification of Syntax……………………………………………………....28 3.4.9 Avoiding Repetition………………………………………………………...…28 3.4.10 Changes in Textual Organization………………………………………….…28 3.4.11 Changes in Register…………………………………………………….…….28 3.4.12 Changes in Grammar………………………………………………………....28 3.4.13 Replacing Creative Items with Standard Items………………………………28 3.4.14 Omissions………………………………………………………………….....29 3.4.15 Unjustified Choices…………………………………………………………..29

3.5 Results………………………………………………………………………………29 3.5.1 Types of Occurrences Found in the Analysis……………………………….....29

3.5.1.1 Punctuation Changes……………………………………………………..30 3.5.1.2 Changes in Connectives………………………………………………….35 3.5.1.3 Additions……………………………………………………...………….37 3.5.1.4 Use of More Explicit Vocabulary…………………………………….…..40 3.5.1.5 Use of Simplified Vocabulary……………………………………………41 3.5.1.6 Implicitation………………………………………………………………42 3.5.1.7 Substitution……………………………………………………………….43 3.5.1.8 Simplification of Syntax………………………………………………….44 3.5.1.9 Avoiding Repetition…………………………………………………...…46 3.5.1.10 Changes in Textual Organization……………………………………….47 3.5.1.11 Changes in Register……………………………………………………..50 3.5.1.12 Changes in Grammar……………………………………………………51 3.5.1.13 Replacing Creative Items with Standard Items…………………………53 3.5.1.14 Omissions……………………………………………………………….54 3.5.1.15 Unjustified Choices…………………………………………….……….55

3.5.2 Number of Occurrences Found in the Analysis…………………………….…59

6

4. CONCLUSION………………………………………………………………….….….73 5. WORKS CITED……..……………………………………………………...….….......74 6. APPENDICES………………………………………………………………….………76

List of Appendices…………………………………………………………………...…76 Appendix 1……………………………………………………………………………...77 Appendix 2………………………………………………………………….…………..79 Appendix 3……………………………………………………………………………...81 Appendix 4………………………………………………..…………………………….83 Appendix 5………………………………………………..…………………………….85 Appendix 6………………………………………………..…………………………….87 Appendix 7…………………………………………………..………………………….89 Appendix 8……………………………………………………..………………...……..91 Appendix 9…………………………………………………………...……………..…..93 Appendix 10……………………………………………………………...………..……95 Appendix 11…………………………………………………………...………….…….97 Appendix 12…………………………………………………………...…………….….99 Appendix 13………………………………………………………….…………….….101 Appendix 14…………………………………………………….……………….…….104 Appendix 15………………………………………………………………….………..107 Appendix 16…………………………………………………………………….……..109 Appendix 17…………………………………………………………….……………..111 Appendix 18…………………………………………………………………..……….113 Appendix 19…………………………………………………………………..……….115 Appendix 20……………………………………………………………………..…….117 Appendix 21……………………………………………………………..…………….119 Appendix 22………………………………………………………………..………….121 Appendix 23……………………………………………………………………….…..123 Appendix 24……………………………………………………………..…………….125 Appendix 25……………………………………………………………….…………..127 Appendix 26……………………………………………………………….……….….129 Appendix 27……………………………………………………………….……….….131 Appendix 28………………………………………………………….…………….….133 Appendix 29……………………………………………………………..…………….135 Appendix 30……………………………………………………………….……….….137 Appendix 31……………………………………………………………….…………..139 Appendix 32……………………………………………………………….…………..141 Appendix 33……………………………………………………………..…………….143 Appendix 34……………………………………………………………..…………….145 Appendix 35………………………………………………………….………………..147 Appendix 36……………………………………………………………..…………….149 Appendix 37……………………………………………………………….…………..151 Appendix 38……………………………………………………………….…………..153 Appendix 39…………………………………………………………….……………..155 Appendix 40…………………………………………………………….……….…….157 Appendix 41…………………………………………………………….………….….159 Appendix 42………………………………………………………………………..….161

7

1. INTRODUCTION A lot has been writtten on translator tranining, translation theory and methods, on

what translators can do or should do and should not do. A lot of research has been made on

translational behaviour and translators’ tendencies and a number of features have been

identified.

But only a little attention has been paid to whether the translators’ approach and

behaviour is subject to change in different phases of their work.

The focus of this thesis are beginnings of literary prose translations from English to

Czech. The aim is to find out whether there is a difference in translators’ approach to

translating opening parts of prose fiction, and if there is such a difference, to find out

whether there is a feature that is universally shared and to find possible explanations for

such a difference.

The analysis is carried out by means of parallel corpus research. A corpus of literary

prose fiction is compiled and a number of features that can characterize translators’ work

are searched for. The frequency of these features is counted and, based on comparison of

this frequency, conclusions are made.

8

2. THEORETICAL BACKGROUND

2.1 The Importance of Beginnings of Literary Works

Since my research deals with beginnings of translations, I should mention the

importance of beginnings of literary works as such.

When Daniela Hodrová, a literary theorist, discusses beginnings of literary texts and

their importance, she also makes clear that by “beginning”, she specifically means the

beginning of the “main text”, the story itself, i.e. the first chapter or the first paragraph

rather than the more general concept of the title of the book and other items like

dedications, forewords or epigraphs (317), which is the approach I am applying as well.

Hodrová states that beginnings of literary texts, together with their ends, belong to

those parts of literary works that are the most prominent ones as far as their importance is

concerned and that “their interpretation determines, in a way, the composition and

character of the whole text” (317) and that in author genres they also started to be viewed

as places where “the nonrecurrent author’s style is realized” (322–323).

She deals with the changing importance of beginnings over time and genres and

develops a typology of literary beginnings. She also points out that whatever the type of the

beginning, it is always “a signal what narrative system we are entering” and what point of

view will be used when telling the story (324). She further claims that in the beginnings,

certain conventional techniques are often applied.

Eastman, when writing about plot development, points out that:

Plot begins when the protagonist is displaced from an original equilibrium in which he

has been reasonably well adjusted. Some novels open with the original balance already

disturbed. Others take time to describe the protagonist’s normal life so that the reader may

9

perceive the potential stability – the desire or fear which will soon lead the protagonist into

action. Close attention to such opening exposition, despite its lack of “story,” can sensitize

the reader’s expectations so that he may later place an exact value even on the subtlest turns

of plot. (9)

Guides on creative writing also deal with the importance of the opening part for the

development of the plot. František Hrdlička points out that the plot is the basis for the

tension and surprise in stories and that it is based on “ingenious change in the opening

situation”, the opening situation being the exposition of the action (24–25).

Markéta Dočekalová also uses the term “situation” and explains that the beginning

of the story which used to be called “introduction” is now called “situation” and is

followed by a “complication”. She points out that our era has become faster and warns the

prospective authors that the readers are not willing to read long introductions as they want

the action to come as soon as possible. She claims that the readers “long for a brisk

beginning of the story” and that they are dissatisfied if their expectations are not met. She

also claims that authors who write brisk beginnings are much more successful than those

writing overlong introductions (Dočekalová 105).

Now, it is very likely that translators are aware of the function of the beginnings and

their importance for further development of the story. It is only logical to pose the question

if they reflect this awareness in their work.

2.2 Norms in Translation

Translation theorists agree that translation is largely a matter of norms. Jiří Levý

says that a substantial part of translation theory is normative – whether it is admitted or not.

10

He further states that translation criticism and theoretical analysis of translation necessarily

need to be based on an idea what a translator should represent (Levý 35–36).

Mona Baker points out that the target version must conform to target-language

norms to be accepted as a text in its own right (111) and also refers to the following of

norms in several parts of her book.

Gideon Toury devotes a whole chapter to norms and states that “in its socio-cultural

dimension, translation can be described as subject to constraints of several types and

varying degree” (Toury 54). He notes that some of the norms are stronger and almost have

the character of rules, while other norms are weaker. He points out that norms always

imply sanctions and serve as criteria for evaluation of behaviour. They can be identified on

the basis of regularity of behaviour. The translator may follow the norms of the original

text or norms that are active in the target culture, he or she constitutes an initial norm.

Toury points out that the first approach pursues the adequate translation but there is a risk

of incompatibilities with target norms, while the second one means almost inevitably shifts

from the source text but determines the acceptability of the translation. He admits that there

are always some shifts even with the first approach and claims that “the occurrence of

shifts has long been acknowledged as a true universal of translation” (Toury 56–57).

Universals of translation were defined by Mona Baker as “linguistic features which

typically occur in translated rather than original texts and are thought to be independent of

the influence of the specific language pairs involved in the process of translation” (qtd. in

Laviosa-Braithwaite 288). Toury also says that the so-called obligatory shifts are truly

norm-governed. Non-obligatory shifts are “of course more than just possible in real-life

translation: they occur everywhere and tend to constitute the majority of shifting in any

11

single act of human translation” and “actual translation decisions (the results of which the

researcher would confront) will necessarily involve some ad hoc combination of, or

compromise between the two extremes implied by the initial norm” (Toury 57). Toury

distinguishes preliminary norms, which are related to translation policy and directness of

translation, and operational norms, which relate to decisions made when actually

translating (58). He also points out that norms are socio-culturally specific and basically

instable (Toury 62). According to him, norms cannot be directly observed but they can be

reconstructed from translational behaviour, either from translated text themselves or from

“semitheoretical or critical formulations, such as prescriptive ‘theories’ of translation” and

from statements made by persons who are involved in or connected with translation. For

him, translated texts are immediate representations of norm-regulated behaviour, while

normative pronouncements are its by-products. Demands may even contradict with actual

translation behaviour and its results (Toury 65). Toury then introduces a division of norms:

(a) Basic (primary) norms, more or less mandatory for all instances of a

certain behaviour (and hence their minimal common denominator). […]

(b) Secondary norms, or tendencies, determining favourable behaviour.

May be predominant in certain parts of the group. Therefore common

enough, but not mandatory, from the point of view of the group as a whole.

[…]

(c) Tolerated (permitted) behaviour. (Toury 67)

So, to sum up this chapter, translation is a norm-governed activity, and norms of

which translators are aware influence their behaviour. Some of their choices are

12

compulsory, and some are optional. Optional choices may be desirable or tolerable, or they

may infringe the norms and become intolerable and thus unjustified.

2.3 Methods, Features and Problems That Can Characterize Translators’ Work

Now, when importance of norms was discussed, I will now deal with prescriptive

norms that influence, or better, are supposed to influence translators’ decisions, and also

with potential problems that may arise and result in what will be considered unjustified.

Levý distinguishes three basic methods that are used by translators: translation,

substitution and transcription. By translation he means literal translation by a direct

equivalent of what is general and not dependent on the form. Substitution and transcription

are used when the source text unit is specific, i.e. either language- or culture-bound.

Substitution, a replacement of the source text unit by its analogy in the target culture, is to

be used in those instances where also meaning of the item is important. Transcription shall

be used when the units does not bear a meaning (Levý 114). Levý points out that the extent

of using substitution is questionable and warns the translators against its abuse. He

considers substitution a help if translation is impossible because of language- or culture-

dependency (Levý 117)

Apart form these basic methods, he also mentions other features. He notes that in

the first phase of their work, which, for him, is to understand the source text first, the

translators may misunderstand some items, especially if these are words with more

meanings, or due to their associations, or if words of similar spelling or similar

pronunciation are confused (Levý 52). There is another feature that Levý connects with

understanding the source text, and that is the danger of revealing details untimely that the

13

translator knows but that should only be revealed gradually to the reader (55). He also

urges the translators not to distort the text by alterations according to their preference,

mentioning specifically stylistic alterations and adding aesthetic qualities that the source

text does not contain (Levý 60). He insists that translators cannot shorten the text or, on the

contrary, make additions (Levý 65). He also criticizes the translators’ tendency to use too

many relative clauses in those cases where Czech grammar does not enable to connect the

clauses in the same way as they were connected in the original and recommends the use of

coordinate clauses rather than subordinate clauses (Levý 75). He mentions stylistically

inappropriate choices of vocabulary, especially the tendency to make the text more

“colourful” by using too informal or even vulgar expressions (Levý 79). Levý also points

out that translators naturally tend to “correct and embellish” the text (90). In the chapter on

“translation poetics” he uses the terms “artistic style” and “translator style” (Levý 136). By

translator style he means style that can be characterized by plain language. He further states

that the translators often use more general words. This is because these words are the most

frequent and thus the most general and come to one’s mind easily (Levý 137). This stylistic

reduction is carried out either in the form of using a more general word instead of a specific

one, using a stylistically neutral word instead of an emotive one and lack in using

synonyms (Levý 138). In connection with using synonyms, Levý points out that in some

cases the translators tend to use synonyms when the repetition in the source text is used on

purpose and this repetition is then violated (144). Levý also notes that, as the translators’

task is to interpret the text, the translators may not only translate the text but also explicate

the text. For this tendency, which is now called explicitation in translation studies, he uses

the term “intellectualization”, and mentions three types of this feature: first, making the

14

text more logical, second, explicating of what remained unsaid in the text, and third,

conveying syntactic relations formally (Levý 144–145). He also mentions the translators’

tendency to avoid words that support the meaning and contribute to the vividness of the

language but do not occur in the source text (Levý 151).

Mona Baker deals a lot with strategies used in cases of non-equivalence, i.e.

situations in which the target language has no direct equivalent of a source text unit. When

discussing lexical non-equivalence, she says that “one of the commonest strategies for

dealing with many types of non-equivalence” is translation by a more general word. Other

strategies she mentions are translation by a more neutral/less expressive word, translation

by cultural substitution, translation using a loan word or loan word plus explanation,

translation by paraphrase using a related word, translation by paraphrase using unrelated

words, translation by omission and translation by illustration (Baker 26–42). With

translation by cultural substitution, she notes that the translator’s decision will be

dependent on how much license he/she got from those who commissioned the translation,

its purpose and also tolerance of the given community to this strategy (Baker 31). With

translation by omission, she admits it may “sound rather drastic” but she claims that “in

fact it does no harm to omit translating a word or expression in some contexts” and she

prefers this strategy to lengthy explanations in those cases where the meaning of the item is

not “vital to the development of the text” to justify these explanations (Baker 40). With

translation of collocations, Baker brings forward pitfalls and problems related to their

translation. She mentions the danger of being engrossed by source text patterning and

producing odd collocations without a justifiable reason. She also says that it is quite easy to

misinterpret the meaning of a source text collocation due to interference of the translator’s

15

native language in those cases where the source text-collocation appears to be familiar. In

other cases, the nearest acceptable collocation will involve some change in meaning, which

she calls “tension between accuracy and naturalness”. She also mentions existence of

collocations that convey associations of ideas that are unfamiliar to the target reader. The

last problem of this kind she mentions are “marked collocations”, i.e. unusual combinations

of words that are combined this way on purpose. Translations of such collocations shall be

marked in the target language as well (Baker 54–61). She also deals with idioms and fixed

expressions, which are “frozen patterns of language which allow little or no variation in

form and, in the case of idioms, often carry meanings which cannot be deduced from their

individual components” (Baker 63). The main problem of these expressions is that the

translator may not be always able to recognize them and interpret them correctly and that it

may be difficult to render the aspects of its meaning into the target language. Some of the

idioms, she says, are not easily recognizable, some of them are misleading as they “offer a

reasonable literal interpretation and their idiomatic meanings are not necessarily signalled

in the surrounding text.” A source-language idiom may have a similarly-looking target

language counterpart which, however, has a different meaning. There may also be

differences in their context, convention and frequency of use in the target language or the

source-text idiom has both literal and idiomatic sense and the play cannot be reproduced

unless there is a target language idiom that corresponds in both form and meaning (Baker

65–70).

As for grammatical choices, Baker points out that unlike lexical choices, which are

largely optional, grammatical choices are largely obligatory and more resistant to change

(84–85). What is worth mentioning here from the point of view of a Czech translator is the

16

category of voice. Baker points out that “the use of passive voice is extremely common in

many varieties of written English and can pose various problems in translation, depending

on the availability of similar structures, or structures with similar functions, in the target

language” (102). She also notes that many languages have mechanisms for creating

agentless clauses other than the passive, like leaving the agent unspecified by using a

“dummy subject” and that languages which employ the passive do not always use it with

the same frequency as the frequency of using the passive is usually a matter of stylistic

choice and may be a question of convention in some registers (Baker 103). However, the

amount of information given in the clause may be affected by rendering a passive structure

by an active structure or vice versa and this change must be weighed against the effect for

its stylistic acceptability (Baker 106).

Another point that has to do with Czech is word order. Baker points out that “in

languages with elaborate case inflections, word order is largely a matter of stylistic

variation and is available as a resource to signal emphasis and contrast and to organize

messages in a variety of ways” (110). Baker also deals with features of textual organization

and says that they are language- and culture-specific. She mentions connections within and

among the sentences in a text and their several kinds. First, it is arrangement of information

in the sentences, second, cohesion and third, coherence (113). Conjunction, as a cohesion

device, “involves the use of formal markers to relate sentences, clauses and paragraphs

together” and “signals the way the writer wants the reader to relate what is about to be said

to what has been said before”(Baker 190). She also points out that “languages vary

tremendously in the type of conjunctions they prefer to use as well as the frequency with

which they use such items” (Baker 192). She adds that “English also relies on a highly

17

developed punctuation system to signal breaks and relations between chunks of

information” (Baker 193). In relation to textual organization and conjunction, she also

gives an example where the source text and its translation differ in the number of

paragraphs and explains that the difference is caused by different average chunking of

similar material in the target language and by different nature of the target audience (Baker

197). She also mentions differences in the number of conjunctions between the source text

and its translation (Baker 200).

2.4 Descriptive Approach to Translation and Translation Universals

As my research is going to be descriptive, I should introduce the descriptive

approach as such.

In his Descriptive Translation Studies and Beyond, Gideon Toury calls for the

development of a descriptive branch of translation studies. He points out that “no empirical

science can make a claim for completeness and (relative) autonomy unless it has a proper

descriptive branch” and that “carefully performed studies into well-defined corpuses […]

constitute the best means of testing, refuting and especially modifying and amending the

very theory.” He further says that “what constitutes the subject matter of a proper discipline

of translation studies is (observable or reconstructable) facts of real life rather than merely

speculative entities resulting from pre-conceived hypotheses and theoretical models”

(Toury 1). He is critical of translation scholars, saying that they “still find themselves on a

tight spot whenever they are required to put their hypotheses to the test”, that “what the

application-oriented variety of Translation Studies normally amounts to is an admixture of

speculation, if not sheer wishful thinking”(Toury 2), that “the practice of ignoring

18

regularities of behaviour […] made it easy to back one’s claims with mere ‘examples’”

and that appliedly oriented writing was often “unjustifiedly presented as theoretical,”

tearing quotes out of their original co-texts and contexts (Toury 2–3). In another part of his

book, he speaks of “subjectivity or naivete, or even lack of sufficient knowledge [on the

part of those who make normative pronouncements]” (66). He follows Holmes’s program

for division of descriptive studies, which shall have three branches according to the foci of

research: function-oriented, process-oriented and product-oriented (9). He also stresses that

explanations shall be sought. That will enable making predictions and formulating a series

of laws which will state the likelihood of occurrence of a kind of behaviour under

specifiable conditions (Toury 11–16). He also stresses that a proper corpus for study does

not consist of one translation or one pair of texts and that the corpus shall be extended

according to some principle, like “translator, school of translators, period, text-type, text-

linguistic phenomenon or any other principle which could be given a justification” (Toury

38).

I have already mentioned translation universals in the chapter on norms. Their study

is closely related to descriptive translation studies since the features that are supposed to be

universal to translation are dealt with in descriptive research. Toury posits two laws that

are supposed to present universal features of translation. The first one is “the law of

growing standardization” which Toury puts as follows: “in translation, source text textemes

tend to be converted into target language (or target culture) repertoremes”, a repertoreme

being a part of institutionalized repertoire (Toury 268). Toury also offers two alternative

reformulations of the law, the first one being that “ in translation, textual relations

obtaining in the original are often modified, sometimes to the point of being totally

19

ignored, in favour of more habitual options offered by a target repertoire”(268). The second

law Toury defines is “the law of interference” and reads as follows: “in translation,

phenomena pertaining to the make-up of the source text tend to be transferred to the target

text” (275). He further states that “the more the make-up of a text is taken as a factor in the

formulation of its translation, the more the target text can be expected to show traces of

interference” (276) and that “even when taking the source text as a crucial factor in the

formulation of its translation, accomplished translators would be less affected by its actual

make-up” (Toury 277). He notes that undesirability of interference is a “function of host

socio-cultural factors” (Toury 276). Potential translation universals were summed up by

Sara Laviosa-Braithwaite in her entry on translation universals in Routledge Encyclopedia

of Translation Studies. The tendency which Toury calls standardization is called

normalization here. Citing Vanderauwera, who studied a corpus of novels translated from

Dutch to English, Laviosa-Braithwaite lists “shifts in punctuation, lexical choice, style,

sentence structure, and textual organization” considered by Vanderauwera as

manifestations of “tendency towards textual conventionality” (Laviosa-Braithwaite 289).

She mentions standardization of unusual punctuation, completion of unfinished sentences,

replacement of clumsy or idiosyncratic structures by simpler syntax, substitution of tenses

by more conventional ones, logical reorganization of the text, adjustment of spoken

language to the norms of written prose, rendering of formal dialogues as intimate and

colloquial conversations, replacement of old-fashioned expressions by modern ones,

adjustment of experimental narrative to a more familiar mode and replacement of creative

collocations by modern ones. Vanderauwera claims that these adjustments create a more

20

readable, more idiomatic, more familiar and more coherently organized text than the

original (qtd. in Laviosa-Braithwaite 290).

Another tendency summed up by Laviosa-Braithwaite is simplification and

avoidance of repetitions present in the source text. The principles of simplification are:

… use of superordinate terms when there are no equivalent hyponyms in the target

language, approximation of the concepts expressed in the source language text, use of

‘common-level’ or ‘familiar’ synonyms transfer of all functions of a source language word

to its target-language equivalent, use of circumlocutions instead of conceptually matching

high-level words or expressions and use of paraphrase where cultural gaps exist between

the source and target languages. (Blum-Kulka and Levenston, qtd. in Laviosa-Braithwaite

288)

Vanderauwera mentions the use of “modern, colloquial, simple and confidential

synonyms vis-à-vis old, formal, affected and high-level words in the source texts”, on

syntactic level, “complex syntax is simplified by replacing non-finite ones and by

suppressing suspended periods” and on stylistic level, “the tendency to break up long

sequences and sentences, replacing elaborate phraseology with shorter collocations,

reducing or omitting repetitions and redundant information, shortening overlong

circumlocutions and leaving out modifying phrases and words” (qtd. in Laviosa-

Braithwaite 288–289).

The third tendency Laviosa-Braithwaite sums up is explicitation. Quoting Blum-

Kulka, who formulated the so-called explicitation hypothesis, she mentions “shifts […] in

the types of cohesion markers used in the target texts and […] instances where the

translator expands the text by using additional words” (Laviosa-Braithwaite 289).

Explicitation techniques identified by Vanderauwera are:

21

… the use of interjections to express more clearly the progression of the character’s

thoughts, expansion of condensed passages, addition of modifiers, qualifiers and

conjunctions to achieve greater transparency addition of extra information, insertion of

explanations, repetition of previously mentioned details for the purpose of clarity, precise

renderings of implicit or vague data, the provision of more accurate descriptions, the

explicit naming of geographical locations and the disambiguation of pronouns with precise

forms of identification. (qtd. in Laviosa-Braithwaite 289)

Within the Routledge Encyclopedia, explicitation is further dealt with by Kinga

Klaudy, who defines explicitation as “the technique of making explicit in the target text

information that is implicit in the source text” and, quoting Vinay and Darbelnet, notes that

explicitation is usually discussed together with addition strategies. She points out that

addition and explicitation may be regarded as two concepts, one of them more specific, and

the other one more general, or handled as synonyms (Kinga 80). She also mentions an

opposing tendency to explicitation, which is implicitation, defined by Vinay and Darbelnet

as “the process of allowing the target language situation or context to define certain details

which were explicit in the source language” (qtd. in Kinga 80). Kinga also mentions four

different types of explicitation, obligatory, that is a result of syntactic and semantic

differences between languages, optional, based on different stylistic preferences and text-

building strategies between languages, pragmatic, based on cultural differences between

cultures and translation inherent explicitation, which is a result of the translation process

itself. I think the division is somewhat problematic, especially with optional explicitations,

that, in her words, “are optional in a sense that grammatically correct sentences can be

constructed without their application in the target language, although the text as a whole

will be clumsy and unnatural” (Kinga 83). In my opinion, the choice between a clumsy and

an acceptable sentence is not really optional for a translator, as making continuously the

22

choice to formulate clumsy sentences would result in non-acceptance of the translation.

The definition of translation-inherent explicitation seems vague to me as well.

Another problem with translation universals is certain overlapping of categories. Is

completing incomplete sentences normalization or explicitation, as the technique involves

addition in the process as well? Is replacement of idiosyncratic structures by simpler syntax

normalization or simplification? To reduce this overlapping, though not to avoid it

completely, I chose to search for particular features in my analysis instead of these general

tendencies.

23

3. ANALYSIS

3.1 Introduction to the Analysis

My analysis was performed on a descriptive basis. I compiled a parallel corpus of prose

fiction, containing more than 58,000 words and consisting of three subcorpora: the first

subcorpus, consisting of opening parts of selected English prose fiction and respective parts

of their Czech translations, and, to increase the reliability of the results, two comparative

subcorpora consisting of sections selected from latter parts of these English texts and the

respective parts of their Czech translations. Within these subparts, I searched for a set of

shifts at all levels, and counted their occurrences. I only counted those occurrences where

the translator’s choices were optional, i.e. the units in question could have been translated

without making these shifts or with making fewer shifts, as in my opinion, it is the optional

choices which are the real indicators of the translator’s approach rather than the difference

between the source and the target language. Every particular occurrence was only counted

once.

The results for the first subcorpus were then compared with the results for the two

comparative ones.

All sections analysed are attached to this thesis.

3.2 Books from Which the Texts for the Corpus Were Selected

To compile a corpus representing prose fiction, I decided to take the texts from

seven books of various prose genres and choose books written by both male and female

authors and translated by both male and female translators. Four authors were male and

24

three were female. Four translators were male and four were female; there was one male-

female team of translators. All translators can be considered professional and experienced

and all of them are listed in the Database of Czech Artistic Translation after 1945

(Databáze), run by Obec Překladatelů, which is a Czech organisation of literary translators.

All the translations are modern ones. I also tried to select books published by several

publishing houses. At the same time, all the texts were either available in the electronic

form, most of them coming from the K2 Parallel Corpus (K2), or I had the texts scanned, to

be able to use the computer word count function. For the list of books and their

characteristics, see Table 1:

Table 1 – Books for the Corpus

Title - English/Czech Author Translator(s) Publishing House Genre

Lucky Jim/ Šťastný Jim

Kingsley Amis Jiří Mucha Odeon humour/satire

Love Medicine/ Čarování s láskou

Louise Erdrich Alena Jindrová-

Špilarová Odeon; Argo ethnic literature

For Whom the Bell Tolls/ Komu zvoní hrana

Ernest Hemingway

Jiří Valja Odeon world classic

The Black Tower/ Černá věž

Phyllis Dorothy James

Ivo Šmoldas Československý

spisovatel detective story

The Jungle Book/ Kniha džunglí

Rudyard Kipling Aloys and Hana

Skoumalovi Odeon

children’s literature

Wings/ Křídla Danielle Steel Eva Hauserová Ikar romance story

The Fellowship of the Ring/ Společenstvo Prstenu

John Ronald Reuel Tolkien

Stanislava Pošustová

Mladá Fronta fantasy

25

3.3 Selection of Sections for the Corpus

For the first part of the corpus, I took sections from the beginning of each text of 1,500

words, or, as no sentences were cut, the closest number possible exceeding 1,500, and the

respective parts of their translations. The analysis was aimed at prose translation, and

therefore poems or songs that serve as mottos to some of the novels were omitted.

Two comparative sections from latter parts of the novels were selected, with the

same criterion for length and with similar proportion of direct speech and the same type of

narrator as in the opening part, because throughout two of the novels, the narrator changes.

However, keeping the proportion of direct speech was not entirely possible with The

Fellowship of the Ring, as the beginning does not contain any direct speech at all and no

such part of that length could be found in the latter parts, so I selected such parts where the

proportion of direct speech was minimal. Otherwise the comparative sections were chosen

randomly. Again, the respective parts from the translations were taken to be compared.

For word count of the sections, see Table 2.

The word count for separate sections shows that with no exception, all the

translations are shorter than their source texts, some of them significantly, by almost one

third. This is probably because of the difference between English and Czech, as there are

for example no articles in Czech, which reduces the word count without losses in meaning.

This also shows that word count is not likely to be a reliable indicator of explicitation or

simplification of the text.

26

Table 2 –Word Count

3.4 Features Searched for in the Corpus

To get characteristics for the sections under analysis, I decided to search for

occurrences of the following features:

3.4.1 Punctuation Changes

This category covers changes in capitalization, punctuation marks and also graphic

means used for emphasis that are not a part of necessary changes the translator had to

make. They are supposed to be a feature of normalization, but may contribute to

explicitation as well.

3.4.2 Changes in Connectives

This applies to optional omissions, additions or shifts in conjunctions or adverbs

that join sentences, clauses or words. Shifts in connectives are considered a feature of

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2 Title

English Czech

translation English

Czech translation

English Czech

translation

Lucky Jim 1,519 1,310 1,500 1,239 1,507 1,141

Love Medicine 1,502 1,269 1,517 1,344 1,500 1,234

For Whom the Bell Tolls

1,514 1,230 1,509 1,328 1,508 1,219

The Black Tower 1,527 1,425 1,513 1,438 1,502 1,314

The Jungle book 1,511 1,147 1,516 1,162 1,517 1,167

Wings 1,517 1,405 1,508 1,502 1,517 1,399

The Fellowship of the Ring

1,520 1,239 1,515 1,053 1,523 1,150

27

explicitation, but as I also count omissions of connectives, they may also belong to

simplification or normalization.

3.4.3 Additions

Under additions, all instances are counted when words or larger units are added

whose meaning is not explicitly present in the source text. Additions are considered a part

of explicitation strategy.

3.4.4 Use of More Explicit Vocabulary

This covers occurrences where originally implicit meaning is made explicit by

choice of vocabulary, as a technique of explicitation.

3.4.5 Use of Simplified Vocabulary

This feature is understood here as choice of vocabulary with more general meaning

or of more frequent use.

3.4.6 Implicitation

Any occurrences where meaning of a unit of source text is not explicitly expressed

in the translation but remains there implicitly are counted as implicitations.

3.4.7 Substitution

Substitution is understood here as a replacement of a culture- or language-bound

item by its analogy in the target culture.

28

3.4.8 Simplification of Syntax

These are any instances where complex sentences are cut unnecessarily into shorter

ones or where an originally complex sentence is transformed into a single sentence.

3.4.9 Avoiding Repetition

This means using synonyms, paraphrase, pronouns or omission to avoid preserving

the repetition of words or phrases present in the source text.

3.4.10 Changes in Textual Organization

This category includes any rearrangement of information either within sentences or

among them or within larger units of the text.

3.4.11 Changes in Register

These are any changes in the social style of the vocabulary used, no matter the

direction on the scale.

3.4.12 Changes in Grammar

This category includes unnecessary changes in grammatical categories that result in

a shift but do not result in mistranslation.

3.4.13 Replacing Creative Items with Standard Items

This feature means replacement of unusual collocations with more usual ones or

replacement of new, creative words by already existing words or by circumlocution.

29

3.4.14 Omissions

This category applies to any losses of information that are not a result of

simplification of vocabulary. These may be omissions of words or phrases as well as

sentences.

3.4.15 Unjustified Choices

These are all cases that can be considered the translator’s failure, like

mistranslations, interference, inappropriate collocations or choices of meanings that are

possible translations of the source text unit but are inappropriate in the particular case. I am

aware that this is a category of a highly non-descriptive character, but I thought it necessary

to be added as it turned out to be an important one and as I agree with Levý that

“misunderstandings” show how much care the translator takes when working (Levý 31)

and therefore, in my opinion, they can be used to characterize the translator’s work.

3.5 Results

3.5.1 Types of Occurrences Found in the Analysis

In this chapter, I have sorted the types of various occurrences I found within the

analysis in individual categories and I have provided extensive but not exhaustive

examples. There is a disproportion in the number of examples for particular parts of the

corpus, i.e. some sections are quoted more often than the other ones. There are two reasons

for this, first, as can be seen from the tables in chapter 3.5.2, frequency of the particular

features searched is higher with some sections, and second, my intention was to select

examples that are as illustrative as possible so that they can also be used for teaching. For

the purpose of clarity, all examples, including the short ones, are given on separate lines,

30

and all of them are given in their context and with some cases also with an additional

explanation. The part in question is highlighted in bold.

3.5.1.1. Punctuation Changes

Perhaps the most expected and also most frequent change in this category was

avoiding the use of semicolons and various techniques of doing it: by replacement with a

question mark, a comma, a colon or a full stop or by omission. See examples – for the

purpose of clarity and quick orientation, not only the punctuation mark in question but also

words surrounding it are highlighted:

Versatile lad, that; the oboe’s his instrument really. (Amis 7)

Šikovný chlapec, že? Vlastně hobojista. (Mucha 7)

Most of their earlier settlements had long disappeared and been forgotten in Bilbo’s time;

but one of the first to become important still endured, though reduced in size; this was at

Bree and in the Chetwood that lay round about, some forty miles east of the Shire. (Tolkien

4)

Většina jejich starších sídlišť byla za Bilbových časů už dávno opuštěná a zapomenutá, ale

jedno z prvních důležitých sídlišť přetrvávalo dále, byť zmenšené: byla to Hůrka a

Hustoles kolem ní, nějakých čtyřicet mil na východ od Kraje. (Pošustová 13–14)

Each time they climbed down they found the hollow filled with thick bushes and matted

undergrowth, which somehow would not yield to the left, but only gave way when they

turned to the right; and they had to go some distance along the bottom before they could

find a way up the further bank. (Tolkien 112)

31

Pokaždé když slezli dolů, našli dno zarostlé hustým křovím a zcuchaným podrostem, který

měl tu vlastnost, že nalevo byl neprostupný, ale otvíral se, když zahnuli vpravo. A museli

sejít kus po dně, než našli cestu nahoru do protějšího svahu. (Pošustová 113)

The Bree-folk, Big and Little, did not themselves travel much; and the affairs of the four

villages were their chief concern. (Tolkien 146–147)

Hůrečtí, velcí i malí, příliš necestovali a zajímali se hlavně o záležitosti svých čtyř vesnic.

(Pošustová 145)

But there were also cases where, perhaps as compensation, a semicolon was used

instead of a more usual punctuation mark – a colon or a comma:

Soon it began to descend rapidly and they guessed that it must actually be heading towards

the Withywindle valley: not at all the direction they wished to take. (Tolkien 112)

Brzy začala rychle klesat a z toho usoudili, že asi míří do údolí Opletnice; tam rozhodně jít

nechtěli. (Pošustová 113)

He wasn’t sure whether this disenchantment with his job was caused solely by his illness,

the salutary reminder of inevitable death, or whether it was the symptom of a more

fundamental malaise, that latitude in middle-life of alternate doldrums and uncertain winds

when one realizes that hopes deferred are no longer realizable, that ports not visited will

now never be seen, that this journey and others before it may have been a mistake, that one

has no longer even confidence in charts and compass. (James 3–4)

Nebyl si jist, zda rozčarování z vlastní profese vyvolala výhradně choroba, ta připomínka

nevyhnutelné smrti, nebo jestli to byl symptom daleko hlubšího neklidu; oněch

zeměpisných šířek středního věku, kde se bezvětří střídá s nejistými vichry, při kterých si

člověk uvědomí, že odložené naděje se už neuskuteční, že přístavy, které nestihl navštívit,

už teď neuvidí, že tahle plavba a mnoho dalších před ní mohly být pouhé omyly, a že už

vlastně nevěří ani mapám, ani kompasu. (Šmoldas 12)

32

Other changes included changes to or from a dash, an exclamation mark or a colon;

a change from an ellipsis mark to a comma or a change from parentheses to commas:

His love affairs, like the one which at present spasmodically occupied a little or his time

and somewhat more or his energy, had been detached, civilized, agreeable, undemanding.

(James 4)

Jeho milostné poměry – třeba ten, co mu v poslední době s křečovitou nepravidelností

zabíral nějaký ten čas a o trochu víc energie, – jak jsou nezávazné, civi1izované, příjemné

a nenáročné. (Šmoldas 12)

The black tower reared out of the mist so suddenly that his first realization of its presence

was to scrape his palms – instinctively flung forward – against its cold infrangible scales.

(James 207)

Černá věž se z mlhy vynořila tak náhle, že si jí všiml až poté, co se dlaněmi, instinktivně

vztaženými před sebe dotkl jejích chladných a pevných kamenů. (Šmoldas 227)

It was not Pat’s long-awaited son, it was another girl. (Steel 11)

Nebyl to dlouho očekávaný syn, ale další holčička! (Hauserová 8)

‘You’ll pardon my wondering what business takes you away east of Bree! What may your

names be, might I ask?’ (Tolkien 148)

„Promiňte, ale rád bych věděl, jaká záležitost vás vede na východ od Hůrky. A jak se račte

jmenovat?“ (Pošustová 147)

He could have died, as he had watched others die, in official harness, harness lightened and

adjusted to his frail shoulders, but nevertheless harness. (James 69)

33

Mohl umírat tak, jak viděl umírat mnohé: zapřažený do úředního postroje, sice

vylehčeného a upraveného pro jeho zesláblou šíji, ale přesto do postroje. Chápal, že to

vyžaduje jakousi odvahu. (Šmoldas 80–81)

But Rikki did not know: his eyes were all red, and he rocked back and forth, looking for a

good place to hold. (Kipling 190)

Jenže Rikki-tikki to nevěděl. Oči mu zrudly, kolébal se sem tam a hledal nějakou pevnou

oporu. (Skoumalovi 84)

He seemed to want to keep her ‘pure’ and free of romantic gossip. (Steel 282)

Zdálo se, že si přeje, aby zůstala nedotčená různými klípky o milostných vztazích

(Hauserová 211)

“Sister Mary Martin’s had one of her nights again.” (Erdrich 182)

„Sestra Mary Martinová už měla zase ,jednu z těch svých nocí‘.“ (Jindrová-Špilarová 160)

It was his life’s dream … a son to fly planes with him, and help him run the airport. (Steel

10)

Splní se mu jeho životní sen, narodí se mu syn, který s ním bude létat a pomáhat mu

s provozem letiště. (Hauserová 8)

The Big Folk and the Little Folk (as they called one another) were on friendly terms,

minding their own affairs in their own ways, but both rightly regarding themselves as

necessary parts of the Bree-folk. (Tolkien 146)

Velký lid a Malý lid, jak si navzájem říkali, vycházely přátelsky, každý se staral o své a

svým způsobem, ale oba se právem pokládaly za nezbytné součásti lidu Hůrecka.

(Pošustová 145)

34

There were also changes in capitalization in the translation of The Fellowship of the

Rings. Names of various types of beings were capitalized in the original as if they were

nations, which is unusual in English as well as in Czech, but the translator chose not to

make the arguable choice of capitalizing them, perhaps for a considerable number of other

capitalized words:

It is plain indeed that in spite of later estrangement Hobbits are relatives of ours: far nearer

to us than Elves, or even than Dwarves. Of old they spoke the languages of Men, after

their own fashion, and liked and disliked much the same things as Men did. (Tolkien 2)

Je zcela zřejmé, že přes pozdější odcizení jsou hobiti našimi příbuznými: jsou nám

mnohem bližší než elfové, ba dokonce i než trpaslíci. Odedávna mluvili jazykem lidí, po

svém, a měli rádi i neradi vesměs stejné věci jako lidé. (Pošustová 12)

However arguable this choice would be, in some cases it would be justified,

preventing misunderstandings. With this case, in the original, Men and Hobbits are meant,

though in translation it may seem that adults and children are meant:

The Bree-folk, Big and Little, did not themselves travel much; and the affairs of the four

villages were their chief concern. (Tolkien 146–147)

Hůrečtí, velcí i malí, příliš necestovali a zajímali se hlavně o záležitosti svých čtyř vesnic.

(Pošustová 145)

Changes in graphic emphasis were rare but could be found as well. In the following

example, the emphasis in italics was neither preserved graphically nor compensated for by

emphasizing it by words:

There were also many families of hobbits in the Bree-land and they claimed to be the oldest

settlement of Hobbits in the world, one that was founded long before even the Brandywine

was crossed and the Shire colonized. (Tolkien 146)

35

V Hůrecku byla i spousta hobitích rodin a ty se prohlašovaly za nejstarší hobití osídlení na

světě, sídliště založené dávno před překročením Brandyvíny a kolonizací Kraje. (Pošustová

145)

Omission of punctuation marks and their replacement by words or omission of

words and their replacement by punctuation marks was also present in the translations. The

examples are quoted in the following chapter, dealing with connectives.

3.5.1.2 Changes in Connectives

Connectives, if changed, were not only shifted but also omitted or added. There

were a lot of various shifts and some of them can be seen in the following examples. One

particular kind of additions worth mentioning is the addition of “and” in instances where

there was no connective at all in the source text, especially in enumeration, or as an

addition to another connective. The prevailing tendency was to strengthen and explicitate

the relations rather than to make them vague.

Now he had to lay hold of them again and believe that they were important, at least to

himself. (James 2– 3)

A teď by se k nim měl pokorně vrátit a zase uvěřit, jak že jsou důležité, alespoň pro něho

samého. (Šmoldas 11)

And then the disease, touching nerves and muscles at first with tentative fingers, had struck

at the roots of confidence, at all the carefully laid plans. (James 69)

A pak se dostavila choroba, napřed jen váhavě ohmatávala nervy a svaly, než zaútočila na

samé kořeny sebedůvěry a na všechny důmyslně promyšlené plány. (Šmoldas 80)

36

He would reconcile himself to living since there was no alternative and, this perverse fit of

resentment and accidie conveniently put down to weakness, would come to believe that he

had had a lucky escape. (James 3)

Smíří se s tím, že je naživu a že nemá jinou alternativu, a přičte-li tento zvrácený nával

vzteku a apatie na vrub slabosti, ještě nakonec uvěří, jak šťastně vyvázl. (Šmoldas 11)

Mentally, however, he was making a different face and promising himself he’d make it

actually when next alone. He’d draw his lower lip in under his top teeth and by degrees

retract his chin as far as possible, all this while dilating his eyes and nostrils. (Amis 8)

V hloubi duše však dělal jiný obličej a sliboval si, že ho při nejbližší příležitosti udělá

doopravdy, jakmile se octne sám: spodní ret zasune pod horní zuby, zatáhne bradu a bude

střídavě poulit oči a roztahovat chřípí. (Mucha 8)

As a conflicting tendency to additions of “and”, there was also a tendency to

omitting it in cases where more than one was used in a sentence:

Then the ground began to fall rapidly, and the brook growing strong and noisy, flowed and

leaped swiftly downhill. (Tolkien 112–113)

Pak začala půda prudce klesat, potok zesílil, rozhalasil se, rychle proudil, skákal z kopce.

(Pošustová 114)

Very rare instances, but still worth mentioning, were those where a connective was

added instead of an omitted punctuation mark, or the other way round, a connective was

omitted and a punctuation mark was added:

The Withywindle valley is said to be the queerest part of the whole wood — the centre

from which all the queerness comes, as it were.’ (Tolkien 111)

Údolí Opletnice je prý nejdivnější část celého lesa a je vlastně středem všech těch

podivností. (Pošustová 113)

37

The reason the beasts give among themselves is that Man is the weakest and most

defenseless of all living things, and it is unsportsmanlike to touch him. (Kipling 7)

Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: člověk je nad jiné tvory slabý a bezbranný a sahat

na něj se nesluší. (Skoumalovi 9)

3.5.1.3 Additions

Additions turned out to be one of the most significant features with all of the

translations. The absolute majority of additions were additions of single words or short

phrases that usually made temporal or spatial relations or relations between characters

explicit, or emphasized or modified the original meaning or added extra information that

could otherwise be derived from the context:

He didn’t want to pry, and he’d heard about the tour, but he wondered what else she was

doing with her life, other than flying. (Steel 284)

Nechtěl do ní nějak rýpat, ale doslechl se jako každý o její chystané cestě kolem světa, a

zajímalo ho, co ještě se v jejím životě děje, kromě létání. (Hauserová 212)

It was, he had thought, uncommonly inconsiderate if not negligent of his doctors to

reconcile him so thoroughly to death and then change their minds. (James 2)

Říkal si, jaká je to od lékařů neuváženost, ba přímo nedbalost, nejprve ho tak důkladně

smířit se smrtí, a pak zničehonic prostě obrátit. (Šmoldas 10–11)

Even in the dark, when he turned his headlights off, the snow reflected enough light to see

by. (Erdrich 4)

I teď potmě, když vypnul reflektory, sníh stále odrážel tolik světla, že bylo docela dobře

vidět. (Jindrová-Špilarová 9)

However, also larger and more complex additions could be found:

38

He’d bought the Curtiss Jenny with the last money he had left in 1918, and managed to

bring Oona and the girls out by Christmas. (Steel 10)

V roce 1918 kromě pozemku pro letiště Pat ještě za poslední peníze, které mu zůstaly,

koupil letoun Curtiss Jenny, a o Vánocích sem přivedl Oonu a děvčata. (Hauserová 7)

There were even additions of clauses:

But there were still extraordinary records to be set, and enormous distances to cover. (Steel

281)

Přesto i nyní existovaly různé možnosti překonávání výjimečných rekordů, které bylo

možné realizovat, především přelétávání obrovských vzdáleností. (Hauserová 210)

A particular group of additions seems to be caused by uncertainty about which of

the meanings of the word to choose, and thus one word was translated by two or more of its

possible meanings:

He had noticed it when chairing committees, how the members played their individual

roles, almost as if these had been allocated in advance. (James 68)

Všiml si, když předsedal komisím, jak jednotliví jejich členové hráli osobité, vyhraněné

role, skoro jako by jim je někdo předem přidělil. (Šmoldas 80)

How swiftly, if one were absent, a colleague modified his views, subtly adapted even his

voice and manner to fill the gap. (James 68)

Jak okamžitě — v případě, že někdo chyběl — poupravil jeho kolega svá stanoviska, mírně

změnil a přizpůsobil dokonce i hlas a způsob chování, aby vzniklou mezeru vyplnil.

(Šmoldas 80)

Her hair was rolled carefully, sprayed for the bus trip, and her eyes were deeply watchful

in their sea-blue flumes of shadow. (Erdrich 2)

39

Vlasy měla pečlivě stočené do uzlu a před cestou postříkané lakem, oči, orámované

modrozelenými stíny, soustředěné a pozorné. (Jindrová-Špilarová 8)

A crowd of rooks, perhaps a couple of hundred, flew towards the house, then, directly

above the stream, swerved aside along its course. (Amis 192)

Hejno vran letělo směrem k domu, těsně nad potokem se otočilo a zamířilo podél jeho

toku. (Mucha 153)

Some additions could be considered pragmatic, however, with the first case, the

reader of the English original has to guess as well what “Anduin” is, and with the second

one, the explanation comes virtually immediately after the pragmatic addition.

Their earliest tales seem to glimpse a time when they dwelt in the upper vales of Anduin,

between the eaves of Greenwood the Great and the Misty Mountains. (Tolkien 3)

Jejich nejstarší zkazky zřejmě zachycují dobu, kdy přebývali v dolinách horního toku řeky

Anduiny, mezi Velkým zeleným hvozdem a Mlžnými horami. (Pošustová 13)

The rest went to purchase a beat-up little Curtiss Jenny, it was war surplus, a two-seater

plane with dual controls, and he used it to teach flying to the rare visitor who could afford a

lesson or two, to fly a passenger to Chicago now and then, or take small cargo loads to

anywhere they had to be flown to. (Steel 7)

Zbytek padl na koupi opotřebovaného letadélka značky Curtiss Jenny, pocházejícího

z válečných přebytků. Bylo to letadlo se dvěma sedadly a dvojím řízením, které Pat

používal v tom případě, když se vzácně naskytl zájemce, který si mohl dovolit zaplatit

jednu nebo dvě lekce pilotování. Občas jím také dopravil nějakého cestujícího do Chicaga

nebo převážel menší náklady na různá odlehlá místa. (Hauserová 5)

40

3.5.1.4 Use of More Explicit Vocabulary

This feature was far the most significant one with the translations. The most usual

type of explicitation by vocabulary was the use of nominal instead of pronominal reference,

especially by proper names:

He’d been talking to her about buying another airplane, and she’d been telling him about

how excited the girls were about the new baby. (Steel 11)

Mluvili přitom o zakoupení dalšího letadla a Oona Patovi vykládala, jak se děvčata těší na

příchod miminka. (Hauserová 8)

On Thanksgiving, he joined her family, as he always did, and Cassie teased him without

mercy. (Steel 79)

Díkůvzdání Nick slavil jako vždycky s rodinou O'Malleyových a Cassie si ho při oslavě

nemilosrdně dobírala. (Hauserová 59)

There was also a vast group of instances where the translator used a more specific

meaning that was implicitly present or at least likely based on the situation:

Rejecting coffee in favour of lemon squash, for it was a hot day, he got some from the

overalled woman at the serving-table and went through the chatting groups over to

Margaret. (Amis 88)

Odmítnuv kávu, protože byl horký den, vzal si od tlusté posluhovačky u bufetu plnou

sklenici citronové šťávy a zamířil mezi hloučky rozmlouvajících profesorů k Margaretě.

(Mucha 72)

Then Mowgli picked out a shady place, and lay down and slept while the buffaloes grazed

round him. (Kipling 108)

Mauglí se pak uchýlil do chládku a tam se natáhl a spal. Buvoli se zatím pásli kolem něho.

(Skoumalovi 52)

41

They’re going on to Colmenar, to Escorial, or to the flying field at Manzanares el Real, he

thought, with the old castle above the lake with the ducks in the reeds and the fake airfield

just behind the real field with the dummy planes, not quite hidden, their props turning in

the wind. (Hemingway 75)

Letí dál na Colmenar, na Escorial nebo na letiště v Manzanares el Real, pomyslel si, kde se

zvedá nad jezerem starý zámek, kde jsou v rákosí kachny a kde je hned za pravým letištěm

falešné, s nastrčenými maketami letadel, jejichž vrtule se otáčejí ve větru. (Valja 75)

And lastly, there is one example of explicitation by full description:

A falsetto explosion from the coffeeurn across the room made him start slightly; then he

said: ‘Hallo, dear, how are you to-day?’ (Amis 88)

Trhl sebou, protože se na druhém konci místnosti ozval prudký hvizd, vyluzovaný párou

syčící z velkého stříbrně se lesknoucího hrnce s kohoutkem a poklicí, v kterém byla

horká káva: „Dobrý den, Margareto. Jak se vám daří?“ (Mucha 73)

3.5.1.5 Use of Simplified Vocabulary

Compared to explicitation, simplification of vocabulary seems to be much less

significant. The vocabulary was either simplified by use of superordinate terms or by a

paraphrase in which part of the meaning was lost.

He got up, thinking that he might go to the window and somehow derive alternative

speech from what he saw out of it, but before reaching it he turned and said: ‘It isn’t a

matter of scruples; it’s a matter of seeing what you’ve got to do.’ (Amis 190)

Vstal doufaje, že dojde k oknu, podívá se ven a připadne na něco jiného, co by řekl, ale

ještě než k oknu došel, obrátil se a pravil: „Není to otázka svědomí; člověk má prostě vědět,

jaká je jeho povinnost.“ (Mucha 151)

42

It was eight minutes since he had pushed the lever on the stop watch and there was still

no sound of bombing. (Hemingway 76)

Od okamžiku, co spustil stopky, uplynulo osm minut a dosud nebylo slyšet žádné

bombardování. (Valja 76)

They were more friendly with Elves than the other Hobbits were, and had more skill in

language and song than in handicrafts; and of old they preferred hunting to tilling. (Tolkien

3)

Byli více spřáteleni s elfy než ostatní hobiti a lépe se vyznali v jazycích a písních než

v řemeslech; a odedávna dávali přednost lovu před zemědělstvím. (Pošustová 13)

If he couldn’t succeed, then he would opt out completely, retire to oblivion, away from the

embarrassed pity of colleagues, from noise and foul air, from the hazards and

inconveniences of a world aggressively organized for the healthy and able bodied. (James

70)

Když už nemůže mít úspěch, úplně se stáhne, unikne do zapomnění, pryč od rozpačitého

soucitu kolegů, od kraválu a zkaženého vzduchu, od úskalí a rizik světa nesmlouvavě

stvořeného pro zdravé a schopné. (Šmoldas 81)

3.5.1.6 Implicitation

Implicitation turned out to be a feature of minor significance. Basically, these were

cases where the translator opted for a pronominal reference instead of a nominal one.

You had to trust the people you worked with completely or not at all, and you had to make

decisions about the trusting. (Hemingway 8)

Lidem, s kterými člověk pracuje, musí důvěřovat buď naprosto, nebo vůbec ne, to si musí

pokaždé znova rozhodnout. (Valja 10)

43

Now she picked up the knob and held it by the metal shank. (Erdrich 4)

Teď ji zvedla a podržela za kovový násadec. (Jindrová-Špilarová 9)

3.5.1.7 Substitution

The majority of substitutions were substitutions of length, surface or weight units.

Two of the units in these examples were converted incorrectly:

Pablo and the gipsy were standing at the cave mouth, in the shadow, watching the sky, and

as Robert Jordan lay still, the sky now full of the high hammering roar of motors, there was

a new droning roar and three more planes came over at less than a thousand feet above

the clearing. (Hemingway 74)

Pablo s cikánem stáli ve stínu u ústí jeskyně a pozorovali oblohu, a jak Robert Jordan ležel

bez hnutí a celé nebe pronikal vysoký dunivý hřmot motorů, rozlehl se nový bručivý řev a

nad mýtinou ve výši ani ne tří set metrů přelétla další trojice letadel. (Valja 74)

He had bought seventy-nine acres of miserable farmland, at a good price, and hand-painted

the sign which still stood there eighteen years later. (Steel 10)

A tak Pat výhodně zakoupil těch čtyřicet hektarů neúrodné země a ručně nadepsal

tabulku, která tu stála ještě po osmnácti letech. (Hauserová 7)

A big, fat, beautiful nine-pound girl with big blue eyes, creamy skin, and hair as bright as

copper. (Steel 11)

Byla velká, silná a krásná, vážila čtyři a půl kilogramu a měla velké modré oči,

smetanovou pleť a jasně měděné vlasy. (Hauserová 8)

There were also substitutions of other culture- or language-bound items. The first

case cited here could have been solved by simple translation. In the second one, the

passage is concerned with a sign with fading letters and it could have either remained

44

unchanged or could have been solved the way shown here. The third one would also be

comprehensible and acceptable if translated literally.

In six months, she would finish school. (Steel 81)

Za půl roku bude maturovat. (Hauserová 60)

It said simply ‘O’Malley’s Airport,’ and in the past eighteen years, one of the l’s and the y

had all but faded. (Steel 10)

Nápis hlásal prostě „O'Malleyho letiště“ a během následujících osmnácti let písmena "l" a

koncové "ho" už značně vybledla. (Hauserová 7)

And yet, when as a policeman he looked hard at the evidence, the case dissolved like

smoke in his hand. (James 206)

Jenže když se na věc podíval jako policista a důkladně probral známé údaje, případ se

rozplynul jako pára nad hrncem. (Šmoldas 226)

3.5.1.8 Simplification of Syntax

Syntax simplification was used for treating overlong sentences, especially if there

were more in their close surroundings:

The sun makes the rocks dance in the heat, and the herd-children hear one kite (never any

more) whistling almost out of sight overhead, and they know that if they died, or a cow died

that kite would sweep down, and the next kite miles away would see him drop and follow,

and the next, and the next, and almost before they were dead there would be a score of

hungry kites come out of nowhere. (Kipling 108–109)

Skály se v parnu míhají na slunci a někde v nedohlednu hvízdá pasáčkům nad hlavou luňák

(jeden jediný). Potkat smrt buď je, nebo krávu, to vědí, luňák hned střemhlav slétne. O

několik mil dál ho uvidí další luňák a snese se za ním, po něm pak další a další. Ještě ani

45

naposled nevydechnou, a kolem se to zahemží samými hladovými luňáky. (Skoumalovi 52–

53)

As mentioned in the chapter on punctuation, cutting sentences turned out to be one

of the techniques used to avoid semicolons:

Now that death had replaced sex as the great unmentionable it had acquired its own

pudency; to die when you had not yet become a nuisance and before your friends could

reasonably raise the ritual chant of ‘happy release’ was in the worst of taste. (James 3)

Od té doby, co smrt převzala od sexu úlohu velkého tabu, stala se z ní naráz stydlivka.

Umřít dřív, než budete na obtíž a než budou mít vaši známí důvod zapět rituální píseň o

„šťastném vysvobození“, se prostě pokládá za projev nejhoršího vkusu. (Šmoldas 11)

In other cases where the source text sentence was not extremely long, the choice

seems to be made just for stylistic preference:

To look at, but not only to look at, they resembled some kind of variety act: Welch tall and

weedy, with limp whitening hair, Dixon on the short side, fair and round-faced, with an

unusual breadth of shoulder that had never been accompanied by any special physical

strength or skill. (Amis 8)

Na pohled, a nejen na pohled, vypadali jako dvojice komiků. Welch byl vysoký a hubený,

s mdlými prošedlými vlasy, Dixon menší, plavovlasý, s kulatým obličejem a neobvykle

širokými rameny, která však nebyla výrazem žádné zvláštní síly nebo obratnosti. (Mucha 7)

And in some instances, the translator managed to avoid a complex sentence not by

cutting but by transforming it into a single sentence:

The wood stood all round the hill like thick hair that ended sharply in a circle round a

shaven crown. (Tolkien 111)

Les obklopoval pahorek jako hustý vlas končící v přesném kruhu kolem vyholeného

temene. (Pošustová 112)

46

3.5.1.9 Avoiding Repetition

Frequency of avoiding repetition was very low, but with one exception, all

translators made at least one change of the kind. These were made in cases where the

function of the repetition was not directly obvious. In the first example, the passage is

concerned with a man who is a flying fanatic. The words “fly” and “flying” are used

repeatedly and the author probably did it to support the impression. The translator chose to

replace some of them:

Pat had also met famed aviator Art Smith at the exhibition, and a battalion of other flying

fanatics like himself. They were a brotherhood of daredevils, most of whom preferred to fly

than to do anything else. They only seemed to come to life when they were flying. They

lived it, talked it, breathed it, dreamed it. They knew everything there was to know about all

the intricacies of every flying machine ever built, and how best to fly it. They told tales and

traded advice, and the most minute bits of information about new planes, and old ones, and

seemingly impossible mechanics. Not surprisingly, few of them were interested in anything

but flying, nor managed to stay in jobs that had little or nothing to do with flying. (Steel 8)

Pat se na výstavě také seznámil se slavným průkopníkem aviatiky Artem Smithem a se

spoustou dalších příznivců létání, nadšených stejně jako on sám. Byl to spolek odvážlivců,

kteří se bez váhání pouštěli do krkolomných kousků, a pro většinu z nich znamenalo létání

víc než celý svět. Vypadalo to, jako by doopravdy žili jen ve chvílích, kdy jsou ve

vzduchu. Létání bylo jejich život, mluvili jen o něm, od rána do večera mysleli jen na ně, a

i v noci se jim o něm zdálo. Znali všechny podrobnosti fungování každého letounu, jaký

byl kdy sestrojen, a věděli, jak ho nejlépe ovládat. Vyprávěli si o létání různé historky a

vyměňovali si rady, včetně těch nejmenších detailů a nejpodrobnějších informací o nových

i starých letadlech nebo jejich konstruktérech. Protože je létání zajímalo nade všechno, jen

málokdo z nich vydržel v zaměstnání, které by nemělo s letadly nic společného.

(Hauserová 5–6)

47

In the following case, there were two repetitions, both used for emphasis. The

translator avoided repetition as much as possible:

He could have died, as he had watched others die, in official harness, harness lightened

and adjusted to his frail shoulders, but nevertheless harness. He accepted that there was a

kind of courage in that. But it wasn’t his kind. (James 69)

Mohl umírat tak, jak viděl umírat mnohé: zapřažený do úředního postroje, sice

vylehčeného a upraveného pro jeho zesláblou šíji, ale přesto do postroje. Chápal, že to

vyžaduje jakousi odvahu. Ale jeho styl to nebyl. (Šmoldas 80–81)

3.5.1.10 Changes in Textual Organization

Most occurrences in this category were partial or complete rearrangements of

sentences, often as a part of syntax simplification:

Their fourth child had come easily on a warm spring night, in scarcely more than an hour,

after a long, peaceful walk, beside their neighbor’s cornfield. (Steel 11)

Tady se jedné teplé jarní noci narodilo jejich čtvrté dítě. Porod byl snadný, netrval déle než

hodinu. Předtím se Pat s Oonou dlouho zvolna procházeli kolem kukuřičného pole,

patřícího sousedům. (Hauserová 8)

The Law of the Jungle, which never orders anything without a reason, forbids every beast

to eat Man except when he is killing to show his children how to kill, and then he must hunt

outside the hunting-grounds of his pack or tribe. The real reason for this is that man-killing

means, sooner or later, the arrival of white men on elephants, with guns, and hundreds of

brown men with gongs and rockets and torches. (Kipling 7)

Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít

ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své

smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět

48

přitrhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a

loučemi. (Skoumalovi 9)

In the following example, a complex sentence was split into three and one of them

was shifted to the previous paragraph:

The tour didn’t seem like much to him, but it was amazing how many hours of every day it

consumed, reading reports, checking out the plane, and doublechecking every little change

the engineers made. (Steel 284)

Cassiina cesta mu nepřipadala vůbec lákavá.

Cassie teď ale musela tichomořské cestě každodenně věnovat mnoho hodin. Trávila

spoustu času čtením zpráv, kontrolami vybavení letadla a důkladným ověřováním i té

nejmenší změny, kterou konstruktéři udělali. (Hauserová 213)

I also found changes in the number of paragraphs. In the following examples, two

paragraphs were merged into one:

For now she was content to watch, shifting from foot to foot, arms crossed over her bundle.

Then she saw the soldier again.

He was walking quickly, duffel hoisted up his shoulder, along the opposite side of the

street. Again she followed. (Erdrich 133)

Teď jí stačilo, že mohla pozorovat, přešlapujíc z nohy na nohu, s rukama zkříženýma na

ranečku.

Znovu uviděla toho vojáka. Šel rychle po druhé straně ulice, pytel hozený na rameno.

Znovu se pustila za ním. (Jindrová-Špilarová 120)

We call it hydrophobia, but they call it dewanee -- the madness -- and run.

“Enter, then, and look,” said Father Wolf, stiffly; “but there is no food here.” (Kipling

2)

49

My tomu říkáme vzteklina, oni zas dívání neboli pominutost — a prchají před ní, jak

mohou.„Pojď dál a podívej se,“ řekl upjatě táta Vlk, „ale k snědku tady nic není.“

(Skoumalovi 7)

On the other hand, I also found instances of the reverse process – paragraphs were

added:

And so, apparently, he had assumed the mantle of Holroyd. The thought was ironic and not

unsatisfying. Why not? Who else at Toynton Grange better fitted that rebarbative, non-

conforming role? (James 68)

On tedy očividně přejal Holroydovu roli.

Myšlenka to byla ironická, ne však nepříjemná nebo neuspokojivá. Vlastně proč ne?

Kdo jiný se na Toyton [sic] Grange pro tuhle odpudivou, nonkomformní roli hodí líp?

(Šmoldas 80)

Day after day Mowgli would lead the buffaloes out to their wallows, and day after day he

would see Gray Brother’s back a mile and a half away across the plain (so he knew that

Shere Khan had not come back), and day after day he would lie on the grass listening to the

noise around him, and dreaming of old days in the jungle. If Shere Khan had made a false

step with his lame paw up in the jungles by the Waingunga, Mowgli would have heard him

in those long still mornings. At last a day came when he did not see Gray Brother at the

signal place, and he laughed and headed the buffaloes for the ravine by the dhâk-tree, which

was all covered with golden-red flowers. There sat Gray Brother, every bristle on his back

lifted. (Kipling 110–111)

Den co den vyháněl Mauglí buvoly k bahnitým jámám a den co den vídal z planiny na

půldruhé míle dál Šedákův hřbet (to mu bylo znamením, že se Šér Chán dosud nevrátil) a

den co den léhal na trávě a poslouchal vůkol šum a snil o starých časech v džungli. Za těch

dlouhých dopolední stačilo, aby Šér Chán chromou tlapou špatně došlápl, a hned by ho

Mauglí zaslechl.

50

Jednou konečně Šedáka na stanovišti nezahlédl. Zasmál se a zahnal buvoly do rokliny u

dhákového stromu, celého obsypaného zlatorudými květy. Šedák tam už seděl, kdejakou

štětinu na zádech naježenou. (Skoumalovi 53)

There were also minor rearrangements where items in enumeration sequence were

transposed:

The Department would have balanced expediency and the public interest with proper

consideration and compassion. (James 69)

Ministerstvo by jistě dokázalo s náležitou rozvahou i soucitem sladit veřejné zájmy s jeho

osobními. (Šmoldas 80)

3.5.1.11 Changes in Register

With changes of register, two opposing tendencies could be traced, first, a tendency

to shift the language from its neutral standard, probably to enrich the text, and second, the

shift of non-neutral items towards neutral ones. The translators were consistent in their

effort, so these tendencies do not seem to coexist together in one translation. See examples:

Everything’s so bloody this morning. (Amis 89)

Všechno je takové strašné. Už od samého rána. (Mucha 73)

But in the days of Bilbo, and of Frodo his heir, they suddenly became, by no wish of their

own, both important and renowned, and troubled the counsels of the Wise and the Great.

(Tolkien 2)

Za časů Bilba a jeho dědice Froda však náhle, vůbec ne z vlastního přání, nabyli

důležitosti a proslulosti, a značně zamotali rady Moudrých a Velkých. (Pošustová 12)

The strip had diminished under the town’s urban-renewal project: asphalt plains and

swooping concrete interchanges shouldered the remaining bars into an intricate huddle, lit

for action at this hour. (Erdrich 132–133)

51

Celý ten pruh se už zmenšil pod tlakem projektů městské urbanizace. Asfaltové plochy a

rozmáchlé betonové mimoúrovňové křižovatky vytlačovaly zbývající putyky a ty se teď

tísnily ve složité spleti, v tuto hodinu plné světel a života. (Jindrová-Špilarová 120)

3.5.1.12 Changes in Grammar

Although rather minor as far as frequency is concerned, this category shows

unexpected variation in types. The most frequent type was change in singular and plural

with nouns and verbs:

‘All right, I’ll come to the pictures.’ (Amis 191)

„Dobře, půjdeme do biografu.“ (Mucha 152)

Propping himself on his elbow he reached out and took Father Baddeley’s letter from his

locker drawer and read it carefully for the first time. (James 4)

Vzepřel se na loktech, sáhl do nočního stolku pro dopis od otce Baddeleyho a konečně si

ho poprvé důkladně přečetl. (Šmoldas 13)

I also found alterations in questions. The question was turned into an indicative

sentence or, reversely, a question was formed from an indicative sentence, or transformed

from a yes/no question to an open-ended question:

Versatile lad, that; the oboe’s his instrument really. (Amis 7)

Šikovný chlapec, že? Vlastně hobojista. (Mucha 7)

‘Oh thank you, James, it’s just what I want. Do I look all right?’ (Amis 89)

„Děkuji, Jamesi, to mi udělá dobře. Prosím vás, jak vypadám?“ (Mucha 73)

I thought you’d both gone off your heads just now. (Amis 192)

Copak jste se zbláznili?“ (Mucha 153)

52

Another type of changes comprised changes in comparison of adjectives:

Later that night when they had the last houses on the hill, he lay comfortable behind a

brick wall with a hole knocked in the bricks for a loophole and looked across the beautiful

level field of fire they had between them and the ridge the fascists had retired to and

thought, with a comfort that was almost voluptuous, of the rise of the hill with the smashed

villa that protected the left flank. (Hemingway 232)

Obsadili poslední domy na kopci a Robert Jordan pak ležel pozdě večer pohodlně za

cihlovou zdí, do které byla proražena díra pro střílnu, a rozhlížel se po krásném rovném

palebném poli, jež leželo mezi nimi a návrším, za něž se stáhli fašisté, a s téměř

rozkošnickým uspokojením myslel na to, že je z levého boku chrání svah kopce s rozbitou

vilou. (Valja 228–229)

A love of learning (other than genealogical lore) was far from general among them, but

there remained still a few in the older families who studied their own books, and even

gathered reports of old times and distant lands from Elves, Dwarves, and Men. (Tolkien 2)

Láska k učenosti (s výjimkou rodosloví) nebyla mezi nimi vůbec běžná, ale ve starých

rodinách se našli i tací, kteří dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali zprávy o

starých časech a dalekých krajích od elfů, trpaslíků a lidí. (Pošustová 12)

There were also shifts in the translation of tenses, some of which might have been a

mistake but some of them were apparently intentional and presented the text with more

immediacy, in the actual view of the character.

This was the boy he had waited ten years for. (Steel 10)

Je to určitě chlapec, na kterého čeká celých deset let. (Hauserová 8)

Control was caving like weathered ground. The blood roared in his ears. (Erdrich 181)

Veškeré sebeovládání povoluje jako sypká zem. Hučí mu v uších. (Jindrová-Špilarová 159)

53

In one case, the second conditional was translated as the first conditional, increasing

immediacy as well:

If he came through the screen she could poke him with the playing end. (Erdrich 184)

Jestli tu síť prorazí, může do něho širším koncem šťouchnout. (Jindrová-Špilarová 162)

And lastly, there was a curious case of change in gender:

Chuchundra sat down and cried till the tears rolled off his whiskers. “I am a very poor

man,” he sobbed. (Kipling 193)

Čhačhúndra se dala do usedavého pláče, až se jí slzy jako hráchy kutálely z fousků. „Jsem

ubožačka,“ vzlykala. (Skoumalovi 86)

3.5.1.13 Replacing Creative Items with Standard Items

Creative items in my corpus were of two kinds: creative names and creative or

unusual collocations. With creative names, the translation was considered unmarked if they

were either transcribed, in case they did not bear a meaning, or if a new creative item was

formed in the translation as well and the connotation was preserved. In the first example,

there is a name of a wood. The form of the name follows the way in which sovereigns’

names are formed. The translator preserved the meaning but not the creative form:

Their earliest tales seem to glimpse a time when they dwelt in the upper vales of Anduin,

between the eaves of Greenwood the Great and the Misty Mountains. (Tolkien 3)

Jejich nejstarší zkazky zřejmě zachycují dobu, kdy přebývali v dolinách horního toku řeky

Anduiny, mezi Velkým zeleným hvozdem a Mlžnými horami. (Pošustová 13)

The second example shows replacement of an unusual collocation with a standard,

neutral one:

The crowbar was in his lap in case she came to life again. He held it, fusing his hands to

the iron to keep them still. (Erdrich 181)

54

Páčidlo měl na klíně pro případ, že by zase obživla. Svíral ho, ruce tiskl k železu, aby se

mu netřásly. (Jindrová- Špilarová 159)

3.5.1.14 Omissions

Although omission is generally mentioned as an option for cases of non-equivalence

and would thus be supposed to appear with low frequency, the occurrences in my corpus

were more likely caused by inobservance when reorganizing the text or were simply

omitted as perhaps not important, or for stylistic preference. Similarly to additions, most

occurrences were single words:

Perhaps these were the only ordinary clothes she had, in which case he oughtn’t to have let

her give him that pound for the taxi. She smiled at him and joined him on the step. (Amis

191)

Možná, že jiné šaty nemá, a v tom případě neměl dovolit, aby mu dala libru na taxi. Usmála

se a zastavila se u něho na schodech. (Mucha 152)

However, also larger omissions appeared, even omissions of sentences, probably

because of inobservance as there is no other reason not to translate them, on the contrary,

with the second example, a part of a dialogue is lost:

There was small hope now of solving the mystery of Father Baddeley's summons. It was as

if, living in Father Baddeley's cottage, sleeping in his bed, Dalgliesh had absorbed

something of his personality. He could almost believe that he smelt the presence of evil.

(James 206)

Teď už se nedalo příliš doufat, že přijde na kloub záhadě, proč ho otec Baddeley povolal.

Málem věřil, že cítí přítomnost zlého. (Šmoldas 226)

‘Our names and our business are our own, and this does not seem a good place to

discuss them,’ said Frodo, not liking the look of the man or the tone of his voice.

55

‘Your business is your own, no doubt,’ said the man; ‘but it’s my business to ask

questions after nightfall.’

‘We are hobbits from Buckland, and we have a fancy to travel and to stay at the inn

here,’ put in Merry. (Tolkien 148)

„Naše jména a naše záležitostí jsou naše věc a tady o nich nemám chuť vykládat,“ řekl

Frodo, kterému se nelíbil ani muž, ani tón jeho hlasu.

Jsme hobiti z Rádovska a máme chuť cestovat a pobýt tady v hostinci,“ vložil se do toho

Smíšek. (Pošustová 147)

The Shire-hobbits referred to those of Bree, and to any others that lived beyond the

borders, as Outsiders, and took very little interest in them, considering them dull and

uncouth. (Tolkien 147)

Hobiti z Kraje mluvili o hobitech z Hůrky jako o Venkovských a pramálo se o ně zajímali.

Považovali je za nudné a nevychované. (Pošustová 146)

Occasionally, there were omissions in indirect speech that introduced direct speech:

“He swam far down the Waingunga to cut that off,” said Gray Brother. (Kipling 112)

„Plaval kus po Vainganze a tak ji zahladil.“ (Skoumalovi 54)

‘I’ll just go and bring the car round,’ Welch said. ‘I’d quite forgotten we were going out,

you see, or I wouldn’t have garaged it. I shan’t be a minute.’ (Amis 191)

„Počkejte, půjdu pro vůz. Zapomněl jsem, že pojedeme do divadla, jinak bych ho nebyl

dával do garáže. Hned jsem tady.“ (Mucha 152)

3.5.1.15 Unjustified Choices

Occurrences in this category were unexpectedly frequent. Some of the cases are

only explicable by inobservance:

56

He stopped at a nearby pub for a luncheon of cheese and beer, drove quickly back to Hope

Cottage, changed into slacks and windcheater and set off eastwards along the cliffpath.

(James 206)

Stavil se v blízké hospodě na trochu sýra a na pivo, zajel zpátky do Hope Cottage, převlékl

se do tepláků a větrovky a vyrazil po pěšině podél útesu na jih. (Šmoldas 225)

He fought with the Lafayette Escadrille, and transferred into the 94th Aero Squadron

when it was formed, flying with Eddie Rickenbacker as his commander. (Steel 9)

Bojoval s Lafayettovou eskadrou, a když vznikla 24. letecká eskadra, přešel do ní a létal

pod velitelem Eddie Rickenbackerem. (Hauserová 6)

We need not walk into Shere Khan’s mouth. (Kipling 108)

Nač mluvit přímo před Šér Chánovou tlamou. (Skoumalovi 52)

There was also an unexpectedly large group of mistranslations caused by incorrect

conversion or incorrect rounding of units, most of which were produced by Hauserová:

When Pat O'Malley first saw it in the fall of 1918, those seventy-nine barren acres were

the prettiest sight he had ever seen. (Steel 7)

Když ale Pat O'Malley na podzim 1918 poprvé uviděl těchto čtyřicet hektarů pusté země,

měl pocit, že v životě nespatřil nic hezčího. (Hauserová 5)

Robert Jordan took out two leaves from his notebook and with his knife cut an inch from

the end of his pencil. (Hemingway 76)

Robert Jordan vytrhl ze zápisníku dva listy a nožem uřízl z tužky asi dvoucentimetrový

kousek. (Valja 76)

With many other cases, the mistranslation was caused by misunderstanding. In the

following example, the man whose thoughts are described is a war veteran and had been

57

injured by shrapnel. He is watching a girl with a bundle and he is afraid that the bundle

may explode, however, the translator understood it differently:

The girl did not look stupid. She only looked young. She turned away. He thought that she

might walk off carrying that bundle. She could go anywhere. Possibility of danger.

Contents of bundle that could rip through flesh and strike bone. (Erdrich 134)

Dívka nevypadala hloupě. Vypadala jenom mladě. Odvrátila se. Pomyslel si, že by mohla s

tím uzlíkem v ruce odejít. Bůhvíkam. Neví o nebezpečí. Co kdyby jí ten raneček rozerval

maso a roztříštil kosti. (Jindrová-Špilarová 121)

Some wordings were marked by interference:

‘This is a very difficult matter, Dixon, you see. There’s a great deal, a lot of things

you’ve got to keep in mind.’ (Amis 86)

„Víte, je to složitá záležitost. Ohromná spousta okolností přichází v úvahu.“ (Mucha 70)

With other cases, the collocation created was inappropriate or even non-sense:

Mowgli went through the village street in the dawn, sitting on the back of Rama, the great

herd bull; and the slaty-blue buffaloes, with their long, backward-sweeping horns and

savage eyes, rose out of their byres, one by one, and followed him, and Mowgli made it

very clear to the children with him that he was the master. (Kipling 107)

Jeden po druhém se za ním z chlévů trousili břidlicově šedí buvoli s dlouhými zahnutými

rohy a neurvalýma očima. (Skoumalovi 52)

Mowgli drove them on to the edge of the plain where the Waingunga River came out of the

jungle; then he dropped from Rama’s neck, trotted off to a bamboo clump, and found Gray

Brother. (Kipling 107)

Mauglí je zahnal až na pokraj planiny, kde z džungle vytéká Vainganga. Slezl Rámovi ze

šíje, rozběhl se k bambusovému křoví a tam zastihl Šedáka. (Skoumalovi 52)

58

He hooked his arm, inviting her to enter, and she did so without hesitation, thinking only

that she might tip down one or two with him and then get her bags to meet the bus.

(Erdrich 1)

Kývl na ni, aby šla dál, a ona bez váhání vstoupila a pomyslela si jenom, že si s ním dá

nějakou sklenici a pak si vyzvedne rance a půjde na autobus. (Jindrová-Špilarová 7)

There was also one occurrence where, in the original, the wording produced a

particular sound effect – the character invented his own words for a tune he heard and the

words miscall another person – and to emphasise the rhythm, some of the syllables were

highlighted by italics. The translation, however, neither preserved the sound effect nor the

meaning of the words or even the italics:

Going down the stairs towards the Common Room, where coffee would now be available,

he articulated these words behind closed lips: ‘You ignorant clod, you stupid old sod, you

havering slavering get...’ (Amis 87)

Nyní, zatím co šel po schodech dolů do klubovny, kde se právě podávala káva, cedil si text

skrze skřípající zuby: „Pitomče pitomá, hloupá, omezená, blboune, vrtáku, vole...“

(Mucha 72)

And with some cases, the translator simply resorted to inventing the meaning:

The rest went to purchase a beat-up little Curtiss Jenny, it was war surplus, a two-seater

plane with dual controls, and he used it to teach flying to the rare visitor who could afford a

lesson or two, to fly a passenger to Chicago now and then, or take small cargo loads to

anywhere they had to be flown to. (Steel 7)

Zbytek padl na koupi opotřebovaného letadélka značky Curtiss Jenny, pocházejícího

z válečných přebytků. Bylo to letadlo se dvěma sedadly a dvojím řízením, které Pat

používal v tom případě, když se vzácně naskytl zájemce, který si mohl dovolit zaplatit

jednu nebo dvě lekce pilotování. Občas jím také dopravil nějakého cestujícího do Chicaga

nebo převážel menší náklady na různá odlehlá místa. (Hauserová 5)

59

She worked in silence for a while after, seeing something that might become a pattern,

approaching and retreating from the strength of her own design. (Erdrich 183)

Chvíli pracovala tiše a vynořovalo se před ní něco, co jí vlastně tvořivá síla přibližovala,

z čeho by mohl vzniknout určitý tvar. (Jindrová-Špilarová 161)

3.5.2 Number of Occurrences Found in the Analysis

For the number of occurrences of individual features, see tables 3 – 9. There is one

table for each literary work which includes results for its three subparts. The results are

expressed as a number of occurrences, and additionally, since the sections are not of

exactly the same length, as a frequency per 1,000 words of source text, rounded to two

decimal places.

Now, from the results one can see that the use of more explicit vocabulary,

omissions and additions were far the most frequent features with all the translations,

followed by changes in connectives, unjustified choices, use of simplified vocabulary and

punctuation changes. Other changes show low frequency. That is probably because these

occurrences are more source text dependent than the more frequent ones.

It can also be stated that there are significant differences between the translators and

the choices they make – compare the results for additions between the translations of The

Fellowship of the Ring and of Wings; or punctuation changes between Love Medicine and

The Black Tower; or changes in connectives between The Fellowship of the Ring and

Wings; or unjustified choices or omissions between For Whom the Bell Tolls and Lucky

Jim, or use of simplified vocabulary between The Fellowship of the Ring and The Black

Tower.

60

Table 3 – Occurrences in the Translation of Lucky Jim

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2

Feature Frequency

Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

punctuation changes 21 13.82 4 2.67 6 3.98

changes in connectives

26 17.12 15 10.00 9 5.97

additions 35 23.04 46 30.67 21 13.93

use of more explicit vocabulary

44 28.97 45 30.00 28 18.67

use of simplified vocabulary

22 14.48 7 4.67 14 9.29

implicitation 1 0.66 1 0.67 0 0.00

substitution 0 0.00 0 0.00 0 0.00

simplification of syntax

8 5.27 5 3.33 1 0.67

avoiding repetition 2 1.32 1 0.67 1 0.67

changes in textual organization

6 3.95 12 8.00 7 4.64

changes in register 1 0.66 1 0.67 0 0.00

changes in grammar 3 1.97 6 4.00 3 1.99

replacing creative items with standard items

0 0.00 1 0.67 1 0.67

omissions 48 31.60 38 25.33 48 31.85

unjustified choices 24 15.80 22 14.67 15 9.95

61

Table 4 – Occurrences in the Translation of Love Medicine

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2

Feature Frequency

Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

punctuation changes 3 2.00 3 1.98 1 0.67

changes in connectives

25 16.64 12 7.91 16 10.67

additions 27 17.98 27 17.80 29 19.33

use of more explicit vocabulary

53 35.29 40 26.37 32 21.33

use of simplified vocabulary

10 6.66 21 13.84 8 5.33

implicitation 2 1.33 1 0.66 0 0.00

substitution 0 0.00 0 0.00 0 0.00

simplification of syntax

0 0.00 4 2.64 3 2.00

avoiding repetition 1 0.66 0 0.00 1 0.67

changes in textual organization

2 1.33 6 3.96 6 4.00

changes in register 3 2.00 3 1.98 1 0.67

changes in grammar 6 3.99 3 1.98 5 3.33

replacing creative items with standard items

3 2.00 1 0.66 2 1.33

omissions 12 8.00 13 8.57 22 14.67

unjustified choices 10 6.66 9 5.93 11 7.33

62

Table 5 – Occurrences in the Translation of For Whom the Bell Tolls

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2

Feature Frequency

Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

punctuation changes 6 3.96 0 0.00 1 0.66

changes in connectives

12 7.93 13 8.61 8 5.30

additions 25 16.51 28 18.56 14 9.28

use of more explicit vocabulary

32 21.14 32 21.21 38 25.20

use of simplified vocabulary

3 1.98 7 4.64 8 5.30

implicitation 3 1.98 0 0.00 1 0.66

substitution 0 0.00 2 1.33 0 0.00

simplification of syntax

0 0.00 0 0.00 0 0.00

avoiding repetition 2 1.32 0 0.00 0 0.00

changes in textual organization

6 3.96 3 1.99 5 3.32

changes in register 0 0.00 0 0.00 1 0.66

changes in grammar 11 7.27 2 1.33 3 1.99

replacing creative items with standard items

0 0.00 0 0.00 0 0.00

omissions 11 7.27 8 5.30 8 5.30

unjustified choices 1 0.66 5 3.31 6 3.98

63

Table 6 – Occurrences in the Translation of The Black Tower

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2

Feature Frequency

Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

punctuation changes 20 13.10 19 12.56 11 7.32

changes in connectives

22 14.41 14 9.25 9 5.99

additions 54 35.36 37 24.45 30 19.97

use of more explicit vocabulary

40 26.20 55 36.35 41 27.30

use of simplified vocabulary

8 5.24 25 16.52 14 9.32

implicitation 0 0.00 0 0.00 1 0.67

substitution 0 0.00 2 1.32 2 1.33

simplification of syntax

9 5.89 3 1.98 3 2.00

avoiding repetition 1 0.65 3 1.98 1 0.67

changes in textual organization

5 3.27 10 6.61 7 4.66

changes in register 1 0.65 2 1.32 0 0.00

changes in grammar 9 5.89 10 6.61 3 2.00

replacing creative items with standard items

1 0.65 0 0.00 0 0.00

omissions 13 8.51 22 14.54 23 15.31

unjustified choices 6 3.93 16 10.58 9 5.99

64

Table 7 – Occurrences in the Translation of The Jungle Book

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2

Feature Frequency

Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

punctuation changes 11 7.28 7 4.62 11 7.25

changes in connectives

16 10.59 33 21.77 25 16.47

additions 25 16.55 26 17.15 20 13.18

use of more explicit vocabulary

46 30.44 50 32.98 40 26.36

use of simplified vocabulary

17 11.25 16 10.55 11 7.25

implicitation 3 1.99 1 0.66 3 1.98

substitution 0 0.00 0 0.00 0 0.00

simplification of syntax

7 4.63 15 9.89 9 5.93

avoiding repetition 0 0.00 0 0.00 0 0.00

changes in textual organization

11 7.28 12 7.92 8 5.27

changes in register 6 3.97 1 0.66 0 0.00

changes in grammar 5 3.31 9 5.94 7 4.61

replacing creative items with standard items

0 0.00 0 0.00 0 0.00

omissions 34 22.50 34 22.43 31 20.44

unjustified choices 7 4.63 24 15.83 15 9.89

65

Table 8 – Occurrences in the Translation of Wings

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2

Feature Frequency

Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

punctuation changes 3 1.98 1 0.66 4 2.64

changes in connectives

30 19.78 23 15.25 31 20.44

additions 72 47.46 66 43.77 80 52.74

use of more explicit vocabulary

54 35.60 80 53.05 59 38.89

use of simplified vocabulary

16 10.55 13 8.62 8 5.27

implicitation 5 3.30 2 1.33 2 1.32

substitution 4 2.64 2 1.33 1 0.66

simplification of syntax

10 6.59 13 8.62 2 1.32

avoiding repetition 3 1.98 2 1.33 2 1.32

changes in textual organization

11 7.25 4 2.65 5 3.30

changes in register 1 0.66 3 1.99 1 0.66

changes in grammar 4 2.64 4 2.65 6 3.96

replacing creative items with standard items

1 0.66 0 0.00 0 0.00

omissions 18 11.87 20 13.26 26 17.14

unjustified choices 18 11.87 12 7.96 23 15.16

66

Table 9 – Occurrences in the Translation of The Fellowship of the Ring

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2

Feature Frequency

Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

Frequency Frequency per 1000 words

punctuation changes 13 8.55 10 6.60 20 13.13

changes in connectives

9 5.92 18 11.88 2 1.31

additions 13 8.55 5 3.30 7 4.60

use of more explicit vocabulary

22 14.47 18 11.88 17 11.16

use of simplified vocabulary

5 3.29 12 7.92 3 1.97

implicitation 0 0.00 1 0.66 0 0.00

substitution 0 0.00 0 0.00 0 0.00

simplification of syntax

1 0.66 6 3.96 5 3.28

avoiding repetition 0 0.00 1 0.66 0 0.00

changes in textual organization

4 2.63 2 1.32 3 1.97

changes in register 1 0.66 0 0.00 0 0.00

changes in grammar 7 4.61 2 1.32 1 0.66

replacing creative items with standard items

3 1.97 0 0.00 0 0.00

omissions 10 6.58 34 22.44 24 15.76

unjustified choices 8 5.26 8 5.28 10 6.57

67

In some of the translations, there are also significant differences in the number of

occurrences within the two comparative sections of one translation, for example, see table

3, additions and use of more explicit vocabulary; table 4, use of simplified vocabulary;

table 5, additions; table 6, changes in grammar; table 7, unjustified choices; or table 8,

additions and use of more explicit vocabulary.

As far as the differences between the beginnings of the translations and their latter

parts are concerned, which is the focus of this thesis, I can state that the results of my

analysis do not show any differences that would be universal for all the translations under

analysis. However, certain tendencies could be identified with some of the translations.

Perhaps the most important feature showing differences in the translators’ approach

were changes in connectives, which showed some difference in four out of seven of the

translations. Three of them, the translations of Lucky Jim, Love Medicine and The Black

Tower, show a significant decrease in the number of occurrences of this feature in both

comparative sections. A possible explanation is that the translators consciously try to

support the relations between the sentences to make the beginning easier to follow for the

reader by pushing the text forward. Another explanation may be that the translators are not

yet pushed by their time schedule for completing the translation and by observing the

deadline and can simply afford to spend more time on making changes. With the

translation of The Jungle Book, on the other hand, there was a significant increase in

occurrences of this feature with both comparative sections. There the explanation may be

that the translators simply felt more free to deviate from the original text and follow their

preference than when translating the beginning.

68

The translations of For Whom the Bell Tolls, The Black Tower, Lucky Jim and

Wings show two opposing tendencies in the use of simplified vocabulary. The first two of

them show an increase, while the other two show a decrease. While the first tendency can

be explained by a certain lack of effort in looking for appropriate equivalents in the latter

phases of working on the translation due to time pressure and perhaps tiredness, the other

one is hard to find an explanation for.

Similar opposition of tendencies can be traced in the simplification of syntax with

the translations of Love Medicine, The Jungle Book, The Fellowship of the Ring, Lucky

Jim and The Black Tower. While with the first three of them, there is an increase, with the

last two, there is a decrease. The explanation for the first tendency can be that the

translators felt more free to opt for the choice they preferred stylistically in the latter parts

of the book. The explanation of the opposite tendency may paradoxically be stylistic

preference as well – both authors of the English originals tend to use long, complicated

sentences that often have to be reformulated, and when reformulating them, the translators

may cut them as well, especially if the sentences contain semicolons, which are frequent

with both of the authors and which the translators generally try to avoid – that can also be

seen in the number of punctuation changes in these two translations. Thus it is likely that

the translators consciously adapt the text to what is standard for the reader when translating

the beginning.

Another apparent tendency concerned omissions. With two of the translations, those

of The Black Tower and The Fellowship of the Ring, a significant increase in the number

of occurrences can be seen, and with the translation of Wings, the increase is lower but is

still there. For me, the possible explanation is that losses in the opening situation are less

69

acceptable than in other parts as the beginning is the basis for further development of the

story, but on the other hand, see table 3 for extensive omissions in the beginning of the

translation of Lucky Jim. And again, this tendency may also be connected with the time

available for working on the part and therefore lower probability of overlooking. With the

translation of For Whom the Bell Tolls, however, there is a slight decrease in this feature.

With three of the translations, those of For Whom the Bell Tolls, The Black Tower

and The Jungle Book, there is an increase in the number of unjustified choices in their

latter parts. This tendency, in my opinion, is unconscious, as one can hardly expect the

translators to make mistakes on purpose. The explanation may again be the time available

for working on the respective parts, less attention paid to the text and also tiredness.

With the translations of Love Medicine and The Fellowship of the Ring, the

occurrence of the use of more explicit vocabulary decreases in both comparative sections,

with the first one of them significantly. Similarly to changes in connectives, the translators

may be trying to push the text forward and make it clear for the reader.

Comparative sections of the translations of The Black Tower and The Fellowship of

the Ring show a decrease in the number of additions. I again suppose the translators make

additions to “enrich” and explicitate the text to attract the reader.

In the translations of For Whom the Bell Tolls and The Fellowship of the Ring,

there were considerably more changes in grammar in their beginnings. In the first case,

these were mostly changes in tenses, which made the events more actual, and in the second

one, most of the changes were from the plural to the singular, which made the impression

of the information less general.

70

The last difference between the beginnings and the comparative sections was in

changes of textual organization. In the translation of Wings, it decreased of more than one

half. Again, I think the translator was trying to adapt the beginning more to the

expectations of the Czech reader. In the translation of Love Medicine and The Black

Tower, there was an increase in that feature, and again, I think this might have been the

opposing tendency – to stick more with the text when translating beginnings and then

opting for choices the translators preferred.

If assessed according to the total number of changes shown in table 10, in three out

of seven translations, the highest number of changes is in their beginnings, with one of

them, the number for the three sections is virtually constant, and with three of the

translations, the highest frequency of changes is in the first comparative section. With six

out of seven translations, the lowest number of changes is with the second comparative

section. The numbers show that the translators’ approach is subject to change in various

phases of their work and that with several of them the number of changes they make

decreases in the course of their work, while with others their tendency to make changes

reaches its peak in the middle phase.

To sum up the findings for each of the translations, in the translation of Lucky Jim,

the highest number of changes was in its beginning, and the beginning also differed in the

number of punctuation changes, changes in connectives, use of simplified vocabulary and

simplification of syntax, all of the changes being more frequent there.

In the translation of Love Medicine, the number of changes was highest in its

beginning, together with changes in connectives and use of more explicit vocabulary. On

71

the other hand, simplification of syntax and changes in textual organization were more

frequent in the comparative sections.

Table 10 – Total Number of Occurrences in the Translations

Beginning Comparative section 1 Comparative section 2

Title Count

Frequency per 100 words

Count Frequency per 100 words

Count Frequency per 100 words

Lucky Jim 241 158.66 204 136.00 154 102.19

Love Medicine

157 104.53 143 94.26 138 92.00

For Whom the Bell Tolls

112 73.98 101 66.93 93 61.67

The Black Tower

189 123.77 218 144.08 154 102.53

The Jungle book

188 124.42 228 150.40 180 118.66

Wings 250 164.80 245 162.47 250 164.80

The Fellowship of the Ring

98 64.47 117 77.23 92 60.41

In the translation of For Whom the Bell Tolls, the number of changes was also

highest in its beginning, together with the number of punctuation changes, changes in

grammar and omissions, while the number of unjustified choices rose with the comparative

sections.

In the translation of The Black Tower, the changes were most numerous in the first

comparative part. The beginning differed in the number of changes in connectives,

additions and simplification of syntax, where it was higher than in the comparative

sections, and in the number of omissions and use of simplified vocabulary, which was

lower than in the comparative sections.

72

In the translation of The Jungle Book, the changes were most numerous in the first

comparative section. The beginning differed in the number of changes in connectives,

simplification of syntax, changes in grammar and unjustified choices, all of which were

higher in the comparative sections.

The translation of Wings showed virtually a homogeneous number of changes in its

sections. Its beginning differed from the comparative sections in the number of occurrences

of the use of simplified vocabulary and changes in grammar, which was higher there, and

in the number of omissions, which rose with the comparative sections.

In the translation of The Fellowship of the Ring, changes were most frequent in the

first comparative part. The beginning differed from the comparative parts in the number of

additions, use of more explicit vocabulary and changes in grammar, which was higher there

than in the comparative sections, and in the number of simplifications of syntax and

omissions, which was higher in the comparative sections.

73

4. CONCLUSION Based on the results of my analysis, I can claim that there is no feature that would

be shared universally by the beginnings of all translations under analysis.

However, in each translation, there were at least three features in which the

beginning differed from the latter sections, and that with three out of seven translations, the

highest total occurrence of the features analysed was in their opening parts.

The beginnings of translations differed from the latter parts in the frequency of

punctuation changes, changes in connectives, additions, use of more explicit vocabulary,

use of simplified vocabulary, simplification of syntax, changes in textual organization,

changes in grammar, omissions and unjustified choices.

Some of the differences are likely to be a result of a conscious strategy, some are

almost definitely unconscious.

The translators tend to treat the opening parts of the texts they are translating

differently and with more attention, and they are more inclined to adapt the text in a way

that is in favour of the effect on the reader.

74

5. WORKS CITED

Primary Works:

Amis, Kingsley. Lucky Jim. London: Victor Gollanz Ltd, 1957.

Erdrich, Louise. Love Medicine. New York: Bantam Books, 1989.

Hauserová, Eva, trans. Křídla. By Danielle Steel. Praha: Ikar Praha, 1998.

Hemingway, Ernest. For Whom the Bell Tolls. Harmondsworth: Penguin, 1963.

James, Phyllis Dorothy. The Black Tower. London: Penguin Books, 1989.

Jindrová-Špilarová, Alena, trans. Čarování s láskou. By Louise Erdrich. Praha: Odeon;

Argo, 1994.

K2: Parallel Corpus of English and Czech Texts. CD-ROM. Brno, Czech Republic:

Masaryk University, Faculty of Arts, Department of English and American Studies,

1997.

Kipling, Rudyard. The Jungle Book. New York: The Century Co., 1909. Online. Electronic

Text Center, University of Virginia Library. Internet. 16 Jun. 2007. Available:

<http://etext.virginia.edu/toc/modeng/public/KipJung.html>

Mucha, Jiří, trans. Šťastný Jim. By Kingsley Amis. Praha: Odeon, 1970.

Pošustová, Stanislava, trans. Pán prstenů I – Společenstvo prstenu. By John Ronald Reuel

Tolkien. Praha: Mladá Fronta, 1993.

Skoumalovi, Aloys and Hana, trans. Kniha džunglí. By Rudyard Kipling. Praha: Odeon

1976.

Steel, Danielle. Wings. London: Corgi Books, 1995.

Šmoldas, Ivo, trans. Černá věž. By Phyllis Dorothy James. Praha: Československý

spisovatel, 1992.

75

Tolkien, John Ronald Reuel. The Lord of the Rings. London: Harper Collins Publishers,

2001.

Valja, Jiří, Trans. Komu zvoní hrana. By Ernest Hemingway. Ed. Marie Fojtová. Praha:

Odeon, 1970.

Secondary Works:

Baker, Mona. In Other Words: A Coursebook on Translation. London : Routledge, 1992.

Databáze českého uměleckého překladu po roce 1945. Apr 2007. Obec překladatelů.

27 Jun 2007. <http://www.obecprekladatelu.cz/DUP02.htm>

Dočekalová, Markéta. Tvůrčí psaní pro každého. Praha: Grada Publishing, 2006.

Eastman, Richard M. A Guide to the Novel. San Francisco: Chandler Publishing Company,

1965.

Hrdlička, František. Průvodce po literárním řemesle. Praha: Votobia, 2004.

Klaudy, Kinga. “Explicitation.” Routledge Encyclopedia of Translation Studies. Ed.Mona

Baker, and Kirsten Malmkjaer. London: Routledge, 1998. 80–84

Laviosa-Braithwaite, Sara. “Universals of Translation.” Routledge Encyclopedia of

Translation Studies. Ed.Mona Baker, and Kirsten Malmkjaer. London: Routledge,

1998. 288–291

Levý, Jiří. Umění překladu. Praha : Ivo Železný, 1998.

Toury, Gideon. Descriptive Translation Studies and Beyond. Amsterdam : John Benjamins

Publishing Company, 1995.

76

7. APPENDICES

List of Appendices: Appendix 1 – Lucky Jim – beginning Appendix 2 – Lucky Jim – comparative section 1 Appendix 3 – Lucky Jim – comparative section 2 Appendix 4 – Šťastný Jim – beginning Appendix 5 – Šťastný Jim – comparative section 1 Appendix 6 – Šťastný Jim – comparative section 2 Appendix 7 – Love Medicine – beginning Appendix 8 – Love Medicine – comparative section 1 Appendix 9 – Love Medicine – comparative section 2 Appendix 10 – Čarování s láskou – beginning Appendix 11 – Čarování s láskou – comparative section 1 Appendix 12 – Čarování s láskou – comparative section 2 Appendix 13 – For Whom the Bell Tolls – beginning Appendix 14 – For Whom the Bell Tolls – comparative section 1 Appendix 15 – For Whom the Bell Tolls – comparative section 2 Appendix 16 – Komu zvoní hrana – beginning Appendix 17 – Komu zvoní hrana – comparative section 1 Appendix 18 – Komu zvoní hrana – comparative section 2 Appendix 19 – The Black Tower – beginning Appendix 20 – The Black Tower – comparative section 1 Appendix 21 – The Black Tower – comparative section 2 Appendix 22 – Černá věž – beginning Appendix 23 – Černá věž – comparative section 1 Appendix 24 – Černá věž – comparative section 2 Appendix 25 – The Jungle Book – beginning Appendix 26 – The Jungle Book – comparative section 1 Appendix 27 – The Jungle Book – comparative section 2 Appendix 28 – Kniha džunglí – beginning Appendix 29 – Kniha džunglí – comparative section 1 Appendix 30 – Kniha džunglí – comparative section 2 Appendix 31 – Wings – beginning Appendix 32 – Wings – comparative section 1 Appendix 33 – Wings – comparative section 2 Appendix 34 – Křídla – beginning Appendix 35 – Křídla – comparative section 1 Appendix 36 – Křídla – comparative section 2 Appendix 37 – The Fellowship of the Ring – beginning Appendix 38 – The Fellowship of the Ring – comparative section 1 Appendix 39 – The Fellowship of the Ring – comparative section 2 Appendix 40 – Společenstvo prstenu – beginning Appendix 41 – Společenstvo prstenu – comparative section 1 Appendix 42 – Společenstvo prstenu – comparative section 2

Appendix 1 Lucky Jim – Beginning ‘THEY made a silly mistake, though,’ the Professor of History said, and his smile, as Dixon watched,

gradually sank beneath the surface of his features at the memory. ‘After the interval we did a little piece by Dowland,’ he went on; ‘for recorder and keyboard, you know. I played the recorder, of course, and young Johns...’ He paused, and his trunk grew rigid as he walked; it was as if some entirely different man, some impostor who couldn’t copy his voice, had momentarily taken his place; then he went on again: ‘... young Johns played the piano. Versatile lad, that; the oboe’s his instrument really. Well anyway, the reporter chap must have got the story wrong or not been listening, or something. Anyway, there it was in the Post as large as life: Dowland, yes, they’d got him right; Messrs. Welch and Johns, yes; but what do you think they said then?’

Dixon shook his head. ‘I don’t know, Professor, ’ he said in sober veracity. No other professor in Great Britain, he thought, set such store by being called Professor.

‘Flute and piano.’ ‘Oh?’ ‘Flute and piano; not recorder and piano.’ Welch laughed briefly. ‘Now a recorder, you know, isn’t

like a flute, though it’s the flute’s immediate ancestor, of course. To begin with, it’s played, that’s the recorder, what they call á bec, that’s to say you blow into a shaped mouthpiece like that of an oboe or a clarionet, you see. A present-day flute’s played what’s known as traverso, in other words you blow across a hole instead of...’

As Welch again seemed becalmed, even slowing further in his walk, Dixon relaxed at his side. He’d found his professor standing, surprisingly enough, in front of the Recent Additions shelf in the College Library, and they were now moving diagonally across a small lawn towards the front of the main building of the College. To look at, but not only to look at, they resembled some kind of variety act: Welch tall and weedy, with limp whitening hair, Dixon on the short side, fair and round-faced, with an unusual breadth of shoulder that had never been accompanied by any special physical strength or skill. Despite this over-evident contrast between them, Dixon realised that their progress, deliberate and to all appearance thoughtful, must seem rather donnish to passing students. He and Welch might well be talking about history, and in the way history might be talked about in Oxford and Cambridge quadrangles. At moments like this Dixon came near to wishing that they really were. He held on to this thought until animation abruptly gathered again and burst in the older man, so that he began speaking almost in a shout, with a tremolo imparted by unshared laughter:

‘There was the most marvellous mix-up in the piece they did just before the interval. The young fellow playing the viola had the misfortune to turn over two pages at once, and the resulting confusion... my word...’

Quickly deciding on his own word, Dixon said it to himself and then tried to flail his features into some sort of response to humour. Mentally, however, he was making a different face and promising himself he’d make it actually when next alone. He’d draw his lower lip in under his top teeth and by degrees retract his chin as far as possible, all this while dilating his eyes and nostrils. By these means he would, he was confident, cause a deep dangerous flush to suffuse his face.

Welch was talking yet again about his concert. How had he become Professor of History, even at a place like this? By published work? No. By extra good teaching? No in italics. Then how? As usual, Dixon shelved this question, telling himself that what mattered was that this man had decisive power over his future, at any rate until the next four or five weeks were up. Until then he must try to make Welch like him, and one way of doing that was, he supposed, to be present and conscious while Welch talked about concerts. But did Welch notice who else was there while he talked, and if he noticed did he remember, and if he remembered would it affect such thoughts as he had already? Then, abruptly, with no warning, the second of Dixon’s two predicaments flapped up into consciousness. Shuddering in his efforts to repress a yawn of nervousness, he asked in his flat northern voice: ‘How’s Margaret these days?’

The other’s clay-like features changed indefinably as his attention, like a squadron of slow old battleships, began wheeling to face this new phenomenon, and in a moment or two he was able to say: ‘Margaret.’

‘Yes; I’ve not seen her for a week or two.’ Or three, Dixon added uneasily to himself.

78

‘Oh. She’s recovering very quickly, I think, all things considered. She took a very nasty knock, of course, over that Catchpole fellow, and all the unfortunate business afterwards. It looks to me... It’s her mind that’s suffering now, you see, not her body; physically she’s absolutely fit again, I should say. In fact, the sooner she can get back to some sort of work the better, though it’s really too late, of course, for her to start lecturing again this term. I know she’d like to get down to things again, and I must say I agree. It would help to take her mind off... off...’

Dixon knew all this, and very much better than Welch could hope to, but he felt constrained to say: ‘Yes, I see. I think living with you, Professor, and Mrs. Welch, must have helped her a lot to get out of the wood.’

‘Yes, I think there must be something about the atmosphere of the place, you know, that has some sort of healing effect. We had a friend of Peter Warlock’s down once, one Christmas it was, years ago it must be now. He said very much the same thing. I can remember myself last summer, coming back from that examiners’ conference in Durham. It was a real scorcher of a day, and the train was... well, it...’

After no more than a minor swerve the misfiring vehicle of his conversation had been hauled back on to its usual course. Dixon gave up, stiffening his legs as they reached, at last, the steps of the main building. He pretended to himself that he’d pick up his professor round the waist, squeeze the furry grey blue waistcoat against him to expel the breath, run heavily with him up the steps, along the corridor to the Staff Cloakroom, and plunge the too-small feet in their capless shoes into a lavatory basin, pulling the plug once, twice and again, stuffing the mouth with toilet-paper.

Thinking of this, he only smiled dreamily when, after a pensive halt in the stone-paved vestibule, Welch said he had to go up and collect his ‘bag’ from his room, which was on the second floor. While he waited, Dixon considered how, without provoking Welch to a long-lived, wondering frown, he could remind him of his invitation to come and eat tea at the Welches’ house outside the city. They’d arranged to leave at four o’clock in Welch’s car, and it was now ten past. Dixon felt apprehension lunging at his stomach as he thought of seeing Margaret, whom he was to take out that evening for the first time since she’d cracked up. He forced his attention away on to Welch’s habits as a car-driver, and began trying to nourish outrage as a screen for the apprehension, tapping his long brown shoe loudly on the floor and whistling. It worked for five seconds or less.

How would she behave when they were alone together? Would she be gay, pretending she’d forgotten, or had never noticed, the length of time since he last saw her, gaining altitude before she dipped to the attack? Or would she be silent and listless, apparently quite inattentive, forcing him to drag painfully from small-talk through solicitude to craven promises and excuses? However it began, it would go on in the same way: with one of those questions which could be neither answered nor dodged, with some horrifying confession, some statement about herself which, whether ‘said for effect’ or not, got its effect just the same. He’d been drawn into the Margaret business by a combination of virtues he hadn’t known he possessed: politeness, friendly interest, ordinary concern, a good-natured willingness to be imposed upon, a desire for unequivocal friendship. It had seemed only natural for a female lecturer to ask a junior, though older, male colleague up to her place for coffee, and no more than civil to accept. Then suddenly he’d become the man who was ‘going round’ with Margaret, and somehow competing with this Catchpole, a background figure of fluctuating importance. He’d thought a couple of months earlier that Catchpole was coming along nicely, taking the strain off him, reducing him to the sustainable role of consulting tactician; he’d even rather enjoyed the assumption that he knew something of how these campaigns were conducted. (Amis 7–11)

79

Appendix 2 Lucky Jim – Comparative Section 1 No, he’d just say, quite quietly and very slowly and distinctly, to give Welch a good chance of catching

his general drift: Look here, you old cockchafer, what makes you think you can run a history department, even at a place like this, eh, you old cockchafer? I know what you’d be good at, you old cockchafer...

‘Well, these things aren’t as easy as you might imagine, you know,’ Welch said suddenly. ‘This is a very difficult matter, Dixon, you see. There’s a great deal, a lot of things you’ve got to keep in mind.’

‘I see that, of course, Professor. I just wanted to ask when the decision will be taken, that’s all. If I’m to go, it’s only fair I should be told soon.’ He felt his head trembling slightly with rage as he said this.

Welch’s glance, which had flicked two or three times at Dixon’s face, now dropped to a half-curled up letter on the desk. He muttered: ‘Yes... well... I...’

Dixon said in a still louder voice: ‘Because I shall have to start looking for another job, you see. And most of the schools will have made their appointments for September before they break up in July. So I shall want to know in good time.’

An expression of unhappiness was beginning to settle on Welch’s small-eyed face. Dixon was at first pleased to see this evidence that Welch’s mind could still be reached from the outside; next he felt a momentary compunction at the spectacle of one man disliking to reveal something that would cause pain to another; finally panic engulfed him. What was Welch’s reluctance concealing? He, Dixon, was done for. If so, he would at any rate be able to deliver the cockchafer speech, though he wished his audience were larger.

‘Let you know as soon as anything’s decided,’ Welch said with incredible speed. ‘Nothing is yet.’ Left with nothing to say, Dixon realised how wild a notion the cockchafer speech had been. He’d

never be able to tell Welch what he wanted to tell him, any more than he’d ever be able to do the same with Margaret. All the time he’d thought he was bringing the matter of his probation to a head he’d merely been a winkle on the pin of Welch’s evasion-technique; verbal this time instead of the more familiar physical form, but a technique adapted to meet stronger pressure than he himself could hope to bring to bear on it.

Now, as Dixon had been half expecting all along, Welch produced his handkerchief. It was clear that he was about to blow his nose. This was usually horrible, if only because it drew unwilling attention to Welch’s nose itself, a large, openpored tetrahedron. But when the familiar miraculously-sustained blares beat against the walls and windows, Dixon hardly minded at all; the noise had the effect of changing his mood. Any statement that could be battered out of Welch was invariably trustworthy, so that Dixon was back where he started. But how lovely to be back where he started, instead of out in front where he didn’t want to be. How wrong people always were when they said: ‘It’s better to know the worst than go on not knowing either way.’ No; they had it exactly the wrong way round. Tell me the truth, doctor, I’d sooner know. But only if the truth is what I want to hear.

When he was sure that Welch had finished blowing his nose, Dixon got up and thanked him for their chat almost with sincerity, and the sight of Welch’s ‘bag’ and fishing-hat on a nearby chair, normally a certain infuriant, only made him hum his Welch tune as he went out. This tune featured in the ‘rondo’ of some boring piano concerto Welch had once insisted on playing him on his complicated exponential-horned gramophone. It had come after about four of the huge double-sided red-labelled records, and Dixon had fitted words to it. Going down the stairs towards the Common Room, where coffee would now be available, he articulated these words behind closed lips : ‘You ignorant clod, you stupid old sod, you havering slavering get...’ Here intervened a string of unmentionables, corresponding with an oom-pah sort of effect in the orchestra. ‘You wordy old turdy old scum, you griping old piping old bum...’ Dixon didn’t mind the obscurity of the reference, in ‘piping’, to Welch’s recorder; he knew what he meant.

The examinations were now in progress, and Dixon had nothing to do that morning but turn up at the Assembly Hall at twelve-thirty to collect some scripts. They would contain answers to questions he’d set about the Middle Ages. As he approached the Common Room he thought briefly about the Middle Ages. Those who professed themselves unable to believe in the reality of human progress ought to cheer themselves up, as the students under examination had conceivably been cheered up, by a short study of the Middle Ages. The hydrogen bomb, the South African Government, Chiang Kaishek, Senator McCarthy himself, would then seem a light price to pay for no longer being in the Middle Ages. Had people ever been as nasty, as self

80

indulgent, as dull, as miserable, as cocksure, as bad at art, as dismally ludicrous or as wrong as they’d been in the Middle Age — Margaret’s way of referring to the Middle Ages? He grinned at this last thought, then stopped doing that on entering the Common Room and catching sight of her, pale and heavy-eyed, on her own near the empty fireplace.

Their relations hadn’t altered materially during the ten days or so since the arty week-end. It had taken him the whole of an evening in the Oak Lounge and a great deal of expense and hypocrisy to get her to admit that she still had a grievance against him, and more of the same sorts of commodity to persuade her to define, amplify, discuss, moderate and finally abandon it. For some reason, periodically operative but impossible to name, the sight of her now filled him with affection and remorse. Rejecting coffee in favour of lemon squash, for it was a hot day, he got some from the overalled woman at the serving-table and went through the chatting groups over to Margaret.

She was wearing her arty get-up, but had discarded the wooden beads in favour of a brooch consisting of a wooden letter M. A large envelope full of examination scripts was on the floor beside her chair. A falsetto explosion from the coffeeurn across the room made him start slightly; then he said: ‘Hallo, dear, how are you to-day?’

‘All right, thanks.’ He smiled tentatively. ‘You don’t sound as though you mean that.’ ‘Don’t I? I’m sorry. I’m perfectly all right really.’ She spoke with extraordinary sharpness. Her jaw-

muscles looked tight, as if she was suffering from toothache. Glancing about him, he moved closer, bent forward, and said as gently as he could: ‘Now, Margaret,

please don’t talk like that. It’s quite unnecessary. If you don’t feel too good, tell me about it and I’ll sympathise. If you feel all right that’s fine. Either way we’ll have a cigarette on it. But for God’s sake don’t try to pick a fight with me. I don’t feel like one.’

She moved abruptly on the chair-arm she was sitting on so that her back was to everybody in the room except Dixon, who saw that her eyes were filling with tears. As he hesitated, she gave a loud sob, still looking at him.

‘Margaret, you mustn’t,’ he said in horror. ‘Don’t cry. I didn’t mean it.’ She gave a furious downward wave of her hand. ‘You were quite right,’ she said shudderingly. ‘It

was my fault. I’m sorry.’ ‘Margaret...’ ‘No, I’m the one in the wrong. I bit your head off. I didn’t want to, I didn’t mean to. Everything’s so

bloody this morning.’ ‘Well, tell me about it, then. Dry your eyes.’ ‘You’re the only one that’s nice to me and then I treat you like that.’ However, she took off her

glasses and started blotting her eyes. ‘Never mind about that. Tell me what’s wrong. ‘Oh, nothing. Everything and nothing.’ ‘Did you have another bad night?’ ‘Yes darling I did, and it’s made me terribly sorry for myself, as usual I keep thinking to myself, Oh

hell, what’s the use of anything, especially me?’ ‘Have a cigarette.’ ‘Oh thank you, James, it’s just what I want. Do I look all right? ’ ‘Yes, of course. Just a little tired, that’s all.’ ‘I didn’t get off till gone four. I must go and see the doc and get him to give me something. I can’t go

on like this.’ ‘But didn’t he say you’d got to adjust yourself to doing without anything?’ She looked up at him in something like triumph. ‘Yes, he did. But he didn’t say how I’m going to

adjust myself to doing without sleep.’ ‘Doesn’t anything seem to help?’ (Amis 86–89)

81

Appendix 3 Lucky Jim – Comparative Section 2

He knew now what he’d been trying to conceal from himself ever since the previous morning, what the row with Bertrand had made him temporarily disbelieve: he and Christine would not, after all, be able to eat tea together the following afternoon. If he was going to eat that meal with any female apart from Miss Cutler, it would be not Christine, but Margaret. He remembered a character in a modern novel Beesley had lent him who was always feeling pity moving in him like sickness, or some such jargon. The parallel was apt: he felt very ill.

‘That was about the dance business, was it?’ Margaret asked. ‘Yes. He seemed to resent it all rather.’ ‘I’m not surprised. What was he shouting?’ ‘He was trying to persuade me to keep off the grass.’ ‘As far as she’s concerned?’ ‘That’s right.’ ‘Are you going to?’ ‘Eh?’ ‘Are you going to keep off the grass?’ ‘Yes.’ ‘Why, James?’ ‘Because of you. ‘He’d been expecting a demonstration of some strong feeling or other here, but she only said ‘I think

that’s rather silly of you’ in a neutral tone that wasn’t ostentatiously neutral, but simply neutral. ‘What makes you say that?’ ‘I thought we got all that settled yesterday. I don’t see the point of starting the whole thing over

again.’ ‘It can’t be helped. We’d have started it again some time; it might just as well be now.’ ‘Don’t be ridiculous. You’d have much more fun with her than you ever had with me.’ ‘That’s as may be. The point is that I’ve got to stick to you.’ He said this without bitterness, nor did

he feel any. There was a short silence before she replied: ‘I don’t hold with these renunciations. You’re throwing

her away for a scruple. That’s the action of a fool.’ This time, a minute or more went by before either spoke. Dixon felt that his role in this conversation,

as indeed in the whole of his relations with Margaret, had been directed by something outside himself and yet not directly present in her. He felt more than ever before that what he said and did arose not out of any willing on his part, nor even out of boredom, but out of a kind of sense of situation. And where did that sense come from if, as it seemed, he took no share in willing it? With disquiet, he found that words were forming in his mind, words which, because he could think of no others, he’d very soon hear himself uttering. He got up, thinking that he might go to the window and somehow derive alternative speech from what he saw out of it, but before reaching it he turned and said: ‘It isn’t a matter of scruples; it’s a matter of seeing what you’ve got to do.’

She said clearly: ‘You’re faking this up because you’re frightened of me.’ He looked at her closely for the first time since she’d come back into the room. She was sitting there

with her feet drawn up on the couch and her arms round her knees; her expression was one of intentness. She might have been discussing some academic point on which she was both informed and interested. He noticed that she was wearing much less make-up than usual. ‘Not after yesterday,’ he said. Again he wasn’t conscious of having decided what to say.

‘I don’t know what you mean.’ ‘Never mind. Stop objecting like this. The whole thing’s perfectly straightforward.’ ‘Not as far as I’m concerned, James. I can’t understand you at all.’ ‘Yes you can.’ He went and sat beside her again. ‘Let’s go to the pictures to-night. You can get out

of the theatre. Carol won’t mind, I know.’ ‘I wasn’t going, anyway.’ ‘That’s all right, then.’

82

He reached out and took her hand : she made no movement. There was another pause, during which they heard someone run heavily downstairs into the hall. Margaret glanced at him for a moment, then turned her head away. In a parched sort of voice, she said: ‘All right, I’ll come to the pictures.’

‘Good.’ Dixon felt glad it was over. ‘I’ll go and find Neddy and book a seat in the car. He can get six in all right. You go up and get ready.’

They went out into the hall, where Welch, now wearing a blue serge suit of startlingly extravagant cut, was to be seen admiring his picture. When Margaret said ‘I shan’t be a minute’ and went up the stairs, Dixon reflected that their conversation, whatever its other peculiarities, had reflected an honesty on both sides that their relations had never shown before. That was something, anyway.

Welch’s mouth opened at his approach, no doubt in preparation for some pronouncement beginning ‘The point about child art, of course’, but Dixon got in first by explaining that Margaret would also, if convenient, like a seat in the car. After a very brief visitation from his wondering frown, Welch nodded and walked with Dixon to the front door, which he opened. They went out on to the step. A light breeze was blowing and the sun shone through a thin tissue of cloud. The heat had gone out of the day.

‘I’ll just go and bring the car round,’ Welch said. ‘I’d quite forgotten we were going out, you see, or I wouldn’t have garaged it. I shan’t be a minute.’

He went off’ As he did so, somebody else’s step could be heard on the stairs. Dixon turned round and saw Christine coming towards him wearing a little black bolero, but otherwise dressed exactly as he’d seen her on the arty week-end. Perhaps these were the only ordinary clothes she had, in which case he oughtn’t to have let her give him that pound for the taxi. She smiled at him and joined him on the step. ‘I hope you didn’t have too bad a time with Bertrand,’ she said.

‘Bertrand? Oh... no, it was all right.’ ‘I managed to calm him down after a bit.’ He watched her; she stood with her legs apart and looked very sturdy and confident. The breeze blew

a small lock of fair hair the wrong way, half across the parting. She screwed up her eyes slightly as she faced the sun. It was as if she were about to do something dangerous, important and simple which she knew she could have a creditable shot at whether she succeeded or not. A feeling of grief that was also a feeling of exasperation settled upon Dixon. He looked away over the fields beyond the nearby hedge to where a line of osiers marked the bed of a small stream.

A crowd of rooks, perhaps a couple of hundred, flew towards the house, then, directly above the stream, swerved aside along its course.

About this tea tomorrow, Dixon said, half turning back to Christine. ‘Yes?’ she said, looking a little nervous. ‘What about it?’ As she said this, Welch started up his car

at the side of the house. She added: ‘You needn’t worry. I’ll be there all right.’ Before he could reply she glanced over her shoulder into the hall and shook her finger at him, frowning.

Bertrand came out on to the step, glancing from one of them to the other. He was wearing a blue beret, which had much the same effect on Dixon as Welch senior’s fishing-hat. If such headgear was a protection, what was it a protection against? If it wasn’t a protection, what was it? What was it for? What was it for?

As if divining what he wanted to ask, Christine again frowned at him, then at Bertrand. ‘Now whatever you two think of each other,’ she said, ‘for goodness’ sake pull yourselves together, both of you, and behave decently in front of Mr. and Mrs. Welch. I thought you’d both gone off your heads just now.’

‘I was only telling him where he...’ Bertrand began. ‘Well, you’re not going to tell him anything now,’ she turned to Dixon, ‘and you’re not going to tell

him anything. If you start quarrelling in the car I’ll jump out.’ They stood apart from each other for a few moments, while Dixon’s regret concentrated on the fact

that to abandon the pursuit of Christine meant imposing a cease-fire in the Bertrand campaign. Then Welch’s car, with its owner at the wheel, came bouncing round the corner and the three of them moved towards it. Mrs. Welch, accompanied by Margaret, came out of the house, shut the front door, and joined them, not looking at Dixon. A rather undignified scramble for places now ensued, ending with Dixon in occupation of the middle of the triple front seat with Margaret on his left. Behind them sat Mrs. Welch, Christine and Bertrand. Dixon thought the arrangement prettily symmetrical. Breathing noisily, Welch snatched his foot off the clutch-pedal, and, in the kangaroo mode to which it must by now be accustomed, the car started on its journey. (Amis 150–153)

83

Appendix 4 Šťastný Jim – Beginning „Ale udělali hloupou chybu,“ řekl profesor dějepisu a Dixon viděl, jak mu znovu při této vzpomínce mizí

z tváře úsměv, až se ztratil úplně. „Po přestávce jsme zahráli takovou maličkost od Dowlanda,“ pokračoval, „pro dulcián a klavír. Já hrál přirozeně dulcián a Johns...“ Odmlčel se. Celá jeho postava v chůzi náhle ztuhla, pohybovala se toporně, jako by vedle Dixona kráčel někdo cizí, pokoušející se bezúspěšně napodobit jeho hlas. „Johns hrál na klavír. Šikovný chlapec, že? Vlastně hobojista. Ale jak říkám, ten novinář buď dobře nechápal, nebo nedával pozor, já nevím. Druhý den to stálo v novinách černé na bílém: Dowland — správně, to nepopletli; a pánové Welch a Johns taky. Ale co myslíte, že stálo dál?“

Dixon potřásl hlavou. „Nevím, pane profesore,“ odpověděl s nepředstíranou opravdovostí. Byl přesvědčen, že žádný profesor v celé britské říši neklade takový důraz na svůj akademický titul.

„Flétna a klavír!“ „Co?“ „Flétna a klavír. Ne: dulcián a klavír!“ Welch se krátce zasmál. „Jak víte, dulcián vůbec nevypadá

jako flétna, i když je ovšem bezprostředním předchůdcem flétny. Jednak se na něj hraje, tedy na dulcián, chápete — způsobem zvaným á bec čili fouká se do náustku jako u klarinetu nebo hoboje. Kdežto na dnešní flétnu se hraje způsobem zvaným a traverso, jinými slovy fouká se přes otvor místo...“

Jelikož se Welch zřejmě uklidnil a dokonce zpomalil chůzi, Dixon jdoucí po jeho boku si oddechl. Ke svému nemalému údivu narazil na nadřízeného profesora v universitní knihovně před skříní obsahující nové knihy a nyní odtud spolu šli přes zelený trávník ke vchodu do hlavní budovy. Na pohled, a nejen na pohled, vypadali jako dvojice komiků. Welch byl vysoký a hubený, s mdlými prošedlými vlasy, Dixon menší, plavovlasý, s kulatým obličejem a neobvykle širokými rameny, která však nebyla výrazem žádné zvláštní síly nebo obratnosti. Dixon si uvědomoval, že přes veškerou až příliš zřejmou rozdílnost musí jejich vážná, hluboce zamyšlená chůze na kolemjdoucí studenty působit pedantsky. Kráčeli, jako by byli ponořeni do odborné debaty, přesně podle vzoru profesorů rozbírajících závažné vědecké otázky na nádvořích university v Oxfordu nebo Cambridgi. V takových chvílích si Dixon téměř přál, aby to bylo pravda. Věnoval svému přání ještě dvě nebo tři myšlenky, dokud jeho starší společník neprojevil další známky života, tentokrát v podobě hlasitého křiku, překypujícího nesdíleným veselím:

„Poslední číslo před přestávkou nádherně popletli. Mladík, který hrál na violu, nešťastnou náhodou obrátil dva listy místo jednoho a byl z toho takový zmatek... prostě... nedovedete si představit...“

Dixon si to představit dovedl a v duchu dokonce bez váhání svou představu pojmenoval. Pak se s křečovitým úsilím donutil vykouzlit na tváři výraz odpovídající alespoň přibližně očekávané reakci. V hloubi duše však dělal jiný obličej a sliboval si, že ho při nejbližší příležitosti udělá doopravdy, jakmile se octne sám: spodní ret zasune pod horní zuby, zatáhne bradu a bude střídavě poulit oči a roztahovat chřípí. Spoléhal se, že mu při tom obličej nebezpečně zrudne.

Welch znovu vyprávěl o svém koncertu. Bylo nepochopitelné, jak se mohl takový člověk stát třebas i jen na zdejší škole profesorem historie. Na základě publikovaných prací? Ne. Pro své zvláštní pedagogické schopnosti? Ne proloženě. Tak proč? Jako obyčejně Dixon otázku odsunul, protože jediné, na čem konec konců záleželo, byl rozhodující vliv, který mohl mít Welch na jeho osud — alespoň v průběhu příštích čtyř nebo pěti týdnů. Až do té doby se musí snažit, aby si ho Welch oblíbil, a za jeden způsob, jak toho dosáhnout, pokládal svou přítomnost a zjevné vnímání ve chvílích, kdy Welch mluvil o koncertech. Ale: uvědomoval si Welch něčí přítomnost, když mluvil, a jestliže ano, pamatoval si to, a jestliže pamatoval, mohlo to ovlivnit názory, které si utvořil? Pak, náhle, bez nejmenšího varování se v Dixonově vědomí vynořila druhá z obou strastí, které ho sužovaly. Jektaje zuby úsilím, aby potlačil zívnutí, otázal se dutým hlasem: „Jak se daří Margaretě?“

Vosková tvář jeho společníka se neznatelně změnila a jeho pozornost jako eskadra starých a pomalých bitevních lodí provedla otočný manévr, aby čelila novému pojmu. Za dva nebo tři okamžiky byl tak daleko, že řekl: „Margaretě...“

„Ano; neviděl jsem ji už čtrnáct dní.“ Nebo tři neděle, pomyslel si Dixon rozpačitě. „Uzdravuje se celkem rychle, myslím, když se uváží. Byla to pro ni samozřejmě ošklivá rána, ta

záležitost s tím Catchpolem a vůbec všechno, co se pak stalo. Mně osobně se zdá — že je na tom teď špatně spíš po duševní stránce, rozumíte, ne po tělesné. Tělesně by už byla jakž takž v pořádku. Dokonce — čím

84

dřív se dá znovu do nějaké práce, tím lépe, ačkoliv teď už je dost pozdě, přirozeně, aby začala v tomhle běhu přednášet. Já vím, že by ráda, a více méně s ní souhlasím. Pomohlo by jí to přestat myslet na ty na ty...“

Tohle všechno Dixon věděl, dokonce mnohem lépe, než to kdy mohl pochopit Welch, ale cítil, že musí říci: „Opravdu? Myslím, že jí ohromně pomohlo, jak jste se jí vy a vaše paní ujali a vzali ji k sobě.“

„Pravda, pravda. Mně se vůbec zdá, že v našem domě je pozoruhodně konejšivé ovzduší. Jednou byl u nás o vánocích na návštěvě přítel Petra Warlocka. Už je to dávno, hezkých pár let. Ten řekl něco podobného. Já sám si vzpomínám, jak jsem se loni v létě vrátil od zkoušek v Durhamu: Celý den horko jako v peci, vlak měl — tedy —“

Po zcela nepatrné úchylce se útočná vozba jeho hovoru vrátila do původního směru. Dixon se vzdal, a těžce našlapuje, dorazil v jeho společnosti k hlavní budově. V duchu si kreslil vidinu, ve které svého profesora uchopil kolem pasu, sevřel jeho šedomodré sako, až mu vyrazil dech, vyběhl s ním po schodech a chodbou k profesorským umývárnám, vrazil jeho příliš malé nohy v neforemných botách do záchodové mísy a spláchl jednou, dvakrát, zacpávaje mu současně ústa toaletním papírem.

Ponořen do těchto představ, reagoval, když stanuli na chladných dlaždicích vstupní haly, na Welchova slova, že si skočí do pracovny, která byla ve druhém poschodí, pro „brašnu“, pouze zasněným úsměvem. Pak, zatím co na ně čekal, se věnoval úvahám, jak mu připomenout, aniž vyvolá na jeho tváři strnulý výraz údivu, že ho Welch pozval k sobě na venek k svačině. Dohodli se, že pojedou ve čtyři hodiny Welchovým vozem, a nyní byly čtyři deset. Dixonovi se svíral žaludek, když si uvědomil, že se u nich bude muset setkat s Margaretou, se kterou měl poprvé od té doby, co se zhroutila, smluvenou na večer schůzku. Snažil se obrátit pozornost k Welchovi a jeho zlozvykům při řízení vozu a zkusil čelit rostoucím obavám zlostí, netrpělivě poklepávaje nohou a hvízdaje. Dařilo se to však pět vteřin nebo o něco méně.

Jaká bude, až se octnou spolu sami? Bude vesele předstírat, že zapomněla nebo že si neuvědomila, kolik času uplynulo od posledního setkání, aby nabrala výšku před střemhlavým útokem? Nebo bude tichá, tragická, naoko zcela lhostejná, aby ho donutila klopýtat od jedné trapné věty ke druhé až k slibům a omluvám? Ať tak nebo tak, výsledek bude stejný: nakonec mu položí jednu z těch otázek, na které nelze ani odpovědět, ani se jim vyhnout, nebo dojde z její strany k strašlivému vyznání, k nějakému prohlášení, které, ať už řečeno záměrně nebo ne, svého záměru dosáhne přece. Do celé té záležitosti s Margaretou byl ostatně zatažen řadou ctností, kterých si u sebe nebyl nikdy vědom: slušností, přátelským zájmem, běžnou starostlivostí, dobromyslnou ochotou nechat do sebe strkat, potřebou s někým se spřátelit. Nejprve se zdálo celkem přirozené, že si lektorka pozvala pořadím mladšího, věkem však staršího kolegu na kávu, a bylo pouhou otázkou slušnosti, má-li její pozvání přijmout nebo ne. A pak, aniž věděl jak, se stal „tím, co chodí s Margaretou“ a uchází se o její přízeň navzdory Catchpolovi, postavě v pozadí a neurčité důležitosti. Před nějakými dvěma měsíci se mu zdálo, že si Catchpole vede celkem zdařile, že mu ulehčuje situaci a odsunuje ho do přijatelné úlohy poradce ve věcech taktiky; působilo mu dokonce zábavu předpokládat, že je do osnování jednotlivých tažení zasvěcen. (Mucha 7–11)

85

Appendix 5 Šťastný Jim – Comparative Section 1 Řekne pouze klidně a velice zvolna a srozumitelně, aby měl Welch dostatečnou možnost pochopit obsah:

Poslyš, ty jeden troubo, proč myslíš, že můžeš vést katedru historie? Ani tady ji nedovedeš vést, a jestli chceš vědět, k čemu se hodíš... ty troubo jeden...

„Ono to všechno není tak jednoduché, jak si myslíte, “ řekl Welch náhle. „Víte, je to složitá záležitost. Ohromná spousta okolností přichází v úvahu.“

„Ovšem, pane profesore, ovšem. Chtěl jsem se jen zeptat, kdy se o tom bude rozhodovat, nic víc. Budu-li muset odejít, myslím, že by bylo spravedlivé, abych to věděl pokud možná brzy.“ Cítil, jak se mu při tom třese hlava zlostí.

Welch, jehož pohled jednou nebo dvakrát zatěkal po Dixonově obličeji, nyní sklopil oči a upřel je na pokroucenou obálku na stole. Zamumlal : „Ano... ovšem... jistě...“

Dixon pravil ještě důraznějším hlasem: „Protože si budu muset hledat jiné místo, chápete? A většina škol obsazuje volná místa před koncem běhu. Takže bych to rád věděl včas.“

Na Welchově obličeji se zvolna rozhostil výraz lítosti. Dixona zprvu potěšilo vidět tento důkaz dostižitelnosti Welchova ducha z vnějšího světa; nato zažil okamžik rozpaků při pohledu na člověka, který nechce druhému svými slovy způsobit bolest; nakonec propadl panice. Co se skrývá za Welchovou váhavostí? S ním, Dixonem, je konec. Jestliže ano, pak alespoň bude moci pronést svůj monolog o troubovi, ačkoliv si přál mít větší počet posluchačů.

„Dám vám vědět, jakmile se něco rozhodne,“ řekl Welch neuvěřitelně rychle. „Zatím se nic nerozhodlo.“

Dixon nenalézal slov a teprve nyní si uvědomil, jak nesmyslné bylo spřádat monolog. Nikdy nebude schopen říci Welchovi to, co chce, stejně jako to nikdy nebude moci říci Margaretě. Po celou dobu, co se mu zdálo, že se dopracovává nějaké jasné odpovědi, nebyl ničím než hračkou pro Welchovy únikové akce; tentokrát byly slovní místo obvyklejších fysických, ale byla to technika, kterou Welch dovedl čelit daleko většímu nátlaku, než jaký mohl vyvinout sám.

Nyní, jak Dixon po celou dobu očekával, vytáhl Welch kapesník. Zřejmě se hotovil smrkat. To bylo již samo o sobě něco hrozného, protože se tím nedobrovolně upoutávala pozornost k Welchovu nosu, velikému houbovitému tetraedru. Ale když konečně známé a neuvěřitelně dlouho trvající troubení narazilo na zdi a okna, Dixonovi již takřka nevadilo; celá jeho nálada se hlukem, který naplnil místnost, změnila. Kdykoliv se mu podařilo vyrvat Welchovi nějaké prohlášení, bylo bez výjimky věrohodné a Dixon byl tedy zřejmě tam, kde byl předtím. Ale jak krásné bylo octnout se tam, odkud vyšel, místo tam, kde se octnout mohl, ale nechtěl. Říkat, že špatná jistota je lepší než dlouhá nejistota, je omyl. Dokonce víc než omyl. Pravý opak. Pane doktore, nic nezapírejte, řekněte mi pravdu. Ovšem. Pokud to bude pravda, kterou chci slyšet.

Když se Dixon ujistil, že Welch přestal smrkat, povstal a takřka upřímně mu poděkoval za rozhovor. Pohled na Welchovu „brašnu“ a tweedový klobouk, ležící na nedaleké židli, který ho pravidelně přiváděl k zuřivosti, tentokrát pouze způsobil, že si vycházeje tiše prozpěvoval refrén o Welchovi. Tento refrén vznikl z ronda jakéhosi nudného klavírního koncertu, který mu kdysi Welch přehrával od začátku do konce na museálním gramofonu s velikou troubou. Rondo se ozvalo někde v první třetině, když měli za sebou nejméně čtyři z množství velkých dvoustranných desek s červenou nálepkou, a Dixon si k němu v zoufalství přikomponoval vlastní slova. Nyní, zatím co šel po schodech dolů do klubovny, kde se právě podávala káva, cedil si text skrze skřípající zuby: „Pitomče pitomá, hloupá, omezená, blboune, vrtáku, vole...“ nyní následovala řada nevyslovitelností, odpovídajících přiznávkám basů. „Hyeno, jelito, pisklavá rachoto...“ Dixon byl právem hrdý na skrytou narážku týkající se pískání Welchova dulciánu; věděl dobře, kam míří.

Zkoušky byly v proudu a Dixon neměl odpoledne nic jiného na práci než zajít o půl jedné do posluchárny a sebrat několik písemných prací. Obsahovaly odpovědi na otázky ze středověku. Zatím co se blížil ke klubovně, věnoval tomuto období několik krátkých, soustředěných myšlenek. Ten, kdo nevěří, řekl si, že je nějaký opravdový lidský pokrok, může získat potěšitelnou jistotu stručným studiem středověku, tak jako tuto jistotu nepochybně získali i studenti během roku. Zjistil by, že vodíková puma, vláda Jihoafrické unie, Čankajšek, a dokonce sám senátor McCarthy jsou celkem levným výkupným za právo ve středověku nežít. Nebo snad byli někdy lidé tak hanebně rozmařilí, tak nudní, tak zbídačelí, tak samolibí, tak beze smyslu pro umění a tak zoufale k smíchu a tak naprosto a ve všem vedle jako za středního věku – jak Margaret

86

nazývala středověk? Při pomyšlení na ni se zašklebil, ale brada mu klesla, jakmile vešel do klubovny a zahlédl ji, jak stojí bledá a se zapadlýma očima sama u krbu.

Jejich vztah se od weekendu u Welchových podstatně nezměnil. Stálo ho to celý jeden večer u výčepu, s vynaložením značných výdajů a pokrytectví, než ji donutil k přiznání, že se na něj stále zlobí, a další množství téhož, než ji přiměl definovat, specifikovat, prodiskutovat, pak zmírnit a nakonec potlačit zaujetí, které vůči němu chovala. Z nějakého těžko pojmenovatelného důvodu ho její osoba čas od času naplňovala soucitem a výčitkami svědomí. Odmítnuv kávu, protože byl horký den, vzal si od tlusté posluhovačky u bufetu plnou sklenici citronové šťávy a zamířil mezi hloučky rozmlouvajících profesorů k Margaretě.

Měla na sobě svůj výstřední úbor s širokou sukní, ale místo dřevěných korálů se ozdobila špendlíkem s dřevěným písmenem M. Na zemi vedle židle měla ležet obálku plnou písemných prací. Trhl sebou, protože se na druhém konci místnosti ozval prudký hvizd, vyluzovaný párou syčící z velkého stříbrně se lesknoucího hrnce s kohoutkem a poklicí, v kterém byla horká káva: „Dobrý den, Margareto. Jak se vám daří?“

„Děkuji, dobře.“ Zkoumavě se usmál: „Nezní to moc přesvědčivě. „Ne? To je škoda. Je mi opravdu docela dobře.“ Mluvila s neobyčejně ostrým přízvukem v hlase.

Svaly kolem čelistí měla napjaty, jako by trpěla bolestmi zubů. Rozhlédl se, pak přistoupil, sklonil se a řekl, jak nejlaskavěji dovedl: „Prosím vás, Margareto,

přestaňte takhle mluvit. Je to úplně zbytečné. Jestli vám není dobře, řekněte mi to a já to pochopím. Jestli vám ale dobře je, tím lépe a všechno je v pořádku. Každopádně si vezměte cigaretu a jenom se proboha nechtějte se mnou hádat. Nemám na to náladu.“

Seděla na opěradle křesla, ale nyní se prudce obrátila, takže byla zády ke všem vyjma k Dixonovi, který spatřil, že se jí oči začínají plnit slzami. Když viděla, že váhá, hlasitě vzlykla.

„Margareto, prosím vás, neplačte,“ zhrozil se. „Já to tak nemyslel.“ Odpověděla mu prudkým mávnutím ruky. „Měl jste pravdu,“ řekla a zachvěla se. „Byla to moje

chyba. Lituji.“ „Margareto...“ „Ne, je to moje chyba. Pustila jsem se do vás. Nebylo to schválně, nechtěla jsem to udělat. Všechno

je takové strašné. Už od samého rána.“ „Tak mi povězte, co se stalo. Utřete si oči.“ „Vy jediný se ke mně chováte hezky, a já vás za to trápím.“ Sundala si brýle a začala si osušovat oči. „Na tom nezáleží. Řekněte mi, co se stalo.“ „Nic. Všechno a nic.“ „Měla jste zase zlou noc?“ „Ano, Jamesi, měla a strašně jsem se litovala. Jako obyčejně. Pořád si musím říkat: Všechno je

k ničemu, hlavně já jsem k ničemu.“ „Vezměte si cigaretu.“ „Děkuji, Jamesi, to mi udělá dobře. Prosím vás, jak vypadám?“ „Docela v pořádku. Leda trochu unavená. To je všechno.“ „Do čtyř jsem nezamhouřila oko. Musím jít k doktorovi, aby mi něco předepsal. Takhle to už dál

nejde.“ „Pokud vím, řekl vám, že si musíte zvykat spát bez prášků.“ Vrhla na něj vítězný pohled. „Ano. Ale neřekl mi, jak si mám zvyknout celé noci nespat.“ „Nepomáhá vám nic?“ (Mucha 70–74)

87

Appendix 6 Šťastný Jim – Comparative Section 2

Uvědomil si, co sám před sebou od samého včerejšího jitra skrýval a več mu hádka s Bertrandem dočasně umožnila nevěřit: že s Christinou přece jen nebude moci zítra odpoledne pít čaj. Jestliže tento nápoj požije nazítří ve společnosti ženy, bude to s výjimkou slečny Cutlerové nikoli Christina, ale Margaret. Vzpomněl si na postavu z jednoho moderního románu, který si vypůjčil od Beesleyho; znovu a znovu byla napadána soucitem jako zákeřnou chorobou nebo něco takového. Podobenství bylo správné: cítil, že mu je velice zle.

„Bylo to kvůli plesu?“ otázala se Margaret. „Ano. Nějak se mu ta celá záležitost nelíbila.“ „To se nedivím. Proč tak křičel?“ „Chtěl na mně, abych dal ruce pryč.“ „Od ní?“ „Ano.“ „A dáte je pryč?“ „Co?“ „Jestli od ní dáte ruce pryč?“ „Ano.“ „Proč, Jamesi?“ „Kvůli vám.“ Očekával projev nějakého silného citu nebo něčeho podobného, ale řekla pouze: „To je nesmysl,“

lhostejným hlasem, který nebyl ostentativně lhostejný, ale prostě lhostejný. „Proč to říkáte?“ „Myslela jsem, že jsme tohle všechno včera vyřešili. Proč zase začínat od začátku.“ „Co se dá dělat. Byli bychom začali znovu stejně, tak proč ne teď.“ „Nebuďte blázen. Užil byste si s ní daleko víc, než jste si kdy užil se mnou.“ „Možná. Jenže já musím zůstat s vámi.“ Neřekl to s hořkostí, a ani žádnou necítil. Na chvíli se odmlčela, než odpověděla: „Nejsem pro tenhle druh odříkání. Zahazujete ji, abyste měl

klidné svědomí. To by udělal jedině hlupák.“ Tentokrát uplynula minuta nebo ještě víc, než znovu promluvili. Dixon cítil, že jeho úloha během

této rozmluvy, tak jako konec konců v celém jeho vztahu k Margaretě, byla ovlivňována čímsi mimo něj, co však přesto nevycházelo přímo z ní. Více než kdy jindy měl pocit, že cokoliv řekl nebo učinil, nepramenilo z žádného jeho přání nebo dokonce ani z nudy, ale z jakéhosi smyslu pro situaci. Odkud však tento smysl vycházel, jestliže ho ničím vědomě nepodporoval? Ke svému zmatku si uvědomil, že se mu v hlavě tvoří slova, která co nevidět, protože nemohl připadnout na nic jiného, uslyší sám sebe vyslovovat. Vstal doufaje, že dojde k oknu, podívá se ven a připadne na něco jiného, co by řekl, ale ještě než k oknu došel, obrátil se a pravil: „Není to otázka svědomí; člověk má prostě vědět, jaká je jeho povinnost. “

„Tohle jste si vymyslel,“ pravila klidně, „protože se mne bojíte.“ Po prvé od jejího návratu do pokoje na ni bedlivě pohlédl. Seděla na gauči s nohama složenýma pod

sebou a objímala rukama kolena; výraz měla napjatý. Stejně tak mohla být zabrána do akademické diskuse o předmětu, ve kterém byla zběhlá a který ji zajímal. Všiml si, že je daleko méně namalovaná než obvykle. „Po včerejšku už ne,“ pravil. Opět byla jeho odpověď samočinná, neuvědomělá.

„Nechápu, jak to myslíte.“ „Na tom nezáleží. Přestaňte už jednou odporovat. Celá věc je docela jasná. „Pro mne ne, Jamesi. Vůbec vám nerozumím. „Ale ano.“ Šel a posadil se znovu vedle ní. „Pojďme večer do biografu. Do divadla s nimi přece

nemusíte. Carol se zlobit nebude, to vím.“ „Stejně jsem neměla jít.“ „Tak jsme tedy domluveni.“ Vzal ji za ruku: nepohnula se. Následovalo opět mlčení, kdy slyšeli, jak někdo běží po schodech dolů

do haly. Margaret na něj rychle pohlédla, pak se znovu odvrátila. Nato řekla prázdným, vyprahlým hlasem: „Dobře, půjdeme do biografu.“

88

„Tak.“ Dixon byl rád, že to má za sebou. „Půjdu se podívat, kde je Neddy, a zamluvím místo ve voze. Šest se nás tam vejde. Jděte se zatím připravit.

Vyšli do haly, kde spatřili Welche v tmavomodrém obleku výstředního střihu, jak stojí a obdivuje svou dětskou kresbu. Když Margaret řekla: „Přijdu hned“, a odešla nahoru, uvědomil si Dixon, že jejich rozhovor, ať už jakkoli zvláštní, byl projevem oboustranné poctivosti, která dříve v jejich vztahu nebývala obvyklá. Alespoň něco, pomyslel si.

Když se přiblížil, otevřel Welch ústa, pravděpodobně aby vyřkl něco začínajícího slovy „Podstata dětského umění, ovšem...“, ale Dixon ho předešel vysvětlením, že by se Margaret, kdyby to bylo možné, také ráda svezla do města. Po velice krátkém záchvatu údivu Welch přikývl a zamířil s Dixonem ke dveřím. Otevřel je a vyšli na schody. Vanul lehký vítr a slunce svítilo řídkou vrstvou mraků. Ochladilo se.

„Počkejte, půjdu pro vůz. Zapomněl jsem, že pojedeme do divadla, jinak bych ho nebyl dával do garáže. Hned jsem tady.“

Odešel. Vzápětí bylo slyšet na schodech jiný krok. Dixon se obrátil a spatřil Christinu, jak k němu přichází v krátkém černém bolerku, ale jinak oblečena stejně jako po prvé na víkendu. Možná, že jiné šaty nemá, a v tom případě neměl dovolit, aby mu dala libru na taxi. Usmála se a zastavila se u něho na schodech. „Doufám, že to s Bertrandem nebylo moc zlé,“ pravila.

S Bertrandem? Aha... Ne, nebylo.“ „Už jsem ho trochu uklidnila.“ Chvíli ji pozoroval; stála rozkročmo, statná a velice sebejistá. Zavanul vítr a zčechral jí kadeř

světlých vlasů. Pohlédla vzhůru do slunce, jako by se chystala podniknout něco nebezpečného, důležitého a jednoduchého, čeho se chtěla odvážit, ať už to dopadne jak chce. Dixona se zmocnil stesk, který byl zároveň zoufalstvím. Pohlédl přes živý plot a do polí, kde řada vrbových keřů lemovala koryto malého potoka. Hejno vran letělo směrem k domu, těsně nad potokem se otočilo a zamířilo podél jeho toku.

„Co se týče zítřka,“ řekl Dixon, pootočiv se zpět ke Christině. „Ano?“ pravila a lehce zneklidněla. „Co má být?“ Za domem právě Welch nastartoval vůz.

„Nedělejte si starosti „ dodala. „Přijdu.“ Dříve nežli mohl odpovědět, ohlédla se přes rameno do haly, svraštila obočí a pohrozila mu prstem.

Bertrand vyšel na schody, pohlížeje z jednoho na druhého. Měl na hlavě modrý baret, který na Dixona působil přibližně stejně jako měkký tweedový klobouk staršího Welche. Jestliže měla být taková pokrývka hlavy ochranou, před čím měla chránit? A jestliže nebyla ochranou, co vlastně byla? K čemu? Proč?

Jako by Christina tušila jeho otázku, opět se na něj zamračila a pak i na Bertranda. „Poslyšte, vy dva,“ pravila. „Proboha, myslete si jeden o druhém co chcete, ale chovejte se alespoň slušně před panem Welchem a paní Welchovou. Copak jste se zbláznili?“

„Řekl jsem mu jenom, co si...“ začal Bertrand. „Teď už nic říkat nebudeš.“ Obrátila se na Dixona. „A vy mu taky nic nebudete povídat. Jestli se

začnete ve voze hádat, vyskočím a bude to. Stáli chvíli jeden proti druhému, zatím co se Dixonova lítost soustřeďovala na pomyšlení, že rozchod

s Christinou nutně přivodí i příměří v tažení proti Bertrandovi. Když se trhavými poskoky přiblížil Welchův vůz s majitelem u volantu, všichni tři vykročili, paní Welchová doprovázena Margaretou vyšla z domu, zamkla dveře a připojila se k nim, aniž pohlédla na Dixona. Následovala poněkud potupná tlačenice o místa, která Dixonovi vynesla přední sedadlo mezi Welchem a Margaretou. Paní Welchová, Christina a Bertrand se uvelebili vzadu. Dixonovi připadalo rozmístění velice pěkné a symetrické. Welch, hlasitě oddychuje, strhl nohu se spojky a vůz se klokaními pohyby, kterým již nyní zřejmě přivykl, vydal na cestu. (Mucha 70–74)

89

Appendix 7 Love Medicine – Beginning

THE WORLD’S GREATEST FISHERMEN (1981) 1. The morning before Easter Sunday, June Kashpaw was walking down the clogged main street of oil boomtown Williston, North Dakota, killing time before the noon bus arrived that would take her home. She was a long-legged Chippewa woman, aged hard in every way except how she moved. Probably it was the way she moved, easy as a young girl on slim hard legs, that caught the eye of the man who rapped at her from inside the window of the Rigger Bar. He looked familiar, like a lot of people looked familiar to her. She had seen so many come and go. He hooked his arm, inviting her to enter, and she did so without hesitation, thinking only that she might tip down one or two with him and then get her bags to meet the bus. She wanted, at least, to see if she actually knew him. Even through the watery glass she could see that he wasn’t all that old and that his chest was thickly padded in dark red nylon and expensive down.

There were cartons of colored eggs on the bar, each glowing like a jewel in its wad of cellophane. He was peeling one, sky blue as a robin’s, palming it while he thumbed the peel aside, when she walked through the door. Although the day was overcast, the snow itself reflected such light that she was momentarily blinded. It was like going underwater. What she walked toward more than anything else was that blue egg in the white hand, a beacon in the murky air.

He ordered a beer for her, a Blue Ribbon, saying she deserved a prize for being the best thing he’d seen for days. He peeled an egg for her, a pink one, saying it matched her turtleneck. She told him it was no turtleneck. You called these things shells. He said he would peel that for her, too, if she wanted, then he grinned at the bartender and handed her the naked egg.

June’s hand was colder from the outdoors than the egg, and so she had to let it sit in her fingers for a minute before it stopped feeling rubbery warm. Eating it, she found out how hungry she was. The last of the money that the man before this one had given her was spent for the ticket. She didn’t know exactly when she’d eaten last. This man seemed impressed, when her egg was finished, and peeled her another one just like it. She ate the egg. Then another egg. The bartender looked at her. She shrugged and tapped out a long menthol cigarette from a white plastic case inscribed with her initials in golden letters. She took a breath of smoke then leaned toward her companion through the broken shells.

“What’s happening?” she said. “Where’s the party?” Her hair was rolled carefully, sprayed for the bus trip, and her eyes were deeply watchful in their

sea-blue flumes of shadow. She was deciding. “I don’t got much time until my bus….” she said. “Forget the bus!” He stood up and grabbed her arm. “We’re gonna party. Hear? Who’s stopping us?

We’re having a good time!” She couldn’t help notice, when he paid up, that he had a good-sized wad of money in a red rubber

band like the kind that holds bananas together in the supermarket. That roll helped. But what was more important, she had a feeling. The eggs were lucky. And he had a good-natured slowness about him that seemed different. He could be different, she thought. The bus ticket would stay good, maybe forever. They weren’t expecting her up home on the reservation. She didn’t even have a man there, except the one she’d divorced. Gordie. If she got desperate he would still send her money. So she went on to the next bar with this man in the dark red vest. They drove down the street in his Silverado pickup. He was a mud engineer. Andy. She didn’t tell him she’d known any mud engineers before or about that one she’d heard was killed by a pressurized hose. The hose had shot up into his stomach from underground.

The thought of that death, although she’d only been half acquainted with the man, always put a panicky, dry lump in her throat. It was the hose, she thought, snaking up suddenly from its unseen nest, the idea of that hose striking like a live thing, that was fearful. With one blast it had taken out his insides. And that too made her throat ache, although she’d heard of worse things. It was that moment, that one moment, of realizing you were totally empty. He must have felt that. Sometimes, alone in her room in the dark, she thought she knew what it might be like.

Later on, the dark falling around them at a noisy bar, she closed her eyes for a moment against the smoke and saw that hose pop suddenly through black earth with its killing breath.

90

“Ahhhhh,” she said, surprised, almost in pain, “you got to be.” “I got to be what, honeysuckle?” He tightened his arm around her slim shoulders. They were sitting

in a booth with a few others, drinking Angel Wings. Her mouth, the lipstick darkly blurred now, tipped unevenly toward his.

“You got to be different,” she breathed. It was later still that she felt so fragile. Walking toward the Ladies she was afraid to bump against

anything because her skin felt hard and brittle, and she knew it was possible, in this condition, to fall apart at the slightest touch. She locked herself in the bathroom stall and remembered his hand, thumbing back the transparent skin and crackling blue peel. Her clothing itched. The pink shell was sweaty and hitched up too far under her arms but she couldn’t take off her jacket, the white vinyl her son King had given her, because the pink top was ripped across the stomach. But as she sat there, something happened. All of a sudden she seemed to drift out of her clothes and skin with no help from anyone. Sitting, she leaned down and rested her forehead on the top of the metal toilet-roll dispenser. She felt that underneath it all her body was pure and naked—only the skins were stiff and old. Even if he was no different, she would get through this again.

Her purse dropped out of her hand, spilling. She sat up straight. The doorknob rolled out of her open purse and beneath the stall. She had to take that doorknob with her every time she left her room. There was no other way of locking the battered door. Now she picked up the knob and held it by the metal shank. The round grip was porcelain, smooth and white. Hard as stone. She put it in the deep pocket of her jacket and, holding it, walked back to the booth through the gathering crowd. Her room was locked. And she was ready for him now.

It was a relief when they finally stopped, far out of town on a county road. Even in the dark, when he

turned his headlights off, the snow reflected enough light to see by. She let him wrestle with her clothing, but he worked so clumsily that she had to help him along. She rolled her top up carefully, still hiding the rip, and arched her back to let him undo her slacks. They were made of a stretch fabric that crackled with electricity and shed blue sparks when he pushed them down around her ankles. He knocked his hand against the heater’s controls. She felt it open at her shoulder like a pair of jaws, blasting heat, and had the momentary and voluptuous sensation that she was lying stretched out before a great wide mouth. The breath swept across her throat, tightening her nipples. Then his vest plunged down against her, so slick and plush that it was like being rubbed by an enormous tongue. She couldn’t get a handhold anywhere. And she felt herself slipping along the smooth plastic seat, slipping away, until she wedged the crown of her head against the driver’s door.

“Oh God,” he was moaning. “Oh God, Mary. Oh God, it’s good.” He wasn’t doing anything, just moving his hips on top of her, and at last his head fell heavily. “Say there,” she said, shaking him. “Andy?” She shook him harder. He didn’t move or miss a beat in

his deep breathing. She knew there wasn’t any rousing him now, so she lay still, under the weight of him. She stayed quiet until she felt herself getting frail again. Her skin felt smooth and strange. And then she knew that if she lay there any longer she would crack wide open, not in one place but in many pieces that he would crush by moving in his sleep. She thought to pull herself back together. (Erdrich 1–5)

91

Appendix 8 Love Medicine – Comparative Section 1

The bus came upon the city and the lights grew denser, reflecting up into the cloud cover, a

transparent orange-pink that floated over the winking points of signs and low black buildings. The streets looked slick, deep green, from the windows of the bus.

The driver made a small rasping sound into the microphone and announced their arrival at the Fargo terminal.

Stepping into the bus station, the crowd of people in the hitched, plastic seats looked to Albertine like one big knot, a linked and doubled chain of coats, scarves, black-and-gray Herbst shopping bags, broad pale cheeks and noses. She wasn’t sure what to do next. A chair was open. Beside it a standing ashtray bristled with butts, crushed soft-drink cups, flattened straws. Albertine sat down in the chair and stared at the clock. She frowned as though she were impatient for the next bus, but that was just a precaution. How long would they let her sit? This was as far as she had money to go. The compressed bundle of her jeans and underwear, tied in a thick sweater, felt reassuring as a baby against her stomach, and she clutched it close.

Lights of all colors, vaguely darkened and skewed in the thick glass doors, zipped up and down the sides of buildings. She glanced all around and back to the clock again. Minutes passed. Slow fright took her as she sat in the chair; she would have to go out soon. How many hours did she have left? The clock said eight. She sat stiffly, counting the moments, waiting for something to tell her what to do.

Now that she was in the city, all the daydreams she’d had were useless. She had not foreseen the blind crowd or the fierce activity of the lights outside the station. And then it seemed to her that she had been sitting in the chair too long. Panic tightened her throat. Without considering, in an almost desperate shuffle, she took her bundle and entered the ladies’ room.

Fearing thieves, she took the bundle into the stall and held it awkwardly on her lap. Afterward, she washed her face, combed and redid the tin barrette that held her long hair off her forehead, then sat in the lobby. She let her eyes close. Behind her eyelids dim shapes billowed outward. Her body seemed to shrink and contract as in childish fever dreams when she lost all sense of the actual proportion of things and knew herself as bitterly small. She had come here for some reason, but couldn’t remember what that was.

As it happened, then, because she didn’t have anything particular in mind, the man seemed just what she needed when he appeared.

He needed her worse, but she didn’t know that. He stood for an instant against the doors, long enough for Albertine to notice that his cropped hair was black, his skin was pale brown, thick and rough. He wore a dull green army jacket. She caught a good look at his profile, the blunt chin, big nose, harsh brow.

He was handsome, good-looking at least, and could have been an Indian. He even could have been a Chippewa. He walked out into the street.

She started after him. Partly because she didn’t know what she was looking for, partly because he was a soldier like her father, and partly because he could have been an Indian, she followed. It seemed to her that he had cleared a path of safety through the door into the street. But when she stepped outside he had disappeared. She faltered, then told herself to keep walking toward the boldest lights.

Northern Pacific Avenue was the central thoroughfare of the dingy feel-good roll of Indian bars,

western-wear stores, pawn shops, and Christian Revival Missions that Fargo was trying to eradicate. The strip had diminished under the town’s urban-renewal project: asphalt plains and swooping concrete interchanges shouldered the remaining bars into an intricate huddle, lit for action at this hour. The giant cartoon outline of a cat, eyes fringed in pink neon, winked and switched its glittering tail. Farther down the street a cowgirl tall as a building tossed her lariat in slow heart-shaped loops. Beneath her glowing heels men slouched, passing bags crimped back for bottlenecks.

The night was cold. Albertine stepped into the recessed door stoop of a small shop. Its window displayed secondhand toasters. The other side of the street was livelier. She saw two Indian men, hair falling in cowlicks over their faces, dragging a limp, dazed woman between them. An alley swallowed them. Another woman in a tiger-skin skirt and long boots posed briefly in a doorway. A short round oriental man sprang out of nowhere, gesturing emphatically to someone who wasn’t there. He went up the stairs of a doorway labeled ROOMS. That was the doorway Albertine decided she would try for a place to sleep, when

92

things quieted down. For now she was content to watch, shifting from foot to foot, arms crossed over her bundle.

Then she saw the soldier again. He was walking quickly, duffel hoisted up his shoulder, along the opposite side of the street. Again

she followed. Stepping from her doorway she walked parallel with him, bundle slung from her hand and bouncing off her legs. He must have been a little over six feet. She was tall herself and always conscious of the height of men. She stopped when he paused before a windowful of pearl-button shirts, buff Stetsons, and thick-nosed pawned pistols. He stayed there a long time, moving from one display to the next. He was never still. He smoked quickly, jittering, dragging hard and snapping the cigarette against his middle finger. He turned back and forth, constantly aware of who was passing or what was making what noise where.

He knew the girl had been following and watching. He knew she was watching now. He had noticed her first in the bus station. Her straight brown hair

and Indian eyes drew him, even though she was too young. She was tall, strong, twice the size of most Vietnamese. It had been a long time since he’d seen any Indian women, even a breed. He had been a soldier, was now a veteran, had seen nine months of combat in the Annamese Cordillera before the NVA captured him somewhere near Pleiku. They kept him half a year. He was released after an honorable peace was not achieved, after the evacuation. Returning home he had been fouled up in red tape, routinely questioned by a military psychiatrist, dismissed. It had been three weeks, only that, since the big C-141 and Gia Lam airfield.

He examined the pawnshop window again. Enough of this, he thought. He turned to face her. Her legs were long, slightly bowed. Jeans lapped her toed-in boots. She’d be good with a horse. One

hand was tensed in the pocket of a cheap black nylon parka. Passing headlights periodically lit her face — wide with strong, jutting bones. Not pretty yet, a kid trying to look old. Jailbait. She stared back at him through traffic. She was carrying a knotted bundle.

He had seen so many with their children, possessions, animals tied in cloths across their backs, under their breasts, bundles dragged in frail carts. He had seen them bolting under fire, arms wrapped around small packages. Some of the packages, loosely held the way hers was, exploded. Henry Lamartine Junior carried enough shrapnel deep inside of him, still working its way out, to set off the metal detector in the airport. He had been physically searched there in a small curtained booth. When he told the guard what the problem was, the man just looked at him and said nothing, dumb as stone. Henry had wanted to crush that stupid face the way you crumple a ball of wax paper.

The girl did not look stupid. She only looked young. She turned away. He thought that she might walk off carrying that bundle. She could go anywhere. Possibility of danger. Contents of bundle that could rip through flesh and strike bone. It was as much the sense of danger, the almost sweet familiarity he had with risk by now, as it was the attraction for her that made him put his hands out, stopping traffic, and cross to where she stood.

He turned out to be from a family she knew. A crazy Lamartine boy. Henry. “I know your brother Lyman,” she said. “I heard about you. How’d you get loose?” “I’m like my brother Gerry. No jail built that can hold me either.” He grinned when she told him her name. “Old Man Kashpaw know you’re hanging out on NP Avenue?” Albertine took his arm. “I’m thirsty,” she said. They walked beneath the cowgirl’s lariat and found a table in the Round-Up Bar. After two drinks

there they moved down the street, and kept moving on. Somewhere later that night, in the whiskey, her hand brushed his. He would not let go.

“You know any bar tricks?” she asked. “Show me one.” (Erdrich 131–135)

93

Appendix 9 Love Medicine – Comparative Section 2

What he saw made him stamp the brake in panic and shock. The deer was up. She’d only been

stunned. Ears pricked, gravely alert, she gazed into the rearview and met Gordie’s eyes. Her look was black and endless and melting pure. She looked through him. She saw into the troubled

thrashing woods of him, a rattling thicket of bones. She saw how he’d woven his own crown of thorns. She saw how although he was not worthy he’d jammed this relief on his brow. Her eyes stared into some hidden place but blocked him out. Flat black. He did not understand what he was going to do. He bent, out of her gaze, and groped beneath the front seat for the tire iron, a flat-edged crowbar thick as a child’s wrist.

Then he raised it. As he turned he brought it smashing down between her eyes. She sagged back into the seat again. Gordie began to drive.

This time, when the shaking started, there was no limit to the depth. It was in the bones, then the marrow of the bones. It ran all through him. His head snapped back. He stopped the car. The crowbar was in his lap in case she came to life again. He held it, fusing his hands to the iron to keep them still.

He sat there in the front seat, holding tight to the bar, shaking violently all around it. He heard loud voices. The windshield cracked into a spider’s nest. The dash fell open and the radio shrieked. The crowbar fell, silencing that too.

The shaking stopped, a sudden lull that surprised him. In that clear moment it came to his attention that he’d just killed June. She was in the backseat, sprawled, her short skirt hiked up over her hips. The sheer white panties

glowed. Her hair was tossed in a dead black swirl. What had he done this time? Had he used the bar? It was in his hands.

“Get rid of the evidence,” he said, but his fingers locked shut around the iron, as if frozen to it. He would never be able to open his hands again. He was cracking, giving way. Control was caving like weathered ground. The blood roared in his ears. He could not see where he was falling, but he knew, at length, that he’d landed in an area of terrible vastness where nothing was familiar.

Sister Mary Martin de Porres played the clarinet and sometimes, when she was troubled or sleep was

elusive, wrote her own music. Tonight she woke, staring, from an odd dream. For a long moment she vaguely believed she was at home in Lincoln. She had been drawing a cool bath for herself, filling the clawed tub, stirring the water with her hands. The water smelled sharp, of indestructible metals. The cicadas buzzed outside, and the pods were blackening on the catalpas. She thought that once she stripped herself and crawled into the tub, she would change, she would be able to breathe under water. But she woke first. She turned on her side, found she was in her room at Sacred Heart, and reached for her eyeglasses. Her clock said one. She watched the glowing minute hand glide forward and knew, without even attempting to close her eyes again, that it was another of “her nights,” as the others put it on those days when she was unusually out of sorts. “Sister Mary Martin’s had one of her nights again.”

Her nights were enjoyable while she was having them, which was part of the problem. Once she woke in a certain mood and thought of the clarinet, sleep seemed dull, unnecessary even, although she knew for a fact that she was not a person who could go sleepless without becoming irritable. She rolled out of bed. She was a short, limber, hardworking woman, who looked much younger than she was, that is, she looked thirtyish instead of forty-two. Most of the others, people noticed, looked younger than their true ages, also.

“It’s no darn use anyway,” she mumbled, slipping on her old green robe. Already she felt excited about rising alone, seeing no one. Her own youthfulness surprised her on nights like this. Her legs felt springy and lean, her body taut like a girl’s. She raised her arms over her head, stretched hard, and brought them down. Then she eased through her door. It was the one at the end of the halls, the quietest room of all. She walked soundlessly along the tiles, down the stairs, through another corridor, and back around the chapel into a small sitting room impossibly cluttered with afghans and pillows.

She turned on the floor lamp and pulled her instrument case from beneath the sofa. Kneeling with it, she lifted the pieces from the crushed and molded velvet and fit them together. She took a small, lined music notebook from a shelf of books. A sharpened pencil was already attached to the spine with a string. Last of

94

all, before she sat down, she draped an enormous bee-yellow afghan around her shoulders. Then she settled herself, hooked her cold feet in the bottom of the knit blanket, wet the reed, and began to play.

Sometimes it put her to sleep in half an hour. Other times she hit on a tune and scribbled, wherever it took her, until dawn. The sitting room was newly attached to the main convent and insulated heavily, so her music disturbed no one. On warm nights she even opened windows and let the noises drift in, clear in the dry air, from the town below. They were wild noises — hoarse wails, reeling fiddle music, rumble of unmufflered motors, and squeals of panicked acceleration. Then after three or four in the morning a kind of dazed blue silence fell, and there was nothing but her own music and the black crickets in the wall.

Tonight, perhaps because of her dream, which was both familiar and something she did not understand, the music was both faintly menacing and full of wonder. It took her in circles of memories. A shape rose in her mind, a tree that was fully branched like the main candelabrum on the altar of the Blessed Virgin. It had been her favorite tree to climb on as a child, but at night she had feared the rasp of its branches.

She stopped, particularly struck by a chance phrase, and played it over with slight variations until it seemed too lovely to discard. Then she wrote it down. She worked in silence for a while after, seeing something that might become a pattern, approaching and retreating from the strength of her own design.

An hour or perhaps two hours passed. The air was still. Sister Mary Martin heard nothing but the music, even when she stopped playing to write down the notes. A slim gravel path led around the back of the convent, but perhaps, she thought later, the man had walked through the wet grass, for she did not hear him approaching and only realized his presence at the window when the sill rattled. He’d tried to knock, but had fallen instead against the frame. Mary Martin froze in her chair and laid the clarinet across her lap.

“Who’s there?” she said firmly. There was no answer. She was annoyed, first to have her night invaded and then with herself for not having drawn the blinds, because the sky was black and she could not see even the shadow of the prowler’s shape while she herself was perfectly exposed, as on a stage.

“What do you want?” There was still no answer, and her heart sped, although the windows were screened and secure. She could always rouse the others if she had to. But she was consistently the one called upon to lift heavy boxes and jumpstart the community’s car. Probably it would be up to her to scare off this intruder herself, even if the others came downstairs.

She reached up and switched the lamp off. The room went utterly dark. Now she heard his breath rasp, his shudder lightly ring the screen. Her eyes adjusted, and she saw the blunt outline of him, hang-dog, slumped hard against the window.

“What do you want?” she repeated, rising from the chair. She began to lower the clarinet to the carpet, then held it. If he came through the screen she could poke him with the playing end. She walked over to the dense shadow of the bookshelf, near the window and against the wall, where she thought it would be impossible for him to see her.

A breeze blew through the screen and she smelled the sour reek of him. Drunk. Probably half conscious.

But now he roused himself with a sudden jerk and spoke. “I come to take confession. I need to confess it.” She stood against the wall, next to the window, arms folded against her chest. “I’m not a priest.” (Erdrich 180–184)

95

Appendix 10 Čarování s láskou – Beginning

NEJLEPŠÍ RYBÁŘ NA SVĚTĚ /1981/ 1. To dopoledne před nedělí velikonoční kráčela June Kashpawová přelidněnou hlavní ulicí konjunkturálního naftařského města Willistonu v Severní Dakotě, aby jí ušel čas, než přijede polední autobus a odveze ji domů. Byla to dlouhonohá Indiánka z kmene Čipevajů, už povšechně silně poznamenaná věkem, až na chůzi. A snad právě to, že se na štíhlých pevných nohách nesla pružně jako děvče, upoutalo jednoho muže ve výčepu U montéra, takže na ni zaklepal zevnitř na okno. Připadal jí povědomý, mnoho lidí jí připadalo povědomých. Však už jich viděla tolik přicházet a odcházet. Kývl na ni, aby šla dál, a ona bez váhání vstoupila a pomyslela si jenom, že si s ním dá nějakou sklenici a pak si vyzvedne rance a půjde na autobus. Chtěla se aspoň přesvědčit, jestli je to opravdu známý. I zamlženým sklem viděla, že není nijak starý a že má hrudník měkce obalený drahou tmavorudou nylonovou péřovou vestou.

Na pultě ležely krabice s malovanými vajíčky, z nichž každé zářilo ve svém celofánovém hnízdečku jako drahokam. Když tam vešla, právě si jedno loupal, nebesky modré jako drozdí, držel ho v dlani a palcem odlupoval skořápku. Byl sice podmračný den, ale od sněhu se odráželo takové světlo, až ji na okamžik oslepilo. Bylo jí, jako by se ponořila pod vodu. Teď ji nejvíc ze všeho přitahovalo to modré vajíčko v bílé ruce, majáček v začouzeném vzduchu.

Objednal jí pivo, Modrou stuhu, a řekl, že si zaslouží cenu jako nejpěknější ženská, co poslední dobou viděl. Oloupal jí taky vajíčko, růžové, hodí prý se jí k roláku. Ona ho opravila, to není rolák, tomuhle se říká šlupka. On navrhl, že z ní tu šlupku taky oloupá, jestli chce, pak se ušklíbl na výčepního a podal jí nahé vajíčko.

June měla z venku ruku studenější než vajíčko, a tak si ho musela chvíli podržet v prstech, aby jí nepřipadalo na dotyk tak gumovitě teplé. Když se do něho pustila, uvědomila si, že má pořádný hlad. Poslední peníze z těch, co dostala od předešlého chlapa, utratila za jízdenku. Ani přesně nevěděla, kdy vlastně jedla naposled. Tomuhle muži se zřejmě líbilo, s jakou chutí vejce snědla, a oloupal jí další, úplně stejné. Slupla ho. Pak ještě jedno. Výčepní ji přejel pohledem. Pokrčila rameny a z bílé plastikové krabičky se zlatým monogramem vyklepla dlouhou mentolovou cigaretu. Vdechla kouř a přes hromádku skořápek se naklonila k partnerovi.

„Co se děje?“ zeptala se. „Kde se oslavuje?“ Vlasy měla pečlivě stočené do uzlu a před cestou postříkané lakem, oči, orámované modrozelenými

stíny, soustředěné a pozorné. Uvažovala. „Nemám moc času, než mi pojede autobus,“ řekla. „Na autobus se vybodněte!“ Vstal a popadl ji pod paží. „Uděláme si mejdan. Slyšíte? Kdo nám to

zatrhne? Pobavíme se!“ Když platil, neušlo jí, že má pěkně tlustý svazek peněz, spojený červenou gumičkou, takovou, jakou

se svazují banány v samoobsluze. Ta rule ji postrčila. Ale ještě důležitější byl její zvláštní pocit. Vajíčka přinášejí štěstí. A on vypadá tak dobrácky, rozvážně, jinak než ti druzí. Snad bude jiný, pomyslela si. Ten lístek na autobus jí nepropadne, třeba bude platný stále. A doma v rezervaci ji nečekají. Vždyť tam nemá žádného muže, leda toho, co se s ním rozvedla. Gordieho. Když na tom byla opravdu zle, ještě stále jí posílal peníze. A tak šla s tím mužem v tmavorudé vestě do druhého výčepu. Zajeli tam jeho dodávkou Silverado. Byl to naftař. Andy. Neřekla mu, že už nějaké naftaře znala, ani o tom, kterého zabila tlaková hadice, jak se doslechla. Ta hadice se vymrštila z díry v zemi a praštila ho do břicha.

Při pomyšlení na tu smrt se jí v krku vždycky udělal z paniky suchý knedlík, i když toho muže znala jen povrchně. Děs v ní vyvolávala spíš představa té hadice, jak se najednou záludně vysmekla ze skrytého hnízda a napadla člověka jako živý tvor. Jedinou ranou mu vyrvala vnitřnosti. A z toho se jí taky stahovalo hrdlo, slyšela už ovšem i o horších věcech. Ten okamžik, ten jediný okamžik, kdy si člověk uvědomí, že je úplně prázdný. A to on musel pocítit. Někdy, když byla sama potmě ve svém pokojíku, si představovala, jaké to asi je.

Později, když se kolem nich v hlučném výčepu začalo stmívat, zavřela na chvíli oči před kouřem a uviděla tu hadici, jak se svým zabijáckým dechem vyráží najednou z černé země.

„Ách,“ řekla překvapeně, skoro jako by ji něco zabolelo, „ty musíš.“

96

„Musím co, kočičko?“ Objal ji kolem útlých ramen pevněji. Seděli v boxu s několika jinými a pili Andělská křídla. Její ústa, teď s rozmazanou tmavou rtěnkou, se nejistě naklonila k jeho.

„Musíš bejt jinej,“ vydechla. Ještě o něco později se cítila podivně slabá. Když šla na dámy, bála se, aby do něčeho nevrazila,

protože vlastní kůže jí připadala tvrdá a křehká a měla pocit, že by se jí v tomhle stavu mohla při sebemenším dotyku rozpadnout. Zamkla se na klozetě a vybavila si jeho ruku, jak palcem odhrnoval průsvitnou blanku a drtil modrou skořápku. Pod šaty ji svědilo tělo. Růžovou „šlupku“ měla upocenou a vytaženou příliš vysoko do podpaždí, ale sako, to bílé vinylové, co jí dal její syn King, si nemohla sundat, protože tričko bylo na břiše rozdřípnuté. Ale jak tam seděla, něco se stalo. Zčistajasna se jí zdálo, že bez cizí pomoci vyklouzla ze šatů i z kůže. Zůstala sedět, sklonila se a čelo si opřela o kovovou schránku na toaletní papír. Cítila, že uvnitř má celé tělo čisté a nahé – pouze kůže je ztvrdlá a stará. On možná není jiný, ale ona si to prodělá znovu.

Z ruky jí vypadla kabelka a rozsypala se. Napřímila se na sedátku. Z otevřené tašky se jí vykutálela kulatá klika od dveří a zajela pod přepážku. Tu kliku si s sebou musela brát pokaždé, když odcházela z pokoje. Neměla jinou možnost, jak ty otřískané dveře zamknout. Teď ji zvedla a podržela za kovový násadec. Kulatá hlavice byla porcelánová, hladká, bílá. Tvrdá jako kámen. Strčila si ji hluboko do kapsy saka a s rukou na ní šla houstnoucím davem zpátky k boxu. Pokoj má zamčený. A teď je na něho připravená.

Ulevilo se jí, když konečně zastavili, daleko za městem na okresní silnici. I teď potmě, když vypnul

reflektory, sníh stále odrážel tolik světla, že bylo docela dobře vidět. Nechala ho, ať se hmoždí s jejím šatstvem, ale počínal si tak nešikovně, že mu musela pomoct. Opatrně si vykasala tričko tak, aby neviděl, jak je roztržené, a pak se prohnula v zádech, aby jí mohl stáhnout kalhoty. Byly ze strečové látky, která praskala modrými elektrickými jiskrami, když jí je přetahoval přes kotníky. Rukou vrazil do vypínače topení. Cítila, jak se jí u ramene otevřelo jako čelisti, prudce vydechující horko, a na chvíli se jí zmocnil smyslný pocit, že leží natažená před velikou širokou tlamou. Dech jí ovanul hrdlo a bradavky jí ztuhly. Pak ji zalehla jeho vesta, tak kluzká a měkká, jako by ji třel obrovský jazyk. Neměla se čeho zachytit. A cítila, jak klouže po hladkém koženkovém sedadle, ujíždí, až se temenem zapřela o dveře na straně řidiče.

„Ježíši,“ sténal. „Panebože, ježíšmarja. Panebože, to je krásný.“ Nic nedělal, jenom na ní pohyboval boky, až mu nakonec bezvládně klesla hlava. „Tak hele,“ řekla a zatřásla jím. „Andy?“ Zatřepala jím silněji. Ani se nepohnul, hluboký dech se ani

na chvilku nezarazil. Věděla, že ho teď neprobudí, a tak zůstala pod jeho váhou nehnutě ležet. Nehýbala se, až se jí zase zmocnil ten pocit křehkosti. Pokožku měla hladkou a jakoby cizí. A pak jí došlo, že zůstane-li tam ještě chvíli ležet, rozpadne se, ne na jednom místě, ale na mnoho kousků a ty on rozdrtí, až se bude ve spánku vrtět. Musí se za každou cenu vzchopit. (Jindrová- Špilarová 7–10)

97

Appendix 11 Čarování s láskou – Comparative Section 1

Autobus vjel do města, světla zhoustla a odrážela se nahoru do pokrývky z mraků, průhledně

oranžovorůžové, která se vznášela nad mrkajícími reklamami a nízkými černými domy. Z oken autobusu vypadaly ulice kluzké, tmavozelené.

Řidič maličko zachrčel do mikrofonu a oznámil příjezd na konečnou stanici ve Fargu. Když Albertina vystoupila na autobusové nádraží, připadal jí dav lidí na spojených plastikových

sedadlech jako jeden veliký chumel, jako hustý zprohýbaný řetěz kabátů, šátků, černošedých nákupních tašek s firmou Herbst, širokých bledých tváří a nosů. Nevěděla dost dobře, co si má teď počít. Jedna židle byla volná. Stojanový popelník vedle ní se ježil nedopalky, zmačkanými pohárky od limonády, zploštělými slámkami. Albertina se posadila a zadívala se na hodiny. Mračila se, jako by netrpělivě čekala na další autobus, ale to bylo jenom bezpečnostní opatření. Jak dlouho ji tu nechají sedět? Peníze jí stačily jenom sem. Pevný raneček z tlustého svetru s džíny a prádlem, který cítila na břiše, ji uklidňoval, jako by to bylo dítě, a pevně si ho tiskla k tělu.

Po stěnách budov poskakovala nahoru dolů pestrobarevná světla, poněkud potemnělá a zdeformovaná tlustým sklem dveří. Rozhlédla se kolem a znovu se podívala na hodiny. Minuty plynuly. Jak tam seděla, začal se jí pomalu zmocňovat strach. Co nevidět bude muset vyjít ven. Kolik času jí ještě zbývá? Hodiny ukazovaly osmou. Seděla strnule, odpočítávala chvíle a čekala, jestli jí něco nenaznačí, co má dělat.

Teď, když už byla ve městě, všechny vysněné představy jí byly nanic. Nepředvídala ty slepé davy ani ta zběsilá pohyblivá světla před nádražím. A pak se jí najednou zdálo, že na té židli sedí už příliš dlouho. Hrdlo se jí stáhlo panikou. Bez dalšího rozmýšlení, skoro v zoufalém zmatku, popadla raneček a zašla na dámskou toaletu.

Z obav před zloději si vzala uzlík s sebou do kabinky a držela ho nemotorně na klíně. Potom si umyla obličej, učesala se, znovu si nasadila kovový ráfek, který jí držel dlouhé vlasy z čela, a pak se posadila v hale. Zavřela oči. Za víčky se jí vzdouvaly nejasné tvary. Měla pocit, jako by se jí tělo zmenšovalo a stahovalo jako v dětských horečnatých snech, kdy ztrácela smysl pro skutečnou velikost věcí a věděla jen, že sama je strašně maličká. Přijela sem z určitého důvodu, ale teď si nemohla vzpomenout z jakého.

A poněvadž neměla žádnou jasnou představu, připadalo jí pak, že ten muž, který se tam objevil, je přesně to, co potřebuje.

On ji potřeboval ještě víc, ale to nemohla vědět. Chvíli postál u dveří a za tu dobu si Albertina stačila všimnout, že má krátké černé vlasy, světle hnědou pleť, hrubou a drsnou. Na sobě matně zelenou vojenskou bundu. Dobře si prohlédla jeho profil, tupou bradu, velký nos, výrazné obočí.

Byl hezký, přinejmenším pohledný, dost možná Indián. Klidně to mohl být i Čipevaj. Vyšel na ulici. Zvedla se a šla za ním. Následovala ho jednak proto, že nevěděla, co vlastně hledá, jednak proto, že

byl voják jako její táta, i proto, že to mohl být Indián. Měla pocit, jako by jí razil bezpečnou cestu dveřmi na ulici. Ale když vyšla ven, zmizel. Zaváhala, ale pak si řekla, že musí jít pořád za nejjasnějšími světly.

Severopacifická třída byla hlavní tepnou řady špinavých hlučných indiánských lokálů, obchodů s

westernovou módou, zastaváren a křesťanských misií duchovní obrody; to všechno se město pokoušelo vypudit. Celý ten pruh se už zmenšil pod tlakem projektů městské urbanizace. Asfaltové plochy a rozmáchlé betonové mimoúrovňové křižovatky vytlačovaly zbývající putyky a ty se teď tísnily ve složité spleti, v tuto hodinu plné světel a života. Obrovská neónová kočka s růžově lemovanýma očima mrkala a švihala světélkujícím ocasem. O kousek dál ulicí kovbojská dívčina, vysoká jako dům, roztáčela pomalými srdcovitými smyčkami laso. Pod jejími svítícími podpatky dřepěli chlapi a podávali si zmačkané pytlíky, z nichž vyčuhovaly flašky.

Noc byla studená. Albertina ustoupila do vstupního výklenku jednoho krámku. Ve výloze měl vystavené použité opékače topinek. Druhá strana ulice byla rušnější. Viděla dva Indiány, s prameny vlasů spadajícími přes obličej, jak táhnou bezvládnou, omámenou ženu. Zmizeli v zapadlé uličce. V jedněch dveřích se objevila jiná žena v sukni z tygří kůže a vysokých botách a chvíli tam vyzývavě stála. Odkudsi vyběhl malý tlustý Asijec a naléhavě gestikuloval na někoho, koho nebylo vidět. Vyšel po schodech ke dveřím s tabulkou POKOJE. Albertina se rozhodla, že se u těch dveří taky zkusí zeptat, jestli by tam nemohla přenocovat, až bude větší klid. Teď jí stačilo, že mohla pozorovat, přešlapujíc z nohy na nohu, s rukama zkříženýma na ranečku.

98

Znovu uviděla toho vojáka. Šel rychle po druhé straně ulice, pytel hozený na rameno. Znovu se pustila za ním. Vystoupila z výklenku a šla rovnoběžně s ním. Uzlík, který nesla v ruce, se jí odrážel od nohou. Voják měl jistě přes metr osmdesát. Sama byla dost urostlá a vždycky si všímala, jak velký je který muž. Zastavila se, když zůstal stát před výlohou, plnou košil s perleťovými knoflíčky, béžových stetsonů a zastavených pistolí s širokými hlavněmi. Zdržel se tam dlouho a přecházel od jednoho výkladu k druhému. Ani chvilku nepostál v klidu. Kouřil rychle, nervózně, silně potahoval a oklepával cigaretu o prostředníček. Obracel se sem a tam a stále hlídal, kdo jde kolem a kde se co šustne.

Věděl, že ho děvče sleduje a pozoruje. Věděl, že ho pozoruje i teď. Všiml si jí už na autobusovém nádraží. Upoutaly ho její rovné hnědé

vlasy a indiánské oči, i když byla tak mladičká. Vysoká, silná, dvakrát tak velká jako většina Vietnamek. Už dávno neviděl žádnou Indiánku ani míšenku. Sloužil v armádě, teď ho demobilizovali, devět měsíců prodělával boje v Annamských horách, než ho někde nedaleko Pleiku zajala severovietnamská armáda. V zajetí ho drželi půl roku. Propustili ho po evakuaci, když se nedosáhlo čestného míru. Po návratu domů se musel potýkat s byrokracií, prošel běžným vyšetřením u vojenského psychiatra a pak ho uvolnili. Uplynuly tři týdny, teprve tři týdny od té doby, co ho na letišti v Gia Lamu naložili do velkého C-141.

Znovu zkoumal výlohu zastavárny. Tak dost, řekl si. Obrátil se a postavil se jí tváří v tvář. Měla dlouhé nohy, mírně do O. Přes kozačky se špičkami k sobě přetažené džíny. Ta by mohla

výborně rajtovat na koni. Jednu ruku měla zaťatou v pěst v laciné černé nylonové bundě. Projíždějící auta jí chvílemi osvětlovala obličej – široký s pevnými vystouplými kostmi. Ještě nebyla hezká, zatím žabec, který se snaží vypadat starší. Holka pod zákon. I ona se na něho přes proudící dopravu upřeně dívala. V ruce držela svázaný uzlík.

Viděl jich už tolik, s dětmi, majetkem, zvířaty v rancích na zádech, na prsou, rance vlečené na ubohých kárách. Viděl, jak uhýbají před palbou a v náručí svírají balíčky. Některé z těch balíčků, které někdo držel volně v ruce jako ona, explodovaly. Henry Lamartine mladší měl v těle tolik zaseknutých granátových střepin, které mu dosud vylézaly ven, že to na letišti spustilo detektor kovů. V kabince, oddělené závěsem, mu pak udělali osobní prohlídku. Když kontrolorovi řekl, v čem je ten problém, muž na něho zůstal jenom beze slova civět, němý jako kámen. Henry měl tisíc chutí mu ten pitomý ciferník rozmačkat, jako když člověk zmuchlá pergamenový papír.

Dívka nevypadala hloupě. Vypadala jenom mladě. Odvrátila se. Pomyslel si, že by mohla s tím uzlíkem v ruce odejít. Bůhvíkam. Neví o nebezpečí. Co kdyby jí ten raneček rozerval maso a roztříštil kosti. Veden pocitem nebezpečí, skoro příjemně důvěrně známým smyslem pro riziko, právě tak jako její přitažlivostí, roztáhl najednou ruce, zastavil dopravu a přešel k ní.

Ukázalo se, že voják pochází z rodiny, kterou dívka zná. Jeden z bláznivých Lamartinovic kluků. Henry.

„Znám tvýho bráchu Lymana,“ řekla. „O tobě jsem slyšela. Jak jsi zdrhnul?“ „Jsem jako náš Gerry. Takovej lapák eště nepostavili, z kterýho bych neuplách.“ Když mu řekla, jak se jmenuje, zazubil se. „Jestlipak děda Kashpaw ví, že se flákáš po Fargu?“ Albertina se do něho zavěsila. „Mám žízeň,“ řekla. Prošli pod lasem kovbojky a našli si stolek ve výčepu Na besedě. Po dvou skleničkách vyšli znovu

na ulici a kráčeli dál. Později večer, když si někde dávali whisky, její ruka se otřela o jeho. Už ji nepustil. „Znáš nějaký hospodský triky?“ zeptala se. „Předveď.“ (Jindrová-Špilarová 118–122)

99

Appendix 12 Čarování s láskou – Comparative Section 2

To, co uviděl, ho vyděsilo a vyplašilo tak, že dupl na brzdu. Laň se zvedla. Byla jenom omráčená. S ušima našpicovanýma, pozorná a ve střehu, zírala do zrcátka a setkala se s Gordieho pohledem. Měla černý a nekonečný a odzbrojující čistý pohled. Dívala se skrze něj. Hleděla do nepokojného,

zmítaného lesa v jeho nitru, do chrastivého houští kostí. Viděla, že si sám upletl trnovou korunu. Viděla, jak si ji vryl do čela, ač toho není hoden. Její oči se upíraly na jakési skryté místo, ale jeho tam nepustily. Temně černé. Neměl ponětí, co dělat. Sehnul se, aby unikl jejímu pohledu, a hmatal pod předním sedadlem po montážní páce, plochém páčidle, silném jako dětská paže.

Pak ho zvedl. Otočil se a udeřil laň mezi oči. Znovu klesla na sedadlo. Gordie se rozjel. Když se opět rozklepal, už to vůbec neovládl. Třas mu zachvátil kosti, potom až morek kostí.

Probíhal mu celým tělem. Hlava se mu zvrátila dozadu. Zastavil. Páčidlo měl na klíně pro případ, že by zase obživla. Svíral ho, ruce tiskl k železu, aby se mu netřásly.

Seděl za volantem, držel pevně tyč a tělo se mu prudce otřásalo. Uslyšel zvučné hlasy. Přední sklo prasklo a rozprsklo se v pavučinu. Přihrádka se otevřela a rádio zavřísklo. Železo dopadlo a taky ho umlčelo.

Chvění přestalo, to náhlé zklidnění ho překvapilo. V tom jasném okamžiku si uvědomil, že právě zabil June. Ležela roztažená na zadním sedadle, krátká sukně se jí vyhrnula nad boky. Zasvítily čistě bílé

kalhotky. Vlasy se jí rozhodily do mrtvého černého stočeného pramene. Co to zase spáchal? Copak ji praštil tou tyčí? Drží ji v rukou.

„Musím se toho důkazu zbavit,“ řekl si, ale prsty dál svíraly železo, jako by k němu přimrzly. Už nikdy nedokáže otevřít dlaně. Už to nevydrží, zhroutí se. Veškeré sebeovládání povoluje jako sypká zem. Hučí mu v uších. Neviděl, kam padá, ale věděl, že nakonec přistál v širé, pusté krajině, kde mu nic není povědomé.

Sestra Mary Martinová de Porres hrála na klarinet a někdy, když měla starosti nebo když se jí

vyhýbal spánek, si skládala hudbu sama. Dnes v noci se probudila s očima dokořán z prapodivného snu. Ještě nějakou chvíli si nejasně představovala, že je doma v Lincolnu. Napouštěla si do vany se zvířecími tlapami vlažnou vodu a míchala ji rukama. Voda ostře páchla nezničitelnými kovy. Venku cvrčely cikády a na katalpách se černaly lusky. Myslela si, že až se svlékne a vleze do vany, změní se a bude moci dýchat pod vodou. Ale vtom se probudila. Otočila se na bok, zjistila, že je ve svém pokojíku v klášteře Nejsvětějšího srdce Ježíšova, a sáhla po brýlích. Na budíku byla jedna hodina. Pozorovala, jak se svítící minutová ručička posunuje vpřed, a aniž se pokoušela znovu zavřít oči, věděla, že má zase jednu ze „svých nocí“, jak říkaly ostatní v ty dny, kdy byla obzvlášť nesvá. „Sestra Mary Martinová už měla zase ,jednu z těch svých nocí‘.“

Ty noci byly příjemné, zatímco trvaly, a v tom částečně vězela její potíž. Jakmile se probudila v určitém rozpoložení a vzpomněla si na klarinet, připadal jí spánek nudný, dokonce zbytečný, ačkoli bezpečně věděla, že když se nevyspí, bude podrážděná. Vykulila se z postele. Byla to drobná, čilá, pilná žena a vypadala mnohem mladší než na svých dvaačtyřicet, každý by jí hádal kolem třicítky. I ostatní sestry působily většinou mladším dojmem než na svůj skutečný věk, jak si všimli lidé.

„Beztak to nemá cenu,“ zamumlala a natáhla si starý zelený župan. Už teď cítila vzrušení, že vstává sama a nevidí živou duši. Za takových nocí ji překvapoval její mladistvý elán. Nohy měla pružné a štíhlé, tělo pevné jako dívka. Zvedla paže nad hlavu, důkladně se protáhla a znovu je spustila. Pak proklouzla dveřmi. Byly až na konci chodby, její světnička nejtišší ze všech. Neslyšně kráčela po dlaždičkách, dolů ze schodů, další chodbou a dozadu kolem kaple do malého obývacího pokojíku, nemožně přeplácaného pestrými přehozy a polštáři.

Rozsvítila stojací lampu a zpod pohovky vytáhla pouzdro s nástrojem. Klekla si k němu, z odřeného vytvarovaného sametu vytáhla jednotlivé části a sesadila je dohromady. Z police s knihami vzala notový sešit. K jeho hřbetu byla provázkem přivázaná ořezaná tužka. Nakonec, než se posadila, přehodila si přes ramena obrovskou medově žlutou deku. Pak se posadila, studené nohy si zabalila do dolního konce pletené deky, olízla jazýček nástroje a dala se do hraní.

Někdy ji to za půl hodiny uspalo. Jindy ji napadla melodie, a jak se postupně odvíjela, až do svítání si ji zapisovala. Ten obývací pokoj k hlavnímu klášteru nedávno přistavěli a byl důkladně silně izolován, takže její hudba nikoho nerušila. Za teplých nocí dokonce otevřela okna, a tak dovnitř doléhaly zvuky

100

z městečka dole, jasně slyšitelné v suchém vzduchu. Byly to divoké zvuky – chraptivý nářek, skočná muzika k tanci, rachocení motorů bez tlumičů a kvičení týraných pneumatik. Po třetí nebo čtvrté hodině ranní pak nastávalo jakési omámené, teskné ticho a neexistovalo nic než její vlastní hudba a černí cvrčkové ve zdi.

Dnes v noci, snad pro ten sen, který byl jak známý, tak nepochopitelný, připadala jí hudba poněkud hrozivá a zároveň zázračná. Uváděla ji do kruhu vzpomínek. V mysli se jí vynořil tvar, strom plně rozvětvený jako hlavní svícen na oltáři Požehnané Panny Marie. Byl to její oblíbený strom, jako dítě na něj lezla, ale v noci jí praskot jeho větví naháněl strach.

Zarazila se, obzvlášť zaujatá náhodnou frází, a přehrávala si ji znovu a znovu s menšími variacemi, až se jí zalíbila natolik, že ji nechtěla jen tak pominout. Zapsala si ji. Chvíli pracovala tiše a vynořovalo se před ní něco, co jí vlastně tvořivá síla přibližovala, z čeho by mohl vzniknout určitý tvar.

Uplynula hodina, možná dvě. Vzduch byl nehybný. Sestra Mary Martinová neslyšela nic než hudbu, ani když přestala hrát, aby si ji zapsala. Zadem vedla kolem kláštera úzká štěrková cesta, ale ten muž se možná pustil mokrou trávou, protože ho neslyšela přicházet. Jeho přítomnost u okna si uvědomila až tehdy, když zadrnčel parapet. Pokoušel se zaklepat, ale místo toho padl na rám. Mary Martinová ztuhla na židli a položila si klarinet na klín.

„Kdo je tam?“ zeptala se energicky. Žádná odpověď. Nahněvalo ji nejdřív, že jí někdo narušuje její noc, a pak měla zlost i na sebe, že si nestáhla rolety. V té černé noci nemohla vidět ani stín vetřelcovy postavy, zatímco sama byla jasně viditelná, jako vystavená na jevišti.

„Co chcete?“ Stále žádná odpověď. Srdce se jí rozbušilo, ačkoli okna byla bezpečně zajištěna drátěnou sítí. V případě nutnosti může vždycky zburcovat ostatní. Jenomže všichni se důsledně obraceli právě na ni, když bylo třeba zvednout těžkou bednu nebo klikou nahodit klášterní auto. Nejspíš by toho vetřelce musela zase zahnat sama, i kdyby ostatní sestry přiběhly dolů.

Vztáhla ruku a zhasla lampu. Místnost zalila naprostá tma. Teď uslyšela jeho chrčivý dech, jeho chvěním lehce rozdrnčenou síť. Rozkoukala se ve tmě a uviděla nejasný obrys, bezmocně zhroucený, navalený na okno.

„Co chcete?“ opakovala a vstala ze židle. Klarinet se chystala položit na koberec, ale pak si ho podržela v ruce. Jestli tu síť prorazí, může do něho širším koncem šťouchnout. Přešla do tmavého stínu u knihovny poblíž okna a přitiskla se ke zdi, kde ji určitě neuvidí.

Sítí tam zavanul větřík a ucítila kyselý čpavý pach muže. Opilec. Nejspíš napůl v bezvědomí. Ale teď se najednou s trhnutím vzchopil a promluvil. „Přišel jsem se vyzpovídat. Potřebuju se přiznat.“ Stála těsně u zdi vedle okna, s rukama založenýma na hrudi. „Já nejsem kněz.“ (Jindrová-Špilarová 158–162)

101

Appendix 13 For Whom the Bell Tolls – Beginning

HE lay flat on the brown, pine-needle floor of the forest, his chin on his folded arms, and high overhead the wind blew in the tops of the pine trees. The mountainside sloped gently where he lay; but below it was steep and he could see the dark of the oiled road winding through the pass. There was a stream alongside the road and far down the pass he saw a mill beside the stream and the falling water of the dam, white in the summer sunlight.

‘Is that the mill?’ he asked. ‘Yes.’ ‘I do not remember it.’ ‘It was built since you were here. The old mill is farther down; much below the pass.’ He spread the photostated military map out on the forest floor and looked at it carefully. The old man

looked over his shoulder. He was a short and solid old man in a black peasant’s smock and grey iron-stiff trousers and he wore rope-soled shoes. He was breathing heavily from the climb and his hand rested on one of the two heavy packs they had been carrying.

‘Then you cannot see the bridge from here?’ ‘No,’ the old man said. ‘This is the easy country of the pass where the stream flows gently. Below,

where the road turns out of sight in the trees, it drops suddenly and there is a steep gorge –’ ‘I remember.’ ‘Across the gorge is the bridge.’ ‘And where are their posts?’ ‘There is a post at the mill that you see there.’ The young man, who was studying the country, took his glasses from the pocket of his faded, khaki

flannel shirt, wiped the lenses with a handkerchief, screwed the eyepieces around until the boards of the mill showed suddenly clearly and he saw the wooden bench beside the door; the huge pile of sawdust that rose behind the open shed where the circular saw was, and a stretch of the flume that brought the logs down from the mountainside on the other bank of the stream. The stream showed clear and smooth-looking in the glasses and, below the curl of the falling water; the spray from the dam was blowing in the wind.

‘There is no sentry.’ ‘There is smoke coming from the millhouse,’ the old man said. ‘There are also clothes hanging on a

line.’ ‘I see them, but I do not see any sentry.’ ‘Perhaps he is in the shade,’ the old man explained. ‘It is hot there now. He would be in the shadow

at the end we do not see.’ ‘Probably. Where is the next post?’ ‘Below the bridge. It is at the roadmender’s hut at kilometre five from the top of the pass.’ ‘How many men are here?’ He pointed at the mill. ‘Perhaps four and a corporal.’ ‘And below?’ ‘More. I will find out.’ ‘And at the bridge?’ ‘Always two. One at each end.’ ‘We will need a certain number of men,’ he said. ‘How many men can you get?’ ‘I can bring as many men as you wish,’ the old man said. ‘There are many men now here in the

hills.’ ‘How many?’ ‘There are more than a hundred. But they are in small bands. How many men will you need?“ ‘I will let you know when we have studied the bridge.’ ‘Do you wish to study it now?’ ‘No. Now I wish to go to where we will hide this explosive until it is time. I would like to have it

hidden in utmost security at a distance no greater than half an hour from the bridge, if that is possible.’ ‘That is simple,’ the old man said. ‘From where we are going it will all be downhill to the bridge.

But now we must climb a little in seriousness to get there. Are you hungry?’

102

‘Yes,’ the young man said. ‘But we will eat later. How are you called? I have forgotten.’ It was a bad sign to him that he had forgotten.

‘Anselmo,’ the old man said. ‘I am called Anselmo and I come from Barco de Avila. Let me help you with that pack.’

The young man, who was tall and thin, with sun-streaked fair hair, and a wind- and sun-burned face, who wore the sun-faded flannel shirt, a pair of peasant’s trousers and rope-soled shoes, leaned over, put his arm through one of the leather pack straps and swung the heavy pack up on to his shoulders. He worked his arm through the other strap and settled the weight of the pack against his back. His shirt was still wet from where the pack had rested.

‘I have it up now,’ he said. ‘How do we go?’ ‘We climb,’ Anselmo said. Bending under the weight of the packs, sweating, they climbed steadily in the pine forest that

covered the mountainside. There was no trail that the young man could see, but they were working up and around the face of the mountain and now they crossed a small stream and the old man went steadily on ahead up the edge of the rocky stream bed. The climbing now was steeper and more difficult, until finally the stream seemed to drop down over the edge of a smooth granite ledge that rose above them and the old man waited at the foot of the ledge for the young man to come up to him.

‘How are you making it?’ ‘All right,’ the young man said. He was sweating heavily and his thigh muscles were twitchy from

the steepness of the climb. ‘Wait here now for me. I go ahead to warn them. You do not want to be shot at carrying that stuff.’ ‘Not even in a joke,’ the young man said. ‘Is it far?’ ‘It is very close. How do they call thee?’ ‘Roberto,’ the young man answered. He had slipped the pack off and lowered it gently down

between two boulders by the stream bed. ‘Wait here, then, Roberto, and I will return for you.’ ‘Good,’ the young man said. ‘But do you plan to go down this way to the bridge?’ ‘No. When we go to the bridge it will be by another way. Shorter and easier.’ ‘I do not want this material to be stored too far from the bridge.’ ‘You will see. If you are not satisfied, we will take another place.’ ‘We will see,’ the young man said. He sat by the packs and watched the old man climb the ledge. It was not hard to climb and from the

way he found hand-holds without searching for them the young man could see that he had climbed it many times befit. Yet whoever was above had been very careful not to leave any trail.

The young man, whose name was Robert Jordan, was extremely hungry and he was worried. He was often hungry but he was not usually worried because he did not give any importance to what happened to himself and he knew from experience how simple it was to move behind the enemy lines in all this country. It was as simple to move behind them as it was to cross through them, if you had a good guide. It was only giving importance to what happened to you if you were caught that made it difficult; that and deciding whom to trust. You had to trust the people you worked with completely or not at all, and you had to make decisions about the trusting. He was not worried about any of that. But there were other things.

This Anselmo had been a good guide and he could travel wonderfully in the mountains. Robert Jordan could walk well enough himself and he knew from following him since before daylight that the old man could walk him to death. Robert Jordan trusted the man, Anselmo, so far, in everything except judgement. He had not yet had an opportunity to test his judgement, and, anyway, the judgement was his own responsibility. No, he did not worry about Anselmo, and the problem of the bridge was no more difficult than many other problems. He knew how to blow any sort of bridge that you could name and he had blown them of all sizes and constructions. There was enough explosive and all equipment in the two packs to blow this bridge properly even if it were twice as big as Anselmo reported it, as he remembered it when he had walked over it on his way to La Granja on a walking trip in 1933, and as Golz had read him the description of it the night before last in that upstairs room in the house outside of the Escorial.

‘To blow the bridge is nothing,’ Golz had said, the lamplight on his scarred, shaved head, pointing with a pencil on the big map. ‘You understand?’

‘Yes, I understand.’ ‘Absolutely nothing. Merely to blow the bridge is a failure.’ ‘Yes, Comrade General.’

103

‘To blow the bridge at a stated hour based on the time set for the attack is how it should be done.[…]’ (Hemingway 5–8)

104

Appendix 14 For Whom the Bell Tolls – Comparative Section 1

Lying on his back, he saw them, a fascist patrol of three Fiats, tiny, bright, fast-moving across the

mountain sky, headed in the direction from which Anselmo and he had come yesterday. The three passed and then came nine more, flying much higher in the minute, pointed formations of threes, threes, and threes.

Pablo and the gipsy were standing at the cave mouth, in the shadow, watching the sky, and as Robert Jordan lay still, the sky now full of the high hammering roar of motors, there was a new droning roar and three more planes came over at less than a thousand feet above the clearing. These three were Heinkel one-elevens, twin-motor bombers.

Robert Jordan, his head in the shadow of the rocks, knew they would not see him, and that it did not matter if they did. He knew they could possibly see the horses in the corral if they were looking for anything in these mountains. If they were not looking for anything they might still see them but would naturally take them for some of their own cavalry mounts. Then came a new and louder droning roar and three more Heinkel one-elevens showed coming steeply, stiffly, lower yet, crossing in rigid formation, their pounding roar approaching in crescendo to an absolute of noise and then receding as they passed the clearing.

Robert Jordan unrolled the bundle of clothing that made his pillow and pulled on his shirt. It was over his head and he was pulling it down when he heard the next planes coming and he pulled his trousers on under the robe and lay still as three more of the Heinkel bi-motor bombers came over. Before they were gone over the shoulder of the mountain, he had buckled on his pistol, rolled the robe and placed it against the rocks and sat now, close against the rocks, tying his rope-soled shoes when the approaching droning turned to a greater clattering roar than ever before and nine more Heinkel light bombers came in echelons; hammering the sky apart as they went over.

Robert Jordan slipped along the rocks to the mouth of the cave where one of the brothers, Pablo, the gipsy, Anselmo, Agustín, and the woman stood in the mouth looking out.

‘Have there been planes like this before?’ he asked. ‘Never,’ said Pablo. ‘Get in. They will see thee.’ The sun had not yet hit the mouth of the cave. It was just now shining on the meadow by the stream

and Robert Jordan knew they could not be seen in the dark, early-morning shadow of the trees and the solid shade the rocks made, but he went in the cave in order not to make them nervous.

‘They are many,’ the woman said. ‘And there will be more,’ Robert Jordan said. ‘How do you know?’ Pablo asked suspiciously. ‘Those, just now, will have pursuit planes with them.’ Just then they heard them, the higher, whining drone, and as they passed at about five thousand feet,

Robert Jordan counted fifteen Fiats in echelon of echelons like a wild-goose flight of the V-shaped threes. In the cave entrance their faces all looked very sober and Robert Jordan said, ‘You have not seen this

many planes?’ ‘Never,’ said Pablo. ‘There are not many at Segovia?’ ‘Never has there been, we have seen three usually. Sometimes six of the chasers. Perhaps three

Junkers, the big ones with the three motors, with the chasers with them. Never have we seen planes like this.’ It is bad, Robert Jordan thought. This is really bad. Here is a concentration of planes which means

something very bad. I must listen for them to unload. But no, they cannot have brought up the troops yet for the attack. Certainly not before to-night or tomorrow night, certainly not yet. Certainly they will not be moving anything at this hour.

He could still hear the receding drone. He looked at his watch. By now they should be over the lines, the first ones anyway. He pushed the knob that set the second-hand to clicking and watched it move around. No, perhaps not yet. By now. Yes. Well over by now. Two hundred and fifty miles an hour for those one-elevens anyway. Five minutes would carry them there. By now they’re well beyond the pass with Castile all yellow and tawny beneath them now in the morning, the yellow crossed by white roads and spotted with the small villages and the shadows of the Heinkels moving over the land as the shadows of sharks pass over a sandy floor of the ocean.

There was no bump, bump, bumping thud of bombs. His watch ticked on.

105

They’re going on to Colmenar, to Escorial, or to the flying field at Manzanares el Real, he thought, with the old castle above the lake with the ducks in the reeds and the fake airfield just behind the real field with the dummy planes, not quite hidden, their props turning in the wind. That’s where they must be headed. They can’t know about the attack, he told himself and something in him said, why can’t they? They’ve known about all the others.

‘Do you think they saw the horses?’ Pablo asked. ‘Those weren’t looking for horses,’ Robert Jordan said. ‘But did they see them?’ ‘Not unless they were asked to look for them.’ ‘Could they see them?’ ‘Probably not,’ Robert Jordan said. ‘Unless the sun were on the trees.’ ‘It is on them very early,’ Pablo said miserably. ‘I think they have other things to think of besides thy horses,’ Robert Jordan said. It was eight minutes since he had pushed the lever on the stop watch and there was still no sound of

bombing. ‘What do you do with the watch?’ the woman asked. ‘I listen where they have gone.’ ‘Oh,’ she said. At ten minutes he stopped looking at the watch knowing it would be too far away to

hear, now, even allowing a minute for the sound to travel, and said to Anselmo, ‘I would speak to thee.’ Anselmo came out of the cave mouth and they walked a little way from the entrance and stood

beside a pine tree. ‘¿Qué tal?’ Robert Jordan asked him. ‘How goes it?’ ‘All right.’ ‘Hast thou eaten?’ ‘No. No one has eaten.’ ‘Eat then and take something to eat at midday. I want you to go to watch the road. Make a note of

everything that passes both up and down the road.’ ‘I do not write.’ ‘There is no need to,’ Robert Jordan took out two leaves from his notebook and with his knife cut an

inch from the end of his pencil. ‘Take this and make a mark for tanks thus,’ he drew a slanted tank, ‘and then a mark for each one and when there are four, cross the four strokes for the fifth.’

‘In this way we count also.’ ‘Good. Make another mark, two wheels and a box, for trucks. If they are empty make a circle. If they

are full of troops make a straight mark. Mark for guns. Big ones, thus. Small ones, thus. Mark for cars. Mark for ambulances. Thus, two wheels and a box with a cross on it. Mark for troops on foot by companies, like this, see? A little square and then mark beside it. Mark for cavalry, like this, you see? Like a horse. A box with four legs. That is a troop of twenty horse. You understand? Each troop a mark.’

‘Yes. It is ingenious.’ ‘Now,’ he drew two large wheels with circles around them and a short line for a gun barrel. ‘These

are anti-tanks. They have rubber tyres. Mark for them. These are anti-aircraft,’ two wheels with the gun barrel slanted up. ‘Mark for them also. Do you understand? Have you seen such guns?’

‘Yes,’ Anselmo said. ‘Of course. It is clear.’ ‘Take the gipsy with you that he will know from what point you will be watching so you may be

relieved. Pick a place that is safe, not too close and from where you can see well and comfortably. Stay until you are relieved.’

‘I understand.’ ‘Good. And that when you come back, I should know everything that moved upon the road. One

paper is for movement up. One is for movement down the road.’ They walked over toward the cave. ‘Send Rafael to me,’ Robert Jordan said and waited by the tree. He watched Anselmo go into the

cave, the blanket falling behind him. The gipsy sauntered out, wiping his mouth with his hand. ‘¿Qué tal?’ the gipsy said. ‘Did you divert yourself last night?’ ‘I slept.’ ‘Less bad,’ the gipsy said and grinned. ‘Have you a cigarette?’

106

‘Listen,’ Robert Jordan said and felt in his pocket for the cigarettes. ‘I wish you to go with Anselmo to a place from which he will observe the road. There you will leave him, noting the place in order that you may guide me to it or guide whoever will relieve him later. […]’ (Hemingway 73–77)

107

Appendix 15 For Whom the Bell Tolls – Comparative Section 2 Robert Jordan had read this man’s writing for years and he had always respected him without knowing

anything about him. He had not cared very much for what this man had written about Spain. It was too clear and simple and too open and shut and many of the statistics he knew were faked by wishful thinking. But he thought you rarely cared for journalism written about a country you really knew about and he respected the man for his intentions.

Then he had seen the man, finally, on the afternoon when they had attacked at Carabanchel. They were sitting in the lee of the bull ring and there was shooting down the two streets and every one was nervous waiting for the attack. A tank had been promised and it had not come up and Montero was sitting with his head in his hand saying, ‘The tank has not come. The tank has not come.’

It was a cold day and the yellow dust was blowing down the street and Montero had been hit in the left arm and the arm was stiffening. ‘We have to have a tank,’ he said. ‘We must wait for the tank, but we cannot wait.’ His wound was making him sound petulant.

Robert Jordan had gone back to look for the tank which Montero said he thought might have stopped behind the apartment building on the corner of the tram-line. It was there all right. But it was not a tank. Spaniards called anything a tank in those days. It was an old armoured car. The driver did not want to leave the angle of the apartment house and bring it up to the bull ring. He was standing behind it with his arms folded against the metal of the car and his head in the leather-padded helmet on his arms. He shook his head when Robert Jordan spoke to him and kept it pressed against his arms. Then he turned his head without looking at Robert Jordan.

‘I have no orders to go there,’ he said sullenly. Robert Jordan had taken his pistol out of the holster and pushed the muzzle of the pistol against the

leather coat of the armoured car driver. ‘Here are your orders,’ he had told him. The man shook his head with the big padded-leather helmet

like a football player’s on it and said, ‘There is no ammunition for the machine gun.’ ‘We have ammunition at the bull ring,’ Robert Jordan had told him. ‘Come on, let’s go. We will fill

the belts there. Come on.’ ‘There is no one to work the gun,’ the driver said. ‘Where is he? Where is your mate?’ ‘Dead,’ the driver had said. ‘Inside there.’ ‘Get him out,’ Robert Jordan had said. ‘Get him out of there.’ ‘I do not like to touch him,’ the driver had said. ‘And he is bent over between the gun and the wheel

and I cannot get past him.’ ‘Come on,’ Robert Jordan had said. ‘We will get him out together.’ He had banged his head as he climbed into the armoured car and it had made a small cut over his

eyebrow that bled down onto his face. The dead man was heavy and so stiff you could not bend him and he had to hammer at his head to get it out from where it had wedged, face-down, between his seat and the wheel. Finally he got it up by pushing with his knee up under the dead man’s head and then, pulling back on the man’s waist now that the head was loose, he pulled the dead man out himself toward the door.

‘Give me a hand with him,’ he had said to the driver. ‘I do not want to touch him,’ the driver had said and Robert Jordan had seen that he was crying. The

tears ran straight down on each side of his nose on the powder-grimed slope of his face and his nose was running, too.

Standing beside the door he had swung the dead man out and the dead man fell onto the sidewalk beside the tram-line still in that hunched-over, doubled-up position. He lay there, his face waxy gray against the cement sidewalk, his hands bent under him as they had been in the car.

‘Get in, God damn it,’ Robert Jordan had said, motioning now with his pistol to the driver. ‘Get in there now.’

Just then he had seen this man who had come out from the lee of the apartment house building. He had on a long overcoat and he was bareheaded and his hair was gray, his cheekbones broad and his eyes were deep and set close together. He had a package of Chesterfields in his hand and he took one out and handed it toward Robert Jordan who was pushing the driver into the armoured car with his pistol.

108

‘Just a minute, Comrade,’ he had said to Robert Jordan in Spanish. ‘Can you explain to me something about the fighting?’

Robert Jordan took the cigarette and put it in the breast pocket of his blue mechanic jumper. He had recognized this comrade from his pictures. It was the British economist.

‘Go muck yourself,’ he said in English and then, in Spanish, to the armoured car driver. ‘Down there. The bull ring. See?’ And he had pulled the heavy side door to with a slam and locked it and they had started down that long slope in the car and the bullets had commenced to hit against the car, sounding like pebbles tossed against an iron boiler. Then when the machine gun opened on them, they were like sharp hammer tappings. They had pulled up behind the shelter of the bull ring with the last October posters still pasted up beside the ticket window and the ammunition boxes knocked open and the comrades with the riffles, the grenades on their belts and in their pockets, waiting there in the lee and Montero had said, ‘Good. Here is the tank. Now we can attack.’

Later that night when they had the last houses on the hill, he lay comfortable behind a brick wall with a hole knocked in the bricks for a loophole and looked across the beautiful level field of fire they had between them and the ridge the fascists had retired to and thought, with a comfort that was almost voluptuous, of the rise of the hill with the smashed villa that protected the left flank. He had lain in a pile of straw in his sweat-soaked clothes and wound a blanket around him while he dried. Lying there he thought of the economist and laughed, and then felt sorry he had been rude. But at the moment, when the man had handed him the cigarette, pushing it out almost like offering a tip for information, the combatant’s hatred for the noncombatant had been too much for him.

Now he remembered Gaylord’s and Karkov speaking of this same man. ‘So it was there you met him,’ Karkov had said. ‘I did not get farther than the Puente de Toledo myself on that day. He was very far toward the front. That was the last day of his bravery I believe. He left Madrid the next day. Toledo was where he was the bravest, I believe. At Toledo he was enormous. He was one of the architects of our capture of the Alcazar. You should have seen him at Toledo. I believe it was largely through his efforts and his advice that our siege was successful. That was the silliest part of the war. It reached an ultimate in silliness but tell me, what is thought of him in America?’

‘In America,’ Robert Jordan said, ‘he is supposed to be very close to Moscow.’ ‘He is not,’ said Karkov. ‘But he has a wonderful face and his face and his manners are very

successful. Now with my face I could do nothing. What little I have accomplished was all done in spite of my face which does not either inspire people nor move them to love me and to trust me. But this man Mitchell has a face he makes his fortune with. It is the face of a conspirator. All who have read of conspirators in books trust him instantly. Also he has the true manner of the conspirator. Anyone seeing him enter a room knows that he is instantly in the presence of a conspirator of the first mark. All of your rich compatriots who wish sentimentally to aid the Soviet Union as they believe or to insure themselves a little against any eventual success of the party see instantly in the face of this man, and in his manner that he can be none other than a trusted agent of the Comintern.’

‘Has he no connections in Moscow?’ ‘None. Listen, Comrade Jordan. Do you know about the two kinds of fools?’ ‘Plain and damn?’ ‘No. The two kinds of fools we have in Russia,’ Karkov grinned and began. (Hemingway 230–233)

109

Appendix 16 Komu zvoní hrana – Beginning Ležel v lese natažen na hnědém jehličí, bradu opíral o složené paže a vysoko v korunách borovic mu nad

hlavou vanul vítr. Ležel na mírném horském svahu, ale pod ním byl svah příkrý; viděl, jak se průsmykem temně vine asfalt silnice. Podél silnice tekl potok, hluboko dole v průsmyku bylo vidět na potoce pilu a v letním slunci se bělala voda padající přes splav.

„To je ta pila?“ zeptal se. „Ano.“ „Nevzpomínám si na ni.“ „Tu postavili teprve potom, cos odjel. Stará pila je dál po proudu, ještě hodně pod průsmykem.“ Rozložil na lesní půdě fotokopii vojenské mapy a pozorně se do ní zahleděl. Stařec se mu díval přes

rameno. Byl to malý podsaditý stařík, který měl na sobě černou venkovskou halenu, šedivé kalhoty, tuhé jako ze železa, a střevíce s provázkovými podešvemi. Po výstupu těžce oddychoval a rukou se opíral o jeden ze dvou těžkých tlumoků, které sem vynesli.

„Takže odtud není ten most vidět?“ „Ne,“ řekl stařec. „Tohle je povlovná část průsmyku a potok tady teče pomalu. Tam níž, kde se

silnice ztrácí mezi stromy, to spadá příkře dolů a je tam strmá rokle –“ „Už si vzpomínám.“ „Most vede přes tu rokli.“ „A kde jsou stráže?“ „Jedna stráž je támhle na té pile.“ Mladý muž, který zkoumal krajinu, si vytáhl z kapsy vybledlé vojenské flanelové košile polní

kukátko, otřel kapesníkem čočky a tak dlouho točil optikou, až mu náhle před očima jasně vystoupila prkna na pile a až uviděl dřevěnou lavičku u dveří; za otevřenou kůlnou s cirkulárkou se zvedala obrovská hromada pilin a bylo vidět dlouhý náhon, kterým se spouštěly z horské stráně na druhém břehu potoka klády. Potok vypadal v dalekohledu čirý a jakoby nezčeřený vlnami a pod obloukem vody, padající přes splav, poletovala ve větru vodní tříšť.

„Nevidím žádnou hlídku.“ „Ze stavení na pile se kouří,“ řekl stařec. „A taky tam visí na šňůře šatstvo.“ „To vidím, ale nevidím žádnou hlídku.“ „Třeba je ve stínu,“ vysvětloval stařec. „Je tam teď vedro. Bude asi ve stínu na tom konci, kam

nevidíme.“ „Pravděpodobně. Kde je další stráž?“ „Pod mostem. V cestářově boudě na pátém kilometru od vrcholku průsmyku.“ „Kolik je tu vojáků?“ Ukázal na pilu. „Tak asi čtyři a desátník.“ „A dole?“ „Tam je jich víc. To vypátrám.“ „A u mostu?“ „Vždycky dva. Na každém konci jeden.“ „Budeme potřebovat větší počet mužů,“ řekl. „Kolik jich můžeš sehnat?“ „Můžu jich přivést, kolik budeš chtít,“ řekl stařec. „Teď je v horách spousta lidí.“ „Kolik?“ „Je jich tu přes sto. Ale jsou v malých tlupách. Kolik lidí budeš potřebovat?“ „To ti povím, až si prohlídneme most.“ „Chtěl by sis ho prohlídnout hned?“ „Ne. Teď se chci dostat někam, kde schováme tuhle třaskavinu, než přijde čas. Měl bych ji rád

schovanou naprosto bezpečně a pokud možno ne dál než půl hodiny od mostu.“ „To je jednoduché,“ řekl stařec. „Z místa, kam jdeme, to budeme mít k mostu pořád z kopce. Ale než

se tam dostaneme, tak se musíme chvíli drápat do vršku. Nemáš hlad?“ „Mám,“ řekl mladý muž. „Ale najíme se až potom. Jak ti říkají? Zapomněl jsem.“ Pokládal za špatné

znamení, že zapomněl.

110

„Anselmo,“ řekl stařec. „Říkají mi Anselmo a pocházím z Barco de Avila. Počkej, pomůžu ti s tím tlumokem.“

Mladý muž, vysoký a štíhlý, s plavými vlasy vyžíhanými od slunce, s ošlehaným opáleným obličejem a oblečený ve vybledlou flanelovou košili, venkovské kalhoty a střevíce s provázkovými podešvemi, se shýbl, provlékl paži jedním řemenem koženého tlumoku a přehodil si těžký tlumok přes ramena. Pak prostrčil paži druhým řemenem a posadil si tlumok pořádně na záda. Na místech, kde mu předtím spočíval tlumok, měl košili ještě mokrou.

„Tak už to mám na zádech,“ řekl. „Jak teď půjdeme?“ „Polezeme do vršku,“ řekl Anselmo. Shrbení pod tíhou tlumoků a zpocení se vytrvale drápali vzhůru borovým lesem, který pokrýval

úbočí. Mladý muž neviděl žádnou stezku, ale postupovali šikmo vzhůru po svahu, pak překročili potůček a stařec před ním pokračoval pořád vzhůru po kraji skalnatého koryta potoka. Teď bylo stoupání ještě příkřejší a obtížnější a nakonec se zdálo, že potok padá z okraje hladké žulové římsy, která se nad nimi tyčila; stařec počkal u jejího úpatí, až ho mladý muž dohoní.

„Jak ti to jde?“ „Dobře,“ řekl mladý muž. Byl celý zpocený a po příkrém výstupu mu škubalo v stehenních svalech. „Teď tady na mě počkej. Půjdu napřed, abych tě ohlásil. Jistě bys nerad, aby na tebe stříleli, když

neseš tyhle věci.“ „Ani kdyby stříleli jenom z legrace,“ řekl mladý muž. „Je to daleko?“ „Je to docela blízko. Jak říkají tobě?“ „Roberto,“ odpověděl mladý muž. Shodil už tlumok z ramenou a teď ho opatrně pokládal mezi dva

balvany u koryta potoka. „Tak tu počkej, Roberto, a já se pro tebe vrátím.“ „Dobře,“ řekl mladý muž. „Ale to máš v úmyslu sestupovat k mostu tudyhle?“ „Ne, až půjdeme k mostu, půjdeme jinudy. Kratší a pohodlnější cestou.“ „Nerad bych měl tyhle věci uložené daleko od mostu.“ „Však uvidíš. Když s tím místem nebudeš spokojený, najdeme jiné.“ „Uvidíme,“ řekl mladý muž. Posadil se u tlumoků a pozoroval, jak stařec leze na skalnatou římsu. Nebyl to těžký výstup a podle

toho, jak stařec bez hledání nacházel opory pro ruce, poznal mladý muž, že tudy stařec lezl nahoru už mnohokrát. Ale ať je tam nahoře kdokoli, dává si velký pozor, aby po sobě nezanechával stopy.

Mladý muž, který se jmenoval Robert Jordan, měl náramný hlad a dělal si starosti. Hlad míval často, ale starosti si obyčejně nedělal, neboť mu vůbec nezáleželo na tom, co ho potká, a ze zkušenosti věděl, jak snadno se člověk v tomhle kraji za nepřátelskou frontou pohybuje. Pohybovat se za frontou je stejně snadné, jako ji překročit, když má člověk dobrého průvodce. Obtížné to začne být jenom v tom případě, když člověku záleží na tom, co ho potká, jestliže ho nepřítel chytí; jenom v tomto případě, a pak když se člověk rozhoduje, komu má důvěřovat. Lidem, s kterými člověk pracuje, musí důvěřovat buď naprosto, nebo vůbec ne, to si musí pokaždé znova rozhodnout. S tím vším si v téhle chvíli starosti nedělal. Ale byly tu jiné věci.

Tenhle Anselmo se osvědčil jako dobrý průvodce a po horách chodí skvěle. Robert Jordan byl také dobrý chodec, ale chodil se starcem už od svítání a poznal, že by ho stařec utrmácel k smrti. Až dosud důvěřoval Robert Jordan tomuhle Anselmovi ve všem, nevěděl jenom, jestli Anselmo dovede správně odhadnout situaci. Ještě neměl příležitost si to ověřit, a je ostatně na něm, aby situaci správně odhadl. Ne, Anselmo mu nedělá starosti a problém s tím mostem není o nic složitější než mnoho jiných problémů. Jordan dovede vyhodit jakýkoliv most, na který si jen člověk vzpomene, a už vyhodil mosty všech možných velikostí i konstrukcí. V těch dvou tlumocích má dost třaskaviny a všeho nářadí, aby pořádně vyhodil do povětří i tenhle most, i kdyby byl most dvakrát větší, než mu Anselmo hlásil nebo než jak jej měl Jordan v paměti z doby, kdy po něm přecházel v roce 1933 za pěší túry do La Granja, nebo jak mu Golz předčítal jeho popis předevčírem večer nahoře v pokoji tam v tom domě u Escorialu.

„Vyhodit ten most není nic,“ řekl Golz, který ukazoval tužkou na velké mapě a kterému světlo lampy ozařovalo zjizvenou vyholenou lebku. „Rozumíš?“

„Ano, rozumím.“ „Vůbec nic. Ale jenom vyhodit most by bylo na nic.“ „Ano, soudruhu generále.“ „Musí se to udělat tak, aby byl most vyhozen v určitou hodinu, stanovenou podle plánované doby

útoku. […]“ (Valja 7–10)

111

Appendix 17 Komu zvoní hrana – Comparative Section 1

Spatřil je, jak ležel na zádech, fašistickou hlídku tří droboučkých fiatek, které se leskly, jak rychle

letěly na horské obloze a mířily směrem, odkud včera přišel s Anselmem. Tři fiatky zmizely, ale pak se objevilo devět dalších, které letěly mnohem výše v droboučkých klínových formacích, vždycky tři, tři a tři.

Pablo s cikánem stáli ve stínu u ústí jeskyně a pozorovali oblohu, a jak Robert Jordan ležel bez hnutí a celé nebe pronikal vysoký dunivý hřmot motorů, rozlehl se nový bručivý řev a nad mýtinou ve výši ani ne tří set metrů přelétla další trojice letadel. Tyhle tři byly heinkely stojedenáctky, dvoumotorové bombardéry.

Robert Jordan ležel s hlavou ve stínu skal a věděl, že ho letadla nespatří, a i kdyby ho spatřila, vůbec by to nevadilo. Věděl, že možná spatří koně v ohradě, jestliže ve zdejších horách vůbec po něčem pátrají. Mohou je uvidět, i když po ničem nepátrají, ale budou je přirozeně považovat za koně svého vlastního jezdectva. Pak se ozval nový, ještě hlučnější bručivý řev, a objevily se tři další heinkely stojedenáctky, které se strnule nesly kolmo nad ním v ještě menší výšce a přelétly v přísné formaci, a jak se blížily, jejich dunivý řev rostl až do fortissima a pak, jak letadla přelétla mýtinu, zase slábl.

Robert Jordan rozbalil ranec šatů, který mu sloužil za polštář, a začal si navlékat košili. Měl ji zrovna přetaženou přes hlavu a stahoval si ji dolů, když tu zaslechl další blížící se letadla, a tak si natáhl ve spacím pytli kalhoty, a když přelétaly ty tři heinkely, dvoumotorové bombardéry, ležel bez hnutí. Než zmizely za svahem hory, měl už pistoli připjatou a spací pytel, který opřel o skaliska, svinutý, a právě seděl opřený u skaliska a zavazoval si střevíce s provazovými podešvemi, když se blížící bzukot proměnil v rachotivý řev, který byl silnější než kdy předtím, a když v stupňovitém seřazení přilétlo dalších devět heinkelů, lehkých bombardérů; při přeletu duněly, jako by chtěly rozbít nebe na kusy.

Robert Jordan proklouzl kolem skalisek k ústí jeskyně, z jejíhož otvoru vyhlíželi jeden z bratří, Pablo, cikán, Anselmo, Agustín a žena.

„Byla tu už někdy taková letadla?“ zeptal se. „Nikdá,“ řekl Pablo. „Pojď dovnitř. Uvidí tě.“ Slunce se ještě nedostalo k ústí jeskyně. V té chvíli právě svítilo na louku u potoka a Robert Jordan

věděl, že v temném, jitřním stínu stromů a v hustém stínu skalisek není nikoho z nich vidět, ale protože je nechtěl znervózňovat, zašel do jeskyně.

„Je jich hodně,“ řekla žena. „A bude jich ještě víc,“ odvětil Robert Jordan. „Jak to víš?“ zeptal se Pablo nedůvěřivě. „Za těmihle poletí ještě stíhačky.“ V té chvíli je už bylo slyšet, jejich vyšší, kvílivý bzukot, a jak přelétaly ve výši asi patnácti set metrů,

napočítal Robert Jordan patnáct fiatek v dvojitém stupňovitém seřazení, jež se podobalo tahu divokých hus, které letí po třech v klínovitém útvaru.

Stáli ve vchodu do jeskyně, všichni měli velmi vážné obličeje a Robert Jordan se zeptal: „Vy jste ještě nikdy neviděli tolik letadel?“

„Ještě nikdá,“ řekl Pablo. „V Segovii jich nemají mnoho?“ „Nikdá jich tam moc nebylo, obyčejně jsme vídali tři. Stíhaček někdy šest. Snad ještě tak tři

junkersy, ty velké třímotorové, a s nima stíhačky. Tolik letadel jsme tu ještě nikdá neviděli.“ To je zlé, pomyslel si Robert Jordan. To je opravdu zlé. Takové soustředění letadel je moc špatné

znamení. Musím pozorně poslouchat, jestli nezačnou shazovat bomby. Ale ne, ještě tam nemohli dopravit vojsko k útoku. Rozhodně tam nebude dříve než dnes v noci nebo zítra v noci, teď ještě určitě ne. V tuhle hodinu nebudou určitě provádět žádné přesuny.

Ještě stále slyšel slábnoucí bzukot. Podíval se na hodinky. Teď už by měla být letadla nad frontou, aspoň ta první. Stiskl šroubek, který uváděl v pohyb druhou ručičku, a pozoroval, jak se ručička otáčí. Ne, asi ještě ne. Teď už jsou za. Ano. Teď jsou už určitě dál. Ty stojedenáctky určitě urazí čtyři sta kilometrů za hodinu. Stačí jim na to pět minut. Už jsou daleko za průsmykem a pod nimi leží Kastilie, po ránu celá žlutá a tříslově hnědá, žluť je přeťata bílými silnicemi a poseta vesničkami a stíny heinkelů se sunou po zemi, jako se sunou stíny žraloků po písčitém dně oceánu.

Žádné řach, řach, žádné dunivé řachání bomb. Hodinky tikaly dál.

112

Letí dál na Colmenar, na Escorial nebo na letiště v Manzanares el Real, pomyslel si, kde se zvedá nad jezerem starý zámek, kde jsou v rákosí kachny a kde je hned za pravým letištěm falešné, s nastrčenými maketami letadel, jejichž vrtule se otáčejí ve větru. Míří určitě tam. Nemohou vědět o tom útoku, říkal si, ale něco uvnitř mu šeptalo, proč by to nemohli vědět? O všech ostatních věděli.

„Myslíš, že uviděli koně?“ zeptal se Pablo. „Tihle jistě nehledali žádné koně,“ řekl Robert Jordan. „Ale viděli je?“ „Jestli neměli rozkaz, aby je hledali, tak ne.“ „A mohli je vidět?“ „Asi ne,“ řekl Robert Jordan. „Pokud na stromy nesvítilo slunce.“ „Svítí na ně hodně brzo,“ řekl Pablo nešťastně. „Myslím, že mají jiné starosti než tvoje koně,“ řekl Robert Jordan. Od okamžiku, co spustil stopky, uplynulo osm minut a dosud nebylo slyšet žádné bombardování. „Co to provádíš s těma hodinkama?“ zeptala se žena. „Poslouchám, kam letěli.“ „Ach tak,“ řekla. Za deset minut se přestal na hodinky dívat, neboť věděl, že letadla jsou už příliš

daleko, než aby zaslechl bombardování, i kdyby odpočítal minutu, než se sem zvuk donese, a tak řekl Anselmovi: „Chci s tebou mluvit.“

Anselmo vyšel z ústí kuchyně, poodešel s Robertem Jordanem a zastavili se spolu u borovice. „Qué tal?“ zeptal se ho Robert Jordan. „Jak se vede?“ „Docela dobře.“ „Už jsi jedl?“ „Ne. Ještě nikdo nejedl.“ „Tak se najez a vem si s sebou něco k obědu. Chci, abys šel pozorovat silnici. Zaznamenej všecko,

co po ní pojede, ať už nahoru nebo dolů.“ „Já neumím psát.“ „Nemusíš umět.“ Robert Jordan vytrhl ze zápisníku dva listy a nožem uřízl z tužky asi

dvoucentimetrový kousek. „Tohle si vem a tanky si poznačuj takhle,“ nakreslil tank s věží, „a potom si dělej čárky, a až budou čtyři, tak ty čtyři čárky přeškrtni pátou.“

„My to taky tak počítáme.“ „Výborně. Další značku si udělej pro nákladní auta, dvě kolečka a čtvereček. Když budou prázdná,

udělej kroužek. Když budou naložená vojskem, tak udělej čáru. A značku pro děla. Tohleto jsou velká děla. Tohleto jsou malá děla. A značku pro osobní auta. Značku pro sanitky. Takhle, dvě kolečka a čtvereček s křížkem. Značku pro pochodující vojsko podle setnin, vidíš? Čtvereček a vedle něho dělej čárky. Značku pro jízdu, takhle, vidíš? Jako kůň. Čtvereček se čtyřma nohama. Tohle je oddíl o dvaceti koních. Rozumíš? Za každý oddíl jednu čárku.“

„Ano. To je šikovný.“ „A teď,“ nakreslil dvě velká kola, okolo nich kruhy a krátkou čárkou naznačil hlaveň děla. „Tohle

jsou protitanková děla. Mají pneumatiky. Ty si taky poznačuj. Tohle jsou protiletadlová děla,“ namaloval dvě kolečka se šikmou vztyčenou dělovou hlavní. „Ty si taky poznačuj. Rozumíš? Už jsi taková děla viděl?“

„Ano,“ odpověděl Anselmo. „Samozřejmě. Je mi to jasný.“ „Vem si s sebou cikána, aby věděl, z kterého místa budeš pozorovat silnici, aby tě mohl někdo

vystřídat. Vyber si nějaké bezpečné místo, ne moc blízko, odkud bys dobře a pohodlně viděl. Zůstaň tam, dokud tě někdo nevystřídá.“

„Rozumím.“ „Výborně. A až se vrátíš, musíš mi říct o všem, co jelo po silnici. Jeden papír máš pro to, co pojede

nahoru. Druhý máš pro to, co pojede po silnici dolů.“ Přešli k jeskyni. „Pošli mi sem Rafaela,“ řekl Robert Jordan a počkal u stromu. Sledoval, jak Anselmo vstupuje do

jeskyně a jak se za ním zavírá houně. Pak vyšel loudavě cikán, který si rukou utíral ústa. „Qué tal?“ řekl cikán. „Bavil ses v noci dobře?“ „Spal jsem.“ „To není špatný,“ řekl cikán a zazubil se. „Nemáš cigaretu?“ „Poslyš,“ řekl Robert Jordan a sáhl do kapsy pro cigarety. „Chci, abys šel s Anselmem na místo,

odkud bude pozorovat silnici. Necháš ho tam a to místo si zapamatuješ, abys tam mohl zavést mě nebo někoho, kdo ho potom vystřídá. […]“ (Valja 73–77)

113

Appendix 18 Komu zvoní hrana – Comparative Section 2 Robert Jordan čítal už léta jeho články a vždycky si ho vážil, aniž o něm cokoli věděl. Nijak zvlášť ho

nezaujalo, co ten člověk napsal o Španělsku. Bylo to příliš jasné i prosté a příliš nepokryté i výlučné a Robert Jordan věděl, že mnohé statistické údaje jsou zkreslené zbožným přáním. Ale myslel si, že člověka jen zřídka zaujmou novinářské články o zemi, kterou doopravdy zná, a vážil si toho člověka pro jeho dobré úmysly.

Pak se konečně s tím mužem setkal to odpoledne, kdy zaútočili u Carabanchelu. Seděli tehdy v závětří býčí arény, o dvě ulice dál se střílelo a všichni nervózně očekávali útok. Slíbili jim tank, ale ten se neobjevil a Montero seděl s hlavou v dlani a říkal: „Tank nepřijel. Tank nepřijel.“

Byl chladný den, ulicí se hnal žlutý prach, Montero byl raněn do levé paže a paže mu tuhla. „Musíme mít tank,“ řekl. „Musíme počkat na ten tank, ale my nemůžeme čekat.“ Zranění způsobilo, že mu hlas zněl nedůtklivě.

Robert Jordan se šel podívat dozadu po tanku, o kterém Montero říkal, že podle jeho názoru zůstal stát za činžákem na rohu, kde zahýbají tramvaje. Tank tam opravdu stál. Ale nebyl to tank. Španělé říkali vtěch dnech tank všemu. Byl to starý obrněný vůz. Řidič nechtěl opustit místo za rohem činžáku a zajet s vozem k býčí aréně. Stál za obrněným vozem, skříženými pažemi se opíral o kovovou desku vozu a hlavu v přílbě s koženým vyložením opíral o paže. Když na něho Robert Jordan promluvil, zavrtěl řidič hlavou a tiskl dál hlavu k pažím. Pak hlavu otočil, ale na Roberta Jordana se ani nepodíval.

„Nemám rozkaz, abych tam jel,“ řekl zachmuřeně. Robert Jordan vytáhl z pouzdra pistoli a přitiskl ústí hlavně ke koženému kabátu řidiče obrněného

vozu. „Tady máš ten svůj rozkaz,“ poručil mu. Muž v přílbě s koženým vyložením, jakou nosí ragbyoví

hráči, zavrtěl hlavou a řekl: „Nemáme střelivo pro kulomet.“ „Máme střelivo v býčí aréně,“ ujistil ho Robert Jordan. „No tak, jedem. Nabijeme pásy tam. No tak.“ „Nemáme nikoho na obsluhování kulometu,“ řekl řidič. „Kde je? Kde je tvůj pomocník?“ „Mrtvý,“ odpověděl řidič. „Tam uvnitř.“ „Vytáhni ho ven,“ řekl Robert Jordan. „Vytáhni ho odtamtud ven.“ „Nechce se mi na něj sahat,“ řidič. „A kromě toho je tam zkroucený mezi kulometem a volantem a

nemůžu se přes něj dostat.“ „Jen pojď,“ řekl Robert Jordan. „Vytáhnem ho spolu.“ Jak lezl do obrněného vozu, udeřil se do hlavy, trochu si rozsekl kůži nad obočím a krev mu stékala

po obličeji. Mrtvola muže byla těžká a tak ztuhlá, že ho nebylo možno ohnout, takže mu musel bušit do hlavy, aby ji vyprostil z místa mezi sedadlem a volantem, kam se zaklínila obličejem dolů. Nakonec vyprostil hlavu mrtvoly tak, že ji vytlačil kolenem vzhůru, a když byla hlava volná, uchopil mrtvého kolem pasu a škubal mrtvolou, až ji sám bez pomoci vytáhl ke dvířkům.

„Pomoz mi s ním,“ řekl řidiči. „Ani na něj nesáhnu,“ odpověděl řidič a Robert Jordan poznal, že pláče. Po obou stranách nosu se

mu po zaprášeném obličeji řinuly slzy a teklo mu i z nosu. Jak stál Robert Jordan u dvířek, vyškubl mrtvolu z vozu a mrtvola, ještě pořád v té shrbené, přehnuté

poloze, spadla na chodník u kolejí tramvaje. Zůstala ležet, její voskově šedivý obličej na betonovém chodníku a ruce ohnuté pod tělem jako tam ve voze.

„Tak nastup, k čertu,“ řekl Robert Jordan a pokynul řidiči pistolí. „Tak už nastup.“ Právě v té chvíli uviděl jednoho muže, který vyšel z úkrytu za činžákem. Měl na sobě dlouhý

svrchník, byl bez klobouku a měl šedivé vlasy, široké lícní kosti a hluboké, blízko u sebe posazené oči. V ruce držel balíček chesterfieldek, z nichž jednu vytáhl a podával ji Robertu Jordanovi, který popostrkával řidiče pistolí do obrněného vozu.

„Okamžik, soudruhu, můžete mi říct něco o tom, jak pokračuje boj?“ Robert Jordan vzal cigaretu a zastrčil si ji do náprsní kapsy modrých montérek. Poznal toho

soudruha podle fotografií v tisku. Byl to ten britský národohospodář. „Jděte do háje,“ řekl anglicky a potom řekl španělsky řidiči obrněného vozu: „Támhle dolů. K býčí

aréně. Rozumíš?“ A přibouchl těžká postranní dvířka, zajistil je, obrněný vůz se rozjel z táhlého svahu a do vozu začaly narážet kulky, které vydávaly zvuk, jako když se házejí oblázky na železný kotel. Když pak na ně

114

začal pálit kulomet, bylo to jako prudké rány kladivem. Dojeli do úkrytu za býčí arénou, vedle okénka pokladny ještě pořád polepené plakáty z loňského října, zastavili u bedniček střeliva, které měly vyražená víka, a u soudruhů, kteří tam čekali v úkrytu s puškami a s ručními granáty za pasem a po kapsách, a Montero řekl: „Výborně. Tady je ten tank. Můžeme zaútočit.“

Obsadili poslední domy na kopci a Robert Jordan pak ležel pozdě večer pohodlně za cihlovou zdí, do které byla proražena díra pro střílnu, a rozhlížel se po krásném rovném palebném poli, jež leželo mezi nimi a návrším, za něž se stáhli fašisté, a s téměř rozkošnickým uspokojením myslel na to, že je z levého boku chrání svah kopce s rozbitou vilou. Ležel na hromadě slámy, zabalil se do přikrývky a sušil si na těle propocené šaty. Jak tak ležel, vzpomněl si na toho národohospodáře a zasmál se, ale pak ho zamrzelo, že se k němu choval hrubě. Ale v té chvíli, když mu ten člověk podával cigaretu a strkal mu ji téměř tak, jako by nabízel spropitné za informaci, nemohl v sobě přemoci záští, jež cítí člověk, který bojuje, vůči tomu, který nebojuje.

Teď si vzpomněl na Gaylordův hotel a na to, jak o tom člověku mluvil Karkov. „Tak tam jste se s ním potkal,“ řekl tenkrát Karkov. „Já jsem se ten den nedostal dál než k Puente de Toledo. Tehdy byl hodně blízko fronty. Myslím, že to byl poslední den jeho hrdinství. Příští den odjel z Madridu. Myslím, že se nejstatečněji choval u Toleda. V Toledu byl ohromný. Byl jedním ze strůjců toho, že jsme dobyli Alcazar. Měl jste ho vidět u Toleda. Myslím, že naše obléhání bylo úspěšné hlavně dík jeho úsilí a radám. Byl to ten nejpitomější úsek celé války. Tam dosáhla pitomost vrcholu, ale povězte mi, co si o něm myslí lidi v Americe.“

„V Americe,“ řekl Robert Jordan, „se o něm domnívají, že má velmi blízko k Moskvě.“ „Nemá,“ řekl Karkov. „Ale má úžasný obličej a ten jeho obličej a jeho chování mu dopomáhají

k úspěchu. Já bych například se svým obličejem nedokázal nic. Ta troška, co jsem dokázal, to všechno se mi podařilo navzdory mému obličeji, který lidi ani nenadchne, ani je nepřiměje, aby mě měli rádi a důvěřovali mi. Ale tenhle Mitchell má obličej, který je hotový kapitál. Je to obličej spiklence. Každý, kdo četl v knihách o spiklencích, mu okamžitě důvěřuje. Má také pravé spiklenecké chování. Když ho někdo spatří vcházet do místnosti, okamžitě ví, že se octl v přítomnosti spiklence prvního řádu. Všichni vaši bohatí krajané, kteří chtějí sentimentálně pomáhat Sovětskému svazu buď z přesvědčení, nebo aby se trochu pojistili pro případ, že by to komunistická strana vyhrála, poznají okamžitě na obličeji a na chování toho člověka, že to nemůže být nikdo jiný než spolehlivý agent kominterny.“

„A on není ve spojení s Moskvou?“ „Vůbec ne. Poslyšte, soudruhu Jordane. Znáte to o tom, že jsou dva druhy bláznů?“ „Normální a bláznivý?“ „Ne. Ty dva druhy bláznů, co máme v Rusku,“ usmál se Karkov a začal vykládat. (Valja 226–230)

115

Appendix 19 The Black Tower – Beginning Sentence of Life

It was to be the consultant physician’s last visit and Dalgliesh suspected that neither of them regretted it,

arrogance and patronage on one side and weakness, gratitude and dependence on the other being no foundation for a satisfactory adult relationship however transitory. He came into Dalgliesh’s small hospital room preceded by Sister, attended by his acolytes, already dressed for the fashionable wedding which he was to grace as a guest later that morning. He could have been the bridegroom except that he sported a red rose instead of the customary carnation. Both he and the flower looked as if they had been brought and burnished to a peak of artificial perfection, gift-wrapped in invisible foil, and immune to the chance winds, frosts and ungentle fingers which could mar more vulnerable perfections. As a final touch, he and the flower had both been lightly sprayed with an expensive scent, presumably an aftershave lotion. Dalgliesh could detect it above the hospital smell of cabbage and ether to which his nose had become so inured during the past weeks that it now hardly registered on the senses. The attendant medical students grouped themselves round the bed. With their long hair and short white coats they looked like a gaggle of slightly disreputable bridesmaids.

Dalgliesh was stripped by Sister’s skilled impersonal hands for yet another examination. The stethoscope moved, a cold disc, over his chest and back. This last examination was a formality but the physician was, as always, thorough; nothing he did was perfunctory. If, on this occasion, his original diagnosis had been wrong his self-esteem was too secure for him to feel the need for more than a token excuse. He straightened up and said:

‘We’ve had the most recent path. report and I think we can be certain now that we’ve got it right. The cytology was always obscure, of course, and the diagnosis was complicated by the pneumonia. But it isn’t acute leukaemia, it isn’t any type of leukaemia. What you’re recovering from – happily – is an atypical mononucleosis. I congratulate you, Commander. You had us worried.’

‘I had you interested; you had me worried. When can I leave here?’ The great man laughed and smiled at his retinue, inviting them to share his indulgence at yet one

more example of the ingratitude of convalescence. Dalgliesh said quickly: ‘I expect you’ll be wanting the bed.’ ‘We always want more beds than we can get. But there’s no great hurry. You’ve a long way to go

yet. Still, we’ll see. We’ll see.’ When they had left him he lay flat on his back and let his eyes range round the two cubic feet of

anaesthetized space, as if seeing the room for the first time. The wash basin with its elbow-operated taps; the neat functional bedside table with its covered water jug; the two vinyl-covered visitors’ chairs; the earphones curled above his head; the window curtains with their offensive flowered pattern, the lowest denominator of taste. They were the last objects he had expected to see in life. It had seemed a meagre, impersonal place in which to die. Like a hotel room, it was designed for transients. Whether its occupants left on their own feet or sheeted on a mortuary trolley, they left nothing behind them, not even the memory of their fear, suffering and hope.

The sentence of death had been communicated, as he suspected such sentences usually were, by grave looks, a certain false heartiness, whispered consultations, a superfluity of clinical tests, and, until he had insisted, a reluctance to pronounce a diagnosis or prognosis. The sentence of life, pronounced with less sophistry when the worst days of his illness were over, had certainly produced a greater outrage. It was, he had thought, uncommonly inconsiderate if not negligent of his doctors to reconcile him so thoroughly to death and then change their minds. It was embarrassing now to recall with what little regret he had let slip his pleasures and preoccupations, the imminence of loss revealing them for what they were, at best only a solace, at worst a trivial squandering of time and energy. Now he had to lay hold of them again and believe that they were important, at least to himself. He doubted whether he would ever again believe them important to other people. No doubt, with returning strength, all that would look after itself. The physical life would re-assert itself given time. He would reconcile himself to living since there was no alternative and, this perverse fit of resentment and accidie conveniently put down to weakness, would come to believe that he had had a lucky escape. His colleagues, relieved of embarrassment, would congratulate him. Now that death had replaced sex

116

as the great unmentionable it had acquired its own pudency; to die when you had not yet become a nuisance and before your friends could reasonably raise the ritual chant of ‘happy release’ was in the worst of taste.

But, at present, he wasn’t sure that he could reconcile himself to his job. Resigned as he had become to the role of spectator and soon not even to be that – he felt ill-equipped to return to the noisy playground of the world and, if it had to be, was minded to find for himself a less violent corner of it. It wasn’t something he had thought about deeply during his periods of consciousness; there hadn’t been time. It was more a conviction than a decision. The time had come to change direction. Judges’ Rules, rigor mortis, interrogation, the contemplation of decomposing flesh and smashed bone, the whole body business of manhunting, he was finished with it. There were other things to do with his time. He wasn’t yet sure which things but he would find them. He had over two weeks of convalescence ahead, time to formulate a decision, rationalize it, justify it to himself and, more difficult, find the words with which he would attempt to justify it to the Commissioner. It was a bad time to leave the Yard. They would see it as desertion. But then, it would always be a bad time.

He wasn’t sure whether this disenchantment with his job was caused solely by his illness, the salutary reminder of inevitable death, or whether it was the symptom of a more fundamental malaise, that latitude in middle-life of alternate doldrums and uncertain winds when one realizes that hopes deferred are no longer realizable, that ports not visited will now never be seen, that this journey and others before it may have been a mistake, that one has no longer even confidence in charts and compass. More than his job now seemed to him trivial and unsatisfactory. Lying sleepless as so many patients must have done before him in that bleak impersonal room, watching the headlamps or passing cars sweep across the ceiling, listening to the secretive and muted noises or the hospital’s nocturnal life, he took the dispiriting inventory or his life. His grief for his dead wife, so genuine, so heart-breaking at the time – how conveniently personal tragedy had excused him from further emotional involvement. His love affairs, like the one which at present spasmodically occupied a little or his time and somewhat more or his energy, had been detached, civilized, agreeable, undemanding. It was understood that his time was never completely his own but that his heart most certainly was. The women were liberated. They had interesting jobs, agreeable flats, they were adept at settling for what they could get. Certainly they were liberated from the messy, clogging, disruptive emotions which embroiled other female lives. What, he wondered, had those carefully spaced encounters, both participants groomed for pleasure like a couple of sleek cats, to do with love, with untidy bedrooms, unwashed dishes, babies’ nappies, the warm, close, claustrophobic life of marriage and commitment. His bereavement, his job, his poetry, all had been used to justify self-sufficiency. His women had been more amenable to the claims of his poetry than of his dead wife. They had small regard for sentiment, but an exaggerated respect for art. And the worst of it – or perhaps the best – was that he couldn’t now change even if he wanted and that none of it mattered. It was absolutely of no importance. In the last fifteen years he hadn’t deliberately hurt a single human being. It struck him now that nothing more damning could be said about anyone.

Well, if none of that could be changed, his job could. But first there was one personal commitment to fulfil, one from which perversely he had been relieved that death would so conveniently excuse him. It wasn’t going to excuse him now. Propping himself on his elbow he reached out and took Father Baddeley’s letter from his locker drawer and read it carefully for the first time. The old man must be nearly eighty now; he hadn’t been young when, thirty years ago, he had first come to the Norfolk village as curate to Dalgliesh’s father, timid, ineffective, maddeningly inefficient, muddling in everything but the essentials, but never less than his uncompromising self. (James 1–5)

117

Appendix 20 The Black Tower – Comparative Section 1 Henry Carwardine wheeled his chair to the lift, drew back the steel grille with difficulty, clanged the gate

closed and pressed the button to the floor above. He had insisted on having a room in the main building, firmly rejecting the unsubstantial, meanly proportioned cells in the annexe, and Wilfred, despite what Henry thought were obsessive, almost paranoid fears that he might be trapped in a fire, had reluctantly agreed. Henry had confirmed his committal to Toynton Grange by moving one or two chosen pieces of furniture from his Westminster flat and virtually all his books. The room was large, high ceilinged and pleasantly proportioned, its two windows giving a wide view south-west across the headland. Next door was a lavatory and shower which he shared only with any patient being nursed in the sickroom. He knew, without the least qualm of guilt, that he had the most comfortable quarters in the house. Increasingly he was retreating into this tidy and private world, closing the heavy carved door against involvement, bribing Philby to bring up occasional meals on a tray, to buy for him in Dorchester special cheeses, wines, pâté and fruit to augment the institutional meals which the staff of the Grange took it in turns to cook. Wilfred had apparently thought it prudent not to comment on this minor insubordination, this trespass against the law or togetherness.

He wondered what had provoked him to that spatter of malice against harmless, pathetic Grace Willison. It wasn t the first time since Holroyďs death that he had caught himself speaking with Holroyďs voice. The phenomenon interested him. It set him thinking again about that other life, the other one he had so prematurely and resolutely renounced. He had noticed it when chairing committees, how the members played their individual roles, almost as if these had been allocated in advance. The hawk; the dove; the compromiser; the magisterial elder statesman; the unpredictable maverick. How swiftly, if one were absent, a colleague modified his views, subtly adapted even his voice and manner to fill the gap. And so, apparently, he had assumed the mantle of Holroyd. The thought was ironic and not unsatisfying. Why not? Who else at Toynton Grange better fitted that rebarbative, non-conforming role?

He had been one of the youngest Under Secretaries of State ever appointed. He was confidently spoken of as the future head of a Department. That was how he saw himself. And then the disease, touching nerves and muscles at first with tentative fingers, had struck at the roots of confidence, at all the carefully laid plans. Dictating sessions with his personal assistant had become mutual embarrassments to be dreaded and deferred. Every telephone conversation was an ordeal; that first insistent, anxiety-pitched ring was enough to set his hand trembling. Meetings which he had always enjoyed and chaired with a quiet if abrasive competence had become unpredictable contests between mind and unruly body. He had become unsure where he had been most confident.

He wasn’t alone in misfortune. He had seen others, some of them in his own Department, being helped from their grotesquely graceless invalid cars into their wheelchairs, accepting a lower grade and easier work, moving to a division which could afford to carry a passenger. The Department would have balanced expediency and the public interest with proper consideration and compassion. They would have kept him on long after his usefulness justified it. He could have died, as he had watched others die, in official harness, harness lightened and adjusted to his frail shoulders, but nevertheless harness. He accepted that there was a kind of courage in that. But it wasn’t his kind.

It had been a joint meeting with another Department, chaired by himself, that had finally decided him. He still couldn’t think of the shambles without shame and horror. He saw himself again, feet impotently padding, his stick beating a tattoo on the floor as he strove to take one step towards his chair, the mucus spluttering out with his welcoming words to shower over his neighbour’s papers. The ring of eyes around the table, animals’ eyes, watchful, predatory, embarrassed, not daring to meet his. Except for one boy, a young good-looking Principal from the Treasury. He had looked fixedly at the Chairman, not with pity but with an almost clinical interest, noting for future reference one more manifestation of human behaviour under stress. The words had come out at last, of course. Somehow he had got through the meeting. But for him, it had been the end.

He had heard of Toynton Grange as one did hear of such places, through a colleague whose wife received the Home’s quarterly newsletter and contributed to the funds. It had seeed to offer an answer. He was a bachelor without family. He couldn’t hope indefinitely to look after himself, nor on a disability pension could he buy a permanent nurse. And he had to get out of London. If he couldn’t succeed, then he would opt out completely, retire to oblivion, away from the embarrassed pity of colleagues, from noise and foul air,

118

from the hazards and inconveniences of a world aggressively organized for the healthy and able bodied. He would write the book on decision-making in Government planned for his retirement, catch up on his Greek, re-read the whole of Hardy. If he couldn’t cultivate his own garden, at least he could avert fastidious eyes from the lack of cultivation in everyone else’s.

And for the first six months it had seemed to work. There were disadvantages which, strangely, he hadn’t expected or considered; the unenterprising, predictable meals; the pressures of discordant personalities; the delay in getting books and wine delivered; the lack of good talk; the self-absorption or the sick, their preoccupation with symptoms and bodily functions; the awful childishness and spurious joviality of institutional life. But it had been just supportable and he had been reluctant to admit failure since all alternatives seemed worse. And then Peter had arrived.

He had come to Toynton Grange just over a year ago. He was a polio victim, the seventeen-year-old only child of a haulage contractor’s widow from the industrial Midlands who had made three preparatory visits of officious and ill-informed inspection before calculating whether she could afford to accept the vacancy. Henry suspected that, panicked by the loneliness and debased status of the early months of widowhood, she was already looking for a second husband and was beginning to realize that a seventeen-year-old chair-bound son was an obstacle to be carefully weighed by likely candidates against her late husband’s money, her own ageing and desperate sexuality. Listening to her spate of obstetric and marital intimacies, Henry had realized once again that the disabled were treated as a different breed. They posed no threat, sexual or otherwise, offered no competition. As companions they had the advantage of animals; literally anything could be spoken in front of them without embarrassment.

So Dolores Bonnington had expressed herself satisfied and Peter had arrived. The boy had made little impression on him at first. lt was only gradually that he had come to appreciate his qualities of mind. Peter had been nursed at home with the help of district nurses and had been driven, when his health permitted, to the local comprehensive school. There he had been unlucky. No one, least of all his mother, had discovered his intelligence. Henry Carwardine doubted whether she was capable of recognizing it. He was less ready to acquit the school. Even with the problem of understaffing and over-large classes, the inevitable logistic difficulties of a huge city comprehensive, someone on the staff of that over-equipped and ill-disciplined menagerie, he thought with anger, ought to have been able to recognize a scholar. It was Henry who conceived the idea that they might provide for Peter the education he had lost; that he might in time enter a university and become self-supporting.

To Henry’s surprise, preparing Peter for his ‘O’ levels had provided the common concern, the sense of unity and community at Toynton Grange which none of Wilfreďs experiments had achieved. Even Victor Holroyd helped.

‘It seems that the boy isn’t a fool. He’s almost totally uneducated, of course. The staff, poor sods, were probably too busy teaching race relations, sexual technique and other contemporary additions to the syllabus and preventing the barbarians from pulling the school down around their ears to have time for someone with a mind.’

‘He ought to have maths and one science, Victor, at least at ‘O’ level. If you could help…’ ‘Without a lab?’ ‘There’s the clinical room, you could fix something up there. He wouldn’t be taking a science as a

main subject at ‘A’ level?’ ‘Of course not. I realize my disciplines are included merely to provide an illusion of academic

balance. But the boy ought to be taught to think scientifically. I know the suppliers of course. I could probably fix something up.’

‘I shall pay, of course.’ ‘Certainly. I could afford it myself but I’m a great believer in people paying for their own

gratifications.’ (James 68–7)

119

Appendix 21 The Black Tower – Comparative Section 2 Mist on the Headland

The church of All Saints at Toynton was an uninteresting Victorian reconstruction of an earlier building, the churchyard a triangular patch of swathed grass between the west wall, the road and a row of rather dull cottages. Victor Holroyďs grave, pointed out by Julius, was an oblong mound crudely patched with squares or weedy turf. Beside it, a simple wooden cross marked the spot where Father Baddeley's ashes had been buried. Grace Willison was to lie next to him. Everyone at Toynton Grange was at the funeral except Helen Rainer, who had been left to nurse Georgie Allan, and Maggie Hewson, whose absence, unremarked, was apparently taken for granted. But Dalgliesh, when he arrived alone, had been surprised to see Julius's Mercedes parked opposite the lych-gate beside the Toynton Grange bus.

The churchyard was encumbered and the path between the headstones narrow and overgrown so that it took some time to manoeuvre the three wheelchairs round the open grave.

The local vicar was taking a belated holiday and his substitute, who apparently knew nothing of Toynton Grange, was obviously surprised to see four mourners garbed in brown monk's habits. He asked if they were Anglican Franciscans, an inquiry which provoked a fit of nervous giggling from Jennie Pegram. Anstey's answer, unheard by Dalgliesh, apparently failed to reassure and the priest, puzzled and disapproving, took the service with carefully controlled speed as if anxious to free the churchyard as soon as possible from the risk of contamination by the imposters. The little party sang, at Wilfreďs suggestion, Grace's favourite hymn, ‘Ye Holy Angels Brighť. It was, thought Dalgliesh, a hymn peculiarly unsuited for amateur unaccompanied singing and their uncertain and discordant voices rose reed thin in the crisp autumnal air.

There were no flowers. Their absence, the rich smell of newly turned earth, the mellow autumn sunlight, the ubiquitous scent of burning wood, even the sense of unseen inquisitive eyes peering morbidly from behind the hedges, brought back with

stabbing pain the memory of another funeral. He had been a fourteen-year-old schoolboy, at home for his half-term. His parents were in Italy and

Father Baddeley was in charge of the parish. A local farmer's son, a shy, gentle, overconscientious eighteen-year-old, home for the weekend from his first term at university, had taken his father's gun and shot dead both parents, his fifteen-year-old sister and, finally, himself. They were a devoted ramily, he a loving son. For the young Dalgliesh, who was beginning to imagine himself in love with the girl, it had been a horror eclipsing all subsequent horrors. The tragedy, unexplained, appalling, had at first stunned the village. But grief had quickly given way to a wave of superstitious anger, terror and repulsion. It was unthinkable that the boy should be buried in consecrated ground and Father Baddeley's gentle but inexorable insistence that all the family should lie together in one grave had made him temporarily an outcast. The funeral, boycotted by the village, had been held on such a day as this. The family had no close relatives. Only Father Baddeley, the sexton and Adam Dalgliesh had been there. The fourteen-year-old boy, rigid with uncomprehending grief, had concentrated on the responses willing himself to divorce the unbearably poignant words from their sense, to see them merely as black unmeaning symbols on the prayer book page, and to speak them with firmness, even with nonchalance, across the open grave. Now, when this unknown priest raised his hand to speak the final blessing over Grace Willison's body Dalgliesh saw instead the frail upright figure of Father Baddeley, the wind ruffling his hair. As the first sods fell on the coffin and he turned away he felt like a traitor. The memory of one occasion on which Father Baddeley had not relied on him in vain only reinforced his present nagging sense of failure.

It was probably this which made him reply tartly to Wilfred when he walked up to him and said:

'We are going back for luncheon now. We shall start the family council at half past two and the second session at about four. Are you quite sure you won't help us?'

Dalgliesh opened the door of his car. 'Can you give me one reason why it would be right that I should?' Wilfred turned away; for once he looked almost disconcerted. Dalgliesh heard Julius's low

laugh. 'Silly old dear! Does he really think that we don't know that he wouldn't be holding a family council

120

if he weren't confident that the decision would go his way. What are your plans for the day?' Dalgliesh said that they were still uncertain. In fact he had decided to exercise away his self-disgust

by walking along the cliff path as far as Weymouth and back. But he wasn't anxious to invite Julius's company.

He stopped at a nearby pub for a luncheon of cheese and beer, drove quickly back to Hope Cottage, changed into slacks and windcheater and set off eastwards along the cliffpath. It was very different from that first early morning walk the day after his arrival when all his newly awakened senses had been alive to sound and colour and smell. Now he strode strongly forward, deep in thought, eyes on the path, hardly aware even of the laboured, sibilant breath of the sea. He would soon have to make a decision about his job; but that could wait for another couple of weeks. There were more immediate if less onerous decisions. How much longer should he stay at Toynton? He had little excuse to linger. The books had been sorted, the boxes were almost ready for cording. And he was making no progress with the problem which had kept him in Hope Cottage. There was small hope now of solving the mystery of Father Baddeley's summons. It was as if, living in Father Baddeley's cottage, sleeping in his bed, Dalgliesh had absorbed something of his personality. He could almost believe that he smelt the presence of evil. It was an alien faculty which he half resented and almost wholly distrusted. And yet it was increasingly strong. He was sure now that Father Baddeley had been murdered. And yet, when as a policeman he looked hard at the evidence, the case dissolved like smoke in his hand.

Perhaps because he was deep in unproductive thought the mist took him by surprise. It rode in from the sea, a sudden physical invasion of white obliterating clamminess. At one moment he was striding in the mellow afternoon sunlight with the breeze prickling the hairs on his neck and arms. The next, sun, colour and smell were blotted out and he stood stock still pushing at the mist as if it were an alien force. It hung on his hair, caught at his throat and swirled in grotesque patterns over the headland. He watched it, a writhing transparent veil passing over and through the brambles and bracken, magnifying and altering form, obscuring the path. With the mist came a sudden silence. He was only aware that the headland had been alive with birds now that their cries were mute. The silence was uncanny. In contrast, the sound of the sea swelled and became all-pervasive, disorganized, menacing, seeming to advance on him from all sides. It was like a chained animal, now moaning in sullen captivity, now breaking free to hurl itself with roars of impotent rage against the high shingles.

He turned back towards Toynton, uncertain of how far he had walked. The return journey was going to be difficult. He had no sense of direction except for the thread of trodden earth under his feet. But he thought that the danger would be slight if he went slowly. The path was barely visible but for most of the route it was fringed with brambles, a welcome if prickly barrier when, momentarily disorientated, he lost his way. Once the mist lifted slightly and he strode forward more confidently. But it was a

mistake. Only just in time he realized that he was teetering on the edge of a wide crevice splitting the path and that what he had thought was a rising bank of moving mist was foam dying on the cliff face fifty feet below.

The black tower reared out of the mist so suddenly that his first realization of its presence was to scrape his palms – instinctively flung forward – against its cold infrangible scales. Then, suddenly, the mist rose and thinned and he saw the top of the tower. The base was still shrouded in swirls of white clamminess but the octagonal cupola with its three visible slits seemed to float gently from behind the last sinuous threads of mist to hang motionless in space, dramatic, menacingly solid, and yet unsubstantial as a dream. It moved with the mist, a fugitive vision, now descending so low that he could almost believe it within his reach, now rising, numinous and unobtainable, high over the thudding sea. (James 204–207)

121

Appendix 22 Černá věž – Beginning ODSOUZEN K ŽIVOTU

Měla to být poslední asistentova vizita a Dalgliesh měl podezření, že toho žádný z nich nelituje. Nadutá

blahosklonnost na jedné straně a slabost, vděk a závislost na straně druhé mohly sotva nabídnout uspokojivý základ k solidnímu, byť i krátkodobému vztahu mezi dospělými lidmi. Do Dalglieshova nemocničního pokoje vplula nejprve vrchní sestra jako předvoj a po krátké prodlevě vstoupil v doprovodu družiny svých nohsledů i sám asistent. Byl už oblečen na onu nóbl svatbu, kterou měl ještě před polednem poctít svou přítomností. Kdyby si namísto obligátního karafiátu nevetkl do klopy rudou růži, mohl by jít i za ženicha. Oba, on i jeho květ, byli zářivou ukázkou cizelérské dokonalosti, skvěli se v dárkovém balení, jakoby chráněni neviditelnou lesklou fólií před nevyzpytatelnými poryvy větru, nápory mrazu a doteky nemotorných prstů, které by mohly pošramotit jejich křehkou krásu. Dílo završoval lehký nádech jakési drahé vůně, se vší pravděpodobností vody po holení. Dalgliesh ji dokázal vystopovat i v tom všemocném nemocničním pachu zelí a éteru, kterému jeho nos za poslední týdny už přivykl natolik, že ho sotva zaznamenával. Svita mediků se seskupila kolem postele. S dlouhými vlasy a v krátkých bílých pláštích vypadali jako hejno družiček poněkud nevalné pověsti.

Školené, odosobněné ruce vrchní sestry Dalglieshe svlékly, aby se mohl podrobit poslední z řady prohlídek. Po zádech a po hrudníku mu putoval chladivý kotouč stetoskopu. Tahle prohlídka byla sice jen pouhá formalita, ale doktor byl jako vždy důkladný. V ničem, co dělal, nebyla stopa ledabylosti. I kdyby vyšlo najevo, že se v původní diagnóze mýlil, teprve v téhle chvíli, ani by mu nepřišlo na mysl vyslovit víc než jen zběžnou omluvu. Napřímil se:

„Dostali jsme nejnovější zprávu z patologie, tentokrát si, myslím, už můžeme být naprosto jisti. Cytologie byla vždycky podezřelá, to jistě, a diagnózu komplikoval zápal plic. Ale akutní leukémie to není, není to žádná forma leukémie. Uzdravujete se – naštěstí – z atypické mononukleózy. Blahopřeju vám, komisaři. Dělal jste nám starosti.“

„Spíš jsem vám tu dělal zajímavý případ, starosti jste dělali vy mně. Kdy odsud můžu odejít?“ Velký muž se zasmál a úsměvem vyzval svou svitu, aby se s ním shovívavě pozastavila nad dalším

z případů rekonvalescentské nevděčnosti. Dalgliesh rychle prohodil: „Myslím, že budete potřebovat mou postel.“ „Vždycky potřebujeme víc lůžek, než můžeme mít. Ale není proč spěchat. Ještě vás toho hodně

čeká. Ale uvidíme, uvidíme.“ Když odešli, natáhl se na záda a bloudil očima po oněch několika krychlových stopách

anestetizovaného prostoru, jako by pokoj viděl poprvé. Umyvadlo s pákovou baterií, úhledný a praktický noční stolek s karafou na vodu, dvě omyvatelné židle pro návštěvy, nad hlavou stočená sluchátka, na okně záclony s nenásilným květovaným vzorem, vše na nejnižší přijatelné hranici vkusu. O těchto věcech si myslel, že budou to poslední, co v životě spatří. Bylo to ubohé, bezbarvé, neosobní místo, dobré právě tak k umírání. Podobně jako hotelové pokoje, byl i tento zamýšlen pro přechodný pobyt. Ať už jeho obyvatelé odcházeli po svých, nebo odjížděli pod prostěradlem na vozíku do márnice, nic tu po sobě nezanechávali, dokonce ani vzpomínku na svůj strach, na své utrpení a naději.

Rozsudek smrti mu dávali najevo přesně tak, jak se domníval, že se to obyčejně děje; pochmurnými pohledy, jakousi falešnou srdečností, šepotem lékařských konzultací, nadbytkem klinických testů, a dokud to nezačal vyžadovat, i neochotou a váhavostí vyřknout diagnózu či prognózu. Že je odsouzen k životu mu ovšem oznámili bez valné sofistiky, jakmile měl to nejhorší za sebou. Není divu, že to v něm vyvolalo o to větší vztek. Říkal si, jaká je to od lékařů neuváženost, ba přímo nedbalost, nejprve ho tak důkladně smířit se smrtí, a pak zničehonic prostě obrátit. Bylo mu trapně, když si teď musel vzpomínat, jak lehce a téměř bez lítosti mávl rukou nad svými životními radostmi a neodkladnými zájmy. Když nad ním visela bezprostřední hrozba, že o ně přijde, ukázaly se totiž takové, jaké doopravdy jsou – v lepším případě pouhá šidítka, v horším banální mrhání časem a energií. A teď by se k nim měl pokorně vrátit a zase uvěřit, jak že jsou důležité, alespoň pro něho samého. Pochyboval, že ještě někdy uvěří, že by mohly být důležité i pro druhé. Až se mu vrátí síly, ono už se to nějak dá do pořádku samo. Zdraví se mu začas vrátí do starých kolejí. Smíří se s tím, že je naživu a že nemá jinou alternativu, a přičte-li tento zvrácený nával vzteku a apatie na vrub

122

slabosti, ještě nakonec uvěří, jak šťastně vyvázl. Kolegové si oddechnou, že je ušetřil trapných rozpaků, a budou mu blahopřát. Od té doby, co smrt převzala od sexu úlohu velkého tabu, stala se z ní naráz stydlivka. Umřít dřív, než budete na obtíž a než budou mít vaši známí důvod zapět rituální píseň o „šťastném vysvobození“, se prostě pokládá za projev nejhoršího vkusu.

V této chvíli si však nebyl jist, zda se dokáže smířit se svým zaměstnáním. Poodstoupil už vlastně do role diváka – a brzy již nebude ani tím – a vůbec se necítil připraven k návratu na hlučnou scénu světa. Ale když už to musí být, zamýšlel si tam najít nějaký koutek, kde není tolik násilí. Ve chvílích, kdy byl při vědomí, o tom zatím mnoho nepřemýšlel, nebyl na to čas. Dosud to bylo spíše přesvědčení než rozhodnutí. Nastal čas změnit směr. Soudní předpisy, rigor mortis, vyšetřování, rozjímání nad rozkládajícím se masem a roztříštěnými kostmi, celé to krvavé řemeslo stíhání lidí – s tím vším skoncoval. Existují i jiné způsoby, jak naložit s časem. Ještě sice nevěděl přesně jaké, ale on už si je najde. Čekaly ho dva týdny rekonvalescence, kdy bude moct dospět k rozhodnutí, rozumně si ho zdůvodnit, ospravedlnit před sebou samým a – což bude nejobtížnější – najít slova, jimiž se pokusí obhájit je před vrchním komisařem. Odcházet z Yardu v téhle době nebylo nejšťastnější. Budou to považovat za dezerci. Ostatně příhodná doba k odchodu se nenaskytne nikdy.

Nebyl si jist, zda rozčarování z vlastní profese vyvolala výhradně choroba, ta připomínka nevyhnutelné smrti, nebo jestli to byl symptom daleko hlubšího neklidu; oněch zeměpisných šířek středního věku, kde se bezvětří střídá s nejistými vichry, při kterých si člověk uvědomí, že odložené naděje se už neuskuteční, že přístavy, které nestihl navštívit, už teď neuvidí, že tahle plavba a mnoho dalších před ní mohly být pouhé omyly, a že už vlastně nevěří ani mapám, ani kompasu. Triviální a neuspokojivé se mu zdálo nejenom jeho zaměstnání. Když ležel beze spánku v tomto ponurém neosobním pokoji a jako mnoho pacientů před ním pozoroval reflektory projíždějících aut, šlehající napříč po stropě, a když naslouchal tajemným tlumeným zvukům nočního života nemocnice, prováděl skličující inventuru svého života. Jeho žal za zemřelou ženou, tenkrát tak opravdový a srdceryvný – jak pohodlně našel v té osobní tragédii výmluvu, aby se už citově nezapletl. Jeho milostné poměry – třeba ten, co mu v poslední době s křečovitou nepravidelností zabíral nějaký ten čas a o trochu víc energie, – jak jsou nezávazné, civi1izované, příjemné a nenáročné. Rozumělo se, že není tak docela pánem svého času, srdce mu ovšem zůstávalo celé. Byly to emancipované ženy. Měly zajímavá zaměstnání, pohodlné byty a dokázaly se spokojit s tím, co mohly získat. Zcela určitě byly osvobozeny od těch zmatených, upatlaných, zničujících citů, které cloumaly životy ostatních žen. Rád by věděl, co měla tahle obezřetně plánovaná setkání, jejichž účastníci se připravovali na slast jako vypulírovaný párek chovných koček, společného s láskou; s neuklizenými ložnicemi, špinavým nádobím, plínkami, hřejivým, stísněným životem manželství a odpovědnosti. Ztráta ženy, zaměstnání i poezie – to všechno mu posloužilo, aby si obhájil soběstačnost. Ženy, které měl, odpovídaly spíš nárokům jeho poezie než předobrazu jeho mrtvé manželky. Citů si vážily pramálo, zato chovaly přehnanou úctu k umění. A co bylo nejhorší – nebo snad nejlepší – nedokázal by se změnit, i kdyby chtěl, a na ničem z toho mu nezáleželo. Bylo to absolutně bezvýznamné. Za posledních patnáct let úmyslně nezranil jedinou lidskou duši. Nyní si náhle uvědomil, že je to snad to nejhorší, co se dá o člověku říct. Jestliže se tedy nic z toho nedá změnit, zaměstnání přece jen změnit může. Nejprve však musí splnit jeden osobní závazek. Doufal sice, a bylo v tom hodně zvrácenosti, že ho tohoto úkolu pohodlně a ve vší tichosti zprostí smrt, jenomže teď už byla tahle výmluva bezpředmětná. Vzepřel se na loktech, sáhl do nočního stolku pro dopis od otce Baddeleyho a konečně si ho poprvé důkladně přečetl. Starému pánovi jistě bude skoro osmdesát. Ani tenkrát před třiceti lety, když přišel do Norfolku k Dalglieshovu otci jako vikář, už to nebyl žádný mladík. Drobný, nevýkonný, k zbláznění nepraktický a popletený ve všem kromě toho nejpodstatnějšího a vždy věrný svému nesmlouvavému já. (Šmoldas 9–13)

123

Appendix 23 Černá věž – Comparative Section 1 Henry Carwardine zajel s křeslem do výtahu, namáhavě zatáhl ocelovou mříž, zabouchl dveře a zmáčkl

tlačítko do horního patra. Vynutil si, že bude bydlet v hlavní budově, a tvrdě odmítal fórové, málo prostorné cely v přístavbě. Wilfred mu navzdory obavám, podle Henryho obsesívním, až paranoidním, že by v případě požáru zůstal v domě uvězněn, nakonec přece jen vyhověl. Henry si do pokoje nechal přestěhovat dva tři kusy nábytku ze svého bytu ve Westminsteru a prakticky všechny své knihy — prokázal tak své odhodlání nechat se na Toyton Grange zaživa pohřbít. Byl to prostorný, příjemně rozvržený pokoj s vysokým stropem, ze dvou oken se otvíral pěkný výhled na jihozápadní část ostrohu. Vedle byly dveře do koupelny, o kterou se dělil jen s pacientem na marodce, pokud tam nějaký byl. Věděl, a necítil se proto ani dost málo provinile, že má nejkomfortnější byt v domě. Postupem času se víc a víc uchyloval do tohoto útulného soukromí a rušivé vlivy okolního světa nechával za vyřezávanými dveřmi, podplácel Philbyho, aby mu tu a tam přinesl jídlo do pokoje a kupoval mu v Dorchesteru vybrané sýry, vína, paštiky, ovoce, aby si mohl přilepšit k ústavní stravě, při jejíž přípravě se v kuchyni střídali zaměstnanci Domova. Wilfred zjevně pokládal za moudré tahle drobná porušování subordinace a prohřešky proti zákonu spolužití taktně přecházet mlčením.

Uvažoval, kde se v něm vzal ten zlomyslný výpad proti neškodné, dojemné Grace Willisonové. Nebylo to poprvé od Holroydovy smrti, co se přistihl, že mluví jeho hlasem. Ten úkaz ho zaujal. Znovu ho to přivedlo k myšlenkám o jiném, odvráceném světě, o světě, který nejednou tak ukvapeně a rezolutně popíral. Všiml si, když předsedal komisím, jak jednotliví jejich členové hráli osobité, vyhraněné role, skoro jako by jim je někdo předem přidělil. Dravec, holoubek, mistr kompromisů, magistrátní politik, nevyzpytatelný frakcionář. Jak okamžitě — v případě, že někdo chyběl — poupravil jeho kolega svá stanoviska, mírně změnil a přizpůsobil dokonce i hlas a způsob chování, aby vzniklou mezeru vyplnil. On tedy očividně přejal Holroydovu roli.

Myšlenka to byla ironická, ne však nepříjemná nebo neuspokojivá. Vlastně proč ne? Kdo jiný se na Toyton Grange pro tuhle odpudivou, nonkomformní roli hodí líp?

Býval jedním z nejmladších náměstků ministra, jaký byl kdy jmenován. Říkalo se, že v budoucnu úřad povede. Tak na sebe pohlížel i on sám. A pak se dostavila choroba, napřed jen váhavě ohmatávala nervy a svaly, než zaútočila na samé kořeny sebedůvěry a na všechny důmyslně promyšlené plány.

Schůzky, při nichž diktoval svému osobnímu tajemníkovi, se pro oba stávaly trapnou záležitostí. Obávali se jich a odkládali je. Utrpením byl každý telefonní hovor, stačilo už první neodbytné, úzkostné zazvonění, aby se mu rozklepaly ruce. Jednání komisí, která kdysi vedl s potěšením a jimž předsedal s klidem, až bezohledností profesionála, se proměnila v nepředvídatelné zápasy vůle s neovladatelným tělem. Znejistěl tam, kde si nejvíc věříval.

Nebyl v neštěstí sám. Znal i jiné, některé z jeho vlastního úřadu, kterým pomáhali z groteskně humpoláckých automobilů pro postižené do připravených invalidních vozíků a kteří vzali méně náročnou a méně oceňovanou práci a přecházeli do referátů, které si takový přívažek mohly dovolit. Ministerstvo by jistě dokázalo s náležitou rozvahou i soucitem sladit veřejné zájmy s jeho osobními. Byli by ho v úřadu nechali, i kdyby je k tomu jeho neschopnost už dávno neopravňovala. Mohl umírat tak, jak viděl umírat mnohé: zapřažený do úředního postroje, sice vylehčeného a upraveného pro jeho zesláblou šíji, ale přesto do postroje. Chápal, že to vyžaduje jakousi odvahu. Ale jeho styl to nebyl.

Stalo se to na společném zasedání s jiným ministerstvem, na zasedání, jemuž předsedal. Tam se tenkrát definitivně rozhodl. Ani dnes o tom brajglu nedokázal přemýšlet bez pocitu studu a děsu. Znovu se viděl – nohy bezmocně rozklepané, hůl ťukající o podlahu —, jak se ze všech sil snaží doškobrtat ke křeslu a jak mu pak místo úvodních slov vyprskly z úst sliny a potřísnily sousedova lejstra. Viděl kruh očí kolem stolu, číhajících, dravčích očí, zaražených a neodvažujících se pohledět mu do tváře. Až na jednoho mladíka, pohledného elegána z ministerstva financí. Díval se na předsedajícího upřeně; ne však s účastí, ale s téměř klinickým zájmem si pro budoucí potřebu zaznamenával do paměti další příklad, jak se chová člověk vystavený stresu. Nakonec se mu samozřejmě promluvit podařilo. Nějak přetrpěl i celou schůzi. Ale věděl, že tohle je konec.

O Toyton Grange se dověděl, jak se člověk o takových věcech obvykle dovídá; od kolegy, jehož žena odebírala čtvrtletní věstník Domova a Domov i finančně podporovala. Zdálo se, že se mu nabízí východisko. Byl svobodný a bez rodiny. Nemohl se spoléhat na to, že se o sebe dokáže postarat sám ani že si při invalidním důchodu bude moci dovolit stálou ošetřovatelku. A musel z Londýna. Když už nemůže mít

124

úspěch, úplně se stáhne, unikne do zapomnění, pryč od rozpačitého soucitu kolegů, od kraválu a zkaženého vzduchu, od úskalí a rizik světa nesmlouvavě stvořeného pro zdravé a schopné. Napíše knihu o rozhodovacím procesu ve vládě, kterou si plánoval na penzi, opráší řečtinu a znovu si přečte celého Hardyho. Pokud už nemůže zvelebovat svou vlastní zahradu, snad také nemusí trpět tím, jak kolem chátrají cizí zahrady.

Prvních šest měsíců se zdálo, že to funguje. Mělo to sice stinné stránky, o nichž, což je s podivem, neuvažoval a s nimiž nepočítal: nudná a fádní jídla, tíživé soužití s poťouchlými svárlivci, zpoždění, s nímž mu docházely knihy nebo objednané víno, málo příležitostí s někým si rozumně pohovořit, nemocní, kteří se uzavírali do sebe a dumali o příznacích choroby a tělesných funkcích, celý ten příšerně dětinský a falešně bodrý život v ústavu. Šlo to však vydržet a on se bránil přiznat si porážku, už proto, že jiné alternativy se zdály horší. A tenkrát se objevil Petr.

Přišel do Toyton Grange asi tak před rokem. Byl postižený dětskou obrnou, sedmnáctiletý jedináček, syn vdovy po podnikateli v dopravě z průmyslového Midlandsu, která tu nejprve při třech přípravných návštěvách prošmejdila celý dům a provedla naprosto scestnou inspekci, než se jí rozleželo, zda se jí vyplatí uvolněné místo pro syna přijmout. Henry ji podezříval, že se jí v osamění prvních měsíců po smrti manžela zmocnila panika, a jelikož se už začala poohlížet po druhém manželovi, začala si uvědomovat, že sedmnáctiletý syn odkázaný na vozík bude překážka, kterou bude pravděpodobný kandidát na manžela zvažovat spolu s penězi, které zdědila po zesnulém, s její vadnoucí krásou i sexuální přitažlivostí. Když naslouchal přílivu intimních podrobností o jejím porodu i z manželského života, znovu si Henry uvědomil, že se s postiženými jedná jako s odlišným plemenem. Nepředstavují žádnou hrozbu, ať sexuální či jinou, a nemohou se stát konkurenty. V pozici společníků skýtají stejné výhody jako zvířata; dá se před nimi beze studu mluvit doslova o všem.

Dolores Bonningtonová nakonec vyjádřila uspokojení a Petr přijel. Zpočátku na něj chlapec žádný dojem neudělal. Teprve postupem času začal přicházet na chuť jeho duševním schopnostem. O Petra se starali doma za přispění ošetřovatelek ze střediska, a když mu to zdravotní stav dovoloval, vozili ho do místní střední školy. Neudělal tam štěstí. Nikdo — a nejmíň jeho matka — si nepovšiml jeho inteligence.

Henry Carwardine měl pochybnosti, zda vůbec byla s to něco takového rozpoznat. Daleko méně byl ochoten omlouvat školu. I přes nedostatek učitelů a vysoký počet žáků ve třídách, onen nezdolatelný problém velkoměstských škol, si měl někdo z učitelského sboru toho víc než dobře vybaveného, rozháraného a neovladatelného zvěřince všimnout — myslel si rozčileně Carwardine —, že má co do činění se schopným žákem. Henry také přišel na nápad, že by Petrovi mohli poskytnout vzdělání, kterého se mu nedostalo, a že by časem mohl studovat na univerzitě a stát se soběstačným.

K Henryho překvapení se Petrova příprava na nižší maturitní zkoušky stala společnou záležitostí všech, vyvolala pocit jednoty a pospolitosti, jak se to na Toyton Grange nepovedlo žádnému z Wilfredových experimentů. Pomáhal dokonce i Victor Holroyd.

„Zdá se, že ten kluk není blbeček. Je ovšem naprosto nevzdělaný. Páni učitelé, ti prdelistní ubožáci, měli asi plné ruce práce s vyučováním rasové snášenlivosti, sexuálních praktik a jiných skvělých dodatků k osnovám, jak se to dnes nosí, a koukali, aby jim ti syčáci nezbořili školu pod nohama, takže jim nakonec nezbyl čas pro někoho, kdo má v hlavě mozek.“

„Měl by dělat matematiku a některý z přírodovědných předmětů, alespoň v rozsahu, který se vyžaduje u nižších zkoušek. Mohl byste mu pomoct, Victore?...“

„Bez laboratoře?“ „Máme tady ordinaci, mohl byste něco zařídit tam. Maturovat z přírodních věd by asi nemohl?“ „To teda ne. Pochopil jsem, že můj obor má tak leda vzbudit zdání akademické vyváženosti. Ale

kluk by se měl naučit vědecky myslet. Nějaké dodavatele samozřejmě znám. Něco bych mohl dát dohromady.“

„Samozřejmě to zaplatím.“ „Jak jinak. Mne by sice neubylo, ale uznávám, že si lidi mají za vlastní požitky platit sami.“

(Šmoldas 79–83)

125

Appendix 24 Černá věž – Comparative Section 2 MLHA NA OSTROHU

Kostel všech svatých v Toytonu byla viktoriánská přestavba starší budovy, hřbitov se tísnil na

trojhranném plácku posekané trávy mezi jeho západní stěnou, silnicí a řadou šedivých domků. Hrob Victora Holroyda, na který ukazoval Julius, byl pouhý obdélník navršené hlíny, nedbale překrytý čtvercovými kusy plevelného drnu. Prostý dřevěný kříž vedle označoval místo, kde spočíval popel otce Baddeleyho. Grace Willisonová měla ležet vedle něho. Na pohřbu byli z Toyton Grange všichni kromě Heleny Rainerové, která zůstala v domově, aby se postarala o Georgieho Allana, a Maggie Hewsonové, o níž se bez řečí všeobecně předpokládalo, že nepřijde. Dalglieshe, když přijížděl, nicméně překvapilo, že vedle autobusu z Toyton Grange parkuje u hřbitovní brány i Juliův mercedes.

Hřbitov byl přeplněný a cestička mezi náhrobky zarostlá a úzká, proto nějaký čas trvalo, než se kolem otevřeného hrobu seřadily tři invalidní vozíky.

Místní vikář odjel na pozdní dovolenou a jeho zástupce, který o Toyton Grange zjevně neměl ponětí, s údivem hleděl na čtyři ze smutečních hostí, kteří se halili do hnědých mnišských hábitů. Ptal se, jestli nepatří k anglikánským františkánům, což u Jennie Pegramové vyvolalo příval nervózního chichotu. Ansteyho odpověď Dalgliesh nezaslechl, očividně však vikáři nedala za pravdu, a tak si zmatený kněz hleděl s obřadem nenápadně pospíšit, jako by chtěl hřbitov co nejdříve zbavit nebezpečí, že by ho mohla znesvětit přítomnost podvodníků. Na Wilfredův popud zapěla malá společnost oblíbený hymnus Grace Willisonové Svatí andělé zářící. Byl to, jak konstatoval Dalgliesh, hymnus zvlášť nevhodný pro amatérský zpěv bez doprovodu. Nejisté a rozladěné hlasy se jim v ostrém podzimním vzduchu ve výškách chvěly jako třiny [sic]. Nebyly tu květiny. Jejich nepřítomnost, sytý pach čerstvě vykopané hlíny, zubaté podzimní slunce, všudypřítomný pach spáleného dřeva i ten pocit, že zpoza živých plotů morbidně civí neviděné zvědavé oči – to vše s bodavou bolestí Dalglieshovi vracelo vzpomínku na jiný pohřeb.

Byl tenkrát čtrnáctiletý školák a přijel domů na pololetní prázdniny. Rodiče byli v Itálii a farnost spravoval otec Baddeley. Syn místního farmáře, plachý, mírný, až přemrštěně svědomitý osmnáctiletý mladík, který přijel domů na víkend z univerzity, kde studoval v prvním semestru, popadl otcovu pušku a zastřelil oba rodiče, patnáctiletou sestru a nakonec i sebe. V té rodině si byli všichni navzájem velice oddaní, byl to milující syn. Pro mladého Dalglieshe, který si začínal pohrávat s představou, že je do té dívenky zamilovaný, zastínila tahle hrůza všechny ostatní, které následovaly. Děsivá tragédie, pro niž nebylo vysvětlení, vesnici nejprve ohromila. Smutek však brzy ustoupil vlně pověrečného strachu, děsu a odporu. Bylo nemyslitelné, aby chlapce pochovali do posvěcené země, a otec Baddeley, který mírně, ale nezvratně trval na tom, že celá rodina bude ležet v jediném hrobě, se načas stal vyvrhelem. Pohřeb, který vesnice bojkotovala, se konal právě takového dne. Rodina neměla žádné bližší příbuzné. Přišel jen otec Baddeley, hrobník a Adam Dalgliesh. Čtrnáctiletý hoch, strnulý žalem, který nechápal, se soustředil na odpovědi knězi a ze všech sil se snažil oddělit ta nesnesitelně palčivá slova od jejich významů, dívat se na ně, jako by nebyla ničím víc než pouhými černými symboly beze smyslu rozhozenými po stránkách modlitební knížky, a říkat je nad otevřeným hrobem klidně a pevně, dokonce s jakousi nonšalancí. A nyní, když neznámý kněz pozvedal ruku, aby nad tělem Grace Willisonové vyřkl poslední požehnání, uviděl Dalgliesh na jeho místě vetchou postavu otce Baddeleyho, jemuž vlasy cuchá vítr. Když na rakev začaly dopadat první hroudy, odvrátil se s pocitem zrádce. Vzpomínka na událost, při které se na něho otec Baddeley nespoléhal marně, jen umocňovala drásavý pocit selhání, ktery měl dnes.

Proto asi tak kousavě odpověděl, když k němu přistoupil Wilfred a otázal se: „Jedeme teď zpátky na oběd. Rodinná rada začíná o půl třetí a znovu se sejdeme kolem čtvrté.

Opravdu nám nepomůžete?“ Dalgliesh otevřel dveře vozu. „Můžete mi říct jediný rozumný důvod, proč bych to měl dělat?“ Wilfred se otočil, pojednou se

zdálo, že ho to vyvedlo z rovnováhy. Dalgliesh slyšel, jak se Julius tiše zasmál. „Copak si ten starej dobrák opravdu myslí, že nevíme, že by žádnou rodinnou radu nesvolával,

kdyby si nebyl jistý, že se rozhodnou, jak bude chtít on? Jaké máte na dnešek plány?“ Dalgliesh pravil, že jsou dosud mlhavé. Ve skutečnosti byl ovšem rozhodnut potýrat tělo, aby se

zbavil pocitu sebeznechucení, a hodlal se vydat na pěší túru podél pobřeží až do Weymouthu a nazpátek.

126

Dvakrát však netoužil vzít s sebou Julia. Stavil se v blízké hospodě na trochu sýra a na pivo, zajel zpátky do Hope Cottage, převlékl se do

tepláků a větrovky a vyrazil po pěšině podél útesu na jih. Když tudy šel poprvé to ráno po příjezdu, vnímaly jeho nově probuzené smysly veškeré zvuky, barvy, vůně; dnes to bylo jiné. Kráčel usilovně vpřed, utopený v myšlenkách, s očima upřenýma na cestu, a skoro si neuvědomoval ani lopotně sípající dech moře. Brzy už se bude muset rozhodnout o své práci, ale to ještě pár týdnů počká. Čekala ho však naléhavější, i když možná méně závažná rozhodnutí. Jak dlouho má ještě v Toytonu zůstat? Měl málo důvodů k tomu, aby si pobyt protahoval. Knihy už probral a roztřídil, bedny stačilo už jen převázat. A s věcí, která ho v Hope Cottage držela, nijak zvlášť nepokročil. Teď už se nedalo příliš doufat, že přijde na kloub záhadě, proč ho otec Baddeley povolal. Málem věřil, že cítí přítomnost zlého. Tahle schopnost ho napůl otravovala a téměř naprosto v ni nevěřil. A přece v něm ten pocit stále sílil. Už si byl jist, že otec Baddeley byl zavražděn. Jenže když se na věc podíval jako policista a důkladně probral známé údaje, případ se rozplynul jako pára nad hrncem.

Snad proto, že byl tak zahloubán do bezvýsledných myšlenek, mlha ho zaskočila. Vyvalila se z moře; náhlý vpád hmatatelné, vlhké a lepkavé všesmazávající běloby. Jednu chvíli si vykračoval v měkkém odpoledním slunci a vítr mu zachvíval chloupky na rukách a na krku. A v příštím okamžiku slunce, barvy i vůně vybledly a on zůstal na místě stát a opíral se do mlhy, jako by to byla nějaká neznámá síla. Ulpívala mu ve vlasech, tlačila se mu do hrdla a v groteskních tvarech vířila nad ostrohem. Pozoroval, jak její vlnivý průsvitný závoj povlává ostružiním a kapradinami, jak roste, mění podoby a zahaluje stezku. S mlhou padlo i náhlé ticho. Teprve teď, kdy oněměl křik ptáků, si Dalgliesh uvědomil, že ostroh má své obyvatele. Bylo to zlověstné ticho. Zvuk moře naproti tomu zmohutněl; výhrůžný, pronikavý hukot, který se na něho hrnul zdánlivě ze všech stran. Jako zvíře uvázané na řetězu moře hned vzpurně kvílelo, hned se vzepjalo a s řevem bezmocné zuřivosti se vrhlo proti vysoko navršeným valounům pláže.

Otočil se nazpátek směrem k Toytonu, nebyl si jist, jak daleko se dostal. Cesta zpátky nebude snadná. Kromě úzkého pásu vyšlapané hlíny pod nohama neměl podle čeho by se zorientoval. Říkal si ale, že nebezpečí nebude tak velké, půjde-li pomalu. Na cestu bylo sotva vidět: ještě že ji z valné části lemovalo ostružiní – vítaná, byť pichlavá zábrana, když na chvíli ztratil orientaci a sešel z pěšiny. Jednou se mlha mírně zvedla a Dalgliesh si vykračoval s větší jistotou. Byla to však mýlka. Taktak si na poslední chvíli uvědomil, že balancuje na okraji široké průrvy, kolem níž se cesta rozdvojovala, a že to, co pokládal za zvedající se okraj pohyblivé mlhy, byla pěna, která se ztrácela na stěně útesu dobrých patnáct metrů pod ním.

Černá věž se z mlhy vynořila tak náhle, že si jí všiml až poté, co se dlaněmi, instinktivně vztaženými před sebe dotkl jejích chladných a pevných kamenů. Pak se náhle mlha zvedla a zřídla a on spatřil vrchol věže. Její základna se dosud halila do vířivé, lepkavě vlhké bílé vaty, osmihranná kupole se třemi viditelnými štěrbinami oken vyplouvala z křivolaké mlžné vlákniny a nehybně utkvívala v prostoru, dramaticky čnící, hrozivě pevná,a přece nehmotná jako sen. Posouvala se s pohybující se mlhou, tu klesala tak nízko, až téměř uvěřil, že ji má na dosah, tu vystoupila, magická a nedosažitelná, vysoko nad burácející moře. (Šmoldas 223–227)

127

Appendix 25 The Jungle Book – Beginning

MOWGLI'S BROTHERS

[…]

It was seven o’clock of a very warm evening in the Seeonee hills when Father Wolf woke up from his day’s rest, scratched himself, yawned, and spread out his paws one after the other to get rid of the sleepy feeling in the tips. Mother Wolf lay with her big gray nose dropped across her four tumbling, squealing cubs, and the moon shone into the mouth of the cave where they all lived. “Augrh!” said Father Wolf, “it is time to hunt again”; and he was going to spring downhill when a little shadow with a bushy tail crossed the threshold and whined: “Good luck go with you, O Chief of the Wolves; and good luck and strong white teeth go with the noble children, that they may never forget the hungry in this world.”

It was the jackal -- Tabaqui, the Dish-licker -- and the wolves of India despise Tabaqui because he runs about making mischief, and telling tales, and eating rags and pieces of leather from the village rubbish-heaps. They are afraid of him too, because Tabaqui, more than any one else in the jungle, is apt to go mad, and then he forgets that he was ever afraid of any one, and runs through the forest biting everything in his way. Even the tiger hides when little Tabaqui goes mad, for madness is the most disgraceful thing that can overtake a wild creature. We call it hydrophobia, but they call it dewanee -- the madness -- and run.

“Enter, then, and look,” said Father Wolf, stiffly; “but there is no food here.” “For a wolf, no,” said Tabaqui; “but for so mean a person as myself a dry bone is a good feast. Who

are we, the Gidur-log [the Jackal People], to pick and choose?” He scuttled to the back of the cave, where he found the bone of a buck with some meat on it, and sat cracking the end merrily.

“All thanks for this good meal,” he said, licking his lips. “How beautiful are the noble children! How large are their eyes! And so young too! Indeed, indeed, I might have remembered that the children of kings are men from the beginning.”

Now, Tabaqui knew as well as any one else that there is nothing so unlucky as to compliment children to their faces; and it pleased him to see Mother and Father Wolf look uncomfortable.

Tabaqui sat still, rejoicing in the mischief that he had made, and then he said spitefully: “Shere Khan, the Big One, has shifted his hunting-grounds. He will hunt among these hills during

the next moon, so he has told me.” Shere Khan was the tiger who lived near the Waingunga River, twenty miles away. “He has no right!” Father Wolf began angrily. “By the Law of the Jungle he has no right to change

his quarters without fair warning. He will frighten every head of game within ten miles; and I -- I have to kill for two, these days.”

“His mother did not call him Lungri [the Lame One] for nothing,” said Mother Wolf, quietly. “He has been lame in one foot from his birth. That is why he has only killed cattle. Now the villagers of the Waingunga are angry with him, and he has come here to make our villagers angry. They will scour the jungle for him when he is far away, and we and our children must run when the grass is set alight. Indeed: we are very grateful to Shere Khan!”

“Shall I tell him of your gratitude?” said Tabaqui. “Out!” snapped Father Wolf. “Out, and hunt with thy master. Thou hast done harm enough for one

night.” “I go,” said Tabaqui, quietly. “Ye can hear Shere Khan below in the thickets. I might have saved

myself the message.” Father Wolf listened, and in the dark valley that ran down to a little river, he heard the dry, angry,

snarly, singsong whine of a tiger who has caught nothing and does not care if all the jungle knows it. “The fool!” said Father Wolf. “To begin a night’s work with that noise! Does he think that our buck

are like his fat Waingunga bullocks?” “H’sh! It is neither bullock nor buck that he hunts to-night,” said Mother Wolf; “it is Man.” The

whine had changed to a sort of humming purr that seemed to roll from every quarter of the compass. It was

128

the noise that bewilders wood-cutters, and gipsies sleeping in the open, and makes them run sometimes into the very mouth of the tiger.

“Man!” said Father Wolf, showing all his white teeth. “Faugh! Are there not enough beetles and frogs in the tanks that he must eat Man -- and on our ground too!”

The Law of the Jungle, which never orders anything without a reason, forbids every beast to eat Man except when he is killing to show his children how to kill, and then he must hunt outside the hunting-grounds of his pack or tribe. The real reason for this is that man-killing means, sooner or later, the arrival of white men on elephants, with guns, and hundreds of brown men with gongs and rockets and torches. Then everybody in the jungle suffers. The reason the beasts give among themselves is that Man is the weakest and most defenseless of all living things, and it is unsportsmanlike to touch him. They say too -- and it is true -- that man-eaters become mangy, and lose their teeth.

The purr grew louder, and ended in the full-throated “Aaarh!” of the tiger’s charge. Then there was a howl -- an untigerish howl -- from Shere Khan. “He has missed,” said Mother

Wolf. “What is it?” Father Wolf ran out a few paces and heard Shere Khan muttering and mumbling savagely, as he

tumbled about in the scrub. “The fool has had no more sense than to jump at a wood-cutters’ camp-fire, so he has burned his

feet,” said Father Wolf, with a grunt. “Tabaqui is with him.” “Something is coming uphill,” said Mother Wolf, twitching one ear. “Get ready.” The bushes rustled a little in the thicket, and Father Wolf dropped with his haunches under him,

ready for his leap. Then, if you had been watching, you would have seen the most wonderful thing in the world -- the wolf checked in mid-spring. He made his bound before he saw what it was he was jumping at, and then he tried to stop himself. The result was that he shot up straight into the air for four or five feet, landing almost where he left ground.

“Man!” he snapped. “A man’s cub. Look!” Directly in front of him, holding on by a low branch, stood a naked brown baby who could just walk,

as soft and as dimpled a little thing as ever came to a wolf’s cave at night. He looked up into Father Wolf’s face and laughed.

“Is that a man’s cub?” said Mother Wolf. “I have never seen one. Bring it here.” A wolf accustomed to moving his own cubs can, if necessary, mouth an egg without breaking it, and

though Father Wolf’s jaws closed right on the child’s back not a tooth even scratched the skin, as he laid it down among the cubs.

“How little! How naked, and -- how bold!” said Mother Wolf, softly. The baby was pushing his way between the cubs to get close to the warm hide. “Ahai! He is taking his meal with the others. And so this is a man’s cub. Now was there ever a wolf that could boast of a man’s cub among her children?”

“I have heard now and again of such a thing, but never in our pack or in my time,” said Father Wolf. “He is altogether without hair, and I could kill him with a touch of my foot. But see, he looks up and is not afraid.”

The moonlight was blocked out of the mouth of the cave, for Shere Khan’s great square head and shoulders were thrust into the entrance, Tabaqui, behind him, was squeaking: “My Lord, my Lord, it went in here!”

“Shere Khan does us great honour,” said Father Wolf, but his eyes were very angry. “What does Shere Khan need?”

“My quarry. A man’s cub went this way” said Shere Khan. “Its parents have run off. Give it to me.” Shere Khan had jumped at a wood-cutter’s campfire, as Father Wolf had said, and was furious from

the pain of his burned feet. But Father Wolf knew that the mouth of the cave was too narrow for a tiger to come in by. Even where he was, Shere Khan’s shoulders and fore paws were cramped for want of room, as a man’s would be if he tried to fight in a barrel.

“The Wolves are a free people,” said Father Wolf. “They take orders from the Head of the Pack, and not from any striped cattle-killer. The man’s cub is ours -- to kill if we choose.” (Kipling 1–10)

129

Appendix 26 The Jungle Book – Comparative Section 1

The custom of most Indian villages is for a few boys to take the cattle and buffaloes out to graze in

the early morning, and bring them back at night; and the very cattle that would trample a white man to death allow themselves to be banged and bullied and shouted at by children that hardly come up to their noses. So long as the boys keep with the herds they are safe, for not even the tiger will charge a mob of cattle. But if they straggle to pick flowers or hunt lizards, they are sometimes carried off. Mowgli went through the village street in the dawn, sitting on the back of Rama, the great herd bull; and the slaty-blue buffaloes, with their long, backward-sweeping horns and savage eyes, rose out of their byres, one by one, and followed him, and Mowgli made it very clear to the children with him that he was the master. He beat the buffaloes with a long polished bamboo, and told Kamya, one of the boys, to graze the cattle by themselves, while he went on with the buffaloes, and to be very careful not to stray away from the herd.

An Indian grazing-ground is all rocks and scrub and tussocks and little ravines, among which the herds scatter and disappear. The buffaloes generally keep to the pools and muddy places, where they lie wallowing or basking in the warm mud for hours. Mowgli drove them on to the edge of the plain where the Waingunga River came out of the jungle; then he dropped from Rama’s neck, trotted off to a bamboo clump, and found Gray Brother. “Ah,” said Gray Brother, “I have waited here very many days. What is the meaning of this cattle-herding work?”

“It is an order,” said Mowgli. “I am a village herd for a while. What news of Shere Khan?” “He has come back to this country, and has waited here a long time for thee. Now he has gone off

again, for the game is scarce. But he means to kill thee.” “Very good,” said Mowgli. “So long as he is away do thou or one of the brothers sit on that rock so

that I can see thee as I come out of the village. When he comes back wait for me in the ravine by the dhâk-tree in the center of the plain. We need not walk into Shere Khan’s mouth.”

Then Mowgli picked out a shady place, and lay down and slept while the buffaloes grazed round him. Herding in India is one of the laziest things in the world. The cattle move and crunch, and lie down, and move on again, and they do not even low. They only grunt, and the buffaloes very seldom say anything, but get down into the muddy pools one after another, and work their way into the mud till only their noses and staring china-blue eyes show above the surface, and there they lie like logs. The sun makes the rocks dance in the heat, and the herd-children hear one kite (never any more) whistling almost out of sight overhead, and they know that if they died, or a cow died that kite would sweep down, and the next kite miles away would see him drop and follow, and the next, and the next, and almost before they were dead there would be a score of hungry kites come out of nowhere. Then they sleep and wake and sleep again, and weave little baskets of dried grass and put grasshoppers in them; or catch two praying-mantises and make them fight; or string a necklace of red and black junglenuts; or watch a lizard basking on a rock, or a snake hunting a frog near the wallows. Then they sing long, long songs with odd native quavers at the end of them, and the day seems longer than most people’s whole lives, and perhaps they make a mud castle with mud figures of men and horses and buffaloes, and put reeds into the men’s hands, and pretend that they are kings and the figures are their armies or that they are gods to be worshiped. Then evening comes, and the children call, and the buffaloes lumber up out of the sticky mud with noises like gun-shots going off one after the other, and they all string across the gray plain back to the twinkling village lights.

Day after day Mowgli would lead the buffaloes out to their wallows, and day after day he would see Gray Brother’s back a mile and a half away across the plain (so he knew that Shere Khan had not come back), and day after day he would lie on the grass listening to the noise around him, and dreaming of old days in the jungle. If Shere Khan had made a false step with his lame paw up in the jungles by the Waingunga, Mowgli would have heard him in those long still mornings. At last a day came when he did not see Gray Brother at the signal place, and he laughed and headed the buffaloes for the ravine by the dhâk-tree, which was all covered with golden-red flowers. There sat Gray Brother, every bristle on his back lifted.

“He has hidden for a month to throw thee off thy guard. He crossed the ranges last night with Tabaqui, hot-foot on thy trail,” said the wolf, panting.

Mowgli frowned. “I am not afraid of Shere Khan, but Tabaqui is very cunning.” “Have no fear,” said Gray Brother, licking his lips a little. “I met Tabaqui in the dawn. Now he is

telling all his wisdom to the kites, but he told me everything before I broke his back. Shere Khan’s plan is to

130

wait for thee at the village gate this evening -- for thee and for no one else. He is lying up now in the big dry ravine of the Waingunga.”

“Has he eaten to-day, or does he hunt empty?” said Mowgli, for the answer meant life or death to him.

“He killed at dawn, -- a pig -- and he has drunk too. Remember, Shere Khan could never fast even for the sake of revenge.”

“Oh! Fool, fool! What a cub’s cub it is! Eaten and drunk too, and he thinks that I shall wait till he has slept! Now, where does he lie up? If there were but ten of us we might pull him down as he lies. These buffaloes will not charge unless they wind him, and I cannot speak their language. Can we get behind his track so that they may smell it?”

“He swam far down the Waingunga to cut that off,” said Gray Brother. “Tabaqui told him that, I know. He would never have thought of it alone.” Mowgli stood with his

finger in his mouth, thinking. “The big ravine of the Waingunga. That opens out on the plain not half a mile from here. I can take the herd round through the jungle to the head of the ravine and then sweep down -- but he would slink out at the foot. We must block that end. Gray Brother, canst thou cut the herd in two for me?”

“Not I, perhaps -- but I have brought a wise helper.” Gray Brother trotted off and dropped into a hole. Then there lifted up a huge gray head that Mowgli knew well, and the hot air was filled with the most desolate cry of all the jungle -- the hunting-howl of a wolf at midday.

“Akela! Akela!” said Mowgli, clapping his hands. “I might have known that thou wouldst not forget me. We have a big work in hand. Cut the herd in two, Akela. Keep the cows and calves together, and the bulls and the plow-buffaloes by themselves.”

The two wolves ran, ladies’-chain fashion, in and out of the herd, which snorted and threw up its head and separated into two clumps. In one the cow-buffaloes stood, with their calves in the center, and glared and pawed, ready, if a wolf would only stay still, to charge down and trample the life out of him. In the other the bulls and the young bulls snorted and stampeded; but, though they looked more imposing, they were much less dangerous, for they had no calves to protect. No six men could have divided the herd so neatly.

“What orders!” panted Akela. “They are trying to join again.” Mowgli slipped on to Rama’s back. “Drive the bulls away to the left, Akela. Gray Brother, when we

are gone hold the cows together, and drive them into the foot of the ravine.” “How far?” said Gray Brother, panting and snapping. “Till the sides are higher than Shere Khan can jump,” shouted Mowgli. “Keep them there till we

come down.” The bulls swept off as Akela bayed, and Gray Brother stopped in front of the cows. They charged down on him, and he ran just before them to the foot of the ravine, as Akela drove the bulls far to the left. (Kipling 104–114)

131

Appendix 27 The Jungle Book – Comparative Section 2 The victory is only a matter of quickness of eye and quickness of foot, -- snake’s blow against

mongoose’s jump, -- and as no eye can follow the motion of a snake’s head when it strikes, that makes things much more wonderful than any magic herb. Rikki-tikki knew he was a young mongoose, and it made him all the more pleased to think that he had managed to escape a blow from behind. It gave him confidence in himself, and when Teddy came running down the path, Rikki-tikki was ready to be petted.

But just as Teddy was stooping, something flinched a little in the dust, and a tiny voice said: “Be careful. I am death!” It was Karait, the dusty brown snakeling that lies for choice on the dusty earth; and his bite is as dangerous as the cobra’s. But he is so small that nobody thinks of him, and so he does the more harm to people.

Rikki-tikki’s eyes grew red again, and he danced up to Karait with the peculiar rocking, swaying motion that he had inherited from his family. It looks very funny, but it is so perfectly balanced a gait that you can fly off from it at any angle you please; and in dealing with snakes this is an advantage. If Rikki-tikki had only known, he was doing a much more dangerous thing than fighting Nag for Karait is so small, and can turn so quickly, that unless Rikki bit him close to the back of the head, he would get the return-stroke in his eye or lip. But Rikki did not know: his eyes were all red, and he rocked back and forth, looking for a good place to hold. Karait struck out. Rikki jumped sideways and tried to run in, but the wicked little dusty gray head lashed within a fraction of his shoulder, and he had to jump over the body, and the head followed his heels close.

Teddy shouted to the house: “Oh, look here! Our mongoose is killing a snake”; and Rikki-tikki heard a scream from Teddy’s mother. His father ran out with a stick, but by the time he came up, Karait had lunged out once too far, and Rikki-tikki had sprung, jumped on the snake’s back, dropped his head far between his fore legs, bitten as high up the back as he could get hold, and rolled away. That bite paralyzed Karait, and Rikki-tikki was just going to eat him up from the tail, after the custom of his family at dinner, when he remembered that a full meal wakes a slow mongoose, and if he wanted all his strength and quickness ready, he must keep himself thin.

He went away for a dust-bath under the castor-oil bushes, while Teddy’s father beat the dead Karait. “What is the use of that?” thought Rikki-tikki. “I have settled it all”; and then Teddy’s mother picked him up from the dust and hugged him, crying that he had saved Teddy from death, and Teddy’s father said that he was a providence, and Teddy looked on with big scared eyes. Rikki-tikki was rather amused at all the fuss, which, of course, he did not understand. Teddy’s mother might just as well have petted Teddy for playing in the dust. Rikki was thoroughly enjoying himself.

That night, at dinner, walking to and fro among the wine-glasses on the table, he could have stuffed himself three times over with nice things; but he remembered Nag and Nagaina, and though it was very pleasant to be patted and petted by Teddy’s mother, and to sit on Teddy’s shoulder, his eyes would get red from time to time, and he would go off into his long war-cry of “Rikk-tikk-tikki-tikki-tchk!”

Teddy carried him off to bed, and insisted on Rikki-tikki sleeping under his chin. Rikki-tikki was too well bred to bite or scratch, but as soon as Teddy was asleep he went off for his nightly walk round the house, and in the dark he ran up against Chuchundra, the muskrat, creeping round by the wall. Chuchundra is a broken-hearted little beast. He whimpers and cheeps all the night, trying to make up his mind to run into the middle of the room, but he never gets there.

“Don’t kill me,” said Chuchundra, almost weeping. “Rikki-tikki, don’t kill me.” “Do you think a snake-killer kills muskrats?” said Rikki-tikki scornfully. “Those who kill snakes get killed by snakes,” said Chuchundra, more sorrowfully than ever. “And

how am I to be sure that Nag won’t mistake me for you some dark night?” “There’s not the least danger,” said Rikki-tikki; “but Nag is in the garden, and I know you don’t go

there.” “My cousin Chua, the rat, told me --” said Chuchundra, and then he stopped. “Told you what?” “H’sh! Nag is everywhere, Rikki-tikki. You should have talked to Chua in the garden.” “I didn’t -- so you must tell me. Quick, Chuchundra, or I’ll bite you!”

132

Chuchundra sat down and cried till the tears rolled off his whiskers. “I am a very poor man,” he sobbed. “I never had spirit enough to run out into the middle of the room. H’sh! I mustn’t tell you anything. Can’t you hear, Rikki-tikki?”

Rikki-tikki listened. The house was as still as still, but he thought he could just catch the faintest scratch-scratch in the world, -- a noise as faint as that of a wasp walking on a window-pane, -- the dry scratch of a snake’s scales on brickwork.

“That’s Nag or Nagaina,” he said to himself; “and he is crawling into the bath-room sluice. You’re right, Chuchundra; I should have talked to Chua.”

He stole off to Teddy’s bath-room, but there was nothing there, and then to Teddy’s mother’s bathroom. At the bottom of the smooth plaster wall there was a brick pulled out to make a sluice for the bath-water, and as Rikki-tikki stole in by the masonry curb where the bath is put, he heard Nag and Nagaina whispering together outside in the moonlight.

“When the house is emptied of people,” said Nagaina to her husband, “he will have to go away, and then the garden will be our own again. Go in quietly, and remember that the big man who killed Karait is the first one to bite. Then come out and tell me, and we will hunt for Rikki-tikki together.”

“But are you sure that there is anything to be gained by killing the people?” said Nag. “Everything. When there were no people in the bungalow, did we have any mongoose in the garden?

So long as the bungalow is empty, we are king and queen of the garden; and remember that as soon as our eggs in the melon-bed hatch (as they may tomorrow), our children will need room and quiet.”

“I had not thought of that,” said Nag. “I will go, but there is no need that we should hunt for Rikki-tikki afterward. I will kill the big man and his wife, and the child if I can, and come away quietly. Then the bungalow will be empty, and Rikki-tikki will go.”

Rikki-tikki tingled all over with rage and hatred at this, and then Nag’s head came through the sluice, and his five feet of cold body followed it. Angry as he was, Rikki-tikki was very frightened as he saw the size of the big cobra. Nag coiled himself up raised his head, and looked into the bath-room in the dark, and Rikki could see his eyes glitter.

“Now, if I kill him here, Nagaina will know; and if I fight him on the open floor, the odds are in his favour. What am I to do?” said Rikki-tikki-tavi.

Nag waved to and fro, and then Rikki-tikki heard him drinking from the biggest water-jar that was used to fill the bath. “That is good,” said the snake. “Now, when Karait was killed, the big man had a stick. He may have that stick still, but when he comes in to bathe in the morning he will not have a stick. I shall wait here till he comes. Nagaina -- do you hear me? -- I shall wait here in the cool till daytime.”

There was no answer from outside, so Rikki-tikki knew Nagaina had gone away. Nag coiled himself down, coil by coil, round the bulge at the bottom of the water-jar, and Rikki-tikki stayed still as death. After an hour he began to move, muscle by muscle, toward the jar. Nag was asleep, and Rikki-tikki looked at his big back, wondering which would be the best place for a good hold. “If I don’t break his back at the first jump,” said Rikki, “he can still fight; and if he fights -- O Rikki!” He looked at the thickness of the neck below the hood, but that was too much for him; and a bite near the tail would only make Nag savage.

“It must be the head,” he said at last; “the head above the hood; and, when I am once there, I must not let go.” (Kipling 189-196)

133

Appendix 28 Kniha džunglí – Beginning MAUGLÍHO BRATŘI […] Dusno bylo ten večer v Séónijské pahorkatině. O sedmé procitl táta Vlk z denního spánku, podrbal se, zívl

a jednu po druhé natáhl tlapy, aby ze špiček zahnal ospalost. Máma Vlčice ležela mohutným šedým čenichem opřena o čtvero rejdivých, kníkavých vlčat. Do sluje, ve které přebývali, jim svítil otvorem měsíc. „Augrr!“ ozval se táta Vlk, „je čas jít na lov.“ Užuž chtěl seběhnout ze stráně, a tu se před ním na prahu mihlo cosi šerého s huňatým ohonem a zakňučelo: „Zdar tobě, vlčí náčelníku. Zdar a silné bílé tesáky tvým dětičkám, nechť tady na světě nezapomínají na hladovce.“

Byl to šakal — Tabákí neboli Dojídač — a indičtí vlci Tabákím opovrhují, protože pořád jen lítá a lumpačí a klevetí a živí se hadry a kůžemi z vesnického smetiště. Ale přitom z něho mají strach, protože on se z celé džungle nejspíš pomine: to se pak přestane bát, běhá pralesem a kdekoho kouše. Před pominutým Tabákím uteče a zaleze i tygr, protože nic horšího než pominutost nemůže dravce potkat. My tomu říkáme vzteklina, oni zas dívání neboli pominutost — a prchají před ní, jak mohou.„Pojď dál a podívej se,“ řekl upjatě táta Vlk, „ale k snědku tady nic není.“

„Pro vlka snad ne,“ řekl Tabákí, „ale chuďas jako já si pochutná i na suché kosti. Copak si můžeme my, Gídar lóg (neboli šakalí lid), vybírat?“ A už drandil do jeskyně a v koutě vyslídil srnčí kost se špetkou masa. Posadil se a s chutí ji křoupal.

„Mockrát děkuji za pohoštění,“ řekl a olízl si pysky. „Dětičky máte překrásné! Ty jejich velikánské oči! V takovém útlém věku! Bodejť, jako bych zapomněl, že královské děti jsou mužné od prvopočátku.“

Tabákí dobře věděl, že se nemá dětem říkat chvála do očí. S radostí se pásl na rozpacích táty Vlka i mámy Vlčice.

Chvíli poseděl a liboval si, jaké lumpáctví zas provedl, až najednou škodolibě řekl: „Mohutný Šér Chán střídá loviště. Prozradil mi, že příští měsíc bude lovit tady v pahorkatině.“ Tygr Šér Chán bydlel dvacet mil dál poblíž řeky Vaingangy. „Vždyť na to nemá právo!“ utrhl se zlostně táta Vlk. „Podle zákona džungle nemá právo stěhovat se

jinam, dokud to předem neoznámí. Vyplaší nám zvěř na deset mil kolem a já — já abych lovil za dva.“ „Však mu matka pro nic za nic neříkala Langrá (Chromec),“ pronesla klidně máma Vlčice. „Od

narození je na jednu nohu chromý. Proto taky zabíjí jenom dobytek. Vesničané od Vaingangy se na něho zlobí a teď nám přijde rozzlobit ještě naše vesničany. Široko daleko budou po něm v džungli slídit, a my abychom i s dětmi utíkali před zapálenou trávou. Moc jsme za to Šér Chánovi vděčni.“

„Mám mu o tom říct?“ řekl Tabákí. „Táhni!“ utrhl se na něho táta Vlk. „Táhni si lovit se svým pánem. Na jeden večer jsi toho spískal až

dost.“ „Jdu,“ řekl klidně Tabákí. „Už je ho, Šér Chána, slyšet dole v houští. Zbytečně jsem vám to

vyřizoval.“ Táta Vlk zbystřil sluch a zdola z úžlabiny, svažující se k říčce, zaslechl nevlídné, zlostné,

podrážděné lamentování tygra, který nic neulovil a klidně to zvěstuje celé džungli. „Trdlo!“ řekl táta Vlk. „S takovým lomozem se pouštět na noční lov! Copak si o našich srncích

myslí, že jsou jako ti vypasení býčci od Vaingangy?“ „Pst!“ okřikla ho máma Vlčice. „Dnes večer neloví volka ani srnce. Loví člověka.“ Kvílení přešlo do

jakéhosi vrnění, zdánlivě doléhajícího ze všech stran. Dřevorubci a cikáni, nocující pod širou oblohou, se někdy toho vrnění tak polekají, že se vrhnou tygrovi přímo do tlamy.

„Člověka!“ řekl táta Vlk a vycenil bílé zuby. „Jdi, jdi! Copak není v tůních dost brouků a žab — to musí požírat člověka, a zrovna v našem lovišti!“

Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitrhnou na slonech bílí muži s puškami a

134

stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: člověk je nad jiné tvory slabý a bezbranný a sahat na něj se nesluší. Kdo požírá člověka, ten prý — a je to svatá pravda — dostane prašivinu a vypadají mu zuby.

Vrnění zesílilo, až nakonec, to jak tygr vyrazil, přešlo v břeskné „Rrrá!“ Šér Chán zavyl — to tygři obyčejně nedělají. „Minul kořist,“ řekla máma Vlčice. „Co to?“ Táta Vlk vyběhl pár kroků za ním a uslyšel, jak Šér Chán vztekle brumlá a bručí a válí se v podrostu. „Z nerozumu skočil hlupák na táborový oheň dřevorubců a spálil si běhy,“ zachechtal se táta Vlk.

„Je u něho Tabákí.“ „Něco se dere na kopec,“ řekla máma Vlčice a zastříhala jedním uchem. „Dej pozor.“ Houštiny v mlází zašustily a táta Vlk přisedl a chystal se ke skoku. Být tak někdo z vás při tom, tak

uviděl věc přímo úžasnou — vlk nedoskočil. Vrhl se vpřed, ještě než spatřil, na co se vrhá, a vší mocí se pak zarazil. Dopadlo to tak, že se vymrštil nějakých pět stop vzhůru a dopadl téměř tam, odkud vylítl.

„Člověk!“ zaštěkl. „Člověčí mládě. Podívej se!“ Přímo před ním stálo a přidržovalo se nízké větve nahaté hnědé děcko, pouhé batole — takové

hebounké a dolíčkovaté škvrně do vlčí sluje v noci hned tak nevkročí. Se smíchem si měřilo tátu Vlka. „Cože, člověčí mládě?“ řekla máma Vlčice. „Jakživa jsem žádné neviděla. Podej mi je.“ Vlk, zvyklý nosit vlastní mláďata, popadne do huby třeba vejce a nerozmáčkne je. A tak táta Vlk

sevřel zezadu dítě čelistmi a bez nejmenšího škrábnutí je položil mezi vlčata. „Takový drobeček! Takový naháček — a jak si troufá!“ zjihla máma Vlčice. Děcko se mezi vlčaty

prodralo až k ní, aby se zahřálo. „Hehe! Krmí se spolu s druhými. To je tedy člověčí mládě? Jestlipak se některý vlk může honosit tím, že má mezi svou drobotinou člověčí mládě?“

„Slýchal jsem o tom, ale v naší smečce a za našich časů se to nestalo,“ řekl Vlk. „Chybí mu srst, a klepnout ho nohou, je po něm. Koukej, jak se na nás dívá a vůbec se nebojí.“

Měsíční záře v ústí jeskyně potuchla, hranatou hlavou a plecemi se do otvoru vklínil Šér Chán. Tabákí za ním zapištěl: „Pane můj, pane můj, tudy vešlo.“

„Šér Chán nám prokazuje velkou čest,“ řekl táta Vlk, ale koukal zlostně. „Copak si Šér Chán přeje?“ „Svou kořist. Vešlo sem člověčí mládě. Rodiče mu utekli. Vydej mi je.“ Jak říkal táta Vlk, Šér Chán opravdu skočil po táborovém ohni dřevorubců a teď zuřil, jak ho bolí

spálené tlapy. Jenže ústí sluje, to táta Vlk věděl, je úzké a tygr jím neprojde. Už tak měl plece i tlapy smáčknuty a jak nějaký zápasník v sudu nemohl se hnout.

„Vlci jsou svobodný lid,“ řekl táta Vlk. „Dávají si poroučet jenom od náčelníka smečky, ne od nějakého pruhovaného zabíječe dobytka. Člověčí mládě je naše — zabijeme je sami, až se nám zlíbí.“ (Skoumalovi 7–10)

135

Appendix 29 Kniha džunglí – Comparative Section 1

V indické vesnici vyhánějí chlapci časně zrána krávy a buvoly na pastvu a večer je pak ženou domů.

Bělocha by ta dobytčata ušlapala, ale domorodé děti, které jim nesahají ani po čumák, je mohou klidně mlátit, honit a okřikovat. U stáda se chlapcům nemůže nic stát, protože na houf krav si ani tygr netroufne. Jenom občas unese chlapce, který si zajde natrhat květin nebo polapit ještěrku. Na hřbetě statného býka Rámy, vůdce stáda, projížděl Mauglí za svítání po návsi. Jeden po druhém se za ním z chlévů trousili břidlicově šedí buvoli s dlouhými zahnutými rohy a neurvalýma očima. Mauglí dával svým spolupasákům náležitě znát, že je pánem. Dlouhou hladkou bambusovou holí tloukl buvoly. Sám se hnal s buvoly dál a pasáčkovi Kámjovi kázal, ať pase krávy zvlášť a nikam se od stáda netoulá.

Indické pastvisko je samá skála, kleč, chomáč trávy, roklina, stádo do nich zapadá a mizí. Buvoli se drží tůní a bažin, tam se dlouhé hodiny provalují a vyhřívají na slunci. Mauglí je zahnal až na pokraj planiny, kde z džungle vytéká Vainganga. Slezl Rámovi ze šíje, rozběhl se k bambusovému křoví a tam zastihl Šedáka. „Pěkných pár dní jsem se tu načekal,“ řekl Šedák. „Co to, že ses dal na pasení?“

„To nic,“ chlácholil ho Mauglí, „prozatím jsem vesnickým pasáčkem. Co nového o Šér Chánovi?“ „Vrátil se do této krajiny, dlouho tu na tebe čekal. Zrovna odešel jinam, má tady prý málo zvěře. Ale

pořád tě chce zabít.“ „Dobrá,“ řekl Mauglí. „Dokud se nevrátí, seď támhle na skále buď ty, nebo tam pošli jiného ze čtyř

bratrů, abych vás uviděl, jakmile vyjdu z vesnice. Až se Šér Chán vrátí, počkej na mě na pláni v roklině u dhákového stromu. Nač mluvit přímo před Šér Chánovou tlamou.“

Mauglí se pak uchýlil do chládku a tam se natáhl a spal. Buvoli se zatím pásli kolem něho. Indické pastevectví je nadmíru líné řemeslo. Krávy se šinou, chroustají trávu, polehávají, znovu se šinou, ani nezabučí. Nanejvýš zafuní. Také buvoli se málokdy ozvou. Jeden po druhém lezou do bahnitých tůní a pozvolna se zarývají do bahna, až je jim vidět jenom tlamu a strnulé tmavomodré oči. Skály se v parnu míhají na slunci a někde v nedohlednu hvízdá pasáčkům nad hlavou luňák (jeden jediný). Potkat smrt buď je, nebo krávu, to vědí, luňák hned střemhlav slétne. O několik mil dál ho uvidí další luňák a snese se za ním, po něm pak další a další. Ještě ani naposled nevydechnou, a kolem se to zahemží samými hladovými luňáky. Děti klímají, procitnou, znovu zdřímnou, ze suché trávy si upletou košíček a schovají do něho luční kobylky, chytnou dvě kudlanky nábožné a nechají je spolu zápasit, z červených a černých džunglových ořechů si udělají náhrdelník, pozorují ještěrku, jak se na skále vyhřívá, nebo hada, jak u buvolích jam číhá na žábu. Prozpěvují sáhodlouhé písně, končící prazvláštním domorodým trylkem, den se jim táhne víc než jiným lidem život. Někdy si z bláta uplácají hrad a v něm rovněž z bláta muže, koně a buvoly. Mužům strčí do ruky rákos, dělají, že jsou králové a ty figurky jejich vojáci, nebo se zas dávají uctívat jako bozi. Schýlí se k večeru, pasáčci pokřikují, jeden po druhém se buvoli štrachají z lepkavého bahna, dá to pokaždé ránu jako z děla, po šedé pláni se pak v řadě ubírají k blikajícím světlům vesnice.

Den co den vyháněl Mauglí buvoly k bahnitým jámám a den co den vídal z planiny na půldruhé míle dál Šedákův hřbet (to mu bylo znamením, že se Šér Chán dosud nevrátil) a den co den léhal na trávě a poslouchal vůkol šum a snil o starých časech v džungli. Za těch dlouhých dopolední stačilo, aby Šér Chán chromou tlapou špatně došlápl, a hned by ho Mauglí zaslechl.

Jednou konečně Šedáka na stanovišti nezahlédl. Zasmál se a zahnal buvoly do rokliny u dhákového stromu, celého obsypaného zlatorudými květy. Šedák tam už seděl, kdejakou štětinu na zádech naježenou.

„Celý měsíc se schovával, aby uspal tvou bdělost. Včera v noci překročil s Tabákím horské hřebeny a hned se pustil po tvé stopě,“ zasípal vlk.

Mauglí se zamračil. „Šér Chána se nebojím, zato Tabákí je všemi mastmi mazaný.“ „Jen žádný strach,“ olízl se Šedák. „Za svítání jsem Tabákího potkal. Svou moudrost teď rozdává

luňákům, ale než jsem mu zlomil vaz, pověděl ji mně. Šér Chán si chce na tebe dnes večer počíhat u vesnické brány — jen na tebe a na nikoho jiného. Leží u Vaingangy ve velké suché rokli.“

„Jestlipak se dnes najedl, nebo loví o hladu?“ zeptal se Mauglí. Odpověď byla pro něho na smrt důležitá.

„Ráno skolil kořist — prase — a taky se napil. Pamatuj, že se Šér Chán nikdy nepostí, ani když se jde pomstít.“

136

„Ach ten hlupák, ten hlupák! Hotový jelimánek! Najedl se a napil, a já mám počkat, až se vyspí. Kdepak vlastně leží? Být nás deset, klidně bychom ho odtamtud odvlekli. Buvoli zaútočí, až když ho zvětří, a já jejich řeč neumím. Jak se mu zezadu dostat na stopu, aby ji ucítili?“

„Plaval kus po Vainganze a tak ji zahladil.“ „To mu jistě poradil Tabákí. Sám by na to nepřišel.“ Mauglí stál zamyšleně s prstem v ústech. „Ani

ne půl míle odtud ústí do planiny vaingangská velká rokle. Oklikou přes džungli se dá stádo zavést na začátek rokliny a odtamtud prohnat cvalem až dolů — jenže to by nám tudy upláchl. Musíme ji z této strany uzavřít. Uměl bys mi, Šedáku, rozdělit stádo vedví?“

„Asi ne — ale mám tady moudřejšího pomocníka.“ Šedák odklusal a zmizel v jámě. A tu se před Mauglím z jámy vynořila mohutná šedá hlava, tak povědomá, a v tom vedru se rozlehl ryk z celé džungle nejzlověstnější — poslední lovecké zavytí vlka.

„Akélo! Akélo!“ Mauglí spráskl ruce. „Hned jsem věděl, že na mě nezapomeneš. Máme před sebou kus práce. Rozděl mi, Akélo, stádo vedví. Na jedné straně nech krávy s telaty, na druhé býky a plužní buvoly.“

Jako při čtverylce oba vlci zakličkovali ve funícím a vzpírajícím se stádu a rozdělili je ve dva houfy. S telaty uprostřed stály v jednom houfu krávy, neklidně hrabaly a z očí jim sršely blesky. Kdyby vlk jen chvíli postál, hned by se na něho vrhly a udupaly ho. V druhém houfu zas frkali a dupali býci a býčci.

Při vší mohutnosti nebyli zdaleka tak nebezpeční, protože nechránili telata. Ani šest chlapů by stádo tak pěkně nerozdělilo.

„Co ještě poroučíš!“ Akéla sotva popadal dech. „Už zase se pokoušejí srazit v jeden houf.“ Mauglí se vyšvihl Rámovi na hřbet. „Býčky odežeň, Akélo, vlevo. A až budeme odtud pryč, ty,

Šedáku, drž krávy pohromadě a žeň je do ústí rokle.“ „Kam až je mám hnát?“ Šedák měl pěnu u huby a těžce oddychoval. „Až tam, kde má rokle tak srázné stěny, že z ní Šér Chán nevyskočí,“ křikl Mauglí. „Krávy tam drž,

než se vrátíme.“ Na Akélovo zaštěkání buvoli prudce vyrazili a Šedák stanul před kravami. Rozehnaly se po něm a on před nimi utíkal až k ústí rokle. Akéla zatím hnal buvoly kus vlevo. (Skoumalovi 51–55)

137

Appendix 30 Kniha džunglí – Comparative Section 2 Vyhrává rychlý postřeh a rychlý pohyb — had udeří, mungo uskočí — přitom se pohyb hadí hlavy při

útoku nedá zrakem postřehnout, a tak je to mnohem nádhernější než nějaká zázračná bylinka. Že je ještě mladý, to Rikki-tikki věděl, a tím ho víc těšilo, jak unikl útoku zezadu. Posílilo to jeho sebevědomí, a když přiběhl po cestičce Teddy, Rikki-tikki se nebránil pohlazení.

Ale jak se Teddy k němu shýbal, něco sebou v prachu nepatrně cuklo a ozval se slaboučký hlásek: „Pozor! Jsem smrt!“ Byl to Karait, šedohnědý hádek, který se rád popelí v prachu. Má stejně nebezpečné uštknutí jako brejlovec. Ale že je tak maličký, nikdo s ním nepočítá, a tím víc lidem škodí.

Rikki-tikkimu zas zrudla očka a kolébavým, houpavým pohybem, zděděným po rodičích, se přitočil ke Karaitovi. Vypadá směšně ta chůze, ale je tak dokonale vyvážená, že mungo může kdykoli vyrazit v libovolném úhlu; a to je velká výhoda, když má co dělat s hady. Rikki-tikki měl vědět, že boj s Karaitem je mnohem nebezpečnější než boj s Nágem. Karait je maličký a dovede sebou rychle mrsknout: když se mu Rikki-tikki nezakousne do týlu, Karait se vymrští a uštkne ho do oka nebo do tlamičky. Jenže Rikki-tikki to nevěděl. Oči mu zrudly, kolébal se sem tam a hledal nějakou pevnou oporu. Karait se vymrštil. Rikki uskočil a chtěl se na hada vrhnout, ale ta zlá šedohnědá hlavička se mu kmitla u ramene; musil tedy hada přeskočit, ale jeho hlavička mu byla pořád v patách.

Teddy volal do domu: „Pojďte se podívat! Náš mungo zabíjí hada.“ A Rikki-tikki zaslechl, jak Teddyho maminka vykřikla. Otec vyběhl ven s klackem, ale v okamžiku, kdy k nim dobíhal, Karait udělal výpad příliš daleko. Rikki-tikki se vymrštil, skočil hadu na hřbet, hlavu pohroužil mezi přední nožky, zakousl se hadu do těla, až kam nejvýše dosáhl, a pak se skulil. Kousnutím Karaita zneškodnil, a už se chystal pustit se do něho od ocásku, jak to dělávali doma při obědě, ale vtom si připomněl, že po vydatném jídle mungo zleniví. Má-li si udržet sílu a hbitost, musí zůstat štíhlý.

Odběhl tedy pod ricinový keř a vykoupal se tam v prachu. Teddyho otec zatím tloukl klackem do mrtvého Karaita. K čemu to? pomyslil si Rikki-tikki, vždyť už jsem ho vyřídil. Teddyho maminka pak sebrala munga z prachu a s pláčem ho tiskla k sobě, že zachránil Teddymu život, a Teddyho otec prohlásil, že mungo je jejich prozřetelnost. Teddy tu stál a hleděl na ně velkýma ustrašenýma očima. Rikki-tikki ovšem nechápal, nač tolik cavyků, ale bavilo ho to. Vlastně měla maminka Teddymu vyhubovat, že si hrál v prachu. Rikki se výborně bavil.

Večer u večeře se směl procházet po stole mezi vinnými sklenkami a sníst trojnásobnou dávku dobrot, ale nezapomínal na Nága a Náginu. Nechat se hladit a hýčkat od Teddyho maminky a hovět si na Teddyho rameni se Rikkimu sice líbilo, ale oči mu chvílemi zrudly a pak vydával válečný pokřik: „Rikk-tikk-tikki-tikki-čk!“

Teddy si ho odnesl do postele a nedal jinak, než že mu mungo musí spát pod bradou. Rikki-tikki byl dobře vychovaný a nekousal ani neškrábal, ale sotva Teddy usnul, vydal se na obchůzku po domě. Ve tmě narazil na Čhačhúndru, krysu plížící se kolem stěn. Čhačhúndra je vtělené zoufalství. Celé noci fňuká a piští, ráda by se pustila doprostřed místnosti, ale netroufá si. „Nezabíjej mě,“ plačtivě žadonila Čhačhúndra. „Rikki-tikki, nezabíjej mě.“

„Myslíš, že zabíječ hadů bude zabíjet krysy?“ odbyl ji pohrdavě Rikki. „Kdo zabíjí hady, toho hadi zabijí,“ řekla Chačhúndra ještě zoufaleji. „Kdo mi zaručí, že si mě

jednou v temné noci nesplete Nág s tebou?“ „Žádný strach,“ řekl Rikki-tikki; „Nág je na zahradě a tam ty přece nechodíš.“ „Sestřenice Čháa mi povídala —,“ spustila Čhačhúndra a náhle umlkla. „Co povídala?“ „Pst! Nág je všude, Rikki-tikki. Měl sis promluvit s Čháou na zahradě.“ „Nemluvil jsem s ní — tak mi to musíš říct ty. Dělej, Čhačhúndro, nebo tě kousnu!“ Čhačhúndra se dala do usedavého pláče, až se jí slzy jako hráchy kutálely z fousků. „Jsem

ubožačka,“ vzlykala. „Nikdy se neodvážím doprostřed místnosti. Pst! Nic neřeknu. Copak neslyšíš, Rikki-tikki?“

Rikki-tikki poslouchal. V domě bylo hrobové ticho, ale připadlo mu, že zaslechl slaboulinké škrab škrab — tak slaboulinké, jako když se vosa prochází po okenní tabuli — suché škrábání hadích šupin o cihlovou zeď.

138

„To je Nág nebo Nágina,“ řekl si v duchu; „leze do kanálku v koupelně. Máš pravdu, Čhačhúndro, měl jsem si promluvit s Čháou.“

Odplížil se do Teddyho koupelny, ale tam nic nebylo, tak šel do koupelny Teddyho maminky. Z hladce omítnuté zdi byla dole vytažena jedna cihla pro kanálek, kterým odtékala voda z vany, a jak se plížil podél podezdívky, pod vanou zaslechl Nága a Náginu, jak si venku při měsíčku šeptají.

„Až budou lidi pryč,“ říkala Nágina svému muži, „pak bude muset odejít i on a zahrada bude zase jen naše. Vlez tiše do domu a pamatuj si, ž nejdřív musíš uštknout dlouhána, co zabil Karaita. Pak sem přijď a spolu chytneme Rikki-tikkiho.“

„Víš jistě, že nám to pomůže, když ty lidi zabijeme?“ ptal se Nág. „Jistě. Copak jsme měli v zahradě nějaké mungy, dokud v bungalovu nebyli lidé? Dokud bude

bungalov prázdný, budeme kralovat v zahradě my; a nezapomeň, že až se nám z vajíček v melounovém záhonu vylíhnou mláďata (a může to být zítra), budou potřebovat prostor a klid.“

„Na to jsem nepomyslil,“ řekl Nág. „Už jdu, ale potom snad už Rikki-tikkiho chytat nemusíme. Zabiju dlouhána a jeho ženu, a když to půjde, i jejich dítě, a potom se klidně odplazím. Bungalov pak bude prázdný a Rikki-tikki už půjde sám.“

Rikki-tikki celý hořel vztekem a nenávistí, a vtom se vynořila z kanálku Nágova hlava a hned za ní jeho studené pětistopé tělo. Když viděl tu délku obrovského brejlovce, Rikki-tikki při všem vzteku dostal hrozný strach. Nág se svinul, vztyčil hlavu a rozhlížel se v tmavé koupelně. Rikki viděl, jak mu oči blýskají.

„Co teď: když ho zabiju hned zde, neujde to Nágině, a když ho napadnu na prostředku, bude ve výhodě on. Co mám dělat?“ uvažoval Rikki-tikki-tavi.

Nág se kolébal sem tam a pak zaslechl Rikki-tikki, jak pije z největšího džbánu, kterým se nalévala voda do vany. „Je dobrá,“ pochvaloval si had. „Dlouhán držel klacek, když zabil Karaita. Možná že ho ještě má, ale až se půjde ráno koupat, jistě klacek mít nebude. Počkám na něj, až přijde sem. Nágino — slyšíš mě? — počkám tady v chládku do rána.“

Zvenku se neozvala odpověď a Rikki-tikki si domyslil, že Nágina odešla. Nág se pomalu svinoval, závit po závitu, kolem vypouklého dna džbánu a Rikki-tikki byl tiše, ani nedýchal. Po hodině se začal hýbat, sval za svalem, a šoural se ke džbánu. Nág spal a Rikki-tikki si prohlížel jeho velký hřbet a odhadoval, kde by se nejlépe zakousl. „Když mu nezlomím páteř při prvním skoku,“ řekl si Rikki, „bude ještě zápasit; a když bude zápasit — běda ti, Rikki!“ Prohlížel si tlustý krk pod kápí — na to nestačí; a kousnout Nága za ocasem, jen ho rozzuří.

„Tak tedy do hlavy,“ rozhodl se nakonec; „do hlavy hned nad kápí, a až se zahryznu, už nesmím povolit.“ (Skoumalovi 84–87)

139

Appendix 31 Wings – Beginning The road to O’Malley’s Airport was a long, dusty thin trail that seemed to drift first left, then right, and

loop lazily around the cornfields. The airport was a small dry patch of land near Good Hope in McDonough County, a hundred and ninety miles southwest of Chicago. When Pat O'Malley first saw it in the fall of 1918, those seventy-nine barren acres were the prettiest sight he had ever seen. No farmer in his right mind would have wanted them, and none had. The land was dirt cheap, and Pat O'Malley paid for it with most of his savings. The rest went to purchase a beat-up little Curtiss Jenny, it was war surplus, a two-seater plane with dual controls, and he used it to teach flying to the rare visitor who could afford a lesson or two, to fly a passenger to Chicago now and then, or take small cargo loads to anywhere they had to be flown to.

The Curtiss Jenny all but bankrupted him, but Oona, his pretty little redheaded wife of ten years, was the only person he knew who didn't think he was completely crazy. She knew how desperately he had always wanted to fly, ever since he’d seen his first plane on exhibition at a little airstrip in New Jersey. He'd worked two jobs to make enough money to pay for lessons, and he’d dragged her all the way to San Francisco to see the Panama-Pacific Exhibition in 1915, just so he could meet Lincoln Beachey. Beachey had taken Pat up in his plane with him, which had made it all the more painful for Pat when Beachey was killed two months later. Beachey had just made three breathtaking loops in his experimental plane when it happened.

Pat had also met famed aviator Art Smith at the exhibition, and a battalion of other flying fanatics like himself. They were a brotherhood of daredevils, most of whom preferred to fly than to do anything else. They only seemed to come to life when they were flying. They lived it, talked it, breathed it, dreamed it. They knew everything there was to know about all the intricacies of every flying machine ever built, and how best to fly it. They told tales and traded advice, and the most minute bits of information about new planes, and old ones, and seemingly impossible mechanics. Not surprisingly, few of them were interested in anything but flying, nor managed to stay in jobs that had little or nothing to do with flying. And Pat was always in the thick of them, describing some incredible feat he’d seen, or some remarkable airplane that somehow managed to surpass the accomplishments of the last one. He always vowed that he’d have his own plane one day, maybe even a fleet of them. His friends laughed at him, his relatives said he was daft. Only sweet, loving Oona believed him. She followed everything he said and did with total loyalty and adoration. And when their little daughters were born, Pat tried not to let her know how disappointed he was that none of them were sons, so as not to hurt her feelings.

But no matter how much he loved his wife, Pat O’Malley was not a man to waste his time with his daughters. He was a man’s man, a man of precision and great skill. And the money he had spent on flying lessons had paid off quickly. He was one of those pilots who knew instinctively how to fly almost every machine, and no one was surprised when he was one of the first Americans to volunteer, even before the United States had entered the Great War. He fought with the Lafayette Escadrille, and transferred into the 94th Aero Squadron when it was formed, flying with Eddie Rickenbacker as his commander.

Those had been the exciting years. At thirty, he had been older than most of the other men, when he volunteered in 1916. Rickenbacker was older than many of the men too. He and Pat had that and their love for flying in common. And also like Rickenbacker, Pat O’Malley always knew what he was doing. He was tough and smart and sure, he took endless risks, and the men said he had more guts than anyone in the squadron. They loved flying with him, and Rickenbacker had said himself that Pat was one of the world's great pilots. He tried to encourage Pat to stick with it after the war, there were frontiers to be explored, challenges to be met, new worlds to discover.

But Pat knew that, for him, that kind of flying was over. No matter how good a pilot he was, for him, the great years had come and gone. He had to take care of Oona and the girls now. He was thirty-two, at the war’s end in 1918, and it was time to start thinking about his future. His father had died by then, and left him a tiny bit of money from his savings. Oona had managed to put a little money aside for them too. And it was that money he took with him when he went to scout around the farmlands west of Chicago. One of the men he had flown with had told him about land going dirt cheap out there, especially if it was unsuitable for farming. And that’s when it had all started.

He had bought seventy-nine acres of miserable farmland, at a good price, and hand-painted the sign which still stood there eighteen years later. It said simply ‘O’Malley’s Airport,’ and in the past eighteen years, one of the l’s and the y had all but faded.

140

He’d bought the Curtiss Jenny with the last money he had left in 1918, and managed to bring Oona and the girls out by Christmas. There was a small shack on the far edge, near a stream, shaded by some old trees. And that was where they lived, while he flew anyone who had the price of a charter, and did frequent mail runs in the old Jenny. She was a reliable little plane, and he saved every penny he could. By spring he was able to buy a de Havilland D.H.4.A., which he used to carry mail and cargo.

The government contracts he got to do mail runs were profitable, but they took him away from home a lot. Sometimes Oona had to manage the airport alone for him, as well as take care of the children. She’d learned how to fuel the planes, and take calls concerning their contracts or charters. And more often than not, it was Oona flagging in someone’s plane for them on the narrow runway, while Pat was away on a flight, carrying mail, passengers, or cargo.

They were usually startled to see that the person flagging them in was a pretty young woman with red hair, particularly that first spring, when she was very obviously pregnant. She had gotten especially big that time, and at first she’d thought it might be twins, but Pat knew for certain that it wasn’t twins. It was his life’s dream … a son to fly planes with him, and help him run the airport. This was the boy he had waited ten years for.

Pat delivered the baby himself, in the little shack he had slowly begun to add on to. They had their own bedroom by then, and the three girls were sharing the other room. There was a warm, cozy kitchen and a big spacious parlor. There was nothing fancy about the house where they lived, and they had brought few things with them. All of their efforts, and everything they had, had been sunk into the airport.

Their fourth child had come easily on a warm spring night, in scarcely more than an hour, after a long, peaceful walk, beside their neighbor’s cornfield. He’d been talking to her about buying another airplane, and she’d been telling him about how excited the girls were about the new baby. The girls were five, six, and eight by then, and to them it seemed more like a doll they were waiting for than a real brother or sister. Oona felt a little bit that way too, it had been five years since she’d held a baby in her arms, and she was longing for this one to arrive. And it did, with a long, lusty wail, shortly before midnight. Oona gave a sharp cry when she looked down at it and saw it for the first time, and then she burst into tears, knowing how disappointed Pat would be. It was not Pat’s long-awaited son, it was another girl. A big, fat, beautiful nine-pound girl with big blue eyes, creamy skin, and hair as bright as copper. But no matter how pretty she was, Oona knew only too well how badly he had wanted a son, and how devastated he was now not to have one.

‘Never mind, little one,’ he said, watching her turn away from him, as he swaddled his new daughter. (Steel 7–11)

141

Appendix 32 Wings – Comparative Section 1

They both wondered sometimes how they could go on like this, meeting at the deserted airstrip for

lessons. It had certainly worked so far, but they both knew it would be more difficult through the winter. If nothing else, the weather would be an enormous problem.

But surprisingly, it worked remarkably well, and they met regularly every Saturday. She told her father that she had a friend from school she was meeting to do her homework with, and he let her have the truck every Saturday aftenoon. No one seemed to mind, and she always came back on time, with her arms full of books and notebooks, and in high spirits.

Her flying skill had improved still further by then and Nick was justifiably proud of her. He said repeatedly that he would have given anything to put her in an air show. Chris was already preparing for the next one, and he was precise and reliable, but unexciting, and he had none of the instinctive, natural skills of his sister. They both knew that if Pat hadn't been pushing him, Chris would never fly at all. He had admitted to Nick more than once that he didn't really like it. .

Cassie and Nick sat and ate their lunch in the truck once the weather got cold, and sometimes if the weather was bright, they went for walks near the airstrip.

In September, they talked about Louise Thaden being the first woman to enter the Bendix Trophy race, and in October about Jean Batten becoming the first woman to fly from England to New Zealand. They talked about a lot of things. They sat on fallen trees and talked for hours sometimes, and as the months wore on, they only got closer. They seemed to agree about everything, although she thought he was too conservative politically, and he thought she was too young to go out with boys and he said so. She made fun of him, and he cherished her irreverence, and she told him that the last girl she had seen him with was the ugliest woman she had ever seen, and he told her that Bobby Strong was clearly the dullest. If he was a little more than serious, Cassie never knew it. They just loved to fly and talk, and share theír views of life. Everything seemed so much in synch, their interests, their worries, their shared passion for all things that flew, even their almost identical sense of humor. It was always bittersweet when they left each other late on Saturday afternoon, because they knew they'd have to wait a week before they could meet again like this. And sometimes, he couldn't be there at all if he had a long cargo flight and couldn't get back in time. But that was rare, he had come to organize his flying schedule around their lessons.

On Thanksgiving, he joined her family, as he always did, and Cassie teased him without mercy. They always laughed at each other a lot, but their exchanges seemed a little sharper and more intimate than they had before their lessons. Pat told them they were an uncivilized pair, but Oona wondered if she was noticing something different. It seemed hard to believe after all these years, but they seemed closer than they'd ever been, and when Oona mentioned it to Colleen, she only laughed and said Cassie was just having fun. Nick was like her big brother. But Oona wasn't wrong. The time they had spent, and the things Cassie had learned, and theír endless talks under the tree at the airstrip for the past six months, had inevitably brought them closer together.

Nick was lying on the couch, claiming that he was going to die from eating so much good food, and Cassie was sitting next to him, teasing him and reminding him that gluttony was a sin and he should go to confession. She knew how he hated to go to church, and he was pretending to ignore her, but smiling appreciatively at her, when Bobby appeared in the doorway, and came in brushing the first snow from his hat and shoulders. He was a tall, handsome boy, and just watching him, Nick felt a thousand years older.

'Iťs bitter cold out there,' Bobby complained, and then smiled warmly at everyone, though cautiously at Nick. There was something about him that made Bobby uncomfortable, though he wasn't sure what it was. Maybe it was just that he was always so familiar with Cassie. 'Did everyone have enough to eat?' he asked the room at large, proud of the fact that he had sent them a twenty-five-pound turkey. And everyone groaned in answer. They had invited him to come to dinner too, but he had wanted to be with his parents and sister.

He invited Cassie to go out for a walk, but she dec1ined, and stayed to listen to her mother play the piano. Glynnis sang, and Megan and her husband joined in. Megan had just told them all that she was having another baby. Cassie was happy for her, but it was the kind of news that always made her feel alien and different. She just couldn't imagine herself getting married and having babies. Not for light-years anyway. It wasn't what she wanted to do with her life for a long time, if ever. But then what would she do with her life, she wondered. She knew she'd never be Amelia Earhart either, or Bobbi Trout or Amy Mollison. They were

142

stars, and she knew she never would be. There seemed to be no middle ground out there. You either did what her sisters did, married right out of school, had kids, and settled down in a dreary life, or you ran away and became some kind of superstar. But there was no money for her to buy planes, or enter races and set records. Even if her father had been sympathetic to her cause, his planes were old and serviceable, but certainly not what you'd use to become world-famous.

More than usual lately, she had talked to Nick about what she was going to do with her life. In six months, she would finish school. And then what? They both knew there was no job waiting for her at the airport, and there never would be. She had talked to one of her teachers too, and she was coming c1oser to knowing what she wanted. If she couldn't fly professionally, and for the moment, she couldn't see how that was even remotely possible, at least she could go to college. She was thinking of becoming a teacher and much to her delight, she had learned that several teachers' colleges offered both engineering and aeronautics. In particular, Bradley College in Peoria. She was hoping to apply for the fall, and if she could get a scholarship, which her teachers thought was possible, she would major in engineering, with a minor in aeronautics. It was as close to flying as she could get for the moment. If she couldn't fly an airplane for a living, like a man, she could at least teach all about them. She hadn't told her parents yet about her plan but to her it seemed like a good one. Only Nick knew, but her secrets were always safe with him. He glanced at her warmly as he stood up to leave that night, with a disparaging look at Bobby, who was talking about his mother's prizewinning pumpkin pie. Somehow, Bobby Strong never failed to annoy him.

Nick kissed Cassie on the cheek, and left, and Bobby relaxed considerably once Nick was gone. The older man always made him nervous. But Cassie seemed distracted once Nick was gone. She looked like she had a lot on her mind, and she brushed Bobby off when he started to talk about graduation. She hated talking about it now. Everyone else had concrete plans, and she didn't. All she had were hopes and dreams, and secrets.

It was late when Bobby finally went home, and Chris teased her once he was gone, and asked her when they'd all be going to her wedding. Cassie only made a face and she made a gesture as though to hit him.

,Mind your own business,' she growled, and her father laughed at them both. 'I don't think the boy's wrong, Cassie. Two years of coming by almost every night must mean

something. I'm surprised he hasn't asked you yet.' But Cassie was relieved he hadn't. She didn't know what she'd say to him. She knew what she was supposed to say to him, but it didn't fit into her larger plans for herself, which now included college. Maybe after that, if he stuck around that long. But waiting four more years seemed a lot to ask of him. At least she didn't have to worry about it for the moment.

She and Nick did plenty of flying for the next three Saturday afternoons, despite some fairly dicey weather. (Steel 78–82)

143

Appendix 33 Wings – Comparative Section 2 The publicity for the world tour began almost at once, with a huge announcement at a press conference in

Newport Beach. This was followed by a series of announcements and brief lectures given by Cassie, all orchestrated and organized by Desmond. She spoke to men’s and women’s groups, political associations, and clubs. She was interviewed on radio, and there was a special newsreel just about her. Within two weeks the press was saturated with news of her coming tour. And then suddenly in mid-August Cassie was forced right off the front pages, by the escalation of the war in Europe. The Battle of Britain had begun, the blitz as it was called. The Luftwaffe was pounding England, in the hope of destroying it. And she knew without any doubt, just by being there, that Nick was in danger. No matter how angry at him she was, the news terrified her, and all she could think of now was Nick.

She called her father to see if he’d heard from him, but of course he hadn’t, even by the end of August.

‘I don’t see how anything could get out, Cass. You just have to know he’s all right. I’m listed as his next of kin. I’ll hear if anything happens.’ It was small encouragement, and her father had agreed with her that he was sure that by now they had pressed Nick into active service. He wouldn’t be teaching anymore, he’d be flying bombers or fighters. The Luftwatfe’s entire goal was to destroy the RAF, so Cassie knew Nick had to be fighting to defend it. And knowing that worried her constantly. It seemed even more awful now to have left each other on such bad terms. She only hoped that he would be safe. Nothing else mattered.

Despite the war, Desmond continued to plan the tour very carefully, and with incredible precision. They had agreed on the plane she would take, and it was already being prepared and equipped with extraordinary new instruments, extra fuel tanks, and long-range tracking devices. With Desmonďs meticulous attention to detail, Cassie felt sure that they were proceeding safely.

The only real difficulty they had, and major change, was with their route, because of the war in Europe. By 1940, the war had spread to too many places. There were areas of the Pacific that weren’t safe, large parts of North Africa, and of course all of Europe. It had become impossible to think of circling the globe now. But there were still extraordinary records to be set, and enormous distances to cover. And with Desmonďs heightened interest in warplanes, he was anxious to prove the reliability of his aircraft over vast expanses of ocean. In essence, they were going to circle the Pacific, doing eight legs in ten days, and covering fifteen thousand five hundred and fifty miles. Their plane was to fly from Los Angeles to Guatemala City, and from there to the Galápagos. From the Galápagos to Easter Island, and then on to Tahiti. From Tahiti to Pago Pago, and then on to Howland Island, where Desmond already had a brief ceremony in mind, to honor Amelia Earhart, and from Howland they would head for Honolulu. There would be celebrations there, of course, and he planned to meet them, and then he would fly back with them to San Francisco, for the final triumphant leg of their tour. He was disappointed not to have her circle the globe, but the Pacific tour, as he called it now, accomplished many of the same things. The world tour would just have to come later, after the war in Europe was over. And flying nearly sixteen thousand miles would establish almost all the same things for Cassie’s reputation, and that of his airplanes. Cassie was impressed too by how sensibly he’d made the adjustment. In some ways, it disproved all the terrible things Nick had said about Desmond. He was not a madman, determined to kill her. Certainly that year, no one, mad or otherwise, would have attempted to fly through Europe.

Desmond arranged more press conferences for her in the fall, and saw to it that she was always in the news. He wanted all the attention possible focused on her. It was also a good diversion for people from the war in Europe. This was something wholesome and hopeful and exciting, and she looked so beautiful in every photograph that everyone was in love with her and wanted her to make it. People stopped her on the street now, and men hung out of cars to wave to her. People asked her to sign autographs. Nick was right in that sense, she was being treated like a movie star. But Desmond had slowed down her social life lately too. He seemed to want to keep her ‘pure’ and free of romantic gossip. Nancy Firestone was still working with her, but she no longer arranged for escorts. If Cassie went anywhere important now, she went with Desmond. He said he could keep better control of things if he was there. They went to openings and premieres in Hollywood, they went out dancing at night, and to the theater. He was good company, and she enjoyed being with him, and since he got up as early as she did every day, he was happy to go home early. It was the perfect arrangement.

144

Meanwhile, Britain was still being pounded mercilessly by the Luftwaffe. And Cassie knew that her father had finally heard from Nick, and he’d been safe as recently as early October. He was flying Spitfires in the 54th Squadron, and he was still stationed at Hornchurch Aerodrome. He almost sounded as though he was enjoying it, and he promised that if he had anything to do with it, the Brits would soon be kicking the shit out of the Germans. His only mention of Cassie was to tell Pat to give his love to his very unreasonable daughter. So the battle between them was not yet over, but at least he was alive, which was a huge relief to all the O’Malleys.

Even Desmond had been kind enough to inquire about his welfare, and she told him what she knew. But at least by November, the Luftwaffe seemed to be easing up a little bit. Until then, the bombings had been incessant and relentless. Children had begun arriving in the States to be cared for until after the war, and her sister Colleen had taken in two of them, which touched Cassie deeply. They were adorable, and the poor things were still completely terrified when Cassie saw them over Thanksgiving. Funnily enough they were both redheads just like she was. Annabelle was three and Humphrey was four. They were brother and sister, and their parents had lost their home in London, and had no relatives in the country. The Red Cross had arranged for them to come to New York, and Billy had flown there to get them. And he was shocked when the children asked him, on the way back, if he was going to bomb the airport.

Like everyone else, Cassie had fallen completely in love with them. Having the two children there gave her mother something to worry about and caring for them took her mind off missing Chris. It was particularly hard over Thanksgiving for everyone, but somehow they got through it, thankful for each other. Cassie went to see Jessie then too, while she was home for Thanksgiving, and she seemed to be getting over it better than the O’Malleys. She was young and eventually, for her, there would be someone else, but Cassie would never have another brother.

She ran into Bobby and Peggy too. And Cassie had correctly guessed that Peggy was pregnant. She congratulated them, and Bobby looked as though he had grown up and flourished since he’d gotten married. His father had died, and the grocery store was his now. He was still dreaming of a chain of stores across Illinois, but for the moment he was more excited about the baby.

‘And what about you, Cass?’ he asked hesitantly. He didn’t want to pry, and he’d heard about the tour, but he wondered what else she was doing with her life, other than flying.

‘I’m pretty busy getting ready for the Pacific tour,’ she said honestly. And he felt sorry for her. He had long since decided that she would probably never get married, or know the happiness he now had with Peggy.

The tour didn’t seem like much to him, but it was amazing how many hours of every day it consumed, reading reports, checking out the plane, and doublechecking every little change the engineers made. She was also making long-range trips to get ready for the actual tour, and familiarizing herself with the details of their route across the Pacific.

She explained it to her father while she was there, and he was fascinated by all the preparations. He was anxious to see her plane, and she invited him to Califomia to visit her, and see it. (Steel 280–284)

145

Appendix 34 Křídla – Beginning Cesta vedoucí k letišti Pata O’Malleyho byla vlastně jen dlouhá, prašná pěšina, stáčející se nejprve doleva

a pak doprava, líně se plazící mezi kukuřičnými poli. Letiště bylo původně jen pláckem prašné půdy poblíž Good Hope v okrese McDonough, tři sta kilometrů jihozápadně od Chicaga. Rozumný farmář by se o tyto pozemky nikdy nemohl zajímat, a skutečně se nenašel žádný jiný kupec. Pozemek byl proto velmi levný, ale Pat O'Malley za něj stejně vydal většinu svých úspor. Zbytek padl na koupi opotřebovaného letadélka značky Curtiss Jenny, pocházejícího z válečných přebytků. Bylo to letadlo se dvěma sedadly a dvojím řízením, které Pat používal v tom případě, když se vzácně naskytl zájemce, který si mohl dovolit zaplatit jednu nebo dvě lekce pilotování. Občas jím také dopravil nějakého cestujícího do Chicaga nebo převážel menší náklady na různá odlehlá místa.

Koupě letadla ho přivedla skoro na mizinu, ale Oona, jeho hezká drobná žena, se kterou žil už deset let, stála při něm a nepokládala ho za blázna. Věděla, jak nesmírně vždycky toužil létat, už od chvíle, kdy poprvé uviděl letadlo na výstavě na jednom malém letišti v New Jersey. Dřel pak ve dvou zaměstnáních, jen aby si mohl zaplatit lekce létání. V roce 1915 se s ním Oona musela plahočit až do San Franciska na Panamsko-pacifickou výstavu, kde se setkal s Lincolnem Beacheym. Beachey s Patem dokonce ve svém letadle vzlétl do vzduchu a pro Pata to pak byla tím větší rána, když se tento slavný letec o dva měsíce později zabil. K tragédii došlo těsně poté, co udělal se svým experimentálním letadlem tři závratné přemety.

Pat se na výstavě také seznámil se slavným průkopníkem aviatiky Artem Smithem a se spoustou dalších příznivců létání, nadšených stejně jako on sám. Byl to spolek odvážlivců, kteří se bez váhání pouštěli do krkolomných kousků, a pro většinu z nich znamenalo létání víc než celý svět. Vypadalo to, jako by doopravdy žili jen ve chvílích, kdy jsou ve vzduchu. Létání bylo jejich život, mluvili jen o něm, od rána do večera mysleli jen na ně, a i v noci se jim o něm zdálo. Znali všechny podrobnosti fungování každého letounu, jaký byl kdy sestrojen, a věděli, jak ho nejlépe ovládat. Vyprávěli si o létání různé historky a vyměňovali si rady, včetně těch nejmenších detailů a nejpodrobnějších informací o nových i starých letadlech nebo jejich konstruktérech. Protože je létání zajímalo nade všechno, jen málokdo z nich vydržel v zaměstnání, které by nemělo s letadly nic společného. A Pat patřil vždycky k těm nejnadšenějším z nich. Býval středem pozornosti, když popisoval ostatním nějaký neuvěřitelný kousek, který se komusi zdařil, nebo pozoruhodné letadlo, které v něčem překonalo technickou úroveň předchozího typu. Vždycky přísahal, že jednoho dne bude mít své vlastní letadlo, a možná dokonce i několik. Přátelé se mu smáli a příbuzní o něm říkali, že je ztřeštěný. Jen jeho sladká, milující Oona v něj věřila. Následovala ho všude a souhlasila bezvýhradně se vším, co říkal, s naprostou oddaností a obdivem. A když se jim postupně narodily tři dcery, Pat se vždycky snažil nedat najevo, jaké je pro něj zklamání, že nemá syna. Nikdy ji nechtěl ničím ranit.

Ale přestože tak miloval svoji ženu, Pat O'Malley s dcerami neztrácel čas. Vynikal mužnými vlastnostmi, svoji práci vykonával vždycky přesně a mnoho toho dovedl. Peníze, které vydal za lekce létání, se mu rychle vrátily. Patřil k pilotům, obdařeným přirozeným talentem, kteří hned instinktivně vycítí, jak létat téměř s jakýmkoli strojem. Nikoho nepřekvapilo, když se jako jeden z prvních Američanů dobrovolně přihlásil do první světové války, dokonce dřív, než do ní Spojené státy vstoupily. Bojoval s Lafayettovou eskadrou, a když vznikla 24. letecká eskadra, přešel do ní a létal pod velitelem Eddie Rickenbackerem.

Válečná léta pro něj byla vzrušujícím obdobím. V roce 1916, kdy se dobrovolně přihlásil do armády, mu už bylo třicet, byl tedy starší než většina ostatních mužů. Rickenbacker byl také starší než ostatní a s Patem ho nespojoval jen věk, ale i láska k létání. A také to, že oba vždycky přesně věděli, co dělají. Pat byl houževnatý, inteligentní a rozhodný. Často značně riskoval a ostatní muži o něm říkali, že má z celé eskadry nejpevnější nervy. Létali s ním moc rádi a sám Rickenbacker se vyjádřil, že Pat je jedním z nejlepších pilotů světa. Radil mu, aby se držel létání i po válce, protože letectví je obor, v němž je právě třeba posouvat hranice lidských možností, čeká zde spousta nových úkolů a dají se tu objevovat celé nové světy.

Pat ale věděl, že pro něj už dobrodružné létání skončilo. Bez ohledu na to, jak dobrým pilotem byl, měl už svá slavná léta za sebou. Teď se musel starat o Oonu a děvčata. Bylo mu třicet dva let, a když válka v roce 1918 skončila, nadešel čas přemýšlet o budoucnosti. V té době mu zemřel otec a zanechal mu malé dědictví. Také Ooně se podařilo uložit trochu peněz stranou. Všechny tyto peníze si Pat vzal s sebou na průzkumnou výpravu do zemědělské oblasti západně od Chicaga. Jeden z mužů, s nimiž dříve létal, mu pověděl o pozemcích, které se tu obzvlášť levně prodávají, protože se nehodí pro farmaření. Tím to všechno

146

začalo. A tak Pat výhodně zakoupil těch čtyřicet hektarů neúrodné země a ručně nadepsal tabulku, která tu

stála ještě po osmnácti letech. Nápis hlásal prostě „O'Malleyho letiště“ a během následujících osmnácti let písmena "l" a koncové "ho" už značně vybledla.

V roce 1918 kromě pozemku pro letiště Pat ještě za poslední peníze, které mu zůstaly, koupil letoun Curtiss Jenny, a o Vánocích sem přivedl Oonu a děvčata. Na vzdáleném konci pozemku, na břehu potoka, stála malá chata, stíněná starými stromy. Tady bydleli, zatímco Pat létal s každým, kdo mu zaplatil, často také ve staré Jenny přepravoval poštu. Bylo to spolehlivé letadélko a on usilovně šetřil peníze. Proto si na jaře už mohl koupit další letoun, de Havilland D.H.4.A., který používal k dopravování pošty a nákladů.

Smlouvy se státními úřady na přepravu pošty mu sice přinášely zisk, ale odváděly ho hodně mimo domov. Někdy musela Oona sama zajišťovat provoz na letišti a současně se starat o děti. Naučila se, jak tankovat palivo do letadel a vyřizovat telefonáty, týkající se jejich smluv nebo přepravy. A stále častěji právě Oona naváděla pomocí praporků nějaké letadlo na úzkou runway, zatímco Pat byl mimo domov na letu s poštou, cestujícími nebo nákladem.

Cizí piloti byli obvykle udiveni, když uviděli, že na ně praporky mává hezká mladá rudovláska, zvlášť během prvního jara, kdy už na ní bylo silně vidět těhotenství. Tentokrát měla zvlášť velké bříško a nejdřív si myslela, že se jí možná narodí dvojčata, ale Pat věděl s jistotou, že je to jinak. Splní se mu jeho životní sen, narodí se mu syn, který s ním bude létat a pomáhat mu s provozem letiště. Je to určitě chlapec, na kterého čeká celých deset let.

Pak v malé chatě, ke které začali pomalu přistavovat další části, osobně asistoval u porodu. To už měli vlastní ložnici a tři děvčata se dělila o druhou. Měli tu teplou a útulnou kuchyň a prostorný salon. Na domě, ve kterém bydleli, nebylo nic přepychového a přivezli si sem jen málo věcí. Všechny své síly i prostředky vkládali do letiště.

Tady se jedné teplé jarní noci narodilo jejich čtvrté dítě. Porod byl snadný, netrval déle než hodinu. Předtím se Pat s Oonou dlouho zvolna procházeli kolem kukuřičného pole, patřícího sousedům. Mluvili přitom o zakoupení dalšího letadla a Oona Patovi vykládala, jak se děvčata těší na příchod miminka. Bylo jim teď pět, šest a osm let a představovaly si spíš novou panenku na hraní, než skutečného bratříčka nebo sestřičku. Oona měla trochu podobný pocit jako ony. Naposledy chovala děťátko před pěti lety a na tohle se moc těšila. Krátce před půlnocí se miminko skutečně narodilo a hned se hlasitě rozkřičelo. Když na ně Oona poprvé pohlédla, vykřikla zklamáním a pak se rozvzlykala, protože věděla, jak moc musí být Pat zase zklamaný. Nebyl to dlouho očekávaný syn, ale další holčička! Byla velká, silná a krásná, vážila čtyři a půl kilogramu a měla velké modré oči, smetanovou pleť a jasně měděné vlasy. Ale i kdyby byla sebehezčí, Oona si příliš dobře uvědomovala, jak silně Pat toužil po synovi a jak zničený musí být, že má zas jen další dceru.

„To nevadí, moje maličká,“ řekl, když viděl, jak se od něj Oona odvrací, a zavinul do plenek svou novorozenou dcerušku. (Hauserová 5–8)

147

Appendix 35 Křídla – Comparative Section 1

Oba je občas napadlo, jak dlouho ještě budou moci takto pokračovat a scházet se na pustém

letišťátku kvůli výuce. Zatím to vycházelo, ale uvědomovali si, že v zimě to bude obtížnější. I kdyby nenastaly jiné komplikace, už jen počasí jim bude dělat problémy.

K jejich překvapení ale všechno vycházelo obdivuhodně dobře a scházeli se pravidelně každou sobotu. Otci řekla, že má jednu kamarádku ze školy, se kterou se společně učí, a on jí půjčoval každou sobotu odpoledne dodávku. Zdálo se, že to nikomu není divné, a Cassie se vždycky vracela včas domů s náručí plnou sešitů a učebnic a ve výborné náladě.

Její letecké umění se v té době ještě zlepšilo a Nick na ni byl právem hrdý. Opakovaně ji ujišťoval, že by dal všechno za to, aby ji směl přihlásit na některou leteckou přehlídku. Chris už se na příští přehlídku připravoval a jeho styl létání byl přesný a spolehlivý, ale chyběla mu jiskra, nedokázal vyvolat v divácích svými výkony nadšení a úplně postrádal instinktivní, přirozené schopnosti své sestry. Oba věděli, že nebýt otcova naléhání, Chris by vůbec ani létat nezačal. Přiznal se ostatně Nickovi už víckrát, že ve skutečnosti se mu létání nelíbí.

Cassie a Nick teď většinou sedali v dodávce, když jedli svůj oběd, protože venku už bylo chladno. Někdy, když bylo hezky, se procházeli kolem letiště.

V září mluvili o Louise Thadenové, první ženě, která se účastnila zavodu Bendix Trophy, a v říjnu o Jean Battenové, která se stala první ženou, jež doletěla z Anglie až na Nový Zéland. Mluvili ještě o spoustě věcí. Sedávali spolu na kmenech pokácených stromů a někdy hovořili celé hodiny, a jak míjely měsíce, byli si stále bližší. Zdálo se, že mají na všechno shodné názory. Cassie jen připadalo, že Nick zastává příliš konzervativní politické postoje, a on byl zase toho názoru, že je Cassie příliš mladá na to, aby chodila s kluky, a říkal jí to. Dělala si z něj legraci a on její neuctivé chování zbožňoval. Jednou mu řekla, že poslední dívka, se kterou ho zahlédla, byla ta největší ošklivka, jakou kdy v životě viděla, a on zase na oplátku prohlašoval, že Bobby Strong je ze všech kluků ten nejnudnější. Pokud to myslel zčásti vážně, Cassie si to neuvědomila. Prostě spolu moc rádi létali a bavili se a měli stejný pohled na život. Zdálo se, že jsou na sebe dokonale vyladěni, měli společné zájmy, starosti i vášeň pro všechno, co létá, a dokonce měli skoro stejný smysl pro humor. Když se v sobotu odpoledne loučili, bylo jim vždycky tak trochu teskno, protože věděli, že uplyne celý týden, než se budou smět zase takhle setkat. A někdy Nick nemohl přijít vůbec, pokud zrovna byl na nějaké dlouhé cestě s nákladem a nestačil se včas vrátit. To ale bylo vzácné, protože se mu většinou dařilo organizovat si rozvrh svých letů tak, aby neohrozil jejich lekce.

Díkůvzdání Nick slavil jako vždycky s rodinou O'Malleyových a Cassie si ho při oslavě nemilosrdně dobírala. Odjakživa mívali ve zvyku tropit si jeden z druhého žerty, ale teď se jejich vtipkování zdálo být trochu ostřejší a důvěrnější než dříve. Pat jim řekl jen, že jsou pěkně necivilizovaný párek, ale Oonu napadlo, že za tím vším se možná dá vytušit něco víc. Zdálo se jí těžké tomu po všech těch letech uvěřit, ale měla dojem, že ti dva jsou si bližší než kdykoli předtím. Když se však o tom zmínila Colleen, ta se jen zasmála a řekla, že Cassie se prostě jen tak baví. Nick pro ni je jako starší bratr. Oona se ale nemýlila. Čas, který spolu strávili, všechno, co se Cassie od Nicka naučila, i jejich dlouhé rozhovory pod stromem u letiště během posledních šesti měsíců, to všechno je zákonitě sblížilo.

Nick se po večeři natáhl na gauči a tvrdil, že asi umře z toho, jak moc se přejedl vynikajícím Ooniným jídlem. Cassie seděla vedle něj, škádlila ho a připomínala mu, že obžerství je hřích a že by se z toho měl vyzpovídat. Věděla, jak nerad chodí do kostela, a Nick předstíral, že ji nevnímá, ale přece jen se na ni usmál. Vtom se objevil ve dveřích Bobby, a když vešel dovnitř, oprašoval si z čepice a z ramen první sníh. Byl to vysoký, hezký chlapec a Nick si při pohledu na něj náhle připadal strašně starý.

"Je tam pořádná zima," stěžoval si Bobby a pak se na všechny srdečně usmál, jen na Nicka se podíval trošku zdrženlivěji. Na Nickovi bylo něco, co Bobbyho zneklidňovalo, i když nevěděl přesně, oč jde. Možná to bylo jen tím, že si byli odjakživa tak blízcí s Cassií. "Najedli jste se všichni dosyta?" zeptal se všech v místnosti. Byl pyšný na to, že jim dal poslat dvanáctikilového krocana. Všichni souhlasně zahučeli. Pozvali ho také na večeři, ale on chtěl pojíst s rodiči a sestrou.

Pak navrhl Cassii, aby se s ním šla ven projít, ale ona odmítla, a tak zůstali uvnitř a poslouchali, jak Oona hraje na klavír. Glynnis zpívala a Megan s manželem se k ní připojili. Megan jim právě oznámila, že čeká další dítě. Cassie byla ráda, že je Megan šťastná, ale při takových zprávách si vždycky připadala jako z jiného světa, odlišná od ostatních. Nedokázala si představit, že by se měla sama brzy vdát a mít děti.

148

Věděla, že si to ještě dlouho nebude přát. A netušila, jestli ji to bude vůbec kdy lákat. Nutilo ji to ovšem k přemýšlení, co tedy bude v životě dělat. Neměla přece naději stát se druhou Amelií Earhartovou, Bobbi Troutovou nebo Amy Mollisonovou. Byly to hvězdy a ona si nedovedla představit, že by někdy mohla být jako ony. Zároveň však cítila, že pro ni žádná střední cesta neexistuje. Buďto bude muset dělat totéž co její sestry – hned po střední škole se vdát, mít děti a žít usedlým všedním životem, anebo musí utéct do světa a pokusit se stát také takovou leteckou superhvězdou. Neměla ale peníze, za které by si mohla kupovat letadla, účastnit se závodů a překonávat rekordy. Dokonce i kdyby ji její otec podporoval, jeho letadla už byla značně opotřebovaná, ne taková, jaká člověk potřebuje, když chce dosáhnout světové proslulosti.

V poslední době rozmlouvala víc než dřív s Nickem o tom, co bude ve svém dalším životě dělat. Za půl roku bude maturovat. Ale co potom? Oba věděli, že nemůže dostat zaměstnání na otcově letišti. To prostě nikdy nebude přicházet v úvahu. Cassie o tom mluvila s jedním ze svých učitelů a začínala si ujasňovat své plány. Když nebude smět profesionálně létat, a v daném okamžiku neviděla pro sebe v tomto směru ani tu nejmenší naději, aspoň by mohla dál studovat. Uvažovala o dráze učitelky a ke své velké radosti zjistila, že na několika vysokých školách je možné studovat strojní inženýrství a letecké konstruktérství. Nejvíc se jí zamlouvala Bradley College v Peorii. Doufala, že by ji na podzim mohli přijmout, a kdyby získala stipendium, což její učitelé pokládali za možné, mohla by si zvolit jako hlavní obor inženýrství a jako vedlejší obor aeronautiku. Ze všech možností, které v této chvíli měla, to mělo nejblíž k létání. Když se nesmí živit pilotováním letadel jako muž, aspoň bude smět o letadlech učit. Rodičům zatím o svém plánu nepověděla, ale zdál se jí být dobrý. Věděl o něm jen Nick, ale u něj byla všechna její tajemství v bezpečí. Když na konci večera vstal k odchodu, vřele se usmál na Cassii a vrhl lehce pohrdavý pohled na Bobbyho, který právě vykládal o prvotřídním dýňovém koláči své matky. Bobby Strong ho něčím vždycky dokázal podráždit.

Nick políbil Cassii na tvář a odešel. Jakmile byl pryč, Bobbymu se viditelně ulevilo. Z Nicka byl vždycky nervózní. Když ale Nick zmizel, začala být Cassie nějak roztržitá. Zdálo se, že jí leží na srdci hodně věcí, a když Bobby začal mluvit o maturitě, odbyla ho dost příkře. Teď o konci školy mluvila strašně nerada. Všichni ostatní spolužáci už měli plány do dalšího života, jen ona ne. Měla pouze naděje, sny a tajemství.

Když Bobby konečně odešel domů, bylo už pozdě večer. Chris ji po jeho odchodu začal škádlit a vyptával se jí, kdy už jí všichni půjdou na svatbu. Cassie jen udělala grimasu a gestem naznačila, jako by ho chtěla udeřit.

"Starej se o sebe," zavrčela na něj a Pat se jim oběma zasmál. "Vždyť ten chlapec neříká nic špatného, Cassie. Bobby sem chodí už dva roky skoro každý večer, a to přece musí něco znamenat. Překvapuje mě, že tě ještě nepožádal o ruku." Cassie ale byla ráda, že to Bobby zatím neudělal. Netušila, co by mu měla v takovém případě odpovědět. Věděla, co od ní všichni čekají, ale nehodilo se to k plánům, které si pro svůj další život začínala spřádat, a které byly aspoň prozatím založeny na dalším studiu. Možná že se vdá po vysoké škole, pokud by na ni Bobby tak dlouho vydržel čekat. Zdálo se jí ale být příliš velkým požadavkem chtít po něm, aby na ni čekal další čtyři roky. Proto byla ráda, že si s tím zatím nemusí dělat hlavu.

Během příštích tří sobotních odpolední s Nickem hodně létali, přestože počasí nebylo nejlepší. (Hauserová 57–61)

149

Appendix 36 Křídla – Comparative Section 2 Publicita chystané cesty kolem světa se rozpoutala téměř ihned, velkým oznámením plánované akce na

tiskové konferenci v Newport Beach. Následovala série zpráv a krátkých přednášek, proslovených Cassií, které Desmond zorganizoval a promyšleně zrežíroval. Hovořila ke skupinám mužů i žen, k členům různých klubů i politických asociací. Rozhovory s ní se objevovaly v rádiu a jedno filmové zpravodajství bylo věnováno jen jí. Za dva týdny se tisk zprávami o připravované cestě nasytil. V polovině srpna byla Cassie vytlačena z titulních stránek novin, protože válečná situace v Evropě se opět vyostřia. Začala bitva o Británii, kterou Němci nazvali blesková válka. Luftwaffe zasypávala Anglii bombami v naději, že ji rychle přemůže. Cassie věděla beze vší pochyby, že teď Nickovi opravdu hrozí velké nebezpečí. Přestože se na něj zlobila, válečné zprávy jí naháněly strach a musela na něj stále myslet.

Zatelefonovala svému otci, aby zjistila, má-li od Nicka nějaké zprávy, ale on samozřejmě nevěděl nic a to se do konce srpna nezměnilo.

„Myslím, že žádné dopisy teď chodit nemůžou, Cass. Prostě počítej s tím, že je Nick v pořádku. Uvedl mě jako svého nejbližšího příbuzného, takže kdyby se s ním něco stalo, oznámili by mi to.“ Neznělo to dvakrát povzbudivě, Pat se stejně jako Cassie domníval, že Nick teď už určitě létá na bojové mise. Už pravděpodobně nevyučuje létání, ale místo toho pilotuje bombardéry nebo stíhačky. Cílem Luftwaffe bylo zničení RAF, a tak Cassie věděla, že se Nick do bitvy na obranu Británie určitě zapojil. Tím větší strach o něj neustále cítila. Teď se jí zdálo ještě hroznější, že se rozloučili tak rozhádaní. Živila v sobě naději, že je Nick v pořádku. Nic jiného pro ni teď nebylo důležité.

Navzdory válce Desmond pokračoval v pečlivém plánování cesty kolem světa; postupoval přitom s nesmírnou precizností. Dohodli se, jaké letadlo Cassie použije, a už začali s jeho úpravami a vybavováním různými mimořádnými novými přístroji, přídavnými nádržemi s palivem a dalšími pomůckami pro dálkové lety. Desmond věnoval všem podrobnostem puntičkářskou pozornost, která Cassii utvrzovala v dojmu, že riziko tohoto podniku je opravdu minimální.

Jediná skutečná potíž v jejich plánu spočívala v tom, že byli nuceni změnit zamýšlenou trasu vzhledem k válce v Evropě. V roce 1940 už se válka příliš rozšířila po celém světě. V Tichomoří byly nyní také oblasti, kde nebylo bezpečno, stejně tak ve velké části severní Afriky a samozřejmě v celé Evropě. Teď zkrátka nebyla nejšťastnější doba k úvahám o skutečném obletu zeměkoule. Přesto i nyní existovaly různé možnosti překonávání výjimečných rekordů, které bylo možné realizovat, především přelétávání obrovských vzdáleností. A vzhledem k tomu, že Desmondův zájem se v právě teď soustředil zejména na válečná letadla, toužil samozřejmě po tom, aby mohl dokázat spolehlivost svých letadel nad ohromnými vodními plochami oceánů. V podstatě se chystali obletět celé Tichomoří – v osmi etapách během deseti dní překonat celkovou vzdálenost pětadvaceti tisíc kilometrů. Trasa jejich letu měla vést z Los Angeles do Guatemaly a pak na Galapágy. Odtud měli pokračovat na Velikonoční ostrov a na Tahiti. Z Tahiti pak na Pago Pago a na ostrov Howland, kde Desmond hodlal uspořádat malý vzpomínkový obřad na počest Amelie Earhartové. Odtud měli pokračovat do Honolulu, tam se samozřejmě měl oslavit úspěch jejich vzdušné pouti, a Desmond si plánoval, že se na této slavnosti s oběma letci setká a pak s nimi poletí zpátky do San Franciska poslední triumfální etapu jejich cesty. Byl sice zklamaný, že Cassie nemůže obletět celou zeměkouli, ale tichomořská cesta, jak jí teď začal říkat, umožňovala dosažení mnoha srovnatelných cílů. Na opravdovou cestu kolem světa může dojít později, až válka v Evropě skončí. A trasa dlouhá pětadvacet tisíc kilometrů přinese prakticky stejný efekt, ať už co se týče Cassiiny slávy či pověsti jeho letadel. Na Cassii také udělalo dobrý dojem, jak rozumně nakonec její cestu naplánoval. Do značné míry to vyvracelo všechna ta hrozná podezření, která vznesl vůči Desmondovi Nick. Nebyl to žádný blázen, který by byl rozhodnutý ji zabít. Letos by se ale určitě nikdo, ani ten sebevětší šílenec, nepokoušel jen tak proletět nad Evropou.

Na podzim Desmond připravil pro Cassii další tiskové konference a postaral se, aby se o ní stále mluvilo ve zprávách. Chtěl, aby na sebe soustředila co nejvíc pozornosti. A pro veřejnost to představovalo vhodné rozptýlení od válečných zpráv z Evropy. Tohle bylo něco zdravého, vyvolávajícího naději a nadšení, a Cassie vypadala na všech snímcích tak krásně, že se do ní každý musel zamilovat a přát jí úspěch. Lidé ji teď zastavovali na ulici a mávali jí z aut. Její fanoušci ji žádali o autogram. Nick měl pravdu, že po této stránce se k ní chovali jako k filmové hvězdě. Desmond ale v poslední době omezil její společenský život. Zdálo se, že si přeje, aby zůstala nedotčená různými klípky o milostných vztazích. Nancy Firestonová pro ni stále pracovala, ale už jí nesháněla mladíky jako doprovod. Pokud Cassie teď šla na nějakou důležitou

150

společenskou událost, doprovázel ji tam Desmond osobně. Říkal, že když je při tom, má nad situací lepší kontrolu. Navštěvovali spolu hollywoodské premiéry a vernisáže, po večerech spolu chodili tančit nebo do divadel. Byl dobrý společník, Cassie s ním ráda trávila čas, a protože ráno vstával stejně časně jako ona, vždy se vraceli domů brzy. Oběma jim to tak dokonale vyhovovalo.

Mezitím Luftwaffe dál nemilosrdně bombardovala Británii. A Cassie věděla, že její otec konečně dostal zprávy od Nicka, a že počátkem října byl ještě živ a zdráv. Létal se Spitfirey u 54. eskadry, stále na letišti v Hornchurchi. Zdálo se, že se mu tam líbí, a sliboval, že pokud to bude v jeho silách, přispěje k tomu, aby to Britové brzy Němcům natřeli na celé čáře. O Cassii se zmínil jen jedinkrát – napsal Patovi, aby pozdravoval svoji velmi nerozumnou dceru. Boj mezi nimi tedy ještě neskončil, ale Nick byl v pořádku. Při té zprávě se všem O’Malleyovým ulevilo.

Dokonce i Desmond se Cassie zeptal, jak se Nickovi vede, a ona mu řekla, co o něm věděla. Konečně v listopadu se začalo zdát, že útoky Luftwaffe trochu polevují. Do té doby byla Anglie vystavena neustálému a nelítostnému bombardování. Do Spojených států začaly přijíždět anglické děti, aby tu v bezpečí přečkaly válku, a Colleen si vzala dvě z nich na starost, což Cassii hluboce dojalo. Byly rozkošné, a když je Cassie při své návštěvě doma na Díkůvzdání uviděla, byly chudinky ještě celé vyděšené. Kupodivu měly obě rudé vlasy jako ona. Annabelle byly tři roky a Humphreyovi čtyři. Byli to sourozenci, jejichž rodiče přišli v Londýně o domov a neměli žádné příbuzné na venkově. Červený kříž zorganizoval jejich dopravu do New Yorku a Billy tam pro ně doletěl. Šokovalo ho, když se ho děti na zpáteční cestě zeptaly, jestli se chystá k bombardování.

Cassie si je, jako všichni ostatní, bezvýhradně zamilovala. Když Oona dostala na starost ty dvě malé děti, měla aspoň stále na co myslet, a nevzpomínala tolik na Chrise. Oslavy Díkůvzdání byly letos pro celou rodinu mimořádně těžké, ale všichni se přes to nějak přenesli a byli si za to navzájem vděční. Cassie také zašla navštívit Jessii a zdálo se jí, že dívka tu tragédii překonala lépe než O’Malleyovi. Byla mladá a v budoucnosti si jistě najde jiného chlapce, kdežto Cassie už jiného bratra mít nebude.

Srazila se také s Peggy a Bobbym. Správně uhodla, že Peggy je těhotná. Pogratulovala jim a Bobby na ni zapůsobil dojmem, jakoby od svatby dospěl a rozkvetl. Jeho otec umřel a obchod teď patřil jemu. Stále snil o tom, jak vybuduje síť obchodů po celém státě Illinois, ale v této chvíli se nejvíc ze všeho těšil na miminko.

"A co ty, Cass?" zeptal se váhavě. Nechtěl do ní nějak rýpat, ale doslechl se jako každý o její chystané cestě kolem světa, a zajímalo ho, co ještě se v jejím životě děje, kromě létání.

„Mám spoustu práce s přípravami na tu tichomořskou cestu,“ odpověděla mu upřímně. A jemu jí bylo líto. Už dávno usoudil, že se asi nikdy nevdá a nepozná štěstí, jaké nyní prožívali s Peggy. Cassiina cesta mu nepřipadala vůbec lákavá.

Cassie teď ale musela tichomořské cestě každodenně věnovat mnoho hodin. Trávila spoustu času čtením zpráv, kontrolami vybavení letadla a důkladným ověřováním i té nejmenší změny, kterou konstruktéři udělali. Také teď podnikala dálkové lety, aby se připravila na vlastní akci a aby se seznámila s podrobnostmi jejich trasy přes Pacifik.

Když přijela domů, popisovala to podrobně otci a toho všechny ty přípravy plnily nadšením. Toužil uvidět její letadlo a ona ho pozvala do Kalifornie, aby ji tam navštívil a podíval se na ně. (Hauserová 209–213)

151

Appendix 37 The Fellowship of the Ring – Beginning

1. Concerning Hobbits This book is largely concerned with Hobbits, and from its pages a reader may discover much of their

character and a little of their history. Further information will also be found in the selection from the Red Book of Westmarch that has already been published, under the title of The Hobbit. That story was derived from the earlier chapters of the Red Book, composed by Bilbo himself, the first Hobbit to become famous in the world at large, and called by him There and Back Again, since they told of his journey into the East and his return: an adventure which later involved all the Hobbits in the great events of that Age that are here related.

Many, however, may wish to know more about this remarkable people from the outset, while some may not possess the earlier book. For such readers a few notes on the more important points are here collected from Hobbit-lore, and the first adventure is briefly recalled.

Hobbits are an unobtrusive but very ancient people, more numerous formerly than they are today; for

they love peace and quiet and good tilled earth: a well-ordered and well-farmed countryside was their favourite haunt. They do not and did not understand or like machines more complicated than a forge-bellows, a water-mill, or a hand-loom, though they were skilful with tools. Even in ancient days they were, as a rule, shy of ‘the Big Folk’, as they call us, and now they avoid us with dismay and are becoming hard to find. They are quick of hearing and sharp-eyed, and though they are inclined to be fat and do not hurry unnecessarily, they are nonetheless nimble and deft in their movements. They possessed from the first the art of disappearing swiftly and silently, when large folk whom they do not wish to meet come blundering by; and this an they have developed until to Men it may seem magical. But Hobbits have never, in fact, studied magic of any kind, and their elusiveness is due solely to a professional skill that heredity and practice, and a close friendship with the earth, have rendered inimitable by bigger and clumsier races.

For they are a little people, smaller than Dwarves: less stout and stocky, that is, even when they are not actually much shorter. Their height is variable, ranging between two and four feet of our measure. They seldom now reach three feet; but they have dwindled, they say, and in ancient days they were taller. According to the Red Book, Bandobras Took (Bullroarer), son of Isengrim the Second, was four foot five and able to ride a horse. He was surpassed in all Hobbit records only by two famous characters of old; but that curious matter is dealt with in this book.

As for the Hobbits of the Shire, with whom these tales are concerned, in the days of their peace and prosperity they were a merry folk. They dressed in bright colours, being notably fond of yellow and green; but they seldom wore shoes, since their feet had tough leathery soles and were clad in a thick curling hair, much like the hair of their heads, which was commonly brown. Thus, the only craft little practised among them was shoe-making; but they had long and skilful fingers and could make many other useful and comely things. Their faces were as a rule good-natured rather than beautiful, broad, bright-eyed, red-cheeked, with mouths apt to laughter, and to eating and drinking. And laugh they did, and eat, and drink, often and heartily, being fond of simple jests at all times, and of six meals a day (when they could get them). They were hospitable and delighted in parties, and in presents, which they gave away freely and eagerly accepted.

It is plain indeed that in spite of later estrangement Hobbits are relatives of ours: far nearer to us than Elves, or even than Dwarves. Of old they spoke the languages of Men, after their own fashion, and liked and disliked much the same things as Men did. But what exactly our relationship is can no longer be discovered. The beginning of Hobbits lies far back in the Elder Days that are now lost and forgotten. Only the Elves still preserve any records of that vanished time, and their traditions are concerned almost entirely with their own history, in which Men appear seldom and Hobbits are not mentioned at all. Yet it is clear that Hobbits had, in fact, lived quietly in Middle-earth for many long years before other folk became even aware of them. And the world being after all full of strange creatures beyond count, these little people seemed of very little importance. But in the days of Bilbo, and of Frodo his heir, they suddenly became, by no wish of their own, both important and renowned, and troubled the counsels of the Wise and the Great.

Those days, the Third Age of Middle-earth, are now long past, and the shape of all lands has been

changed; but the regions in which Hobbits then lived were doubtless the same as those in which they still

152

linger: the North-West of the Old World, east of the Sea. Of their original home the Hobbits in Bilbo’s time preserved no knowledge. A love of learning (other than genealogical lore) was far from general among them, but there remained still a few in the older families who studied their own books, and even gathered reports of old times and distant lands from Elves, Dwarves, and Men. Their own records began only after the settlement of the Shire, and their most ancient legends hardly looked further back than their Wandering Days. It is clear, nonetheless, from these legends, and from the evidence of their peculiar words and customs, that like many other folk Hobbits had in the distant past moved westward. Their earliest tales seem to glimpse a time when they dwelt in the upper vales of Anduin, between the eaves of Greenwood the Great and the Misty Mountains. Why they later undertook the hard and perilous crossing of the mountains into Eriador is no longer certain. Their own accounts speak of the multiplying of Men in the land, and of a shadow that fell on the forest, so that it became darkened and its new name was Mirkwood.

Before the crossing of the mountains the Hobbits had already become divided into three somewhat different breeds: Harfoots, Stoors, and Fallohides. The Harfoots were browner of skin, smaller, and shorter, and they were beardless and bootless; their hands and feet were neat and nimble; and they preferred highlands and hillsides. The Stoors were broader, heavier in build; their feet and hands were larger, and they preferred flat lands and riversides. The Fallohides were fairer of skin and also of hair, and they were taller and slimmer than the others; they were lovers of trees and of woodlands.

The Harfoots had much to do with Dwarves in ancient times, and long lived in the foothills of the mountains. They moved westward early, and roamed over Eriador as far as Weathertop while the others were still in the Wilderland. They were the most normal and representative variety of Hobbit, and far the most numerous. They were the most inclined to settle in one place, and longest preserved their ancestral habit of living in tunnels and holes.

The Stoors lingered long by the banks of the Great River Anduin, and were less shy of Men. They came west after the Harfoots and followed the course of the Loudwater southwards; and there many of them long dwelt between Tharbad and the borders of Dunland before they moved north again.

The Fallohides, the least numerous, were a northerly branch. They were more friendly with Elves than the other Hobbits were, and had more skill in language and song than in handicrafts; and of old they preferred hunting to tilling. They crossed the mountains north of Rivendell and came down the River Hoarwell. In Eriador they soon mingled with the other kinds that had preceded them, but being somewhat bolder and more adventurous, they were often found as leaders or chieftains among clans of Harfoots or Stoors. Even in Bilbo’s time the strong Fallohidish strain could still be noted among the greater families, such as the Tooks and the Masters of Buckland.

In the westlands of Eriador, between the Misty Mountains and the Mountains of Lune, the Hobbits found both Men and Elves. Indeed, a remnant still dwelt there of the Dúnedain, the kings of Men that came over the Sea out of Westernesse; but they were dwindling fast and the lands of their North Kingdom were falling far and wide into waste. There was room and to spare for incomers, and ere long the Hobbits began to settle in ordered communities. Most of their earlier settlements had long disappeared and been forgotten in Bilbo’s time; but one of the first to become important still endured, though reduced in size; this was at Bree and in the Chetwood that lay round about, some forty miles east of the Shire. (Tolkien 1–4)

153

Appendix 38 The Fellowship of the Ring – Comparative Section 1

He spoke cheerfully, and if he felt any great anxiety, he did not show it. The others did not answer.

They were depressed. A heavy weight was settling steadily on Frodo’s heart, and he regretted now with every step forward that he had ever thought of challenging the menace of the trees. He was, indeed, just about to stop and propose going back (if that was still possible), when things took a new turn. The path stopped climbing, and became for a while nearly level. The dark trees drew aside, and ahead they could see the path going almost straight forward. Before them, but some distance off, there stood a green hill-top, treeless, rising like a bald head out of the encircling wood. The path seemed to be making directly for it.

They now hurried forward again, delighted with the thought of climbing out for a while above the

roof of the Forest. The path dipped, and then again began to climb upwards, leading them at last to the foot of the steep hillside. There it left the trees and faded into the turf. The wood stood all round the hill like thick hair that ended sharply in a circle round a shaven crown.

The hobbits led their ponies up, winding round and round until they reached the top. There they stood and gazed about them. The air was gleaming and sunlit, but hazy; and they could not see to any great distance. Near at hand the mist was now almost gone; though here and there it lay in hollows of the wood, and to the south of them, out of a deep fold cutting right across the Forest, the fog still rose like steam or wisps of white smoke.

‘That,’ said Merry, pointing with his hand, ‘that is the line of the Withywindle. It comes down out of the Downs and flows south-west through the midst of the Forest to join the Brandywine below Haysend. We don’t want to go that way! The Withywindle valley is said to be the queerest part of the whole wood — the centre from which all the queerness comes, as it were.’

The others looked in the direction that Merry pointed out, but they could see little but mists over the damp and deep-cut valley; and beyond it the southern half of the Forest faded from view.

The sun on the hill-top was now getting hot. It must have been about eleven o’clock; but the autumn haze still prevented them from seeing much in other directions. In the west they could not make out either the line of the Hedge or the valley of the Brandywine beyond it. Northward, where they looked most hopefully, they could see nothing that might be the line of the great East Road, for which they were making. They were on an island in a sea of trees, and the horizon was veiled.

On the south-eastern side the ground fell very steeply, as if the slopes of the hill were continued far down under the trees, like island-shores that really are the sides of a mountain rising out of deep waters. They sat on the green edge and looked out over the woods below them, while they ate their mid-day meal. As the sun rose and passed noon they glimpsed far off in the east the grey-green lines of the Downs that lay beyond the Old Forest on that side. That cheered them greatly; for it was good to see a sight of anything beyond the wood’s borders, though they did not mean to go that way, if they could help it: the Barrow-downs had as sinister a reputation in hobbit-legend as the Forest itself.

At length they made up their minds to go on again. The path that had brought them to the hill

reappeared on the northward side; but they had not followed it far before they became aware that it was bending steadily to the right. Soon it began to descend rapidly and they guessed that it must actually be heading towards the Withywindle valley: not at all the direction they wished to take. After some discussion they decided to leave this misleading path and strike northward; for although they had not been able to see it from the hill-top, the Road must lie that way, and it could not be many miles off. Also northward, and to the left of the path, the land seemed to be drier and more open, climbing up to slopes where the trees were thinner, and pines and firs replaced the oaks and ashes and other strange and nameless trees of the denser wood.

At first their choice seemed to be good: they got along at a fair speed, though whenever they got a glimpse of the sun in an open glade they seemed unaccountably to have veered eastwards. But after a time the trees began to close in again, just where they had appeared from a distance to be thinner and less tangled. Then deep folds in the ground were discovered unexpectedly, like the ruts of great giant-wheels or wide moats and sunken roads long disused and choked with brambles. These lay usually right across their line of march, and could only be crossed by scrambling down and out again, which was troublesome and difficult

154

with their ponies. Each time they climbed down they found the hollow filled with thick bushes and matted undergrowth, which somehow would not yield to the left, but only gave way when they turned to the right; and they had to go some distance along the bottom before they could find a way up the further bank. Each time they clambered out, the trees seemed deeper and darker; and always to the left and upwards it was most difficult to find a way, and they were forced to the right and downwards.

After an hour or two they had lost all clear sense of direction, though they knew well enough that

they had long ceased to go northward at all. They were being headed off, and were simply following a course chosen for them—eastwards and southwards, into the heart of the Forest and not out of it.

The afternoon was wearing away when they scrambled and stumbled into a fold that was wider and deeper than any they had yet met. It was so steep and overhung that it proved impossible to climb out of it again, either forwards or backwards, without leaving their ponies and their baggage behind. All they could do was to follow the fold — downwards. The ground grew soft, and in places boggy; springs appeared in the banks, and soon they found themselves following a brook that trickled and babbled through a weedy bed. Then the ground began to fall rapidly, and the brook growing strong and noisy, flowed and leaped swiftly downhill. They were in a deep dim-lit gully over-arched by trees high above them.

After stumbling along for some way along the stream, they came quite suddenly out of the gloom. As if through a gate they saw the sunlight before them. Coming to the opening they found that they had made their way down through a cleft in a high steep bank, almost a cliff. At its feet was a wide space of grass and reeds; and in the distance could be glimpsed another bank almost as steep. A golden afternoon of late sunshine lay warm and drowsy upon the hidden land between. In the midst of it there wound lazily a dark river of brown water, bordered with ancient willows, arched over with willows, blocked with fallen willows, and flecked with thousands of faded willow-leaves. The air was thick with them, fluttering yellow from the branches; for there was a warm and gentle breeze blowing softly in the valley, and the reeds were rustling, and the willow-boughs were creaking.

‘Well, now I have at least some notion of where we are!’ said Merry. ‘We have come almost in the opposite direction to which we intended. This is the River Withywindle! I will go on and explore.’

He passed out into the sunshine and disappeared into the long grasses. After a while he reappeared, and reported that there was fairly solid ground between the cliff-foot and the river; in some places firm turf went down to the water’s edge. ‘What’s more,’ he said, ‘there seems to be something like a footpath winding along on this side of the river. If we turn left and follow it, we shall be bound to come out on the east side of the Forest eventually.’

‘I dare say!’ said Pippin. ‘That is, if the track goes on so far, and does not simply lead us into a bog and leave us there. Who made the track, do you suppose, and why? I am sure it was not for our benefit. I am getting very suspicious of this Forest and everything in it, and I begin to believe all the stories about it. And have you any idea how far eastward we should have to go?’ (Tolkien 110–113)

155

Appendix 39 The Fellowship of the Ring – Comparative Section 2 Bree was the chief village of the Bree-land, a small inhabited region, like an island in the empty lands

round about. Besides Bree itself, there was Staddle on the other side of the hill, Combe in a deep valley a little further eastward, and Archet on the edge of the Chetwood. Lying round Bree-hill and the villages was a small country of fields and tamed woodland only a few miles broad.

The Men of Bree were brown-haired, broad, and rather short, cheerful and independent: they belonged to nobody but themselves; but they were more friendly and familiar with Hobbits, Dwarves, Elves, and other inhabitants of the world about them than was (or is) usual with Big People. According to their own tales they were the original inhabitants and were the descendants of the first Men that ever wandered into the West of the middle-world. Few had survived the turmoils of the Elder Days; but when the Kings returned again over the Great Sea they had found the Bree-men still there, and they were still there now, when the memory of the old Kings had faded into the grass.

In those days no other Men had settled dwellings so far west, or within a hundred leagues of the Shire. But in the wild lands beyond Bree there were mysterious wanderers. The Bree-folk called them Rangers, and knew nothing of their origin. They were taller and darker than the Men of Bree and were believed to have strange powers of sight and hearing, and to understand the languages of beasts and birds. They roamed at will southwards, and eastwards even as far as the Misty Mountains; but they were now few and rarely seen. When they appeared they brought news from afar, and told strange forgotten tales which were eagerly listened to; but the Bree-folk did not make friends of them.

There were also many families of hobbits in the Bree-land and they claimed to be the oldest settlement of Hobbits in the world, one that was founded long before even the Brandywine was crossed and the Shire colonized. They lived mostly in Staddle though there were some in Bree itself, especially on the higher slopes of the hill, above the houses of the Men. The Big Folk and the Little Folk (as they called one another) were on friendly terms, minding their own affairs in their own ways, but both rightly regarding themselves as necessary parts of the Bree-folk. Nowhere else in the world was this peculiar (but excellent) arrangement to be found.

The Bree-folk, Big and Little, did not themselves travel much; and the affairs of the four villages were their chief concern. Occasionally the Hobbits of Bree went as far as Buckland, or the Eastfarthing; but though their link land was not much further than a day’s riding east of the Brandywine Bridge, the Hobbits of the Shire now seldom visited it. An occasional Bucklander or adventurous Took would come out to the Inn for a night or two, but even that was becoming less and less usual. The Shire-hobbits referred to those of Bree, and to any others that lived beyond the borders, as Outsiders, and took very little interest in them, considering them dull and uncouth. There were probably many more Outsiders scattered about in the West of the World in those days than the people of the Shire imagined. Some, doubtless, were no better than tramps, ready to dig a hole in any bank and stay only as long as it suited them. But in the Bree-land, at any rate, the hobbits were decent and prosperous, and no more rustic than most of their distant relatives Inside. It was not yet forgotten that there had been a time when there was much coming and going between the Shire and Bree. There was Bree-blood in the Brandybucks by all accounts.

The village of Bree had some hundred stone houses of the Big Folk, mostly above the Road, nestling

on the hillside with windows looking west. On that side, running in more than half a circle from the hill and back to it, there was a deep dike with a thick hedge on the inner side. Over this the Road crossed by a causeway; but where it pierced the hedge it was barred by a great gate. There was another gate in the southern corner where the Road ran out of the village. The gates were closed at nightfall; but just inside them were small lodges for the gatekeepers.

Down on the Road, where it swept to the right to go round the foot of the hill, there was a large inn. It had been built long ago when the traffic on the roads had been far greater. For Bree stood at an old meeting of ways; another ancient road crossed the East Road just outside the dike at the western end of the village, and in former days Men and other folk of various sorts had travelled much on it. Strange as News from Bree was still a saying in the Eastfarthing, descending from those days, when news from North, South, and East could be heard in the inn, and when the Shire-hobbits used to go more often to hear it. But the Northern

156

Lands had long been desolate, and the North Road was now seldom used: it was grass-grown, and the Bree-folk called it the Greenway.

The Inn of Bree was still there, however, and the innkeeper was an important person. His house was a meeting place for the idle, talkative, and inquisitive among the inhabitants, large and small, of the four villages; and a resort of Rangers and other wanderers, and for such travellers (mostly dwarves) as still journeyed on the East Road, to and from the Mountains.

It was dark, and white stars were shining, when Frodo and his companions came at last to the

Greenway-crossing and drew near the village. They came to the West-gate and found it shut, but at the door of the lodge beyond it, there was a man sitting. He jumped up and fetched a lantern and looked over the gate at them in surprise.

‘What do you want, and where do you come from?’ he asked gruffly. ‘We are making for the inn here,’ answered Frodo. ‘We are journeying east and cannot go further

tonight.’ ‘Hobbits! Four hobbits! And what’s more, out of the Shire by their talk,’ said the gatekeeper, softly

as if speaking to himself. He stared at them darkly for a moment, and then slowly opened the gate and let them ride through.

‘We don’t often see Shire-folk riding on the Road at night,’ he went on, as they halted a moment by his door. ‘You’ll pardon my wondering what business takes you away east of Bree! What may your names be, might I ask?’

‘Our names and our business are our own, and this does not seem a good place to discuss them,’ said Frodo, not liking the look of the man or the tone of his voice.

‘Your business is your own, no doubt,’ said the man; ‘but it’s my business to ask questions after nightfall.’

‘We are hobbits from Buckland, and we have a fancy to travel and to stay at the inn here,’ put in Merry. ‘I am Mr. Brandybuck. Is that enough for you? The Bree-folk used to be fair-spoken to travellers, or so I had heard.’

‘All right, all right!’ said the man. ‘I meant no offence. But you’ll find maybe that more folk than old Harry at the gate will be asking you questions. There’s queer folk about. If you go on to The Pony, you’ll find you’re not the only guests.’

He wished them good night, and they said no more; but Frodo could see in the lantern-light that the man was still eyeing them curiously. He was glad to hear the gate clang to behind them, as they rode forward. He wondered why the man was so suspicious, and whether any one had been asking for news of a party of hobbits. Could it have been Gandalf? He might have arrived, while they were delayed in the Forest and the Downs. But there was something in the look and the voice of the gatekeeper that made him uneasy.

The man stared after the hobbits for a moment, and then he went back to his house. As soon as his back was turned, a dark figure climbed quickly in over the gate and melted into the shadows of the village street.

The hobbits rode on up a gentle slope, passing a few detached houses, and drew up outside the inn.

The houses looked large and strange to them. Sam stared up at the inn with its three storeys and many windows, and felt his heart sink. He had imagined himself meeting giants taller than trees, and other creatures even more terrifying, some time or other in the course of his journey; but at the moment he was finding his first sight of Men and their tall houses quite enough, indeed too much for the dark end of a tiring day. (Tolkien 146–149)

157

Appendix 40 Společenstvo prstenu – Beginning

1. O hobitech Tato kniha se vesměs zabývá hobity a z jejích stránek se čtenář může dozvědět hodně o jejich povaze, ale málo o jejich dějinách. Další informace lze najít také ve výboru z Červené knihy Západní marky, který byl vydán pod názvem „Hobit“. Onen příběh byl čerpán z prvních kapitol Červené knihy, sepsaných samotným Bilbem, prvním hobitem, který se proslavil ve velkém světě, a jím nazvaných „Cesta tam a zase zpátky“, protože pojednávají o jeho cestě na východ a o jeho návratu: dobrodružství, které později zapletlo všechny hobity do velkých událostí onoho věku, jež jsou vylíčeny v této knize.

Mnozí si ovšem mohou přát dozvědět se více o tomto pozoruhodném nárůdku hned na počátku, kdežto jiní snad nevlastní předcházející knihu. Pro takové čtenáře je zde shrnuto několik poznámek o důležitých otázkách hobitosloví a je krátce připomenuto první dobrodružství.

Hobiti jsou nenápadný, ale starobylý národ, dříve početnější než dnes; mají totiž rádi mír a pokoj a

dobře obdělávanou půdu: jejich oblíbeným sídlištěm býval spořádaný venkov s dobrými hospodáři. Nikdy neporozuměli strojům složitějším než kovářské měchy, vodní mlýn nebo ruční stav, a neměli je rádi, ačkoli uměli obratně zacházet s nářadím. I za starých časů bývali zpravidla plaší před „Velkými lidmi“, jak nám říkají, a dnes se nám úzkostlivě vyhýbají a těžko se dají nalézt. Dobře slyší a mají bystrý zrak, a třebaže mají sklon k tloustnutí a neradi zbytečně spěchají, jsou nicméně hbití a obratní v pohybech. Od počátku znají umění rychle a tiše zmizet, když se okolo hrne nějaký Velký člověk, kterého nechtějí potkat; a toto umění rozvinuli do té míry, že člověku může připadat čarodějné. Ale hobiti ve skutečnosti nikdy žádné čarodějnictví nestudovali a jejich nepolapitelnost vyplývá jen z jejich odborné zdatnosti, kterou vzhledem k hobití dědičnosti, praxi a důvěrné spřízněnosti se zemí nemohou větší a nemotornější plemena napodobit.

Jsou to totiž malí človíčci, drobnější než trpaslíci: méně podsadití a hranatí, i když ve skutečnosti nejsou o mnoho menší. Jejich výška se různí, pohybuje se od dvou do čtyř stop naší míry. Nyní zřídka dorůstají tří stop, ale říkají, že se zmenšili a že za starších dob bývali větší. Podle Červené knihy Bandobras (Bučivoj) Bral, syn Hromželeza II., měřil čtyři stopy pět palců a mohl jezdit na koni. V celých hobitských letopisech byl překonán pouze dvěma slavnými postavami dávnověku, ale o této podivuhodné věci jedná právě naše kniha.

Pokud jde o hobity z Kraje, o nichž vypráví tento příběh, za dnů míru a hojnosti to býval veselý lid. Oblékali se do jasných barev, proslulá byla jejich záliba ve žluté a zelené; ale boty nosili zřídka, protože měli na chodidlech tvrdou kůži a nohy porostlé hustými kudrnatými chlupy velmi podobnými vlasům, které mívali zpravidla hnědé. Proto jediné řemeslo, které málo pěstovali, bylo obuvnictví; měli však dlouhé a obratné prsty a uměli vyrábět spoustu jiných užitečných a pěkných věcí. Tváře mívali spíš dobromyslné než krásné, široké, jasnooké a červenolící, s ústy pohotovými k smíchu, jídlu i pití. A smáli se, jedli a pili často a důkladně: k prostoduchým žertům byli hotoví stále a k jídlu šestkrát denně (pokud je mohli dostat). Bývali pohostinní a milovali společnost a dárky, které štědře rozdávali a dychtivě přijímali.

Je zcela zřejmé, že přes pozdější odcizení jsou hobiti našimi příbuznými: jsou nám mnohem bližší než elfové, ba dokonce i než trpaslíci. Odedávna mluvili jazykem lidí, po svém, a měli rádi i neradi vesměs stejné věci jako lidé. Jakého druhu ale přesně je náš vzájemný poměr, to se už nedá zjistit. Počátek hobitů leží hluboko ve Starých časech, které jsou dnes ztraceny a zapomenuty. Jen elfové dosud uchovávají záznamy o onom zmizelém věku a jejich tradice se zabývá téměř výlučně jejich vlastními dějinami, v nichž lidé vystupují zřídka a o hobitech tam není ani zmínka. A přece je jasné, že hobiti ve skutečnosti žili ve Středozemi už dlouhá léta, než si jich ostatní národy vůbec všimly. A protože svět byl koneckonců plný prapodivných tvorů, tito lidičkové se zdáli pramálo důležití. Za časů Bilba a jeho dědice Froda však náhle, vůbec ne z vlastního přání, nabyli důležitosti a proslulosti, a značně zamotali rady Moudrých a Velkých.

Ony časy, Třetí věk Středozemě, jsou dnes dávno pryč a tvar všech zemí se změnil; ale oblast, v níž

hobiti tenkrát žili, byla nepochybně táž, kde dosud přežívají: severozápad Starého světa na východ od Moře. O svém původním domově nevěděli hobiti za Bilbových časů už vůbec nic. Láska k učenosti (s výjimkou rodosloví) nebyla mezi nimi vůbec běžná, ale ve starých rodinách se našli i tací, kteří dosud studovali vlastní knihy, a dokonce sbírali zprávy o starých časech a dalekých krajích od elfů, trpaslíků a lidí. Hobití vlastní záznamy začínaly až po osídlení Kraje a jejich nejstarší pověsti téměř nezasahovaly za časy jejich Putování.

158

Jak pověsti, tak některé jejich příznačné zvyky a slova svědčí ovšem jasně o tom, že jako mnohé jiné národy táhli hobiti v dávné minulosti na západ. Jejich nejstarší zkazky zřejmě zachycují dobu, kdy přebývali v dolinách horního toku řeky Anduiny, mezi Velkým zeleným hvozdem a Mlžnými horami. Proč se později odhodlali k těžkému a nebezpečnému přechodu hor do Eriadoru, se již s jistotou neví. Jejich vlastní zkazky mluví o rozmnožení lidí v zemi a o stínu, který padl na les; ten potemněl a od té doby se jmenoval Temný hvozd. Než překročili hory, rozdělili se již hobiti na tři poněkud odlišné odrůdy: Chluponohy, Staty a Plavíny. Chluponozi měli snědší kůži, byli menší a útlejší a chodili bez bot; ruce a nohy měli úhledné a mrštné; dávali přednost pahorkatinám a kopcům. Statové byli rozložitější a měli těžší kosti; ruce a nohy měli větší a dávali přednost rovinám a pobřežím řek. Plavíni měli světlejší pleť i vlasy a byli vyšší a štíhlejší než ostatní; milovali stromy a lesnaté krajiny.

Chluponozi mívali za starých časů hodně do činění s trpaslíky a dlouho žili v podhůří. Brzy postoupili na západ a toulali se Eriadorem až po Větrov, zatímco ostatní byli ještě v Divočině. Byli nejobvyklejší, nejtypičtější a daleko nejpočetnější odrůdou hobitů. Měli nejsilnější sklony usadit se na jednom místě a nejdéle zachovávali zděděný zvyk bydlet v tunelech a norách.

Statové dlouho přebývali na březích Velké řeky Anduiny a méně se báli lidí. Přišli na západ až po Chluponozích a sledovali tok Bouřné k jihu, a tam se mnozí na dlouho usadili mezi Tharbadem a hranicemi Vrchoviny, než se opět pohnuli k severu.

Nejméně početní byli Plavíni. Představovali severní větev. Byli více spřáteleni s elfy než ostatní hobiti a lépe se vyznali v jazycích a písních než v řemeslech; a odedávna dávali přednost lovu před zemědělstvím. Přešli brzy na sever od Roklinky a sestoupili podél řeky Mšené. V Eriadoru se brzy smísili s ostatními čeleděmi, které je předešly; ale protože byli odvážnější a dobrodružnější, často se stávali vůdci nebo náčelníky klanů Chluponohů a Statů. I za Bilbových časů bylo dosud možno vypozorovat silnou plavínskou tradici ve významnějších rodinách, jako u Bralů nebo u Pánů z Rádovska.

V západní končině Eriadoru, mezi Mlžnými horami a pohořím Luny, nalezli hobiti jak lidi, tak elfy. Dosud tam totiž pobýval ostatek Dúnadanů, Králů lidí, kteří přišli přes Moře ze Západní říše; vůčihledně jich však ubývalo a země jejich Severního království pustly. Pro příchozí tu bylo místa víc než dost, a zanedlouho se hobiti začali usídlovat v spořádaných obcích. Většina jejich starších sídlišť byla za Bilbových časů už dávno opuštěná a zapomenutá, ale jedno z prvních důležitých sídlišť přetrvávalo dále, byť zmenšené: byla to Hůrka a Hustoles kolem ní, nějakých čtyřicet mil na východ od Kraje. (Pošustová 11–14)

159

Appendix 41 Společenstvo prstenu – Comparative Section 1

Mluvil vesele, a pokud cítil nějakou úzkost, nedával to najevo. Ostatní neodpovídali. Byli skleslí,

Frodovi se na srdci usazovala tíha a s každým krokem teď litoval, že ho kdy napadlo dráždit hrozivé stromy. Zrovna měl na jazyku návrh, aby se vrátili (pokud by to ještě šlo), když věci vzaly nový obrat. Stezka přestala stoupat a pokračovala téměř po rovině. Temné stromy se rozestoupily, takže bylo vidět stezku směřující přímo vpřed. Kus cesty před nimi čněl zelený pahorek nezarostlý stromy a zvedal se jako lysá hlava v kruhu lesa. Zdálo se, že stezka míří přímo tam.

Zase pospíšili kupředu, rozradostnění myšlenkou, že se na chvíli dostanou nad střechu Hvozdu.

Cesta kousek klesala a pak zase začala stoupat, až je nakonec dovedla na příkrou stráň. Tam opustila stromy a vytratila se v trávě. Les obklopoval pahorek jako hustý vlas končící v přesném kruhu kolem vyholeného temene.

Hobiti vedli poníky vzhůru, kolem a kolem, až byli na vrcholku. Tam stáli a rozhlíželi se. Vzduch se třpytil ve slunečním světle, ale byl zamžený; daleko neviděli. V blízkém okolí se již mlha skoro rozplynula, tu a tam však ještě ležela v prohlubních lesa a na jih od nich se stále valila v hustých chomáčích bílých par či dýmu z hluboké brázdy protínající les.

„Tohle,“ ukázal Smíšek, „je tok Opletnice. Přichází z Vrchů a teče na jihozápad středem Hvozdu a u Koneckřoví se vlévá do Brandyvíny. Tím směrem jít nechceme! Údolí Opletnice je prý nejdivnější část celého lesa a je vlastně středem všech těch podivností.“

Ostatní pohlédli směrem, který Smíšek naznačil, ale neviděli o moc víc než mlhy nad vlhkým a hlubokým údolím; za ním se ztrácela jižní polovina Hvozdu.

Slunce na pahorku začínalo pálit. Muselo být kolem jedenácté; podzimní opar jim však dosud bránil v rozhledu ostatními směry. Na západě nerozeznávali ani čáru živého plotu, ani údolí Brandyvíny za ním. Na severu, kam hleděli s největší nadějí, neviděli nic, co by se podobalo Východní cestě, k níž směřovali. Byli na ostrůvku v moři stromů a obzor byl zahalen.

Na jihovýchodě klesala půda velmi strmě, jako by svah pahorku pokračoval pod stromy, podobně jako břehy ostrova, který je ve skutečnosti horou vystupující z hlubiny vod. Usedli na zeleném okraji, vyhlíželi přes lesy pod sebou a přitom obědvali. Jak slunce překročilo poledne, zahlédli daleko na východě šedozelené obrysy vrchů, jež ležely za Starým hvozdem na druhé straně. To je velmi povzbudilo; bylo příjemné vidět něco jiného než les, ačkoli tam se pokud možno dostat nechtěli: Mohylové vrchy byly v hobitích pověstech stejně neblaze proslulé jako Hvozd.

Pomalu se odhodlali jít dál. Cesta, jež je zavedla k pahorku, se znovu objevila na severní straně.

Nešli však po ní dlouho, když zjistili, že vytrvale zahýbá vpravo. Brzy začala rychle klesat a z toho usoudili, že asi míří do údolí Opletnice; tam rozhodně jít nechtěli. Po krátké diskusi se rozhodli zrádnou stezku opustit a namířit k severu; ačkoli Cestu z pahorku neviděli, musí ležet oním směrem a nemůže být příliš daleko. Na sever a nalevo od stezky se také zem zdála sušší a volnější, stoupala do svahů, kde byly stromy řidší a borovice a jedle nastupovaly na místo dubů, jasanů a jiných zvláštních, bezejmenných stromů hustšího lesa.

Zprvu se zdálo, že volili dobře: postupovali dost rychle, přestože pokaždé když zahlédli slunce na nějaké pasece, měli pocit, že nevysvětlitelně odbočili k východu. Po čase však stromy opět začaly houstnout právě tam, kde se zdálky zdály řidší a méně propletené. Pak se v zemi začaly objevovat nečekané brázdy podobné kolejím obřích kol, širokým příkopům a zapadlým, dávno nepoužívaným úvozům, zadušeným ostružinami. Zpravidla jim přetínaly cestu a daly se překročit jedině šplháním dolů a zase nahoru, což bylo s poníky protivné a obtížné. Pokaždé když slezli dolů, našli dno zarostlé hustým křovím a zcuchaným podrostem, který měl tu vlastnost, že nalevo byl neprostupný, ale otvíral se, když zahnuli vpravo. A museli sejít kus po dně, než našli cestu nahoru do protějšího svahu. Pokaždé když se vydrápali nahoru, zdály se stromy hustší a temnější; a pokaždé bylo příliš těžké najít cestu nalevo a vzhůru, takže museli doprava a dolů.

Za hodinu dvě už ztratili všechen pojem o směru, ačkoli dobře věděli, že už dávno nejdou na sever.

Byli odvraceni a prostě sledovali směr, který jim byl určen – na východ a na jih, do srdce Hvozdu, a ne ven. Odpoledne už pokročilo, když se seškrábali a vklopýtali do zvlášť široké a hluboké brázdy. Byla tak

strmá a zarostlá, že se z ní nebylo možné vyšplhat ani tam, ani zpět, aniž by dole nechali poníky a náklad.

160

Mohli jen jedno – jít brázdou dolů. Půda byla stále měkčí, místy rozbahněná, z břehů začaly tryskat pramínky, a brzy zjistili, že jdou podle potůčku bublajícího v zarostlém korytě. Pak začala půda prudce klesat, potok zesílil, rozhalasil se, rychle proudil, skákal z kopce. Octli se v hluboké, slabě osvětlené rokli s vysokou stromovou klenbou.

Po chvíli klopýtání podél bystřiny zcela nečekaně vyšli z šera. Jako v bráně spatřili před sebou sluneční světlo. Když byli u otvoru, zjistili, že šli průrvou ve vysokém strmém břehu, téměř skalní stěně. Na jeho úpatí byl široký pruh trávy a rákosí; v dálce bylo viděl druhý, téměř stejně strmý břeh. Zlaté slunce pozdního odpoledne spočívalo teple a ospale na skryté zemi mezi nimi. Prostředkem se lenivě vinula temně hnědá řeka, vroubená prastarými vrbami, překlenutá vrbami, zanesená padlými vrbami a skvrnitá tisíci zežloutlými vrbovými lístky. Vzduch jich byl plný, jak se žlutě třepetaly z větví; v údolí totiž vanul lehký teplý větřík, rákosí šelestilo a větve vrb skřípaly.

„Tak teď máme aspoň trochu ponětí, kde jsme!“ řekl Smíšek. „Vyšli jsme skoro opačným směrem, než jsme chtěli. Tohle je Opletnice. Půjdu to tam prozkoumat.“

Vyšel do slunečního jasu a zmizel ve vysoké trávě. Po chvíli se zase objevil a oznamoval, že mezi úpatím skály a řekou je celkem pevná půda; místy se pevný drn táhne až k břehu řeky. „A navíc,“ řekl, „zdá se, že podle řeky se po téhle straně vine nějaká pěšinka. Když zahneme vlevo a půjdeme po ní, nakonec musíme vyjít na východní straně Hvozdu.“

„To bych řekl!“ pravil Pipin. „Pokud nás ovšem pěšina nezavede jen do bažiny. Kdo myslíš, že tu pěšinu vyšlapal, a proč? Určitě to nebylo pro naše dobro. Už tomu Hvozdu vůbec nevěřím a zato začínám věřit všemu, co se o něm vypravuje. A máš představu, jak daleko na východ budeme muset jít?“ (Pošustová 112–114)

161

Appendix 42 Společenstvo prstenu – Comparative Section 2

Hůrka byla hlavní vesnici Hůrecka, malé obydlené oblasti podobné ostrůvku v okolní pustině. Kromě Hůrky tu byl na druhé straně kopce Špalíček, Jámy v hlubokém údolí trochu dál na východ a Podlesí na kraji Hustolesa. Okolo Hůreckého kopce a vesnic se táhla pouhých několik mil široká zemička skládající se z obdělávaných polí a obhospodařovaných lesů.

Lidé z Hůrky byli hnědovlasí, širokoplecí a pomenší, dobrodušní a nezávislí; patřili jen sami sobě. S hobity, trpaslíky, elfy a ostatními obyvateli světa se však přátelili víc, než bylo (nebo je) obvyklé u Velkých lidí. Podle vlastních pověstí byli původními obyvateli a potomky prvních lidí, kteří kdy zabloudili na západ Středozemě. Málo jich přežilo bouřlivé Staré časy, když se však Králové vrátili přes Velké moře, našli Hůrecké pořád na místě, a ti tu byli pořád, i nyní, když vzpomínka na Krále už zarůstala trávou.

V oněch dobách neměli na západě žádní lidé trvalá sídliště blíže než tři sta mil od Kraje. V divokých zemích za Hůrkou však žili tajuplní poutníci. Hůrečtí jim říkali Hraničáři a o jejich původu nevěděli nic. Byli vyšší a vlasy měli tmavší než lidé z Hůrky a věřilo se, že mají zvláštní zrakové a sluchové schopnosti a že rozumějí řeči zvířat a ptáků. Toulali se svobodně na jih a na východ až po Mlžné hory, teď jich však bylo málo a zřídka se dali vidět. Když se objevili, přinášeli zprávy zdaleka a vyprávěli podivné zapomenulé příběhy, které každý rád poslouchal; Hůrečtí se však s nimi nepřátelili.

V Hůrecku byla i spousta hobitích rodin a ty se prohlašovaly za nejstarší hobití osídlení na světě, sídliště založené dávno před překročením Brandyvíny a kolonizací Kraje. Žili ponejvíc ve Špalíčku, ačkoli pár jich žilo i v samotné Hůrce, hlavně v kopci nad lidskými domy. Velký lid a Malý lid, jak si navzájem říkali, vycházely přátelsky, každý se staral o své a svým způsobem, ale oba se právem pokládaly za nezbytné součásti lidu Hůrecka. Nikde jinde na světě se nevyskytovalo toto zvláštní (ale výborné) uspořádání.

Hůrečtí, velcí i malí, příliš necestovali a zajímali se hlavně o záležitosti svých čtyř vesnic. Hobiti z Hůrky občas zajížděli do Rádovska nebo do Východní čtvrtky; ačkoli však jejich zemička neležela víc než den jízdy na východ od Brandyvínského mostu, hobiti z Kraje ji teď zřídka navštěvovali. Občas si nějaký Rádovan nebo dobrodružný Bral vyjeli na den na dva do hostince, ale i to už přestávalo být zvykem. Hobiti z Kraje mluvili o hobitech z Hůrky jako o Venkovských a pramálo se o ně zajímali. Považovali je za nudné a nevychované. Na západě bylo tou dobou roztroušeno asi mnohem víc Venkovských, než si lidé z Kraje představovali. Někteří byli bezpochyby obyčejní tuláci, kteří si vyhrabávali díry v kdejaké stráni a zůstávali v nich jen tak dlouho, dokud je to neomrzelo. V Hůrecku ale byli hobiti rozhodně spořádaní a zámožní; a o nic venkovštější než jejich příbuzní Doma. Ještě se nezapomnělo, že byly časy, kdy mezi Krajem a Hůrkou vládl čilý ruch. Brandorádi v sobě měli podle všech zpráv hůreckou krev.

Ve vsi Hůrce byla asi stovka kamenných domů Velkých lidí, ponejvíc nad silnicí, stulených pod

kopcem a s okny na západ. Na té straně vybíhal od kopce půlkruhem hluboký příkop a zase se k němu vracel. Po vnitřní straně rostl hustý živý plot. Tudy vedla Cesta po můstku; v místě, kde procházela živým plotem, však byla přehrazena velikou branou. Na jižním konci, kde Cesta opouštěla vesnici, byla další brána. Na noc se brány zavíraly; hned za nimi však měli domky vrátní.

V místě, kde silnice zahýbala vpravo kolem úpatí kopce, byl veliký hostinec. Postavili ho v dávných časech, kdy býval provoz na cestách mnohem větší. Hůrka totiž stála na prastaré křižovatce cest: těsně před příkopem se západně od vsi křižovala s Východní cestou jiná prastará cesta a dříve po ní cestovalo mnoho lidí i různých jiných národů. „Divné jako novina z Hůrky“ bylo dosud příslovím ve Východní čtvrtce, a pocházelo to z dob, kdy se v hostinci vyprávěly noviny ze Severu, Jihu a Východu a kdy si je tam Krajané častěji chodívali poslechnout. Severní země však byly už dávno opuštěné a Severní cesta málo používaná; zarostla trávou a Hůrečtí jí říkali Zelená cesta.

Hůrecký hostinec stál ovšem pořád a hostinský byl důležitou osobou. V jeho domě se scházeli velcí i malí leniví, povídaví a zvídaví obyvatelé ze všech čtyř vesnic; byl také útočištěm Hraničárů a jiných poutníků a těch cestovatelů (většinou trpaslíků), kteří dosud putovali po Východní cestě z Hor a do Hor.

Bylo tma a bíle svítily hvězdy, když Frodo a jeho druhové konečně dorazili na křižovatku se Zelenou

cestou a přiblížili se k vesnici. Dojeli k Západní bráně a našli ji zavřenou, ve dveřích domku za ní však seděl muž. Vyskočil, podal si lucernu a překvapeně se na ně přes bránu zadíval.

„Co chcete a odkud jedete?“ zeptal se nabručeně.

162

„Máme namířeno do hostince,“ odpověděl Frodo. „Cestujeme na východ a dnes večer už dál nemůžeme.“

„Hobiti! Čtyři hobiti! A k tomu z Kraje podle řeči,“ řekl vrátný tiše, jako pro sebe. Chvíli na ně temně zahlížel, pak pomalu otevřel bránu a nechal je projet.

„Nevídáme často Krajany v noci na cestách,“ pokračoval, když se na okamžik zastavili u jeho dveří. „Promiňte, ale rád bych věděl, jaká záležitost vás vede na východ od Hůrky. A jak se račte jmenovat?“

„Naše jména a naše záležitostí jsou naše věc a tady o nich nemám chuť vykládat,“ řekl Frodo, kterému se nelíbil ani muž, ani tón jeho hlasu.

Jsme hobiti z Rádovska a máme chuť cestovat a pobýt tady v hostinci,“ vložil se do toho Smíšek. „Já jsem pan Brandorád. Stačí vám to? Hůrečtí mluvívali s pocestnými slušně, jak jsem slýchal.“

„Dobrá, dobrá,“ řekl muž. „Nechtěl jsem vás urazit. Ale uvidíte, že se vás bude možná vyptávat víc lidí než jen starý Jindra od brány. Obcházejí tu prapodivní lidi. Když půjdete k ‚Poníkovi‘, poznáte, že tu nejste jediní hosté.“

Popřál jim dobrou noc a dál nemluvili; Frodo však ve světle lucerny viděl, že si je muž stále zvědavě prohlíží. Byl rád, když cestou uslyšel, jak za nimi zaklapla brána. Rád by věděl, proč je ten člověk tak podezřívavý a jestli se někdo nevyptával na společnost hobitů, že by Gandalf? Třeba přijel, zatímco se zdrželi v Hvozdě a na Vrších. Ale něco v pohledu a hlase vrátného jej znepokojilo.

Muž chviličku hleděl za hobity a pak zašel do domku. Sotva se obrátil zády, přes bránu rychle přelezla temná postava a rozplynula se ve stínech vesnické ulice.

Hobiti vyjeli do mírného svahu kolem několika osamělých domků a zastavili před hostincem. Domy

jim připadaly veliké a cizí. Sam hleděl na hostinec s jeho dvěma poschodími a spoustou oken a poklesl na duchu. Představoval si kdysi, že někdy během výpravy potkají obry větší než strom a jiné, ještě strašnější tvory, ale prozatím mu docela stačil první pohled na lidí a jejich vysoké domy; vlastně toho na něj bylo na konci namáhavého dne a za tmy trochu příliš. (Pošustová 145–147)

163