Římské vojenské majáky v Británii (Roman Military Lighthouses in Britain - master's thesis)

Masarykova univerzita

Filozofick{ fakulta

Katedra Klasické archeologie

Magistersk{ diplomov{ pr{ce

2012 Jiří Bartůněk

Masarykova univerzita

Filozofick{ fakulta

Ústav archeologie a muzeologie

Klasická archeologie

Bc. Jiří Bartůněk

Římské vojenské maj{ky v Brit{nii: Historie a

archeologické pozůstatky

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Dr. Elisabetta Gagetti, PhD.

2012

Čestné prohlášení:

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou pr|ci vypracoval samostatně

s využitím uvedených zdrojů a literatury.

…………………………………….

Bc. Jiří Bartůněk

Poděkování:

Na tomto místě srdečně děkuji vedoucí mé diplomové pr|ce Dr. Elisabettě Marii

Gagetti, Ph.D. za nesmírně vstřícnou pomoc, značné úsilí a nekonečnou trpělivost,

které mi při psaní této pr|ce a během celého studia věnovala. R|d bych zde také

vyj|dřil upřímné díky všem předn|šejícím, které jsem během svého studia potkal,

kteří mají nemalou z|sluhu na tom, že jsem napsal tuto pr|ci. D|le děkuji své

rodině za trpělivost a podporu, kterou mi prokazovali po celou dlouhou dobu

mého studia. A v neposlední řadě posíl|m velké díky všem kolegům a př|telům za

jejich rady a neutuchající mor|lní podporu, díky které jsem byl schopen tuto

pr|ci dokončit.

„…lighthouses are marks and signs… being a matter of an high and precious nature,

in respect of salvation of ships and lives, and a kind of starlight in that element.“

- Francis Bacon, 1617

5

1. OBSAH

1. OBSAH ........................................................................................................................ 5

2. ÚVOD .......................................................................................................................... 6

3. O MAJ[CÍCH .......................................................................................................... 10

3. A. HISTORIE .................................................................................................... 11

3. B. TECHNOLOGIE , MATERI[LY, KONSTRUKCE ŘÍMSKÝCH

MAJ[KŮ .............................................................................................................. 12

3. C. ŘÍMSKÉ SIGNALIZAČNÍ SYSTÉMY ..................................................... 13

3. C. A. ROLE MAJ[KŮ V NAVIGACI A KOMUNIKACI ............. 15

3. D. MAJ[KY ŘÍMSKÉHO SVĚTA ................................................................. 18

3. D. A. MAJ[KY V ŘÍMSKÉM UMĚNÍ ............................................ 29

4. PORTUS DUBRIS A PEVNOSTI CLASSIS BRITANNICA ............................. 39

5. ŘÍMSKÉ MAJ[KY V DOVERU ........................................................................... 44

5. A. HISTORIE .................................................................................................... 45

5. B. HISTORIE VÝZKUMŮ .............................................................................. 47

5. C. POPIS ........................................................................................................... 51

5. D. SROVN[NÍ ................................................................................................ 59

6. PAM[TKOV[ OCHRANNA .............................................................................. 64

7. Z[VĚR ....................................................................................................................... 65

8. RESUMÉ/SUMMARY ............................................................................................ 74

9. OBRAZOV[ PŘÍLOHA ........................................................................................ 76

9. A. ZDROJE OBRAZOVÉ PŘÍLOHY ........................................................... 127

10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY, ZDROJŮ A POZN[MKY ................ 127

10. A. TIŠTĚN[ LITERATURA ....................................................................... 137

10. B. ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE ........................................................... 140

10. C. WEBOVÉ ZDROJE ................................................................................. 141

6

2. ÚVOD

Hlavní cíl této práce je přiblížit čtenáři téma římských majáků, seznámit ho

s širší problematikou a hlavně se věnovat situaci na britských ostrovech. Tato

diplomová práce se zaměřuje na pozůstatky římských majáků v Británii a ještě než

k tomu dospěje, pokouší se obeznámit čtenáře také s obecnou situací ve

Středomoří v době římské. Práce nemá za úkol spekulovat na toto téma, za cíl si

klade hlavně shrnutí dosavadních znalostí a zhodnocení nejznámějších teorií a

názorů, týkajících se římských majáků.

Římské majáky jsou velmi komplexním a složitým tématem, které se potýká

s velkou řadou závažných úskalí. Problém leží hlavně v nedostatku či spíše

neexistenci skutečných faktů a informací. Do dnešních dob se zachovalo žalostně

málo původních římských majáků a i ty zachovalé trpí pozdějšími stavebními

úpravami nebo neodbornými zásahy, což do značné míry snižuje jejich výpovědní

hodnotu. Krom několika letmých zmínek nemáme na toto téma informace ani od

antických autorů, a pokud přece jen ano, dají se o jejich skutečnou věrohodnost

vést spory. Tato práce se tak snaží shrnout ty nejdůležitější odborné studie a

výzkumy, které byly na dané téma provedeny.

Bohužel, římské majáky vždy stály ve stínu známějších, obecně

přístupnějších a zachovalejších typů římských staveb. Proto na téma římských

pharů vzniklo tak málo odborných publikací, ve srovnání například s literaturou

věnující se vývoji legionářských táborů či římské chrámové architektury. Většina

odborných příspěvků věnujících se tomuto tématu vznikla převážně v anglickém

jazyce, některé další práce byly psány v němčině, španělštině, francouzštině či

italštině. Bohužel jsem v českém prostředí a jazyce nenalez jedinou práci, která by

se tématu blíže věnovala a pokusila se tak přiblížit situaci okolo římských majáků

českému čtenáři. Tato práce tak bere tento úkol na sebe a pokouší se

shrnout problematikou okolo pharů alespoň v Británii a podat ji čtenáři v českém

jazyce.

Tématika římských majáků se potýká mimo jiné s jedním závažným

problémem. Jak jsem psal výše, do dnešních dob se zachovalo jen velmi málo

stojících římských majáků, stejně tak těch, ze kterých nám zůstala zachována

7

pouze část. Jelikož valná část odborných prací na architektonické téma stojí na

tom, že porovnává stejné nebo podobné stavební druhy a dává je do souvislostí,

příspěvky věnující se majákům tak činí jen v menší míře. Je to způsobeno

nedostatkem srovnávacího materiálu, což badatele nutí přistoupit i k porovnávání

se stavbami, které již nestojí, a které známe jen z textového popisu či vizuálního

znázornění. Takový přístup ovšem může přinést více otázek než samotných

odpovědí, proto je důležité k tomu přistupovat důsledně kriticky.

Stav bádání ohledně římských majáků v Británii, ale i obecně, není příliš

rozsáhlý. Situace ohledně stavu výzkumu se nedá označit za zrovna přehlednou.

Oba doverské majáky byly sice označeny jako původně římské již v raném

novověku a následně jim byla věnována zvýšená pozornost, ale to bylo v době, kdy

druhý západní maják již nestál a východní byl mnohokrát přestavován a chátral. O

jejich ochraně či odborném průzkumu nemůže být tedy vůbec řeč. Dochovaný

východní doverský maják se dočkal odbornějšího přístupu až během minulého

století a chráněnou památkou se stal až během 70. let. Od té doby zde byl proveden

jen jeden odborný komplexní výzkum a zaměření stavby.

Navíc je ve Velké Británii značný problém s identifikací lokalit, kde mohly

stát dalších římské majáky. Předpokládají se hned na několika místech, skutečné

důkazy ale chybí. Angličtí badatelé se například domnívali, že objevili další římský

pharos na lokalitě Richborough. Později se ukázalo, že se jednalo o pozůstatek

triumfálního oblouku, který později sloužil jako signální stanice, viz OBR. 1 a OBR.

2. Nicméně myšlenka, že na této známě lokalitě byl římský maják, stále mezi

odborníky žije. Je pravděpodobné, že tak významný vojenský přistav, jakým

lokalita Richborough bezpochyby byla, měla svůj vlastní maják. Přímé důkazy pro

to ale dodnes nejsou.

Na území Velké Británie bylo rozpoznáno, například i díky dlouhé tradici

leteckého snímkování, velké množství vojenských signálních stanic. Ty jsou

identifikovatelné především díky pozůstatkům opevnění, které u staveb majáků,

byť např. ve vojenských přístavech (Dover), chybí. Tyto malé vojenské instalace se

také často nacházejí na pobřežních lokalitách.1 Zde sloužily jako strážní věže se

1 Tzv. Saxon Shore, viz dále.

8

signalizací do vnitrozemí, ale nabízí se tu i možnost výskytu signálních ohňů, které

mohly suplovat funkci pobřežních majáků. Bez dalších prací a výzkumů ale zůstane

jejich přesný účel neznámý.

Tato práce je rozdělena do dvou hlavních obsahových částí. První, převážně

obecná část, se věnuje krátké historii majáků, jakožto stavebního druhu. Poté se

zaměřuje na jejich technickou stránku ve snaze ji ve zkratce čtenáři přiblížit.

Následně se snaží postihnout a roztřídit římské signalizační systémy a na několika

vybraných případech demonstrovat zobrazování majáků v římském umění. I když

se nedá říci, že by to byl extrémně častý motiv, objevuje se v římských uměleckých

zobrazeních poměrně hojně. Nejčastěji ve formě mozaiky, často v přístavních

městech, nebo na mincích, ale známé jsou i jeho vyobrazení z reliéfů a dalších. Poté

následuje kapitola oddělující dvě hlavní části práce. Ta přibližuje čtenáři lokalitu

Doveru jakožto římského sídliště, známého pod jménem Portus Dubris, a hlavně

seznamuje čtenáře s objevem pevností Classis Britannica, což byly základny

římského loďstva v Británii. Dále se věnuje otázce datace těchto pevností a

přibližuje historii výzkumů na lokalitě Dover. Druhý hlavní tematický okruh této

práce je pak tvoří přímo doverské majáky, které na této lokalitě stály. Zaměřuje se

zejména na východní, dochovaný maják. Následující podkapitoly se podrobně

věnují jejich historii a historii zdejších výzkumů a vědecké činnosti vůbec. Dále

čtenáře zevrubně seznamují s popisem majáku z technického a stavebně-

konstrukčního hlediska. Poslední kapitola tohoto okruhu se pak snaží hledat, na

základě předchozí práce, vhodný materiál k porovnání s majákem v Doveru.

Poslední část práce je pak ve stručnosti zaměřena na památkovou ochranu ve

Velké Británii, hlavně na ochranu majáku v Doveru.

Název této práce zní Římské vojenské majáky v Británii: Historie a

archeologické pozůstatky. Proč ale vojenské majáky, když je zde řečeno, že se od

vojenských signalizačních stanic odlišovaly neexistencí vlastní fortifikace?

Přítomnost majáku signalizuje existenci přístavu, často základny římského

válečného loďstva. V provinciích je dokonce více než pravděpodobné, že takovýto

specializovaný typ staveb, prováděli sami legionáři. Na lokalitě v Doveru, kde byla

jedna z hlavních základen Classis Britannica, byla velmi silná vojenská přítomnost.

Vznik majáků zde s existencí vojenských pevností úzce souvisí. Podle zeměpisného

9

postavení pevností vzhledem k majákům je dokonce možné předpokládat, že byly

pod vojenskou správou.

10

3. O MAJ[CÍCH

Majáky jsou budovy vysoké konstrukce, na jejichž vrcholcích je umístěn

zdroj světla sloužící lodím a jejich posádkám ke správné orientaci. Světlo majáků je

tak důvodem jejich existence. Samotná věž slouží jen jako architektonická podpora

či konstrukce vytvořená k vyvýšení zdroje světla do požadované pozice.

Jak by mohl potvrdit snad každý badatel zabývající se historií západní

civilizace, východní středomoří je považováno za samotnou kolébku evropské

kultury. A stejně tak pharologové hledají počátky a nejstarší archeologické

památky po majácích na jeho březích a obracejí se na řecké a římské spisy při

hledání nejstarších psaných záznamů.2

Ve starověku musely mít majáky stálou lidskou posádku, bohužel o

správcích majáků nám nezůstaly zachovány žádné informace. Majáky doby římské

jsou charakteristické tím, že se kolem nich nenacházelo žádné opevnění, na rozdíl

od signálních stanic, kde je doložena fortifikace pomocí valů, příkopů a palisád.

2 HAGUE, Douglas Bland a Rosemary CHRISTIE. Lighthouses: their architecture, history and archaeology. Llandysul: Gomer Press, 1975, str. 1. ISBN 0-85088-324-5.

11

3. A. HISTORIE

Prvopočátky majáků ve středomoří snad můžeme hledat v souvislosti

s foinickou námořní a obchodní tradicí. Je tedy možné předpokládat, že majáky

jsou jedním z důsledků námořního obchodu.

Starověké námořní směrnice doporučovaly používat jako orientační body

přírodní prvky, jako například hory, útesy, ostrovy, nebo pak chrámy, sloupy či jiné

výtvory lidských rukou. Například i Kolos Rhodský pomáhal v orientaci lodím při

vstupu do přístavu.

Existuje tedy názor, že mnoho z těchto orientačních bodů neslo na svém

vrcholku nějaký druh světelného zdroje. Například, že vršky hlav klasických soch,

nesoucí třeba korunu, nesly zároveň i svítilny nebo koše s ohněm.3 Nicméně

důkazy pro toto tvrzení jsou velmi chabé, založené na kopiích originálních soch, u

kterých neznáme původ ani originální rozměry. Navíc, i pokud by kopie soch byly

přesné, šikmý úhel korun na hlavě by nedovolil správné rozložení oleje či tuku pro

rovnoměrné hoření.4

Je pravděpodobné, že pro navádění lodí do přístavů byly zprvu používány

signální ohně zapálené na pobřežích či vyvýšených místech. Daly by se tak označit

za jakéhosi předchůdce majáku. Je také možné, že na mnoha místech signálních

ohňů později vyrostly věže majáků. Za nejstarší psanou zmínku o použití signálních

ohňů by se dala považovat Homérova Odyssea,5 i když je téměř jisté, že se

používaly již dávno předtím. Signální ohně se také dozajista nevytratily

s příchodem majáků jakožto specializované konstrukce. Používaly se současně a za

konec signálních ohňů se tak dá označit až moderní éra s rozmachem nových

komunikačních a zabezpečovacích námořních technologií.

3 Tamtéž, str. 1.

4 Tamtéž, str. 1 - 2.

5 Homéros, Odyssea, kniha X, verš 40. Viz HOMER. The Odyssey: Book X. Aeolus, the Laestrygonians, and Circe. In: JOHNSTON, Ian. Johnstonia [online]. 2012 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: https://records.viu.ca/~johnstoi/homer/odyssey10.htm

12

3. B. TECHNOLOGIE, MATERI[LY, KONSTRUKCE ŘÍMSKÝCH

MAJ[KŮ

Světelné zdroje na římských majácích můžeme rozdělit na dva hlavní druhy.

Prvním je otevřený oheň, hořící převážně v otevřeném kovovém koši či ohništi,

druhým jsou pak svíčky, ať už lojové, olejové, voskové či jiné uzavřené v lucerně.

Typ použitého světelného zdroje měl vliv na celý proces výstavby majáku. Značně

ovlivňoval podobu konstrukce vrcholové lucerny a tím celého majáku, kdy se již

dopředu muselo uvažovat, jakým způsobem bude pro světelný zdroj nahoru

dopravováno palivo. Problém rekonstrukce zdrojů světla leží hlavně v nedostatku

fyzických archeologických důkazů. Jako palivo pro otevřený oheň se mohlo

používat oleje či ropného produktu, pokud byl jeho zdroj poblíž.,nebo také dřevo,

uhlí či pryskyřice. K udržování ohně bylo potřeba obrovské množství paliva, jeho

bezproblémové dodávání tak bylo pro správnou funkci majáku naprosto klíčové.

Materiály používané ke stavbě majáků byly totožné s těmi využívanými na

běžných římských stavbách. Mezi ty hlavní patřil kámen, pálená cihla a tašky, malta

a dřevo. V případě římských majáků se dá mluvit i o použití předchůdce dnešního

betonu, zdiva typu opus caementicium, minimálně pro základy některých staveb.

Vzhledem k rozsáhlé stavební činnosti, ke které docházelo za pomocí tohoto druhu

materiálu během římského císařství, je pravděpodobné, že byl užíván i při stavbě

hlavní nosné konstrukce některých majáků. Jeho použití pak není omezeno jen na

základy staveb a nosné stěny, daly se s ním stavět klenby i těžké konstrukce

podlah.

Kvůli nedostatečnému počtu dochovaných antických majáků a jen velmi

sporadickým zprávám o nich, není možné rekonstruovat konstrukční systémy

běžně používané při jejich stavbě. Dá se ale předpokládat, že byly vztyčovány

pomocí běžných stavebních postupů a konstrukčně se tak výrazně nelišily od

ostatních římských staveb.

13

3. C. ŘÍMSKÉ SIGNALIZAČNÍ SYSTÉMY

Role signalizace a dálkové komunikace v souvislosti s římskými vojenskými

stavbami či instalacemi by neměla být v žádném případě podceňována. Dříve se u

nich zdůrazňoval především jejich defenzivní či ryze vojenských charakter. Dnes se

již na stavby římských věží, kastelů, táborů a jiných nelze dívat tak jednoznačně

černobílým pohledem. Možnosti jejich využití byly velmi různorodé. Například

poloha některých mílových kastelů na Hadriánově valu naprosto postrádá

vojenský význam ze strategického hlediska, ale jejich umístění zde bylo nutné, aby

se tak nepřerušil řetězec signalizačních bodů, jak podotýká britský archeolog

David J. Woolliscroft.6

Římské vizuální signalizace se pak dělí na následující druhy. Signální ohně

byly zřizovány na vyvýšených místech. V ideálních podmínkách mohly být

viditelné až ze vzdálenosti okolo 20 km. Dnes je téměř nemožné takovou lokalitu

archeologicky postihnout, ledaže se na místě zachovala nějaká datovatelná

platforma. Římané byli schopni pomocí zakrývání a odkrývání ohně posílat

jednoduché zprávy. Další byly smolné louče, ty se používaly buď jedna či více

v řadě. Viditelnost se mohla pohybovat do 10 km. Jejich použití je nám známo ze

spisů antických autorů, nicméně archeologicky se nedochovaly.7 Jiným typem jsou

signální stanice, viz OBR. 7, využívající převážně tzv. semafory, poměrně

sofistikovanou metodu přenosu informací, vzniklou snad ze signalizování vlajkami

a používanou v úrovni země. Jednalo se hlavně o zastřešené věže dřevěné či

později kamenné konstrukce vysoké okolo 10 m. Byly obklopené čtvercovým

příkopem a palisádou, později zdí,8 viz OBR. 5 a OBR. 6. Posledním typem jsou

majáky. Podobně jako u signálních ohňů, bylo jejich umístění omezeno na pobřeží a

břehy. Kvůli lepší viditelnosti a ochraně ohně se budovala vysoká platforma -

6 WOOLLISCROFT, D. J. Roman military signalling. 1. publ. Stroud [u.a.]: Tempus, 2001, str. 64. ISBN 07-524-1938-2.

7 BASKOTT, Michael. Roman military signalling between forts in East Cornwall: lines of sight between Nanstallon and Restormel. [online]. 2010 [cit. 2012-03-07]. Dostupné z: http://www.cornisharchaeology.org.uk/index_htm_files/Outline%20of%20Roman%20Military%20Signalling.pdf

8 WEBSTER, Graham. The Roman Imperial Army of the first and second centuries A.D. 3rd. ed. Norman: University of Oklahoma Press, c1998, str. 256. ISBN 08-061-3000-8.

14

maják, zcela specifický architektonický druh. Na vrcholu stavby byl umístěn

signální oheň, buď v podobě otevřeného koše či uzavřené lucerny.

15

3. C. A. ROLE MAJ[KŮ V NAVIGACI A KOMUNIKACI

Majáky doby římské by neměly být ztotožňovány se signálními stanicemi.

Existují mezi nimi určité paralely, ale jedná se o dva rozličné druhy staveb. Signální

stanice byly převážně věže dřevěné (později snad kamenné) konstrukce,

s pochodněmi používanými pro vysílání signálu (semafor). Na Trajánově sloupu

jsou tyto signální stanice zobrazeny jako zděné zastřešené věže s ochozem, kterým

z okna vystupuje dlouhá pochodeň a které jsou ohrazeny palisádou,9 viz OBR. 5 a

OBR. 6. Zbytky mnoha signálních stanic byly archeologicky zachovány ve Velké

Británii.10 Můžeme na nich pozorovat vývoj tohoto typu staveb. Na lokalitách jako

Huntcliffe, Goldsborough, Ravenscar, Scarborough a Filey nám zůstaly zachovány

pozůstatky signálních stanic jako zbytku římského pobřežního obranného systému

z 3. a 4. století n. l. Je na nich patrné, že tento typ staveb prodělával obdobný

stavební vývoj jako castellum. Stávaly se většími, nabývaly na masivnosti a

získávaly defenzivnější charakter. Na lokalitě Scarborough můžeme pozorovat

vývoj a zvětšení strany čtvercové věže na 50 římských stop (zhruba 15 m).

Tloušťka zdí u paty věže pak narostla na 8 stop (asi 2,3 m) s předpokládaným

odsazením na stupňovitém tvaru fasády okolo 5 stop (necelých 1,5 m).

Předpokládaná výška tak byla asi 100 stop (asi 30 m). Okolní palisáda byla v té

době nahrazena kamennou zdí, která uzavírala objekt do půdorysu čtverce o

straně 100 stop se zkosenými rohy a bastiony v každém z nich. Venkovní příkop

oddělovala ode zdi široká berma,11 viz OBR. 4.

Existence řetězců signálních bodů napříč některými římskými provinciemi

je považováno za typický projev vojenské kontroly nad daným územím, nicméně

v posledních desetiletích vznesli někteří badatelé závažné připomínky

k efektivnosti a podrobnostem fungování takového systému předávání informací.12

9 Dělení reliéfů dle Conrad Cichorius, scéna I, reliéf IV a V.

10 Pro ucelený seznam římských signálních stanic v Británii viz web http://www.roman-britain.org

11 COLLINGWOOD, R a I RICHMOND. The archaeology of Roman Britain. [New] ed., entirely revised. London: Methuen, 1969, str. 60-61. ISBN 04-162-7580-X.

12 DONALDSON, G.H. Roman Military Signalling on the North British Frontiers. Archaeologia Aeliana. 1985, č. 13, s. 19-24. A dále také DONALDSON, G.H. Signalling, Communications and the Roman Imperial Army. Britannia. 1988, č. 19, s. 349-356.

16

Jak poukazují, je tento způsob funkční jen na velmi krátkou vzdálenost mezi

jednotlivými signálními body. Vizuální signály všech typů, ať za použití vlajek,

světel či jiných mohou být přerušeny díky nepřízni počasí a jsou citlivé na chybu

při přenosu či dezinterpretaci. Mohou tak být využívány jen k přenosu krátkých a

velmi stručných zpráv. Nicméně pokud byly signální stanice v řetězci dostatečně

blízko u sebe a vládly ideální podmínky, jednoduchá zpráva se tak mohla šířit i na

velmi dlouhou vzdálenost. Na druhou stranu je nutné zmínit antického autora

Sexta Iulia Frontina,13 který ve svém díle Strategemata věnuje jednu kapitolu

přímo vojenským signálům. V jeho díle však není jediná zmínka o komunikaci

pomocí vizuálních signálů a o dorozumívání mezi signálními stanicemi, i když

vznik věží například v Germánii popisuje v jiné části své knihy. Druhy vojenské

komunikace popisované Frontinem jsou buď verbální či psané. V několika

případech zmiňuje také použití holubů.14

Role majáků v navigaci je nicméně odlišná od signálních stanic, i když se

jejich jednotlivé funkce mohly někdy překrývat. Hlavní funkcí majáku je sloužit

jako pevný a stálý orientační bod v prostoru, od něhož se odvíjí okolní pohyb. Jeho

světelný zdroj informuje o blízké přítomnosti přístavu či jiné pro námořníky

důležité informaci. Umožňuje tak přesnou navigaci skrz nebezpečné námořní

lokality až do potmě sotva viditelných přístavů. Maják tomuto účelu ale nesloužil

jenom v noci. Přes den bylo jeho funkcí sloužit též jako tzv. denní maják, odrážet

sluneční paprsky či se jen tyčit co nejvýše a sloužit tak námořní dopravě jako

z daleka první viditelný bod.

To ale neznamená, že světelný zdroj majáku nemohl být používán i

k vysílání konkrétního signálu, jak tomu bylo zřejmě u signálních věží a stanic. Dá

13 Římský úředník, vojenský velitel a spisovatel. Žil nejspíše mezi lety 40-103 n. l. Mezi jeho nejslavnější díla patří De aquaeductu urbis Romae, De arte mensura, De re militari a právě Strategemata.

14 Sextus Iulius Frontinus, Strategemata, Kniha III, Kapitola XIII, Viz FRONTINUS, Sextus Julius. Stratagems: Book III. In: THAYER, William P. LacusCurtius [online]. 2009 [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Frontinus/Strategemata/3*.html#13

17

se předpokládat, že jejich časté umístění na vysokých útesech je tak ve specifických

případech předurčovalo i k vysílání konkrétních zpráv, které by se jinou cestou

dostávaly na místo určení jen velmi těžko či pomalu. Příkladem může snad být

východní doverský maják, stojící na britské straně Lamanšského průlivu, jehož

okna v jižní stěně leží na přímce mezi středem majáku a nejbližším místem

francouzské pevniny, mysem Cap Gris Nez. Tam sice římský maják zjištěn nebyl,

ale je pravděpodobné, že se nejedná o náhodu, a že tak byl občas maják využíván i

k posílání krátkých zpráv o situaci v Británii na kontinent,15 viz OBR. 46.

15 BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 20. ISSN 1752-0169.

18

3. D. MAJ[KY ŘÍMSKÉHO SVĚTA

Ačkoli první maják, o kterém máme psané záznamy, stál ve starověké

Alexandrii, neznamená to, že by se jednalo i o první maják postavený ve

Středomoří. Je nepravděpodobné, že stavba tak velkolepých rozměrů snad měla

být prototypem.16 Tento alexandrijský Pharos se stal natolik slavným, že z něj bylo

odvozeno jméno označující antické majáky obecně.

Další známý maják antického světa pochází z Aegeae, ve východní Cilícii,

dnes v zálivu Ískenderun. Je zobrazen na mincích syrského vládce Antiocha IV.

(175–164 př. n. l.). Plinius starší ve svém díle zase zmiňuje majáky stojící

v Ravenně a Puteoli. Další majáky nám zůstaly zachovány alespoň na vyobrazeních

z basreliéfů, grafit, maleb, kahanů, váz, sarkofágů, mozaik či dalších uměleckých

výtvorech.

Jedny z nejznámější římských mozaik se znázorněním majáků pocházejí

z Toleda ve Španělsku, kde je atrium římské villy zdobeno mozaikou s výjevem

obsahujícím ryby, rybářskou loď a přístav se stupňovitým majákem.17 Další známé

mozaiky pochází z Ostie, hlavně z tzv. „Piazzale delle Corporazioni“, „Casa del

Mosaico del Porto“, „Terme del Faro“ a podlahy tzv. „Palazzo Imperiale“.

V ostiiském přístavu také stával známý maják, postavený snad za císaře Claudia,

jak ukázal nález lodního vraku s monolitickým sloupem z Alexandrie objevený

během vykopávek v letech 1957–1960.18 Je možné, že později za císaře Trajána byl

v Ostii vztyčen i druhý maják. Teoreticky je nám známo umístění mnoha dalších

antických majáků, často je ale bohužel na daném místě pouze předpokládáme,

nicméně na velkém množství těchto lokalit je jejich přítomnost již doložena

archeologicky, epigraficky či jinak. Na většině z níže uvedených lokalit jsme si

jejich přítomností jisti.

16 HAGUE, D. B. Lighthouses: Their Architecture, History and Archaeology. str. 3.

17 Jedná se snad o vyobrazení majáku v Alexandrii. Viz CHUGG, Andrew Michael. The quest for the tomb of Alexander the Great. [S.l: Lulu.com], 2007, 324 s. ISBN 978-095-5679-001.


19

Británie - Dubris (Dover),

Francie - Gesoriacum (Boulogne), Massilia (Marseille), Forum Julii (Fréjus),

Španělsko - Brigantia (La Coruña), Turris Caepionis (Chipiona), Gades (Cadiz),

Itálie a Sicílie - Albingaunum (Albenga), Aquileia, Pomposa, Classis (Classe),

Ariminum (Rimini), Ancona, Merinum (mys Gargano), Brundisium (Brindisi),

Rhegium (Reggio), Messana (Messina), Baiae (Baia), Capreae (Capri), Puteoli

(Pozzuoli), Terracina, Ostia, Centumcellae (Civitavecchia),

Severní Afrika - Caesarea (Chechell), Carthago (Qartáž), Leptis Magna (Lebda),

Alexandria (Alexandrie),

Východní Středomoří a Černomoří - Akko (Ako), Laodicea (Bejrút), Aegae

(Aigai), Attalia (Antalya), Arsinoe (Patara), Smyrna (Izmir), Aeolis (Pitane),

Abydos, Chrysopolis (Üsküdar), Heracleia Pontica (Karadeniz Ereğli), Sestos,

(Gallipoli), Byzantium (Istanbul), Dyrrachium (Durrës), Salonae (Solin),

Diadora (Zadar), Porto Raphti, Piraeus (Pireus), Pompeiopolis (Mersin) a další.

Zdá se, že se majáky během římské nadvlády ve Středozemí staly běžným

znakem tyčícím se téměř nad každým důležitějším přístavním městem. Například

na jednom z basreliéfů dnes uloženém v „Musei Vaticani“ je zobrazen počet

personifikovaných postav patřící městům věnující se námořnímu obchodu,

rozpoznatelných podle ztotožnění každého z nich s majákem.19

Námořní obchod byl ve starověku jedním ze záruk římského blahobytu, jak

ukazují přístavní města, jedny z největších a nejbohatších v celé říši. Římané

investovali obrovské úsilí i finanční prostředky na opravu starých přístavů a

stavbu nových umělých kotvišť schopných pojmout mohutné námořní konvoje

obchodních lodí. Museli se potýkat i dalším neduhem přístavů, zanášením. To je

nutilo budovat zcela nové umělé přístavy, jako byl například ten v Ostii.

Archeologické výzkumy v Kartágu objevily v oblasti přístavu základy

oktogonální stavby o šířce zhruba 12 m se stěnou o tloušťce 2 m. Nemáme žádné

doklady o tom, jak vypadala nadzemní část stavby, jediná její dochovaná součást je

19 Tamtéž, str. 4.

20

nalezený fragment mramorového sloupu, snad fragment otevřené vrcholové

lucerny či podobné vrcholové konstrukce.

Přístavy v Ravenně a Forum Julii (Fréjus), které byly oba důležitými

vojenskými přístavy, postihl výše zmíněný nepříznivý osud zanášením. Místo

stavby majáku v Ravenně popisované Pliniem tak dnes pravděpodobně leží několik

kilometrů ve vnitrozemí. Tradice přisuzuje mnoha kostelním věžím v té oblasti

původ v římském majáku, nejpravděpodobnější pro tuto teorii se jeví věž baziliky

Sant’Apollinare v Classe. Na další lokalitě Pomposa maják s největší

pravděpodobností druhotně sloužil jako věž Kostela sv. Marie z 6. století n. l. Ta

byla ale v roce 1063 n. l. stržena a původem římský maják byl nahrazen novou

zvonicí. Maják na lokalitě Forum Julii (Fréjus) byl rozpoznatelný na spojnici

městské citadely a mola ještě koncem 19. století n. l. Jednalo se o věž o několika

patrech s venkovním schodištěm. Pharos postavený v Brundisium stával na malém

ostrově, jak píše antický autor Pomponius Mela, tvořící v době vlády císaře Claudia.

Další stál v přístavu Caprae a zhroutil se během zemětřesení za vlády císaře

Tiberia. Stavba byla obnovena o něco později s půdorysem čtverce o straně 12 m a

druhým patrem kruhového půdorysu.20

Jediný známý sicilský maják na lokalitě Capo Peloro nedaleko Mesiny je

znám z vyobrazení na dvou mincích Sexta Pompeia, datovaných k letům 40–35 př.

n. l. Podle kreseb z pozdního 18. století stála na čtvercovém torzu římského majáku

pozdější kruhová stavba.

Dle silné antické tradice byl maják ve španělském Cádizu (phoenicky Gadir,

řecky Gades), postaven již Phoeničany. Je známo, že na této lokalitě byl zbořen

v 17. století jeden římský maják, dá se tedy předpokládat, že Římané jen přestavěli

původní maják phoenický. Nedaleko odsud, na dnešní lokalitě Chipiona stál

původem římský pharos známý jako Turris Caepionis, dnes ztracený, vztyčený

okolo roku 100 př. n. l. Quintem Serviliem Caepiem a zmiňovaný Strabónem.

Mezi další známé římské majáky patří věž v Gesoriacu (dnešní Boulogne),

stavba dnes ztotožňovaná s majákem zmiňovaným Suetoniem, který ho připisoval

Caligulovi. Někdy po římské invazi do Británie za císaře Claudia byly vztyčeny


21

majáky na lokalitě Portus Dubris (Dover). Nicméně není zcela jasné, zda patří jejich

stavbu zařadit na konec 1. století, či až počátek 2. století n. l. Jeden z majáků

(východní) stojí dodnes a ve středověku byl využíván jako zvonice v blízkosti

postaveného kostela. Je možné, že maják sloužil svému původnímu účelu i v době

raného středověku. Zmínka o pharariovi (správci majáku) v Curia Regis Rolls

z roku 1201 by tomu nasvědčovala. Druhý maják se do dnešních dob nezachoval,

známe jen jeho polohu a malý fragment základů.

Pokud má tradice pravdu a východní středomoří je kolébkou majáků, dá se

předpokládat, že na březích východních římských provincií jich stálo velké

množství. Bohužel se nám o nich do dnešních dob zachovalo jen velmi málo

zmínek. Dva například stály na břehu provincie Thrákie při vstupu do Bosporského

průlivu. Jeden stál v Byzantiu, v jihovýchodním rohu paláce. Další stal na lokalitě

Chrysopolis, na opačné straně úžiny. Oba tyto majáky jsou zachyceny na

Peutingerově mapě. Maják v Byzantiu se podobá stavbě zobrazené v přístavu

v Ostii. Spolehlivost zobrazení majáků na Peutingerově mapě je sporná, je možné a

také pravděpodobné, že pro umělce tvořícího mapu to byly jen konvenční symboly.

Autor 1. či 2. století n. l. Dionýsius Byzantský popsal ve svém díle maják

známý jako věž Timoea, který stál na západním břehu Bosporu snad na místě

severně od staré osmanské pevnosti Rumili Hisari. Jeho popis věže a okolí byl dále

potvrzen v díle Flavia Filostrata, řeckého autora tvořícího okolo roku 200 n. l. Je

ovšem možné, jak tvrdí odlišná tradice, že zde došlo k záměně s majákem stojícím

jinde.21

O majácích v Heracleii, Pontice, Aegae a Laodice existují jisté zprávy, maják

ve Smyrně je dokonce potvrzen dvěma zmínkami ve svazku Anthologia Graeca.22

Další známé majáky byly v Dyrrhachiu a Salonae, Pitane v Malé Asii, další

v Pataře. K italským majákům také patří ten v Merinumu, Ariminu, Aquilei a Rhegiu.

Jen velmi málo je známo o osudu majáků v pozdní fázi římské říše. Mnoho

z nich bylo zničeno násilím v důsledku barbarských vpádů, jiné se staly oběťmi


22 „Řecká Antologie“. Jedná se o sborník řeckých básní, převážně epigramů od doby klasické po byzantskou. Většina díla je složena ze dvou rukopisů, Anthologia Palatina z 10. století a Anthologia Planudea ze 14. století.

22

úpadku námořnímu obchodu, zanášení přístavů nebo nedostatečných oprav a

údržby. Ostatní se nedochovaly kvůli případným zemětřesením, jiným přírodním

katastrofám či nutkavé lidské potřebě laciného stavebního materiálu.

Nejznámější římské majáky:

I když nebyl postaven přímo Římany, nemůžu v této kapitole nezmínit

věhlasný alexandrijský Pharos, viz OBR. 11. Ten byl pravděpodobně postaven mezi

lety 283–247 př. n. l., nejspíše starověkým architektem Sostratem z Knidu. Stál na

malém ostrově jménem Pharos severně od města Alexandrie a byl spojen

s pevninou 275 m dlouhou umělou hrází. V průběhu 1. tisíciletí a 1. poloviny 2.

tisíciletí n. l. byl několikrát těžce poničen zemětřesením, až se mu jedno z nich stalo

definitivně osudným. Na jeho místě následně vyrostla arabská pevnost Quait Bay,

viz OBR. 14.

V literatuře existuje velké množství příspěvků na téma majáku v Alexandrii.

O jejich shrnutí a analýzu se zasloužil především Herman Thiersch v roce 1909,

patrně ale neznal práce arabských středověkých učenců, jako například jednoho

z nejvýznamnějších, jménem Yusuf Ibn al-Shaykh z Malagy (1132–1207 n. l.), který

v Alexandrii přebýval v letech 1165–1166 n. l., kdy vytvořil známý popis tamějšího

majáku. On sám byl velice zdatným pozorovatelem a schopným zeměměřičem,

jeho zpráva se dostala i do vydání mnoha arabských encyklopedií. Analýzu a

rozbor jeho díla je prací španělského učence Miguela Asína Palaciose,23 k níž

připojil komentář taktéž španělský architekt Don M. Lopez Otero. Publikace vyšla

ve spolupráci s Britskou akademií.24 Následující popis alexandrijského majáku je

čerpán právě z této publikace.25

Věž stála na rozsáhlé čtvercové plošině o straně asi 110 m a 7 m vysoké,

která byla tvořena masivním zdivem nejspíše jako ochrana před vlivy moře. Ze

23 Později konvertoval na jezuitskou víru a jeho nové jméno tak zní Don Miguel de Asín.

24 Britská národní akademie pro humanitní a sociální vědy

25 Viz ASÍN PALACIOS, Miguel. The Pharos of Alexandria: Summary of an Essay in Spanish by Don

Miguel de Asín. Proceedings of the British Academy, 1933, č. 19, str. 277-292.

23

středu plošiny vyrůstal první blok věže čtvercového půdorysu se stranou 30 m a

výškou přibližně 72 m. Tato část obsahovala vnitřní přístupové schodiště a na 50

místností. Z vrcholu první sekce se tyčila 35 m vysoká druhá část majáku. Ta měla

oktogonální půdorys o průměru 17 m. Z ní vycházela třecí sekce majáku, kruhová

konstrukce o průměru 9 m a výškou 26 m. Ve 12. století, když Yusuf Ibn al-Shaykh

prováděj svůj výzkum, byla již vrcholová část majáku nahrazena malou mešitou.

Jeho tvrzení, že vrchol stále sloužil pro signální účely, se tak zdá

nepravděpodobné.26 V originální podobě se Pharos podle jistých pramenů tyčil až

do výšky okolo 140 m. Od roku 1961, kdy byly učiněny první podmořské objevy

v alexandrijském přístavu, bylo objeveno velké množství fragmentů patřící

původní stavbě. Jednalo se např. o 7 m vysokou zlomenou figuru, fragmenty 4

sfing, sloupů, zdiva, nápisů a velkého množství dalších pozůstatků, viz Obr. 12.

Ačkoli často nejsou tyto a další nálezy v případných rekonstrukcích majáku

zahrnuty, podávají nám svou majestátností velmi živý obrázek toho, jak snad

mohla stavba vypadat, viz Obr. 15.

Další římské majáky budou v této kapitole reprezentovány jedinými 3

alespoň částečně zachovalými příklady. Jedná se o maják v Doveru, Leptis Magně a

na lokalitě La Coruñi. V pozdějších kapitolách se podrobněji zaměřím na maják

v Doveru, nicméně věnovat se budu i zbylým dvěma.

Dover:

Ze dvou majáků stojících na lokalitě v Doveru se dodnes zachoval jen jeden,

druhý známe jen fragmentárně. Východní zachovalý maják stojí uvnitř opevnění

středověkého hradu, kde k němu byl přistavěn saský kostel Sv. Marie, viz OBR. 25.

Oktogonální konstrukce má na úrovni terénu vnitřní čtvercovou šachtu o straně

4,2 m. Mnoho otvorů po nosnících na vnitřní straně naznačuje, že vnitřní patra byla

dřevěná. Tloušťka stěn je na úrovni terénu 3,65 m. Směrem vzhůru se stěny zužují

a hmota fasády ustupuje směrem dovnitř, takže věž vzdáleně připomíná tvarem

26 Pravděpodobnější je teorie, že od začátku středověku sloužila alexandrijská věž již jen jako tzv. denní maják.

24

jehlan. Dnes stojí věž do výšky asi 12,5 m, nicméně vrchní část římského majáku

chybí, byla ve středověku nahrazena zvonicí. Každé patro bylo původně

osvětlované 4 otvory s valenou klenbou. Přístup do vyšších podlaží

pravděpodobně zajišťovalo vnitřní schodiště či série žebříků. Původní římská

fasáda byla nahrazena středověkým přezděním, nicméně nemáme žádné důkazy o

konstrukci trvalejšího vnějšího schodiště, jako je tomu například u majáku v La

Coruñi. Konstrukce stropu a podlahy nejvyššího nedochovaného patra, kde byl

umístěn zdroj světla, mohla být klenutá, pravděpodobně ale byla tvořena dřevěnou

vodorovnou konstrukcí a svrchní vrstvou z nehořlavého materiálu. Materiál

k hoření se nahoru dopravoval buď vnitřní šachtou, nebo pomocí venkovního

jeřábu. Konstrukce takového jeřábů by pak musela značně přesahovat do

venkovního prostoru a nejspíše by musela být značně pohyblivá, aby ji bylo možné

udržet vždy proti větru.27

Leptis Magna:

Výzkumy na této antické lokalitě v severní Africe odhalily mnoho detailů

ohledně členění a uspořádání římského přístavu. Vykopávky také odkryly stavbu

majáku z doby přestavby města za Septimia Severa, což následně umožnilo alespoň

její kresebnou rekonstrukci, viz OBR. 8. Maják měl půdorys čtverce o vnější straně

21 m a vnitřní hraně 13,5 m. Výška byla vzhledem k masivní konstrukci zřejmě

značná. Stál na konci umělé hráze a přístup do něj byl zajištěn schodištěm

vedoucím k centrálně umístěnému hlavnímu vchodu. Přízemní podlaží tak bylo

zvýšené a vedlo z něj schodiště do nižšího patra, kde byly dvě zaklenuté místnosti

zhruba v úrovni moře. Horní patra byla rozdělena vždy třemi rovnoběžnými

stěnami. U stěn vnitřního prostoru stálo stupňovité schodiště. Naneštěstí nemáme

žádné nálezy ohledně vrchní lucerny majáku, takže nevíme, jaký druh světla zde

byl používán. Palivo pro něj bylo do horního patra dopravováno nejspíše po

vnitřním schodišti.28



25

La Coruña:

Tento španělský maják stojící v Biskajském zálivu známý také jako

Herkulova věž leží 3 kilometry severně od města La Coruña, na severozápadní

straně poloostrova chránícím přístav. Jedná se o nejstarší stále funkční maják na

světě. V roce 1791 maják podstoupil rozsáhlou klasicistní rekonstrukci, která ho

opět přiblížila antickému vzhledu, viz OBR. 23. Stavba je také unikátní, že se

zachovalo jméno jejího architekta – byl jím Gaius Sevius Lupus a antický nápis zní,

viz OBR. 22:

MARTI

AVG.SACR.

G.SEVIVS

LVPVS

ARCHITECTVS

AEMINIENSIS

LVSITANVS EX VO29

Jeho jméno s rytým nápisem bylo nalezeno na jednom z kamenných bloků

objevených v roce 1791. Historie stavby je velmi různorodá. V 15. století bylo

odstraněno zdivo vnější fasády i s konstrukcí venkovního přístupového schodiště

z důvodu využití věže jako defenzivní stavby. V roce 1682 byl obnoven účel věže

jako majáku, schodiště bylo znovu vybudováno, tentokrát ovšem uvnitř stavby.

S nárůstem objemu námořní dopravy na konci 18. století bylo rozhodnuto,

že věž projde rozsáhlou rekonstrukcí. Práce vedl architekt D. Eustaquio Giannini.

Věž tak získala novou kamennou fasádu a novou konstrukci vrcholové lucerny.

V současnosti má tak věž půdorys čtverce o straně necelých 11,5 m, se stěnami o

síle 2,2 m a výškou asi 54 m., viz OBR. 21. Z vnější strany nezůstaly zachovány

žádné pozůstatky římského zdiva. Uvnitř věže se však zachovala římské

29 DESSAU, Hermann. Inscriptiones latinae selectae. Berlín: Weidmann, 1892, str. 817, Volume 2: sv. 2 = ILS 7728 = CIL II 2559.

26

konstrukce až do výšky 32,9 m.30 Ta byla rozdělena do 3 podlaží. První dvě o

shodné výšce okolo 9,5 m a třetí s výškou přes 13,5 m. Podlaží byla zaklenuta

valenou klenbou, narušenou v místech stavby pozdějšího vnitřního schodiště.

Dveřní a okenní otvory z většiny nejsou původní, ale jedno původní okno zůstalo

zachováno v 1. podlaží. Má rozměry 1,83 m na výšku a 0,97 m na šířku.31

Při pokusech o kresebnou rekonstrukci věže vyvstávají hlavně dva

základní problémy. První, velikost a tvar venkovního přístupového schodiště,

které obklopovalo celou stavbu. Druhý, tvar originální konstrukce nesoucí

světelný zdroj na vrcholku římského majáku. Dnes se již v odborné literatuře

obecně nepochybuje o pravdivosti teze o venkovní přístupové konstrukci,

otázkou sporu zůstává již jen její podoba. K tomuto závěru se došlo na základě

několika dochovaných kreseb věže z 18. století, které spatřily světlo světa ještě

před výše zmíněnou klasicistní rekonstrukcí, viz Obr. 18 a Obr. 20.

OBR. 18 I když se tyto kresby v detailech liší, v zásadě se shodují na podobě

kosého podélného žlabu, který probíhá po obvodu fasády věže ve spirále od spodu

až na vrchol.32 Tento žlab, či chcete-li kapsa, je pozůstatkem po nosné konstrukci

schodiště nebo venkovní rampy. Mohlo se jednat buď o pozůstatek konzole, patek

valené klenby, kamenných desek či dřevěných trámů, které tvořily podlahu rampy

či schodiště.

Pokud by se jednalo o pozůstatek klenby postavené Římany, dalo by se

předpokládat využití obvyklé valené klenby, která zatěžuje vnější zeď nejmenším

bočním tlakem. Nicméně úzký profil žlabu by indikoval spíše použití patních

klenáků úzké segmentové klenby. Což není zrovna častý prvek v římské

architektuře, zvláště když zde veškeré originální otvory byly opatřeny masivní

rovnou klenbou. Kresby z 18. století předpokládaly takovou šířku rampy, aby po ní

mohli stoupat soumaři i s nákladem paliva. Jednalo se pouze o dohad, nicméně

30 Oficiální web ale uvádí výšku zachované římské konstrukce 37,58 m a rok klasicistní rekonstrukce 1789, viz CONSORCIO DE TURISMO Y CONGRESOS DA CORUÑA. Torre de Herculesa Coruna [online]. 2009 [cit. 2012-04-04]. Dostupné z: http://www.torredeherculesacoruna.com/index.php?s=58



27

pokud byla použita konstrukce klenby, mohly by skutečnou šířku rampy zjistit

nové výzkumy v bezprostředním okolí majáku, pátrající po zbytcích základů či

základových žlabů druhé vnější opěrné stěny pro takovou konstrukci. Některé

z kreseb naznačují ve spodních rozích stavby vystupující kusy zdiva, které jsou ale

příliš slabé na nárožní opěráky, a mohlo by se tak jednat snad o pozůstatky

venkovní konstrukce, rampy, schodiště či vnější opěrné stěny.33

Další zajímavý prvek starých kreseb je pozůstatek malé klenuté konstrukce

na vrcholu majáku, snad malé kupole. Kresby se u ní v detailech liší, nicméně to se

dá vysvětlit různou datací děl. Díky neuvěřitelné detailnosti kreseb se dnes tento

prvek již bez větších pochyb používá při pokusech o kresebnou rekonstrukci

původní podoby majáku, viz OBR. 19. Konstrukce měla průměr asi 6 až 7 m a

dosahovala tehdy do výšky přes 4 m. Na nejranějších kresbách je dokonce

zachyceno zastřešení pomocí sedlové střechy s malým sklonem. Na jedné z těchto

kreseb se nachází na vrcholu konstrukce střechy centrálně umístěný sloup

s točitým schodištěm zakončený konstrukcí lucerny, nesoucí podobu dvou malých

věžiček podpírající koš na oheň, nicméně jejich detaily již nejsou dostatečně

podrobné. Jedním z pádných argumentů badatelů podporujících existenci římské

kupole je fakt, že dva protilehlé dveřní otvory umístěné v patře pod kopulí mají

záměrně zesílené ostění a jsou masivnější konstrukce, tak aby mohly čelit

zvýšenému bočnímu tlaku vytvářejícímu se díky působení kupole. Ačkoli kupole

v této podobě nejsou typicky římským architektonickým prvkem, jsou nám známy

dvě stavby, které se vyznačují stejným typem konstrukce.34 Asociace by se dala

nelézt i v uměleckých vyobrazeních majáků.35 Prvním je stavba objevená Arthurem

Ovenem ve Stenhouseu v Stirlinshireu, viz OBR. 16. I když byla stavba zničena již

roku 1743, díky podrobnému průzkumu krátce předtím se nám dochoval dostatek

poznatků o jejím vzhledu. Vnitřní průměr byl okolo 5,95 m a výška okolo 6,5 m.

Podle tehdejších teorií, se kterými současná věda víceméně souhlasí, byla tato



35 Viz dále.

28

stavba ležící poblíž Antoninova valu snad původně římským chrámem.36 Druhý

příklad římské kupolovité stavby je menší stavba ležící na kopci 19 km

jihozápadně od Pontevedra, stejně jako Herculova věž v severozápadním

Španělsku. Její vnitřní průměr činil asi 3,3 m a výška se pohybovala okolo 3,4 m.

Ačkoli se v okolí stavby našlo velké množství předmětů římské provenience,

nemáme bohužel žádný přesvědčivý důkaz, že by se s jistotou jednalo o římskou

stavbu. Při rekonstrukcích majáku u města La Coruña a jeho předpokládané kupole

se nicméně využívají obě stavby jako příkladu. Je také pravděpodobné, že vrchol

majáku byl korunován sochou. Je rovněž možné, že pokud tato kupole sloužila jako

její podstavec, byla využívaná i jinak, například zcela prakticky jako sklad paliva či

přístřešek pro správce. Podle španělských badatelů je naopak chybná teze, že se na

vrcholku kupole nacházel zdroj světla majáku, je mnohem pravděpodobnější, že se

nacházel někde na široké vrcholové platformě, kde stála i sama kupole.37 O

podrobnou studii majáku se zasloužil hlavně S. Hutter, který ve svém článku z roku

1973 publikoval podrobnou analýzu na toto téma včetně rekonstrukce věže.38



38 HUTTER, Siegfried. Der römische Leuchtturm von La Coruña. Madrider Beiträge. Mainz am Rhein: Zabern, 1973, č. 3, str. 34.

29

3. D. A. MAJ[KY V ŘÍMSKÉM UMĚNÍ

V této kapitole bych se rád krátce zaměřil na zobrazování majáků

v římském umění. Z antiky máme dochovány obrazy majáků z mincí, mozaik,

sarkofágů i dalších uměleckých památek. Na základě toho by se dalo říci, že jsou

většinou zobrazovány se stupňovitým profilem, středově umístěnými okny a snad i

náznaky kapes pro pražce lešení.39 Původní prameny o již nedochovaných

římských majácích jsou jen útržkovité a často značně nepřesné, což dává příliš

volnosti při jejich interpretaci. Uvedu zde proto několik případů nejznámějších

zobrazení majáků v římském umění.

Mozaika v Domě přístavní mozaiky (Casa del Mosaico del Faro: Ostia, I, XIV,

2), viz Obr. 51:

Dům vznikl nejspíše za vlády Commoda či později, v první polovině 3.

století. Tato černobílá mozaika je pak datována do 3. století. Je na ní maják o 6

patrech, včetně okrouhlé vrcholové lucerny a otevřeného ohně. Široké linky v

nejnižším podlaží by mohly naznačovat použití velkých bloků kamene. Ve středu

tohoto podlaží je velký zaklenutý otvor. Ve středu následujících tří podlaží je pak

otvor obdélný. Z nich nejníže položený otvor je rámován dvěma svislými linkami,

snad štěrbinovými okny. Výška spodních podlaží klesá od zdola nahoru. 3 nejvyšší

patra pak mají výšku identickou.

Mozaika na Náměstí společností st. 3 (Piazzale delle Corporazioni: Ostia, II,

VII, 4), viz OBR. 52:

Zůstala zde zachována jen malá část majáku aoválná vrcholová lucerna

s ohněm. Ta je označena dvěma světlými kameny, které měly snad reprezentovat

malá okna či otvory ve fasádě. Pod lucernou je ještě zachyceno předposlední

podlaží, zobrazené z nadhledu.

39 BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. str. 18.

30



Maják zde má 5 podlaží, včetně válcovité lucerny. Ve středu spodního

podlaží je opět velký zaklenutý otvor. Následující patro má dva boční otvory, snad

dveře. Patro nad ním má dvě menší boční okna. První a třetí podlaží jsou vyšší, než

druhé a páté.



Na této mozaice má maják tři podlaží, včetně cylindrické vrcholové lucerny.

Ve středu spodních dvou pater jsou velké zaklenuté otvory, ten v přízemí je větší

než v patře nad ním. Otvor ve spodním patře je lemován dvěma svislými čarami,

snad úzkými okny. První patro je vyšší než druhé. Mozaika je černobílá, těleso

majáku je tvořeno černými kameny, ostatní atributy světlými s výjimkou lucerny,

která je vyvedena světle a je pouze lemována tmavými kameny.



Zde je zobrazen maják o 3 patrech, není ale zobrazen zepředu, ale

v perspektivě, lucerna je pak zobrazena shora. V přízemí je velmi široký zaklenutý

otvor. Na lucerně je zobrazen světlý obdélník s tmavými kameny uvnitř, ze kterého

šlehají plameny.



Maják má 4 podlaží, včetně lucerny se šlehajícími plameny. Je celý vyveden

tmavými kameny. Přízemí je oproti ostatním podlažím velmi vysoké.



31

Zde je maják se 4 podlažími. Bílé linie v prvních 3 patrech naznačují použití

velkých kamenných kvádrů. Ve středu všech podlaží, včetně nejvyššího, se nachází

zaklenutý otvor. Jak výška podlaží, tak otvorů se směrem nahoru zmenšuje.



Maják zde má opět 4 podlaží. Ve středu přízemního patra je také velký

klenutý otvor, není ovšem zároveň s úrovní země, ale o něco výše. Ve 2. podlaží

jsou 2 pravoúhlá okna, ve 3. patře pak jeden středový otvor. Spodní patro je

zdaleka nejvyšší ze všech ostatních.

Mozaika v „Terme del Faro“ (Ostia, IV, II, 1), viz OBR. 59:

Maják v lázních je vyobrazen s 6 podlažími včetně úzkého vrcholového

válce. Prvních 5 podlaží je vyobrazeno s bílými liniemi uvnitř, které naznačují

použití velkých kamenných bloků. Ve středu těchto podlaží jsou pak velké

zaklenuté otvory. Pod otvorem v přízemí se nachází velký tmavý obdélník. První 3

podlaží mají tyto otvory tmavé, následující 2 mají otvory z bílých kamínků. To by

mohlo indikovat, že první 3 podlaží byla uzavřená, kdežto horní patra byla

průhledná skrz. Výška podlaží i otvorů se směrem nahoru zmenšuje, s výjimkou 4.

podlaží.

Mozaika na pohřebišti Isola Sacra, hrobka č. 43, viz OBR. 60:

Maják se 4 podlažími. V přízemí se nachází vysoký klenutý otvor. Nad ním

jsou dvě řady bílých linií, snad štěrbinových oken. 8 stejných linií je pak ve 2. patře

a 4 linie se nacházejí ve 3. patře. Výška jednotlivých pater se směrem nahoru

snižuje.

Mozaika v tzv. „Císařském paláci“ v Ostii, nádvoří č. 73, viz OBR. 61:

Jedná se nejspíše o vyobrazení horní části majáku. Plamen majáku je z boků

lemován dvěma neurčitými objekty, profilem připomínající lžíce.

Mozaika z lokality Olbia (dnes Qasr Libya), Libya, viz OBR. 62:

32

Zobrazení alexandrijského majáku nejspíše ze 4. století n. l. Maják je zde

vyobrazen jako 2 patrový, přízemí je vystavěno z velkých bloků kamene. Uprostřed

má velký zaklenutý vchod, ke kterému vede visutý most či lávka. Horní podlaží je

zakončeno cimbuřím a stojí na něm vysoká socha nejspíše boha Helia. Na levé

straně vrcholové plošiny se nachází cylindrický objekt.

Mozaika s vyobrazeným ostiiským/alexandrisjkým přístavem a majákem:

Řím, 3. stol. n. l.,40 viz OBR. 63 NÁKRES MOZAIKY Z ŘÍMA. NEJSPÍŠE 3. STOL. N. L.

ZOBRAZEN JE MAJÁK V OSTII/ALEXANDRII.

Maják zde má jen 2 patra. Je vybudován z kamenných kvádrů a na vrcholové

zastřešené lucerně stojí socha. Na vrchu 1. patra jsou vyobrazeny sochy mýtických

bytostí. V přízemí je velký pravoúhlý vchod, další obdélný otvor je ve vrcholové

lucerně.

Reliéf s obchodní lodí mířící do přístavu,41 viz OBR. 64:

Je zde vyobrazen 3 patrový maják. Ve středu každého podlaží se nachází

zaklenutý otvor. Výška prvních 2 patek i otvorů je mnohem větší než u 3. poschodí.

Reliéf na sarkofágu zobrazující lodě mířící k majáku, pohřebiště Isola Sacra,

hrobka č. 90,42 viz OBR. 65:

Maják má 4 podlaží včetně vrcholové válcovité lucerny s plameny. První tři

podlaží mají vždy po dvou bočních linkách, snad opět štěrbinová okna. Výška pater

se snižuje od zdola nahoru.

Majáky na reliéfu Torlonia (Ostie, nedaleko od „Palazzo imperiale“. Řím,

Torlonia Collection), viz OBR. 66:

40 KÖSTER, August. Das antike Seewesen. Berlin: W. de Gruyter, 1969, str. 174. ISBN 31-100-1356-8.

41 Figure 27. Viz PAVOLINI, Carlo. La vita quotidiana a Ostia. 1. ed. Roma: Laterza, 1996. ISBN 88-420-4817-8.

42 Plate XXVI, b. Viz MEIGGS, Russell. Roman Ostia. 2d ed. Oxford [Eng.]: Clarendon Press, 1973, 622 s. ISBN 01-981-4810-0.

33

Jsou zde vyobrazeny hned 2 majáky. První maják má na hlavě ženská

postava v levém horním rohu, druhý se nachází napravo od něj a z velké části jej

zakrývá loď. Maják na hlavě ženské postavy má 4 podlaží, včetně vrcholového

válce. Ve středu prvních 3 podlaží se nachází otvory, snad dveře či okna. Postava

zobrazuje personifikovaný přístav v Ostii. Druhý maják má 4 nebo 5 podlaží, kvůli

zakrytí stavby to není zcela zřejmé. Z vrcholové lucerny šlehá oheň. Vedle ní stojí

mužská postava držící žezlo či kopí, jedná se snad o jednoho z císařů. V pravé části

prvního podlaží se nachází velký klenutý dveřní otvor. Na pravé straně od majáku

se zdá být vidět malá část schodiště. Přízemí je ze všech pater nejvyšší. Na pravé

straně vyšších pater jsou viditelná malá okna či dveře. Reliéf je ze 3. století n. l.

Reliéf majáku na travertinovém bloku, původně z hrobky jižně od Ostie, dnes

před muzeem v Ostii, viz OBR. 68:

Jedná se o 4 podlažní maják s vrcholovou lucernou, včetně vyobrazení

plamenů. Ve středu přízemí se nachází velký klenutý otvor. Výška pater se směrem

nahoru snižuje.

Graffito majáku z Ostie č. 1, viz OBR. 69:

Velmi jednoduchá kresba majáku o 3 podlažích, včetně plamene. Přízemí je

nižší než 2. patro.


Prostá kresba majáku se 3 podlažími. Přízemní podlaží je ze všech nejvyšší.


Maják je velmi štíhlý a vysoký, má 3 patra. Ve středu 1. a 3. podlaží je otvor.

Linie nad 3 patrem mohou naznačovat plameny.


Opět velmi jednoduchá kresba majáku se 3 patry. Ve středu 1. a 2. podlaží

jsou znázorněna okna. Přízemí je všech pater nejvyšší. Zajímavostí je, že na stěně

jen pár centimetrů vedle se nachází graffito Trajánova sloupu.

34

Freska z tzv. „Capitaneria“ z Claudiova přístavu v Ostii, viz OBR. 73:

Dvě personifikované masky větrů obklopují římský maják nejspíše o 3

poschodích.

Mince Sexta Pompeia: denár, okolo 40 př. n. l., viz OBR. 74:

Zobrazen je nejspíše messinský maják. Má stupňovitou patku a rozšířenou

vrcholovou plošinu, jinak je rovný a měl pravděpodobně 2 podlaží. Na vrcholu je

snad vyobrazena socha boha Neptuna. Na ostatních mincích Sexta Pompeia je

zobrazován tentýž maják, rozdíly jsou pouze v detailech, například jsou ve vrchní

části majáku zobrazena dvě okna, či je na minci namísto rozšíření vrcholové

plošiny zobrazeno její zúžení pomocí sedlové střechy, na níž socha stojí.

Mince císaře Nera: sestertius, okolo 64 n. l., viz OBR. 75:

Mince zachycuje přístav v Ostii, je otázkou, zda je zde vyobrazen také zdejší

maják. V horní polovině mince na středové ose je vyobrazena socha muže, snad

císaře, v levé ruce držící kopí a v pravé buď žezlo či model majáku. Socha se

nachází na malé stupňovité stavbě o 2 patrech. Nápis zní AVGVSTI S POR OST C.

Mince císaře Domitiána: drachma, 81–96 n. l., viz OBR. 76:

Jedná se pravděpodobně o alexandrijský maják. Má 3 podlaží a z vrcholové

lucerny šlehají plameny. Přízemí je zdaleka nejvyšší, zabírá okolo 2/3 majáku a na

jeho vrcholu jsou umístěny 3 zvířecí sochy.

Mince císaře Hadriána: bronz, půl drachma, 117–138 n. l., viz OBR. 77:

Na reversu mince je zobrazen alexandrijský maják o 3 podlažích. Přízemí je

nejvyšší, ostatní patra v porovnání s ním jsou zanedbatelná. Nejsou zde žádná

okna, jen v přízemí na pravé straně je zaklenutý vchodový otvor. Proti němu je

naznačena zvedající se šikmá rampa či molo. Na vrcholku 1. patra jsou na bocích

umístěny 2 sochy.

Mince císaře Antonina Pia: 138–161 n. l. viz OBR. 78:

35

S vyobrazením povinnosti odvádět zrní tzv. Annona a majákem v pozadí.

Text na minci zní ANNONA AVG FELIX SC. Maják má 4 podlaží a je vystavěn

z kamenných kvádrů. První patro je nejvyšší.

Mince císaře Antonina Pia: bronz, drachma, okolo 149 n. l., viz OBR. 79:

Revers mince zobrazuje alexandrijský maják o 3 podlažích se dvěma

nestejnoměrnými pravoúhlými otvory v přízemí.

Medailón císaře Commoda: bronz, okolo 191 n. l., viz OBR. 80:

Na minci jsou vyobrazeny lodě, dva obětující muži, z nichž jeden je snad

císař, a maják. Text na minci zní VOTIS FELICIBVS. Zdá se, že maják měl 3 patra.

Linky v 1. a 2. patře indikují buď využití velkých kvádrů při stavbě, nebo naznačují

otvory v konstrukci.

Mince císaře Commoda: billon, tetradrachma, 180–192 n. l., viz OBR. 81:

Je na ní vyobrazen alexandrijský maják o 3 podlažích. Na vrchu 1. patra jsou

na bocích 2 sochy, na vrcholové lucerně je pak další. Profil majáku není rovný ani

stupňovitý, ale šikmý a připomíná tak tvarem jehlan.

Mince císaře Macrina, okolo 218 n. l., viz OBR. 82:

Maják přístavního města Aegae v provincii Kilíkie (jižní Turecko). Profil

majáku není stupňovitý, a má nejspíše 2 patra. Na minci je zobrazen jako vystavěný

z velkých kamenných kvádrů. Na jeho vrcholku je pak socha.

Znázornění majáků na Peutingerově mapě:

Nepatří do originálního římského umění, jedná se o středověkou kopii

římské mapy.

Ostia, viz OBR. 83: Maják má 3 nebo 4 podlaží, včetně cylindrické lucerny,

ale nemá stupňovitou fasádu. V každém z dvou pater pod lucernou je znázorněno

po 3 otvorech. V přístavu je znázorněn i druhý, o něco menší maják. Ten má 2 nebo

3 poschodí a místo vrcholové lucerny je cimbuří. V přízemí se nachází 2 obdélné

36

otvory, o patro výše pak 3 menší okna. Jedná se nejspíše o znázornění majáků

z Claudiovy a Trajánovy vlády.

La Coruña, viz OBR. 84: Na mapě označené jako Brigantia. Zde je maják

zobrazen jako stupňovitý se 3 podlažími s velkým plamenem šlehajícím

z vrcholové lucerny. V 1. a 2. podlaží jsou znázorněny 2 obdélné otvory.

Konstantinopol, viz OBR. 85: Na mapě jako Constantinopolis. Maják zde má

3 až 4 podlaží, včetně válcové vrcholové lucerny, která nese mužskou sochu držící

kopí v levé ruce a kouli v pravé. Za předpokladu 4 podlaží, 2 prostřední podlaží

mají každé dvě symetrická obdélná okna a snad středový dveřní otvor. Vrcholová

lucerna má pak jen tento středový otvor.

Chrysopolis, viz OBR. 86: Nachází se na druhé straně úžiny. Maják je

vyobrazen jako 3 podlažní s plameny šlehajícími z vrcholové lucerny. V 1. a 2.

podlaží má po dvou obdélných otvorech.

Alexandria, viz OBR. 87: Maják má 3 podlaží a z vrcholové lucerny šlehají

vysoké plameny. V 1. i 2. podlaží je po dvou zaklenutých dveřních otvorech.

Přízemní podlaží je nejvyšší.

Je zajímavostí, že antická lokalita Dubris (dnešní Dover) se na mapě nachází,

nicméně žádný maják zde není vyobrazen. Je tedy možné, že v době vzniku mapy

doverské majáky svému účelu již nesloužily, nebo nebyl její autor dostatečně

obeznámen s topografickou situací v Británii.

Lucerna ve tvaru alexandrijského majáku: Alexandrie, terracotta, viz OBR. 88:

Nepatří do římského umění, ale nemohu ji na tomto místě nezmínit. Byla

nalezena v Alexandrii a spadá nejspíše do 2. stol. př. n. l. Je ve tvaru stupňovitého

majáku o 3 podlažích, s několika kruhovými otvory v každé stěně. Stěny jsou

z venku zdobeny liniemi, připomínající kamenné kvádry. Přízemí má půdorys

čtverce, 2. patro oktogonu a 3. podlaží je oválné.

Graffito majáku z Britského muzea, viz OBR. 89:

Jako poslední ukázku zobrazení majáku v římském umění jsem si nechal

nepříliš známé graffito objevené Geraldem Brodribbem relativně nedávno při

revizi nálezů v Britském muzeu. Náčrtek se nachází na římské cihelné dlaždici 205

37

x 200 x 40 mm a byl proveden ostrým předmětem ještě před vypálením. Díky

souměrnosti a přesnosti kresby se lze domnívat, že byl při kresbě využit i nějaký

druh pravítka. Je také možné, že autor něco podobného nekreslil poprvé. Kvůli

přesahům na některých liniích se lze domnívat, že autor byl pravák. Graffito

zobrazuje vysokou věž o 3 podlažích se stupňovitým profilem a úzkým vrcholovým

nástavcem mající tvar komínu. Kresba nejspíše zobrazovala alexandrijský maják či

věž, která stála v Richborough. Teorie, že by se jednalo o jediné římské zobrazení

majáku v Doveru či Boulogne byly kvůli nepodobnosti staveb s grafitem bohužel

zamítnuty.43

Jak je vidět, znázornění majáků podléhalo značné umělecké licenci a

zjednodušení. Pro antické autory šlo často o symbol než o konkrétní stavbu. Přesto

je pravděpodobné, že umělecky znázorněné majáky odrážely alespoň v hrubých

obrysech obecné mínění o daném majáku či hlavní rysy konkrétní stavby. Mezi

nejčastěji zobrazované majáky v římském umění patří majáky v Alexandrii a Ostii,

známé především z římských mincí. Na jejich příkladu je patrné, že často byl i

stejný maják zobrazován v různých dobách a různými umělci jinak. Což může

odrážet proměnu samotného majáku, nebo spíš umělcovu volnost při jeho

intepretaci. Mezi hlavní zobrazované rysy majáků v římském umění dozajista patří

jejich vrcholové části, které jsou buď vyobrazeny s vysoko šlehajícími plameny či

kouřem, anebo sochou. Vrcholová podlaží, obvykle nazývaná lucerny, mají často

konstrukci ve tvaru válce, a nejsou výjimkou ani cylindrická zakončení.44 Majáky

jsou v římském umění nejčastěji zobrazovány čelně, nechybí ale ani příklady

perspektivního zobrazení či nadhledu. V uměleckém zobrazení pak převažují

majáky se stupňovitým profilem s vodorovným odsazením. Ty se pak dělí na dva

hlavní druhy, majáky s kolmými a zkosenými obvodovými stěnami. Často se také

v římském umění vyskytují linie ve spodní části majáku, mající za úkol naznačit, že

maják byl vybudován z masivních bloků kamene. Pokud se maják nenacházel na

útesu či vysokém přírodním ostrohu, bylo nutné ho zabezpečit před negativním

43 BRODRIBB, Gerald. Graffito Drawing of a Pharos. Britannia. Society for the Promotion of Roman Studies, 1982, Volume 13, s. 299.

44 Snad tvarem konstrukce připomínající římský tholos.

38

působením moře. Římané budovali základy takových majáků z velkých a těžkých

kamenných bloků.45 Je tedy možné, že spodní patra těchto majáků byla také

postavena podobným způsobem, aby odolala případnému negativnímu působení

moře.

Je otázkou, zda se tato umělecká zobrazení dají využít při rekonstrukci

původní podoby římských majáků. To závisí na mnoha faktorech, nicméně nejsem

zastánce myšlenky, že by bylo možné dosáhnout celkové rekonstrukce originální

podoby římského majáku jen na základě jeho zjednodušeného uměleckého

znázornění. To ale neznamená, že se tato vypodobnění nedají při rekonstrukcích

využít vůbec. Je možné vzít jejich dílčí části, jako například podobu dveřních a

okenních otvorů, výšku jednotlivých pater, uměleckou výzdobu, konstrukční

detaily vrcholových plošin a luceren a další jednotlivosti a přistoupit

k rekonstrukci podobných a dosud neznámých dílčích aspektů konstrukce

římského majáku. Jako příklad zmíním kupolovitou konstrukci zachycenou na

raných novověkých kresbách majáku na lokalitě La Coruña, která se dnes již běžně

zahrnuje do rekonstrukcí římského pharu. Na mnoha uměleckých vyobrazeních

majáků z doby římské je taková zaklenutá konstrukce patrná, je tady možné, že

nešlo jen o výmysl tehdejšího malíře, ale o skutečný pozůstatek původní římské

konstrukce.

45 BARTŮNĚK, Jiří. Římsk| defensivní architektura a její využití pro v|lečné konflikty antického světa [online]. Brno, 2010 [cit. 2012-05-08]. str. 58-59. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/262224/ff_b/Rimska_defensivni_architektura_-_262224.doc?lang=end=rja. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce prof. PhDr. Jan Bouzek, DrSc. Oponent práce Mgr. Balázs Komoróczy, Ph.D.

39

4. PORTUS DUBRIS A PEVNOSTI CLASSIS BRITANNICA

Classis Britannica46 je název pro římské císařské loďstvo operující

v britských vodách. Jeho funkce nebyla čistě vojenská, mezi jeho úkoly patřily

například i zásobovací a personální logistika a udržování otevřených

komunikačních a obchodních tras. Funkce a interpretace doverských majáků je

neodmyslitelně spjata se zdejším římským přístavem jako uvažovanou hlavní

základnou římské loďstva v Británii během období 2. století n. l. Je také

pravděpodobné, že právě v této době nově zřízený vojenský přístav je zamýšlený

novus portus popisovaný Ptolemaiem47 a že ve funkci nahrazuje základnu a přístav

v Richborough, a stává se tak skutečnou římskou branou do Británie.

Úvodní aktivita římského loďstva je zde datována k roku 117 n. l.,48 nicméně

ne na příliš dlouhou dobu.49 Datace pevnosti I se různí, dle různých badatelů se

počítá i se stavbou na konci 1. století n. l., okolo roku 85 n. l. Flotila byla

pravděpodobně povolána neočekávaně na jiné místo, nejspíše asistovala při tažení

v severní Británii a následně při stavbě Hadriánova valu.50 Návrat zpět do Doveru

je datován okolo 130–140 n. l. (pevnost II, fáze I), kdy vzniká nový čtvercový

vojenský tábor o délce strany asi 100 m, kamennou zdí, příkopem a třemi branami,

viz OBR. 42. Místní topografie donutila stavitele k neobvyklým krokům, které

vyústily v unikátní táborový plán. Retentura51 zde není, praetentura52 je

46 Podle odhadů mohla být jeho maximální síla dohromady okolo 90–100 válečných lodí a nejspíše

6000–7000 mužů.

47 RIVET, A a Colin SMITH. The place-names of Roman Britain. London: B. T. Batsford, 1979, str. 341 a 428. ISBN 07-134-2077-4.

48 PHILP, Brian. The excavation of the Roman forts of the Classis Britannica at Dover, 1970-1977: the extensive archaeological programme of rescue-excavation ahead of major roadworks and town-centre development in Dover, which resulted in the discovery, excavation and ultimate preservation of two naval forts of the Roman fleet. Dover: Kent Archaeological Rescue Unit, 1981, str. 1. ISBN 0950212989.

49 Datování dle nedokončená pevnosti I. Na lokalitě v Doveru byly objeveny 2 stálé legionářské pevnosti. Pevnost I nebyla nikdy dokončena, pevnost II má pak 3 fáze osídlení.

50 Dochované nápisy značící její přítomnost máme z lokalit Birdoswald, Netherby a Benwell. CIL VII, 864 a 970, CIL XII, 686, RIB I, 1944 a 1340. Viz tamtéž, str. 114.

51 Jedna z 5 hlavních zón typického římského tábora, tzv. zadní.

52 Přední část plochy půdorysu římského tábora.

40

disproporčně velká (obsahuje soubor 12 hlavních staveb!), budovy obvykle

umisťované doprostřed jsou zde na krajích tábora, byla zde 2 horrea a v

severozápadním rohu tábora byl akvadukt. Podle propočtů dle nalezených kasáren

zde bylo umístěno asi 600–700 mužů.53 Okolo 154–155 n. l. je pevnost opuštěna,

nejspíše v odezvě na další tažení v severní Británii. Flotila se vrací zpět do Doveru

až okolo roku 163–165 n. l. (pevnost II, fáze II), kdy je pevnost přebudována a

opravena. Kasárny jsou přestavěny do podoby s mnohem většími místnostmi, cesty

jsou předlážděny, venkovní příkop je vyhlouben znovu a latríny jsou nově

postaveny v jihovýchodním rohu tábora. Dvě místnosti v jihovýchodním rohu

kasáren jsou přestavěny na svatyni, snad ve spojitosti s uctíváním kultu Bohyně

Matky.54 Pevnost byla opětovně opuštěna okolo roku 180 n. l. pravděpodobně ve

spojitosti s další kampaní na severu. Následující fáze římského vojenského osídlení

se zde počítá od 190–200 n. l. (pevnost II, fáze III), kdy pevnost prochází konečnou

přeměnou. Přestavena je severní brána, kasárny, cesty jsou znovu vydlážděny a je

nově položena drenáž. U západní hradby byla postavena nová budova, snad

kasárna, což by mohlo znamenat navýšení početní síly místní posádky. Tábor je

opuštěn okolo 208 n. l., snad ve spojitosti se skotským tažením císaře Septima

Severa. Posádka se do doverské pevnosti již nevrací a z 3. století n. l. pochází

známky kolapsu budov a jejich překrytí. Za císaře Caracally bylo loďstvo nejspíše

částečně reorganizováno, většina jeho základen v Lamanšském průlivu je zrušena.

Ve 3. století se objevují první saské nájezdy na východní pobřeží Británie a z této

doby je také fáze I tzv. Saxon Shore – Římany opevňovaného východní pobřeží

Británie. Na lokalitě v Doveru, přesněji na místě severovýchodního rohu starého

tábora, byla zachycena část nové pevnosti, datové ke konci 3. století n. l. (Saxon

Shore, fáze II), viz OBR. 44.

Za zmínku stojí, že střed pevnosti II ležel přesně na přímce spojující oba

doverské majáky postavené na vrcholcích pobřežních útesů. Bližší západní a

nedochovaný pharos ležel asi 200 m daleko, vzdálenější východní ležel přes ústí

řeky na druhé straně údolí asi ve vzdálenosti 800 m, viz OBR. 45.



41

Před rokem 1970, kdy začala v Doveru série velkých archeologických

výzkumů pod vedením Briana Philpa ze společnosti K.A.R.U.,55 nebylo o římském

osídlení v této oblasti nic detailně známo. Ve 200 letech předcházejícím zmíněným

archeologickým průzkumům bylo zaznamenáno mnoho římských staveb a

pozůstatků zdiva.56 Jejich výskyt v souvislosti s nálezy cihlářskými výrobků

kolkovaných CLBR, tak vedl k předpokladu, že zde římská flotila mohla mít svou

základnu.

Římské osídlení na lokalitě v Doveru se rozprostíralo na západním břehu

řeky Dour, nedaleko místa, kde je ústí řeky do moře obklopeno vysokými

vápencovými útesy. Údolí řeky je dlouhé asi 20 km a útesy na jeho konci se tyčí až

do výšky přes 100 m. Dover také leží v místech, odkud je z britských ostrovů

nejblíže na pevninu, což ho předurčovalo stát se hlavním přístavem pro vstup do

Británie. Nejbližší odpovídající římský přístav na pevnině ležel 48 mil (30 km)

jihovýchodním směrem v Boulogne.

Literární prameny o římském osídlení v Doveru máme především

z Antoninovského itineráře57 (Itinerarium Antonini - ad postus Dubris), Ravennské

kosmografie58 (Ravennatis Anonymi Cosmographia - Dubris), ze spisu Notitia

Dignitatum utriusque imperii59 (Praepositus militium Tungrecanorum - Dubris) a

z díla Claudia Ptolemaia (kde ale není Dover zmíněn přímo jménem - novus portus).

Název Dubris je lokativ jména Dubrae, ale zdá se, že byl používán nezávisle a

55 Kent Archaeological Rescue Unit je archeologická společnost ustavená za účelem provádění průzkumu, vykopávek a zaznamenávání a publikování ohrožených archeologických lokalit.

56 Např. nález rozsáhlé budovy s hypocaustem z roku 1778 a další objevené budovy v letech 1881, 1908, 1913, 1915, 1922, 1946, 1949 a 1950. Viz tamtéž, str. 9.

57 Itineráře byly soupisy cestovních informací, sloužící k rychlejšímu a přesnějšímu cestování.

Antoninovský itinerář je pak největší sbírkou psaných římských itinerářů, nejspíše z 4. stol. n . l.

58 Kosmografie je popis světa či vesmíru. Ravennská kosmografie je pak anonymní dílo datované

mezi 690 - 700 n . l. ale s prameny od 4. stol. n. l.

59 Unikátní ucelený soupis římských úřadů, kanceláří, hodností, provincií a dalších. Dokument

zaznamenává způsob římské vlády a administrativní organizaci, jak na západě, tak na východě říše,

včetně provinciálního politického uspořádání.

42

nespisovně na své předloze. Je odvozen od názvu místní řeky, dnešním názvem

Dour River, a znamenal „voda“ či „potok“.60

Dle nalezených důkazů se zdá jasné, že pobřežní část ústí řeky byla

adaptována jako hlavní přístav během doby římské a podle všeho se tak muselo

stát nejpozději ve 2. polovině 2. století n. l.61 V roce 1855 zde byly objeveny zbytky

masivního 30 m dlouhého hrázděného vlnolamu (nebo případně pozůstatky mola).

Ležel napříč ústí a nejspíše tak značil vnější hranici přístavu.62 V roce 1860 byly

nalezeny dřevěné pilíře, zbytky pobřežních hrází a kotevní kruhy na lokalitě

dnešní Dolphin Lane. Kousek odtamtud v části zvané Stembrook se našla v roce

1956 15 m dlouhá pobřežní hráz z vápencových bloků, podpíraná základovými

pilíři, snad zbývající část nábřeží z 3. století n. l. Nedaleko odtud bylo menší molo.

Během vykopávek v 70. letech byla nalezena další hluboce založená konstrukce

z vápencových bloků, pravděpodobně pokračování římské pobřežní hráze z 3.

století.63

Je důležité si uvědomit historické důsledky archeologických objevů

v Doveru. Jako jedna z hlavních (či hlavní?) základen římského loďstva v Británii

tak stupeň římské aktivity na této lokalitě mohl odrážet imperiální politiku

v Británii a okolí. Je také jasné, že ačkoli měla Classis Britannica mnoho vedlejších

úloh, její podpora vojenských sil na pevnině byla při taženích nezbytná a klíčová.

Proto je možné, že odvolávání flotily z Doveru a její následné návraty mohou

reflektovat události více než lokálního významu. Období její přítomnosti tak

mohou značit mírové časy a její opuštění zase velké vojenské kampaně vyžadující

logistickou podporu.

V další části této kapitoly bych se rád věnoval uvažovanému přesunu

velitelství Classic Britannica z nedaleké lokality Richborough do Doveru. Intenzivní

výzkumy na této lokalitě v letech 1922–1938 prokázaly výraznou vojenskou

aktivitu v této oblasti během 2. poloviny 1. století n. l., 2. pol. 3. století n. l. a téměř


61 Ale spíš dříve. Viz tamtéž, str. 9.



43

po celé 4. století n. l. Naopak v rozmezí 150–250 n. l. je zde prokázán útlum

římských aktivit, signifikantní je hlavně rapidní pokles nalezené keramiky a mincí.

Většina z nalezených mincí, vyrobených v tomto období, mohla být navíc uložena

do nálezových vrstev až po roce 250 n. l., předpokládaná doba oběhu mohla být i v

řádu dekád. Co se tak rozhodně nezdá být pouhá náhoda je stavba nového

vojenského přístavu, majáků, vlnolamů a vojenské pevnosti v Doveru během

období vlády císaře Hadriána a Antoninovské dynastie, která koresponduje

s úpadkem aktivity na lokalitě v Richborough.

Tabulka fází pevnosti II Classis Britannica v Doveru:64

Fáze I: - stavba: -po 119 n. l. -pravděpodobně 128 –140 n. l. - obsazení: -nejisté před 138 n. l. -pravděpodobně 130–150/155 n. l. Fáze I: - demolice: -po 150/155 n. l. Fáze II: - stavba: -pravděpodobně 155/160 n. l. - obsazení: -ne před 155 –160 n. l. -ne po 180 n. l. -pravděpodobně 160–180 n. l. Fáze II: -demolice: -ne před 160–180 n. l. Fáze III: -stavba: -ne po 200 n. l. -pravděpodobně 190–200 n. l. -obsazení: -ne před 190–200 n. l. -ne po 210 n. l. -pravděpodobně 190–210 n. l. Překrytí Fáze III: -po 190–210 n. l. -před 270–300 n. l. -pravděpodobně 210–270 n. l.


44

5. ŘÍMSKÉ MAJ[KY V DOVERU

Římané museli nejdříve dosáhnout britského pobřeží a zabezpečit spojení

s Gálií, jestliže chtěli Británii dobýt a udržet. Caesarova předchozí invaze závisela

na jeho flotile, jak píše ve svých Zápiscích, a když se pak opětovně Římané

pokoušeli o invazi do Británie za císaře Claudia, museli jako první zbudovat flotilu

transportních lodí a galér. Ačkoli jsou fakta ohledně Claudiovy invaze do Británie

většinou zahalena tajemstvím, je nám známo několik poznámek ohledně jeho

nákladné námořní přípravy. Například stavba majáku na lokalitě Gesoriacum

(dnešní Boulogne), předpokládaná za doby císaře Caliguly nebo Claudia, by mohla

znamenat rozsáhlé stavební práce s cílem vybudovat námořní základnu z útoku na

Británii.

Římský pharos na hradě Dover, viz OBR. 24, jeden z pouhých tří majáků

(třetí dochován jen částečně), které přežily až do dnešních časů, byl prvně popsán

Williamem Stukeleym v roce 1722 a hlavně pak sirem Mortimerem Wheelerem

v roce 1929. Metrický a archeologický průzkum nadzemních podlaží v roce 1999

vedl britský archeolog Kevin Booth, z jehož podrobné zprávy zde budu čerpat

nejčastěji. Zaměřuje se na popis nosné konstrukce majáku, vnitřního rámu a věnuje

se i otázce vnějšího tvaru majáku, kde dochází k závěru, že profil byl nejspíše

kónický.65

Římský maják v Doveru, od 16. století známý jako pharos, stojí vysoko na

křídovém ostrohu východně od řeky Dour v anglickém hrabství Kent. Je uzavřený

ve vnějším opevnění středověkého hradu města Dover a z východní strany s ním

těsně sousedí původně saský kostel sv. Marie, kterému sloužil jako zvonice, viz

OBR. 30. Přes údolí, kde stálo římské město i přístav, byl na druhém skalním

ostrohu druhý maják - oba společně naváděly lodě římského loďstva v Británii

(tzv. Classis Britannica) do přístavu umístěného téměř přesně uprostřed mezi nimi,

viz OBR. 45.

65 Jak již ve svém díle podotýkal Stukeley. Naproti tomu Wheeler zastával teorii o stupňovitém profilu římského majáku.

45

5. A. HISTORIE

Dodatečné zásahy:

Byly zde identifikovány 4 fáze po-římské konstrukce.66 První z nich se

vztahuje ke stavbě vedlejšího kostela sv. Marie, pravděpodobně snad z 10. století,

který z východní strany téměř přiléhá k majáku. Kostel byl obnovován od roku

1860 Georgem Gilbertem Scottem. Měl klasický křížový půdorys a na západní

straně hlavní lodi byly nalezeny důkazy pro existenci balkónu, který sloužil ke

vstupu do 1. patra majáku. Popsaná výška vstupu je téměř srovnatelná s nyní

zablokovaným výklenkem ve východní stěně dnešního 3. podlaží, což nastiňuje

způsob, kudy byl maják spojen s kostelem.

Jako další po-římský zásah do konstrukce majáku se zdá být částečné

přebudování 5. podlaží. To zahrnovalo i zazdění předpokládaných římských otvorů

pro trámy, přezdění kapes pro nosné trámy, přestavbu kleneb v některých

výklencích a stavbu vrcholové stěny. Poslední bod by znamenal, že v tomto období

došlo ke snížení výšky majáku na dnešní úroveň. Malta použitá k těmto stavebním

zásahům je velmi podobná té z pozdního 12. a raného 13. století, která se používala

na celém doverském hradu, což by odpovídalo dataci od Martina Biddlea, podle

kterého byly násep a hradba okolo kostela a majáku vybudovány ve 13. století.67

Dnešní osmiboká vrcholová zvonice byla postavena mezi roky 1426–1437 n. l.

Východní vstup v přízemí věže, o kterém se Stuckeley domníval, že je původně

římský, byl taktéž nejspíše proražen v této době.68 Výklenky v severní a západní

stěně nižších podlaží byly rovněž ve stejném období rozšířeny, nejspíše kvůli

lepšímu přístupu světla a kvůli rozšíření vnitřních prostor. Do stejného časového

úseku nakonec spadá i provedení rozsáhlého přezdění a znovu obložení vnitřního

povrchu a vnější fasády věže, rozpoznatelné díky použití nepříliš kvalitní vápenné



68 Klínovité kameny použité ke stavbě vnitřní klenby východních dveří původně sloužily k zaklenutí mnohem užšího otvoru. Je možné, že pochází z přestavby doverského donjonu Jindřicha II. Plantageneta, který v této době procházel rozsáhlými stavebními úpravami.

46

malty s využitím štípaných pazourků a znovupoužití stavebního materiálu nejspíše

z přestavby okenních otvorů ve druhém patře hradního donjonu ze 12. století.

Zvony, usazené po dostavbě vrcholové zvonice byly odstraněny roku 1703.

Viceadmirál sir George Rooke, vládní zmocněnec doverského přístavu ale také člen

Parlamentu (Member of Parliament) za Portsmouth, využil svého vlivu a nechal

všech 5 zvonů sundat a přemístit do Portsmouthu, kde se zrovna budovala kostelní

věž. Jednalo se nejspíše o kupoli kostela sv. Tomáše, která byla postavena jako

poslední etapa jeho přestavby a sir George Rooke ji chtěl zřejmě sponzorovat.

Rozkaz byl vydán 24. února 1703 a podle jeho znění byla věž ve velmi špatném

technickém stavu a dokonce hrozilo zřícení zvonů. Podle Stukeleyho zprávy z roku

1724 v ltinerarium Curiosum ale tento zásah ještě více prohloubil špatný stav

majáku a napomohl jeho větší nestabilitě.69

Stavebních zásahů v 19. a 20. století, které měly vést k obnově, stabilizaci a

znovuobnovení činnosti majáku bylo nesčíslně. Tyto špatně provedené opravy a

neodborné zásahy do okolní krajiny nejspíše zničily většinu okolní stratigrafie, i

když není vyloučeno, že některému z budoucích výzkumů se podaří zajistit nové

skutečnosti. Různé přizdívání konstrukce majáku v posledních 150 letech bohužel

hodně zastínilo jeho původní tvar. Proto se objevují názory, že by se mělo

dodatečné nepůvodní zdivo odstranit, což by mohlo vést k lepšímu pochopení

původní konstrukce nejzachovalejší římské stavby v Británii s jedné

z nejvzácnějších dochovaných staveb římského světa.70



47

5. B. HISTORIE VÝZKUMŮ

Pharos, jediný ze tří dosud stojících, byl rozpoznán jako římský již v 16.

století kentským antikvářem Williamem Darellem v jeho knize History of Dover

Castle, ačkoli ta byla publikována až roku 1786. William Stukeley maják popisoval

a kreslil v říjnu 1722, snad s pomocí seržanta a malíře (a architekta) sira Jamese

Thornhilla, kterému následně kresby věnoval a poté publikoval v jeho Itinerarium

Curiosum v roce 1724. Poté kresby poslal monsieurovi Bernardu de

Montfauconovi71 do Francie, který je v anglické edici svého díla v roce 1724 otiskl,

viz OBR. 33. Stuckeleyho nákresy jsou cenné hlavně kvůli správně zobrazenému

oktogonálnímu půdorysu a vzestupně se zužujícímu profilu majáku.72 Jako velké

množství dalších historických památek té doby v Británii, i maják v Doveru byl

předmětem uměleckého zájmu mnoha anglických malířů a kreslířů, např. v roce

1735 Samuela a Nathaniela Bucka a dalších umělců z 18. a 19. století, na jejichž

dílech může být pozorován postupný vývoj úpadku této stavby.

První zaznamenaný, alespoň částečný průzkum majáku byl podniknut

Královskými Vojenskými Inženýry v roce 1872,73 ale první skutečně kompletní

výzkum se uskutečnil až v roce 1915 díky Office of Works74 ve spojitosti se stavbou

nové střechy, kterou zajišťovala armáda.

Jak Stukeley ilustroval svými kresbami, kde zachytil půdorys i profil majáku,

stavba se podle něj směrem nahoru ze všech stran postupně zužuje. Což je, jak

uvádí, téměř v tom samém poměru jako u egyptského obolu.75 Jeho ne zcela přesné

měření ukázalo, že strany vnitřního čtvercového půdorysu a vnějšího

oktogonálního půdorysu jsou stejně dlouhé a to sice 15 římských stop, což

71 1655–1741, světoznámý francouzský učenec, zakladatel paleografie, který jako první vyslovil myšlenku, že egyptské hieroglyfy jsou fonetické znaky. Je považován za jednoho z otců moderní archeologie.


73 V originále Royal Engineers. PECK, Emerson W. Notes on the keep: The Roman pharos, and the shafts at the Shot Yard Battery, Dover Castle. Archaeologica. 1880, č. 45, str. 333-335.

74 Anglický úřad zřízený v roce 1378 na dohlížení při stavbě královských hradů a residencí. V roce 1851 se stává vládním odborem a v roce 1940 součástí britského Ministerstva práce.


48

redukuje tloušťku zdi na 10 římských stop. Dále popisuje 6 stop vysoká, úzká okna,

krásně zaklenutá půlkruhovou klenbou z římských cihel. Dle jeho popisu se

konstrukce zdí skládá z 2 vrstev římských cihel a 7 vrstev kamene. Následně

chybně popisuje východní dveře v přízemí jako původem římské.76

O mnoho opatrnější byl ve svých závěrech další z badatelů, reverend John

Puckle ve svém díle z roku 1864. Věnoval tři stránky svého popisu druhům

použitých malt a také napsal, že se tloušťka zdí snižuje o 9 až 12 palců v každém

následujícím patře. Upozorňuje i na to, že vnitřní povrch stěn je svislý a hraněný,

zatímco vnější stěny mají kuželovitě zužující se formu, která podle něj musela být

dříve o dost výraznější. V tom se shoduje se Stukeleyho popisem.77

Velmi důležitý je také vlastní článek s popisem sira Mortimera Wheelera

v časopise Archaeological Journal z roku 1929.78 Podle něj se jedná o jednu

z nejpozoruhodnějších římských staveb na sever od Alp.79 Wheelerův popis

zůstává na dlouhou dobu jediným skutečně akademickým příspěvkem

k problematice majáku v Doveru, všechna následující pozorování byla založena

spíše na základě jeho vlastní analýzy než na primárním studiu, viz Obr. 34, Obr. 35

a Obr. 32.

Když byly v roce 1999 zjištěny závažné chyby v konstrukci krovu a střechy

majáku (postavené v roce 1915), bylo rozhodnuto pro opravu střechy použít

lešení. English Heritage80 tak využilo této příležitosti a provedlo první skutečně

metrický průzkum této stavby. Výzkum vedl Kevin Booth a některé ze získaných

poznatků potvrzují Wheelerovu analýzu, ostatní obohacují jeho zjištění a odhalují



78 WHEELER, Mortimer. The Roman lighthouses at Dover. Archaeological Journal. 1929, č. 86, str. 29-46.


80 Česky Anglické dědictví, oficiální název zní Historic Building and Monuments Commission for England (česky Komise historických budov a památek pro Anglii). Jedná se o britskou kulturní neziskovou organizaci, která pečuje o architektonické prostředí v Anglii. Je financovaná Ministerstvem kultury, médií a sportu.

49

podrobnější informace o konstrukci a tvaru věže, které nabízejí vodítko k jeho

vlastní funkci a konstrukci ostatních římských majáků.81

Vlastní příspěvek sira Mortimera Wheelera k výzkumu doverského majáku

se zdá být založen na pozorování a průzkumu z úrovně přízemí, s pomocí

významného (ale ne úplně přesného) a výše zmíněného výzkumu z roku 1915.

Právě jeho článek je prvním skutečně analytickým příspěvkem na téma římského

majáku v Británii, přednáší důkazy o dalším římském majáku na druhé straně údolí

a shrnuje možné vazby mezi dvěma majáky v Doveru a dalším (již nezachovalým)

majákem přes Lamanšský průliv v Boulogne. Jeho článek obsahuje fotografie od

místního fotografa E. G. J. Amose. Ve stejném svazku, kde Wheeler publikuje svůj

článek, vydává společně s Amosem ještě jeden krátký článek o římském osídlení

v Doveru.82

Naše archeologické znalosti o bezprostředním okolí majáku v době římské

jsou bohužel jen nepatrné. Z výzkumu prováděného úřadem Office of Works v roce

1915 se dochovaly fotografie ukazující odhalené základy a sokl majáku, viz OBR.

43. Základy byly zbudované z londýnského zeleného pískovce83 a sokl převážně z

nalámaných vápencových kamenů.84 Během tohoto výzkumu byly znovuotevřeny

některé zazděné otvory a byly přezděny venkovní i vnitřní nerovnosti na fasádě

majáku, což s ohledem na předchozí stavební zásahy znamenalo, že z původního

římského povrchu se do roku 1915 dochovalo asi jen 25 procent.85 Není vůbec

jisté, zda tehdejší přízemní podlaží (vnitřní i vnější), kde byly vedeny stavební a

výzkumné práce, odpovídalo úrovni přízemí v době římské, i když zde byl výzkum

veden poměrně do hloubky (vně věže následně opět zasypán). Aniž by se to ve

zprávě uvádělo, je vysoce pravděpodobné, že vnitřek věže byl během prací

81 Průzkum se skládal z ručního průzkumu a zakreslování všech vnitřních podlaží v měřítku 1:20, včetně geologických informací, detailů o použité maltě a obsahové analýzy. Data byla zpracována a zobrazena v třírozměrném konstrukčním rámu generovaném pomocí elektrického zařízení na měření vzdáleností bez odrazného hranolu. Viz BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. str. 9.

82 Tamtéž. str. 11.

83 WILLIAMS, J. H. Roman Building-Materials in South-East England. Britannia. Society for the Promotion of Roman Studies, 1971, Volume 2., str. 174.



50

prohlouben. Podlaha přízemního podlaží před výzkumem v roce 1915 byla zhruba

70 až 80 cm nad dnešní úrovní uvnitř věže, téměř jistě tak můžeme tvrdit, že

podlaha byla zarovnána s úrovní východního vstupu, dodatečně proraženého

pravděpodobně až v 15. století, ve spojitosti se stavbou kryté chodby, která

spojovala maják s přilehlým kostelem sv. Marie. Můžeme předpokládat, že materiál

vyjmutý z podlahy obsahoval stratifikované vrstvy od dob Římanů, Sasů, Normanů

až po pozdní středověk. To by mohlo znamenat, že pod současnou štěrkovou

podlahou možná zůstává původní, stále neporušená statigrafie týkající se původní

konstrukce věže.86

Pozdější fotografie z roku 1929 nám dokládají, že v rámci asanačních prací

prováděných v programu Unemployment Relief Programme87 byla okolní půda

odkopána hluboko až na křídovou vrstvu, ale opět zde nemáme žádné přesné

záznamy o tom, do jaké hloubky byly práce vedeny, ani o jakýchkoli případných

nálezech.88

V roce 1961 vedl britský archeolog Martin Biddle výkop přes středověký val

a příkop obklopující maják s kostelem sv. Marie. Ačkoli jeho výsledky zůstávají

nepublikovány, z průběžných zpráv nic nenasvědčuje tomu, že by v okolí stavby

byla zaznamenána jakákoli původně římská statigrafie. Maják je na velmi

izolovaném místě a nejsou zde žádné známky pomocných budov nebo obvyklé

palisády a příkopu, které bývají typicky přítomny u malých římských vojenských

instalací.89


87 Vzniklé díky tzv. Černému pátku a ekonomické krizi ve 30. letech.



51

5. C. POPIS

Věž je postavena převážně z místního kentského šedého vápence, pěnovce90

(těženého v nánosech řeky Dour), cihel a občasného použití křemene, viz OBR. 29.

Základy stavby byly vystavěny z londýnského zeleného pískovce, kterým byl snad

obložen i původní sokl.91 Použití místního tvrdého vápence, dováženého z pobřežní

lokality Folkestone, vzdálené 7 mil na jihozápad, je omezeno převážně na sokl

majáku, který se tyčí do výšky 1,2 m nad současný terén. Nad tím jsou stěny

tvořeny řadami kamenných bloků z pěnovce, oddělené od sebe jednou či dvěma

vrstvami cihel. Ty jsou umístěny ve výšce úpatí jednotlivých pater, okenních

otvorů a také se objevují v úrovni s patkou kleneb. Mezi nejvíce využitý typ

římských cihel patří tegula bipedalis (bipedales),92 v několika případech byla

upravena jako tegula mammata.93 Cihly jsou značeny různými druhy vzorů a

značek.

Tyto řady cihel, prostupující skrz celou tloušťku zdi a sloužily

pravděpodobně jako dekorativní prvek, ale zároveň zajišťovaly stabilitu a

zvyšovaly statickou únosnost stěn.94 Na klenbě nad prostorem jižního původního

vchodu se dodnes zachoval malý zbytek omítky. Pokud by byla původně římská,

znamenalo by to, že jestliže měly mít pásy cihel a vzorované klenby dekorativní

účel, omítka nemohla pokrývat celou plochu fasády.95

90 Jedná se o druh travertinu

91 Podle jedné z dřívějších teorií mohl být maják tímto pískovcem obložen celý. Viz WILLIAMS, J. H. Roman Building-Materials in South-East England. str. 174. Nicméně Kevin Booth teorii ve své novější práce spíše zavrhuje, jak kvůli nálezu původní římské malty, tak kvůli teorii o dekorativním efektu střídaní kamene a cihel na obvodovém zdivu, které by tak nebylo vidět.

92 Lat. dvoustopý. Druh římských cihel využívaný také při stavba hypocausta - podlahového topení. Na sloupky (pilae) byly ve dvou vrstvách kladeny tyto pálené cihly o velikosti 2 stop, na ně přišla izolační směs a následně nášlapná vrstva. Další využití našel tento typ cihel při vázání odlišných vrstev cihel k sobě a při stavbě kleneb. Obecně udávané rozměry těchto cihel jsou - délka/šířka = 577 mm, tloušťka = 60 mm. Viz BRODRIBB, Gerald. Roman brick and tile. Gloucester: A. Sutton Pub., 1987, str. 164. ISBN 08-629-9363-6.

93 Tzv. bradavkovitá cihla.



52

Během stavby byly využity dva různé druhy malt, každá s odlišnou funkcí.

První, lososově zbarvené pojivo, snad opus signinum, smíšené s kousky drcených

cihel a tašek, bylo použito ke stavbě základů stavby, soklu a zdí okolo jižního

vchodu. Většina věže byla vztyčena za pomocí druhé, žlutohnědé malty. Ta byla při

stavbě vždy využívána až k patě následující klenby. Pojiva se pravidelně střídají,

při stavbě kleneb byla opětovně používána malta lososové barvy a následně při

konstrukci navazujících zdí zase malta žlutohnědá.

Pharos je v současnosti 12,5 m vysoký, z toho posledních 3,3 m tvoří zvonice

z 15. století. Jeho plán má oktogonální půdorys se čtvercovou šachtou uprostřed se

stěnami o délce 4,2 m. U paty mají zdi tloušťku 3,94 m, což dává celkovou

půdorysnou šířku majáku 12,18 m, viz OBR. 39. Vnitřní stěny nejsou zcela kolmé,

ale mírně zešikmené. Věž je rozdělena do 5 výškových částí, podlaží, každé je

definováno několika výklenky ve stejné výšce a pozůstatky po konstrukci podlah

nebo balkónů, viz OBR. 40 a OBR. 41. Na každém patře dochází ke snížení tloušťky

zdí o 0,25 m až 0,30 m, což koresponduje s Puckleyho tvrzením o 9 až 12 palcích a

Stukeleyho srovnáním s egyptským obolem.96

Přístup do věže byl zajištěn vstupem v přízemí v jižní zdi. Dnes jsou

v přízemí vchody dva, ten ve východní stěně původně sloužil jako menší okno se

zešikmeným ostěním (až ve středověku bylo okno rozšířeno). Ve druhém a čtvrtém

podlaží je vždy po třech úzkých výklencích - v severní, východní a západní zdi. Ve

třetím podlaží jsou otvory do všech čtyř světových stran - na sever, východ a západ

je otvor úzký, otvor v jižní stěně je mnohem širší a dekorativnější. Výklenky jsou

slepé, ale sahají skoro skrz celou tloušťku stěn, viz OBR. 39. Každý z výklenků je

zakončen valenou klenbou sestavenou z dekorativní kombinace cihel a pěnovce.

Výchozí bod začátku klenby je částečně odsunut směrem po ložné spáře směrem

ven, aby mohlo být při konstrukci klenby využito dřevěného bednění jako podpěry.

Jeden z otvorů umístěný ve východní stěně čtvrtého podlaží ukrývá téměř

kompletní římské okno, 300 mm široké a 580 mm vysoké, viz OBR. 47. Jeho klenba

je tvořena střídáním opracovaných klínů z pěnovce a cihel s velkým seříznutým

klenákem, ostění je z pěnovcových bloků. Klenby nad otvory v prvním, druhém,


53

čtvrtém a pátém patře jsou vzorované, dvě cihly se střídají s kameny pěnovce

tvaru klínu. Ve třetím patře klenby výklenků tvoří jednoduché pěnovcové klíny, ale

rub klenby je tvořen z římských kachlů. V 5. podlaží jsou výklenky širší, nacházejí

se ve všech čtyřech stěnách a nalézají se zde doklady o více fázích konstrukce

majáku, viz OBR. 40 a OBR. 41. Římané při stavbě nejspíše postupovali tak, že

nejprve postavili v 5. podlaží úzkou stěnu do výšky 1 m, s odsazením jak z vnitřní,

tak vnější strany. Místa budoucího vzniku čtveřice výklenků byla ve zdi vynechána.

Ve zdi bylo použito stejného vzorování stěn pomocí řad cihel, jaké bylo využito při

konstrukci nižších pater. V další fázi konstrukce byla stěna přizděna tak, aby byla

v rovině s vnitřkem věže a ve vynechaných mezerách byly zkonstruovány

zaklenuté otvory, následně pravděpodobně opatřené klenbou dle vzoru v nižších

patrech. Klenby ani jejich cihelné vzorování se bohužel v tomto patře

nedochovalo.97

V konstrukci zdiva bylo nalezeno velké množství nejrůznějších úložných

kapes, pravděpodobně pro různé typy trámů. Ty byly nejspíše využívány jako

lešení, vzpěry nebo pro konstrukci podlah. Ve spodní části 2. patra, na vnitřní

straně severní, západní a východní obvodové zdi, se nachází rovnoběžně umístěná

vodorovná podélná kapsa 300 mm hluboká. Kvůli pozici dveřního otvoru v jižní

stěně tak tato kapsa nemůže pokrývat všechny čtyři stěny. Ve stejné výšce

v jihovýchodním, jihozápadním a severovýchodním rohu se nachází vždy další dva

otvory, které procházejí diagonálně skrz zeď až na vnější fasádu věže pod úhlem

45 stupňů. Je pravděpodobné, že severozápadní roh měl podobné uspořádání,

bohužel žádné pozůstatky se tam do dnešní doby nedochovaly. Zachované

fragmenty otvorů v severní fasádě dokládají, že minimálně na této straně trámy

uprostřed zdi sahaly skrz až k vnějšku stavby, a možná to tak bylo i u trámů na

ostatních světových stranách, viz OBR. 39. Wheeler si všiml rovnoběžných

trámových kapes, ale interpretoval je jako podpěrnou konstrukci nebo část

vnitřního schodiště. Bohužel pro něj, římský obkladový materiál interiéru uzavírá

tyto kapsy a je zřejmé, že ty nikdy nebyly otevřeny do vnitřního prostoru. Namísto

toho, tyto kapsy nejspíše obsahovaly dřevěný zesilující rám stavby, podobně jak


54

dokládají nálezy z pevností z 3. a 4. století na lokalitách v Portchesteru a

Pevensey.98 Není pochyb o tom, že tento rám sloužil také při konstrukci majáku

jako součást lešení. Když pak byla stavba dokončena, trámy byly seříznuty v úrovni

s vnější fasádou.

V úrovni paty 3. podlaží stavby je 1 m hluboko uvnitř každé zdi vložena

podélná trámová kapsa (jedna na každou stěnu), což pravděpodobně znamenalo,

že zde byla umístěná vnitřní dřevěná výztuž, viz OBR. 39. Součásti dřevěného rámu

umístěné uvnitř severní a jižní zdi byly nejspíše propojeny párem dřevěných

nosníků či trámů, procházející skrz vnitřní šachtu. To nejspíše tvořilo nosnou

konstrukci podlahy uvnitř věže. Ve zdech 4. a 5. patra nejsou žádné známky po

konstrukci takovéhoto dřevěného rámu uvnitř stěn.

Na vnitřní straně obvodových zdí v úrovni 3., 4. a 5. podlaží jsou umístěny 4

úložné kapsy pro dvojici masivních trámů, zhruba 300x300 mm. Ty spojovaly

severní a jižní stěnu a nejspíše tvořily konstrukci podlahy, která byla umístěna

přesně pod úrovní prahu okenních výklenků ve stěnách. Každý z trámů byl uložen

už při stavbě věže a jejich vetknutí do zdi činilo 1,8 m (hloubka kapsy), viz OBR. 39.

Jak je uvedeno výše, ve 3. podlaží byly tyto trámy ještě napojeny na vnitřní

výztužný trám. Trámy mohly probíhat zhruba paralelně (rovnoběžně) vůči sobě i

vůči východní a západní stěně. Nicméně úložné kapsy nejsou umístěny ve stejné

výšce, ale na druhé straně 4m vnitřní šachty kolísají jejich výšky až o 140 mm. Ve 2.

podlaží nejsou žádné známky po takovémto typu trámů. Zdá se tedy logické, že by

tyto masivní trámy mohly tvořit hlavní patra majáku a to ve 3., 4. a 5. podlaží. Ve 3.

a 4. podlaží ale nejsou žádné doklady pro boční nosníky podlah, takže není jisté,

zda se skutečně jednalo o patra v klasickém slova smyslu. V 5. podlaží je naopak

zcela jasný důkaz, že zde se o patro jednalo. Úzké vodorovné oblasti přezdění,

98 Obě lokality měly do základů obvodových zdí a bašt vsazené dřevěné zesilující rámy. Viz Cf. BUSHE-FOX, J. P. Some notes on coast defences. Journal of Roman Archaeology, 1932, XXII, str. 60-72; A také COTTON, M. A. a P. W. GATHERCOLE. Excavations at Clausentum, Southampton, 1951 - 1954. London: Her Majesty's Stationery Office, 1958; JOHNSON, J. S. The date of the construction of the Saxon Shore fort at Richborough. Britannia, 1970, I, str. 240 - 248; CUNLIFFE, Barry. Excavations at Portchester Castle, I (The Walls). In: Reports of the Research Committee of the Society of Antiquaries of London, 1975, XXXII, str. 13-21. Tato literatura není součástí bibliografie této práce, je převzata z následující publikace, viz BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle, str. 15.

55

nacházející se těsně nad úrovní původního trámoví, dokládají přítomnost

předchozích a nedochovaných stavebních prvků. Výplň zazděných otvorů je

tvořena směsí malty z 12. a 13. století, jaká se nachází napříč celým doverským

hradem. Jako výsledek stejných stavebních prací se zdá být i přezdění otvorů pro

hlavní trámy, což by mohlo znamenat v tomto období adaptaci věže pro nový účel.

Takže tyto zazděné prostory musí předcházet 12. a 13. století a můžou tak být i

původní.99

Důkazy týkající se 4. podlaží jsou mnohem méně průkazné. Opět se můžeme

domnívat, že jsou zde dodatečně zazděné otvory, ale jen v jižní a severní zdi a to

v úrovni hlavních trámů či nad nimi, protože povrch východní a západní stěny je

římský, bez náznaků dodatečného zazdívání. V úrovni 3. podlaží je obrázek

podobný, ale potencionál zazděných trámových kapes je u všech stěn, jelikož se

zde nedochoval původní římský povrch.100

Je zřejmé, že během několika fází přestaveb této stavby byly tyto otvory

různě proráženy, přitesávány, zazdívány a znovu využívány. Při hypotézách o

možných římských patrech je tak důležité být velmi opatrný při volbě jejich

umístění. Po shrnutí výše zmíněných důkazů, je ovšem možné se pokusit o takovou

rekonstrukci, viz OBR. 37 a OBR. 38. V dnešním 2. podlaží pravděpodobně nebyla

původně žádná podlaha. Díky tomu, že dveřní otvor je vysoký a zasahuje až do 2.

podlaží, zde není místo pro nosné trámy podlahy. Přízemí tak mělo nejspíše

dvojnásobnou výšku a výklenky ve 2. dnešním podlaží byly pravděpodobně okna či

světlíky, sloužící jen k osvětlení vnitřních prostor.

Na úrovni dnešního 3. podlaží je v jižní stěně umístěn dekorativní a

poměrně velkoryse pojatý otvor. Můžeme tedy předpokládat, že na tomto patře

byla podlaha, čemuž důkazy zachovaných trámových kapes neodporují. 3. podlaží

mohlo mít ovšem také dvojnásobnou výšku.

Na dnešním 4. podlaží se opakují výklenky ve stěnách podle vzoru 2. podlaží

a dochovaná trámová úložiště mohou indikovat přítomnost podesty nebo balkonu,



56

ze kterého pak mohl být po žebříku přístup na 5. podlaží. Vzhledem k širokým

výklenkům na 5. podlaží je pravděpodobné, že zde podlaha umístěna byla.101

Wheeler ve své práci odhaduje výšku původního majáku na zhruba 80 stop

(24,4 m), což odpovídá asi 8 podlažím s vrcholovou zdí na špici stavby a je to asi

dvojnásobek výšky stávající budovy, viz OBR. 32. Podle jeho analýzy měla každá

z venkovních hran věže stejnou délku, která se zmenšovala postupně o 0,29 m (1

stopu) s každým podlažím, což mělo vytvářet kaskádovitou (stupňovitou) fasádu

s vodorovným odsazením. To by podle něj znamenalo tloušťku stěn 1,08 m (3

stopy a 9 palců) v nejvyšším patře. Naměřená tloušťka stěn mezi rohy vnitřního

prostoru a úhlopříčně umístěnými venkovními hranami by ale byla podstatně

menší, asi 0,7 m a proto je také pravděpodobnější, že stavba měla jen šest podlaží

plus horní zeď či vrcholovou konstrukci. Celková originální výška majáku tak

mohla být něco přes 15 m.102 Byl navržen v půdoryse tvaru oktogonu s vnitřní

čtvercovitou šachtou o stranách 4,2 m, viz OBR. 36.

Vraťme se teď ke dvěma fázím stavebních prací na konstrukci doverského

majáku. Ty jsou identifikovatelné na části zdiva 5. podlaží, které bylo později

zazděného do konstrukce masivnější obvodové zdi. Nejjednodušším vysvětlením

by mohla být prostá konstrukční sezónní přestávka, způsobená příchodem zimy.

Dala by se zde předpokládat dočasná konstrukce lucerny a střechy, umístěné na

vystupujících blocích zdiva a chránící stavbu před zimním počasím. Není to

nemožné, nicméně pokud byl na této úrovni původně umístěn zdroj světla, tak není

jasné, proč byla stavba dále zvyšována - maják o výšce 12 m by byl stále jasně vidět

až z Francie.103


102 Muzeum v Doveru se pokusilo postavit repliku majáku podle Wheelerova popisu. Došli k závěru, že jeho uvažovaných 8 podlaží je konstrukčně nemožných. Viz tamtéž, str. 17.

103 Viz níže.

57

Řešení vnitřního prostoru:

Výzkumy a rozbor římských signálních stanic podél severovýchodního

pobřeží Velké Británie prokázali existenci kolmých podpěr (sloupů) ve vnitřní

šachtě těchto staveb, které téměř jistě nesly různé typy podpůrného trámoví.104

Výzkumy jedné takové signální stanice ve Scarborough vedené F. G. Simpsonem

mezi lety 1921–1926 odhalily 7 kolmých podpěr - středový sloup a 2 řady po 3

sloupech, jdoucí rovnoběžně vůči bočním stěnám. Vykopávky vedené uvnitř

majáku v Doveru ale žádné stopy po tomto druhu konstrukce neodhalily.105

Takovýto typ podpěr může sloužit rozmanitým funkcím. Zaprvé, může nést

vodorovné trámy a tvořit tak vnitřní nosnou rámovou konstrukci.106 Zadruhé může

poskytovat přímou podporu pro nadměrně těžké podlahy vrchního patra, které

byly tvořeny buď žáruvzdornými cihlami, nebo litou maltou, což vyžadovalo časté

použití otevřeného kovového koše s ohněm jako signálního zdroje světla. Zatřetí

použití těchto trámů mohlo vytvořit uprostřed šachtu, jejíž pomocí pak mohl být

nahoru dopravován materiál, pravděpodobně pomocí kladkostroje zavěšeného na

nosnících v nejvyšším podlaží. Případně mohla tato vzniklá centrální šachta

obsahovat schodiště. Přesné řešení, jakým způsobem byla přístupná jednotlivá

patra majáků a signálních stanic, zůstává dodnes nejasný.

Jaký byl profil majáku?

Na západě a jihozápadně ve výšce 2. podlaží zůstaly zachovány části

původní římské fasády. Bližší průzkum ukázal, že maximální odstup mezi vrškem

2. podlaží a spodní hranou částí 3. podlaží činil 0,15 m, ne Wheelerem uvažovaných

0,29 m. Navíc, stěny venkovní fasády nejsou kolmé, ale mírně se zužují směrem

dovnitř, viz OBR. 29. To by mohlo znamenat, že profil věže nebyl stupňovitý, jak



106 Jak zaznamenal T. W. Bell při výzkumech signálních stanic v severním Yorkshireu. Viz Tamtéž. str. 17.

58

předpokládal Wheeler, ale měl tvar zužujícího se jehlanu, přesně jak prezentoval a

popisoval Stukeley v roce 1724. To by také potvrzovalo Puckleův popis majáku

jako kónického, a vysvětlovalo, proč pozdější renovace a opravy fasády

respektovaly zkosený profil spíše, než profil stupňovitý.

Šikmý profil by znamenal, že bylo z povrchu majáku ztraceno mnohem

méně římského materiálu, než se původně myslelo. S výjimkou 5. podlaží, kde se

věž zužuje o dost markantněji. To by mohlo být zapříčiněno 2 fázemi výstavby,

projevující se právě v 5. podlaží. Později přidaný materiál nevydržel a vinou

případných chyb v konstrukci či provedení se zřítil.

59

5. D. SROVN[NÍ:

Dokladů ke srovnání doverského majáku není mnoho. Do dnešních dob se

sice zachoval maják ve Španělsku a pozůstatky dalšího v Libyi, ale bohužel se oba

výrazně liší v konstrukci od toho v Doveru, a tak srovnání přináší jen velmi málo

informací.

První z nich, nacházející se ve španělském městě La Coruña, je tvořen

čtvercovým půdorysem o straně 11,5 m, viz OBR. 19. Původní římská konstrukce

zůstává stát do výšky asi 33 m. Maják měl venkovní přístupové schodiště, kterým

se nahoru dopravovalo palivo. Druhý, strážící přístup do přístavu v severoafrickém

městě Leptis Magna byl masivnější čtvercové konstrukce o straně 21 m a přístup

k vrcholové lucerně byl zajištěn po vnitřním schodišti, viz OBR. 9a OBR. 10. Oba

pak měly vnitřní prostory zastřešeny klenbou.

Nezachovaný alexandrijský Pharos, který dal jméno tomuto typu staveb, byl

ve 12. století prozkoumán arabským architektem Yusufem Ibn al-Shaykhem. Ve

svém díle popisuje maják jako stavbu čtvercového půdorysu o straně asi 110 m a

výšce 140 m, postavenou ve třech dílčích úrovních. Otázkou zůstává, zda při

udávání rozměrů nepřeháněl.

Východní ostroh není ale v Doveru jediný, který skrývá pozůstatky

římského majáku. Wheeler ve svém díle podává přesvědčivé důkazy, že na západní

straně od řeky Dour stál za římských dob druhý maják. Ten byl popsán již Johnem

Lelandem, Williamem Lambardem a Williamem Camdenem. Žádný z nich ovšem

nezmiňuje dodnes stojící východní pharos, který byl pravděpodobně méně

nápadný díky umístění uvnitř hradu a díky tomu, že sloužil jako kostelní zvonice.

Nezachovaný západní maják je zachycen na kresbě z roku 1534 a obrazu z roku

1690. Benediktýn Montfaucon ho popisuje již jako zříceninu a jmenuje ho jako La

goutte du Diable.107 Jeho pozůstatek, byl pojmenovaný Ďáblova kapka, jeho kresba

je publikována v knize Williama Darella z roku 1786.108 V roce 1861 byly odhaleny

základy této věže při stavbě západních kasáren a již tehdy byly označeny jako

107 V angličtině Devil's Drop.

108 DARELL, William. The history of Dover castle [online]. Londýn: Hooper, 1786 [cit. 2012-03-18]. Dostupné z: http://www.kentarchaeology.ac/TopographicalTradition/1786-darell-english.pdf

60

římské. Dodnes je na místě viditelná malá část těchto základů, nicméně pro

potřeby srovnání s východním majákem nevyhovující, viz OBR. 50.

Naproti tomu vhodnou stavbou k porovnání s pharem v Doveru se jeví

římský maják nazývaný Tour d'Odre, ve francouzském městě Boulogne sur Mer

(česky Buloň), přímo přes Lamanšský průliv naproti Doveru,109 viz OBR. 48 a OBR.

49. O této stavbě, byť do dnešních časů také nezachované, víme překvapivě dost

informací, a tak je možné je využít ke srovnání staveb. Dle jedné tradice se jedná o

maják zmíněný již Suetoniem v jeho díle Životopisy dvanácti císařů, kde píše, že

byla věž postavena na příkaz císaře Caliguly. Nejstarší vyobrazení pochází nejspíše

ze středověku, z obrazu anglického obléhání města Boulogne z roku 1544. Jako

další pharos zachytil Joachim Duviert v roce 1611 a v roce 1655 ho popsal ve svém

díle jezuita Gilles Bouchier. Ten již ale bohužel maják popisoval ex post, protože ten

se v roce 1644 zřítil s celým útesem do moře.110 Jeho dílo bylo použito jako hlavní

zdroj informací badateli v 18. století, kteří se o majáku ve svých dílech také

zmiňovali.111 Maják byl postaven na útesu severozápadně od římských lokalit

Bononia a Gesoriacum. Měl oktogonální půdorys s hranou o délce asi 8 m (24 stop).

V 17. století měla stavba 12 pater a každé bylo odsazeno od toho předchozího o

0,45 m (1,5 stopy). Celková šířka u základny činila zhruba 20,8 m (65 stop)

s výškou okolo 35–38 m (110–120 stop). Stejně jako v případě doverského majáku

i zde byla konstrukce z kamene. 3 řady šedého kamene se střídaly se 2 ze žlutého a

2 řadami cihel, což prý vytvářelo pozoruhodně dekorativní efekt.112 Zdá se, že věž

měla v hlavních patrech a stěnách okna či výklenky, ačkoli podle pramenů není

jisté, zda ta byla umístěna hlavně na jižní straně, nebo jestli byla věž otevřená na

každou stranu v každém patře. Lutovi se zdály otvory na jižní straně výrazně

větší,113 zatímco ty ostatní pro něj byly jen slepými výklenky o hloubce 3–4 stopy

čistě pro dekorativní účely. Je možné, že zaslepení otvorů mohlo být až z pozdější

109 Spolu s Doverem a dalšími lokalitami patří do přístavů, kde sídlilo římské loďstvo v Británii, tzv Classic Britannica.


111 Philippe Luto, Michael Lequien a Bernard de Montfaucon.


113 Připodobňuje je spíše k velkým dveřím - “in the appearance of a large door” - Viz tamtéž, str. 19.

61

doby, stejně jako je tomu v Doveru. Zdá se zvláštní, že by okna měla směřovat jen

na jih, a ne na sever, který byl obrácen přímo k moři.114 Luto také popsal místnost

zhruba uprostřed výšky majáku, která měla mít okna do všech čtyř světových stran

a připomínat tak 3. podlaží u doverského majáku. Také tvrdil, že Bouchier ve svém

popisu zmiňuje další 3 vnitřní zaklenutá podlaží. Pokud by to byla pravda, 4 vnitřní

zaklenutá patra na 12 vnějších pater majáku by znamenala zhruba trojnásobnou

výšku pro každé z nich. Jak Luto, tak Lequien shodně udávají, že schodiště bylo

umístěno vně stavby. Duviertova kresba v základě potvrzuje jejich popis stavby, je

na ní maják o 11 patrech, viz OBR. 48. Také nám ukazuje vrchol stavby, kde

zobrazuje vysokou otevřenou čtvercovou konstrukci pro zdroj světla, ale Luto

popisuje konstrukci pro lucernu jako šestihran se třemi průhledy. Dnes již není

možné zjistit, zda se jednalo o římskou či nějakou pozdější konstrukci. Kresba také

jasně ukazuje na fasádě kapsy pro pražce lešení, zmíněné také Lutem v jeho

interpretaci Bouchierova popisu. Phary v Doveru a Boulogne měly oba vícepatrové

(zvýšené) vnitřní prostory a hlavní středové patro.115 Popsaný a na kresbě

zachycený stupňovitý profil majáku v Boulogne podporuje spíše Wheelerovu tezi o

stupňovitém profilu v Doveru, než Stukeleym a Puckleym navrhovaný profil ve

tvaru jehlanu. Nicméně v 17. století byly obě stavby více jak 1500 staré, takže

stupňovitý profil mohl vzniknout díky povětrnostním vlivům. Cihly erodují

pomaleji než pěnovec či vápenec a následně tak poskytují zdivu pod sebou ochranu

vůči nepříznivým povětrnostním vlivům. Srovnávání obou věží nepřináší nové

poznatky jen vůči doverskému majáku, ale analýza a průzkumy prováděné

v Doveru mohou být použity i pro lepší popis a pochopení Tour d'Odre. Ačkoli byl

maják v Boulogne vyšší a měl širší základnu, průměrné hodnoty pro výšku

jednotlivých podlaží vzhledem k podobnosti obou staveb se zdají být stejné jako

v Doveru. Toto je výpočet pro římský maják Tour d'Odre:116

114 Pokud by ale měla okna jen osvětlovací účel, dá se umístění na jižní stranu pochopit. Viz tamtéž, str. 19.



62

Baze a první podlaží 4 m (13 stop)

Podlaží č. 2–11 2,4 m (8 stop) x 10 24m (80 stop)

Konstrukce pro lucernu 2,4 m (8 stop)

Celková výška 30,4 m (101 stop)

U majáku v Doveru není situace zdaleka tak jasná. I když mohla být věž

vysoká 8 podlaží plus vrchní konstrukce lucerny, stále to neznamená, že to tak

muselo opravdu být, nebo že právě toto řešení bylo nutně nějak praktické.

Základna majáku na doverském útesu je ve výšce 115 m. n. m., což poskytuje

viditelnost na vzdálenost 24 mil. Věž o výšce 21,5 m, což by odpovídalo 8 podlažím,

by zvýšila viditelnost stavby na 26 mil. Pokud by bylo místo odkud je věž

pozorována vyvýšené (loď, útes, etc.) dohledová vzdálenost by se ještě zvýšila.

Základna západního majáku v Doveru (Ďáblova kapka) stála v porovnání

s tím na útesu ve výšce jen 80 m. n. m., což nabízí rozhled do zhruba 20 mil. Pro

dosažení stejné viditelnosti, jakou měl východní pharos, by bylo potřeba, aby se

maják na západě tyčil do výše 36,6 m (13–14 podlaží) a byl tak dokonce vyšší než

francouzská Tour d'Odre.

Naproti tomu Tour d'Odre stála na útesu jen okolo 60 m vysokém. Za

předpokladu její výšky asi 30,5 m by mohla být její viditelnost okolo 21 mil. Je tedy

velmi nepravděpodobné, že by majáky v Doveru a Boulogne byly viditelné jeden

z druhého, viz OBR. 46. Výška majáků také mohla mít spojitost s častou

přítomností nízkých mraků nad Lamanšským průlivem, nižší věže tak mohly být

spolehlivější a pro námořní provoz bezpečnější.117

Interpretace:

Interpretace doverských majáků úzce souvisí s datací a vztahem

k pevnostem Classis Britannica, viz OBR. 45. Wheeler navrhoval datum vzniku

východního (dochovaného) majáku v 1. století n. l., kvůli chybějícím kolkům Classis


63

Britannica (CLBR) na římských cihlách. Datum vzniku západního majáků stanovil

jako pozdější díky znovupoužitému materiálu s kolky CLBR na římské pevnosti z 3.

století n. l. (tzv. Saxon Shore Fort).118 Nedávná analýza shrnutá Keithem Parfittem

v dosud nepublikované zprávě o římském Doveru naznačuje, že keramický

materiál s kolky CLBR obsažený v obou věžích, je ze shodného zdroje.119 To by

znamenalo pro obě věže stejné datování - mezi lety 117–140 n. l. Nicméně v britské

literatuře je dlouhá tradice datovat stavbu majáků ihned po římské invazi do

Británie v roce 43 n. l. Mezi nejznámější propagátory této myšlenky patřil reverend

Samuel P. H. Statham, který ve své knize z roku 1899 píše: „Bez váhání připisujeme

stavbu těchto dvou věží do doby Aula Plautia a věříme, že se jedná o nejstarší

trvalé římské stavby provedené v této zemi.“120 Nelze toto tvrzení samozřejmě

vyloučit, ale žádné přesvědčivé důkazy pro něj nemáme.

Pokud věže sloužily svému účelu ve stejnou dobu, mohly mezi sebou

spolupracovat a navádět tak lodě bezpečně do přístavu ležícího přesně mezi nimi.

Výše umístěný východní maják mohl sloužit i dalším účelům v námořní dopravě.

Navíc mohl být díky své poloze využíván i pro komunikaci s pevninou. Je ale spíše

nepravděpodobné, že mohl přímo komunikovat s majákem v Boulogne. Jeho

orientace není zcela přesná vůči světovým stranám, ale přímka vedená ze středu

šachty, procházející skrz otvor v západní stěně, přesně nalezne zbytky západního

doverského majáku. A přímka ze stejného místa procházející skrz otvor v jižní

stěně míří na nejbližší místo francouzské pevniny, mys Cap Gris Nez ve Francii, což

je něco přes 21 mil. Zde by byl případný maják viditelný z Doveru a možná je tato

lokalita logičtější pro umístění Suetoniem zmíněného Caligulova majáku,121 viz

OBR. 46.

118 Jedná se o součást římské obranné linie Británie ze 3. a 4. století n. l., kdy se Římané bránili nájezdům Sasů. Jde hlavně o opevnění východního pobřeží Brtiánie.

119 D. P. S. Peacock nechal provést petrologickou analýzu kolkovaného (CLBR) keramického materiálu. Cihly nalezené na obou majácích jsou zhotoveny z hlíny typu „Fairlight clay“, což je typický materiál pro tuto oblast - pánev Weald. Viz tamtéž, str. 20.

120 Originál: „We have no hesitation in ascribing the erection of these two towers (Pharos and Bredenstone) to the days of Aulus Plautius, and in believing them to be the earliest permanent Roman work executed in this country.“ Viz STATHAM, Samuel P. H. The history of the castle, town, and port of Dover. Londýn: Longmans, Green, and co., 1899, str. 221.


64

6. PAM[TKOV[ OCHRANA

Velká Británie disponuje obrovským množstvím nejrůznějších historických

památek a chráněných míst, jejichž počet neustále narůstá. Jejich množství je již

natolik vysoké, že jejich hodnota je téměř nevyčíslitelná. Je to evropské unikum,

srovnatelné nanejvýš s Francií či Itálií. Proto Britové kladou na ochranu svého

národního dědictví tak velký důraz. Státem vedená ochrana památek tam má již

téměř 150 let dlouhou tradici. O správu a ochranu národního dědictví se stará

velké množství státních i nestátních organizací, mezi dvě hlavní a největší patří

English Heritage a National Trust. Doverský maják je pod správou organizace

English Heritage. Ta spadá pod Ministerstvo kultury, medií a sportu. 7. března

1974 byl doverský pharos zařazen na Listinu budov se zvláštním archeologickým či

historickým významem122 pod pořadovým č. 1258537 a je také součástí chráněné

památky č. 30281 hrad Dover. Status stavby v seznamu památek zní Grade I, což je

označení staveb s prioritním významem. Stavba musí projít složitým a zdlouhavým

posuzováním, aby se jí dostalo takového stupně ochrany. Jelikož si stavba prošla

mnoha temnými obdobími a nebylo s ní vždy zacházeno, jak by si díky svému

významu zasloužila, její stav není ideální. Nezbývá než doufat, že díky zlepšenému

stupni ochrany se nebudou již dané situace opakovat a stavba tak zůstane

zachována alespoň v tomto stavu pro příští generace a další výzkumy.

122 English Heritage: Statutory List of Buildings of Special Architectural or Historic Interest.

65

7. Z[VĚR

Diplomová práce Římské vojenské majáky v Británii: Historie a

archeologické pozůstatky si kladla za cíl mimo jiné seznámit čtenáře se situací a

stavem výzkumu ve Velké Británii. Jako autor práce jsem využil svého loňského

studijního pobytu v Anglii na University of Sheffield, během kterého jsem se snažil

získat veškerou odbornou literaturu týkající se tohoto tématu. I když se jedná o

značně komplikované a rozsáhlé téma, odborných příspěvků, které by se touto

problematikou přímo zabývaly není mnoho. Kvůli tomu a nejspíše také proto, že

majáky leží mimo hlavní zájem odborníků na římskou architekturu, může být

obstarání adekvátní literatury značný problém. Přesto doufám, že se mi tento úkol

podařilo náležitě vyplnit.

Tato práce nakládá s tématem římských pharů následovně. Rozděluje

problematiku na část obecnou a konkrétní, zaobírajíc se přímo situací v Británii.

Obecný úsek ve zkratce popisuje jejich všeobecnou historii, technické a stavební

náležitosti. Dále člení římské signalizační systémy a věnuje se roly majáků

v námořní navigaci a komunikaci. Následně se snaží postihnout všechny majáky, o

kterých víme, že se kdy tyčily na mořských pobřežích během římské nadvlády.

Poslední úsek je pak věnován majákům v římském umění. Druhá část práce je

oddělena kapitolou o antické lokalitě Dover a právě zde nalezených římských

vojenských pevností, které s majáky úzce souvisí. Závěrečná část práce postihující

situaci okolo doverských majáků je rozdělena následovně. Zprvu je zaměřena na

obecnou charakteristiku doverských majáků, pak se věnuje jejich historii a

zaměřuje se také na historii jejich výzkumů. Velká pozornost je věnována popisu

majáků ze stavebně – konstrukčního hlediska a následuje srovnání s ostatními

římskými majáky, které se k tomu jeví vhodné. Poslední úsek práce je pak krátce

věnován památkové ochraně v Británii, zejména majáku v Doveru.

První polovina práce zaměřující se na obecnou rovinu problematiky

poskytuje mimo jiných obecnou definici majáku, jakožto budovy o značné výšce, na

jejímž vrcholku je umístěn zdroj světla sloužící lodím a jejich posádkám k orientaci.

Jsem toho názoru, že světlo majáku je tak důvodem jeho existenci. O věži samotné

66

se ta dá mluvit jen jako o architektonické podpoře či konstrukci vytvořené

k vyzvednutí zdroje světla do potřebné výšky.

Kapitola historie majáků pak klade jejich prvopočátky na východ. Ve

středomořské oblasti byla východní část jistě jejich kolébkou. Nicméně není jasné,

kde na světě byl postaven maják jako první a jak přesně ho v jeho počátcích rozlišit

od signálního ohně. Je možné, že jako u spousty jiných vynálezů, byl objeven

nezávisle na sobě hned na několika místech. Tento okruh bádání je ovšem

vyhrazen budoucím výzkumům a hlavně jiným pracím, než je tato.

Kapitola věnující se obecným technickým a stavebním záležitostem majáků

přináší shrnutí běžně používaných římských materiálů a typů používaných

světelných zdrojů. Kvůli příliš malému počtu dochovaných majáků, jejich špatnému

stavu a neodpovídajícímu stupni informací o nich, není možné vytvořit přehled

obvykle využívaných materiálů či druhů konstrukcí, které by obsáhly celkovou

situaci ohledně římských majáků. Kvůli jedinému zachovanému majáku na území

Británie, také není možné informace získané jeho zkoumáním aplikovat na majáky

obecně a vytvořit tak na jeho základě určitou charakteristiku majáků v Británii.

Nevíme, jestli zrovna doverské majáky byly například jedinými svého druhu, či

byly postaven podle jednotného vzoru jako ostatní. Takovéto závěry budou možné

až ve světle případných nových objevů a nálezů.

V další části práce, která se zaměřuje na druhy římské signalizace, se

připomíná role signalizace ve vojenství a vojenských stavbách. Obecně se majáky

považují za civilní stavbu, což je běžný omyl, a signální stanice za vojenskou. Pole

jejich působnosti se překrývalo a tak oddělení jejich funkcí není zrovna striktní.

Mezi typy římské signalizace patří signální ohně, zřizované na vyvýšených místech,

smolné louče, používané buď jednotlivě, nebo více v řadě, signální stanice, které

využívaly převážně tzv. semafory, a majáky, jejichž stavba se ale omezovala na

rozdíl od signálních stanic jen na pobřeží. Jak je řečeno výše, role majáků

v námořní navigaci a komunikaci se může překrývat s pobřežními signálními

stanicemi. I tak se ale dá hovořit o značných rozdílech. Signální stanice sloužily

prvotně pro signalizaci do vnitrozemí, kdežto úkolem majáku bylo hlavně vysílat

signál směrem na moře. V této kapitole se také hovoří o tom, že signální stanice

byly určené a vybavené pro vysílání konkrétních signálů a zpráv. Maják svým

67

světlem signalizoval jen svou přítomnost, a tím dával na vědomí blízkost pro

námořní dopravu důležité lokality. Ve výjimečných případech se ale dá hovořit o

tom, že i maják mohl vysílat nějaký druh konkrétních zpráv, jak je ukázáno na

příkladu majáku v Doveru.

Další kapitola, věnovaná známým majákům římského světa popisuje majáky

ve středomoří a přilehlých oblastech, o jejichž existenci máme nějaké zprávy či

informace. Zdá se, že přítomnost majáků u římského přístavu odrážela jeho

důležitost. Jelikož přístavní města často patřila k těm nejbohatším v říši,

přítomnost majáku může odrážet také jeho ekonomický potenciál. Existence

majáků také může odrážet vojenský potenciál přístavu, jakožto základy římského

válečného loďstva. I když se nám příliš majáků do dnešní doby nezachovalo,

z římské éry jich známe poměrně velké množství. Máme je doloženy buď

archeologicky, epigraficky, z historických zpráv či uměleckých děl. Dnes po většině

z nich ale není zachováno nic víc než jen zmínka. Přístavy často podléhaly

fenoménu zanášení, proto Římané budovali nové umělé přístavy a vynakládali

obrovské úsilí na jejich rekonstrukci. Během krize a po pádu římské říše, ale

mnoho přístavů zaniklo a s nimi i jejich majáky, které byly často ve středověku

adaptovány na nový účel, jako například kostelní věže. To nebylo neobvyklé,

protože díky zanášení se tak mnoho majáků ocitlo několik kilometrů ve vnitrozemí.

Důvodů zániku majáků je ovšem více, ať už jde o nedostatečnou údržbu, barbarské

vpády, přírodní katastrofy či neodbytnou lidskou potřebu po levném stavebním

materiálu.

Mezi nejznámější majáky antického světa bezpochyby patřil alexandrijský

maják, i když mezi římské výtvory nepatří. Nemohl jsem ho v této práci ale úplně

opominout, protože po dlouhou dobu sloužil majákům ve středomoří jako vzor a

minimálně po stavební stránce z něj velké množství i římských majáků vycházelo.

Byl dobře znám i za římské vlády v Egyptě, jak ukazují nálezy římských mincí a

další ukázky římského umění, na kterých byl znázorněn. Maják byl využíván

dlouhou dobu jako umělecká inspirace. Po muslimském dobytí Egypta sloužil jako

mešita a dle jistých teorií dal dokonce vzniknout mešitě jako specifickému

stavebnímu druhu. Existovalo mnoho velkých a významných majáků, jako byl

například ten v Ostii, ale ty se nám do dnešní doby nedochovaly. Proto tato práce

68

operuje a věnuje se majákům, po kterých máme fyzické doklady, nebo stále stojí.

Příkladem je maják v Leptis Magně, který je dodnes částečně zachován. Až na

podobu konstrukce vrcholové lucerny máme poměrně přesný obrázek, jak mohl

asi vypadat. Dalším majákem, kterému se práce věnuje, je nejstarší stále sloužící

římský maják. Nachází se na lokalitě města La Coruña ve Španělsku. Ten před

zkázou uchránila klasicistní rekonstrukce v 18. století, která do své konstrukce

uzavřela zbytky římského majáku tyčící se stále do výšky okolo 33 m. O podobě

majáku před rekonstrukcí máme informace především díky obrazům a kresbám,

které jí předcházeli. Díky tomu a proběhlým archeologickým výzkumům si

můžeme udělat obrázek o tom, jak mohla věž nejspíše vypadat. Během novověké

rekonstrukce byl odhalen římský nápis, který nám prozradil jméno římského

architektura, zodpovědného za stavbu majáku. Jeho jméno bylo identifikované

ještě na jedné stavbě na lokalitě La Coruña. Tím si stavba připisuje další primát.

Bohužel se ale ze stavebně a konstrukčního hlediska stavba natolik liší od majáku

v Doveru, že je pro účely srovnání staveb naprosto nevhodná. Další maják, který je

tu zmíněn, a kterému je v této práci věnována největší pozornost, je maják

v Doveru. Je zachovaný z dvojice původních majáků, nejspíše vybudovaných

současně. Dnes se již můžeme jen dohadovat nad podobou druhého

nedochovaného doverské majáku, ale nedá se pochybovat, že pro účely srovnání

staveb byl svému východnímu kolegovi nejblíže.

V římském umění jsou majáky nejčastěji zachyceny na mozaikách, mincích

či reliéfech. Na uvedených příkladech římského umění je vidět, že mezi nejčastěji

zpodobňované majáky patří ten alexandrijský a ostijský. Jejich zobrazení, stejně

jako u ostatních majáků podléhalo značné umělecké licenci, přesto si myslím, že je

možné se domnívat, že tato umělecká díla odráží, alespoň v základech či detailech

skutečnou podobu nebo obecné povědomí o ní. Majáky jsou nejčastěji vyvedeny

v čelním pohledu, ale dají se najít příklady římského umění, kde je maják zobrazen

v perspektivě či nadhledu. Pokud je vůbec sumarizace uměleckých vyobrazení

majáků možná, nabízí se jeden hlavní prvek. Valná většina majáků má stupňovitý

profil s kolmými stěnami a vodorovnými odsazeními. Další typ vyobrazení je také

stupňovitý, ale se stěnami ustupujícími jako jehlan. Jen výjimečně se objevují jiná

zobrazení. Mezi častý výzdobný prvek patří linie ve spodní části majáku, značící

69

snad masivní kamenné zdivo, ze kterého byl maják vybudován. Dalším častý prvek

je pak velký zaklenutý otvor v přízemním podlaží. Patra měla tendenci se směrem

nahoru snižovat a výjimkou není ani zobrazení, kdy přízemí zabírá na 2/3 výšky

majáku. Pater bylo nejčastěji 3–5 ale jsou známy vyobrazení majáků i s 8

podlažími. Vrcholová konstrukce, kde byl umístěn zdroj světla, nazývaný lucerna,

byl často vyobrazován okrouhle a s klenutou střechou. Téměř na všech římských

zobrazení majáku vycházejí z vrcholové lucerny velké plameny či kouř. V několika

případech je vrcholové podlaží zakončeno cimbuřím. Na vrcholu majáků jsou také

často vyobrazovány sochy. Ty by se daly považovat za zobrazení bohů či císařů.

Dalším typickým prvkem, který se objevuje, jsou okna. Ta jsou buď zobrazována

zaklenutá anebo obdélná. Určitý typ svislých linií by se dal interpretovat jako okna

štěrbinová. Otázkou zůstává, do jaké míry se můžeme na tato umělecká vyobrazení

spolehnout při pokusech o rekonstrukci konkrétních majáků. Na základě zde

uvedených příkladů si myslím, že ve spolupráci s archeologickými výzkumy, se dají

určité detaily staveb či zobrazených konstrukcí považovat za věrohodné a využít i

při rekonstrukci. Pokud by například bylo známo vyobrazení majáků s určitým

typem vrcholové sochy a následné archeologické výzkumy konkrétního majáku

nelezly důkazy po takové soše, dá se na základě spojení těchto dvou metod maják

relativně věrohodně rekonstruovat. Bohužel, jediný nám známý maják, který

splňuje tyto požadavky, je ten alexandrijský. Jsou nám známa jeho vyobrazení a

v 2. polovině 20. století proběhla celá řada podmořských výzkumů, která nalezla

značné množství pozůstatků po původním majáku. Bohužel, v případných

rekonstrukcích nejsou většinou zahrnuty.

Název Doveru ve starověku byl Portus Dubris jak nám zůstalo zachováno

v některých antických spisech. Většina badatelů je dnes již přesvědčena, že hlavně

během 2. století n. l. byl Dover hlavní námořní základnou římského válečného

loďstva v Británii, tzv. Classis Britannica. Datace majáků proto také úzce souvisí a

datací nalezených římských pevností. Na této lokalitě byly krom civilního sídliště a

přístavu objeveny tři římské pevnosti. Pevnost I nebyla nikdy dokončena a patří

nejspíše do rané fáze vojenského osídlení Doveru. Pevnost II má 3 fáze osídlení,

mezi kterými jsou jasně viditelné časové rozdíly. Po kolapsu pevnosti II, zde byla

vybudována římská pevnost na obranu tzv. Saxon Shore. Pokud 3 fáze pevnosti II

70

skutečně znamenají, že Dover byl v té době hlavní základnou římské flotily, můžou

právě tyto 3 fáze a časové úseky mezi nimi odrážet například politickou či

vojenskou situaci v Británii. Pokud Řím vedl na ostrovech nějakou rozsáhlou

vojenskou kampaň, podpora flotily byla klíčová. To může být jeden z důvodů, proč

flotila na určitou dobu doverskou lokalitu opouští. Naopak její přítomnost zde

může reflektovat delší období relativního klidu.

Doverské majáky jsou v přímém spojení se zde objevenými vojenskými

pevnostmi. Střed pevnosti II ležel na přímce mezi východní a západním majákem.

Západní pharos ležel ve vzdálenosti asi 200 m, východní okolo 800 m. Z toho se dá

také usuzovat, že oba majáky byly vybudovány jako součást určitého celku. Oba

majáky měly velmi pohnutou historii. Východní dochovaný maják byl ve

středověku několikrát přestavován a dokonce adaptován na funkci zvonice vedle

vystavěného kostela, který patřil do areálu středověkého hradu, který celé místo

obklopoval. Na druhou stranu je nutno říci, že díky této nové funkci a tomu, že jako

zvonice kostela unikal nechtěné pozornosti, se nám maják nejspíš zachoval dodnes.

Západní maják takové štěstí neměl, do dnešních dob po něm nezůstalo nic víc, než

zbytek základů.

Zachovaný doverský maják je unikát hned v několika ohledech. Jedná se o

nejvyšší dochovanou římskou stavbu v Británii. Navíc jde o jeden z posledních tří

alespoň částečně zachovaných římských majáků vůbec. Nejspíše není náhoda, že

všechny tyto tři majáky stojí v okrajových římských provinciích, kdežto například

v Itálii, i přes vysoký výchozí počet, se nám nedochoval žádný.

O prozkoumání majáku se zasloužil především Mortimer Wheeler a na

konci minulého století také Kevin Booth. Jejich práce jsou jedinými odbornými

příspěvky na téma doverského majáku, všichni ostatní čerpali z těchto prací.

Wheeler prováděl svůj výzkum a měření ve 20. letech, Booth pak na konci 90. let. I

když obě práce dělí několik desítek let, použitá technika a vlastní přístup, jsou

jejich závěry v mnoha případech totožné. I když Booth ve své práci některé

Wheelerovy závěry vyvrací, nebo se spíše přiklání k jiným, jako například u profilu

majáku, lze říci, že stáří na kvalitě Wheelerovi práce téměř nic neubralo. Boothův

průzkum zahrnoval i následnou 3D rekonstrukci majáku, ale jde jen o jednu

z variant, jak mohl maják skutečně vypadat. Skutečnou podobu majáku mohou

71

snad odhalit až další výzkumy či objevy nějakého nového římského majáku

vhodného ke srovnání. Jako nejvhodnější maják k porovnání s východním

dochovaným majákem se jeví již ztracený západní anebo pak maják na francouzské

lokalitě Boulogne. O tom svědčí již jejich blízkost a kolektivní spojitost s lokalitami

souvisejícími s římským loďstvem Classis Britannica.

V konstrukci doverského majáku byly identifikovány 4 hlavní po-římské

stavební zásahy. První spadá do období okolo 10. století n. l., kdy byl k majáku

přistaven saský kostel sv. Marie. Druhý zásah se datuje do 12. – 13. století, kdy byly

uvnitř majáku provedeny určité stavební zásahy snad znamenající adaptaci věže

pro nový účel. V 15. století byla postavena vrcholová osmiboká zvonice a na

začátku 18. Století, kdy byl již maják ve špatném stavu, byla část zbourána a zvony

ze zvonice odstraněny. Dalších stavebních zásahů, provedených v 19. a také ještě

ve 20. století bylo nesčíslně. Ty se bohužel hodně podepsaly na jeho dnešním stavu,

když už nejsme schopni s jistotou například určit ani typ profilu majáku.

Historie výzkumu majáků sahá do 16. století, kdy byl maják poprvé

identifikován jako původně římský. Následně se mu věnovala celá řada badatelů i

umělců. Až M. Wheeler ale přišel se skutečně vědeckým přístupem a zůstal také na

dlouhou dobu posledním. Bohužel znalosti, které o majáku máme, jsou zaměřeny

přímo na samotnou stavbu. Nemáme žádné informace o jeho okolí v době římské.

Povrch zde byl několikrát překopán až na křídovou skálu, naposledy v roce 1929.

Ale z těchto prací nám nejsou známy žádné závěry ani případné nálezy. V roce

1961 byl prováděn výzkum středověkého valu a opevnění obklopujícím maják.

Nebyla zjištěna žádná římská stratigrafie ani nebyl nalezen žádný římský předmět.

Celá věž, kromě základů a soklu, je postavena hlavně z místního kentského

šedého vápence, pěnovce, pálených cihel s občasným použitím křemene. Základy

byly vystavěny z londýnského zeleného pískovce. Mezi nejvíce používaný typ

římských cihel zde patří tegula bipedalis a tegula mammata. Stěny jsou

zkonstruovány tak, že se řady kamenných bloků střídají s vrstvami cihel. To mělo

za úkol v první řadě zpevnit celou stavbu. Jako další účel mohl být i dekorativní

efekt takové konstrukce. Na majáku bylo rozpoznáno použití dvou malt, jedné

využité hlavně na základy, sokl a klenby, a další pro vyzdění většiny stěn.

72

Maják má v současnosti asi 12,5 m, z toho necelých 10 m je původně římská

konstrukce. Má oktogonální půdorys a čtvercovou vnitřní šachtu a hraně 4,2 m.

V přízemí věže jsou dnes dva vchody, jižní a východní. Východní vstup bylo

původně římské okno, rozšířené ve středověku na vchodové dveře. Jižní vchod je

původem římský a nad jeho klenbou se dochoval kousek snad původní římské

omítky. V každém podlaží majáku byly 3 nebo 4 otvory, umístěné dle světových

stran. Ty měly původně kamenné ostění, jak ukazuje zachované okno ze 4. podlaží.

Otvory byly zakončeny klenbou tvořenou dekorativním střídáním cihel a kamene.

Na vnitřním povrchu konstrukce zdiva bylo nalezeno velké množství různých

úložných kapes, z toho plynou pokusy o rekonstrukci podoby podlah v římském

majáku. Nemáme bohužel žádné zprávy, jak vypadala vrcholová lucerna

doverského majáku, můžeme se maximálně domýšlet na základě novověkých

vyobrazení zachovaných římských majáků nebo na základě zobrazení majáků

v římském umění. Palivo pro zdroj světla bylo u doverského majáku dopravováno

buď vnitřkem stavby, nebo pomocí kladkostroje zvenčí. Nemámě žádné důkazy

pro existenci vnějšího přístupového schodiště, jako tomu bylo například u majáku

na lokalitě La Coruña.

Srovnání s nezachovalým majákem v Boulogne nepřineslo příliš nových

poznatků. Odhalilo spíše nové informace o francouzském majáku, než o tom

v Doveru. Interpretace doverského pharu je proto složitá. Je pravděpodobné, že

majáky souvisí s doverskými pevnostmi i jejich datací. V anglické literatuře je sice

dlouhá tradice datovat majáky krátce po Claudiově invazi do Británie, ale pro tuto

hypotézu nehovoří žádné konkrétní důkazy. Spíše naopak, máme oprávněné

důvody se domnívat, že zdejší majáky patří až na začátek 2. století n. l. Jejich účel

také není zcela jasný. Sloužily vojenským i obchodním lodím ke správné orientaci,

ale díky umístění majáků na místo odkud je nejblíže z Británie na kontinent se lze

domnívat, že mohly majáky sloužit snad i k posílání konkrétních jednoduchých

zpráv.

Nezbývá než doufat, že celá problematika ohledně těchto majáků bude

podrobena novému zkoumání a sami majáky se stanou ještě cílem archeologických

výzkumů. Ve světle nových poznatků by snad mohly vydat svá tajemství a odhalit

badatelům odpovědi na některé dosud nezodpovězené otázky, které následně

73

přispějí k lepšímu povědomí o římských majácích v Británii a římském světě

obecně.

74

8. RESUMÉ/SUMMARY

Tato diplomová práce se zabývá problematikou římských majáků, zejména

těch na území římské provincie Britannia. Práce v první řadě shrnuje obecné

znalosti o majácích v době římské ohledně používaných technologií, materiálů a

konstrukcí. Věnuje se i dalším aspektům, jako například fenoménu římských

signálních stanic a jejich odlišení od majáků. Uvádí nejznámější zobrazení

římských majáků v římském umění, zamýšlí se nad tím, zda tato vyobrazení odráží

skutečnou podobu těchto staveb a dospívá k názoru, že se většinou jednalo jen o

uměleckou licenci, byť podpořenou obecným povědomím o majáku či známým

detailem. Práce se také snaží postihnout všechny lokality, kde stály známé římské

majáky a podrobněji se věnuje těm, které alespoň částečně stojí dodnes. Další

kapitoly se věnují lokalitě v Doveru jakožto římskému sídlišti a popisují zde

objevené římské tábory, které s interpretací a datací místních majáků úzce souvisí.

Následující část práce se detailně zaměřuje na historii, výzkumy, popis, intepretaci

a srovnání doverských majáků. V této části se práce snaží postihnout veškeré

známé aspekty ohledně zachovalého majáku v Doveru a pokusit se o jeho základní

intepretaci. Autor práce si uvědomuje složitost úkolu při takto rozsáhlém a

náročném tématu, ale se pokouší o sumarizaci veškerých známých poznatků na

toto téma. V závěru je krátká kapitola věnována ochraně památek v Británii,

zejména pak doverskému majáku, jakožto významné historické památce.

This thesis deals with the Roman lighthouses, especially those in the

Roman province of Britannia. It primarily summarizes the general knowledge

about Roman lighthouses regarding used technology, materials and structures.

It devotes also to other aspects such as the phenomenon of Roman signal

stations and their distinctions from the lighthouses. It mentions the most

famous depiction of lighthouses in Roman art, contemplates whether these

images reflect real form of the buildings and grow up the opinion that mostly

they were just artistic license, though supported by the general awareness of

the famous lighthouse or known detail. The work also aims to cover all

locations where the known Roman lighthouses were built and in more detail is

75

devoted to those at least partially standing today. Other chapters focus on the

area in Dover as a Roman settlement and describe the Roman camps

discovered there which are closely related with the interpretation and dating

of local lighthouses. The following section of the work focuses on the history in

detail, research, description, interpretation and comparison of Dover´s

lighthouses. In this part the work tries to cover all known aspects of preserved

lighthouse in Dover and tries to draw up its basic interpretation. The author

realize the difficult task in such a large and difficult topic but attempts to

summarize all known information on this topic. At the end of the thesis there is

a short chapter devoted to the protection of monuments in Britain, especially

to Dover´s lighthouse as an important historical monument.

76

9. OBRAZOV[ PŘÍLOHA

Obr. 1 Richborough, pozůstatek triumfálního oblouku později

přebudovaného na signální stanici s trojitým příkopem .

Obr. 2 Richborough, rekonstrukce.

77

Obr. 3 Příklady primitivních košů na oheň.

Obr. 4 Římská signální stanice na lokalitě Scarborough.

78

Obr. 5 Nákres signálních věží z Traiánova sloupu .

Obr. 6 Obrázek signálních věží z Traiánova sloupu.

79

Obr. 7 Rekonstrukce signální stanice .

Obr. 8 Hypotetická rekonstrukce podoby majáku na lokalitě Leptis Magna.

80

Obr. 9 Pozůstatky majáku z lokality Leptis Magna.

Obr. 10 Další pohled na zbytek majáku na lokalitě Leptis Magna.

81

Obr. 11 Hypotetická rekonstrukce alexandrijského majáku.

82

Obr. 12 Fotografie z vylovení obří sochy Ptolemaia II. ze dna

alexandrijského přístavu.

Obr. 13 Alexandrijský maják. Na levé straně informativní kresba celého majáku po ovládnutí Egypta muslimy s vrcholovou mešitou. Napravo je

stylizovaná kresba vrcholku věže se sochou.

83

Obr. 14 Dnešní podoba alexandrijského majáku, arabská pevnost Quait Bay.

Obr. 15 Moderní 3D rekonstrukce majáku v Alexandrii.

84

Obr. 16 Budova objevená Arthurem Ovenem ve Stenhouseu v Stirligshiereu.

Obr. 17 Nákres segmentové klenby .

85

Obr. 18 Kresba majáku na lokalitě La Coruña přes klasicistní rekonstrukcí.

Obr. 19 Jedna z hypotetických rekonstrukcí majáku v La Coruñi.

86

Obr. 20 Kresba a plán majáku na lokalitě La Coruña před rekonstrukcí,

1762.

87

Obr. 21 Nákres majáku po klasicistní rekonstrukci .

88

Obr. 22 Kámen s dochovaným jménem římského architekta majáku.

89

Obr. 23 Maják v La Coruñi, dnešní stav.

90

Obr. 24 Maják v Doveru, dnešní stav.

Obr. 25 Maják v Doveru, letecký pohled .

91

Obr. 26 Doverský maják dnes.

92

Obr. 27 Maják v Doveru.

93

Obr. 28 Doverský maják v roce 1929.

94

Obr. 29 Doverský maják, pohled zevnitř.

95

Obr. 30 Doverský maják na kresbě z roku 1910 .

Obr. 31 Kresba doverského majáku .

96

Obr. 32 Hypotetická rekonstrukce majáku v Doveru s 8 patry.

97

Obr. 33 Kresba Williema Stuckeyho z roku 1722.

Obr. 34 Nákres dle M. Wheelerav 1929.

98

Obr. 35 Nákres dle Wheelera 1929, půdorys.

Obr. 36 Novější pojetí rekonstrukce majáku v Doveru.

99

Obr. 37 Rekonstrukce dle Bootha.

Obr. 38 Alternativní rekonstrukce dle K. Bootha.

100

Obr. 39 Půdorysy majáku v Doveru, dle Bootha.

101

Obr. 40 Řezy doverským majákem.

Obr. 41 Řezy doverským majákem 2 .

102

Obr. 42 Situace v Doveru, umístění pevnosti Classis Britannica.

Obr. 43 Odhalený sokl majáku, 1915 .

103

Obr. 44 Situace v Doveru. pevnost CLBR II (více vlevo) a hranice tehdejšího

přístavu.

Obr. 45 Postavení majáků v Doveru.

104

Obr. 46 Doverské majáky a Mys Cap Gris Nez.

Obr. 47 Nákres zachovalého římského okna i s ostěním na doverském

majáku, 4. patro.

105

Obr. 48 Joachim Duviert, Tour d´Odre, 1611.

Obr. 49 Maják Tour d'Odre na malbě z roku 1550.

106

Obr. 50 Raritní foto z výkopu okolo pozůstatku západního majáku při

stavbě zdejších kasáren .

Obr. 51 Mozaika v Domě přístavní mozaiky . (Casa del Mosaico del Faro:

Ostia, I, XIV, 2)

107

Obr. 52 Mozaika na Náměstí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 3.

Obr. 53 Mozaika na Náměstí společností (Piazzale delle Corporazioni) st.

22.

108

Obr. 54 Mozaika na Náměstí společností (Piazzale delle Corporazioni) st.

23.

Obr. 55 Mozaika na Náměstí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 26

109



110


Obr. 59 Mozaika v Baths of the Lighthouse.

111

Obr. 60 Mozaika na pohřebišti Isola Sacra, hrobka č. 43 .

Obr. 61 Mozaika v tzv. „Císařském paláci“, Ostia, nádvoří č. 73.

112

Obr. 62 Mozaika z lokality Olbia.

113

Obr. 63 Nákres Mozaiky z Říma. Nejspíše 3. stol. n. l. Zobrazen je maják

v Ostii/Alexandrii.

Obr. 64 Reliéf s obchodní lodi mířící do přístavu, vezoucí lvi pro zápasy

v cirku.

114

Obr. 65 Reliéf na sarkofágu zobrazující lodě mířící k majáku, pohřebiště

Isola Sacra, hrobka č. 90 .

Obr. 66 Majáky na reliéfu Torlonia .

Obr. 67 Pokus o rekonstrukci majáku na reliéfu Torlonia.

115

Obr. 68 Reliéf majáku na travertinovém bloku, původně z hrobky jižně od

Ostie, dnes před muzeem v Ostii.

Obr. 69 Graffito majáku z Ostie č. 1.

116



117


118

Obr. 73 Freska z tzv. „Capitaneria“ z Claudiova přístavu v Ostii.

Obr. 74 Mince Sexta Pompeia, denár, okolo 40 př. n. l.

119

Obr. 75 Mince císaře Nera, 64 n. l., sestercius .

Obr. 76 Mince císaře Domitiána .

120

Obr. 77 Mince císaře Hadriána, bronz, půl drachma .

Obr. 78 Mince císaře Antonia Pia .

121

Obr. 79 Mince císaře Antonia Pia, bronz, drachma, okolo 149 n. l.

Obr. 80 Medailon císaře Commoda.

122

Obr. 81 Mince císaře Commoda .

Obr. 82 Mince císaře Macrina, okolo 218 n. l.

123

Obr. 83 Znázornění majáků na Peutingerově mapě, Ostia.

Obr. 84 Znázornění majáků na Peutingerově mapě, Brigantia.

124

Obr. 85 Znázornění majáků na Peutingerově mapě, Konstantinopol.

Obr. 86 Znázornění majáků na Peutingerově mapě, Chrysopolis.

125

Obr. 87 Znázornění majáku na Peutingerově mapě, Alexandria.

Obr. 88 Svítilna ve tvaru alexandrijského majáku.

126

Obr. 89 Graffito majáku z British muzea na pálené cihle .

127

9. A. ZDROJE OBRAZOVÉ PŘÍLOHY

Obr. 1 Richborough, pozůstatek triumf|lního oblouku později přebudovaného na sign|lní stanici s trojitým příkopem, zdroj: Richborough Roman fort and amphitheatre, English Heritage: ONLINE [Online].<http://www.english-heritage.org.uk/content/properties/richborough-roman-fort-and-amphitheatre/richborough-header-2>, [cit. 2012-04-16] Obr. 2 Richborough, rekonstrukce. pozůstatek , zdroj: Richborough Roman fort and amphitheatre, English Heritage: ONLINE [Online].< http://www.english-heritage.org.uk/content/properties/richborough-roman-fort-and-amphitheatre/gallery-for-richborough-roman-fort-and-amphitheatre/galleryserichborough01.jpg>, [cit. 2012-03-17] Obr. 3 Příklady primitivních košů na oheň, zdroj: Artifical Light, Gutenberg: ONLINE [Online].<http://www.gutenberg.org/files/17625/17625-h/images/image2.png>, [cit. 2012-04-17] Obr. 4 Římsk| sign|lní stanice na lokalitě Scarborough, zdroj: Castle Hill, Roman Britain, ONLINE [Online].<http://www.roman-britain.org/places/images/scarborough.gif >, [cit. 2012-04-10] Obr. 5 N|kres sign|lních věží z Trai|nova sloupu, zdroj: Trajan´s Column, Collone Trajane: ONLINE [Online].<http://www.stoa.org/trajan/images/picph1b.gif >, [cit. 12.5.2012] Obr. 6 Obr|zek sign|lních věží z Trai|nova sloupu, zdroj: Conrad Cichorius, Wikipedia: ONLINE [Online].< http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/54/005_Conrad_Cichorius%2C_Die_Reliefs_der_Traianss%C3%A4ule%2C_Tafel_V_%28Ausschnitt_01%29.jpg>, [cit. 2012-04-11] Obr. 7 Rekonstrukce sign|lní stanice, zdroj: Mike Baskott, Roman military signalling between forts in East Cornwall: ONLINE [Online].< http://www.cornisharchaeology.org.uk/index_htm_files/Outline%20of%20Roman%20Military%20Signalling.pdf>, [cit. 2012-04-07] Obr. 8 Hypotetick| rekonstrukce maj|ku na lokalitě Leptis Magna, zdroj: Roman lighthouses in the Mediterranean, Tower of Hercules: Online [online].<http://www.torredeherculesacoruna.com/index.php?s=79&l=en >, [cit. 2012-05-07] Obr. 9 Pozůstatky maj|ku z lokality Leptis Magna, zdroj: The lighthouse of Leptis Magna: Roger Pearce: ONLINE [Online].< http://www.roger-pearse.com/weblog/wp-content/uploads/2011/04/lighthouse3.jpg>, [cit. 2012-04-06]

128

Obr. 10 Další pohled na zbytek maj|ku na lokalitě Leptis Magna, zdroj: Simon White, Flickr: ONLINE [Online].< http://farm1.staticflickr.com/154/373532993_9db7c6c2ba_o.jpg>, [cit. 2012-04-01] Obr. 11 Hypotetick| rekonstrukce alexandrijského maj|ku, zdroj: Pharos of Alexandria, AncientWorldWonders: ONLINE [Online].< http://ancientworldwonders.com/uploads/posts/lighthouse_of_alexandria/the_lighthouse_of_alexandria_2.jpg>, [cit. 2012-04-02] Obr. 12 Fotografie z vylovení obří sochy Ptolemaia II. ze dna alexandrijského přístavu, zdroj: The Actors in the Salvage Operation, Culture: ONLINE [Online].< http://www.culture.gouv.fr/culture/archeosm/archeosom/imatges/archeosm/30876508.jpg>, [cit. 2012-03-20] Obr. 13 Alexandrijský maj|k. Na levé straně informativní kresba celého maj|ku po ovl|dnutí Egypta muslimy s vrcholovou mešitou. Napravo je stylizovan| kresba vrcholku věže se sochou, zdroj: The Artistis awakening of the Western civilisation-a quick sketch, Don Davis: ONLINE [Online].< http://www.donaldedavis.com/PARTS/PHARPAGE.jpg>, [cit. 2012-03-20] Obr. 14 Dnešní podoba alexandrijského maj|ku, arabsk| pevnost Quait-bay, zdroj: Travelling to Egyptian Alexandria, Kawapanga: ONLINE [Online].< http://www.kawapanga.com/wordpress/wp-content/uploads/2009/07/quait_bay_text.jpg>, [cit. 2012-03-20] Obr. 15 Moderní 3D rekonstrukce maj|ku v Alexandrii, zdroj: Alexandria, AncientVine: ONLINE [Online].< http://www.ancientvine.com/avimage/PharosofAlexandria_1.jpg>, [cit. 2012-04 -20] Obr. 16 Budova objeven| Arthurem Ovenem ve Stenhouseu v Stirligshiereu, zdroj: Arthur Oven, Wikipedia: ONLINE [Online].< http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/57/Arthur%27s_oven_-_Gordon_1726.jpg >, [cit. 2012-04-22] Obr. 17 N|kres segmentové klenby, zdroj: Segmental arch, zdroj: TheFreeDictionary: ONLINE [Online].< http://img.tfd.com/wn/94/6357A-segmental-arch.png>, [cit. 2012-03-22] Obr. 18 Kresba maj|ku na lokalitě La Coruña před klasicistní rekonstrukcí, zdroj: Arias Montano y Tarnessos, EuroVillasMadrid: ONLINE [Online].< http://www.eurovillasmadrid.com/torrehercules.bmp>, [cit. 2012-03-22] Obr. 19 Kresba maj|ku na lokalitě La Coruña před klasicistní rekonstrukcí, zdroj: Arias Montano y Tarnessos, e-Keltoi: ONLINE [Online].<

129

http://www4.uwm.edu/celtic/ekeltoi/volumes/vol6/6_13/images/fig03_300.jpg>, [cit. 2012-04-22] Obr. 20 Kresba a pl|n maj|ku na lokalitě La Coruña před rekonstrukcí, zdroj: Torre de Hercules, Wikipedia: Online [online].<http://www4.uwm.edu/celtic/ekeltoi/volumes/vol6/6_13/images/fig03_300.jpg>, [cit. 2012-04-22] Obr. 21 N|kres maj|ku po klasicistní rekonstrukcí, zdroj: Torre de Hercules, Wikipedia: Online [online].<

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/37/Torre_de_H%C3%A9rcules_plan.jpg>, [cit. 2012-04-22] Obr. 22 K|men se jménem římského architekta maj|ku v La Coruñi, zdroj: Ancient times, TorreDeHerculesACoruna: Online [online].<http://www.torredeherculesacoruna.com/index.php?s=83>, [cit. 2012-04-22] Obr. 23 Maj|k v La Coruñi, dnešní stav, zdroj: A coruna torre de hercules sunset edit, Wikipedia: Online [online].<http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/eb/A_coruna_torre_de_hercules_sunset_edit.jpg>, [cit. 2012-05-10] Obr. 24 Maj|k v Doveru, dnešní stav, zdroj: Dover, Favonius: Online [online].<http://www.favonius.com/romans/images/pharos-2.jpg>, [cit. 2012-05-10] Obr. 25 Maj|k v Doveru, letecký pohled, zdroj: Roman Pharos, WebBaviation: Online [online].< http://www.webbaviation.co.uk/gallery/d/38243-1/RomanPharos-db50946.jpg>, [cit. 2012-05-10] Obr. 26 Doverský maj|k dnes, zdroj: Dover Castle, Luphen: Online [online].<http://www.luphen.org.uk/images/2008/2008-06/2008-06-22-143523.jpg>, [cit. 2012-05-11] Obr. 27 Maj|k v Doveru, zdroj: John C. Ralph - Canada's Pictures of Dover Castle, PicturesOfEngland: Online [online].<http://www.picturesofengland.com/img/X/1041130.jpg>, [cit. 2012-05-11] Obr. 28 Doverský maj|k v roce 1929, zdroj: Romano-British Kent, Kent Archaeological Society: Online [online].<

http://www.kentarchaeology.org.uk/Research/03/03/01B/Plate_10_Dover_Castle_Pharos_in_1929.JPG>, [cit. 2012-05-11]

130

Obr. 29 Doverský maj|k, pohled zevnitř, zdroj: KerryDover, Flickr: Online [online].<http://farm7.staticflickr.com/6219/6337788514_35366a4f63_b.jpg>, [cit. 2012-05-11] Obr. 30 Doverský maj|k na kresbě z roku 1910, zdroj: The Pharos and St Mary-in-Castro, Dover-Kent: Online [online].<http://www.dover-kent.co.uk/defence/images/pic_st_mary_pharos_c1910.jpg>, [cit. 2012-05-11] Obr. 31 Kresba doverského maj|ku, zdroj: Lives of Smeaton and Rennie , Gerald-Massey: Online [online].<http://gerald-massey.org.uk/smiles/images/sr/033.jpg>, [cit. 2012-05-13] Obr. 32 Hypotetick| rekonstrukce maj|ku v Doveru s 8 patry, zdroj: Romano-British Kent, KentArchaeology: Online [online].< http://www.kentarchaeology.org.uk/Research/03/03/01B/049_Roman_Pharos_Dover_-_reconstruction_drawing.JPG>, [cit. 2012-05-14] Obr. 33 Kresba Williema Stuckeyho z roku 1722, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 10. [cit. 2012-05-13] Obr. 34 N|kres dle M. Wheelera, 1929, zdroj: Roman Pharos Dover Castley, English Heritage: Online [online].<http://www.eng-h.gov.uk/mpp/mcd/sub/images/pharos2.gif>, [cit. 2012-05-14] Obr. 35 N|kres dle M. Wheelera, 1929, půdorys, zdroj: Roman Pharos Dover Castley, English Heritage: Online [online].<http://www.eng-h.gov.uk/mpp/mcd/sub/images/pharos1.gif>, [cit. 2012-05-14] Obr. 36 Novější pojetí rekonstrukce maj|ku v Doveru, půdorys, zdroj: Dubris, Britannica: Online [online].<http://www.durolitum.co.uk/articles/pharos/sunsetpharos.jpg>, [cit. 2012-05-14] Obr. 37 Rekonstrukce dle Bootha, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 16. [cit. 2012-05-13] Obr. 38 Alternativní rekonstrukce dle K. Bootha, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 17. [cit. 2012-05-13] Obr. 39 Půdorysy pater maj|ku v Doveru dle Bootha, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 15. [cit. 2012-05-13]

131

Obr. 40 Řezy doverským maj|kem, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 13. [cit. 2012-05-10] Obr. 41 Řez doverským maj|kem 2, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 14. [cit. 2012-05-10] Obr. 42 Situace v Doveru, umístění pevnosti II Classis Britannica , zdroj: Roman Dover, The Roman Painted House at Dover: Online [online].< http://cka.moon-demon.co.uk/images/HARBOUR.GIF>, [cit. 2012-04-14] Obr. 43 Odhalený sokl maj|ku, 1915, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 11. [cit. 2012-05-13] Obr. 44 Situace v Doveru. Pevnost CLBR II (více vlevo) a hranice tehdejšího přístavu, zdroj: BATES, Martin R., Barry CORKE, Keith PARFITT a John E. WHITTAKER. A geoarchaeological approach to the evolution of the town and port of Dover: Prehistoric to Saxon periods. Proceedings of the Geologists' Association. 2011, roč. 122, č. 3, str. 158. [cit. 2012-05-11] Obr. 45 Postavení maj|ků v Doveru, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 20. [cit. 2012-05-14] Obr. 46 Doverské maj|ky a mys Cap Gris Nez, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 20. [cit. 2012-05-14] Obr. 47 N|kres zachovalého římského okna i s ostěním na doverském maj|ku, 4. patro, zdroj: Kent Archaeological Society, Kent Archaeology: Online [online].<

http://www.kentarchaeology.org.uk/Research/03/03/01B/048_Window_of_Pharos.JPG >, [cit. 2012-05-08] Obr. 48 Joachim Duviert, Tour dÓdre, 1611, zdroj: BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, str. 18. [cit. 2012-05-14] Obr. 49 Maj|k Tour dÓdre na kresbě z roku 1550, zdroj: Tour dÓdre, Wikipedia: Online [online].<

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/46/La_Tour_d%27Odre_en_1550%2C_Boulogne-sur-Mer..jpg >, [cit. 2012-05-08] Obr. 50 Raritní foto z výkopu okolo pozůstatku z|padního maj|ku při stavbě zdejších kas|ren, zdroj: Paul, Flick: Online [online].<

132

http://www.flickr.com/photos/doverpast/386520780/sizes/o/in/photostream/>, [cit. 2012-05-08] Obr. 51 Mozaika v Domě přístavní mozaiky. (Casa del Mosaico del Faro: Ostia, I, XIV, 2), zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].< http://www.ostia-antica.org/regio1/14/14-2_3.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 52 Mozaika na N|městí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 3 , zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/piazzale/corp03-2.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 53 Mozaika na N|městí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 22 , zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/piazzale/corp22-1.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 54 Mozaika na N|městí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 23, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/piazzale/corp23-2.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 55 Mozaika na N|městí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 26 , zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/piazzale/corp59.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 56 Mozaika na N|městí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 35 , zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/piazzale/corp61.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 57 Mozaika na N|městí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 46 , zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/piazzale/corp61.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 58 Mozaika na N|městí společností (Piazzale delle Corporazioni) st. 49, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/piazzale/corp49-1.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 59 Mozaika v Baths of the Lighthouse, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/regio4/2/2-1_7.jpg/>, [cit. 2012-05-01]

133

Obr. 60 Mozaika na pohřebišti Isola Sacra, hrobka č. 43 , zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/valkvisuals/html/html_fotos/tomb_43_02.htm/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 61 Mozaika v tzv. „Císařském pal|ci“, Ostia, n|dvoří č. 73., zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/regio1/pi/pi_19.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 62 Mozaika z lokality Olbia, zdroj: Olbia, Wikipedia: Online [online].<http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5f/Mosaic_Ancient_Lighthouse_of_Alexandria.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 63 N|kres Mozaiky z Říma. Nejspíše 3. stol. n. l. Zobrazen je maj|k v Ostii/Alexandrii, zdroj: KÖSTER, August. Das antike Seewesen. Berlin: W. de Gruyter, 1969, str. 174, [cit. 2012-05-01] Obr. 64 Reliéf s obchodní lodi mířící do přístavu, vezoucí lvi pro z|pasy v cirku, zdroj: PAVOLINI, Carlo. La vita quotidiana a Ostia. 1. ed. Roma: Laterza, 1996, Figure 27, [cit. 2012-05-01] Obr. 65 Reliéf na sarkof|gu zobrazující lodě mířící k maj|ku, pohřebiště Isola Sacra, hrobka č. 90., zdroj: MEIGGS, Russell. Roman Ostia. 2d ed. Oxford [Eng.]: Clarendon Press, 1973, Plate XXVI,b., [cit. 2012-05-01] Obr. 66 Maj|ky na reliéfu Torlonia, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/portus/portus10.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 67 Pokus o rekonstrukci maj|ku na reliéfu Torlonia, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/portus/portus10.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 68 Reliéf maj|ku na travertinovém bloku, původně z hrobky jižně od Ostie, dnes před muzeem v Ostii, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].< http://www.ostia-antica.org/portus/portus22.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 69 Graffito maj|ku z Ostie č. 1., zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/portus/portus14.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 70 Graffito maj|ku z Ostie č. 2., zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/~graffiti/gr_557.jpg/>, [cit. 2012-05-01]

134

Obr. 71 Graffito maj|ku z Ostie č. 3., zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/~graffiti/highres/gr_hr_013.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 72 Graffito maj|ku z Ostie č. 4., zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/portus/portus15.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 73 Freska z tzv. „Capitaneria“ z Claudiova přístavu v Ostii, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/portus/portus16.jpg >, [cit. 2012-05-01] Obr. 74 Mince Sexta Pompeia, den|r, okolo 40 př. n. l., zdroj: Heritage World Coin Auctions , CoinArchives: Online [online].<http://www.coinarchives.com/a6a76451fee9f9c06a5c2cab84f00415/img/heritage/3019/image23371.jpg >, [cit. 2012-05-01] Obr. 75 Mince císaře Nera, okolo 64 n. l., sestercius, zdroj: The Pharos Lighthouse,

Ancient Numismatic Mythology: Online

[online].<http://numismaticmythology.com/images/Nero.%20AD%2054-

68.%20%C3%86%20Sestertius%20%2837mm,%2028.77%20g,%206h%29.%20

Rome%20mint.%20Struck%20circa%20AD%2064.%20RIC%20I%20178%20CNG

%2087,%20967%20$10000.jpg>, [cit. 2012-05-01]

Obr. 76 Mince císaře Domiti|na, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/portus/portus51.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 77 Mince císaře Hadri|na, bronz, půl drachma, zdroj: Heritage World Coin Auctions , CoinArchives: Online [online].< http://www.coinarchives.com/a/lotviewer.php?LotID=472693&AucID=861&Lot=616&Val=c0f438f8bafcfc5746e5fdfd66a17d54 >, [cit. 2012-05-01] Obr. 78 Mince císaře Antonina Pia, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].<http://www.ostia-antica.org/portus/portus17.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 79 Mince císaře Antonina Pia, bronz, drachma, okolo 149 n. l., zdroj: Ancient Coins, forumAncientCoins: Online [online].<

http://www.forumancientcoins.com/moonmoth/coins/pics/ant_pius/ant_pius_022.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 80 Medailon císaře Commoda, zdroj: Ancient depictions of the lighthouse, Ostia Antica: Online [online].< http://www.ostia-antica.org/portus/portus18.jpg />, [cit. 2012-05-01]

135

Obr. 81 Mince císaře Commoda, zdroj: Heritage World Coin Auctions , CoinArchives: Online [online].< http://www.coinarchives.com/f85f25bb833708cee9de3c727adb4aae/img/hirsch/279-280/thumb02520.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 82 Mince císaře Macrina, okolo 218 n. l., zdroj: The Pharos Lighthouse, Ancient Numismatic Mythology: Online [online].< http://numismaticmythology.com/images/MACRINUS.%20217-218.%20Kilikien,%20Aigeai.%20AE-28%20mm%20Hirsch%20$600.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 83 Zn|zornění maj|ků na Peutingerově mapě, Ostia , zdroj: TabulaPeutingeriana, Wikipedia: Online [online].<http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/50/TabulaPeutingeriana.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 84 Zn|zornění maj|ků na Peutingerově mapě, Brigantia , zdroj: TabulaPeutingeriana, Wikipedia: Online [online].<http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/50/TabulaPeutingeriana.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 85 Zn|zornění maj|ků na Peutingerově mapě, Konstantinopol , zdroj: TabulaPeutingeriana, Wikipedia: Online [online].<http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/50/TabulaPeutingeriana.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 86 Zn|zornění maj|ků na Peutingerově mapě, Chrysopolis , zdroj: TabulaPeutingeriana, Wikipedia: Online [online].<http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/50/TabulaPeutingeriana.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 87 Zn|zornění maj|ků na Peutingerově mapě, Alexandria , zdroj: TabulaPeutingeriana, Wikipedia: Online [online].<http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/50/TabulaPeutingeriana.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 88 Svítilna ve tvaru alexandrijského maj|ku, Alexandria, zdroj: Far d'Alexandria, Flickr: Online [online].<http://farm2.staticflickr.com/1050/854784432_e72f29950a_o.jpg/>, [cit. 2012-05-01] Obr. 89 Graffito maj|ku z British muzea na p|lené cihle , zdroj: British Museum Roman Floor Tile with Pharos, Wikipedia: Online [online].< http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/43/British_Museum_Roman_Floor_Tile_with_Pharos.jpg />, [cit. 2012-05-01]

136

10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY, ZDROJŮ A POZNÁMKY Poznámky: Výpočet viditelnosti majáků byl proveden: http://www.sailingusa.info/landfall_fix_report.htm [online, přístup 2012-05-02]. Popis majáků z Peutingerovy mapy je založen na interaktivním vyobrazení z webu založeném na publikaci Richard J. A. Talberta. Viz http://peutinger.atlantides.org/map-a/ [online, přístup 2012-04-15]

137

10. A. TIŠTĚN[ LITERATURA

Monografie: BOWEN, J. P. British Lighthouses. The British Council: Longmans, Green & Co. Ltd, 1947, 54 s. BRODRIBB, Gerald. Roman brick and tile. Gloucester: A. Sutton Pub., 1987, 164 s. ISBN 08-629-9363-6. COLLINGWOOD, R a I RICHMOND. The archaeology of Roman Britain. [New] ed., entirely revised. London: Methuen, 1969, 350 s. ISBN 04-162-7580-X. DENTON, Tony a Nicholas LEACH. Lighthouses of England and Wales. Ashbourne: Landmark, 2007, 160 s. ISBN 18-430-6319-0. DESSAU, Hermann. Inscriptiones latinae selectae. Berlín: Weidmann, 1892, str. 817, Volume 2: sv. 2 = ILS 7728 = CIL II 2559 DUNBABIN, Katherine M. Mosaics of the Greek and Roman world. New York: Cambridge University Press, 1999, 357 s. ISBN 05-214-6143-X. CHUGG, Andrew Michael. The quest for the tomb of Alexander the Great. [S.l: Lulu.com], 2007, 324 s. ISBN 978-095-5679-001. HAGUE, Douglas Bland a Rosemary CHRISTIE. Lighthouses: their architecture, history and archaeology. Llandysul: Gomer Press, 1975, 307 s. ISBN 0-85088-324-5. KÖSTER, August. Das antike Seewesen. Berlin: W. de Gruyter, 1969, 254 s. ISBN 31-100-1356-8. MEIGGS, Russell. Roman Ostia. 2d ed. Oxford [Eng.]: Clarendon Press, 1973, 622 s. ISBN 01-981-4810-0. NAISH, John Michael. Seamarks: their history and development. London: Stanford Maritime, 1985, 192 s. ISBN 05-400-7309-1. NICHOLSON, Christopher P. Rock lighthouses of Britain: the end of an era?. Caithness, Scotland: Whittles, c1995, 208 s. ISBN 18-703-2541-9. PAVOLINI, Carlo. La vita quotidiana a Ostia. 1. ed. Roma: Laterza, 1996, 304 s. ISBN 88-420-4817-8. PAYTON, Charles. Lighthouses: towers of the sea. London: National Trust, 2006. ISBN 978-190-5400-126.

138

PHILLIPS-BIRT, Douglas Hextall Chedzey. A history of seamanship. London: Allen and Unwin, 1971, 320 s. ISBN 00-462-3009-2. PHILP, Brian. The excavation of the Roman forts of the Classis Britannica at Dover, 1970-1977: the extensive archaeological programme of rescue-excavation ahead of major roadworks and town-centre development in Dover, which resulted in the discovery, excavation and ultimate preservation of two naval forts of the Roman fleet. Dover: Kent Archaeological Rescue Unit, 1981, s. 268. ISBN 0950212989. RIVET, A a Colin SMITH. The place-names of Roman Britain. London: B. T. Batsford, 1979, 526 s. ISBN 07-134-2077-4. STARR, Chester G. The Roman imperial navy, 31 B.C.--A.D. 324. Westport, Conn.: Greenwood Press, 1975c1941, 228 s. Cornell studies in classical philology, v. 26. ISBN 08-371-7918-1. STATHAM, Samuel P. H. The history of the castle, town, and port of Dover. Londýn: Longmans, Green, and co., 1899, 462 s. TESTAGUZZA, Otello. Portus: illustrazione dei porti di Claudio e Traiano e della citt{ di Porto a Fiumicino. Řím: Julia Editrice, 1970, 249 s. WOOLLISCROFT, D. J. Roman military signalling. 1. publ. Stroud [u.a.]: Tempus, 2001, 191 s. ISBN 07-524-1938-2. Příspěvky v časopisech a sbornících: BATES, Martin R., Barry CORKE, Keith PARFITT a John E. WHITTAKER. A geoarchaeological approach to the evolution of the town and port of Dover: Prehistoric to Saxon periods. Proceedings of the Geologists' Association. 2011, roč. 122, č. 3, s. 157-186. ISSN 00167878. DOI: 10.1016/j.pgeola.2011.01.006. BOOTH, Kevin. The Roman Pharos at Dover Castle. English Heritage Historical Review. Londýn: Maney Publishing, 2007, Volume 2, s. 8-21. ISSN 1752-0169. BOYCE, A. A. The Harbor of Pompeiopolis. A study of Roman Imperial Ports and Dated Coins. American Journal of Archaeology. 1958, č. 62, s. 67-78. BRODRIBB, Gerald. Graffito Drawing of a Pharos. Britannia. Society for the Promotion of Roman Studies, 1982, Volume 13, s. 299. DONALDSON, G.H. Roman Military Signalling on the North British Frontiers. Archaeologia Aeliana. 1985, č. 13, s. 19-24.

139

DONALDSON, G.H. Signalling, Communications and the Roman Imperial Army. Britannia. 1988, č. 19, s. 349-356. HUTTER, Siegfried. Der römische Leuchtturm von La Coruña. Madrider Beiträge. Mainz am Rhein: Zabern, 1973, č. 3, s. 34. ASÍN PALACIOS, Miguel. The Pharos of Alexandria: Summary of an Essay in Spanish by Don Miguel de Asín. Proceedings of the British Academy, 1933, č. 19, str. 277-292. PECK, Emerson W. Notes on the keep: The Roman pharos, and the shafts at the Shot Yard Battery, Dover Castle. Archaeologica. 1880, č. 45, s. 333-335. PEARSON, Andrew, 2006, Piracy in Late Roman Britain: a perspective from the Viking Age, Britannia 37, 337-53. RIGOLD, S, The Roman haven of Dover, Archaeological Journal. 1969, č. 76, str. 78-99.

ROSEN, Baruch, Ehud GALILI a Dov ZVIELY. The Roman Lighthouse at Akko, Israel. The International Journal of Nautical Archaeology. 2012, č. 41, s. 171-178. WEBSTER, Graham. The Roman Imperial Army of the first and second centuries A.D. 3rd. ed. Norman: University of Oklahoma Press, c1998, 343 s. ISBN 08-061-3000-8. WHEELER, Mortimer. The Roman lighthouses at Dover. Archaeological Journal. 1929, č. 86, str. 29-46. WILLIAMS, J. H. Roman Building-Materials in South-East England. Britannia. Society for the Promotion of Roman Studies, 1971, Volume 2., s. 166-195.

140

10. B. ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE

BARTŮNĚK, Jiří. Římsk| defensivní architektura a její využití pro v|lečné konflikty antického světa [online]. Brno, 2010 [cit. 2012-04-08]. 87 s. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/262224/ff_b/Rimska_defensivni_architektura_-_262224.doc?lang=end=rja. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce prof. PhDr. Jan Bouzek, DrSc. Oponent práce Mgr. Balázs Komoróczy, Ph.D. BASKOTT, Michael. Roman military signalling between forts in East Cornwall: lines of sight between Nanstallon and Restormel. [online]. 2010 [cit. 2012-03-07]. Dostupné z: http://www.cornisharchaeology.org.uk/index_htm_files/Outline%20of%20Roman%20Military%20Signalling.pdf DARELL, William. The history of Dover castle [online]. Londýn: Hooper, 1786 [cit. 2012-03-18]. Dostupné z: http://www.kentarchaeology.ac/TopographicalTradition/1786-darell-english.pdf

141

10. C. WEBOVÉ ZDROJE

http://www.ostia-antica.org/ [online, přístup 2012-04-01]. http://www.roman-britain.org/ [online, přístup 2012-04-01]. http://www.sailingusa.info/landfall_fix_report.htm [online, přístup 2012-02-05]. http://www.coinarchives.com/a/results.php?search=pharos&s=0&results=100 [online, cit. 2012-02-08]. http://numismaticmythology.com/PharosLighthouse.aspx [online, přístup 2012-04-01]. http://peutinger.atlantides.org/map-a/ [online, přístup 2012-02-22]. http://www.heritagegateway.org.uk/gateway/ [online, přístup 2012-05-10]. http://www.kentarchaeology.org.uk/ [online, přístup 2012-04-27]. http://www.portusproject.org/ [online, přístup 2012-03-27]. HOMER. The Odyssey: Book X. Aeolus, the Laestrygonians, and Circe. In: JOHNSTON, Ian. Johnstonia [online]. 2012 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: https://records.viu.ca/~johnstoi/homer/odyssey10.htm FRONTINUS, Sextus Julius. Stratagems: Book III. In: THAYER, William P. LacusCurtius [online]. 2009 [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Frontinus/Strategemata/3*.html#13 CONSORCIO DE TURISMO Y CONGRESOS DA CORUÑA. Torre de Hercules a Coruña [online]. 2009 [cit. 2012-04-04]. Dostupné z: http://www.torredeherculesacoruna.com/index.php?s=58

Římské vojenské majáky v Británii (Roman Military Lighthouses in Britain - master's thesis)

Documents

Transcript of Římské vojenské majáky v Británii (Roman Military Lighthouses in Britain - master's thesis)