368 česká literatura 3/2012

O filologickém odkazu Maksima Šapira a jeho stati„Přiblížení k obecné teorii verše“Igor Pilščikov

Ruský literární vědec, versolog a lingvista Maksim Iljič Šapir (1962–2006) byl jedním z nejtalentovanějších vědců své (a nejen své) generace. Stihl toho udě‑lat mnoho, přestože zemřel velmi mladý — tři týdny před svými čtyřiačtyři‑cátými narozeninami.

V odborných periodikách začal publikovat v polovině osmdesátých let ještě jako student filologické fakulty Moskevské státní univerzity (MGU), kterou absolvoval s vyznamenáním v roce 1994. V roce 1999 obhájil dizer‑taci, v roce 2000 se stal doktorem filologických věd. V letech 1992–1993 bá‑dal v soukromém archivu Romana Jakobsona na Harvardově univerzitě a Ma‑ssachusetts Institute of Technology. V letech 1994–2001 přednášel versologii na filologické fakultě MGU. Od roku 2000 působil jako vědecký pracovník v Ústavu světové kultury MGU, od roku 2003 byl tamtéž vedoucím vědeckým pracovníkem, od roku 2001 byl vedoucím vědeckým pracovníkem Ústavu ja‑zykovědy Ruské akademie věd. Šapir je autorem knih Universum versus: Ja­zyk — stich — smysl v russkoj poezii XVIII–XX vekov (Moskva 2000, sv. 1, 544 s.; sv. 2 — v tisku) a Staťji o Puškině (Moskva 2009, 400 s.). Uveřejnil více než 150 statí o teorii a dějinách ruského verše, lingvistické poetice, historické stylis‑tice, dějinách ruské literatury, textologii, dějinách filologických věd a jiných disciplínách. V roce 1994 spolu s autorem těchto řádků založil dvoujazyčný časopis o ruské a teoretické filologii Philologica (vyšlo osm svazků; devátý sva‑zek věnovaný Šapirově památce se připravuje do tisku; spolu s časopisem vychází také vědecká knižní edice Philologica russica et speculativa).

Šapir důsledně hájil filologický přístup k jazykovým a kulturním jevům, který kombinoval metodologii literární vědy a lingvistiky. Toto pojetí filo‑logie má v ruské tradici původ v díle Grigorije Vinokura. V osmdesátých le‑tech uplynulého století byl jedním z nemnoha Vinokurovových následovníků právě Šapir, který dokázal syntetizovat výsledky dvou větví formalismu —

texty

texty 369

na jedné straně petrohradského OPOJAZu (především Jurije Tyňanova) a na druhé straně Moskevského lingvistického kroužku (MLK). Propagátorem MLK v strukturalistické i poststrukturalistické epoše byl versolog Michail Gasparov (1935–2005), kterého Šapir považoval za svého neoficiálního uči‑tele, v jehož díle pokračoval a s nímž (jako každý vynikající žák) často ne‑souhlasil a polemizoval. Šapir navíc jako metodolog a praktik účinně využil konkurenčních, někdy antagonistických tendencí uvnitř samotného Mos‑kevského lingvistického kroužku  — špetovskou fenomenologii Maksima Kenigsberga, Vinokurův fundamentální filologismus, Jakobsonův struktura‑lismus a statisticko ‑pravděpodobnostní přístup Borise Jarcha. Šapir uveřej‑nil řadu zakladatelských prací, věnovaných odkazu a biografii těchto vědců, pro tisk připravil Vinokurovy Filologičeskije issledovanija (Moskva 1990, 452 s.) a první vydání Jarchovy práce Metodologija točnogo litěraturoveděnija (Moskva 2006, 960 s.; spolu s M. V. Akimovovou a autorem těchto řádků). Tato vydání jsou opatřena rozsáhlými komentáři, které propojují tuto revoluční epochu bádání se současností.

Jak už bylo řečeno, Šapirův talent se projevil v celé řadě filologických dis‑ciplín, přičemž v mnoha se mu podařilo objevit nové vědecké oblasti (srov. Andrei Dobritsyn: „Les travaux sur la poésie russe de Maksim Shapir“; Revue des études slaves 2007, LXXVIII, č. 4; M. V. Akimova, I. A. Pilščikov: „Maksim Iljič Šapir: In memoriam“; Russian Literature 2008, LXII, č. 2–4). V první řadě byl však Šapir versologem — versologem par excellence. Jeho versologické studie nebyly nikdy čistě formální: všem aspektům veršové formy (metrice, rytmice, rýmu, strofice) Šapir věnoval pozornost v jejich součinnosti se všemi úrovněmi poetického jazyka (fonetikou, morfologií, syntaxí, lexikem i frazeologií). Ša‑pir aktivně rozpracovával a používal statistické a pravděpodobnostní metody studia verše a poetického jazyka, zkoumal problémy historicko ‑srovnávací ver‑sologie (formální a sémantická derivace veršových rozměrů, evoluce ruské bás‑nické syntaxe aj.). Jeho patrně největším přínosem je však postavení základů k originální a harmonické (i když nedokončené) obecné teorii verše.

Šapirova stať „Přiblížení k obecné teorii verše“ je přepracovaným textem referátu z mezinárodní konference Slavjanskij stich. Lingvističeskaja i priklad‑naja poetika (konference se konala v Sankt‑Petěrburgu 23.–27. 6. 1998, sbor‑ník vyšel v Moskvě 2001, edd. M. Gasparov, A. Prochorov, T. Skulačeva). Stať byla otištěna v materiálech této konference a v Šapirově knize Universum versus. Výchozí tezí této programové práce je tvrzení, že „doposud neexis‑tuje teorie verše jako jednotná vědecká disciplína“. Hlavní úkol stati proto spočívá ve snaze položit základy této teorie, předložit definice základních versologických pojmů, které si nebudou protiřečit. Šapir se domníval, že k dosažení tohoto cíle je třeba nalézt jednotný přístup ke třem základním teoreticko ‑versologickým otázkám — vztah verše a prózy, verše a  jazyka, verše a významu.

370 iGor Pilščikov

Šapir byl přesvědčený, že se musí začít otázkou verše jako takového a jeho odlišení od prózy. Ve studii „»Versus« vs »prosa«: prostranstvo ‑vremja poeti‑českogo těksta“ (1995), která v knize Universum versus předchází stati „Přiblí‑žení k obecné teorii verše“, Šapir ukázal, že jakýkoli verš představuje systém průběžných závazných členění, které v textu strukturují doplňující (čtvrtý vzhledem k řečové, jazykové a sémiotické souřadnici) rozměr, jehož jednotky jsou mezi sebou spojeny paradigmaticky, tedy jako realizace jednoho invari‑antu podobně jako etické (jednotky parole) a émické (jednotky langue) jed‑notky jazyka. Z této definice se ve stati „Přiblížení k obecné teorii verše“ de‑duktivně odvozují všechny ostatní teoreticko ‑versologické pojmy: verzifikační systémy, metrum, rytmus, rým, strofa, pevná forma aj.

Zajímavé je, že k představě o čtyřech rozměrech poetického textu zároveň se Šapirem přišel také Miroslav Červenka, který však syntagmatickou (řečo‑vou) a paradigmatickou (jazykovou) souřadnici nedoplnil sémiotickou a ver‑šovou, ale dvěma textovými — intratextovou a intertextovou (studie „Čtyři dimenze literárního díla“ [1994, vyd. 1996]). Červenkovy a Šapirovy názory jsou si bližší, pokud jde o Jakobsonovu teorii o poetické funkci jako reorgani‑zaci syntagmatiky podle zákonů paradigmatiky: oba ke svým poetologickým teoriím dospěli tak, že se odrazili a vymezili proti Jakobsonově Lingvistice a poetice (viz zmíněná Červenkova studie a Šapirův referát „Problema granicy sticha i prozy v svetě lingvističeskogo učenija R. O. Jakobsona“, pronesený v Moskvě na jakobsonovském mezinárodním kongresu roku 1996).

Šapir byl jako metodolog vědy věrným následovníkem Karla Poppera a lépe než kdokoli jiný chápal, že vědecké tvrzení je ze své podstaty vyvra‑titelné. Šapir toužil po tom, aby se o jeho vědeckých teoriích diskutovalo, aby byly zamítnuty, pokud by se prokázala jejich nevhodnost, a pokud by se neprokázala, aby byly přijaty jako všeobecně závazné. Výzvou k takové čestné a otevřené diskuzi končí stať „Přiblížení k obecné teorii verše“, která nyní vychází v českém překladu.

Přeložila Alena Machoninová

česká literatura 3/2012 371

Přiblížení k obecné teorii verše*

základní metody a pojmy

Maksim Šapir

1. Na zahájení mezinárodní versologické konference v červnu 1995 M. L. Gas‑parov shrnul výsledky, kterých dosáhla věda o ruském verši. Prohlásil, že „její čtyři tradiční oblasti — metrika, rytmika, rým a strofika — jsou zpracovány tak dobře, že se v nich v nejbližší době neočekávají nové revoluce“: „meto‑dika výzkumu […] je vypracována“ a „zapotřebí je pouze čas a schopní dok‑torandi“ (GASPAROV 1996: 5). Není sporu o tom, že úspěchy ruské versologie jsou opravdu velké. Drtivá většina se jich však vztahuje k dějinám verše (ač‑koli i zde se v poslední době rýsuje tendence, která směřuje ke kardinálnímu přehodnocení celé řady představ, jež se ještě nedávno zdály neotřesitelné [viz ŠAPIR 1996b; LJAPIN 1997 aj.]). V oblasti teorie je situace mnohem méně utěšená: když situaci vyhrotíme, můžeme říct, že doposud neexistuje teorie verše jako jednotná vědecká disciplína (srov. LOTMAN 1995b: 259).

To pochopitelně neznamená, že by neexistovaly významné teoreticko‑‑versologické práce. Obecné teze však v těchto pracích obvykle trpí fragmentár‑ností a nesystémovostí. Nemáme ani jednu teorii verše, která by spojovala nej‑různější versologické pojmy, jež by byly vyvozované ze základní definice verše jako takového. Sama za sebe mluví už ta skutečnost, že naše věda disponuje pouze jedinou a zároveň beznadějně zastaralou monografií, v jejímž názvu stojí: Teorie verše. Autor této knihy, publikované před šedesáti lety, prohlásil, že „ve verši není nic, co by nebylo v jazyce“ (TIMOFEJEV 1939: 74, srov. 19). Tím se připra‑vil o možnost stanovit rozdíl mezi veršem a prózou. Příznačné je následující Ti‑mofejevovo přiznání: „Pojem verše, veršované řeči je […] krajně nejasný“ (IBID.: 43). Vytvoření obecné teorie bez tohoto vyjasnění je však nesplnitelným úkolem.

* Studii s laskavým svolením Taťány Levinové překládáme z Maksim Šapir: Universum versus. Jazyk — stich — smysl v russkoj poezii XVIII–XX vekov, sv. I, Moskva 2000, s. 76–90.

372 MaksiM šaPir

Práce by se neměly hodnotit podle dílčích teoretických problémů (takových jako teorie rýmu nebo teorie metra a rytmu), které vystupují jako svého druhu „oddíly“ obecné teorie verše. I próza bývá metrická nebo rýmovaná. Poslání teorie však mimojiné spočívá ve snaze zorientovat se v tom, čím se právě me‑trum, rytmus nebo rým ve verši liší od svých prozaických analogií. Vysvětlím to na konkrétním případu. V knize Rým, jeho historie a teorie V. M. Žirmunskij „rýmem rozumí jakékoli opakování hlásek, které si činí nárok na funkční (ji‑nými slovy strukturní) význam v metrické kompozici básně“ (ŽIRMUNSKIJ 1980: 187). Tato definice může podle mého názoru vyvolat dvě podstatné námitky. Zaprvé, ne každé opakování hlásek, které plní metrickou funkci, lze označit za rým: připomenu alespoň metrickou roli aliterace v germánském verši a jeho imitacích. Zadruhé, ne každý rým má metrický význam: nepravidelný, nepřed‑vídatelný rým je faktorem rytmu, a nikoli metra (viz ŠAPIR 1990: 69–70 aj.) Uve‑dená definice rýmu podle všeho nefunguje, ačkoli J. M. Lotman Žirmunskému vytkl něco jiného, a to, že pod tuto definici nespadají rýmy v próze. Skutečně není správné formulovat definici rýmu tak, jako by se tento jev za hranicemi verše nevyskytoval. Na druhé straně by ale nebylo dobré vyžadovat společnou definici, která by ve stejné míře vyhovovala rýmům ve verši i próze.

Takovou definici není možné nabídnout. To, co je rýmem ve verši, nemusí být nutně rýmem v próze, a naopak:

[…] Tam někogda guljal i ja,No vreděn sever dlja meňa.

(A. S. Puškin: Jevgenij Oněgin [1833])

Sladko posle dožďa ťoplaja pachnět noč.Bystro mesjac bežit v prorezjach belych tuč.Gdě ‑to v syroj trave často kričit děrgač.

(V. F. Chodasevič: „Sladko posle dožďa ťoplaja pachnět noč“ [1918])

Souzvuky jako ja/meňa (Puškin) nebo noč/tuč/děrgač (Chodasevič) by se v próze jako rýmy nevnímaly. Kdyby byl skrz naskrz zrýmovaný začátek básně Majakov‑ského („U ‑ | lica. Lica | u | dogov | godov | rez ‑ | če. | Če ‑ | rez“ atd.) napsaný v próze, okamžitě by o všechny své rýmy přišel. „Ulica. Lica u dogov godov rezče. Čerez železnych koněj“ atd. Na druhé straně souzvuky vyvolané shodou gramatických forem, které stačí pro vnímání rýmu v próze, se ve verši jako rýmy vnímat nemusejí. Uvedu úryvek z folklorního Petrušky (próza se sporadickými rýmy): „Ja gollandskij štab ‑lekar, iz ‑pod kamennogo mosta aptěkar i zubolečeb‑nyj doktor. Nastojaščije kosťanyje zuby vynimaju, děrevjannyje vstavljaju, na tot svet živjom ljuděj otpravljaju. Prinimaju na nogach, otpravljaju na kostyljach.“

texty 373

Všechna ta vynimaju/vstavljaju/otpravljaju/prinimaju tady vystupují jako rovno‑právné rýmy nezávisle na místě, které v textu zaujímají. Jinak je tomu ve verši. Tytéž slovesné formy zakončené ‑aju jsou v krátkém citátu z Puškina užity pět‑krát, status rýmu mají ovšem jen ty dvě z nich, které vystupují na konci verše:

Po kaple, medlenno glotaju skuki jad.Čitať choču; glaza nad bukvami skolzjat.A mysli daleko… Ja knigu zakryvaju;Beru pero, sižu; nasilno vyryvajuU muzy dremljuščej něsvjaznyje slova.Ko zvuku zvuk nějďot… Těrjaju vse pravaNad rifmoj, nad mojej prislužniceju strannoj:Stich vjalo ťanětsja, cholodnyj i tumannyj.Ustalyj, s liroju ja prekraščaju spor […]

(A. S. Puškin: „Zima. Čto dělať nam v děrevně? Ja vstrečaju“ [1829])

Abychom pochopili, proč prozaický rým ztrácí svou „rýmovost“ ve verši a veršový rým v próze, musíme nejdřív pochopit, čím se obecně jakýkoli verš liší od jakékoli prózy.

Druhým příznakem neexistence obecné teorie verše je skutečnost, že ver‑sologické kapitoly pro jednu příručku občas píší různí autoři s rozdílnými te‑oretickými názory. To znamená, že jednotlivé složky verše jsou vnímány izo‑lovaně, aniž by si autoři uvědomovali, že definice metra, rytmu, rýmu, strofy atd. se mohou vzájemně rozcházet. Z tohoto hlediska si pozornost zasluhuje Slovník literárněvědných termínů redigovaný L. I. Timofejevem a S. V. Turajevem (1974). Heslo „Verš“ do něj napsal jeden badatel, „Rytmus“ druhý, „Metrum“ třetí, „Rým“ čtvrtý — přičemž jsou mezi nimi autoři s tak protikladnými ná‑zory jako L. I. Timofejev a V. A. Nikonov. Patrně nejvýstižnějším svědectvím o zárodečném stavu teorie verše je neexistence dvou různých učebnic nebo slovníků, které by nabízely stejné definice téhož versologického pojmu, ale‑spoň toho „nejjednoduššího“, jako jsou rým nebo strofa (shodují se snad pouze tehdy, pokud definice patří jednomu autorovi).

Podívejme se na pojem strofa. V Poetickém slovníku A. P. Kvjatkovského se píše, že strofa je „spojení několika veršů, propojených společnou myšlen‑kou“ (KVJATKOVSKIJ 1966: 289). Ale co když se ve strofě vyjadřují dvě nebo tři myšlenky? A copak pokaždé, když myšlenka překročí meze řádku, musíme konstatovat přítomnost strofy v astrofickém díle? O mnoho lepší není ani definice Nikonova ze Slovníku literárněvědných termínů: strofa je — „spojení veršů, propojených společným rýmem a představujících rytmicko ‑syntaktický celek, který je ostře oddělený od sousedních spojení veršů velkou pauzou, za‑končením rýmové řady a jinými příznaky“ (NIKONOV 1974: 387). Co jsou „jiné

374 MaksiM šaPir

příznaky“, nevím, a proto se je neodvažuji posuzovat. Definice však není přesvědčivá, ani co se týče toho ostatního. Začněme tím, že strofa nevyža‑duje společný rým jako nezbytnou podmínku své existence: výrazné stro‑fické členění může mít i nerýmovaný verš. Dále, strofa velice často nepředsta‑vuje rytmicko ‑syntaktický celek: přesah gramatické konstrukce ze strofy do strofy — mezistrofický enjambement — je jev naprosto legitimní i v ruském klasickém verši, tím spíš v moderní poezii (LOTMAN 1995a: 318–319); drtivá vět‑šina (84 %) oktáv poemy T. Kibirova Sortiry je vzájemně syntakticky propojena. Kromě toho (což vyplývá z předchozího) strofy se od sebe nemusejí nutně oddělovat „velkou pauzou“ (pauza je navíc kategorií deklamace, což zna‑mená, že délka pauzy je v mnoha ohledech věcí čtenářova svědomí). Nakonec, zakončení strofy se nemusí shodovat se zakončením řetězce rýmů: to doka‑zuje existence párových, trojitých nebo zřetězených strof (jako tercíny atd.).

Za zdařilou nemohu uznat ani definici strofy, kterou předložil M. L. Gaspa‑rov v Literárním encyklopedickém slovníku: strofa je „skupina veršů, propojených jakýmkoli formálním příznakem, který se periodicky opakuje z jedné strofy do druhé“ (GASPAROV 1987: 425). Vidím zde logickou chybu: v pravé i levé části definice figuruje tentýž pojem. Ale ani když se této tautologie zbavíme a z de‑finice odstraníme slova „z jedné strofy do druhé“, situaci nevylepšíme. V ta‑kovém případě dostaneme, že strofa je skupina veršů, propojených jakýmkoli periodicky se opakujícím formálním příznakem. Nemluvě už o tom, že perio‑dicky se opakují všechny formanty metra, a nejen strofotvorné. Gasparovově definici bude vyhovovat jakékoli astrofické dílo, které je napsané třeba podle modelu básně „Dom, kotoryj postrojil Džek“. Jeho text se dělí na veršované odstavce, které se rovnají ukončenému podřadnému souvětí a které mají analo‑gický začátek a totožný konec; přičemž každý následující odstavec je delší než předcházející, řekněme o jednu vedlejší větu. O periodickém opakování není pochyb, ale kvalifikovat takové odstavce jako strofy považuji za nesprávné.

Tři protichůdné definice, z nichž ani jedna není v souladu s existující bás‑nickou tradicí, nemají téměř nic společného s výjimkou poukazu na to, že strofa je — „spojení několika veršů“ (podle Kvjatkovského), či řečeno jedno‑dušeji „spojení veršů“ (podle Nikonova) nebo „skupina veršů“ (podle Gaspa‑rova). Tato evidentní, byť naprosto nedostačující banalita však některým teo‑retikům verše zjevná není. Připomenu, že dva badatelé vystoupili s iniciativou zavést pojem jednoveršová strofa (viz LOTMAN — ŠACHVERDOV 1979: 193 aj.).1

1 Mnohem adekvátnější se mi zdá (z následujícího výkladu bude patrné proč) pojetí strofy, které v jiné stati vyložil M. J. Lotman: „Při prvním přiblížení se pod strofou rozumí taková následnost veršů, která se, zaprvé, nějak vyčleňuje z celkového masívu řádků daného textu a, zadruhé, je v určitém smyslu ekvivalentní jiným analogickým posloupnostem veršů téhož textu“ (LOTMAN 1995a: 305; srov. LOTMAN — REJFMAN 1972; ŠACHVERDOV 1972).

texty 375

Pojmy rým a strofa se z hlediska své zmatenosti a neaplikovatelnosti v praxi jen málo liší od jiných teoreticko ‑versologických pojmů, jako je například ver­zifikační systém. Hned v prvním odstavci své nové knihy, která obsahuje bohatý a zajímavý materiál, s. I. Kormilov konstatuje, že tento pojem „existuje ve dvou [dodejme — nejasně definovaných — MŠ] významech, které se vzájemně protínají“ (KORMILOV 1995: 3). Autor je doplňuje o „třetí úroveň chápání verzi‑fikačních systémů“, ve které se proti sobě stavějí systémy „základní“ a „margi‑nální“ (IBID.: 4). Samotný termín marginální verzifikační systémy považuji za uži‑tečný a produktivní, jeho neurčitost však vede k tomu, že jako tyto systémy se popisují fakta jiného řádu. Zaprvé se jedná o „lapidární styl“ — jev, který podle mě není versologický, ale žánrově ‑stylistický: epigrafické texty mohou být jak poetické, tak prozaické a verzifikačně neurčité (kvůli své stručnosti a omezenosti kontextu). Zadruhé se jedná o „literární monoverš“, který bych definoval nikoli jako verzifikační systém, ale jako pevnou formu: jednoverší se mohou vztahovat k těm nejrůznějším verzifikačním systémům (časoměrnému, sylabotónickému, tónickému aj.). Zatřetí se jedná o „metrizovanou prózu“, která není verzifikačním systémem už jen proto, že jde o prózu. Začtvrté se jedná o „volný verš“, který je bezesporu verzifikačním systémem, nikoli však marginálním, ale jedním ze základních. Kormilov sice hovoří o „volném verši období nadvlády sylabotónismu“ (IBID.: 118), jeho práce však není historická, ale teoretická. Volný verš v 19. století nebyl marginálnější než tónismus v 18. století nebo sylabismus ve 20. století — na základě toho přece nebudeme tónismus a sylabismus přiřazovat k marginálním verzifikačním systémům.

Byl bych rád, aby mé výhrady k neurčitosti termínů nebyly vnímány jako čistá scholastika: za krajní nejasností pojmů stojí neúplné pochopení speci‑fičnosti jevů, kvůli němuž se předmět výzkumu může rozpustit v oceánu tak‑zvaných faktů. Aby k tomu nedošlo, je zapotřebí obecná teorie verše, kterou je možné vytvořit pouze s pomocí logicko ‑metodologické reflexe.

2. Výše už byla řeč o tom, proč základem rozpracovávané teorie musí být de‑finice verše v jeho odlišnosti od prózy: pojem verše je nezbytný pro odvození všech ostatních teoreticko ‑versologických pojmů, zatímco on sám je z nich ne‑odvoditelný. To znamená, že věda není s to předložit deduktivní definici verše. Tato definice nemůže být ani induktivní: ať už budeme zkoumat jakékoli množ‑ství veršů, nemáme právo konstatovat, že ostatní vykazují tytéž vlastnosti. Úplná indukce je navíc nemyslitelná: některé verše jsou nenávratně ztraceny, jiné ještě nejsou napsány. Jedinou metodou vhodnou pro vytvoření výchozí definice, je proto fenomenologická redukce (viz KENIGSBER 1994; ŠAPIR 1994).

Její reálné uplatnění si představuji následovně. Místo toho, abychom se orientovali na běžné, standardní formy verše, musíme se soustředit na ano‑málie. Jestliže jsme dostatečně široce uvážili marginální jevy, vymezí nám em‑pirické pole, do jehož středu se dostanou nejrozšířenější případy. Odhalené

376 MaksiM šaPir

krajnosti potom budeme v duchu osvobozovat od konkrétních empirických vlastností do té doby, dokud nenalezneme to společné, co vzájemně propo‑juje natolik různorodé jevy. Pokud skutečně tvoří jakousi jednotu, společný rys odhalíme okamžitě. Měli bychom si položit otázku, zda odpovídá naší intuici verše: zda je tento rys skutečně vlastní jevům, které bez váhání kvali‑fikujeme jako verše, a zda je cizí jevům, které se k verši nevztahují. Pokud je tomu tak, můžeme říct, že jsme získali definici verše.

V mém popisu metody fenomenologické redukce figuruje slovo intuice. Pro‑tože představy mnoha kolegů o vědě vycházejí z metodologického pozitivismu (což jim pochopitelně nebrání, aby se ve svých pracích opírali o vnitřní pocit), předpokládám, že můj apel na intuici může být pochopen jako ústupek sub‑jektivismu. Mohu vás ujistit, že je to omyl. K odmítnutí definice verše, kterou získáme fenomenologickou cestou, nestačí ukázat na první předmět, který nám přijde do cesty, a prohlásit, že i on odpovídá něčí intuici verše: intuitivní úsudek stejně jako jakýkoli jiný se může mýlit, a proto je ještě třeba vysvětlit, co kon‑krétně sbližuje předmět svévolně označený za verš s jinými předměty dané třídy a zároveň jej odlišuje od všech ostatních předmětů, které do dané třídy nepatří.

Fenomenologické rozdělení verše a prózy bylo předmětem mé samostatné práce (ŠAPIR 1995), jejíž základní myšlenka spočívá v následujícím. Próza má tři souřadnice, které jsou tvořeny řečovou délkou textu, jazykovou hierar‑chií jeho úrovní a jeho sémiotickou referencí. Ve verši se k nim přidává ještě jedna souřadnice — veršová. Ta se projevuje v tom, že hranice mezi rytmic‑kými jednotkami jsou často v rozporu s jednotkami jazykovými, řečovými a sémiotickými. Jednotky verše obecně vstupují do vzájemných paradigma‑tických vztahů: nejsou spojeny ani tak jako části celku, ale spíše jako různé modifikace, jako varianty jednoho invariantu. Syntagmatická omezení, která by určovala kombinovatelnost veršových forem jedné úrovně, buď neexistují, nebo se stávají formanty paradigmatiky při přechodu do vyšší úrovně: pokud jsou syntagmaticky spojeny stopy, paradigmaticky budou spojeny řádky, po‑kud jsou syntagmaticky spojeny řádky, paradigmaticky budou spojeny strofy atd. Z toho vyplývá, že pokud jsou v daném kontextu dvě rytmické formy téže úrovně v podstatě přípustné, jsou jednak vzájemně zaměnitelné a jednak vzájemně libovolně kombinovatelné (toto pravidlo neplatí pouze v případě, kdy je text vystavěn jako výčet toho kterého rytmického mikroparadigmatu [podrobněji viz ŠAPIR 1995: 35–36 aj.; srov. IDEM 1997]).

Verš je tudíž systém průběžných, závazných paradigmatických členění, která strukturují doplňující rozměr textu. Odsud se deduktivně odvozují všechny ostatní teoreticko ‑versologické pojmy. Ty nejdůležitější z nich se zde pokusím zformulovat.2 Paradigmatická členění verše mohou být malá nebo

2 „Teorie poezie musí být deduktivní a ne založená jen na studiu básnických děl, podobně jako mechanika nejen popisuje, ale i vysvětluje různé konstrukce“ (GUMILJOV 1921: 69).

texty 377

velká, stálá nebo proměnná. Různé verzifikační systémy se definují v závis‑losti na stálých a zároveň těch nejmenších paradigmatických členěních: v sy‑labotónickém systému je nejmenší paradigmatickou konstantou stopa, v syla‑bickém slabika, v tónickém takt, ve volném verši verš atd. Metrum je souhrn stálých paradigmatických členění (jakýchkoli: velkých i malých), která dělají výstavbu každého následujícího verše předvídatelnou (ze všech základních ruských verzifikačních systémů je metra zcela zbavený pouze volný verš). Rytmus je souhrn proměnných paradigmatických členění v poměru ke stálým (viz IDEM 1996a: 278–289 aj.).

Rým je libovolné fonetické nebo grafické opakování, které zvyšuje syntag‑matickou souvislost mezi vlastními veršovými paradigmatickými jednotkami téže úrovně (jako půlverše, verše, strofy atd.). Tím se rým liší od ostatních zvukových opakování, která vzájemně propojují jednotky, známé také mimo oblast verše — například aliterace, která zavádí dodatečné vztahy mezi slovy (takty): „Večer. Vzmorje. Vzdochi vetra. | Veličavyj vozglas voln“ (srov. SMIR‑

NICKAJA 1989: 13). Syntagmatická podstata rýmu je evidentně dána tím, že se jedná o jediný jev verzifikace, který se zrodil a dlouho rozvíjel uvnitř prózy. (V prozaické řeči přitom rýmem bude jakékoli opakování fonetického kom‑plexu před předělem, které je jako takové chápáno).3 To všechno mimocho‑dem nebrání pravidelnému („kanonizovanému“) rýmu, aby vystupoval v roli doplňujícího faktoru paradigmatického členění veršů. Rým na sebe tuto funkci bere však pouze jako součást jednotek vyšší úrovně: strof nebo strofoidů.

Strofa je paradigmatická konstanta závazně vydělená v textu, která spo‑juje skupinu řádků (nejméně dva) a která se opakuje nejméně dvakrát (buď za sebou, nebo se pravidelně střídá se strofami jiné konfigurace). Hyper‑strofa je paradigmatická konstanta závazně vydělená v textu, která spojuje skupinu strof (nejméně dvě) a která se v textu opakuje nejméně dvakrát za sebou.4 Pevná forma je paradigmatická konstanta, která zahrnuje celé dílo (minimální pevnou formou je monoverš). Superpevná forma je paradigma‑

3 Rým v próze je pouze doplňující prostředek spojení mezi syntagmaty. Proto by bylo naivní spatřovat v ruské lidové pohádce „vzor ambivalentní veršově prozaické struktury“ (FEDOTOV 1985: 188). Rytmus a tím spíš ani rým tradičních pohádkových formulí není třeba vykládat jako jakési „embryonální elementy verše“ (IBID.; srov. IDEM 1981: 17 aj.): ruský verš z nich nevznikl, ani se z nich nerozvinul. S ohledem na pojetí O. I. Fedotova je v pohádkových formulích „základním veršotvorným faktorem zá‑měrný rým, který sporadicky, avšak velmi výrazně člení text na relativně souměrné úseky — základní jednotky potenciálně veršového rytmu“ (IDEM 1985: 188; srov. IDEM 1984). Tato slova mě nutí ještě jednou zopakovat, že na rozdíl od jednotek prozaické řeči, které mohou být „konfrontovatelné“ a „souměřitelné“, jednotky verše když se neshodují, tak se alespoň stávají rovnými (viz ŠAPIR 1995: 18 aj.)4 V roli jednoho z komponentů hyperstrofy může vystupovat závazně vydělený řádek (O. Mandelštam, „Ja ně uvižu znaměnitoj Fedry…“ [1916]).

378 MaksiM šaPir

tická konstanta, která zahrnuje skupinu děl (například věnec sonetů). Tato nomenklatura samozřejmě není úplná a vyžaduje rozpracování a upřesnění, ale doufám, že umožňuje naznačit cestu rozvoje teorie.

Předem si můžeme být jisti, že všechny definice (krajně stručné a ponechané bez příkladů) se budou mnohým zdát neopodstatněné. Aniž bych se v tomto ohledu pouštěl do polemiky, musím poznamenat, že podobné definice jsou neverifikovatelné ze své podstaty: dokázat jejich pravdivost nelze, stejně jako nelze dokázat pravdivost ani jednoho soudu typu „všechna P jsou S“, pokud je třída P otevřená a předměty, které ji tvoří, mají empirickou povahu. I kdybyste viděli dokonce deset tisíc bílých labutí, nemůžete na základě toho učinit závěr, že „všechny labutě jsou bílé“, stačí jediná černá labuť, aby bylo toto tvrzení vy‑vráceno — jak by řekl Popper, falzifikováno. Falzifikovatelnost, tedy potenci‑ální vyvratitelnost, je nezbytnou podmínkou smysluplnosti teoretického soudu, stejně jako verifikovatelnost je nezbytnou podmínkou smysluplnosti soudu historického: neverifikovatelný historický výrok nebo nefalzifikovatelný výrok teoretický automaticky překračují meze vědy jako takové (viz POPPER 1997).

Jestliže teoretické výroky nemohou být za žádných podmínek dokázány, nabízí se otázka, jaký mají smysl (tím spíš, že induktivní dějiny verše se po‑měrně úspěšně rozvíjejí nezávisle na deduktivní teorii)? Zdůvodnění teorie vidím především v tom, že je doplňkem k dějinám: chceme vědět, nejen čím se liší verš různých autorů, různých epoch a národů, ale také co mají společ‑ného (teoretické znalosti jsou znalostmi univerzálií). Neměla by se také zve‑ličovat nezávislost dějin na teorii: teorie poskytuje pro každou historickou práci pojmový aparát, který je obzvlášť užitečný při střetu se „zvláštními“ jevy, o nichž naše intuice mlčí (takové jsou třeba „verše na kartičkách“ L. Ru‑binštejna, které v mnohých vyvolávají rozpaky [viz ŠAPIR 1996a: 301, pozn. 10]). Co se týče dějin, ty shromažďují materiál, který je nezbytný pro vypracování teorie. Její vývoj zaručují ustavičně obnovované pokusy o její falzifikaci. Mu‑síme stále prověřovat, zda základní definice a to, co z nich vyplývá, neproti‑řečí faktům a sobě navzájem. Nicméně do té doby, dokud se takové rozpory neodhalí, musí se každá teorie (včetně té, kterou nabízím já) považovat za pravdivou (pokud ji samozřejmě nevytlačí jiná teorie, která nebude mít horší faktologický základ, ale s první bude logicky neslučitelná).

3. Pro rychlou falzifikaci nabízené teorie je zapotřebí kolektivní snahy odbor‑níků: pro autora není snadné zvážit její četné důsledky a vzít v potaz všechna fakta, která jsou nezbytná pro její prověření. Racionální diskuze jako forma vědecké činnosti však v naší oblasti není populární. Mám dojem, že jako inici‑átor prvního pokusu o vytvoření obecné teorie verše bych mohl počítat se za‑ujatější pomocí ze strany kriticky uvažujících kolegů. Pokusy o kritiku, které jsou mi známy, mě však bohužel neuspokojují. Jeden z nich učinil V. S. BAJEV‑

SKIJ (1995a, 1995b) ve dvakrát publikované zprávě o konferenci Slovanský verš.

texty 379

Toto se v ní píše o mém příspěvku: „M. I. Šapir […] nabídl nové pojetí ver‑šované řeči na rozdíl od prozaické. Přitom zároveň vystavil kritice představu B. J. Buchštaba […] o veršované řeči jako řeči s dvojím členěním […] Došlo k nedorozumění. Přednášející kritizoval Buchštabovu definici za to, že do ní není možné zahrnout některé případy na hranici mezi veršem a prózou. Bu‑chštab si však takový úkol nevytyčil.

Opíral se o Tomaševského pojetí verše a prózy jako dvou pólů, na kterých se vlastnosti těchto dvou forem řeči ukazují maximálně jasně. »Pokud se budeme pohybovat v těchto hraničních oblastech,« psal Tomaševskij, »nikdy si nebu‑deme zcela jisti, v jaké sféře se nacházíme — ve sféře verše nebo ve sféře prózy […] Pro vyřešení základní otázky rozdílu mezi veršem a prózou je užitečnější studovat jevy, které nejsou hraniční, a definovat je nikoli cestou ustanovení této hranice, i když možná jen zdánlivé; v první řadě se musíme obrátit k těm nejtypičtějším a nejvýraznějším formám verše a prózy.« Takto to vnímal Puškin: »Vlna a kámen, verš a próza, led a plamen«“ (BAJEVSKIJ 1995a: 145; 1995b: 131–132).

Rád bych upozornil na některé charakteristické zvláštnosti tohoto úryvku. Zaprvé, Bajevskij tvrdí, že kritizuji Buchštaba za to, že nedokázal splnit úkol, který si nevytyčil. To není pravda: Buchštab nikde nemluví o tom, že jeho definice nezahrnuje všechny verše, ale jen některé. Naopak píše: „Jakýkoli text [!] se člení na hierarchizované syntaktické úseky; ale ve veršovaném textu se s tímto členěním pojí členění na verše a na veršové celky větší a menší než je řádek […] tato konfrontace dvou členění je základním příznakem verše (BUCH ŠTAB 1973b: 110–111).

Zadruhé, protože autor zprávy neměl možnost ilustrovat názory připiso‑vané Buchštabovi výroky samotného Buchštaba, ilustruje je výroky B. V. To‑maševského. Omlouvá to tím, že se Buchštab ve svých úvahách opírá o To‑maševského. K tomu poznamenám: rovněž se opírám o řadu předchůdců, ale dal bych přednost tomu, aby mé názory byly posuzovány na základě mých vlastních názorů. Buchštab navíc nikde nemluví o tom, že sdílí názor Toma‑ševského, ale naopak říká, že „otázka vymezení verše a prózy není vyřešena“ a „vyžaduje další studium“ (IBID.: 110).5 Mimo to Buchštab nerozvíjí pouze názory Tomaševského, ale i J. N. Tyňanova (viz RUDNěV 1989: 147–148; ŠAPIR 1995: 13–14 aj.), který analyzoval především hraniční formy řeči (podrobněji viz ŠAPIR 1994: 88–94 aj.).

5 V jiné stati, napsané o několik let dřív, Buchštab charakterizuje práci Tomašev‑ského (1958), na kterou se odvolává Bajevskij, jako „významnou, ale v mnoha ohle‑dech velmi spornou“ (BUCHŠTAB 1969: 395). Daleko surovější rozsudek nad teoreticko‑‑versologickým traktátem Tomaševského Buchštab vynesl v  roce 1973: „[…] proti jemnému cítění verše […] se zde staví zanícení schématem, které slibuje rozřešení […] základní otázky o vztahu verše a jazyka […]. Domnívám se, že se tento pokus ne‑povedl“ (IDEM 1973a: 74).

380 MaksiM šaPir

Zatřetí, autor zprávy sděluje, že kritizuji Buchštaba za to, že do jeho de‑finice nelze zahrnout některé okrajové jevy. Toto tvrzení neodpovídá sku‑tečnosti: kritizoval jsem Buchštabovu teorii za četné vnitřní (to jest logické) a vnější (to jest faktické) rozpory (srov. IDEM 1995: 12 a dále). Omezím se na je‑diný příklad. Buchštab tvrdí, že „základním příznakem verše“ je „konfrontace dvou členění“, syntaktického a veršového, přičemž „druhé členění se buď s prvním shoduje, nebo se s ním rozchází“ (BUCHŠTAB 1973b: 110–111). Jinými slovy, každý verš je definován buď souladem, nebo nesouladem veršového a syntaktického členění. Toto tvrzení se vztahuje na všechny verše, a proto je neverifikovatelné (viz § 2). Je však také nefalzifikovatelné, neboť nemůže být v rozporu s fakty: veršová a syntaktická členění jsou nutně v souladu nebo v nesouladu. Podobná tvrzení jsou „zcela neřešitelná“; jejich zobecňující vý‑znam se rovná nule.

Začtvrté, tím že mi autor zprávy důtklivě připomíná teoretické názory Tomaševského, odpovědnost za ně bere na sebe. Přednosti koncepce Toma‑ševského zůstávají přednostmi Tomaševského, ale nedostatky se zároveň stá‑vají nedostatky jeho následovníka. Tomaševskij pokládá verš a prózu za dva póly spojené souvislým přechodem: „Je legitimní mluvit o více nebo méně prozaických, více nebo méně veršových jevech“ (TOMAŠEVSKIJ 1958: 7). Takto položená otázka by byla na místě, pokud by rozdíl byl kvantitativní a míra veršovosti měřitelná. Ve skutečnosti je tato hranice kvalitativní a všechny po‑kusy o kvantitativní vymezení doposud vedly ke kuriozitám.6 Kdyby existo‑val souvislý přechod, polární jevy by od sebe byly vzdálenější než hraniční. Tak tomu ovšem není. Tomaševskij uvádí dva body, ve kterých se verš liší od prózy: „1) veršovaná řeč se drobí na […] verše […] zatímco próza je souvislá řeč“; „2) verš má vnitřní míru (metrum), zatímco próza […] ji nemá“ (IBID.: 4). Z toho vyplývá, že polární formy řeči se liší dvěma příznaky. Stejný rozdíl je však i mezi hraničními formami, konkrétně mezi volným veršem a metric‑kou prózou. Volný verš se člení na řádky, zatímco metrická próza nikoli; ve volném verši není metrum, zatímco v metrické próze je. Vzdálenost mezi „hraničními jevy“ tedy není menší než mezi póly. Žádný problém s  iden‑tifikací při tom nevzniká — volný verš je verš, metrická próza je próza. To znamená, že pohled na verš a prózu jako na kontinuum přechodných forem je neopodstatněný. Rozhodnutí budovat teorii verše na materiálu „nejtypič‑tějších a nejvýraznějších forem“ řeči (IBID.: 8) nelze považovat za užitečné: představuje ústupek estetickým návykům jedné historické epochy.

Zapáté, Bajevskij si k sobě a Tomaševskému bere za spojence Puškina. Není mu to nic platné. Myslím, že Puškin předpokládal, že hledat souvislý

6 Připomenu, že B. I. Jarcho (JARCHO 1928: 175), který s pomocí kvantitativních me‑tod zkoumal verzifikační status Puškinovy „Pohádky o popovi a jeho sluhovi Baldovi“, učinil závěr, že se jedná o prózu.

texty 381

přechod od verše k próze je stejně hloupé, jako hledat přechod od vlny ke kameni nebo od ledu k plameni.

Neadekvátnost posuzování mé teorie občas hraničí s nepoctivostí. Napří‑klad J. V. Něvzgljadovové stačilo jen několik řádků, aby „vyvrátila“ definici verše, kterou jsem předložil: „M. I. Šapir tvrdí, že »verš se od prózy neliší rozčleněností na vzájemně porovnatelné úseky, ale schopností konfrontovat to, co je v próze nekonfrontovatelné, a poměřovat to, co je v próze nepoměři‑telné« (zdůraznila JN)“ (NěVZGLJADOVA 1999: 60, pozn. 3). Nicméně každý, kdo nahlédne do textu mé stati, uvidí, že s pomocí zvýraznění Něvzgljadovová za‑měňuje logické důrazy a zkresluje smysl věty. Kontext, ze kterého je vytržena, nedává místo pochybnostem: v mé práci se mluví o tom, že verš se od prózy ne‑liší přibližnou shodností úseků řeči, ale možností přirovnávat k sobě dokonce takové části textu, které by v próze byly co do délky nesouměřitelné (tento fakt vskutku svědčí o tom, že ve verši kromě délky existuje doplňující rozměr). S touto tezí Něvzgljadovová nepolemizuje, zaměňuje ji jinou. V mém textu ve skutečnosti stojí: „pro verš není specifická faktická shodnost řádků, ale jejich srovnání funkční“. Připisuje se mi něco jiného: „pro verš není specifické roz‑dělení na řádky, ale schopnost je konfrontovat“. Nepřekvapuje, že se tato ab‑surdita, za kterou ani trochu nemohu, stává lehkou kořistí pro polemika: „Aniž by vysvětlil, jak tato schopnost vzniká (právě díky rozdělení) a k čemu slouží“, Šapir „se omezuje na to, že ji nazývá »doplňujícím rozměrem«“ (IBID.).7

Na závěr si dovolím říct několik slov ještě o jednom ohlasu na mou teorii, z pera J. B. Orlického. Nemá smysl rozebírat tuto kritiku podrobně, protože její autor si nedal práci s důkazy, ale u jednoho jeho argumentu bych se přece jen rád zastavil. Podle jedné ne zcela korektní formulace Orlického „M. I. Ša‑pir navrhl vzít za základ opozice, která má vyvrátit v podstatě ustálenou a všem vyhovující »dvojí segmentaci« B. J. Buchštaba, opozici syntagmatických a pa‑radigmatických vztahů“. Nicméně „myšlenka dvojí segmentace podle názoru většiny přítomných zatím platí“ (ORLICKIJ 1996: 413). Aniž bych se snažil zjistit, zda má Orlickij právo mluvit jménem většiny, nemohu se nepozastavit nad po‑měrně neobvyklým způsobem řešení vědeckých sporů: nejen „většina přítom‑ných“, ale všichni se mohou mýlit. Nicméně mému veleváženému kolegovi není souzeno vstoupit do dějin v roli objevitele nové cesty k pravdě. Přinejmenším jeden klasik logiky a metodologie vědy ještě v sedmdesátých letech vyslovil své rozhořčení nad tím, že „přijetí nebo odmítnutí vědeckých faktů a principů je naprosto nezávislé na demokratickém procesu […] hlasování“ (FEyERABEND

7 Ale ani to není přesné: slovy o „doplňujícím rozměru“ se moje definice verše nevy‑čerpává. Zahrnuje mimojiné odkaz na povahu členění, jejichž veršotvornou roli tolik zdůrazňuje Něvzgljadovová: „Na rozdíl od prózy verš obsahuje členění, která prochá‑zejí celým textem, tj. průběžná, závazná paradigmatická členění“ (ŠAPIR 1995: 24). Objasnění toho, jak vznikají a čemu slouží, jsem věnoval celou stať (IBID.).

382 MaksiM šaPir

1976: 13). Je pravda, že Feyerabend se na rozdíl od Orlického domníval, že ta‑kového hlasování se nemají účastnit jen odborníci. Naopak předpokládal, že „bandy intelektuálních parazitů [Cliquen von intellektuellen Parasiten]“ (IBID.: 17, pozn. 6) jsou schopny zahubit jakoukoli perspektivní myšlenku, protože často vycházejí z „platných“ a „všem vyhovujících“ názorů. Pokud se i nadále bude používat nová metoda vědeckého hodnocení, nebylo by špatné si uvě‑domit, že ji předložil zakladatel anarchistické teorie poznání. Její základní postulát zní: „existuje jen jeden princip, který je možné bránit za všech okol‑ností a ve všech stadiích lidského vývoje. Tento princip zní — vše je dovo‑leno (anything goes; mach, was du willst)“ (IDEM 1975: 28, srov. 296; IDEM 1976: 45).

Musím se přiznat, že argumentace mých oponentů na mě působí velmi skli‑čujícím dojmem, a ne proto, že bych svou teorii považoval za nesporně prav‑divou. Naopak, jsem přesvědčen, že první obecná teorie verše bude zranitelná, a dokonce chybná, ale chyby je v ní třeba nalézt, a ne nad ní jednoduše mávnout rukou. Pokud místo toho budeme i nadále jeden druhého kritizovat s touž ne‑zodpovědností za svá slova, zaměňovat badatelskou činnost různými formami její imitace, naše věda bude odsouzena k roli odlehlé intelektuální provincie.

Překlad vznikl v rámci projektu P406/11/1825. Přeložila Alena Machoninová

literatura

BAJEVSKIJ, Vadim Solomonovič1995a „Projďonnyj puť: itogi konferencii“; International Journal of Slavic Linguistics

and Poetics, XXXVIII, s. 142–1491995b „Projďonnyj puť: itogi konferencii“; Rusistika segodňa, č. 4, s. 128–136

BUCHŠTAB, Boris Jakovlevič1969 „O strukture russkogo klassičeskogo sticha“; Učonyje zapiski Tartuskogo gosu­

darstvennogo universitěta. Trudy po znakovym sistěmam IV, č. 236, s. 386–4081973a „K voprosu o svjazi tipov russkogo sticha so stiljami proiznošenija“; in R.

Jakobson, C. H. van Schooneveld, D. S. Worth (edd.): Slavic Poetics: Essays in Honor of Kiril Taranovsky (The Hague: Mouton), s. 67–74

1973b „Ob osnovach i tipach russkogo sticha“; International Journal of Slavic Linguis­tics and Poetics XVI, s. 96–118

FEDOTOV, Oleg Ivanovič1981 Folklornyje i litěraturnyje korni russkogo sticha (Posobije dlja slušatělej speckursa „Ak­

tualnyje problemy sovremennogo stichoveděnija“) (Vladimir: VGPI)1984 „Rifma i stich: u istokov russkoj stichovoj kultury“; Russkaja litěratura, č. 4,

s. 60–691985 „Embrionalnyje elementy sticha v russkoj narodnoj skazke“; in L. I. Timofe‑

jev (ed.): Russkoje stichosloženije: Tradicii i problemy razvitija (Moskva: Nauka), s. 179–188

texty 383

FEyERABEND, Paul1975 Against Method: Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge (London: Verso)1976 Wieder den Methodenzwang: Skizze einer anachistischen Erkenntnistheorie (Frank‑

furt am Main: Suhrkamp)

GASPAROV, Michail Leonovič1987 „Strofa“; in J. I. Bonč ‑Brujevič (ed.): Litěraturnyj enciklopedičeskij slovar (Mos‑

kva: Sovetskaja enciklopedija), s. 4251996 „Lingvistika sticha“; in M. L. Gasparov, T. V. Skulačeva (edd.): Slavjanskij

stich: Stichoveděnije, lingvistika i poetika: Matěrialy meždunarodnoj konferencii 19–25 ijuňa 1995 g. (Moskva: Nauka), s. 5–17

GUMILJOV, Nikolaj Stěpanovič1921 „Anatomija stichotvorenija“; in Drakon: Almanach stichov I (Petěrburg: 15 ‑ja

gos. tipografija), s. 69–72

JARCHO, Boris Isaakovič1928 „Svobodnyje zvukovyje formy u Puškina“; in A. Petrovskij, B. I. Jarcho

(edd.): Ars poetica: Sbornik statěj (Moskva: Gosudarstvennaja akaděmija chu‑dožestvennych nauk), s. 169–181

KENIGSBERG, Maksim Maksimovič1994 „Iz stichologičeskich eťudov. 1. Analiz poňatija »stich«; Philologica I, č. 1–2,

s. 149–189

KORMILOV, Sergej Ivanovič1995 Marginalnyje sistěmy russkogo stichosloženija (Moskva: Moskovskij gosudarst‑

vennyj universitět)

KVJATKOVSKIJ, Aleksandr Pavlovič1966 Poetičeskij slovar (Moskva: Sovetskaja enciklopedija)

LJAPIN, Sergej Jevgenějevič1997 „K děmifologizacii ritmiki russkogo 4 ‑stopnogo jamba: (preimuščestvenno

na matěriale odičeskogo sticha Děržavina)“; Philologica IV, č. 8–10, s. 307–322

LOTMAN, Mihhail Jurjevič1995a „Giperstrofika Brodskogo“; Russian Literature XXXVII, č. 2–3, s. 303–3321995b „Russkij stich: Osnovnyje razmery, vchoďaščije v jevropejskij metričeskij

fond“; in M. Červenka, L. Pszczołowska, D. Urbańska (edd.): Słowiańska metryka porównawcza VI. Europejskie wzorce metryczne w literaturach słowiańskich (Warszawa: Instytut Badań Literackich PAN), s. 259–349

LOTMAN, Mihhail Jurjevič — REJFMAN, Semjon Pavlovič1972 „Opyt funkcionalnogo opisanija strofiki“; in A. Toots (ed.): Matěrialy XX­

VII naučnoj studěnčeskoj konferencii: Litěraturoveděnije; Lingvistika (Tartu: TGU), s. 131–134

LOTMAN, Mihhail Jurjevič — ŠACHVERDOV, Sergej Arseňjevič1979 „Metrika i strofika A. S. Puškina“; in M. L. Gasparov (ed.): Russkoje sticho­

složenije XIX v.: Matěrialy po metrike i strofike russkich poetov (Moskva: Nauka), s. 145–257

384 MaksiM šaPir

NěVZGLJADOVA, Jelena Vsevolodovna1999 „Intonacionnaja těorija sticha“; Russian Literature XLVI, č. 1, s. 45–63

NIKONOV, Vladimir Andrejevič1974 „Strofa“; in L. I. Timofejev, s. V. Turajev (edd.): Slovar litěraturovedčeskich těr­

minov (Moskva: Prosveščenije), s. 387

ORLICKIJ, Jurij Borisovič1996 „Slavjanskij stich: stichoveděnije, lingvistika i poetika“; Novoje litěraturnoje

obozrenije, č. 17, s. 411–415

POPPER, Karl1997 Logika vědeckého bádání; přel. Jiří Fiala (Praha: Oikúmené) [1935]

RUDNěV, Pjotr Aleksandrovič1989 Vveděnije v nauku o russkom stiche (Tartu: TGU)

SMIRNICKAJA, Olga Alexandrovna1989 „Glava I. Indojevropejskoje v germanskoj poezii“; in N. S. Čemodanov (ed.):

Epos Severnoj Jevropy: Puti evoljucii (Moskva: MGU), s. 7–34

ŠACHVERDOV, Sergej Arseňjevič1972 „Strofika: Princip vydělenija strofičeskogo sticha“; in A. Toots (ed.): Matěri­

aly XXVII naučnoj studěnčeskoj konferencii: Litěraturoveděnije; Lingvistika (Tartu: TGU), s. 135–136

ŠAPIR, Maksim Iljič1990 „Metrum et rhythmus sub specie semioticae“; Daugava, č. 10, s. 63–871994 „M. M. Kenigsberg i jego fenomenologija sticha“; Russian Linguistics

XVIII, č. 1, s. 73–1131995 „»Versus« vs »prosa«: prostranstvo ‑vremja poetičeskogo těksta“; Philologica

II, č. 3–4, s. 135–1431996a „Gasparov ‑stichoved i Gasparov ‑stichotvorec: Kommentarij k stichovedčes‑

komu kommentariju“; in D. P. Bak (ed.): Russkij stich: Metrika. Ritmika. Rifma. Strofika (Moskva: Izdatělskij centr RGGU), s. 271–310

1996b „U istokov russkogo četyrjochstopnogo jamba: genezis i evoljucija ritma (K sociologičeskoj charaktěristike sticha ranněgo Lomonosova)“; Philologica III, č. 5–7, s. 69–101

1997 „Isčislenije sillabo ‑toničeskoj paradigmy: Slučaj Sumarokova: (»Cefal i Prok‑sis«)“; Russian Linguistics XXI, č. 3, s. 287–291

TIMOFEJEV, Leonid Ivanovič1939 Těorija sticha (Moskva: Chudožestvennaja litěratura)

TOMAŠEVSKIJ, Boris Viktorovič1958 Stich i jazyk (Moskva: Goslitizdat)

ŽIRMUNSKIJ, Viktor Maksimovič1980 „Rým, jeho historie a teorie“; in idem: Poetika a poezie; ed. Vladimír Svatoň,

přel. Jiří Honzík (Praha: Odeon), s. 187–247 [1923]