Masarykova univerzita

Fakulta sociálních studií

Katedra psychologie

Bakalářská práce

Obor psychologie

PSYCHOLOGICKÝ KONCEPT MYSLI A MYŠLENÍ

MYŠLENKY A JEJICH VLIV NA ŽIVOTNÍ REALITU CVIČENCŮ TAIJI

Vypracovala: Barbora Chaloupková

Vedoucí práce: PhDr. Roman Hytych

Brno

2009

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační

zdroje uvedla v seznamu literatury.

V Brně dne 4.5. 2009

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Romanu Hytychovi,

že jsem s jeho podporou mohla toto téma zpracovat,

za jeho velkou ochotu a cenné připomínky.

Motto:

„Z celé mé zkušenosti dogmaticky vyplývá jeden pevný závěr, že lidé se svými životy jsou jako ostrovy v moři nebo jako stromy v lese. Stromy mají propletené kořeny v temnotě podzemí a ostrovy jsou vzájemně spojené mořským dnem. Právě tak existuje kontinuum kosmického vědomí, proti němuž naše individualita buduje náhodné ploty a do nějž je ponořena naše mysl jako do matky moře nebo rezervoáru“.

William James

I. ÚVOD ........................................................................................................................................... 1

II. TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................................................ 1

1. Úvod do spektrální psychologie ............................................................................................... 1

1.1. Spektrum vědomí a jeho hlavní úrovně ........................................................................... 3

2. Jednota a dualita ...................................................................................................................... 6

2.1. Dualistické myšlení .......................................................................................................... 6

2.2. Psychologie a fyzika ......................................................................................................... 7

2.3. Kvantová fyzika: Jednota subjektu a objektu ................................................................... 7

3. Vědecké paradigma ................................................................................................................. 9

3.1. Psychologie jako věda o Mysli ....................................................................................... 10

4. Spektrum vědomí ................................................................................................................... 11

4.1. Úroveň stínu ................................................................................................................... 13

4.2. Biosociální pásmo .......................................................................................................... 14

4.3. Existenciální úroveň ....................................................................................................... 15

4.4. Transpersonální pásmo .................................................................................................. 16

4.4.1. Transpersonální svědek ........................................................................................... 17

4.4.2. Nevědomí ................................................................................................................. 17

4.4.3. Jung: Kolektivní nevědomí a archetypy ................................................................... 18

4.4.4. Jung: Dva druhy myšlení .......................................................................................... 19

4.4.5. Grof: Holotropní stavy vědomí ................................................................................ 20

4.5. Úroveň Mysli .................................................................................................................. 21

4.5.1. Realita jako úroveň Mysli ......................................................................................... 22

5. Výzkum vědomí, mysli a myšlení v přírodních vědách .......................................................... 23

5.1. Teorie informačního pole .............................................................................................. 24

5.2. Mysl, energie, hmota ..................................................................................................... 24

5.3. Rupert Sheldrake: Teorie morfické rezonance .............................................................. 25

5.4. Masaru Emoto: Síla vody ............................................................................................... 26

6. Hygiena mysli ......................................................................................................................... 27

6.1. Dva přístupy k životu ...................................................................................................... 27

6.2. Pozitivního myšlení ........................................................................................................ 28

6.3. Abhidhamma .................................................................................................................. 29

6.4. Taiji ................................................................................................................................. 31

7. Vymezení výzkumného problému ......................................................................................... 32

III. VÝZKUMNÁ ČÁST ................................................................................................................... 34

1. Výzkumné otázky ................................................................................................................... 34

2. Metodologická východiska pro výzkum ................................................................................. 35

3. Výzkumný soubor .................................................................................................................. 35

4. Metoda vytváření dat ............................................................................................................ 37

5. Způsob zpracování dat ........................................................................................................... 39

6. Průběh zpracování získaných dat ........................................................................................... 40

7. Výsledky ................................................................................................................................. 44

7.1. Původ myšlenek - cvičenci taiji ...................................................................................... 44

7.2. Původ myšlenek – necvičící taiji ..................................................................................... 46

7.3. Síla myšlenky – cvičenci taiji .......................................................................................... 47

7.4. Síla myšlenky – necvičící taiji ......................................................................................... 48

7.5. Definice myšlenky – cvičenci taiji ................................................................................... 49

7.6. Definice myšlenky – necvičící taiji .................................................................................. 50

7.7. Hygiena mysli – cvičenci taiji .......................................................................................... 51

7.7.1. Hygiena mysli: způsob – cvičenci taiji ...................................................................... 52

7.7.2. Hygiena mysli: přínos – cvičenci taiji ....................................................................... 54

7.7.3. Hygiena mysli: podmínky – cvičenci taiji ................................................................. 56

7.7.4. Hygiena mysli: způsob – necvičící taiji ..................................................................... 57

7.7.5. Hygiena mysli: přínos – necvičící taiji ....................................................................... 58

7.7.6. Hygiena mysli: podmínky – necvičící taiji ................................................................. 58

7.8. Spojování kategorií a dimenze ....................................................................................... 59

8. Diskuze ................................................................................................................................... 60

IV. ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 64

V. SEZNAM LITERATURY ............................................................................................................. 66

VI. PŘÍLOHY ................................................................................................................................. 69

1

I. ÚVOD

Svou práci jsem se rozhodla zasvětit obsáhlému tématu myšlení a myšlenky. Pátrání

v hloubce po tomto tématu mě zavedlo až do rozsáhlých (ne)končin konceptu mysli a vědomí.

Záměrně jsem si proto vybrala systém spektrální psychologie Kena Wilbera, která propojuje

mnoho hledisek a přístupů a jako východisko zahrnuje mystický pohled na realitu. Jsem

přesvědčena, že toto pojetí, ať už na něm můžeme najít mnoho vědecky nepodložených závěrů,

má význam pro budování optimálních podmínek našeho života, stejně tak jako pro naše duševní

zdraví a poznávání sebe sama.

Ústřední otázka, na kterou hledám odpověď, je tato: jaký vliv má myšlenka náš život?

Další dvě otázky, které jsem si stanovila, jsou: Co je to myšlenka? Proč a jak praktikovat hygienu

mysli?

V teoretické části práce se ubírám třemi směry, které se snažím propojit. První je

psychologický: v rámci spektrální psychologie se věnuji pojetí vědomí, mysli a myšlení a jejich

vliv na náš život. V druhém směru propojuji psychologické pojetí s výzkumy přírodních věd, ve

kterých v průběhu 20. a 21. století došlo k mnoha zajímavým a určitým způsobem také

převratným zjištěním, které se týkají vědomí, mysli a myšlení. Třetí oddíl zaměřuji praktickým

směrem. Jak poznatků, které jsem nastínila v teorii využít pro naši běžnou praxi a zkvalitnění

každodenního života.

Domnívám se, že způsob myšlení a myšlenky, které se nám honí hlavou, náš život

ovlivňují. Chci však upozornit na to, že myšlení nechci a ani nelze vytrhávat z kontextu

sociálního, kulturního, historického, našich emocí a pocitů, charakterových rysů a v neposlední

řadě aktivity a činu. Jde mi spíš o prozkoumání tohoto fenoménu jako takového, který je však

zahrnut v celém systému vztahů a vlivů.

II. TEORETICKÁ ČÁST

1. Úvod do spektrální psychologie

Ve své práci se budu do větší hloubky zabývat vědomím, a proto se zaměřuji na oblast

psychologie jako věda o vědomí. Přestože v psychologii existuje řada pokusů pojem vědomí

vymezit, jde o jeden z nejobtížnějších vědeckých problémů. Nechci tu proto předkládat definice

vědomí a jeho charakteristiky, protože je to věc problematická a existují na toto téma velmi

2

rozličné pohledy. Přesto ale na začátek uvedu výrok Williama Jamese, který se váže k dalšímu

rozvíjení tématu: „Naše normální bdělé vědomí – nazýváme je racionální vědomí – je jen zvláštní

druh vědomí“, a který tak vyslovil přesvědčení, že existují různé formy vědomí, lišící se podstatně

od té, kterou pokládáme za jedině možnou (Hoskovec, Nakonečný, Sedláková, 2003).

V systému spektrální psychologie, jejímž představitelem je Ken Wilber, je myšlení

považováno za jednu ze složek v rámci široce pojatého spektra lidského vědomí, které sahá od

identity kosmického vědomí po zúženou identitu ega. Podle Wilbera na každé úrovni vědomí se

mysl a myšlení projevuje a funguje jiným způsobem, má pro nás odlišný význam a odlišným

způsobem s ním můžeme pracovat. Proto zde budu velkou míru své pozornosti věnovat

jednotlivým úrovním vědomí. V koncepci spektrální psychologie, hraje ústřední roli úroveň Mysli,

záměrně psaná s velkým M. Mysl neboli kosmické vědomí je podle Wilbera základem naší reality

– vnitřního i vnějšího světa.

Ještě bych chtěla na začátek podtrhnout Wilberovu snahu vytvořit v rámci psychologie a

výzkumu vědomí „velkou sjednocující teorii“, stejně tak jako fyzikové hledají velkou sjednocující

teorii, aby zahrnuli všechny fyzikální síly do jednoho celku. Wilber (1993) ukazuje akademicky

přijatelným způsobem pravdu mudrců, mystiků a světců naší historie. Nabízí jednotnou teorii

přírody, kultury, kosmu a vědomí. Pole, která sjednocuje, jsou pole poznání psychologie, filosofie,

náboženství, sociologie, parapsychologie, antropologie, mytologie, intelektuální historie,

ekonomie, biologie a fyziky. Systém spektrální psychologie sjednocuje západní i východní

přístupy k psychologii a psychoterapii. Snaží se rovněž o integraci rozlišných forem západní

psychologie a psychoterapie poukázáním na to, že každá z nich směřuje k označení jiné úrovně

spektra, a tak chce ukázat, že se tyto rozlišné školy mohou doplňovat a integrovat. Rozvoj

integrativního přístupu odpovídá celosvětovému psychoterapeutickému trendu, směřujícímu

k postupné integraci a vzájemnému propojení teoretických poznatků i jednotlivých

psychoterapeutických postupů. Zastánci integrativní psychoterapie, mezi které patří i Kratochvíl

(2006), se chtějí oprostit od omezení jednotlivých škol a zvýšit účinnost a aplikovatelnost terapie

tím, že z existujících psychoterapeutických směrů vyberou pozitivní poznatky, metody a prvky a

systematicky je propojí, aby vytvářely smysluplný celek s prakticky použitelnými efektivními

postupy.

Wilber (1993) vysvětluje, proč se rozhodl pojmout vědomí jako spektrum na tomto

příkladu: naše životní prostředí je prosyceno množstvím různých druhů záření – kromě běžně

viditelného světla nejrůznějších barev, tu existují X-paprsky, gamma paprsky, infračervené záření,

ultrafialové světlo, radiové vlny a paprsky z kosmu. Kromě viditelného světla, existence dalších

těchto vln vydávajících záření, byla ještě před 200 lety neznámá. Všechna tato záření jsou na první

3

pohled úplně odlišná jedna od druhé. Na příklad X-paprsky a gamma paprsky mají velmi krátkou

vlnovou délku, a proto jsou velmi silné, schopny smrtonosně zničit biologickou tkáň; viditelné

světlo má na druhou stranu mnohem delší vlnovou délku, je mnohem méně silné, a proto jen velmi

zřídka poškodí živou tkáň. Z tohoto úhlu pohledu jsou skutečně odlišné. Kupodivu všechny typy

těchto záření jsou nyní shledány jako odlišné formy, jejichž základ tvoří elektromagnetické vlnění.

Jsou popisovány jako odlišná pásma jednoho spektra. Stejným způsobem tvoří odlišná barevná

pásma duhy jedno viditelné spektrum. Co bylo jednou pojímáno jako zcela oddělené jevy, je nyní

viděno jako variace jednoho základního fenoménu.

Elektromagnetické vlnění tak obsahuje spektrum energetického vlnění v rozsahu od

„nejjemnějšího“ a „nejpronikavějšího“ kosmického záření po „nejhustější“ radiové záření

s nejmenší energií. Wilber (1993) toto zjištění porovnává s popisem vědomí tibetského

buddhistického lamy Govindy, který mluví o vědomí složeném z několika pásem nebo úrovní.

Govinda prohlašuje, že tyto úrovně „nejsou separované vrstvy, ale spíše do sebe vzájemně

pronikající formy energie, od nejjemnějšího vše-ozařujícího, vše-prostupujícího, jasného vědomí

dolů k nejhustším formám materializovaného vědomí, které se objevuje před námi jako viditelné

fyzické tělo.“ Vědomí je tu jinými slovy popisováno velmi podobně jako elektromagnetické

spektrum (Wilber, 1993).

1.1. Spektrum vědomí a jeho hlavní úrovně

Vědomí je podle Wilbera (1993) vícedimenzionální nebo jinak řečeno poskládané z mnoha

úrovní. Základní příčky, které jsou ve spektru vědomí identifikovány, Wilber nazývá (ve

vzestupném pořadí): vnější svět, pět smyslů, úroveň stínu, úroveň ega, biosociální pásmo,

existenciální úroveň, transpersonální pásmo a univerzální Mysl. Jedná se o rozšíření filosofie

věčnosti tzv. velkého řetězce Bytí, stanoveného jako hmota, tělo, mysl, duše a Duch. Nejprve vám

představím tři hlavní úrovně, které nazývá: 1) ego úroveň, 2) existenciální úroveň, 3) Mysl.

Ego úroveň zahrnuje naši roli ve společnosti, naši představu o sobě samých s vědomými i

nevědomými aspekty. Rovněž zahrnuje analytickou povahu intelektu, naši mysl. Ego úroveň je

tedy to, co cítíme, když se cítíme být otcem, matkou, právníkem, Američanem nebo dalšími

určitými našimi rolemi či představami (Wilber, 1993). Ani Jung nepřehlížel význam ega v lidském

vývoji, zjednodušeně řečeno je podle něj ego to, jak člověk vidí sám sebe. Tento sebe-obraz je

podle Junga doprovázený vědomými i nevědomými city (Hopcke, 1994). Dynamika ega byla do

hloubky propracována psychoanalýzou a ego-psychologií. Zakladatel ego-psychologie Heinz

4

Hartmann považuje ego za substrukturu osobnosti vymezenou svými funkcemi, jež jsou ve

službách adaptace. V egu podle Hartmanna probíhá také myšlení a je v něm umístěn celý arzenál

obranných schopností (Plháková, 2006)

Druhá hlavní úroveň, existenciální úroveň, podle Wilbera (1993) zahrnuje náš veškerý

organismus, naše tělo stejně tak jako mysl. Obsahuje náš základní pocit existence, bytí, společně

s kulturním rámcem, který mnoha způsoby utváří toto základní vnímání existence. Kromě jiného

existenciální úroveň formuje smyslový obraz sebe sama. Existenciální úroveň je to, co cítíme

„pod“ svým obrazem sebe sama; je to pocit existence organismu jako celku, vnitřní přesvědčení,

že existujeme jako subjekty všech našich zkušeností. Z existenciální úrovně vědomí vychází

existenciální a humanistická psychologie, která poukázala na nutnost studovat lidskou psychiku

v kontextu její komplexní existenciální podmíněnosti, na nutnost studovat psychiku člověka jako

komplexní životní fenomén a člověka jako aktivně se utvářející bytost (Hoskovec, Nakonečný,

Sedláková, 2003).

Třetí základní úroveň je nazývána Mysl, podle Wilbera (1993) jde o obvykle označované

mystické vědomí, znamenající pocit bytostné jednoty s vesmírem. Tento vjem jednoty

s univerzem je podle Wilbera mnohem běžnější, než bychom mohli zpočátku tušit. V určitém

slova smyslu je to východisko dalšího veškerého vnímání. Úroveň Mysli je to, co cítíme právě teď

před tím, než jsme cítili cokoli jiného – pocit jednoty bytí s kosmem. Úrovní Mysli se také zabývá

transpersonální a jungiánská psychologie. Představitel transpersonální psychologie Stanislav Grof

(2007) o úrovni Mysli prohlašuje, že jakmile dosáhneme zážitkového spojení s Myslí, zjistíme, že

je naše bytí souměřitelné s celou kosmickou sítí, s veškerou existencí.

Ego úroveň tedy zahrnuje mysl, existenciální úroveň zahrnuje obojí mysl i tělo, úroveň

Mysli zahrnuje mysl, tělo a zbytek univerza (Wilber, 1993). Pro lepší představitelnost přikládám

obrázek č. 1, který znázorňuje systém úrovní vědomí dle Wilbera a zároveň tyto úrovně protíná

osa, která ukazuje, s jakou formou duality jsou jednotlivé úrovně spojeny.

5

Obr. 1: Úrovně vědomí dle Wilbera (1993)

Úroveň ega a existenciální úroveň dohromady tvoří podle Wilbera (1993) všeobecný pocit

existence oddělených individuí, tyto úrovně nejvíce oslovily západní přístup. Na druhou stranu

východní oblasti jsou všeobecně více zaměřeny na úroveň Mysli, mají tendenci úplně vynechat

úrovně egocentričnosti. Zkráceně řečeno západní psychoterapie si dává za cíl integrovat

individuální já, zatímco východní přístup se zaměřuje na transcendující já. Východní a západní

přístupy k vědomí mohou být používány odděleně, ale mohou být také používány

komplementárním způsobem. Západní přístupy mohou být používány buď jako příprava nebo jako

doprovodná pomoc metodám, které pomáhají dosáhnout relaxace a redukují napětí, a tak přispívají

k dosažení mystických zážitků. Už i Jung (1995) si uvědomoval nutnost sbližování západu a

východu, ale také upozorňoval na možná nebezpečí: „Rostoucí seznamování s duchovním

Východem bude pro nás asi znamenat jen symbolické vyjádření faktu, že začínáme vstupovat do

kontaktu s tím, co je v nás dosud cizí. Popírání našich vlastních historických předpokladů by bylo

čiré bláznovství. Ducha Východu můžeme asimilovat, jen když stojíme pevně na vlastní půdě.“

V první kapitole jsem nastínila obsáhlost koncepce spektrální psychologie a jednotlivých

úrovní vědomí a rovněž její spirituální charakter. Nyní se budu věnovat z mého úhlu pohledu

nejdůležitějšímu východisku, na kterém je spektrální psychologie postavena, a tím je koncepce

jednoty všech protikladů.

6

2. Jednota a dualita

Jako nůž nemůže pořezat sám sebe, vesmír nemůže vidět sám sebe jako objekt. Pokus

poznat vesmír jako objekt poznání je naprosto rozporný, tvrdí Wilber (1993). Kupodivu je tento

druh dualistického myšlení, kdy je universum rozdvojeno mezi subjekt a objekt, základním

kamenem západní filosofie, teologie a vědy. Západní myšlení během svého historického vývoje

proti sobě staví: instinkt vs. intelekt, vlnu vs. částici, hmotu vs. energii, mysl vs. tělo, prostor vs.

čas – a spoustu dalších kategorií.

Nyní se chystám vysvětlit, jak Wilber chápe v systému spektrální psychologie dualitu,

která se podle něj rodí v našem dualistickém myšlení. Pro objasnění dále použiji výsledky

zkoumání v kvantové fyzice.

2.1. Dualistické myšlení

Myšlenka je podle Wilbera (1993) sekvenční, posloupná, jednodimenzionální, zatímco

reálný svět je multidimenzionální, nesekvenční, simultánní, nekonečně bohatý a variabilní.

Předměty jsou dále podle Wilbera produkty myšlenek a ne entity skládající vesmír. Předmět není

nic víc než úzký kousek selektivní pozornosti, která ignoruje nedělitelný základ celku. Tyto úzké

kousky pozornosti jsou označeny slovy, jmény nebo nějakými dalšími symboly a vysoce

povýšeny na imaginární status reálných, živých, nezávislých věcí. Tento proces přitěžuje iluzi, že

věci jsou separovány a existují jako entity sami o sobě. Je to tedy podle Wilbera nevědomost

Mysli, která tvoří pojmový a symbolický vesmír oddělených předmětů rozprostřených v prostoru a

v čase. A protože je hlavním nástrojem nevědomosti myšlenka, je to právě myšlenka sama, která

je zodpovědná za iluzorní existenci pojmového světa. Slovo myšlenka tu označuje zakořeněný

proces, pomocí něhož tvoříme rozdílnosti, úrovně a dualitu. Tato hlavní dualistická tendence se

tedy podle Wilbera nazývá „myšlenka“. Tento názor potvrzuje i kvantový fyzik Erwin

Schrödinger (2004): „Neexistuje nic dobrého, a nic špatného, jen myšlení to dělá takovým.“

Procesem myšlení mentálně separujeme část od svého základu (figuru od pozadí), ignorujeme tak

jednotu s celkem. Zkuste si však představit pozadí bez figury, se kterou je v kontrastu. Podle

Wilbera (1993) jedna nemůže existovat bez druhé – jsou separovány pouze v myšlenkách.

Pojetím duality se během 20. a 21. století začal zajímat vědecký obor kvantové fyziky.

Přináší nám vědecké důkazy o fungování reality na mikroúrovni naší existence. Nejprve však

odpovím na otázku: zda jsem oprávněná spojovat fyziku s psychologií.

7

2.2. Psychologie a fyzika

Je možné a vhodné spojovat fyziku a psychologii? Nad touto otázkou se zamýšlí jak

psychologové, tak i fyzici. Jung (2003), který byl s několika předními fyziky své doby v úzkém

kontaktu, si tyto podobnosti mezi fyzikou a psychologií uvědomoval. V jednom z jeho hlavních

děl, v Aionu, najdeme tuto prorockou pasáž:

„Dříve či později se jaderná fyzika a psychologie nevědomí k sobě těsně přiblíží, neboť oba

obory nezávisle na sobě a z opačných směrů postupují do oblasti transcendentna. Psýché s hmotou

existují v tomtéž světě a každá z nich je součástí té druhé, jinak by jakékoli vzájemné působení nebylo

možné. Až se jednou výzkum dostane dostatečně daleko, dospějeme ke konečné shodě mezi fyzikálními a

psychologickými koncepty. Naše dnešní pokusy se mohou zdát troufalé, ale věřím, že jdou správným

směrem.“

Kvantový fyzik F. A. Wolf (2008) na otázku propojení mezi psychologií a fyzikou

odpovídá takto: „Pokud se podíváme o 120 let dozadu, můžeme vidět na poli psychologie mnoho

modelů lidského chování založených na tehdejším mechanickém chápání fyzikální reality. Na

příklad Freud použil mechaniku jako prostředek k vysvětlení motivace a touhy. Tento pohled je

tak silný, že i dnes přemýšlíme v jeho měřítkách o lidské psychice. Avšak s příchodem čínského

systému medicíny a indické metafyziky vstoupilo něco nového. Tyto věci nemohou být

vysvětleny Newtonskou mechanikou. Zahrnuje to subjektivní svět – svět, ve kterém musíme žít,

ať už chceme nebo ne. Tento svět obsahuje to, co dnes v kvantové fyzice nazýváme pozorovatel.

Podle kvantové fyziky, třebaže víme, že pozorovatel hraje hlavní roli v tom, co pozorujeme

v realitě, nemůžeme najít pozorovatele uvnitř těla. Odtud jsme skrze kvantovou fyziku našli most

spojující subjektivní svět s objektivním universem.“

2.3. Kvantová fyzika: Jednota subjektu a objektu

Kvantovou teorii, nazývanou také kvantová mechanika, formulovala během prvních tří

desetiletí 20. století mezinárodní skupina fyziků, kterou tvořili Max Planck, Albert Einstein, Niels

Bohr, Louis De Broglie, Erwin Schrödinger, Wolfgang Pauli, Werner Heisenberg a Paul Dirac.

Nová fyzika nutně vyžadovala hluboké změny pojmů jako prostor, čas, hmota, objekt, příčina a

následek. Z převratných změn v našem chápání reality, které přinesla moderní fyzika, se tvoří i

odpovídající pohled na svět (Capra, 2002).

Záhada kvantové fyziky leží v dualitě vlna-částice popsána R. Feynmanem. Atomární

objekty (elektrony, protony, neutrony, fotony, kvarky atd.) se někdy chovají jako částice a někdy

jako vlna. Podle kvantové fyziky záleží na tom, zda je částice pozorována. Nepozorované částice

8

se šíří prostorem jako vlna, ale v momentě kdy je pozorována se vlna zhroutí do bodu a chová se

jako částice (Wolf, 1985). Prochází tak nepřetržitou přeměnou z částice na vlnění a z vlnění na

částici. To znamená, že elektron ani jakýkoli jiný atomární „objekt" nemají vnitřní vlastnosti

nezávislé na svém okolí (Capra, 2002). Pouhý akt pozorování způsobí zhroucení vlny a vytvoří

částici. Ukazuje se, že pozorování nebo poznání „způsobuje“ události, které se objevují způsobem,

který nemůže být předpovězen žádným matematickým modelem příčiny a následku. Ale co je to

za druh chování to pozorování? Laureáti Nobelovy ceny Wigner a Josephson a mnoho dalších

fyziků včetně mě, přiznává Wolf (1985), věří, že základ nalezneme za fyzikou. Vidíme jej v aktu

vědomí.

Ervin Laszlo (2005) uvádí, že dokud částice nezačneme pozorovat nebo měřit, nemají

žádné definitivní vlastnosti, ale existují současně v několika stavech. Tyto stavy nejsou „reálné“,

nýbrž „potenciální“ – jsou to stavy, jež kvanta mohou zaujmout, když jsou pozorována nebo

měřena. Jako kdyby je pozorovatel nebo měřící přístroj vylovil z moře možností. Když je kvantum

z tohoto moře vytaženo, přestane být virtuální entitou a stane se reálnou entitou, ale nikdy předem

nevíme, jakou z možných entit se kvantum opravdu stane. Zdá se, že si své reálné stavy vybírá

samo. Laszlo (2005) představuje ještě další vědecké objevy v kvantové fyzice, které ukazují, že se

nejmenší pozorovatelné jednotky hmoty, síly a světla skládají z energie nikoli ze souvislého

proudu energie: tyto jednotky vždycky přicházejí v jednotlivých klubkách zvaných kvanta. Tato

vlnová klubka jsou přímo a nonenergeticky propletená, ať už jsou od sebe jakkoli vzdálená. Na

kvantové úrovni je realita nonlokální: celý vesmír je síť vzájemných spojení, přesahujících čas a

prostor. Moderní fyzika tímto způsobem odhaluje základní jednotu vesmíru.

Kvantová fyzika se tak střetla tváří v tvář s fenoménem, který se dá nazvat „vliv

pozorovatele na objekt pozorování“. V určitém záhadném pohledu se subjekt a objekt sjednotily.

Kvantová revoluce byla podle Wilbera (1993) tak převratná, protože postihla ne jeden nebo dva

závěry klasické fyziky, ale její stavební kámen, a tím byl dualismus subjekt-objekt. Wilber (1993)

uvádí výrok, který vyslovil kvantový fyzik Andrade: „Pozorování znamená ovlivňování toho, co

pozorujeme. Pozorování vyrušuje realitu.“ Wilber (1993) prohlašuje, že objektivní měření a

verifikace nemůže být déle známkou absolutní reality, protože měřený objekt nemůže být nikdy

úplně oddělený od měřícího subjektu – měřené a ten, kdo měří, jsou jedno a to samé. Jinými

slovy, když je vesmír rozdělen mezi subjekt vs. objekt, mezi vidícího a viděného, vždycky je něco

opomenuto. V tomto směru, vesmír bude vždy zčásti sám sobě unikat. Žádný systém, který

pozoruje, nemůže pozorovat samotné pozorování. Každé oko má slepou skvrnu. A to je právě ten

důvod proč podle Wilbera v základě všech dualistických pokusů, nacházíme jenom neurčitost a

neúplnost. Tento stejný princip jako našel Heisenberg v principu neurčitosti nebo Kurt Gödel

9

v teorému neúplnosti, našel Jung (1993) v pojmu nevědomí: „Jedna pětina nebo jedna třetina či

snad dokonce jedna polovina našeho lidského života je strávena ve světu nevědomí. Naše rané

dětství je nevědomé. Každou noc se noříme do nevědomí Vědomí je jako povrch či kůže na

obrovské nevědomé oblasti neznámého rozsahu. Nevíme, jak daleko sahá vláda nevědomí,

poněvadž o něm jednoduše nic nevíme.“

Nová fyzika se proto vzdala iluzorního rozdělení na objekt a subjekt, vlnu a částici, mysl a

tělo, mentální a materiální, nová fyzika s brilantní pomocí Alberta Einsteina – opustila dualismus

času a prostoru, energie a hmoty a dokonce prostoru a objektů (Wilber, 1993). Schrödinger k tomu

poznamenává: „Bariéra mezi subjektem a objektem nemůže být zničena, protože v první řadě

neexistuje.“ (Schrödinger, 2004). Subjekt a objekt, duše a tělo, energie a hmota jsou dva způsoby,

jak přistupovat k jedné realitě. Člověk stvořil „dva světy z jednoho“ – to je základ iluze duality,

subjekt je oddělen od objektu (Wilber, 1993).

Neduální způsob poznání bere za svůj obsah realitu samotnou. Realitu, která je kdekoli a

kdykoli identická, tento způsob poznání sám má za následek jednotný filosofický konsensus

univerzálního obsahu. Realita zakoušená buddhisty, evropskými teology a moderními biochemiky

používá tento způsob poznání – je jeden a ten samý pro všechny (Wilber, 19993).

K neduálnímu studiu reality přispěl svou prací C. G. Jung, který zavedl pojem

synchronicity. Princip kauzality není podle Junga jediným principem; je pouze relativní.

Synchronicita je princip, který propojuje události akauzálně, tj. prostřednictvím subjektivního

významu koincidence, spíše než příčinou a následkem. Pochopení synchronicity požaduje způsob

myšlení, který neodděluje fyzický svět od vnitřních psychických událostí. Synchronicita vyžaduje,

aby člověk považoval svět za sjednocené pole, v němž subjekt a objekt jsou v podstatě jedno a

totéž, tj. dvě různé manifestace jedné reality (Hopcke, 1994). Synchronicita označuje časový a

smysluplný paralelismus psychických a psychofyzických událostí, který by naše poznání mohl

redukovat na jeden společný princip (Jung, 1999).

3. Vědecké paradigma

To, o čem jsem doposud psala, není zasazeno do většinou lidí a vědců přijímaného vidění

reality. Avšak je tu i taková skupina lidí a vědců, kteří takovéto pojetí skutečnosti berou vážně a

svými výzkumy a teoriemi je potvrzují. Netýká se to jen oblasti psychologie a výzkumu vědomí,

ale i dalších oborů často věd exaktních. Podle některých vědců stojíme díky těmto zjištěním na

hranici změny paradigmatu. Paradigma, které se podle Capry (2002) nyní mění, převažovalo v

naší kultuře po několik staletí, během kterých formovalo moderní západní společnost a podstatně

10

ovlivnilo i zbytek světa. Toto paradigma zahrnuje hodnoty jako víru ve vědeckou metodu jakožto

jedinou platnou cestu k vědění, pohled na vesmír jako na mechanický systém sestavený z

jednotlivých stavebních dílů a víru v neomezený materiální pokrok dosažitelný ekonomickým a

technickým růstem. Během posledních let se ukázalo, že všechny tyto ideje a hodnoty jsou

podstatně omezené a potřebují radikální revizi.

Laszlo (2005) zdůrazňuje, že vědecké teorie nejsou věčné. Zhroutí se ve chvíli, kdy se

objeví anomální fakta, pro něž nemáme vysvětlení, nezapadají do přijatých teorií. Tato anomální

fakta otevírají cestu k zásadní inovaci teorie: ke změně paradigmatu. Laszlo (2005) tvrdí, že

současná změna paradigmatu se připravuje v avantgardních vědeckých kruzích už delší dobu.

Avantgardní vědci přicházejí s novými někdy radikálně odlišnými myšlenkami, které vysvětlují

stejné jevy jako konzervativní vědci, ale chápou je jiným způsobem. Objevuje se stále větší

množství anomálních jevů ve fyzikální kosmologii, kvantové fyzice, evoluční a kvantové biologii

a také v novém oboru výzkumu vědomí. Nejdůležitějšími anomáliemi podle Laszla jsou anomálie

koherence a korelace. Druh korelace, jejž dnes objevujeme, naznačuje téměř okamžitou

koordinaci jednotlivých částí nebo prvků systému, ať už je systém atom, organismus nebo galaxie.

Všechny části systému takové koherence jsou vzájemně spojeny tak, že všechno, co se stane

v jedné části, se stane také všem ostatním částem. Objevení této jednoty stojí u kořene příští

změny paradigmatu ve vědě. Toto nové paradigma podle Laszla nabízí základ dlouho hledané, ale

dosud nenalezené integrální teorie všeho.

Pokus o nové kosmologické paradigma se prosazuje také v transpersonální psychologii,

které zahrnuje i určité modely činnosti mozku, fenoménů rozšířeného stavu vědomí a další

psychické a parapsychické jevy a které se snaží podat jejich jednotný výklad. Je to tzv.

holografický obraz světa, který vytvořil v roce 1950 fyzik D. Bohm a který na činnost mozku a

psychické jevy rozšířil v roce 1971 neurofyziolog K. H. Pribram. Hologram je systém optických

informací, v němž každá jeho část obsahuje celý obraz, tj. celek je obsažen v každé jeho části

(Hoskovec, Nakonečný, Sedláková, 2003). Schermer (2007) dodává, že věda přichází s novými

poznatky, které si žádají nové psychologické paradigma, v němž spiritualita hraje ústřední roli.

3.1. Psychologie jako věda o Mysli

Nikdy nezapomínejte, připomíná Jung (1993), že v psychologii prostředky, kterými

posuzujete a pozorujete psýché, je psýché sama. Psýché není jen objektem, ale také subjektem

naší vědy. I když se stále držíme vědeckého postupu, nelze zapomínat, že věda je jeden

11

z psychologických postojů, ba pouhá forma lidského myšlení. Má-li si vůbec dělat vážný nárok na

označení věda, musí na svých hranicích přesahovat do sousedních oblastí (Jung, 1995).

Tart (2005) představuje svou vizi nové psychologie: má vize je, aby se humanistická a

transpersonální psychologie stala teoreticky i prakticky vědou o mysli. Nebo lépe, vědou o Mysli,

abychom si připomněli, že je mysl rozsáhlý a primární koncept, přesahující do humanistické a

transpersonální sféry, ne pouze kognitivní a vjemový proces. Máme mnoho prvotřídních

empirických dat, které silně ukazují na to, že Mysl má svou vlastní realitu, realitu, která nemůže

být jednoduše redukována na materialistická, fyzikální data, která jsou založena pouze na

operacích mozku, těla a nervového systému. Jsem přesvědčen, že Mysl musí být studována ve

svých vlastních podmínkách a vztazích.

Maslow (1965) nabízí ještě další vysvětlení: můžeme vytvořit paralelu se zjištěním, že

každý odlišný stupeň motivace generuje odlišné filosofie a odlišné koncepty. Nemělo by nás

překvapit, že bytí na vyšším stupni života generuje vyšší, kompletnější, vlivnější koncepce vědy

s mnohem širší působností a s větší silou. Jen velký člověk může pochopit velké myšlenky a také

vytvářet velké myšlenky. Musí být hoden velkých myšlenek. Velké myšlenky nepřijdou k malým

lidem. Nejen silní a zdraví lidé vytvářejí silnou a zdravou vědu, ale také nás to učí, že sama věda

může být dobrou cestou k sebeaktualizaci, když je věda prováděna tím správným způsobem.

Maslow (1965) dále upozorňuje na to, že by se věda měla zbavit tohoto nesmyslného „tabu

ožehavosti, tabu tajemna“, bez toho bude lépe pochopena laiky i uvnitř své vlastní oblasti a

nebude mít takovou potřebu zbavovat se posvátna. Pro Maslowa se stalo hlavním úkolem

transpersonální psychologie poskytnout vědecký jazyk a vědecký rámec zážitkům a materiálu,

který byl prvotně popsán v náboženské literatuře (Frager, Fadiman, 2005).

4. Spektrum vědomí

Existence vědomí je jeden z nejobtížnějších vědeckých problémů. Nic neznáme tak

důvěrně jako vědomou zkušenost, ale nic není obtížnějšího vysvětlit. V posledních desetiletích

lze zaznamenat zvýšené úsilí vědců o neurofyziologické vysvětlení podstaty vědomí. Základním

kamenem moderní kognitivní psychologie je přesvědčení, že sídlem vědomí je mozek. Kognitivní

neurověda je disciplína, která spojuje mozek a další součásti nervového systému s poznávacími

funkcemi a také s chováním (Sternberg, 2002). Cumminsová (1998) objasňuje, že při pátrání po

nervových korelátech vědomí badatelé vycházejí ze zkoumání osob s poškozeným mozkem a ze

záznamů nervové aktivity, která provází různé mentální úkony. Čerpají také z poznatků dalších

12

přírodovědných oborů, především matematiky a kvantové fyziky. Podle Cumminsové (1998) naše

vědomí bezezbytku spočívá na bitech nervové aktivity. Myšlení je jedna z činností, kterou se

zabývá mozek. Jakákoliv neurální aktivita tvoří myšlenky. Vědomí a emoce se pokládají za velmi

speciální vlastnosti náležející biologickému, rozvinutému mozku. Životaschopný mozek je pro

člověka životně důležitý. Je-li mozek poškozen, přestáváme být osobou, kterou jsme byli. A ustání

mozkové činnosti se považuje za nejjistější známku smrti. Gregory Bateson stojí v opozici, nevidí

mysl závislou na lidském mozku. Mysl považuje za nutný a nevyhnutelný důsledek určité

komplexnosti, která začíná dlouho předtím, než organismy vyvinou mozek a vyšší nervovou

soustavu. Jak říkal Bateson: „Mysl je podstata žití." (Capra, 2002). Bateson (2006) k tomuto

závěru dospěl na základě svého pozorování, kdy mezi sebou srovnával mysl a přírodu. Díky

podobnosti, kterou Bateson vykázal, prohluboval jejich vztah až k samotné jednotě mezi nimi.

Bateson navrhl definovat mysl jako systémový fenomén charakteristický pro živé organismy,

společnosti a ekosystémy a vyjmenoval soubor kritérií, jež systémy musí dodržet, aby mysl

vznikla (Capra, 2004). Bateson prohlásil, že přírodní a společenské dění je nemyslitelné bez

postulátu duchovního činitele, kterého nazývá termínem „Mind“. Přírodověda tuto účelnou

organizaci dění nazývá stydlivě „samoregulací“, resp. „seberegulací“. Mimo vědomí sebe sama

(svého těla, své sociální jedinečnosti a psychické identity) a vědomí vnějšího materiálního světa a

světa kultury lze tedy předpokládat možnost dalších forem a obsahů vědomí, v nichž mimo jiné

mizí znaky pro „empirické“ vědomí tak charakteristické, jako je dualita subjekt-objekt a další

(Hoskovec, Nakonečný, Sedláková, 2003).

Stojí tu proti sobě dvě možná vysvětlení: materialistické (naturalistické) teorie se pokoušejí

objasnit existenci vědomí v termínech přírodních věd, přičemž předpokládají, že mentální

fenomény vznikají na základě mentální aktivity. Přímočaré opomíjení existence vědomí, jaké bylo

typické zejména pro raný behaviorismus, je v současnosti poměrně řídké. Na druhé straně stojí

idealistické (mentalistické) teorie, s tímto pojetím pracuje spektrální, fenomenologická a

transpersonální psychologie, které považují vědomí za centrum lidské existence, přičemž vztah

k hmotnému substrátu, tedy mozku, v podstatě opomíjí. Vědomí je fakt sám o sobě, který je

bezprostřední, autonomní a neredukovatelný (Plháková, 2004). Úvahy nad tím, zda je vědomí

nezávislé na lidském mozku anebo je mu plně podřízeno, provázejí vědeckou obec psychologů od

jejich počátků, ve své práci se budu více věnovat mentalistickému pojetí vědomí, přičemž si

uvědomuji si, že proudy spektrální a transpersonální psychologie nepředstavují většinově

přijímaný názor na vědomí.

Nyní se vrátím k systému spektrální psychologie a po nutném vysvětlení Wilberova

východiska o jednotě subjektu a objetu se budu věnovat jednotlivým úrovním vědomí, a to

13

konkrétně úrovni stínu, biosociálnímu pásmu, existenciální úrovni, transpersonálnímu pásmu a

úrovni Mysli. Budu se jim věnovat se zaměřením na fenomén myšlení. Popíšu, jakým způsobem

na těchto úrovních naše mysl a myšlení funguje, jaký mají význam v našem životě, a také se

dotknu toho, jaké existují metody (na každé té které úrovni) práce s myslí a myšlením. Budu

postupovat vzestupně od užšího pojetí vědomí po to nejširší, což vyplývá z Wilberova hodnocení.

4.1. Úroveň stínu

Jakékoli jasné světlo musí vždycky někam vrhnout svůj stín a stejně tak vědomý jas ega

vrhá svůj stín na lidskou osobnost. Podle Junga jde o nepříjemné a nemorální aspekty našich já,

nežádoucí aspekty, stinnou stránku lidské osobnosti (Hopcke, 1994). Stejným způsobem s tímto

termínem pracuje i Wilber (1993). Stín považuje za popřené, odcizené a projikované tváře ega,

které se objevují ve vnějším světě. Tak člověk podle Wilbera zužuje svou identitu ořezáváním

svého já od určitých aspektů. Tak se vytváří poslední hlavní úroveň spektra vědomí - stín.

První krok při léčení projekcí stínu, uvádí Wilber (1993), je vždy uvědomění si, že to, co

jsme si mysleli, to prostředí mechanicky dělalo. Protože tu existuje jednota mezi vnitřním

(myšlení) a vnějším (prostředí), je to něco, co jsme dělali sami sobě – my jsme za to zodpovědní.

Druhý krok je obrátit směr projekce samotné. Např. „Moje ubohá matka mě potřebuje,“ se

převede do tvaru: „ Potřebuji být své matce blízko.“ Nebo jiný příklad: „Všichni se na mě dívají

kriticky,“ se stane: „Já se zajímám o lidi, kteří kritizují.“

Přijetím odpovědnosti se dají podle Wilbera (1993) léčit všechny úrovně vědomí. Toto

přesvědčení podporuje proud existenciální psychoterapie. Irvin D. Yalom (2006) užívá slova

zodpovědnost ve stejném smyslu, jako to činil Jean-Paul Sartre, když napsal, že být odpovědný

znamená „být nepochybným autorem události nebo věci“. Odpovědnost znamená podle Yaloma

autorství. Uvědomovat si odpovědnost znamená uvědomovat si, že vytvářím své vlastní já, svůj

osud, životní úděl, své pocity, a pokud na to dojde, i své vlastní utrpení. U pacienta, který takovou

odpovědnost nepřijme a obviňuje za své nepříjemnosti druhé, žádná opravdová terapie není

možná. Nejprve je vždy nutné i podle Wilbera (1993) přijmout zodpovědnost za vše, co se nám

děje, protože to, co se nám děje, je výsledkem našeho vlastního konání, myšlení, cítění, je to naše

volba a rozhodnutí. Z nekonečného množství voleb, jsme si vybrali právě tuto. Wilber (1993) dále

upozorňuje na důležitost si uvědomit, že naše činy, myšlenky a pocity jsou činy vesmíru a naopak.

Proč jsi nešťastný? Protože 99,9 procent všeho co si myslíš a všeho, co děláš, jsi ty sám. Není tu

podle Wilbera nic jiného. Toto stanovisko zastává také transpersonální psycholog Charles T. Tart

14

(1975). Podle něj záleží, na jaké jsme úrovni vědomí. V závislosti na tom si přitahujeme do života

odpovídající události. Vesmír je citlivý k tomu, co si myslíme a co si přejeme a je velmi vnímavý

k prosbám a modlitbám. To, co chceme podle Tarta, vyvolá nefyzikální síly, které směřují k tomu,

aby nám přinesly věci, které jsme si přáli. Problém je, že jsme natolik psychologicky zašpiněni a

máme tolik protichůdných a sebedestruktivních přání, že když dostaneme to, co chceme, může to

být pro nás velmi nepříjemné.

Pro existenciální úroveň v této souvislosti podle Wilbera (1993) platí: jestliže si nemůžu

zvolit svůj osud, můžu si nicméně zvolit postoj vůči němu, na tomto místě leží moje existenciální

svoboda. Ve skutečnosti si volím, kdo jsem – „jsme naše volby.“ Nemusí to nutně změnit náš

osud, ale značně to změní naši osobnost. Tady není podle Wilbera místo pro otázku, jak je to

možné – jednoduše to tak je: „Můj první akt svobodné vůle je víra ve svobodnou vůli.“

4.2. Biosociální pásmo

Pásmo, které jsem zde ještě podrobněji neuvedla a které Wilber (1993 zasazuje mezi ego

úrovneň a existenciální úroveň, se nazývá biosociální pásmo. Každý jedinec je na své úrovni

propojen obrovskou sítí vztahů, reprezentujících internalizovanou společnost. Tuto

internalizovanou společnost Wilber nazývá biosociálním pásmem, protože tu dochází k transferu

ze společnosti na biologický organismus. Většina biosociálního pásma je nevědomá. Je nám totiž

příliš blízko, než abychom ji jasně viděli, uvědomujeme si ji teprve potom, co začneme studovat

jiné kultury, kdy vidíme, že bereme za realitu ve skutečnosti to, co nazýváme sociální konvencí.

(Wilber, 1993). Biosociálním pásmem se ponejvíce zabývají sociální psychologové a také

transkulturní psychologové. Rovněž psychoanalytik Erich Fromm (1994) viděl zásadní vliv

společnosti na člověka. Fromm vycházel z pozorování, že současná orientace na mít (vlastnit) je

masový fenomén, založený v ekonomických a sociálních skutečnostech společnosti. Fenomén mít

však vede k enormní ztrátě vlastních psychických sil. Proto Fromm považuje za nejvyšší cíl být –

umění fungovat jako plná osobnost – zřeknutí se vlastnické orientace, k orientaci na bytí.

Podle Wilbera (1993) zastává biosociální pásmo tyto funkce: 1) Formuje pocit oddělené

bytosti a následně utváří dualismus: já vs. ostatní. 2) Je nádrží pro abstraktní intelekt, dodávající

symboly, syntax a logiku pro vyšší myšlenky. 3) Biosociální úroveň nabízí potravu pro myšlenky,

tedy nabízí potravu pro ego. Biosociální úroveň se tedy chová jako nádrž pro formování ega, jeho

rolí, hodnot, statusů, obsahů atd. (Wilber, 1993).

15

4.3. Existenciální úroveň

Na existenciální úrovni je podle Wilbera (1993) člověk stále ve spojení se svým celým

organismem, existuje zde psychosomatická jednota. Člověk se tu cítí být jednotou mysli a těla.

Zde je člověk stále za jedno se svými smysly a se svým tělem. Existenciální vědomí je podle

Wilbera vědomí organismu, které je však rozštěpeno na dualitu organismus vs. prostředí a

minulost vs. budoucnost, kdy se člověk identifikuje s konečnou formou a snaží se proto uniknout

smrti.

Existenciální úroveň můžeme podle Wilbera (1993) prozatímně ovlivnit tak, že si

odpočineme na tichém místě, zaženeme všechny mentální koncepty a naplno vnímáme

elementární existenci. Permanentní usazení naší identity na této hladině obvykle vyžaduje nějakou

formu existenciální terapie. Navzdory široké divergenci vnější formy těchto terapií sledují

všechny stejný cíl – dostat se do kontaktu s autentickým bytím – integraci celého organismu.

Vycházíme zde z duality těla a mysli. Proto existenciální terapie rozřazuje Wilber (1993)

do dvou obsáhlých tříd, odrážejících tento dualismus. Ty, které vychází primárně z mysli, Wilber

je označuje za noetický existencialismus, těmi je např. existenciální analýza, humanistická terapie,

logoterapie. Tyto přístupy podtrhují jedinečnost každé osobnosti a úkol psychoterapie vidí

v podporování osobního růstu. Některé přístupy zaměřují pacienta k nadosobním hodnotám, jiné

spíše na bezprostřední emocionální prožitky v přítomnosti, na schopnost poddat se dojmům a být

v souladu sám se sebou (Kratochvíl, 2006). Logoterapie podle Frankla (2007) zakládá celistvost

na rovině tělesně-duševně-duchovní. Teprve tato trojjediná celost znamená celého člověka. Podle

Frankla (2007) není oprávněné o člověku mluvit jako o celosti duše a těla, k ní, k celému člověku,

patří i duchovní složka, a patří k němu dokonce jako jeho nejvlastnější. Nejvyšší smysl se zcela

vymyká intelektuálnímu přístupu. To, co je neuvědomované, nemusí být podle Frankla

neuvěřitelné.

Druhou třídu vycházející primárně z těla, nazývá Wilber (1993) somatickým

existencialismem, ve výčtu uvádí např. strukturální integraci, rolfing, hathajógu, polaritní terapii.

Pro příklad uvádím hathajógu, což v překladu znamená „věda těla“. Její popularizátor André van

Lysebeth (1972) uvádí, že hathajóga je fyzickým cvičením a cvičením dechu vedoucí jak

k harmonizaci lidského těla, tak ovlivňuje i duševní složky lidské osobnosti, vede ke spojení se

svou pravou povahou, podle které člověk žije.

Některé přístupy na existenciální úrovni pracují podle Wilbera (1993) z obou konců

najednou – mysl i tělo - jako je např. bioenergetická analýza a orgonová terapie. Lowen (2002)

uvádí, že bioenergetika vychází z práce Wilhelma Reicha, pokouší se porozumět lidské osobnosti

16

na základě energetických procesů těla. Terapeutickým úkolem je podle Lowena zvyšování hladiny

energie. Má za cíl osvobodit člověka od zafixovaných traumatických zážitků jeho minulého

života, jež se manifestují jako křečovitost a chronické napětí v těle. Bioenergetická analýza tedy

kombinuje speciální cvičení těla a dechu s terapií, která má za cíl navázání kontaktu s vlastní

minulostí a zároveň vývoj osobnosti. Základní princip tu podle Wilbera (1993) zní: každý

mentální problém nebo blok koresponduje s tělesným blokem a naopak, protože ve skutečnosti

mysl a tělo nejsou dva, ale jedno. Mysl je tělo a tělo je mysl. Co je v mysli válkou postojů, to je

v těle válkou svalů. Mentální blok vytváří tělesný blok, který může být uvolněn prací s myslí.

4.4. Transpersonální pásmo

Mezi existenciální úrovní a úrovní Mysli leží podle Wilbera (1993) transpersonální pásmo,

považuje jej za neprobádanou a záhadnou úroveň spektra. V tomto pásmu můžeme podle Wilbera

(1993) najít Jungovo kolektivní nevědomí, mimosmyslové vnímání, pozici svědka, astrální

projekce, zážitky opuštění těla, plató zážitky, jasnosluch a další takové zážitky. Vyskytují se

v pásmu spektra, kde hranice mezi já a druhými není zcela vykrystalizovaná. Pokud někdo vstoupí

do transpersonálního pásma, nese si s sebou mapy, které přijímal na biosociální úrovni a ego

úrovni, tyto mapy velmi ovlivní to, jak bude vidět prostor, ve kterém se pohybuje. Mnoho lidí má

mapy, které jim říkají, že toto pásmo, buď neexistuje, nebo je to něco patologického, proto z toho

mají strach. Wilber věří, že toto pásmo vskutku existuje a není patologické, mnoho lidí, kteří jsou

diagnostikováni jako mentálně nemocní, mohou být ztraceni v tomto pásmu, a proto potřebují

dobrého průvodce. Plháková (2004) uznává, že mnohé stavy vědomí, které se liší od normálního

bdělého stavu, jsou pokládány za poruchové a podle obecného mínění vyžadují zásah praktického

lékaře či psychiatra. Patří k nim delirantní stavy provázející somatická onemocnění nebo stavy, při

nichž se člověk špatně orientuje v čase a prostoru, je narušena jeho osobní identita nebo jej

obtěžují halucinace či bludy. Existují také mentální stavy, které se výrazně liší od normálního

bdělého vědomí, ale přitom nemusí být patologické. Takové změněné stavy vědomí lze záměrně

navodit vedle užívání drog např. hlubokým dýcháním, relaxací, meditací, hypnózou či excitací

vyvolanou dlouhodobým tancem provázeným rytmickou hudbou. Záměrné navození změněných

stavů vědomí může vést k obohacení životní zkušenosti, hlubšímu sebepoznání či získání podnětů

k tvůrčím výkonům.

17

4.4.1. Transpersonální svědek

Dalo by se říci, že transpersonální pásmo reprezentuje bod, kdy se začínají jednotlivci

dotýkat Mysli. Transpersonální pásmo je, jak Wilber (1993) uvádí, někdy zažíváno jako supra-

individuální svědek: ten je schopný pozorovat proud toho, co je, bez toho aniž by do toho nějak

zasahoval, komentoval dění nebo s ním jakkoli manipuloval. Svědek jednoduše pozoruje proud

myšlenek vně i uvnitř jednoty mysli a těla tak, že je od nich oddělen, svědek se s žádným z nich

neidentifikuje. Tato pozice svědka je základem buddhistické praxe zvané „meditace všímavosti“,

také základem psychosyntézy a hindu jnana jógy („neti, neti“). Blíží se to také tomu, co Maslow

nazýval plató zážitky. Člověk se tak dostává do světa meta-motivací, B-hodnot,

transcendentálních hodnot, mytologického a supra-individuálního vědomí – ve zkratce do

spirituální dimenze transpersonálního pásma. Pozice svědka může být vysoce léčivá a také je to

odrazový můstek k úrovni Mysli.

4.4.2. Nevědomí

Abych se mohla hlouběji transpersonálním pásmem a myšlením na této úrovni spektra

zabývat, považuji za nutné zanořit se do konceptu nevědomí. Slovo nevědomí je používáno

k astronomickému počtu procesů, ale všeobecně podle Wilbera (1993) odráží určité aspekty

vědomí, které z určitých důvodů nejsou zcela uvědomovány jako objekt vědomí. S každou úrovní

spektra koresponduje nevědomí – nebo spíše nějaké nevědomé aspekty nebo procesy. Potlačení

neduality nebo jednoty se tedy stává nevědomím. Dualita znamená nevědomí.

V tomto místě bych se chtěla zastavit u psychologického konceptu nevědomí analytické

psychologie a zaměřit se na práci C. G. Junga, pro kterého byla psychologie v první řadě věda o

vědomí. Na druhém místě pak věda o produktech toho, co nazývá nevědomá psýché. Podle Junga

(1993) nemůžeme přímo zkoumat nevědomou psýché, můžeme se pouze zabývat vědomými

produkty, o kterých předpokládáme, že mají původ v nevědomí. Cokoli máme říci o nevědomí je

tím, co o něm říká vědomí. Nevědomí nesmíme podle Junga (1998) připisovat žádnou psychologii

vědomí. Nevědomí má mentalitu instinktivní a nemá žádné diferencované funkce; nemyslí

způsobem, jakým my chápeme „myšlení“. Vytváří pouze obraz odpovídající stavu vědomí, který

obsahuje stejnou měrou myšlenku i cit, a je vším, jen ne racionalistickým produktem uvažování.

Takový obraz by se spíš dal označit jako umělecká vize. K tématu nevědomí dále Jung (1993)

uvádí: vzal bych to obráceně, řekl bych, že věc, která přichází první, je samozřejmě nevědomí, a

že vědomí vzniká z nevědomého stavu. Když například pozorujete primitivy, dokážou hodiny

18

prosedět a když se jich zeptáte „Co děláte? Na co myslíte?“, jsou dotčeni, protože řeknou: „Jenom

člověk, který je bláznivý myslí – má ve své hlavě myšlenky. My nemyslíme.“ S naší vědomou

psýché jsme schopni vyprodukovat jen opravdu velmi málo, tvrdí Jung. Kdyby se například mému

nevědomí zlíbilo nedávat mi myšlenky, nemohl bych pokračovat ve své přednášce, protože bych

nebyl s to vymyslet další krok. Jsme zcela závislý na dobrotivé spolupráci našeho nevědomí.

4.4.3. Jung: Kolektivní nevědomí a archetypy

První třída nevědomých procesů podle Junga (1993) obsahuje rozpoznatelný materiál

jednoznačně osobního původu. Tuto třídu obsahů nazývá podvědomou psýché nebo osobním

nevědomím. Pak je zde druhá třída obsahů, která nelze popsat jako individuální získané vybavení.

Tyto obsahy mají jednu význačnou zvláštnost, a tou je jejich mytologický charakter. Je tomu tak,

jako by patřily ke vzoru, který není vlastní žádné jednotlivé psýché nebo osobě, ale spíše ke vzoru,

který je vlastní lidstvu obecně. Patří obecně lidstvu, a proto mají kolektivní povahu. Tyto

kolektivní vzory nazval archetypy. Archetyp znamená typos, určité seskupení archaického

charakteru, které obsahuje jak ve formě, tak ve významu mytologické motivy. Mytologické

motivy se objevují v čisté formě v pohádkách, mýtech, legendách a ve folklóru. Nazývá je

neosobním nebo kolektivním nevědomím. Nejhlubší vrstva, kam můžeme při našem zkoumání

nevědomí dosáhnout, je podle Junga vrstva, kde už člověk není rozlišitelný jedinec, ale kde se

jeho psýché rozšiřuje a noří se do psýché lidstva – ne do vědomí, ale do nevědomí lidstva, kde

jsme všichni stejní. Stejně jako má tělo svou anatomickou shodnou podobnost v tom, že má dvě

oči, dvě uši a jedno srdce, má také psýché svou základní shodnou podobnost. Na této kolektivní

úrovni přestáváme být rozlišitelnými jedinci, jsme všichni jedno. Protože základní struktura

psýché je u každého stejná, nejsme s to rozlišovat, jestliže prožíváme právě na této úrovni. Tam

nevíme, zda se něco přihodilo vám nebo mně. V základní kolektivní úrovni existuje celistvost,

která nemůže být rozdělena. To znamená, že jsme podle Junga v podstatě identičtí s každým a se

vším.

Kolektivní nevědomí představuje podle Junga zdroj psychického růstu, proto účinný vztah

mezi vědomou a nevědomou úrovní existence má vitální význam pro duševní zdraví. Proces,

v němž dochází k této psychické rovnováze a celistvosti, se nazývá individuací. Reálný lidský

život sestává z protikladů, které potřebují být v lidské duši sjednoceny (Hopcke, 1994).

Individuace znamená: stát se jednotlivcem a – pokud individualitu chápeme jako svou

nejniternější, poslední a nesrovnatelnou jedinečnost – stát se vlastním bytostným Já (Jung, 1998).

19

Jak jsem již zmínila, obsahy kolektivního nevědomí jsou takzvané archetypy. Podle Junga

(1999) jde o prvopočáteční typy, to znamená od pradávna existující obecné obrazy. Naznačují

existenci určitých forem v psýché, jež jsou všudypřítomné nebo všude rozšířené. Adolf Bastian je

označil jako „elementární myšlenky“ nebo „zamyšlenky“. Jejich bezprostřední podoba se nám

zjevuje ve snech a vizích.

Jung o archetypech prohlašuje: je tu tolik archetypů, jako je archetypálních situací v životě.

Nekonečný počet opakování vtiskává tyto zkušenosti do konstituce naší psychiky, ne ve formě

obrazů naplněných obsahem, ale ze všeho nejdřív jen formami bez obsahu, reprezentující pouze

možnost určitého typu vnímání a chování. Když nastane situace, která koresponduje s

daným archetypem, tento archetyp se stane aktivním. Jung věřil, že aktivace archetypu produkuje

patologické následky pouze tehdy, pokud s ním jednotlivec odmítne spolupracovat, což znamená,

odmítne v něm hledat smysl. Pokud však člověk spolupracuje s archetypální zkušeností, může mu

to poskytnout mocnou, přínosnou a smysluplnou pomoc v životě (Wilber, 1993).

4.4.4. Jung: Dva druhy myšlení

Jungova psychologie nehledá archetypy skrze intelektuální nebo logickou analýzu, ale

skrze sny a mytologické obrazy, stejně tak jako některé východní směry mystiky. Ti, kteří vážně

praktikují cvičení, jako např. vizualizaci a spojují se tak s touto hladinou, zažívají příval energie a

síly, která hluboce ovlivňuje elementární pocit existence (Wilber, 1993). Jung (1995) přemýšlí o

archetypech a ptá se:

„Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme pouze ono myšlení, jež není nic jiného než

rovnice, z níž nikdy nevyjde víc, než jsme do ní dosadili. To je intelekt. Nadto však existuje myšlení

v prastarých obrazech, symbolech starších než historický člověk, které mu byly od pradávných časů

vrozeny, přetrvávají všechny generace a věčně živě naplňují základní vrstvy naší duše. Plný život je

možný jen ve shodě s nimi, moudrost je návrat k nim.“

Pozorujeme-li naše myšlení zcela zblízka a sledujeme-li intenzivní myšlenkový pochod,

zjistíme, že náhle myslíme ve slovech, že začínáme hovořit sami se sebou. Velice intenzivní

myšlenkový postup probíhá tedy víceméně v řečové formě, jako kdyby ho chtěl člověk říci, naučit

se ho nebo někoho o něm přesvědčit. Tento myšlenkový pochod se tedy orientuje směrem ven.

Potud je tedy pro nás řízené nebo logické myšlení myšlením skutečnostním, kdy my

napodobujeme posloupnost objektivně reálných věcí, takže se obrazy v naší hlavě pojí do téže

přísné kauzální řady jako události vně naší hlavy. Toto myšlení Jung (2004) nazývá myšlením se

20

zaměřenou pozorností. Toto myšlení má také tu zvláštnost, že nás unavuje, a proto je zapojováno

do funkce jen dočasně. Řízené myšlení je obecně známým nástrojem kultury. Tajemství

kulturního vývoje spočívá v pohyblivosti psychické energie a ve schopnosti tuto energii

přemisťovat. Řízené myšlení naší doby je víceméně moderní vymožeností, která minulým dobám

chyběla.

Tím se však dostáváme k další otázce, a tou je – co se děje, když nemyslíme řízeně. Už

nenutíme své myšlenky do určitých kolejí, nýbrž necháváme je vznášet se, klesat a stoupat podle

jejich vlastní tíhy. Podle Külpeho je myšlení jakousi „vnitřní volní činností“, jejíž absence má za

následek „automatickou hru představ“. Toto myšlení není namáhavé, odvádí směrem od reality do

fantazií minulosti a budoucnosti, obraz se tlačí na obraz, pocit na pocit, stále zřetelněji se odvažuje

projevovat tendence, která všechno uzpůsobuje, nikoliv však tak, jak tomu ve skutečnosti je, nýbrž

tak, jak by si možná člověk přál, aby tomu bylo. Pro takové myšlení je označení „snění“.

Máme tedy dvě formy myšlení: řízené myšlení a snění či fantazijní aktivitu. První vytváří

to, co je nově získáno, přizpůsobuje se, napodobuje skutečnost a snaží se rovněž na ni působit.

Druhé se naproti tomu od skutečnosti odvrací a uvolňuje subjektivní tendence (Jung, 2004).

Prostřednictvím fantazijního myšlení pak dochází ke spojení řízeného myšlení s nejstaršími

„vrstvami“ lidského ducha, které leží už dávno pod prahem vědomí. Naivní dávnověk spatřoval ve

Slunci velkého otce nebes i světa a v Měsíci plodnou matku. Tak vznikl obraz vesmíru, který byl

velmi vzdálen realitě, avšak zcela odpovídal subjektivním fantaziím. Dítě myslí velmi podobně.

Oživuje své hračky a můžeme u dětí pozorovat, že žijí v jakési říši divů. Jak víme, podobné

myšlení vykazuje také sen. Bez ohledu na reálné vztahy mezi věcmi je v něm pospojováno to

nejrůznorodější a na místo skutečnosti nastupuje svět nemožností. Tyto úvahy nám naznačují, že

bychom měli vést paralelu mezi mytologickým myšlením starověku a podobným myšlením dětí,

primitivů a snů. Toto myšlení si činí nárok na široký prostor i u nás, moderních lidí, a nastupuje,

jakmile přestává myšlení řízené. Stačí ochabnutí zájmu, lehká únava, aby přestalo exaktní

psychologické přizpůsobení reálnému světu, jež se projevuje řízeným myšlením, a bylo nahrazeno

fantaziemi (Jung, 2004).

4.4.5. Grof: Holotropní stavy vědomí

Do transpersonálního pásma a do úrovně Mysli patří také zážitky z rozšířených stavů

vědomí, kterými se zabývá transpersonální psychologie. Chtěla bych představit výsledky výzkumu

vědomí psychiatra Stanislava Grofa (2007), který zavedl termín holotropní stavy vědomí. Ten

podle něj naznačuje, že v našem běžném stavu vědomí se ztotožňujeme pouze s malým zlomkem

21

toho, čím skutečně jsme. V holotropních stavech jsme podle Grofa schopni překonat úzké hranice

svého těla a ega a uvědomit si svou pravou a úplnou totožnost. Během holotropních stavů dochází

k fundamentální změně vědomí. Prožíváme jiné rozměry bytí, které mohou být velmi intenzivní.

V těchto stavech se můžeme ponořit právě do toho, co Jung nazývá kolektivním nevědomím.

Zvlášť pozoruhodnou součástí holotropních stavů vědomí je jejich účinek na procesy myšlení.

Intelekt během nich není hrubě narušen, avšak funguje způsobem, jenž se od běžného režimu

výrazně liší. Je možné, že se v tomto stavu nebudeme moci příliš spoléhat na úsudky ohledně

běžných praktických činností, zato však můžeme být doslova zaplaveni pozoruhodně přesnými

informacemi týkající se různých témat. Je tak možné například dosáhnout hlubinných

psychologických vhledů do vlastní minulosti, dynamiky nevědomí, emočních potíží a

mezilidských problémů. Můžeme zažít i mimořádná odhalení týkající se různých aspektů přírody

a vesmíru, jež výrazně přesahují naše vzdělání a intelektuální založení. Zdaleka nejzajímavější

vhledy umožněné holotropními stavy se týkají filosofických, metafyzických a spirituálních otázek.

Na začátku této kapitoly jsem zmínila jméno Abrahama Maslowa, jeho studie B-úrovně

(„B“ znamená „bytí“ ve svém nejhlubším významu, tj. vlastní existenci sjednocenou s veškerou

vesmírnou skutečností) a vrcholných zážitků jsou analogické s tím, co Grof (2007) nazývá

holotropními stavy vědomí. Maslow zachytil účinek vrcholných zážitků těmito slovy: „Citová

odezva při vrcholných zážitcích má zvláštní příchuť údivu, úžasu, úcty, pokory a poddání se před

takovým zážitkem jako před něčím vznešeným. Jde o pocity neohraničených obzorů otevřených

vizím, pocity bytí“. Téměř mystické unesení, s nímž se zde setkáváme, působí sjednocení jedince

s vesmírem a tranzu podobné zapomenutí na čas a prostor (Drapela, 1997).

Závěrem bych chtěla shrnout, že transpersonální pásmo hraje podle Wilbera, Junga,

Maslowa i Grofa významnou roli v našich životech. Pro naši mysl a myšlení je podle nich

důležité si uvědomit, že tu není jen myšlení řízené (intelektuální), ale také to, které vyvěrá

z hloubky transpersonálního vědomí a je neohraničené. Můžeme se k němu dostat skrze sny a

vize, skrze rozšířené stavy vědomí a v neposlední řadě skrze pozici svědka, který mysl pozoruje a

nechává myšlenky bez povšimnutí plout.

4.5. Úroveň Mysli

Úroveň Mysli je podle Wilbera (1993) v určitém smyslu nejvyšší úrovní spektra existence,

je to však také základ nebo podmínka celistvého spektra. Je to, jako kdyby byla Mysl nejvyšší

příčka žebříku stejně tak jako dřevo, ze kterého je celý žebřík vyroben – Mysl je jak zcela

imanentní (jako dřevo), tak zcela transcendentní (jako nejvyšší příčka).

22

Mluvili jsme o úrovni Mysli jako o nejhlubší úrovni spektra, není to však ve skutečnosti

speciální úroveň. Úroveň Mysli není podle Wilbera (1993) nijak ohraničená nebo skrytá v temné

hlubině duše. Naopak Mysl je naší přítomností a běžným stavem vědomí, je nekonečná a se vším

všudy absolutní. Je kompatibilní s každou představitelnou úrovní vědomí. Nejde tedy o úroveň

Mysli, nemůže být oddělena od ostatních úrovní, jde o bezrozměrnou realitu, ze které se každá

úroveň iluzorně odchyluje. Mysl je tu všude a pořád, není tedy možné „snažit se ji najít“ nebo

„snažit se ji dosáhnout,“ to by znamenalo, že bychom museli najít místo, kde Mysl není, ale

takové místo neexistuje. Což znamená, že jsme neustále v jednotě s Myslí. To, co jsme nyní, je

Mysl.

Podle Wilbera (1993) subjekt a objekt není nic jiného než odlišný způsob přístupu k realitě

zvané Mysl. Tato mezera mezi subjektem a objektem je součástí všech úrovní tvořící

nerozložitelnou, ale iluzorní rozluku mezi tím, kdo myslí a myšlenkou, tím, kdo cítí a pocitem,

duší a tělem. Wilber tvrdí: mezera mezi vámi a touto stránkou je ta samá mezera, jako je mezi

vámi a přítomným okamžikem. Ve skutečnosti Mysl je to, co v tuto chvíli čte tuto stránku.

Klameme sami sebe tím, že hledáme to, co jsme nikdy neztratili.

4.5.1. Realita jako úroveň Mysli

Rozlišné způsoby poznání korespondují podle Wilbera (1993) s rozlišnými úrovněmi

vědomí. Navíc naše osobní identita se vztahuje k úrovni vědomí, na které právě fungujeme a

žijeme. Protože způsob poznání koresponduje s úrovní vědomí a protože realita je specifickým

způsobem poznání, zavádí nás to k závěru, že realita je úroveň vědomí. To znamená, že realita je

to, co je odhaleno neduální úrovní vědomí, což jsme označili názvem Mysl. Realita není

idealistická, není materiální, není spirituální, není mechanistická, není vitalistická – realita je

úroveň vědomí a tato úroveň samotná je reálná. Je to to, co hinduisté nazývají nirvikalpa samadhi

„vědomí bez představ“ nebo tibetští buddhisté to označují jako hzin-dan-bral-pahi sems „mysl

osvobozená od všech myšlenkových konceptů“, v Zen buddhismu to nazývají slovy wu-nien

„Mysl ve stavu bez myšlenek“. Schrödinger (2004) k tomuto tématu dodává, že „vnější svět a

vědomí je jedna a ta samá věc.“ Tato věc je ta realita, která je zde označena jako „Mysl“ s velkým

M, z důvodu abychom ji odlišili od individuálních „myslí“, o nichž Schrödinger tvrdí:

„Rozmanitost individuálních myslí je pouze zdánlivá, ve skutečnosti je tu jen jedna Mysl.“

Vytvoření dvou světů z jednoho se může stát například tím, když umístím objekt před zrcadlo –

získám dva objekty, ve skutečnosti je tu ale jen jeden.

23

Úroveň Mysli není idea, ale intimní zkušenost, která je nám tak blízká, že proklouzne sítí

slov. Všeobecně se dá podle Wilbera (1993) říct, že kdokoli zažije tuto úroveň, stane se tak

hluboce přesvědčený – často však své důvody neumí plně vysvětlit nebo ani vyjádřit – že se pro

něj úroveň Mysli stává určitým způsobem mnohem realističtější, mnohem zásadnější a mnohem

smysluplnější než ty ostatní. Dojde díky této zkušenosti k přesvědčení, že ostatní úrovně vědomí

(jako je úroveň ega a existenciální úroveň) jsou nereálné, iluzorní, podobné snu. Grof (2007) si

stojí za tvrzením, že skutečnost, že transpersonální zážitky umožňují přístup k novým a přesným

informacím o různých aspektech bytí, je nepochybným důkazem, že vesmír je v podstatě

sjednocenou sítí událostí probíhajících ve vědomí, je prostoupen vyšší inteligencí a odráží

existenci vyššího řádu. Tyto zážitky poskytují empirický důkaz, že individuální lidská psýché

nemá žádné hranice a je v podstatě souměřitelná s veškerým bytím, čímž potvrzuje základní tezi

mnohých ezoterických systémů, že v mikrokosmu se zrcadlí makrokosmos. Moderní objev

principů optické holografie a radikálně nové chápání vztahů mezi částí a celkem, které holografie

přinesla, postavilo podle Grofa tuto myšlenku na solidní vědecký základ.

Podle Wilbera (1993) máme dvě možnosti při posuzování našeho zdravého rozumu nebo

vhodnosti zabýváním se úrovní Mysli. Můžeme věřit těm, kteří to sami zažili, anebo se můžeme

snažit sami úroveň Mysli zažít. Východní disciplíny podle Wilbera nejsou pouhými teoriemi,

filosofiemi, psychologií nebo náboženstvími – spíše jsou primárně sadou experimentů ve striktně

vědeckém slova smyslu. Obsahují řadu pravidel či nařízení, která v případě, že se provádí

důkladně, vedou k dosažení úrovně Mysli. Jednoduše uvádí experimentálně získaná data.

Úroveň Mysli nemůže být podle Wilbera (1993) vědecky dokázána a to z toho důvodu, že

není kam ve vesmíru jít, kde by se člověk ocitl vně Mysli tak, aby ji mohl ověřit, objektivizovat

nebo měřit. Mysl může být dokázána experimentálně a to jednotlivcem, který následuje cestu, ale

tento důkaz nemůže být podán externě.

5. Výzkum vědomí, mysli a myšlení v přírodních vědách

Jak jsem předeslala v úvodu své práce, tuto kapitolu věnuji přírodním vědám. V rámci

oborů přírodních věd došlo k výzkumům, které přinesly velmi zajímavé výsledky týkající se

lidského vědomí, mysli a myšlení. Z tohoto důvodu je z podle mne smysluplné se i těmito

výsledky zabývat a neopomenout je, i přesto že se teprve tvarují, hledají se možná řešení a

vysvětlení, a tak ještě nemají konečnou podobu. Slovy C. G. Junga (1995): „Věda sama o sobě

nemá žádné hranice a žádná specializace se nemůže honosit svojí soběstačností.“

24

5.1. Teorie informačního pole

Stále více vědců hledá integrovanější a jednotnější obraz světa. To platí zejména o

fyzicích, kteří vytvářejí velké jednotné teorie. Tyto teorie spojují fundamentální pole a síly přírody

v koherentním teoretickém systému, což ukazuje, že tato pole a síly mají společný původ (Laszlo,

2005). Faktor nutný pro vytvoření opravdové teorie všeho je informace – informace jako skutečná

a aktivní vlastnost vesmíru. Fyzikové a ostatní empiričtí vědci zjišťují, že informace přesahují

hranice mysli jedince, nebo dokonce všech lidí dohromady. Vesmír se tak podle této koncepce

skládá nejen z vibrujících řetězců a elementárních částic a atomů, ale je vytvářen spojitými poli a

silami, jež přenášejí informace a energii. Toto pole bylo na Východě známé pod jménem ákášické

pole. Účinky ákášického pole nejsou omezeny jen na hmotný svět: toto pole informuje všechny

živé tvory. Informuje také naše vědomí. Informace tohoto druhu spojují všechny předměty skrze

prostor a čas. Jak tvrdí někteří avantgardní vědci, k nimž patřil a patří Tesla, Bohm, Puthoff,

informační pole existuje v kvantovém vakuu, což je moře energie, které naplňuje kosmický

prostor. Informační pole, které spojuje kvanta a galaxie ve fyzickém vesmíru a buňky a organismy

v biosféře, spojuje také mozky a mysli lidí v sociosféře. Toto ákášické pole tvoří i lidskou

informační banku, kterou Jung nazýval kolektivním nevědomím (Laszlo, 2005).

Wolf (n.d.) připouští: mnoho kvantových fyziků včetně mě věří, že veškerý vesmír byl

stvořen z „absolutní nicoty vakua“. Ukazuje se, že „vakuum nicoty“ je inteligentní, aktivní a má

vědomí.

5.2. Mysl, energie, hmota

Nejdůležitějším důsledkem nového relativistického systému bylo poznání, že hmota není

nic jiného než forma energie. Hmota a energie jsou vzájemně zaměnitelné (Capra, 2002).

Ve své učebnici kvantové teorie z roku 1951 nabídl Bohm některé zajímavé úvahy nad

analogiemi mezi kvantovými procesy a procesy myšlení, tedy mezi strukturou hmoty a strukturou

mysli. Jak, jsem již uvedla, lidské vědomí hraje v procesu pozorování klíčovou roli. Mé vědomé

rozhodnutí o způsobu pozorování například elektronu určí do jisté míry jeho vlastnosti. Elektron

nemá objektivní vlastnosti nezávislé na mé mysli (Capra, 2002). Zjištění kvantových fyziků

přesvědčivě ukazuje, že svět – fyzikální svět tvrdé hmoty, světla a energie – jednoduše nemůže

existovat nezávisle na lidském vědomí. Ve skutečnosti, svět není složen z částic nebo vlnění, ale

z něčeho jiného, co se vymyká popisu. Není tu žádný svět hmoty oddělený jakýmkoli způsobem

od světa mysli (Wolf, 1985). Jak uvádí kvantový fyzik Dyson: „Hmota v kvantové mechanice není

25

inertní látkou, nýbrž aktivním činitelem, jenž neustále volí mezi alternativními možnostmi. Zdá se,

že mysl se svou schopností volit je do určité míry inherentní v každém elektronu.“ Hmota a mysl

nejsou oddělené reality, jsou to aspekty hlubší reality, která má vnější hmotný aspekt a vnitřní

mentální aspekt (Laszlo, 2005).

Pro lepší pochopení lze použít přirovnání k vodě. Voda může být ve formě páry, kapaliny

nebo ledu. Stejně tak i Mysl, se projevuje jako myšlenka, energie nebo hmota. A když se pak

podíváte na termální lázně v zimě, kde se páří z vody a kolem je sníh a led, dostanete krásný

příměr k tomuto světu. Základ je stejný, jen projev a forma jsou odlišné (Pletánek, 2005).

Mezi psychology zkoumal vztah mezi myslí a hmotou například Jung (1999): protože

psýché a hmota jsou obsaženy v jednom a téže světě, navíc jsou spolu neustále ve styku a obě

nakonec spočívají na nenázorných transcendentálních faktorech, existuje jistá pravděpodobnost,

že hmota a psýché jsou dva různé aspekty jedné a téže věci. Zdá se mi, že fenomény synchronicity

ukazují tímto směrem, protože bez kauzálního spojení se nepsychické může chovat jako psychické

a naopak.

5.3. Rupert Sheldrake: Teorie morfické rezonance

Rupert Sheldrake, britský biolog a filozof, vytvořil teorii, podle níž jsou všechny existující

systémy od anorganické hmoty přes živé organismy až po velké celky jako například lidská

společenství strukturovány a formovány transcendentními principy, které nazývá morfickými

rezonancemi (Sheldrake, 2002).

Sheldrake (1992) předkládá hypotézu, že příroda má paměť a že to, o čem obvykle

uvažujeme jako o zákonech přírody, mohou být spíše zvyky. Tvrdí, že v přírodě existuje vrozený

proces budování paměti, jehož základním prvkem je to, čemu říká morfická rezonance. Morfická

rezonance je vliv podobného na podobné mimo prostor a čas. Čím podobnější je něco tomu, co se

již předtím událo, tím efektivnější bude rezonance. Každý systém má své vlastní morfické pole,

které je organizuje podle zvyků příslušného druhu. Existují nesčetné hierarchie polí v polích.

Sheldrake sám ilustruje svou teorii morfického pole tímto příkladem: jestliže kupříkladu pražské

krysy naučíme nějaký trik, pak by se stejný trik měly naučit rychleji krysy na celém světě. Tato

teorie by měla platit i pro oblast lidského chování a myšlení, což je pro mě nyní podstatné. Podle

této hypotézy, když lidé začnou myslet jiným „čistším“, láskyplnějším způsobem, bude se tomuto

způsobu myšlení učit stále více lidí snadněji a rychleji.

26

Dále Sheldrake zdůrazňuje, že jsme napojeni na jakousi kolektivní paměť. Toto známe

z uvažování Junga o kolektivním nevědomí. Z hlediska morfické rezonance je Jungova teorie

klíčová. Kolektivní paměť je základním aspektem toho, kdo jsme a jací jsme (Sheldrake, 1992).

Podle hypotézy formativní kauzality morfická pole obsahují inherentní paměť, jak z vlastní

minulosti jednotlivce, tak kolektivní paměť nesčetných dalších lidí, kteří zde byli před námi

(Sheldrake, 2005).

5.4. Masaru Emoto: Síla vody

Masaru Emotovi (2005), japonskému badateli, se podařilo zachytit strukturu zmrazené

vody a zobrazit přímé následky destruktivních, nebo laskavých myšlenek na utváření vodních

ledových krystalů. Učinil tento pokus: nalil vodu do dvou skleněných láhví, na jednu láhev nalepil

nálepku s textem „děkuji“ a na druhou nálepku „ty pitomče“. Voda v obou lahvích byla stejná.

Pak vodu z obou láhví zmrazil. Voda z láhve s nápisem „děkuji“ vytvořila krásné šestihranné

krystaly, kdežto voda z láhve s nalepeným textem „ty pitomče“ pouze fragmenty krystalu. Zjistil,

že se kvalita vody mění v závislosti na informacích, které ji poskytujeme, a na pozitivní informace

reaguje tvorbou krystalů. Tyto výsledky ho přivedli k přesvědčení, že i na lidi působí informace,

které přijímají a jak myslí, neboť 70 % těla dospělého člověka tvoří voda. Vzhledem k tomu, že se

voda zlepšuje či zhoršuje v závislosti na informacích, které jsou ji poskytnuty, měli bychom i my

lidé, kteří jsme tvořeni především vodou, přijímat pozitivní informace, abychom učinili naše tělo a

mysl zdravějšími. Podobné pokusy se stejnými výsledky byly provedeny například s rýží a s

květinami (Emoto, 2005).

Obr. 2: Krystaly vody, které se utvořili po spojení s nápisem „Děkuji.“ a „Ty pitomče!“

27

6. Hygiena mysli

Doposud jsem se ve své práci převážně teoreticky zabývala vědomím, myslí a myšlením a

dospěla jsem k závěru, že myšlení má zásadní vliv na náš život. Tuto kapitolu bych proto chtěla

pojmout trochu praktičtěji. Než se začnu věnovat konkrétním přístupům a způsobům, jak svou

mysl udržet zdravou a jak si pomáhat, aby naše myšlenky podporovaly náš kvalitní život, nejdříve

představím obor, který se touto problematikou zabývá, je jím duševní hygiena.

Duševní hygienou, uvádí Míček (1984), rozumíme systém vědecky propracovaných

pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní

rovnováhy. Udržet duševní zdraví to je taková úprava životních podmínek člověka, která by u

něho vyvolala pocit spokojenosti, osobního štěstí, fyzické a psychické zdatnosti a výkonnosti.

Duševní hygiena se zaměřuje na možnosti autoregulace jedince, působení na sebe sama a na

aktivní přetváření svého prostředí. Těžiště bude v psychické regulaci, v sebevýchově, v hygieně

myšlení, představ, pozornosti atd. Duševní hygiena je disciplína stojící na rozhraní věd

lékařských, psychologických a sociálních. Duševní hygiena čerpá také z filozofie, jež donedávna

hledala cesty k co nejdokonalejšímu způsobu života.

6.1. Dva přístupy k životu

Tuto kapitolu začnu krátkým přirovnáním. Představte si, že jste se ocitli na loďce uprostřed

moře. Co máte v takové situaci udělat? Odpovědí může být: modlete se k bohu, ale nezapomeňte

pádlovat ke břehu.

Grof (2007) také hledá odpověď na tuto otázku: je-li pravda, že naši psýché ovládají dvě

mocné kosmické síly, hylotropní (směřující k oddělenosti) a holotropní (směřující k celistvosti),

lze vůbec najít přístup k bytí, kterým by bylo možné se s touto situací uspokojivě vyrovnat? C. G.

Jung popisuje ve svých spisech životní strategii, která zahrnuje jak světský, tak i kosmický rozměr

našeho já i celkové bytí. Prosazoval názor, že bychom své aktivity ve vnějším světě měli

doplňovat soustavným procesem sebezkoumání a poznávání vlastního nitra, jež zasahuje až do

nejhlubších skrytých koutů naší psýché. Umožní nám to spojit se s vyšší složkou našeho já, kterou

nazýval Bytostné Já a nechat se jí vést na cestě k individuaci. Podle Junga bychom měli dělat

důležitá rozhodnutí na základě tvůrčí syntézy našich pragmatických znalostí hmotného světa

s hlubokou moudrostí načerpanou z kolektivního nevědomí.

Ve své práci jsem také dospěla k těmto dvěma přístupům, hezky to vyjádřil Ch. Tart

(2001), ptá se: měli bychom spíše organizovat či regulovat naše myšlenky nebo bychom měli

28

zkusit zcela myšlenky přesáhnout? Myslím, že je jasné, že se nejedná o otázku buď-anebo. Je tu

určitě velké množství času, kdy lepší organizace a regulace našich myšlenek bude velkým

vylepšením našeho života, ve smyslu osobního štěstí a efektivního vedení dobrého života. Avšak

myšlenka není život, je to reflexe života. Čtyřicet let výzkumu a osobní zkušenosti mi přinesly

jasno v tom, že se také potřebujeme naučit přesáhnout myšlenky, abychom se dotkli něčeho

hlubšího v nás samých a realizovali náš plný potenciál.

V předešlých kapitolách jsem uvedla úrovně vědomí a zároveň už i některé způsoby, jak na

těchto úrovních s myslí a myšlenkami pracovat. V krátkosti je pro lepší přehled připomenu. Na

prvním místě je nejdůležitější, uvědomit si, že musíme vzít zodpovědnost za svůj život, protože je

výsledkem našich voleb a mimo jiné také výsledkem našeho myšlení. K ukotvení se na

existenciální úrovni, k integraci mysli a těla, můžeme využít relaxaci, koncentraci na dech a na

tělo nebo mnoho druhů existenciální terapie. Proniknout do transpersonálního pásma a posléze do

univerzální Mysli nám pomůže cvičení pozice svědka a aktivní pozornost, kdy pozorujeme proud

myšlenek a dospíváme tak k utišení naší mysli. Také jsem uvedla výzkumy, které ukazují, že

myšlenka má vliv na fyzickou realitu a proto je nasnadě naplňovat svou mysl takovými

myšlenkami, které vedou k pozitivnímu kvalitnímu životu. Vybrala jsem si z množství systémů a

metod tři přístupy, které jsou zaměřeny na hygienu mysli. Prvním z nich je pozitivní myšlení,

uvádím jej zde v souvislosti s kapitolou o síle vody a dalších zjištěních, které vedou k závěrům, že

je přínosné si pozitivní přístup k životu budovat. Dále jsem jednu kapitolu hygieny mysli chtěla

věnovat meditaci pro její přínosný vliv na život. Protože však existuje mnoho systémů, které

s meditací pracují, rozhodla jsem se použít Abhidhammu jako komplexní systém zahrnující nejen

meditaci, ale i celý psychologicko-etický systém, který je v některých svých ohledech v souladu se

systémem spektrální psychologie. Třetí kapitolu zasvětím systému taiji, budu s tímto systémem

pracovat ve výzkumné části práce, ve které jsem se zaměřila právě na cvičence taiji a na jejich

pohled na mysl a myšlenku.

6.2. Pozitivního myšlení

Tuto kapitolu začnu dvěma citáty, které vyjadřují, vše, co je pro tuto kapitolu podstatné.

Marcus Aurelius jednou řekl: „ Život člověka je tím, co z něho svými myšlenkami učiní“ (Byrne,

2008). A William James: „Největším objevem mé generace je to, že lidské bytosti mohou

pozměnit své životy změnou svého způsobu myšlení“ (Peale, 1994).

29

N. V. Peale (1994) toto téma do hloubky rozvíjí a prohlašuje: budete takoví, jak myslíte. A

tak se zbavte všech starých a opotřebovaných myšlenek. Naplňte svou mysl čerstvými, novými,

tvořivými myšlenkami. Svět, ve kterém žijete, není primárně určován vnějšími podmínkami a

okolnostmi, ale myšlenkami, které návykem obsadily vaši mysl. Svými myšlenkami si můžete

sami přivodit nemoc a stejně tak se můžete uzdravit s použitím odlišného léčivého typu myšlení.

Myslete jinak a můžete si vytvořit zcela odlišný soubor podmínek.

Peale (1994) zdůrazňuje: nepřijímejte neuspokojivé okolnosti pasivně, ale představujte si

je v duchu tak, jak by měly vypadat. Uchovejte si tento obraz, důsledně ho rozvíjejte do všech

detailů, věřte v něj, modlete se za něj, pracujte na něm a dokážete ho uskutečnit podle této své

vnitřní představy. Vizualizace má takovou moc proto, že vytváříte-li si v mysli obrazy o sobě se

vším tím, po čem toužíte, generujete myšlenky a pocity, že už jste to získali (Byrne, 2008).

Podstata tajemství podle Pealeho (1994) spočívá ve změně vnitřního postoje. Musíte se

naučit žít s jinými myšlenkovými východisky. Tato změna myšlení si žádá úsilí o přeměnu.

Základní metodou jak této změny dosáhnout je cvičit očišťování mysli. Nacvičujte např. techniku

sugestivní artikulace, to znamená, opakujte si hlasitě několik uklidňujících slov. Slova mají

hlubokou sugestivní sílu a jejich samotné odříkávání má hojivý účinek. Používejte taková slova

jako klid a mír či pokoj duše. Opakujte si je několikrát za den.

Abraham Lincoln řekl, že lidé jsou právě tak šťastni, jak si dokážou naladit svou mysl. O

tom, zda budete šťastni či ne, tvrdí Peale (1994), rozhodujete vy. Zvolte blaženost a pak čekejte,

co se přihodí. Nečekejte na nějaký důvod, abyste byli šťastní. Dále připomíná: Věřte si. Důvěřujte

svým schopnostem. Bez obyčejné víry ve své vlastní síly nemůžete ani dosáhnout úspěchu ani být

šťastnými. Sebedůvěra vede k úspěšnému realizování vlastních představ.

6.3. Abhidhamma

Bylo uskutečněno mnoho studií, v nichž výsledky přesvědčivě prokázaly, že meditace má

příznivý vliv na život člověka. Jedním ze systémů, který zahrnuje meditaci, je abhidhamma.

Abhidhamma je eticko-psychologický systém vědění používaný již dvacet pět století jako podklad

buddhistických technik kultivace mysli, meditace, psychohygieny a psychoterapie. Abhidhamma

jako psychologický systém vychází jen z toho, že vidíme, slyšíme, čicháme, chutnáme, hmatáme a

jsme schopni to viděné, slyšené atd. uvést v mysli do vztahů, a že každý prožitek cítíme příjemně,

neutrálně či nepříjemně. Máme tendenci lpět na příjemném, bránit se nepříjemnému a ignorovat

neutrální. Tento fenomenografický model strukturuje empirickou základnu abhidhammy (Frýba,

1996).

30

Nejvyšším cílem Dhammy je emancipace mysli, její úplné osvobození ze všech forem

utrpení, což předpokládá postupné vyčištění mysli ode všech příčin utrpení. Dosažení tohoto cíle

označené pojmem Nibbána znamená to nejzjemněnější prožívání štěstí, jež transcenduje všechny

citové výkyvy a všechna kognitivní omezení. V prožívání Nibbány nejsou přítomny žádné

motivační a myšlenkové formace. Prvním a nejzákladnějším krokem – jak pro pokrok v meditaci a

pro duševní zdraví, tak pro úspěšné zvládání každodenních životních situací – je pevné zakotvení

všímavosti v tělesném prožívání. V oblasti každodenního života je důležité nezanedbávat

smyslové prožitky dotyk, chutnání, čichání, vidění a slyšení, které jsou nejdůležitějšími prostředky

zakotvení v tělesné skutečnosti. Všímání těchto prožitků je blahodárné, vede ke zvyšování

standardu života, je ale též přínosem pro trénink meditace (Frýba, 1996).

Postupy technik meditace jsou věnovány postupům vedoucím k meditačnímu uvolnění a

klidu nebo nabízí základní pokyny pro meditační kultivaci prvních stupňů analytického vhledu.

Určitá dovednost v meditaci klidu je nutným předpokladem pro nácvik meditace vhledu. Trénink

klidu a vhledu staví na základních dovednostech všímavosti a soustředění. Nejvhodnějším

východiskem kultivace klidu a vhledu je praxe všímání nádechu a výdechu nebo meditace kráčení

(Frýba, 1996). Meditace klidu je důsledným pokusem zachovat určitý pozornostní systém a

uchovat si koncentrovanou mysl. V praxi stráví meditující většinu času pokusy si pamatovat, aby

svou odbíhající mysl vracel ke svému dechu či kroku, objektu koncentrace. V druhém typu

meditace vhledu meditující přijme neutrální postoj vůči čemukoli, co mu vznikne v mysli

(Goleman, 2001)

Dhammapada (2002), sbírka veršů, které jsou přisuzovány Buddhovi, obsahuje tyto verše

vyjadřující se k mysli a myšlenkám:

Všemu co je, předchází mysl, mysl je základem, mysl je tvůrcem. Kdokoli hovoří či jedná s nečistou

myslí, za tím jde utrpení jako kolo za tažným zvířetem.

Všemu co je, předchází mysl, mysl je základem, mysl je tvůrcem. Kdokoli hovoří či jedná s čistou myslí,

toho následuje štěstí jako věrný stín.

Kritérium pro duševní zdraví podle abhidhammy je stejně prosté. Cílem abhidhammy proto

je přítomnost zdravých složek a nepřítomnost nezdravých složek v psychologickém hospodářství

dané osoby. Strategie, kterou abhidhamma nabízí pro dosažení zdravých stavů, není ani jejich

přímé vyhledávání ani odpor k nezdravým stavům. Doporučovaných přístupem je, jak už jsem

napsala, meditace. Tím, že se člověk naučí meditovat s větší dovedností, současně zvětšuje

množství zdravých složek ve svých mentálních stavech (Goleman, 2001).

31

6.4. Taiji

Protože výzkumnou část své práce zakládám na rozhovorech s populací cvičenců taiji

(pozn. různé přepisy slova také tai-chi, taiči apod.) , přiblížím vám nejprve jeho základní

filosofická východiska. Filozoficky jsou hlavní koncepty taijiquanu zakořeněny v taoismu. Tao je

často překládáno jako Cesta. Tento výraz však dostatečně neospravedlňuje kosmologickou

hloubku skutečného významu slova. Tao je nejzazší zdroj všech věcí, počátek před počátkem,

nestvořené, z něhož vše vzniká. Je to skrytá síla, jež proudí světem stejně jako řeka plynoucí do

moře, zpět k svému počátku (Palmer, 2002).

Ústřední myšlenkou taoismu je koncepce wu-wei neboli „nečinění“. Tato koncepce v praxi

znamená dosažení stavu vnitřního klidu, zanechání všech myšlenek a činností týkajících se

vnějšího světa tak, aby mohlo vstoupit Tao. Wu-wei vyjadřuje myšlenku existence bez vědomého

úsilí nebo jinak řečeno jednat bez zasahování do přirozeného chodu věcí. Představuje nezaujatost

ke všem tendencím mysli, dovolit myšlenkám plout jako oblaka po obloze. Taoisté neustále usilují

o dosažení jednoty s universem. Tao, z něhož vychází existence všech věcí, se nazývá velká

prázdnota nebo nebytí. Taoisté hledají spojení s tímto stavem prázdnoty, který považují za vyšší

stav než vědomí nebo myšlení (Hartzová, 1996).

Jak už jsem naznačila, taoismus postihuje nejenom intelektuální a duchovní život svých

stoupenců, ale proniká také do jejich tělesného života. V taoistickém vidění světa je lidské tělo

mikrokosmem, zmenšeným modelem vesmíru. Nedílnou součástí taoistických praktik je také

cvičení taiji (Hartzová, 1996).

Taiji je čínské umění, které spojuje dynamickou meditaci (rozvoj vědomí), bojové umění,

zdravotní cvičení a qigong (umění práce s energií). V první fázi se jedná převážně o fyzický

výcvik, kde se nejdříve učí základním principům jako je uvolnění, správná pozice těla,

koordinace, pohyb z těžiště atd. To je učeno a posléze procvičováno setrváváním v určitých

pozicích a následně učení se různých sestav cviků. Každý pohyb z těchto sestav má své reálné

bojové použití a současně nějakým konkrétním způsobem ovlivňuje cirkulaci energie v systému

těla. V sestavách se jedná o rozvoj vnímání a cítění, ke kterému dochází po zvládnutí základních

fyzických principů. Poté následuje výcvik zaměřený na rozvoj energie. Cvičení vede k citlivosti a

zároveň síle, ke schopnosti práce s energií, otevírá cestu k podstatě své bytosti. Současným,

jakoby vedlejším produktem je například schopnost léčit sebe i druhé a zvládání i složitých

životních situací s určitým nadhledem a odpoutaností (Pletánek, 2005).

Taoismus má koncept tří podstat – nebe, zemi a člověka. V jejichž harmonii je projeveno

Tao. Stejně tak sestava taiji je rozdělena na tři části pojmenované země, člověk a nebe. Toto

32

rozdělení koresponduje se cvičením pro tělo, mysl a ducha. Z hlediska taiji toto rozdělení

neexistuje a všechny tyto složky jsou jedním a nikdy nerozděleným jedním jediným celkem,

plynutím, jedinou sestavou, jedním pohybem (Pletánek, 2005).

Hranice duality je zcela umělá a existuje jen v naší mysli a ve skutečnosti žádná taková

není. Celek je vnitřek a vnějšek dohromady. Jedno vytváří druhé. Nelze je prakticky oddělit.

V taiji je myšlenka tělo, tělo je myšlenka. Mysl je cchi (energie) a cchi vede tělo. Pokud bude cchi

volně proudit celým tělem, tělo se pak bude řídit myslí (Pletánek, 2005).

Taiji není „jen“ cvičení, je to princip použitelný ve všech oblastech života. Věci pocházejí

z jednoho zdroje a jednoty protikladů. Není nic mimo mysl. Všeho je dosahováno myslí. Jsme

energetická pole. Jsme myšlenka. Kde máme hranice? To určuji jen já sám. Všechna omezení jsou

jen v naší mysli. Naše myšlenky dávají směr energiím a ty pak vytvářejí všechny naše životní

situace, formují naše tělo, přitahují podobné. Je jen na nás, jak vědomě je budeme používat.

V každém případě my sami jsme tvůrci svého života, těla a událostí, a pokud za to přijmeme

zodpovědnost, můžeme se stát skutečnými mistry (Pletánek, 2005).

7. Vymezení výzkumného problému

Moje pozornost se v rámci teoretické části práce neustále stáčí k centrálnímu problému vliv

myšlenky na náš život, na což budu navazovat i nadále ve výzkumné části. Vycházela jsem a

vztahovala toto téma ke koncepci pojetí vědomí, mysli a myšlení spektrální psychologie, zároveň

jsem však představila dilemata, která se ve vědecké obci psychologů odráží a neustále se nad nimi

vede polemika. První je dilema týkající se reality, ve které žijeme, tedy toho, zda je tato realita

postavena na dualitě nebo na jednotě. Ukázala jsem, jaké v tomto kontextu probíhají výzkumy

v kvantové fyzice, ale i na jevy, které se vyskytují v psychologii, jakým je např. synchronicita.

S tím souvisí druhé dilema: co je naše vlastní podstata, podstata člověka, se kterou souvisí i zdroj

myšlení a myšlenek. To, zda pramení z psychického fenoménu vědomí anebo je zdroj myšlení

čistě závislý na mozku a nervové soustavě. V souvislosti s tím se mi zdá podstatné ptát: jak silný

vliv myšlenky a myšlení na svůj život přikládají lidé, kteří vidí zdroj myšlení ve fenoménu vědomí?

V porovnání s těmi, kteří tento zdroj vidí ve fyzické rovině - mozku a nervové soustavě.

Diskuze na dané téma se táhne odjakživa, a proto mi zde nenáleží ji nijak vyhodnocovat či

vyzdvihovat jedno stanovisko nad druhé. Každý máme svou vnitřní filosofii, své zkušenosti, své

vnímání světa a v souvislosti s tím se zabýváme věcmi, se kterými jsme v souladu. Obrazně

řečeno, každý kopeme za jiný tým. Já jsem si z tohoto důvodu pro svůj výzkum vybrala dvě

skupiny osob, u kterých předpokládám odlišnou vnitřní filosofii a s tím související odlišný pohled

33

na fenomén myšlení. První skupinou je populace cvičenců taiji a druhou skupinou je populace lidí,

kteří necvičí taiji. Jistě existují i mnohé další systémy, které splňují kriterium vědomí a fungují na

podobných principech jako taiji, já jsem si však populaci cvičenců taiji zvolila záměrně z důvodu

mé vlastní zkušenosti s taiji. Taiji považuji za komplexní a funkční systém, a to nejen v rovině

teoretické, ale především praktické. Proto předpokládám, že výzkum může přinést obohacující

výsledky a porozumění. U prvního týmu jsem předpokládala, že bude „kopat“ spíše za jednotu a

vědomí, u druhého že bude na straně duality a mozku. Zda mé předpoklady byly oprávněné a jak

mač dopadl, popíšu dále. Ale nyní se vrátím k přehledu teoretické práce a nastínění výzkumného

problému.

Dále jsem se v teoretické části zabývala jednotlivými úrovněmi vědomí dle Wilbera (1993)

a tím, jak se na nich fenomén mysli a myšlení projevuje, čím tam je, jak funguje. Díky této

rozmanitosti mě doprovází otázka, co to tedy myšlenka je? Jak by ji populace lidí, kteří vidí zdroj

ve fenoménu vědomí, definovala, za co ji považuje? Opět v porovnání s populací těch, kteří vidí

zdroj v mozku a nervové soustavě. Nakonec teoretické části se zabývám hygienou mysli,

představuji několik systémů, ve kterých hygiena mysli tvoří podstatnou část. A ptám se, jak s

jejich pomocí navodit duševní zdraví a rovnováhu? Proto ve mně vyvstala otázka: zda a jakým

způsobem praktikují hygienu mysli ti, kteří vidí zdroj svých myšlenek ve fenoménu vědomí?

V porovnání s těmi, kteří jej vidí v mozku a nervové soustavě.

Domnívám se, že myšlení a myšlenka může náš život ovlivnit, proto mi osobně přijde

důležité ptát se, jak s touto souvislostí lidé počítají a hlavně, jak tuto souvislost propojují se svou

každodenní praxí. V kapitole o taiji a taijiquan jsem psala o tom, že taiji není jen o tom fyzickém

cvičení, ale převážně o cvičení mysli. Že podle stoupenců taiji naše mysl tvoří náš život, má na něj

přímý vliv a není tu v podstatě nic mimo mysl. To je teorie, ale zároveň mě zajímá realita. Je to

skutečně tak? Opravdu lidé, kteří cvičí taiji ke své mysli a myšlení takto přistupují? Mají s tím

vlastní zkušenosti a praktikují to tak ve svém životě? Co jim tato vnitřní filosofie přináší a zda

díky metodám, které praktikují, dosahují duševního zdraví a rovnováhy? Na druhou stranu mě

velmi zajímají i ti, kteří vychází z druhého konce, ti, kteří se považují za materialisty a ateisty, jak

oni tyto otázky vnímají, jak se s nimi vypořádají a co přínosného si od nich můžeme vzít. Výzkum

nám pomůže na tyto otázky odpovědět.

34

III. VÝZKUMNÁ ČÁST

Cílem výzkumu je porozumět fenoménu mysli a myšlení z pohledu populace lidí, kteří

cvičí taiji a porovnat odpovědi s populací lidí, kteří taiji necvičí. Chtěla bych tuto oblast

prozkoumat do hloubky v kontextu jejich vnitřní filosofie, životních zkušeností a každodenní

praxe. V úvodu práce jsem si vymezila tři základní otázky, na které bych chtěla nalézt v průběhu

výzkumné části odpovědi. Rovněž budu tyto dvě skupiny mezi sebou porovnávat a zjišťovat,

v čem se od sebe odlišují, ale také hledat shody a podobnosti. Mysl a myšlení jsou rozsáhlé

koncepty, zahrnující mnoho souvislostí a vztahů, je téměř nemožné je všechny podchytit,

každopádně se je budu snažit co nejpoctivěji zachytit a prezentovat.

1. Výzkumné otázky

Výzkumné otázky jsou relevantní k uvedeným třem otázkám v úvodu teoretické části.

Z těchto otázek vycházím a rozšiřuji je o další podotázky. Na fenomény týkající se myšlení se

budu ptát: a) populace osob cvičících taiji, b) populace osob necvičících taiji. Základní okruhy

otázek jsou vymezeny takto:

1) Myšlenka a život: Má myšlenka vliv na život? Jak silný vliv má myšlenka na život? Proč

si to dotazovaný myslí? Co všechno může myšlenka ovlivňovat?

2) Myšlenka jako fenomén: Co je to myšlenka? Kde myšlenka vzniká? Má myšlenka vztah

ke hmotě? Proč si to dotazovaný myslí?

3) Hygiena mysli: Praktikuje dotazovaný hygienu mysli? Pokud ano, jakým způsobem? Co

tato praxe dotazovanému přináší? Pokud ne, proč tomu tak je?

Tři základní výzkumné otázky zní:

1) Jak silný vliv má myšlenka na život?

2) Co je to myšlenka?

3) Proč a jak praktikujete hygienu mysli?

V průběhu rozhovorů vyplynula na povrch zásadní otázka, u které jsem si původně neuvědomila

její důležitost a tou je:

4) Kde myšlenka vzniká?

35

2. Metodologická východiska pro výzkum

Protože jsem svůj výzkum zasvětila širokému psychologickému konceptu mysli a myšlení

– myšlenka a její vliv na životní realitu cvičenců taiji – jednoznačně jsem se rozhodla pro

kvalitativní přístup k výzkumnému problému, neboť právě v tomto typu výzkumu se můžu

zaměřit na hloubkové porozumění fenoménu mysli a myšlení, můžu předpokládat odkrytí

významu sdělovaných informací a také mi nabízí mnohem silnější vhled do lidské dimenze

prožívání. Nehledě na to, že data, která získám, neochudím o celkový kontext, do kterého

dotazovaní budou své odpovědi zasazovat (Disman, 2006). Dala jsem si za cíl odpovědět na čtyři

základní výzkumné otázky a porozumět tak konceptu mysli a myšlení cvičenců taiji v porovnání

s lidmi, kteří taiji necvičí, proto se budu snažit sebrat co nejvíce relevantních dat a nalézt

struktury, pravidelnosti, které uvnitř skupin, ale také mezi skupinami, existují, rovněž budu

usilovat o zachycení odlišností a rozdílů. Kvalitativní výzkum mi tak poskytne hluboká a bohatá

data, s nimiž se budu snažit pracovat v duchu zásad hutnosti a srozumitelnosti. Ke kvalitativnímu

přístupu k výzkumu mysli a myšlení se také přikláním, neboť se zde počítá s tím, že neexistuje

jedno univerzální pojetí tohoto fenoménu, že se na něj díváme vždy jen z určité perspektivy,

struktury týkající se fenoménu mysli a myšlení jsou v neustálém vývoji, jsou propletené složitými

a vzájemně se ovlivňujícími vztahy a jsou spolu v interakci, s čímž v kvantitativním přístupu nelze

pracovat.

Jako metodu analýzy dat jsem si zvolila zakotvenou teorii podle Corbinové a Strausse

(1999), protože jde o metodu plastickou a tvůrčí, kdy nejprve dle Miovského (2006) začínáme

zkoumanou oblastí, fenoménem a necháváme, aby se v průběhu výzkumu mohlo „vynořit“ to, co

je v této oblasti významné, aniž to dopředu předjímáme. Vědec tedy přistupuje

k nashromážděným datům především z induktivního pohledu. Zakotvená teorie je vytvořena a

prozatímně ověřena prostřednictvím systematického shromažďování údajů o zkoumaném jevu a

analýzy těchto údajů. Proto se fáze shromažďování údajů, analýza a samotné teorie vzájemně

doplňují. Vzniklá teorie je v datech „zakotvena“. V závislosti na výzkumných otázkách a zvolené

metodologii vycházela i tvorba výzkumného souboru.

3. Výzkumný soubor

Pro výzkum jsem nejprve vymezila populaci cvičenců taiji. Zvolila jsem metodu prostého

záměrného výběru (Miovský, 2006), podle níž jsem vyhledala účastníky. Kritériem pro jejich

zvolení byla délka cvičení taiji alespoň 5 let a jejich osobní angažovanost do tohoto cvičení. Dále

36

pak jejich ochota se výzkumu zúčastnit. Tato kritéria jsem zvolila z toho důvodu, že mi ve

výzkumu jde o fenomén mysli a myšlení z pohledu cvičenců taiji, tedy těch, kteří se taiji opravdu

věnují a nedocházejí pouze na hodiny jako třeba na aerobik. Jsou s taiji spojeni prostřednictvím

své vnitřní filosofie. Protože se pohybuji mezi lidmi, kteří cvičí taiji a splňují podmínky, které

jsem si stanovila, nepotýkala jsem se s problémem jejich dostupnosti. Zrealizovala jsem 4

rozhovory s osobami cvičícími taiji. První dotazovanou byla TER. Znám ji 6 let, sice se vídáme

jen zřídka, ale zvolila jsem si ji, protože jsem byla z prvního rozhovoru mírně nervózní, nebyla

jsem si jistá, jak bude probíhat a u ní jsem předpokládala, že mi bude schopná na otázky

odpovědět. Druhou dotazovanou jsem zvolila ZUZ, s ní jsem se do té doby znala jen od vidění, ale

dostala jsem na ni doporučení, že mi k tomuto tématu bude mít co říct, proto jsem ji oslovila.

Třetím účastníkem byl VOJ, se kterým se znám 4 roky, je to můj kamarád, který se taiji intenzivně

zabývá a také vede kurzy taiji. Posledním dotazovaným byl PET, se kterým jsem se jako s

jediným účastníkem rozhovoru neznala. Dostala jsem na něj kontakt přes moji známou, která

navštěvuje jeho kurzy taiji. U výše zmíněných jsem měla implicitní tušení o jejich názorech a

vnitřní filosofii. PET jsem vybrala na poslední rozhovor z důvodů, že jsem netušila, jak se

k tématu staví, a proto jsem předpokládala, že data, která rozhovorem získám, obohatí již získaná

data.

Druhou skupinu tvořily osoby, které taiji nikdy necvičily. I zde jsem při jejich výběru

využila metodu prostého záměrného výběru. Kritérium pro jejich výběr jsem si stanovila tak,

abych zachytila protipól populace cvičenců taiji. Kritériem proto byli osoby, které se samy

považují za ateisty a materialisty. Dalším kriteriem výběru byl přemýšlivý přístup k životu a

otevřenost k diskutování o tomto tématu. Třetím pak ochota zúčastnit se rozhovoru. Chtěla jsem,

aby jejich pohled na svět odpovídal většinově přijímanému pohledu na realitu, aby mi posloužili

jako protiváha k těm, kteří se považují za věřící a spiritualisty. Rozhovorům jsem podrobila 2

dotazované. Předpokládala jsem, že dva dotazovaní pokryjí zásadní odpovědi na stanovené

otázky. První dotazovanou byla ZUJ, jde o moji příbuznou a druhým byl RAD, kamarád, se

kterým se znám asi 14 let. Oba znám dobře, ale nikdy jsme se na podobné téma nebavili, takže

jsem neměla tušení, jak se rozhovor bude vyvíjet. Ještě bych chtěla zdůraznit, že dále budu

označovat druhou skupinu za populaci necvičících taiji, to však myslím v duchu zvolených kriterií

a ne necvičenci taiji jako celý zbytek světa. Pořadí rozhovorů proběhlo v pořadí, které jsem nyní

popsala: TER, ZUZ, VOJ, PET, ZUJ, RAD.

Pro přehled uvádím tabulku účastníků výzkumu se základními demografickými daty. Ještě

bych chtěla dodat, že pro výběr dotazovaných nebyla směrodatná kriteria věku, vzdělání ani

povolání. Považuji za podstatné ta kriteria, která jsem uvedla. Pro lepší představu o jejich

37

osobnostech však uvedu i základní demografická data. V souladu s etikou psychologického

výzkumu, nebudu uvádět žádné další bližší údaje o dotazovaných, abych zajistila zachování jejich

anonymity. Dostala jsem od nich svolení prezentovat jejich základní demografická data.

Osoba Pohlaví Věk Vzdělání Povolání Délka

cvičení taiji

Angažovanost

do taiji

Ateista, materialista

Délka rozhovoru

(v minutách)

TER Žena 29 SŠ Grafička 7 let Ano Ne 50

ZUZ Žena 54 SŠ Zdravotní sestra 8 let Ano Ne 60

VOJ Muž 24 SŠ Technolog 8 let Ano Ne 30

PET Muž 62 SŠ V důchodu 10 let Ano Ne 40

ZUJ Žena 24 VŠ Studentka

architektury X Ne Ano 30

RAD Muž 25 SŠ Student

elektrotechniky X Ne Ano 20

Tab. 1: Demografická data dotazovaných

4. Metoda vytváření dat

K získání odpovědí na stanovené čtyři výzkumné otázky jsem zvolila metodu

polostrukturovaného rozhovoru, který považuji za nejvhodnější ve vztahu k výzkumnému

problému. Jádrem rozhovoru byly čtyři výzkumné otázky, které vyplývají z teoretické části práce.

Vždy jsem položila tyto základní otázky, jejich pořadí jsem si však upravovala podle vývoje

rozhovoru. Dále jsem používala doplňující otázky, které jsem potřebovala získat k vysvětlení

kontextu odpovědí. Doplňující otázky byly důležité především v případě cvičenců taiji, protože

své odpovědi zasazovali do širokého pojetí reality, na jejímž fungování vysvětlovali koncept mysli

a myšlení. Díky tomu, že znám filosofii taiji, tak pro mě bylo snadné orientovat se v jejich vidění

světa a v jejich vysvětleních, které se týkaly tématu. Tento fakt měl i svoje nevýhody, které jsem

si uvědomila až po prvních dvou rozhovorech. Prvním byl fakt, že jsem se se třemi cvičenci taiji

ze čtyř znala osobně, a tak předpokládali, že jim rozumím a některé jevy a souvislosti

nevysvětlovali, protože se jim to zdálo zbytečné. Používali „taijistickou hantýrku“ a já jsem si až

později uvědomila, že kdybych byla mimo okruh těchto lidí, nemusela bych jim vždy vše rozumět.

Druhým úskalím bylo právě to, že jsem si tuto „taijistickou hantýrku“ překládala do svého

porozumění, které nemuselo být v souladu s jejich chápáním. Proto jsem se při posledních dvou

rozhovorech na tyto nejasnosti doptávala – např. co je podle dotazovaných jednota apod. Třetím

úskalím byla otázka autentičnosti. Protože mě všichni dotazovaní až na jednoho znali, probíhaly

rozhovory na přátelské úrovni, proto pro mě bylo těžké stylizovat se do role nezávislého

38

výzkumníka. Na druhou stranu se domnívám, že tato vztahová rovina mi otevřela cestu

k informacím a datům, které pro dotazované mohou být citlivé, ale protože jsem osoba blízká, tak

mi svěřili i takové zážitky, o kterých by se s neznámým člověkem těžko bavili. Také se

domnívám, že autentičnost a přirozenost tazatele může vést k větší uvolněnosti a otevřenosti

dotazovaného a že základ dobrého rozhovoru je dobrý vztah mezi tazatelem a dotazovaným.

V zásadě jsem se zeptala na stanovené čtyři výzkumné otázky, ale zároveň jsem nechávala

dotazované povídat i mimo rámec těchto otázek. Někdy jsem měla v takových chvílích pocit, že se

mi rozhovor vymyká z kontroly a odvíjí se trochu jiným směrem, tyto odbočky při zpětném

hodnocení však přispěly k pochopení kontextu odpovědi, dovysvětlení souvislostí a pojmů a

v mnohém obohatily má data. Takovýmto způsobem probíhaly rozhovory především s TER, ZUZ

a PET. Celkově ale byli dotazovaní ochotní se výzkumu zúčastnit a přijali svou roli zpovídaných

velmi zodpovědně.

Rozhovory jsem uskutečnila v rozmezí třech měsíců od začátku února 2009 do poloviny

dubna 2009, vždy jsem si nechala pauzu na analýzu rozhovoru a posléze jsem vyzpovídala dalšího

účastníka. Nejprve jsem zpracovala čtyři rozhovory s cvičenci taijisty a poté dva rozhovory

s necvičícími taiji. Délka rozhovorů byla od 20-60 minut. Rozhovory se konaly v bytě, kde jsme

se mohli nerušeně věnovat rozhovoru. Jen jeden rozhovor s PET proběhl v parku, i toto prostředí

bylo optimální. Na začátku rozhovoru jsem dotazovaného nejprve seznámila s tématem a se třemi

okruhy otázek. Poprosila jej o otevřené sdělení, o vše, co ho v tu chvíli napadne. Zdůraznila jsem,

že žádná odpověď není správná nebo špatná, jde o to, abych získala názor, myšlenku, úhel

pohledu. Prosila jsem o jeho osobní zkušenosti a praxí ověřené odpovědi. Požádala jsem o svolení

pořizovat audiozáznam. A nakonec vysvětlila, k jakému účelu bude nahrávka použita (bakalářská

práce) a dále, že bude použita za podmínky zachování anonymity. Rozhovory probíhaly v klidné

přátelské atmosféře. V některých chvílích jsme se i zasmáli, jiné byly naopak plné hloubání až

zaražení z položených otázek. To především v případě otázky: co je to myšlenka. Také začátky

rozhovorů byly kostrbatější, než jsme překonali počáteční neklid. Celkově dotazovaní hodnotili

rozhovor za poměrně složité téma, nad kterým se museli zamýšlet více, než původně očekávali. I

pro mě bylo někdy vedení rozhovorů náročné, protože to požadovalo notnou dávku soustředění a

dobrou formulaci otázek, což se mi ne vždy stoprocentně dařilo. V případě rozhovorů se

cvičenci taiji jsem při přepisování rozhovoru zjistila, že do otázek občas vkládám svá očekávání.

Jako například v případě otázky: vidíš nějakou spojitost mezi myšlenkou a životem? Slovem

spojitost již naznačuji, že očekávám kladnou odpověď. Snažila jsem se proto co nejvíce

kontrolovat své otázky, aby nebyly nijak navádějící.

39

5. Způsob zpracování dat

Na doporučení svého konzultanta jsem si nejprve provedla předběžný rozhovor sama se

sebou. Tento rozhovor mi za prvé posloužil jako první zpětná vazba na mé otázky, zjistila jsem, že

na některé z nich je poměrně snadné odpovědět, na některé z nich hlavně v případě otázky: co je

to myšlenka a proč si to myslím, bylo zformulování odpovědi poměrně obtížné. Tuto skutečnost

jsem si uvědomovala i během rozhovorů, nakonec ale všichni dotazovaní odpověď na tuto otázku

úspěšně zformulovali. Díky tomuto rozhovoru jsem si také naplno uvědomila svůj prekoncept a

svoje implicitní očekávání, které do výzkumu vkládám. Uvědomila jsem si, že metaforicky

řečeno, kopu za tým „taijistů“. Byla jsem si tohoto prekonceptu vědoma, proto jsem se snažila

přistupovat k průběhu rozhovorů neutrálně, být otevřená neočekávaným odpovědím, tedy přijmout

roli rozhodčího se snahou „pískat spravedlivě“. Při zpracovávání rozhovorů jsem proto

analyzovala také svoje otázky - v rámci kladení otázek jsem se držela stanovených čtyř

výzkumných otázek a kladla je stejným či podobným způsobem. Doplňující otázky především

v případě cvičenců taiji jsem často rekapitulovala pomocí svého porozumění a svého slovníku,

abych zjistila, zda jsem jejich odpovědi správně pochopila. Rozhovor uskutečněný sama se sebou

přikládám v příloze. Dále jsem si podle rad svého konzultanta zavedla výzkumný deník, do

kterého jsem si vkládala své poznámky, pocity, nápady, otázky, formulace otázek, na co si příště

dát při rozhovoru pozor apod. Také jsem svoji sebereflexi rozhovoru ihned po jeho uskutečnění

zaznamenávala na audiozáznam.

Po přepsání rozhovorů do počítače jsem postupovala podle zásad otevřeného kódování dle

Miovského (2006). Nejprve jsem v jednotlivých slovech, úsecích vět a ve větách hledala

významové jednotky a zároveň je začala třídit, porovnávat mezi sebou a řadit do kategorií, které

se rozrůstaly o další subkategorie. Rozhovor jsem několikrát pročetla a poté spojovala významové

jednotky do širších pojmů. Po prvních dvou rozhovorech s lidmi, co cvičí taiji jsem nabyla pocitu,

že síť kategorií, subkategorií a pojmů je tak spletitá, že se nikdy nemůžu dobrat nějakého

rozumného konce. V tuto chvíli mě pomohla rada Corbinové a Strausse (1999), kteří doporučují

převyprávět dosavadní nasbíraná data do zjednodušeného příběhu, který jim odpovídá. Tento

příběh jsem poskládala do bodů (přikládám v příloze) a k němu vytvořila složitý model vztahů,

který mi pomohl zorientovat se v kategoriích a jejich významnosti pro další zpracovávání. V tuto

chvíli jsem přepracovala celou strukturu kategorií a vytvořila jednu centrální kategorii – myšlenka

– od které jsem odvíjela všechny další kategorie. Opět jsem se vrátila k původním třem základním

otázkám výzkumu, které se v tuto chvíli rozrostly o čtvrtou – původ myšlenek - a sestavila tabulku,

naleznete ji v příloze, se kterou jsem dále pracovala. Stejným způsobem jsem postupovala při

40

analýze rozhovorů s necvičícími taiji. Postup byl tentokrát jednodušší, neboť jsem již měla

vytvořený systém, který byl použitelný též pro tyto rozhovory a také již nebyly odpovědi zasazené

do tak širokého kontextu jako v případě cvičenců taiji. V tomto bodě jsem mezi sebou začala

porovnávat kategorie cvičenců taiji a necvičenců taiji a na základě rozdílností jejich výpovědí

jsem umístila získané kategorie do dvou dimenzí, které ukazovaly na rozdíl mezi cvičenci a

necvičenci taiji . V duchu metody zakotvené teorie jsem se po vymezení veškerých obecných

kategorií a vztahů mezi nimi vždy vracela k výrokům, které tyto obecnosti potvrzují, neustále jsem

tedy přecházela od konkrétního k obecnému a nazpět. Protože jsem si vědoma výtek vůči užití

metody zakotvené teorie z hlediska obtížné systematizace vyvozených závěrů, budu se nyní snažit

co nejlépe doložit průběh zpracovávání a interpetace dat. Nyní budu prezentovat základní fáze

analýzy, kterými jsem prošla v duchu metody zakotvené teorie. Výsledky, ke kterým jsem

dospěla, jsou součástí komplexního, cirkulárního a vícevrstevného zpracování a interpretace

analyzovaných dat.

6. Průběh zpracování získaných dat

Během první fáze analýzy rozhovorů – tedy během otevřeného kódování – jsem

vyhledávala veškeré významy a zároveň jim přidělovala kódy. Zaměřovala jsem se na odpovědi,

které souvisely se zněním hlavních třech okruhů výzkumných otázek, ale zároveň jsem

zpracovávala všechny okolní informace, které především souvisely s filosofickou základnou

cvičenců taiji. Jak se ukázalo, tato data byla bohatým a podstatným zdrojem při vzniku

subkategorií a celého kontextu odpovědí.

Nyní představím kategorie, které mi vznikly. Při zpracovávání významových jednotek do

kategorií jsem zjistila, že důležitou roli bude hrát odpověď na otázku: odkud myšlenka pochází?

Kde je zdroj myšlenek? S touto otázkou jsem sice v rámci třech hlavních okruhů výzkumných

otázek počítala, ale netušila jsem, že bude mít zásadní vliv na celý výzkum. Tuto kategorii jsem

nazvala původ a je na ní dobře patrné, jak se dvě zkoumané skupiny proti sobě vymezily. Proto

jsem tuto otázku posléze zahrnula mezi základní čtyři výzkumné otázky. Pro vysvětlení – první

část zkratky kódu je názvem hlavní kategorie a druhá část za pomlčkou je její podkategorie.

V příloze přikládám seznam použitých kódů a jejich kategorií. Pro příklad na uvedenou otázku o

původu přikládám výrok: VOJ: Tak asi bych je rozdělil do víc skupin, jsou myšlenky, který se

objevujou jakoby z větší hloubky, z nějakýho nevědomí PŮV-NV. Další kategorie s názvem definice

vznikla na základě otázky: co je to myšlenka? Tato otázka skýtala úskalí dostat svoji představu o

tomto pojmu do slov. Nabízím příklad: ZUJ: Myšlenka – nějakej duševní DEF-ČD, vědomej VLAST-

41

VĚDÁ pochod v mozku PŮV-MOZ zajišťovanej pohybem neuronů DEF-PN. Další kategorií se stala

kategorie vliv, která vyplývala ze základní otázky: má myšlenka vliv na život? Na základě

odpovědí na tuto otázku jsem si uvědomila, že není pro výzkum podstatná otázka, zda vliv má,

protože všichni dotazovaní na ní jednoznačně odpověděli – ano – ale přínosnější se stala otázka:

na co má myšlenka v životě vliv? Pro odpověď na tento typ otázky jsem ponechala kategorii

s názvem vliv. Pro ilustraci uvádím příklad: TER: No všechno že jo. Úplně všechno VLIV-VŠE, prostě

tebe jako člověka VLIV-OS nebo toho za co se považuješ VLIV-ID, jak o sobě uvažuješ, způsob života

VLIV-ŽIV, jak ho prožíváš VLIV-OS, jak vnímáš všechno okolo sebe VLIV-OS, celou tu realitu VLIV-REAL,

úplně všechno no VLIV-VŠE. Ještě důležitější a pro výzkum zásadní se stala otázka: jak silný má

myšlenka vliv na život? Kategorii jsem označila slovem síla a dokládám ji na tomto příkladu:

PET: No já si myslím, že stěžejní přímo. Já jsem přesvědčen, že si svůj svět každej vytváří sám SÍLA-

ČLT a to je vlastně tím, co myslíme, tím jsme v podstatě VLIV-ID. Další kategorií, která spíše přiblížila

kontext, jakým způsobem dotazovaní myšlenku chápou a jaké ji přisuzují vlastnosti, jsem nazvala

vlastnosti, jeden z příkladů: ZUZ: Tak můžu ti říct, ta myšlenka je opravdu jenom energie DEF-ENE,

je tak příšerně rychlá VLAST-RYCH. Ani si to nedomyslíš někdy, ne furt, a už to je. Poslední hlavní

kategorií se stala hygiena mysli. S ní jsem měla záměr pracovat dvěma způsoby, ze kterých

vznikly dvě důležité podkategorie. Za prvé jsem se ptala na otázku: jakým způsobem praktikujete

hygienu mysli? Z této otázky vznikla podkategorie způsob, ilustruje ji tento výrok: RAD: Třeba že

dělám nějakou činnost HG-ZP-AKT, soustředím se HG-ZP-KONC na něco jinýho, ne třeba důležitýho,

třeba na nějakou hru, takže to myšlení ulehne, ty špičky, co tam člověk prostě má, se srovnaj, a

když se na to podíváš druhej den, tak je všechno vyčištěnější HG-PŘÍN-UVOL. Druhou otázkou

k tématu hygieny mysli byla: proč hygienu praktikujete, co vám to přináší? Vznikla tak

podkategorie přínos, dokumentuji ji na tomto příkladu: TER: Můžeš se s tím léčit HG-PŘÍN-KVAL,

zlepšovat mezilidský vztahy HG-PŘÍN-KVAL, kvalitu toho života HG-PŘÍN-KVAL a vždycky to záleží na tobě,

do jaký úrovně je člověk schopnej připustit to, že to všechno závisí jenom na něm a že veškerý

hranice si dělá sám SÍLA-ČLT. Třetí kategorie ve vztahu k hygieně mysli vyplynula v průběhu

rozhovorů, protože se ukázalo, že dotazovaní prezentovali podmínky, které by měli být splněny,

aby způsob hygieny mysli přinesl přínos hygieny mysli, tuto kategorii jsem proto nazvala

podmínky a dokládám ji na příkladu: PET: Když se vrátím k tomu vědomí a myšlení, tak je důležitý

věřit a pak to funguje HG-POD-VÍRA. Těchto šest kategorií se přímo vztahuje ke konceptu myšlenky a

k vymezeným třem okruhům výzkumných otázek. Pro přehled kategorie zopakuji: původ, definice,

vliv, síla, vlastnosti, hygiena mysli - způsob, přínos, podmínky.

Další kategorie se sice nevztahují přímo k hlavním třem okruhům výzkumných otázek, ale

v rozhovorech vyplynuly na povrch, dotazovaní je dosazovali do celého kontextu chápání

42

konceptu mysli a myšlení, a proto se jim budu také věnovat. První z těchto kategorií je kategorie

realita. Cvičící taiji zdůrazňovali její subjektivnost. Necvičící taiji ji pak hodnotili jako částečně

subjektivní a částečně objektivní. Výrok, vztahující se ke kategorii realita: TER: Takže vlastně že

celej ten jeho svět a život je jakoby to jeho vlastní subjektivní vnímání tý jeho reality REAL-SUBJ, že

pro něj neexistuje nic jako objektivně. Pro porovnání přikládám výrok necvičící taiji ZUJ: Ale ono

jako já bych řekla, že hmota asi realita je REAL-OBJ. To máš hmatatelný.

Kategorie, která se objevila u cvičenců taiji, vyplývala z jejich specifického pohledu na

svět, chovala se někdy jako neviditelná nit, ze které cvičenci taiji předli celé své porozumění.

Kategorii jsem nazvala principy Bytí, se kterými cvičenci taiji automaticky počítali, berou je za

běžnou součást života. Protože jsou mi tyto principy blízké, neuvědomovala jsem si během

rozhovorů jejich zvláštnost, až během analýzy rozhovorů jsem zjistila, že tu je něco, na čem

cvičící taiji staví, co berou za běžnou věc a pomáhají si tím při vysvětlování konceptu mysli a

myšlení. Právě proto, že s těmito principy cvičenci taiji implicitně počítají, v žádné části

rozhovoru se o principech Bytí explicitně nevyjádřili. Vyjádřili se však o Bytí jako takovém, na

kterém svůj pohled na svět staví, ilustruji to tímto příkladem: TER: Jako z čeho jsou složený

myšlenky? No nějak z těch informací že jo DEF-INF. A ty informace to je všechno, nějaký to Bytí PŮV-

B. Všechno co je i není PRINC-RELPH. A to Bytí je taky v nás PŮV-B, a proto to takhle nějak může

fungovat PRINC. Cvičící taiji k pojmu Bytí přistupují dvěma směry, za prvé je Bytí základem celého

vesmíru, všeho vzniklého, za druhé je Bytí považováno za součást každého člověka, je v nás.

V této kategorii se objevily pět podkategorií: synchronicita, relativita času a prostoru, jednota,

nesmrtelnost, relativita pohledu. 1) Synchronicitu dotazovaní považují za propojení mezi

psychickými pochody a fyzickým světem, proto přemýšlí nad souvislostmi mezi vnějším odrazem

světa a jejich vnitřním světem a jsou citlivý k událostem, které se jim dějí, uvádím ji na tomto

příkladu: TER: Nebo sháním odpověď na nějakou otázku, ptám se lidí a nikdo nic a najednou mi

někdo něco pošle nebo zapnu televizi a tam je nějakej prdlej film, ale prostě někdo z těch lidí

řekne něco, díky čemu mi to dojde PRINC-SYN. 2) Cvičenci taiji považují čas a prostor za relativní

veličiny, které mohou modelovat, minulost, přítomnost a budoucnost mohou podle jejich výpovědí

existovat současně a také z určitého úhlu pohledu vůbec neexistují: TER: Když si vezmeš tu

rychlost myšlenky VLAST-RYCH a čas, že je blbost, že to neexistuje, tak vlastně na něco pomyslíš, na

něco si vzpomeneš a už seš najednou tam PRINC-RELČP. 3) Dalším principem Bytí je jednota, která

podle cvičenců taiji vším prostupuje, která spojuje duální pohled na svět v jeden jediný. PET o

jednotě mluví těmito slovy:

43

PET: Svět je vlastně omezenej právě tím fyzickym PRINC-RELPH. My máme smysly, který vnímaj jenom omezeně HG-PŘÍN-EVO. Když se na svět budu dívat skrz elektronovej mikroskop, tak ten svět bude úplně jinej. Zkuste si představit, jak pak budete vypadat, budete fyzickym tělem nějakým, který má nějaký fyzický omezení? Zjistíte, že splýváte s tím vším okolo. Všechno hmotný přestane bejt najednou hmotný a je to jenom kvalitou vidění. Takže všechno je jedno, jedno je všechno PRINC-JED, takhle to říkaj i ti staří mudrci, jenže my si to zase překládáme do toho fyzickýho pohledu. Jak může být všechno jedno, vždyť je to nesmysl, že jo. Jak může být jedno já a vy a tady kredenc, stůl, ale to je daný právě tím fyzickým pohledem, našema smyslama HG-PŘÍN-EVO.

PET, ZUZ, VOJ i TER vidí jednotu ve všem co je v našem světě: VOJ: No je to to, co tady

je teď PRINC-RELČP. Otázkou je, jestli si to uvědomuješ nebo ne. Není jednota a nejednota. Ono to

tady je pořád akorát já si to třeba neuvědomuju. (…) Takže je to prostě všechno – svět okolo,

všechno v něm PRINC-JED. VOJ propojuje jednotu se svým vědomím, jednota je tu podle něj pořád,

jde jen o to, zda si jí je vědom. 4) Cvičenci taiji považují svoji podstatu, své vědomí za

nesmrtelné. TER hovořila o předurčení duše před svým životem. ZUZ a PET se zamýšleli nad

minulými životy a budoucími životy také ve vztahu relativity času. Úvahy o nesmrtelnosti brali

jako přirozenost: PET: Tak ona vlastně neexistuje žádná přítomnost, minulost, budoucnost PRINC-

RELČP, proto my můžeme žít všechny ty životy najednou PRINC-SMRT. 5) Téměř každé vysvětlení

cvičenců taiji záviselo na tom, z jakého úhlu pohledu či z jaké úrovně vědomí se na dané téma

dívali, proto mě často dostávali do problémů, kdy tvrdili dva výroky, které stály přímo naproti

sobě a příčily se logickému uvažování, ale oni je brali za přirozené a nastaly i chvíle, kdy se sami

chytli do pasti relativity a nakonec dospěli k závěru, že v sobě prožívají dilema, které nedokážou

rozlousknout, protože záleží na úhlu pohledu, z jakého se na téma podívají. Jeden příklad pro

ilustraci podkategorie relativita pohledu: VOJ: Myslím si, že co život to realita nebo naopak jedna

realita, ale potom je tady jen jeden život PRINC-RELPH. Je pro mne docela těžké zorientovat se

v těchto principech, které se různě prolínají a každý v nich vidí trochu jiný význam a také používá

trochu jiný slovník, popřípadě se orientuje na jinou část toho samého jevu.

Poslední kategorií, která se vztahuje jak cvičencům, tak k necvičencům taiji je kategorie

změna života, tato kategorie dokládá, že dotazovaní nemluvili pouze o vlivu myšlenky na život,

ale také o dalších vlivech, které mohou vést ke změně života. Uvádím příklad: ZUJ: A je to hlavně

přes ten postoj ZŽ-POS k životu, víš, i takovej obecnej, jak seš naladěná ZŽ-NÁL, jak si věříš ZŽ-SD, jak

vnímáš okolí ZŽ-SV a jak se snažíš o interakci se svým okolím ZŽ-SI. Pro zpřehlednění připomenu, že

vedlejší kategorie, které během rozhovorů vyplynuly, jsou: realita, principy Bytí a změna života.

Rozhovory byly plné výroků, týkajících se dalších oblastí života, není tu v mých silách

všechny podchytit a ani to nepokládám za vhodné, protože bych systém kategorií spíše

znepřehlednila. Vzala jsem si za cíl podat bohatá a zároveň hutná data, proto předkládám tento

konečný výčet kategorií, který považuji za kompletní, vztahující se k danému výzkumnému

44

problému. Na základě výše uvedených kategorií se vyvíjela další analýza dat. Nejprve jsem

zrealizovala rozhovory s cvičenci taiji a poté jsem se zaměřila na populaci necvičících taiji, již

jsem měla přehled, co je pro výzkumný problém podstatné, takže rozhovory byly cílenější.

Zároveň necvičící taiji nevkládali své odpovědi do tak širokého kontextu, takže byly i časově

méně náročné. Po uskutečnění prvních dvou rozhovorů s TER a ZUZ jsem kategorie začala uvádět

a přeskupovat do vztahů. Po zrealizování všech šesti rozhovorů mi začaly vystupovat vztahy mezi

kategoriemi naplno, zároveň vznikly dimenze těchto kategorií, které odrážely rozdílnosti mezi

cvičenci a necvičenci taiji.

7. Výsledky

Co je to myšlenka a jaká vliv má na život podle cvičenců taiji i podle těch, kteří tento

pohled na svět nesdílí? Jaký způsob práce s myšlenkami provází tyto dvě skupiny v praktickém

každodenním životě a co jim tato praxe přináší? Nyní postupně rozeberu čtyři hlavní kategorie,

které odpovídají čtyřem výzkumným otázkám, těmi jsou původ, síla, definice, hygiena mysli, tak

jak na ně odpovídali cvičící i necvičící taiji. Poté je uvedu do vzájemných vztahů, uvedu rozdíly i

podobnosti mezi nimi.

7.1. Původ myšlenek - cvičenci taiji

Tab. 2: Původ myšlenek – cvičenci taiji

Cvičenci taiji spatřují původ myšlenek v psychickém fenoménu vědomí. Fenomén vědomí

jsem rozčlenila do čtyř podkategorií, které vyplývají z jejich výpovědí, dále uvádí ještě další dvě

vysvětlení. Těmito úrovněmi vědomí je: 1) Nevědomí - VOJ: Tak asi bych je rozdělil do víc

skupin, jsou myšlenky, který se objevujou jakoby z větší hloubky, z nějakýho nevědomí PŮV-NV,

něco, co si pořádně sám neuvědomuju, a nevím vlastně jako ty kořeny, odkaď vycházej,a proč ta

myšlenka třeba vůbec vznikla, a vim že něco třeba chci VLIV-OS, ale nevim, jakej to má ve mně

Původ myšlenek

Nic

Existence

Bytí

Vnitřní Já

Ego

Nevědomí

45

nějakej vnitřní podtext PŮV-NV, proč to vzniklo, že to chci, nebo že na něco myslim. ZUZ jeho

výpověď doplňuje a tvrdí: Ale to nevědomí jako neovlivníš, pokud se nedostaneš někam (pozn. na

vyšší úrovně vědomí). VOJ dále uvádí, že tyto myšlenky můžou mít formu šumu: VOJ: kdy je

člověk prakticky v bezvědomí a jenom se točí chaos myšlenek. Bezvědomí tu je chápáno jako

neuvědomování si toho, co se v mysli člověka odehrává. Nebo jsou to myšlenky, které jsem

označila jako stín, o nichž mluví ZUZ, popisuje je jako ošklivé myšlenky, které by sama se sebou

nikdy nespojovala: ZUZ: Jsou to takový myšlenky, o kterých vůbec nepřemýšlím a myslím si, že

vůbec ani taková nejsem. Jenže já jsem v těch myšlenkách hnusná na lidi i takový, co mám ráda.

Vůbec o nich nevíš, ani jsem v životě tak nepřemejšlela, nic, ale prostě tam jsou a najednou se ti

vyvalej PŮV-NV-STÍN. 2) Ego - Ego je další úroveň vědomí, kterou cvičenci sami v sobě spatřují a

odkud vidí vycházet myšlenky: ZUZ: Že si to kazíme akorát my tady s těma svejma vymyšlenejma

myšlenkama z ega, který vymejšlí hovadiny PŮV-EGO-KOMPL. Z pojetí ega u ZUZ a PET vyplývá, že

z něj pochází myšlenky, které nám náš život spíše komplikují. Na druhou stranu považují ego za

část vědomí, bez které by nemohli fungovat při sociální interakci: ZUZ: (…) a ubývá ti tím pádem

ego EVO, trochu, bez něj bych nemohla bejt PŮV-EGO-. Já jsem nad tím přemýšlela, že bych musela

bejt sama. 3) Vnitřní Já – je složka vědomí, ke které vztahují výraz být sám sebou, jde o dosáhnutí

spojení s vnitřním vědomím: ZUZ: No já si pod tím představuju, že se dostaneš sám do sebe, tam

dovnitř, pochopíš, jak to tam vypadá a vlastně nepřemýšlíš HG-PŘÍN-MBM. Protože to jde z tebe. Řídíš

HG-ZP-VEDE se intuicí PŮV-VJ-PMYŠ. Podle ZUZ z vnitřního Já vychází prvotní myšlenka, která ji přijde

sama od sebe a vede ji v životě správnou cestou. Pokud se otevře vnitřnímu Já, přestává přemýšlet

běžným způsobem, tedy nevyskytují se v jejím vědomí myšlenky ega a řídí se jen prvotní

myšlenkou. V životě to podle ZUZ však není nijak jednoduché, člověk takové myšlenky překrývá

myšlenkami ega. Na druhou stranu ZUZ také uvádí, že kdybychom se řídili těmito prvotními

myšlenkami tak: bych taky třeba ráno nemusela odejít do práce PŮV-VJ. V rámci každodenního

života je podle ZUZ obtížné si takovýto stav vědomí udržet. 4) Bytí - Bytí je další úrovní vědomí,

ze které pocházejí myšlenky, dalo by se i říci, ze které jsou podle TER myšlenky složeny: TER:

Jako z čeho jsou složený myšlenky? No nějak z těch informací že jo DEF-INF. A ty informace to je

všechno, nějaký to Bytí PŮV-B. Všechno co je i není PRINC-RELPH. A to Bytí je taky v nás PŮV-B, a proto

to takhle nějak může fungovat PRINC. Bytí spatřuje ZUZ a TER v každém člověku, ZUZ mu

přisuzuje inteligenci. ZUZ jej označuje za původní energii. Z Bytí pramení podle ZUZ prvotní

myšlenky, v případě, že se jimi člověk nechá vést, vedou ho správnou cestou: ZUZ: V konečném

důsledku v tý hlavě to máme, akorát to máme zabedněný tím vším okolo a zanesený PŮV-EGO-KOMP,

každý v sobě máme tu původní energii a inteligenci PŮV-B, ta je tak chytrá PŮV-B-INTEL, že jsem

dospěla k závěru, že vlastně si to dělám sama SÍLA-ČLT. 5) TER tvrdila, že myšlenky nevznikají, že

46

prostě jsou, vznikla tak podkategorie existence: TER: No mě to přijde, že jakoby jsou a jsou všude,

že to je jako třeba se vzduchem PŮV-EX. Všude okolo je teď vzduch, tak se nadechneš a vydechneš.

Připluje myšlenka a odpluje myšlenka VLAST-POHYB. Jako nějakej mráček. O myšlence přemýšlí jako

o látce, ze které je upředen člověk. Myšlenky zaplňují veškerý prostor a pohybují se v něm.

Nejsou proto vázány na konkrétní osobu, ale jsou kolektivně sdílené a lidé si je mezi sebou

přenášejí a vyměňují. Zároveň však na otázku: z čeho jsou myšlenky složeny, odpověděla, že

myšlenka je informace a ta informace je Bytí. 6) PET vnesl ještě další ideu, podle něj myšlenky

nemají zdroj. PET uvádí: PET: (pozn. člověk) Přijde na to, že odnikud, že nemá zdroj PŮV-NIC.O

podkategorii, kterou jsem nazvala nic, se zmínila také ZUZ, která uvedla, že prožila pocit nicoty a

zároveň ji považuje za kategorii za Bytím: ZUZ: Já jsem zažila absolutní, jak bych to řekla, ne ani

rovnováhu, prostě to nic PŮV-NIC. Moc nadšená HG-PŘÍN jsem z toho nebyla, protože to je fakt nic.

Víš, že jseš, ale nemáš absolutně žádnej pocit, nic. Radost, smutek, nic. No akorát se mně líbilo, že

je tam ticho, ale vono hraje tak zvláštně. (…) No ale ta jednota taky musí z něčeho pocházet, tak

bych řekla, že za tím je ta Nicota nebo Absolutno. TER se také o nic zmiňuje, když hovoří o Bytí

jako o všem co je i není. Každý z nich operuje s konceptem nicoty svým způsobem, podle svého

porozumění a úhlu pohledu, jednotí je tedy to, že jej mají ve svém slovníku, i když s ním pracují

v závislosti na svých zkušenostech jiným způsobem.

Odpověď na otázku o původu myšlenky je velmi široká a barevná, co ji jednotí je původ

myšlenek v jednotlivých úrovních vědomí anebo ve fenoménech – existence, nic, každopádně

nejsou spjaty s hmotným pojetím reality. Jednotlivé úrovně jsou vzájemně propojeny, nejvíce o

těchto vztazích mluví ZUZ, zmínila jak myšlenky z nevědomí, dále mluvila o egu a z něj

pocházejících myšlenkách, a čím víc se člověk přibližuje svému vnitřnímu Já, tím víc také podle

ZUZ ubývá ego myšlenek, vnitřní Já pramení z Bytí. Uvádí ego – vnitřní Já – Bytí do vzájemného

vztahu.

7.2. Původ myšlenek – necvičící taiji

Tab. 3: Původ myšlenek – necvičící taiji

Na otázku: kde myšlenky vznikají, odpověděli ZUJ i RAD shodně - v mozku. RAD

přemýšlí nad jejich vznikem prostřednictvím vjemů a informací, které mozek zpracovává: RAD:

Původ myšlenek Mozek

47

Takže to vzniká na základě vjemu, pro vznik tý myšlenky je důležitej ještě nějakej vjem před tím

PŮV-MOZ-VJEM, nějakej zdroj. Nějaký informace PŮV-MOZ-INF, který to tělo zpracovává PŮV-MOZ. ZUJ

jednoznačně spatřuje původ myšlenky v mozku, dále se však zamýšlí nad tím, zda má člověk duši.

Prohlašuje, že kdyby člověk duši měl, stejně předpokládá původ myšlenky v mozku: ZUJ: Původ

to v mozku má PŮV-MOZ, určitě. A tam by se dalo zahrnout i to, že kdyby nějaká duše byla, tak si

myslím, že stejně by to bylo pořád v mozku (…)Tak asi bych měla odpovědět víc biologicky a

zkrátka, že to je jenom chemická reakce nebo něco takovýho. Ale nevěřím tomu natolik, abych ti to

řekla jednoznačně. Prostě, co je duše a jestli ji člověk má... Já myslím, že má, ale představit si to

nedokážu, víš. Jako není to nic hmotnýho pro mě. Tuto pasáž rozhovoru považuji za podstatnou,

protože se tu otevírá dilema hmota – duše, zda existuje něco mimo hmotný svět, kdybych to

převedla do mé terminologie tak jde o osu mozek – vědomí. I přesto, že se ZUJ pokládá za ateistu

a materialistu, přiznává, že v sobě tuto polemiku vede a sama neví, na jakou stranu se má

přiklonit. Je to pro ni těžko uchopitelné a obtížně představitelné, ale přesto tuto myšlenku

neodmítá.

7.3. Síla myšlenky – cvičenci taiji

Síla myšlenky Člověk tvořitel

Tab. 4: Síla myšlenky – cvičenci taiji

V případě otázky: jak silný vliv má myšlenka na váš život? Odpověděli TER, ZUZ a PET,

že zásadní, člověk si myšlenkou život přímo tvoří. Pro ilustraci ZUZ to podává takto: ZUZ: To ti

můžu říct vyloženě, co se týká života každýho, že si ho těma myšlenkama vytváří SÍLA-ČLT. Jak žije

pocity, emoce VLIV-OS, prostě všechno, ten hmotnej statek, práci, rodinu VLIV-ŽIV, si vytváříš svejma

myšlenkama. ZUZ odůvodňuje své přesvědčení tím, že každý člověk uvnitř sebe má Bytí,

inteligenci a tím pádem i on má takovou sílu tvořit: ZUZ: Fakt máš všechno v sobě PŮV-B. No a

vytvoříš si to jedině ty SÍLA-ČLT. TER zdůrazňuje, že všechny okolnosti, které se člověku dějí, mají

původ uvnitř něho samotného a že také jen on samotný s tím může něco udělat. Vyzdvihuje

nutnost vzít za tyto vnitřní příčiny zodpovědnost a vidět příčinu v sobě a ne ve světě okolo:

TER: (…) když zjistím, že je něco špatně a že je to výsledek těch mejch postojů a myšlenek VLIV-ŽIV a že teda jedinej, kdo s tím může něco udělat jsem já SÍLA-ČLT, i když to třeba rovnou nevidím a můžu to na něco svádět, že to jsou teda nějaký okolnosti, který se mi teďka staly a že to je hrozný a že prostě za to nemůžu a že potřebuju pomoct. Takovýhle výmluvy a nesmysly. Tak to když si uvědomím HG-ZP-UVĚD, tak s tím prostě můžu něco udělat, že jo. Můžu to v každym okamžiku změnit.

48

Zajímavá je i teze PET, který vztahuje své přesvědčení ke konceptu kvantové fyziky a kvantového

vědomí, podle PET: To je vlastně o tom, že je nekonečně možností REAL-RM a my si vlastně z toho

tím svým myšlením vybereme tu HG-ZP-VOL, která se nám potom děje SÍLA-ČLT. VOJ je ve svých

výpovědích střídmější, vliv podle něj myšlenka na život má, ale je pro něj zajímavá teprve ta

myšlenka, která získá nějakou intenzitu především emocionální nebo je ta myšlenka

dlouhodobější. VOJ: no, dokud mě to víc nezajímá, tak mě to třeba ovlivňuje SÍLA-ČLO, ale nevím o

tom PŮV-NV. Myšlenka ovlivňuje především jeho náladu, zdraví, osobnost, ale také předměty. VOJ

uvádí, že pomocí intenzivní myšlenky si může tvarovat třeba svoje tělo.

7.4. Síla myšlenky – necvičící taiji

Síla myšlenky Člověk ovlivňovatel Hmota

Duše

Tab. 5: Síla myšlenky – necvičící taiji

ZUJ a RAD jasně odpovídají, že myšlenka na život má, ale spíše ho ovlivňuje. ZUJ to

vyjadřuje výstižně: ZUJ: Není to o tom, že by člověk dokázal přenášet hory SÍLA-ČLO, ale je to

potom o takové té návaznosti a co se děje potom. Je to na tobě, když máš pozitivní přístup a

myšlení HG-ZP-POZ a dokážeš se na to podívat kladně, potom ten sled těch událostí VLIV-ŽIV je úplně

jiný, než u člověka, kterej myslí negativně. RAD i ZUJ vedou polemiku nad tím, zda je tu jen

hmota anebo tu existuje ještě i něco nadpřirozeného, nehmotného. Oba jsou zaměřeni na hmotu,

ale také připouští, že tu mohou být fyzikální síly, které ještě nebyly objeveny, a s jejich pomocí by

člověk dokázal mnohem víc. RAD se nad tím zamýšlí: RAD: Věřím v to, že jsou ještě neobjevený

věci fyzikální. Myslím si, že třeba myšlenkou něco províst třeba otevřít tyhle dveře, tak že by to

třeba možný bylo. Třeba je tu nějaká síla, která ještě není charakterizovaná. V tuhle chvíli je to

třeba něco nadpřirozenýho, ale až to někdo změří a dá tomu jednotky, tak už to není nadpřirozený,

je to fyzika SÍLA-ČLO. ZUJ svou rozpolcenost vyjádřila slovy:

ZUJ: Nevím, taky mívám záchvaty takový skoro jako rozkolu osobnosti. Protože já si myslím, že jsem fakt ateista a realistický člověk a přistupuji ke světu právě skrz tu hmotu a fyzikální jevy, jo. Ale občas prostě o tom začnu přemýšlet a přistupuji třeba i na teorie, který říkaj, že tady mezi náma jako jsou věci, který ty ani nevidíš ani nevnímáš. A tak jako proč by to tak nemuselo bejt? Když člověk neslyší ultrazvuk, tak ty tady nemusíš ty věci vidět, že jo? Ty vnímáš tak neuvěřitelně málo. Teď si představ, že bys měla schopnost vnímat i v těch ostatních spektrech. Člověk má tak omezený schopnosti, že nevíš, co jseš schopnej vnímat a kolik toho ti uniká.

49

ZUJ k tématu přistupuje více pocitově než RAD, ale v podstatě je smysl stejný. Považují

člověka za omezeného, protože má omezené schopnosti, protože nedokáže vnímat v celé šíři

spektra. I přes své ateistické a materiální zaměření otevírají otázku, zda je možné spektrum

vnímání rozšířit, rozšířit tak i svoje schopnosti a možnosti a přejít od člověka ovlivňovatele

k člověku tvůrci. Co mě přijde velmi zajímavé je vztahování se obou skupin k fyzice a na

jejím základu vysvětlování fungování reality, avšak v podstatě odlišným způsobem.

7.5. Definice myšlenky – cvičenci taiji

Definice myšlenky

Energie Hmota

Impulz

Látka

Kód

Informace

Nápad

Fantazie

Pocit

Přání

Sen

Zázrak

Vnitřní řeč

Charakteristická vlastnost

Tab. 6: Definice myšlenky – cvičenci taiji

Na otázku: co je to myšlenka, podali cvičenci taiji bohatý výčet definic, co si pod

myšlenkou představují. V rámci tohoto výčtu sehrála důležitou roli definice myšlenky jako

energie, která může být zároveň hmotou. K tomuto tvrzení se přiklání ZUZ, TER i VOJ. Definice

ZUZ: Ale jednou větou řeknu, že myšlenka je energie DEF-ENE a s pomocí tý myšlenky a energie si

vytváříš SÍLA-ČLT to, v čem seš a fyzickej svůj život DEF-ENE-HM a pocity VLIV-POC, city a všechno SÍLA-

ČLT. VOJ propojení myšlenky, energie a hmoty vysvětluje s pomocí fyziky: VOJ: I když se to bude

brát podle fyziky, jak jsou třeba některý teorie, že přeci jenom myšlenka je tok energie DEF-ENE,

předmět jako takovej je ve svý podstatě zase energie DEF-ENE-HM, jsou navzájem schopný se

ovlivňovat. Fakt, že TER, ZUZ a VOJ propojují myšlenku s energií a nakonec s hmotou má úzký

vztah k pojetí kategorie síla, protože na základě předpokladu, že myšlenka je energie a energie je

hmota, vkládají do člověka schopnost tvorby svého života. Na ose člověk ovlivňovatel – člověk

tvůrce jej zasazují na stranu člověk tvůrce. Vztah mezi koncepty je obousměrný, stejně tak jako

50

myšlenka může ovlivnit hmotu, může hmota ovlivnit myšlenku: TER: Asi jako ta hmota jsou

zformovaný myšlenky, informace. Je to výsledek myšlenky DEF-ENE-HM. No ale zase když se podíváš

na něco hmotnýho, tak tě zas může něco napadnout. Nemusí to být jednosměrný. Zásadní je

podávaný fakt, že mezi myšlenkou a hmotou ZUZ, TER a VOJ téměř nevidí hranice, v podstatě

jde o myšlenku s různou hustotou, která tak na sebe bere podobu energie a hmoty.

Na konto myšlenky padly i mnou neočekávaná a netypická vysvětlení. Např. VOJ podával

dlouhodobou myšlenku za charakteristickou vlastnost, taková myšlenka mu však přináší obtíže:

VOJ: Že ta myšlenka je u mě tak zakořeněná, že se prakticky postupně změní ve mně DEF-CHV (…) a

pak už jsem jí tak trošku vláčenej. Že na to zpětně zapomenu a myslím si, že to je moje přirozenost,

že to dělám VLIV-OS. A nakonec ZUZ za myšlenku považuje i zázrak, autenticky jej dokládá na

zkušenosti vlastního zázračného vyléčení: ZUZ: Ale poprvé jsem ucítila, že můžeš sama sebe

uzdravit HG-PŘÍN-KVAL, zkusit sama na sobě všechno SÍLA-ČLT. Prostě jsem říkala zázrak, ale von ten

zázrak je zřejmě taky myšlenka, energie DEF-ZÁZ. Jediný PET odmítl danou otázku zodpovědět

s vysvětlením, že myšlenky prostě jsou a zajímá ho víc co s nimi a ne, co to je: PET: Jak to mám

vědět? (smích) Tak já si pod tím nic nepředstavuju, ty myšlenky prostě přicházej VLAST-POH. Já jsem

se nad tím nikdy takhle nezamýšlel. Spíš se snažím těch myšlenek zbavit HG-PŘÍN-MBM. Snažím se

zjistit, odkud přicházej PŮV, když se chci zabejvat sám sebou HG-PŘÍN-EVO. Jsem rád, když ty

myšlenky nejsou, to je to, co mě zajímá HG-PŘÍN-MBM.

7.6. Definice myšlenky – necvičící taiji

Definice myšlenky

Fyzika

Biologie

Psychologie

Tab. 7: Definice myšlenky – necvičící taiji

Pro ZUJ i RAD byla otázka po definování myšlenky zapeklitým oříškem, přesto se jim

podařilo své představy vtěsnat do slov. Opět se v jejich odpovědích odráží dichotomie a nejasný

postoj k tomu, zda člověk má duši nebo je čistě hmotný, biologický. Jejich vysvětlení nabízela

pohled z úhlu fyziky, biologie a psychologie. Pokud uvažovali nad hmotnou dimenzí, označila

ZUJ myšlenku za pohyb neuronů, RAD za sérii elektromagnetických pulzů. RAD šel dál za

biologii a svou představu definoval více psychologicky: RAD: Podle mě to je nějakej nápad DEF-

NÁP, kterej ještě není zhotovenej. Je to první krok něčeho většího. Ovlivňuje výsledek třeba tak, že

51

opravdu něco řeknu VLIV-ŘEČ nebo že něco udělám VLIV-ČIN. A myšlenka je takovej základní kámen

všech věcí, který se dějou VLIV-UD. ZUJ byla zaskočena, protože to v ní vyvolalo otázku po původu

myšlenky a také člověka: ZUJ: Hm, tak to jsi mě dostala. Definice myšlenky, jo? Já bych řekla, že

je to třeba nějaká nehmotná VLAST-NEHM část duše DEF-ČD. Ale pak si začnu představovat jakoby tu

biologickou stránku, že jsou to spoje s neuronama DEF-PN. Nakonec z jejího přemýšlení vypadla

tato definice: ZUJ: Myšlenka – nějakej duševní DEF:ČD, vědomej VLAST-VĚDÁ pochod v mozku PŮV-MOZ

zajišťovanej pohybem neuronů DEF-PN.Spojuje tu jak činnost psychickou, tak biologickou a tím

zaštiťuje oba pohledy.

V souvislosti se cvičenci taiji, kteří spatřují v myšlence nástroj pro formování hmoty či

přímo myšlenku jako hmotu, zajímal mě i názor necvičících, zda vidí vztah mezi myšlenkou a

hmotou. ZUJ i RAD se shodují na vliv myšlenky na zdraví a na tělo – psychosomatika, a také se

shodují na propojenosti myšlenky, která může mít vliv na hmotu skrze jednání, skrze nějaký

proces, spíš ve formě nápadu, který pak člověk zrealizuje. Stejné propojení toho, že každý vynález

byl nejprve nápad a pak jej člověk zrealizoval, předložili i cvičenci taiji.

7.7. Hygiena mysli – cvičenci taiji

Otázku na hygienu mysli jsem původně rozdělila na dvě podotázky – způsob a přínos -

během rozhovorů vznikla ještě třetí podkategorie podmínky. Hygienu mysli jsem při rozhovorech

definovala jako jakékoli způsoby, jak s myslí a myšlenkou dotazovaní pracují se záměrem

zkvalitnění života a duševního zdraví.

52

7.7.1. Hygiena mysli: způsob – cvičenci taiji

Hygiena mysli

Způsob

Aktivní Přemýšlení

Volba

Pasivní

Vedení

Plynutí

Odevzdání

Modlitba

Pozorování

Uvědomování Vnitřek

Vnějšek

Meditace

Řízená

Hra

Kdo jsem?

Kontakt Taiji

Zpěv, tanec

Tab. 8: Hygiena mysli: způsob – cvičenci taiji

Cvičenci taiji uváděli množství příkladů, jak se svou myslí a myšlenkami pracují. Skupinu

praktik, které jsem označila za aktivní, spojovali s aktivním působením na mysl a myšlenku a to

formou přemýšlení, volby a kontroly myšlenek. VOJ a TER uvádí, že nad svými myšlenkami

přemýšlí tak, že hledají příčinu, proč se jim určité věci v životě dějí, proč mají ve své hlavě

myšlenky, jaké mají a tím zbavují svou mysl zbytečných myšlenek, ale také je to jakési zastavení

v životě, které TER: (…) tě nutí se sebou něco dělat HG-ZP-A. Zásadním způsobem hygieny mysli je

pro TER, ZUZ a PET volba myšlenek, pod čímž si představují vědomé určení myšlenky, kterou si

z množství nabízených možností zvolí. Jako by se jejich život odvíjel od myšlenky, kterou si

vyberou. Tím, že nějakou myšlenku zvolí, určují tak její směr a může se také v jejich životě

zrealizovat. ZUZ to ukazuje na způsobu, jakým zachází se svým časem, pomocí myšlenky si

v hlavě nastaví, že požadovanou činnost stihne za určitý časový úsek: ZUZ: No a pak jsem začala

zkoumat, proč někdy stihneš tu samou práci tak a tak. Protože si to tak nastavíš HG-ZP-A-VOL. Její

vysvětlení je spojeno s jejím vnímáním času jako relativní veličiny. Druhou podkategorii způsobu

hygieny mysli jsem označila za pasivní, jde o přístup, kdy nijak s myšlenkou nemanipulují,

naopak jí nechávají svobodu, kdy však počítají s existencí něčeho „vyššího“, které působí na jejich

život. Podkategorii jsem označila za pasivní, právě pro tu neaktivitu vůči mysli a myšlení, ale

zároveň v sobě tato pasivita skrývá dimenzi důvěry, se kterou se spoléhají na něco „vyššího“ nad

nimi. Do podkategorie pasivní patří: plynutí, vedení, odevzdání, modlitba. Co se skrývá pod

pojmem plynutí, vyjadřuje výrok: TER: Ale někdy je zase dobrý to nechat prostě bejt a nechat to

53

jen tak plout HG-ZP-P. Všechno tak zajímavě samo PRINC-SYN přichází VLAST-POHYB a vždycky to dává

nějaký smysl, když se pak na to člověk podívá. ZUZ operuje především se způsobem vedení, kdy je

pro ni důležité nechat se vést prvotní myšlenkou, která ji vede správnou cestou a přináší ji pocit

štěstí a radosti. Protože VOJ vidí ve volbě a směrování myšlenky i negativní dopad, vedoucí

k zatvrdnutí myšlenky, se kterou se dá jen těžko pracovat, jako lepší způsob vnímá odevzdání, kdy

si sice vytyčí cíl, ale odevzdává jeho výsledek, při čemž je naplněn důvěrou, ať už to dopadne

jakkoli, bude to tak stejně dobře: VOJ Takže jakoby buď vím, kam chci jít a pak už jenom čekám,

jestli to tak bude nebo nebude HYG-ZP-P. Když to tak bude, no tak je to fajn HYG-PŘÍN-KVAL, když to tak

nebude no tak se ukáže zase něco jinýho zajímavýho HYG-PŘÍN-KVAL. Poslední zmiňovanou možností

je modlitba, o které mluvila především ZUZ, kterou vyložila na svém příběhu o uzdravení sama

sebe. Musím přiznat, že v tuhle chvíli mě trochu zamrazilo a jen těžko jsem se ubránila

nestrannému vedení rozhovoru: ZUZ: No a tak jsem si ti klekla a poprosila jsem a teď jsem

nevěděla koho, co. No a tak jsem, když říkal jako v kostele, tak já říkám: „Pane Bože“ HG-ZP-P. (…)

a hele, to ti nevím, to bylo no hele třikrát. (předvádí, jak se kymácela) A teď já: mně nic není,

zázrak HG-PŘÍN-KVAL! Důležitou roli v přístupech k hygieně mysli hraje u TER, VOJ a PET

pozorování a uvědomování, nebyla jsem si jistá, zda patří spíš do aktivní nebo pasivní formy

hygieny, proto jsem jim ponechala samostatné podkategorie. Opět se dostávám do uličky

relativity, kde záleží na úhlu pohledu. Tím, že pozorují své myšlenky, staví se do role

pozorovatele, který je od nich oddělený, dostávají se nad běžný tok myšlenek a pomáhá jim tento

způsob zastavit mysl a proudění myšlenek: VOJ: Tak tam vznikne takovej šum PŮV-NV a ty se v něm

plácáš, ani o tom nevíš. Pak z něj můžeš třeba jako trochu vystoupit HG-PŘÍN-MBM aspoň trošku HYG-

PŘÍN-MBM, třeba tím že to pozoruješ HYG-ZP-POZ. Stejnou roli hraje uvědomování, tím, že si uvědomují

svoje tělo, pocity, okolí uklidňují svoji mysl, jsou schopni soustředit se na daný okamžik a žít

vědomě: PET: Ono je to otřepaný takový heslo „bejt tady a teď“, vnímat, co dělám HYG-ZP-UVĚD.

TER ještě upozorňuje na fakt, že již pouhým pozorováním a uvědoměním dochází ke změně

života. Všichni čtyři dotazovaní ve svém životě praktikují cvičení taiji a také meditují. K meditaci

měl každý z nich trochu jiný přístup. TER si při meditaci spíše hraje s různými představami a

nechává mysl rozehrávat různé možnosti: TER: Vymýšlím si takový svoje blbosti. Vždycky si

říkám, tak co by mohlo být zajímavý a začnu si prostě s něčím pohrávat a je to taková meditace,

taková hra HG-ZP-MED. Měním svoje pocity, myšlenky nebo na něčem konkrétním pracuju. PET

používá při meditaci sebedotazování: PET: Zkuste se dotazovat, kdo jsem já nebo co jsem já a pak

ještě kdo se ptá, kdo jsem já HG-ZP-MED, tato technika mu pomáhá zbavovat se myšlenek a nalézat

jejich původ v nic. VOJ přikládá ještě jednu zajímavou metodu a tou je dostat se při meditaci nebo

54

i při cvičení taiji se „ztvrdlou“ nežádoucí myšlenkou do kontaktu, jako když se jí dotkne a pak ji

nechává reagovat a tím i rozpouštět.

Mezi způsob hygieny mysli jsem uvedla cvičení taiji. Taiji je velmi široký systém, který

cvičenci taiji používají k vlastní duchovní evoluci, k rozšiřování vědomí. Všichni dotazovaní

vyzdvihují především principy, které se v rámci taiji učí a jejich využívání v každodenním životě.

Taiji pracuje jak s energetickým systémem člověka, tak s jeho myslí. ZUZ uvádí, že je pro ni taiji

nejlepším nástrojem k uvolnění. Pro VOJ a PET je důležité při cvičení uvědomování si sebe sama,

vědomí vlastního těla. Všichni vyzdvihují jeho praktičnost pro běžný život. Vše, co se v taiji učí,

převádějí do každodenních situací, vztahů atd. TER to vyjadřuje slovy:

TER: Mě se na taiji líbí, ještě mnohem víc než to cvičení samotný právě to, že je to nějakej všeobecnej princip, kterej by měl fungovat kdekoli PRINC. (…)Třeba když tě někdo v taiji drží za ruce. Tak v životě tě někdo drží na nějakým místě. Tak si tím uvědomuju, že to je moje rozhodnutí, že tam chci zůstat HG-ZP-A, nechat se držet, uvědomuju si HG-ZP-UVĚD, že mě držet nikdo nemůže SÍLA-ČLT. (…) Líbí se mi, že tam fungují takový obecný principy, že když se vnímáš odděleně od toho druhýho, držíš ho a chceš s ním dělat ten pohyb, tak to nejde PRINC-JED. Nebo máš nějaký podivný záměry, tak to je kolikrát proti tobě. Nahráváš tomu, že ty druhý lidi poznaj, že to tak není, že to jenom děláš.

Taiji pro ně není jen cvičením těla nebo mysli, ale je to i určitý princip, který prostupuje

jimi samotnými, životem a vesmírem. Jde o principy, se kterými ve svých životech počítají a které

v nich praktikují. Každý z dotazovaných dává přednost určitým způsobům práce s myslí, ne na

všech se shodují, ale základ používají stejný – taiji a jeho principy.

7.7.2. Hygiena mysli: přínos – cvičenci taiji

Hygiena mysli

Přínos

Neomezenost

Kvalita života

Evoluce

Tělo

Zisk informací

Zábava

Čas

Samota

Ztráta reality

Zkušenost

Mysl bez myšlenek

Anomální zážitky

Tab. 8: Hygiena mysli: přínos – cvičenci taiji

Přínos hygieny mysli považují cvičenci taiji za neomezený, má vliv na vše, co se týká

jejich života. Zdůrazňují, že hygiena mysli vnáší kvalitu do jejich života ať už v podobě zdraví,

55

mezilidských vztahů, osobní spokojenosti, štěstí, radosti, rovnováhy, úspěchu, nadhledu na život a

také jim pomáhá při rozhodování. TER se pomocí hygieny mysli noří do sebe sama a získává tak

informace o sobě, ale také ji tyto způsoby přináší zábavu. Pro všechny je však jednotícím prvkem

stávat se sám sebou, tedy být blíž svému vnitřnímu Já, uvědomovat si jednotu, kterou ve světě vidí

a tak jít na pomyslném žebříčku duchovního vývoje nahoru. Proto jsem tuto podkategorii nazvala

evoluce. Jde o hodně široký koncept, kterého se dotazovaní dotkli různými způsoby. Základem pro

všechny je slovní spojení „být sám sebou“. ZUZ tím rozumí, již zmiňovaný koncept vnitřního Já,

kdy usiluje o to být s tímto vnitřním Já v kontaktu a nechat se vést prvotní myšlenkou, která z něj

vychází. PET mluví o svém záměru dosáhnout různými cestami duchovního rozvoje a je pro něj

nejdůležitější:

PET: Snažím se najít sebe HG-PŘÍN-EVO. Zrealizovat sám sebe, najít svoje já, ne dělat pořád něco, co po mně chce společnost. (…) Vy taky musíte zůstat, ne zůstat, stát se sama sebou, to je nejtěžší najít vlastně HYG-PODM-ÚS, protože my máme všichni neuvěřitelně schopností SÍLA-ČLT, ale máme je tak zapatlaný, že celej život je o podělanosti VLAST-NEG. (…) takže se snažím najít sám sebe HYG-PŘÍN-EVO a k tomu používám úplně všechno. Takže třeba i ty myšlenky samozřejmě HG-ZP.

TER směřuje svou výpověď stejným směrem jako PET, je pro ni důležité nenechat se

ovlivňovat společností, co si druzí myslí a vědět, co je pro ni nejlepší. VOJ usiluje o uvědomění si

jednoty všech věcí: VOJ: A nějaká představa, že se změním v energetickou kouli a někam odpluju,

je pro mě naprosto nepředstavitelná, protože stejně tak můžu zůstat tady a nic se nezmění, budu

mít pořád fyzický tělo, budu mít pořád ego, budu dělat všechno, akorát si k tomu ještě budu

vědomej HG-PŘÍN-EVO, že je všechno v jednotě PRINC-JED. Pro duchovní vývoj je podle ZUZ, VOJ a

PET nutné usilovat o mysl bez myšlenek. Zbavovat se myšlenek, používat je jen jako nástroj pro

to, aby člověk mohl fungovat v běžném životě či řešit racionální úkoly, ale jinak vidí

v myšlenkách překážku duchovního vývoje: PET: Spíš se snažím těch myšlenek zbavit HG-PŘÍN-MBM.

Snažím se zjistit, odkud přicházej PŮV, když se chci zabejvat sám sebou HG-PŘÍN-EVO. Jsem rád, když

ty myšlenky nejsou, to je to, co mě zajímá. Jak se stát tichým člověkem, ne absence hluku nebo

zvuku, ale absence právě těch myšlenek HG-PŘÍN-MBM. ZUZ během celého rozhovoru dokládá svá

tvrzení na zážitcích, které se jí staly. Označila jsem je za podkategorii anomálních zážitků, které se

mohou zdát neuvěřitelné, pro mě je však zásadní autenticita její výpovědi a její žitá praxe. Ona

sama si ve výpovědi uvědomuje, že mluví o jevech, které společnost vnímá jako patologické:

ZUZ: Lidem to nemůžeš vykládat, protože si řeknou, že seš blázen viď HG-PŘÍN-ANOM. Z jejich

výpovědí vyplývá, že ji tyto zážitky a schopnosti pomáhají jak na fyzické úrovni k uzdravování

sebe samé i druhých lidí, stejně tak mají vliv na její duchovní vývoj.

Existuje i odvrácená strana mince přínosu hygieny mysli, TER, PET i ZUZ tvrdí, že je tyto

způsoby občas přivádí do konfrontace se sebou samými, např. se v nich probouzí negativní pocity

56

nebo se potkávají s negativními stránkami svých osobností: PET: Je to spíš o samotě HG-PŘÍN-SAM a

o uvědomování si HG-ZP-UVĚD, že člověk není zas tak ideální, jak si myslel HG-PŘÍN-KVAL, takže má

pořád co dělat HG-PŘÍN-EVO . ZUZ si uvědomuje, že v tomto světě nelze žít s prázdnou myslí, že

musí fungovat i v běžném životě: ZUZ: Já mám doma rodinu, mám barák a zahradu, chodím do

práce, tak nemůžu ty myšlenky úplně vypustit (…) Oni tvrděj, že to funguje i v běžným životě, že se

člověk může řídit intuicemi, ale to bych taky třeba ráno nemusela odejít do práce HG-ZP-MBM. PET i

ZUZ vidí ještě jednu nevýhod a tou je vyřazení ze společnosti, kdy se člověk od většiny odlišuje

natolik, že je často sám: PET: My se bojíme, že přijdeme o přátele, že nás vyčleněj ze společnosti.

No ono nás vyčleněj, když člověk neťape tak, jak společnost chce. Ale mně to teda nevadí, mně

samota nevadí HYG-PŘÍN-SAM.

Co určitě stojí za zdůraznění je, že cvičenci taiji upozorňují na zásadní vliv zkušenosti.

Hygiena mysli jim přináší zkušenosti, o kterých se můžeme někde dočíst, pokud to ale člověk

nezažije, jsou to pouze ploché informace, které se radikálně od prožitku liší: PET: Všechny tyhle

věci člověk musí prožít, to je prostě o prožitku, není to o racionálním porozumění. My to můžeme

vysvětlit, ale když to neprožijem, tak je to, jakobysme jedli jídelní lístek místo jídla HG-PŘÍN-ZKUŠ.

7.7.3. Hygiena mysli: podmínky – cvičenci taiji

Hygiena mysli

Podmínky

Uvolnění

Víra

Intenzita

Tab. 9: Hygiena mysli: podmínky – cvičenci taiji

Cvičenci taiji zdůrazňují čtyři podmínky, za kterých je přínos hygieny mysli mnohem

efektivnější než bez jejich naplnění. První podmínkou je uvolnění, to zastává především ZUZ: A já

si myslím, že opravdu ta prapůvodní inteligence je děsně chytrá a že to tam máme PŮV-B a že při

tom shiatsu nebo při něčem se ti to povede, že se uvolníš, jde o uvolnění, jo HG-PODM-UVOL. Uvolníš

se a ono to vyleze. Uvolníš se a vyleze to a je to tam HG-PŘÍN-EVO. VOJ, PET i ZUZ mluvili o

důležité úloze víry, je zásadní role víry ve všem, co člověk dělá, pokud tomu opravdu věří, pak mu

to bude i fungovat a naopak: PET: Když se vrátím k tomu vědomí a myšlení, tak je důležitý věřit a

pak to funguje HG-PODM-VÍRA. Třetí podmínkou je intenzita, především VOJ a PET ji považovali za

významnou, VOJ vysvětluje: VOJ: Je to o tom, jak intenzivní ta myšlenka je. Čím intenzivnější je

57

HYG-PODM-INTEN, tím hmotnějc vypadá DEF-ENE-HM. Tyto tři podmínky vidí ve své praxi cvičenci taiji

za podstatné, aby jejich úsilí spělo k cíli poznání.

7.7.4. Hygiena mysli: způsob – necvičící taiji

Hygiena mysli

Způsob

Pozitivní myšlení

Denní snění

Idealizace

Koncentrace

Spánek

Aktivita

Přemýšlení

Tab. 10: Hygiena mysli: způsob – necvičící taiji

Různé způsob hygieny mysli ZUJ a RAD do svého života vnáší, není to však pro ně tolik

záměrné nebo stěžejní téma. ZUJ používá především pozitivní myšlení. Sama se označuje za

pozitivního člověka a tento přístup k životu ji mnoho věcí ulehčuje. Je to něco, co je součástí její

osobnosti, takže jí nedá tolik úsilí bojovat o tento způsob myšlení. Druhým způsobem, kterým

pracuje se svou myslí, je denní snění. Sice si nepamatuje sny z noci, ale nahrazuje si tyto zážitky

přes den: ZUJ: Ale já sním přes den HYG-DS neuvěřitelně, zkrátka. A představuju si různý věci a

snažím se tam vždycky evokovat různý situace. A skoro bych řekla, že si tam vytvářím takový

modelový situace. Jak bych se chtěla chovat, jak by to dopadlo, jak bych chtěla, aby to bylo. A teď

si tam udělám několik variant, ti proběhne v tom mozku, že jo. A z toho si vybereš tu, která je

nejlepší pro to, aby ta situace dopadla tak, jak chceš, jo HYG-VOL. Denní snění tedy používá

k tomu, aby si zvolila pro sebe tu nejvhodnější variantu, která se jí potom často splní. Třetím

způsobem, kterým praktikuje hygienu mysli, jsem nazvala idealizace, přiznává, že do značné míry

se jí děje automaticky bez jejího záměru. Idealizace spočívá v tom, že vytěsňuje negativní zážitky

a myšlenky a vsugerovává si místo nich ty hezké: ZUJ: Vytěsňuju špatný zážitky a vytěsňuju

negativa HYG-ZP-IDEA. (…) Ale takovým způsobem, že u mě už to je jako bych řekla automatický, že

já si opravdu nepamatuju ty špatný věci. Všechno si v tom mozku nebo zkrátka v tom myšlení nebo

tam přetvářím na hezčí HYG-ZP-IDEA. K tomu, aby snížila hladinu svých myšlenek v mozku a na

nějakou dobu ho „vypnula“, používá koncentraci na nějakou jednu ústřední myšlenku, která má

vytěsnit všechny ostatní. RAD i ZUZ se shodují, že pro ně sehrává zásadní roli spánek, který jim

vyčistí hlavu. RAD se označuje za „přemýšlivého“, proto hodně přemýšlí nad nejrůznějšími

variantami, což pak ovlivňuje jeho rozhodování a další směřování. Pokud chce, aby se zklidnila

58

jeho mozková činnost a myšlenky se zklidnily, věnuje se aktivně nějaké činnosti, na kterou se

koncentruje. Do duševní hygieny zahrnuje i víru, na kterou jsem se ho záměrně zeptala, hodnotí ji

za přínosnou, ale sám ji nepraktikuje, stejně tak hodnotí taiji nebo meditaci: RAD: Víra je dobrá

no. Je to vlastně taky ta duševní hygiena HYG-ZP-VÍRA. Může ti pomoct třeba nějaký dogma, ve který

věříš, že máš kam utýct, takže se nemusíš zabejvat těma negativníma věcma, prostě si řekneš, že to

tak je a že to jednou bude lepší. Takže ta víra může být užitečná pro člověka, ale v nějaký

nadpřirozený věci nevěřím.

7.7.5. Hygiena mysli: přínos – necvičící taiji

Hygiena mysli

Přínos

Emoce

Kvalita života

Okolí

Stírání

Pokles

Tab. 11: Hygiena mysli: přínos – necvičící taiji

ZUJ si prostřednictvím hygieny mysli navozuje pozitivní naladění, pozitivní emoce, tento

způsob pozitivního nastavení myšlení ji usnadňuje v mnohém život. Přiznává, že jí idealizace také

přináší stírání hranic mezi tím, co se skutečně stalo a tím, co si představila ve své mysli: ZUJ: A

mně se opravdu stírá rozdíl mezi realitou a těma mýma představama HYG-PŘÍN-STÍR. Skoro bych

řekla, že teď naprosto automaticky HYG-ZP-IDEA-AUT přecházej do reality. Ale jen v mých

představách, ale já to nedokážu rozlišit. Takže já se kolikrát hádám HYG-PŘÍN-OKO, že jsme to zažili,

že jsme tady byli, že to bylo takhle. Z ukázky je patrné, že jí toto stírání hranic občas přináší

komplikace ve vztahu k druhým lidem. RAD i ZUJ v rámci hygieny mysli usilují o „vyčištění

hlavy“, v takovou chvíli dosahují poklesu myšlenek, které se jim honí hlavou, nejedná se tedy

přímo o zcela vyprázdněnou mysl.

7.7.6. Hygiena mysli: podmínky – necvičící taiji

Hygiena mysli Podmínky Úsilí

Chtění

Tab. 12: Hygiena mysli: podmínky – necvičící taiji

59

I necvičící taiji kladli podmínky, za kterých je přínos hygieny mysli efektivnější. ZUJ si

uvědomuje, že pokud chce uspět ve vypnutí mozku a vyčištění myšlenek, vyžaduje to od ní

značné úsilí: ZUZ: Ale fakt je ten, že pro mě vypnutí mozku je dost obtížný HYG-PODM-ÚS. Od ZUJ

vyplývá ještě jedna podmínka a tou je chtění, pokud si něco idealizuje a přinese jí to kladný

výsledek i ve skutečnosti, vidí spojnici mezi těmito dvěma stavy ve svém chtění: ZUJ: Ale myslím

si, že to spočívá v tom, že jsem to chtěla HYG-PODM-CHT, ale v menší míře. A jako mi to vyhovuje, to

je pravda, mě to hrozně usnadňuje život, tohlecto HYG-PŘÍN-KVAL.

7.8. Spojování kategorií a dimenze

Poté, co jsem určila hlavní kategorie, začala jsem mezi nimi hledat vztahy, které je

propojují. Tyto vztahy jsou velice spletité, protože podle pojetí cvičenců taiji vše souvisí se vším a

nelze nic hierarchizovat, vše je v konečném důsledku jednota. Přesto považuji za přínosné

identifikovat základní důležité vazby, které mezi sebou hlavní kategorie mají. Tyto vazby navíc

vkládám do dvou dimenzí, které na základě analýzy rozhovorů vznikly. Pro lepší představu

přikládám jednoduchý diagram, který znázorňuje dimenze.

Člověk tvůrce

Mozek Vědomí

Člověk ovlivňovatel

Obr. 1: Diagram znázorňující osu mozek - vědomí a člověk ovlivňovatel – člověk tvůrce

Při porovnávání kategorií mezi cvičenci taiji a necvičenci taiji se vynořily dva zásadní

rozdíly. První z nich vychází z rozdílného názoru na kategorii původ myšlenek. Cvičenci taiji

považují sami sebe za vědomí (v širokém slova smyslu, který jsem uvedla, patří sem tedy i Bytí) a

také v něm spatřují původ myšlenek, na rozdíl od necvičící taiji, kteří jej vidí převážně ve fyzické

rovině závislé na funkci mozku. Vznikla tak dimenze: mozek - vědomí. Druhá dimenze, která

vyvstala po analýze kategorií, vyplynula z rozdílnosti pojetí kategorie síla, ukázalo se, že cvičenci

Cvičící taiji

Necvičící taiji

60

taiji vidí v myšlenkách nástroj pro tvorbu života, na rozdíl od necvičících taiji, kteří jej považují za

nástroj, který ovlivňuje život. Cvičenci taiji považují sílu myšlenky za neomezenou, v porovnání

s necvičícími taiji, kteří ji shledávají omezenou. Tato dimenze má však širší souvislost, obě dvě

skupiny zkoumaných ji neomezují na sílu myšlenky, ale tuto sílu vkládají do člověka, proto

s touto dimenzí zacházím v širším slova smyslu a nazvala jsem ji: člověk ovlivňovatel - člověk

tvůrce. Po dalším prozkoumání jsem zjistila, že dimenze člověk ovlivňovatel - člověk tvůrce je

odvislá od dimenze mozek - vědomí. Tím, že cvičenci taiji spatřují původ myšlenek ve vědomí,

spatřují tuto sílu i v člověku samotném: ZUZ: Ale momentálně si myslím, že to vlastně děláš

všechno ty SÍLA-ČLT. V konečném důsledku v tý hlavě to máme, akorát to máme zabedněný tím vším

okolo a zanesený PŮV-EGO-KOMP, každý v sobě máme tu původní energii a inteligenci PŮV-B, ta je tak

chytrá PŮV-B-INTEL, že jsem dospěla k závěru, že vlastně si to dělám sama SÍLA-ČLT.ZUJ i RAD vidí

původ myšlenek v mozku, a tak zastávají stanovisko, že myšlenka má na život omezený vliv.

Připouští, že člověk v sobě možná skrývá netušené schopnosti, pokud by takové schopnosti

rozvinul, pak by měl větší vliv na svůj život: RAD: Myslím si, že třeba myšlenkou něco províst

třeba otevřít tyhle dveře, tak že by to třeba možný bylo. Třeba je tu nějaká síla, která ještě není

charakterizovaná SÍLA-ČLO. Cvičenci taiji se přiklání k dimenzi člověk tvůrce i na základě, jakým

vysvětlují, co to myšlenka je. Protože je myšlenka podle jejich výpovědí energie a energie je

hmota, vidí v tom princip, kterým si tvoří svůj život. Pokud jde o necvičící taiji a vliv myšlenky na

hmotu, přiklánějí se na stranu dimenze člověk ovlivňovatel: člověk sice na hmotu (tělo) má, ale

přímo ji netvoří, leda prostřednictvím nějakého procesu. V kategorii hygiena mysli je dobře patrné,

že cvičící taiji podřizují způsoby hygieny mysli svému chápání člověka jako vědomí a tak

používají metody, které na vědomí přímo působí, jejich záměr je dostat se do kontaktu se svým

vnitřním Já a posléze i s Bytím, usilují o duchovní vývoj, aby se stali sami sebou a rozšířili svou

žitou realitu dál za hranice těla a hmoty. Tento přístup odpovídá dimenzi vědomí. Necvičící taiji

směřují způsoby hygieny především na zklidnění aktivity mozku a očištění myšlenek od těch

negativních, aby se tak uklidnili a usnadnili si svůj život, v tomto směru spadají do dimenze

mozek.

8. Diskuze

Záměrem této práce bylo zodpovědět základní otázku: jak silný vliv má myšlenka na život?

Za základ pro nalezení odpovědi jsem přijala populaci cvičenců taiji a vymezila ji proti populaci,

která taiji necvičí a označuje se za ateisty a materialisty. I přes jasné vymezení těchto dvou skupin

se vynořily zajímavé výsledky, které mě vedou k závěrům, ale také k dalším otázkám a zamyšlení.

61

Odpovědi byly odvislé od pohledu na život, od toho zda se člověk pokládá za biologickou bytost

závislou na činnosti mozku anebo bytost, která je mnohem složitější a její fyzická část je jen

jednou z jejích komponent. Tato diskuze se vede už od nepaměti a má své zastánce, kteří

propagují jedno či druhé stanovisko, této polemiky jsem se dotkla i v teoretické části práce

(Cumminsová, 1998, Plháková, 2004, Sternberg, 2002). Přesvědčení, že jsme pouze tělesné a

biologické bytosti a tedy podřízené nervové a mozkové činnosti je většinově přijímaný.

V rozhovorech se však ukázalo, že i ti, kteří se sami prohlašují za zástupce tohoto většinového

proudu a jednoznačně se přiklánějí k existenci člověka závislé na činnosti mozku, někde uvnitř

sebe polemiku nad touto otázkou vedou – je tu duše nebo jsme omezeni fyzickou schránkou?

Cvičenci taiji vycházejí z menšinově přijímané odpovědi – jsme vědomí, které je nesmrtelné a

které se neustále vyvíjí (Grof, 2007, Wilber, 1993). Na své stezce životem usilují o svůj duchovní

rozvoj a přiblížení se svému vnitřnímu Já tak, aby se stali sami sebou a napojili se na vnitřní Já,

které jim do života vnáší radost a rovnováhu (Jung, 1998). A jak sami říkají, pro to udělají

všechno a hlavní způsob, jak se ke svému nitru dostat vidí v mysli - v mysli, která je zbavena

svých myšlenek (Wilber, 1993). V myšlení vidí způsob, jak žít v tomto světě, ale jinak jak říká

VOJ: Myšlenky nejsou až zas tak potřeba.

Nečekaná situace při rozhovoru nastala, když se zastánci většinového proudu zamýšleli

nad člověkem a jeho schopnostmi. Uvažovali nad spektrem světla, které člověk není schopný

vnímat, ale přesto existuje, proč by v tom případě nemohlo být něco dalšího skryto našim

smyslům? Stejnou analogii použil i Wilber (1993) k vysvětlení proč se zabývat vědomím jako

spektrem. Dále navazují, že v nadpřirozené věci nevěří, že tyto jevy vidí v prostém fyzikálním

vysvětlení. Je zajímavé, že i cvičenci taiji se přiklánějí k vysvětlení na základě fyziky – kvantové

fyziky – která přináší, jak jsem uvedla v teoretické části práce, mnohé výzkumy zasahující do

oblasti vědomí a vysvětlují tak propojení mezi vědomím a fyzikální realitou (Capra, 2002,

Schrödinger, 2004, Wolf 1985). Při analýze a interpretaci dat týkající se toho, jak vysvětlují své

chápání konceptu myšlení cvičenci taiji, jsem nabrala dojmu, že svá přesvědčení nestaví na

nadpřirozených jevech, ale že staví na principech, podle kterých se řídí život člověka, život na

zemi i ve vesmíru. Nestavějí to do role něčeho nadpřirozeného pouze do role světa, který je

víceúrovňový a tyto úrovně jsou pro nás neviditelné a na nynějším stupni vědomí nedostupné, oni

se jim snaží otevřít a poznat je. To lze dobře vidět např. na jejich vnímání času jako něčeho

relativního, ne absolutního, jak to většina z nás chápe. Cvičenci taiji mluví o možnosti jeho

modelace apod., stejně tak fyzika od doby Alberta Einsteina pracuje s časem jako s relativním

konceptem, ale tento přístup ještě nepronikl do běžné praxe člověka.

62

Jako zásadní bod mé práce shledávám odpověď cvičenců taiji na otázku, co je to

myšlenka? Cvičenci taiji vidí v myšlence mocný nástroj pro tvorbu života a to na základě principu,

kdy pokládají myšlenku za energii a energii za hmotu. Tento koncept se vynořuje na základě

moderní fyziky a jejích výzkumů, ale také dalších výzkumů, které jsem uvedla v teoretické části

práce (Capra, 2002, Emoto, 2005, Laszlo,2005, Wolf, 1985). V tuto chvíli se dostávám k dalšímu

zásadnímu uzlu a tím je převzetí zodpovědnosti za svůj život (Yalom, 2006). Tu cvičenci taiji

vyjadřovali, když mluvili o tom, že je důležité vybrat tu správnou myšlenku, že záleží na jejich

volbě a pokud se jim v životě děje něco nepříjemného, ptají se sami sebe: proč se mi tato událost

stala? Hledají příčinu uvnitř sebe samých, podle slov TER vnitřek odráží vnějšek a vnějšek odráží

vnitřek. Pokud je myšlenka opravdu tak mocným nástrojem, je nutné si uvědomit, že tím, jak

myslíme, si vytváříme své slasti, ale také strasti a to nejen jako jednotlivci, ale také jako celé

lidstvo. Přijde mi důležité věnovat svoji pozornost těmto zprávám, protože pokud by to tak bylo,

člověk může opravdu lépe zacházet se svým životem a vyhnout se situacím, které by nemusely být

příjemné a vytvořit si takové, které příjemné budou. Teď doufám, že mé přemýšlení nevyznívá

fatalisticky, ale spíš jako zamyšlení nad žitou skutečností cvičenců taiji, kteří jsou sice menšinou,

ale domnívám se, že tato menšina stojí za hlubší probádání, protože jak se zdá, má své metody, jak

se svou myslí pracovat a tato „práce“ má i faktický odraz v jejich životech, což mi přijde

podstatné. Například ZUZ prezentuje své zážitky, které by se daly označit za anomální

(mimosmyslové vnímání, světelné bytosti), které mají často patologickou konotaci. Ve

stejném duchu s Maslowem (1965) se domnívám, že bychom tyto zážitky neměli tabuizovat, ale

naopak se jim otevírat, jsou tu mezi námi a občas se mi zdá, že nejsou až tak řídké, jak by se

mohlo zdát, spíš o nich lidé nemluví. Dále pro jejich léčivé a přínosné výsledky, které jsou

průkazné. Napadá mě otázka: proč se s těmito zážitky neinspirovat, proč je nepřijmout tak, jak to

lidé, kteří je zažili, prezentují? Proč nedůvěřujeme lidské zkušenosti druhého člověka?

Při analýze a porovnávání dat je patrné, že cvičenci taiji mají širší základnu, ze které

vycházejí a se kterou ve svém životě pracují, jde především o síť způsobů hygieny mysli. Tento

fakt mohl samozřejmě vzniknout z prostého výběru vzorku necvičenců taiji a z jejich polovičního

počtu, ale i tak se domnívám, že do většiny populace zapadající lidé nejsou zvyklí se svou myslí a

myšlenkami tolik pracovat, dávat jí tolik pozornosti. Samozřejmě jak sami cvičenci taiji

poznamenávají, tento způsob života má i své nevýhody. Není příliš kompatibilní se způsobem

života většiny lidí, a tak to také může vést k větší samotě na rozdíl od necvičících taiji, pro které je

udržování sociální sítě velmi podstatným prvkem v životě.

V průběhu celé práce jsem si uvědomovala, že ji nepíšu jako nestranný pozorovatel, že

souzním s myšlenkami Wilbera (1993) a také s mnohými dalšími prezentovanými a fandím týmu

63

„taijistů“. Přesto jsem se snažila svým pohledem nezkreslit data, ke kterým jsem se díky

rozhovorům dostala a která jsem se snažila poctivě analyzovat a interpretovat. Vážím si každého

názoru, který padl, ať už to byl cvičenec taiji nebo nebyl, protože si myslím, že je opravdu

přínosné obohacovat se od druhých, z jejich pohledu na svět a především z jejich praxe.

Uvědomuju si, že nejsem schopná danou tématiku posuzovat objektivně, a to právě díky svým

zkušenostem, které jsou ode mne neoddělitelné. Proto jsem si také toto téma vybrala, vedla mě

k němu má vlastní zvědavost, jak se bude vyvíjet a jaké výsledky přinese.

Při prezentování výsledků čtyř hlavních kategorií jsem zjistila, že se cvičenci taiji

neshodují ve všech ohledech na stejných závěrech. Je to dáno jak relativitou pohledu na věc, tak

jejich odlišnými zkušenostmi a tím, na co dávají důraz. Tak například ZUZ, TER a VOJ

představují definici myšlenky jako energie a tu zase jako hmotu. PET sice jednoznačně připouští

vliv myšlenky na hmotu, ale touto posloupností jej nevyjadřuje. Uvědomuju si, že jsem nedospěla

k plně formulované zakotvené teorii týkající se konceptu myšlení cvičenců taiji. Vzhledem

k širokému tématu a nízkému počtu dotazovaných jsem nedospěla do stavu teoretické saturace dat,

kdy by se neobjevovala další nová data. Kdybych ve výzkumu pokračovala, nová data by mi

umožňovala další interpretace a hlavně hlubší prozkoumání vztahů a souvislostí mezi jevy,

kterých jsem se v podstatě jen dotkla. Výsledky tak představují určité zjednodušení všech

analyzovaných dat. Metoda zakotvené teorie byla pro tento výzkum velmi vhodnou metodou, jak

z tématu vybrat podstatné kategorie a vidět mezi nimi smysl a spojitosti. Během opětovné analýzy

dat jsem si uvědomila, kolik souvislostí mi během rozhovorů uniklo a které by ještě bylo vhodné

do výzkumu zařadit. Určitě by bylo vhodné se těmto souvislostem při dalším výzkumu věnovat. A

to především hlubšímu porozumění konceptu vědomí, na který jsem se i přes jeho důležitost tolik

nezaměřovala, spíše jsem se zabývala čtyřmi stanovenými výzkumnými otázkami, ve kterých

vědomí nebylo přímo zahrnuto. A také bych více pozornosti věnovala principům, se kterými

cvičenci taiji implicitně počítají a také bližšímu prozkoumání působení myšlenky na hmotu – jak

si přesněji tento přepis vysvětlují. Jistě by bylo dále zajímavé věnovat se hlouběji jednotlivým

způsobům hygieny mysli a také zkušenostem, které touto prací s myslí cvičenci taiji nabývají.

Mohlo by být dále zajímavé ještě nějak úžeji specifikovat zkoumané osoby, např. vyhledat ty,

které mají nějakou specifickou zkušenost s myslí a myšlenkou, ať už třeba díky své meditační

praxi nebo jiné specifikaci. Validitu dat jsem se snažila zajistit střídáním induktivního a

deduktivního přístupu – tedy z výroků dotazovaných tvořit obecnější kategorie a tyto kategorie

opět posuzovat s jednotlivými výroky. A také vždy od výzkumu odstupovat a čekat co se „vynoří“

za podstatné prvky.

64

IV. ZÁVĚR

Téma mysli a myšlení je až příliš rozsáhlé na to, abych zvládla postihnout vše, co by

k němu ještě bylo podstatné. Přesto se mi, myslím, díky výsledkům, které přinesl výzkum

s populací cvičících a necvičících taiji, podařilo nastínit tuto tezi: svými myšlenkami můžeme

ovlivňovat svůj život, který žijeme, a dokonce si jej můžeme podle výpovědí cvičenců taiji tvořit.

Myšlenka má podle nich přímý a také zásadní vliv na život. A nejen na život, ale také můžeme

myšlenkou podle cvičenců taiji působit na hmotu, protože myšlenka je energie a energie se stává

hmotou. Myšlenku jsem v teoretické části práce zasazovala do širokého pojetí vědomí spektrální

psychologie, stejně tak i cvičenci taiji vypovídali o těchto úrovních – úrovni nevědomí, ega,

vnitřního Já a Bytí. Bytí je totožný ekvivalent, který používá Wilber (1993) k Mysli. Bytí je podle

cvičenců neduální, spatřují jednotu ve veškerém světě kolem sebe. Zároveň je toto Bytí v každém

člověku. Na základě tohoto stanoviska vysvětlují, jak je možné, že člověk může myšlenkou tvořit.

Pro cvičence taiji je důležitý duchovní vývoj, do kterého každý vkládá trochu jiné porozumění,

v základu se však jedná o to být sám sebou, najít své vnitřní Já a žít vědomě – uvědomovat si

jednotu všech věcí. Za účelem duchovního vývoje praktikují hygienu mysli. Způsoby, které

používají, se zaměřují převážně na pozorování, uvědomování si, volbu myšlenky, přenechat

vedení svému vnitřnímu Já, meditace a v neposlední řadě taiji. S pomocí hygieny mysli zkvalitňují

svůj život, pocity, vztahy i zdraví. Dalším cílem hygieny mysli je vyprázdnit svou mysl a zažít

stav mysli bez myšlenek.

Při porovnání se skupinou osob necvičících taiji, kteří se považují za ateisty a materialisty,

vyplývá na povrch zásadní dilema – zda původ myšlenek v mozku anebo ve vědomí a zda tím

pádem člověk může svůj život myšlenkou ovlivňovat nebo přímo tvořit. Toto dilema se odráží i

v teoretické části práce (Cumminsová, 1998, Plháková, 2004, Sternberg, 2002). Necvičící taiji

přesto že vidí původ myšlenky ve vědomí a člověka považují za biologickou tělesnou bytost,

přiznávají svou vnitřní rozpolcenost nad tím, zda duše existuje a zda má člověk schopnosti, o

kterých netuší.

Obě skupiny se odvolávají na fyziku, každý ji však používá svým způsobem. Propojení

fyziky a psychologie jsem se zabývala i v teoretické části práce (Capra, 2002, Schrödinger, 2004,

Wolf 1985), kdy jsem se opírala především o výsledky výzkumů kvantové fyziky a jejich

výzkumů o vlivu pozorovatele na pozorované. Kvantoví fyzici předpokládají, že tu hraje důležitou

roli vědomí a dochází k spojení subjektu (pozorovatele) a objektu pozorování v jeden jediný celek.

Za podstatný závěr své práce považuji nastolenou hypotézu, že myšlenka má podstatný

vliv na život, ba jej přímo tvoří, z čehož vyplývají mé další úvahy o počítání s tímto faktem

65

v životě a přizpůsobování jemu svoje myšlení tak, aby toto nastavení mysli spělo dobré

budoucnosti jak jednotlivce, tak celé společnosti. Jak vyplývá z úvah cvičenců taiji, tak z pojetí

spektrální psychologie a nakonec i kvantové fyziky - je jen na nás, jakou chceme budoucnost mít.

Je to v určitém slova smyslu naše volba.

Ve své práci jsem se zaměřila na cvičence taiji a zároveň vycházím ze spektrální

psychologie, uvědomuju si, že nejde o většinově přijímaný názor, ale přes jeho kritiky a výtky

vůči němu se domnívám, že nám má hodně co přinést. Také jsem nastínila moderní dobu jako

dobu, ve které se začíná vyskytovat hodně anomálií, tedy jevů, které dosavadní způsob vědeckého

poznání nedokáže vysvětlit a tak se začíná formovat nové vědecké paradigma, které bude tyto

anomálie zahrnovat a bude je umět vysvětlit (Laszlo, 2005). Nastoluju vizi budoucnosti

psychologie jako vědy o mysli, která zahrnuje přístup humanistické a transpersonální psychologie

a postuluje nový přístup k vesmíru, přírodě a lidské bytosti, jejíž základnou je neohraničené

kosmické vědomí (Grof, 2007). V tomto směru ještě vědu čeká dlouhá cesta a možná ještě mnoho

věcí, které jsem zde uvedla, přehodnotí a uvede pro ně jiná vysvětlení. Vše se vyvíjí a naše

poznání je s tímto vývojem neustále konfrontováno.

Svou práci zakončím slovy Karla Pribrama (1992): „A to je to poselství, o které jsem se

chtěl podělit. Vy i já, tím, že stabilizujeme své individuální části komplexního systému (tedy že

přestaneme říkat „já sám to nezměním“ a budeme pracovat na stabilizaci svých míst a částí),

můžeme vyvést celý systém z chaosu do harmonie. Vím, že neříkám nic nového, ale dnes už na to

máme i vědecké důkazy.“

66

V. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

• Bateson, G. (2006). Mysl & Příroda: nezbytná jednota. Praha: Malvern.

• Byrne, R. (2008). Tajemství. Praha: Ikar.

• Capra, F. (2002). Bod obratu: věda, společnost a nová kultura. Praha: DharmaGaia a Maťa.

• Capra, F. (2004). Tkáň života: Nová syntéza mysli a hmoty. Praha: Academia.

• Cumminsová, D. D. (1998). Záhady experimentální psychologie: co psychologové zjistili o myšlení,

citech a chování člověka. Praha: Portál.

• Disman, M. (1998). Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum.

• Drapela, V. J. (2003). Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál.

• Emoto, M. (2005). Skutečná síla vody: léčení a poznání sebe sama. Brno: Nakladatelství Tomáše

Janečka.

• Frager, R. & Fadiman, J. (2005). Transpersonal Pioneers: Abraham Maslow. [on line] [cit.2009-04-

15] Dostupné z: http://www.itp.edu/about/abraham_maslow.php

• Frankl, V. E. (2007). Psychoterapie a náboženství: hledání nejvyššího smyslu. Brno: Cesta.

• Fromm, E. (1994). Umění být. Praha: Naše vojsko.

• Frýba, M. (1996). Psychologie zvládání života: Aplikace metody abhidhamma. Brno: Masarykova

univerzita v Brně.

• Goleman, D. (2001). Meditující mysl: typy meditační zkušenosti. Praha: Triton.

• Grof, S. (2007). Psychologie budoucnosti: poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí.

Praha: Argo.

• Hartzová, P. R. (1996). Světová náboženství: Taoismus. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

• Hopcke, R. H. ((1994). Průvodce po sebraných spisech C. G. Junga. Brno: Nakladatelství Tomáše

Janečka.

• Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sedláková, M. (2003). Psychologie XX. století: některé významné směry a školy. Praha: Karolinum.

• Jung, C. G. (1993). Analytická psychologie: její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. Praha:

Academia.

• Jung, C. G. (1995). Člověk a duše. Praha: Academia.

• Jung, C. G. (1998). Výbor z díla III: Osobnost a přenos. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.

• Jung, C. G. (1999). Výbor z díla II: Archetypy a nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka.

67

• Jung, C. G. (2003). Aion: příspěvky k symbolice bytostného Já. Brno: Nakladatelství Tomáše

Janečka.

• Jung, C. G. (2004). Výbor z díla VII: Symbol a libido (Symboly proměny I). Brno: Nakladatelství

Tomáše Janečka.

• Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. Praha: Portál.

• Laszlo, E. (2005). Věda a ákášické pole: Integrální teorie všeho. Praha: Pragma.

• Lowen, A, (2002). Bioenergetika: terapie duše pomocí práce s tělem. Praha: Portál.

• Lysebeth, A. V. (1972). Jóga. Praha: Olympia.

• Maslow, A. H. (1965). Humanistic science and transcendent experiences. The Journal of

Humanistic Psychology, V, 2, 219–227. [on line] [cit.2009-04-15] Dostupné z:

http://www.westga.edu/~psydept/os2/os1/maslow.htm

• Míček, L. (1984). Duševní hygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

• Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada.

• Palmer, M. (2002). Taoismus. Praha: Ikar.

• Peale N. V. (1994). Síla pozitivního myšlení Praha: Pragma..

• Pletánek, J. (2005). Taiji a taijiquan. Pardubice: Nevydáno.

• Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada.

• Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia

• Pribram, K. (1992). Na vlnách změn: Přednášky z 12. Mezinárodní transpersonální konference.

Praha: Radost.

• Sheldrake, R. (1992). Na vlnách změn: Přednášky z 12. Mezinárodní transpersonální konference.

Praha: Radost.

• Sheldrake, R. A. (2005). Sedm experimentů, které by mohly změnit svět: jak můžete sami dělat

převratnou vědu. Praha: Elfa.

• Sheldrake, R. A. (2002). Teorie morfické rezonance: nová věda o životě. Praha: Elfa.

• Schermer, V. L. (2007). Duch a duše: nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii.

Praha: Triton.

• Schrödinger, E. (2004). Co je život? Duch a hmota. K mému životu. Brno: Vutium.

• Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.

• Strauss, A., Corbinová, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert.

• Tart, Ch. T. (1975). Transpersonal Psychologies. London: Routledge & Kegan Paul.

68

• Tart, Ch. T. (2001). Meditation: Some Kind of (Self-)Hypnosis? A Deeper Look. [on line] [cit.2009-

04-15] Dostupné z: http://www.paradigm-sys.com/uploads/2001HAPA.pdf

• Tart, Ch. T. (2005). Future Psychology as a Science of Mind and Spirit: Reflections on Receiving the

Abraham Maslow Award. The Humanistic Psychologist, 33, 2, 131-143. [on line] [cit.2009-04-15]

Dostupné z:

http://www.paradigm-

sys.com/uploads/Future%20Psychology%20As%20A%20Science%20of%20The%20Mind-final.pdf

• Wilber, K. (1993). The Spectrum of Consciousness. Wheaton: Quest Books.

• Werner, K. (1992). Dhammapadam: cesta k pravdě. Praha: Odeon

• Wolf, F. A. (1985). The Quantum Physics of Consciousness: Towards a New Psychology. Integrative

Psychiatry: An International Journal for the Synthesis of Medicine and Psychiatry, 4, 3, 4-14. [on

line] [cit.2009-04-15] Dostupné z: http://www.fredalanwolf.com/myarticles/integr%20psych.pdf

• Wolf, F. A. (1985). Quantum consciousness. Continuum, 12, 7, 1-2. [on line] [cit.2009-04-15]

Dostupné z: http://www.fredalanwolf.com/myarticles/omni%20continuum.pdf

• Wolf, F. A. (2008). I Do Get Questions! [on line] [cit.2009-04-15] Dostupné z:

http://www.fredalanwolf.com/page5.htm

• Wolf, F. A. (n.d.). The Soul and Quantum Physics: An interview with Dr. Fred Alan Wolf. [on line]

[cit.2009-04-15] Dostupné z:

http://www.fredalanwolf.com/myarticles/Q&A%20for%20Deepak.pdf

• Yalom, I. D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál.

69

VI. PŘÍLOHY

Příloha č. 1: Tabulka: Hlavní kategorie – cvičenci taiji

Příloha č. 2: Tabulka: Další kategorie – cvičenci taiji

Příloha č. 3: Tabulka: Hlavní kategorie – necvičící taiji

Příloha č. 4: Tabulka: Další kategorie – necvičící taiji

Příloha č. 5: Tabulka: Seznam zkratek

Příloha č. 6: Rozhovor s TER

Příloha č. 7: Rozhovor s ZUZ

Příloha č. 8: Rozhovor s VOJ

Příloha č. 9: Rozhovor s PET

Příloha č. 10: Rozhovor s ZUJ

Příloha č. 11: Rozhovor s RAD

Příloha č. 12: Rozhovor sama se sebou

70

Příloha č. 1: Tabulka: Hlavní kategorie – cvičenci taiji

CVIČENCI TAIJI: HLAVNÍ KATEGORIE - MYŠLENKA

Původ myšlenek

Nic

Existence

Bytí Inteligence

Prvotní myšlenka

Klad

Vnitřní Já Běžný život

Ego Komplikace

Sociální interakce

Nevědomí Stín

Šum

Síla myšlenky Člověk tvořitel Kvantová fyzika

Definice myšlenky

Informace

Impulz

Látka

Kód

Energie Hmota

Nápad

Fantazie

Pocit

Přání

Sen

Zázrak

Charakteristická vlastnost

Vnitřní řeč

Vliv myšlenky

Vše

Život Zdraví, Práce, Vztahy, Peníze

Identita

Osobnost Prožívání, Vnímání, Chtění, Potřeba, Nálada, Nesvoboda, Zatvrdnutost

Tělo

Předmět

Dějiny

Vlastnosti myšlenek

Pohyb

Přenos

Rychlost

Síla

Kolektivnost

Nástroj

Tok

Negace

Doba trvání

Krátkodobá

Dlouhodobější

Dlouhodobá

71

Hygiena mysli

Způsob

Aktivní Přemýšlení

Hledání příčin

Analýza

Volba

Pasivní Modlitba

Vedení

Pasivní Plynutí

Odevzdání

Meditace

Řízená

Hra

Kdo jsem?

Kontakt Taiji

Zpěv, tanec

Pozorování

Uvědomování Vnitřek

Vnějšek

Hygiena mysli

Přínos

Kvalita života

Zdraví

Vztahy

Spokojenost, štěstí, rovnováha, úspěch, rozhodování, nadhled, radost

Konfrontace

Zisk informací

Zábava

Tělo (lehkost, hustota, vytrvalost, pohyblivost)

Evoluce

Plynule

Skoky

Neomezenost

Čas

Samota

Ztráta reality

Zkušenost Nesdělitelnost

Mysl bez myšlenek Novost

Anomální zážitky

Paradigma Patologie

Forma

Bytost

Mimosmyslové vnímání

Vjem energie

Léčení

Následky

Emoce Klidné

Intenzivní

Pomoc

Uzdravení

Podmínky Uvolnění

Víra

Intenzita

72

Příloha č. 2: Tabulka: Další kategorie – cvičenci taiji

CVIČENCI TAIJI: DALŠÍ KATEGORIE - REALITA

Subjektivita

CVIČENCI TAIJI: DALŠÍ KATEGORIE – PRINCIPY BYTÍ

Relativita času a prostoru

Relativita pohledu

Synchronicita

Předurčení

Jednota

Nesmrtelnost

CVIČENCI TAIJI: DALŠÍ KATEGORIE – ZMĚNA ŽIVOTA

Změna sebe

Změna postoje

Aktivita

Vliv druhých lidí

73

Příloha č. 3: Tabulka: Hlavní kategorie – necvičící taiji

NECVIČÍCÍ TAIJI: HLAVNÍ KATEGORIE - MYŠLENKA

Původ myšlenek Mozek Klam

Vjem

Informace

Síla myšlenky Člověk ovlivňovatel Hmota Ateista Fyzika, Biologie, Chemie

Duše Věřící

Definice myšlenky

Fyzika Elektromagnetické pulzy

Biologie Pohyb neuronů

Psychologie Část duše

Nápad

Vliv myšlenky

Život

Tělo

Čin

Událost

Osobnost

Řeč

Rozhodování

Omezenost

Vlastnosti myšlenek

Stále

Tok

Nehmotnost

Vědomá

Hygiena mysli

Způsob

Pozitivní myšlení

Denní snění

Koncentrace

Spánek

Aktivita

Idealizace

Záměr

Automat

Přemýšlení Situace

Chování

Budoucnost

Přínos

Emoce

Kvalita života (Usnadnění, uvolnění)

Okolí (Překvapení, střety)

Stírání

Pokles

Podmínky Úsilí

Chtění

74

Příloha č. 4: Tabulka: Další kategorie – necvičící taiji

NECVIČÍCÍ TAIJI: DALŠÍ KATEGORIE - REALITA

Objektivní Hmota

Subjektivní Vnímání Spektrum

Zkušenost

NECVIČÍCÍ TAIJI: DALŠÍ KATEGORIE – ZMĚNA ŽIVOTA

Postoj

Nálada

Sebedůvěra

Sociální vnímavost

Sociální interakce

Emoce

75

Příloha č. 5: Tabulka: Seznam zkratek

SEZNAM ZKRATEK

Abstraktní AB

Aktivita AKT

Aktivní A

Analýza ANA

Anomální zážitky ANOM

Ateista AT

Automat AUT

Běžný život BŽ

Budoucnost BUD

Bytí B

Bytost BYTO

Čas ČAS

Část duše ČD

Člověk-Ovlivňovatel ČLO

Člověk-Tvůrce ČLT

Definice DEF

Dějiny DĚJ

Denní snění DS

Dlouhodobá DLD

Dlouhodobější DLŠ

Doba trvání DT

Ego EGO

Elektromagnetické pulzy EMP

Emoce EMO

Energie ENE

Evoluce EVO

Existence EX

Fantazie FANT

Fyzika FYZ

Hledání příčin HP

Hmota HM

Hra HRA

Hygiena mysli HG

Charakteristická vlastnost CHV

Chování CHOV

Chtění CHT

Idealizace IDEA

Identita ID

Impulz IMP

Informace INF

Inteligence INTEL

Intenzita INTEN

Jednání JEN

Jóga JÓGA

Kdo jsem KDO

Klad KLAD

Klidné KLID

Kód KÓD

Kolektivnost KOL

Komplikace KOMP

Koncentrace KONC

Konfrontace KONF

Kontakt KONTA

Kontrola KONTR

Krátkodobá KR

Kvalita života KVAL

Látka LÁT

Léčení LÉČ

Meditace MED

Mimosmyslové vnímání MIM

76

Modlitba MODL

Mozek MOZ

Mysl bez myšlenek MBM

Myšlenka MYŠ

Nálada NÁL

Nápad NÁP

Následky NÁS

Nástroj NÁJ

Negace NEG

Nehmotnost NEHM

Nenálepkování NEN

Neomezenost NEOM

Nesdělitelnost NESDĚL

Nesmrtelnost SMRT

Nesvoboda NESVOB

Nevědomí NV

Nic NIC

Novost NOV

Objektivita OBJ

Odevzdání ODE

Okolí OKO

Omezenost OM

Osobnost OS

Paradigma PAG

Pasivní P

Past PAST

Patologie PAT

Plynule PE

Plynutí PLYN

Pocit POC

Podmínky PODM

Pohyb POH

Pohyb neuronů PN

Pomoc POM

Postoj POS

Pozitivní myšlení POZIT

Pozorování POZ

Principy Bytí PRINC

Prvotní myšlenka PMYŠ

Přání PŘÁNÍ

Předmět PT

Předurčení PŘED

Přemýšlení PŘEMYŠ

Přemýšlivost POST

Přenos PŘEN

Přínos PŘÍN

Příval energie PENE

Původ myšlenek PŮV

Racio řešení úkolu RACIO

Racionalita RAC

Realita REAL

Relativita času a prostoru RELČP

Relativita pohledu RELPH

Rozhodování ROZHOD

Rychlost RYCH

Samota SAM

Sebedůvěra SD

Sen SEN

Síla SÍLA

Situace SIT

Skoky SKOK

Směr SMĚR

Smysl pro humor SPH

Sociální interakce SI

Sociální vnímavost SV

77

Spánek SPÁ

Spektrum SPEK

Stále STÁLE

Stín STÍN

Stírání STÍR

Subjektivita SUBJ

Svět SVĚT

Synchronicita SYN

Šum ŠUM

Taiji TAIJI

Tělo TĚLO

Událost UD

Úsilí ÚS

Uvědomování UVĚD

Uvolnění UVOL

Uzdravení UZDRAV

Vedení VEDE

Vědomá VĚDÁ

Vědomí VĚDO

Věřící VĚŘ

Vjem energie VE

Vlastnosti myšlenek VLAST

Vliv druhých lidí VDL

Vliv myšlenky VLIV

Vliv myšlenky VLIV

Vnějšek VNĚ

Vnímání VNÍM

Vnitřek VNI

Vnitřní Já VJ

Vnitřní řeč ŘEČ

Volba VOL

Vše VŠE

Zábava ZÁB

Záměr ZÁM

Zatvrdnutost ZATVR

Zázrak ZÁZ

Zdraví ZDR

Zisk informací ZISK

Zkušenost ZKUŠ

Změna postoje ZP

Změna sebe ZS

Změna života ZŽ

Zpěv, tanec ZT

Způsob ZP

Ztráta reality ZTRÁTA

Život ŽIV

Život ŽIV

78

Příloha č. 6: ROZHOVOR S TER

T: První otázku na tebe mám, jestli přemýšlíš o tom, jestli myšlenky ovlivňují tvůj život a jestli způsob myšlení ovlivňuje tvoji životní realitu? Jestli vidíš spojitost mezi myšlenkou a životem?

TER: No tak asi to vnímám tak, že ne, že vidím spojitost, ale tak, že to tak je, že člověk je vytvořenej jakoby z toho, co si myslí a tím vytváří tu svoji realitu, že jo. Takže vlastně že celej ten jeho svět a život je jakoby to jeho vlastní subjektivní vnímání tý jeho reality, že pro něj neexistuje nic jako objektivně. A že každej z nás má tu realitu úplně odlišnou, takže je hrozně zajímavý jakoby nakukovat takhle k těm ostatním jak to jakoby maj. Takže tam vidím úplně přímou souvislost. Nebo jako že není skoro nic jinýho prostě jakoby to, jak to vnímáš ty.

T: A pokud to teda takhle vnímáš, tak přemýšlíš o svých myšlenkách, o tom jak přemýšlíš?

TER: Jako jestli s tím nějak kalkuluju třeba jo?

T: No.

TER: No někdy jo, někdy se nad tím zarážím a třeba se na sebe trochu zlobím, když zjistím, že je něco špatně a že je to výsledek těch mejch postojů a myšlenek a že teda jedinej, kdo s tím může něco udělat jsem já, i když to třeba rovnou nevidím a můžu to na něco svádět, že to jsou teda nějaký okolnosti, který se mi teďka staly a že to je hrozný a že prostě za to nemůžu a že potřebuju pomoct. Takovýhle výmluvy a nesmysly. Tak to když si uvědomím, tak s tím prostě můžu něco udělat, že jo. Můžu to změnit. Můžu v každém okamžiku změnit prostě svůj názor na sebe, na všechno, na svůj život, na ty okolnosti, změnit ty svoje postoje k tomu a tím i jako se změní všechno okolo. I když máš pocit, že nemůžeš měnit situaci a ten svůj život tak tím, že změníš sebe, ten svůj postoj, tak to všechno se automaticky změní.

T: Takže když je nějaká životní situace, tak hledáš v sobě nebo ve svym myšlení tu příčinu a měníš svůj pohled na svět?

TER: Tak podle toho, co to je. Vždycky, když se něco děje, ať je to dobrý nebo špatný. Tak když je to dobrý, tak si to člověk užívá nebo nad tím nepřemýšlím, co to je, proč to je a jenom se z toho tak raduju. Vezu se na tykový tý vlně s těma lidma nebo událostma. A když je to něco takovýho, co mě začne trápit nebo vrhat do nějakých nepříjemností nebo se spustí nějaká řetězová reakce, tak to ve svý podstatě může být dobrý, protože jakoby tě to trošku nakopne. Když třeba něco uděláš blbě nebo v rozporu se sebou nebo v rozporu s nějakou svojí cestou, tak tě to vrátí nebo tě to donutí přemýšlet nebo se nějak změnit, zastavit a začít nad tím přemýšlet, proč to je, nutí tě to se sebou něco dělat.

T: Takže to vnímáš tak, že si každý konstruujeme ten svůj život, každej žije v nějakým svým světě, kterej vnímá ze svýho pohledu.

TER: No mě to přijde, že to ani jako jinak nejde. I když si myslíš, že seš nějaká ta individualita ve všeobecnym světě, tak stejně je to tvůj svět a díváš se na něj svejma očima, jak to všechno chápeš, jak je to okolo a je to úplně jinak než to chápou ty ostatní. Vždycky ti ostatní jsou takový obrázky a herci v tom tvým filmu a ty jim prostě můžeš dle svý libovůle přisuzovat nějaký vlastnosti nebo je vidět podle svýho a oni jsou třeba úplně jiný. Pro tebe je to platný tak, jak to vnímáš ty. Řekneš si, tenhle člověk je zlej, blbě se na mě podíval. Těžko říct jak to ve světě je, ty to máš prostě takhle, tak to pro tebe tak platí.

T: Dobře a jak to teda vnímáš, když zažíváš třeba úspěch nebo neúspěch v práci, spojuješ to teda se svým myšlením?

TER: Já nevím, já to převedu třeba na umění. To se špatně říká úspěch, neúspěch, protože to si vlastně člověk rozhoduje sám, co je pro něj úspěch. Jestli je pro něj úspěch to, že něco vytvořil, dělá mu to radost a stačí mu to. Anebo jestli je pro něj úspěch to, že ho uznají nějaký lidi nebo to, že se to bude dobře prodávat nebo je to souhrn všech těhlentěch věcí. Zase to je, jak si to určíš. Co pro tebe znamená ten úspěch.

T: A z čeho myslíš, že to všechno pramení, co stojí na začátku toho subjektivního úspěchu?

79

TER: (smích, pomlka) No tak asi mě to zavádí k těm myšlenkám, že mě něco napadne, něco si vysním, vyfantazíruju, přeju si to. Všechno jsou to myšlenky nebo nějaký impulzy informací. Teď do toho musíš vložit nějakou tu energii nebo to přinese nějakou tu energii. A buď to zůstane u těch snů, ani to nepotřebuješ realizovat. Některý věci jdou docela snadno zrealizovat, už jenom tím, že o tom přemýšlíš, už tě to mění třeba i podvědomě nebo se do toho dám cíleně vědomě, přizpůsobuju to svoje chování a mění se ty okolnosti a všechno se děje ve prospěch tý věci. Když na to třeba hodně myslím nebo tak. Samo to spěje k tomu cíli, když do toho vkládám nějakou tu energii nebo na tom vědomě pracuju, vytvářím obrazy, sháním kontakty, vymýšlím tu akci, tak to pak dopadne za nějakou různě dlouhou dobu.

T: Co všechno teda podle tebe může způsob myšlení ovlivňovat?

TER: No všechno že jo. Úplně všechno, prostě tebe jako člověka nebo toho za co se považuješ, jak o sobě uvažuješ. Způsob života, jak ho prožíváš, jak vnímáš všechno okolo sebe, celou tu realitu, úplně všechno no.

T: Co si teda představuješ pod tím pojmem myšlenka? Co podle tebe ta myšlenka vlastně je?

TER: Tak myšlenka je podle mě nějaká forma informace, nějaký impulz, kterej dostane nějakou formu, podobu. Odněkud někam přichází prostě v nějaký podobě. Nápad nebo fantazie. Nějaká podoba informace no.

T: Máš nějakou představu o tom, kde ty myšlenky vznikají nebo odkud pocházejí?

TER: No mě to přijde, že jakoby jsou a jsou všude, že to je jako třeba se vzduchem. Všude okolo je teď vzduch, tak se nadechneš a vydechneš. Připluje myšlenka a odpluje myšlenka. Jako nějakej mráček. Že se ani dost dobře nedá říct, že to jsou tvoje myšlenky nebo tvoje nápady. Vydechneš ten vzduch a někdo jinej ho vzápětí nadechne. Dejchaj stromy a dejchá všechno okolo. Je to vlastně všechno a nic. Je to nějaká látka, z který je něco upředený, každej si to může nazvat podle svýho, je to prostě informace, kód, myšlenka, pro někoho je to spíš pocit, pro někoho spíš myšlenka nebo to je takový bytí, což může být taky myšlenka, taky pocit, může to být děj nebo stav, myslím, že se to hodně prolíná.

T: Kde se teda, myslíš, ty myšlenky berou?

TER: Já si myslím, že se neberou, že prostě jsou. Když něco je, tak to vidíš, až když to vidíš. Podíváš se třeba na nějaký abstraktní obraz, něco tě napadne nebo si myslíš, že je to hrozná mazanina nebo tě k tomu napadaj nějaký konkrétní věci, začneš o tom přemýšlet a začneš v tom chaosu a harmonii rozeznávat ty jednotlivosti a vytvářet z toho ty myšlenky. Jinak je to jakoby všechno. Ty si z toho něco vytáhneš. (pomlka) To je jako když tě něco napadne, tak jak můžeš říct, že je to tvůj nápad. To od někoho připlulo nebo ti to někdo dokonce poslal s nějakým záměrem anebo prostě tak přemýšlí lidi zrovna v tom městě, kde žiješ nebo ten národ nebo skupina, ke který se hlásíš a oni ty lidi přemýšlej hodně podobně, napadaj je podobný věci. Najednou začneš potkávat lidi, který dělaj stejný umění, hudbu nebo naplňujou podobnýma věcma svůj život, potom přemýšlej podobně. Nebo naopak úplně do rozporu, aby ti to něco ukázalo.

T: A může teda podle tebe člověk přemýšlet sám za sebe? Když máš tu představu, že ty myšlenky tak plujou a ty to jen chytáš?

TER: Tak můžeš mít tu představu, že ta tvoje mysl je jen tvoje soukromá věc, do který nikdo nemůže. Můžeš si to tak představovat, že to tak je a může to být pro tebe pravda, i když si myslím, že je to blbost. Protože si myslím, že tyhle věci se sdílej. Je to o vnímání toho, kde jednotlivec vnímá svý hranice. Můžeš se vnímat odděleně od toho světa okolo, tady jsem já, tady už nejsem já. Můžeš se prožívat jako oddělená individualita nebo naopak některý lidi se nevnímaj jako lidi, ale vnímaj se jako všechno. Třeba děti do dvou, tří let se prý vnímaj jako všechno. Nedokážou rozlišit, že maminka nebo pokojíček je něco jinýho, pak se to časem naučej, že se maj vnímat jako individualita, pak začínaj ty období vzdoru a vzteku, že se nedokážou ovládnout. Některý lidi to maj takhle pořád. Nevím, jak to maj zvířátka, kytičky, kamínky, do jaký míry se vnímaj odděleně nebo souvisle.

T: Dobře a ještě mě napadá souvislost mezi myšlenkou a hmotou, jak to vnímáš?

TER: Vnímám to tak, že hmota je určitý typ nějaký informace, popsanej něčím, soubor informací. Myšlenka je vlastně taky soubor informací, který dostává formu nebo směr nebo impulz, má v sobě nějakou energii, z tý energie vzniká hmota, hmotná hmatatelná realita. Když tě něco napadne, tak už to letí díky té informaci, myšlence, k tý hmotě. Třeba tě napadne, že si změníš účes, vezmeš telefon, na úterý se objednáš ke kadeřnici a v úterý odpoledne už máš červený vlasy. To je ta změna tý hmotný reality. Nebo nějaký přání,

80

sny a ono to tam pak spěje, někdy to tam jakoby nedospěje. Někdy na něco pomyslíš a ono se to stane v podstatě okamžitě a někdy když o něco usiluješ, tak se ti to nemůže splnit, protože jsou tam nějaký překážky, skrytý významy. Ale jako má to přímý vliv na tu hmotu s různým trváním v tom čase. Když si vezmeš tu rychlost myšlenky a čas, že je blbost, že to neexistuje, tak vlastně na něco pomyslíš, na něco si vzpomeneš a už seš najednou tam.

T: Uvědomuješ si nějaký konkrétní případ, kdy myšlenka ovlivnila hmotu? Když si to viděla nebo cejtila nebo zažila?

TER: No pořád no. Stačí, když mě něco napadne. Nejlíp si toho všimnu, když se to stane hned, rovnou někoho potkám nebo když pomyslím, jaký by to asi bylo, kdyby já nevím co a hned se mi to ukáže v životě. Nebo na něco pomyslím a někdo druhej, kdo vnímá mý myšlenky, tak si toho všimne a třeba to udělá nebo to řekne, tak se to reálně projeví. Nebo když chci jet třeba na dovolenou, tak začnu něco měnit, aby se mi to zrealizovalo, šetřím peníze, pak si to koupím, zařídím.

T: Takže je tam ještě důležitá ta tvoje vlastní aktivita, aby se ta myšlenka nějak zmaterializovala?

TER: No nemusí to tak vždycky být. Třeba když na něco pomyslím, tak už ta myšlenka sama o sobě je ta aktivita, ta energie. Pak to může zrealizovat ten druhej, kterej to zachytí nebo se to samo, jako kdyby samo stane. Těžko se odkrývaj ty cesty. Třeba mě něco napadne, že bych něco chtěla a on mi to najednou někdo dá, že už to nepotřebuje, jestli to nechci. Nebo sháním odpověď na nějakou otázku, ptám se lidí a nikdo nic a najednou mi někdo něco pošle nebo zapnu televizi a tam je nějakej prdlej film, ale prostě někdo z těch lidí řekne něco, díky čemu mi to dojde. Nebo někdy čtu úplně debilní článek kvůli jedný větě nebo jednomu slovu, kvůli kterýmu to zapadne do tý skládanky.

T: (pomlka) Pokud teda to tímhle způsobem vnímáš, chtěla bych se zeptat, jestli s tím nějakým způsobem pracuješ? Jestli používáš nějaké konkrétní způsoby, s kterýma pracuješ? Jestli máš pocit, že je k něčemu pracovat s myslí a s myšlenkama? Jestli je dobrý nějakou svojí duševní aktivitou na ten svůj život působit, nějak to svý myšlení měnit?

TER: Pokud to má smysl pro tebe, tak to má smysl (smích). Buďto se tím můžeš nechat vláčet sem a tam nebo si to můžeš vymýšlet podle sebe. Můžeš si s tím hrát nebo si to tak různě zkoušet, když tomu tak úplně nevěříš. Můžeš si měnit ty pravidla podle sebe, nějak s těma myšlenkama vědomě pracovat. Můžeš se s tím léčit, zlepšovat mezilidský vztahy, kvalitu toho života a vždycky to záleží na tobě, do jaký úrovně je člověk schopnej připustit to, že to všechno závisí jenom na něm a že veškerý hranice si dělá sám, že mu nikdo nemůže říct: „Tak stop, tady končíš, sem už nesmíš.“ I když se to tak jako projevuje, ale to je jako taková legrační věc no (smích). Člověk si to tam tak sám vykonstruuje, aby mu to říkali ty druhý, aby ho jakoby omezovali, přitom jsou to ty jeho vlastní omezení. Když si o sobě budu myslet, že na něco nemám, tak na to nemám. Nebo cokoliv si o sobě budu myslet, tak to pro mě bude pravda. Budu podle toho žít a budu to tak mít. Třeba to ti druzí uviděj nějak jinak. Nebo naopak když si druhý lidi budou o mně myslet, že jsem strašná ženská, budou mi vnucovat nějaký svý názory na sebe a já je přijmu a začnu si to myslet taky, tak mě to taky změní. Je docela dobrý se nad tím zamyslet. Proč si vlastně některý věci myslím, na jakým základě to je, jestli to je na základě nějakých mých prožitků nebo zkušeností nebo něčeho, co zažil. Nebo je to něco, co nám říkali rodiče nebo nás tak hodnotí okolí nebo že sám sebe tak člověk hodnotí, kolikrát dost scestně. To je docela zajímavý zamyšlení se nad sebou. Trochu hledání tý pravdy, jak to vlastně je, jak to se mnou je. (pomlka) Tak teď nevím, jestli jsem trochu neodbočila.

T: No mě by teď právě zajímal nějaký konkrétní příklad. Já tomu říkám hygiena mysli. Když si uvědomuješ tu spojitost myšlenky se životem, tak jaký konkrétní věci děláš, abys třeba nebyla tolik zahlcená myšlenkama nebo si vybírala ty, který jsou ti vhodný nebo tak.

TER: No nevím, do jaký míry to dělám vědomě, ale je to třeba podobný s jídlem. Když máš na něco chuť, tak to jíš, podle toho pak vypadáš, buď je člověk tlustej, nemocnej nebo naopak zdravej, vitální, veselej. Tak podobný je to i s těma myšlenkama. Furt něco přichází a já si toho můžu všimnout, nemusím si toho všimnout, můžu to přijmout, nemusím. Pracuju s tím i vědomě. Někdy to třeba pozoruju, to je docela dobrý, jen to tak pozorovat, protože pak mě to tak nevláčí. Tak to tak pozoruju, co to je, odkud to přišlo, proč to přišlo, jestli to je moje, jestli se s tím nějak ztotožňuju nebo jestli se mi to odněkud vnucuje, jestli mi ta myšlenka něco dává nebo bere a co s tím dál. Anebo to analyzuju, vkládám do toho svoje vědomosti a tím to začínám měnit. Vlastně už i tím pozorováním se všechno změní, i když si to neuvědomuju, tak každá věc, tím, že ji pozoruju, tak se vlastně mění. Mění to i mě. Nebo si vymýšlím takový hry. Třeba když si chci

81

meditovat, tak pracuju buď s nějakýma známýma meditacemi nebo s tím co znám od jiných lidí nebo používám nějaký známý postupy. Nebo se tak zastavím a řeknu si a tak co dneska. Když se mi teda chce, někdy medituju každej večer, někdy nemedituju dlouho, spoustu dní. Vymýšlím si takový svoje blbosti. Vždycky si říkám, tak co by mohlo být zajímavý a začnu si prostě s něčím pohrávat a je to taková meditace, taková hra. Měním svoje pocity, myšlenky nebo na něčem konkrétním pracuju. Něco přes den zjistím, co mě trápí. Tak pak se do toho ponořím, co to je tohlento, co s tím udělám. Začnu to měnit. Zkoumám to, pozoruju to, můžu to přetransformovat, můžu to pochopit. Občas si říkám ježišmarjá to budu asi prožívat dokola, protože na tom teda asi lpím, jsem úplně blbá a přijde to ještě spoustu krát, protože to nedokážu pochopit nebo se nedokážu pustit toho starýho zážitku, toho utrpení, tak prostě když to tak chci, tak to tak mám. Tak to zase zkusím za čas změnit, jestli to půjde, jestli budu chtít, tak to půjde. Nebo když jsem nemocná, tak uzdravuju svoje tělo, pracuju s myšlenkama, přestavuju tam různý věci, dívám se na to, proč jsem nemocná nebo zas díky tomu mě napadnou různý věci, člověka to obohatí. Jsou to takový hry no. Takový malý výmysly. Výmysly mysli. (smích)

T: Dobře a máš teda nějaký svůj oblíbený postup? Třeba i převzatej, to je jedno.

TER: No mě se to líbí, když si můžu těma ostatníma lidma inspirovat a prostě potom podle nálady, co mi přijde, že je vhodný, tak si z toho něco vezmu. A přizpůsobím si to pro sebe, vymyslím si tam něco svýho, udělám si to podle sebe, protože si myslím, že je to to nejlepší. Člověk by sám měl vědět, co je pro něj nejlepší. Když někdo řekne, že je tohle to nejlepší, tak to neznamená, že je to nejlepší i pro mě. Hlavně být sám sebou no, žít si svůj život podle sebe, ne podle druhejch nebo podle toho co je všeobecně nejlepší. Ale je to někdy docela těžký no. (smích)

T: Co je pro tebe v tý meditaci důležitý? Jak to vnímáš? K čemu směřuješ?

TER: Jak kdy, někdy se chci třeba jenom zabavit. Nebo po něčem pátrám, něco se chci dozvědět sama o sobě nebo o něčem. Nebo se někam podívat, co neznám, něco novýho objevit. Nebo se chci zklidnit, odpočinout si, uzdravit se. Nebo se chci nabýt, dostat nový informace, někam se napojit třeba sama na sebe klidně. Nebo se podívat na různý situace, na sebe, na svoje starosti, bolesti, radosti, vidět to z různých úhlů. Přeladit se na různý ty úrovně. Podívat se na to různýma očima, přes mysl, přes srdce, přes vesmír, přes různý ty filtry. Nebo se přímo podívat do podstaty tý věci. Mě to přijde, že je to dobrá zábava. Je to dobrá náplň času, je to zajímavý.

T: Máš teda pocit, že je dobrý to svoje myšlení nějak kontrolovat? Dávat tomu svýmu myšlení nějaký směr?

TER: Tak když něco chci, tak je dobrý myšlenky nějak nasměrovat. Ale někdy je zase dobrý to nechat prostě bejt a nechat to jen tak plout. Všechno tak zajímavě samo přichází a vždycky to dává nějaký smysl, když se pak na to člověk podívá. Nevnímám to jako podmínečně nutný to jako držet vědomě v nějakých mezích. Ale je v tom skrytej velikej potenciál, obrovská síla.

T: A co třeba myslet pozitivně?

TER: No to jsem docela dělala, ale pak mě to právě přišlo, že to dělám jenom, protože jsem si to někde přečetla nebo že to dělaj lidi okolo mě, podle kterých je to dobrý. Proto jsem si začala vymýšlet ty věci podle sebe. Nebo si to tak různě kombinuju a naopak to vnímám jako takový hraní, porušování těhlentěch věcí, zkouším, co to udělá, jakej to má teda vliv na tu moji realitu. Nemám prostě být cíl dokonale zdravá nebo dokonale šťastná, žít takovej ten pohodlnej bohatej život s tim dokonalým partnerem, s plastovym kenem. Vlastně ani nevím, co to pro mě štěstí znamená. A jestli ho chci. To je jako se svobodou, člověk je svobodnej, až když zjistí, co to pro něj znamená, co to pro něj je. Pro někoho je být politikem štěstí, pro jinýho peklo. Pro mě je svoboda být sama sebou.

T: Teď bych se tě chtěla zeptat, když cvičíš taiji, co ti to cvičení přináší v tomhle směru, jakou tam vidíš spojitost s myslí, s myšenkama? Jak se to tam uplatňuje při cvičení taiji, ta práce s myšlenkama pro tebe?

TER: Mě se na taiji líbí, ještě mnohem víc než to cvičení samotný právě to, že je to nějakej všeobecnej princip, kterej by měl fungovat kdekoli. A když se třeba něco z toho cvičení dozvím, třeba nějakej postoj, postup, princip, tak jakoby kolikrát přemýšlím nad tím, jak to je v životě. Převádím si to na situace z běžnýho života, zkouším si to na tom, jestli to tak je nebo není. Tak to se mi na tom líbí asi úplně nejvíc. Pak mě

82

napadá spousta věcí a nepřijde mi kolikrát tolik zábavný cvičit sestavu, ale přijde mi zábavný v nějaký běžný životní situaci použít ten princip nově získanej, pochopenej, vyzkoušet si to.

T: Mohla bys mi teda přiblížit nějaký konkrétní princip? Nějaký příklad?

TER: No je toho hodně. Třeba změna svýho postoje. Třeba když tě někdo v taiji drží za ruce. Tak v životě tě někdo drží na nějakým místě. Tak si tím uvědomuju, že to je moje rozhodnutí, že tam chci zůstat, nechat se držet, uvědomuju si, že mě držet nikdo nemůže. Mělo by to fungovat tam i tam. Prostě všechny ty věci, co tam děláme no.

T: Představ si, že jsme úplnej laik a vůbec nevím nic o taiji jo? (smích)

TER: Tak třeba při cvičení, když se vnímám jenom jako tělo a pak zjistím, že je to strašná blbost, že se začnu vnímat všeobsáhlejc, tak to samý dělám v tom běžným životě. Že se nevnímám jenom jako tělo, ale jako nějaká složitá bytost, která tady má i to tělo a něco se tu pohybuje. Prostě rozšíření vědomí. Líbí se mi, že tam fungují takový obecný principy, že když se vnímáš odděleně od toho druhýho, držíš ho a chceš s ním dělat ten pohyb, tak to nejde. Nebo máš nějaký podivný záměry, tak to je kolikrát proti tobě. Nahráváš tomu, že ty druhý lidi poznaj, že to tak není, že to jenom děláš.

T: Takže jako kdyby je důležitý to, co máš uvnitř a potom je ta forma. Ta myšlenka je na začátku a ta tomu dává právě tu formu.

TER: No asi by to neměl být jako začátek a konec, ale takový spojení. To, co je vevnitř, by mělo být venku a to, co je venku, by mělo být vevnitř. Takže když máš nějaký myšlenky, tak se ti dějou určitý věci. Asi bych nebrala tu myšlenku úplně jako začátek. No nevím k čemu to přirovnat.

T: Jako kdyby to byly třeba dvě strany jedný mince nebo něco takovýho?

TER: (pomlka) No teď mě úplně nic tak nenapadá. No nevím, jestli můžou sami o sobě existovat. (pomlka) Forma bez myšlenky, to je asi blbost. (smích) To mě tak úplně nejde do sebe. Já nevím, jestli můžou existovat bez sebe nebo co musí být dřív a co musí být potom. Asi je to prostě provázaný. I když ty myšlenky jsou sami o sobě nehmotný. Asi jako ta hmota jsou zformovaný myšlenky, informace. Je to výsledek myšlenky. No ale zase když se podíváš na něco hmotnýho, tak tě zas může něco napadnout. Nemusí to být jednosměrný.

T: Dobře, a když to vezmu ještě na druhou stranu, máš nějakou představu o tom, co je ta stavební částice těch myšlenek? Co je za nima?

TER: Jako z čeho jsou složený myšlenky? No nějak z těch informací že jo. A ty informace to je všechno, nějaký to Bytí. Všechno co je i není. A to Bytí je taky v nás, a proto to takhle nějak může fungovat.

T: Napadá tě k tomu ještě něco, co bys chtěla ještě říct, zmínit, doplnit?

TER: Určitě by toho bylo hrozně moc, ale něco zásadního... Aby si lidi uvědomili, že každý má svůj svět a dívali se na to tak. Zkusili ho pochopit a nechtěli ho měnit podle toho svýho. Ať si prostě každej myslí, co chce. A držet si svoji pravdu. Přijde mi, že některý lidi nepřemýšlej sami za sebe, furt jenom kontrolujou a okukujou, co si myslej druhý. Aby je někdo neodsuzoval. A ty ostatní lidi to třeba taky maj od někoho převzatý.

83

Příloha č. 7: ROZHOVOR SE ZUZ

T: Budu se tě ptát na otázky týkající se mysli a myšlení. Nejdřív bych se tě chtěla zeptat, myslíš si, že myšlenka může ovlivnit tvůj život?

ZUZ: Myslím si, že myšlenkou svůj život přímo vytváříš. Ale jednou větou řeknu, že myšlenka je energie a s pomocí tý myšlenky a energie si vytváříš to, v čem seš a fyzickej svůj život a pocity, city a všechno. Zjistila jsem, že se mně podaří, když vyloženě na nic nemyslím a jsem uvolněná a dokážu na nic nemyslet, ale na nic, že je venku hezky, déšť, tak pak přijde něco úplně novýho, nějaká myšlenka a přivede ti něco úplně novýho a něco supr. Nebo přijde nějaká bytost nebo nějakej novej zážitek. Jedině když nemyslíš.

T: Takže nemyslet je podle tebe nejlepší?

ZUZ: Já tvrdím, že to je vlastně v podstatě tak, že kdyby sis uvolnila tu hlavu a nemyslela, tak ti to chodí a máš se supr. Že si to kazíme akorát my tady s těma svejma vymyšlenejma myšlenkama z ega, který vymejšlí hovadiny. (smích) Lidem to nemůžeš vykládat, protože si řeknou, že seš blázen viď, ale mně přišla na zahradu v noci jedna ta světelná (pozn. bytost). Já jsem cvičila na zahradě, no a najednou jak ti jdu do boku, tak tam stála. Tak jsem se lekla, protože je veliká, větší než já. A teď jsem říkala, ty jo a teď jsem dělala, jakoby tam nebyla. (smích) No nic já budu dělat, jakože tady není no a teď jsem ji zase ucejtila a říkala jsem si, no tak když už tady teda je, tak jsem se ti postavila, obrátila jsem se teda k ní a teď jsem tak jako koukala a řekla jsem, jestli na ní můžu šáhnout. No a ona když řekla, že jo a já na ni chtěla šáhnout tak mě to normálně vsunulo ruce dovnitř. Kdyby mě někdo pozoroval jo já (dělá posuňky, jak se tvářila, smích). Ono mě to pak vypustilo samo. Když už tam byla, tak jsem jí řekla, že si na mě taky může šáhnout. Teď vím, jak to vypadá, když přijde, krásně na mě šáhla na tuhletu stranu (ukazuje na pravou stranu obličeje). Na tuhle (pozn. stranu obličeje) mám jiný jo (smích). A to právě přijde, když nemáš žádný myšlenky, tak přijde něco novýho. Tak já ji to vykládám a říkám no to zas budu chtít, aby přišla a ona samozřejmě že když něco chceš, že to nepřijde. Já ti ji začnu šmrdlat a najednou, hele já se cítila jak po shiatsu (pozn. japonská tlaková masáž). Já i ona asi za minutu nebo za půl, to vůbec neodhadnu. To byl normálně fofr. Takže jako myšlenka, podle mě je teda nejlepší nemyslet.

T: Jenže jde to vůbec?

ZUZ: No jo no nejde. Já mám doma rodinu, mám barák a zahradu, chodím do práce, tak nemůžu ty myšlenky úplně vypustit, ale jako komplikuješ si to těma svejma myšlenkama, protože ještě je fakt, že ty myšlenky bacha jakou myšlenku zvolíš jo. Jenže oni ti tam lezou kolikrát sami. Kdybys přemýšlela, jenže už tím jak přemýšlíš, tak ti tam lezou samozřejmě i ty blbý myšlenky, ale když chceš něco poslat, no nebudu posílat, abych měla volný místo na parkování, to si zaparkuju jinde, ale kdybys přemýšlela a hned ti naskočila, no naskočila, ona ti naskočí ta správná myšlenka, jenže my ji zaobalíme zas nějakýma jinýma viď.

T: Takže o té první myšlence nepochybovat?

ZUZ: Ta myšlenka, která ti přijde první, tak je ta pravá, někdo tomu říká intuice, ale stejně to je z myšlenky viď. Ale jako fakt by se člověk měl držet. Ale ono to nejde, žiješ v takovym světě, v jakym žiješ. No já jsem na to přišla pomalu v padesáti viď, někomu to přijde dřív, no (smích), někomu to nepřijde vůbec. (pomlka) Proto všechny bolí hlava, protože babi přemýšlej víc o věcech, co maj uvařit, nakoupit a jak se starat děti, že si vyloženě přeenergetizuješ ten mozek. Máš tam víc energie a vyloženě to je myšlení viď. Chlapy moc hlava nebolí. (smích) Tak to je zajímavý. Kdybych byla tak mladá třeba jako ty jo, tak už si ten život chci zjednodušit. Je to lepší, když to víš od začátku. Já jsem to nevěděla, ani mně to nenapadlo, mně tam dovedla nemoc, kdy se teda asi zamyslíš, prostě to vezmeš úplně z jinýho konce, tak takhle asi ne. Ale něco tě tam musí dovést. Někdo na to přijde sám, já teda rozhodně ne.

T: A cos měla nebo co ti bylo?

ZUZ: Já jsem měla odoperovaný záda. Ale jak to hele přesně začíná. Já jsem nebyla do 35 let nemocná vůbec. Dostala jsem zánět ledvin, vzali mně krční mandle během roku a odoperovali mně záda. Plotna mně vyskočila. No ale to by furt ještě šlo, no ale ona se mě totálně rozhasila celá páteř. Já když to dneska beru zpětně, já jsem se pořád nechávala někde zkoumat, protože dělám ve zdravotnictví, tak aby vykoumali, co mně je. Protože mně se motala hlava, chvílemi jsem neviděla, nemohla jsem chodit, každou půlku těla jinou jo a takový. No ale deset let mi to trvalo jo, ještě dýl možná.

84

T: To je hrozný no.

ZUZ: No to bylo něco příšernýho. Kdybych to věděla dneska, tak bych to řešila úplně jinak jo. Ale tenkrát jsem to nevěděla, takže jsem oběhla všechny doktory x-krát, oni mně řekli, ať si píchnu béčko. To jsem si říkala no, to je výborný. No nic já to zkrátim, abych tu nemluvila o chorobách. No a najednou, chodila jsem tam ke svý spolužačce na baňky, to bylo jediný, co jsem se uhnula někam ze zdravotnictví a ona mi říkala, hele já bych tady chtěla někoho takovýho zláštního. A teď já na ni, jak zvláštního? No někoho, co dělá něco jinýho. Já jsem říkala, no to já nevím teda koho. Ale za dva dny volala, že tam bude nějaká paní, že dělá shiatsu. Volala mně, hele budeš první, nechceš přijít? Já říkám, tak jo. Teď jsem tam přišla a ona mi začala o tomhle tom, o energiích, o myšlenkách a jak změnit něco, o mimouších. A já si říkala, ty jo tak to je magor. (smích) Tak teda sem už nejdu. A pak si říkám, kvůli Zdeně možná přijdu ještě jednou. No a ona mně vlastně ten první den nic neudělala, jenom mi pořád vykládala o tomhle tom. To jsem si říkala, že teda nevím, kde se tady vzala. (smích) No ale ono mě to pak celkem pomohlo jo. Takže já jsem tam začala chodit a ona mně začala vykládat o tomhle tom a pomalu mně začala učit shiatsu, abych cejtila energii, to jsme se učili na stromech. A protože těch lidí moc nechodilo, no a mně se to začlo líbit. Tak jsem si koupila nějaký knížky, reflexní terapii a tohlecto. Dodneška oni někde něco píšou a já dokud to nezažiju, já jim věřím, ale prostě zas až tak si to nedovedu představit, takže každej to musí asi prožít trochu sám, aby tomu uvěřil.

T: Myslíš, že dokud to nezažiješ, tak to pro tebe nemá tu hodnotu?

ZUZ: To jo. A já jsem ráda, že mně Honza (pozn. cvičitel taiji) říká, že jsem líná, já ani moc nečtu jo, ale protože mně se to stane a já si to pak přečtu. Teď jsem na to přišla, to Tajemství zlatýho květu nebo jak se to jmenuje, já to zapomínám a teď ještě… no, já nevím, mně totiž nezajímá, jak se ty knihy jmenujou a že když to čteš, trochu se vyšvihneš vejš (pozn. na vyšší úroveň vědomí), tak se ti to zároveň děje jo. Ty se do toho dostaneš, ne do všeho, to nemůžu samozřejmě prožít, jen do něčeho a je to úplně super. A čteš to a teď ti to tam začne lítat. Tak můžu ti říct, ta myšlenka je opravdu jenom energie, je tak příšerně rychlá. Ani si to nedomyslíš někdy, ne furt a už to je.

T: Jenom, odkud ty myšlenky přichází, kde se berou?

ZUZ: To mám teda dilema momentálně. Já jsem si myslela, že mně vlastně něco vyššího pomohlo uzdravit v tom momentě. Ale poprvé jsem ucítila, protože jsem tomu nevěřila, že můžeš sama sebe uzdravit, zkusit sama na sobě všechno. Prostě jsem říkala zázrak, ale von ten zázrak je zřejmě taky myšlenka, energie. A já jsem si myslela, že mně pomáhaj tam, se shora, různý ty bytosti, musela jsem je taky vidět. Poprvé, když jsem je poprosila o uzdravení, tak jsem neviděla vlastně nikoho, ale pak se mi nějaké objevily. Ony mi asi taky někdy nějak pomohly nebo mně pomáhaj. Ale momentálně si myslím, že to vlastně děláš všechno ty. V konečném důsledku v tý hlavě to máme, akorát to máme zabedněný tím vším okolo a zanesený, každý v sobě máme tu původní energii a inteligenci, ta je tak chytrá, že jsem dospěla k závěru, že vlastně si to dělám sama. Ale jako jim furt děkuju. Vlastně jsem dospěla k závěru, že jsem si to vytvořila sama, i když si myslím, že furt máš někoho nad sebou, tam. No takže mám takový dilema, momentálně.

T: Myslíš si, že záleží na úhlu pohledu, jak se na to díváš?

ZUZ: Ano to ano.

T: Určitým způsobem tam nahoře ty bytosti jsou a určitým způsobem je to součást všeho a tebe?

ZUZ: A vlastně je to taky v tobě, když na to přijdeš. A ještě je jedna věc, že energie je všude a z tý energie se vytváří hmota. To jsou neuvěřitelný věci, mně se stalo párkrát to, že jsem po meditaci a vstanu do toho a jdu a teď tu energii vidíš. Ale to je jak když prostě procházíš něčím, jo. Jdeš normálně a jako to jsi ty. A jdeš a to je ještě supr, ale co mně se stalo, že ty najednou s ní splyneš, teda opravdu. Ale teď já jsem byla na ulici, a teď mi to tak přišlo a teď jak ty jseš jako ta energie, ale víš, že máš tělo, protože přemejšlíš ještě u toho. Kdybys nepřemýšlela. A teď víš, že máš to tělo, který jako by se zdálo, že má větší hmotnost než tohleto ve mně. Já jsem si myslela, že se sesypu, že to není možný, abych se udržela celá, když jsem stejně hmotná, jako to okolo a měla jsem pocit, jako když se sesypeš a furt jsem měla pocit, že skončím někde na silnici. No ale nicméně jsem se nesesypala. No ale je to supr, protože když chodím do lesa a na procházku se psem, jdeme tam, kde nejsou lidi, no tak já můžu kudykoliv chodit. Nechodím ani po zemi, cejtíš, že nezapojuješ svaly, když jdeš a můžeš pochodovat furt. A jsi příšerně lehká, jo. Přitom by to mělo být hustý, jako tohle, no ale to je nepochopitelný, prostě. Takže ta energie je všude a ty vlastně jsi splynutá. Je to asi opravdu všechno v tobě. Teď to nemám komu říct. Takže já si myslím, že je to opravdu asi podle

85

úhlu pohledu, až tam, kam se jednou dostaneš, že to je… Fakt máš všechno v sobě. No a vytvoříš si to jedině ty.

T: Takže to prožíváš tak, jakoby v tobě byly takový nevědomý složky, který podléhaj nějakému složitému systému a že z toho složitého vesmíru, vnímáme jenom kousek?

ZUZ: A sem tam si člověk přeskočí na nějaký ten vedlejší kus a zas se to vrátí a zase se posuneš někam dál. No protože tohleto je zajímavý. A ještě mě není jasný, že jakože žijeme každý asi x životů najednou, a to je supr. Ale vo malinko pošoupnutý trochu jinak. Teď jsem se dočetla, to mě teda hlava taky moc nebere, že žijeme minulý životy, budoucí životy, současný životy, to všechno najednou. Tak tomu dost dobře nerozumím, jo. To asi znamená, že se dostáváš do té části vědomí, kde se otvíráš jiný části vědomí. Odsuneš se do jiné doby, … Je to zajímavý, no. (pomlka) Já jsem to poznala na tom, že mi někdy přijdou myšlenky, samy od sebe se mi najednou vybaví. Jsou to takový myšlenky, o kterých vůbec nepřemýšlím a myslím si, že vůbec ani taková nejsem. Jenže já jsem v těch myšlenkách hnusná na lidi i takový, co mám ráda. Vůbec o nich nevíš, ani jsem v životě tak nepřemejšlela, nic, ale prostě tam jsou a najednou se ti vyvalej.

T: To je zajímavý.

ZUZ: A že čas je takovej, mně se líbí, že to určíš sama. Já jsem zažila absolutní, jak bych to řekla, ne ani rovnováhu, prostě to nic. Moc nadšená jsem z toho nebyla, protože to je fakt nic. Víš, že jseš, ale nemáš absolutně žádnej pocit, nic. Radost, smutek, nic. No akorát se mně líbilo, že je tam ticho, ale vono hraje tak zvláštně. Proto mě napadlo, že lidi někdy slyšeli hudbu, když umírali. Nic zvláštní, ale taková ti jemňoučká hudba. To je jediný. Jinak se mi tam teda moc nelíbilo. Ale to je jedno. A kolikrát jsem si říkala, teď na chvíli si dám meditaci, něco si srovnám, myslela jsem si, že jsem tam pět minut a normálně jsem tam byla tři hodiny nebo čtyři, to je drsný, jo. A to já si už doma určím, to používám na všechno, když chci uklízet a vařit, říkám, tak do 16-ti hodin budu mít uklizeno, umytej barák, umytý koupelny, umytý záchody, navaříno, uklizíno, upečíno. No a já to tak stihnu to taky tak udělat, já to klidně udělám za dvě hodiny. Jak si to nastavíš.

T: To bych taky potřebovala umět. (smích)

ZUZ: Mě to napadlo, protože jsem si říkala, teď potřebuju udělat to a to a prostě jsem byla doma a musela jsem to udělat, jo. Říkala jsem si, co stihnu, stihnu, teď potřebuji tohleto a když to neudělám, neudělám. A najednou já jsem to stihla, jo. No a pak jsem začala zkoumat, proč někdy stihneš tu samou práci tak a tak. Protože si to tak nastavíš. Dneska jsem třeba jela, protože jsem potřebovala bejt v 16 hodin na tom shiatsu a teď jsem vyšla z baráku a bylo 15,48. Tak si říkám, to zas nestihnu a pak jsem si říkala, proč bych to nestihla. 12 minut, to krásně stihnu. Hele, přesně za minutu… No a s tím úklidem a se vším to tak děláš, prostě nečekáš. Řekneš si, že to uděláš, netlačit, co stihnu, to stihnu, já to stihnu. (pomlka) Pak jsem tak nad tím přemýšlela, když já dokážu uzdravit sama sebe nebo najednou někdo je uzdravenej, když má rakovinu za čtvrt hodiny, tak prostě to není možný, to musíš mít někde v sobě. A já si myslím, že opravdu ta prapůvodní inteligence je děsně chytrá a že to tam máme a že při tom shiatsu nebo při něčem se ti to povede, že se uvolníš, jde o uvolnění, jo. Uvolníš se a ono to vyleze. Uvolníš se a vyleze to a je to tam. A to je zajímavý taky, to je asi jak to máš v tý hlavě, s čím si poradíš sama, protože ti to přijde samo. Já dělám shiatsu a někdy vůbec nečekám, co to bude dělat, někdy čekám, někdy si zavolám někoho na pomoc, když nevím, jo. No a pak to prostě chodí samo. Ale je to o tom se uvolnit, viď.

T: Co ti pomáhá se uvolnit?

ZUZ: Nevím, asi to taiji je na to nejlepší. Já jsem chodila na jógu. Asi se tam (pozn. do uvolnění) dostaneš taky, ale jiným způsobem. Ale asi to nebylo to pravý pro mě. No a když se uvolním, pak mi jde všechno samo. Pak i to taiji jde samo, všechno jde samo. Jen si řekneš, bytosti si tě uvolní stejně, jak chtěj. To předvádím tance, to bys viděla. Je ale těžký udržet to uvolnění. Bych musela bejt zalezlá někde sama a s nikým nekomunikovat nebo jen s lidma, který si vybereš, no a nemohla bys nic.

T: Prostě člověk žije tady.

ZUZ: Ale já říkám, je to o uvolnění, protože když neděláš, co chceš, stresuješ se, no tak se to vevnitř začne stahovat, stahovat, no a pak ti to přivodí… Všechny nemoce jsou stejně projevem myšlenky a psychickej stav má na vše vliv. V jendu chvíli v životě mi došlo, jak jsem dělala vše blbě celej život. Ale jak jsem si myslela, že jsem hodná, tak jsem byla akorát blbá. A to si říkám, oni furt pokora, pokora, jo. No tak já

86

jsem byla pokorná asi od přírody, až jsem se dostala někam, kdy si dneska říkám, že jsem nebyla pokorná, že jsem byla pěkně blbá, jo. No ale ta hranice mezi tou pokorou a tou blbostí. Nemůžeš všem vyhovět a všem kejvat.

T: Jojo.

ZUZ: Já vím poprvé, když jsem se uzdravila sama sebe, tak jsem nechápala a říkala jsem “zázrak“.

T: A jak se to vlastně stalo? To sis nastavila v hlavě, že seš zdravá?

ZUZ: Ne, to mě teda poradil Honza. No tak za to mu budu do konce života vděčná. Možná, že by mi to poradil někdo jinej nebo bych dopadla nějak jinak, ale to je jedno. To jsem už chodila na taiji, ale furt mně bylo blbě. Mně dva roky tam bylo příšerně zle. Pak se mi najednou rozsypaly ty záda totálně, najednou. No a tak se mi rozsypaly, tak jsem šla k doktorovi u nás a on říkal, ty jo, já nevím, co s váma. Tak jsem jela za svou starou rehabkou a ona říká, já taky nevím, co s tebou. Já říkám, tak to je výborný. Tak jsem zavolala Honzovi, už jsem se ani nehnula. On říkal, tak přijeď po cvičení a on mě říkal, ale já ti taky nepomůžu. Říkám, no tak to je výborný, do konce života jen ležím a já říkám, řek mě to doktor, rehabka a teď mě to říkáš ty. No tak co já mám teď dělat. A on říká: „Ono to nejde. Ono se to vrací“. Tak si říkám, hm, to je dobrý. A on, do dneška se mnou tak mluví: „No, tak si pomož sama“. A teď ještě jak jsem se styděla říct: „Já nevím, jak“, tak jsem tam jen tak seděla, pak jsme si povídali a on mě říkal: „Tak hele, přijď domů a popros si, ať uzdravíš sama sebe“. A teď já na něj: „Ty a jak?“. A on říkal: „Jako bys třeba šla do kostela, klekni si, sepni si ruce a popros“. No a tak mě kluk odvez domů. Já jsem zalezla, aby nevěděli, co dělám, já jsem zalezla do ložnice. No a tak jsem si ti klekla a poprosila jsem a teď jsem nevěděla koho, co. No a tak jsem, když říkal jako v kostele, tak já říkám: „Pane Bože“. Ale já to dělám do dneška, protože to bylo prapůvodní. No a pak to začalo se mnou tak mávat. Jenže jak mě všechno bolelo, tak si říkám, teď si ještě rozbiju hlavu, protože se neudržím, abych nespadla. Tak si říkám, no nic, všichni ráno odejdou, já si nastelu deky. Tak jsem si nastlala deky, já jsem si klekla, poprosila a hele, to ti nevím, to bylo no hele třikrát. (pozn. předvádí, jak se kymácela) A teď já: mně nic není, zázrak! A Honza mi pak na to říká a teď už to tak bude. A teď já ti šla do práce. A doktor: „Ty jo, co jste dělala?“ A já řekla: „Neřeknu, vy byste se mi smál.“ A on že ne. Já říkám: „Já vás upozorňuju, že jestli se mi budete smát, tak už vám nic neřeknu.“ Tak jsem mu to řekla a on: „No ale já se nesměju, já tomu věřím, protože já si doma cvičím jógu, já mám taky všelijaký zážitky, jo. No, tak se nesmál. No a tak od tý doby se s doktorem u kafe bavíme o tomhle tom. Šla jsem za svou rehabkou. Ta přitom dělá tohleto taky, akorát o tom neví. A tak já jí to říkám a ona se začala příšerně tlemit: „To mi vykládej, takový kraviny.“ A teď mě říká: „Tak se svlíkni!“ A teď: „Šmarjá, to není možný, to nejsou tvoje záda“. A furt mě šmatlala po těch zádech a: „To není možný“. „Vždyť ti to říkám.“ „ „No, to je úplná kravina.“ A nad tím mávla rukou. Ale říká: „Ale fakt, kdybych tě neznala, to nejsou tvoje záda.“ Já říkám: „Tak asi jsem si je někde vyměnila“. A teď ona, jak mě furt zkoumala: „ A tady to máš ještě a tady to máš.“ A já říkám: „Ty bys toho teda chtěla, tak já jsem ráda, že se hejbu.“ Mě to tak bavilo, já se pak válela hodiny a dávala se do pořádku. Zpočátku hele, teď už ne, jsem cvičila, a to bylo na záda, na břicho, vsedě. Já jsem kroutila prstama každým zvlášť na noze. Abych to nedělala já, jo. A tak hele 10x jsem si počítala na jednu stranu a pak dalším palcem. No takže úplně supr. No, a takže tím to vlastně začalo. A Honza vždycky: „Chce to, abys něco dělala, seš líná.“ A já říkám: „Já nejsem líná, já chodím do práce, uklízím, já toho stihnu.“ Já říkám: „Mně to stačí, co vím. Já jsem spokojená, já jsem šťastná, že se mi tohle přihodilo.“ Kolikrát si na to vzpomenu. Ačkoli přišly nové věci, byla bych hloupá, kdyby mi stačilo, co bylo na začátku. (pomlka) Víš, proč bych chtěla do Peru? Já jsem se tam vždycky snažila nějak přenýst (pozn. nefyzicky, mentálně), jo? A teď by mě zajímalo, jestli jsem se přenesla někam, kde bych to poznala. Zčásti jsem tam asi byla, protože když mi ukazovali ty fotky, tak jsem něco poznala. A ti šamani by mě zajímali, jestli bych je poznala. Já jsem byla někde, kde jich bylo víc, nebyl tam vyloženě jeden. A holky co přinesly z toho Peru fotky se šamanama, tak tam byl teda jeden. Ostatní mi neříkali vůbec nic, to je taky zvláštní. Nejdřív jsme se dívaly na notebooku na ty fotky a nechaly mě v klidu. Pak přinesli album. A já jsem si listovala celým tím albem. Tak jsem si říkala: „Ty jo, tak tady jsem byla.“ A teď přišla fotka, byl na ní šaman a teď jako bych dostala prdu. Úplně jiný vibrace. A úplně to šlo z toho, jo. A já si říkám: „Ty brďo, no tak to je síla.“ A teď jsem se podívala na jiný fotky, ale ty to nedělaly. Jenom ta jedna. A oni říkali, že to byl nějakej šaman, kterej jim prováděl takovou tu očistu. Teď jsem zase otevřela to album a zase jo. Tak si říkám, tak nic, to mně stačilo, abych se dostala domů. Normálně já jsem vyjela na tom kole, já jsem se ještě, já to nedělám, pozvracela na cestě. Mně bylo tak příšerně špatně. (pozn. součástí očistných rituálů je podávání lijány - ayahuascy, po které se zvrací)

T: Ayahuasca takhle na dálku zapůsobila?

87

ZUZ: A ještě po cestě si říkám: „To snad není pravda. Z fotky?“ Protože jsem zkoušela a říkám: „Z jiný fotky ne, jedině tadleta jedna.“ A ten mě byl povědomej. Nějak jsem se ho ptala (pozn. mentálně) a říkám, že jsem ho viděla. Tak by mě to zajímalo. Bylas tam?

T: Já jsem nebyla v Peru.

ZUZ: Jednak že je tam určitě krásně. A pak tyhlety místa bych ráda poznala. Tohle bych já chtěla. Tohle jsem měla o prázdninách. Mně přišlo hrozně novejch věcí a já jsem ti fakt taková, jak máš tu radost furt, víš, a štěstí. To se mi dařilo všechno. Já to poznám, jak se začnu stahovat, tak mě vše opustí, protože se stahuješ. Mně by se líbilo bejt v tom pocitu furt, no. No, to je život, viď. Já si taky myslím, on to taky říká ten Ivan z Náchoda, když jsme měli ten chi kung. Že Peru, že má smysl jedině pro Honzu, kterej ví, proč tam jede a jestli chce bejt někdo osvícenej, tak se může osvítit třeba na záchodě. (smích) Je to fakt. Je podle mě nesmysl, že kdybych tam nejela, tak nebudu osvícená nikdy. Mně by se tam určitě líbilo, ale zároveň mně je v podstatě jedno, kde jsem. Mně se líbilo všude, jo. Tak vyjedu pryč, abych si odpočala a viděla něco novýho a dělala si tam, co chci. No a my jsme letos byli na Ischii, to je ostrov na jihu Itálie, kousek od Capri. A úplně spokojený. No a proč to říkám. My jsme tam byly s kámoškou, to je jediná, kterou já ještě unesu na dovolený. A my jsme šly – tam je malinkej kostelíček na útesu, ale nádhernej. Takovej bílej, natáčely se tam Nebožtíci přejou lásce, to je starej film, hrozně. A my jsme se šly do toho kostela podívat. Pěkně jsme si sedly, ale já když jsem si sedla, ale jenom na jednom místě, jo, jak když si sedneš normálně do nějakého energetického tunelu. Já jsem začala brečet, ale ona normálně řvala jako blázen: „Já chci jít pryč. Já nevím, proč brečím“ Já říkám: „Já taky ne. Buď tady, nechoď nikam.“ To byla normálně síla. Já jí říkám, já ti řeknu, až půjdem, nikam nechoď. My jsme tam seděly asi čtvrt hodiny a najednou to spadlo a šli jsme pryč. Tak jsme tam byly asi čtyřikrát, já říkám, že půjdem zas do kostela. A ona: „No chápeš to?“ Já říkám: „To přišlo schválně, tos tady měla bejt“. No a už to nikdy nebylo tak silný, bylo to furt. Ale ten první zážitek… Jdeš si sednout do nějakýho kostelíka a najednou taková prda.

T: Takže ještě bych se tě chtěla zeptat, na co všechno můžou podle tebe myšlenky působit?

ZUZ: Podle mě těma myšlenkama, co mám vyzkoušený. To ti můžu říct vyloženě, co se týká života každýho, že si ho těma myšlenkama vytváří. Jak žije, pocity, emoce, prostě všechno, ten hmotnej statek, práci, rodinu, si vytváříš svejma myšlenkama.

T: A máš nějaké konkrétní věci, jak pracuješ s myšlenkama nebo s myslí, prostě jakým způsobem?

ZUZ: No, to je jednoduchý. Se svejma myšlenkama – jednak máš myšlenky, co jsem ti říkala, ty ošklivý, co ti odněkud vylezou. Tak s nima nepracuju, protože to koukám akorát vždycky. No a ty nedokážu ani zpracovat, protože si myslím, že taková nejsem, akorát že si jako říkám: „To jsem teda pěkně hnusná.“ No tak s těma teda moc nepracuju. Já jim v podstatě moc nevěřím, oni tam někde jsou, ale neberu je za realitu, protože myslím, že k lidem se chovám jinak, že to neplatí. A pak mám myšlenky, který řídíš vědomě, bych řekla. No a s těma si vytváříš vědomě vlastně takový věci, jako že v práci musím pracovat, doma si uklidím, to je jasný. No a pak používám myšlenky vyloženě jako tu energii, jo. A používám to při shiatsu, při harmonizování sebe, vlastně i při harmonizování druhejch lidí. Pak je používám na ten čas vlastně, když si chceš něco připravit, když si chceš něco ulehčit, jo. Používám vyloženě myšlenky jako energii a hejbu s nima jak chci. A je to většinou, když si chceš něco ulehčit nebo zjednodušit. Ono to je v podstatě jednoduchý všechno. Kdybysme to tak brali, že jo. No takhle asi. Pak mám teda myšlenky, který absolutně nechápu. A to se mně stalo jednou, že mi to vyšlo, ta myšlenka. To jsou takový, mně připadá, že se vynořej tyhlety myšlenky, když nad ničím nepřemejšlím. No a vynořilo se mně to tak, že se mně stalo a vod tý doby si na kole zpívám teda, jo. Že jsem jela do tunelu, který zahejbal. A to si pamatuju, že jsem si říkala, brzdi nebo tam nalítneš do někoho nebo do stěny. No tak já jsem zbrzdila, načež jsem ulítla, ale totálně a přistála jsem za podjezdem, jo, kterej má, já nevím, 100 metrů nebo 200. Teď já tam přistála, já jsem normálně dosedla. Teď tam nějaký chlap, takhle na mě kouk. Já jsem si normálně ulítla i s kolem a přisedla jsem si, ale já jsem nevěděla, kde jsem. Teď jsem věděla, že jsem ulítla, přilítla. Já jsem věděla, že jsem v Pardubicích a že jedu do práce, ale vůbec jsem to nepoznala, jo. No a teď jsem si říkala, ty jo, tak já jsem u nějakého podjezdu, tak já jsem u nemocnice. No ale já jsem tam nebyla, já jsem byla u jinýho, ale u kterýho. Pak jsem si vzpomněla, kde jsem, jo. No tak podle mě ti tam taky vlítne nějaká ta myšlenka, že se vodstřelíš. Ale nevíš o tom.

T: Ty si nepamatuješ ten úsek tý cesty anebo vyloženě že jsi fyzicky zmizela a objevila se jinde?

ZUZ: Já jsem zmizela. Protože já si myslím, že ten pán mě viděl, jak jsem přilítla, proto ten normálně stál a koukal, oči vytřeštěný. Jenže já jsem taky koukala, protože to byl mžik, to byla vteřina. Najednou jsem

88

byla tady a najednou jsem byla tam. Nevím, jakým způsobem. Nevím, jak. To bylo dobrý. Taková nevědomá teleportace. Ale to mně vadí, protože když se mi tyhle věci stanou poprvé, tak vůbec nevím, jakým způsobem, víš. Protože jsem si říkala, možná, že si to už nepamatuju, já kolikrát přemejšlím a jedu na kole a uvolňuji se, abych se nenadřela, tak si možná při tom ulítneš a ulítla jsem si možná víc, než jsem chtěla. Ale já jsem se nelekla, že jsem přistála, tam jsem byla ráda, že jsem na zemi, ale že jsem nevěděla, kde jsem, viď. Si říkám, tak ty jo, tak to je výborný. Tohleto mě úplně zarazilo, jo. A ještě ti tohle řeknu. My máme psa. No ale teď si odporuju, protože já nabývám dojmu, že si to všechno vytvářím v sobě, vše je z mýho úhlu pohledu, ale co se bytostí týče. Tak mám psa a ten je vidí. No a my jsme šli spolu, tak jsem je viděla určitě, to vím, v lodi. No a my jsme šli a já najednou si říkám, ty jo, jsou tady. Ta loď nebyla moc velká takhle na rovině a teď už jsem zastavila a já vždycky – někdy ztuhnu a někdy brečím. Jednak vím, že je znám, protože vždycky když jsem se s nima potkala, tak jsem brečela. A oni byli šťastný, usmívali se. A teď já ti normálně jako solnej sloup jsem zůstala stát. Ale ten pes taky. Von ti měl jednu tlapku nahoře a koukal na ně. My jsme spolu koukali a oni pak zmizeli. Takže já si myslím, že asi toto z ňákého úhlu pohledu je. Ten pes to vidí i cejtí. Že ten zůstal stát. Mě by to bavilo zkoumat. Tohle všechno by mě teda bavilo. Ale já tomu prostě absolutně nerozumím, jo.

T: Co podle tebe znamená být sám sebou?

ZUZ: No tak to je docela těžký, protože skoro nikdo není sám sebou. No já si pod tím představuju, že se dostaneš sám do sebe, tam dovnitř, pochopíš, jak to tam vypadá a vlastně nepřemýšlíš. Protože to jde z tebe. Řídíš se intuicí. Najdeš to svoje vnitřní já a to zas pramení z tý inteligence, já nevím z toho Bytí a tam je ta jednota. No ale ta jednota taky musí z něčeho pocházet, tak bych řekla, že za tím je ta Nicota nebo Absolutno. Ale mám v tom teď guláš, člověk se pořád vyvíjí. Vyvíjí se, rozšiřuje to svoje vědomí, dostává se blíž tomu vnitřnímu já a ubývá ti tím pádem ego, trochu, bez něj bych nemohla bejt. Já jsem nad tím přemýšlela, že bych musela bejt sama. Oni tvrděj, že to funguje i v běžným životě, že se člověk může řídit intuicema, ale to bych taky třeba ráno nemusela odejít do práce. (smích) Ono to někdy jde, že prostě nastane ten čas, ale myslím si, že je dost těžký, abys pochopila to já vnitřní, ne to ego. Tam chvílemi sklouznu (pozn. do vnitřního já), ale já se tam neudržím, zas to uteče. Vlastně bys dělala, to co bys chtěla, protože předpokládám, že ti nebude chodit blbá intuice. Myslím si, že sebou samou úplně nejsem, i když bych chtěla, protože bych byla spokojená a byla by to ta rovnováha a všechno.

T: Když se řekne energie, tak co to podle tebe je, jak bys ji vymezila?

ZUZ: Záleží, odkud se na to koukáš. Když tu energii vidíš, tak ona vlastně i hmota je energie. Všechno je energie i vzduch je energie. Takže to vymezit. Já to beru z toho, jak to vidím jo. Někdy vidím energii, že má do stříbrna barvu, pak je průhledná, pak je zlatá, pak je duhová. Pak bliká. Pořád to je energie stejná, já to vidím odlišený akorát tou barvou. Ale jestli to je skříň nebo jdu někde chodbou. Nebo je víc nahuštěná, míň. Někdy je teda i tmavá. Včera jsem na ni koukala a říkám: „Fuj co ty tady?“ (smích) Ona je teda asi stejně jenom jedna. Anebo není žádná. (smích) Má i různou hustotu, asi záleží i na tom, odkud ji bereš.

T: Co si představuješ pod pojmem nevědomí. Když děláš věci nevědomě.

ZUZ: Já bych řekla, že je vědomí. Vědomí vědomí. Že o tom vím, co vytvářím nebo co říkám, co chci udělat. No a nevědomí je to, co je nevědomé. Jsou tam asi věci, jaký skutečně jsme. Akorát, že to občas vyleze na povrch, kolikrát se divíš, nebo já se divím, říkám si, to není pravda. Ale ono to tak zřejmě bude. Takže si myslím, že vědomí nemůžeš úplně ovládat, ale můžeš ho někam cíleně směřovat a to asi myšlenkama teda. Ale to nevědomí jako neovlivníš, pokud se nedostaneš někam. (pozn. na vyšší úrovně vědomí)

89

Příloha č. 8: ROZHOVOR S VOJ

T: Jakou roli ve tvém životě hraje myšlenka? Nebo, jak myšlenka, nebo způsob myšlení ovlivňuje tvůj život ?

VOJ: (pomlka)

T: Jestli vidíš spojitost mezi myšlenkou a životem? Jestli to, jak přemejšlíš, normálně přes den, co se ti honí hlavou, myšlenky, jestli tam vidíš nějakou spojitost se svým životem?

VOJ: No to jo. (smích)

T: No a na co ta myšlenka může mít vliv v rámci toho života tvýho?

VOJ: Já bych to rozdělil do několika, záleží jako jestli to je jenom nějakej krátkodobej impuls nebo jestli je to jako nějakej dlouhodobější, třeba myšlenka že něco chci nebo potřebuju nebo chci nebo že se mi něco nelíbí. Anebo už je to myšlenka dlouhodobá, která už se změnila v moji charakteristickou vlastnost. Že ta myšlenka je u mě tak zakořeněná, že se prakticky postupně změní ve mně.

T: Mě by právě zajímalo, jak ta myšlenka nebo způsob myšlení, třeba stálejší názor nebo charakteristika, jak třeba ovlivňuje tvůj život, nebo jakým způsobem, jestli se to nějak odráží v tvym životě?

VOJ: (pomlka) Myšlenku, jako přemejšlení, tam bych řekl že to neovlivňuje můj život, pokud jenom čistě nad něčím přemejšlim, tak to beru jako nezávazně. Pokud se to začne nějakým způsobem emocionálně zabarvovat, tak v tu chvíli to víc ovlivňuje můj život, začíná se to projevovat, na mý náladě, nebo na mým zdraví, nebo jinejch věcech. Pokud to jsou myšlenky jako „pudu dneska tam nebo tam“, „mám tadyto řešit timhle způsobem“, „ mám bejt kvůli tomu naštvanej“, tak dokud k tomu nepřijde nějakej,.... no, dokud mě to víc nezajímá, tak mě to třeba ovlivňuje, ale nevim o tom. (pousmání)

T: A třeba, přemejšlíš někdy o tom, jak přemejšlíš ? Třeba jaký myšlenky se ti honí hlavou, třeba pozastavuješ se nad tim – a nebo to třeba neřešíš?

VOJ: No, často si všimnu, nad čim vlastně přemejšlim, a proč nad tim přemejšlim, že je to třeba uplně zbytečný nad tim přemejšlet. Nebo přemejšlet nad něčim, co mě vlastně vůbec nezajímá.

T: Takže máš spíš třeba tendenci ty myšlenky kontrolovat, anebo je nechat prostě jen tak plynout?

VOJ: Kontrolovat. Ideálně, když cvičím, tak by myšlenky neměly být v mý hlavě. Tímhle způsobem spíš pracuju. Čím víc tečou, tím míň mám vlastně z toho cvičení.

T: A proč to spíš víc kontroluješ?

VOJ: Spíš jim přestávám dávat podněty, aby ty myšlenky vznikaly. Začnu bejt pozornější. Když se tam netočí zbytečně moc myšlenek, líp vnímám svoje okolí, sebe líp vnímám, a myšlenky spíš používat jako nástroj. Jako kladivo, když potřebuju něco vymyslet, tak použiju myšlenky. Ale jinak nejsou myšlenky až zas tak potřeba.

T: A jak to teda děláš, jak kontroluješ ty myšlenky? Jak třeba se dostaneš do toho stavu, že ty myšlenky tam nejsou?

VOJ: Uvědomuju si, co je okolo mě... Popřípadě jak se cejtim, a neměl by tam bejt takovej ten klasickej tok myšlenek, že si něco říkám, že si vyloženě něco říkám, ale akorát to není nahlas.

T: Takže jako se spíš pozoruješ?

VOJ: Jo, jo, spíš jenom pozorování.

T: A přemýšlels někdy nad tím, kde ty myšlenky vznikaj? Odkud se berou, co to vlastně ta myšlenka je?

VOJ: Tak asi bych je rozdělil do víc skupin, jsou myšlenky, který se objevujou jakoby z větší hloubky, z nějakýho nevědomí, něco, co si pořádně sám neuvědomuju, a nevím vlastně jako ty kořeny, odkaď vycházej,a proč ta myšlenka třeba vůbec vznikla, a vim že něco třeba chci, ale nevim, jakej to má ve mně

90

nějakej vnitřní podtext, proč to vzniklo, že to chci, nebo že na něco myslim. Popřípadě je to jenom takovej ten šum, jdeš po ulici, úplně vypneš a přemejšlíš nad každou ptákovinou.

T: Takže buď pochází z nevědomí anebo je to…

VOJ: Takový jako když se ztratíš, a zapomeneš na to, že ses ztratila. Tak tam vznikne takovej šum a ty se v něm plácáš, ani o tom nevíš. Pak z něj můžeš třeba jako trochu vystoupit aspoň trošku, třeba tím že to pozoruješ...

T: A ta myšlenka, uměl bys definovat myšlenku? Co je to myšlenka?

VOJ: Zase bych jich viděl několik typů. (pousmání) Viděl bych vyloženě právě ten šum, kdy je člověk prakticky v bezvědomí a jenom se točí nějakej chaos myšlenek, který ani nekontroluje ani neví, že je vlastně prožívá. A uvědomí si to, až si zase trochu rozvzpomene. Pak myšlenky toho typu – přemejšlení – kdy potřebuju něco vypočítat, přemýšlím nad řešením nějakýho úkolu a je to určitej typ myšlenky. A pak myšlenka spíš jako vnitřní impulz, kdy mám k něčemu sklony, přirozeně k něčemu tíhnu a ve skutečnosti bych řekl, že je to nějaká dlouhotrvající myšlenka, která se téměř zhmotnila, stala se mojí součástí a pak už jsem jí tak trošku vláčenej. Že na to zpětně zapomenu a myslím si, že to je moje přirozenost, že to dělám.

T: A když se ti tohle stane a uvědomíš si to, že tě něco takhle vláčí, tak s tím něco děláš?

VOJ: Většinou, když si všimnu, že je tam něco jakoby víc v hloubce, že je tam už něco až takhle ztvrdlýho, tak buďto udělám nějakej opak, co bych normálně nedělal. Když se třeba něčeho bojím, protože s tím mám špatnou zkušenost, a tak jsem se tím způsobem obrnil, začal jsem přemýšlet určitým způsobem, tak buďto udělám úplnej opak. Když se bojím chodit doleva, tak udělám krok doprava. Nebo když třeba cvičím nebo medituju, tak tu myšlenku nebo tu část sebe, jak když se jí dotknu, pak v tom kontaktu setrvávám a čekám jenom. Ono se to postupně začne buďto rozpouštět nebo se to začne nějakým způsobem víc vrtět, začne se to projevovat, reagovat a já se o ní dozvídám víc.

T: Takže jsi říkal, že pracuješ hodně s pozorností, že pozoruješ ten tok, kterej se po chvíli nějakým způsobem utiší. Máš ještě nějaký postupy, jak právě pracuješ s tou myslí, myšlenkou, abys dosáh svyých životních potřeb, kvalit, cílů, ujasnil si nějaký věci a tak?

VOJ: Tak pokud je potřebuju použít, abych se třeba rozhodl pro variantu, která je pro mě nejvhodnější, no tak je použiju, jak nejlíp umím. Ať je to jakýmkoliv způsobem.

T: Použil jsi k tomu třeba někdy sugesci?

VOJ: To jsem zkoušel, ale nefungovalo mi to. Nejspíš jsem tomu nevěřil. (pousmání) Kdyby mi fungovalo, že si budu opakovat nějaký slovo, k tomu si navázal nějakej pocit a že by se to pak ve mně vevnitř spouštělo, to mi prostě nefungovalo.

T: Směřuješ svoje myšlenky k nějakýmu účelu?

VOJ: Ne to nedělám. Že bych chtěl ve svým životě dospět k nějaký změně, tak že bych směřoval proud myšlenek, aby se ta událost uskutečnila, to ne. To vidím, že to jenom vede k rozvíjení dalších navazujících myšlenek. Že je sice usměrním, ale prakticky z toho může vzniknout zase jen ta tvrdá myšlenka, která se zase začne stávat mnou. Takže jakoby buď vím, kam chci jít a pak už jenom čekám, jestli to tak bude nebo nebude. Když to tak bude, no tak je to fajn, když to tak nebude no tak se ukáže zase něco jinýho zajímavýho. Ne vždycky tady to teda udělám, ale ideálně bych to chtěl dělat takhle.

T: Když řeknu myšlenka a hmota, co se ti vybaví o jejich vztahu?

VOJ: Téměř bych řekl, že na začátku je myšlenka a na konci je hmota. Je to o tom, jak intenzivní ta myšlenka je. Čím intenzivnější je, tím hmotnějc vypadá. Díky tomu vlastně můžu tvarovat svoje tělo. Když budu cholerickej, začnou mi asi časem praskat žilky ve vočích. Když to třeba řeknu takhle. A je to určováno tokem mých myšlenek. Popřípadě když mám myšlenku na to, že vyrobím stůl, tak na začátku je myšlenka a postupně z toho je stůl. Skoro by se potom dalo říct, že to je potom jedno a to samý. Nedá se říct, kde je ten předěl, kde je ta myšlenka a kde už je ten stůl. Na konci se to stejně prolne.

T: A myslíš si, že to může jít i obráceným směrem? Hmota směrem k myšlence?

VOJ: Jo, když to řeknu na tom příkladě, co jsem uvedl, vidím stůl a to mě dovede k myšlence. Třeba že si vyrobím novej stůl, ale je to myšlenka. (smích) Můžu být inspirovanej nějakým předmětem, může to pro mě představovat nějakou myšlenku. Plus já beru jako samozřejmý to, že předměty jsou už ve svý podstatě, když

91

na to nesáhnu rukama, ovlivňovaný tou myšlenkou. I když se to bude brát podle fyziky, jak jsou třeba některý teorie, že přeci jenom myšlenka je tok energie, předmět jako takovej je ve svý podstatě zase energie, jsou si navzájem schopný se ovlivňovat anebo to druhý, co jsem teďkon zapomněl. (pousmání, pomlka)

T: To nevadí, třeba si vzpomeneš. Proč je pro tebe důležitý vyčistit si tu hlavu od těch myšlenek nebo mít tu pozornost?

VOJ: Teďkon žiju ve světě, kde prakticky pořád přemýšlím, tak je mi příjemný, když si tu hlavu vyčistím a ty myšlenky tam prostě nejsou. Kdybych žil ve světě, kde je běžný, že se nepřemýšlí, tak nejspíš budu luštit sudoku nebo něco podobnýho, abych si zaměstnal tu hlavu. Popřípadě budu o sobě přemýšlet. Jenomže to je v dnešní době natolik rozjetý a dělám to tak často, že spíš se učím to, co neumím. To, co míň používám.

T: Mhm jo. Ještě by mě zajímalo, co bys řekl na tenhle diagram, který mě vznikl z předešlých rozhovorů, já ti ho vysvětlím… Jestli máš výhradu k nějakýmu vztahu nebo k čemukoli.

VOJ: Podle mě jsou ty vztahy hrozně omezený, podle toho, co tu máš nakreslený, tak bych musel všude použít obousměrný čáry a propojit všechno se vším. Protože třeba člověk myšlenka, je svým způsobem úplně vynechaná. Člověk je myšlenka sama o sobě a naopak. Stejně tak se vším ostatním, že z toho nejde vydělit.

T: Že se to ovlivňuje vzájemně. Mhm dobře.

VOJ: Mělo by to být prakticky zas totožný. Mělo by se to prolínat natolik, až by tam neměl být znát ten předěl, kde začíná to druhý.

T: Ještě bych se tě chtěla zeptat, jaká je podle tebe realita? Když ji vymezím jako to, co kolem sebe vidím – baráky, auta, ale i vztahy, práce – ten vnější svět.

VOJ: Realita jako taková neexistuje, protože tady není nikdo, kdo by ji byl schopnej pozorovat nezávisle a nebyl ovlivňovanej vším ostatním okolo. Já jsem ještě nikde neviděl popsanou realitu jako takovou. Realitu, která by nebyla ničím zabarvená. Realita se mění, když si stoupnu o centimetr vedle, realita je úplně jiná, protože už vidím toho člověka z jinýho úhlu, už je jinak nasvícenej. Jiný světlo na to okamžitě vrhá i jinou realitu. Ve mně se rozbíhaj už pocity. Vidím ho pod stínem je to tmavší. Kouknu o centimetr vedle, už ho vidím ve světle, už to vlastně není zas tak špatný. Myslím si, že co život to realita nebo naopak jedna realita, ale potom je tady jen jeden život.

T: Co si představuješ pod jednotou?

VOJ: Nemáš jednodušší otázky? No je to to, co tady je teď. Otázkou je, jestli si to uvědomuješ nebo ne. Není jednota a nejednota. Ono to tady je pořád akorát já si to třeba neuvědomuju. A nějaká představa, že se změním v energetickou kouli a někam odpluju, je pro mě naprosto nepředstavitelná, protože stejně tak můžu zůstat tady a nic se nezmění, budu mít pořád fyzický tělo, budu mít pořád ego, budu dělat všechno, akorát si k tomu ještě budu vědomej, že je všechno v jednotě. Takže je to prostě všechno – svět okolo, všechno v něm.

T: Napadá tě k tomu ještě něco, co bys chtěl ještě říct?

VOJ: Asi jsem toho řekl dost. (pomlka)

T: Supr, tak děkuju.

VOJ: Já čekal, že to bude jednodušší.

92

Příloha č. 9: ROZHOVOR S PET

T: Budu se vás ptát na otázky týkající se myšlení a mysli.

PET: Myšlení a mysl jo? Tomu někdo rozumí? (smích)

T: Právě že to chci prozkoumat. (smích) Spíš bych po vás chtěla vědět, jak to ve svým životě vnímáte, jak to používáte, jak s tím třeba pracujete, se svým myšlením a myšlenkama. Takže základní otázka je, jaký vliv mají myšlenky nebo způsob myšlení na život? Jestli je tam nějaká spojitost nebo jak to ve svým životě vnímáte?

PET: No já si myslím, že stěžejní přímo. Já jsem přesvědčen, že si svůj svět každej vytváří sám a to je vlastně tím, co myslíme, tím jsme v podstatě. Mám to i odzkoušený. Samozřejmě na to člověk musí myslet intenzivně, nemůže to být taková povrchní myšlenka, ale dneska už existuje spousta takových dokumentů kolem toho ty nový videa, co choděj, Secret třeba, Co my jen víme, že jo, to je teď moderní. Ten koncept kvantový fyziky, kvanotvýho vědomí. To je vlastně o tom, že je nekonečně možností a my si vlastně z toho tím svým myšlením vybereme tu, která se nám potom děje. Říká se, že mozek pracuje v obrazech, takže nejlíp se materializujou vize. Tohle cvičení, který cvičím, já mám mistra, kterej říká, že je důležitý, bejt si právě vědoměj toho cvičení. Ono to je skutečně daleko účinnější, můžu cvičit něco jako kopírovat jako figurku, dělat nějakou pozici divadelní, nějakou plochou formu nebo to můžu cvičit ze sebe. Každej má jinou tělesnou konstituci, takže nejde o kopírování, ale o ten vnitřek. Mně to takhle moc funguje, čím dál víc. Protože si můžu protahovat tělo, protože si ho protahuje ten, kdo předcvičuje nebo si můžu protahovat to svoje tělo, to je obrovskej rozdíl. Měli bysme si bejt vědomí pořád, ale ale, to je to myšlení no. Dokonce se říká, že my nežijem, že si to jenom myslíme. Člověk už všechno ví, my nejsme připravený vnímat ten život teď, to, co se teď děje. Nás už to nezajímá, my už jsme to viděli, my už to máme tady (pozn. ukazuje na hlavu) uložený. Nevím, my to prostě nežijem, my to jenom… Říká se, že když Kolumbus připlul do Ameriky, tak protože ty domorodci nikdy neviděli loď, tak ty lodě na tom moři prostě neviděli. Náčelníkovi se zdálo to moře pořád zčeřený, až je nakonec uviděl, a protože mu věřili, tak je nakonec uviděli všichni. Asi tak. My to taky máme všechno uložený v paměti, akorát to nevidíme, nepoužíváme. Ono se to těžko vyjadřuje. Všechno, co je v životě důležitý, je očím neviditelný, to je v Malým princi, že jo a já k tomu dodávám, že to je nesdělitelný. Člověk by se měl naučit cítit, vnímat jinak, než pořád informace, informace, informace. To je všechno povrchní, my tomu nerozumíme nebo rozumíme, ale jen racionálně, ale když to člověk nemá prožitý to něco, tak to nemá smysl. Tak je to se vším. Slova láska, bůh, pokora, co to je? Každej má pod tím jinou představu a každej hájí tu svoji podle svý zkušenosti. Slova jsou dobrý, abychom se domluvili, ale když dám na cokoli nálepku – to slovo – tak už jsem to vlastně omezil. Vytrhávám to z celku a omezuju to. Ta verbalizace nám pomáhá, na druhou stranu nám nejvíc škodí. Proto já chodím do přírody nejradši sám, protože když si člověk povídá, tak nic nevnímá. Ono stačí, když mi to žvaní vevnitř. Žvaní to pořád. (smích) Takže to je taky o tom.

T: Takže tu myšlenku třeba někdy používáte k tvorbě svýho života nějak cíleně nebo záměrně?

PET: No samozřejmě asi používám. Snažím se najít sebe. Zrealizovat sám sebe, najít svoje já. Ne dělat pořád něco, co po mně chce společnost. Protože to je můj koncept, že Buddha nebyl nikdy Kristus a Kristus nemoh bejt nikdy Buddha. Kdyby byl Kristus Buddhou nebo Buddha Kristem, tak by nikdy nebyl Buddha ani nikdy nebyl Kristus, takže já musím bejt Pačovský. Jinak to bude vždycky plagiát. Vy taky musíte zůstat, ne zůstat, stát se sama sebou, to je nejtěžší najít vlastně, protože my máme všichni neuvěřitelně schopností, ale máme je tak zapatlaný, že celej život je o podělanosti. My se bojíme, že přijdeme o přátele, že nás vyčleněj ze společnosti. No ono nás vyčleněj, když člověk neťape tak, jak společnost chce. Ale mně to teda nevadí, mně samota nevadí, takže se snažím najít sám sebe a k tomu používám úplně všechno. Takže třeba i ty myšlenky samozřejmě.

T: A jak byste definoval myšlenku? Co si pod myšlenkou představujete? Co je to myšlenka?

PET: Jak to mám vědět? (smích) Tak já si pod tím nic nepředstavuju, ty myšlenky prostě přicházej. Já jsem se nad tím nikdy takhle nezamýšlel. Spíš se snažím těch myšlenek zbavit. Snažím se zjistit, odkud přicházej, když se chci zabejvat sám sebou. Jsem rád, když ty myšlenky nejsou, to je to, co mě zajímá. Jak se stát tichým člověkem, ne absence hluku nebo zvuku, ale absence právě těch myšlenek. Občas se to podaří. Jsou na to různá cvičení.

T: A odkud si myslíte, že myšlenka pochází, kde vzniká, kde se bere?

PET: To je takový jedno jógínský cvičení, kterým se člověk těch myšlenek zbavuje, protože se člověk má dotazovat, odkud ta myšlenka pochází. Přijde na to, že odnikud, že nemá zdroj. Zkuste se dotazovat, kdo jsem já nebo co jsem já a pak ještě kdo se ptá, kdo jsem já. To jsou ty myšlenky, který já v současný době používám. Můžu říct, že to funguje.

93

Ale takový jako je v tom Secret, že bych si plánoval bohatství a takový to teda nepoužívám. Věřím, že to funguje, ale když chcete, aby něco fungovalo, tak to musí bejt na sto procent. Devadesát devět procent nestačí. Ať je to cvičení, dneska jsem si to uvědomil na bruslích. Cvičit člověk musí denně. V poslední době se mi daří na nic nemyslet, mít ty stavy, kdy je člověk opravdu úžasně, nevím, nedokážu to vyjádřit. Ale to jsou zase pasti, jak se člověk nechá zlákat do těhle pastí, člověk by měl jít pořád dál, neměl by setrvávat v nějakých pocitech nebo tak. To je stejný s léčením a s těma mimořádnýma schopnostma. Oni se dějou, když se člověk takhle něčemu intenzivně věnuje, ale když to začne zneužívat, tak je to taky jakoby past. Stejně je tak pro mě past, abych se nestal velkým mistrem v taiji, to je to samý, to je taky past. Lidi ho plácaj po rameni. Ale zas to patří k životu, je to prostě vývoj. Ono je to otřepaný takový heslo „bejt tady a teď“, vnímat, co dělám, ale my vůbec nevíme, co to znamená. Mistr říká: „Ticho v hlavě a v těle relax.“ Ale to není ticho, absence hluku nebo zvuku, to je prostě úplně něco jinýho. Jenže jak? A mistr mi vždycky říkal, když se budeš ptát jak, tak se to nikdy nedozvíš. A já dneska vím, že má pravdu. Já se nemůžu ptát jak, tomu člověk nemůže rozumět, to musí prožít. Všechny tyhle věci člověk musí prožít, to je prostě o prožitku, není to o racionálním porozumění. My to můžeme vysvětlit, ale když to neprožijem, tak je to, jakobysme jedli jídelní lístek místo jídla. Člověk by si měl tyhle důležitý věci pořád připomínat. Třeba když cvičí ten můj mistr, tak já mu rozumím, já mu tlumočím, ale já neumím chorvatsky, ale já mu to vidím v očích. Teď je třeba ta nová kvantová fyzika, přestává všechno platit a nevěděj kudy kam. Ale je to dobře. To máte jako s tou stravou, v jednom týdnu jsem se setkal s třemi odlišnými způsoby stravování, nějaký makrobiotici, pak co jedí podle ajurvédy a pak mi volala paní od vitariánů. Všechno bylo nejlepší. (smích) Ale ono to funguje, když tomu člověk stoprocentně věří, tak mu to funguje, jenže pak do toho začnou pochybnosti, háčky z okolí nebo se začne trochu měnit systém a už to přestává být stoprocentní a přestává to fungovat. Když se vrátím k tomu vědomí a myšlení, tak je důležitý věřit a pak to funguje. Myšlenka má obrovskou sílu. Já si myslím, že všechno co na světě existuje, tak to bylo nejdříve vymyšlený. Každej vynález to nejdřív byla myšlenka. Jsou i takový teorie, že si vymýšlíme i ty dějiny to, co se nám děje. Třeba bojovníci proti válkám vytvářej války, protože tu myšlenku války energeticky posilujou. Oni to třeba měli už i indiáni ve svejch bajkách, že to co posilujeme, to zvítězí.

T: Jak vnímáte myšlenku při cvičení?

PET: Je tam důležitý rozšiřovat to svoje mentální pole za hranice těla. Ruka nekončí na konci našeho těla. To je jenom fyzickej aspekt. Říká se, že když motýl mávne křídly, tak se to projeví v celym vesmíru. Stejně tak jako když uvolňuju tu ruku, tak to ovlivňuje všechno ostatní. To už je i naměřený, že vlastně máme nějaký energetický působení a tak dále. Všechno je jedno. To, co já vydechuju, to vy nadechujete a opačně. Věřím, že za tím vším je prostě jednota. Všechno je. Není čeho dosahovat. Můj citát, co mi visí na ledničce: „Zbav se vší naděje.“ Všechno je tady, nic víc nepotřebuju. A když tomu člověk uvěří, tak se mu to zase začne dít. Když my se snažíme věci, který nejsou z fyzický dimenze nebo tak, tak my se snažíme z toho fyzickýho pohledu posuzovat to fyzický, protože my nemáme jiný poznatky, jenže toho bych se chtěl zbavit to pak nejsem já. Svět je vlastně omezenej právě tím fyzickym. My máme smysly, který vnímaj jenom omezeně. Když se na svět budu dívat skrz elektronovej mikroskop, tak ten svět bude úplně jinej. Zkuste si představit, jak pak budete vypadat, budete fyzickym tělem nějakým, který má nějaký fyzický omezení? Zjistíte, že splýváte s tím vším okolo. Všechno hmotný přestane bejt najednou hmotný a je to jenom kvalitou vidění. Takže všechno je jedno, jedno je všechno, takhle to říkaj i ti staří mudrci, jenže my si to zase překládáme do toho fyzickýho pohledu. Jak může být všechno jedno, vždyť je to nesmysl, že jo. Jak může být jedno já a vy a tady kredenc, stůl, ale to je daný právě tím fyzickým pohledem, našema smyslama. Ale říkám, to jsou všechno moje kecy, já to nemůžu nijak dokladovat. Tak ona vlastně neexistuje žádná přítomnost, minulost, budoucnost, proto my můžeme žít všechny ty životy najednou, všechno to je obrovsky dlouhej obraz, obrovsky vysokej a my z něj vidíme jenom část a to je ten čas, kterej my používáme, i když to všechno existuje současně. Můj mistr říká, pro ten duševní nebo duchovní vývoj je důležitý pěstovat ne tu horizontální osu, ale tu vertikální, že by se člověk měl stát tou spojnicí mezi nebem a zemí. To mně docela vyhovuje tahleta filosofie, ale říkám zase je to nějakej koncept, že jo. Ten koncept se třeba přežije za nějakou dobu. Ale já říkám, to se nedá vysvětlit, to se musí žít. Já jsem se právě proto začal zabývat tím Kvantovým vědomím (pozn. název knížky). Nebo ta knížka od Pundži – Srdce, které tančí – mě to přišlo nejdřív jak snůška blábolů, ale po nějaký době jsem zjistil, že je úplně úžasná. Jak se to všechno mění. Protože jsem se změnil já, že jo. Nic se nezměnilo, kromě mého přístupu, takže se vlastně změnilo všechno, že jo. Jednou jsem taky zkoušel nenálepkovat, vidět všechno jako jedno. Neříkat si třeba zima a tma a magnolie a šeřík. To bylo neuvěřitelný, to se mi začly číst všechny reklamy, všechny cedule podle silnic, kdekoli jsem jel autem, do tý doby jsem si to nikdy neuvědomoval. (smích) To jsem se vždycky nasmál. To vědomí je vtipný. Tak ono nechce, aby… Říká se, že vlastně to ego. Co je to vlastně ego, zas to jsou kecy, neumíme to vysvětlit, tak jsme to nazvali egem, že jo. Neumíme to vysvětlit. Je to všechno to, co nám způsobuje ty potíže. (smích) Ono nechce, abychom si uvědomovali. Museli bysme žít vědomě. Ono to jde, ale je to hodně náročný no. Ale vyplatí se to určitě. Ono to po kouskách přibývá, ale určitě se to vyplatí. Je fakt, že se člověk vyřadí ze společnosti, protože to už pak není o televizi a takových záležitostech, o supermarketech, o tržním hospodářství a tak dále. Je to spíš o samotě a o uvědomování si, že člověk

94

není zas tak ideální, jak si myslel, takže má pořád co dělat. (smích) A teď jde o to, co si vlastně člověk uvědomuje, že jo.

T: Jestli si neskočil na nějakou…

PET: A skočil, většinou skočil. (smích) Já si rád hraju sám se sebou, i s tím tělem, je to zajímavý. Člověk k tomuhle cvičení nic nepotřebuje. Neblokujou se u toho nohy, energie tam pořád teče. Člověk je u toho pořád na zemi, já jsem to začal kvůli tomu dělat vlastně. Potřeboval jsem se vrátit na zem. Když jsem se zabejval takovýma těma řízenýma meditacema, tak člověk už začal bejt zralej pro „chocholouška“, takže to nějak chtělo na zem. Hlavně se mi na tom líbí, že se to dá použít v běžnym životě. Dá se to fakt žít. To, co se tam člověk učí, to se dá používat. Člověk se u toho pohybuje. A já jsem jako pro to žití. Mně se líbí, když to můžu žít, používat. Všechny ty taiji principy používám i do těch bruslí třeba nebo i na kole nebo i když chodím, snažím se chodit vytaženej za temeno. Vždyť třeba Norbekov na tom má založený celý léčení, na postoji fyzickym, na skeletu.

T: Už to tady určitým způsobem padlo, ale ještě bych se chtěla zeptat na myšlenku a hmotu? Něco k jejich vztahu.

PET: No já nevím, těžko k tomu můžu něco říct. Říká se, že se můžou myšlenky i materializovat. Ale že bych s tím měl nějaký konkrétní zkušenosti, nejsem čaroděj. Ale určitě se svým způsobem ty myšlenky materializujou, protože zase když je nějaká nová věc, tak to někdo musel vymyslet, a pak se to nějakým způsobem určitě povede zrealizovat. Není to materializace, jak třeba dělá Sai Baba, že se mu sype popel z rukou, ale je to ta materializace, kdy to někdo vytvoří, vyrobí. Určitě to spolu souvislost má. Třeba emoce jsou zmaterializovaný, ztělesněný, přes tělo transformovaný myšlenky. Někdo říká, že nejsou dobrý, někdo říká, že jsou dobrý. Nevím. Asi nic přehnanýho není dobrý, ani přehnanej smích. Ale třeba radost je úžasná, když člověk dokáže žít radostně. Proto rád zpívám, tancuju. Mám to moc rád, já sice nejsem hinduista, tam jsou ty božstva a tyhle věci já zas tolik nemusím. No ale nedal bych se k nim, já bych se teda nedal k nikomu, to vyplývá z toho, že se člověk snaží najít sebe. Když se člověk dá do jakýhokoli spolku, tak… Člověk pak zapadá do nějakýho klišé, pak si to už neuvědomuje a žije někoho jinýho vlastně. Musí dodržovat nějaký pravidla a já nechci pravidla v poslední době. Chci dodržovat ty pravidla, co má člověk vevnitř, určitě ty správný jako je třeba to desatero, to má každej v sobě. (pomlka) Každý ale máme nějaký období, kdy vždycky ty berličky musíme opustit, když chceme jít dál. Jako když člověk leze po špruslích do kurníku, taky musí opustit tu, na který stál. Já už jsem důchodec, to mi vyhovuje. Já už bych nechtěl být mladší ani o pět minut. (smích) Věk mi nevadí, nikdy jsem nebyl tak spokojenej, čím dál pohyblivější, nevim no, asi jsem to pojal dobře všechno to cvičení a tak. Trochu se potkávám, ale to nevadí. Snažím se žít to, co ke mně přichází. Mám času, kolik si ho udělám. Člověk by měl hlavně žít pořád sám sebe.

95

Příloha č. 10: ROZHOVOR SE ZUJ

T: Téma rozhovoru je myšlení a myšlenky.

ZUJ: To jsem postřehla.

T: A základní otázka je, jestli myšlenka může ovlivňovat náš život. Ber to ze svýho života, jak to znáš.

ZUJ: A mám to chápat jenom tu myšlenku, že si nějaké přání utvořím v hlavě nebo jde o takovej stav myšlení nebo vůbec to mám brát jako filosofii, jak se díváš na život?

T: Tu samozřejmě zapojit, to určitě.

ZUJ: No to bych odpověděla určitě, že jo. Protože myslím si, že člověk dokáže svůj život ovlivnit a je to právě přes to myšlení. A je to hlavně přes ten postoj k životu, víš, i takovej obecnej – jak seš naladěná, jak si věříš, jak vnímáš okolí a jak se snažíš o interakci se svým okolím. Já jsem neuvěřitelně pozitivní člověk, snažím se bejt, tak ono to vždycky nejde, že jo. Ale myslím si, že skrz postoj k životu a jak ho vnímáš, tak dokážeš ovlivnit. Ono to třeba nezmění to, že ti třeba zemře pes, jo, ale ovlivníš tím všechny další věci, který se na to nabalujou. Není to o tom, že by člověk dokázal přenášet hory, ale je to potom o takové té návaznosti a co se děje potom. Je to na tobě, když máš pozitivní přístup a myšlení a dokážeš se na to podívat kladně, potom ten sled těch událostí je úplně jiný, než u člověka, kterej myslí negativně.

T: Takže uvědomuješ si nějak svoje myšlenky nebo si je nějak řídíš? Nebo se je snažíš nějakým způsobem kontrolovat nebo korigovat?

ZUJ: Já myslím, že jo. Tak on prostě ten mozek nespí, jo. A myslím si, že to má takhle každej člověk. Že chodíš a neustále ti v hlavě něco probíhá a stále tam ty myšlenky máš. A já nemám sny nebo si je nepamatuju. Ale já sním přes den neuvěřitelně, zkrátka. A představuju si různý věci a snažím se tam vždycky evokovat různý situace. A skoro bych řekla, že si tam vytvářím takový modelový situace. Jak bych se chtěla chovat, jak by to dopadlo, jak bych chtěla, aby to bylo. A teď si tam udělám několik variant, ti proběhne v tom mozku, že jo. A z toho si vybereš tu, která je nejlepší pro to, aby ta situace dopadla tak, jak chceš, jo. Tak já nevím, ty myšlenky máš pořád v tý hlavě. A ty dokážeš ovlivnit to, co se ti tam v hlavě honí, že jo. Já mám, nevím, jestli výhodu nebo nevýhodu. Já vím, že každej člověk sní. Každej má ty fáze spánku stejný, pokud nemáš poruchu, jo a sníš. Tak já taky sním. Ale tam jde o to, jestli si to člověk pamatuje. A já z toho nočního snění si nepamatuji vůbec, ale vůbec nic. A tam si, myslím, že to ovlivnit nemůžeš. Ono pokud se někomu zdají ošklivý sny, tak je hodně těžký, aby to vytěsnil. A v tom já mám obrovskou výhodu, protože já si ty sny vytvářím přes den. A dokážu si ovlivňovat naladění toho mozku a naladění toho organismu. Protože já si fakt tady vědomě tvořím ty sny.

T: Hm, máš nějaké konkrétní věci?

ZUJ: Já mám určitě výhodu, že žádný negativní myšlenky my nechoděj, protože přes noc si to nepamatuji, tak mě to neovlivňuje. A všechno se mi odehrává ve dne a to máš pak pod plným řízením, pod plnou kontrolou.

T: Takže myslíš, že to můžeš mít opravdu pořád pod plnou kontrolou?

ZUJ: Ne, tak to určitě ne. Vždycky to nedopadne tak, jak chceš. Můžeš si představovat, že to tak dopadne a ono to pak tak nedopadne, že jo. Ale spíš jde o to naladění organismu. Nebo s jakou náladou a s jakejma emocema proplouváš tím životem.

T: Jasný. A ještě by mě zajímalo, kdybych tě teď poprosila o definici myšlenky, co si myslíš, že myšlenka je? Co to vlastně je myšlenka?

ZUJ: Já nevím. Tak teď si vzpomínám na definice, co jsme měli na základce a na gymplu, co jsme měli opakovat jako papoušci. Hm, tak to jsi mě dostala. Definice myšlenky, jo? Já bych řekla, že je to třeba nějaká nehmotná část duše. Ale pak si začnu představovat jakoby tu biologickou stránku, že jsou to spoje s neuronama. Tak já nevím, jak to mám říct, no. Myšlenka – nějakej duševní, vědomej pochod v mozku zajišťovanej pohybem neuronů. Něco takovýho.

T: Takže myslíš, že to má prapůvod v mozku nebo odkaď myslíš, že jakoby ta myšlenka má svůj zdroj?

96

ZUJ: To jakoby jestli si myslíš, jestli je lidskej organismus jenom hmotnej nebo jestli máš tu duši, že jo? Je to rozdělený prostě na dvě části a to je otázka. Původ to v mozku má, určitě. A tam by se dalo zahrnout i to, že kdyby nějaká duše byla a tak si myslím, že stejně by to bylo pořád v mozku. Protože já nevěřím na žádnou reinkarnaci nebo takový věci, jen že umřeš a odletí z tebe ten duch do nebe. Tak asi bych měla odpovědět víc biologicky a zkrátka, že to je jenom chemická reakce nebo něco takovýho. Ale nevěřím tomu natolik, abych ti to řekla jednoznačně. Prostě, co je duše a jestli ji člověk má... Já myslím, že má, ale představit si to nedokážu, víš. Jako není to nic hmotnýho pro mě. To je abstraktní pojem, kterej nedokážu konkretizovat, takže bavit se o tom, kde ta duše sídlí, je fakt těžký, no.

T: A pak ještě by mě zajímalo, jestli myšlenka může nějak ovlivnit hmotu?

ZUJ: Kdybys tou hmotou myslela organismus, kdyby se to vzalo psychosomaticky, tam je jednoznačná odpověď, že určitě jo. Protože tam je spojitost mezi psychikou a hmotou, tak tam úplně určitě. A kdybys to vzala na to okolí. To je takový zvláštní. Já úplně nevím, co si mám pod tím představit. Určitě ne přímo. Spíše skrz to tvoje jednání.

T: A máš třeba nějaký způsoby svoje, kterými se snažíš... Když to řeknu tak, jako duševní hygiena nebo jako hygiena mysli. Jestli se snažíš nějakým způsobem tu hlavu pročistit?

ZUJ: Já nedokážu rozeznat, nakolik to dokážu ovlivnit já a nakolik to mám v sobě daný, že se to děje samo od sebe. To úplně nerozeznám. Ale já mám takovou úžasnou vlastnost, jednak je to takový ten pozitivní náhled k životu, jo. S tím souvisí to, že já se, já si myslím, že to pochází ze mmě právě proto, že jsem se začala snažit. A někdy mě to nevyhovuje a štve, ale to bych se musela hodně snažit, abych to změnila, vytěsňuju špatný zážitky a vytěsňuju negativa. Ale takovým způsobem, že u mě už to je jakobych řekla automatický. Radek je z toho vždycky neuvěřitelně překvapenej, že já si opravdu nepamatuju ty špatný věci. Všechno si v tom mozku nebo zkrátka v tom myšlení nebo tam přetvářím na hezčí. Já si dělám prostě hezčí obrazy. Já jsem v tom taková naivní, nevím, jak to říct. A musím teda říct, že díky tomu, že se asi snažím ovlivňovat jakoby ty fakta, který zažiješ nebo který víš a já to asi vědomě přetvářím a měním, tak vobčas mi to ulítává až. Protože je spoustu věcí, o kterých si myslím, že se staly, že jsou pravda a vono to tak není. Já si vytvářím a vsugerovávám si představy, za kterými si potom stojím a myslím si, že se to stalo a že to je pravda a přitom to tak není vůbec. Já si to vymyslím. Měla jsem ale kvůli tomu střety se ségrou.

T: Jako automaticky?

ZUJ: Skoro jo. Ale myslím si, že to spočívá v tom, že jsem to chtěla, ale v menší míře. A jako mi to vyhovuje, to je pravda, mě to hrozně usnadňuje život, tohlecto. Ne potom okolí, ale mě to usnadňuje život. Že je ze samejch takovejch pěknejch věcí, ale já si vymejšlím. To je to, že mně se stírá potom, že já mám hrozně velkou představivost. Ale abstraktní myšlení, takovýhle věci. Mně se strašně stírá rozdíl mezi reálnem a těma mejma představama. Protože to nejsou představy, jakože žiješ na měsíci, ale pro mě je nejdůležitější ta vztahová rovina a ta sociální stránka života. A mně se opravdu stírá rozdíl mezi realitou a těma mýma představama. Skoro bych řekla, že teď naprosto automaticky přecházej do reality. Ale jen v mých představách, ale já to nedokážu rozlišit. Takže já se kolikrát hádám, že jsme to zažili, že jsme tady byli, že to bylo takhle. Ale přitom to vzniklo v mý hlavě v době, kdy jsem si ležela v posteli a představovala jsem si, že takhle bych to chtěla, že takhle by to mohlo bejt. Mně se to kolikrát přepne až do takový úrovně, že si vopravdu myslím, že se to stalo.

T: To je zajímavý, dobrý, no.

ZUJ: Ale je to dost nepraktický. Pro mě je to hezký, a když se naučíš jakoby to vnímat a když si uvědomíš, že to máš takhle nastavený, tak potom jseš připravená na to se nehádat o těch věcech. Anebo bejt opatrná, bejt prozíravá a už počítat s tím, že možná tě v tom ten mozek klame a možná to tak nebylo. A pokaď s tím tak počítáš a uvědomuješ si to, tak se nic neděje. Kdyby o tom člověk nevěděl a žil opravdu přesvědčenej o tom, že zkrátka takhle to tak bylo. Ovšem já vím, že takhle to vůbec nebylo, že je to moje velice silná sugesce, autosugesce. No pak potom s tím počítám a naučím se s tím žít.

T: Myslíš si, že je realita, co vidíš kolem sebe, že se to dá považovat za objektivní záležitost?

ZUJ: Já jsem teď četla velice pěkný článek, který říká, že to co vidíš, realita není. Ale ono jako já bych řekla, že hmota asi realita je. To máš hmatatelný. A pak se můžeš bavit o vnímání barev. Jak je to barevný. Podle mě to je... člověk si to nastavil... přijde mě, že každej vnímá tu realitu jinak. Pak se můžeš bavit o tom, jestli ti, co viděj červenozeleně, jestli oni maj vadu nebo jestli většina lidí má vadu. Nevím, taky mívám záchvaty takový skoro jako rozkolu osobnosti. Protože já si myslím, že jsem fakt ateista a realistický člověk a přistupuji ke světu právě skrz tu hmotu a fyzikální jevy, jo. Ale občas prostě o tom začnu přemýšlet a

97

přistupuji třeba i na teorie, který říkaj, že tady mezi náma jako jsou věci, který ty ani nevidíš ani nevnímáš. A tak jako proč by to tak nemuselo bejt? Když člověk neslyší ultrazvuk, tak ty tady nemusíš ty věci vidět, že jo? Ty vnímáš tak neuvěřitelně málo. Teď si představ, že bys měla schopnost vnímat i v těch ostatních spektrech. Člověk má tak omezený schopnosti, že nevíš, co jseš schopnej vnímat a kolik toho ti uniká.

T: Ještě – snažíš se někdy nemyslet? Mít prázdno? Nebo myslíš si, že to k něčemu může bejt? Že je to pro něco dobrý nebo tak?

ZUJ: O vypnutí mozku se snažím, protože ta profese, kterou jsem si zvolila, je psychicky neuvěřitelně náročná. Takže o takový vypínání mozku se snažím, ale moc mě to nejde, teda. Pro mě to vypnutí mozku je, když usnu. Někdy před tím spaním se snažím vypnout mozek, ale ono to je takový, že se koncentruješ na jednu jedinou věc, která pro tebe není moc těžká, na ten myšlenkovej proces a snažíš se díky tý jedný prioritní věci jako vytěsnit všechny ty ostatní, který se ti snaží zahltit mozek, jo. Ale fakt je ten, že pro mě vypnutí mozku je dost obtížný.

98

Příloha č. 11: ROZHOVOR S RAD

T: Základní otázka je, jestli si myslíš, že myšlenka nějak ovlivňuje tvůj život.

RAD: Jak to myslíš? Když jako nad něčím přemejšlim, tak to má určitě vliv na život, na moje rozhodování a tak. Když přemýšlím a spoustu věcí promýšlím nějak dopředu, tak mně to může nějak ten život nasměrovat, třeba při tom rozhodování nebo tak, že mně to právě pošoupne nějakým směrem a záleží na tom, jak je člověk hodně přemejšlivej.

T: A seš hodně přemejšlivej?

RAD: No docela jo. Rozebírám třeba různý situace nebo myslím na věci, který by se mi mohli stát a vždycky když na něco narazím, když někam jdu, tak nad něčím přemýšlím, ne že bych tím chtěl něco ovlivnit, ale prostě přemýšlím třeba nad tím, jak by se zachoval někdo jinej nebo tak. A tím dojdu k nějakým závěrům, který mě nějak ovlivněj. Třeba když přemejšlim, aniž bych něco udělal, tak už mě to někam směruje.

T: A máš nějakej svůj koncept myšlenky, nebo co si představuješ pod pojmem myšlenka?

RAD: Cože? (pousmání)

T: Zkus teď definovat myšlenku.

RAD: Já jsem technickej typ, tak by to asi byla nějaká série elektormagnetickejch pulzů. (smích) To si ale asi nepředstavím, představím si, já nevím, myšlenka. (pomlka) Podle mě to je nějakej nápad, kterej ještě není zhotovenej. Je to první krok něčeho většího. Ovlivňuje výsledek třeba tak, že opravdu něco řeknu nebo že něco udělám. A myšlenka je takovej základní kámen všech věcí, který se dějou.

T: A myslíš si, že myšlenka může nějak ovlivnit hmotu?

RAD: No tak když cokoli udělám, když třeba pohnu rukou, tak to myšlenka může ovlivnit, no ale myslím, že jediný spojení je to lidský tělo, s tou myšlenkou pracuje a potom využívá to tělo, aby tu myšlenku provedlo. Jsou to dvě různý věci a ten mozek a lidský tělo je ta spojitost. Určitě to má vliv i na zdraví, když člověk přemýšlí negativně, je zachmuřenej, tak je náchylnější k nějakejm nemocem. Třeba v tom břiše, když je člověk nervózní.

T: Ještě by mě zajímalo, kde mají myšlenky svůj zdroj, svůj původ, odkaď se berou, kde vznikaj?

RAD: Kde vznikaj jo? (pomlka) No každá myšlenka má před sebou jinou myšlenku, na který nějakým způsobem staví. Takže myšlenky ploděj myšlenky. Takže nejdřív musí bejt nějakej vjem, kterej člověk vezme a přepracuje to na něco jinýho nebo to vylepší. Myšlenka vzniká v mozku, pravděpodobně (smích) nebo je nějaká jiná teorie? Takže to vzniká na základě vjemu, pro vznik tý myšlenky je důležitej ještě nějakej vjem před tím, nějakej zdroj. Nějaký informace, který to mozek zpracovává.

T: A pracuješ nějakým způsobem ve svým životě s myšlením? Já to nazvu duševní hygiena, nějaký způsoby, aby sis pročistil hlavu nebo tak?

RAD: Jo to jo.

T: A děláš nějaký konkrétní věci?

RAD: Asi ne kromě spánku. (smích) Akorát nějakej relax, třeba že nepřemýšlím, že ten mozek nezapojuju, to mně přijde jako taková nejlepší duševní hygiena.

T: A jakým způsobem ten mozek nezapojuješ?

RAD: Třeba že dělám nějakou činnost, soustředím se na něco jinýho, ne třeba důležitýho, třeba na nějakou hru, takže to myšlení ulehne, ty špičky, co tam člověk prostě má, se srovnaj, a když se na to podíváš druhej den, tak je všechno vyčištěnější. Člověk je takovej duševně umytej. (smích) Takže nějaký ty aktivity, třeba i to taiji nebo meditace, to taky asi funguje. Akorát já spíš dělám takový aktivnější věci a tohle je takový pasivní.

T: Takže si myslíš, že v tom stavu, když nemyslíš, může být úplný prázdno?

RAD: Spíš že to klesne, i ta hladina toho napětí. Takže jde asi o to, že se uvolním. Když třeba přemýšlím o něčem hodně intenzivně, tak mě z toho úplně bolí hlava. (smích) Když třeba jsou ty myšlenky negativní, tak čím víc nad tím

99

přemýšlíš, tak je to horší a horší, tak tím přemejšlením to stoupá a když nad tím nepřemýšlím, tak to klesá a celkově i to tělo to pociťuje. Takže taková duševní pasivní hygiena, že nad tím nepřemýšlíš.

T: Myslíš si, že realita, kterou vidíš, může být objektivní?

RAD: No tak každej to vnímá asi jinak, obecný to bejt nemůže. Každou věc, na kterou se podívám, tak k tomu budu mít jinej vztah než někdo druhej. Každej má ten svět jinej.

T: Ještě by mě zajímalo, jakej máš postoj k víře.

RAD: Víra je dobrá no. Je to vlastně taky ta duševní hygiena. Může ti pomoct třeba nějaký dogma, ve který věříš, že máš kam utýct, takže se nemusíš zabejvat těma negativníma věcma, prostě si řekneš, že to tak je a že to jednou bude lepší. Takže ta víra může být užitečná pro člověka, ale v nějaký nadpřirozený věci nevěřím. Věřím v to, že jsou ještě neobjevený věci fyzikální. Myslím si, že třeba myšlenkou něco províst třeba otevřít tyhle dveře, tak že by to třeba možný bylo. Třeba je tu nějaká síla, která ještě není charakterizovaná. V tuhle chvíli je to třeba něco nadpřirozenýho, ale až to někdo změří a dá tomu jednotky, tak už to není nadpřirozený, je to fyzika. Taky nám trvalo, než se přišlo na spoustu věcí, třeba tady ještě něco je, ale nějaký náboženství nebo bohové to ne. Je to někde schovaný v tý fyzice. Určitě to bude nějaká konstanta. (smích) Ne tak jako já jsem ateista, že jo.

100

Příloha č. 12: ROZHOVOR SAMA SE SEBOU

1. „Jaký vliv mají naše myšlenky (způsob našeho myšlení?) na naši životní realitu?“

Podotázky: Přemýšlíte o svých myšlenkách? Považujete to za důležité a proč? Domníváte se, že myšlenky, které se vám honí hlavou, mají vliv na váš život? Proč si to myslíte?

• Silný, zásadní.

• Myšlenka ovlivňuje náš život – jak se chováme, co uděláme, po čem toužíme, co si díky ní kolem sebe

vytváříme. Formuje náš život. Na počátku je myšlenka a potom je náš život. Myslím si, že všechno

k sobě přitahujeme. To, co se nám děje – vztahy, úspěchy/ neúspěchy, podmínky, okolnosti – to vše

v zárodku formuje to, jak myslíme.

• Když stoprocentně něčemu věřím, tak ta realita se tomu přizpůsobí. Záleží na „síle“ myšlenky.

• Vždycky je na nás, jak se k tomu ve své hlavě postavíme. Podle toho, jaký postoj k určité věci, vztahu,

situaci apod. ve své mysli zaujmu, tak tak se to taky odrazí v realitě nebo tak alespoň realitu vnímám.

• Na vše co se mi v životě děje, hledám odpověď sama v sobě – ve svém myšlení, ve svých postojích,

domněnkách – ptám se sama sebe: Proč se mi tohle děje? A hledám odpověď v sobě, ne venku. Vnitřek

odráží vnějšek. Je to jako koukat se ven do zrcadla, co mám uvnitř. Pořád se koukám dozadu – proč se

mi tohle děje, kde byl ten zárodek v mé mysli, kde jsem tomu dala tu energii? Hledám odpověď uvnitř

sebe.

• Myšlenky tedy mají vliv na můj život? Určitě. Mám pocit, že jsem zahlcená svými myšlenkami, často

zbytečnými. Je proto pro mě důležité je někam nasměrovat. Přemýšlím o svých myšlenkách. Mám

pocit, že moje myšlenky ovlivňuje něco, co je mnohem hlouběji, co je pro mě skryté, nevědomé.

• Je důležité o nich přemýšlet, ovlivňuje to můj život, to jak navenek můj život vypadá. Když se vnitřně

otevřu něčemu novému, ovlivní to můj život, jako bych si následně na to přitáhla něco nového zvenku.

• Není to tak rychlé – něco si pomyslím a do reality se to přepíše až o něco dýl, jakoby to procházelo přes

nějaká síta.

2. „Co je to myšlenka?“

Podotázky: Co je podle vás myšlenka? Domníváte se, že myšlenky mohou ovlivňovat hmotu? Proč si to myslíte? Zažili jste někdy na vlastní oči nebo na vlastní kůži situaci, kdy myšlenka ovlivnila hmotu?

• Informace. Červík – něco živého, co žije svým životem, ovlivňuje to všechno. Konkretizace mysli. Výtvor

mysli. Červík – nehmotný, bere na sebe hustší a hustší podobu až se stává hmotou. Zárodek všeho.

Myšlenek je hrozně moc – produkce našeho mozku. Odráží to to, co je uvnitř člověka a okolo něj,

konkretizuje to realitu.

• Přitom myšlenky můžou být obrovsky široké hluboké, nekonečné, mohou obsahovat obrovské množství

dat – jako v počítači, které si buď vytváříme, nebo je odchytáváme nebo odněkud přicházejí a pak

s nimi pracujeme. Nemyslím si, že je to výtvor mozku, mozek s nimi pracuje, ale ony přicházejí z vyšších

zdrojů ne z mozku. Mozek je jen přijímá a převádí je do hmoty. Takový trychtýř, jako kdyby se to z toho

nekonečného vesmíru zužovalo do té hlavy, kde se to konkretizuje, ale myšlenky můžou být obrovsky

široké než za co je považujeme. U jejich zrodu stojí Mysl – absolutno – aktivní i pasivní, jeho výplody.

Z něj to vypadává, I když si to vlastně neumím představit, je to moc abstraktní. Svět je upletený

z myšlenek, které na sebe berou hustší a hustší podobu až vlastně do té hmoty.

• Myšlenky mohou ovlivňovat hmotu – jedna věc jak voda: pára, kapalina, led.

• Mysl – něco nekonečného, vše tam začíná a končí, vše se odtud rodí, něco neuvěřitelného.

• Tai ji, - když se člověk uvolnil a zůstal ve svém středu, mával s několika lidmi, co ho drželi, proběhnul

lidmi, zvednul ruce. Představila jsem si, že stojím a byla jsem o tom přesvědčená, tak i přesto, že mě

druhý držel, tak jsem si prostě stoupla. Nebo při představě, že mám nataženou ruku jak proud řeky,

nešla ohnout. Nebo při tom, když jsem si představila, že jdu jako jin – jako řeka a můžu někým projít.

101

Vše se tu odvíjí od myšlenky, dám tomu pozornost, jasná představa a potom to funguje. Hned je to

vidět, obrovská zpětná vazba, jak to člověk má. Samozřejmě že se to často nedařilo, že to nešlo dát tu

pozornost, je těžký nasměrovat tak tu mysl. Je těžký mít spojenou mysl a hmotu, když se to spojí, je to

úžasný pocit. Cvičení tai ji mě to hodně potvrdilo – výcvik mysli – jasná spojitost – pozornost k sobě

samému, pokud to tam je tak ty pohyby dostávají úplně jiné grády.

3. „Proč a jak praktikovat hygienu mysli?“

Podotázky: Je pro vás důležitá hygiena mysli (ve smyslu záměrné duševní práce s myslí a myšlenkami)? Proč? A pokud ji praktikujete tak jakým způsobem?

• Proč? Protože to má spojitost s naším životem, důležitá součást. Prvotně jsme mysl. Mysl je neustále

zahlcená a tím, že ji budu čistit a utřiďovat si ji, budu si čistit a utřiďovat i svůj život. Jasnější život a

směřování. Vede mě to i hloub do sebe, tím, že se zabývám svými myšlenkami a myslí, jdu blíž k sobě a

poznávám sama sebe a to je to, proč jsem tu – poznat kým jsem a kam jdu, překonat to lidské bytí a jít

dál za toho člověka, nevím kam ale překročit hranice svých myšlenek a jít do rozšířenějších myšlenek.

Způsob sebepoznávání.

• Jak praktikovat? Meditace – i když vlastně ani nevím, co to je. Nikdy jsem nezažila pocit, že jsem za

svými myšlenkami, za myslí. Spíš to je chvíle, kdy se zklidním, projdu si den, co se mi stalo, svoje reakce,

co mi vadilo, očistím si ty situace, zamyslím se, proč mě to potkalo, rekapitulace a uvědomění si toho

dne – taky forma sebepoznání, to co mě potkalo, odráží mě samotnou.

• Hathajóga – při cvičení se soustředím na tělo, uvědomění si těla, dechu, soustředím se na přítomný

okamžik, aby se myšlenky uklidnily.

• Tai ji – při cvičení se snažím dostat do stavu, kdy si uvědomuji, že jsem prvotně myslí a potom až tělem,

mysl je na začátku všeho. Tělo se jí podřizuje. Používám u toho vizualizaci a prociťuji energii.

• Vizualizace – představy se vším všudy, s pocity, smysly – jak to voní, jak to hmatám, co kdo říká.

Představy do budoucna nebo fiktivní situace. Zkouška, moře.

• Tanec – soustředím se jen na tu chvíli, co mám dělat. Velký oddych od zbytečných myšlenek. Není v tu

chvíli nic důležitějšího, a když začnu přemýšlet nad něčím jiným, tak se hned zas musím vrátit k tanci,

protože to jinak pletu.

• Snažím se myslet pozitivně. Zjistila jsem, že to štěstí je vážně o tom, rozhodnout se být tady a teď

šťastný, protože vždycky jsou tu okolnosti, které tomu zabraňují, ale tím se snažím nebýt ovlivněna a

povznést se nad to. No ale ne že by mi to často šlo.

• Nevěnuju tomu bohužel tolik času, kolik bych chtěla a podle svého názoru měla, celý den často

přemýšlím nad hloupostma a tak, ale zároveň během celého dne mám v sobě tuhle filosofii a snažím se

podle toho řídit. Je to i o vůli vydržet u toho.