1

Evoluce distributivní spravedlnosti. Jak věda ovlivňuje normy?

Vojtěch Zachník

Hledání odpovědí na obecnou otázku: „Jak věda ovlivňuje normy?“, může mít rozmanité podoby,

jež jsou principiálně limitovány konceptuálním rámcem určeným akceptovanými významy termínů

„norma“ a „věda“. Je tedy zřejmé, že samotné snaze o objasnění problému vztahu vědy a norem by

měla předcházet pečlivá pojmová analýza zakončená definicí, nebo alespoň vymezením

charakteristických znaků těchto klíčových výrazů. Musím však již nyní poznamenat, že ambicí této

studie není zodpovězení těchto průvodních úkolů, a to nejen z důvodu komplexnosti daných témat,

ale taktéž z důvodu omezeného rozsahu této studie.

Svou badatelskou otázku hodlám natolik zúžit, abych mohl pracovat s intuitivně srozumitelným

pojmem vědy jako určitého ustáleného souboru metod a mým hlavním cílem nebude objasnění

normy jako společenského fenoménu v jeho úplnosti, nýbrž hledání základních komponent, které

příslušnou normu utvářejí v jejím počátku. Jelikož bývají normy tradičně spojovány s určitou

arbitrárností, konvenčností či aktem dohody a velmi často zůstávají zcela v pozadí okolnosti jejich

dlouhodobého vzniku, domnívám se, že toto téma je obzvláště vhodné pro to, aby se stalo

předmětem odborného filosofického zájmu. Mnou přijatým základním předpokladem je tvrzení, že

geneze normativního chování může spočívat na řadě evolučně adaptivních mechanismů, které toto

chování zprostředkovávají a na jejímž základě vzniká to, co pro účely této studie pracovně označuji

jako plně rozvinutá normativita. Tematicky se tato studie zaměřuje na značně kontroverzní téma

evoluce distributivní spravedlnosti a klade si centrální otázku: Může mít norma distributivní

spravedlnosti evoluční původ v chování konvergujícím k férovému rozdělování? Za pomocí

prostředků teorie her, které umožňují formalizovat interakce aktérů a utvářet modely chování

jednoduchých behaviorálních strategií, předkládám argumenty ve prospěch teze, že inklinace ke

spravedlivému chování je evolučně zdůvodnitelná. Nepřímo tak tvrdím, že tato teze následně

dokáže vzdorovat bezprostřední námitce, že přirozený výběr upřednostňující zájem o vlastní

reprodukční prospěch je v rozporu s kooperativním chováním vedoucím ke spravedlivému dělení

určitých zdrojů. Dále se pokouším vysvětlit, jaké podmínky příznivě napomáhají k prosazení

spravedlivé distribuce a rovněž jak smysl pro spravedlnost vede k optimálním výsledkům.

Tímto způsobem je na zvoleném tématu sledována ona obecná otázka – Jak věda ovlivňuje normy?;

konkrétněji to, jak vědecké zkoumání původu normy distributivní spravedlnosti ovlivňuje naše

chápání příslušné normy?

Smysl pro spravedlnost

Evolučně adaptivním mechanismem, který se bezprostředně vztahuje k normě distributivní

spravedlnosti, budiž intuitivně známý smysl pro spravedlnost, případně férovost. Pro účely této

studie jej minimalisticky explikujeme takto:

Smysl pro spravedlnost (férovost) = df behaviorální dispozice aktéra x vyznačující se averzí vůči

znevýhodňujícímu chování v situacích, kdy dochází k distribuci prostředků;

Aby určitá behaviorální dispozice byla adaptací, měla by přinášet nějakou výhodu v boji o přežití.

Proto se na první pohled může zdát zcela v pořádku, že by smysl pro spravedlnost, chápaný jako

averze vůči určitému znevýhodňování, měl přinášet tuto výhodu. Nicméně pohled na formální

pojetí interakcí v rámci klasické teorii her bude svědčit o opaku, a proto by mělo být kriticky

přehodnoceno to, zda smysl pro spravedlnost přináší nebo nepřináší výhodu.

2

V teorii her1 existují celé řady vzorových příkladů herních situací, jež se přímo zabývají problémem

distribuce, např. Nashova vyjednávácí hra, Hra na ultimátum, a další. Tyto elementární hry velmi

prostou, přímočarou formou zachycují klíčové znaky situace, jíž čelí aktéři, a za cenu zjednodušení

a idealizací poskytují užitečná vodítka pro další úvahy. Kupříkladu v jednokolové Hře na ultimátum

se vyskytují dva aktéři, kteří se nacházejí v asymetrických pozicích: jeden má roli navrhovatele a

druhý příjemce. Navrhovatel má k dispozici předem stanovenou sumu peněz a jeho úkolem je část

z této sumy (v rozsahu nula až celá částka) nabídnout druhému hráči (příjemci). Příjemce má

k dispozici volbu ze dvou strategií – přijmout, nebo odmítnout. Pokud přijme nabídku, pak dojde

k úspěšné distribuci celkové částky mezi příjemce a navrhovatele, avšak pokud odmítne příslušnou

nabídku, pak ani jeden ze zúčastněných nic nezíská. Z hlediska teorie her se nicméně zdá být

racionální2 akceptovat jakoukoliv ne-nulovou nabídku. Jinými slovy: jedinec na tom bude vždy

lépe, pokud akceptuje každou (byť i velmi nevýhodnou) částku, protože pro něj představuje určitý

materiální zisk, oproti nulovému výsledku při odmítnutí (srov. Bicchieri 2006, s. 103-107 nebo

Bicchieri a Muldon 2011). Tento závěr, zdá se, jde proti tomu, co jsem chtěl hájit v souvislosti

s konceptem smyslu pro spravedlnost, poněvadž kritizuje přínos, který byl očekáván při odmítání

znevýhodňujících nabídek. Předpokládám totiž, že smysl pro spravedlnost by se v této hře

projevoval zřetelnou averzí příjemce vůči velmi nízkým nabídkám, což by v důsledku toho vedlo

k zamítnutí nabízené částky a neúspěchu distribuce. Jedinci disponující smyslem pro spravedlnost

by si tedy nutně vedli hůře nežli ti, kteří by akceptovali cokoliv. Tento paradoxní závěr je v teorii

her znám také pod přesnějším vyjádřením: V jednokolové, anonymní Hře na ultimátum existuje

nekonečně mnoho ryzích Nashových equilibrií; tzv. rovnovážných stavů, kde si jedinec nemůže

přilepšit jednostrannou změnou strategie (Nashovým equilibriem v této hře jsou například tyto

výsledné distribuce: 70%-30%, 50%-50%, 90%-10%, atd.).

Ovšem povede k podobně neuspokojivým výsledkům, budou-li se aktéři nacházet v symetrických

pozicích (tedy pokud nebude jeden v roli navrhovatele a druhý v roli příjemce, nýbrž pozice obou

budou naprosto stejné)? Odpověď na tuto otázku nabízí Nashova vyjednávací hra, některými též

nazývána jako Dělení koláče (Skyrms 1996). V této hře je známa celková částka, jež je určena

k rozdělení, a hráči simultánně navrhují, kolik dílů z celku si chtějí nárokovat – tedy předkládají své

požadavky. Jestliže jsou návrhy obou kompatibilní, čili požadavky jsou menší nebo rovny sto

procentům výchozí sumy prostředků, pak dojde k přerozdělení a případný nevyužitý zlomek zdrojů

propadne (k tomuto dochází například při požadavcích 40%-40%, kde zbytek zůstává nerozdělen,

neboť není ani dodatečně přidělen žádnému z hráčů). Racionální – z herně-teoretického hlediska –

se v této hře opět jeví dosažení Nashovy rovnováhy, která má nekonečně mnoho možných

provedení, pro něž je společné to, že nabídky obou hráčů vyčerpávají celou částku určenou

k distribuci. Žádný podíl tedy nepropadá. Praktický dopad na chování hráče je takový, že jeho

optimální strategií v této situaci je jednání, které je absolutně kompatibilní s požadavkem druhého

hráče, tudíž jednání vedoucí k tomu, aby v důsledku hráčova rozhodnutí a rozhodnutí druhého byl

vyčerpán rozdělovaný obnos v maximální míře.3 Toto zjištění, s ohledem na záležitost smyslu pro

1

V klasické (ne-evoluční) teorii her je problém přerozdělování určité sumy prostředků, nejčastěji peněz, chápán

jako určitá herní situace, v níž obvykle každý z dvojice racionálních aktérů volí jednu z dostupných strategií. Tyto

situace strategického rozhodování jsou poté vyhodnoceny za pomocí herních tabulek (resp. matic) či herních stromů;

např. Binmore (2012)

2

Racionalita je v teorii her chápána instrumentálně jako schopnost maximalizovat očekávaný užitek, srovnej

např. Chvoj (2013, s. 19).

3

Samozřejmě pro Hru na ultimátum i Dělení koláče zůstává nadále problematické, jak by měl aktér konkrétně

jednat, protože nekonečné množství Nashových equilibrií vyvolává problém výběru equilibria, který je literatuře

věnované teorii her často traktován, jak zmiňuje Binmore (2007, 3. kapitola). Tyto obtíže jsou ve studii záměrně

3

spravedlnost, jednoznačně svědčí o tom, že spravedlnost není vhodným kritériem pro výběr jednání

v jednokolových hrách, protože není zárukou dosahování optimálních výsledků, a to ani pro situace

kdy je pozice hráčů symetrická (Dělení koláče), ani kdy je asymetrická (Ultimátní hra).

Na příkladu těchto dvou slavných elementárních her je tedy patrné, že počáteční obezřetnost při

posuzování adaptivní výhody smyslu pro spravedlnost je namístě. Avšak dosavadní úvahy poněkud

zkreslovaly skutečnost, v níž se jakákoliv analýza evolučních mechanismů musí nezbytně

odehrávat. Jednokolové herní situace nejsou pro účely zhodnocení evoluční výhody určité

behaviorální dispozice vhodné, protože v tomto kontextu je zapotřebí zvážit naopak dlouhodobou

perspektivu a opakující se interakce aktérů. Neznamená to ovšem, že bychom měli dřívější

výsledky zcela zavrhnout, neboť jsou vhodnou výstrahou před unáhleným zobecněním a navíc

předkládají základní herní strukturu, která bude v evoluční teorii her4 sice vystavena odlišné

interpretaci, nicméně fundamentální aspekty těchto her zůstanou zachovány. Důvody přechodu

k evoluční teorii her jsou nyní evidentní – poskytuje lepší prostředky pro modelování dlouhodobých

interakcí aktérů, přičemž zkoumání dynamiky populace nabízí lepší představu o výhodnosti námi

zkoumané behaviorální dispozice. Vycházím především z modelů Skyrmse (1996 a 2004) a

Alexandera (2007), jejichž poznatky se pokouším aplikovat na problém smyslu pro spravedlnost.

Dynamika a populace

Brian Skyrms patří k těm myslitelům, kteří kritizují přístup teorie racionální volby a staví

především na rozmanitých evolučních modelech. Jeho poznatky jsou přínosné pro účely této studie

především z toho důvodu, že to byl právě on, kdo dokázal jasně kvantifikovat pravděpodobnost,

s jakou se populace aktérů dokáže dostat do stavu, kdy bude homomorfní5 populací férových

jedinců. Abych však příliš nepředbíhal, vraťme se zpět k nyní již známé hře Dělení koláče. V rámci

evoluční teorie her je možné problém simultánního rozhodování o distribuci prostředků modelovat

tak, že každý aktér je rigidním nositelem určité strategie a odměna, kterou obdrží, má striktní dopad

na jeho reprodukční úspěch (jinými slovy: úspěšnější strategie produkují větší počet potomků

používajících tutéž strategii)6 – jedná se o model známý jako replikátor dynamiky.

7 Skyrms (1996,

s. 9-10) jej v souvislosti s hrou Dělení koláče popisuje následovně:

„Jedinci, náhodně vybraní z velké populace do dvojic, hrají uvedenou vyjednávací hru. Koláč

představuje množství darwinovské zdatnosti – tedy očekávaný počet potomků – která může být

rozdělena a převedena. Jedinci se rozmnožují, v průměru, dle jejich zdatnosti a předávají své

strategie potomkům. V tomto jednoduchém modelu mají jedinci své strategie naprogramovány

opomenuty, protože primárním cílem je otázka, zda smysl pro spravedlnost přináší nějakou výhodu.

4

Evoluční teorie her je větví teorie her, která čerpá inspiraci z Darwinovy teorie přirozeného výběru, přičemž

jejím cílem je zkoumat dynamiku určité populace aktérů. Evoluční modely se vyznačují dvěma základními znaky:

distribucí určitých strategií v populaci v aktuálním čase a zákonitostmi dynamického vývoje.

5 Homomorfní populace je populace tvořena výhradně stejnými jedinci, v našem případě tedy jedinci, kteří se řídí

stejnou strategií a vykazují tak totožné chování. 6

Jedná se o deterministický model, v němž má odměna bezprostřední vliv na reprodukci potomků. O tom, jak

lze uvažovat o méně deterministickém přístupu, pojednává Rand et al. (2012).

7

Replikátor dynamiky je model biologické reprodukce, kde strategie v diskrétním čase „vysílá“ své potomky

do populace v závislosti na hodnotě očekávaného užitku (resp. průměrné zdatnosti). Jde o spojitý model vyznačující se

absencí struktury. Bližší seznámení poskytuje Alexander (2006).

4

v sobě a tyto strategie se replikují v souladu s danou evoluční zdatností, kterou obdrží v důsledku

interakcí, čili vyjednávání.“8

Do jaké míry je tedy možné, aby vznikla populace, v níž bude každý sledovat férové rozdělování? A

jaký význam to má pro smysl pro spravedlnost? Aby bylo možné lépe zodpovědět první otázku a v

důsledku toho i otázku druhou, je zapotřebí být detailněji obeznámen se Skyrmsem navrženým

modelem. Ten předpokládá v nejjednodušší variantě, že „koláč“ (tzn. celková suma), je rozdělen na

10 částí, a v rámci modelu se vyskytují 3 rozdílné typy strategií: Skromná – požaduje méně než

polovinu, Férová – požaduje přesně polovinu a Chamtivá, který požaduje více než polovinu.

Budou-li poté provedeny simulace, které stanoví odlišné výchozí stavy populací, a jestliže bude

pozorováno, k jakému výslednému stavu populace vede, lze jednoduše znázornit získané výsledky

do grafické podoby, jak to činí například Alexander (2007, s. 156):9

Jednotlivé vrcholy trojúhelníku znázorňují stav populace obsahující výhradně jednu strategii.

Z šipek je pak možné odvodit, k jakému stavu populace herní dynamika směřuje: buď k

homomorfní populaci Férových („Požaduj 5“), nebo s menší pravděpodobností, závisející na

výchozím rozložení strategií, k polymorfní populaci složené ze Skromných („Požaduj 4“) a

Chamtivých („Požaduj 6“). Lze tedy s jistotou říct, že v rámci zjednodušených podmínek

zakomponovaných v modelu replikátora dynamiky je mnohem pravděpodobnější, aby v populaci

převládli jedinci, kteří budou sledovat Férovou strategii. Závěr plynoucí z tohoto zjištění je tedy

následující: Jestliže jsou splněny určité podmínky zahrnuté v modelovém nastavení (náhodné

setkávání aktérů, konečná populace, silně deterministická selekce), pak lze prohlásit, že přirozený

8

“Individuals, paired at random from a large population, play our bargaining game. The cake represents a

quantity of Darwinian fitness – expected number of offspring - that can be divided and transferred. Individuals

reproduce, on average, according to their fitness and pass along their strategies to their offspring. In this simple model,

individuals have strategies programmed in, and the strategies replicate themselves in accord with the evolutionary

fitness that they receive in the bargaining interactions.”

9

Z estetických důvodů je zvoleno grafické znázornění z Alexanderovy publikace, což ovšem pro účely

argumentu této studie nepředstavuje žádnou obtíž.

5

výběr ve většině případů upřednostňuje smysl pro spravedlnost, který se projevuje v symetrických

situacích jako inklinace k férovému, tedy rovnému, rozdělování.

Je ovšem zřejmé, že tento závěr má značně omezenou působnost, protože podmínky obsažené

v premisách jsou idealizované a rovněž i slovní spojení „ve většině případů“ vnáší určitou skepsi

ohledně robustnosti výsledné teze. Není proto divu, že Skyrms, ale i další se pokoušeli o dodatečné

úpravy, či obohacení modelu o jiné mechanismy, které by dokázaly přinést příznivější výsledky.

Jedním z prvních kroků, který se přirozeně nabízí k rozvedení, je pokus o rozšíření množiny

strategií, neboť distribuovaný celek je rozdělen na 10 částí a doposud jsme zvažovali jen malý

výsek možných strategií. Bohužel ani tento pokus nepovede k projasnění, protože zahrnutí

veškerých možných strategií ponechává výsledný stav, vyznačující se populací férových aktérů,

očekávaným opět jen ve většině případů. Což dokládá Skyrms (2004, s. 22) v této tabulce

zachycující výsledné stavy, k nimž konvergovaly populace z různých výchozích stavů (v rámci

modelu replikátor dynamiky, ve kterém bylo provedeno 100 000 simulací):

Pozitivní a negativní korelace

Jinou možností, která vede k žádanému výsledku, je zakomponování vlivu pozitivní korelace. Tento

parametr (ε v rozsahu 0 až 1) vyjadřuje pravděpodobnost, že se dotyčný aktér potká se sobě

podobným. Nejedná se o nijak pochybný, či překvapivý mechanismus, neboť se dá očekávat, že

někteří jedinci budou vykazovat snahu setkávat se se sobě podobnými.10

Pokud tedy bude

akceptován tento předpoklad, pak lze snadno zjistit, jak velká musí korelace být, aby populace

konvergovala k férovému stavu. Výsledky jsou skutečně velmi překvapující, poněvadž i velmi malá

míra korelace má zásadní vliv. Jestliže bude stanovena pravděpodobnost tak, že si aktér dokáže

průměrně jednou v deseti případech nenáhodně vybrat podobného jedince (ε = 0.1), s nímž se bude

dělit, pak to vede k významnému snížení hrozby polymorfních stavů, čili stavů, které nevykazují

férové chování. Skyrms (1996, s. 19) tvrdí, že „[t]ato malá míra korelace signifikantně zredukovala

velikost oblasti přitažlivosti vedoucí k polymorfismu skromných a chamtivých na přibližně

třetinovou velikost oproti velikosti, kterou měla v modelech se zcela náhodnými setkáními.“11

A

pokud bychom pozitivní korelaci nastavili na hodnotu ε = 0.2, pak vždy, bez ohledu na výchozí stav,

bude dosaženo zcela férové populace. Pro srovnání, Alexander (2007, s. 159) uvádí tato grafická

znázornění vývoje populace, kde model počítá s korelací:

10

Do jaké míry je možné připisovat reálně existujícím živočichům tuto schopnost a na jaké kognitivní

schopnosti je vázána zde nehraje roli, ačkoli se jedná o související, byť odlišnou otázku. Tato studie vykazuje spíše

abstraktní zaměření, proto ponechává tyto otázky stranou; nadstavbou může být například práce primatologů Brosnan a

de Waal (2003). Skyrms (1996, s. 18) je kupříkladu přesvědčen, že ponechání jak určitého elementu náhodnosti, tak

jisté míry korelace může nejvhodněji odpovídat realitě.

11

“This small amount of correlation has significantly reduced the basin of attraction of the greedy-modest

polymorphism to about 1/3 the size it was with random encounters.”

6

Nyní lze vyvodit, že korelace představuje významný mezník na cestě k uznání závěru, že smysl pro

spravedlnost v dlouhodobé perspektivě přináší evoluční výhodu, a to za cenu přijetí zdánlivě

nevinného předpokladu, že existuje tendence jedinců vstupovat do interakcí se sobě podobnými,

přičemž úspěšnost této schopnosti nemusí být, jak bylo výše řečeno, ani příliš vysoká. Zcela

postačující se ukazuje být, když v jedné pětině případů bude tato tendence uskutečněna.

Jeden z problémů, který představa pozitivní korelace obnáší, vyjádřil trefnou námitkou Alexander

(2007, s. 160), když upozornil na skutečnost, že pozitivní korelace ze své podstaty směřuje

k prosazení férových strategií, protože uvaluje selekční tlak na strategie jiné než férové, tedy na

chamtivé a skromné. Úvaha je prostá, jestliže předpokládáme mechanismus vedoucí k tomu, že

strategie budou jednat se sobě podobnými, pak to nutně zvýhodňuje ty jedince, jejichž strategie jsou

jednak kompatibilní, tedy součet jejich nabídeknepřesahuje sto procent, a ještě lépe ty jedince, kteří

si v interakci se sebou samým odnesou všechny poskytnuté, distribuované zdroje – tedy, jedná se

výhradně o férové strategie. Za podmínky, že pozitivní korelace v jednom z deseti setkání vede

k nenáhodnému utvoření dvojice identických strategií, dochází následně k tomu, že chamtivé

strategie narazí na sebe samy a poněvadž si nárokují každá více než polovinu prostředků, pak

odcházejí obě s nulovým ziskem. V případě skromných strategií dochází alespoň k tomu, že jejich

vyjednávání je úspěšné, avšak ze své podstaty si povedou hůře než férové, které provedou distribuci

celého koláče a odcházejí z interakcí zvýhodněné. Nicméně Skyrmsovo řešení v zásadě nijak

neztrácí na přitažlivosti, stále totiž přetrvává závěr, že pozitivní korelace představuje mezník na

cestě k distributivní spravedlnosti. Vzato do důsledků, Skyrms neudělal nic jiného, než že obohatil

model o faktor, který vede k jednostrannému zvýhodňování férového chování, čímž ukázal, jaké

prvky mohou být klíčové pro vznik distributivní spravedlnosti, a přeneseně i smyslu pro

spravedlnost.

Pokud bychom však chtěli vzít vážně Alexanderovu připomínku, pak by bylo postačující

zakomponovat do evolučního modelu prvek, který by vyvažoval vliv pozitivní korelace. Tím by

v podstatě měla být schopnost vyhýbat se interakcím se sobě podobnými jedinci a vyhledávání

odlišných strategií – tzv. negativní korelace. Toto rozšíření by vedlo ke zvýhodnění chamtivých

strategií, protože by jim dávalo možnost výběru partnera, s nímž by hrozba neúspěšné distribuce

byla menší.12

Kladnou stránkou analýzy aspektu korelace v souvislosti s otázkou po smyslu pro

spravedlnost je fakt, že nyní jsou jasnější okolnosti, které výrazněji napomáhají vzniku populace

zcela férových jedinců. Pokud jde výhradně o smysl pro spravedlnost, pak je na tomto místě vhodné

12

Alexander (2006, s. 160) odkazuje na příslušnou literaturu věnující se tématu negativní korelace.

7

poznamenat, že tato behaviorální dispozice může přinášet významnou evoluční výhodu, pokud jsou

splněny určité předpoklady: na jedné straně musí být výchozí stav populace dostatečně příznivý pro

převládnutí férového chování, neboť nedostatečný počet férových jedinců v populaci vede

k nastolení polymorfní populace, na druhé straně pokud bude výchozí populace nepříznivá pro

dominanci férové strategie, pak za předpokladu relativně malé míry pozitivní korelace lze očekávat,

že přirozený výběr přesto bude podporovat smysl pro spravedlnost. Je ovšem nutné mít neustále na

paměti, že stávající poznatky se vztahují výhradně na model replikátora dynamiky a jsou bytostně

spjaty s podmínkami nastolenými elementární hrou Dělení koláče.

Předpoklad slabé selekce

Alternativní cestou, která upozorňuje na způsob, jímž lze dosáhnout v rámci evoluční dynamiky

nastolení férové populace, je zvolení odlišných podmínek příznivých pro spravedlivé chování. Rand

et al. (2012) vypracovali model pro Hru na ultimátum, kde zkoumali, jaký vliv má míra selekce na

chování aktérů. Zde je potřebné zdůraznit, že Hra na ultimátum je sekvenční hra s asymetrickým

postavením hráčů, proto by se smysl pro spravedlnost měl projevovat jednak ochotou navrhovatele

nabízet rovnocenné částky (50% - 50%), a rovněž tendencí odmítat velmi nevýhodné nabídky (na

straně příjemce). Hlavní přínos práce Randa a jeho kolegů spočívá zvláště v tom, že zohlednili

výhradně základní faktory, jež jsou pro evoluční modely příznačné a uvažovali navíc jen dva

dodatečné faktory – mutaci a různou míru selekce. Což jsou velmi umírněné a opatrné nároky, které

lze na evoluční modely klást. Novum jejich práce spočívá především v zamítnutí jakýchkoli dalších

mechanismů, které by měly vést k prosazení férové strategie (reputace, trestání, korelace, apod.)13

, a

odhalení jiných předpokladů vedoucích k převládnutí férových preferencí. Klíčovým posunem je

proměna interpretačního rámce, neboť autoři odhlédli od tradičních předpokladů spjatých

s deterministickými evolučními modely a nahradili je stochastickými prvky, přičemž „[d]ůležitou

konceptuální inovací v stochastické teorii je to, že selekce není jediným významným faktorem

v evoluci.“ (Fowler a Christakis 2012, s. 2441)14

.

Výsledný účinek na námi zkoumanou problematiku je následující: oproti klasickému –

deterministickému – přístupu, který je založen na premise vyšší odměny vždy vedou k produkci více

potomků, stochastické prvky (prezentované slábnoucí mírou selekce a mutací) umožňují vznik

distributivní spravedlnosti, aniž by bylo zapotřebí spoléhat na soubor dalších komponent. Uvedené

grafy dokládají proměnlivost průměrných nabídek navrhovatelů a požadavků příjemců vzhledem

k zvyšující se míře selekce (w) za podmínky fixní hodnoty mutace (u), (Rand et al. 2012, s. 2583):15

13

Jedná se především o mechanismy, které kladou na modelem předpokládaného aktéra řadu požadavků ohledně

jeho kognitivní výbavy, např. schopnost identifikovat hráče z dřívějších setkání, případně vedení záznamů stran jejich

reputace, apod.

14

“An important conceptual innovation in the stochastic theory is that selection is not the only important factor

in evolution.”

15

Velikost populace je 100, počet generací 108. Šedým odstínem jsou navíc zvýrazněné oblasti odpovídající

výsledkům současných behaviorálních experimentů s lidmi, v nichž bylo zjištěno, že hodnota nabídky se pohybuje v

rozmezí 30 až 50 procent a příjemci požadují 25 až 40 procent (na příslušnou literaturu odkazuje Rand v úvodu své

studie). Z těchto zvýrazněných oblastí je pak patrné, v jakém rozsahu se musí pohybovat parametry zakomponované

v modelu, aby chování idealizovaných aktérů odpovídalo skutečným subjektům.

8

Z grafů, které zaznamenávají průměrné hodnoty nabídek a požadavků v průběhu 108 generací, je

patrná tendence, že ve chvíli kdy narůstá intenzita selekce (w), tedy hodnoty odměn se stále více a

více promítají do počtů potomků, pak bez ohledu na velikost mutace (u) začíná převládat chování,

které se vyznačuje přijímáním i velmi malých nabídek. Intuice skrývající se za tímto závěrem je

vcelku pochopitelná: jestliže odměna z interakcí je pro jedince existenčně důležitá, potom je

dotyčný ochoten přijímat i velmi znevýhodňující nabídky, protože i ty mu přinášejí alespoň nějaký,

byť velmi malý reprodukční potenciál; v důsledku toho je stále těžší, aby přežívali jedinci, kteří

disponují smyslem pro spravedlnost, protože jejich averze vůči těmto nevýhodným nabídkám jim,

vzato do důsledků, přináší nulovou odměnu (na straně příjemce) a jejich férové nabídky sice

poskytují ostatním hráčům, s nimiž jsou v interakcích výhodu, nicméně tito hráči by akceptovali

jakoukoliv nabídku a rozhodně nelze očekávat, že se budou chovat férově, pokud budou v opačných

rolích.

Situace se silnou selekcí začíná nápadně připomínat jednokolovou Hru na ultimátum, kde optimální

strategií bylo přijetí jakékoliv nabídky. Tato podobnost navíc není nějakým náhodným důsledkem

evolučních modelů, ale její vysvětlení je poměrně zřejmé. Jelikož silná selekce znamená, že

krátkodobé odměny jsou výrazně navyšovány (za předpokladu w > 1), pak chování, které se

orientuje na bezprostřední prospěch (tedy přijímá jakékoliv nabídky), bude vytlačovat jedince

disponující smyslem pro spravedlnost. Silná selekce tak v zásadě zvýhodňuje ty aktéry, kteří jsou

nositeli strategií, jež dosahují optimálních výsledků v jednokolových hrách. A naopak slabá míra

selekce poskytuje příznivé podmínky pro dominanci férových nabídek i odmítání nevýhodných.

Autoři studie tedy byli schopni dokázat, že „… pokud selekce není dostatečně silná, pak evoluce

může vést k štědrým nabídkám a nenulovým zamítnutím, jež jsou experimentálně pozorovány, aniž

by bylo zapotřebí předpokládat jiný dodatečný evoluční mechanismus jako například systémy

reputace, a rovněž není nutné klást apriorní předpoklady ohledně symetrií, nebo preferencí

zohledňujících ostatní.“ (Rand et al. 2012, s. 2582).16

Vzhledem k zaměření této studie jsou jejich

závěry užitečné proto, že odkrývají podmínky příznivé pro smysl pro spravedlnost. Tyto podmínky,

budou-li poněkud vulgarizovány, ukazují na fakt, že v případě, že zapojení aktérů do situací

souvisejících s problémem distribuce (konkrétně situací s podobnou strukturou, jakou předkládá

Hra na ultimátum) je příležitostné, nebo pokud odměna z těchto interakcí nemá příliš významný

dopad na reprodukční úspěch v krátkodobém časovém horizontu, pak lze očekávat chování blízké

férové strategii, a v důsledku toho i to, že smysl pro spravedlnost bude za daných okolností

užitečnou adaptací. Komentátoři Fowler a Christakis (2012, s. 2441) tento postřeh výstižně shrnuli

16

“… when selection is not too strong, evolution can lead to the nonzero rejections and generous offers observed

experimentally, without the need for any additional evolutionary mechanisms such as reputation systems, and with no a

priori assumptions about asymmetries or other-regarding preferences.”

9

takto: „Bezprostředně sobecké chování může být nevýhodné a v důsledku evolučních tlaků nemusí

dokonce přežít, protože spravedlnost maximalizuje individuální zdatnost. Nemusí být spravedlivé

být sobecký, ale zcela jistě je sobecké být spravedlivý.“17

Závěr

Cílem této studie bylo dokázat tvrzení, že inklinace ke spravedlivému chování je evolučně

zdůvodnitelná a že behaviorální dispozice označená jako smysl pro spravedlnost může být

užitečnou adaptací. V pozadí mojí argumentace stála řada kontroverzních premis, kterým schází

patřičné zdůvodnění, např. co přesně je nositelem smyslu pro spravedlnost, a s tím související

pochybnosti, zda spravedlivé chování v situacích distribuce není spíše kulturně-získaným vzorcem.

Na vyvracení veškerých pochyb by bylo zapotřebí mnohem většího prostoru a výrazně vyšších

ambicí. Přesto lze doložit, že mezi primatology dochází k důležitým výzkumům souvisejícím

s férovým chováním (např. Brosnan a de Waal 2003, nebo Brosnan a de Waal 2005), a z toho

předběžně odvodit, že evoluční stopy smyslu pro spravedlnost dříve či později budeme schopni

přesněji identifikovat. Neznamená to ovšem, že by se měly zpochybnit domněnky o kulturní

podmíněnosti normy distributivní spravedlnosti, ostatně s ohledem na současné výzkumy

badatelského týmu Heinricha a jeho kolegů (2001 a 2005) je tento faktor obtížné pominout.

Mou snahou nebylo nic více, než za pomocí vědeckých poznatků z oblasti teorie her odhalit

podmínky příznivé pro vznik kooperativního jednání v situacích rozdělování se s druhými, a tímto

zbavit povrchní domněnku o neslučitelnosti přirozeného vývoje a distributivního chování

přesvědčivosti. Specifikace těchto podmínek pomocí matematických modelů se sice vyznačuje větší

mírou abstrakce, nicméně i širší aplikovatelností. Pro filosofickou argumentaci to nepochybně

přináší výhodu v tom směru, že premisy argumentů (v našem případě premisy týkající se smyslu

pro spravedlnost) mohou být podloženy znalostmi získanými vědeckými metodami. Ukázalo se tak,

že existují okolnosti, které výrazně napomáhají v určitých situacích k rozvoji a následné dominanci

férového chování. Pro jedince disponujícího smyslem pro spravedlnost to za těchto podmínek

znamená, že právě on bude v distributivních situacích (symetrických i asymetrických) výrazně

prosperovat, protože averze ke znevýhodňujícímu chování bude jeho vlastní chování usměrňovat

k optimálním výsledným stavům, přinášejícím evoluční výhodu.

Má práce tedy naplnila počáteční skromnou ambici analyzovat evolučně adaptivní mechanismus

(smysl pro spravedlnost), který může být základním stavebním kamenem plně rozvinuté normy

distributivní spravedlnosti. Ovšem nepopírám, že k úplnému přijetí tohoto poznatku je ještě velmi

daleko, neboť o řadě aspektů normativního chování nebyla vůbec řeč a musím zde proto přiznat, že

argument studie je pouze počátečním seznámením s nyní prosperující oblastí výzkumu. Studie tak

zcela odhlíží od mnoha rysů pojících se s normativním chováním, například neuvádí složité modely

vyznačující se přítomností struktury, byť je zřejmé, že tento rys mnou uvedeným příkladům schází,

taktéž jsem úplně odhlédl od dalších tradičních složek norem, jako jsou soubor očekávání,

preference aktérů, apod. Tato záměrná opomenutí nevnímám jako nedostatky, protože nic z toho, co

jsem zmínil, nebrání potenciálnímu rozvinutí těchto otázek a také to nikterak neoslabuje hlavní

argument.

17

“Proximate selfish behavior can be bad for you, and under evolutionary pressure may not even survive

because fairness maximizes individual fitness. It may not be fair to be selfish, but it is certainly selfish to be fair.”

10

Literatura:

ALEXANDER, J. McKenzie, 2007. The Structural Evolution of Morality. New York: Cambridge

University Press. 312 s. ISBN 978-0-521-87032-3.

BICCHIERI, Cristina, 2006. The Grammar of Society. The Nature and Dynamics of Social Norms.

New York: Cambridge University Press. 278 s. ISBN 978-0-521-57490-7.

BICCHIERI, Cristina a MULDON, Ryan, 2011. Social Norms [online]. The Stanford Encyclopedia

of Philosophy [cit. 2013–08–31], Edward N. Zalta (ed.). Dostupné z

<http://plato.stanford.edu/archives/spr2011/entries/social-norms/>.

BINMORE, Ken, ed., 2007. Does Game Theory Work? The Bargaining Challenge. Cambridge,

Mass.: The MIT Press. 424 s. ISBN 978-0-262-02607-9.

BINMORE, Ken, 2012. Playing for Real Coursepack Edition. A Text on Game Theory. New York:

Oxford University Press. 416 s. ISBN 978-0-19-992453-0.

BROSNAN, Sarah a DE WAAL, Frans, 2003. Monkeys reject unequal pay. Nature. 425(18), 297-

299. ISSN 0028-0836.

BROSNAN, Sarah a DE WAAL, Frans, 2005. A cross-species perspective on the selfishness axiom.

Behavioral and Brain Sciences 28(6), 818. ISSN 0140-525X.

CHVOJ, Martin, 2013. Pokročilá teorie her ve světě kolem nás. Praha: Grada Publishing a. s. 232 s.

ISBN 978-80-247-4620-3.

FOWLER, James a CHRISTAKIS, Nicholas, 2013. A random world is a fair world. Proceedings of

the National Academy of Sciences. 110(7), 2440-2441. ISSN 1091-6490.

HEINRICH, Joseph et al., 2001. In Search of Homo Economicus: Behavioral Experiments in 15

Small-Scale Societies. The American Economic Review. 91(2), 73-78. ISSN 0002-8282.

HEINRICH, Joseph et al., 2005. Economic man in cross-cultural perspetive: Behavioral

experiments in 15 small-scale societies. Behavioral and Brain Sciences 28(6), 795-855. ISSN 0140-

525X.

RAND, David et al., 2013. Evolution of fairness in the one-shot anonymous Ultimatum Game.

Proceedings of the National Academy of Sciences. 110(7), 2581-2586. ISSN 1091-6490.

SKYRMS, Brian, 1996. Evolution of the Social Contract. New York: Cambridge University Press.

160 s. ISBN 0-521-55583-3.

SKYRMS, Brian, 2004. The Stag Hunt and the Evolution of Social Structure. New York: Cambridge

University Press. 166 s. ISBN 978-0-511-18651-6.