1
Evoluce distributivní spravedlnosti. Jak věda ovlivňuje normy?
Vojtěch Zachník
Hledání odpovědí na obecnou otázku: „Jak věda ovlivňuje normy?“, může mít rozmanité podoby,
jež jsou principiálně limitovány konceptuálním rámcem určeným akceptovanými významy termínů
„norma“ a „věda“. Je tedy zřejmé, že samotné snaze o objasnění problému vztahu vědy a norem by
měla předcházet pečlivá pojmová analýza zakončená definicí, nebo alespoň vymezením
charakteristických znaků těchto klíčových výrazů. Musím však již nyní poznamenat, že ambicí této
studie není zodpovězení těchto průvodních úkolů, a to nejen z důvodu komplexnosti daných témat,
ale taktéž z důvodu omezeného rozsahu této studie.
Svou badatelskou otázku hodlám natolik zúžit, abych mohl pracovat s intuitivně srozumitelným
pojmem vědy jako určitého ustáleného souboru metod a mým hlavním cílem nebude objasnění
normy jako společenského fenoménu v jeho úplnosti, nýbrž hledání základních komponent, které
příslušnou normu utvářejí v jejím počátku. Jelikož bývají normy tradičně spojovány s určitou
arbitrárností, konvenčností či aktem dohody a velmi často zůstávají zcela v pozadí okolnosti jejich
dlouhodobého vzniku, domnívám se, že toto téma je obzvláště vhodné pro to, aby se stalo
předmětem odborného filosofického zájmu. Mnou přijatým základním předpokladem je tvrzení, že
geneze normativního chování může spočívat na řadě evolučně adaptivních mechanismů, které toto
chování zprostředkovávají a na jejímž základě vzniká to, co pro účely této studie pracovně označuji
jako plně rozvinutá normativita. Tematicky se tato studie zaměřuje na značně kontroverzní téma
evoluce distributivní spravedlnosti a klade si centrální otázku: Může mít norma distributivní
spravedlnosti evoluční původ v chování konvergujícím k férovému rozdělování? Za pomocí
prostředků teorie her, které umožňují formalizovat interakce aktérů a utvářet modely chování
jednoduchých behaviorálních strategií, předkládám argumenty ve prospěch teze, že inklinace ke
spravedlivému chování je evolučně zdůvodnitelná. Nepřímo tak tvrdím, že tato teze následně
dokáže vzdorovat bezprostřední námitce, že přirozený výběr upřednostňující zájem o vlastní
reprodukční prospěch je v rozporu s kooperativním chováním vedoucím ke spravedlivému dělení
určitých zdrojů. Dále se pokouším vysvětlit, jaké podmínky příznivě napomáhají k prosazení
spravedlivé distribuce a rovněž jak smysl pro spravedlnost vede k optimálním výsledkům.
Tímto způsobem je na zvoleném tématu sledována ona obecná otázka – Jak věda ovlivňuje normy?;
konkrétněji to, jak vědecké zkoumání původu normy distributivní spravedlnosti ovlivňuje naše
chápání příslušné normy?
Smysl pro spravedlnost
Evolučně adaptivním mechanismem, který se bezprostředně vztahuje k normě distributivní
spravedlnosti, budiž intuitivně známý smysl pro spravedlnost, případně férovost. Pro účely této
studie jej minimalisticky explikujeme takto:
Smysl pro spravedlnost (férovost) = df behaviorální dispozice aktéra x vyznačující se averzí vůči
znevýhodňujícímu chování v situacích, kdy dochází k distribuci prostředků;
Aby určitá behaviorální dispozice byla adaptací, měla by přinášet nějakou výhodu v boji o přežití.
Proto se na první pohled může zdát zcela v pořádku, že by smysl pro spravedlnost, chápaný jako
averze vůči určitému znevýhodňování, měl přinášet tuto výhodu. Nicméně pohled na formální
pojetí interakcí v rámci klasické teorii her bude svědčit o opaku, a proto by mělo být kriticky
přehodnoceno to, zda smysl pro spravedlnost přináší nebo nepřináší výhodu.
2
V teorii her1 existují celé řady vzorových příkladů herních situací, jež se přímo zabývají problémem
distribuce, např. Nashova vyjednávácí hra, Hra na ultimátum, a další. Tyto elementární hry velmi
prostou, přímočarou formou zachycují klíčové znaky situace, jíž čelí aktéři, a za cenu zjednodušení
a idealizací poskytují užitečná vodítka pro další úvahy. Kupříkladu v jednokolové Hře na ultimátum
se vyskytují dva aktéři, kteří se nacházejí v asymetrických pozicích: jeden má roli navrhovatele a
druhý příjemce. Navrhovatel má k dispozici předem stanovenou sumu peněz a jeho úkolem je část
z této sumy (v rozsahu nula až celá částka) nabídnout druhému hráči (příjemci). Příjemce má
k dispozici volbu ze dvou strategií – přijmout, nebo odmítnout. Pokud přijme nabídku, pak dojde
k úspěšné distribuci celkové částky mezi příjemce a navrhovatele, avšak pokud odmítne příslušnou
nabídku, pak ani jeden ze zúčastněných nic nezíská. Z hlediska teorie her se nicméně zdá být
racionální2 akceptovat jakoukoliv ne-nulovou nabídku. Jinými slovy: jedinec na tom bude vždy
lépe, pokud akceptuje každou (byť i velmi nevýhodnou) částku, protože pro něj představuje určitý
materiální zisk, oproti nulovému výsledku při odmítnutí (srov. Bicchieri 2006, s. 103-107 nebo
Bicchieri a Muldon 2011). Tento závěr, zdá se, jde proti tomu, co jsem chtěl hájit v souvislosti
s konceptem smyslu pro spravedlnost, poněvadž kritizuje přínos, který byl očekáván při odmítání
znevýhodňujících nabídek. Předpokládám totiž, že smysl pro spravedlnost by se v této hře
projevoval zřetelnou averzí příjemce vůči velmi nízkým nabídkám, což by v důsledku toho vedlo
k zamítnutí nabízené částky a neúspěchu distribuce. Jedinci disponující smyslem pro spravedlnost
by si tedy nutně vedli hůře nežli ti, kteří by akceptovali cokoliv. Tento paradoxní závěr je v teorii
her znám také pod přesnějším vyjádřením: V jednokolové, anonymní Hře na ultimátum existuje
nekonečně mnoho ryzích Nashových equilibrií; tzv. rovnovážných stavů, kde si jedinec nemůže
přilepšit jednostrannou změnou strategie (Nashovým equilibriem v této hře jsou například tyto
výsledné distribuce: 70%-30%, 50%-50%, 90%-10%, atd.).
Ovšem povede k podobně neuspokojivým výsledkům, budou-li se aktéři nacházet v symetrických
pozicích (tedy pokud nebude jeden v roli navrhovatele a druhý v roli příjemce, nýbrž pozice obou
budou naprosto stejné)? Odpověď na tuto otázku nabízí Nashova vyjednávací hra, některými též
nazývána jako Dělení koláče (Skyrms 1996). V této hře je známa celková částka, jež je určena
k rozdělení, a hráči simultánně navrhují, kolik dílů z celku si chtějí nárokovat – tedy předkládají své
požadavky. Jestliže jsou návrhy obou kompatibilní, čili požadavky jsou menší nebo rovny sto
procentům výchozí sumy prostředků, pak dojde k přerozdělení a případný nevyužitý zlomek zdrojů
propadne (k tomuto dochází například při požadavcích 40%-40%, kde zbytek zůstává nerozdělen,
neboť není ani dodatečně přidělen žádnému z hráčů). Racionální – z herně-teoretického hlediska –
se v této hře opět jeví dosažení Nashovy rovnováhy, která má nekonečně mnoho možných
provedení, pro něž je společné to, že nabídky obou hráčů vyčerpávají celou částku určenou
k distribuci. Žádný podíl tedy nepropadá. Praktický dopad na chování hráče je takový, že jeho
optimální strategií v této situaci je jednání, které je absolutně kompatibilní s požadavkem druhého
hráče, tudíž jednání vedoucí k tomu, aby v důsledku hráčova rozhodnutí a rozhodnutí druhého byl
vyčerpán rozdělovaný obnos v maximální míře.3 Toto zjištění, s ohledem na záležitost smyslu pro
1
V klasické (ne-evoluční) teorii her je problém přerozdělování určité sumy prostředků, nejčastěji peněz, chápán
jako určitá herní situace, v níž obvykle každý z dvojice racionálních aktérů volí jednu z dostupných strategií. Tyto
situace strategického rozhodování jsou poté vyhodnoceny za pomocí herních tabulek (resp. matic) či herních stromů;
např. Binmore (2012)
2
Racionalita je v teorii her chápána instrumentálně jako schopnost maximalizovat očekávaný užitek, srovnej
např. Chvoj (2013, s. 19).
3
Samozřejmě pro Hru na ultimátum i Dělení koláče zůstává nadále problematické, jak by měl aktér konkrétně
jednat, protože nekonečné množství Nashových equilibrií vyvolává problém výběru equilibria, který je literatuře
věnované teorii her často traktován, jak zmiňuje Binmore (2007, 3. kapitola). Tyto obtíže jsou ve studii záměrně
3
spravedlnost, jednoznačně svědčí o tom, že spravedlnost není vhodným kritériem pro výběr jednání
v jednokolových hrách, protože není zárukou dosahování optimálních výsledků, a to ani pro situace
kdy je pozice hráčů symetrická (Dělení koláče), ani kdy je asymetrická (Ultimátní hra).
Na příkladu těchto dvou slavných elementárních her je tedy patrné, že počáteční obezřetnost při
posuzování adaptivní výhody smyslu pro spravedlnost je namístě. Avšak dosavadní úvahy poněkud
zkreslovaly skutečnost, v níž se jakákoliv analýza evolučních mechanismů musí nezbytně
odehrávat. Jednokolové herní situace nejsou pro účely zhodnocení evoluční výhody určité
behaviorální dispozice vhodné, protože v tomto kontextu je zapotřebí zvážit naopak dlouhodobou
perspektivu a opakující se interakce aktérů. Neznamená to ovšem, že bychom měli dřívější
výsledky zcela zavrhnout, neboť jsou vhodnou výstrahou před unáhleným zobecněním a navíc
předkládají základní herní strukturu, která bude v evoluční teorii her4 sice vystavena odlišné
interpretaci, nicméně fundamentální aspekty těchto her zůstanou zachovány. Důvody přechodu
k evoluční teorii her jsou nyní evidentní – poskytuje lepší prostředky pro modelování dlouhodobých
interakcí aktérů, přičemž zkoumání dynamiky populace nabízí lepší představu o výhodnosti námi
zkoumané behaviorální dispozice. Vycházím především z modelů Skyrmse (1996 a 2004) a
Alexandera (2007), jejichž poznatky se pokouším aplikovat na problém smyslu pro spravedlnost.
Dynamika a populace
Brian Skyrms patří k těm myslitelům, kteří kritizují přístup teorie racionální volby a staví
především na rozmanitých evolučních modelech. Jeho poznatky jsou přínosné pro účely této studie
především z toho důvodu, že to byl právě on, kdo dokázal jasně kvantifikovat pravděpodobnost,
s jakou se populace aktérů dokáže dostat do stavu, kdy bude homomorfní5 populací férových
jedinců. Abych však příliš nepředbíhal, vraťme se zpět k nyní již známé hře Dělení koláče. V rámci
evoluční teorie her je možné problém simultánního rozhodování o distribuci prostředků modelovat
tak, že každý aktér je rigidním nositelem určité strategie a odměna, kterou obdrží, má striktní dopad
na jeho reprodukční úspěch (jinými slovy: úspěšnější strategie produkují větší počet potomků
používajících tutéž strategii)6 – jedná se o model známý jako replikátor dynamiky.
7 Skyrms (1996,
s. 9-10) jej v souvislosti s hrou Dělení koláče popisuje následovně:
„Jedinci, náhodně vybraní z velké populace do dvojic, hrají uvedenou vyjednávací hru. Koláč
představuje množství darwinovské zdatnosti – tedy očekávaný počet potomků – která může být
rozdělena a převedena. Jedinci se rozmnožují, v průměru, dle jejich zdatnosti a předávají své
strategie potomkům. V tomto jednoduchém modelu mají jedinci své strategie naprogramovány
opomenuty, protože primárním cílem je otázka, zda smysl pro spravedlnost přináší nějakou výhodu.
4
Evoluční teorie her je větví teorie her, která čerpá inspiraci z Darwinovy teorie přirozeného výběru, přičemž
jejím cílem je zkoumat dynamiku určité populace aktérů. Evoluční modely se vyznačují dvěma základními znaky:
distribucí určitých strategií v populaci v aktuálním čase a zákonitostmi dynamického vývoje.
5 Homomorfní populace je populace tvořena výhradně stejnými jedinci, v našem případě tedy jedinci, kteří se řídí
stejnou strategií a vykazují tak totožné chování. 6
Jedná se o deterministický model, v němž má odměna bezprostřední vliv na reprodukci potomků. O tom, jak
lze uvažovat o méně deterministickém přístupu, pojednává Rand et al. (2012).
7
Replikátor dynamiky je model biologické reprodukce, kde strategie v diskrétním čase „vysílá“ své potomky
do populace v závislosti na hodnotě očekávaného užitku (resp. průměrné zdatnosti). Jde o spojitý model vyznačující se
absencí struktury. Bližší seznámení poskytuje Alexander (2006).
4
v sobě a tyto strategie se replikují v souladu s danou evoluční zdatností, kterou obdrží v důsledku
interakcí, čili vyjednávání.“8
Do jaké míry je tedy možné, aby vznikla populace, v níž bude každý sledovat férové rozdělování? A
jaký význam to má pro smysl pro spravedlnost? Aby bylo možné lépe zodpovědět první otázku a v
důsledku toho i otázku druhou, je zapotřebí být detailněji obeznámen se Skyrmsem navrženým
modelem. Ten předpokládá v nejjednodušší variantě, že „koláč“ (tzn. celková suma), je rozdělen na
10 částí, a v rámci modelu se vyskytují 3 rozdílné typy strategií: Skromná – požaduje méně než
polovinu, Férová – požaduje přesně polovinu a Chamtivá, který požaduje více než polovinu.
Budou-li poté provedeny simulace, které stanoví odlišné výchozí stavy populací, a jestliže bude
pozorováno, k jakému výslednému stavu populace vede, lze jednoduše znázornit získané výsledky
do grafické podoby, jak to činí například Alexander (2007, s. 156):9
Jednotlivé vrcholy trojúhelníku znázorňují stav populace obsahující výhradně jednu strategii.
Z šipek je pak možné odvodit, k jakému stavu populace herní dynamika směřuje: buď k
homomorfní populaci Férových („Požaduj 5“), nebo s menší pravděpodobností, závisející na
výchozím rozložení strategií, k polymorfní populaci složené ze Skromných („Požaduj 4“) a
Chamtivých („Požaduj 6“). Lze tedy s jistotou říct, že v rámci zjednodušených podmínek
zakomponovaných v modelu replikátora dynamiky je mnohem pravděpodobnější, aby v populaci
převládli jedinci, kteří budou sledovat Férovou strategii. Závěr plynoucí z tohoto zjištění je tedy
následující: Jestliže jsou splněny určité podmínky zahrnuté v modelovém nastavení (náhodné
setkávání aktérů, konečná populace, silně deterministická selekce), pak lze prohlásit, že přirozený
8
“Individuals, paired at random from a large population, play our bargaining game. The cake represents a
quantity of Darwinian fitness – expected number of offspring - that can be divided and transferred. Individuals
reproduce, on average, according to their fitness and pass along their strategies to their offspring. In this simple model,
individuals have strategies programmed in, and the strategies replicate themselves in accord with the evolutionary
fitness that they receive in the bargaining interactions.”
9
Z estetických důvodů je zvoleno grafické znázornění z Alexanderovy publikace, což ovšem pro účely
argumentu této studie nepředstavuje žádnou obtíž.
5
výběr ve většině případů upřednostňuje smysl pro spravedlnost, který se projevuje v symetrických
situacích jako inklinace k férovému, tedy rovnému, rozdělování.
Je ovšem zřejmé, že tento závěr má značně omezenou působnost, protože podmínky obsažené
v premisách jsou idealizované a rovněž i slovní spojení „ve většině případů“ vnáší určitou skepsi
ohledně robustnosti výsledné teze. Není proto divu, že Skyrms, ale i další se pokoušeli o dodatečné
úpravy, či obohacení modelu o jiné mechanismy, které by dokázaly přinést příznivější výsledky.
Jedním z prvních kroků, který se přirozeně nabízí k rozvedení, je pokus o rozšíření množiny
strategií, neboť distribuovaný celek je rozdělen na 10 částí a doposud jsme zvažovali jen malý
výsek možných strategií. Bohužel ani tento pokus nepovede k projasnění, protože zahrnutí
veškerých možných strategií ponechává výsledný stav, vyznačující se populací férových aktérů,
očekávaným opět jen ve většině případů. Což dokládá Skyrms (2004, s. 22) v této tabulce
zachycující výsledné stavy, k nimž konvergovaly populace z různých výchozích stavů (v rámci
modelu replikátor dynamiky, ve kterém bylo provedeno 100 000 simulací):
Pozitivní a negativní korelace
Jinou možností, která vede k žádanému výsledku, je zakomponování vlivu pozitivní korelace. Tento
parametr (ε v rozsahu 0 až 1) vyjadřuje pravděpodobnost, že se dotyčný aktér potká se sobě
podobným. Nejedná se o nijak pochybný, či překvapivý mechanismus, neboť se dá očekávat, že
někteří jedinci budou vykazovat snahu setkávat se se sobě podobnými.10
Pokud tedy bude
akceptován tento předpoklad, pak lze snadno zjistit, jak velká musí korelace být, aby populace
konvergovala k férovému stavu. Výsledky jsou skutečně velmi překvapující, poněvadž i velmi malá
míra korelace má zásadní vliv. Jestliže bude stanovena pravděpodobnost tak, že si aktér dokáže
průměrně jednou v deseti případech nenáhodně vybrat podobného jedince (ε = 0.1), s nímž se bude
dělit, pak to vede k významnému snížení hrozby polymorfních stavů, čili stavů, které nevykazují
férové chování. Skyrms (1996, s. 19) tvrdí, že „[t]ato malá míra korelace signifikantně zredukovala
velikost oblasti přitažlivosti vedoucí k polymorfismu skromných a chamtivých na přibližně
třetinovou velikost oproti velikosti, kterou měla v modelech se zcela náhodnými setkáními.“11
A
pokud bychom pozitivní korelaci nastavili na hodnotu ε = 0.2, pak vždy, bez ohledu na výchozí stav,
bude dosaženo zcela férové populace. Pro srovnání, Alexander (2007, s. 159) uvádí tato grafická
znázornění vývoje populace, kde model počítá s korelací:
10
Do jaké míry je možné připisovat reálně existujícím živočichům tuto schopnost a na jaké kognitivní
schopnosti je vázána zde nehraje roli, ačkoli se jedná o související, byť odlišnou otázku. Tato studie vykazuje spíše
abstraktní zaměření, proto ponechává tyto otázky stranou; nadstavbou může být například práce primatologů Brosnan a
de Waal (2003). Skyrms (1996, s. 18) je kupříkladu přesvědčen, že ponechání jak určitého elementu náhodnosti, tak
jisté míry korelace může nejvhodněji odpovídat realitě.
11
“This small amount of correlation has significantly reduced the basin of attraction of the greedy-modest
polymorphism to about 1/3 the size it was with random encounters.”
6
Nyní lze vyvodit, že korelace představuje významný mezník na cestě k uznání závěru, že smysl pro
spravedlnost v dlouhodobé perspektivě přináší evoluční výhodu, a to za cenu přijetí zdánlivě
nevinného předpokladu, že existuje tendence jedinců vstupovat do interakcí se sobě podobnými,
přičemž úspěšnost této schopnosti nemusí být, jak bylo výše řečeno, ani příliš vysoká. Zcela
postačující se ukazuje být, když v jedné pětině případů bude tato tendence uskutečněna.
Jeden z problémů, který představa pozitivní korelace obnáší, vyjádřil trefnou námitkou Alexander
(2007, s. 160), když upozornil na skutečnost, že pozitivní korelace ze své podstaty směřuje
k prosazení férových strategií, protože uvaluje selekční tlak na strategie jiné než férové, tedy na
chamtivé a skromné. Úvaha je prostá, jestliže předpokládáme mechanismus vedoucí k tomu, že
strategie budou jednat se sobě podobnými, pak to nutně zvýhodňuje ty jedince, jejichž strategie jsou
jednak kompatibilní, tedy součet jejich nabídeknepřesahuje sto procent, a ještě lépe ty jedince, kteří
si v interakci se sebou samým odnesou všechny poskytnuté, distribuované zdroje – tedy, jedná se
výhradně o férové strategie. Za podmínky, že pozitivní korelace v jednom z deseti setkání vede
k nenáhodnému utvoření dvojice identických strategií, dochází následně k tomu, že chamtivé
strategie narazí na sebe samy a poněvadž si nárokují každá více než polovinu prostředků, pak
odcházejí obě s nulovým ziskem. V případě skromných strategií dochází alespoň k tomu, že jejich
vyjednávání je úspěšné, avšak ze své podstaty si povedou hůře než férové, které provedou distribuci
celého koláče a odcházejí z interakcí zvýhodněné. Nicméně Skyrmsovo řešení v zásadě nijak
neztrácí na přitažlivosti, stále totiž přetrvává závěr, že pozitivní korelace představuje mezník na
cestě k distributivní spravedlnosti. Vzato do důsledků, Skyrms neudělal nic jiného, než že obohatil
model o faktor, který vede k jednostrannému zvýhodňování férového chování, čímž ukázal, jaké
prvky mohou být klíčové pro vznik distributivní spravedlnosti, a přeneseně i smyslu pro
spravedlnost.
Pokud bychom však chtěli vzít vážně Alexanderovu připomínku, pak by bylo postačující
zakomponovat do evolučního modelu prvek, který by vyvažoval vliv pozitivní korelace. Tím by
v podstatě měla být schopnost vyhýbat se interakcím se sobě podobnými jedinci a vyhledávání
odlišných strategií – tzv. negativní korelace. Toto rozšíření by vedlo ke zvýhodnění chamtivých
strategií, protože by jim dávalo možnost výběru partnera, s nímž by hrozba neúspěšné distribuce
byla menší.12
Kladnou stránkou analýzy aspektu korelace v souvislosti s otázkou po smyslu pro
spravedlnost je fakt, že nyní jsou jasnější okolnosti, které výrazněji napomáhají vzniku populace
zcela férových jedinců. Pokud jde výhradně o smysl pro spravedlnost, pak je na tomto místě vhodné
12
Alexander (2006, s. 160) odkazuje na příslušnou literaturu věnující se tématu negativní korelace.
7
poznamenat, že tato behaviorální dispozice může přinášet významnou evoluční výhodu, pokud jsou
splněny určité předpoklady: na jedné straně musí být výchozí stav populace dostatečně příznivý pro
převládnutí férového chování, neboť nedostatečný počet férových jedinců v populaci vede
k nastolení polymorfní populace, na druhé straně pokud bude výchozí populace nepříznivá pro
dominanci férové strategie, pak za předpokladu relativně malé míry pozitivní korelace lze očekávat,
že přirozený výběr přesto bude podporovat smysl pro spravedlnost. Je ovšem nutné mít neustále na
paměti, že stávající poznatky se vztahují výhradně na model replikátora dynamiky a jsou bytostně
spjaty s podmínkami nastolenými elementární hrou Dělení koláče.
Předpoklad slabé selekce
Alternativní cestou, která upozorňuje na způsob, jímž lze dosáhnout v rámci evoluční dynamiky
nastolení férové populace, je zvolení odlišných podmínek příznivých pro spravedlivé chování. Rand
et al. (2012) vypracovali model pro Hru na ultimátum, kde zkoumali, jaký vliv má míra selekce na
chování aktérů. Zde je potřebné zdůraznit, že Hra na ultimátum je sekvenční hra s asymetrickým
postavením hráčů, proto by se smysl pro spravedlnost měl projevovat jednak ochotou navrhovatele
nabízet rovnocenné částky (50% - 50%), a rovněž tendencí odmítat velmi nevýhodné nabídky (na
straně příjemce). Hlavní přínos práce Randa a jeho kolegů spočívá zvláště v tom, že zohlednili
výhradně základní faktory, jež jsou pro evoluční modely příznačné a uvažovali navíc jen dva
dodatečné faktory – mutaci a různou míru selekce. Což jsou velmi umírněné a opatrné nároky, které
lze na evoluční modely klást. Novum jejich práce spočívá především v zamítnutí jakýchkoli dalších
mechanismů, které by měly vést k prosazení férové strategie (reputace, trestání, korelace, apod.)13
, a
odhalení jiných předpokladů vedoucích k převládnutí férových preferencí. Klíčovým posunem je
proměna interpretačního rámce, neboť autoři odhlédli od tradičních předpokladů spjatých
s deterministickými evolučními modely a nahradili je stochastickými prvky, přičemž „[d]ůležitou
konceptuální inovací v stochastické teorii je to, že selekce není jediným významným faktorem
v evoluci.“ (Fowler a Christakis 2012, s. 2441)14
.
Výsledný účinek na námi zkoumanou problematiku je následující: oproti klasickému –
deterministickému – přístupu, který je založen na premise vyšší odměny vždy vedou k produkci více
potomků, stochastické prvky (prezentované slábnoucí mírou selekce a mutací) umožňují vznik
distributivní spravedlnosti, aniž by bylo zapotřebí spoléhat na soubor dalších komponent. Uvedené
grafy dokládají proměnlivost průměrných nabídek navrhovatelů a požadavků příjemců vzhledem
k zvyšující se míře selekce (w) za podmínky fixní hodnoty mutace (u), (Rand et al. 2012, s. 2583):15
13
Jedná se především o mechanismy, které kladou na modelem předpokládaného aktéra řadu požadavků ohledně
jeho kognitivní výbavy, např. schopnost identifikovat hráče z dřívějších setkání, případně vedení záznamů stran jejich
reputace, apod.
14
“An important conceptual innovation in the stochastic theory is that selection is not the only important factor
in evolution.”
15
Velikost populace je 100, počet generací 108. Šedým odstínem jsou navíc zvýrazněné oblasti odpovídající
výsledkům současných behaviorálních experimentů s lidmi, v nichž bylo zjištěno, že hodnota nabídky se pohybuje v
rozmezí 30 až 50 procent a příjemci požadují 25 až 40 procent (na příslušnou literaturu odkazuje Rand v úvodu své
studie). Z těchto zvýrazněných oblastí je pak patrné, v jakém rozsahu se musí pohybovat parametry zakomponované
v modelu, aby chování idealizovaných aktérů odpovídalo skutečným subjektům.
8
Z grafů, které zaznamenávají průměrné hodnoty nabídek a požadavků v průběhu 108 generací, je
patrná tendence, že ve chvíli kdy narůstá intenzita selekce (w), tedy hodnoty odměn se stále více a
více promítají do počtů potomků, pak bez ohledu na velikost mutace (u) začíná převládat chování,
které se vyznačuje přijímáním i velmi malých nabídek. Intuice skrývající se za tímto závěrem je
vcelku pochopitelná: jestliže odměna z interakcí je pro jedince existenčně důležitá, potom je
dotyčný ochoten přijímat i velmi znevýhodňující nabídky, protože i ty mu přinášejí alespoň nějaký,
byť velmi malý reprodukční potenciál; v důsledku toho je stále těžší, aby přežívali jedinci, kteří
disponují smyslem pro spravedlnost, protože jejich averze vůči těmto nevýhodným nabídkám jim,
vzato do důsledků, přináší nulovou odměnu (na straně příjemce) a jejich férové nabídky sice
poskytují ostatním hráčům, s nimiž jsou v interakcích výhodu, nicméně tito hráči by akceptovali
jakoukoliv nabídku a rozhodně nelze očekávat, že se budou chovat férově, pokud budou v opačných
rolích.
Situace se silnou selekcí začíná nápadně připomínat jednokolovou Hru na ultimátum, kde optimální
strategií bylo přijetí jakékoliv nabídky. Tato podobnost navíc není nějakým náhodným důsledkem
evolučních modelů, ale její vysvětlení je poměrně zřejmé. Jelikož silná selekce znamená, že
krátkodobé odměny jsou výrazně navyšovány (za předpokladu w > 1), pak chování, které se
orientuje na bezprostřední prospěch (tedy přijímá jakékoliv nabídky), bude vytlačovat jedince
disponující smyslem pro spravedlnost. Silná selekce tak v zásadě zvýhodňuje ty aktéry, kteří jsou
nositeli strategií, jež dosahují optimálních výsledků v jednokolových hrách. A naopak slabá míra
selekce poskytuje příznivé podmínky pro dominanci férových nabídek i odmítání nevýhodných.
Autoři studie tedy byli schopni dokázat, že „… pokud selekce není dostatečně silná, pak evoluce
může vést k štědrým nabídkám a nenulovým zamítnutím, jež jsou experimentálně pozorovány, aniž
by bylo zapotřebí předpokládat jiný dodatečný evoluční mechanismus jako například systémy
reputace, a rovněž není nutné klást apriorní předpoklady ohledně symetrií, nebo preferencí
zohledňujících ostatní.“ (Rand et al. 2012, s. 2582).16
Vzhledem k zaměření této studie jsou jejich
závěry užitečné proto, že odkrývají podmínky příznivé pro smysl pro spravedlnost. Tyto podmínky,
budou-li poněkud vulgarizovány, ukazují na fakt, že v případě, že zapojení aktérů do situací
souvisejících s problémem distribuce (konkrétně situací s podobnou strukturou, jakou předkládá
Hra na ultimátum) je příležitostné, nebo pokud odměna z těchto interakcí nemá příliš významný
dopad na reprodukční úspěch v krátkodobém časovém horizontu, pak lze očekávat chování blízké
férové strategii, a v důsledku toho i to, že smysl pro spravedlnost bude za daných okolností
užitečnou adaptací. Komentátoři Fowler a Christakis (2012, s. 2441) tento postřeh výstižně shrnuli
16
“… when selection is not too strong, evolution can lead to the nonzero rejections and generous offers observed
experimentally, without the need for any additional evolutionary mechanisms such as reputation systems, and with no a
priori assumptions about asymmetries or other-regarding preferences.”
9
takto: „Bezprostředně sobecké chování může být nevýhodné a v důsledku evolučních tlaků nemusí
dokonce přežít, protože spravedlnost maximalizuje individuální zdatnost. Nemusí být spravedlivé
být sobecký, ale zcela jistě je sobecké být spravedlivý.“17
Závěr
Cílem této studie bylo dokázat tvrzení, že inklinace ke spravedlivému chování je evolučně
zdůvodnitelná a že behaviorální dispozice označená jako smysl pro spravedlnost může být
užitečnou adaptací. V pozadí mojí argumentace stála řada kontroverzních premis, kterým schází
patřičné zdůvodnění, např. co přesně je nositelem smyslu pro spravedlnost, a s tím související
pochybnosti, zda spravedlivé chování v situacích distribuce není spíše kulturně-získaným vzorcem.
Na vyvracení veškerých pochyb by bylo zapotřebí mnohem většího prostoru a výrazně vyšších
ambicí. Přesto lze doložit, že mezi primatology dochází k důležitým výzkumům souvisejícím
s férovým chováním (např. Brosnan a de Waal 2003, nebo Brosnan a de Waal 2005), a z toho
předběžně odvodit, že evoluční stopy smyslu pro spravedlnost dříve či později budeme schopni
přesněji identifikovat. Neznamená to ovšem, že by se měly zpochybnit domněnky o kulturní
podmíněnosti normy distributivní spravedlnosti, ostatně s ohledem na současné výzkumy
badatelského týmu Heinricha a jeho kolegů (2001 a 2005) je tento faktor obtížné pominout.
Mou snahou nebylo nic více, než za pomocí vědeckých poznatků z oblasti teorie her odhalit
podmínky příznivé pro vznik kooperativního jednání v situacích rozdělování se s druhými, a tímto
zbavit povrchní domněnku o neslučitelnosti přirozeného vývoje a distributivního chování
přesvědčivosti. Specifikace těchto podmínek pomocí matematických modelů se sice vyznačuje větší
mírou abstrakce, nicméně i širší aplikovatelností. Pro filosofickou argumentaci to nepochybně
přináší výhodu v tom směru, že premisy argumentů (v našem případě premisy týkající se smyslu
pro spravedlnost) mohou být podloženy znalostmi získanými vědeckými metodami. Ukázalo se tak,
že existují okolnosti, které výrazně napomáhají v určitých situacích k rozvoji a následné dominanci
férového chování. Pro jedince disponujícího smyslem pro spravedlnost to za těchto podmínek
znamená, že právě on bude v distributivních situacích (symetrických i asymetrických) výrazně
prosperovat, protože averze ke znevýhodňujícímu chování bude jeho vlastní chování usměrňovat
k optimálním výsledným stavům, přinášejícím evoluční výhodu.
Má práce tedy naplnila počáteční skromnou ambici analyzovat evolučně adaptivní mechanismus
(smysl pro spravedlnost), který může být základním stavebním kamenem plně rozvinuté normy
distributivní spravedlnosti. Ovšem nepopírám, že k úplnému přijetí tohoto poznatku je ještě velmi
daleko, neboť o řadě aspektů normativního chování nebyla vůbec řeč a musím zde proto přiznat, že
argument studie je pouze počátečním seznámením s nyní prosperující oblastí výzkumu. Studie tak
zcela odhlíží od mnoha rysů pojících se s normativním chováním, například neuvádí složité modely
vyznačující se přítomností struktury, byť je zřejmé, že tento rys mnou uvedeným příkladům schází,
taktéž jsem úplně odhlédl od dalších tradičních složek norem, jako jsou soubor očekávání,
preference aktérů, apod. Tato záměrná opomenutí nevnímám jako nedostatky, protože nic z toho, co
jsem zmínil, nebrání potenciálnímu rozvinutí těchto otázek a také to nikterak neoslabuje hlavní
argument.
17
“Proximate selfish behavior can be bad for you, and under evolutionary pressure may not even survive
because fairness maximizes individual fitness. It may not be fair to be selfish, but it is certainly selfish to be fair.”
10
Literatura:
ALEXANDER, J. McKenzie, 2007. The Structural Evolution of Morality. New York: Cambridge
University Press. 312 s. ISBN 978-0-521-87032-3.
BICCHIERI, Cristina, 2006. The Grammar of Society. The Nature and Dynamics of Social Norms.
New York: Cambridge University Press. 278 s. ISBN 978-0-521-57490-7.
BICCHIERI, Cristina a MULDON, Ryan, 2011. Social Norms [online]. The Stanford Encyclopedia
of Philosophy [cit. 2013–08–31], Edward N. Zalta (ed.). Dostupné z
<http://plato.stanford.edu/archives/spr2011/entries/social-norms/>.
BINMORE, Ken, ed., 2007. Does Game Theory Work? The Bargaining Challenge. Cambridge,
Mass.: The MIT Press. 424 s. ISBN 978-0-262-02607-9.
BINMORE, Ken, 2012. Playing for Real Coursepack Edition. A Text on Game Theory. New York:
Oxford University Press. 416 s. ISBN 978-0-19-992453-0.
BROSNAN, Sarah a DE WAAL, Frans, 2003. Monkeys reject unequal pay. Nature. 425(18), 297-
299. ISSN 0028-0836.
BROSNAN, Sarah a DE WAAL, Frans, 2005. A cross-species perspective on the selfishness axiom.
Behavioral and Brain Sciences 28(6), 818. ISSN 0140-525X.
CHVOJ, Martin, 2013. Pokročilá teorie her ve světě kolem nás. Praha: Grada Publishing a. s. 232 s.
ISBN 978-80-247-4620-3.
FOWLER, James a CHRISTAKIS, Nicholas, 2013. A random world is a fair world. Proceedings of
the National Academy of Sciences. 110(7), 2440-2441. ISSN 1091-6490.
HEINRICH, Joseph et al., 2001. In Search of Homo Economicus: Behavioral Experiments in 15
Small-Scale Societies. The American Economic Review. 91(2), 73-78. ISSN 0002-8282.
HEINRICH, Joseph et al., 2005. Economic man in cross-cultural perspetive: Behavioral
experiments in 15 small-scale societies. Behavioral and Brain Sciences 28(6), 795-855. ISSN 0140-
525X.
RAND, David et al., 2013. Evolution of fairness in the one-shot anonymous Ultimatum Game.
Proceedings of the National Academy of Sciences. 110(7), 2581-2586. ISSN 1091-6490.
SKYRMS, Brian, 1996. Evolution of the Social Contract. New York: Cambridge University Press.
160 s. ISBN 0-521-55583-3.
SKYRMS, Brian, 2004. The Stag Hunt and the Evolution of Social Structure. New York: Cambridge
University Press. 166 s. ISBN 978-0-511-18651-6.
Top Related