183

JENIŠOVICE (OKR. PÍSEK) – VÝZKUM ZANIKLÉ STŘEDOVĚKÉ VESNICE NA ZÁKLADĚ PROSTOROVÉ DISTRIBUCE KERAMIKY

LaDISLaV ČaPEK – OnDŘEJ MaLIna – LaDISLaV RyTÍŘ

1. Úvod

V měsících květnu a červnu 2009 probíhal na místě zaniklé středověké vesnice Jenišovice před-stihový archeologický výzkum a následný dohled vyvolaný záměrem města Milevska rozšířit skládku komunálního odpadu. V souvislosti s předstihovým archeologickým výzkumem došlo k realizaci analytických povrchových sběrů, jejichž cílem bylo pomocí analýzy rozptylu a distri-buce keramiky přispět k lokalizaci původního jádra vsi a jeho další prostorové transformaci. na základě rozboru středověké keramiky byla revidována chronologie sídelních aktivit vycházející z dosavadních syntetických sběrů Z. Broma a průzkumů J. Fröhlicha.

2. Lokalizace

Lokalita, známá z dřívějších archeologických průzkumů, se nachází na mírném jihovýchodním svahu, v nadmořské výšce 520 m nad mořem, asi 200 m jihovýchodně od dosud stojícího stej-nojmenného renesančního zámečku s dvorem, 3 kilometry severozápadně od Milevska na k. ú. Dmýštice (obr. 1).

3. Historie lokality

Z písemných pramenů se o vesnici Jenišovice dozvídáme až k roku 1575, kdy je společně se Zvíko-vem, milevským klášterem a dalšími vesnicemi prodána císařem Maxmiliánem II. do dědičného držení Kryštofa ze Švamberka a kdy je popisována jako „…Jenišovice, ves celou …“. Při dalším prodeji v roce 1580 je však již zmiňován pouze dvůr (Brom 1992, 97–98). na základě archeologic-kého materiálu pocházejícího z lokality (viz níže) a historických pramenů však můžeme s velkou dávkou pravděpodobnosti předpokládat, že vesnice existovala mnohem dříve než první známé písemné zmínky o ní. Tento předpoklad podporuje sídelní struktura dané oblasti, kterou napo-sledy ve své diplomové práci studoval Martin Kozák (Kozák 2010).

Donátor Milevského kláštera Jiří z Milevska totiž věnoval vznikajícímu konventu neobvykle rozsáhlé území a vesnice ze svého majetku s cílem vytvořit uzavřené panství. Mezi majetky milev-ského kláštera tak spadají i vesnice tvořící těsné okolí zájmové lokality Jenišovice: Dmýštice – první písemná zmínka 1421, později uváděna jako bývalý klášterní majetek; Hrejkovice – první písemná zmínka 1184, původní nadace Milevského kláštera, 1421 uváděny jako bývalý klášterní majetek; něžovice – první písemná zmínka 1488, později uváděny jako bývalý klášterní majetek; níkovi-

Archeologické výzkumy v jižních Čechách 26, České Budějovice 2013

184

ce – první písemná zmínka z roku 1216 potvrzující směnu z roku 1184, pak uváděny jako bývalý klášterní majetek; Přeborov – první písemná zmínka 1488, později uváděn jako bývalý klášterní majetek; Zbelítov – první písemná zmínka po husitských válkách (Kozák 2010, 24–35 s další lit.).

Zmíněné vsi patřily ve 13. století mezi jádro klášterních držav a je tak nepravděpodobné, že snad již existující Jenišovice byly výjimkou (obr. 1). V případě, že by Jenišovice neexistovaly v době formování klášterních majetků, je pravděpodobné, že jejich vznik bude souviset s re-strukturalizací premonstrátského panství ve 13. století a s ní souvisejícím vysazováním nových vesnic, tak jak to můžeme sledovat na sousedním Písecku a obecně v českých zemích (k tomu např. Fröhlich 1986a, 80 s další lit.; Kozák 2010, 42). Otázka zániku vesnice je však na základě historických pramenů nejasná, možný je navíc i hiát mezi zánikem vsi a vznikem dvora (srov. Brom 1992, 99).

Obr. 1. a – rozsah povrchových sběrů, silnou černou čarou plocha rozšíření skládky, šedě/ čárkovaně plocha magnetometrického průzkumu, černě dvůr Jenišovice; B – poloha zaniklé vsi Jenišovice a rozsah majetků Milevského kláštera ve 12. – 14. století (podle Kozák 2010, obr. 20, doplněno). Jména vsí: 1 Bojenice, 2 Branice, 3 Branišovice, 4 Bílina, 5 Březí, 6 Dmýštice, 7 Dobrošov, 8 Hrazany, 9 Hrazánky, 10 Hrejkovice, 11 Jetětice, 12 Jickovice, 13 Klisín, 14 Klisínec, 15 Kojetín, 16 Kovářov, 17 Kučeř, 18 Květov, 19 Křižanov, 20 Líšnice, 21 Milevsko, 22 níkovice, 23 něžovice, 24 Okrouhlá, 25 Osek, 26 Pechova Lhota, 27 Porešín, 28 Přeborov, 29 Přeštěnice, 30 Ratiboř, 31 Rukáveč, 32 Stehlovice, 33 Velká, 34 Veselíčko, 35 Vladyčín, 36 Vůsí, 37 Zbelítov, 38 Zbislav, 39 Zběšice, 40 Zhoř, 41 Petrovice.Abb. 1. a – umfang der Feldbegehungen; die starke schwarze Linie markiert den abladeplatz, schraffiert: Fläche der magnetometrischen Prospektion, schwarz: Hof Jenišovice; B – Lage des untergegangenen Dorfes Jenišovice und umfang des Klosterbesitzes von Milevsko im 12. – 14. Jh.

185

4. Dosavadní archeologické výzkumy a geofyzikální průzkum

archeologicky je lokalita poznána především z povrchových sběrů. První průzkum zde prováděl již v roce 1942 Bedřich Dubský, další nálezy byly učiněny na počátku padesátých let. Při melioracích v roce 1983 byly na lokalitě nalezeny především zlomky kachlů. Informace o přesnějším datování a rozsahu lokality však přinesly až průzkumy Zdeňka Broma v letech 1985–1987 (Brom 1992, 97–101). Revizní průzkum v souvislosti s budováním skládky pak v letech 1992–1993 provedli pracovníci Prácheňského muzea v Písku a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích (Fröhlich 1997, 102).

Z provedených průzkumů pochází kolekce keramických nálezů, které lokalitu datují do 13.–16. století. nálezy 13. století a počátku 14. století tvoří početněji zastoupenou skupinu, keramika 15. a 16. století se vyskytuje výrazně méně (Brom 1992, 98; Fröhlich 1997, 102). na základě takto strukturovaných pramenů můžeme položit vznik vesnice do (nebo před) 13. století a za její lo-kátory považovat snad premonstráty z nedalekého kláštera. Otázkou zůstává, jaký vývoj vesnice prodělala v průběhu své existence. určitý zlom, patrný i v archeologickém materiálu, přišel asi na přelomu 14. a 15. století. Svědčí pro to jednak struktura archeologických nálezů, tak i fakt, že vesnice není v písemných pramenech zmiňována jako předmět zástavy, přestože okolní vsi jsou po roce 1420 v této souvislosti zmiňovány často (Zíbrt 1908, 89–97). Zmínku o Jenišovicích nenacházíme ani v nejstarším urbáři milevského panství z roku 1574 (Brom 1992, 98). K zániku vsi a konci sídelních aktivit na lokalitě tak dochází pravděpodobně v poslední čtvrtině 16. až

Obr. 2. Jenišovice. Rozsah magnetometricky zkoumaného polygonu (autor a. Majer) a čísla zkoumaných čtverců.Abb. 2. Jenišovice. umfang des magnetometrisch prospektierten Polygons und die untersuchten Quadraten.

186

v 1. polovině 17. století v souvislosti s přesunutím dvora na místo dnešního zámečku, který tak se svým zázemím pravděpodobně částečně přejímá hospodářské funkce vsi a dvora, který snad původně stál v místech bývalé vsi (Brom 1992, 99). Zhodnotit celkový vývoj osídlení této lokality je však pouze na základě povrchových sběrů obtížné.

autory prováděný výzkum se soustředil jednak na plochu bezprostředně zasaženou rozšiřová-ním skládky, tak i na celý prostor dříve zjištěného osídlení. Skládka ani při svém budování a ani nyní při rozšiřování nezasáhla nejintenzivněji osídlenou část lokality (intravilán) a nachází se v nižších partiích lokality. Přesto se dalo předpokládat, že nově prováděné zemní práce mohou zasáhnout archeologické terény.

V první fázi bylo v měsících dubnu a květnu 2009 na lokalitě provedeno magnetometrické měření, které realizoval a. Majer magnetometry PM2. Proměřen byl polygon o rozměrech 100 × 40 m v místech bezprostředně zasažených rozšiřováním skládky. naměřená a filtrovaná data odhalila několik anomálií, které mohly indikovat zaniklé konstrukce (obr. 2). na tuto oblast se soustředila naše pozornost při následném archeologickém dohledu.

Zemní práce byly prováděny formou skrývky ornice o mocnosti cca 20–35 cm a částečně bylo odebíráno i podloží. V jejich průběhu však nebyly dokumentovány žádné relikty konstrukcí, za-hloubené objekty ani kulturní vrstva. naměřené anomálie byly způsobeny skalními výchozy. na zkoumané ploše tedy nebylo zachyceno nic, co by nasvědčovalo skutečnosti, že vesnice zasahovala i do tohoto prostoru.

5. Povrchové sběry v roce 2009 a zvolená metoda

V předstihu před odkryvem byly rovněž realizovány povrchové sběry. Během dvou dnů v roce 2009 byl aplikován analytický sběr jedním sběračem na vytyčené ploše 13,48 ha (66 čtverců o stra-ně 50 metrů). Místo budoucího výzkumu a předpokládaného jádra ZSV bylo pokryto sběrovými čtverci souvisle, další části sledovaného pole byly vzorkovány (obr. 2).

Obecným cílem sběrů bylo doplnit a zpřesnit již známé informace o lokalitě s využitím metod založených na technologiích GPS a GIS a zajistit maximální množství keramiky přítomné na povrchu, určeném ke skrývce, se zachováním informace o prostorovém kontextu. Dalším cílem bylo využít možnost kombinace destruktivních a nedestruktivních metod pro poznání lokality a konečně pomocí analýzy rozptylu keramiky přispět k lokalizaci jádra vsi a případně k chrono-logii jejích prostorových přesunů.

Základem použitého postupu je kombinace dvou nástrojů – GPS pro organizaci sběru a loka-lizaci nálezů a GIS1 pro správu, editaci a analýzu získaných dat. Použitá metoda pracuje analytic-kým způsobem s vytvořením čtvercové sítě (hrana 50 metrů) pro celou lokalitu a s prováděním povrchových sběrů v rámci těchto čtverců. Poloha nálezů2 a poloha sběrače na poli je registrována pomocí GPS, veškeré informace jsou pak jako atributy připojeny k této základní prostorové jed-notce. Geografické prvky mají podobu ohraničených (např. výskyt cesty na stabilním katastru) nebo plynule se měnících jevů (typicky terén nebo svažitost), u kterých je možné následně sledovat jejich vztah (korelaci) s daty z povrchových sběrů.

Klíčem k poznání zaniklé sídelní topografie je lokalizace keramiky, která prostorově koreluje s místem zaniklého osídlení. Poměrně rozsáhlý problém distribuce keramického odpadu v rámci

1/ Použit byl arcGIS 9.3 od firmy ESRI.2/ S přesností na čtverec u běžných, nebo podle možnosti GPS u výjimečných nálezů.

187

raně středověké sídelní jednotky byl již několikrát diskutován (např. Bintliff – Snodgrass 1988, 503–516; Meduna 1992, 284; Kuna a kol. 2004, 316).

Pro účel této práce předpokládáme tři základní typy vzájemných prostorových vazeb mezi osídlením a keramickým odpadem. Primární, kdy se keramika dodnes vyskytuje na místě mi-nulého osídlení, a sekundární, kdy je keramika na místo svého dnešního výskytu vyvezena ze sídla ležícího jinde, nejčastěji s hnojem. Třetím typem je nejasná situace, kdy je původ keramiky neznámý a může patřit pod oba výše zmíněné druhy původu. analýza rozptylu může ukázat na kategorie, u kterých má smysl usuzovat na rozsah zaniklého osídlení a případně, je-li získaná chronologie použitelná, i na časové určení sídelní transformace.

u keramických tříd se sekundárním původem pak může rozptyl keramiky vypovídat pouze o způsobu hnojení. O něm existuje obecně jen málo informací (např. Hejcman – Pavlů 2010, 598–601), nelze však vyloučit jeho záměrné navážení na určitá konkrétní místa. Vzhledem k tomu, že rozložení „hnojových“ tříd je však většinou velmi blízké jejich simulovanému náhodnému rozdě-lení, tomu tak patrně není. Rovněž pravděpodobná dlouhodobost procesu hnojení nahrává spíše rovnoměrnému rozložení než umělým koncentracím, které mají navíc tendenci k postupnému rozptylu, protože nejsou pravidelně zásobovány nálezy ze zahloubených archeologických objektů.

6. Rozbor keramiky

Středověká keramika z povrchových sběrů byla předmětem rozboru za účelem poznání základní morfologie (typů nádob a okrajů), technologie (keramických tříd) a výzdoby pro stanovení relativní chronologie středověkého osídlení v místě zaniklé vesnice. Deskripce byla provedena formalizo-vaným způsobem používaným pro středověkou keramiku (např. Vařeka 1998; Procházka – Peška 2007). Keramické třídy vycházely z makroskopické deskripce technologických kvalit zahrnující popis: 1) výpal (tvrdost výpalu, charakter výpalu – oxidační/redukční), 2) struktura keramické hmoty (kompaktnost hmoty, zrnitost, charakter plastické a neplastické složky, množství a velikost neplas-tických příměsí – ostřivo), 3) úprava povrchu (textura a modelace, charakter povrchové úpravy), 4) barva (vnějšího a vnitřního povrchu, barva na lomu), 5) afinita tj. podobnost s jinou keramickou třídou (Nováček 2000, 39). Deskripce keramických tříd byla vztažena ke kategoriím keramických tříd z Českých Budějovic, neboť byla zjištěna řada podobností mezi keramickými třídami z Jeni-šovic (Čapek 2010, 158–161). Okraje byly kódovány numericky podle předem připraveného typáře a vycházely z přijatého schématu členění okrajů do základních skupin, typů a variant (srov. Vařeka 1998, 125–126). Před numerický kód byl doplněn alfabetický znak, určující zařazení k typu nádoby.

Pro analýzu prostorových vlastností keramiky bylo celkem 13 nejpočetnějších keramických tříd zváženo (s odchylkou desetiny gramů) a u keramických zlomků byl stanoven i charakter opotřebení na základě posouzení abraze lomů a rozdělen do kategorií (podle Čapek 2010, 43): a1 – ostrohranný střep (všechny rohy ostré), a2 – částečně otřelý střep (přibližně jedna polovina rohů je ostrá, polovina je zaoblena), a3 – omletý střep (všechny rohy jsou zaoblené, nebo střep jeví vysoký stupeň abraze, jako navětralý povrch, poškozená struktura keramické hmoty apod.).

7. Chronologie keramického souboru

na základě rozboru celkem 1636 zlomků keramiky můžeme středověkou keramiku z Jenišo-vic rozdělit do třech základních chronologických horizontů osídlení od 13. do 15./16. století na:

188

Obr. 3. Typář okrajů ze zaniklé středověké vesnice Jenišovice (H – hrnce, D – džbán, M – mísa, Pa – pohár, PO – poklice, Z – zásobnice). Kresba L. Čapek.Abb. 3. Typologie der Gefäßränder aus dem untergegangenen mittelalterlichen Dorf Jenišovice (H – Topf, D – Krug, M – Schüssel, Pa – Becher, PO – Deckel, Z – Vorratsgefäß).

189

Obr. 4. Výběr keramiky ze staršího horizontu 13. století ze zaniklé středověké vesnice Jenišovice. Kresba L. Čapek.Abb. 4. auswahl von Keramik des 13. Jhs. vom untergegangenen mittelalterlichen Dorf Jenišovice.

190

1) starší středověkou keramiku vycházející ještě z mladohradištních a pozdně hradištních tradic, 2) vrcholně středověkou a 3) pozdně středověkou a raně novověkou keramiku. Každý horizont je reprezentován charakteristickými hrnčinami vyčleněnými z podobných skupin keramických tříd a na základě rozboru morfologie (zejména okrajů) a výzdoby. Přesná kvantifikace prvků keramiky na základě neúplnosti získaného souboru z povrchových sběrů je z výše uvedených důvodů zavádějící a nelze ji považovat za směrodatnou.

7.1. Horizont starší středověké keramiky

Z technologického hlediska keramické zlomky staršího horizontu náležejí v převážné většině ke-ramickým třídám grafitové keramiky3, a to jak hrubého plastického a šupinatého grafitu s příměsí stříbřité slídy hrubší modelace na pomezí oxidačně-redukčního výpalu (CB3001 – 21× a CB3002

– 161×), tak i jemnějšího plastického grafitu a oxidačního výpalu (CB3004 – 63×, CB3007 – 98× a CB3008 – 160×). Z negrafitových keramických tříd náleží do starší skupiny i zlomky oxidační keramiky s četnou příměsí zrn hornin a písku a drsným krupičkovitým povrchem (CB3018 – 25×) a zlomky světlé oxidační keramiky s příměsí zlatavé slídy (CB3014 – 41×).

Starší středověká keramika je reprezentována převážně zlomky bezuchých hrncovitých nádob a ojediněle i silnostěnnými zlomky grafitových zásobnic. Z okrajů této skupiny jsou charakte-ristické převážně jednoduché vně vyhnuté okraje (typ H1.1), šikmo seříznuté okraje (H1.3, H1.4) nebo okraje směrem dolů lehce protažené a šikmo seříznuté (H1.5 a H1.6), dále okraje vzhůru vytažené (H3.4, H1.7 a H2.1) či okraji vně zesílené s vnitřním prožlabením pro odsazení poklič-ky (H2.3 a H2.5). Do této skupiny spadají i některé římsovité okraje a okraje nepravých okruží (H3.5 a H3.7). Zásobnice mají tvary hraněných kyjovitých okrajů (Z2.1 a Z2.2; obr. 3). Typickou výzdobou jsou nehtovité nebo kapkovité vrypy, někdy umístěné na ostrém lomu hrdla a plece, nepravidelné ryté rýhy a v jednom případě i jednoduchá vlnice umístěná mezi dvěma rýhami. na některých dnech se ojediněle objevují i zlomky motivů keramických značek (obr. 4).

Tento horizont lze datovat do průběhu 13. století s diskutabilním spodním přesahem ještě do závěru 12. století a horním přesahem na přelom 13. a 14. století. Oporou chronologie je podobnost s jinými keramickými soubory jak z bližšího, tak vzdálenějšího regionu jižních Čech. některé společné znaky a shody v profilaci chronologicky citlivějších okrajů (např. H1.6, H1.7 a H2.3) a charakteru výzdoby (nehtovité a kapkovité) lze nalézt například u lokalit datovaných do pozdně hradištního období, tedy do závěru 12. a 1. poloviny 13. století, např. Vodňany, okr. Strakonice (Michálek 1986, 29–37, 54–68, obr. 14, 17, 23 a 28), Krašovice, okr. Písek (Hejna 1964, 195–197, 201–203, obr. 21 a 22), Blehov a Pechova Lhota, okr. Písek (Kozák 2010, 74–77), Radomyšl, okr. Strakonice (Nechvátal 1999, 35–36, 40, obr. 22 a 23). Dále u lokalit datovaných do 1. poloviny 13. – 2. poloviny 13. století, např. Jehnědno, okr. Písek (Fröhlich 1999, 74, 80–82, obr. 5–8) nebo ZSV Palčice, okr. Písek (Fröhlich 1986b, 94, 102, obr. 3). některé společné znaky lze zaznamenat i u středověké keramiky z nejstarších lokačních horizontů měst Tábora z 2. poloviny 13. století (Drda 1978, 82, obr. 7; Drda – Mazurkiewiczová 1982, 668–671, obr. 6; Krajíc 1988, 112), Sezi-mova Ústí (Hrdlička – Richter – Smetánka 1966, 667–671, obr. 198; Richter – Krajíc 2001, 157, 159–160, obr. 185–186), Českého Krumlova (Ernée – Vařeka 1998, 222–226, obr. 2, 4–5), Českých Budějovic (Čapek 2010, 109–110, obr. 9) a hradu Příběničky, okr. Tábor (Vařeka 1993, 99–103,

3/ název grafitová keramika pro jinak tradičně označovanou tuhovou keramiku je zvolen na základě dosavadního petroarcheologického výzkumu této keramiky na Moravě (Gregerová – Procházka 2007, 271).

191

Obr. 5. Výběr keramiky z mladšího středověku ze zaniklé středověké vesnice Jenišovice. Kresba L. Čapek.Abb. 5. auswahl von Keramik des späteren Mittelalters vom untergegangenen mittelalterlichen Dorf Jeni-šovice.

192

obr. 5 a 6). Grafitová keramika z Jenišovic má podobné složení a spektrum keramických tříd, jaké byly rozlišeny v souborech českobudějovické keramiky z nejstarších městských stratigrafií po roce 1265 (Čapek 2010, 109–110). Ve starším horizontu grafitová keramika převažuje nad negrafitovou, čímž se vymyká například keramice na Táborsku a Písecku, kde bylo zjištěno nižší zastoupení grafitu.

7.2. Horizont mladší středověké keramiky

V keramickém souboru je převažující mladší vrcholně středověká keramika, kterou představují zejména keramické třídy redukční keramiky (CB3023 – 33×, CB4001 – 157 ×, CB4005 – 739×), z nichž naprosto dominuje charakteristická převážně tenkostěnná šedá redukční třída CB4005 (celkem 47 % z celého souboru) s ojedinělou příměsí zrn hornin a písku. Dna této třídy nesou stopy po odříznutí strunou a na vnitřním povrchu jsou patrné stopy vytáčení na rychle rotujícím kruhu. Ojediněle se ještě na počátku 14. století objevuje jemná světle hnědá až okrová keramická třída CB3010 – 29×, kde nelze spolehlivě určit podíl hlinité a grafitové složky, a třída s engobou na vnějším, ale i vnitřním povrchu.

u mladší vrcholně středověké keramiky byly rozpoznány tvary hrnců v některých případech opatřených páskových uchem, dále džbány, mísy (pernice) a zvonovité poklice. Ojediněle se vyskytl i pohár. nejčastěji se vyskytovaly zejména okraje typu okruží (H17.6 a H17.3) a jen ojediněle okraje vodorovně vyložené (H13.1 a H13.4). S pozdně středověkou keramikou se překrývají okraje ovalené (H12.3), okraje přehnuté (H12.5 a H12.6) a některé typy plochých okruží (H17.4). Okraje džbánů náleží vyšším okružím členěným žebírky nebo s odsazením lišty (D1.1, D2.1 a D2.3). Ojediněle se vyskytl i okraj poháru (P2.1). Okraje mis patří okrajům nahoře rozšířeným a zaobleným (M1.1 a M3.1) a okrajům vodorovně vyloženým (M8.1). Pře-vážně zvonovité poklice mají své charakteristické okraje (PO1.1, PO2.1, PO3.1; obr. 3). Výzdoba je reprezentována zejména radélkem jednodušších i složitějších motivů, rytou a vývalkovou šroubovicí (obr. 5).

Soubor této keramiky je datován do 14. a 15. století. nejpočetněji zastoupená režná modrošedá třída redukčního výpalu CB4005 je datována od počátku 14. století až do přelomu 15./16. století a představuje nejrozšířenější keramické zboží v celých jižních Čechách v tomto období (Vařeka 1998, 128–129). Zřejmě navazuje na starší „archaickou“ redukční třídu CB4001 ještě s četnou příměsí zrnek hornin a písku (srov. Militký – Vařeka 1997, 60–63; Čapek 2010, 111).

Dataci keramiky tak podporují převážně analogie v podobě profilací okrajů, zejména okruží, které jsou charakteristické pro jihočeské středověké keramické soubory od 1. poloviny 14. století, i když se ojediněle objevují i na přelomu 13. a 14. století, například na hradu Příběničky (Vařeka 1993, 103) nebo v Sezimově Ústí (Richter – Krajíc 2001, 158, 162, obr. 188). Okraje vodorovně vyložené se objevují v Sezimově Ústí kolem poloviny 14. století, ale nelze vyloučit i jejich starší dataci (Richter – Krajíc 2001, 158). Pro závěr 14. a 1. polovinu 15. století jsou typické ovalené a přehnuté okraje pro soubory z Češnovic a z Příběniček (Vařeka 1993, 102; Militký – Vařeka 1997, 60–61), z Tábora (Krajíc 1998, 178) nebo Českých Budějovic (Čapek 2010, 112, obr. 9). Výrazně profilované okraje džbánů je možné datovat do poloviny 15. století (Militký – Vařeka 1997, 61). Výzdoba radélkem převážně u stolních nádob je typická pro 14. a 15. století a zřejmě její vývoj směřuje od jednodušších ke složitějším geometrickým motivům.

193

7.3. Horizont pozdně středověké a raně novověké keramiky

Do chronologické skupiny pozdně středověké a raně novověké keramiky na přelom 15./16. a pak dále do 16. století náleží vedle stále rozšířené režné modrošedé třídy redukčního výpalu CB4005 zlomky keramických tříd s polevou v podobě vnitřní, ale i oboustranné transparentní žluté a zelené převážně olovnaté glazury a bílou barvou střepu bez viditelných příměsí (CB5002 – 13×). Do tohoto horizontu skupiny patří i zlomky keramických prejzů (CB5013 – 27×). Typickými okraji jsou ovalené (H12.3) a výrazně přehnuté až dovnitř zavinuté okraje (H12.6) a některé typy výrazně ohnutých okruží (H17.9) nebo nepravých okruží (H17.3, H17.10). Mísy mají charakteristické okraje zesílené ploché (M1.2 a M2.2) nebo vně zesílené a prožlabené (M2.1), tzv. mísy s talířovitým podokrajím. na přelom 15./16. století zřejmě patří i okraje pánví-trojnožek (Pa1.1), z nichž některé nesou polevu (obr. 3). Z výzdoby do tohoto horizontu patří například některé typy geometrických radélek.

Dataci na přelom 15./16. století podporuje zejména výskyt glazury, která se objevuje v jižních Čechách ke konci 15. století. Výhradně se s ní setkáváme na miskách, pánvích a talířích (Krajíc 1990, 210–211; týž 1998, 176). Dobrou formální analogií horizontu je soubor ze zaniklé novověké vesnické usedlosti v Srlíně (okr. Písek) z 16. – 18. století, kde lze nalézt shodu v okrajových profi-lacích, ale i keramických třídách (Dohnal – Vařeka 1997, 86–87, 102, obr. 6).

Vedle těchto základních horizontů se objevovaly jen ojediněle infiltrované zlomky recentní keramiky vyrobené z bílého porcelánu nebo kameniny, které se mohly na lokalitu dostat postde-pozičními procesy, například v souvislosti s hnojením.

Obr. 6. Graf hodnot Standard Distance pro váhy keramických tříd. Plné čtverce původní varianty, prázdné čtverce randomizované varianty.Abb. 6. Graphik der Standardwerte für die keramischen Gewichtsklassen.

194

8. Analýza prostorové distribuce keramiky

Cílem následující části bylo analyzovat míru rozptylu jednotlivých keramických tříd a strukturu jejich výskytu. Lze předpokládat, že keramika pocházející ze zahloubených objektů či souvrství se na povrchu ornice vyskytuje ve větší až výrazně větší koncentraci než zlomky, které se na povrch dostaly v souvislosti s hnojením nebo jinými postdepozičními procesy (Malina 2010, 86–89; týž 2011).

Využity byly dvě základní metody, interpolace (metoda jádrového vyhlazení – Kernel Density, případně KD) pro vizualizaci prostorového výskytu a určení míry rozptylu pomocí směrodatné odchylky (Standard Distance, SD)4. Vzhledem k tomu, že obě patří spíše do oblasti metod zobra-zovacích a průzkumových (Horák 2011, kapitoly 4.4.2, 2.4.2), bylo pro ověření validity výsledků realizováno i modelování náhodného rozptylu (viz níže).

Polygony sběrových čtverců byly nejprve převedeny na body jejich středů – centroidy. Ty byly

4/ Realizovány byly i metody založené na prostorové autokorelaci (globální – Moran I, a lokální, s identifi-kací tzv. hot-spotů – LISa). Srovnání s aplikací referovaných metod a diskuse výsledků však metodicky i roz-sahem přesahuje možnosti tohoto textu. Za provedení autokorelačních statistik děkujeme Ing. J. Šilhavému.

Obr. 7. Graf hodnot Standard Distance pro váhy keramických tříd, doplněné o počty zlomků podle abraze. Vysvětlivky: a1 ostrohranný střep, a2 částečně otřelý střep, a3 omletý střep, plné čtverce původní varianty, prázdné kroužky randomizované varianty.Abb. 7. Graphik der Standardwerte für die keramischen Gewichtsklassen, ergänzt um die nach dem abra-sionsgrad unterschiedenen Scherbenmengen.

195

Obr. 8. Polohy těžišť kategorií, rozlišeny podle chronologie. Černé kroužky – starší středověké třídy, tmavě šedé – mladší středověké, světle šedé – pozdně středověké a raně novověké třídy, bílé – randomizované varianty.Abb. 8. Schwerpunkte der keramischen Klassen, differenziert nach ihrer Zeitstellung.

Obr. 9. Interpolace metodou Kernel Density, doplněná o kružnici původní hodnoty SD (černá) a randomi-zované hodnoty SD (šedá) – třídy CB3001, CB3002, CB3004, CB3007.Abb. 9. Berechnung nach der Methode Kernel Density – Keramikklassen CB3001, CB3002, CB3004, CB3007.

196

Obr. 10. Interpolace metodou Kernel Density, doplněná o kružnici původní hodnoty SD (černá) a randomi-zované hodnoty SD (šedá) – třídy CB3008, CB3014, CB3018, CB3023.Abb. 10. Berechnung nach der Methode Kernel Density – Keramikklassen CB3008, CB3014, CB3018, CB3023.

Obr. 11. Interpolace metodou Kernel Density, doplněná o kružnici původní hodnoty SD (černá) a randomi-zované hodnoty SD (šedá) – třídy CB4001, CB4005, CB5002, CB5013.Abb. 11. Berechnung nach der Methode Kernel Density – Keramikklassen CB4001, CB4005, CB5002, CB5013.

197

použity jako základ pro výpočet směrodatné vzdálenosti5 (Standard Distance), jako váha byla zvolena hmotnost keramiky v patřičné kategorii v každém čtverci. Vstupem byly původní třídy, případně rozdělené podle abraze (a1, a2, a3). Důležitou složkou je výpočet randomizovaných variant6, které představují simulaci náhodného rozmístění. To znamená, že původní soubor vazeb mezi body sběru a jejich hodnotami váhy keramiky byl smazán a nahrazen souborem náhodných vazeb. na stejná sběrová místa tak byl „vrácen“ rozsahem a strukturou stejný soubor hodnot, ale náhodně promíšený.

Výsledky analýzy SD jsou zobrazeny na grafech (obr. 6; 7)7. V prvním případě jde pouze o sa-motné váhy keramiky v jednotlivých třídách, řazené dle číslování. Černé čtverce vyjadřují svou hodnotou míru rozptylu – čím níže na svislé ose, tím více je třída koncentrovaná a naopak čím výše, tím je keramika v této třídě na poli více rozptýlená. Bílé čtverce reprezentují randomizované varianty, tj. jinými slovy to, jak by vypadal rozptyl třídy při „dokonale náhodném“ rozptýlení. na druhém grafu založeném na hodnotách SD jsou třídy doplněny o skupiny vyčleněné podle míry abraze (ve vybraných třídách, viz výše).

Tuto část analýzy lze shrnout tak, že keramické třídy tvoří zhruba dvě základní skupiny. První z nich je více koncentrovaná (většinou starší středověká, černé elipsy) a má mnohem větší roz-díl mezi původními a randomizovanými variantami. Také tu spíše platí logický předpoklad, že

5/ V programu arcGIS je součástí sady Spatial Statistics Tools / Measuring Geographic Distributions. Funkce je založená na směrodatné odchylce a vytvoří kruh zahrnující 2/3 hodnot, v úvahu se bere nejen pozice centroidu sběrového čtverce, ale i hmotnost keramiky, která k němu přísluší.6/ K provedení randomizace byl využit skript pro arcGIS od Ing. J. Šilhavého, kterému tímto děkujeme za spolupráci.7/ Vynechány byly třídy s počtem zlomků menším než 30.

Obr. 12. Jenišovice. Srovnání syntetického povrchového sběru Z. Broma a analytického sběru – interpolace výskytu tříd CB3001 až CB3018 (vlevo) a CB4001 až CB5013 (vpravo).Abb. 12. Jenišovice. Vergleich der Funde aus den älteren Sammlungen von Z. Brom mit der neuen analytis-chen Sammlung – Vergleich des Vorkommens der Keramikklassen CB3001 bis CB3018 (links) und CB4001 bis CB5013 (rechts).

198

omleté zlomky mají větší rozptyl než střepy ostrohranné. Do druhé skupiny s větším rozptylem a menším rozdílem mezi původními a randomizovanými variantami (mladší středověká, pozdně středověká a raně novověká, šedé elipsy) patří chronologicky mladší třídy. nejasnou pozici zde má třída CB3018.

Dalším výstupem referované analýzy jsou středy kružnic SD, tedy jakási geometrická těžiště výskytu jednotlivých tříd. I z jejich pozic, které jsou nezávislé na velikosti kružnice (a tím na míře rozptylu) lze učinit pozorování vypovídající o jejich původu. na obr. 8 je patrné, že s proměnou chronologie se mění i těžiště keramických tříd. Dobře patrné je i vychýlení všech těžišť směrem k SSV, kdy víceméně všechna těžiště modelovaného náhodného rozptylu leží na druhém břehu drobné vodoteče.

Vizuálně nejlepší představu o výskytu keramiky v jednotlivých třídách nabízí prostá interpo-lace8. Z ní je patrné, v jakém prostoru se keramika nachází i kde jsou hlavní koncentrace jejího výskytu (obr. 9–11).

I zde je například patrný větší prostorový rozptyl keramických zlomků obou mladších hori-zontů. u starší středověké keramiky je navíc dobře patné, že minimálně u tříd CB3001 a CB3014 se její ohniska nacházejí i na druhé straně drobné vodoteče.

Dlouhá tradice výzkumu jenišovické lokality nabízí i možnost srovnání obou metod povrcho-vého sběru. Syntetickou metodou Z. Broma stanovené jádro starší keramiky (13. – 14. stol., větší

8/ Využita byla metoda Kernel Density (v arcGIS, search Radius 75).

Obr. 13. Jenišovice. Lokalita na stabilním katastru (archivnimapy.cuzk.cz), s vyznačením zkoumaných čtverců.Abb. 13. Jenišovice. Fundstelle im Stabilen Kataster mit der Markierung der untersuchten Quadrate.

199

šrafovaná plocha na obr. 12) se v různé míře shoduje s ohnisky (podle metody KD) jednotlivých tříd horizontu starší středověké keramiky. Situace je u každé třídy odlišná, sečteme-li rozsah tříd CB3001 až CB3018 (obr. 12 vlevo), lze jistou shodu pozorovat. Minimálně dvě třídy se však vyskytují i na protějším břehu drobné vodoteče – rozsah plochy s nálezy je tedy větší. u mladšího keramického horizontu (třídy CB4001 až CB5013, obr. 12 vpravo) je rozsah zjištěný analytickou metodou již výrazně odlišný.

Z. Brom uvádí i tři pomístní jména, se kterými spojuje zaniklé osídlení lokality. Se vsí je patrně spojeno jméno „na návsi palouk“ (č. 1 na obr. 1:A), se dvorem pak „Ve starém dvoře“ (č. 2) a „Pod starým dvorem“. Jména jsou však převzatá z Josefského katastru a jejich přesná poloha je tak odvozena z konfrontace s katastrem stabilním (Brom 1992, 99), je tedy otázka, na kolik je možné se na ně spolehnout. Zvláštní je už nakupení hned tří pomístních jmen na tak malý prostor, což se na stabilním katastru běžně nevyskytuje. Posouzení jejich vztahu ke zjištěným výsledkům je mimo rozlišovací schopnost použité metody.

9. Závěr a diskuse

Závěrem je třeba shrnout nejdůležitější zjištění. Kombinace povrchových sběrů s destruktivním výzkumem vyzněla víceméně naprázdno, když se po jeho provedení nepodařilo zachytit žádné

Obr. 14. Jenišovice. Orientace svahů na lokalitě, velikost centroidů vyjadřuje souhrnnou váhu keramiky tříd CB3001 – CB3014.Abb. 14. Jenišovice. ausrichtung der Hänge an der Fundstelle mit Darstellung der Gesamtgewichte der Keramikklassen CB3001 – CB3014.

200

archeologické objekty. Podobný výsledek poskytl i geofyzikální průzkum. Lze pouze říci, že za-niklé sídlištní objekty, které lze na lokalitě téměř s jistotou očekávat, se nacházejí v terénu výše, než byla plocha výzkumu.

na základě vyhodnocení nového keramického souboru získaného během analytických povr-chových sběrů lze počátky středověkého osídlení v místě zaniklé vesnice klást s výhradami do prv-ní poloviny 13. století. Osídlení lokality pokračovalo po celé 13. až 15. století, doložené početným a reprezentativním keramickým souborem vrcholně středověké keramiky. Teprve až na konci pozdního středověku a počátku raného novověku na přelomu 15./16. století dochází k výrazné redukci sídelních aktivit, která se projevuje i výrazně nižším podílem pozdně středověkých a raně novověkých zlomků keramiky, což koresponduje již se starším zjištěním (srov. Brom 1992, 98).

nejasný však zůstává charakter sídelních aktivit. u staršího horizontu (obr. 6 – černá elipsa) je velmi pravděpodobný primární původ, tj. výskyt keramiky na místě zaniklých usedlostí, od-padních jam nebo v jejich bezprostřední blízkosti. Větší rozptyl mladší středověké keramiky, ale i pozdně středověké a novověké (obr. 6 – šedá elipsa) nás nutí k zamyšlení nad tím, jaké činnosti vděčí za svůj prostorový výskyt.

Přes jasné výsledky, které vycházejí z analýzy rozptylu jednotlivých keramických kategorií, je jejich celková interpretace obtížná. na vině je především soustředění průzkumu pouze na jedno menší pole, zapříčiněné jeho v podstatě záchranným charakterem. Metody analýzy rozptylu pak mají tendenci dávat podobné výsledky pro všechny sledované třídy. Při větším prostorovém zábě-ru by rozdíly v hodnotách byly pravděpodobně výraznější. Strukturu zaniklého osídlení lokality

Obr. 15. Jenišovice. Svažitost na lokalitě, světle šedě méně svažité plochy (sklon do 4°), velikost centroidů vyjadřuje souhrnnou váhu keramiky tříd CB3001 – CB3014.Abb. 15. Jenišovice. neigung der Hänge an der Fundstelle mit Darstellung der jeweiligen Keramikklassen CB3001 – CB3014.

201

lze za tohoto stavu jen odhadovat, protože citelně chybí alespoň rámcová znalost o presenci či absenci podobných reliktů na sousedních polích. Při interpretaci vývoje osídlení také schází například informace o stavební historii současného dvora.

Malý rozdíl v rozptylu mezi vrcholně a pozdně středověkými a novověkými třídami však na-značuje, že všechny pochází ze stejného nebo podobného druhu aktivit. Mohly by tak pocházet z hnojení, na rozdíl od předchozího horizontu. To by naznačovala jak analýza rozptylu, tak i jeho vizualizace pomocí interpolace. nicméně rozdíly v rozptylu mezi oběma hlavními skupinami jsou poněkud malé na to, aby vyhovovaly hypotéze extensivního hnojení rozsáhlých ploch. Pokud tedy tuto teorii odmítneme, zbývají již jen dvě možná vysvětlení.

První možností je, že mladší třídy se na místo dostaly s odpadem odjinud, například při zarov-návání nerovností po zaniklé starší fázi osídlení. Jejich původ v místě jejich současného výskytu je tedy sekundární, nicméně i tak se vyskytují na spíše koncentrovaných plochách. Druhou možností je prostorová sídelní kontinuita, tj. že veškerá analyzovaná keramika má víceméně primární pů-vod, respektive nebyla na místo navážena odjinud. Větší rozptyl mladších tříd by pak bylo možné vysvětlit například i větším rozsahem osídlené plochy. Intenzita osídlení (typicky počet usedlostí) však při tom zároveň mohla být menší. Prostorový posun v souladu s chronologií je patrný i na lokalizaci těžišť výskytu jednotlivých tříd (obr. 8). usedlosti starší fáze tak mohly preferovat pouze prostor vymezený již Z. Bromem, v mladším období však mohlo dojít k výstavbě i na níže ležícím a vzdálenějším prostoru.

Z důvodu výše uvedených metodických omezení jsou však zatím obě možnosti pouhou spe-kulací. navíc lze soudit, že lokalita nebyla pravděpodobně nikdy příliš rozsáhlá, jako vesnice byla tvořena patrně jen několika málo usedlostmi a její přerod v pozdější dvůr tak nemusel znamenat velkou kvalitativní proměnu. Zánik vesnice není dosud objasněn ani na základě rozboru písem-ných pramenů (srov. Brom 1992, 98–99). na základě rozboru a přehodnocení nových keramických nálezů získaných z povrchových sběrů se ukazuje, že k zániku mohlo dojít někdy v 1. polovině 16. století.

Lokalita zaniklé vesnice Jenišovice vyniká vysokou koncentrací středověké keramiky, jaká nebyla zjištěna na žádné z dalších lokalit, zkoumaných stejnými metodami (Malina 2011)9. Svůj podíl na zachování keramických souborů má pravděpodobně i minulý land-use, ještě na stabil-ním katastru je zachycena podmáčená louka a soubory tak nebyly poškozovány orbou (obr. 13). na lokalitě jsou pravděpodobně přítomny zahloubené objekty, jak lze soudit z velikosti zlomků a jejich distribuce u některých keramických tříd.

Zajímavé je, že ani výrazná stružková eroze, která je na lokalitě dobře patrná, nedeformuje výskyt povrchových keramických souborů. Žádná ze sledovaných tříd nemá své těžiště v niž-ších svahových partiích, kde se eroze vlivem geomorfologie zpomaluje a kde dochází k částečné akumulaci.

Při studiu přírodních parametrů lokality se místo zaniklé vesnice či malého sídliště ukázalo jako velmi vhodně zvolené. Poloha se nacházela na štěrkovitém až hlinito-písčitém podkla-du, který je v okolí spíše vzácný. Prostorová distribuce starších keramických tříd nasvědčuje tomu, že vodoteč spolu se strouhou ze čtvrtého, dnes zaniklého rybníčku, netvořily bariéru

9/ Snad s výjimkou Kozojed (Černokostelecko), kde je však datování odlišné. Stejnou metodou byly zkou-mány ještě lokality Krteň (k. ú. Třebonice), Lemuzy (k. ú. Domanice), Přívětice, Mýto a Ronov nad Doub-ravou. nálezové situace se na nich značně liší, od několika málo obtížně určitelných zlomků až po rozsáhlé a dobře zachované soubory.

202

jako dnes, ale byly spíše integrální součástí osídleného prostoru či intravilánu10. Vyznívání keramických hustot směrem k J a JZ může být i indikátorem přítomnosti polí s intenzivním využitím. Ty bývaly v těsné blízkosti sídliště a jejich poloze by nasvědčovala příznivá orientace, svažitost i typ půdy. Z hlediska reliéfu má poloha výhodnou ochranu před severozápadními větry v nenápadné, ale existující „kotlince“, s dodnes vydatným zdrojem vody a zmínit je třeba i příznivou orientaci ke světovým stranám (obr. 14). Markantní je i dobrá dostupnost největších ploch s přijatelnou svažitostí, kde se mohla nacházet ostatní pole, která jsou z předpokládaného jádra přístupná po vrstevnici. Vlastní sídliště přitom nezabíralo relativně rovné plochy vhodné pro pole (obr. 15).11

Soupis keramických hrnčin

CB3001: Středozrnný (0,5–1,5 mm); středně tvrdý oxidační výpal; příměsi (ostřivo): jemně až středně hrubě drcená tuha – vystupuje na povrch (zrnka do 1 mm), ojediněle zrnka hornin a písku (do 1 mm) vystupují na povrch, jemná stříbřitá slída (0,5 mm); barva vnějšího povrchu tmavě šedá až černá, barva na lomu tmavě šedá až černá, barva vnitřního povrchu tmavě šedá až černá; vnější povrch jemně drsný, vnitřní povrch krupičkovitý; na dnech stopy po spojovacím válku. Pozn.: někdy stopy ručního hnětení ve spodní části nádob.CB3002: Středozrnný (0,5–1,5 mm) až hrubozrnný (1,5–2,5 mm); středně tvrdý oxidační výpal; příměsi (ostřivo): středně hrubě drcená tuha – zrnka tuhy krupičkovitě vystupující na povrch (do 2 mm), zrnka hornin a písku (do 2 mm) ojediněle vystupují na povrch, jemná stříbřitá slída (0,5 mm); barva vnějšího povrchu v odstínech hnědošedé až tmavě hnědošedá, barva na lomu středně šedá, barva vnitřního povrchu v odstínech šedohnědé a hnědé; vnější povrch hladký (někdy poslídovaný), vnitřní povrch krupičkovitý až hrubý; stopy podsýpky na dnech, ojediněle otisk kruhu?CB3007: Středozrnný (0,5–1,5 mm), místy hrubozrnný (1,5–2,5 mm); středně tvrdý oxidační výpal; příměsi (ostřivo): středně hrubě drcená tuha, ojediněle vystupující na povrch (do 1 mm), zrnka hornin a písku (do 2 mm), které ojediněle vystupují povrch, hrubá zlatavá slída (do 1 mm); barva vnějšího povrchu hnědá (načervenalý nádech), barva na lomu tmavě šedá černá (sendvičový efekt), barva vnitřního povrchu hnědá až světle hnědá; vnější povrch hladký (hrubě hlazený?), vnitřní povrch jemně drsný.CB3008: Středozrnný (0,5–1,5 mm); středně tvrdý oxidační výpal; stopy profilujícího obtáčení; příměsi (ostřivo): středně hrubě drcená tuha (nelze odlišit podíl tuhy a hlinité hmoty), zrna písku a hornin (do 1 mm), většinou nevystupují na povrch, výrazná příměs hrubé zlatavé i stříbřité slídy (do 1 mm); barva vnějšího povrchu hnědá, barva na lomu tmavě hnědošedá, barva vnitřního povrchu tmavě šedá až černá; vnější povrch hladký, vnitřní povrch jemně drsný.CB3004: Středozrnný (0,5–1,5 mm); středně tvrdý oxidační výpal; stopy profilujícího obtáčení; příměsi (ostřivo): jemně až středně drcená tuha, zlomky tuhy krupičkovitě vystupují na povrchu – zejména na vnitřní straně, zrnka hornin a písku (do 2 mm) nevystupují většinou na povrch, výrazná příměs slídy (0,5 mm); barva vnějšího povrchu tmavě hnědošedá až šedohnědá, barva na lomu tmavě šedá, barva vnitřního povrchu světlejší šedá nebo světlejší hnědošedá; vnější povrch hladký, vnitřní povrch jemně drsný; na dnech stopy po odříznutí nožem?CB3010: Jemnozrnný (0,1–0,5 mm); středně tvrdý oxidační výpal; příměsi (ostřivo): jemně drcená tuha, ojediněle zrnka hornin a písku (do 1 mm) – většinou nevystupují na povrch, jemná slída (do 0,5 mm); engoba – vrstva jemně plavené hlíny s příměsí tuhy (jednostranná často i oboustranná), stopy spojování

10/ Přitom je pravděpodobné, že její trasa je vzhledem k reliéfu původní.11/ Vznik článku byl podpořen z grantu Strategie archeologického výzkumu v Evropě (CZ 1.07/2.3.00/20.0036).

203

z válků; barva vnějšího povrchu světle hnědá až okrová (načervenalý nádech), barva na lomu středně šedá, barva vnitřního povrchu světle hnědá až hnědošedá; vnější povrch hladký, vnitřní povrch hladký, někdy jemně drsný; stopy jemné podsýpky na dnech.CB3014: Středozrnný (0,5–1,5 mm); středně tvrdý až velmi tvrdý oxidační výpal; stopy profilujícího obtá-čení; příměsi (ostřivo): zrna grafitu (do 1 mm) ojediněle vystupují na povrch, ojediněle zrna hornin a písku (do 1 mm), které ojediněle vystupují na povrch, příměs hrubé stříbřité slídy (do 1 mm); barva vnějšího po-vrchu, barva na lomu a barva vnitřního povrchu světlá, místy okrová; povrch vnějšího a vnitřního povrchu hladký až jemně drsný.CB3018: Hrubozrnný (1,5–2,5 mm); tvrdý oxidační výpal, stopy popraskání; příměsi (ostřivo): keramická hmota je silně prostoupena zrny hornin a písku (do 3 mm), které vystupují místy na povrch, jen velmi oje-diněle se objevují zrna grafitu; barva vnějšího povrchu světle šedohnědá, barva na lomu světle šedá, barva vnitřního povrchu světle šedohnědá; vnější a vnitřní povrch hrubý krupičkovitý; stopy podsýpky na dnech.CB3023: Středozrnný (0,5–1,5 mm); tvrdý redukční výpal; příměsi (ostřivo): zrnka hornin a písku (do 1 mm), které četně krupičkovitě vystupují na povrch; barva povrchu šedočervená, barva na lomu šedá, barva vnitř-ního povrchu šedočervená; vnější a vnitřní povrch hrubý krupičkovitý. Pozn.: střep nese stopy nekvalitního redukčního výpalu, stopy popraskání povrchu.CB4001: Středozrnný (0,5–1,5 mm), místy až hrubozrnný (1,5–2,5 mm); tvrdý oxidační výpal, stopy hlazení vnitřního povrchu; příměsi (ostřivo): zrna hornin a písku (2–3 mm), ojediněle vystupují na povrch; barva vnějšího povrchu šedá až modrošedá, barva na lomu světle hnědá, barva vnitřního povrchu světle šedá až světlá, vnější a vnitřní povrch jemně drsný.CB4005: Středozrnný (0,5–1,5 mm); tvrdý redukční výpal; příměsi (ostřivo): zrnka hornin a písku (do 2 mm), které téměř nevystupují na povrch, jen ojediněle příměs hrubé slídy; barva vnějšího povrchu v odstínech modrošedé, barva na lomu světle šedá až hnědošedá, barva vnitřního povrchu v odstínech modrošedé; vnější povrch hladký až jemně drsný, vnitřní povrch hladký až jemně drsný; stopy po odříznutí strunou.CB5002: Jemnozrnný až slinutý střep (0,1–0,5 mm); velmi tvrdý oxidační výpal; příměsi (ostřivo): téměř bez viditelných příměsí; barva vnějšího povrchu šedá nebo bílošedá někdy překrytá transparentní olovnatou glazurou (zelenou, žlutou, hnědou), barva na lomu bílošedá, barva vnitřního povrchu šedá, bílošedá překrytá transparentní olovnatou glazurou (zelenou, žlutou, hnědou); vnější povrch hladký až jemně drsný, vnitřní povrch hladký; stopy po odříznutí strunou.

Literatura a prameny

Bintliff, J. – Snodgrass, A. 1988: Off-Site Pottery Distributions: a Regional and Interregional Perspective, Current anthropology 3/29, 503–516.

Brom, Z. 1992: Zaniklá středověká osada Jenišovice u Milevska, Výběr 29, 97–101. Čapek, L. 2010: Depoziční a postdepoziční procesy středověké keramiky na parcelách Českých Budějovic

(Případová studie z domu čp. 16). Keramika – Kvantifikace – Statistika – Chronologie. Plzeň.Dohnal, M. – Vařeka, P. 1997: Výzkum novověké vesnické usedlosti v Srlíně (okr. Písek) – svědectví arche-

ologických a písemných pramenů, archeologické výzkumy v jižních Čechách 10, 84–106.Drda, M. 1978: archeologický výzkum čp. 279 v Táboře, archeologické rozhledy 30/1, 76–86.Drda, M. – Mazurkiewiczová, E. 1982: archeologický výzkum čp. 161 v Táboře, archeologické rozhledy 34, 45–55.Dubský, B. 1949: Pravěk jižních Čech. Blatná.Ernée, M. – Vařeka, P. 1998: Die Graphittonkeramik des 13. Jahrhunderts in Südböhmen und Prag. In: Po-

láček, L. (Hrsg.), Frühmittelalterliche Graphittonkeramik in Mitteleuropa. IV. Internationale Tagungen in Mikulčice. Brno, 217–230.

204

Fröhlich, J. 1986a: Raně středověké sídlištní objekty v okolí Písku, archeologické výzkumy v jižních Če-chách 3, 75–87.

- 1986b: Povrchový průzkum zaniklé středověké osady Palčice, archeologické výzkumy v jižních Čechách 3, 91–103.

- 1997: Písecko v zrcadle archeologie. Písek.- 1999: Osídlení východního okraje Píseckých hor ve 13. století, archeologické výzkumy v jižních Čechách

12, 73–83.Gregerová, M. – Procházka, R. 2007: Exkurz: k současnému stavu petrografického výzkumu brněnské kera-

miky 12. – 13. století ve vztahu k distribuci surovin, Přehled výzkumů 48, 271–299.Hejcman, M. – Pavlů, V. 2010: Hnojení – novodobý nástroj nebo odvěká součást zemědelství? Vesmír 10/89,

598–601.Hejna, A. 1964: Krašovice – příspěvek k výzkumu středověké vesnice v Čechách, Památky archeologické

55, 178–221.Horák, J. 2011: Prostorové analýzy dat. nepublikovaný nestránkovaný rukopis. Institut geoinformatiky,

VŠB-Tu Ostrava.Hrdlička, L. – Richter, M. – Smetánka, Z. 1966: Výzkum v Sezimově Ústí v r. 1965, archeologické rozhledy

18, 663–680.Kozák, M. 2010: Panství Milevského kláštera do roku 1420. nepublikovaný rukopis diplomové práce, Ka-

tedra archeologie FF ZČu. Plzeň.Krajíc, R. 1988: Příspěvek k dějinám osídlení Tábora ve 13. a 15. století (výzkum čp. 261 v Truhlářské ulici),

archeologické výzkumy v jižních Čechách 5, 109–116.- 1990: Výzkum středověké studny v Soběslavi, okr. Tábor (II. analýza souboru kuchyňské a stolní kera-

miky), archeologické výzkumy v jižních Čechách 7, 97–120.- 1998: Dům pasíře Prokopa v Táboře – archeologický výzkum odpadní jímky v domě čp. 220. Písek.Kuna, M. 2004: Povrchový sběr. In.: Kuna, M. a kol., nedestruktivní archeologie. Praha, 305–352.Malina, O. 2010: Transformace osídlení v prostředí GIS – zpracování dat z povrchových sběrů. In: Blažová,

E. – Gálová, L. (eds.), Zborník GIS v archeológii. nitra, 86–99.- 2011: Stabilizace sídelní sítě vrcholného středověku ve střední a západní Evropě. nepublikovaná diser-

tační práce. Západočeská univerzita v Plzni.Meduna, P. 1992: K vnitřní struktuře raně středověkých sídlišť, archaeologia historica 17, 281–289.Michálek, J. 1986: Záchranný výzkum ve Vodňanech, okr. Strakonice, část 2 – pokračování výzkumu v roce

1981, archeologické výzkumy v jižních Čechách 3, 17–73.Militký, J. – Vařeka, P. 1997: Češnovice: archeologický výzkum středověké a novověké vesnice na Česko-

budějovicku. Pozdně středověký dům v usedlosti čp. 13 – Češnovice, archeologické výzkumy v jižních Čechách 10, 58–79.

Nechvátal, B. 1999: Radomyšl. Raně středověké pohřebiště. Praha.Nováček, K. 2000: Středověký dům v Plzni. archeologický výzkum parcely v Sedláčkově ul. 1 (čp. 187),

Sborník Západočeského muzea v Plzni – Historie 15, 5–66.Procházka, R. – Peška, M. 2007: Deskripční systém brněnské keramiky. Příloha 1, Přehled výzkumů 48,

234–270.Richter, M. – Krajíc, R. 2001: Sezimovo Ústí. archeologie středověkého poddanského města, 2. Levobřežní

předměstí – archeologický výzkum 1962–1988. Praha.Vařeka, P. 1993: Povrchový průzkum hradu Příběničky (okr. Tábor), Castellologica bohemica 3, 95–110.- 1998: Proměny keramické produkce vrcholného a pozdního středověku v Čechách, archeologické roz-

hledy 50, 123–137.Zíbrt, Č. 1908: Z dějin zámku a panství Zvíkova. Praha.

205

Internetové zdroje (všechny odkazy byly funkční v lednu 2012):

http://oldmaps.geolab.cz (mapy vojenských mapování)http:// archivnimapy.cuzk.cz/ (císařské otisky stabilního katastru; topografické mapy od 1:5000 do 1:25000,

50. léta 20. století)http://nts5.cgu.cz/website/GEOinfo (svrchně geologická mapa)http://sowac-gis.cz (typy půdy, bonita)

Ladislav Čapek – Ondřej Malina – Ladislav Rytíř: Jenišovice (Kr. Písek) – Erforschung eines untergegangenen mittelalterlichen Dorfes mit Hilfe von Oberflächenprospektionen.

Gegenstand der untersuchung war die Dorfwüstung Jenišovice bei Milevsko. Die Besiedlung des Ortes ist anhand von Funden aus früheren Feldbegehungen in das 13. – 16. Jahrhundert datiert. Die hier vorgestellte untersuchung wurde durch Baumaßnahmen veranlasst, die zwar nicht direkt den vermuteten Kern der Besiedlung berührten, jedoch in dessen unmittelbarer nachbarschaft verliefen.

Die ältesten schriftlichen Belege für das Dorf sind erst aus dem 16. Jahrhundert überliefert. Die Dorf-gründung kann aber anhand archäologischer Funde und ggf. auch im Zusammenhang mit der entstehenden Herrschaft des Klosters Milevsko bereits im 13. Jahrhundert vermutet werden. Die durchgeführte Rettu-ngsgrabung lieferte keine Reste von Gebäudekonstruktionen oder Gruben und auch keine Kulturschicht. Zum verbesserten Kenntnisstand über die Dorfwüstung trug insbesondere die analytische Feldbegehung bei, die im Vorfeld der Grabung nicht nur die von den Baumaßnahmen betroffene Fläche und die eigentli-che Dorffläche umfasste, sondern auch das weitere umfeld. Bei der Feldbegehung und deren auswertung wurden GPS- und GIS-Technologien eingesetzt, welche zur anwendung moderner und auf diese art von Daten anwendbarer Methodik beitragen. Das gewonnene Keramikmaterial wurde in mehrere Warengrupp-en unterteilt und einer Verbreitungsanalyse mit dem Hauptziel unterzogen, den Dorfkern zu identifizieren.

Die Methoden älterer untersuchungen (Feldbegehung von Z. Brom) wurden mit den von den autoren angewandten Methoden verglichen. Im Rahmen der GIS-Verarbeitung verfolgten sie u. a. den Einfluss von Erosion auf die Keramikfunde. Die auswertung der Funde bestätigt die Lage des Siedlungskerns an der bereits von Z. Brom ermittelten Stelle. Die angewandte Methodik trägt dennoch zur Erfassung von Grube-nobjekten in der Siedlungsfläche bei und erweitert die bestehenden Kenntnisse über die Siedlungsstruktur des ehemaligen Dorfes und dessen Lage in Bezug auf seine natürliche umgebung.

Deutsch von A. Klosar