STŘEDOVĚKÉ ŽIDOVSTVÍ V MAROCKÉM MĚSTĚ FES

KATARÍNA MARUŠKINOVÁ

Maroko – země ležící v nejzápadnějším cípu Severní Afriky a Blízkého

východu, se od svých od ostatních zemí arabsky mluvícího regionu, díky svému

specifickému etnického složení a historickému vývoji, liší v mnoha ohledech. Jedním

z nich je i jeho vztah k vlastní Židovské komunitě napříč staletími. Maroko je zcela

jistě jednou ze zemí, kde Židé od nepaměti žili a tvořili významná díla v relativně

přátelské a tolerantní muslimské komunitě. Ačkoliv jsou i v historii Maroka události,

které znamenaly pro marocké Židy pohromu nebo dokonce katastrofu, minimálně

přítomnost tak velké kvantity synagog a Židovských symbolů napříč dnešními

marockými městy naznačuje, že Židé byli důležitou součásti marocké politické a

kulturní scény od doby Římanů až po marockou nezávislost na Francii v roce 1956.

Jedno z významných center, kde Židé žili, podnikali a tvořili, je město Fes.

Jako nejstarší marocké město je Fes také nejstarším centrem Židovství v Maroku, a

právě ve Fesu žila řada významných učenců, diplomatů a obchodníků.

Tato práce se zabývá obdobím prvních pěti set let existence Fesu a

historickým vývojem jeho Židovské komunity. Je to doba, kdy Židé žili ve městě spolu

s muslimy předtím, než byla pro ně vybudována v 15. století jejich vlastní čtvrt, tzv.

mellah. Práce na začátku uvádí město Fes s výčtem jeho důležitých charakteristik,

které ho předurčili k značné ekonomické a akademické aktivitě. Dále pak mapuje

původ Židů ve městě Fes a vůbec první historické události, které se v městě událi

s ohledem právě na jeho Židovské obyvatele. Jelikož je období prvních pěti set let

také dobou, kdy se nálady vůči Židům střídaly podle míry osobní tolerance

vládnoucího panovníka, práce uvádí také příklady antižidovských postojů, které

vyvrcholili v době vlády některých z Almohádů. Přes tyto všechny peripetie lze ale

také uvést úspěchy Židovské komunity, a to zejména v postavách Židovských učenců

a jejich díla na poli vědy a judaismu, kterými práce končí. Jejím cílem je tak poukázat

na dvojí tvář doby, která až na působení významného učence Maimonida není až

tolik probádaná, jelikož hlavním městem za vlády Almorávidů a Almohádů neby Fes,

ale mnohem jižněji založený Marrákeš.

2

VÝZNAM MĚSTA FES VE STŘEDOVĚKU

Marocké město Fes, ležící v úrodném údolí Sajs je jedno ze čtyř královských

měst této země. Ze čtveřice Fes, Meknés, Marrákeš a Rabat je Fes nejstarším

městem, založeným již v 8. století Idrísem II., potomkem Idríse I., který jako člen

rodiny proroka Mohameda byl běžencem, a podařilo se mu, po usazení se v nové

zemi, zcela islamizovat tehdejší pohanskou berberskou společnost.

Město Fes kromě své starobylosti také nese titul univerzitního města, ve

kterém již v polovině 9. století byla založena univerzita s výukou jak náboženských

islámských věd, tak později sekulárních oborů. Vzhledem ke svému strategickému

položení na rovině Sajs, mezi pohořími Středního Atlasu a Rífu bylo město od svého

založení důležitou karavanní zastávkou na cestě ze Sahary do oblasti Středozemí.1

Jeho propojení pozemními komunikacemi dokládají tak středověcí cestovatelé, a to

vyjmenováním měst, se kterými byl Fes propojen – mezi těmito jsou například dvě

různé silnice z Fesu do Ceuty, jedna do Tangeru, další do Salé, nebo na východ do

Tlemcenu.2

Z toho vyplývá, že město bylo jak ekonomicky, tak kulturně zdatné a tudíž

přitahovalo nové zájemce o osídlení. Ostatně, jeho dvě čtvrtě, oddělené od sebe

řekou Oued Zhoun, se jmenují právě podle dvou skupin, které požádali zakladatele

města Idríse II. o možnost usadit se ve Fesu brzy po jeho založení. Levý břeh řeky se

jmenuje čtvrtí Kajruánskou, podle přistěhovalců z tuniského Kajruánu, ten pravý je

zase čtvrtí Andaluskou podle přistěhovalců převážně z Córdoby. V obou případech

šlo o městské obyvatelstvo, které k exodu donutila politická situace v jejich

domovských oblastech. S sebou tak do Fesu přinesli know-how, řemeslá, obchodní

schopnosti a uměleckou zručnost. Jejich vyznáním byl již v raně islámské době

islám, a muslimové tak tvořili největší z fesských komunit, byť ne jedinou.

1 Cesta ze saharské Sijilmassy do Fesu trvala 9-11 dnů. LUGAN, Bernard. Histoire du Maroc: Des origins a nos jours. Paris: Ellipses, 2011. s. 163. 2 EL-BEKRI. Description de l´Afrique Septentrionale. Přeložil M.G. de Slane. Paris: L´Imprimerie

Impériale, 1858. s. 315.

3

PŮVOD FESSKÝCH ŽIDŮ

Španělský polygraf al-Bakrí napsal v roce 1068 dílo, které o osm století

později vyšlo ve francouzském překladu jako Description de l´Afrique Septentriale.

Kompilace zážitků cestovatelů po tehdejším almorávidovském Maroku se střídá se

vsuvky poesie a přímou citací od ne vždy jasně uvedených zdrojů. Al-Bakrí ale jako

jeden z prvních autorů v popisu Fesu zmiňuje i místní Židovskou komunitu. K jejímu

popisu cituje pořekadlo, které mu nejspíš bylo zprostředkováno jedním z návštěvníků

Fesu3: Fas blad bla nas, což v překladu znamená Fes, země (nebo město) bez lidí.

Sám al-Bakrí následně vysvětluje, že toto pořekadlo odkazuje na několik dvě fakta:

jedním z nich jsou jasně anti-semitské postoje marockých muslimů k Židům, tím

druhým zase velikost Židovské komunity ve Fesu v době 11. století.4

Odkud se Židé ve Fesu vzali? Encyclopaedia Judaica uvádí, že Židé jsou

spolu s křesťany a Berbery nejstaršími obyvateli Fesu. Idrís II., zakladatel města,

které se v roce 808 stalo hlavním městem tehdejšího marockého království, pozval

do města Židy, kteří mu platili 30 tisíc dinárů ročně.5 Zcela jistě šlo o takzvanou

džizju, daň z hlavy, kterou povinnost platit měl na území ovládaném muslimy každý

práceschopný mužský vyznavač jednoho z dalších abrahámovských náboženstev –

Žid nebo křesťan, za což byl osvobozen od vojenské povinnosti.6

Z výše uvedených informací Encyclopaedie Judaica není zřejmé, jestli jde o

dvě různé židovské komunity. Je možné, že Židé byli obyvateli Fesu již v době před

příchodem Idríse II., který existující města na obou březích řeky Fes odkoupil od

znepřátelených berberských kmenů za 4000 dirhamů7. Idrís II. následně pozval do

Fesu Židy z neznámého místa, pro které nechal postavit vlastní čtvrt, která dodnes

nese název al-Funduk al-Jahúd.8 Z těchto zdrojů není zřejmé, odkud Židé do Fesu

3 Al-Bakrí sám Fes, ani žádnou jinou ze zemí, kterým se ve svém díle věnuje, nenavštívil. 4 EL-BEKRI. Description de l´Afrique Septentrionale. Př. M.G. de Slane. Paris: L´Imprimerie Impériale, 1858. s. 262. 5 CORCOS, David, Haim Saadoun, and Ḥayyim J. Cohen. "Fez." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael

Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 7. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 6-8. Gale

Virtual Reference Library. Web. 2 Apr. 2015.

http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587506432&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&s

w=w&asid=d0fd6db630cb84e5d61ee49cfde18b06 6 BAHBOUH, Charif, Jiří Fleissing a Roman Raczynski. Encyklopedie islámu. Praha: Dar Ibn Rušd, 2008. s. 67. 7 IBN ABI ZARc, A. Roudh el-Kirtas. Histoire des Souverains du Maghreb et annals de la ville de Fes. Přeložil A. Beaumier. Paris: L´Imprimerie Impériale, 1860. s. 35. 8 GILBERT, Martin. In Ishmael´s house. New Haven: Yale University Press, 2011. s. 41.

4

přišli, a to ani v případě těch, které pozval sám Idrís II., ani těch, kteří ve městě

nejspíš žili před jeho příchodem. Abitbol ve své knize Histoire du Maroc ale uvádí, že

již v době nadvlády Říma nad jeho marockou provincií Mauretania Tingitanis žila ve

městech jako Volubilis a Tanger řada cizinců, především Féničané, ale také Řekové

a Židé.9 Geografové al-Bakrí a Ibn Hawkál se oba zmiňují o tom, že Židé byli

rozšíření po celé oblasti marockého království, až po Saharu. Abitbol také tvrdí, že od

8. století se Židé velmi aktivně podíleli na trans-saharském obchodě, kterého

karavanní stezky pojily Fes se Sijilmassou, údolím Drá a skrz tyto oblasti i s Timbuktu

a Ghanou dál na jih10. Je ale také možné, že Židé přišli s kajruánskými a

andaluskými muslimskými rodinami, které Idrís II. přijal jako nové obyvatele záhy po

vzniku města, nebo ze severo-alžírských měst, kde početná židovská komunita žila

například ve městě Tahert11. Z Tahertu pocházel například i Juda ibn Kurajš, který do

Fesu poslal dopis poté, co se dozvěděl, že fesští Židé zanechali recitaci Písma

v aramejštině12. I když není jasné, zda ibn Kurajš opravdu Fes navštívil, jeho dopis je

jasným dokladem komunikace různých Židovských komunit napříč širším regionem

Maghrebu. Fes navíc přitahovat zájemce o studium na prestižní Kajruánské

univerzitě.

Původ fesské Židovské komunity tak mohl být různý, a to jazykově nebo

etnicky. V následujících staletích se tato komunita střídavě dožívá rozmachu nebo

naopak pronásledování, jak bude uvedeno v dalších kapitolách. Podle místa jejího

pobývání lze tak dobu středověku rozdělit na období, kdy Židé bydleli ve čtvrti al-

Funduk al-Jahúd a na období, kdy pro ně merínovští vládci založili čtvrt mellah.

9 ABITBOL, Michael. Histoire du Maroc. Paris: Perrin, 2009. s. 18. 10 ABITBOL, Michel. Juifs maghrébins et commerce transsaharien (VIIIe- XVe siècles). In: Revue française d'histoire d'outre-mer, tome 66, n°242-243, 1er et 2e trimestres 1979. pp. 177-193. Web. 2. duben 2015. url : /web/revues/home/prescript/article/outre_0300-9513_1979_num_66_242_2187 s. 179. 11 ABITBOL, Michael. Histoire du Maroc. Paris: Perrin, 2009. s. 49. 12 CORCOS, s. 6.

5

ŽIDÉ VE STŘEDOVÉKÉM FESU

Během sedmi set let, kdy Židé žili ve Fesu spolu s křesťany a muslimy13, se

stalo několik významných událostí, které poznačili dějiny Židovské komunity. Hned ta

první urychlila pád Idrísovské dynastie a vzestup Fátimovců k moci, když se pravnuk

Idríse II. Yahya dopustil zločinu – v lázních sexuálně zneužil mladou Židovskou dívku

Hanu, za což byl v ten samý den roku 874 usmrcen. Jeho nástupcům se již

nepodařilo stabilizovat království, a v roce 921 nastupuje k moci dynastie Fátimovců,

která ve Fesu zůstává po dobu asi 60 let.

Do doby před příchodem berberských královských dynastií Almorávidů a

Almohádů spadá také několik událostí, které lze právem označit za tragické. Tou

první je vyhnání část Židů z Fesu do Alžírského města Ashiru kolem roku 987. O

padesát let později, v roce 1033 dochází k tzv. Feskému masakru, kdy umírá na

6000 Židů. Doba prvních ze dvou berberských dynastií, které vládly Maroku v období

11. až 13. století – Almorávidů, je dobou relativní tolerance muslimů vůči Židům. Fes

byl v roce 1068 Almorávidy „nemilosrdně vypleněn“14, nicméně o útocích na

Židovskou komunitu z této doby zmínky nejsou. Přesto určitá míra nenávisti vůči

Židovským spoluobyvatelům ve Fesu zcela jistě existovala – zmínka o tom pochází

například z dopisu mladého Židovského obchodníka, který se vydal na cestu do

Španělska, a svému otci domů do Fesu napsal: „Almería je místem spásy“15. V

období vlády Almorávidů také měli Židé v Seville omezené podmínky, za kterých

mohli prodávat a nakupovat zboží, což se mohlo projevit i ve Fesu. Židé za

Almorávidů také nesměli mít oblečení bez označení jejich náboženské příslušnosti, a

muslimové nesměli Židy (ale třeba i křesťany) masírovat ve veřejných lázních,

pečovat o jejich zvířata nebo je dokonce zdravit pozdravem pokoj vám16. Přes

všechna tato omezení je doba Almorávidů obecně pokládaná za pokojné období pro

13 Tudíž od roku 808, kdy Idrís II. založil město do roku 1438, kdy se Židovská komunita přestěhovala do nově vzniknutého mellahu. 14 CORCOS, David, Haim Saadoun, and Ḥayyim J. Cohen. "Fez." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 7. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 6-8. Gale Virtual Reference Library. Web. 2 Duben 2015. s. 6. http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587506432&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=d0fd6db630cb84e5d61ee49cfde18b06 15 ROTH, Norman ed. Medieval Jewish Civilisation. An Encyclopedia. New York: Routledge, 2003. s.24 16 Ibid. s.23

6

Židovské komunity na celém území podrobeném této vládnoucí dynastii se

saharskými kořeny a puritánskými sklony.

Teprve za vlády daleko rigidnějších Almohádů, se Židé potýkají s otevřeným

nepřátelstvím a represemi. Zákaz Židovského vyznání byl ustanoven v roce 1165 a

vedl k násilným konverzím Židů k islámu17. Gilbert ve svém dílu In Ismael´s house

popisuje situaci následovně: „Pod vládou Almohádovského Sultána Abú Jakúba

(který zemřel v roce 1184), byly falešné konverze k islámu docela časté. Ale pod

vládou jeho následovníka, Sultána Jakúba al-Mansúra (1184-1199) byla na Židovské

konvertity k islámu uvalena přísná omezení. Nesměli se ženit a vdávat s muslimy,

nesměli vlastnit otroky. Nesměli být strážci a nebylo jim dovoleno nosit islámskou

pokrývku hlavy. Také se nesměli angažovat ve velkém v obchodě, což byla Židovská

specialita18.“

Židé byli také odlišeni oblečením – právě v době největšího pronásledování

z dílny almohádovských vládců pochází příkaz k nošení turbanu kalansuwa¸ který byl

tmavě modré barvy, stejně jako dlouhý plášť se širokými rukávy, povinný oděv novo-

muslimů19. Gilbert také uvádí, že Židé měli povinnost nosit na viditelném místě

kousek žluté látky, přišité k vnějšímu oděvu20. Modrá a černá barva, které jako jediné

směli Židé v této době nosit, byly barvy smutečního rázu. V roce 1224 tento povinný

oděv tmavých barev vystřídal návrat k tradičnímu Židovskému oblečení s turbanem

žluté barvy21.

Tyto ztížené životní podmínky vyvrcholili v prvních dvaceti letech 13. století

v nařízení, které dalo právo muslimům odebrat Židům jejich děti na pravou islámskou

převýchovu22. Doba pronásledování pak ale končí vzestupem k moci syna al-Masúra

17 CORCOS, David, Haim Saadoun, and Ḥayyim J. Cohen. "Fez." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 7. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 6-8. Gale Virtual Reference Library. Web. 2 Duben 2015. s. 6. http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587506432&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=d0fd6db630cb84e5d61ee49cfde18b06 18 GILBERT, Martin. In Ishmael´s house. New Haven: Yale University Press, 2011. s. 66. 19 LASKIER, Michael M. "Almohads." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred

Skolnik. 2nd ed. Vol. 1. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 681-682. Gale Virtual Reference

Library. Web. 3 Duben 2015. s. 681.

http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587500857&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&s

w=w&asid=88041966283843fddb50141937a96745 20 GILBERT, s. 66. 21 ROTH, Norman ed. Medieval Jewish Civilisation. An Encyclopedia. New York: Routledge, 2003. s.22. 22 GILBERT. s. 67

7

al-Ádila „Spravedlivého“, který v roce 1224 většinu omezení Židů ohledně oblékání,

výchovy dětí a angažování se v obchodu, zrušil23.

OSOBNOSTI STŘEDOVÉKÉ FESSKÉ ŽIDOVSKÉ KOMUNITY

Přes všechna příkoří ale nelze říct, že Židovská komunita pouze strádala.

Vyplývá to z počtu Židů ve Fesu, jak již bylo uvedeno slovy al-Bakrího Fas blad bla

nas byl značný. Dá se předpokládat, že Židé v této době nebydleli pouze v jim

darované čtvrti al-Funduk al-Jahud, ale také roztroušeni po celém Fesu. Teprve

během doby vlády Merínovců, která pro Židovskou komunitu znamenala větší

svobodu a ochranu přímo od samotných merínovských vládců, se Židé stěhují do

vůbec prvního mellahu na území Maroka24. Starý Fes25tak byl domovem, byť někdy

pouze přechodným, pro řadu významných Židovských osobností.

Jedno z těchto osobností je zcela jistě básník Dunaš ben Labrat, který se

narodil v Baghdádu kolem roku 925, ale své vzdělání získal právě ve Fesu26. Byl

průkopníkem Andaluské hebrejsky psané poesie, a kromě Fesu působil jako

semitský jazykovědec také v Córdobě. Řada fesských osobností také pocházela

z rodiny Alfasi, kde vyniká další jazykovědec David ben Abraham Alfasi. Rodák

z Fesu žil několik let v Jeruzalémě, kde napsal dílo Kitáb Džámic al-Alfáz, hebrejsko-

arabský biblický lexikon27.

Další významným členem rodiny Alfasi je Izák ben Jákob (1013-1103), známý

pod akronymem Rif. Jeho vědecká práce byla zaměřena na studium Talmudu a

23 Ibid. s. 68 24 CORCOS, David, Haim Saadoun, and Ḥayyim J. Cohen. "Fez." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 7. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 6-8. Gale Virtual Reference Library. Web. 2 Duben 2015. http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587506432&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=d0fd6db630cb84e5d61ee49cfde18b06 25 Tím se myslí město, označované dnes jako Fes el Bali, založené Idrísem II. v 9. století na rozdíl od Nového Fesu, nebo-li Fes al-Džadíd, který postavili Merínovci. 26 RABIN, Chaim M., and Angel Sáenz-Badillos. "Dunash ben Labrat." Encyclopaedia Judaica. Ed.

Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 6. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 47-48. Gale Virtual Reference Library. Web. 4 Duben 2015. s. 47. http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587505466&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=0c06ecbef854a7a8bcc99dcd80b12188 27 SKOSS, Solomon Leon. "Alfasi, David ben Abraham." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael

Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 1. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 638-639. Gale Virtual Reference Library. Web. 4 Duben 2015. s. 639 http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587500776&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=9b4d178c54952b1cfe8030ad179eb98d

8

interpretace halachy. Sepsal dílo Sefer ha-Halachot, čímž se zařadil mezi

nejvýznamnější rabíny ve stylu babylonských učitelů zákona gaonim, a on sám byl

autory označen za posledního gaona. Ačkoliv celý život prožil ve Fesu, ke sklonku

života byl nucen k emigraci do Andalusie28.

Jednou z nejvýznamnějších osobností z doby vlády Almohádů je zcela jistě

Moše ben Maimon (známý i jako Maimonides nebo Rambam), který ve Fesu pobývál

po dobu pěti let (1159-1164). Již on zažil tlak vrchnosti na konverzí Židů k islámu, a

jeho postoj k této záležitosti byl jasný: lepší formálně konvertovat, než být zabit.

Gilbert uvádí, že sám Maimonides k islámu formálně konvertoval, a díky svědectví

dobrého muslimského přítele nebyl pronásledován, když vznikly pochybnosti, že

svou konverzi k islámu myslel opravdu vážně29.

Co se týče konverze samotného Maimonida k islámu, Encyclopaedia Judaica

ji zasazuje do desetiletí 1150-116030. Nelze také zcela jasně říci, zda ke konverzi

k islámu došlo až ve Fesu, nebo ještě předtím, když rodina ben Maimonových

střídala své bydliště docela často ve snaze najít pokojné místo pro život. Na druhou

stranu to byl právě fesský učitel Moše ben Maimona rabbí Juda ha-Kohen ibn Šúšán,

který za své odmítnutí konvertoval, zaplatil životem, když byl v roce 1165 zaživa

upálen. Tato událost byla zřejmě i důvodem k definitivnímu odchodu rodiny

Maimonida z Fezu 31.

POUŽITÁ LITERATURA

28 ASSAF, Simha, and Israel Moses Ta-Shma. "Alfasi, Isaac ben Jacob." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 1. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 639-641. Gale Virtual Reference Library. Web. 4 Duben 2015. s. 639. http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587500777&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=660117e9c608c5220e007c5b9cf4cf6b 29 GILBERT, s. 56. 30 RABINOWITZ, Louis Isaac, et al. "Maimonides, Moses." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 13. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 381-397. Gale Virtual Reference Library. s. 381. Web. 3 Duben 2015. http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587513047&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=7bd09a4ece3a039651a8d44992e37189 31 CORCOS, David, Haim Saadoun, and Ḥayyim J. Cohen. "Fez." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 7. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 6-8. Gale Virtual Reference Library. Web. 2 Duben 2015. s. 6. http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587506432&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=d0fd6db630cb84e5d61ee49cfde18b06

9

ABITBOL, Michael. Histoire du Maroc. Paris: Perrin, 2009.

ABITBOL, Michel. Juifs maghrébins et commerce transsaharien (VIIIe- XVe siècles).

In: Revue française d'histoire d'outre-mer, tome 66, n°242-243, 1er et 2e trimestres 1979. pp.

177-193. Web. 2. duben 2015. url : /web/revues/home/prescript/article/outre_0300-

9513_1979_num_66_242_2187

ASSAF, Simha, and Israel Moses Ta-Shma. "Alfasi, Isaac ben Jacob." Encyclopaedia

Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 1. Detroit: Macmillan

Reference USA, 2007. 639-641. Gale Virtual Reference Library. Web. 4 Duben 2015.

http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587500777&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=

GVRL&sw=w&asid=660117e9c608c5220e007c5b9cf4cf6b

BAHBOUH, Charif, Jiří Fleissig a Roman Raczynski. Encyklopedie islámu. Praha: Dar Ibn

Rušd, 2008.

EL-BEKRI. Description de l´Afrique Septentrionale. Přeložil M.G. de Slane. Paris:

L´Imprimerie Impériale, 1858.

CORCOS, David, Haim Saadoun, and Ḥayyim J. Cohen. "Fez." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 7. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 6-8. Gale Virtual Reference Library. Web. 2 Duben 2015. http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587506432&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=GVRL&sw=w&asid=d0fd6db630cb84e5d61ee49cfde18b06 GILBERT, Martin. In Ishmael´s house. New Haven: Yale University Press, 2011.

IBN ABI ZARc, A. Roudh el-Kirtas. Histoire des Souverains du Maghreb et annals de la ville

de Fes. Přeložil A. Beaumier. Paris: L´Imprimerie Impériale, 1860.

IBN HAUCAL. Description de l´Afrique. Přeložil M.G. de Slane. Paris: L´Imprimerie

Impériale, 1842.

LASKIER, Michael M. "Almohads." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael Berenbaum and

Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 1. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 681-682. Gale Virtual

Reference Library. Web. 3 Duben 2015.

http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587500857&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=

GVRL&sw=w&asid=88041966283843fddb50141937a96745

RABIN, Chaim M., and Angel Sáenz-Badillos. "Dunash ben Labrat." Encyclopaedia Judaica.

Ed. Michael Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 6. Detroit: Macmillan Reference

USA, 2007. 47-48. Gale Virtual Reference Library. Web. 4 Duben 2015.

http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587505466&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=

GVRL&sw=w&asid=0c06ecbef854a7a8bcc99dcd80b12188

10

RABINOVITZ, Louis Isaac, et al. "Maimonides, Moses." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael

Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 13. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007.

381-397. Gale Virtual Reference Library. Web. 3 Duben 2015.

http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587513047&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=

GVRL&sw=w&asid=7bd09a4ece3a039651a8d44992e37189

ROTH, Norman ed. Medieval Jewish Civilisation. An Encyclopedia. New York: Routledge,

2003.

SKOSS, Solomon Leon. "Alfasi, David ben Abraham." Encyclopaedia Judaica. Ed. Michael

Berenbaum and Fred Skolnik. 2nd ed. Vol. 1. Detroit: Macmillan Reference USA, 2007. 638-

639. Gale Virtual Reference Library. Web. 4 Duben 2015.

http://go.galegroup.com/ps/i.do?id=GALE%7CCX2587500776&v=2.1&u=imcpl1111&it=r&p=

GVRL&sw=w&asid=9b4d178c54952b1cfe8030ad179eb98d