dávno tomu, co podle legendy zjevil Bůh římskému císaři Kon stan -tinovi před bitvou znamení kříže: ἐν τούτῳ νίκα – In hoc signo vinces – V tomto znamení zvítězíš! copak asi ukázal českým

evangelíkům? v Jenském kodexu, obrazovém zrcadle českého husitství,je na padesátém šestém listu výjev husitského vojska. Husité vítězí nadkřižáky vymalovanými v podobě Herodových vojáků vraždících neviňát-ka. na korouhvi vítězného vojska objevíme zlatý kalich a nápis Veritasvincit (Pravda vítězí), na praporcích poražených pak červené kříže. Povzoru tohoto vyobrazení se celé dějiny křesťanství u nás zjednodušovalya zjednodušují na zápas kříže a kalicha. Oba biblické symboly, kteréshodně ukazují na Krista, jsou postaveny zdánlivě nesmiřitelně protisobě. Jenže stejně jako se naši římskokatoličtí bratři nikdy nevzdali obec-ně křesťanské symboliky kalicha (pohleďme jen na výzdobu některýchnáhrobků katolických kněží!), tak ani všichni čeští evangelíci nemohlijakožto křesťané s dobrým svědomím zatratit znamení kříže. někteřítajní protestanti z českomoravského pomezí postavili v době protirefor-mace na začátku 1�. století proti kříži kříž: proti kříži spojené papežsko-císařské moci kříž své žité víry, rozpoznávací znamení pro souvěrce, pre-

[ 1 1 � ] e v a n g e l i c k ý k a l e n d á ř 2 0 1 3

sixtus bolom-kotari

d

KALICH , SRDCE

NEBO OREL?

K E v a n g E l i c K é S y M B O l i c E P O S l E d n í c H d v O U S T O l E T í

dikanty a dodavatele zakázaných knih. Červený kříž s bílými rohya pruhy malovali buď na dveře, nebo na štíty svých domů. Zjištění, že sekříž přesto nestal evangelíkům posledních dvou století samozřejmě přijí-maným znamením, patrně čtenáře neohromí. Jejich výlučným a samo-zřejmým znamením však nebyl ani kalich.

Kalich

Symbolem Českobratrské církve evangelické, která vznikla roku 1�1�sloučením dvou evangelických církví, církve augsburského a helvetskéhovyznání, je kalich stojící na bibli. vyjadřuje spojení s tradicí české refor-mace a reformací kalvínskou a luterskou. Provedení znaku se však liší,jednou je kalich na zavřené bibli, jindy před otevřenou biblí. v souvislos-ti se zapojením do ekumenického hnutí a zdůrazněním jednoty křesťanůpřed několika lety uložil církevní synod synodní radě, aby iniciovala dis-kusi k začlenění kříže do církevní symboliky. Tato diskuse není dodnesuzavřena. Mnozí věřící se obávají znečitelnění, ba odstranění kalichajako svědectví svých předků – vyrvání symbolu, za nímž je staletý osud,vrostlý do jejich země. Proč nové „logo“? K čemu pak bude odkazovatnová symbolika? K trvání, ke kontinuitě? nebo spíše ke světu, v němžbu de logo vznikat? K postmodernímu relativismu, k minimalismu bezob sahu? nebude to logo církve bez církve – hovořící moderně, jazykemde signu, ale ne jazykem víry? Symbolem Slova prázdná bublina? Zjedno -du šeným znamením Knihy kosočtverec? Každý v symbolech vidí, co jemu blízké. a kalich?

K přijetí kalicha coby všeobecného symbolu českých evangelíků vedladlouhá cesta po celé 1�. století. Stačí se zaposlouchat do vyprávění cír-kevních pečetí. Každý z evangelických sborů vzniklých po Tolerančnímpatentu si zpravidla dříve nebo později pořídil svoji církevní, tedy sboro-vou pečeť. Pečeť obsahuje „úřední“ část: údaje, o jaký sbor jde, většinoujméno místa a církve, někdy i datum vzniku sboru či datum pořízenípečeti. druhá, „náboženská“ složka pečeti mohla obsahovat církevníznak, případně kombinaci symbolů, a odkaz na biblický verš, který měl

k a l i c h , s r d c e n e b o o r e l ? [ 1 1 � ]

symboliku po evangelicku ukotvovat, vysvětlovat, případně rozšiřovatjejí význam. nelze říci, že by na církevních pečetích toleranční doby(1��1–1��1) jednoznačně převládal symbol kalicha. Pečeti jsou velmirůznorodé jak co do provedení, tak co do obsahu. najdeme na nich loď –noeho archu (velká lhota na valašsku), otevřenou bibli s Božím okem(velká lhota u dačic), skálu s Božím okem (Jimramov), stůl Páně s otev-řenou biblí (Jimramov, druhá pečeť), ale také jen prostý „úřední“ text bezdalší složitější symboliky (vanovice). Pokud je na pečeti kalich, bývádoprovázen dalšími obrazovými částmi: vinnou révou, obilnými klasya hvězdou (veselí na Moravě), biblí, trním a sluncem (libiš), biblí, holía křížem (Černilov) nebo symbolikou chleba v kalichu, ovšem zcela vetvaru oplatky se svatozáří, byť šlo o kalvínský sbor (Klobouky u Brna).Teprve postupně, při nahrazování pečetí novými, a zvláště v době pří-chodu razítek na místo pečetí v poslední čtvrtině 1�. století, se začíná cír-kevní symbolika sjednocovat na motivu kalicha na bibli. v případě luter-ských sborů však k tomuto sjednocení došlo místy až po roce 1�1�.

Srdce

„dám tobě srdce, aby mě znalo.“ Parafráze ze 2�. kapitoly starozákonní-ho Jeremjášova proroctví napsaná uprostřed malovaného srdce (v srdcisrdce) se stala znamením výstavy evangelického umění toleranční doby,která již třetím rokem putuje po českých zemích. Maličký obrázekv modlitební knize z Českomoravské vysočiny bylo nutno pro reprodu-kování na výstavních plakátech mnohokrát zvětšovat. Tak se to má takés evangelickým uměním. nenápadné místo, vyhrazené pro viditelnoukrásu v životech tolerančních evangelíků, současný divák bez upozorněnísnadno přehlédne. Evangelická krása obvykle nekráčela o samotě, alesouladně jako krása vzdělávající, krása napomínající a krása potěšující.

Srdce jsme do čela výstavy nevybrali náhodou. Planoucí srdce, nejsvě-tější srdce Ježíšovo, ale i neposkvrněné srdce Mariino vzývají katolícijako důkaz jejich nekonečné lásky k Bohu. Evangelíci volí neokázalost,vždyť planoucí srdce může být zároveň srdcem každého křesťana.

[ 1 1 � ] e v a n g e l i c k ý k a l e n d á ř 2 0 1 3

k a l i c h , s r d c e n e b o o r e l ? [ 1 1 � ]

Zápas kalicha a kříže podle Jenskéhoko dexu (1490–1510).

Nahoře vpravo:Kalich jako symbol titulního listu ru -kopisné modlitební knihy „Vroucí Mot -lit by ku potřebě Kateřiny Větvičkovyz poctivé obce Klášterské“ (1807–1811).Ústřed ní archiv ČCE, foto Martina Bo -lom-Ko tari.

Vpravo:Kalich jako vstupní znamení evangelic-kého domu, zde v podobě zakončeníklapačky (středového sloupku) vyřezá-vaných vstupních dveří domu č. p. 5 v Ši -rokém Dole na Poličsku (1885). Archivnífoto, dveře se dnes nacházejí ve sbír-kách poličského muzea.

[ 1 1 � ] e v a n g e l i c k ý k a l e n d á ř 2 0 1 3

Evangelický obraz srdce s biblickým veršem (žalm 119), kolorovaný tisk z poloviny19. století. Ústřední archiv ČCE, foto Jiří gruber.

Malované srdce, z něhož jako plamen vyrůstá kytice pestrých květů čiplodů, rozšířili v dobové výzdobě knih, nástěnných maleb i maleb naskle. nejčestnější místo uvnitř srdce bylo oproti katolickému pojetívyhrazeno slovu, nápisům, a to dvojího druhu. Jednak zde najdeme bib-lickou zvěst (například dvojpřikázání lásky), jednak připomínky vydáníTolerančního patentu. Slovo v srdci tedy může být jak slovo Boží, jež sikaždý křesťan má nést v sobě, tak i slovo vděčnosti za získanou svobodu.Že symbol srdce s nápisem uvnitř v protestantské společnosti 1�. stoletípevně zakotvil, ukazují dochované tištěné a ručně kolorované obrázky(jakási obdoba římskokatolických obrázků z poutí), kde tiskaři převzalitento motiv od starších lidových autorů, jakým byl například kantora laický kazatel Tomáš Juren.

Srdce tolerančních evangelíků představuje v jistém smyslu parafrázilutherovy pečeti, která měla být symbolem celé jeho teologie a stala seznakem jeho církve. Uprostřed lutherovy pečeti je černý kříž v srdci, ježpodržuje svoji přirozenou barvu. Kříž nahradili čeští evangelíci slovem.Slovo může odkazovat na téhož Krista, avšak bez nebezpečí nejedno-značnosti, což jakýkoli symbol beze slova přináší. Symbolika srdce jeshodná: „neboť věříš-li celým srdcem svým, spasen budeš.“ lutherovosrdce stojí uprostřed bílé růže, aby ukazovalo, že víra dává radost, útěchua pokoj. Ze srdce tolerančních evangelíků tryská kytice krásy Božíhostvoření a ukazuje na totéž.

Orel

Když spisovatel Broučků Jan Karafiát vzpomínal, jak v jeho mládí vypa-dala jimramovská toleranční modlitebna, věnoval pár řádků zřejmě nej-výraznějšímu symbolu celé vnitřní výzdoby: „Jedna zvláštnost za méhomládí v kostele bývala, která by dnes každého, mladého i starého, velicezajímala. Z předu při varhanách byl hezky velký malovaný císařský orel.v kostele císařský orel? – v pozdějších létech jsem jej jednou viděl mezistarými odloženými věcmi na faře na půdě. Možná, že jest tam podnes,ač by mu čestnější místo příslušelo v nějakém evangelickém museu. Jest

k a l i c h , s r d c e n e b o o r e l ? [ 1 1 � ]

on zajisté názorný kus naší církevní historie. Bez císařského orla by námkatolická církev byla nikdy nemohla zasadit takové rány, jaké nám zasa-dila. a tatáž církev by nám nikdy byla nepřipustila a nepřiznala ténejmenší svobody, kdyby se byl na naši stranu nepostavil císařský orel.Pak to arci není tak podivné, že si toleranční církev vzala tohoto orlas sebou i do kostela.“

Pro evangelíky na konci 1�. a v první polovině 1�. století nebyl orelnějakou kuriozitou, stával se – tu více, tu méně – jejich ochranným sym-bolem. Otisk dřevorytu císařského orla tvořil záhlaví úředního vydáníTolerančního patentu, od nějž odvozovali svoje právo svobody svědomípřed státní mocí. císařského orla proto překreslovali na upomínkovélisty vyhlášení tolerance ve formě obrazů na papíře a na skle, jež tvořilyvýzdobu evangelických domácností. Orel nyní vstupoval do domů kacířůjako zástupce nejvyššího pozemského ručitele jejich existence. Hranice,co jest císařovo, a co již patří Bohu, byla však ve venkovském prostředípohyblivá. na jedné straně hovoří dochovaná svědectví téměř o revoluci-onářích v protestantském rouše (K čemu jsou všechny světské zákonya toleranční patenty? Bible je můj patent!), na straně druhé přicházívyobrazení orla i na tak bytostně biblickou půdu, jakou je desateroBožích přikázání. Pohleďme na jeden ze „psaných obrazů“ desatera:dvouhlavý orel s planoucím srdcem se nachází uprostřed. drží v drápechmeč světské spravedlnosti a olivovou ratolest Bohem požehnaného míru.císařský orel je na pečeti nejvyššího úřadu evangelických církví českýcha rakouských zemí – c. k. konsistoře ve vídni. Tentýž orel našel svémísto i na pečeti superintendentury moravských, slezských a haličskýchluteránů z roku 1���. Obdobný úřad moravské superintendence evange-líků reformovaného vyznání se však symbolice císařského orla vyhnul.Místo ní je na pečeti vyobrazena otevřená kniha představující bibli.ideový autor návrhu této pečeti, superintendent Michael Blažek, nám takvědomě či nevědomě potvrzuje zažité mínění, že ze dvou hlavních prou-dů evropské reformace, luterského a kalvínského, se luteráni oprotireformovaným více podřizovali státní moci. naopak evangelíci refor -movaného vyznání prý sami náleželi k zakladatelům moderních demo-kracií.

[ 1 2 0 ] e v a n g e l i c k ý k a l e n d á ř 2 0 1 3

k a l i c h , s r d c e n e b o o r e l ? [ 1 2 1 ]

Císařský orel uprostřed Desatera Božíchpřikázání, akvarel na papíře, počátek19. století. Městské muzeum ve Skutči,foto Zdeněk R. Nešpor.

Pro evangelíka je v bibli všecko. PastorJan Végh v ní nalezl příhodné Slovo i nadvíř ka schránky, nacházející se uvnitřstolu Páně v libišské modlitebně (1792až 1801). Foto Jiří gruber.

Nebo?

Pod tématy kalicha, srdce nebo orla jsme přirozeně nemohli vyčerpatvšechny evangelické symboly. dokonce zůstalo nepojmenováno znameníhlavní, totiž slovo, biblické Slovo. nesetrvávalo ukryto jen v oné Knize,umisťované v církevní symbolice pod kalich či vedle něj. Biblické textya jejich parafráze psali čeští protestanti zdobným písmem na stěny svýchmodliteben (a poté je z nich i četli!) už od dob Betlémské kaple. ve svýchdomovech pak nechávali promlouvat nejčastěji desatero, napsané namalých, temným dřevem orámovaných obrázcích, ale také celou řadudalších starozákonních i novozákonních textů, dobrých zpráv, vstupují-cích do každodenního života našich předků.

Zastavme se u jiného ze symbolů: „Strom života v prostřed Ráje,i strom vědění dobrého a zlého...“ Obrázek stromu života doprovázelpamětní knihu kantora Tomáše Jurena i vyobrazení adama a Evy, kterékantor v mnoha různých podobách maloval pro své souvěrce. vážnoststromu zobrazeného zrcadlila vážnost stromu v krajině, v zahradě,v sadu. lukasova zpívající lípa v Telecím uchovávala paměť na časy svo-body před Bílou horou, také na časy pronásledování, kdy sloužila jakoúkryt kacířům a jejich knihám. Pod staletým dubem vyznali evangelíciv Prosetíně veřejně svoji víru. O kus dál, ve veselí, v sadu pod staroutřešní, konali první bohoslužby a postavili modlitebnu. Pod šumícímisvědky času pochovávali své první kazatele. Jak obstojí strom bez koře-nů? Čím pevnější má strom kořeny, tím lépe odolá náporům vichřice.Jak by obstála církev bez kořenů? Pád stromu byl předzvěstí pádu člově-ka. Když se blíží jeho čas, kantor Juren váží slova: „Snad ten dlouhý vyso-ký strom dlouhost mého věku znamená, poněvadž mne Pán Bůh z milos-ti dlouhým věkem obdařil. [...] viděl jsem ten a takový strom ležet nazemi.“

Evangelicky probouzejícím symbolem se stalo znamení pelikána krmí-cího mláďata vlastní krví. Sami čeští protestanti jej příliš neužívalia nebýt pastorů snad by je přenechali římským katolíkům. První tole-ranční pastoři, kazatelé v našich sborech, přicházeli z jiných zemí, poně-vadž domácích duchovních dosud nebylo. Pastoři z Uherského králov-

[ 1 2 2 ] e v a n g e l i c k ý k a l e n d á ř 2 0 1 3

ství přinášeli z vlasti oblíbený symbol křesťanské lásky bez hranic v po -době pelikána. Jeho láska je tak silná, že neváhá nasytit žíznící mláďatasvým tělem, svou krví. Tím pelikánem je Ježíš Kristus, který nás sytí.Hnízdo s pelikánem má své místo v modlitebně v libiši, kde jej nechalnad kazatelnu vyřezat první pastor Jan végh. O necelých dvě stě letpozději, o vánocích roku 1���, hleděl na tuto dřevořezbu z kostelníchlavic jeden ze členů místního společenství, mladý student Karlovy uni-verzity Jan Palach. „v jeho činu nás soudí láska. a soud lásky je dalekohlubší než všechno ostatní, čím člověk soudí druhé,“ zaznělo o měsícpozději nad jeho rakví.

někdo by řekl, že symbolem evangelíků je prázdnota. „Reformovanáprázdnost, čekající na tu převzácnou Boží plnost,“ vyjádřeno slovy JanaKarafiáta. Prvotní snaha kalvinismu odstranit všecky symboly se záhy

k a l i c h , s r d c e n e b o o r e l ? [ 1 2 3 ]

Obraz stromu života, staletý dub v Pro se tíně s hrobem posledního tolerančníhopastora Josefa Švandy (1792–1856). Foto autor.

[ 1 2 � ] e v a n g e l i c k ý k a l e n d á ř 2 0 1 3

ukázala jako nemožná. Člověk, jak byl stvořen, pro svůj duchovní životsymboly potřebuje, a tak se i kalvínská reformace záhy vrací ke zname-ním (včetně kříže) při zachování střídmosti a účelnosti. v českém pro-středí však symbolické prvky náboženství sehrály zásadní roli na začátkutoleranční doby, když lidé vybírali ze dvou povolených protestantskýchkonfesí. luteráni, nebo kalvíni? Evangelíci se náhle začali dohadovatmezi sebou, kdo je větší evangelík. najednou se luteránské chrámy,podobné ve svém pojetí sakrálního prostoru katolickým kostelům,nezdály dost evangelické. důraz na biblický původ znázorňovanýchobjektů již nestačil. Socha je socha a socha v kostele je modla. Evangelícihelvetského vyznání začali využívat svého náskoku v odstraňování sym-boliky nad evangelíky vyznání augsburského: „… že my evangelíci jsme

Pelikán s mláďaty na stříšce kazatelny v modlitebně v Libiši (1792–1801). Foto Jiřígruber.

k a l i c h , s r d c e n e b o o r e l ? [ 1 2 � ]

jen polokatolíci, a že naši učitelé evangeličtí závazek k svému úřadu přijí-mají v Těšíně při modlách!“ Sjednocením obou církví reformovaný pří-stup převládl. Později, zvláště po roce 1���, při ničení původně luterán-ských oltářů (ba střídmé chrámové výzdoby původně kalvínskýchkostelů!) prolomili někteří z evangelíků i pojetí Jana Karafiáta. leckdezmizelo rozčlenění chrámového prostoru či architektonické prvky dodá-vající svátostem důstojnost. Karafiátovu reformovanou prázdnost nahra-dili jeho nástupci prázdnotou absolutní.

Karafiátova představa domu modlitby navazuje na tradici tolerančníchmodliteben, prostých evangelických chrámů, stavěných většinou nakonci 1�. století. Stavitelé modliteben dosahovali důstojného výtvarnéhoúčinku těchto staveb promyšleným osvětlením prostoru, řezbářskýmuměním v interiéru, výmalbou se zdobnými nápisy. Jan Karafiát vtělilideál takového křesťanského chrámu do svých Broučků: „Tam za městemv krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně velikáa dveře ještě mnohem větší. a ta okna byla plná světla, a ty dveře bylydokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hošii holky. Kudy tam vletět? Okna byla všechna pootevřena, a tak vletěli tímprostředním nade dveřmi, sedli si dole na rámec a dívali se. Od stropudolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. dole na zemi bylo plnolavic.“ Toleranční modlitebny nemohly a většinou ani nechtěly být kos-telem. Měly být domem, domovem, blízkým a vlastním tak, jak blízkéa vlastní byly domovy těch, kteří do modliteben chodili. Přece však mělymít modlitebny cosi z nevšednosti Hospodina, co každý ve svém vlastnímdomově nemusel zakoušet. ne nadarmo se stal dům modlitby symbolem.Jihomoravští evangelíci jej znázorňovali na podmalbách na skle v zahra-dě květů. Malbu domu doprovodili znamením chleba a vína a slovy usta-novení večeře Páně. Taková připomínka chrámu se stala součástí jejichvlastního domova. Evangelíci na vysočině svoji modlitebnu naopak uči-nili symbolem veřejného prostoru, když ji umístili místo jiných znaků naobecní pečeť.

Po desítkách let zápasů o samostatné české bohoslovecké učení, kterése táhly od toleranční doby, vzniká v Praze roku 1�1� evangelická teolo-gická fakulta. Její znak, dodnes užívaný jako fakultní pečeť, navazuje na

nejlepší tradice protestantské symboliky. Obsahuje v ústrojném systémuvše, co bychom hledali na starých pečetích církevních sborů. Uprostředkruhového pole rámovaného symboly chleba a vína vidíme kalich. Postranách kalicha je dvojice biblických odkazů, jeden ze Starého a jedenz nového zákona. nad kalichem se nalézá datum založení fakulty a ještěvýše heslo Sapere, Agere, Loqui (myslet, jednat, mluvit), které zdůrazňujevýznam svobodného hlásání Slova v české reformaci a slib utvářet fakul-tu jako útočiště svobodného projevu. Začáteční písmena latinských slovtvoří slovo sal, tedy sůl, které zároveň objevujeme v obou biblických citá-tech. Trojí odkaz na sůl ve znaku teologické fakulty může snad zaskočitsoudobého teologa, ne však dávného vysočinského písmáka, jenž stálu počátků toleranční historie. O řehořovi Jakubcovi Olešnickém se říká,že jeho rozmluva s císařem Josefem ii. v září roku 1��1 byla poslednímpodnětem k vydání Tolerančního patentu. Solí pro něj byli právě studo-vaní teologové, které volal, aby pomohli se stavbou církve. Solí, jíž jezapotřebí osolit nejen zplaňující české evangelictví, nýbrž i celý veřejnýprostor. Jakubec se nikdy nespokojil s církví zavřenou v domácnostecha modlitebnách. „Poněvadž jste Sůl, žádáme od vás osoleni býti,“ napsalreformovanému superintendentu Michaelu Blažkovi v jednom z posled-ních dopisů.

doba má své symboly a žádá své oběti. Symbolem dneška je logo. vesrovnání s novou konkurencí vypadají staré znaky a pečeti těžkopádně,složitě. Kladou otázky. instituce, církve a školy se předhánějí ve vyhlašo-vání veřejných soutěží na nové logo, nový vizuální styl – novou identitu,která by je co nejméně odlišila od soukromých firem. Občan již nebudevíce občanem, student studentem, věřící věřícím, všichni se staneme kli-enty. vzhledem ke všeobecné intelektuální imunitě nezní příliš pravdě-podobně, že by nás něco mohlo z nastoupené cesty vyrušit. ačkoliv –stará znamení by mohla. dobrý symbol promlouvá a odkazuje, špatnélogo neruší a mlčí.

[ 1 2 � ] e v a n g e l i c k ý k a l e n d á ř 2 0 1 3