STUDIA COMENIANA ET HISTORICA 41 (2011), Č. 85 - 86

VíRA V KRAJ/NĚ 19. STOLETí (PŘíKLADY Z MORAVSKÝCH POMEZQ1

SIXTUS BOLOM -KOTARI

"Ó, mnoho jsem já v lmramově užil vyražení, a to takového čistého vyražení. v lese, a v poli, a na lukách, a v řece, a v potocích! Já vám žehnám, vy zelené stráně, a strmé skály, a děkuji Pánu Bohu. Všecko by bylo jiné, i ti řádkové, které tuto pW, kdybych byl tenkrát v lmramově neužil i tolik a takového vyražení. - T)' pravíte, že jste nic takového neužili a že jste vyrostli? - Arciže, vy ubozí, a kdo umí číst a psát, čte to ve vaší tváři a v celé vaH du.~i, i ve všem vašem usilování, že se

vám čistého vyražení nedostalo, a co jste místo něho dostati, že nebylo to, po čem vaše mladá duše prahla."2

Jak vystihnout téma víra a krajina? Jde o vztah víry k praktické zbožnosti ajejí odraz v krajině? Kde končí a začíná krajina? V období pozdního osvícenství. prvních střetů lidí a továrních strojů, v období pronikavých změn, které nás oddě­lily od "starého světa"? Pro evropské chápání prostoru může být příznačný určit)·

dualismus, který rozlišuje světská a posvátná místa. 3 Slovo krajina, Landschafl. značilo jak jednotku lidského osídlení, vlastně jurisdikci, tak cokoli, co mohlo bý1 příjemným předmětem zobrazení.4 Idyla venkovského života, do níž byly zasazo­vány náměty z Písma svatého, ale také ideální venkovská krajina romantiků jako mravní lék na neduhy města . A národní identita - čím by byla bez tajuplné tradice příslušné krajiny, místopisu zmapovaného, zposvátněného a korunovaného jako vlast?5

Nacionalismus bývá někdy označován za světské náboženství industriálního věku, kdy se Bůh stal téměř "národním majetkem". K rozpojení náboženství a na

130

Článekje výstupem z grantu GA ČR Č. 404/08/0029, Intelektuální a lidová zbožnost v česk)'Ch zemích v 19. století mezi nacionalismem a novou konfesionalizací. Autor za tuto podporu dě­kuje. Jan K a r a f i á t. Paměti spisovatele Broučkri I. Praha: 1919, s. 132 (psáno 1915 a dří­ve). Srov. Martin Goj d a. Archeologie krajiny. v.Vvoj archetypů kultumi krajiny. Praha: 2000. s. 56-58. Simon S cha m a. Krajina a pamět'. Praha: 2007, s. 8 (tam odkaz na další literaturu). Tamtéž, s. 14-15.

občanském principu konstituovaného národa došlo v důsledku osvícenstvÍ. lden­titní krize, která nastává následkem událostí na počátku ("dlouhého") 19. století (Francouzská revoluce a napoleonské války; průmyslová revoluce), přinesla rela­tivizaci náboženství ve prospěch jiných, osobních, národních a kulturních identit.6

Je středoevropská krajina, po tisíciletí zabydlovaná, démonizovaná i zposvát­ňovaná, jevem kulturním nebo přírodním? Jsou to konstrukty imaginace, projek­tované do dřeva, vody a kamene. 7 Kulturní krajina, výsledek systematické čin­nosti lidí, žijících zemědělským způsobem života, byla prodchnutá křesťanským duchovním životem.8 Vnímání krajiny prošlo od 19. století zásadní změnou: za­tímco tehdy v ní lidé trávili většinu svého času, dnes bývá redukována na výrobní prostor či na vzdálenost, dělící nás od místa, kam směřujeme dopravním pro­středkem.9 Kulturní krajina může být všeobjímající, širokospektrální, univerzálnÍ. Zřejmě proto stojí pří současné úzké specializaci teoretických i praktických oborů lidské činnosti na okraji zájmu. 10 Ochrana přírody zná kategorii "přírodní památ­ka", jež se nejčastěji používá pro geologické a geomorfologické objekty. V ang­losaských zemích existuje slovo "heritage" pro dědictví, a to jak lidské kultury, tak přírodního vývoje. V tomto duchu pak platí, že nejsou dvě historie - lidská a přírodní, ale jen jedna, společná po tisíce let. ll

Aby byla jakákoli krajina v 19. století vypodobněna jako posvátná, potřebo­vala někoho, kdo by na její posvátnost upozornil, případně ji na posvátnou po­výšil. Bývali to často lidé "odjinud", kteří přicházeli mezi starousedlíky s jinými měřítky chápání posvátnosti. 19. věk je kupříkladu obdobím nebývalého nárůstu soukromých mariánských zjevení, jichž bylo díky větším komunikačním mož­nostem napočítáno 427 - oproti 491 zjevením v předchozích osmnácti staletích. Obrovský nárůst kongregací a zasvěcení Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu či Mariinu

10

II

Srov. Zdeněk R. N e š por. Náboženství na prahu nové doby. Česká lidová zbožnost 18. a 19. století. Ústí nad Labem: 2006, s. 185,412,472-473. V širším diskursu lze krizi identity sledovat dříve, ať už spojenou s fenoménem reformace a " reformací" s proti reakcí v Tridentském koncilu a ve vystoupení René Descartesa, v debatě, která proběhla Anglií na přelomu 17. a 18. století, jejímž vyústěním byl zrod tzv. deismu, ale především prostřednictvím francouzských osvícenců v polovině 18. století, kteří zasadili církvi a víře v Boha úder nejtvrdší - atheismus. K ústupu posvátného v 18. století srov. Roger S c r u t o n. Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře . Praha: 2002, s. 37-38. Za upřesnění děkuji Mgr. Ondřeji Zatloukalovi. Simon S cha m a. Krajina a paměť, op. ci!., s. 65. "Tato harmonická krajina byla v minulosti nezáměrným vedlejším produktem lidí žijících zemědělským způsobem života. Její vzhled i struktura byly výsledkem po staletí provozovaného tradičního hospodaření a tradičního vzorce sídelní kultury jejích obyvatel." Pavla Š i meč k o­v á. Od kapličky ke křížku . Praha: 2009, s. 8. Ibid. Vnuknutí Tvůrce při utváření krajiny se přesunulo spíše do roviny úředních řízení dle správního řádu s vyjádřením odborných organizací. Pro ochranu přírody pak náhle bývá kulturní krajina málo přírodní, pro památkovou péči zase málo památková. Srov. Václav Cíl e k. Vstoupit do krajiny, http://krajina.kr-stredocesky.cz/article.asp?id=19 (30. srpna 2009).

131

může být interpretován jako obranná reakce na sekularizaci. 12 Faktem ovšem je, že významná a inspirativní zjevení, mezi něž se rozhodně řadí událost v Lurdech roku 1858, padala na Moravě na úrodnou půdu, alespoň ve venkovských "kraji­nách víry". K takovým patřilo panství hradu Bítova, kde se první lourdská stu­dánka objevila vzápětí po zjevení, snad ještě téhož roku 1858, a to péčí majitelů Bítova, hrabat Daunů. Ti již od 80. let 18. stolení postupně vyměňovali široký a hlučný barokní svět za štíhlost a osamělost romantického rytířství, ztělesněného hradem, na němž toužili nahmátnout tep starých časů. 1 3 V protikladu k roman­tickému nekonečnu však komponovali svůj prostor jako symbolicky uzavřený, vymezený a poskytující ochranu. Oblíbená lourdská studánka na hraběcí stezce spojovala měřítka posvátnosti majitelů panství i jejich bítovských poddaných.

Století bouřlivého průmyslového rozvoje hledá v kulturní krajině poslední odlesky původnosti, úkryty bohů před lidmi. S rukama, spojenýma věnci z dubo­vého listí přísahají mladí romantikové pod hvězdami v původním dubovém háji na věčné přátelství a bratrství. 14 Děsivý temný les Krále duchů, nestvůrná změť vegetace, formující se do obludných tvarů pak docela přirozeně přejde do parku se širokými alejemi a chrámky, jako stvořenými pro středověké fantazírování.

Jak komponovat posvátnou architekturu v krajině? Celé dlouhé 19. století je esencí dějinného střetu přírody a civilizace. Žalostné trosky antických staveb, ne­zvratně zarůstající zelení, jsou probouzeny k životu v nových kontextech. Budo­vy světských parlamentů, muzeí či chrámů církevních podle antických vzorů, ba snad větší a dokonalejší než ony, hlásají triumf klasické civilizace.'5 Daleko od nich, někdy ale i v jejich nejtěsnější blízkosti, najdeme druhou tvář přírody a civi­lizace - setkání. Interiéry kostelů poseté květinovými ornamenty, sloupy a klenby, opletené úponky a listím. Bohatá paleta, vypovídající o dokonalém pozorování a vcítění se do přírodních forem. Živé svatyně? Zrušení hranic mezi přírodou a architekturou? Jak daleko je úkryt v mystice venkovské nevinnosti, neposkvrněné moderní dobou?

12

13

14

15

132

Zdeněk R. N e š por. Náboženství na prahu nové doby, op. cit. , s. 478. Snaha o vytvoření iluze starého světa se projevila i v úsilí shromáždit na hradě hmotné pozůstatky ze skutečných "rytířských" času. Srov. např. Moravský zemský archiv v Brně. Velkostatek Bítov, inv. č . 82, sign. I-Bg Uednání o předání gotické monstrance z farního kostela v Bítově do hradní kaple, 1841). Naopak okolí hradu bylo "zposvátněno" sentimentální stélou mohyly předkU, vztyčenou uprostřed okruhu lesoparkových cest nad ostatky dávných "rytířských" pánu Bítova, které sem Daunové přemístili z hradní kaple. Srov. tamtéž, inv. č. 81 , sign. I-Be (posvěcení mohyly, 1838). Simon S cha m a. Krajina a pamět", op. cit., s. 118. Např. objev Pompejí ze staletých vrstev sopečného popela Vesuvu v polovině 18. století výrazně ovlivnil uměleckou tvorbu i módu jakožto zhmotnělý obraz každodenního života antického města. Ne ve všech kruzích se setkávala znovuobjevená fascinace antikou s pochopením. Ozval se i zbožný nesouhlas s diktaturou klasického chrámu a obhajoba gotické architektury jako architektury přirozené, resp. vycházející z přírodních tvaru, které objevíme v krajině -např. alej vzrostlých stromu připomíná pruh led gotickou katedrálou. Srov. repliku anglického biskupa Warburtona z roku 1751. (Simon S cha m a. Krajina a paměť, op. cit., s. 250.)

Barokní předehra Baroko usilovalo "poznat Boha skrze tento svět", zastihnout v přirozeném

nadpřirozené. 16 Odtud vede jeho cesta do krajiny. Vždyť skrze krajinu promlouvá Bůh, který se vtělil ve hmotu světa a tím ji posvětil. Celý svět se stává jakýmsi odrazem Boha, kde - jak to výrazně formuloval Komenský ve své Pansofii - "per speculum et vestigium" se poznává Bůh. 17 Právě představa "posvátné země" na­pomáhala nemalou měrou zdolávat těžkou situaci, v níž se české země ocitly po třicetileté válce. Kvítí hory Sionské l8 či Zdravý pramen, prýštící k životu věčnému l 9

jsou jen příklady celé řady barokních náboženských knih, které odkazují ke kraji­ně nejen svými názvy, čímž sice navazují na starší pojetí, avšak s novým důrazem.

Prostor a jeho hodnoty - velikost, nepatrnost, šíře, délka, barva - se staly více než kdy předtím výrazovými prostředky. Barok je charakteristický oživlým prosto­rem, všelijak zvýrazněným, expresivním, exaltovaným. Barokní prostor není jed­nou pro vždy daný, jde o živý organismus, který má sloužit záměrům tvůrců. Proto zušlechťování krajiny jako celku, "budování" estetické krajiny, architektonických korun návrší, ovládajících jednotlivé kraje, proto Svatý kopeček u Olomouce, Hostýn či Zelená hora u Žďáru nad Sázavou.2D

Po dlouhé období evropské kultury od antiky až do 18. století byla za ideál­ní krajinu považována tzv. krajina arkadská, situovaná domněle do idealizované Arkádie, plné prý šťastného původního života pastýřů a zemědělců. Jako pramen představo ní sloužila dochovaná pastorální a bukolická antická poesie. Klasická představa líbezného místa (locus amoenus) počítá s výsekem krajiny, charakteri­zovaným přítomností pramene či tekoucí vody, stromů, spolu s travnatým podros­tem a zpěvem ptáků. Krása jako taková (stejně jako dobro či pravda) je však vždy zakotvena v Bohu. Antické kořeny má spojení krásy, harmonie s matematickými vztahy a proporcemi.21

16

17

18

20

21

Zdeněk K a I i sta. Tvář baroka. Praha: 1990, s. 13. Jde o jednu ze základních autorových tezí. Cit. podle Zdeněk K a I i s ta. České baroko. Praha: 1941 , s. II . Kwjti HOIy Syonské, Aneb Rozgjmánj Duchownj, Na každý Den přes ce!.v Rok Rozdělen.V '" Přečně w Latinské Ržeči složený, Od .. . Nanj na Cžeskau Ržeč přeložený Od ... Mjlona Hubácya ... W St. Městě Pražském: Karel J. Geřábek, 1751. Zdrawý Pramen, Preysstcý se k žiwotu wěčnému . Aneb Pobožný Spůsob přjprawy k sstiastné smrti, Nemocným a Vmjragjcým ... welmi prospěssný a vžitečný, .. . nynj po pátý na swět\o wydaný. W Praze: w Jmpressy Akademické v Swatého Kljmenta, 1735. Jedinečný smysl pro obraz jarní přírody, spojený přitom s posvátností, ukazují některé skladby kancionálu Capella Regia Musicalis. Kaple Králowská Zpěwnj a Muzykálnj w Ržečj a w gazyku Cžeském ... někdy od ... Karla Cžtwrteho Na Hradě Pražském .. . držaná ... Nynj w nowě wydaná ... Od Wác\awa Karla Holana Rowenskýho ... Kapelmistra. To gest: Kancyonál a Knjha Zpěwnj Na wssechny Swátky a Slawnosti Wegročnj ... Wytisstěn w Starém Městě Pražském w Welké Karlowě Kollegi: v Giřjho Labauna, 1693. Zdeněk K a I i sta. Tvář baroka, op. cit., s. 32-34, 149. Karel S t i b r a 1. Estetické hodnoty v krajině. In: Dušan Foltýn a kol. Prameny paměti.

Sedm kapitolo kulturně historickém dědictví pro potřeby výchovy a praxe. Praha: 2008. Upravené elektronické vydání kapitoly dostupné na http ://www.historickededictvi.czlfiles/u4/ estetika2008web.pdf(l4. října 2011), s. 6-9, 12-13.

133

Barokní Evropa zdědila rovněž antické rozhraničení peras a apeiron - tedy vymezené vůči nevymezenému (například zahrady vůči krajině), středověké po­city ohrožení z volné, divoké krajiny, plné dravé zvěře a zlých duchů a uzavření se do opevněných zdí zahrad. Teprve renesančním architektem Andreou Palladi­em je pro Evropu fenomén kulturní krajiny povýšen na úroveň zahrady. Palladio totiž svá pozdní díla již nezasazoval do renesanční zahrady, ale do volné malebné italské krajiny. Angličané, kteří jej a jeho stavby jezdili studovat do Itálie v pozd­ním 17. a počátkem 18. století, jeho myšlenku naplno rozvinuli na britských os­trovech, kdy tvrdili, že celá Anglie jest zahradou. S tím je spojen vztah k antické mytologii a k ideálu arkadské krajiny. Tento ideál se naplno rozvinul již v rané renesanci, především však v literárních dílech, z nichž vystupuje do popředí pře­devším snový příběh od Francesca Colonny Hypnerotomachia Poliphi/i. 22

V 18. století nastává posun ve vnímání přírody - od ideálu arkadské krajiny se Evropané obracejí stále více ke své krajině místní, leckde mezitím přetvářené barokem, ale také k přírodě ničím nespoutané, divoké, k rozeklaným skalám, ne­prostupným lesům.23 Tento zájem měl podobu rozumového zkoumání i citového prožitku včetně různých forem romantické zbožnosti. Zbožnost starého světa má svůj konec ve zlomu chápání krajiny: Od země posvěcené k zemi člověkem růz­ným způsobem "zpracovávané".24 Dobyvatelský postoj emancipovaného člověka se projevoval i v postojích k přírodě . Nebylo snad jiné oblasti, ve které by bylo 18. století dosáhlo tak pronikavých úspěchů, jako v poznání přírody a jeho praktic­kém využití v přírodních vědách a technice. Svět přírody byl učiněn přehledným a pocit nadvlády nad přírodou jako by postupně vedl k umlčení hlasu přírody a přirozenosti v člověku, jakkoli se tohoto hlasu mnozí z osvícenců tak často dovo­lávali.e5

Individualizace Krajina neníjiž tolik zaplňována početným průvody, najejich místa přicházejí

jednotlivci. Lze pozorovat i zvětšování rozdílů ve vnímání světa. Stále více se pro­sazuje individuální prožitek krajiny. Příkladem jsou drobné sakrální památky, po staletí stavěné jako projev živé konkretizace víry v každodenním životě člověka a zároveň znak jeho zakořenění v krajině. Nevznikají již tolik nákladné stavby jako v baroku, spíše levnější a "osobní". Z magických ochranných prostředků

134

Za upřesnění děkuji Mgr. Ondřeji Zatloukalovi. Původní vydání knihy Hypnerotomachia Poliphili z roku 1499 je zpřístupněno na webové stránce http ://mitpress.mit.edu/e-books/HP/ hypOOO.htm (14. prosince 20 ll). K vymezování prostoru a vztahu venkovanů k nevymezenému prostoru, vyplývajícímu částečně z dědictví "pohanství" v české středověké krajině, srov. např. Zdeněk S met á n k a. Legenda o Ostojovi. Praha: 2004, s. 24, 191-195. Karel S t i b r a 1. Estetické hodnoty v krajině, op. cit. , s. 16. Zdeněk K a I i sta. Tvář baroka, op. cit., s. 149. Srov. Jan Milič L och m a n. Náboženské myšlení českého obrození. Kořeny a počátky. Praha: 1952, s. 12, 16.

(např. na rozcestích) se z těchto křížků stávají stále více pomníčky osobní zbož­nostijednotlivců . Ve velké oblibě a rozšíření na přelomu 19. a 20. století se promí­tá postupující průmyslová revoluce, sériově vyráběné kříže jsou dostupné, ale za cenu vyprázdnění formy. To se projevuje i ve výběru místa, kam drobné sakrální památky postavit, kdy pocitová, neracionální kritéria v průběhu času spíše ustu­pují.

Střet osvícenství, formovaného racionalitou či niterným individualismem, s "lidovým" barokem v krajině, opožděným a z elitního hlediska neúplným, uka­zují charakteristické názory a zprávy, týkající se poutí a procesí, které také nazna­čují vývoj tohoto fenoménu v průběhu 19. století:

"Tak jako spodní vrstvy ve městech milují i obyvatelé Hřebečska především vnější projevy náboženství, tzn. poutě, slavnostní procesí a všechny náboženské obyčeje, jež se slaví s nádherou a pompou. Skořápka je pro ně více než jádro. "26

"Kdy a jak poutě povstaly, nelze zjistiti. Bývaly za správy patrimoniálních úřadů hojnější než nyní, neboť docházely průvody téměř ze všech obcí k panství příslušných a věřících na tisíce se scházívalo. Horlivost' v návštěvě nyní už ochab­la. Dostavujeť se jen jeden průvod, a sice z Chvalatic. Ostatní poutníci přicházejí po různu. O pouti zámecké bývají i památnosti hradu, obzvláště bohatá a chvalně známá zbrojnice, po předchozím ohlášení se u pána hradu, přístupny. "27

"V kapli nad studánkou a u kříže před ní - zakončení to »zastavení« - modlilo se několik prostých žen a starců; Vilemína oddělivši se od svého průvodce vešla do chladné prostory, zapáchající plísní, všude na zdech zřejmou, pokřižovala se a poklekla, z hloubi nabrala do dlaně vody, umyla oči i růžové tváře a chvíli se modlila. Pak hodila do plechové schrány peníz, přistoupila opět k Justinovi, jenž si zatím malou osadu prohlížel. »UŽ není Boží Voda, co bývala,« podotkla, »vypa­dá to tu chudince. A Berounští povídají, co sem bývalo procesí a jaké mše slavné! Maminka moje i v Hutích slýchávala, že to tu bylo vyhlášené. « » ... Kaplička a celé místo sešlo, je pravda, ale je tu příjemno býti ... «"28

Vztah jednotlivých křesťanských konfesí ke krajině vycházel ze společného základu, praktické uplatnění víry v krajině však například katolíky a evangelíky často vzájemně vyhraňovalo. Přístup evangelíků ke krajině se od římskokatolické zbožnosti většinou principiálně odlišoval. V rámci protestantské společnosti jako celku měl pak homogennější podobu, než dosti rozdílné přístupy elit a venkov­ského obyvatelstva v rámci společnosti katolické. Základem evangelického pojetí je zkoumání věrnosti k Bibli, konfrontace s Písmem. Příroda může být ilustrací, zrcadlem biblických veršů. V rámci širšího evangelického náboženského hnutí je

16

27

28

KarI Joseph Jur e n d e. Die Bewohner von Nordmiihren kommen an die Reihe. In: Jurende's Mlihrischer Wanderer 18 I 3, s. I 13-124. Cit. podle Počátky národopisu na Moravě. Ed. R. Jeřábek. Strážnice: 1997, s. 125. Karel E i chl e r. Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku. Brno: 1888, s. 374 (zámecká kaple Nanebevzetí Panny Marie v Bítově). Teréza N o v á k o v á. Drašar. Praha: 1971, s. 136 (psáno v letech 1894--1909).

135

třeba zmínit zejména směr, označovaný jako pietismus. Zbožnost pietismu měla být osobní, ba "srdeční", a jednotlivé citáty z Písma pro pietisty nabývaly vý­znamu životních pouček. Pietismus ve shodě s osvícenstvím přispěl k objevení "individuality" .

"Poněvadž každý tvor, na který člověk pohlédne, jako kniha odevřená jest, v níž se moc, moudrost, dobrota Boží, a divné všeho řízení spatřovati může. Nebo že ty věci (Nebe, Země, hory, řeky, stromové, skály, byliny, zvířata) v bytu jsou, od všemohoucnosti Boží to jest, kterýžjest z ničeho učinil, a aby byly, poručil. Že v takovém množství, rozdílnosti, kráse jsou, to moudrosti jeho zrcadlo. ''29

,,1 v pozdějších letech jsem viděl v Hoře na chodníku ke Trhonicím zabitého hada. Ať na něj přišel malý anebo dospělý, každý do něho bil kamenem. Nebýval pak ten had jenom zabit, nýbrž kamením i rozbit, takže mi přicházelo na mysl slovo, které vyřkl prorok o Pánu Ježíši: »On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše«. Izaiáš 53, 5."30

Konec osmnáctého a první polovina devatenáctého století byl v mnoha oblas­tech západní a severní Evropy dobou nástupu lidového protestantismu, nábožen­ského probuzení, šířícího se hlásáním evangelia na shromážděních pořádaných zpravidla pod širým nebem. Značná přitažlivost této formy křesťanství pro mnohé rolníky, nádeníky, rybáře, horníky, řemeslníky a průmyslové dělníky spočívala ve spojení požadavků nové mravnosti, některých prvků magie starších lidových ná­boženství a strhující citovosti. Chudí muži (a někdy i chudé ženy) se tak ve svých kaplích mohli stávat kazateli, vedoucími představiteli svých tříd anebo například učiteli nedělních škol. Nábožensky probuzení lidé pocházeli často z řad selského stavu a jejich víra byla úzce spojena s pietismem poloviny 18. století. Naopak oficiální evangelické církve většinou ovládl osvícenský racionalismus. Jablkem sváru se staly bohoslužby racionalistických pastorů. Věřící odmítali nové výklady a kancionály a drželi se svých starých knih, zděděných po předcích. 31

Obklopen horami Českomoravské vrchoviny, vykonal slavnostně kantor To­máš Juren dne 26. května 1782 na svatou Trojici v sadu na okraji obce Veselí pod mohutnou třešní a nebeskou klenbou první služby Boží za účasti několika set lidí. Tento den se zároveň označuje za den úředního zřízení evangelického sboru hel­vetského vyznání ve Veselí. V blízkosti staré třešně bylo vyměřeno místo ke stavbě modlitebny. Pod třešní, pod jejíž korunou nalezl útočiště při prvním svém kázání, byl Tomáš Juren (1750-1829) také pochován a zde odpočívají i jeho nejbližší. Již předtím v blízké obci Prosetín pronesl u příležitosti vydání Tolerančního patentu Jurenův příbuzný Martin Juren podle zápisu v obecní kronice řeč pod dubem a po

29

.10

31

136

Praxis Pieta tis. To gest, O Cwičenj se w Pobožnosti prawé, Knjžka milostná. Berlín: 1754, s. 191-192 . Jan K a r a f i á t. Paměti spisovatele Broučků, op. cit., s. 143-144 (psáno 1915 a dříve). Hugh M cLe o d. Náboženství a lidé západní Evropy (1789-1989) . Brno: 2007, s. 55-56; Steen B u s c k - Henning P o u 1 sen. Dějiny Dánska. Praha: 2007, s. 155.

jeho řeči se celá obec přihlásila k helvetskému vyznání. V dopise o tom napsal: "Dostali jsme svobodu náboženství. Bud' Pán Bůh pochválen. Podle Českých bra­tří v lámání chleba a kalicha Páně. Celá dědina v jedno." Také v Prosetíně bylo dne 4. ledna 1782 vyměřeno na vrchnostenském pozemku místo ke stavbě nové protestantské modlitebny u staletého dubu. I v Prosetíně byli pod dubem pocho­váváni první kazatelé.32 Přitažlivost stromů, pamětníků starých předbělohorských časů, kdy byly české země protestantské, byla evangelíky spojována s obecnější oblibou "stromů života", ale i s principiálním lpění na kořenech své víry.

Jako vzácnou památku dlouho chránili v Ratiboři na Valašsku starou lípu U Zemanů, z níž jako z kazatelny promlouval ještě v době ilegality laický kazatel Jan Maniš (1746-1780?) ke shromážděným evangelíkům. Podle jedné z pověstí byly po bohoslužbě evangelické knihy ukládány pod kořeny této lípy a přikryty ještě vydlabaným kamenem. Když si po vydání Tolerančního patentu evangelíci v Ratiboři postavili svoji dřevěnou modlitebnu, kámen do ní přenesli . Po zboření staré modlitebny přenesli věřící kámen i do nového kostela a zazdili jej za oltář, kde se nachází dodnes.33 Jan Maniš četl z knih, modlíval se i zpíval se svými sou­věrci "v polích, někdy v domích, zavřetých dvorcích, v horách i jinde, jako i zde na této zahradě, kde se nyní nový zděný chrám zakládá". 34

Zvláštní vztah ke krajině u evangelíků byl utvářen zkušeností ilegality, kdy pod širým nebem nacházeli často jediné místo, kde mohli praktikovat svoji víru bez hrozby persekuce. Četba zakázaných knih či setkání se uskutečňovaly nejen na polích či v lesích, nýbrž i na opuštěných krajinných dominantách, na rozvali­nách starých hradů. 35

"Dostal jsem náhodou Manuálník, tj. Jádro Písma svatého ["Bibličku" od J. A. Komenského] do rukou, v kterémž sem k svému potěšení rád, ale však v soukro­mosti na větším díle bud' v lesi aneb někde na poli čítával."36

"Ruka držící knihu poklesla do klína. Hluboký povzdech zachvěl se bezděky na rtech mladého studenta. Pohnutí zračilo se mu ve vyjasněné tváři i v očích, hledících před se zahradou, ztopenou v kráse a poslední záři letního podvečera. Doříkal Komenského večerní modlitbu. Ještě nikdy snad se tak nemodlil, ani za slavného hlaholení zvonů, ani pod nádhernou klenbou chrámovou, k níž se nesly kotouče vonného dýmu a vířily proudy lahodných tónů, jako toho krásného pod-

Srov. Sixtus B o lom. Tomá.5 Juren - toleranční doba na Vysočině a hudba srdce. Tišnov: 2008, s. 29, 80-81,160-161. Ladislav B a let k a. Památce Jana Maniše, bojovníka za svobodu víry. Vsetín: 200 I, s. 15. Bohuslav B u r i a n. Toleranční kazatelé na Valašsku. Valašské Meziříčí: 1938, s. 210 (Kratičká historie ... církve ... Ratiborské, zepsaná od J. Lány ... při slavnosti založení nového zděného chrámu Božího, 1842). V olešnické kronice čteme : " .. .tam [na zřícenině hradu Zubštejna] své dokonalé shromáždění jsme mívali, zde odevšad radu jsme drželi , neb tento pustý hrad leží v místech nám příhodných a okolo něho na blízce mnoho set našich duší přebývají až do tohoto času." Cit. podle Marta Pro c h á z k o v á. Toleranční modlitebny na Výsočině. Informační bulletin historické společnosti pro aktualizaci odkazu české reformace Veritas, Č. 15/2007, s. 8. K. Č e r mák (ed.). Paměti kantora Tomá.5e Jurena. Čáslav: 1904, s. II (psáno 1799 a dříve) .

137

večera ve stínu starého stromu pod širými, božími nebesy _"37

Odkouzlení Svět člověka v krajině byl zabydlen řadou transcendentních bytostí také v 19.

století, a zdaleka nejen těch, které "povolovala" oficiální církevní dogmatika. Stejně obecná byla i víra v magické působení po svěcených předmětů. 3 8 Život ven­kovanů byl mnohem více než u jiných společenských vrstev ovládán tradičním přírodním systémem střídajících se ročních období s četnými rituály, které měly zajistit dobrou úrodu, ale i bezpečí a ochranu rodině hospodáře. Znalost příro­dy umožňovala rozpoznat a léčit nemoci, stejně tak se vyrovnat se zkázou nebo špatným počasím. Proto u lidové víry sledujeme tendenci přibližovat a přetvářet si vysoké křesťanské ideály podle vlastní rozumové chápavosti a představivosti a navíc je všelijak kombinovat se starými zvyky a pověrami.

Známá byla úcta venkovanů k různým posvátným místům v krajině. Ke stu­dánkám a pramenům, kterými se otvírá země. Ke stromům, o jejichž spojení se ži­votem jednotlivých lidí, staveb, obcí se vyprávěly legendy - "Z upřímnýho srdce roste strom a do falešnýho ať bije hrom!" - ale také ke skalám, kamenům, rozhra­ním různých prostředí, rozcestím a jiným zvláštně působícím prostorům. Staletá kontinuita ještě z předkřesťanských časů zde byla pouze obohacena o křesťan­ské symboly, kříže či svaté obrázky.39 OsvÍCenství usilovalo správným vzděláním očistit krajinu od magie. Hora, studánka, louka, se soumrakem plná tajemných bytostí, postupně osiřela. Nadpřirozené bytosti, ony rusalky a vodníci, byly po­sléze dle dobových požadavků "opraveny", přijaty do vlasteneckého výkladu a uzavřeny do vitríny "národní mytologie". Lidová zbožnost se stala na jedné straně předmětem národopisného výzkumu při hledání identity národa, na straně druhé však byla karikována coby rušivý symbol zpátečnictví na cestě k pokroku.

"Ústa zcela již byla bezzubá, a potkal-Ii kdo stařenu v lese za druhým již kvar­týrem, viděl, že se široké rty neustále pohybují a že ruce, pod pasem složené, aby lépe tíži nůše vzdorovaly, jako mimoděk jsou sepjaty. Odříkávalať babička po celou cestu až k samé Proseči stále modlitby; modlila se modlitby ranní, k anděli strážci, k patronce své Matičce boží, za všecky svoje zemřelé, muže, rodiče, brat­ry a sestry, děti a vnuky a zvláště dlouho a vroucně prosila, aby jí pánbůh popřáti ráčil šťastnou hodinku. "40

"Že [zdejší venkovan] více lpí na smyslné složce náboženských obyčejů, není nic překvapivého, neboť krátké, často nedostačující školní vyučování nestačí k tomu, aby byl schopen abstrahovat věci podstatné; proto tu a onde ještě mno-

37

38

39

40

138

Alois J i r á sek. F L. Věk, díl první. Praha: 1953, s. 62-63. Zdeněk R. N e š por. Náboženství na prahu nové doby, op. cit., s. 462. Miloslav B II r e Š. Putování za šátkem, džbánem a holubičkou. Havlíčkův Brod: 1960, s. 41,53, 90-91; František K II t na r. Tvář české vesnice v minulosti. Praha: 1942, s. 13. Teréza N o v á k o v á. Kamenité stezky. Hradec Králové: 1978, s. 142 (povídka S mlšl).

hý předsudek, např. o očarování, prokletí, uhranutí etc., projevuje svůj škodlivý účinek při léčení nemocných zvířat a dobytka, a proto také věří, že proti nim děti ochrání červenými stuhami, koně a hovězí dobytek přivěšenými červenými had­říky. Avšak zdá se, zvláště u obcí, náležejících k jihlavskému děkanátu, že horlivé snahy osvícených učitelů náboženství přinášejí již viditelný úspěch."41

"Patrně nikde nejsou positivní předpisy víry až po ty nejnevýznamnější body, až po křesťanský pozdrav a uctívání obrazů svatých, dodržovány s takovou svě­domitostí jako právě zde. Církevní svátky, procesí, společné modlitby pod širým nebem - jsou nejmilejší společenskou zábavou Valachů. [ ... ] Omezená duše není spokojena, jestliže nekonečno, jež nebyla s to pochopit, oděje do tělesných forem své mysli, nýbrž v dětské hře své obrazotvornosti stáhne je dokonce dolů do světa smyslného, a pak, jsouc podvedena sama sebou, hledá v něm s marnou námahou dále. Avšak všechna ta strašidla, čarodějnice, skřítkové, elementární duchové, upíři, bludičky a ostatní šotkové, jež ještě jinde straší v hlavách lidu, zde ještě nestačí; Valach si vytváří ještě více takovýchto mlhavých bytostí, které viditelně či neviditelně kříží jeho cesty, jako horské mudrce, přemožitele draků, lesní žínky a jiné - jejich existence je pro jeho duši stejně nepochybná jako nejdůležitějšÍ zásady náboženství. "42

"Snad nikde jinde na Moravě se nezachovalo tolik pohanských zvykův a po­věr jako na Rožnovsku a sousedním Vsacku. Lidé dosud věří v bájeslovné bytosti: bosorky (čarodejnice) [ ... ], divoženky (víly), húkalky (lesní panny), mory (můry), polednice, černokněžníky, slíbky (dívka, která slib milému zrušila), špírky (ra­rášky), světlonochy, vodníky a strašidla. Na Valašsku zachoval se dosud vedle zázračných lékařek (bohyň) též zvláštní druh věštců a zaklínačů, jimž božec nebo bohoň říkají. - Zaklínají vředy a nátchy, odvádějí kroupy, pomáhají od učarování a vypátrávají ukradené věci. Takoví božci jsou v Karlovicích a ve Vidči. Poesie roku církevního se zvyky a obřady starobylými namnoze i pohanskými zachovala se na Rožnovsku v míře značné. "43

Sekularizace 19. století je dobou střízlivění z barokní hostiny. Náboženský smysl poutí se

ztrácí v záplavě světskosti. Původně náboženské formy stále více slouží dalším, jiným než původním významům. To sice není nic radikálně nového, nový je jen fakt přijetí takového stavu za přirozený.

41

42

43

"Byl zase máj a s ním přiblížila se slavnost pro městečko veledůležitá; sva-

Kari Joseph Jur e n d e. Charakterziige der Landleute au! Herrschaji 19lau. Moravia 1815, s. 149. Cit. podle R. Jeř á bek (ed.). Počátky národopisu na Moravě. Strážnice: 1997, s. ISO. A. Man i a k. Die miihrischen Walachen. In: Taschenbuch .for die Geschichte Miihrens und Schlesiens 1. Brunn: 1826, s. 263-281. Cit. podle R. Jeř á bek (ed.). Počátky národopisu na Moravě, op. cit., s. 163. Vlastivěda moravská, II. Místopis. Rožnovský okres. Napsal Čeněk Kramoliš. Brno: 1907, s.24.

139

tojánská pouť na Kopeček. Každý se na ni těšil; někdo pro výdělek, jiný pro zá­bavu. Mnoho dní předtím chystali se lidé, kteří z příchodu vůkolních těžiti chtěli ;

v hostincích, u větších živnostníků i malých prodavačů kuchtilo, peklo a vařilo se do únavy. Prorokovali lidé, že se letošní pouť vydaří, a měli pravdu. Bylo teplo a jasno a po celý den valily se proudy lidu kolem hřbitůvku, po silnicích z okolních vesnic a měst vedoucích ku strmé zelené výšině, na níž kolem pětihranného kos­telíčka vysoké topoly a košaté lípy libě šuměly. Prapory rozličných procesí vlály, pobožné zpěvy hlaholily, v kostelíčku i v ambitech šlo kázání za kázáním a každé mělo dosti posluchačů. Shromáždila pouť na Kopeček v městečku, které sotva dva tisíce lidí čítalo, na dvacet tisíc lidí. - Kdo nebyl právě uvnitř šedavých zdí, odpočíval na svahu kopce a občerstvoval se. Všude bylo plno krámků s pečivem, koláči, obrázky, hračkami, perníkem; ve sklepích či chodbách, které v průčelí kopce veň vyhloubány byly, nabízelo se pivo a kořalka, vařila se káva, a při hru­bých stolech a lavicích z prken sbitých bylo stále plno. Také obyvatelé domku pod skalou byli tu do jednoho; pokládalo se v K. za jakési místní vlastenectví pouti na Kopeček nevynechati. "44

Organizované aktivity v krajině se postupně od náboženské složky oprošťují ,

na významu nabývá estetická hodnota krajiny. "Okrašlovací" aktivity v krajině v průběhu celého 19. století přecházejí od kultivované aristokracie na postupně se prosazující "třetí stav". S nastupující občanskou společností upadá význam jed­notlivých šlechtických panství jakožto administrativních a správních celků, na kterých se v předchozích desetiletích odehrával velkolepý pokus o postižení celé­ho území jako estetického obrazu krajiny. Vznikající občanské okrašlovací spolky pracují (navzdory svým často velkoryse deklarovaným cílům) v menším měřítku a roztříštěněji, zakládají například parky coby samozřejmé součásti měst a obcí. Na konci 19. století bylo již zcela přirozené vnímání, že stráň, osázená lesoparkem je krásnější , než obnažený pahorek. Příroda již není od lidského světa oddělena hranicí, například městskou hradbou, je to jeden celek, který má být zušlechťo­ván. Slavnosti, které takovému úsilí předcházejí nebo je doprovázejí, bývají svým obsahem ryze světské, ovšem staletá kontinuita určité sakrální formy v nich stále přežívá. "V posledních letech se užívá tzv. slavností stromových jako prostředku výchovného, jímž má býti buzena a pěstována láska ke stromům ovocným i okras­ným. Věc se provádí slavnostně: stromky k sázení určené jsou uloženy ve školní budově, odkud je žáci a žákyně odnesou za zvuku hudby a přiměřených písní na místo určené . Zde se seskupí dítky kolem tribuny, s které promluví řečník předem vybraný o důležitosti a užitku stromoví (Svaz OkrašlovaCÍ je ochoten případně k slavnostem stromovým vyslati řečníka ze svého středu), následují deklamace a zpěvy, čerpané rovněž ze života stromů, načež se stuhami okrášlené stromky spustí do připravených dříve jamek, ., .načež starosta obecní doporučí zasazené 44

140

Teréza N o v á k o v á. Kamenité stez/..y, s. 95 (povídka Lojzička Hendrychova, dívka z lidu , napsáno 1889).

právě stromky k ochraně a péči dítek, které se slavnosti zúčastnily."45 Snahy o zvelebení krajiny se na sklonku 19. století protnuly s myšlenkami

ochrany přírody, včetně hnutí za ochranu domoviny (Heimatschutz). Konzer­vativní kritika industriální společnosti začala oslovovat širší vrstvy měšťanské inteligence, také pro stále viditelnější důsledky průmyslové revoluce v krajině. Zatím sice nebyla zpochybněna víra v trvalý pokrok, průkopníci ochrany přírody ale odmítali platit za pokrok nepřiměřenou cenu. Vedle odborných argumentů se proto někteří zcela demonstrativně přihlásili k dědictví předosvícenského a před­moderního světa tak, jak to učinil RudolfKorb (1845-1925), když odmítal stavby přehrad či plány vedení železničních tratí v horských údolích: "Kde takové lidské dílo zničí Boží klid lesa, odtud prchnou všichni ti neviditelní dobří a krásní du­chové, dryády a najády klasického starověku, skřítci a vodní panny německého lesa." Koncepce ochrany domoviny v sobě nesla zdánlivý vnitřní rozpor, jakousi schizofrenii mezi původností a okrašlováním. Pro Rudolfa Korba se oba principy mohly přirozeně potkávat při naslouchání nejvyšší, Boží autoritě. Nábožensko­-etický moment sehrává v jeho myšlení klíčovou roli. Na jedné straně stála "Boží zahrada", jakožto ideál krajiny, na straně druhé píše Korb o "znesvěcování" pří­rody člověkem. Důsledkem byly výzvy k vysazování alejí v ulicích měst, k při­způsobení unifikované, odlidštěné architektury formám, tradičním v příslušném místě či výzvy továrníkům, aby využili blahobytu, produkovaného průmyslem ke zvelebování krajiny a její rekultivaci. Korbův spis o Boží zahradě si dokonce vyžádalo pruské ministerstvo kultury jako podklad pro projednávání zákona na ochranu krajiny, který byl schválen v roce 1902.46

Jakého došly tyto snahy naplnění v překotném víru revolucí 20. století? Od­pověď, pramenící z obdobných východisek uvažování, nabízí Jakub Deml, když píše o své cestě do lesa o padesát let později:

"A s hrůzou si uvědomuji, že tyto lesy jsou mrtvé. Žije jenom to, co někomu náleží, oč se někdo stará, co někdo miluje, co někdo šetří. A komu náležejí tyto lesy? Kdo jest jejich pán? Lupič a zloděj není pán. Už tady nic nestraší, zmizely víly, skřítci, krakonošové, bludičky a vodníci. Už tady nic nevábí, nic tady neo­kouzluje, nic nemámí, nic nepotěšuje: Tomane, už tady nezabloudíš, už tady bla­hem nezemřeš! Ze svatojánských broučků dnes tady nesvítí pásek na kloboučku, a marně bys tu hledal jelínka, který nese tvou lásku! Zmizelo tajemství, ta tam je země očarovaná! Zmizel pán! Ať už jakýkoliv, ale pán .. . "47

45

46

47

Jan Urban Jar n í k. Podstata, cíl a organisace okrašlováni, hlavně po stránce národohospo­dářské a esteticko-výchovné. Praha: 1911, s. 8-9. Martin Pel c. Environmentální myšlení Rudolfa Korba: K počátkům ochrany přírody v Če­chách. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 2/2009, s. 187-199. Jakub Dem 1. Podzimní sen. Olomouc: 1992, s. 24-25 (psáno 1951).

141

SUMMARY

Faith in the 19'h-Century Countryside (Examplesfrom the Moravian Hinterland)

Tbe paper focuses on the relationship of a Man and Nature on tbe background of tbe cultural landscape. On examples from the Moravian countryside tbe author follows, how tbe religious faitb and tbe countryside affected each otber during the "Iong" nineteenth century. Author gets to con­viction that the cultural landscape was instincted with the Christian spiritual life, but at tbe same times during the nineteentb century came up to deep crisis and change in the relationsbip ofMan and Landscape. Its result was a disconnection of aesthetical and spiritual value of tbe landscape. That transformation can be understood witbin tbe contemporary context of phenomenon of secularization and individualization, penetrate aU social classes. The attitude of a conqueror, so typical for eman­cipated Man, was aIso presented in tbe attitudes to Nature. Tbe world ofNature was organized. And the feeling of dominance over Nature led slowly to the silence of its voice and spontaneity in Man, even if many of enlighteners caUed for botb so often.

142