1  

Útok slovem. Zrada jako lexikální instrument v několika

francouzských a českých narativních pramenech 15. století

Sára Vybíralová

Ústav českých dějin, FF UK, Praha

École des hautes études en sciences sociales, Paris

„...A protože ty i tvoji bratři následujete ve stopách falše a nevěrné podlosti vašeho řečeného

nebožtíka otce, doufajíce dosáhnout odsouzeníhodných a nevěrných cílů, které si vytkl,

pociťujeme nad vaším opovědným listem v srdci velikou radost; pokud jde však o to, co v něm

stojí, ty i tví bratři jste lhali a dále falešně, zle a nevěrně lžete jako falešní a nevěrní zrádcové,

jimiž jste, a s pomocí Našeho pána, který zná pravou a dokonalou věrnost, lásku a dobré

úmysly, které jsme vždy měli a mít budeme, pokud jen budeme živi, s naším panem králem,

jeho potomstvem, lidem a celým královstvím, vás tedy porazíme a potrestáme jako falešné,

nevěrné zrádce a vzbouřence, kteří se vzpouzejí tomu, co bylo již jednou pro vždy dohodnuto

a zpečetěno, pročež vás lze považovat za prolhané zrádce.[…]“1

Není úplně snadné vyznat se v této pasáži listu zaslaného burgundským vévodou Janem

Nebojácným synům mocného Ludvíka Orleánského, nedávno zavražděného vévody (a bratra

francouzského „šíleného krále“ Karla VI.), zlikvidovaného na dosti otevřenou Janovu

objednávku. Jan zde popírá obsah listu, na který reaguje (pochopitelně, Ludvíkovi potomci

jej totiž obviňují z vraždy svého otce, jejíž ospravedlnění, předkládané Janem, odmítají

připustit), avšak „s radostí“ přijímá vyhlášení nepřátelství, jež mu umožní, jak deklaruje,

Orleánské potrestat za jakési dědičné zrádcovství. Pasáž, ale ostatně i celý list je natolik

přetížený ornamentálním lexikem, že jeho čtení působí obtíže. Stále stejná adjektiva a

adverbia, odkazující k údajné nevěrnosti adresátů (faux – falešný, désloyal – nevěrný, félon -

                                                                                                                         1 Et pour ce que toy et tes dis frères ensiewés la trace, faulseté et desloyalle félonnie de vostre dit feu père, cuidans venir aux dampnables et desloyalles fins à quoy il contendoit, avons très-grand léesse au ceur desdittes deffiances, mais, du surplus contenu en icelles, toy et tes dis frères avés menty et mentés faulssement, mauvaisement et desléalement, comme faulx et desloyaux traytres que vous estes, dont à l'ayde de Dieu, nostre signeur, qui scet et congnoit la très-grande et parfaite loyauté, amour et vraie intention que tousjours avons eu et arons tant que nous viverons à mon dit signeur le roy, à sa génération et au bien du peuple et de tout son royaume, vous ferons venir à la fin et pugnition telle comme faulx, desloyaux, trayttres et rebelles, quy allés contre ce que une fois avés accordé et sailé doucement, par quoy on vous peult reprochier traittre à foy mentie. Viz Chroniques relatives à l'histoire de la Belgique sous la domination des ducs de Bourgogne. Sv. 2, Le Livre des trahisons. La Geste des ducs de Bourgogne. Le Pastoralet, ed. K.de Lettenhove, Bruxelles, 1875, s. 85.  

  2  

zlý, podlý, traître - zrádný), vracející se několikrát v jediné větě, dnes působí stylisticky

neobratně. Pokud si je však odmyslíme, pasáž přestane dávat smysl úplně. Že by vévoda

považoval za oprávněné Orleánské potrestat jen proto, že kráčejí ve stopách zemřelého otce?

Neuvěřitelná kumulace invektiv zde však slouží nejen k provokaci a k symbolickému

„přebití“ urážky urážkou ještě silnější. Vévoda se fakticky vymezuje, rýsuje stranu dobra –

tedy svou vlastní – (pravá a dokonalá věrnost, láska, dobré úmysly) a stranu zla, paralelně

charakterizovanou antonymy charakteristik „dobra“. Neargumentuje, nepředkládá důkazy.

Místo nich mu slouží síla opakovaného výroku: jeho argumentace je čistě emoční.2

Jan (či dost možná spíše jeho kancléř) užívá při formulaci listu celou lexikální plejádu stojící

v opozici k věrnosti (té pravé a dokonalé, kterou si nárokuje sám), řazených v rozvitých

přívlastcích či kumulativních juxtapozicích; nejsilnější, ultimativní obvinění však představuje

označení adresáta za zrádce (Jan tak orleánské sirotky designuje třikrát, ostatní „silná slova“

tuto invektivu pouze rozvíjejí). Označit někoho za zrádce bylo ve středověku závazné a u níže

postavených osob mohlo dát podnět k púhonu.3 S jeho užitím se také dalo snadno

manipulovat. Vavřinec z Březové vypráví, jak během bitvy u Vyšehradu poštval Zikmund

moravské pány, kteří realisticky považovali útok na pevnost za nemoudrý, do boje (ve kterém

hrdinně padli) tím, že je obvinil z nevěrnosti.4

Srovnání se současností se jistě bude zdát násilné, pro ilustraci si však dovolím následující

okrajovou poznámku. Při sledování zpráv o nepokojích na Ukrajině bylo velmi nápadné, jak

často označovaly obě strany své protivníky v oficiálních prohlášeních za teroristy. Nejprve tak

prezident Janukovyč opakovaně nazval demonstranty na Majdanu, později přijala nově

ustanovená vláda stejný slovník pro prohlášení týkající se proruských povstalců na východě

země. Lexikální etiketa „terorista“ má se středověkým označením „zrádce“ společný jednak

jen obtížně vymezitelný signifikát, obtížený kulturními konotacemi, danými častým užíváním

pojmu v určitém kontextu, jednak moc ospravedlnit mimořádný trestněprávní postup. Pojem

je tak stejně obecně srozumitelný jako vágní a široce aplikovatelný. „Zrádce“ i „terorista“

jsou navíc absolutní, nerelativizovatelné pojmy. Zároveň implikují strach: jde o

nepředvídatelné škůdce, jimž se není možné bránit běžnými prostředky. Tato emotivně

                                                                                                                         2 K roli emocí v argumentaci, viz Amossy, Ruth: L’Argumentation dans le discours, Armand Collin, Paris 2010.  3 Němec, Igor: Slova a dějiny, Academia, Praha 1980, s. 188.  4 Vavřinec z Březové: Husitská kronika, In Fontes rerum bohemicarum, Sv.5, ed. Jaroslav Goll, Praha 1893, s. 441.  

  3  

zabarvená slova formulují velmi parciální pohled na skutečnost a mohou ospravedlnit i násilí,

které by se jinak zdálo nepřiměřené.

Ve středověku, a to i pozdním, byla zrada jak specificky a přísně trestaným zločinem (v

některých zemích západní Evropy blízká příbuznému, na nejvyšší míru politicky

instrumentalizovatelnému zločinu urážky majestátu5), tak obzvlášť těžkým hříchem

(vzpomeňme na Dantovo peklo, kde zrádci, hierarchicky odstupňovaní a s Jidášem v čele,

obývají jeho samotné srdce v nejbezprostřednější blízkosti Satana). Stačí však zalistovat

stránkami dobové krásné literatury, aby bylo jasné, že pojem zrady není redukovatelný na

jednoduchou definici, ani tu právní. V románech a rytířských eposech, široce rozšířených v

dvorském prostředí západní Evropy a v menší míře i u nás, představuje zrádce vrcholný typ

padoucha, který je často nezastupitelný v logice děje.

Jde zkrátka o pojem, naplněný velmi různorodým obsahem a kontaminovaný pojmy

příbuznými. Ačkoli právní definice existují,6 žádná pojem nevyjadřuje v jeho komplexnosti.

Různé fasety zrady se dobře zrcadlí v rozličných etymologiích výrazů pro zradu – podle

slovníků vzájemně ekvivalentních – v různých evropských jazycích. Český lexém zrada

slovotvorně odpovídá německé složenině Ver-rat, odkazující ke špatné radě, kterou najdeme i

ve většině ostatních germánských jazyků s výjimkou angličtiny, v níž zdomácněla výpůjčka

z francouzštiny (treason, betrayal). Románské jazyky vycházejí z latinského tradere ‚předat,

vydat, dát‛, které významovým posunem nabylo významu ‚vydat nepříteli na milost‛. Ruské

измена odkazuje k nestabilitě, proměnlivosti a jihoslovanské izdaja je kompozitum

připomínající tradere (*iz, *dat), přičemž prvotním významem slovesa izdat je zveřejnění,

odkrytí, prozrazení.7

                                                                                                                         5   To se týká především Anglie, kde byla sepsána tzv. Law of Treason, definující zradu jako zločin proti panovníkovi. Viz Bellamy, John G.: The Law of Treason in England in the Late Middle Ages, Cambridge University Press, Cambridge 2004. Z českých právních pramenů vypočítává „tři druhy nevěry“ pouze Kniha rožmberská.  6 Nikoli ovšem v českém právu; v západní Evropě existují právní definice zločinu urážky majestátu, který byl zradou na králi, ty jsou však velmi reduktivní. Ve Francii bývá v odborné literatuře často citováno zvykové právo z kraje Beauvaisis (Coutume de Bauvaisis), které definuje zradu jako násilí spáchané z nenávisti, která nebyla předem dána najevo. („Traïson si est quant l´en ne moustre pas semblant de haine et l´en het mortelment si que, par la haine, l´en tue ou fet tuer ou bat ou fet batre dusques a afoleures celui qu´il het par traïson.“) De Beaumanoir, Philippe: Coutumes de Beauvaisis, éd. A. Salmon, Sv. 2, Alphonse Picard, Paris 1900, s. 435.  7   Hrvatski jezični portal [online]. Citováno 23.10.2014. Dostupné na WWW: <http://hjp.novi-liber.hr/index.php?show=baza>.  

  4  

Jednoznačnou odpověď nenabízí ani hledání protikladu zrady, a to ani v jednom z jazyků,

kterými se budu v rámci studie zabývat – češtině a francouzštině. Česká polysémní věrnost /

věra odpovídá hned dvěma výrazům ve francouzštině, z nichž každý je používán v jiném

kontextu: fidélité (věrnost víře, ale i feudální věrnost ve smyslu přináležitosti suzerénovi,

nadále přežívající i v pozdním středověku přinejmenším na rétorické úrovni)8 a loyauté

(nevyžadující předmět; jako charakterový rys a základní rytířská ctnost).

Jaké jsou tedy komponenty, jež toto lexikální „zavazadlo“ obsahuje, a jakým způsobem s ním

bylo zacházeno v narativních textech na sklonku středověku, to se pokusím v tomto krátkém a

neúplném příspěvku naznačit. Vycházet budu ze dvou jazyků kulturně relativně vzdálených

oblastí, které však obě procházely výraznou vnitropolitickou krizí, favorizující axiologickou

polarizaci v literatuře i jazyce. Oba vernakulární jazyky – čeština i francouzština – však

koexistovaly s latinou. Bude to tedy právě způsob koexistence pojmů ve vernakulárních

jazycích a latině, jejich konfrontace v překladech a hledání definice pojmů v prvních

dvojjazyčných slovnících, co vytyčí cestu mému pátrání v první fázi.

1. Tradere nebo prodere? Dva národní jazyky v konfrontaci s latinou

Není dost dobře možné zabývat se lexikálními jednotkami v národních jazycích v Evropě

patnáctého století bez přihlédnutí ke stále dominantní latině, s níž byly neustále

konfrontovány.

V klasickém období je užití lexika zrady v latině podmíněno politicko-historickým kontextem

(války s hostes – „vnějšími nepřáteli“ a vnitřní konkurenční politické boje). Už etymologie

slovesa prodere odkazuje k vojenskému prostředí: z původního sémému ‚umístit dopředu‛ se

odvinuly jeho čtyři různé významy: ‚ukázat‛, ‚zveřejnit‛ a odtud ‚prozradit, vyzradit‛

(tajemství či komplice) a konečně ‚zradit‛ ve smyslu vydat nepříteli či vystavit nebezpečí.9

Podle Cynthie Couhade-Beyneixové bylo slovo proditio v tomto významu nejčastěji

používáno ve vojenském kontextu (vydání města, oblasti nepříteli, ale i tajné styky

                                                                                                                         8 Freyerburger, Gérard: Fides. Étude sémantique et religieuse depuis les origines jusqu’à l‘époque augustéenne, Les Belles Lettres, Paris 1986, s. 83.  9 Gaffiot, Félix: Dictionnaire latin-français, Hachette, Paris 1934.  

  5  

s nepřítelem), a jen výjimečně přeneseně užito i v politické či osobní sféře (prodere amicum,

fratrem, amatorem).10

Římané také jako první vytvořili politicko-právní koncept zločinu proti státu, založený na

pojmu maiestas,11 který se rozvíjel zejména po vyhlášení lex Apuleia v roce 103 před naším

letopočtem. Tento zákon se týkal činů označovaných jako crimen (laesae) maiestatis a

perduellio, jejichž významy zde splývají. Jejich charakter nebyl tolik definován svou

skutkovou podstatou, jako sociálním postavením oběti (nemohl se vztahovat na plebejce) a

průběhem trestního řízení (s možností mimořádné procedury).12 Pojem zločinu urážky

majestátu, znovuobjevený středověkým právem ve třináctém století a ve Francii progresivně

uplatňovaný zejména v patnáctém století a splývající pak v diskurzu s pojmem zrady13, tedy

tentokrát není definován překročením závazku (jako jiné pojmy příbuzné a v některých

kontextech synonymické s proditio, jako in-fidelitas, per-fidia, per-iurio, i samotné proditio),

ale charakterem poškozeného předmětu (v gramatickém smyslu).

Nikoli však sloveso prodere, ale tradere (v klasické latině ‚předat, vydat, svěřit, či prodat‛14)

dalo v románských jazycích základ slovesu zradit (fr. trahir, port. trair, it. tradire, šp.

traicionar). Ve středověké latině, na rozdíl od latiny klasické, se však již tradere používalo –

možná i vzhledem k retrospektivnímu vlivu národních jazyků – i ve významu zradit. 15

V tomto významovém posunu nepochybně hraje roli Vulgata a emblematická postava Jidáše,

vydávajícího (či přímo prodávajícího?) Ježíše velekněžím. Všechna evangelia totiž Jidášovu

zradu označují slovesem tradere, zatímco prodere a proditor se v celém Novém zákoně

objeví jen dvakrát.16

                                                                                                                         10 Couhade-Beyneix, Cynthia: „Traîtres et trahisons dans la Rome antique de la fin de la République au début de l’Empire“, Dizertační práce, École des hautes études en sciences sociales, Paris 2012, Sv 1, s. 25.  11Maiestas, slovo odvozené od komparativa maior a často spojovaného i dávaného do opozice s imperium, vyjadřovalo status konkrétní osoby či kolektivu (římského lidu) a jeho zástupců, kterým přináležela moc a důstojnost. Viz Humbert, Gérard, „Maiestas“, IN: Daremberg, Charles - Saglio, Edmund, Dictionnaire des antiquités romaines, Hachette, Paris 1877-1919, Sv. 3, Část 2, s. 1556-1560.  12 Couhade-Beyneix, C.: „Traîtres et trahison“, c.d., s. 11.  13 K tomu podrobně Cuttler, Simon: The Law of Treason and Treason Trials in Later Medieval France, Cambridge University Press: Cambridge 1989.  14 Etymologickým vývojem tak v moderních jazycích vznikly velmi rozličné odvozeniny: od „tradice“ přes anglické „to trade“ až po dvojice překládat (francouzsky traduire) a zradit (francouzsky trahir).  15 Posun ostatně reflektují i významy uváděné současnými slovníky: význam „zradit“ tak nenalezneme v největším dodnes používaném latinsko-francouzském slovníku Félixe Gaffiota, jenž vycházel výhradně z pramenů klasického období, uvádějí ho naopak slovníky, které zahrnují i křesťanské autory, jako Niermayerův Mediae latinitatis lexicon minus. 16 Marek (14:10), Lukáš (6:16).    

  6  

Kontinuita konceptu politické zrady je sporná. Řehoř z Tours na konci šestého století ve své

Historii Francorum zradu „více popisuje než pojmenovává“17a lexikum odvozené od slovesa

prodere užije jen v několika (třech) ojedinělých případech. Pojem crimen maiestatis sice

užívá, výhradně však v kontextu trestního řízení a charakter činu nikdy nenabývá konkrétních

obrysů – zdá se tedy, že šlo o pouze „dekorativní“ užití18, zrcadlící spíše Řehořovy literární

vzory než skutečné praktiky. Pojmy označující zločiny proti státu pak navíc až do třináctého

století takřka úplně mizí.19 Na začátku patnáctého století už Michel Pintoin, pokračovatel

oficiálních latinsky psaných dvorských Kronik ze Saint-Denis, užívá proditio beze všech

pochyb jako synonyma francouzského trahison, a to často a v různých kontextech. Oproti

tomu tradere je užíváno výhradně ve smyslu ‚vydat‛ a vyžaduje dativ.20 Proditio stojí vždy u

Pintoina v protikladu k užití síly a oficiální, otevřené nepřátelské akci (nesympatická postava

se tak rozhodně zvítězit „non vi sed proditione clandestina“21). Lexikum podvodu a lsti (fraus,

dolus, deceptio, insidia) termín proditio často doprovází a může být užito i synonymicky. Ani

kontext autority, ani utajovaný úmysl však nejsou podmínkami sine qua non pro užití slova

proditio – může tak být označen v podstatě jakýkoli zločin, je-li diskurzivní kontext

dostatečně emotivní: proditio tak v jednom případě označuje i nijak neplánované znásilnění.

Nápadný je u Pintoina fakt, že vévodové a královi příbuzní (takzvaná pokrevní knížata –

„princes du sang“), ať už jsou prezentováni sebeméně sympaticky, nejsou nikdy označeni

jako proditor – proditor bývá ten, na něhož čin delegují, i když jde o pouhého vykonavatele

jejich vůle.22 Ačkoli je možné pochybovat o důvěryhodnosti vládců, jejich činy mohou být

kvalifikovány jako perfidia, dolus, fraus, impietas, iniquitas či dokonce infidelitas, nikdy však

                                                                                                                         17 Ganivet, Pierre: La trahison en Gaulle au VIe siècle, In: Billoré, Maïté - Soria, Myriam (eds.): La trahison au Moyen Âge. De la monstruosité au crime politique, Presses Universitaires de Rennes, Rennes 2009, s. 43-52.  18 Chiffoleau, Jacques: Sur le crime de majesté   médiéval, In Genèse de l’état moderne en méditerranée. Approches historique et anthropologique des pratiques et des représentations. École française de Rome: Rome 1993, s. 183-212.  19 Lemesle, Bruno: Trahisons et idées de trahison sous les princes angevins et normands, In: La Trahison au Moyen Âge, c.d., s. 235.  20 Před prvním záchvatem šílenství známého „šíleného krále“, francouzského Karla VI., tak panovníka upozorní malomocný, že bude bude zrazen (prodentus) a král už se vidí v rukou svých nepřátel: „Sum adversariis tradentus!“. Viz Chronique du religieux de Saint-Denys : contenant le règne de Charles VI, de 1380 à 1422, ed. L. Bellaguet, Paris 1839-1852, Sv. 1, s. 500.  21 Jde o Karla z Tarente, Chronique du religieux, c. d., s. 167.  22 Tak je tomu na příklad v případě Karla Navarského, přezdívaného zlý, který si objedná nájemného traviče, jemuž dá za úkol odstranit vévody z Berry a Bretaně - právě nájemný vrah – vlastně věrný tomu, kdo mu zaplatil – je zde kvalifikován jako proditor. Ibidem, s. 345.  

  7  

jako proditio.23 Termín proditio tedy podléhá tabuizaci, která se jiných pejorativních výrazů

netýká.

Poměr užití lexika odvozeného od prodere a tradere je zcela opačný u českých latinsky

píšících kronikářů patnáctého století: Vavřince z Březové a Bartoška z Drahonic. Zatímco

Michel Pintoin neužívá traditio ve významu zrady nikdy, ve Vavřincově latinské Husitské

kronice je termínu užito v tomto významu cca v 80 % případů. Soudobý překladatel24 přitom

používá slovo zrada výhradně jako ekvivalent traditio.25 Traditio se u Vavřince rozhodně

neomezuje na neoprávněné vydání / předání: může stejně dobře označovat kontakt

s nepřítelem či dokonce nepředvídané chování protivníka, jako například nečekaný noční

výpadek posádky obležené pevnosti. Také u Vavřince je užití slova zrada (traditio) omezeno

dvěma nikdy nepřekročenými tabu: nikdy jej pochopitelně není užito na účet kališníků, ale ani

krále Zikmunda. Ten sice může být obviňován ze lsti, nespravedlnosti, násilí, krutosti, nikdy

však výslovně ze zrady. Když kněží vybízejí Pražany k opatrnosti vůči vyšehradské posádce,

je to proto, že se z jejich strany lze obávat zrady (tradicionem timendo), zatímco pokud jde o

krále, použije Vavřinec v identickém kolokačním kontextu slova fraus.26 Oproti tomu, když o

českých dějinách ve své Historii Bohemice píše Eneáš Silvio Piccolomini, tradere se ve

významu „zradit“ neobjeví ani jednou; Eneáš jasně upřednostňuje prodere.

Zdá se tedy, že užití slovesa tradere ve významu ,zradit‛ je typické pro české prostředí. To

ilustruje i několik chybných překladů, kdy bylo tradere poněkud zbrkle přeloženo jako zradit.

To je třeba případ verše z Matouše (Mt 15:3) v Rajhradském evangeliáři, kdy je traditio,

použité ve smyslu tradice či zvyklosti (takový výraz volí současný ekumenický překlad; jiné

středověké překlady přitom navrhují „ustavenie“, „zápověď“, „kázanie“ či „práv vydánie“),

přeloženo jako „zrada“.27 Slovo zrada má zkrátka tendenci se podloudně podsouvat i tam,

                                                                                                                         23 Toto jazykové tabu není zdaleka respektováno překladem do moderní francouzštiny, kde se zrada (trahison) objevuje – pro historismus devatenáctéh století typicky – poněkud příliš často, i na místech, kde má latinský termín výrazně odlišné konotace jako injuria či impietas. Viz Ibidem, s. 338 a 480.  24 Latinská kronika i její nejstarší překlad, datovaný ještě do patnáctého století, byly společně vydány Jaroslavem Gollem v pátém svazku Fontes rerum bohemicarum.  25  Tuto preferenci předhumanistické latiny českého prostředí pro tradere ve významu zrady dokládá i alfabetář z poloviny 15. století, obsažený v tzv. Slovníku klementinském – zatímco jako ekvivalent slovesa tradere je uvedeno ,zraditi aut dávati‛, prodere je přeloženo jako ,zjeviti‛ bez dalších ekvivalentů. Ke slovníku viz Valeková, Kateřina: Latinsko-český slovník klementinský (obecná charakteristika, analýza sloves, edice). Praha, 2009. Diplomová Práce. Univerzita Karlova, Filosofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.  26 Vavřinec z Březové: Kronika husitská, c.d., s. 363.  27 V originále Quare et vos transgredimini mandatum Dei propter traditionem vestram? V Rajhradském evangeliáři jako „...pro vaši zradu“. Na fakt upozorňuje Josef Vašica: Staročeské evangeliáře, Praha 1931.  

  8  

kam nepatří. Motiv Jidášovy zrady byl natolik zakořeněný, že např. Bible olomoucká28 známý

výrok z Lukášova evangelia (v jeronýmovské verzi) „Hoc est corpus meum, quod pro vobis

datur“ (Lk 22:19) převádí jako „Toť jest mé tělo, ješto bude pro vy zrazeno“.29 Autor

českého překladu (1487) Kroniky české Eneáše Silvia Piccolominiho zase poněkud necitlivě

převede pasáž o vylákání mužů na Děvín pod záminkou, že jim dívky vydají Vlastu („Alii

nova fraude in arcem vocantur Valascam veluti per traditionem comprehensuri.“) jako

„jakožto by Vlastu pod zradú lapiti mieli,“30 i když věta takto příliš nedává smysl a sám Eneáš

Silvio jinak používá ve smyslu zrada výhradně proditio.

Toto „protežování“ zrady v překladu Nového zákona je v menší míře patrné i v soudobém

překladu Bible do francouzštiny. Zatímco v současnosti se tradere překládá zásadně jako

„vydat“ (livrer), středověké překlady oscilují mezi livrer, bailler (také ,vydat‛ či ,poslat‛) a

,zradit‛ (trahir), přičemž trahir se nicméně zdá být nejčastější. Guillaume Le Roy31 ve svém

překladu Nového zákona z roku 1476 střídá trahir a livrer bez zřejmé pravidelnosti a dvakrát

je dokonce použije zároveň. Když se Jidáš v Matoušově evangeliu táže velekněží na odměnu,

ptá se jednoduše: „Quid vultis mihi dare, et ego vobis eum tradam ?“32, Le Roy však překládá

jako „Que me voules vous donner si ie le vous trairay et le vous bailleray?“. Podobně

nechává Ježíše vyčítat Jidášovi, že jej polibkem „zrazuje a vydává“, i když ve Vulgátě u

Lukáše najdeme prosté tradis. Le Roy tak latinské tradere duplikuje, jako by se mu zdálo ve

své komplexnosti jen jedním z výrazů nepřeložitelné. Jako latinský ekvivalent slova trahison

                                                                                                                         28 Bible olomoucká 1417. Olomouc : Akademie Velehradská, 1933. Tato bible obsahuje tzv. první redakci staročeského biblikého překladu. Stejný posunutý význam však najdeme i v jiných redakcích a textů z Bible vycházejících, jako je kališnickém Pasionálu, či v polemickém Hádání Pravdy a Lži Ctibora Tovačovského z Cimburka.  29 Přesná podoba latinské předlohy překladu (tzv. pařížského exempláře Vulgaty), dnes není známa; tato podoba verše Lk 22:19 však odpovídá (sémanticky i gramaticky) předjeronýmovské verzi Bible, tzv. Itale, kde místo datur najdeme futurum tradetur. Je tedy možné, že odchylku obsahovala již latinská předloha Bible olomoucké. Ke zdrojům českého překladu Bible viz Kyas, Vladimir. Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997, s. 26. Variantu uvádí Pečírková, Jaroslava et alii (eds.) Staročeská Bible drážďanská a olomoucká, sv. I-V, Praha 2010.  30 Aktuální překlad v nejnovějším vydání kroniky z roku 1998 zní: „Jiní byli zase novým úskokem vlákáni do hradu, aby prý zajali Vlastu, že jim bude vydána.“ Viz Silvio, Enea: Historia bohemica. Historie česká, Martínková, D. – Hadrová, A. –Matl, J. (eds.), KLP, Praha 1998, s. 29.  31 Faksimile dostupná online viz Les bibliothèques virtuelles humanistes [online]. Citováno 16.11.2014. Dostupné na WWW: <http://www.bvh.univ-tours.fr/Consult/index.asp?numfiche=703>.  32 Mt 26 : 15; Jerome's Latin Vulgate (405 A.D.) [online]. Citováno 16.11.2014. Dostupné na WWW: <http://speedbible.com/vulgate/B40C026.htm>.  

  9  

je totiž známější proditio; Jidáš je ale zrádce par excellence (k němu jsou středověcí zrádci

přirovnáváni) a vynechat „trahir“ se tedy překladateli mohlo zdát nepříhodné.

2. Slovo a slovníky. Lexikum zrady v pozdně středověkých překladových slovnících

Přehledné svědectví o chápání ekvivalencí mezi jednotlivými výrazy v latině a národních

jazycích mohou podat dobové slovníky. V patnáctém století již existovaly dvojjazyčné

glosáře a slovníky v českém i frankofonním prostředí. Mnoho dvojjazyčných hesel obsahuje

již jeden z pozdějších opisů Catholiconu Jana z Janova z roku 1286, z něhož vychází nejstarší

plně bilingvní latinsko-francouzský slovník, anonymní tzv. Lexique d’Aalma (pojmenovaný

podle prvního hesla), jenž byl zároveň nejrozšířenější až do konce patnáctého století.

V patnáctém století vznikly další, mnohem rozsáhlejší latinsko-francouzské slovníky,

především Dictionarius Firmina Le Vera (1440)33 a již velmi obsáhlý Vocabularius

Guillauma Le Talleura (1490)34. Hesla jsou v obou těchto slovnících již řazena více či méně

v abecedním pořadí a kromě ekvivalentů v národním jazyce nabízejí i stručnou latinskou

definici. Za samotného konce patnáctého století pochází i první francouzsko-latinský

anonymní slovník,35 dosvědčující potřebu překládat dohledávat výrazy nejen při čtení, ale i

při tvorbě latinského textu.

Proditio je ve francouzsko-latinských slovnících nejméně problematickým ekvivalentem

lexému trahison. V nejstarším francouzsko-latinském glosáři (anonymní tzv. Lexique

d’Aalma) se překládá jako ,prodicion, traison, manifestatiom‛, v novějších slovnících však

latinizující ,prodicion‛ mizí. Proditio však není jediným překladem. Biblický význam slovesa

tradere ve slovnících výrazně převážil nad klasickým ,vydat, předat‛, a to do té míry, že se

proditio se uvádí jako jeho ekvivalent. Slovníky dále překládají jako trahison latinské factio

– v klasické latině strana či (eventuálně odbojná) frakce. Jiné politické či vojenské přečiny

(jako rebellio, conspiratio, coniuratio) už zato přímo se zradou (trahison) spojovány nejsou.

Perduellis, odvozenina od římského výrazu pro velezradu (perduellio) u Firmina Le Vera

nabývá nevinného významu champion – ,bojovník, rytíř‛.

                                                                                                                         33 Verris, Firmin: Dictionarius, ed. Merrilees, B. – Edwards, W., Turnahut: Brepols 1994.  34 Dictionarius familiaris et compendiosus. Dictionnaire latin-français de Guillaume le Talleur, ed. Edwards, W. – Merrilees, B., Turnhout: Brepols 2002.  35 Duo glossaria, ed. Merrilees, B. – Monfrin, J. Turnhaut: Brepols Publishers 1998.  

  10  

Lexikum zrady jako takové (trahison) se v latinsko-francouzských pozdně středověkých

slovnících nemísí s ostatními výrazy označujícími porušení závazku. Například latinské

perfidus je překládáno jako křivopřísežník (parjure), věrolomný (sans foy) či podvodník

(tricheur), jako synonymum je uvedeno infidelis; ani v jednom ze slovníků se však neobjeví

ekvivalent zrádce (traître). Nápadné je úzké propojení „špatnosti“ (mauveseté) a nevěrnosti.

Tyto dvě charakteristiky se neodlučitelně spojují v latinském facinus, ale i nefas a

středněfrancouzském félonie. Do češtiny obtížně přeložitelné félonie se v dnešní francouzštině

používá jako výraz pro feudální zradu vazala vůči lennímu pánovu, zosobněnou zejména

Ganelonem z Písně o Rolandovi, obdařeným konstantním epitetem fel (Ganelon li fel –

„zrádce“, či možná prostě jen „padouch Ganelon“). Detailní analýza textu Písně o Rolandovi,

kterou provedl Jacques Chocheyras, však ukázala, že fel zde znamená mnohem spíše „krutý,

zlý a proradný“ než „zrádný“ v konkrétním smyslu a může mít význam „pouhé“ nadávky.36

Etymologicky je ostatně pravděpodobně odvozeno od franckého °filljo, ,ten, který týrá

otroky‛, odpovídající slovesu °filljan ,týrat, bičovat‛, jemuž příbuzná slovesa se nacházejí i

v jiných starogermánských jazycích, kde vždy odkazují k fyzické krutosti („bít“ ve staré horní

němčině a „stahovat z kůže“ ve staré nizozemštině).37 Význam „zrádce lenního pána“ je sice

pro pozdější dobu doložen v právních textech38, nejde však o hlavní význam: vždyť i sám král

Marek je v románu o Tristanovi označen jako fel!39 „Špatnost“ je stejně úzce provázána s

jakoukoli ideou nepravosti či podvodu. Dokonce i infidelis přikládá ostatně ve svém slovníku

Guillaume le Talleur nejprve jako „zlý“ (mauvais), a teprve poté jako „nevěrný“ (desloyal).

Naopak iniquitas, v klasické latině „nespravedlnost, krutost“, je v Lexique de l’Aalma

přeloženo mj. jako nevěrnost (desloiautés).

Také v českém pozdně středověkém slovníkářství40 lze vysledovat sémantickou provázanost

falše a krutosti. Ve svém Glosáři, veršovaném vnitřně strukturovaném nomenklátoru z první

poloviny 60. let 14. století41 umisťuje Bartolomeus z Chlumce, řečený Klaretus, do kapitoly

De Moribus, několik pojmů vztažitelných k přerušení závazku. Ekvivalence termínu proditio

                                                                                                                         36 Chocheyras, Jacques: Le sens du terme félon dans la Chanson de de Roland et le Tristan de Béroul, In: Félonie, trahisons, reniements, au Moyen Âge, Montpellier: Université Paul Valéry 1995, s. 91-98  

37 Rey, Alain: Dictionnaire historique de la langue française, Paris 2010.  38 Niermayer, J.F.: Mediae latinitatis lexicon minus, Sv. 1-3, Leyde 1954-56.  39 Chocheyras, Jacques: Le sens du terme félon, c.d.  40   K němu přehledně Voleková, Kateřina: Česká lexikografie 15. století. Praha, 2013. Disertační Práce. Univerzita Karlova, Filosofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.  41 Ke Glosáři: Hladká, Zdeňka: České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku, In Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 3.  

  11  

a zrady (zde varianty prorazenie) se potvrzuje, jakkoli je v soudobých narativních pramenech

proditio vzácné a jakkoli, jak už bylo výše zmíněno, v pozdějším Slovníku klementinském

(SlovKlem; 1455) tato akcepce zcela chybí.42 S pojmem křivdy (křivoty), nacházející se zde

jednak jako ekvivalent falsitas, jednak iniquitas, se dostáváme k archetypálním protikladům

pravé (tedy správné, pravdivé, spravedlivé) a levé,43 rovného a křivého (francouzsky droit a

tort, s významem právo a neprávo). Křivost, rozkolísanost a levá strana tradičně odkazují

k nespolehlivosti a riziku (křivák, levota, nepravost, klam44). Komplexní pojem pravdy

(obsahující v sobě zároveň spravedlnost i pravou víru) přitom stojí na druhé straně. Jako

falsitas se tedy křivda obrací proti pravdě věcné, jako iniquitas proti pravdě ve smyslu řádu.

PRAVDA = veritas x LEŽ

x LEST

x KŘIVOTA = falsitas

PRAVDA, PRAVÁ VĚRA = iusticia x KŘIVOTA = iniquitas

VĚRNOST, VĚRA = fidelitas x NEVĚRA = perfidia

x ZRADA = proditio, traditio

Několik antonym a jejich latinské ekvivalenty podle Klareta

Klaret do kapitoly De moribus nezahrnuje lest, ta je však velmi početně zastoupena v heslech

slovníků z 15. století, zejména Slovníku klementinského.45 Také v narativních pramenech 15.

století často objevuje v protikladu k pravdě46 a zároveň bývá užita jako synonymum nevěry.

Každá „křivota“, lest, nevěrnost se tedy obrací proti pravdě ve smyslu spravedlivého řádu.

Neexistuje „správná“ zrada, ale ani správná, oprávněná lest. Proto je tohoto lexika užíváno

opatrně a ani tam, kde v literatuře (kladní) hrdinové dosahují svých cílů prostřednictvím lstí,

jako třeba Tristram a Izalda ve stejnojmenném staročeském románu47, není tak jejich

vynalézavá strategie vypravěčem nikdy označena. Není tedy pochyb o tom, že šlo o termín

                                                                                                                         42 Voleková, Kateřina: Latinsko-český slovník klementinský, c.d.  43 K upřednostňování právé ruky a pravé strany jako takové, viz klasický článek Roberta Hertze: Hertz, Robert: La prééminence de la main droite. Étude sur la polarité religieuse, In: Revue philosophique, 34 (1909), s. 553-580.  44 Etymologicky dovozený od nerozhodného „houpání se“ na dvě strany (viz. dnešní klátit), vzniklo významovým posunem. Viz Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník, LEDA, Praha 2001, s. 347  45 Voleková, Kateřina, Latinsko-český slovník Klementinský, c.d.  46 V husitské písni počátku patnáctého století tak zlovolní kněží „pravdu proměňují v lest“. (Daňhelka, Jiří (ed): Husitské písně, Praha: Československý spisovatel, 1952, s. 82. 47 Tristram a Izalda, ed. Z. Tichá, Mladá fronta: Praha 1980.  

  12  

silně pejorativní a degradující a ve své nerelativizovatelnosti příbuzný zradě. Vzhledem v

velkému množství latinských substantiv, jimž je jako ekvivalent přiřazena lest ve Slovníku

klementinském, lze také obdobně jako u zrady poukázat na široké sémantické kontury pojmu,

odpovídajícího velmi různorodým latinským sémémům (astus, deceptio, fraus, impostura,

sutella, versutia; ekvivalent lestník je pak uveden u deceptor, fellax, astutus, illex, inpostor,

ale také oblectator!).48 Jak ve francouzských, tak v českých slovních čtrnáctého století se však

lexika zrady a lsti zásadně nemísily: mohly-li být synonymicky užity v jistém narativním

kontextu, nebyla nikdy uvedena jako synonyma ve slovníku. Lest také nepodléhala tabu

v případě příslušníků královských rodin. Trojazyčný latinsko-německo-český glosář ze druhé

poloviny 15. století, sestavený Janem Holubářem pro Ladislava Pohrobka, potvrzuje přísnou

ekvivalenci českého lexému lest a německého die List, i zde odpovídajících sémanticky

značně různorodým latinským substantivům.49

Analýza slovníků potvrzuje domněnku o silném morální obsahu lexému zrada / trahison. Ten

je zde vyjádřen implicitně (antonymickými vztahy) i explicitně (v definicích hesel u

francouzských slovníků). Jakým způsobem však byla tato „slovní nálož“ konkrétně

instalována do vět a širšího diskurzivního kontextu?

3. Slovo a věta: kolokační kontext slova zrada v několika pramenech patnáctého

století50

Uvedený francouzský biblický překlad z pera Guillauma Le Roy obsahuje v Lukášově

evangelii v pasáži v Getsemanské zahradě oproti původnímu textu krátkou vsuvku, která

výmluvně ilustruje žánrovou zakořeněnost zrady. Ježíš se zde na Jidáše obrací se slovy:

„Judas tu trahis et livres le filz de l’omme par baiser. Ainsi comme le il dist comment oses tu

                                                                                                                         48 Voleková, Kateřina, Latinsko-český slovník Klementinský, c.d. 49 Pausch, Oskar: Imperator, Kaiser, Cyesars: die dreisprachigen Vokabulare für Ladislaus Postumus und Maximilian I. Wien 2004 50 Při práci na této pasáži jsem hojně využila pracovní kartotéku, sloužící jako opora při práci na Staročeském slovníku v Ústavu pro jazyk český, jehož pracovníkům bych tímto zároveň ráda poděkovala.

  13  

faire li grant delleaulté?“51 („Ježíš mu řekl: ,Jidáši, polibkem zrazuješ a vydáváš syna

člověka.‛ A tak tímto řekl, jak se opovažuješ učinit takovou podlost?“52) Přímo do textu

včleněná věta působí jako integrovaná glosa, vysvětlující čtenáři předchozí větu („tím chtěl

říci, že“). Formálně však připomíná řečnické otázky velmi často přítomné ve

francouzských rytířských románech jako součást výzvy k souboji.53 Přímá řeč, obsahující

pouhé konstatování, a hrozící tedy nesrozumitelností, je transponována do jasně znějící

výčitky. Sloveso oser – „troufat si, mít tu drzost“ jasně odkáže k transgresivní povaze aktu a

adverbiem akcentované adjektivum si grande - „tak velkou“ [podlost] ji dále zdůrazní.

V češtině i ve francouzštině dal stejný kořen (zrad-, trai-) základ slovům různých slovních

druhů: podstatným a přídavným jménům, slovesům i příslovcím. Ta však zdaleka nejsou

zastoupena stejně. Slovesa (zradit, trahir) je v narativních pramenech užíváno relativně málo:

slovo je příliš abstraktní a všeobecné a zároveň příliš závažné na to, aby bylo vhodné pro

vyprávění, které musí být konkrétnější: poskytuje však možnost zkratky názvům kapitol, kde

předem oznamuje událost, která je podrobněji rozepsána později („Comme Jehan de Haulte

Feuille conte de Boys trahist Baudoin conte de Flandrez.“54 – „Jak Jan z Haulte-Feuille, kníže

z Boys, zradil Balduina, knížete flanderského“.) Nejčastěji se tedy v historiografických i

literárních narativních textech objevují substantiva. V češtině i ve francouzštině je kolokační

kontext těchto substantiv mnohem bohatší než dnes: pojí s velkým množstvím sloves (v

češtině např. ukládati o někom zradu, sjednati, vésti, kovati, jmieti zradu, přikrýti, jmieti sobě,

opraviti zradu, nařéci/nařknúti zradú) a ve francouzštině také s velkým množstvím předložek.

I ve francouzštině se často pojí se slovesy zdůrazňujícími předchozí úkladnou úvahu (častá

machiner a conspirer), v obou jazycích jsou však častá také velmi neutrální slovesa: ve

francouzštině être („Je doubte qu’il n’y ait trayson entre vous.“ – „Bojím se, že je mezi vámi

zrada.“55) a v češtině „mít“ („račte jistě věděti, že na některém zámku zradu máte“56). Zrada

tedy ve středověké češtině i francouzštině může existovat samostatně v pozici podmětu, stát

se sama aktérem. Trahison ve francouzštině označuje nejenom samotný akt a „plán“, případně

samotnou zločinnou domluvu spiklenců („lieu défini en la trahison“ – „místo, dohodnuté ve                                                                                                                          51 Lk, 22:48.  52 Déloyauté je doslova nevěrnost, neloajálnost, zároveň však také neoprávněný, protiprávní čin.  53 Např. v Románu o Ogierovi: „Comment oses-tu penser une tele trahison?“ („Jak se opovažuješ pomyslet na takovou zradu?“)  54 Baudoin de Flandres, ed. Pinto-Matthieu, E., Gallimard, Paris 2001, s. 170.  55 Chroniques relatives, c.d., p. 40.  56 Píše Řehoř Klaric Janovi z Rožmberka, Archiv český, Sv. VIII, ed. Kalousek, J. – Grégr, E.. Praha 1896, s. 64.  

  14  

zrádném plánu“), ale i situaci, v níž se ocitně oběť zrady (ta pak musí být doslova

„vysvobozena ze zrady“ – „délivrée de trahison“57).

Nespecifikovaná „jakási“ (quelque) zrada jako zdroj obav ospravedlňuje podezřívavost:

prozíravý Ogier v Románu o Ogierovi58 se „obává nějaké falešné zrady“ („se doute de

quelque fausse trahison“) – tyto obavy naplní jakékoli nečekané, lstivé chování protivníka.

Podobně nespecifikovaně a široce, ve smyslu jinak než otevřeně a čestně, se slova zrada užívá

v instrumentálu ve vojenském kontextu (zmocnit se města či pevnosti zradou). Ve

francouzštině má zrada moc „pošpinit“ – existuje výraz „être souillé de trayson“, „být

poskvrněný zradou“.

Především v literárních textech a častěji ve francouzštině než v češtině jsou substantiva

doprovázena adjektivy, s nimiž utvářejí více méně ustálené dvojice a trojice. Jen málokdy

mají doprovodná adjektiva vlastní smysl, nejčastěji jen opakují a podtrhují sémantický obsah

již obsažený ve „slovu-zavazadle“ (faux ,falešný‛ a déloyal ,nevěrný‛ jsou statisticky

nejčastější), vytvářejí zesilující a dekorativní efekt (v češtině př. tajná a falešná jidášná

zrada59). Jiná adjektiva podtrhují šokující nedozírnost zločinu: merveilleuse ,podivuhodná‛,

très-orrible ,velmi strašná‛ trahison; griefves et mauvaises traïsons machinées („závažné a zlé

úkladné zrady“).60 Zrádce je „zdoben“ epitety především ve vokativu: nejhorší zrádce61, faux

et déloyal traître („falešný a nevěrný zrádce“), traître puant („smradlavý zrádce“) a podobně.

Podobný stylistický efekt má kumulace souřadně spojených substantiv nebo adjektiv

s obdobným významem, ať už je souřadně přiřazené substantivum ještě obecnějším pojmem

(trahison et mauvaiseté – ,zrada a špatnost‛) či naopak zradu konkretizuje (trayson et guet-

apensé – ,zrada a přepadení ze zálohy‛). Nejčastěji však juxtaponované výrazy jen podtrhují

jeden z aspektů, které slovo samotné implikuje: zrada a návod, nešlechetnost a zrada, úklad a

zrada, nenávist a zrada, lež a zrada, faleš a zrada. Juxtaponovanované výrazy tak mohou

pomoci osvětlit sémantické kontury zrady, protože se jejich signifikáty vždy částečně

překrývají. Opět se dostáváme k nesmírné sémantické šíři pojmu.

                                                                                                                         57 Baudouin, c.d., s. 244.  58 Vycházím z prozaického přepisu starší Písně o Ogierovi, tzv. Románu o Ogierovi, vydaného tiskem ve druhé polovině 15. století. Faksimile je dostupné online: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k131177j. K různým verzím tohoto eposu a později románu viz Poulain-Gautret, Emmanuelle: La tradition littéraire d'Ogier le Danois après le XIIIe siècle. Permanence et renouvellement du genre épique médiéval, Champion, Paris 2005.  59Archiv český, Sv. IV, ed. Palacký, F. – Grégr, E., Praha 1846, s. 142.  60 Chroniques relatives, c.d., s. 80.  61 Kronika husitská, c.d., 340.  

  15  

Absolutní význam zrady jako vrcholného hříchu podtrhuje její spoluvýskyt s ďáblem a

„dábelskostí“, ať už v juxtapozici (grande trahison et grande déablerie62) či v češtině přímo

v novotvaru črtozrada.63

Ve své skice věnované zradě jako nadávce si Nicole Gonthier všímá, že francouzské traître

obvykle neodpovídá žádnému konkrétnímu činu - spíše poukazuje na proradný a pokrytecký

charakter.64 To však neplatí pouze pro spontánní verbální útok, ale často i pro psaný text.

Když dští Václav Koranda síru na katolické kněžstvo, přidává zradu – jako prostý

charakterový rys – spolu se lstí a falší do dlouhého seznamu neřestí nejtěžšího kalibru: a bez

počtu vaše praktyky, totiž falše, pokrytstvie, pochlebenstvie, křivé přísahy, lži, zrady, lsti,

svatokupecstvie a jiné takové nepravosti, viece mnohem, než by vymysliti mohly naše chytrosti

pekelné65. Kumulace sémanticky se překrývajících výrazů (lež, křivopřísežnictví, faleš,

pokrytectví, lest, zrada...) dodává obvinění na „tíze“ a může také ospravedlňovat reakci: čím

je zrádce zrádnější, tím je pomsta legitimnější. Proto také na začátku zmíněný Jan

Burgundský ve svém listu shrnuje, že „tak falešného a nevěrného, krutého a podlého zrádce

bychom neměli nechat déle žít“66.

Protože je zrada především lexikálním instrumentem, je jen obtížně vymezitelná co do

skutkové podstaty a často o ni ostatně nejde. Díky tomu, že však v sobě spojuje význam

právní, morální a afektivní a spolu se lží a falší, s níž je nerozlučitelně spojena častými

spoluvýskyty či kolokacemi, neguje hned několik z nejvyšších příček středověkého

hodnotového žebříčku (věrnost ve významu fidélité i loyauté, čest a lásku), získává mocný

axiologický náboj. Jednoznačné spojení polysémního slovesa tradere s významem zrady,

prokazatelný v překladech do češtiny, zrcadlí biblický filigrán přítomný v konceptu zrady –

jedním z častých epitet zrady v češtině je ostatně „jidášná“.

                                                                                                                         62 Chroniques relatives, c.d., s. 21.  63 Doložena v protihusitské písni Už sě raduj, cierkev svatá. Jde zde o (zrádnou) vraždu konšelů utrakvistickými pučisty během novoměstské defenestrace: Avšak oni črtozradú // zmordovavše praskú radu // cných konšel Města Nového, // s tiem čekajte konce zlého! // Běda Tobě Hus! Viz. Daňhelka, J. – Hrabák, J. – Havánek, B.: Výbor z české literatury doby husitské, Sv. 1, Nakladatelství ČSAV: Praha 1964, s. 292.  64 Gonthier, Nicole: « Sanglant Coupeau ! » « Ordre Ribaude ! » Les injures au Moyen Âge. Presses Universitaires de Rennes, Rennes 2007, s. 166.  65 Koranda, Václav: Manuálník Václava Korandy, ed. Truhlář, J., Česká společnost nauk: Praha 1888, s. 138.  66 Ne debvions ung sy faulx et desloyal, cruel et félon trayttre laissier vivre plus longuement. Chroniques relatives, c.d., s. 85.  

  16  

V češtině i francouzštině bylo slovo užíváno podobným způsobem i ve velmi podobných

kolokacích. Synonymická epiteta a nahromaděné, souřadně sloučené výrazy byly sice výrazně

častější ve francouzsky psaných literárních i historiografických pramenech zvláště

burgundského původu (jako Livre des trahisons, Chronique du bon duc Louis), to je však

dáno specifickou stylistikou typickou pro burgundskou kronikářskou školu Grands

rhétoriqueurs.

I když bohatý kolokační kontext svědčí o častějším užití oproti dnešku, nešlo o slovo, které by

bylo možné lehkovážně nadužívat. Označit někoho za zrádce v propagandistickém textu (jímž

může být kázání, píseň, ale také třeba list citovaný v úvodu) má proto nesmírnou závažnost;

proto zrada může být a je zároveň tabuizovaná i excesivně nadužitá, jde-li pisateli textu o

naprostou démonizaci protivníka. Použití tohoto absolutně hodnotově vyhraněného lexému

tak mohlo sloužit, a také sloužilo, jak jsme na několika příkladech viděli, jako jakási

symbolická munice.