1

Od přítulného gaučového psíka k vrčícímu psovi smetišťovému:

vztah médií k politice v proměnách času

Jakub Charvát, Denisa Charvátová

[In Krákora, Pavel, a kol. 2014. Významné události soudobých českých dějin a

jejich reflexe v médiích. Praha: Nakladatelství Epocha, s. 110-140]

Vznik a rozvoj médií v předchozích desetiletích zásadním způsobem proměnil komunikaci

politických elit. Zatímco před nástupem médií zůstávala politická elita pro širší veřejnost

neviditelná a veškerá (politická) komunikace se odehrávala pouze v rámci úzkého uzavřeného

okruhu osob přítomných u panovnického dvora, nástup a rozvoj komunikačních médií

přinesly možnost a později i nutnost, ba imperativ prezentovat se před širokou veřejností, a to

ve zprostředkované podobě prostřednictvím médií (podr. se problematice publicity a proměně

jejího charakteru v průběhu času věnuje Thompson 2004: 99–129). Politický význam médií

jako sociálních aktérů tak postupně zásadním způsobem narůstal, aby se média nakonec stala

nedílnou a neoddělitelnou součástí politického procesu jako takového.

Dnes se již nacházíme v době, kdy široká veřejnost v podstatě není v bezprostředním

kontaktu s politickou reprezentací a komunikace „tváří v tvář“ v podstatě neexistuje, případně

se vyskytuje pouze ojediněle. Namísto toho probíhá převážná většina politické komunikace

zprostředkovaně, prostřednictvím médií (tzv. mediovaná komunikace). Lze si tak jen stěží

představit jakoukoli významnější politickou aktivitu, v jejímž rámci by média nehrála roli

významného prostředníka nebo činitele. Političtí novináři proto sehrávají významnou roli

v soudobých liberálních demokraciích. Ke svým publikům šíří informace, na jejichž základě

si pak občané utvářejí, dotvářejí či „pouze“ utvrzují svá mínění o politice a politické

reprezentaci a na jejichž základě se pak mnohdy i voliči rozhodují v okamžiku

[konec strany 110]

voleb, případně voličské rozhodování alespoň do určité míry ovlivňují.

Vztah médií a politiky nicméně byl a často dodnes bývá idealizován. V českém

prostředí se asi jako nejznámější vžilo označení médií jako „hlídacích psů demokracie“,

v jehož duchu jsou novináři vzývání jako neutrální pozorovatelé a nestranní arbitři činnosti

politických elit, kteří současně volají politickou reprezentaci a držitele moci k odpovědnosti

2

za své činy a svá rozhodnutí. Setkáme se ale i s jinými metaforickými označeními médií ve

stejném či podobném duchu, jakými jsou např. média jako čtvrtý stav, tj. označení oblíbené

zejména v anglosaském prostředí, nebo média jako čtvrtá složka moci (více viz níže).

Média tak na jednu stranu hrají významnou a nezastupitelnou roli (nejen)

v demokratických režimech a bez jejich činnosti a působení by bylo obecné povědomí široké

veřejnosti o aktivitách politické reprezentace výrazně nižší. V moderních společnostech

skutečně média sehrávají dominantní roli zprostředkovatele informací širší veřejnosti o

politickém a obecně společenském dění doma i ve světě. Na druhou stranu by ovšem bylo

naivní se domnívat, že politické zpravodajství poskytované médii je zcela nestranné,

objektivní a úplné. Politické zpravodajství podléhá i v demokratických podmínkách řadě

přímých i nepřímých tlaků, ať už politických nebo stále více ekonomických. Někdy se

dokonce hovoří o ekonomické cenzuře (viz např. Bourdieu 1998: 16).

Navíc deregulace a komercionalizace médií a technologický pokrok výraznou měrou

přispěly k vytvoření mnohačetného, značně diferenciovaného a vysoce konkurenčního

mediálního prostředí, v důsledku čehož začala jednotlivá média postupně přizpůsobovat své

výstupy tržnímu prostředí a požadavkům (průměrného) publika. V důsledku toho i politické

zpravodajství získalo podobu jakési podívané, podobu výrazně zjednodušených a převážně

negativních zpráv. Zpravodajství začalo být

[konec strany 111]

stále více prostupováno hodnotami zábavní kultury1, které dříve bývaly doménou bulváru. Jak

připomíná Pierre Bourdieu, sex, krev, melodrama a kriminalita byly vždy výbornými

prodejními artikly (Bourdieu 1998: 17–18). Seriózní zpravodajství, včetně zpravodajství

politického, tak bylo nahrazeno „honbou“ novinářů za senzačními zprávami a (politickými)

skandály, respektive vzájemným předháněním se médií v míře senzace zpravodajství.

Informační funkce médií se začala překrývat s jejich zábavní funkcí, ba zábavní funkci začala

ustupovat do pozadí a média již nejsou schopna adekvátně informovat veřejnost a namísto

toho se sama stala produktem trhu.

Jakkoli média a politika představují dva rozličné společenské systémy, jejichž logika

fungování často působí protichůdně, postupem času se více či méně prostupují. A to až do

takové míry, že v současnosti je provázanost politické a masové komunikace poměrně těsná a

1 V této souvislosti se někdy hovoří o fenoménu infotainment ve zpravodajství, přičemž tento termín vznikl

spojením slov informace (information) a zábava (entertainment), respektive fenoménu politainment v kontextu

politického zpravodajství. Oba termíny přitom odkazují na skutečnost, že se setřely hranice mezi informační a

zábavní funkcí médií, respektive že se hodnoty zábavní kultury staly nedílnou a významnou součástí politického

zpravodajství a zpravodajství obecně. Politika a činnost politiků je tak zpravována v podobě zábavních formátů.

3

značně komplexní (srov. Říchová a Jirák 2000: 6–7). Výrazně se proměňuje i jejich vzájemný

vztah – od éry určité podřízenosti médií politické reprezentaci, přes období vzájemného

respektu a rovnocenného postavení, až po poměrně konfliktní období charakteristické

soupeřením, opovržením a nárůstem nevraživosti ve vztahu mezi novináři a politickou

reprezentací.

To bylo do jisté míry zapříčiněno i tím, že se média začala postupně osamostatňovat od

politické sféry, díky čemuž mohla začít vytvářet autonomní komunikační struktury a mnohem

více sledovat své vlastní zájmy (spíše než zájmy politických elit). Politické elity naproti tomu

chtěly, tak jako tomu ostatně bylo kdykoli v minulosti, aby o nich bylo smýšleno v pozitivním

duchu a aby do budoucna získaly podporu veřejnosti, pročež usilovaly o (znovu)získání

kontroly nad svou prezentací v médiích, a to například najímáním odborníků z oblasti PR,

komunikace apod.

Předkládaný text představuje deskriptivní diachronní analýzu vývoje vzájemného

vztahu médií a politiky v poválečném

[konec strany 112]

období až do současnosti. Taková perspektiva je totiž, alespoň podle autorů této kapitoly,

podstatná pro pochopení současného stavu věcí. Současně ale platí, že text této kapitoly nemá

být pouhým učebnicovým přehledem existujících základních přístupů popisujících vztah mezi

mediálními organizacemi a politickou sférou.

Pozornost bude v rámci této kapitoly věnována především proměnám vztahu novinářů

k politikům. Přesto je potřeba mít neustále na paměti, že obě skupiny se ovlivňují navzájem a

jakákoli proměna chování na jedné straně nezůstává bez odezvy na straně druhé. Tedy že

proměna v chování médií vůči politickým elitám s sebou nutně přináší změnu postoje a

chování politické reprezentace ve vztahu k médiím, což následně podněcuje další reakci

politických žurnalistů ve vztahu k politikům.

7.1 Čtvrtý stav, čtvrtá moc, sedmá velmoc: vztah médií k politice

v metaforických označeních

Již v úvodu této kapitoly jsme naznačili, že v souvislosti s působením médií jako významného

komunikačního kanálu v rámci politického procesu a mezi politickou sférou a dalšími

složkami společnosti se objevuje celá řada metaforických označení. Jednu ze starších metafor

představuje označení médií (rozuměj dobového tisku) souslovím „čtvrtý stav“. Autorství

tohoto termínu připisuje skotský historik Thomas Carlyle významnému politickému mysliteli

4

osmnáctého století a poslanci za stranu whigů Edmundu Burkeovi2, který používal tento

termín na sklonku osmnáctého století pro označení novinářské galerie v britské dolní komoře

parlamentu, tedy v Poslanecké sněmovně (House of Commons). Tato metafora měla přitom

odrážet skutečnost, že moc tisku byla přinejmenším stejně velká jako moc ostatních tří stavů,

tedy šlechty, lidu a duchovenstva (McQuail 2009: 181 a 562).

[konec strany 113]

Termín „čtvrtý stav“ se pak stal podle Darrena Lillekera a Micka Templeho (2013: 284)

veřejně uznávaným v roce 1828, když Thomas Babington Macaulay, významný anglický

historik (a Carlyleův současník) a poslanec za stranu whigů3, v jednom ze svých projevů

poznamenal na adresu reportérů usazených v novinářské galerii v britské Poslanecké

sněmovně, že představují „čtvrtý stav království“ (the fourth estate of the realm).

Později se začala objevovat řada dalších metafor, která měla vystihovat roli médií ve

vztahu k politickému procesu. Mezi asi tři nejznámější patří označení tisku jako sedmé

velmoci, tisku jako čtvrté (složky) moci a v neposlední řadě médií jako hlídacího psa

demokracie. Označení tisku coby sedmé velmoci se připisuje Ottu von Bismarckovi,

zakladateli Německé říše a prvnímu německému říšskému kancléři a pruskému předsedovi

vlády. Bismarck měl v sedmdesátých letech devatenáctého století na adresu tehdejšího tisku

prohlásit, že se svým vlivem vyrovná tehdejším šesti evropským velmocím, Francii, Itálii,

Německu, Rakousku, Rusku a Velké Británii (Škodová 2013).

I označení médií jako čtvrté moci, případně čtvrté složky moci, má svůj původ

v devatenáctém století a jeho logika navazuje na teorie o dělbě moci do tří složek – výkonné,

zákonodárné a soudní. Podle tohoto pojetí představuje tisk instituci s reprezentativním

charakterem podobně jako ostatní složky moci, přičemž ze své činnosti se zodpovídá svému

publiku, svým čtenářům. James Curran pak v této souvislosti připomíná, že někteří

viktoriánští komentátoři dokonce považovali míru odpovědnosti tisku za výrazně vyšší než

v případě politiků; zastávali totiž přesvědčení, že zatímco tisk je vystaven každodennímu

volebnímu aktu, politici jsou voleni pouze občas (Curran 2000: 129). Média jsou současně

2 Edmund Burke (1729–1797) se do historie významně zapsal kritikou Velké francouzské revoluce (viz např.

Úvahy o revoluci ve Francii z roku 1790) a v oblasti politického myšlení a politických teorií jako zakladatel

konzervatismu jako politické ideologie (v opozici vůči jakobinismu). 3 Thomas Babington Macaulay (1800–1859) se do historie asi nejvýznamněji zapsal jako autor pětisvazkových

dějin Anglie, History of England, které pokrývaly období let 1688 až 1702 a které vycházely postupně od roku

1849, kdy byly vydány první dva svazky – sklidily výrazný úspěch nejen v Británii, ale i v USA, až do roku

1861, kdy byl posmrtně vydán poslední svazek editovaný jeho sestrou Hannah (v letech 1862 až 1865 byly

vydány i české překlady jednotlivých svazků tohoto díla pod názvem Dějiny anglické). Původní Macaulayho

plán byl nicméně zpracování dějin Anglie až do roku 1820, zemřel ale dříve, než se mu podařilo takové dílo

dokončit. S ohledem na zpracování a výklad tohoto díla bývá Macaulay označován jako zakladatel whigské

interpretace historie.

5

v tomto smyslu – tj. v logice podobné systému brzd a protivah (checks and balances) –

vnímána jako veřejnost zastupující kontrolní mechanismus pro všechny ostatní tři složky

moci, navíc s významným vlivem v legislativním procesu.

[konec strany 114]

Na výše představené koncepty navazující na liberální tradici uvažování o postavení

médií ve vztahu k politické sféře později, v šedesátých letech dvacátého století, navázalo

pojetí médií jako hlídacího psa demokracie (watchdog). Podle této představy mají média,

kromě nestranného informování o dění ve společnosti, nezaujatě a objektivně reflektovat

zejména oblast politiky, a plnit tak funkci veřejného hlídacího psa kontrolujícího stát,

respektive výkon státní autority a moci. Média mají ve jménu veřejnosti odhalovat případy

neschopnosti a kauzy zneužití pravomocí či korupce politické reprezentace a politických elit.

Prostřednictvím médií má být podle této představy realizována politická odpovědnost vůči

veřejnosti, a to i díky tomu, že média budou představovat jakési široké diskusní fórum

otevřené všem názorům, včetně názorů menšinových a oponentních.

7.2 Kritika liberálních argumentů o demokratické roli médií

Jakkoli přitažlivě a přesvědčivě mohou výše zmiňované metafory působit a přestože se

jednotlivá média neustále snaží přesvědčovat svá publika, že jsou čtvrtou mocí i hlídacími psy

demokracie, jedná se o idealistické koncepty, které nekorespondují se současnou realitou.

V lepším případě odpovídají tyto představy krátké zkušenosti v minulosti (jako například

v pojetí médií jako hlídacího psa – viz níže), v horším případě jde „pouze“ o optimistické

představy o tom, jakou roli by měla média ve společnosti zastávat.

Například Darren Lilleker a Mick Temple upozorňují, že žádný seriózní pozorovatel

historie, ani současných aktivit médií by neoznačil zpravodajská média za neutrální a

nestranné pozorovatele politického dění (Lilleker a Temple 2013: 284), a současně bychom

našli jen málo konkrétních důkazů, že tomu

[konec strany 115]

tak kdy bylo (srov. Conboy 2004: 109–110). James Curran pak upozorňuje na pouze

omezenou užitnou hodnotu výše zmiňovaných metafor v současnosti. Curran připomíná, že

představy o demokratické roli a odpovědném chování svobodných médií pochází z období,

kdy tisk vycházel s převážně politickým obsahem a jen v malých nákladech a kdy politická

práva byla omezena na pouze úzce vymezenou pozemkovou politickou elitou. Od té doby se

však podoba společenského života zásadně proměnila, pročež není podle Currana vhodné

6

nadále nekriticky přejímat staré teze, jako kdyby se od doby jejich zformulování nic

nezměnilo (Curran 2000: 116).

Curran ostatně podrobil ostré kritice celý liberální přístup k problematice demokratické

role médií, mimo jiné s ohledem na poměrně časté zpochybňování nezávislosti soudobých

médií. Podle Currana by mohla média takovou roli účinně sehrát pouze za předpokladu, že

budou plně nezávislá na státu a na vládnoucí politické garnituře. To by ovšem nutně

znamenalo umístit média do prostředí volného trhu. Jakmile se ale média „jednou stanou

předmětem veřejné regulace, ztratí jako hlídací psi svůj stisk a mohou být dokonce

proměněna na pouhého vrčícího rottweilera ve službách státu“ (Curran 2000: 119). Veřejná

regulace médií totiž podle řady výzkumů významně omezuje prostor pro skutečný kritický

dohled nad aktivitami vlády a politické reprezentace.

Curran nicméně upozorňuje, že právě výše zmíněná argumentace se stala obhajobou a

ospravedlněním pro deregulaci a komercionalizaci mediálního trhu, ačkoli tyto procesy nutně

nevedou k nezávislosti médií. Mohou sice přispět k „vyvázání“ médií z politických tlaků a

posílení jejich autonomie, v tomto pojetí se nicméně přehlíží podstatná skutečnost, že moc lze

vykonávat i prostřednictvím jiných struktur, než je stát.4 Soukromé mediální konglomeráty se

přitom podle Currana stávají nástrojem uskutečňování neformálního vlivu vládnoucích

ekonomických sil na stát. Mediální organizace tak

[konec strany 116]

namísto funkce hlídacího psa veřejných zájmů sledují své vlastní soukromé zájmy, především

zájmy ekonomické, a zneužívají svou sílu k jejich posílení (podr. Curran 2000).5

Vyjádřeno metaforicky, „soukromý hlídací pes spí“, respektive „jeho ostražitost je

otupena ekonomickými zájmy a stranickou loajalitou těch, kteří ho řídí“. Naproti tomu

4 To je dáno zejména liberálními kořeny a charakterem těchto argumentů. Raně liberální myslitelé považovali za

největší hrozbu svobody jednotlivce stát a státní moc, před jejímž nepřiměřeným výkonem je třeba práva

jednotlivce chránit. Nezávislosti na státu je pak v tomto pojetí možné účinně dosáhnout umístěním do soukromé

sféry, kde se vyskytují jen minimální omezení. V pojetí Johna Stuarta Milla totiž spolu volný trh a svoboda

projevu úzce souvisí (srov. Thompson 2000: 190–191). 5 Curran v této souvislosti připomíná dvě studie, které jeho tezi podporují: knihu Paula Chadwicka Media mates:

carving up Australia´s media z roku 1989 a studii Bena Bagdikiana The Media Monopoly, jejíž třetí

aktualizované vydání, na které Curran odkazuje, vyšlo v roce 1990 (první vydání vyšlo v roce 1983). Chadwick

uvádí, že vysoký počet australských podnikatelů vstoupil na sklonku osmdesátých let dvacátého století do

strategické aliance s tehdejší labouristickou vládou, aby posílili a upevnili vlastní mocenské pozice při kontrole

tamních komerčních médií, televize i tisku. Během kampaně před parlamentními volbami konanými v roce 1987

tak labouristická strana získala buď bezprecedentní podporu vydavatelů, případně se dočkala pouze

oportunistického váhání ze strany protilabouristických médií. Bagdikian uvádí, že mediální organizace záměrně

v době Reaganovy administrativy přehlížely korupci a neúspěchy tehdejší vlády, aby ochránily svého politického

spojence (Curran 2000: 123).

7

veřejnoprávní média, tedy „ke státu přivázaný pes štěká“, přičemž jeho ostražitost ale „může

být oslabena trvalým nátlakem vyvíjeným vládou“ (Curran 2000: 127).

S alternativním pohledem na společenskou funkci médií proto přicházejí George

Donohue, Phillip Tichenor a Clarice Olien (1995), kteří o médiích hovoří jako o psovi

obranáři (guard dog). Pojetí médií jako obranářského psa přitom představuje kritický a

v podstatě opačný přístup, než jaký předpokládá koncepce médií jako hlídacího psa. Podle

autorů této metafory totiž masová média nepůsobí jako ochránci veřejnosti (bezmocných)

proti zájmům mocných, ale spíše naopak jako strážce zájmů vlivných skupin ve společnosti.

Tyto skupiny přitom disponují dostatečným vlivem a dostatečnými zdroji, aby si vytvořily

vlastní obranný systém, jehož nedílnou součástí jsou právě média. Jsou to totiž často zejména

ekonomické a mnohdy i politické elity, které jsou schopny kontrolovat a řídit mediální

agendu, a novináři je tak často podporují. Média jsou tak v tomto pojetí pojímána jako

obranářský pes pro politické a specializované zájmové elitní skupiny, které disponují

politickou a ekonomickou mocí (podr. Donohue, Tichenor a Olien 1995).

V podobném duchu, i když výlučně ve vztahu k televiznímu vysílání, upozorňuje Pierre

Bourdieu na neviditelnou cenzuru, která má dvojí podobu. Jednak podobu časového omezení,

protože čas je pro televizní vysílání extrémně málo dostupná komodita.6 A za druhé a

především ekonomickou cenzuru, protože tlak na televizní vysílání je ekonomický. To, co

běží v televizi, je podle Bourdieuho podmíněno buď majiteli příslušných televizních

společností, nebo společnostmi platícími si

[konec strany 117]

inzerci v těchto společnostech, nebo vládou poskytující dotace na televizní vysílání (Bourdieu

1998: 15–16).

Podobně kriticky hovoří i John Thompson (2004), který rovněž varuje před rizikem

podřízení logiky mediální produkce tržním principům. Thompson (podobně jako Curran)

upozorňuje, že nepřiměřené použití státní moci již nemusí představovat a nepředstavuje

nejvýznamnější hrozbu, jak se obávali raně liberální myslitelé. V důsledku komercionalizace

mediálních organizací do popředí stále výrazněji vystupuje hrozba nová: média řízená, ba

ovládaná tržní logikou maximalizace zisku a akumulace kapitálu, která reálně ohrožuje jejich

6 V důsledku časových limitů je podle Bourdieuho (1998) víceméně nepravděpodobné, že bude v televizi cokoli

podstatného řečeno, respektive podstatné bude nahrazeno prázdnými frázemi a klišé. V podobném duchu

argumentuje i David Swanson, podle něhož rostoucí komercionalizace mediální sféry vede ve svém důsledku

k pokrytí politiky pouze v takovém rozsahu, aby to bylo výhodné pro byznys. To má konkrétně podobu tzv.

soundbite pokrytí, kdy politici mají jen minimální prostor vyjádřit své myšlenky, a politika je představována

především jako konflikt a soutěž spíše než diskuse a programové neshody (Swanson 2004: 50).

8

nezávislost. Jak doslova uvádí Thompson, „je-li trh ponechán sám sobě, nemusí v oblasti

komunikace nutně pěstovat rozmanitost a pluralitu. (…) mezi logikou zisku a kultivací

rozmanitosti není žádná nevyhnutelná souvislost“ (Thompson 2004: 191).7

Radikální interpretaci vztahu politiky a médií v soudobých demokraciích pak nabízejí

Edward S. Herman a Noam Chomsky. Herman s Chomskym se domnívají, že média fungují

jako ústřední mechanismus propagandy v kapitalistických demokratických režimech (Herman

a Chomsky 1988: 2), protože sehrávají roli ideologického aparátu pro dominantní elity

(Herman a Chomsky 1988: xii).

7.3 Faktory ovlivňující transformaci vztahů médií a politiky

Období po skončení druhé světové války je poznamenáno významnou společenskou

transformací, nejpatrněji pak asi zejména v kontextu moderních západních demokracií, která

přispěla i k fundamentální proměně jednotlivých složek celého společenského systému. Tyto

hluboké strukturální změny se týkají i všech tří integrálních součástí systému politické

komunikace, tedy politiky (politických aktérů), mediálních systémů a společnosti (široké

veřejnosti). Podstatné přitom je,

[konec strany 118]

že jejich proměna neprobíhala a neprobíhá odděleně, ale naopak ve vzájemné interakci.

Jednotlivé systémy se vzájemně ovlivňují a strukturální proměna jednoho determinuje

transformaci ostatních. Snaží se znovu a znovu přeorientovávat v postupně se proměňujícím

světě. Nelze je proto zkoumat odděleně.

Mezi nejvýznamnější faktory poválečné transformace nezpochybnitelně patří sociální

změny a výrazný ekonomický růst v západních demokraciích. Tyto procesy významně

přispěly k proměně socioekonomické a demografické struktury západních společností a

zvýšené sociální mobilitě. Postupně klesal počet pracovníků zaměstnaných v zemědělství a

v dělnických profesích, což bylo mimo jiné zapříčiněno rozvojem moderních technologií a

poměrně dynamickým rozvojem sektoru služeb. Souběžně s tím probíhal a jako významný a

nezávislý faktor působil proces rozvoje masových médií. Mezi významné důsledky

poválečných strukturálních proměn tak patřily rostoucí společenská diferenciace a

specializace, proces individualizace a podle Ingleharta (1977) zejména růst blahobytu a

7 Pierre Bourdieu (1998) pak v této souvislosti důrazně upozorňuje, že je důležité mít na neustále na vědomí,

že veškerá lidská produkce, kterou lze považovat za nejhodnotnější lidské počiny, jmenovitě například

matematika, poezie, literatura či filosofie, byly všechny vytvořeny navzdory a naproti tržním imperativům.

9

stabilizace liberálních demokracií v západních společnostech. Díky tomu mohlo následně

od šedesátých let dvacátého století docházet k postupnému nárůstu významu postmateriálních

hodnot, zejména u nastupujících generací.

Tyto změny následně přispěly ke snížení ideologické polarizace stranicko-politické

soutěže a k podkopání základů, na nichž byly založeny tehdejší stranické systémy. Řada

politických stran, které do té doby měly charakter stran masových a které usilovaly o oslovení

jednoho konkrétního společenského segmentu, jehož se cítily být reprezentantem, se rozhodly

postupně oslabovat ideologické vymezení v rámci své vlastní programové profilace. Namísto

toho začaly nabízet politické programy, který měly oslovovat co nejširší možné spektrum

voličů napříč jednotlivými společenskými skupinami.

Aby se adaptovaly na proměňující se politické prostředí a aby si zachovaly své pozice,

začaly si politické strany ke komunikaci

[konec strany 119]

s veřejností a zejména k oslovování voličů prostřednictvím mediálně zaměřených kampaní

najímat externí marketingové odborníky a případně i vytvářet vlastní profesionální volebně-

komunikační aparát. Původně masové politické strany se tak od zhruba šedesátých let

dvacátého století začaly postupně proměňovat ve strany typu catch-all v terminologii Otty

Kirchheimera (1966), neboli strany volebně-profesionální při použití pojmosloví Angela

Panebianca (1988).8

Tím ovšem začal postupně narůstat odstup politických představitelů a stran od občanů.

Namísto toho stále více narůstala jejich závislost na výzkumech veřejného mínění a mediální

prezentaci nálad ve veřejnosti, které v narůstající míře dostávali v jejich volební komunikaci

přednost před přímým kontaktem s voliči a/nebo aktivisty na místní úrovni.

Transformace stranických organizačních struktur (od masových k volebně-

profesionálním) a jejich volebních strategií (od ideologicky-programatických ke stranám typu

catch-all) byly rovněž reakcí na proměny voličských a členských základen těchto stran. Mezi

důsledky poválečného vývoje a socioekonomické transformace západních společností totiž

mimo jiné patří i výrazný pokles početní velikosti členských základen politických stran,

zřetelný pokles stranické loajality, respektive oslabení stranické identifikace voličů, a

v neposlední řadě i pokles volební účasti. Zatímco dříve představovalo hlasování ve volbách

8 Podrobněji se transformaci organizační struktury politických stran věnuje text Richarda Katze a Petera Maira

nazvaný „Changing Models of Party Organization and Party Democracy: the emergence of the cartel party“ (viz

Katz a Mair 1995), v českém jazyce se pak této problematice věnuje například článek Tomáše Jarmary nazvaný

„Evoluční přístup ke studiu politických stran: strana kartelu (viz Jarmara 2011).

10

téměř automatické rozhodování voličů s ohledem na skupinovou příslušnost, neboli slovy

Davida Swansona a Paola Manciniho volební hlasování bylo výrazem solidarity s vlastní

skupinou a jejími institucemi (Swanson a Mancini 1996: 250), nově bylo možné zaznamenat

fenomén nestálých a volatilních (přelétavých) voličů, kteří mnohem více zvažovali

předkládané alternativy.

I když – jak výstižně upozorňuje Christina Holtz-Bacha (2004) – nešlo nutně na straně

voličů o záměrný a pečlivý proces zvažování jednotlivých kandidujících alternativ, ale

[konec strany 120]

mnohem spíše o rozhodování na základě různých zjednodušení a zkratek. Jak totiž oslabovaly

stranické vazby voličů, narůstala úměrně tomu šance na jejich získání prostřednictvím

mediálně zaměřených kampaní vycházejících z logiky marketingových přístupů. Politické

strany se začaly mnohem více než na obhajobu vlastních programových cílů orientovat

směrem k elektorátu a mediálním publikům, respektive na uspokojení jejich požadavků.

V návaznosti na klesající ideologické rozdíly mezi jednotlivými politickými stranami

bylo možné vysledovat nárůst dostředivých (centripetálních) tendencí v rámci stranicko-

politické soutěže v západních demokraciích. Ve snaze zaujmout co nejširší škálu veřejných

mínění a oslovit co nejvyšší počet voličů totiž tendují tyto politické strany ke catch-all

politickým kampaním (Swanson 2004), respektive k obsazení širokých, co nejvíce

rozkročených pozic kolem politického středu. Současně se ústředním motivem catch-all

stranických kampaní stává osobnost stranického lídra, a to mimo jiné v důsledku proměny a

modernizace mediálních systémů (více viz níže).

Výraznou vnější i vnitřní transformací, jen těžko oddělitelnou od výše popsaného

vývoje, prošlo ve sledovaném období i mediální prostředí. Výraznou vnější změnou

v poválečném období byla expanze médií, která však byla umožněna, ba podmíněna rozvojem

nových mediálních forem a technologií. Jednoznačně nejvýznamnějším fenoménem v tomto

smyslu přitom byl vzestup elektronických médií, a v první řadě televize, a to zejména díky

jejich schopnosti šířit zprávy a informace v jediném stejném okamžiku napříč celou populací,

respektive napříč společenským a/nebo politickým štěpením (Hallin a Mancini 2004: 33).

Politické strany tak byly technologickým vývojem v podstatě stále více nuceny

integrovat moderní prostředky komunikace do svých strategií, v důsledku čehož začaly své

rozhodovací procesy, jednotlivé aktivity i komunikaci se širší veřejností

[konec strany 121]

11

přizpůsobovat mediální, a zejména pak televizní logice. Ta podle Swansona a Manciniho

upřednostňuje osobnosti, jednoduchost a konfrontaci před idejemi, komplexitou a

kompromisy (Swanson a Mancini 1996: 251). Byla (a stále jsou) to totiž právě masová média

– v čele s televizním zpravodajstvím, která se stala primárním zdrojem informací ze

stranických kampaní.

Dalším významným faktorem, který přispěl k transformaci jak tištěných, tak

elektronických médií, byl proces jejich komercionalizace. V případě tištěných médií

znamenala komercionalizace odtržení tisku od jeho původních kořenů. Období po druhé

světové válce přineslo postupný, přesto zásadní úpadek do té doby dominantního stranického

tisku a naopak postupné sílení komerčního tisku, který se snažil vystupovat jako politicky

neutrální a který usiloval o oslovení a získání co nejpočetnější části publika. Pozdější

komercionalizace evropského televizního vysílání, tedy vstup komerčních vysílatelů na trh,

umožnila posílit společenský a politický dopad televizního vysílání. Ten byl do té doby

významně omezován převládajícím systémem veřejné služby, regulovaným normami a

hodnotami hluboce a pevně zakořeněnými v různých národních a kulturních paradigmatech

(Hallin a Mancini 2004: 38–39).

Vnitřní proměna mediálních systémů pak fakticky podle Daniela Hallina a Paola

Manciniho proběhla na několika vzájemně provázaných úrovních. Novináři jednak začali

dosahovat vyšší úrovně vzdělání, díky čemuž získávali stále více kompetencí pro více

sofistikované formy analýzy. Současně narůstala velikost zpravodajských organizací, díky

čemuž získali novináři prostor pro větší specializaci, ale i pro širší škálu zdrojů pro

shromažďování a zpracování zpráv. Významným faktorem byly i profesionalizace a rozvoj

standardů jejich pracovních postupů. A v neposlední řadě je třeba vzpomenout rozvoj nových

technologií zpracovávání informací, které posílily pozici novinářů jako producentů zpráv

veřejnosti. Výsledkem bylo objevení se takzvané kritické expertízy (více viz níže) jako

[konec strany 122]

jednoho z hlavních dopadů těchto hlubších změn (Hallin a Mancini 2004: 37–38).

7.4 Proměny vztahu médií k politice

V souvislosti s otázkou proměny vztahů mezi médii a politikou, případně podoby politického

zpravodajství v poválečném období autoři rozlišují tři (případně čtyři) základní období, která

se od sebe zásadně odlišují v tom, jak k sobě novináři a politici přistupovali a jaké strategie

v rámci vzájemné komunikace užívali. Ačkoli jednotliví autoři přistupují k této problematice

12

z různých pozic a sledované fenomény a období označují různými názvy, v základní podstatě

těchto proměn i v časovém vymezení příslušných období se do značné míry shodují.

Pippa Norris zkoumá proměny komunikačních strategií a nástrojů ve volební

komunikaci politických aktérů, přičemž celý tento transformační proces vnímá jako proces

modernizace. To se odráží i v terminologii její trojčetné evoluční typologie stranických

kampaní, v níž rozlišuje premoderní kampaně orientované na politické strany a jejich

program, moderní kampaně orientované na jednotlivé kandidáty a postmoderní kampaně

zaměřené na voliče (podr. Norris 2000: 137–179). David Swanson a Paolo Mancini hovoří o

profesionalizaci politických kampaní a o postupném přechodu k intenzivnímu mediálnímu

(media-intensive) modernímu modelu politických kampaní (podr. Swanson a Mancini 1996:

249–252). Opačný, tedy mediocentrický pohled na zkoumanou problematiku naopak

předkládají Larry Sabato (1991) při hodnocení poválečného vývoje amerického žurnalismu či

Steven Barnett (2002) při popisu politického zpravodajství ve Spojeném království po druhé

světové válce.

Sabato (1991) popisuje vývoj amerického novinářství od roku 1941, kdy se tisk nikterak

netajil svým stranickým původem, přes druhou polovinu šedesátých a první polovinu

sedmdesátých let,

[konec strany 123]

kdy se tisk postupně osamostatnil a stal autonomním vůči politické sféře, až po období od

roku 1974 (do doby vydání Sabatovy publikace, tedy do roku 1991), kdy se novináři stali

arogantními, začali obtěžovat politiky a překračovat stále výrazněji hranice mezi veřejnou a

soukromou sférou. Novináři sami se navíc stali ústředními postavami informačního procesu.

Namísto nezaujatého informování o událostech začali novináři podle Sabata zprávy stále více

utvářet a pro politické zpravodajství začala být typickou vlastností značná trivializace reality

namísto osvěty. Pro média jako taková se pak charakteristickými staly sklony k přehánění,

posedlost honbou za senzacemi a skandály, neurvalé chování a vystupování novinářů a

cynismus. Pro označení médií v těchto jednotlivých dějinných fázích přitom Sabato užívá

„kinologické“ terminologie, když v prvním období (1941 až 1966) označuje média jako

gaučového psíka (lapdog), pro druhé období (1966 až 1974) o médiích hovoří jako o hlídacím

psovi (watchdog), ve třetím období (od roku 1974) se pak média podle Sabata chovají spíše

jako pes smetišťový (junkyard dog).

Barnett (2002) pak v návaznosti na Sabatovu práci identifikoval čtyři historické fáze

britského poválečného politického žurnalismu. Jejich označení má přitom odkazovat na vztah,

13

jaký měli novináři v daném období k politikům. Tento vztah se podle Barnetta vyvíjel od éry

úcty (age of deference) v bezprostředně poválečném období, v němž byli novináři submisivní

a servilní vůči politickým představitelům; přes období rovného zapojení (age of equal

engagement) v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století (1964 až 1979), kdy

novináři přistupovali k politikům v duchu konstruktivní diskuse a jako k sobě rovným; až

do fáze cynického, negativního a postupem času stále více nemilosrdného přístupu novinářů

k politikům i politice jako takové od osmdesátých let. Poslední jmenované období přitom má

podle Barnetta dvě fáze. Nejprve Barnett hovoří o éře novinářského přezírání (age of

journalistic disdain),

[konec strany 124]

kdy novináři přijali přístup samostatné nezávislé žurnalistiky v reakci na přezíravý přístup

politiků k nim, dále v obavě ze ztráty autonomie, nezávislosti a možnosti kritického přístupu a

v neposlední řadě v obavě z rizika návratu do prvního období, kdy byli pouhými

přihlížejícími, navíc podřízenými stranickým a politickým zájmům. To vše vedlo k nárůstu

vzájemné nevraživosti mezi novináři a politiky, v důsledku čehož se jejich vztah posunul do

podoby vzájemného opovrhování, čímž se vývoj přesunul do zatím posledního, současného a

nejvíce destruktivního věku pohrdání (age of contempt). Dřívější novinářská praxe

informovaného vedení rozhovorů na intelektuální úrovni byla nahrazena výsměchem a

trumfováním politiků, jakožto i novinářským soupeřením ve sbírání senzací, skandálů a

politických skalpů.

Komplexnější přístup, pracující do značné míry s kombinací obou výše představených

pohledů, představili Jay Blumler a Dennis Kavanagh (1999). Tito autoři v mnoha

demokraciích v poválečném období vypozorovali tři na sebe navazující a někdy se

překrývající fáze ve vývoji politické komunikace. Označují je přitom jednoduše jako tři věky

či epochy (age 1, age 2, age 3). První dvě desetiletí po skončení druhé světové války označují

Blumler s Kavanaghem jako „zlatý věk politických stran“, přičemž pro celý systém politické

komunikace je charakteristická stranická dominance. V důsledku strukturních změn ve

společnosti i v mediálním prostředí ovšem v šedesátých letech přichází nová éra, v níž již

dominuje televizní vysílání jako hlavní médium politické komunikace a jehož logice se

postupně začínají političtí aktéři přizpůsobovat. Tato epocha, kdy politici do značné míry

ztrácejí schopnost kontrolovat proces politické komunikace, ovšem nebude trvat dlouho.

Naopak političtí aktéři začnou do svých komunikačních strategií stále výrazněji zapracovávat

14

nástroje, jejichž prostřednictvím mohou alespoň částečně komunikační proces opět

ovlivňovat. Pro třetí éru vývoje politické komunikace je tak typická její

[konec strany 125]

profesionalizace, a to jak ve smyslu najímání a případně i zaměstnávání odborníků na

komunikaci, média, veřejné mínění, PR, marketing apod., tak ve smyslu využívání

specializovaných a sofistikovaných komunikačních a nově ve stále vyšší míře i

marketingových nástrojů.

Podobně i Dominic Wring (2001) rozlišuje tři vývojové fáze politické komunikace.

První fázi podle Wringa představuje éra masové propagandy. Druhé období označuje jako éru

mediálních kampaní, která se posléze proměňuje v éru politického marketingu jako třetí fázi

vývoje politické komunikace.

S ohledem na název předkládané publikace, ale i s přihlédnutím k oblibě v českém

prostředí, se pro potřeby dalšího výkladu, jehož cílem je bližší představení proměny vztahu

novinářů k politice v jednotlivých obdobích, přidržíme „kinologické“ terminologie.

V návaznosti na Sabatovu evoluční typologii tak bude pro jednotlivé fáze vývoje tohoto

vztahu v západních demokraciích použito označení: 1) médií jako gaučového psíka pro

období do zhruba šedesátých let dvacátého století, 2) médií jako hlídacího psa pro období od

poloviny šedesátých do druhé poloviny sedmdesátých let a 3) médií jako smetišťového psa

pro období od zhruba přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Současně je ale třeba zdůraznit, že časové vymezení jednotlivých období je pouze

orientační. Ačkoli západní společnosti a jejich mediální a politické systémy prošly víceméně

obdobným vývojem v poválečném období, v některých zemích došlo ke zkoumaným

proměnám vztahu mezi médii a novináři na straně jedné a politickými aktéry a politikou

obecně na straně druhé dříve, zatímco v jiných zemích naopak s jistým časovým odstupem.

Současně musíme s Barbarou Pfetsch a Frankem Esserem (2004: 12) upozornit, že ačkoli jsou

víceméně všechny moderní západní demokracie konfrontovány s podobnými strukturálními

transformacemi, nemusí tento proces vést – a mnohdy nevede – ke stejným

[konec strany 126]

výsledkům. Jednotlivé společnosti totiž reagují na jednotlivé změny různě, a to s ohledem na

své specifické národní adaptační strategie.

15

7.5 Éra médií jako přítulných gaučových psíků

Již výše jsme konstatovali, že období do šedesátých let dvacátého století je některými autory

vnímáno jako „zlatý věk politických stran“ (Janda a Colman 1998: 612; Blumler a Kavanagh

1999: 211). Politické strany v tomto období nezpochybnitelně představovaly hlavní aktéry

politického procesu. Jednotlivé společenské zájmy a společenská štěpení nacházely svá

vyjádření v politických stranách a obecně ve stranicko-politické soutěži a předurčovaly

chování voličů i jejich stranickou identifikaci. Voliči tak byli v tomto období silně stranicky

orientovaní a dlouhodobě, takřka celoživotně loajální jedné politické straně. Politické strany

se proto těšily značně stabilní voličské podpoře odvozené od třídní, náboženské či regionální

příslušnosti voličů (podr. např. Lipset a Rokkan 1967; Norris 2000: 141–142).

Toto výjimečně silné postavení politických stran se odráželo i v procesu politické

komunikace, která se odehrávala v poměrně přehledném a jednoduchém komunikačním i

politickém prostředí. Jak připomínají například Blumler s Kavanaghem, politická komunikace

byla z velké většiny podřízena relativně silným a stabilním politickým institucím (Blumler a

Kavanagh 1999: 211). Z hlediska zpravodajství sehrával roli hlavního zprostředkovatele

informací mezi politickou sférou a veřejností stranický tisk. Naopak nezávislá média

v podstatě neexistovala, případně byl jejich dosah jen velmi omezený. Současně se tehdejší

tisk nesnažil přitáhnout pozornost, ani získat zájem širokého spektra společnosti, nýbrž

v jednotlivých případech vždy zaujmout „pouze“ konkrétní specifickou a jasně vymezenou

cílovou skupinu stranických sympatizantů.

[konec strany 127]

Tisk se v podstatě nacházel v podřízeném postavení k stranickým a politickým zájmům

a zcela postrádal jakoukoli formu autonomie na politické sféře. Novináři se v tomto období

nacházeli v submisivním postavení k politickým představitelům a vystupovali vůči politickým

autoritám vstřícně až podbízivě. Psali a rámovali své zprávy tak, aby sloužily zájmům

příslušných politických autorit.

Jak na základě zkušenosti ze Spojených států amerických uvádí Sabato (1991) či

Barnett (2002), novináři byli vůči vrcholným politikům natolik servilní, že se neodvážili

zmínit Rooseveltovu obrnu, Kennedyho milostné aférky, ani Johnsonovo opíjení se na

veřejnosti a sukničkářství. Barnett navíc zdůrazňuje, že dnes je již jen těžko představitelné, že

by prezident (konkrétně John Fitzgerald Kennedy) sdílel milenku (Judith Campbell) s jedním

z nejvýznamnějších mafiánských bossů tehdejší doby a nástupcem Al Caponeho (Samem

16

Giancanou), aniž by o tom média informovala dříve než dvanáct let po prezidentově smrti

(Barnett 2002: 403).

Určité vysvětlení nezájmu o politické skandály na straně médií přináší Blumler

s Kavanaghem, kteří připomínají, že tehdejší komunikační systém byl charakteristický

zejména tím, že většina politických zpráv obsahovala podstatná sdělení. Političtí lídři v této

době hovořili o principech a o významných politických tématech, na nichž jim velmi záleželo

a kterými se odlišovali od svých politických oponentů. Díky stranickému charakteru

tehdejšího tisku si pak samozřejmě tato sdělení našla poměrně jednoduchou cestu do

dobových masových médií (Blumler a Kavanagh 1999: 212).

7.6 Éra médií jako hlídacích psů

Nová éra vztahu médií k politice nastala v průběhu šedesátých let dvacátého století, a to

v návaznosti na zřejmý rozvoj více autonomních struktur komunikace. Zpravodajská média

začínala být

[konec strany 128]

postupně mnohem více determinována sledováním vlastních zájmů spíše než potřebami

politiků. Tento vývoj lze přitom hodnotit jako jeden z důsledků nástupu nového

komunikačního prostředku, televizního vysílání9, které se poměrně záhy stalo hlavním

kanálem politické komunikace. A současně také jako jeden z důsledků souběžně s tím

probíhajícího procesu slábnutí moci vládních administrativ a stranických sekretariátů.

Druhý výše jmenovaný fenomén je přitom do značné míry zapříčiněn erozí tradičních

společenských štěpení, oslabováním stranické identifikace a stranické loajality voličů, ale i

početním slábnutím členských základen politických stran. Důsledkem tohoto vývoje byl

významný nárůst fenoménu přelétavých voličů a obecně rozvoj stále více nestálého,

respektive volatilního volebního a politického prostředí. Nikoli nevýznamným faktorem pak

byla i klesající celková míra politické angažovanosti v západních společnostech, do značné

míry zapříčiněná nárůstem tamní životní úrovně (více viz výše).

Z hlediska vlivu médií se jedná o období, v němž dochází k opětovnému postupnému

nárůstu vlivu médií ve společnosti i v rámci politického procesu. Mancini a Swanson v tomto

kontextu hovoří o procesu modernizace, který vede v moderních demokraciích k tomu, že se

masová média objevují v pozici autonomních mocenských center ovlivňujících politický

proces nastolováním svých vlastních, na politických aktérech nezávislých témat (Mancini a

9 K rozvoji celoplošného televizního vysílání dochází v padesátých letech dvacátého století.

17

Swanson 1996: 11). Novináři si totiž začali v tomto období uvědomovat vlastní důležitost, ale

i odpovědnost v rámci společenského systému, a rozhodli se proto změnit svůj dosavadní

servilní přístup vůči ustaveným politickým elitám a institucím, respektive svoji dosavadní roli

„pouhých“ stranických, případně establishmentových hlasatelů. Namísto toho začali tiskoví i

televizní novináři rozvíjet více aktivní a nezávislou formu novinařiny, kterou výstižně

pojmenoval Jean Padioleau termínem „kritická analýza“.10

[konec strany 129]

Vznikl tak nový diskurs politického zpravodajství, který se zbavil veškerých svých

dřívějších vazeb a závazků vůči politickým aktérům a subjektům. Namísto toho se začala

rozvíjet koncepce žurnalistiky jako reprezentanta obecného veřejného mínění, který

překonává hranice mezi politickými stranami a společenskými skupinami. Političtí novináři

jsou v této logice jak kritickými experty, tak zasvěcenými pozorovateli dění, insidery, znalými

zkoumané oblasti. Novináři zdvořile a s intelektuální zvědavostí zpovídají a konfrontují

politiky a činí tak ve jménu veřejného mínění a jeho požadavků, které jsou „objektivně“

určovány výzkumy veřejného mínění, nebo případně ve jménu hodnot přesahujících

politickou sféru (supra-political values), jakými jsou například morálka, modernita nebo

evropský duch. Politici se naopak cítí být vázáni povinností účastnit se skutečné debaty a

trpělivě odpovídat na dotazy novinářů. Novináři přitom nevystupují ani jako straničtí

aktivisté, ale ani jako soudní úředníci. Mají uvažovat jako političtí analytici, přičemž svá

hodnocení a komentáře činí na základě faktů a dat, která mají pouze přesvědčit racionální

čtenáře, nikoli však publikum jakkoli ideologicky mobilizovat. Díky své znalosti sledované

problematiky jsou kritičtí profesionální novináři schopni odhalit hrubá pochybení a omyly ve

strategii, chyby ve vládnutí či neznalost problematiky, o níž politici rozhodují (Neveu 2002:

31; Hallin a Mancini 2004: 37).11

10

Jean Padioleau tento termín poprvé užil v roce 1976 ve svém článku nazvaném „Systèmes d’interaction et

rhétoriques journalistiques“ a publikovaném v odborném časopise Sociologie du travail. Později ho Padioleau

užil ve své srovnávací analýze deníků Le Monde a Washington Post nazvané Le Monde et Le Washington Post:

Précepteurs et Mousquetaires a publikované v roce 1985. 11

S obdobnou formou novinářské práce se bylo nakrátko možné setkat již na přelomu devatenáctého a dvacátého

století v podobě práce tzv. muckrakers („kydačů hnoje“). Jednalo se o skupinu novinářů, spisovatelů a

společenských reformátorů, kteří používali metod investigativní žurnalistiky pro odhalování politické korupce,

nekalých praktik velkých korporací, případů dětské práce, bydlení ve slumech apod. Ačkoli muckrakers psali i o

politických skandálech, nebylo jejich cílem svrhnout vládu ani politický systém. Autorství označení muckrakers

(z anglického „muck rake“, což v překladu znamená „vyhrabávání špíny“) ve vztahu k novinářům je připisováno

americkému prezidentovi Theodorovi Rooseveltovi, který termín použil ve své řeči v dubnu roku 1906, když

prohlásil, že „ti, co píší o nemocech společnosti, jsou užiteční, neměli by ale zacházet příliš daleko. Neměli by se

chovat jako člověk, člověk s hadrem, co vyhrabává špínu“. Mezi nejznámější muckrakers patřili např. Upton

Sinclair či Ida Tarbell. Éra muckrakingu, jejíž začátek datuje Bill Kovarik od roku 1900, končí zhruba se

18

Sabato (1991) hovoří v souvislosti s tímto obdobím jako o éře Watergate a války ve

Vietnamu. Těmto kauzám předcházela ještě například Spiegel aféra v Německu. Z prostředí

mimo politiku mezi známé pak patří třeba aféra kolem léčebného preparátu Thalidomide ve

Spojeném království. Ve všech těchto případech sehráli novináři významnou roli a svým

investigativním počínáním přispěli k odhalení jednotlivých kauz.

Spiegel aféra z roku 1962 odstartovala zveřejněním informace ve zpravodajském

týdeníku Der Spiegel o tom, že německé

[konec strany 130]

vojenské jednotky, které se zúčastnily společného cvičení jednotek NATO Fallex 62, obdržely

od Severoatlantické aliance v té době nejhorší možné hodnocení připravenosti na případný

válečný konflikt. Redakce Der Spiegel o této skutečnosti informovala dne 8. října 1962 ve

svém sedmnáctistránkovém článku nazvaném „Bedingt abwehrbereit“. Před jeho publikací

nicméně nechalo vedení redakce text článku posoudit jak svými právními zástupci, tak

spolkovou zpravodajskou službou, aby předešlo případným pozdějším komplikacím

souvisejícím s publikováním těchto informací. Nikoli nepodstatné pro vývoj aféry je jistě i

skutečnost napjatého vztahu mezi tehdejším ministrem obrany Franzem Josefem Straussem,

známým svou slabostí pro moc, peníze, ženy a alkohol, a redakcí týdeníku, která ráda a často

nadšeně a barvitě o prohřešcích ministra informovala. Navzdory preventivním opatřením,

které redakce podnikla, na sebe nenechala reakce dlouho čekat. Redakce týdeníku Der Spiegel

byla obviněna z vlastizrady, protože vyzradila vojenské tajemství a na konci října roku 1962

vtrhlo do její redakce v Hamburku osmičlenné ozbrojené komando, aby zabavilo a odneslo

písemnosti a psací stroje a zapečetilo redakční místnosti. Současně proběhly domovní

prohlídky některých redaktorů a došlo k zatčení vydavatele Rudolfa Augsteina, obou

tehdejších šéfredaktorů Johannese K. Engela a Clause Jakobiho i autora článku Conrada

Ahlerse, který v tu dobu pobýval na dovolené ve Španělsku. Celkem bylo nakonec zadrženo

na kratší i delší dobu zadrženo šest redaktorů.

Celý postup ovšem vyvolal téměř okamžitou reakci ostatních novinářů, redakcí a

vydavatelů, jakožto i představitelů církve, odborů, univerzitních profesorů, spisovatelů či

studentů, kteří se postavili na podporu Der Spiegel. Vlna protestů proti postupu německých

vyšetřovatelů proběhla i v zahraničí. Od 7. listopadu se začal celé kauze věnovat i Bundestag.

Několikadenní debata nakonec vyústila v doznání Strausse, že celá akce proběhla na jeho

podnět, jakkoli se zpočátku

začátkem první světové války v roce 1914, když jsou na tyto novináře podávány žaloby pro urážku na cti a

zanikají magazíny, které se této formě zpravodajské práce věnovaly (podr. Kovarik 2011: 76–80).

19

[konec strany 131]

od celé události distancoval, že nese odpovědnost i za nařízení nechat zatknout Ahlerse ve

Španělsku, i to, že o svém postupu neinformoval řadu ostatních ministrů, respektive že je ve

svém počínání obešel. Takto vzniklá vládní krize vyústila v pád Adenaurovy vlády v důsledku

ukončení spolupráce ze strany FDP, tehdejšího koaličního partnera CDU/CSU. O dva roky

později, v květnu roku 1965, byla obžaloba z vlastizrady Ahlera a Agsteina soudem

v Karlsruhe zamítnuta (podr. např. Hvížďala 2003: 201an.).

Aféra Watergate je především spojována se jmény Bena Bradleeho, nedávno zemřelého

tehdejšího šéfredaktora deníku The Washington Post, a novinářů téhož deníku Roberta (Boba)

Woodwarda a Carla Bernsteina12

, kteří za dva roky napsali o této kauze více než tři sta

článků. Přesto je potřeba zdůraznit, že aféře Watergate se věnovali i další novináři a ani jejich

role nebyla nevýznamná. Z počátku nenápadná kauza – v polovině června roku 1972 došlo

k vniknutí do washingtonského komplexu Watergate, sídla ústředí Demokratické strany –

postupně přerostla do aféry, v níž měli být zapojeni lidé z Bílého domu. Již na jaře roku 1973

naznačovaly poznatky z „vyšetřování“ novinářů z Washington Post, mj. i díky exkluzivním

důvěrným informacím, které získávali od anonymního zdroje s krycím jménem Hluboké hrdlo

(Deep Throat)13

, že kauza Watergate je součástí širší politické špionáže. V únoru roku 1973

dokonce americký Senát ustavil speciální Výbor pro vyšetřování aféry Watergate, na jehož

jednání probíhala veřejná, televizními kamerami přenášená slyšení sledovaná miliony

Američanů. Postupně se podařilo odhalit řadu nezákonných aktivit Nixonovy administrativy –

od sledování a odposlechů politických konkurentů, přes snahy o jejich diskreditaci, podivné

aktivity financované z neoficiálních zdrojů, až po existenci nahrávacích zařízení v důležitých

místnostech v Bílém domě, o nichž měl údajně prezident Richard Nixon vědět a které měl

využívat k nahrávání svých

[konec strany 132]

návštěv. Celý skandál vyvrcholil v srpnu roku 1974 rezignací Nixona z prezidentského

úřadu14

a dále vedl k uznání více než dvaceti osob vinnými z porušení zákonů, přičemž mezi

odsouzenými se podle očekávání objevili i někteří úředníci Nixonovy administrativy.

12

Za své počínání v aféře Watergate obdrželi Woodward s Bernsteinem v roce 1973 Pullitzerovu cenu. O tři

roky později, v roce 1976, pak publikovali knihu nazvanou All the President´s Men, která se věnuje jejich

vyšetřování v kauze Watergate a která ještě téhož roku získala filmovou paradokumetnární podobu pod stejným

názvem (v českém znění Všichni prezidentovi muži) s Robertem Redfordem a Dustinem Hoffmanem v hlavních

rolích obou novinářů. 13

V roce 2005 vyšlo najevo, že informátorem Woodwarda a Bernsteina, který se skrýval pod jménem Hluboké

hrdlo, byl tehdejší náměstek ředitele FBI Mark Felt. 14

Nixon byl historicky prvním a prozatím posledním americkým prezidentem, který rezignoval na svůj úřad.

20

Aféra Thalidomide je spjata především se jmény Harolda Evanse a jeho kolegů ze

Sunday Times Bruce Pageho a Philipa Knigtleyho. Okolo roku 1960 začala velká

farmaceutická společnost Distillers dodávat údajně zázračný lék na bolesti nazvaný

Thalidomide. Pro tento utišující lék byla připravena velká a poměrně agresivní reklamní

kampaň, která představovala lék jako netoxický a bez vedlejších účinků, vhodný i pro těhotné

ženy. Jak se ale následně ukázalo, tento lék nebyl ani zdaleka tak bezpečný, jak se snažil

výrobce prezentovat. Naopak, v důsledku jeho užívání přišlo na svět přinejmenším 451

tělesně handicapovaných novorozeňat.

Válka ve Vietnamu je pak řadou autorů označována za první, ale současně také jediný

válečný konflikt, v němž získali váleční reportéři poměrně volný prostor pro sběr a následně

prezentaci materiálu v médiích. Byla to právě vietnamská válka, kterou mohla (americká)

veřejnost sledovat „na vlastní oči“ prostřednictvím televizních obrazovek, a to včetně

autentických záběrů z bojišť. Ty se nicméně významně lišily od oficiálních informací

předkládaných oficiálními vládními zdroji. Obraz válečných utrpení a hrůz poskytovaný

médii následně mobilizoval americkou veřejnost k demonstraci odporu proti válce ve

Vietnamu, který nakonec významně přispěl ke stažení amerických jednotek z Vietnamu.

7.7 Éra médií jako smetišťových psů

Výše zmiňované mediální kauzy z politického prostředí lze vnímat jako pomyslný vrchol éry

pojetí médií jako hlídacího psa. Mediální organizace zde rovněž dosáhly vrcholu svého

[konec strany 133]

vlivu i respektu u veřejnosti. Neboli slovy Bena Fritze, Bryana Keefera a Brendana Nyhana,

svržením Nixonovy prezidentské administrativy tisk demonstroval, že je vlivnou institucí ve

Washingtonu (Fritz, Keefer a Nyhan 2004). V poměrně krátké době se ovšem měla situace

změnit, a to v důsledku kombinace několika různorodých faktorů a vzájemně se ovlivňujících

nových vývojových trendů.

Na jedné straně došlo k rozvoji moderního procesu publicity (zviditelňování), podle

Barbary Pfetsch a Franka Essera, kteří se zde explicitně odkazují na dřívější práci Jaye G.

Blumlera a Michaela Gurevitche (1995), charakteristického tvrdým konkurenčním bojem o

vliv a o kontrolu vnímání klíčových politických událostí a témat veřejností prostřednictvím

masových médií (Pfetsch a Esser 2004: 14; srov. Blumler a Gurevitch 1995: 84). Na straně

druhé byla pro politické představitele již nadále nepřijatelná situace, kdy fakticky

nedisponovali nástroji pro alespoň částečnou kontrolu nad procesem politické komunikace.

21

Politici totiž chtějí, aby byli vnímáni co nejvíce kladně u veřejnosti, a proto potřebují mít

jednotlivá sdělení i jejich zprostředkovatele (messenger) pod svou kontrolou v co nejvyšší

možné míře. Rozhodli se proto tuto situaci změnit, a to jak prostřednictvím formálních, tak i

neformálních a „skrytých“ prostředků intervence.

Jako formální nástroje lze zde přitom vnímat různé, více či méně úspěšné pokusy o

regulaci médií a jejich politického zpravodajství.15

Za neformální prostředky je pak v tomto

smyslu možné považovat zejména profesionalizaci komunikačních technik i komunikačního

aparátu, tedy najímání odborných poradců a konzultantů z oblastí komunikace, médií, PR,

marketingu, průzkumů veřejného mínění apod., případně jejich zaměstnávání ve stranických

či politických strukturách. Profesionální političtí poradci se mají podílet (a podílejí) nejen na

kontrolování procesů politické komunikace a nastolování agendy, ale rovněž měli přispět

k jejich řízení s ohledem na zájmy

[konec strany 134]

svých klientů a zaměstnavatelů.16

Na druhou stranu tím ale v této fázi narůstá, jak upozorňují

například Blumler s Kavanaghem (1999: 213), závislost politiků na jejich odborných

poradcích a profesionálních konzultantech, kteří se tak v mnoha ohledech stávají nedílnou

součástí politické elity a významnými aktéry politického procesu.

Součástí této strategie politických představitelů k oslabení vlivu médií bylo zpočátku i

přezíravé přistupování k novinářům. Barnett v této souvislosti vzpomíná dvě často

připomínané události. První z nich pochází ještě z období Nixonovy administrativy, kdy se

tehdejší ministr zahraničních věcí Henry Kissinger nacházel na vrcholu svého mocenského

vlivu. V této době se Kissinger dostavil na jednu z tiskových konferencí konaných přímo

v Bílém domě, aby se hned na úvod briefingu dotázal přítomných novinářů, zda má někdo

z nich nějaké otázky na jeho odpovědi. Pozdější událost se vztahuje k rozhovoru redaktora

Robina Daye s britskou ministerskou předsedkyní Margaret Thatcher, který měl Day zahájit

15

Významného omezení se podařilo dosáhnout například americké armádě v oblasti válečného zpravodajství.

Americká administrativa i armáda se totiž poučily z okolností informování o vietnamské válce. Dnes je tak již

v podstatě nepředstavitelný naprosto volný pohyb reportérů ve válečných oblastech, zejména s odkazem na jejich

bezpečnost. Namísto toho se setkáváme buď s tendencemi omezovat přístup reportérům do prostoru bojových

operací, jako tomu bylo například v případě první války v Perském zálivu, nebo s fenoménem novinářů

přidružených k vojenským kontingentům (takzvaní embedded journalists), kteří se do válečných oblastí dostávají

pouze v rámci jednotek druhého sledu. V druhém jmenovaném případě tak jde vlastně o vysoce sofistikovaný

nástroj cenzury. Reportéři sice mají přístup do prostoru bojových operací, avšak pouze díky jejich připojení

k vybraným vojenským jednotkám. Americké vojenské velení tak do značné míry řídí pohyb válečných reportérů

a tím i výběr témat pro válečné zpravodajství (Ftorek 2010; Křeček 2013: 87, pozn. 80). 16

Podrobněji se této problematice věnuje např. kapitola nazvaná „Hlídací pes na vodítku, aneb média v éře spin

doctors“ umístěná níže v předkládané kolektivní monografii.

22

otázkou: „Řekněte mi, paní ministerská předsedkyně, jaká je Vaše odpověď na mou první

otázku“ (Barnett 2002: 404).

Tyto reakce politických představitelů na dosavadní vývoj ovšem vzbudily v novinářích

pocit, že dochází k postupnému podkopávání jejich teprve nedávno nabyté role nezávislého a

kritického pozorovatele veřejného dění, respektive že vzniká tlak na jejich návrat k dřívější

bezmyšlenkovité servilitě. Jinými slovy, novináři začali mít obavu z toho, aby se nebyli

nuceni navrátit do role pouhých pasivních přihlížejících, jako tomu bylo v prvním období.

V důsledku tohoto vývoje – a především ve snaze o rezistenci vůči manipulacím ze strany

politiků a současně s ambicí prosazovat a zachovat svou vlastní nezávislost – se novináři

podle Barnetta (2002: 404) rozhodli pro kombinaci emancipované novinářské práce na straně

jedné a nemilosrdného negativního přístupu k politickým představitelům a politice obecně na

straně druhé.

[konec strany 135]

Výsledkem byl nástup dvou nových relativně nových fenoménů. Jednak ambice

novinářů odhalovat přešlapy a pochybení politických představitelů a současně stále více

cynický a útočný přístup novinářů k politikům a politice. Politické zpravodajství postupně

přestávalo mít dokumentární podobu a namísto toho začalo nabývat spíše interpretačního

charakteru zdůrazňujícího vlastní, mnohdy skeptický a cynický pohled novinářů (Blumler a

Kavanagh 1999; Swanson 2004). Inspiraci přitom novináři čerpali z kritické teorie Henryho

Louise Menckena, podle níž by měl mít vhodný vztah novináře k politikům stejnou podobu,

jakou má vztah psa k pouliční lampě. Namísto dřívější kultury intelektuální zvídavosti

novinářů tak vznikla (mediální) kultura politického skandálu.

K tomu významně přispěl i v tuto dobu probíhající proces proliferace masových médií

řízených komerčními hodnotami. Jak totiž upozorňuje například David Swanson, intenzivní

soupeření a rostoucí komercionalizace mediální sféry vedla k mnohem většímu prostupování

hodnot zábavy do politického zpravodajství (Swanson 2004: 50). Novináři z konkurenčních

médií a mediálních organizací se začali, zjednodušeně řečeno, předhánět ve sbírání

politických skalpů a novinářská práce se ve svém důsledku stala honbou za senzací a

podívanou. Mediální organizace, ve snaze nasytit rostoucí poptávku na straně publika a

současně pod vlivem konkurenčních tlaků ve stále více fragmentovaném mediálním prostředí,

ve stále vyšší míře oslovovaly a oslovují svá publika prostřednictvím negativity, skandalizace

a senzacechtivosti (srov. Barnett 2002). Tím ovšem logicky začaly narůstat konkurenční duch

a vzájemná nevraživost mezi novináři na jedné a politiky a jejich poradci na druhé straně.

23

Deborah Tannen (1998: 59an.) proto v tomto smyslu označuje média v jejich třetí fázi

vývoje vztahu médií k politice nikoli jako psi smetišťové, ale jako psi útočné (attack dog).

Sabato (1991) užívá pro tento stav rovněž metaforu tzv.

[konec strany 136]

šíleného krmení masožravých ryb (feeding frenzy). Poměrně vysoké množství novinářů se

totiž při své práci často „vrhá“ na jednu (potenciální) „oběť“ politického skandálu, jejíž

pověst je ohrožena, a intenzivně a mnohdy dokonce nadměrně ji pronásleduje, dokud ji

neuštve a nestráví (Sabato 1991: 6).17

7.8 Vývoj vztahů médií k politice v České republice

Výše představený výklad vývoje vztahů médií k politice v poválečném období se primárně

váže k prostředí západních demokracií. Naproti tomu vývoj v českém prostředí byl mnohem

rychlejší, překotnější, a tedy méně strukturovaný.

Sice ještě na počátku vývoje českého žurnalismu a politického zpravodajství stál,

podobně jako v mnoha západních demokraciích, stranický tisk, a tak bychom mohli období

první Československé republiky, ale i těsně poválečná léta třetí Československé republiky

pojmenovat jako éru přítulných gaučových psíků. Následný „přirozený“ vývoj mediálního,

politického a obecně společenského systému byl však narušen existencí nedemokratického

režimu v Československu v období let 1948 až 1989. V těchto letech plnily tisk, rozhlas i

televize, zjednodušeně řečeno, roli oficiální režimní propagandy a jen těžko tak mohl tehdejší

československý mediální systém projít jakoukoli výraznější transformací, jako tomu bylo

v případě západních společností.

O to rychlejší a překotnější pak ale byla transformace vztahu médií k politice

v Československu, respektive České republice po roce 1989. To, co západním společnostem

trvalo padesát až šedesát let, zvládlo české mediální prostředí za dvě desetiletí, ve snaze

vyrovnat se podobě žurnalistiky a politického zpravodajství v západních médiích. V důsledku

tohoto zrychleného vývoje v českém prostředí je tak poměrně složité rozlišit jednotlivé fáze,

zejména pak fáze médií jako hlídacích psů demokracie

[konec strany 137]

17

Alastair Campbell, bývalý poradce lídra britské labouristické strany (od roku 1994) a pozdějšího premiéra (od

roku 1997) Tonyho Blaira, ve svých denících například připomíná Blairovo povzdechnutí si nad stavem

politického zpravodajství (nejen) ve Spojeném království z konce října roku 1994. Podle Blaira si média

zamilovala špinavosti v okamžiku, kdy se staly nedílnou součástí a hodnotou politiky. Současně mají média

potenciál kohokoli jejich prostřednictvím poškodit. Jak konstatoval Blair, při troše snahy může i Matka Tereza

vypadat nemorálně a zkorumpovaně, pokud se někomu podaří vytvořit přesvědčení, že je cokoli špatného na

motivech někoho z lidí, kdo se ji snaží pomoci (Campbell a Scott 2007: 27).

24

je v českém prostředí poměrně těžko identifikovatelná, protože jednotlivé fáze se do značné

míry v příslušných etapách vývoje překrývaly. Navíc poměrně záhy se do popředí začala tlačit

fáze třetí, kterou jsme označili jako fázi médií jako smetišťových (Sabato 1991) či útočných

(Tannen 1998) psů.

Mediální systém a politická sféra představují dva významné a rozličné politické systémy,

jejichž vzájemný vztah se postupem času významně proměňuje. V počáteční fázi vztahu

médií a politiky byla většina významných tiskovin současně stranickým orgánem některé

z politických stran, zejména v evropském prostředí. Postupně se však média stále více

osamostatňovala a spíše, než aby nadále přispívala k maskování existujícího politického

establishmentu, začala stávající politickou reprezentaci kontrolovat. Objevuje se

investigativní žurnalistika a novináři bývají označováni jako „hlídací psi demokracie“. Politici

tak začali ztrácet kontrolu nad obsahem politického zpravodajství, na což se snažili reagovat

částečně otevřenou (restrikcemi) a mnohem více „skrytou“ intervencí (systematicky

vytvářenou a řízenou politickou komunikací) do obsahu mediálních sdělení. K řízené

komunikaci přitom ve velké míře nově využívali profesionálních služeb najatých odborníků a

konzultantů v oblastech komunikace, médií, PR, marketingu apod.

Tím ovšem začaly narůstat konkurenční duch a vzájemná nevraživost mezi bývalými

partnery v politické komunikaci, mezi novináři na straně jedné a politiky a jejich odbornými

poradci a konzultanty na straně druhé. První jmenovaní se snažili a snaží nachytat druhé při

nepřipravenosti, nekompetentnosti, při porušování všeobecně přijímaných společenských

norem nebo dokonce platných zákonů a, jak připomíná Swanson (2004: 51), současně usilují

o rezistenci vůči pokusům o manipulaci ze strany druhých a zachování své vlastní

nezávislosti. Druzí jmenovaní se snažili a snaží manipulovat prvními tak, aby získali

[konec strany 138]

požadované a frekventované pokrytí, a vnutit jim svá sdělení, pohledy a názory do mediálních

sdělení tak, aby pozitivně zapůsobili na širší veřejnost a později získali její podporu při

volbách. Zpravodajství o politice a politicích se tak v důsledku této proměny vzájemných

vztahů mezi novináři a politiky stalo mnohem více negativní ve svém vyznění a mnohem více

skeptické vůči schopnostem a motivům politických lídrů. Bývalí partneři tak začali do značné

míry vystupovat jako nesmiřitelní protivníci.

Média se postupně stala klíčovým hráčem uvnitř politické arény a v procesu politické

komunikace začala přebírat funkce, které ve své podstatě dříve náležely politickým stranám.

25

Političtí aktéři si navíc nechali od mediálních organizací „vnutit“ jejich vlastní (mediální)

logiku, tradičně výrazně odlišnou, ba mnohdy protichůdnou ve vztahu k logice politické.

Političtí aktéři se postupně přizpůsobovali, aby se nakonec zcela adaptovali na podmínky,

požadavky a pravidla mediálního prostředí. A to až do té míry, že dnes jsou jakékoli politické

počiny a akce jen těžko představitelné bez případné mediální prezentace, kterou již není

možné ignorovat. Současně platí, že média hrají do značné míry rozhodující roli ve většině

současných sporů a konfliktů. Zjednodušeně řečeno, co neexistuje v médiích, jako by

neexistovalo ani ve veřejnosti.

Tradiční politika se tak fakticky proměnila v politiku mediální. Gianpietro Mazzoleni

(1995: 308) dokonce v této souvislosti hovoří o „kopernikovské revoluci“ v politické

komunikaci, protože zatímco ještě donedávna se vše točilo kolem politických stran, nyní se

vše odehrává kolem médií a v prostředí médií. Média se sice nestala držitelem a

vykonavatelem moci, protože jsou to nadále politické instituce, kdo si nadále zachoval vládu

nad politickými procesy, na druhou stranu jsou to právě média, kdo vytváří významný

prostor, kde se do značné míry rozhoduje. Došlo tedy k tzv. mediatizaci politiky

(mediatization of politics), v níž mají média zřetelně vymezenou a nezastupitelnou roli a v níž

politika

[konec strany 139]

ztrácí část ze své autonomie, respektive politické instituce jsou stále více závislé na masových

médiích. Nahrazením tradiční politické logiky logikou mediální se ovšem současně média

začala, mimo jiné, postupně vymaňovat ze své (společností) očekávané normativní role (podr.

Mazzoleni a Schulz 1999; srov. Říchová a Jirák 2000: 16–17; Strömback 2008).

Vzájemná důvěra a respekt, panující kdysi mezi novináři a politiky, tak byly nahrazeny

silně konfliktními vztahy zahrnujícími přezíravost, vzájemné opovrhování a pohrdání. K této

proměně vzájemného vztahu mezi novináři a politiky významně přispěly i procesy deregulace

a komercionalizace médií, v jejichž důsledku začala média stále více podléhat tržním vztahům

a konkurenčním tlakům. Média musela přizpůsobovat nabídku (svůj mediální obsah) poptávce

konzumentů (svého publika – čtenářů a posluchačů), jejichž nároky a požadavky na kvalitu a

úplnost informací ovšem postupně klesaly. Současně ale naopak narůstala poptávka po

dramatizaci a zábavné formě zpravodajství (tzv. infotainment), a to včetně zpravodajství o

politických událostech (v podobě tzv. politainment), a po senzačních zprávách. Běžnou

formou politického zpravodajství se tak staly formy spektáklu (podívané), po vzoru show

byznysu, a politického skandálu. Podle Stephena Jukese (2013: 4) je pak důsledkem tohoto

26

vývoje skutečnost, že v dnešním světě médií lze často již jen stěží rozlišit mezi informacemi a

zábavou.

[konec strany 140]

Seznam zdrojů

Barnett, Steven. 2002. Will a Crisis in Journalism Provoke a Crisis in Democracy? Political

Quarterly, vol. 73, no. 4, pp. 400–408.

Blumler, Jay G. a Gurevitch, Michael. 1995. The Crisis of Public Communication. London:

Routledge.

Blumler, Jay G. a Kavanagh, Dennis. 1999. The Third Age of Political Communication:

Influences and Features. Political Communication, vol. 16, no. 3, pp. 209–230.

Bourdieu, Pierre. 1998. On Television. New York: The New Press.

Campbell, Alastair a Scott, Richard (eds.). 2007. Extracts from the Alastair Campbell Diaries.

London: Hutchinson.

Conboy, Martin. 2004. Journalism: A Critical History. London: Sage.

Curran, James. 2000 (1996). Nový pohled na masová média a demokracii. In Jirák, Jan a

Říchová, Blanka (eds.). Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, s. 116–164.

Donohue, George A., Tichenor, Phillip J. a Olien, Clarice N. 1995. A guard dog perspective

on the role of media. Journal of Communication, vol. 45, iss. 2, pp. 115–132.

Fritz, Ben, Keefer, Bryan a Nyhan, Brendan. 2004. All the President´s Spin: Geroge W. Bush,

the Media, and the Truth . New York: Touchstone.

Hallin, Daniel C. a Mancini, Paolo. 2004. Americanization, Globalization, and Secularization:

Understanding the Convergence of Media Systems and Political Communication. In Esser,

Frank a Pfetsch, Barbara (eds.). Comparing Political Communication: Theories, Cases, and

Challenges. Cambridge: Cambridge University Press, pp. 25–44.

Ftorek, Jozef Bohumil. 2010. Král je mrtev, ať žije král! Hlídací psi, internet a nová

hegemonie [online]. Britské listy, 10. prosince 2010 [cit. 08-10-2014]. Dostupný z WWW:

http://www.blisty.cz/art/55975.html.

Herman, Edward S. a Chomsky, Noam. 1988. Manufacturing Consent: Political Economy of

the Mass Media. New York: Pantheon.

27

Holtz-Bacha, Christina. 2004. Political Campaign Communication: Conditional Convergence

of Modern Media Elections. In Esser, Frank a Pfetsch, Barbara (eds.). Comparing Political

Communication: Theories, Cases, and Challenges. Cambridge: Cambridge University Press,

pp. 213–230.

Hvížďala, Karel. 2003. Moc a nemoc médií: rozhovory a eseje. Praha: Dokořán.

Inglehart, Ronald. 1977. The Silent Revolution in Europe: Changing Values and Political

Styles among Western Publics. Princeton: Princeton University Press.

Janda, Kenneth a Colman, Tyler. 1998. Effects of Party Organization on Performance during

the „Golden Age“ of Parties. Political Studies, vol. 46, iss. 3, pp. 611–632.

Jarmara, Tomáš. 2011. Evoluční přístup ke studiu politických stran: strana kartelu. Slovenská

politologická revue, roč. 11, č. 2, s. 136–155.

Jukes, Stephen. 2013. A Perfect Srorm: Journalism facing unprecedented challenges. In

Fowler-Watt, Karen a Allan, Stuart (eds.). Journalism: New Challenges. Bournemouth:

Centre for Journalism & Communication Research, bournemouth University, pp. 1–18.

Katz, Richard S. a Mair, Peter. 1995. Changing Models of Party Organization and Party

Democracy: the emergence of the cartel party. Party Politics, vol. 1, no. 1, pp. 5–31.

Kirchheimer, Otto. 1966. The Transformation of the Western European Party Systems. In:

LaPalombara Joseph a Weiner, Myron (eds.). Political Parties and Political Development.

Princeton: Princeton University Press, pp. 177–201.

Kovarik, Bill. 2011. Revolutions in Communication: Media History from Gutenberg to the

Digital Age. London: Continuum.

Křeček, Jan. 2013. Politická komunikace: od Res Publica po Public Relations. Praha: Grada.

Lilleker, Darren a Temple, Mick. 2013. Reporting politics: enlightening citizens or

undermining democracy? In Fowler-Watt, Karen a Allan, Stuart (eds.). Journalism: New

Challenges. Bournemouth: Centre for Journalism & Communication Research, bournemouth

University, pp. 282–302.

Lipset, Martin Seymour a Rokkan, Stein. 1967. Cleavage Structures, Party Systems and Voter

Alignments: An Introduction. In Lipset, Martin Seymour a Rokkan, Stein (eds.). Party

Systems and Voter Alignments. New York: Free Press, pp. 1–64.

28

Mazzoleni, Gianpietro. 1995. Towards a `Videocracy'? Italian Political Communication at a

Turning Point. European Journal of Communication, vol. 10, no. 3, pp. 291–319.

Mazzoleni, Gianpietro a Schulz, Winfried. 1999. Mediatization of Politics: A Challenge for

Democracy. Political Communication, vol. 16, no. 3, pp. 247–261.

McQuail, Denis. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál.

Neveu, Erik. 2002. The Four Generations of Political Journalism. In Kuhn, Raymond a

Neveu, Erik (eds.). Political Journalism: New Challenges, New Practices. London:

Routledge, pp. 22–43.

Norris, Pippa. 2000. A Virtuous Circle: Political Communications in Postindustrial Societies.

Cambridge: Cambridge University Press.

Panebianco, Angelo. 1988. Political Parties: Organization and Power. Cambridge:

Cambridge University Press.

Pfetsch, Barbara a Esser, Frank. 2004. Comparing Political Communication: Reorientations in

a Changing World. In Esser, Frank a Pfetsch, Barbara (eds.). Comparing Political

Communication: Theories, Cases, and Challenges. Cambridge: Cambridge University Press,

pp. 3–22.

Říchová, Blanka a Jirák, Jan. 2000. Politická komunikace a média. In Jirák, Jan a Říchová,

Blanka (eds.). Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, s. 5–20.

Sabato, Larry J. 1991. Feeding Frenzy: How Attack Journalism Has Transformed American

Politics. New York: Free Press.

Strömback, Jesper. 2008. Four Phases of Mediatization: An Analysis of the Mediatization of

Politics. The Harvard International Journal of Press/Politics, vol. 13, no. 3, pp. 228–246.

Swanson, David L. 2004. Transnational Trends in Political Communication: Conventional

Views and News Realities. In Esser, Frank a Pfetsch, Barbara (eds.). Comparing Political

Communication: Theories, Cases, and Challenges. Cambridge: Cambridge University Press,

pp. 45–63.

Swanson, David L. a Mancini, Paolo. 1996. Patterns of Modern Electoral Campaigning and

Their Consequences. In Swanson, David L. a Mancini, Paolo (eds.). Politics, Media, and

Modern Democracy: An International Study of Innovations in Electoral Campaigning and

Their Consequences. Westport. praeger, pp. 247–276.

29

Škodová, Markéta. 2013. Jsou média hlídacím psem demokracie? Vztah médií a politiky

[online], [cit. 08-10-2014]. Dostupný z WWW: http://www.mediapodlupou.cz/lekce/jsou-

media-hlidacim-psem-demokracie-vztah-medii-a-politiky.

Tannen, Deborah. 1998. The Argument Culture: Stopping America's War of Words. New

York: Ballantine Books.

Thompson, John B. 2000. Political Scandal: Power and Visibility in the Media Age.

Cambridge: Polity Press.

Thompson, John B. 2004 (1995). Média a modernita: Sociální teorie médií. Praha:

Karolinum.

Wring, Dominic. 2001. Power as well as Persuasion: Political Communication and Party

Development. In Bartle, John a Griffiths, Dylan (eds.). Political Communication

Transformed: From Morrison to Mandelson. Basingstoke: Palgrave Macmillan, pp. 35–52.