Masarykova univerzitaFilozofická fakulta

Ústav hudební vědy

Sdružená uměnovědná studia

Jana Skoumalová

Literární obraz válečných konfliktů v Bosně aHercegovině v kontextu české překladové

literaturyBakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Viktor Pantůček

2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovalasamostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

..........................................................................

Podpis autora práce

Chtěla bych poděkovat Mgr. Viktoru Pantůčkovi za pomoc s hledáním vhodnéhotématu a za odborné vedení mé práce. Dále děkuji Mgr. Igoru Mikušiakovi za rady

ohledně výběru primární literatury. Díky i P. K. za anglický překlad resumé, pomocs LYXem a nekompetentní korekturu výsledného díla. V neposlední řadě děkuji Woj-

ciechovi za podporu při procesu tvorby textu. A samozřejmě děkuji také Katarině.

ObsahÚvod 1

1 Tematický a kompoziční plán interpretovaných knih 3

1.1 Sarajevo, válka a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31.2 Sarajevské črty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51.3 Tramvaj do stanice Sarajevo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51.4 Reportáž v obrazech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71.5 Reportáž v obrazech II . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81.6 Bosensko-pražské obrázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91.7 Válka z dětské perspektivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101.8 Jak přežít Sarajevo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

2 Fikce a skutečnost 14

3 Interpretace vybraných motivů 18

3.1 Obraz válečného Sarajeva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183.2 Smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203.3 Autor jako postava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

Závěr 25

Resumé/Resume 26

Literatura 27

ÚvodRozpad Jugoslávie a následná válka v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995 předsta-vuje jeden z nejtragičtějších momentů v historii jihoslovanských národů. „Válka po soběv BaH zanechala kolem 200 tisíc mrtvých, z téměř dvou milionů obyvatel Bosny učinilaběžence, zpustošila většinu měst i jejich starobylých kulturních památek a předevšímznovu vyryla v duších místních lidí hlubokou brázdu vzájemné nedůvěry, strachu anenávisti.“

Již během konfliktu se začaly objevovat první reflexe válečných událostí a neútěš-nosti života lidí žijících v obklíčených a ostřelovaných městech. Někteří z autorů (např.Dževad Karahasan) se tak snažili přinutit západní svět a jeho politiky, aby reagovali a za-bránili dalším bojům a etnickým čistkám. Po válce se zobrazení válečné situace objevilov knihách spisovatelů všech tří zapojených národů – Bosňáků (např. Almir Imširević,Josip Mlakić, Adin Ljuca), Chorvatů (Miljenko Jergović, Jurica Pavičić, Slavenka Dra-kulić a další) i Srbů (např. Vladimir Arsenijević, David Albahari, Vule Žurić). Vycházetzačala i díla cizích autorů. Soustavně se tématu války v Bosně a Hercegovině věnovalve svých komiksových reportážích Joe Sacco, z autorů beletrie uveďme např. StevenaGallowaye, Juana Goytisolu, Scotta Simona.

Textů tedy existuje nepřeberné množství, proto jsem se rozhodla svoji práci zamě-řit na kontext české umělecké překladové literatury a vybraná díla omezit na ta, ježse odehrávají na teritoriu Bosny a Hercegoviny, ne v dalších bývalých jugoslávských re-publikách. Do svého výběru jsem tak nezařadila např. novelu V podpalubí (U potpalublju)Vladimira Arsenijeviće1, která zachycuje atmosféru v Bělehradě, či román Hotel Zagorje(Hotel Zagorje) Ivany Bodrožić2 zobrazující útěk z Vukovaru a následný život v Záhřebu.

Seznam primární literatury zahrnuje nakonec osm děl – umělecké eseje Loučení se Sa-rajevem Dževada Karahasana3, soubory povídek Miljenka Jergoviće Sarajevské Marlboro4

a Adina Ljuci Vytetované obrazy5, drama Kdyby tohle bylo divadlo Almira Imšireviće6, ko-miksové reportáže Bezpečná zóna Goražde7 a Šíbr8 od Joe Sacca, a romány Saši StanišićeJak voják opravuje gramofon9 a Stevena Gallowaye Sarajevský cellista10.

Samotná práce je rozdělena do tří částí. V té první přiblížím tematický a kompozičníplán jednotlivých knih. Druhá kapitola se zabývá vztahem fikce a skutečnosti, posledníčást je věnována interpretaci vybraných motivů (obraz válečného Sarajeva, smrt, autorjako postava).

1Arsenijević, Vladimir. V podpalubí. Přeložila Irena Wenigová. Praha: Prostor, 1996.2Bodrožićová, Ivana. Hotel Zagorje. Přeložil Dušan Karpatský. Praha: Paseka, 2012. ISBN 978-80-7432-

238-9.3Karahasan, Dževad. Loučení se Sarajevem. Přeložil Dušan Karpatský. Praha: Mladá fronta, 1995.4Jergović, Miljenko. Sarajevské Marlboro. Přeložil Jiří Hrabal. Olomouc: Periplum, 2008.5Ljuca, Adin. Vytetované obrazy. Přeložil Filip Tesař. Praha: Arbor vitae, 2005.6Imširević, Almir. Kdyby tohle bylo divadlo. Překlad Ivan Dorovský. In: Čtyři jihoslovanská dramata.

Brno: Společnost přátel jižních Slovanů – Boskovice: Albert, 2008, s. 17-40.7Sacco, Joe. Bezpečná zóna Goražde: Válka ve východní Bosně 1992-95. Přeložil Viktor Janiš. Praha: BB/art,

2007.8Sacco, Joe. Šíbr. Přeložil Viktor Janiš. Praha: BB/art, 2009.9Stanišić, Saša. Jak voják opravuje gramofon. Přeložil Tomáš Dimter. Praha: Labyrint, 2011.

10Galloway, Steven. Sarajevský cellista. Přeložila Markéta Jansová. Zlín: Kniha Zlín, 2010.

1

Z odborné literatury jsem využila zejména recenze a kritiky uveřejněné v českémtisku. Pro literárně-teoretický základ mi posloužily publikace Na cestě ke smyslu: Poetikaliterárního díla 20. století11, Šest procházek literárními lesy12, Jak interpretovat text13 a Lexikonteorie literatury a kultury14. K historické faktografii jsem čerpala převážně z dějin Bosnya Hercegoviny od Ladislava Hladkého15 a z Dějin jihoslovanských zemí16.

11Červenka, Miroslav, Jiří Holý, Zdeněk Hrbata, Milan Jankovič, Alice Jedličková, Lenka Jungmannová,Marie Kubínová, Marie Langerová, Zdeněk Mathauser a Nina Vangeli. Na cestě ke smyslu: Poetika literárníhodíla 20. století. Praha: Torst, 2005.

12Eco, Umberto. Šest procházek literárními lesy: Přednášky na Harvardově univerzitě. Přeložila BronislavaGrygová. Olomouc: Votobia, 1997.

13Newton, Kenneth M. Jak interpretovat text. Přeložil Milan Orálek. Olomouc: Periplum.14Nünning, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Přeložili Aleš Urválek a Zuzana Adamová.

Brno: Host, 2006.15Hladký, Ladislav. Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno: Masarykova univerzita – Mezinárodní poli-

tologický ústav, 2006.16Šesták, Miroslav, Miroslav Tejchman, Lubomíra Havlíková, Ladislav Hladký a Jan Pelikán. Dějiny ji-

hoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

2

1 Tematický a kompoziční plán interpretovaných knih

„Pohlaď něžně své knihy, cizinče, a upomeň se, že nejsou než prach.“17

V této kapitole se zaměřím na základní představení jednotlivých děl, jež jsou předmětemmého textu, především pak na jejich fabuli a kompozici. Takové uvedení je pro zbýva-jící části práce nezbytné. Budu z něj později vycházet a některé poznatky využiji prosrovnání fikce a skutečnosti v textech a pro detailnější interpretaci vybraných motivů.

1.1 Sarajevo, válka a literaturaNejstarší z knih, kterým se v této práci budu věnovat, je Loučení se Sarajevem (Dnevnikselidbe) chorvatského autora Dževada Karahasana. Kniha byla publikována v roce 1993v Záhřebu, český překlad vyšel roku 1995. Jedná se o soubor uměleckých esejí zahrnu-jících historii Sarajeva, autorovy vlastní zážitky v obléhaném městě (Sarajevo bylo jehodomovem, strávil zde na začátku války několik měsíců, než se mu podařilo vycestovat),stať o vztahu literatury a války a několik spisovatelových dopisů.

Kniha je rozdělena do pěti částí. První z nich tvoří esej nazvaná „Sarajevo – portrétvnitřního města“. Karahasan se zde soustředí na obraz Sarajeva jako multikulturníhomísta, kde jsou si všichni obyvatelé rovni. Etnická a náboženská pluralita je (respektivebyla) jeho určujícím znakem, tvořila jeho historii a kulturu. Takové vymezení Sarajevaje pro autora určující, protože tak znal své město celý život a rozbití tohoto světa bylodůvodem napsání jeho Loučení se Sarajevem. K tématům této části se Karahasan vrací i večtvrtém oddílu knihy. Ve dvou kratších textech tu načrtává obraz hotelu Evropa (ten proněj tvoří jakýsi technický i sémantický střed Sarajeva) a hromadný odchod židovskýchobyvatel z válkou pustošeného města.

Ve druhé části popisuje Karahasan svoje zážitky ze začátku války. Všechny zobra-zené události jsou spjaty s autorovým bydlištěm, čtvrtí Marindvor. Pozornost je věno-vána prvnímu ostřelování této části města, snaze o naplnění teze, že válka nesmí způ-sobit a nezpůsobí kulturní otupělost (autor vede své studenty na umělecké akademiik realizaci jejich diplomových divadelních představení, podílí se na pokusu o založenísarajevského centra PEN klubu), či návštěvě amerického novináře, který jako by bylztělesněním stereotypů západního žurnalisty, jenž nikdy nemůže pochopit situaci lidíohrožených neustálým nebezpečím.

Stěžejní část třetího oddílu knihy tvoří esej „Literatura a válka“. Karahasan se zdezamýšlí nad dvěma formami zneužití literatury. Jednou z nich je literatura politická,která funguje jako nástroj ideologie. To je z literární historie dostatečně známo, autortéma samozřejmě vztahuje na rozpad Jugoslávie. Ideologická (Karahasan přitom užívátermínu prorocká) literatura je založena na obrazu postav, které nejsou individualitami,ale naopak ztělesňují ideje a paradigmata určitého společenství (etnického, politického,

17Jergović, Miljenko. Op. cit., s. 119.

3

náboženského atd.). U nás je tato literatura reprezentována ideologickými díly z dobykomunismu, např. budovatelskými romány. V případě války v Jugoslávii se jedná pře-devším o srbské autory, jejichž literatura dle Karahasanových slov slouží zlu a „voláke konečnému zúčtování s lidmi jiné víry nebo vysvětluje, že příčinou zla, jež posti-huje jeden kolektiv, je kolektiv druhý“18. Karahasan navíc poukazuje na širší kulturně-historické souvislosti – výše zmíněné postupy byly typické i pro středověké písemnictví,kde hlavní hrdina byl představitelem společenství se „správnou“ náboženskou vírou.

Druhý autorův pohled na zneužití psaného slova překvapuje více – dle Karahasanase proti umělecké literatuře silně prohřešuje i literární avantgarda. Ta totiž ve snazedosáhnout absolutně svobodného vyjádření zahazuje vše, co dělá literaturu literatu-rou. Avantgardní spisovatelé „literární dílo zbavili obsahu a metajazykovému materi-álu upřeli jakýkoli význam, zúžili své řemeslo na řadu postupů vytvářejících formu“19,čímž vznikla samoúčelná hra, „která sama sebou neodkazuje k ničemu mimo sebe“20.Karahasan tak staví na stejnou úroveň dvě protikladné koncepce – jedna má sloužit ab-solutní umělecké svobodě, druhá má naopak ospravedlnit jednostrannou ideologii. Jakse ale ukazuje, jejich vzájemná opozice nemusí být tak jasná. Důležité je pro Karahasanauvědomění si, že on sám proti těmto koncepcím nebojoval a nevěnoval jim pozornost.Avantgarda sice nezpůsobila žádnou katastrofu, avšak ideologická literatura s seboupřinesla vraždy, utrpení a válku.

Poslední, pátá část, zahrnuje několik dopisů z Karahasanovy korespondence, v nichžvyjadřuje své rozčarování, bezmocnost a marnost ve snaze informovat západní světo skutečné podobě války v Bosně a Hercegovině a docílit tak jakékoli pomoci.

Loučení se Sarajevem je kniha nevelká rozsahem (něco málo přes sto stran), přitom sev ní ale Karahasanovi, lépe než jiným autorům, podařilo zobrazit Sarajevo z různýchperspektiv. Historických, multietnických, kulturních či z pohledu obyčejného člověka,který zažívá první rok obležení města. V historii a současnosti Karahasan nachází para-lely událostí a daří se mu je zasadit do kulturně-historického kontextu. Kritice nepodro-buje pouze ty, kteří vedou brutální válku, ale i sám sebe. Kdyby nebyl tolik lhostejnýk literatuře sloužící ideologii, „třeba by byl aspoň jeden z těch, co u nás dnes vraždí, teďseděl stranou a mlčel, kdybych ho byl včas upozornil na to, jaká je vpravdě literatura,kterou tolik obdivuje“21. Ale ve skutečnosti čtenář ví, že je tato myšlenka značně naivněutopistická.

Ačkoli samostatné eseje mohou působit roztříštěným dojmem, díky autorově jednot-nému stylu vyprávění, jímž se mu velmi dobře podařilo zachytit svůj smutek i určitounostalgii za městem, které miloval a které byl nucen opustit, skládají texty nakonec ja-kousi sarajevskou mozaiku, i když to samozřejmě není mozaika vyčerpávající. Karaha-san se nesnaží a ani nechce být objektivní, veškeré události jím zachycené jsou odrazemjeho vlastních zážitků a jeho osobnosti, a proto jsou i témata podřízena jeho vlastnímuvýběru.

18Tamtéž, s. 87-88.19Tamtéž, s. 7620Tamtéž, s. 77.21Tamtéž, s. 90.

4

1.2 Sarajevské črtyJeště v době války, roku 1994, vytvořil Miljenko Jergović sbírku povídek Sarajevské Marl-boro (Sarajevski Marlboro). Česky byly některé z nich uveřejněny v různých časopisech(např. ve Tvaru, Aluzi, A2), souborného překladu se texty dočkaly až v roce 2008.

Jedná se o soubor téměř třiceti velmi krátkých próz z doby obléhání Sarajeva, stylemvyprávění mohou připomínat novinové reportáže. Některé z nich jsou založeny na sku-tečných událostech, jiné jsou zcela výplodem autorovy fabulace.22 Město a doba jsousice pojítky jednotlivých povídek, přitom ale tento časoprostor netvoří určující pohledna zachycené příběhy. Jergovićovi jde spíše o konkrétní postavy a nezvyklé situace, vekterých se ocitly. „Hrdinové příběhů pocházejí z různých prostředí a společenských vrs-tev, jejich osudy se do té doby míjely. Spojil je až stav neustálého existenčního ohrožení.[...] Bizarní sarajevské figurky [...] jsou pro Jergoviće symbolem šílené doby, kdy se životstává svou vlastní imitací. Hrdinům povídek se ze dne na den před očima hroutí jejichsvět; rozčarování a zoufalství z rozpadu dosavadních hodnot je často otřesnější než toze ztráty veškerého majetku. Absurdní se stává normou a naopak.“23

Jergović přitom nezachycuje pouze Sarajevo, které je uzavřené, ale několik povídekse odehrává i na kopcích, v srbském Sarajevu. Snaží se tím podat komplexní obraz města,oproti jiným autorům, pro které válečné Sarajevo končí na svazích pod četnickými lini-emi. Hlavní postavou jeho povídek může být člověk jakékoli národnosti zapojené dokonfliktu. Ne všichni Srbové jsou četnici a ne všichni z obléhané části města odešli (tove svých dílech reflektují např. i Karahasan a Sacco).

Nevelký prostor, na němž Jergović vykresluje své črty, sice nedovoluje hlubší psy-chologizaci jednotlivých postav, povídky ale přitom nepůsobí schematicky, naopak, Jer-gović se tak snaží zapojit čtenáře a jeho fantazii. Tento aspekt je vidět i ve způsobu vy-právění – v knize nenajdeme vševědoucího vypravěče, ani nám autor nepřekládá svéhodnocení daných situací. To nechává na samotném čtenáři (což knihu odlišuje od vět-šiny ostatních děl, jimž je v této práci věnován prostor).

Stejně jako Karahasanovi, i Jergovićovi se podařilo vytvořit poeticky sourodý soubortextů. Jak poznamenává ve své recenzi Aloisie Zmeškalová, „jednotlivé povídky působíznačně různorodě, jako drobné prozaické střípky, které ovšem tvoří pozoruhodně vy-rovnaný celek odrážející pochmurný osud násilně izolované sarajevské společnosti“24.Jako by se Jergović snažil obsáhnout všechny lidské charaktery i pocity a vytvořit z nichjakousi sarajevskou encyklopedii.

1.3 Tramvaj do stanice SarajevoDalším dílem je krátké drama Kdyby tohle bylo divadlo (Kad bi ovo bila predstava...) AlmiraImšireviće. Autor je napsal v roce 1997, poprvé uvedeno bylo v Sarajevu o rok později.Český překlad byl publikován v souboru Čtyři jihoslovanská dramata roku 2008.

22Viz Jergović, Miljenko a Jiří, Hrabal. O válce, nostalgii a fotbalu: rozhovor s Miljenkem Jergovićem.Aluze. 2005, roč. 9, č. 3, s. 46.

23Smejkalová, Věra. Krabička cigaret ze Sarajeva. Literární noviny. 2008, roč. 19, č. 48, s. 10.24Zmeškalová, Aloisie. Sarajevské příběhy. Host. 2009, roč. 25, č. 5, s. 63.

5

Imširevićovi se zde pomocí postmoderních postupů podařilo „optikou mladého mu-ža vypočúvaného ako svedka streľby na ľudí v električke zamerať absurdnosť bežnéhodňa v obliehanom Sarajeve“25. Obětí ostřelování je bezejmenný mladík v černém tričku.Z textu se přitom může jevit, že oním postřeleným mladíkem by mohl být sám vyslý-chaný Ishak. Díky ostatním postavám, které postupně do soudního přelíčení vstupují akteré jedním monologem vychrlí svůj příběh či svědectví, je sledovaná událost zachy-cena z různých perspektiv, např. i z perspektivy ostřelovače, který svým vyjadřovánímpůsobí jako zautomatizovaný stroj. Celé drama je navíc na začátku a na konci hry rámo-váno postavou moderátora, jako by to byla televizní show.

Jak poukazuje Mikušiak, „text je plný priamych i nepriamych intertextuálnych od-kazov, ironických narážok, bizarných dialógov a detailných opisov“26. Mezi postavamise tak například objeví i Krleža27 pronášející podivné a nesmyslné repliky, které ostřekontrastují se zbývajícím textem hry, hlídač mluví desatercem28, na začátku hry si hercizkouší scénu zavraždění Ferdinanda d’Este, na konci zase do děje vstupuje sám autora popírá nefikčnost zobrazené události, i když předtím v kritikově monologu napsalopak.

Postava kritika navíc představuje Imširevićovu seberenzi na vlastní divadelní kus:

„Ve své první divadelní hře, zpracované na základě skutečné události, seAlmir Imširević, mladý autor, zatím zcela neznámý naší divadelní veřejnosti,pokusil vytvořit postavy, jejichž život se odehrává na hranici fikce a skuteč-nosti. Děj dramatu se odehrává v jedné sarajevské tramvaji v době války.Hlavní hrdina, chlapec v černém tričku, je zasažen střelou ostřelovače umís-těného na kopci. Kulminaci dramatu spatřujeme ve výkřiku ženy, která senacházela v chlapcově blízkosti a byla tak potřísněna jeho krví. V poslednímjednání se tatáž postava ženy objevuje znovu ve scéně, která končí monolo-gem mladé dívky. Z celého dramatu dýchá tajemná atmosféra, kterou mladýautor líčící bohatou galerii postav dokázal vytvořit a přiblížit modernímu di-vákovi.“29

Imširevićovo drama je sugestivním textem snažícím se přesáhnout pouhou uměleckouvýpověď. Historický kontext sarajevského atentátu upozorňuje na skutečnost, že v Sa-rajevu se již jednou vraždilo tak, že si toho všiml celý svět, tentokrát se to ale děje v ne-změrně větším rozsahu. Samotné vyšetřování má rozestavěním postav na scéně připo-mínat haagské válečné tribunály, které byly aktuálním děním v době vzniku hry. Výšezmíněná postava Krleži či využití desaterce odkazují ke kulturní historii, kterou v době

25Mikušiak, Igor. Kvarteto južnoslovanských drám. Slovanský jih. 2009, roč. 9, č. 4, s. 27.26Tamtéž, s. 27.27Miroslav Krleža patří k nejvýznamnějších chorvatským spisovatelům, jeho tvorba spadá převážně do

období mezi dvěma světovými válkami.28Desaterac je desetislabičný verš, často se objevující v jihoslovanské lidové epice. V době srbského

národního obrození tyto písně a básně zapisoval Vuk Stefanović Karadžić (reformátor srbského jazyka atvůrce novodobé spisovné srbštiny) a jeho sbírky měly velký ohlas v západní Evropě (obdivovali je např.Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Heine, Jakob Grimm a další). Ovlivnily i srbskou literární tvorbu,desatercem je psán např. Horský věnec (Gorski vijenac) Petra Petroviće Njegoše, jedno z nejvýznamnějšíchsrbských, respektive černohorských, básnických děl (formálně se ale jedná o dramatický text).

29Imširević, Almir. Op. cit., s. 32.

6

Jugoslávie Srbové, Chorvaté i Bosňáci společně sdíleli. Imširevićovi se tak podařilo za-chytit mnohem více, než jen jedno z každodenních ostřelování obléhaného Sarajeva.

1.4 Reportáž v obrazechV roce 2000 vyšla komiksová reportáž30 Joe Sacca Bezpečná zóna Goražde (Safe Area Go-ražde). České vydání je datováno rokem 2007.

Sacco strávil v Bosně a Hercegovině jako reportér na konci války několik měsíců.Pohyboval se zejména v Sarajevu a v Goražde, jedné z bosňáckých enkláv na územíovládaném srbskými vojenskými i polovojenskými jednotkami. Právě Goražde a vyob-razení jeho obléhání a válečné historie je ústředním motivem Saccovy knihy. Zatímcoznačná část spisovatelů věnujících se tématu války v Bosně a Hercegovině se zaměřujena Sarajevo, jeho blokádu a přiblížení nesnadného života v tomto městě, Sacco si naopakvybírá Goražde, protože situace zde byla během války ještě daleko horší.

Saccovi se v knize podařilo propojit několik rovin vyprávění – kombinuje zde svojezážitky reportéra s popisy zážitků lidí, kteří v Goražde strávili válku (těm je věnovánonejvíce prostoru), a vše zasazuje do historického a politického kontextu. „Ačkoli sledu-jeme Saccovo putování víceméně chronologicky, nerozvíjí se před námi jen jeden line-ární příběh. Naopak Sacco skládá z mnoha jednotlivých příběhů (delších i velmi krát-kých), situací, portrétů, historických kapitolek atd. působivou mozaiku, která čtenářinakonec poskytne kompletní obraz o celé problematice. Najdeme zde tak kapitoly, ježjsou věnovány osudům lidí, které Sacco potkává, další mapují určitou historickou udá-lost nebo místo [...], jiné pasáže jsou zaměřeny tematicky.“31

Stejně jako u Karahasana je i Saccovo zobrazení subjektivní, což, jak jsme výše uvedli,vyplývá ze samé podstaty komiksového žurnalismu. Sacco zachycuje dění předevšímz jedné strany, té bosňácké, nevynechává ale ani obrazy, které je ukazují z ne moc dobréstránky (např. když vysvětluje, že etnická nenávist má kořeny již ve 2. světové válce, kdyse na čistkách a zvěrstvech podíleli Chorvaté, Srbové i Muslimové32).

V historických částech se mu podařilo vybrat a zobrazit nejdůležitější momenty válkya stručně tak přiblížit problematiku rozpadu Jugoslávie čtenáři neznalému jejích dějin.Při svém historickém exkurzu cituje politiky a vojenské představitele (přičemž k mnohaz nich a k jejich činům, respektive nečinnosti, se daným vyobrazením staví velmi kri-ticky), kreslí mapy rozděleného území a „vyvrací i celozápadně rozšířený mýtus o správ-

30Komiksová reportáž je produktem tzv. komiksového žurnalismu (comic journalism), který proslavil arozšířil právě samotný Sacco. Zdrojem tohoto stylu je především nový žurnalismus (new journalism, v češ-tině se používá i termín nová žurnalistika) reprezentovaný např. Tomem Wolfem, Hunterem S. Thomp-sonem či Trumanem Capotem. Noví žurnalisté ve svých článcích kombinovali žurnalistické a literárnímetody a kladli důraz na subjektivitu a zapojení autora do reportáže. Komiksový žurnalismus propojujetyto postupy s vizuálním zobrazením, čímž se do jisté míry přibližuje filmovému dokumentu. Potenciálkomiksové reportáže spočívá v obrazovém zachycení minulých událostí, o nichž očití svědci mluví – tofilmový dokument zprostředkovat nemůže.

31Medková, Alžběta. Grafický žurnalismus – komiksové reportáže Joe Sacca. Praha, 2009. Univerzita Karlovav Praze. Bakalářská práce. Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Katedražurnalistiky, s. 25.

32Sacco, Joe. Bezpečná zóna Goražde. Op. cit., s. 19-23.

7

nosti nezasahování do cizích státních struktur“33.Sacco provedl pro svou reportáž velké množství rozhovorů, dílo tak zahrnuje ne-

spočet postav (a tedy i vypravěčů). Některé z nich vypoví svůj příběh a pak se s nimi jižv knize nesetkáme, k některým protagonistům se Sacco naopak později vrací a zobra-zuje jejich další zážitky z války. Celou knihou kromě samotného autora prochází ještěEdin, Saccův překladatel a průvodce po Goražde. Velkou část událostí v obléhanémměstě tak poznáváme právě z jeho pohledu.

Sacco není jen výborným pozorovatelem a zapisovatelem dění, nezapře totiž aninesporný kreslířský talent. Nemusí slovně popsat, co dané osoby cítí, ve výrazech je-jich tváří je zachycena veškerá hrůza, kterou prožívají. Brutalitu a děsivost vyprávěnýchudálostí navíc podtrhuje černobílé provedení komiksu. Jak si již ve své práci díky knizeScotta McClouda Jak rozumět komiksu34 všimla Medková, je to z důvodu, že „u barev-ných děl již i sama forma nabývá na významu. Využití černobílé se tak pro žurnalis-tické [...] účely jeví vhodnější, neboť sdělení [...] je zde na prvním místě“35. Jak vysvětlujeMcCloud, „černá a bílá příměji zprostředkovávají myšlenky skryté za výtvarným proje-vem. Význam přesahuje formu. Umění se přibližuje jazyku“36. Saccův celkový vizuálnístyl výstižně charakterizuje následující citace:37

„Komiks [...] se vyznačuje velmi realistickou a detailní kresbou prostředía snahou o naturalistické (ale pořád v určitém ohledu zjednodušující) za-chycení postav. [...] V komiksu se objevuje velké množství textu; jak v kla-sických komiksových dialogových bublinách, tak v rámečcích uvnitř, pod činad jednotlivými panely. [...] Dá se říci, že každá stránka komiksu je co dokompozice koncipována jinak. Od klasických komiksových panelů, které seovšem objevují v různých počtech a umístěních na stránce, přes poměrněvolnou kombinaci panelů s kresbou ‚na pozadí‘ či dynamick[ými] akční[mi]scén[ami] po panoramatické kresby zabírající celou stránku či dvojstranu.“38

Saccova kniha představuje jedno z nejlepších děl, jaké byly o válce v Bosně a Herce-govině publikovány. Komplexnost a nefikčnost zobrazených událostí, použití žánru ko-miksové reportáže, autorův kreslířský styl i jeho zapojení se do děje vytváří dohromadyve své podstatě unikátní dílo.

1.5 Reportáž v obrazech IIBezpečná zóna Goražde není jedinou ze Saccových knih, které se vztahují k tematice válkyv Bosně a Hercegovině. V roce 2004 vydal komiksovou reportáž Šíbr (The Fixer), zamě-

33Čepelák, Vojtěch. Příběhy o tom nejhorším i nejlepším v nás. Právo. 2008, roč. 18, č. 29, s. 16.34McCloud, Scott. Jak rozumět komiksu. Přeložil Michal Podaný. Praha: BB/art, 2008.35Medková, Alžběta. Op. cit., s. 26.36McCloud, Scott. Op. cit., s. 192.37Jan Bárta zde sice popisuje styl Saccova dalšího komiksu, nazvaného Gaza: Poznámky pod čarou dějin

(Footnotes in Gaza; Sacco, Joe. Gaza: Poznámky pod čarou dějin. Přeložil Viktor Janiš. Praha: BB/art, 2010.),ale tato charakteristika je příznačná i pro Bezpečnou zónu Goražde a do značné míry i pro Šíbra. Popsanýkoncept navíc Sacco použil již ve své první válečné komiksové reportáži – Palestině (Palestine; Sacco, Joe.Palestina. Přeložil Viktor Janiš. Praha: BB/art, 2007).

38Bárta, Jan. Joe Sacco a Guy Delisle: Dva pohledy na komiksovou žurnalistiku, s. 27.

8

řující se tentokrát na obléhané Sarajevo. V českém překladu kniha vyšla roku 2009.Zatímco Saccova předchozí kniha byla založena na rozhovorech s velkým počtem

lidí, v Šíbrovi se autor soustředí především na vyprávění Nevena, titulního šíbra, kte-rého Sacco potkal v Sarajevu na sklonku války v roce 1995. Některé Nevenovy příhodypřitom zní jako vystřižené z akčního filmu a jak se později ukazuje, ne vše, co říká, sedá považovat za pravdivé.

Neven patří k Srbům, kteří se rozhodli v Sarajevu zůstat a zároveň jej bránit. Sámk tomu říká: „Zeptal jsem se sebe sama... Na čí straně jsi? Když jsem Srb, víš. A roz-hodl jsem se vsadit na Bosnu. Vážně nevím proč. Páč jsem se vždycky pokládal za srb-skýho nacionalistu. Jsem nacionalista v tom smyslu, že miluju svůj národ. Ale ne že bychostatní nenáviděl.“39 Kvůli svým vojenským schopnostem byl Neven na začátku válkynaverbován, aby vybíral a cvičil rekruty pro tzv. zelené barety40. V roce 1993 je však nu-cen z jednotky odejít a stává se „placený[m] dohazovač[em] zážitků – od prostitutek povýlet na frontu – pro novináře“41. Zatímco válka zajišťovala Nevenovi živobytí a běhemní si žil na vysoké noze, mírová situace vše změnila. Neven zjišťuje, že není moc snadnébýt Srbem v poválečném Sarajevu.

Sacco ani tentokrát nevynechává historický exkurz. Ten se zde týká především po-lovojenských jednotek bránících Sarajevo a jejich velitelů (viz pozn. 40). V Bezpečné zóněGoražde Sacco upozornil na brutalitu a zvěrstva srbských bojovníků, v Šíbrovi ukazuje,že podobné praktiky nebyly cizí ani bosňácké straně konfliktu.

Charakteristika Saccova vizuálního stylu popsaná v předchozí kapitole platí i pro Ší-bra. Z hlediska kompozice se objevuje rozdíl ve členění kapitol. Zatímco v Bezpečné zóněGoražde byly jednotlivé kapitoly často zaměřeny tematicky, nebo se vztahovaly k vyprá-vění konkrétních osob, Šíbr je dělen do jednotlivých částí dle časového rozmezí, kteréje v dané kapitole popisováno. Tento fakt je do velké míry dán tím, že se převážná částdíla zaměřuje pouze na příběh jedné postavy.

Šíbr představuje další Saccův příspěvek k tematice rozpadu Jugoslávie. Ačkoli seopět jedná o komiksovou reportáž, není si asi sám autor tentokrát jistý, zda se některéz příhod skutečně staly tak, jak je popisuje Neven. Jeho svědectví tedy možná není úplněsvědectvím, ale možná je spíše fabulací na motivy prožitých událostí. I když se Saccosnaží zobrazit pravdu, na konci knihy říká: „Mám [...] pocit, že toho o Nevenovi vlastněmoc nevím... že jsem nepronikl pod povrch jeho tajemství...“42

1.6 Bosensko-pražské obrázkyAdin Ljuca patří ke spisovatelům, kterým se podařilo z válkou zmítané Bosny a Her-cegoviny odejít do exilu. Ljuca si za místo svého nového pobytu zvolil Prahu, což se

39Tamtéž, s. 31.40Zelené barety byly během války v Bosně a Hercegovině polovojenské bosňácké jednotky, v jejichž

čele stáli samozvaní vůdci, většinou bývalí kriminálníci. V Sarajevu byli na počátku války jedni z mála,kteří kromě policie měli přístup ke zbraním a mohli tak začít město bránit. Některé ze skupin byli pozdějizařazeny do nově vzniklé bosňácké armády, jiné měli statut zvláštních jednotek.

Problematičnost těchto struktur a neschopnost vlády zelené barety kontrolovat zachycuje ve svém ko-miksu i Sacco.

41Rychetský, Jan. Kreslící zpravodaj Sacco se stal fenoménem. Právo. 2009, roč. 19, č. 139, s. 14.42Sacco, Joe. Šíbr. Op. cit., s. 109.

9

později odrazilo i ve vydání jeho povídek Vytetované obrazy. Ty byly v roce 2005 publi-kovány nejdříve česky. Teprve roku 2009 vyšla kniha v Sarajevu pod názvem Istetoviraneslike.

Všechny Ljucovy texty v knize jsou silně autobiografické, střídají se povídky a vzpo-mínky z válečné i předválečné Bosny s událostmi odehrávajícími se v Praze. Kniha tvoříurčitý uzavřený kruh – v první povídce se čtenář dozvídá o Ljucově příchodu do Prahy,v závěrečném textu je přiblíženo, proč musel autor tuto cestu uskutečnit. Nejsilnější jeLjuca tam, kde vypráví o své rodné zemi. Naopak milostné povídky z jeho pražskéhoživota dle mého názoru sklouzávají k sentimentálnosti a kvalitou se nevyrovnají těm,které zobrazují válku či její důsledky.

Jan Grombíř píše, že „vrcholem knihy je text ‚Na psychiatrii‘, kde Ljuca vzpomíná nadobu, kdy působil jako překladatel pro své válkou traumatizované krajany“43. Vyprá-vění o mučení a brutálním vraždění zní v Praze jako nepříjemná a neuvěřitelná pohádka.Jenomže nejsou smyšlenkou, ale skutečným a hrůzným svědectvím o jugoslávské válce.Jedna z povídek je věnována příběhu Aldina Popaji. Jde o Ljucova přítele a malíře (zá-roveň ilustrátora knihy), který strávil dva roky v obléhaném Sarajevu a který potomtéž emigroval do České republiky. „Nechybí ani povídka popisující dramatický útěkz Bosny do Čech.“44 Své vlastní zážitky z fronty a setkání se smrtí si autor schováváaž na samý konec knihy, čímž se mu daří dosáhnout silné dramatičnosti. Protože jakříká téměř na závěr, „jsou obrazy, které se nezapomínají. Takové, co jsou jemnou jehloušílenství vytetovány do mozku a nelze je vymazat ani smýt“45.

Tyto obrazy ostatně prostupují celou knihou. I když Ljuca píše o „lehčích“ téma-tech, vzpomínky na Bosnu a válku probleskují ven (např. nejistota o bližních, kteří naválečném území zůstali, sny z fronty apod.) a dávají tušit, že určitá traumata jsou stálepřítomna. Ljucovy povídky jsou velmi osobní, dohromady vypovídají příběh jedné částijeho života a do jisté míry tak představují autorovo zúčtování s událostmi, jimž nemohlzabránit.

1.7 Válka z dětské perspektivyRoku 2006 vyšla v Německu kniha Jak voják opravuje gramofon (Wie der Soldat das Grammo-phon repariert), jejímž autorem je další z bosenských exulantů, Saša Stanišić. Do češtinybyl román přeložen v roce 2011.

Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem Stanišićova díla je Aleksandar, chlapec do-spívající v předválečném Višegradu (sám autor odtud také pochází). Začátek vyprávěníje ještě humorný a zábavný, postupně se ale do textu vkrádají předzvěsti blízkého kon-fliktu (např. odstranění Titova portrétu ze školních zdí, postupný odjezd mnoha oby-vatel z města apod.). Válka nakonec přijde, Višegrad je hned na jejím začátku srbskoustranou etnicky čištěn a Alexandrova rodina z Bosny též prchá. Nejprve do Bělehradu,později do Německa. O deset let později se Aleksandar do své rodné země vrací a v Sa-rajevu se snaží najít svoji kamarádku Asiju, již se ještě ve Višegradu pokoušel zachránit

43Grombíř, Jakub. Válka za našimi dveřmi. Aluze, 2006, roč. 10, č. 2, s. 124.44Horák, Ondřej. Z válečné Bosny do Klementina. Lidové noviny. 2006, roč. 19, č. 19, s. 18.45Ljuca, Adin. Op. cit., s. 151.

10

před četniky. Asija tehdy zmizela a Aleksandarovi se nikdy nepodařilo zjistit, co se s nístalo. Ani v Sarajevu ji nakonec nenachází.

Díky perspektivě dětského vypravěče je zvýrazněna absurdnost zobrazených udá-lostí a nesmyslnost celého konfliktu. „Vše [je] viděno a komentováno dítětem, které nevždy úplně přesně chápe, co se vlastně děje. Ačkoli dětský vypravěč pouze zazname-nává a nijak nehodnotí občasné projevy srbského nacionalismu, jedovaté narážky nasvůj smíšený původ (je po otci Srb a po matce Bosňák) a hromadný odjezd spousty ro-din z Višegradu, není s pomocí historie těžké vytušit, k čemu se schyluje.“46 Zmíněnáznalost, alespoň základní, o rozpadu Jugoslávie a průběhu války je přitom pro pocho-pení některých událostí nezbytná. Tím, že Aleksandar moc nerozumí situaci, je dán většíprostor čtenáři, aby sám interpretoval dění.

Stanišićův text je po Imširevićově dramatu dalším dílem, které čerpá z poetiky post-modernismu. Aleksandar není jediným vypravěčem románu, v některých kapitoláchnechává promlouvat i jiné postavy (např. svého kamaráda Zorana či Zoranova otce), cožse odráží i ve stylech vyprávění. Část Aleksandarova příběhu navíc poznáváme z knihy,kterou napsal (jedná se zde tedy o román v románu), a skrze korespondenci, již po-sílá Asije (i přestože nezná její příjmení ani adresu). V jedné chvíli přitom existenci tétopostavy zpochybňuje: „Milá Asijo, vymyslel jsem si tě? Vedl jsem naše ruce k vypínačikvůli jímavému příběhu o dětech ve válce? [...] Už žádné dopisy, Asijo, existovala jsivůbec někdy?“47

„Ve Višegradu se také odehrává slavný román Most přes Drinu jediného jugosláv-ského nositele Nobelovy ceny za literaturu Iva Andriće. [...] Umístění příběhu [...] takodkazuje na částečnou autobiografičnost díla [a] na autorův velký literární vzor. [...]Vliv Iva Andriće je cítit v anekdotické formě (zejména v první části románu) a v důrazuna osudy jednotlivců na pozadí historických změn.“48 Drina zároveň představuje jedenz důležitých aspektů příběhu a souvisí s ní četné příhody z Aleksandarova života. Drinaje pro něj místem, kam chodí rybařit – často právě k výše zmíněnému mostu, kde se ipoprvé setkává s válečnou smrtí. Jedná se sice o zabití místního psa a koně, Stanišić takale odkazuje k událostem, které brzy poté následovaly – na višegradském mostě probí-haly masové popravy místních bosňáckých obyvatel a jejich mrtvoly byly shazovány dořeky.49

Vůči ostatním rozebíraným knihám přináší Stanišićův román zcela jiné představeníválky v Bosně a Hercegovině. Je to jednak z důvodu již výše zmíněné dětské perspektivy,ale i například proto, že hlavní hrdina je původem napůl Srb, přitom ale svým vyprávě-ním zaujímá protiválečné stanovisko. Postavy srbské národnosti se stejným pohledemna historické dění sice ve svých dílech zobrazují i Sacco, Jergović či Karahasan, nikdevšak neprocházejí celým textem. Stanišićova kniha tak představuje odlišné a zajímavépojetí tématu nejen na poli české překladové literatury.

46Fonioková, Zuzana. Zbořené mosty. Host. 2012, roč. 28, č. 1, s. 68.47Stanišić, Saša. Op. cit., s. 193.48Fonioková, Zuzana. Op. cit., s. 68.49Na toto vraždění upozorňuje i Sacco v knize Bezpečná zóna Goražde (s. 109-116).

11

1.8 Jak přežít SarajevoPoslední knihou, které se budu věnovat, je Sarajevský cellista (The Cellist of Sarajevo) Ste-vena Gallowaye. Román byl vydán v roce 2008, český překlad vyšel roku 2010.

Galloway zde sleduje příběhy tří postav během sarajevské blokády. Hrdinové se ni-kdy nesetkají, jsou ale spojeni osobou sarajevského cellisty, jenž hraje Albinoniho Adagiog moll na místě, kde 27. května 1992 bylo granáty zabito nebo zraněno přibližně sto lidí,kteří zde na tržnici čekali ve frontě na chleba. Cellista sem chodí hrát po dvacet dva dnů,protože tolik lidí při bombardování zemřelo.

Jedinou ženskou hlavní postavou románu je Střela, jak již jméno napovídá, elitnístřelkyně, která se pohybuje po Sarajevu a likviduje nepřátelské ostřelovače na kopcích,jimiž je město obehnáno. Střela má zvláštní nadání – jakýmsi šestým smyslem dokáževycítit, kam míří cizí ostřelovačská kulka těsně před svým dopadem. Navíc je schopnaposlat svou ránu přesně tam, kam potřebuje. I na vzdálenost, na niž nemá její puška po-třebný dosah. Právě to z ní dělá jednu z nejlepších střelkyní v Sarajevu. Po incidentu natržnici ale dostane od svého nadřízeného Nermina jiný úkol – ochránit Cellistu, který jeběhem svého hraní snadným terčem pro muže na kopcích. To se jí podaří splnit, avšaksituace se změní. Nermin je zabit a její nový nadřízený pro ni sám začne vybírat cíle, nakteré má mířit. Ve chvíli, kdy chce, aby usmrtila civilistu, který se pohybuje na nepřátel-ském území, Střela odmítne uposlechnout rozkaz a rozhodne se skončit se zabíjením.Tím se ale pro sarajevské obránce stává nepohodlnou svědkyní. Její příběh končí v oka-mžiku, kdy čeká na svou smrt a před dveřmi jejího bytu již stojí ozbrojená popravčí četapřipravená ji na místě zastřelit.

Druhým hrdinou je Kenan, jenž se vydává pro pitnou vodu do městského pivovaru.Cesta, kterou musí podnikat téměř každý čtvrtý den, představuje ne zrovna bezpečnéputování městem, kde člověka každou chvíli mohou zastřelit. Navíc je nutné přejít řekupřes polorozbořené mosty, na nichž se lidé stávají pro ostřelovače dobře zasažitelnýmcílem. K tomu všemu je pivovar umístěn na úpatí kopce blízko četnických pozic a ječasto bombardován granáty, což se stane i v okamžiku, kdy je na místě Kenan. Nic se muvšak nestane a v pořádku se vrátí domů. „Během nekonečné cesty [...] [si] uvědomuje, žepokud chce mít právo podílet se na obnově Sarajeva po válce, musí přemoci svůj stracha čelit nebezpečí.“50

Poslední příběh se soustředí na Dragana, staršího muže, jenž je na cestě do pekárny,kde je zaměstnán. Jeho drama se odehrává především na ostřelované křižovatce, kterouje Dragan nucen přejít. Potkává zde svou známou Eminu. Ta je zasažena a odvezena donemocnice, Dragan neví, zda útok přežila. On nakonec překonává svůj strach ze smrtia podaří se mu křižovatkou bezpečně proběhnout.

Gallowayovi se v jeho románu podařilo zachytit život obyčejných lidí v obléhanémSarajevu, jejich každodenní shánění vody a jídla, kterého je nedostatek, obavy ze smrti aostřelování i architektonickou proměnu města, která je důsledkem častého bombardo-vání. Odkazuje na historické události tvořící paralelu se současným vražděním (např.stejně jako u Imšireviće je zde zmíněn sarajevský atentát a na Sarajevo je pohlíženo jakona místo vraždy, reflektuje i stanoviště srbských jednotek v pevnosti Vraca, kde za 2.světové války nacisté mučili a zabíjeli své odpůrce), v postavě Kenana odsuzuje ty, kteří

50Matějková, Veronika. Niterná každodennost války. Respekt. 2010, roč. 21, č. 25, s. 57.

12

na válce profitují (v Sarajevu bují černý trh, jsou zde za vysoké ceny prodávány potra-viny z humanitárních konjovů, přičemž toto jídlo by mělo být lidem rozdáno zadarmoapod.), a upozorňuje na to, že ani sarajevští obránci nejsou bez viny (již dříve zmíněnézabití Střely a Nermina, kteří se pro ně stali nepohodlnými osobami).

Slovy Veroniky Matějkové „je [...] komornost příběhů jejich velkou předností. Obrazbezpráví a beznaděje v ostřelovaném městě vyvstane prostřednictvím niterného Sara-jevského cellisty možná silněji, než by se to mohlo podařit ‚strhující‘ drastické zprávě,plné přesných dat“51.

51Tamtéž, s. 57.

13

2 Fikce a skutečnost

„Granáty byly něčím neplánovaným, čemu se nešlo vyhnout, co nešlo opomenout aco otřáslo základy světa kohokoli, ať už byl ten svět reálný, nebo fantastický.“52

V předchozí části jsem nastínila tematický a kompoziční plán jednotlivých děl, nyní pře-jdu k tématu fikce a skutečnosti ve vztahu k daným knihám. Jak je z první kapitoly pa-trné, většina těchto textů nese znaky autobiografičnosti, či se přímo snaží podat prav-divé svědectví o průběhu konfliktu. Máme tak před sebou literaturu fikční i literaturunonfikční, obě přitom pracují s beletristickými postupy.

Jak píše Eco, „základním pravidlem u krásné literatury je, že čtenář musí mlčky při-stoupit na fiktivní dohodu, kterou Coleridge nazval ‚potlačením nevíry‘. Čtenář musívědět, že to, co se vypráví, je imaginární příběh, ale proto ještě nesmí věřit tomu, že spi-sovatel lže. Podle Johna Searla autor jednoduše předstírá, že mluví pravdu. Přijmemetuto dohodu a předstíráme, že to, co je vyprávěno, se skutečně událo“53. Spisovatel nástak přesouvá do jím vytvořeného fikčního světa a předpokládá, že na dobu recepceknihy přijmeme pravidla, která nemusí odpovídat těm, jež známe z našeho reálného,aktuálního světa. Pro tuto práci je účelné zaměřit se na skutečnost, že autor díla můžedo svého fikčního světa zařadit i osoby či události historicky doložitelné ze světa aktu-álního.

Dějinných faktů využívá ve svém románu zejména Galloway, v malé míře se ale obje-vují i u Jergoviće, Stanišiće a Imšireviće. V Sarajevském cellistovi je patrná silná autorovasnaha vylíčit podobu města tak, jak během války fakticky vypadalo. Skutečnosti jakovybombardování národní knihovny, dostupnost pitné vody v bývalém pivovaru, zabitílidí u tržnice Vase Miskina, performance cellisty (postava Gallowayova cellisty je aleskutečným Vedranem Smailovićem pouze inspirována, není založena na jeho reálnémcharakteru), rozmístění srbských jednotek v uvedených čtvrtích či pohřbívání mrtvýchna vyhořelém stadionu Koševo (tom samém, kde v roce 1984 probíhal úvodní a závě-rečný ceremoniál Olympijských her) se v aktuálním světě opravdu odehrály. Fiktivnípostavy a jejich jednání jsou tak zasazeny do fikčního světa, jenž do velké míry odrážíten aktuální. Co se odlišuje, je časový horizont odehraných událostí. Galloway k tomuv doslovu poznamenává: „Tento román není historicky přesným časovým sledem udá-lostí během obklíčení Sarajeva. Jednotlivé události se nemohly odehrát v pořadí, v němžjsou v románu vylíčeny. Z nezbytnosti jsem zhustil tři roky do necelého měsíce.“54

K inspiraci aktuálním světem a jeho událostmi se přiznávají i Jergović a Stanišić:

„Některé z povídek jsou opravdu ‚opsané‘ ze skutečnosti, u některýchjsem využil prvky skutečných událostí, ale dodatečně jsem je přearanžoval.

52Jergović, Miljenko. Op. cit., s. 32.53Eco, Umberto. Op. cit., s. 101.54Galloway, Steven. Op. cit., s. 193.

14

A některé povídky jsou zcela vymyšlené.“55

„Pro mě byly při psaní vzpomínky jiných lidí stejně důležité jako mévlastní. [...] Já jsem jako malý chlapec tenkrát všemu nerozuměl a taky jsemnebyl všude. Třeba když do našeho města přišli vojáci a někoho hledali a myse všichni schovávali ve sklepě. Nemohl jsem být po celém baráku a vidětvše, co se v něm právě děje. Ale jiní ano a já se jich mohl zeptat a pak tonapsat.“56

Jergović s historickými fakty pracuje jiným způsobem než Galloway. V Sarajevském Marl-boru jsou reálné události (např. bombardování Vukovaru, příjezd Mitteranda) pouze párslovy zmíněny, aby čtenáři připomněli místo a dobu povídek. Neovlivňují tak aktivněpostavy a děj příběhů, jako je tomu v případě Sarajevského cellisty. Pokusím se tento po-znatek demonstrovat na příkladu národní (a zároveň univerzitní) knihovny, jejíž zničeníje připomenuto v obou dílech. Jergović tuto událost zachycuje následujícím způsobem:

„Všechny domácí knihovny, které v Sarajevu shořely, nelze zaznamenat,ani si je zapamatovat. A není ani kvůli komu. Ale jako plamen všech plamenůa oheň všech ohňů, jako poslední mytický popel a prach zůstává v pamětiosud sarajevské univerzitní knihovny, slavné Vijećnice, jejíž knihy hořely celýden a celou noc. Stalo se to přesně před rokem, po zasvištění a explozi.“57

Tento odstavec představuje veškerý text, který Jergović o knihovně uvádí. Naproti tomuGalloway tento fakt zasazuje do Kenanova příběhu. Kenan byl u vyhoření budovy přímopřítomen a sledoval marný boj hasičů usilujících o její záchranu. Sám přitom nebyl ni-kde poblíž, když bombardování začalo. Ale poté, co se o této katastrofě dozvěděl, seke knihovně ihned vydal, i když se tím vystavil riskantní cestě ostřelovaným městem.Uvědomuje si totiž, že knihovna představuje symbol vyspělosti společnosti i toho, čímSarajevo dříve bylo a co najednou mizí. Knihovna znamenala vědění, shromažďovalakulturní historii bosňáckého národa. Proto byla jedním z prvních cílů, které Srbové povypuknutí války zničili.5859

55Jergović, Miljenko a Jiří, Hrabal. O válce, nostalgii a fotbalu: rozhovor s Miljenkem Jergovićem. Aluze.2005, roč. 9, č. 3, s. 46.

56Stanišić, Saša a Tereza, Šimůnková. Lidé jsou emocionální archív. Právo. 2011, roč. 21, č. 257, Salon s.S6. ISSN 1211-211

57Jergović, Miljenko. Sarajevské Marlboro. Op. cit., s. 119.58Galloway, Steven. Op. cit., s. 89-90.59Pro zajímavost a srovnání uvádím popis reálného osudu této knihovny. Bombardována byla Vijećnica

od noci 25. srpna 1992:

„Knihovna měla tehdy půl druhého milionu svazků, sto padesát pět tisíc vzácných děl, 478rukopisů a miliony periodik z celého světa. Přestože byl palác knihovny označen modrýmivlajkami na znamení toho, že se jedná o kulturní památku, Vijećnica byla zničena na rozkazsrbského generála Ratka Mladiće po třídenním ostřelování zápalnými náložemi z pětadva-ceti houfnic. Skupina milovníků knih vytvořila dlouhý lidský řetěz. Lidé si knihy podávaliz ruky do ruky, aby je dostali do bezpečí, a nakonec se jim podařilo zlomek knižních sbí-rek přece jen zachránit. Hasiči se snažili požár uhasit, avšak marně, neboť to znemožňovalazběsilost střelby. Nakonec vzplanuly i sloupy knihovny v maurském stylu, okna se žárem

15

Na začátku kapitoly jsem uvedla, že knihy interpretované v této práci zahrnují fikčníi nonfikční umělecká díla. Zaměřím se nyní na druhý zmiňovaný typ. V souvislostis nonfikční literaturou zavádí Lubomír Doležel pojem faktuálního narativu60. Ten spojujedohromady prvky narativu fikčního a historického61 a je „projevem otevřené hranicemezi fikcí a historií. [...] Faktuální narativ stejně jako narativ historický poskytuje, nebopřinejmenším tvrdí, že poskytuje, dokumentovaný a přesný obraz; na rozdíl od histo-rického narativu zobrazuje současnost. Jinými slovy, možné světy faktuálního narativujsou modely svědecky pozorované současnosti. Naproti tomu diskurz faktuálního nara-tivu je fikční“62. Faktuální narativ je vyprávěcím postupem více žánrů – faktuální fikce,dokumentární fikce, nefikčních románů, literatury faktu apod. (patří tedy jak do lite-ratury umělecké, tak do literatury faktické). Jako příklad faktuálního narativu uvádíDoležel díla nového žurnalismu, o němž jsem se již zmiňovala jako o inspiraci a zdrojiSaccova reportážního stylu (viz pozn. 30).

Z děl, o nichž pojednávám v této práci, spadají pod faktuální narativ Bezpečná zónaGoražde, Šíbr, Vytetované obrazy a některé z esejí Loučení se Sarajevem. Společným zna-kem těchto čtyř děl je zapojení autora do jím zaznamenaného příběhu. Sacco fungujepředevším jako pozorovatel a zapisovatel zobrazených událostí, Ljuca je naopak hlavnípostavou díla. Karahasanovy eseje zahrnují oba tyto protipóly. Tématem autora jako po-stavy se podrobněji zabývám v kapitole 3.3.

Bezpečná zóna Goražde je dílem, které pro čtenáře neobeznámené s rozpadem Jugo-slávie může fungovat jako stručný úvod do této problematiky. V dějinných pasážích setotiž Saccovi podařilo zachytit nejdůležitější historické momenty konfliktu a vytvořit takobrazovou kroniku války v Bosně a Hercegovině. Je ale třeba mít na paměti, že Sacconení historikem, nýbrž reportérem tvořícím v duchu nového žurnalismu, a že jeho po-hled je tedy vždy pohledem subjektivním. Sám si vybírá události, které chce do svéhodíla zařadit, a sám je pak skládá a zobrazuje tak, aby dosáhl cíle, jenž chce vyjádřit. Tímje v případě Bezpečné zóny Goražde kritika těch, kteří se dopouštěli etnických čistek, vraž-dění a dalších zvěrstev, a také těch, kteří se distancovali a proti uvedeným událostemnezasáhli.

Zatímco v Bezpečné zóně Goražde Sacco nepochybuje, že jím zobrazené skutečnostijsou pravdivé a že proběhly i v aktuálním světě, v Šíbrovi dává místy tušit, že v tomtokomiksu tomu tak být úplně nemusí. Neboť další lidé, se kterými Sacco kromě Nevenadělal rozhovory, některé z Nevenem uvedených událostí popírají. Není tedy možné ur-čit, co je fabulace a co je reálné. Šíbr se tak od reportáže trochu posunuje směrem k fikci.

roztříštila a plameny vyšlehly ven. Střecha se zřítila a na podlaze zůstaly ležet mezi sutinamizdí a schodišť kusy rukopisů a uměleckých děl.“

(Baéz, Fernando. Obecné dějiny ničení knih. Přeložili Daniel Nemrava, Pavlína Švandová a Radim Zámec.Brno: Host, 2012, s. 447.)

60Doležel, Lubomír. Fikční a historický narativ: setkání s postmoderní výzvou. Česká literatura. 2002,roč. 50, č. 4, s. 362-364.

61Jak již z jejich názvu vyplývá, fikční narativ je vyprávěcím postupem fikce, historický narativ vyprá-věcím postupem historie. Zatímco někteří teoretici (např. Roland Barthes, Hayden White a další) zastávajínázor, že historický narativ je zároveň narativem fikčním, Doležel od sebe tyto pojmy důsledně oddělujea obhajuje tezi, že jsou to dva rozdílné vyprávěcí postupy.

K tématu podrobněji viz Doležel, Lubomír. Op. cit.62Tamtéž, s. 362-363.

16

Historické události zachycuje v některých svých esejích i Dževad Karahasan. Jedná sevětšinou o pohledy do minulosti, v nichž vidí paralelu se současným válečným děním.Mluví o multikulturních dějinách Sarajeva (viz kapitola 3.1 této práce), stěhování Židů,kteří do města kdysi přišli poté, co byli vyhnáni ze Španělska, a v době počátku válkytéměř všichni opustili i jejich „nový“ domov, či o středověkých válkách, v nichž bylo téžčasté „zabíjení města a jeho obyvatel hladem, žízní, odnímáním základních existenčníchpodmínek. Do Sarajeva totiž Jugoslávská lidová armáda od začátku obklíčení nepouštívodu a elektřinu, potraviny a léky, palivo a základní prostředky udržování hygieny“63.Ukazuje tak, že lidé se ze svých dějin vůbec nepoučili a že k brutálním konfliktům můžedojít i v civilizovaných zemích na přelomu 20. století.

63Karahasan, Dževad. Op. cit., s. 54.

17

3 Interpretace vybraných motivů

„Smrt patřila do snů stejně jako do skutečnosti a obzvlášť nešťastnými činila lidi,kteří žili v čirých a průzračných světech, lidi, kteří o ničem příliš nepochybovali akteří měli v životě tak či onak jasno.“64

V předchozích částech práce jsem představila tematický a kompoziční plán jednotlivýchknih a poukázala na vztah fikce a skutečnosti ve vybraných dílech. V poslední kapitolese zaměřím na interpretaci několika konkrétních motivů. V dílech najdeme nepřebernémnožství témat, na něž by bylo možné zaměřit pozornost a zkoumat je podrobněji, zají-mavou analýzou by byl např. pohled na zobrazení lidí a jejich chování během války. Tototéma by však svým rozsahem vydalo na další samostatnou práci. Pro mou interpretacijsem proto zvolila následující tři motivy – obraz válečného Sarajeva, smrt a zapojeníautora jako postavy v jím zobrazeném příběhu.

3.1 Obraz válečného SarajevaSarajevo je dějištěm pěti rozebíraných děl – Sarajevského cellisty, Loučení se Sarajevem, Ší-bra, Sarajevského Marlbora a dramatu Kdyby tohle bylo divadlo. Tato kapitola se zaměří nato, jak jednotliví autoři město zachycují a na co se při jeho zobrazení soustředí.

Na úvod zmíním několik poznámek o geografickém rozložení Sarajeva. Samotnéměsto je rozprostřeno v údolí a na kopcích, které ho ze všech stran obklopují. Kopceměli dříve město chránit před světem. Ve válce se ale staly přesným opakem – srbské vo-jenské jednotky se na nich usídlily a obklíčily celé Sarajevo, protože odtud měly všechnamísta jako na dlani a mohly tak na město neustále útočit a ostřelovat jej.

Zatímco u Jergoviće není Sarajevo téměř popisováno (místo i doba událostí jsouv jeho knize celkově v pozadí, jde mu hlavně o postavy a jejich chování), v Sarajevskémcellistovi a v Loučení se Sarajevem je město neustále přítomno. U Imšireviće i v Saccověkomiksu se Sarajevo míhá, důraz je ale stejně jako u Jergoviće kladen na hlavní hrdinya jejich příběh. Město funguje v těchto třech textech spíše jen jako kulisa pro zobrazenédění.

Z autorů, jejichž tvorbě se v této práci věnuji, se nejkomplexnější obraz válečnéhoSarajeva podařilo podat Gallowayovi, ačkoli on sám válku v Bosně a Hercegovině ne-zažil. Město poznáváme skrze hlavní postavy příběhu. Hrdinové si při svém putovánívybavují, jak Sarajevo vypadalo před válkou a srovnávají tyto vzpomínky se současnýmstavem. Zachycení proměny Sarajeva tvoří jedno z hlavních témat románu. Gallowaypočítá se čtenářem neznalým rozložení města a svými komentáři a provázením po jed-notlivých čtvrtích se mu snaží Sarajevo a jeho genius loci co nejvíce přiblížit. Někdy mustačí pouze pár řádků, aby zachytil rapidní proměnu daného místa:

64Jergović, Miljenko. Op. cit., s. 32.

18

„Teď není možné přejít z jednoho konce města na druhý. Grbavica je zcelapod kontrolou mužů na kopcích a jen se k ní přiblížit by byla sebevražda. To-též platí o Ilidži. Dobrinja sice ještě nepadla, ale je často odříznutá od zbytkuměsta a nesmírně nebezpečná, stejně jako většina ostatních míst. Ze Sken-derije jsou doutnající trosky. Stejně jako z pošty, budovy Parlamentu, prezi-dentského paláce, redakce Oslobođenje i knihovny. Koševský stadion vyho-řel do základů a na hřišti se teď pohřbívají mrtví. Vlaky už nejezdí. Ulice jsouplné trosek, náklaďáků a betonu navršeného u křižovatek jako clona proti od-střelovačům. Vyjít ven znamená přijmout možnost, že vás zabijí. Na druhoustranu, [...] to samé platí, pokud zůstanete uvnitř.“65

Postavy přitom ví, že tato proměna není konečná. Sarajevo se mění každý den, každýmokamžikem. Nikdo si nemůže být jist, že jeho dům bude stát na svém místě i příští den.Jediné, co lidé mohou, je přemýšlet nad tím, co bude zítra zničeno a co zůstane ještěnějaký ten čas zachováno. Stále palčivější je pro některé také otázka, zda bude vůbecpoválečné Sarajevo existovat či zda je bude možné znovu vybudovat, přiblížit původ-nímu stavu.

Galloway vidí změnu především z architektonického hlediska, je tak trochu patrné,že jeho pohled je přeci jen pohledem cizince. Například podle Nevena, Saccova Šíbra,se duch Sarajeva ztratil ne proto, že je město rozbombardováno či že bylo pohřbenomnoho kulturních památek, ale proto, že z něj zmizela velká část skutečných Sarajevanůa na jejich místo přišli uprchlíci z východní Bosny, především vesničané nebo obyvatelémalých měst.66 Stejný názor Sacco zachytil i na konci Bezpečné zóny Goražde67.

Jak jsem uvedla v první kapitole, pro Karahasana a jeho vyobrazení Sarajeva je urču-jící multikulturní aspekt města. Stejně jako Gallowayovi, i jemu jde o představení městatěm, kteří jej nikdy nenavštívili, a vysvětlení jeho unikátnosti. Karahasan poukazuje nato, že „zhruba sto let po svém založení v sobě město soustředilo lidi všech monoteistic-kých náboženství a kultur z těchto náboženství odvozených, a bezpočet různých jazykůa forem života, jež tyto jazyky zahrnují“68. Kulturní pluralita vydržela Sarajevu až do20. století. Jazyk se sice do jisté míry sjednotil, náboženství a kultury se ale nezměnily –žili tak zde vedle sebe muslimové, katolíci, pravoslavní i Židé. Symbol sarajevské mul-tietnicity spatřuje autor v čaršiji, tedy tržišti, které tvoří střed města69:

„Čaršija odstraňuje rozdíly, které mezi nimi [lidmi – pozn. autorky] vzniklyv důsledku jejich příslušnosti k rozličným kulturám, neboť je ztotožňuje v tom,co jim je společné, co je obecně lidské – obchod a práce, potřeba hmotnýchstatků, lásky a závisti, solidarity. Bez ohledu na všechny rozdíly, jež mezinimi existují, v čaršiji to jsou jen lidé nebo Sarajevané, obchodníci nebo ře-meslníci.“70

65Galloway, Steven. Op. cit., s. 36-37.66Sacco, Joe. Šíbr. Op. cit., s. 77-78.67Sacco, Joe. Bezpečná zóna Goražde. Op. cit., s. 224.68Karahasan, Dževad. Op. cit., s. 9.69Od slova čaršija je odvozen i název samotné čtvrti – Baščaršija.70Karahasan, Dževad. Op. cit., s. 15.

19

Jako je čaršija symbolickým zobrazením Sarajeva, tak je Sarajevo a jeho kulturní promí-šenost symbolickým zobrazením předválečné Bosny a Hercegoviny. Karahasan tak zdevysvětluje nemožnost rozdělení země. Na příkladu amerického novináře, který se hoptá, proč Sarajevané nechtějí přistoupit na rozdělení svého města i celé Bosny, ukazujeabsolutní nepochopení celé situace ze strany západního světa a jeho politiků:

„‚Jak je rozdělit?‘ ptal jsem se. Kdyby se Sarajevo rozdělilo, nemohl bychse koupat, protože vana by zůstala v srbské provincii mé ženy, a má ženaSrbka by se nemohla mýt, protože umyvadlo by zůstalo v mé provincii. A takje to v našem domě s devíti byty z deseti. Obávám se, že by to bylo složité ipro dělitele se schopnostmi pana Vance.“71

Z Karahasanova pohledu vyplývá, že v roce 1993 si mnozí ještě nedovedli představit, žeby válka mohla skončit něčím takovým, jako byla nakonec daytonská dohoda.

3.2 SmrtSmrt představuje neustále přítomnou součást války, je jedním z jejích nejhorších dů-sledků. Je logické, že se tento motiv objevuje ve všech interpretovaných textech, i kdyžv různé intenzitě a v různých způsobech vyobrazení.

V Gallowayově románu je na smrt pohlíženo jako na běžnou událost, která již téměřnikoho nepřekvapuje. Stala se každodenní realitou, stejně tak jako ostřelování lidí abombardování budov. Autorovi se podařilo vykreslit tuto proměnu i v chování osob.Ukazuje, že se již nikdo nepozastavuje nad mrtvolami v ulicích. Když jsou odvezenya pohřbeny, objevují se nové a vše se opakuje, jako by to byla filmová smyčka. Jen s ji-nými herci a kulisami. Tento stav je najednou naprosto normální. Smrt prochází celouknihou, cellista kvůli ní hraje, pro Dragana a Kenana „to, s čím hlavně bojují, je ochro-mující strach ze smrti a zoufalá touha nemít s válkou nic společného. Střela [...] bojuje sezbraní v ruce proti ‚mužům na kopcích‘. Zabíjením se však na válce podílí a zamotáváse do válečného kolotoče, přestože si přeje mít čisté ruce“72.

Stejně jako u Gallowaye, i Imširevićovo drama se zaměřuje na každodenní ostřelo-vání Sarajeva. Imširević se ale soustředí na jednu konkrétní situaci, kterou nepřímo dávádo souvislosti se sarajevským atentátem. Skrze smrt mladíka zabitého v jedoucí tram-vaji pozoruje lhostejnost lidí, kteří si na počátku války ještě neuvědomují, že podobnéudálosti budou brzy zažívat na každém kroku.

Zatímco v Sarajevském cellistovi a v Kdyby tohle bylo divadlo je smrt jedním z hlavníchtémat, u Jergoviće a Karahasana se objevuje náhodně, jako by mimochodem a není nani tolik upřena pozornost. Karahasan si ale například všímá, že přirozená smrt se veválce stává něčím zcela překvapivým, něčím, co ostatní zemřelému dokonce závidí.73

Upozorňuje i na skutečnost, že Srbové zabíjí také lidi své národnosti, kteří se rozhodlipomoci pronásledovaným Muslimům.74 V Jergovićových textech se objevují jak motivykaždodenního ostřelování a obyčejné smrti jako je tomu v Sarajevském cellistovi, tak i

71Tamtéž, s. 52.72Matějková, Veronika. Op. cit., s. 57.73Karahasan, Dževad. Op. cit., s. 59.74Tamtéž, s. 66-67.

20

náznaky otřesných masakrů zobrazených např. v Bezpečné zóně Goražde (viz níže). ŠířeJergovićových témat je rozsáhlá, jedná se ale spíše jen o jejich malé naťuknutí, zmínceo smrti, o níž se pak již většinou dále neuvažuje.

Nejintenzivněji zachycuje brutalitu války ve svých komiksech Joe Sacco. Na rozdíl odpříběhů odehrávajících se v Sarajevu, v nichž postavy většinou nepřijdou do příméhostyku s druhou stranou konfliktu, v Bezpečné zóně Goražde figuruje mnoho obyvatel auprchlíků, kteří zvěrstva a vraždění viděli a prožili na vlastní oči. Vyprávění očitýchsvědků tvoří nejemotivnější a nejsilnější pasáže knihy. Vše je umocněno Saccovou rea-listickou kresbou. „Když popisuje podřezávání [M]uslimů na mostě nad řekou Drinou,stačí mu na to čtyři kresby na půlstraně, které vyjádří hrůzný moment, kdy se civili-zovaná společnost hroutí na dno nejtemnějších pudů, působivěji, a především přesnějinež všechna slova. Zároveň se vyhne nechutnosti a drastičnosti, s níž by takový mo-ment zobrazil dokumentární film – zobrazování vražd, násilí a mrtvol se Sacco celkověnevyhýbá, nenechává je ‚za scénou‘, ale přitom nikdy nesklouzne k okázalému šokováníkreslenou krví.“75 V historických pasážích neopomíná Sacco zdůraznit kořeny etnickénesnášenlivosti zaseté v období 2. světové války76 či genocidu v Srebrenici v roce 1995,při níž zemřelo přes sedm tisíc mužů bosňácké národnosti.77

Nepochopitelná zvěrstva zachycují ve svých dílech i Jergović (povídka „Diagnóza“) aLjuca (povídka „Na psychiatrii“). Oba texty jsou zasazeny do stejného prostředí – praž-ské psychiatrické léčebny, kam se dostávají traumatizovaní uprchlíci z Bosny a Herce-goviny.78 I popisovaný motiv je obdobný. Stejně jako Sacco si i oni vystačí s minimemprostoru. Zobrazené scény jsou natolik hrůzné (hrůznější o to, že Ljucovo vyprávěnízachycuje události, které se skutečně staly), že k nim autoři nemusejí nic dodávat:

„Já jsem dřevorubec, ale nechápu jak mohou řezat lidi motorovkou jakostromy. Vyváděli je po dvaceti na pole a řezali je motorovkami jako větve,jako stromy a potom je spalovali. Stejně jako se kácí les, aby se získalo ještětrochu orné půdy.“79

75Formánek, Ondřej. Bezpečná zóna Goražde. Reflex. 2007, roč. 18, č. 44, s. 59.76Sacco, Joe. Bezpečná zóna Goražde. Op. cit., s. 18-23.77Tamtéž, s. 198-204.78V této souvislosti je zajímavé zmínit Ljucův a Jergovićův trochu ironický pohled na fungování pomoci

uprchlíkům v tehdejší nově vzniklé České republice:

„Poslali ho na psychiatrii, aby se zjistilo, zda potřebuje odbornou pomoc, ale i proto,že nevěděli, co s ním. Mladá česká demokracie a její nová vláda ještě nevěděly, co dělats uprchlíky. Byl to pro ně nový problém, pro jehož systematické řešení ještě neexistovalyzavedené mechanismy.“

(Ljuca, Adin. Op. cit., s. 19.)

„Vyřešil to nějaký důvtipný chlapík z bosenského úřadu v Praze. Navrhl policii, abySaliha F. eskortovali na psychiatrické oddělení, kde by bylo prokázáno, že je blázen a jakotakového ho nikdo nesmí vyhostit. Opět kvůli lidským právům. Policisté, když jim byl po-vyprávěn životní příběh Saliha F., usoudili, že je to vskutku dobrý nápad.“

(Jergović, Miljenko. Op. cit., s. 83.)79Ljuca, Adin. Op. cit., s. 22.

21

„Salihovi F. před jeho očima rozřezali motorovou pilou ženu a dvě dcery.Jeho strčili na Manjaču, aby tam chcípnul, jenže nechcípnul a dočkal se nějakévýměny.“80

Ve Stanišićově románu Jak voják opravuje gramofon je smrt zobrazena nepřímo, zachy-ceny jsou zde události předcházející višegradským etnickým čistkám. Četnici, kteří ob-sadili město, začínají odvážet lidi se „špatným“ jménem (jak říká Aleksandar) a nikdoneví kam. Ale čtenáři znalému historie je jasné, že jsou transportováni, aby je pozdějimohli četnici zabít. S velkou pravděpodobností na slavném mostě na Drině, jako to za-chycuje ve své komiksové reportáži Sacco (viz i výše)81. A nejde přitom jen o dospělélidi, nýbrž i o děti:

„Když dorazíme do školy, [...] ve sborovně žádné okno celé, před oknyvěže stolů a spleť noh ze židlí a deset tisíc prázdných nábojnic mezi sto tisícistřepů. Naše ořezátková stopa naráží na krvavou stopu. Edin a já po ní jdemeaž k velkému oknu a díváme se na město pod oblohou, ze které prší, ale ne-hřmí. Uprostřed místnosti hora rozdrbaných třídnic – červené obaly. Mnozívyvolávali podle abecedy, jiní ji otevírali na libovolné stránce.“82

3.3 Autor jako postavaJiž dříve jsem uvedla, že Sacco, Ljuca a Karahasan ve svých dílech zobrazují jako jednuz postav i sami sebe. Každý z nich je ale do děje zapojen jinou měrou.

Sacco, stejně jako noví žurnalisté, je především pozorovatelem. V některých pasá-žích je sice přímo zapojen, není ale hybatelem dění. Většinou stojí tak trochu stranou,což odráží jeho statut cizince. Své vyčlenění zvýrazňuje i grafickým zachycením. Za-tímco u ostatních postav se snaží o jejich realistické a detailní zobrazení, sám sebe ka-rikuje. Sacco „se kreslí jako menší brýlatý intelektuál s velkou hlavou a jaggerovskoupusou“83. Navíc „kromě poněkud zkreslených proporcí stojí za největší pozornost to,že Saccova postava jako jediná nemá vyobrazené oči (tedy to nejvíce jedinečné na kaž-dém člověku)“84. Scott McCloud poznamenává, že čím více je ztvárnění postavy kari-katurní, tím snadněji se s ní čtenář identifikuje. Naopak realistická kresba hrdinů nutírecipienta k většímu soustředění se na ně.85 Autor se tak snaží dosáhnout kontrastu azaměřit pozornost na osoby, jejichž příběhy vypráví.

Sacco navíc prohlubuje svou karikaci i v rovině charakterové. Když přijíždí do vál-kou zničených oblastí, zdá se, že je jako ztracené dítě, které musí někdo vzít za ruku avést je správným směrem. V Bezpečné zóně Goražde se jeho průvodcem stává Edin, v Ší-brovi Neven. V některých situacích se zase chová vcelku hloupě, i když si to do jisté míry

80Jergović, Miljenko. Op. cit., s. 82.81Sacco, Joe. Bezpečná zóna Goražde. Op. cit., s. 109-116.82Stanišić, Saša. Op. cit., s. 116.83Růžička, Jiří G. Strach a svrab v Goražde. A2. 2007, roč. 3, č. 45, s. 7.84Medková, Alžběta. Op. cit., s. 28.85Scott, McCloud. Op. cit., s. 36-37.

22

uvědomuje. Např. v poválečném Sarajevu, kdy jde do klubu s lidmi, kteří sem konečněmohli emigrovat z Goražde:

„Při večeři jsme vrátili láhev vína. Bylo bílé, proboha! Nevěděl jsem, co sio tom Amra myslí. V Goražde žádné víno nebylo.“86

Jako by se Sacco tímto zobrazením snažil ve své postavě ztělesnit stereotypy západníhosvěta a lidí, kteří si neuvědomují, jaké mají v životě štěstí, že nežijí ve válkou zničenézemi.

Protipól Saccovy stylizace jako pozorovatele tvoří Adin Ljuca. Ten své povídky píšeich-formou a je ústředním hrdinou své knihy. Tím se přitom zpronevěřuje svým literár-ním vzorům:

„Flaubert, Nabokov a někteří další moji oblíbení spisovatelé tvrdili opak– soukromý život autora a jeho osoba musejí zůstat anonymní a nesmějí býtuváděny do žádné spojitosti s jejich dílem.“87

Vytetované obrazy jsou jakýmsi beletrizovaným deníkem Ljucova odchodu do emigrace,života v Praze a vzpomínek na válku. Ljuca sám sebe nijak nepřikrášluje, nechává čte-náře nahlédnout do svých nepodařených milostných vztahů, nespočtu zaměstnání a nazávěr díla jej vezme i na bitevní pole. Sám totiž na vlastní kůži zažil válku v zákopech.Jako jediný z autorů, jimž se v této práci věnuji, skutečně bojoval na frontě. Svůj pohledna válku a bezmocnost změnit události vyjadřuje následujícími slovy:

„Chtěl jsem jediné: odjet z té války někam do prdele. Smrti jsem se užnebál. ‚Ať mě přejede tramvaj – v pořádku. Ať mi spadne na hlavu květináč– absurdní, ale i to je v pořádku. Ale aby mě někdo podřízl nebo aby měroztrhal granát, to ne. Proboha, vždyť je konec dvacátého století, ve světě seumírá na AIDS a u nás nožem jako ve středověku.“‘88

Z války se mu sice nakonec podařilo uniknout, přesto se od ní nelze zcela odpoutat.Ljuca totiž nemá vůbec žádné zprávy o své rodině a o tom, co se v jeho rodném městěděje. Obavy jsou neustálé. Stejný strach má ale i z toho, kdyby se k němu nějaké in-formace náhodou dostaly. Je přesvědčen, že by nebyly pozitivní. Ukazuje tak, že válkadosahuje daleko za hranice míst, kde se ve skutečně odehrává.

Posledním autorem, o němž se zmíním, je Dževad Karahasan. Ten je do svých esejízapojen jednak stejně jako Ljuca (účastník děje, též používá ich-formu), jednak i jakoSacco (pozorovatel, navíc též do jisté míry jako komentátor dění). Karahasan je ztěles-něním lidí, kteří se nechtějí vzdát naděje, že svět přijde na pomoc a válka brzy skončí.Nepřestává s aktivitami, které předtím tvořili jeho život – chodí se na univerzitu setkávatse svými studenty, píše stejně jako dříve apod. Snaží se zůstat optimistou – při rozho-voru s jedním zahraničním hostem (možná novinářem, Karahasan nespecifikuje, jak semuž v Sarajevu ocitl) říká, že situace by přeci mohla být daleko horší. Na konci knihyale zachycuje postupnou proměnu svého myšlení poté, co Sarajevo opustil, ztrátu víry

86Sacco, Joe. Bezpečná zóna Goražde. Op. cit., s. 226.87Ljuca, Adin. Op. cit., s. 58.88Tamtéž, s. 117.

23

v pomoc a zklamání z lhostejnosti lidí a politiků západního světa k otřesným událostem,které se však neodehrávají u nich doma, a proto je vůbec nezajímají:

„Nejprve jsem věřil, jako ostatní Sarajevané, že ‚svobodný svět‘ nepřipustíbezdůvodné vraždění civilních obyvatel; poté jsem věřil, stejně jako ostatníSarajevané, že ten svět dopouští vraždění civilních obyvatel, poněvadž nevía nechápe, co se u nás děje; proto jsem [...] odjel ze Sarajeva a celý rok psal,mluvil, vysvětloval, v domnění, [...] že jde opravdu o neinformovanost a ne-pochopení. Opakoval jsem do zblbnutí, že v Bosně nejde o občanskou válku,ale o vraždění, protože válka se může vést mezi armádami, a v Bosně jdeo útok ‚jugoslávského‘ vojska na civilisty; opakoval jsem, že teze o ‚třech stra-nách konfliktu‘ je falešná, protože zapomíná na nejpočetnější ‚čtvrtou stranu‘– bosenskou populaci, která je pro integraci, toleranci, multikulturní spole-čenství. Všechny snahy něco vysvětlit vyzněly naprázdno. [...] Pochopil jsem,že lidi, kterým se vede dobře, prostě nezajímají tragédie jiných lidí. Pochopiljsem, že lidi vlastně ani nezajímá pravda, dobro, spravedlnost, smysl. Pocho-pil jsem, že páni soudobého světa – západní politici – katastrofálně mylněvěří, že se jich to, co je bezprostředně neohrožuje, netýká, a že si svůj bla-hobyt dokáží uchovat, budou-li povolní vůči agresi odehrávající se ‚kdesidaleko‘.“89

89Karahasan, Dževad. Op. cit., s. 109-110.

24

ZávěrV předložené práci jsem se zaměřila na interpretaci vybraných literárních a komikso-vých děl zobrazujících válečný konflikt v Bosně a Hercegovině v 90. letech 20. století.

Představila jsem tematický a kompoziční plán jednotlivých knih, zaměřila se na vztahfikce a skutečnosti a nakonec interpretovala několik motivů (obraz válečného Sarajeva,smrt, autor jako postava ve svém textu).

Jak se ukázalo, pojednávaná díla zachycují především osud obyčejných lidí a jejich ži-vot v obklíčených a ostřelovaných městech. Události jsou tak zobrazeny převážně z bos-ňáckého a chorvatského pohledu. Na české knižní scéně zatím nebyl publikován žádnýtext z pera srbského spisovatele, který by zobrazoval válku v bosenskohercegovské částibývalé Jugoslávie.

Jednotliví autoři pohlíží na události z různých perspektiv, nacházejí paralely mezihistorickými událostmi a současným děním, zařazují do svých knih autobiograficképrvky, zapojují do příběhů reálné fakty, vstupují do textů jako postavy nezastírající svouidentitu.

Dževad Karahasan sleduje multikulturní aspekt Sarajeva, Miljenko Jergović se snažízachytit zlomové události v životech sarajevských obyvatel v době války, Almir Imši-rević využívá postmoderní poetiky k vykreslení absurdnosti konfliktu, Joe Sacco jakoreportér převypravuje otřesné zážitky lidí, kteří zažili etnické čistky na vlastní kůži, a zá-roveň poukazuje i na skutečnost, že brutálních činů se dopouštěly všechny zúčastněnéstrany, Adin Ljuca popisuje vlastní zážitky z fronty, Saša Stanišić se na příchod válkydívá z dětské perspektivy a Steven Galloway vykresluje obraz každodenního života lidíuvězněných v obléhaném Sarajevu.

Z mnoha textů také, ať přímo, či nepřímo, vyznívá kritika západních politiků a jejichneochota zasáhnout do celé situace.

Z nespočtu uměleckých literárních děl věnujících se rozpadu Jugoslávie a válce v Bosněa Hercegovině jsem v této práci představila pouhý zlomek. Téma by bylo vhodné roz-pracovat v širším rozhledu, ne pouze v kontextu české překladové literatury, ale srovnatje i v kontextu jednotlivých jihoslovanských literatur, kde reflexe této problematiky jeasi nejvíce rozpracována. Za analýzu by stály i některé z motivů pojících všechny texty,např. obraz lidí a jejich chování v době konfliktu. Předmět zájmu tak zůstává otevřenýpro další bádání.

25

ResuméRozpad Jugoslávie a následná válka jsou jedněmi z klíčových momentů jihoslovanskéhistorie. Reflexe těchto událostí v literatuře a dalších druzích umění se objevila nejenu autorů v bývalých jugoslávských republikách, ale i v dílech tvůrců z cizích zemí. Tatopráce se zaměřuje na literární obraz válečných konfliktů v Bosně a Hercegovině v kon-textu české překladové literatury. Interpretuje vybrané motivy (obraz Sarajeva, smrt,autora jako postavu) a přibližuje tematický a kompozičních plán textů Dževada Kara-hasana, Miljenka Jergoviće, Almira Imšireviće, Joe Sacca, Adina Ljuci, Saši Stanišiće aStevena Gallowaye. Pozornost je věnována i vztahu fikce a skutečnosti ve zmiňovanýchdílech.

ResumeThe Breakup of Yugoslavia and Yugoslav Wars are pivotal moments of south-slavic his-tory. These events were reflected in works of former Yugoslav authors as well as in worksof authors not originating in former Yugoslavia. Thesis is focused on literary depiction ofconflicts in Bosnia and Herzegovina during the wars in the context of literature transla-ted to Czech language. Selected themes (depiction of Sarajevo, death, author as a pro-tagonist) are interpreted and thematic and compositional plans of Dževad Karahasan’s,Miljenko Jergović’s, Almir Imširević’s, Joe Sacco’s, Adin Ljuca’s, Saša Stanišić’s and Ste-ven Galloway’s works are explained. Relationship of reality and fiction in mentionedworks is also explored.

26

Literatura

Primární literatura∙ Arsenijević, Vladimir. V podpalubí. Přeložila Irena Wenigová. Praha: Prostor, 1996.

∙ Bodrožićová, Ivana. Hotel Zagorje. Přeložil Dušan Karpatský. Praha: Paseka, 2012.ISBN 978-80-7432-238-9.

∙ Galloway, Steven. Sarajevský cellista. Přeložila Markéta Jansová. Zlín: Kniha Zlín,2010. ISBN 978-80-87162-29-3.

∙ Imširević, Almir. Kdyby tohle bylo divadlo. Překlad Ivan Dorovský. In: Čtyři ji-hoslovanská dramata. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů – Boskovice: Albert,2008, s. 17-40. ISBN 978-80-7326-122-1.

∙ Jergović, Miljenko. Sarajevské Marlboro. Přeložil Jiří Hrabal. Olomouc: Periplum,2008. ISBN 978-80-86624-38-9.

∙ Karahasan, Dževad. Loučení se Sarajevem. Přeložil Dušan Karpatský. Praha: Mladáfronta, 1995. ISBN 80-204-0548-8.

∙ Ljuca, Adin. Vytetované obrazy. Přeložil Filip Tesař. Praha: Arbor vitae, 2005.ISBN 80-86300-62-5.

∙ Sacco, Joe. Palestina. Přeložil Viktor Janiš. Praha: BB/art, 2007.ISBN 978-80-7381-205-8.

∙ Sacco, Joe. Bezpečná zóna Goražde: Válka ve východní Bosně 1992-95. Přeložil ViktorJaniš. Praha: BB/art, 2007. ISBN 978-80-7381-145-7.

∙ Sacco, Joe. Šíbr. Praha: BB/art, 2009. Přeložil Viktor Janiš. ISBN 978-80-7381-497-7.

∙ Sacco, Joe. Gaza: Poznámky pod čarou dějin. Praha: BB/art, 2010. Přeložil Viktor Janiš.ISBN 978-80-7381-084-9

∙ Stanišić, Saša. Jak voják opravuje gramofon. Přeložil Tomáš Dimter. Praha: Labyrint,2011. ISBN 978-80-87260-29-6.

Sekundární literatura∙ Baéz, Fernando. Obecné dějiny ničení knih. Přeložili Daniel Nemrava, Pavlína Švan-

dová a Radim Zámec. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-697-6.

∙ Bárta, Jan. Joe Sacco a Guy Delisle: Dva pohledy na komiksovou žurnalistiku. Praha,2010. Univerzita Karlova v Praze. Bakalářská práce. Fakulta sociálních věd, Institutkomunikačních studií a žurnalistiky, Katedra mediálních studií.

∙ Čepelák, Vojtěch. Příběhy o tom nejhorším i nejlepším v nás. Právo. 2008, roč. 18,č. 29, s. 16. ISSN 1211-2119.

27

∙ Černá, Milada. O Bosně tentokrát jinak. Tvar. 2006, roč. 17, č. 2, s. 6.ISSN 0862-657X.

∙ Červenka, Miroslav, Jiří Holý, Zdeněk Hrbata, Milan Jankovič, Alice Jedličková,Lenka Jungmannová, Marie Kubínová, Marie Langerová, Zdeněk Mathauser aNina Vangeli. Na cestě ke smyslu: Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2005.ISBN 80-7215-244-0.

∙ Deretić, Jovan. Istorija srpske književnosti. Beograd: Sezam Book, 2007.ISBN 978-86-86003-45-4.

∙ Doležel, Lubomír. Fikční a historický narativ: setkání s postmoderní výzvou. Českáliteratura. 2002, roč. 50, č. 4, s. 341-370. ISSN 0009-0468.

∙ Eco, Umberto. Šest procházek literárními lesy: Přednášky na Harvardově univerzitě. Pře-ložila Bronislava Grygová. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-248-2.

∙ Fonioková, Zuzana. Zbořené mosty. Host. 2012, roč. 28, č. 1, s. 68-69.ISSN 1211-9938.

∙ Formánek, Ondřej. Bezpečná zóna Goražde. Reflex. 2007, roč. 18, č. 44, s. 59.ISSN 0862-6634.

∙ Grombíř, Jakub. Válka za našimi dveřmi. Aluze, 2006, roč. 10, č. 2, s. 124-125.ISSN 1212-5547.

∙ Hladký, Ladislav. Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno: Masarykova univerzita –Mezinárodní politologický ústav, 2006. ISBN 80-210-3674-5.

∙ Horák, Ondřej. Z válečné Bosny do Klementina. Lidové noviny. 2006, roč. 19, č. 19,s. 18. ISSN 0862-5921.

∙ Chrobák, Jakub. „Pohlaď něžně své knihy, cizinče, a upomeň se, že nejsou jenprach.“ Tvar. 2009. roč. 20, č. 1, s. 20. ISSN 0862-657X.

∙ Jergović, Miljenko a Jiří Hrabal. O válce, nostalgii a fotbalu: rozhovor s MiljenkemJergovićem. Aluze. 2005, roč. 9, č. 3, s. 46-53. ISSN 1212-5547.

∙ Kuneš, Jan. Vytetované obrazy z Bosny. Literární noviny. 2005, roč. 16, č. 40, s. 13.ISSN 1210-0021.

∙ Machonin, Jan. Cesta z posttraumatického stavu. A2. 2005, roč. 1, č. 1, s. 7.ISSN 1803-6635.

∙ Mandys, Pavel. Etnické čistky v obrázcích. Týden. 2007, roč. 14, č. 41, s. 84-85.ISSN 1210-9940.

∙ Martinčák, Matěj. Sarajevské Marlboro česky. Konečně! Aluze. 2008, roč. 12, č. 2,s. 97-100. ISSN 1803-3784.

28

∙ Matějková, Veronika. Niterná každodennost války. Respekt. 2010, roč. 21, č. 25, s. 57.ISSN 0862-6545.

∙ McCloud, Scott. Jak rozumět komiksu. Přeložil Michal Podaný. Praha: BB/art, 2008.ISBN 978-80-7381-419-9.

∙ McNair, Brian. Sociologie žurnalistiky. Přeložila Hana Loupová. Praha: Portál, 2004.ISBN 80-7178-840-6.

∙ Medková, Alžběta. Grafický žurnalismus – komiksové reportáže Joe Sacca. Praha, 2009.Univerzita Karlova v Praze. Bakalářská práce. Fakulta sociálních věd, Institut ko-munikačních studií a žurnalistiky, Katedra žurnalistiky.

∙ Mikušiak, Igor. Kvarteto južnoslovanských drám. Slovanský jih. 2009, roč. 9, č. 4,s. 27-29. ISSN 1213-3612.

∙ Newton, Kenneth M. Jak interpretovat text. Přeložil Milan Orálek. Olomouc: Peri-plum. ISBN 978-80-86624-47-1.

∙ Nezbeda, Ondřej. Ironik s ústy Micka Jaggera. Respekt. 2008, roč. 19, č. 3, s. 52.ISSN 0862-6545.

∙ Novak, Slobodan Prosperov. Povijest hrvatske književnosti: Svezak II – Između Pešte,Beča i Beograda. Split: Marjan tisak, 2004. ISBN 953-214-209-6.

∙ Nünning, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Přeložili Aleš Urválek aZuzana Adamová. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4.

∙ Růžička, Jiří G. Strach a svrab v Goražde. A2. 2007, roč. 3, č. 45, s. 7. ISSN 1801-4542.

∙ Rychetský, Jan. Kreslící zpravodaj Sacco se stal fenoménem. Právo. 2009, roč. 19,č. 139, s. 14. ISSN 1211-2119.

∙ Smejkalová, Věra. Krabička cigaret ze Sarajeva. Literární noviny. 2008, roč. 19, č. 48,s. 10. ISSN 1210-0021.

∙ Stanišić, Saša a Tereza Šimůnková. Lidé jsou emocionální archív. Právo. 2011, roč. 21,č. 257, Salon s. S6. ISSN 1211-2119.

∙ Šesták, Miroslav, Miroslav Tejchman, Lubomíra Havlíková, Ladislav Hladký a JanPelikán. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.ISBN 80-7106-266-9.

∙ Škabraha, Martin. Kde leží Sarajevo? Právo. 2008, roč. 18, č. 226, Salon s. S4.ISSN 1211-2119.

∙ Turek, Vladimír. Normální neorganizovaná nenávist. A2. 2009, roč. 5, č. 6, s. 7.ISSN 1803-6635.

∙ Zmeškalová, Aloisie. Sarajevské příběhy. Host. 2009, roč. 25, č. 5, s. 63.ISSN 1211-9938.

29