Soubor antických předmětů ze sbírky řídícího učitele Františka Hrdiny z Modřan a Muzeum...

314

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

(3

14

–3

55

)

SOUBOR ANTICKÝCH PŘEDMĚTŮ ZE SBÍRKYŘÍDÍCÍHO UČITELE FRANTIŠKA HRDINY Z MODŘANA MUZEUM ŘEDITELE ŠPLÍCHALA VE VRŠOVICÍCH

Jan Kysela – Miloš Hlava

Úvod

Dnes již prakticky naprosto zapomenuté Muzeum ředitele Šplíchala ve Vršovicích představovalove své době typické malé místní muzeum, jakých existovaly v českých zemích desítky. Vzniklona počátku 20. století především díky neúnavné snaze jediného člověka – Bedřicha Šplíchala(1855–1929), dlouholetého ředitele obecné chlapecké školy a průmyslové (živnostenské) pokračo-vací školy ve Vršovicích; po jeho smrti bylo až do svého zániku v letech 1939–1940 udržovánopři životě jen díky blahovůli a podpoře místního výboru Prahy XIII a ústředního zastupitelstvahlavního města Prahy, které na něj pamatovalo v městském rozpočtu patřičnou položkou. Jehozrušení představovalo prakticky již jen pomyslnou ránu z milosti – muzeum takřka po celá třicá-tá léta 20. století spíše přežívalo, náklady na jeho provoz se neustále zvyšovaly a sbírkotvornáčinnost byla v reálné praxi velmi sporadická a nahodilá, jakkoliv jistá koncepce (či spíše záměr)budování sbírek existovala.

Sbírky muzea byly poměrně různorodé. Z pohledu archeologie je ovšem podstatné, že v muzeubyla shromážděna také nepříliš rozsáhlá prehistorická sbírka. Její základ tvořila sbírka řídícíhoučitele Františka Hrdiny z Modřan; v ní byly původně shromážděny nálezy z Modřan (a snad takéz jiných katastrů), ovšem její součástí bylo také několik antických předmětů. Některé z nichfigurují v odborné literatuře doposud jako autentické nálezy z (Prahy-)Modřan – nejznámější jsoubezpochyby dvě bronzová ucha etruských (údajně) zobákovitých konvic (obr. 1), která poprvézmínil Jan Filip (1949, 109, obr. 74:vlevo nahoře, vpravo uprostřed s nesprávným datováním do

Bedřich ŠplíchalS Muzeem hlavního města Prahy je Bedřich Šplíchal spojen jen nepřímo,přesto jej v dějinách muzejní archeologie nelze pominout – zajímavá archeo-logická sbírka muzea ve Vršovicích, jemuž propůjčil své jméno, je dnes totižuložena právě v pražském městském muzeu. Svůj profesní i soukromý životspojil s Vršovicemi, kde dlouhá léta působil jako ředitel obecné chlapeckéa průmyslové pokračovací školy; z jeho pera pochází dodnes ceněná knihaPaměti obce Vršovické, která vyšla v roce 1902. Od počátku 20. století budo-val v prostorách vršovické průmyslové školy především z prací tamějších učňůMuseum průmyslové, k němuž v roce 1917 přibylo Museum památností –právě jeho součástí byla zmíněná nevelká, ale hodnotná archeologická sbírka.V roce 1919 přešla obě muzea do správy města Vršovice a o čtyři roky pozdě-ji byla sloučena pod novým oficiálním názvem Museum ředitele Šplíchala.Když Bedřich Šplíchal v roce 1929 zemřel, „jeho“ muzeum přežilo smrt svéhotvůrce o pouhých deset let. V důsledku politických událostí osudového roku1939 bylo zrušeno a jeho sbírky (včetně archeologické) vzápětí převedenydo Muzea hlavního města Prahy.

* * * * * * *

starší doby římské) a po něm i další autoři (např. Motyková – Drda – Rybová 1977, 298–302, 308,fig. 27–28; tíž 1978, 148, obr. 40 s mylnou informací o původním uložení ve sbírce J. A. Jíry;Chytráček 1983, 434, 443, 447, obr. 3:2ab, 4:4). V roce 1989 Jiří Waldhauser jako první kritickyupozornil na jejich spornou modřanskou nálezovou provenienci a předložil alternativní interpre-taci jejich původu (Waldhauser 1989, 60–61, obr. 2), avšak obě ucha se nadále v různých pracíchobjevovala jako nálezy z Modřan, jakkoliv tato lokalizace bývala poněkud oslabena stručněvyjádřenými pochybnostmi (srv. např. Drda – Rybová 1998, 54, obr. na str. 53 – „údajně“; Venc-lová ed. 2008, 133, obr. 84:3,5, 95:15; Chytráček 2012); v některých případech byly dokonceveškeré výhrady odsunuty stranou (srv. např. Fridrichová – Fridrich – Havel – Kovářík 1995, 208;Bouzek 2007, 34 – „Podobné bohaté hroby byly objeveny také v Modřanech nedaleko Závisti, alebyly zničeny a dochovala se odtud jen ucha etruských konvic.“; Chytráček 2007, 501, 5031 aj.).Výjimky z tohoto interpretačního trendu byly jen ojedinělé (např. Slabina 2005, 699). Přestožepřed několika lety byly zveřejněny další nepřímé argumenty proti modřanské nálezové prove-nienci obou uch (Hlava 2008, 558, pozn. 14), názor o jejich objevu kdesi v Modřanech přetrvalaž do dnešních dnů. Doposud předložená fakta, která modřanský původ obou uch zpochybňují,jsou v poslední době obvykle zcela ignorována (srv. např. Bouzek 2010, Abb. 1; Chytráček –Danielisová – Trefný – Slabina 2010, 163), v lepším případě jsou sice formálně registrovány obanázory, ovšem modřanský původ je považován za správný (např. Trefný 2011, 292, 293, obr. 17:4).Jen výjimečně můžeme zaznamenat vyváženější přístup (srv. prakticky pouze Trefný 2012, 26,obr. 19; Trefný – Korený – Frána 2012, 326 – pozn. 1, obr. 4:4).

Osudem soukromých (archeologických) sbírek, které po smrti svých tvůrců zůstaly ležetladem a teprve s jistým (byť třeba i nevelkým) časovým odstupem byly (v lepším případě) daro-

315

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

1 Je zajímavé, že v německé verzi článku M. Chytráček příslušnou pasáž o modřanských uchách poněkud pozměnil(„Lediglich einige Altfunde aus Modřany und Čínov … sind in ihren Fundzusammenhänge nicht dokumentiert oderbleiben ohne klare Fundortbestimmung“), ovšem vzápětí uvedl, že oba artefakty „belegen die Existenz reicher Gräber“(Chytráček 2008, 80–81, 86, Abb. 18:8).

Obr. 1: Bronzová ucha nádob, jež byla původně součástí sbírky F. Hrdiny. Foto I. Kyncl.Fig. 1: Bronze vessel handles from F. Hrdina’s collection. Photo by I. Kyncl.

vány/prodány do některého muzea, popř. jinému sběrateli, je takřka s železnou pravidelností seopakující redukce informací o původu a nálezových okolnostech jednotlivých předmětů (srv.např. Tisucká – Hlava 2012), popř. rovněž (neúmyslná) záměna naleziště některých artefaktů(srv. např. Božič 2010; Hlava 2012, 102–105, obr. 1–5). V plné míře to platí také o sbírkách zru-šených muzeí či různých převodech sbírkových předmětů z jedné instituce do druhé (srv. např.Hlava 2011). Jakkoliv jsou takovéto informační ztráty často definitivní a nevratné, v řadě případůje možné i ve zdánlivě beznadějných situacích ztracené údaje znovu objevit či identifikovat.U tzv. starých sbírkových fondů je ovšem prvořadou podmínkou úspěchu komplexní přístupk tématu, jehož základem je především seznámení se s historií příslušné sbírky, způsobem jejíevidence a rovněž s osobou jejího tvůrce či správce. Rozporuplné či podezřele působící údaje,jež se zpravidla z pouhé setrvačnosti tradují v literatuře, se teprve díky těmto znalostem mohouobjevit v naprosto jiném světle.

Předchozí věty lze beze zbytku vztáhnout také na výše zmíněný soubor antických předmětůz někdejší Hrdinovy sbírky. Poměrně charakteristické je, že doposud z něj byly vytrhávány vždypouze některé artefakty podle odborného zájmu příslušných autorů, jež byly z hlediska verifikacejejich modřanského nálezového původu konfrontovány nanejvýš se znalostmi o chronologickyodpovídajících nalezištích z Modřan a okolí. Logika takového v zásadě nepříliš kritického uvažo-vání je nekomplikovaně přímočará a lze ji shrnout do následující věty: Nachází-li se na katastruobce (nebo v blízkém okolí) lokalita/pohřebiště z inkriminovaného období, nelze vyloučit/jepravděpodobné, že právě z ní/z něho pocházejí všechny blíže nelokalizované unikátní artefakty(srv. např. Drda – Rybová 1998, 54; Jančo 2001, 167, 177–178; Chytráček 2012). Má-li být ovšemdiskuse o původu antických předmětů z bývalé Hrdinovy sbírky smysluplná, je třeba věnovat secelému tématu z poněkud jiného úhlu pohledu. Podle našeho názoru je totiž před jakýmikolivdalšími úvahami o jejich nálezové provenienci bezpodmínečně nutné seznámit se nejprve s osudyHrdinovy sbírky a tzv. Šplíchalova muzea ve Vršovicích, poté je třeba shromáždit údaje o veške-rých antických předmětech z bývalé sbírky modřanského řídícího učitele a ty podrobit analýze.Teprve na základě těchto znalostí je možné fundovaně posoudit, zda mohly být vskutku nalezenyv Modřanech.2

František Hrdina a jeho archeologická sbírka

Osoba Františka Hrdiny představuje bezesporu klíčovou postavu celé „kauzy“. Naše vědomostio jeho životě jsou ovšem velmi skrovné. Narodil se v roce 1856, po studiích působil jako proza-tímní učitel na Zbraslavi a v roce 1878 nastoupil jako definitivní učitel na obecnou školu v Mod-řanech. Zde byl teprve v roce 1905 jmenován řídícím učitelem, když jeho předchůdce FerdinandVacek odešel na konci školního roku 1904–1905 do důchodu. Avšak již tři roky poté – v roce1908 – se odehrála rodinná tragédie. Pamětní kniha obce Modřany zaznamenala tehdejší událos-ti těmito větami: „Syn řídícího učitele, Čestmír, posluchač obchodní akademie, onemocněl těžce

316

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

2 Použité zkratky: Archiv HMP – Archiv hlavního města Prahy; archiv NZ AÚ AV ČR Praha – archiv nálezovýchzpráv Archeologického ústavu Akademie věd České republiky, Praha, v. v. i.; Archiv NM – Archiv Národního muzea;archiv (OAS/OHS) MMP – archiv (Oddělení archeologických sbírek/Oddělení historických sbírek) Muzea hlavníhoměsta Prahy; archiv OPAS NM – archiv Oddělení pravěku a antického starověku Národního muzea; čj. – číslo jednací;inv. č. – inventární číslo; kat. č. – katalogové číslo; přír. č. – přírůstkové číslo; sign. – signatura. Spisy a sbírkovéinventáře tzv. Šplíchalova muzea ve Vršovicích jsou dnes uloženy v archivu Muzea hlavního města Prahy jako pramen-ný soubor bez evidence, odkazy na tyto archiválie mají tvar archiv MMP – muzeum Vršovice. Pokud mají jednotlivédokumenty původní spisovou značku Šplíchalova muzea (čj.), je u příslušných odkazů rovněž uvedena. Pravopisnéúpravy dobových textů (především interpunkce) byly provedeny jen v nezbytně nutných případech.

střevním tyfem, který rozšířil se na všechny členy rodiny; dle domnění příčinou onemocnění bylopožívání vody ze studně, nacházející se při obecné škole zdejší. Jak bylo zjištěno, voda do školnístudny stékala po šikmě nakloněných vrstvách břidlových z rybníčka za školou, do kterého se táhnevoda ze hřbitova. Škola byla ihned uzavřena a vyučovalo se střídavě na radnici ve dvou třídácha u ,Pěnkavů‘ v čp. 157 v jedné třídě. Byt řídícího, podlahy, nářadí, nábytek, byly lysolem umyty,stěny oškrabány a znovu obíleny. Z nařízení lékaře byl řídící učitel a choť jeho, oba taktéž tyfemonemocnělí, převezeni do všeobecné nemocnice, kdež František Hrdina dne 20. července 1908ve stáří 52 roků zemřel; syn Čestmír zemřel po 14denní nemoci dne 17. června. Nenasytná smrtneušetřila však ani 12leté sestry jeho Boženky, jež zemřela 1. července, a dne 3. července zavelikého účastenství obyvatelstva modřanského byla pohřbena; paní řídící následovala v brzkusvého chotě a své dítky; táž zemřela dne 15. prosince u svého syna Miloše, učitele v Nuslích.“(Pamětní kniha obce Modřany, str. 139 – uloženo v archivu městské části Praha 12; srv. Beranová2008, 98–99).

Není zcela jasné, kdy se František Hrdina začal zajímat o archeologii. Patrně nepřekvapí, žemezi dárci předmětů tehdejšímu Museu království Českého (dnešnímu Národnímu muzeu) seneobjevuje ani jednou. Zato je pozoruhodné, že nálezy z Modřan byly muzeu opakovaně předá-vány v letech 1880–1889,3 z následujících osmnácti let registrujeme pouze drobný dar obecníhoúřadu v Modřanech z roku 18984 a teprve k roku 1908 existuje další záznam.5 Nápadný pokleszpráv o modřanských nálezech a takřka naprosté zastavení jejich přílivu do muzejní sbírky mezilety 1889 a 19086 je přitom ve výrazném kontrastu se situací v dvacátých, třicátých a čtyřicátýchletech 20. století, kdy jsou naopak informace o nových objevech v Modřanech velmi početné.7

317

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

3 V roce 1880 daroval B. F. Gross „malou nádobku hliněnou, porouchanou s ouškem“ a „více kusů střepu hliněných“(přír. č. 27/1880; předměty lze patrně zčásti ztotožnit s inv. č. H1-2541 – H1-2543; srv. Vokolek 2007, 94, tab. 116:1–2).V roce 1884 věnoval profesor J. Vilíkovský „střepiny z nádob z jam žárových v zahradě cukrovaru Modřanského sedvěma košt. nástroji“ (přír. č. 30/1884; nálezy by snad bylo možné ztotožnit s inv. č. H1-5107 – H1-5130; srv. Vokolek2007, 94, tab. 115:10–15, 116:3–9) a J. Soukup daroval ze stejného naleziště „nádobku a tři střípky ze žárového hrobu“(přír. č. 31/1884; inv. č. H1-14718, H1-14719). V roce 1885 přispěl Jaroslav Gross bronzovou jehlicí „ze žárovéhopohřebiště“ (přír. č. 12/1885), J. Vilíkovský předal v témže roce „dvě jehly z kosti a šídlo z parohu z téhož pohřebiště“(přír. č. 13/1885) a v roce 1887 věnoval „paroh, řezaný“ (přír. č. 70/1887), který nalezl „při nádraží v Modřanech v písku“.V roce 1889 daroval „hliněný přeslen nalezený v žárových hrobech u Modřan“ (přír. č. 31/1889) správce tamějšíhocukrovaru Josef Mik (Přírůstková kniha z let 1867–1889, str. 79, 123, 126, 142, 169 – uloženo v Archivu NM, neevi-dováno). Již na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století byl ve sbírce Štěpána Bergera uložen kamennýsekeromlat (Smolík 1878–81, 554, 556, tab. XXIV:42).

4 Jednalo se o „část br. spony, zlomek br. závěsy a kus železa z Modřan“ z kostrového hrobu z doby římské (inv. č.H1-64941, H1-64942; Anonymus 1899, 105; srv. neúplně Motyková-Šneidrová 1967, 31, Taf. XXXIV:8; srv. též tzv.Píčův inventář bronzů, záznamy 5341, 5342 – uloženo v archivu OPAS NM).

5 V roce 1908 získalo muzeum od Františka Tichny soubor předmětů, které byly nalezeny na jeho pozemkuv Modřanech při stavbě domu. Jejich výčty se v dobových záznamech liší („4 nádoby“ – Anonymus 1909, 89; „1 báň.nádobu, 1 osudí větší, 1 osudí menší, misku a střepy ze dvou nádob“ – Přírůstková kniha z let 1903–1929, str. 57 –uloženo v archivu OPAS NM); ve skutečnosti bylo v muzeu uloženo dvanáct keramických nádob a tři bronzové před-měty (inv. č. H1-56636 – H1-56647, H1-225005, H1-398118, H1-398119; srv. částečně Vokolek 2004, 69, obr. 132:1–2,133:1; srv. též tzv. Píčův inventář bronzů, záznamy 7392–7394, a tzv. Píčův inventář nádob, záznamy 3808–3819 –uloženo v archivu OPAS NM).

6 Pro úplnost dodejme, že tehdejší Městské museum Pražské (dnešní Muzeum hlavního města Prahy) zakoupilodo svých sbírek někdy na počátku roku 1893 od osoby, jejíž jméno nám archivní prameny neuchovaly, dvě keramickénádoby z Modřan (inv. č. H 8789, H 8790; Koupě musejní s 1. ledna 1893 do 12. dubna – příloha k Protokolu o zase-dání stálého komitétu městsk. musea Pražského ze dne 13. dubna 1893; archiv MMP, čj. XIV/30/1893); další keramic-kou nádobu z Modřan získalo muzeum na počátku května 1893 od Josefa Kořenského, ředitele dívčí obecné a měš-ťanské školy na Smíchově a v té době již známého cestovatele (inv. č. H 8992; Dary a výměny – příloha Protokoluo zasedání stálého komitétu městského musea Pražského ze dne 13. července 1893; archiv MMP, čj. XIV/55/1893).

7 Již v roce 1920 proběhl v Modřanech výzkum Státního archeologického ústavu (žárové hroby z přelomu střednía mladší doby bronzové, časné doby laténské a doby římské, kostrové pohřebiště z doby hradištní; srv. Hrala 1973,11–14, tab. I–II; Fridrichová – Koutecký – Slabina 1999, 363, Abb. 35:D; Sláma 1977, 112, Abb. 26:1–2; Vokolek 2009, 75,

Přímo se nabízí interpretovat uvedenou téměř dvacetiletou mezeru v modřanských akvizicíchmuzea jako důsledek působení Františka Hrdiny a vytváření jeho vlastní sbírky. Snad tedy může-me položit počátky Hrdinovy archeologické činnosti nejpozději do druhé poloviny osmdesátýchlet 19. století,8 zcela jistě ovšem před rok 1891. V tomto roce totiž vystavoval dva bronzové nánož-níky z doby laténské na Jubilejní zemské výstavě v Praze (Píč 1891, 9; srv. Hlava 2008, 557–558,obr. 3). Nejistota panuje rovněž o dalším Hrdinově archeologickém působení, neboť o něm neexis-tují prakticky žádné dobové zprávy. Jeho jméno se jednou mihne v terénním zápisníku laborantaMusea království Českého V. Landy v roce 1898 (srv. tzv. Landův zápisník I, str. 104 – uloženov archivu OPAS NM)9 a poté se s ním setkáme již jen v souvislosti se dvěma jinými výstavami –v roce 1895 se totiž se svými nálezy zúčastnil Národopisné výstavy českoslovanské v Praze(Niederle 1895, 555) a v roce 1906 Okresní výstavy na Zbraslavi, při níž byl dokonce členem jed-noho z výstavních odborů (Neuman red. 1906, 7; Pecka 1914, 90 – „Na okresní výstavce Zbras-lavské v r. 1906 setkali jsme se s řadou výkopů, jež vystavoval † řídící učitel Hrdina z Modřan.“).V katalogu zbraslavské výstavy jsou dokonce obecně uvedeny předměty, které prezentoval: „Pra-věké artefakty z pohřebiště modřanského. Dva celé hroby. Nádoby a nástroje z předhistorickéhosídliště v Modřanech. Pravěké archeologické různosti z ojedinělých nálezů. Police se starýmitalíři, barevným sklem, cínovou nádobou, džbány, staré modlitby a spisy.“ (Neuman red. 1906, 59).Naopak v poměrně fundovaném přehledu pravěku Smíchovska a Zbraslavska, jehož autorem bylřeporyjský učitel (a tudíž Hrdinův profesní kolega) Emanuel Neuman, se s jeho jménem neset-káme (Neuman 1899), jakkoliv je prakticky jisté, že alespoň některé (ne-li všechny) informaceo nálezech z Modřan, jež jsou v něm uvedeny, pocházely právě od něho.10

Hrdinovu archeologickou sbírku zachycuje blíže nedatovaná dobová fotografie (obr. 2; srv.Hlava 2008, obr. 3). Z cedulky s nápisem „Modřany“, umístěné zhruba uprostřed ve spodní částisnímku, a z nápisu na zadní straně fotografie („Z pohřebiště modřanského. Majetek Fr. Hrdiny.“;

318

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

tab. 85:15–21), který tomuto území věnoval pozornost i v dalších letech (archiv NZ AÚ AV ČR Praha, čj. 1126/1926;Anonymus 1934, 61; týž 1938, 18). Národní muzeum provedlo tři drobné výzkumy v roce 1937 (hroby z doby hradištní;Sláma 1977, 112–114, Abb. 26:3–5 se zmatenými údaji o nálezových okolnostech) a zásluhou různých dárců získalomenší soubory v letech 1929 (žárový hrob z doby římské; Borkovskyj 1930–35), 1930 (přír. č. 66/1930 a v přírůstkovéknize nezaznamenaný dar J. Petrboka; srv. Vokolek 2009, 75, obr. 85:7–14), 1938 (přír. č. 15/1938) a 1940 (přír. č. 30/1940);nálezy z Modřan se nacházely rovněž ve sbírkách Jana Axamita a Františka C. Friedricha (Lutovský – Slabina 2004,43–44). Řadu drobných objevů obzvláště z třicátých let zaznamenala Olga Barvířová (např. Barvířová 1936, 1–28,31–32), ze čtyřicátých let pochází řada zpráv o nálezech uložených v různých místních sbírkách a o drobných terénníchakcích od Václava Spurného (archiv NZ AÚ AV ČR Praha, čj. 5218/1941, 2144/1942, 2458/1942–2460/1942, 2645/1942,397/1943, 1062/1946–1064/1946, 7880/1947, 3460/1973, 3555/1973; srv. např. Spurný 1939–46), popř. Miloše Šolla(archiv NZ AÚ AV ČR Praha, čj. 1971/1943) atd.

8 Hrdina ale přišel do kontaktu s archeologickými nálezy již dříve. Ze září 1882 existuje novinová zpráva o nále-zech poblíž modřanského cukrovaru, která je zakončena těmito větami: „Popelnice až do nedávna byly za domkemna hromadě kamení, kam je nálezce z rozmrzelosti, že nebyly plné zlaťáků, již asi před čtvrt letem hodil. Jen náhodělze děkovati, že popelnice, jež odevzdány budou českému museu, byly učitelem p. Hrdinou na oné hromadě nalezenya že úplně nepřišly v zkázu.“ (Anonymus 1882). Do Musea království Českého však tehdy žádné nádoby odevzdánynebyly; František Hrdina si je tudíž zřejmě ponechal.

9 Lakonický záznam „Pan učitel, Fr. Hrdina“ je umístěn hned pod náčrtem spony z doby římské, která byla muzeudarována v roce 1898 obecním úřadem v Modřanech (viz výše pozn. 4); nepřesné je tudíž přiřazení této zprávy (byťs výhradou) k roku 1897 (srv. Sklenář 2003, 28).

10 Ve výčtu osob, kterým autoři knihy děkovali mj. za poskytnuté informace, není F. Hrdina uveden (zmíněni jsouovšem B. Jelínek a J. L. Píč; Hansl red. 1899, 4). Modřany se jako archeologická lokalita vyskytují na několika místechtextu (Neuman 1899, 111, 113, 115–116, 118, 119), z toho minimálně ve dvou případech s informacemi, jež do té dobynebyly publikovány a nemohly pocházet ani od Jelínka, ani od Píče (Neuman 1899, 113, 115–116). Navíc jedna z kre-seb obrazové přílohy zachycuje čtyři keramické nádoby z Modřan (Neuman 1899, obr. na str. 119), které rozhodněnepocházejí z tehdejších muzejních sbírek (Museum království Českého, Městské museum Pražské); minimálně dvěz nich lze ztotožnit s dochovanými nádobami z Hrdinovy sbírky (srv. Neuman 1899, obr. na str. 119:vlevo vs. MMP,inv. č. H 39349; Neumann 1899, obr. na str. 119:vpravo vs. MMP, inv. č. H 39358; srv. též obr. 2).

archiv OAS MMP – fond Archeologie do roku 1945, sv. 6/II; podtrženo v originále) lze patrněusuzovat, že předměty na fotografii pocházejí právě z Modřan. Ve sbírce se ale zřejmě nacházelytaké předměty z jiných lokalit. L. Niederle totiž v souvislosti s Národopisnou výstavou česko-slovanskou uvedl, že „Fr. Hrdina“ na ní vystavoval nálezy z Čejkovic (Niederle 1895, 555).S největší pravděpodobností je tudíž na fotografii zachycena pouze část Hrdinovy sbírky, repre-zentovaná výhradně nálezy z Modřan.

Na konci léta 1908 – již po předčasné Hrdinově smrti – upozornil Jan Felcman na existencisbírky zesnulého řídícího učitele Josefa Ladislava Píče, a to korespondenčním lístkem s následu-jícím textem: „Velectěný pane professore! Bylo mně sděleno, že zemřelý ředitel školy v Modřanechměl mít prý dosti pěknou sbírku starožitností z okolí Modřan, proto považuji za prospěšné, kdybysnad Landa zajel do Modřan a tam pátral, zdali tato sbírka se nalézá snad ve škole neb v bytěa zdali možno tuto získat koupí neb darem, t. j. pakli za něco stojí. Dovolil jsem sobě Vás na toupozornit a račte, sám se rozhodnout a potřebné zařídit. Za optání a ohledání snad to bude stát.Přátelským pozdravem Váš v plné úctě oddaný J. Felcman“ (dopis J. Felcmana J. L. Píčovi, 21. září1908; Archiv NM – fond J. L. Píč, karton 5, inv. č. 247).11 Není jasné, zda Píč na Felcmanův pod-nět nějak zareagoval. Jeho muzejní spolupracovník-laborant V. Landa do Modřan zavítal zcelajistě 5. listopadu 1908 v souvislosti s výše zmíněnými nálezy od stavitele F. Tichny (tzv. Landůvzápisník VII, str. 931 – uloženo v archivu OPAS NM), Hrdinovo jméno se ovšem v Landovýchzáznamech v této souvislosti nevyskytuje. Zato je jisté, že Hrdinova sbírka nakonec skončilav tzv. Šplíchalově muzeu ve Vršovicích, kam ji předal syn zesnulého řídícího učitele Miloslav.12

319

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

11 Předchozí dochovaný Felcmanův dopis Píčovi pochází z 14. září 1908 a týká se výhradně žárových hrobů v Senciu Rakovníka (dopis J. Felcmana J. L. Píčovi, 14. září 1908; Archiv NM – fond J. L. Píč, karton 5, inv. č. 247). Je tudížzřejmé, že Felcman získal informaci o Hrdinově sbírce někdy mezi 14. a 21. zářím 1908.

Obr. 2: Dobová fotografie archeologické sbírky F. Hrdiny; šipky míří ke dvěma nádobám, které byly publiko-vány v roce 1899 (archiv OAS MMP – fond Archeologie do roku 1945, sv. 6/II; upravil I. Kyncl).Fig. 2: A period photograph of F. Hrdina’s collection; the arrows indicate two vessels published in 1899 (OASMMP archives – fund Archeologie do roku 1945, vol. 6/II; altered by I. Kyncl).

Bedřich Šplíchal a muzeum ve Vršovicích

Nepochybně každá obec se může pochlubit řadou osobností, které se v minulosti výrazně zaslou-žily o její rozvoj. Ve Vršovicích je jednou z takovýchto postav bezpochyby Bedřich Šplíchal,ředitel tamější obecné chlapecké školy a průmyslové (živnostenské) pokračovací školy, dlouho-letý člen obecního zastupitelstva a autor monumentálních Pamětí obce Vršovické (Šplíchal 1902a).Do Vršovic byl jako řídící učitel přidělen v roce 1887 (předtím učil na Žižkově) a brzy se stal vesvém novém působišti váženou a respektovanou osobností.

Z rozsáhlých aktivit Bedřicha Šplíchala nás vzhledem k tématu tohoto článku zajímá nejvíce„jeho“ vršovické muzeum. Pod Šplíchalovou patronací ovšem ve skutečnosti původně existovalafakticky dvě muzea s oddělenými sbírkami a odlišným zaměřením: Museum průmyslové a Museumpamátností. První z nich – Museum průmyslové – bylo slavnostně otevřeno v neděli 8. září 190713

v rámci oslav dvacetiletého trvání vršovické průmyslové pokračovací školy a u příležitosti výsta-vy prací jejích učnů za školní rok 1906–1907 (Šplíchal 1908). Vinohradské noviny informovalyo této události v nadšeném a lehce patetickém tónu mj. těmito větami: „Zakladatelem musea jestp. ředitel B. Šplíchal. Po více roků sbíral cenné a poučné předměty, z nichž dnes sestaveno vzácnéškolní průmyslové museum, jediné svého druhu. Zařízeno jest v prostraném sále ve školní budověpříkladnou obětavostí města a blahovůlí celé městské representace. Když byl starosta p. B. Heroldpřijal toto nové museum do majetku města, vzdal vřelé díky jeho zakladateli a slíbil o další rozkvětprůmyslové školy a jejího musea jako dosud se starati a všemožně podporovati snahy, vedoucík prospěchu řemeslnictva. … Za zpěvu velebného chorálu bylo nové školní museum odevzdánoveřejnosti. Úprava musea překvapí navštěvovatele. Vše zařízeno účelně a s vybraným vkusem.Malovaná okna svědčí o obětavosti občanské. Případným jest nápis: ›Posvěceno české práci‹“(Anonymus 1907, 5). Myšlenka na založení muzea však patrně sahá až k přelomu 19. a 20. století.Bedřich Šplíchal totiž do Pamětí obce Vršovické, jež byly sepsány v průběhu roku 1902, zařadilnevelkou pasáž nazvanou „Základy průmyslového musea“, která zní takto: „Když počato s výstav-kami dílenských prací učednických, účastnil se jich vždy jistý počet učňů z obce zdejší. Práce zho-tovené ochotně darovali škole pokračovací. Kromě toho i někteří vděční učňové sami zhotovilina památku mnohé výrobky a i některý z dobrodinců daroval škole pěkné věci. Tyto sestaveny pakředitelem školy [tj. Bedřichem Šplíchalem, ředitelem průmyslové pokračovací školy – pozn.J. K. a M. H.] a umístěny v 8 vitrinách jako počátek k budoucímu průmyslovému museu zdejšímu.Kromě toho chová toto museum i mnohé věci památné ze starších dob, které zejména ochotouměstského kontrolora Antonína Materky se škole dostaly. I letošní rok slibuje, že veškeré práce,

320

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

12 Je třeba zdůraznit, že Hrdinova archeologická sbírka byla soukromou sbírkou řídícího učitele, nikoliv školnísbírkou. Modřanská obecná škola měla zřejmě vlastní archeologickou sbírku, jejíž existence je bezpečně doloženav polovině dvacátých let minulého století (archiv NZ AÚ AV ČR Praha, čj. 1126/1926). V těchto souvislostech je beze-sporu velmi zajímavé, že soukromou archeologickou sbírku vybudoval také Hrdinův kolega z modřanské obecné chla-pecké školy Hynek Kotva. Ten zde působil jako učitel již od roku 1896, v roce 1927 se stal řídícím učitelem; zemřel6. května 1945 jako jedna z obětí bojů o Prahu na konci II. světové války (Pamětní kniha obce Modřany, str. 241, 372 –uloženo v archivu městské části Praha 12). O Kotvově archeologickém působení není známo vůbec nic, lze tudíž pouzespekulovat, zda jeho počátky spadají ještě do doby života F. Hrdiny. Kotvovu sbírku dokumentovala v roce 1931L. Horáková-Jansová (archiv NZ AÚ AV ČR Praha, čj. 1835/1931–1837/1931, 1839/1931–1845/1931), a to spolu sesbírkou měšťanské (nikoliv obecné chlapecké!) školy v Modřanech (archiv NZ AÚ AV ČR Praha, čj. 1143/1931; srv.Anonymus 1934, 61).

13 Po spojení Musea průmyslového a Musea památností v jediný celek bylo toto datum zjevně považováno za datumvzniku celého muzea. Na schůzi muzejního kuratoria 14. dubna 1932 tehdejší správce muzea J. Chábera ve stručnérekapitulaci jeho historie pro nově zvolené členy kuratoria totiž uvedl, že „museum bylo založeno r. 1907“ (zápis o schůzimuzejního kuratoria, 14. dubna 1932; archiv MMP – muzeum Vršovice). Dochován je rovněž koncept původníhoCháberova proslovu, v němž je uveden stejný rok vzniku muzea („Aby bylo pánům známo, zdejší museum bylo založenov r. 1907. Pan řed. Šplíchal sbíral různé předměty, tak že je jich značný počet.“; archiv MMP – muzeum Vršovice).

které budou na výstavce v Praze, opětně rozmnoží toto mladé založení pro budoucí paměť rozvojeřemesel v obci Vršovické.“ (Šplíchal 1902a, 356). Jelikož první výstavka zmíněných „prací učed-nických“ se ve Vršovicích konala od 22. července do 5. srpna 1900 (Šplíchal 1902a, 362–363),je patrně možné posunout ideové počátky muzea až k roku 1900.

Z citovaného úryvku z Pamětí obce Vršovické lze vyvodit, že idea vytvoření Musea památnostísahá rovněž až k přelomu 19. a 20. století. Počátky shromažďování sbírek pro pozdější Museumpamátností již na počátku 20. století je ovšem možné doložit také z jiného pramene. Vršovickáprůmyslová pokračovací škola vydávala zásluhou svého ředitele od svého vzniku v roce 1887každý rok souhrnnou zprávu o činnosti,14 která mj. zaznamenávala dary, jež byly věnovány škole(a od roku 1908 také Museu průmyslovému). Již někdy v průběhu školního roku 1901–1902 daro-val výše zmíněný městský kontrolor Antonín Materka školním sbírkám („pro museum školypokračovací“) mj. jakési kachle a „2 popelnice“ (Šplíchal 1902b, 6). K faktickému konstituovánímuzea došlo ovšem později. V ročence za školní rok 1910–1911 lze nalézt právě v části o darechmj. tuto informaci: „,Museu památností‘ (které obec zakládá a otevřeno bude, jakmile nastaneuvolnění místností s uspořádáním školství spojené) darované věci budou všechny podrobněs označením čísel a dárců uvedeny ve zvláštním tištěném seznamu, jenž při otevření ,Musea‘ budevydán. Další pak došlé věci budou uváděny vždy po měsíci v místním časopisu.“ (Šplíchal 1911, 8).K otevření muzea však vedla ještě dlouhá cesta. Sbírky byly totiž zřejmě několik let uloženyv provizoriu školních kabinetů. Tomu by nasvědčovala např. zpráva o závěru slavnostního zakon-čení školního roku 1911–1912, kdy „přítomní páni hodnostáři a hosté odvedeni … ku prohlídcevystavených prací učňů a učednic v 8 místnostech vyložených, ku prohlídce ,Musea‘, kabinetůpomůcek školy živnostenské, kabinetu školy obecné, kabinetu s památkami starožitnými,kde uložena jest i kostra nalezeného ,skrčence‘“ (Šplíchal 1912, 42; zdůraznili J. K. a M. H.).15

K otevření Musea památností došlo teprve v květnu 1917 (obr. 3). Tehdejší vršovický starostaJan Wirth při té příležitosti pronesl patetickou řeč, v níž zazněly také tyto věty: „Dnešním dnemhodlá výbor školní podati veřejnosti ukázku prací našeho dorostu řemeslného a mně přidělenúkol čestný, zahájiti tuto výstavku a zároveň zahájiti otevření ›Musea památností‹ – naši chlou-bu, za které znovu třeba vděčiti p. řed. B. Šplíchalovi. Neboť z nepatrných prostředků, avšaks mravenčí pílí sestavil zatímně šest místností plných sbírek, jako základ pro budoucí museum.“(Šplíchal 1918, 18).16

V roce 1919 Bedřich Šplíchal nabídl obci Vršovice, že jí obě muzea věnuje. 20. prosince 1919byl jeho návrh na doporučení městské rady Vršovic přijat vršovickým městským zastupitelstvem,které zároveň schválilo stanovy muzeí (zápis z jednání městského zastupitelstva Vršovic, 20. pro-since 1919; Archiv HMP – fond Archiv města Vršovice). Již o deset dní později (tj. 30. prosince

321

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

14 Výnosem tehdejšího ministra školství Lva Thuna ze dne 16. září 1849 byla ředitelům středních škol v rakouskémonarchii uložena povinnost vydávat na konci každého školního roku podrobnou výroční zprávu. Po vzniku samo-statného Československa se tato povinnost transformovala v českých zemích v tradici, jež se v některých případechudržela až do přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století.

15 Zmíněný „skrčenec“ byl objeven 29. června 1911 spolu s dalším kostrovým hrobem při výkopech v uliciNa Spojce ve Vršovicích a z podnětu B. Šplíchala byl vyzvednut in situ. Nález si přišel prohlédnout dokonce J. L. Píč,příslušná zpráva se pohotově objevila v denním tisku (srv. např. Anonymus 1911a; týž 1911b), a to i s fotografií (Anony-mus 1911c, obr. na str. 1063 dole). Hrob je datován do kultury zvoncovitých pohárů (Hájek 1968, 101 s nesprávnýmpočtem objevených nádob; srv. též Turek 2005, 347 se stejným omylem).

16 Poněkud záhadnou noticku přinesl v dubnu 1913 Národopisný věstník Českoslovanský: „Ve Vršovicích bylootevřeno museum, které pořádá řed. B. Šplíchal. Pokud lze souditi ze zpráv novinových, sbírá museum památky všech-ny, nejen místní.“ (Z. 1913). V dobovém tisku, v němž se v letech 1912–1913 pravidelně objevovaly zprávy z Vršovic(Vinohradské noviny, Rovné právo, Hlas Pravdy, Vršovické noviny, Zájmy lidu), se přitom nenachází žádná informaceo otevření tamějšího muzea.

1919) byla obě muzea notářsky ověřenou smlouvou darována Vršovicím (Archiv HMP – fondSbírka listin, sign. PPL II-5137/1 – opis listiny). 13. března 1920 městské zastupitelstvo zvolilosedmičlenné Kuratorium městských museí ve Vršovicích, které mělo obě muzea nedílně spravovat(zápis z jednání městského zastupitelstva Vršovic, 13. března 1920; Archiv HMP – fond Archivměsta Vršovice).17 Kuratorium se za necelý měsíc sešlo na první (ustavující) schůzi. Prvním před-sedou kuratoria se stal v souladu s muzejními stanovami tehdejší starosta Vršovic Jan Štípek,Bedřich Šplíchal byl zvolen jednatelem a správcem muzea. K muzejním sbírkám tehdy zjevně

322

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

17 Ze zápisu o schůzi vršovického městského zastupitelstva vyplývá, že volby do kuratoria byly dopředu dohodnutypodle stranického klíče a s B. Šplíchalem se původně vůbec nepočítalo. Starosta Vršovic ovšem těsně před volbamiupozornil, že „vzhledem k zásluhám p. řid. Bedřicha Šplíchala nelze při volbě opomenouti jeho osoby“. Šplíchal bylproto bezprostředně po starostově proslovu navržen pro volby kuratoria jako jeden z kandidátů. „Na to předsedajícístarosta přerušuje schůzi na 3 minuty, aby jednotlivé kluby mohly se uraditi o osobách, ježto přistoupením p. BedřichaŠplíchala, řiditele, jest nutno změniti klíč volby.“ (zápis z jednání městského zastupitelstva Vršovic, 13. března 1920;Archiv HMP – fond Archiv města Vršovice).

Obr. 3: Pamětní list k otevřeníMusea památností v květnu1917 (MMP, inv. č. H 39836).Grafická úprava P. Hanusová,I. Kyncl.Fig. 3: A commemorative cer-tificate of the opening of theMuseum of memorabilitiesin may 1917 (MMP, Inv. No.H 39836). Graphic design byP. Hanusová, I. Kyncl.

neexistoval žádný inventář, neboť čerstvě zvolené muzejní kuratorium hned na první schůzi disku-tovalo o jeho vytvoření. Bylo rozhodnuto, aby jej správce muzea začal neprodleně pořizovat, a „přitom rozhovořeno se o číslování a označení předmětů v museích uložených a ponecháno správciškoly, aby věc tu sám dle svých myšlének provedl“ (zápis o schůzi kuratoria, 8. dubna 1920; archivMMP – muzeum Vršovice, čj. 1/1920). Již na následující schůzi muzejního kuratoria 9. února 1921předložil Bedřich Šplíchal inventáře pro deset samostatných evidenčních řad sbírkových předmětů,dále Seznam předmětů Musea průmyslového a také Seznam knihovny musejní (obr. 4).

O motivech předání obou muzeí do správy Vršovic lze jen spekulovat, ostatně ne zcela jasnézůstává, proč byla vlastně považována za majetek B. Šplíchala. Snad byl příčinou Šplíchalůvodchod do výslužby k 1. červenci 1919 (zápis z jednání městského zastupitelstva Vršovic, 13. červ-na 1919; Archiv HMP – fond Archiv města Vršovice), přestože se řízení školy vzdal teprvek 30. červnu 1928. Možná hrál ale mnohem důležitější roli fakt, že se kvapem blížilo vytvoření

323

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

Obr. 4: První strana zápisuo schůzi muzejního kuratoria9. února 1921 s výčtem zho-tovených inventářů a jednotli-vých evidenčních řad muzea(archiv MMP – muzeum Vršovi-ce, čj. 1/1921). Grafická úpravaI. Kyncl.Fig. 4: The first page of therecord from the Museum cura-tors’ board meeting on the9th February 1921 enumeratingthe Museum’s executed inven-tories and single registrationseries (MMP archives – Vršovi-ce museum, Ref. No. 1/1921).Graphic design by I. Kyncl.

tzv. Velké Prahy,18 které mělo výrazně omezit rozhodování do té doby samostatných obcí. Muzeaby tudíž poté bylo již prakticky nemožné na obec Vršovice převést; v praxi se později skutečněukázalo, že snahy o konstituování nových muzeí v jednotlivých pražských městských částech(Libeň, Smíchov) byly z centrální úrovně potlačovány hned v zárodku. Měla-li být obě muzeazachována ve Vršovicích, bylo zřejmě nutné jejich existenci právně ošetřit, neboť jejich faktickývznik nebyl patrně provázen žádným právně platným aktem. I přes vytvoření kuratoria však oběmuzea zůstala fakticky v majetku Vršovic a důsledky tohoto rozhodnutí se projevily takřka vzá-pětí. V souvislosti s konstituováním tzv. Velké Prahy totiž vycítilo velkou příležitost pražské měst-ské muzeum, které zamýšlelo ovládnout veškerá muzea v obcích, jež měly být připojeny k Praze.Jeho činovníci si již během března 1922 přišli obě vršovická muzea prohlédnout. O jejich osudupatrně kolovaly různé zvěsti, neboť předseda kuratoria pražského městského muzea považoval zanutné ubezpečit představitele vršovických muzeí, že jejich sbírky zůstanou pohromadě a nebu-dou nikam přemístěny (obr. 5). Kuratorium pražského městského muzea se poté na své schůzi28. dubna 1922 usneslo „požádati správní sbor V. Prahy za usnesení, aby musea v nových částechPrahy podléhala správě musea hl. m. Prahy jakožto centrálního ústavu musejního pro V. Prahu“(zápis o schůzi kuratoria MMP, 28. dubna 1922; archiv MMP – protokoly kuratoria 1915–1948;podtrženo v originále). A záhy skutečně došlo také na obě vršovická muzea. 28. prosince 1922užší správní komise rozhodla o jejich přejmenování na Museum ředitele Šplíchala a tento názevnyní již definitivně jednotnému muzeu zůstal až do konce jeho existence;19 „zároveň usneseno,aby inventáře sbírek Šplíchalových byly uloženy v museu hl. města Prahy, které má dozor nadvšemi sbírkami v obvodu Velké Prahy v bývalých částech městských založenými a které je pověře-no ústřední správou jich jak ve směru administrativy, tak ve směru historicko-vědeckém“ (dopisPraesidia hlavního města Prahy Místní úřadovně hlav. města Prahy ve Vršovicích, 9. ledna 1923 –opis; archiv MMP – muzeum Vršovice, čj. 3/1923). Stejný dopis obdrželo rovněž ředitelstvíMuzea hlavního města Prahy, a to s připojenou výzvou, aby si zmíněné inventáře od vršovickéhomuzea vyžádalo (dopis Praesidia hlavního města Prahy Ředitelství musea hlav. města Prahy;archiv MMP, čj. 22/1923). Je zajímavé, že pražské městské muzeum bylo o dění v užší správníkomisi evidentně informováno v předstihu.20 Jeho kuratorium totiž již na své schůzi 22. prosince1922 (tj. šest dní před faktickým rozhodnutím užší správní komise!) vzalo „na vědomí, že sbírkypři škole chlapecké ve Vršovicích mají býti nazývány sbírkami Šplíchalovými na památku řed.Šplíchala, jejich zakladatele, a usnáší se, aby inventáře těchto sbírek byly uloženy v museu hl. m.Prahy, které má dozor nad těmito sbírkami“ (zápis o schůzi kuratoria MMP, 22. prosince 1922;archiv MMP – protokoly kuratoria 1915–1948). Ve vršovickém muzeu tehdy existovala jen jedinásada sbírkových inventářů (obr. 6:vlevo), a tak bylo nutné vytvořit jejich opis (obr. 6:vpravo).Na schůzi kuratoria vršovického muzea 1. září 1924 za přítomnosti jeho tehdejšího předsedyV. Stejskala a starosty Prahy XIII (do níž nyní spadaly Vršovice) O. Herolda „správce musea před-ložil ,Opis‘ inventáře uloženého u ředitelství ,Městského musea‘ v Praze na Poříčí. Inventář sklá-dá se z 11 svazků v modrých deskách vázaných. Oba přítomní pánové svazky prohlíželi. Učiněné

324

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

18 6. února 1920 byl třemi zákony (č. 114, 115 a 116/1920 Sb.) vytvořen stěžejní právní podklad pro konstituovánítzv. Velké Prahy, k němuž došlo 1. ledna 1922. K dosavadní Praze bylo připojeno 37 do té doby samostatných obcí.Na základě tzv. zmocňovacího zákona č. 692/1920 Sb. československá vláda ustanovila již na počátku roku 1921ústřední správní komisi, které od 1. ledna 1922 připadla úloha provizorního ústředního zastupitelstva, a z jejích členůbyla jmenována užší správní komise (tj. fakticky provizorní městská rada). Tyto orgány řídily nově vytvořený admi-nistrativní celek až do nových obecních voleb v roce 1923.

19 V roce 1936 se sice městská rada Prahy XIII usnesla doporučit muzejnímu kuratoriu změnu názvu na Šplíchalovomuseum z Prahy XIII, ovšem k přejmenování nakonec nedošlo (informace o schůzi místní rady Prahy XIII, 21. srpna1936; archiv MMP – muzeum Vršovice).

20 Tehdejší předseda muzejního kuratoria František Titěra byl totiž zároveň členem užší správní komise.

při tom dotazy správce musea zodpověděl připomenuv, že během doby minulých dvou měsícůopatřil předměty novými tištěnými číslicemi, protože anilinová barva z lístků vyprchala.“ (zápiso schůzi muzejního kuratoria, 1. září 1924; archiv MMP – muzeum Vršovice, čj. 3/1924). Originá-ly inventářů (obr. 6:vlevo) byly nyní uloženy v pražském městském muzeu, ve vršovickém muzeuzůstaly jejich opisy (obr. 6:vpravo). V podstatě ryze formální deponování jedné sady sbírkovýchinventářů v Muzeu hlavního města Prahy a jejich průběžné doplňování o nové přírůstky nakonecpo dobu následujících zhruba deseti let představovalo fakticky jediný zásah do chodu vršovickéhomuzea a jeho samostatnosti.

Prakticky po celou dobu své existence vršovické muzeum zápasilo s nedostatkem vhodnýchprostor. Obě zprvu oddělená muzea byla původně umístěna v budově obecné chlapecké školy,v níž sídlila též průmyslová pokračovací škola. Museu památností zde bylo vyhrazeno celkem šestmístností (Šplíchal 1917, 19), Museum průmyslové zabíralo jednu místnost. Ovšem již na první(ustavující) schůzi muzejního kuratoria v dubnu 1920 „zmínil se p. předseda o potřebě vhodnýchmístností k umístění zejména ,Musea památností‘, pro které snad hodily by se prázdné místnostistátní budovy reálky zde, a uložil správci ,Museí‘ aby o věci té pojednal s ředitelem reálky“ (zápiso schůzi muzejního kuratoria, 8. dubna 1920; archiv MMP – muzeum Vršovice, čj. 1/1920).21

Věci zřejmě záhy nabraly rychlý spád, ale zároveň trochu jiný směr. Již o prázdninách téhož rokubyla totiž obě muzea přestěhována, avšak nikoliv do budovy vršovické reálky, ale „do novýchmístností v budově radnice“ (zápis o schůzi muzejního kuratoria, 9. února 1921; archiv MMP –muzeum Vršovice, čj. 1/1921), kde nakonec setrvala až do svého zániku. Potíže s nedostatkemtolik potřebného místa to nevyřešilo. Již na počátku roku 1922 se B. Šplíchal na schůzi muzejní-ho kuratoria znovu zmínil „o nedostatku místností“ (zápis o schůzi muzejního kuratoria, 20. ledna1922; archiv MMP – muzeum Vršovice, čj. 3/1922), nic se ovšem nezměnilo. Více než dva rokypoté znovu „upozornil, že museum trpí nedostatkem místa a má mnohé věci, jež vyložiti nelze.Po rozhovoru o tom shledáno, že na ten čas nelze zjednati nápravy.“ (zápis o schůzi muzejníhokuratoria, 18. června 1924; archiv MMP – muzeum Vršovice, čj. 1/1924). Stesky a nářky na nedo-statek vhodných místností se postupně staly jakýmsi evergreenem schůzí muzejního kuratoria.Teprve v květnu 1931 se muzeu podařilo adaptovat alespoň jednu menší místnost od místnípobočky ústřední městské knihovny, která sídlila rovněž v budově radnice; „získal se tak pokoj,do kterého mohly být umístěny 4 staré skříně s knihovnou, a získána zároveň velmi potřebnápracovna, kterou možno vytopiti“ (zápis o schůzi muzejního kuratoria, 8. ledna 1932; archivMMP – muzeum Vršovice). Již po dvou letech nastala další změna, tentokráte ovšem k horšímu.Na jejím počátku stála naléhavá potřeba nalézt vhodné místo pro městské jesle, a tak byla běhemdruhé poloviny roku 1933 vystěhována z budovy radnice knihovna, do uprázdněných prostorbyla přemístěna část muzea a místnosti, jež muzeum uvolnilo, zabraly jesle. Muzeum do té dobysídlilo ve třech větších a dvou menších místnostech, nyní ovšem vyklidilo dvě z velkých míst-ností, za něž získalo výrazně menší prostory. Patrně poslední plán na stěhování vznikl v roce 1936,a to přímo v nejvyšších politických kruzích Prahy XIII. Byl poměrně ambiciózní a radikální –celé muzeum se mělo přemístit do tzv. Gröbeho vily v Havlíčkových sadech, kde pro něj bylovyhrazeno pět místností ve východním křídle prvního patra; jejich celková rozloha odpovídalastávajícím muzejním prostorám na radnici, tj. nedostatek místa se tím opět neřešil. Projekt bylv létě 1936 schválen pražskou městskou radou i místním výborem Prahy XIII (dopis Místníhovýboru v Praze XIII kuratoriu Musea ředitele Šplíchala, 7. července 1936; archiv MMP – mu-zeum Vršovice). Následně byla výhradně k této záležitosti svolána schůze muzejního kuratoria,

325

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

21 Vršovická reálka tehdy sídlila v Kodaňské ulici čp. 16, jejím ředitelem byl v té době František Bartoš (Buch-berger 2003, 3, 4).

na níž byl s předloženým řešením vysloven souhlas. V diskusi dokonce hrdě zaznělo, že „Vršovicejsou jedinou předměstskou obcí pražskou, která si zachovala vlastní muzeální sbírky“. Budovatzv. Gröbeho vily, která byla do té doby v majetku státu, však byla ve špatném stavu a muselaprojít rozsáhlými opravami. S nimi se v tuto chvíli nemohlo začít, „poněvadž náhrada za poško-zení budovy sjednaná mezi zástupci obce a státu nebyla dosud ministerstvem schválena. Má činitiasi 250.000 Kč.“ (zápis o schůzi muzejního kuratoria, 5. srpna 1936; archiv MMP – muzeumVršovice). Nakonec ovšem z celého plánu sešlo.

Vraťme se ale o několik let nazpět. V roce 1929 postihla vršovické muzeum nenahraditelnáztráta – zemřel jeho zakladatel, správce, jednatel a od roku 1924 také pokladník Bedřich Šplíchal,na jehož bedrech ležela prakticky veškerá tíha spojená s jeho provozem. Novým správcem muzeabyl dekretem pražské městské rady na návrh muzejního kuratoria ustanoven Josef Chábera, a tos platností od 15. ledna 1930. Ten se hned pustil do práce. Nepochybně právě kvůli Šplíchalovuúmrtí a následnému provizoriu bylo muzeum po celý rok 1929 uzavřeno, a proto bylo nyní „navšech předmětech spousty prachu, muselo se vše důkladně očistiti, místnosti dokonale vymýti“

326

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

Obr. 5: Zápisy činovníkůMuzea hlavního města Prahyv návštěvní knize Muzea ředi-tele Šplíchala ve Vršovicích(archiv MMP – muzeum Vršo-vice). Grafická úprava I. Kyncl.Fig. 5: Notes by the dignitariesof the City of Prague Museumin the visitors’ book of theHeadmaster Šplíchal Museumin Vršovice (MMP archives –Vršovice museum). Graphicdesign by I. Kyncl.

(zápis o schůzi muzejního kuratoria, 12. ledna 1931; archiv MMP – muzeum Vršovice). 10. října1930 poctil muzeum návštěvou Zdeněk Wirth, sekční šéf ministerstva školství a národní osvěty,který „pobyl v museu 2 1⁄2 hodiny, důkladně prohlížel věci zde shromážděné a velmi pochvalněse zmínil jak o sbírkách, tak i o obětavosti vršovických občanů“ (zápis o schůzi muzejního kura-toria, 12. ledna 1931; archiv MMP – muzeum Vršovice). Potěšitelné bylo, že novému správci sedařilo zvyšovat návštěvnost muzea – zatímco ve dvacátých letech se pohybovala zhruba v roz-mezí 500 až 700 osob za rok (muzeum bylo ovšem otevřeno vždy pouze od května do října)a v posledním roce působení B. Šplíchala (1928) dosáhla 920 návštěvníků, v prvních čtyřechletech éry J. Chábery neustále stoupala, a to z 1 389 návštěvníků v roce 1930 až k 1 711 osobámza rok 1933 (statistika náštěvnosti pro Státní úřad statistický – koncept; archiv MMP – muzeumVršovice).

V roce 1933 se připomnělo pražské městské muzeum, které se po zhruba deseti letech formál-ního dohledu pokusilo do chodu vršovického muzea poměrně razantně zasáhnout. Motiv jednáníz dochovaných dokumentů nevyplývá, každopádně kuratorium pražského městského muzea se26. dubna 1933 usneslo, „by museum hl. města Prahy převzalo správu Vršovického musea Šplí-chalova a by dosavadní správce fungoval jako zástupce správy musea městského“ (zápis o schůzikuratoria MMP, 26. dubna 1933; archiv MMP – protokoly kuratoria 1915–1948). Pražská městskárada však toto usnesení v květnu 1933 odmítla akceptovat (dopis Rady hlavního města PrahyŘeditelství musea hlavního města Prahy, 20. května 1933; archiv MMP, čj. 313/1933), přestožekroky muzea v principu odpovídaly staršímu rozhodnutí užší správní komise z roku 1922. Nakonecale pražská městská rada 15. září 1933 poněkud nekonsekventně rozhodla, aby „vrchní správaŠplíchalova musea byla svěřena ředitelství městského musea“. Snad byl jedním z důvodů náhléhonázorového obratu neustálý růst nákladů na provoz vršovického muzea, které se zvýšily běhempouhých deseti let z 3 400 korun na více než 23 000 korun (dopis Rady hlavního města Prahykuratoriu Šplíchalova musea, 15. září 1933; archiv MMP – muzeum Vršovice; srv. totožný dopisRady hlavního města Prahy Ředitelství městského musea v Praze, 15. září 1933; archiv MMP,čj. 433/1933). V praxi však zůstalo vše v podstatě při starém, neboť pražské městské muzeumnadále zastávalo zásadu integrity sbírek vršovického muzea a do jeho chodu ani v dalších letech

327

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

Obr. 6: Původní inventář pre-historické sbírky Musea památ-ností (vlevo) a jeho opis (vpra-vo) (archiv MMP – muzeumVršovice). Grafická úpravaI. Kyncl.Fig. 6: The original inventoryof the prehistoric collection ofthe Museum of memorabilities(left) and its copy (right) (MMParchives – Vršovice museum).Graphic design by I. Kyncl.

prakticky nijak výrazně nezasahovalo. Jedinou výjimku představovalo hned v roce 1933 výšezmíněné částečné stěhování muzea do místností bývalé knihovny, avšak ani v tomto případě ne-byla prvotní iniciativa na straně pražského městského muzea. 18. července 1933 totiž požádalamístní rada Prahy XIII tehdejšího ředitele pražského městského muzea Antonína Novotného, abyv souvislosti s plánovaným zmenšením místa pro vršovické muzeum „sbírky spolu se správcemŠplíchalova musea prohlédl a vyslovil se z odborného stanoviska, zda a které předměty by bylomožno z musejních sbírek vyřaditi“ (dopis Místní rady v Praze XIII PhDr. A. Novotnému, 18. čer-vence 1933; archiv MMP, čj. 386/1933). Oslovený ředitel vypracoval schéma pro roztřídění sbírek(obr. 7), přičemž „vše ostatní, co do schématu nezapadá“, mělo být „uloženo do beden, tyto pak,označeny jménem musea a pořadovým číslem, na suché a bezpečné místo“ (dopis Musea hl. městaPrahy místní radě ve Vršovicích, 24. července 1933; archiv MMP, čj. 386/1933). Tím ovšemzájem o tuto záležitost ze strany pražského městského muzea skončil. Redukce sbírek nakonecpostihla jen původní Museum průmyslové, z něhož bylo v letech 1933–1934 odstraněno více než200 předmětů. Ty byly následně věnovány několika pražským školám.

Na schůzích muzejního kuratoria nechyběly nikdy proklamace jeho členů o nezištné práci veprospěch muzea, ovšem u nich také zpravidla zůstalo. Ve třicátých letech 20. století chod muzeapostupně sklouzl do rutinního udržování stávajícího stavu, jehož součástí byla také jednou za rokschůze muzejního kuratoria. Potkal jej tudíž osud obdobných menších muzeí, která po smrti svéhozakladatele nenalezla plnohodnotného nástupce a pokračovatele jeho díla. Vršovické muzeumby patrně ze setrvačnosti existovalo i nadále, do jeho osudů ale výrazně zasáhly politické udá-losti let 1938–1939. Výnosem Zemského úřadu ze dne 24. února 1939 (tj. ještě před vznikemProtektorátu Čechy a Morava!) bylo rozpuštěno ústřední zastupitelstvo hlavního města Prahyi místní výbory jednotlivých pražských částí. Ústřední zastupitelstvo bylo nahrazeno správníkomisí a výnosem zemského prezidenta ze dne 8. března 1939 byl ustanoven správní výbor (užšísprávní komise), na nějž fakticky přešly kompetence městské rady. Pravomoci místních výborůjednotlivých částí Prahy převzalo třináct vládních komisařů, jmenovaných zemským preziden-tem. Zřejmě pod vlivem nových události se J. Chábera vzdal v létě 1939 funkce správce muzea;vládní komisař pro Prahu XIII totiž požadoval uzavření vršovického muzea, umístění jeho sbírekdo pražského Městského muzea a uvolnění stávajících muzejních prostor v budově radnice proúčely reklamační komise zásobovacího oddělení pro Vršovice, jejíž místnosti zabral wehrmacht.Osvětový odbor hlavního města Prahy se vzápětí dotázal pražského Městského muzea, zda můžesbírku Muzea ředitele Šplíchala převzít. Ředitelství Městského muzea navrhlo v odpovědi z října1939 tři varianty postupu – (1) nalezení náhradních prostor, kde by muzeum mohlo být po reduk-ci instalováno v menším rozsahu, (2) uskladnění sbírek a ponechání rozhodnutí o jejich osudu napříhodnější dobu, (3) likvidaci muzea a převedení jeho sbírek do jiných muzeí. Zároveň si ovšemnad celou záležitostí umylo ruce, neboť konstatovalo: „Osvětový odbor nechť sám rozhodneo dalším osudu Šplíchalova musea a v dohodě s hospodářským odb. zařídí další potřebné: přídělmístností, beden, povozů, pomocných sil atd.“ (dopis Musea hlav. města Prahy Osvětovémuodboru hlav. města Prahy, 13. října 1939; archiv MMP, čj. 493/1939). Užší správní komise hlav-ního města Prahy nakonec na své schůzi 24. listopadu 1939 definitivně rozhodla, aby vršovickémuzeum „bylo vzhledem k nezájmu veřejnosti a nedostatku vhodných místností likvidováno tímzpůsobem, že cenné předměty /podle jich druhu/ převezme jednak městské museum, jednak archiv,zbytek se uskladní v bednách ve sklepě školy čp. 1000 Michle /k příp. pozdějšímu rozdělení dodeposita různým institucím nebo školním kabinetům/ a uprázdněné vitriny převezme hospod. odděl.osvětového odboru pro upotřebení ve školách. Všechny předměty buďtež opatřeny označením,že pocházejí ze Šplíchalova musea.“ O likvidaci se mělo postarat pražské Městské muzeum(dopis užší správní komise hl. m. Prahy Ředitelství městského musea v Praze, 6. prosince 1939;

328

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

archiv MMP, čj. 653/1939). Oficiální předání vršovického muzea pražskému Městskému muzeuproběhlo 20. února 1940 (Protokol o prohlídce a převzetí Šplíchalova musea ve Vršovicích,20. února 1940; archiv MMP, čj. 269/1940). Během dvou měsíců bylo muzeum takřka kompletněvystěhováno, jeho sbírky byly uskladněny zčásti v budově Městského muzea Na Poříčí, zčásti veskladištích osvětového odboru v ruském gymnáziu ve Strašnicích a ve škole ve Štěpánské ulici naNovém Městě pražském. Kvůli nedostatku vhodných prostor zůstala ovšem na vršovické radnicizaplněna ještě jedna místnost, v níž byly uloženy „památky prehistorické, středověké a památkycírkevní“ (dopis Osvětového odboru hlavního města Prahy Odboru hospodářskému, 8. května1940; archiv MMP, čj. 288/1940). Teprve po urgencích a nátlaku ze strany vládního komisařepro Prahu XIII došlo v září 1940 k jejímu vyklizení (Bericht über die Tätigkeit des Museumsder Hauptstadt Prag im Laufe des Jahres 1940, 25. ledna 1941; archiv MMP, čj. 40/1941).Pomyslnou tečku za více než třicetiletou existencí Muzea ředitele Šplíchala udělalo roztříděnípředmětů, jejich zapsání do inventární knihy pražského Městského muzea a předání některýchčástí sbírek jiným institucím v následujících třech letech – geologické oddělení Národního (tehdyZemského) muzea obdrželo část paleontologických nálezů, některé artefakty získalo Umělec-koprůmyslové muzeum, Národní (tehdy České) technické muzeum a paleontologické odděleníNěmecké univerzity v Praze, části knihovny byly převedeny do Archivu (hlavního) města Prahy,Knihovny Národního (tehdy Zemského) muzea a Univerzitní knihovny.

Hrdinova archeologická sbírka v Muzeu ředitele Šplíchala

Podrobné představení osudů Muzea ředitele Šplíchala bylo nezbytné pro pochopení osudů, jimižprošla Hrdinova sbírka poté, kdy se ocitla v Museu památností. V souvislosti s diskusí o nálezovéprovenienci (nejen) souboru antických předmětů z Hrdinovy sbírky jsou ovšem mnohem podstat-nější události, které souvisejí s předáním sbírky muzeu po Hrdinově smrti. Dochované a přístupnéprameny jsou v tomto případě bohužel velmi skoupé na fakta, přesto z nich můžeme některéinformace získat, popř. vyvodit.

Předně je jisté, že k darování archeologické sbírky Františka Hrdiny vršovickému Museupamátností došlo teprve po smrti jejího tvůrce. Připomeňme, že František Hrdina zemřel spolus téměř celou rodinou neočekáváně a poměrně náhle, navíc na konci léta 1908 (po Hrdinově smrti)Jan Felcman upozornil Josefa Ladislava Píče na existenci sbírky v době, kdy se zjevně nacházelaještě v Modřanech. Sbírku věnoval muzeu jediný syn Františka Hrdiny, který přežil celou rodin-nou tragédii – Miloslav Hrdina.22 Tato informace je uvedena v inventáři prehistorické sbírky hnedu prvního nálezu, u něhož je zaznamenán původ z Modřan (obr. 8). Zdánlivě nelogické předání„modřanské“ sbírky do Vršovic je přitom možné poměrně logicky zdůvodnit – Miloslav Hrdinatotiž od školního roku 1913–1914 působil jako učitel na průmyslové (živnostenské) pokračovacíškole, a byl tudíž kolegou-podřízeným Bedřicha Šplíchala.23 Datum darování sbírky muzeu lzerovněž vcelku spolehlivě odvodit. Když v letech 1920–1921 Bedřich Šplíchal vypracoval první

329

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

22 Nedávno byl do literatury uveden s křestním jménem Miroslav (Hlava 2008, 558), které vycházelo z opisuinventáře prehistorické sbírky tzv. Šplíchalova muzea, pořízeného při jejím převodu do Městského muzea (Inventářprehistorických předmětů ze zrušeného vršovického musea – předaných Museu hl. města Prahy; archiv OAS MMP –fond Archeologie do roku 1945, sv. 6/I). Zcela jistě se jedná o omyl, původní inventáře z dvacátých let 20. století totižzaznamenávají výhradně křestní jméno Miloslav (srv. obr. 8).

23 Hrdinovo působení na průmyslové pokračovací škole mělo ovšem krátké trvání. V prvním roce I. světové válkyzůstala škola uzavřena a Miloslav Hrdina byl odveden do armády (Šplíchal 1916, 6). V učitelském sboru je opět zmíněnteprve ve školním roce 1916–1917 (Šplíchal 1917, 11). V následujícím roce kvůli „nedostatku učňů řemesel stavebníchneotevřen ročník B1 a tím také nedostalo se hodin k vyučování … Miloslavu Hrdinovi“, a proto nebyl mezi členy učitel-ského sboru uveden (Šplíchal 1918, 5, 7). Jelikož se zde neobjevuje ani v dalších letech, přešel patrně na jinou školu.

systematickou evidenci muzejních sbírek, rozčlenil samostatnou evidenční řadu prehistorickésbírky do 217 položek značně různorodého charakteru.24 Její podstatnou součást tvořila právěněkdejší Hrdinova sbírka, z níž pocházelo 129 položek (předmětů bylo ovšem výrazně více, neboťpod jednu položku bylo mnohdy zapisováno více artefaktů). V evidenční řadě prehistorické sbír-ky netvořila souvislou řadu, naopak v ní byla rozprostřena značně nahodile a nesystematicky.Z tohoto faktu jednoznačně vyplývá, že k jejímu předání muzeu muselo dojít ještě před vytvoře-ním inventáře, tj. před rokem 1920. Jelikož v dochovaném zápisníku se záznamy o darech a pří-růstcích Musea památností v letech 1914–1917 (archiv MMP – muzeum Vršovice) není žádnýúdaj o Hrdinově sbírce, je patrně možné z úvah o datu jejího předání muzeu vyloučit rovněž tentočasový interval. Prakticky s jistotou neproběhlo věnování sbírky muzeu před školním rokem1909–1910. Až do této doby byly totiž v pravidelně vycházejících ročenkách průmyslové pokra-čovací školy vždy uváděny dary škole, popř. muzeu a chybí v nich jakýkoliv údaj o Hrdinověsbírce. Od následujícího svazku (školní rok 1910–1911) zaznamenávání darů přestalo, a to v sou-vislosti s (plánovaným) založením Musea památností („darované věci budou všechny podrobněs označením čísel a dárců uvedeny ve zvláštním tištěném seznamu … Další pak došlé věci budouuváděny vždy po měsíci v místním časopisu.“; Šplíchal 1911, 8). K předání sbírky muzeu tudíž

330

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

Obr. 7: Návrh roztřídění sbírekMusea ředitele Šplíchala, kterývypracoval ředitel Muzea hlav-ního města Prahy A. Novotnýv roce 1933 (archiv MMP,čj. 386/1933). Grafická úpravaI. Kyncl.Fig. 7: A draft of organisationof the Headmaster Šplíchalmuseum collections, madein 1933 by A. Novotný, thedirector of the City of PragueMuseum (MMP archives,Ref. No. 386/1933). Graphicdesign by I. Kyncl.

24 V souhrnné informaci o katalogizaci sbírek Musea památností a Musea průmyslového je sice uvedeno, že inven-tář prehistorické sbírky obsahoval na počátku roku 1921 celkem 214 záznamů (obr. 4), ovšem styl zápisů (rukopis)v dochovaném originálu tohoto inventáře prokazuje, že jeho první verze dospěla bez přerušení k položce 217 (archivMMP – muzeum Vršovice; srv. obr. 6:vlevo, 8–9).

došlo někdy v letech 1910–1913, popř. 1918–1919. Jelikož Miloslav Hrdina působil ve vršovicképrůmyslové pokračovací škole pouze v letech 1913–1916, přímo se nabízí spojit předání sbírkyvršovickému muzeu s jeho příchodem na tuto školu. Snad tedy k darování sbírky došlo v roce1913 (tj. pět let po smrti jejího tvůrce), ovšem jednoznačný přímý důkaz chybí.

Miloslav Hrdina při darování sbírky svého otce Museu památností zjevně uvedl, že veškeréshromážděné předměty pocházejí z Modřan (obr. 8). V inventáři prehistorické sbírky vršovickéhomuzea je právě proto u všech artefaktů věnovaných Miloslavem Hrdinou zaznamenána bez jaké-koliv výjimky lokalizace „Modřany“. Právě o tyto záznamy – a pouze o ně (!) – se opírají veškeréúdaje o lokalizaci předmětů z někdejší Hrdinovy sbírky do Modřan v inventární knize pražskéhoMěstského muzea. Do odborné literatury pronikla modřanská lokalizace artefaktů z Hrdinovysbírky buď přímo z inventáře prehistorické sbírky vršovického muzea (Barvířová 1938), nebo

331

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

Obr. 8: Úvodní strana původní-ho inventáře prehistorické sbír-ky Musea památností (archivMMP – muzeum Vršovice).Grafická úprava I. Kyncl.Fig. 8: The initial page ofthe original inventory of theMuseum of memorabilitiesprehistoric collection (MMParchives – Vršovice museum).Graphic design by I. Kyncl.

zprostředkovaně přes inventární knihu pražského Městského muzea (poprvé Spurný 1939–46,158–159, obr. 1:2–9; Filip 1949, 109, obr. 74:vlevo nahoře, vlevo dole, vpravo uprostřed). Je ovšemúdaj o modřanském původu veškerých nálezů z Hrdinovy sbírky věrohodný? V obecné roviněje podle našeho názoru silně nepravděpodobné, aby v jedné sbírce byly shromážděny předmětyvýhradně z jediného katastru (srv. Hlava 2008, 558 – pozn. 14). Zásadní pramen k posouzenívěrohodnosti modřanské nálezové provenience (nejen) antických předmětů by mohla předsta-vovat dobová fotografie Hrdinovy sbírky (obr. 2). Jelikož však není jasné, kdy byla zhotovena,nemůže být její využití v tomto směru jednoznačné. Přesto zaznamenejme, že (1) plasticky zdo-bené nánožníky z doby laténské (obr. 2:dole uprostřed) se objevují v literatuře poprvé již v roce1891 (Píč 1891, 9), (2) dvě keramické nádoby (obr. 2) je možné ztotožnit se dvěma nádobamivyobrazenými v roce 1899 (Neuman 1899, obr. na str. 119:vlevo, vpravo), (3) skupinu závaží ketkalcovskému stavu (obr. 2:vpravo uprostřed) by bylo možné ztotožnit s artefakty zmíněnýmirovněž v roce 1899 (Neuman 1899, 113 – „Hliněná závaží objevují se hromadně, není však na nichznámek, že jich bylo upotřebeno.“), (4) v roce 1899 byla publikována informace o dvou hrobech„skrčenců se skvostnými náramky bronzovými“ (Neuman 1899, 115–116), jež nejsou zachycenyna fotografii. Z absence „skvostných bronzových náramků“ na snímku by snad bylo možné vyvo-dit, že fotografie byla pořízena před rokem 1899, samozřejmě za předpokladu, že jsou na ní zachy-ceny všechny nálezy z Modřan, které byly v době jejího vzniku v Hrdinově sbírce. Každopádnězaznamenejme, že předměty na fotografii tvoří vcelku standardní soubor nálezů bez jakýchkolivunikátů a pouze u předmětů zachycených na snímku je možné považovat za jisté, že byly nale-zeny v Modřanech; žádné antické předměty mezi nimi nejsou (obr. 2).

Některé zajímavé informace je možné získat také z porovnání předmětů, které jsou zachycenyna fotografii (obr. 2), s předměty, které se prostřednictvím Muzea ředitele Šplíchala staly v roce1940 součástí sbírky pražského Městského muzea. Předně je jisté, že do Městského muzea nebylpředán žádný z kovových předmětů zachycených na fotografii (obr. 2:dole uprostřed), naopakžádný z kovových předmětů, které jsou dnes deponovány v muzeu, se nenachází na dobovémsnímku. Ze souboru osmi hliněných závaží (obr. 2:vpravo uprostřed) jsou v muzeu uloženyvšechny exempláře (inv. č. H 40778 – H 40782, H 40816/1 – H 40816/3), z šestnácti keramickýchpřeslenů (obr. 2:dole vpravo) lze bezpečně identifikovat deset artefaktů (inv. č. H 40783 – H 40792).Z kamenných nástrojů (obr. 2:dole vlevo) se v muzejní sbírce nachází nanejvýš šest předmětů(inv. č. H 39535, H 39541 – H 39544, snad též H 39539). A z třiceti keramických nádob (obr. 2)je možné identifikovat v muzejní sbírce dvacet kusů (inv. č. H 39348, H 39349, H 39354, H 39358,H 39362, H 39365, H 39368, H 39373, H 39400, H 39407, H 39426, H 39428, H 39432, H 39433,H 39437, H 39438, H 39446, H 39454, H 39456, H 39577), další dvě nádoby jsou dnes nezvěstné(inv. č. H 39397, H 39401).

Podle našeho soudu představuje z hlediska verifikace modřanské nálezové provenience antic-kých předmětů z Hrdinovy sbírky ve srovnání s dobovou fotografií (obr. 2) výrazně důležitějšípramen článek řeporyjského učitele Emanuela Neumana o pravěku Smíchovska a Zbraslavska(Neuman 1899). Již výše bylo uvedeno, že zdrojem některých informací o nálezech z Modřanbyl takřka s jistotou František Hrdina. A v této souvislosti je nesmírně závažné, že v příslušných„modřanských“ pasážích není žádná zmínka o jakémkoliv unikátním předmětu (Neuman 1899,111, 113, 115–116, 118, 119, obr. na str. 119). Jinými slovy: do roku 1899 se v Hrdinově sbírcenenacházel žádný předmět antické provenience z Modřan. A budeme-li obdobně posuzovat rov-něž údaje uvedené v katalogu Okresní výstavy na Zbraslavi (Neuman red. 1906, 59), můžemeabsenci jakékoliv zmínky o unikátních nálezech z Modřan snad i v tomto případě považovat zaargument proti modřanské provenienci souboru středomořských předmětů z Hrdinovy sbírky.Katalog totiž vznikl pouhé dva roky před Hrdinovou předčasnou smrtí.

332

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

Antické předměty v Hrdinově sbírce

Soubor předmětů středomořského původu, jež byl původně součástí sbírky modřanského řídícíhoučitele Františka Hrdiny, je co do svého složení nadmíru pozoruhodný z hlediska chronologic-kého, chorologického i funkčního. Některé z artefaktů byly již v minulosti detailně publikovány,jiné byly zveřejněny pouze obrazově, další zůstaly doposud zcela neznámé. Úplné zhodnocenícelého souboru si přirozeně vyžaduje podrobnou publikaci všech kusů, přestože to v některýchpřípadech bude znamenat opakování již známých skutečností.

V muzejních sbírkách a archivních pramenech je možné identifikovat minimálně čtrnáctantických předmětů (tři keramické kahany, jedenáct bronzových artefaktů), které (údajně)pocházejí z někdejší Hrdinovy sbírky. Nevíme, kolik jich v ní bylo skutečně původně shromáž-děno. Zato lze vcelku bezpečně zjistit, kolik antických předmětů bylo z této sbírky uloženo vevršovickém Museu památností v letech 1920–1921, kdy vznikl první inventář tamější prehisto-rické sbírky. V něm jsou sice výslovně zmíněny pouze dva keramické kahany (obr. 9:nahoře),ovšem skutečný počet antických předmětů byl výrazně vyšší. Po zrušení vršovického muzeav závěru roku 1939 a převzetí jeho sbírek Městským muzeem v následujícím roce byly před-měty z prehistorické sbírky nově standardně katalogizovány v původní jednotné evidenční řaděMěstského muzea. K jednotlivým zápisům byla zaznamenávána mj. evidenční čísla prehistoric-ké sbírky vršovického muzea, a tak lze údaje z obou evidenčních řad bezpečně provázat. Díkytomu je jisté, že minimálně jedenáct antických bronzových artefaktů se v původním inventářivršovického muzea ukrývá – spolu se „standardními“ bronzovými předměty z jiných období –pod dvěma souhrnnými zápisy č. 215 a 216 „Předměty bronzové“ (obr. 9:dole). Naopak třetíkeramický kahan (Barvířová 1938, 5–6, obr. na str. 2; Jančo 2001, obr. 1:8) není v inventáři pre-historické sbírky Musea památností vůbec uveden a jeho přiřazení ke dvěma výše zmíněnýmkeramickým kahanům (a tudíž také k Hrdinově sbírce) je založeno jen na velmi vágním před-pokladu (Barvířová 1938, 3).

Předměty z prehistorické sbírky vršovického muzea byly uloženy nejprve v budově Městské-ho muzea Na Poříčí, ovšem v roce 1943 byla jejich část předána do sídla nově konstituovanéhoarcheologického oddělení na Hanspaulku (srv. Hlava 2010, 198 – pozn. 145).25 Není zcela jasné,proč některé artefakty zůstaly v hlavní muzejní budově Na Poříčí. Každopádně antické předměty,které byly součástí této nepředané kolekce, jsou dnes bez výjimky nezvěstné, nemáme k dispoziciani jejich obrazovou dokumentaci a o jejich existenci víme jen díky zápisům v inventární knizeMěstského muzea.26 Tyto zápisy tudíž představují jediný pramen minimálně pro čtyři antické před-měty z Hrdinovy sbírky, přičemž nelze vyloučit, že pod občas značně neumělými a obecnýmipopisy se mohou ukrývat ještě další antické artefakty. Lepší osud potkal předměty, jež se ocit-ly na Hanspaulce. Tuto část sbírky bývalého vršovického muzea totiž v roce 1943 prostudovalV. Spurný, který zároveň vytvořil její provizorní katalog.27 Některé předměty z této části sbírky(včetně několika antických předmětů) byly tehdy také fotograficky zdokumentovány a negativybyly uloženy ve fotoarchivu Archeologického ústavu.28 Součástí kolekce předané na Hanspaulku

333

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

25 Archeologické oddělení muzea vzniklo z tzv. Jírova archeologického muzea na Hanspaulce, které bylo napodzim 1941 přičleněno k Městskému muzeu. Jeho správou byla pověřena Ingeborg Kiekebuschová, tehdy studentkaprehistorie na Německé Karlově univerzitě; na podzim 1943 se stala kmenovou zaměstnankyní Městského muzea jakovedoucí jeho archeologického oddělení.

26 Ryze teoreticky mohou být tyto předměty doposud uloženy ve sbírkách Oddělení historických sbírek Muzeahlavního města Prahy; podle sdělení kurátorů a správců v úvahu přicházejících muzejních sbírek v nich ovšem nejsou.

27 Originál katalogu je uložen v archivu NZ AÚ AV ČR Praha, dvě kopie se nacházejí v archivu OAS MMP.28 Předměty z archeologické sbírky Muzea ředitele Šplíchala byly zachyceny na negativech č. 9053–9108

a 13455–13462. Antické předměty se nacházely na negativech č. 13459–13461, bohužel je v roce 2002 zničila povodeň.

bylo deset antických předmětů, ovšem rovněž tento soubor postihla v pozdějších letech redukce.Dva předměty jsou dnes nezvěstné, v tomto případě je ale k dispozici jejich dobová obrazovádokumentace (obr. 10). Tři keramické kahany byly v roce 1955 převedeny do sbírky klasickéarcheologie Národního muzea, kde jsou uloženy doposud (obr. 11:6–8). V Muzeu hlavního městaPrahy se tudíž v současné době nachází pouhých pět antických předmětů z někdejší Hrdinovysbírky (obr. 11:1–5).

KatalogDochované, popř. obrazově dokumentované předměty

1. Bronzové ucho konvice (obr. 11:2)Popis: Vlastní rukojeť ucha v horní části mírně vytažena, na průřezu lichoběžníkově profilována. V horní

části nasedá na příčné raménko, jímž byla připevněna k okraji. Toto raménko je přímé, jen konce, opatřenéolivkovitými zakončeními s reliéfním krčkem, jsou oble vyhnuty. Na rubu je raménko duté, jsou zde dosuddochovány pozůstatky bronzového plechu okraje, k němuž bylo raménko připojeno pomocí dvou bronzovýchnýtů. Na spodním konci přechází ucho přes profilovaný krček a kulovitý prvek v ataši, tvořenou vzhůru obrá-ceným kotvovitým prvkem, jehož ramena jsou zakončena malými kuličkami, a dolů směřující devítilistou pal-metou. Uprostřed palmety je dochován bronzový nýt. Rozměry: celková délka 163 mm; šířka raménka 131 mm;šířka rukojeti 12–16 mm; výška ataše 68 mm; celková šířka ataše 54 mm; výška palmety 56 mm; šířka palmety31 mm; tloušťka plechu dochovaného na raménku 0,4 mm.

Uložení: Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 40736 (tzv. Šplíchalovo muzeum, inv. č. A 215/14).Literatura: Bouzek 2007, 34; týž 2010, Abb. 1; týž 2011, 90, fig. 78:1; Drda – Rybová 1998, 54, obr. na

str. 53:vpravo; Filip 1949, obr. 74:vlevo nahoře; týž 1956, 272, obr. 77:2, 80; Fridrichová – Fridrich – Havel –Kovářík 1995, 208; Hlava 2008, 558, pozn. 14; Chytráček 1983, 434, obr. 3:2a; týž 2007, 501, 503; týž 2008,80–81, 86, Abb. 18:8; týž 2012; Chytráček – Danielisová – Trefný – Slabina 2010, 163; Chytráček – Metlička2004, 126, Karte 25:4; Motyková – Drda – Rybová 1977, 298, 308, fig. 27; tíž 1978, 148, obr. 40; Slabina 2005,699; Trefný 2011, 292, 293, obr. 17:4; týž 2012, 26, obr. 19; Trefný – Korený – Frána 2012, 326 – pozn. 1, obr. 4:4;Venclová (ed.) 2008, 133, obr. 84:5, 95:15; Waldhauser 1989, 60–61, obr. 2:A; týž 2001, 400 s vyobrazením.

2. Bronzové ucho konvice (obr. 11:1)Popis: Rukojeť nasedá na okraj plynule bez vytažení, průběh ucha ve spodní části esovitý. Na okraj byla

rukojeť připevněna krátkým raménkem pravidelně segmentovitého tvaru (okraj byl tedy na rozdíl od nádoby,k níž patřilo předchozí bronzové ucho, kruhový). Raménko je přímé, hladké, s prostými lichoběžníkovitě

334

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

Obr. 9: Záznamy o dvou kera-mických kahanech a bronzo-vých předmětech s lokalizacído Modřan v původním inven-táři prehistorické sbírky Museapamátností (archiv MMP –muzeum Vršovice; upravilI. Kyncl).Fig. 9: Notes about two claylamps and about bronzeobjects with provenance fromModřany in the original inven-tory of the Museum of memo-rabilities prehistoric collecti-on (MMP archives – Vršovicemuseum; altered by I. Kyncl).

335

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

Obr. 10: Kresby nedochovaných předmětů středomořského původu ze sbírky F. Hrdiny v provizorním kataloguV. Spurného (archiv OAS MMP – fond Archeologie do roku 1945; upravil I. Kyncl).Fig. 10: Sketches of the not preserved artefacts of Mediterranean origin from F. Hrdina’s collection from V. Spur-ný’s provisional catalogue (OAS MMP archives – fond Archeologie do roku 1945; altered by I. Kyncl).

336

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

Obr. 11: Dochované předměty středomořského původu ze sbírky F. Hrdiny (1–5 MMP; 6–8 NM). KresbyM. Fábiková, grafická úprava I. Kyncl.Fig. 11: The preserved objects of Mediterranean origin from F. Hrdina’s collection (1–5 MMP; 6–8 NM). Drawingsby M. Fábiková, graphic design by I. Kyncl.

seříznutými konci, rukojeť v něj přechází prostřednictvím symetrických, ven vytočených úponků. Ve středuspojení raménka a rukojeti se nachází mírně vystupující jazykovitá opěrka palce, vybíhající sem coby zakon-čení svislého žebra, jež probíhá vnější hranou ucha. Ve spodní části nasedá rukojeť mírně vyhnutým jazyko-vitým zakončením na ataši ve tvaru lotosového pupenu. Na spodním konci ataše za silně zaškrceným krčkemvybíhají tři hrotité lístky – jeden centrální, který navazuje na reliéfní žebro, probíhá po celé délce ataše, zatímcodva boční jsou vytočeny obloukovitě do stran. Rozměry: celková výška 156 mm; šířka raménka 72 mm; šířkaucha 12–16 mm; výška ataše 51 mm; max. šířka ataše 30 mm.

Uložení: Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 40735 (tzv. Šplíchalovo muzeum, inv. č. A 215/13).Literatura: Bouzek 2007, 34; týž 2010, Abb. 1; týž 2011, 90, fig. 78:4; Drda – Rybová 1998, 54, obr. na

str. 53:vlevo; Filip 1949, obr. 74:vpravo uprostřed; Fridrichová – Fridrich – Havel – Kovářík 1995, 208; Hlava2008, 558, pozn. 14; Chytráček 1983, 434, obr. 4:4; týž 2007, 501, 503; týž 2008, 80–81, 86, Abb. 18:8; týž2012; Chytráček – Danielisová – Trefný – Slabina 2010, 163; Chytráček – Metlička 2004, 126, Karte 25:4;Motyková – Drda – Rybová 1977, 298–302, 308, fig. 28; tíž 1978, 148; Slabina 2005, 699; Trefný 2011, 292,293, obr. 17:4; týž 2012, 26, obr. 19; Trefný – Korený – Frána 2012, 326 – pozn. 1, obr. 4:4; Venclová (ed.) 2008,133, obr. 84:3, 95:15; Waldhauser 1989, 60–61, obr. 2:B; týž 2001, 400.29

3. Bronzová rukojeť mísy (obr. 10:2)Popis: Oválná rukojeť tvořená uzavřenou tyčinkou pětihranného průřezu. Ve středu jedné z delších stran

opatřena symetrickým kuželkovitým prvkem, na straně opačné listovitou ataší, na rukojeť kolmou. Ataše, naprůřezu prohnutá, je na vnějšku opatřena reliéfní výzdobou, zřejmě ve tvaru palmety, spojení s rukojetí je utvá-řeno do tvaru pěti příčných vývalků. Přibližné rozměry (podle kresby): ucho 60 × 100 mm; ataše 45 × 40 mm;síla tyčinky ucha 7–8 mm.

Uložení: Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 40737 (tzv. Šplíchalovo muzeum, inv. č. A 215/15) –nenalezeno.

Literatura: Filip 1949, obr. 74:vlevo dole.

4. Bronzové omegovité ouško (obr. 10:1)Popis: Obloukovité ouško tvořené z prohnuté tyčinky kosočtverečného průřezu zužující se od středu ke kon-

cům. Oba konce jsou ohnuty zpět a opatřeny kuželkovitými prvky. Přibližné rozměry: celkově 78 × 50 mm;výška kuželek 20–22 mm; síla tyčinky 6 mm.


Literatura: nepublikováno.

5. Bronzový váleček opatřený na vnějším povrchu hroty (obr. 11:4)Popis: Bronzová trubička opatřená na vnějším povrchu třemi oddělenými žebry vybíhajícími každé do šesti

tupých hrotů. Vnější okraje trubičky jsou opatřeny užšími hladkými žebry. Pod jedním z hladkých žeber je v těleproveden příčný otvor. Rozměry: vnější průměr (okrajová žebra) 39 mm; vnější průměr (tělo) 35 mm; vnitřníprůměr 27–29 mm; celková výška 30 mm; max. rozteč hrotů 46 mm; výška hrotu 7 mm; šířka žeber s hroty 4 mm;průměr otvoru 3 mm.

Uložení: Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 40738 (tzv. Šplíchalovo muzeum, inv. č. A 215/16).Literatura: nepublikováno.

6. Bronzový váleček opatřený na vnějším povrchu hroty (obr. 11:3)Popis: Bronzová trubička opatřená na vnějším povrchu třemi vzájemně se dotýkajícími žebry utvářenými

do šesti ostrých hráněných hrotů. Vnější okraje trubičky jsou opatřeny hladkými žebry. Rozměry: vnější průměr(okrajová žebra) 34 mm; vnější průměr (tělo) 31 mm; vnitřní průměr 25 mm; celková výška 25 mm; rozteč hrotů46 mm; výška hrotu 8 mm; max. šířka žeber s hroty 5 mm.


337

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

29 Literatura uvedená u dvou bronzových uch konvic (položky č. 1–2; obr. 11:1–2) je nutně pouze výběrová.Obzvláště v posledních letech se totiž v pracích několika stále stejných autorů vytrvale objevují prakticky pořád stejnémapy středomořských importů v Čechách pozdní doby halštatské a časné doby laténské, v nichž jako jedna z lokalitfigurují právě díky oběma uvedeným artefaktům rovněž Modřany/Praha-Modřany.

7. Bronzový váleček opatřený na vnějším povrchu hroty (obr. 11:5)Popis: Bronzová trubička opatřená na vnějším povrchu třemi oddělenými žebry vybíhajícími každé do šesti

tupých hrotů. Vnější okraje trubičky nejsou dochovány, vnější líce nesou stopy po jejich odříznutí v relativněnedávné době. Rozměry: vnější průměr (tělo) 29 mm; vnitřní průměr 22–24 mm; max. dochovaná výška 17 mm;rozteč hrotů 41 mm; výška hrotu 6–7 mm; šířka žeber s hroty 4 mm.


8. Keramická miskovitá lampa točená na kruhu (obr. 11:7)Popis: Miskovitá hliněná lampa s přímým, dovnitř zataženým okrajem, krátkým oblým hořákem a ve stře-

du dna nástavcem pro nasazení do stojanu. Bez rukojeti. Dno zesíleno do odsazené nožky. Hlína růžová, jasněčervený listr byl nanesen původně na celou lampu, ale dochován je jen místy. Na okraji jsou do listru vleštěnytři soustředné kružnice. Lampa je kompletní. Na dně na čtyřech místech dochovány stopy po korozi železa(otisky stojanu?). Rozměry: délka 115 mm; průměr bez hořáku 92 mm; výška 26 mm.

Uložení: Národní muzeum, inv. č. H10-7786 (Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 39470 = tzv. Šplí-chalovo muzeum, inv. č. A 102).

Literatura: Barvířová 1938, 6, obr. na str. 5; Jančo 2001, 167 (č. 1c); Marsa 1972, 52–53, tab. 2:8, 12:8(bez informací o sbírkovém původu); týž 1974, 21; Slabina 2005, 699; Valentová – Tisucká – Belaňová (eds.)2012, 128 s vyobrazením (kat. č. 45; bez informací o sbírkovém původu); Waldhauser 2007, 62 s vyobrazením.

9. Keramická tzv. firemní lampa (obr. 11:8)Popis: Z formy vyrobená hliněná lampa s hlubokou jímkou a plochým medailonem. Obrys lampy hruš-

kovitý (neostrý), kolem nezdobeného medailonu, podél hořáku a kolem otvoru pro knot obíhá plastická lišta,kolem medailonu vně lišty tři neperforovaná pásková žebra. Bez rukojeti. V medailonu zhruba centrální plnicíotvor, ve středu hořáku drobný přídavný otvor ventilační. Kolem dna dvojí soustředná rýha, napříč přes dno mírněvystupující reliéf (= zbytky kolku?). Hlína na lomu cihlově červená, povrch okrový, místy pokryt sintrem.Lampa téměř kompletní, v pravé části těla poškozena, drobná část chybí. Kolem otvoru na knot stopy po opálení.Na dně na dvou místech (ze čtyř?) dochovány stopy po korozi železa (otisky stojanu?). Rozměry: délka 108 mm;průměr těla 73 mm; výška 34 mm.

Uložení: Národní muzeum, inv. č. H10-7624 (Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 39469 = tzv. Šplí-chalovo muzeum, inv. č. A 101).

Literatura: Barvířová 1938, 4–5, obr. na str. 3; Marsa 1974, 21, 25 (č. 6); Jančo 2001, 166 (č. 3a), obr. 1:4;Musil 2008, 110, obr. 69:10.

10. Keramická tzv. bradavkovitá lampa (obr. 11:6)Popis: Z formy vyrobená hliněná lampa, na průřezu dvojkónického tvaru. Tělo kapkovité, bez rozlišení pře-

chodu mezi kruhovým tělem a krátkým zaobleným hořákem. V zadní části připojena diskovitá příčně perforo-vaná rukojeť. Medailon vymezený plastickým prstencem, centrálně umístěný plnicí otvor konkávně zahloubený.Horní polovina těla pokryta drobnými perličkovitými výstupky ve čtyřech vodorovných řadách, reliéf místyvelmi málo patrný. Hlína světle okrová, na přední části lampy dochován světlý hnědočervený listr. Lampa kom-pletní a nepoškozená, kolem otvoru na knot stopy po opálení. Rozměry: délka 110 mm; šířka těla 80 mm; výška(včetně ucha) 47 mm; výška (bez ucha) 37 mm.

Uložení: Národní muzeum, inv. č. H10-2700 (Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 40807 = tzv. Šplí-chalovo muzeum, neinventováno).

Literatura: Barvířová 1938, 5–6, obr. na str. 4; Marsa 1974, 21, 25 (č. 5); Jančo 2001, 166 (č. 7a), obr. 1:8;Svobodová 2006, 21, obr. na str. 65:125 (bez informací o sbírkovém původu).

Nedochované předměty bez obrazové dokumentace

11. Bronzové ucho nádobyPopis: „Ucho bronzové nádoby z období římského císařství, výš. 10 cm, kolmé, nahoře i dole vybíhá v roze-

klané hroty, nahoře se dvěma rameny k upevnění šíř. 7•5 cm“ (Inventář 40001–42591, str. 4482; uloženo v archivuOHS MMP).


Literatura: nepublikováno.

338

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

12. Bronzový kahanPopis: „Kahan bronzový, kruhové formy, průměru 10•6 cm, plochý okraj se třemi výčnělky“ (Inventář

40001–42591, str. 4482; uloženo v archivu OHS MMP).Uložení: Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 40742 (tzv. Šplíchalovo muzeum, inv. č. A 216/2) –

nenalezeno.Literatura: nepublikováno.

13. Bronzové držadloPopis: „Držadlo bronzové ozdobné z období římského císařství, rozm. 7•2 × 5•5 cm, na lícní str. ornamento-

vané“ (Inventář 40001–42591, str. 4482; uloženo v archivu OHS MMP).Uložení: Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 40745 (tzv. Šplíchalovo muzeum, inv. č. A 216/5) –


14. Bronzové držadloPopis: „Zlomek bronzového držadla, rozm. 7•7 × 4•5 cm, oblouk, uvnitř oblý, na vnější straně plochý“

(Inventář 40001–42591, str. 4483; uloženo v archivu OHS MMP).Uložení: Muzeum hlavního města Prahy, inv. č. H 40749 (tzv. Šplíchalovo muzeum, inv. č. A 216/9) –


Typologicko-chronologický rozbor

Soubor předmětů středomořského původu z někdejší Hrdinovy sbírky je tvořen několika kate-goriemi artefaktů – objevují se v něm části bronzových (a dřevených?) nádob, součásti koňskéhopostroje, keramické lampy a bronzová lampa.

Dvě „modřanská“ ucha konvic (obr. 1, 11:1–2) byla již opakovaně publikována. Nejpodrob-něji se jimi zabývali K. Motyková, P. Drda a A. Rybová (1977, 298–302, 308, fig. 27–28),s jejichž závěry se následně ztotožnili např. M. Chytráček (1983, 434, 443, 447, obr. 3:2ab, 4:4;týž 2007, 501, 503; týž 2012 aj.) či J. Bouzek (2007, 34; týž 2011, 90, fig. 78:1,4 aj.).

První ucho (obr. 11:2) pochází podle závěrů citovaných badatelů ze zobákovité konvice a patřík poměrně ranému typu s tzv. kotvovitou ataší, datovanému ke konci 6. století př. n. l. S tímtonázorem nelze než plně souhlasit. Zobákovité konvice představují velmi dobře poznanou nálezo-vou kategorii (srv. Jacobsthal – Langsdorf 1929; Bouloumié 1973; Bini – Caramella – Buccioli1995, 11–26; Vorlauf 1997) a jejich role nejcharakterističtějšího zástupce etruského importuv pozdně halštatském a časně laténském Zaalpí je obecně známa, stejně jako byla obsáhle studo-vána problematika jejich zaalpských bronzových i hliněných imitací (srv. kromě výše citova-ných prací např. Trefný – Thér – Tichý – Dohnálková 2012; souhrnně Moosleitner – Frey 2012).„Modřanské“ ucho patří k typu mezi zobákovitými konvicemi nejhojněji zastoupenému, tj. s kot-vovitou ataší, a to podle typologie B. Bouloumiého k jeho nejběžnější variantě s devítilistoupalmetou (Bouloumié 1973, 230–232),30 podle typologie Vorlaufovy k variantě 4b (s ramenykotvy zakončenými kuličkovitými pupeny), zastoupené 25 exempláři.31 Datované kontexty,z nichž pocházejí nálezy konvic s kotvovitou ataší, spadají v naprosté většině do druhé poloviny6. století př. n. l. (jen ojediněle zasahují až do 5. století př. n. l.; Bouloumié 1973, 303–305;Vorlauf 1997, 163–165).

339

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

30 B. Bouloumié uvádí 41 známých kusů z Itálie (z toho 34 z Etrurie) a 6 ze Zaalpí. Zbývající varianty tohoto typunedosahují ani desítky doložených kusů, ostatní typy jsou zastoupeny nanejvýš třemi desítkami exemplářů nejrůzněj-ších variant.

31 Třetí nejčastější varianta ataše hned po variantě 4a s podlouhlými pupeny (40 exemplářů) a variantě 5, tj. atašis hadovitými výběžky (38 exemplářů).

Problematičtější je v současné době přijímané typové zařazení druhého „modřanského“ ucha(obr. 11:1). K. Motyková, P. Drda a A. Rybová (1977, 298–302, fig. 28–29) dospěli díky nároč-nému stylistickému rozboru k závěru, že se jedná o variantu ucha etruských zobákovitých kon-vic s tzv. srdčitou ataší a že i jej je nutno řadit do 6. století př. n. l.32 Tento názor se ovšem opírápouze o motiv (nikoliv o formu) ataše, aniž bere v potaz celkový tvar ucha. Uvedení autoři sicepři svém srovnání vycházeli z nadmíru (nebo přesmíru?) široké pramenné základny, oporu prosvoji argumentaci však nalezli zejména na archaických vyobrazeních motivu lotosového květu.Konstatování, že lotosové poupě je ve „věku zobákovitých konvic“ jako motiv známo a oblíbeno,však nemůže nahradit absenci formálních analogií k ataši, ani překlenout podstatné rozdíly mezietruskými srdčitými atašemi a ataší „modřanskou“. Tyto rozdíly jsou přitom poměrně zásadní,a to z formálního i stylistického hlediska: ataše zobákovitých konvic jsou např. v naprosté většiněpřípadů zcela hladké, reliéfní úprava povrchu je výjimečná a zcela odlišná od „modřanské“ ataše(srv. Vorlauf 1997, Taf. 35:61); ataše mají navíc ve všech případech čistě srdčitý tvar s konvexnímistěnami, nikdy nejsou esovité, ani nevybíhají na konci do „roztřepených“ lístků (srv. Bouloumié1973, 246–247; Vorlauf 1997, 100–103, Taf. 35:6,6a). Pochyby o dosud předkládaném typovémzařazení umocňuje dále skutečnost, že nálezy konvic se srdčitou ataší nejsou mimo Itálii známy(srv. Vorlauf 1997, 101–103).

Významným rysem „modřanského“ ucha se srdčitou ataší je jeho segmentovité raménko seskosenou vnitřní hranou, sloužící k připevnění (naletování) na okraj nádoby, tedy prvek proarchaické bronzové nádoby velmi málo charakteristický. Ucha zobákovitých konvic všech typůjsou k okraji (který není nikdy kruhový, nýbrž trojlístkovitý s bezmála přímou zadní stěnou)připevněny shora pomocí nýtů. Upevnění ucha pomocí nýtů se používá i u dalších archaickýchtypů konvic (Löwenkanne, Plumpenkanne, Olpai atd.; srv. Weber 1983), ať už je u nich uchopřipojeno prostřednictvím raménka (vesměs masivního a zhusta například ve tvaru sedících lvů,s cívkovitými zakončeními atd.) či je horní konec ucha připevněn na hrdlo nebo bezprostředněpod okraj prostřednictvím široké plechové ataše (Weber 1983).

Rovněž tvar vlastní rukojeti „modřanského“ ucha je pro archaické nádoby málo charakte-ristický. U nich je ucho vesměs více (Löwenkanne, Plumpenkanne) či méně (Schnabelkanne)vytaženo nad okraj. Struktura „modřanského“ ucha, u něhož je horní část rukojeti s raménkemrovnoběžná a na spojení rukojeti a obou polovin raménka se nachází vybíhající opěrka palce,je typická pro bronzové konvice období helénistického a republikánského až císařského.

Pokusíme-li se k předmětu najít analogii právě v některém z těchto období, jeví se jako nej-vhodnější zaměřit se v prvé řadě na pozdní dobu laténskou a augustovskou, tedy období, kdybylo po časné době laténské středomořské bronzové nádobí opět předmětem vývozu do středníEvropy. Ani v jednom z těchto období však paralela k uchu známa není. Mezi dobře poznanýmistředomořskými džbánky nacházenými ve střední Evropě oppidálního období (Boube 1991) semu do jisté míry svými srdčitými atašemi se zatočenými bočními výstupky i jazykovitým zakon-čením rukojeti v místě nasazení na ataši blíží ucha džbánků typu Gallarate, částečně i Ornavassoa Kjaerumgaard, ataše je však u nich zásadně výrazně širší a nižší (srdčitá spíše než protáhle eso-vitá), opěrka palce výrazně masivnější. Raménko, jímž se ucho připevňuje k okraji, je v těchtopřípadech zakončeno stylizovanými ptačími hlavami, prosté seříznutí doloženo není. Rovněžreliéfní výzdoba ataše není u džbánků 1. století př. n. l. doložena.

340

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

32 Je ovšem otázkou, zda měli k dispozici originální předmět či zda byli odkázáni pouze na jeho – málo výmluvné –vyobrazení. Stojí totiž za povšimnutí, že vyobrazení, kterým provázeli své úvahy (a z něhož vycházeli všichni badatelé,jež se následně touto problematikou zabývali), tvoří dobová dokumentační fotografie, jež vznikla někdy ve čtyřicátýchletech 20. století.

Hledání přesné analogie je v tomto případě velmi obtížný úkol. Ve vlastní Itálii lze přibližnéobdoby shledat ve skupině džbánků typu A4bIII či B4bIII podle G. Caramelly (Bini – Caramella –Buccioli 1995, 47–61), tj. typu II (konkrétněji IIb) podle M. Castoldi (2000). V těchto případechse jedná o typy pozdního 4. a 3. století př. n. l., z nichž se vyvíjejí výše citované typy Gallarateči Ornavasso. Jejich objevením se však podle G. Caramelly trvání typů A/B4 neuzavírá: typyGallarate či Ornavasso tvoří spíše do jisté míry soudržné skupiny v jejich rámci, džbánky podob-né formy se však objevují až do 1. či 2. století n. l. (Bini – Caramella – Buccioli 1995). Z čistěstylistického hlediska by snad bylo možné poměrně pečlivě propracované „modřanské“ uchozařadit do 3. století př. n. l. než do staletí následujících (na džbáncích pozdně republikánskýchjsou ucha i ataše výrazně prostší co do proporcí i reliéfní výzdoby, v době císařské by se naopakdalo očekávat zpracování o něco hmotnější). Tak je tomu i podle M. Castoldi (2000, 409–411), jížodlišně zvolená kritéria umožnila jednoznačněji definovat její typ II, resp. IIb z hlediska typolo-gického, a vymezit tak i jeho chronologii na kratší období, tj. téměř výhradně na 3. století př. n. l.Castoldiová přitom zásadním způsobem vychází ze závěrů, k nimž dospěl R. de Marinis (1997)ve studii o hrobu z Castiglione delle Stiviere a vybraných hrobů z Montefortino di Arcevia. Právěz hrobky 32 senonského pohřebiště v Montefortinu pochází džbánek s uchem – především ataší –nejvíce podobným „modřanskému“ (Brizio 1901, 695, tav. VIII:7). Pokud lze z nepříliš technickékresby nálezu soudit, je sice montefortinské ucho i sama ataše o něco masivnější než „modřanský“exemplář, chybí i reliéfní výzdoba ataše, ale celkový tvar ataše (protáhle listový s jedním centrál-ním a dvěma do strany zatočenými bočními výstupky) i samotného ucha (raménko a ucho spojenyv pravém úhlu, opěrka palce na spojení atd.) působí jako analogie přesvědčivě. Dataci tohotobohatého hrobu (Brizio 1901, 691–695, tav. VIII) lze opřít např. o zlaté náušnice s hypokampy nebotepanou plechovou lavici typu Cianferoni 1 (Cianferoni 1985, 148–151). Vrchní část „modřan-ského“ ucha – tj. krátké segmentovité raménko s velmi prostými zakončeními, svislé profilovánírukojeti a především drobná oble jazykovitá opěrka palce – nachází bezmála přesnou obdobuv uchu džbánku z výše již uvedené hrobky v Castiglione delle Stiviere, kterou R. de Marinisklade na základě podrobné analýzy bohaté výbavy do druhé až třetí čtvrtiny 3. století př. n. l.(de Marinis 1997, 121–124, 146–147, fig. 3:2, 22).

Třetí – do dnešních dnů ovšem nedochovaná – rukojeť bronzové nádoby z Hrdinovy sbírky(obr. 10:2) dosud prakticky unikala pozornosti badatelů. Jan Filip (1949, 110, obr. 74:vlevo dole)ji – stejně jako i obě výše zmíněná ucha konvic – spojil s dobou římskou, konkrétně s marobudov-ským horizontem. Přesné formální analogie ze Středomoří však předmět řadí do doby výrazněstarší. Ucha tohoto typu jsou připevňována (vždy jedno na jednu nádobu) vodorovně na okraješirokých mělkých mis (průměr kolem 30 cm) s plochým nebo mírně konkávním dnem (it. teglia).Zaoblená ataše přitom může dosahovat až na dno nádoby. Funkce těchto misek není zcela jasná:na základě nálezových asociací, kontextů, ikonografických pramenů či prostých racionálních úvahbyly teglie interpretovány jako nádoby sloužící k přípravě potravin, míšení vína, osobní hygieněči úlitbám (jednotlivé hypotézy jsou shrnuty v Bini – Caramella – Buccioli 1995, 163–164).Užívány jsou od nejranějšího helénistického období. „Modřanský“ exemplář nachází přesné ana-logie v Etrurii a Popádí (Tarquinia, Sovana, Tuscania, Bologna, Monte Bibele) od druhé polo-viny 4. do konce 3. století př. n. l. (souhrnně zejm. Esposito 2007, 152–158; Bini – Caramella –Buccioli 1995, 163–185 – typ A5, N° 213, tav. LXX:2).

V zaalpské Evropě jsou teglie doloženy nálezy několika zlomků typu, u něhož je rukojeťtvořena figurkami dvou srážejících se bojovníků – zápasníků či válečníků s meči (Adam 2003).Souvislost s „modřanským“ uchem je však vyloučena: jedná se totiž ve všech případech o zástupcetéhož typu, od „modřanského“ odlišného a datovaného ještě na samý začátek či do prvé poloviny4. století př. n. l. A.-M. Adam (2003; táž 2007, 257) dokonce nevylučuje, že se v případě těchto

341

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

mis jedná o nejpozdnější zástupce etruského importu předchozího století. Tyto nálezy jsou navícrozšířeny výhradně v západní Evropě (jižní a západní Francie, nejvýchodnější ojedinělý nálezpochází z Borsdorfu v hessenském Wetterau). Jiným než „modřanským“ nálezem nejsou teglies palmetovitou ataší v Zaalpí doloženy a i jinak jsou v zaalpské Evropě – jak známo – nálezyjakýchkoliv středomořských importů 4. a 3. století př. n. l. zcela ojedinělé (Adam 2007; Kysela2014).

Poslední součást (pravděpodobně) nádoby z Hrdinovy sbírky představuje tzv. omegovitéouško (obr. 10:1). Tato pohyblivá ouška nacházená hojně ve středomořských a středomořskyakulturovaných či ovlivněných oblastech v posledních staletích starého a prvních staletích nové-ho letopočtu tvořila pravděpodobně součásti nejrůznějších truhliček, dóz (pyxid), cist (např. našperky či kosmetiku) či nádob (např. balsamaria doby císařské), ač je jejich použití doloženoi na sklápěcích zrcadlech, pouzdrech na knihy či přilbách (podrobněji Kysela 2012).

V zaalpské Evropě, vně oblastí přímého římského vlivu, jsou nálezy tohoto typu předmětuznámy, zůstávají však velmi řídké. Nejméně pěti exempláři jsou omegovitá ouška doložena vestradonické sbírce Národního muzea v Praze (Kysela 2012; další byly následně identifikoványmezi nepublikovaným materiálem, důvěryhodnost stradonických nálezů je však, jak známo,do jisté míry problematická). Autenticita „modřanského“ exempláře tak není zcela vyloučena,jednalo by se však o nález dosti výjimečný.

Kuriózními předměty jsou tři bronzové trubičky opatřené na vnějším povrchu hroty (it. cilindricuspidati; obr. 11:3–5). Ty patří k velmi častým složkám sbírek předmětů středomořského původu(srv. např. Jurgeit 1999 atd.) a poměrně vděčným starožitnickým artiklům, nálezové okolnostivšak zůstávají u naprosté většiny exemplářů neznámy (nebo jsou málo výmluvné – např. u nále-zů ze svatyní), a funkční určení i datace tudíž zůstávají spíše pravděpodobné než zcela jisté.Válečkům opatřeným hroty věnoval podrobnou studii M. Sannibale (1998), který vycházel z mi-mořádného souboru 180 kusů těchto předmětů ze sbírky E. Gorgy (dnes v Museo NazionaleRomano). Kromě základního typologického rozdělení se Sannibale věnoval zejména funkcipředmětů. Válečky byly dle jeho názoru součástí koňského postroje: navlečeny v páru na udidlotlačily hroty na dáseň koně, a dávaly tak větší důraz pokynům jezdce. Válečky byly vyrobenyodděleně a na udidlo navlékány, aby se při povolených otěžích mohly volně protáčet (popř. abybyly na udidlo navlečeny jen tehdy, když to vyžadovalo nevhodné chování oře). Tuto interpretaciopírá autor přesvědčivě o doklady archeologické (orientální udidla 7.–4. století př. n. l., která jsouještě opatřena pevnými hroty bez možnosti volného protáčení), ikonografické (udidlo opatřenéválečkem s hroty je vyobrazeno na známé Alexandrově mozaice) i literárními (podrobně o nichpíše na počátku 4. století př. n. l. Xenofón ve svém pojednání O jezdectví: X, 6). Jako nepravdě-podobná se naopak jeví interpretace předmětů coby hlavic palcátů, zejména vzhledem k jejichnepatrným rozměrům.

Největší množství nálezů tohoto typu artefaktů s alespoň přibližnými informacemi o původupochází z (především střední) Itálie a Řecka, ojedinělé kusy jsou pak rozesety po celém zbytkuStředomoří a Černomoří (Egypt, Gruzie, Bulharsko aj.). O chronologii předmětů se z těchto údajůdá zjistit výrazně méně – původ je často uveden pouze z „lokality“, vesměs fungující po dlouhoudobu (např. Marzabotto 6.–4. století př. n. l., Loreto Aprutino 7.–4. století př. n. l., Roccagloriosa5.–3. století př. n. l. atd.). Jediným přesněji datovaným kontextem je tzv. hrobka Filipa II. veVergíně (ve skutečnosti nejspíše hrobka Filipa III. Arrhidaia, který zemřel v roce 317 př. n. l.).Nejhojněji se tyto široké datace „potkávají“ mezi koncem 5. a 3. stoletím př. n. l. (jak by odpo-vídalo Xenofontovu svědectví a vyobrazení na Alexandrově mozaice či přesněji na jejím vzoru).Použití těchto předmětů je však ojediněle doloženo až do doby římské a dokonce do raného středo-věku (Sannibale 1998, 253–296). Ze Zaalpí nám žádné nálezy válečků tohoto typu známy nejsou.

342

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

Podle Sannibaleho klasifikace náležejí tři válečky z Hrdinovy sbírky typům 1c (obr. 11:3–4),resp. 1 (obr. 11:5). Z jejich odlišných rozměrů a detailů vzhledu však jasně vyplývá, že žádné dvaz nich nemohly původně tvořit funkční pár; jedná se tudíž o „liché“ pozůstatky tří různých udidel.

Keramické lampy z Hrdinovy sbírky (obr. 11:6–8) byly již opakovaně publikovány (Barvířová1938; Marsa 1972, 52–53, tab. 2:8, 12:8; týž 1974, 21, 25; Jančo 2001, 167, 177–178, obr. 1:4,8;Waldhauser 2007, 62 s vyobrazením) a registrovány (Haken 1958, 7 – pozn. 1; Sakař 1956, 64 –pozn. 94), v poslední době dokonce zcela bez povědomí o původním sbírkovém/„nálezovém“kontextu (Svobodová 2006, 21, obr. na str. 65:125; Valentová – Tisucká – Belaňová eds. 2012,128 s vyobrazením – kat. č. 45). K předloženým identifikacím je možné dodat jen málo.

Lampa vyrobená na kruhu (obr. 11:7) patří k typu běžnému v řeckém světě zejména na konciarchaického a v klasickém období. M. Jančo (2001, 167, 178; srv. též Waldhauser 2007, 62)lampu srovnává s Baileyho exemplářem33 Q17 (Bailey 1975, 32–33, Pl. 7), ten se však nezdá býtnejvhodnější analogií. Citovaná lampa s římsovitě vybíhajícím okrajem a prostým oblým dnemtotiž náleží k Broneerovu typu II (Broneer 1930, 35–38, fig. 14:12–13), zatímco „modřanská“lampa se svislými vnějšími stěnami, ostře zalomenou horní hranou, mírně se svažujícím okrajema odsazenou nožkou by mnohem spíše odpovídala typům III (Broneer 1930, 38–39, fig. 14:15;stejné určení srv. Marsa 1972, 52; Valentová – Tisucká – Belaňová eds. 2012, 128) nebo VI(Broneer 1930, 43–45, fig. 14:28–29). Jejich počátek Broneer klade na přelom 6. a 5. století př. n. l.(Broneer 1930, 39), hlavní doba jejich rozšíření pak spadá do 5. století př. n. l. (podobně srv.Bailey 1975, 29), na kruhu vytáčené lampy jsou však v řeckém světě vyráběny vedle lamp zhoto-vených z formy až do 1. století př. n. l. (pro různé části řeckého Středomoří viz např. Bailey 1975,30, 297). Artefakty tvarově nejbližší „modřanské“ lampě uvádí Bailey např. ze Sicílie (Q649,Q650, Q654, Q657) a ze Sardinie (Q680) – vesměs s datací na přelom 6. a 5. století př. n. l.(Bailey 1975, 305–308, 319, Pl. 120–123, 126–127); to však neznamená, že by původ „modřan-ské“ lampy měl být shledáván právě v západním Středomoří. Vzhledem k prostotě základníhotvaru miskovitých lamp by bylo zavádějící rozvíjet jakékoliv úvahy o chronologickém či terito-riálním podmínění tvarové variability.

Jasně červená barva listru „modřanské“ lampy je sice pro klasické období méně obvyklá,avšak i v této době je oxidační výpal listru, a to i intencionální (tj. nikoliv vinou chybného vypá-lení), výjimečně doložen (Bailey 1975, 31, 71 atd.). J. Marsa (1972, 53) klade lampu právě kvůlihnědému listru do doby po roce 480 př. n. l.

Druhá lampa (obr. 11:8) patří k rozsáhlé skupině tzv. firemních lamp vyráběných v Popádíod druhé poloviny 1. do pokročilého 3., ne-li dokonce 4. století n. l. (Loeschke 1919, 268–270;Menzel 1954, 60; Bailey 1980, 275). Jedná se o formálně nadmíru prosté lampy vyráběné masověněkolika velkovýrobci, jediný „výzdobný“ prvek tvoří právě kolky výrobců, od nichž též tytolampy získaly označení „firemní“. Kromě severní Itálie jsou masově rozšířeny zejména v podu-najských a porýnských provinciích, naopak do střední Itálie či ještě dále do Středomoří proni-kají spíše výjimečně (Pavolini 1987). „Firemní“ lampy spadají v Loeschkeho (1919, 255–258)klasifikaci do typů IX a X (žebro obíhající medailon pokračuje u typu X i na kanál hořáku a otvorpro knot). Podle pozvolného neostrého přechodu mezi tělem a hořákem lze „modřanskou“ lampupřesněji určit jako typ Loeschke Xb (Buchi 1975, XXIX–XXXIII) a datovat velice obecně do polo-viny 2. až 3. století n. l. (srv. Bailey 1980, 286, N° Q1178, Q1179 s datováním velmi podobnélampy do poloviny 2. století n. l.). M. Jančo (2001, 166) zmínil nečitelnou singaturu (FORTIS?)34

343

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

33 M. Jančo odkazuje jednak na Baileyho typy (písmeno), jednak na konkrétní položky jeho katalogu (písmenoa číslo), aniž by rozdíl mezi těmito dvěma úrovněmi dostatečně osvětlil.

34 FORTIS je nejčastějším kolkem doloženým na lampách typu Loeschke Xa–c, výroba v dílně trvala přinejmenším

na dně „modřanské“ lampy, jelikož však zřejmě neměl možnost studovat originální artefakt,vycházel patrně pouze z informací O. Barvířové (1938, 4–5). Na dně lampy je sice možné roz-poznat příčný pás vystupujících reliéfních prvků, nelze však s jistotou prohlásit, že se skutečnějedná o pozůstatky kolku, tím méně pak tento „kolek“ přečíst.

Poslední z „modřanských“ keramických lamp – masivní exemplář zdobený perličkovitýmihrbolky (obr. 11:6) – lze zařadit mezi pozdně antické lampy typu R podle Baileyho (1980, 377–381),jak ostatně již správně určili M. Jančo (2001, 166, 174) a H. Svobodová (2006, 21). Tyto lampyjsou vyráběny ve střední Itálii od závěru 3. do 4. či počátku 5. století n. l. (Bailey 1980, 378–379).„Modřanská“ lampa se i svým matně hnědooranžovým tělem a hnědým povlakem blíží lampámitalského původu, jak je popisuje Bailey. U tohoto předmětu je však nutné ještě jednou zopako-vat, že jeho souvislost s Hrdinovou sbírkou (a se dvěma výše uvedenými keramickými lampami)je silně nejistá, neboť v žádném z dochovaných inventářů tzv. Šplíchalova muzea není uveden(srv. Barvířová 1938, 3). Lampy Baileyho typu R byly v Čechách nalezeny v Tuchlovicích(Pleiner 1959, 176, obr. 10; Sakař 1970, 50; Marsa 1974, 20, 22–23), Praze-Ruzyni (Sakař 1970,38, Pl. XIII:3ab) a Kutné Hoře (Jančo 2001, 166, obr. 1:9), z Polska je další lampa téhož typudoložena z Majdanu Kolbuszowskiego (dnes Królewskiego; woj. Podkarpackie; Majewski 1960,73, tabl. LVIa). Nálezy lamp doby císařské obecně nejsou v barbariku zcela výjimečné (přehledsrv. Jančo 2001, 165, mapa 2; úvahy nad potenciálními novými nálezy viz Jiřík – Jílek 2009;situaci na Slovensku nově shrnuje Hrnčiarik 2013, 166–168).

Podíváme-li se na všechny tři „modřanské“ keramické lampy souhrnně, stojí za pozornostjeden detail: všechny tři lampy jsou kompletní, nanejvýš lehce poškozené. To by nemuselo pře-kvapit u kompaktní tvrdě vypálené bradavkovité lampy (ostatně i nálezy téhož typu z Tuchlovica Prahy-Ruzyně jsou dochovány v úplnosti), pozornost však nemůže nevzbudit, že se ve stejnědobrém stavu nachází i výrazně křehčí lampa tzv. firemní a zejména na kruhu točená lampa řecká.Přirozeným předpokladem archeologizace předmětu je jeho poškození, po němž již artefaktnemohl plnit původní funkci. U nepoškozeného archeologizovaného předmětu musíme v principupředpokládat, že byl buď úmyslně uložen do země, nebo ztracen. Ve Středomoří se lampy docho-vávají v úplnosti díky tomu, že jsou zde vkládány do hrobů, s takovou praxí se však v Čecháchsetkáváme jen ojediněle, každopádně s ní sotva můžeme počítat opakovaně v 5. století př. n. l.a 2.–4. (či 2. a 4.!) století n. l. v podstatě na jediném místě. Lze předpokládat, že na katastruModřan byly v průběhu 900 let postupně ztraceny tři importované lampy? Podle našeho názoru(a podle současného stavu poznatků o českých nálezech lamp) je to silně nepravděpodobné, ne-livyloučené.

V obecné rovině dává import lampy středomořského typu do barbarika přirozeně smysl pouzetehdy, když můžeme předpokládat rovněž pravidelný přísun (olivového) oleje, jinak zde lampanemůže plnit svoji funkci a stává se z ní pouze kuriózní předmět. Takovou situaci můžeme před-pokládat pro dobu římskou (soudě přinejmenším z rozšíření lamp v nadlimitních oblastech), stěžívšak pro časně laténské období: jedinou indicií, že kromě vína (?; Trefný – Polišenský 2014)putoval v 5. století př. n. l. do střední Evropy rovněž olej, by byla právě „modřanská“ lampa(obr. 11:7). Cirkularita této argumentace je nabíledni.

Zatímco R. Haken (1958, 7, pozn. 1) a J. Marsa (1974, 21) se vzhledem k nejasnému půvo-du a velmi pestrému složení tohoto malého souboru vyjádřili o autenticitě „modřanských“ lampodmítavě, M. Jančo (2001, 177–178) jejich místní původ ochotně přijal – jak lampa řecká, tak

344

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

od flaviovského období po konec 2. století n. l., zároveň však tentýž kolek užívá přinejmenším desítka dalších dílenfiliálních (?), jejichž chronologie není přesně poznána (možná zde překračuje výrobu centrální dílny; srv. Buchi 1975,XXXV–XXXVII).

lampy doby římské dle jeho názoru dobře chronologicky korespondují s obdobími, kdy se v Mod-řanech či na nedaleké Závisti nacházelo osídlení mimořádného statusu, a přítomnost podobnýchpředmětů zde tudíž není nepravděpodobná (podotkněme však, že přesvědčení o mimořádnémstatusu modřanského osídlení časné doby laténské bylo vystavěno výlučně na dvou uchách bron-zových konvic; obr. 1, 11:1–2).

Popisy čtyř nedochovaných a obrazově nedokumentovaných artefaktů, které v těchto případechpředstavují jediný použitelný pramen, neumožňují žádné spolehlivé typologické určení. Zařazenído „období římského císařství“ v inventární knize Muzea hlavního města Prahy (kat. č. 11 a 13)má jen pramalou hodnotu – připomeňme, že např. ucho raně helénistické teglie bylo v dobovýchevidenčních pomůckách kladeno do pičhorského horizontu (obr. 10:2). Jedině „kahan bronzový,kruhové formy“ by snad bylo možné na základě zmínky o plochém okraji považovat za římskoulampu s plochým medailonem, a klást ji tak kamsi do raného až vrcholného principátu, tedy1.–2. století n. l. Není naopak jasné, zda uváděné „tři výčnělky“ znamenají tři hořáky: pak byse jednalo o – i ve Středomoří ne sice zcela výjimečný ale přesto méně obvyklý – bronzovýtrilychnos, jehož nález by germánskému sídlišti či pohřebišti v Modřanech dodal význam vskut-ku mimořádný.

Závěr

Podrobný rozbor dobových písemných a obrazových pramenů, jakož i typologicko-chronologickáanalýza předmětů staví podle našeho názoru úvahy o nálezové provenienci souboru antických arte-faktů ze sbírky modřanského řídícího učitele Františka Hrdiny kvalitativně na zcela nový základ.

Ve prospěch jejich modřanského nálezového původu je možné uvést pouze tvrzení MiloslavaHrdiny, zaznamenané při darování celé sbírky jeho otce vršovickému Museu památností. Podleněj byly veškeré předměty z této sbírky nalezeny v Modřanech. Avšak v době smrti svého otcežil Miloslav Hrdina v Nuslích, a se sbírkou tudíž neměl bezprostřední přímý kontakt. Sbírka bylateprve s jistým časovým odstupem (téměř jistě teprve po roce 1910, přesněji snad roku 1913)darována vršovickému muzeu. Právě ve světle těchto skutečností a s obecným vědomím infor-mačních ztrát u sbírek, které po smrti svých tvůrců zůstaly takříkajíc nezaopatřené, nelze tvrzeníMiloslava Hrdiny považovat za nezpochybnitelné a průkazné. Zdůrazněme, že dobové pramenyneposkytují pro původ předmětů z Modřan žádný jiný argument.

Naopak celá řada nepřímých, ovšem při souhrnném posouzení velmi pádných argumentůsvědčí o tom, že antické předměty z Modřan nepocházejí. Nahlédnut jako celek působí souborstředomořských importů (či spíše předmětů) z Hrdinovy sbírky dojmem buď naprosté výjimeč-nosti, nebo naprosté nesourodosti. Kolekce minimálně čtrnácti předmětů antické proveniencez jediného katastru by v Čechách představovala jednoznačně zcela mimořádnou koncentraci tako-výchto artefaktů, chronologicky navíc rozprostřených takřka kontinuálně do několika období.V této závěrečné úvaze přirozeně vezmeme v potaz zejména předměty, jež jsme měli možnoststudovat buď podle originálů (obr. 11), nebo alespoň podle dochovaných kreseb (obr. 10),nespouštějme však ze zřetele, že minimálně čtyři předměty středomořského původu z Hrdinovysbírky, které jsou dnes ztraceny a neznáme jejich přesnou podobu, mohly již tak pestré spektrumozvláštnit ještě více (např. bronzová lampa kat. č. 12).

Z chronologického hlediska (obr. 12) obsahuje soubor jedno bronzové ucho konvice z pozdního6. století př. n. l. (kat. č. 1; obr. 11:2), jednu keramickou lampu z 5. století př. n. l. (kat. č. 8;obr. 11:7), tři trubičky z udidel snad z 5.–3. století př. n. l. (kat. č. 5–7; obr. 11:3–5), jedno bron-zové ucho misky z 4.–3. století př. n. l. (kat. č. 3; obr. 10:2), jedno bronzové ucho konvice dato-vatelné pravděpodobně do 3. století př. n. l. (kat. č. 2; obr. 11:1), jednu keramickou lampu z druhé

345

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

poloviny 2. až 3. století n. l. (kat. č. 9; obr. 11:8) a jednu keramickou lampu z 3.–4. či 5. století n. l.(kat. č. 10; obr. 11:6). Pokud bychom se snažili nalézt v tomto „souboru“ odraz jakési dynamikykontaktů Modřan s antickým Středomořím, budeme konstatovat vztahy nadmíru stabilní, přeru-šené zejména – zcela nečekaně – v době oppidální a augustovské.35 Do nich lze s jistou rezervouzařadit jen dva předměty – bronzové ucho konvice (přistoupíme-li ovšem na jeho možnou širšídataci; kat. č. 2; obr. 11:1) a bronzové omegovité ouško (kat. č. 4; obr. 10:1), a to pouze díky tomu,že výskyt obou artefaktů spadá do velmi širokého rozmezí. Tyto „stabilní vztahy“ by – zdá se –nabyly na intenzitě zejména ve 4. a 3. století př. n. l. (bronzové ucho mísy, nejpravděpodobnějšídatace jednoho z bronzových uch konvic, nejhojněji doložená datace bronzových válečků s hroty,počátek možné datace bronzového omegovitého ouška). Podobný vývoj přirozeně zcela protiřečíběžnému schématu kontaktů mezi Středomořím a střední Evropou, zejména Čechami, v němžvrcholy leží v 6. až 5. století př. n. l. a v závěru 2. až první polovině 1. století př. n. l., v doběAugustově a v průběhu druhé poloviny 2. století n. l.

Soubor naopak vykazuje částečnou soudržnost z hlediska prostorového či distribučního:bronzové předměty vesměs pocházejí z Itálie (jen u omegovitého ouška nelze původ v rámciStředomoří zúžit) a ještě spíše – v případě bronzového nádobí – z Etrurie. Italského typu jsou i oběz formy vyrobené lampy: tzv. firemní lampa pochází ze severní Itálie, lampa zdobená perličkamize střední Itálie. Nelze však s jistotou prohlásit, zda se jedná skutečně o italské výrobky či jejichzaalpské (porýnské či podunajské) napodobeniny.

Středoevropský nálezový konetxt lze na základě věrohodných nálezů z jiných lokalit očeká-vat či připustit u ucha zobákovité konvice (kat. č. 1; obr. 11:2), omegovitého ouška (kat. č. 4;obr. 10:1) a obou ve formě vyrobených lamp (kat. č. 9–10; obr. 11:6,8), u všech ostatních před-mětů (bronzová rukojeť patery kat. č. 3, na kruhu točená lampa kat. č. 8, bronzové válečky s trnykat. č. 5–7, bronzové ucho konvice se srdčitou ataší kat. č. 2) by se jednalo o první nález svéhodruhu na sever od Alp. Ovšem např. ani v úvahách o zobákovitých konvicích by středoevropskýarcheolog neměl zapomínat na to, že (1) doma jsou tyto předměty právě v Etrurii, (2) export za

346

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

35 Podobně nejsou zastoupeny předměty 1. a první poloviny 2. století n. l., to by však odpovídalo celkové tendencioslabení germánsko-římských kontaktů v tomto období (Musil 2008).

Obr. 12: Chronologie vybraných předmětů středomořského původu ze sbírky F. Hrdiny. Grafická úprava J. Kysela.Fig. 12: Chronology of selected Mediterranean artefacts from F. Hrdina’s collection (vertical axis – catalogueitems; horisontal axis – centuries BC/AD). Elaborated by J. Kysela.

Alpy je sice podstatnou, avšak nikoliv jedinou epizodou v životě této třídy artefaktů, (3) četnébezkontextové konvice roztroušené po světových muzeích se do nich dostaly coby lup z hrobekitalských spíše než zaalpských.36

Celý soubor dostává smysl teprve z funkčního hlediska, nikoliv však v primární rovině, tj.v rovině jednotlivých předmětů a jejich funkce, kterou plnily ve starověku – tři kusy etruskéhosymposiálního náčiní, z toho dvě nesoučasná ucha konvic; pozůstatky tří různých uzd, a to vždyjedna a tatáž část, z hlediska moderních exegezí nejzáhadnější a nejatraktivnější („hlavice palcá-tů“); omegovité ouško, elegantní předmět hojně zastoupený v helénistických/republikánských, alei císařských a provinciálních kontextech; hned tři kusy antických lamp (z hlediska sběratelskéhozájmu jedna z nejvděčnějších kategorií), ovšem žádný mimořádně pozoruhodný např. svojí ikono-grafií nebo přítomností kolku výrobce. Zdaleka ne všechny z těchto předmětů jsou očekávatel-né či běžné v zaalpských nálezových kontextech, jeden každý a všechny dohromady však tvořípříkladnou součást drobné sbírky antických starožitností pořízené osobou s poměrně omezenýmiprostředky (větší investici mohla představovat snad jen ucha bronzových nádob, z nichž nejménědvě musela do Čech – třeba zprostředkovaně – dospět z Itálie prostřednictvím „velkého“ staro-žitnického trhu).

Pokud se týká naznačené otázky ceny či hodnoty antických starožitností, jedinečnou možnostsrovnání nabízí sbírka Vojtěcha Lanny (1836–1909), rozprodaná mj. ve třech aukcích v letech1909 a 1911 v aukčním domě Lepke v Berlíně (von Falke – Krüger 1909; Bode – Krüger 1911;Regling 1911; obecně k Vojtěchu Lannovi coby sběrateli – antických – starožitností viz Dufková –Ondřejová eds. 2006, 96–101). V exemplářích prodejních katalogů, uložených v Uměleckoprů-myslovém muzeu v Praze, se šťastnou souhrou okolností dochovaly v rukopisných poznámkáchpůvodního majitele F. A. Borovského konečné prodejní ceny všech dražených položek. Z těchtoúdajů jasně vyplývá, že právě lampy a drobné bronzové instrumentum nepatřily ani ve slovutnémaukčním domě k nadmíru ceněnému zboží: římské hliněné lampy a jejich fragmenty z Lannovysbírky v počtu čtrnácti kusů, vesměs zdobené reliéfními výjevy či opatřené kolkem výrobce(Bode – Krüger 1911, 174 – Nr. 1535–1536), byly prodány jako konvolut za 310 marek, tj. asi365 rakouských korun;37 na jednu kompletní a dekorací či kolkem pozoruhodnou lampu tak může-me uvažovat o hodnotě kolem 30 korun. Dvě bronzové lampy (z nichž jedna byla zdobena erotic-kým výjevem; Bode – Krüger 1911, 172 – Nr. 1481–1482, Taf. H:1482) byly prodány opět jakokonvolut za 80 marek, tj. 94 korun. Z kovového inventáře neobsahovala sice sbírka žádné před-měty přímo srovnatelné s uchy bronzových konvic, přesto „flache Bronzeschale auf abgesetztemFuße mit zwei geschwungenen eckigen Henkeln“ (tedy pozdně klasický či helénistický bronzovýkylix?) byla vydražena v konvolutu se zlomkem křídla bronzové plastiky (Bode – Krüger 1911,172 – Nr. 1501–1502, Taf. H:1501) za 66 marek (78 korun), soubor sedmi lékařských nástrojů(Bode – Krüger 1911, 172 – Nr. 1505) za 21 marek (25 korun) a bronzový klíč spolu se závažíma dvěma malými bronzovými nádobami (Bode – Krüger 1911, 172 – Nr. 1503) za 16 marek(19 korun). Kupodivu rovněž řecká černo- a červenofigurová keramika – ač dle popisů nikterakatraktivní kusy – byla v dražbě prodávána za ceny dosti nízké, vesměs mezi 20 a 50 markami (vonFalke – Krüger 1909, 188–190). Cena kompletní bronzové nádoby přitom dosahuje 190 marek,cena etruského zrcadla 135 marek a ceny skleněných nádob, na něž byla sbírka obzvláště bohatá,

347

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

36 Mezi zhruba 380 konvicemi shromážděnými v katalogu D. Vorlaufa (1997) jich 69 pochází z více či méně důvě-ryhodných (popř. pouze možných) kontextů zaalpských, u 92 není původ znám, u 76 je uveden konkrétní či gene-rický původ z Etrurie (popř. přímo z Vulci), u 43 ze severní Itálie, u 88 z jiných částí Itálie či prostě z Itálie tout court.11 zbývajících konvic bylo nalezeno jinde ve Středomoří (Kartágo, Korsika).

37 Pro převod mezi oběma měnami zde užíváme pevný kurs 1:1,176, ustavený až roku 1912 v rámci tzv. zlatéhostandardu.

se pravidelně pohybují mezi 70 a 500 markami (Bode – Krüger 1911, 176–180 – Nr. 1552–1623).Ani částky za lampy a drobné bronzy samozřejmě nejsou nikterak zanedbatelné,38 na druhoustranu lze stěží počítat s tím, že zdroje, z nichž bylo možné starožitnosti opatřit v Praze, si za něúčtovaly částky, k nimž dokázali ceny vyšroubovat evropští sběratelé u Lepkeho. Lannovskýkatalog tak slouží předně jako ukazatel relativní hodnoty těchto sběratelských předmětů: za prvé,jejich ceny se pohybují zhruba na úrovni evropského porcelánu 18. století či raně novověké kame-niny,39 za druhé, některé „barbarské“ starožitnosti se na téže aukci vyšplhaly k hodnotám srovna-telným či (výrazně) vyšším než starožitnosti antické. Tak např. pár noricko-panonských spon bylvydražen za 100 marek (Bode – Krüger 1911, 171 – Nr. 1473–1474, Taf. H:1473–1474), souborčtyř „slovanských“ náramků (dle popisů snad laténský puklicový šperk?) za 90 marek (Bode –Krüger 1911, 171 – Nr. 1477–1479), konvolut „gallského“ (?) kruhového šperku za 110 marek(Bode – Krüger 1911, 172 – Nr. 1504), bronzové meče, z nichž přinejmenším některé pocházelyz Čech, za 100 (pouze čepel), 300, 400 a 1 300 marek (Bode – Krüger 1911, 161 – Nr. 1371–1374,Taf. 109:1371–1373). Jinými slovy: rovněž „domácí“ starožitnosti mohly představovat kapitáldostatečně hodnotný na to, aby jej jeho majitel mohl směňovat např. za předměty středomořskéhopůvodu (v této souvislosti připomeňme dva plasticky zdobené laténské nánožníky z Modřan,které z Hrdinovy sbírky zmizely neznámo kam; obr. 2:dole uprostřed).

Výmluvné je také srovnání celého souboru antických předmětů s poměrně početnými nálezyz Modřan z let 1880–1889/1890 a z dvacátých, třicátých a čtyřicátých let 20. století, které před-stavují standardní nálezy bez jakéhokoliv unikátního předmětu středomořského původu. Z rámce„obvyklých“ nálezů se vymykají snad jen dvě toaletní soupravy z doby halštatské (Barvířová 1936,15, 27–28, obr. na str. 14) a některé spony z doby římské (např. Borkovskyj 1930–35, obr. 2–4),jež jsou ovšem v žárových hrobech obecně vcelku běžné. Je třeba také zaznamenat, že na dobovéfotografii modřanských nálezů z Hrdinovy sbírky (obr. 2) není zachycen žádný antický předmět,jakkoliv není jasné, kdy přesně byla fotografie zhotovena (snad před rokem 1899?); navíc žádnýz předmětů na snímku nevybočuje z rámce běžného standardu. Nespornou váhu má také fakt, žev přehledu pravěku Zbraslavska a Smíchovska z roku 1899 není v souvislosti s Modřany uvedenžádný výjimečný nález, přestože informace o modřanských lokalitách pocházely takřka s jistotoualespoň zčásti přímo od Františka Hrdiny (Neuman 1899). A navíc je silně nepravděpodobné,aby veškeré nálezy ze sbírky pocházely výhradně z jediného katastru.

V souvislosti s posledním argumentem nelze opomenout jednu ryze hypotetickou spekulaci.Vstoupíme-li na pole neprokazatelných úvah a domněnek, zajisté není možné vyloučit, že ales-poň některé antické předměty (popř. jen jediný předmět) z celého souboru byl(y) objeven(y)v Modřanech, popř. obecně v Čechách či střední Evropě (např. ucho zobákovité konvice a dvělampy z doby římského císařství, u nichž lze uvažovat o původu v římském Porýní či Podunají).

348

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

38 Roční učitelský plat se na počátku 20. století pohyboval mezi (nástupními) 1 200 a (například u řídících učitelů,stěží však modřanských) 7 000 korunami; zmiňované ceny zaplacené v berlínských aukcích za lannovské starožitnostipředstavují zhruba hodnotu pánského obleku (30–80 korun), nájem pokoje s koupelnou (na Žižkově od 30 korun zaměsíc) či měsíční náklady na živobytí (cca 60 korun bez nákladů na bydlení).

39 Pro srovnání – šálky s podšálky vídeňského či míšeňského porcelánu 18. či raného 19. století byly zpravidladraženy za 30–50 marek (von Falke – Krüger 1909, např. Nr. 1265, 1269, 1290, 1283, 1529, 1565 atd.), za obdobné sumybyly prodány menší či méně atraktivní glazované a kameninové nádoby či kachle 15.–17. století (von Falke – Krüger1909, např. „Feldflasche“ Nr. 552 – 51 marek; pohárky Nr. 673 a 674, lékárnická dóza Nr. 677, konvice Nr. 682 –20–40 marek; malované kachle Nr. 578 a 584 – 70 marek) či nejjednodušší novověké kovové nádobí (Bode – Krüger 1911,mosazná konvice ze 17. století Nr. 1207 – 70 marek; cínové nádobí Nr. 1281–1284 – 26–57 marek). Větší a výzdobněnáročnější kusy ve všech těchto kategoriích přitom dosahují hodnot mnohonásobně převyšující cenu lannovských antik(např. reliéfní kachle 100–4 800 marek, džbány, korbele a mísy kameninové 100–2 000 marek, glazované 100, zpravidlavšak 1 000–12 000 marek, glazované kachle 100–4 800 marek, porcelánové konvičky většinou 100–200 marek, džbánya mísy 500–4 000 marek atd.).

V této souvislosti – a v souvislosti se středomořskými importy z časné doby laténské – je možnávhodné upozornit na zjevně nekonzistentní a ve své podstatě paradoxní přístup některých autorů:zatímco dvě ucha bronzových nádob (obr. 1, 11:1–2) se v literatuře pravidelně objevují jakostředomořské importy nalezené v Modřanech, keramický kahan z 5. století př. n. l. (obr. 11:7) seve stejných pracích mezi doklady importované řecké keramiky nevyskytuje (srv. např. Chytráček2008, Abb. 18–19; Bouzek 2010, Abb. 1; Trefný 2011, obr. 17); o důvodech odlišného posuzováníuvedených artefaktů se lze jen dohadovat, neboť žádný z citovaných autorů svůj postup nezdů-vodnil. Faktem zůstává, že pro hypotetické spekulace výše uvedeného směru neposkytují dobovéprameny vůbec žádnou oporu. Proti takovýmto v zásadě nevyvratitelným úvahám, jimiž je možnéprokázat prakticky cokoliv, lze každopádně postavit pouze (nebo alespoň?) tři – byť v těchtosouvislostech ne zcela přesvědčivé – argumenty: (1) žádný předmět antické provenience nenízachycen na dobové fotografii modřanských nálezů z Hrdinovy sbírky (obr. 2), (2) v přehledupravěku Smíchovska a Zbraslavska z roku 1899 není mezi nálezy z Modřan zmíněn žádný uni-kátní předmět (Neuman 1899), (3) v katalogu Okresní výstavy na Zbraslavi z roku 1906 není mezipředměty vystavovanými F. Hrdinou rovněž uveden ani jeden pozoruhodný artefakt (Neumanred. 1906, 59).

Shromážděná fakta tudíž podle našeho názoru dovolují konstatovat, že soubor antickýchpředmětů ze sbírky řídícího učitele Františka Hrdiny nepochází z Modřan. S největší pravdě-podobností byly tyto artefakty přivezeny ze Středomoří jako sběratelské kusy, jakkoliv přímýdůkaz pro toto tvrzení bude již sotva někdy objeven.40 Domníváme se tudíž, že antické předmětyz Hrdinovy sbírky je nutné ze všech úvah o autentických jižních importech nenávratně vymazat.Případné zpochybnění tohoto závěru a opětovné oživení modřanské nálezové provenience těchtopředmětů, a to i jako sporných nálezů s (pomyslným) otazníkem, musí být podle našeho souduprovázeno předložením argumentů opřených o dobové prameny, nikoliv neprokazatelnýmifabulacemi (srv. např. Bouzek 2007, 34; Chytráček 2012). Přání prostě v tomto případě nemůžebýt otcem myšlenky.41

LITERATURA

ADAM, A.-M. 2003: Le bassin étrusque (N° 12). In: F. Perrin – M. Schönfelder dir., La tombe à char de Verna(Isère): témoignage de l’aristocratie celtique en territoire allobroge. Documents d’Archéologie en Rhône-Alpeset en Auvergne 24. Lyon, 53–68.

ADAM, A.-M. 2007: Les importations méditerranéennes en Gaule interne aux IVe et IIIe siècles avant notre ère.In: Ch. Mennessier-Jouannet – A.-M. Adam – P.-Y. Milcent dir., La Gaule dans son contexte européen auxIVe et IIIe s. av. n. è. Actes du XXVIIe colloque international de l’Association française pour l’Étude de l’Âgedu Fer (Clermont-Ferrand, 29 mai – 1er juin 2003). Lattes, 255–263.

ANONYMUS 1882: Pohanské pohřebiště u Modřan, Národní listy 22 – č. 264 (26. září), 3.ANONYMUS 1899: Dary sbírkám Musea království Českého. In: Zpráva jednatelská o Společnosti Musea

království Českého ve správním roce 1898. Praha, 76–111.ANONYMUS 1907: Slavnost 20 letého trvání pokračovací průmyslové školy a otevření městského musea,

Vinohradské noviny. Politický neodvislý týdenník lidový města Kr. Vinohradů, Nuslí, Vršovic a všech obcí

349

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

40 Hrdinova sbírka měla původně patrně svoji vlastní evidenci, na její dobové fotografii lze ostatně na některýchpředmětech zřetelně rozpoznat štítky s napsanými údaji (obr. 2). U několika artefaktů se tyto původní cedulky docho-valy do dnešních dnů – nápisy obsahují kromě původního Hrdinova „evidenčního“ čísla také údaj o lokalizaci a jménomajitele (srv. např. železná podkova MMP, inv. č. H 40654/1 – původní č. 243; závaží ke tkalcovskému stavu MMP,inv. č. H 40779 – původní č. 33; závaží ke tkalcovskému stavu MMP, inv. č. H 40816/1 – původní č. 31). PůvodníHrdinův seznam sbírky ovšem není dochován.

41 Tato práce vznikla v rámci programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 12 Historie v interdiscip-linární perspektivě, podprogram Společnost, kultura a komunikace v českých dějinách.

v okresu vinohradském, říčanském a jílovském se stálými přílohami „Nuselský obzor“ a „Hlasy z Vršovic“8 – č. 38 (14. září), 4–5.

ANONYMUS 1909: Dary sbírkám Musea království Českého. In: Zpráva o Museu království Českého za rok1908. Praha, 74–92.

ANONYMUS 1911a: Vzácný nález ve Vršovicích, Vinohradské noviny. Politický neodvislý týdenník lidovýměsta Kr. Vinohradů, Nuslí, Vršovic a všech obcí v okresu vinohradském, říčanském a jílovském se stálýmipřílohami „Nuselský obzor“ a „Hlasy z Vršovic“ 12 – č. 27 (1. července), 6.

ANONYMUS 1911b: Nález skrčenců ve Vršovicích, Rovné právo. Časopis pro 17. volební okres (Nusle-Pankrác,Vršovice, Michle a Krč) 4 – č. 16 (8. července), 5.

ANONYMUS 1911c: Naše vyobrazení, Světozor 11 – č. 45, 1084.ANONYMUS 1934: Zpráva o činnosti Čsl. Státního archeologického ústavu za rok 1931, Zprávy Českosloven-

ského Státního archeologického ústavu 4 (za r. 1931.), 60–65.ANONYMUS 1938: Pravěké nálezy hlášené ve Státním archeologickém ústavu v době od 1. listopadu do 15. pro-

since 1937, Zprávy památkové péče 2, 17–18.BAILEY, D. M. 1975: A catalogue of the lamps in the British Museum. 1. Greek, Hellenistic and Early Roman

Pottery Lamps. London.BAILEY, D. M. 1980: A catalogue of the lamps in the British Museum. 2. Roman Lamps made in Italy: a des-

cription. London.BARVÍŘOVÁ, O. 1936: Nové archeologické nálezy v Modřanech nad Vltavou. Zvláštní otisk z Vltavských proudů.BARVÍŘOVÁ, O. 1938: Starožitné kahany z Modřan nad Vltavou. Zvláštní otisk z Vltavských proudů.BERANOVÁ, D. 2008: Malá kronika Prahy 12. Díl I. Kam sahá paměť generací. Praha.BINI, M. P. – CARAMELLA, G. – BUCCIOLI, S. 1995: I bronzi etruschi e romani. Materiali del Museo Archeo-

logico di Tarquinia 13. Roma.BODE, W. – KRÜGER, C. 1911: Sammlung des † Freiherrn Adalbert von Lanna. Prag. Zweiter Teil. Berlin.BORKOVSKYJ, I. 1930–35: Žárový hrob římský z Modřan u Prahy, Obzor prehistorický 9, 176–182.BOUBE, CH. 1991: Les cruches. In: M. Feugère – C. Rolley eds., La vaisselle tardo-républicaine en bronze.

Actes de la table-ronde CNRS, Lattes, avril 1990. Dijon, 23–45.BOULOUMIÉ, B. 1973: Les œnochoés en bronze du type “Schnabelkanne” en Italie. Roma.BOUZEK, J. 2007: Keltové našich zemí v evropském kontextu. Praha – Kroměříž.BOUZEK, J. 2010: Neufunde griechischer Keramik aus Böhmen und die Anfänge der Latène-Kunst, Germania 88,

179–193.BOUZEK, J. 2011: Prehistory of Europe as seen from its centre. Czech lands from Paleolithic to the end of the

La Tène period in European context. Studia Hercynia 15 – č. 1.BOŽIČ, D. 2010: Zum Panzergrab von Stična und der Verlässlichkeit der Grabzusammenhänge in der Sammlung

Mecklenburg, Acta Praehistorica et Archaeologica 42, 155–172.BRIZIO, E. 1901: Il sepolcreto gallico di Montefortino presso Arcevia, Monumenti Antichi dell’Accademia

Nazionale dei Lincei 9, 617–792.BRONEER, O. T. 1930: Terracota Lamps. Corinth IV, 2. Cambridge.BUCHBERGER, J. 2003: Profesoři a profesorky reálky a reálného gymnázia v Praze-Vršovicích 1908–1950.

Praha.BUCHI, E. 1975: Lucerne del Museo di Aquileia. I. Lucerne romane con marchio di fabbrica. Aquileia.CASTOLDI, M. 2000: Vasellame in bronzo d’età ellenistica: osservazioni su alcuni tipi di brocche di produzione

etrusca, Kölner Jahrbuch 33, 403–416.CIANFERONI, G. C. 1985: Il bronzi. Il vasellame. In: A. Maggiani ed., Artigianato artistico. L’Etruria setten-

trionale interna in età ellenistica. Milano, 148–152.DE MARINIS, R. C. 1997: La tomba gallica di Castiglione delle Stiviere (Mantova), Notizie Archeologiche

Bergomensi 5, 115–177.DRDA, P. – RYBOVÁ, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha.DUFKOVÁ, M. – ONDŘEJOVÁ, I. eds. 2006: Historie sběratelství antických památek v českých zemích. Editio

Monographica Musei Nationalis Pragae 2. Praha.ESPOSITO, M. 2007: La vaisselle métallique étrusque de la première période hellénistique en Italie centrale

(dernier tiers du IVème–IIIème s. av. J.-C.). Nepublikovaná disertační práce uložená na Université de Bour-gogne v Dijonu.

von FALKE, O. – KRÜGER, C. 1909: Sammlung des Freiherrn Adalbert von Lanna. Prag. Erster Teil. Berlin.FILIP, J. 1949: Praha pravěká. Praha.

350

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

FILIP, J. 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha.FRIDRICHOVÁ, M. – FRIDRICH, J. – HAVEL, J. – KOVÁŘÍK, J. 1995: Praha v pravěku. Archaeologica

Pragensia – Supplementum 2. Praha.FRIDRICHOVÁ, M. – KOUTECKÝ, D. – SLABINA, M. 1999: Die Gräberfelder der Bylaner Kultur in Praha –

III. Teil, Památky archeologické 90, 319–397.HÁJEK, L. 1968: Kultura zvoncovitých pohárů v Čechách. Archeologické studijní materiály 5. Praha.HAKEN, R. 1958: Římské lampy v Národním museu v Praze a v jiných československých sbírkách. Sborník

Národního musea v Praze. Řada A – Historie 12. Praha, 7–115.HANSL, F. (red.) 1899: Smíchovsko a Zbraslavsko. Smíchov.HLAVA, M. 2008: Poznámky k některým laténským hrobům a tzv. nálezům hrobového charakteru z Prahy,

Archeologie ve středních Čechách 12, 549–563.HLAVA, M. 2010: Archeologická sbírka J. A. Jíry a její osudy, Archaeologica Pragensia 20, 155–220.HLAVA, M. 2011: Addenda k tzv. duchcovskému depotu, Archeologie ve středních Čechách 15, 419–430.HLAVA, M. 2012: Laténské nálezy z Prahy ve sbírce Františka Petery Rohoznického, Archaeologica Pragensia 21,

88–110.HRALA, J. 1973: Knovízská kultura ve středních Čechách. Archeologické studijní materiály 11. Praha.HRNČIARIK, E. 2013: Römisches Kulturgut in der Slowakei. Herstellung, Funktion und Export römischer

Manufakturerzeugnisse aus den Provinzen in der Slowakei. Universitätsforschungen zur prähistorischenArchäologie – Band 222. Bonn.

CHYTRÁČEK, M. 1983: Nové poznatky o halštatsko-laténských bronzových nádobách z Čech, Archeologickérozhledy 35, 427–451.

CHYTRÁČEK, M. 2007: Časně laténské sídliště v Chržíně (okr. Kladno) s napodobeninou červenofigurovékeramiky a s doklady kovolitectví a zpracování jantaru, Archeologické rozhledy 59, 461–516.

CHYTRÁČEK, M. 2008: Die Nachahmung einer rotfigurigen Trinkschale aus der frühlatènezeitlichen Flachland-siedlung von Chržín (Mittelböhmen) und das überregionale Verkehrsnetz der Hallstatt- und Frühlatènezeitin Böhmen, Germania 86, 47–101.

CHYTRÁČEK, M. 2012: Praha 4 – Modřany, Tschechische Republik. In: S. Sievers – O. H. Urban – P. C. Ramsl(Hg.), Lexikon zur keltischen Archäologie. Wien, 1526–1527.

CHYTRÁČEK, M. – DANIELISOVÁ, A. – TREFNÝ, M. – SLABINA, M. 2010: Zentralisierungsprozesse undSiedlungsdynamik in Böhmen (8.–4. Jh. v. Chr.). In: D. Krausse (hrsg.), „Fürstensitze“ und Zentralorteder frühen Kelten – Teil 2. Abschlusskoloquium des DFG-Schwerpunktprogramms 1171 in Stuttgart,12.–15. Oktober 2009. Forschungen und Berichte zur Vor- und Frühgeschichte in Baden-Württemberg –Band 120. Stuttgart, 155–173.

CHYTRÁČEK, M. – METLIČKA, M. 2004: Die Höhensiedlungen der Hallstatt- und Latènezeit in Westböhmen.Památky archeologické – Supplementum 16. Praha.

JACOBSTHAL, P. – LANGSDORF, A. 1929: Die Bronzeschnabelkannen. Ein Beitrag zur Geschichte desvorrömischen Imports nördlich der Alpen. Berlin-Wilmersdorf.

JANČO, M. 2001: Nálezy lámp z doby rímskej v Čechách, Památky archeologické 92, 165–183.JIŘÍK, J. – JÍLEK, J. 2009: Tři pozdně antické lampy z východních Čech (Brozany, Staré Čivice, Slavhostice),

Východočeský sborník historický 16, 63–76.JURGEIT, F. 1999: Die etruskischen und italischen Bronzen, sowie Gegenstände aus Eisen, Blei und Leder

im Badischen Landesmuseum Karlsruhe. Pisa.KYSELA, J. 2012: Drei neue Südimporttypen aus dem Oppidum von Stradonitz. In: G. Březinová – V. Varsik

(eds.), Archeológia na prahu histórie. K životnému jubileu Karola Pietu. Archaeologica Slovaca Monogra-phiae. Communicationes – tomus 14. Nitra, 339–348.

KYSELA, J. 2014: Boemia ed Italia tra il IV ed il I secolo a. C. In: P. Barral – J.-P. Guillaumet – M. J. Roulière-Lambert – M. Saracino – D. Vitali (eds.), Les Celtes et le Nord de l’Italie. Premier et Second Âges du fer.36e colloque international de l’Association française pour l’Étude de l’Âge du Fer, Vérone 2012. RevueArchéologique de l’Est – 36e supplément. Dijon, 341–352.

LOESCHKE, S. 1919: Lampen aus Vindonissa. Ein Beitrag zur Geschichte von Vindonissa und des antikenBeleuchtungswesens. Zürich.

LUTOVSKÝ, M. – SLABINA, M. 2004: Archeologické dílo Františka C. Friedricha, Archeologie ve středníchČechách 8, 9–64.

MAJEWSKI, K. 1960: Importy rzymskie v Polsce. Wybór źrodeł archeologicznych do dziejów kontaktówludności ziem Polski z Imperium Rzymskim. Warszawa – Wrocław.

351

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

MARSA, J. 1972: Punic, Greek and Hellenistic lamps in Prague Collections, Acta Universitatis Carolinae –Philosophica et Historica 5, 43–86.

MARSA, J. 1974: Antické lampy z českých nálezů. In: V. Sakař (ed.), Římské importy. Referáty, přednesenéna semináři, který se konal ve dnech 12.–13. února 1974 při příležitosti výstavy Římské nálezy v Čechách/1.–4. století/. Praha, 18–28.

MENZEL, H. 1954: Antike Lampen im Römisch-Germanischen Zentralmuseum zu Mainz. Römisch-Germa-nisches Zentralmuseum zu Mainz – Katalog 15. Mainz.

MOOSLEITNER, F. – FREY, O.-H. 2012: Schnabelkanne. In: S. Sievers – O. H. Urban – P. C. Ramsl (Hg.),Lexikon zur keltischen Archäologie. Wien, 1672–1674.

MOTYKOVÁ, K. – DRDA, P. – RYBOVÁ, A. 1977: The position of Závist in the Early La Tène period in Bohe-mia, Památky archeologické 68, 255–316.

MOTYKOVÁ, K. – DRDA, P. – RYBOVÁ, A. 1978: Závist. Keltské hradiště ve středních Čechách. Památníkynaší minulosti 9. Praha.

MOTYKOVÁ-ŠNEIDROVÁ, K. 1967: Weiterentwicklung und Ausklang der älteren römischen Kaiserzeit inBöhmen. Fontes Archaeologici Pragenses – Volumen 11. Pragae.

MUSIL, J. 2008: Výrobky římských dílen v Čechách. In: V. Salač (ed.), Archeologie pravěkých Čech 8. Dobařímská a stěhování národů. Praha, 100–112.

NEUMAN, E. 1899: Pravěk. In: F. Hansl (red.), Smíchovsko a Zbraslavsko. Smíchov, 107–124.NEUMAN, E. red. 1906: Okresní výstava na Zbraslavi. Hlavní katalog vydaný péčí výkonného výboru. Zbraslav.NIEDERLE, L. 1895: Pravěk zemí českých na Národopisné Výstavě Českoslovanské, Český lid 4, 545–557.PAVOLINI, C. 1987: Le lucerne romane fra il III sec. a. C. e il III sec. d. C. In: P. Lévêque – J.-P. Morel (eds.),

Céramiques hellénistiques et romaines 2. Paris, 139–165.PECKA, F. J. 1914: Vláda železa. Kovový věk II. Praha.PÍČ, J. L. 1891: Sekce A. Praehistorie. Vitriny I.–XIIIb. In: Katalog Retrospektivní výstavy. (Skupina XXV.).

Praha, 1–31.PLEINER, R. 1959: Osada s železárnami z mladší doby římské v Tuchlovicích, Památky archeologické 50, 158–196.REGLING, K. 1911: Sammlung des † Freiherrn Adalbert von Lanna. Prag. Dritter Teil. Medaillen und Münzen.

Berlin.SAKAŘ, V. 1956: Terra sigillata v českých nálezech, Památky archeologické 47, 52–69.SAKAŘ, V. 1970: Roman Imports in Bohemia. Fontes Archaeologici Pragenses – Volumen 14. Pragae.SANNIBALE, M. 1998: Le armi della Collezione Gorga al Museo Nazionale Romano. Studia Archaeologica 92.

Roma.SKLENÁŘ, K. 2003: Archiv nálezových zpráv oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea v Praze.

Zprávy České archeologické společnosti – Supplément 51. Praha.SLABINA, M. 2005: Modřany 1 (Praha 4). In: M. Lutovský – L. Smejtek a kol., Pravěká Praha. Praha, 698–699.SLÁMA, J. 1977: Mittelböhmen im frühen Mittelalter I. Katalog der Grabfunde. Praehistorica 5. Praha.SMOLÍK, J. 1878–81: O hrubších kamenných nástrojích vůbec a vrtaných zvlášť, nalezených v Čechách, Památ-

ky archeologické 11, 541–556.SPURNÝ, V. 1939–46: Halštatské nálezy z Modřan, Památky archeologické 42, 158–162.SVOBODOVÁ, H. 2006: Ancient Lamps in the Prague National Museum. Sborník Národního muzea. Řada A –

Historie 60 – č. 3–4. Praha, 1–96.ŠPLÍCHAL, B. 1902a: Paměti obce Vršovické (u Prahy) vydané na oslavu povýšení obce této na město roku

1902. Vršovice.ŠPLÍCHAL, B. 1902b: XV. zpráva pokračovací školy průmyslové ve Vršovicích za školní rok 1901–2. Vršovice.ŠPLÍCHAL, B. 1908: Otevření „Musea“ při pokračovací škole průmyslové zde a ukončení školního roku.

In: B. Šplíchal, XXI. zpráva pokračovací školy průmyslové pro učně ve Vršovicích za školní rok 1907–8.Vršovice, 1–4.

ŠPLÍCHAL, B. 1911: XXIV. zpráva živnostenské školy pokračovací pro učně ve Vršovicích za škol. rok1910–1911. Vršovice.

ŠPLÍCHAL, B. 1912: XXV. zpráva odborné a všeobecné školy živnostenské ve Vršovicích za rok školní1911–1912. Vršovice.

ŠPLÍCHAL, B. 1916: Odborná a všeobecná škola živnostenská pro učně. In: XXVIII. a XXIX zpráva Odbor-ných a všeobecných škol živnostenských ve Vršovicích za roky školní 1914–15 a 1915–16. Vršovice, 3–16.

ŠPLÍCHAL, B. 1917: Odborná a všeobecná škola živnostenská „pro učně“. In: XXX. zpráva Odbornýcha všeobecných škol živnostenských ve Vršovicích za rok školní 1916–17. Vršovice, 3–20.

352

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

ŠPLÍCHAL, B. 1918: Odborná a všeobecná škola živnostenská „pro učně“. In: XXXI. zpráva Odbornýcha všeobecných škol živnostenských ve Vršovicích za rok školní 1917–18. Vršovice, 3–16.

TISUCKÁ, M. – HLAVA, M. 2012: Neznámý soubor bronzových předmětů z Kozích hřbetů (?) ze sbírkyG. V. Jenče, Archaeologica Pragensia 21, 55–64.

TREFNÝ, M. 2011: Attická keramika jako významný doklad jižního importu v prostředí pozdně halštatskýchaž časně laténských Čech, Památky archeologické 102, 271–306.

TREFNÝ, M. 2012: Čechy a střední Evropa v pozdní době halštatské až časné době laténské a jejich vztah k oblas-ti antického Středomoří. In: J. Valentová – M. Tisucká – P. Belaňová (eds.), Ve stínu Olympu. Praha, 21–43.

TREFNÝ, M. – KORENÝ, R. – FRÁNA, J. 2012: K problematice halštatských mís s perlovitě vybíjeným okra-jem v Čechách, Archeologické rozhledy 64, 320–332.

TREFNÝ, M. – POLIŠENSKÝ, T. 2014: The first find of a Greek transport amphora in the Late Hallstatt/EarlyLa Tène Bohemia and its significance for the archaeology of interregional contacts. In: J. Čižmářová –N. Venclová – G. Březinová (eds.), Moravské křižovatky. Střední Podunají mezi pravěkem a historií. Brno,273–284.

TREFNÝ, M. – THÉR, R. – TICHÝ, R. – DOHNÁLKOVÁ, H. 2012: On a fragment of a ceramic beaked flagonfrom the Late Hallstatt to Early La Tène settlement in Tuněchody (okr. Chrudim) in Eastern Bohemia,Archäologisches Korrespondenzblatt 42, 335–350.

TUREK, J. 2005: Praha kamenná. Eneolit – pozdní doba kamenná. In: M. Lutovský – L. Smejtek a kol., PravěkáPraha. Praha, 239–348.

VALENTOVÁ, J. – TISUCKÁ, M. – BELAŇOVÁ, P. (eds.) 2012: Ve stínu Olympu. Praha.VENCLOVÁ, N. (ed.) 2008: Archeologie pravěkých Čech 6. Doba halštatská. Praha.VOKOLEK, V. 2004: Katalog staré sbírky Oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea. Fontes

Archaeologici Pragenses – Volumen 30. Pragae.VOKOLEK, V. 2007: Katalog sbírky Oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea III. Nálezy do roku

1913. Fontes Archaeologici Pragenses – Volumen 33. Pragae.VOKOLEK, V. 2009: Katalog sbírky Oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea IV. Drobné přírůstky

z let 1919–1939. Fontes Archaeologici Pragenses – Volumen 34. Pragae.VORLAUF, D. 1997: Die etruskischen Bronzeschnabelkannen. Eine Untersuchung anhand der technologisch-

typologischen Methode. Teil 1: Auswertung. Teil 2: Katalog u. Tafeln. Internationale Archäologie – Band 11.Espelkamp – Leidorf.

WALDHAUSER, J. 1989: Addenda k nálezům uch bronzových zobákovitých konvic z Prahy-Modřan a Číňova,Archaeologica Pragensia 10, 57–62.

WALDHAUSER, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.WALDHAUSER, J. 2007: Enycklopedie Keltů v Čechách /dodatky/. Praha.WEBER, T. 1983: Bronzekannen: Studien zu ausgewählten archaischen und klassischen Oinochoenformen

aus Metall in Griechenland und Etrurien. Archäologische Studien – Band 5. Frankfurt am Main.Z. 1913: [bez názvu], Národopisný věstník Českoslovanský 8, 103.

The assemblage of Mediterranean artefactsfrom the collection of the head teacher František Hrdina from Modřany

and the Headmaster Šplíchal museum in Vršovice

A small collection of František Hrdina (1856–1908), head teacher of a school in Modřany near Prague, containedalso a small lot of artefacts of Mediterranean origin, some of which are until today presented in archaeologicalliterature as authentic finds from (Prague-)Modřany. As a rule, only single objects (specific according to theinterests of each scholar) have so far been selected to be presented for the needs of various argumentations whilethe rest of the assemblage was left unobserved; the only attempts to verify their provenance from Modřany con-sisted in confronting their chronology with that of various sites in Modřany and its surroundings. The most famousof the artefacts are certainly two bronze handles of Etruscan (reputedly beaked) flagons (fig. 1, 11:1–2; cf. eg.Filip 1949, 109, obr. 74; Chytráček 1983, 434, 443, 447, obr. 3:2ab, 4:4; idem 2012; Motyková – Drda – Rybová1977, 298–302, 308, fig. 27–28; iidem 1978, 148, obr. 40 etc.). However, if the discussion about the origin ofthe Mediterranean artefacts from Hrdina’s collection is supposed to make sense, the obligatory departure pointof all considerations concerning the artefacts’ provenance is the history of Hrdina’s collection and of the so-called

353

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

Šplíchal museum in Prague-Vršovice where the collection passed after the collector’s death. Subsequently, itis necessary to gather information on all the objects from which the Mediterranean part of Hrdina’s collectionoriginally consisted and scrutinize all of them in the same depth. Only knowledge thus gained may enable usto decide on firm grounds whether all of these artefacts may have actually been found in Modřany.

František Hrdina collected finds from Modřany (and probably also its surroundings) roughly from the 1880s.Some of them are depicted in a contemporary photograph (fig. 2). After his untimely and sudden death, thecollection was after a certain time lapse (probably in 1913) handed over to the Museum of headmaster Šplíchalin Vršovice by Hrdina’s son Miloslav. After the closure of this museum in 1939–1940, its collections were takenover by the City of Prague Museum. Out of the fourteen artefacts of Mediterranean origin, five have been pre-served in the Museum until present (two bronze jug handles, three bronze tubes with protrusions – horse bits’elements; fig. 11:1–5); three ceramic oil lamps were ceded to the National Museum in 1955 (fig. 11:6–8); theremaining six objects have got lost. A sketch drawing of two of them has been preserved (a bronze basin handle;a bronze omega-shaped handle; fig 10) while the other four were only documented by cursory notes in the ori-ginal inventory (a bronze oil lamp, a vessel handle, two bronze handles).

The study of the original written and pictorial documentation (fig. 2–9) as well as the typo-chronologicalanalysis of the artefacts (fig. 12) make it clear that the provenance from Modřany of the studied Mediterraneanartefacts is only upheld by the statement of Miloslav Hrdina at the moment of his donation of his late father’scollection to the Vršovice museum. This happened only after 1910, more precisely perhaps in 1913. All theobjects from the Hrdina collection were at this occasion proclaimed to have been unearthed in Modřany (fig. 8).At the moment of his father’s decease, however, Miloslav Hrdina had no contact with the collection. With thesefacts in mind and well aware of the loss of information occurring in collections left neglected after their creators’death, there is no reason to take Miloslav Hrdina’s statement for sure and granted. Let us stress that the contem-porary written records provide no other proof for the artefacts’ provenance from Modřany.

On the other hand, much evidence – circumstantial but considered as a whole not negligible – testifiesagainst the Modřany provenance. The lot of Mediterranean objects from the Hrdina collection considered in itscomplexity makes a strong impression of being either completely extraordinary or completely heterogeneous.A concentration of as many as fourteen imported objects covering moreover several subsequent chronologicalphases and all discovered in the territory of a single village would be absolutely exceptional in Bohemia. Takinginto consideration only the objects which could be studied directly (fig. 11) or thanks to the preserved drawings(fig. 10) (but keeping in mind that at least four other objects, which are now lost and the documentation does notpermit even their most elementary classification, might have made the lot even more motley), we are confrontedwith: a bronze jug handle from late 6th century BC (cat. no. 1; fig. 11:2); a clay lamp from the 5th century BC(cat. no. 8; fig. 11:7); three elements of horse-bits perhaps from the 5th–3rd century BC (cat. nos. 5–7; fig. 11:3–5);a bronze basin handle from the 4th–3rd century BC (cat. no. 3; fig. 10:2); a bronze jug handle most probablyfrom the 3rd century BC (cat. no. 2; fig. 11:1); a clay lamp from the second half of the 2nd–3rd century AD(cat. no. 9; fig. 11:8); and a clay lamp from 3rd–4th or 5th century AD (cat. no. 10; fig. 11:6). If we try to per-ceive through this strange lot the “dynamics of contacts of prehistoric Modřany with the Mediterranean”, we areobliged to conclude that these contacts were basically continuous, interrupted only (strangely enough) in theperiod of oppida and in the Augustan times. Only one of the jug handles (cat. no. 2; fig. 11:1; if we opt for itswider chronology possible though far from certain: fig. 12), and the omega-shaped handle (cat. no. 4; fig. 10:1)could belong to one of these periods, principally because of their extremely vague or uncertain chronology.These “stable relations” seem particularly intense in the 4th–3rd century BC (the basin handle, cat. no. 3; the moreprobable chronology of the above mentioned jug handle, cat. no. 2; the most probable date of the horse bits’ ele-ments, cat. nos. 5–7; the beginning of chronology of the bronze omega-shaped handle, cat. no. 4). Such a schemenaturally completely contradicts the usual model of relations between the Mediterranean and Bohemia in whichthe peaks are in the 6th–5th century BC, in the late 2nd–first half of the 1st century BC, in the Augustan periodand in the second half of the 2nd century AD.

Central-European find provenance may seem plausible for the beaked flagon handle (fig. 11:2), the omega-shaped handle (fig. 10:2) and both the mould-made oil-lamps (fig. 11:6,8), since comparable finds come fromcertain central European find contexts; all the other artefacts (bronze basin handle; wheel-made oil lamp;bronze horse bits’ parts; bronze jug handle with the heart-shaped attachment) would be the first objects of thistype unearthed north of the Alps. However, even when considering the beaked flagons, a central Europeanarchaeologist should not forget that (1) the homeland of these artefacts is Etruria, (2) their transalpine presence,however significant, is only one of many chapters of their story and (3) the numerous flagons scattered in themuseums all over the world got there as plunder from Italian rather that transalpine tombs.

354

Kyse

la –

Hla

va:

Sou

bor

an

tick

ých

pře

dm

ětů

ze

sbír

ky ř

ídíc

ího u

čite

le F

ran

tišk

a H

rdin

y …

The lot only makes sense from the functional point of view, however, not on the primary level, i. e. not asfar as the original function of the objects is concerned: three pieces of Etruscan symposiastic bronze vessels(including two not contemporary bronze jugs), parts of three different horse bits (in some modern fantasticinterpretations exalted as “maze heads”); an elegant omega-shaped handle; three (once again not contemporary)clay lamps, though none of them particularly remarkable (because all aniconic and missing producer stamps).Each and all of these objects may be expected to have made part of a small collection of antiquities assembledby a collector of rather limited means. Comparison with the hammer prices of antiquities from V. Lanna collec-tion sold in – among others – three auctions in 1909 and 1911 (von Falke – Krüger 1909; Bode – Krüger 1911;Regling 1911; fortunately, hand-written notes are preserved in three volumes we had at our disposal, mentioningthe final prices of all the listed items) makes it clear that the Mediterranean objects from F. Hrdina’s collectionare from the least valuable categories comparable in terms of prices with European porcelain or early modernglazed wares and were even valued much less then some “domestic”, i. e. “barbarian” antiquities, for whichthey might, therefore, have been easily exchanged.

We may present another eloquent comparison, this time with the relatively numerous finds from Modřanyregistered in 1880–1889/1890 and in the 1920s–1940s. In all cases we deal here with ordinary finds, not evena single unusual, let alone Mediterranean object is mentioned. Only two Hallstatt period toilet-sets (Barvířová1936, 15, 27–28, fig. in p. 14) and some brooches of the Roman Iron Age (e. g. Borkovskyj 1930–35, obr. 2–4)may be considered as “not-standard” finds, though relatively usual in cremation graves. Moreover, we shouldnote that none of the studied artefacts is depicted in the photograph of finds “from Modřany” kept in Hrdina’scollection (fig. 2). Even though we cannot be sure about its date (perhaps before 1899?), the photograph pre-sents once again only standard objects. We must also take into account that no Greco-Roman find from Modřanyis mentioned in the overview of local prehistory published in 1899, though the information concerning Modřanymust have come at least partially from František Hrdina himself (Neuman 1899).

Nevertheless, there is one hypothetical possibility which we must not omit. If we permit ourselves onunprovable speculation, we cannot actually exclude that at least some (or only one) of the studied object(s) were(was) effectively unearthed in Modřany or in Bohemia/Central Europe in general (for instance the beaked-flagonhandle or the mould-made oil lamps for which provenance from the Rhine or Danube areas seems plausible).In this respect we should, however, point out the inconsistent and paradoxical approach of the scholars dealingwith the “Early La Tène period imports” from the assemblage: while the two bronze jug handles (fig. 1, 11:1–2)have been regularly published as Mediterranean imports discovered in Modřany, the same authors in the sameworks (cf. e. g. Chytráček 2008, Abb. 18–19; Bouzek 2010, Abb. 1; Trefný 2011, obr. 17) never include theceramic 5th century BC oil lamp (fig. 11:7) among Greek pottery imports. The reasons for this selectivity are notclear and none of the quoted scholars accounts for them. Let us stress in any case that the available evidencedoes not offer any grounds supporting the above exposed hypothesis.

In our opinion, the above exposed facts allow us to state that the Mediterranean objects from the head teacherHrdina’s collection were not unearthed in Modřany. Most probably, they had been brought from the Mediter-ranean as collection pieces although this statement is very hard to prove by direct evidence. We think thereforethat the Mediterranean objects from F. Hrdina’s collection should be forever excluded from any considerationsconcerning authentic southern imports. This conclusion may only be contested and the Modřany provenance ofthe artefacts restored (even as merely possible or hypothetical) by arguments based on period documents notby unprovable narratives (cf. e. g. Bouzek 2007, 34; Chytráček 2012). We must simply not permit our thinkingto be too wishful.

(English by J. Kysela, corrected by J. Burden)

Mgr. Jan Kysela, Ph.D., Ústav pro klasickou archeologii Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Celetná 20,116 42 Praha 1, [email protected]. Miloš Hlava, Ph.D., Muzeum hlavního města Prahy, Pod Viaduktem 2595, 155 00 Praha 13,[email protected]

355

Arc

haeo

logic

a P

ragen

sia 2

2 /

20

14

Soubor antických předmětů ze sbírky řídícího učitele Františka Hrdiny z Modřan a Muzeum...

Documents

Transcript of Soubor antických předmětů ze sbírky řídícího učitele Františka Hrdiny z Modřan a Muzeum...