1

Přínos mezinárodního vzdělávání v památkové péči

(Zkušenosti ze 3 památkářských kursů ICCROM)

Nárok na kvalifikaci a potažmo kompetence odborného památkáře jsou mimořádně

vysoké. Jejich odpovídající standard může být v našem systému památkové péče zformován

prakticky pouze v profesionální státní památkové péči. Ta totiž disponuje předpoklady pro

utváření památkového profesionála systematickou podporou a integrací profesního růstu a

celoživotního vzdělávání a učení se. Jednou ze sfér zmíněné edukace v památkové péči je

vzdělávání se v zahraničí. Velmi výjimečné zapojení českých památkářů do takového učení1

se značně odlišuje od situace kolegů v jiných srovnatelně, nebo i méně, památkářsky

rozvinutých zemích a je nesouměřitelné s jinými disciplínami (např. architekti). Domnívám

se, že už tento fakt je důvodem k zamyšlení a následujícímu článku. Jeho podstatnou součástí

a východiskem je sice charakteristika 3 mnou absolvovaných kursů ICCROM a profil této

organizace a jejího vývoje tak, jak jsem měl doposud osobní možnost je zažívat. Nejde mi

však o prostou zprávu, tím méně sebeprezentaci. Cílem stati je naznačit význam, možné

přínosy a souvislosti vzdělávání se v památkové péči mezinárodně v zahraničí, a to na základě

konkrétních vlastních zkušeností. Ty mi už dnes umožňují sledovat i určitou časovou -

vývojovou linii celoživotního vzdělávání a jeho praktické odrazy v osobním odborně

profesním rozvoji a v kontextu dynamického vývoje oboru.

Co je a není ICCROM2

ICCROM (dříve International Centre for Conservation and Restoration of Monuments,

dnes International Centre for the Study of the Preservation and Restoration of Cultural

Property) – Mezinárodní centrum pro studium ochrany a restaurování hmotného kulturního

dědictví je mezivládní organizace věnující se péči o kulturní dědictví s celosvětovou

působností. ICCROM je nezávislou organizací s deklarovanou vazbou na UNESCO a

složenou z členských států. Těch je v současné době 133. Hlavními orgány organizace je

Valné shromáždění,3 Rada

4 a Sekretariát.

5 Sídlem ICCROM je Řím, nejsevernější dvůr v

komplexu San Michele stojícím na pravém nábřeží Tibery.6 Vedle kanceláří jsou v sídle

1 I když se snažím situaci stále sledovat, mám k dispozici pouze omezená zastaralá data. Viz JESENSKÝ, Vít.

JESENSKÁ, Zdena. Návrh obecné koncepce vzdělávání odborných pracovníků ve státní památkové péči. Praha:

1999. 126 s. Programový projekt výzkumu a vývoje MK ČR. PK99P04OPP013. 2 Následující charakteristika vznikla jako syntéza informací z podkladových materiálů a publikací o ICCROM,

dílčích konsultací např. na MK ČR a bezprostřední vlastní zkušenosti. Z části je také reakcí na nepřesné či

zkreslené odkazy a představy, které někdy o této organizaci slýchávám od domácích památkářů, restaurátorů,

pedagogů apod. Viz www.iccrom.org [cit. 1. července 2014], Annual Report 2012-2013. ICCROM Newsletter.

2013, č. 39. ISBN 978-92-9077-236-1. 3 V jeho čele je president, je tvořeno 1 zástupcem za každý členský stát. Pravidelně se schází každé 2 roky. Jeho

hlavním úkolem je určovat politiku Centra, jeho finanční regulaci, schvalovat rozpočet, generálního ředitele,

přijímat nové členy. 4 Tvořena maximálně 25 volenými zástupci Valného shromáždění a zástupcem UNESCO, Italské vlády a

italského „národního památkového ústavu“ Istituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro. Společně s

generálním ředitelem sestavuje návrhy programu a rozpočtu organizace a působí jako určitá výkonná složka

Valného shromáždění. 5 Tvořen generálním ředitelem (volen Valným shromážděním na návrh Rady) a odpovídajícím personálem. Jde v

podstatě o skutečné realizátory činnosti. 6 Blok několika dvorů a budov vznikl z iniciativy papeže postupně od 17. stol. jako jakési centrum sociálních a

zdravotních služeb. Od šedesátých let slouží areál jako sídlo Ministerstva kulturního dědictví, kulturních aktivit a

2

ICCROM učebny, společenská místnost, knihovna, archiv, laboratoř. Centrum nevlastní

žádné ubytovací prostory. V roce 2015 se má ICCROM stěhovat do nového sídla budovaného

prakticky přes ulici v areálu kláštera San Francesco a Ripa u Porty Portese.

Rozsah římského ICCROM je skromný, lze si jej představit asi jako větší

vysokoškolskou katedru se zázemím nebo Územní odborné pracoviště NPÚ. Profesionální

tým tvoří dnes 37 zaměstnanců rozdělených na 5 početně zhruba stejných útvarů: Kancelář

generálního ředitele, Útvar lokalit (nemovitých památek), Útvar sbírek (movitých památek),

Poznatkové a komunikační služby (knihovna, web, archiv), Finance a administrativa (zvláště

týkající se kursů a akcí, např. pomoc s úředními jednáními, vízy, zajištěním ubytování apod.).

Ve dvou základních odborných útvarech jsou zaměstnáni projektoví manažeři - často zároveň

lektoři (vždy odborníci v péči o památky či sbírky) a administrativní asistenti. Pocházejí z

celého světa, standardně ovládají několik světových jazyků. Generální ředitel je především

dominantním reprezentantem organizace. Dále v ICCROM krátkodobě pracují 3 - 4 stážisté

(začínající odborníci s patřičnou jazykovou výbavou, pracují a studují v ICCROM po dobu 2 -

6 měsíců, nejčastěji asistují při organizaci probíhajících kursů) a spolupracovníci (většinou

starší vědečtí či pedagogičtí specialisté provádějící v Římě ve spolupráci s ICCROM 2-5

měsíců výzkum). Stážistům či vědeckým kolegům poskytne ICCROM odborně konsultační a

administrativní pomoc a kancelářské zázemí, ale žádnou další finanční podporu.

Z hlediska programu naplňuje ICCROM od svého počátku dvě výchozí zaměření:

celosvětové působení a předmět zájmu v péči o nemovité i movité památky a sbírky.

Základními oblastmi činnosti jsou vzdělávání (v převaze školení), informační servis,

kooperace a koordinace, obhajoba a šíření vhodných postupů, výzkum. Ve všech oblastech se

řídí určitými strategickými prioritami (koncipovány vedením), které se, stejně jako celý

ICCROM, poměrně dynamicky vyvíjí.

V oblasti vzdělávání organizuje Centrum momentálně 8 - 10 mezinárodních kursů

ročně. Vždy jde o postgraduální kursy pro mladší nebo i pokročilé profesionály v daných

specializacích péče o památky či sbírky. Zhruba polovina těchto akcí má celosvětový záběr a

je v převaze obecněji zaměřena (stavební dědictví, konzervace kamene, konzervace

zvukových a obrazových sbírek, atd.). Jiné jsou specializovanější (konzervace japonského

papíru apod.). Jen 2-3 kursy už dnes probíhají v Římě, (který sám je ovšem jednou ze

stěžejních atraktivit a zdrojů výuky), ostatní v jiných městech a zemích s tradicí v oboru kursu

(technologie péče o dřevěné artefakty v Oslu, péče o moderní architekturu v Helsinkách,

rizikový management katastrof v Japonsku atd.). Další skupina kursů je regionální,

soustřeďující se na geografická a kulturně společenská specifika obecné péče (pro arabské

země, asijskopacifický či latinskoamerický a karibský region). Některé kursy jsou

organizovány ve víceletých periodách, některé bývají utlumeny, ale vznikají samozřejmě i

novinky snažící se reagovat na aktuální či opomíjenou problematiku (např. Letní škola

komunikačních a vyučovacích dovedností v péči o kulturní dědictví a vědě). Ve většině kursů

ICCROM hraje jeho tým roli v prvé řadě koordinátora nebo i jen dílčího spoluorganizátora a

klíčovou odpovědnost přebírají partnerské instituce – university, muzea, nadace apod.7

turismu a také Instituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro. Prostory ICCROM jsou ovšem výsledkem

novodobé “betonářské” obnovy budovy. 7 Např. kurs architektonického dokumentování a informačních systémů ARIS byl zásadně utvářen Gettyho

nadací.

3

Délka kursů je velice různorodá od 2 do 8 týdnů. Kombinuje se v nich praktické i

teoretické učení, vždy nejméně z poloviny v terénu. Její součástí jsou exkurse a terénní

cvičení. Účastníci mají zajištěny učební materiály i další pomůcky a technické vybavení.

Očekává se od nich aktivní zapojení, obvykle i předem doma zpracované úkoly, někdy

závěrečná výstupní práce či dokonce zkouška. Výuka probíhá až na výjimky v angličtině,

absolventi obdrží certifikáty. Účastníci (průměrně 15 v kursu) bývají vždy vybíráni (převis

poptávky nad kapacitou) podle kvalifikace a praxe, doporučujících dopisů a obvykle jimi

zpracovaných krátkých odborných prezentací. Většinou bývá vybírán jeden zástupce za stát,

který má reprezentovat. Snahou výběru u většiny kursů je mimo jiné dosáhnout v rámci

vzdělávaného předmětu maximální regionální, kulturní i profesní různorodost přijatých

studentů. Přednášejícími a školiteli jsou vždy velmi kompetentní odborníci (nikoliv vždy

nejrenomovanější), v převaze zahraniční, z různých kontinentů.

Informační servis ICCROM představuje předně jeho knihovna, vedení webové stránky

a vydávání internetového periodika e-News, sestavování aktualizovaného celosvětového

seznamu vzdělávacích a školících kursů a programů v odvětví péče o kulturní dědictví, a

vydávání odborných knih (zaměřených tematicky či regionálně, autoři jsou v převaze externí).

Velká část publikací je dnes již dostupná on-line zdarma.

Knihovna ICCROM patří k největším pokladům této instituce. Obsahuje více než

112 000 knih, časopisů (okolo 1800 titulů), sborníků, legislativních textů, zpráv i

audiovisuálních materiálů z období posledních 60 let v podstatě v desítkách jazyků

(s důrazem na nejvýznamnější světové, hlavně angličtinu). Fond je nesmírně věcným a

úplným souborem publikací o všech oblastech péče o kulturní dědictví (v prvé řadě o

hmotném).8 Knihy se půjčují pouze prezenčně (výjimečné meziknihovní půjčky), možné je

kopírování (tolerované je dnes nejrychlejší přefocování). Studovna se všemi fondy je

v budově Centra, přístupná komukoliv. Ročně ji navštíví několik tisíc čtenářů, kolem 500 zde

studuje pravidelně. Principiálním přínosem knihovny je její digitální rejstřík, pro který jsou

rešeršovány všechny jednotlivé články (!) periodik i sborníků. Do roku 2013 byly důsledně

prováděny i jejich obsahové anotace. Katalog je samozřejmě přístupný on-line.9 Ke knihovně

patří knihkupectví vybraných titulů většinou z produkce ICCROM.

V římském Centru jsou k dispozici archivní dokumenty z jeho bohaté činnosti a také

velice zajímavá sbírka obrazové dokumentace (foto, diapozitivy, plány) z památkových akcí

probíhajících na celém světě od 50. let. 20. století. ICCROM stále ještě poskytuje zahraničním

odborným institucím na jejich žádost tzv. technickou asistenci v podobě zdarma zaslaných

určitých odborných knih či článků ze svých zdrojů (spíše fotokopií či skenů). Tyto služby jsou

dnes ovšem zásadně redukovány financemi.

8 Ve fondu jsou samozřejmě i publikace a časopisy v češtině, zejména novodobé. Je třeba ocenit každou naší

instituci, která svou produkci do Říma posílá. Svou prezentační roli sehrávají a jsou k dispozici zaujatému

publiku, i když by větší dopad měly publikace v angličtině. 9 Ve svém oboru se tak římská knihovna řadí hned za největší knihovní zdroje, kterým nemůže konkurovat

finančně (např. Kongresová knihovna ve Washingtonu, knihovna UNESCO v Paříži, knihovna Gettyho institutu

v Los Angeles apod. Je zbytečné dodávat, že v ČR nelze najít knihovnu s fondem srovnatelným s ICCROM.

Klíčovou postavou knihovny Centra je již mnoho let její vedoucí, opravdový památkářský knihovník a polyglot,

Paul Arenson.

4

Mimo edukace působí ICCROM, zvláště jeho vedení, v řadě diplomaticko kulturních

misích koordinujících a formálně podporujících a rozvíjejících řešení a organizování péče o

kulturní dědictví např. v rozvojových zemích apod.

V oblasti vědy, respektive výzkumu, ICCROM zejména dnes nepředstavuje

podstatného aktivního realizátora. Role organizace v tomto směru je spíše koordinační,

organizační a konsultační, iniciující spolupráci a zapojení jiných specialistů a badatelů.

Předmětově je ICCROM ve vědě partnerem především v jemu vlastních doménách

(památkové vzdělávání, management, politika, popřípadě teorie oboru). Chemická laboratoř

v budově Centra nemá např. vysokoškolské parametry a slouží spíše jen k doplňkové výuce

v kursech technologických neprofesionálů, rozhodně nikoliv k serioznímu výzkumu. (Vedení

laboratoře je ostatně zajišťováno externími spolupracovníky.)

Z akcí odborné diskuse a pořadatelství je třeba vyzdvihnout v alternativních letech

poměrně náročně pořádaná mezinárodní Fóra odborníků.10

Každoročně je udělována cena

ICCROM pro 1 - 2 osobnosti se zásadním přínosem pro oblast péče o kulturní dědictví.

ICCROM hospodaří s rozpočtem okolo 9,5 mil € na dva roky, přičemž hlavní příjem

je z pravidelných členských příspěvků států, dále z příspěvků italské vlády a dalších dárců a

také ze školného. 85% výdajů je personálních, ostatní většinou na kursy. Školné kursů bývá

kolem 300€ na týden. Centrum je schopno výjimečně poskytnou dílčí finanční podporu na

studium v kursu, stipendia už dnes neposkytuje ani nezprostředkovává.

Samostatnou kapitolou je vztah ICCROM a hostitelské země, respektive jejích

památkových a kulturních institucí. Tento vztah je tradičně nepříliš vstřícný z italské strany

(mluví se o letité závisti postavení ICCROM). Následkem toho je paradoxní značně omezená

spolupráce zvláště s italským ministerstvem pro kulturní dědictví, komplikace při

zprostředkovávání konsultací v některých italských institucích apod. Při posledních pobytech

v římském ICCROM se mi však zdálo, že i tento stav mění k lepšímu. Kupodivu snazší

spolupráce se mi zdála být mezi ICCROM a Vatikánskými úřady.

ICCROM je ve své historii aktérem i dokladem velice dynamického vývoje

mezinárodní památkové péče.11

Založeno bylo v roce 1958 (oficiálně prohlášeno 1959) na

přímý návrh UNESCO s podporou ICOM a pozváním italské vlády a Instituto Centrale del

Restauro na usídlení v Římě. Cílem bylo vytvořit instituci pro mezinárodní rozvíjení a

koordinaci výzkumu a vhodných metod v péči o movité, ale zvláště nemovité památky a

organizování mezinárodního vzdělávání v této oblasti. Takováto technicko metodická

výkonná instituce UNESCO chyběla, přičemž jako vhodný byl vybrán status nezávislé

mezivládní organizace finančně podporované členskými státy a popřípadě dalšími partnery.12

10

V roce 2013 bylo zaměřené na roli vědy v péči o kulturní dědictví. Viz http://forum2013.iccrom.org [cit. 1.

července 2014]. 11

Dějiny organizace zpracoval k jejímu padesátiletí žijící nestor Centra a dlouholetý vedoucí Útvaru nemovitých

památek Jukka Jokilehto. Pro nezúčastněné odborníky zdánlivě nepodstatnou faktografii sestavil autor ve skvěle

strukturovanou čtivou kroniku organizace jako malé institucionální a ideové dějiny mezinárodní památkové

péče. Škoda že pro historii našeho památkového ústavu nemáme žádného takového teoretika - syntetika. Viz

JOKILEHTO, Jukka. ICCROM and the Conservation of Cultural Heritage. Rome: ICCROM, 2011. ISBN 978-

92-9077-229-3. Viz také STANLEY-PRICE, Nicholas; KING, Joseph. Conserving the authentic: essays in

honour of Jukka Jokilehto, ICCROM Conservation Studies 10. Rome: ICCROM, 2009. ISBN 978-92-9077-220-

0. 12

Je zajímavé, že mezi 5 zakládajícími státy bylo Polsko.

5

Instituce nazvaná Římské centrum byla v prvních dvou letech vedena provizorní radou, která

jmenovala prvním ředitelem Harolda Plenderleighta, anglického chemika, vědce a bývalého

renomovaného vedoucího laboratoří Britského muzea. Protiváhou technologicko

materiálového směřování byl zvolený zástupce ředitele Paul Philipott, odpovědný za

koncepční a programový rozvoj. Primárním úkolem bylo vytvoření prvotního statusu a vztahu

s italskými institucemi. Následující desetiletí se stalo obdobím rozvoje mezinárodní

památkářské spolupráce v konsolidovaném, byť rozděleném poválečném světě. Centrum

získalo doplněnou novou Radu (z předchozí např. Brandi, noví např. Gazzola, Gysin,

Lorentz.). Byly položeny základy regulérní činnosti Centra v odborném konsultování

(nubijské starověké památky ohrožené Asuánskou přehradou -1960, povodně v Benátkách a

Florencii 1966 atd.), knihovny a dokumentačního centra, pravidelných kursů v Římě

(Architectural Conservation od 1962 - nejdříve na fakultě architektury Římské university,

Mural Paintings Conservation od 1968), výzkumu (technologicko materiálového - spíše

slaďování). Dokladem odborných personálních kvalit Římského centra byl zásadní podíl

několika jeho členů na formulování Benátské charty (1964) a potažmo vzniku ICOMOS

(1965).

V roce 1971 byl změněn název na Mezinárodní centrum pro péči (o památky), čímž

bylo odstartováno sedmileté období ředitelství Paula Philipotta. Tento belgický umělecký

historik a humanista je hlavním reprezentantem pojetí péče o hmotné kulturní dědictví jako

kulturně společenské problematiky založené na kritickém hodnocení, a nikoliv řízené

technologicko výzkumnými normativními principy.13

Mezinárodní centrum posílilo ve všech

ohledech (finančně personálně, programově) a přestěhovalo se do nového sídla v ulici San

Michele (1972). V jeho činnosti dominovalo vzdělávání (celkem 4 kursy v Římě) nad

výzkumem, v němž Centrum mělo sloužit nadále jako koordinátor. V daném etapě se také

rozvinula spolupráce s odborníky ze Spojených států. Klíčový strategickým počinem tehdejší

mezinárodní péče o hmotné kulturní dědictví se stalo založení a realizace konceptu Světového

kulturního a přírodního dědictví UNESCO (1972), pro nějž Centrum začalo sloužit jako jedna

ze 3 poradních organizací.

Na přelomu 70. a 80. let získává Centrum na návrh nového ředitele Bernarda Feildena

dosavadní název ICCROM. Feilden byl vyhlášený britský památkový architekt technicko

koncepčního i praktického myšlení. Jeho heslo bylo „pravidelný dozor a údržbu, prosím.“14

Vedle administrativně sociálního upevnění zázemí ICCROM prosazoval Feilden ve výuce i

praktické práci této instituce aplikaci památkové teorie v praxi, a to interdisciplinárním

týmovým přístupem a také ekonomicko provozními ohledy. Nástupcem na postu ředitele se

stal poté Cevat Erder, turecký archeolog, památkář a vysokoškolský pedagog, jehož citlivost

na potřeby rozvojových zemí se odrazila v důrazu na organizaci nových regionálních kursů.

V době celospolečenských globálních změn se pokusil začít měnit ICCROM další

ředitel, prof. Andrzej Tomaszewski, polský architekt a památkář. ICCROM byl

computerizován, byla prováděna řada administrativních, strukturálních institucionálních

změn, i když osobně prof. Tomaszewski tíhnul spíše ke zkvalitňování kursů a jejich lektorů.

13

Tento přístup příhodně rezonoval v italském prostředí a obzvláště s filosofií Cesare Brandiho. 14

Povinnou klasikou je jeho všeobecně uznávaná obsáhlá památkářsko architektonická „bible“ Conservation of

Historic Building. Viz FEILDEN, Bernard M. Conservation of Historic Building. Oxford: Elsevier, 2003. 3.

vydání. ISBN 0 7506 5863 0.

6

Po jeho rozpačité čtyřleté periodě byla řada změn dokončena za ředitele Marca Laenena,

belgického archeologa a uměleckého historika. Uzavírala se s ním jedna éra ICCROM, mimo

jiné i personálně, zatímco nové tisíciletí začalo s novým ředitelem Nicholasem Stanley-

Pricem, britským archeologem, památkářem a teoretikem památkové péče. Byl to čas nového

budování, intelektuálních konceptů a pokusů o rehabilitaci výzkumu, stejně jako kursů

konaných přímo v Římě. Jeho následovník, původem alžírský archeolog a historik Mounir

Bouchenaki, se pokoušel rozvíjet hlavně prezentačně diplomatickou mezinárodní roli Centra.

Současný ředitel, Stefano de Caro je dalším vystudovaným archeologem a památkovým

politikem, ale prvním Italem na ředitelském postu.

Zatímco v praktické činnosti, především ve vzdělávacích kursech, se mezinárodní role

ICCROM neprojevuje žádnými ideologicko politickými rozpory, naopak v nich všeobecně

panuje veliká kulturně oborová sounáležitost mezi studenty i vyučujícími, ve vedení a

oficiálním institucionálním vystupování této organizace je tomu jinak. Zde se ICCROM stává

stále více politicky determinovaným aparátem.15

Epocha konkrétní odborné mezinárodní

spolupráce garantované silnými osobnostmi byla v novém tisíciletí nahrazena důrazem na

politicko diplomatickou a koordinační roli, technická a metodická doporučení řešení ustoupila

preventivním programům a misím. Namísto odborníků na péči jsou v týmu ICCROM dnes

povětšinou manažeři kulturního dědictví, v nejlepším případě zprostředkovatelé. Silnou

osobností v památkářském či muzejním světě není ani aktuální ředitel.16

Podle všeho se zdá,

že do činnosti ICCROM stále silněji promlouvají řešení otázek ekonomické udržitelnosti této

instituce a prostřednictvím Valného shromáždění a Rady zájmy jednotlivých členských zemí.

S nárůstem globalizace, institucí evropské integrace, zvyšování prestiže dalších velmocí a

jejich prosazování i ve sféře globální kulturní politiky a kulturního dědictví, s rozšiřováním

pluralizace kulturních, výzkumných a nadačních organizací, růstem turismu atd. je ICCROM

jednou z institucí, jejíž prestiž viditelně slábne a musí čelit uvedené konkurenci v oblasti

mezinárodní péče o kulturní dědictví.17

Není proto divu, že ICCROM musí naléhavě hledat

svou novou roli a identitu. Může čerpat zejména ze svých dlouholetých zkušeností,

popularity, kontaktů, organizačního a prostorového zázemí, nesmí ale ztratit svůj kulturní

étos. Historie Centra jasně ukazuje, že ve stadiu dynamické proměny a nutnosti obhajovat

svou pozici byla tato instituce takřka permanentně a vždy se na ní pokoušela aktivně rozumně

reagovat. I v tom by se náš NPÚ potřeboval od ICCROM mnohé naučit.

15

V nedávné historii ICCROM jsou jasně vysledovatelné posuny dle aktuálních politicko regionálních zájmů a

priorit. Po rozvoji partnerství a kursů pro severoafrické země od 90. let 20. stol. se pozornost přesunula do

jihovýchodní Asie a posléze Jižní Ameriky a opět k arabským zemím. Ve Valném shromáždění i Radě se stále

silněji uplatňují Afričané, Číňané a představitelé Blízkého východu, přičemž svou tradiční pozici se stále snaží

aktivně obhájit památkářsky nejsilnější západoevropské země. 16

Současný vedoucí Útvaru nemovitých památek, Joseph King, který je sám zkušeným vyjednavačem

amerického stylu a příkladem nástupu diplomatického managementu na místo teoreticko kulturní erudice jeho

předchůdce Jukky Jokilehta, mě upozornil, že o dnešní době už dějiny ICCROM v Jokilehtově pojetí (traktované

silnými osobnostmi ředitelů) napsat nepůjdou. Dnešní doba nemá mezinárodně respektované představitele oboru,

protože se na nich odborná veřejnost není schopna shodnout, respektive jich máme tolik, kolik nezapomeneme. 17

Těžiště výzkumu i vzdělávání se nejméně od sedmdesátých let 20. stol. přesunulo do amerických universit, a

dnes už i do některých evropských. V současné době jsou vysokoškolské graduální programy v památkové péči

již poměrně početné v Americe, Asii i Evropě, a dále se rozvíjejí - specializují. Roste také počet štědře

financovaných výzkumných ústavů, laboratoří a restaurátorských center. Tento fakt má zřetelný dopad na

formulování globální metodologie a politiky péče o kulturní dědictví.

7

Česká Republika je členským státem ICCROM od roku 1996.18

Její poplatek za

členství činí v současné době 14 613 € na dva roky. Na bienální zasedání jezdí pravidelně

zástupce MK ČR, ovšem žádný Čech v dalších orgánech nikdy nebyl Za dobu existence

ICCROM se zúčastnilo některých z jeho kursů 24 Čechů (v převaze kursy týkající se

sbírkových předmětů, restaurování a technologií). Pokud se mi podařilo zjistit, přednášejícími

byli pouze architekt Baše a doktor Líbal v 80. letech 20. stol., navíc spíše jednorázově.

Troufám si proto tvrdit, že naše spolupráce s ICCROM je v porovnání s jinými obdobně

postavenými státy (např. Polsko, Rumunsko) nezaznamenatelná.

Architectural Conservation Course ARC92

Mezinárodní kurs architektonické památkové péče,19

byl pro mne prvotním v

profesním vzděláním s mezinárodním záběrem. Šestiměsíční program se uskutečnil v první

polovině roku 1992 v ICCROM v Římě. Absolvoval jsem jej na počátku své památkářské

kariéry po necelém roce intenzivního působení na místě památkového architekta

v Památkovém ústavu středních Čech. Byla to doba čerstvě se rozbíhajících společenských i

státních změn ve střední i východní Evropě, proměn hospodářství (privatizace, restituce),

prvních nejistot institucionálních, ale také doba intenzivního poznávání zahraniční praxe. Tím

byla utvářena i tehdejší památková péče u nás. Prudce se v ní zvýšil počet řešených akcí, a

potažmo nároky na operativnost terénních šetření včetně průzkumů a dokumentace,

proměňovaly se stavební technologie a materiály. Přijat ke studiu jsem byl na základě

doporučujících dopisů, dokladů o své praxi i plánu dalšího využití nabytých znalostí a

dovedností.

Cílem kursu bylo zprostředkovat aktuální mezinárodní standard péče o architektonické

památky, přispět k diskusi o něm a motivovat k jeho další aplikaci. Kurs byl veden jako

postgraduální a určen byl památkovým architektům a architektkám s několikaletou praxí. 20

vybraných účastníků věkového rozptylu 29 - 45 let reprezentovalo země od Japonska po

Kanadu20

a profese od vysokoškolských pedagogů, památkářů, projektantů až po úředníka

odboru územního plánování. Obsah kursu byl členěn na 4 bloky, a ty na týdenní tematické

moduly: 1) Obecné koncepty památkové péče - 3 týdny (historie a teorie, teorie péče o

území), 2) Průzkum a analýza památkových míst – 4 týdny (hodnocení a rozbor budov,

území, archeologických lokalit, inspekce, evidence, dokumentování, monitoring, přírodní

vlivy), 3) Péče o stavby, konstrukce a materiály – 9 týdnů (konstrukční rozbory, porézní

materiály, kámen, keramické materiály, malty, kovy, dřevěné konstrukce, povrchy, péče o

urbanistické struktury), 4) Management stavebního prostředí – 4 týdny (sociální a

ekonomické aspekty, urbanistická památková péče, průmyslové dědictví, muzea).

Výuka probíhala v angličtině a měla formu přednášek nebo i seminářů až dílen a také

dílčích cvičení. Byla 8 hodinová a probíhala buď v učebnách ICCROM nebo na památkách ve

městě, někdy exkursně mimo město. Měli jsme tak možnost navštívit archeologické

18

Ještě na počátku 90. let 20. stol. byly přidruženým členem (dnes neexistující možnost) i Státní restaurátorské

ateliery, které nejméně jednou na Valné hromadě reprezentovala Ing. Kopecká. 19

Anglický výraz conservation jsem se právě na tomto kursu naučil užívat jako synonymum pro památkovou

péči. Na kursu v ICCROM 2013 se mi jasně potvrdilo, že denotace tohoto pojmu se rozšířila na péči o veškeré

hmotné kulturní dědictví (tedy i o sbírkové předměty), pro kterou nemáme v naší praxi kratší termín. 20

Jen 2 účastníci ze západní Evropy a žádný z Itálie byli důkazem menší potřeby takového kursu v těchto

zemích – jejich větší domácí nabídky.

8

pracoviště v Cerveteri (výzkum i konzervaci), domy s historickými krovy z římského období,

konzervaci náhrobků na známém římském protestantském hřbitově, lom a na mramor,

travertin a tuf a továrnu na jejich strojní zpracování, kovolijeckou dílnu, fotogrammetrické

pracoviště na fakultě architektury atd. V rozvrhu byla i elementární laboratorní cvičení

(granulometrie, mechanické zkoušky vytvořených vzorků malt, zhotovení nábrusů a jejich

mikroskopie, atd.). Mimo to jsme absolvovali dvě vícedenní exkurse, a sice do Neapole,

Herkulanea a Pompejí, a urbanisticky zaměřenou ve Ferraře (invenční monitorovací jízda na

kolech). Do studia byl zařazen i volný čas na samostudium. Pro praktickou výuku bylo

zajištěno základní technické vybavení a každý účastník měl k dispozici programový sylabus,

laboratorní příručku a další materiály od vyučujících. Očekávala se účast ve výuce a práce na

individuálním projektu, který měl být v průběhu kursu konsultován a prezentován ostatním.21

Absolventi kursu obdrželi certifikát. S ARC92 přímo v ICCROM paralelně probíhali 3 stejně

dlouhé kursy, z nichž zvláště ty týkající restaurování nástěnných maleb a přírodovědeckých

metod v památkové péči přispěly k vzájemnému obohacení. Vznikala družná atmosféra

setkání a debat se studenty těchto kursů, část programu byla dokonce společná.

Mezi organizátory a vyučujícími kursu byla řada velikých osobností, někteří

opravdoví doyeni oboru památkové péče na mezinárodní úrovni a také bývalí ředitelé

ICCROM. Jejich význam a neopakovatelnost příležitosti diskutovat s nimi osobně doceňuji až

dnes, kdy bohužel někteří z nich už nežijí.22

Vedoucím a garantem koncipujícím celý kurs byl

Jukka Jokilehto z ICCROM. Původně finský urbanista, postupně výborný teoretik, historik a

metodolog památkové péče a také multilingvní pedagog s mimořádným vzděláním a

zkušenostmi. Dr. Jokilehto byl skvělým konsultantem, názorově pak představitelem kulturně

společenského pohledu na památkovou péči v duchu Pihlipottově.23

Hlavním operačním

lektorem kursu byla Jean Marie Teutonico, americká historička architektury a umění a posléze

materiálová technoložka s výjimečnými komunikačními dovednostmi, opravdový kolega.

V rámci kursu vedla laboratorní cvičení.24

O analýze konstrukcí přednášel Sir Bernard Feilden

(†2008), jediný architekt který za svou památkářskou práci získal šlechtický titul; o teorii

Andrzej Tomaszewski (†2008), pozdější prezident ICCOMOS; o zahradách a krajině Derek

Lindstrum (†2009), historik architektury a zakladatel věhlasného studijního programu péče o

památky na universitě v Yorku; o omítkách a nástěnných malbách Paolo Mora (†1998) a jeho

žena Laura, nejrespektovanější klasici v daném oboru; o urbanismu a krajině Herb Stowel

(†2012), kanadský urbanista, který ve svých textech uměl formulovat snad nejvýstižněji

podstatu aktuálních památkových problémů a později prosadil a vedl v ICCROM program

Integrovaná územní a urbanistická památková péče; o konzervaci zděných konstrukcí a

21

Témata i metodický přístup byl velice různorodý od uměleckohistorických, přes raně počítačové, až po

památkovou analýzu děl Carlo Scarpy. 22

Obávám se, že na rozdíl od zahraničí ani jména většiny z nich nejsou českým památkářům příliš známá. 23

Jokilehtovy ojedinělé dějiny světové památkové péče jsem měl možnost později recenzovat Viz JESENSKÝ,

Vít. Jukka Jokilehto A History of Architectural Conservation. Památky středních Čech. 2000, roč.14, č. 1, s. 68-

69. ISSN 0862-1586. Jokilehtovy stylistické schopnosti se plně rozvinuly ve formulacích několika

mezinárodních dokumentů i v dalších textech o historii památkové péče, autenticitě atd. 24

TEUTONICO , Jean Marie. Laboratory manual for architectural conservators. Rome: ICCROM, 1988. ISBN

92-9077-083-X. Po několika letech jsem autorku potkal jako představitelku výzkumu English Heritage a dnes

dosáhla mimořádného postavení pomocné ředitelky programů Getty Conservation Institute, odkud nadále

podporuje ICCROM.

9

kamene John Ashurst (†2008), odborník typu Břetislava Štorma v Eglish Heritage;25

o

barevnosti Frank Matero, velice zkušený památkářský metodik a pedagog - vedoucí studijního

programu Památková péče na University of Pensylvania; o archeologii Cevat Erder.

Ovšem snad nejvíce mne, ještě nedávného průzkumníka SHP SÚRPMO, oslovil Robin

Lettelier (†2007), kanadský fotogrammetr, který v Římě přednášel a vedl cvičení o

dokumentování památek.26

Robin mně zásadně nasměroval k nahlížení na průzkumy a

dokumentaci památek ne jako na historicko technologickou metodu, ale koncepční systém

nakládání s informacemi.27

Ve financování studia (pobyt a školné) jsem byl zcela závislý na podpoře získané

skrze ICCROM.28

Osobně jsem program absolvoval s určitým individuálním plánem. Některé

poznatky byly pro mne již dávno známé, některé se mi tehdy zdály málo praktické. Celkově

mne překvapila neočekávaná skutečnost, že naše česká památková péče (alespoň tak, jak jsem

ji znal z praxe našeho ústavu) je ve většině parametrů zcela na úrovni progresivního

západoevropského, respektive mezinárodního, oborového standardu.29

Vedle kursu jsem se

snažil získat maximum poznatků ve 2 oblastech: o konkrétním tématu z dějin architektury

(stavbách středověkých rytířských řádů) a dále obecně o metodologii a metodice

stavebněhistorického průzkumu. V druhém případě jsem nepředvídatelně narazil na absenci

adekvátních informací o analogických činnostech. Dokonce jsem musel složitě vysvětlovat,

co stavebněhistorickým průzkumem míním. Byla to první z v dalších letech potvrzovaných

zkušeností, že analytické stavebněhistorické rozbory konstrukcí a analýzy stavebního vývoje

staveb v terénu nejsou ve většině zemí iniciovány a zajišťovány památkovou péčí, a potažmo

nejsou považovány za základní profesní výbavu památkáře. Zároveň také nejsou v praxi péče

o památky nutně navázány na dokumentování (záznam podoby). Oproti tomu nahlédnutím do

nejprogresivnějších technik bylo seznámení se s uplatněním počítačů v dokumentaci staveb.

25

Ashurstovy návrhy na praktické konzervační zásahy prezentované v nezaměnitelných architektonických

skicách naprosto korespondovaly s řešeními, které mě nedlouho předtím učili používat moji středočeští uvádějící

do praxe, pánové památkáři Žižka a Láska. Viz ASHURST, John; ASHURST , Nicola. Practical Building

Conservation. London: Glower Publishing, 1988. ISBN 0291397468. ASHURST, John. Conservation of Ruins.

Oxford: Butterworth-Heinemann, 2006. ISBN 0750664290. 26

Robin v bezprostředním americkém stylu výuky kombinoval praktické postupy pod heslem „dokumentovat

přiměřeně“ (např. na začátku vytáhl obrovskou cestovní tašku a z ní na stůl vyskládal obrovskou sérii v terénu

otlučených fotoaparátů nejrůznějšími objektivy, schifty, mřížkami, blesky i stativy, na které se dychtivě vrhly

ruce nás všech) se systematicko manažerským uvažováním. 27

Později jsme se s Robinem potkali ještě víckrát a měl jsem dokonce možnost ho navštívit na jeho pracovišti

v Parks Canada i u něj doma v Ottawě. Zatáhl mě také nakrátko do CIPA, kde se osamoceně pokoušel narušit

technokratické pojetí tohoto výboru ICOMOS doplnění o sekci památkové péče. Lettelierova práce

v metodologii dokumentování a informačního managementu památek je podle mne nedoceněná a jak jsem se

přesvědčil na kursu ARIS 2007, nemá ani důstojné následovníky. Viz LETELLIER, Robin. Recording,

Documentation and Information Management for the Conservation of Heritage Places. Guiding principles. Los

Angeles: GCI, 2007. ISBN 978-0-89236-925-6. 28

Sám jsem si platil pouze cestu, ale ICCROM mi sehnal stipendium, které tehdy tvořilo v přepočtu 560 € na

měsíc. Z toho se asi 150 € strhávalo na školné a ze zbytku jsem živoříc ještě šetřil (hlavně v ubytování - ve 4

pokojovém bytě nás jeden čas přespávalo i 12) na cestování po Itálii. Skromnost tehdejších finančních podmínek

mého studia v zahraničí mne zjevně formovala do budoucna. Kdo mi ostatně bude věřit, že jako jeden z 12

podnájemníků v daném bytu přebýval s námi tenkrát i tehdejší náměstek ministra kultury Ukrajiny, jinak dobrý

památkový statik, který byl na kursu čestným hostem, ovšem bez prostředků. 29

Toto se týkalo i výkonů mých zkušených kolegů památkářů z praxe.

10

První verze programu Photomodel tehdy mezi studenty ICCROM vyvolávala úžas a dotazy na

dostupnost.30

Nesmírným přínosem pro mne bylo poznání památkářské praxe zemí zcela odlišných

geograficky, kulturně, nábožensky, politicky i ekonomicky. Tyto poznatky jsem přirozeně

vstřebával v diskusích s kolegy studenty i vyučujícími, a to i z jiných profesí. Kontakty

s některými z nich skutečně udržuji dodnes a mnohokrát jsem je využil, přičemž u kolegů to

bylo obdobné. Nevyčerpatelným zdrojem památkového poznání je samotné věčné město Řím.

Během půlročního pobytu nahlédl jsem i do jeho zákoutí, která běžný turista míjí. Navíc jsem

ovšem systematicky využíval volné dny k cestování za památkami po celé Itálii od Sicílie až

po Turín.31

Naopak nelehko překonatelným zklamáním studia bylo minimální poznání praxe

italské památkové péče, jejíž vztahy s ICCROM nebyly v té době příliš pozitivní.

Další zdroj vědomostí, který v tehdejších českých podmínkách nebyl k dispozici, byly

knihovny. V letech mého pobytu byla ta v ICCROM ještě skromná, takže jsem pravidelně

chodil do knihovny Německého archeologického ústavu, velice rád do knihovny Hertziany,

ke které se stoupá po Španělských schodech a vchází se do ní známým manýristickým

portálem ve tvaru otevřených úst. A dokonce jsem několikrát byl i ve Vatikánské knihovně,

kam byl přístup i přes reference ICCROM složitě vyříditelný a vstupování do zázemí

Vatikánského teritoria provází vždy pocit výjimečnosti a tajemnosti.

S odstupem dvou desetiletí dnes lituji, že jsem svého pobytu více nevyužil k diskusi o

teorii a metodologii památkové péče. V roce 1992 jsem rovněž nemohl rozpoznat, že jsem se

ocitl v ICCROM v další přelomové době, a že podoba kursu, který jsem absolvoval, a jež byla

výsledkem vývoje od 60. let 20. stol., se poněkud vyčerpala i se svými realizátory. V dalších

letech se kurs architektonické památkové péče radikálně změnil až do dnešní podoby.32

Architectural Records, Inventories and Information Systems for Conservation ARIS07

Course

Zásadní proměny společnosti a s ní památkové péče od počátku devadesátých let 20.

stol. až do prvního desetiletí 21. století byly jako vývoj od psacího stroje k notebooku nebo od

telefonní budky k mobilu. Mou profesionální specializací se stal průzkum a dokumentace

(OPD)33

a bylo proto přirozené, že se mne zaujal vznik nového kursu v ICCROM

zabývajícího se touto problematikou.34

V dané době jsem se už možná mohl považovat za

pokročilého profesionálního památkáře, ale každopádně i dík četnému dalšímu vzdělávání a

popřípadě výzkumné práci i poměrně vyhraněného. Vedle metodologické řešení průzkumu a

dokumentace jsem se navíc už mnoho let zabýval otázkami vzdělávání a teorie památkové

péče.

30

V ICCROM byly počítače zavedeny druhým rokem a nebyly k dispozici studentům, z nichž je stejně uměli

ovládat jen někteří. 31

Jak jsem v závěru kursu zjistil, byl jsem v této aktivitě mezi studenty kupodivu dosti osamocený. Někteří

šetřili, někteří byli asi bojácní v cestování, pro pohodlnější účastníky z bohatších zemí nebyl zřejmě pobyt v Itálii

takovou vzácností. 32

Pokud mohu soudit, tak se především zkrátil na necelé 2 měsíce (nikdo z frekventantů nemůže už být uvolněn

z práce na delší dobu), a některá jeho témata se stala předmětem samostatných kursů. 33

Pro mou kvalifikaci byla samozřejmě podstatná i v mezidobí absolvované doktorské studium a obhájená

doktorská práce z metodologie průzkumu a dokumentace památek. 34

Na mezinárodní úrovni jsem jiný obdobný kurs v oblasti památkové péče nezaznamenal.

11

Pětitýdenní kurs Architektonické záznamy, soupisy a informační systémy pro

památkovou péči ARIS 07 proběhl na přelomu září a října roku 2007 v Římě. Šlo teprve o

třetí ročník tohoto kursu. Jeho hlavním garantem a financovatelem byl Getty Conservation

Institute. Cílem kursu bylo postihnout poměrně široký předmět dokumentování, určitého

průzkumu a informačního managementu stavebních památek z hlediska metod, teorie i

praktických dovedností.35

Kurs byl určen pro dokumentátory, architekty a popřípadě

památkáře zkušené v pojmenované předmětné oblasti a splňující určité kvalifikační nároky.

(vzděláni i praxe, jazyková znalost potvrzená certifikáty, určitá znalost grafických digitálních

programů). Opět musely být doloženy doklady o budoucím uplatnění nabytých znalostí,

přiloženy dva doporučující dopisy a také odborný esej.36

Podařilo se mi projít výběrem a byl

jsem informován, že jsem tím pádem v rámci kursu považován za reprezentanta ČR, což mi

černé na bílém v oficiálním dopisu s hlavičkou ICCROM mělo dopomoci při získávání

finanční podpory. Domnívám se, že účinnosti takovéhoto gesta dnes nevěří ani v ICCROM a

dle předpokladů bylo i v mém případě nefunkční. Dalších 16 aktérů kursu bylo vybráno ze 4

kontinentů a, jak se ukázalo v průběhu studia, i jejich reálné kompetence byly velice rozdílné,

Náklady na měsíční kurs jsem hradil následovně: Doprava a další doplňkové výdaje

200 € soukromě, školné 900 € poskytnuto zaměstnavatelem – pracoviště NPÚ na bázi

smlouvy o zvyšování kvalifikace, pobyt 1500 € hrazen ze stipendia zprostředkovaného

ICCROM.

Program kursu byl rozdělen na týdenní cykly. 1. týden: Úvod věnovaný především

prezentacím účastníků (referování o situaci v oblasti průzkumu, dokumentace a evidence

památek na pozadí národních památkových systémů).37

Relativně velký časový prostor

poskytnutý daným vystoupením se jednoznačně vyplatil, protože přinesl širokou škálu

informací, podnětů i diskusní otevřenosti – základ zformování studijního kolektivu.38

2.

týden: Dokumentování – od jednoduchých ke komplexním nástrojům. Šlo v převaze o

praktická cvičení od měření pevnými měřidly, přes laserové dálkoměry k totální stanici a

snímání záběrů pro fotogrammetrii. 3. týden byl věnován zpracování dat získaných v terénu.

Jednak proběhl pokus o rychlokurs počítačového zpracování dat z totální stanice, porovnávání

zobrazení pomocí stereofotogrammetrie, jednosnímkové fotogrammetrie, laserového

skenování a také neměřický záznam – mapování stavu fresek. 3. týden byl věnován otázkám

inventarizace, datovému managementu, inventarizaci v měřítku širšího městského území a

35

Bohužel už poněkud nejasné vymezení skutečného obsahu kursu bylo jedním z jeho nešvarů, které vyvolávalo

i mé pochybnosti, zda se při jeho nákladnosti do kursu přihlásit. Např. o vysokoškolském studijním programu se

dnes na internetu zájemce o studium dozví předem maximum, včetně konkrétních předmětů, jejich obsahu,

nároků i vyučujících. U kursů ICCROM jsou takovéto konkrétnější informace k dispozici vždy až v době, kdy

jste už absolvoval náročnou přijímací proceduru a anabázi se zajištěním financí. 36

Tématem eseje byl návrh možných otázek k řešení a také problematicky komplexně zadaná syntéza domácí

sféry dokumentace památek včetně systému v rámci organizace památkové péče, historie dané oblasti, užívaných

metod, vybavení personálního i technického, řešení výzkumu, evidence, vzdělávání atd. To vše na několika

stránkách s ilustracemi a nejlépe kvantifikovatelnými daty. Právě proto, že sleduji danou problematiku u nás i

v zahraničí více než dvě desetiletí, vím, že podobné zadání není splnitelné ani v několika doktorských pracích

sepisovaných roky. Bylo tudíž pochybné. 37

Šlo o prezentaci příspěvků připravených doma – viz výše. 38

Prakticky ve všech formách postgraduálního studia profesionálů se mi opakovaně potvrdilo, že dostatečná

doba i podněcování prezentací individuálních zkušeností účastníků v kontextu jejich domácí praxe je jedním ze

zásadních motivačních i programových nástrojů daného vzdělávání. Vyžaduje však důvěru vyučujících a

organizátorů a odpovědnou přípravu vzdělávaných.

12

také GISU. 4. týden byly jednak přednášeny principy aplikace a šíření dokumentace a

informací v procesu památkové péče, dále kompletovány výsledky praktických cvičení a

proběhly závěrečné prezentace a hodnocení studentů. Právě přímé zařazení přípravy jakési

syntetické zprávy o kursu každým absolventem (použitelné např. i po návratu v domovských

institucích) se mi jevilo být skvělým nápadem. Horším byl záměr tyto zprávy prezentovat

ostatním, protože výsledkem bylo opakování stále stejných přehledů a zkušeností, které jsme

navíc měli všichni zhruba stejné. Pokusil jsem se tento stereotyp narušit z vlastní iniciativy

zpracovaným jakýmsi shrnujícím kritickým „vzdělávacím“ náhledem na klady i zápory kursu,

na jeho organizaci a výuku, který jsem dal k dispozici organizátorům. Určitým vybočením

z poměrně technického obsahu učiva byla přednáška a beseda o možnostech filmového

záznamu staveb, který byl poněkud neobvykle prezentován režisérkou dokumentaristkou

nikoliv jako úkol technický, ale umělecký – vystižení ducha architektury. Podobně

specializační byl referát o uplatnění virtuálních modelů v dokumentaci památek, ve kterém

byla přesně charakterizována věrohodnost a dynamičnost daného nástroje v případě, že

zapracovává pouze prokazatelné poznatky.

V rámci nabitých celodenních programů proběhly sice 3 exkurse, ale v takovém

památkovém ráji, jako je Řím, to bylo shledáno nedostatečným. Nicméně šlo o nesmírně

zajímavé a exkluzivní návštěvy: V archivu Svatopetrské baziliky, který se nachází přímo nad

klenutím vatikánského chrámu, jsou uloženy plány a doklady o všech etapách jeho výstavby.

Spatřit v tomto prostředí vedle sebe originální rukopisy s podpisy Bramanta, Michelangela,

Vignoly, Berniniho a dalších je zážitek vskutku duchovní. Také navštívená mozaiková dílna

při bazilice má několikasetletou tradici. Prohlídka suterénních prostor pod chrámem sv. Petra

ukrývá dnes již známé mnohovrstevnaté doklady staveb předcházejících stavbu baziliky.

Další velká exkurse směřovala do obnovovaného kostela Santa Maria Antiqua na Foru

Romanum. Jmenovitě jeho úžasné ranně křesťanské nástěnné malby byly předmětem výkladu

provázejícího restaurátora. Skvělým zpestřením pro jeden z volných víkendů byla jakási

orientační hra po 7 římských pahorcích s využitím GPS navigací.

Z prezentací kolegů mohu zmínit třeba zprávu o obdivuhodném dokumentování

středověkých dvorců v Bamjánském údolí v Afganistánu naší německým kolegou a jeho 3

spolustudenty. Šlo o elementární evidenční dokumentování a zaměřování s využitím GPS,

které bylo nebývale úspěšné zejména v maximální efektivitě jednoduchých prostředků.

Opakem byl referát kolegy z Egypta podílejícím se na programu virtuální prezentace

egyptských památek v rámci projektu CULTNAT v Káhiře. Zdálo by se, že řešení a debata

ohledně komplikací vzniku alespoň základní evidence stavebních památek na rozsáhlém

území, kde dosud žádný soupis neexistuje, tak, jak jej líčila účastnice ze Zanzibaru, nemůže

Středoevropanovi už nic užitečného přinést. Opak je podle mne pravdou. Zabývání se

takovým úkolem nás donutilo vrátit se na samotný počátek památkářského uvažování,

k reflexi primárního smyslu těchto činností, na kterou jsme už doma dávno rezignovali

zůstávajíce přitom ve vleku konzervativních metodických schémat. Navíc byl daný příklad

poučný i v uvědomění si role kulturních omezení organizace památkové péče, konkrétně

v těžkostech zakládání a vedení takového programu ženou v muslimském prostředí.

Přednášky a cvičení probíhaly v budově ICCROM, kde byla pro daný účel mimo jiné

přechodně náročněji vybavena počítačová učebna. Terénní cvičení bylo připraveno v kostele

13

Santa Cecilia in Trastevere,39

přesněji na jeho jižní interierové stěně boční lodě s mělkými

kaplemi. Pro praktickou část kursu byli účastníci rozděleni do doplňujících se dvojic.

Kurs byl v mnoha ohledech precizně připraven. Např. studijní sylabus byl skvěle

strukturovaným materiálem plným informací, který dokládal vysoké povědomí o

pedagogických principech dalšího vzdělávání. Navíc k dispozici byly i další softwarové a

digitální podklady. Důkladnost a soudobost organizace kursu se projevila i v systému jeho

hodnocení účastníky, které probíhalo v počítačových dotaznících po každém týdnu, větší

v závěru kursu, a dokonce bylo opakováno po několika měsících a po roce po absolvování!40

Tým vyučujících a lektorů byl poměrně nevyrovnaný. Klíčovou postavou byl Rand

Epich, americký architekt pracující pro Gettyho památkový institut, kompetentní mladý

odborník, velice komunikativní. Protipólem mu byla španělská dvojice Anny Almagro a

jejího otce, v podstatě geodetů, kteří s několika dalšími lektory představovali poměrně striktní

technicko instrumentální přístup. Překvapil asistent fotogrammetrie z Malty s dokonalou

znalostí všech nejaktuálnějších novinek a techniky dané metody. Skvělým tahem bylo

zapojení Wernera Schmidta, německého restaurátora nástěnných maleb pracujícího po celý

život v Itálii a nestora ve spolupráci s ICCROM. Jeho schopnost partnersky oslovit studenty a

spontánně je zapojit do restaurátorsko rekognoskačních průzkumů, které nikdy nedělali, byla

pozoruhodná. Naopak z nejasných důvodů bylo vyučování problematiky inventarizace a

průzkumu území svěřeno Dr. Costovi z Lisabonu, který však předvedl nekonečný a unylý

projev a neznalost angličtiny. Ještě horším bylo vystoupení Dr, Musongy ze Zambie, který,

byť i jako záskok, měl nahradit nečekaně zemřelého Robina Letteliera v jeho tématu

informačního managementu v systému péče o památky. Zmínění vyučující však nebyli

jediným zklamáním kursu.

Jeho prvotní neujasněnost byla podle mne už v chápání předmětu konkrétního vzdělávání.

Architektonickým dokumentováním (architectural recording) totiž osobně rozumím nikoliv

dokumentování realizované architekty, ale dokumentování architektury. Takové dokumentování

se pak ale nemůže týkat pouze záznamu podoby objektu či území (s důrazem na vizuální výstup),

ale veškerého jeho poznávání. S ohledem na domácí praxi se mi těžko přijímá pojetí oddělující

dokumentování sloužící pouze záznamu a zobrazení formy od analytického průzkumu, Obsah

kursu však širší koncept: průzkum (výzkum, analýza) – dokumentace (záznam) – uložení a šíření

spíše popřel a rozhodně nezprostředkoval vyrovnaně. Vyhnul se vyučování metod průzkumu.41

Důsledkem takového přístupu kupříkladu bylo, že kolegové památkáři - účastníci kursu zásadně

neuměli rozlišit na stavbě např. stratigrafii historických omítkových vrstev, zařadit slohově

jednotlivé konstrukce stavby (platilo to přitom i pro většinu Evropanů), apod.42

39

Jde o klášterní kostel nacházející se přímo naproti ICCROM, který je nejspíše nejvíce znám pouze částečně

dochovanou Cavalliniho freskou Posledního soudu. 40

Je jasné, že takový přístup si vyžádal hlavní plátce kursu, Getty institut, jenž nemá ve zvyku utrácet peníze bez

efektu. 41

Terénní analytické průzkumy (stavebněhistorické, stavebně technické, urbanisticko sociální) byly pouze

naznačeny jako formy. Ovšem právě otázka metod a jejich výuky je u tohoto terénního zkoumání komplikovaná

a přitom klíčová. Dokladem mohou být i domácí realizované metodické materiály NPÚ k dané problematice. 42

Vzhledem k uvedenému pojetí kursu je pochopitelné, že otázky stavebněhistorických průzkumů a jejich metod

a druhů měly jen malý prostor k diskusi a konsultaci. Přesto jsem mezinárodní skupinu účastníků využil k malé

anketě o existenci Operativního průzkumu a dokumentace nebo jeho obdoby v jejich systémech památkové péče.

Dostupné na http://old.npu.cz/pp/dokum/ppclanky/ppcl07/ppcl071029jesenskyOPD [cit. 1. července 2014].

14

Opakovaným problémem i na ARIS 07 bylo, co má být, a co spíše ne, tématem

mezinárodního vzdělávání (viz dále). Konkrétně je podle mne omylem vyučovat specifické

počítačové techniky, protože to lze velmi dobře zajistit v každém domácím prostředí, např. e-

learningem. Podstatnou chybou kursu byla snaha o výuku metod a zároveň splnění úkolu

získání hotového použitelného výstupu jejich aplikace (na úrovni výsledků od již takto

vzdělaných, kompetentních osob). Jakkoliv se zdá být takové zadání logické: Budeme se učit

určitou metodu či techniku a zároveň zpracujeme různé druhy zaměření celé interierové stěny

kostela, které věnujeme zdarma hostiteli. Ve skutečnosti je zde založen základní vzdělávací

rozpor. Zatímco výuka metody je zaměřena na proces, zpracování výstupu je zaměřeno na

výsledek. Dopracování hotového výsledku vyžaduje značně jinak napřenou energii a čas, a

nezřídka vyústí v dokončování práce do smysluplného výsledku po studentech pedagogem.

Bylo tomu tak i na ARIS.43

Navíc v celé řadě profesních zařazení není potřeba metodu

prakticky ovládat, ale pouze jí teoreticky rozumět, znát její principy, nároky a očekávatelné

výsledky. Tuto realitu organizátoři kursu také nebyli schopni akceptovat.

Sporné byly zvolené metody vyučování. Nezáživné přednášení a ještě horší sezení za

počítači ubíjejí kolektivní cítění a aktivitu. Důsledkem byly na kursu zcela němé diskusní

kulaté stoly, které byly pořádány v pravidelných periodách. Nemenším problémem kursu,

souvisejícím i s úsilím dokončit konkrétní zobrazení zmiňované části kostela, byl nedostatek

volného času na individuální studium dle vlastních priorit postgraduálního studenta,

samostudium v knihovně ICCROM apod. Vznikaly i drobné rozepře při nucení účastníků do

přítomnosti na výuce. Chyběla větší interaktivita učení, možná i četnější exkurse

organizované klidně i o víkendech. Všeobecně se dá dle mého názoru říci, že kurs měl

principiální nejasnost ve vymezení své funkce a potažmo svých výukových cílů.44

International Summer School 2013 Communication and Teaching Skills in Conservation

and Science

V posledních více než 15 letech můj intenzivní zájem o problematiku vzdělávání

v oblasti památkové péče, zvláště vysokoškolské a profesní, nenachází příliš odezvu v domácí

profesionální oborové praxi. Anoncovaná Mezinárodní letní škola 2013 Komunikace a

vyučovací dovednosti v péči o hmotné kulturní dědictví a vědě v ICCROM se mi proto jevila

jako velká příležitost. Už název, Letní škola, naznačoval, že nově vzniklá vzdělávací akce

bude v mnoha ohledech odlišná od kursů ICCROM, které jsem doposud poznal. Škola byla

pouze 2 týdenní, konala se v Římě v době letních prázdnin (v červenci) a byla organizována

Útvarem péče o sbírky. Přihlásil jsem se proto po jistém váhání a na podkladě přijímacího

dotazníku, doporučení i návrhu námětů ke studiu a diskusi jsem byl přijat. Obratem jsem

musel konstatovat zásadní zhoršení v možnosti financování účasti na podobném

postgraduálním studiu. I přes intenzivní jednání se mi nepodařilo sehnat žádnou finanční

podporu v Čechách (ani na domácím pracovišti NPÚ, natož např. MK ČR apod.). Stipendia

43

Pamatuji si, že na podobné problémy naráží kolegové Hodač a Rykl ve výuce zaměřování a průzkumu na

Stavební fakultě a Fakultě architektury ČVUT. 44

V další ročníku kursu v roce 2009 se dle informací od jeho absolventů vyskytovaly stejné nedostatky. Od této

doby kursy bohužel nepokračují.

15

zrušil i ICCROM, který mi nakonec přesto poskytl alespoň dílčí příspěvek na ubytování:

450€. Sečteno podtrženo: školné 600 € a cestovné a stravné 350 € hrazeno z vlastní kapsy.

Cílem kursu bylo v prvé řadě podnítit interdisciplinární diskusi o mnoha aspektech

zprostředkovávání péče o kulturní dědictví. Tomu odpovídalo 17 vybraných účastníků opět ze

všech obydlených kontinentů, profesně restaurátorů, vysokoškolských učitelů, vědců

(chemiků), architektů a památkářů i zakladatelky neziskové organizace, téměř všichni však

s dlouholetou praxí (věkový průměr téměř 50). Spočítali jsme, že dohromady představujeme

zkušenost 582 roků profesionální praxe a také 21 oficiálních úředních jazyků (včetně např.

paštunštiny). S tímto vkladem, který měl být zhodnocen v debatě a spolupráci zúčastněných,

organizátoři počítali.

Program kursu tvořily v převaze diskusní semináře či kooperační cvičení probíhající

celodenně, většinou v systematicky obměňovaných menších týmech, a to přímo v učebnách

ICCROM (klimatizovány), popřípadě v blízkém městském okolí. Jen několik bylo přednášek

a také exkursí konaných, vzhledem k omezenému času, pouze v Římě. Témata „učiva“ byla

formulována spíše obecně a inspirativně, se snahou teprve v průběhu diskuse vymezovat

hranice problematiky. Byly jimi např.: interdisciplinarita a problém očekávání, strukturování

našich úvah o učení, zranitelnost památkových hodnot, změna materiálu a změna významu

apod.

Organizační a lektorský tým byl od počátku začleněn jako partneři - rovnocenní

účastníci. Nad vším vládla garantka kursu Katriina Simila z ICCROM, původně Finka

mluvící dle vlastních slov 7, po čtyřech deci červeného i 9 jazyky, především však nesmírně

komunikativní, bouřlivě vtipná, schopná neúnavně vytvářet bezprostřední týmovou atmosféru.

Skvělým doplňkem jí byla Dinah Eastop, konzervátorka textilu, badatelka a pedagožka

University College, která do diskusí vnášela tichou empatii a intelektuální hloubku. Pokud jde

o mne, byl osobností číslo jedna Letní školy Salvator Munos Vinas. Vrstevník účastníků,

profesor památkové péče na polytechnice ve Valencii, je širší veřejnosti znám dík své

publikaci jako pohotový teoretik oboru.45

Má očekávání ještě překonal, protože vedle velkého

rozhledu, zdaleka ne jen akademického („Salva“ je původně restaurátor papíru), byl schopen

trefně nacházet myšlenkové souvislosti a nové pohledy v širším kulturním porozumění.

Jako vždy oživením debat a „výuky“ byly exkurse. V rámci nich jsem měl ojedinělou

možnost ve 2 dnech navštívit 3 muzea představující typově zcela odlišné přístupy k prezentaci

a intepretaci kulturního dědictví. Jednalo se o konzervativně tradiční, a navíc upadající

polopřírodní areál vykopávek Ostie Antiky,46

nová expozice archeologických nálezů z místa

budovy Assicurazioni Generali v podkroví tohoto neorenesančního paláce na Piazza

Venezia,47

a zvláště nedaleká ultramoderní multimediální 3D virtualizující expozice

vykopávek několika starověkých i středověkých etap pozůstatků římského domu v úrovni

druhého suterénu pod palácem Valentini.48

45

VINAS, Salvator Munos. Contemporary theory of conservation. Oxford: Butterworth Heinemann, 2005. ISBN

978-0750662246. 46

Od dob, kdy jsem jej poprvé před více než 20 lety navštívil, přibylo snad jen pár informačních cedulí

v angličtině. 47

Jednalo se o doklad soukromě financovaného projektu s dobrými obsahovými nápady ztvárněnými však

architektem v natolik chladném a definitivním minimalistickém designu, že o pozitivním dopadu na mladší

publikum, kterému je výstava určena, silně pochybuji. http://www.radicidelpresente.it/ [cit. 1. července 2014]. 48

http://www.palazzovalentini.it [cit. 1. července 2014].

16

Program i průběh kursu byl pojímán v letním stylu, s velkou liberálností.49

Učební

pomůcky byly minimální, podobně studijní sylabus. Připravena však byla celá řada

motivačních podkladů, zejména videí.50

Frekventanti letní školy dostali také prostor k prezentacím jejich individuální práce

nebo jiné naléhavé problematiky z oblasti péče o artefakty nebo ze souvisejícího výzkumu,

které si přichystali na vyzvání jako domácí přípravu na kurs. Byly a předneseny a promítány

skvělé a naprosto rozmanité příspěvky od výkladu založení mezinárodní vzdělávací

neziskovky, přes nedokonalosti externí výuky památkové péče,51

výklad geneze a funkce

následováníhodného mezinárodního metodického standardu profese restaurátora –

konzervátora,52

až po náročnost formulování zadání od památkáře k materiálovému

výzkumníkovi, atd.53

V obsahu kursu se podle mne ukázalo, že otázky a náměty z individuálních prezentací

účastníků mnohem více vystihují potřeby aktuální praxe, a minimálně se dosti lišily od

většiny návrhů lektorů. Zmíněný rozpor byl ovšem jen jedním z vícera nedokonalostí letní

školy. Poměrně podstatným byl její samotný předmětný záběr. Školu edukace považuji za

potřebnou a možnou obzvlášť na mezinárodní úrovni, naopak obdobně vyučovanou

komunikaci pokládám za příliš širokou oblast, možná až vágní. Vyučování lze považovat za

kompetenci odborně speciální, profesní, zatímco komunikaci za kompetenci klíčovou, a ta se

musí v převaze získávat výchovou a rozhodně dlouhodobě.54

Tématem Školy bylo vyučování a dovednosti, ale vyučované okruhy byly většinou:

dokumentace, patina, změna významu, hodnoty, autenticita, interdisciplinarita, měření... Jsou

toto názvy kursu vyučování a komunikace, nebo kursu klíčových otázek péče o artefakty?

Neměla by témata být např.: oborová didaktika, jak interdisciplinárně učit, vyučování a jiné

předávání hodnot kulturního dědictví apod.? V jedné etapě kursu se začal zaměňovat proces

vyučování za proces učení se. Jasným cílem přitom mělo být ne, jak se učit, ale jak vzdělávat

(úkol tedy musí znít např. nikoliv, jak rozdělíte sbírkové objekty do kategorií nebo jak budete

něco dokumentovat, ale, jak to vysvětlíte nebo, jak by se to dalo učit). Tento nárok většina

vyučujících naprosto nenaplnila.

Další potíží bylo, že forma výuky dostávala někdy poněkud schématický ráz (postup:

úvod do problémů, rozdělení do týmů, práce na úkolu, společná diskuse a náznaky závěrů) a

projevovala se na ní menší odborně myšlenková příprava (chybělo shrnutí dosavadního

poznání v dané oblasti, návrh tezí řešení). Trpěla i efektivita. Kupříkladu vyučované procesy

by asi měly být jasně definovány jako modely, a ne jen jako konkrétní příklady, ze kterých

49

.Např. navštěvování stále lepší knihovny ICCROM i v době kursu nebylo omezováno, což jsem se osobně opět

snažil maximálně využít k aktualizaci svého přehledu o nové zahraniční odborné literatuře o vzdělávání a teorii

památkové péče. 50

Došlo i na dnes už takřka klasickou a geniální pomůcku výuky péče vztahu ke kulturnímu dědictví –

animovaný film Toy Story. 51

Toto téma otevřené švédskou restaurátorkou a pedagožkou Elisabeth Ellen Peacock považuji na

základě vlastní zkušenosti za mimořádně vážné. 52

Competences for Acces to the Conservation-Restoration Profession. Germany: E.C.C.O., 2011. 2. vydání.

ISBN 978-92-990010-6-6.. 53

Osobně jsem přednesl referát a powerpointovou prezentaci na téma Koncept profesního celoživotního

vzdělávání a kariérní systém profesionálních památkářů v České republice. 54

Potřebu vzdělávání v komunikaci přitom považuji za jednu z priorit celoživotního vzdělávání památkáře, ale

patrně ne v krátkém mezinárodním kursu.

17

plyne poučení. Třeba metodický proces přípravy školení se v kursu dlouho demonstroval

formou skupinové diskuse o vaření rýže. Domnívám se, že takové didaktické postupy mohou

být sice zábavné a dobře překonávají kulturní bariery (rýže se vaří po celém světě), ale jsou

podle mne zbytečné na úrovni vzdělávání zkušených vysokoškolských pedagogů.

S výše uvedenými výtkami souvisí poměrně podstatný nedostatek. V kursu, který se

zabýval komunikací a vyučováním, nebyl angažován žádný profesionální pedagog, nebo lépe,

andragog. Jeho potřeba se jasně ukazovala v průběhu celého programu jak ve vymezení a

strukturování látky, tak opět i ve způsobu výuky. Je zbytečné dodávat, že systematické

vzdělání v pedagogice či andragogice nemůže být nahrazeno zkušeností či intuicí, a už vůbec

ne na této úrovni vzdělávání.55

Komplikovaným krokem bylo i přiřazení řešení vědy k problematice edukace a

komunikace. Problém nevidím v jejich obecné souvislosti. Ta je nezpochybnitelná (hlavně ve

vysokoškolském vzdělávání), ale v neuspokojivém vyjasnění si role vědy v péči o kulturním

dědictví jako východisko kursu. Jedním z dopadů tohoto stavu bylo, že přednášející otázek

procesu výzkumu v péči o památky, chemik Marco Pedretti, skvěle prezentoval metodický

přístup přírodních věd, aniž by byl schopen si uvědomit, natož zprostředkovat, přístup a

klíčovou pozici sociálně-ekonomických a humanitních věd v dané sféře.56

Z takového

omezeného pohledu jsem byl značně rozčarován. Nečekal jsem, že se s ním v takové instituci

jako je ICCROM, ještě setkám. Varující také bylo, že většina účastníků bohužel prokázala tak

malou znalost metodologie vědy i památkové péče, že prezentovaný koncept klidně přijímala

jako jediný platný.

Dle mého názoru byla v kursu dále nedostatečně zajištěna integrace oblasti péče o

nemovité a movité dědictví (i v minimální spolupráci obou útvarů ICCROM v přípravě

kursu). Zcela dominovala problematika a východiska péče o sbírky. Málo bylo také využito

úžasných možností římských památek jako zdrojů i pomůcek k „vyučování“ i studiu.

V čem naopak letní škola naprosto předčila všechny předpoklady, bylo vytvoření

pohodového i tvůrčího letního prostředí. V průběhu kursu (výuky) se zásadní důraz kladl na

zábavnost („prázdninovost“), pestrost, frekvenci změn témat, „tweetování“, takřka neustálou

komunikaci mezi účastníky.57

Podařilo se tak rychle utvořit aktivní dynamickou

spolupracující skupinu kolegů. Kde obvykle vzniká obava a ostych, prosadila se nyní vůle

vyjádřit své zkušenosti. Je třeba přiznat, že tímto přístupem, kdy edukativní organizace je

spíše podpůrnou pro sebeučení než přímé poučování účastníků, udělala Letní škola velice

progresivní krok oproti tradiční formě kursů ICCROM.

55

Jak jsem se dozvěděl v ICCROM, nejsem jediný, kdo uvedený nárok na pedagogy a andragogy opakovaně

vznáší. Svého času se prý i v ICCROM se stejným nepochopením setkal Jukka Jokilehto v rámci kursů pro

památkové architekty. Osobně mě již nepřekvapuje, že zvláště na vysokoškolské a postgraduální úrovni není

uplatňován žádný požadavek na pedagogické vzdělání vyučujících, kteří jej, až na úplné výjimky, taky nemají.

V důsledku toho ani nejsou schopni rozeznat či pojmenovat problémy se způsobem vyučováním. Přesně toto

byla i situace většiny účastníků kursu. Ze 17 nás 14 vyučovalo, byť i pouze externě, na vysoké škole a pouze 3

jsme měli alespoň dílčí formální či neformální pedagogické vzdělání! 56

Viz JESENSKÝ, Vít. Specifické jádro a východisko činnosti památkové péče jako téma pro sociálně ekonomické

a humanitní vědy. e-Monumentica. 2012, roč. 1, č. 1, s. 9 - 13. ISSN 1805-1944. 57

Pro tento účel byly naopak zjednodušující a hravé akce příhodné. Příkladem mohla být zábavné cvičení ve

výrobě pravé italské pizzy každým účastníkem v jedné rezervované římské pizzerii za aktivní účasti generálního

ředitele ICCROM.

18

Ovšem Letní škola se tak trochu stala spíše sociální než odbornou akcí, zisk profesních

poznatků mohl zůstávat povrchní.58

Nicméně i poučení se o teambuildingu ke vzdělávání

patří.

Srovnání 3 kursů ICCROM a má další spolupráce s Centrem (1996)

Mimo kursů jsem římský ICCROM navštívil jen nakrátko ještě v roce 1996 za účelem

konsultací tezí svého grantového projektu59

a také pro zprostředkování systému a praxe

dokumentování památek v italské památkové péči. Centrum jsem bohužel zastihl v poněkud

rozvráceném stadiu personálně organizační proměny.60

Bez nadsázky mohu říci, že postgraduální kursy absolvované v ICCROM provázejí

mou památkářskou kariéru. Svými tématy korespondovaly s mými profesními nároky

v daném stadiu profesionální dráhy. Kurs architektonické památkové péče byl určitým

úvodem začínajícího památkáře do širší památkové péče, v některých ohledech jen

potvrzením odborného směřování. Kurs dokumentování mi spíše pomohl vyhranit pozici

průzkumu a dokumentace v systému památkové péče a také, jak jej řešit a neřešit ve

vzdělávání. Letní škola o komunikaci a vzdělávání byla pokusem pojmenovat a prodiskutovat

specifičnost zprostředkovávání předmětu péče o artefakty. Všechna odborná zaměření kursů

byla pro mne o to případnější, že zároveň absentovala (a stále absentují) v domácí nabídce

formálního vzdělávání.

Z hlediska forem už pro mne učení se v kursech nebylo vždy nejefektivnější. Je

evidentní, že rostoucí potřebu individuálního přístupu rozvíjejícího konkrétní,

specializovanější úkol nebo minimálně záměr pokročilého zájemce, edukace probíhající

v římském Centru nedokáže bohužel dostatečně uspokojovat. Kursy v ICCROM jsou

mezinárodní v obsahu, probíhají v prestižní lokalitě a se zkušenými účastníky, kteří přilétají

z celého světa. Čas kursu je drahý a vzácný. Tomu by měly odpovídat požadavky na něj. Čím

kratší kurs je, o to by měl být intenzivnější.

Dle mých zkušeností se přínosu vyučujících a lektorů vyrovnalo poznání a zkušenosti

získané od pečlivě vybíraných studentů – kolegů. Společné studium, diskuse i práce nesené

sdíleným respektem ke kulturnímu dědictví a altruistické péči o ně, bylo vždy obrovskou

morální vzpruhou, nabitím pro domácí úsilí. Hlavní organizátoři byli u kursů rozdílní

(odborníci na architektonické památky, na sbírky i instituce stojící mimo užší památkou péči -

Getty institut), což se promítlo do obsahového pojetí výuky i výběru frekventantů.

Určitý hodnotově odborný a kolektivní duch lektorů i studentů či stážistů ICCROM

stále udržuje jisté neformální renomé této organizace, hlavně mezi absolventy, takže se někdy

nadneseně mluví o „iccromizaci“.61

Domnívám se, že z hlediska odborného, a částečně i

58

Důkazem obavy z přednesení něčeho vážného může být obava Salvatora Vinase z užití pojmu

axiologie ve své přednášce! 59

JESENSKÝ, Vít. The Grant Project Research Support Scheme 119/1996 „Dokumentování a dokumentace

nemovitých památek v České republice a Evropě“. Praha: RSS, 1996. 67 s., 21 příl. Výzkumná zpráva. (V

projektu jsem mimochodem poprvé formuloval metodický druh kontinuálního – operativního dokumentování

památek.) V ICCROM jsem jej konsultoval s Dr. Jokilehtem a později R. Lettelierem na schůzce v Krakově. 60

Na místě mi hodně pomohla tehdejší skorokrajanka, asistentka programu v Útvaru nemovitých památek

Andrea Urlandová, dnes docentka na Fakultě architektury v Bratislavě. 61

Osobně jsem byl svědkem jejího fungování na mezinárodní konferenci APT v Chicagu v roce 1997, kde byl

bývalým absolventům ICCROM vyhrazen samostatný stůl.

19

etického, však tento duch slábne.62

Otázkou je, jaký vztah by k ICCROM měla rozvíjet naše

státní památková péče. ICCROM nepochybně přispívá svou koordinační, diplomatickou i

vzdělávací aktivitou k udržování potřebného mezinárodního pojetí památkové péče. Na

druhou stranu, viděno sobecky a pragmaticky, řada odborných kontaktů a spolupráce se dnes

dá realizovat bez institucí pomocí internetu. Naší památkové péči ICCROM jistě konkrétně

pomohl minimálně. Na jeho kursy se může hlásit i zájemce z nečlenské země a přitom

náklady na naše členství by vystačili ročně např. na 3 - 4 několikatýdenní stáže třeba našich

památkářů v jiných zahraničních institucích. Z mého pohledu pokud by především MK ČR

chtělo vztah k ICCROM skutečně rozvinout, pak by namísto vysílání málo zúčastněného

zástupce na Valné shromáždění jednou za 2 roky mohlo např. vypsat stipendium na studium

v ICCROM apod.

Mezinárodního vzdělávání v památkové péči a jeho přínos

Mezinárodním vzděláváním a učením se v památkové péči nelze zjednodušeně chápat

jako vzdělávání v zahraničí. Zásadní je odlišnost v poznávání v kontextu jedné, nebo současně

vícera cizích zemí (popřípadě kultur) až po uvažování nadnárodní - globální.63

Jednoznačně

lze doložit, že existuje jakýsi mezinárodní diskurs památkové péče, obecný přístup, který se

projevuje dvěma formami. Jako standard odborné památkové péče platný ve všech

jednotlivých zemích, tedy jakési mezinárodní konsensuální minimum na národní úrovni, a

jako specifická část oboru zabývající se nadnárodní úrovní (diplomacie, mezinárodní

spolupráce atd.). Zmíněný diskurs by měl být předmětem mezinárodního vzdělávání

v památkové péči a potažmo jeho nejpodstatnějším přínosem. Přizpůsobeny mu musí být cíle

takového vzdělávání, jeho obsahy (odlišnosti metod obnovy a údržby, materiálů, faktorů

ohrožení), formy (např. v komunikaci), výběr účastníků i vyučujících, atd. Sám jsem se před

seznámením s prací ICCROM domníval, že pro mne jako praktického památkáře je užitečné

pouze poznání a dovednosti bezprostředně uplatnitelné v domácí praxi, a tudíž pocházející ze

zemí s obdobnou historicko kulturní (i náboženskou) tradicí, památkovým fondem, podnebím,

ovšem zároveň ekonomicko politicky vyspělejšími. Ale právě konfrontace s památkovými

obtížemi a profesionálními kolegy z 5 světadílů mne přivedla k potřebě obecnějšího

uvažování a podstatě daných problémů, jejich kontextu a formulaci řešení. Zároveň jsem si

uvědomil omezenost našich tuzemských zažitých metodických postupů, hodnotových

souvislostí a jejich platnosti.

Kromě toho mezinárodním oborovým vzděláváním myslím převážně vzdělávání

formální a neformální (záměrné, v institucích), i když, především pro porozumění významu

kulturního kontextu, nepodceňuji ani vzdělávání informální (nahodilé). Celkově jím míním

systematické vzdělávání profesní, tedy vzdělávání dospělých a přesněji, vzhledem k zaměření

tohoto článku, další vzdělávání profesionálů. Vysokoškolské graduální, ale také doktorské

studium jsou sice podstatnými, souvisejícími, zároveň však jasně samostatnými stupni

62

Nepopírám tím samozřejmě význam utvořených kontaktů v rámci ICCROM. 63

Je např. naprostý rozdíl mezi kursem památkové péče ICCROM (každý účastník z jiné země, obdobně

vyučující, vyučované poznatky a dovednosti platné od Evropy až po Pákistán) a kursem památkové péče na

německé vysoké škole, který je ve skutečnosti výukou německé památkové péče v angličtině.

20

vzdělávání,64

a proto se jimi na tomto místě nezabývám.65

Rozhodně je třeba rozlišovat

mezi učení se památkám66

a památkové péči!67

Logickou úvahou k tématu je, zda není výhodnější mezinárodní poznatky a zkušenosti

získávat v domácím prostředí, zprostředkovaně (z internetu, literatury, přednášek

zahraničních odborníků, apod.). Ačkoliv tento způsob učení se stále více rozvíjí i

systematizuje, jeho handicapem je, že jen minimálně umožňuje nabývat dovedností,

neposkytuje přínos bezprostředního dialogu a kontaktu studentů a zároveň postrádá

v památkové edukaci nezbytnou vazbu na terénní výuku a kontext zahraniční lokality. Jinak

řečeno, technické komunikační prostředky jsou pro péči o kulturní dědictví jen zdánlivou

pomocí v přenosu většího žádaného rozsahu poznatků nebo jejich podrobnosti, protože

neumožňují jejich prožití potřebné k hodnotovému porozumění. V neposlední řadě studium

v zahraniční přináší učícímu se komfort soustředění a odpoutání se od domácích starostí a

povinností.

Další vzdělávání je třeba obecně realizovat jako nedílnou součást profesního,

kariérního rozvoje, jinak ztrácí svou efektivnost i efektivitu.68

Domnívám se, že s pomocí

našich vysokých škol a dalších vzdělávacích a odborných institucí (včetně NPÚ) může

jedinec získat prvotní kvalifikační vzdělání pro vstup do profese památkáře.69

Další

mezinárodní vzdělávání považuji z toho důvodu za vhodné zvláště jako funkčně specializační

a inovační, výjimečně kompenzační (jazyky). Jinými slovy, potvrzuji známý profesní a

kvalifikační postup: prvotní vzdělání a intenzivní domácí praxe (ideálně méně

specializovaná), další obecněji oborové vzdělávání včetně zahraničního a v následující fázi

přesně cílené vzdělávání specializované na konkrétní funkčně profesní pozici pracovníka. Ve

64

Pokud jsem měl možnost poznat, tak v zahraničí, obzvláště v anglicky mluvících zemích, je přitom mnohem

tradičnější studovat magisterský stupeň jako určité specializační studium i po několika letech praxe, kdy se již

spíše stává vzděláváním dalším. Sám jsem tímto způsobem uvažoval o ročním MA programu Archaeology of

Building na Universitě v Yorku, kam své absolventy doporučoval ICCROM. Do značné míry obdobnou formou

bylo mezinárodní studium programu magisterského stupně Philosophy and History of Art and Architecture, které

jsem absolvoval na Central European University v Praze v roce 1994-5. Našemu dalšímu profesnímu vzdělávání

nenapomáhá ani minimální mezinárodní vzdělávací aktivita v oblasti památkové péče na našich universitách a

mezi jejich akademickými pracovníky. Památkovou péčí zde nemíním konkrétní praktické obory (např.

restaurování, projektování) ani výzkum, kde na vysokých školách, a výjimečně vědeckých pracovištích (ÚTAM-

CET), k určitému rozvoji mezinárodní spolupráce i v edukaci dochází. 65

Přesto nemohu než s trpkostí konstatovat, že s jedinou výjimkou stále neznám žádného tuzemského absolventa

některého z početných zahraničních vysokoškolských programů památkové péče a obávám se, že lepší to nebude

ani s krátkodobým studiem v programu Erasmus, apod. Tento fakt považuji za doklad určité domácí profesní i

oborové zaostalosti. K tématu zahraničního vysokoškolské výuky památkové péče viz též JESENSKÝ, Vít.

Systematická výuka památkové péče na vysokých architektonických školách v zahraničí - zkušenosti, náměty a

argumenty. Zprávy památkové péče. 2009, roč. 69, č. 5, s. 400 - 404. ISSN 1210-5538. 66

Mám na mysli jmenovitě turistické popřípadě uměleckohistorické poznávání uměleckých památek a jejich

prostředí. 67

Studium jejích hlavních činností: poznávání (průzkum a dokumentace), údržby a obnovy (včetně materiálů a

technologie), a prezentace a intepretace a dále systému, organizace, zákonné úpravy i dějin oboru památkové

péče v dané zemi, poznávání nestátní památková péče, konkrétních realizací atd. 68

Vycházím ze základního principu odpovědnosti individuálního pracovníka za svou kariéru (může ji plánovat a

řídit) a odpovědnosti organizace mu pro to vnějšími intervencemi vytvářet podmínky. Důrazem na profesní

vzdělávání mimo jiné opodstatňuji neřešení v tomto článku obecných sociálně humanizačních a integračních

funkcí u tohoto vzdělávání dospělých. Podstatným přínosem uvedených funkcí jsou velice potřebné osobní

kontakty. 69

) Možné zahraniční studium (především graduální) v této fázi kariéry může mít přínos jako iniciace uvědomění

si komplexnosti oboru.

21

vztahu k personálnímu růstu patří k rozhodujícím činitelům motivace. Na straně památkáře

musí patrně vycházet z určitého altruismu, na straně organizace však z priorit nároků

odborných a charakterových před administrativně formalizujícími.

Výše uvedenému vývoji by měly odpovídat i různé obsahy a formy vzdělávání

v zahraničí. Základní formou systematického dalšího vzdělávání jsou kursy. Jejich kladem je

jasně vymezený připravený program, tedy obsah (rozsah učiva) a postup studia. Úspěšné

absolvování bývá certifikováno. Organizátorem bývá profesionální vzdělávací instituce

s profesionálními edukátory. Studium je kolektivní, studijní skupina je pomocí přijímacích

podmínek záměrně utvářena (oborová či věková blízkost, mezinárodní různorodost atd.),

takže podstatným kladem je možnost učení se od frekventantů. Organizátor také zajistí zázemí

a studijní materiály. Nevýhodou kursu ovšem bývá, že neposkytuje dostatečně individuální

přístup a nezřídka i jen omezené uplatnění účastníkových zkušeností v jeho programu.70

Tematicky je spíše málo časté, že narazíte na kurs přesně odpovídající vaším profesním

potřebám a zájmům.71

Mnohem individuálnější formou vzdělávání je zahraniční stáž (studijní pobyt). Bývá

vázána na instituce, z jejichž praxe se lze vzdělávat, a které zároveň poskytující zázemí,

nikoliv metodickou edukační garanci. Velikou výhodou i odpovědností je možnost

individuálního plánu stážisty. Jde proto o formu vzdělávání vhodnou pro pokročilejší a

specializovanější fáze kariéry, kdy chcete řešit např. už konkrétní úkol. Nevýhodou bývá, že

načerpané poznání může být neúplné nebo lokálně omezené.72

Další možností aktivního vzdělávání jsou zahraniční praxe. Práce v národních

památkových institucích v zahraničních je však vždy natolik vázána na znalost konkrétního

prostředí, že pro českého památkáře téměř nepřipadá v úvahu. Jistá eventualita by snad byla

v nadnárodních organizacích, kterých je ale jen pár a kýžené příležitosti jsou i v nich zcela

výjimečné (ICCROM, UNESCO...). Za jistou formu praxe ale můžeme považovat

mezinárodní spolupráci ve výzkumu, v rámci níž mohou být realizovány různé studijní

pobyty.73

Obecně učení se z praxe je zdlouhavým, a tudíž ne vždy efektivním procesem.

K mezinárodnímu vzdělávání péči o památky můžeme počítat i exkurse, pokud jsou

skutečně oborově zaměřeny.74

Rovněž účast na mezinárodních konferencích, v prvé řadě

70

Reakcí by ale měl být požadavek na modernizaci kursů vzdělávání dospělých, kteří by měli převzít

individuální spoluodpovědnost za tvorbu jejich kurikula. 71

Ovšem i kursy se širším záběrem mohou být na druhé straně přínosem v porozumění širším souvislostem např.

s jinými obory, přesahem ozřejmujícím principy procesů, kvalitu uvažování apod. Přesně takovou zkušenost

jsem získal na kursu Cultural Heritage Protection in a Sustainable Society na University College London v roce

2003. 72

Tuto možnost jsem si ověřil na stáži v Ohio Historical Society a několika dalších amerických a kanadských

památkových institucích v rámci programu Arts Link v roce 1997, kdy jsem mohl realizovat svůj připravený

program poznání severoamerické památkové péče na všech jejích stupních (soukromá praxe, lokální nestátní,

městská, státní, federální) se zaměřením na průzkum a dokumentaci. 73

Příležitost získávat poznatky ke konkrétnímu řešenému výzkumnému úkolu jsem ocenil na stáži v několika

anglických památkových a výzkumných institucích v roce 1996 (viz poz. 59). Další formy mezinárodní

spolupráce (workshopy, setkávání různých odborných komisí, výborů ICOMOS apod.) můžeme spojovat se

vzděláváním jen volně. 74

Těsně po ukončení školy se mi podařilo dostat na jeden takový dvoutýdenní exkursní pobyt pro začínající

evropské památkáře a architekty v Bádensku-Württembersku, který byl dokonale kombinován s výkladem o

22

aktivní, jsou jistě kvalifikačním přínosem. Jejich časové omezení však bývá překážkou pro

hlubší navazování kontaktů účastníků.

Samostatnou kapitolou mezinárodního studia je jazyk, i v památkové péči samozřejmě

angličtina. Potřebná je oborově odborná a její aktivní znalost je jednoznačným kvalifikačním

požadavkem nebo naopak omezením.75

Fakticky rozhodujícím faktorem mezinárodního studia památkové péče je financování.

Nejvíce je to problém u dalšího vzdělávání. Situace se v praxi zhoršuje celosvětově, v ČR

nikdy nebyla uspokojivá. Na základě své dlouhodobé zkušenosti si troufám tvrdit, že v oboru

památkové péče je stav doslova tristní.76

A konečně i v souvislosti se vzděláváním v zahraničí nelze nekomentovat jeden i u nás

známý nešvar. Je jím vzdělávací zahraniční turistika, tedy formální navštěvování různých

kursů, stáží, konferencí pasivními rádoby odborníky, kteří je využívají jako turistickou zábavu

nebo, v případě externího dotování, jako doplňkový příjem. Výbavou těchto národních

„reprezentantů“ a činovníků v mnoha funkcích jsou kontakty a informace o možnostech akcí,

dobrá rétorická a začasté i cizojazyčná dovednost, ale minimální přínosnost myšlenková.77

Závěr

Mezinárodní vzdělávání a učení se v památkové péči znamená zpravidla studium

v zahraničí, výjimečně v tuzemsku, jehož obsahem je v prvé řadě nadnárodní teorie a praxe

oboru, nebo minimálně jeho fungování v jiné zemi. Takové vzdělávání může přinést znalosti a

dovednosti o nadstátním řešení památkové péče přímo doložené konkrétními příklady a

zkušenostmi nebo naopak hlubší speciální poznatky z určité oblasti, které jsou u nás

nedostupné. V obou případech má toto vzdělání z hlediska oborového smysl zejména tehdy,

pokud jej jeho nabyvatelé uplatní v domácí památkové péči, byť i jako součásti

mezinárodních struktur. Mezinárodní vzdělávání může mít podobu formální (postgraduální

kursy, popřípadě doktorské studium), neformální (stáže, studijní pobyty, workshopy, exkurse)

a samozřejmě i informální (turistika) a popřípadě akcí na hranici vzdělávání (konference).

Vždy ale má umožňovat osobní dialog účastníků, který v hodnotovém konceptu památkové

péče nemůže být nahrazen současnými komunikačními prostředky. Pohlédnu-li zpětně na

mnou absolvované kursy v ICCROM a jeho celkový vývoj v uplynulých více než dvaceti

letech, zdá se mi, že Centrum výše uvedený požadavkům dostálo.

systému i praxi tehdejší západoněmecké památkové péči. Je škoda, že pořádající organizace Jeunesse &

Patrimoine už neexistuje. 75

Skutečností je, že žádoucí aktivní jazyková dovednost je vázána na dlouhodobější pravidelné užívání, které

v praxi naší památkové péče prakticky neexistuje. I když se dobrá znalost angličtiny v mladší generaci stává

běžnou, stále nejaktivněji vystupující a studující kolegové v zahraničí jsou buď ze zemí s angličtinou jako

úředním jazykem, nebo mající za sebou víceleté pobyty v anglicky mluvících zemích. Ne vždy je u nich

jazyková vybavenost provázena kvalitami a zkušenostmi odbornými. 76

Rovněž v oboru památkové péče (zvláště na mezinárodních kursech s účastníky s velice odlišnými

ekonomickými možnostmi) se ukazuje, že přístup ke vzdělání je projevem reálné politicko kulturní úrovně a

rozvoje země. 77

Touto kritikou nechci popírat význam mezinárodní památkové diplomacie, pokud ovšem může prokázat

faktickou užitečnost.

23

Četnost a úroveň absolvovaného dalšího mezinárodního vzdělávání u českých

památkářů je podle mých zkušeností velmi malá. Odpovídá všeobecně pasivní roli naší

památkové péče v mezinárodním diskursu a našemu stále nedostatečnému a

nesystematickému profesnímu vzdělávání. O sledování, vyžadování a podpoře uplatnění

poznatků a dovedností nabytých v zahraničním studiu v naší praxi prakticky nemůžeme

mluvit. Nezbytná pomoc finanční je pak logicky iluzorní. Domnívám se, že tento stav může

přispívat k domácí uzavřenosti, konzervativní stagnaci až omezenosti oboru, ke kterým má

naše památková péče i z jiných důvodů sklony. Tato situace se podle mých dlouholetých

zkušeností nezmění bez skutečného investování do dalšího personálního růstu odborných

památkářů.78

Vít Jesenský 17. 6. 2014

Obr. 1

Studentská laboratorní cvičení v ICCROM měla vždy velmi „elementární“ úroveň, kterou

nemohl pozdvihnout ani profesor Frank Matero. Od něj jsem se nicméně na kursu ARC 92

naučil, že pokud chcete konsultovat nábrusy středověkých omítek kostela v Křivsoudově,

neobracejte se na jinak věhlasného vědce z University of Pensylvania.

Obr. 2

78

Tímto článkem jsem chtěl také poděkovat všem svým kolegům i nadřízeným, kteří mé další vzdělávání,

obzvláště mezinárodní, podporovali a jeho výsledky respektovali.

24

Exkurse v rámci ARIS 07 do opakovaně restaurovaného, dnes již zpřístupněného kostela

Santa Maria Antiqua na Foru Romanu s restaurátorem Wernerem Schmidtem měla

účastníkům přiblížit nejen umělecko historickou mimořádnost raně středověkých římských

maleb, ale i komplikovanou konzervaci mnohavrstevnatých nálezů. Na našem místě zde na

počátku 20. století stál umělecký historik Max Dvořák, kterého však podle všeho tehdy

nikterak nezajímalo, že kvůli odhalení maleb byl nad nimi nedávno demolován barokní kostel

ze 17. stol. Paradoxně za několik let se Dvořák, už jako přední evropský památkář, sám stal

dokladem rozdílu zahraničního studia uměleckých děl a studia péče o památky.

Obr. 3

Dokumentační kurs ARIS 07 přivedl jeho účastníky i na lešení u jižní stěny boční lodě kostela

Santa Cecilia v Římě, aby z něj prováděli rekognoskační průzkum barokních nástěnných

maleb.

25

Obr. 4

„Naše filie nebo fobie by neměly vadit, když dojde na památkářská rozhodování o památkách.

(Protože ona ovlivňují mnoho jiných osob (a náleží jim).)“ Přednášel Salvator Munos Vinas

na Mezinárodní letní škole komunikace a vyučovacích dovedností v péči o hmotné kulturní

dědictví a vědě v ICCROM v létě 2013.

26

Obr. 5

Tabulka porovnávající vývoj některých faktorů 3 kursů ICCROM absolvovaných autorem.

27