1

Význam vysokoškolského studia památkové péče pro její realizaci v praxi

Prolog

Paní doc. Milada Radová na Fakultě architektury ČVUT (a také předchozích FABS a

FSv) zásadně přispěla k systematické výuce památkové péče a výchově studentů ke vztahu ke

kulturnímu dědictví. Jako oddaný bývalý student paní docentky bych rád tímto článkem, a

koneckonců nejen jím, připomenul toto její úsilí, ale především na něj navázal.

Vztah památkové péče a jejího studia a výzkumu na vysokých školách

Nejběžnější představou o vysokoškolském studiu nějaké oblasti je její studijní obor.

Ten je definován jako výukově organizační jednotka studijního programu,1 nebo pro účel stati

vhodněji jako obsahové zaměření studia odrážející se v profilu jeho absolventa.2 V tomto

poměrně úzkém pojetí jde o koncept utvářený vysokoškolskými institucemi. Zároveň studijní

obor vzniká odvozením, transformováním z realizace vědního, uměleckého, technického či

profesního oboru v praxi (z mateřského oboru). Pokud se zamyslíme nad širšími souvislostmi

vzniku i uskutečňování studijního oboru, pak shledáme, že by se optimálně měl opírat o

kontinuální obousměrné spolupůsobení mezi ním a mateřským oborem. Beze zbytku to platí i

o památkové péči včetně problémů její oborové emancipace, institucionalizace, koncepčnosti,

odbornosti, vývoje i společenského postavení a působení, což jsou v dnešní společnosti, která

stále nejistěji vymezuje celospolečenské zájmy a jejich instituty, stále aktuálnější témata.

Etablování památkové péče ve vzdělávání na vysokých školách jako nejrespektovanějším a

nejvyšším stupni vzdělávacího systému pokládáme proto za velmi aktuální problém pro

seriózní debatu a řešení v obou resortních sférách.

Pro následující text, vzhledem k záměru systematického pohledu na význam

vysokoškolského vzdělávání a počátečnímu stadiu diskuse, považujeme kategorii studijního

oboru za omezující východisko, a spíše budeme vycházet z širší představy systematického

vzdělávání v památkové péči na vysokých školách (vzdělávání a výzkumu). Bez ohledu na

směřování argumentace k památkové péči v praxi se nemůžeme vyhnout odkazování na

1 PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. Praha: Portál,

2009, s. 218. ISBN 80-71 78-029-4. Česko. Zákon č. 111 ze dne 1. Července 2006 o vysokých

školách a o změně a doplnění dalších zákonů. In Sbírka zákonů České republiky. 1998-2006,§

44.

2 VAŠUTOVÁ, Jaroslava. Strategie výuky ve vysokoškolském vzdělávání. Praha: Universita

Karlova v Praze - Pedagogická fakulta, 2002, s. 31. ISBN 80-7290-100-1.

2

poznatky a fakta z oblasti profesně vzdělávací.3 V jednotlivých částech co do rozsahu

omezené stati se pokusíme rámcově vymezit dílčí významy vzdělávání a výzkumu a vyrovnat

se i s jejich překrýváním, ambicí ale nejsou komplexní prolegomena. V závěru alespoň

naznačíme dopady zkoumané významovosti na řešení památkové péče v praxi i ve

vysokoškolském vzdělávání. Doufáme, že článek bude minimálně podnětem k diskusi.

Otázkou je, do jaké míry jde o podnět vstupní, či další. Vysokoškolské studium

památkové péče se u nás v relevantních demokratických podmínkách po roce 1989 dosud

fakticky nestalo předmětem důkladnější odborné rozpravy, natož řešení.4 Spíše výjimkou je

autorova systematická, ale individuální snaha5 pokračující i v tomto článku. V tuzemských

projektech výzkumu a vývoje se prakticky odkazuje jen na dvě práce, které ovšem problém

studia pam. péče na vysoké škole pojednávají pouze rámcově či druhotně.6 Bohužel nebyly

3 Takový kombinovaný pohled je bohužel výjimečný ve většině dosavadního uvažování o

tématu. Viz JESENSKÝ, Vít. K problematice obsahu vzdělávání ve vysokoškolském

předmětu památkové péče: 2. pracovní setkání vyučujících a garantů předmětu památková

péče na vysokých školách v ČR. Zprávy památkové péče. 2007, roč. 67, č. 6, s. 498-500.

ISSN 1210-5538.

4 Pokusy o takovou diskusi ze strany NPÚ se překvapivě objevily spíše před rokem 1989 a

těsně po něm. Viz Bulletin Vedoucího pracoviště vědeckotechnického rozvoje 2/1985. Praha:

SÚPPOP,1985. Bulletin Vedoucího pracoviště vědeckotechnického rozvoje 5/1988. Praha:

SÚPPOP,1988. NĚMEČKOVÁ, Hana. Přehled výchovně vzdělávacích institucí, v jejichž

učebních plánech je zahrnuta výuka památkové péče. In Bulletin SÚPP 8/1992.Praha: SÚPP,

1992. Následkem chybějící historické reflexe vzdělávání v oboru je nezodpovězená podstatná

otázka, proč se u nás památková péče nikdy nestala studijním, graduálním vysokoškolským

studiem. Jakkoliv odpověď byť i dílčí je žádoucí, přesahovala by téma i prostor této studie.

5 Např. JESENSKÝ, Vít. cit v poz.3. Týž. Schůzka vyučujících a garantů předmětu památková

péče na vysokých školách v ČR. Zprávy památkové péče. 2006, roč. 66, č. 6, s. 508-513. ISSN

1210-5538. Týž. Systematická výuka památkové péče na vysokých architektonických školách

v zahraničí-zkušenosti, náměty a argumenty. Zprávy památkové péče 2009, roč. 69, č. 5, s.

400-404. ISSN 1210-5538.

6 JESENSKÝ, Vít; JESENSKÁ, Zdena. Návrh obecné koncepce vzdělávání odborných

pracovníků ve státní památkové péči. Praha: MKCR, 1999. Závěrečná zpráva o realizaci

projektu MK ČR PK99P04OPP013. ČERNÁ, Alena; NĚMEČKOVÁ, Hana, SEDLÁKOVÁ,

3

podpořeny ani nedávné pokusy o návrhy na výzkumné záměry, které mohly podstatně přispět

k řešení dané problematiky.7 Nemáme také žádnou dostatečně podloženou obecnou koncepci

vzdělávání v pam. péči, ve které by jeho vysokoškolský stupeň byl zařazen do širšího

kontextu.8 Analyzována není ani probíhající výuka předmětu památkové péče na našich

universitách,9 ani zkušenosti z pokusů o akreditaci konkrétních studijních programů,

10 zcela

útržkovité jsou publikované odkazy na spolupráci památkářů a vysokých škol. V protikladu k

tomuto stavu je dynamický rozvoj studia pam. péče na universitách v zahraničí a jeho reflexe

v činnosti mezinárodních organizací sdružujících odborníky na dotčenou vysokoškolskou

výuku. Z těchto zkušeností lze bohatě čerpat, ale k překvapení se tak v domácím prostředí

děje jen zcela výjimečně.11

Dagmar. Návrh uceleného systému vzdělávání pro činnosti v památkové péči. Praha: MKCR,

2000. Závěrečná zpráva o realizaci projektu MK ČR PK99PO4OPP048.

7 Šlo o záměry aplikovaného výzkumu NAKI rozpracované pro perspektivní nositele Fakultu

architektury ČVUT a NPÚ autorem, kterému nejsou známy obdobné návrhy podané jinými

institucemi.

8 Zadání „koncepcí“ omezených však na NPÚ sice zařadilo MK ČR do mimořádných úkolů

v letech 2009 a 2010, ovšem zpracované výsledky lze stručně hodnotit maximálně jako velmi

dílčí pokusy. Viz GORYCZKOVÁ, Naďa. Koncepce edukačních aktivit NPÚ na období

2010-2015 se zvláštním zaměřením na mládež a seniory. Praha: NPÚ, 2009. 7 s. Výstup

mimořádného úkolu MK ČR 7/2009. ŠTULC, Josef; ŘEZNÍČKOVÁ, Hana; aj. Koncepce

vzdělávání zaměstnanců NPÚ na léta 2010 – 2016. Praha: NPÚ, 2010. 7 s. Výstup

mimořádného úkolu MK ČR 6/2010. V tomto druhém případě jde zároveň o jediné

formulované výsledky činnosti Komise pro vzdělávání, podle nichž je asi sporné posuzovat

její činnost.

9 Její poslední přehled viz Jesenský, Vít. Schůzka… cit. v poz.5.

10 Máme na mysli programy památkové péče, z nichž můžeme uvést bakalářský program

kombinovaného tříletého jednooborového studia památkové péče, o jehož akreditaci žádala

v dubnu 2005 Katedra dějin a didaktiky dějepisu PedF UK ve spolupráci s NPÚ nebo dokonce

záměr Vysoké školy památkové péče a konzervace, jehož návrh vypracoval v roce 2008

PhDr. Jan Vojta.

11 Jde např. o podíl na činnosti CIF - vědeckého výboru pro vzdělávání ICOMOS, studium či

spolupráce s ICCROM apod. Viz např. JESENSKÝ, Vít. Systematická… cit. v poz.5.

4

Na základě výše uvedeného můžeme shrnout, že řešení problematiky

vysokoškolského vzdělávání v památkové péči u nás, ať už teoreticko výzkumné či praktické,

se prozatím jeví jako nesystematické, minimálně metodické, roztříštěné, nekoordinované a

bohužel v jistých ohledech až neodborné. Na druhou stranu nelze říci, že by šlo o problémy

neznámé a dotčená výuka se vůbec neuskutečňovala. Odpověď na legitimní otázku, proč výše

uvedené domácí poměry přetrvávají, však není posláním tohoto textu, i přes jeho určitou

apelativnost.

Význam vzdělávacích cílů a obsahů

Cíle vzdělávání mají několik aplikačních stupňů, formuluje se v nich účel i

očekávaný výstup vzdělávání (potažmo výuky). Vzdělávací obsahy, zjednodušeně učivo, jsou

prostředkem naplnění cílů. Cíle i obsahy jsou formulovány na základě znalosti teorie

vzdělávání, dalšího kontextu (především celospolečenských potřeb), zvláště však transformací

z mateřského oboru. Předpokladem koncipování studijního oboru je proto jasné definování

teoretické i praktické báze památkové péče.12

Vzniká tak tlak na vymezování paradigmatu

oboru v praxi, jeho struktury, hranic a kulturně politického kontextu, aktuálních priorit,

vztahu k dalším oborům atd., přičemž odvozování vzdělávacích cílů a obsahů vyžaduje, aby

šlo o kritický, kontinuální proces. V případě památkové péče, při vědomí její komplexnosti,

nelze její praxí rozumět pouze vykonávání památkářské profese (v praxi v oboru působí i

neprofesní památkáři a podílí se na něm i celá řada příbuzných profesí), ani pouze praktický

obor (k oboru patří i zabývání se svou teorií), ale pojetí oboru jako institucionalizované

oblasti společenské praxe. Transformace takto široce pojatého mateřského oboru navíc

nedostatečně syntetizovaného v oborové teorii (viz dále) je ovšem velmi komplikované pro

zpracovávání sdíleného obsahového standardu studia. Obecným východiskem je, že v jádru

vysokoškolském výuky, ale jak naznačíme dále, i výzkumu, v jejich cílech, obsazích i

didaktickém přístupu, stojí téma hodnotové.13

12

JESENSKÝ, Vít. K problematice… cit. v poz. 3.

13 Domníváme se, že jasně formulovaný teoretický koncept naší památkové péče nenajdeme

v žádném ze známých dokumentů, spíše můžeme jmenovat takové, které by jej samy

potřebovaly jako východisko: památkový zákon - stávající i opakovaně připravovaný, statut

NPÚ, Vnitřní katalog prací NPÚ (v pracovní verzi), hlavní a mimořádné úkoly MK ČR a

další. Nepopiratelnou překážkou zpracování takového konceptu je absence kvantitativních,

v prvé řadě však kvalitativních analýz a hodnocení aktuálního stavu naší památkové péče.

5

Především v kategorii cílů a obsahů se odrazí řešení klíčového oborového rysu

památkové péče, její interdisciplinarita.14

Ta má ještě jeden vyšší projev, integraci památkové

péče do širší péče o kulturní dědictví, čímž by mohl být nastolen universálnější oborový

základ a dojít k pozitivnímu posunu v kooperaci.15

Existuje i další argument pro založení studijního oboru na základě mnohem širšího

nicméně systematicky definovaného kontextu, než představují úzké akademické disciplíny a

dokonce i konkrétní obor profesní. Je jím očekávaný a žádoucí zásadní podíl samotných

studujících na vytváření kurikula (především skladbě obsahu studia).16

Nakonec je možno konstatovat, že u vyučujících i památkářů jsou obsahové otázky

vesměs jediným, nebo výrazně dominujícím problémem, který ve vysokoškolském vzdělávání

vnímají a fakticky, byť omezeně, řeší.17

Význam teorie a výzkumu

Role výzkumu na vysokých školách je obecně nezpochybnitelná, na universitách

dokonce profilující, její naplňování však nemá jednotný model.18

V souvislosti s vymezeným

Podobně málo využitelné se jeví i dosavadní kulturně politické koncepce, které by měly pro

památkovou péči definovat náležitý společenský kontext a očekávání.

14 Zajištění interdisciplinární výuky pam. péče je zdá se nerozlousknutým oříškem (viz

JESENSKÝ, Vít. Systematická… cit. v poz.5.), ale ani v mnoha oblastech naší památkové

praxe (např. výzkumu, průzkumu a dokumentace, projektování a managementu, prezentaci)

nenajdeme přístupy zaručující dostačující komplexnost ve spolupůsobení jednotlivých

disciplín.

15 Viz též HLOBIL, Ivo. Teze k teorii památkové péče za současného stavu oboru. In Na

základě konzervativní teorie české památkové péče. Praha: Národní památkový ústav.

Universita Palackého v Olomouci, 2008, s. 164-169. ISBN 987-80-87104-32-3. V zahraničí

takto šířeji utvářené studium prokazuje podle našeho názoru schopnost překonání omezujících

oborových bariér z praxe.

16 Tento nárok odpovídá současné fázi masifikace našeho vysokého školství označované jako

universální, ve které se vysokoškolské respektive terciární vzdělávání obecně stále více

propojuje s celoživotním. Viz PRUDKÝ, Libor; FABIÁN, Petr; ŠIMA, Karel. České vysoké

školství. Praha: Grada, 2010, s. 17. ISBN 978-80-247-3009-7.

17

JESENSKÝ, Vít. K problematice … cit. v poz. 3.

18 VAŠUTOVÁ, Jaroslava. Strategie… cit. v poz. 1, s. 59.

6

tématem nás nezajímá ani tak přínos výzkumu pro výuku nebo jejich provázanost obsahová i

didaktická,19

ale význam vědy a zvláště jejího prostředku, výzkumu, pro rozpracovávání

teorie i praxe mateřského oboru.20

Rozvíjení dalších úvah naráží na zásadní nedostatek:

Nemáme definováno, co vlastně všechno je výzkum v památkové péči, jak se rozděluje, kdo

se na něm podílí, natož jak je zajišťován.21

Východiska pro vymezení památkového výzkumu

v situaci, kdy památková péče jako celek není všeobecně považována za samostatný vědní

obor, musíme hledat v oblasti, která je její oborovou doménou neřešenou žádným jiným

vědním nebo profesním oborem. Je jím podle nás definování památek, přesněji komplexní

památkové hodnoty.22

Tím, že některé druhy či obory výzkumu klasifikujeme jako památkově

nespecifické, nepopíráme jejich podstatný podíl na realizaci péče o památky.23

Ostatně i tyto

výzkumy musí být ve svých postupech a formě výsledků modifikovány pro cílené uplatnění v

památkové péči. Systémovým nástrojem realizace vědy na universitách jsou doktorská studia,

která opět rozvíjejí výzkumný, zvláště personální potenciál, mohou být žádoucím propojením

s praxí, celoživotním vzděláváním v oboru atd.24

19

Zde ovšem nemůžeme opomenout klíčovou roli vysokoškolského výzkumu pro

rozpracovávání oborové didaktiky aplikovatelné i v praktické památkové péči.

20 Výuka na vysoké škole přispívá ovšem výzkumu tamtéž a skrze něj ovlivňuje obor v praxi.

21 Naneštěstí nezbytná koncepce výzkumu a vývoje, kterou se aktuálně pokouší zpracovat

Komise pro vědu a výzkum NPÚ, se alespoň v prozatímním stadiu a prezentaci jeví jako ne

úplně podložená a vyvážená. Patřičné pojetí nedefinuje samozřejmě ani památkový zákon

nebo jiné instituce, pro tento účel nejsou zpracovány poznatky z objektivního hodnocení

dosavadního výzkumu v NPÚ, není posuzován možný vliv monopolního postavení ústavu

v památkovém výzkumu atd. Viz např. Zprávy památkové péče. 2010, roč. 70, č. 2. ISSN

1210-5538. Přesvědčivý vzor přitom existuje (viz FIDLER, John. Discovering the Past,

Shaping the Future: Research Strategy 2005-2010. Swindon: English Heritage, 2005, 48s.).

22 Výzkumným úkolem je především vymezování významů odvozených od poznání památek

jako jejich nositelů. Viz JESENSKÝ, Vít. Souvislosti průzkumů a hodnocení památek.

Průzkumy památek. 2009, roč. 16, č. 2, s. 1-2. ISSN 1212-1487.

23 Jde o nejméně stejně početné výzkumy související s praktickým nakládáním s památkami –

výzkumy technologické, ekonomické, vzdělávací atd., z nichž je dokonce možná většina

realizována právě na vysokých školách.

24 Stav tohoto typu studia a souvisejícího výzkumu však dokládá minimální počet (dle našich

poznatků skutečně jednotky) disertačních prací z oblasti pam. péče u nás v posledních letech a

7

O významu a utvářející roli teorie v oboru památkové péči není možno pochybovat.

Nic na tom nemůže změnit ani rozporuplná diskuse předlistopadová, ani nepochopitelná

degradace této součásti oboru dnes.25

Naší památkové péči chybí nejen soudobé zpracovávání

dějin oboru, metodologie, terminologie, ale také samotného systému vzdělávání. Formulování

i celkové utváření teorie oboru je v převaze výsledkem výzkumu, a to především základního.

Jeho místo je logicky především na akademické půdě.26

A ještě jednu potřebu by řešení výzkumu a teorie pam. péče na universitách mohlo

naplnit, a sice založení a rozvíjení nezávislého centra pro tyto činnosti. Taková instituce, která

by měla zajišťovat odpovídající výzkum, jeho kontinuitu, odborný tým, udržování kontaktů a

prohlubování spolupráce domácí i zahraniční, organizovat odbornou diskusi, být referenční i

expertní autoritou, v systému naší památkové péče zřetelně schází.27

Význam personální

Kvalitní vysokoškolské vzdělávání i výzkum v památkové péči by měly generovat

odborníky s odpovídajícími znalostmi, dovednostmi a optimálně i postoji. Je podstatnou a

silně zakořeněnou chybou zužovat takový cíl na formování vzdělávání pro konkrétní profesi,

také pouze jediný odpovídající doktorský studijní obor – Dějiny architektury a rekonstrukce

památek na FA ČVUT. Na této fakultě působí také jediný vysokoškolský ústav se jménem

oboru – Ústav památkové péče, který však přes velké úsilí jeho pedagogů jen zvolna rozvíjí

svou činnost, což se týká i výzkumu. Viz http://pamatky-facvut.cz.

25 Doklady lze najít v tématech publikací, problémech s kvalitou koncepčních materiálů

(zvláště v mezinárodním srovnání), v odborné diskusi na konferencích apod.

26 Absence řešení oborové teorie v současném institucionálním, tím méně navrhovaném

aplikovaném výzkumu (NAKI), je proto do jisté míry metodologicky ospravedlnitelná. Ne tak

malá snaha NPÚ na prosazování daných témat do výzkumných programů.

27 Tuto roli dosud může plnit pouze NPÚ, který však nemá zcela nezávislou pozici

v porovnání s akademickou půdou. Samozřejmě stěží takto mohou působit individuální tzv.

„nezávislí“ památkáři, v převaze odborníci z příbuzných profesí s dostatečnými mediálně

rétorickými schopnostmi, které je už dnes možno zaznamenat vystupovat v takových rolích.

Máme za to, že takové centrum by vyšlo vstříc mimo jiné i doporučení ICOMOS. Viz

UNESCO; ICOMOS. Strategic Approaches to Training Concerning Immovable Properties.

Rome: UNESCO WHC, 1996, s. 12. Report of the Experts Meeting.

8

nejtypičtěji profesionálního památkáře, namísto podpory širší profesní adaptability.28

Samotné

vzdělávání a výchova profesionálních památkářů jsou specifickým úkolem jen z menší části

souvisejícím se studiem na vysoké škole.29

Etablovaný studijní a také výzkumný či tvůrčí obor připravuje kromě poučených

specialistů schopných se podílet na památkové praxi i přímo oborové vědce a pedagogické

pracovníky.30

Velkým přínosem takové přípravy na vysokých školách jsou prestižní odborníci

garantovaní institucionálně, formálně (tituly)i funkčně.31

S ohledem na mnohostrannost a

permanentní vývoj památkové péče i profesní zkušenosti jako nezbytný předpoklad

kompetence v oboru je i v personální rovině ještě důležitější přímá vazba mezi

vysokoškolským vzděláváním a praxí.32

Význam mezinárodní spolupráce

Udržování a rozvíjení vazeb a spolupráce mezi pedagogy a výzkumníky, studenty a

hlavně institucemi je v akademickém světě mnohem rozvinutější než v praxi. V naší

památkové péči mezinárodní zkušenost či nadhled výrazně a dlouhodobě postrádáme.33

28

Tím nepopíráme potřebu brát v utváření studia ohledy na uplatnění absolventů, a to více,

než dnes vysoké školy činí, když ve svých materiálech lehkomyslně slibují budoucím

studentům možnost uplatnění v památkové péči po absolutoriu.

29 JESENSKÝ, Vít; JESENSKÁ, Zdena. Cit v poz.6. ŠTULC, Josef; ŘEZNÍČKOVÁ, Hana;

aj. Cit. v poz. 8.

30 Specifičnost pedagogických dovedností a obecně zprostředkovávání odbornosti péče o

kulturní dědictví včetně památek byla již konstatována, nikoliv příliš řešena. Viz JESENSKÝ,

Vít. Systematická… cit v poz.5.

31 Počet jmenovaných profesorů a docentů habilitovaných v oboru pam. péče je u nás

minimální, což zjevně souvisí nejen s pozicí oboru obecně, ale právě jeho nedostatečným

prosazováním na konkrétních vysokých školách. I hodnocení přínosu těchto vysokoškolských

učitelů zůstává potřebným a dosud nesplněným úkolem.

32 To, že větší část přednášejících památkové péče na našich universitách je zároveň

profesionálními památkáři, nemusí být ještě dokladem patřičného propojení praxe a výuky.

33 Projevuje se to nejen v zřídkavém zapojení v mezinárodních institucích, jako jsou výbory

ICOMOS apod., ale i v absenci absolvování zahraničního studia památkové péče našimi

studenty. Objevila se ovšem první zmínka o vhodnosti takového studia (viz MATĚJ, Miloš.

Územní a plošný výzkum industriálního dědictví. Zprávy památkové péče. 2010, roč. 70, č. 2,

s. 149. ISSN 1210-5538.) Obdobně je tomu se studiem v ICCROM, profesními stážemi apod.

9

Význam politicko institucionální a komunikační

Předpokladem společenského dopadu vysokoškolského vzdělávání a výzkumu

v pam. péči je uznání tohoto oboru jako sice široce interdisciplinárního, nicméně plně

autonomního.34

Ať už působí celospolečenský respekt k vysokoškolským institucím, jejich

činnosti či akademickým pracovníkům, nebo skutečně rozvíjená aktivita ve výuce či

výzkumu, znamená vysokoškolský studijní obor pro mateřský obor v praxi přínos prestiže,

získání další společenskopolitické autority, platformy pro popularizaci i diskusi

s profesionální i laickou veřejností, emancipaci vůči jiným studijními i vědním oborům i na

akademické úrovni, záruku kontinuity.

Závěr

Shrnutí dílčích významů studijního oboru je vázáno na představu o něm. Jelikož tuto

nemáme zcela jednoznačnou, bylo i významy možno formulovat spíše jen obecněji a

principiálněji. Vymezení důležitosti by mělo motivovat mateřský obor k zaujetí

zdůvodněného stanoviska k realizaci studijního vysokoškolského vzdělávání a výzkumu,

akademickým pracovníkům napomoci v posouzení účelnosti a efektivnosti takové realizace.

Zmíněné stanovisko památkové péče by mělo vycházet z mnohem komplexnějšího

hodnocení, než je rozebíráno v předcházejícím textu.35

Rámcově však můžeme nároky památkové péče na jmenované vzdělávání a výzkum

shrnout takto: Je nezbytné pam. péči etablovat jako emancipovaný obor, a to jak ve výuce tak

výzkumu. Obojí musí být systematické, komplexní a interdisciplinární, prováděné v úzké

vazbě na praxi. I přes formování praxe památkové péče domácí společenskou realitou, nejsou

teoretický rozvoj a sebereflexe možné bez mezinárodní konfrontace a spolupráce.

Podle autorovy osobní zkušenosti přitom zahraniční studium nepřináší výhradně poznání

následováníhodných vzorů, ale vede i k sebereflexi - uvědomění si skutečných nedostatků i

kvalit domácí praxe.

34 Takové uznání není zdaleka prosazené (viz např. KROUPA, Jiří. O (ne)potřebě teorie

v současné památkové péči. K současným problémům péče o památky: Sborník příspěvků

z cyklu přednášek Dobroslava Líbala a jeho hostů. Praha: SÚPP, 1997, s. 43-48. HLOBIL,

Ivo. Samostatná teorie památkové péče – neuralgický bod dějin umění. In Na základě

konzervativní teorie české památkové péče. Praha: Národní památkový ústav. Universita

Palackého v Olomouci, 2008, s. 181-185. ISBN 987-80-87104-32-3.

35 Jde např. o aspekty celkového vzdělávání v pam. péči, personálně odborných potřeb

praktického oboru, atd.

10

Předpokladem upevňování oborové kontinuity a reputace i na vysoké škole je institucionální a

odborně personální zajištění a budování komunikační platformy. Navzdory možné

diversifikaci rozsahu zázemí v konkrétní specializaci studia, považujeme za žádoucí vytvořit a

rozvíjet alespoň jedno komplexnější centrum oborového vzdělávání a výzkumu na některé

vysoké škole respektive fakultě.

Otázku, zda potřebujeme vysokoškolský studijní program památkové péče, která je

někdy pro řešení vysokoškolského vzdělávání prezentována jako principiální, považujeme za

špatně položenou. Spíše než o konkrétním studijním programu je podle nás vhodné uvažovat

o studijním oboru, ale ani ne tak jako o provozovaném kursu, ale o autonomním odvětví

vysokoškolského vzdělávání i výzkumu. Rozhodně pochybujeme o vhodnosti vzdělání

památkáře pouze prostřednictvím graduálního studia na vysoké škole. Za nerozhodnutou

považujeme stále i nezbytnost akreditování alespoň jednoho studijního programu památkové

péče u nás.36

Možná dostatečná je forma modulu.37

Naopak rozšířená výuka památkové péče

jako jediného povšechného předmětu je cestou ke stagnaci. Za prvotní pokládáme v prvé řadě

rozvoj celoživotního vzdělávání (včetně jeho vysokoškolských kursů).38

Samotná realizace vysokoškolského vzdělávání a výzkumu je, jak už bylo řečeno,

úkolem vysoké školy a jiného procesu.39

Poznámka pod čarou

Je třeba připomenout ještě jeden kategorický nárok památkové péče na oborové

vzdělávání i výzkum, který vyvěrá z hodnotové povahy oboru. Je jím mravní a hodnotová

36

JESENSKÝ, Vít. Systematická… cit v poz.5. V koncepci Josefa Štulce a Hany Řezníčkové

z letošního roku cit. v poz. 8 se požadavek na vznik vysokoškolského studijního programu

památkové péče zmiňuje hned 5x.

37 Takový modul je, snad poněkud nelogicky v nemodulovaném studijního programu, ustaven

na FA ČVUT, jeho záměr je však zatím naplněn jen z části.

38 JESENSKÝ, Vít; JESENSKÁ, Zdena. Cit. v poz. 6.

39 V něm jde o utváření skutečných studijních programů, oborů a forem studia v projektu

studia - kurikulu, akreditaci programů, ale také vytváření podmínek pro realizaci výuky i

výzkumu ze strany školy atd.

11

integrita pedagoga i vědce. Paní docentka Radová tento předpoklad naplňovala

nezpochybnitelně a pro nás, její studenty i obecně památkovou péči, to byl přínos možná

srovnatelný s jejím přínosem odborným.

Vít Jesenský 15. 10. 2010

Foto:

V rámci výuky volitelného předmětu „Památková péče od multi k interdisciplinaritě“ se

společně se studentkami oboru technologie konzervování a restaurování na VŠCHT snažíme

porozumět širokému kontextu památkové péče jako poli pro integraci jejich chemicko

technologické specializace. Vedle různých seminárních forem rozvíjení kritického myšlení

v řešení latentních,ale opomíjených problémů památkové péče zprostředkováváme

spolupůsobící disciplíny exkursemi do terénu, na pracoviště profesionálů, nejlépe však

studentů daných oborů, s nimiž jsou cvičení kooperace a meziprofesní komunikace spontánní.

V roce 2009 jsme např. navštívili ateliér prof. Girsy studentů Fakulty architektury ČVUT,

vzájemně si prezentovali svou práci se studentkami geodézie v laboratoři fotogrammetrie FSv

ČVUT vedené Ing. Hodačem, PhD. (foto 1), vydali se do restaurátorských dílen NPÚ ÚOPSČ

nebo za studenty dokumentování památek z ÚJEP na jejich praxi v Jáchymově, kterou vedl

PhDr. Podroužek, PhD. (foto 2).

12

13