česká literatura 4/2013 523

Proliferační efekty fikce*napodobování literatury jako motivační princip lidského jednání

Jakub Češka

Literatura mezi autonomií a normativitouJakmile začneme mluvit o literatuře, nevyhneme se její víceznačnosti, již pa‑trně nelze definitivním způsobem vyřešit. Bylo by sice možné snášet řadu příkladů, v níž by byla právě její jistá vazkost a uhýbavost příčinou protiklad‑ných interpretací a kontrastních teoretických pozic, avšak při připomínání konkrétních exegetických sporů by mohl být vzbuzen mylný dojem, že běží pouze o ně. Může přitom jít o spor o autonomii literárního díla, nebo o otáz‑ku teoretické přínosnosti tradičního konceptu mimésis, nebo nakonec o sna‑hu proškrtávat a upravovat literární díla pro potřeby dneška (pod dohledem genderové a politické korektnosti). Nezrcadlí se ale v těchto parciálních a pro‑tikladných náhledech právě to, co dělá literaturu literaturou? Lze za touto mnohostí divergentních pozic artikulovat jejich předpoklady, jejichž reflexí bychom se dobrali k jistému řešení, které by bylo prosté určité přehnanosti, jež je právě zmiňovaným pozicím vlastní?

Tyto pozice se však navzdory své odlišnosti přeci jen vztahují ke stejnému tématu, jímž je právě otázka reference literárního díla. Jednu z nejpropraco‑vanějších pozic autonomie literárního díla nabízí v rámci teorie fikčních světů Lubomír Doležel (doležel 1997, 2003):1 referenci literárního díla umísťuje mimo náš aktuální svět do světa možného (kolik literárních děl, tolik růz‑ných možných světů). Oproti tomu v nároku politické korektnosti, jenž byl uplatňován na literární dílo, byla naopak vyzdvižena jeho normativnost: jak

* Autor byl při práci na tomto článku podpořen grantem GA ČR č. P404/10/2202 „Rehabilitace kultury v teorii jednání“.

1 Teorii fikčních světů lze zároveň vidět jako nejmladší odnož teoretických škol (po ruském formalismu a francouzském strukturalismu), kde je literární dílo chápáno autonomně.

524 Jakub češka

jinak totiž rozumět požadavku po úpravě literárních děl, či důrazu, který zde bývá kladen na performativitu literárního díla, a to směrem ke skutečnosti?

Chápání normativnosti literatury jako by nastolovalo otázku artificiální přirozenosti: aby byl svět lepší, bude zapotřebí nejenom přepsat již napsaná díla, nýbrž také napsat nová, kde bude kupříkladu homosexuální pár zce‑la normální a přirozený.2 Pro příklady, v nichž je přítomna normativita li‑terárního díla, nemusíme chodit nijak daleko, postačí připomenout silnou interpretační linii české literární kritiky, která nachází svou vyhraněnou a re‑flektovanou podobu v díle Václava Černého.3 Měřítkem literární kvality pak bude to, jestli literatura nabídne příklady hodné následování, nebo naopak příklady defektní. V této perspektivě jako by byl svět náchylný k tomu, aby se stal replikou určitého literárního gesta, snad proto nebude nijak překvapivé, když se takto orientovaní kritici pasují do role strážce idejí. Jako by k tomu, abychom ohlídali podobu našeho světa, postačilo střežit a korigovat literární fikce. Tato pozice není zjevně nijak nová, její počátek můžeme situovat do Platónovy Ústavy (v krátkosti se jí budeme věnovat v závěru studie), jelikož je však oktrojování literatury výraznou linií české literární kritiky, dovolil jsem si ji v tomto úvodním náčrtu připomenout.

Přikloníme ‑li se k autonomii literatury, nebo naopak budeme trvat na její normativnosti, v každém z těchto protikladných stanovisek míříme k jejím podstatným rysům. Literatura se v těchto extrémních pozicích ukazuje ve své dvojznačnosti. Nemám v úmyslu smiřovat tyto protikladné postoje nebo se přiklánět k jednomu či druhému stanovisku, jde mi pouze o to, vyjasnit je‑jich předpoklady. Jelikož je klíčovým tématem otázka reference, která v teorii fikčních světů spadá zajedno s reflexí pojmu mimésis, zaměřil bych se nejprve na tento interpretační klíč, který bývá právě na půdě teorie fikčních světů odmítán jako nenáležitý (např. doležel 2003). Pokud by se v určitém ohle‑du podařilo rehabilitovat koncept mimésis, mohli bychom posléze položit otázku, nakolik se literární díla podílejí či mohou podílet na utváření našich postojů, hodnotových orientací a zdali nakonec literatura může motivovat (jistým specifickým způsobem) naše jednání.

2 Tato varianta je sice absurdní, ale nikoli smyšlená. Na konferenci ze sklonku roku 2012 jeden z jejích účastníků prezentoval tematiku apelativnosti literatury právě na její normativnosti. Podle jeho teze je zapotřebí propagovat typ literatury, v níž by byla homosexualita zcela normální, neboť jedině tak se stane samozřejmou součás‑tí společnosti. Na tomto přemrštěném požadavku si však můžeme všimnout natu‑ralizačního efektu literatury. Jinými slovy, jako by literatura byla schopna přeměnit konstruovanou umělost na přirozenost.

3 Připomeňme zde pouze Černého rozhořčení nad Švejkem, který byl doporučen za školní četbu: „V čí hlavičce se tento nápad přímého atentátu na úroveň pocitů život‑ní vážnosti naší mládeže zrodil“ (černý 1993: 349). V tomto Černého postoji jako by zaznívalo echo Platónského vztahu k fikci.

studie 525

Nedůvěra v kritiku mimésisVýchodiskem pro následující studii bude stať Thomase Pavela (pavel 2009), v níž hodlá rehabilitovat — kritikou přehnaného důrazu na autonomii lite‑rárního díla — teorií fikčních světů odmítaný koncept mimésis. Pavel chá‑pe literární dílo nejen v úzce vymezeném teoretickém rámci (ať již půjde o teorii fikčních světů, nebo o klasickou naratologii), neboť „literatura nám slouží jako odrazový můstek pro zamyšlení nad situací člověka jako takovou“ (ibid.: 7). Toto Pavelovo předběžné vymezení, které dále upřesňuje a cíle‑ně vepisuje do rehabilitace pojmu mimésis, a to především s odkazem na Schaeffera (schaeffer 1999), nám může posloužit jako indicie svobodného přístupu k  literatuře, který není dopředu kryt určitou teoretickou doktrí‑nou. V tomto Pavelově předběžném a poměrně vágním vymezení není patrná pouze jistá počáteční neurčitost, nýbrž jako by zde byla navíc deklarována nedefinitivnost navrhovaných řešení. Podle Pavela nejde ani tak o posouzení úspěšnosti konceptu mimésis, nýbrž jde především o to „klást si otázky, for‑mulovat hypotézy a bavit se o tom, co je pro nás jako lidské bytosti důležité“ (pavel 2009: 7).

Svobodomyslný přístup k teoriím jako by umožňoval vyhnout se úskalím, které s sebou důsledné dodržování určité metody přináší. Metodičnost sice vede k preciznosti, zároveň je však poznamenána jistou strnulostí, vždyť je v ní předznačen specifický náhled na literaturu, z nějž se nelze, pokud zůstá‑váme zastánci dané metody, vymanit. „Pojem možného světa se v literární teorii uplatňuje od pozdních let sedmdesátých, kdy naratologická tradice francouzského strukturalismu byla oplodněna modelem převzatým z anglo‑saské školy analytické filozofie“ (ryanová 1997: 570). Teorie fikčních světů jako by byla opevněna dvojnásobně: důraz na autonomii literárního díla (na‑ratologická perspektiva) bude zaštítěn pojmy analytické filozofie.

Teorie sice mohou být nerozporné, a proto bývá obtížné je kritizovat, jinak tomu je ale při jejich aplikaci, v níž jako by se teoretici občas podřekli. To není argument proti nerozpornosti teorií, nýbrž proti jejich interpretační přínosnosti. Jednou z cest, která by nás vyvedla ze striktně zastávané auto‑nomie literárního díla, by spočívala v mapování zmíněných interpretačních podřeknutí (takových interpretačních kroků, jež nejsou v souladu se zastáva‑nou metodou). Mezi další stopy, které by nás mohly přivést k pochybnosti o neochvějnosti určité teoretické pozice, bychom mohli řadit jisté perspek‑tivní klamy, v nichž by byl účinek literární promluvy vydáván za exkluzivní znak fikčnosti. Zde mám na mysli Dorrit Cohnovou (cohnová 2009), která nachází ve vnitřní fokalizaci definiční rys fikčnosti.

Její pozici nejprve ilustruji kritickou parafrází Thomase Pavela: „na rozdíl od faktuálního diskurzu má fikce schopnost zachycovat subjektivní zkuše‑nost jiných lidských bytostí, »tady a teď jejich životů«, jak říká Cohnová, »do nichž by v reálném životě žádný pozorovatel nemohl získat přístup«

526 Jakub češka

(cohnová 2009: 39). Pro Cohnovou a Hamburgerovou ztělesňují stylistické prostředky jako polopřímá řeč, jež zachycuje subjektivní zkušenost jiných lidských bytostí takříkajíc »zvenčí«, samotnou podstatu fikčního diskursu. […] Fikce je natolik otevřená, aby dovolila zobrazit subjektivitu třetí osoby, a zároveň dostatečně vybavená na to, aby tuto subjektivitu dokázala vykreslit ve třetí osobě. Fikce tak imituje vnitřní život druhých lidí a současně zdůraz‑ňuje jeho nepřístupnost.

Proč bychom ale měli věřit, že přístup do mysli někoho jiného je nutně fikční? A proč by měla mít fikce na konstruování vnitřního života jiných lidí výlučné právo?“ (pavel 2009: 11–12). Teprve po této nesouhlasné replice za‑čne Pavel s odkazem na Schaeffera vypracovávat pojetí „mimésis chápané jako individuální zanoření do fiktivní bytosti nebo světa“ (ibid.: 12). Pozici Cohnové můžeme s odkazem na Pavela zavrhnout. Nebude ale přínosnějším povšimnout si jisté dvojznačnosti v její definici?

Podlehnout efektům fikceJsou dvě možnosti: buď fikční postavy nejsou žádnou variantou reálných osob, nebo u nich počítáme s jistým typem nápodoby. V prvním případě bychom však nezískali žádný výlučný znak fikčnosti, jelikož bychom nemohli nijak po‑rovnávat fikční a reálné osoby — neměly by totiž spolu nic společného. V dru‑hém případě však nejenže musíme počítat s jistým druhem nápodoby, ale navíc (a snad i trochu překvapivě) s poměrně banální představou realismu, v němž bude mít fikce výsadní právo mapovat vědomí druhých. Podstatné není ani tak výlučné právo fikce na vědomí druhého, nýbrž specifické porozumění literatu‑ře, které je v této definici prezentováno. Běží zde především o velmi jednodu‑chý model nápodoby, v němž literatura zachycuje „tady a teď“ lidských životů.

Což může být literárně inscenovaný vnitřní monolog replikou nějakého sku‑tečného „vnitřního“ monologu? Přitom stačí zaměřit se na literární monolog, abychom na něm záhy rozpoznali stopy autorského rukopisu (tematické os‑novy, specifické syntaxe atp.). Domnívat se, že literárně inscenovaný vhled do vědomí postavy je analogií skutečného vnitřního monologu, svědčí o bezelstné představě o literatuře. Literatura jako by tu vystupovala ve prospěch života pouze pod podmínkou, že zůstane skrytá, a pochopitelně spolu s ní zůstane skrytý také život. Takto neproblematicky chápaná literatura by nám však ne‑umožnila uchopit ji v její radikální odlišnosti od života (což by bylo možné ukázat právě na vnitřní fokalizaci). Nekonstruujeme si spíše naopak vnitřní monolog jako analogii literárního monologu? Abychom mohli jazyk vnitřního monologu používat, musíme se jej nejprve naučit. Neukazuje se nám tedy spe‑cifická podoba mimésis, v níž budou literární postupy napodobovány v životě?

Dorrit Cohnové bychom totiž mohli vyčítat, že zaměňuje specifické účin‑ky literární techniky za literární fakt. Jelikož v Cohnové vzbuzuje literární in‑scenace vhledu do vědomí druhých dojem, že se jí vědomí druhých odhaluje

studie 527

(dodat že fikčně, situaci nevyřeší — viz výše uvedený argument mimetičnosti fikčních postav), třebaže do nich nemá ve skutečném životě přístup, ji vede k domněnce, že odhalila definiční znak fikčnosti. Nedochází zde však k výše zmíněnému perspektivnímu klamu? To, že máme při četbě románů dojem, že nahlížíme do vědomí druhých, ještě neznamená, že jsou tato vědomí odhalo‑vána, nýbrž pouze to, že je specifickými narativními technikami takový vhled inscenován. Pokud bychom však hodlali na tomto definičním znaku fikčnosti trvat, stvrzovali bychom pouze efekt iluzivní hry literatury. Nedostáváme se touto cestou již k jisté rehabilitaci konceptu mimésis, třebaže je přizván za‑mlčeně a konfuzně? Abychom se podobným konfuzím mohli vyhnout, bude zapotřebí otevřít otázku, zdali v jistém ohledu přeci jen nemůžeme využít konceptu mimésis k uchopení fungování literárního díla?

Doleželova kritika mimésisProfilaci argumentačního pole ohledně mimetické pozice zahájíme reflexí Lubomíra Doležela (doležel 1997). Doležel tematizuje mimésis ve třech ohledech (ibid.: 600–606). Nejprve kritizuje patrně nejrozšířenější představu, podle níž fikční jednotlivina reprezentuje jednotlivinu reálnou. „Mimetická kritika se touto funkcí řídí v těch případech, kdy postavu z  legendy srov‑nává s historickým individuem, portrét se skutečným člověkem, fikční udá‑lost s událostí reálnou, fikční scénu s reálnou přírodní situací“ (ibid.: 601). Problém ale nastává s reprezentací fikčních postav, jakými jsou Julien Sorel, Raskolnikov atp. (ibid.: 602). Zde se podle Doležela odhodlá mimetická kri‑tika k jisté oklice: „fikční jednotliviny reprezentují skutečné univerzality — psychologické typy, sociální skupiny, existenciální či historické podmínky“ (ibid.: 602). Jako silný pramen této interpretační strategie uvádí Auerbachovu Mimésis, která je podle Doležela „univerzalistická interpretace dějin založená na fikcích“ (ibid.: 603). Jako poslední typ mimetické kritiky uvádí specifický případ toho, co bude označovat jako pseudomimésis: „Reálný zdroj Z(a) re‑prezentuje (tj. je zdrojem reprezentace) fikční jednotlivinu J (f)“ (ibid.: 606).

V tomto třetím typu sice není explicitně uvedena mimetická vazba (jako tomu bylo v předchozích dvou příkladech, ať již se jednalo o reálnou jednot‑livinu, nebo o univerzálii), nýbrž zdroj reprezentace. V takto vedených inter‑pretacích se dozvídáme, „kdo zobrazuje, kdo popisuje, kdo nás uvádí nebo nechává vně mysli fikční jednotliviny“ (ibid.: 604). Pro ilustraci uveďme jeden Doleželův příklad: „Defoe […] zobrazuje osobní vztahy Moll Flandersové“ (ibid.: 604). Je zjevné, že v tomto případě dochází k obdobnému perspektiv‑nímu klamu, který jsme komentovali výše u Cohnové. Takovými parafrázemi totiž vzniká dojem jisté soběstačnosti a nezávislosti fikčních entit na naraci. Jako by romanopisci pouze odhalovali, co si jednotlivé postavy myslí atp. Mohli bychom zopakovat výše uvedenou námitku, neboť se zde manifestuje účinnost určitých narativních strategií. Do stejné řady pseudomimetických

528 Jakub češka

postojů řadí Doležel také knihu Dorrit Cohnové Transparentní mysl (1987), přičemž píše: „Není žádný rozdíl mezi tím, je ‑li »popisování«, »zobrazování« či »zkoumání« fikčních entit přiděleno za úkol autorovi, textovému prostřed‑ku nebo vypravěči. Pseudomimese je ve všech těchto variantách založena na předpokladu, že fikční sféry obecně a fikční mysli zvláště existují nezávisle na aktu reprezentace a jen čekají na to, až budou objeveny a popsány. Pseu‑domimese předem brání formulaci základní otázky fikční sémantiky: Jakým způsobem fikční světy vznikají?“ (doležel 1997: 605–606). V Doleželově fikční sémantice nejsou možné světy „odhalovány v nějakých vzdálených, neviditel‑ných nebo transcendentních sférách, ale jsou konstruovány rukama a myslí člověka. […] Deskriptivní texty jsou reprezentacemi skutečného světa, světa, který existuje před každou textovou aktivitou. Konstruující texty naopak existují před svými světy; fikční světy jsou na konstruujících textech závislé a jsou jimi určeny“ (ibid.: 615).

Pseudomimésis jako nereflektovaná nápodoba fikceJelikož se tento poslední bod Doleželovy kritiky ukazuje jako centrální, bude vhodné na něj navázat. Nejenom že představuje klíčový moment kritiky mi‑metických interpretací, nýbrž se může stát i podnětem k jejímu rozpracování. Nemůžeme totiž otázku položit ještě jiným způsobem? Neprozrazuje nám Cohnová svoji důvěrou v literární iluze něco podstatného o nápodobě? Za‑tímco v prvních dvou bodech kritizuje Doležel nápodobu ve směru aktuální svět → fikce (historická osoba, univerzalita), ve třetím momentu je jeho kritika specifická, neboť je zaměřena na nereflektovaně akceptovanou mimésis. Může‑me sice připustit Doleželovo vysvětlení, podle nějž v pseudomimésis dochází k mylnému předpokladu nezávislosti fikčních myslí na aktu reprezentace. Tuto hypotézu bychom ale mohli dále doplnit tvrzením, že právě zde dochází k ná‑podobě literatury (konkrétně vědomí románových postav). Přičemž půdou, na níž se tato nápodoba odehrává, bude právě autorčina interpretace, či důsledně‑ji řečeno, její důvěra v reálnost fikce (k tomu, jakou má povahu, se dostaneme později). Teprve když obrátíme perspektivu a přestaneme reflektovat nápodo‑bu života v literatuře, nýbrž se zaměříme na nápodobu literatury v životě, za‑čnou podobné interpretační lapsy dávat ještě jiný smysl. V případě Cohnové se nejedná o nic jiného než o to, o čem jsme mluvili výše: běží zde o podlehnutí (či akceptaci?) efektu fikce. Pro následující výklad bude důležitý nejen směr nápo‑doby (od literatury k aktuálnímu světu), ale také již zmíněná půda, na níž se ode‑hrává: nepůjde o nic menšího než o intratextový (což uvidíme později ve vzta‑hu ke Kunderovým románům), nebo extratextový subjekt (čtenář, interpret…).

Cohnová na sebe na mnoha místech ve své monografii prozrazuje důvěru ve fikci. Uveďme další příklad: „Žádný okamžik lidského života, lze ‑li to tak říci, nepostihuje tak výrazně zásadní rozdíl mezi životopisem a fikcí, mezi omezeními životopisce a svobodou prozaika, než smrt a umírání. Fikce je

studie 529

totiž schopna vyjádřit zkušenost, kterou »přirozeným« diskurzem nelze žád-ným způsobem, pomocí žádné formy postihnout“ (cohnová 2009: 37).

Základní moment této důvěry spočívá v záměně performativu za konsta‑tiv. Tudíž performativní akty vypravěče, které vytvářejí vnitřní život postav, považuje Cohnová za konstatování o  jejich skutečných vnitřních stavech. Proto také můžeme mluvit o tom, že mimetický vztah utváří teprve Cohnová ve své interpretaci, a tudíž že je zapotřebí jistého vědomí, kde bude tento vztah utvořen. Doležel tuto konfuzi Cohnové a dalších autorů prostupuje tím, že rozkrývá předpoklady takového tvrzení, které jsou spojeny s předsta‑vou fikčního světa zcela nezávislého na aktu narace. Tento předpoklad však nebude autory, které Doležel řadí do kategorie pseudomimésis, reflektován. Pokud by totiž tento předpoklad reflektovali, nemohli by setrvat na svém pseudomimetickém stanovisku, neboť v něm je zapotřebí suspendovat raci‑onalitu, což bývá doprovázeno důvěrou ve fikci.

Pseudokonstatace — zanoření fikce do skutečnostiDoleželova kritika pseudomimetického přístupu (doležel 1997) je zaměřena čistě na interpretaci literárního díla. Můžeme ji ale rozšířit za striktní hrani‑ce literatury a zobecnit ji. Pokud budeme totiž pseudomimésis chápat jako záměnu performativu za konstativ, můžeme v ní vidět jakýkoli perspektivní klam, kterým si nás fikce dobírá. Bude ‑li tedy čtenář, posluchač nebo obecně adresát sdělení mylně považovat performativní výpověď (minimálně takovou výpověď, která má ambici se jí stát) za konstatování, podléhá stejnému klamu jako interpreti pseudomimetismu. Třebaže se příjemce sdělení může domní‑vat, že získal určitou informaci, jež se poté může stát instrukcí pro jeho jednání, byl pouze nepozorovaně obsazen jistou literární fikcí. Záludnost takové záměny (inverze performativu za konstativ) spočívá v tom, že bude v adresátovi vzbuzen dojem, že má co do činění s jistým stavem věcí (s kon‑statováním, jež by nebylo obtížné verifikovat), které od něho vyžadují racio‑nální uvažování. Přičemž však dochází pouze k tomu, že si osvojuje (spíše je osvojen) určitou literární iluzi, která po něm naopak vyžaduje, aby svoji racionalitu potlačil. Přesto však bude v adresátovi vzbuzen mylný dojem, že je naopak ve svém rozhodování aktivní, vždyť k němu využívá svého rozumu. Tato iluze mu navíc nedovolí, aby sám sebe uviděl jako objekt vyprávění, jako předmět sdělení, jako někoho, komu bylo cosi předepsáno (zdá se, že právě z toho důvodu nemůže Cohnová reflektovat předpoklady psuedomi‑metického postoje). Proto také můžeme mluvit o čtenáři jako o znevolněném subjektu, který se aktivně podílí na své porobě právě tím, že vkládá svoje tělo a svoji mysl do služeb literatury. Ve ztělesnění literárního gesta je dále přítomna tenze ke zmnožení, neboť napodobování literatury vede k jejímu replikování. Staneme ‑li se předmětem vyprávění, v rozšířené fikčnosti posi‑lujeme iluzivnost literatury.

530 Jakub češka

Pokud vyjdeme z Doleželovy kritiky pseudomimésis, která je zaměřena na nereflektovaný mimetický postoj v rámci teorie fikčních světů, analogicky můžeme mluvit o pseudotvrzeních (či pseudokonstatováních), v nichž bude nereflektována performativita literatury ve směru fikce → skutečnost.

Prezidentská kampaň — utajovaná literatura„Jediný prezidentský kandidát, který má šanci porazit Fischera a Zemana. Podpořte ho!“

Detailní analýza tohoto hesla, jako i jejího kontextuálního vřazení by si vyžadovala samostatnou studii. Zde se ale zastavíme pouze u některých rysů, jež jsou příznačné pro sledované téma nápodoby.

Nejprve si všimněme exkluzivity. Adresátovi jako by byl předložen pro‑stý fakt, že prosazovaný prezidentský kandidát může jako jediný porazit očekávané vítěze prvního kola: denunciaci dvou protikandidátů, a to jejich ekvivalencí, zároveň však jejich extrapolací vůči prosazovanému kandidátovi, necháme stranou. Právě větu „jediný prezidentský kandidát“ lze označit jako pseudokonstatování, neboť je zde performována fikční varianta aktuálního světa, která je vydávána za popis světa aktuálního. Ve chvíli, kdy budeme považovat tento popis za pravdivý, realizujeme performativní potenciál vý‑povědi, přičemž jej navíc retroaktivně činíme zdánlivě pravdivým. Jedná se o autoreferenční strukturu, v níž se nereflektovaná víra ve fikční propozici jeví ve zpětném pohledu jako ověřitelný fakt.

V rámci teorie fikčních světů by přitom neběželo o nic jiného než o zano‑ření fikce do skutečnosti. Opět si můžeme všimnout, že moment nápodoby (fikce se zrcadlí ve skutečnosti) se realizuje ve vědomí adresáta, v němž za‑vládla jistá iluzivní hra na schovávanou. Pokud bychom chtěli tuto výpověď verifikovat, mohli bychom se ptát, proč jsou ostatní kandidáti bez šancí? Avšak tato pochybnost není ve výpovědi nijak přítomna, spíše naopak, což lze vidět jako další znak iluzivnosti sdělení.

Od nenápadného kvazikonstatování bude vzápětí přesunuta pozornost na nepřítele, využito bude mobilizační figury — „jediný kandidát má šanci“. Právě exkluzivnost šance je apel zacílený na adresáta, v šanci na vítězství je performováno jeho místo. Pokud by mu to nedošlo, ideologové zopakují obsah sdělení: „Podpořte ho!“

Toto heslo je implicitně konfrontační ještě z jiného důvodu. Volbu ostatních kandidátů vyjma výstražné volby (Zeman, Fischer) performuje jako iracionál‑ní, minimálně nerozumnou, neboť pouze prezentovaný kandidát (Schwarzen‑berg) má šanci. Záludnost literárního postupu spočívá dále v tom, že vzbuzuje dojem svobodné racionální volby: rozumné je volit pouze toho, kdo má šanci na vítězství, přičemž je třeba volit pouze kladného hrdinu.

Takto v nás literární figury vzbuzují dojem racionální volby, přičemž tato druhotná racionální volba byla podsunuta akceptací literární propozice —

studie 531

Schwarzenberg je jediný kandidát, který má šanci. Otupělá racionalita, která je s akceptací literárních figur spojena, není ovšem jako taková pociťována. Naopak, začne být prožívána jako racionální (rozumné, a proto jediné správ‑né) a zodpovědné jednání. V tomto motivu lze snad hledat příčinu dalších nesčetných výzev, které replikují zde analyzované literární schéma. Ve zmno‑žování požadavků po odstoupení kandidátů, kteří jsou bez šance, lze vidět proliferační efekt literárního gesta.

Na tomto příkladu jsme mohli vidět základní rysy nápodoby literatury ve skutečnosti, jež lze vidět analogicky s nápodobou literárních gest v pseudo‑mimetickém postoji: záměna performativu za konstativ, oslabená reflexe, kte‑rá je však skryta dojmem rozumového vhledu a evidence. Všechny tyto rysy, jimiž se vyznačuje replikování literárních figur, se odehrávají na poli vědomí, které ve chvíli, kdy akceptuje určitou literární propozici jako pravdivou, rea‑lizuje performativní potenci literatury.

Přínos Doleželovy kritikyVraťme se ještě k Doleželově kritice mimésis. V kontextu české literární vědy plní tato kritika nezastupitelnou roli v důrazu, který autor klade na auto‑nomii literárního díla. Náležitou interpretací bude pouze ta, která vyplyne z detailní analýzy literárního díla, aniž by ji kontaminovala vněliterárními okolnostmi, jež bychom mohli chápat jako v různé míře nepřiznané mime‑tické interpretace. Tímto interpretačním krokem hodlá Doležel osvobodit literární díla ze jha aktuálního světa, jež bývá nezřídka záminkou interpre‑tační svévole. Kritici, jež se dovolávají vágně chápané mimeze, se jako stráž‑ci hodnověrnosti nerozpakují text opravovat, případně autora poučovat atp. Uveďme zde pouze jeden příklad polemiky, v níž se prosazuje v různé míře explicitnosti mimetický nárok na literaturu (češka 2010). Roli Doleželovy kritiky mimésis můžeme také vidět v kultivaci teoretického a kritického li‑terárního pole.

Doleželem vybudovaná pozice sémantiky možných světů stojí a padá s in‑terpretací konkrétních literárních děl. Jak již zaznělo ve výše uvedeném citátu Ryanové, Doležel pokračuje v tradici strukturální poetiky, která byla oplod‑něna slovníkem analytické filozofie. Tím pádem ho také nezajímá ani geneze literárního díla, ani jeho recepce, neboť jediné, oč běží, spočívá v sémantic‑kém interpretačním dobrodružství, které nepřekračuje stanovený horizont fikčních světů. Pokud ale — inspirováni Thomasem Pavelem (2009) — hod‑láme jistým způsobem rehabilitovat pojem mimésis, budeme do jisté míry nuceni klást otázky, jež budou zacíleny za přísnou hranici teorie fikčních světů. Pokusme se navázat na Doleželovy úvahy o mimésis, avšak v odlišném ohledu a jiným směrem. Nestálo by totiž za úvahu začít tam, kde teorie fikč‑ních světů (v Doleželově podání) opouští pole (podobně, jako jsme to udělali v případě pseudotvrzení)?

532 Jakub češka

René Girard — román jako soustavná reflexe napodobivé touhyNebude se však následující interpretační krok jevit v mnohém problematický, neboť jelikož hodláme tematizovat efekty fikce, nemá to snad znamenat, že bychom abdikovali na detailní rozbor literárního díla, a to v příklonu k po‑měrně vágní představě o účinku literatury?

Jelikož jsme naznačili v konceptu kvazikonstatace způsob analýzy, mohlo by být již zřejmé, že nijak výrazně nevykročíme z tradice strukturální poetiky. Na rozdíl od Doležela hodláme ovšem tematizovat — jak již bylo výše uvedeno — opačný směr (napodobování fikce ve skutečnosti). Zaměříme se na to, jakého adresáta příslušný text modeluje, tedy na to, jaký typ čtenáře je v příslušném textu předepsán. Od této tematizace není daleko k reflexi nápodoby literárních gest ve skutečnosti. Hodláme promýšlet určité echo literatury, které můžeme artikulací předpokladů daného textu inscenovat. Aby nebudila kvazikonstatace či její ilustrace nebo nakonec komentované efekty fikce v interpretaci Dorrit Cohnové dojem náhodných lapsů a přehmatů, poukážeme nyní na Girardo‑vu (girard 1968) převratnou teorii románu Lež romantismu a pravda románu, v níž je nápodoba4 hlavním motivačním principem vyprávění a evokovaných událostí, a proto také ústředním interpretačním klíčem. Jako by byla výše na‑črtnutá proliferace literárních gest nejvlastnějším tématem románové tradice.

Podle Girarda stojí na počátku románové tradice odhalení zprostředkova‑nosti touhy (subjekt netouží přímo, nýbrž si volí idol, který mu teprve od‑krývá to, po čem má toužit). Tato touha nabývá v průběhu tradice stále více degenerativních rysů: prostředník se zvnitřňuje — idol přestává být již obdi‑vován, stává se z něj rival, kterého si však hrdina nehodlá přiznat. Přestože je mimetická touha v Girardově pojetí téměř zcela uzavřena do románového světa (románové postavy se stávají sobě navzájem prostředníky), nebylo by nijak obtížné promítnout ji také do aktuálního světa jako organizační sociál‑ní (a socializační?) princip. Třebaže Girardova silná teze o původu románu je poměrně raného data (1961), zcela se mine s o pár let pozdějším kvasem francouzského literárního strukturalismu.

Mezi denaturalizací fikce a reflexí postavy jako místa nápodobyJe sice pravda, že Girard ve svém pozdějším díle směřuje spíše k antropologii a k teorii náboženství, přesto však není zcela jasné, proč zůstává jeho teorie románu francouzským literárním strukturalismem ignorována. Pavel (2009) jej ve své studii nezmiňuje (a sice navzdory tomu, že hledá klíčové argumenty u Schaeffera [1999], jehož teze jsou antropologickou perspektivou poznamená‑ny) — tento fakt může být přičten k jisté ignoranci, kterou klasická naratologie vůči Girardovi zachovává. Girard klade (na rozdíl od klasické naratologie) dů‑

4 K obecnosti principu mimetické touhy v Girardově díle srov. např. girard 1978.

studie 533

raz na postavu, jež byla v klasické naratologii na okraji zájmu.5 Zdá se totiž, že teprve ve chvíli, kdy se zaměříme na postavu, začne výrazněji vyvstávat antro‑pomorfičnost vyprávění. Formalisticky inspirované školy jako by byly vedeny zájmem zcela opačným: formální analýza nebo strukturální popis ústí k tomu, aby bylo literární dílo deantropomorfizováno (odlidštěno).

Zavržení konceptu mimésis se pak ukazuje spíše jako důsledek důrazu kladeného na funkčnost vyprávění (rubem funkčnosti je deantropomorfiza‑ce), než aby se jednalo o svébytnou tenzi teorie fikčních světů. Snad bychom mohli radikální odmítnutí mimésis chápat jako pokračování v tradici, v níž je literárnímu dílu připisována autonomie. Nemimetický náhled na literaturu je něco, k čemu je zapotřebí se jistým způsobem vycvičit: vypracovat funkč‑nost, nemimetičnost, nereálnost a nepřirozenost vyprávění vyžaduje nemalé interpretační úsilí.

Oproti tomu prvotní, teoreticky nepoznamenaná zkušenost s vyprávěním by ani neměla jak počítat s tím, že se vyprávění nijak netýká našeho světa a ži‑vota. Jako bychom původně čelili přirozenosti vyprávění, k němuž si musíme nejprve určitými reflexivními praktikami (kupříkladu teorií) vybudovat jistý odstup. Patrně nelze jít v reflexi, v níž hodláme získat odstup od sugestibilní přirozenosti literatury, o mnoho dále, než je tomu právě v teorii fikčních světů. Jako by právě v ní došlo v jistém slova smyslu k završení pohybu dena‑turalizace fikce. Pojednou již fikce nemá nic společného s naším světem a ži‑votem, jelikož je efektem určitého typu promluv, jež v sobě neobsahují ani stopy deskriptivních prvků, neboť se nevážou (a také nejsou ničím externím svazovány) k ničemu, co by předcházelo akt narace. Takto dehumanizované vyprávění můžeme vnímat jako indicii ideálního typu teoretického postoje. Je ale otázkou, jestli se lze spokojit s takto očištěným vyprávěním, či jestli tím, že dosáhneme tohoto teoretického postoje, přijde vyprávění zcela o svou naturalizační tenzi?

Denaturalizovat fikci, nebo reflektovat její naturalizační efekt?Máme tedy absolutizovat perspektivu teorie fikčních světů, nebo ji můžeme chápat jako určitý kulminační bod v úsilí denaturalizovat vyprávění? Teorie

5 Třebaže Todorov kritizuje formalistická východiska, v nichž je role postavy potla‑čena (todorov 2002: 153), jeho analýza Nebezpečných známostí (účelně vybraného psychologického románu — pomíjíme zde problematičnost takového označení) je zcela vepsána do strukturální poetiky. Sice Todorov hodlal udělit hlavní slovo postavě, přesto však ji nakonec rozpustí, ať již v Bremondově triadickém modelu, nebo v Greimasově aktanční struktuře, a to jako činitele v jednom ze tří predikátů (touhy, participace, komunikace). Cohnová sice důraz na postavy klade (cohno‑vá 2009), jelikož však jejich vědomí pouze nereflektovaně napodobuje, nemůže si všimnout performativnosti nápodoby, která je však pro její reflexi centrální.

534 Jakub češka

fikčních světů jako by vzbuzovala jak souhlas, tak i nesouhlas. Na jedné straně lze ocenit její denaturalizační úsilí, díky němuž budou rozptýleny zmatky a nejrůznější perspektivní klamy spojené s interpretací fikce, na straně druhé nelze zcela souhlasit s absolutizací této perspektivy. Ani v nejmenším nehod‑láme opouštět teoretické pozice, jež vydobyla právě teorie fikčních světů, pouze zamýšlíme pojednat vyprávění v jeho naturalizační tenzi. Jelikož již byla vybudována teoretická pozice, díky níž nebudeme interpelováni přiroze‑ností vyprávění, můžeme obrátit pozornost právě k jeho naturalizační tenzi, či k efektům vyprávění. Jako bychom se nyní vydali opačným směrem, než kterým završila svůj pohyb teorie fikčních světů. Ta sice vymanila vyprávění z vněliterárních kontextů, takto jej také nepřekonatelně vzdálila realitě, avšak jako by se zastavila u konstatování umělosti fikce.

Jak již bylo výše uvedeno, zkoumat efekty vyprávění není zcela neproble‑matické, omezme se na několik dalších poukazů: připomeneme reflexi mime‑tičnosti, popřípadě sugestibilnosti vyprávění v literatuře samé, dále poukáže‑me na skrytou argumentativnost literatury, jíž bývá využíváno v publicistice (nakolik reflektovaně?), v předvolebních kampaních, memoárech a v dalších žánrech, které pojednávají historické události. Současnost je snad až příliš posedlá a nereflektovaně obsazená vyprávěním6 (fikčností), jež jako by nikde nenacházelo reflexní bod, z nějž by jej bylo možné nahlédnout v jeho proli‑ferační a naturalizační tenzi. Přikročme tedy k rehabilitaci konceptu mimésis, v opačném směru než v jakém je pojednáván v teorii fikčních světů, nyní ve směru fikce → realita.

V Doleželově kritice pseudomimetického přístupu bychom mohli doložit jeden z prvních efektů vyprávění. Jak jinak si totiž máme vysvětlit, že část významných literárních teoretiků padla do pasti naturalizačních efektů li‑teratury? Tento fakt nás může přivést k tomu, že před důvěřivostí literatuře nás zcela neochrání ani teoretická průprava. Již tuto okolnost bychom mohli využít jako podpůrný argument k přesvědčivosti fikce.

Milan Kundera — románová reflexe naturalizačních efektů metaforického sdělení (život jako nápodoba literatury)V průběhu analýzy jako bychom sestupovali soustřednými kruhy od efek‑tů fikce přistižené v teoretických pojednáních k  interpretaci mimetického principu napříč románovou tradicí (girard 1968), až jsme sestoupili ke kor‑

6 Raymond Boudon odpovídá v jednom krátkém rozhovoru na otázku nevyváže‑nosti v pozornosti médií poměrně prostě: „bylo by dobré, kdyby média rozši‑řovala více informací a méně emocí.“ Netřeba patrně dodávat, že univerzální řečí emocí je právě literatura (http://www.enquete ‑debat.fr/archives/raymond‑‑boudon ‑il ‑serait ‑bon ‑que ‑les ‑medias ‑diffusent ‑moins ‑demotion ‑et ‑plus‑‑dinformation ‑65814).

studie 535

pusu literárních děl Milana Kundery, v němž nalezneme princip repliková‑ní literárních gest jako jedno z centrálních témat (ne ‑li téma centrální), kde se románové postavy snadno stávají zajatci metaforického sdělení. Romány Milana Kundery nám takto mohou posloužit jako do detailu vypracovaný model přesvědčivosti literatury, která motivuje jednání postav, a to ať již si to postavy „samy“ uvědomují, nebo nikoli. V Kunderově románovém světě je centrální pozornost zaměřena na život jako nápodobu literatury, proto si při jeho interpretaci nevystačíme se všedními konturami situace (s realistickým kontextem), nýbrž bude zapotřebí nahlížet do vědomí postav, v němž právě dochází k projekci metaforického sdělení do skutečnosti. V Kunderových ro‑mánech můžeme sledovat literaturu při díle, jež proměňuje banální životní okolnosti v osudovou scénu. Přitom důraz, který klade Milan Kundera na centrální roli postavy, není nijak náhodný, což můžeme vidět v kontrastu k ignoranci postavy v klasické naratologii.

K literární inscenaci napodobování je zapotřebí vnitřně fokalizovaných postav. Pokud zůstane vědomí určité postavy zahaleno (uveďme známý příklad Lucie z Žertu), lze tuto absenci vidět jako vypravěčský tah, jímž má být evokováno tajemství, jež nelze nijak rozluštit. Takto zahalované vědomí umožňuje ztvárňovat zaslepenost a projektivnost vědomí ostatních postav (v románu Žert jsou to postavy Ludvíka a Kostky): postavy ve svých vyprávě‑ních neodhalují určitou podobu světa (jejich výpovědi nelze pojednat jako konstatace), nýbrž promítají určité literární figury do „skutečnosti“, aniž by si toho po většinu času byly vědomy (jejich výpovědi jsou tedy také nereflek‑tovaně performativní — toť patrně klíč k hledanému pojetí mimésis).

Důraz na postavu, mimetičnost a dominance vnitřní fokalizace umožňu‑je vidět Kunderovo dílo v těsném sousedství Girardovy teze o nespontán‑ní touze (girard 1968).7 Jako by myšlenková aliance obou autorů vyvěrala z obdobného antiromantického postoje, z nějž plynou již zmíněné narativní prostředky: vnitřně fokalizované postavy a nakažlivost mimetického organi‑začního principu. Zde si můžeme opět povšimnout, nakolik se oba specific‑ké přístupy k literatuře (Kunderův a Girardův postoj oproti postoji klasické naratologie) rozcházejí. K mimésis byla v rámci formalisticky inspirovaných škol dlouhým interpretačním úsilím vybudována silná nedůvěra, přesto tento koncept může fungovat zcela neproblematicky, nadto s nemalým interpre‑tačním přínosem. Jako by k tomu, aby se ukázala podnětnost mimetického konceptu, stačilo změnit teoretickou perspektivu, nebo typ reflektované li‑teratury.

7 Milan Kundera se při rozhovoru s René Girardem v roce 1986 na rozhlasové stanici France Culture přiznává k obdivu, který chová k jeho knize Lež romantismu a pravda románu.

536 Jakub češka

Klíčová role subjektu v tematizaci nápodobyPodívejme se tedy, nakolik a v jakém ohledu může být životní trajektorie mo‑tivována literárně, či jinými slovy, nakolik a jak se život odvíjí jako realizace literárního gesta. Jak již bylo řečeno, klíč k pochopení nápodoby spočívá v ro‑mánové postavě. Potřebujeme totiž jistou antropomorfizovanou entitu, kte‑rá by promítala verbálně inscenovaný smysl do scenérie neverbální povahy. Takto inscenovaný smysl bude románová postava schopna identifikovat jako pravdu situace. Bez postavy nelze nápodobu tematizovat. Nepřekvapí nás, bude ‑li v tradici francouzského strukturalismu odmítnuta mimésis, neboť v důrazu kladeném na textualitu jsou přehlíženy intratextové (postavy) a ex‑tratextové (autor, čtenář) subjekty. Ve chvíli, kdy z interpretace vyškrtneme subjekt, uzavíráme si cestu k reflexi nápodoby. Připomeňme si Barthesovu proslavenou esej „Smrt autora“ (barthes 1966b), v níž smrtí autora (Barthes škrtá autora jako subjekt tvorby) vyhlašuje sice zrození čtenáře, přitom se však nejedná o žádnou restauraci subjektu, neboť čtenář je zde synonymem pro to‑talitu textu (čtenář tedy není někým, kdo čte). Symptomatický postoj (s ohle‑dem na banálně chápanou mimésis jakožto deskripci) lze vidět v jeho dalším textu ze strukturalistického období, a to v Efektu reálného (barthes 2006a).

Barthes v něm klade důraz na jeden nahodile vybraný deskriptivní prvek (na barometr, příklad přebírá z první strany novely) z Flaubertovy novely Pro‑sté srdce, a nikoli na ústřední postavu služebné Félicité, v níž vězí interpretační klíč, jenž spočívá právě v principu nápodoby. Jelikož Barthes ze své úvahy vypudí subjekt (minimálně jej nezohledňuje), zasáhnout vytvořený terč pro něho nebude nijak obtížné: půjde o deskriptivní prvek, který by mohl mít svůj protějšek v reálném světě, neboť interpret neodhalil jeho funkčnost.

Doleželova kritika mimésis se zdá být na postavu zaměřena, neboť se vy‑pořádává s postavou historickou, nebo s postavou jakožto psychologickým typem a nakonec s pseudomimezí jakožto individualizovanou postavou fikce chápanou jako svébytnou. Přesto ani v Doleželově případě není mimésis chá‑pána na půdě „vědomí“ postavy (inscenovaného narativními prostředky), tedy jako určitá projekce narativně utvářeného smyslu do dílčí situace. Není tedy subjektem zobrazení, nýbrž jeho předmětem. A teprve tehdy, když postava „provádí“ určitý interpretační výkon, můžeme tematizovat mimetický princip.

Mohli bychom sice dále namítat, že Doležel (1993) v Narativních způsobech v české literatuře zavádí u postavy funkci interpretační, tento dynamický prvek je však pouze provizorní. Každou interpretační aktivitu postavy lze rozsoudit v pásmu vypravěče, a to minimálně v klasickém narativu. Navíc se interpretace týká podoby fikčního světa: kupříkladu lze rozsoudit, jestli má „pravdu“ Don Quijote, nebo Sancho Panza. Nahlédnutím do pásma vypravěče můžeme roz‑hodnout, zda se před nimi na rozlehlé pláni tyčí obři, nebo větrné mlýny. V takto pojaté interpretaci jako by postava pouze koketovala s autentifikační funkcí vypravěče, aniž by byla pojednána jako místo nápodoby.

studie 537

Právě Doleželův důraz na autentifikaci jako na centrální referenční bod, z nějž lze narativ přehlédnout, znemožňuje radikálněji pojednat postavu jako stroj na inscenaci smyslu. Lze ji totiž poměřovat, přitom by bylo zapotřebí, aby se její vědomí stalo mírou. Prekérní se stává teprve taková projekce fikce, o níž nelze rozhodnout, zdali je pravdivá, nebo nepravdivá, a to paradoxně přesto, že pravdivou být nemůže, ačkoli bývá jako pravdivá uznávána.

Nepřiměřenost vyprávění předmětnému světu (Podobnost skutečnosti a vyprávění jakožto zpětný efekt fikce)Pokud bychom trvali na pojetí mimésis jako na zpodobnění předmětného světa, brzy se dostaneme do úzkých, neboť nelze zkonstruovat zobrazení, v němž by vyprávění odpovídalo skutečnosti a naopak. Proto také chápe Ge‑nette mimésis jako nápodobou mluvních aktů, nikoli skutečnosti, neboť ta je jiného řádu (genette 2002). Lze tento Genettův postřeh vidět jako záro‑dek jeho pozdějšího pojetí intertextuality (idem 1992)? Můžeme ovšem vy‑jít i z velmi prosté zkušenosti, kdy nejsme schopni optický vjem adekvátně transformovat do verbálního řetězce. Výhled nám neposkytuje žádné vodít‑ko, kterého bychom se mohli chytit, a od nějž bychom mohli začít vyprávět.

Vyprávěním jako bychom se tedy zásadním způsobem vyvazovali z před‑mětné skutečnosti. Jakmile začneme vyprávět, začne mizet naše aktuální situa‑ce, a třebaže jsme ještě před chvílí nebyli schopni od žádného bodu přítomné perspektivy vyjít, nyní naopak vše začíná získávat smysl. Podobnost vyprávění se skutečností je vždy až zpětný efekt. Nikdy totiž nemůžeme vyjít ze skuteč‑nosti, abychom pro ni získali podobenku ve vyprávění, avšak velmi snadno můžeme vyjít od vyprávění, které si lehce nalezne ve skutečnosti svoji pravou podobu. Řešení, které lze navrhnout, spočívá — jak již jsme na to několikrát upozorňovali — v protisměrné tematizaci nápodoby: nebudeme se snažit te‑matizovat mimésis ve směru skutečnost → fikce, ale ve směru fikce → skuteč‑nost. Vyprávění je vždy původnější a prvotnější než jeho otisk ve skutečnos‑ti. Proto také nelze tuto nápodobu matematizovat ani verifikovat, neboť je autoreferenční. K úspěšnosti nápodoby je zapotřebí naopak potlačit cit pro realitu, a proto se také moment četby, chvíle, kdy se necháváme vést literatu‑rou jakožto inscenovaným smyslem, se vyznačuje nemalou mírou zaslepení.

Milan Kundera: postava jako čtenář osuduIlustrujme tuto zaslepenost na několika příkladech z románů Milana Kunde‑ry, kde je autoreferenčnost literatury spjata s oslabeným citem postav pro re‑alitu, který je však doprovázen pocitem situačního vhledu. Napodobováním literatury je Kunderovo dílo doslova přesyceno. Příklady proto nemusíme nijak složitě vyhledávat. Připomeňme slavnou povídku „Falešný autostop“ ze Směšných lásek. V ní jsou oba protagonisté chyceni do pasti literatury, jež se stane příčinou jejich nedorozumění a sžíravé nenávisti. Máloco nás to‑

538 Jakub češka

tiž natolik mobilizuje (ať již k lásce, nebo k nenávisti) jako právě literatura. Protivník v Kunderově románovém světě není nikdy z téhož těsta, jako jsou postavy, nýbrž jako by přicházel ze světa jiného — vždy je to určitý literár‑ní přízrak. Jakub z Valčíku na rozloučenou zavraždí zdravotní sestru Růženu pouze kvůli tomu, že mu připomíná přisluhovačku katů. Pokud by Růženu neviděl v kontextu honby na psy jako tu, která vždy ráda a ochotně katovi při‑drží oběť, mohla přežít jeho emigraci. Růžena je přisluhovačkou katů pouze metaforicky, nikoli doslova, Jakub o ní téměř nic neví, pouze se párkrát letmo potkali. Teprve tam, kde jsou potlačeny kontury předmětného světa (kdy je skryta specifičnost situačního kontextu), může literatura rozvinout svůj univerzální jazyk spravedlnosti. V tomto podsouvání literatury skutečnosti, či jinak řečeno v četbě skutečnosti, jako by se jednalo o literaturu (notně fa‑lešné a zavádějící), můžeme v Kunderově románovém světě vidět dominantní motivační princip jednání.

Zmíněné příklady by bylo sice možné dále specifikovat a detailněji ro‑zepisovat dílčí metaforické průměty (jež se nezastaví ani před performací ženské tělesnosti), v tomto upřesňování bychom se však vzdálili sledovanému tématu, jímž je právě mimésis jakožto průmět literatury do skutečnosti. Do‑dejme ještě další podstatný rys promítání literatury do skutečnosti: postavy mu nerozumí jako jednomu z možných interpretačních klíčů situace, nýbrž jako nekompromisní manifestaci pravdy. Právě v tomto zanořování fikce do skutečnosti se prosazuje ignorující všeobecnost literatury. Replikace literár‑ních motivů ve skutečnosti je proto také spojena s utvářením osudového příběhu postavy.

Mašínovský mýtus — efekty fikce v historické událostiTřebaže je sugestivnost literárních gest v díle Milana Kundery inscenována literárními prostředky, není nakažlivost fikce omezena pouze na reflexi uvnitř literárního díla. Připomeňme kauzu bratří Mašínů, v níž se při díle ukazu‑je právě latentní, ale proto také silná ideologičnost literatury. Legitimizační tenze fikce se zdá být rozhodující příčinou jejich hrdinského mýtu. Nakolik se na novodobém hrdinském mýtu bratří Mašínů podílejí právě literární ste‑reotypy, ukazuje ve své nedávno vydané monografii Josef švéda (2012). Být podmaněn hrdinskému mýtu bratří Mašínů (tedy být jeho čtenářem) je poté analogické se zaslepením románových postav, kterým rozum kalí rozličná literární návěstí.

Pokud srovnáme postavu Kunderových románů se čtenářem a konzumen‑tem Mašínovského mýtu, můžeme si všimnout, nakolik se poměrně snadno dostáváme z osudí artificiality literatury k přirozené akceptaci literárních schémat jako adekvátní odpovědi na situační výzvu. K realizaci mimetického principu jako by bylo zapotřebí vzhlédnout se v křivém zrcadle fikce. Proto můžeme mluvit o formativní síle či potenci literatury, která bývá snadno pře‑

studie 539

hlížena, jelikož horizont smyslu inscenovaný literaturou bývá často mylně považován za artikulaci předmětné skutečnosti.

Absenci verifikačního kritéria literatury lze vidět jako příčinu její přesvěd‑čivosti, proto také teprve literatura může podat rozhodnou odpověď na otáz‑ku hrdinství/zločinu, z tohoto důvodu také velmi snadno a rychle mobilizuje naše afekty. Bude ‑li ve výpovědi potlačena argumentační poloha (tímto ne‑bude aktivována naše reflexe) při zahušťování výskytu narativních prvků (ty od nás na rozdíl od argumentů vyžadují poslušnost a pasivitu — musíme se do nich zaposlouchat), snadno se stáváme rytíři nerozpoznaných literárních gest (notně přepjatých), která však pro nás mají platnost životní vážnosti a pravdy.

Úhybný manévr literatury spočívá v tom, že afektivitu, jež v nás probouzí, chybně přisuzujeme prezentovaným událostem, a nikoli literatuře. Jedna linie interpretačního úsilí literárních teoretiků by mohla být zacílena na reflexi literárních prvků, jež jsou spojeny se specifickými účinky, a tudíž také s pa‑třičnou afektivitou. Také v literárních zpracováních kauzy bratří Mašínů si můžeme všimnout perspektivního klamu, v němž je převrácen akt reprezen‑tace. Romány, které tuto událost pojednávají, se sice vydávají za věrný opis skutečnosti (za její nápodobu — jak je to například deklarováno ve vstupní pasáži Rambouskova románu Jenom ne strach), přitom se však jedná o perspek‑tivu opačnou, v níž bude skutečnost napodobovat literární vzor.

Rozličné jsou perspektivy, v nichž bychom se mohli dobírat jistého řeše‑ní, pokud jde o koncept mimésis. Proto jsem se zaměřil na jisté vyhraněné pojetí, v němž slouží jako motivační princip ať již fikčního jednání, nebo ži‑votního postoje. To, co dělá literaturu literaturou, se specifickým způsobem ukazuje v její tenzi k proliferaci, v níž se prosazuje jistá varianta nápodoby a zrcadlení. Ostatně navrhovaným konceptem intertextuality (např. genette 1992) jako by se autoři snažili pojednat proliferační tenzi textů, jež směřuje k tvrzení, podle nějž nejsou texty nikdy osamocené, nýbrž že se v sobě růz‑nými způsoby zrcadlí. Avšak ani uzavřeností sémiózy v rámci intertextuality se proliferační tenze nápodoby nevyčerpává.

Dvojí BarthesNa závěr, s ohledem na profilaci argumentu, uvedeme ještě dva příklady. Nej‑prve si krátce připomeneme dílčí rysy ambivalentního díla Rolanda Barhtese. Jednak ho připomene jako kritika novodobých mýtů (barthes 2004), jednak jako jednoho z čelních představitelů francouzského literárního strukturalis‑mu. Sice mezi Barthesovou analýzou novodobých mýtů a strukturální ana‑lýzou vyprávění je jak časová (ne víc jak deset let), tak také teoretická cézura (ve strukturální analýze vyprávění již zcela opouští marxistickou perspekti‑vu), přesto lze na těchto kontrastních pozicích ilustrovat posun v Barthesově chápání mimésis.

540 Jakub češka

Centrální argument proti prolhanosti novodobých mýtů (ibid.) vězí podle Barhtese v jejich domnělé přirozenosti, jejich zrádnost spočívá v naturali‑začním efektu. Aby bylo možné této domnělé přirozenosti čelit, je nejprve zapotřebí ji „odhalit“, tedy minimálně jako takovou označit. Jakmile bude vyznačena, bude zapotřebí mýtus denaturalizovat — Barthesovo mytologické schéma je jedním ze strategických kroků, jakým toho má býti dosaženo. Očiš‑těný mýtus, jenž byl zbaven naturalizačního efektu, bude možné vidět jako čistou fikci, za níž lze tušit proradnou strategii redaktora. Očišťování fikce od jakékoli vazby na aktuální svět — v rámci teorie fikčních světů — můžeme takto vidět jako jistou obdobu Barthesova denaturalizačního gesta.

Čtenář a postava jako náměsíčníci literaturyDalší podstatný prvek Barhtesova strategického tahu spočívá v performaci čtenáře, který bude příkladným konzumentem umělé přirozenosti. Zde si můžeme připomenout nezbytnost subjektu při postulování jistého vztahu reprezentace, přestože je tento vztah u Barthese komplikovaný a ne zcela jas‑ný. Je třeba totiž přizvat někoho, kdo provádí inverzi fikce za skutečnost — a tím je u Barthese právě čtenář (barthes 2004: 126–127). V tomto ohledu je Barthesův čtenář obdobným zajatcem mýtů, jako jsou Kunderovy románové postavy zajatci metaforického sdělení. Oba dva jako by byli náměsíčníky lite‑ratury. Jak Barthes, tak Milan Kundera reflektují klamavou, svůdnou a zdánli‑vou přirozenost literárních gest, jež snadno iniciují naše jednání.

Na tezích, v nichž bývá literatura pojímána jako iniciační pro vstup do svě‑ta, jako rozšiřování horizontu smyslu, se sice nezdá být nic podezřelého a ne‑pochopitelného, je ovšem otázkou, nakolik jsou tyto vývody interpretačně nosné (za příklad uveďme Turnerovu tezi o všemoci vyprávění [turner 2005]). Literatura je v nich pojímána pouze jako něco, co nám zjednává přístup ke světu, aniž bychom k ní zaujímali kritickou distanci, třebaže jde o literaturu již napsanou, kterou jen z tohoto prostého důvodu nelze adekvátně aplikovat (samo spojení aplikování literatury budí podezření). Ať již u Barhtese, Girarda nebo u Milana Kundery, všude je přítomen jak moment nápodoby, podvolení se literárnímu gestu, vazalství idolu, tak i jejich inovativní zavržení.

Svět se nám sice prostřednictvím literatury otevírá: Turner by se řadil do tradice napodobovatelů literatury — po radikální purifikaci fikce v teoriích fikčních světů jako by byl hlad po projekci inscenovaného smyslu. Avšak li‑teratura nám svět stejně dobře i uzavírá: prezentuje nám jej v již hotových schématech. K pohybu literatury i k prolamování soustavně uzavíraného světa je zapotřebí reflexe jejího zaslepujícího efektu.

Souvislost nápodoby, subjektu a naturalizačního efektu vyprávěníPokud se vrátíme k Barthesovi, jeho strukturalistická pozice spočívá právě v tom, že v ní trvá na artificialitě literárního díla (barthes 2002): literární dílo

studie 541

bude svoji povahou vymaněno z naturalizačních tenzí. V tomto ohledu se zdá být symptomatické výše zmíněné potlačení subjektu: v strukturální analýze vyprávění se to týká postavy, která se stává pouhým činitelem v určité sek‑venci jednání. Tato otázka je zjevně složitější, avšak s ohledem na sledovanou argumentaci jsem zvolil jeden kontrastní příklad, v němž se ukazuje spojitost témat, jakými jsou na jedné straně nápodoba, subjekt a naturalizační efekt vyprávění, na straně druhé důraz na funkčnost vyprávění, na textualitu, což vede k nivelizaci subjektu a k banalizaci mimetického pojetí.

Ve strukturalistickém pojetí se totiž u Barthese mění perspektiva, nejde již o napodobování artificiálních gest (jak tomu bylo v jisté podobě v jeho analýze novodobých mýtů), ale naopak je zapotřebí prozkoumat otázku, jest‑li literatura nezobrazuje skutečnost (což je případ již výše komentovaného „Efektu reality“). Právě v přesunu pozornosti od sugestivity umělých gest, jež s sebou přináší stěžejní téma otisku fikce ve skutečnosti, k artificialitě, funkčnosti a autoreferenčnosti literárního textu, můžeme u Barthese sledovat posun v pojetí mimésis.

Platónův odkaz — nepopiratelná iluzivnost vyprávěníPoslední příklad se bude týkat jednoho z tradičních pojetí mimésis, v němž je východiskem proliferační efekt fikce, před nímž je zapotřebí být ostraži‑tý (schaeffer 1999: 34–50). Jelikož se jedná o témata přejatá ze dvou pasá‑ží Platónovy Ústavy (konkrétně III. a X. kniha), jež jsou zatížena rozsáhlou exegetickou tradicí, nemají následující poznámky jinou ambici než poukázat k tradičnímu pojetí sugestibility fikce. Reflexe Platónova postoje k mimésis se navíc stala jedním z argumentačních polí v rámci ne příliš vzdálené diskuze kolem teorie fikce (schaeffer 1999; pavel 2009).

Schaefferova reflexe (schaeffer 1999: 34–50) může v jistém ohledu po‑sloužit jako artikulace základních platónských témat spojených s konceptem mimésis. O neskonalé sugestivnosti fikce není v Platónově Ústavě pochyb: buď ji lze korigovat (formálně a tematicky — a to s ohledem na potřeby vý‑chovy strážců), nebo je zapotřebí ji zcela zavrhnout, neboť nevede k poznání, nýbrž pouze podněcuje naši afektivitu. Proto se nezdá být příliš šťastné, když mluví Thomas Pavel o Platónově nedůvěře k zanoření fikce do skutečnosti (pavel 2009: 14). Platón totiž počítá se sugestibilitou fikce, jako i s její ten‑dencí k epidemickému šíření (schaeffer 1999: 46–48). Jinak by totiž neměla smysl celá jedna exegetická větev, v níž Sókrates líčí, jakým způsobem lze právě s využitím fikce působit na výchovu strážců (III. kniha Ústavy). Platón se patrně obává nejprve nekontrolovatelného dosahu fikce, aby v ní nakonec uviděl špatný prostředek v péči o duši, neboť nevede k poznání a k moud‑rosti, jelikož se neslučuje s racionalitou (ibid.: 42–43; X. kniha Ústavy). Tyto argumenty však plynou z toho, že moment zanoření fikce do skutečnosti je v Ústavě jednou z konstant uvažování.

542 Jakub češka

U Platóna podobně jako u předchozích autorů nalezneme také ambivalent‑ní postoj k fikci. Snad bychom mohli dokonce u něho vyznačit naturalizační efekt, který je zapotřebí nejprve zkrotit (formálními prostředky a volbou te‑matiky), aby byla nakonec fikce zcela zavržena, neboť tam, kde by nás mohla vést, má nastoupit racionalita. Platónovo odmítání mimésis je tedy zároveň afirmací její neskonalé působivosti a nepředvídatelného dosahu.

V Platónově Ústavě nalezneme reflexi mimésis ve směru fikce → skutečnost (či jinak řečeno, reflexe je zaměřena na účinky fikce, nikoli na její vztah k jis‑té předchozí skutečnosti), neboť je tematizován její účinek na posluchače. Nemalá část příkladů uváděných Sókratem je z rodu literárních (převážně Homérských), ty je však zapotřebí upravit (např. 386a–390c Ústava).8 Jako by Sókrates prováděl specifickou rekodifikaci Homérského světa, a to právě s ohledem na zamýšlenou podobu ideální obce. Není ostatně Barthesova ado‑race přepisu analogií Sókratovy reinterpretační aktivity?

Zastavme se ještě u několika charakteristických rysů, jež by nám mohly po‑moci zkompletovat sledovaný argument. Podívejme se na Platónovo tradiční rozlišení mezi přímou a nepřímou nápodobou (ze III. knihy Ústavy), jež lze po‑jednat jako asymetrickou pozici subjektu a objektu vyprávění. Jedním ze způ‑sobů, jak kontrolovat efekty fikce, spočívá totiž ve strategickém střídání přímé nápodoby — mimésis (přímé řeči), a nepřímé nápodoby (vyprávění). Kritéri‑um, jímž se má řídit naše volba, spočívá v odlišnosti příkladného jednání opro‑ti jednání zavrženíhodnému (srov. schaeffer 1999: 35–36; III. kniha Ústavy).

Právě toto rozlišující kritérium jako by nás upomínalo jednak na jistou etickou polohu promluvy, jednak k tomu, že zde běží o něco podstatného, neboť přímá nápodoba vede ke zmnožování, k přebírání prezentované perspektivy, zatímco v nepřímé nápodobě je vybudována, a sice již užitým formálním prostředkem distance k prezentovanému chování. Zde tedy můžeme vidět nesmiřitelnou distanci mezi subjektem a objektem promluvy. Rozlišení můžeme dále transpo‑novat do otázky, kdo může vyprávět, a o kom může být pouze vyprávěno? U Pla‑tóna je odpověď jednoznačná. Přímá nápodoba je vyhrazena příkladnému jed‑nání. Zde je zjevně přítomen poukaz k neskonalé sugestibilitě přímé nápodoby.

Není ostatně obdobnou obavou z proliferační tenze mimésis poznamená‑na kritická reflexe Richarda Rortyho v knize Ironie, nahodilost, solidarita (ror‑ty 1997)? Neboť také u něho nalezneme centrální otázku, v níž se ptá, koho lze ve společnosti pustit ke slovu? Vždyť promlouvající využívá nivelizačních a naturalizačních taktik literární promluvy, jež bývají lehkověrně považovány

8 Uveďme zde krátkou ilustrativní citaci: „Co se týká těchto a všech podobných míst, pak si u Homéra a ostatních básníků vyprošujeme, aby se nehněvali, když je vyškrt‑neme — ne že by byla básnická a lidem příjemná k poslechu, nýbrž že oč jsou bás‑ničtější, o to méně jsou vhodná pro sluch mládeže i mužů, kteří mají být svobodni a mít větší strach z poroby než ze smrti“ (Ústava III. 387b).

studie 543

za pravdu. Literatura přitom není pravdivá ani nepravdivá, jelikož je však zastíněna efektem pravdy, jako by bylo zapotřebí střežit také její formální stránku, a to právě proto, abychom si nespletli spravedlivé a příkladné jedná‑ní s nespravedlností. Proto je také alfou a omegou literatury forma sdělení, což bychom dále mohli ilustrovat na detektivním vyprávění, v němž vrah nesmí být subjektem výpovědi, nýbrž pouze jejím objektem.

Nebylo by patrně nijak účelné snášet další příklady, proto se nyní zastavme u posledního rysu fikčnosti, jenž spočívá v suspenzi racionality (jíž jsme se již párkrát dotkli), bez které bychom totiž nemohli vstoupit do pomyslného svě‑ta. Můžeme to říci také obráceně: odmítneme ‑li opustit racionalitu, nebude mít na nás fikce žádný vliv. Znovu se dostáváme k tématu účinnosti fikce, kte‑rá je spojená s akceptací určitého symbolického pole. Čtenář je potom v jis‑tém ohledu vždy již otrokem toho, co čte. Čtením jako by se stával specific‑kou replikou textu: mimésis nachází svůj referent v těle čtenáře. Proto se také ve chvíli suspenze racionality vyprávění stává exkluzivním motivačním princi‑pem jednání: připomeňme Girardovu nespontánní touhu (girard 1968), Kun‑derovu románovou reflexi imperativnosti metaforického sdělení, nebo nako‑nec Švédovu analýzu literárních figur latentně ideologických (švéda 2012).

Teprve Platónovo pojetí důsledněji upomíná na to, nakolik v rozpracování pojmu mimésis nutně musíme počítat se subjektem, neboť vyprávění jej snad‑no impregnuje smyslem (vzpomeňme na Schaefferovu tezi o epidemičnosti fikce). Fikce v sobě tedy nepochybně skrývá manipulativní potenciál (letmá re‑flexe nejrůznějších médii prezentovaných kauz by zjevně vydala bohatý mate‑riál přesycený nerozpoznanou literaturou), proto jej má být využito k výchově strážců (nakolik je příznačné, že se právě strážci mají stát tělem literatury?).

Fikce je však naprosto nevhodná ke vzdělání vládců, neboť u nich je zapo‑třebí podněcovat a rozvíjet racionalitu. Právě v Platónově pojetí mimésis jako by byla v určité zárodečné poloze přítomna specifická sociologie literatury, jež by mohla být založena na detailní analýze literárních postupů jakožto iluzivních figur. Takový výhled k sociologii fikce by setrvával v tradici struktu‑rální analýzy vyprávění, převracel tradičně chápaný mimetický vztah: namísto nápodoby skutečnosti by bylo tematizováno napodobování fikce. Takto by mohla být literatura rozkryta jako iluzivní divadlo, které nám sice slibuje racionalitu, reflexi, spravedlnost, přičemž po nás nepozorovaně vyžaduje, abychom se stali jejími čtenáři, neboť jedině takto může být dovršeno její vítězné tažení. Proč tedy literaturu nepojednat v její kvaziargumentační po‑loze, v níž se fikce stává exkluzivním motivačním principem lidského jedná‑ní? Tímto bychom také setrvali v tradici strukturální poetiky, jejímiž nástroji bychom mohli analyzovat ještě jiné než čistě literární texty. Takto bychom mohli téměř před očima sledovat, jak jsou ve veřejném prostoru distribuo‑vány latentní performativní výpovědi, jejichž potenciál bude realizován ve chvíli, kdy budou čtenářem považovány za pravdivá tvrzení.

544 Jakub češka

literatura

BARTHES, Roland2002 „Úvod do strukturální analýzy vyprávění“; in Petr Kyloušek (ed.): Znak,

struktura, vyprávění; přel. Jaroslav Fryčer (Brno: Host)2004 Mytologie; přel. Josef Fulka (Praha: Dokořán)2006a „Efekt reálného“; přel. Tomáš Jirsa; Aluze X, č. 3, s. 78–812006b „Smrt autora“; přel. Tomáš Jirsa; Aluze X, č. 3, s. 75–77

COHNOVÁ, Dorrit2009 Co dělá fikci fikcí?; přel. Milan Orálek, Veronika Klusáková (Praha: Academia)

ČERNÝ, Václav1993 „Král Ubu a pan Josef Švejk, jeho poddaný“; in idem: Tvorba a osobnost; Jan

Šulc, Jaroslav Kabíček (edd.) (Praha: Odeon)

ČEŠKA, Jakub2010 „Cizinec Kundera, Obraz jako metafora separace“; in idem: Falešná paměť lite‑

ratury (Praha: Togga)

DOLEŽEL, Lubomír1993 Narativní způsoby v české literatuře (Praha: Český spisovatel)1997 „Mimesis a možné světy“; Česká literatura XLV, č. 6, s. 600–6242003 Heterocosmica, fikce a možné světy (Praha: Karolinum)

GENETTE, Gérard1992 Palimpsestes: la littérature au second degré (Paris: Seuil)2002 „Hranice vyprávění“; in Petr Kyloušek (ed.): Znak, struktura, vyprávění; přel.

Petr Kyloušek (Brno: Host)

GIRARD, René1968 Lež romantismu a pravda románu; přel. Alena Šabatová (Praha: Československý

spisovatel)1978 Des choses cachées depuis la fondation du monde (Paris: Bernard Grasset)

PAVEL, Thomas2009 Román: morálka a svoboda; přel. Bohumil Fořt, Alice Jedličková (Praha: Ústav

pro českou literaturu AV ČR)

PLATÓN1990 Ústava; přeložil Petr Horák (Praha: Svoboda — libertas)

RORTY, Richard1997 Nahodilost, ironie, solidarita; přel. Pavel Toman (Praha: Pedagogická fakulta

Univerzity Karlovy)

RYANOVÁ, Marie ‑Laure1997 „Možné světy v soudobé teorii literatury“; přel. Miroslav Červenka; Česká

literatura XLV, č. 6, s. 570–599

SCHAEFFER, Jean ‑Marie1999 Pourquoi la fiction? (Paris: Seuil)

ŠVÉDA, Josef2012 Mašínovský mýtus: ideologie v české literatuře a kultuře (Příbram: Pistorius & Olšanská)

studie 545

TODOROV, Tzvetan2002 „Kategorie literárního vyprávění“; in Petr Kyloušek (ed.): Znak, struktura, vy‑

právění, přel. Jiří Šrámek (Brno: Host)

TURNER, Mark2005 Literární mysl: o původu myšlení a jazyka; přel. Olga Trávníčková (Brno: Host)

résuméBased on the theory of fictional worlds we attempt to rehabilitate the mimetic con‑ception of literature, though not on the reality ‑fiction continuum, which is sharply criticized with complete justification in the theory of fictional worlds, but on the literature ‑reality continuum. If we understand mimesis as the imitation of literature (not as the imitation of reality) then we can deduce a theory of fictional worlds from the long difficult ‑to ‑defend standpoint whereby literary works have radical autonomy.

klíčová slova / keywordsTeorie fikčních světů — Lubomír Doležel — pseudomimésis — mimésisTheory of fictional worlds — Lubomír Doležel — pseudomimesis — mimesis