MATURITNÍ PRÁCE

ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD

Raný vývojkomunismu

v Jugoslávii a vSovětském svazu

Hana Kopecká1

Třída: 6. B

Vedoucí práce: Mgr. Michaela Dočekalová

Datum odevzdání: 1. 4. 2014

Obsah

Obsah....................................................2Prohlášení...............................................3Úvod.....................................................41. Marxismus-leninismus..................................51.1 Historický materialismus............................51.2. Kritika kapitalismu................................61.3. Třídy a třídní boj.................................71.4. Komunistická strana................................81.5. Cesta ke komunismu.................................9

2. Cesta Ruska ke komunismu.............................112.2. 1. Světová válka a únorová revoluce...............122.3. Meziválečné období................................142.4. SSSR za 2. světové války..........................162.5. SSSR po válce a přechod ke komunismu..............17

3. Jugoslávie na cestě ke komunismu.....................193.1. Království SHS....................................193.2. Království Jugoslávie.............................203.3. Jugoslávie za 2. světové války....................203.4. Federativní lidová republika Jugoslávie...........22

4. Komparace sovětského a jugoslávského komunismu.......254.1. Okolnosti nástupu KS k moci.......................254.2. Převzetí moci komunisty...........................26

2

4.3. Vývoj komunistických režimů.......................26Závěr...................................................28Použitá literatura......................................29

ProhlášeníČestně prohlašuji, že jsem maturitní práci Raný vývoj

komunismu v Jugoslávii a Sovětském svazu vypracovala

samostatně pod vedením Mgr. Michaely Dočekalové za

použití uvedené literatury.

3

ÚvodKomunismus je ideologie, která hrála důležitou roli

ve světových dějinách a výrazně ovlivnila celé století.

Z dnešního pohledu jsou mi zřejmé hlavně negativní

dopady komunismu na společnost, avšak z výsledků voleb

a volebních preferencí je patrné, že mnoho (nejen)

mladých lidí opět nachází důvěru v tuto ideologii.

Myslím si, že téma komunismu by se mělo udržet v živé

diskusi, aby nebyla historie zapomenuta a neopakovala

se. To mě přivedlo na téma mé maturitní práce.

Ve své práci se zabývám podmínkami, které umožnily

vzestup moci komunistické strany v Rusku a Jugoslávii,

sleduji raný vývoj a nesnáze, které s sebou převzetí

moci komunisty neslo. Snažím se zjistit, jaký musí být

4

stav společnosti a rozpoložení lidí, aby měla tato

odvážná ideologie šanci se úspěšně uchytit. V závěru

práce porovnávám vývoj v obou zemích a snažím se najít

jak shodné znaky obou procesů, tak i rozdíly. Také chci

konfrontovat oba režimy s marxismem – leninismem, ze

kterého teoreticky vycházejí.

Ve své práci čtenáře nejdřív seznamuji se

základnými myšlenkami marxismu – leninismu, poté se

pokouším nastínit vývoj v Rusku a v Jugoslávii a

v poslední části se věnuji porovnání vývoje v obou

zemích.

V kapitolách věnovaných jednotlivým státům začínám

sledovat vývoj od doby, kdy se začalo v oné zemi

formovat komunistické hnutí a končím v roce 1953, kdy

zemřel Stalin. Tímto rokem prakticky končí socialismus

v Jugoslávii a velmi pomalu se začíná rozmělňovat i

v Sovětském svazu.

5

1. Marxismus-leninismus1.1 . Historický materialismus

Historický materialismus (HISTOMAT) je sociologická

teorie, která spolu s dialektickým materialismem1 tvoří

filosofický základ marxismu-leninismu. Historický

materialismus tvoří tři principy, a to základní

princip, statickou analýzu společnosti a dynamickou

analýzu společnosti2.

Základním principem se rozumí přesvědčení, že

rozhodující není společenské vědomí, nýbrž společenské

bytí. Jinými slovy, že materiální život, především pak

způsob výroby, ovlivňuje a určuje duchovno společnosti

a nikoli naopak3. A tedy veškerá věda, umění, názory,

ideje a zvyky závisí na způsobu výroby.

Statická analýza se zabývá společenskou strukturou

v jediném okamžiku, bez ohledu na její vývoj. Spadá

sem mimo jiné i právní a politická nadstavba a formy

společenského vědomí4.

Struktura společnosti se dá dělit na dvě části,

základna a nadstavba. Základnou jsou výrobní vztahy,

které tvoří ekonomickou strukturu společnosti.

Nadstavba naopak zahrnuje politické, právní,

náboženské, kulturní a vzdělávací ideje, instituce a

organizace. Nadstavba však není to samé jako1 Dialektický materialismus (DIAMAT) je metafyzický základ marxismu-leninismu. 2 Bochenski 1994, s. 763 Lenin 1950, s. 184 Bochenski 1994, s. 79

6

společenské vědomí, to totiž nezahrnuje instituce a

naopak zahrnuje vědu5.

Brychnáč, Čehák, Rezek 1984, s.

102

Základny (způsoby výroby) v každé společnosti

určují tedy i právní a politický řád. V třídní

společnosti je každá základna podřízena určité třídě,

která poté ovládá celou nadstavbu6.

V dynamické analýze, tedy v analýze dějin, se

uvažuje o dějinách lidstva jako o eskalátoru - bez

lidského přičinění se pohybují vzhůru. Marxismus-

leninismus vidí na konci pomyslného eskalátoru

komunismus. Avšak onen eskalátor má spíše tvar spirály

a jeho pohyb je přerývavý a nerovnoměrný. Za tyto

skoky v dějinách je odpovědná sociální revoluce.

Sociální revoluce je zlom v dějinách, kdy je nutno,

aby se výrobní vztahy přizpůsobily výrobním silám, což

má samozřejmě za následek i přizpůsobení se nadstavby,

především politické. Revoluci vždy vede třída, která

poté zakládá nový výrobní proces a tedy i novou

5 Hnízdo 1988, s. 162-1646 Bochenski 1994, s. 81

7

nadstavbu. V rámci této teorie existuje 5

společenských formací: prvobytně pospolná společnost,

otrokářská společnost, feudalismus, kapitalismus a

socialismus, který má bez revoluce přejít

v komunismus. Socialismus má být návrat k beztřídní

prvobytně pospolné společnosti, avšak na vyšší úrovni,

protože socialismus počítá s nadbytkem zboží7.

1.2. Kritika kapitalismu

Při kritice kapitalismu vychází Marx ze zřejmých

skutečností své doby, tj. doby průmyslové revoluce.

Tehdy nebylo výjimkou, že továrny zaměstnávaly malé

děti, které často pracovaly přes noc. Měly téměř

nulové vzdělání a často umíraly na přepracování, jen

aby vydělaly nepatrné peníze, zatímco majitelé továren

žili v blahobytu8. Vykořisťování zaměstnanců se stává

základním rysem kapitalismu.

V marxisticko-leninistickém pojetí kapitalismu se

nahlíží na pracovní sílu jako na zboží. Vzhledem tomu,

že většina společnosti byla zbavena výrobních

prostředků, je nucena prodávat svou pracovní sílu těm,

kteří vlastní výrobní prostředky9 Podle Marxova učení

má zboží takovou hodnotu, kolik práce bylo potřeba

k jeho výrobě. Znamená to tedy, že hodnota dělníkovy

pracovní síly by měla být stejná jako hodnota nákladů

na dělníkův život a život jeho rodiny. Dělník však7 Bochenski 1994, s. 89-928 Bochenski 1994, s. 56-589 Hnízdo 1988, s. 171

8

nevydělává jen na sebe, ale také pro kapitalistu. Tato

část dělníkovy práce, za kterou není odměněn a která

připadá kapitalistovi, je nazývána nadhodnotou. Tato

nadhodnota, která je dělníkovi „ukradena“, je

základním rysem kapitalistické společnosti10.

Další významnou částí kritiky kapitalismu je teorie

o vývoji kapitalistického hospodářství, která tvrdí,

že postupem času budou velké podniky likvidovat malé,

až se polarizuje společnost na malou skupinu

velkokapitalistů a ohromnou masu vykořisťovaných

dělníků. Další bod této teorie hovoří o zbídačování;

kapitalista mechanizuje výrobu a v jejím důsledku

propouští zaměstnance. Rapidně tedy stoupá

nezaměstnanost a kapitalista si může dovolit snížit

mzdu svým zaměstnancům. Se stoupající mechanizací tedy

stoupá bída dělníků11.

1.3. Třídy a třídní boj

Karl Marx vysvětluje veškeré napětí ve společnosti

třídním bojem. Třídou se rozumí veliká skupina lidí,

která se od jiné třídy liší vztahem k výrobním

prostředkům a také velikostí podílu na výrobě. A

veškeré lidské dějiny jsou tedy dějinami třídních

bojů, protože proti sobě vždy stáli utlačovatelé a

utlačovaní, kteří spolu válčili. Tímto soubojem buď

10 Hnízdo 1988, s. 24311 Bochenski 1994, s. 76

9

došlo k revoluci a přeorganizování společnosti, nebo

k zániku stávajících tříd a vzniku nových12.

Bochenski 1994, s. 67

Marxismus-leninismus zná dvojí dělení tříd: podle

podstaty se dělí na hlavní (vykořisťovatel a

vykořisťovaný - ti, kteří jsou spjati s převládajícím

způsobem výroby) a vedlejší třídy (rolníci a

maloburžoazie - ti, kteří jsou spjati s minoritním

způsobem výroby). Další dělení rozlišuje

antagonistické (proletariát a buržoazie) a

neantagonistické (dělníci a rolníci)13.

Lenin vidí jistou analogii antagonistických tříd i

mezi národy, kde existují vykořisťovatelské národy -

imperialisté a vykořisťovaní14.

Přítomnost tříd tedy předurčuje třídní boj, který

je ve své podstatě bojem politickým. Jak již bylo

uvedeno v podkapitole 1.1., marxismus-leninismus

předpokládá, že v tehdejší kapitalistické společnosti

musí nastat proletářská revoluce, která vyústí

v diktaturu proletariátu a poté v beztřídní12 Lenin 1950, s. 20 - 2313 Hnízdo 1988, s. 167- 7014 Bochenski 1994, s. 68

10

společnost. Dělnická třída je tedy podporována, aby

konala stávky. Ne snad proto, aby si vymohla zlepšení

podmínek, ale aby oslabila kapitalistickou politiku a

urychlila tím převzetí moci.

Vzhledem k tomu, že nejvyšší cíl marxismu-leninismu

je proletářská revoluce a převzetí moci, podřizuje se

mu morálka až do takové míry, že dobré a špatné věci

se hodnotí podle toho, jestli brání nebo prospívají

revoluci. Násilí je tedy schvalováno, když je použito

na potlačení odpůrců revoluce.

1.4. Komunistická strana

Ideologie a strana jsou velmi úzce spjaty a dá se

říct, že jedno bez druhého nemůže existovat. Teorie

marxismu-leninismu totiž zahrnuje i učení o

marxisticko-leninské straně, které jí ukládá

strukturu, metody a samozřejmě cíle. Strana má být

složena z těch nejlepších a nejoddanějších komunistů,

kteří jsou schopni neomylně interpretovat a šířit

myšlenky marxismu-leninismu.

Strana je však základní předpoklad revoluce, neboť

podle Lenina je proletariát příliš hloupý, než aby

rozuměl svým potřebám a možnostem jejich realizace.

Strana je tedy malá skupina profesních revolucionářů,

kteří mají sloužit jako vůdci proletariátu revolucí.

Zároveň vše, co dělá strana, dělá v zájmu proletariátu

11

a revoluce a ten, kdo je proti straně, je proti

revoluci a může být násilně odstraněn.

Zvláštní je také pojetí demokracie. Demokracií se

rozumí řád, kde je prosazována vůle lidu, jenže jak

již bylo řečeno, proletariát je příliš hloupý, než aby

věděl, co chce. Avšak strana ví, co je pro lid dobré,

a tudíž musí být volena. Jednotná kandidátka je tedy

demokratická, tradiční demokracie je naopak považována

za prostředek kapitalistického útlaku. Na stranu je

také napojeno mnoho organizací, které zajišťují

kontakt s proletariátem.

Marxismus-leninismus také myslí na válečnou

strategii, kde klade důraz na jednotnou strategii

všech komunistických zemí a na útok. Také jako první

vytvářejí taktiku psychologické války. Při dobývání

území se rozlišují dvě fáze, perioda rozkladu a

perioda obsazení. Při rozkladové fázi je nutné oslabit

důvěru k autoritám dobytého území a autority

odstranit. Perioda obsazení se vyznačuje hledáním

sympatizantů. S těmito spojenci pak začíná boj o moc.

Cílem těchto válek je pouze rozšíření moci

komunistické strany. Mír může nastat pouze v případě,

když kapitalismus bude celosvětově svržen a nastolena

beztřídní společnost.

1.5. Cesta ke komunismu

12

Již bylo řečeno, že hlavním cílem, kterému se

podřizuje veškeré počínání komunistické strany, je

dosažení celosvětového komunismu. Tímto postupným

přechodem se zabývá vědecký komunismus a dá se

rozdělit na 4 části - cesta k socialismu, socialismus,

cesta ke komunismu a konečně komunismus.

První část, cesta k socialismu, nastává po svržení

vykořisťovatelů, avšak ti nadále existují a tvoří

značnou část obyvatelstva. Proto nastává diktatura

proletariátu (tzn. strany). Vzhledem k tomu, že se

jedná o válečnou periodu, členové bývalé

vykořisťovatelské třídy ztrácejí jakákoli práva.

Strana má absolutní moc.

Druhou fází přechodu je socialismus. Protože

nepřítel (vykořisťovatel) byl zlikvidován, můžou se do

společnosti navrátit prvky demokracie. Existují již

jen neantagonistické třídy, a tak nehrozí nebezpečí.

Například jsou obnoveny volby. Paradoxem je, že na

kandidátce se objeví pouze komunistická strana,

marxismus-leninismus však stejně hovoří o demokracii.

Následujícím krokem ve vývoji společnosti by byl

přechod ke komunismu. V této fázi jsou již zrušeny

všechny, i neantagonistické třídy. Komunistická strana

stále existuje, avšak stát již začíná zanikat. Některé

funkce státu jsou převedeny na společenské organizace.

Když zanikne stát i strana, nastává komunismus.

13

Vznik komunismu však předpokládá tři skutečnosti, a

to likvidaci vykořisťovatelských tříd (rozumí se

celosvětově), existenci materiálně technické

průmyslové základny a komunistického člověka.

Vychovaný komunistický člověk je osoba, která

nepracuje pro zisk, ale pro radost z práce, osoba,

kterou neláká soukromé vlastnictví a jejíž zájmy jsou

totožné se zájmy společnosti. Protože vymizí

vykořisťovatelé a třídní boj, příčiny veškerého zla,

zmizí i zlo samo. Společnost dosáhne vyšší morální

úrovně a materiálního nadbytku15.

15 Bochenski 1994, s. 131-13914

2. Cesta Ruska ke komunismu

2.1. Problémy ke konci monarchie

V porovnání s Evropou bylo carské Rusko v 19. století

hospodářsky velmi zaostalé, a protože nerado zůstávalo

pozadu, byla nutná reforma. Tu dostal na starost ministr

financí, hrabě Witte, který tvrdil, že modernizace průmyslu

povede k uznání Ruska jako celosvětové velmoci. Jenže

Witteovy změny měly budovat průmysl na úkor životních

podmínek obyčejných lidí. Zvyšovaly se daně,

osmnáctihodinové směny nebyly výjimkou, stejně tak jako

dětská práce. Životní podmínky se velmi podobaly těm

uvedeným v 1.2. během průmyslové revoluce v Evropě. A

zatímco v Evropě tyto podmínky vedly k vytvoření dělnických

hnutí a marxismu, v podobné vývojové etapě v 90. letech 19.

století v Rusku nacházejí tyto ideologie sympatizanty16.

Od poloviny 19. století zemí začínaly otřásat občasné

rolnické stávky a protesty za lepší životní podmínky, ke

konci století se díky rozvoji průmyslu přidávaly i stávky

dělnické a vznikala různá dělnická hnutí po celé zemi,

která se však až do 90. let k marxismu jako ke své

ideologii nehlásila. Situace se mění, když roku 1893 přijel

Vladimir Iljič Uljanov, zvaný Lenin, aby zde vedl revoluci.

Z počátku však přednášel pro úzké kroužky nadšenců a psal

stati pro desítky lidí. Však brzy, roku 1898, založil

16 Švankmajer 1995, s. 273-27515

stranu Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (SDDSR),

která by vyvedla Rusko ze spárů kapitalistů a vedla by jej

socialistickou revolucí až ke komunistickému snu. Tato

strana, která usilovala o svržení stávajícího režimu, byla

ilegální a všichni sympatizanti byli vystaveni tvrdým

perzekucím ze strany policie v případě jejich odhalení.

Situace se vyostřila mezi lety 1901 a 1903, kdy udeřila

celosvětová hospodářská krize. V Rusku přišlo mnoho lidí o

práci, malé podniky krachovaly a vzrůstal počet monopolů,

které zvedaly ceny, a tím se opět zhoršovala již tak

kritická situace. Nespokojena s režimem nebyla zdaleka jen

SDDSR, ale i liberálové a nacionalisté, kteří všichni

usilovali o svržení cara. Nespokojenost se vystupňovala po

prohrané válce s Japonskem roku 190517.

Ne každý však vinil režim z všeobecné bídy, spousta lidí

byla přesvědčena, že car neví, v jakých žijí podmínkách, a

kdyby věděl, nějak by zasáhl. A tak 22. ledna 1905

naplánovali dělníci procesí k Zimnímu paláci, aby našli u

cara zastání. Car, který byl samozřejmě obeznámen se

situací v jeho zemi, se v paláci nenacházel a procesí bylo

napadeno a rozehnáno policií, která střílela do davu

ostrými náboji. A tehdy bylo jasné, že car palčivou situaci

v Rusku řešit nehodlá.

Tuto událost následovala vlna nepokojů, stávek a

demonstrací, které byly krvavě potlačovány, ale i přes to

na podzim onoho roku vydává car manifest, v němž garantuje

občanská práva, volební právo a parlament (tzv. dumy). Od

roku 1905 se legalizovaly politické strany, a tedy i SDDSR.17 Švankmajer 1995, s. 275-283

16

Roku 1903 se také rozštěpila SDDSR na menševiky a

bolševiky18. Na sjezd strany, který se musel konat

v zahraničí, dorazilo méně než 50 zástupců. Rozkol

způsobily neshody o tom, jak volit výbor strany, nikoli

ideologické neshody. Roku 1912 roku se obě frakce

osamostatnily a bolševici se přejmenovali na Ruskou

sociálně demokratickou stranu dělnictva, která se později

vyvine v Komunistickou stranu19.

I po změnách roku 1905 sílilo v Rusku revoluční napětí,

do jehož čela se dostala SDDSR a jiné krajně levicové

strany. Ne snad proto, že by demonstrační nálady

vyprovokovaly, ale proto, že jestli měla propuknout

revoluce, bylo by pro ně výhodné, aby byly v jejím čele.

Car pověřil předsedu vlády Petra Stolypina nastolením klidu

mezi obyvatelstvem a Stolypin přišel s řadou reforem, které

opravdu situaci uklidnily. Produkce pšenice vzrostla o 20%

a otevřelo se mnoho škol i kostelů. Car však nabyl dojmu,

že Stolypin se stal příliš mocným a nechal ho roku 1911

tajně zavraždit. Smrt Stolypina však car využil jako

záminku k obnovení teroru obyvatelstva, který trvá do

počátku války a vrcholí roku 1912 masakrem stávkujících

dělníků na řece Leně. Roku 1912 také vrcholily protivládní

aktivity a demonstrace. A s tím samozřejmě i příklon

obyvatel k extrémním stranám a tím i k SDDSR20.

2.2. 1. Světová válka a únorová revoluce

18 Menševici byli umírnění sociální demokraté, bolševici byli naopak radikální revolucionáři19 Flores 2008, s. 2520 Švankmajer 1995, s. 283-291

17

Ačkoli Rusko nebylo ekonomicky připravené jít do války,

vzbudil konflikt vlastenecké cítění v ruském obyvatelstvu,

které slibovalo oddanost carovi a jeho podporu, hlavně roku

1914 a v rané fázi roku 1915, kdy mělo za sebou Rusko řadu

vítězství. Situace se však brzy zvrátila, na frontu byla

povolána téměř polovina mužů v produktivním věku, kde jich

bylo mnoho pobito, hlavně kvůli žalostné výzbroji a chabé

organizaci ruské armády. Car nebyl již schopný udržet

situaci pod kontrolou a jeho nechuť spolupracovat s dumou

jen podporovala jeho neoblíbenost.

Mezi lety 1916 a 1917 byla obzvláště krutá zima, která

znemožnila zásobování měst, což byla další rána pro

obyvatelstvo, už tak velmi sužované válkou, hladem a

všeobecným nedostatkem. V březnu otřásaly Petrohradem

demonstrace čítající kolem 200 000 účastníků, kteří nemohli

pracovat kvůli nedostatku surovin a energie. Vláda se

pokoušela zakročit, ale neúspěšně. Nepokoje se stupňovaly

do té míry, že v březnu roku 1917 odstoupila vláda a o tři

dny později abdikoval car. Mezitím výbor čtvrté dumy

ustanovil Prozatímní vládu, která o několik měsíců později

ustanovuje ruskou demokratickou republiku. Ta však nebude

mít dlouhého trvání.

Po abdikaci cara bylo místo přenecháno velkoknížeti

Michailovi, který však neměl pražádnou autoritu, a moc si

rozdělila Prozatímní vláda, ve které je šest

socialistických ministrů a Výkonný výbor sovětu, ve kterém

převažují socialisté. Ačkoli se společnost demokratizovala,

byla uzákoněna svoboda tisku a shromažďování, nepokoje18

pokračovaly, neboť bída přetrvávala a obyvatelé Ruska si

dále nepřáli válku. Bolševici si začali uvědomovat svoji

velikou šanci provést revoluci, neboť lid je nespokojený a

bolševici mají strategické pozice a pevnou organizaci

v čele s Leninem. Bolševiků bylo v březnu 1917 jen asi 22

tisíc, ale byli významně finančně podporováni Německem,

které doufalo, že podpoří-li extrémistickou organizaci,

podnítí chaos a rozpad Ruska.21

V říjnu 1917 se podařilo Leninovi a Trockému22

přesvědčit bolševiky o nutnosti puče, který byl přednesen

na 2. všeruském sjezdu sovětů. Měly být přepadeny

strategické budovy, pozatýkáni nepřátelé a měla být

nastolena dělnicko – rolnická vláda. 5. listopadu se

začínají tyto plány uskutečňovat. Byly obsazeny úřady,

mosty a banky, neboť vládní armáda byla velmi slabá. O dva

dny později byl Petrohrad v rukou bolševiků a o den později

byla zatčena Prozatímní vláda. Od tohoto dne měla veškerá

státní moc patřit sovětům. V té době se konal II. všeruský

sjezd sovětů, kde měli již bolševici většinovou účast a i

do předsednictva jich byla zvolena většina. Avšak stále

neměli bezmeznou oporu, mnohými stranami byli bolševici

považováni za extremistické fanatiky a byla vyžadována

demokratická koaliční vláda. Nakonec však Lenin prosadil

čistě bolševickou vládu a s ní i cenzuru a socialistickou

diktaturu. Velká říjnová socialistická revoluce byl spíše

ozbrojený převrat v Petrohradě provedený hrstkou lidí než

revoluce. Ale i tak měla obrovský dopad. V této době21 Flores 2008, s.3322 Marxistický teoretik a řečník, původně spíše menševik. Trockij a Lenin byli hlavní vůdci říjnové revoluce

19

získali bolševici pouze 25% hlasů23 ve volbách do

ústavodárného shromáždění a neměli tedy příliš velikou

podporu veřejnosti, jenže ta byla pasivní a vyčerpaná, a

tak se bolševikům stejně podařilo prosadit se. Své

sympatizanty si bolševici našli hlavně kvůli slibům o

ukončení války, omezení moci kapitalistů a zlepšení

hospodářské situace, což nejsou primární cíle socialismu,

ale spíše přirozené požadavky lidí v nouzi, a tak nelze

říct, že ta čtvrtinová podpora, kterou bolševici měli, byla

od skupiny lidí prahnoucích po socialismu, ale spíše lidí,

kteří hledali cestu z bídy. Také moc sovětů byla pro lidové

masy přitažlivá, neboť měly konečně pocit, že se mohou

účastnit politického dění. Bolševici také prosazovali

relativně demokratický program, který byl však bolševiky

považován pouze jako předstupeň socialismu. I pro samotné

bolševiky byl následující vývoj překvapivý. Podle Lenina

nastal ideální čas pro celosvětovou socialistickou revoluci

a považoval za vědecky podložené, že v krátké době dojde

k revoluci i v Anglii, Francii a Německu a později na celém

světě, v souladu s teorií marxismu. Lenin byl velmi

zklamaný, že celosvětová revoluce má zpoždění, obzvláště

když byly německé jednotky na cestě intervenovat do Ruska.

Ruská sovětská federativní socialistická republika, která

byla ustanovena v lednu roku 1918, raději podepsala

brestlitevský mír, aby si ušetřila válčení a získala čas

upevnit výsledky revoluce, avšak za cenu velké ztráty

území. Tohoto roku také proběhl rudogardistický útok na

kapitál, v této fázi proběhlo divoké zestátňování, dělníci23 Švankmajer 1995, s. 314

20

organizovaní ve výborech přebírají továrny a vyhánějí

původní majitelé a do roku 1920 byl veškerý průmysl

zestátněn. Po válce také vzniká Komunistická strana Ruska

(bolševiků)24.

2.3. Meziválečné období Na mnoha místech v RSFSR vyvstaly protibolševické

skupiny a od konce války do roku 1920 proběhla občanská

válka, jejíž výsledek měl ovlivnit další vývoj země. Ruská

republika byla navíc vyčerpaná válkou a trpěla nedostatkem

materiálů a potravin. Peníze vlivem inflace ztratily

hodnotu a byl zaveden přídělový systém, který také selhával

v uspokojení základních potřeb obyvatelstva. Vznikl silný

černý trh, jehož se sovětské Rusko už nikdy nezbavilo.

Režim se pokoušel prosadit přímou výměnu zboží mezi vesnicí

a městem, jenže venkovští rolníci neměli zájem o průmyslové

výrobky, a tak byli na venkov vyslaní vojáci, kteří

zabavovali rolníkům jejich produkty a dováželi je do měst.

Toto jednání, tzv. válečný komunismus, vyústil v rolnické

povstání na konci občanské války25.

V tomto divokém období dramaticky klesla průmyslová i

zemědělská výroba a Ruskem otřásl hladomor, a tak Lenin

zavedl Novou ekonomickou politiku (NEP), v jejímž rámci

bylo dočasně povoleno soukromé podnikání a byla zavedena

měnová reforma. Tato politika byla úspěšná a celková

atmosféra v Rusku se uklidnila. Roku 1922 se také změnilo

uspořádání a vznikla federace Svaz sovětských

24 Švankmajer 1995, s. 313-32125 Veber 2001, s. 51-54

21

socialistických republik. V roce 1924 zemřel Lenin po

vleklé nemoci a jeho místo vůdce přebírá Josif

Vissarionovič Džugašvili známý jako Stalin, který byl od

roku 1922 generálním tajemníkem strany. Stalin, na rozdíl

od Lenina, se již nesoustředí na celosvětovou revoluci, ale

zaměřuje se na budování socialismu ve své vlasti.

V prvních letech Stalinovy vlády vrcholil NEP, Rusko se

pomalu vzpamatovávalo z války a soukromý obchod, který

tvořil 40% ruského obchodu, byl na vrcholu. S tímto faktem

mělo problém spoustu bolševiků, neboť měli pocit, jakoby

revoluce vůbec neproběhla, a také byl soukromý obchod

nebezpečnou konkurencí tomu státnímu, který procházel

krizí. Stalin, který byl obviňován z podpory kapitalismu,

se rozhodl jednat rázně. Neúnosně zvedl daně a začal

postihovat zdražování, což rychle zničilo soukromý sektor.

Jenže státní obchod nebyl schopen uspokojit trh a výkupní

ceny byly tak nízké, že zemědělci ztráceli zájem odprodávat

své výpěstky. Stalin v roce 1928 nastolil režim velmi

podobný válečnému komunismu – stát rolníkům zabavoval obilí

a ti, kteří odmítli pracovat, byli potrestáni. Vesnice byla

také velmi chabě zásobována průmyslovými výrobky, a tak

sílilo napětí mezi městem a vesnicí. Napětí však vznikalo i

mezi národy Sovětského svazu, které byly dříve

rusifikovány, a nyní zde vznikaly nacionální tendence.

Závažná hospodářská krize vyžadovala řešení a Stalin je

propojil s budováním socialismu. Roku 1929 započala

brutální kolektivizace zemědělství, která měla na svědomí

hladomor na Ukrajině, deportaci a rozvrat hospodářství.

Mezi lety 1928 až 1932 proběhla první pětiletka, která byla22

redukována na 4 roky z důvodu nutné rychlé obnovy

hospodářství. Nároky na první pětiletku byly obrovské a

nepodařilo se je splnit, i tak ale přispěla pětiletka,

která byla orientovaná na těžký průmysl, k rozvoji výroby,

avšak za cenu ohromných ztrát. Roku 1931 byla dokončena

kolektivizace a 90% půdy bylo organizováno kolchozy.

Živočišná výroba utrpěla velkou ránu, neboť spousta

zemědělců vybila svá zvířata před kolektivizací a ve

střední Asii uhynuly desetimiliony kusů dobytka kočovných

pastevců, kteří byli nuceni se usídlit. Začátek 30. let byl

pro venkov tragický, hlady zemřelo 5 milionů lidí, kterým

bylo v rámci zásobování měst odvezeno vše, co vypěstovali,

a mnohdy i osivo26.

Další hnací silou hospodářství SSSR byly pracovní

tábory, které začaly vznikat začátkem 30. let.

Změny, které se za poslední roky odehrály, si žádaly

nové právní ukotvení, a tak roku 1936 vznikla nová ústava,

která byla velmi pokroková, avšak nikdy se příliš

nedodržovala. Tato ústava například garantuje právo na

práci, svobodný tisk nebo právo demonstrovat. Také ale

stanovuje vedoucí úlohu KS a posiluje moskevský

centralismus.

Fakticky ale platí tvrdá cenzura, propaganda a tvrdé

pronásledování odpůrců režimu.

2.4. SSSR za 2. světové války

26 Švankmajer 1995, s. 334-33523

Rok 1939 byl zlomovým bodem pro mezinárodní politiku,

stejně jako pro sovětskou ideologii. Schylovalo se k válce

a SSSR si vybralo jít cestou spojenectví s Německem. Oba

státy spojoval odpor k Západu a versailleskému systému,

bohužel však i touha po světovládě. Německo, dříve zářný

případ ohavného kapitalismu a fašismu bylo nyní nazýváno

„buržoazním nacionalismem, nezatíženým kapitalistickými

tradicemi.“27 Také Německo upustilo od své antibolševické

propagandy v rámci nového spojenectví. Toto ideologická

flexibilita do jisté míry značí, že ideologie sloužila jako

nástroj k manipulaci. Obsazení Polska Německem a SSSR

krátce po uzavření spojenectví vzbudilo ve Stalinovi touhu

získat zpět území, která ztratil po válce. Jenže Německo

mělo také v úmyslu rozšiřovat svá území, a tak začalo

vznikat napětí mezi těmito mocnostmi. Napětí vyústilo

v napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941. SSSR

nutně potřeboval nové spojence, jimiž byli Anglie a

především USA. Nyní se ideologie musela opět změnit. Dříve

byl německý národní socialismus akceptován jako odnož

socialismu, nyní to byl podle Stalina zavrženíhodný

fašismus. Naopak Západ již nebyli kapitalisté a

imperialisté, nýbrž demokratičtí antifašisté.

Za války začal Stalin používat také panslavismus28 jako

záminku k „ochraně“ slovanských států a podařilo se mu

dosáhnout relativně snadno toho, aby mu Západ přenechal

mnoho území dřívějšího Ruska a také mu byla slíbena sféra

vlivu ve východní a střední Evropě. Jako vítězný stát si

27 Švankmajer 1995, s. 34128 idea o sjednocení všech slovanských států

24

SSSR žádal velkou odměnu ve formě nového území a sféry

vlivu, které mu byly štědře poskytnuty.

2.5. SSSR po válce a přechod ke komunismu

Spojenectví vítězných států se však brzy rozpadlo.

Bezprostředně po válce Stalin i Západ plnili všechny

dohody, jak stanovili, ale nedorozumění nastalo u německé

otázky. Sověti hodlali okupovat přidělené území, zatímco

Západ spíše směřoval k obnově a znovuvýstavbě státu. Tato

krize vyvrcholila roku 1948 berlínskou blokádou. Další

třecí plochy vyvstaly mezi Stalinovou touhou šířit svůj

vliv co možná nejdále a Marshallovým plánem, ohromnou

finanční pomocí od USA evropským státům ohrožených

komunismem. Nezávislé a silné ekonomiky v silných zemích

byly samozřejmě nepříznivé pro další šíření socialismu, a

tak se Evropa rozdělila na dva bloky, podle Stalina na

imperialisty a demokraty. V této době Stalin otevřeně

hlásil nutnost šířit socialistickou revoluci do zemí

východní a střední Evropy, avšak ve skutečnosti usiloval o

podrobení si těchto území, která by přijala moskevský

diktát. To však popírá marxisticko – leninistickou myšlenku

rovnostářství a internacionalismu a tak režim fakticky

stojí jen velmi vrtkavě na základech ideologie. To dokládá

například roztržka s Jugoslávií, která vypukla proto, že se

Tito odmítl podřídit Moskvě. Stalinova mocenská expanze

vrcholí roku 1948 po puči v Československu29.

29 Švankmajer 1995, s. 356-35825

Sovětskému svazu se dařilo v mezinárodní politice a

těšilo se moci jako nikdy předtím, ale uvnitř SSSR panovaly

otřesné podmínky. Země po válce byla zdevastovaná, průmysl

byl zaměřen na válku a Stalin neplánoval jeho přestavbu.

Stíhala ho paranoia z 3. světové války, kterou hodlal

zvítězit a podmanit si celý svět. Čtvrtá pětiletka, která

trvala od konce války do roku 1950, měla tento problém

vyřešit, byly vystavěny nové byty, podpořena zemědělská

výroba a obnoven zdevastovaný západ země. Situace se

zlepšila, leč byla pořád špatná. Kromě zemědělství byla

však po válce obnovena i atmosféra strachu. Pracovní tábory

byly přeplněné domnělými válečnými zločinci a povstalci,

inteligencí a antikomunisty z nově nabytých území i

nejbližšími Stalinovými spolupracovníky, obviněnými z mnoha

často nepravdivých přečinů. Život v SSSR byl plný strachu a

nejistoty30.

Přes to všechno byl roku 1951 vyhlášen přechod ke

komunismu, a tak měl každý pracovat podle jeho možností a

dostávat podle svých potřeb. Ve skutečnosti se nic

nezměnilo. Většina lidí pracovala za hranicí svých možností

a téměř všichni žili v bídě.

Poté, co roku 1953 Stalin zemřel, začal se režim velmi

pomalu a nejistě uvolňovat a skončila tak éra nejtvrdších

represí a strachu v dějinách Ruska a SSSR.

30 Veber 2001, 111-11626

3. Jugoslávie na cestě ke

komunismu

27

3.1. Království SHS

Již krátce po vypuknutí Velké říjnové revoluce

v Rusku v roce 1917 se mezi Jihoslovany, v té době pod

Rakouskem-Uherskem, šíří nadšení z této revoluční ideologe,

především kvůli nespokojenosti z rakousko-uherské nadvlády.

Ještě koncem roku 1917 došlo na území především Bosny a

Slovinska k rozsáhlým demonstracím proletářské solidarity

s Rusy31.

V říjnu roku 1918 založili Slované svůj stát, nejdříve

Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se po dvou měsících

transformoval na Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Na

jaře roku 1919 proběhla pozemková reforma, která

v rolnících vzbudila vlnu nevole a podnítila je k rolnickým

nepokojům. Ta spolu s vysokou nezaměstnaností a špatnými

životními podmínkami dělníků vedla k růstu revolučního

dělnického hnutí. Po celé zemi probíhaly masivní stávky a

demonstrace za zavedení osmihodinové pracovní doby a

zvýšení mezd. Již v lednu 1919 se mnoho manifestací konalo

ve jménu solidarity se sovětským Ruskem. Tyto aktivity byly

však lokálního významu a nebyly mezi sebou nikterak

organizačně propojené.

Sociálně demokratické strany Srbska a Bosny a

Hercegoviny však v dubnu 1919 uspořádaly slučovací sjezd

levých sociálních demokratů a komunistů a byla založena

jednotná Socialistická dělnická strana Jugoslávie

31 Žáček 1970, s. 36428

(komunistů) (SDSJ(k)) a o den později byly založeny

Jednotné dělnické odbory Jugoslávie. Ještě téhož roku se

odehrály masové oslavy 1. máje a dvoudenní generální

stávka.

V roce 1920 SDSJ(k) změnila název na Komunistická

strana Jugoslávie a její počet vzrostl na 60 000 členů. Ve

volbách do Ústavodárného shromáždění získali komunisté 58

mandátů a skončili tak 3. za demokratickou a radikální

stranou32. Současně však získala ve státě silnou pozici

jugoslávská buržoazie, která zakázala činnost komunistické

strany pod záminkou přípravy převratu.

V červnu roku 1921 byla přijata ústava, která

uzákonila diktaturu velkosrbské buržoazie a postavila na

dalších 20 let komunistickou stranu mimo zákon.

V době ilegality pořádala KSJ sjezdy, mnohé z nich

v zahraničí, ale strana byla v této době značně nejednotná.

3.2. Království JugoslávieI přes přetrvávající ilegalitu KSJ komunisté obnovují

svoji činnost, neboť vidí nebezpečí v rostoucím fašismu,

rostoucím nacionalismu a nestálé politice jugoslávské

vlády. Od roku 1934 byly obnoveny komunistické organizace

a začaly se opět konat celostátní konference KSJ, které

roztříštěnou stranu sjednotily33.

Kvůli hospodářské krizi a obavy z fašismu získávali

pořád ilegální komunisté stále větší podporu lidu. Jako cíl

si komunisté vytyčili založení antifašistické lidové fronty

32 Žáček 1970, s. 39233 Žáček 1970, s. 431

29

a pro uskutečnění tohoto cíle se snažili spojit s jakoukoli

legální stranou, avšak nikdo je nepodpořil. Komunisté se

proto rozhodli roku 1936 založit Jednotnou dělnickou

stranu, avšak i tu vláda zakázala, neboť bylo jasné, že to

jsou stále komunisté, akorát přejmenovaní. Kvůli těmto

aktivitám bylo zpřísněno stíhání a trestání komunistů, ale

zároveň zvýšená aktivita komunistů přiměla ÚV KSJ

s tajemníkem Josipem Brozem- Titem, aby se ze zahraničí

přemístil do Jugoslávie34.

Ačkoli jugoslávská vláda byla profašistická, velká

část obyvatel byla orientována spíše na Spojence. Hlavním

cílem se stává po stranické konferenci KSJ v roce 1940

snaha a zabránění Jugoslávii vstupu do války a KSJ vyzývala

k boji proti současné vládě. Také vyzývají k uzavření

smlouvy o vzájemné pomoci se SSSR. Když Jugoslávie

přistoupila k paktu tří, celou zemi otřásaly demonstrace,

v jejichž čele stáli komunisté. Nepokoje vyústily ve státní

převrat. Byla sesazena regentská vláda a na trůn byl

dosazen král Petr II. Karadjordjevic, avšak i nová vláda

hodlala dostát závazkům vůči paktu tří. Až když Německo

připravovalo přepadení Jugoslávie, byla podepsána smlouva o

neútočení mezi SSSR a Jugoslávií35.

3.3.Jugoslávie za 2. světové války

Nejednotnost obyvatelstva a především přepadením

německými jednotkami zapříčinily kapitulaci Jugoslávie.

34 Žáček 1970, s. 43635 Pirjevec 2000, s. 110-121

30

V den kapitulace král opustil zemi a celý státní aparát se

rozpadl. Jugoslávie se rozpadla na několik okupovaných

území a na Nezávislý chorvatský stát, jenž kolaboroval

s Němci.

KSJ byla však jedinou strukturou, která přežila dělení

území na okupované celky a spojovala Jugoslávce proti

společnému nepříteli - okupantům a zároveň nabízela

teoretické řešení neúnosné ekonomické situace a všeobecného

nedostatku. Silné pozici KSJ přispívalo také, že si ještě

v roce 1941 zvolila pevné vedení, v čele s Josipem Brozem –

Titem. Tito se také stal předsedou vojenského výboru, který

vedl ozbrojený boj proti okupantům. Zvrat v komunistických

bojových aktivitách nastal po napadení SSSR Německem. To

vedlo ke zřízení Hlavního štábu národně osvobozeneckých

partyzánských oddílů Jugoslávie, který vytvořil systém

partyzánských oddílů a inicioval partyzánskou válku proti

okupantům na celém území Jugoslávie. Národně osvobozenecké

výbory, jejichž členové byli voleni svobodně a přímo, také

plánovaly převzetí moci na osvobozeném území a budování

politických struktur nového státu.

Roku 1943 Tito poslal depeši, ve které oznamuje, že

AVNOJ36, ÚV KSJ a Vrchní štáb NOVJ37 a POJ38 neuznávají

exilovou královskou vládu, neboť podporuje spojence

okupantů a v případě návratu krále hrozí občanská válka.

ÚV KSJ také prohlašuje, že jedině AVNOJ může být nositelem

lidové moci, neboť ona „vyrostla z krve osvobozeneckého

36 Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie37 Národněosvobozenecká vojska Jugoslávie38 Partyzánské oddíly Jugoslávie

31

boje.“ AVNOJ byl tak jmenován nejvyšším zákonodárným i

výkonným orgánem nové Jugoslávie.

Po válce byl Tito zvolen předsedou vlády a ministrem

národní obrany a KSJ měla velmi silnou pozici ve

společnosti, především kvůli rozsáhlé síti výborů a

organizací a kvůli její významné roli v boji s okupanty.

Roku 1945 podepsal Tito smlouvu o přátelství, vzájemné

pomoci a poválečné spolupráci na 20 let se Stalinem, kterou

před ním podepsalo pouze Československo.

Do roku 1945 se Jugoslávie těšila podpory Západu i

Východu, avšak pouze do incidentu na Terstu39 (Žáček 1970,

s. 466 - 500).

3.4.Federativní lidová republika Jugoslávie

Ve volbách roku 1946 volilo do Ústavodárného národního

shromáždění 90% voličů zástupce Národní fronty. Ačkoli

ústava přímo nezmiňovala socialismus nebo komunismus,

usměrňovala soukromé vlastnictví výrobních prostředků, ale

nezrušila jej úplně, jako tomu bylo například v SSSR.

Prohlašuje společné vlastnictví za hospodářský základ státu

(Žáček 1970, s. 500). Představitelem národní suverenity měl

být parlament, na jehož vrcholu mělo být presidium jakožto

39 Terst je území mezi Itálií a Jugoslávií, po válce rozdělené na okupační zóny. Jugoslávie usilovala o připojení celého území Terstu.

32

nejvyšší státní orgán. Fakticky však veškerá moc připadala

vládě a maršálu Titovi. Také soudy už od roku 1946

nevykazovaly příliš demokratické znaky. Soudci měli často

pouze základní vzdělání a vyžadovala se od nich poslušnost

straně, namísto objektivní spravedlnosti. V této době se

také Jugoslávie přestává orientovat na východ a začíná

budovat socialismus, jehož jménem také probíhá

pronásledování a likvidace opozice a církevních hodnostářů,

neboť církev byla jedna z mála organizací, na níž byli

komunisté krátcí.

Po vzoru SSSR zavedla Jugoslávie pětiletku, která měla

transformovat agrární stát v industriální. Tento krok měl

také zmnohonásobit dělnictvo, které bylo v Jugoslávii

nepočetné a nejevilo žádné revoluční nadšení, a vytvořit

tak skupinu potenciálních komunistů. Tento krok však ze

všeho nejvíce poškodil právě dělnictvo. Lidé se masově

stěhovali do měst, která však tento přistěhovalecký nápor

nemohla unést, v některých bytech bydlelo mnoho rodin a byl

nedostatek potravin. Zemědělci byli nuceni prodávat své

produkty hluboce pod cenou, či je dokonce odevzdávat státu

bez odměny. A tak deziluze ze socialismu přišla už roku

1947, kdy většina obyvatelstva žila v neúnosných podmínkách40.

Těmto lidem však vláda příliš nevěnovala pozornost a

dále „budovala socialismus“, ačkoli měla k dispozici státní

byty, automobily a tzv. diplomatické obchody, kde se dalo

sehnat nedostatkové zboží za velmi příznivé ceny.

40 Pirjevec 2000, s. 175 - 19233

Roku 1947 jednal také Tito s generálním tajemníkem

bulharské komunistické strany o vzniku balkánské federace,

která by byla jediným představitelem revolučního

socialismu. Tyto debaty se ale odehrávaly bez Stalinova

souhlasu. Dále Tito navazoval kontakty s Československem,

Polskem, Maďarskem a Rumunskem a pokoušel se zavést

Jugoslávii jako centrum lidově demokratických státu a stát

se tak ideologickou konkurencí SSSR.

Tito tak dává najevo, že nehodlá být závislý a

podřízený SSSR, ale že bude usilovat o prosazování vlastní

vize socialismu. Stalinovi se však podařilo léčkami donutit

Jugoslávii k podepsání dokumentu, který zaručoval, že

Jugoslávie bude konzultovat veškeré kroky mezinárodní

politiky se SSSR.

Jugoslávie věděla, že si nesmí dovolit výraznou

neposlušnost vůči Sovětskému svazu, neboť by nemusela být

prodloužena smlouva o hospodářské spolupráci, což by

Jugoslávii značně poškodilo. I přesto však Tito nepřijímal

podřízenou pozici vůči Sovětskému svazu a Stalin obvinil

vedení KSJ z odmítání politického a ideologického prvenství

Sovětského svazu. Také prohlásil, že neustoupí-li Tito,

stihne ho osud Trockého41.

Mezi 18. a 20. březnem 1948 se Jugoslávie ocitla

v mezinárodní izolaci. USA, Francie a Velká Británie

požadují, aby celé Svobodné území Terstu bylo vráceno

Itálii a zároveň aby Stalin stáhl sovětské poradce

z Jugoslávie kvůli rostoucímu napětí mezi Jugoslávií a41 Pirjevec 2000, s. 194-208

34

SSSR. Osamocená Jugoslávie navíc čelí vzteku Stalina, který

je nazývá maloměšťáky, menševiky, trockisty, bucharinisty

atd. Stalin nabízel usmíření, když získá rozhodovací

pravomoc v KSJ. Tato nabídka však byla odmítnuta, neboť

jugoslávští komunisté cítili hrdost z poražení nacistů a

jistou dávku nacionalismu a odmítali komunistický

internacionalismus a nadřízenou úlohu KSSS.

Jugoslávie však chtěla dokázat, že jejich socialismus

je stejně tak dobrý jako ten sovětský a začali vydávat nové

zákony, které to měly potvrdit. Rozjely se další čistky,

jejichž výsledkem bylo 11 rozsudků smrti, nový zákon o

znárodnění a další. To však na Stalina nezapůsobilo a

v červnu 1948 byla KSJ vyloučena z Informbyra. Panovala

všeobecná spokojenost, neboť Tito byl oblíbený a lidé mu

důvěřovali, několik odpůrců, kteří se i přesto našli, byli

brzy zajati. Pro tyto účely byl vybudován pracovní tábor

Goli otok, kde panovaly velmi tvrdé podmínky.

Stalin i celý Východní blok ekonomicky bojkotoval

Jugoslávii a v důsledku tohoto počínání se Jugoslávie

začala orientovat na západ. Británie a USA se dokonce

rozhodly Jugoslávii finančně podporovat, aby vůbec přežila,

protože roku 1949 SSSR založil RVHP, což Jugoslávii, která

nebyla členem, pouze zkomplikovalo situaci. Ekonomická

izolace nebyla jediný trest Jugoslávie za neposlušnost.

Stalin šikanoval jugoslávské menšiny v satelitních zemích a

snažil se podněcovat nepokoje v Jugoslávii.

35

Západ podporoval Jugoslávii hlavně proto, že se

snažil udržet si co největší odstup od SSSR a Jugoslávie

tak poskytovala neutrální zónu.

Po rozkolu se Stalinem se KSJ chtěla soustředit na

výstavbu skutečného marxismu bez chyb, jichž se dopustil

Sovětský svaz svou nekompromisností. Tito si byl vědom

charakteristických rysů Jugoslávie a hodlal z nich při

budování socialismu vycházet.

Ačkoli Jugoslávie byla štědře ekonomicky podporována

Západem, hledal Tito ideologické spojence. KSJ prohlásila,

že v Západním i Východním bloku se dají najít ostrůvky

socialismu bez imperialismu, a začala prohlubovat své

vztahy s mnohými západními sociálnědemokratickými stranami,

mezi nimi i s britskými Labouristy i s mnohými uskupeními

Afriky a Asie. Ačkoli byla Jugoslávie podporována Západem,

prohlašovala, že poskytnutí ekonomické pomoci neznamená

přistoupení Jugoslávie na jakékoli politické podmínky.

Jugoslávie se tak vymanila z obou mocenských bloků a

považovala se za stát neutrální, avšak pouze do chvíle, kdy

by vypukla válka. V tom případě by obětovali Jugoslávci

neutralitu a bojovali by proti SSSR, což byl plán, který by

podpořili Američané. Byly podepsány bilaterální dohody mezi

FLRJ a USA o dodávce zbraní a vyškolení pilotů, čímž

omezuje nestrannost a vzrůstá napětí se Sovětským svazem a

s ním i hrozba útoku zvláště poté, co Tito otevřeně obvinil

Stalina z genocidy mnoha národů. Kvůli narůstajícímu

strachu z napadení Sovětským svazem vyčlenila Jugoslávie

největší částku na obranu na rok 1953 ze všech států na36

světě a také v únoru 1953 obětovala kus své samostatnosti a

podepsala smlouvu o přátelství a pomoci s Tureckem a Řeckem

(tzv. Balkánský pakt)42

4. Komparace sovětského ajugoslávského komunismu

4.1. Okolnosti nástupu KS k moci

V Rusku se začali objevovat první příznivci marxismu

– leninismu za doby cara po reformě, která značné procento

obyvatelstva zbídačila (viz 2. 1.). V rukou cara ležela

tehdy absolutní moc a jeho slovo bylo zákonem. I o téměř 30

let později, kdy se tato ideologie začala objevovat

v Jugoslávii, bylo to za nadvlády Rakouska – Uherska.

V obou případech začalo vznikat komunistické hnutí za

monarchie a za otřesných podmínek – nezaměstnanost, vysoké

daně a nízké mzdy a koncentrace veškeré moci v rukou úzké

skupiny lidí, zatímco většina obyvatelstva je podrobena.

Tyto skupiny lidí odpovídaly antagonistickým třídám (vizte

1.3) a sociální situace velmi přesně odpovídala té, která

podnítila Marxe sepsat své učení. Komunistická strana SSSR

vznikala v ilegalitě, ta jugoslávská byla postavena mimo

42 Pirjevec 2000, s. 209 - 23137

zákon dva roky po jejím založení, což potvrzuje odpor obou

režimů k opozici a jakýmkoli projevům nespokojenosti či

občanské iniciativy.

Avšak zatímco v Rusku existovala KS téměř 20 let, než

se dostala k moci, byla to malá strana s hrstkou zapálených

členů. Není se čemu divit, marxismus byl teorií vyvinutou

jako reakce na západní systémy a v Rusku nebyly podmínky

pro vznik, které Marx předpokládal. Kapitalismus v Rusku

prakticky neexistoval, stejně tak jako dělnická třída,

vzhledem k velmi zaostalému průmyslu. Marxismus se však dal

velmi účinně aplikovat i na utrpení rolníků utiskované

státem.

Ačkoli se jugoslávští komunisté dostali k moci po 25

letech existence, měli daleko větší podporu veřejnosti, což

je přirozené. Rusko byl vůbec první stát, kde byl aplikován

marxismus – leninismus jako státní ideologie. Jugoslávské

komunistické hnutí začalo vznikat v době Velké říjnové

revoluce a tím pádem bylo snažší najít příznivce pro tuto

ideologii, která již slavila tak veliký úspěch.

4.2. Převzetí moci komunisty

Ačkoli podmínky, v nichž se formovalo komunistické

hnutí, byly v obou zemích velmi podobné, převzetí moci

38

proběhlo naprosto rozdílnými způsoby. V Rusku proběhla

revoluce přesně podle marxismu – leninismu. Revoluci měla

na svědomí strana, neboť hloupý proletariát si není vědom

svých potřeb. Malá skupina provedla puč a zlikvidovala

vládu, přičemž sama sebe dosadila do její pozice. Svou moc

pak prosadila díky pasivitě obyvatelstva a opozici

zlikvidovala. Moc byla převzata komunisty v Rusku naprosto

přesně v souladu s marxisticko – leninským vnímáním

morálky, demokracie a potřeb proletariátu, ačkoli revoluce

způsobila občanskou válku, protože zdaleka veškeré

obyvatelstvo nebylo přesvědčeno o nadřazenosti komunistické

strany.

V Jugoslávii nastala naprosto odlišná situace. KSJ

v čele s Titem totiž před převzetím moci dosáhla

neoddiskutovatelných úspěchů při boji s fašismem a měla

podporu veřejnosti. Naopak exilová vláda byla vnímána jako

kolaborantská, a tak když Tito vyhlásil, že AVNOJ bude

nejvyšším výkonným i zákonodárným orgánem, nikdo mu nekladl

odpor. Vždyť po válce získala Národní fronta 90% hlasům

Ústavodárného shromáždění. Komunisté pak postupně ovládli

všechna vlivná postavení v zemi. Tito, ačkoli měl brzy

v rukou veškerou moc, byl (alespoň ze začátku) uznávaný a

zasloužilý státník, zatímco Lenin v čele bolševiků byl

často vnímán jako zločinec.

4.3. Vývoj komunistických režimů

39

Vzhledem k velmi odlišnému převzetí moci se i rané

fáze hodně lišily. Po nastolení diktatury komunistické

strany v Rusku se strhla velmi divoká občanská válka,

zatímco v Jugoslávii byl nový vůdce oslavován. V obou

případech však následovala chudoba a hlad a průmysl

stagnoval. Zatímco v Rusku to byl následek 1. světové války

a téměř navazující války občanské, v Jugoslávii to bylo

v důsledku 2. světové války. Nicméně obě krize s sebou

přinesly zklamání a deziluzi ze socialismu. Podobné

výsledky přinesla i první pětiletka v obou zemích, v SSSR

(1928 - 1932) i v Jugoslávii (1947 - 1952). Oba státy

chtěly rozvíjet industrializaci, což se celkem podařilo,

ale za obrovskou cenu. Režim, který měl chránit běžné

obyvatelstvo před šikanou, měl devastující účinky právě na

ty nejnižší vrstvy. Kvůli nedostatku bytů i potravin ve

městech byl v obou případech státem odebírán výpěstek

rolníkům, kteří balancovali na hraně hladomoru. Kvůli

nárazově navýšené průmyslové výrobě byla přeplněna města,

která nebyla schopná ubytovat nově příchozí pracovní sílu.

Jak v SSSR, tak později v Jugoslávii byla zneužita idea

marxismu – leninismu pouze k převedení moci na určitou

skupinu lidí, nikoli však k vysvobození pracujícího lidu.

Jak je vidět, dělníci a rolníci nadále žili v otřesných

podmínkách, ne-li v horších. Paradoxně se vytvořily stejně

se chovající antagonistické třídy, které byly dříve

zrušeny. Nyní však vykořisťovala ještě menší skupina lidí,

vedení strany, daleko více lidí (celý zbytek státu) a

naopak se vytvořil daleko propastnější rozdíl mezi třídami.

Ačkoli byl v SSSR roku 1951 vyhlášen přechod ke komunismu,40

neměl s teoretickým komunismem nic společného. Jak je

uvedeno v 1.5., v této etapě by mělo dojít k zániku státu,

neboť společnost je dosti vyspělá a morální. Jediným

parametrem, který by se dal považovat za splněný k přechodu

ke komunismu, je zrušení antagonistické třídy, míníme – li

jimi kapitalisty a odpůrce režimu, kteří byli tvrdě

likvidováni. Nicméně v přechodu ke komunismu se počítá se

zánikem strany, a to samozřejmě nebylo v plánu.

V Jugoslávii se přiblížili komunismu ještě méně. Již během

druhé pětiletky se začal stát orientovat na západní obchod

a Tito akceptoval západní socialismus bez imperialismu. Již

tímto se fakticky začíná rozmělňovat jugoslávská snaha o

nastolení komunismu a začíná se přibližovat západnímu

kapitalismu.

Imperialismus je však další aspekt, ve kterém se oba

režimy liší. I zde zůstal Sovětský svaz věrnější marxismu –

leninismu, podle něhož je nutná celosvětová socialistická

revoluce a nastolení komunismu. Ve jménu šíření socialismu

Stalin připojoval nová území k SSSR a rozšiřoval svou sféru

vlivu. Tito však takové snahy neměl, opomeneme-li drobné

výjimky jako Terst, ale zde šlo pouze o lokální

záležitosti, nikoli o světovládu, jak tomu bylo ve

Stalinově případě.

Oba režimy si byly také podobné v zacházení

s opozicí, která byla likvidována, ale i tady byl Stalin

napřed, co se týče míry likvidace. Stalin totiž paranoidně

nechal zatýkat nejen reálnou opozici, ale i mnoho41

spolupracovníků, kteří by mohli být nebezpeční, příliš

vlivné, potenciálně nebezpečné lidi a mnohdy i lidi bez

objektivní příčiny.

ZávěrAčkoli prostředí vzniku komunistických režimů se

lišilo, je patrných mnoho podobností, například

nekompromisní zacházení s odpůrci, omezení základních

lidských práv a svobod, zbídačování běžného obyvatelstva a

netolerance jakékoli kritiky. V obou případech byla

zneužita myšlenka marxismu – leninismu ve prospěch úzké

skupiny lidí a použita jako prostředek teroru. Paradoxně

Sovětský svaz za Stalina, který byl výrazně oddanější

marxismu - leninismu než Jugoslávie, vytvářel horší

podmínky pro obyvatelstvo a vzdaloval se ideálu komunismu a

blahobytu dělnické třídy, ačkoli Sovětský svaz tvrdil opak.

Oba tyto státy jsou však příkladem selhání marxismu –

leninismu v praxi.

42

Použitá literatura AZAROV, Nikolaj Ivanovič. V. I. Lenin o politice jako

společenském

BOCHENSKI, Józef Maria. Marxismus-leninismus: Věda

nebo víra. 1. vydání. Olomouc: Velehrad, 1994. 159 s.

ISBN 80-901614-5-6.

BRYCHNÁČ, Vlastimil. Základy marxisticko-leninské filozofie

FLORES, Marcello. Komunismus. Praha: Kma, 2008. 185 s.

ISBN 978-80-7309-388-4.

HNÍZDO, Bohumil. Základy marxismu-leninismu: učebnice

pro vojenské střední školy. 2. vydání. Praha: Naše

vojsko, 1988. 537 s. ISBN 978-80-7349-372-1.

LENIN, Vladimír Iljič. Nejbližší úkoly sovětské moci

LENIN, Vladimír Iljič. Tři zdroje a tři součásti marxismu

43

PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992: vznik, vývoj a

rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. 1.

vydání. Praha: Argo, 2000. 537 s. ISBN 80-7203-277-1.

PONOMARJOV,  Boris Nikolajevič a kol. Dějiny KSSS. 4.

vydání. Praha: nakladatelství Svoboda, 1975. 695 s.

ISBN neuvedeno.

SERVICE, Robert. A history of twentieth-century Russia. 3.

vydání. Cambridge: Harvard University Press, 1998. 653

s. ISBN 0-674-40348-7

ŠVANKMAJER, Milan a kol. Dějiny Ruska. Praha:

nakladatelství Lidové noviny, 1995. 473 s. ISBN 80-

7106-128-X.

VEBER, Václav. Komunistický experiment v Rusku 1917-1991 aneb

Malé dějiny SSSR. 1. vydání. Praha: nakladatelství Roman

Míšek, 2001. 233 s. ISBN 80-86277-14-3.

ŽÁČEK, Václav. Dějiny Jugoslávie.

44