KOZMANOVÁ, Irena a kol.

NOVÉ PŘÍSTUPY

K METODOLOGII

HOSPODÁŘSKÝCH

A POLITICKÝCH DĚJIN

Praha 2013

10

I. „Kulturní obrat“ jako impuls pro spojení

hospodářských a politických dějin?1

(Radek Soběhart, Irena Kozmanová, František Stellner)

Od počátku devadesátých let 20. století probíhají, zejména v německé

a anglosaské historiografii, vášnivé diskuse o významu tzv. kulturního

obratu a „nových“ kulturních dějin coby zásadního impulsu pro výzkum

historiků všech směrů a specializací (budiž úvodem této stati předesláno,

že dvojsmysl v předchozí větě nemusí být formulační neobratností).

V tomto příspěvku se chceme zaměřit především na oblast hospodář-

ských a politických dějin, jež se v době nástupu těchto nových kulturních

dějin nacházely spíše v metodologické, institucionální i personální krizi.

Domníváme se, že kulturní obrat napomohl novému zájmu o hospodář-

ské a politické dějiny, byť zatím v každé oblasti zvlášť. V příspěvku si

dále klademe otázku, zda mohou nové kulturní dějiny podnítit i bližší

spojení a spolupráci těchto dvou oborů. Text je rozdělen do tří hlavních

částí. V první se budeme věnovat příčinám krize hospodářských a poli-

tických dějin v osmdesátých a devadesátých letech 20. století, neboť na

základě přesné specifikace tehdejších problémů můžeme ukázat proměnu

metodologického diskursu a příčiny opětovného zájmu o tyto dva obory.

V druhé části charakterizujeme dopad kulturního obratu na jednotlivé

oblasti odděleně, neboť impulsy a podněty často přicházely z odlišných

zdrojů a směrů. V poslední části bychom chtěli nastínit možnosti propo-

jení hospodářských a politických dějin právě na metodologickém pozadí

nových kulturních dějin a představit několik možných témat, u nichž by

toto spojení mohlo vést k originálním otázkám a produktivním výsled-

kům.

I.

Jaké byly hlavní symptomy krize „starých“ politických dějin

v osmdesátých a devadesátých letech 20. století? Její kořeny vidíme

jednak v německé tradici politického dějepisectví od poloviny 19. století,

která se v mnohém udržela i v následujícím století, jednak i v teorii rea-

1 Příspěvek vznikl s podporou projektu GAČR 402/09/0316 "Vztah ekonomie, práva a

politiky na příkladu Velké hospodářské krize v Německu"

11

lismu, jak se prosadila v teorii mezinárodních vztahů ve 20. století. Teo-

rie realismu je důležitá především z toho důvodu, že ve 20. století

z velké části doplňovala teoretickou bázi popisných politických dějin.

Jaké byly hlavní teze tzv. Rankeho školy politického dějepisectví?

Především se jednalo o určité „zbožštění“ státu, který historikové vydá-

vali za určitý typ nezájmového aktéra, který jedná vždy objektivně,

správně a sleduje své vlastní „státní zájmy“.2 Za klíčové považujeme

především odlišení státu od vlastního obyvatelstva a společnosti a sku-

tečnost, že základní vztah mezi státem a společností je pojímán ze zcela

opačné perspektivy, než je typické například v anglosaském prostředí,

kde si občan volí svůj stát, zatímco středoevropská tradice vycházející

z právního pojetí státu 19. století naopak na první místo klade stát, jenž

si vybírá své občany.3 Zároveň Leopold von Ranke a jeho žáci přejali

z tehdejší liberální teorie myšlenku státu jako konajícího racionálního

individua,4 jež disponuje vlastním kritickým rozumem a na jehož jednání

může mít vliv pouze jednání dalších států. Další klíčový bod Rankeho

2 LOTH, Wilfried, Einleitung, in: Internationale Geschichte. Themen – Ergebnisse –

Aussichten, ed. Wilfried Loth, Jürgen Osterhammel, München 2000, s. VII. Historik

Gerhard Mollin v tom vidí především Rankeho protestantsko-teologické chápání dějin,

jež jde ve stopách německého romantismu a nacionalismu, neboť Ranke dokonce mluvil

o tom, že stát je „myšlenkou Boha“. Srov. MOLLIN, Gerhard Th., Internationale Bezie-

hungen als Gegenstand der deutschen Neuzeit-Historiographie seit dem 18. Jahrhundert.

Eine Traditionskritik in Grundzügen und Beispielen, in: Internationale Geschichte. The-

men – Ergebnisse – Aussichten, ed. Wilfried Loth, Jürgen Osterhammel, München 2000,

s. 6. Tento státní zájem se změnil v národní zájem poté, co se idea státu spojila s ideou

národa, a hlavního hybatele politického života představoval národní stát. Srov. RAPHA-

EL, Lutz, Geschichtswissenschaft im Zeitalter der Extreme. Theorien, Methoden, Ten-

denzen von 1900 bis zur Gegenwart, München 2003, s. 143, GUZZINI, Stefano, Realis-

mus v mezinárodních vztazích a mezinárodní politické ekonomii, Brno 2004, s. 62-63,

REINHARD, Wolfgang, Geschichte des modernen Staates, München 2007, s. 8. 3 SPETH, Rudolf, Der Mythos des Staates bei Carl Schmitt, in: Mythos Staat. Carl

Schmitts Staatsverständnis, ed. Rüdiger Voigt, Baden-Baden 2001, s. 123-126; CRE-

VELD, Martin van, Aufstieg und Untergang des Staates, München 1999, s. 371. 4 SCHORN-SCHÜTTE, Luise, Historische Politikforschung. Eine Einführung, München

2006, s. 15; CONZE, Eckart, Abschied von Staat und Politik? Überlegungen zur Ge-

schichte der internationalen Politik?, in: Geschichte der internationalen Beziehungen.

Erneuerung und Erweiterung einer historischen Disziplin, ed. Eckart Conze, Ulrich Lap-

penküper, Guido Müller, Köln, Weimar, Wien 2004, s. 20.

12

školy představoval koncept „primátu“ zahraniční politiky.5 Tento kon-

cept vycházel z představy, že zahraniční politika je nejvyšším stupněm

jednání státu, od něhož se odvíjí další oblasti jeho rozhodování – eko-

nomické vztahy či kulturní rozvoj.6 Z tohoto přístupu také vyplýval dů-

raz na popis konání hlavních představitelů státu (panovníků, vojenských

představitelů, diplomatů) či dokonce samotného státu, neboť rozhodnutí

těchto aktérů pokládali historikové za rozhodující i pro každodenní život

občanů.7 V neposlední řadě se také prosadil postoj, že by se neutrální a

objektivní historik měl snažit popsat dějiny „jak se doopravdy staly“.

Jinými slovy, dějiny se mohou legitimovat samy, nebo ještě lépe, ani

nepotřebují nějaké zdůvodnění, neboť mluví samy za sebe.8 Úloha histo-

5 CONZE, Eckart, Zwischen Staatenwelt und Gesellschaftswelt. Die gesellschaftliche

Dimension internationaler Geschichte, in: Internationale Geschichte. Themen – Ergeb-

nisse – Aussichten, ed. Wilfried Loth, Jürgen Osterhammel, München 2000, s. 121. Nově

ke snahám rehabilitovat koncept „primátu zahraniční politiky v historiografii srov. HO-

CHEDLINGER, Michael, Die Früneuzeitforschung und die „Geschichte der internatio-

nalen Beziehungen“. Oder: Was ist aus dem „Primat der Auβenpolitik“ geworden?, in:

Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 106, 1998, H. 1, s.

177-178 a SIMMS, Brendan, The Return of the Primacy of Foreign Policy, in: German

History 21, 2003, No. 3, s. 275–291. Simms se koncentruje zejména na pruské a rakous-

ké reformy druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století a poukazuje na jejich zahra-

ničněpolitickou motivaci. Formuluje tezi, že primát zahraniční politiky sice nebyl „jedi-

ným faktorem německých dějin před rokem 1945, a především před rokem 1918, ale byl

téměř vždy faktorem rozhodujícím“. SIMMS, B., The Return of the Primacy, s. 290. 6 V tomto kontextu se „primát“ zahraniční politiky stal také samostatným paradigmatem

politických dějin a dějin mezinárodních vztahů, od kterého se odvíjela váha dalších

oblastí lidského konání. Právě tento přístup se stal předmětem kritiky sociálních historiků

v šedesátých letech 20. století. 7 Tento přístup lze vysledovat i v dnešním pojetí politických dějin a dějin mezinárodních

vztahů v českém prostředí. Srov. např. VESELÝ, Zdeněk, Dějiny mezinárodních vztahů,

Plzeň 2007, s. 5-7; HORČIČKA, Václav, Rakousko-uherská politika vůči sovětskému

Rusku v letech 1917-1918, Praha 2005, s. 9-10; ŽUPANIČ, Jan, HORČIČKA, Václav,

KRÁLOVÁ, Hana, Na rozcestí. Rakousko-uherská zahraniční služba v posledních letech

existence monarchie, Praha 2009, s. 5-7. 8 Mnoho historiků v úvodu svých knih či studií „neztrácí“ čas s teorií, ale přechází rov-

nou k historické události, která podle jejich mínění nejlépe uvede dané období. Srov.

např. DEJMEK, Jindřich, Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část

první. Revolucionář a diplomat (1884-1935), Praha 2006, s. 21. Karel Durman se zase

snaží, skrze popis „velké“ politiky dostat do české politické debaty „… některá základní

'poučení', a to zejména v pohledu na vítěznou supervelmoc (USA – pozn. RS)“. DUR-

MAN, Karel, Popely ještě žhavé…, I, Válka a nukleární mír, Praha 2004, s. 7. Tento

problém se ale netýká pouze české historické obce, je to také jeden ze základních sporů

13

rika, v tomto pojetí spíše archeologa, spočívala v „oprašování“ historic-

kých událostí a jejich co nejdetailnější rekonstrukci.

Zatímco historiografie politických dějin v 19. století se soustředila na

popis jednotlivých událostí, teoretická škola realismu usilovala

v mezinárodních vztazích o vytvoření komplexního konceptu systému

mezinárodních vztahů a v mnohém navazovala na práce historiků poli-

tických dějin, přičemž historické příklady zpravidla používala jako ar-

gumentační základnu. Proto se domníváme, že tyto dva přístupy spolu

úzce souvisejí a v mnoha ohledech tvoří jeden celek.9 Realistický přístup

se rozvíjel především ve Spojených státech amerických po roce 1945

v reakci na „chaotické“ meziválečné období, druhou světovou válku a

vznik studené války s dvěma dominantními velmocemi.10

Jaké jsou zá-

kladní premisy realismu? Také on vychází z racionality a interpretuje

v rámci známé kontroverze Hanse-Ulricha Wehlera s Klausem Hildebrandem. Srov.

WEHLER, Hans-Ulrich, „Moderne“ Politikgeschichte? Oder: Willkommen im Kreis der

Neorankeaner vor 1914, in: Geschichte und Gesellschaft 22, 1996, H. 2, s. 257. 9 Srov. CONZE, E., Zwischen Staatenwelt, s. 120, GUZZINI, S., Realismus, s. 34-38.

Přesto nelze pominout kritiku teoretiků mezinárodních vztahů vůči historiografii politic-

kých dějin a mezinárodních vztahů, kteří vyčítají historikům nezájem o teorii, neboť „…

posláním historické vědy má být v tomto, v zásadě, pozitivistickém pojetí pouze popsat,

vysvětlit a případně interpretovat tu kterou historickou událost v určitém historickém

kontextu. Historikové se přitom přirozeně nevzdávají ambice, aby jejich řemeslo bylo

učitelkou života. Poučení či obecnější závěr má jen jaksi mimochodem přijít na základě

rekonstrukce událostí, tak jak skutečně či údajně byly“. LUŇÁK, Petr, ŠEDIVÝ, Jiří,

Teorie a empirie ve studiu mezinárodních vztahů, in: Soudobé dějiny 6, 1999, č. 1, s. 55.

Nesouhlasíme s názorem, že v případě rozvoje realismu byl určující vývoj studené války,

neboť právě v éře růstu USA jako supervelmoci rostl také zájem o realistickou školu.

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, v okamžiku oslabení velmocenské pozice

Spojených států amerických, se do popředí naopak dostaly idealistické (liberální) přístu-

py, jež v tzv. druhé studené válce vystřídal neorealismus. Srov. BUZAN, Barry, LITTLE,

Richard, International Systems in World History. Remaking the Study of International

Relations, Oxford 2000, s. 22-30; CONZE, E., Abschied von Staat s. 21. 10 Stejně jako historikové dějin mezinárodních vztahů aplikují také přívrženci realismu

své obecné principy i na předešlá období, většinou na období od uzavření tzv. vestfálské-

ho míru (1648), v němž vidí základ moderního systémů států. Srov. CARVALHO, Ben-

jamin de, HALVARD, Leira, HOBSON, John M., The Big Bangs of IR. The Myths That

Your Teachers Still Tell You about 1648 and 1919, in: Millennium – Journal of Internati-

onal Studies 39, 2011, No. 3, s. 745-751; SOFER, Sasson, The Prominence of Historical

Demarcations. Westphalia and the New World Order, in: Diplomacy and Statecraft 20,

2009, No. 1, s. 10-11; KISSINGER, Henry, Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu

Berlínské zdi, Praha 1997, s. 55.

14

svět „jaký doopravdy je“, nikoli „jaký by měl být“, což přisuzuje ostat-

ním přístupům. Právě důraz na „realitu“ s sebou nese odmítnutí morální

dimenze mezinárodních vztahů, neboť podle realistů se za morálními

argumenty skrývají jen mocenské zájmy jednotlivých států. Realismus

zároveň vychází z premisy, že svět má anarchistickou podobu a jednání

států mezi sebou se podobá hobbesovsko-schmittovskému chápání světa

v dimenzi „přítel-nepřítel“ či „člověk (stát) člověku (státu) vlkem“.11

Proto se v jazyce realistů mezinárodní politika odvíjí v neustálém střetu

o moc, neboť každý stát se snaží expandovat na úkor druhého. V tomto

pojetí hraje hlavní roli síla, rozhodnost a rychlost jednání, které dominují

nad diskusí, kompromisem a snahou o dohodu.12

Realisté se pak snaží

najít prostředky, kterými konfliktu zabránit, a nacházejí je v konceptu

rovnováhy moci. V centru pozornosti stojí pojem bezpečnosti, tedy

ochrany existence daného státu před ohrožením ze strany jiného.13

Stejně

jako v případě Rankeho školy stojí i zde v centru zájmu objektivní, raci-

onální individuum (stát), které dokáže jasně definovat svůj státní, „ná-

rodní“ zájem, nezávislý na tom, kdo zrovna daný stát reprezentuje.14

Politik, diplomat či jiný reprezentant státu je v důsledku této logiky chá-

pán jako „… veřejná osoba zastupující společenský celek,“ která, „…

však musí této deontologické morálce nadřadit morálku konsekvencialis-

11 SCHMITT, Carl, Pojem politična, Brno, Praha 2007, s. 61; SOBĚHART, Radek,

Pojem „politična“ v teorii Carla Schmitta, in: Dvacáté století/The Twentieth Century,

2009, č. 1, s. 52; KRAUS, Hans-Christof, Freund und Feind im Zeitalter des Kalten

Krieges – Zu den „Collarien“ der Ausgabe von 1963 (97-115), in: Carl Schmitt, Der

Begriff des Politischen. Ein kooperativer Kommentar, ed. Reinhard Mehring, Berlin

2003, s. 170, 175. 12 Odtud plyne i důraz na zkoumání války, která vystupuje v roli běžného prostředku

politického soupeření, a mír zde má pouze podobu dočasného stavu před dalším váleč-

ným (mocenským) konfliktem. Srov. DRULÁK, Petr, Teorie mezinárodních vztahů,

Praha 2003, s. 55. 13 BARŠA, Pavel, CÍSAŘ, Ondřej, Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie

mezinárodních vztahů, Praha 2008, s. 66; BUZAN, Barry, WÆVER, Ole, DE WILDE,

Jaap, Bezpečnost. Nový rámec pro analýzu, Brno 2005, s. 31. 14 LUŇÁK, P., ŠEDIVÝ, J., Teorie, s. 60. Dovedeno do extrému, jak si jej představuje

např. americký politolog Daniel Drezner ve své aplikaci hlavních teorií mezinárodních

vztahů a jejich reakce na hypotetickou invazi zombies – i u zombies-států by se

v konečném důsledku dala očekávat sledováním státního zájmu vedená integrace do

anarchického systému států, a vnitřní politika by tak z vnějšího pohledu byla zcela irele-

vantní. DREZNER, David, Theories of International Politics and Zombies, Princeton

2011, s. 42.

15

tickou – měřítkem jeho činů mají být jejich důsledky pro úspěšné přežití

a rozkvět národa, který reprezentuje“.15

V následující části textu věnované krizi „starých“ politických dějin se

pokusíme ukázat hlavní nedostatky výše zmíněných přístupů a poukázat

na faktory, které přivedly politické dějiny do krize. Na prvním místě stojí

snaha o maximálně objektivní popis reality. Jak ovšem definovat realitu?

Jak lze definovat, co je skutečné, pravdivé, a co již nikoli? Jak vypadá

opravdu reálná skutečnost? Realismus odmítá jakékoli idealistické před-

poklady a svá jako objektivní chápaná pravidla fungování mezinárodní

politiky, podobná svým charakterem přírodním zákonům, se snaží odvo-

dit z „reálné skutečnosti“, popisů reálných minulých skutečností a logic-

ky odvozených simulací interakcí mezi takto definovanými aktéry.

Představa, že existuje obecný souhlas o tom, jak vypadá konkrétní rea-

lita, je ale v současné době neudržitelná. Podle množství tazatelů poroste

také počet odlišných odpovědí,16

což se jistě netýká pouze přítomnosti,

ale lze to vztáhnout i na minulost.17

Proto se v této perspektivě jako vel-

mi problematická jeví statičnost „starých“ politických dějin.18

Ty záro-

veň selhávají ve schopnosti reflektovat historiografické a metodologické

změny a nevyužívají šance pro inspiraci ze strany nových přístupů. Právě

uzavřenost, nízká flexibilita, setrvání na principech statičnosti, objekti-

vismu a realismu, umožnily rychlý nástup sociálních dějin, které brzy

úspěšně nabouraly dominantní postavení tradičních politických dějin.

Lze proto souhlasit se slovy německé historičky Luise Schorn-Schütte,

že od šedesátých let 20. století „… neměly politické dějiny dobrou

image“,19

což se ukázalo například v rámci známé kontroverze Hanse-

15 BARŠA, P., CÍSAŘ, O., Anarchie, s. 65. 16 Srov. ZEILER, Thomas W., Just Do It! Globalisation for Diplomatic Historians, in:

Diplomatic History 25, 2001, No. 4, s. 529. 17 IKENBERRY, John G., The restructuring of the international system after the Cold

War, in: The Cambridge History of the Cold War, III, Endings, ed. Melvyn P. Leffler,

Odd Arne Westad, Cambridge 2010, s. 541, 555-556. 18 Typické je rozlišování úspěšných a neúspěšných okamžiků, a z toho rezultující nad-

hodnocený důraz na roli „přelomových“ roků, událostí apod. Srov. BERGER WALDE-

NEGG, Georg Christoph, Meilenstein ja, aber auch „unzeitiger Tod“? Kakaniens Ende

als Erkenntnisproblem, in: STELLNER, František a kol., Die wirtschaftlichen und politi-

schen Auswirkungen der Meilensteine 1848-1968/The Economic and Political

Implication oft he Milestones of 1848-1968, Praha 2010, s. 62. 19 SCHORN-SCHÜTTE, L., Historische Politikforschung, s. 13.

16

Ulricha Wehlera s Andreasem Hillgruberem a Klausem Hildebrandem.20

Hans-Ulrich Wehler, jeden ze zakladatelů tzv. bielefeldské školy,

v sedmdesátých letech upozornil na nedostatečnou teoretickou průpravu,

nepochopení základních principů sociálních dějin a používání řady ne-

jasných pojmů, které spíše zamlžují případný význam politických dějin.

Dále konstatoval, že i nadále zůstávají německé politické dějiny pouze

popisem velké kabinetní politiky, který se opírá pouze o detailní analýzu

činů velkých státníků.21

V dalších textech také kritizoval historiky poli-

tických dějin za to, že nevěnují pozornost hospodářským a sociálním

souvislostem zahraniční politiky a stále vycházejí z „primátu“ zahraniční

politiky.22

Závěrem této části, která se věnovala tradičním politickým dějinám,

jen stručně shrňme hlavní nedostatky tohoto přístupu: metodologická

uzavřenost, nedostatečná teoretická vybavenost, setrvávání na premisách

realismu, zjednodušení politického rozhodování pouze na úroveň několi-

ka klíčových osob, jasná preference státu jako racionálního a nad zájmy

stojícího aktéra, vnímání role historika jako svého druhu archeologa a

překladatele než tvůrce textu a předkladatele vlastní interpretace, přílišný

důraz na psané, oficiální prameny a odraz tohoto přístupu i v jazyce a

specifickém způsobu vyjadřování. Takto pojatý směr historického bádání

mohl jen těžko obstát v metodologické konkurenci se sociálními dějina-

mi, dějinami každodennosti či dějinami idejí.

Jaká je situace v oboru hospodářských dějin? V našem výkladu se za-

měříme především na dva základní aspekty, které formují podobu, insti-

tucionální zajištění i obsah tohoto historického přístupu – vztah mezi

hospodářskými a sociálními dějinami a mezi hospodářskými dějinami a

ekonomií. V polovině devadesátých let 20. století se začalo diskutovat o

20 Srov. LANDWEHR, Achim, Diskurs – Macht – Wissen. Perspektiven einer Kultur-

geschichte des Politischen, in: Archiv für Kulturgeschichte 85, 2003, s. 87-90. 21 WEHLER, Hans-Ulrich, Moderne Politikgeschichte oder „Grosse Politik der Kabi-

nette“?, in: Geschichte und Gesellschaft 1, 1973, s. 364; FREVERT, Ute, Neue Politik-

geschichte, in: Kompass der Geschichtswissenschaft. Ein Handbuch, ed. Joachim Eibach,

Günter Lottes, Göttingen 2002, s. 153. 22 WEHLER, H.-U., Moderne Politikgeschichte, s. 362; CONZE, Eckart, „Moderne

Politikgeschichte“. Aporien einer Kontroverse, in: Deutschland und der Westen. Inter-

nationale Beziehungen im 20. Jahrhundert. Festschrift für Klaus Schwabe zum 65. Geb-

urtstag, ed. Guido Müller, Stuttgart 1998, s. 22; WEHLER, H.-U., „Moderne“ Politik-

geschichte?, s. 257-258.

17

krizi hospodářských dějin, které se stále více ocitaly na okraji zájmu

historiků a ekonomů. Kritika mířila především na metodologickou „steri-

litu“ prací hospodářských historiků, kteří nedokázali reagovat na nové

impulsy v ekonomických a historických vědách.23

Jaké byly příčiny této

krize? Jednu z hlavních příčin spatřujeme již v samotném konstituování

a chápání oboru hospodářských dějin. Na počátku je nutné zmínit, že

neexistuje jednotné chápání obsahu, předmětu a směřování hospodář-

ských dějin. Poněkud zjednodušeně lze definovat dva základní přístupy,

které jsme označili, podle nejvlivnějších národních historiografií, za

model německý a model americký. Model německý se vyznačuje přede-

vším tím, že vychází ze spojení sociálních a hospodářských dějin v jeden

celek a jeho kořeny leží v devadesátých letech 19. století, kdy byl ve

Vídni založen odborný časopis Zeitschrift für Sozial- und Wirtschaft-

sgeschichte.24

Jak připomněl německý historik Günther Schulz, tento

časopis zakládali odborníci z různých vědních oborů, kteří si nevymezili

žádné teoretické pole, v němž se měl časopis pohybovat. V podstatě

jediným kritériem byl čas. Publikované studie se měly týkat minulosti,

která nebyla nijak blíže specifikována.25

Jaké byly základní impulsy pro založení odborného časopisu, který

v sobě spojoval hospodářské a sociální dějiny? Na jedné straně snaha o

vymezení vůči ekonomům, tehdy označovaným za národohospodáře, již

23 ROMER, Christina, The End of Economic History?, in: Journal of Economic Educati-

on 25, 1994, No. 1, s. 50; KOCKA, Jürgen, Bodenverluste und Chancen der Wirtschaft-

sgeschichte, in: Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 82, 1995, H. 4, s.

501-503; KOCKA, Jürgen, Bodenverluste und Chancen der Wirtschaftsgeschichte, in.

Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 82, 1995, H. 4, s. 501-504; WIL-

SON, R. G., HADWIN, J. F., Economic and Social History at Advanced Level, in: The

Economic History Review 38, 1985, No. 4, s. 548. 24 V roce 1903 se změnil na Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, jenž

vychází dodnes. JINDRA, Zdeněk, Co jsou hospodářské a sociální dějiny?, in: Úvod do

studia hospodářských a sociálních dějin, I, O předmětu bádání, genezi a historiografii

oboru, ed. Zdeněk Jindra, Praha 1997, s. 43. 25 Členové redakčního týmu nestanovili žádné konkrétní teoretické problémy ani formál-

ní požadavky na studie, jež měly v časopise vycházet. Nespojovala je ani žádná vědecká

škola či zájmová skupina, což na jedné straně otevíralo časopis badatelům z různých

vědních oborů, ale na straně druhé citelně chyběl jasný záměr, kam by tento časopis měl

směřovat. Srov. SCHULZ, Günther, 100 Jahre VSWG – Vorbemerkungen zum Jubiläum-

sband, in: Sozial- und Wirtschaftsgeschiche. Arbeitsgebiete – Probleme – Perspektiven,

ed. Günther Schulz, Christoph Buchheim, Gerhard Fouquet, Rainer Gömmel, Friedrich-

Wilhelm Henning, Karl Heinrich Kaufhold, Hans Pohl, Stuttgart 2005, s. 10.

18

se zabývali soudobými otázkami hospodářství a sociální politiky. Ovšem

pod vlivem tehdy mainstreamové „mladší historické školy“ používali tito

národohospodáři historii jako arzenál statistických a historických faktů,

které jen potvrzovaly jejich obecné teoretické závěry. Zatímco přívrženci

„mladší historické školy“ německé národní ekonomie relativně propra-

covali teoretické otázky spojení hospodářství, společnosti a významu

historie pro soudobý vývoj státu či „národa“, „otci zakladatelé“ oboru

hospodářských a sociálních dějin se teoretickými otázkami příliš neza-

bývali a soustředili se jen na to, aby témata studií vycházela z dávné

minulosti, proto se v prvních číslech objevují v drtivé většině témata ze

středověku či raného novověku.26

Na straně druhé se badatelé hospodář-

ských a sociálních dějin snažili vymezit vůči zcela převládajícím politic-

kým dějinám, které se soustředily na popis událostí, „vítězů“ či „vítěz-

ných“ národních států a jež v německy mluvící oblasti vycházely

z teoretického vymezení historie jako vědy Leopolda von Rankeho.27

Právě pociťované omezení tvůrčí a badatelské volnosti pouze na politic-

ké dějiny stálo za zrodem koalice hospodářských a sociálních dějin.

V tomto kontextu bylo spojení hospodářských a sociálních dějin od po-

čátku „defenzivní“ a sloužilo především jako obranné vymezení vůči

politickým dějinám v historiografii a mladší historické škole v ekonomii.

V podstatě se jen spojily zbylé dva směry historického bádání – hospo-

dářství a společnost, které tehdy tvořily jádro historického výzkumu,

aniž by došlo k hlubšímu teoretickému zdůvodnění této symbiózy.

Spojení hospodářských a sociálních dějin je převládajícím přístupem i

v současné době na většině vysokých škol ve střední Evropě, včetně

26 PIERENKEMPER, Toni, Gebunden an zwei Kulturen. Zum Standort der modernen

Wirtschaftsgeschichte im Spektrum der Wissenschaft, in: Jahrbuch für Wirtschaft-

sgeschichte, 1995, H. 2, s. 166-168. Právě středověk a raný novověk pro editory předsta-

vovaly dostatečně „staré“ historické epochy, neboť období začínající industrializace již

patřilo do sféry zájmu „mladší historické školy“. Srov. TILLY, Richard, Wirtschaft-

sgeschichte als Disziplin, in: Moderne Wirtschaftsgeschichte. Eine Einführung für Histo-

rikem und Ökonomen, ed. Gerold Ambrosius, Dietmar Petzina, Werner Plumpe, Mün-

chen 1996, s. 12. 27 WALTER, Rolf, Die Metaphysik des „Bindestrichs“. Was hält die Wirtschafts- und

Sozialgeschichte zusammen?, in: Sozial- und Wirtschaftsgeschichte. Arbeitsgebiete –

Probleme – Perspektiven, ed. Günther Schulz, Christoph Buchheim, Gerhard Fouquet,

Rainer Gömmel, Friedrich-Wilhelm Henning, Karl Heinrich Kaufhold, Hans Pohl, Stutt-

gart 2005, s. 433.

19

České republiky. Proto se v následující části textu zaměříme na kritiku

toho převládajícího přístupu, neboť podle nás nenabízí dostatek metodo-

logických podnětů pro spolupráci politických a hospodářských dějin. Na

prvním místě je třeba zabývat se otázkou, zda lze v případě hospodář-

ských a sociálních dějin hovořit o dvou rovnocenných přístupech. Odpo-

věď zní, že nikoli. Na přelomu 19. a 20. století, kdy se tento obor vytvá-

řel, hrály klíčovou roli hospodářské dějiny, naopak sociální dějiny byly

spíše „přívěskem“, jenž neměl rozhodující vliv na formulaci problémů a

otázek, které badatelé tehdy řešili.28

Tento poměr se změnil v šedesátých

letech 20. století, kdy nastal „boom“ sociálních dějin, a sociální dějiny se

staly „imperiálním“ konstruktem historie jako celku. Toto pojetí se nej-

více prosadilo v západním Německu v konceptu tzv. historických sociál-

ních věd (Historische Sozialwissenschaft) či dějin společnosti (Gesell-

schaftsgeschichte). Zástupci tzv. bielefeldské školy integrovali politické,

sociální, hospodářské a kulturní dějiny do jednoho celku a pomocí růz-

ných teoretických modelů usilovali o vytvoření nového paradigmatu

historické vědy.29

Historikové sociálních dějin předložili řadu nových

metodologických návrhů, díky nimž se sociální dějiny staly nejdynamič-

těji se rozvíjejícím přístupem v historické vědě posledních čtyřiceti let a

hospodářské dějiny byly stále více vytlačovány z centra na okraj zájmu

badatelů hospodářských a sociálních dějin. Ani v současnosti nepovažují

historikové sociálních dějin spojení s hospodářskými dějinami za pri-

mární a své metodologické závěry formulují spíše ve střetu s kulturními

dějinami. Z toho také vyplývá stále trvající dominance sociálních dějin

nad hospodářskými dějinami. Proto pokládáme za zcela legitimní otázku,

zda je spojení hospodářských a sociálních dějin pro obor hospodářských

dějin přínosné a perspektivní.

28 MOOSER, Josef, Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, Historische Sozialwissenschaft,

Gesellschaftsgeschichte, in: Geschichte. Ein Grundkurs, ed. Hans-Jürgen Goertz, Rein-

bek bei Hamburg 2007, s. 571. 29 Velmi dobrý přehled o vývoji sociálních dějin v západní Evropě po roce 1945 podal

český historik František Svátek. Srov. SVÁTEK, František, Co jsou sociální dějiny?, in:

Úvod do studia hospodářských a sociálních dějin, I, O předmětu bádání, genezi a histori-

ografii oboru, ed. Zdeněk Jindra, Praha 1997, s. 67-107; WEHLER, Hans-Ulrich, Sozial-

geschichte und Gesellschaftsgeschichte, in: Sozialgeschichte in Deutschland. En-

twicklungen und Perspektiven im internationalen Zusammenhang, ed. Wolfgang Schie-

der, Volker Sellin, I, Die Sozialgeschichte innerhalb der Geschichtswissenschaft, Göttin-

gen 1986, s. 33-34.

20

Zatímco německá historiografie řešila především vztah hospodářských

dějin k historii, sociologii, filozofii a antropologii, americká historická

obec chápala hospodářské dějiny jako nedílnou součást ekonomie. Tento

rozdíl se netýkal pouze institucionálního zajištění, kdy ve střední Evropě

převládají pracoviště hospodářských dějin pod filozofickými, resp. hu-

manitně orientovanými fakultami, zatímco ve Spojených státech je výu-

ka hospodářských dějin spojena s ekonomickými instituty a fakultami.

Podstatný byl ale zejména rozdíl v samotném obsahu oboru hospodář-

ských dějin. V USA se hospodářské dějiny dlouho považovaly za „pou-

hý“ předstupeň výuky ekonomického mainstreamu a témata

z hospodářských dějin stála na okraji zájmu americké vědecké obce.30

Tento přístup vycházel ze tří hlavních předpokladů. Na prvním místě

jmenujme stejný základ pro jednání člověka v přítomnosti i budoucnosti.

Ekonomie, a v souvislosti s ní i hospodářské dějiny, vycházela

z představy „dokonalého“ racionálního jednání individua, které maxima-

lizuje svůj užitek, svá rozhodnutí koná na základě znalosti všech klíčo-

vých informací a optimalizuje možná rizika a transakční náklady.31

Tak-

to definovaný „homo oeconomicus“ se stal základem nejen ekonomické-

ho mainstreamu, ale také vzorem pro interpretaci konání člověka

v minulosti, neboť jedním z dalších konstitutivních znaků moderní eko-

nomie je její ahistoričnost, jež se zakládá na předpokladu, že individuum

se chová a rozhoduje pokaždé stejným způsobem bez ohledu na konkrét-

ní historické či kulturní prostředí.32

30 ROMER, C., The End, s. 50. 31 TANNER, Jakob, „Kultur“ in den Wirtschaftswissenschaften und kulturwissenschaft-

liche Interpretationen ökonomischen Handels, in: Handbuch der Kulturwissenschaften,

III, Themen und Tendenzen, ed. Friedrich Jaeger, Jörn Rüsen, Stuttgart, Weimar 2011, s.

198-200; HUDÍK, Marek, Why economics is not a science of behaviour, in: Journal of

Economic Methodology 18, 2011, No. 2, s. 147. 32 PLUMPE, Werner, Racionalita a riziko. K historické povaze moderního hospodářství,

in: Zbavovat se svéprávnosti. Paradoxy současného kapitalismu, ed. Axel Honneth,

Praha, Filosofia 2007, s. 15-16; TANNER, J., „Kultur“, s. 203. Konstrukt homo oeco-

nomicus také stál za tzv. ekonomickým imperialismem, jehož podstatou je ukázat, že

ekonomická pravidla chování a rozhodování neplatí pouze v ekonomické oblasti, ale je

možné, je aplikovat na řadu dalších oblastí lidského života – manželství, sexualitu, dro-

govou problematiku, zdravotnictví ad. Srov. BECKER, Gary S., The Economic Approach

to Human Behavior, Chicago, London 1976, s. 5, 16; SIEGENTHALER, Hansjörg,

Geschichte und Ökonomie nach der kulturalistischen Wende, in: Geschichte und Gesell-

schaft 25, 1999, H. 2, s. 286.

21

Jako druhý předpoklad je možné vnímat už samotné chápání, postave-

ní a význam ekonomie v systému vědeckých disciplín. Příklonem eko-

nomie k přírodním vědám, které se opírají o stejné paradigma a nutnost

empirie, se otevřela cesta k „prestižnímu“ postavení užitečné a praktické

vědy, což dokládá nejen vysoký počet impaktovaných časopisů, finanční

podpora ekonomickému výzkumu a existence samostatných ekonomic-

kých fakult, ale především společenská prestiž ekonomů ve společnosti a

politice, vyjádřená například i v zájmu o každoroční udělování Nobelovy

ceny za ekonomii. Historické vědy v tomto ohledu zaostávají ve všech

výše uvedených parametrech, což ještě více komplikuje možnou prová-

zanost ekonomie a historie, která je navíc doprovázena obecnou neocho-

tou vědců pouštět se mimo hranice vlastní specializace či oboru. Třetím

východiskem „amerického“ přístupu k hospodářským dějinám je vztah

mezi teorií a praxí ve spolupráci historie a ekonomie. Ekonomie obecně

vychází z teoretických modelů nejen lidského chování a rozhodování, ale

také rizika, preferencí, ať v makroekonomii, nebo i v mikroekonomii.

Své modely pak aplikuje na různé příklady, které mají v podstatě jen

verifikovat použitou teorii. A právě hospodářské dějiny mají dodávat

dostatek dat a údajů k použití různých modelů a teorií. Historie splňuje

roli „pomocné vědy ekonomické“, která je podřízena vyšší, teoretičtější

ekonomii.33

Této představě odpovídá i určitá varianta hospodářských

dějin, která se velké míře prosadila ve střední Evropě, včetně České re-

publiky, kdy se hospodářské dějiny chápou jako dějiny hospodářské

politiky konkrétního národního státu v makroekonomické rovině, bez

použití historiografických a ekonomických metodologických podnětů.

Tento přístup má velmi mnoho shodných znaků se „sterilními“ tradiční-

mi politickými dějinami, neboť i takto pojaté hospodářské dějiny usilují

pouze o popis toho „jak to doopravdy bylo“ a nesnaží se o vlastní inter-

pretaci, která by se mohla stát inspirací i pro další vědní obory.

33 TANNER, Jakob, Die ökonomische Handlungstheorie vor der „kulturalistischen

Wende“? Perspektiven und Probleme einer interdisziplinären Diskussion, in: Wirtschaft-

sgeschichte als Kulturgeschichte. Dimensionen eines Perpektivenwechsels, ed. Hartmut

Berghoff, Jakob Vogel, New York, Frankfurt am Main 2004, s. 78-81; BOLDIZZONI,

Francesco, The Poverty of Clio. Resurrecting Economic History, Princeton, Oxford 2011,

s. 2-3.

22

Určité oživení zájmu o hospodářské dějiny v USA přišlo v šedesátých

letech 20. století, a to ze strany neoklasických ekonomů.34

Tito tzv. cli-

ometři položili základy nových hospodářských dějin (New Economic

History), které se opírají o aplikaci matematických modelů a ekonomic-

ké teorie na historickou realitu, a s jejich pomocí bylo dosaženo revize

řady tehdy pevně daných závěrů z oblasti hospodářských dějin.35

Tento

přístup se stal od sedmdesátých let 20. století vzorem pro chápání hos-

podářských dějin jako vědeckého oboru, což se odrazilo především v

tom, že v podstatě všechny texty v impaktovaných časopisech zaměře-

ných na hospodářské dějiny obsahují matematické modelování. V čem

spočívá význam „nových ekonomických dějin“? Především v tom, že

zajistily hospodářským dějinám respekt a uznání uvnitř ekonomických

věd, což nejlépe ilustruje udělení Nobelovy ceny za ekonomii v roce

1993 dvěma hlavním představitelům cliometrie – Robertu W. Fogelovi a

Douglassu C. Northovi. Tím se hospodářské dějiny v tomto specifickém

pojetí etablovaly jako rovnocenný přístup mezi širokou škálu ekonomic-

kých specializací.36

Obecně cliometrie přinesla větší zájem ekonomů o

výsledky hospodářských dějin, neboť ekonomové začali „rozumět“ jazy-

ku ekonomických historiků a dokázali začlenit výsledky výzkumu clio-

metrů do ekonomických metanarací, což ještě více napomohlo proniknu-

tí témat z oblasti hospodářských dějin do impaktovaných ekonomických

časopisů. Velký význam to mělo i pro hospodářské dějiny inklinující

k deskriptivnímu a historizujícímu způsobu vyjadřování, neboť cliometři

přinesli do této oblasti nejen tradiční ekonomické pojmy (konjunktura,

hospodářský cyklus, racionální volba, metodologický individualismus),

ale především se vymezili vůči převládajícímu historickému konkretismu

34 Ovšem větší zájem o historii mezi ekonomy byl dán především změnou paradigmatu

ekonomie, kdy se určitá skupina ekonomů stále více klonila k pojetí ekonomie jako

společenské vědy. Srov. SOLOW, Robert M., Economic History and Economics, in: The

American Economic Review 75, 1985, No. 2, s. 328. 35 Mezi nejznámější patří otázka nevýhodnosti otrokářské práce na americkém Jihu v 19.

století a význam stavby železnice pro americké hospodářství v 19. století. Srov. FOGEL,

Robert William, Railroads and American Economic Growth. Essays in Econometric

History, Baltimore 1964; AMBROSIUS, Gerold, PLUMPE, Werner, TILLY, Richard,

Wirtschaftsgeschichte als interdisziplinäres Fach, in: Moderne Wirtschaftsgeschichte.

Eine Einführung für Historiker und Ökonomen, ed. Gerold Ambrosius, Dietmar Petzina,

Werner Plumpe, München 2006, s. 27-28. 36 ROMER, C., The End, s. 50; BOLDIZZONI, F., The Poverty of Clio, s. 15-16.

23

tím, že jasně prokázali nutnost uvažování v delších ekonomicko-

politických časových řadách a nezbytnost teoretické průpravy pro vědec-

ký výzkum.37

Na straně druhé nové hospodářské dějiny opakovaly chyby

neoklasické ekonomie opírající se stále o „dokonalou“ racionalitu indi-

vidua, ahistoričnost a statičnost zkoumaných historických problémů.

Právě tyto aspekty tvořily hlavní body v kritické argumentaci hospodář-

ských historiků v Evropě vůči pronikání cliometrických přístupů do hos-

podářských dějin.38

Nové hospodářské dějiny tedy na jedné straně propo-

jily ekonomii s ekonomickými dějinami, a to především v anglosaské

historiografii, ale na straně druhé vyvolaly odmítavou reakci řady evrop-

ských hospodářských historiků, kteří se ještě více přimkli k tradičním

historickým postupům, což dále prohloubilo „propast“ mezi hospodář-

skými dějinami v ekonomickém a historickém pojetí.39

II.

V druhé části textu bychom rádi představili koncept, který by podle

našeho názoru mohl poskytnout základnu pro možnost užší spolupráce

ekonomie a historie a především hospodářských a politických dějin. Jed-

ná se o tzv. nové kulturní dějiny, které se začaly výrazně prosazovat

v devadesátých letech 20. století, a brzy se staly vlivným metodologic-

kým přístupem v sociálních (kulturních) vědách. Adjektivum „nové“

v jejich označení má za úkol odlišit tento přístup od „starých“ kulturních

dějin40

– rozdíl přitom spočívá především v chápání samotného pojmu

37 TILLY, Richard, Einige Bemerkungen zur theoretischen Basis der modernen Wirt-

schaftsgeschichte, in: Jahrbuch für Wirtschaftsgeschichte, 1994, H. 1, s. 138-142; PIE-

RENKEMPER, Toni, Gebunden an zwei Kulturen, s. 169. 38 Na jedné straně historikové oprávněně upozorňovali na určitou „absurditu“ tohoto

neoklasického přístupu, ale na straně druhé se u řady z nich za touto kritikou skrývala

nechuť k matematickým modelům, důrazu na teorii a ekonomickému způsobu myšlení.

Srov. TILLY, R., Einige Bemerkungen, s. 143; Týž, Wirtschaftsgeschichte, s. 15; ZIM-

MERMANN, Hubert, Die politische Ökonomie der internationalen Geschichte, in: Ge-

schichte der internationalen Beziehungen. Erneuerung und Erweiterung einer histori-

schen Disziplin, ed. Eckart Conze, Ulrich Lappenküper, Guido Müller, Köln 2004, s.

123. 39 Z perspektivy ekonomie se této problematice blíže věnuje Marek Vokoun v kapitole

VI. 40 „Staré“ kulturní dějiny se rozvíjely v 19. století jako protiklad vůči převládajícím

politickým dějinám. Ideově vycházely především z romantismu a idealismu počátku 19.

století, proti racionalismu a individualismu politických věd kladly důraz na morálku a

24

„kultura“. Zatímco tradiční kulturní dějiny kulturu vnímaly jako pouhý

výsek společnosti a její činnosti, spojený se „zušlechťováním“ člověka,

který můžeme z lidského světa vyčlenit podobně jako oblast politiky,

ekonomiky nebo práva, nové kulturní dějiny usilují o totální perspektivu

a pojem „kultura“ v jejich pojetí označuje jakoukoli formu lidské zkuše-

nosti a činnosti. Kultura je zde produktem snahy jednotlivců a kolektivů

o interpretaci světa, o připisování smyslu jednotlivým částem rozmanité

sociokulturní skutečnosti a orientaci v ní, a je ad definitionem historicky

podmíněná.41

Přičemž tento pohled také definuje předmět zájmu nových

kulturních dějin – není jím již téma, předmět, které mohou být vybírány

napříč tradičními vědními disciplínami, ale perspektiva.

Právě otázka, co vlastně nové kulturní dějiny jsou – zda podobor defi-

novaný tématem, sektorově, představující spíše „jen“ rozšíření dosavad-

ních, tradičních profilací (politické dějiny, sociální dějiny, hospodářské a

sociální dějiny), nebo nové paradigma společenských věd, stojící nad

tradičními obory, představuje hlavní bod diskusí. Přestože řada historiků

se domnívá, že v případě nových kulturních dějin můžeme mluvit o zcela

novém základu společenských věd,42

domníváme se, byť se zároveň

hlásíme k podnětům, s kterými byla historiografie konfrontována v rámci

postmoderní kritiky tradiční, moderní vědy, že kulturní dějiny je třeba

vnímat především jako rozšíření dosavadních výsledků a perspektiv his-

torické vědy, a to rozšíření velmi produktivní.

dlouhodobější trendy ve vývoji jednotlivých národů, a soustředily se mj. na postižení

charakteristik národních kolektivních identit. Klíčové pro rozvoj kulturních dějin byl

přínos německé historické školy, jež chápala také ekonomii jako morální vědu, a proto se

výkonnost hospodářství stala odrazem vyspělosti kultury daného národa. K nejznámějším

představitelům toho přístupu patřil Karl Lamprecht, srov. DINGES, Martin, Neue Kul-

turgeschichte, in: Kompass der Geschichtswissenschaft. Ein Handbuch, ed. Joachim

Eibach, Günter Lottes, Göttingen 2002, s. 182; IGGERS, Georg G., Dějepisectví ve 20.

století, Praha 2002, s. 36-39. 41 LANDWEHR, A., Kulturgeschichte, s. 9. 42 DINGES, Neue Kulturgeschichte, s. 191; CONRAD, Christoph, KESSEL, Martina,

Blickwechsel. Moderne, Kultur, Geschichte, in: Kultur&Geschichte. Neue Einblicke in

eine alte Beziehung, ed. Christoph Conrad and Martina Kessel, Stuttgart 1998, s. 9-10;

DANIEL, Ute, „Kultur“ und „Gesellschaft“. Überlegungen zum Gegenstandsbereich

der Sozialgeschichte, in: Geschichte und Gesellschaft 19, 1993, H. 1, s. 98.

25

Nástup kulturních dějin úzce souvisí také s postmoderní kritikou43

so-

ciálních a historických věd v sedmdesátých a osmdesátých letech, a pro-

to kulturní dějiny často „splývají“ s postmoderními východisky. Na tom-

to místě bychom proto rádi upozornili na tři základní impulsy, které vze-

šly z postmoderní/současné kritiky tradičních přístupů v moderní histori-

ografii a humanitních vědách. Na prvním místě se jedná tzv. jazykový

obrat (linguistic turn), jenž zásadním způsobem změnil chápání reality a

náš nárok na to tuto realitu „objektivně“ vysvětlit. Komunikace a použití

jazyka jsou klíčovými prostředky pro dialog mezi historickou realitou a

tím, kdo se snaží tuto realitu pochopit. Postmodernisté přichází s tezí, že

jazyk není vyjádřením reality, ale pouze odrazem nazírání na ni.44

To je

zásadní odklon od tradičního pojetí funkce jazyka v moderní vědě, které

pozitivisticky chápalo jazyk jako neutrální prostředek pro „objektivní“

popsání skutečnosti.45

Druhý impuls představuje důraz na subjektivitu

nejen zkoumaného subjektu, ale také samotného vědce, který již není

nestranným pozorovatelem, ale nyní stojí uprostřed samotného dění,

neboť pouze on rozhoduje o vybraných faktech, citacích, událostech, a

tím je spoluutváří. Vědec si také v současném pojetí vědy uvědomuje

limity vlastní subjektivity, jež jsou dány řadou dílčích faktorů v jeho

profesním a osobním životě. Třetí impuls spatřujeme v důrazu na inter-

pretaci, což znamená zásadní odklon od otázky „jak“ k otázce „proč“.

Vědci jsou dnes nuceni představovat a obhajovat vlastní teze, názory a

pohled na danou problematiku. Hodnota vědecké práce již neleží jen

43 Svým způsobem matoucí a zavádějící je už samotný termín postmoderna, který vznikl

v diskusi literárních vědců na počátku sedmdesátých let jako označení pro nástup nového

modelu společnosti, která již nese jiné znaky než tradiční, moderní společnost, jež vznik-

la v poslední třetině 19. století a opírala se o národní státy, industrializaci, těžký průmysl

a víru v objektivitu a pokrok. Terminologickou alternativu by zde mohlo představovat

označení současná kritika, současná společnost, současný přístup a chápání vědy. Sou-

časnou společnost se pak definuje především jako globální, konzumní, individualistická,

skeptická, pochybující, odmítající vědeckou objektivitu a víru v pokrok. 44 ANKERSMITH, Frank R., Historiography and Postmodernism, in: History and Theo-

ry 28, 1989, No. 2, s. 143. 45 BACHMANN-MEDICK, Doris, Cultural turns. Neuorientierungen in den Kulturwis-

senschaften, Reinbeck bei Hamburg 2007, s. 35-37; KOCKA, Jürgen, Historische Sozia-

lwissenschaft heute, in: Perspektiven der Gesellschaftsgeschichte, ed. Paul Nolte, Man-

fred Hettling, Frank-Michael Kuhlemann, Hans-Walter Schmuhl, München 2000, s. 16.

26

v samotném sepsaném vědeckém díle, ale zejména v diskusi a obhajobě

autorových závěrů v konfrontaci s odbornou veřejností.46

Nejen na tyto tři výzvy navazují nové kulturní dějiny, důležitá je také

vazba na další nové přístupy v historických vědách, které se vymezily

vůči tehdy dominantním sociálním dějinám. Za klíčové považujeme

především tzv. mikrohistorii, dějiny každodennosti a historickou antro-

pologii. Všechny tyto směry odmítly makrohistorické zaměření sociál-

ních dějin, jež se soustředily na výzkum společenských struktur, národ-

ních metanarativů a modernizačních tendencí moderní společnosti.47

Na

rozdíl od sociálních dějin kladly tyto přístupy důraz na individuum a

jeho chápání okolního světa, které se zakládá na subjektivním vnímání

reality kolem sebe.48

Tyto tři přístupy v podstatě vytvořily základ nových

kulturních dějin a dnes se považují za nedílnou součást kulturně-

historických prací.

V čem tedy spočívá výzva a přínos „nových“ kulturních dějin? Zde se

zastavíme u čtyř aspektů. Prvním je určitý útok na paradigma historie

jako vědního oboru, kdy po dominanci politických a sociálních dějin

přichází období kulturních dějin.49

Změna se projevuje především v šir-

ším záběru historie jako vědního oboru, který se stále více otevírá i dal-

ším společenským vědám a snaží se jednání člověka interpretovat

v rámci co nejširšího kontextu podnětů a nabízených alternativ.50

Za

46 DEILE, Lars, Die Sozialgeschichte entlässt ihre Kinder. Ein Orientierungsversuch in

der Debatte um Kulturgeschichte, in: Archiv für Kulturgeschichte 87, 2005, H. 1, s. 6;

ANKERSMITH, F. R., Historiography, s. 142. 47 RAPHAEL, Lutz, Jenseits von Strukturwandel oder Ereignis? Neuere Sichtweisen und

Schwierigkeiten der Historiker im Umgang mit Wandel und Innovation, in: Historische

Anthropologie 17, 2009, H. 1, s. 112; RAPHAEL, L., Geschichswissenschaft, s. 175-176;

KOCKA, Historische Sozialwissenschaft, s. 10; SCHULZ, Günther, Sozialgeschichte, in:

Sozial- und Wirtschaftsgeschichte. Arbeitsgebiete – Probleme – Perspektiven, ed. Gün-

ther Schulz, Christoph Buchheim, Gerhard Fouquet, Rainer Gömmel, Friedrich-Wilhelm

Henning, Karl Heinrich Kaufhold, Hans Pohl aus Anlass des 100. Erscheinens der Vier-

teljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, Stuttgart 2005, s. 283. 48 Z tohoto důvodu se do popředí zájmu historiků dostávají také zcela nově objevené

prameny – deníky, memoáry, autobiografie. Srov. DEILE, L., Die Sozialgeschichte, s. 5. 49 ŘEPA, Milan, O krizi historie aneb diagnózy soudobého dějepisectví, in: Cestou dějin,

I, K poctě prof. PhDr. Svatavy Rakové, CSc., ed. Eva Semotanová, Praha 2007, s. 268;

DANIEL, Ute, Geschichte schreiben nach der „kulturalischen Wende“, in: Archiv für

Sozialgeschichte 43, 2003, s. 581. 50 DANIEL, Uta, Clio unter Kulturschock, in: Geschichte in Wissenschaft und Unterricht

48, 1997, H. 4, H. 5-6, s. 205-206; PELC, Martin, „Kultura“ a „společnost“

27

druhý aspekt považujeme, že v centru pozornosti stojí racionální a emo-

cionální individuum, jež na jedné straně ovlivňuje svými činy okolí, ale

sociální prostředí zároveň ovlivňuje jeho rozhodování.51

Na třetím místě

stojí problematika poznání reality. Kulturní historikové vycházejí

z premisy, že nikdy nelze dospět k plnému pochopení dané reality, mno-

hem důležitější nežli pravda o dané skutečnosti je vnímání této události u

každého člověka či v konkrétní komunitě.52

Proto „kulturalisté“ kladou

větší důraz na doprovodné jevy daného rozhodnutí – symboliku, gestiku-

laci, rituály, jazyk apod., které nám mohou lépe napomoci pochopit kul-

turní vzorce chování, předsudky, identity, tradici atd.53

Posledním aspek-

tem je škála témat, které kulturní dějiny nabízejí. V první fázi nové kul-

turní dějiny přinesly patrný odklon od témat z politické oblasti a struk-

turních sociálních dějin a rostoucí zájem o oblasti související s všedním,

každodenním životem – rodina a příbuzenské vztahy, genderová temati-

ka, životní fáze, náboženství, práce, konflikt, setkání s „cizími“, prostor

v nedávných diskusích německých historiků, in: Český časopis historický 104, 2006, č. 3,

s. 608; ŠTAIF, Jiří, Sociální a kulturní dějiny. Několik poznámek k postmoderní diskusi,

in: Kultura jako téma a problém dějepisectví, ed. Tomáš Borovský, Jiří Hanuš, Milan

Řepa, Brno 2006, s. 40; MAREK, Jaroslav, Kultura jako téma a problém dějepisectví, in:

Český časopis historický 90, 1992, s. 493. 51 Přestože se kulturalisté soustředí zejména na individuum, zároveň přiznávají, že existu-

jí společné vzorce konkrétních komunit, a proto se velká pozornost věnuje výzkumu

kolektivních mentalit. Srov. DINGES, M., Neue Kulturgeschichte, s. 184; IGGERS, G.

G., Dějepisectví, s. 98. Historikové kulturních dějin kritizovali u sociálních historiků

především jejich důraz na struktury a makrohistorii, sami se soustředili na „všední“

každodenní život jednotlivce, jenž nedělá příliš mnoho zásadních rozhodnutí, jež by

ovlivnily životy velké skupiny lidí. PELC, M., „Kultura“, s. 608; IGGERS, G. G., Děje-

pisectví, s. 97. 52 TŘEŠTÍK, Dušan, Češi a dějiny v postmoderním očistci, Praha 2005, s. 26; FRANC,

Martin, Kulturní dějiny, nejnovější dějiny a koncept soudobých dějin, in: Kuděj, 2005, č.

1-2, s. 175. 53 Často se používá termín amerického antropologa Clifforda Geertze „zhuštěný popis“,

kterým definoval stav, kdy k pochopení určitého jevu musíme znát také daný kulturní

kontext. Geertz svoji tezi ukázal na příkladu dvou chlapců, z nichž jeden mrkl na druhé-

ho. V této situaci bylo důležité, zda se jednalo o nějaký domluvený signál či pouze fakt,

že dotyčnému chlapci něco spadlo do oka, neboť „…rozvrstvená hierarchie významových

struktur, v jejímž rámci dochází k produkci, vnímání a interpretování tiků, mrknutí, faleš-

ných mrknutí, parodií, nacvičování parodií a bez níž by tyto jevy vlastně neexistovaly

(ani neutrální tiky, které jako kulturní kategorie nejsou mrknutí – stejně jako mrknutí

nejsou tiky), a to bez ohledu na to, co by kdo činil se svými očními víčky.“ GEERTZ, C.,

Zhuštěný popis, s. 17; DANIEL, U., Clio, s. 208-209.

28

a čas, tělo, sexualita, vztah člověk – příroda a další. Jak ale upozorňuje

například Achim Landwehr v obraně vůči výtkám ze strany sociálních

dějin, není pravdou, že by se nové kulturní dějiny otázkám „vysoké“

politiky nebo hospodářství vyhýbaly, naopak, považují je za nedílnou

součást oné široce vnímané kultury.54

Ať už tedy nové kulturní dějiny vnímáme primárně jako perspektivu

nebo jako téma, v obou případech se jako klíčová otázka jeví jejich in-

terakce s ostatními historiografickými a sociálněvědními koncepty.55

V dalším textu nás bude zajímat zejména, jak nové kulturní dějiny

v posledních letech ovlivnily politické a hospodářské dějiny. Jak se tzv.

kulturní obrat odrazil v politických dějinách? Od osmdesátých let 20.

století se začalo mluvit o „nových“ politických dějinách, jež čerpají in-

spiraci především z politologie a sociologie a snaží se profilovat jako

moderní, interdisciplinární směr historiografického výzkumu. V čem

spočívají základy těchto „nových“ politických dějin? V kontextu nových

kulturních dějin se stále častěji objevuje termín kulturní dějiny politiky,56

který má zdůraznit snahu historiků interpretovat rozhodování v co možná

nejkomplexnější rovině. To také vedlo k „znovuobjevení“ politična a

zejména k oddělení obsahu politiky od vazby na stát.57

Jeho význam

54 Podle Landwehra tak není otázku o „vejci, nebo slepici“ vůbec třeba klást, neboť

rozlišení na mikro- a makroúroveň v perspektivě takto koncipovaného kulturalistického

přístupu pozbývá smysl. LANDWEHR, Achim, Diskurs – Macht – Wissen, s. 77-79. Že

je naopak přístup nových kulturních dějin přínosný i pro analýzu tradiční „vysoké“ poli-

tiky, ukazuje např. i Birgit Emich na konceptualizaci problematiky integrace. EMICH,

Birgit, Frühneuzeitliche Staatsbildung und politische Kultur. Für eine Veralltäglichung

eines Konzepts, in: Was heißt Kulturgeschichte des Politischen?, ed. Barbara Stollberg-

Rilinger, Berlin 2005, s. 191-205. 55 Srov. např. hlavní témata konference Cultural History in Europe. Institutions – Themes

– Perspectives, jejíž účastníci vymezili tři hlavní okruhy diskuse o (nových) kulturních

dějinách v historiografii – stav institucionalizace a etablování kulturních dějin v rámci

veřejných i soukromých vzdělávacích a badatelských pracovišť, specifická badatelská

témata pro uplatnění přístupu kulturních dějin a právě poměr k jiným konceptům v rámci

historiografie a sociálních věd. CULTURAL history in Europe. Institutions – Themes –

Perspectives, ed. Jörg Rogge, Bielefeld 2011. 56 MERGEL, Thomas, Überlegungen zu einer Kulturgeschichte der Politik, in: Geschich-

te und Gesellschaft 28, 2002, H. 4, s. 595; Was HEIßT Kulturgeschichte des Poli-

tischen?, ed. Barbara Stollberg-Rilinger, Berlin 2005 (Zeitschrift für Historische For-

schung, Beiheft 35). 57 CORNELIßEN, Christoph, Politische Geschichte, in: Geschichtswissenschaften. Eine

Einführung, ed. Christoph Cornelißen, Frankfurt am Main 2000, s. 142. Pojmu politična

29

spočívá zejména v de-etatizaci politického rozhodování a v otevření

politiky široké škále aktérů, kteří již nejsou vázáni pouze na stát.58

Ovšem stejně jako v případě historie, nelze nové impulsy v politických

dějinách vidět jen v kulturně-historických aspektech. Důležitou roli hrají

také podněty z politologie, odkud se politické dějiny inspirovaly výzku-

mem široké sítě aktérů, kteří se podílejí na rozhodování (odbory, politic-

ké strany, zájmové skupiny, podnikatelské lobby, nadnárodní instituce,

v případě starších období stavy, klientelní sítě, obchodní spolky, církevní

řády ad.). Velkou roli v této inspiraci hrály také „nové“ dějiny idejí, jež

se etablovaly v šedesátých letech 20. století ve Velké Británii a Spoje-

ných státech amerických a jež odklonily hlavní zájem badatelů od roz-

hodovacích mechanismů k celkovému kontextu, v němž bylo dané roz-

hodnutí učiněno. Zejména členové tzv. cambridgeské školy kladli důraz

na kontext, v němž pramen/text vznikl.59

Autor je podle této teorie vždy

determinován vlastní životní zkušeností, specifickým prostředím i spole-

čenským klimatem, proto se nemůže stylizovat do role nestranného po-

se věnoval především německý právník a filozof Carl Schmitt, který svou knihu „Pojem

politična“ uvedl větou: „Pojem státu předpokládá pojem politična,“ čímž zavrhl jednotu

státu a obsahu politiky, a dokonce upřednostnil ideu politiky před samotnou formou

politického rozhodování. SCHMITT, C., Pojem, s. 19. 58 Toto otevření se odrazilo i v politologickém výzkumu, který začal mnohem více re-

flektovat tradiční rozdělení politiky podle anglosaského modelu na politics, polity, po-

licy. Polity označuje institucionální (ústavní) rámec, ve kterém se politika vytváří, poli-

tics se zabývá strategiemi jednání a způsoby řešení politických konfliktů, což doplňuje

policy jako ideová složka pojmu politika. Srov. FIALA, Petr, SCHUBERT, Klaus, Mo-

derní analýza politiky. Uvedení do teorií a metod policy analysis, Praha 2000, s. 17-19;

BOROWSKY, Peter, Politische Geschichte, in: Geschichte. Ein Grundkurs, ed. Hans-

Jürgen Goertz, Reinbek bei Hamburg 1998, s. 484. Jako příklad úspěšné „integrace“

staronových aktérů do politických dějin a jejich konceptualizace na bázi nových kultur-

ních dějin srov. STOLLBERG-RILINGER, Barbara, Politisch-soziale Praxis und symbo-

lische Kultur der landständischen Verfassungen im westfälischen Raum. Einleitung, in:

Westfälische Forschungen 53, 2003, s. 1-11. 59 Hlavní závěry cambridgeské školy se velkou měrou překrývají s tzv. jazykovým obra-

tem, který je charakteristickou součástí nových kulturních dějin. Mezi hlavní představite-

le patří například Quentin Skinner nebo John G. A. Pocock, srov. HELLMUTH, Eckhart,

EHRENSTEIN, Christoph von, Intellectual History Made in Britain. Die Cambridge

School und ihre Kritik, in: Geschichte und Gesellschaft 27, 2001, H. 2, s. 150-152;

SCHORN-SCHÜTTE, Luise, Ideen-, Geistes-, und Kulturgeschichte, in: Geschichte. Ein

Grundkurs, ed. Hans-Jürgen Goertz, Reinbek 1998, s. 489-515; SCHORN-SCHÜTTE,

L., Historische Politikforschung, s. 69.

30

zorovatele, který je popisuje dlouhodobý a objektivní „státní/národní“

zájem.60

Další impuls, který vzešel z nových kulturních dějin, představuje vní-

mání politiky jako prostředí komunikace, tedy nikoli jako střetu, konflik-

tu, ale jako diskuse dvou a více rovnocenných partnerů.61

Komunikace se

nemusí odvíjet pouze v jazykové rovině, ale stále větší prostor se věnuje

nonverbální rovině, tedy například gestům, rituálům a ceremoniálu.62

V tomto kontextu jeden z hlavních významů nových politických dějin

spočívá v otevření komplexního pole různých aktérů, kteří svá rozhodnu-

tí činí v husté komunikační síti, přičemž se nemusí jednat pouze o mo-

derní prostředky masové komunikace.63

Důraz se klade především na

občana a občanskou společnost, již určují a neustále mění obsah a formu

politiky.64

Nové kulturní dějiny obohatily také tradiční politické dějiny,

60 Mýtus nezávislosti státu, veřejného zájmu a veřejného blaha dekonstruovala také teorie

veřejné volby, jež se od sedmdesátých let 20. století prosazovala nejen v ekonomii, ale i

v politické vědě. Teorie veřejné volby se zabývá především volebním chováním voličů,

byrokracií, nestátními aktéry, zájmovými aktéry a motivacemi politiků při řešení konflik-

tů. Vychází z ekonomické premisy o racionalitě a maximalizaci užitku, tudíž staví proti

nezávislému státu jedince, který vždy sleduje nějaký svůj, konkrétní zájem a pouze se ho

snaží propagovat jako věc obecného užitku, aby ho mohl lépe prosadit, srov. SCH-

WARZ, Jiří, Teorie veřejné volby, in: Politická ekonomie 42, 1996, č. 6, s. 842-842. 61 Často se odkazuje na dílo německého filosofa Jürgena Habermase a jeho teorii komu-

nikativního jednání, jež vychází z racionality diskutujících a soustřeďuje se na diskusní

pole, jež slouží k poznání původně znepřátelených aktérů. Podstatné je, že se celý kon-

flikt řeší pouze v rámci komunikace a nikoli pod hrozbou zbraní, násilí atd. HABER-

MAS, Jürgen, Theorie des kommunikativen Handelns, II, Zur Kritik der funktionalisti-

schen Vernunft, Frankfurt am Main 1995, s. 81-86. Pokládáme za důležité upozornit na

fakt, že Habermasova teorie je v první řadě formulována pro masovou, demokratickou

společnost, která respektuje základy právního státu, svobody, rovnosti a racionalitu jed-

notlivce. 62 EDELMAN, Murray, Politik als Ritual. Die symbolische Funktion staatlicher Institu-

tionen und politischen Handels, Frankfurt am Main 1990, s. 5; FREVERT, Ute, Neue

Politikgeschichte. Konzepte und Herausforderungen, in: Neue Politikgeschichte. Per-

spektiven einer historischen Politikforschung, ed. Ute Frevert, Heinz-Gerhard Haupt,

Frankfurt am Main, New York 2005, s. 21. 63 FREVERT, U., Neue Politikgeschichte, s. 160-161; FREVERT, U., Neue Politik-

geschichte. Konzepte, s. 15-16; SCHORN-SCHÜTTE, L., Historische Politikforschung,

s. 104. 64 Německý sociolog Ulrich Beck v tomto kontextu hovoří o rozlišování mezi politikou

vedenou podle pravidel a politikou měnící pravidla. Dnes se stále více do popředí dostá-

vá druhé pojetí politiky, tzv. reflexní politika měnící pravidla s ohledem na různorodost

31

které se soustředily na dějiny států a „velkých“ mužů. Ani zde již neleží

důraz jen na samotných rozhodnutích a podepsaných smlouvách, ale

zájem směřuje především k analýze symbolického jednání, rituálů a dal-

šího repertoáru historicky specifických politických kultur, které doboví

aktéři „ovládali“, používali a dokázali „číst“.65

I zde je důležitá snaha

vládnoucí elity o vytváření vlastního pozitivního obrazu ve veřejném

mínění,66

proto se zájem soustředí mimo jiné na rituály a symbolickou

reprezentaci, například v rámci státních návštěv, svátků, diplomatického

kontaktu, zasedání parlamentů, televizních debat či voleb, neboť právě

v těchto situacích lze pozorovat odraz kolektivních mentalit a informace

předávané symbolickým jednáním.67

Kulturní obrat se výrazně dotkl také jedné z klíčových oblastí výzku-

mu politických dějin – dějin mezinárodních vztahů. I zde se začalo hovo-

řit o „nových“ dějinách mezinárodních vztahů,68

které vycházejí z toho,

sociálních, hospodářských, náboženských a kulturních polí, srov. BECK, Ulrich, Vynalé-

zání politiky. K teorii reflexivní modernizace, Praha 2007, s. 181-182; FREVERT, U.,

Neue Politikgeschichte, s. 164. 65 SCHATTENBERG, Susanne, Die Sprache der Diplomatie oder Das Wunder von

Portsmouth. Überlegungen zu einer Kulturgeschichte der Außenpolitik, in: Jahrbücher

für Geschichte Osteuropas 56, 2008, H. 1, s. 5-6; KIEßLING, Friedrich, Der „Dialog der

Taubstummen“ ist vorbei. Neue Ansätze in der Geschichte der internationalen Beziehun-

gen des 19. und 20. Jahrhunderts, in: Historische Zeitschrift 275, 2002, H. 3, s. 678;

STOLLBERG-RILINGER, Barbara, Much Ado About Nothing? Rituals of Politics in

Early Modern Europe and Today, in: Bulletin of the GHI 48, 2011, s. 9-24. Thomas

Mergel jako příklad uvedl stylizaci Adolfa Hitlera a jeho knírku, který se díky němu stal

poznávacím znak diktátorů, srov. MERGEL, T., Überlegungen, s. 596. 66 Jedním z nejznámějších příkladů této stylizace je obraz vládnoucích elit jako skupin

obyvatelstva, jež se dobrovolně starají o veřejné blaho, například mecenášstvím a podpo-

rou neziskového sektoru. Srov. SOBĚHART, Radek, STELLNER, František, Vergleich

des Mäzenatentums Friedrich Wilhelms IV. und Wilhelms II. Das Herrschermäzenaten-

tum in der Ära der Bürgergesellschaft des 19. Jahrhundert, in: HLAVAČKA, Milan,

POKORNÁ, Magdaléna, PAVLÍČEK, Tomáš W. a kol., Collective and Individual Patro-

nage and the Culture of Public Donation in Civil Society in the 19th and 20th Centuries

in Central Europe, Prague 2010, s. 44-46. 67 MERGEL, T., Überlegungen, s. 595; FREVERT, U., Neue Politikgeschichte. Konzep-

te, s. 22-23; FREVERT, U., Neue Politikgeschichte, s. 160-161. Pro raný novověk srov.

např. BAUER, Volker, Die höfische Gesellschaft in Deutschland von der Mitte des 17.

bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. Versuch einer Typologie, Tübingen 1993 (Frühe

Neuzeit, 12). 68 Například v rámci německé historiografie se začaly vydávat dvě nové řady, které se

soustřeďují na dějiny mezinárodních vztahů – v roce 1996 byla publikována první mono-

32

že kultura určuje celý mezinárodní systém, tudíž není pouze jeho součás-

tí, ale právě od kultury se odvíjí podoba i obsah mezinárodního uspořá-

dání, včetně norem a pravidel pro jednání státních či nestátních aktérů.69

Konkrétně se stále více v nových dějinách mezinárodních vztahů prosa-

zuje tzv. liberálně-konstruktivistický model.70

Liberální model bere

v potaz široké pole aktérů, kteří se pohybují na odlišných úrovních legi-

grafie řady Studien zur Internationalen Geschichte a od roku 1997 vycházejí jednotlivé

díly Handbuch der Geschichte der Internationalen Beziehungen. Srov. KIEßLING, F.,

Der „Dialog der Taubstummen“, s. 651; CONZE, Eckart, Jenseits von Männern und

Mächten. Geschichte der internationalen Politik als Systemgeschichte, in: Geschichte der

Politik. Alte und Neue Wege, ed. Hans-Christof Kraus, Thomas Nicklas, München 2007,

s. 41; MARCOWITZ, Reiner, Von der Diplomatiegeschichte zur Geschichte der inter-

nationalen Beziehungen. Methoden, Themen, Perspektiven einer historischen Teildiszi-

plin, in: Francia 32, 2005, H. 3, s. 80. V předmluvě prvního dílu „Handbuch der

Geschichte der Internationalen Beziehungen“ se snažil Heinz Durchhardt představit

mezinárodní vztahy jako komplexní fenomén, který ovlivňuje celá řada státních a nestát-

ních aktérů, srov. DURCHHARDT, Heinz, Vorwort, in: Týž, Balance of Power und

Pentarchie. Internationale Beziehungen 1700-1785, Paderborn, München, Wien, Zürich

1997, s. XV. 69 GIENOW-HECHT, Jessica C. E., Introduction. On the Division of Knowledge and the

Community of Thought. Culture and International History, in: Culture and International

History, ed. Jessica C. E. Gienow-Hecht, Frank Schumacher, New York, Oxford 2003, s.

3-4; LEHMKUHL, Ursula, Diplomatiegeschichte als internationale Kulturgeschichte.

Theoretische Ansätze und empirische Forschung zwischen Historischer Kulturwis-

senschaft und Soziologischen Institutionalismus, in: Geschichte und Gesellschaft 27,

2001, s. 410. Americký politolog Akira Iriye definoval tři základní roviny kultury: 1)

kostra základního rámce chování jednoho národa vůči druhému – například kulturní

paměť, hodnoty, stereotypy, předsudky ad.; 2) kulturní výměna – stupeň kulturního

života v dané zemi, ale zároveň kulturní styky napříč hranicemi. Kultura v tomto pojetí je

zároveň exportním zbožím konkrétního státu. Zároveň je důležité, že tuto rovinu mohou

vlády samy ovlivnit skrze výměnné programy, stipendia, pořádáním výstav, konferencí

atd.; 3) globální kulturní vědomí – spojení jednotlivých národních kultur do transnacio-

nální, globální kultury. Tato rovina probíhá především prostřednictvím diskuse o globál-

ních tématech – lidská práva, protekcionismus, svobodný obchod, životní prostředí,

zdravotní péče, mírové a ženské hnutí, terorismus, AIDS, globální telekomunikační síť.

IRIYE, Akira, Culture, in: The Journal of American History 77, 1990, No. 1, s. 101-107;

IRIYE, Akira, Culture and International History, in: Explaining the History of American

Foreign Relations, ed. Michael J. Hogan, Thomas G. Paterson, Cambridge 2004, s. 248-

252. 70 KENNEDY-PIPE, Caroline, International History and International Relations Theory.

A Dialogue beyond the Cold War, in: International Affairs 76, 2000, No. 4, s. 754; BAR-

ŠA, P., CÍSAŘ, O., Anarchie, s. 306-307. Termín „liberální“ zde rozhodně není použit ve

významu „utopistický“, tak, jak je chápán a používán ze strany autorů realismu.

33

timity, od volených zástupců přes různé zájmové až po zcela ilegální

skupiny. Výsledkem však nemá být „střet kultur“71

, ale respekt k jejich

pluralitě jako základu vzájemné diskuse. Tento pohled doplňuje kon-

struktivistický aspekt, a sice představa, že klíčové rozhodnutí činí kon-

krétní individuum ve vztahu k dané komunitě, tudíž i všechny instituce72

vznikají na základě rozhodnutí občanů dané komunity. Jinými slovy –

stát či mezinárodní systém nejsou žádnou daností, ale pouze konstruktem

konkrétního kulturního celku. Při přijetí tohoto pohledu nabývají na

atraktivitě i tzv. transnacionální dějiny,73

které si kladou za cíl analyzo-

vat napříč politickými hranicemi fenomény jako např. přírodní katastro-

fy, hospodářské krize, války, lidská práva, obchod, protekcionismus,

konzumní společnost apod.74

Tento přístup umožňuje také otevřít otázky

nadnárodního transferu, nadnárodních institucí, ale i volného pohybu

osob. I v oblasti dějin mezinárodních vztahů se stále častěji objevuje

kritika realismu a roste zájem badatelů o to chápat mezinárodní systém

jako prostor ke komunikaci, dialogu,75

v němž je důležité analyzovat

71 V pojetí amerického Samuela Huntingtona se právě svět po rozpadu východního bloku

rozdělil do několika kulturních celků, na jejichž hranicích dochází k největším střetům, a

tyto oblasti jsou zárodky budoucích válečných konfliktů. Huntington respektuje proměn-

livost současného světa, zároveň ale opakuje neorealistické teze o důležitosti národního

státu. Srov. HUNTINGTON, Samuel P., Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového

řádu, Praha 2001, s. 12. 72 Zde je na místě vyzdvihnout především přínos institucionální ekonomie, která definuje

instituce jako „…jakékoliv omezení, které utváří ekonomické chování lidí… Instituce

strukturují náš život, umožňují nebo alespoň usnadňují naše očekávání a vnášejí řád do

společnosti – a jako každé omezení při cílovém jednání lidí - též generují potřebné in-

formace.“ MLČOCH, Lubomír, Institucionální ekonomie, Praha 2005, s. 29. 73 OSTERHAMMEL, Jürgen, Transnationale Gesellschaftsgeschichte. Erweiterung oder

Alternative?, in: Geschichte und Gesellschaft 27, 2001, H. 4, s. 471-472; CLAVIN,

Patricia, Defining Transnationalism, in: Contemporary European History 14, 2005, No.

4, s. 422-425. 74 PAULMANN, Johannes, Grenzräume. Kulturgeschichtliche Perspektiven auf die

Geschichte der internationalen Beziehungen, in: Kulturgeschichte. Fragestellungen,

Konzepte, Annäherungen, ed. Christina Lutter, Innsbruck 2004, s. 197-198. Transnacio-

nální dějiny jsou zároveň výsledkem slábnoucí dominance výzkumu euro-atlantské kul-

tury a stále rostoucího zájmu o problematiku tzv. třetího světa a mimoevropských oblastí.

Srov. CONRAD, Sebastian, ECKERT, Andreas, Globalgeschiche, Globalisierung, mul-

tiple Modernen. Zur Geschichtsschreibung der modernen Welt, in: Globalgeschichte.

Theorien, Ansätze, Themen, ed. Sebastian Conrad, Andreas Eckert, Ulrike Freitag,

Frankfurt am Main, New York 2007, s. 14-24. 75 FREVERT, U., Politische Kommunikation, s. 7-10.

34

postoje všech aktérů, kteří se na něm podílejí či ovlivňují závěrečné roz-

hodnutí.

Je tedy podle našeho názoru možné konstatovat, že kulturní dějiny

přinesly nejen zásadní metodologické oživení v oblasti politických dějin

a dějin mezinárodních vztahů, ale také nové možnosti pro interdiscipli-

nární výzkumy a mezioborovou komunikaci. Jaká je situace v hospo-

dářských dějinách? Nejprve se krátce zastavíme u samotné ekonomie,

neboť zde stále více ekonomů kritizuje dosavadní neoklasický mainstre-

am opírající se o konstrukt homo oeconomicus. Jak napsal český ekonom

Josef Šíma: „Stále větší množství prominentních ekonomů hlavního

proudu začalo postupně zastávat názor, že nám matematické modely

neposkytují relevantní poznatky, jež by nám umožnily porozumět fungo-

vání ekonomického systému.“76

Kritika se soustředí především do tří

bodů. Na prvním místě stojí problematika „dokonalé“ racionality konají-

cího individua. Zejména ekonomové, kteří si všímali vývoje

v psychologických vědách, upozorňovali již v padesátých letech 20.

století, že koncept „dokonalé“ racionality neodpovídá nejnovějším vý-

sledkům z oblasti psychologie, a proto přišli s konceptem tzv. omezené

racionality (bounded rationality).77

Význam tohoto posunu v oblasti ra-

cionality spočívá především v tom, že se ekonomové začali věnovat také

dalším aspektům, které ovlivňují individuální rozhodování – jako jsou

hodnoty, emoce, důvěra nebo štěstí.78

To otevřelo prostor například ex-

perimentální ekonomii či teorii her, jež se zabývají právě lidským rozho-

dováním v různých situacích. Výsledky těchto dvou ekonomických pří-

stupů jasně prokázaly variabilitu lidských preferencí a neudržitelnost

konceptu maximalizace individuálního užitku.79

Tím se také vytvořil

důležitý předpoklad pro širší uplatnění poznatků z oblasti kulturních věd.

76 ŠÍMA, Josef, Ekonomie a právo. Úvod do logiky společenského jednání, Praha 2004, s. 6. 77 Klíčový je text od Herberta A. Simona z roku 1956. Srov. SIMON, Herbert A., Ra-

tional Choice and the Structure of the Enviroment, in: Psychological Review 63, 1956,

No. 2, s. 129-138. 78 HILGER, Susanne, LANDWEHR, Achim, Zur Einführung. Wirtschaft – Kultur –

Geschichte. Stationen einer Annährung, in: Wirtschaft – Kultur – Geschichte. Positionen

und Perspektiven, Stuttgart 2011, s. 7. 79 TANNER, J., „Kultur“, s. 214; FEHR, Ernst, FISCHBACHER, Urs, Why Social Pref-

erences Matter – The Impact of Non-Selfish Motives on Competition, Cooperation and

Incentives, in: The Economic Journal 112, 2002, No. 478, s. C1-C33.

35

Druhá námitka směřovala vůči představě ekonomie jako vědy o realitě

lidské společnosti. Část ekonomů oprávněně namítala, že stále rostoucí

matematizace a specializace v ekonomii vede pouze k uzavření oboru a

jeho odtržení od reality, která nefunguje podle matematických modelů.80

Tento nedostatek se ukazoval zásadní především v případech, kdy byli

ekonomové žádáni o přesnou analýzu dobové hospodářské situace a

předpověď budoucího vývoje. Třetí bod kritiky míří na statičnost a ahis-

toričnost ekonomických modelů, což je v podstatě kritika samotného

pojetí ekonomie jako přírodní vědy. I řada neoklasických ekonomů proto

vyzdvihovala význam hospodářských dějin jako vědního oboru, který má

potenciál zařadit výsledky ekonomické vědy do historicko-

společenského kontextu. Jak se vyjádřil nositel Nobelovy ceny za eko-

nomii Robert Solow: „Ekonomické aktivity dostanou svoji pravou pod-

statu až poté, kdy jsou včleněny do konkrétních sítí sociálních institucí,

zvyků, hodnot a postojů,“ a právě hospodářské dějiny „…mohou eko-

nomům nabídnout smysl svojí rozmanitostí a flexibilitou sociálních

vztahů, které mohu napomoci pochopení interakcí mezi ekonomickým

chováním a ostatními sociálními institucemi“.81

Oslabení neoklasického

paradigmatu v ekonomii představovalo zásadní předpoklad pro nástup

různých alternativních přístupů v oblasti lidského rozhodování, z nichž

jeden z nejvíce inovativních přinesly kulturní vědy.

Jak se tzv. kulturní obrat prosadil v hospodářských dějinách? Nové

kulturní dějiny se začaly více prosazovat v hospodářských dějinách až v

druhé polovině devadesátých let 20. století, a to jak v reakci na kulturně-

historické přístupy v historii, tak i na proměnu samotného ekonomického

paradigmatu. V polovině devadesátých let se opět začalo intenzivněji

diskutovat o základním metanarativu hospodářských dějin a ekonomie –

podstatě a univerzálnosti západního tržního hospodářství. V konfrontaci

s rozpadem bipolárního světa, nástupem globalizace a hospodářských

krizí v různých oblastech světa v devadesátých letech 20. století si stále

více ekonomů a hospodářských historiků uvědomovalo, že hospodářský

vývoj v různých regionech vykazuje velmi výrazné odlišnosti, které se

odvíjejí právě od specifického kulturního kontextu. Právě u tradičního

výzkumu vývoje kapitalismu je tedy možné konstatovat nové oživení

80 LIPKA, David, Pojetí společnosti jako příčina nedorozumění uvnitř ekonomie, in: Acta

Oeconomica Pragensia 15, 2007, č. 5, s. 137. 81 SOLOW, R. M., Economic History, s. 328, 331.

36

díky novým kulturním dějinám.82

I zde se brzy ukázaly odlišné přístupy

k samotnému chápání pojmu „kultura“, kdy na jedné straně stáli autoři,

kteří ji chápali jako základ pro vysvětlení veškerých ekonomických pro-

cesů, a na straně druhé se etablovala skupina vědců, kteří se inspirovali

kulturními dějinami volněji a viděli v nich spíše jen doplnění tradičních

historicko-ekonomických přístupů.83

Přesto i hospodářské dějiny v deva-

desátých letech reflektovaly vývoj v ekonomii a stále více prostoru bylo

věnováno mikroekonomickým tématům a aspektům, které se podílejí na

lidském rozhodování, především s ohledem na subjektivní faktory, emo-

ce, zvyky, tradice a rituály.84

III.

Jaké tedy mohou být příklady témat bádání ve spojení hospodářských

a politických dějin na bázi přístupu nových kulturních dějin? Prvním

tématem je výše nastíněný výzkum kapitalismu. Výzkum kapitalismu

představoval tradiční téma hospodářských dějin, které v podstatě stálo na

počátku této vědní disciplíny, neboť souviselo s otázkou fungování mo-

derního tržního hospodářství jako jednoho z hlavních znaků moderní

euroatlantické civilizace.85

Propojení finančních trhů, přijetí mezinárod-

82 TEMIN, Peter, Is It Kosher to Talk about Culture?, in: Journal of Economic History

57, 1997, No. 2, s. 268; KULTUR in der Wirtschaftsgeschichte, Tagung in München,

März 2007, in: Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 94, 2007, H. 2, s.

174. 83 BERGHOFF, Hartmut, VOGEL, Jakob, Wirtschaftsgeschichte als Kulturgeschichte.

Ansätze zur Bergung transdisziplinärer Synergiepotentiale, in: Wirtschaftsgeschichte als

Kulturgeschichte. Dimensionen eines Perpektivenwechsels, ed. Hartmut Berghoff, Jakob

Vogel, Frankfurt am Main 2004, s. 11; KULTUR in der Wirtschaftsgeschichte, s. 174-

175, 183. 84 SIEGENTHALER, Geschichte, s. 290; SOBĚHART, Radek, Úvod – Nové hospodář-

ské dějiny?, in: SOBĚHART, Radek a kol., Hospodářské dějiny Československa 1918-

1992, Praha 2013, s. 8. 85 Kapitalismus představoval také jedno z hlavních potvrzení nástupu a dominance Evro-

py a USA na přelomu 19. a 20. století a jeho analýze se věnoval již zakladatel moderní

ekonomie Adam Smith i německá národohospodářská škola v 19. století. Srov.

WEHLER, Hans-Ulrich, „Deutscher Sonderweg“ oder allgemeine Probleme des westli-

chen Kapitalismus?, in: Týž, Politik in der Geschichte. Essays, München 1998, s. 78;

KOCKA, Jürgen, Einleitung, in: Gibt es einen deutschen Kapitalismus? Tradition und

globale Perspektiven der sozialen Marktwirtschaft, ed. Volker R. Berghahn, Sigurt

Vitols, Frankfurt am Main, New York 2006, s. 9; OSTERHAMMEL, Jürgen, PETER-

SSON, Niels P., Geschichte der Globalisierung. Dimensionen. Prozesse, Epochen, Mün-

chen 2006, s. 15.

37

ního finančního systému opírajícího se o tzv. zlatý standard, důraz na

těžký průmysl, liberalizace meziárodního obchodu, volný pohyb kapitá-

lu, služeb a lidského kapitálu vytvořily předpoklady pro první vlnu glo-

balizace v poslední třetině 19. století a v ideové rovině také jeden z hlav-

ních metanarativů ekonomie a hospodářských dějin moderních společ-

ností. Zároveň se také objevily přístupy, které do popředí stavěly sociální

dopady kapitalismu jako například špatné pracovní podmínky v továr-

nách, „nespravedlivé“ přerozdělování zisků, platové rozdíly mezi muži a

ženami, manuální práci dětí atd. Tato sociální kritika kapitalismu vytvo-

řila základ moderních sociálních věd na přelomu 19. a 20. století, což

bylo později podpořeno institucionálním a personálním rozmachem so-

ciologie a sociálních dějin.86

Evropské dějepisectví ve 20. století kladlo

důraz spíše na sociální souvislosti tržního hospodářství a diskuse o pod-

statě a fungování kapitalismu se odehrávala v podstatě jen v anglosaské

odborné literatuře. Až hospodářské krize v devadesátých letech a na

počátku 21. století „oživily“ diskuse o podstatě moderního hospodářské-

ho systému a jeho možných regionálních odlišnostech.87

Kapitalismus zde ovšem vystupuje ve zcela nových souvislostech,

které úzce souvisí s nástupem nových kulturních dějin. V kontextu spo-

jení hospodářských a politických dějin pokládáme za klíčové především

spojení tržního hospodářství s moderními teoriemi demokracie, s čímž

souvisí jedna z hlavních otázek budoucího výzkumu. Do jaké míry je na

sobě závislá kvalita demokracie a hospodářský růst?88

Neméně důležitá

je i skutečnost, že kapitalismus již není chápán pouze jako určitý hospo-

86 Následkem toho se, především v Evropě, považoval termín „kapitalismus“ za bezmála

hanlivý a urážlivý, a hledaly se různé modifikace tržního hospodářství, např. sociálně-

tržní hospodářství v SRN po roce 1945. Srov. KOCKA, Jürgen, Kommentar. Kapitalis-

mus im Kontext, in: Kapitalismus. Historische Annäherungen, ed. Gunilla Budde,

Göttingen 2011, s. 177; KOCKA, Jürgen, Writing the History of Capitalism, in: Bulletin

of the German Historical Instituce 47, 2010, s. 9-10; SCHULZ, G., Sozialgeschichte, s.

295. 87 Kromě regionálních specifik se hledaly také různé modifikace i pro západní pojetí

tržního hospodářství, jako např. casino-kapitalismus, odpovědný kapitalismus, spořivý

kapitalismus ad. Srov. DAHRENDORF, Ralf, Nach der Krise. Zurück zur protestan-

tischen Ethik? Sechs Anmerkungen, in: Merkur 720, 2009, H. 5, s. 377-381. 88 Zjednodušeně řečeno, může existovat demokracie bez kapitalismu? Nebo kapitalismus

bez demokracie? Jaká jsou hlavní kritéria této symbiózy? Srov. ROMER, C., The End, s.

50.

38

dářský system, ale jako nedílná součást určité kulturní identity.89

Proto

není podstatný pouze výzkum makroekonomických ukazatelů, ale také

samotného kulturního kontextu kapitalismu, především v jeho každo-

denní, symbolické politicko-sociální rovině. Další důležitý podnět spat-

řujeme právě v postižení kulturně-regionálních specifik politicko-

ekonomického uspořádání, kdy je podle našeho názoru potřebat histori-

zovat ekonomické procesy s důrazem na analýzu dlouhodobých a krát-

kodobých trendů, norem chování, ideových předpokladů a prostředků

subjektivního vnímání.90

Za druhý příkladový impuls pro spojení hospodářských a politických

dějin považujeme novou institucionální ekonomii (NIE), která se začala

dynamicky rozvíjet od osmdesátých let 20. století. Nová institucionální

ekonomie vznikla také v rámci základního ekonomického metanarativu,

proč jsou některé státy/národy bohaté a některé nikoli, ovšem důraz je

zde kladen na institucionální, formální rámec směny. NIE přinesla do

ekonomických věd problematiku institucí, které se zásadním způsobem

podílejí na tom, zda se nějaký obchod uskuteční, či nikoli.91

NIE tradičně

dělí instituce na formální a neformální. K formálním patří například poli-

tické zřízení, soudní systém, kolektivní smlouvy a celý právní systém

(zejména občanské a obchodní právo). Neformální instituce představují

například zvyky, tradice a kultura daného společenství.92

Nová instituci-

onální ekonomie původně vycházela z neoklasického mainstreamu, kdy

se také opírala o teorii homo oeconomicus, problematiku transakčních

89 KOCKA, J., Kommentar, s. 182; KOCKA, J., Writing, s. 12-13. 90 STREECK, Wolfgang, German capitalism? Does it exist? Can it survive?, in: New

Political Economy 2, 1997, No. 2, s. 237-238; TEMIN, P., Is it Kosher, s. 273-283. 91 V tradičních ekonomických přístupech se směna chápala jako přímá interakce mezi

dvěma či více aktéry. NIE upozorňuje na vysoké transakční náklady, které na sebe berou

právě instituce. 92 Jeden ze zakladatelů NIE americký ekonom Douglass C. North definoval instituce

takto: „Instituce jsou lidmi vytvořená omezení, která vnáší strukturu do lidského jednání.

Skládají se z formálních omezení (pravidla, zákony, ústavy), neformálních omezení

(normy chování, zvyklosti a pravidla jednání uplatňovaná samotnými jednotlivci) a

způsobujů zajišťování jejich dodržování.“ NORTH, Douglass C., Vývoj ekonomické

výkonnosti v čase. Přednáška u příležitosti udělení Nobelovy ceny, 9. prosince 1993, in:

Oslava ekonomie. Přednášky laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. ed. Jiří Jonáš, Praha

1994, s. 755; NORTH, Douglass C., Institutions, in: The Journal of Economic Perspecti-

ves 5, 1991, No. 1, s. 99-100; VOIGT, Stefan, Institucionální ekonomie, Praha 2008, s.

12-13.

39

nákladů a vlastnických práv a teorii rozhodování.93

Proto také NIE čelila

kritice za statičnost, metodologický individualismus a koncept „dokona-

lé“ racionality. Reakcí byla určitá redefinice institucí, na které se výraz-

ným způsobem podílely nové kulturní dějiny – instituce se v současnosti

v NIE definují jako kulturně podmíněné, schopné dynamicky měnit svoji

podstatu, formu a obsah. Do popředí se tak stále více dostává výzkum

neformálních institucí a jejich významu pro tržní hospodářství a lidské

rozhodování.94

Jaká témata nabízí NIE hospodářským a politickým dějinám? Na prv-

ním místě bychom chtěli vyzdvihnout analýzu fungování samotných

institucí. Také politické vědy stále více prostoru věnují výzkumu institu-

cí a byrokracii jako klíčových faktorů pro politicko-ekonomické rozho-

dování. Proto se nabízí využít teoretické báze NIE pro výzkum institucí

v historickém kontextu.95

Za druhý přínos považujeme analýzu klíčo-

vých politicko-ekonomických institucí (centrální banka, parlament, nad-

národní instituce) pro hospodářský vývoj daného regionu, což souvisí

také s výše uvedenou problematikou výzkumu tržního hospodářství.96

93 MATHIAS, Peter, Economic History. Still Living with the Neighbours, in: The Journal

of European Economic History 35, 2006, No. 1, s. 50; TILLY, Charles, TILLY, Louise,

TILLY, Richard, European Economic and Social History in the 1990s, in: Journal od

European Economic History 20, 1991, č. 3, s. 658. 94 AMBROSIUS, G., PLUMPE, W., TILLY, R., Wirtschaftsgeschichte, s. 32-34;

BERGHOFF, H., VOGEL, J., Wirtschaftsgeschichte, s. 19; KULTUR in der Wirtschaft-

sgeschichte, s. 181; SEARLE, John R., What is an institution?, in: Journal of Institutional

Economics 1, 2005, No. 1, s. 1-3. 95 Velmi inspirativní studii, ve které se zabýval vývojem a fungováním ministerstva

hospodářství za Ludwiga Erharda v období tzv. německého hospodářského zázraku,

představil Bernhard Löffler. Pozornost věnoval především otázce sebevnímání úředníků,

kteří se chápali jako profesionální odborná elita v západoněmecké státní správě. Srov.

LÖFFLER, Bernhard, Moderne Institutionsgeschichte in kulturhistorischer Erweiterung.

Thesen und Beispiele aus der Geschichte der Bundesrepublik Deutschlands, in:

Geschichte der Politik. Alte und Neue Wege, ed. Hans-Christof Kraus, Thomas Nicklas,

München 2007, s. 162-163. Podobně pro raný novověk např. studie Daniela Legutkeho

k sebevnímání diplomatů LEGUTKE, Daniel, Diplomatie als soziale Institution. Bran-

denburgische, sächsische und kaiserliche Gesandte in Den Haag, 1648-1720, Münster

2010. 96 NORTH, Douglass C., WEINGAST, Barry, Constitutions and Commitment. Evolution

of Institutions Governing Public Choice in Seventeenth-Century England, in: Journal of

Economic History 49, 1989, s. 803-832; KOCKA, J., Geschichte, Sozialwissenschaften,

s. 32-33.

40

Další téma může představovat výzkum trhu a chování jednotlivých ak-

térů. I zde je nutné předefinovat tradiční vnímání trhu jako stálé, neměn-

né instituce právě ve prospěch trhu jako sociálního konstruktu, který

proměňuje svoji podobu v závislosti na kulturně-politickém kontextu.97

V rámci výzkumu trhu lze využít nejen poznatků ze sociologie, kulturní

antropologie, ale především z politologie, aby bylo možné zaměřit se na

institucionální aktéry, kteří „omezují“ svobodnou směnu (státní instituce,

finanční instituce).98

Za velmi podnětnou oblast pro spojení hospodářských a politických

dějin považujeme i tzv. public choice theory. Její přínos spatřujeme pře-

devším v tom, že se jí podařilo rozbít monopol chápání státu jako samo-

statné entity, subjektu dějin, který má svůj národní, státní či ekonomický

zájem. Vyzdvihnout bychom zde chtěli především analýzu Mancura

Olsona, který přesvědčivě vyvrátil obecně přijímanou tezi, že se lidé

„dobrovolně“ sdružují, aby dosáhli většího úspěchu. Podle Olsona je

„přirozené“ opačné chování, že jednotlivec nevstupuje do žádných ko-

lektivních akcí, neboť nemá žádnou záruku, že mu tato kolektivní akce

přinese nějaký užitek, jenž bude větší než jeho náklady. Teprve v případě

existence tzv. selektivního podnětu, tj. podnětu, který má význam pro

něho jako konající individuum, je ochoten vstoupit do nějakého většího

celku, což je klíčové pro fungování různých „zájmových skupin“ – odbo-

rů, zemědělské či průmyslové lobby, politických stran.99

Základní para-

digma teorie veřejné volby tvoří tzv. metodologický individualismus,

který stanovuje, že jedinými aktéry, kteří rozhodují, jsou jednotlivci.100

V tomto kontextu tedy neexistuje žádný „státní“, „národní“ zájem, ale

pouze zájem konkrétních jednotlivců, kteří mají své preference, zájmy a

motivy. I v rámci určitého kolektivu se jedná pouze o individuální roz-

97 LIPKA, David, Proč učit ekonomii?, in: DOLEŽALOVÁ, Antonie a kol., Učíme

ekonomii 90 let, Praha 2011, s. 246; BERGHOFF, H., VOGEL, J., Wirtschaftsgeschichte

als Kulturgeschichte, s. 15; HILGER, S., LANDWEHR, A., Zur Einführung, s. 16. 98 KOCKA, J., Geschichte, Sozialwissenschaften, s. 33, 37; KOCKA, J., Historische

Sozialwissenschaft heute, s. 22. 99

OLSON, Mancur, The Logic of Collective Action. Public Goods and the Theory of

Groups, London, Cambridge (MA.) 1971, s. 132-167; OLSON, Mancur, Vzestup a pád

národů. Ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita, Praha 2008, s. 18-38. 100

Obecně k teorii veřejné volby srov. SCHWARZ, J., Teorie, s. 842-850; BOETTKE,

Peter J., Living Economics. Yesterday, Today, and Tomorrow, The Independent Institute

2012, s. 242-260.

41

hodnutí většího počtu jednotlivců. Jak napsal James Buchanan: „Kolek-

tivní rozhodnutí vznikají jako výsledek chování směřujícího

k maximalizaci osobního užitku mnoha osob jednajících v mnoha nezá-

vislých pozicích.“101

Tato teorie také nevidí rozdíl v pozici jednotlivých

individuí, neboť všem jde o maximalizaci vlastních cílů. I v politické

oblasti tedy platí, že i když politici občas dělají obecně prospěšné věci, je

tato činnost spíše minoritní. I v tomto případě se jedná spíše o to, že usi-

lují o maximalizaci vlastních cílů, například o znovuzvolení.

Teorie veřejné volby původně vycházela také z neoklasického hlavní-

ho proudu, ale v poslední době stále více hledá inspiraci v nových pří-

stupech politických a kulturních věd. Prostor se tak otevírá například

funkci jazyka a rituálů při získávání vlivu a moci v politickém soupeření

či při získávání voličů.102

Řada studií se v podobném duchu zabývala

„symbiózou“ zemědělských a průmyslových kruhů na přelomu 19. a 20.

století, jež sice navenek zastávaly odlišné zájmy ohledně protekcionismu

a volného obchodu, ale na základě účasti na státních zakázkách a podílu

na rozhodování státních institucí našly vhodný modus vivendi.103

Přínos-

né jsou také studie věnující se výsledkům voleb s ohledem na ekonomic-

ké preference jednotlivých voličských skupin, které zásadním způsobem

revidují dosavadní výsledky politologicko-historických výzkumů.104

Další vítané spojení politických a hospodářských dějin představuje

výzkum hospodářských krizí, což souvisí především s poslední globální

krizí, která je často srovnávána s velkou hospodářskou krizí na přelomu

101

BUCHANAN, James M., Veřejné finance v demokratickém systému, Brno 1998, s. 4. 102 Příkladem může být například otázka hospodářského nacionalismu na přelomu 19. a

20. století, který různé zájmové skupiny instrumentálně využívaly k tomu, aby prosadily

vůj vliv v politicko-ekonomickém životě ve střední Evropě. Srov. SOBĚHART, Radek,

Nostrifikace v Československu jako příklad hospodářského nacionalismu po roce 1918?,

in: SOBĚHART, Radek a kol., Hospodářské dějiny Československa 1918-1992, Praha

2013, s. 14-17. 103 TORP, Cornelius, Von Junkern und Schlotbaronen. Zur Interpretation des deutschen

Protektionismus vor 1914, in: Saeculum 60, 2010, H. 1, s. 143-169; SCHONHARDT-

BAILEY, C., Parties and Interests in the „Marriage of Iron and Rye“, in: British Journal

of Political Science 28, 1998, No. 2, s. 291-330. 104 IRWIN, Douglas A., The Political Economy of Free Trade. Voting in the British

General Election of 1906, in: Journal of Law and Economics 37, 1994, No. 1, s. 75-77;

LEHMANN, Sibylle H., The German Elections in the 1870s. Why Germany Turned from

Liberalism to Protectionism, in: The Journal of Economic History 70, 2010, No. 1, s.

178.

42

dvacátých a třicátých let 20. století a oživila zájem o teoretický výzkum

fenoménu krize.105

Hospodářské krize se tak například začaly chápat

jako klíčové zlomy moderní a postmoderní společnosti, jejichž dopad se

netýká pouze hospodářské oblasti, ale nutně také politicko-sociálního

kontextu. Jako velmi plodný se ukázal výzkum situace v meziválečném

Německu, kde došlo k pádu celého demokratického zřízení. Velká hos-

podářská krize za Výmarské republiky fungovala jako katalyzátor proce-

sů ve všech oblastech politického, kulturního, hospodářského a sociální-

ho života výmarské republiky, které vedly k jejímu zhroucení a nástupu

Hitlera k moci. Téměř všechny vrstvy společnosti se postavily proti Vý-

marské republice, což vedlo k další politické a společenské radikalizaci.

O tomto fenoménu napsal britský historik Ian Kershaw: „Hospodářské

krize vedou často k pádu vlád. Jen málokdy však strhnou s sebou samot-

né státní zřízení. I přes nejhlubší bídu velké hospodářské krize z počátku

třicátých let v mnoha zemích demokracie přetrvala – ovšem tam, kde

měla pevné kořeny, jež nepodkopala prohraná válka.“106

I dnes je aktuál-

ní otázka, jak hospodářské krize ovlivní chování politicko-

ekonomických elit a fungování politicko-ekonomického cyklu. Přede-

vším nové kulturní dějiny umožnily výzkum psychologických dopadů

hospodářských krizí, traumatu inflace a masové nezaměstnanosti a poli-

tické kooperace a komunikace.107

Achim Landwehr zároveň upozorňuje

na další specifický přínos perspektivy kulturních dějin v době krize, kte-

rým vysvětluje i to, proč se v poslední době těší takové popularitě – pomá-

hají totiž porozumět zkušenosti diference, čímž odpovídají na poptávku

vzniklou v souvislosti s multikulturní problematikou, náboženskými proti-

klady, procesem globalizace, ale i sociálními a ekonomickými rozdíly a

jejich vnímáním. Přístup kulturních dějin tak poskytuje nikoli snad řešení,

ale rámec, ve kterém je možno tyto otázky tematizovat a diskutovat.108

Za velmi nosné téma považujeme také problematiku konzumní spo-

lečnosti, kterou se sice původně zabývaly sociální dějiny, ale nově stále

105 EICHENGREEN, Barry, Economic History and Economic Policy, in: The Journal of

Economic History 72, 2012, No. 2, s. 289; ABELSHAUSER, Werner, Aus Wirtschaft-

skrisen lernen – aber wie? Krisenszenarien im Vergleich, in: Vierteljahrshefte für Zeit-

geschichte 57, 2009, H. 4, s. 467. 106 KERSHAW, Ian, Hitler. 1889-1936: Hybris, Praha 2004, s. 302. 107 ABELSHAUSER, W., Aus Wirtschaftskrisen, s. 483; RITSCHL, Albrecht, War 2008

das neue 1931?, in: Aus Politik und Zeitgeschichte, 2009, H. 20, s. 32. 108 LANDWEHR, A., Kulturgeschichte, s. 10.

43

více prostoru dostává například také v ekonomických studiích. Ani kon-

zumní společnost již ovšem není chápana jako projev jakési kolektivní

identity moderní společnosti, ale naopak jako výraz svobodné vůle jed-

notlivců moderní společnosti v její každodenní podobě.109

O konzumní

společnost se zajímá především mikroekonomie v rámci výzkumu prefe-

rencí, hodnotové žebříčku a racionálních očekávání.110

Nové kulturní

dějiny přinesly do této oblasti zájem o mentalitu spotřebitelů, reklamu a

její ikonografický význam.111

Další předměty zájmu badatelů představují

například vznik a vývoj obchodních domů či supermarketů jako speci-

fického prostoru, což je také spojeno s analýzou techniky prodeje, mo-

derního managementu a estetiky jednotlivých výrobků.112

Politické ději-

ny dále vnesly do zkoumání konzumní společnosti problematiku politi-

zace volného času jako instrumentu moderních politiků k získávání voli-

čů, což souviselo hlavně s rozvojem sociálního státu ve 20. století. Kon-

zumní charakter společnosti s sebou přinesl i nová specifika volebních

kampaní a vnímání politického konfliktu, který stále více získává podo-

bu střetu dvou a více produktů, o jejichž kvalitě rozhodují média, re-

klamní kampaně a volební slogany.113

~

Spolupráce hospodářských a politických dějin se v tomto světle jeví

jako velmi produktivní – nabízí unikátní perspektivy, které mohou na-

pomoci k zodpovězení velmi aktuálních otázek nejen soudobých sociál-

ních věd, ale i veřejných a politických debat, a existuje řada témat, která

se začala objevovat a řešit až právě v důsledku nástupu a rozšíření kul-

turněhistorické perspektivy. Za zásadní pro eficientní zapojení podnětů

nových kulturních dějin i ekonomických přístupů jimi ovlivněných po-

109 NOLTE, Paul, Abschied vom 19. Jahrhundert oder Auf der Suche nach einer anderen

Moderne, in: Wege der Gesellschaftsgeschichte, ed. Jürgen Osterhammel, Dieter Lan-

gewiesche, Paul Nolte, Göttingen 2006, s. 128-129; CONRAD, Christoph, „How much,

schatzi?“ Vom Ort des Wirtschaftens in der new cultural history, in: Wirtschaft-

sgeschichte als Kulturgeschichte. Dimensionen eines Perpektivenwechsels, ed. Hartmut

Berghoff, Jakob Vogel, New York, Frankfurt am Main 2004, s. 43-68. 110 KOCKA, J., Einleitung, s. 16; WALTER, Rolf, Die Metaphysik, s. 443. 111 V tomto kontextu reklamu tematizuje i studie Barbory Šimečkové v kapitole III. 112 BERGHOFF, H., VOGEL, J., Wirtschaftsgeschichte als Kulturgeschichte, s. 17. 113 SABROW, Martin, Biographie und Zeitgeschichte. Das Beispiel Willy Brandt, in:

Willy Brandt. Neue Fragen, neue Erkenntnisse, ed. Bernd Rother, Bonn 2011, s. 311;

POTTS, John, A History of Charisma, London, New York 2009, s. 219-220.

44

važujeme, že se oba směry budou soustředit především na analýzu cho-

vání jednotlivce v mikroekonomické a mikrohistorické dimenzi. Napros-

tou nezbytností historika hospodářských a politických dějin je v této

souvislosti teoretická výbava – mj. právě reflexe významu nových kul-

turních dějin, jež zásadním způsobem změnily perspektivu, a tím i mož-

ný okruh témat politických i hospodářských dějin. Obě subdisciplíny by

proto neměly zůstat v „zajetí“ dosavadních tradičních pohledů, ale měly

by se inspirovat novými přístupy z okolních společenských věd (ekono-

mie, politologie, psychologie, sociologie, filozofie, kulturní antropolo-

gie), kterým zároveň mohou nabídnout unikátní know-how a specifický

repertoár vlastních otázek a odpovědí. Jak nicméně vyplývá i z výsledů

výše zmíněné „bilanční“ konference o stavu kulturních dějin na počátku

druhého desetiletí 21. století, klíčovou roli pro uplatnění těchto slibných

přístupů hraje a v budoucnosti v souvislosti s globálně se zostřujícím

bojem o finanční zdroje ještě více bude hrát institucionální zázemí.114

Jak

naznačují i příspěvky účastníků z Polska, Maďarska či Lotyšska, zůstává

zejména v podmínkách bývalého sovětského bloku otázkou, nakolik tyto

inovativní přístupy veskrze západní provenience najdou ohlas a uplatně-

ní v rámci akademických institucí těchto zemí, nebo nakolik budou nao-

pak ze strany tradičních přístupů samy odsouzeny do role, řečeno

s Jacquesem Le Goffem, „zdechliny, kterou je ještě třeba zabít“.115

V každém případě v kontextu výše řečeného mohou již nyní při uplatně-

ní kulturně „otočeného“ pohledu samy aspirovat na status tématu.

114 CULTURAL history in Europe. 115 Použito původně pro označení krize tradičních politických dějin. Cit. dle

LANDWEHR, A., Diskurs – Macht – Wissen, s. 80.