1

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY

Introspekce v prostoru a času

Diplomová práce

Brno 2006

Vedoucí diplomové práce: Vypracovala: Doc. Blanka Růžičková ak.mal. Jitka Julie Jungwirthová

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci “Introspekce v prostoru a času” zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby diplomová práce byla uložena na Masarykově Univerzitě v Brně, v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. ………………………………… podpis V Brně dne 9.dubna 2006

3

Úvodem své diplomové práce bych především chtěla poděkovat paní Doc. Blance Růžičkové za její cenné podněty a rady, které mi velmi pomohly.

4

OBSAH Úvod ................................................................................................................................... 2 Fotodokumentace................................................................................................................. 6 Výňatky z deníků ................................................................................................................. 7 1. CHEMIE VZPOMÍNEK ........................................................................................... 43 1.1. KONĚ DNÍ ............................................................................................................. 43 1.2. NEDOSAŽITELNOST .......................................................................................... 44 1.3. SMYSL SLZ ........................................................................................................... 45 Akvarely ............................................................................................................................. 44 2. CHCI SE UČIT .......................................................................................................... 48 2.1. RADOST................................................................................................................. 48 2.2. MÍR......................................................................................................................... 49 2.3. POLIBEK............................................................................................................... 50 Malby ................................................................................................................................ 49 3. MÁMA JEŠTĚ SPÍ.................................................................................................... 53 3.1. PO UKOLÉBAVCE DLOUHÉ ............................................................................. 53 3.2. POUTA ROZVÁZALA.......................................................................................... 54 3.3. VŮNĚ SEDMIKRÁSKY........................................................................................ 55 Akvarely ............................................................................................................................. 53 4. EVINA DCERO ......................................................................................................... 57 4.1. TVÁ PUPEČNÍ ŠŇŮRA ........................................................................................ 58 4.2. BUDE MÍT OTISK................................................................................................ 59 4.3. NA KAŽDÉM POTOMKU ................................................................................... 60 Malby ................................................................................................................................ 58 5. DIDAKTICKÉ VYUŽITÍ.......................................................................................... 62 Malby ................................................................................................................................ 60 Resumé ............................................................................................................................... 62 Použitá literatura ............................................................................................................... 63

5

Úvod „Být je prvotní povinností člověka.“ (Brunton: Tajná stezka, s.26)

Téma mé diplomové práce zní: „Introspekce v prostoru a času“. Cílem projektu bylo zaměřit se na toto pojetí ze široké škály úhlu pohledů. Využila jsem tedy možností, které jsem spatřovala jako prospěšné pro inspiraci a pro rozšíření fantazijních i vědomostních rozsahů. Důležitou součástí diplomové práce byla účast na českoněmeckém výtvarném sympoziu Proudění–Strömungen, která se konala v pohraniční obci Řehlovice, v okrese Ústí nad Labem, v době od 15.7. do 24.7.2005. Sympozium se uskutečnilo na statku, jehož majiteli byli kdysi Páni z Bělé, kde se každoročně konají různé kulturní aktivity za podpory Ministerstva kultury České Republiky. Je to kouzelný a velký prostor nesčetného množství záhadných zákoutí, kde může každý člověk najít mnoho inspirace i zamyšlení. Letošní ročník sympozia měl jako nosné zadání název „ 60.let hledání“. Jednalo se o vzpomínku na patrnou situaci z minulosti v našem pojetí, jako reakci na konec druhé světové války. 60. let hledání se stalo mottem sedmého ročníku sympozia v Řehlovicích. Za tím se ale zároveň skrývá určité konkrétní datum i určité období. Období, kdy byly státy děleny, zakládány, skončila studená válka a sjednocení Evropy pokračuje. Datum i období se týkají jednotlivce i společnosti. Hledat se, hledat lidi: lidé se hledají, zajímají se o druhého člověka, naslouchají si a objevují se, jsou k sobě otevřenější. Řehlovice se staly místem a prostorem i pro nové hledání a našim úkolem bylo, pokusit se toto téma svým způsobem a svými možnostmi interpretovat. V přemítání nad námětem jsem cítila velmi úzkou souvislost i s mým vlastním tématem, neboť introspekce, jako mé sebepojetí nezačíná mým narozením, nýbrž spočívá v hlubokých kořenech minulostí všech mých prapředků jako otisk a ozvěna z dalekých koutů. 60. let hledání je prastará vzpomínka v útrobách mé mysli, ač jsem v oné době teoreticky nežila a přitom žila; pocity starší než naše životy, předávané z kolene na kolena, na klíny, na kterých jsem jako malá nikdy nemohla sedět... A tak jsem se tímto námětem zabývala ve svém vlastním pojetí, v hledání vzpomínky války uvnitř mě a tyto cesty pokoušela se zpevňovat, pojmenovat. Chápat vlastní introspekci zde, ale i v otisku z dávných věků. Sympozium se konalo na obrovském statku, kde se každému ze třiceti účastníků nabízelo veliké množství podnětů a prostorů. Já jsem zde jako výtvarný prostředek vyjádření pojala toto téma formou prostorové instalace. Tudíž jsem pracovala se zvoleným prostorem a s přírodními materiály, kterými se stali: textil, kámen, dřevo, stůl, svíčky, tuš. Závěrečným výstupem sympozia byla vernisáž a katalog. Dalším bodem inspirace pro Introspekci byl vzdělávací zájezd na Bienále do Benátek, organizovaný spolkem Přátel Domu Umění města Brna. Tento zájezd se konal ve dnech 8.9. – 11.9. 2005. Bienále je vlastně celosvětová výstava současné umělecké scény všech států, které chtějí něčím přispět a prezentovat se. Návštěva Bienále pro mě tedy znamenala velmi poučnou pouť světem současného umění, jeho pojetí a hledání podnětů, čerpání z dojmů, získávání nových rozsahů svých poznatků i postřehů. Byla jsem zde překvapena množstvím zajímavých projektů, avšak musím říct, že při hledání své vlastní polohy jsem byla často zasažena přemírou agresivních prvků, které se mne velmi dotýkaly. Tato cesta moderním uměním mne tedy spíš utvrdila v touze přiklonit se spíše k jednoduchým, laskavým, přátelským stylům a ve svém vlastním zaměření pracovat na čitelnějším a mírumilovném umění.

6

Téma Introspekce mne oslovilo, neboť ve svém pojetí nabízí úžasnou cestu prolínání mnoha horizontů, které se snažím zachycovat v bodech, dnech, měsících, letech, jako odrazy z putování poutníků, Prostoru a Času, chci se touto formou setkávat sama se sebou, propojit svou minulost se současným stavem své přítomnosti. Kladu si za cíl vycházet z podob mých deníků, které jsem si začala psát přibližně od čtrnácti let, kladu si za cíl pochopit něco víc a zároveň nechat odhalit, můj život, moje vnímání, moje bolesti, moje sny... projít si vším, co jest již za mnou zaznamenané dotekem času, mou rukou na papíře. Pracovala jsem tak, že jsem nejprve přepisovala všechny své deníky do elektronické podoby a poté udělala maximální výtah okamžiků, které pro mě měly jistou zásadnost. Tato cesta, jíž jsem procházela, mi vytvořila velmi zvláštní návraty k sobě samé. Listovat deníky, dešifrovat slova v pocity a živé vzpomínky. Občas mě to až dusilo, neboť minulost každého z nás žije uvnitř nás již svým vlastním životem, jakoby oddělena od přítomnosti a já ji s tou přítomností opět propojovala, ožila a to je pochopitelně, zvláště v období od patnácti do pětadvaceti let, někdy značně nepříjemné i bolestné, jindy usměvavé a plné energie, každopádně ve všech směrech náročné. Jistým způsobem to pro mě byl určitý druh autoterapie, neboť lidské myšlení má své opodstatnění v tom, že si ze všech svých vzpomínek vybavuje především to hezčí, to pěkné, příjemné a já se dobrovolně navracela ke všem bodům, i k těm, na kterých jsem dlouho zůstávala ustrnulá, bezradná, nemocná. Znovu jsem si odpovídala na otázky, jež jsem v sobě z různých příčin té doby i pohřbívala, schovávala. S odstupem času snáz může pozornost ve všech těch spletitostech hledání, ztrácení, putování nalézat cestu i význam opakujících se cyklů. Vzpomínky zůstávají odtrženy od času, který jsme prožívali. I z takovýchto vzpomínek snažím se uspořádávat své sny každý večer před spaním. Pak jsou ale slova, která jsou skutečná, napsaná na papírech, ve kterých se nepoznávám, kde se znovu hledám a nevím, zda jsem to taky já. Jsou to i slova, která mne dodnes lecčemu učí. Všelikými cestami vracela jsem se zpátky k sobě, do prostor střední i vysoké školy, do prostor srdcí, v nichž jsem žila, do prostor svého srdce, v němž žilo a žije tolik snů i dechů a jiných srdcí. Do detailů, jež se mi ještě dokáží vybavit. Výhody deníkového rozvzpomínání jsou, že když je zle, stačí otočit pár stránek a člověk je zas o něco moudřejší. Prospěšnost příznivá i pro teď. Moudrá terapie... Chci zachytit ony odlesky, v našem čase, kdy každá nová přítomnost ostře vyděluje čárou jasnou jako řez skalpelem náš dech; nechci hledat černou a bílou, především chci rozostřit zrak a v pozastavení začít se znovu dívat do rozprostřených, tolik pestrých barev mozaik a potom i na konkrétní kontury. V našem čase... Je třeba se dokázat umět zastavovat a snít. Pro náš život, který se nikdy nebude opakovat. Proudit s řekou, která odnáší všechny obrázky, jež se nám třeba jen jedinkrát zalesknou v očích, broukat si písničky a v otiscích nacházet i vlastní minulost. Neboť všechno se děje v kruzích a všechno i nic může být totéž, všechno i nic je poprvé. A naše životy, vycházející ze společného kulturního základu, dotýkají se jeden druhého v toku jednoho proudu. A kolik kapek vody v té řece proudí! Nabízím pohled dívky na prožívání sebe a světa, nabízím pohled dívky, se kterou se sama znovu seznamuji. Naše Já, shluk prožitků mozaikovitě poskládaných v dílčích okamžicích z významnosti...

7

Názvy jednotlivých kapitol následujících po přepisu z deníků jsem v chronologické souslednosti vyňala z některých mých básní, takže jsou v časovém horizontu plynule, po sobě jdoucí tak, jak vznikaly. Pokusila jsem se jimi vyjádřit jakýsi fragment ze svojí ontogeneze, jakési nejstručnější vyjádření mého pojetí vývoje dívky. Názvy mají značně abstraktní ráz a já se o ně opírám jako o symboly, nad nimiž potom uvažuji a zobrazuji své zamyšlení. Těmito 16 symbolickými názvy jsem pojmenovala i soubor akvarelových a temperových obrazů, které jsou praktickou součástí mé diplomové práce. Obrazy jsem se pokusila vyjádřit své vnitřní emocionální pojetí oněch symbolů, volbou barev, tvarů, znaků, tématicky zachytit transformaci, přijímání symbolů, jejich život uvnitř mne a potřeba vysílat je dál skrze vnitřní i vnější signály. Obrazy jsou tudíž mé osobní symboly výtvarné a zachycují symboly verbální. V praktické části diplomové práce jsem pracovala technikou akvarelu a malby temperou, akrylovými barvami s kombinací tuše a s rytím hřebíky do ploch obrazů. Rytí pro mě znamená zachycení onoho odkrývání, odhalování podmaleb, spontaneitu exprese, osvětlování minulosti, která je již zahalena novými vrstvami současnosti. Tuto techniku jsem vnímala jako svlékání nových vrstev nutných k zachycení vývoje a podmanivosti působení. U všech obrazů jsem pracovala samovolně, bez předem vytvořených návrhů. Vždy jsem se zaměřila na konkrétní pocit, vzpomínku, emoci a v tomto rámci malbu vnímala bezděčně, s živelným nasazením. Do některých maleb jsem kromě hřebíků zasahovala i barevnými tušemi a inkoustem. Pokusila jsem se zachytit téma Introspekce, vyjadřováním konkrétních pocitů. Soubor následujících šestnácti maleb zachycuje jednotlivé názvy vyjadřující kapitoly diplomové práce. Jedná se vždy o soubor čtyř akvarelů, formátu 30 x 42cm, čtyř maleb kombinované techniky na sololitu, formátu 26x 32cm. A poté zase čtyř akvarelů a čtyř maleb. Soubor posledních osmi maleb zpracovává téma Introspekce, jedná se o malby na papír formátu 60 x 90cm. Ústředními motivy maleb jsou především zaoblené tvary: koule, ovály, půlměsíce a dominantní linie, vzniklé často z již zmíněného vyrývaní. Jde o bezděčné, nevykalkulované vyjádření mých pocitů, postojů, zaměření. Nedokážu uvažovat prudce a dělit skutečnosti ostře proto jsou mi bližší jemné tvary. Spíše se snažím interpretovat jakékoliv dění z širšího úhlu pohledu a poté hledat především ony „měkčí“, „laskavější“ polohy pochopení. Na druhou stranu však prudkost vyrytých čar zachycuje impulsy, přerody a vlivy, jež nás stále protkávají.

8

Z hlediska barevnosti převažují v obrazech barvy červené, hnědé a modré. Červená barva pro mě znamená vyjádření ženskosti, živelnosti, energie, chuti vrhat se do víru života beze strachu. Barva ohně, krve, lásky, erotiky, ale také agrese, zaujetí a prudkosti. Z oblasti psychologie je vnímána jako barva vzrušivá, temperamentní, prudká i nebezpečná. Hnědá barva je pro mě symbolem stability, zakotvení, uvědomování si svých kořenů. Je to barva hlíny, kůry stromů, dřeva, srsti. Z psychologického hlediska znamená stabilitu, mlčenlivost, tělesnost, pohodlnost, solidaritu. Modrou barvu vnímám jako barvu hledání, míru, volnosti, očištění, touhy po vyváženosti a jasných pohledech do všech směrů, klidného naslouchání i dobrých rad. Modrá jako barva nebe, moře, vlhka. Z psychologického hlediska je to barva vážná, zahloubaná, citová, jasná, přívětivá. (Podle C.G. Junga je to barva symbolizující mateřský náboj, archetyp matky = voda.)

9

Dokumentace prostorové instalace ze Sympozia Proudění, Řehlovice, červenec 2005,

s názvem „Modlitba za to, aby se všechny kruhy uzavřely.“

10

Výňatky z deníků 1.5.1996 Duben se přehoup a už je pryč, taneční se mi blíží ke konci a já se začínám trochu víc věnovat učení. Dneska je fajn, není škola, zůstala jsem na intru a celý den strávila v muzeu u kreslení zvířat, abych dodělala úkol do školy. Večer volal M., poslal mi pusu, abych prý neuschla a já nevím, nejsem zamilovaná a přitom bych byla ráda obětí závislosti na štěstí s druhým člověkem, ale nejsem momentálně schopná přijmout to, co mi tak usilovně nabízí. Taky mi volala máma a tak jen přemýšlím jaký to bude, jestli to vyjde a ona bude mít opravdu ještě dítě. Je to boží vůle, všechno je boží vůle a já se ji učím přijímat takovou, jaká je. Bůh mi dává pokoj. 15.6.1996 Psala mi sestra J. Psala o tom, že je ráda, že mě může poznat i v mojí podstatě, kterou jí otevírám jen v dopisech. Psala, že právě pro tuto podstatu mě má ráda. Mrzí mě, že se jinak chovám tak jinak. Často říkám, především doma, spoustu věcí, které ke mně ani nepatří, spoustu věcí, které říct nechci. Při psaní slova většinou alespoň trochu rozmýšlím a tak mohu v klidu vyloučit mnoho zbytečných slov a vět, jež se podílejí na utváření mého závoje, kterým se doma, především v rámci obrany, zahaluji. Mrzí mě, že si takhle zacloňuji i svoje srdce a svou duši a pak v tom i já sama tápu, jsem v té zácloně někdy tak zamotaná, že se v ní musím hledat, dlouho hledat. Občas přijde někdo, kdo mi pomůže se z toho rozmotat, někdy ale buď nepřijde nebo ani pomoci nemůže, protože uzly a zamotance jsou uvnitř hromady, blízko mě a jen díky odříkání a Boží vůli se z toho mohu časem rozmotat. Bůh se umí „ohnout“ a podat mi ruku a dát najíst mé duši. 10.8.1996 Na letním kině, na louce u řeky jsme se potkali s M. a naše vzájemné sympatie se už přehoupli od plachých úsměvů k aktivitě. To znamená, že mě šel doprovodit domů a dlouho jsme seděli na okraji silnice pod jabloněmi s nezralými jablky a všude cvrkali cvrčci. Je hrozně citlivý a prý se nikdy nikomu tak neotevřel jako mě a přitom se přede mnou nestydí... Jsem hrozně zamilovaná. V hlavě mi bzučí, mám chuť skákat, smát se a snít. Všechno mě tak zaplavuje, že se na nic jiného neumím soustředit.

11

18.11.1996 Dneska v Jihlavě poprvé zase sněžilo. Vločky padaly a hned se rozpouštěly. Bylo to zvláštní, pěkné i smutné. Jen nevím, jestli víc zvláštní nebo pěkné nebo smutné. Na figurálním kreslení dnes zavládla taková unavená atmosféra. Kreslíme už hrozně dlouho dva důchodce, díky nimž jsem vlastně pochopila tu krásu vrásek. Během kreslení jsem měla strašnou chuť lehnout si na ty studený kachličky a vzpomínat na dětství. Na to, jak tiše a bojácně jsem prožívala chvíle dlouhých tmavých zimních večerů, jak ve mně žily zvláštní hlasy, které se mnou mluvily, jeden byl zlý a jeden hodný a doháněly mě k šílenství. Strašně jsem se jich bála, vždycky, když přišla tma, jakoby se mnou manipulovaly. A pak, vůbec nevím kdy, jsem na ně zapomněla. Nedávno jsem si to uvědomila. Bylo to hrozný sevření, od kterého mě často nemohla zachránit ani laskavá postel rodičů. A vždycky, když přijel děda z Budějic, tak mu táta donesl postel z půdy s pelestí ze sena. Celá místnost voněla tím senem a já jsem si v jeho přítomnosti hrála moc ráda. S ním jsem byla v takovém absolutním bezpečí. Prý jsem tvrdá palice po něm. Škoda, že umřel tak brzo; když mi bylo pět. Něco z něj ve mně žije. 23.11.1996 Jsem šťastná pro skutečnost, ke který došlo dne 20.11. 1996 několik minut před půlnocí, kdy opustil ticho lásky tlukotu srdíčka a jistoty tělesného opevnění jeden nový človíček, aby mohl zakřičet, nejen těm, co byli s ním, nýbrž celému světu. A v jeho křiku bylo jistě mnoho poselství o tom, jak bylo krásné žít v tichu lásky, v plném kontaktu s Pánem, který mu dával růst. Má radost byla celou věčnost nevyčerpatelná, běhala jsem po chodbách internátu a smála se, byla to tak až nepřirozeně přesahující euforie, že bych i vzlétla. A včera jsem dostala možnost i uzřít svého bratra Filipa a dojít k názoru, že je to ten nejkrásnější bratříček na světě. 9.1.1997 Dneska jsme byli se školou opět v Praze. Na Litografii, Jeneweinovi a na moderním umění; bylo to fajn. Staroměstské náměstí pod vrstvou nahnědlého sněhu, pestré krámky a neteční lidé. Pak jsem procházela zamlženými večerními ulicemi, už v Jihlavě a poslouchala ticho noci, která v tomto čase nenechává na sebe dlouho čekat. Ale každý přechod ze dne na noc i naopak je premiéra. Noc bez hvězd, mé kroky, křupání sněhu. Možná teď myslím víc na Z. než na M. Já nevím.

12

14.1.1997 Opět se mé vnímání schyluje do stavu, ve kterém má mysl, má slova, celé mé já touží po samotě, aby v hloubce ticha nalezlo pokoj, zavnímalo záři cesty a skrze ticho samoty uchýlilo své nejisté pocity z hledání kamsi na místo zklidnění. Mám vnitřní, němou a hlubokou radost ze svého smutku, který pramení z neznámých útrob. Vyhledávám samotu, abych v ní mohla dát pevně zakořenit smutku, věřím, že i skrze něj přichází i radost. 23.2.1997 A stejně tak, jako když sleduji Filípka v jeho změnách; občas usedám i já k zrcadlu a nechápu své zmatení z čehosi. Cítím změnu na celé mé osobě, nedá se to příliš charakterizovat v této chvíli, ale někdy opravdu zaskočena sama sebou usedám k zrcadlu, abych snad objevila něco, kousek z toho tajemství. Cítím tajemství. A mimo své oblíbené modré a šedé barvy, začínám si oblibovat i bílou a ráda vnímám tu jemnost, kterou mne obklopí. Nechápu se a upřeně si hledím do očí, mluvím tiše k té tváři. Poslouchám tóny harfy a nevím. Je mi šestnáct, mám nazrzlé vlasy něco málo pod uši, vážím 49 kilo a měřím metr šedesát. Jako by to tím vším mělo skončit. Nedokážu si představit, že bude ještě něco dál... Smrt cítím stejně blízko jako život. Asi jsem na rozhraní. 11.4.1997 Chci podat ti v dlani bublinu z bublifuku, jež uniká mi stále Chci se svléknout a nahá běhat v dešti a své dlaně tobě dát Co řeknou pohledy, které si uhnou Co řekne smích, který zničil naše ticho? Stojím tu před tebou

13

pramínky deště znovuzrozená a ty mne oblékáš slovy bublinami z bublifuku mě hladíš Co je to mezi námi? Já nechci hrát romanci! Hladíš mou křehkost a já pláču slzami, které nikdy neuvidíš Tichem pláču pro ten vztah, který tak brzy vítr odvane. Ty odejdeš, vím. Odejdeš a nikdy již víc nebudu hladit tvoje dlaně. A na chvíli pak budu hradbou, která nedovolí nikomu tolik, co dovolila tobě. Ač bránila jsem se, jsem celá s tebou a smítko po smítku jako písek sklouzávám a udělám vše, co budeš chtít už jenom chvíli, co jsi tu už jenom chvíli než navždycky odejdeš. Já ale nebudu sama pak, ani ty nebudeš opuštěn a přijdou jiní, kteří se ti budou podobat, ale už to nebudeš ty a to je dobře, diky za to! Teď. Ještě chvíli se nebudu bránit tvému obětí a až odejdeš navždy, snad se někdy uvnitř pohladíme myšlenkami. Němými myšlenkami. Jsi tak pevný, přes všechnu něhu

14

silný, svůj. Však až odejdeš budu i já chvíli hradbou z kamene a písku slov pevnou. 27.5.1997 V naší rodině, předpokládám, že především když jsem doma já, pohybují se silné nepokoje a já nenacházím pochopení a nebývají přijaty moje snahy vyjít vstříc, neboť nejsou podány zřejmě vhodnou formou a stejně tak snahy rodičů a sester o lepší vycházení, neumím přijmout, protože nechápu umět a ani já nejsem s to pochopit jejich způsob a formu, na kterou jsou zvyklí. Je to tedy začarovaný kruh a já si to už vlastně skoro vůbec nepřipouštím, už proto, že nejsem moc doma a tak je mi to docela jedno. Neustálá kritika a pikle ze strany spolčených sester mě dlouho trápila, ale už jsem apatická, ač vím, že toto řešení je provizorní, mám je ráda, ale je mi to jedno. Věřím, že až budu schopná něčeho jiného, budou i mé vztahy doma jiné. Lhostejnost je tlustá čára, za kterou se můžu schovat. A tak celý ty víkendy se protěším k neděli, kdy zas sednu do vlaku k Z. do kupé a budu moct být pryč. Se Z. došel náš vztah do zvláštně citlivých mezí, kroky se často střetávají a doteky rtů jsou tak příjemně mazlivé, že hranice střídmosti unikají mi do abstraktna a pohádky, které si nosíme po odpoledních do polí, skoro nečteme... 22.6.1997 Nevím najednou, jak to můžu přežít, na co mám myslet, ze strachu před bolestí unikám od vzpomínek, ke kterým se stejně pořád vracím, neustále toužím brečet, neboť v pláči nalezla jsem obrovskou sílu, pláč, který je můj dar. Objímám stromy, běhám bosá v mokrém poli a padám ke dnu, z desek mi vypadne od Z. darovaná litografie, a když ji spatřím, zase jenom brečím a brečím chce to čas, vím 20.10.1997

15

Chodím do školy a listí vlhne pod slzami podzimu, barvy kloužou větrem a víkendy trávené u V. v Brně na kolejích mají svou předzimní nostalgii, mé srdce pro něj buší a když nemůžu být s ním, trápím se a čekám. Nic než jeho přítomnost pro mě skoro nemá smysl. 9.11.1997 Zapomenout na vše co bylo a proplout věčností na druhý břeh. Po čem toužíš, duše má? Mé srdce, proč jsi od slz? V nejistotách nacházím sebe a musím být silná. Nic jiného mi nezbývá, i když tak často brečím. A V. je v Brně. Škola, fotokomora, ateliéry, všude shon, odpočívám jenom ve spánku. Chvíle, okamžiky, věčnost. Kde jsi ty? Čas a prázdno. Ticho, které vystřídalo tóny houslí na stanici Vltava. Usměješ se na mě z fotografie a Kukačky odbijí jedenáctou. Těším se na tebe a nesmím být pořád tak smutná. 30.11.1997 První adventní neděle, noční vlak směr Brno má ruka klesá pod učebnicí němčiny a hlava na tvém klíně venku tma, mlha, sychravo, vlak ospale míjí stanice dnes toho moc nenaspíme na kolejním pokoji číslo 333 toužit vydržet, toužit svolit poslední listopad 13.2.1998

16

Maturitní ples, beru antibiotika a piju víno, světle modré šerpy, pusy od spolužáků a opět jiskření ze strany spolužáka T.. Pak ples skončil, V. šel spát ke kamarádovi a naše třída se přesunula do jiného klubu. Bolely mě ledviny, tak jsem moc netančila, blikání světel a přítomnost T., který mi nedal pokoj. Uhýbala jsem jeho rtům a byla opilá. Šla jsem ven, vítr si hrál s dlouhou sukní; přišel a říkal, že má přece taky holku, ať to tak neřeším a dotýkal se mých kolenou. Byla jsem němá a poloprázdná, kdosi mi řekl, ať nejsem smutná. Já ale nebyla smutná! Vzala jsem si kus papíru od cigaret a něco kreslila. Dlouho jsem stála venku pod oranžovou lampou a pak šla spát a dlouho nemohla usnout, maturitní ples skončil a ručičky ukazovaly něco po páté.. 29.5.1998 Pátek. Maturita mě bavila. Odpoledne přijel naprosto nečekaně V. Na výsledky jsme ale čekali až do pěti odpoledne a pak, protože jsem chtěla, jsme jeli k nám domů stopem. Brzo se setmělo, takže jsme přespali kdesi na louce mezi Jihlavou a Třebíčí a pili rum. V sobotu dopoledne jsme byli v Náměšti. Ale zase na nás spadlo cosi těžkého kdesi uvnitř. Byla jsem smutná a V. řekl, že je to jeho vina a na jeho tváři tekla slza. Že mě vůbec nezná, že to nechápe, ale že se kvůli mě stal daleko citlivější, několik hodin jsme seděli v lese a já jsem mu poprvé řekla úplně všechno, co v sobě mám. Poprvé se úplně otevřela. 3.6.1998 V den kdy dostávali všichni moji spolužáci vysvědčení, mě odvezli do nemocnice. Čas maturitního večírku jsem na nemocniční posteli beze snu proplakala. Vlastně mi nic není, jen jsem před několika dny dostala nějaké léky a mé tělo to už nezvládlo. Asi z těch dlouhých psychických zátěží, které přinášely nejistoty ve vztahu, nejistoty v mém sebevědomí a já jsem přecitlivělá, a tělo už chtělo pohov, tak zkolabovalo.. Poprvé jsem jela houkačkou. Ale vůbec nic si z toho nepamatuji. Lékaři taky moc neví, co se mnou mají dělat. A já k tomu musím být pokorná. Naplánuji si budoucnost a k čemu? Když nevím, kdy to Bůh zkrátí. Maturitní večírek a okno nemocničního pokoje. Jde to dohromady? Váza karafiátů od spolužáků. Ironie? Jehla odpojená od výživy mne tlačí v žíle. Křivda. Křivda? Listuji v knize s básněmi Skácela, kterou jsem dostala od V. Přemýšlím o kouzlu slabik, když nemůžu najít pokoru. Dnes jsem si opět zapomněla přepudrovat duši.

17

Večerní paprsky se loučí na staré zdi mám co mám nedosažitelnost drahých dlaní smysl slz a marnost slov tlukot srdce pár dní od maturity dní nebo let? Přemýšlím nad svým mládím při poslechu čtyřicetiletých žen v bílém pyžamu na bílé posteli oddělení chirurgie ženy mluví, občas se zasmějí není co dodat jen zavřít víčka a zkusit spát 28.6.1998 Má bolest ledvin stoupala. Staré známé stavy. Žádná poloha nepomáhala, bolest tupě zpívala svým hlubokým hlasem uvnitř mého těla a já musela poslouchat. Pořád mi tekly slzy. Před půlnocí mě sestra s mámou v podstatě proti mé vůli převezly do nemocnice na urologii. 3.7.1998 Cvakaly mi čelisti, nemohla jsem to korigovat, bylo to hrozně divný. Celý tělo se mi třáslo. Zvonila jsem na sestry, ale ty musely prvně rozdat obědy. (Od začátku mě tu neberou vážně. Jakoby mladý člověk neměl právo na nemoc?) Když přišli a s nimi několik doktorů, viděla jsem jen čmouhy a hvězdičky. Tak zase kapačky a testy. Teď mi po osmi hodinách píchají antibiotika. Každý den brečím. Většinou z lítosti, ze vzdoru se situaci pokořit. Stále přemýšlím o vyšším plánu, kterým procházím, proč takto a co tím mám pochopit. 20.7.1998

18

Časté konflikty s otcem se hrotí až do neskutečna. On jako workoholik není schopen pochopit, že často odpočívám a jsem unavená. Navíc jsem ze všeho tak podrážděná, že každou hádku dotahuji do hrozného extrému hrůzných slov a otec to taky celkem nezvládá kočírovat. No jo, vždyť i pro něj je to premiéra. Po jednom takovým excesu jsem utekla do pokoje a chtěla brečet, ale nemohla jsem, neboť přiběhla máma, zezadu mě objala a ona strašně brečela. Vzala mi pláč a dala sílu. Možná i vzdor. Byl to nepoznaný zážitek. Matka hrozně plakala za sebe i za mě, jak jsem ji nikdy neviděla. Řekla, že se mě nemůže zastat, protože on je její manžel a s ním bude celý život. Já jsem dcera a musím to vyřešit sama. S otcem jsme pak dlouho nepromluvili. 27.8.1998 Noc přeskočila večer a rozprostřela se svou samozřejmostí i v mé mysli docela cele. Dnes půjdu spát až po půlnoci, neboť cítím, že nechávat opuštěný stojan i tužky je sobecké. Odpoledne jsem kreslila dědu a on mi usnul. Alespoň se chvíli nehýbal… Mám chuť se opít a zvracet celý den, zvracet sebe samu a pak se otočit naruby, taky mám chuť se smát, ale nemám s kým hudba je přeplněná obrázky jsem v pohodě noc voní karamelem a oříšky a já chci tancovat s uzounkým měsícem, nohy na špičkách a sevřené rty, které se rozchechtají, když měsíc utrousí nějaký fór alespoň někdo, s kým si mohu povídat kdykoliv... V puse mám chuť jako po milování jednou bude snad taky svítat za pár hodin má Goethe narozeniny a pozítří si upeče máma dort, k mým osmnáctým 4.10.1998 První říjnová neděle a mé dlaně se nemohou obejít bez častých doteků hlaďoučkých kaštanů. Vlny klidu a vyrovnanosti, modré mraky, očekávaně neočekávaná osa dělící život a vícnežživot. Mlha a čas. Láska v tichu růstu z neznámě nového a chvějícího se ducha v těle každého stromu, země? Každý to ví. Vítr i déšť. Bydlím v Brně na privátě. Nedokážu se vrátit do své rodiny, kde už aktivně čtyři roky nebydlím. 25.10.1998

19

V neděli 25.10.1998 se narodila sestra Klára. Prý. Já jsem teď mimo. Strašná hádka s otcem. Jsem bídák, zvíře. Neumím běhat po chodbě internátu s obrovitánskou radostí jako kdysi, před dvěma lety. Neumím cítit. Neumím než nenávidět sebe a ničit ostatní. V. je momentálně mou jedinou nadějí. 25.12.1998 Tma za oknem i okem podivné vědomí vlastního nevědomí záchvat úsměvu překonává smutek bezvládnost rozměrů vlastního egoismu mizí ve chvílích chápání padající vločky a Bůh dnes hoduje, i když je pátek V příjemných okamžicích, ve vůni vanilkových rohlíčků den a noc proti sobě spřádají sítě co víc než šeptat slova lásky nevím, jak vyjádřit přízeň lidem, které nikdy nepochopím Doufám jen, že Ohnivý mužíček samou radostí z narození Páně nepodpálí les 17.1.1999 Proradnost liščího ohonu je mi vzdálená jako Budulínkovi potupa mít strach je bezedné tak usměj se přece úsměvem bosonohých víl s lhostejností Brouka Pytlíka co říct, vždyť tolik chvil nevím, všechno tak utíká v polospáncích míjíme věčnost detaily slov ztrácíme uvnitř sebe tak kdy říct si už dost když sníh pořád zebe Na dně úsměvu v žaludku havrana tedy corvus frugilegus neumím zpívat, tak kdo se doví, co jsem temperou nabarvit křídla

20

už nikdy nepošeptám kde mě najdou ti kteří mě nikdy nebudou hledat nejsem sama, v reminiscenci pohledů chci jen poslouchat svůj dech Strhávám známky ze starých dopisů a hledám minulost ve vzpomínce Ohnivý mužíček nepálí, když padá sníh a taky neodepisuje, když je mu zima dlouho spí, hlídá jiskru 15.2.1999 Stále bílý sníh bije do očí tak, že mhouříš je i ty, Milý odešel jsi ráno a já jím jablka a med, dopíjím víno ze včerejší noci a tolik bych tě tu ještě chtěla však odešel jsi ráno někdy se málem rozbrečím ze svého citu k tobě udělám, co budeš chtít jako opice? Začátky a konce; prostředky pořád jinak; každý den jinak pro krásu návratů přizardousit smutek a když má vegetarián chuť na maso je to průšvih; nacpe si břicho sójou a taky vírou ve svůj uvědomělý čin 1.4.1999 Ještě než jsem odjela do Ostravy leželi jsme spolu a krev má krev na tvém břiše bylo to zvláštní vnímal jsi to taky? Voda nás umyla, smyla, splyla do kapiček rosy na prvních orsejích 2.5.1999

21

Ve starých věcech hledám závaží pro své svědomí Otevři ten kufr! A uvěř holubům, že je to tak na dně zítřků olížeme omítku špinavých zdí 7.8.1999 Na šachovnici předpisů zamilovala jsem se do střelce unesli jsme koně a odjeli do hor každý den snídali a večeřeli slivovici pak se mi zastřelil svou flintičkou nevím proč a tak jsem se vrátila k předpisům černobílým 29.8.1999 Odchází do spánku kulaťoučký měsíc ke kočkám na střeše, co z páření vytvořily vrchol avantgardních skladeb a mimo to má to i ducha v oponě noci dech vměstnávají mezi magické skřeky mám to ráda a tak pozvedám číši k jejich nadpozemskému milování pro pět koťat, která se narodí postavit imaginární pomník za tu píseň na počátku je mi dnes devatenáct a jinak nic 25.9.1999 Kaštany vynahradí co tolik chybělo ve třpytu měsíce, neb dnes je úplněk jako klenot na sametovém plášti věčného krále nad schody ke slunci broukám si melodii zapomenuté písně 1.10.1999

22

Rozmařile nabízím úsměv v hladkosti říčních oblázků hledám závist na cestě kamene který sestupuje z drsnosti hor až k polibku řek a vyhlazuje svůj dech do krásy svého smyslu co je důvod k přežití je jen nedospaný sen nesměj se víle, jenž vyvrkla si kotník v tichu čekání na změnu svého údělu bílá laň přeběhne přes cestu a víc ji neuzříš zakleti.. 12.10.1999 Ve tvém klíně usíná má cudnost na dně sklenice v lógru od kávy pod víčky přečtu ti několik přeříkaných písní dávno jsou pryč vrcholy snů pavoučci spřádají své sítě pro nová říkadla která zůstanou ti v osudových čarách dlaně je to tak máš dnes sladké sliny a já ve svých bocích hledám orosenou tvář zpoceného ticha nic si nevzpomínám mám rubín v klíně a jaspis na krku ruku co pohladí tě Noemův synu na arše spočíváš první tři minuty než bezvládně upadneš v poznání života Povinně po víně

23

otevírám oči a hraji si s paprsky jenž oslepují slzami všechny čakry jsou v pohodě Čáp odletěl a já s ním v ohryzcích od jablek bude mít domeček můj přítel mravenec prokletý komunista všechno to odnese do společné kasy Evina dcero tvá pupeční šňůra bude mít otisk na každém potomku 22.1.2000 Večer, když obcoval s nocí mne objal pod závojem zrání na mučidlech únavy dolehla na mne nesmírná zemdlenost když jsem spočítala svá promarněná přání Promarněný Čas s kruhy pod očima hladil mě po zádech a řekl, že je mu všechno úplně jedno můj Čas i tvůj smilník upřímný nepozná vinu a až mi vypadají vlasy na stříbrný tác olízne se po nich 19.7.2000 Slévám med do sklenic, vůně mě sytí, hmyz je mi společností a já myslím na květiny, na barvy ve slunci a zeleň i na ošizenou včelí královnu. Seno voní, jablka žloutnou. Flétna a klavír – atribut dneška. 22.7.2000

24

Když netykavky voní, klín se mi svírá vůně smyslu lahodného náramně na rámě položím tvář ochladím dlaně rosou jazykem pohladím kůru bukovou. Nebe modré jak oči meluzíny pověz kde bdíš a já počkám od východu na západ a budu plakat abys cítil, že naplnit smíš dlaně mé slzami 29.8.2000 Čas plyne, s vodou se mine ze zlatavých kraťoučkých vlásků spřádám lásku a hvězdy zvedají ruce k protažení se zívnutím rozsvítí své pokojíčky jazz jako masáž i dar ke dvacátým narozeninám 20.9.2000 Plzeň ...a pevná slova, že musím být silná přece to umím a já se tolik bojím všeho nového tolik rozechvělé úzkosti a bolu! A tak žiju v Plzni. Okolnosti se míhají v proudech skutečností a já se mnohému učím. Nejtěžší je vždy první cesta, odloučení... Musím věřit. 27.10.2000

25

Čtyři dny v barevné Paříži s milým V., vznešené památky, zurčivost řeči, parfémů, vzduchu, vůně horké čokolády. Proč i tohle musí skončit? Zas zpátky do Plzně, unavené ráno a místo školy si dnes na kolejích pustím Edith Piaf a zamyšleně hledím z okna. 5.12.2000 Čerti mne neodnesou, andělé neznají zvonky dětských srdíček slyším v hloubi cinkat krákat začne hladový pták dny mé jsou strnulé a bez díků 27.12.2000 Cukroví s horkým čajem sklouzne do vzpomínek, kde kvetou růže... Pokojný pocit vánoc mě míjí, nevím proč žiji tak pustě, rozfázovaně, rozletěně. Toulám se škvírami mysli, chodím spát brzo ráno a pozdě vstávám, vzdálená rodině, ve které jsem, nic netěší. Zanedlouho přijede V., aby mi dal do krve kyslík. Snad. Je to smutné, jak moc vstávám ráno bez díků. 1.1.2001 A nové tisíciletí jak jednoduše protrhlo žíly životů voňavou samozřejmostí s chutí nikotinu vydechl každý ten svůj dusík povzdechl každý svým neznámým steskem po nesmrtelnosti a zpívat o naději 8.3.2001

26

Chemie vzpomínek krystalizuje znovu ji odfouknu paraplíčky pampelišek, zasměji se, že ještě žiji a na sklo namaluji čáru měsíčních letů až k úplňku, abych se vykoupat mohla nočním dechem víkend je příliš krátký na smutky rozechvělé a můj Milý příliš daleko koně dní uhánějí, hřívy lesklé; zhluboka dýchat... 10.3.2001 Že nic není náhoda, jak voda plyne, osudy mine člověče, proč nezpíváš? kobyly zatřesou hlavami, když dívka roztáhne nohy a upřeně vzhlédne nechceš se přitulit? proniknout a odlétnout? muži a ženo, co nás tak láká? je smrt daleko? to přece nevíš tvá a má každý umírá sám myslíš, že v neděli? tak už zavři oči a pohlaď její tvář, stojí to za to než budeme o hlavu kratší třeba blíž dětství nikdy nevíš, kdo bude hladit tvé boky první a kdo poslední sám nejsi nic... 20.3.2001 Voják v kupé se škrábe za uchem a po chlebu s řízkem dostane chuť na ženskou z mokrých vlásků stékají potůčky v kapičkách zpívají vzpomínkami léta čas jako stádo splašených koní Přesto mám pocit, že každý měsíc této plzeňské zimy trvá déle na okně se zastavily poslední slzy deště a počkají až je vítr odfoukne Do kupé si přisedli dva studenti, co smáli se jiskrně

27

sním o nočním obětí mladých těl tráva zazelená se radostí, že déšť jí umyl vlásky voják se mračí a vlak jede dál, čas nedožene 29.3.2001 Mluvíme a slova jak korálky na šňůře sjíždějí níž do dávných včerejšků Mluvíme a slova plynou pískem přesýpacích hodin Čekáme na lásku v krátké sukni a chvíle, které mne dělí od Milého se zkracují slunce se loupe ze skořápky a Berounka voní a zpívá Na chvíli v nebi plnými doušky hltáš tu slast co nechá tě zmást a chutná po mandlích ve slinách rozpouští novou vášeň novou tíseň novou chuť stoupá v rtuť než upadne na zem podobou teploměru roztříští se ve střípky a ze rtuti se stanou stovky korálek které nenavlékneš pokaždé je to poprvé... 20.5.2001

28

A první kočky dávno vykřikly v sevření pro nové potomky Kraje plní radost otáčím se a přesto hledám víc než potřebuji radost tančí nad ptačími hnízdy 2.6.2001 Cesty rozmanité míjejí mé dny ve slunci i stínu, srdce sladce zraje pro zkoušky nové, rozkoše i rány. A pro nové vůně prvních růží naplňuje se ke dnu sytost významu, jenž určuje nádechy. Tak mile zní to zrání, které spočinutí dává po unavené, tolik krátké noci... Když nálady houpají se v bocích a poslední květen vyšumí jak bublinky z limonády. Červen běží vstříc a objímá má záda, když hladí, šeptá tiše: „Neplač, vše se v dobré obrátí.“ A já znovu, už zase nepláču, věřím a chci poslušně přijímat, co otevřenými dveřmi ke mně se vzdouvá. Sedím a mé nohy jsou klidné. Den je mokrý deštěm a má nálada vinná. Kostru mám rozlámanou tvrdými sny jiných světů. Pro nová rána však otevřu okna dokořán, pro kouzla vzletů. Pro výkřik radosti, která sytými barvami se chechtá v poli. Neexistuje dno, když věříš. Věřím. Nohy bolí únavou života, však povinně po víně znovu věřit musí, že tanec je darem bohů pro zbožštění pohybu po životě. Tanči motýlku v kůži lehoučké, tanči a vzkaž všem smutným, že vše se v dobré obrátí! 22.6.2001 Mnichov Hudba letí krajinami duše aby mi nebylo tak smutno zavřu oči a pošeptám pár českých slov která v barevných představách pohladí tvá víčka a tančit začnou chladivými vlnkami řek vykoupu v nich oči do jasně modré 7.7.2001

29

Čas tu vnímám v obrázcích hladiny řeky Isar, ale proč neplyne o něco rychleji? Někdy jsem dole a někdy trochu výš, ale nezapomínám věřit, že není všem dnům konce; že jednou opět naleznu slíbené sladké obětí, v procitnutí z tohoto dlouhého snu... Ale kde chceš najít to, co tě vysvobodí od věčného smutku? Hraji si s devítiletou holkou, ale nejsem s ní vítr fouká rány a déšť neutralizuje kyselou a slanou Kde chceš najít to, co nevlastníš? 28.8.2001 Tak s Goethem bych si dnes ráda ťukla a mé zítřejší dvacátéprvní splétají pavučinky babího léta. Jsem doma. Ve svém pokoji, ve své rodině a ráda. Všechno tu najednou vnímám jinak a jinak chápu hodnotu rodiny. Jsem ráda zase doma! Šepsuju, maluji a jsem strašně v pohodě. Tolik vyrovnaná, že zase mám svoji hrdou identitu, svoje místo. Sama sebe, celou. JABLKOVÝ SEN Na jablka jsem chodila do staré zahrady v hlubokém snu, ve starém dřevěném plotu lemované bosýma nohama v rose hladila jsem svoje srdce sladkokyselá červenožlutá Mít strach je bezedné, tak usměj se přece úsměvem bosonohých víl v polospáncích míjíme věčnost pod rukama detaily slov do jablíček kulatých koušu zatímco ostré kamení saje mou krev Měsíc se přikryl pod mraky vyhublý a ospalý na chvíli setmělo se víc, listy chřadnou jabloně sklání tváře A hvězdy zvedají ruce k protažení

30

se zívnutím rozsvítí své pokojíčky tajemství transcendence protkává pohyby ve vůni noci jen výdech mě vysvobodí jablíčka zpívají když plním je v sukni ve svém klíně Do barev vzpomínání skápne další tón a kdo to změní? myslíme citem, má ústa tancují a nikam nechvátám Sladkost s kyselou v prchajícím tvaru hledám závaží pro své svědomí nevím, co šeptat? poslouchat ticho a uvnitř noci olízat hlínu špinavého včerejšku Sukně naplněna opilostí svítání v oka mžiku růst ve mně, síla nových stromů vrásčité kůry rozkmitají čas tepu srdce než odhodím ohryzek Přítomnost ptáka mne rozusmála smutek vždy vzniká z času, jenž nezformoval svůj plod nádech se třpytí v zrcadlení nových přání zítřků sny se drobí v ano i ne Prvopočátek rozbřesku dne když myšlenky se začnou stavět do řad leží vždycky v tobě, tvoje rozhodnutí, že začneš se smát a mladé slunce protáhne se škvírou ticha do tvých očí, které v okamžiku opět otočí stranu pohledu Máma ještě spí ráno ze zlata vstává po ukolébavce dlouhé, když srdce měla jsem ještě bosé Spí, však otisk pupeční šňůry

31

mi darovala z lásky krásná pouta rozvázala vůně sedmikrásky Jableční potomci našli se nedaleko od stromu valčíkovým krokem oslavili seznámení a než měsíc znovu si nechal zúžit vizáž rozechvěl se oběma citlivý podbřišek svědomí řeka řvala ze spaní 19.11.2001 Poslední týden liturgického kalendáře a vše bylo jako ve snách zlehoulínkové zastavování srdce organizace dýchání na výdrž kéž ode dnes budeme trávit naše bytí v permanentním objetí, lásce, naplnění. 16.12.2001 Schoulená ve sprše, jenom já a bílé kachličky, horká voda, která prudce dorážela a prosakovala až do mého nitra. Bolest srdce. Tělo ženy a duše ptáka. Všechno naráz. Pod číslem dvacet jedna. Jak se máte, mladá slečno? Nejste masochistka? Utírám ručníkem vymáčenou, bídnou, růžovohnědou a myslím, když jsem kdysi ve sladké době čisťoučkého zrání nechala se v lázních vařící vodou smáčet a pak nás balili do bílých prostěradel a my museli ležet a odpočívat. Ta doba povinného ležení byla nekonečná. A já byla krásná pro své dětství. Mlaďounká slečna s dlouhými vlásky. A teď trpím smutkem ženy, když ví, co nemá vědět... 20.1.2002 Otvírám šublátka vzpomínek a brouzdám v nenávratných vůních. Stromy oblečené v bílou kreslí ve stínech znepokojivá poselství v šifrách neznámých písmen.

32

Zaslechnout pokyn převratně nový, pro hlas života, touhu srdce. I já budu potřebovat trochu víc zakořenit a najít, co jsem nenašla ba ani nehledala, vskutku, jak řeč ve slovech je marná! Ukrytá totožnost všeho, co míjím je trpká; já přece nevím proč! A stejně tak rozkoše jsou sladké, ač ty jsi hořký a já kyselá.. Jak to jinak říct? V moudrých očích dítěte, chtěla bych se přiučit něčemu zapomenutému a jestli nezemřu dřív, než si to sama umím představit, pochopím stejně vždycky míň než dost. 30.4.2002 Nový nádech rozpustil titěrnou myšlenku v horké kávě než tma přišourá se a roztáhne nohy v početí i zrození pohladí žena ženu po vláskách 24.5.2002 Něco se ve mně zlomilo něco otevřelo a něco začalo plakat a já pochopila že jsem to především já kdo za mě bude rozhodovat že jsem to já i ty kdo musí být sám 10.8.2002 Myslím na vůni levandule, která nás donutí chodit po čtyřech. Kdybych včera míň pila a víc spala ...nic nového pod sluncem...

33

25.8.2002 Mlha padala od řeky v slzách ze stromů, které si tiše šepotaly, že neděle pomalu protahuje prstíky, když budík stručně zainformoval, že je třeba vyrazit. Políbení v objetí pohlazení v doteku chvíle... Pomalu jsem prošla od jeho auta spícím kempem a jen pár nespavých mohlo koutkem ticha ucítit, že něco se stalo mezi ní a jím... Věci nás zahrnují, až v útocích leckdy, do rotačních pohybů, jež znovu a znovu vysvětlují nevysvětlitelné, že vše se točí v kruzích a prstýnkově se obtahují nové nádechy, které ani nemusíš pochopit. Kruh se uzavřel... 12.9.2002 A znovu být jen něco víc než odlitek minulých životů aby i tento můj úsek a zároveň premiéra byla zas jen nedopsaný fragment Jdu pást ovečky jež mi se slunce západem zezlátly než tma mi je zase vezme Ticho ve mně křičí přes půl noci dává nevyspat velkým očím které trnou v povědomí že něco mohlo být jinak rostou mi křídla ve víně, v kapce poslední novou najdu žízeň bradu výš nadzvednu Opilá v neřesti potulných myšlenek rozmíchám v kávě kardamon usnu v potoce, který končí uprostřed louky

34

Ještě chvíli snít před všemi dialogy o nových generačních problémech Následné postupnosti otevřou brány když začnou ve tvé duši dýchat všichni zemřelí stereotypní krok a melodie bez refrénu uspává Mytologické krajinky otevírají zásuvky uprášených vzpomínek než další hvězdáři v tichu se starým dalekohledem objeví novou hvězdu Xerofíneu a něco uvnitř se rozpláče v sevřeném hrdle 16.10.2002 Nač počítat včerejšky všech nezřízených neřestí, když ptáci usínají v letu a jejich zasněná těla padají do šípkových keřů, kde trny hladově polykají jejich krev 6.11.2002 Chtěla bych najít své místo ve tvé dlani, když spíš nepatříš nikomu pánu bohu neřest rozpouštíme v červeni vín milý pane, kdyby ti bylo smutno víc, než jsi zvyklý pro oči, krásné oči, které vypráví o tvé irské krvi neskočím z mostu, však zůstáváš ve mně napořád tvůj nepřítomný úsměv komu patří? miluji jej kéž mi rozumíš, i když mluvím česky

35

Dýcháš zhluboka sny jsou barevné a dělají kotrmelce zůstávám čekat na vyluštění čehosi a listopad zatahuje záclony už od rána 15.11.2002 Den ztmavl, všechno ve mně i skrze mě a vedle mě, mne staví před stovky zachmuření, však i stovky radostí a tak v tom plavu. Pořád se snažím dané okolnosti ukočírovat, ale nejde to. Bojím se bolesti. Tvůj úsměv, který mi nikdy nenapočítá, kolik žen bylo přede mnou a kolik bude po mně, vždyť je ti třicet dva, já vím... Všechno se to ve mně proplítá jak hlemýždí ulita a přitom... A přitom. Když jsme se včera ráno loučili ve tvém bytě, kdy já zapomněla u tebe svůj telefon a musela se vracet a pak už jsem celý den nic nestihla, přitom, když jsem se znovu vrátila a můj pes nám vodítkem zamotal nohy a svázal nás v objetí, přitom, jsi mi řekl, že mě miluješ, ale já tomu nemůžu věřit a to taky bolí kéž to neskončí a kéž to netrvá tahle vinná jízda, která nemá budoucnost kdo nás vysvobodí? 6.12.2002 Rozmývám tuše s inkousty a nostalgicky tančí můj čas, v tom co bylo i bude, sním, páteční noc a duše se miluje s tím dobrým, co ve mně dokáže ještě tančit.. VÝKŘIK pro nové potomky čistých ideálů Někdy jsem v tom všem zakletá jak Don Quichote. Ještě, že mám psa a ne starou kobylu...

36

27.1.2003 Čáry novoluní spřádají sítě křehké rostliny v nás snad ještě chvíli neuhynou Dny ledna jsou ukňouraně bolavý bez porodní vody, jen křeče Sníh taje rychleji než padá lačná zem hořce ho slízává Čarovná setkání hrající na píšťalu z buku jemňounká slova jak oblázky podivně bolavé v dlaních V rétorických expozicích kluše čas mimo nás den tmavne už od rána Havrani otiskli v krátkém sněhu kus dne chvíli před tím než si jejich stopy zem spolyká úplně Pokyny kdesi uvnitř náhle odchází a nechávají nás vyhladověle bdít Úplněk se uplnil kabát nedopne a zpívat si nebude je mu zima

37

23.3.2003 Nemocní touhou po vytažení jen dobrých karet už ani nedokážeme vyléčit sami sebe polykat analgetika a nemít čas se pohladit? 27.3.2003 Vítr je teplý a prudký. Zima se škodolibě vpíjí do léta a jaro zas vyšachovaly ze hry. Pozdní odpoledne dává tržnici nové kouzlo, ve světlech a stínech proměňuje kontrasty, zelináři začínají balit bedýnky cibulí a pomerančů. Rozostřím zrak proti slunci a chvíli myslím na to, jestli může existovat někdo, kdo mě dokáže zahřát a pro chvíle umět zbavovat i tíhy, která od počátku dává chápat, jak chutná bahno. Dnes jsem skutečně zapomněla kód, v němž je zašifrovaná radost. Když slunce kleslo pod střechu Petrova, odešla jsem na vernisáž Františka Tichého. Překrásný člověk s živou krví. Dvě skleničky vína mi otevřely všechny rány pro bolest. Jsem neklidná a toužím plakat a nepřestat. 8.4.2003 Noc je předlouhá ve sledování jejích obrysů na stropě co zas nedovolí mi spát? Něco po čtvrté v permanentním bdění, tolik už chtěla bych vplout do symboliky snů, tak co zas nedovolí mi spát? Hnědé oči? Tělo se chvěje a ze strany na stranu přesypává pohankový polštář pes spí a moje strašidla nikdo neuhlídá tak kdo zas nedovolí mi spát? 1.5.2003 Ze skořápky se vylouplo malé jadýrko... Květen roztančil vůně a barvy na všeliké strany blahodárná uvelebenost teplých večerů i silného slunce chvíle s M. mne tisknou i hřejí lidsky zblizoučka dýchat i lapat po dechu v opakovaném vzlétání otáčení mozaik krasohledu skrze nevyzpytatelné pohledy tvých očí omamující sladkosti, elixírové procitání co je sen a co ne?

38

1.10.2003 Kruhy prvopočátky všeho zrození odjakživa zašifrované v našich hlubinách jen opatrně odkrýváme směsi vůní kruhy neexistuje konec zakotveni v předsevzetí dávných otisků pořád dokola pořád dokola 21.10.2003 Chladný vítr Čas potemněl ve vláskách měsíc couvá mezi stromy dětí zadupe ježek co skáčou zachvěje se splynutí v listí polochladu a hledají s chladem poslední oříšky počkám... 8.12.2003 Hvězdy jsou knoflíky od snů a dny mě svým ledovým vzduchem protančí až do konečků prstů 3.2.2004 Smutné ticho se zastavilo v mém srdíčku, téměř bez důvodu vrhlo dlouhý stín, snad doléhá na mě zimní tma dní, jemný déšť, pomalá chůze večera objímáš mě, tiskneš a přece jsem sama, nedokážu mluvit hořce dýchám, nemůžeš pochopit, je to příliš hluboko, aby mohla slova zaznamenat křivky očí se zachvějí a o záchranu se postará vzklíčené semínko usínání snad vysvobodí 13.3.2004 Postní doba mne míjí skrze nekřesťanské opojení tvojí vůní můj Milý, nemůžu si pomoct...

39

Slunce voní silně jako hlazený kočičí kožíšek v elektrizovaných jiskřičkách hluboké vrnění schoulím se a ty mě budeš hladit dlouhými pohyby nepřestaneme se usmívat Tmavočervená v modré váze tiše s námi bdí a do pokoje přináší nové vůně barev i ve snu tisíckrát jí poděkuji než uvadne 30.7.2004 Kočky divokými výkřiky protrhnou tmu všech usínajících až k mrazení po zádech otočím se na druhý bok a myslím na tebe, má lásko zanedlouho budu moct zas potmě počítat náš společný dech léto se brouzdá v teplé vodě rybníků směje se barvou zralých malin a v teplých nocích nechává mě nedospalou 20.11.2004 Stará melodie probudila nostalgii rozechvění z doteku, který dýchá v nesmrtelnosti a možná, že to nikdy nebyla skutečnost poslouchám a kouzla listopadu nechala pro celý den zatažené závěsy snad aby atmosféra pro pohádku i nezapomínání byla opravdová

40

18.1.2005 Večerní sevření kojím vlastní krví zevnitř rozedřená kůže toužím spatřit anděla chci odtud z přízračných ozvěn z otisků na papíře z vleklé leklé lednové tmy oči vadnou bílé prsty se chvějí bílé prsy nevoní po růžích jsem zaseklá jak rozbitá hračka na klíček akorát stárnu a rezivím a čekám až jaro ze mne zase snad vyčiní medvědí kůži trvá to dlouho 27.3.2005 Během včerejších vigílií na mě tak neplánovaně snesl se takový široký úsměv, který vyvěral z neznámé hloubky tak hluboko mého nitra, které snad ani není mé už... že jsem se málem vznesla, jak se mi chtělo smát a tančit. Dost mě to překvapilo. Taky se psy v lese a na loukách, sedím u stromu, poslouchám potok a zpěv, jaro je tak křehké, jako vylíhnuté kuřátko, pomaloučku vykukuje, ale věřím mu a hlína voní. Příroda je nacpaná energií. Mám se ráda a mám se dobře. 11.4.2005 Odpoledne jsem trhala zlatý déšť, svět mě těší, když se s podvečerem toulám ulicí a stromy voní zráním. A ptáci až do smrákání zpívají. Koukám na děti, jak si neúnavně hrají na písku a hledím jim do tváří; do pronikavých očí, které se dokáží dlouho dívat zpříma. Když chtějí, neuhnou. A v těch pohledech jako bych hledala pozdravy z minulých životů.

41

3.5.2005 Město voní deštěm, šeříkem a posekanou trávou mladičká kůzlečí dívka se v šalině holým břichem přitiskne k chlapci, který se rozechvěje. Po bytě chodím polonahá vařím špagety a do klávesnice vyťukávám písmenka a moje samota se cítí spokojená květen otevírá poupata jak prastaré vzpomínky pocity starší než naše životy předávané z kolene na kolena na kterých jsem jako malá nikdy nemohla sedět mám zodpovědnost nejen za své budoucí teoretické eventuelní dítě nýbrž za všechny děti dětí jeho dětí neboť již nyní v sobě utvářím intuitivní informace pokud tedy nebude konec světa a všechno to nesmyje 20.7.2005 ...Ticho. Čekání na impuls kdesi uvnitř, hledání ztracené tváře, hlasu. Volání. Neohlédneš se, protože víš, že jsi sám. O samotě. Duše touží, abys pro ni pracoval. Pracovat pro duši. Od pokolení do pokolení ti někdo předává tuto informaci. Projede vlak a jeho dunění ti sklouzne až do žaludku. Polkneš. Strnulost. Čekání. Kruh vždy uzavře první a poslední slovo... Ticho... 29.8.2005 Snad ještě v osmnácti, devatenácti letech jsem si myslela, že až mi bude pětadvacet, budu mít vše vyřešené, snad svatební prstýnek a dítě na klíně a jasno v hlavě. Nic z toho a čas je stále tak krásně relativní. Ale dost si uvědomuji, že nemá smysl brát se vážně. Moje potřeby? Je to rozmar. Nejsou nepostradatelné. A smuteční úzkost jsem opustila za horizontem kukuřičného pole. Pětadvacet. Koukám z okna. Všechno je dobrý. A bude ještě lepší, těším se z toho. Jsem v neskutečném klidu a poslední vlaštovky sbírají síly na cestu a moucha si nad tím mne ruce (nebo nohy?), na hrnečku mého čaje.

42

Moc toho neumí, ale i to málo jí funguje. Úplně stejně si je mnula i v přítomnosti Komenského. Hodnotová orientace je relativní. Dýchám to, co zbylo z obilí vzpomínku na dětství léto, prach, hlína, slunce všechno je syté, připravené, zralé. 12.11.2005 Nekonečné hloubky mlh nechávají lány pole rozkouskované každý krok, nová realita v bílém závoji proběhne srnec, jak začarovaný lesy voní usínáním, jako malé děťátko, než ti dá pusu na dobrou noc být součást průsvitného snu z pohádky do pohádky a když se tak brodíš skrze všechno na cestě hledání boha v sobě uvízne ti ve vlasech červený šípek zašifrovaná vstupenka na pokračování

43

1. CHEMIE VZPOMÍNEK Některé okamžiky, prožitky, chvíle jsou jako těsně před probuzením. Člověk je tak živě vnímá, tak čerstvě, že jej znovu a znovu překvapí, že už to není včera. Zvláštní stavy rozvzpomínání kolují v krvi permanentně. Neustálá návaznost nás již nepozastavuje. Jedná se o přirozený proces jako při tkaní koberce. I se zpětnou vazbou.. Překvapení mi akorát činí přemýšlení nad tím, v jakéže řece se rozpustily všechny ty dny, které člověka dělí od jeho motýlích let. A kde je onen předěl mezi pětadvaceti a patnácti, když každý okamžik se udál včera? Čerstvá poznávání a procitání protkané šansony Hany Hegerové jsou jako záblesky pro každou následující realitu. Zabývat se světem vlastních retrospektiv nabízí v onom reminiscenčním opojení záhadné ticho cizích elementů, které dávají člověku poznat, jak zoufale málo je sám sebou, pokud vůbec něco takového existuje, neboť natolik jsme nedílnou součástí davu, že ani v tomto osobním postupu na cestě k sobě samé, nemám jistotu vlastní osobitosti. „Naše vědomí nevytváří samo sebe, nýbrž vyvěrá z neznámé hlubiny. Probouzí se postupně v dítěti a z hlubiny spánku procitá každého rána z nevědomého stavu. Je jako dítě, které se každodenně rodí z mateřského prazákladu nevědomí.“ (Jung, C.,G.: Člověk a duše, s.32) Smysl hledání nespěje k nalézání tolik, jako k opakování předem neznámého řádu, který svým cyklením může rozproudit pocit pochopení, jenž je nejen druhotný, ale také nepravdivý, protože každá nová přítomnost ho svede roztrhat na kousky. Řád ovšem dál volně dýchá, neboť jeho kód putuje bez čísel v podvědomí. Hledání jako takové je v podstatě druhotná esence cyklu, který je používá pro své uzavření. Hledání nemůže nalézt konec, protože ani jeho začátek neexistuje. A tak se brodím v úvahách o ženství a mužství, o setkávání, o hledání identit. Úvahy o tom, co znamená být dcera otce, dcera matky. Sestra. Dívka. Milenka. Matka. Pokusy zachytit slovem pocity známé i neznámé. Narodit se s konkrétním pohlavím je v každém případě částečné zakletí. Avšak jiná cesta neexistuje. 1.1. KONĚ DNÍ

„Na přesných vahách život váží co bývalo a to co jest na jedné misce naši touhu ta druhá zbývá pro bolest Čas neslyší a vteřiny jak nitě z jehel se vyvlékají domů měla by vrátit se smrt a vyvěsit to ticho zastavit kyvadlo a smotat hedvábí.“ (Skácel, J.: básně(II.), s.122) ...jako fotografie v albech; otáčíš stránky s usměvavými portréty, jako mosty přes propasti let zrání, zrání přes všechny barvy podzimního listí, nebo jako nechat si zavázat oči a zatočit se ve hře na Slepou bábu. Šátek se rozváže na políčku zrajících třešní. Můžeš jich sníst pět a pak postoupit o dvě políčka dopředu... Pořád dokola. Jen je nutné dodržovat pravidla hry a nebrat svou figurku moc vážně.

44

„Bible začíná větou: „Na počátku bylo slovo“, ale tento pojem logos, může se v řečtině stejně tak přeložit jako myšlenka. Úvodní věta Bible by proto mohla stejně tak dobře znít: „Na počátku byla myšlenka“. Myšlenka jako prvopočáteční Alfa veškeré energie lidstva, hledání.“ (Brunton, P.: Tajná stezka, s.19) Vzorce myšlení nás činí takovými, jací jsme. Myšlenka, která se sice spřádá v závislosti na slově, ale vždycky vzniká dříve než naše existence. A tak je nutné, přestat ve slovech hledat svůj otisk, neboť pustit se cestou abstraktního seskoku ze skály a zachytit dojem z letu, znamená odejmout od sebe strach. Snad takové mohou být i naše životní přístupy. Žít je teoreticky jednoduché. Na druhou stranu je však naše primární povinnost odvést zde, v jisté nekonečnosti, náš ohraničený úsek a ohraničenou přítomnost co možná nejsvědomitěji a altruisticky. A v našem podvědomí leží klíč k uskutečnění našich hlubokých přání. Jsem přesvědčena, že pro život, který je nám zde přidělen, máme všechno, co potřebujeme. Klíč je víra, že v naší vnitřní síle je schopnost překonat potřebné, byť leckdy i nemožné. Koně dní v sobě zahrnují všechno živé. Divokost, pohyb, energii, smyslnost, touhu, přání, ale i souhru, shodu, spojení, rozhodnost. Koně dní nikdy nepostojí. Nesmí, neboť pak by zemřel život. 1.2. NEDOSAŽITELNOST

Mluvíme spolu tiše, abychom nezaplašili poslední okamžiky, které nám zbývají. Mluvíme spolu nahlas, abychom mohli pochopit smysl vlastních slov. Zdůrazňujeme své fonetické zvláštnosti, abychom mohli uvěřit své „osobitosti“, na jejímž základě chceme budovat touhu po nesmrtelnosti. Avšak můžeme se stavět na hlavu každý den, přesto nám život nezaručí žádnou jistotu, žádné potvrzení naší nepostradatelnosti. Kocour se mi otře o nohu, mistrovsky protáhne svou pružnost a koketně zasekne drápek do mého lýtka. A než uskočím, digitální číslice na hodinkách se po třetí vystřídají. Kočka obvykle nespěchá, neboť ví, že to, co je třeba stihnout, stihne. A veškerá nedosažitelnost spočívá v tom, že jediné, co vlastníme je přítomnost. Minulost je pohlednice, kamínky v řece, stále uhlazované jejím tokem a budoucnost není v naší moci. A existence přítomnosti, našeho jediného skutečného šperku, zdá se být tak marná. Záblesky nedosažitelnosti nás však míjejí každý den. Musím se neustále učit intenzivnímu prožívání každého dne. Vše nás učí. Přátelství, nepřátelství, úspěchy, neúspěchy, příjemnosti, neštěstí. Vše zvyšuje naši citlivost k vlastnímu skutečnému prožívání života. Jsme nedílnou součástí a cenným dílem. Nic se neztrácí. V sobě samých neseme celou dlouhou historii existence a expandujeme společně do budoucnosti. Na otázky života a smrti, posmrtné existence, vesmíru, Boha i duchovní cesty si musí učinit názor každý sám. Od dětství až do dospělosti uplatňujeme emoce a zkušenosti z minulých životů – aniž o tom třeba i vědomě víme – a tím si vytváříme na všechno ryze osobní názory. „Pokud člověk sám neprojde vlastní zkušeností, aby se přesvědčil o nesmrtelnosti duše, dotud bude odkázán jen na víru, nebo se bude topit v nepřeberném množství informací, poskytujících pouze zprostředkované zkušenosti toho stupně, na němž se právě nachází ten, jenž se nám pokouší tyto informace sdělit. I to má však svůj smysl, protože člověk se potřebuje zorientovat a získat cenné vědomosti. Navíc, jsme–li dostatečně pozorní, můžeme se učit od každého člověka, s nímž se setkáváme.“ (Foučková, M.: Já jsem, s.33)

45

Můj názor na otázku smyslu života je křesťanská víra zakotvena v hluboké lásce Ježíše Krista, zároveň však věřím, že příležitost dostatečně pochopit veškeré své bytí v jeho podstatě nemáme pouze v jednom životě. Já osobně věřím, že máme více příležitostí, a že tedy smrtí život každopádně nekončí. Vyrůstala jsem v křesťanském prostředí, ale některé rysy a myšlenky východní filosofie a náboženství mě oslovují. Konec naší pozemské existence je návrat do nehmotného stavu. Na jedné straně je to dokonalejší stav, kdy si naše Já bezpečně uvědomí naše splynutí s celkem. Na druhé straně je úžasné, pokud někdo dokáže překonat vlastní individualitu a pochopit tento prvotní stav již ve fyzickém těle. Je to evoluční proces a další zdokonalení jak lidstva, tak celku. Proto se stále učíme. A touha naší duše, našeho žití, nám natáčí kormidlo. Vše ostatní je nepodstatné. 1.3. SMYSL SLZ

„Podle Budhy pramení problémy v naší mysli ze tří zdrojů: Ze prvé je to naše touha něco vlastnit, něco vyžadovat a zároveň zachovávat věci takové, jak nám vyhovují. Za druhé je to naše přání vyhýbat se všemu nepříjemnému a odsouvat problémy od sebe a za třetí je to naše omezenost, v čistém smyslu slova, zkrátka nemožnost pochopit pravou podstatu věcí. Tato lidská připoutanost, nechuť a omezenost nás činí velmi zranitelnými vůči všemu, co je „nesprávné“, popřípadě jakkoliv nepředpokládatelné.“ (Tepperwein, K.: Mentální tréning-zdroj síly, s.35) Lidská mysl je tajemstvím, které je stejně velké jako hlubiny vesmíru. Jenomže lidstvo je obecně přespříliš zaneprázdněno, aby této skutečnosti věnovalo patřičnou pozornost. Lidská mysl dokáže být v jednom okamžiku prázdná, ale hned ve druhém, následujícím okamžiku se objeví hejno myšlenek, jako ptáci, kteří nám náhle proletí nad hlavami. Kolem mraků zakrouží a sednou si na šedou římsu secesního domu. A dívce stejně tak náhle skápne z tváře slza. Smutek je nevyzpytatelná záležitost pramenící z nenaplněnosti okamžiku. Primární patos, potřeba, touha. Nicméně smyslu slz lze přiřadit velmi hluboký význam. Jedná se o přijetí jiné skutečnosti, tření dvou ploch, rezignaci, vzdor, strach, dojetí, bolest, radost, pokoru... Pláč, nejčastěji vnímán jako gesto oslabení, však skrze svou sůl dokáže očisťovat a léčit. A celý náš život provází a vytříbřuje jeho proudy k novým rovinám síly, k nové energii, nové vůli. V jistém slova smyslu je pláč určitý předěl, impuls nabývající na síle a povzbuzení. Pláč jako klenot, blahodárná možnost očisty, hlubokého výdechu... „Před tisíci lety mi můj soused řekl: „Nenávidím život, protože není ničím než bolestí.“ A včera jsem šel kolem hřbitova a viděl jsem, jak na jeho hrobě život tančí.“ (Džibrán, Ch.: Písek a pěna, s.53) Svět včetně člověka v něm existuje na základě soužití mezi součástmi přírody a vesmíru. Pokud je toto soužití disharmonické, spěje k zániku. Člověk však často nejenže nežije v souladu s přírodou a jejími zákony, ale často žije v rozporu i sám se sebou. Pak ale hledá kompenzaci, jenže to už se jeho život může pěkně zamotávat ve spletitostech protikladů. Osamění. Každopádně nic z toho, co nás protkává není zlé, zlým se to stává teprve tehdy, jestliže reagujeme negativně. A tak každý by měl svůj život prožít především tak, aby k množině bolestí a nedostatků tohoto světa nepřidával další smutný kód. Pláč je třeba brát jako výzvu. A tento smysl se vynoří tehdy, podíváme – li se na potíže, které se nám staví do cesty, jako na prostředek, jehož pomocí a díky jehož důsledku dosahujeme rozvoje.

46

A jako skála je omývána a drcena mořem, tak i utrpení zjemňují člověka. Člověk se vzdálil své pravé podstatě a sám se svým přičiněním dostal do současného stavu. Každým životem, ať už vědomým úsilím nebo podvědomě, se však touží vrátit zpět. Je to touha ztraceného dítěte vrátit se do pokojného láskyplného náručí svých rodičů. Máme vyměřenou svojí cestu vývoje a sledujeme svůj cíl. Ten je však pro všechny bytosti stejný: Návrat do stavu, který jsme opustili. Cestu utrpením, která nás možná v budoucnu čeká, však můžeme zkrátit nebo se jí zcela vyhnout, pokud se však rozhodneme a začneme na sobě dobrovolně pracovat už v období, kdy se cítíme spokojeni. Začneme-li zpracovávat nedostatky „včas“, postupně získáme vhled, stáváme se moudřejšími a nedopouštíme se tolika chyb. A životní zkušenosti nám samy přinášejí rozuzlení.

47

Chemie vzpomínek Koně dní

Nedosažitelnost Smysl slz Soubor čtyř akvarelů, á 30 x 42cm.

48

2. CHCI SE UČIT „Život musíte prožít, jen pak budete růst. Přijde chvíle, kdy se dostanete nad svou pohlavnost, ale přijde skrze poznání, skrze zkušenost; přijde skrze hlubší uvědomění a lásku – ne popírání a represi.“ (Osho: Hořčičné semínko, s.81) Když se dítě vyvíjí a dospívá k novým dimenzím podob svého těla i chápání světa, nastává zde přirozeně často velmi mnoho bolestných zvratů. Úkolem lidské psychiky, nejen v rámci dětství a dospívání, nýbrž i v rámci zralosti, je vytvoření bezpečné základny jasné a sebejisté osobní identity, na níž je bezpodmínečně závislý duševní a duchovní pokrok, a v níž je každá stránka příslušného já v harmonii. A pouze tehdy je člověk dost silný, aby překročil své Já a zjistil, co se skrývá za ním. Onen pokrok učení se životu závisí v prvé řadě na tom, zda se naučíme být sami sebou, a dále pak na uznání fakta, že toto Já je a priori do značné míry povrchní a nemůže být proto onou prvotní podstatou. Naším největším životním úkolem je učit se žít vlastní život. Jenomže toto učení bývá skutečně v jistých etapách bolestnou záležitostí, neboť je zapotřebí dokázat přijmout sebezápor a opustit strach. A pak, ve správném okamžiku připravenosti, přestat se bát rozdmýchat oheň mysli v hlubinách našeho jáství. A skrze tento oheň putovat jeskyní a v hloubi jejích útrob objevit průzračné, čarokrásné jezero. Pak musíme vyčkávat, pozorovat a čekat na impuls kdesi uvnitř duše, který v pravý okamžik vrhne nás do oné vody nejtajnějších niter pochopení. Voda coby symbol vědomí i nevědomí a poznání. A když se ponoříme, stáváme se lehčími, opouští nás staré vrstvy bytí. A čím hlouběji se vzdáme strachu a čím hlouběji se ponoříme, tím bohatší bude poklad, který objevíme v onom chalcedonovém jezeře. Vědomí musí být zachyceno na nejinternějším bodě naší činnosti. Každý člověk má svá dvířka vedoucí do věčného jasu. Nebude–li na tato dvířka tlačit, neotevře je a sám se odsoudí k temnotě. Důkaz božství je pevně a skutečně v našem nitru. A jeho obsahem nám mohou být trvalé ozvěny naplnění. Žádná mysl člověka není tak zahalena, aby jí nemohla být zjevena v zrcadlení na hladině vody skrytá krása a údiv nad harmonií všech světů. Člověk by měl být vděčný na cestě poznání za každou pomoc a poděkovat za každý drahokam, který tuto cestu ozáří. „Bůh nám dal klíč k sobě samým. Jen zvažoval, kam ho uschovat, aby ho mohl hledající člověk nejsnáze naleznout. A tak jej uschoval na nejpřístupnější místo – přímo do duchovního srdce člověka. Tam bude nalezen, až jej začneme sami hledat. Kdo hledá, nachází.“ (Foučková, M.: Já jsem, s.88) Zdroj poznání a našeho štěstí spočívá ve spojení s boží plností. Poznáváme sami sebe, jiskru boží, ducha, který sídlí v našem srdci. Jsme součástí mocného toku vesmírných sil a je naší povinností využít je k dobru. Je to obrovská zodpovědnost za sebe, za druhé i za planetu Zemi, neboť i ona má vliv na ostatní části vesmíru. Působnost je vzájemná. Pokud Země vyzařuje temné vibrace nepřátelství, sobectví… působí nepříznivě na celý vesmír. A pokud neuhasne naše touha učit se na cestě k dobru, všechny aspekty na Zemi i mimo Zemi nám umožní, aby v nás vysvitlo a zůstalo slunce. 2.1. RADOST

Radost společně se strachem a vzdorem bývá jednou ze základních vědomých emocí člověka. Dětství je období okouzlení, intenzivního prožívání a sytých barev. A všechny živé i neživé věci pro něj mají vlastní vědomí. Vše pulzuje dětským životem a uvědomováním přirozeněji a dětská mysl se navzdory své „nezralosti“ pohybuje ve sférách moudrosti, jichž se

49

v pozdějším životě usilovně snažíme znovu dosáhnout. Dětská mysl je otevřené okno vnímání, neboť ještě není přetížena informacemi, názory, postoji, potřebami originality. Období dospívání je zamotané v permanentní touze vyvážit v sobě dětský a dospělý prvek. Je to období nadměrné senzitivity, nevyzpytatelných výkyvů a velkého strachu. Mysl dospívajícího je taktéž otevřené okno, avšak utrpení ze znovuzrození nové bytosti v každém jedinci popírá jakoukoliv objektivitu. Dospělý člověk se obvykle vyznačuje vetší dávkou všeobecné shovívavosti, okno jeho mysli není již plně otevřené, neboť chápe význam výhod užšího úhlu pohledu na svět. Od širokoúhlosti stále konkrétněji přechází k dalekohlednosti v užším zaměření pohledu. Myšlení v obecném hledisku je mocným a základním nástrojem mysli. Má však tendenci nás ovládat, takže většinu času prožíváme sami sebe jako pouhou řadu myšlenek. Myšlenky jsou laně zakódované ve slovech, poskakující v našich vnitřních krajinách. Tak jak jsme zapleteni v sítích myšlení, jsme také zapleteni v sítích emocí. Emoce spatřuji jako změt barev, které jsou pochopitelně taktéž v pohybu. Ani mrak na obloze nepočká. Nic není na jednom místě. Emoce paralelně procházejí všemi fázemi života každého druhu a jednou z nejšťavnatějších je právě radost. Je to bohatá potrava, která usnadňuje a uspokojuje naše putování. Radost je důvěra, důvěra je pouto, pouto je láska a sebeláska, láska a sebeláska je radost. Radost, stejně jako láska, dokáže uzavřít všechny kruhy.

2.2. MÍR

Pokojné přebývání v nezištné poloze, beze strachu. Touha naleznout. Ticho, které se uvnitř duše, jako ono jezero uprostřed jeskyně, promění v píseň. Srdce, které nic neočekává, které se skrze altruistický podklad rozpouští v nekonečné existenci lidstva. Mír je stav beze slov. Ze srdce nevychází slova, jen pocity. Slova jsou nástrojem hlavy, pocity jsou od srdce. Rozum krájí a odřezává, emoce kloužou a stékají. Ovšem mír je zároveň neodlučitelná skutečnost přijetí propasti, jež je hluboko, v každém z nás. Obrovský prázdný prostor, který je součástí každého z nás jako od věků děděná starožitnost. Propast je součástí naší přirozenosti. Jako ozvěna minulých životů, které pochopitelně neznáme, a proto nemůžeme ve stavu přirozeného bytí pochopit všechny její úskalí. Jde o to, abychom tuto skutečnost přijali a přijali tak svou propast. Dětství je zvláštní krajina zaměřená na pobyt ve snění. Počátkem dospívání jakoby najednou, led na jezeře, kde se kloužeme a skotačíme, stane se zrcadlem a my si začneme uvědomovat jinou rovinu bolesti i míru. Jinou rovinu strachu. A začínáme potkávat nové tváře sami sebe. I tato bezmoc je součást propasti. A onen blahoslavený mír tkví ve spočívání, v přijetí oné propasti, v touze přijmout vše, co přichází, v pokoji a beze strachu. Mír je požehnání. Most mezi radostí a smutkem. Most smíření. „Lidé hledají Krista a neuvědomují si, že Kristus hledá nás. Ponoříme-li se do svého nitra, ke zdroji kristovské síly, uvědomíme si svou nepatrnost. Pak ale této síle, která nám podává pomocnou ruku, porozumíme a nacházíme pokoru před všehomírem. Dokážeme-li se jí pokorně a v pevné víře odevzdat, mizí všechna omezení. Bůh je v nás a my v něm.“ (Foučková, M.: Já jsem, s.55) Pokora v míru pokoje je stupínek uvědomění si sebe sama jako nepatrného atomu v celém vesmírném díle a pochopení významu své práce. Cílem pozemské cesty a pouti životem je zbavit se ega – našeho malého já. Je to práce na sobě, ve svém nitru, ve své mysli.

50

Tak jak pravidelně pečujeme o očistu těla, tak je také třeba provádět hygienu duše. Je to neustálý boj dobra a zla, boj o dobré myšlenky a nepodléhání zlým. Tento vzestup je úzce spjat s obnovováním mravních zákonů v nás, a přestože je to proces dlouhodobý, je podmínkou našeho vývoje. Lidé se často domnívají, že cílem takové cesty je askeze. Opak je pravdou. Kdo dosáhl vysokého duchovního poznání, pochopil, že činorodou prací pomáhá druhým skrze lásku, kterou je spojen s Božstvím. ...Slunce na tváři mě probouzí ve staré noční košili pod mohutnou peřinou. Ze všech stran, z oken s muškáty ke mně doléhá kokrhání kohoutů, poštěkávání psů, bečení ovcí. Pak snídáme koláče a kozí mléko. Smějeme se na sebe a vyšívané obrázky jsou to jediné, co babičce odpočítává čas. Jinak, jakoby v té malé místnůsce neexistoval. Babička naprosto propojena s cyklem dne, sžitá s přírodou, sluncem i měsícem, z okna posbírá usušenou mateřídoušku, postaví na čaj a připraví si srp a rukavice na kopřivy pro kozu. Jestli půjdeš s ní, nezapomeň si vzít holínky, protože na loukách u řeky bude ještě rosa... 2.3. POLIBEK

„Ani tisíce a tisíce let nestačí vypovědět vteřinku věčnosti kdy jsi mě políbila kdy jsem tě políbil jednoho rána ve svítivé zimě v parku Montsouris v Paříži v Paříži na zemi na zemi která je hvězdou.“ (Prévert, J.: Pro tebe, má lásko, s.25) Ukazatel na estrogenové stupnici se nevyzpytatelně vzdouvá jako vlny moří; mládenec sklopí oči a dívka zvrátí tvář. Oba se teprve učí hledat pod svým tepem zakódované šifry nesmrtelnosti. A nad jejich hlavami se po nebi koulí úplněk jako bochník pravého zralého parmezánu, ale taky jako strašidelné kolo. A když první kapka červeného vína sklouzne dívce po stehně a skápne na kamennou podlahu, zanechá po sobě na zemi malinké červené kolečko. Kolečko. Kruh. Koule. Cyklus. Všechno se děje v kruhu, všechno, co je důležité a věčné. I cykly chování mají tendenci se opakovat, pokud nedojde k zásahu, který změní reakci. Polibek je také spojení dvou kruhů. Setkání dvou úst ve tvaru kroužků jako výraz sdílnosti. Jako výraz sloučení, citu, touhy propojení rozdílností světů muže a ženy. „Animus je archetyp vyjadřující vnitřní mužství v každém člověku, anima je pak archetyp vnitřního ženství.“ (Jung, C.G.: Duše moderního člověka, s.212) Jedná se tedy o dvě archetypální struktury, představující primární stránky muže a ženy, nicméně jak v muži tak v ženě jsou v jistém procentu vyjádřeny obě z těchto složek. Téměř ve všech podáních kultur v sobě dominanta muže zahrnuje aktivitu, vnímavost, bystrost, zájem, pohyb, zatímco ženský prvek vyjadřuje pasivitu, poddanost, citlivost, klid, trpělivost.

51

Polibek je odevzdání se. Odevzdání znamená, že zboříme zeď a jsme připraveni k setkání. „Setkání dvou osobností je jako smíšení dvou různých látek: pokud vůbec dojde ke spojení, jsou obě proměněny.“ (Jung, C.,G.: Člověk a duše, s.89) „Stejně jako v případě milenců: při běžné fyzické lásce musíte obětovat své ego, třeba jen na chvíli, ale musíte to udělat, sjednotit se. A v okamžiku, kdy těla už nejsou dvě, nýbrž jedno, se spolu nejúžeji setkávají dvě existence, které se spolu mísí a prolínají. A ačkoliv se těla opět oddělí, duše dokáží zůstat ve spojení.“ (Osho: Od smrti k nesmrtelnosti, s.43) Polibek jako cesta mezi dvěma územími. A tak mládenec poprvé zamkne slova v ústech dívky jazykem. A jako dva stromy se zachvějí v temném rašeliništi, dva stromy, nad kterými se vznese mlha jako záclona. V jádru platí, že postavení žen při svádění se nemění, protože ženy chtějí, aby zůstalo takové, jaké je. A to proto, že role čekání, která je jim určena, nepředpokládá žádné sebezapření, žádnou formu porobení, ale naopak vede k sebezhodnocení. Pasivita ženské role skýtá způsob, jak ženy mohou dosáhnout uspokojení a úcty. Navíc tak lze dát najevo, že hlavním či výlučným předmětem jejich touhy není sex, a že tím, co dychtivě očekávají, není odchod do ložnice, nýbrž prožitek emotivní blízkosti. Tajemství ženy, její odvěká dimenze nejistoty, nepředvídatelnosti a náhlosti se znovu ustavuje i po rozšíření a zmnožení jejích rolí. I přes všechnu působnost rovnostářské kultury autenticity žena zůstává neuchopitelnou hádankou projevující neměnnou svůdnost.

52

Chci se učit Radost

Mír Polibek

Soubor čtyř maleb, á 26 x 32cm.

53

3. MÁMA JEŠTĚ SPÍ Sněním unikáme každou noc před hlukem světa a proměňujeme svou mysl do jiné roviny vědomí. Spánek je vstupní brána, která umožňuje nahlížet do skrytých oblastí našeho psychického života, ale také do hlubších hladin duchovního já. Důležitost snů je nepopíratelná. Všechno, co v životě prožíváme, zůstává v nás zašifrované v navrstvení struktur, jako kůra borovic. Spánek nabízí možnost zapomenout, anebo také vzpomenout. Snění je důležitou činností mysli, nejobvykleji orámované tmou noci a její záchvěvy začarované pozastavenosti. Řekové byli přesvědčeni, že sny jsou poselstvím bohů. Číňané věřili, že během snů opouští vědomí tělo a cestuje po jiných světech. Stovky mudrců napsali stovky knih o výkladu snů a jejich symbolice. Sen je symbol. Všech pět našich smyslů lne ke hmotnému světu, touží po kontaktu s ním ve formě věcí, lidí, vztahů, cestování i činností všeho druhu. Spánek nám přináší nadzvukovou inspiraci tichem. Z ticha vychází potřeba učit své smysly klidu a zpomalení. Největší ticho je uvnitř nás. Skrze ticho v nás máme nejlepší příležitost k poznávání Boha. Neboť v nejtišším nitru každého bdí dotek Boží existence. Bůh jako takový vyjadřuje celistvost, které my nikdy dosáhnout nemůžeme. Naše cesta za Bohem je jen lidským poznáváním dílčích vjemů vznikajících z vytrvalého pozorování barevných mozaik neskutečného rozsahu, jejichž smysl nikdy zcela nepochopíme. Lidské poznávání je vždy soubor pravd i omylů. A tak dřív nebo později každé dítě, až po několikáté spadne na zem a s odřenými koleny poběží za matkou bude muset přijmout realitu, že i jeho matka je jenom člověk. Že je tady každý z nás sám za sebe. Že úkol matky skončil a hledání pokračuje. Že naše maminky nás již nemohou uchránit před komplikovanostmi života. 3.1. PO UKOLÉBAVCE DLOUHÉ

Část síly života spočívá ve skutečnosti, že život je nevyvážený. Cyklické vzory života znamenají, že hmota není nikdy zničena, ale vrací se zpět do systému, aby se někdy později znovu objevila. „Živá organická hmota opět vzniká ve stejné formě a se stejnými vzory chování v procesu znovuzrození. Každá nová generace je znovuzrozením druhu, to však neznamená, že se objeví znovu titéž jedinci.“ (Watson, L.: Nadpříroda, s.42) Řekové věřili v metempsychózu – přechod duše do nového těla – a podobné myšlenky jsou ve všech kulturách natolik rozšířené, že je můžeme považovat za téměř univerzální. Život přežívá v chaosu vesmíru nacházením pořádku ve větru. Smrt je jistá, ale život se stává možným sledováním vzorů, které vedou jako chodníky bažinami času na pevnou půdu. „Cykly světla a tmy, tepla a chladu, magnetismu, radioaktivity a gravitace poskytují důležité signály a život se učí reagovat a na ty nejjemnější stimuly. Zrození ovocné mušky je tichou konverzací embryí; oplodnění ženy čeká na fázi měsíce, ve kterém se sama narodila. K ničemu nedochází v izolaci.“(De Chardin, P. T.: Vesmír a lidstvo,s.181) „Člověk sedí uprostřed imaginární pavučiny a tahá za vlákna, která ho zajímají, jiná sleduje k užitečným závěrům, zatímco zase jiná ve své netrpělivosti přetrhává. Člověk je živý, tvořivý, talentovaný, ale stále ještě natolik mladý, že svým prvotním nadšením může způsobovat zmatek.“ (De Chardin, P.T.: Vesmír a lidstvo, s.94).

54

Rozhodující je, aby existovalo takové množství účastníků, aby se život mohl pohybovat kupředu na široké frontě, a aby mohl zkoušet všechny možnosti ve svém hledání té pravé cesty. Dokonce i ti, kteří zahynou, nežili marně, protože zprávy o jejich selhání jsou vysílány a stávají se součástí dědictví nadpřírody. Naše společenství je možné proto, že život sdílí společnou citlivost k vesmíru, má společný původ a hovoří stejným organickým jazykem. Na počátku nastává vývoj. 3.2. POUTA ROZVÁZALA

„Přišli jsme odnikud a chystáme se vrátit najednou není kam kdejaké ticho děti vysbíraly a zanesly je domů maminkám..“ (Skácel, J.: básně II., s.47) V lásce přijímané i dávané zakoušíme štěstí i hluboký smysl. Tím, že můžeme pracovat a něco dělat pro druhé, realizujeme i svůj vlastní život. Čím víc člověk dává druhým, čím více je pro druhé, tím více je sám sebou, tím více žije smysluplným životem. Okruh těch druhých by však neměl být uzavřen. Nenáboženská odpověď se tak vlastně přibližuje odpovědím náboženským: smysl života; mé štěstí spočívá v životě pro druhé – v lásce. „Žena je si stále více vědoma, že jen láska jí dává plnější podobu, tak jako muž začíná tušit, že jenom duch dodává jeho životu nejvyšší smysl a oba v podstatě hledají duševní vztah k sobě navzájem, neboť láska k dovršení potřebuje ducha a duch potřebuje lásku.“ (Jung, C. G.: Člověk a duše, s.92) Jde o celkové zaměření našeho života. O to, kam směřujeme v tom nejužším smyslu, o co se nejvíce snažíme, co naplňuje základní otázky našeho života, touha po smysluplném bytí. Jedná se o celkový zásadní úkol a cíl, na který bychom měli být především zaměřeni v celkovém pojetí našeho bytí. Směřujeme–li někam – a život je směřování – je dobré znát cestu i cíl. Proč tu jsem, odkud a kam směřuji, co dělat, abych byl šťastný já i ti, kteří jsou se mnou. „Koloběh jednotlivého druhu v přírodě je umožněn prostřednictvím sexu. V semenu samce jsou soustředěny prvky rodičovské podstaty. Téma rodičovské oběti ve prospěch potomka se opakuje ve všech životních fázích – od améby až po mrože, od kudlanky nábožné až po orchidej.“ (Chia, M.: Rozvíjení mužské sexuální energie, s.51) Těhotenství ženy trvá devět měsíců. Nutnost živit potomka minimálně osmnáct let. Každý člověk to ví dopředu. Avšak tento smysl života, má opravdovou hodnotu, a proto jej obvykle takto nekalkulujeme. Láska rodičů se v různých fázích dětského vývoje proměňuje; doba těhotenství je nalézání nové roviny vlastního bytí v celé dimenzi naplněnosti, doba s novorozenětem, kojencem a batoletem je doba nezištného nekonečného dávání, které matku stojí veškerý čas a jde absolutně za práh jejích sil. Nezištnost tkví v tom, že si tuto lásku dítě příliš neuvědomuje, žena v té době čerpá z nadvědomé síly lidstva s počátečnými hormonovými dopingy. Čím více se dítěti rozvíjí řeč a celkové pojetí světa, tím více se vztah osvobozuje, matka dostává více prostoru a dítě si její lásku začíná uvědomovat. Tím dosahuje vztah konkrétních tvarů. Nicméně obrovským krokem a velkým uměním rodičů je ve fázi dospívání dětí dokázat správně uvolňovat „pouta“ spojení, neviditelné pupeční šňůry. Čím je dítě starší, tím více

55

potřebuje prostoru, a rodiče se musejí jednoho dne umět oprostit od svého vlivu a působení a vymanit své dítě, popřípadě nechat ho vymanit ze svého objetí. A tak musí každý rodič rozvázat pouta a pokračovat v lásce, se kterou původně začal, v lásce nezištné a pro dítě míň viditelné, přesto v jejich telepatických povědomích oboustranně zřejmé. 3.3. VŮNĚ SEDMIKRÁSKY

Modlitba za to, aby se všechny kruhy uzavřely. Aby ve spočinutí nad spojením začátku a konce mohlo vzniknout magické napětí, tolik potřebné pro vzedmutí nové vlny, která v kruhových souřadnicích opět vyhledá linii stínu předešlého kruhu, akorát výš. Spirály se opakují nezávisle na prostoru a času. A v nadvědomí to možná někdy zabrní, protože všechno a nic je totéž, protože všechno a zároveň nic je vždy poprvé. Rozkolísané roviny nálad, nevyváženost. Dívky se smějí chlapcům a v jejich smíchu je zároveň porážka nad jejich vlastním studem. Rozpačitost se promění v rychlý pohyb. Tak náhle, tak náhle, všechno tak náhle. Letmé zavlnění kadeří, nečekaný pohled. „Sexuální esence, podstata neboli „ťing“ je mocná, vitální energie, která je nepřetržitě vytvářena v lidském těle. Sexuální žádost popohání vývoj člověka na úrovni biologické přenosem genetického kódu. Na úrovni emocionální harmonizuje lásku mezi mužem a ženou a na úrovni duchovní poskytuje hmatatelné spojení mezi „běžnými“ tvůrčími silami člověka a věčným tvůrčím procesem vesmíru.“ (Chia, M.: Rozvíjení mužské sexuální energie, s. 28) Kmitání zobáčků vah rozehraje nevědomou hru a vůni s vnějšími signály. A diagnóza znovu odhalí pradávnou pudovou rovnici. Čím víc se budeš chtít zamotat do slov, tím víc najdeš protikladů. “O svádění platí ještě více než o milostném citu, že dodržuje logiku společenského rozdělení pohlaví. Od tradičních kodexů venkovského docházení za dívkou až po model galantního dvora se svádění vždy vydávalo za divadlo strukturované binárním protikladem mezi mužským a ženským.” (Lipovetsky, G.: Třetí žena, s.53) “Ženské vědomí má v určitém smyslu spíš měsíční než sluneční povahu. Jeho “světlo” je oním mírnějším světlem měsíce, které spíš slučuje než odlišuje. Na rozdíl od tvrdého a oslňujícího denního světla nenechává vzájemně nezaměnitelné předměty světa vystupovat v jejich nesmiřitelné různorodosti a oddělenosti, nýbrž v klamném svitu sloučí blízké a vzdálené, čarodějně promění malé ve velké a vysoké v nízké, barvy smaže v modravém šeru a noční krajinu smaže v nečekaný celek.” (Jung, C., G.: Člověk a duše, s.96)

56

Máma ještě spí Po ukolébavce dlouhé

Pouta rozvázala Vůně sedmikrásky

Soubor čtyř akvarelů, á 30 x 42cm.

57

4. EVINA DCERO „Učej nás, abychom věřily v Ježíška, že jo. A v Mikuláše a čerta a anděla. A pak nám jednoho dne řeknou:„ Ale zlato, žádnej Ježíšek ani Mikuláš neexistujou.“Tak se cejtíme trochu podvedený, ale smíříme se s tím, protože přeci jenom dárky dostanem...No nic. Takže tě nechaj, aby ses oblíkala jako kovbojka, a když pak řekneš „až vyrostu, tak budu kovbojka“, tak se zasmějou a jednoho dne ti pak řeknou, že je to jenom hra, že kovbojkou v životě bejt nemůžeš. A v tu chvíli já začnu řvát: „No tak moment! Počkat! Ježíšek a Mikuláš, tomu rozumím, ale teď se snažíte rozbít moji osobní identitu a mý plány do budoucnosti!“ A když mi odpověděli, začala jsem si uvědomovat, že je mezi mnou a bráchou větší rozdíl, než jakýho jsem si mohla všimnout ve vaně. Malý holky? Daj jim panenky, nádobíčko a maličkej sporáček. A když projevěj touhu po o něco nebezpečnějších hračkách, dělaj si z nich pár let šoufky a nakonec jim oznáměj špatný zprávy. A když máš holku, která nepolevuje ve svejch fantaziích o budoucnosti, co je víc vzrušující než bejt v domácnosti, dělat sekretářku nebo rodit děti, tak s ní radši honem švihaj k dětskýmu psychologovi. Přinutěj ji, aby si uvědomila realitu.“ (Robbins, T.: I na kovbojky občas padne smutek, s.139) („Hluboko v srdci jsou muži stejně tak vyděšeni jako fascinováni nekonečnou sexuální kapacitou ženy. Sexuální nejistota může být primárním důvodem, proč muži usilují a usilovali o fyzickou, politickou, finanční, intelektuální a náboženskou nadvládu nad ženami.“(Chia, M.: Rozvíjení mužské sexuální energie, s.63)) Trvalost citového pólu ženské existence nevylučuje, že došlo k jeho zásadním proměnám. Již čtyři desetiletí ženy stále ostřeji oddělují lásku od manželství a oproti snubním prstýnkům dávají přednost konkubinátu. Ženská existence již neprobíhá výlučně kolem milostného a rodinného ideálu: žít čekáním na muže a v jeho stínu, obětovat mu studia, profesní aktivitu. I finanční nezávislost začala být samozřejmostí. Neshody a nedostatek lásky jsou častěji pro ženy než pro muže naprosto dostatečný důvod k rozchodu. “Muži stále pokládají ženy za záhadné a plné protikladů, nepředvídatelné a spletité, impulzivní a útočné, zatímco ženy mužům vyčítají nedostatek psychického a citového prožívání, sobectví a citové “znetvoření”. Obdivuhodnému procesu zrovnoprávnění životních podmínek se nepodařilo přimět obě pohlaví, aby uznala svou vnitřní totožnost, nezrušil vzájemná tajemství ani nedorozumění; jeden se nestal dvojníkem druhého.” (Lipovetsky, G.: Třetí žena, s.74) “Již samo slovo láska,” napsal Nietzsche, “znamená pro muže a pro ženu dvě různé věci.” U ženy, pokračuje Nietzsche, představuje láska sebezapření, bezpodmínečný cíl, “naprosté oddání těla a duše”. Naprosto jinak tomu však je u muže, který chce ženu vlastnit, uzmout ji, aby se jí obohatil a zvýšil své existenční možnosti: “Žena se dává, muž se o ni rozrůstá.” U ženy se potvrzuje stálejší, náročnější a hltavější potřeba milovat než u muže. Počínaje osvícenstvím se vyjádření citu pokládá za věc příslušející spíše ženě než muži. Muži jsou v intimních projevech zdrženlivější než ženy, projevují více sebeovládání a kontroly. Tato ideologie lásky přispěla k reprodukci společenského vystupování ženy jakožto od přírody závislé na muži a neschopné dosáhnout plné svrchovanosti já.

58

Dcero, tvá existence po boku muže utváří tě v novém rozsahu. Netoužíš vylétnout z klece, která je otevřená. Symbol hrušky uvnitř tvého lůna sládne. A mandle po obou stranách hrušky pravidelně se střídají v cyklickém uzavírání a otevírání kruhů. A tvé vnadné žebro od Adama z Ráje probouzí ho při každém svítání. A když nechají oba zaschnout na svých rtech jablečnou šťávu, ukryjí své vnější poklady v zahalení. Tělo je instrumentem pozornosti, která je intenzivnější, než je třeba. A tak se Adamové i Evy znovu a znovu vzdálí Bohu, aby jej po čase mohli opět poznat a opět pociťovat Jeho blízkost, na základě vlastního úsilí. A tak žena naplní svůj dům mandlovou esencí, rozpustí cop a při klokotání vody nad ohněm vesele zatančí, než v porcelánovém šálku nabídne muži čaj s mlékem. Její vábení ji samotnou protkávají stříbrné nitky zklidnění. Má měkoučké a pružné tělo kůzlete. A muž jen roztržitě z čaje upíjí a neklidně mrká očima. Dcera tak zakotví v zamilované rovnici abstraktních snů a rozechvění, zatímco syna naplní živočišná touha vlahého večera konkrétních tvarů. Jeho rovnice je obvykle mimořádně konkrétní. Ještě chvíli nechá dívku tančit, ještě chvíli nechá ji usmívat se a snít, než mrštnými pohyby šelmy pokusí se v rozevřených polštářcích lastur naleznout perlu... 4.1. TVÁ PUPEČNÍ ŠŇŮRA

V čínské filosofii je mužský princip vysvětlován jako kladný, světlý. Jang. Ženský princip je vnímán jako negativní, temný. Jin. Žena jako klidový element vyjadřuje čekání. Její tělo, její lůno, její bytí je prodchnuto trpělivostí. Žena dosahuje vrcholu milostného citu, jestliže se odevzdá. Nebývá útočná, představuje pasivní pól. Muž útočí. On musí usilovat a pronikat, jen tehdy je možné spojení. Rozdílnost světů jin a jang je zdánlivě nekonečná. Žena je neurčitá, nejednoznačná, vyjadřuje prázdno a tajemno, což je pro muže čímsi pracizím, propastně jiným. Ženy, které jsou průbojné a iniciativní postrádají ženskost. Muži se nadále definují především svou instrumentální orientací, zatímco ženy svou expresivní funkcí. Trvalost hlubšího milostného angažmá ženy ilustrují očekávání a požadavky ve věci citového života. Častěji vyjadřují potřebu lásky stejně jako zklamání a frustrace způsobované návyky každodenního života. Muži nejsou spojeni s románovou sférou, a tak se snadněji přizpůsobí “rutinnějším” vztahům s menší teatralizací citů. Ženy obtížněji snášejí nedostatek láskyplných slov, deficit sentimentality. Přes veškerou sílu, jíž nabyla rovnostářská kultura, se jí nepodařilo nastolit rovnost mezi milostnými požadavky obou pohlaví. „Úkolem ženy je vyčkávat; může přemýšlet a snít, ale nesmí spěchat – návrh musí přijít ze strany muže; on musí být iniciativní. A ona se bude chovat tak, aby se zdála nevinná – jako by nevěděla, o čem to vlastně mluvíte – přitom už ale dlouho může spřádat plány a čekat, kdy přijde muž s impulsem.“(Osho: Od smrti k nesmrtelnosti, s.72) Sexualita je projevem tvůrčí síly a přináší s sebou nehmotný duchovní prvek, který, pokud není vyplýtván na fyzično a pouhý smyslný prožitek, může sloužit jako spojení nejen mezi těmito dvěma osobami, nýbrž i s hlubšími silami. Sexualita však může znamenat i odvrácení. Freud považoval rozmnožování za jedno z nejdůležitějších motivů životní síly.

59

Víno zraje. Ticho smyslu začíná proudit v komunikaci mezi ženou a jejím dítětem skrze zamotaný provázek. Skrze tento provázek proudí elektrické napětí lásky, v níž se nekladou žádné otázky. Potomek spotřebovává zásoby výživy uskladněné v těle samice, aby se mohl po svém chopit nového života. Plod v těle uzrává. A v ženě sílí trpělivost a připravenost. Těhotná žena. Tě hodná žena, Bože? Nejvyšší stupeň ženství; zvětšování smyslu hrušky v útrobách nitra. Krmit dítě skrze pupeční šňůru tím nejsladším medem... 4.2. BUDE MÍT OTISK

A muže opět přijde navštívit mlčení, které v ženě opět vyvolá beznadějný smutek. Přímá úměrnost. Nepochopení vzroste v nesoulad, nesoulad v rozpor, rozpor v hádku, hádka v mlčení a smutek obou. Potom svá kormidla převezmou křídla noci. Žena rychle usne, neboť ve svém nitru opatruje požehnání. Muž dlouho hledí na hvězdné nebe a když se vykloní z okna a nechá svou tvář ovanout chladným závanem tmy, opět pochopí lásku. Protože láska je víc než závan. Láska je víc než vítr slov. „A muž má odpovědnost za ty, kteří spí, za spánek manželky, která leží kousek od něho, křehká a něžná.“(de Saint Exupéry, A.: Citadela, s.74) Během dne zapomínáme na to, že jednou zemřeme. Však v noci vyplouvají na povrch všechny prazákladní tendence a pudy života. Ve tmě si úzce uvědomujeme relativitu, postrádání, blízkost osoby i svůj vlastní dech. Noc otevírá nový prostor, na který můžeme hledět z výšky, poodstupovat v čase a uspat zmatky a lidské hemžení. A když ráno vyloupne za horizontem nové světlo, muž ve svém mlčení a především v lásce bude připraven bojovat a opatrovat bezpečí své ženy. A když slunce vzbudí ženu, bude ve svém smutku, ale především v lásce, připravena ze svého lůna vyprostit dítě, které bude mít otisk jejich společné lásky. „U lidí je v průběhu porodu nevyhnutelné, aby žena obětovala svou životní energii. Muž se podobně musí vzdát síly svého semene alespoň jednou, aby oplodnil ženino vajíčko.“ (Chia, M.: Rozvíjení mužské sexuální energie, s.33) A v pláči dítěte bude mlčení muže i smutek ženy a z krve a bolesti poskládá se první mozaika jako cesta. Tak v těle ženy uzrál plod, pod bohatstvím těžkých ňader a v odstřižení pupeční šňůry ztratíme všichni možnost jednoho z návratů. A tento otisk bude tesklivou vzpomínkou. A tento otisk bude pokladnicí, do níž se uzamkne předminulost. Láska vyžaduje vzájemnost citu. Jde o to, milovat a být milován, o ideál tkvící ve vzájemné lásce, v lásce rovné a sdílené. Byron prohlásil, že pro muže je láska jen jedním z mnoha zaměstnání, zatímco ženskou existenci zcela naplňuje, a Stendhal ve vztahu k ženským myšlenkám dodal: „ 98% jejich obvyklých snů se vztahuje k lásce.“

60

4.3. NA KAŽDÉM POTOMKU „Vidíš, co všechno můžeš člověku poskytnout a záleží to jen od tvého ducha. Chuť vody v přístavu, chuť ticha i nádherných nadějí můžeš vybudovat pouhým uspořádáním svých kamenů.“(de Saint Exupéry, A.: Citadela, s.52) Člověk, zvíře, rostlina je oživenou hmotou, schránkou po určitý časový okamžik krátké pozemské existence. Mnoho lidí je schopno tvrdit, že život sám zaniká s hmotou, a že i duch se ztrácí v okamžiku fyzické smrti. Ale žádná energie se přece nemůže navždy ztratit. Může se transformovat. Na naší cestě se musíme sami rozhodnout, co upřednostňovat. Leckdy je bolestné, udělat krok mimo pěšinku dirigovanou rozumem. Z cesty, kterou známe a umíme se na ní pohybovat. Máme názor, představu, své myšlenkové projekce. Z cesty racionality a slov. Jenomže samotná slova jsou velmi nedokonalá. Pouze samotné mlčení je pravdivým komunikačním kanálem v oné neuchopitelné oblasti. Máme svobodnou vůli a záleží na nás, jak se rozhodneme a jaké, k jednotlivým mezníkům své cesty, zaujmeme stanovisko. Každý život je zkouškou, jak se ke svým přijatým úkolům postavíme. Život vnímám jako řeku. Plyne ke společnému cíli, oceánu sjednocenosti a pochopení. Řeka vede tisíci cestami, tisíci zátočinami pro jeden oceán. Každá z těch cest může být správná. Každý si může vybrat, ačkoliv v závislosti na determinaci svých možností a schopností, na kterých musí pracovat. Probouzet se ze snu bytí a znovu nechat procitat ze svých kvalit. A skrze nádechy proplouvat k obrovské kooperaci lidstva, předávané ze života na život a v dílech spolupráce učit se lásce. Mohu posloužit a může mi být poslouženo. Otázkou pro mě zůstává, zda každý kámen, ať je na skále, cestě, v lese... touží (nejen v rámci gravitace) jednoho dne doputovat k doteku vody. Zda každý kámen touží být opracován proudy řeky k ušlechtilé hladkosti oblázků. Kameny putují. Pohybují se stejně jako naše životy. Jen nesmí být pro nás primární, aby jediným cílem našeho soustředění byli jsme si my sami, jen naše slast. Nechat svůj život opracovávat tokem vyšších smyslů, plynout a vážit si tohoto daru. A oblázek bude klenotem, v němž se přes hladinu vodní stěny odrazí zářivé slunce.

61

Evina dcero Tvá pupeční šňůra

Bude mít otisk Na každém potomku

Soubor čtyř maleb, á 26 x 32cm.

62

5. DIDAKTICKÉ VYUŽITÍ Introspekce, čili sebevnímání má velmi široký charakter vyjádření. Jedná se však o proces, jímž se do jisté míry zabýváme všichni. Ať už se velmi často jedná o vědomou formu sebereflexe, anebo uvědomování si svého významu v rodině, společnosti, škole, zaměstnání. Jde o chápání sebe ve vztazích všeho druhu. Introspekce jako zadání ve výtvarné výchově nabízí rovněž širokou škálu možného pojetí a dává téměř neomezený prostor pro nejrůznější témata a náměty. Na první dojem může takové téma působit značně filosoficky, ale zcela jistě se s ním dá pracovat takovým způsobem, aby zaujal jakoukoliv věkovou kategorii. Může se například jednat o abstraktní kresbu či malbu, kdy je kladen primární význam na volbu barev, které dítě zvolí jako barvy „svoje“, zkrátka barvy, které má rád a vnímá je pro sebe jako charakteristické. Je zde důležité dítěti vysvětlit, že nemusí vyjadřovat nic konkrétního. Čili jenom seskupení barev. Jenom náladu, pocit, „jak se má“. U větších dětí je možné tento námět pojmout jako pokus zachytit kromě charakteristických barev i tvar, symbol, který si uvědomují, že nějakým způsobem zachycuje jejich osobitost. Může se jednat o cokoliv; spirály, trojúhelníky, šipky, vlnky, kombinace a propojování několika různých tvarů apod. Další možnou úvahou může být zaměření se na věci prostorové, ať už modelování s hlínou, škrábání do dřeva, lepení papíru, splétání provázků... Introspekce je téma s tak nespočetnými možnostmi (nejen) výtvarného pojetí, kterými jsem se i já při výuce na druhém stupni základní školy, kde pracuji, zabývala dlouhou dobu a setkala se s kladnou odezvou.

63

Malby na téma Introspekce, tempera, akryl a tuš na papíře, 60 x 90cm.

64

Malby na téma Introspekce, tempera, akryl a tuš na papíře, 60 x 90cm.

65

Resumé Diplomová práce „ Introspekce v prostoru a času“ pojednává o mém subjektivním vnímání, nazírání, sebepojetí, pojetí člověka jako ženy, pojetí člověka jako muže. Vycházela jsem ze vzpomínek, které jsem skrze myšlenky, emoce a verbální transformaci transkribovala nejprve ze svých deníků, poté ze svých pocitů, jež přicházely paralelně v souladu plynutí. První část tedy obsahuje výtržky z deníků psaných od roku 1995 do roku 2005. Druhá část představuje reflexivní text s odkazy nalezenými v psychologii, filosofii a duchovní literatuře. V hierarchii čtyř hlavních kapitol se nabízí pojetí vývoje člověka s jeho prožitkovou, fyzickou i duchovní sférou. Třetí část je výtvarným doplněním, kde jsem se k jednotlivým kapitolám vyjadřovala formou malby. Pokusila jsem se zachytit kompoziční i barevný význam skrze symboliku tvarů a pocitů. Meine Diplomarbeit mit dem Thema Introspektion in Raum und Zeit behandelt eigene subjektive Wahrnehmung und Selbstauffassung, mein Begreifen-Selbstbegreifen des Menschen als Frau und als Mann. Ich bin von meinen Erinnerungen ausgegangen. Mit meinen Gedanken, Emotionen und Verbaltransformationen habe ich diese Erinnerungen zuerst meinen Tagebüchern entnommen, später aber auch meinen Gefühlen, die parallel dazu in Harmonie des Fliessens aufgetaucht sind. Der erste Teil enthält also Exzerpte aus meinen Tagebüchern der Jahre 1995-2005. Zweiter Teil ist ein reflexiver Text mit Verweisen auf psychologische, philosophische und spirituelle Texte. In der Hierarchie der Kapitel bietet sich eine Auffassung der Entwicklung des Menschen mit seiner physischen und geistigen Sphäre - sowie der Erlebnissphäre. Dritter Teil ist eine bildnerische Ergänzung. Zu den einzelnen Kapiteln habe ich mich mittels Malerei und Aquarell geäußert und habe versucht, durch Komposition und Farben die Bedeutung durch Form- und Gefühlssymbolik aufzufangen. My thesis "Introspektion in Space and Time" deals with my own subjective perception and understanding, my conception of human beings in terms of women and men. My memories set my starting point. Following that, I used my thoughts, emotions and verbal transformations to extract them first from my diaries, yet later from my own feelings, which emerged in parallel to it in a harmony of floating and flowing. The first part contains extracts of my 1995-2005 diaries. Second part is a contemplative text with references to psychological, philosophical and spiritual texts. In the hierarchy of the chapters a view of the development of human beings with its physical, mental and experience spheres is offered. Third part is an artistic addition. As for the individual chapters respectively, I expressed myself by means of painting and water colour and tried to detect and catch composition and colours the meaning by the symbolic use of form and feeling.

66

Prameny a literatura: Adamová, L. a kol.: Základy filozofie. 2.vyd. Praha, Fortuna, 2002. 149s. ISBN 80-7168-373-6 Benoits, L.: Znaky, Symboly, Mýty. [přel. Hrbata, Z.] 1.vyd. Praha, Victoria Publishing, 1997. 122s. ISBN 80-85865-49-1 Brunton, P.: Tajná stezka. [ přel. Formánková R., Krejčová, A., Palková, O.] 2.vyd. Český Těšín, IRIS RR, 1995. 131s. ISBN 80-85888-06-8 De Chardin, P.T.: Vesmír a lidstvo. [přel. Radina, O.] 1vyd. Praha, Vyšehrad, 1990. 272s. ISBN 80-7021-043-5 De Saint Exupéry, A.: Citadela. [přel. Dvořáková V.] 4.vyd. Praha: Vyšehrad, 1996. 299s. ISBN 80-7021-184-9 Džibrán, Ch.: Písek a pěna. [přel. Merhautová, E.] 1.vyd. Praha, Vyšehrad, 1998. 96s. ISBN 80-7021-275-6 Fontana, D.: Cesty ducha v moderním světě. [přel. Vašek, A.] 1.vyd. Praha, Portál, 1999. 231s. ISBN 80-7178-239-4 Foučková, M.: Já jsem. 1.vyd. Praha, nakl. Praha, 1997. 152s. ISBN 80-902177-0 Chia, M.: Rozvíjení mužské sexuální energie. [ přel. Küblbeková, E.] 1. vyd. Praha, Pragma, 1984. 274s. ISBN 80-7205-357-4 Jung, C.G.: Člověk a duše. [ přel. Plocek, K., Bernášková, A., Beťák, L., Vašková, J.] 1.vyd. Praha, Academia, 1995. 265s. ISBN 80-200-0543-9 Jung, C.G.: Duše moderního člověka. [ přel. Plocek, K.] 1.vyd. Brno, Atlantis, 1994. 378s. ISBN 18-015-94 Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. 1.vyd. Praha, Portál, 2001. 279s. ISBN 80-7178-551-2 Lourenco, E.: Chaos a nádhera. [přel. Dufková, V.] 1.vyd. Praha, Dauphin, 2002. 109s. ISBN 80-7272-038-4 Lipovetsky, G.: Třetí žena. Neměnnost a proměny ženství. [přel. Pokorný, M.] 1.vyd. Praha, Prostor, 1997. 288s. ISBN 80-7260-030-3 Marcel, G.: Přítomnost a nesmrtelnost. [přel. Bendlová, P.] 1.vyd. Praha, Mladá fronta, 1998. 138s. ISBN 80-204-0701-4 Osho: Hořčičné semínko. [ přel. Straka, J., Hýsek, R.] 1.vyd. Praha, Pragma, 1996. 439s. ISBN 80-7205-067-2

67

Osho: Od smrti k nesmrtelnosti. [ přel. Kocourek, R.] 1.vyd. Praha, Pragma, 1996. 225s. ISBN 80-7205-014-1 Prévert, J.: Pro tebe, má lásko. [Bárta, F., Bieblová, M., Dufková, V.] 1.vyd. Praha, Vyšehrad, 1997. 1.vyd. ISBN 80-204-0671-9 Robbins, T.: I na kovbojky občas padne smutek. [přel. Popel, J.] 1vyd. Praha, Votobia, 1996. 387s. ISBN 80-7198-083-8 Schopenauer, A.: O smrti. 1.vyd. Brno, „Zvláštní vydání…“, 1996. 85s. ISBN 80-85436-41-8 Skácel, J.: Básně (II.), 1.vyd. Třebíč, Akcent – blok, 1996. 454s. Sokol, J.: Malá filosofie člověka a slovník filosofických pojmů. 1.vyd. Praha, Vyšehrad, 1998. 645s. ISBN 80-7021-253-5 Štogr, J.: Proměnlivé a stálé. 1.vyd. Praha, Cherm, 2004. 99s. ISBN 80-86370-16-X Tepperwein, K.: Mentální tréning – zdroj síly. [přel. Navrátil, D.] 1.vyd., Praha, nakl. Knižní klub, 1998. 168s. ISBN 80-7176-831-6 Volf, P.: Na začátku je čára. 1.vyd. Praha, Litomyšl, 2003. 248.s. ISBN 80-7185-594-4 Watson, L.: Nadpříroda. [přel. Dvorsky, B., Dvorsky, J.] 1.vyd. Praha, Volvox Globator,1999. 207s. ISBN 80-7207-213-7 Zentrich, J.A.: Třetí cesta ke zdraví, 1.vyd. Olomouc, Fortuna, 1994. 222s. ISBN 80-900205-6-9

68

Anotace Jungwirthová, Jitka Julie, diplomová práce. Brno, MU, 2006, s. 64. Diplomová práce představuje vlastní sebepojetí, sebeprožívání a zamyšlení nad komplexností lidského putování. Skládá se ze tří částí. První jsou autentické výňatky z deníků, druhou částí je úvahový, reflexní text s odkazy na použitou literaturu z oblasti psychologie, filosofie a duchovní literatury a třetí částí jsou malby a akvarely, vypovídající o mém vnitřním prožívání symbolů introspekce. Klíčová slova: Introspekce Impulz Symbol Prožitek Vnímání Die Diplomarbeit präsentiert eine eigene subjektive Wahrnehmung, ein Selbsterleben und eine Betrachtung der Komplexität des menschlichen Lebensweges. Sie besteht aus drei Teilen. Den ersten Teil bilden authentische Auszüge aus meinen Tagebüchern, den zweiten ein kontemplativer Text mit Verweisen auf verwendete psychologische, philosophische und spirituelle Literatur. Dritter Teil ist eine Malerei- und Aquarellsammlung, dass mein eigenes inneres Erleben und Introspektion belegen soll. Schlüsselbegriffe: Introspektion Impuls Symbol Erleben Wahrnehmung My thesis presents my own introspection, self-examination, selfreflection, and contemplation about the complexity of human pilgrimage. It consists of three parts. The first are excerpts of my diaries, the second is a reflexive text with links to the literature used (psychology, philosophy and spiritualism), the third part are water colour and another paintings that give evidence about my inward experience of the introspection symbolism. Keywords Introspection Impuls Symbol Experience Perception