Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu - Metallurgy Below Prague Castle

Jan Havrda – Jaroslav PodliskaHutnictví kovů v podhradí Pražského hradu

68

Metallurgy Below Prague CastleResearch in the historical centre of Prague in the last ten years has yielded a large amount of information on early-mediaeval ironwork production which, in all probability, played a key role in the economy of the early Przemyslid state. The contribution centres upon the oldest core of the Prague pre-location agglomeration situated in today’s Malá Strana. As well as an expanded list of archaeological evidence of the production and processing of iron in the area between the late 8th and 13th centuries, including 32 locations as of 2010, the article presents what has been revealed by research into the three largest ironwork sites in the area. The article covers localities and technical approaches at the time and place, resources and the identification of paleometallurgical material, including the functions of the sites unearthed. A separate chapter is devoted to the ways in which changes in the Prague agglomeration affected ironworking in the period preceding the formation of a high-mediaeval town.

Úvod Od poslední souhrnné studie, která se zabývala výrobou a zpracováním železa v raně středověké Praze včetně otázky možných surovinových zdrojů, uběhl již delší čas (Havrda – Podliska – Zavřel 2001). Výsledky nových výzkumů realizovaných v uplynulém desetiletí přinesly nové, dosud detailněji nepublikované archeologické prameny k danému tématu. V předloženém příspěvku se pokusíme poukázat na důležité poznatky zjištěné při zpracovávání hmotných dokladů činnosti středověkých železářů v Praze, a to na příkladu tří výrobních okrsků objevených při archeologických výzkumech na území Malé Strany (obr. 1 , 2, 3). Vzhledem k délce trvání malostranského osídlení a jeho významu pro utváření celé pražské podhradní aglomerace je zde možné velice názorně sledovat vývojové tendence výrobních aktivit, které se postupem času měnily pod vlivem hospodářských, urbanistických, ale také společenských změn odehrávajících se v Praze v průběhu 9. až 13. století.

Obr. 1Praha v rozsahu městské památkové rezervace s vyznačením jednotlivých katastrů. Malostranský areál vyznačen čtvercem a šipkou. Zobrazil J. Hlavatý.

Jan Havrda – Jaroslav Podliska Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu

69

Dosavadní studium vývoje malostranského podhradí

V raném středověku se pod Pražským hradem, sídelním hradem přemyslovských knížat, rozkládalo opevněné podhradí (obr. 25, 26). O jeho vývoji v nejstarším období středověké minulosti vypovídají především archeologické prameny (Čiháková – Dragoun – Podliska 2000; poslední rekapitulace stavu výzkumu Čiháková – Havrda 2008). Z jejich svědectví je zřejmé, že na podobu sídelního útvaru měla vliv celá řada faktorů vycházejících jak z přírodního rámce území, tak především z politické a hospodářské role pražské aglomerace jako centra raného českého státu. Archeologické poznávání teritoria dnešní Malé Strany je stejně jako v případě jiných stále živých městských organismů záležitost dlouhodobá, založená v naprosté většině na nesystémové volbě výběru místa výzkumu. Řada nálezů přináší svou výpověď až po delší době, kdy dojde k zahuštění dokumentačních bodů v jednom prostoru. Při poznávacím procesu je tak archeology našeho pracoviště kladen důraz na precizní terénní výzkum odhalené terénní situace s komplikovanou stratigrafií včetně důsledné separace nálezů a odběru ekofaktů (Čiháková 2004c; Čiháková – Havrda 2008, 196 ad.). Jejich systematický sběr a evidence pod gescí jedné instituce pak umožňují provádět pravidelnou bilanci takto zjištěných poznatků.

Během uplynulého desetiletí se tak prostřednictvím nových nálezů podařilo prohloubit znalosti o vzhledu jednotlivých částí raně a vrcholně středověkého opevnění malostranského podhradí a jeho vnitřním členění (Čiháková 2009; Čiháková – Havrda 2008; Havrda 2008; Havrda – Tryml 2006a; 2007; Podliska – Havrda – Kovář 2003). Oproti předcházejícímu období přibyly nové informace o podobě raně středověkých cest, veřejných prostranství a uspořádání komunikačního systému podhradí jako celku (Čiháková 2007a; 2008a; 2008b; Čiháková – Müller 2008; Cymbalak – Podliska 2009). V menší míře byla publikována nová zjištění zaměřená na formy raně i vrcholně středověké profánní a sakrální architektury v podhradí (Čiháková – Kovář 2006; Čiháková – Müller 2006; Havrda – Tryml 2009a). Obdobným způsobem se podařilo rozšířit naše poznatky o problematice nezemědělských aktivit jeho obyvatel, přičemž nálezy spojené s výrobou a zpracováním kovů patří dosud k nejčetnějším (Čiháková – Havrda 2008, 215–217; Podliska 2005; Podliska – Zavřel 2006; Zavřel 1997b).

Obr. 2Praha‑Malá Strana s vyznačením lokalit s doklady středověké výroby a zpracování železa 9.–13. století. Komentář k jednotlivým lokalitám viz kapitola Soupis archeologických dokladů středověkých železářských aktivit na území Malé Strany. Popisované lokality v textu A: Nerudova čp. 249; B: Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459; C: Hellichova čp. 632. Zobrazil J. Hlavatý.

Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu Jan Havrda – Jaroslav Podliska

70

Archeologické doklady nezemědělských aktivit v malostranském podhradí

Obdobně jako v případě výzkumu podobných raně středověkých sídelních aglomerací i v případě malostranského podhradí představuje poznání výrobních aktivit jeden ze stěžejních úkolů urbánní archeologie. Specializovaná řemeslná produkce se s rozvojem tržní směny stala důležitým znakem raně středověkých sídelních útvarů v zázemí opevněných hradů. Škála projevů těchto aktivit pak odráží jejich význam v hospodářství daného regionu. Dosavadní výzkumy z plochy Malé Strany přinesly řadu prokazatelných dokladů souvisejících s nezemědělskou činností jejích obyvatel, avšak neskýtají zcela reprezentativní obraz původního stavu. Je to dáno především dlouhodobým osídlením daného prostoru, ve kterém působení člověka na již archeologizované sídelní situace mělo za následek výraznou fragmentarizaci či celkové zničení možných pozůstatků po této činnosti. A tak pouze invazivně se projevující výrobní technologie zanechaly v historickém nadloží dostatečně vypovídající stopy, které můžeme spojit s některými formami nezemědělské výroby. Mezi takové činnosti lze tak na základě výhradně movitých nálezů řadit textilní výrobu (Čiháková – Havrda 2008, 208, 217). Ve specifické podobě je v tomto prostoru doložena ještě specializovaná forma sklářské činnosti (Zavřel 2003b). Objemově a škálou projevů se však nejvýrazněji do malostranských terénů zapsaly provozy spojené s metalurgií kovů, předně však železa, jejíž doklady byly v různých podobách zjištěny na celé ploše sledovaného areálu (obr. 2).

Raně středověká výroba a zpracování železa v malostranském prostoru

Surovinová základnaZdroje železných rud zpracovávaných ve středověku v pražské oblasti je možno hledat přímo v horninách pražské pánve a jejího nejbližšího okolí (obr. 4). Z nemnoha dosavadních rozborů rudních surovin získaných při archeologických výzkumech vyplývá, že v pražské předlokační aglomeraci byly zpracovávány ordovické hematitové rudy. Nejbližší známé lokality jsou v Praze ve Vokovicích v okolí Červeného vrchu (přibližně 3,5 km západně od Malé Strany). Různorodost úlomků železných rud nalézaných při výzkumech však nasvědčuje tomu, že se zde zpracovávaly rudy z několika ložisek. Jako další připadá v úvahu ložisko v Tróji, vzdálené asi 7 km severně od centra podhradí (Havrda – Podliska – Zavřel 2001). Z posledních let je významný objev výchozu kvalitní železné rudy v ulici Úvoz při západním okraji Malé Strany (Zavřel 2000, 518). Současně se k výrobě železa používaly limonity z báze denudačních reliktů českého křídového útvaru. Je možné uvažovat o původu velké části rud zpracovávaných ve středověku pražskými železáři v areálu na petřínském vrchu (Zavřel 2001, 25) a jeho západním okolí. Pro provoz raně středověkých maloobjemových pecí by stačila i ložiska o těžitelném objemu pouze několik metrů krychlových, například některé zvětralinové pláště bazických vyvřelin nebo polohy bahenních rud v nivních sedimentech (Havrda – Podliska – Zavřel 2001). V římském období se tento typ kvartérních limonitů těžil a tavil v nivě Říčanského potoka severozápadně od Říčan (Kuna – Waldhauser – Zavřel 1989, 39; Malkovský 2008, 218). Tyto rudy vznikají za vhodných podmínek v inundacích nevelkých vodotečí a v mělkých depresích, v místech, kde se nacházejí podzemní vody obohacené sloučeninami železa. Ve stojatých vodách pak dochází k vysrážení železa nejčastěji ve formě limonitu a vznikající železitý sediment vytváří povlaky, vrstvičky, čočky a vložky o mocnosti až 20 cm. Obsah železa se obvykle pohybuje okolo 20–30 %.

Taková ložiska, která často nedosahovala velkých rozměrů, byla pro snadnou přístupnost rychle vytěžena. Značné komplikace při geologickém mapování eventuálních ložisek přináší v současnosti hustá velkoměstská zástavba. Z tohoto důvodu je v některých případech velmi obtížné přesněji určit lokalitu těžby, ale na základě znalostí geologických poměrů zájmového území je možné vytipovat místa, kde mohla být žádaná surovina v minulosti získávána (Havrda – Podliska – Zavřel 2001).

Přímo pod pražským Vyšehradem, na okraji nivy Botičského potoka byl v letech 2004–2005 objeven raně středověký železářský metalurgický areál předběžně datovaný do 11. století (Wallisová 2006, 74). Kromě různých výrobních objektů a hutnického a kovářského odpadu zde bylo identifikováno a vyseparováno několik desítek kilogramů bahenních limonitů, z nichž některé kusy nesly stopy částečného natavení (upražení). Díky nálezovým okolnostem je možné předpokládat, že se jedná o rudy lokální, získávané v blízkosti místa zpracování. Zda se bahenní limonity vytvářely v prostředí opuštěných meandrů blízkého Botiče, nebo se jednalo o luční limonit srážející se v pramenech bohatých železem, mohou napovědět probíhající archeobotanické rozbory. Na více vzorcích rud se totiž zachovaly zřetelné otisky rostlin (Podliska – Zavřel 2006, 392).

Obr. 3Praha‑Malá Strana, panoramatický snímek území s vyznačením popisovaných lokalit a krajinných komponent. A: Nerudova čp. 249; B: Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459; C: Hellichova čp. 632. Foto: M. Frouz.


71

Archeologické doklady metalurgie železa V roce 2001 byl publikován první soupis známých archeologických dokladů raně středověké výroby a zpracování železa

z území historického centra Prahy (Havrda – Podliska – Zavřel 2001). Do přehledu byly zahrnuty nálezy od konce 19. století do roku 2000.

Na katastru Malé Strany bylo do tohoto roku evidováno celkem šestnáct lokalit z časově širšího období od 9. do sklonku 13. století. V letech 2001–2010 se podařilo rozšířit pramennou základnu o dalších šestnáct lokalit (obr. 2). Jednalo se jak o jednotlivé solitérní nálezy, tak i o větší specializované areály. Nejrozsáhlejší výrobní okrsek byl objeven v letech 2003–2005 při výzkumu objektu bývalého dominikánského kláštera mezi ulicemi Karmelitskou a Nebovidskou (parcely domů čp. 387 a 459, soupis lokalit č. 20 a 21). Je možné konstatovat, že výrazný nárůst pramenné základny archeologických dokladů výroby a zpracování železa se po roce 2007 znatelně zpomalil. To je dáno především menším počtem realizovaných stavebních akcí v historickém centru Prahy.

Soupis archeologických dokladů středověkých železářských aktivit na území Malé Strany (stav k roku 2010)

1. Praha 1-Malá Strana, Nerudova ppč. 1001, v místech bývalých kasáren. Nález zbytků hutnických pecí, silně vypálené jámy s kotlovitým dnem o rozměrech v průměru 70 cm a hloubce 70 cm, vyplněné železnou struskou. Dat.: 10.–12. století. Lit.: Píč 1887–89; 1890–91.

2. Praha 1-Malá Strana, Klárov ppč. 710, na hřišti jižně od předmostí Mánesova mostu. Výzkum v letech 1968–1971 odkryl pozůstatky pece vyplněné struskou a pohozené výfučny. Dat.: 11.–12. století. Lit.: Hrdlička 1972; 1977.

3. Praha 1-Malá Strana, na blíže neznámém místě jižního úpatí areálu Pražského hradu. V roce 1938 a 1946 zde došlo k nálezu skupiny vypálených kotlovitých jam se struskou, interpretovaných jako nístěje výhní nebo jámových pecí. Dat.: 10. století. Lit.: Borkovský 1964.

4. Praha 1-Malá Strana, Malostranské náměstí čp. 258 (Lichtenštejnský palác). Při rekonstrukci objektu byly archeologickým výzkumem dokumentovány intenzivní doklady železářské výroby. Žárem vypálený objekt poskytl při vzorkování několik kilogramů železářské strusky. Dat.: 9.–1. polovina 10. století. Lit.: Čiháková – Zavřel 1993.

5. Praha 1-Malá Strana, Malostranské náměstí čp. 258 (Lichtenštejnský palác). Na parcele doložena intenzivní výrobní činnost, dokumentovány byly zahloubené objekty s vypálenými stěnami. Dat.: 2. pol. 12. století. Lit.: Čiháková – Zavřel 1993, 199.

6. Praha 1-Malá Strana, Šporkova čp. 321. Ve svahu hradčanského ostrohu zachycena zahloubená pec interpretovaná jako železářská. Nález bochánkovitého slitku železa, strusky a amorfního železa. Dat.: 9.–10. století. Lit.: Havrda 1995; 1996.

7. Praha 1-Malá Strana, Malostranské náměstí – horní část, ppč. 993. V mladohradištním horizontu prozkoumány četné vyhřívačky s několika zahloubenými výrobními objekty neznámé funkce. Dat.: 11. století. Lit.: Čiháková – Zavřel 1998.

Obr. 4Pražská sídelní aglomerace a její okolí s vyznačením lokalit se zdroji železných rud.1: Trója; 2: Vokovice; 3: Úvaly; 4: Hradčany (Úvoz); 5: Jinočany; 6: Nučice; 7: Krahulov; 8: Chýnice; 9: Petřín; 10: Říčany; 11: niva Botiče pod Vyšehradem (Na Slupi). Zobrazil J. Hlavatý.

Stav pramenné základny


72

8. Praha 1-Malá Strana, Valdštejnské náměstí čp. 17 (senát). V horizontu konce 11. století nalezeny vyhřívačky dokládající řemeslnou aktivitu. Dat.: 11.–12. století. Lit.: Čiháková – Tvrdík 2000.

9. Praha 1-Malá Strana, Karmelitská čp. 450 (Tyršův dům). V ploše zachyceny objekty sloužící k výrobě či zpracování železa v podobě vyhřívací výhně a části jam určených patrně k tavbě železa. V kontextu objektů četné zlomky rud, struskovité slitky, železné lupy a dřevěné uhlí. Dat.: 12.–13. století. Lit.: Zavřel 1989; Tryml – Zavřel 1992.

10. Praha 1-Malá Strana, Tržiště čp. 366 (Vratislavský palác). V prostoru zahrady na úpatí vrchu Petřín odkryty železářské pícky vyplněné struskou a několika kousky železných rud. Dat.: 2. polovina 10. století. Lit.: Zavřel 1995a.

11. Praha 1-Malá Strana, Nerudova čp. 236. Výzkumem zachycen zahloubený objekt s větším množstvím strusky, kousky železa a limonitu. Dat.: 9.–10. století. Lit.: Zavřel 1995b; 1997a.

12. Praha 1-Malá Strana, Malostranské náměstí čp. 264. V souvrství 9. století nalezen zlomek výfučny spolu s keramikou s límcovitými okraji. Dat.: 9. století. Lit.: Čiháková 1998.

13. Praha 1-Malá Strana, Maltézské náměstí čp. 471 (Nostický palác). Výzkumem v západním křídle paláce prozkoumána část nenarušené plochy železářského areálu s objekty na zpracování železného polotovaru ve dvou horizontech. Starší horizont obsahoval skupinu kruhových výhní kotlovitého tvaru s výrazně vypálenými stěnami. Mladší rozměrné výhně vanovitého tvaru byly vybudované souběžně vedle sebe. Přítomnost kůlových jam v blízkosti výhní mohla souviset s lehkým zastřešením dílenského provozu. Vedle keramického materiálu vzorkováním získáno nevýrazné množství strusky. Dat.: 12.– počátek 13. století. Lit.: Podliska 2000.

14. Praha 1-Malá Strana, Hellichova čp. 632, ppč. 363, 352/2. Rozsáhlým archeologickým výzkumem zachycen železářský výrobní okrsek o 16 pecích s početnou příměsí železářské strusky a zlomků rud z Petřína. Dat.: 13. století. Lit.: Zavřel 2003a; Zavřel – Tryml 2001; Zavřel – Čiháková 2007.

15. Praha 1-Malá Strana, Karmelitská ul., čp. 528, 529. Do výplně raně středověkého příkopu opevňujícího podhradí byl zahlouben pyrotechnologický objekt nejasné funkce. Dat.: 12. století. Pramen: Michal Tryml – ústní sdělení; Tryml 2004, 344.

16. Praha 1-Malá Strana, Malostranské náměstí čp. 2. V roce 2005 byl dokončen záchranný výzkum při rekonstrukci budovy. Vedle běžných movitých nálezů bylo z rozebíraných vrstev pod stavbou rotundy sv. Václava vyzdviženo i množství železářské strusky a kousků železné rudy. Dat.: 8.–9. století. Lit.: Čiháková 2007b.

17. Praha 1-Malá Strana, Tržiště čp. 519. V průběhu stavebních úprav dokumentovány v liniovém výkopu zbytky raně středověkého železářského okrsku. Zachyceno několik pecí, větší množství strusky a úlomky železných rud. Dat.: 9. a 10. století. Lit.: Zavřel 2005.

18. Praha 1-Malá Strana, Nerudova čp. 249. Při výzkumu raně středověké fortifikace v jižní části objektu dokumentováno mocné souvrství železářského odpadu situované za její vnitřní stěnou. Kromě asi 346 kg strusky byly ve stejném kontextu nalezeny kusy železné rudy a keramické výfučny (dyzny). Na jiném místě objektu, opět za vnitřní stranou opevnění, se nalézaly dva zahloubené objekty pyrometalurgické funkce. Dat.: 2. polovina 10.–11. století. Lit.: Havrda – Podliska 2003, 89; 2004.

19. Praha 1-Malá Strana, Malostranské náměstí čp. 258 (Lichtenštejnský palác). Při výzkumu byla odkryta situace částečně zahloubené dřevozemní stavby interpretované jako kovárna. Z vlastní konstrukce stavby byly zastiženy základy dvou stěn z dřevěných klád, úroveň podlahy a množství strusky. V průběhu 10. století byl objekt pravděpodobně důkladně přestavěn. Pod výkopem pro podlahu z 10. století se dochovaly starší fragmenty série ohnišť se struskou a bytelně zpevněného pravoúhlého místa, které mohlo tvořit základ pro pracovní plochu s kovadlinou. Dat.: 9.–10. století. Lit.: Čiháková 2004a, 348.

20. Praha 1-Malá Strana, Karmelitská čp. 387. V průběhu rozsáhlého záchranného výzkumu byly v raně středověkém sídlištním souvrství odhaleny pozůstatky po metalurgické výrobě. Vedle reliktů několika desítek zahloubených pyrotechnologických zařízení bylo z objektů a přilehlých uloženin vyzvednuto množství železářské strusky a dalšího paleometalurgického materiálu. Dat.: 2. pol. 10.–12. století. Lit.: Havrda – Tryml 2006b, 325; Havrda – Tryml 2007, 43.

21. Praha 1-Malá Strana, Nebovidská čp. 459. V rámci stejného výzkumu sousedícího s lokalitou č. 20 byly prozkoumány zbytky rozsáhlejšího metalurgického areálu, odděleného od sousedícího okrsku raně středověkou fortifikací. Na zkoumané


73

ploše byly odhaleny pozůstatky celkem 67 zahloubených pyrotechnologických zařízení (torza nístějových částí pecí?, pražicí či vyhřívací výhně?). Součástí nálezového souboru získaného z objektů a okolních vrstev bylo poměrně malé množství železářské strusky, zlomky keramických výfučen (dyzen) a též kousky železných rud různých typů. Doložena zde byla i metalurgie barevných kovů. Ta však spolu s některými pyrotechnologickými objekty náleží spíše až 13. století. Dat.: 2. pol. 11.–12. století. Lit.: Havrda – Tryml 2006b, 325; Havrda – Tryml 2007, 43.

22. Praha 1-Malá Strana, Sněmovní čp. 164. Pod vrcholně středověkými navážkami a komunikačními vrstvami byly dokumentovány raně středověké situace se zahloubeným pyrotechnologickým objektem. Dat.: 11.–12. století. Lit.: Havrda 2009, 427.

23. Praha 1-Malá Strana, Sněmovní čp. 1 . Prozkoumáno narušené mladohradištní souvrství obsahující objekty s vypálenými stěnami, označené jako vyhřívačky. Dat.: 11.–12. století. Lit.: Čiháková – Zavřel 1998, 265.

24. Praha 1-Malá Strana, Hellichova ppč. 1054. Při severní straně ulice dokumentován 100 m dlouhý výkop pro kanalizaci. V kontextu středověkého horizontu bylo ve výkopu zjištěno torzo jednoho většího zahloubeného objektu i části výrobních zařízení (pecí?) v podobě tří mělkých mísovitých zahloubených objektů s výrazně vypálenými stěnami i dny. Snad se jedná o pokračování výrobního železářského areálu ze 13. století, který byl archeologicky prozkoumán před výstavbou domu čp. 632 v místě bývalého hřiště, jižně od západního konce Hellichovy ulice. Obdobné objekty byly zachyceny i uprostřed dnešní ulice ve výkopu pro plynovod realizovaný v roce 1977. Dat.: 2. polovina 12.–1. polovina 13. století. Lit.: Havrda – Tryml 2009b, 411.

25. Praha 1-Malá Strana, Saská ppč. 1045. U jižní paty Karlova mostu prozkoumána situace výrobního provozu, který byl interpretován jako kovářská dílna. Pracoviště tvořily výhně, z nichž se zachovala jen propálená dna, doplněná v některých případech límcem z jílovité hlíny. Prostor mimo provozní zařízení pokrýval popel. Z přilehlých vrstev byly získány nehojné kousky strusky a zbytky blíže neanalyzovaného kovu. Dat.: 2. polovina 13. století. Lit.: Čiháková 2003.

26. Praha 1-Malá Strana, Letenská čp. 29–33 a Josefská čp. 28. Nedaleko od okraje zaniklého holocenního koryta Vltavy, které vymezovalo jádro středověkého osídlení, byly nalezeny stopy po zpracování kovů. Dle autorů výzkumu zde bylo dokumentováno několik postupně vzniklých výhní (vyhřívaček). Dat.: 2. polovina 13. století. Lit.: Čiháková – Müller 2009, 415.

27. Praha 1-Malá Strana, Tomášská čp. 20. Výrobní železářské aktivity jsou doloženy nálezy kousků železné rudy a objevem torza zahloubeného mísovitého objektu s propáleným dnem a stěnami. Dat.: 10.–11. století. Lit.: Cymbalak – Havrda 2007.

28. Praha 1-Malá Strana, Vlašská ppč. 435. Výzkumem zachyceny železářské objekty zahloubené do podloží s malým množstvím strusky. Dat.: 11.–12. století. Pramen: M. Tryml (ústní sdělení).

29. Praha 1-Malá Strana, Újezd ppč. 1053, před čp. 450. Při výzkumu dokumentován zahloubený objekt s větším množstvím strusky a keramiky. Dat.: 13. století. Lit.: Tryml – Zavřel 1992.

30. Praha 1-Malá Strana, Újezd čp. 425. V průběhu výzkumu v zadní části dvora odhaleny zbytky železářské tavicí pece obložené diabasem a zbytky několika dalších jam, patrně výhní se struskou. Dat.: 13. století. Lit.: Huml 1989.

31. Praha 1-Malá Strana, Újezd ppč. 1053, 1054 a 1069. Při plošně rozsáhlé stavební akci v ulici zachyceny rozptýlené pyrometalurgické objekty výhňového vzhledu s polohami strusky, snad železářským odpadem vysypané komunikace. Dat.: 12.–13. století. Lit.: Čiháková 2004b.

32. Praha 1-Malá Strana, Nerudova čp. 216. V liniovém výkopu v přízemí domu byl dokumentován zahloubený objekt s vypálenými stěnami i dnem, patrně pyrotechnologického původu. V zásypu se nacházely zlomky nádob s kalichovitou profilací okraje. Dat.: 10. století. Lit.: Havrda 2003, 310.

Srovnání vybraných výrobních areálů

V letech 1999 až 2005 proběhly v prostoru Malé Strany tři větší plošné záchranné výzkumy (obr. 2, 3). Na zkoumaných lokalitách byly doloženy početné doklady metalurgie železa od 10. do 13. století. Výrobní areály se nacházely jak v centrální části malostranského podhradí, tzn. v okolí Malostranského náměstí (Nerudova čp. 249), tak i vně nejstaršího opevněného prostoru, v oblasti jižně od Maltézského náměstí (areál bývalého dominikánského kláštera v Karmelitské čp. 387 a Nebovidské čp. 459). Třetí ze zkoumaných lokalit se již nalézala na okraji souvisle osídlené plochy centra, a to na úpatí vrchu Petřín, jižně od kostela sv. Vavřince (Hellichova čp. 632). Lokality svou dislokací představují ukázkové příklady výrobních jednotek, které svou polohou reflektují postupný urbanistický vývoj pražského podhradí od jeho raně středověkých počátků až po lokaci právního města v polovině 13. století.


74

Exkurz – metodika vyhodnocení železářského odpaduJednotnou metodikou byly zpracovány nálezové soubory železářského odpadu ze dvou malostranských výzkumů (Nerudova čp. 249, Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459) a též z výzkumu Na Slupi na Novém Městě pražském. V rámci deskripce tohoto typu materiálu byly na základě nálezů ze zmíněných akcí vytvořeny vzorníky, které obsahují reprezentativní výběr jednotlivých typů strusek (obr. 29). Vzorníky jsou uloženy v archeologickém odboru Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze. Tento způsob snad usnadní další srovnávací analýzy při práci s nálezy z dalších železářských lokalit. Dosavadní stav zpracování a publikace výsledků se omezují na několik lokalit z pražského pravobřeží. Zpracované soubory však byly řádově menší: Staré Město – Uhelný trh 18,8 kg (Havrda 2000, 135); sídliště u sv. Petra, Nové Město – Na Poříčí 42,8 kg (Nováček 2000, 221) a zjišťovací výzkum v bývalých kasárnách na náměstí Republiky, Nové Město 10,4 kg (Nováček 2002, 296).

Detailnější dělení železářského odpadu do jednotlivých typologických kategorií/typů (obr. 9.):Typ T-I – nístějový kruhový slitek plankonvexního tvaruTyp T-II – nístějový oválný slitek plankonvexního tvaruTyp T-III – varia, amorfní hrudkovité tvary (blíže nerozlišeno)Typ T-IV – lesklé a skelné silikátové pěnyTyp T-V – struska s písčitohlinitými výmazy nebo částmi pecních stěnTyp T-VI – kompaktní kusy strusky kovového vzhledu s vysokou objemovou hmotnostíTyp T-VII – struskovité krusty lávového vzhledu (odpichová struska)Typ T-VIII – atypické struskovité krustyTyp T-IX – nezařaditelné slitky podobné struskámTyp T-X – strusky a slitky z neželezné metalurgie (fragmenty se zelenými povlaky – sekundární povlaky mědi, hnědočervená sklovitá hmota – často s obsahem olova)

Pro snadnější porovnání typů železářského odpadu je však vhodnější dělení pouze do šesti základních skupin:A. Nístějové slitky, kruhové, ojediněle i oválné (T-I a T-II)B. Amorfní blíže neurčitelné tvary (T-III)C. Skelné silikátové pěny (T-IV)D. Strusky kovového vzhledu (T-VI a T-VII)E. Struskovité krusty (T-V, T-VIII a T-IX)F. Ostatní odpad, např. olovnatá skla – neželezná metalurgie (T-X)

(autoři výzkumu J. Havrda a J. Podliska)

V rámci rozsáhlého záchranného výzkumu na parcele domu a zahrady byly prozkoumány pozůstatky raně středověké fortifikační soustavy malostranského podhradí včetně úseků přiléhajícího zázemí. Celková plocha archeologicky rozebraných terénů dosahovala zhruba 270 m2. Při dokumentaci zbytků raně středověké hradby s příkopem, datované do doby kolem poloviny 10. století (dendrochronologické datování sloupu ze zadní stěny hradby přineslo datum 940+x), byla na její severní straně zachycena výrazná deponie železářského odpadu s vysokým podílem přepálených kamenů a uhlíků (obr. 5, 6). Souvrství se opíralo o zadní stěnu hradby a svou bází nasedalo již do částečně zaplněného příkopu, který se táhl podél vnitřní strany hradby. Vrchní partie hradby s korunou byla kompletně odstraněna snad již v průběhu vrcholného středověku, bezpečně však v raném novověku v souvislosti s výstavbou měšťanských domů a později palácové stavby. Stratigrafická pozice zřetelně potvrzovala její uložení po výstavbě a částečném narušení hradebního tělesa a vnitřního příkopu. Z uloženin bylo získáno větší množství variabilního metalurgického odpadu doprovázeného kousky železných rud a desítkami provozně znehodnocených zlomků trubicovitých keramických výfučen (dyzen). V blízkém sousedství, ve vzdálenosti asi 35 m od předchozího popisovaného místa, se opět v kontaktu s vnitřní stěnou hradby nacházel zahloubený objekt pyrotechnologické funkce obsahující zvýšené množství zlomků strusky a železných rud. Na základě keramiky obsahující nádoby s kalichovitou profilací okrajů byla zdejší výrobní aktivita datována do 2. poloviny 10. až 1. poloviny 11. století.

Situování v rámci sídlištní aglomeraceVýrobní okrsek byl situován na jižní svah hradčanského ostrohu. Ve vztahu k centru malostranského podhradí se jednalo spíše již o periferní polohu, avšak stále zahrnutou do jeho opevněného areálu v bezprostředním kontaktu s raně středověkou hradbou (obr. 5, 6). Pouze teoreticky lze předpokládat, že činnosti spojené s hutněním železa zaujaly místo vymezené menším příkopem podél vnitřní stěny hradby. Přímá vazba na sídlištní zástavbu zde nebyla zjištěna, i když v místech dnešního vnitřního nádvoří byly ve stejné stratigrafické úrovni zjištěny objekty sídlištního rázu včetně reliktů nedochovaných dřevozemních staveb. Pouze teoreticky se lze na základě nálezu situace odpadního souvrství opřeného o vnitřní stěnu hradby domnívat, že možným místem k provozu výrobních aktivit mohla být dnes již nedochovaná koruna hradebního tělesa dosahující šíře 6–8 m. Celkový rozsah a podoba výrobního okrsku nám však i přes řadu zjištění zůstávají utajeny.

Výrobní objektyV nevelké vzdálenosti od severní strany hradby se nalézal rozsáhlý zahloubený objekt, jehož jeden rozměr dosahoval asi 4,5 m a hloubka činila minimálně 2 m. Objekt vyplňovaly uloženiny obsahující vedle běžného sídlištního odpadu i výraznější koncentrace železářského odpadu (struska, uhlíky). Na jiném místě v blízkosti hradby, avšak stratigraficky mladším než hradební těleso, se nalézal jeden mírně zahloubený oválný objekt s vypálenými stěnami o rozměru 0,8 × 1 ,4 m. Z jeho výplně se podařilo získat větší množství strusky, uhlíků, popela a zlomků keramických výfučen (obr. 5:5; 10).

Lokalita A – Praha 1, Nerudova čp. 249 (obr. 2, lokalita č. 18)


75

S metalurgickou aktivitou patrně souvisel i mírně zahloubený objekt obdélného půdorysu o velikosti 0,7 × 0,9 m zaplněný minetami a diabasy (celkem 134 ks), které byly ve středověku běžně využívány jako vyhřívací kameny pro úpravnické účely zpracování kovových polotovarů (obr. 5: 4). Značné obtíže nám způsobuje výklad funkce odhalených objektů. Přestože v nálezovém souboru byly zastoupeny kousky železné rudy a strusky typově spojované s primární výrobou železa, nalezené objekty nesplňují naše představy o podobě tavicích pecí tak, jak je známe z jiných výrobních lokalit (Pleiner 2000, 171, 184, 185). Spíše než o pece se mohlo jednat o zařízení k úpravě železného polotovaru, tzv. vyhřívací výhně, nebo rudy – tzv. pražicí výhně.

Obr. 5Lokalita Nerudova čp. 249 (soupis č. 18) s vyznačením nálezové situace. 1: průběh raně středověké hradby; 2: příkop; 3: průběh menšího příkopu na vnitřní straně hradby; 4: obdélný objekt s diabasy; 5: pyrotechnologický objekt sj. 894; 6: poloha železářského odpadu. Grafické vysvětlivky: tmavě šedé: zkoumaná místa; světle šedé: předpokládaný rozsah či průběh odhalených situací; husté šrafování: zkoumaná plocha s dosaženou úrovní podloží; bíle: nezkoumaná plocha objektu; spádnice: průběh sklonu příkopu; čerchovaná linie s označením A–A’: průběh řezu nadložím, viz zobrazení níže. Zobrazil J. Hlavatý.

Obr. 6Lokalita Nerudova čp. 249 (soupis č. 18), řez A–A’: historickým nadložím s pozůstatkem raně středověkého opevnění a železářského odpadu. 1: těleso hradby; 2: příkop; 3: průběh menšího příkopu na vnitřní straně hradby; 4: poloha železářského odpadu; 5: kamenná destrukce čelní stěny hradby. Zobrazil J. Hlavatý.


76

Produkty a odpady výrobyPři výzkumu bylo získáno 6 524 kusů strusky včetně struskových až kovových slitků o celkové hmotnosti 346,1 kg. Vzhledem ke značné variabilitě získaných kusů byl celý soubor typologicky roztříděn a kvantifikován (obr. 9). Základem roztřídění souboru se stala makroskopická deskripce nálezů, při které byly sledovány vzhledové vlastnosti popisovaného nálezu, jakými je především barva, tvar, struktura povrchu, fyzikální vlastnosti (magnetismus) a druhotné příměsi. Na uvedeném základě byly strusky rozděleny do celkem deseti základních typů a následně sloučeny do šesti skupin (obr. 7, 8 a 29). Soubor nebyl dosud podroben některé z praktikovaných geochemických, petrologických a metalografických analýz.

Obr. 7Nerudova čp. 249. Podíl jednotlivých skupin/typů železářského (archeometalurgického) odpadu dle počtu fragmentů. Celkový počet činil 6 524 kusů.

Obr. 8Nerudova čp. 249. Hmotnostní podíl jednotlivých skupin/typů železářského (archeometalurgického) odpadu. Celková hmotnost souboru činila 346,1 kg.

Skupina Charakteristika Typ Kusů Hmotnost v g

A Nístějové slitky T-I 311 109 456 T-II 18 7 356 B Amorfní neurčitelné tvary T-III 4 213 162 276 C Skelné silikátové pěny T-IV 353 4 789,5 D Strusky kovového vzhledu T-VI 583 44 917,5 T-VII 318 4 168,5 T-V 99 5 374 E Struskovité krusty T-VIII 389 5 613 T-IX 226 2 026 F Ostatní odpad (včetně dokladů zpracování neželezných kovů) T-X 14 168 Celkem 6 524 346 144

Obr. 9Celkový přehled zastoupení jednotlivých kategorií železářského odpadu na lokalitě Praha 1, Nerudova čp. 249.

Objemově nejvýraznějším typem v souboru byla skupina B (typ T-III) zahrnující obsahově variabilní odpadní materiál tvořící z celkové hmotnosti souboru takřka polovinu. Jednalo se o amorfní zlomky hnědočerné barvy, většinou hojně porézní, často s výrazným limonitovým povlakem s příměsí kousků dřevěného uhlí nebo jiných anorganických prvků (zrna křemene). Mezi početné, avšak opět obtížně interpretovatelné odpady náležel typ T-VIII zastoupený tvarově amorfními struskovými krustami šedé barvy bez výraznějších příměsí. K obdobné kategorii strusek náležela kategorie T-V obsahující strusku natavenou na hliněné stěny pecních konstrukcí nebo výmazů. Klasifikace příslušnosti uvedených typů odpadu je znesnadněna absencí spolehlivých znaků typických pro určité etapy výrobní či zpracovatelské technologie. Podstatně lépe můžeme přiřadit druhou a třetí, váhově nejvýraznější kategorii odpadu označenou jako skupina A (typ T-I a T-II). Jejich charakteristický tvar v podobě kruhových a oválných plankonvexních nístějových slitků o průměru 10–22 cm, s váhou v rozmezí 300–1500 g, někdy s hojnou příměsí zatavených uhlíků, je řadí do skupiny výhňového odpadu, který je tradičně spojován s technologickou fází kovářského zpracování vytaveného železa. S primární výrobou železa z rud jsou pak


77

spojovány skupiny odpadů typu T-VI, T-VII, ve kterých jsou zastoupeny hmotově kompaktní strusky kovového zabarvení s vyšší hmotností, případně typy odpichových strusek lávového vzhledu s charakteristickým „keříčkovitým“ tvarem. Specifickou formu metalurgického odpadu představovaly v převaze lehké, bělavě šedě i černě zbarvené silikátové pěny se skelným povlakem a nízkým obsahem železa (skupina C, typ T-IV). I v tomto případě je možné uvažovat o jejich příslušnosti k primární i sekundární etapě metalurgie železa. Výpověď souboru železářského odpadu z Nerudovy ulice umožňuje i přes komplikace s jejich rozlišením domnívat se, že na uvedené lokalitě byl provozován celý proces výroby železa až po jeho sekundární zpracování do podoby polotovaru.

Suroviny – železné rudyCelkem bylo nalezeno dvaatřicet kusů hornin o průměrné velikosti 3–6 cm, ojediněle až 12 cm, které je možné označit jako železné rudy (obr. 30:1, 2, 3). Polovina nalezených zlomků prošla procesem pražení. Zastoupeny byly různé typy tmavě hnědofialových či cihlově červených celistvých kusů železitých kůr tvořených oxidickými formami minerálů železa: limonit, hematit, goethit, lepidokrokit (celkem 9 kusů), limonitické kůry (10 kusů) a jeden kus celistvého hematitu. Nejvýraznější skupinu nálezů je však možné zařadit k tzv. limonitickým bahenním rudám (celkem 12 kusů, z toho 10 bylo postiženo pražením). Textura některých nalezených kusů byla žárem velmi silně pozměněna. Některé fragmenty, které se patrně při pražení nalézaly na okraji pražicí výhně, byly vysokou teplotou poznamenány pouze na jedné straně. Výskyt tohoto typu železářské suroviny byl v raně středověkých pražských kontextech dosud potvrzen pouze při výzkumech v ulicích Na Slupi v Praze 2 a v Karmelitské (čp. 387) v Praze 1. Předmětná malostranská lokalita je tak dalším místem metropole, kde se podařilo tento typ železných rud zaznamenat.

Technické vybavení dílenK technickým součástkám technologických zařízení náležel rozsáhlý soubor sedmdesáti fragmentů keramických trubicovitých výfučen vyzvednutý z objektů a vrstev s metalurgickým odpadem (celkem z 34 kontextů; obr. 10). Stavem dochování se jednalo o zlomky dosahující délky do 10 cm. Rozměry vnějšího průměru výfučen se pohybovaly kolem 4,5–5,5 cm, vnitřní otvor dosahoval 1,5–2 cm, výjimečně 2,4 cm (Podliska – Zavřel 2006, 397). Podle analogií z mimopražských nálezů lze původní celkovou délku těchto keramických nástavců k měchům odhadnout na 15–20 cm (Pleiner 2000, 204–205). Dokladem jejich použití při pyrotechnologické činnosti byly na vnější straně většiny z nalezených zlomků charakteristické struskové povlaky. Svým počtem se jedná o dosud největší vyhodnocený soubor výfučen z pražského podhradí.

Obr. 10Keramické výfučny (dyzny), výběr z nálezů lokality Nerudova čp. 249 (soupis č. 18). Kresba S. Svatošová, grafické zpracování J. Hlavatý.


78

Lokalita B – Praha 1, Karmelitská čp. 387–Nebovidská čp. 459 (obr. 2, lokality č. 20, 21)(autoři výzkumu J. Havrda a M. Tryml)

V letech 2003–2004 proběhl rozsáhlý záchranný archeologický výzkum v jižní části Malé Strany v jihozápadním sousedství Maltézského náměstí, v bloku domů dnes vymezeném ulicemi Újezd, Karmelitská, Hellichova, Nebovidská a Harantova (obr. 11). Plocha, kde došlo k úplnému rozebrání nadložní stratigrafie až do úrovně podloží, dosahovala 2 392 m2.

Nejstarší vrstva osídlení byla reprezentována pouze několika nevýraznými malými objekty, z nichž byla získána keramika s límcovitou profilací okraje (konec 9. až počátek 10. století). Následný časový horizont představují nevelké zahloubené objekty s keramikou s kalichovitou profilací okraje a s jejich deriváty (10.–11. století), rozmístěné po celé ploše, a sídlištní souvrství dokumentované v severní části. V průběhu tohoto období byla jižní část podhradí opevněna 15 m širokým příkopem a dřevohliněnou hradbou. Přesnou dobu zániku opevnění je obtížné určit. Dle nálezů zlomků nádob s archaicky zduřelým okrajem ostřejší profilace ve svrchní partii zásypu lze klást konečné zaplnění příkopu a zarovnání terénu předběžně do průběhu 12. století. Souvislé intenzivní osídlení areálu vně fortifikace patrně začíná již na konci 11 . století, kdy nastupuje keramika s archaicky zduřelým okrajem. Je pravděpodobné, že železářský areál jižně od příkopu zde mohl existovat jak v době existence opevnění, tak po jeho zániku (obr. 2, lokalita 21, obr. 11 a obr. 12). Tomu nasvědčuje i nález reliktů několika pyrotechnologických objektů (nejasné funkce) zahloubených do výplně příkopu. V severní části zkoumané plochy se nacházely pyrotechnologické objekty, které lze na základě nálezů keramiky s kalichovitým okrajem a jejích derivátů datovat do druhé poloviny 10. a 11. století (obr. 2, lokalita 20; obr. 11).

Zpracování výzkumu stále probíhá. Přesněji určit období fungování (dobu vzniku a zánik) fortifikace bude velmi obtížné ne-li nemožné, protože většina relevantních stratigrafických vztahů byla zničena již ve vrcholném středověku a následně při výstavbě dominikánského kláštera v 17. a 18. století (Havrda – Tryml 2006a; 2009a).

Obr. 11Lokalita Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459 (soupis č. 20, 21) s vyznačením nálezové situace. 1: průběh příkopu raně středověkého opevnění; 2: zkoumaná plocha s dosaženou úrovní podloží; 3: plocha nezkoumaná či zkoumaná částečně; 4: archeologicky prozkoumané pyrotechnologické objekty. Zobrazil J. Hlavatý.


79

Obr. 12Výřez z plochy železářského areálu v Nebovidské čp. 459 (soupis č. 21) s vyznačením nejvýznamnějších paleometalurgických objektů. 1: kamenná zástavba; 2: zahloubené objekty různého stáří; 3: zkoumaná plocha s dosaženou úrovní podloží; 4: archeologicky prozkoumané pyrotechnologické objekty. Zobrazil J. Hlavatý.

Obr. 13Praha 1, Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459 (soupis č. 20, 21). Plocha výzkumu s vyznačením distribuce strusky v rámci sond 3 × 3 m. Nalezený železářský odpad byl dle hmotnostního zastoupení rozdělen do 5 kategorií: 1: 0–0,7 kg; 2: 0,7–1,9 kg; 3: 1,9–4 kg; 4: 4–7 kg a 5: 7–13 kg. Do první a druhé kategorie spadaly nálezy, které je možné označit jako zbytkový odpad, běžně volně rozptýlený v historickém nadloží pražské sídelní aglomerace. Třetí skupina již může souviset se železářskou výrobou v blízkém okolí. Jako čtvrtá byla vyčleněna skupina s hmotnostním zastoupením 4–7 kg. Poslední skupinu s nejvyššími hodnotami (4–13 kg) lze považovat za intencionální výrobní či zpracovatelský odpad v kontextu výrobních objektů. Zpracoval M. Semerád, zobrazil J. Hlavatý.


80

Výrobní objektyPři výzkumu byly nalezeny pozůstatky sto osmnácti pyrotechnologických zařízení (torza nístějových částí pecí?, pražicí či vyhřívací výhně?, obr. 11, 12, 14, 15, 16, 17, 28). U některých silně narušených reliktů je funkční interpretace obtížná. V několika případech by se též mohlo jednat o pece potravinářské, pro něž bylo typické dno vyložené říčními valouny. Na ploše výzkumu příslušely hlavně horizontu 13.–14. století.

V severní části, na ploše chráněné hradbou a příkopem, bylo dokumentováno čtyřicet pět pyrotechnologických objektů, v místě zaniklého příkopu pouze šest a v jižní části zkoumané plochy, vně raně středověké fortifikace, jich bylo nalezeno celkem šedesát sedm (obr. 11). Je zajímavé, že v těsném sousedství vnější hrany příkopu, v pásu širokém přibližně 10 m výrobní zařízení chyběla.

Z celých objektů byly zastoupeny převážně kruhové až oválné jámy se dny i stěnami do červena vypálenými. Průměrná míra zahloubení se pohybovala od 0,3 do 0,5 m (obr. 14; 15 a 28:V0007, V0026, V0056, V0057). Některé objekty byly znatelně mělčí (obr. 28:V1353). Jejich původní podoba však mohla být odlišná, ale vlivem pozdější intenzivní sídlištní aktivity došlo k jejich výraznému narušení. V menší míře byly zaznamenány objekty oválné (protáhlé). K rozměrově výjimečným patřil nejjižněji dokumentovaný objekt o rozměrech 4,25 × 0,7 m a hloubce 0,55 m (obr. 16 a 28:V0860). K odlišným náležel i nejsevernější z dokumentovaných objektů. Protože však jeho větší část zasahovala mimo stavbou narušovaný terén, nebylo možné zjistit jeho tvar a délku. Při minimální šířce objektu 0,65 m byla výjimečná hloubka, která dosahovala přinejmenším 0,75 m, přičemž vypálené stěny byly takřka kolmé (obr. 17 a 28:V1187).

Funkční interpretace velké většiny odhalených struktur není jednoznačná. Mohlo se jednat jak o zařízení sloužící k úpravě železného polotovaru (vyhřívací výhně), tak o objekty, ve kterých docházelo k úpravě rudy (pražicí výhně). Je však pravděpodobné, že v jednom objektu mohly probíhat obě zmíněné výrobní fáze, a to i krátce po sobě. Bez dalších dokladů (koncentrace upravené rudy, polotovary) tak nelze blíže specifikovat jednotlivé výrobní procesy a s nimi spjaté objekty. Nemůžeme též vyloučit, že některá z odkrytých zařízení byla původně tavicími pecemi. Oválný objekt o rozměrech 1,8 × 1 ,2 m, hluboký 0,7 m (obr. 28:V0354) interpretujeme jako do podloží vtesanou pec sloužící k primární produkci železa. Z výrobních objektů se dochovaly pouze nejspodnější zahloubené partie dna výhní, eventuálně nístějové části šachtových pecí. V tomto případě by bylo nutno předpokládat, že 90 % jejich hmoty bylo beze stopy odstraněno. Jako nepřímý doklad existence nezahloubených částí metalurgických pecí lze považovat nálezy různě velkých fragmentů vypálených hliněných krust, na jejichž jedné straně byla přitavena struska, v rámci kategorií železářského odpadu zahrnutá do typu V (obr. 29). V několika případech byly zjištěny i trojnásobné superpozice železářských objektů, které dokládají intenzivní působení železářů na lokalitě.

Obr. 15Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459. Mísovitý pyrotechnologický objekt s vypálenými stěnami a uhlíky na dně. Vlevo nahoře negativ po rozebraném pyrotechnologickém objektu (sonda H01, objekt V1352). Foto J. Hlavatý.

Situování v rámci sídlištní aglomeraceObjevený výrobní okrsek byl situován na jižním rovinatém předpolí nejstaršího opevněného centra malostranského podhradí. V průběhu 10. či 11. století se tato poloha dostala do nově ohrazené plochy, ale část areálu se nalézala i vně nové fortifikační linie. Místo výroby bylo v blízkosti fortifikace, a to z obou jejích stran, za hradbou i před příkopem. Rozsah místa s výrobním provozem lze určit pouze přibližně. Jeho západní okraj byl snad vymezen komunikací spojující levobřežní podhradí s jihem. Jedná se o dnešní Karmelitskou ulici na úpatí Petřína. Směrem k východu výrobní okrsek pokračoval. Uvedené tvrzení je založeno na výsledcích výzkumu učiněného v západním křídle Nostického paláce čp. 471 (obr. 2, lokalita 13), kde byla odkryta nenarušená plocha s pozůstatky železářských objektů (Podliska 2000).

Obr. 14Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459. Profil raně středověkým nadložím s řezem do podloží zahloubeným pyrotechnologickým objektem (sonda C02, objekt V007). Foto J. Hlavatý.


81

Obr. 16Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459. Výrazně protáhlý zahloubený pyrotechnologický objekt s vypálenými stěnami a dnem. Jižní část objektu narušená mladšími zásahy je bez vypálení (sonda F91, objekt V860). Foto J. Hlavatý.

Obr. 17Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459. Řez výrazně zahloubeným pyrotechnologickým objektem s vypálenými stěnami a dnem (sonda M28, objekt V1187). Foto J. Hlavatý.

Obr. 18Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459. Podíl jednotlivých skupin/typů železářského (archeometalurgického) odpadu dle počtu fragmentů. Celkový počet činil 5 392 kusů.

Obr. 19Karmelitská čp. 387 a Nebovidská čp. 459. Hmotnostní podíl jednotlivých skupin/typů železářského (archeometalurgického) odpadu. Celková hmotnost souboru činila 248,8 kg.

Produkty a odpady výrobyPři poměrně značné velikosti výrobního areálu se při exkavaci podařilo nalézt relativně malé množství železářské strusky (obr. 13). Bylo získáno 5 392 kusů strusky (včetně struskových až kovových slitků a natavených částí pecních stěn) o celkové hmotnosti 248,8 kg (obr. 20). Struska byla nalezena převážně v horizontu datovaném keramikou s archaicky zduřelou profilací okraje (konec 11 .–1 . polovina 12. století). Menší množství strusky se nalézalo i v mladších situacích. Tyto nálezy je však možné považovat za starší příměs a jejich původ je spjat s raně středověkým železářským okrskem. S použitím stejné metodiky aplikované na soubor železářského odpadu z výzkumu z roku 2002 v Nerudově čp. 249 byla provedena makroskopická deskripce celého souboru. Sledovány byly charakteristické vlastnosti (tvar a velikost, barva, struktura povrchu, lesk, sekundární povlaky, měrná hmotnost – pórovitost, příměsi). Evidovány byly i magnetické vlastnosti nálezů. Celkově bylo definováno devět typů (obr. 18, 19, 29; viz Exkurs).


82

K nejpočetněji zastoupené kategorii patřily, stejně jako na většině obdobných lokalit, značně variabilní, blíže neurčitelné tvary (skupina B, typ III). Tento typ tvořil z celkové hmotnosti souboru více než třetinu. Druhou nejpočetněji zastoupenou kategorii tvořily větší kruhové a oválné plankonvexní nístějové slitky o průměru nejčastěji okolo 7–10 cm, ojediněle až 17 cm, o průměrné hmotnosti 600–900 g, výjimečně až 2 700 g (skupina A, typ I a II – celkem 28 % z celkové hmotnosti strusky). Přibližně čtvrtinu z hmotnostního zastoupení reprezentovaly kusy kompaktní strusky kovového vzhledu s vysokou objemovou hmotností a méně i struska lávovité textury (skupina D, typ VI a VII). Další dobře vydělitelnou kategorii metalurgického odpadu představovaly lehké, bělavě šedě i černě zbarvené silikátové pěny (skupina C, typ IV) se skelným povlakem a nízkým obsahem železa (10 % z celkového počtu kusů strusky, pouze 5 % z celkové hmotnosti souboru). Zastoupení dalších dílčích makroskopicky rozlišených typů železářského odpadu (struskovité krusty, obtížně zařaditelné slitky podobné struskám, strusky s písčitohlinitými výmazy nebo částmi pecních stěn) je zřejmé z přiložené tabulky (obr. 20).

V roce 2011 byl zahájen též výzkum geochemický, petrologický a metalografický. Jeho výsledky ještě nejsou k dispozici. Pro srovnání je zatím možné použít například analýzy strusek z říčanského hutnického areálu ležícího jihovýchodně od Prahy (Zavřel 2008a).

Skupina Charakteristika Typ Kusů Hmotnost v g

A Nístějové slitky T-I 202 67 777 T-II 17 3 584 B Amorfní neurčitelné tvary T-III 2 505 84 756,9 C Skelné silikátové pěny T-IV 522 12 327 D Strusky kovového vzhledu T-VI 849 59 351,5 T-VII 249 3 022 T-V 140 10 544,5 E Struskovité krusty T-VIII 578 4 129,5 T-IX 214 982 F Ostatní odpad (včetně dokladů zpracování neželezných kovů) T-X 116 2 337,5 Celkem 5 392 248 812

Obr. 20Celkový přehled zastoupení jednotlivých kategorií železářského odpadu na lokalitě Praha 1 – Karmelitská čp. 387–Nebovidská čp. 459.

V rámci plochy výzkumu byl proveden pokus o analýzu distribuce strusky na zkoumané ploše, který vycházel z celkového hmotnostního zastoupení v jednotlivých sondách o velikosti 3 × 3 m. Ukázalo se, že nálezy strusky se koncentrovaly hlavně do dvou míst. První se nalézalo severně od raně středověké fortifikace a druhé jižně od ní. Tyto výsledky jsou ve shodě s výskytem pyrotechnologických objektů (obr. 13).

Kromě paleometalurgického materiálu spjatého s výrobou a úpravou železa byly nalezeny i doklady zpracování a výroby neželezných kovů. V nálezovém souboru bylo shledáno několik drobných slitků na povrchu se sekundárními zelenými povlaky sloučenin mědi a též několik hnědočervených sklovitých hmot o vyšší objemové hmotnosti. Podle analogických nálezů na lokalitě Na Slupi v Praze 2 lze tyto materiály považovat za olovnatá skla, která vznikají při tavbě rud neželezných kovů a úpravárenských či prubířských procesech. Může se jednat též o odpad doprovázející výrobu stříbra či mědi, případně dalších kovů. Pomocí mikroanalýz kovových hrudek byla v jejich hmotě prokázána přítomnost slitin cínového bronzu s výraznými koncentracemi mědi, cínu, olova a stříbra s příměsí mědi (Zavřel 2006). Nálezy zřejmě svědčí o možné existenci vyspělého metalurgického pracoviště zabývajícího se výrobou či zpracováním cínového bronzu a stříbra.

Suroviny – železné rudySpecifický soubor nálezů představovaly potenciální rudy železa (67 ks) ve formě tmavě fialových až okrových či cihlově červených celistvých kusů železitých kůr – celkem 10 ks (obr. 30), tvořené oxidickými formami minerálů železa (limonit, hematit, goethit, lepidokrokit). Dále se zde vyskytly železité konkrece (2 ks), limonitické sraženiny kolem kořenů vegetace (2 ks) a silně železitý pískovec (1 ks). K železářským surovinám lze bezpochyby zařadit tzv. limonitické bahenní rudy (celkem 52 ks). Na některých se nalézaly četné ploché okuje, v jednom případě limonit obalil dva keramické střepy. Byly zaznamenány též otisky dřev. Jedná se o usušené a zřejmě i upražené limonitové bahno rezavých, až tmavě hnědooranžových barev, které se dobývalo ze sedimentačního prostoru v tekutém stavu. Při jeho zpracování se do ještě měkké hmoty dostaly výše popsané příměsi (okuje, střepy) a na povrchu se vytvořily otisky (Zavřel 2008b). Limonitické bahenní rudy byly zatím v rámci archeologického výzkumu pražské předlokační aglomerace potvrzeny pouze na dvou lokalitách, a to Na Slupi na Novém Městě a v Nerudově ulici čp. 249 na Malé Straně.

Technické vybavení dílenZ této kategorie bylo získáno dvacet zlomků z minimálně dvanácti keramických výfučen (dyzen), které však pocházejí pouze z pěti kontextů (výplní – vrstev). Jeden konec výfučen byl vždy mírně zúžen a byla k němu přitavena struska. Jednalo se o části, které zasahovaly až do pecního prostoru. K výjimečnějším nálezům patřil odlomený konec trubice, ke kterému byl přitaven blok strusky o velikosti 16 × 16 cm, silný 10 cm. K nejzachovalejším patřila výfučna o průměru 4,5 cm s otvorem 1,7–2,2 cm a dochovanou délkou 16,3 cm. Průměr trubic se pohyboval od 4,4 do 5,5 cm. Jejich světlost činila 1 ,7–2,2 cm (obr. 21).


83

Obr. 21Keramické výfučny (dyzny), výběr z nálezového souboru lokality Karmelitská čp. 387, Nebovidská čp. 459, (soupis č. 20, 21). Kresba S. Svatošová, grafické zpracování J. Hlavatý.


84

Lokalita C – Praha 1, Hellichova čp. 632, ppč. 363, 352/2(autor výzkumu J. Zavřel)

V roce 1999 proběhl na úpatí Petřína u jihozápadního konce Hellichovy ulice na ploše bývalého hřiště (ppč. 363, 352/2, dnes čp. 632) záchranný archeologický výzkum. Celková plocha výzkumu činila 373 m2. Pod novověkými navážkami se nalézaly pozůstatky železářského pracoviště, jehož součástí bylo torzo zahloubeného objektu se vstupní šíjí, patrně suterén dřevohliněného domu (obr. 22). Zachycené pozůstatky představovaly nejstarší antropogenní situaci na zkoumané ploše. Na základě keramických nálezů byly výrobní objekty datovány do 13. století s tím, že v zásypech některých z nich se objevila též keramika až z počátku 14. století. Výsledky výzkumu byly doposud publikovány pouze formou krátkých sdělení (Zavřel 2003; Zavřel – Tryml 2001), nebo zmíněny v souhrnnějších statích (Havrda – Podliska – Zavřel 2001; Čiháková 2001). Na zpracování výzkumu do podoby nálezové zprávy se zásadně podílela též Jarmila Čiháková (Zavřel – Čiháková 2007).

Situování v rámci sídlištní aglomeraceVýrobní okrsek se v době své existence nalézal na neopevněné předměstské periferii umístěné na úpatí vrchu Petřína, ve vzdálenosti 400 m jižně od malostranské městské brány a 300 m jihozápadně od opevněného johanitského areálu. Železářské objekty byly situovány při jižním okraji osady Nebovidy, poprvé písemně zmíněné v roce 1235 v souvislosti s jejím převodem z královského majetku do soukromého držení (CDB III, 155, č. 125). Duchovním centrem osady byl již v té době kostel sv. Vavřince, situovaný asi 100 m severně od výrobního areálu (Dragoun 2002, 58). Východně od lokality probíhala důležitá malostranská komunikace, dnes navazující na trasy ulic Karmelitská a Újezd. Vzhledem k umístění výrobního areálu na úpatí Petřína lze předpokládat, že směrem k západu již osídlený prostor nepokračoval. O podobě nejstarší zástavby Nebovid stále však mnoho nevíme (Tryml – Zavřel 1992, 121).

Obr. 22Výřez z plochy železářského areálu v Hellichově čp. 632 (soupis č. 14) s vyznačením odhalených paleometalurgických objektů. 1: situace dnešního domu čp. 632; 2: zkoumaná plocha; 3: vrcholně středověký zahloubený objekt; 4: archeologicky prozkoumané pyrotechnologické objekty. Zobrazil J. Hlavatý.

(obr. 2, lokalita č. 14)


85

Skupina Charakteristika Typ Kusů % Hmotnost v g

A Nístějové slitky T-I a T-II 16 3% B Amorfní neurčitelné tvary T-III 343 67% C Skelné silikátové pěny T-IV 47 9% D Strusky kovového vzhledu T-VI a T-VII 99 19% F Ostatní odpad – struska po zpracování neželezných kovů T-X 8 2% Celkem 513 100% 72 500

Obr. 24Celkový přehled zastoupení jednotlivých kategorií železářského odpadu na lokalitě Praha 1 – Hellichova čp. 632, ppč. 363, 352/2.

Suroviny – železné rudyPři exkavačních pracích bylo získáno patnáct kusů hornin, které je možné považovat za potenciální železné rudy. Jednalo se o celistvý limonit (1 ks) a limonitové trubicovité sraženiny (3 ks), železité konkrece (2 ks) a celistvou rudu (2 ks). Dále bylo na lokalitě nalezeno celkem sedm kusů železitých pískovců (železivce) až slepenců (Zavřel – Čiháková 2007, 24). Původ všech těchto hornin je možné hledat přímo na svazích Petřína, a to jak v rámci druhohorních hornin, tak kvartérních sedimentů (Havrda – Podliska – Zavřel 2001, 95). Bahenní rudy zde nebyly nalezeny. Je možné předpokládat, že na počátku vrcholného středověku již byla v pražské kotlině vytěžena všechna dostupná ložiska tohoto typu rud.

Technické vybavení dílenPřekvapivě nebyly při výzkumu nalezeny žádné zlomky z keramických výfučen (dyzen) ani jiné nálezy, které by vypovídaly o podobě technického vybavení provozů.

Výrobní objektyPři výzkumu byla prozkoumána část hutnického či kovářského okrsku z 2. poloviny 13. století, reprezentovaného šestnácti pyrotechnologickými objekty jámového vzhledu s vypálenými stěnami a dnem. Mezi nimi převažovaly mělké elipsovité či vanovité objekty, které v několika případech obsahovaly ve výplni větší kameny vyvřelých hornin (diabasů) sloužících k zefektivnění výrobního procesu pomocí akumulovaného tepla (obr. 28). Ve třech případech byla zjištěna superpozice železářských objektů, která dokládá delší dobu existence řemeslnického okrsku (Zavřel – Čiháková 2007, 26). Diabasy byly získávány přímo na svahu Petřína. Nedaleko od lokality se nalézá přirozený výchoz těchto hornin.

Kromě stop po řemeslné výrobě se zde podařilo odkrýt zahloubené části dřevohliněného domu s kameny zpevněnou stěnou vedle vstupní šíje. Nejmladší keramické fragmenty nalezené ve výplni zaniklého objektu lze datovat nejspíše na počátek 14. století, tedy do doby definitivního zániku celého areálu (Zavřel 2003a).

Interpretace výrobních objektů je obtížná. Je pravděpodobné, že některé vanovité jámy mohly sloužit k přípravě železných rud před dalším zpracováním k tzv. pražení. Jednalo by se tedy o pražicí výhně. Předpokládáme též, že na uvedených pracovištích docházelo k překrývání procesů tavby a následné úpravy železné houby. Nelze tedy vyloučit, že některé z odkrytých objektů sloužily nejen k vlastní tavbě, ale následně byly také využity ke kovářskému ohřevu vyprodukované železné lupy (Podliska – Zavřel 2006, 396; Zavřel – Čiháková 2007, 26).

Produkty a odpady výrobyPři výzkumu bylo nalezeno celkem pět set třináct kusů strusky o celkové hmotnosti 72,5 kg (obr. 23). Nejvíce byla zastoupena skupina indiferentních zlomků (skupina B, 343 ks). Jednalo se o amorfní zlomky šedočerné až hnědočerné barvy, většinou hojně porézní, často s výrazným limonitovým povlakem, někdy s otisky dřevěného uhlí. Dále byly zastoupeny i lehké bělavě, šedě i černě zbarvené silikátové pěny (někdy s duhovými náběhy) s nízkým obsahem železa a vyšším leskem (skupina C, 47 ks). Další skupinou železářských strusek byly plankonvexní nístějové slitky (lupy) velkých i menších rozměrů, převážně kruhového tvaru, někdy s hojnými otisky uhlíků (skupina A, 16 ks). Autor výzkumu J. Zavřel předpokládá, že tyto nálezy patří spíše ke skupině hutnických strusek. Odlišení hutnické (pecní) strusky z redukčního procesu od strusky vznikající při postredukčních (kovářských) operacích je značně obtížné či nemožné. Tradičně bývají jako odpad kovářské výhně popisovány

plankonvexní diskovité slitky s výraznou vkleslinou na horní straně. Jejich velikost se pohybuje mezi 10–15 cm, výška činí obvykle 5 cm (Nováček 2000, 224). Podstatně odlišnou skupinu představovaly kusy o vysoké objemové hmotnosti, které měly na lomu lištovitou až jehličkovitou štěpnost, nikelinovou barvu a vysoký stříbřitě kovový lesk s modravým nádechem (skupina D, 99 ks). Některé kusy měly hladký nebo mírně zvlněný povrch (Zavřel – Čiháková 2007, 20). Při zpracování nebyla sledována celková hmotnost popisovaných typů a skupin. Kvantitativní porovnání je tak omezeno na sledování počtu kusů strusky v jednotlivých rozpoznaných typech (obr. 23).

Na základě nehojných indicií je pravděpodobné, že kromě železa byly ve sledovaném prostoru nebo blízkém okolí zpracovávány i neželezné kovy. Svědčí o tom jak osm kusů červenohnědé sklovité strusky (olovnatého skla, skupina F) o značné objemové hmotnosti, tak i množství drobných bronzových či měděných plíšků a drátků (Zavřel – Čiháková 2007, 22) 1).

Obr. 23Hellichova čp. 632. Podíl jednotlivých skupin/typů železářského (archeometalurgického) odpadu dle počtu fragmentů. Celkový počet činil 513 kusů.

1) Autorům zpracování děkujeme za laskavé svolení k publikování.


86

Obr. 25Malostranské podhradí v 9.–10. století s vyznačením archeologických dokladů metalurgie železa. Černé linie zobrazují opevnění Pražského hradu a podhradí, přerušovaná předpokládaný průběh dřevěného mostu přes Vltavu. Čísla lokalit viz „Soupis archeologických dokladů železářských aktivit“ v textu. Zobrazil J. Hlavatý.

Závěr Nová inventura archeologických pramenů k raně středověké výrobě a zpracování kovů z prostoru podhradí Pražského hradu potvrdila jejich opětovný nárůst spojený se stále probíhajícím výzkumem historického jádra Prahy. Uvedený fakt ukazuje na již dlouhodobě prezentovaný význam této aktivity pro sídelní dějiny pražské raně středověké aglomerace. Z výpovědi malostranského nálezového fondu můžeme i přes všechny problémy spojené s jeho zpracováním naznačit základní vývojové schéma a tendence platné obecně pro celé výrobní odvětví na sledovaném území.

Nejstarší skupina středověkých paleometalurgických nálezů je spojena výhradně s prostorem krystalizačního jádra malostranského podhradí (obr. 25). V jeho rámci se soustřeďovala spíše mimo hustěji zastavěné polohy, které předpokládáme západně od dnešního Malostranského náměstí. Největší koncentrace nálezů byla zjištěna hlavně na jižním svahu hradčanského ostrohu, volně rozptýlená bez výraznější organizace v exponovaných místech převyšujících místy až o několik desítek metrů údolní (centrální) prostor podhradí (lokality 1, 3, 4, 6, 11, 16, 17, 18, 19, 23, 32). Pouze výjimečně registrujeme početnější koncentraci železářských objektů mimo jádro podhradí, a to především na protilehlé straně hradčanského ostrohu, na svahu Petřína (lokalita 10). Nálezy se od 9. století nejvíce soustřeďovaly v prostoru opevněného podhradí nebo v místech ležících v blízkosti hradby. Vzhledem ke složitému a dosud přesně prostorově nepoznanému vývoji této fortifikace je v současné době obtížné korelovat existenci jednotlivých areálů výroby ve vztahu k postupně se zvětšujícímu podhradí (přehledně Čiháková 2009, 4).

Z výpovědi zjištěných dokladů se lze domnívat, že se jednalo spíše o nevelké výrobní provozy složené z několika pyrotechnologických zařízení (pecí, výhní), které byly podle dokumentovaných superpozic opakovaně využívány k metalurgické činnosti. Pouze sporadické nálezy svědčí o blízké přítomnosti dalších technologických objektů a sídlištní zástavby (např. ve starším období lokalita 6, 12; v nejmladší periodě lokalita 14). Přímá vazba výrobních míst na lokální zdroje železných rud se teoreticky předpokládá (např. zjištěný výchoz železných rud na Úvoze, Zavřel 2000, 518), avšak dosud nebyla jednoznačně doložena ve smyslu jasného vztahu pecí a rudného zdroje. Geologicky prokázaná ložiska železné rudy na svazích Petřína a okolí mohla s největší pravděpodobností skýtat potřebný základ pro tehdejší výrobu, vyloučit však nelze využívání jiných, dnes již zcela vyčerpaných ložiskových zdrojů v blízkém i vzdálenějším okolí dnešní Malé Strany. Jde např. o bahenní rudy vznikající v nivě menších vodotečí, luční limonit srážející se ve vodních pramenech bohatých na železo a jiné (obr. 30). Důležitým, ale opět obtížně rekonstruovatelným faktorem pro existenci nejstarších metalurgických provozů byla dostupnost dalších surovinových zdrojů jak pro vlastní výrobu (především doplňkové suroviny, např. jíl pro výstavbu pecí a jejich technických součástí, vyhřívací kameny), tak pro zajištění provozovaných technologií (především palivo a voda). Stejně jako v případě materiálů se můžeme domnívat, že snahou středověkých železářů bylo využívat co nejvíce lokální zdroje, případně si zajistit přísun potřebných surovin ze širšího zázemí pražské aglomerace prostřednictvím postupně vznikající sítě obchodních cest a dobře se rozvíjejícího místního trhu.


87

Obr. 26Malostranské podhradí v 11.–12. století s vyznačením archeologických dokladů metalurgie železa. Černé a přerušované linie zobrazují opevnění Pražského hradu a podhradí, přerušovaná linie přes řeku Vltavu předpokládaný průběh dřevěného mostu. Zobrazil J. Hlavatý.

Obr. 27Malá Strana ve 13. století s vyznačením archeologických dokladů metalurgie železa. Černé linie zobrazují průběh opevnění Malé Strany a Pražského hradu, plná linie průběh Juditina mostu přes řeku Vltavu. Zobrazil J. Hlavatý.


88

V průběhu 10.–11. století si sídelní rozvoj a vzrůstající význam pražského levobřežního podhradí vyžádal výstavbu nového úseku opevnění, který ke staršímu opevněnému jádru připojil další sídlištní prostor situovaný jižně od Mostecké ulice takřka až po průběh dnešní Hellichovy ulice (obr. 26). Nově ohrazený areál tak zvětšil opevněné podhradí o plochu 8,1 ha. V té době dosáhlo malostranské podhradí svého územního maxima. Následný rozvoj osídlení již nevystačil s prostorově nedostatečným územím podél levého břehu řeky Vltavy. Osídlení se začalo přesouvat na pravý břeh. Na nejnižším staroměstském terasovém stupni se od sklonku 10. století rozvinulo osídlení, v jehož kontextu dominovaly metalurgicky zaměřené výrobní jednotky, které během velice krátké doby dosáhly značné koncentrace (Havrda – Podliska – Zavřel 2001).

Nový urbanistický rozmach celé pražské podhradní aglomerace v 11 .–12. století se promítl i do umístění hutnických provozů pod Pražským hradem (obr. 26). Oproti staršímu období se výrazněji snížilo jejich zastoupení ve vyšších polohách strahovské brázdy, vyjma míst v oblasti horního Malostranského náměstí, avšak ne již v takové koncentraci (lokality 1, 5, 7, 23). Zcela nové provozy se objevily na severovýchodní straně levobřežního podhradí, v okolí dnešního Valdštejnského náměstí (lokality 8, 22, 27) a osamoceně na vltavském ostrově – dnes Klárov (lokalita 2). Dosud nejvýraznější soustředění nálezů byla zjištěna na jižním konci opevněného podhradí jak uvnitř (lokality 13, 15, 20), tak v jeho předpolí (lokality 9, 21, 31).

Sídelní rozvoj pražské aglomerace v závěru raného středověku se viditelně promítl i do nové mapy výrobních míst na počátku 13. století (obr. 27). Za jeho příčinou stály patrně rozsáhlejší sociální a především hospodářské změny v životě podhradních obyvatel, nezadržitelně směřující k právně zakotvené obci. Proces městské institucionalizace podhradí vyvrcholil v průběhu 13. století postupným ustanovením dvou samostatných měst, pravobřežního Starého Města (po roce 1230) a levobřežní Malé Strany (kolem 1257). V postupně zaváděných hospodářských poměrech se specializovaná metalurgická činnost provozovala již převážně mimo jejich prostor. V případě Malé Strany se až na několik jednotek situovaných na obvodu nově vymezeného města (obr. 23, lokality 25, 26) vytvořil koncentrovanější výrobní areál na jihu malostranského území, vzdálený od samotného centra 300 až 400 metrů. Hutnické provozy zaujaly místa po obou stranách předpokládané hlavní přístupové komunikace do centra, situované dnes v trase Karmelitské ulice a navazujícího Újezdu. Jaké faktory ovlivnily umístění dílen, určit nedokážeme. Snad tradičně uváděná blízkost ložisek železných rud na Petříně, případně průběh trasy důležité komunikace ovlivnily jejich polohu. Archeologické datování zdejších dokladů výroby spadá do průběhu 13. století s dozníváním na počátku epochy následující. O provázanosti výrobních areálů se zástavbou osady Nebovidy svědčí nevelká vzdálenost jednoho ze železářských provozů na úpatí Petřína ke kostelu sv. Vavřince v Hellichově ulici, který v době jejich existence již stál. V kontextu pracoviště se vedle provozních objektů výhňového typu objevily i rozměrnější sídlištní objekty, které lze interpretovat jako pozůstatek obytné nebo hospodářské zástavby. Skladba nálezového fondu opět nevybočila z tradičních položek (výhně, odpad). Na první pohled velice jednotvárné až chudé spektrum nálezů nepřímo dokládá hodnotu železných produktů a nástrojového vybavení středověkých hutníků a kovářů, trvale recyklované po řadu generací. Po ukončení zdejší výroby převrstvila opuštěné dílny rozrůstající se zástavba předměstí. Příčinu radikální proměny podoby této činnosti v průběhu 13. století a její vysunutí za hradby města můžeme hledat mimo jiné v novém majetkovém a sídelním uspořádání území, kde se na podobě většiny nezemědělských aktivit podepsal právní a ekonomický vliv nově zformované městské obce. Postupný vznik podnikatelské elity z řad pozemkové šlechty a měšťanů společně se zaváděním technologických inovací do železářské výroby (využití vodní energie, specializované výrobní a zpracovatelské provozy – hamry) podnítily jejich přesun do zcela nových výrobních regionů k novým ložiskům rud, umístěným převážně mimo tradiční sídelní aglomerace (Nováček 2001, 284–286). Navíc dosud využívaná ložiska železných rud v pražské kotlině byla patrně během 13. století zcela vyčerpána. Předpokládáme, že nejvíce dostupné rudy kvartérní (bahenní a luční limonitické železné rudy) byly na základě jejich absence na vrcholně středověkých lokalitách vytěženy již během století předcházejícího. V prostředí města se začali soustřeďovat řemeslní specialisté zaměření svou produkcí na požadavky městského trhu a potřeby jeho obyvatel. Původní organizace nezemědělských činností tak ve změněných podmínkách dostala zcela novou podobu.

K hlavním dokladům uvedené činnosti náleží značně uniformní a tvarově jednoduché jámové výhně, které často ve větších koncentracích a vícenásobných superpozicích zaujímají prostor bez přítomnosti jiných dokladů zástavby (obr. 28). Zvýšená přítomnost hutnického odpadu, pyrotechnologických objektů a pravidelná absence běžných sídlištních objektů v jejich zázemí svědčí o jisté dávce ekologického zatížení míst spojených s tímto provozem. Detailnější pozornost uvedenému tématu však dosud nebyla věnována. Vztah mezi obytnou zástavbou podhradí a výrobními místy nám tak stále uniká. Vzhledem k objemu dřevěné zástavby koncentrované v prostoru ohrazeném hradbou si lze pouze teoreticky představit blíže neurčitelné přechodové pásmo mezi obytnou částí podhradí a výrobní zónou jednotlivých větších dílen.


89

Obr. 28Typy pyrotechnologických objektů z malostranského podhradí 10.–13. století. Zobrazil J. Hlavatý.


90

Obr. 29Příklady železářského odpadu rozděleného do jednotlivých typologických kategorií (typů). Foto F. Malý.


91

V otázce provozovaných technologií v raně středověkém období stále narážíme na nesnáze v rozlišení jednotlivých technologických kroků od úpravy rudy přes primární výrobu železa z rud po finální produkci polotovaru či samotných železných výrobků. Uniformita většiny nalézaných objektů, případně jejich fragmentární stav nám neumožňují průkaznější interpretaci. Důležitým a dosud nejpočetnějším pramenem k této problematice tak stále zůstává velice vzhledově variabilní železářský odpad, jehož výpověď je založena na subjektivním popisu a někdy problematicky interpretovatelných výsledcích laboratorních analýz (obr. 29). Zcela jednoznačné přiřazení struskového odpadu k jednotlivým výrobním operacím je až na výjimky sporné. Za jeden z prokazatelně přímých dokladů primární výroby železa je možné považovat přítomnost upravené železné rudy v kontextu výrobních objektů (obr. 30). Svědkem postredukčních (kovářských) úprav železného produktu zas mohou být makroskopicky rozlišitelné silikátové hrudky, kuličky a železné plíšky o velikosti do několika málo milimetrů, které je možné při pečlivém průzkumu vyseparovat z kontextu zásypu provozních objektů nebo přiléhajících uloženin (Podliska – Zavřel 2006, 396). Jejich samotný nález však nemůže vyloučit vzájemné překrývání více výrobních postupů na zkoumané lokalitě. Vše je limitováno rozsahem výzkumu a stavem dochovaných dokladů výroby. Prakticky nepoznané zatím zůstávají hutnické polotovary (lupy) či finální produkty (hřivny aj.). Obdobně jsme na tom v případě znalostí podoby technických částí či součástek výrobních objektů, jako jsou šachty pecí, kovářské štítky nebo pecní panely. Takový nález z Prahy známe pouze výjimečně (Havrda 2010).

Především v závěru sledovaného období se v pražském podhradí objevují vedle pozůstatků metalurgie železa i stále početnější doklady zpracování neželezných kovů (Havrda – Zavřel 2009). Nakolik uvedená činnost souvisela s rozvojem nových technologií či s nově otvíranými rudnými ložisky, není zatím možné stanovit. Bezesporu si uvedená problematika zaslouží větší pozornost budoucího výzkumu.

Svědectví tří nově vyhodnocených lokalit opět potvrzuje již dlouhodobě prezentovaný význam činností spojených s výrobou a zpracováním železa v historickém vývoji pražské předlokační aglomerace (Pleiner 1953, 386). Shromážděné doklady vypovídají o početné přítomnosti hutníků a kovářů ve spektru nezemědělských profesí v zázemí Pražského hradu. Proměna organizace železářské výroby v průběhu 12. a obzvláště ve 13. století svědčí o prokazatelném vlivu postupující urbanizace pražské aglomerace, stejně jako i působení výrobních inovací, ekonomických a společenských změn na její podobu (Nováček 2001, 284, 290–292; Klápště 1994; Havrda – Podliska – Zavřel 2001).

Obr. 30Železné rudy používané pražskými středověkými železáři. Nálezy 1–3 pocházejí z výzkumu Nerudova čp. 249 a 4–6 z výzkumu Karmelitská čp. 387–Nebovidská čp. 459. 1: vpravo limonitická bahenní ruda upravená pražením, vlevo celistvá železitá (hematitová?) kůra (41‑02‑0157); 2: natavená železná ruda prošlá intenzivním procesem pražení (41‑02‑0498); 3: limonitická bahenní ruda částečně upravená pražením (41‑02‑1786); 4: železitá kůra tvořená oxidickými formami minerálů železa – limonit (20‑03‑0826); 5: silně natavená (upražená) ruda – porézní železitá kůra s velkou měrnou hmotností (20‑03‑3312); 6: částečně natavená limonitická bahenní ruda s otisky dřev (20‑03‑6089). Foto J. Hlavatý.

Klíčová slova/keywords Praha/Prague – podhradí/settlement below the castle – železářská výroba/metallurgy – raný středověk/early Middle Ages.


92

Prameny a literatura BORKOVSKÝ, I. 1964Od počátků pravěkého osídlení k Praze slovanské. In: Janáček, J. (ed.) Dějiny Prahy. Praha, 13–50.

CDB IIICodex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III/1 (1230–1238), Friedrich, G. (ed.), Pragae 1942.

CYMBALAK, T. – HAVRDA, J. 2007Praha 1-Malá Strana, Tomášská čp. 20, 164. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2005–2006, Pražský sborník historický 35, 325–326.

CYMBALAK, T. – PODLISKA, J. 2009Nové objevy raně středověkých komunikací na Malé Straně v Praze (příspěvek k poznání komunikační sítě podhradí Pražského hradu), Staletá Praha 25, 2009/1, 31–40.

ČIHÁKOVÁ, J. 1998Praha 1-Malá Strana, Malostranské náměstí čp. 264/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1995–1996, Pražský sborník historický 30, 262.

ČIHÁKOVÁ, J. 1998Malá Strana od pravěku do vrcholného středověku. In: Vlček, P. (ed.), Umělecké památky Prahy, Malá Strana. Praha, 11–27.

ČIHÁKOVÁ, J. 2001Svědectví střepů 1 – středověká keramika z Petřína. In: Zavřel, J. (ed.), Pražský vrch Petřín. Praha – Litomyšl, 98–106.

ČIHÁKOVÁ, J. 2003Praha 1-Malá Strana, Saská ppč. 1045. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1999–2000, Pražský sborník historický 32, 311–312.

ČIHÁKOVÁ, J. 2004aPraha 1-Malá Strana, Malostranské nám. čp. 258. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2001–2002, Pražský sborník historický 33, 348–349.

ČIHÁKOVÁ, J. 2004bPraha 1-Malá Strana, Újezd ppč. 1053, 1054 a 1069. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2001–2002, Pražský sborník historický 33, 361–363.

ČIHÁKOVÁ, J. 2004cArcheologický výzkum historického jádra Prahy – strategie a dilema. In: Merta, D. – Peška, M. (edd.), Forum urbes medii aevi I, Brno, 19–28.

ČIHÁKOVÁ, J. 2007aPozůstatky komunikací v archeologických nálezech. In: Schubert, A. (ed.), Péče o památkově významné venkovní komunikace. Odborná a metodická publikace NPÚ, ú. p., sv. 33, 64–73, Praha.

ČIHÁKOVÁ, J. 2007bPraha 1-Malá Strana, Malostranské nám. čp. 2/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2003–2004, Pražský sborník historický 35, 320–323.

ČIHÁKOVÁ, J. 2008aStarobylé komunikace pod domem Malostranské náměstí čp. 2/III. Archeologický výzkum NPÚ Praha č. 28/00. Edice Archeologické prameny k dějinám Prahy, sv. 1 . Praha.

ČIHÁKOVÁ, J. 2008bDřevěné vozovky z 10. století pod domem Malostranské náměstí čp. 271/III. Archeologický výzkum NPÚ Praha č. 6/01. Edice Archeologické prameny k dějinám Prahy, sv. 2. Praha.

ČIHÁKOVÁ, J. 2009Opevnění Malé Strany od 9. do 13. století. Staletá Praha 25, 2009/1, 2–30.

ČIHÁKOVÁ, J. – DRAGOUN, Z. – PODLISKA, J. 2000Pražská sídelní aglomerace v 10. a 11. století. In: Polanský, L. – Sláma, J. – Třeštík, D. (edd), Přemyslovský stát kolem roku 1000. Na paměť knížete Boleslava II. († 7. února 999). Praha, 127–146.

ČIHÁKOVÁ, J. – HAVRDA, J. 2008Malá Strana v raném středověku. Stav výzkumu a rekapitulace poznání, Archeologické rozhledy 60, 187–228.

ČIHÁKOVÁ, J. – KOVÁŘ, M. 2006Příspěvek k poznání raně gotického stavebního vývoje kostela sv. Tomáše, Archaeologica Pragensia 18, 67–76.

ČIHÁKOVÁ, M. – MÜLLER, M. 2006Zpráva o nálezu rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze, Zprávy památkové péče 66, 100–116.

ČIHÁKOVÁ, J. – MÜLLER, M. 2008Dřevěná cesta přes mokřinu v jihozápadním rohu Malostranského náměstí. Vyhodnocení archeologických výzkumů. Edice Archeologické prameny k dějinám Prahy, sv. 3. Praha.

ČIHÁKOVÁ, J. – MÜLLER, M. 2009Praha 1-Malá Strana, Letenská čp. 29–33/III a Josefská čp. 28/III. In: Z. Dragoun (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2007–2008, Pražský sborník historický 37, 413–420.

ČIHÁKOVÁ, J. – TVRDÍK, R. 2000Praha 1-Malá Strana, Valdštejnské náměstí čp. 17/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1997–1998, Pražský sborník historický 32, 362-364.

ČIHÁKOVÁ, J. – ZAVŘEL, J. 1993Praha 1-Malá Strana, Malostranské náměstí. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1990–1991, Pražský sborník historický 26, 198–200.

ČIHÁKOVÁ, J. – ZAVŘEL, J. 1998Praha 1-Malá Strana, Sněmovní čp. 1/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1995–1996, Pražský sborník historický 30, 265.

DRAGOUN, Z. 2002Praha 885–1310. Kapitoly o románské a raně gotické architektuře. Praha.

HAVRDA, J. 1995Praha 1-Malá Strana, Šporkova ul. čp. 321/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1992–1994, Pražský sborník historický 28, 230–231.

HAVRDA, J. 1996Příspěvek k osídlení jihozápadního předpolí Pražského hradu v 9.–10. století, Archaeologica Pragensia 12, 141–152.

HAVRDA, J. 2000Archeologický výzkum na Uhelném trhu na Starém Městě pražském – Archaeological excavations at Uhelný trh in the Old Town of Prague, Archaeologica Pragensia 15, 117–139.

HAVRDA, J. 2003Praha 1-Malá Strana, Nerudova ulice čp. 216/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1999–2000, Pražský sborník historický 32, 310.


93

HAVRDA, J. 2008Příspěvek k raně středověkému opevnění Prahy, Archeologie ve středních Čechách 12/2008, 651–670.

HAVRDA, J. 2009Praha 1-Malá Strana, Sněmovní čp. 164. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2007–2008, Pražský sborník historický 37, 427–428.

HAVRDA, J. 2010Nálezová zpráva. Záchranný archeologický výzkum Praha 1-Staré Město, Klementinum, Mariánské nám. čp. 1040/I, parc. č. 80, čerpadlová jímka (sonda S), výzkum č. 2010/11 NPÚ v hl. m. Praze, č. j. 311/14847/11, Praha.

HAVRDA, J. – PODLISKA, J. 2003Předběžné výsledky archeologického výzkumu v Nerudově ulici čp. 249/III na Malé Straně, Výroční zpráva 2002 SPÚ v hl. m. Praze, 89–96.

HAVRDA, J. – PODLISKA, J. 2004Praha 1-Malá Strana, Nerudova ulice čp. 249/III. In: Dragoun, Z. a kol., Archeologický výzkum v Praze v letech 2001–2002, Pražský sborník historický 33, 353–357.

HAVRDA, J. – PODLISKA, J. – ZAVŘEL, J. 2001Surovinové zdroje, výroba a zpracování železa v raně středověké Praze (Historie, současný stav a další perspektivy bádání), Archeologické rozhledy 53, 91–118.

HAVRDA, J. – TRYML, M. 2006aNeznámé raně středověké opevnění jižní části pražské Malé Strany, Archaeologia historica 31, 109–118.

HAVRDA, J. – TRYML, M. 2006bPraha 1-Malá Strana, Karmelitská ulice p. 387/III a Nebovidská ulice p. 459/III.In: Dragoun, Z. a kol., Archeologický výzkum v Praze v letech 2003–2004, Pražský sborník historický 34, 325–328.

HAVRDA, J. – TRYML, M. 2007Výzkum na ploše bývalého dominikánského kláštera v Karmelitské ulici na Malé Straně, Praha 1. In: Archeologické výzkumy v Čechách 2006, sborník referátů z informačního kolokvia, Zprávy České archeologické společnosti, supplémentum 68, 43–44.

HAVRDA, J. – TRYML, M. 2009aKláštery magdalenitek a dominikánů u sv. Maří Magdalény na Malé Straně v Praze. Příspěvek archeologie k poznání jejich podoby, Staletá Praha 25, 2009/2, 26–46.

HAVRDA, J. – TRYML, M. 2009bPraha 1-Malá Strana, Hellichova ulice ppč. 1054. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2007–2008, Pražský sborník historický 37, 411.

HAVRDA, J. – ZAVŘEL, J. 2009Pozůstatky raně středověkého metalurgického pracoviště v areálu Klementina na Starém Městě pražském, Archaeologica Pragensia 19/2008, 333–357.

HRDLIČKA, L. 1972Předběžné výsledky výzkumu v Praze 1 na Klárově, Archeologické rozhledy 24, 644–663, 693–696.

HRDLIČKA, L. 1977Praha 1-Malá Strana (Klárov). In: Kronika – archeologické výzkumy v Praze 1973, Pražský sborník historický 10, 209–210.

HUML, V. 1989Archeologický výzkum v areálu bývalé osady Újezd v Praze 1, Malé Straně; (Předběžná zpráva o výzkumu ve dvoře čp. 425/III), Archaeologia historica 14, 109–122.

KLÁPŠTĚ, J. 1994Změna – středověká transformace a její předpoklady – Transformation – la transformation medievale et ses conditions préalables. In: Mediaevalia archaeologica Bohemica 1993. Památky archeologické, suppl. 2, Praha, 9–59.

KUNA, M. – WALDHAUSER, J. – ZAVŘEL, J. 1989Říčany 1986. Záchranný archeologický výzkum sídliště doby laténské a železářského areálu doby římské, Studie a zprávy okresního muzea Praha-východ, supplementum 1, Brandýs nad Labem – Stará Boleslav.

MALKOVSKÝ, M. 2008Bahenní železné rudy v kvartéru. In: Venclová, N. (ed.), Hutnický region Říčansko. Archeologický ústav AV ČR, Praha, 218–226.

NOVÁČEK, K. 2000Výroba a zpracování kovů na sídlišti u sv. Petra na Poříčí v Praze, Archaeologica Pragensia 15, 219–230, 233–241.

NOVÁČEK, K. 2001Nerostné suroviny středověkých Čech jako archeologický problém: bilance a perspektivy výzkumu se zaměřením na výrobu a zpracování kovů – The mineral resources of medieval Bohemia as an archaeological problem: the state and perspectives of research into metal production and working, Archeologické rozhledy 53, 279–309.

NOVÁČEK, K. 2002Předběžný rozbor archeometalurgických nálezů z areálu bývalých kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky v Praze 1 (zjišťovací výzkum v letech 1998–1999), Archaeologica Pragensia 16, 295–298.

PÍČ, J. L. 1887–89Drobné zprávy, Památky archaeologické a místopisné XIV, 471–472.

PÍČ, J. L. 1890–92O staroslovanském dobývání a zpracování kovů, Památky archaeologické a místopisné XV, 82–83.

PLEINER, R. 1953Železářská dílna z mladší doby hradištní ve sklepení Betlémské kaple, Památky archeologické XLIV, 369–388.

PLEINER, R. 1958Základy slovanského železářského hutnictví v českých zemích, Monumenta archaeologica, tomus VI, Praha.

PLEINER, R. 2000Iron in Archaeology. The European Bloomery Smelters. Praha.

PODLISKA, J. 2000Záchranný archeologický výzkum Nostického paláce na Malé Straně v Praze 1. In: Archeologické výzkumy v Čechách 1999, Zprávy České archeologické společnosti, supplementum 42, Praha, 17.

PODLISKA, J. 2005Výroba a zpracování železa v pražské předlokační aglomeraci (příspěvek archeologie k poznání nezemědělských aktivit 9.–13. století), Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, nepublikovaná disertační práce.

PODLISKA, J. – HAVRDA, J. – KOVÁŘ, M. 2003Dům čp. 249/III v Nerudově ulici na Malé Straně (příspěvek ke spolupráci archeologie a stavebně-historického průzkumu), Staletá Praha 24, 29–54.


94

PODLISKA, J. – ZAVŘEL, J. 2006K problematice identifikace a interpretace archeometalurgického materiálu na příkladu raně středověké Prahy – Identifikation und Interpretation des archäologischen Materiale auf dem Beispiel des frühmittelalterlichen Prags, Archaeologia historica 31, 389–402.

TRYML, M. 2004Praha 1-Malá Strana, Karmelitská ulice čp. 528/III a 529/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2001–2002, Pražský sborník historický 33, 344–345.

TRYML, M. – ZAVŘEL, J. 1992K počátkům středověkého osídlení jižní části Malé Strany, Staletá Praha 22, 109–126.

WALLISOVÁ, M. 2006Výzkum v ulici Na Slupi, Výroční zpráva 2005, NPÚ hl. města Praha, 72–76.

ZAVŘEL, J. 1989Praha 1-Malá Strana, Karmelitská ulice. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1987, Pražský sborník historický 22, 174.

ZAVŘEL, J. 1995aPraha 1-Malá Strana, čp. 366/III – Vratislavský palác. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1992–1994, Pražský sborník historický 28, 232.

ZAVŘEL, J. 1995bPraha 1-Malá Strana, Nerudova ulice čp. 236/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1992–1994, Pražský sborník historický 28, 229–230.

ZAVŘEL, J. 1997aVýsledky výzkumu v Nerudově ulici čp. 236/III. K dynamice nejmladších geologických procesů na Malé Straně, Archaeologica Pragensia 13, 105–115.

ZAVŘEL, J. 1997bIron Making in the Centrum of Prague Basin and Possible Origin of the Name of the Town of Praha (Prague). In: Kubková, J. (ed.), Život v archeologii středověku, sborník příspěvků věnovaných Miroslavu Richterovi a Zdeňku Smetánkovi, Praha, 667–671.

ZAVŘEL, J. 2000Laténský objekt a vysoce kvalitní železná ruda na Hradčanech v Praze 1, Archeologické rozhledy 52, 516–523.

ZAVŘEL, J. 2001Železné rudy a uhlí. In: Zavřel, J. (ed.), Pražský vrch Petřín. Praha – Litomyšl, 24–27.

ZAVŘEL, J. 2003aPraha 1-Malá Strana, Hellichova ulice ppč. 363 a 352/2. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 1999–2000, Pražský sborník historický 32, 302.

ZAVŘEL, J. 2003bSkláři v pražském podhradí?, Archeologické rozhledy 55, 715–735.

ZAVŘEL, J. 2005Praha 1-Malá Strana, Tržiště čp. 519/III. In: Dragoun, Z. (ed.), Archeologický výzkum v Praze v letech 2001–2002, Pražský sborník historický 33, 361.

ZAVŘEL, J. 2006Praha 1-Malá Strana, Karmelitská čp. 387/III–Nebovidská čp. 459/III. Archeologický výzkum NPÚ hl. města Praha č. 20/03. Fyzikálně-chemický rozbor kovových hrudek, rkp.

ZAVŘEL, J. 2008aGeochemický rozbor železářských strusek a železných rud z Říčanska. In: Venclová, N. (ed.), Hutnický region Říčansko. Praha, 242–257.

ZAVŘEL, J. 2008bPraha 1-Malá Strana, Karmelitská p. 387, Nebovidská p. 459. Petrografický rozbor kamenných nálezů, rkp.

ZAVŘEL, J. (ed.) 2001Pražský vrch Petřín. Praha – Litomyšl.

ZAVŘEL, J. – ČIHÁKOVÁ, J. 2007Nálezová zpráva Praha 1-Malá Strana, Hellichova ulice ppč. 357+363+352/2. Uloženo v archivu ARÚ AV ČR Praha, v. v. i., č. j. 12342/07.

ZAVŘEL, J. – TRYML, M. 2001Svědectví hlíny – archeologie na Petříně. In: Zavřel, J. (ed.), Pražský vrch Petřín. Praha – Litomyšl, 89–97.

Das Hüttenwesen im Suburbium der Prager Burg

Die neue Inventarisierung archäologischer Quellen zur frühmittelalterlichen Produktion und Verarbeitung von Metallen im Raum des historischen Suburbiums der Prager Burg bestätigte deren wiederholtes zahlenmäßiges Wachstum, das mit der laufenden Erforschung des historischen Kerns Prags zusammenhängt.

Die älteste Gruppe mittelalterlicher paläometallurgischer Funde ist ausschließlich mit dem Raum des Kristallisationskerns des Suburbiums in der Kleinseite verknüpft. In seinem Rahmen konzentrierte sie sich eher außerhalb der dicht bebauten Lagen, die westlich des heutigen Platzes Malostranské vorausgesetzt werden. Die größte Fundkonzentration wurde auf dem Südhang des Hradschin-Felsenvorsprungs festgestellt (Fundstellen 1, 3, 4, 11, 16, 17, 18, 19, 23, 32). Nur ausnahmsweise wurden zahlreichere Konzentrationen von Eisenhüttenobjekten außerhalb des Kerns des Suburbiums konstatiert, und zwar vor allem auf der gegenüberliegenden Seite des Hradschin-Felsenvorsprungs, auf dem Hang von Petřín (Fundstelle 10). Die größte Fundkonzentration befand sich mindestens seit dem 9. Jahrhundert im Raum des befestigten Suburbiums oder in der Nähe der Stadtmauer.

Anhand der festgestellten Belege kann man annehmen, dass es sich eher um kleinere Produktionsbetriebe handelte, die aus ein paar pyrotechnischen Anlagen (Öfen, Essen) bestanden, die wiederholt – den dokumentierten Superpositionen nach – zu metallurgischen Aktivitäten verwendet wurden. Eine direkte Bindung der Produktionsstellen an lokale Quellen, also ein klarer Zusammenhang zwischen Öfen und Eisenerzquellen, wird theoretisch vorausgesetzt, bisher jedoch nicht konkret belegt. Die geologisch nachgewiesenen Erzlager auf den Hängen von Petřín und in der Umgebung können höchstwahrscheinlich die notwendige Quelle für die damalige Produktion gebildet haben, die Nutzung anderer, heute schon ganz erschöpfter Quellen in der nahen sowie ferneren Umgebung der heutigen Kleinseite ist jedoch nicht ausgeschlossen. Es handelt sich z.B. und Sumpferze, die in der Aue kleinerer Wasserläufe entstehen, das Raseneisenerz, das sich in eisenreichen Wasserquellen abschlägt, u. a. m.

Im Verlauf des 10.-11. Jahrhunderts benötigte die Siedlungsentwicklung und die politische Bedeutung des Prager Suburbiums auf dem linken Flussufer den Aufbau eines neuen Befestigungsabschnitts, der dem eigenen befestigten Kern einen weiteren


95

Siedlungsraum südlich der Mostecká-Straße fast bis zur heutigen Hellichova-Straße anfügte. In jener Zeit erreichte das Suburbium im Raum der heutigen Kleinseite seinen Maximalumfang. Für den weiteren Aufschwung der Besiedlung reichte das ungenügende Gelände entlang des linken Moldauufers nicht mehr und die Besiedlung wurde allmählich auf das rechte Ufer in den Raum der heutigen Altstadt verlegt.

Der städtebauliche Aufschwung der ganzen Prager Agglomeration im Suburbium im 11.-12. Jahrhundert spiegelte sich auch in der Situierung von Hüttenbetrieben direkt unter der Prager Burg wider. Im Vergleich mit der älteren Periode wurde ihre Konzentration in höheren Lagen der Furche von Strahov wesentlich kleiner, im oberen Teil des Platzes Malostranské ging sie auch zurück (Fundstellen 1 , 5, 7, 23). Ganz neue Betriebe entstanden an der Nordostseite des Suburbiums, in der Umgebung des heutigen Platzes Valdštejnské (Fundstellen 8, 22, 27), vereinzelt auf der Flussinsel, heute Klárov (Fundstelle 2). Die bisher größte Fundkonzentration wurde auf dem Südende des befestigten Suburbiums festgestellt, und dies sowohl innerhalb desselben (Fundstellen 13, 15, 20, 21) als auch in seinem Vorfeld (Fundstellen 9, 21, 31).

Die Siedlungsentwicklung der Prager Agglomeration spiegelte sich am Ende des Frühmittelalters in der neuen Verteilung von Produktionsstätten zu Anfang des 13. Jahrhunderts sichtbar wider. Begründet wurde sie wohl durch umfangreichere soziale und vor allem politische Veränderungen im Leben der Einwohner des Suburbiums, das sich unaufhaltsam zu einer rechtlich verankerten Gemeinde entwickelte. Der Prozess der Stadtinstitutionalisierung fand seinen Höhepunkt im 13. Jahrhundert, als sich allmählich zwei selbständige Städte konstituiert haben, die Altstadt auf dem rechten Ufer (nach 1230) und die Kleinseite (um 1257). In den schrittweise eingeführten wirtschaftlichen Maßnahmen wurde die spezialisierte metallurgische Tätigkeit schon überwiegend außerhalb von ihnen betrieben. Im Fall der Kleinseite bildete sich – bis auf einige wenige Produktionseinheiten am Rand der neu abgegrenzten Stadt (Fundstellen 25, 26) – ein konzentriertes Produktionsareal im Südteil der Kleinseite heraus, 300 bis 400 m von ihrem Zentrum entfernt. Die Hüttenbetriebe befanden sich beiderseits der angenommen, ins Zentrum führenden Hauptstraße, die in der Trasse der heutigen Karmelitská-Straße und der anknüpfenden Straße Újezd situiert war. Welche Faktoren die Lage der Werkstätten beeinflussten, kann heute nicht festgestellt werden. Ihre Position war wohl durch die traditionell genannte Nähe von Eisenerzlagern auf dem Hügel Petřín, eventuell durch den Verlauf der wichtigen Kommunikationsverbindung beeinflusst. Die archäologische Datierung hiesiger Produktionsbelege fällt in den Verlauf des 13. Jahrhunderts mit einem möglichen Ausklang zu Beginn des folgenden Jahrhunderts. Über die Verbindung der Produktionsareale mit der Bebauung der Gemeinde Nebovidy zeugt die kleine Entfernung eines der Eisenhüttenbetriebe am Fuß des Petřín-Hügels und der schon damals bestehenden St. Laurentius-Kirche in der Hellichova-Straße. Im Kontext der Arbeitsstelle erschienen neben Betriebsobjekten des Typs Esse auch umfangreichere Siedlungsobjekte, die als Relikte von Wohn- oder Wirtschaftsbebauung zu interpretieren sind. Die Zusammensetzung des Fundfonds entsprach dem Rahmen traditioneller Gegenstände (Essen, Abfall). Nach Beendigung dortiger Produktion wurden die verlassenen Werkstätten durch die sich allmählich verbreitende Bebauung der Vorstadt überdeckt. Die Ursachen des radikalen Wandels dieser Tätigkeit im Verlauf des 13. Jahrhunderts und ihre Verlagerung außerhalb der Stadtmauer sind u.a. in der neuen Eigentums- und Siedlungsanordnung des Geländes zu suchen, wo der rechtliche und ökonomische Einfluss der neu konstituierten Stadtgemeinden die Form der meisten nicht landwirtschaftlichen Aktivitäten beeinflusste. Das allmähliche Aufkommen der Unternehmerelite aus den Reihen des Landadels und der Bürger gemeinsam mit der Einführung technologischer Innovationen in der Eisenproduktion (Anwendung der Wasserenergie, spezialisierte Produktions- und Bearbeitungsbetriebe – Hammer) verursachten ihre Verlegung in ganz neue Produktionsregionen an neuen Erzlagern, die überwiegend außerhalb traditioneller Siedlungsagglomerationen situiert waren. Außerdem waren die bisher benutzten Eisenerzlager im Prager Becken im Laufe des 13. Jahrhunderts völlig erschöpft. Man nimmt an, dass die am besten zugänglichen Quartärerze (Sumpferze und Raseneisenerze) bereits während des vorausgegangenen Jahrhunderts erschöpft wurden, da sie an den hochmittelalterlichen Fundstellen nicht vorkommen. Im Stadtgefüge begannen sich handwerkliche Spezialisten zu konzentrieren, deren Produktion auf die Ansprüche des städtischen Markts und die Bedürfnisse der Bürger ausgerichtet war.

Zu den Hauptquellen zur oben genannten Aktivität jener Periode gehören stark uniforme und einfache Grubenessen, die oft in größeren Konzentrationen und mehrfachen Superpositionen ohne die Anwesenheit weiterer Bebauungsbelege vorkommen. Der oft häufige Hüttenabfall und pyrotechnische Objekte ohne übliche Siedlungsobjekte in deren Hinterland zeugen von einer gewissen ökologischen Belastung der mit diesen Betrieben verknüpften Stellen. Eine detailliertere Aufmerksamkeit wurde diesem Thema bisher nicht gewidmet. Die Beziehung zwischen der Wohnbebauung des Suburbiums und den Produktionsbezirken entgeht uns also immer noch. Mit Rücksicht auf den Umfang der hölzernen Bebauung innerhalb der Stadtmauer kann man sich die nicht genauer definierte Übergangszone zwischen dem Wohnteil des Suburbiums und der Produktionszone einzelner größerer Werkstätten nur theoretisch vorstellen.

In der Frage der geläufigen frühmittelalterlichen Technologien stößt man immer wieder auf Schwierigkeiten bei der Unterscheidung einzelner technologischer Schritte der Erzaufbereitung über die primäre Eisenproduktion bis zur finalen Herstellung des Halbprodukts oder fertiger Eisenerzeugnisse. Die Uniformität der meisten gefundenen Gegenstände, eventuell ihre Bruchstückhaftigkeit erlaubt keine zuverlässige Interpretation. Eine wichtige und bisher die häufigste Quelle zu dieser Problematik bleibt der visuell sehr variable Eisenhüttenabfall, dessen Aussage auf der subjektiven Beschreibung und manchmal problematisch interpretierbaren Laboranalysen beruht. Die eindeutige Zuordnung des Schlackenabfalls zu einzelnen Produktionsetappen ist bis auf Ausnahmen strittig. Daher ist für einen direkten Beleg der Eisenproduktion aus Erz vor allem die Anwesenheit des Eisenerzes im Kontext der Produktionsobjekte zu halten. Der Fund selbst kann jedoch das gegenseitige Überdecken mehrerer Produktionsverfahren auf den betreffenden Fundstellen nicht ausschließen. Alles wird durch den Umfang der Grabung und den Zustand der erhaltenen Produktionsbelege limitiert. Praktisch unerkannt bleiben Hüttenhalbprodukte (Luppen) oder Fertigerzeugnisse (Barren u.a.). Ähnlich ist es im Fall des Aussehens technischer Teile oder Bestandteile von Produktionsobjekten.


96

Vor allem am Ende der genannten Periode kommen im Prager Suburbium neben Relikten der Eisenmetallurgie auch die immer zahlreicheren Belege für die Bearbeitung von Buntmetallen vor. Inwieweit die genannte Tätigkeit mit der Entfaltung neuer Technologien oder mit den neu aufgedeckten Erzlagern zusammenhing, kann bisher nicht festgelegt werden. Die angeführte Problematik verdient unbedingt bei künftigen Grabungen eine größere Aufmerksamkeit.

Das Zeugnis von drei neu ausgewerteten Fundstellen bestätigt wieder die langfristig betonte Bedeutung von Aktivitäten, die mit der Eisenproduktion und -bearbeitung in der historischen Entwicklung der Prager Agglomeration der Vorlokationszeit verknüpft sind. Die zusammengetragenen Belege zeugen von einer starken Anwesenheit von Hüttenarbeitern und Schmieden in dem Spektrum der nicht landwirtschaftlichen Professionen im Hinterland der Prager Burg. Die Verwandlung der Organisation der Eisenhüttenproduktion im Verlauf des 12. und besonders im 13. Jahrhundert zeugt von einem nachweisbaren Einfluss der fortschreitenden Urbanisierung der Prager Agglomeration sowie von dem Einfluss der Produktionsinnovationen, ökonomischer und sozialer Veränderungen auf ihre Form.

Abb. 1Prager Denkmalreservat mit der Bezeichnung einzelner Kataster. Das Areal der Kleinseite ist mit einem Viereck und Pfeil bezeichnet. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 2Prag – Kleinseite mit Bezeichnung von Fundstellen mit Belegen mittelalterlicher Eisenherstellung und bearbeitung im 9.–13. Jahrhundert. Kommentar zu einzelnen Fundstellen siehe das Kapitel „Verzeichnis archäologischer Belege mittelalterlicher Eisenhüttenaktivitäten auf dem Gebiet der Kleinseite“. Die im Text beschriebenen Fundstellen: A: Nerudova‑Straße Nr. 249; B: Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459; C: Hellichova‑Straße Nr. 632. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 3Prag – Kleinseite, panoramatische Aufnahme des Gebiets mit der Bezeichnung der beschriebenen Fundstellen und Landschaftskomponenten. A: Nerudova‑Straße Nr. 249; B: Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459; C: Hellichova‑Straße Nr. 632.Foto M. Frouz.

Abb. 4Prager Siedlungsagglomeration und ihre Umgebung mit der Bezeichnung von Fundstellen mit Eisenerzlagern. 1: Trója; 2: Vokovice; 3: Úvaly; 4: Hradčany (Úvoz); 5: Jinočany; 6: Nučice; 7: Krahulov; 8: Chýnice; 9: Petřín; 10: Říčany; 11: Talaue von Botič unterhalb des Vyšehrad (Na Slupi). Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 5Fundstelle Nerudova‑Straße Nr. 249 (Verzeichnis Nr. 18) mit der Bezeichnung des Befunds. 1: Verlauf der frühmittelalterlichen Befestigungsmauer; 2: Graben; 3: Verlauf des kleineren Grabens an der Innenseite der Befestigungsmauer; 4: rechteckiges Objekt mit Diabasen; 5: pyrotechnologisches Objekt – stratigraphische Einheit 894; 6: Lage des Eisenhüttenabfalls. Graphische Erläuterungen – dunkelgrau: Grabungsflächen; hellgrau: vermuteter Umfang oder Verlauf freigelegter Befunde; dicht schraffiert: Grabungsfläche mit erreichter Sohle; weiß: unerforschte Fläche des Objekts; Falllinie: Neigung des Grabens; strichpunktierte Linie mit Bezeichnung A–A’: Schnitt durch das Hangende, siehe die Abbildung unten. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 6Fundstelle Nerudova‑Straße Nr. 249 (Verzeichnis Nr. 18), Schnitt A–A’ durch das historische Hangende mit dem Rest der frühmittelalterlichen Befestigung und des Eisenhüttenabfalls. 1: Körper der Befestigungsmauer; 2: Graben; 3: Verlauf des kleineren Grabens an der Innenseite der Befestigungsmauer; 4: Lage des Eisenhüttenabfalls; 5: Steindestruktion der Front der Befestigungsmauer. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 7Nerudova‑Straße Nr. 249. Anteil einzelner Gruppen/Typen des archäometallurgischen Abfalls nach der Fragmentzahl. Die Gesamtzahl betrug 6 524 Stk.

Abb. 8Nerudova‑Straße Nr. 249. Gewichtsanteil einzelner Gruppen/Typen des archäometallurgischen Abfalls. Das Gesamtgewicht der Kollektion betrug 346,1 kg.

Abb. 9Gesamtübersicht der Vertretung einzelner Kategorien des archäometallurgischen Abfalls in der Fundstelle Prag 1 – Nerudova‑Straße Nr. 249.

Abb. 10Keramische Düsen, Auswahl der Funde aus der Fundstelle Nerudova‑Straße Nr. 249 (Verzeichnis Nr. 18). Zeichnung S. Svatošová, graphische Bearbeitung J. Hlavatý.

Abb. 11Fundstelle Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459 (Verzeichnis Nr. 20, 21) mit Bezeichnung des Befunds. 1: Verlauf des Grabens der frühmittelalterlichen Befestigung; 2: erforschte Fläche mit erreichter Ebene des Untergrunds; 3: nicht oder teilweise erforschte Fläche; 4: archäologisch untersuchte pyrotechnologische Objekte. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 12Ausschnitt aus der Fläche des Eisenhüttenareals in der Nebovidská‑Straße Nr. 459 (Verzeichnis Nr. 21) mit Bezeichnung der bedeutendsten paläometallurgischen Objekte. 1: Steinbebauung, 2: Gruben des verschiedenen Alters, 3: freigelegte Fläche mit erreichter Ebene des Untergrunds, 4: archäologisch untersuchte pyrotechnologische Objekte. Abbildung J. Hlavatý.

Bildbeschreibungen


97

Abb. 13Prag 1, Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459 (Verzeichnis Nr. 20, 21). Grabungsfläche mit Bezeichnung der Schlackenverteilung in Suchschnitten 3 × 3 m. Der gefundene metallurgische Abfall wurde anhand der gewichtsmäßigen Vertretung in 5 Kategorien geteilt: 1: 0–0,7 kg; 2: 0,7–1,9 kg; 3: 1,9–4 kg; 4: 4–7 kg und 5: 7–13 kg. In die erste und zweite Kategorie gehören Funde, die als Restabfall zu bezeichnen sind, der geläufig in dem historischen Hangenden der Prager Siedlungsagglomeration zerstreut ist. Die dritte Gruppe kann schon mit der Eisenhüttenproduktion in der nahen Umgebungen zusammenhängen. Gruppe 4 enthält das Material von 4‑7 kg. Die letzte Gruppe mit höchsten Werten (4‑13 kg) muß für intentionalen Produktions‑ uder Bearbeitungsabfall im Kontext von Produktionsobjekten gehalten werden. Bearbeitet M. Semerád, Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 14Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459. Profil des frühmittelalterlichen Hangenden mit dem Schnitt durch das in die Sohle eingetiefte pyrotechnologische Objekt (Suchschnitt C02, Objekt V007). Foto J. Hlavatý.

Abb. 15Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459. Schüsselförmiges pyrotechnologisches Objekt mit gebrannten Wänden und Kohlen auf dem Boden. Links oben das Negativ des auseinandergenommenen pyrotechnologischen Objekts (Suchschnitt H01, Objekt V1352). Foto J. Hlavatý.

Abb. 16Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459. Deutlich gezogenes, eingetieftes pyrotechnologisches Objekt mit gebrannten Wänden und Boden. Der Südteil des Objekts ist durch jüngere Eingriffe ohne Brand gestört (Suchschnitt F91, Objekt V860). Foto J. Hlavatý.

Abb. 17Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459. Schnitt durch ein deutlich eingetieftes pyrotechnologisches Objekt mit gebrannten Wänden und Boden.(Suchschnitt M28, Objekt V1187). Foto J. Hlavatý.

Abb. 18Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459. Anteil einzelner Gruppen/Typen des archäometallurgischen Abfalls nach der Fragmentzahl. Die Gesamtzahl betrug 5 392 Stk.

Abb. 19Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459. Gewichtsanteil einzelner Gruppen/Typen des archäometallurgischen Abfalls. Das Gesamtgewicht betrug248,8 kg.

Abb. 20Gesamtübersicht der Vertretung einzelner Kategorien des Eisenhüttenabfalls auf der Fundstelle Prag 1 ‑ Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459.

Abb. 21Keramische Düsen, Auswahl aus dem Fundkomplex der Fundstelle Karmelitská‑Straße Nr. 387 und Nebovidská‑Straße Nr. 459 (Verzeichnis Nr. 20, 21). Zeichnung S. Svatošová, graphische Bearbeitung J. Hlavatý.

Abb. 22Ausschnitt aus der Fläche des Eisenhüttenareals in der Hellichova‑Straße Nr. 632 (Verzeichnis Nr. 14) mit der Bezeichnung freigelegter paläometallurgischer Objekte. 1: Situation des heutigen Hauses Nr. 632; 2: Grabungsfläche; 3: Hochmittelalterliches eingetieftes Objekt; 4: archäologisch untersuchte pyrotechnologische Objekte. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 23Hellichova‑Straße Nr. 632. Anteil einzelner Gruppen/Typen archäometallurgischen Abfalls nach der Fragmentzahl. Die Gesamtzahl betrug 513 Stk.

Abb. 24Gesamtübersicht der Vertretung einzelner Kategorien des Eisenhüttenabfalls auf der Fundstelle Prag 1 – Hellichova‑Straße Nr. 632, Subnr. 363, 352/2.

Abb. 25Suburbium in der Kleinseite im 9.‑10. Jahrhundert mit Bezeichnung archäologischer Belege der Eisenverhüttung. Schwarze Linien bezeichnen die Befestigung der Prager Burg und des Suburbiums, die unterbrochene Linie

den mutmaßlichen Verlauf der Holzbrücke über die Moldau. Nummer der Standorte siehe „Verzeichnis der archäologischen Belege der Eisenmetalurgieaktivitäten“ im Text. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 26Suburbium in der Kleinseite im 11.–12. Jahrhundert mit Bezeichnung archäologischer Belege der Eisenverhüttung. Schwarze und unterbrochene Linien bezeichnen die Befestigung der Prager Burg und des Suburbiums, die unterbrochene Linie den mutmaßlichen Verlauf der Holzbrücke über die Moldau. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 27Kleinseite im 13. Jahrhundert mit Bezeichnung archäologischer Belege der Eisenverhüttung. Schwarze Linien bezeichnen die Befestigung der Kleinseite und der Prager Burg, die volle Linie den Verlauf der Judithbrücke über die Moldau. Abbildung J. Hlavatý.

Abb. 28Typen pyrotechnologischer Objekte aus dem Suburbium in der Kleinseite im 10.–13. Jahrhundert. Abbildung J. Hlavatý

Abb. 29Beispiele des Eisenhüttenabfalls nach einzelnen typologischen Kategorien.Foto F. Malý.

Abb. 30Eisenerze, die durch mittelalterliche Prager Metallurgen benutzt wurden. Funde 1–3 stammen aus der Grabung in Nerudova‑Straße Nr. 249 und Funde 4–6 aus der Grabung in Karmelitská‑Straße Nr. 387 – Nebovidská‑Straße Nr. 459. 1: rechts gerösteres Sumpferz, links homogene Eisen‑(Hämatit?)rinde (41‑02‑0157); 2: angeschmolzenes Eisenerz nach intensiver Röstung (41‑02‑0498); 3: Sumpferz, teilweise geröste (41‑02‑1786); 4: Eisenrinde aus Oxidationsformen von Eisenmineralien – Limonit (20‑03‑0826); 5: stark angeschmolzenes (gerösteres) Erz – poröse Eisenrinde mit hoher spezifischer Masse (20‑03‑3312); 6: teilweise angeschmolzenes Sumpferz mit Holzabdrücken (20‑036089). Foto J. Hlavatý.

Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu - Metallurgy Below Prague Castle

Documents

Transcript of Hutnictví kovů v podhradí Pražského hradu - Metallurgy Below Prague Castle