JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

Pedagogická fakulta

Katedra geografie

Seminární práce

Noam Chomsky

Hnutí Occupy

Jméno: Jonáš Suchánek

Aprobace: GEVES

Ročník: 2.

- 2 -

Úvod

Noam Chomsky. Člověk s obrovským rozhledem i nadhledem, který se nebojí vyslovit

svůj názor. Jako jeden z mála otevřeně a systematicky kritizuje svou rodnou zemi v mnoha

ohledech, zejména co se týká zahraniční politiky USA. O tomto levicově orientovaném a až

anarchisticky smýšlejícím lingvistovi jsem se poprvé dozvěděl v roce 2012 během svých

prvních vysokoškolských studií. Na katedře anglistiky Univerzity Palackého v Olomouci je

Noam Chomsky určitá modla pro téměř všechny pedagogy. Když minulý rok poprvé navštívil

Českou republiku a rozhodl se zamířit právě do Olomouce, byl jsem velmi rozhořčen, když

jsem se nemohl zúčastnit jeho veřejné přednášky z důvodu časové tísně.

V této seminární práci se nejprve stručně zaměřím na autora a dílo jako takové. Tato

práce však nebude představovat kritiku (ať již pozitivní či negativní) knihy "Hnutí Occupy",

nýbrž si z tohoto díla vyberu určité problematiky, jimiž se kniha zabývá a dále se

k nim individuálně a osobně vyjádřím a rozvedu své myšlenky.

Seminární práce o hnutí Occupy pro mne tedy představuje alespoň určité oficiální

(ačkoliv pravděpodobně bezvýznamné) vyslovení svého vlastního názoru "světu".

"A ten někdo zase řekne: 'Pane jo, nejste vy snílci?' A odpověď zazní 'Ano, jsme snílci'.

Chceme všechno. Chceme světový mír. Chceme rovnostářský svět. Nechceme války. Nechceme

kapitalismus. Chceme slušnou společnost.

A v tomto nádherném duchu, v duchu odkazu Howarda Zinna a okupovaného

Zuccottiho parku vám předkládáme druhé, rozšířené vydání pamfletu Occupy Noama

Chomského." [1]

Greg Ruggiero, červenec 2013

- 3 -

O autorovi

Noam Chomsky se narodil v 7. 12. 1928 ve Filadelfii. Je to americký politický

teoretik, aktivista, filosof a také především lingvista. Vyučuje jako profesor lingvistiky na

Massachusettském technologickém institutu (MIT). Mimo jeho práce v lingvistice, je Noam

Chomsky mezinárodně považován za jednoho z nejvlivnějších a veřejně uznávaných

intelektuálů současnosti. Chomsky zůstává kritikem americké zahraniční politiky a její

ambice na geopolitické hegemonii a neoliberálního přelomu globálního kapitalismu, který se

identifikuje z hlediska třídního boje vedeného shora proti potřebám a zájmům převládající

většiny.

Chomsky je také významný kritik ideologické role mainstreamových mass médií,

které, jak říká, podporují souhlasný a podpůrný názor na to, jakým způsobem funguje

kapitalismus.

V průběhu posledních pěti let, Chomsky palčivě kritizoval zahraniční politiku USA

a její vojenské intervence po celém světě, poukazující na to, že USA podporují

nedemokratické režimy a jsou nepřátelské vůči populárním nebo demokratickým hnutím

v rozporu se svým předsvědčením o podpoře a rozšiřování demokracie a svobody. Jako

nejmocnější stát, si USA tvoří své vlastní zákony za použití síly a hrozí sankcemi zemím,

které tyto stanovené zákony nedodržují.

Chomsky popsal své vlastní politické postoje různě. Sám se považuje za anarchistu,

anarchistického syndikalistu a liberálního socialistu. Často bývá také označován za "otce

moderní lingvistiky". (http://www.chomsky.info/bios/2009----.htm)

- 4 -

O díle

Kniha Hnutí Occupy Noama Chomského vyšla v roce 2012 jako reakce na protesty,

jenž probíhaly různě po světě, ale především v USA v roce 2011. Vlny protestů odstartovaly

konkrétně v New Yorku a nazývaly se jako Occupy Wall Street. Wall Street je velmi známá

ulice na Manhattanu, kde sídlí americká burza (New York Stock Exchange) a spousty dalších

finančních subjektů USA.

Kniha je spíše takovým záznamem rozhovorů a dotazů směřovaných právě na Noama

Chomského během různých veřejných přednášek a protestů, jenž v té době probíhaly. Kniha

sama vybízí k tomu, abychom se aktivně podíleli na politickém životě, podporovali podobné

akce a protesty, či se přímo stali jejich součástí. Zajímavostí také je poslední kapitola, jenž

osvětluje některé postupy a předkládá nám podrobné metody, jak postupovat při různých

kritických situacích (například pokud nás zadrží policie).

K bližšímu popsání celkové obsahu knihy si dovolím použít přímo její vlastní českou

anotaci. Z ní je jasně zřetelné čím a jakými tématy se toto dílo zaobírá. Kromě jiných témat

nejčastěji narazíme na koncept tzv. 1 procento versus 99 procent. Tento koncept naznačuje to,

že o většině důležitých věcí, které mají podstatný vliv na většinu, rozhoduje pouze vyvolená

elita "jednoho procenta".

"Hnutí Occupy je, podle Noama Chomského, první významnou veřejnou odezvou na

předchozích třicet let třídního boje. Aktivity tohoto hnutí odstartovaly v září 2011 a během

několika týdnů se rozšířily do mnoha koutů světa včetně České republiky. Chomsky se v této

knize rozhovorů snaží reagovat na nejpalčivější otázky příznivců hnutí: Jak jsme se dostali do

bodu, kdy 1 procento obyvatel diktuje požadavky zbylým 99 procentům? Jakou spojitost má

ekonomická krize a náš politický systém? Jakým způsobem můžeme oddělit finance a politiku?

Jak by měly vypadat opravdu demokratické volby?"[2]

- 5 -

Hnutí Occupy

Nyní bych přešel do stádia, které jsem již letmo zmiňoval v úvodu. Z knihy jsem si

předem vybral několik témat, jenž mne osobně zaujala a ke kterým bych se chtěl osobně

vyjádřit. Noam Chomsky se ve svém díle vyjadřuje o daleko větším množství problémů

a témat a já samozřejmě nebudu schopný okomentovat vše. To bych já ani vskutku nemohl.

Jednoduše proto, protože mé znalosti politologie, ekonomie a sociologie zdaleka nedosahují

takových kvalit, abych mohl dlouze, hovorně a inteligentně o těchto problematikách

polemizovat, ergo musíte tedy omluvit střídmost a počet mnou vybraných myšlenek, jimiž se

tak kvalitně zabývá Noam Chomsky.

Nejprve bych se ještě rád vrátil ke své první citaci z hnutí Occupy, kterou jsem použil

ve svém úvodu k této seminární práci. Ta začíná větou "Pane jo, nejste vy snílci?", načež

odpověď na tuto otázku je jasná a stručná "Ano, jsme snílci". Tato pasáž hned v úvodu mě

lehce zarazila. Jelikož na lehce ironickou otázku přichází nečekaná odpověď. Kdy vlastně

dosáhnout svých zmiňovaných cílů jednoduše představuje pro účastníky na Occupy Wall

Street jejich splněný sen. Nemohl jsem si nevzpomenout na píseň "Imagine" od Johna

Lennona, ve které se zpívá "You may say I'm a dreamer, but I am not the only one. I hope

some day you will join us and the world will be as one". V této skladbě se má člověk zamyslet

nad myšlenkou "Co kdyby?" nebo také "Představ si, kdyby"... svět byl jednotný, neměli

bychom žádné náboženství, nebo například žádný majetek. A já měl při čtení této knihy

podobný pocit. Pocit, že se nám Noam Chomsky snaží sdělit vyšší poselství. Poselství, které

jasně říká, že kdyby se všichni z těch zmiňovaných 99 procent zapojili do společného hnutí,

spojili své síly a rozhodli se pro změnu, svět by opravdu fungovat mohl. A fungoval by podle

Chomského měl velmi dobře. Jenomže se mi zdá, že je tento koncept až příliš založen na tom,

že Chomsky věří v to, že lidé jsou primárně především dobří. Můžeme si být jisti úspěchem

za případného sjednocení většiny aneb těch zmiňovaných 99 procent? Kde bereme tu jistotu,

že se "svět" změní k lepšímu? Minoritní elita nemusí být z povahového hlediska o nic moc

jiná než představenstvo většiny, jejíž součástí jsem i já sám. Můžeme my sami o sobě říci, že

jsme dobří? Že bychom jednali vždy spravedlivě a bez pomyšlení na svůj vlastní prospěch?

Na to neumím odpovědět. Sám Chomsky stručně říká, že toho o lidské povaze tolik moc

- 6 -

nevíme a tudíž bychom ani neměli dělat takového unáhlené závěry říkajíc, že je takové

uspořádání společnosti nemožné.

Je potřeba problémy sledovat od jejich samotných kořenů a o padesátých a šedesátých

letech v USA se Chomsky vyjadřuje tímto způsobem:

"Panovala doba závratného růstu - možná nejzávratnějšího v dějinách Ameriky, dost

možná v dějinách světové ekonomiky - doba udržitelného růstu, jaký poznala padesátá

a šedesátá léta dvacátého století. A to bylo doba rovnostářství.

To znamená, že poslednímu v řade se vedlo skoro tak dobře jako prvnímu." [3]

Příčin, proč tomu tak bylo, bychom našli a mohli zmínit několik. Já se ovšem krátce

zastavím pouze u jednoho z nich. Ten důvod bude samozřejmě v konci Druhé světové války.

USA sice vynaložila značné zdroje na podporu spojenců, nicméně téměř celá Evropa leží

(doslova) v troskách a státy, které před válkou drželi status ekonomicky nejvyspělejších, se

nyní trápí při obnovách svých předválečných aktivit. USA se tak dostali do velmi výhodné

výchozí pozice. Občané Spojených států, kteří byli nabyti optimismem z konce války

a viditelně rostoucí ekonomikou, se začali aktivně podílet na poli růstu. Chomsky hovoří

o tzv. "střední třídě" nebo o "třídě pracujících". A těm se vedlo povětšinou velmi dobře. Mně

se ihned vybaví vidina amerického snu. Mít svůj vlastní dům se zahradou (popř. bazénem),

dvě auta, dvě děti a manželku jako z reklamy na nového kuchyňského robota (ano, stačí se

podívat na staré reklamní nabídky USA z padesátých a šedesátých let minulého století a hned

budete vědět, co mám přesně na mysli).

S nástupem sedmdesátých let však Chomsky hovoří o tzv. "začarovaném kruhu", kdy

došlo ve společnosti k radikálním změnám. Mezi hlavní zmiňuje deindustrializaci, přesunutí

výroby do zámoří a následný příklon k finančním institucím, kde se začíná nezdravě hromadit

majetek. Kdy koncentrovaný majetek přináší politickou moc a koncentrovaná politická moc

zase napomáhá ke vzniku legislativě, která tento začarovaný kruh ještě více prohlubuje

a urychluje. Jedinci na konci ekonomického žebříčku začínají nebývale strádat. Nejen, že se

dostávají do stagnace ale mnohdy taktéž do úpadku. Lidé se tak museli začít spoléhat na

půjčky, prodloužení pracovní doby atd. To vše vedlo k prohloubení zadlužení. Spoléhání se

- 7 -

na nárůst hodnoty investičního majetku navíc vedlo k tzv. ekonomickým "bublinám". Jeden

z nejznámějších případů bublinové ekonomiky jsme mohli vidět např. v Japonsku. Kdy

bublina praskla v devadesátých letech a Japonsko se dostalo do nevyhnutelné stagnace.

Japonsko se i nyní stále otřepává z důsledků bubliny a 21. století, které mělo být japonské, je

(bude) z mého pohledu (s přihlédnutím na masivní ekonomický nárůst Číny a hlavně

s přihlédnutím na to, že se Čína při svém ekonomickém počínání nezadlužuje) především

čínské.

Nyní bych rád vyjádřil o meritu věci, konkrétně o hlavním tématu hnutí Occupy a to

k problematice 1 procenta a 99 procent. Noam Chomsky si ve své knize (ne)bere za příklad

ekonoma Alana Greenspana, který předstoupil před Kongres Clintonovy éry, aby osvětlil

úžasné výhody ekonomického systému, který navrhuje.

"Tvrdil, že úspěch jeho ekonomického modelu do značné míry závisí na tom, čemu

říkal "rostoucí nejistota pracujících". Když budou žít pracující v nejistotě, prohlašoval, když

se stanou součástí takzvaného "prekariátu" - žijícího v prekérních podmínkách na okraji

společnosti -, nebudou klást žádné požadavky, nebudou se domáhat pravidelné mzdy, nebudou

chtít od státu podporu. Jestli je nepotřebujeme, můžeme je odkopnout. A tomu se v praxi říká

"zdravá" ekonomika. Greenspan si za to vysloužil velkou chválu a nezměrný obdiv.

Nuže svět se dnes opravdu dělí na plutonomii a prekariát - na 1 procento a zbylých 99

procent, mám-li opět použít terminologii hnutí Occupy. Nejde o přesná čísla, ale o velmi

výstižné vyjádření. Plutonomie je ohniskem dění a mohlo by to tak být klidně dál".[4]

Zdali je tomu opravdu tak, je to přinejmenším, pro běžného občana i pro mne,

přinejmenším zarážející. Především z toho důvodu, že nyní už nemůžeme mluvit o žádném

ostychu 1 procenta ve vyjadřování se k tomuto tématu. Jejich cíl je jasný a daný a plánování

jeho uskutečnění už neprobíhá někde v tajnosti pod stolem ve společnosti několika "kmotrů".

Konflikt plutonomie a prekariátu se tak stává oficiálním a veřejným a prohlubuje tak

rozdělení 1 procenta a zbylých 99 procent.

- 8 -

Interesantní mi přišlo i prvotní postavení mass médií vůči Occupy Wall Street. Mass

média jako první ovlivňují názor mainstreamu a způsob, jakým protesty uchopí, má velký vliv

na to, jak bude Occupy Wall Street vnímat zbytek společnosti.

"Zpravodajství o hnutí Occupy bylo smíšené. Zprvu se k němu media stavěla

přezíravě, dělala si z aktivistů legraci, že jsou jako malé, hrající si děti a tak dále. Zprávy se

však změnily. Po pravdě, k pozoruhodným a téměř velkolepým úspěchům hnutí Occupy patří,

že od základů změnilo podobu veřejné diskuse a témat. O některých věcech se vědělo, jenže

jaksi na okraji a skrytě, a přesně tato témata se podařilo vynést do popředí - jako oněch

pomyslných 99 procent versus 1 procento; a pozoruhodná fakta o prudce vzrůstající

nerovnosti posledních třiceti let, během kterých se bohatství soustřeďuje do rukou stále menší

skupiny obyvatel, onoho jednoho procenta. Výsledkem je trapně nezdravé rozdělení

majetku".[5]

Tato pasáž mi přišla fascinující. Ani sami novináři (lidé, kteří hledají senzaci na

každém rohu) nebrali ze začátku hnutí Occupy příliš vážně a byli k teoretickému vývoji

protestů skeptičtí. Protesty ale neustávaly a počet lidí se zvyšoval. Jejich rozsah se rozrostl do

dalších diferentních míst v USA i jinde ve světě. Docházelo k veřejným diskuzím a ke

kontroverzím, které se staly během potlačování zmiňované "rebelie" policisty. Vystoupili zde

i veřejně známé osobnosti. 1 procento versus 99 procent se tak stalo neoficiálním mottem

hnutí Occupy.

- 9 -

Závěr

Protesty na Wall Street i jinde skončily, články z hlavních titulek novin o tom, jaká

zatčení proběhla a co kontroverzního se na protestech opět přihodilo, zmizely. Tak co dále?

Jakým způsobem pokračovat ve splnění svého snu?

Na tyto a podobné otázky Noam Chomsky reaguje tak, že musíme jít mezi lidi a dostat

se do jejích podvědomí. Konkrétně zmiňuje abychom chodili tam, kde ti lidé, které můžeme

svým hlasem ovlivnit, jsou. Například do škol, do odborů, do kostelů, na různé veřejné schůze

atd. Pomalu ale jistě je přesvědčit o tom, že my i oni (velmi pravděpodobně) jsme vlastně těch

zmiňovaných 99 procent a my bychom měli být tou změnou, kterou chceme ve společnosti

vidět.

Hnutí Occupy by se nemělo vzdát, mělo by se sjednotit, důkladně promyslet svůj

program a jít mezi lidi. Nedělat to tak, jak to dělají američtí politici v době například

primárek. Tak, že předstoupí před dav fanatických ovcí s velkými bannery a začnou tam

o sobě prohlašovat, jak úžasní jsou a co vše dokáží změnit, když jej/ji lidé zvolí. Tyto

kampaně stojí obrovské množství financí a ne vždy bývá toto financování úplně transparentní.

Nyní se tedy k moci (oproti minulosti) nedostávají lidé schopní či nadaní. Osobnosti, kteří by

si to třeba zasloužili a podobně, ale lidé, jenž mají dostatečné množství kontaktů a dostatek

finančních prostředků, které v nemalém množství doslova nalévají do stranické pokladny

a tím získávají ve své straně stále větší a větší vliv nad stranickým děním.

Hnutí Occupy by se mělo zaměřit především na rozumnou diskuzi, kde se mohou

vyjádřit obě strany mince. Kde předstoupí před lidi, kteří jim sami sdělí své problémy

a starosti týkající se nerovnosti v politice, ekonomice, společnosti atd. A zvolené

představenstvo hnutí Occupy by mělo jejich názory a návrhy vyslechnout, promyslet

a rozumně prodiskutovat. Zároveň je ale také důležité neslibovat nemožné cíle (jako to dělá

právě většina představitelů, kteří se uchází o váš hlas na politickém poli působení).

Samozřejmě, že hnutí Occupy čeká ještě dlouhá a nelehká cesta a člověk musí také zároveň

- 10 -

oplývat středně těžkým optimismem, neboť zmiňovaná elitní vláda 1 procenta se nechce

jenom tak vzdát bez boje.

Chomsky se také krátce vyjadřuje k problematice anarchie. Mnozí z nás si povětšinou

totiž představí společnost bez hierarchie, společnost bez vlády a naprostý a ničím

nekontrolovaný chaos. Anarchie je ale velmi široký pojem. Rozvinuté formy anarchie by totiž

počítaly s dobrovolnou a svobodnou účastí na politice. Představitelé by byli lehce odvolatelní

a byli by pod kontrolou všech zúčastněných. Navíc by společnost byla inteligentně

a organizačně systematická i strukturovaná.

Na samotný závěr bych si dovolil použít slova známého britského vědce Richarda

Dawkinse na jedné z mnoha jeho veřejných diskuzí. Ačkoliv je původně Richard Dawkins

biolog, zabývající se geny, je také jedním z hlavním představitelů takzvané vlny "nového

ateismu" a velmi výrazně se také podílí na veřejných diskuzích nejen o biologii ale rovněž

o politice, bohu i morálce a morálka je dle mého názoru jedním ze zásadních předpokladů

k lepší společnosti.

"I want a morality that is thought out, reasoned, argued, discussed and based upon,

almost say, intelligent design." [6]

Tato slova bych z anglického originálu přeložil asi takto: "Chtěl bych morálku, která

je promyšlená, odůvodněná, odargumentovaná a založena, řekněme dokonce, na inteligentní

konstrukci".

- 11 -

Zdroje:

[1], [2], [3], [4], [5] CHOMSKY, Noam. 2014. Hnutí Occupy. 1. české vyd. Olomouc: Broken

Books, 137 s. ISBN 9788090530935.

[6] DAWKINS, Richard. Richard Dawkins destroys muslim on morality [online]. [cit. 2015-

05-12]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=mu7AQTs_y5A

SVIHLIKOVA, Ilona. 2010. Globalizace a krize: souvislosti a scénáře. 1. vyd. Všeň:

Grimmus, 291 p. ISBN 80-874-6101-0.

http://www.chomsky.info/bios/2009----.htm