Subkultura Emo očima adolescentů v kontextu online prostředí

Masarykova Univerzita

Fakulta sociálních studií

Katedra psychologie

Diplomová práce

obor psychologie

SUBKULTURA EMO OČIMA ADOLESCENTŮ V KONTEXTU ONLINE

PROSTŘEDÍ

Vypracovala: Bc. Alena Černá

Vedoucí práce: doc. PhDr. David Šmahel, Ph.D.

Brno

2010

2

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační

zdroje uvedla v seznamu literatury.

V Brně, květen 2010 ………………………………..

podpis

3

Děkuji doc. PhDr. Davidovi Šmahelovi, Ph.D. za vedení mé práce, rady a připomínky

a hlavně velkou podporu ve chvílích, kdy se nic nezdálo snadné. Respondentům děkuji za to,

že mi umožnili nahlédnout do svého světa a myšlenek; je to svět zajímavý a věřím, že nejen

pro mě. Velký dík patří také mým přátelům za nemalou pomoc a podporu tehdy, kdy toho

bylo nejvíce třeba.

Ráda bych poděkovala svému dědovi, zkrátka za vše.

4

OBSAH

Úvod ........................................................................................................................................... 6

Teoretická část .......................................................................................................................... 8

1. Co je to Emo? Popis subkultury, historie a současnost ...................................................... 8

1.1 Vymezení pojmu subkultura a současná podoba subkultur ........................................ 11

1.2 Emo online .............................................................................................................. 12

2. Blogy a sociální sítě (SNSs) ........................................................................................ 13

2.1 Blogy ....................................................................................................................... 14

2.2 Sociální sítě (SNSs) ............................................................................................... 15

2.3 Online komunity ..................................................................................................... 17

3. Mediální obraz Emo subkultury .................................................................................. 18

3.1 Koncept morální paniky .......................................................................................... 19

4. Vrstevnické skupiny (peer groups) v adolescenci ............................................................ 20

4.1 Hudební subkultury v adolescenci .............................................................................. 22

4.2 Hudba jako regulátor emocí a faktor socializace ........................................................ 23

5. Sebepoškozování a sebevražednost v adolescenci ............................................................ 24

5.1 Sebepoškozování ........................................................................................................ 25

5.2 Výskyt sebepoškozujícího jednání v období adolescence .......................................... 26

5.3 Sebepoškozování a subkultury .................................................................................... 28

5.4 Sebepoškozování v prostředí internetu ...................................................................... 28

5.5 Sebevražednost v adolescenci ..................................................................................... 30

Výzkumná část ........................................................................................................................ 32

1. Předmět a cíl výzkumu ..................................................................................................... 32

2. Výzkumný soubor ............................................................................................................. 33

2.1 Výběr vzorku respondentů .......................................................................................... 33

2.1.1 Etické aspekty výzkumu ........................................................................................ 33

2.2 Popis vzorku respondentů ........................................................................................... 34

3. Výzkumná metoda ............................................................................................................ 36

3.1 Způsob získávání dat .................................................................................................. 36

3.2 Způsob zpracování dat ............................................................................................ 37

4. Výsledky ........................................................................................................................... 41

5

4.1 Emo jako prostředí k sebevyjádření ............................................................................ 42

4.1.1 Styl versus charakter ............................................................................................ 42

4.1.2 Vyjadřování autentických emocí .......................................................................... 45

4.1.3 Emo jako podpora ................................................................................................ 48

4.2 Potřeba být (vnímán jako) autentický ......................................................................... 50

4.2.1 Pozéři (falešné Emo)........................................................................................ 51

4.2.2 Sebepoškozování .................................................................................................. 55

4.3 Hudba .......................................................................................................................... 59

4.4 Sexuální orientace a měnící se maskulinita ................................................................ 61

4.5 Být online .................................................................................................................... 65

4.5.1 Od přátelství online k přátelství v reálném světě ....................................... 66

4.5.2 Emo srazy .......................................................................................................... 68

4.5.3 Emo celebrity .................................................................................................... 70

4.6 Šikana, nepochopení a odmítnutí ................................................................................ 72

4.6.1. Psychické a fyzické útoky .................................................................................... 72

4.6.2 Role médií a rodičů .......................................................................................... 75

4.6.3 Tendence „vzdát to“ ............................................................................................ 78

Diskuse ..................................................................................................................................... 81

Závěr ........................................................................................................................................ 92

Literatura ................................................................................................................................ 94

6

Úvod

Tématem předkládané diplomové práce je současná subkultura Emo a způsob,

jakým se tato subkultura formuje a funguje online – viděno optikou adolescentů,

kteří se považují za její členy. Motivem pro zkoumání této subkultury právě ve

virtuálním prostředí je v první řadě masivní výskyt webových stránek, fór, blogů

apod. s Emo tematikou (a je zřejmé, že web má ve formování a šíření této subkultury

nezastupitelnou úlohu), a také nelze opomenout roli, kterou hraje internet v životech

mladých lidí.

Svět dnešních adolescentů se podstatně liší od toho, ve kterém vyrůstaly

předchozí generace. Důvodem je z velké části rozvoj komunikačních technologií a

možností, které tyto technologie mladým lidem nabízejí. Virtuální svět je pro dnešní

dospívající zcela přirozeným prostředím a může fungovat jako prostředník

k zvládnutí některých vývojových úkolů, které k období adolescence patří –

experimentování s identitou, konstrukce sebepojetí, získávání a zlepšování sociálních

kompetencí (Valkenburg a Peter, 2005). Online prostředí v tomto smyslu nabízí

mnoho nástrojů, jež mohou tyto sociálně orientované procesy usnadňovat –

například blogy, chaty a komunity vznikající v jejich rámci, ale také v dnešní době

prudce se rozvíjející sociální sítě (Social Networking Sites – SNSs).

Právě subkultura Emo je častým tématem adolescentních blogů, potažmo

blogových komunit, objevuje se i jako téma chatů nebo diskusních fór, skupin

v rámci SNSs, vznikají samostatné Emo portály (např. Emosvět.cz), což umožňuje

dospívajícím sdružovat se a vytvářet vztahy v rámci subkultury bez ohledu na

fyzickou vzdálenost. Internet je ovšem nejen prostředníkem k šíření a formování

subkultury samotné a prostorem pro její příznivce. Zdá se být zároveň

privilegovaným prostředím pro její odpůrce (anti-Emo), což jsou převážně jiní

dospívající, jejichž kritika stylu Emo se opírá především o obvinění příznivců Emo

stylu z povrchnosti a předstíraného smutku. Příslušníci Emo jsou popisováni jako

okázale deprimovaní, s tendencí k sebepoškozování či sebevražednému chování,

přičemž za touto „pózou“ se má skrývat povrchnost, nuda a snaha na sebe upozornit,

a to zejména na webu.

Faktem je, že vizuálně zřejmě styl Emo evokuje představu temnějšího ladění –

oblečení či vlasy tmavé barvy, piercing, temné líčení, nebo obrázky poněkud

7

morbidního rázu. Je však mnoho subkultur či stylů, v jejichž rámci se s takovými (či

temnějšími) atributy setkáme, avšak žádná snad nebyla doposud podrobena veřejné

kritice takového rozsahu jako Emo (lze částečně argumentovat obecnou popularitou

Emo, která se posunula až k masovosti či komerčnosti, nicméně stejně masová je

například hiphopová subkultura – která navzdory často zmiňovanému riziku abúzu

kanabinoidů (Pedersen, 2009) v takto velkém měřítku kritizována není). Jedním

z důvodů, proč má smysl se touto subkulturou blíže zabývat, je právě její negativní

obraz, s nímž se setkáváme navzdory téměř úplné absenci výzkumů zaměřených na

Emo (a jeho údajnou rizikovost), kterými by bylo možné tento negativní obraz

podepřít.

Kritika stylu Emo, potažmo negativní postoj veřejnosti celkově mají zřejmě do

značné míry původ v prezentaci této subkultury v médiích. Emo je médii

prezentováno jako potenciálně nebezpečná subkultura, povzbuzující dospívající

k sebepoškozování či sebevražednému jednání. Jmenovitě u nás dvě televizní stanice

(Nova a Prima) odvysílaly v roce 2008 v rámci zpravodajství reportáž o

nebezpečnosti tohoto stylu1, za použití silné odstrašující rétoriky a s důrazem na

přímou souvislost subkultury a sebepoškozování či sebevražd a údajným důrazným

varováním odborníků před touto subkulturou. V reportáži TV Prima byly užity

obrázky, vztahující se spíše k problematice sebepoškozování než Emo (vizuální

materiál týkající se sebepoškozování v reportáži neobsahuje žádné pojítko s touto

subkulturou, totožné obrázky lze najít například na blozích zaměřených jen na

sebepoškozování). Nebezpečnost subkultury Emo byla navíc demonstrována pomocí

tzv. „Emo pravidel“, což je řada ironicky myšlených pokynů („Řež se něčím ostrým“,

„Aspoň jednou se pokus o sebevraždu“) sestavených nejspíše odpůrci subkultury a

satirický ráz těchto „pravidel“ je zjevný.

Jedním z důvodů, proč je Emo subkultura takto prezentována mohou být

(nejen) mediálně hojně probírané sebevraždy adolescentů, údajně mající přímou

souvislost se subkulturou. Patrně nejznámější je sebevražda britské teenagerky

Hannah Bond, která se pod vlivem subkultury měla začít sebepoškozovat a následně

spáchala suicidium.2 Svou roli v této události měly údajně sehrát i texty

mainstreamové Emo kapely My Chemical Romance. Médii bylo ovšem dáváno Emo

1 TV Prima 26.1.2008, http://www.youtube.com/watch?v=FrrgG8zhyn4; TV Nova – online article,

http://tn.nova.cz/red/drsny-svet/zabilo-skolacku-v-praze-emo-co-to-vubec-je-5-otazek-a-odpovedi.html 2 http://www.dailymail.co.uk/news/article-564611/Girl-13-hangs-obsessed-Emo-suicide-cult-rock-band.html

http://www.youtube.com/watch?v=FrrgG8zhyn4

8

do souvislosti se sebevraždami teenagerů častěji (např. Blood et al., 2008) a

v různých zemích, včetně ČR3. Součástí zdůvodnění spojení Emo a sebevražd je

právě vlastní prezentace adolescentů na webu před nešťastnou událostí (identifikace

se s Emo a sdílení depresivně laděných myšlenek) . Rusko zejména pro tuto údajnou

spojitost zvažovalo postavení subkultury mimo zákon, veřejní činitelé se nechali

slyšet, že stoupenci stylu Emo, potažmo styl jako takový jsou „sociálním

nebezpečím“ a „hrozbou pro národní stabilitu“.4

Faktem je, že téma není dosud prozkoumáno a subkultura Emo může být, a

nejspíš také je, v očích běžných konzumentů mediálního obsahu chápána skutečně

jako riziková. Sama jsem se s názorem, že příslušníci subkultury se sebepoškozují,

jsou depresivní či myslí na sebevraždu setkala poměrně často. V podobném smyslu

se vyjádřil i jeden klinický psycholog5, když označil subkulturu Emo za odlišnou v

tom, že oproti jiným subkulturám klade explicitní důraz na emoce a jejich autentické

vyjadřování, jako by emoce byly to, s čím mají současní dospívající problém, a

vyslovil domněnku o souvislosti náležení k Emo a poruše osobnosti vycházející z

rané poruchy attachmentu. Podobné zkušenosti jsou pro mě osobně motivem pro

snahu o zachycení toho, jak vnímají subkulturu Emo sami adolescenti, kteří se

považují za její členy. Vzhledem k údajné rizikovosti tohoto stylu bychom se rádi

pokusili zjistit, co na Emo mladé lidi přitahuje, co jim přináší (v porovnání s jinými

dostupnými subkulturami) a jak v jeho rámci vnímají sami sebe.

Teoretická část

1. Co je to Emo? Popis subkultury, historie a současnost

Jakýkoli výzkum současné subkultury Emo poněkud ztěžuje fakt, že kromě

statí věnujících se víceméně výhradně vizuální stránce tohoto stylu a deskripci toho,

co je vlastně Emo, v podstatě neexistují žádné studie z této oblasti. Možnost pracovat

s odbornou literaturou je tedy, alespoň pokud jde o konkrétní zaměření čistě na

3 http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/v-praze-se-obesila-skolacka-napsala-dopis-na-rozloucenou.html 4 http://www.guardian.co.uk/music/2008/jul/22/russian.emo 5 Osobní sdělení

9

fungování této subkultury, poněkud omezená. V poslední době se sice vynořilo

několik studií zaměřených na Emo a jeho rizikové aspekty (alespoň okrajově), ale jde

zpravidla o počáteční kvalitativní sondy (např. Scott & Chur-Hansen 2008) , kdy je

pouze zmíněna možnost, že by Emo a například sebepoškozování nebo

sebevražednost mohly nějak souviset – ale není jasné jestli ano a jak.

Pod pojmem „Emo“ rozumíme současnou populární subkulturu mládeže, jež

vznikla na základě charakteristického hudebního směru – nejčastěji označovaného

jako „emotivní hardcore“ nebo „emotivní hudba“ (Bailey, 2005).

Kultura Emo, jak ji známe z dnešní populární kultury však zahrnuje nejen

hudbu, ale styl oblékání a úpravy zevnějšku obecně - oblečení spíše tmavé barvy,

někdy s pruhy, (kombinace barev často pokrývá triáda černá-bílá-růžová), spíše

přiléhavé, oblíbené jsou boty značky Converse, coby účes jsou obvyklé na černo

nebo naopak velmi na světlo obarvené vlasy, které částečně zakrývají obličej, u

dívek natupírované. Často se vyskytuje také piercing, zejména v obličeji, viditelným

znakem je také výrazný make-up – zejména černě orámované oči, často i u chlapců.

Samozřejmě se však jednotliví členové subkultury vizuálně liší, nejde o nějakou

všeobecně sdílenou uniformitu.

Dalo by se říci, že tato hudba je typická určitým emočním poselstvím -

v textech Emo kapel se často setkáme pocity zranitelnosti, beznaděje, nostalgie,

smutku, zoufalství, odmítání sebe sama a zároveň touhu takové pocity vyjadřovat,

neskrývat (Bailey, 2005). Nejde však jen o čistě negativní hodnoty, mnohem spíše se

Emo hudba dá označit jako konsonantní s tím, co je v prožívání u adolescentů běžné

– nešťastné lásky, naděje, hledání sebe sama. Jakkoli tato témata či potřeby p rojevu

nejsou pro moderní hudební scénu ničím zvlášť novým, jsou jakousi vlajkovou lodí

kultury Emo a vzhledem k sociálním jevům, které jsou k Emo přiřazovány, zaslouží

pozornost už jen pro možnost náhledu na to, co znamená dospívání v dnešní době –

pro mnoho mladých toto kulturní faktorem spoluutvářejícím jejich identitu (Bailey,

2005).

Stejně jako všem ostatním hudebním subkulturám je ovšem obtížné porozumět

charakteristice současné Emo kultury, pokud neznáme pozadí jejího vzniku. Emo

hudba jako taková má své kořeny patrně v 80. letech minulého století, kdy se ve

Washingtonu a Saint Paul (v Minnesotě, odkud pochází jedna z údajně prvních Emo

10

kapel – Husker Du) začala z klasicky rebelsky orientovaného punkrocku a hardcoru

etablovat nová scéna – více orientovaná na introspekci jednotlivých umělců a

vyjadřování pocitů. Tento styl se pak dlouho nazýval čistě „Emo“ (nebo nejprve

Emocore) (Ryalls, 2007). Na cestě k dnešním dnům bylo původní spíše punkrockové

Emo hodně ovlivněno hardcorem a indie scénou, přičemž , jak je u hudebních stylů

populárních v té které době běžné, docházelo (a dochází) k prolínání, které

znesnadňuje přesně uchopit nějaký vývoj; zařazení kapel do nějakých „škatulek“ je

obtížné (ta samá kapela se často řadí zároveň pod punkrock, emo a indie).

Co se tedy týče historie Emo, klasickou vývojovou linii není zrovna lehké

objevit a lze se orientovat spíše podle toho, co je obecně příznivci stylu už za Emo

označováno (Ryalls, 2007). Emo se navíc už v průběhu své současné, masově

populárnější éry začalo štěpit na různé odnože (Scene, Screamo), které vytvářejí své

vlastní subkultury a od původního stylu se odchylují, ač přiznávají kořeny nebo

jakýsi společný základ s „čistým“ Emo (ať už s tím středněproudým a obecně

známým, nebo s některými alternativními skupinami v rámci směru). Každopádně je

jasné, že mezi tím, co bylo chápáno jako Emo v 80. a 90. letech a tím, co vidíme a

vnímáme dnes, je značný rozdíl; také můžeme říci, že Emo jako subkultura existuje

až posledních několik let (Ryalls, 2007), což je patrně způsobeno jednak masovějším

zájmem o kapely tohoto typu dnešními mladými lidmi, komerčním úspěchem kapel,

jenž je zpětně zase ovlivněn možností hudbu šířit a sdílet v mnohem větším měřítku,

než tomu bylo dříve a také rozvíjející se schopností firem využít potenciálně úspěšné

interprety pro komerční účely. Za v tomto směru nejúspěšnější Emo kapely můžeme

považovat Dashboard Confessional,Taking Back Sunday, a My Chemical Romance.

Právě komerce, komerční úspěšnost a různá míra „mainstreamovosti“ (pod le té které

kapely) je tím, co odlišuje dnešní Emo hudbu od toho, co bylo chápáno jako Emo

cca. od 80. let po rané počátky nového tisíciletí . Dřívější Emo kapely byly známé

spíše lokálně a v mnohem menším měřítku dosahovaly nějakých finančních úspěchů.

Spolu s komerční úspěšností se tak kolem současné podoby Emo hudby vytvořila

populární subkultura mládeže, jdoucí napříč státy a zčásti i hudebními styly a která,

jak bylo řečeno již v úvodu a o čemž budeme hovořit níže, vzbuzuje evidentně velké

emoce zejména v kontextu médií.

Avšak dříve, než se pustíme do úvah o mediálním obrazu Emo a jeho možných

příčinách a vlivech, považujeme za užitečné vymezit si, co v této práci myslíme

11

„subkulturou“. V rámci vědeckého diskurzu se tento pojem vyvíjel stejně dynamicky,

jako se vyvíjely a měnily samotné subkultury v průběhu času; to do značné míry

způsobilo zmatení v užívání a chápání tohoto pojmu v rámci sociálních věd.

1.1 Vymezení pojmu subkultura a současná podoba subkultur

Subkultury mládeže dnes vypadají jinak, než jak je bylo možné konceptualizovat

v dobách, kdy vzbudily zájem vědy a kdy se vůbec slovo „subkultura“ začalo více

používat. V těchto počátcích šlo o víceméně soudržná, často do velké míry

politizovaná uskupení, jejichž hlavním cílem bylo vymezení se vůči dominantní

kultuře. Oproti tomu dnes jsou subkultury například podle Muggletona (2000)

vlastně již jen estetickými kódy a jsou typické roztříštěnou identitou, rozmanitostí

stylů, nízkým stupněm ztotožnění, přechodnou náklonností k subkultuře, fascinací

stylem a image, pozitivním postoj k médiím, vědomím neautentičnosti. Výčet těchto

atributů, zdá se, dobře pasuje na současnou Emo subkulturu. Pojem „subkultura“ byl

také zproblematizován masovým rozšířením internetu a možností, které nabízí

(Bennett, 2004). Některé subkultury se ve své podstatě staly internetovými (tedy by

nenaplňovaly starší pojetí subkultur) a ty, které dnes nově vznikají, se šíří – a vlastně

i tvoří – právě prostřednictvím internetu. Pro naše pojetí subkultury v této práci je

klíčové pojetí, které zastává například Bennett (2004), chápeme subkulturu v širším

smyslu jako kulturu „sdílených idejí“, kde reálný kontext (ulice, kluby, festivaly)

není nezbytně nutný a až tak důležitý a mnoho ze subkulturního života se odehrává

ve virtuálním prostředí (a často dokonce jen tam). Subkultura dnes znamená nová

místa a časy, kde se lidé mohou navzájem objevit a setkat, nový zdroj identity a

univerzálně dostupný způsob, jak prezentovat svou jinakost (Jenks, 2005).

Subkultura je pro dospívající významnou vrstevnickou skupinou (peer group), která

může mít řadu pozitivních dopadů na zvládnutí vývojových úkolů v adolescenci

(vývoj identity, sociálního já), jak o tom bude ještě řeč dále.

Podle Macka (2003) jsou subkultury mládeže (ať už jakékoli) nejen

prostředkem pro vymezení vztahů mezi adolescenty (a jejich jednotlivými skupinami

– tj. každá subkultura má svůj vlastní jazyk – slang, hodnotový systém atd., čímž se

dospívající vymezují navzájem) a mezi adolescentem a rodičem. Pocit výjimečnosti a

12

unikátnosti, který je právě pro dospívající tak důležitý, je velmi podpořen právě

vnějšími, vizuálními znaky. Tak se pomocí nějakého specifického účesu nebo

oblečení dospívající vymezují i vůči společnosti, kterou vnímají jako konvenční nebo

konzumní (slovo „konzum“ má, jak známo, mezi mnohými adolescenty výrazně

negativní konotaci a označuje cokoli středněproudého, mělkého a zaměřeného na

materiální zisk; opozitem je pak snaha o vymezení se pomocí inklinaci ke všemu, co

je chápáno jako alternativní). Oděv a obecně styl, který adolescent přijme za svůj, je

podstatným prostředkem komunikace mezi vrstevníky, dává možnost „vyjádřit“ sám

sebe, to, jaký jsem; je v tomto smyslu signálem pro okolí (Macek, 2003). Co se

typicky subkulturního oděvu týče, může se stát, že dospívající pouze přijme vnější

znaky subkultury (tedy obléká se tak a respektuje některé vnější normy a pravidla),

ale subkultura není zároveň vrstevnickou skupinou, této funkci se vzdaluje, nejde zde

o autentickou komunikaci a sebevyjádření (Macek, 2003). V dnešní době, kdy má

dospívající „na výběr“ subkultur mnoho a stále se vytvářejí a popularizují nové (a

benevolence většinové společnosti vůči novým stylům a subkulturám se zvyšuje)

mohou dospívající vystřídat několik stylů, aniž by se dalo říct, že do nich skutečně

nějak „zapadli“, našli si stálé přátele apod. Faktem ovšem je, že vzhledem k potřebě

začlenit se někam a sociální komponentě této potřeby lze považovat za

pravděpodobnější, že se subkultura stává pro většinu dospívajících i prostředím

sociálním.

Protože internet hraje významnou roli v tom, jak současné (nejen) hudební

subkultury vypadají a jaké prostředí pro mladé lidi tvoří , se v následujícím oddílu

pokusíme přiblížit podobu Emo subkultury, jak ji dnes můžeme vnímat v online

prostředí.

1.2 Emo online

Styl Emo je charakteristický frekventovaným výskytem na webu (Ryalls,

2007). Krom bleskově se šířících „Emo pravidel“ existují diskusní fóra, zaměřená

pouze na tuto subkulturu, servery (jako například Emosvět.cz nebo

Vampirefreaks.com), mnoho blogů apod. Jak již bylo řečeno výše, internet je

nedílnou součástí života dnešních adolescentů a je i neodmyslitelným nástrojem

subkulturního života. Navíc je potřeba zmínit, že drtivá většina českých adolescentů

používá internet – v roce 2007 ve věkové skupině 12 – 18 let 93 % českých

13

adolescentů uvedlo, že využívá internet (Lupač & Sládek, 2008); podle údajů

z Eurostatu (2009) 62 % mladých lidí ve věku 16 až 24 let užívá internet denně nebo

téměř denně.

Web funguje jednak jako prostředek k šíření povědomí o Emo stylu a tím i

k šíření subkultury jako takové, vznikají zde online Emo komunity (Ryalls, 2007).

Internet je také nejspíše důvodem, proč je Emo poměrně homogenní, co se stylu týče

– ti, kdo chtějí k Emo náležet si potřebné informace vyhledávají právě na in ternetu a

zjevně se jimi řídí s poměrně velkou přesností (Ryalls, 2007). Na českém webu lze

nalézt mnoho návodů a poraden (v rámci chatů či diskusí) zaměřených na otázku „jak

být Emo“, velké množství blogů, demonstrujících emo-identitu jejich majitele,

chatové a diskusní komunity a samostatné emo portály, které mohou dokonce

fungovat jako klasické sociální sítě (SNSs) – umožňují vytvořit si vlastní profil,

chatovat či posílat zprávy. Internet tak vlastně násobí to, co subkultura nabízí sama o

sobě (komunitní pouto, možnost „náležet někam“, zdroj sociální identity/identit) tím,

že maže vzdálenosti, umožňuje vznik soudržných skupin, které by jinak vniknout

nemohly – ať už prostřednictvím blogů, sociálních sítí či jiných nástrojů, jenž vedou

ke vzniku online komunit. Nabízí tak specifické prostředí pro rozvíjení subkultury,

která je pak průsečíkem online a reálného prostředí. V další podkapitole se proto

zaměříme na to, jakou roli dnes hrají v životě mladých lidí konkrétně blogy a

sociální sítě samy o sobě (neboť výzkumná část je zaměřena na adolescenty, kteří

demonstrují svou emo-identitu právě tam) a jaké důvody mohou dospívající mít pro

začlenění se do online komunit - jakou je například i Emo komunita.

2. Blogy a sociální sítě (SNSs)

Jak blogy, tak sociální sítě jsou v rámci internetového prostředí důležitým

nástrojem, sloužícím primárně k socializaci a sebeprezentaci. Obé je v současnosti

velmi populární mezi mladými lidmi (a zejména dospívajícími) a pro oba tyto typy

sebevyjádření jsou charakteristické určité společné rysy.

14

2.1 Blogy

Blog lze charakterizovat jako často obnovovanou osobní stránku, kde může

majitel publikovat své myšlenky, linky, videa, fotografie atd. (Winer, 2008). Tato

stránka je často aktualizována a příspěvky jsou vkládány v obráceném časovém sledu

(tj. nejnovější jsou v úvodu stránky). Ačkoli mnoho lidí má o blogu představu jako o

obdobě deníku, jen online, většina blogů jako typický deník nevypadá. Pokud však

opustíme rigidní představu deníku jako (jen) psaného slova, můžeme vlastně blogy

chápat jako novou deníkovou formu, čítající vizuální materiál či zajímavé odkazy,

zkrátka určitý online „otisk“ daného člověka.

Často se setkáme s rozlišením na typy blogů; jedná se o snahu zařadit blogy

do nějakých kategorií (typicky Osobní deníky, Poznámkové bloky, Filtry a

Knowledge blogs – K-logs, např. Herring et al., 2004). Avšak s tím, jak se blogování

masově rozšířilo a stále se vyvíjí , je těžké hledat kategorie, do kterých by ten který

blog bylo možné s určitostí zařadit. Blogy zaměřené na subkulturu a styl Emo

bychom tak nejspíše nazvali fanouškovskými, ale mohou být samozřejmě mixem

různých kategorií.

Blogy jsou většinou psány neformálním stylem, a konkrétně blogy adolescentů

můžeme mimo jiné pojmout jako místo, jež nám poskytuje jedinečný vhled do světa

dnešních dospívajících. Právě na blozích se totiž , krom osobních zápisků, objevují

odkazy na vše, co je v té které době pro blokující dospívající zajímavé a důležité –

populární kultura (filmy, seriály, hudba), subkultury, životní styl, hodnoty.

Jak uvádějí to mnohé studie (např. Subrahmanyam, 2007; Schler et al. , 2006; Blinka

a Šmahel, 2008) mezi adolescenty početně převažují v blogování dívky.

Čtenáři mají zpravidla možnost dané příspěvky komentovat a tyto komentáře

spolu s propojením s jinými blogy (prostřednictví blogrollů) a html odkazy

v samotném blogu vytvářejí síť, která získala název blogosféra (Schmidt, 2007).

Komentáře jiných lidí jsou zpravidla pro bloggera velmi důležité a do značné míry

ovlivňují i to, o čem a jak bude dále psát (Viégas, 2005). Často také bloggeři píší pro

určité čtenáře („selected audience“) a používají různé strategie pro to, aby sdělení

neporozuměl někdo, komu není určen – používají specifický jazyk, některé

skutečnosti zamlčí, mohou použít různé eufemismy apod. (Gumbrecht, 2004).

15

Publikum poskytuje bloggerovi důležitou zpětnou vazbu nejen na to, o čem a jak píše

– ale na vyšší úrovni i na něj samotného.

Právě z toho důvodu se často, hovoříme-li o blozích, zmiňují potenciální

výhody a přínosy blogování – zejména v období adolescence. Jednou z vůbec

nejčastěji diskutovaných výhod je možnost rozvíjení self pomocí blogů, zvláště

pokud se příspěvky týkají osobních zkušeností a zážitků; psaní takových textů pak

usnadňuje porozumění sobě samému a může pomoci zmírnit problémy a konflikty,

s nimiž se blogger potýká (Miura a Yamashita, 2007). Blogování může také pomoci

s utvářením a formulováním názorů (Blood, 2000) a v rozvíjení vztahů s druhými.

Nardi (2004) zmiňuje potenciál blogování ve zmírňování emočního napětí – to je

také podle něj jeden z hlavních motivů, proč vůbec blogovat. Jaké důvody pak

mohou mít dospívající k zapojení se do, v poslední době tolik diskutovaných

sociálních sítí?

2.2 Sociální sítě (SNSs)

Social Networking Sites (SNSs), které již mají ustálený český ekvivalent

„sociální sítě“, používaný médii i veřejností, se těší zejména u dospívajících (ale

zdaleka nejen u nich) obrovské oblibě. Jde o webové portály, kde je možné vytvořit

si svůj vlastní profil, nahrávat fotky či videa, psát o sobě kratší či delší zprávy a

zejména se v rámci tohoto virtuálního prostoru přátelit a kontaktovat s lidmi, které

můžeme (a nemusíme) znát z reálného života. Na sociálních sítích je tedy možné

vytvořit si virtuální prezentaci self a spojit se lidmi, kteří jsou pro uživatele

významní; na tyto prezentace (online profily) je v současnosti v sociálních vědách

nahlíženo jako na nástroj, mající velký dopad na schopnost jedince vytvářet, rozvíjet

a udržovat osobní vztahy (např. Toma, 2010).

Mezi v současnosti nejpoužívanější sociální sítě lze zařadit Facebook (vůbec

nejpoužívanější, má přes 350 milionů uživatelů), MySpace, Friendster, Bebo, Netlog,

u nás například Líbímseti.cz nebo Lidé.cz. První dvě nabízejí podobné možnosti

sebeprezentace a realizace a jsou si navzájem největšími konkurenty. MySpace oproti

Facebooku nabízí navíc právě možnost vést si přímo osobní deník – blog (na

16

Facebooku lze trochu složitěji pod aplikací Poznámky) a zvolit osobní profilovou

píseň – což je také lákavé zejména pro adolescenty.

Sociální sítě jsou charakteristické (oproti blogům) zejména tím, že v podstatě

zveřejňují mezilidské vztahy. Zatímco u blogu může být publikum do značné míry

anonymní (ačkoli blogger často ví, kdo jeho blog čte a pro koho tedy píše), na

sociálních sítích je každému, koho má uživatel v přátelích (popřípadě i ostatním,

v závislosti na soukromém nastavení profilu) jasné s kým se daný člověk přátelí, jak

a s kým komunikuje (pokud dotyčný nepoužívá výhradně soukromé zprávy). To na

jednu stranu samozřejmě otevírá mnoho cest k rizikům (zneužití dat, kyberšikana

apod.), na druhou skýtá vlastnictví takového profilu řadu pozitiv.

Jedním z takových benefitů účasti v sociálních sítích může být například

sebepotvrzení – lidé si na svém profilu mohou uvědomit pozitivní sociální aspekty

svých životů (jedná se v podstatě o takovou online rekapitulaci sociálních vztahů,

hodnot a složek identity na jednom místě – profilu). Tento náhled na kontakt s

přáteli, vlastní identitu a také identitu skupinovou funguje jako prevence například

před nefunkčními ego-obrannými mechanismy (Toma, 2010). Navíc, trávení určitého

množství času na vlastním profilu může posilovat pozitivní pocity jak ze sebe sama

(pocit, že nás mají druzí rádi, podporují nás, jsou s námi rádi v kontaktu) tak pocity

orientované na druhé (pocity lásky a vděčnosti), možnosti pozitivního dopadu

zapojení v sociálních sítích jsou tedy poměrně široké (Toma, 2010).

Je také důležité zmínit možné základní motivy, které lidi k členství

v sociálních sítích mohou vést – potřeba být milován a zároveň sociálně akceptován,

což lze shrnout pojem „potřeba někam patřit“ (Baumeister a Leary 1995). Sociální

sítě, respektive nástroje, které poskytují, umožňují získat různé formy sociálního

potvrzení – navíc s přidanou hodnotou, jež je reprezentována možností vyjadřovat

své názory a také, v neposlední řadě, ovlivňovat svými činnostmi v rámci SNS druhé.

Ovlivňováním druhých zde máme na mysli to, co už bylo řečeno u blogů –

zpětná vazba na to, co v rámci sociálních sítích publikujeme je velmi důležitá.

Valkenburg a kolegové (2006), kteří zkoumali dopady členství v sociálních sítích na

sebedůvěru a well-being 881 adolescentů, došli k závěru, že pozitivní zpětná vazba

sebedůvěru a well-being zvyšuje, kdežto negativní (jak bylo očekáváno) snižuje. Co

je ovšem třeba k navenek poněkud banálnímu zjištění dodat naprostá většina (78 %)

17

adolescentů uvedla, že zpětná vazba, již se jim dostává je pozitivní či téměř vž dy

pozitivní. Pouze 7 % adolescentů ze zkoumaného vzorku uvedlo, že dostává pouze

nebo skoro pouze negativní zpětnou vazbu – pro ty pak autoři navrhují nějaký typ

mediace (respektive – pomoci těmto dospívajícím naučit se prezentovat online).

Jakkoli je zrovna koncept well-beingu (a jeho měření) pro mě osobně poněkud vágní

a málo přesvědčivý, je patrné, že sociální sítě mají v životě dnešních adolescentů

nezastupitelnou roli při získávání a testování sociální identity (či – zvláště když

mluvíme o dospívajících – identit), poskytují pole pro ujasnění si kam chtějí nebo

nechtějí patřit (a možnost cítit ono „patření někam“), potvrdit sebe sama.

Jak sociální sítě, tak blogy můžeme souhrnně označit jako online komunity.

Jaké jsou hlavní motivy k náležení do online komunit obecně si krátce představíme

v následující subkapitole.

2.3 Online komunity

Krátkou kapitolku o online komunitách jsme se zde (i přes to, že by se mohlo

zdát, že vše potřebné bylo již řečeno výše) rozhodli zařadit proto, že online komunity

jsou jakýmsi zastřešujícím pojmem pro to, čemu jsme se podrobněji věnovali

v oddílech předchozích (blogy a SNSs). Jak v rámci blogů, tak v rámci sociálních sítí

totiž vznikají uskupení, která mohou a nemusí respektovat hranice online platforem,

avšak spojuje je určité téma. Online komunity v sobě pro adolescenty pojí zmíněné

výhody specifických online útvarů a zároveň výhody, které poskytují komunity

reálné. Vzhledem k sdílenému tématu jde tak vlastně o několikeré členství (např.

blogová komunita, v jejím rámci komunita k tématu pro-ana či jinému aj.). Jaké

motivy tedy mohou mít obecně adolescenti k zařazení se do těchto komunit?

Například podle Ridingse a Gefena (2004) jsou hlavními důvody pro účast

v online komunitách zejména hledání informací, sociální podpora (zájem členů,

pomoc, rada), hledání přátelství (snadněji se hledají podobně zaměření li dé) a

odpočinek. Internetová komunita, ve shodě s tím, o čem byla řeč výše, tedy

poskytuje podporu, pocit pospolitosti, informace, pocit náležení či patření někam a

sociální identitu (Wellman, Boase a Chen, 2002).

18

V rámci online komunit je však třeba zmínit i některé ambivalentní či negativní

aspekty, které mohou mít dopad na život dospívajících, jenž jsou jejich členy. Jedná

se zejména o potenciálně rizikové komunity, jako pro -ana komunity či komunity

zaměřené na sebepoškozování. V určitém smyslu mohou tyto komunity fungovat jako

facilitátor tohoto rizikového chování, a to ne jen ve smyslu získání informací, ale

také – pokud již dospívající s chováním započal – jej mohou pomoci upevňovat,

ovlivňují postoj k odborné pomoci a pomocí posilování příběhů dodávají pocit

normálnosti daného jednání (Csipke a Horene, 2007; Abbate et. al. 2006; Whitlock,

Powers, Eckenrode, 2006). Na druhou stranu, i tyto komunity mají své pozitivní

aspekty – pomáhají překonat pocity izolace (poskytují ujištění, že dospívající není se

svými problémy sám) apod.

Vztáhneme-li právě popsané skutečnosti konkrétně na Emo subkulturu, online

komunity a obecně stránky s Emo tematikou jsou médii a potažmo veřejností

vnímány jako vysoce rizikové – aniž by se objevily argumenty pro jejich potenciální

přínosy. Internet obecně je pak vnímán jako šiřitel „špatné“ kultury, která s sebou

nese rizikové chování (sebepoškozování či pokusy o suicidium) a v podstatě

způsobuje problematické chování (nejen) Emo adolescentů. V následující části se

budeme věnovat podrobnějšímu popisu toho, jak takový obraz vznikl a možné příčiny

dnešní podoby Emo v očích médií – zejména ve světle koncept morální paniky

(moral panic).

3. Mediální obraz Emo subkultury

Podoba Emo je v pojetí médií úzce spjata s používáním internetu. Příslušníci

subkultury mají údajně na internetu šířit zprávy o sebepoškozování a sebevraždách

jako nedílné a dalo by se říci žádoucí součásti subkultury, a ohrožují tak jiné mladé

lidi (další potenciální následovatele kultu Emo). V některých případech mají tyto

zveřejňované obavy dokonce politické důsledky – v Itálii A. DePoli, člen strany

UDC, navrhl vypnutí stránky Nonciclopedia – se zdůvodněním, že nabádá „emo

kids“ k sebepoškozování. Ačkoli se zde projevilo základní neporozumění prostředí

internetu a prezentaci Emo na této konkrétní stránce (šlo o parodii na Emo s intencí

subkulturu zesměšnit) paniky kolem Emo se chytila italská média, která odvysílala

19

řadu alarmujících reportáží (podobných jako jsou ty české, jenž jsme zmiňovali

v úvodu).

Mediální rozruch, který se kolem subkultury vyskytl začíná být - pro svou

naléhavost a snad i malou přesvědčivost pro vědeckou obec - předmětem zkoumání.

Blood et al. (se věnovali analýze mediálního podání okolností smrti dvou

dospívajících australských dívek. Tento případ je jedním z nejznámějších a

nejcitovanějších, co se týče údajné hrozby sebevražd dospívajících, hlásících se

k Emo (spolu s případem již zmiňované Hannah Bond). Dvě šestnáctileté australské

dívky se údajně k subkultuře hlásily také, tuto příslušnost na internetu hojně

demonstrovaly a svůj záměr zemřít navíc oznámily před svou smrtí na sociální síti

MySpace (Blood et al. 2008). Zvolily smrt oběšením. V reportážích a článcích

týkajících se této nešťastné události je pak patrné zdůrazňování strachu ze subkultur

mládeže (zejména samozřejmě Emo), strachu z internetu a zdůrazňování role

internetu u sebevražd mladistvých – hlavně pak ve světle zranitelnosti adolescentů

vůči sobě samým i navzájem. Typické je tedy šíření obav a jakýsi apel na

zodpovědnost rodičů a vychovatelů za dospívající (a potřeba jejich „ochrany“ před

subkulturami a internetem). Důležité je zmínit, co je nasnadě a co také Blood a

kolegové zdůrazňují – média v tomto případě selhala v poskytování alespoň trochu

kritického rámce pro uvážení této problematiky. Konkrétně, ačkoli se v tomto smyslu

vyjádřili i psychologové, nebylo jim dopřáno místo v mediální průtrži, takže to

nesmírně důležité – totiž fakt, že u drtivé většiny těch, kdo spáchají suicidium nebo o

něm vážně uvažují, je v pozadí přítomna psychická nemoc či porucha – zůstalo

veřejnosti zamlčeno (Blood et al. 2008). Zůstal tak dojem, že internet a Emo jsou

hrozbou pro mladé lidi a je třeba je před nimi chránit. Tento případ , a v podstatě

všechny ostatní v současnosti dostupné způsoby prezentace Emo v médiích, odpovídá

konceptu, který má již nějaký čas své místo v sociálněvědním kritickém hodnocení

reality vytvářené médii – konceptu morální paniky.

3.1 Koncept morální paniky

Morální panika se dá zjednodušeně popsat jako typ reakce určité sociální

skupiny na skupinu jinou (minoritní, marginalizovanou nebo typicky subkulturu,

20

tyto skupinky jsou pak označovány jako „folk devils“); majoritní skupina žije

v dojmu, že chování či hodnoty minoritní skupiny jsou nebezpečné pro společnost,

deviantní. Tato představa je dále posilována médii a jejich způsobem prezentace

problému (Cohen, 1973; McRobbie & Thornton, 1995). Typické pro morální paniku

je šíření dojmu, že jsou zásadním způsobem ohroženy hodnoty nebo normy

společnosti.

Morální panika je také charakteristická svou cirkulárností, neboť čím větší je

pozornost médií k danému „problému“ tím větší vzniká dojem, že situace je

celospolečensky závažná a vice versa, čím více se dojem společenského ohrožení

šíří, tím větší mu média věnují pozornost. Často tak vniká otázka, kdo vlastně tvoří

takové „folk devils“, dokonce i ve smyslu skutečně rizikových skupin a subkultur –

„rizikoví“ lidé, nebo média? (McRobbie & Thornton, 1995). Je jasné, že vzhledem

k reflexivitě moderní doby obecně nelze vliv médií na šíření potenciálně

nebezpečných praktik a jevů brát na lehkou váhu. Mediální realita se velmi snadno

může stát realitou sociální – a realitou individuální. Ještě mnohem častěji však, podle

mého názoru, vzniká mediální bublina, která nemá s realitou mnoho společného, jak

můžeme celkem jasně vidět právě na případech mediální prezentace Emo subkultury.

Podobné poplašné zprávy byly už dříve vypouštěny na vrub jiných subkultur mládeže

– proslul jimi například metal nebo techno.

Zvážíme-li výše uvedené, je záhodno se ptát – co vlastně mladí lidé hledají a

nacházejí v rámci (nejen) hudebních subkultur? Jakou funkci mají tyto subkultury

v rámci dospívání a jsou mediálně šířené obavy alespoň zčásti oprávněné? V první

řadě lze hudební a jiné subkultury mládeže vidět jako důležité vrstevnické skupiny

(peer groups) a ty skutečně poskytují mnoho opěrných bodů v nejistém období

adolescence – jak si ukážeme níže.

4. Vrstevnické skupiny (peer groups) v adolescenci

Vrstevnické skupiny jsou z mnoha důvodů považovány za jeden ze zásadních

prvků úspěšného sociálního života dospívajících. Nejčastěji se o nich hovoří

v souvislosti s vytvářením náhledu na vlastní identitu a také jsou zdrojem pozitivního

sebepojetí. V dospívání je běžné, že díky nedostatku zkušeností si nejsou mladí lidé

21

jistí tím, jaký životní styl by si měli zvolit. Vrstevnické skupiny jsou právě tím, co

jim umožňuje začlenit se do širšího společenského světa (Sussman et al., 2007). Ve

chvílích, kdy se dostává ke slovu typicky adolescenční rebelie proti hodnotám a

názorům rodičů (a stanou se do značné míry nepřijatelnými nebo alespoň terénem pro

opozici) jsou tak vrstevníci nezbytnou studnicí možných hodnot a směřování.

Poskytují porozumění, podobné náhledy a názory.

Vrstevnické skupiny jsou také silným protektivním faktorem – pokud je

dospívající ohrožen nějakou formou odmítnutí stran rodičů, jiných vrstevníků,

spolužáků (nebo i učitelů) vrstevnické skupiny fungují jako jakási bariéra proti

psychickým škodám, které by jinak takové odmítnutí mohlo způsobi t (Newman,

Lohman & Newman, 2007). Je tomu tak i proto, že vrstevnické skupiny tradičně

dodávají pocit schopnosti vymezit se, pocit smyslu, účelu, vlastní hodnoty a

v neposlední řadě sociální kontroly (Newman, Lohman & Newman, 2007). Co se

sociální kontroly týče, v rámci vrstevnických skupin je nesmírně důležitá možnost

komunikovat i s dosud neznámými vrstevníky – schopnost navazovat nová přátelství

posiluje pocit kompetence a opět funguje jako přirozená ochrana před pocitem

sociálního odmítnutí (Gross et al., 2002).

Vnímaná příslušnost k vrstevnické skupině je považována za důležitou i

z hlediska mentálního zdraví – některé studie prokázaly, že pocit náležení k nějaké

vrstevnické skupině znamená výraznou eliminaci jak externalizace (problémové

chování), tak internalizace (psychická a psychosomatická onemocnění) různých

problémů (Newman, Lohman & Newman, 2007).

Je ovšem opět nezbytné zmínit, že vrstevnické skupiny nemusejí znamenat jen a

pouze zisky. Avšak i přes to, že se příslušnost k některým vrstevnickým skupinám

může pojit s některými typy problémového chování, Newman et al. (2007)

zdůrazňuje, že zisky příslušnosti k takové skupině jsou vždy vyšší, neboť mladí lidé,

kteří vědomí této náležitosti postrádají jsou mnohem více ohroženi jak externalizací,

tak internalizací problémů.

V dnešní době se vrstevnické skupiny stále častěji tvoří a rozšiřují právě v

online kontextu, který se stal novou základnou pro vrstevnický život adolescentů.

Tím, jak se online komunikace adolescentů stává veřejnou a viditelnou a vlivem

masivního používání sociálních sítí došlo k proměně vrstevnických vztahů

22

samotných (Subrahmanyam & Greenfield, 2008). Internet lze vnímat jako rozšířené

sociální prostředí a je pomyslnou obrazovkou, na níž se adolescenti střetávají

s vlastními vývojovými úkoly (Greenfield & Yan, 2006). Co se vývojových úkolů

týče, mělo by pak online prostředí být pojímáno – navzdory všem změnám – jaké

jakékoli offline sociální prostředí, neboť ve výsledku jsou funkce a dopady stejné

(Gross, 2004). Subrahmanyam a Greenfield (2008) zmiňují fakt, že web může

vrstevnické vztahy silně podpořit – a to dokonce na úkor vztahů rodinných. I přes

tento možný vliv, silné online vrstevnické vztahy mohou pomoci, a také pomáhají,

dospívajícím s mnoha typickými problémy tohoto věku; například existují podpůrné

skupiny poskytující rady a pomoc týkající se zdraví nebo sexuality, což je kvůli

citlivosti tématu a faktu, že online prostředí podporuje otevřenost (self -disclosure)

něco, co by offline prostředí mohlo ve stejné míře a kvalitě nabídnout jen obtížně

(Suzuki & Calzo, 2004). Charakteristickou podskupinou v rámci peer groups jsou

hudební subkultury – jejich znaky si tedy stručně představíme v následující

subkapitole.

4.1 Hudební subkultury v adolescenci

Subkultury, které se konstituují okolo nějakého hudebního žánru či směru jsou

vzhledem k některým svým charakteristikám často konceptualizovány poněkud

odlišně než vrstevnické skupiny (peer groups) – setkáváme se zde s pojmem „peer

crowds“, což by se dalo přeložit jako „vrstevnické davy“. Potřeba tohoto označení

vznikla zjevně kvůli nutnosti odlišit bližší vrstevnické skupiny, které do jisté míry

stojí na přímých interakcích (ať už online, nebo offline) a alespoň zběžné znalosti

členů či vědomí jejich existence od velkých skupin, které se v rámci hudebních

subkultur tvoří. Peer crowds jsou kulturními kategoriemi, které sice nenaplňují

nějakou ustálenou představu „skupiny“ s nějakým prototypem nebo skupinovým

stereotypem (Cross & Fletcher, 2009), nicméně členové těchto větších uskupení i

přes častou absenci přímé interakce sdílejí sociální identitu (Miranda & Claes, 2009).

Vzdálenosti mezi jednotlivými členy těchto skupin mohou být značné, přesto je zde

přítomno uvědomění si náležitosti ke skupině.

V rámci těchto peer crowds pak fungují právě zmiňované peer groups – menší

skupinky dospívajících, kteří se navzájem znají a interagují.

23

To,co všechny tyto kategorie spojuje, je ovšem hudba; v životě dospívajících

má hudba své nezastupitelné místo, ať už jako prostředek sebevyjádření, ide ntifikace

nebo regulace afektů a emocí.

4.2 Hudba jako regulátor emocí a faktor socializace

Motivace k poslouchání hudby v adolescenci je často zdůvodňována potřebou

určitého osobního zisku. Nejčastěji uváděnými příklady takového zisku je regulace

emocí a vyrovnávání se s distresem (coping) (Bakagiannis & Tarrant, 2006;

Knobloch and Zillmann, 2002). Miranda a Claes (2009) uvádějí, že dospívající sami

hovoří o hudbě jako o něčem, co vědomě využívají k vyrovnání se s běžným, denním

stresem; proto autoři navrhují, aby byl poslech hudby jako adaptivní funkce

konceptualizován jako emočně zaměřený coping v adolescenci.

Experiment, který provedli Knobloch a Zillmann (2002) prokázal, že lidé ve

špatné náladě tendují k poslechu velmi energické, veselé hudby; to by naznačovalo,

že se lidé snaží poslechem hudby svou náladu vylepšit. Pokud to dáme do souvislosti

konkrétně s Emo hudbou, zdá se být takové pojetí nedostatečné; nebývá totiž příliš

radostně laděná, energičnost je ovšem shodná. Je tedy pravděpodobné, že k rom

„vylepšování“ nálady je pro mnoho adolescentů důležité najít hudbu, která se bude

nějakým způsobem shodovat s jejich vnitřními stavy a pocity a dodá dospívajícímu

vědomí, že není na své problémy sám; opět jde o vytvoření bezpečného kontextu pro

objevování a organizování pojetí sebe sama (North and Hargreaves, 1999). Pro

některé adolescenty je poslech tvrdší, emočně intenzivní, protestující hudby něčím,

co jim umožní reflektovat intenzitu svých vnitřních pocitů a ve výsledku zklidňuje

jejich emoce (Schwarts & Fouts, 2003). Často je možné setkat se s názorem, že

konkrétně u Emo subkultury má hudba na dospívající neblahý vliv, způsobuje

depresivní ladění a že texty kapel podporují sebevražedné myšlenky. Martin (2006)

zmiňuje, že Emo hudba je skutečně často napadána, pravděpodobně kvůli svému

poněkud temnějšímu rázu nebo kvůli textům, kde se často bolest, smrt a sebevražda

vyskytují. Přesto je podle něj potřeba mít na paměti, že byly doby, kdy některé

rockové nebo heavy metalové skupiny nařčeny ze zvyšování r izika sebevraždy u

24

posluchačů – ale pramálo bylo ve skutečnosti prokázáno ať už ve výzkumech, nebo u

soudů.

Jak jsme ukázali výše, dospívající jsou tedy motivováni k poslechu hudby

z hlediska osobního zisku, kterým je regulace emocí a coping. Ovšem existu je i

sociální rozměr motivace poslechu hudby; jednak je jím chtění náležet do hudebních

subkultur o nichž již byla řeč - to poskytuje nové postoje, hodnoty, kulturní symboly,

zájmy, identity, zdroje vědomostí důležité pro danou generaci a modely sociálních

rolí (Bakagiannis & Tarrant, 2006). Role hudby jako důležitého faktoru socializace je

zdůrazněna i ve studii Zillmanna a Gana (1997), kteří zmiňují, že poslech hudby u

dospívajících pomáhá přechodu od socializace s rodiči k aktivnější socializaci

s vrstevníky. Podle Macka (2003) vyjadřuje hudba hodnoty, názory i pocity

dospívajících a je prostředkem sdělování i sdílení. To, co hudbu nedílně doprovází

z hlediska sociálního jsou různé koncerty, festivaly apod., které mají pro dospívající

obzvlášť velký význam – nabízí prostor pro seznamování, sbližování s opačným

pohlavím, ale také je prostředím pro vyjádření agrese, protestu, názorové

svébytnosti, nejistoty, agrese (Macek, 2003). To, jaký styl kdo v adolescenci

poslouchá, je pak pro dospívající základním nástrojem pro určení, zda si s tím

druhým může být blízký či nikoli; otázka „co posloucháš?“ má v dospívání svůj

neopomenutelný rozlišovací obsah. A nejen v dospívání – i v dospělosti bývá

nepochybně hudební vkus měřítkem pro přiřazení základních charakterist ik někomu,

koho například zatím příliš dobře neznáme.

V uplynulých kapitolách jsme si přiblížili Emo jako současnou subkulturu, její

obraz v médiích, prostředí, v nichž se konstituuje a formuje a některé její možné

funkce s ohledem na potřeby a typické atributy dospívání. V následujícím, posledním

oddíle se budeme věnovat tomu, co je v souvislosti s Emo stylem tolik diskutováno –

sebepoškozování a sebevražednosti v adolescenci.

5. Sebepoškozování a sebevražednost v adolescenci

Sebepoškozování a sebevražednost nejsou v období adolescence zcela

neobvyklým chováním a je jim v současnosti věnována velká pozornost i stran

odborné veřejnosti. Následující oddíl bude věnován výskytu těchto nežádoucích jevů

25

mezi dnešními dospívajícími, možnými příčinami, které stojí v pozadí vzniku

takového problematického jednání a faktorům, které se sebepoškozováním a

sebevražedností v adolescenci mohou souviset.

5.1 Sebepoškozování

Adolescence je do značné míry obtížné vývojové období a mnozí autoři

zdůrazňují, že právě v dospívání nastává vyšší tendence k zapojení se do potenciálně

rizikového chování a aktivit (Michael & Ben-Zur, 2007). Emoční prožívání je

v adolescenci extrémně intenzivní a lze říci, že dospívající prožívají častěji mnohem

intenzivnější emoce; s tím do značné míry souvisí fakt, že se v období dospívání

zvyšuje riziko afektivních a behaviorálních poruch (Silk, Steinberg & Morris, 2003).

V současnosti sebepoškozování je jednou z nejdiskutovanějších poruch objevujících

se právě v tomto vývojovém období .

Sebepoškozování můžeme definovat jako záměrné a vědomé fyzické

poškození sebe sama, které nezahrnuje chtění na následky tohoto aktu zemřít (Laye-

Gindhu & Schonert-Reichl, 2004).V průběhu posledních několika let upoutalo

sebepoškozování velkou pozornost - zejména v populární kultuře a médiích.

Nejčastěji se setkáme s formou sebepoškozování, které se říká wrist cutting –

syndrom pořezávaného zápěstí (Kocourková, 2003). Jde o povrchová poranění kůže

ostrým předmětem (žiletkou, nožem, skleněnými střepy aj.)

Forma sebepoškozování, která si získala takto velkou pozornost může být

popsána jako maladaptivní copingová strategie (strategie k vyrovnání se s emočním

distresem). Toto vyrovnávání se je také nejčastějším důvodem sebepoškozování. Je

třeba zmínit, že sebepoškozování se také vyskytuje jako součást duševních poruch

(hraniční porucha osobnosti, hraniční porucha osobnosti spojená s poruchami příjmu

potravy, hraniční porucha osobnosti spojená s organickým poškozením centrálního

nervového systému (CNS), poruchy příjmu potravy, disociální porucha osobnosti) a

také v ústavním zařízeních, kde je však na sebepoškozování adolescentů nahlíženo

spíše jako na způsob skupinové identifikace a formu upozornění na sebe (např.

Babáková, 2003).

Sebepoškozování u dnešních adolescentů však lze ve většině případů

konceptualizovat právě jako maladaptivní copingovou strategii. Motivy pro její

26

použití pak lze podle dostupných informací rozdělit do dvou kategorií. První

kategorií jsou motivy vůči dospívajícímu vnější, kde nejčastěji uváděnými jsou

rodinné problémy – byly nalezeny těsné vztahy mezi sebepoškozujícím jednáním a

vyrůstáním v rodině s jedním rodičem (Laye – Gindhu 2005) a obecně

problematickými vztahy s rodiči. Někteří autoři (Hawton 2002; Ross a Heath, 2002)

zmiňují souvislost sebepoškozujícího jednání s týráním a zneužíváním v dětském

období. Důležitým korelujícím jevem je také adolescentovo povědomí o

sebepoškozování v jeho blízkém sociálním okolí - může jít o vrstevníky, kamarády,

ale také rodinné příslušníky. Zde se projevuje fenomén, jenž bývá v rámci

sebepoškozování označován jako nakažlivost a o němž bude ještě řeč níže. Dalšími

jevy, které jsou se sebepoškozováním v těsném vztahů jsou užívání drog, zvýšena

anxieta, depresivita a nízké sebehodnocení. Sami dospívající nejčastěji uvádějí jako

vnější příčiny svého sebepoškozování právě problémy v rodině, ve škole, konflikty a

problémy s vrstevníky a kamarády, samozřejmě také problémy s láskou, týrání a

zneužívání a další (Richardson, 2006; Bocquée, 2007).

Tolik k jevům, jenž se se sebepoškozováním pojí a které můžeme do značné

míry považovat za – vůči dospívajícímu – vnější. Vnitřními příčinami vzniku

sebepoškozujícího jednání, tedy bezprostředními motivy jako impulsy pro

sebepoškození jsou nejčastěji pocity odcizení se od sebe sama (depersonalizace) a

pocity nereálnosti sebe sama, hněv, odpor vůči sobě, pocity nedostatečnosti, viny,

odmítnutí, frustrace a další (Laye-Gindhu, 2005). Vnější a vnitřní příčiny jsou tak

samozřejmě spojitými nádobami.

Akt sebepoškození má pak, dle některých studií, dvojí funkci – jednak slouží

jako prostředek k utlumení či přehlušení výše uvedených nepříjemných pocitů,

funguje však i jako způsob potrestání sebe sama (Laye-Gindhu, 2005).

5.2 Výskyt sebepoškozujícího jednání v období adolescence

Adolescence je obecně vývojovým obdobím, kdy se sebepoškozování

nejčastěji poprvé objeví. Stává se tak zpravidla v rané adolescenci (mezi 13 – 15

lety), nicméně se tento vzorec jednání může upevnit a přetrvat až do dospělosti

(Muehlenkamp & Gutierrez, 2004). Dospívající jako skupina jsou sebepoškozováním

v rámci obecné populace postiženi nejvíce, v jiných věkových skupinách zdaleka tak

vysoké počty sebepoškozujících se nejsou (Whitlock, Powers & Eckenrode, 2006).

27

Navíc se zdá, že je toto jednání stále více mezi adolescenty obvyklé – tedy že počty

sebepoškozujících se adolescentů stoupají až k hranici, kdy můžeme toto chování

v rámci teenagerské skupiny považovat za poměrně běžné (Yates, 2004; Bizon et al.,

2008; Whitlock et al., 2006).

V dostupných studiích variuje prevalence sebepoškozování u skupiny

adolescentů mezi 4 – 38 % (Muehlenkamp & Gutierrez, 2004), což je sice poměrně

velký rozptyl, nicméně záleží na typu a provedení studie a ve většině těch se

solidním vzorkem respondentů se výsledky pohybují okolo 15 % (a nejčastěji do 15

%). Také podle Younga (2006) se prevalence sebepoškozování mezi mladými lidmi obecně

pohybuje mezi 7 a 14%. Hawton a kolektiv provedli studii v anglických školách, které

se účastnilo 6020 patnácti- a šestnáctiletých žáků. 6,9% respondentů vypovědělo o

aktu záměrného ublížení si v posledním roce, jen 12,6% těchto epizod skončilo

v nemocnici, sebepoškozování je přitom častější mezi dívkami (11,2%) než mezi

chlapci (3,2%).

Například Muehlenkamp (2004) uvádí sebepoškozování u 15, 9 % ze svého

vzorku respondentů, Laye-Ginghu and Schonert-Reichl (2004) u 13, 2 % De Leo

(2004) u 12,4 %. Nejčastějším způsobem sebepoškozování jsou pak i v rámci těchto

studií řezná poranění kůže (Laye-Gindhu & Schonert-Reichl, 2004; Nixon, Cloutier

& Jansson, 2008). Podobné hodnoty výskytu sebepoškozování (kolem 7%

dospívajících si záměrně ublížilo v posledním roce, kolem 10% někdy během svého

života) reportují i studie z Nizozemí (van Rijsselberghe et al., 2009) či Irska (Keely,

2004).

Z České republiky nemáme mnoho údajů o sebepoškozování dospívajících.

Zmíníme alespoň kusá data zveřejněná Linkou bezpečí. Za prvních devět měsíců

roku 2007 zaznamenala 105 hovorů na téma sebepoškozování, což tvoří 0,42% všech

hovorů. Na chatu Linky bezpečí je toto téma častější. (Ulbertová, 2007). Počet

kontaktů kvůli sebepoškozování však roste, přičemž v meziročním srovnání 2008-

2009 se počet telefonátů na toto téma téměř zdvojnásobil (tisková zpráva Linky

bezpečí, 2009).

Výše uvedená procenta jsou poměrně vysokými čísly a lze říci, že

sebepoškozování je skutečně mezi adolescenty poměrně obvyklým chováním. Zdá se

pak těžké uvěřit, že by za výskyt a šíření sebepoškozování byla nějakým způsobem

„zodpovědná“ subkultura Emo, zvážíme-li poměr stoupenců tohoto stylu v populaci

adolescentů a poměrně obvyklý výskyt sebepoškozujícího jednání.

28

5.3 Sebepoškozování a subkultury

Ohledně prevalence k sebepoškozování a sebevražednosti byla však zkoumána

jiná subkultura – subkultura Gothic. Young, Sweetingová a West (2006)

longitudinálně zkoumali tuto subkulturu s ohledem na zmíněná rizika;

sebepoškozování se objevilo u 47 % z jejich vzorku, což je číslo skutečně vysoké (N

= 1258). Tento výzkum je důležité zmínit zejména proto, že subkultury Emo a Gothic

jsou často porovnávány a považovány za velmi podobné nebo dokonce stejné, co se

týče některých aspektů stylu nebo emočního ladění – ačkoli členové obou skupin to

uráží, což také dávají najevo (Martin, 2006). Je otázka, zda by se měli psychologové,

psychiatři a pedagogové obávat rizika sebepoškozování, pokud narazí na mladého

člověka, hlásícího se k Emo (Martin, 2006). Nicméně je třeba zdůraznit, že

v současnosti není žádná studie, která by se věnovala přímo výskytu

sebepoškozování či sebevražednosti v rámci subkultury Emo. Jakýkoli vztah mezi

Emo a sebepoškozováním je tedy třeba a priori považovat za neprokázaný a

spekulativní.

5.4 Sebepoškozování v prostředí internetu

Online prostředí je v souvislosti se sebepoškozováním adolescentů, zdá se,

poměrně kontroverzním tématem – nejen v rámci subkultury Emo, kde reportáže

varují před šířením zpráv o sebepoškozování prostřednictvím Emo webů, blogů či

diskusí, ale i obecně – internet je často sám o sobě vnímán jako prostředek k šíření

sebepoškozování a mnozí jsou přesvědčeni, že online obsahy věnované

sebepoškozování mohou způsobit nebo podpořit chuť tento akt provést 6.

Faktem je, že prostředí internetu je možno z tohoto pohladu chápat jako

poněkud ambivalentní. Na jednu stranu může vyhledávání informací či zapojení do

online komunit zaměřených na sebepoškozování dospívajícímu pomoci vyjádřit

některé pocity, které by se jim jinde vyjadřovaly jen stěží, nebo by to vůbec nebylo

možné. Navíc je jednoduché najít na internetu jiné lidi, kteří se sebepoškozujícím

6 http://sebeposkozovani.ath.cx/modules.php?name=Content&pa=showpage&pid=2

29

podobají (zkušenostmi a prožíváním) a překonat tak pocity osamělosti, izolace

(Whitlock et al. 2007). Na druhou stranu pak má členství v online komunitách

zaměřených na tuto problematiku přímý vliv na snahu o navázání takových vztahů

offline; postižený má pocit, že mimo rámec komunity se mu lepšího pochopení a

porozumění ani dostat nemůže. Velmi důležitý je zde fenomén posilování příběhů

(narrative reinforcement) (Whitlock, Lader a Conterio, 2007). Sdílením stejných

nebo podobných příběhů (jak a proč k sebepoškozování došlo/dochází, jaké jsou

příjemné a nepříjemné aspekty sebepoškozování, existují-li důvody přestat aj.) může

dojít k normalizaci a upevnění sebepoškozujícího jednání (Whitlock et al., 2006).

Online vztahy ovšem nikdy nemohou zcela nahradit vztahy v reálném světě;

členství komunitě sebepoškozujících funguje do značné míry jako bariéra před

nalezením pozitivnějších copingových strategií a fungujících interpersonálních

vztahů. Tyto komunity také ovlivňují postoje vůči odborné pomoci a postoje

k hledání jakékoli pomoci mimo komunitu vůbec (Whitlock et al., 2006) – někdy

v poměrně negativním duchu (Černá, Šmahel, 2009) ve smyslu sdílení negativních

názorů na možnosti odborníků sebepoškozujícím jakkoli pomoci. Tento negativní

náhled má svůj základ zejména sdíleném přesvědčení, že kdo sebepoškozování sám

nezažil nemůže nikdy doopravdy porozumět motivaci k tomuto chování – a tím

pádem ani nedokáže pomoci s ním přestat.

Povědomí o sebepoškozování se navíc prostřednictvím internetu rychle šíří

(Whitlock et al., 2006), což je nezbytné uvážit v kontextu možnosti sociální nákazy u

sebepoškozování – tato nákaza se projevuje jak ve výchovných či zdravotnických

zařízeních (Babáková, 2003) tak v rámci běžných sociálních vztahů (Hawton, 2002) a

tím pádem také v rámci internetu (Whitlock et al.). Je samozřejmě nutné uvážit

všechny vlivy, které jsou v pozadí takové potenciální „nákazy“, tedy všechny

rizikové faktory vzniku sebepoškozování, o nichž jsme mluvili výše. Představa, že by

se psychicky zdravý, spokojený dospívající začal sebepoškozovat jen proto, ž e si o

tomto jednání přečetl něco na internetu je pochopitelně velmi přehnaná.

Stejně tak se jeví přehnané mediální spekulace o souvislosti Emo a

sebevraždách adolescentů – jaký je výskyt a co mohou být důvody sebevražednosti

v adolescenci si proto krátce přiblížíme v následující podkapitole.

30

5.5 Sebevražednost v adolescenci

Stejně jako sebepoškozování, i sebevražednost není ve skupině adolescentů

ničím, co bychom mohli označit za neobvyklé. V USA je sebevražda třetí nejčastější

příčinou úmrtí adolescentů ve věku mezi 15 a 19 lety (Shain, 2007) a pro zbytek

západního světa jsou čísla ve statistikách velmi podobná (některé země dokonce

uvádějí sebevraždu na místě ne třetím, ale druhém). V období adolescence je více

dokonaných sebevražd u chlapců, ženské pohlaví je zase považováno za rizikový

faktor suicidálních pokusů (Koutek, 2008).

I přes skutečnost, že sebevražednost může následovat stejné vzorce sociální

nákazy jako je tomu u sebepoškozování (např. Bearman a Moody, 2004), je ve

většině případů přítomen jiný prediktor – více než 90 % dospívajících, kteří spáchali

sebevraždu zároveň naplnilo před svou smrtí kritéria pro diagnózu duševní poruchy,

jako například deprese, bipolární poruchy nebo drogového abúzu (Shain, 2007).

Nejčastěji se v souvislosti s rizikem suicidia hovoří o depresi, odhadem se podílí na

70 – 80 % dokonaných sebevražd (Koutek, 2008). Obzvláště v adolescenci je ovšem

někdy těžké bez odborné diagnózy odlišit psychopatologickou depresivní

symptomatiku od toho, co adolescenti (a nejen oni ) nazývají „depkou“ a co je

v podstatě jen emočním rozladem (Koutek, 2008). Bylo by ovšem chybou domnívat

se, že je suicidální jednání v dětství nebo adolescenci součástí pouze depresivní

poruchy; velkou roli zde hrají i jiné psychiatrické poruchy, na které má zpravidla

daná rodina zvýšenou citlivost a v jejím rámci se vyskytují (Koutek, 2008). Důležitý

je také postřeh autora, že v některých rodinách může mít suicidium symbolický

psychologický význam (často neuvědomovaný). Sebevražda či pokud o ni se může

v rámci některých rodin stát schématem řešení problému či krizových situací.

Podle Koutka (2008) je suicidální chování výsledkem mnoha nepříznivých

faktorů, které se mohou v životě adolescenta objevit; dlouhodobé rizikové faktory

(problémy ve vztazích, rizikové rodiny, rozvodová situace) vytvářejí pozadí na nějž

pak zpravidla nasedá aktuální stresová situace. Důležitou úlohu u výskytu

sebevražedného chování hrají právě primární psychiatrické poruchy, ale také

osobnostní rysy, způsoby reakce na stres, a aktuální stresová situace (Koutek, 2008).

Skutečně velký význam má buď přítomnost nebo naopak nepřítomnost protektivních

faktorů (selhávání či podpora rodiny, vrstevnické vztahy). V období adolescence

31

také vzrůstá význam partnerských a sexuálních vztahů – problémy s nimi (nešťastná

láska) je často adolescenty uváděna jako příčina suicidálního pokusu (Koutek,

2008). Je ovšem nezbytné si uvědomit, že jednotlivé faktory nepůsobí samostatně a

suicidální pokus bývá jejich průsečíkem.

V kontextu výše uvedeného se zdají být závěry, že by se normální, zdraví

adolescenti mohli pokusit spáchat sebevraždu čistě jen kvůli náležení k Emo

subkultuře poněkud zjednodušující a unáhlené. Také Ryalls (2007) uvádí, že i když

tito mladí lidé přiznávají, že jsou nějakým způsobem deprimovaní nebo minimálně

demonstrují, že se nebojí plakat, jsou stále daleko od hluboké či problematické

deprese. Spíš se jeví jako „normální“ teenageři, kteří bojují s obvyklými problémy

adolescence, jen poněkud emočně otevřenějším způsobem (ať už autenticky, nebo

z potřeby náležet), než jsme byli u dosavadních subkultur zvyklí.

V souvislosti se sebevražedností a Emo subkulturou se Martin (2006) ve

sborníku zaměřeném právě na subkultury a sebevražednost ptá, zda ve světle

premisy, že pocit náležení někam většinou poskytuje určitý typ ochrany (právě před

suicidálním jednáním) může mít subkultura Emo právě takovou funkci. Tato otázka

staví Emo do úplně opačného světla – v kontradikci s prezentací v médiích nastoluje

možnost, že Emo je, díky výhodám, které poskytují vrstevnické skupiny obecně,

spíše protektivou než hrozbou.

32

Výzkumná část

1. Předmět a cíl výzkumu

Předmětem výzkumu je explorace Emo subkultury v rámci prostředí internetu;

důraz je kladen na psychologické aspekty náležení k této subku ltuře. Výzkumné

otázky se dají shrnout do tří následujících bodů:

• Jaký je styl Emo očima adolescentů, kteří se k němu hlásí?

• Co pro ně náležení konkrétně k této skupině znamená?

• Jakou roli hraje v rámci této subkultury internet?

Zejména v souvislosti s tím, jak je obecně prezentována rizikovost Emo

subkultury a rizikovost internetu (nejen) v jejím rámci považujeme za důležité

pokusit se zjistit, jakou roli tato skupina hraje v životech svých příslušníků, jaké

důvody mohou mít pro to, že s vybrali právě tuto subkulturu (kromě její bezesporné

popularity – tedy faktu, že je „in”), jestli jim z členství v ní mohou plynout nějaké

komplikace a jaké.

Studie proběhla zároveň s italským výzkumem na stejné téma na vzorku 22

italských adolescentů (byl společně vytvořen okruh otázek pro rozhovory a použita

stejná metoda analýzy). Příležitosti ke spolupráci jsme využili zejména kvůli

možnosti hlubšího porozumění subkultuře mimo náš národní kontext (samozřejmě

bez ambicí na jakékoli kvantifikující srovnávání). V současnosti společně

připravujeme článek pro některý zahraniční časopis; pro účely této práce jsou ovšem

prezentovány a diskutovány pouze výsledky české, jelikož rozhovory druhé strany

jsou v italštině a bylo by příliš náročné zajistit jejich překlady (což by vzhl edem k

interpretativní povaze analýzy dat bylo záhodno). Alespoň malým důkazem validity

studie však snad může být fakt, že u italského vzorku adolescentů se vynořily stejné

či podobné kategorie.

33

2. Výzkumný soubor

2.1 Výběr vzorku respondentů

Cílová skupina respondentů byla oslovena vzkazem (Příloha 1). Oslovovala jsem

ty, kteří nějakým způsobem demonstrovali svou příslušnost k subkultuře (nejčastěji

„emo” jako součást přezdívky – např. Emo_girl88, ale také ty, kteří měli blog

zaměřený na Emo). Na serveru Emosvět toto pochopitelně nebylo nutné, jelikož se na

něm pohybují téměř výhradně ti, kdo se jako Emo vnímají; navíc jsem předpokládala,

že ti, kdo jsou tam registrováni a mají svůj vlastní profil jsou v subkulturním životě

skutečně nějak angažováni. Kritérii pro zařazení do vzorku byly následující tři

podmínky: věk odpovídající adolescenci, subjektivně pociťovaná a vnímaná

náležitost k subkultuře Emo a v neposlední řadě ochota poskytnout rozhovor online

v délce přibližně jedné a půl hodiny.

Sehnat respondenty ochotné k rozhovoru se ukázalo jako poměrně obtížný úkol,

proto byly ke kontaktování využity tři různé portály – Emosvět.cz, Libimseti.cz,

Lide.cz. Do výzkumného souboru byli nakonec zahrnuti pouze respondenti starší 15

let; u mladších respondentů by bylo zapotřebí získat souhlas rodičů, což by mohli

respondenti vnímat jako zatěžující, i proto, že řada rodičů s největší

pravděpodobností viděla zmiňované reportáže a mohla by snadno nabýt dojmu, že je

na této subkultuře skutečně něco nebezpečného.

2.1.1 Etické aspekty výzkumu

Ve vzkazu, který jsem jednotlivým respondentům zaslala, jsem je podrobně

informovala o účelu výzkumu a byli ubezpečeni o anonymitě a způsobu jejího

zajištění. Uvedla jsem, za jakou instituci vystupuji a jaká je povaha a účel výzkumu.

Veškeré aspekty související se sběrem dat byly směřovány tak, aby respondenti

nebyli svým zapojením se do výzkumu nijak poškozeni (etický kodex APA, 2003).

Jejich přezdívky byly změněny, totéž se týká i dalších dat, která by mohla

poukazovat na konkrétního člověka (buď byly takové skutečnosti v rozhovorech

změněny, nebo vymazány). Zároveň byli informováni, že mohou z výzkumu kdykoli

odstoupit, v průběhu rozhovoru se na cokoli doptávat a mohou odpovídat jen na co

34

sami chtějí. Před vstupem do výzkumu dali všichni respondenti informovaný souhlas

s účastí. Účastníci výzkumu většinou projevili zájem o jeho výstup; proto těm, kdo o

to požádali, bude poslán souhrn a odkaz na mou práci. Mají tak možnost vyjádřit se

k výsledné podobě textu, čímž mohou přispět validizaci výzkumu. Respondenti byli

informováni, že mě po skončení výzkumu mají možnost kdykoli kontaktovat, pokud

by např. měli zájem o další informace, nebo měli jakékoli dotazy.

Celkem bylo osloveno 560 dospívajících, hlásících se k Emo; zařazeno do

výzkumu bylo 17 dospívajících (10 dívek, 7 chlapců); tedy všichni starší 15 let, kteří

projevili zájem se studie účastnit.

2.2 Popis vzorku respondentů

Výzkumný vzorek je tedy tvořen 17 respondenty, z toho je 10 dívek a 7

chlapců; věkové rozmezí je 15-18 let, což podle Macka (2003) odpovídá střední až

pozdní adolescenci (střední je zde vymezena na 14-16 let, pozdní od 17 do 20 let).

Dle Kroegerové (2000) by toto věkové rozmezí odpovídalo pouze adolescenci

střední; je však známé a zřejmé, že snahy o nějakou přesnou dataci a kategorizaci

stádií adolescence jsou jen jakousi pomůckou pro lepší uchopení tohoto období;

mnohem víc pak o stádiích, v nichž se dospívající skutečně nacházejí , vypovídají

individuální rozdíly.

Respondenti dosud studují, pocházejí většinou z měst, pouze dva pochází z

vesnice. Všichni se nějakým způsobem identifikují se stylem Emo a participují na

online či offline subkulturním životě. Každý z respondentů také používá internet

denně, jak pro účely socializace a komunikace, tak pro např. poslech hudby apod.

Jako závažné téma se téměř u všech rozhovorů objevila vnímaná šikana,

obtěžování či odmítnutí stran okolí kvůli respondentově příslušnosti k Emo stylu.

Škála takového odmítavého chování variovala od výsměchu a ignorace až po fyzi cké

útoky, které lze hodnotit jako poměrně závažné (zbití, házení předmětů apod.). Proto

v tabulce uvádíme, zda se respondent s nějakou formou odmítnutí, šikany či

obtěžování kvůli tomu, že je Emo setkal a zda tyto útoky popřípadě vnímal či

vnímala jako závažné a ohrožující.

35

Tabulka 1.: Základní charakteristiky výzkumného souboru

Respondent7 Věk a

pohlaví

Typ

školy

Identifikace

s Emo

Kontaktní

server

Vnímaná šikana,

obtěžování,

odmítnutí(kvůli

příslušnosti k Emo)

emo_ brother 15 M Střední

škola 1,5 roku Libimseti.cz Ne

Pauline

16Ž

Střední

škola 2 roky Libimseti.cz Ano, závažná

Tereza 15Ž Základní

škola 1 rok Libimseti.cz Ano

Evelína 15Ž Střední

škola 1 rok Blog.cz Ano, závažná

P 18M

Střední

škola 1,5 roku Libimseti.cz Ano

LuCiNkA 16Ž

Střední

škola 2 roky Libimseti.cz Ano

Killingone 18M Učiliště 1,5 roku Emosvet.cz Ano

Honzik 16M Střední

škola 3 roky Emosvet.cz Ano, závažná

Dusty shade 15M Základní

škola -

Emosvet.cz Ano

Market 16Ž Střední

škola 3 roky Emosvet.cz Ano, závažná

MaRtInAt 15Ž Střední

škola 2 roky Emosvet.cz Ano

cityEmo 15Ž Základní

škola 1 rok Emosvet.cz Ano

Master 16M Střední

škola 2 roky Blog.cz -

Ade 16Ž Střední

škola 2 roky Blog.cz Ano

7 přezdívky byly změněny.

36

emo_babe 16Ž Střední

škola 0,5 roku Blog.cz -

Esta 15Ž Základní

škola - Blog.cz Ano

Michal 16M Střední

škola 2 roky Blog.cz Ano

3. Výzkumná metoda

3.1 Způsob získávání dat

Data byla získána prostřednictvím polostrukturovaných rozhovorů pomocí

programu icq. Tuto metodu jsme zvolili s ohledem na prokázanou schopnost online

prostředí podporovat self-disclosure, z důvodu lepších podmínek pro zachování

anonymity respondentů a v neposlední řadě z důvodů časově-ekonomických

(rozhovory face-to-face by pravděpodobně nenabídly lepší možnosti co se kvality a

množství dat týče, přičemž by bylo obtížné získat tak velký vzorek respondentů).

Respondenti byli osloveni v průběhu dubna 2009 prostřednictvím portálů

Emosvet.cz, Libiseti.cz a Lide.cz formou vzkazů, které tyto portály umožňují a

dotázáni, zda by byli ochotní poskytnout online rozhovor prostřednictvím programu

icq (či jiného) v délce 1 – 1,5 hodiny. Kvalita a informační bohatost jednotlivých

rozhovorů se značně liší. Bylo znát, že pro některé respondenty je Emo zkrátka

módním stylem a že nic víc, než způsob oblékání, hudbu, které jsou zrovna „in” či

možnost navázat romantické vztahy od toho neočekávají. Někteří nebyli schopni

odpovědět na otázku, co je na Emo přitahuje jinak než strohým „Nevím, prostě se mi

to líbí”. Určitá míra povrchnosti byla samozřejmě u tak módního stylu očekávat elná;

pro velkou část respondentů je má však tato subkultura svůj hlubší význam, jak si

ukážeme ve výsledcích. Snažila jsem se poskytnout respondentům neformální,

přátelský prostor, kde by se mohli vyjádřit k věcem, které jsou důležité pro ně

samotné.

Rozhovory proběhly v průběhu dubna až června 2009.

37

Okruhy pro otázky byly následující:

▫ co znamená být Emo (co je na tom fajn, proč zrovna Emo, jak se Emaři liší,

hudba)

▫ jaké jsou výhody a nevýhody náležení do této subkultury

▫ školní život, rodiče a přátelé

▫ prostředí internetu a Emo (frekvence a charakter užívání internetu pro sociální

účely, Emo weby, aktivity)

3.2 Způsob zpracování dat

Data byla analyzována za pomoci metody Analytické hierarchie

(Hierarchických struktur) (Ritchie & Lewis, 2003). Tato metoda sestává ze série

„nahlížecích” základen, z nichž každá zahrnuje skupinu analytických úkolů, což

umožňuje sestavit konzistentní přehled dat (proces není lineární – je třeba stále se

vracet k původním datům a zjišťovat, zda dané námi vytvořené kategorie od povídají

skutečnému smyslu přisouzenému respondenty). Jak zmiňují Ritchie a Lewis,

koncept analytické hierarchie lze použít v rámci různých přístupů kvalitativní

analýzy; přístup použitý v této práci je tématickou analýzou založenou na

interpretaci významů. Postup sestává ze tří kroků; prvním je hledání výchozích témat

a konceptů v hrubých datech a jejich přiřazování k jednotkám textu (data

management); druhým je třídění, organizování a sumarizování dat, nalézání

tematických prvků a vytváření kategorií (descriptive accounts). Nakonec je v rámci

daných kategorií třeba najít vzorce a osvětlit dané jevy, zodpovědět otázky „jak” a

„proč”; zde hledáme vztah k teoretickému rámci (explanatory accounts). Jde o

opakovaný proces, který není lineární – i když nalezneme dané kategorie a najdeme

pro ně nějaká vysvětlení, je stále třeba mít na paměti nutnost vracet se k původním

datům, hledat zde nová vodítka, kontrolovat, zda závěry s daty korespondují (Ritchie

& Lewis, 2003).

Zjednodušeně lze říci, že se pohybujeme na pomyslných stupních abstrakce;

od konkrétních, surových dat vždy o jeden stupeň abstrakce výše, až k samotným

38

kategoriím a vztahům mezi nimi. U metody hierarchických struktur je příznačný

právě důraz na reflexivitu; na jednotlivých stupních analýzy je vždy nezbytné vracet

se k původním datům, zrevidovat, zda námi přiřazené významy nejsou chybné, jak

ukazuje následující tabulka (dle Ritchie & Lewis, 2003:212) :

39

Tabulka 2.: Postup analýzy u metody hierarchických struktur

Hledání vztahů s šiří

teorií, dopady na

praxi

Zpětnovazebný process v

půběhu analýzy

Připisování

témat/konceptů

k původním datům k

zobrazení významu

Tvorba abstraktnějších

konceptů

Připisování

témat/konceptů k

původním datům k

zobrazení významu

Připisování významů

Vytváření témat a

konceptů

Vysvětlení,

zodpovězení otázek

„jak“ a „proč“

Explanatory accounts

(osvětlení a vztah k

teorii)

Hledání vzorců

(asociativní analýza)

Stanovení typologií

Rozpoznání

základních prvků a

dimenzí, rozvoj

kategorií,

klasifikace dat

Descriptive accounts

(popisné jednotky –

kategorie)

Sumarizace

(shrnutí) a syntéza

dat

Třídění dat podle

konceptu či tématu

Označování dat

podle konceptu či

tématu

Data management

(základní třídění dat

Hledání výchozích

témat a konceptů

Hrubá data

40

V Tabulce 3 pak uvádíme příklad prvního stupně analýzy - jak lze z výroku jednoho

respondenta hledat základní témata a koncepty:

Tabulka 3.: Hledání témat a konceptů v hrubých datech (data management)

Výrok

„protoze najednou pro lidi sem byl buzik a

zena... predtim me meli za kluka kterej se nebal

byl zapletenej v kazdem problemu... delal sem 3

roky kick box a mel sem zavodit a najednou emo

„ (Killingone, 18 let)

Koncept

okolím vnímaná homosexualita, problém s

manifestací mužnosti

V tabulce 3 pak ukážeme, jak jsme pro koncepty, rozpoznané u jednotlivých

respondentů vytvořili společnou, abstraktnější kategorii. Konkrétně pod tuto

kategorii (Sexuální orientace a měnící se maskulinita) spadají výroky chlapců i

dívek, kteří se nějakým způsobem vyjádřili k tomu, jak vnímá sexuální orientaci

Emařů okolí, ale také jak oni sami k sexuální orientaci přistupují a jak ji v kontextu

subkultury vímají.

Tabulka 4.: Nalézání tematických prvků a kategorií (descriptive accounts)

Koncepty

vnímaná homosexualita, útoky na mužnost,

nutnost bránit se, problém s manifestací mužnosti,

přijetí homosexuality u dívek, „ženské“ oblečení a

styl, make-up jako femininní znak, citlivost u

mužů...

Kategorie

Sexuální orientace a měnící se

maskulinita

Vztahy mezi jednotlivými tématy a koncepty pak lze vysvětlit v rámci explanatory

accounts – zde se pokusíme uchopit témata vzešlá z dat jako celek se svou vlastní dynamikou

(jak a proč spolu jednotlivé koncepty souvisí? Lze zde najít nějaké obecně platné vzorce?).

Tato část také přesahuje do diskuse, v níž se pokusíme zakotvit výsledky v dostupných

teoriích a nahlédnout je tak širší optikou.

41

4. Výsledky

V průběhu analýzy jsme rozpoznali několik základních, opakujících se témat

(kategorií); některé zároveň obsahují tematické subkategorie. Struktura významných témat,

která se vynořila v průběhu rozhovorů je pak následující:

• Emo jako prostředí k sebevyjádření

Styl versus charakter

Vyjadřování autentických emocí

Emo jako podpůrná skupina

• Potřeba být (vnímán) jako autentický

Pozéři (falešné Emo)

Sebepoškozování

• Hudba

• Sexuální orientace a měnící se maskulinita

• Být online

Od přátelství online k přátelství v reálném světě

Emo srazy

Emo celebrity

• Šikana, nepochopení a odmítnutí

Psychické a fyzické útoky

Role médií a rodičů

Tendence „vzdát to“

42

4.1 Emo jako prostředí k sebevyjádření

Respondenti ve valné většině hovořili o Emo jako o něčem, co jim dovoluje

vyjádřit jejich individuální styl, nebo je to prostředí, kde se mohou projevovat tak,

jak je jim vlastní – jakýsi rámec, v němž „se našli“. Tento rámec měl pro každého

respondenta svébytné dimenze – může jít čistě o styl oblékání, účes, líčení, nebo jen

hudbu; pro někoho je významný aspekt emoční (možnost dávat najevo své skutečné

pocity a udávaná větší citlivost příslušníků subkultury, která koresponduje

s citlivostí respondentovou a poskytuje bezpečnější prostředí než jiné skupiny či

vrstevníci v respondentově okolí); pro některé respondenty je tak Emo (respektive

skupina vrtevníků – emařů, které respondent zná) jakousi sociální oporou. U většiny

respondentů jsme rozpoznali kombinaci těchto aspektů sebevyjádření, které

subkultura poskytuje.

4.1.1 Styl versus charakter

Jak už bylo naznačeno v teoretické části, jakkoli je Emo prezentováno

v médiích i jinde, je zjevně pro dnešní mladé lidi velmi přitažlivým stylem. Je pak na

místě ptát se, proč si, krom popularity, která je vlastní i jiným subkulturám vybrali

respondenti právě Emo.

Na téma, co daného respondenta či respondentku na Emo přitahuje či proč se

vlastně Emo stali většina respondentů uvažovala ve dvou dimenzích; buď člověk

prostě je Emo, v podstatě se jako Emo narodí nebo má jeho charakter znaky

specifické pro Emo (a tyto udávané znaky se mezi respondenty značně lišily) , nebo

je Emo zkrátka jen stylem (vizuálně či hudebně) ve kterém se daný člověk našel a

našel tak zároveň lidi podobného ražení, ale nemá to nic společného s jeho

charakterem, povahou či momentální náladou, nebo je zkrátka respondent neumí

nebo nechce pojmenovat (prostě se mu to líbí).

Hudba, oblékání a vzhled patřící k Emo jsou každopádně atributy, které hrají

pro respondenty v našem vzorku velkou roli (jak se dalo ostatně očekávat):

43

emo_ brother (15 let)

pro me je emo spis o hudbe...oblékání..vzhledu...

emo babe (16 let)

emo je i o oblikani a mode – libi se mi to …taky bych tak chtěla vypadat a myslim ze

mi to nekdy de …a asi tak pul roku,jako nasla jsem se v tom ale vzdycky jsem byla

takova

Respondent Dusty shade zdůrazňoval to, co jiní mnozí respondenti a o čem bude

ještě řeč dále v samostatné kapitole výsledků – že si hledá v Emo svůj vlastní,

individuální styl, což znamená být doopravdy Emo – oproti těm, kdo si na něj jen

hrají, k čemuž jim dopomáhají právě vnější atributy stylu a pravidla, jak má správný

Emař vypadat:

Dusty shade (15 let)

mě to bere spíše hudebně (…) já se tak jakože oblíkám ale nedělám to abych mezi

EMO zapad ale protože se mi to líbí .... no dřív bylo jako emo životní styl uplně v

pohodě jenomže pak ppřišel nakej blbeček a začal psát na net blbosti ve stylu emo

pravidla a co musí emo nosit a co nemusí atak podobně ..

Respondentka TeREZa zmínila krom faktu, že Emo je nějakým způsobem součást

její identity možnost navazování romantických vztahů. Tato příležitost byla mnoha

respondenty reflektována jako přínos a něco, co je na Emo také lákalo.

TeREZa (15 let)

nejwítz se mi na tom líbí kluci :-D:-D Stě ... Já newim ploč mě to bawí... Stě už je to

součást mého já a já už si to jinak nedovedu představit....

Romantické vztahy však nebyly v obecném navazování vztahů na prvním místě; tam

stojí u našich respondentů vztahy přátelské, fakt, že se člověk může seznámit s těmi,

kdo jsou podobného ražení:

44

Market (16 let)

Tak rozhodně ten styl oblíkání a ty účesy. Pak také šlo o nové lidi.

Častým argumentem, proč se člověk cítí nebo identifikuje jako Emo byl fakt,

že se s tím prostě narodí, má takové charakterové vlastnosti, je něčím jiný a

v podstatě vyjímečný. Pak je Emo jen stylem, do kterého damé charakteristiky

zapadnou, kde se respondent „našel“:

Pauline (16 let)

s tím se člověk už narodí ... vždyci jsem byla jiná a emo ako fkt jsem asi dva roky ...

přibližně

cityEmo (15 let)

Vždycky jsem se cítila jiná než ostatní.... Byla jsem citlivější a taková....jiná. Po

vzhledové stránce jsem vždycky chtěla vybočovat z řady a líbily se mi sité barvy, ale i

černá... Jednu dobu jsem střídala rockový look s retrem, ale nevyhovovalo mi to.

Minulé prázdniny Jsem už se začala oblékat trochu punkrockověji a pankověji, ale i

když se mě hodně lidí ptalo, jestli jsem emo, zapírala jsem to... Ale v nitru mě emo

okouzlilo jak po vzhledové stránce, tak po chování (nevěřila jsem a nevěřím tomu, že

se ostatní řežou).... Jsem citlivý blázen :-D

Michal (16 let)

Tak vyjadruji svuj nazor na to, co se mi libi a kdo jsem, to by mel delat kazdej, jinak

jsi nikdo… a je to proste pecka, nasel jsme se v tom nejak… oblikani i hudba, a taky

ti lidi, i když hodne lidi to nechape

MaRtInAt sice zmiňuje, že ji k Emo přivedly původně psychické problémy, ale spíš

se jí líbily právě vnější atributy – černá barva byla pro ni vyjádřením smutku, v Emo

našla styl, který s jejím rozpoložením celkově vizuálně ladil, zdůrazňuje, že by se

přidala i bez těchto problémů:

MaRtInAt (15 let)

Začalo to tím že jsem měla problémy .. psychycké .. začala jsem se oblékat do černé

.. a vlastně jsem narazila na styl EMO , líbilo se mi styl oblékání a nejvíce asi

45

uprava vlasů ,miluji když mam natupírované vlasy .. načesané .. hrozne se mi to libi

..

SAMOZDREJME I KDYBYCH TI PROBLEMY NEMELA .. ZA NEJAKOU DOBU

BYCH SE K TOMUTO STYLU PRIDALA

V každém případě respondenti akcentovali, že Emo je prostředí, ve kterém

mohou vyjádřit, kým vlastně jsou – lhostejno, zda je to tak, že prostě cítí, že jsou

Emo, nebo jen daný životní styl, vzhled a případné sociální prostředí, které jim Emo

nabízí, odpovídá jejich momentálním potřebám.

4.1.2 Vyjadřování autentických emocí

Jednou z nejdůležitějších charakteristik stylu Emo či jeho příznivců je podle

téměř všech respondentů určitý druh emoční svobody. Zmiňovali ji ve chvílích, kdy

se snažili popsat co pro ně vlastně Emo znamená, ale také jako významnou příčinu

toho, proč se cítí v rámci tohoto stylu příjemně, proč jim sedí, co jim přináší – a to

jak v individuálním duchu (možnost projevit to, co v danou chvíli skutečně cítím,

nemuset se přetvářet či něco potlačovat) tak i v tom sociálním (projevy emocí nejsou

v rámci subkultury, na rozdíl od jiných stylů nebo prostředí odmítány) . Velmi často

zmiňují, že se nebojí skutečně své emoce před kýmkoli odhalit, což považují za

základní odlišnost od jiných (ne-emo) lidí – a to odlišnost pozitivní. Tato

subkategorie velmi úzce souvisí s kategorií Potřeba (být vnímán jako) autentický – a

je v souvislosti s obecnou pořebou v dospívání – být opravdový, najít své pravé já,

svou identitu. Respondenti zmiňují, že styl Emo jim poskytuje možnost se druhým

otevřít, ale také své vlastní emoce akceptovat jako něco, na co má člověk právo (ve

smyslu nemuset se jich zbavovat či je potlačovat). Je také třeba zmínit, že

respondenti hovořili jak o emocích negativních, tak o pozitivních přibližně stejnou

měrou (tedy ne jen o negativních, jak je často Emo přisuzováno). Byla zdůrazňována

intenzita prožívaných emocí – taktéž s pozitivním významem, tedy že jsou

respondenti skutečně schopni něco intenzivně prožívat. Zároveň je zmiňovaná

emoční svoboda tím, co podle většiny respondentů odlišuje příslušníky Emo od

ostatních (nejen) vrstevníků. Například respondentka Pauline tímto vymezila, co je

podle ní pro Emo typické:

46

Pauline (16 let)

mnu tak podle mě, hlavně v citovém založení .. nebojí se vyjádřit to co cítí, kdekoliv a

kdykoliv ... to je asi to hlavní x)

Jak zmiňuje právě Pauline a mnozí další respondenti, je pro Emo typické nebát se

ukázat, co člověk skutečně cítí a zároveň možnost emoce nepotlačovat, nenechat si je

jen pro sebe, ventilovat je, ať jsou jakékoli:

Evelína (15 let)

mno jako mě se líbí to že se prostě nebojej dát najevo svoje city...když se jim chce

brečet tak brečej a když zase smát atd. prostě můžeš dát najevo cc zrovna citíš a

nemusíš to dusit v sobě...

Respondentka emo babe zmínila, že nejde jen o překonání strachu své emoce

vyjádřit, ale obecně se svých vlastních emocí nebát – v podstatě je přijmout, což je v

tomto vývojovém období obzvláště důležité:

emo babe (16 let)

taky, ale emo neni jenom o mode…je to o lidech co se neboji svych citu …tohle hodne

lidi nechape…oblikani k tomu ale taky patri, ale neni to tak dulezity

Podstatná je také poznámka o nepochopení, téměř v každém rozhovoru se

v nějaké podobě takový obecný pocit nepochopení objevil (vztahoval se pak

k různým aspektům stylu, ať už emočním projevím nebo čistě vizuální stránky věci)

a budeme o něm šířeji hovořit ve výsledkové části Šikana, nepochopení a odmítnutí.

Citlivost je vlastnost, která byla též často uváděna jako výhoda, hlavně

v interpersonálním duchu – jde jednak o citlivost dospívajících samotných (tj. jak

věci vnímají), ale často se také setkáme s citlivostí ve smyslu empatie – tedy

schopnosti vcítit se.

47

cityEmo (15 let)

Emo kids jsou tak sví... nwm jestli mám říkat my nebo oni xD. Jsou/jsme takoví

citliví a náladoví a přitom jsou/jsme dost ,,crazy"... Poddáváme se náladě a

nebojíme se ukázat, jak se zrovna máme....

P (18)

(…) emaři jsou citliví, romanticky založení lidi, alespoň většina

Negativní emoční aspekty spojené s Emo uváděla pouze respondentka

TeREZa; zmínila, že od té doby, co je Emo (popisuje to tak, jako by předtím byla

jiná a spolu s tím, jak se identifikovala s Emo se změnila – nejde zde tedy, jako u

jiných respondentů o to, že by Emo nějak „zapadalo“ do jejího prožívání emocí):

TeREZa (16 let)

Všechno wíc prožívám od té doby co jsem emo o wšem mooc přemejšlim a to mi podle

mého mooc nepřineslo páč to dělá akorát problémy.... Určitě taky v tom že se

nebojím dávat najevo svý pocity .... Stě dyž se mi chce brečet brečím .... Kdekoliv....

(Ale ne hysterický vynucený přehnaný záchvaty ...) Jinááč... Je tu hroozně mooc

wěcí... Stě... Emo je hoodně odlišný od normálního života ...

TeREZa uvedla, že co se stala Emo, víc vše prožívá a moc o věcech přemýšlí

– spíše jako by to bylo něco, co je součásti Emo, ale ne jí samé. Na druhou stranu

tvrdila, že je Emo součástí její identity a že si to jinak neumí představit; ke konci

rozhovoru pak zmiňovala, že se chystá tuto subkulturu opustit, protože jí hodně vzala

(ve smyslu muset se pořád obhajovat a zároveň od ní „odehnala“ některé blízké lidi).

Její výpověď byla pro mne obecně poněkud matoucí; často si zřetelně protiřečila.

Bylo znát, že se teprve hledá, a že Emo je pro ni spíše jednou z možností, kým by

mohla být, možností, kterou si „vyzkoušela“, ale spíš se u ní evidentně jednalo spíše

o způsob sebeprezentace, než o nějaké hlubší ztotožnění, což je experimentace

s identitou pro dospívání běžná. To dokládá i způsob, jakým popsala, že ji Emo

připravilo o blízké lidi:

48

TeREZa (16 let)

Stě .. Např. nedávnej případ ... Měla jsem kluka a on mi řekl že už nebude emo a

jestli se s ním kuli tomu rozejdu .. Nu a já o tom tháág přemýšlela a řekla jsem mu že

jo páč nebudu chodit s někým kdo se mi nelíbí ... Pak jsem přišla na to jak to

doopravdy mělo bejt ...

4.1.3 Emo jako podpora

Pro většinu respondentů je Emo a vrstevníci, s nimiž se v jeho rámci

setkávají (jak online, tak offl ine) nějakým způsobem vnímáno jako opora .

Příslušníci subkultury sami sebe často vnímají jako odlišné a Emo jim

poskytuje prostředí, kde mohou skutečně zapadnout. Respondenti popisovali ,

že se jim v rámci Emo (resp. Emo vrstevníků) dostává porozumění, které by

v jiné skupině stěží našli, hovoří o stejných názorech a náhledech jako velké

výhodě a zároveň faktoru posilujícímu pocit , že někam patří. Emo také může

fungovat jako vrstevnická skupina, která pomáhá vyrovnat se s některými

problémy, s nimiž se dospívající setkávají – dokonce i velmi závažnými:

P (18 let)

(…) to jsem byl opravdu v hodně špatné životní si tuaci . prostě jsem to

nezvládal .emo mi s těma problémama hlavně pomohlo bojovat…hudba a pár

lidí

MaRtInAt (15 let)

(…) MYSLIM SI ZE MI DODALO NEJAKOU TU SILU .. JIT DAL , NEZ JSEM

PRISLA K EMO CHTELA JSEM UMRIT , NEKOLIKRAT JSEM SE POKUSILA

SE PODREZAT . . ALE EMO MY PRINESLO NECO ZE UZ JSEM NECHTELA ,

CHTELA JSEMM ZIT DAL ..

MaRtInAt zmiňovala, že Emo jí pomohlo dostat se z nejhorších

problémů, respektive stavu, kdy cítila, že by chtěla zemřít . Když jsem se jí

ptala, zda jí pomohl někdo konkrétní z Emo subkultury, někdo, koho zná,

odpověděla, že ne – že jí pomohlo zkrátka to, že se začala sama identifikovat jako

49

Emo a zčásti také hudba. Z konkrétních lidí jí, podle jejích slov, pomohly dívky z

pro-ana komunity, protože kvůli problémům ve svém životě navíc přestala jíst.

Stejně tak uvedl suicidální pokusy respondent Michal (16 let), jejich důvodem byla

podle jeho slov nešťastná láska. Identifikace s Emu mu pak pomáhá alespoň trochu

“přežít” v tomto světě, který chápe jako nepřátelský a povrchní; Emo je možností,

jak najít přátele, co to vidí podobně.

Nová přátelství jsou podle respondentů důležitou součástí toho “být Emo”, a

to zejména ve smyslu najít si někoho, kdo mi rozumí a získat tak pocit patření někam.

Například pro respondentku Pauline je Emo velkou podporou a možností nalézt

přátelství – popisovala, že na základní škole byla šikanovaná a vyloučená

z kolektivu, s čímž jí následně Emo a lidé, se kterými se v jeho rámci setkala a

setkává umožnilo překonat:

Pauline (16 let)

mnu hlavně mám kolem sebe lidi co mě chápou, mají podobné názory ... někam

patřím

Honzik (16 let)

když sem mezi lidma který sou mi blízký.. maj podobný názory.. je jasný že se člověk

připadá líp.. má i větší sebevědomí než když de po ulici a lidi na něj křřičí.. nějaký

urážky a pod..

Právě zvyšování sebevědomí bylo také častým tématem v rámci Emo jako

podpory; může jít jak o oblékání, které dodá dospívajícímu pocit vlastní vyšší

sociální hodnoty, nebo vědomí sounáležitosti s ostatními “Emo kids”, kteří jsou v

tomto vnímáni, jak už bylo řečeno výše, jako odlišní – zejména vůči jiným

subkulturám. Ti, co se řadí k Emo, jsou podle respondentů nejen citlivější, jak jsme o

tom již hovořili, ale také se odlišují tím, že nejsou namyšlení a pokrytečtí, chovají se

k sobě lépe, pomáhají si.

Honzik (16 let)

(prineslo mi to) hlavně kamarády :) sem na to prostě úchylnej když vidim nějakýho

emáka tak mam lepší náladu tůty lidi mě přitahovali od tý doby co to znam.. a nejsem

50

homosexual. na těch lidech se mi líbí že sou .. prostě takový Milý .. a nejsou tak

namachrovaný jako je to vidět u jinjch stylů..

Market (16 let)

A když se pořádaly ty Emo srazy tak se sešla skupina lidí co se vlastně vůbec neznala

ale stala se z ní po čase hrozně velká rodina! (…) byli jsme všichni štastní. a všichni

jsme byli upřímní a měli se rádi...nikdo jsme se tam neznal a přesto jsme se bavili..

super byla ta pohoda bezpečí, ten klid. seděli jsme venku a povídali si vyváděli

kraviny. určitě to bylo spestření oproti životu předtím kdy se semnou bavilo hodně

málo lidí…Nebyla tam zezačátku žádná přetvářka … já nikdy nebyla hezká, ani

hubená a děti ve třídě se mi smály! byla jsem ze začátku taková zakomlexovaná, ale

jen ve společnosti stejně starých lidí. já jsem vyrůstala se ségřinýma kamarádama a s

příbuznýma ( segře je 28 )

Emo tak dokáže hrát velmi podpůrnou roli v životech respondentů. Vytváří

bezpečné prostředí, poskytuje oporu při vyrovnávání se s problémy, a v neposlední

řadě se – minimálně pro naše respondenty - od jiných stylů liší v proklamované

citlivosti členů a jejich schopnosti poskytnout případnou pomoc v zátěžových

situacích. Funguje také nepřímo jako opora čistě v individuálním duchu – jak

zmiňovali někteří respondenti, prostě si jen našli styl, který v tu chvíli korespondoval

s jejich potřebami a problémy, doplnil jejich identitu, dodal jim pocit, že někam patří

(bez nezbytnosti přímé interakce s Emo vrstevníky).

4.2 Potřeba být (vnímán jako) autentický

Potřeba autenticity (ať už v prožívání nebo v projevu) je pro dospívání

příznačná. Ještě výraznější se pak jeví právě v rámci Emo stylu; zřejmě bychom

mohli hledat příčinu právě ve skutečnosti, jak moc (pro většinu respondentů) Emo

zahrnuje právě projevy afektivity. Stejně jako většina dospívajících tak ti, co patří

k Emo, cítí potřebu mít a projevovat své skutečné emoce a své skutečné já; na druhou

stranu mezi sebou identifikují takové, co se jen „řídí“ tím, jaký by měl být člověk, co

si chce říkat Emo. Takoví jsou pak odsuzováni, právě za svou chybějící autenticitu

(pro což se v rámci subkultury vžilo označení „pozérství“). Pod tuto kategorii tak

51

spadají právě „pozéři“, ale také problematika sebepoškozování. Je zařazena právě zde

proto, že když se snažili respondenti vymezit co je vlastně Emo, dříve či později (ale

většinou okamžitě, když se naskytla příležitost) zdůraznili, co rozhodně Emo není –

sebepoškozování. Toto negativní vymezení (nezačíná se tím, o čem Emo je, aniž by

nebylo nejdřív řečeno, o čem rozhodně není) bylo natolik časté a signifikantní, že je

samostatným subtématem.

4.2.1 Pozéři (falešné Emo)

Takzvaní pozéři nebo také „falešní emaři“ jsou tématem, které se objevilo ve

všech rozhovorech, a to s velmi negativní konotací – jako něco, co stylu škodí

v očích ostatních. Každý z respondentů měl svou vlastní definici, tyto defin ice se

ovšem velmi podobají. Pozér je někdo neautentický, někdo, kdo ve skutečnosti vůbec

necítí a neprožívá jako Emo, popřípadě styl nechápe, není si v něm schopen najít to

své a jen kopíruje vše, co lze. Pozéři tak hrají roli, sebepoškozují se jen aby upoutali

pozornost a ukázali, že „jsou opravdu Emo“, popřípadě se tímto způsobem dostali do

komunity mezi „opravdové Emaře“. Údajně následuje Emo pravidla, o nichž jsme již

psali výše – nesmyslná nařízení, jak být Emo („Buď pořád smutný, řež se něčím

ostrým“ apod.) a neustále manifestuje depresivní náladu, popřípadě chuť se pořezat

či zemřít, aniž by k tomu měl nějaký autentický důvod:

cityEmo (15 let)

Mno že je pořád ,,smutný", i když by třeba mohl mít dobrou náladu, řeže se a

popřípadě se řídí emo pravidlama na internetu, vede blbé kecy o tom, jak je řezáni

bezva a jak pořát myslí na smrt a podobné hovadiny... Vždyť emo není o tom, aby lidi

brečeli, ale aby vyjadřovali, co právě cítí,což není vždycky smutek,ale myslím, že víc

je to třeba dobrá nálada, to podle toho, jaký má dotyčný člověk život.

Pauline (16 let)

kvůli těm co si na to jen hrajou takzvaný "pozéři" lidi mají zafixovaní věci který

nejsou pravda ... je to dost těžké (poznat pozéra) ... spíše podle toho jak se chová ...

řídí se takzvanýma "emo pravidli" a nebo prohlašujou, že se jdou podřezat

52

Když jsem se respondentů tázala, jak lze tedy takového pozéra rozeznat od

„true emo“, velmi často odpovídali, že je to hodně těžké a že bych do toho zkrátka

„musela vidět“:

LuCiNkA (16 let)

no tak pozna se to tezko no ale vetsinou si na to ze sou emo jenom hraji a nebo se

ridi emo pravidly atd.

Kromě dodržování Emo pravidel se pak častým kritériem pro odlišení pozéra

stal věk – u mladších Emaři je prý pravděpodobné, že jsou jen pozéři – což by mohlo

souviset jednak s potřebou si sám pro sebe interpretovat styl jako něco, co dává

smysl „rozumnějším lidem“ – tj. těm starším, kteří jsou s to jej pochopit, pak jde také

nejspíš o určitou „ochranu“ nebo legitimizaci stylu (potažmo sebepojetí), který je

součástí identity respondenta – všichni respondenti věděli, že se Emo běžně spojuje

s depresivitou a sebepoškozováním a často z toho vinili právě pozéry – ty, kteří

(mimo jiné kvůli věku) styl vůbec nepochopili, začali se sebepoškozováním apod. a

tím styl vlastně „zkazili“. Je zde jasná diverzifikace na „my“ a „oni“ a potřeba se

vůči „falešným Emařům“ důrazně vymezit:

Honzik (16 let)

protože to je ta špatná odnož těch který emo viděli na ulici viděli TRUE emo a na

internetu si zadali emo a všechno brali vážně je to hnus co se děje .. je lepší používat

slovo true-emo pro lidi co ví vo co de a nejsou to takový ty "řezníci" :D ono většinou

to de poznat podle věku .. :D když je holce 12 tak to je jasný... sou to malý děti nebo

puberťáci.. který si přečtou článek na internetu a řídi se tim.. a poznáš je tak že když

si na netu najdeš nějakej člnek o emo jak co má bejt tak když si ho přeteš oni se

přesně tak chovaj maj všude lebky a pod.. D: to prostě na to člověk máš čuch .. ale

občas z pozerů vyrostou true emo .. ale sou ti pořád poznamenaný :D třeba ty žiletky

a podobně..

Respondent Honzik, stejně jako respondentka Market hovořili o pozérech v

podstatě v tom smyslu, že jsou jakýmsi “nižším vývojovým stupněm” pravých Emařů;

oba zmínili, jako i jiní další respondenti, že je možné, že se z pozérů někdy stanou

skuteční Emaři, ale musí pochopit, o čem Emo skutečně je.

53

Market (16 let)

víš pozer je člověk kterej si na to hraje a nic o tom neví! my jsme o tom taky nic

nevěděli přišlo to jako něco nového jako něco suprovýho. ale po čase jsme se v tom

začali pohybovat a vedeli jsme víc a víc .

Skutečný Emař je pak od pozéra odlišitelný právě tím, že se jako Emo cítí –

což jednak úzce souvisí s tím, o čem jsme již psali v části “Styl versus charakter” – a

sice, že mnoho respondentů označuje Emo jako něco, v čem se zkrátka našli, že už se

tak narodili apod., ale také, že se našli ve stylu, hudbě apod. U pozéra pak dle

respondetů chybí tento autentický pocit ztotožnění, prostě jen povrchně něco

kopírují. Emo pak tedy podle těchto kritérií může být kdokoli:


kdo chce bejt fakt jakože EMO tak nemusí nosit patku a kecky nemusí mít pearcingy

všude stačí se jen jako emo cejtit

Jeden z respondentů zmínil ještě jeden způsob, jak se dá údajně takový pozér

rozpoznat – použití jazyka :

P (18 let)

psal někdo z těch ostatních emařů TíMhLe StYlEm? PrOtOžE tak píšou ti špatní....

myslí si, že budou víc EmO kDyŽ tAk BlBě BuDoU pSát... a navíc, opravdu to není k

přečtení..

Jak je hodně vidět právě na webu, někteří Emaři (ale nejen oni – setkala jsem

se s tímto způsobem psaní i na webech, které nemají s Emo nic společného, spíše je

to určitá současná adolescentní móda, která se u Emo “ujala” ve větším měřítku)

skutečně píší odlišně - tak, že míchají malá a velká písmena v jednom slově a často

zaměňují české a anglické souhlásky (píší například “Mishka” místo “Miška” a

podobně). Tři respondentky z našeho souboru měly dokonce přezdívky, napsané

tímto způsobem (přezdívka byla změněna, ale způsob, jakým byla napsána byl

zachován) - TeREZa, LuCiNkA, MaRtInAt. Zdá se, že psaní takovýmto způsobem je

jedním z populárních vnějších znaků, které někteří dospívající přijmou za své, pokud

54

chtějí demonstrovat svou příslušnost k Emo; fakt, že se jedná pouze o vnější znak a

evidentně něco, co podléhá módě a k čemu inklinují spíše ti mladší z Emařů zřejmě

přispívá k tomu, že je tento styl sebevyjádření brán jen jako póza – stran těch, kdo jej

odmítají. Jako “skuteční Emaři” se ovšem cítí a prezentují všichni z našeho vzorku.

Téměř každý z nich znal osobně nějakého pozéra a vyjádřil svou nelibost z

toho, že tací v rámci subkultury jsou – ovšem nikdo samozřejmě nezmínil, že jeho či

její chování může být v nějakém smyslu také pózou. To je plně pochopitelné, neboť

potřeba vlastní autentičnosti, celistvého sebepojetí či koherentního obrazu sebe sama

je obecně lidskou charakteristikou, nicméně je zajímavé, jak tyto zákonitosti fungují

právě v rámci Emo subkultury – její příslušníci se definují prostřednictvím nechuti a

nelibosti k pozérům, přičemž sami sebe vnímají vždy jako autentické; říkají kým jsou

prostřednictvím popisu kým nejsou nebo nechtějí být. Je zde také patrný motiv nejen

k udržení vědomí vlastní autentičnosti, ale výpovědi respondentů také prozrazují, že

chtějí být vnímáni jako autentičtí svým okolím (v rozhovorech pak mnou).

Opravdovost je důležitá sama o sobě, ale také před druhými.

Pouze respondetka Market vnímá slovo “pozér” odlišně, než ostatní z

respondentů:

Market (16 let)

Bylo horzně vln emo do ČR…byla první vlna, ta nebyla tak početná a ani už neznám lidi kteří

v ní byli. Vlastně jo jednoho člověka bych znala. A pak byla druhá vlna v té jsem byla já.

Trávili jsme všechny výkendy společně a dá se říct, že jsme byli prvními pozery…nikde se

nedalo koupit oblečení jako měli američtí emaři samozdřejmě a proto jsme tak i vypadali. ale

v té době o řezání nikdo nemluvil a do tyhle naší rodiny se vmísila další vlna..my už

samozdřejmě byli lépe oblíkaní už jsme si sehnali hezčí lepší veci. a navíc oni přišli s nákym

sebepoškzováním a podobnýma věcma..no a jak těch pozerů (dá se říct začátečníku, těch co o

tom neví tolik jako ,,MY,,) začalo být čím dá víc!

Také pro ni je pozér někdo, kdo o Emo zatím málo ví, ale chtěl by do této

subkultury patřit. Ovšem vzhledem k negativní konotaci, kterou toto slovo v rámci

Emo nepochybně má je zajímavé, že Market přiznává, že i ona byla pozérkou. Pravý

emař je podle ní tedy jednak někdo, kdo už Emo pochopil, porozuměl, o čem je;

zároveň hovoří o tom, že v Čechách je podle ní Emo odlišné od jiných zemí, a to v

tom, že jako pravý Emař je těmi ostatními vnímán ten nejhezčí a nejpopulárnější,

55

vizuální stránka je tedy velmi důležitá – i když člověk už není pozér. Market je

součástí skupiny, které ona sama (a lidé kolem ní) říká “Emo smetánka” – skupina

oblíbených, v Čechách známých Emařů, ke kterým ostatní vzhlížejí co se týče stylu i

projevu. “Emo smetánka” je tvořena převážně těmi, kdo se s Emo identifikovali již

před delší dobou a zpravidla pocházejí z hlavního města, kde má, jak se dá očekávat,

Emo trochu jiný charakter než ve zbytku republiky – jako je to i u jiných kulturních

fenoménů v mnoha hlavních městech jiných zemí. Mnoho respondentů také

zmiňovalo, že “v Praze je to jiné”.

Market se tak sama považuje (a je v subkultuře považována) za určitý typ

celebrity – o Emo celebritách pak budeme hovořit ještě níže, právě v kontextu online

prostředí, které podmiňuje vznik těchto “celebrit” a významně ovlivňuje dynamiku

celé subkultury.

V každém případě se všemi rozhovory právě potřeba prezentace vlastní

autenticity proplétala s pravidelností až překvapující – jako by měli respondenti

pocit, že musí fakt, že jsou Emo nějakým způsobem obhájit. O nutnosti se obhajovat

pak budeme hovořit níže, v kapitole o Šikaně, odmítnutí a nepochopení, s níž právě

téma autenticity velmi úzce souvisí.

4.2.2 Sebepoškozování

Sebepoškozování je v rámci tématu autenticity skutečně velkou a poměrně

citlivou subkategorií. Respondenti si uvědomovali, že je Emo vnímáno jako

„subkultura sebepoškozování“, a že to je také jeden z hlavních důvodů, proč narážejí

na odmítnutí, nepochopení, výsměch a někdy se dokonce setkají s šikanou – proto je

také subkategorie sebepoškozování úzce spjata právě s tématem „Šikana,

nepochopení a odmítnutí“ – které podrobněji vyobrazíme níže.

Většina respondentů tak cítila velkou potřebu nějak se k sebepoškozování

vyjádřit; nejčastěji ve smyslu popření jakékoli souvislosti Emo a sebepoškozování

(většinou buď popřeli souvislost zcela, nebo zdůraznili, že to dělají jen pozéři – tedy

ti, kdo vlastně ve skutečnosti ani nejsou „praví Emo“, často se objevil argument, že

respondent/ka zná někoho, kdo se sebepoškozuje a není Emo):

56


rozohdne to pro me neznamena ze je to o rezani, sebeposkozovani apod. nwm jak to

vubec vzniklo ti co se rezou zkrátka neumějí řešit problémy jinak nez takto, a

rohodne to neni zaleziost jen emaru, znam par lidi co to delaji a emo nejsou

Evelína (15 let)

mno to už je podle mně krajnost ... to už ten člověk vážně musí být dost psychicky

vydeptanej ... ale taky třeba můj spolužám punker když je ožralej tak se řeže jen tak z

nudy ... jako podle mně to je o těch lidech ne o stylu...někdo prostě neumí zvládat

problémy tak se opije jinej zase řeže...každej má jinej způsob jak řešej problémy..ale

sebepoškozování nák s emo nesouvisí ... to si zase vymysleli pozeři aby to emo

vypadalo cc nejhůž pro ostatní..

Respondenti zpravidla nepopírají, že se u těch, kdo patří k Emo může

sebepoškozování objevit; pokud se tak však stane, je to podle jejich slov proto, že má

takový člověk závažné problémy, s nimiž si nedovede poradit jinak – a

sebepoškozování pak funguje jako způsob vyrovnání se s těmito problémy:

MaRtInAt (15 let)

MYSLIM SI ŽE EMO NEMA SE SEBEPOSKOZOVANI NIC SPOLECNEHO .. JEN

PROSTE DO EMO JDOU LIDI CO MAJI TREBA PROBLEMY JAKO JSEM MELA JA

, AE NELEPSI SE TO , A CHTEJI UMRIT A PROTO ZILETKY A SPOL…. A TAKY

TY CO JSOU EMO JEN TAK Z FRAJERINY .. TAK SE REZOU ABY BYLY

ZAJIMAVY NO

Zajímavá je zde zmíněná souvislost problematického života a následně

tendence se k Emo připojit. Domníváme se, že toto téma vyžaduje hlubší reflexi,

neboť se objevilo častěji a přímo se dotýká základní otázky kterou je třeba si klást,

hovoříme-li o domnělé rizikovosti subkultury Emo (a jakékoli subkultury mládeže) –

přitahuje tento styl dospívající, kteří mají problémy, nebo je – jak lze pochopit z

médií – nějakým způsobem vytváří? O tom budeme podrobněji hovořit v Diskusi.

Ti, kdo jsou jen pozéry se pak sebepoškozují aby přitáhli pozornost, ukázali

svou příslušnost ke skupině, demonstrovali smutné pocity, které ovšem nejsou

opravdové:

57

Market (16 let)

Netuším... (kde se to vzalo) …to byla právě jedna ta vlna emo dětiček co si myslej

jaký jsou chudinky a jak maj strašně těžkej život a přitom to byli jenom rozmazlený

haranti!!! ale kde se to vzalo... nebo celý emo pravidla.. netušim kde se to vzalo!

LuCiNkA (16 let)

no jako vubec to s tim nesouvisi to prave delaji jenom ti pozeri kvuli toho ze to je v

tech pravidlech a pak o tom vsude pisou


podle mě emo a sebepoškozování nejde dohormadyy toje spíš demence =

sebepoškozování

Sebepoškozování tak bylo respondenty charakterizováno buďto jako

východisko z obtížné životní situace, nebo jako móda nebo póza, kterou používají

nepraví Emo, protože si myslí, že to k Emo nějakým způsobem patří. Respondent

Killingone se navíc domnívá, že sebepoškozování je nemoc, mentální porucha –

která se může vyskytnout u kohokoli, bez ohledu na styl:

Killingone (18 let)

hnust kdyz mu dupnu na ruku posere se bolesti a rozmisli si to rychle... nepatri to k

emp stylu sebeposkozovani je mentalni porucha nebo tak neco rezat se muze kazde i

podelanej hoper

Respondent emo_ brother naznačil, že se v rámci subkultury Emo může objevit v

poslední době často diskutovaná sociální nakažlivost sebepoškozování. Lidé, kteří mají

problémy, patří ke stylu Emo a dozvědí se, že někteří Emo vrstevníci takto své problémy řeší,

mohou chtít tento způsob vyrovnání se z problémy vyzkoušet, pokud se ocitnou v zátěžové

situaci také:


s tim reseni problemu samozrejme je to ruzny proste sami vedeji ze to nekdo takhle

resi a kdyz sou pak ty lidi sami v problémech v úzkých muzou to zkusit , ale nwm co

58

je pri tom drzi dal, pocit ulevy? snad nevim ani to nechci zjistovat...(snad pochopis

jak myslim co sem napsal)

Jediný z respondentů, respondent P, se vyjádřil ve smyslu, že sebepoškozování

k Emo opravdu nějakým způsobem patří. Opět ovšem zdůraznil zejména osobní

problémy; ty ho přivedly k inklinaci k Emo (je zde tedy, stejně jako u respondentky

MaRtInAt patrná linie respondentem vnímané závažné problémy – přechod ke stylu

Emo). Emo styl (zejména přátelé, které si jeho prostřednictvím našel a hudba) byl

však důvodem, proč se celá situace zlepšila (nalezení podpory a pomoci) a

sebepoškozování přestalo:

P (18 let)

štve mě na nich hlavně jedna věc .. (na pozérech) a to, že ten styl kazí a ostatní lidi si

díky nim mají na emo špatnej názor…vůbec totiž nejde o nějaký sebepoškozování se

(…)

dalo by se říct, že skoro každej normální emař si tím prošel. já osobně jsem na emo

přešel, nebo spíš jsem do toho spadnul asi před rokem a půl a to jsem byl opravdu v

hodně špatné životní situaci. prostě jsem to nezvládal. sebepoškozování v tomhle

stylu je. ale ne tak jak si to myslí ti "emaři"…oni se řežou jen tak a nebo protožeje to

EMO…ale ve skutečnosti je to jinak…k tomuhle se člověk dostane opravdu když je na

pokraji sil, jako poslední možnost…duševní bolest potlačí bolestí fyzickou…pokud

vím, tak to dělali už i někteří indiáni v americe…není to nic špatnýho a ani novýho

Pocit nebo zkušenost, že si zkušeností se sebepoškozováním má “každý

normální emař” se sice neshoduje s tím, co říkali ostatní respondenti, na druhou

stranu jsem si vědoma čistě kvalitativní povahy studie a tím pádem také omezení,

která z toho plynou. Proto považuji výpověď zmíněného respondenta v tomto smyslu

za velmi důležitou (zrovna on navíc popisoval poměrně bohaté vztahy s dalšími

Emaři); je možné, že se skutečně sebepoškozování v této subkultuře objevu je. Ovšem

z toho, co z výpovědí respondentů vyplynulo lze usoudit, že v rámci Emo subkultury

spíše hledali oporu při řešení náročných životních situací a sebepoškozování nebylo

něčím, co by si vědomě zvolili, co by považovali za žádoucí a za součást subkut ury

jako takové.

59

Je také možné, že mi někteří respondenti souvislost stylu Emo a

sebepoškozování záměrně zatajili. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by se jednat o

ochranu sebepojetí ve dvojím smyslu – tedy snahu zakrýt tento fakt sám před sebou a

tak neohrozit konzistentní sebeobraz, nebo ochránit styl (potažmo sebe samého a

obraz v očích druhých) – pokud by přispěli k vnímání stylu jako rizikového, dávali

by záminku k další kritice a útokům. Zároveň, pokud by sebepoškozování bylo

součástí stylu jako takového, v určitém smyslu by to mohlo Emo devalvovat – jako

něco neautentického, něco, co si bere závažné problémy a jejich projevy za své čistě

z povrchních důvodů, pro manifestaci vyprázdněných emocí a neexistujícího smutku.

4.3 Hudba

Co se hudby týče, jak se dalo předpokládat je významnou součástí života

našich respondentů. Popisovali ji jednak často jako to, co je k Emo původně

přivedlo, jako to, co je na celém stylu „to nejlepší“, něco, s čím se mohou ztotožnit

(ztotožňují se se zpěvákem), co jim může pomoci v těžkých životních situacích, co je

ovlivňuje. Oceňují, jak jsou v Emo hudbě vyjádřeny právě emoce (naléhavým

zpěvem, křikem, texty):

Killingone (18 let)

ta hudba je proste odvaz slysim ji a nabiha mi mrazak po zadech

Honzik (16 let)

začínal jsem u slabších kapel tam mě chytali texty. a Poza těch kapel .. jak vysupujou

a podobně.. ale postupem času do dneška je o pořád větší a větší hardcore.. prostě

opavdový emoce.. ten člověk co to spívá prostě "vybleje" všechny svý pocitý , To

však neznamená že by byly jenom smutný .. :D a je to něco jinýho než kapely typu

MCR a podobně


mě to bere spíše hudebně („A co se ti na té hudbě nejvíc líbí?) no zní to blbě ale ty

emoce :-D

60

cityEmo (15 let)

Hmmmm.... Líbí se mi zvuk kytary, líbí se mi míchání dobré melodie a toho ,,drsna"

co vychází z odvětví roku a metalu. To už mi pak běhá mráz po zádech, jaxe mi to líbí

<3.. A když se do toho přidá ještě trochu screamu, je to fakt néřez... Nejlepší je

představovat si, jak tu písničku zpívám nebo hraju na podiu před davem řvoucích

lidí

Z výpovědi respondentů je patrný vysoký stupeň ztotožnění se s tím, co

poslouchají, a to evidentně hlavně na emoční úrovni; líbí se jim, jak jsou hudbou

vyjádřeny pocity, které jsou jim evidentně blízké. Na emoce je patrně také zaměřena

ona pomoc, kterou v souvislosti s hudbou zmiňují:

emo babe (16 let)

tojo.. to je na tom nejlepší, ta hudba mi pomaha, kdyz je vsechno ostatní nanic … je

to jako bych kricela s nima

MaRtInAt (15 let)

TAKZE JA POSLOUCHAM SPISE JAPONSKE SKUPINY , ALE PSOELDNI DOBOU

POSLOUCHAM I HUDBU JINYCH STYLU , A DULEZITA JE , PROTOZE .. MI

POMAHA VE VSECH SITUACIHC ..

Michal (16 let)

Jj hudba je na tom to nejlepší, beha mi mraz pozadech když to slysim, je to prostze

nejvic.. a taky o tom pak pisu.. a o tom jak to de vsechno do.dele

Respondent Master uvedl, že si vyloženě kvůli hudbě založil blog – zaměřený

na Emo muziku. Nemá kolem sebe nikoho se stejným hudebním vkusem, využil tedy

blogování jako prostředek k seznámení se s lidmi, kteří poslouchají totéž a lze s nimi

o hudbě diskutovat a sdílet pocity, které v něm hudba vyvolává:

Master (16 let)

takze me k tomu motivovala hlavne ta hudba protoze kdo v mym okoli posloucha to

co ja zejo...skoro nikdo

61

Poslech hudby má nepochybný sociální rozměr i v jiném smyslu – téměř

všichni respondenti uvedli, že se s jinými emaři seznamují a potkávají na koncertech

– zpravidla se znají z online prostředí a koncerty bývají místem, kde se zrodí i

offline přátelství.

4.4 Sexuální orientace a měnící se maskulinita

Téma sexuální orientace a problematika vnímání mužnosti (stran ne-emo

okolí) se vynořila – zejména právě u chlapců – se stejnou intenzitou jako téma

sebepoškozování.

Příslušníci subkultury Emo jsou velmi často vnímáni jako homosexuálové,

bisexuálové či minimálně jako zženštilí (u chlapců). Tento předpoklad je také

součástí již zmiňovaných „Emo pravidel“. Respondenti v našem vzorku si toho byli

dobře vědomi a dávali najevo stejné negativní pocity, jako tomu bylo u tématu

sebepoškozování – chlapci měli s těmito představami okolí často velmi nepříjemné

zkušenosti, které chápali jako útok na svou mužskost a identitu . I když respondenti

obecně uznávali, že mezi Emo kids homosexuálové jsou, vyjádřili zároveň také

názor, že se mezi emaři nevyskytují o nic víc, než v jiných skupinách či subkulturách

– a že jsou tak nejspíš vnímáni hlavně pro své oblečení, v některých případech

možná citlivost. Respondent Killingone zmínil něco, co by se dalo nazvat spíše

experimentováním; za homosexuála se (stejně tak jako zbytek respondentů)

nepovažuje:

Killingone (18 let)

kazdej je bi … vetsina lidi se otoci za clovekem stejneho pohlavi kdyz se mu libi…sex

a tak je neco jineho... jo zkousel sem se libat s klukem taky sme byli pekne zhulakany

vyjeli sme 2citruse … ale proste je to kazdeho vec znam teplouse hopera

Nikdo další z respondentů nezmínil žádnou podobnou vlastní zkušenost,

všichni však vyjádřili svůj tolerantní postoj k homosexualitě a rozhořčení nejen nad

tím, že je přisuzována Emo, ale také netolerancí, kterou obecně ve svém okolí cítili:

62

Honzik (16 let)

vadí jim asi to že KLUK je KLUK a HOLKA je HOLKA a hodně lidí má dneska

xenofobii.. nemaj rádi homosexuali a když má někdo uplý kalhoty nabarvený vlasy a

je namalovanej.. tak to je špatný

Honzik tak zmínil zřejmě nejdůležitější důvody, proč jsou někteří Emaři

vnímáni jako homosexuálové – jde pravděpodobně o určité genderové determinanty

(co je chlapecké a co dívčí) zakořeněné ve společnosti. Jakmile dospívající mužského

pohlaví vystoupí ze stereotypu (byť jen vizuálně – oblečením, účesem, make-upem)

je vnímán jako nedostatečně mužský, tedy musí být homosexuál.

TeREZa (15 let)

Např dyž viděj emo kluka hned je pro ně teplej ... Awe ... Je plno emařů kerý nejsou

teplý .. Já osobně znám pouze dva a to jeden je bi a ne homo ....

Dusty shade zdůvodňoval nesmyslnost přiřazování homosexuality k Emo (ve

smyslu že Emo udělá z někoho homosexuála) tím, že homosexualita je vrozená a

člověk si jí nevybírá (to ovšem nijak neovlivní možnost, že jsou zkrátka takto

orientovaní lidé k Emo přitahováni, protože cítí, že jde o subkulturu v tomto směru

tolerantní):


taky toje to samí to zas na net napsal nakej blbec vubec to nesouvisi ... jako bi sexual

nebo homosexual se člověk narodí ale projevuje se to spíše až v pubertě to si člověk

nemůže určit sám

Honzik (16 let)

jedna věc je jasný žádný předsudky proti tomu.. osobně neznam homosexualy u kluků

ale bisexualia u emo holek je běžná

Jak zmínil Honzik, do určité míry se zdá, že se v Emo subkultuře objevuje

experimentování se sexualitou – jiní respondenti (chlapci) zase zmiňovali, že je často

kontaktují emaři stejného pohlaví, ale bez negativního akcentu – zkrátka si s nimi

píší a situaci vyjasní. Michal vyjádřil názor, že Emo homosexuálové o své orientaci

63

raději píší, vyjadřují ji – za účelem si v rámci subkultury najít partnera. Zdůvodnil

to tím, že v Emo subkultuře panuje vůči homosexualitě tolerance, takže se takoví lidé

nemusí bát odsouzení:

.

Michal (16 let)

to sou uplny picoviny. nevim kdo to tvrdi. sme stejyn ako vsichni ostatni. mozna jen

ze emo homousi o tom radsi pisou (..) Nvm mozna ze si tak dobře nekoho najdou

nebo ze to proste muzou rict ze je nikdo neodsoudi mezi emarema… nvm

Tolerance subkultury k homosexualitě je zřejmá i z toho, jak se o této

orientaci vyjadřuje Market, která uznává, že má mezi svými Emo přáteli hodně

homosexuálů a bisexuálů, ale že jí to absolutně nevadí – ba naopak – a že všichni

společně chodili i do klubů zaměřených na tuto menšinu:

Market (16 let)

tam je to se sexuální orientací těžký... ano je tam mezi mejma kámošema dost

homosexuálu i bisexuálů! ale ze začátku se to nedávalo tak najevo to až po tom roce

nebo tak se to začalo brát víc vážně. pak jsme společně začali chodit i do gay

clubů...(...) tohle podle me není problém emo kultury. je pravda že teplího hopera asi

nenajdeš, ale máš mnohem víc teplejch discantů než emařů

Market také, na rozdíl od respondenta Killingone, který zmiňoval, že zná

takto orientovaného příznivce hip hopu vyjadřuje své mínění, že zrovna v hip hopové

kultuře bychom hledali homosexuály stěží. To by mohlo vést k úvaze, zda je to tím,

že hip hopová subkultura přeci jen ve svém zdůrazňování heterosexuálních vztahů a

zároveň určité póze maskulinní moci zkrátka není pro homosexuály tak přitažlivá,

nebo jsou nuceni svou část identity v rámci této subkultury skrývat. Fakt, že Emaři

se s něčím takovým skrývat rozhodně nemusí , zmínila i respondentka cityEmo:

cityEmo (15 let)

myslím že je to zase o tom, že se emo nebojí říct, že jsou na stejné pohlaví, nebo na

obojí.... i když když vidíš nějakou fotku nebo video na netu, jak se například dva

emaři líbají, je to spíš o zábavě... nedělá jim problémy se líbat na veřejnosti, protože

se proste nebojí... a nebo jsou fakt homo nebo bi...

64

Problém, který pro respondenty (zejména chlapce) z postoje okolí vyplývá je

založen zejména na potřebě se obhajovat a vysvětlovat, že ne každý Emař mužského

pohlaví je gay nebo bisexuál – respektive, že se mezi nimi vyskytují, ale většina jich

je heterosexuálních. Zároveň pro některé respondenty tyto předsudky znamenají

omezení v běžném životě; to, že jejich oblečení nebo styl jsou vnímány jako

„zženštilé“ nebo „homosexuální“ může způsobit velmi nepříjemné situace ; například

Killingone uvedl právě fakt, že ho okolí vidělo jako homosexuála jako hlavní důvod,

proč ze subkultury – dle svých slov - částečně odešel (začal se trochu jinak oblékat

apod.):

Killingone (18 let)

protoze najednou pro lidi sem byl buzik a zena... predtim me meli za kluka kterej se

nebal byl zapletenej v kazdem problemu... delal sem 3 roky kick box a mel sem

zavodit a najednou emo

Jak je z výpovědi patrné, předtím, než se začal vzhledově identifikovat s Emo

splňoval Killingone v očích ostatních obecná kritéria maskulinity – nebál se,

provozoval kontaktní bojový sport. Náhled na jeho orientaci a mužnost se změnil

pouhou příslušností k Emo.

Jiný respondent, Dusty shade, se setkal s odmítnutím ve škole – ne od spolužáků, jak

by se snad dalo očekávat, ale od pedagožky, která kritizovala jeho styl oblékání

právě ve smyslu sexuální orientace:


no zakazovali mi nosit vlasy přez oči (patku) když sem si chtěl udělat pearcing tak se

to dozvěděla a řekla at stim radši nelezu do školy a že se oblíkám jak teplej takoví

normální narážky

Respondenti také uváděli jako běžné, že na ně někdo pokřikuje např. na ulici:

Honzik

80 procent lidí si řikaj.. Buzík .. pak další ví vo co de tak si řeknou v duchu to co

někdo křičí na hlas..

65

Co se týče dívek, nezdála se být sexuální orientace či přisuzovaná

homosexualita nebo bisexualita jako problém. Je tomu tak možná proto, že obecně

v dnešní společnosti se (snad vlivem populární kultury) zdají být lesbičky či

bisexuální ženy lépe společensky akceptované (tj. nenarušuje to v očích veřejnosti

jejich femininitu).

V Emo subkultuře se tak mění hlavně maskulinita. Emo chlapci svým

oblečením a zjevem narušují představu skutečného mužství ; přesto se v roli Emo

někteří respondenti v tomto smyslu cítili dobře, neboť ačkoli jsou pro svůj styl

napadáni, v rámci subkultury a ženským publikem i mimo subkulturu jsou naopak

údajně jako muži přijati velmi dobře:

Killingone

fakt to na ne zabira ...kdyz sem sel po skole tak holky ze ctvrtaku jeee emousek ten je

sladkej a kluci hoperi buziiik

P

holek znám moc :D to je taková kladná stránka emo..jakmile holky uvidí emo kluka....

:D…i ne-emařky…asi se jim to líbí, nebo nevim co :D

Pocit ztráty mužské identity tak může být vynahrazen příležitostmi, které Emo

subkultura nabízí k navázání romantických vztahů.

4.5 Být online

Subkultura Emo by patrně neměla tolik stoupenců a zdaleka by neměla svou

dnešní podobu, nebýt možností, které dospívajícím nabízí internet. Z rozhovorů

s našimi respondenty vyplynulo, že internet považují za zcela nezbytný pro svůj

každodenní život a pro navazování a udržování některých vztahů – zejména

přátelských.

66

4.5.1 Od přátelství online k přátelství v reálném světě

Internet se na základě rozhovorů ukázal být nezbytným nástrojem pro

vytváření a udržování Emo komunity. Hledání nových přátel online je – jak uvádějí

respondenti - nejčastější cestou, jak se setkat s jinými Emo kids a udržovat přátelství.

Používají širokou škálu serverů, nejčastěji Lidé.cz, Vampirefreaks.com, MySpace,

Facebook, Libimseti.cz a Emosvět.cz. Mívají více profilů a užívají Skype a icq p ro

synchronní komunikaci.

Ačkoli respondenti na internetu hodně komunikují s lidmi, které nikdy v reálu

neviděli a považují to za přínosné, rozlišují přátelství, která fungují pouze takto

online od těch, kde proběhl kontakt v reálném světě. Více si cení přátelství reálného,

tedy takového, které překročilo hranici online světa; proto většina z nich uvedla, že

pokud se na internetu setkají s někým, kdo jim je sympatický, snaží se i o setkání

v reálu. K tomu slouží různé koncerty, srazy, jiné akce nebo se zkrátka navštíví,

pokud není vzdálenost příliš velká.

Online přátelství se tak v rámci subkultury Emo stává přátelstvím „reálným“ a

pak je online udržováno, pokud není příležitost k častějšímu setkávání v reálném

světě; přejití od online známosti k reálnému přátelství je však hodnoceno jako

důležité:

Pauline (16 let)

(..) proto jich hodně realizuju .... osobně můžu tomu člověku koukat do očí, obejmout

se s ním a podobně

P (18 let)

po netu to prostě není ono.. nevidíš co si ten člověk doopravdy myslí atd..to sice

nevíš i tak, ale aspoň podle výrazu tváře…komunikace po netu je bez emocí…jsou to

jen písmenka…poznáš jestli se teď směju? nepoznáš...z písmenek to nejde

Respondenti často zmiňovali, že komunikace přes internet je sice dobrou

pomůckou pro seznámení s lidmi stejného ražení, domlouvání různých aktivit a

udržování přátelství – zároveň je však pro ně taková komunikace vlastně “ jen

67

písmeny” – chybí nonverbální složka, chybí emoce. Pokud někoho poznají přes

internet a dosud se s ním nesetkali, považují ho spíše za známého než přítele.

cityEmo (15 let)

ne.... skoro je neznám.... ale považuji je za známé ...Ale plánujeme sraz, takže je snad

poznám líp :-)

Killingone (18 let)

po republice je toho dost to mas hodne pratel internetovych a videli sme se na

konciku treba

...(...) sme dali 5hodin pred koncikem spicha a byli spolu a jsou fakt dobry ale u tech

co sjem nevidel nemuzu rict

Internet je mostem mezi lidmi, kteří by se jinak nepotkali a zároveň ulehčuje

situaci těm respondentům, kterým například rodiče nedovolí cestovat do jiných měst,

nebo je to příliš daleko:

Honzik (16 let)

emo je subkultura ktera by bez netu byla hodně slabá..Vf.com hlavně.. ale tam je to

víc spíš z jinejch zemí.. ale lide.cz a takovýhle stránky hodně pomáhaj že se ty lidi

spojí např z vesnice a dojíždí na srazy do měst :) vydíme se na fotkách.. okej takovej

jenáš život.. dkyž je někdo z velký prdele co se dá dělat

MaRtInAt (15 let)

ANO PRES PC , JE TO NEJLEPSI ... HODNE SI PSAT A TAK.. JE TO PROSTE

NEJLEPSI SPOJENI , ZNAM EMO LIDI PO CELE REPUBLICE ..

Požadavek sejít se, poznat se osobně a blíž je však opakovaným motivem:

Market (16 let)

tak jako určitě mám (přátele jen na internetu)... ale já se s většinou stejně vždycky

sejdu!

68

Evelína (15 let)

mno jako dřív sem dcla blogy četla ale většinou to třeba vůbec nebyla

pravda...nejlepší je si to prožít a seznámit se s lidma cc to cejtěj stejně ... jedině tak

můžeš poznal o čem to všechno vlastně je… existuje i na lidech chat jménem emo...

některý lidi tam sou přijemný a některý ne prostě jako je to všade...ale když je pak

poznáš blíž tak zjistíš že jsou upa normální..

A právě touha po navázání osobního kontaktu v reálném světě je motivací

k hromadnějšímu setkávání na předem dohodnutých místech v domluveném čase –

Emo srazům.

4.5.2 Emo srazy

Emo srazy jsou příkladem prolínání online a offline světa. Stojí na online

vytvořených vztazích a organizaci, ale jsou vyjádřením touhy potkat se ve fyzickém

světě a přejít od známosti k přátelství. Podle respondentů se první Emo srazy

v Čechách odehrály díky společnému plánování na serveru Lidé.cz, v chatové

místnosti Emo. Sraz se odehrál v Praze na Václavském náměstí v roce 2007 a přišlo

více než 300 lidí – z této události jsou k dispozici vide na serveru Youtube.

Respondenti se dělili na dva tábory – přibližně stejně velké. Jedni považovali

Emo srazy za dobrou příležitost setkat se s ostatními Emo kids a seznámit se s těmi,

které vůbec neznají nebo znají jen z internetu; druzí vyjadřovali distanci, nechuť a

odmítnutí, plynoucí zejména z toho, že viděli Emo srazy jako „akce pro pozéry“,

kteří tam demonstrují svou náležitost k Emo třeba již zmiňovaným sebepoškozováním

nebo abúzem alkoholu:


nn na žádnym sem nebyl, nemam něják potřebu se takhle združovat, přijde mi to uz

trochu divny, lidi co tam chodej uz casto maji sklony treba k sebeposkozovani, at uz

z duvodu kolektivniho natlaku nebo proto ze si mysli ze je tahle "parta" prijme

lip...samozrejme sou tam i vyjimky..

69

Respondent emo_ brother přiřadil sebepoškozování sociální aspekt – je prý, co se

týče srazů, atributem tamní skupinové Emo identity a může se stát, že k němu dojde

hromadně (sociální nákaza). Respondentka Pauline pak, jako mnoho jiných,

upozornila za rizika zejména u mladších Emařů:

Pauline (16 let)

ne ... pač mi stačí co mi vyprávěl kámoš ... bylo mu z toho nazvracení…strašně se

tam všeci opili, a nějaký malí holky se tam řezali, a pak tam běhali, a kdo má

kysličník .... kvůli nim se volala sanitka, a pak to bylo na ty nejstarší ...

P (18 let)

ne a ani o tom neuvažuju…sejde se tam pár "emařů", nakoupí chlast a ožerou

se…promarněnej čas

Ačkoli respondent P zdůrazňoval, že by raději byl doma, než šel na podobný sraz a

že se jedná o ztrátu času, pro jiné dospívající měla tato setkání naopak velký význam

a vidí je jako dobrý prostředek pro setkání s ostatními a budování komunity a velmi

příjemnou zkušenost:

Honzik (16 let)

jednou jeidnkrát před 3 ma rokama když sem začínal .. je to asi jediný jak se tam

přiřadit .. byl sem nesmírně překvapenej jak byly ty lidi milý.

Market (16 let)

no ono je to složitý ... nejsme všichni pražští to je taky další věc. ty srazy byli

megální! přicházelo 300 lidí třeba!! (…) lidi si udělali čas.. a přijeli fakt z různejch

koutu...na to mám jen krásný vzpomínky nic víc


nene nebyl ale určo bych na nejake j zajel ne kvuli tomu abych se zviditelnil ale

abych si udělal obrázek jak to vlastně dneska s emem je :-D a abych poznal new

lidi…mylsim že to neni špatná věc

70

Emo srazy mohou být v určitém smyslu považovány za poněkud kontroverzní,

protože i když valná většina z nich je pravděpodobně bezpečná a podobná jakékoli

akci nebo srazu mládeže, vyskytují se zde zřejmě i rizikové aktivity – jako je

sebepoškozování nebo abúzus alkoholu. Je těžké odhalit, zda tvrz ení těch

respondentů, kteří zmíněná rizika uvedli je pravdivé a těžko ověřitelné; může zde

fungovat fenomén sdílení příběhů na internetu nebo v rámci přátelských sítí. Faktem

je, že pokud se podobné aktivity na Emo srazech objevily (což je pravděpodobné)

mohly by být tyto srazy – zejména pro mladší adolescenty s nedostatkem informací a

velkou touhou se do subkultury zařadit – skutečně rizikové.

Na druhé straně se zde setkáváme s pocitem sounáležitosti a komunity, který je

pro dospívající velmi důležitý, a fakt, že se na takový sraz sjedou dospívající z celé

republiky, aby se mohli fyzicky setkat může významně posílit pocit sounáležitosti,

patření někam – což je nesporným kladem.

4.5.3 Emo celebrity

Ačkoli název by tomu mohl napovídat, Emo celebritami se nemyslí zpěváci

Emo kapel či obecně veřejné figury; jde o Emo dívky nebo chlapce, kteří se stali

slavnými v rámci komunity. Většinou je tomu tak proto, že mají zkrátka “dobrý styl”

– vypadají tak, jak by chtěli vypadat i ostatní (jsou vzorem). Význam vizuální stránky

věci podporuje i fakt, že tito lidé jsou obdivováni pro fotky, které vystavují na webu

(na svých profilech, emo portálech apod.). Ačkoli v zahraničí jsou pak často tyto

„Emo hvězdy” i komerčně úspěšné (hlavně u odnože Scene), u nás zatím k takovému

fenoménu nedochází. V Čechách je takových Emo celebrit poměrně málo, jak říká

jeden z respondentů:

Honzik (16 let)

já bych řek že když sem se k tomu dostal bylo jich tu fakt hodně.. byli tu emaři jejichž

fotky jsou hodně známý.. a i dneska je tu pořád dobrý.. je dobře že těch lidí neni zas

tolik je jich tak akorát :)

71

Market se sama za Emo celebritu považuje, ví, že ji ostatní dokonce poznávají na

ulici; obecně se skupince kolem ní říká “Emo smetánka” :

Market (16 let)

:-D jo taky jsem spojovaní s tím že jsme celebrity:-D stalo se mi že jsem jela v metru

a náký dve emařky si o mě začali povídat :-D jsetli jsem to já nebo ne

Market také zmínila, že těch nejznámějších Emo celebrit, mezi které se řadí

právě i ona, je asi 48; jejich fotky a profily jsou známé, ostatní ze subkultury vědí, o

koho jde. Jak tato “Smetánka” vznikla popsala na pozadí vln Emo, které postupně

přicházely do Čech (a zejména zřejmě do Prahy). Ona sama byla, podle svých slov, v

jedné z prvních vln – byli tak prvními Emaři v Čechách. Ostatní je pak chtěli

napodobovat:

Market (16 let)

a Začali nám na naše profili psát jak jsme krásní a jak máme užasnej styl. a začali

nám hrozně závidět že máme lepší vlasy že jsme jakoby už víc ,,vytunění,, ..a nám (i

mě do jisté doby) to stouplo do hlavy! my jsme byli něco víc přeci?...a jak jsme začali

být arogantní tak nás začali nazývat jako EMO SMETÁNKA

Arogance, o které Market mluví a která zahrnuje vědomí vlastní výlučnosti,

pramenící ze subjektivně vnímaného monopolu na porozumění tomu, co je Emo a z

lepšího stylu, než mají ostatní, u ní podle jejích slov časem vymizela. Přesto je prý

dělení na celebrity a “špínu” (pozéry a ty, kdo stylu nerozumí) patrné:

Market (16 let)

hodně lidi (z emo smetánky) už přestali komunikovat. Pár lidí taky řekl o že tam

chodit nebudou mezy tu ,,špínu,, tak se scházíme i jinde! ale letos ještě žádná ta vlna

nepřišla... byla jsem na petříně s pár lidma, ale potkala jsem tam jen prá těch z tý

třetí vlny nebo tak nejak. :D:-D

my jsme taky mezy sebe pustili pár lidí i později. ti co nám byli simpatičtí a kteří bud

vedeli něco o hudbě nebo o stylu no..

72

Postup mezi celebrity si tak podle Market musí ti, kdo se k ní chtějí řadit,

zasloužit – což určují její stávající členové. Jsou patrné známky určité hierarchie,

která je sice do jisté míry propustná, ale o jejíž existenci mají všichni povědomí.

Důležité je, že je možné stát se “true Emo” a “celebritou” i pokud je člověk pozér.

Internet je pak jakýmsi centrem kultury Emo a zároveň je zdrojem hierarchie, jež se

zde tvoří (fotky a profily do značné míry určují pozici v subkultuře – kdo se stane

populárním a kdo ne).

4.6 Šikana, nepochopení a odmítnutí

Téměř všichni respondenti se setkali s nějakou negativní reakcí okolí či

problémy čistě pro svou příslušnost k Emo. Jednalo se o buď jednorázové, nebo

dokonce opakované psychické (pokřikování, zesměšňování) či fyzické útoky. Velkou

roli v tom, proč se takový postoj k Emo vyskytl mají podle respondentů pozéři (kteří

styl „kazí“) a média, která zveřejňují mylné informace o Emo (nebo považují to, co

je projevem pozérů za „pravé Emo“). Obecný obraz Emo pak ovlivňuje názor

respondentových blízkých, zejména rodičů, a přináší tak další nepříjemnosti. Někteří

respondenti pociťují v tomto směru tak velký tlak, že přemýšlejí, že by subkulturu

opustili, či ji opouštějí.

4.6.1. Psychické a fyzické útoky

Útoky na Emo a poznámky o nepochopení Emo okolím se jako červená nit táhly

našimi rozhovory. Respondenti jmenovali jak fyzické útoky (bití, házení věcí) tak

psychické (vyloučení, ponižování, posměšky, pokřikování). To vše je spojeno s nikdy

nekončící nutností obhajovat sám sebe a svou Emo identitu - přesvědčováním

ostatních, že jsou respondenti autentičtí, běžní dospívající, kteří netrpí

sebepoškozováním nebo sebevražednými sklony jen proto, že jsou Emo, líbí se jim

často jen styl a hudba. S tématem Šikany, nepochopení a odmítnutí tak úzce souvisí

téma autenticity; respondenti čelí obvinění, že každý, kdo patří k Emo je pozér, jen si

73

na něco hraje. Velkou roli podle respondentů také hraje jejich jinakost, odlišnost,

která může někoho provokovat k útokům:

TeREZa (15 let)

(…) to se stává běžně...protože vypadáme jinak....a psychika tohodle národu je:co je

jiný než standard(hoperi asi 92% teenagerů),to je špatný

Pauline (16 let)

jo jo za základce jjsem byla šikanovaná, a v jednom městě jsem málem dostali přez

hubu, a házeli po nás z auta plechovky a tak

TeREZa (15 let)

fšechno mžnýý .. nadávky pokřiky výsměšky ... jednou jdu po ulici a letí po mě rohlíky

... dmce ....

O fyzickém násilí se respondenti zmiňovali často, stejně jako o svém pocitu

nepochopení – nejčastěji na základě veřejností přisuzovaného sebepoškozování:

P (18 let)

prostě jdu, sluchátka v uších a slyším jen "emooo! podívej, to je emo" nebo třeba

"běž se řezat"…tady je jasně vidět nepochopení tohoto stylu širokou veřejností

Dochází dokonce k pouličním rvačkám a snahám některých odpůrců Emo je

vyvolat; respondenti se lišili v tom, koho označovali jako útočníka; často spontánně

zmiňovali vyznavače hip hopu, ale i punk (mezi subkulturami vládne rivalita),

neonacisty a Romy – což je poměrně nesourodá směs:

P (18 let)

jel jsem zrovna k babičce do... je to takovej zapadákov a vládne tam punk…čtyři

punkáči mi zastoupili cestu a měli nějaký narážky na vlasy a na to jestli prej nechcu

vyléčit :D…V … jsem se s tím nesetkal, spíš jen z vyprávění že někdo dostal po hubě

atd... tady spíš nadávají a mají blbý kecy

74

Killingone (18 let)

na me sel sem kamose doprovodit na vlak nastoupil ja si jdu na svuj bus na MHD a

potkal sem je za podchodem a nenecham si nic libit (Romové)

Honzik (16 let)

to by byl asi nějakej error kdyby se to nestalo min jednou za tejden ..slogany typu "

skurvený emo chcípni" nebo " emo čubka zasraná" ---znam případ kdy mého

kamaráda zbil nácek...kolikrát se člověk bojí ject v MHD s partou romů, nebo

nějakejma rovnokšiltákama..

Zdá se, že respondenti vnímají útoky na sebe jako něco, co je sice velmi neříjemné,

ale je to poměrně obvyklou součástí toho “být Emo”. Někteří zmiňují strach, tlak,

nepochopení (chápou, že mohou být někomu trnem v oku, ale ne fyzické útoky):

Market (16 let)

Tak asi ty drby co se týče řezání taky ten styl oblíkání a tak. Já jsem jakoby i chápala

lidi kteří říkali, že ti kluci jsou buzny a tak .... ale nepochopila jsem to když hoper

uhodil mou kamarádku boxerem do obličeje

Právě tlak a obavu vyslovuje i MaRtInAt, která útoky vysvětluje svou snahu být v

poslední době méně nápadná a hovořila i o myšlenkách na to, subkulturu opustit –

právě kvůli strachu a tlaku okolí:

MaRtInAt (15 let)

KOMUNIKUJEME .. CHODIME I VEN , ZNAM PAR EMO LIDI , ALE PO ULICI JIT

, A BYT FAKT EMO JE O 'HUBU'

Ve škole se odmítnutí a útoky objevily také – spíše ve smyslu zesměšňování,

parodovnání, ale zdaleka ne u všech respondentů, mnohem častější jsou útoky na

ulici a na internetu. Problémy se spolužáky zmínily jen dvě dívky:

cityEmo (15 let)

Jeden kluk z naší školy na mě pořvával pokaždé když mě viděl...A když jdu po městě,

někteří lidi to taky berou blbě... Třeba ta partička bárbínek... :-D.. Toe nejčastější.

75

Potkala jsem je 2x nebo 3x... poprvé v kfc a to ještě bylo v poho. Pak v parku, to jsem

šla s kámoškou na bus a pořvávaly na mě nějaé sprosťárny(hlevně ta prostřední. Byly

3, jak z nějakého amerického filmu, fakt :-D) a potřetí to bylo myslim taky v parku a

to se opakovalo... Ano, bylo to 3x.

Evelína (15 let)

mno ve škole...prostě si ze mně pořád dělali srandu a schválně dycy přede mnou si

dali vlasy na patku a řikali že sou emo a děsně mě pořád schazovali ... já jsem tim

vlastně ztrácela sebevědomí a vůbec sem nevěděla cc jim vadí...

Respondentka Esta nevnímala posměch spolužáků jako závažný problém ; uvedla, že

se s ním setkala, ale útoky na ulicích jsou pro ni mnohem horší:

Esta (15 let)

Nee, to ne, si muzu delat co chci je to moje věc.. ve skole ne.. jen spolu zaci se mi

nakou dobu smali, ale spis je tzo blby proste jen tak jit na ulici.. uz se mi i stalo ze

mi na ulici sproste nadavali, porvavali, nekolikrat

Útoky, často i opakované, se zdají dle výpovědi respondentů běžnou součástí

života těch, kdo alespoň vypadají jako Emo. Jako důvod takových antipatií ke své

subkultuře uváděli respondenti nejčastěji mylné informace o Emo a tím pádem

nepochopení, které se rychle rozšířilo spolu s těmito informacemi. Jako častou

příčinu uvádějí také chování pozérů; nicméně právě pozéři, jak jsme o tom hovořili

již výše, podle respondentů čerpají své znalosti o Emo jen z médií (a internetu) a

následně následují tyto informace za účelem se do subkultury nějakým způsobem

zapojit. Role médií se tedy zdá být velmi podstatná, jak si ukážeme v dalším oddílu.

4.6.2 Role médií a rodičů

V tématu neporozumění a odmítnutí mají média svůj zásadní význam. To , jak

se Emo v českých médiích objevuje, je zároveň impulsem pro řadu rodičů k obavám

o své děti, případným zákazům, komplikováním přátelských vztahů.

76

Všichni respondenti se v médiích setkali s prezentací Emo, kterou hodnotili

jako lživou a škodlivou, vyjadřovali vztek a rozhořčení, popisovali nesnáze, které

jim tato prezentace přináší. Dojem, který média o Emo vytvářejí – „Emo je smrtelné“

(sebevraždy) nebo že znamená sebepoškozování nutí respondenty k dalšímu nutnému

vysvětlování a obhajování sebe sama – u svých blízkých. Respondentům také vadilo

uvažování ve škatulkách (usuzování na to, jací by měli být všichni Emaři) a fakt, že

média neberou v potaz individualitu:


tak krom toho sebeposkozovani takovy ty reci ze neumime krotit emoce, spis ze

vsechno prozivame , vetsinou kdyz je o tom takhle neco v televizi , na netu dokument

apod. vystupují tam samý rádopsychologové a vyprájí o emu z příruček, proste sami

nevi o cem to je nic o tech lidech nevi a hodnoti je jen ucebnicovyma kecam, zkratka

je "hážou všechny do jednoho pytle"

Častou – a oprávněnou – námitkou je také fakt, že informovanost subjektů

tvořících náhled na Emo je tak malá, že využijí vizuální materiál spjatý s jinou

subkulturou:

Pauline (16 let)

jo ale naflákali tam gothic obrázky .... mnu tak ako kdyby se lidi víc zamysleli tak by

to bylo super ... hodně emo lídí se snaží vnýst na světlo pravdu a to j e dobře

Spojení právě s obrázky subkultury Gothic, které se objevilo v jedné

z televizních reportáží dokonce znemožnilo jednomu z respondentů stýkat se

s kamarádem, který pro něj měl velký význam; představa Emo jako subkultury

spojené se sebepoškozováním vyvolala totiž natolik velké obavy u matky zmíněného

kamaráda, že se rozhodla raději synovi kontakt zakázat:

Killingone (18 let)

jj jasny protoze to bylo neco noveho... hodne lidi si to zaclo srovnavat s gothickyma

obrazkama kde jsou rozrezani lide ve vane a delalo to problemy... jeden muj kamik

skoro rodina pro me tak jeho mati mu zakazala se s nama bavit protoze jeden idiot ji

ukazal takove obrazky ze je to emo

77

Tento respondent pak napsal rozhořčený e-mail do televizní stanice, která

reportáž odvysílala, a žádal vysvětlení; zdůraznil, že Emo subkultura není zdaleka tak

riziková jako některé jiné (zejména z hlediska užívání drog). Dostalo se mu jen

omluvy, že podklady k reportáži byly pouze z internetu (uznání nevědomosti):

Killingone (18 let)

jj psal sem mail…na primu ..ze jsou to vypatlany mozci vsichni do jednoho proc

nenatoci o debilkach co tahaj rokrok u kolen a fetujou...odpovedeli ze maj z netu

informace ze se omlouvaj

Mnoho rodičů po shlédnutí některé z reportáží nebo přečtení článků v

tiskovinách či na internetu dalo najevo obavy, starost a požadovalo nějaké

vysvětlení. Někteří zakázali svým dětem “být Emo” – což prakticky ústí jen v to, že

tak nesmí vypadat a setkávat se s ostatními, což respondenti opět vnímali jako tlak.

Někteří však, po vyslechnutí argumentů svých dětí dali najevo i podporu. Sama jsem

byla překvapená, že je materiálů, ke kterým se rodiče mohou dostat, tolik:

TeREZa (15 let)

Internet..Telewize…je to všude

LuCiNkA (16 let)

jj a taky co se o tom pise v novinach a vysilaji ve zpravach

Někteří rodiče byli popisováni jako podezřívaví, s odmítavým postojem:

Esta (15 let)

No ona si mysli z nakejch tech pravidel, ze se budu rezat nebo co.. a prijde ji to cely

jako divnej styl

Někteří rodiče však akceptovali vysvětlení a ujištění, že sebepoškozování s

Emo nesouvisí a že se jejich dětí netýká. Vzhledem k množství negativních informací

bylo často takové ujištění nezbytné. Jeden z respondentů dokonce popsal, že se jeho

příbuzná setkala s vylíčením Emo coby sebepoškozující se mládeže ve filmu:

78


v televizi o tom mluví ako o tom že to lidem ubližuje na netu píšou aby si emaři

ubližovali prostě media jsou blbost kašlat na media …ale teta prej viděla nakou

kriminalku kde byl nakej emak uplně pořezanej :-D..máma byla první jakože

nepřístupná ale už je to v pohodě…hlavně se bála těch pravidel tak sem jí v klidu

vysvětlil že takovej debil nejsem abych se tim řídil.. ono třeba na seznamu i na

centrumu jsou vždycky udalosti tak prostě jednou tam bylo něco ve stylu chrante své

děti před emo stylem tak na to klikla a media z toho udělali to co z toho je

Respondenti však popisovali i čistě pozitivní přístup rodičů:


tak vedi, ale znaj me dobre a vi ze bych se nikdy nazcal sebeposkozovat apod. spis

me jenom provokujou a delaj si ze me srandu :-)

Pauline (16 let)

jo jo máma se za mě dokonce staví ... za mě aj bráchu ... chápou nás

TeREZa (15 let)

Jop rodiče ... berou to fph ... korát sme se domluvili že si nikdy neublížím a tháág

Přesto, že někteří rodiče přijali náležitost k subkultuře u svých dětí bez

problému, téměř polovina se setkala s tlakem na opuštění stylu, neporozuměním,

odmítnutím a vyjádřením obav – kvůli informacím, na které rodiče narazili

prostřednictvím médií. Opět se dostává do popředí nutnost ospravedlňovat se; což

úzce souvisí s posledním vynořivším subtématem – tendencí subkulturu opustit.

4.6.3 Tendence „vzdát to“

Jak jsme již zmiňovali výše, pociťovaný tlak, nutnost obhajovat se a

dokazovat svou autenticitu, popírat sebepoškozování, homosexualitu či depresivitu a

čelit neustálým verbálním i fyzickým útokům je pro některé respondenty těžké snést.

Proto někteří v průběhu rozhovoru zmínili, že i když se jim Emo jako styl nebo

subkultura líbí, uvažují, že ji raději opustí nebo se některých viditelných atributů

79

Emo vzdají (například respondent Killingone nosí méně výrazné oblečení a říká, že

už patří do subkultury „jen napůl“, MaRtInAt pak používá méně výrazný make-up).

Čtyři respondenti z našeho vzorku pak přemýšleli, že to vzdají – než by se museli

pořád obhajovat a s něčím nebo někým bojovat; opustí Emo identitu a budou jen

„sami sebou“:

Evelína (15 let)

já nwm nák pro mě ten styl ztrácí smysl...je to hlavně kvůli těm cc si na emo jenom

hrajou ale ve skutečnosti ani netuší o cc v tom jde ... prostě už mě nějak nebaví

ostatní přesvědčovat o tom že to neni nic špatnýho...už sem taky párkrát přemejšlela

že bych se na to včechno vykašlala ...a brzo to asi udělám...já do toho vlasně jenom

šla abych poznala jak to lidi žijou a jestli je pravda cc se o tom stylu řiká...ted už vim

že je to normální styl a přesvědčovat o tom ostatní mě už nebaví ...tp by si to museli

taky zkusit....každej je svym způsobem emo pač každej óbčas brečí ... já se dál budu

věnovat tomu cc mě baví ale bude to jenom s tim že už nebudu přesvědčovat ostatní

TeREZa (15 let)

už afi opouštím emo svět ...protože mi to dělá akorát větší problémy ..

tohle nejni život pro mě .. awe wím o tom svý...stě ... budu mít wíc kamarádů nikdo se

mi nebude smát stě .. já newim jak to popsat ....budu sama sebou a ne nějakým stylem

..

Je patrné, že pro některé respondenty může příslušnost k Emo znamenat přítěž,

které se potřebují zbavit, aby byli opět vnímáni individuálně, a ne optikou toho, co

ostatní vidí jako Emo.

Respondentka Market naopak svou Emo identitu jako přítěž naopak nevnímá

(což může být způsobeno i tím, že žije v hlavním městě, kde je přece jen míra

tolerance poněkud vyšší) a zdůrazňuje určitou statečnost v rámci subkultury;

respondent Honzik zmínil touhu být středem pozornosti, být vidět, demonstrovat

příslušnost k Emo, za niž se nestydí i přes problémy, které to někdy přináší:

Market (16 let)

tak jako je pravda že emaři se nestyděj to jo... už stačí si vzít to že jsou jakoby

utlačováni nebo jak to říct a přesto jsou s se vstyčenou hlavou po ulici

80

Honzik (16 let)

myslim že hodně lidím , mezi ně patřim i já jde o to aby byli vidět chápeš. mě.. prostě je nám

jedno jestli se nám někdo vysmívá , ale aspoň si nás lidi všimnou.. navíc mi se za to nestydíme

:)

Emo identita se tak může stát pevnou základnou, skrze niž někteří respondenti

prezentují sami sebe; určitá míra vyloučenosti je pak synonymem pro výlučnost.

81

Diskuse

Jak vyplývá z výsledkové části, je zkušenost adolescentů řadících se ke stylu

Emo velmi barvitá a mnohovrstevnatá. Některé zkušenosti by se jistě daly vztáhnout

i na jiné subkultury mládeže, další jsou pro Emo typické; většina z nich však dobře

charakterizuje dnešní dospívající a jejich svět. Emo subkultura je základnou, která

dospívajícím z hlediska sociálního, ale i jen čistě individuálního pomáhá plnit

vývojové úkoly s tímto obdobím spjaté. Tuto možnost ovšem poskytují i subkultury

jiné, nicméně s Emo je zřejmě díky jeho charakteru přímo spojena řada témat, někdy

mírně kontroverzních, která se v jiných subkulturách objevují s menší intenzitou

nebo skrytě a která zřejmě také proto přivolala nadměrnou pozornost médií.

Respondenti nejčastěji popisovali Emo jako styl (a životní styl), v němž se

nějakým způsobem našli - tedy odpovídá nějakými charakteristiky tomu, kým si

respondenti myslí, že jsou, nebo minimálně vystihuje to, co se k nim hodí. Emo je

stylem, pomocí nějž mohou vyjádřit své já (pro každého respondenta to znamená

trochu něco jiného), ať už se to týká projevování a prožívání emocí nebo čis tě jen

toho, jak vypadají. Emo–identita je tak součástí jeho širší, komplexní identity a

určitým vyjádřením svébytnosti. Zahrnuje jak identitu individuální (kdo jsem) tak

sociální (kam patřím) (Macek, 2003). Právě explorace a dosažení identity bývá často

chápáno jako klíčový úkol dospívání (Kroeger, 2000). Jsou to pak zejména podmínky

kulturní, které nám vytvářejí podklad pro uvědomění si a prezentaci našeho

psychologického i fyzického self (Erikson, 1968). Styl a subkultura Emo je jak

reprezentací kultury obecně, tak (sub)kulturním prostředím ve smyslu sociálním, má

svá pravidla a své místo v dominantní kultuře.

Podle Eriksona je identita podmíněna vědomím stejnosti self a jeho kontinuity

v čase (i když se v různých situacích chováme jinak, stále máme na zřeteli, že jsme

to my a že naše já má v čase některé neproměnlivé charakteristiky). Dospívající,

kteří svou identitu teprve formují, se nacházejí v období moratoria, tedy období

hledání a zkoumání možných závazků pro budoucnost (Kroeger, 2000). Identita

spojená s Emo, ať už to pro dané dospívající znamená v běžném životě cokoli,

reprezentuje možnost vyzkoušet si komponenty budoucí dosažené identity; v rámci

82

vrstevnické skupiny, které se v subkultuře tvoří, mohou adolescenti nalézt sociální

role, jež odpovídají jejich potřebám a schopnostem (Erikson, 1968).

Co se hledání identity a vědomí svého vlastního já týče, bylo zajímavé, jak

mnoho respondentů vyjádřilo hluboké ztotožnění s Emo (respektive s tím, co vnímali

jako Emo) – hovořili o tom, že „člověk se už jako Emo narodí“, že vždycky byli

takoví, vždy se cítili jiní. Emo je jen jakýsi koncept, do kterého tyto jejich

charakteristiky zapadly. To by dobře odpovídalo narativnímu pojetí identity .

McAdams (2006) popisuje období adolescence a mladé dospělosti jako čas, v němž

se rekonstruují minulé zkušenosti. Minulé události, které byly vnímány spíše

roztříštěně jako souhrn jednotlivostí, dostávají svůj smysl a kauzální souvislost

v čase; události se stávají klíčovými pro vysvětlení toho, jak dnes člověk vnímá

aspekty svého já nebo fakt, kým by se chtěl stát (McAddams, 2006). S ohledem na

to, co člověk dělá dnes a za jakého se považuje, si vybírá události ze svého minulého

života, které podle něj vystihují příčiny současného stavu. Toto vybírání si některých

prožitků souvisí s potřebou vnímat svou identitu a dosavadní cestu k ní jako

koherentní, dávající kauzální smysl (McAddams, 2006). Tak i někteří dospívající,

kteří se řadí k Emo, vnímají tuto část svého já jako zcela logickou a přirozenou,

neboť ze svého minulého života vybírají momenty a události, které do jejich

dnešního pojetí já zapadají. To jim pomáhá vybudovat ucelenější, ale přesto

mnohočetnou identitu, pocit smyslu a kontinuity a slouží k vysvětlení toho, kým jsou

– ostatním, ale zejména sobě samým.

V návaznosti na identitu nelze opominout významné téma, které se u našich

respondentů týkalo zejména chlapců – genderová komponenta identity, nebo přesněji

řečeno maskulinní a u obou pohlaví pak otázka sexuální orientace. Emo chlapci se

často kvůli svému vzhledu setkávali s odmítnutím a nadávkami; byli osočeni, že jsou

přinejmenším zženštilí, ale většinou rovnou označeni za homosexuály. Ačkoli

respondenti fakt, že se v subkultuře homosexuálové a lesbičky vyskytují nepopírali

(pouze popírali, že v nějak významně vyšší míře) a projevovali obecně velmi

tolerantní a vstřícné postoje k této menšině, označení za zženštilého nebo gaye

chlapcům vadilo – jako útok na jejich maskulinní, heterosexuální identitu (všichni

uvedli, že jsou heterosexuální). Jeden z respondentů dokonce uvedl, že kvůli tomu

subkulturu opouští (najednou je pro ostatní homosexuál a zženštilý, přitom než začal

83

vyznávat styl Emo byl chápán opačně), jiný byl verbálně napaden učitelkou ve škole

(že je gay).

Aslaksen (2006) k otázce Emo a maskulinity říká, že změna od tradičních

projevů mužnosti je skutečně velmi patrná, a to zejména ve vystoupení Emo kapel

(konkrétně mužských Emo zpěváků, kteří jsou pak ikonami a vzory subkultury).

Rozdíl je zejména v oblečení a mnohem emočně otevřenějším projevu těchto

zpěváků, kdy zpěv o vlastní zranitelnosti a náhled do jejich životů a problémů ve

vztazích není v takové míře přítomný u žádného jiného stylu. Je otázkou, zda dané

charakteristiky nejsou pro homosexuální a bisexuální jedince skutečně natolik

přitažlivé, že jejich počet v subkultuře je vyšší než v subkulturách jiných, kde se na

maskulinitu a pozici síly klade důraz.

Kvůli proklamované zranitelnosti je pak Emo stigmatizováno jako uplakané a

bezdůvodně emocionální (neautentické); zpěváci a stoupenci označeni jako femininní

a homosexuální; důvodem takového označení jsou pak patrně stereotypy v tom, co je

v hudbě a obecně vůbec ve společnosti považováno za mužské (Aslaksen, 2006).

Pascoe (2005) pak uvádí, že nadávka „teplouš“ je v adolescentním prostředí

běžná a je užívána zejména mezi chlapci navzájem. Je konceptem, podle nějž se

určuje a formuje maskulinní identita a mnohem více než se skutečnou

homosexualitou je tak spojená s mužností. Použití této nadávky je tak chvilkovým

odejmutím maskulinity adresátovi a zároveň utváří v skupinách dospívajících klima,

které určuje, co že to vlastně mužnost znamená. Většinou je tato nálepka dočasná,

někdy však adresátovi bohužel zůstane; navzdory obvyklosti užití jde o velmi

nepříjemné obtěžování, které může mít závažné následky (Pascoe, 2005). I přes

obtěžování, které naši respondenti v tomto smyslu zažili, dokázali najít i pozitivní

aspekty mužské Emo identity – údajně se Emo chlapci líbí dívkám, a to i těm mimo

subkulturu – zde jsou tedy jako muži přijati velmi dobře. Zároveň se zdá být Emo

poměrně dobrým, tolerantním prostředím pro exploraci sexuální orientace (jeden

z respondentů experimentaci otevřeně uvedl a mnozí z respondentů mají

homosexuální nebo bisexuální přátele.

Důležitým aspektem sebevyjádření, které styl Emo některým z respondentů

může poskytnout je dle jejich slov autentický emoční projev, svobodu v prožívání

84

emocí a jejich odhalování, pocit, že dokáží prožít emoce skutečně pravé a intenzivní.

Emoce jsou samy o sobě v dospívání velkým tématem, neboť dochází diferenciaci

citových zážitků a přibývá vyšších citů (Macek, 2003). Vývoj emocionality

v adolescenci ovšem nemá charakter vzestupné linie, lze kvalitativně odlišit vývoj

v jednotlivých fázích adolescence. V rané adolescenci probíhá typicky bouřlivé,

spíše labilní emoční prožívání se sklonem k negativním rozladům, kdežto

v adolescenci středí a pozdní náladovost a labilita postupně mizí. Zde již dochází

k diferenciaci silných prožitků, jejich integraci do hodnotového systému. (Macek,

2003). Přijmeme-li premisu, že je subkultura Emo skutečně nějakým způsobem

otevřenější autentickému projevování emocí, mohla by být pro mnohé dospívající

přínosem, a to ze dvou důvodů. Prvním je sociální akceptace prožívání a projevu

emocí – někteří dospívající mohou pocházet z prostředí, kde je otevřené odhalování

vlastních pocitů z nějakého důvodu nepřijatelné a jsou tak nuceni emoce potlačovat,

ovládat. Takové potlačení může mít v řadě případů negativní dopady na vývoj

osobnosti, potažmo může vyústit v problémy v interpersonálních vztazích. Pokud je

Emo skutečně subkulturou, která nastoluje autentické prožívání a projev emocí (jak

pozitivních, tak negativních), popřípadě se v jejím rámci tvoří vrstevnické skupiny,

které umožní skutečnou sociální akceptaci jedince, který své emoce takto projeví,

jedná se v době dospívání o nespornou výhodu.

Druhý přínos spočívá ve skutečnosti, že pokud subkultura takto funguje,

poskytuje možnost si své emoce skutečně uvědomit, reflektovat je (nejen rozhovory

s vrstevníky, ale právě třeba poslechem tolik zmiňované hudby, která je pro

dospívající ventilem a regulátorem emocí). To pak může být půdou pro poznání sebe

sama po emoční stránce, rozvíjení schopnosti své emoce pojmenovat a nějakým

způsobem s nimi nakládat. Je zřejmé, že takový přístup a prostředí se nehodí pro

všechny dospívající; na druhou stranu je také evidentní, že těm, kdo takovou emoční

potřebu mají, může tento styl dobře posloužit.

Emoční projev v rámci Emo je úzce spjat s hudbou, která je pro řadu

respondentů krom zřejmého sociálního přínosu (koncerty apod.) ventilem a

regulátorem emocí, něčím, s čím se mohou ztotožnit a co mohou prožívat spolu se

zpěvákem. To odpovídá i teoretickému zakotvení poslechu hudby v adolescenci jako

prostředku vyrovnávání se s distresem a jako regulátoru emocí (Bakagiannis &

Tarrant, 2006; Knobloch and Zillmann, 2002) . Také dospívající v našem vzorku

hovořili o hudbě jako o něčem, co jim pomáhá – tedy ji vědomě používají

85

k vyrovnání se s běžnými denními stresy a rozlady, hudbě lze tedy v rámci Emo

přiřadit status emočně zaměřené copingové strategie (Miranda a Claes, 2009).

S autentickým emočním projevem a jeho přijetím úzce souvisí další důležité

téma, které se v průběhu rozhovorů vynořilo – Emo jako podpůrná skupina.

Pro většinu našich respondentů bylo Emo vnímáno jako určitý typ opory; pod

pojmem „opora“ se pak skrývá mnoho dílčích výhod, které lze u této vrstevnické

skupiny dle výpovědí respondentů nalézt.

Vrstevníci, s nimiž se v rámci Emo setkávají (jak online, tak offline) jim

poskytují pocit porozumění, stejné názory, pocit, že někam patří. To koresponduje se

závěry studií, které akcentují právě tyto pozitivní aspekty plynoucí z vědomí členství

ve vrstevnických skupinách – porozumění, podobné náhledy, názory (Sussman et al.,

2007). Dva z respondentů uvedli, že jim Emo pomohlo překonat závažné osobní

problémy, je tedy patrné, že Emo vrstevníci fungují skutečně jako skupina, která je

schopna dodat to, co v pozitivním slova smyslu vrstevnické skupiny poskytnout mají

a mohou – pocit smyslu, účelu, vlastní hodnoty a sociální kontroly (Newman,

Lohman & Newman, 2007). Zmíněné závažné problémy (sebepoškozování a

myšlenky na sebevraždu), které našim respondentům pomohlo dle jejich slov Emo

překonat (míněno Emo jako komplex idejí, hodnot a vrstevnických vztahů), ale i ty

méně závažné (pocit osamělosti, nízké sebevědomí), jejichž vymizení respondenti též

přičetli subkultuře a zejméma vrstevnickým vztahům v ní mohou posloužit jako

doklad toho, že vrstevnické skupiny v rámci subkultury mají určité ochranné

vlastnosti. Newman et al. (2007) uvádějí, že pokud je dospívající vystaven nějaké

formě odmítnutí, ať už od jiných vrstevníků, rodičů, spolužáků či učitelů, funguje

vrstevnická skupina a vědomí náležitosti k ní jako ochrana proti možným negativním

psychickým dopadům takového odmítnutí.

Součástí takové opory je i nalezení a udržování zcela nových přátelství.

Většina respondentů si v rámci subkultury našla nové přátele, v čemž jim vydatně

pomohly možnosti, jež nabízí online prostředí. Schopnost navazovat přátelsk é vztahy

se zcela cizími vrstevníky pak opět funguje jako ochrana před pocitem sociálního

odmítnutí (Gross et al., 2002), jehož se, jak plyne z výsledků, respondentům dostává

poměrně často, a to nejen kvůli jejich příslušnosti ke stylu Emo. Noví přátelé, s e

kterými je možno sdílet společné ideje a fakt, že se není třeba bát pokrytectví a

odmítnutí byly respondenty často zmiňovány jako hlavní výhody náležitosti

k subkultuře; dodávají respondentům pocit, že někam patří. Pocit náležitosti pak mají

86

i ti, kdo význam vrstevnických vztahů v rámci subkultury tolik nezdůrazňovali;

důležitá je zkrátka už jen identifikace se stylem. Navíc měla řada respondentů přátele

pouze online (ačkoli si obecně více vážili přátelství, které bylo nějakým způsobem

„stvrzeno“ i v reálném světě). I když o přátelích, které znají pouze na internetu

hovořili respondenti spíše jako o známých (s výjimkou dvou respondentů, kteří je

berou jako skutečné přátele), už jen fakt, že tyto vztahy rozvinou natolik, že se chtějí

skutečně sejít svědčí o tom, že internet vrstevnické vztahy významnou měrou

posiluje (Subrahmanyam a Greenfield 2008). Navíc je také dost podstatně mění,

možnost být každý den v kontaktu s lidmi, kteří bydlí daleko, ale jsou „stejného

ražení“ byla často zmiňována. Veřejnost a viditelnost online prostoru pak skutečně

přetvořila to, co bylo donedávna ve vrstevnických vztazích možné – s ohledem na

hierarchii a strukturu české Emo scény, již internet umožnil a která je pro dospívající

jakýmsi referenčním rámcem. Ti, kteří jsou známí a populární a obecně všemi

uznávaní (Emo celebrity), tedy referenční osoby, a ti, kdo je obdivují a znají , vytváří

specifickou sociální strukturu, která má na dospívající z hlediska vývojového stejné

dopady jako by měla, pokud by fungovala offline (Gross, 2004). Do offline světa pak

také prolíná, prostřednictvím Emo srazů a jiných událostí; internet má tak na

subkulturu Emo skutečně velký dopad, a to jak na této makro úrovni (vývoj a

přetváření stylu, vznik sdílené sociální struktury, sdílení příběhů a šíření informací,

hudby apod.), tak na mikro úrovni (hledání nových přátel, každodenní komunikace

s nimi, případné plánování setkání v reálu). Všichni respondenti navíc používali

krom portálu, kde byli kontaktováni další stránky, převážně SNSs – Facebook,

MySpace, Vampirefreaks atd., a trávili zde dle svých slov poměrně mnoho času. Tak

či tak, internet posiluje u dospívajících pocit, že někam patří, navíc je díky němu

zapojení se do vrstevnického subkulturního života možné kdykoli a kdekoli. Takový

pocit sounáležitosti a patření někam je, zejména v adolescenci, velmi důležitý,

zejména z hlediska možného problémového chování (externalizace nebo internalizace

problémů) (Newman et al., 2007).

Ovšem pocit patření do Emo subkultury zahrnuje u našich respondentů nutnost

se v jejím rámci neustále vymezovat, a to tak, aby je okolí vnímalo jako autentické –

jako „opravdové emaře“ a ne ty, co si na Emo jen hrají - pozéry. Stejně tak potřebují

vnímat jako autentické i sami sebe; nikdo z našich respondentů, krom jedné

respondentky (Market) nepovažoval sám sebe za pozéra. Market pak uvedla, že

pozérkou byla; pozérství pro ni zahrnuje nevědomost toho, co je skutečné Emo a

87

nedostatky ve stylu. Tato nevědomost se podle ní týká hlavně neznalosti sdílených

příběhů, tzv. „hraní na efekt“, nedostatečně „dotažený vzhled“. Jiní respondenti

zdůrazňovali spíše to, že pozéři se jako Emo ve skutečnosti necítí; že to jen hrají, ale

v jádru Emo nejsou, respektive se, na rozdíl od nich, necítí jako Emo. Dále byli

pozéři charakterizováni jako neschopní selektovat informace a přiřazovat jim

skutečnou hodnotu (řídí se pravidly na netu, jen aby se do skupiny zařadili; opět

požadavek na vnitřní autenticitu, ne jen vnější přejímání). Důležitým rysem,

přiřazovaným k poozérům pak byla také snaha pouze upoutat pozornost (okázalým

sebepoškozováním nebo depresivitou), čímž údajně stylu škodí, neboť právě takové

chování je pak médii prezentováno jako Emo (motivy pozérů jsou tedy zařadit se do

skupiny a upoutat pozornost). V rozhovorech bylo patrné jasné dělení na „my“ a

„oni“ a vymezení toho, co je skutečné Emo často začalo výčtem toho, co není – toho,

co dělají pozéři.

Je evidentní, že pokud bychom se zeptali jakéhokoli dospívajícího, který se

řadí k Emo, jestli je pozér nebo jestli jím někdy byl, odpověď by byla nejspíš

v drtivé většině záporná. Důvodů může být několik. V první řadě si dospívající

uvědomují, že je subkultura vnímána nejen jako riziková (což jim přináší řadu

nepříjemností), ale že jsou zároveň vnímáni jako povrchní a obecně jsou jim těmi,

kteří do subkultury nepatří (a někdy i těmi, kteří tam patří) přisuzovány

charakteristiky, které respondenti sami připisují pozérům. Každý z respondentů sice

prožívá svou Emo-identitu jinak, ale takto nechce být vnímán nikdo. Je

pravděpodobné, že chování některých členů subkultury je skutečně povrchní a že se

vyskytly případy chování, které v očích lidí vně subkultury vyvolalo dojem, že je

Emo skupina okázale depresivních, přecitlivělých sebepoškozujících se jedinců

s pseudoproblémy, které manifestují jako natolik závažné, že by si kvůli nim sáhli na

život. Co je to ono „pozérství“ je ovšem diskutabilní. Kdo z nás nechtěl někdy patřit

do nějaké skupiny nebo prostředí natolik, že přijal její normy a hodnoty za své a

manifestoval je? Zvláště v dospívání je takové chování běžné, navíc značná část

toho, co děláme, abychom někam patřili, může být neuvědomovaná a je obvyklé, že

se svému chování snažíme dát zpětně smysl tak, aby zapadalo do rámce toho, co

vnímáme jako svou podstatu (tak, jak jsme o tom již hovořili v souvislosti s narativní

konstrukcí identity). Patřit někam v sobě pak zahrnuje balancování mezi

konformitou, která se stává v adolescenci z hlediska vrstevníků velmi důležitou, jak

uvádí například Kroegerová (2000) a touhou po originalitě, autentičnosti

88

(originálním jáském projevu) a opravdovosti, což jsou přesně atributy, které by si

většina (nejen) dospívajících přála splňovat. Je pak těžké demonstrovat náležitost ke

skupině (která je tak potřebná) a sdílet nějaké její normy – v tomto konkrétním

případě se oblékat jako Emo, poslouchat hudbu a popřípadě na sobě pozorovat

charakterové vlastnosti, které k Emo „sedí“ - a zároveň prokázat svou jedinečnost.

Tak vlastně není pozérem nikdo - a do jisté míry všichni, protože tak či onak jde o

snahu někam patřit.

Vědomí faktu, že Emo je zvnějšku nějak negativně vnímáno a jeho

stoupencům jsou přiřazeny určité charakteristiky pak může vést k tomu, že

dospívající v rámci ochrany sebepojetí (a Emo je nedílnou součástí jeho sebepojetí)

určí sám sebe jako zcela autentického a za toho, kdo se v rámci stylu chová správně.

Například Blatný (2003) popisuje sebepojetí jako „souhrn představ a hodnotících

soudů, které člověk o sobě chová“ (Blatný, 2003:92). Tyto poznatky o sobě samém

sbíráme po celý život, snažíme se však zachovat konzistenci sebepojetí –

vyhledáváme a přijímáme informace, které do našeho sebepojetí nějakým způsobem

pasují.

Když tak ti, kdo se sami považují za Emo , narážejí na informace zvnějšku – že

Emo je buď rizikový styl, nebo skupina povrchních adolescentů hrajících nějakou

roli, mohou se snažit své sebepojetí ochránit a přitom zachovat konzistenci (tedy,

jsem Emo a byl/a jsem Emo, ale jinak než ti, kterých se tyto negativní informace

týkají). Pozér je tak svým způsobem sdílený koncept ochraňující sebepojetí

jednotlivých členů subkultury Emo a něčím, co toto sebepojetí vyjasňuje (negativním

vymezením se). Podle Blatného je jasnost sebepojetí nezbytná pro jeho správné

fungování; znamená to, jak dobře a přesvědčivě jsou jednotlivé obsahy sebepojetí

formulovány, jak jsou stálé v čase a jak jsou logicky soudržné (Blatný, 2003). Pozér

je tedy jako koncept mezi Emo kids sdílen a předáván a je tak způsobem boje za

vlastní sebepojetí (a kladné sebehodnocení; sebehodnocení je další složkou

sebesystému, zahrnující emoční komponentu).

Významnou součástí sebepojetí, která se často u respondentů objevila, je tzv.

princip význačnosti (Greenwald a Pratkanis, 1984, cit. dle Blatný a Plháková, 2003) .

Obsahy sebepojetí se sdružují kolem vnímaných význačných aspektů self, které

člověka nějak odlišují od ostatních (na základě jeho vlastního přesvědčení nebo

očekávání od okolí). Pocit význačnosti a výlučnosti se v rozhovorech objevil

v různých kontextech (například u náležení k Emo – „vždycky jsem byla jiná“ nebo u

89

charakteristik Emo – „jsme jiní a nestydíme se za to“) a přispíval k pozitivnímu

sebehodnocení.

V souvislosti s autenticitou se pak vynořilo významné téma sebepoškozování

(a u dvou respondentů dokonce sebevraždy). Respondenti zpravidla sami cítili

potřebu osvětlit, jak to s Emo a sebepoškozováním je, a jejich vysvětlení se dá

shrnout přibližně takto: sebepoškozování není součástí stylu Emo ve smyslu, že by

ten, kdo se chce k Emo řadit musel něco takového dělat nebo že by Emo snad bylo

původcem něčího sebepoškozování. Taková strategie by totiž měla být snahou o

překonání skutečně závažných životních problémů, popřípadě se jedná o duševní

poruchu a může se vyskytnout v jakémkoli stylu. Ti, kdo se v rámci Emo

sebepoškozují, jsou právě pozéři, kteří buď nepochopili, co to znamená být Emo a

snaží se tak vypadat, nebo chtějí upoutat něčí pozornost ke svému domnělému

utrpení. Takoví lidé Emo škodí, neboť díky nim (a zveličování situace v médiích) je

pak na Emo útočeno a Emo kids jsou vnímáni všichni jako neautentičtí. Pouze jeden

respondent uvedl, že k Emo sebepoškozování skutečně patří – s tím, že každý

normální (ne-pozér) emař si tí prošel (což ostatní respondenti rozhodně popírali).

Ovšem i pro tohoto respondenta bylo sebepoškozování východiskem z obtížné

situace, která vycházela z problémů ve vztazích; nepovažuje jej nijak za spjaté s Emo

a dokonce uvedl, že mu Emo pomohlo se sebepoškozováním přestat.

Sebepoškozování u něj bylo svépomocnou copingovou strategií – způsobem

vyrovnání se se situací, která přesahovala jeho možnosti ji řešit jinak (Lazarus,

Folkman, 1984; Whitlock et al., 2007). K problematice Emo a sebepoškozování je potřeba

uvést několik myšlenek.

Za prvé, respondent, který onu souvislost Emo a sebepoškozování zmínil také

řekl, že v době, kdy měl závažné problémy, které vedly k sebepoškozování, také

„spadl“ do Emo. Stejně tak respondetka a respondent, kteří zmiňovali sebevražedné

pokusy dali svou příslušnost k Emo do souvislosti s osobními problémy, které se

v jejích životě objevily a uvedli, že se k Emo řadí lidé, kteří nějaké problémy mají a

kteří je také skutečně prožívají. Je pak nasnadě otázka, kterou si kladl například také

Young a kolegové (2006) když zjišťovali prevalenci sebepoškozování u subkultury

Gothic. Ačkoli zjištěná čísla byla vysoká, je potřeba mít na paměti, že nevíme nic o

tom, zda je sebepoškozování normativní součástí nějaké subkultury mládeže (a u

Emo zatím nevíme ani nic o skutečné prevalenci), či zda je mládež s tendencí

90

k podobnému chování pouze subkulturou přitahována, protože některé vizuální a

hudební aspekty subkultury či sdílené příběhy a identita souzní s jejich

momentálními pocity a potřebami.

Na druhou stranu je z výpovědí respondentů jasné, že v rámci subkultury se

informace o sebepoškozování šíří. Riziko bychom mohli spatřovat například v tom,

jakým způsobem popisovali někteří respondenti Emo srazy, ačkoli samozřejmě

nemůžeme mít jistotu, že se tak věci skutečně odehrály. Podle výpovědí se tak mladší

dívky na některých těchto srazech demonstrativně pořezaly, dokonce došlo na vo lání

sanitky a problémy s tím spojené. Motivací dívek byl podle respondentů pocit, že by

to měly dělat, protože je to Emo a protože si to přečetly na internetu. Stejným

způsobem připisují respondenti motivaci pozérům – přečtou si na internetu, že „je to

Emo“ a řídí se tím. Je paradoxní, že tzv. Emo pravidla, kde takový pokyn skutečně

najdeme, jsou parodií na Emo; na druhou stranu, nejsou to jen tato pravidla, i jinde

na webu najdeme informace o souvislosti Emo a sebepoškozování. Jeden

z respondentů navíc uvedl skupinový tlak (v souvislosti se srazy), který může vést

k sebepoškozování. Pravdou je, že internet je nejčastějším zdrojem informací o

sebepoškozování obecně (Whitloct et al., 2007) a mohou zde fungovat podobné

vzorce nákazy jako v reálném světě; Emo je subkultura vpravdě internetová a pokud

si například někteří dospívající přečtou o souvislosti Emo a sebepoškozování, je

možné, že se pokusí toto chování napodobit. Problematické pak je, že se toto jednání

může upevnit a přetrvávat – ať už z důvodů, které jsou popisovány jako závislost,

nebo proto, že se zkrátka jinou strategii nedaří najít (Muehlenkamp & Gutierrez,

2004). Emo a lidé v něm jsou pro dospívající referenční skupinou; ty jsou v tomto

vývojovém období v hodnocení toho, co je správné a co ne velmi podstatné (Macek,

2003). Avšak je třeba si připomenout, že jak už jsme popsali v teoretické části,

sebepoškozování se zdá být obecně čím dále obvyklejší mezi mladými lidmi (Yates,

2004; Bizon et al., 2008; Whitlock et al., 2006), bez ohledu na příslušnost k nějaké

subkultuře.

Problematika sebepoškozování hraje velkou roli v tématu Šikany, odmítnutí a

nepochopení. S nějakou formou útoku z důvodu své příslušnosti k Emo se setkala

drtivá většina našich respondentů; někdy se jednalo i o skutečně agresivní fyzické

útoky (bití apod.), které se nevyhnuly ani dívkám. Některé tyto útoky bychom mohli

charakterizovat jako obtěžování, ale značná část z nich již naplňuje kritéria šikany.

Šikana je např. podle Olwea (1993) patologickým společenským chováním, kdy je

91

slabší jedinec opakovaně, dlouhodobě a úmyslně poškozován buď jedním agresorem,

nebo skupinou agresorů, přičemž se v dané situaci nedokáže sám ubránit. Ne všichni

autoři se v pojetí šikany shodují, nejasný je zejména fakt, jak dlouho musí být oběť

této nepříjemné situaci vystavována, aby bylo možné ji kategorizovat jako šikanu;

každopádně pokud se jedná o extrémně násilný projev agrese panuje shoda, že

šikanou může být i akt jednorázový (Říčan, 1995).

Respondenti v našem vzorku se nejčastěji setkávali s opakovaným

pokřikováním a nadávkami (často se jednalo o téhož agresora nebo skupinu

agresorů), ale vyskytly se i velmi agresivní fyzické útoky, jako bití, házení věcí

apod. Je otázkou, co takové agresivní akty, ať už je zastřešíme jakýmkoli pojmem,

vyvolává. Záminkou pro tyto útoky bylo obvykle obvinění oběti z neautentičnosti a

pozérství nebo přehnané slabosti a citlivosti, povrchnosti, údajné homosexuální

orientace; ale často se jednalo i o útoky bez udání jakéhokoli důvodu. Je možné, že

agresory provokuje řada charakteristik, které sám Emo připisuje (a jejich zdrojem

mohou být média, internet stejně jako sám agresor) - zvýšená emocionalita, která

může evokovat slabost, bázlivost a pasivitu – což jsou podle Vágnerové (2004)

charakteristiky obětí šikany; výrazné oblečení, účesy a líčení, které vybočují v dané

skupině z normy; dále vystoupení z typických genderových rolí, jak jsme popisovali

u tématu maskulinity a jiné. Respondenti hovořili o strachu a pocitu tlaku; pocit tlaku

byl také opět spojen s nutností se i před některými agresory (zejména těmi, kteří se

vysmívali) neustále obhajovat a vysvětlovat okolí, že povahově nijak nevybočují.

Obtěžování, nepochopení a šikaně se podle respondentů dá těžko vyhnout, protože

myslné informace o Emo jsou všude – v televizi, novinách, na internetu. Pocit, že

Emo nějak ohrožuje klima ve společnosti a je třeba ho nějak eliminovat (a je to

ospravedlnitelné) tak nabyl skutečně velkých rozměrů a daná situace tedy dobře sedí

na koncept morální paniky (Cohen, 1973; McRobbie & Thornton, 1995). Zasáhl život

mnohých respondentů – vztahy mezi přáteli, poznamenal vztah s rodiči (zákazy),

znesnadnil školní život.

Z daných nesnází poměrně logicky vyplývá, že někteří respondenti (zejména

ti, kteří se setkali s mnoha útoky a velkou netolerancí okolí, která případně i

ohrožovala jejich sebepojetí – jako tomu bylo u vnímání mužnosti jednoho

z respondentů) chtějí subkulturu nebo alespoň její vnější znaky raději opustit. Žít

s Emo – identitou se pro ně stalo příliš náročné. Jelikož je sociální identita – pojetí

toho, kam patříme (Macek, 2003) mnohovrstevnatá, je pochopitelné, že se

92

respondenti raději vzdají „patření k Emo“, než možnosti patřit do mnoha dalších

oblastí, což jim Emo výrazně znesnadňovalo. Někteří tak raději zvolí možnost „být

sám sebou, a ne nějakým stylem“ – a zbaví se tíživé nutnosti obhajovat se přede

všemi.

Závěr

V předložené práci jsme se pokusili nastínit některé charakteristiky současné

Emo subkultury, a to v kontextu prostředí, který jí je vlastní – internetu. Jak se

ukázalo, styl Emo může mít navzdory své médii proklamované rizikovosti pro

adolescenty své klady; funguje jako vrstevnická skupina, jak online, tak offline, a

jako taková přináší nesporné výhody. Zároveň je ztotožnění se s Emo spojeno

s explorací identity, kdy dospívající zkouší, co jim sedí, kým by mohli být. Emo

samo o sobě také, vzhledem ke svým charakteristikám dovede poskytnout některé

další příležitosti, které jiným současným subkulturám mládeže chybí – ačkoli se

jedná o módní a do značné míry komerční styl, ve dvou aspektech je alternativou

vůči dlouhodobému mainstreamu. Prvním je důraz na prožívání a projevování

autentických emocí, a to jak u chlapců, tak u dívek. Zdaleka ne všichni příznivci

Emo toho nějakým způsobem využívají, ale jsou tací, pro které to nese nesporné

klady, jak bylo popsáno v diskusi.

Druhým aspektem, který vybočuje z řady dnes populárních subkultur je jiné

pojetí maskulinity, a to jak u hudebních interpretů, tak potažmo v rámci celého stylu.

Možnost vymanit se ze zaběhaných genderových rolí a přitom v rámci stylu, který je

masově oblíbený může znamenat míru svobody, kterou by jiná subkultura poskytla

jen stěží. I přes pomíjivost módních trendů jsou tyto charakteristiky také vyjádřením

potřeb současných adolescentů; z toho důvodu má smysl se obecně subkulturami

mládeže zabývat. Navzdory jejich dočasnosti a rychlému vývoji je možné postihnout

přesah; zde konkrétně ve smyslu toho, co vše je schopna subkultura mládeže

dospívajícím nabídnout, ale také ve smyslu bližšího pohledu na úda jná rizika, někdy

neúměrně zveličená.

93

Rizika týkající se subkultury Emo jsou podle našich závěrů , alespoň

z pohledu, jaký nabízejí média, poměrně malá. Je patrné, že skutečná depresivita,

sebepoškozování a sebevražednost má v prvé řadě co do činění s psychosociálními

aspekty životů našich respondentů. V duchu pořekadla o vejci a slepici jsou tak

nejdříve problémy (sociální, psychické) na které pak nasedá zmíněný problém; je

možné, že se sebepoškozování jak prostředek upoutání pozornosti či snahy začlenit

se do subkultury v rámci Emo objevuje, ale to zase spíše souvisí s obecně vyšším

výskytem této maladaptivní copingové strategie a přehršlí informací na internetu,

které s Emo zdaleka vždy nesouvisí.

Za limity výzkumu lze považovat fakt, že vzhledem k jeho původnímu účelu

jsou data cca. rok stará; s ohledem na to, jak se subkultury mládeže rychle mění tedy

mohou dnes některé aspekty této subkultury vypadat trochu jinak, ačkoli ty

nejvýznamnější se pravděpodobně nezměnily zase tak mnoho. Dalším limitem

výzkumu může být fakt, že některá témata se zdála být až moc koherentní – a

výpovědi respondentů byly často totožné, skoro až doslovné. Je těžké oddělit

autentickou výpověď od sdílených příběhů; emo je subkultura bytostně internetová a

je to v tomto ohledu znát. Avšak i sdílené příběhy mají svůj význam, když mají

respondenti potřebu je sdělovat; snad se tyto jevy podařilo dostatečně interpretovat.

Budoucí výzkum v této oblasti by se mohl zaměřit spíše kvantitativním

směrem; z hlediska mediálního obrazu Emo a tolik diskutovaného sebepoškozování,

depresivity a sebevražd by mohlo být skutečným přínosem, pokud by se uskutečnila

podobná studie, jakou provedli v tomto směru na subkultuře Gothic Young a

kolegové (2006). Výskyt odmítnutí, obtěžování a šikany v rámci našeho vzorku

naznačuje také možnost zaměřit se na zkušenost dospívajících patřících do této

subkultury s těmito nežádoucími jevy, popřípadě zda se zde skutečně objevuje

šikana v pravém slova smyslu. V tomto ohledu by bylo možné provést dotazníkové

šetření např. na základních a středních školách, zaměřené úžeji na problematiku

šikany a subkultur, popřípadě na vztahy mezi subkulturami mládeže (někteří

respondenti zmiňovali útok stran příslušníků jiných subkultur, konkrétně Hip hop a

Punk).

Naše výsledky, samozřejmě s ohledem na jejich nezobecnitelnou podstatu

nenaznačují, že by Emo subkultura měla být nutně vnímána jako vysoce riziková, a

že obraz, který byl o ní médii vytvořen, je minimálně černobílý.

94

Literatura

American Psychological Association, (2002). Ethical principles of psychologist and code of

conduct. APA online. Staženo v květnu 2010. Dostupné z:

http://www.apa.org/ethics/code/index.aspx?item=3

Abbate D. G., Gramaglia, A. P., & Fassino, S. (2006). Eating disorders and the Internet: Cure

and curse. Eating and Weight Disorders. 11(2), 68-71.

Ahlström, S., Bengtsson, Ch. (2009). ”Dom kallar oss emo”- en kvalitativ studie utifrån

ungdomars förståelse och kunskap om emo-kulturen. Student Essay, Göteborgs universitet.

Staženo v dubnu 2010. Dostupné z:

http://gupea.ub.gu.se/dspace/bitstream/2077/20968/1/gupea_2077_20968_1.pdf

Aslaksen, M. J. (2006). Middle Class Music in Suburban Nowhere Land: Emo and the

Performance of Masculinity. MA Thesis, Bowling Green State University. Staženo v dubnu

2010. Dostupné z : http://etd.ohiolink.edu/send-

pdf.cgi/Aslaksen%20Matthew%20J.pdf?bgsu1147712034

Babáková, L. (2003). Sebepoškozování v dětství a adolescenci. Psychiatrie pro praxi 4.

Staženo v březnu 2010. Dostupné z: http://www.solen.cz/pdfs/psy/2003/04/05.pdf

Bailey, B. (2005). Emo Music and Youth Culture. In S. Steinberg, P. Parmar & B.

Richard (Eds.), Encyclopedia of Contemporary Youth Culture. Westport,

CT: Greenwood Press.

Bakagiannis, S., & Tarrant, M. (2006). Can music bring people together? Effects of shared

musical preference on intergroup bias in adolescence. Scandinavian Journal of Psychology,

47, 129–136.

http://gupea.ub.gu.se/dspace/bitstream/2077/20968/1/gupea_2077_20968_1.pdf

http://etd.ohiolink.edu/send-pdf.cgi/Aslaksen%20Matthew%20J.pdf?bgsu1147712034

http://etd.ohiolink.edu/send-pdf.cgi/Aslaksen%20Matthew%20J.pdf?bgsu1147712034

95

Baumeister, R. F. and M.R. Leary (1995), "The Need to Belong: Desire for Interpersonal

Attachments as a Fundamental Human Motivation," Psychological Bulletin, 117, 497-529.

Bearman P.S., Moody J. (2004) Suicide and friendships among American adolescents.

American Journal of Public Health, 94: 89.

Bennett, A., Kahn & Harris, K. (2004). After subculture: critical studis in contemporary

youth culture. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan.

Bocquée, Alison L. (2007). Testing a Process Model of Self-Injury: Stress,

Affect Regulation, and Coping. Griffith University. Staženo v lednu 2010. Dostupný z:

http://www4.gu.edu.au:8080/adt-root/uploads/approved/adt-

QGU20071025.150001/public/02Whole.pdf

Blatný, M. (2003). Temperament, inteligence, sebepojetí. Brno: Psychologický ústav

Akademie věd ČR.

Blatný, M. & Plháková A. (2003). Temperament, inteligence, sebepojetí: nové pohledy na

tradiční témata psychologického výzkumu. Brno, Tišnov: Psychologický ústav AV ČR a

sdružení SCAN.

Blinka, L., Šmahel, D. (2008). Matching reality and virtuality: Are adolescents lying on their

weblogs? In Cultural attitudes towards technology and communication 2008. Australia :

School of Information Technology, Murdoch University. 457-561.

Blood, R. (2000). Weblogs: A History and Perspective. Rebecca's Pocket. Dostupný z:

http://www.rebeccablood.net/essays/weblog_history.html

Blood, R.W., Dare, A., Holland, K., McCallum, K., Pirkis, J. (2008). Enduring and competing

news frames: Australian newspaper coverage of the deaths by suicides of two Melbourne

girls. ANZCA08 Conference, Power and Place. Wellington.

http://www4.gu.edu.au:8080/adt-root/uploads/approved/adt-QGU20071025.150001/public/02Whole.pdf

http://www4.gu.edu.au:8080/adt-root/uploads/approved/adt-QGU20071025.150001/public/02Whole.pdf

https://is.muni.cz/auth/lide/?uco=79130

https://is.muni.cz/auth/lide/?uco=3068

http://www.rebeccablood.net/essays/weblog_history.html

96

Csipke, E., & Horene, O. (2007). Pro-eating disorder websites: users' opinions. European

Eating Disorders Review, 15(3), 196-206.

Cohen, S. (1973). Folk Devils and Moral Panics. St Albans: Paladin.

Cross, J. R., & Fletcher, K. L. (2009). The challenge of adolescent crowd research: Defining

the crowd. Journal of Youth and Adolescence, 38, 747–764.

Erikson, E. H. (1968). Identity: Youth and Crisis. New York: Norton.

Gross, E. F., Juvonen, J. & Gable, S. L. (2002). Internet use and well-being in adolescence.

Journal of Social Issues, 58, 75–90.

Greenfield, P., & Yan, Z. (2006). Children, adolescents, and the Internet:A new field of

inquiry in developmental psychology. DevelopmentalPsychology, 42, 391–394.

Gumbrecht, M. (2004). Blogs as "protected space." WWW2004 Workshop on theWeblogging

Ecosystem: Aggregation, Analysis and Dynamics. Staženo v červnu 2009. Dostupné z:

http://www.blogpulse.com/papers/www2004gumbrecht.pdf

Hawton, K., Rodham, K., Evans, E. & Weatherall, R. (2002). Deliberate self harm in

adolescents: Self report survey in schools in England. British Medical Journal, 325, 1207–

1211.

Herring, S. C., Scheidt, L. A., Bonus, S., & Wright, E. (2004). Bridging the gap: A genre

analysis of weblogs. Proceedings of the 37th Annual Hawaii International Conference on

System Sciences (HICSS'04). Los Alamitos: IEEE Press. Dostupný z:

http://www.blogninja.com/DDGDD04.doc

Jenks, Ch. (2005). Subculture: the fragmentation of the social. London: Sage.

Keely, H. (2004). Deliberate Self-Harm in Teenagers. (Příspěvěk na konferenci Suicide in

Modern Ireland: ew Dimensions, New Responses.) Dostupné v listopadu 2009 z:

http://www.3ts.ie/downloads/transcripts/helen%20keeley.pdf

http://www.blogpulse.com/papers/www2004gumbrecht.pdf

http://www.blogninja.com/DDGDD04.doc

http://www.3ts.ie/downloads/transcripts/helen%20keeley.pdf

97

Kocourková, J. (2003). Sebepoškozování v dětství a adolescenci. In Koutek, J. & Kocourková,

J. Sebevražedné chování (s.170-180). Praha: Portál.

Koutek, J. (2008). Suicidalita u adolescentů – rizikové faktory a prevence. Pediatrie pro

Praxi. 9(5): 302–304. Staženo v dubnu 2010. Dostupný z:

http://www.solen.cz/pdfs/ped/2008/05/07.pdf

Kroeger, J. (2000). Identity Development: Adolescence through Adulthood. London: Sage.

Laye-Gindhu, A. & Schonert-Reichl, K.(2005). Nonsuicidal Self-Harm Among Community

Adolescents: Understanding the “Whats” and “Whys” of Self-Harm. Journal of Youth and

Adolescence, 5, 447–457.

Lazarus, R. S., & Folkman, S. (1984). Stress, appraisal, and coping. New York: Springer.

Lupač, P., & Sládek, J. (2008). The Deepening of the Digital Divide in the Czech Republic.

Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 2(1). Staženo v lednu

2010. Dostupné z: http://cyberpsychology.eu/view.php?cisloclanku=2008060203

McAdams, D. P. (2006). The problem of narrative coherence. Journal of Constructivist

Psychology, 19, 109–126.

McRobbie, A & Thornton, S.. Rethinking ‘Moral Panic’ for Multi-mediated Social Worlds .

British Journal of Sociology 46 (4), 559-74.

Michael, K. & Ben-Zur, H. (2007). Risk-taking among adolescents: Associations with social

and affective factors. Journal of Adolescence, 30(1), 17-31.

Miranda, D. & Claes, M. (2009). Music listening, coping, peer affiliation and depression in

adolescence. Psychology of Music 37; 215.

Miura, A., & Yamashita, K. (2007). Psychological and social influences on blog writing: An

online survey of blog authors in Japan. Journal of Computer-Mediated Communication,

12(4), article 15. Dostupné z: http://jcmc.indiana.edu/vol12/issue4/miura.html

http://jcmc.indiana.edu/vol12/issue4/miura.html

98

Muehlenkamp, J. & Gutierrez, P. (2004). An Investigation of Differences Between Self-

Injurious Behavior and Suicide Attempts in a Sample of Adolescents. Suicide & Life -

Threatening Behavior, 1, 12-23.

Muggleton, D. 2000. Inside Subculture: the Postmodern Meaning of Style. Oxford: Berg.

Newman, B. M., Lohman, B. J., & Newman, P. R. (2007). Peer Group Membership and a

sense of belonging: their relationship to adolescent behavior problems. Adolescence, 42(166),

241-263.

North, A. C., & Hargreaves, D. J. (1999). Music and adolescent identity. Music Education

Research, 1, 75–92.

Nixon, M.K., Cloutier, P., & Jansson, S.M. (2008). Non-suicidal self-harm in youth: A

population-based survey. Canadian Medical Association Journal, 173(3), 306-312.

Olweus, D. (1993). Bullying at school. Blackwell Publishing.

Pascoe, C. J. 2005. “Dude, you’re a fag”: Adolescent masculinity and the fag discourse.

Sexualities 8:329-46.

Pedersen W. (2009) Cannabis use: Subcultural opposition or socialmarginality? A population-

based longitudinal study. Acta Sociologica; 52: 135–48.

Ridings, C.M., Gefen, D. (2004): Virtual Community Attraction: Why People Hang Out

Online. Journal of Computer Mediated Communication, 10 (1), Article 4.

Richardson, C. (2006). The truth about self-harm. Staženo v lednu 2009. Dostupný z:

http://www.selfharmuk.org/docs/The_truth_about_self_harm.pdf

http://www.selfharmuk.org/docs/The_truth_about_self_harm.pdf

99

Ritchie, J. & Lewis, J. (2003) Qualitative Research Practice. London: Sage Publications.

Ross, S. & Heath, S. (2002). A Study of the Frequency of Self-Mutilation in a Community

Sample of Adolescents. Journal of Youth and Adolescence. 31, 67–77

Ryalls, E. (2007). Emo Subculture: An Examination of the Kids, Music and Style that Form

Emo Subculture. Paper presented at the annual meeting of the NCA 93rd Annual Convention,

TBA, Chicago, IL, Nov 15, 2007. Staženo v dubnu 2009. Dostupný z:

http://www.allacademic.com/meta/p187580_index.html

Říčan, P. (1995). Agresivita a šikana mezi dětmi. Praha: Portál.

Silk, J., Steinberg, J. & Morris, A. S. (2003). Adolescents' Emotion Regulation in Daily Life:

Links to Depressive Symptoms and Problem Behavior. Child Development, Vol. 74, No. 6

(Nov. - Dec., 2003), pp. 1869-1880.

Subrahmanyam, K. (2007). Adolescent Online Communication: Old Issues, New Intensities.

Cyberpsychology 1/2007. Dostupný z:

http://cyberpsychology.eu/view.php?cisloclanku=2007070701

Scott, Lydia & Chur-Hansen, Anna (2008): The mental health literacy of rural adolescents:

Emo subculture and SMS texting. Australasian Psychiatry, 16:5, 359-362.

Schmidt, J. (2007). Blogging practices: An analytical framework. Journal of Computer-

Mediated Communication, 12(4), article 13.

Schler, J., Koppel, M., Argamon, S., & Pennebaker, J. (2006). Effects of age and gender on

blogging. Stanford University. Staženo v únoru 2008. Dostupný z:

http://lingcog.iit.edu/doc/springsymp-blogs-final.pdf

Schwartz, K. D., & Fouts, G. T. (2003). Music preferences, personality style, and

developmental issues of adolescents. Journal of Youth and Adolescence, 32, 205–213.

http://www.allacademic.com/one/www/www/index.php?cmd=Download+Document&key=unpublished_manuscript&file_index=1&pop_up=true&no_click_key=true&attachment_style=attachment&PHPSESSID=7926c79409b805b8694f63f12a7ba65c

http://www.allacademic.com/one/www/www/index.php?cmd=Download+Document&key=unpublished_manuscript&file_index=1&pop_up=true&no_click_key=true&attachment_style=attachment&PHPSESSID=7926c79409b805b8694f63f12a7ba65c

http://www.allacademic.com/meta/p187580_index.html

http://cyberpsychology.eu/view.php?cisloclanku=2007070701

http://lingcog.iit.edu/doc/springsymp-blogs-final.pdf

100

Sussman, S., Pokhrel, P., Ashmore, R. D., & Brown, B. B. (2007). Adolescent peer group

identification and characteristics: a review of the literature. Addictive Behaviors, 32(8), 1602–

1627.

Suzuki, L.K., & Calzo, J.P. (2004). The Search for Peer Advice in Cyberspace: An

Examination of Online Teen Health Bulletin Boards. Journal of Applied Developmental

Psychology, 25(6), 85-98.

Toma, C.L. (2010) Affirming the self through online profiles: beneficial effects of social

networking sites. Proceedings of the 28th international conference on Human factors in

computing systems. Staženo v dubnu 2010. Dostupný z:

http://delivery.acm.org/10.1145/1760000/1753588/p1749-

toma.pdf?key1=1753588&key2=1846081721&coll=GUIDE&dl=GUIDE&CFID=85188589

&CFTOKEN=93385455

Tisková zpráva Linky bezpečí: Osm milionů dovolání za 15 let nepřetržitého provozu. (2009).

Dostupné v říjnu 2009 z

http://www.linkabezpeci.cz/webmagazine/articles.asp?ida=414&idk=416

Ulbertová, Z. (2007). Sebepoškozování. In Děti a jejich problémy II: sborník studií. Sdružení

linky bezpečí.

Valkenburg, P.M., Schoulen A.P & Peter J.(2005) Adolescents' identity experiments on the

Internet, New Media & Society 7 (3) (2005), pp. 383–402.

Valkenburg, P.M., Peter, J. & Schoulen, A.P. (2006), "Friend Networking Sites and Their

Relationship to Adolescents' Well-Being and Social Self-Esteem," CyberPsychology &

Behavior, 9 (5), 584-590.

van Rijsselberghe, L., et al. (2009). Self harm in adolescents in Flanders. Tijdschr Psychiatr,

51, 9, 629-40. Abstract retrieved from PubMed.

http://www.linkabezpeci.cz/webmagazine/articles.asp?ida=414&idk=416

101

Viégas, F. B. (2005). Bloggers' expectations of privacy and accountability: An initial survey.

Journal of Computer-Mediated Communication, 10 (3), article 12. Staženo v lednu 2008.

Dostupný z: http://jcmc.indiana.edu/vol10/issue3/viegas.html

Whitlock, J., Powers, J. & Eckenrode, J. (2006). The Virtual Cutting Edge: The Internet and

Adolescent Self-Injury. Developmental Psychology, 42(3), 407-417.

Whitlock, J. L. , Lader W., Conterio, K. (2007). The Internet and Self-Injury: What

Psychotherapists Should Know. Cornell University. Staženo v dubnu 2008. Dostupný z:

http://www.crpsib.com/documents/The%20Internet%20and%20SI.pdf

Winer, D. (2008). What are Weblogs?. Staženo v lednu 2009. Dostupný z:

http://www.userland.com/whatAreWeblogs

Wellman, B., Boase, J., Chen, W. (2002). The Networked Nature of Community: Online and

Offline. IT&Society, 1/2002. Staženo v březnu 2008. Dostupný z:

http://www.stanford.edu/group/siqss/itandsociety//v01i01/v01i01a10.pdf

Yates, T. M. (2004). The developmental psychopathology of self-injurious

behavior: Compensatory regulation in posttraumatic adaptation. Clinical

Psychological Review, 24, 35–74.

Young, R., Sweeting, H., West, P. (2006). Prevalence of deliberate self harm and attempted

suicide within contemporary Goth youth subculture: longitudinal cohort study. British

Medical Journal, 332(7549), 1058-1061. Staženo v lednu 2008. Dostupný z:

http://www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?artid=1458563

http://jcmc.indiana.edu/vol10/issue3/viegas.html

http://www.crpsib.com/documents/The%20Internet%20and%20SI.pdf

http://www.stanford.edu/group/siqss/itandsociety/v01i01/v01i01a10.pdf

http://www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?artid=1458563

102

Příloha 1 – Text oslovení

Ahoj,

jmenuji se Alena Černá a jsem ve 4. ročníku na Fakultě sociálních studií

Masarykovy Univerzity v Brně. Zajímám se o subkulturu Emo a věřím, že

nejlepším zdrojem informací nejsou knihy nebo internet, ale ti, kdo o Emo

něco ví či se alespoň trochu jako Emo cítí.

Pokud je to Tvůj případ, budu moc ráda, když si uděláš chvilku a pomůžeš mi

udělat si obrázek o tom, jak to vlastně u nás s Emo vypadá, jak to Ty

vnímáš, zkrátka "o čem Emo je". Nemusíš se bát žádných obtěžujících otázek,

odpovíš samozřejmě jen na to, na co budeš sám/a chtít. Nemám vůči Emo žádné

předsudky, zajímá mě coby styl, který se zdá být oblíbený a z toho, co jsem

zatím četla, vzbuzuje někdy i silné reakce. Proto si myslím, že si určitě

zaslouží bližší zkoumání a pozornost.

Pokud bys souhlasil/a, udělali bychom spolu rozhovor po icq (nebo dle

domluvy), který by trval něco kolem 60 min v době, kdy Ty bys měl/a čas. Vše

by bylo zcela anonymní - Tvé jméno ani přezdívka by nebylo nikde zmíněno.

Pokud bys byl/a ochoten/ochotna mi pomoci, ozvi se mi prosím na mail

[email protected] a dohodneme si čas rozhovoru, aby Ti to vyhovovalo.

Předem díky za pomoc

Alena

Subkultura Emo očima adolescentů v kontextu online prostředí

Documents

Transcript of Subkultura Emo očima adolescentů v kontextu online prostředí