Pražské egyptologické studie / Prague Egyptological Studies IX/2012 (in Czech with abstracts in...

P R A Ž S K ÉEGYPTOLOGICKÉS T U D I E

I X / 2 0 1 2C E N A 9 0 K č

Výzkum pravěkého osídlení v pohoří Sabaloka v centrálním Súdánu O princezně Šeretnebtej – nový objev v Abúsíru

Předkové stavěli pyramidy, potomci nám je pomáhají odkrýt

Prostor v sakrální staroegyptské architektuře

ČESKÝ EGYPTOLOGICKÝ ÚSTAV FF UK

P U B L I K A C E Č L E N Ů Č E S K É H O E G Y P T O L O G I C K É H O Ú S TAV U

1 32

4 5 6

7 8

1. M. Bárta – M. Kovář a kol., Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností, Praha: Academia 2011.

2. H. Benešovská – J. Šmeral (eds.), Egyptologie. Úspěchy české vědy objektivem Martina Frouze, Přerov: Muzeum Komenského v Přerově 2011.

3. R. Landgráfová – H. Navrátilová (eds.), Srdečné pozdravy ze země na Nilu. Korespondence starých Egypťanů, Praha: Agama 2011.

4. L. Lisá – L. Suková – V. Cílek – P. Lisý, Sabaloka a Šestý nilský katarakt, Praha: Novela bohemica 2011.

5. H. Nováková, Egyptské výtvarné umění ve 20. století – modernizace a moderna, Praha: Univerzita Karlova, Filozofi cká fakulta 2011.

6. M. Verner (ed.), Poklady z písku. České objevování civilizace na Nilu, Praha: Togga – Univerzita Karlova, Filozofi cká fakulta 2011.

7. H. Vymazalová – F. Coppens, Moudrost svitků boha Thovta. Vědecké poznání za vlády faraonů, Praha: Univerzita Karlova, Filozofi cká fakulta 2011.

8. H. Benešovská, Poklady egyptského umění. Předdynastická a Archaická doba, Praha: Togga 2008.

P R A Ž S K ÉEGYPTOLOGICKÉS T U D I E

Obsah

Z P R Á V Y

Sabaloka Dam Archaeological Salvage Project:

Výzkum pravěkého osídlení v pohoří Sabaloka v centrálním Súdánu

(Lenka Suková – Ladislav Varadzin) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3

O princezně Šeretnebtej (Hana Vymazalová – Veronika Dulíková) . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Č L Á N K Y

Olej, víno a céder a ich význam vo vzťahu Egypta a Levanty v Starej ríši

(Katarína Arias Kytnarová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18


(50 let spolupráce s rodinou el-Kerétíů při českých archeologických

výzkumech v EAR) (Ladislav Bareš) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27

Egyptské malty – materiály a používané technologie (Václav Cílek) . . . . . . . . . . . . . . . 32

Odraz vztahu panovníka a boha Rea v Textech pyramid (Marie Hlouchová) . . . . . . . . . 38

Prostor v sakrální staroegyptské architektuře (Jaromír Krejčí) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Ars memoriae aegyptiaca? Egyptské hieroglyfy a antické umění paměti

(Renata Landgráfová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

Kráľovské súvislosti medi v Ranodynastickej dobe a Starej ríši

(Martin Odler) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

Ve jménu panovníka (Daniel Šichan) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

Znovuzrození do posmrtného života – sarkofágy ve Staré říši

(Věra Štěpánová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

Vážení čtenáři,

nové číslo Pražských egyptologických studií vás přenese na archeologické výzkumy Českého egyptologického

ústavu do Abúsíru v Egyptě a na súdánskou Sabaloku u 6. nilského kataraktu. Můžete tak společně s námi

prožít vzrušení při objevu nové egyptsk é princezny a súdánského mezolitického pohřebiště jedinců, kteří žili

před více než devíti tisíci lety.

Svět starých Egypťanů vám v letošním čísle přiblíží příspěvky věnované sarkofágům, královským poslům,

měděným předmětům, pojetí sakrálního prostoru v egyptské architektuře, maltám používaným při stavbě

starověkých monumentů a také antickému umění paměti, významu oleje, vína a cedru ve vztahu Egypta

a Levanty a propojení slunečního boha Rea a královské ideologie v Textech pyramid.

Připomínku letošního půlstoletého výročí úspěšné spolupráce Českého egyptologického ústavu s rodinou

el-Kerétíů, předáků egyptských dělníků zaměstnaných při naší archeologické práci v Egyptě, vám přinese

článek Předkové stavěli pyramidy, potomci nám je pomáhají odkrýt.

Přejeme příjemné počtení

za redakci

Veronika Dulíková

PRAŽSKÉ

EGYPTOLOGICKÉ

STUDIE

Redakční rada

Prof. Dr. Miroslav Verner, DrSc.

Prof. PhDr. Jiří Svoboda, DrSc.

PhDr. Jana Mynářová, Ph.D.

Mgr. Dušan Magdolen, Ph.D.

Mgr. Karel Nováček, Ph.D.

Mgr. et Mgr. Veronika Dulíková

Redaktoři

Mgr. et Mgr. Veronika Dulíková,

Mgr. Lucie Vendelová Jirásková

Vydavatel

Univerzita Karlova v Praze,

Filozofická fakulta,

Český egyptologický ústav,

Celetná 20, 110 00 Praha 1,

http://egyptologie.ff.cuni.cz/

Vydání vzniklo v rámci Programu

rozvoje vědních oblastí

na Univerzitě Karlově č. 14:

Archeologie mimoevropských

oblastí, podprojekt: Výzkum

civilizace starověkého Egypta:

Kulturní a politické adaptace

severoafrického civilizačního

okruhu v průběhu starověku

(5. tis. př. Kr. – 1. tis. po Kr.)

Fotografie a ilustrace

Archiv Českého egyptologického

ústavu

Jazyková redakce

Mgr. Kateřina Králíková

Typografie

PhDr. Oleg Man

Sazba, zlom, tisk

SERIFA, s. r. o., Jinonická 80,

150 00 Praha 5

ISSN 1214-3189

Copyright

Univerzita Karlova v Praze

Fotografie na titulní straně

„Krásný neznámý“, Abúsír

(foto Veronika Dulíková)

I X / 2 0 1 2ČESKÝ EGYPTOLOGICKÝ ÚSTAV FF UK

Pyramidy jsou v obecném povědomí ikonami starověkého Egypta.

Aby vznikly, bylo třeba souhry výjimečných přírodních podmínek nilského údolí

a fungování přísně hierarchicky zorganizované společnosti,

na jejímž vrcholu stál panovník – jediný bůh žijící na zemi.

Vzájemné ovlivňování hospodářství egyptského státu,

výkonného centralizovaného státního aparátu, obchod-

ních kontaktů s okolními zeměmi, technologické úrovně

a umělecko-řemeslných dovedností vedlo přibližně v po-

lovině 28. století př. Kr., v době vlády panovníka Džosera,

ke stavbě první pyramidy a s ní spojeného monumentál-

ního architektonického komplexu. Představit problematiku

spojenou se stavbou pyramid, egyptským státem během

Raně dynastické doby (asi 3000–2740 př. Kr.) a Staré říše

(asi 2740–2180 př. Kr.) a dalšími aspekty jeho vývoje má

za úkol publikace Egypt v době stavitelů pyramid vydaná

Českým egyptologickým ústavem FF UK v roce 2011.

S ikonickým významem pyramid souvisí i představa, že

starověký Egypt byl civilizací „z kamene“; nic ale nemůže

být vzdálenější pravdě. Názor, že staroegyptskou kulturu

charakterizovaly velkolepé sta vební projekty – pyramidy

či později rozlehlé chrámové komplexy, je totiž ve své

podstatě zavádějící. Použití kamene jako stavebního

materiálu bylo omezeno na posvátné stavby – chrámy,

pyramidy, hrobky – a ani to neplatilo vždy. Velká většina

sídlištních staveb, státních úřadů, výrobních okrsků, a do-

konce i královských paláců byla postavena z lehkých materiálů – rákosu, dřeva a sušených cihel. Hlavními překážkami

pro výzkum těchto staveb jsou mohutné nánosy bahna z nilských záplav, vysoká hladina spodní vody a převrstvení

současnými městy a vesnicemi, které archeologický výzkum starověkých sídlišť nesmírně ztěžují. Až na výjimky proto

musíme při snaze dobrat se informací z této oblasti vycházet z dalších pramenů – především z výzdoby hrobeka a lite-

rárních textů – především tzv. naučení a autobiografi e hodnostářů.

Při snaze pochopit dobu stavitelů pyramid je důležitým faktorem také velice dlouhé časové období, které od Raně dy-

nastické doby a Staré říše uplynulo – 4000 až 5000 let. Je samozřejmé, že tuto časovou propast je obtížné překlenout.

Přesto se publikace Egypt v době stavitelů pyramid snaží formou mozaiky informací popsat výchozí podmínky a z nich

pramenící způsob života a další společensko-kulturní reakce. V knize rozdělené do hlavních devíti kapitol je popsán

historický vývoj Egypta ve 4. a 3. tisíciletí př. Kr., podstata královského úřadu a jeho význam, fungování administrativní-

ho aparátu, osobní a rodinný život a náboženské představy starých Egypťanů, ale i tehdejší přírodní prostředí. Jestliže

se monografi e zabývá obdobím stavitelů pyramid, nemůže minout problematiku architektury pyramidových komplexů

i nekrálovských hrobek a chrámů. Jde o nejhmatatelnější doklady, v nichž se projevovala struktura a fungování staro-

egyptské společnosti. Naše poznání doby stavitelů pyramid totiž vychází především z nich.

J A R O M Í R K R E J Č Í

Egypt v době stavitelů pyramidFilozofi cká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2011

V první fázi českého výzkumu pohoří Sabaloka, zacílenéhona studium historie Nilu, proměn klimatu a přírodního pro-středí během holocénu a vlivu těchto změn na osídlení celéoblasti, byl uskutečněn vůbec první krajinný archeologickýprůzkum tohoto pohoří a jeho okolí na obou březích Nilu.3

Během dvou sezón (podzim 2009, jaro 2011) se podařilo za-znamenat více než sto archeologických lokalit – sídlišť, po-hřebišť, izolovaných hrobů, kamenných struktur, pevností,lomů a prostých shluků keramiky a kamenné industrie, kterédokládají různě intenzivní osídlení a využívání tohoto pohoří

Z P R ÁV Y P E S I X / 2 0 1 2 3

Obr. 1 Poloha Sabaloky na Nilu (podle Adams 1977: fig. 1)

Sabaloka Dam Archaeological Salvage Project:Výzkum pravěkého osídlení v pohoří Sabaloka

v centrálním SúdánuLenka Suková – Ladislav Varadzin1

Nevelké vulkanické pohoří Sabaloka se zvedá jako skalnatý ostrov z poměrně jednotvárné polopouštní krajiny,charakteristické pro centrální Súdán, asi 80 km na sever od soutoku Modrého a Bílého Nilu u hlavního městaSúdánu Chartúmu (obr. 1). Z hlediska předkvartérní geologie patří toto pohoří mezi nejlépe prozkoumané regionySúdánu (Almond – Ahmed 1993: 1). Mimořádný potenciál této oblasti pro výzkum pravěkého osídlení a jeho interakce s přírodním prostředím však čekal na své odhalení až do příchodu české interdisciplinární expedicena podzim roku 2009.2

PES IX_2012_zpravy_1_17_PES 11.10.12 8:26 Stránka 3

od paleolitu až po islámský novověk (Suková et al. 2010; Lisá – Suková – Cílek 2011). Významný objev představuje sy-stém zaniklých sídlišť z období 11. až 18. stol. po Kr. na tera-sách ve skalnatých svazích nilského kaňonu, který procházínitrem pohoří. Mimořádným nálezem je rozsáhlá a bohatá sídlištní lokalita z doby súdánského mezolitu a neolitu (8. až4. tis. př. Kr.), jež se nachází v blízkosti vesnice al-Hudžér AbúDóm při jihozápadním okraji pohoří na západním břehu Nilu(Suková – Cílek – Bushara 2011: 33–41).

V souladu s prioritami a požadavky Národní korporace propamátky a muzea Súdánu se aktivity českého interdisciplinár-ního týmu od podzimu 2011 soustřeďují na detailní výzkumpravěkého osídlení na západním břehu Nilu, kde byla Če-skému egyptologickému ústavu udělena archeologická kon-cese v rámci záchranné akce „Sabaloka Dam ArchaeologicalSalvage Project“.

Oblast výzkumu

Archeologická koncese Českého egyptologického ústavu po-krývá oblast o rozloze 40 × 10 km a zahrnuje celé pohoří Sa-baloka na západním břehu Nilu a přilehlé území. Severní hra-nici koncese tvoří vesnice al-Huqna, která leží v místech, kdeNil opouští těsné sevření sabalockých hor a překonává 6. nil-ský katarakt. Na jihu dosahuje koncese až k vesnici eš-Ša-hejnáb (asi 20 km jižně od Sabaloky), slavné eponymní loka-litě středosúdánského neolitu, kterou prozkoumal A. Arkell(1953).

Během dvou archeologických kampaní na podzim 2011a na jaře 2012 se pozornost českého týmu zaměřila na pohoříSabaloka a jeho bezprostřední okolí v severní části koncese.V této oblasti je soustředěna valná většina pravěkých lokalitidentifikovaných na přidělené koncesi. Na nevelkém území sezde stýká několik krajinných typů, z nichž každý představujezvláštní ekologickou zónu a v minulosti skýtal odlišné předpo-klady pro osídlení a exploataci (obr. 2).

Prvním z těchto krajinných typů je oblast „jezerní pláně“o rozsahu asi 2,2 × 1,5 km. Tato oblast se rozkládá při jihozá-padním okraji pohoří Sabaloka a je úzce vázána na Nil. Tvoříji více než dvacet většinou žulových skalních výchozů lišícíchse rozlohou a počtem přirozených teras a plošin, na nichž sekoncentrovalo pravěké osídlení. Výchozy jsou seskupenykolem prolákliny, na jejímž dně se podařilo identifikovat po-zůstatky sezónního jezera, které bylo v pravěku napájeno nil-skými záplavami (obr. 3).

Druhý krajinný typ představuje oblast „skalních měst“o rozloze asi 3 × 1,3 km. Skalní města, žulové výchozy vymo-delované větrnou erozí do pitoreskních tvarů, se nacházejív nice zapuštěné do severozápadního svahu pohoří Sabaloka.Dnes aridní území s jen ojedinělým pouštním porostem, kterénení a ani v minulosti nebylo bezprostředně vázáno na Nil(vzdálený odsud 3–4 km), tvořilo v pravěku specifickou, odpředchozí oblasti odlišnou ekologickou zónu, jež skýtala určitýsubsistenční potenciál. Ten je potvrzen mj. plošným podpo -vrchovým výskytem vrstvy černozemě, zaznamenaným našíexpedicí.

Třetí krajinný typ představuje vnitřní část vlastního pohoříSabaloka o rozloze asi 8,5 × 6,8 km, které vyniká bohatýmizdroji kvalitních surovin, používaných v pravěku k výrobě ka-menných nástrojů.4 Nehostinný masiv Sabaloky protíná něko-lik širších údolí (tzv. wádí) porostlých střídmou vegetacía menších strmých údolí (tzv. chórů), která jej rozdělují do sy-stému náhorních plošin o nadmořské výšce 450 až 550 m,převyšujících okolní krajinu o 50–100 m. Některá z těchto wádíprocházejí napříč celým pohořím a zajišťují spojnici mezi oblast -mi na obvodu pohoří a Nilem, který protéká jeho středem.

Úzký kaňon Nilu uvnitř Sabaloky dnes skýtá skromné plo-chy k osídlení a zemědělskému využití jen v místech, kde strméskalnaté svahy pohoří mírně odstupují od břehů řeky, a přiústích několika wádí. Periodické zaplavování v pravěku učiniloz tohoto krajinného typu vysloveně okrajovou oblast mezolitic-kého a neolitického osídlení, což potvrdil povrchový průzkum.

4 P E S I X / 2 0 1 2 V Ý Z K U M P R AV Ě K É H O O S Í D L E N Í V P O H O Ř Í S A BA L O K A

Obr. 2 Pohoří Sabaloka na levémbřehu Nilu – oblast českého

výzkumu mezolitickéhoa neolitického osídlení. 1 – oblast jezerní pláně;

2 – oblast skalních měst; 3–5 – další oblasti uvedené

v textu. Černými kroužky jsouvyznačena hlavní sídliště

(v oblasti jezerní pláně je to Liščí kopec a Ryolitová lokalita,v oblasti skalních měst Sfinga),

bílými kroužky některé další lokality

(zdroj Google Earth 2012)


Uvedené čtyři krajinné typy doplňuje území dnešní pouště,rozpínající se od vnějšího, severozápadního obvodu koncesedále na západ. V klimaticky příznivějším mezolitu a neolitubylo savanou protkanou četnými wádími a pokrytou vegetací,která skýtala obživu pro stáda divoké zvěře a – od neolitu –také domestikovaného skotu.

Přehled dosavadních výzkumů a získaných poznatků

Dosavadní výzkum vymezené oblasti probíhal formou po-vrchových průzkumů, testovacích sondáží, rozsáhlejších vý-kopů a odebírání vzorků nálezů (Suková – Varadzin et al.2011; 2012; Suková – Varadzin 2012).

V první fázi se povrchový průzkum zaměřil na základníidentifikaci pozůstatků osídlení nebo jiných aktivit v jednotli-vých ekologických zónách v období mezolitu a neolitu. Poténásledovala v oblasti jezerní pláně a skalních měst intenziv-nější, analytická forma povrchového průzkumu podle jednotnémetodiky (Kuna 2004: 330–332), jehož cílem bylo podrobnějicharakterizovat vlastnosti jednotlivých lokalit z tohoto obdobía jejich vzájemným porovnáváním a datováním co nejvíce pro-niknout do funkce a struktury pravěkého osídlení.

V oblasti jezerní pláně při jihozápadním okraji pohoří Saba-loka, kterou z hlediska intenzity pravěkého osídlení považujemev rámci celé koncese za nejvýznamnější, byla povrchovým prů-zkumem zjištěna hustá síť lokalit lišících se rozlohou i hustotoua skladbou artefaktů a ekofaktů. Povrchové nálezy mezolitic-kého a neolitického stáří se nacházejí na terasách a plošináchvětšiny skalních výchozů obklopujících někdejší sezónní jezero.Této oblasti v pravěku dominovalo hlavní (jádrové) sídliště naskalním výchozu, pojmenovaném Liščí kopec (Fox Hill),5 kterýsestává ze systému 16 plošin a teras (obr. 4). Zde se nacházíohromné množství keramiky, štípané a broušené industrie, zví-řecích kostí (včetně kostí slonů, hrochů, skotu, bravu a ryb)a skořápek plžů a mlžů, jež pocházejí z mezolitu a neolitu. Jakopříklad vysokého počtu artefaktů, s nímž se na této lokalitě se-tkáváme, lze uvést výskyt 1,5 tisíce nálezů štípané kamennéindustrie (nástrojů a debitáže) na metr čtvereční na hlavní síd-lištní plošině (obr. 4: T1)!

Druhé významné naleziště v oblasti jezerní pláně předsta-vuje Ryolitová lokalita (SBK.W-58), která byla detekovánaasi 1,5 km východně od Liščího kopce, na nárožní terase nadsoučasnou nivou, v místech masivních lokálních výchozů kvalitního červeného ryolitu. Bohaté povrchové nálezy štípanékamenné industrie a keramiky neolitického a raně neolitickéhostáří a zároveň minimální výskyt kamenných těrek, rybíchkostí a schránek plžů a mlžů poukazují na odlišné subsis-tenční strategie neolitických obyvatel tohoto sídliště.

V Ý Z K U M P R AV Ě K É H O O S Í D L E N Í V P O H O Ř Í S A BA L O K A P E S I X / 2 0 1 2 5

Obr. 3 Pohled z Liščího kopcedo prostoru zaniklého pravěkého jezera (foto L. Varadzin)

Obr. 4 Vrstevnicový plán Liščího kopce, jádrového sídliště v oblastijezerní pláně, se systémem sídlištních teras a plošin a polohouarcheologických sond (autoři J. Pacina – L. Suková – L. Varadzin)


Obraz velmi hustého osídlení a intenzivního využívání oblasti jezerní pláně v dobách mezolitu a neolitu doplňují po-vrchové nálezy při obvodu někdejšího sezónního jezera. Po-zůstatky dřívějších aktivit, nerovnoměrně rozptýlené v délceněkolika set metrů okolo tohoto jezera a identifikované zatím jen předběžným povrchovým průzkumem, představujív Súdánu zatím nezkoumaný a přitom závažný typ archeolo-gického naleziště.

V druhém nejvýznamnějším areálu pravěkého osídlení na při-dělené archeologické koncesi, v oblasti skalních měst, byla po-

vrchovým průzkumem identifikována řada lokalit s nálezy, ježjsou až na výjimky datovány pouze do mladší fáze mezolitu.Z této doby pochází také hlavní sídliště oblasti na lokalitě Sfinga(SBK.W-60), umístěné na nevelké, ale výrazně vyvýšené plo-šině na jednom z tamějších žulových „ostrovů“. Výsostné posta-vení této lokality prozrazuje opět vysoká hustota povrchovýchnálezů, jež reprezentují všechny kategorie artefaktů a ekofaktůtypických pro mezolitické období v centrálním Súdánu.

Archeologický průzkum nitra pohoří dosud přinesl jen ně-kolik nepočetných shluků mezolitické štípané industrie v niž-ších partiích dvou wádí, jež procházejí pohořím. Tyto shlukymohou souviset s využíváním wádí jako průchozích tras vnitř-kem Sabaloky. Významnější pozůstatky sídlištních a pohřeb-ních aktivit v tomto prostoru pocházejí až z merojské a post -merojské doby (asi 300 př. Kr. až 550 po Kr.). Geologickýprůzkum prováděný souběžně s archeologickým se zaměřilna identifikaci výchozů „strategických“ kamenných surovin po-užívaných k výrobě pravěké štípané a broušené industrie.

Během posledních dvou sezón byl průzkum doprovázentestovacími sondážemi a rozsáhlejšími výkopy. Na osmi vy-braných lokalitách v oblasti jezerní pláně a skalních měst byloprozkoumáno celkem 180 m2, z čehož 26 m2 připadá na 22testovacích sondáží (1 × 1 m, 1,5 × 1,5 m, 1 × 2 m) a zbylých154 m2 na devět větších sond otevřených na obou hlavníchsídlištích (Liščí kopec, Sfinga). Sondážní práce na obou já-drových lokalitách odhalily výskyt až 1,5 m mocných kultur-ních souvrství, která ukrývají rozsáhlé soubory stratifikova-ných artefaktů a ekofaktů z mezolitu a neolitu (obr. 5). Vedlebohatě zdobené keramiky a nástrojů vytvořených štípáním,broušením či leštěním širokého spektra kamenných surovina zvířecích kostí se podařilo shromáždit i početný soubor ko-rálků a přívěsků z mušloviny, skořápek pštrosích vajec a zví-řecích kostí. Ke zdobení těla patrně sloužila i přírodní barviva– okry a hlinky široké škály barev –, zajištěná především přivýzkumu na Sfinze. Z tohoto sídliště pocházejí i četné zlomkyjehlic zdobených rytými motivy a kosmetického náčiní z kostia v centrálním Súdánu dosud nepublikované, rytými geomet-rickými vzory zdobené artefakty ze zvířecího rohu nebo slo-noviny (obr. 6).

Z uvedených kategorií artefaktů bylo během dosavadníhovýzkumu podrobně zpracováno asi 8 tisíc keramických nálezů(A. Wodzińska, M. Odler) a asi 7 tisíc kusů kamenné štípanéindustrie (J. Řídký) z Liščího kopce a Sfingy, jež pocházejíze staršího mezolitu až mladšího neolitu (8. až 4. tis. př. Kr.).Ty nyní představují výchozí referenční soubory pro chronolo-


Obr. 6 Dva z četných zlomků kostí zdobených rytými

geometrickými vzory, které bylynalezeny v zásypu hrobů

na mezolitické lokalitě Sfinga(foto M. Frouz)

Obr. 5 Hlavní sídlištní plošina (terasa 1) na Liščím kopci. Pohled na dnosondy 1/2012, kde se podařilo zachytit nejstarší neporušenou sídlištnívrstvu (foto L. Varadzin)


gické zařazení ostatních lokalit. Zvláštní pozornost byla věno-vána určení surovin kamenných nástrojů a posouzení jejichtechnologických a funkčních vlastností z pohledu petrologickéa strukturální skladby (A. Bajer, V. Cílek). Dále byly zdokumen-továny kostěné nástroje a částečně i kamenné těrky a drtidla.

Při environmentálně-archeologickém výzkumu obou jádro-vých sídlišť (L. Juřičková, J. Novák, A. Pokorná, P. Pokorný,Z. Sůvová) byla shromážděna semena, plody, pylové vzorkya pozůstatky vegetativních částí rostlin (dřev/uhlíků, otisků ko-řenů a listů), jež slouží k rekonstrukci zdejšího prostředí v pří-slušných obdobích pravěku, a značný počet (i spálených) zví-řecích kostí (savců, ptáků, ryb) a schránky suchozemskýchi vodních plžů a mlžů, které představují důležitý pramen k po-znání stravy a subsistenčních strategií zdejších obyvatel. Pa-ralelně s odběrem ekofaktů z archeologicky datovaných kon-textů probíhala tvorba referenčních botanických (semena,herbář) a zoologických (především ryby) sbírek, jež jsou ne-zbytné pro určení archeologicky získaných nálezů a které nenímožné nahradit žádnými publikovanými určovacími klíči.

Sondážními pracemi se na obou jádrových sídlištích poda-řilo detekovat pravěká pohřebiště, z nichž nejméně jednospadá do mezolitu (2. pol. 8. tis. př. Kr. dle kalibrovaného data14C) a obsahuje dobře zachované skelety. V oblasti centrál-ního Súdánu představují obě pohřebiště nález mimořádnéhovýznamu. Na Sfinze (obr. 7), kde důvodně předpokládáme

kolem 400 pohřbů (pokud se tato domněnka potvrdí, jednaloby se o největší mezolitické pohřebiště celého Súdánu), bylov sondě o rozsahu 20 m2 odhaleno 24 pohřbů v několika -násobné superpozici (obr. 8). Jedinci obou pohlaví a různýchvěkových skupin byli do hrobů ukládáni nejčastěji ve skrčenépoloze a bez zřetelné snahy o jednotnou orientaci. Jen pět zemřelých doprovázela skromná pohřební výbava v podoběschránek mlžů a/nebo drobných kamenných nástrojů z kře-mene (srov. Arkell 1949: 31–33; Haaland 1995: 161; Honegger2004: 27–28). Stejnou charakteristiku – superpozici, nejednot-nou orientaci těl a převážnou absenci pohřební výbavy – vy-kazují i pohřby odhalené na dvou sídlištních terasách na Liščím kopci, kde byly ze dvou sond o rozsahu 5,5 m2 dosudvyzvednuty čtyři skelety, datované zatím jen rámcově do období mezolitu až neolitu.6

Série menších testovacích sond na Liščím kopci a na dalšíchlokalitách v oblasti jezerní pláně, jež byla realizována za účelemstudia stratigrafie a geneze sedimentů, navíc umožnila určit niveletu maximální výšky nilských záplav v mezolitickém období. Jedná se o poznatek zásadního významu, neboť ne-sporný předpoklad, že výška záplav byla hlavním determinan-tem při osídlování krajiny podél Nilu, představuje jeden z klíčůk pochopení charakteru a k interpretaci struktury zdejšího pra-věkého osídlení. Souběžně byly studovány pozůstatky zani-klého pravěkého jezera ve středu jezerní pláně, periodicky ob-novovaného při nilských záplavách, které uchovávají velmidůležitý záznam periodicity vodního režimu nejen pro tuto


Obr. 7 Lokalita Sfinga, jádrové sídliště v oblasti skalních měst. Pohledna jižní část plošiny v době zahájení archeologického výzkumu. Na plochéžulové skále v pravé části snímku se nachází množství třecích jamek(foto L. Varadzin)

Obr. 8 Pro jádrová mezolitická sídliště v Súdánu je charakteristický výskytpohřbů přímo v sídlištním areálu. Na snímku jeden z 24 mezolitickýchpohřbů odkrytých na lokalitě Sfinga (foto L. Varadzin)


oblast, ale pro centrální Súdán vůbec. V rámci sedimentologic-kého výzkumu (L. Lisá, A. Bajer) byly také mapovány a vzorko-vány pozůstatky fosilních půd, zjištěné v celé sledované oblasti.

Osídlení pohoří Sabaloka a jeho okolí v mezolitua neolitu

Na základě poznatků získaných během dosavadních výzkumův pohoří Sabaloka a jeho okolí je možné poskytnout první ná-stin historie a charakteru osídlení a využívání této oblastiv době súdánského mezolitu (8. až 6. tis. př. Kr.) a neolitu (5. až 4. tis. př. Kr.).

Mezolit. Nálezy zlomků keramiky zdobené motivem ryté vlnovky (horizont keramiky Incised Wavy Line) dokládají využívání oblasti na obvodu pohoří Sabaloka lovecko--sběračskými skupinami v období staršího mezolitu (8. až7. tis. př. Kr.). Hlavní fáze osídlení této oblasti však spadá domladšího mezolitu, tj. horizontu keramiky zdobené vypíchanouvlnovkou a motivy vytvořenými otisky rozličných předmětů (ho-rizont keramiky Dotted Wavy Line). Právě z období mladšíhomezolitu pochází síť sídlištních lokalit, která svou hustotoua strukturou nemá v centrálním Súdánu obdoby. V oblasti je-zerní pláně a skalních měst se v této době nacházelo vždyjen jedno hlavní sídliště, jež lze rozpoznat podle množstvía skladby artefaktů a ekofaktů, mocnosti sídlištních vrsteva přítomnosti pohřebišť.

Specifická druhová skladba ekofaktů zjištěná na obou me-zolitických jádrových sídlištích a rozdíly patrné v rejstříku ná-strojů zastoupených na obou hlavních lokalitách bezesporuodrážejí vazbu obou sídlišť na jiný krajinný typ, který skýtáčástečně odlišné zdroje obživy a vyžaduje jiné formy a strate-gie exploatace. Na Liščím kopci je patrná silná závislost me-zolitických obyvatel na rybolovu, lovu divoké zvěře a sběruměkkýšů, kterou dokládá velké množství kostí ryb (včetně ně-kolikametrových nilských sumců), velkých savců (včetně slonůa hrochů) a schránek suchozemských i vodních plžů a mlžů.Dokazuje to též poměrně početný výskyt kostěných harpuna dalšího rybářského náčiní. Tato skladba poukazuje nejen nablízkost Nilu, ale také na využívání sezónního jezera v jezernípláni, které jako snadno dostupný zdroj vody pro napájení

divoké zvěře a snadno využitelný zdroj sezónní potravy v po-době ryb, mlžů a vodních plžů zvyšovalo a rozrůzňovalo sub-sistenční potenciál pro zdejší obyvatelstvo.

Na jádrovém sídlišti Sfinga v oblasti skalních měst se na-opak setkáváme pouze s malým množstvím kostí divokýchzvířat a ryb, čemuž odpovídá také absence dokladů rybář-ského náčiní (kostěných harpun nebo závaží sítí). Předběžněse proto domníváme – ačkoli přímé doklady chybějí –, že jí-delníčku obyvatel tohoto sídliště dominovala rostlinná strava,doplňovaná jistě nemalým množstvím plžů a mlžů nalezenýchv odpadních vrstvách. Tomuto předpokladu nasvědčuje rela-tivně vyšší počet kamenných těrek, drtidel a roztěráků, jejichžpoužití (mimo jiné) ke zpracování rostlinné stravy rozličnéhocharakteru v mezolitu bylo nedávno potvrzeno přírodovědnýmianalýzami (srov. Fernández et al. 1997: 25), a rovněž velkémnožství třecích jamek vyhloubených na povrchu žulovýchskal či bloků přímo na sídlišti (obr. 7).

Jádrová sídliště jsou v obou oblastech obklopena řadou dal-ších lokalit s doklady osídlení, které se však oproti hlavním lo-kalitám vyznačují vždy menší rozlohou, výrazně nižší hustotounálezů a neúplnou skladbou artefaktů a ekofaktů. Tato nale-ziště se svými znaky odlišují nejen vůči jádrovým sídlištím, ale i mezi sebou. Předběžně lze některá označit jako dočasná sídliště, jiná jako místa dílčích aktivit, která sloužilak prvotní úpravě kamenných surovin, výrobě štípaných ka-menných nástrojů nebo zpracování dřeva. Další pak mohoupředstavovat nesoustavně využívaná stanoviště poblíž vod-ních zdrojů. V případě lokality Křišťálová hora (SBK.W-59),nacházející se poblíž průchodu pohořím mezi oblastí skalníchměst a jezerní pláně, lze snad uvažovat i o funkci strážníhomísta (nebo pozorovatelny), jež je situováno ve výrazně vyvý-šené poloze s vynikajícím výhledem (obr. 9).

Uvedený obraz osídlení svědčí o intenzivním využívání ob-lasti Sabaloky a současně o sedentárním nebo semiseden-tárním způsobu života v období mladšího mezolitu. Tyto po-znatky nevylučují hypotézu vyslovenou některými badateli(např. Haaland 1992) o zužujícím se rezervoáru potravinovýchzdrojů, jež byl nejspíše způsoben populačním růstem a zvy-šující se hustotou osídlení v mladším mezolitu. Přítomnostdvou oblastí osídlení vedle sebe, z nichž každá disponovala


Obr. 9 Pohled ze Sfingy směremke Křišťálové hoře, nevelkésídlištní lokalitě z mladšího

mezolitu, která se nacházína rozhraní oblasti skalních

měst a jezerní pláně (foto L. Varadzin)


vlastním centrálním sídlištěm a odlišným spektrem potravino-vých zdrojů v zázemí, dovoluje uvažovat o současné existencidvou hraničících lovecko-sběračských teritorií, příslušejícíchbuď dvěma různým komunitám, nebo využívaných sezónněkomunitou jednou.

V následujícím neolitickém období dochází podle dosa-vadních povrchových průzkumů k razantní změně ve struktuřeosídlení. V oblasti skalních měst celá sídlištní síť zaniká(i s centrální lokalitou Sfinga) a v oblasti jezerní pláně je zna-telně redukována. Tuto změnu lze analogicky k jiným výzku-mům v centrálním Súdánu vysvětlit nástupem specializova-ného pastevectví, jehož teritoriální nároky přesahovalypředchozí mezolitické lovecko-sběračské areály. V důsledkutoho se mění i obraz sídlištní sítě, sestávající v mladším neo-litu mimo jiné z početných dočasných táborů rozptýlených da-leko od nilského údolí (např. Caneva 2005). Vzhledem k vy-sokým nárokům neolitických pastevců na rozlohu pastvinzískává v této době mnohem větší význam otevřená krajinaněkdejší savany rozpínající se na západ od Sabaloky.

Četné nálezy neolitického až mladoneolitického stáří na te-rasách Liščího kopce svědčí o tom, že tato jádrová lokalitapředchozího mezolitického období zůstala hlavním sídlištěmi v následujících staletích. Tuto kontinuitu v umístění ústřed-ního sídliště, v centrálním Súdánu výjimečnou, lze nejspíševysvětlit velkým rozsahem plošin na Liščím kopci a zároveňhydrologickými omezeními, panujícími v oblasti jezerní pláněještě v tehdejší době.

Význam Sabaloky v neolitu vzrůstal díky blízkosti bohatýchzdrojů surovin vhodných pro výrobu kamenných nástrojů. O zna-losti a exploataci zdejších výchozů ryolitu, bazaltu a silicifikova-ného pískovce a jejich distribuci již v mezolitu svědčí zastoupenítěchto surovin v rejstříku nástrojů na lokalitách vzdálených až200 km od Sabaloky (srov. Clark 1989). V období neolitu všakmusela poptávka po kvalitních sabalockých červených ryolitech,užívaných k výrobě charakteristických seker (celts) a teslic (gou-ges), dosahovat značných rozměrů. Jejich masivní zastoupenína neolitických lokalitách celé chartúmské provincie je možnéhodnotit jako výsledek rozsáhlé exploatace a distribuce surovinči hotových výrobků, jež byla vázána na lokality v blízkosti Sa-baloky. Právě v exploataci a případně též kontrole distribuce čer-veného ryolitu spatřujeme hlavní úlohu Ryolitové lokality, dru-hého nejvýznamnějšího sídliště v oblasti jezerní pláně, jež bylav mezolitu využívána jen sporadicky a jejíž hlavní rozkvět spadádo neolitu až mladšího neolitu. V pohoří Sabaloka na západnímbřehu Nilu představuje jedinou neolitickou lokalitu, která se na-chází bezprostředně na výchozech této suroviny.

Závěr

Výzkum pravěkého osídlení na západním břehu Nilu v rámcizáchranné akce Sabaloka Dam Archaeological Salvage Pro-ject navazuje na předchozí krajinný archeologický průzkumpohoří Sabaloka a jeho okolí, realizovaný českou expedicív letech 2009 až 2011. Během dvou archeologických kampaní(podzim 2011, jaro 2012) byly v severní části archeologickékoncese Českého egyptologického ústavu odhaleny a čás-tečně prozkoumány mimořádně bohaté archeologické a envi-ronmentální „archivy“. Jejich jedinečná kombinace na ne -velkém, přirozeně vymezeném a z ekologického hlediskapestrém území otevírá netušené možnosti pro komplexní stu-dium a hlubší poznání svébytného ekonomického, společen-

ského a kulturního vývoje v centrálním Súdánu od 8. do 4. tis.př. Kr. a nabízí řešení řady zásadních otázek prehistorickéhobádání v severovýchodní Africe.

Poznámky:1 Poznatky shrnuté v tomto článku jsou výsledkem práce celého vý-

zkumného týmu, jehož členy byli nebo jsou kromě autorů tohoto

článku také geolog-sedimentolog Aleš Bajer, egyptolog Miroslav

Bárta, geolog Václav Cílek, malakoložka Lucie Juřičková, sedimen-

toložka Lenka Lisá, technik-fotograf Pavel Lisý, paleoekolog Jan

Novák, archeolog a egyptolog Martin Odler, geoinformatik Jan Pa-

cina, archeobotanička Adéla Pokorná, paleoekolog Petr Pokorný,

archeolog Jaroslav Řídký, archeozooložka Zdeňka Sůvová a kera-

moložka Anna Wodzińska. Terénní výzkum v letech 2009 až 2012

byl financován z prostředků poskytnutých Grantovou agenturou UK

(projekt č. GAUK 15009), Akademií věd České republiky, v. v. i.,

(projekt mezinárodní spolupráce č. M100130902), Ministerstvem

školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (vědecko-vý-

zkumný záměr č. 0021620826) a Filozofickou fakultou Univerzity

Karlovy v Praze.2 Přítomnost dokladů pravěkého osídlení v pohoří Sabaloka a v okolí

6. nilského kataraktu však byla známa již zakladateli súdánské pra-

věké archeo logie A. Arkellovi (1949: 116; 1953: vii, 108).3 Předchozí archeologické aktivity v této oblasti, z nichž žádná ne-

obnášela hloubkový průzkum ani sondážní práce, se soustředily

pouze do okolí skalnatého masivu a převážně východní břeh Nilu

(Al-Sanjak 1978; Paner 1997: 59–60; Gatto 2006–2007).4 Pohoří Sabaloka v tomto ohledu uvedl do odborné literatury již

A. Arkell (1949: 108; 1953: 25, 31).5 Tato rozsáhlá sídlištní lokalita byla objevena českou expedicí při

krajinném archeologickém průzkumu na jaře 2011. V systému čís-

lování lokalit, používaném během předchozího výzkumu, jí odpo-

vídají kódy AD 11/13A, AD 11/13B, AD 11/13C, AD 11/22 a AD

11/23 (srov. Suková – Cílek – Bushara 2011: 33–41). V systému za-

vedeném súdánskou památkovou organizací pro potřeby zá-

chranné akce jí odpovídají kódy SBK.W-16/B, SBK.W-20/A,

SBK.W-20/B a SBK.W-21.6 Tento exkluzivní kosterní materiál se v současnosti nachází v de-

pozitáři Antropologického oddělení Národního muzea v Praze, kde

je připraven k podrobným analýzám.

Literatura:Adams, Williams Y.: 1977 Nubia: Corridor to Africa, Allen Lane: Prin-

ceton University Press.

Almond, David C. – Ahmed, Farouk: 1993 Field Guide to the Geology

of the Sabaloka Inlier, Central Sudan, Khartoum: Khartoum Univer-

sity Press.

Al-Sanjak, H. A.: 1978 An Archaeological Survey between Rauwiyan

and Jebel Qerri Stations from the Railway Line to the Nile, Khar-

toum: University of Khartoum (nepublikovaná bakalářská práce).

Arkell, Anthony J.: 1949 Early Khartoum. An account of the excavation

of an early occupation site carried out by the Sudan Government

Antiquities Service in 1944–5, London: Oxford University Press.

1953 Shaheinab. An account of the excavation of a Neolithic occupa-

tion site carried out for the Sudan Antiquities Service in 1949–1950,

London: Oxford University Press.

Caneva, Isabella: 2005 „The Late Prehistory of the Nile Valley: the Redemp-

tion of Africa“, Türkiye Bilimler Akademisi Arkeoloji Dergisi 8, s. 85–97.

Clark, J. Desmond: 1989 „Shabona: an Early Khartoum settlement on

the White Nile“, in: Krzyzaniak, Lech – Kobusiewicz, Michal (eds.).



Late Prehistory of the Nile Basin and the Sahara, Poznan: Poznan

Archaeological Museum, s. 387–410.

Fernández, Victor et al.: 1997 „The Mesolithic Sites of Sheikh Mustafa

and Al Mahalab (Central Sudan): a Preliminary Report“, Cahier de

recherches de l’Institut de Papyrologie et d’Egyptologie de Lille (VIII

International Conference on Nubian Studies, Université Charles de

Gaulle-Lille-III-, Lille, 11–17 Sept 1994) 17/2, s. 21–27.

Gatto, Maria Carmela: 2006–2007 „,Je voudrais te montrer un truc‘.

A short note on a possible A-Group related cemetery at the Sixth

Cataract of the Nile (Sudan)“, Cahier de recherches de l’Institut de

Papyrologie et d’Egyptologie de Lille 26, s. 115–117.

Haaland, Randi: 1992 „Fish, pots and grain: Early and Mid-Holocene

adaptations in the Central Sudan“, The African Archaeological Re-

view 10, s. 43–64.

1995 „Sedentism, Cultivation, and Plant Domestication in the

Holocene Middle Nile Region“, Journal of Field Archaeo logy 22,

s. 157–174.

Honegger, Matthieu: 2004 „Settlement and cemeteries of the

Mesolithic and Early Neolithic at el-Barga (Kerma region)“, Sudan

& Nubia 8, s. 27–32.

Kuna, Martin: 2004 „Povrchový sběr“, in: Kuna, Martin et al. Nedes-

truktivní archeologie. Teorie, metody a cíle. – Non-destructive archa-

eology. Theory, methods and goals, Praha: Academia, s. 305–352.

Lisá, Lenka – Suková, Lenka – Cílek, Václav: 2011 Sabaloka a 6. nil-

ský katarakt, Praha: Novela Bohemica.

Paner, Henryk: 1997 „Brief Report on the Work of the Gdańsk

Archaeo logical Museum Expedition (GAME) in the Sudan

(1993–1997)“, in: Orbis Aethiopicus – Ethiopia and Its Neighbours,

Frankfurt, s. 59–74.

Suková, Lenka – Cílek, Václav – Bushara, Murtada: 2011 Geoarchaeo -

logical Research in the Area of Sabaloka and the Sixth Nile

Cataract (February 17–26, 2011): Detailed Archaeological Report,

Praha: Univerzita Karlova v Praze [nepublikovaná výzkumná zpráva

pro Národní korporaci pro památky a muzea Súdánu].

Suková, Lenka – Cílek, Václav – Lisá, Lenka – Lisý, Pavel – Bushara,

Murtada: 2010 „Geoarcheologický výzkum v oblasti 6. nilského ka-

taraktu (Sabaloky) v Súdánu: zpráva z expedice”, in: Dulíková, Ve-

ronika – Jirásková, Lucie – Mynářová, Jana (eds.). Pražské egyp-

tologické studie 7, Praha: Karlova Univerzita v Praze, s. 11–15.

Suková, Lenka – Varadzin, Ladislav: 2012 „Preliminary report on the

exploration of Jebel Sabaloka (West Bank), 2009–2012“, Sudan &

Nubia 16, v tisku.

Suková, Lenka – Varadzin, Ladislav et al.: 2011 Sabaloka Dam

Archaeological Survey Project: Prehistoric Survey, West Bank,

Report on Fieldwork (27th October – 27th November 2011), Praha:

Univerzita Karlova v Praze [nepublikovaná výzkumná zpráva pro

Národní korporaci pro památky a muzea Súdánu].

2012 Sabaloka Dam Archaeological Survey Project: Prehistoric Sur-

vey, West Bank, Report on Fieldwork during the Second Archaeo-

logical Season (1st March – 3rd April 2012), Praha: Univerzita

Karlova v Praze [nepublikovaná výzkumná zpráva pro Národní

korporaci pro památky a muzea Súdánu].

Abstract:

Sabaloka Dam Archaeological Salvage Project:Exploration of prehistoric occupation in the SabalokaMountains in Central Sudan

The Sabaloka Mountains emerge like a rocky island out of therather monotonous semi-desert landscape characteristic ofCentral Sudan, ca 80km downstream of the confluence of theBlue and White Niles at Khartoum. From the point of view ofpre-Quaternary geology, this area is amongst the best knownregions in the Sudan. The extraordinary potential of this regionfor the exploration of former human occupation and its inter-action with the (changing) environment began to emerge onlyafter 2009 when Jebel Sabaloka became the object of an interdisciplinary expedition organised under the auspices ofthe Czech Institute of Egyptology.

Since the autumn of 2011, the scientific activities of the interdisciplinary team have been confined to the west bank ofthe Nile where the Czech Institute of Egyptology has been assigned a concession for a detailed exploration of prehistoricoccupation. This article presents the findings made during thelast two field campaigns and the first tentative overview of thehistory of occupation of this region during the SudaneseMesolithic and Neolithic periods (c. 8,000–3,000 B.C.).

1 0 P E S I X / 2 0 1 2 O P R I N C E Z N Ě Š E R E T N E B T E J

O princezně ŠeretnebtejHana Vymazalová – Veronika Dulíková

Bylo nebylo, za sedmero dunami a sedmero wádími žil starý král, který měl krásnou dceru. Jmenovala se Še-retnebtej, což ve starobylém jazyce egyptských králů znamená „Nos Obou paní“. I když by se to tak mohlo zdát,princezna nedostala své jméno kvůli dlouhému nosu. Výraz „nos“ v jejím jménu totiž odkazoval na „dech“ –a její jméno můžeme chápat jako „Dech života Nechbety a Vadžety“, ochranných bohyní obou částí země (Horníhoa Dolního Egypta). Pohádku o Šeretnebtej zatím není možné dětem vyprávět, neboť její znění nám zůstává z velkéčásti neznámé. Princezna však připravila velké překvapení archeologické expedici, která během dubna a květnapracovala na pohřebišti v jižním Abúsíru.

Po roční přestávce v důsledku egyptské revoluce umožnilo Mi-nisterstvo pro památky Egypta za velmi přísných bezpečnost-ních opatření obnovit výzkum slibné části pohřebiště v jižnímAbúsíru. Ve spolupráci s památkovým inspektorem Ajmanem

Gamalem a s pomocí našich předáků, bratrů Ahmada a Találael-Kerétíů, mohli čeští archeologové odhalit další kousek na-pínavé skládačky.

Místo letošního výzkumu leží jižně od Neferinpuovy


a Kaiemcenenetovy hrobky (k oběma hrobkám viz Vymaza-lová 2010). Předmětem výzkumu byl prostor východně odhrobky inspektora lékařů Ptahhotepa, kde se pod pískemskrýval rozlehlý dvůr. Původně jsme se domnívali, že by dvůrmohl k hrobce patřit, neboť kultovní prostory se často nachá-zely na východě, odkud vedly přístupové cesty na pohřebiště.Jak se však později ukázalo, dvůr vůbec nepatří k Ptahhote-pově hrobce, nýbrž tvoří samostatnou strukturu (obr. 1).

Princeznin dvůr

Zahloubený dvůr byl na počátku našeho bádání zcela zasy-pán pískem a sutí. Prostor tedy vymezovaly pouze okolní

struktury postavené na vyšší úrovni, zatímco níže situovanýdvůr nebyl vlastně vůbec vidět. Jeho výzkum proto předsta-voval nelehký úkol – naši dělníci během pěti a půl týdne po-stupně odnosili ve svých košících ve 34stupňovém vedru vícenež sedm metrů zásypu na prostoru 10 × 10 metrů (obr. 2).

Po třech týdnech práce jsme 21. dubna v hloubce tří metrůpod původní úrovní terénu narazili na horní okraj čtyř vápen-cových pilířů, které stály uprostřed dvora. Každý z nich neslna jižní straně nápis „králův syn“ (obr. 3), což v nás vzbudilovelkou radost a vyvolalo množství otázek. Nacházíme se totižna pohřebišti nekrálovských osob, zatímco členové královskérodiny byli pohřbíváni o pár kilometrů dále na sever, v okolípyramid králů 5. dynastie. Co bylo důvodem pohřbu tohoto

O P R I N C E Z N Ě Š E R E T N E B T E J P E S I X / 2 0 1 2 1 1

Obr. 1 Plán zkoumané částipohřebiště a okolních hrobek(H. Vymazalová)

Obr. 2 Pohled na zkoumanou část pohřebiště v okamžikuzahájení prací 30. března 2012 (foto H. Vymazalová)


prince v jižním Abúsíru mezi královými poddanými? Šlo sku-tečně o syna panovníka, nebo byl tento titul propůjčen někte-rému z vysoce postavených a věrných králových poddaných?Největší překvapení na nás však teprve čekalo.

Již druhý den se ukázalo, že princ byl ve skutečnosti prin-cezna. Po odhalení celého nápisu na jednom z pilířů bylomožné přečíst úplné tituly majitelky a také její jméno: „královadcera z jeho vlastního těla, jím milovaná, ctěná před velkýmbohem, Šeretnebtej“. Naše radost byla ohromná, nicméněotázek přibylo. Nápis nám však poskytl určitá vodítka k osoběprincezny i dataci jejího dvora.

Šeretnebtej

Staroegyptská jména vyjadřovala více než pouhé označenímajitele – byla součástí jeho osobnosti, vyjadřovala jeho pod-statu (Janák 2003: 23; 2012; ke jménům obecně také Ranke1935–1952; Scheele-Schweitzer 2006; Gourdon 2007).

Jména panovníků, která si každý z nich zvolil při nástupuna egyptský trůn, byla obzvláště důležitá, neboť obsahovalajakési politické prohlášení. Panovník měl celkem pět oficiál-ních jmen – tzv. jméno Horovo, jméno Obou paní, jméno Zlatýsokol, jméno trůnní a rodné (viz např. Gourdon 2007). Svýmijmény přitom mohl vyjádřit například snahu o nastolení po-řádku v zemi či svou podporu určitému božstvu. Nedávný vý-zkum jmen princezen a královen (Callender 2011) naznačuje,že podobné vyjádření mohli králové provádět i prostřednictvímjmen svých manželek a dcer.

Jména žen obsahující komponent Nebtej najdeme hlavněv kontextu královské rodiny. Nosily je především manželkya dcery králů, ale také dívky a ženy nekrálovského původuměly výjimečně možnost tento božský element do svých jmenzahrnout. Výraz Nebtej znamená „Obě paní“, tedy Vadžetua Nechbetu coby ochranné bohyně Horního a Dolního Egypta.Přeneseně však může výraz Nebtej označovat také samot-ného krále, který je pod ochranou těchto bohyní (Callender2011: 135), a tuto domněnku potvrzují významy mnohaz těchto jmen (viz tab. 1).

Element Nebtej se ve jménech žen v královské rodině ob-jevoval již od konce 2. do počátku 6. dynastie, avšak nejčastějise s ním setkáme ve druhé polovině 5. dynastie.

O nositelkách jmen s elementem Nebtej víme ve většiněpřípadů jen velmi málo. Jména samotná však vyjadřují nejrůz-nější prohlášení vztahující se k panovníkovi. Chasechemve-jova dcera nesla jméno Reputnebtej, „Nosítka Obou paní“, ježmohlo odkazovat buď na přání, aby porodila dědice, nebo nabohyni Hathoru, úzce spojenou s královským úřadem (Callen-der 2011: 129). Hetephernebtej, „Spokojená je tvář Oboupaní“, jež byla zřejmě manželkou krále Džosera, staviteleslavné Stupňovité pyramidy v Sakkáře, mohla být Reputneb-tinou sestrou.

Jméno Chamerernebtej, „V záři vychází ten, jehož Oběpaní milují“, užívala matka panovníka 4. dynastie Menkaurea,jenž si vybudoval třetí a nejmenší pyramidu v Gíze. Po svématce byla pojmenována i královnina nejstarší dcera. V oboupřípadech jména odkazovala na osobu krále, tedy Rachefaa Menkaurea.

Jméno manželky krále Sahurea Meretnebtej, „MilovanáObou paní“, jasně odkazuje na panovníka. Tato žena zřejměnebyla královskou dcerou, a je proto možné, že získala jménos elementem Nebtej, aby byl pozvednut její status coby krá-lovy manželky (Callender 2011: 133).

Ve druhé polovině 5. dynastie se jména tohoto typu vysky-tují nejčastěji. Objevují se již dříve doložená jména Reputneb-tej a Chamerernebtej, ale také jména nová. Nubnebtej, „ZlatoObou paní“, užívala titul královna a nejspíše byla manželkoukrále Menkauhora. S ní příbuzná mohla být Nubibnebtej,„Zlaté je srdce Obou paní“, která byla provdána za hodnostářeSanchuptaha. Jen málo víme o princezně Neferesemnebtej,jejíž jméno znamená „Její krása je od Obou paní“. Chekeret-nebtej, „Ozdoba Obou paní“, byla s velkou pravděpodobnostídcerou krále Džedkarea (Callender 2011: 135–136, také Ver-ner – Callender 2002).

Dcera krále Tetiho z počátku 6. dynastie Nubchetnebtej, „Zlatéje tělo Obou paní“, byla provdána za králova vezíra Kagemniho.Později v 6. dynastii se jména s elementem Nebtej nevyskytují,


Obr. 3 Horní část princezninýchpilířů v okamžiku objevení

(foto H. Vymazalová)


na druhou stranu jsou doložena jména královen obsahujícíjméno samotného krále, například Anchenespepi, jež silně vy-jadřují loajalitu k panovníkovi (Callender 2011: 139–140).

Některé z těchto žen byly dcerami krále, jiné se narodilypředtím, než se jejich otec králem stal. Je proto zřejmé, žejména s elementem Nebtej mohly ženy dostat i během svéhoživota (Callender 2011: 138–139), snad jako jakési oficiálníjméno odkazující na osobu krále. V případě Rachefa a Niuser-rea, za jejichž vlády se tato jména nejčastěji objevovala, navícjde o krále, kteří nebyli původními dědici trůnu. Oba byli bratrykrále a nastoupili do úřadu poté, co jejich předchůdce před-časně zemřel. Stejně tomu mohlo být také u Džedkarea, jehožpůvod zatím není znám. Zmíněné princezny doložené z obdo -bí od Niuserreovy vlády až do Džedkareova panování mohlybýt dcerami a snad i sestrami těchto panovníků. Jména s ele-mentem Nebtej vyzdvihovala nejen jejich vlastní status, aletaké prestiž samotného panovníka a možná i upozorňovalana legitimitu královy vlády.

Archeologický kontext i nálezy keramiky jednoznačně do-kládají, že ze stejného časového úseku – druhé poloviny 5. dy-nastie – pochází i naše princezna Šeretnebtej. Otázkou všakzůstává, zda byla dcerou Niuserreovou, Menkauhorovou čiDžedkareovou. Částečnou odpověď na tuto otázku nám po-skytly archeologické a epigrafické doklady, které se nám po-dařilo odkrýt při podrobnějším průzkumu princeznina dvora.

Princezniny tituly

Stejně jako staroegyptská jména, i tituly užívané členy králov-ské rodiny se řídily určitými pravidly. Tituly princezny Šeret-nebtej, vytesané na jejích čtyřech pilířích, se omezují v zá-sadě jen na její rodinné postavení a obvyklou formuli užívanoupro zemřelé. Přesto však mohou prozradit něco o jejím životě.

Titul „králova dcera z jeho těla“ odkazuje na vlastní královodítě. V době 5. dynastie totiž titul „králův syn“ a „králova dcera“nemusel nutně označovat králova potomka. Setkáme se s nímu panovníkových vnoučat, ale výjimečně jej mohly užívati osoby nekrálovského původu. Aby se skutečné vládcovy děti

od nich odlišily, připojovaly ke svému titulu „z jeho těla“, cožznamená „vlastní“. Šeretnebtej byla navíc „jím milovaná“a tento celkem obvyklý titul vyzdvihoval úzký osobní vztahmezi ní a jejím královským otcem.


2. dynastie Reputnebtej „Nosítka Obou paní“ dcera Chasechemveje

3. dynastie Hetephernebtej „Spokojená je tvář Obou paní“ manželka (?) Džosera

Džesernebtej (?) vláda Sechemcheta

Džefanebtej vláda Sanachta

4. dynastie Chamerernebtej I. „V záři vychází ten, jehož Obě paní milují“ matka Menkaurea, manželka Rachefa (?)

Chamerernebtej II. „V záři vychází ten, jehož Obě paní milují“ dcera Rachefa

5. dynastie Meretnebtej „Milovaná Obou paní“ manželka Sahurea

Chamerernebtej III. „V záři vychází ten, jehož Obě paní milují“ dcera Niuserrea (?), manželka vezíra Ptahšepsese

Reputnebtej „Nosítka Obou paní“ dcera Niuserrea (?)

Neferesemnebtej „Její krása je od Obou paní“ konec vlády Niuserrea – vláda Džedkarea

Nubnebtej „Zlato Obou paní“ vláda Menkauhora – vláda Džedkarea

Nubibnebtej „Zlaté je srdce Obou paní“ vláda Niuserrea – vláda Džedkarea

Chekeretnebtej „Ozdoba Obou paní“ vláda Niuserrea – vláda Džedkarea

6. dynastie Nubchetnebtej „Zlaté je tělo Obou paní“ dcera Tetiho, manželka vezíra Kagemniho

Obr. 4 Nápis z pilíře princezny Šeretnebtej a jeho dobrodružnádokumentace (kresba a foto H. Vymazalová)

Tab. 1 Členky královské rodiny, jejichž jména obsahují komponent Nebtej, „Obě paní“


Přídomek „ctěná před velkým bohem“ se vztahuje k prin-cezně jako zemřelé a prozrazuje, že její otec zemřel dříve nežona. Výraz „velký bůh“ v tomto nápisu totiž označuje zemře-lého krále a znak sedícího boha tedy neoznačuje žádnéobecné božstvo, nýbrž princeznina zesnulého otce – panov-níka, jenž po smrti zaujal své místo mezi bohy (Shalomi-Hen2006: 161–162). Z princezniných epitet se tedy dozvídáme,že zemřela až za vlády některého z nástupců svého králov-ského otce.

Princeznini společníci

Během výzkumu dělníci prostor dvora zcela vyprázdnili(obr. 5). Ukázalo se, že do dvora vedlo kamenné schodiště vy-budované podél jeho východní stěny. Dvůr se přitom dochovaldo původní výše. Stěny byly postaveny z pravidelných, kva-litně opracovaných vápencových bloků, z nichž některé měřilypřes dva metry na délku. Na některých místech zdivo spočí-valo na vhodně otesaném skalním podloží. Ve skále byla vy-tesána i celá jižní stěna dvora, odhalující pro tuto oblast ty-pické střídání pevných a drolících se vrstev vápence.

Zásyp dvora obsahoval velké množství keramických nádoba střepů, jichž jsme shromáždili asi 40 košíků. Mnohé nádobybyly kompletně dochované a některé byly navíc neerodované,což svědčí o jejich brzkém zasypání. Celý soubor dosud čekána podrobnou analýzu, avšak již nyní lze s jistotou říci, že jdeo nebývale rozsáhlý doklad kultovní keramiky, jež zahrnujemnoho exemplářů jemné a středně jemné keramiky pokrytéčerveným listrem. Zdá se tedy, že ve dvoře probíhal intenzivnízádušní kult. Najdeme zde mnoho bikonických stojanů, roz-měrné podnosy a miniaturní nádoby, stejně jako jemné mísy.

Z jiných hrobek víme, že stojany bývaly umístěny v kapli nebopřed kultovní nikou (v Abúsíru se takový příklad vyskytlv jedné z hrobek při starověkém Abúsírském rybníku; vizBárta 2001: pl. XXIIb), na nich spočívaly mísy či podnosy a donich se vkládaly miniaturní mističky a pohárky, sloužící jakozástupné symboly skutečných obětin v rámci tzv. „ekonomi-zace zádušního kultu“.

I navzdory těmto jednoznačným dokladům kultovních aktivitjsme ve dvoře samotném nenašli žádné výrazné kultovnímísto ani vstup do kaple, kde by mohl probíhat princeznin kult.Aby princeznina duše mohla v zásvětí pokojně pokračovatv žití, potřebovala neustálý přísun obětin na oltář, ale rovněžnepravé dveře, jimiž by procházela z hrobky na tento svět, abyse nasytila. Žádné takové kultovní místo však ve dvoře není.Kde tedy probíhal princeznin kult? A kde byla pohřbena? Dvůrsamotný hrobkou není, měl by představovat pouze jednu jejíčást. Musíme tedy hledat dále.

Velkou naději jsme vkládali do skalních hrobek, jejichžvstupy se objevily v jižní stěně dvora. Jejich předběžný prů-zkum ukázal, že byly celé vyplněny sutí, takže jsme se plazilipo břiše v půl metru vysokém prostoru těsně pod stropemmístností. Pod těly nám křupala vyschlá vrstva bahna, kterásvědčí o tom, že obě hrobky byly navíc v určité době zapla-veny. Ačkoli se nacházíme v poušti, nejde o nic neobvyklého.Mnohé studie totiž naznačují, že koncem Staré říše docházelov Abúsíru k prudkým dešťům, jež zanechaly stopy v mnohašachtách a pohřebních komorách (např. Rzeuska 2010: 106).

Výzkum těchto skalních hrobek prozradil identitu jejich ma-jitelů a v obou případech šlo o muže-hodnostáře. Východníhrobka je větší a sestává z předsíně a pohřební komory, v nížbyl uložen téměř úplně dochovaný pohřeb mladého muže.


Obr. 5 Dvůr princezny Šeretnebtej (foto V. Dulíková)


Stěny předsíně nesly několik hieratických nápisů, jež uvádělytituly a jméno majitele: „vrchní soudce královského palácev obou správních celcích, představený obou polí obětin, velkýdeseti Horního Egypta, ten, který náleží trůnu, ten, který pe-četí nejlepší obětiny potravin krále Dolního Egypta, Šepespup-tah zvaný Idu“.

Tituly tohoto muže ukazují, že měl nezanedbatelné soudnípravomoci a že byl zodpovědný za kvalitu obětin a snad i za jejich dodávání pro zádušní kulty zesnulých vládců. Jedokonce možné, že náš Šepespuptah je totožný se stejnoj-menným vedoucím jedné z pracovních skupin v Ranefe -refově pyramidovém komplexu. Ten na fragmentu papyruz Raneferefova zádušního chrámu zodpovídal za převzetídodávky vzácných látek pro králův kult (Posener-Kriéger –Verner – Vymazalová 2006: pl. 11). Šepespuptahovy titulynavíc systematicky užívají duál v odkazu na dvě části země– hrál tedy významnou roli ve správě Horního i DolníhoEgypta.

Západní hrobku, jež byla menší a sestávala jen z jednésíně, si vybudoval „inspektor příslušníků královského paláceDuaptah“. Jeho jméno a titul byly vytesány na překladu, kterýpůvodně zdobil vstup do hrobky a jehož fragment jsme našliv suti na podlaze dvora. Zajímavé je, že Duaptah je rovněždoložen v papyrovém archivu z Raneferefova zádušníhochrámu, a jelikož jde o jméno značně neobvyklé, jde velmipravděpodobně o tutéž osobu.

Výzkum hrobek a dvora ještě není zcela dokončen. V pod-laze dvora se nachází jedenáct pohřebních šachet a dalšítři čekají na prozkoumání ve skalních hrobkách. I když bylcelý prostor již ve starověku vykraden a většina cenných

předmětů odnesena, doufáme, že se při výzkumu pohřbůpodaří najít princeznu Šeretnebtej a snad i členy její vlastnírodiny.

Krásný neznámý

Přestože již ve starověku zloději a vykradači památek dů-kladně prohledali dvůr, obě skalní hrobky a nejspíše i všechnypohřební šachty, suť a písek skrývaly množství zajímavýchnálezů. Pečlivý výzkum dvora a hrobek umožnil shromážditpředevším velké množství keramických nádob a střepů, ježjsou cenným zdrojem pro datování, a jejich zpracování pro-zradí mimo jiné i to, kdy byl dvůr postupně zasypán, a tedykdy pozůstalí přestali udržovat zádušní kult. Hojné kultovní ak-tivity provozované v princeznině dvoře potvrzují předevšímstojany na tácy s obětinami.

Ostatní nálezy zahrnovaly kamenná kladiva s otisky mědi– obvyklý pracovní nástroj, kterým řemeslníci bušili do svýchměděných dlát při budování hrobek a hloubení šachet. Z vel-kého množství zvířecích kostí jsou významné ty, jež leželyna podlaze dvora v blízkosti čtyř pilířů. Zoologický výzkumodhalí, zda může jít o pozůstatky obětin, jež sem přinášelipozůstalí.

Objevili jsme rovněž fragmenty několika soch. Jedenz nich zachycuje část zad a část hrudi s vybouleným žen-ským prsem. Snad by mohlo jít o sochu naší princezny,neboť byla vyrobena z červené žuly. Šlo s největší pravdě-podobností o sochu v sedící pozici s rukama položenýma naklíně, jež mohla být původně cca 30 cm vysoká. Socha bylazřejmě záměrně zničena a otisky mědi ukazují, že tento


Obr. 6 Fragment mužské sochyv rukou reise Ahmeda el-Kerétího(foto H. Vymazalová)


fragment sloužil jako kladivo (podobné doklady takových činůviz Benešovská 2006).

Další dva fragmenty soch zachycovaly muže. Jde o torzoa část zad s paží, jež jsou si na první pohled velice podobné.Byly vyrobeny z vápence a dodnes se skvěle dochovala pů-vodní polychromie. Obě sochy, asi 30 m vysoké, zachycovalymajitele v sedící poloze s rukama na klíně. Byl oblečený v bílésuknici, zatímco horní část těla byla holá a pomalovaná čer-veným okrem obvyklým pro mužskou pokožku. Na hrudi mělčernou barvou namalovaný amulet ve tvaru srdce, zavěšenýkolem krku na korálkové šňůře (obr. 6).

Ve vstupu Šepespuptahovy hrobky byl objeven fragmentdřevěné sochy, z níž se dochoval fragment hlavy s částí levétváře a vlasů. Hlavička byla důsledkem vlhkosti ve velmi špat-ném stavu, avšak rychlý zásah restaurátora jí výrazně pomohl.

Tvář ukazuje oko mandlového tvaru, část nosu a úst, detailněvypracované ucho, jehož boltec je z větší části odlomen,a vlasy namalované na modro/černo. Podle velikosti hlavymohla být celá socha cca 80 cm vysoká.

Největší objev na nás čekal v jihovýchodním rohu dvora,naproti schodišti, jež tvořilo jedinou přístupovou cestu do to-hoto prostoru. Na kamenném podstavci zde spočíval vápen-cový naos s vázanou sochou muže (obr. 7). Naos byl přes dvametry vysoký a socha dosahovala životní velikosti. Dochovalase téměř nepoškozená, pouze část nosu a rtů byla odlomena.Snad proto náš tým tuto sochu pojmenoval „Krásný neznámý“.

Není jasné, kdo byl majitelem těchto mužských soch. Mohlojít o sochy Šepespuptaha, neboť dva fragmenty se našlypřímo ve vstupu do jeho hrobky a naos byl umístěn hnedvedle vstupu. Vyloučit však nelze ani Duaptaha, jenž byl po-hřben v blízkém sousedství.

Kdo však vlastně byli tito lidé a jaký byl jejich vztah k prin-cezně? Proč se její dvůr nalézá na pohřebišti úředníků, a nikolina královském pyramidovém poli?

Odpovědi částečné i chybějící

Doklady nalezené při výzkumu dvora AS 68 nám umožňujíudělat si alespoň určitou představu o princezně Šeretnebteja jejích společnících. Princezna byla vlastní dcerou králea vzhledem k dataci památky (viz výše) jsou možnými kandi-dáty na jejího otce Niuserre, Menkauhor a Džedkare z druhépoloviny 5. dynastie.

Šepespuptah zvaný Idu a Duaptah, jejichž skalní hrobky senalézají v jižní části princeznina dvora, žili za Džedkareovyvlády. Tituly obou mužů vypovídají o tom, že byli spojeni s krá-lovským palácem. Oba byli, zdá se, zaměstnáni v pyramido-vých komplexech v severním Abúsíru a jejich jména najdemena fragmentech papyrů pocházejících ze zdejších administra-tivních archivů (Vymazalová 2003; Posener-Kriéger – Verner– Vymazalová 2006). Jeden z hieratických nápisů v Šepes -puptahově hrobce navíc uvádí datum „rok po 20. sčítání do-bytka“, které odpovídá zhruba 40. roku vlády. Tak dlouhov 5. dynastii vládl jen Džedkare. Obě skalní hrobky se zdajíbýt součástí princeznina dvora, takže předpokládáme, žes ním byly současné.

Vrátíme-li se k osobě Šeretnebtej, její přídomek naznačuje,že si dvůr nechala zbudovat až po smrti svého otce. Džedkarejí tedy mohl vystrojit pohřeb, ale jejím otcem nebyl. O Men-kauhorově rodině nic nevíme. Jeho pyramidový komplex v se-verní Sakkáře byl velice zničený a další památky z jeho dobydosud na svůj průzkum čekají. Jeho vláda, trvající přibližně8–9 let, i jeho rodina jsou tedy doposud zastřeny tajemstvím(Vymazalová – Coppens 2008).

Nejpravděpodobnější možností je, že otcem Šeretnebtej bylkrál Niuserre. Z jeho vlády známe princezny Reputnebteja Chamerernebtej a mohl být rovněž otcem nebo dědečkemprincezen Neferesemnebtej, Nebunebtej, Nebuibnebteja Chekeretnebtej. Zatímco Nebunebtej se stala královnou,nejspíše manželkou Niuserreova nástupce Menkauhora, Cha-merernebtej a Nebuibnebtej byly provdány za muže nekrálov-ského původu – Ptahšepsese a Sanchuptaha.

Většina princezen si nechala vybudovat vlastní hrobku.Měla ji i Chamerernebtej, avšak Ptahšepses jí později připravilsarkofág ve své vlastní pohřební komoře, aby jako manželépo smrti spočinuli vedle sebe. Další princezny však byly


Obr. 7 „Krásný neznámý“ (foto V. Dulíková)


pohřbeny v hrobkách, jež si přichystaly. Nefersemnebteja Chekeretnebtej v Abúsíru, Nebunebtej a Nebuibnebtej (?)v Sakkáře a naše Šeretnebtej v jižním Abúsíru.

Proč však byla Šeretnebtej pohřbena několik kilometrů odpyramidových komplexů? Zatím se nám nabízejí dvě možnávysvětlení – buď se v okolí jejího dvora nachází významná pa-mátka, v jejíž blízkosti chtěla spočinout, anebo si princeznavybudovala hrobku poblíž svého manžela. Nic zatím nepo-tvrzuje první variantu, i když abúsírský písek může skrývatještě mnohá překvapení. Druhá, pravděpodobnější možnostnaznačuje, že jejím manželem byl úředník nekrálovského pů-vodu, jenž neměl právo na hrobku na královském pohřebišti.

Někteří odborníci se domnívají, že samostatně pohřbenéprincezny zůstaly neprovdány, protože v jejich hrobkách ne-najdeme zmínku o manželích. To však nemusí být nutněsprávné, neboť stejný rys lze sledovat i v hrobkách samo-statně pohřbených žen nekrálovského původu. Ženy přirozeněve vlastních nápisech zdůrazňovaly samy sebe, své postavení(obzvláště ve vztahu ke králi) a nesnažily se upozornit na zá-vislost na manželovi.

Sňatek s hodnostářem proto v tuto chvíli zůstává pro Še-retnebtej nejpravděpodobnější možností. Stejně jako Chame-rernebtej a Nebuibnebtej, mohla také ona posloužit politickýmzájmům svého otce, ať už to byl Niuserre nebo některý z jehonástupců. Sňatky mezi princeznami a vysokými úředníky sezdají být od konce 5. dynastie celkem obvyklým způsobem za-jištění loajality k panovníkovi.

Otázkou zůstává vztah mezi Šeretnebtej, Šepespuptahema Duaptahem. Je možné, že oba muži byli její synové, nebodokonce že jeden z nich byl jejím manželem. Dostupné do-klady však zatím více neprozrazují. Výzkum princeznina dvoravšak bude brzy pokračovat, a některé z chybějících odpovědítak může přinést výzkum pohřebních šachet. Na definitivní do-končení příběhu o královské dceři Šeretnebtej si tedy budememuset ještě počkat.

Literatura:Bárta, Miroslav: 2001 The Cemeteries at Abusir South I, Praha: Set

Out [Abusir V].

Bárta, Miroslav – Brůna, Vladimír – Hegrlík, Ludvík – Novotný, Vít:

2010 „Inpuneferova hrobka vydává tajemství“, in: Dulíková, Vero-

nika – Jirásková, Lucie – Mynářová, Jana (eds.). Pražské egypto-

logické studie 7, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fa-

kulta, Český egyptologický ústav, s. 33–36.

Benešovská, Hana: 2006 „Statues from the Pyramid Complex of the

King Raneferef“, in: Verner, Miroslav, The Pyramid Complex of Ra-

neferef, Prague: Český egyptologický ústav a Academia [Abusir IX],

s. 360–437.

Callender, Vivienne Gae: 2011 „Curious Names of some Old Kingdom

Royal Women“, Journal of Egyptian Archaeology 97, s. 127–142.

Gourdon, Yannis: 2007 Recherches sur L’anthroponymie dans l’Égypte

du IIIe millénaire avant J.-C.: signification et portée sociale du nom

égyptien avant le Moyen Empire (nepublikovaná disertační práce).

Janák, Jiří: 2003 Staroegyptská kniha mrtvých, kapitola 105,

Brno: L. Marek.

2012 Staroegyptské náboženství II, v tisku.

Posener-Kriéger, Paule † – Verner, Miroslav – Vymazalová, Hana:

2006 The Pyramid Complex of Raneferef. The Papyrus Archive,

Prague: Czech Institute of Egyptology, Faculty of Arts, Charles Uni-

versity [Abusir X].

Ranke, Hermann: 1935–1952 Die Ägyptischen Personennamen I–II,

Glückstadt – Hamburg: J. J. Augustin.

Rzeuska, Teodozja I.: 2010 „A Wooden Chest from West Saqqara and

Its Enigmatic Contents. Remarks on Mummification Process in the

Old Kingdom“, Études et travaux 23, 90–135.

Shalomi-Hen, Racheli: 2006 The Writing of Gods. The Evolution of Di-

vine Classifiers in the Old Kingdom, Wiesbaden: Harrassowitz Ver-

lag [Göttinger Orientforschungen IV. Reihe Ägypten 38].

Scheele-Schweitzer, Katrin: 2006 Die Personennamen des Alten

Reiches. Altägyptische Onomastik unter lexikographischen und

sozio-kulturellen Aspekten, Marburg (nepublikovaná disertační

práce).

Verner, Miroslav – Callender, Vivienne Gae: 2002 Djedkare Family

Cemetery, Prague: Charles University in Prague and Set Out

[Abusir VI].

Vymazalová, Hana: 2003 „Účetnictví v hospodářských archivech 5.

dynastie“, in: Onderka, Pavel (ed.). Egypt za vlády faraonů, Uherské

Hradiště – Moravská Třebová: Slovácké muzeum – Městské mu-

zeum v Moravské Třebové, s. 25–30.

2010 „Hrobka hodnostáře Kaiemceneneta a okolní struktury“, in: Du-

líková, Veronika – Jirásková, Lucie – Mynářová, Jana (eds.). Praž-

ské egyptologické studie 7, Praha: Univerzita Karlova v Praze,

Filozofická fakulta, Český egyptologický ústav, s. 18–22.

Vymazalová, Hana – Coppens, Filip: 2008 „König Menkauhor.

Ein kaum bekannter Herrscher der 5. Dynastie”, Sokar 17,

s. 32–39.

Abstract:

About princess Sheretnebty

Archaeological works in Abusir South were planned to con-tinue in the spring season 2012 in the area explored in 2010;they were concentrated in the area to the south-east of thetomb of Vizier Qar (AS 16), and to the east of the mastaba ofthe inspector of physicians Ptahhetep (AS 36) in Abusir South.There was presumed a court that might have belonged toPtahhetep’s tomb and its exploration became the main goalof the excavation season.

The court (AS 68) was located deeper than the surround-ing structures, and none of it was apparent under the sandat the beginning of our work. Its walls were partly cut inbedrock and partly built of large limestone blocks. The fourmetres deep court was accessible through a long staircaserunning from the north along the east wall of the court. Fourlimestone pillars supported the roof of the court, of whichone architrave and some roofing blocks were found in situ.The hieroglyphic inscriptions on the pillars identify the ownerof the court as ‘king’s daughter of his body Sheretnebty’, pre-viously unknown. Two rock-cut tombs were associated withthe court; they were accessible through entrances in thecourt’s south wall. Both tombs can most probably be datedto the reign of Djedkare Isesi. A fragment of a lintel and hier-atic inscriptions revealed that the two tombs belonged to highofficials, namely, the chief of justice of the Great HouseShepespuptah and the inspector of the palace attendantsDuaptah.

Excavation of Sheretnebty’s court is going to continue in thenext season, especially with regard to the shafts in its floorand in the rock-cut tombs, and the area to the south-east ofthe court.



Je treba zdôrazniť, že aj keď problematika vzťahov Egyptaa Levanty v období 4. a 3. tisícročia p.n.l. patrí k jednýmz najpreskúmanejších,2 zároveň je stále predmetom mnohýchnevyjasnených otázok. Je zrejmé, že v tomto dlhom obdobíneboli tieto vzťahy nemenné a máme obdobia typické boha-tým dokladom vzájomných interakcií (k nim patrí napr. ranádoba bronzová IB, ktorá je v Egypte synchrónna približnes obdobím Nakády III)3 a na druhej strane obdobia zjavnejabsencie akýchkoľvek kontaktov na oboch stranách (napr. ob-dobie 2. dynastie). I v období Starej ríše je znateľný poklesoproti napr. dokladom v 0.–1. dynastii (kde na prvom miestetreba menovať kráľovské hrobky na pohrebisku Umm el-Kábv Abyde)a importy sa objavujú skôr v ojedinelých príkladochv hrobkách vysokých úradníkov a členov kráľovskej rodiny.Práve preto sa pozornosť pri skúmaní vzájomných vzťahovdlho sústreďovala na epigrafické a ikonografické doklady,z ktorých mnohé boli objavené už pred vyše storočím, častov nespoľahlivých archeologických kontextoch. Súčasne tietopramene nemajú objektívnu výpovednú hodnotu o reálnychhistorických udalostiach kvôli svojej primárnej funkcii, to jestsnahe o ikonografickú idealizáciu, propagandu či náboženskúsymboliku, ako napr. v prípade výjavov porážania nepriateľa

či sôch zviazaných nepriateľov zo zádušných chrámov pa-novníkov 5. a 6. dynastie, ktoré v rituálnej rovine symbolizujúvíťazstvo nad silami chaosu. Práve z tohto hľadiska sú novéarcheologické výskumy vo významných lokalitách ranejdoby bronzovej III na území Levanty novým a objektívnymimpulzom ku skúmaniu vzájomných vzťahov (ako príkladmôžeme menovať napr. Tel Jarmúth a Tel Halíf /Lahav/ v Izraeli, Eblu v Sýrii, Báb edh-Dhra v Jordánsku ako i TellArqu v Libanone; obr. 2).

Pri pohľade na pokusy o synchronizáciu historickýchepoch Egypta a Levanty zistíme, že napriek rozsiahlemu vý-skumu nebol dosiahnutý všeobecný konsenzus. Zatiaľ čo vše-obecne môžeme vychádzať z tvrdenia, že obdobie Starej ríše(to jest doby zahŕňajúcej 3.–6. egyptskú dynastiu) je približnesynchrónne s obdobím ranej doby bronzovej III (ďalej lenEBA III, skratka sa používa v anglickej odbornej literatúre)na území Levanty, presné časové vymedzenie sa rozchádzavo významných detailoch. Napríklad Lawrence E. Stager(1992) i James Weinstein (2003) obdobie 3. dynastie pova-žujú ešte za súčasť ranej doby bronzovej II, datujúc začiatokEBA III do 4. dynastie, rozchádzajú sa však v presnom vy-medzení jej konca, ktorý sa pre L. E. Stagera končí v 6. dy-

1 8 P E S I X / 2 0 1 2 Č L Á N K Y

Olej, víno a céder a ich význam vo vzťahu Egyptaa Levanty v Starej ríši

Katarína Arias Kytnarová

Z čisto ikonografického hľadiska sa zdá byť vzťah medzi Egyptom a Levantou1 v období Starejríše (t.j. v rozmedzí 3.–6. dynastie, približne 2700–2180 p.n.l.) pomerne jasný. Pravidelne sa stre-távame s postavou panovníka, porážajúceho nepriateľov (ktorí sú veľmi často zobrazovaní práveako Aziati) a tým prenesene i nepriaznivé sily chaosu a zla. Podobné doklady sa postupne presúvajúz čisto kráľovskej sféry i do súkromnej. Z konca Starej ríše máme v obmedzenom množstve dolo-žené príklady výjavov Egypťanov útočiacich na ázijské mestá i z nekráľovských hrobiek vysokýchúradníkov, ku ktorým sa pridáva niekoľko autobiografických nápisov zo 6. dynastie so zmienkamivojenských výprav do tejto oblasti. Práve preto boli ešte v polovici minulého storočia vzťahy Egyptaa oblasti Levanty označované prevažne ako vojensko-politické strety, pri ktorých hral primárnuúlohu územný záujem o Sinaj a jeho suroviny (napr. Helck 1962). Aké sú však reálne doklady z archeologických kontextov v samotnom Egypte a v oblasti Levanty?

Obr. 1 Reliéf vyobrazujúci zber plodov rôznych stromov a kerov z hrobky Nianchchnuma a Chnumhotepa v Sakkáre; napravo vidíme charakteristickúprevísajúcu vínnu révu (Moussa – Altenmüller 1977: Abb. 15)

PES IX_2012_clanky_18_92_PES 11.10.12 8:24 Stránka 18

nastii, ale pre J. Weinsteina až v 1. prechodnej dobe (resp.v 8. dynastii). Amnom Ben-Tor (1992) vidí koniec EBA IIIuž na konci 5. dynastie a 6. dynastia je pre neho synchrónnas EBA IV na levantskom území. Čiastočne sa tu zhodujes Karin Sowadovou (2009), ktorá obdobie od polovice 6. dy-nastie (od vlády Merenrea) považuje za synchrónne s EBAIV. Týchto rozporov sa pri pokuse o vzájomnú synchronizáciujednotlivých levantských lokalít a následným porovnaníms vývojom v Egypte ukazuje ešte viac.

Aké máme vlastne doklady vzájomných vzťahov Egyptaa Levanty pre toto obdobie? Môžeme menovať už spomenutéepigrafické a ikonografické doklady, ako napr. krátke vstupyna tzv. Palermskej doske, skalné nápisy z Wádí Maghára, vý-javy z kráľovských pamiatok4 či reliéfy, prípadne autobiogra-fické nápisy v hrobkách vysokých úradníkov5. Okrem nich pa-tria v Egypte k najdôležitejším prameňom archeologickénálezy, a to predovšetkým v podobe keramických nádob slúži-acich k transportu komodít nachádzaných v kontextoch pohre-bísk a výnimočne i osídlení. V obmedzenom množstve je totiež surový materiál, ako napr. drevá ihličnanov či živica. Za-ujímavý je i výskyt korálikov z lapisu lazuli, ktorý je dokladomsprostredkovaného diaľkového obchodu s oblasťou centrálnejÁzie, pravdepodobne cez Eblu. Naopak, z le vantskej oblasti –až na pár otlačkov egyptských pečatí, výskyt mien panovníkovna kamenných nádobách a tituly úradníkov – nemáme takmeržiadne epigrafické doklady a prevažujú predmety materiálnejkultúry, ako napr. importované egyptské kamenné vázy, palety,kamenné žezlá a v neposlednom rade egyptské či „egyptizuj-úce“ keramické nádoby. V určitých prípadoch môžeme hovoriťaj o exporte myšlienok a architektonických inšpirácií, ako sato javí pri svätyni Baalát Gebal v Byble.

Práve keramické nádoby patria k jedným z najčastejšie do-ložených importov. V ich prípade je však dôležité zdôrazniť,že neboli transportované pre svoju vlastnú hodnotu, ale akozásobnice významné len svojím obsahom. Táto ich funkciasa postupne mení a i nádoby samotné sa stávajú symbolomsvojho obsahu a sú predmetom imitácií, prípadne „falzifiká-cií“ v hrobových depozitoch (napr. Jirásková 2009; Bárta2009b). O tom svedčia početné kontexty v pohrebných ko-morách neskorej Starej ríše, ktorých súčasťou boli nádoby le-vantského pôvodu podľa zovňajška, no s nezvyčajnou sklad-bou hrnčiarskeho cesta. V niektorých prípadoch boli navyšenaplnené nílskym bahnom, ktoré rituálne plnilo funkciu pô-vodného vína alebo oleja.

Tieto keramické depozity tvoria jednu z najvýznamnejšíchzložiek štúdia egyptsko-levantských vzťahov. Ich interpretá-cia je založená na troch hlavných analýzach, ktoré sa (pri do-statočnom finančnom i materiálnom zabezpečení) dopĺňajú.Prvým krokom je morfologická analýza tvaru nádob – pri nejsa zisťuje, či sú nádoby tvarovo egyptské alebo levantskés uvádzaním najbližších analogických tvarov. Táto analýza jev rámci overenia teoretického východiska (to jest, akou sa ná-doba zdá byť) doplnená petrografickou, röntgenovou či neu -trónovou aktivačnou analýzou hrnčiarskeho cesta, dokazu -júceho pôvod materiálu na výrobu nádoby. Ten dokáže byťv určitých prípadoch stanovený veľmi konkrétne na relatívnemalú geografickú oblasť, ako napr. údolie Jordánu, Transjor-dánska planina a pod. V prípade, že je zachovaný obsah ná-doby alebo aspoň nejaké jeho zvyšky, môže sa k tomu pripo-jiť chemická analýza týchto organických pozostatkov, ktorátiež prispieva k osvetleniu otázky pôvodu nádob. Tieto trianalýzy sa vzájomne doplňujú a na záver by (aspoň teoreticky)

O L E J , V Í N O A C É D E R P E S I X / 2 0 1 2 1 9

Obr. 2 Mapa oblasti Levantys vybranými lokalitami ranej doby bronzovej III (zdroj Google Earth)


mali poskytnúť nepochybnú premisu ohľadne pôvodu nádob.6Nanešťastie, egyptské zákony neumožňujú vyvážanie akých-koľvek pamiatok, čo v konečnom dôsledku znamená i zákazvývozu vzoriek mimo územia Egypta, čo v praxi podstatnesťažuje možnosť analýz.

Ak sa pozrieme na množstvo tzv. importovaných nádobv staroríšskych kontextoch na území Egypta, zistíme, že ideo relatívne malé množstvo nachádzané na obmedzenommnožstve lokalít, a to prevažne vo funerárnych kontextoch –levantské nádoby boli spravidla ukladané priamo do pohreb-ných komôr ako súčasť posmrtných darov pre zomrelého (prezhrnutie pozri Sowada 2009: 54–90). Z doby 4. dynastie po-chádza najväčšie množstvo nádob jednoznačne z hrobiek vy-sokých hodnostárov, prípadne i príslušníkov kráľovskej ro-diny z Gízy. V súčasnej dobe ide o cca 28 nádob, pričomk nim môžeme počítať i ďalších 8 nádob pochádzajúcichz rozmedzia 4. až ranej 5. dynastie; po jednom kuse súv tomto období doložené z Nazlet Batránu, Médúmu a Dahšú -ru. V období 5. dynastie toto veľké percento v Gíze klesá.Máme doložených len 10 importov, pričom sa k nim pridá-vajú dva importy zo Sakkáry a dva importy z českých výsku-mov v južnom Abúsíre. V období 6. dynastie sa prejavuje cel-kový presun dôrazu na provincie a importy nachádzame i naniektorých lokalitách mimo centra, napr. v Edfú a Abyde,avšak ich celkové počty klesajú – napr. v Gíze bolo nájdených10 nádob, z našich výskumov v južnom Abúsíre pochádzatiež 10 džbánov, z Edfú pochádzajú len dva a z Abydu ichbolo predbežne identifikovaných približne 11. Čo sa týkaosídlení, importované nádoby tvoria zatiaľ veľmi malé per-cento keramického materiálu. Zo Starej ríše sú v malýchmnožstvách doložené zo sídliska robotníkov v Gíze, v Kómel-Hisne a na Elefantine. Je však nepochybné, že v prípadeosídlení sú naše znalosti limitované skôr nedostatkom výsku-mov ako samotných nálezov.

Môžeme teda z tohto malého množstva nádob usudzovať,že existoval pravidelný kontakt s levantskou oblasťou a že vý-mena komodít bola bežnou súčasťou tohto styku? To v žiad-nom prípade – je zjavné, že výmena tovaru bola skôr výni-močná a obmedzená na egyptskú elitu, resp. na pokrytie jejpotrieb. Predpokladá sa, že predmetom záujmu boli v tomtoprípade hlavne levantské tovary ako víno a olivový olej.

Víno – zádušný dar elity

Čo sa týka vína, jeho domáca produkcia nie je pred 1. dy-nastiou (t.j. cca pred rokom 3200 p.n.l.) Egypte doložená.Skutočnosť, že bolo víno pred týmto obdobím importovanépráve z oblasti južnej Levanty, bola dokázaná napríkladv prípade veľkého množstva nádob z hrobky U-j v Abyde –z obdobia Nakády IIIA2, datovanej rádiokarbónom do dobyokolo roku 3150 p.n.l. (Hartung 2001). Z 360 importovanýchnádob boli približne v 200 z nich identifikované zvyšky pô-vodného obsahu. Preukázateľne v nich boli uskladnené tekutiny, súdiac podľa stôp pôvodnej hladiny na ich vnútor-nej strane. Podľa chemických a botanických analýz ich bio-logických a makrobiologických zvyškov (Feindt 2001a McGovern – Glusker – Exner 2001) šlo o víno. Boli obja-vené pozostatky vínneho octu, hroznové jadierka (i 20–50kusov na nádobu, pravdepodobne tam museli byť uloženéaj celé hroznové strapce). V 11 nádobách navyše objaviliaj plátky fíg, ktoré slúžili pravdepodobne k dochuteniu

a osladeniu; v ďalších štyroch nádobách boli objavené lenplátky fíg. Okrem nich boli v nádobách identifikované rezí-duá terpentínu a živice, dokazujúc tak pomerne vysoko so-fistikovanú úroveň konzervácie; ďalej i stopy včeliehovosku, ktorý bol pravdepodobne použitý na tesnenie. Podľaanalýz hroznových jadierok ide zatiaľ o najstarší domestiko-vaný druh hrozna (Vitis vinifera), blízko príbuzný s divokýmhroznom, ktorý pochádzal z oblasti južnej Palestíny a údoliaJordánu. Počty vínnych džbánov v U-j pritom dokazujú vy-sokú obľubu vína – autori výskumu odhadujú, že tu bolo pô-vodne až 700 kusov džbánov.

Aká však bola situácia v období Starej ríše? V mnohýchprípadoch sa predpokladá, že i v tomto období patrilo vínok typickej komodite dovážanej z oblasti Levanty. Nanešťas-tie, žiadne analýzy rezíduí neboli schopné túto teóriu doká-zať – a opäť je treba zdôrazniť, že vzhľadom ku sťaženej si-tuácii v Egypte nimi zatiaľ bolo podrobené len pomerne malémnožstvo nádob, a to hlavne zo starších výskumov, ulože-ných vo svetových múzeách. Z reliéfov vieme, že Egypťaniauž v tejto dobe pestovali hrozno, a to v oblasti Delty (neskôri v oázach) a taktiež poznali technológiu výroby vína. Už

2 0 P E S I X / 2 0 1 2 O L E J , V Í N O A C É D E R

Obr. 3 Reliéf zobrazujúci výrobu vína z hrobky Nianchchnumaa Chnumhotepa v Sakkáre (Moussa a Altenmüller 1977: Abb. 16)


v 1. dynastii sú doložené tituly spojené s produkciou vína,resp. s kráľovskými vinicami (napr. Kaplony 1963: 137, Abb.213) a hieroglyfické značky interpretované ako lis na víno(napr. Murray 2000: fig. 23.1). Taktiež máme z 1. a 2. dy-nastie veľké množstvo tzv. vínnych džbánov, charakteri -stických vysokých štíhlych zásobníc s výzdobou napo -dobňujúcou omotanie lanom, ktoré sa neskôr stávajúi determinatívom výrazu irp označujúceho v egyptčine víno(obr. 3 dole). Od 4. dynastie sa vyobrazenia produkcie vínaobjavujú i na stenách kaplniek v hrobkách hodnostárov(napr. Moussa – Altenmüller 1977: Abb. 15–16). AnnetteLerstrupová (1992: 64–75; obr. 1 a 3) bola schopná identifi-kovať desať stupňov výroby vína na reliéfoch v staroríšskychhrobkách, od pestovania cez zber, transport a lisovaniehrozna až po napĺňanie vína do džbánov, ich registráciu a ko-nečný prevoz do skladov. Napriek relatívne častému výskytuv repertoároch hrobovej výzdoby nemožno usudzovať, ževíno – ani domáce egyptské – bolo bežnou komoditou. Na-opak, na rozdiel napr. od piva patrilo pravdepodobne k ná-pojom vyhradeným elite a používaným pri zvláštnych príle-žitostiach, často náboženského charakteru. Bez chemickýchanalýz sa nedá odhadnúť, aké bolo percentuálne zastúpeniedomácich a zahraničných (v tomto prípade levantských) vínvo funerárnych kontextoch – v keramických súboroch je za-stúpených niekoľko rôznych morfologických typov nádob,z čoho sa okrem iného dá usudzovať aj ich rôzna funkcia.Z konca Starej ríše máme v autobiografickom nápise guver-néra Horného Egypta Veniho z Abydu doloženú zmienkuo viniciach na území Aziatov (aAmw), čo by mohlo poukazo-vať na udržanie povedomia o výrobe vína na tomto území,prípadne o pokračovaní tradície importov určitých druhovvín do Egypta. Práve preto je zaujímavosťou, že v roku 2009boli pri nových výskumoch Veniho hrobky v Abyde skutočneobjavené zlomky 11 nádob levantského typu – ich presnýpôvod sa bez petrografickej analýzy zatiaľ nedá potvrdiť,materiál je však predbežne odhadovaný ako neegyptský(Knoblauch 2011).

Problematika olivového oleja

Ďalšou komoditou, ktorá je spravidla spomínaná v spojitostis keramickými importmi ako typický levantský tovar, je oli-vový olej. Vie sa, že zatiaľ čo olivovníky boli pestované naúzemí Kanaánu už od obdobia chalkolitu, ako dokazujú na-príklad nálezy skarbonizovaných olivových stopiek a zuhoľ-nateného dreva olivovníkov v lokalite Telejlát Ghassúl se-verne od Mŕtveho mora (pre zhrnutie ďalších raných nálezovpozri napr. Zohary – Hopf 2000: 149), v Egypte pre ne nie súvyslovene vhodné klimatické podmienky a nemôžu byť iden-tifikované pred nástupom Novej ríše (Serpico – White 2000:398). Na strane druhej nebola v Egypte spotreba obmedzenálen na olivový olej a z obdobia Starej ríše vieme, že olej bolzískavaný i z ďalších rastlín, ako napríklad z moringy, svet-lice farbiarskej, ľanu a už v Predynastickej dobe i z ricinov-níka (Serpico – White 2000: 390–405).

Pre ilustráciu obchodu s olivovým olejom je významnáhlavne lokalita Beth Jerah (Chirbet Kerak), ležiaca na juho-západnom brehu Galilejského jazera. Keramika z obdobiaranej doby bronzovej III sa tu vyskytla v trinástich sondáchrozložených po celej lokalite. Z nich je pre nás najdôleži-tejšia sonda H-K, kde bola identifikovaná stavba určená na

spracovanie olív (Esse 1991: fig. 24). V podlahovej vrstvetu boli objavené štyri veľké kade a taktiež zásobnice spojenés tradičným lisovaním olív a výrobou olivového oleja, akoi kamenný mažiar. Keramika bola na povrchu zdobená tzv. hrebeňovaním (pozri i dole) a tvarovo je analogickák zásobniciam z hrobových kontextov v Egypte. Špekulácie,že sa jednalo o vzájomné prepojenie a nádoby boli určenéna export olivového oleja do Egypta (napr. Esse 1991: 123–124), je však treba potvrdiť laboratórnymi analýzamirezíduí z dochovaných nádob v Egypte. Z kombinácie po-dobných predmetov materiálnej kultúry v iných lokalitáchsa zdá, že stavby na výrobu olív môžeme predbežne identi-fikovať i v Tell Jarmúte a v Ras Šamrá a s výrobou olivo-vého oleja sú spájané aj lokality v Tell Qišjon, Beth Šeána Tell el-Hesi (Sowada 2009: 192–193). Je pritom dôležitézdôrazniť, že ide o stopy pestovania olivovníkov v oblas -tiach, ktoré nie sú pre tento druh ideálne a preto museli byťsadené umelo. Výsledky výskumov navyše ukazujú, že ne-boli určené len pre domácu spotrebu, ale slúžili aj ako dô-ležitý obchodný produkt.

Žiadne analýzy rezíduí v importovaných nádobáchz Egypta zatiaľ neboli schopné jednoznačne preukázať prí -tomnosť olivového oleja, avšak v niektorých prípadoch bolav rámci obsahu identifikovaná tuková substancia (Sowada2009: 160–162). Preto je zatiaľ možné len odhadovať, či ne-priame dôkazy skutočne svedčia o dovoze olivového olejaz oblasti Levanty z obdobia Starej ríše.

Tvaroslovie levantských importov

Čo sa týka samotného repertoáru keramických nádob levant-ského typu v egyptských kontextoch, nepatria všetky k jed-nému druhu a identifikovaných bolo niekoľko rôznychtypov. Z hľadiska úpravy povrchu rozlišujeme napríkladsvetlé džbány s tmavou geometrickou maľbou (v literatúreoznačované i zavádzajúcim termínom Abydský tovar), ďalejtzv. červený leštený tovar (pre obidva pozri napr. porovnanieimportov a domáceho materiálu v Ben-Tor 1992: fig. 4.20)a nakoniec keramiku charakteristickú „hrebeňovaným“ po-vrchom (napr. Bárta 2009a: figs. 6.3.131–6.3.133, č. 1–3, 5–6 a 12). Z morfologického hľadiska rozlišujeme dvahlavné typy – štíhle džbány s jedným vertikálnym výlevko-vitým okrajom a plochým dnom (napr. Reisner – Smith1955: fig. 95) a masívnejšie džbány s dvoma horizontálnymiuchami, baňatým telom a plochým dnom (napr. Reisner –Smith 1955: figs. 96–98). Tieto hlavné typy sa delia na nie -koľko chronologicky relevantných variácií, ich základný roz-diel však pravdepodobne spočíval v odlišnom použití. Pred-pokladáme, že prvý typ mohol slúžiť k transportu vínaa druhý k prevozu olivového oleja, prípadne iných tovarov.Niektoré zo spomenutých typov úpravy povrchu sú saméosebe chronologicky významné – tak napr. maľovaná kera-mika sa vyskytuje výlučne v raných obdobiach, a to hlavnev 1. dynastii a paralelne v kontextoch ranej doby bronzovejII v južnej Levante. Pre obdobie Starej ríše má významhlavne keramika s červeným lešteným povrchom, ktorá sasúčasne tvarovo viaže na jednouché zásobnice, a keramikas hrebeňovaným povrchom, ktorá je typická pre dvojuchémasívne zásobnice.

Odhadnúť presný pôvod červenej leštenej keramiky je ob-tiažne, pretože jej analógie sa vyskytujú v širokej oblasti od



južnej Palestíny až po severnú Sýriu. Je však dôležité zdôra-zniť, že jednouché džbány s touto úpravou povrchu tvoriaveľmi malé percento nádob a v egyptských kontextoch sa na-chádzajú len do konca 4. dynastie, a to zatiaľ len na memfid-skej nekropoli (ide celkovo o 9 nádob z Gízy, Dahšúru a Méd-úmu). Predstavujú starší keramický typ, prežívajúci z obdobiaranej doby bronzovej II. Spravidla boli vyrábané ručne, nie -kedy so stopami dotáčania na kruhu. Povrch je vždy vyleš-tený a pokrytý kvalitným červeným listrom. Vzhľadom na to,že ani korpus nádob z egyptských kontextov nie je tvarovohomogénny, bolo zatiaľ nemožné nájsť špecifické paralely kuvšetkým variáciám, aj keď podobné nádoby poznámez Byblu, Jericha alebo svätyne v Ai.

Väčšinu predpokladaného importovaného levantskéhomateriálu tvorí keramika s tzv. hrebeňovaným povrchom –ide o postup, pri ktorom boli vonkajšie steny nádob ešte predvypálením „česané“ hrebeňovitým predmetom s ostrými hra-nami, a to v horizontálnom, vertikálnom a prípadne i diago-nálnom smere (obr. 4). Ich tvar, úzke hrdlo a prítomnosť kva-litných tvrdých zátok poukazujú na fakt, že boli určené natransport tekutín. Niektoré nádoby boli kvôli zníženiu poréz-nosti a zvýšeniu vodotesnosti pokryté hustým svetlým lis -trom (pred výpalom) alebo náterom (po výpale), pričom tátodruhotná povrchová úprava podľa niektorých vedcov napo-vedá o juholevantínskom pôvode nádob (napr. Esse 1991:111). Z morfologického hľadiska sú nádoby tohto typu na-chádzané prevažne na území južnej Levanty, ale v rámci no-vých výskumov narastajú ich doklady i z oblasti severnej Le-vanty, kde sa spravidla sústreďujú do pobrežnej oblasti.V prípade príkladov nájdených na území Egypta (ide o 84

nádob z pohrebných kontextov) však môžeme sledovať ur-čitý vývoj – zatiaľ čo príklady zo 4. dynastie podľa petro-grafických analýz skutočne pochádzali z oblasti Levanty (tumôžem spomenúť napr. zlomky z hrobky princa Necerape-refa, syna panovníka Snofrua, pochovaného v Dahšúre či tes-tované príklady z hrobiek v Gíze). Na druhej strane od konca5. dynastie a predovšetkým v 6. dynastii dochádza k napo-dobňovaniu levantských foriem a stretávame sa s imitáciami.Domáci pôvod ich materiálu (Nílsky íl) bol dokázaný napr.v prípade nádob z výskumov poľského tímu západne odStupňovitej pyramídy v Sakkáre. Ku skupine imitácií prav-depodobne patrí i 10 džbánov zo šachiet Kara juniora a Se-nedžemiba z našich výskumov v južnom Abúsíre (Bárta2009a: figs. 6.3.131–132, nos. 1–6; figs. 6.3.133, no. 12;figs. 6.3.150). Tieto boli v rámci ekonomizácie zádušnéhokultu namiesto vína alebo oleja naplnené nílskym bahnoma zapečatené typickými egyptskými zátkami z Nílskehobahna s odtlačkami titulov majiteľa. Aj u týchto nádob sa nazáklade predbežného vizuálneho skúmania zlomov predpo-kladá domáci egyptský pôvod, ale bez presnej petrografickejanalýzy nemožno formulovať finálne závery.

Céder – kráľovské drevo

Asi najznámejšou importovanou komoditou však boli dreváihličnatých stromov a obzvlášť cédru. Tradične sa pre nev egyptčine používali dva hlavné termíny – mrw (ktorý jezvyčajne prekladaný ako céder) a aS (zvyčajne považovanýza jedľu, v niektorých prípadoch tiež prekladaný ako céder),ale z epigrafických dokladov sa zdá, že Egypťania medzi jed-notlivými druhmi dreva ihličnatých stromov občas nerozli-šovali. V Egypte samotnom sa stretávame i s bohatým využi-tím domácich driev, v Starej ríši je rozšírené používanie drevaz akácie, tamarišky či sykomory, ktoré sa hodili napríklad nastavbu lodí, v architektúre či na menšie predmety ako rakvy.Céder (Cedrus libani) bol v tomto období rozšírený aj pocelom severovýchodnom Stredomorí vo vyšších horských ob-lastiach (ako napr. i vo východnom a juhovýchodnom Tu-recku a na Cypre) – jeho drevo však bolo vďaka svojim kva-litám vysoko cenené a žiadané, čo viedlo už v priebehustaroveku takmer k jeho kompletnej likvidácii v tejto oblasti.Dnes prežíva už len v pomerne malých množstvách, napr.v údolí Kadiša v severnom Libanone, kde je prísne chránený(obr. 5). Do Egypta bol privážaný už vo veľmi ranej dobe,ako dokazujú identifikácie cédrového dreva z Badárí a Abyduv Predynastickej dobe.

Z obdobia Starej ríše máme céder a drevá ďalších ihlič-nanov bohato doložené nielen v epigrafických prameňoch,ale i v samotnom archeologickom materiáli, a to už od ranej4. dynastie. Podľa Palermskej dosky bola napríklad počasvlády Snofrua (pravdepodobne v 13. roku jeho vlády) po-stavená z dreva mr(w) jedna loď dlhá sto stôp a 60 lodí tzv. „šestnástiek“7; okrem toho bolo privezených 40 lodí nalo-žených drevom aS. Ďalšie dve 100-stopové lode z drevamr(w) a jedna z dreva aS boli postavené i v nasledujúcomroku vlády tohto panovníka a v ďalšom roku sa stretávameso zmienkou „výroba dverí z dreva aS pre kráľovský palác“(Wilkinson 2000: 141–145). Že sa doklady neobmedzujúlen na epigrafické zmienky bolo dokázané hlavne pri ana-lýzach materiálu na Memfidskej nekropole. V tzv. Lomenejpyramíde panovníka Snofrua v Dahšúre bol céder spolu


Obr. 4 Jeden z príkladov imitácií levantskej keramickej produkciez pohrebnej komory Kara juniora v južnom Abusíre (foto K. Voděra)


s cyprusom identifikovaný vo vnútornom podpornom lešenínad hornou pohrebnou komorou (napr. Lehner 1997: 103;k diskusii pozri Verner 2008: 132). Taktiež je treba zdôraz -niť, že použitie cédru ako hlavného stavebného materiáluna stavbu lodí bolo potvrdené napr. v prípade tzv. Slnečnejbárky panovníka Chufua (Snofruovho syna a nástupcu).Táto bárka, merajúca vyše 43 metrov, bola objavená v roku1954 v jednej z piatich jám umiestnených na východnej a južnej strane Veľkej pyramídy v Gíze (napr. Verner 2008:156–158; Lehner 1997: 118–119). Dve južné jamy obsaho-vali pohrebné lode, ktoré boli použité buď na prevoz panov-níkovho tela pri pohrebných rituáloch, alebo pri iných ná-boženských púťach, súdiac podľa stôp použitia vo vode. Popohrebe boli bárky rozložené na kusy a uložené do spomí-naných jám – jedna z nich bola v rámci dlhého reštaurač-ného procesu zložená (z 1224 častí!) a od roku 1982 je umiestnená v samostatnom múzeu v blízkosti pyramíd(obr. 6). V súčasnosti je jednou z najstarších a zároveň naj-lepšie zachovaných lodí na svete.

Z písomných i archeologických dokladov je zrejmé, žecéder a ďalšie drevá ihličnanov museli byť v tomto obdobídovážané v pomerne veľkom množstve. Ako hlavné centrumsa pritom uvádza prístav Byblos. Ten je v egyptských pra-meňoch známy pod menom Keben (Kbn) či neskôr Kepenej(Kpnj). Počas výskumov na začiatku minulého storočia bolov Byble objavené veľké množstvo kamenných váz, nesúcichmená panovníkov Starej ríše, ako napr. Chufua, Rachefaa Menkaurea zo 4. dynastie, Sahurea, Neferirkarea, Niuserrea,Džedkarea Isesiho a Venisa z 5. dynastie a Tetiho, Pepiho I.,Merenrea a Pepiho II. zo 6. dynastie (napr. Montet 1928;Espinel 2002). Takéto množstvo váz s kráľovskými menamiby mohlo naznačovať platby v rámci výmenného obchodu,kráľovské diplomatické dary alebo obetné dary určené svä-tyni Baalát Gebal (ktorá bola spájaná s egyptskou bohyňouHathor, obr. 7). V poslednej dobe je však spoľahlivosťtýchto archeologických dokladov spochybňovaná. Ako sa

zdá – z veľmi problematickej stratigrafickej sekvencie vý-skumov, nedostačujúcej dokumentácie a stručných výkopo-vých správ – veľké množstvo váz rôzneho dáta (v rozmedzíod 4. až po 6. dynastiu) bolo nájdených v rovnakom kon-texte, ako napr. v tzv. zakladacom depozite zdokumentova-nom Pierrom Montetom (1928), čo nepodporuje ideu ich po-stupného získavania z Egypta. Niektoré depozity bolinavyše odkryté v preukázateľne neskorších stratigrafických


Obr. 5 Cedrus libani v rezerváciiHorš Arz el-Ráb pri údolí Kadiša v severnom Libanone (foto K. Arias Kytnarová)

Obr. 6 Chufuova bárka z cédrového dreva (foto M. Frouz)


vrstvách, datovaných až do Strednej doby bronzovej (Sag-hieh 1983: 104). Vysvetlením by mohlo byť uskladňovanietýchto zahraničných darov na jednom mieste, ich vysokáhodnota a tým aj uchovávanie a používanie po dlhé časovérozpätie.

Na druhej strane máme v Byble doložené nielen priameegyptské importy (i keď sa sem mohli dostať v neskoršejdobe, než sa domnievali autori pôvodných výskumov), alei nepriame inšpirácie v architektonických modeloch. Vo fázeKIII boli napríklad pri stavbe svätyne Baalát Gebal použitémalé bloky kameňa, svojou veľkosťou a tvarom napodobňu -júce sušené tehly, čo patrí ku charakteristickému rysu ranejmonumentálnej egyptskej architektúry, ako ju vidíme naprí-klad v komplexe Stupňovitej pyramídy panovníka Neceri-cheta (Džosera) v Sakkáre na počiatku 3. dynastie (Espinel2002: 105). Podľa ďalších vedcov sa v nasledujúcej fáze svä-tyne odrážajú prvky napodobňujúce údolný chrám panovníkaSahurea v Abúsíre (Saghieh 1983: 106). Je zaujímavé, žev danom kontexte sa objavujú dva zlomky s menami panov-níkov Niuserrea a Venisa, ktoré by približné datovanie do5. dynastie potvrdzovali.

Okrem veľkých stavebných projektov (akými boli už spo-mínané lode) bol céder používaný i na konštrukciu drobnej-ších predmetov, ako napríklad sôch a rakiev v hrobkách úrad-níkov (napr. Sowada 2009: 75 a 81). Egypťania importovalii vedľajšie produkty ihličnanov, ako napríklad živicu, a topredovšetkým z cédru, jedle, borovice a smreku. Tá bola po-užívaná nielen pri mumifikácii, ale i v kozmetike ako základrôznych vonných olejov a mastičiek. Tie našu pozornosť ob-racajú späť ku keramickým nádobám, v ktorých museli byťdovážané. Je pritom treba uviesť, že u dvoch importovaných

nádob v Gíze bola živica skutočne identifikovaná – tá mohlabyť jednak produktom sama osebe alebo mohla byť zmieša-vaná s olejnatou substanciou za účelom získania už spome-nutého vonného oleja (Reisner – Smith 1955: 75). Pôvod nie -koľkých importovaných nádob z oblasti Byblu bol navyšepotvrdený analýzou neutrónovej aktivácie ich materiálu(Hennessy 1967: 84).

Záver

Napriek tomu, že existuje ešte veľa ďalších zaujímavýchaspektov egyptsko-levantských vzťahov v tomto období, akonapríklad spomínané ikonografické výjavy porážania nepria -teľa/síl chaosu, doklady egyptských administratívnych titu-lov na pečatiach v levantských lokalitách či otázka sprostred-kovaného diaľkového obchodu s Eblou či Ugaritom, tentočlánok sa kvôli svojmu obmedzenému rozsahu nemohol ve-novať všetkým.8 Na vybraných príkladoch som sa snažilapoukázať na rozpor medzi ikonografickými a archeologic-kými prameňmi, respektíve na rozpor medzi očakávanýmivýsledkami a zatiaľ podloženou realitou v rámci diachrón-neho vývoja v čase. Hoci na základe rôznych nepriamychdokladov predpokladáme obchodovanie a import levant-ských vín a olivového oleja na územie Egypta i v období Starej ríše (a to napríklad podľa existencie dokázateľnýchimportov z obdobia Predynastickej doby a zároveň i preuká-zanej kontinuity tejto tradície do Strednej a hlavne Novejríše), archeologické doklady zatiaľ nedokázali poskytnúť ne-pochybné dôkazy. Je známe, že s oblasťou južnej Levantyexistovala výmena komodít na určitej, v tomto období prav-depodobne obmedzenej úrovni, sústreďujúc sa na pokrytie


Obr. 7 Pohľad na mohutnú štruktúru svätyne Baalát Gebal (uprostred obrázku) v Byble (foto K. Arias Kytnarová)


luxusného tovaru pre staroegyptskú elitu v podobe prísluš-níkov kráľovskej rodiny a vysokých úradníkov. Na druhejstrane sa zdá, že v období Starej ríše rozkvital obchod s oblasťou severnej Levanty – tento bezpochyby zahrňovalcéder a iné ihličnaté dreviny, ako i vonné oleje a ďalšie ved-ľajšie produkty, ktoré boli na území Egypta nedostupné a užod Predynastickej doby boli z tejto oblasti dovážané. Tietosú totiž (okrem písomných prameňov) doložené i archeolo-gicky a množstvo, ktoré bolo podrobené analýzam, námumožňuje potvrdiť, že ich dovoz v období Starej ríše nie -lenže nebol prerušený, ale kontakty s Byblom a oblasťou severnej Levanty postupne narastali. Budúce archeologickévýskumy alebo petrografické, chemické a ďalšie laboratórneanalýzy zo starších výskumov, ktoré sú v súčasnej dobe pri-pravované takmer na všetkých lokalitách (a nemali by obísťani našu lokalitu v južnom Abusíre a tam dochované nádobylevantského typu v hrobkách Kaapera a synov vezíra Kara –Kara juniora a Sendžemiba), by mali aspoň čiastočne vy -riešiť niektoré zatiaľ nezodpovedané otázky.

Poznámky:1 Termín Levanta tu nahradzuje starší odborný termín Syropalestína, za-

hrňujúc oblasti moderného Libanonu, Sýrie, Izraela a Jordánska. V lite-ratúre je možné stretnúť sa i s termínom Kanaán (ktorý zahŕňa len oblastiIzraela, Jordánska a Palestíny).

2 Prvé obsiahle práce zaoberajúce sa vzájomnými interakciami Egypta a Le-vanty sa objavujú už od polovice päťdesiatych rokov minulého storočia –k najranejším prácam venujúcim sa prevažne keramickým importom a ichvýznamu patrí napr. Yadin (1955) a Yeivin (1960); z egyptologického hľadiska je najstaršou syntetickou prácou dnes už prekonané dielo Helcka (1962).

3 V tomto období máme dlhodobú prítomnosť Egypťanov na levantskomúzemí doloženú veľkým množstvom egyptských či prípadne „egypti-zujúcich“ nálezov, ktoré zahŕňajú prestížne predmety, ako aj každo-dennú hrubú úžitkovú keramiku (pozri aj Arias Kytnarová 2012,v tlači).

4 Ako príklad môžem uviesť predvádzanie zajatých Aziatov v zádušnomchráme panovníka Sahurea v Abusíre, ako i vyobrazenie návratu flotilyz ázijského pobrežia z rovnakého chrámu (napr. Verner 2008: 222–223).Symbolický význam mali i drevené či vápencové sochy zviazanýcházijských nepriateľov, nachádzané tiež v zádušných chrámoch pa -novníkov 5. a 6. dynastie, ako napr. Niuserrea, Raneferefa, DžedkareaIsesiho, Venisa, Tetiho, Pepiho I. i Pepiho II. (napr. Redford 1986, Table 1).

5 S výjavmi vyobrazujúcimi útok na ázijské mestá sa stretávame v hrobkeIntiho v Dešáše a Kaemheseta v Sakkáre. Z autobiografických textov vy-niká detailný popis aAmw (jeden z pojmov pre Aziatov) v hrobke vezíraVeniho v Abyde.

6 Ako príklad možných limitov spoľahlivosti laboratórnych analýz je možnéuviesť napr. keramiku z hrobky U-j, z ktorej pochádza zatiaľ najväčší kor-pus nádob neegyptského tvaroslovia. Štúdie ich morfologických paralelani chemické a petrografické analýzy hrnčiarskeho materiálu zatiaľ ne-umožnili presvedčivo dokázať, ale ani vyvrátiť levantský pôvod týchtonádob (k zhrnutiu pozri Jirásková 2009: 15–16; Arias Kytnarová 2012,v tlači).

7 Číslo 16 môže odkazovať buď na jej dĺžku, alebo počet vesiel (k diskusiia odkazom pozri Wilkinson 2000: 142).

8 Napríklad ku špecifickej otázke spracovania a importu medi z oblasti Sinaja a Wádí Fejnán a s ňou spojenými archeologickými dokladmi sa venuje príspevok M. Odlera v tomto vydaní, s. 66–68.

Literatúra:Arias Kytnarová, Katarína: 2012 „Socio-ekonomické vzťahy Egypta a Sy-

ropalestíny v priebehu 4. tisícročia p.n.l.“, Orientalia Antiqua Nova XII,v tlači.

Bárta, Miroslav: 2009a Abusir South 2: Tomb complex of the vizier Qar, his sons Qar Junior and Senedjemib, and Iykai, Praha: Dryada [Abusir XIII].

2009b „A mistake for the afterlife?“, in: Rzeuska, Teodozja Izabela – Wodzińska, Anna (eds.). Studies on Old Kingdom Pottery, Warsaw: Ne -riton.

Ben-Tor, Amnon (ed.): 1992. The Archaeology of Ancient Israel, New Haven – London: Yale University Press.

Espinel, Andrés Diego: 2002 „The role of the Temple of Ba´alat Gebal as intermediary between Egypt and Byblos during the Old Kingdom“, Stu-dien zur altägyptischen Kultur 30, s. 103–119.

Esse, Douglas E.: 1991 Subsistence, Trade, and Social Change in EarlyBrozne Palestine, Chicago: Oriental Institute of the University of Chicago[Studies in Ancient Oriental Civilization No. 50].

Feindt, Friedel: 2001 „Weintrauben- und Feigenreste in Gefässen aus demGrab U-j in Abydos (Umm el-Qaab)“, in: Hartung, Ulrich (ed.). Import-keramik aus dem Friedhof U in Abydos (Umm el-Qaab) und die Beziehun-gen Ägyptens zu Vorderasien im 4. Jahrhundert v. Chr., Mainz: Philip vonZabern, s. 391–398.

Helck, Hans Wolfgang: 1962 Die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien im3. und 2. Jahrtausend v.Chr., Wiesbaden: Harrassowitz.

Hennessy, John Basil: 1967 The foreign relations of Palestine during theEarly Bronze Age, London: Quaritch.

Jirásková, Lucie: 2009 „Originál či napodobenina? Syropalestinské importyv Egyptě doby Staré říše“, Acta Filozofické Fakulty Západočeské univer-zity v Plzni 2, s. 14–21.

Kaplony, Peter: 1963 Die Inschriften der ägyptischen Frühzeit, Band I-III,Wiesbaden: O. Harrassowitz [Ägyptologische Abhandlungen 8].

Knoblauch, Christian: 2010 „Preliminary report on the Early Bronze Age IIIpottery from the contexts of the 6th Dynasty in the Abydos Middle Ceme-tery“, Ägypten und Levante 20, s. 243–261.

Lehner, Mark: 1997 The Complete Pyramids, Cairo: American University inCairo Press.

Lerstrup, Annette: 1992 „The making of wine in Egypt“, Göttinger Miszellen129, s. 61–82.

McGovern, Patrick – Glusker, Donald L. – Exner, Larry J.: 2001 „The orga-nic contents of the tomb U-j Syro-palestinian type jars: Resinated wineflavored with fig“, in: Hartung, Ulrich (ed.). Importkeramik aus dem Friedhof U in Abydos (Umm el-Qaab) und die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien im 4. Jahrhundert v. Chr., Mainz: Philip von Zabern,s. 399–408.

Montet, Pierre: 1928 Byblos et l’Égypte: quatre campagnes de fouilles 1921–1924, Beyrouth: Éditions Terre du Liban.

Moussa, Ahmad M. – Altenműller, Hartwig: 1977 Das Grab des Nianchnumund Chnumhotep, Mainz am Rhein: Philip von Zabern [ArchäologischeVeröffentlichungen 21].

Murray, Mary Anne: 2000 „Viticulture and wine production“, in: Nicholson,Paul T. – Shaw, Ian (eds.). Ancient Egyptian Materials and Technology,s. 577–599.

Reisner, George Andrew – Smith, William Stevenson: 1955 A History of theGiza Necropolis, Vol. II. The Tomb of Hetep-Heres the Mother of Cheops:A Study of Egyptian Civilisation in the Old Kingdom, Cambridge, MA:Harvard University Press.

Saghieh, Muntaha: 1983 Byblos in the third millenium B.C.: A reconstructionof the stratigraphy and a study of the cultural connections, Warminster:Aris and Phillips.

Serpico, Margaret – White, Raymond: 2000 „Oil, fat and wax“, in: Nicholson,



Paul T. – Shaw, Ian (eds.). Ancient Egyptian Materials and Technology,s. 390–429.

Sowada, Karin N.: 2009 Egypt in the Eastern Mediterranean during the OldKingdom. An Archaeological Perspective, Gőttingen: Academic Press Fribourg.

Stager, Lawrence E.: 1992 „The periodization of Palestine from Neolithictimes through Early Bronze times“, in: Ehrich, Robert W. (ed.). Chrono-logies in Old World Archaeology, Chicago: The University of Chicago (3. vyd.).

Verner, Miroslav: 2008 Pyramidy, Praha: Academia (2. vyd.).Weinstein, James: 2003 „Egypt and Canaan in the Bronze Age – A century

of research“, in: Clark, Douglas R. – Matthews, Victor Harold (eds.). Onehundred years of American archaeology in the Middle East: Proceedingsof the American Schools of Oriental Research centennial celebrations,Boston: American Schools of Oriental Research.

Wilkinson, Toby A. H.: 2000 Royal Annals of Ancient Egypt. The PalermoStone and its Associated Fragments, London: Kegan Paul International.

Zohary, Daniel – Hopf, Maria: 2000 Domestication of Plants in the OldWorld. The Origin and Spread of Cultivated Plants in West Asia, Europeand the Nile Valley, New York: Oxford University Press (3. vyd.).

Abstract:

The significance of wine, oil and cedar woodin the relationship of Egypt and the Levant duringthe Old Kingdom

The socio-economic relations between Egypt and the regionof Syria-Palestine in the period of the Third to Sixth Dynastyare briefly examined herein on the basis of three select luxurycommodities. Whereas the import of Palestinian wine is wellattested already in the period of Naqada IIIA2, i.e. in thetombs of Abydos, its continuation throughout the period ofthe Old Kingdom is much more problematic. Considerablylarge quantities of vessels of non-Egyptian morphology havebeen found in the cemeteries and to a lesser degree also in thesettlements of this period of ancient Egypt. Petrographic andneutron-activating analyses of their material contents havenot yet yielded definite results as to their origin – while somevessels are certainly imports, others seem to be Egyptian co-pies made of local Nile silts (especially those dating to thelatter Old Kingdom). With olive oil the situation is even moredifficult, as there are only a few botanic analyses of their con-tained substances that could signify the presence of oily mat-ter in these jars. On the other hand, the use of cedar wood isattested not only in epigraphic sources, but also in archaeo-logical material, especially in ship building and architecturalelements. Forthcoming laboratory analyses of new archaeo-logical material from recent excavations, and especially fromintact and thoroughly documented contexts, can extend ourknowledge of this topic.



Role předáka místních dělníků na archeologických výkopechje odedávna mimořádně důležitá a zejména pro zahraničníexpedice je téměř klíčová – bez dobrého a spolehlivého pře-dáka lze jen stěží dosáhnout výrazných úspěchů. Postavenítakového předáka se v mnohém podobá postavení zednickýchpolírů z doby našich dědečků a pradědečků, jak je dnes známeuž jenom z literatury nebo filmů. V Egyptě předák zajišťujejak nábor dělníků na vlastní archeologickou práci, tedy kva-

lifikovaných kopáčů, kteří odstraňují písek a suť a nakládajíji do košíků, jež odnášejí méně kvalifikovaní dělníci, tak ře-meslníků různých profesí, kteří pro expedici zajišťují tesař-ské, zámečnické, zednické a jiné práce. Ve spolupráci s in-spektorem Ministerstva pro památky Egypta obstarávajípředáci, tradičně nazývaní arabským slovem reis, které ozna-čuje všechny náčelníky a vedoucí až po prezidenta, i velkoučást administrativy spojené s najímáním místních pracovních

P Ř E D KOV É S TAV Ě L I P Y R A M I DY, P OTO M C I NÁ M J E P O M Á H A J Í O D K RÝ T P E S I X / 2 0 1 2 2 7

Obr. 1 Reis Abdo el-Kerétí (stojící vpravo) se svými dělníky při jednéz núbijských expedic (foto archiv ČEgÚ)


(50 let spolupráce s rodinou el-Kerétíů při českých archeologických výzkumech v EAR)

Ladislav Bareš

Není tomu tak dávno, co jsme oslavili půlstoletí od založení Českého (dříve Československého)egyptologického ústavu, pracoviště Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (vznikl v roce 1958),a půlstoletí od zahájení vlastní archeologické práce v Egyptě, k němuž došlo v květnu roku 1960.V letošním roce si můžeme připomenout další padesátileté výročí, které se tentokrát týká spolu-práce s rodinou el-Kerétíů, předáků egyptských dělníků zaměstnaných při naší archeologické práciv této zemi. Jim je také věnována tato krátká vzpomínka, která má být spíše zamyšlením nad pa-desáti lety úspěšné spolupráce než důkladnou historickou analýzou – ta na nás ještě čeká.


sil. A tak říkajíc mimo rámec svých oficiálních povinnostímohou v případě potřeby pomoci i s mnoha dalšími záleži-tostmi důležitými pro činnost expedice nebo působení jejíchčlenů, včetně zabezpečení odkrytých památek. Není protodivu, že dobří a osvědčení předáci se buď stávají přímo za-městnanci zahraničních archeologických ústavů působícíchv Egyptě, nebo jsou dlouhodobě najímáni a stávají se pak ne-formální součástí zahraničních týmů. Není nijak neobvyklé,že funkce předáka, ale i vazby k určitým zahraničním expe-dicím, přecházejí na další generace rodiny, prozatím samo-zřejmě pouze v mužské linii.

Počátky naší archeologické práce v Egyptě jsou spojenys výzkumem hrobky vezíra Ptahšepsese v Abúsíru, který odroku 1960 vedl tehdejší ředitel Československého egyptolo-gického ústavu profesor Zbyněk Žába. Ten předchozích zku-šeností s vedením archeologického výzkumu mnoho neměl,a i proto se výkopy v Ptahšepsesově mastabě, která se navícukázala být podstatně větší a složitější stavbou, než se pů-vodně předpokládalo, rozbíhaly zprvu jen velmi pomalu. Užod roku 1961 bylo navíc nutné tento výzkum kombinovats účastí v mezinárodní akci UNESCO, zaměřené na záchranupamátek ohrožených stoupající hladinou nové asuánské pře-hrady, k níž se tehdejší Československo zavázalo.

Archeologická sezóna v Ptahšepsesově hrobce v roce 1962,po níž byl výzkum v Abúsíru až do roku 1966 přerušen, bylatedy poměrně krátká, přinesla ale událost, která ovlivňuje našičinnost v Egyptě dodnes – spolupráci s prvním reisem z ro-diny el-Kerétíů.

Podle vyprávění pamětníků nebyl prof. Žába příliš spoko-jen s předáky, které mu do té doby doporučila tehdejší Egypt-ská památková správa. Když proto při výzkumu Ptahšepse-sovy mastaby narazil v pilířovém dvoře na dva mnohatunovépůvodní architrávy, nebyl si jist, zda jeho tehdejší reis sesvými dělníky manipulaci s tak masivními bloky zvládne.Vydal se proto na ředitelství Egyptské památkové správy,tehdy ještě sídlící v nízkém jednopatrovém domku za Egypt-ským muzeem přímo v centru Káhiry, aby si vyžádal jinéhopředáka, schopného splnit tak náročný úkol. Tehdejší šéfegyptských památkářů po krátkém rozmýšlení zvedl telefon,

kamsi zavolal a pak prof. Žábovi slíbil reise, s nímž bude ur-čitě spokojen. Netrvalo dlouho a na výzkum do Ptahšepse-sovy mastaby přišel stále ještě poměrně mladý a spíše hubenýEgypťan, který se představil jako nový předák vyslaný přímotehdejším ředitelem Egyptské památkové správy, aby pomohls architrávem. Žába, kterému připadal hodně mladý, si ho prýnapřed dost nedůvěřivě prohlédl a položil mu několik kon-trolních otázek. Na otázku, zda nový příchozí tento úkolzvládne, když nevypadá jako kdovíjaký silák, prý dostal od-pověď, že důležitý je mozek, a ne svaly. Nový příchozí reisAbdo Muhammad Usmán Bašír s přízviskem el-Kerétí1 si ne-chal pomocí velbloudů (traktory byly v té době při archeolo-gické práci ještě vzácností) přivézt potřebné trámy a hevery,zorganizoval dělníky a ukázal, že stěhování mnohatunovéhovápencového bloku je vlastně hračka. Prof. Žába pak reiseAbdoa požádal, aby stěhování druhého architrávu ponechalaž na dobu, kdy do Abúsíru přijede natáčet štáb Českosloven-ské televize. Tím začala dlouholetá spolupráce, která už vetřetí generaci rodiny el-Kerétíů trvá dodnes.

Navzdory svému věku – narodil se 6. 3. 1927, takže v tédobě mu bylo 35 let – nebyl reis Abdo žádný nováček.K tomu ho ostatně předurčovaly i rodinné tradice. Jeho otecMuhammad Usmán, řečený reis el-Kerétí, patřil k nejlepšímpředákům dělníků pracujících na archeologických výkopechna různých místech Egypta. Zaměstnával ho i velikán egypt-ské archeologie W. M. Flinders Petrie a podle rodinné tradicespolupracoval i s vynikajícím českým egyptologem Jarosla-vem Černým, pozdějším profesorem egyptologie na univer-zitách v Londýně a Oxfordu, při zkoumání tzv. sinajských ná-pisů z poloviny 2. tis. př. n. l., které sice ještě byly psányznačkami připomínajícími hieroglyfy, ale představují přechodk nejstaršímu abecednímu písmu světa. Další členové rodinypracovali na začátku 20. století v Abúsíru a později i v Tellel-Amarně jako předáci na výkopech Německé orientální spo-lečnosti vedených Ludwigem Borchardtem, takže i objeveníznámé busty královny Nefertiti je součástí kerétíovské ro-dinné tradice.

Celá rodina původně pocházela z oblasti hornoegyptskéhoměsta Kuftu (asi 40 km severně od Luxoru), ale už reis

2 8 P E S I X / 2 0 1 2 P Ř E D KOV É S TAV Ě L I P Y R A M I DY, P OTO M C I NÁ M J E P O M Á H A J Í O D K RÝ T

Obr. 2 Reisové Talál (vlevo)a Ahmad el-Kerétíové při odpočinku v době

otevírání Iufaova sarkofágu (foto M. Zemina)


el-Kerétí se na sklonku svého života s celou rodinou přestě-hoval do jednoho z domků ve vesnici, kterou pro vybrané děl-níky a předáky nechala památková správa vybudovat v těsnéblízkosti tehdejšího inspektorátu památkářů v Sakkáře, na do-hled od nejstarší egyptské pyramidy faraona Džosera a hro-bek vysokých hodnostářů z počátku éry sjednoceného Egyptapřed pěti tisíci lety. Z Kuftu a jeho okolí pocházely celé ge-nerace vynikajících předáků i kvalifikovaných dělníků, beznichž se ještě přednedávnem neobešla žádná zahraniční ar-cheologická expedice pracující v Egyptě.

Předáky dělníků pracujících na archeologických výzku-mech se ostatně, jak bylo v Egyptě obvyklé, stali i další sy-nové reise el-Kerétího, Abdovi bratři. Fahín působil dlouháléta v Abydu, pohřebišti nejstarších egyptských vládců, Mu-hammad pracoval jako reis v Luxoru, Sakkáře, Núbii a přede-vším v Gíze, Abdín po dlouhá léta jako vrchní reis spolupra-coval při výzkumu a záchranných a rekonstrukčních pracíchv největším chrámovém komplexu starověkého světa, v Amo-nově chrámu v Karnaku. Nejmladší Abdoův bratr, reisAbd el-Mitaál, v současnosti více než osmdesátiletý (nar.31. 5. 1931), se celý život soustřeďoval na stavebně-zá-chranné a rekonstrukční práce a ještě v nedávných letech sepodílel na stavebním zajišťování stěn Ptahšepsesovy mastaby.

Bohaté zkušenosti z vlastní předchozí práce měl i sámAbdo. Již na samém počátku své dráhy předáka se podílel napřestěhování kolosální sochy Ramesse II. z červené žulyz Mitrahíny, kde byla nalezena, na náměstí (pojmenované potomto faraonovi) před hlavním káhirským nádražím – v ne-dávné době byla tato socha znovu přemístěna, tentokrát doblízkosti gízských pyramid, kde vzniká unikátní velké mu-zeum staroegyptské civilizace, tzv. Grand Egyptian Museum.Reis Abdo se rozsáhle podílel i na činnosti památkové správyv Núbii, mj. i na jedinečném stěhování a opětovném posta-vení chrámů v Abú Simbelu a chrámového komplexu z os-trova Fílé v oblasti 1. nilského kataraktu, který byl přestěho-ván na nedaleký ostrov Agilkija.

Počínaje rokem 1962 se tedy reis Abdo zúčastnil všech če-skoslovenských expedic do Núbie, a se svými dělníky se takpodílel na dokumentaci chrámu v Táfě, pevnosti v Kertásí

a skalních kreseb a nápisů na československé archeologickékoncesi, která zahrnovala dva úseky nilského údolí dlouhéněkolik desítek kilometrů. Zcela mimořádná byla jeho rolepři archeologickém výzkumu pozdně římských až raně by-zantských mohylových pohřebišť u Wádí Kitny a Kalábši,přibližně 65 km jižně od Asuánu, kde se během krátké dobyasi pěti týdnů, které měla expedice k dispozici, podařilo pro-zkoumat více než pět set hrobek a dalších staveb z 5. až 6.století n. l., tedy z doby, kdy do Núbie přicházelo křesťanstvía kdy zde vznikaly základy jednoho z pozdějších raně stře-dověkých království. Reis Abdo si při práci v Núbii získal ta-kové renomé, že o jeho pomoc v rámci mezinárodní akceUNESCO požádala i maďarská expedice, kterou tehdy vedlaEdith Vargová.

Spolupráce s reisem Abdoem se ostatně československé ex-pedici vyplatila i při různých nečekaných příležitostech. Přijednom návratu z práce v Núbii na cestě podél Rudého moře,kde tehdy ještě nebyla asfaltová dálnice, ale spíše jen projetástopa, zastavil prof. Žába u benzinové pumpy v tehdy malérybářské vesničce Kuséru, protože potřeboval opravit prora-ženou pneumatiku. Majitel pumpy se podle dobrého egypt-ského zvyku tázal návštěvníků, odkud jedou a čím se zabý-vají, a když se dozvěděl, že se vracejí z expedice do Núbie,zeptal se, kdo pro ně pracoval jako předák dělníků. Jménoreise Abdoa rázem změnilo běžné zákazníky ve vážené hosty,protože z majitele pumpy se vyklubal jeho bratranec – rodinaje dodnes pro každého Egypťana tou nejcennější hodnotou.

Po skončení mezinárodní akce UNESCO na záchranu pa-mátek starověké Núbie se od roku 1966 reis Abdo vrátil spolus prof. Žábou k práci v Ptahšepsesově mastabě v Abúsíru, doníž postupně zapojoval i své syny – jeho nejstarší syn Mu-hammad (známější spíše pod přezdívkou Talál) dodnes vzpo-míná, jak jedním z jeho prvních úkolů na výzkumu bylo vy-tahovat hřebíky z prken a beden, které expedice získala daremz našeho velvyslanectví. Vzhledem ke své nesporné pověstinejlepšího předáka v oblasti celé Sakkáry byl ovšem reisAbdo velmi žádaný, a protože v této oblasti pracovala řadaexpedic, spolupracoval často po dlouhé měsíce i se dvěma čitřemi z nich najednou. Po určitou dobu tak svůj pracovní den


Obr. 3 Miroslav Verner, reis Talál a jeho mladší bratrChálid („Kerétí“) při práciv Iufaově hrobce (foto M. Zemina)


začínal časně ráno v jižní Sakkáře u francouzské expedice ve-dené prof. Jeanem Leclantem a Jeanem-Phillipem Lauerem,pak se zastavoval na anglickém výzkumu vedeném WaltremB. Emerym na východní straně tzv. Wádí Abúsírí v severníSakkáře a kolem desáté hodiny přijížděl na svém oslíku doseverního Abúsíru, kde řídil dělníky při výzkumu Ptahšepse-sovy mastaby. Spolupracoval i s řadou dalších zahraničníchexpedic působících v širší oblasti Sakkáry, mj. i s německouexpedicí v Dahšúru. Ani po skončení práce v Abúsíru a na ji-ných místech ovšem neodpočíval a věnoval se rodinné sta-vební firmě, takže domů se vracel až hluboko v noci.

Spolupráce s tehdy československou expedicí pokračovalai po smrti prof. Žáby v létě roku 1971, která podle rodinnýchvzpomínek reise Abdoa velmi zasáhla. Vzhledem ke složi-tému období počínající normalizace, kdy samotná existenceoboru egyptologie na Karlově univerzitě (a tedy v tehdejšímČeskoslovensku vůbec) visela doslova na vlásku, pokračo-valy práce v Ptahšepsesově mastabě v poměrně omezenémrozsahu až v roce 1974. Byla to poslední sezóna výzkumuv této hrobce a logicky následovala otázka, co dál.

Vedení ústavu se tehdy ujal jeho pozdější dlouholetý ředitelMiroslav Verner, jemuž reis Abdo pomohl obrátit pozornostk jižní části rozsáhlého abúsírského pohřebiště. Sice se zderýsovaly zbytky dávných staveb, ale zůstávala zcela stranouzájmu místních i zahraničních archeologů. Snad se na tompodílela i skutečnost, že L. Borchardt, který v Abúsíru pra-coval v prvním desetiletí 20. století, údajně kdesi vyjádřilmyšlenku, že na tomto pohřebišti už není nic, co by ho zají-malo. A protože šlo o jednu z největších postav egyptské ar-cheologie, neprojevil o toto místo (naštěstí pro nás) nikdozájem ani v následujících desetiletích. Také příslušné orgányEgyptské památkové správy bez většího zdržení udělily Mi-roslavu Vernerovi rozsáhlou koncesi zahrnující celé územíabúsírského pohřebiště jižně od pyramidového komplexu fa-raona Neferirkarea, jehož pyramida se jako rozhledna vypínáve střední části abúsírské pláně. Snad jen reis Abdo a M. Ver-ner už v té době najisto věděli, že tu lze najít hrobky do tédoby neznámých princezen a vysokých hodnostářů z doby 5.a 6. dynastie a mnoho dalších jedinečných památek nejenz doby Staré říše, ale i z pozdějších období egyptských dějin.

Výzkum na nové československé archeologické koncesizačal na podzim roku 1976 odkryvem hrobky do té doby napro-sto neznámé princezny Chekeretnebtej, dcery předposledníhofaraona 5. dynastie Džedkarea Isesiho (asi 2436–2404 př. n. l.).Podmínky pro práci expedice nebyly jednoduché a jen díky mi-mořádnému nasazení a podpoře reise Abdoa se podařilo splnitto, co si expedice předsevzala, tedy dokončit výzkum této jedi-nečné hrobky a zčásti odkrýt i pyramidový chrám v hrobovémkomplexu královny Chentkaus, manželky krále Neferirkarea.Přestože obě stavby byly značně poničeny zásahy pozdějšíchzlodějů, přinesly natolik zajímavé a jedinečné poznatky, ženavzdory období vrcholící normalizace umožnily získat souhlastehdejších československých orgánů s pokračováním prácev Abúsíru. Část předmětů, které naše republika získala v rámcidělení nálezů mezi egyptskou a československou stranu, jeumístěna ve sbírkách Náprstkova muzea, součásti Národníhomuzea v Praze, a byla naší i zahraniční veřejnosti zpřístupněnapři řadě výstav. Několik předmětů z této sezóny je ostatně trvalevystaveno i v Egyptském muzeu v Káhiře.

Výrazem vděku našeho pracoviště za dlouholetou pomocreise Abdoa se v roce 1977 stalo jeho pozvání k návštěvě

Československa.2 Během svého několikatýdenního pobytu navštívil řadu archeologických pracovišť a výzkumů v Če-chách, na Moravě i na Slovensku, a měl tak příležitost srovnatsvé zkušenosti s metodami a postupy archeologické práceu nás. Podle vyprávění pamětníků se mu v naší zemi natoliklíbilo – zejména ho prý uchvátily hluboké lesy na severní Mo-ravě –, že projevil přání strávit aspoň část svých posledníchlet někde u nás, v malém domku u lesa, kde by mohl chovatkrávu a pár ovcí. Po svém návratu do Egypta pak svou spo-kojenost vyjádřil celé široké rodině, což v místních podmín-kách znamená až několik set bratrů, bratranců, strýců a jejichmanželek a dětí. Nebylo mu ale dopřáno, aby své sny mohlsplnit. Už na jaře následujícího roku jeho organismus nevy-držel dlouholetou enormní zátěž a 22. dubna 1978 reis Abdozemřel. Smutnou ironií osudu zemřel krátce po svých 54. na-rozeninách podobně jako prof. Zbyněk Žába. Podle rodinnýchvzpomínek to byla náhlá smrt – po poledni se vrátil z prácev jižní Sakkáře a z krátké dřímoty po obědě se už neprobudil.Při jeho pohřbu a následujících smutečních slavnostech pro-jevili svou účast rodině mj. tehdejší egyptský prezidentAnwar es-Sádát, šéf Egyptské památkové správy prof. GamálMuchtár a zástupci velvyslanectví zemí (včetně Velké Britá-nie, Francie a Německa), s jejichž archeologickými týmy reisAbdo spolupracoval.

Po náhlé smrti reise Abdoa se jeho nástupcem a hlavou ro-diny stal jeho nejstarší syn Muhammad, známější pod pře-zdívkou Talál, kterou údajně dostal podle jordánského králekrátce vládnoucího na počátku 50. let. Navzdory svému mládí(narodil se 1. 9. 1953) měl reis Talál už mnohaleté zkušenosti

3 0 P E S I X / 2 0 1 2 P Ř E D KOV É S TAV Ě L I P Y R A M I DY, P OTO M C I NÁ M J E P O M Á H A J Í O D K RÝ T

Obr. 4 Reis Abdo el-Kerétí v pohřební komoře princezny Chekeretnebtej(foto M. Zemina)


z práce pod vedením svého otce. Dodneška také vzpomíná,jak ho společně s jeho bratry reis Abdo zaučoval i teoreticky,třeba tím, že jim na modelu lešení sestaveném z dřívek a nitíukazoval nejlepší, tradicí a zkušeností osvědčené postupy, jakbez poškození a s co nejmenší námahou manipulovat velkýmikamennými bloky. Oporou byl mladému reisovi Találovi takéjeho strýc (a od roku 1982 i tchán) Abd el-Mitaál. S prací pře-dáka na archeologických výkopech a šéfa rodinné stavebnífirmy převzal Talál i starost o své sourozence (celkem pětmladších bratrů a tři sestry), z nichž nejmladšímu Sajjidovi(dnes známému především díky práci předáka na polskýcharcheologických výzkumech) byly v té době pouze tři roky.

Mladý reis Talál převzal i práci pro československou ar-cheologickou expedici při výzkumech v Abúsíru. Hned přisvé první samostatné sezóně v Abúsíru na podzim roku 1978zaměstnal jako svého pomocníka i mladšího bratra Ahmada(nar. 7. 5. 1959). Tato dlouho nerozlučná bratrská dvojice jeod té doby spojena se všemi úspěchy české archeologicképráce v Abúsíru, resp. Egyptě. Reisové Talál a Ahmad el-Ke-rétíové řídili dělníky při výzkumu Raneferefova pyramido-vého komplexu, v němž byly objeveny četné zlomky králov-ských soch, dnes zčásti vystavených v Egyptském muzeuv Káhiře, a také rozsáhlý papyrový archiv, dodnes největšíkrálovský papyrový archiv známý z Egypta pro období 3. tis.př. n. l. Oba bratři se významně podíleli i na odkrytí a pozdějii stavebním zajištění šachtové hrobky kněze Iufay z poloviny1. tis. př. n. l., jehož nevyloupená pohřební komora, první po-dobný nález svého druhu po více než 50 letech, vzbudila kon-cem 90. let obrovský ohlas jak v Egyptě, tak i u mezinárodníodborné a laické veřejnosti po celém světě. Mimo jiné i díkyjejich pomoci zahájila česká expedice od roku 1991 výzkumrozsáhlého pohřebiště z doby Staré říše v jižní části abúsírskénekropole, kde byly mj. objeveny rozsáhlé a bohatě zdobenéhrobky vezíra Kara a jeho syna, soudce Intiho.

K občasné práci pro českou expedici v Abúsíru přivedl reisTalál i svoje mladší bratry – Chálida (řečeného Kerétí), kterýse jako „rodinný architekt“ významně podílel na vybudováníunikátního železobetonového zastropení Iufaovy pohřebníkomory, Hešmata a již zmíněného Sajjida. Kromě Abúsíruvedl reis Ahmad el-Kerétí dělníky i při dosavadních českýchvýzkumech oázy el-Héz v jižní části nejsevernější egyptskéoázy Bahríja, která leží v Západní poušti asi 300 km jihozá-padně od Káhiry.

Podobně jako svého času jejich otec, navštívili i bratři Talála Ahmad el-Kerétíové na pozvání Českého egyptologickéhoústavu Prahu (v letech 2004 a 2005). Spolupráce rodiny el-Kerétíů s českými egyptology pokračuje i ve třetí generaci.Nejstarší Találův syn Abdo Muhammad (známější ovšem

jako Hátem) po několikaletém studiu získal v loňském rocena našem pracovišti doktorát v oboru egyptologie. Generacepřicházejí a odcházejí, ale dlouholetá úspěšná spoluprácemezi českými egyptology a rodinou el-Kerétíů zůstáváa bude, inšáalláh, trvat i v budoucnosti.

Poznámky:1 Arabská jména jsou uspořádána na výrazně odlišném principu, než je tomu

u nás. Pro identifikaci slouží vlastní jméno doplněné o jméno otce a dě-dečka z otcovy strany, pro některé úřední záznamy se používá i jménopradědečka. K tomuto základnímu určení osoby se může přidat přízvisko,které někdy funguje pro všechny členy rodiny podobně jako naše rodinnéjméno – v tomto případě el-Kerétí (gramaticky přídavné jméno) označujepůvod rodiny z vesnice el-Krít (vokalizace se v různých pramenech i vevýslovnosti liší), jež leží nedaleko Kuftu. V běžném styku se v Egyptě ob-vykle používá vlastní jméno + jméno otce, docela hojné jsou ale i pře-zdívky, kterými jsou často jiná vlastní jména. Poměrně běžně se dodržujezvyk doložený už z časů starého Egypta, kdy prvorozený syn získávájméno po svém dědečkovi z otcovy strany, takže jména se vlastně ob jednugeneraci opakují. I zde ale existují výjimky – známe případ, kdy se v pětipo sobě jdoucích generacích opakovalo totéž vlastní jméno, v tomto pří-padě možná spíše původně přezdívka, a to Hindí, tj. Ind nebo indický.

2 Zajímavý a podrobný popis této návštěvy si lze přečíst také v knize MilanaZeminy, dlouholetého fotografa Československého egyptologickéhoústavu a blízkého přítele reise Abdoa, kterou pod názvem Vzpomínky naegyptology: 36 Jaků vydala v roce 2010 Filozofická fakulta UK v Praze.

Literatura:Zemina, Milan: 2010 Vzpomínky na egyptology: 36 Jaků, Praha: Filozofická

fakulta Univerzity Karlovy.

Abstract:The ancestors had built pyramids, now the descendantshelp us to uncover them (50 years of co-operationwith the el-Kereti family in archaeological excavationin the ARE)

The paper remembers the long-standing and fruitful co-oper-ation in archaeology between the Czech Institute of Egyptol-ogy, Charles University, Prague and the Egyptian family ofel-Kereti. Already half a century ago, the tradition of that co-operation was started by chief reis Abdo el-Kereti and Pro-fessor Zbyněk Žába, the then Director of the Institute. Sincethat time, many successful results have been achieved in ar-chaeological work by subsequent generations of the el-Keretifamily and by the Czech Egyptologists, not only at Abusir butalso in the oasis Bahariya.



Beton představuje „tvrdý“ spoj, zatímco tradiční malty jsou„měkké“ a do určité míry v rámci stavby „flexibilní“. Tato„flexibilita“ je označována slovem self-healing, tedy doslovajako schopnost „samouzdravení“. I současné velké stavby po-třebují na „usazení“ dva až tři roky, natož stavby o velikostipyramidy. V případě pyramid hraje významnou geotechnic-kou roli charakter podloží. V Gíze sice jde o pevný vápenec,ale masiv je postižen intenzivní zlomovou tektonikou a roz-pouštěním podél puklin (obr. 2). V případě Abúsíru je podložítvořeno dokonce mocným souvrstvím, ve kterém převládajíeocenní vápnité jílovce (tafla; Said 1993: 309–315).

Oblast nilského údolí je navíc založena na tektonickémpásmu, které je paralelní s riftovým údolím Rudého moře a do-chází na něm k větším periodickým zemětřesením o magnitudo7–8 (Issawi 1999: 225–231; Said 1993: 2–4). Další příčinounestability staveb je teplotní roztažnost vnější vrstvy stavby,která se během dne ohřívá až na teploty kolem 60 °C (i více),zatímco v noci teplota běžně klesá na 15–20 °C. Egyptskéstavby jsou tedy namáhány řadou vnitřních tlaků, jež jsou dányjejich vlastní hmotností, materiálovou nehomogenitou, vlast-nostmi podloží, zvýšenou seizmicitou oblasti a opakovanýmicykly teplotní expanze a kontrakce. Stavby jsou v neustálém

3 2 P E S I X / 2 0 1 2 E G Y P T S K É M A LT Y – M AT E R I Á L A P O U Ž Í VA N É T E C H N O L O G I E

Egyptské malty – materiály a používané technologie

Václav Cílek

Téměř „neviditelnou“ součástí mohutných staveb starého Egypta jsou malty a omítky. Byly toprávě tyto nenápadné materiály, které významně pomohly při zachování starých monumentálníchpamátek. Dobře to vidíme na stavbách, které byly před delší dobou vyspraveny betonem. Vmnohapřípadech došlo k vylomení a destrukci celých takto upravených segmentů o ploše až několika čtve-rečních metrů. Pokud by staří Egypťané používali beton, je pravděpodobné, že jejich pyramidya chrámy by dnes byly v mnohem horším stavu. Jak je to možné?

Obr. 1 Kamínková malta je tvořena většími kusy vápence ve směsi s drobně natlučeným vápencem a je prolitá vodou. Je také částečně zpevněna druhotně vysráženým vápencem. Tyto zdánlivě primitivní malty jsou ve skutečnosti „pružné“ a seizmicky odolné. Vydrží víc než beton.Malá pyramida G IIIa v Gíze (foto V. Cílek)


vnitřním pohybu, který je do značné míry kompenzován po-užitím vhodných pruž ných spojů, především malt, ale i dalšímiprvky, jako jsou rákosové či palmové rohože vkládané do mas-tab z nepálených cihel anebo – zejména v mladší islámské architektuře – zazdívané dřevěné trámy.

Cíle výzkumu

Hlavním cílem je pochopení starověké technologie stavby,která byla budována v extrémních podmínkách horkéhopouštního klimatu a často v monumentální velikosti. Pokudse naučíme rozeznávat různé druhy malt, pomáhá nám to přiurčování jinak obtížně zařaditelných fragmentů staveb. Např.příměs drcené keramiky v maltě na první pohled odkazujedo Římské doby anebo specifická kombinace tří vrstev omí-tek – od hrubé kamínkové až po velmi jemnou – je univer-zálním znakem cisteren prakticky v celém Středomoří. Na-červenalé sádrové malty obvykle ukazují na starší nežřecko-římskou architekturu. Základní přehled materiálůa technologií starého Egypta je uveden ve dvou důležitých

monografiích (Lucas – Harris 1962 a Nicholson – Shaw2000). Stavebními materiály se rovněž zabývá monografieAlana Jefrreyho Spencera (1979: 133–134), kde jsou maltya omítky také pojednány.

Metodika

V letech 2007–2010 jsem odebral řadu vzorků malt a bílýchomítek na lokalitách v Abúsíru, a to jednak v pyramidovýchkomplexech Staré říše (zejména v Niuserreově a Sahureovězádušním chrámu), jednak v mastabě KK a mastabách MMeast. Kromě toho byla věnována určitá pozornost maltáma omítkám staveb v Gíze, Dahšúru a Médúmu a orientačněi na římských a koptských stavbách ve Staré Káhiře a v Ale-xandrii. V šesti případech byly malty buď ještě v Káhiře,anebo na archivních vzorcích v Praze podrobeny orientač-nímu látkovému výzkumu (EDAX) a rentgenové identifikaciminerálů. Z šesti vzorků byly zhotoveny leštěné i kryté vý-brusy. Kromě toho jsem sledoval používané malty a omítkyi na jiných místech středomořského světa.

E G Y P T S K É M A LT Y – M AT E R I Á L A P O U Ž Í VA N É T E C H N O L O G I E P E S I X / 2 0 1 2 3 3

Obr. 2 Zlomové linieve vápencovém podloží Velképyramidy v Gíze jsou postiženyrozpouštěním a sráženímlimonitu z krasových roztoků.Snižují pevnost podloží,na kterém je postavena stavbao velké hmotnosti (foto V. Cílek)


Základní typy malt a omítek

Stejný materiál, který bývá využit na malty, se často používái na omítky, a proto jsou obě skupiny zpracovány dohromady.V abúsírském pyramidovém komplexu se setkáváme s mal-tami a omítkami těchto základních typů:1. Hlinité malty a omítky, tvořené obvykle světlejším a jem-

nozrnným nilským bahnem, jsou běžné často ve dvou od-lišných, různě zrnitých a různě šedých vrstvách na stav-bách z nepálených cihel, např. v Neferirkareově zádušnímchrámu. Použití hliněných malt na stavbách z hlíny je optimální, protože oba materiály mají stejnou tepelnou roz-tažnost a při změnách vlhkosti podléhají stejným objemo-vým změnám, které jsou kompenzovány vysokou porozi-tou a organickou příměsí (obr. 3).

2. Kamínkové a jílovité malty jsou obvyklé prakticky vevšech vnitřních strukturách pyramid a hrobek. Buďto jevyužit jakýkoliv alespoň trochu vazký materiál, jakým jsounapř. v Gíze písčité a jílovité krasové výplně či v Abúsíruzvětralá tafla, anebo se přistoupilo k pracnějšímu řešení,které spočívá v přípravě vápencové drti, jež v sobě můžeobsahovat kousky o velikosti až 2 cm, přestože většinoujsou zlomky jen několik mm velké, a vápencový prach(obr. 1). Zatímco u jílovitých malt obvykle nenalézámežádné stopy hnětení a jejich materiál je silně nehomogenní,domníváme se, že kamínkové malty byly prolévány vodou,protože jsou mírně cementovány novotvořeným kalcitemkřídového vzhledu. Podobnou technologii, kdy je vápen-cová drť prolévána vodou, pozorujeme při opravách silnicv Egyptě dodnes.

3. Bílé a růžové sádrové malty a omítky představují několikvrstev malt či omítek různého stáří, které se mohou vzá-jemně překrývat (obr. 4). Dokonce byl nalezen i případkontraproduktivního postupu, kdy velký blok z červenéasuánské žuly byl (možná mnohem později) překryt sád-rovou omítkou stejného typu, jaká místy kryla cihlovou

strukturu. Nález působí dojmem, že při nějaké pozdějšíúpravě objektu byly nařízeny úpravy interiérů, které bylyprovedeny bezmyšlenkovitě. Některé omítky nesou stopylidských rukou a otisky prstů, rovněž byly zjištěny stopypo hrubém štětci. Na jiných místech je patrné odsekáníomítky a její překrytí novou vrstvou.

4. Vápnité malty jsou běžné na římských stavbách, kdemají někdy až charakter lité hmoty, do které jsou zasa-zovány kameny. Tento způsob využití malty pozorujemei na některých mladších byzantských stavbách, jejichžpozdním dědicem je u nás např. rotunda na Budči sta-věná podobným způsobem. V abúsírské oblasti, kde jsouřímské nálezy vzácné, nebyly vápnité malty nalezeny,ale jinak jsou všudypřítomné např. v koptské Káhiřenebo v Alexandrii.

Látkové složení a použité technologie

V zásadě se dá říct, že veškeré malty z doby starého Egyptamají sádrový základ, zatímco na stavbách z Římské doby seuplatňují vápnité malty a omítky a v koptské době a ranémstředověku se opět částečně přechází na výrobu sádrovýchmalt. V Římské době byl do malt rovněž místy používán grog(drcená keramika), což odpovídá Vitruviově návodu přidávatdo malt a omítek drcené pálené cihly.

Sádrovec má dvojí původ – v prvním případě se jednáo ušlechtilý, čistý a pečlivě vybíraný materiál pocházejícípravděpodobně z Fajjúmu. Tento zdroj charakteristicky obsa-huje příměs kalcitu a drobné krystaly celestinu (síran stront-natý SrSO4; látková i rentgenová identifikace). Druhým zdro-jem jsou nečisté místní sádrovce, které v podobě 1–2 cm(vzácněji do 7 cm) mocných žilek pronikají místní taflou. Tytosádrovce mají jílovitou příměs, malty z nich zhotovené častoobsahují nevypálené hrubé jehlice sádrovce a někdy uhlíky.

Jsme tedy konfrontováni se dvěma odlišnými technologiemi.Čisté bílé či narůžovělé malty a omítky zcela bez uhlíků musely


Obr. 3 Nepálené cihly jsouspojovány nilským bahnem

(Neferirkareův zádušní chrám,Stará říše). Pokud je bahno

použito na omítku, častopozorujeme spodní hrubou vrstvua další jednu až dvě jemné vrstvy

nebo vnější úpravu bílousádrovou krycí vrstvou

(foto V. Cílek)


být vypalovány ve zvláštní peci, kde nedocházelo k míseníuhlíků a sádrovce, zatímco výrobu „špinavých“ malt si mů-žeme představit jako primitivní pálení plochých destiček sád-rovce, jaké vyvětrávají z tafly, na prostém ohni. Bílé maltya bílé omítky jsou tvořeny stejným sádrovým materiálem, aleomítky a zejména bílé nátěry neobsahují tolik křemenných zrn.

Většina malt ze Staré říše (ale také z koptského středověku)má narůžovělou barvu, jež je způsobena příměsí červenýchpísků pocházejících z vyšších nilských teras (angl. Edfu Gra-vels, střední pleistocén), jaké jsou těženy nad hranou svahunad českou koncesí v Abúsíru. Homogenní velikost zrn uka-zuje na třídění prosíváním. Výběr materiálu – písku – z říč-ních sedimentů, a ne eolického pouštního písku, je pochopi-telný. Pečlivé stavební firmy všude na světě dovážejí napoušť stavební písek říčního původu, protože se lépe vážea malty či betony jsou pak trvanlivější. Tento jev je do určitémíry způsoben tím, že na povrchu eolických zrn nalézáme

povlaky jílových minerálů, které hydrofobizují povrchy (ana-lýza – EDAX, viz tabulka). Pouštní písek je na rozdíl od ko-paného písku říčního původu všude v severní Africe považo-ván za nevhodný stavební materiál.

Důvod, proč Egypťané používali sádrové malty, je jedno-duchý. Sádrovec se vyskytuje v menší či větší míře praktickyv celém místním eocenním souvrství. Důležité je, že sádra sepálí při teplotě 130 °C, zatímco na výpal vápence jsou nutnéteploty kolem 900 °C. Vápno se navíc pálí ve větším objemua při poměrně velkých vsázkách dřeva. Sádrové malty fungujív suchém egyptském podnebí, ale ne ve vlhčí středozemníoblasti, kde se mění na kašovitou hmotu, takže např. v řím-ském klimatu s vysokými zimními srážkami jsou nepouži-telné. Pokud by v Egyptě nebylo možné používat nepálenécihly a sádrové malty, spotřeba dřeva na pálené cihly a váp-nité malty by byla environmentálně neúnosná a stavby by mu-sely být menší.


Obr. 4 Typická malta i omítkaz Abúsíru z doby Staré říše.Jejich červená barva jezpůsobena příměsí hematituv pleistocenních říčních píscích a štěrcích, které byly od Staré říše až po dnešní dobudobývány z vysokých teras Nilu (foto V. Cílek)

DataSet/Point Na2O MgO SiO2 Al2O3 K2O CaO TiO2 FeO Cr2O3 MnO P2O5 SO3 CO2

1/1. 0,00 0,01 0,03 0,00 0,01 42,85 0,00 0,09 0,05 0,19 0,00 57,932/1. 0,01 0,00 0,35 0,10 0,01 39,15 0,02 0,00 0,00 0,00 0,04 55,283/1. 0,00 0,00 99,96 0,00 0,00 0,07 0,00 0,11 0,03 0,05 0,04 0,004/1. 0,19 2,86 50,86 15,27 2,57 0,73 0,48 8,87 0,07 0,00 0,20 0,085/1. 0,07 0,85 0,42 0,16 0,05 54,67 0,28 0,37 0,00 0,00 0,08 0,32 42,006/1. 0,01 0,01 99,75 0,07 0,00 0,18 0,03 0,07 0,15 0,10 0,01 0,037/1. 0,07 0,19 0,02 0,00 0,03 56,31 0,00 0,09 0,13 0,05 0,00 0,27 42,008/1. 0,10 13,78 1,43 0,93 0,20 30,89 0,03 0,55 0,00 0,14 0,11 0,289/1. 0,12 3,02 42,44 15,23 1,58 1,78 0,55 7,57 0,00 0,05 0,70 0,21

10/1. 10,97 0,04 67,24 20,30 0,10 2,13 0,00 0,02 0,00 0,00 0,00

Tab. 1 Analýza 1 a 2 představují čisté sádrové malty, analýzy 3 a 6 se týkají křemenných zrn v omítce, analýza 4 odpovídá jílovitému závalkuse zvýšeným obsahem oxidů železa, který je v nilských sedimentech běžný. Analýzy 5, 7 a 8 odpovídají vápnitým maltám, ale u analýzy 8nebyl dopočítáván oxid uhličitý, a konečně analýzy 9 a 10 odpovídají zvětralým silikátům, pravděpodobně živcům, obsaženým v maltě.


Používané materiály

Červené písky a štěrky – v současné době jsou intenzivně tě-ženy nad horní hranou údolí západně od Abúsíru. Jedná seo vyšší pleistocenní terasu Nilu (Said 1993: 47–52). V jem-nozrné frakci se setkáváme s příměsí 1–3 % červeného he-matitu. Identický hematit obsahují načervenalé či růžové sád-rové malty a omítky, které jsou od Staré říše běžné v celéabúsírské oblasti a na dalších lokalitách. Jejich zdrojem jsounepochybně vyšší nilské terasy, které musely být zpracová-vány již v době Staré říše.

Sádrovcové destičky – průměrně asi 1 cm mocné sádro-vcové destičky vyvětrávající z tafly byly místy využity na vý-robu nekvalitní sádry, která v sobě často obsahuje stébla ne-vypáleného původního sádrovce a uhlíky.

Sedimentární sádrovec – eocenní vápencové souvrství semísty usazovalo v mělkém moři tvořeném systémem hřbetůa dílčích, hypersalinních či vysychavých pánví. Některé částisouvrství tak obsahují až desítky procent bílého jemnozrn-ného sádrovce, který byl těžen v oblasti Fajjúmu (Shaw 2001:99–101). Sádrovcové polohy pozvolna přecházejí do vápni-tých, takže v analýzách sádrových malt a omítek se běžně se-tkáváme s příměsí vápence. Pro tento zdroj jsou důležitédrobné krystaly celestinu.

Grog – je tvořen drcenou keramikou, ale někdy i střešníkrytinou či cihlami. Malty mohou obsahovat 10–20 % někdyhrubě drceného grogu, anebo dokonce celé, až několik centi-metrů velké střepy (obr. 5).

Závěr: zhodnocení funkčnosti malt

Pro egyptské stavitelství je typické využívání technologií, kterébychom dnes označili jako kombinaci high-tech a low-tech. Najedné stavbě vedle sebe nalezneme pečlivě opracované žulovédesky spojené bílou sádrovou maltou a hned o dva metry dálzjistíme použití té nejjednodušší místní jílové malty. Některé

z těchto primitivních postupů mají zjevně svůj původ – tehdyjako nyní – v nekvalitní či ošizené řemeslné práci.

Pokud však konfrontujeme tradiční, jakkoliv jednoduchémalty s použitím např. moderních betonů, okamžitě si uvědo-míme jejich výhody. Staroegyptská architektura pracuje v tech-nologicky náročném prostředí se suchými zídkami a komoramivyplněnými stlačitelnými materiály těch nejběžnějších zásypů.Ve stavbě tohoto typu je zapotřebí mít „flexibilní“ spojení. Z to-hoto pohledu je nejlepší použití kamínkových malt s kamínkyrůzné zrnitosti – ty do sebe zaklesávají a spoje se po určité doběopět zpevní novotvořeným kalcitem. Podobně se chovají sád-rové i vápenné malty. Sádrové malty se jednodušeji vyrábějí,jsou měkčí a jejich „samoopravné“ vlastnosti jsou díky dobrérozpustnosti sádrovce ještě výraznější než u vápenných malt.Jedním z důvodů, proč velké staroegyptské stavby ještě stojí,je i použití adekvátně pružných spojů stlačitelných malt. Do-mnívám se, že pokud by byly použity současné, např. betonovétechnologie, staroegyptské monumentální památky by bylyv podstatně horším stavu.

Literatura:Issawi, Bahay et al.: 1999 The Phanerozoic Geology of Egypt. A Geodynamic

Approach, Cairo: The Egyptian Geologic Survey.Lucas, Alfred – Harris, John R.: 1962 Ancient Egyptian Materials and Indu-

stries, London: Edward Arnold Publishers (4. vyd.). Nicholson, Paul T. – Shaw, Ian (eds.): 2000 Ancient Egyptian Materials and

Technologies, Cambridge: Cambridge University Press.Said, Rushdi: 1990 The Geology of Egypt, Rotterdam: A. A. Balkema.1993 The River Nile. Geology, Hydrology and Utilization, Oxford: Pergamon

Press.Shaw, Ian: 2001 „Quarries and mines“, in: Redford, Donald B. (ed.). The

Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt, Cairo: The American Universityin Cairo Press.

Spencer, Alan Jeffrey: 1979 Brick Architecture in Ancient Egypt, Warminster:Aris & Phillips.


Obr. 5 Typická římská maltaz Alexandrie obsahuje příměsgrogu neboli drcené keramiky

či někdy střešní krytiny nebocihel. Největší kousky grogu mají zhruba 1 cm v průměru

(foto V. Cílek)


Abstract:

Egyptian mortars – materials and used technologies

Most mortars from ancient Egypt have a gypsum basis, whileon buildings from the Roman era, lime mortars and plastersare used. In the Byzantine and early mediaeval period, how-ever, there is a return to the manufacture of gypsum mortars.During the Roman period, grog was used (crushed ceramics).The gypsum has a double origin – on one hand it is a refined,pure and carefully selected material, probably from theFayum. This source characteristically contains an admixtureof calcite and small celestite crystals (strontium sulfateSrSO4, identified using an X-ray microprobe). The secondsource is impure local gypsums, which in the form of 1–7 cmthick veins penetrate the local Abusir tafla. These gypsumshave an argillaceous admixture, and mortars made from themfrequently contain unfired coarse spikes of gypsum, andsometimes also cinders. Celestite is an indicator of sedimen-tary gypsum and gypsum-limestone marine sediment. Tech-nologically, therefore, we are confronted with two differentapproaches. The pure white or pinkish mortars and plasterstotally without cinders had to be fired in a special oven, wherethere was no mixing of cinders and gypsum, while the pro-duction of “dirty” mortars can be imagined as a primitive fir-ing of flat slabs of gypsum, such as are weathered away fromtafla, over a simple fire.

Most mortars from the Old Kingdom (but also from theCoptic medieval period) are pinkish in colour as the result ofan admixture of red sands from the higher Nile terrace. Gyp-sum is found to a greater or lesser extent practically over thewhole local Eocene strata complex. The important thing isthat gypsum plaster is fired at a temperature of 130° C, whilelimestone needs to be fired at a temperature of around 900°C. Moreover, lime is fired in larger volume and with rela-tively large charges of wood.

The ancient Egyptian architecture works in this environ-ment with dry walls and chambers filled with compressiblematerials such as are used in the most common fills. Ina construction of this type, there is a need for flexible, self-healing cracks. From this point of view, the best “anti-seis-mic” mortars are chip ones with limestone pieces of varioussizes, which lock together and can be easily compressed to-gether. After a certain amount of time, the joints are hard-ened again by authigene calcite. Gypsum and lime mortarsbehave in a similar fashion. One of the reasons why thegreat ancient Egyptian buildings are still standing is thatthey used sufficiently flexible joints with compressible mor-tars. We believe that if current concrete technology, for example, had been used, the ancient Egyptian monumentswould be in a worse state.



První náznaky propojování královské ideologie se slunečnímkultem, a zejména pak s bohem Reem1, lze však vypozorovatjiž mnohem dříve než v písemné fixaci Textů pyramid na stě-nách vnitřních prostor pyramid. Podle významného českéhoegyptologa Jaroslava Černého (1952: 33) měl dokonce slu-neční kult ovlivňovat pojetí královského úřadu v DolnímEgyptě již v Předdynastické době, pro což však zatím nejsouzcela spolehlivé doklady. Avšak v Raně dynastické době (cca3150–2700 př. n. l.) je možné vysledovat určité stopy, kteréby mohly k slunečnímu kultu v královské ideologii vést.Z doby 1. dynastie pochází jeden velice zajímavý předmět,

na kterém se vyskytuje vyobrazení, jež s největší pravděpo-dobností odkazuje na sluneční kult. Jedná se o slonovinovýhřeben panovníka Wadžiho. V horní části výjevu na tomtohřebenu je vypodobněn sokol v bárce, která spočívá na roz-tažených ptačích křídlech. Pod roztaženými křídly je zna-telný serech2 se jménem panovníka Wadžiho a nad ním jezachycen sokolí bůh Hor. Po obou stranách serechu jsou vy-podobněna dvě žezla was, symboly moci, a z jedné stranymezi serechem a žezlem was je rozpoznatelná raná formasymbolu anch, tedy hieroglyfické značky pro „život“ (Málek1986: 35). Zdá se, že se s největší pravděpodobností jedná

3 8 P E S I X / 2 0 1 2 O D R A Z V Z TA H U PA N OV N Í K A A B O H A R E A V T E X T E C H P Y R A M I D

Odraz vztahu panovníka a boha Rea v Textech pyramid

Marie Hlouchová

Sluneční bůh Re byl velmi úzce propojen s královskou ideologií, a to v podstatě po celou dobu exis-tence staroegyptské civilizace. Vztah panovníka k bohu Reovi je reflektován vmnoha staroegyptskýchpramenech, jak archeologických, tak písemných. V případě písemných pramenů se jedná zejménao texty náboženské povahy, k nimž se rovněž řadí Texty pyramid, což je nejstarší soubor nábožen-ských textů, jenž se ze starověkého Egypta dochoval. Tyto texty se poprvé vyskytly v pyramidě pa-novníka 5. dynastie Venise, avšak zdá se velmi pravděpodobné, že jednotlivé texty samy o sobě začalyvznikat mnohem dříve a původně mohly být zapsány na papyrových svitcích, které se však nedocho-valy (Carrier 2009: XLI). Pro moderní bádání objevil Texty pyramid francouzský badatel GastonCamille Charles Maspero v roce 1880, když pronikl do pyramidy Pepiho I. (Verner 2008: 53).

Obr. 1 Texty pyramid ve Venisově pohřební komoře (foto M. Zemina)


o zobrazení slunečního boha v sokolí podobě, jenž proplouváoblohou v bárce, kterou je tím pádem možné považovat zasluneční bárku (viz např. Quirke 1992: 22; Málek 1986: 35).Přítomnost jména panovníka zde patrně poukazuje na jehovládu na zemi. Četné diskuze se však vedou ohledně toho,jaký je význam této scény a jaké sluneční božstvo je v bárcevyobrazeno. Podle německého badatele Rudolfa Anthese jezde zobrazen bůh Hor, a to jako pozemský panovník a záro-veň jako vládce oblohy (Anthes 1959). Další německý egyp-tolog Wolfhart Westendort byl podobně přesvědčen, že sejedná o boha Hora, přičemž ten je zde vypodobněn jak vesvé pozemské podobě, tedy jako panovník Wadži, tak vesvém slunečním aspektu (Westendorf 1966: 24). Je velicepravděpodobné, že se zde skutečně jedná o zobrazení nebe-ského Hora, který byl mimo jiné také provázán se slunečnímkultem.3 Přestože zde patrně není zobrazen bůh Re, bezpo-chyby se jedná o důležitý doklad propojování královské ide-ologie a slunečního kultu, přičemž by mohlo jít o jakýsi pro-pagandistický výjev, jenž by měl spojovat egyptskéhopanovníka s bohy, resp. se slunečním bohem, a legitimizovatjeho vládu na zemi.

První doklad pro slunečního boha Rea v oblasti královskésféry by mohlo představovat jméno druhého panovníka 2. dy-nastie, který do svého Horova jména zahrnul výraz „re“. Ba-datelé se však neshodnou v názoru na čtení, a tím pádem takéna význam jména tohoto panovníka. Jméno je možné číst buďjako Raneb, což by znamenalo „Re je (můj) pán“ (Ranke1952: 229; Kahl 2007), anebo jako Nebre, s významem „Pánslunce“ (např. Barta 1984: 157; Helck 1987: 74; Quirke 1992:22; Wilkinson 1999: 84). Slovo „re“ by zde tedy neoznačovalo

boha, ale slunce jako takové (Quirke 1992: 23–24). Obě čtenímají zásadní vliv na interpretaci existence, či neexistence Reajako boha v této době. Touto problematikou se detailně zabý-val Jochem Kahl (2007), který s velkou mírou přesvědčivostipodložil čtení panovníkova jména jako Raneb. Zdá se tedy, žekult slunečního boha Rea začal do královské sféry pronikat jižv průběhu Raně dynastické doby, o čemž by mohl svědčit takétitul označovaný jako Sutech-Re, který používal další panov-ník 2. dynastie Peribsen (Wilkinson 1999: 293). Ani čtení, anivýznam tohoto titulu však nejsou zcela zřejmé.

Jasnější propojování královské ideologie a slunečního bohaRea je pozorovatelné zejména v následujícím období, veStaré říši (cca 2700–2180 př. n. l.). Zatímco pro dobu 3. dy-nastie existují pouze indicie, v dynastii následující byl vztahegyptského panovníka a boha Rea vyjádřen zcela jasně. Třetípanovník 4. dynastie4 Radžedef zahrnul do své titulaturyoznačení zA Ra, „syn Reův“.5 Jak titul napovídá, panovník byltímto považován za syna slunečního boha Rea, jeho výtvor,a tím pádem také za následníka, čímž byla podtržena královabožská podstata (Frankfort 2010: 42). Jistě není bez zajíma-vosti, že až do doby panování Venise, tedy posledního panov-níka 5. dynastie, se titul uváděl za jméno zapsané v kartuši.Teprve za vlády zmíněného krále se dostává před rodnéjméno, zvané též nomen, jež je zapisováno do kartuše (Be -ckerath 1984: 32). Uvedení jména v kartuši zřejmě vyjadřo-valo myšlenku, že panovník je vládcem všeho, co obklopujeslunce (Frankfort 2010: 47).

Titul syn Reův však vyvolává mnoho otázek, zejménaohledně toho, proč se začal používat nebo koho vlastně Rev této souvislosti označuje. Podle některých badatelů tentotitul vypovídá o měnícím se postavení panovníka, který byldříve jako pozemské vtělení boha Hora stavěn na roveňbohům, zatímco nyní je v určitém podřízeném postavení vůčibožskému světu a nemá již božskou moc (Schweitzer 1956:25). Dnes se však tento názor nejeví jako nejpravděpodob-nější, protože se zdá, že tento titul měl jenom podtrhnout bož-ství staroegyptského panovníka, který zastupuje svého bož-ského otce (Assmann 1998: 48).

Ani v případě toho, kdo je v titulu míněn jako „Re“, nepa-nuje mezi badateli shoda. Podle německého egyptologa Rai -nera Stadelmanna měl být od vlády Radžedefa za Rea pova-žován sám jeho otec Chufu. Oporu pro toto tvrzení nacházímimo jiné v názvu Chufuova pyramidového komplexu, jenžzněl Achet Chufu, tedy „Chufuův obzor“. Achet bylo místo,kde se denně rodilo slunce, a má tedy úzkou spojitost se slu-nečními božstvy; proto Radžedef titulem syn Reův zřejměvyjadřoval prostý fakt, že je synem Chufua, který měl být to-tožný s Reem (Stadelmann 1991: 126). Tuto hypotézu všaknení možné zcela potvrdit, a to hlavně kvůli tomu, že z dobyChufuovy ani Radžedefovy vlády neexistuje pramen, kterýby tuto teorii mohl spolehlivě doložit.

Radžedefova vláda je pro kult boha Rea významná ještěz dalšího hlediska, neboť od této doby začíná být Reovojméno používáno ve jménech králů, což do jisté míry ještěvíce podtrhuje vzájemnou vazbu mezi panovníkem a Reem.

Uvažuje se také o tom, že ještě jeden titul z královské titu-latury by mohl být ovlivněn slunečním kultem. Jedná seo titul zvaný „zlatý Hor/sokol“, eg. bik nbw, nebo také „zlatéjméno“, eg. rn n nbw (Beckerath 1984: 21). Badatelé se všakna významu tohoto titulu neshodnou. Podle některých odborníků přívlastek „zlatý“ odkazuje na sluneční božstvo

O D R A Z V Z TA H U PA N OV N Í K A A B O H A R E A V T E X T E C H P Y R A M I D P E S I X / 2 0 1 2 3 9

Obr. 2 Slonovinový hřeben panovníka Wadžiho (kresba J. Malátková)


(Kap lony 1963 II: 782), zatímco podle jiných má poukazovatna sokolí a božskou podstatu panovníka, protože zlato bylomasem bohů (Leprohon 2001: 409). Objevil se také názor, žezde může být odkazováno na boha Sutecha. V tomto případěby tak šlo o vyjádření významu Hor (a) Sutech, protože Su-tech byl bohem Nakády, města se staroegyptským jménemNubt, a jednalo by se tedy o poukaz na dualistické pojetí krá-lovství, na což v královské titulatuře ukazují i jiné tituly, nswtbitj a nbtj (Leprohon 2001: 409). Titul se v rámci královskétitulatury objevil ve 4. dynastii za jejího prvního panovníkaSnofrua (Beckerath 1984: 22), avšak ve starších dynastiíchexistovali patrně předchůdci tohoto titulu. Již v titulatuře pa-novníků 1. dynastie, u Džera a Dena, a dále u vládců 2. dy-nastie Ninecera a Peribsena se vyskytl titul, jenž je zapisovánpomocí hieroglyfické značky pro zlato. Rovněž u stavitelenejstarší pyramidy, panovníka Necericheta, který je známějšípod jménem Džoser, je doložen obdobný titul (Beckerath1984: 23). Zdá se velmi pravděpodobné, že titul mohl odka-zovat na boha Hora v jeho sluneční podobě, což by jen po-tvrzovalo panovníkovo božství, avšak spolehlivě se to pro-kázat nedá, alespoň prozatím.

Kromě uvedených pramenů existují pro propojování krá-lovské ideologie s kultem boha Rea další doklady, jako na-příklad orientace pyramidových komplexů staroegyptskýchvládců nebo také tzv. sluneční chrámy. Problematika slunečnísymboliky v pyramidových komplexech a samotných sluneč-ních chrámů je však mnohem složitější a pro naše účely nenízcela zásadní, proto zde bude pouze v krátkosti nastíněna. Po-loha pyramidového komplexu byla celkově orientována podleběhu slunce, tedy východozápadně, a také na samotný tvarpravé pyramidy mohl mít sluneční kult silný vliv (Lehner1997: 34). Obdobnou orientaci jako pyramidové komplexyměly také sluneční chrámy 5. dynastie. Z písemných pramenůje známo celkem šest takovýchto chrámů, avšak archeolo-gicky se prozatím podařilo prozkoumat pouze dva. Zasvěcenybyly zejména bohu Reovi, ale uctívána zde byla i jiná bož-stva, například Hathor nebo Hor, a měly také úzkou vazbuk panovníkovi. Pyramidové komplexy a sluneční chrámybyly hospodářsky a funkčně velmi úzce propojeny (Vymaza-lová 2011: 296).

Od konce 5. dynastie se ve vnitřních prostorách pyramidvyskytují náboženské texty, které jsou moderními badatelioznačovány jako Texty pyramid. V těchto textech se objevujea prolíná množství náboženských představ, které lze rozdělitdo několika větších skupin. Kromě představ astrálních,

v nichž se zesnulý panovník měl připojit k cirkumpolárním,tedy nikdy nezapadajícím hvězdám, a usirovských, podlenichž se duše zesnulého panovníka měla spojit s bohem Usi-rem, je možné rozpoznat i představy solární (Allen 2005: 7).Všechny uvedené koncepce měly hlavní společný cíl: pomá-hat duši zesnulého panovníka překonat smrt, aby mohla trávitnerušený posmrtný život po boku bohů.

Texty pyramid se objevily nejdříve v hrobkách panovníků,ale na sklonku 6. dynastie se s nimi setkáme také v pyrami-dách královen. Dále byly použity i v hrobkách několika hod-nostářů ze Střední říše a dokonce rovněž v některých hrob-kách z 1. tisíciletí př. n. l., konkrétně v době 25. a 26. dynastie(Carrier 2009).

Podle názoru amerického egyptologa Jamese P. Allena jemožné v rozložení jednotlivých říkání vypozorovat určité pra-videlnosti,6 na základě čehož se dá soudit, že panovníkův sar-kofág byl ztotožňován s bohyní nebeské klenby Nutou, sa-motná pohřební komora pak byla chápána jako duat,7 předsíňmohla být vnímána jako achet, neboli horizont či obzor.Chodba, kterou dnes egyptologové nazývají sestupnou, bylapro staré Egypťany spíše vzestupnou chodbou a měla duši pa-novníka umožnit výstup na nebesa, která se staroegyptsky na-zývala pet (Allen 1993). Ačkoli většina odborníků Allenůvnázor přijímá, objevily se i kritické ohlasy. Harold M. Hayspoukazuje na to, že uvedená koncepce platí pouze v pyramiděpanovníka Venise, zatímco pro ostatní pyramidy je zavádějící.Problematické pro uplatnění Allenovy teorie jsou rovněž py-ramidy, jež mají pouze sestupnou chodbu a pohřební komoru(Hays 2009). Allenova teorie je v některých ohledech ne-přesná, blíží se však staroegyptskému pojetí „cesty“ ke zno-vuzrození.

Kromě zmíněné celkové koncepce hrálo důležitou roli takérozložení říkání na jednotlivých stěnách místností v pyrami-dách. Například na severní stěně pohřební komory se vysky-tují zejména říkání vztahující se k obětním rituálům, protožei po smrti panovník potřeboval být zaopatřen vším potřeb-ným. Na západní stěně pohřební komory jsou zapsána říkání,ve kterých je panovník ztotožňován s nejrůznějšími bohy, za-tímco na jižní stěně se nacházejí říkání vztahující se ke zno-vuzrození panovníka. U průchodů mezi jednotlivými míst-nostmi bývají říkání, která mají apotropaickou funkci, cožmělo zajistit, aby duši zesnulého panovníka neohrozilo žádnénebezpečí (Allen 2005: 5–6).

Již bylo naznačeno, že v Textech pyramid je možné vysle-dovat množství odkazů na sluneční kult. Kromě říkání zmi-


Obr. 3 Schéma rozmístění Textů pyramid

(podle Allena 1993: 24, fig. 5)


ňujících hlavní sluneční božstvo Rea se zde vyskytuje množ-ství dalších božstev, jež mají také sluneční aspekty, protožestaroegyptský sluneční kult se neomezoval pouze na kult Rea.Jedná se například o bohy Atuma, Chepera nebo Hora, resp.Re-Harachteje. Nalezneme zde také mnoho zmínek o dalšíchfenoménech spojených se slunečním kultem, jako napříklado tzv. Reově oku,8 „slunečních lidech“,9 héliopolském Deva-teru nebo rovněž o hlavním centru slunečního kultu Héliopoli.V několika případech je taktéž odkazováno na sluneční svit.U všech zmiňovaných božstev lze rozpoznat silnou spojitosts panovníkem. Zásadní roli v těchto představách má ovšemhlavní sluneční bůh Re.10

Re vystupuje v Textech pyramid v mnoha rolích a funk-cích. Zejména je chápán jako garant znovuzrození a věčnéhoživota, o čemž svědčí následující přehled. Například je vyjá-dřeno přání, aby byl zesnulý panovník obdařen životem, siloua zdravím jako samotný bůh Re.11 Jistě není bez zajímavosti,že obdobné fráze žádající, aby panovník žil (věčně) jako Re,se poprvé objevily za panovníka Radžedefa, který, jak jižbylo zmíněno, velice podporoval kult slunečního boha Rea(Müller 1964: 132). S těmito frázemi se setkáme také v epi-grafickém materiálu pocházejícím ze zádušního chrámu pa-novníka 5. dynastie Raneferefa v Abúsíru; konkrétně se jednáo fajánsové výplně (Landgráfová 2006). Tyto fajánse mělystejnou funkci jako reliéfní výzdoba na kamenných blocích;byly použity z toho důvodu, že Raneferefův zádušní chrámbyl dokončován z cihel (Landgráfová 2006: 51). Použitítěchto frází ve výzdobě zádušního chrámu jen potrhuje vazbuRea k posmrtnému životu panovníka.

Koloběh slunce představoval, zejména pro náboženskousféru, jeden z klíčových dějů, neboť byl jednou ze záruk zno-vuzrození. Tato představa byla zachycena rovněž v Textechpyramid, kde se uvádí, že duše zesnulého panovníka se spo-juje s Reem a bude s ním nebo dokonce jako on vycházet navýchodní straně nebe a takto bude i zapadat.12 Předtím, nežk tomuto dojde, přicházejí pro panovníka poslové, ten vy-stoupí na nebesa nebo sám bůh Re ho vyzvedne na nebesa navýchodní straně nebe nebo je vyzdvihován k Reovi, který jižna něj čeká.13 Panovník má být ohlášen Reovi převozníkemZahnutého kanálu a Re je vyzýván, aby pohlédl na panovníkaa poznal ho a rovněž aby mu podal ruku nebo ruce a uchopilpanovníkovu ruku.14 V achetu, tedy v místě, kudy procházíRe, se panovník stane achem, blaženým a mocným zesnulým,a Re, jenž dlí na obloze, má být uspokojením pro panovníka.15

Panovník pak září na východě jako Re.16 Panovník je rovněžspojován s bohem Nefertemem, lotosovým květem, který jeu nosu boha Rea, když se každý den vynořuje z achetu.17

S koloběhem slunce, a tedy i Rea je neodmyslitelně spjatabohyně Nut, která byla považována za Reovu matku. Po-dobně je bohyně označována ve vztahu k zesnulému panov-níkovi. V jednom říkání je zmíněno, že panovník má vystou-pat ke své matce Nutě, která ho dovede na horizont, k místu,kde se nachází Re.18

Kromě toho, že je duše zesnulého panovníka vyzdviho-vána k Reovi nebo Reem, může se na nebesa dostat společněs bohy Šuem a Reem a každý bůh se bude radovat ze setkánís panovníkem, jako se bohové radují ze setkání s Reem, kdyžvystupuje na východě oblohy.19 Podle jednoho říkání má pa-novník vystoupat po žebříku, který pro něj připravil jeho otecRe.20 Zajímavá svědectví přinášejí další říkání, podle nichžse panovník stává jedním ze společníků boha Rea, a tedy

patří k těm, kteří toto božstvo obklopují, a rovněž vedeReovy služebníky.21

Podle staroegyptských představ sloužila slunečnímu bohujako dopravní prostředek bárka, jak ostatně dokládají i Textypyramid. Také panovníkovi je přislíbeno, že bude plout poobloze jako Re, přičemž pro oba byly vyrobeny dva nebeskérákosové čluny.22 Kromě toho stojí panovník na přídi slunečníbárky a bude doprovázet Rea na nebesích.23

S představami o posmrtném životě úzce souvisí také do-statečný přísun obětin. Rovněž v těchto situacích vystupujebůh Re, který se společně s Fetektejem, svým stolníkem, ob-jevuje v souvislosti s potravinovými obětinami, zejménas obilím, pivem a chlebem.24 Několik říkání uvádí, že panov-ník má být živ z toho, z čeho žije Re, má tedy požívat stejnépokrmy a nápoje; rovněž bude denně sytý jako Re a budekontrolovat Reovo „pole obětin“.25 Kromě obětin byla důle-žitá také očista, proto se panovník očišťuje v místech, kde seočišťuje i Re.26

Další říkání Textů pyramid poukazují na Reovu prováza-nost s vládou a královskou ideologií. Uvádí se, že panovníkbude vládnout lidem a bude je soudit v Reově doméně.27 Márovněž sedět po Reově boku, na svém ebenovém trůnu jakoRe v čele Devatera nebo se usadí na Reův trůn a bude vlád-nout bohům, protože panovník je Re.28 Titul vládce pocházíod Rea a panovník je prvorozený jako Re, je jeho zástupcem,a Re dává králi to, co mu náleží.29 Zajímavé svědectví řešícínástupnictví v královském úřadu přináší jedno říkání, ve kte-rém je zmíněno, že bůh Re nařizuje, aby na trůn zesnuléhopanovníka nastoupil jeho syn.30

Výše již bylo uvedeno, že egyptský král přijímal už za ži-vota titul syn Reův. Obdobný vztah je zachycen rovněž v Tex-tech pyramid. Re říká, že panovník je jeho syn nebo jeho mi-lovaný syn, který byl počat a zplozen pro Rea, a panovník jeReovo sémě. Král je rovněž krví, která vychází z Rea.31

Re je také spojován s ochranou panovníkovy duše před růz-nými nebezpečnými tvory a nástrahami a jeho ochrana ne-může být panovníkovi nikdy odňata.32

Z předešlého textu je patrné, že panovníkova posmrtná exis-tence byla z velké části provázána s představami o slunečnímbohu Reovi. Bůh Re pro panovníka představoval garanta zno-vuzrození a věčného života, protože v neměnném koloběhuslunce Egypťané spatřovali záruku řádu a znovuzrození a v ne-poslední řadě vnímali i životodárnou sílu tohoto nebeského tělesa. Proto si panovník přál po smrti spočinout po Reověboku a stát se také jedním z jeho společníků. S věčným životemsouvisel rovněž přísun obětin, které měl panovníkovi do jistémíry poskytovat také Re, neboť on byl pánem zaopatření.Kromě toho měl ještě tento bůh panovníkovi zajišťovatochranu, měl ho chránit proti různým nástrahám a nebezpečím.

Obdobná myšlenka, že znovuzrození krále bylo značně zá-vislé na bohu Reovi, byla vyjádřena již dříve ve slunečníchchrámech, jež byly vybudovány prvními šesti panovníky5. dynastie a v nichž se díky slunečnímu bohu měl obnovovatnejen život, ale i moc a autorita panovníka. Svědčí o tommimo jiné i reliéfy z Niuserreova slunečního chrámu s vyob-razením ročních období a svátku sed (Janák – Vymazalová –Coppens 2011: 434). V chrámech se v praxi provádělo to, coTexty pyramid již „jen“ písemně zachycují – ze slunečníhochrámu totiž putovaly obětiny posvěcené slunečním bohemdo pyramidového komplexu, kde docházelo k jejich pravidel-nému obětování v rámci zádušního kultu určitého panovníka.



V Textech pyramid je také reflektováno úzké propojeníkrálovského úřadu s bohem Reem, což platilo jak pro pozem-ské království, tak i pro vládu na onom světě. Panovník jestále považován za Reova syna a má se mu dostat stejnýchprivilegií, jakých požívá sám Re. V některých případech jepanovník dokonce s Reem přímo ztotožňován, protože Re bylpovažován za krále bohů, a to jednak díky své úloze stvoři-tele, jednak díky tomu, že slunce bylo přes den jediným vidi-telným tělesem na nebi. V neposlední řadě byl Re bohem po-ledního slunce, tedy slunce v jeho nejjasnější a nejzářivějšípodobě.

Z pozdějších období egyptských dějin existují rovněž do-klady o tom, že i lidé nekrálovského původu spojovali svépředstavy o znovuzrození se slunečním bohem a koloběhemslunce. Podle Jana Assmanna je tato víra dokonce univerzál-ním principem náboženství starých Egypťanů, kterou nazývá„imitatio solis“ (Assmann 2001: 230–234). Není však dopo-sud zcela jasné, zda i ve Staré říši představa o znovuzrozenízávislém na slunečním bohu Reovi pronikla rovněž do po-smrtných představ lidí nekrálovského původu, nebo jestli bylazáležitostí pouze královské sféry.

Bůh Re samozřejmě nebyl jediným bohem, ke kterému bylv Textech pyramid vyjadřován velmi těsný vztah, avšak vztahRea a panovníka vystupuje dosti silně a Re se stal jednou zezáruk toho, že panovník po smrti bude dlít po boku bohů.

Poznámky:1 Bůh Re byl považován za personifikaci slunce a také jeho síly a moci.

Rovněž byl chápán jako pán celého kosmu a garant kosmického řádumaat. V neposlední řadě byl také spojován s bohem stvořitelem Atumem.Staří Egypťané věřili, že Re putuje po obloze od východu k západu ve svédenní bárce nazývané mandžet a poté, co zmizí za západním horizontem,proplouvá podsvětím, staroegyptsky duatem (viz poznámka 8), na nočníbárce zvané mesketet.

2 Serech je označení pro obdélník, v jehož spodní části je vypodobněnoschematizované průčelí královského paláce. Nad ním bývá vyobrazeníboha Hora v podobě sokola. V královské titulatuře ohraničoval tzv. Ho-rovo jméno. Panovník byl totiž považován za pozemské vtělení boha Hora(Beckerath 1984: 7–13).

3 Ve starém Egyptě existovalo několik forem boha Hora, které lze rozdělitdo dvou základních skupin: nebeský Hor, syn Nuty, jenž má rovněž slu-neční aspekty; a mladistvý Hor, syn Usira a Esety (Janák 2005: 74–87).Vazba Hora ke slunci byla nejčastěji vyjadřována v jeho podobě Harach-tej, resp. v synkretické formě Re-Harachtej. Jméno Harachtej se překládájako „Hor obzoru“ nebo „Hor obou obzorů“. Německý egyptolog Jan Ass-mann však upozornil na to, že slovo Hr v egyptštině mohlo znamenati „nejvyšší“ nebo „vládce“, proto by se jméno Harachtej mohlo překládatjako „Vládce obzoru“ (Assmann 1977: 957). Na propojení boha Horaa slunečních představ odkazují také další formy tohoto boha, jako napří-klad Hor Behdetský a Haremachet, „Hor na obzoru“.

4 Příklon ke slunečnímu kultu v době 4. dynastie byl skutečně markantní.Německý egyptolog Rainer Stadelmann hovoří dokonce o „solarizaci“královské ideologie v průběhu 4. dynastie (Stadelmann 2000: 535).

5 Plná titulatura staroegyptského panovníka se skládala z pěti jmen. Každéz těchto jmen vyjadřovalo jeden z aspektů královského úřadu, přičemž sejednalo zejména o božskou podstatu panovníka a dualistické pojetíEgypta. Prvním jménem bylo již zmíněné Horovo jméno, dále následovalojméno Obou paní, eg. nbtj, které spojovalo panovníka se supí bohyní Ne-chbetou a kobří bohyní Vadžetou, jež byly ochránkyněmi Horního a Dol-ního Egypta. Další jméno bývalo uvozeno titulem nswt bitj, král Horního

a Dolního Egypta (Beckerath 1984: 7–21). Poslední dvě jména stála za ti-tuly zlatý Hor a syn Reův (viz výše).

6 Je však nutné si uvědomit, že každý soubor Textů pyramid se v jednotli-vých pyramidách od sebe poněkud odlišuje. V některých pyramidách jemožné nalézt méně říkání, v jiných zase více. Do jisté míry se však lišíi výběrem jednotlivých říkání.

7 Duat je staroegyptský výraz pro podsvětí, resp. zásvětí. Mohl se totiž na-cházet pod zemí, ale mohl být také nad zemí, vlastně uvnitř nebe, tj. v tělebohyně Nuty. V pozdějších dobách staroegyptských dějin vzniklo několikknih popisujících duat (např. Podsvětní knihy, Amduat atp.). Vstup doduatu se nacházel na západním horizontu. Egypťané věřili, že duatem pro-téká řeka, po níž pluje slunce ve své noční bárce od západu k východu.Představovali si ho také jako místo plné nejrůznějších nástrah, zlých sila démonů (Janák 2009: 82–83).

8 Jako Reovo oko byly označovány bohyně, které měly úzkou vazbu ke slu-nečnímu kultu, jakými byly například Hathor a Sachmet. V Textech py-ramid je s Reovým okem ztotožňován i zesnulý panovník (PT 402, § 698)a kromě toho je kladeno do souvislosti s přísunem potravinových obětin(PT 207, § 124).

9 Není zcela jasné, jakou skupinu lidí měli tito „sluneční lidé“ představovat.Staroegyptsky toto slovo znělo Hnmmt a velmi často se objevuje ve spo-lečnosti dvou dalších slov: pat a rxjt, což patrně bylo označení elitya „obecného lidu“, resp. lidu poddaného egyptskému panovníkovi. Před-pokládá se tedy, že výraz Hnmmt rovněž označuje nějakou skupinu lidí,s největší pravděpodobností vyvolenou skupinu lidí doprovázející panov-níka tam, kam jiní nemohou, tedy do zásvětí (Janák v tisku). Kromě tohojsou rovněž dáváni do souvislosti s některými bohy, jako například Reem,Horem, Sutechem a Minem. Zvláštní vazbu mají k bohu stvořiteli Atu-movi (Serrano 1999: 363).

10 Samuel A. B. Mercer spočítal, že v Textech pyramid se zmínka o Reovivyskytuje více než dvěstěpadesátkrát, čímž se co do početnosti řadí nadruhé místo hned za odkazy na boha Usira, kterých Mercer napočítal natři sta (Mercer 1952 IV: 22).

11 PT 8, 9; zkratka PT, „Pyramid Texts“ s příslušným číslem odkazuje načísla jednotlivých říkání, která jim přidělil německý filolog Kurt Sethe(1908–1922). Jednotlivá říkání se dále dělí na paragrafy. Čísla říkání ne-jsou řazena za sebe tak, jak by měla následovat, nýbrž vycházejí z textu;jsou tedy řazena podle jednotlivých zmínek.

12 PT 222, § 199, § 200, § 209; PT 570, § 1465; PT 603, § 1679.13 PT 214, § 136; PT 439, § 812; PT 266, § 362; PT 262, § 336; PT 422,

§ 757.14 PT 359, § 597; PT 311, § 495; PT 325, § 531; PT 571, § 1471; PT 479,

§ 990; PT 486, § 1044, § 1045; PT 305, § 473; PT 442, § 819; PT 548,§ 1347; PT 562, § 1405.

15 PT 357, § 585; PT 44, § 34.16 PT 467, § 888.17 PT 249, § 265.18 PT 422, § 756.19 PT 259, § 313; PT 258, § 310; PT 259, § 314; PT 471, § 923.20 PT 271, § 390.21 PT 211, § 132; PT 272, § 392; PT 554, § 1372; PT 519, § 1204; PT 697,

§ 2175; PT 578, § 1531.22 PT 210, § 130; PT 263, § 337; PT 265, § 351; PT 473; PT 481, § 1000;

PT 519, § 1206; PT 481, § 999; PT 515, § 1179. 23 PT 309, § 490; PT 321, § 517; PT 334, § 543; PT 682, § 2045.24 PT 205, § 120, § 121.25 PT 210, § 128; PT 210, § 130; PT 496, § 1065; PT 662, § 1877; PT 496,

§ 1066.26 PT 323, § 519; PT 333, § 542; PT 407, § 713; PT 412, § 733; PT 420,

§ 750; PT 467, § 889; PT 526, § 1247; PT 573, § 1481; PT 677, § 2028.27 PT 252, § 273.



28 PT 302, § 460, § 461; PT 665, § 1906; PT 606, § 1688; PT 695, § 2158.29 PT 253, § 275; PT 697, § 2169; PT 570, § 1464; PT 422, § 762.30 PT 422, § 760.31 PT 467, § 886; PT 539, § 1316; PT 539, § 1317; PT 539, § 1318; PT 576,

§ 1508; PT 533, § 1263.32 PT 226, § 226; PT 230, § 231; PT 571, § 1470.

Literatura:Allen, James P.: 1993 „Reading a Pyramid“, in: Berger, Catherine – Clerc,

Giséle – Grimal, Nicolas (eds.). Hommages à Jean Leclant. Vol. 1, LeCaire: Institut Français de l’Archéologie Orientale, s. 5–28.

2005 The Ancient Egyptian Pyramid Texts, Atlanta: Society of Biblical Lite-rature.

Anthes, Rudolf: 1959 „Egyptian Theology in the Third Millenium B. C.“,Journal of Near Eastern Studies 18, s. 169–212.

1961 „Das Sonnenauge in den Pyramidentexten“, Zeitschrift für ÄgyptischeSprache und Altertumskunde 86, s. 1–21.

1974 „Harachti und Re in den Pyramidentexten“, Zeitschrift für ÄgyptischeSprache und Altertumskunde 100, s. 77–82.

1984 „Das Verhältnis des Königs zu Re in den Pyramidentexten“, Zeitschriftfür Ägyptische Sprache und Altertumskunde 111, s. 1–3.

Assmann, Jan: 1977 „Harachte“, in: Helck, Wolfgang – Westendorf, Wolfhart(eds.). Lexikon der Ägyptologie 2, Wiesbaden: Harrassowitz, sl. 956–961.

1998 Egypt ve světle teorie kultury, Praha: OIKOYMENH.2001 Tod und Jenseits im alten Ägypten, München: Beck [BRD].Barta, Winfried: 1984 „Re“, in: Helck, Wolfgang – Westendorf, Wolfhart

(eds.). Lexikon der Ägyptologie 5, Wiesbaden: Harrassowitz, sl. 156–180.Beckerath, Jürgen von: 1984 Handbuch der ägyptischen Königsnamen, Ber-

lin: Deutscher Kunstverlag.Carrier, Claude: 2009 Textes des pyramides de l’Egypte ancienne I, III–V,

Paris: Cybele.Černý, Jaroslav: 1952 Ancient Egyptian Religion, London: Hutchinson.Faulkner, Raymond O.: 1969 The Ancient Egyptian Pyramid Texts I, II,

Oxford: Clarendon Press.Frankfort, Henri: 2010 Kingship and the Gods. A Study of Ancient Near East

Religion as the Integration of Society and Nature, Chicago: University ofChicago Press (3. vyd.).

Hays, Harold M.: 2009 „Unreading the Pyramids“, Bulletin de l’InstitutFrançais de l’Archéologie Orientale 109, s. 195–220.

Helck, Wolfgang: 1987 Untersuchungen zur Thinitenzeit, Wiesbaden: Har-rassowitz [Ägyptologische Abhandlungen 45].

Janák, Jiří: 2005 Brána nebes. Bohové a démoni starého Egypta, Praha:Libri.

2009 Staroegyptské náboženství I. Bohové na zemi a v nebesích, Praha:OIKOYMENH.

2012 Staroegyptské náboženství II, v tisku.Janák, Jiří – Vymazalová, Hana – Coppens, Filip: 2011 „The Fifth Dynasty

‘Sun Temples’ in a Broader Context“, in: Bárta, Miroslav – Coppens, Filip– Krejčí, Jaromír (eds.). Abusir and Saqqara in the Year 2010, Prague:Academy of Sciences of the Czech Republic, Oriental Institute [Archivorientální, Supplementa IX], s. 430–442.

Kahl, Jochem: 2007 Ra is my Lord. Searching for the Rise of the Sun God atthe Dawn of Egyptian History, Wiesbaden: Harrassowitz [Menes 1].

Kaplony, Peter: 1963 Die Inschriften der ägyptischen Frühzeit I, II, III, Wi-esbaden: Harrassowitz [Ägyptologische Abhandlungen 15].

Landgráfová, Renata: 2006 Faience Inlays from the Funerary Temple of KingRaneferef, Prague: Czech Institute of Egyptology, Faculty of Arts, CharlesUniversity in Prague [Abusir XIV].

Lehner, Mark E.: 1997 The Complete Pyramids, Cairo: American Universityin Cairo Press.

Leprohon, Ronald J.: 2001 „Titulatury“, in: Redford, Donald B. (ed.). The

Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt III, Oxford: University Press,s. 409–411.

Málek, Jaromír: 1986 In the Shadow of the Pyramids, Cairo: American Uni-versity in Cairo Press.

Mercer, Samuel A. B.: 1952 The Pyramid Texts in Translation and Commen-tary I–IV, New York: Longmans.

Müller, Hans W.: 1964 „Der Gute Gott Radjedef, Sohn des Rê“, Zeitschriftfür Ägyptische Sprache und Altertumskunde 91, s. 129–133.

Osing, Jürgen: 1986 „Zur Disposition der Pyramidentexte des Unas“, Mit-teilungen des Deutschen Archäologischen Instituts, Abteilung Kairo 42,s. 131–144.

Quirke, Stephen: 1992 Ancient Egyptian Religion, London: British MuseumPress.

2001 The Cult of Ra, London: Thames and Hudson.Ranke, Hermann: 1935 Die ägyptischen Personennamen I, Glückstadt: Au-

gustin.1952 Die ägyptischen Personennamen II, Glückstadt: Augustin.1976 Die ägyptischen Personennamen III, Glückstadt: Augustin.Serrano, José M.: 1999 „Origin and basic meaning of the word Hnmmt (the

so-called ,sun-folk‘)“, Studien zur altägyptischen Kultur 27, s. 353–368.Sethe, Kurt: 1908–1922 Die Altaegyptischen Pyramidentexte nach den

Papierabdrucken und Photographien des Berliner Museums, Leipzig:J. C. Hinrichs’sche Buchhandlung.

1935–1962 Übersetzung und Kommentar zu den altägyptischen Pyramiden-texten I–VI, Glückstadt: Augustin.

Schweitzer, Ursula: 1956 Das Wesen des Ka im Diesseits und Jenseits deralten Ägypter, Glückstadt – Hamburg – New York: Verlag J. J. Augustin[Ägyptologische Forschungen 19].

Stadelmann, Rainer: 1991 Die ägyptischen Pyramiden. Vom Ziegelbau zumWeltwunder, Mainz am Rhein: Zabern [Kulturgeschichte der antiken Welt30] (2. vyd.).

2000 „Userkaf in Saqqara und Abusir. Untersuchungen zur Thronfolge inder 4. und frühen 5. Dynastie“, in: Bárta, Miroslav – Coppens, Filip –Krejčí, Jaromír (eds.). Abusir and Saqqara in the Year 2000, Prague: Academy of Sciences of the Czech Republic, Oriental Institute [Archivorientální, Supplementa IX], s. 529–542.

Verner, Miroslav: 2008 Pyramidy, Praha: Academia (2. vyd.).Vymazalová, Hana: 2011 „The Economic Connection between the Royal

Cult in the Pyramid Temples and the Sun Temples in Abusir“, in: Strud-wick, Nigel – Strudwick, Helen (eds.). Old Kingdom. New Perspectives.Egyptian Art and Archaelogy 2750–2150 BC, Oxford: Oxbow Books,s. 295–303.

Westendorf, Wolfhart: 1966 Altägyptische Darstellungen des Sonnenlaufesauf der abschüssigen Himmelsbahn, Berlin: Hessling.

Wilkinson, Toby A. H.: 1999 Early Dynastic Egypt, London – New York:Routledge.

Abstract:

Reflections on the relationship between the kingand the god Ra

Numerous written and archaeological sources which reflectthe relationship between the Egyptian king and the god Raare known from ancient Egypt. From this point of view theeldest corpus of religious texts, called the Pyramid Texts, isvery significant. In this source we can find a lot of mentionsof the relationship. The god Ra appears as the guarantor ofthe resurrection and eternal life of the king; he provides offe-rings and ensures protection. Last but not least Ra is closelyconnected with Egyptian kingship.



Společnost, náboženství a krajina

Jak se již v tomto smyslu vyslovil Benoist (1995: 82), krajina,v níž určitá společnost žila, měla vliv na utváření architekturya u sakrálních staveb je tento vliv ještě poměrně čitelný. Tomůžeme doložit i v případě sakrální architektury staroegypt-ské. Egyptská krajina byla charakteristická kontrastem mezizeleným, „lidským“ a stále zaplavovaným nilským údolím na

straně jedné a nehostinnou, „kosmickou“ pouští na stranědruhé. V antagonismu mezi horizontálou údolní nivy a verti-kálou skalnatého okraje pouště je možné hledat inspiraci prv-ních egyptských architektů, kteří vytvořili základní paletu architektonických dispozic a částečně i tvarosloví, které bylypoužívány s většími nebo menšími obměnami po celou dobuexistence faraonského státu a které posléze převzali i make-donští a římští vládci Egypta. Při všem vlivu krajiny na po-

4 4 P E S I X / 2 0 1 2 P R O S TO R V S A K R Á L N Í S TA R O E G Y P T S K É A R C H I T E K T U Ř E

Prostor v sakrální staroegyptské architektuřeJaromír Krejčí

Pro pojetí sakrálního prostoru v egyptské architektuře měly zásadní význam náboženské představy,protože právě ty byly kostrou, oporou pro „maso“, tj. architekturu, která tuto „kostru“ obalovala.Je zřejmé, že náboženské představy starých Egypťanů, ale i podobu jejich (především sakrálních)staveb velmi ovlivňovalo prostředí, které je obklopovalo. V kontrastu mezi úrodnou, zelenou říční„oázou“ nilského údolí a nehostinnou pouští rozprostírající se do daleka můžeme hledat hlavní vý-chodisko egyptského náboženství: kontrast mezi světem života a světem životu nepřátelským. Nil-ské údolí bylo prostorem, kde probíhal každodenní život, nedozírná poušť byla jeho protikladem– prostorem spojeným se silami chaosu a se smrtí. Zde se nacházela brána do podsvětí, kudy každývečer odcházelo Slunce do věčného království boha Usira, vládce zesnulých. Za své činy na tomtosvětě mohl člověk získat blažený a věčný „život po životě“, nebo také mohl skončit v úplném za-pomnění a zatracení. I z tohoto důvodu byl život na zemi pouhou přípravou na cestu na věčnost.Proto také obyvatelé nilského údolí věnovali tak velkou pozornost přípravě svých hrobek, jejichžarchitektura, v detailech i v celkovém rozvržení, vycházela, jak upozornil např. Bietak (1994a: 15–16, Abb. 7) aArnold (1992: 22), z architektury sídlištní. Stejnou pozornost věnovali i příbytkůmbohů, tj. chrámům.

Obr. 1 Rekonstrukce původní podoby pylonu chrámu Ramesse III. v Medínit Habu (Hölscher 1934: pl. 23)


dobu staveb však bylo třeba na základě náboženských před-stav zajistit, aby sakrální stavby vydržely věčně. Měly býtstavěny z kamene a na méně exponovaných, tj. nezaplavova-ných místech nilského údolí. V použití stavebních materiálůmůžeme vidět základní rozdíl mezi sakrální a profánní archi-tekturou.

Obyvatelé nilského údolí tedy na podmínky přírodníhoprostředí reagovali, zároveň se však od nepaměti také ptali,jak tento antagonizovaný, rozporuplný, a přece harmonickýsvět vznikl.

Kosmogonie

Odpovědi na tuto otázku přinášely mytické představyo vzniku světa – kosmogonie. Těch v Egyptě často existovalovedle sebe víc, což ostatně ukazuje na jednu z důležitýchvlastností egyptského náboženství: V zemi na Nilu neexisto-val jednotný a hierarchizovaný systém božstev (srov. Ass-mann 1984: 201).

V době Staré říše se v Héliopoli (jedné ze čtvrtí dnešní Káhiry) postupně vyvinula vlivná kosmogonie (Janák 2009: 89–97), jejímž ústředním bodem byl sluneční kult. Sluncestaré Egypťany fascinovalo a zároveň je děsilo, bylo dárcemživota i symbolem věčného zmrtvýchvstání, stejně tak všakmohlo být zničující. Každý den se opakující cesta Sluncecoby zářícího kosmického tělesa, vedoucí od východníhok západnímu horizontu, se stala důležitou součástí propraco-vaného slunečního kultu. S ním spojený sluneční mýtus zá-roveň popisoval i další přírodní jevy (viz dále), tedy popisovalkosmos a okolní přírodu (např. Wilkinson 2003: 18).

V tomto mýtu se odrážely dobré znalosti prostředí nilskéhoúdolí a dějů, které se zde odehrávaly. Šlo především o kaž-doroční záplavy, po jejichž skončení se ze zápla vových vodpostupně vynořovaly pahorky (Butzer 1976: 13–25), kteréožívaly novým životem. Tento jev našel svůj odkaz v hélio -polském mýtu o stvoření světa, jenž vznikl někdy na počátkuStaré říše. Podle něj na počátku existoval neuchopitelný, ne-

uspořádaný prostor vyplněný prvotní záplavou (hehu), pra-vodstvem (nu), chaosem (tenemu) a temnotou (keku) (deBuck 1938: 80, 28b; Faulkner 1978: 83). V něm byl přítomenbůh-stvořitel Atum, „ten, jenž je i není“, který se z vlastnívůle rozhodl stvořit svět (Janák 2009: 140–141). Svoji vůliprojevil tím, že se vynořil v podobě prvotního pahorku a naněm začal své stvořitelské dílo. Zároveň se vznikem světa sezrodil čas. Tento moment je vyjadřován pojmem sep-tepej,„poprvé“, „první okamžik“ (Allen 2005: 50).

Atum pak sám přivedl na svět Šua (který zosobňovalvzduch a světlo) a Tefnut (vzdušnou vlhkost), první pár héliopolského Devatera (eg. Pesedžet) – skupiny bohů, kteřípředstavovali základní principy obsažené v héliopolské kos-mogonii. V další generaci bohů byli Šuem a Tefnutou zplo-zeni Geb (země, pozdější první mytický vládce Egypta) a Nut(nebesa) (obr. 2). Ti byli rodiči třetí generace bohů, Usira(boha zesnulých) a Esety (zastupovala východ a byla Usiro-vou manželkou, a jak si později ukážeme, porodila mu syna)a Sutecha (zosobňoval zlo, chaos, ne-řád) s Nebthetou (kteráse svým manželem nepočala žádného potomka, a dobře setak doplňovala se svým opakem Esetou). Bohové stvořili i lidia dali jim život. Svět se postupně osazoval božstvy, lidmia zvířaty.

Snad okolo poloviny 5. dynastie, tj. v době vzestupu usi-rovského kultu (Usir byl mytickým prvním králem Egyptaa vládcem říše mrtvých), nabyla v rámci héliopolského mýtuna významu i postava boha Hora, jednoho z klíčových a nej-starších božstev, jež bylo kromě jiného spojeno s královskýmkultem. Ten velmi tvrdě bojoval o vládu nad světem se svýmstrýcem Sutechem (dále viz Janák 2009: 97–102). Sutech nej-dříve svého bratra Usira zabil a jeho tělo rozsekal na jednot-livé kusy, které roznesl po celé zemi. Usirova manželka, bo-hyně Eset (s pomocí Nebthety) jednotlivé části Usirova tělasesbírala a na odlehlém místě nilské delty tělo svého manželaznovu sestavila. Esetě se podařilo vztyčit Usirův pohlavní úd,aby ji oplodnil. Později se jí v papyrusové houštině narodilbůh Hor. Dospělý Hor po dlouhých a těžkých soubojích získal

P R O S TO R V S A K R Á L N Í S TA R O E G Y P T S K É A R C H I T E K T U Ř E P E S I X / 2 0 1 2 4 5

Obr. 2 Grafické znázornění části héliopolského mýtu: Geb,Šu a Nut (Morenz 1965: 40)


vládu nad Egyptem. Odkazy na tento mýtus můžeme najíti v královské ideologii: Dvě z královských jmen se přímo naHora odvolávala. Zároveň se ale setkáváme, zvláště v doběNové říše a v Pozdní době, s odkazy na tento příběh i přímov chrámové architektuře – její součástí jsou často hypostyly(sloupové síně), jejichž stropy podepírají sloupy ve tvaru pa-pyrusových stonků (či jejich svazků).

Vynořením prvotního pahorku nad pravodstvo vznikl svět– Egypt, strukturovaný prostor obývaný bohy a posléze lidmii dalšími živými tvory. Egyptu byl darován božský řád, maat(Assmann 1990: 287). Tento termín však nezahrnoval pouzepojem „řád“, ale měl i další významy: „pravda“, „harmonie“a „spravedlnost“. Jeho garantem se stal panovník, jediný bůhžijící na zemi (Assmann 1990: 206). Egypt, tento ostrov bož-ského harmonického řádu, byl však trvale ohrožen chaosem,ať už měl podobu nájezdů cizích kmenů, účinků počasí nebovnitřního rozvratu. Doplňujícím principem k řádu maat bylisfet – „ne-řád“, „nepravost“ – a jako takový byl nutnou sou-částí stvořeného světa.

S představou vzniku světa ale také souvisí fakt jisté neuza-vřenosti aktu stvoření, které je proto zapotřebí neustále opa-kovat a nastolovat. Tento způsob nahlížení kosmogonickýchpředstav nacházel svůj odraz nejen ve vnímání času a pro-storu, ale také v pojetí života, smrti, vzkříšení i života naonom světě. Proto také v kultovních prostorách probíhaly ri-tuály, které měly počátek světa a svět samotný znovu ustavita udržovat tak božský řád maat. K tomu docházelo přesnýma nekonečným opakováním rituálních úkonů. Vytvářetvhodné jeviště, prostor pro tato opakování, bylo jednímz hlavních poslání sakrální architektury.

Vnímání prostoru

Ve staroegyptském vnímání prostoru lze doložit politicko-geografickou dualitu: Egypt byl soustátím Dolního a Hor-ního, tedy severního a jižního Egypta. Není proto divu, že se-verojižní osa země hrála v jejich chápání prostoru velmivýznamnou úlohu, protože šlo v jistém smyslu o politickouosu země. Tuto osu zpřítomňoval tok Nilu. Pro vlastní chá-pání a utváření prostoru obývaného starými Egypťany bylazásadní i již zmíněná východozápadní osa, vytyčená každo-denně se opakující poutí Slunce po obloze od východu nazápad.

Stejně jako se svět stal dějištěm stvoření a jeho kontinuálníobnovy, chrám představoval jeviště pro rituální variantutéhož. Náboženské představy o vzniku světa a jeho fungováníhluboce ovlivnily i pojetí kultovního místa a zejména chrámujako obrazu světa. Areály chrámů proto byly často připodob-ňovány ke kosmu, a to nikoli jako jeho malá část, ale menšíreplika, mikrokosmos v makrokosmu. Tento princip fungovali v opačném směru, a proto Egypťané považovali celou svouzemi, celý Egypt, za chrám světa, za pozemské sídlo bohů(Assmann 1984: 25). Z toho je patrné, jak velký vliv nábo-ženství na život starých Egypťanů mělo a jak důležitou roliv něm hrála symbolika posvátného prostoru.

Svět si Egypťané představovali plochý a o třech vrstvách,z nichž tu prostřední tvořila země, tento svět. Osou tohotosvěta byl, jak už bylo zmíněno, Nil. Vyšší sféra, nebesa, kteráse nad zemí rozprostírala, měla být také plochá. Její okrajeve čtyřech světových stranách podpíraly pilíře, resp. sloupy

(Kurth 1975: 75–76). Starověcí Egypťané si při úvahách o po-době světa uvědomovali ohraničenost nilského údolí, a protobyl jejich svět vymezen kromě horizontálního směru (tj. pouš-těmi sousedícími s nilským údolím) také vertikálně – nebema zemí. Nebe si nepředstavovali jako neohraničenou rozpro-straněnost, ale jako jasně daný prvek, horní limit jejich světa.Setkáváme se i s představou, že nebe představuje velkou ná-dobu obrácenou dnem vzhůru (Schäfer 1986: 235).

Protože nebe má většinou modrou či tmavě modrou barvu,Egypťané si je představovali jako vodní plochu, která mělasvé břehy, ostrovy i bažiny. Nebesa byla někdy zobrazovánav podobě nahé ženy, bohyně Nut, která se nad zemí klenulaod východu k západu. Její nohy a ruce zastupovaly pilíře, z je-jího klína se denně rodilo Slunce (Allen 1988: 82), které pakvždy večer polkla. Po bohyni jako po nebeské řece v lodíchmanedžet (Faulkner 1969: 473) a mesketet (Faulkner 1969:311) projížděla družina slunečního boha (viz také obr. 2),k níž se po své smrti připojil i král. Tělo bohyně v této souvi-slosti představovalo střed oblohy a její útroby podsvětí (duat).

Do podsvětí se vstupovalo na západním horizontu. Hori-zont byl přitom z náboženského hlediska velmi důležitýmmístem, představoval totiž hranici mezi nebem, zemí a pod-světím (Janák 2009: 83–86). Právě zde začínal svět bohů, dé-monů a duchů, a proto také byly hrobky chápány jako lidmizbudované horizonty, místa přechodu z tohoto světa do světavěčného života.

Architektura jako orientační bod v prostoru

Pro starověké civilizace bylo důležité mít nějaký stmelujícífaktor, vedle náboženství samotného jím mohla být i vy-braná kultovní místa. K nim se členové těchto společenstvíupínali a vraceli. Vznikala proto „místa paměti“, poutnímísta, kde kromě hmatatelné architektury hrál významnouroli i imaginární prostor a kultura vzpomínek. Znovu v nichprobíhaly děje, jež se buď vázaly k důležitým kosmogonic-kým představám, nebo s nimi byly spojeny základy nábo-ženských doktrín (Assmann 1992: 24–60). V Egyptě šlo vět-šinou o místa spojená s počátky státu, proto se také tatomísta stala symbolickými centry kulturní identity starýchEgypťanů. Jako určitý typ „místa paměti“ bychom jistěmohli označit druhotné kulty na pyramidových polích mem-fidské nekropole, např. kult Sahureovy Sachmety (Bor-chardt 1910: 41). Tradice a povědomí o zde pohřbených pa-novnících se uchovaly i jeden a půl tisíce let po jejich smrti,což dokládá i časté využití areálů pyramidových komplexůjako sekundárních pohřebišť lidí z okolních sídlišť (viznapř. Arnold 1991).

Jedním z nejstarších a nejdůležitějších staroegyptských„míst paměti“ bylo Abedžu (Abydos) v Horním Egyptě (Kees1961; O’Connor 2009; Kemp 1975). Na konci pravěku zdevzniklo politické centrum, z něhož byla postupně sjednocenazemě (Adams 1992 a 2001: 55; Brovarski 1994: 15–44a 1995: 99–121). Ve druhé polovině 4. tisíciletí př. Kr. v tétooblasti vzniklo první hlavní město Egypta Cenej (např. Strud-wick 2005: 509), dosud známé jen z písemných pramenů a ar-cheologicky ještě neprokázané, a také pohřebiště v Umm el-Kábu, kde byli pohřbíváni egyptští panovníci ze samotnéhopočátku sjednoceného Egypta, tj. období 0. až 2. dynastie (Pe-trie 1900 a 1901; O’Connor 2009: 137–157). V souladu s tím,jakého významu postupně dosáhl usirovský kult, se prosadila



představa, že na pohřebišti Umm el-Káb leží i hrob bohaUsira. Zároveň s nejstaršími královskými hroby vznikl naokraji nilského údolí, asi 1,5 km východně od Umm el-Kábu,první chrám v Abydu (na místě zvaném Kom es-Sultán),který byl zasvěcený nejdříve bohu Chontamentejovi a pozdějiprávě Usirovi (Petrie 1902; Kemp 1975: 30). V jeho blízkostizačaly vznikat velké cihlové stavby, v nichž probíhaly zá-dušní obřady provázející pohřby králů na nedalekém Ummel-Kábu.

V době Střední říše začali v Abydu stavět své zádušníchrámy králové pohřbení na jiných místech země. Přáli si,aby jejich zádušní kult se tak navěky spojil s kultem bohaUsira. Jejich někdy obrovské chrámové komplexy vyrůstalyna jih od Usirova chrámu, podél nilského údolí. Největšíz nich nechal na tzv. terase velkého boha postavit král 19. dy-nastie Sethi I. (obr. 3) (O’Connor 2009: 43–69; Calverey –Broome – Gardiner 1933–1959). V chrámu pak král propojilsvůj zádušní kult s kultem dalších důležitých božstev, ze-jména abydoské božské triády – Usira, Esety a Hora, ale i vel-kých státních božstev – thébského Amona, héliopolského Re-Harachteje a memfidského Ptaha. K rozlehlému chrámuvedlo od nábřeží nilského kanálu široké ceremoniální scho-diště. Na ně už navazovala samotná cesta, jež směřovala přes

dvě na sebe navazující nádvoří s pylonem až k monumentál-nímu pilířovému portiku. V něm se nacházelo sedm prů-chodů, které ústily do jednotlivých lodí dvou po sobě násle-dujících sloupových síní (obr. 4), vedoucích až k sedmikaplím zmíněných božstev a zbožštěného Sethiho I. Z rituál-ního hlediska byla nejdůležitější kaple Usirova ležící ve východozápadní ose chrámu, probíhaly v ní totiž důležité obřady zmrtvýchvstání. Na Usirovu kapli navazovaly dálek západu dvě sloupové síně s kaplemi, které byly zasvěcenytrojici abydoských bohů – Usirovi (uctívanému zde v jednotěse Sethim), Esetě a Horovi – a ve kterých bylo zpřítomněnoUsirovo, tj. i panovníkovo vzkříšení.

Součástí výzdoby byla i tzv. galerie královského seznamu,krytá chodba v západní části chrámu, jejíž jednu stěnu zdobíseznam předchůdců Sethiho I. na egyptském trůnu. Při kon-cipování tohoto královského seznamu byli určití panovnícivynecháni – šlo jak o krále z tzv. přechodných období, tako ty, kteří se nějakým způsobem „provinili“. Abydoský se-znam měl být především vyjádřením úcty k předchůdcůma měl svým charakterem pojišťovat a zajišťovat život těchtopanovníků na onom světě. Zároveň v sobě tento seznam za-hrnoval onen aspekt kolektivní paměti, který byl v Abydu takdůležitý.


Obr. 3 Plán chrámu Sethiho I. v Abydu (podle O’Connor 2009: fig. 16)


Abydos však nebyl jediným místem v Egyptě, které mělocharakter místa paměti. Jedním z takových míst vzpomínekbylo Bútó (šlo o dvě města Pe a Dep) v západní deltě Nilu(Altenmüller 1975). Na tomto místě měl být v posvátném pal-movém háji pohřben každý panovník (Gammer-Wallert 1982:659; Bietak 1994b; Bonnet 2000: 12). V chrámovém kom-plexu se kromě palmového háje také nacházela svatyně na-zývaná jako džebauet. Je otázkou, zda zbytky kultovní stavbyze sušených cihel zde nalezené a datované do Raně dynas-tické doby (von der Way 1996 a 1997: 288–289) můžemes touto svatyní spojit. Bútó i Abydos se staly prostorem,v němž bylo možné pomocí opakování mytických dějů – ri-tuálem – najít ochranu a útočiště nejen pro jednotlivé panov-níky, ale i pro celou egyptskou společnost. Důležitá byla při-tom možnost na toto místo odkázat i mimo ně, v sakrálníchstavbách na dalších místech Egypta.

Krajina jako posvátný prostor

Abydos je zároveň jedním z míst, kde můžeme doložit fakt,že volná krajina se stávala součástí architektonického pro-storu a sama o sobě fungovala jako prostor kultovní. V Abydumůžeme najít zdůrazněné osy – jak severojižní, podél níž bylypostaveny zádušní chrámy a další chrámové stavby, tak i vý-chodozápadní, která propojuje oblast Usirova chrámu, ranědynastického královského pohřebiště a ústí cesty do západ-ních oáz.

Linie, která spojuje Usirův chrám a pohřebiště na Ummel-Kábu, směřuje přímo do hluboké průrvy ve skalním ma-sivu lemujícím západní okraj nilského údolí. Právě v tétoprůrvě začínala důležitá cesta do oáz v Západní poušti. V ná-boženských představách bylo toto místo spojeno s říší mrtvých, jejímž vládcem byl bůh Usir, protože představovalohorizont, tedy vstup do Usirovy říše. Celý prostor pohřebištěv Abydu, rozlehlý několik kilometrů čtverečních, tak užv nejstarších dobách získal postavení posvátného místa

a podél uvedené linie, která se stala nejstarší osou pohřebiště,směroval procesí poutníků (obr. 5) v průběhu náboženskýchslavností od Usirova chrámu (Kemp 1968) k jeho hrobu. Jakzmiňují nápisy v hrobkách po celém Egyptě, bylo výslovnýmpřáním každého Egypťana vydat se po smrti do Abydu k Usirovu hrobu a s bohem splynout. Právě z tohoto důvoduse Abydos stal jedním z národních hřbitovů a vznikalo zde velké množství kenotafů, tj. zdánlivých hrobů. Šlo sicepředevším o královské stavby, ale nacházelo se zde i velkémnožství kenotafů osob nekrálovského původu (obr. 6). Sou-částí této první hlavní osy v Abydu byl i kenotaf boha Usira,Osireion (obr. 7; Murray 1904; Frankfort – De Buck – Gunn1933), zvláštní stavba postavená na západ od chrámu Sethi -ho I. Její architektura se vyznačuje použitím megalitickýchbloků kamene a pravděpodobně byla překryta umělým pa-horkem osázeným akáciemi. Její podzemní prostory bylyběhem inundace zaplavovány vodou z Nilu, s nímž byly spo-jeny kanálem.

Druhou osou Abydu se stala cesta, která spojovala králov-ské zádušní chrámy podél okraje nilského údolí. Také tudyprocházela procesí poutníků a přinášela v chrámech uctíva-ným králům a bohům oběti. Náboženský význam Abydu procelou egyptskou společnost byl patrný až do konce faraon-ského období.

Dokladem praxe stavby kenotafů v Abydu a zároveň ukáz-kou zapojení krajiny do architektury, respektive architekturydo krajiny, je architektonický soubor postavený panovníkemz počátku 18. dynastie Ahmosem. Tato skupina staveb je nav-zájem propojena osou orientovanou kolmo k toku Nilu – odokraje údolní nivy až po skaliska Západní pouště. Panovníkůvchrám, jenž měl podobu pyramidového komplexu, byl posta-ven na samotném okraji údolní nivy, dále od něj na západ jecihlová pyramida postavená pro královnu Tetišeri. Areál za-hrnuje směrem na západ i rozsáhlou nedokončenou skalníhrobku a na úpatí skalních útesů pouště i nedokončenoustavbu terasového chrámu (Harvey 1993: 421–437; 1994).


Obr. 4 Jedna ze sloupových sínív abydoském chrámu Sethiho I.

(foto J. Krejčí)


Doba počátku 18. dynastie je zajímavá i tím, že během nízačíná proces změny ve zvyklostech souvisejících s pohřbí-váním panovníků – Ahmosův syn Amenhotep I. byl patrněprvním egyptským panovníkem, který se nechal pohřbít veskalní hrobce na nově založeném hřbitově v Údolí králů v Zá-padních Thébách. Výběr této lokality mohl být kromě posunův náboženské oblasti a kromě snahy o lepší ochranu králov-ských hrobek na odlehlém místě ovlivněn i tím, že tomutoúdolí kraluje hora el-Kurn, která má tvar pyramidy (viz např.Dodson 1991: 5–7). Na tomto místě zdůrazněme, že nadhrobkami egyptských panovníků byly v předchozích obdo-bích vztyčovány náhrobky právě tohoto tvaru. Panovníci sejej tak ani ve změněných podmínkách zcela „nevzdali“.

V oblasti Théb se setkáváme s dalším příkladem propojeníkrajiny a architektury. Během Střední a především běhemNové říše tam postupně vznikla rituální krajina, která zahrno-vala oba nilské břehy a funkčně spojovala jednotlivé sakrálnístavby. Tato propojení přitom vznikala ve velkých měřítcích,odpovídajících monumentálním rozměrům chrámových sta-veb. Zároveň šlo o propojení pohledová – osy zmiňovanýchstaveb byly na sebe navzájem orientovány. Většina zádušníchchrámů Západních Théb datovaných do doby Nové říše bylasvými delšími osami orientována na Amon-Reův chrámv Karnaku (Badawy 1968: 185–191), kde se nacházelústřední bod celého systému. Od jihu se na něj se svou osounapojoval Mutin chrám a také Moncuův chrám směrem od


Obr. 6 Trojrozměrná rekonstrukce kenotafů z Abydu (O’Connor 2009: fig. 47)

Obr. 5 Plán Abydu v době Nové říše (podle O’Connor 2009: fig. 53)


severu byl součástí tohoto „souchrámí“ (Aufrère – Golvin –Goyon 1991: 81–145). V případě Mutina chrámu a luxor-ského chrámu byly stavby navzájem propojeny nejenfunkčně, ale i pomocí ceremoniálních cest, podél nichž stály„aleje“ sfing. Starší část Amonova chrámu v Luxoru, posta-vená za Amenhotepa III., byla sice orientována podle tokuNilu, avšak hlavní osa chrámu byla za Ramesse II. posunutatak, aby chrám byl orientován na Amon-Reův posvátný okr-sek v Karnaku. Na západním břehu je tato „krajinná orien-tace“ nejvýraznější u chrámů v Dér el-Bahrí (Aufrère – Gol-vin – Goyon 1991: 156–162). Jak v případě Hatšepsutinazádušního chrámu, tak v případě sousedního a staršího chrá-mového komplexu Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí v Západ-ních Thébách směřovala hlavní osa na osu karnackéhochrámu. Cestu vedoucí od Hatšepsutina chrámu k přístaviština břehu Nilu rovněž lemovala „alej“ sfing. Uvedená spojeníměla hluboký rituální význam – Amon-Re každoročně,během svátku Ipet a „Krásného svátku údolí“, navštěvovalchrámy v Luxoru a v Západních Thébách.

Chrámové stavby přitom byly, respektive měly být, orien-továny podél hlavních os, které staří Egypťané vytyčovaliv severojižním, popřípadě východozápadním směru. Složi-tější situace byla s určením severojižní osy těchto staveb (Ra-aven 2005: 39), tj. s orientací závislou na směru toku Nilu.I tam, kde se stáčí jiným směrem, určoval tok Nilu „kultovní“severojižní směr (Badawy 1968: 185 a fig. 111). Většinachrámů postavených na březích Nilu byla orientována podélvýchodozápadní osy, tj. kolmo k hlavním směrům, kterév těchto místech určoval tok Nilu (Wilkinson 2000: 2). Jevšak zřejmé, že během zakládacích obřadů hrála důležitouúlohu i orientace ke Slunci nebo k významným hvězdáma byla možná důležitější, než za jakou je často považována(Shaltout – Belmonte 2005: 275–283 a 294; Shaltout – Bel-monte – Fekri 2007: 141–143, 150).

Egyptský chrám

Poměrně jednotná koncepce chrámů se přitom ustálila jižběhem Nové říše a jejich tradice pokračovaly i v období, kdyEgypt ovládali Makedonci a Římané. Jak už bylo zmíněno,

chrám představoval v Egyptě ústřední bod světa, příbytekboha, respektive bohů, útočiště oddělené od okolního cha-otického světa. I z tohoto důvodu můžeme ve starém Egyptěz hlediska funkce jasně oddělit profánní a sakrální stavby.Profánní stavby se ve srovnání s těmi posvátnými netěšilyvelké důležitosti: Neměly mít dlouhého trvání a byly stavěny„pouze“ pro život na tomto světě. Proto se při jejich budovánípoužívaly lehké a organické materiály – především sušenécihly, rákosové rohože, palmové dřevo atp. (viz např. Ass-mann 1984: 39). Profánní, či lépe řečeno sídlištní stavby, je-jichž první doklady existují již z doby před sedmi tisíci lety,se staly předobrazem staveb sakrálních, které měly být sta-věny především z kamene. Ty totiž musely vydržet na věky,byly stavěny „pro miliony roků“.

V souladu s touto představou bylo už samotné založeníchrámu dílem bohů. Provázel je rituál pedž šes, „napínánílana“ (např. Žába 1954: 58–64; el-Adly 1981: 284–285 a d.).Na základě pozorování Slunce a hvězd a pomocí kolíků a lanabyla stanovena východozápadní i severojižní osa. Základnípravoúhlý obrys chrámu byl zaměřen ke světovým stranám,aby v rozích stavby mohly být posléze vztyčeny imaginárnípilíře podpírající nebeskou klenbu. Byl tak znovu zopakovánokamžik stvoření strukturovaného a orientovaného světa, cožbyl základní předpoklad úspěšného a správného fungováníchrámu.

Chrám, počínaje svým plánem a konče tím nejmenším ar-chitektonickým prvkem, měl předem přesně určený význama funkci. Podle některých autorů dokonce existovala jakási„gramatika chrámu“, ve které měly význam nejen jednotlivéarchitektonické prvky, ale i výzdoba, náboženské texty, badokonce jednotlivé hieroglyfy (Hornung 1990: 114). Chrámybyly ze své podstaty úzce navázány na kosmogonické před-stavy a hrály zásadní roli při udržování božského řádu maat.Proto bylo nutné chrám jasně vymezit a hermeticky oddělit„vnitřek“ chrámu od „vnějšku“. Toho se dosahovalo vytvo-řením ochranných bariér, vybudováním jednotlivých částíchrámového komplexu tak, aby do nitra chrámu pronikalopostupně čím dál méně profánnosti a chaosu. Toto opláštěníje jedním z charakteristických rysů egyptské chrámové (alei pohřební) architektury. Egyptský chrám tak byl pevnou ná-


Obr. 7 Plán a řez Osireionem(O’Connor 2009: fig. 18)


dobou božské síly, pevným zdrojem principu maat, „vyzařu-jícím“ jej do svého okolí (obr. 8).

Prvním ochranným pláštěm chrámu se stala mohutnáohradní cihlová zeď, která vymezovala vnější hranici pří-bytku boha, tzv. per necer, „panství boha“. Tato zeď byla vět-šinou zbudována ze sušených cihel sestavených do vlnovitěuspořádaných segmentů, symbolizujících podle některých ba-datelů pravodstvo. Zadržovala tak imaginární pravodstvoa zároveň vizualizovala blízkost a nebezpečí chaosu, který zevšech stran posvátný okrsek obklopoval. Chrám, svět bohůoddělený od světa lidí, pak jako by z pravodstva vyrůstal,stejně jako prvotní pahorek, na němž se zrodil sluneční či jinýlokální bůh v okamžiku sep-tepej. Je možné, že interpretacechrámu jako prapahorku odráží situaci v počátcích egyptskéarchitektury, kdy byly chrámy stavěny na přirozených výši-nách v nilském údolí, které je tak chránily před každoročnímizáplavami (přeneseně před pravodstvem, viz Bietak 1979:100, 103 a 104.). Tento aspekt se projevoval v chrámech např.Nové říše i pozdějších období tím, že svatostánek určený prosochu boha, nejdůležitější část chrámu, byl umisťován najeho nejvzdálenější a nejvýše položené místo. Chrám jakocelek byl zpřítomněnou replikou světa samotného, mikrokos-mem, představoval imago mundi. Především v Pozdní doběbyl chrám považován za „obraz nebe“ (Hornung 1990: 121).V zakládacím rituálu chrámu pocházejícího z doby 18. dy-nastie proto můžeme číst: „(Chráme!) ... povstanou tvé dvěstrany (stěny), hora na západě a hora na východě, zatímcotvoje klenba bude mezi nimi, jako je nebe nad lidmi“ (de Ce-nival 1966: 87).

Podle této představy bylo nebe podepíráno dvěma hranič-ními horami (pohořími) – horou Bachu (Otto 1975: 594),která se nacházela na východě (kam bylo pochopitelně umis-ťováno místo východu Slunce), a horou Manu na západě(Kurth 1980: 1185–1186). V architektuře egyptských chrámůse pak tato představa projevovala několikerým způsobem.Východní, popřípadě západní stěny těchto chrámů mohly býtpokládány za tyto hory (Kurth 1975: 109), stejně tak věže py-lonu (Derchain 1966: 18).

Na tomto místě bychom měli poznamenat, že pro většinu„obyčejných“ Egypťanů nebyl chrám místem složitě struktu-

rovaných a komplexních náboženských konstrukcí, místem,kde by se nacházel „prapahorek“, nebyl „mikrokosmem“nebo „horizontem“, ale místem, kde viděli na stěnách svébohy (pokud ovšem k nim měli přístup), jimž mohli obětovattřeba svoje votivní dary (van der Plaas 1994: 247). Chrám bylpro ně centrem „velkého svátku“.

V chrámovém okrsku vymezeném vnější ohradní zdí pout-níka očekávala skutečná kultovní krajina, protože kromě vlast-ního chrámu se v komplexu nacházelo velké množství ob-jektů. Vyberme z nich např. posvátné jezírko určené k rituálníočistě kněží, ale i dalším kultovním účelům. Posvátné jezírkozároveň zpřítomňovalo Nil a snad i moře. S Nilem bývalo os-tatně spojeno podzemním kanálem. Uvnitř i kolem posvátnéhojezírka byly vysazovány rostliny a stromy a byli zde chovánii posvátní ptáci. Hlavním důvodem přitom nebyl estetický účinek, ale propojení těchto rostlin a živočichů s různými my-tologickými událostmi, rituály nebo určitými nábožensky dů-ležitými místy. Například porost papyrusových rostlin sym-bolizoval papyrusovou houštinu, ve které bohyně Esetporodila svého syna Hora. Lotosové rostliny na vodní hladiněse pojily s představou rozkvétajícího lotosového květu, kterýkaždý den povznášel z vod chaosu boha-stvořitele atp.

V Řecko-římské době bylo součástí kultovní krajiny egypt-ského chrámu ještě i mammisi, tzv. Dům zrození (Auftrère –Golvin – Goyon 1991: 221–222). Mammisi se svojí architek-turou v některých ohledech poměrně hodně odlišovalo odvlastního chrámu – šlo o typ chrámu s ochozem. Z nábožen-ského hlediska představovalo místo zrození božského dítěte,jehož rodiči byla hlavní místní božstva uctívaná v chrámovémokrsku. Mammisi jsou známá kupříkladu z chrámových okr-sků v Edfú nebo na ostrově Fílé.

Druhý ochranný plášť příbytku boha představovala vnějšízeď chrámu, většinou postavená z masivních kamennýchkvádrů. Její vnější líc byl mírně skloněný, což dodávalostavbě větší stabilitu a zároveň zvýrazňovalo její nedostup-nost. Uvnitř takto vymezeného prostoru byly další prostoryuspořádány podle velmi jasně definovaného klíče, založenéhona potřebách probíhajícího kultu.

Vstup do vlastního chrámu, monumentální bránu s dřevě-nými, někdy až deset metrů vysokými vraty, lemovaly dvě


Obr. 8 Plán Horova chrámu v Edfú ochraňujícího „zdroj“maat ve svatyni (podle Verner 2010: 424)


mohutné věžovité stavby pylonu navozující představu nedo-bytné pevnosti. Nad vraty bylo v reliéfu zobrazené okřídlenéSlunce, symbol vítězného slunečního boha vládnoucíhosvětu. Věže pylonu zároveň symbolizovaly horizont, na němžvycházelo (i zapadalo) Slunce, což představovalo dalšíz ochranných „slupek“ posvátného místa.

Ochranná funkce pylonu byla kromě jeho architektonic-kého ztvárnění zdůrazněna i výzdobou. Hlavní průčelí pylonůpokrývaly reliéfy zpodobňující krále, jak mlatem sráží hlavynepřátel Egypta – personifikovaného zla a chaosu (viz obr. 1).Tato výzdoba měla apotropaický, zlo odpuzující význam.Před pylonem byly v době Nové říše vztyčovány obelisky,které jsou solárními symboly. Stály zde i kolosální královskésochy, jejichž apotropaická funkce je taktéž zjevná. Konečnězde byly také vztyčeny obrovské stožáry „dotýkající se hvězdna nebi“, na nichž vlály praporce v barvách odkazujících najednotlivé bohy, např. modré v chrámech boha nebes Amona.Při pohledu zvenčí tak pylon vytvářel jednotný uměleckýcelek, v němž každá z jeho součástí měla svoji náboženskoufunkci.

Dřevěnou branou mezi věžemi pylonu se vcházelo dodvora obklopeného kolonádami. Prostor zalitý sluncem bylurčen pro konání velkých náboženských svátků. V zádušníchchrámech panovníků Nové říše tento otevřený dvůr sloužilpředevším k celebrování královského jubilea, během něhožkrál vystupoval do „okna zjevování“ (Hölscher 1939; Kemp

1976). Boční stěny dvora pokrývala bohatá reliéfní výzdoba,jejímiž náměty byly ceremonie, které se ve dvoře konaly,a výjevy panovníka v přítomnosti bohů.

Ze dvora se vstupovalo do vnitřních chrámových prostor,nejdříve do sloupové síně (hypostylu; obr. 9). V Řecko-řím-ské době na otevřené dvory navazovaly sloupové síně typupronaos, které byly od dvora odděleny pouze nižší zdí.Sloupy měly kromě konstrukční funkce také funkci symbo-lickou – nesly noční nebeskou klenbu, zpodobněnou jakožluté hvězdy na tmavomodrém pozadí. Sloupy svůj předob-raz nacházely v mytické floře; každá ze zobrazených rostlinměla svůj náboženský význam. Jak jsme se už zmínili, pa-pyrusové sloupy (obr. 10) navozovaly představu močálu po-rostlého papyrusovou houštinou, v jejímž úkrytu před Sute-chem se narodil Usirův syn Hor. Specifický náboženskývýznam měly i sloupy lotosové, palmové a později i tzv.kompozitní.

Sloupové síně i sloupové dvory tak představovaly do ka-mene převedenou sakrální krajinu. S tímto přístupem sevšak setkáváme již v době stavitelů pyramid, a to jak v jed-nom z nejstarších dokladů hypostylů – sloupové síni v zádušním chrámu panovníka Raneferefa, tak především v otevřených dvorech zádušních chrámů doby 5. dynastie,nejlépe v Sahureově zádušním chrámu. Zde vidíme čedičo-vou podlahu, jež snad napodobuje tmavé vody nilské zá-plavy přinášející úrodnou prsť, a nad ni se vypínající pal-mové sloupy, které podpírají strop ochozu kolem dvora,zdobený opět motivem noční oblohy s hvězdami. Jde takzcela jistě opět o snahu zachytit nilskou krajinu v kameni.Palmové sloupy v Sahureově sloupovém dvoře byly spojo-vány s již zmiňovaným důležitým poutním místem z po-čátku egyptských dějin – s Bútó, kde se ve stínu palmovéhoháje nacházel národní hřbitov (Arnold 1992: 15). Také početsloupů mohl být ovlivněn mytickými představami. Napří-klad osm Hathořiných sloupů (sloupů s hlavicí ve tvaru ob-ličeje bohyně Hathory) v (nedochovaném) chrámu postave-ném panovníkem Nektanebem I. v Hermopoli možnápředstavovalo osmero bohů hermopolské kosmogonie. Do-dnes ale neexistuje vyčerpávající vysvětlení funkce usirov-ských pilířů – pilířů s vázanými sochami krále v podoběboha mrtvých Usira, které se objevují především v záduš-ních chrámech Nové říše.

V hypostylech doby Nové říše byla zdůrazněna hlavní po-délná osa chrámu tím, že sloupy podél této osy byly vyšší,kdežto ty ve vedlejších lodích síně byly nižší. Vznikl tak ba-zilikální prostor osvětlovaný skrze kamenné mřížoví, kterévyužívalo výškového rozdílu centrálních a vedlejších lodí,popřípadě i bočních stěn sloupové síně (Haeny 1970). V poz-dějších obdobích měly sloupové síně již většinou jednu úro-veň stropu. Středem síně tak procházela „světelná stezka“dále směrem ke svatyni představující prapahorek vyzdviženýz chaosu. Světlo mělo přitom v pojetí egyptského rituálníhoprostoru velký význam, protože akcentovalo určité scény vý-zdoby chrámu nebo sochy rozmístěné podél jeho hlavní osy(obr. 11). Důležitou úlohu také jistě hrála poloha Slunce nanebi a úhel dopadu jeho paprsků v návaznosti na konkrétní,z náboženského hlediska důležité datum.

Kromě hlavní osy a kultovních místností však v chrámuexistovaly i další prostory, které mohly mít specifickou, alepřesto důležitou funkci. V chrámu v Edfú se např. setká-váme s knihovnou. Z výjevů a nápisů na stěnách komory je


Obr. 9 Velká sloupová síň Sethiho I. a Ramesse II. v karnackém chrámu(foto J. Krejčí)


patrné, že zde byly uloženy skříňky s papyrovými svitkys náboženskými, astronomickými, lékařskými, magickýmia dalšími texty. Zahrnovaly i spisy týkající se konání den-ního chrámového rituálu a obřadů během chrámovýchsvátků. „Jitřní komora“ sloužila k obřadu ranní symbolickéočisty krále, respektive kněze, který při obřadech panovníkazastupoval. V prostoru dnes označovaném jako „laboratoř“se nachází výzdoba a nápisy vztahující se k přípravě růz-ných vonných mastí a kadidel a jejich obětování Horovi,Hathoře, Usirovi, Esetě a dalším božstvům. Součástí chrámůŘecko-římské doby byl i vabet, „čisté místo“ (Coppens

2008), dějiště obětních rituálů během novoročního svátkuobnovy královské moci. Obřady vyvrcholily vynesenímsochy místního boha po schodech na střechu chrámu, abytam při obřadu „spojení se slunečním kotoučem“ celoročníprací zemdlený bůh v prvních paprscích ranního slunce na-čerpal novou sílu.

Ještě než paprsek světla dorazil ke svatostánku, musel např.v chrámu v Edfú problesknout obětní síní a předsíní, nazýva-nou „síň Devatera“, protože se zde před svým „pánem“,hlavní místním božstvem, scházela další božstva. Této de-vítce bohů patřil věnec kaplí rozmístěných kolem kaple sesvatostánkem. Tyto prostory měly kromě funkce ochrany sva-tostánku (viz s. 50–51) také důležité funkce rituální. Nešlopřitom o héliopolské Devatero bohů, ale o skupinu bohů do-provázejících hlavního boha chrámu, protože číslo devět, troj-násobek tří, v egyptštině vyjadřovalo nekonečný počet (Sethe1916). I tento prostor měl vzhledem ke svatostánku ochran-nou funkci.

Samotné srdce chrámu, svatostánek se schránou s hlavníkultovní sochou boha zvanou „tento velký bůh“, tonulo v na-prosté temnotě. Ve svatostánku, kam mělo přístup už jen ně-kolik vybraných kněží, kteří prošli zvláštním zasvěcením, sestýkalo nebe, země a podsvětí – tři dimenze prostoru, jimižbůh během své každodenní pouti procházel. Před schránou,někdy v samostatné síni, byla umístěna posvátná bárka boha.Na ní se během procesí (viz např. vzájemné propojení chrámův oblasti Théb) umisťovala socha boha.

Důležitou úlohu v této hře, v níž místnost od místnosti ubý-valo světla a přibývalo temnoty, měla i neustále se zvyšujícíúroveň podlahy. Také strop jednotlivých prostor se postupněsnižoval (viz obr. 11). Obojí mělo vést společným působenímk hlubšímu duchovnímu soustředění. Ke zvláštní, mystickéatmosféře kultovního srdce chrámu také přispíval fakt, že roz-měry jednotlivých prostorů byly při cestě do nitra chrámustále menší – svatyně měla v porovnání s ostatními chrámo-vými prostory poměrně malé rozměry. Záměrem bylo navéstvyvolené k plné duchovní koncentraci. K tomu sloužila i vý-zdoba stěn kaple. Ve svatyni stál na podstavci, někdy formo-vaném do podoby hieroglyfické značky pro nebe (pet), naos(svatostánek; Hornung 1990: 121). Naos představoval kon-centrované univerzum, v němž se stýkaly tři dimenze pro-storu – země, nebesa a podsvětí, kterými bůh prochází běhemsvé každodenní pouti. Šlo vlastně o axis mundi, který známei z jiných archaických společností a který sloužil k zakotveníčlověka v jeho okolním prostoru (Eliade 2004: 55–61).V tomto bodě pozemský svět komunikoval se světem nadpo-zemským, se světem vyšší, absolutní reality.


Obr. 11 Řez Horovým chrámem v Edfú s vyznačením směru pronikání světelných paprsků dovnitř chrámu (podle Assmann 1984: Abb. 2)

Obr. 10 Papyrusové sloupy ve dvoře postaveném Amenhotepem III.v luxorském chrámu (foto J. Krejčí)


Epilog

Prošli jsme všemi „slupkami“ egyptského chrámu až k tomunejdůležitějšímu – k nau, ke středu celého pozemského řádu,ke středu světa (van der Plaas 1994: 242). Jak jsme viděli, zá-kladní rysy, vlastnosti a funkce staroegyptské architektury seneodlišují od vlastností a funkcí architektur jiných starých ci-vilizací a také naší civilizace euroamerické. Také architekturasakrálních staveb dokazuje úzký vztah starých Egypťanůk náboženství, které pro ně bylo „ukotvením“ ve světě ovlá-daném přírodními silami. Architektura posvátných stavebsvým uzpůsobením, velikostí, osovostí a rytmičností totoukotvení napomáhala vytvořit (Scheller 1968: 107; Eliade1994: 22). Zároveň potvrzuje i fakt, že Egypťané byli všíma-vými pozorovateli, kteří se snažili výsledky svých dlouhodo-bých pozorování okolního prostředí přetavit do náboženskýchpředstav a následně i do svých chrámů. Šlo především o to,aby chrámy i hrobky fungovaly jako jakési „stroje“, které za-jišťovaly pokračování božského řádu, jedné ze základníchpodmínek fungování egyptského státu a společnosti, ale takéživota jednotlivých obyvatel nilského údolí.

Není však možné pominout emocionální rozměr. Architek-tura, zvláště pak architektura posvátná, vždy člověka uchva-cuje, působí na jeho city a vtahuje ho do svého světa. Archi-tektura má ovšem také někdy státně-propagační charakter,který můžeme najít jak v případě „božských“ chrámů Novéříše v Egyptě, tak v případě staveb nacistického Německa čistaveb vzniklých v období 30.–50. let minulého století vestřední a východní Evropě. Architektura a její výzdoba majípředstavit jisté události tak, aby vizuálně i emocionálně za-působily na obyvatele příslušné země, mají za úkol vytvářetmentální krajinu společenské paměti, mají tuto paměť ovliv-ňovat a spoluvytvářet.

Literatura:Adams, Matthew: 1992 „Community and Societal Organization in Early

Historic Egypt“, Newsletter of the American Research Center in Egypt158/159, s. 1–10.

2001 „Digging in the Ancient Town of Abydos“, Archaeology 54/4, s. 55.el-Adly, Abd el-Azim Sanaa: 1981 Das Gründungs- und Weiheritual des

Ägyptischen Tempels von frühgeschichtlichen Zeit bis zum Ende des NeuenReiches, Tübingen: Fakultät für Kulturwissenschaften der Eberhard-Karls-Universität.

Allen, James Peter: 1988 Genesis in Egypt. The Philosophy of Ancient Egyp-tian Creation Accounts, New Haven: Yale University [Yale EgyptologicalStudies 2].

2005 The Ancient Egyptian Pyramid Texts, Atlanta: Society of Biblical Lite-rature [Writings from the ancient world 23].

Altenmüller, Hartwig: 1975 „Buto“, in: Helck, Wolfgang – Otto, Eberhard(eds.). Lexikon der Ägyptologie 1, Wiesbaden: Harrassowitz, sl. 887–889.

Arnold, Dieter: 1991 „Zur Zestörungsgeschichte der Pyramiden, Ein Vor-trag“, Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts 47, s. 21–27.

1992 Die Tempel Ägyptens. Götterwohnungen, Baudenkmäler, Kultstätten,Zürich: Artemis & Winkler.

Assmann, Jan: 1984 Theologie und Frömmigkeit einer frühen Kultur, Stutt-gart: Kohlhammer.

1990 Ma’at. Gerechtigkeit und Unsterblichkeit im Alten Ägypten, München:Beck.

1997 Das kulturelle Gedächtnis. Schrift, Erinnerung und politische Identitätin frühen Hochkulturen, München: Beck.

Aufrère, Sydney – Golvin, Jean-Claude – Goyon, Jean-Claude: 1991 L’Égypterestituée, Sites et temple de Haute Égypte, Paris: Éditions Errance.

Badawy, Alexandre: 1968 A History of Egyptian Architecture, The Empire(the New Kingdom), from the Eighteenth Dynasty to the End of the Twen-tieth Dynasty, 1580–1085 B.C., Berkeley – Los Angeles: University ofCalifornia Press.

Benoist, Luc: 1995 Znaky, symboly a mýty, Praha: Victoria Publishing 1995.Bietak, Manfred: 1979 „Urban Archaeology and the Town Problem“, in:

Weeks, Kent R. (ed.). Egyptology and Social Sciences, Cairo: AmericanUniversity in Cairo Press.

1994a „Götterwohnung und Menschenwohnung. Die Entstehung eines Tem-peltyps des Mittleren Reiches aus der zeitgenössischen Wohnbericht“, in:Gundlach, Rolf – Rochholz, Matthias (eds.). Ägyptische Tempel – Struktur,Funktion und Programm (Akten der Ägyptologischen Tempeltagungen inGosen1990 und in Mainz 1992), Hildesheim: Gerstenberg [Hildesheimerägyptologische Beiträge 38], s. 13–22.

1994b „Heilige Bezirke mit Palmen in Buto und Sais“, in: Bietak, Manfred– Holaubek, Johanna – Mukarovsky, Hans – Satzinger, Hans (eds.). Zwis-chen den beiden Ewigkeiten. Festschrift für Getrud Thausing, Wien: Institut für Ägyptologie der Universität Wien, s. 1–18.

Bonnet, Hans: 2000 Lexikon der ägyptischen Religionsgeschichte, Hamburg:Nikol Verlag.

Borchardt, Ludwig: 1910 Das Grabdenkmal des Königs ŚaA-Hu-rea. Bd. 1.,Der Bau, Leipzig: Hinrichs’sche Buchhandlung.

Brovarski, Edward: 1995 „Abydos in the Old Kingdom and First Interme -diate Period, Part I“, in: Berger, Catherine – Clerc, Giséle – Grimal, Nicolas (eds.). Hommages à Jean Leclant, Vol. 1., Études pharaoniques,Le Caire: Institut Français d’Archéologie Orientale, s. 99–121.

1994 „Abydos in the Old Kingdom and First Intermediate Period, Part II“,in: Silverman, David (ed.). For His Ka. Essays Offered in Memory ofKlaus Baer, Chicago: Oriental Institute of the University of Chicago 1994[Studies in Ancient Oriental Civilization 55], s. 15–44.

de Buck, Adriaan: 1938 The Egyptian Coffin texts. II, Texts of spells 76–163,Chicago: University of Chicago Press.

Butzer, Karl W.: 1976 Early Hydraulic Civilization in Egypt. A Study in Cul-tural Ecology (Prehistoric Archaeology and Ecology), Chicago: Univer-sity of Chicago Press.

Calverey, Amice M. – Broome, Myrtle F. – Gardiner, Alan H: 1933–1959The Temple of King Sethos I at Abydos. Vols. 1–4, London: Egypt Explo-ration Society.

de Cenival, Jean-Louis : 1966 Ägypten. Das Zeitalter der Pharaonen, Mün-chen: Hirmer.

Coppens, Filip: 2008 The Wabet. Tradition and Innovation in Temples of thePtolemaic and Roman Period, Prague: Charles University in Prague, Faculty of Arts, Czech Institute of Egyptology.

Dodson, Aidan: 1991 Egyptian Rock-cut Tombs, Buckinghamshire: Shire Publications.

Eliade, Mircea: 1994 Posvátné a profánní, Praha: Česká křesťanská aka -demie.

2004 Obrazy a symboly, esej o magicko-náboženských symbolech, Brno:Computer Press.

Frankfort, Henri – de Buck, Adriaan – Gunn, Battiscombe: 1933 The Ceno-taph of Seti I at Abydos, London: Egypt Exploration Society.

Gammer-Wallert, Ingrid: 1982 „Palme, Palmblätter, Palmrispe, Palmfiber“,in: Helck, Wolfgang – Westendorf, Wolfhart (eds.). Lexikon der Ägypto-logie 4, Wiesbaden: Harrassowitz, sl. 658–659.

Derchain, Phillipe: 1966 „Réflexions sur la décoration des pylônes“, Bulletinde la Societé française de Egyptologie 46, s. 17–24.

Haeny, Gerhard: 1970 Basilikale Anlagen in der Ägyptischen Baukunst desNeuen Reiches, Wiesbaden: Steiner [Beiträge zur ägyptischen Baufors-chung und Altertumskunde 9].



Harvey, Stephen P.: 1994 „Monuments of Ahmose at Abydos“, Egyptian Archaeology 4, s. 3–5.

1998 The Cults of King Ahmose at Abydos, Ann Arbor: UMI DissertationServices.

2003 Abydos, the Oriental Institute 2002–2003 Annual Report, Chicago: Oriental Institute.

Hornung, Erik: 1990 Geist der Pharaonenzeit, Zürich: Artemis Verlag.Faulkner, Raymond O.: 1969 The Ancient Egyptian Pyramid Texts I–II,

Oxford: Clarendon Press.1978 The ancient Egyptian Coffin texts, Vol. 1., Spells 1–354. Warminster:

Aris & PhillipsHölscher, Uvo: 1934 Excavations at Medinet Habu. Vol. 1., General Plans

and Views, Chicago: University of Chicago Press.1939 „Erscheinungsfenster und Erscheinungsbalkon im königlichen Palast“,

Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde 67, s. 43–51.Janák, Jiří: 2009 Staroegyptské náboženství I. Bohové na zemi a v nebesích,

Praha: OIKOYMENH.Kees, Herrmann: 1961 „Abydos, a Sacred City“, in: Kees, Hermann –

James, T. G. H. (eds.). Ancient Egypt. A Cultural Topography, London:Faber and Faber.

Kemp, Barry: 1968 „The Osiris Temple at Abydos“, Mitteilungen des Deuts-chen Archäologischen Instituts 23, 1968, s. 138–155.

1975 „Abydos“, in: Helck, Wolfgang – Otto, Eberhard (eds.). Lexikon derÄgyptologie 1, Wiesbaden: Harrassowitz, sl. 28–41.

1976 „The Window of Appearance at el-Amarna“, Journal of Egyptian Archaeology 62, 1976, s. 81–99.

van der Plaas, Dirk: 1994 „Tempel in Ägypten. Einige religionsphänomeno-logische Bemerkungen“, in: Gundlach, Rolf – Rochholz, Matthias (eds.).Ägyptische Tempel – Struktur, Funktion und Programm (Akten der Ägyp-tologischen Tempeltagungen in Gosen 1990 und in Mainz 1992), Hildes-heim: Gerstenberg [Hildesheimer ägyptologische Beiträge 38], s. 239–254.

Kurth, Dieter: 1975 Den Himmel stützen: die ,Tw3 pt‘ Szenen in den ägyp-tischen Tempeln der griechisch-römischen Epoche, Bruxelles: Fondationégyptologique reine Élisabeth.

1980 „Manu“, in: Helck, Wolfgang – Westendorf, Wolfhart (eds.). Lexikonder Ägyptologie 3, Wiesbaden: Harrassowitz, sl. 1185–1186.

O’Connor, David: 2009 Abydos. Egypt’s First Pharaohs and the Cult of Osiris, London – New York: Thames & Hudson.

Otto, Eberhard: 1975 „Bachu“, in: Helck, Wolfgang – Otto, Eberhard (eds.).Lexikon der Ägyptologie 1, Wiesbaden: Harrassowitz, sl. 594.

Petrie, William Matthew Flinders: 1900 The Royal Tombs of the First Dy-nasty, London: Egypt Exploration Fund.

1901 The Royal Tombs of the Earliest Dynasties, London: Egypt ExplorationFund.

Morenz, Siegfried: 1965 Gott und Mensch im alten Ägypten, Heidelberg:Lambert Schneider.

Murray, Margaret Alice: 1904 The Osireion at Abydos, London: Quaritch.Raaven, Maarten: 2005 „Egyptian Concepts on the Orientation of the Human

Body“, Journal of Egyptian Archaeology 91, s. 37–54.Schäfer, Heinrich: 1986 Principles of Egyptian Art, Oxford: Griffith Institute.

Sethe, Kurt: 1916 Von Zahlen und Zahlworten bei den alten Ägyptern, Strass-burg: Karl J. Trübner [Schriften der Wissenschaftlichen GesellschaftStraßburg 25].

Shaltout, Mosalam – Belmonte, Juan Antonio: 2005 „On the Orientation ofAncient Egyptian Temples: (1) Upper Egypt and Lower Nubia“, Journalof History of Astronomy 36, s. 273–298.

Shaltout, Mosalam – Belmonte, Juan Antonio – Fekri, Magdi: 2007 „TheOrientation of Ancient Egyptian temples: (3) Key Points in Lower Egypt and Siwa Oasis, Part I“, Journal of History of Astronomy 38, s. 141–160.

Scheller, Max: 1968 Místo člověka v kosmu, Praha: Academia.Strudwick, Nigel C.: 2005 Texts from the Pyramid Age, Atlanta: Society of

Biblical Literature.Verner, Miroslav: 2010 Chrám světa. Svatyně, kulty a mysteria starověkého

Egypta, Praha: Academia.Way, Thomas von der: 1996 „Early Dynastic Architecture at Tell el-Farain-

Buto“, in: Bietak, Manfred (ed.). Haus und Palast im alten Ägypten,Wien : Österreichische Akademie der Wissenschaften [Denkschriften derGesamtakademie, Untersuchungen der Zweigstelle Kairo des Österrei-chischen archäologischen Institutes 14], s. 247–252.

1997 Tell el-Faracîn. Buto I, Mainz am Rhein: Zabern [Archäologische Ver -öffentlichungen 83].

Wilkinson, Richard H.: 2000 The Complete Temples of Ancient Egypt, Lon-don: Thames and Hudson.

2003 The Complete Gods and Goddesses of Ancient Egypt, Cairo: AmericanUniversity in Cairo Press.

Žába, Zbyněk: 1954 L’orientation astronomique dans l’ancienne Égypte, etla précession de l’axe du monde, Praha: ČSAV [Archiv orientální 2, Sup-plementa].

Abstract:

Sacred space in the ancient Egyptian architecture

For the concept of the ancient Egyptian sacred spaces, thereligious beliefs were fundamental: they represented “theskeleton” which was “wrapped” in the “meat” of the archi-tecture. Beside the religious ideas, it was the environmentsurrounding the ancient Egyptians with its natural forms andaxes formed by the course of the Nile and by the celestialpath of the Sun which influenced the orientation and archi-tectural features of Egyptian temples and tombs. These buil -dings helped to “anchor” the Egyptians in the world domi-nated by natural forces and they were also important tosustain the divine order maat. For the Egyptians it was alsoessential to create places of memory, sacred places (as was,e.g., Abydos) which represented an important cementing fac-tor. The architecture of sacred buildings with its size, forms,axiality and rhytmics helped to create imaginary space andthe culture of memories.



Nejdetailněji popisuje metodu loci třetí kniha ad Herennium,z níž zde citujeme úvodní definici umělé paměti: „Umělápaměť se skládá z míst (lat. loci) a obrazů (lat. imagines).Místy míním taková, jež jsou přirozeně či dílem lidské rukymalá a ohraničená, taková, abychom je dokázali jednodušepojmout a pochopit pomocí přirozené paměti – napříkladdům, prostor mezi sloupy, výklenek apod. Obrazy jsou sym-boly, znaky či vyobrazení věcí, které si přejeme zapamatovat;například pokud si chceme zapamatovat koně, lva či orla, mu-síme umístit jejich obrazy na konkrétní místa“ (Rhetorica adHerennium III, 16). Antická umělá paměť se tedy skládá zedvou částí. Nejprve je nutno si vytvořit jasně strukturovanousíť míst v přesném pořadí (různé mnemotechnické traktátydoporučují využít například body podél dobře známé cestynebo budovu či místnost, v níž se často nacházíme). Tato pa-

měťová místa – cestu i budovu budeme při praktikování me-tody loci procházet pouze mentálně v naší hlavě – fungujíjako v paměti bezpečně umístěné kotvy, na něž se věší sym-boly jednotlivých věcí či faktů, které si hodláme zapamatovat.Aby dobře fungovala, musí mít taková místa paměti několikvlastností. Musí se navzájem dostatečně lišit, aby byla naprvní pohled rozeznatelná. Musí být přiměřené velikosti,neboť na příliš rozlehlých místech budou obrazy nezřetelné,zatímco na příliš malá místa se potřebné obrazy často nevej-dou. Místa by také neměla být ani příliš jasně osvětlená, anipříliš temná, aby se obrazy neztrácely ve stínu či nebyly pře-světlené. Vzdálenost mezi jednotlivými místy by měla býtpřiměřená – asi 30 stop, neboť stejně jako vnější oko, i okovnitřní vidí hůře, pokud se předmět příliš přiblíží či vzdálí(volně podle Rhetorica ad Herennium III, 19).

5 6 P E S I X / 2 0 1 2 A R S M E M O R I A E A E G Y P T I ACA ?

Ars memoriae aegyptiaca? Egyptské hieroglyfy a antické umění paměti

Renata Landgráfová

Antické umění paměti bylo jednou z šesti dovedností řečnického umění, latinsky nazvaných inventio(základní myšlenka a tvorba argumentu), dispositio (kompozice, sestavení řeči tak, aby dosáhla ký-ženého cíle), elocutio (styl), pronunciatio (výslovnost), memoria (umístění řeči do paměti) a actio(vlastní přednesení řeči). Jelikož byla paměť nedílnou součástí antického řečnického umění, ne-spoléhala většina řečníků jen na svou přirozenou paměť, ale spíše na tzv. paměť umělou (opírajícíse o paměťové techniky a nikoli jen o přirozený talent), tedy paměťovou metodu loci.1 Metoda locije popsána ve třech řečnických traktátech starověku: v anonymní2 Rhetorice ad Herennium (počá-tek 1. stol. př. Kr.), v Ciceronově De oratore (konec 1. stol. př. Kr.) a Quintilianově Institutio oratoria(1. stol. po Kr.).

Obr. 1 Hieroglyfický text na nepravých dveřích z hrobky hodnostáře Neferinpua v Abúsíru (foto M. Frouz)


Podle nesčetněkrát citované legendy (poprvé se objevujeu Cicerona, De oratore II, 74: 352–353) vzniklo antickéumění paměti v 5. století př. Kr. v řecké Thesálii. Jistý bohatýmuž jménem Skopás zde tehdy pořádal hostinu. Mezi pozva-nými byl i básník Simonidés, který byl najatý, aby zapělchválu na hostitele. Simonidés to učinil, ale ve své ódě vy-chválil i božská dvojčata Kastóra a Polydeuka.3 Skopás seurazil, jelikož se v Simonidově básni musel o slávu dělits božstvy, a když si k němu básník přišel pro sjednanou od-měnu, dal mu jen polovinu s tím, že druhou mu mají zaplatitoba bohové. Zanedlouho poté vešel do místnosti sluha a ozná-mil, že před branou stojí dva mladí muži a přejí si hovořit seSimonidem. Sotva Simonidés vyšel z budovy, země se za-chvěla, stavba se zřítila k zemi a pohřbila pod troskami ho-dovní síň se Skopem a všemi jeho hosty. Přežil jen Simoni-dés, jemuž se tak Dioskúrové odměnili za jeho chvalozpěv.

Po odklizení trosek se zjistilo, že těla byla příliš poškozena,než aby je bylo možno identifikovat. Jako jediný žijící přímýúčastník celé události byl tedy povolán Simonidés. Když sebásník podíval na spoušť před sebou, uvědomil si, že si dosudpamatuje, kde který z hostů seděl, a podle umístění těl takmohl jednotlivé osoby identifikovat a předat je rodinám k řád-nému pohřbu. Tak se zrodilo umění paměti.

Tato legenda bývá jako původ antického umění paměti ci-tována i v současnosti (např. Yates 1966: 1–2). Vysvětlujevšak jen polovinu z toho, co tvoří metodu loci, s jejíž pomocídokázali řečtí a posléze římští řečníci pronášet zpaměti dlouhéproslovy bez nahlížení do písemných poznámek. Naše studiehledá původ antického umění paměti, nebo alespoň jeho části– kódování významů pomocí imagines, ve staroegyptskémsystému hieroglyfického písma. Naše cesta tedy vede od iko-nického kódování lva pomocí obrázku lva ke složitému vy-užívání imagines ke kódování abstraktních pojmů jako moud-rost či učenost, celých událostí, či dokonce cizích slov či jmenjako Czíkszentmiháliy. Obojí praktikovali již antičtí řečnícijako memoria rerum (kdy si je například celý proslov možnopamatovat pomocí klíčových slov v daném pořadí a jeho do-slovné znění vytváří řečník na místě) a memoria verborum(paměť doslovná, díky níž je možno citovat z děl slavnýchautorů či pamatovat si neobvyklá nebo cizí slova). Takovýsystém není samozřejmý, avšak Řekové byli v době, kdyumění paměti vznikalo, v těsném kontaktu s kulturou, kterávýznamy pomocí obrazů kódovala po celou dobu své exis-tence – se starými Egypťany. Je tedy možné, že se Řekovépro své umění paměti nechali inspirovat systémem egypt-ského hieroglyfického písma?

Antičtí autoři popisují proces umělé paměti jako procespísma: „neboť místa jsou jako voskové tabulky či papyrus,imagines jako písmena, jejich rozložení a uspořádání jakopísmo, a pronášení (proslovu) je jako čtení“ (Rhetorica adHerennium III, 17). Je tedy chybou domnívat se (jako např.Yates 1966 či v novější práci Giuliani 1998), že umění pamětije metodou úzce spjatou s orální kulturou a rozšíření gramot-nosti nutně vedlo k jeho úpadku. „Orální“ umění paměti jezaloženo na metru, rýmu a podobných vlastnostech textu. An-tické umění paměti je již samotnou svou podstatou uměnímpísemným, byť nehmotným, jde o jakési písmo bez materi-ality, hraniční fenomén písemné kultury (k hraničním jevůmpísma viz Grube – Kogge – Krämer 2005).

Způsob, jakým toto nehmotné písmo (říkejme mu mnemo-grafie) funguje, je velmi vzdálený gramatografickým („abe-

cedním“) systémům, jako jsou písma latiny, řečtiny či sou-časných evropských jazyků. Způsoby vytváření imagines ne-jsou v traktátech antických řečníků příliš často a příliš po-drobně popisovány, aby se studenti umění paměti nespoléhalina předem vytvořené obrazy, ale naučili se co možná nejrych-leji vytvářet na základě obecných principů obrazy vlastní.Přesto však Rhetorica ad Herennium obsahuje příklady prokódování memoria rerum i memoria verborum. Příklad promemoria rerum pochází z oblasti soudnictví: „Žalobce řekl,že obžalovaný zabil muže jedem, jako motiv činu udal dědictvía prohlásil, že existuje mnoho svědků tohoto činu. Pokud sive snaze připravit obhajobu chceme zapamatovat tento prvníbod, umístíme na své první paměťové místo (locus) obraz procelou tuto záležitost. Pokud [mrtvého] známe osobně, před-stavíme si onoho muže nemocného a ležícího v posteli. Pokudjej neznáme, budiž naším nemocným nějaký člověk pocháze-jící z nejnižší třídy, aby nám okamžitě vytanul na mysli.A k posteli umístíme obžalovaného, který v pravé ruce držípohár a v levé tabulky a na čtvrtém prstu beraní varlata:takto zaznamenáme muže, který byl otráven, dědictvía svědky“ (Rhetorica ad Herennium III, 20). Zde tedy jedenkomplexní obraz kóduje celou obžalobu: Pacient ležící v po-steli představuje otráveného muže, pohár v ruce obžalova-ného jed, tabulky dědictví a beraní varlata (testiculi) svědky(testes). Významy jsou zde kódovány pomocí rébusu (varlata= svědci), pomocí reprezentace abstraktního pojmu obrazemkonkrétní věci pro daný pojem charakteristické (tabulky, naněž se zapisovala závěť = dědictví; pohár v ruce zdravéhomuže stojícího nad umírajícím = jed) a přímo ikonicky (otrá-vený muž v posteli = nebožtík).

Stejně fungují logofonetické písemné systémy. Je zají-mavé, že když na samém konci 16. století učil jezuitský mi-sionář Matteo Ricci umění paměti (rozvinutější, ale stále za-ložené na principech popsaných římskými řečníky, jakdokládá jeho traktát o západní mnemotechnice; Lackner –Ricci 1986) v Číně, přirovnával tvoření mnemogramů k tra-dičním čínským šesti způsobům tvorby znaků (blíže viz Kwan2012). Stejně jako egyptské hieroglyfy, i čínské písmo je lo-gofonetické. Egypťané o svém písmu nikdy podobným způ-sobem neteoretizovali, avšak systém, s nímž se v Egyptě se-tkávali Řekové, se principům vytváření paměťových obrazůnápadně podobá.

Egyptské písmo se skládá z několika typů znaků. Evrop-skému čtenáři budou nejbližší fonogramy, tedy znaky, kterémají zvukovou hodnotu. V egyptštině existují jedno-, dvoj-a trojsouhláskové znaky, samohlásky se, podobně jakov dnešní arabštině či hebrejštině, nepsaly. Tyto znaky pů-vodně vznikly na principu rébusu – například ze slova *džut,„had“, pochází hieroglyfické dž. Princip rébusu neopustilegyptské hieroglyfické písmo po celou dobu jeho existence,slovy W. Schenkela (1981: 92) se „ikonicita a princip rébusu[v egyptském písmu] navzájem podporovaly“. Druhýmtypem znaků jsou logogramy, znaky stojící pro celá slova. Ty mohou být přímo ikonické, například ra, „slunce“. Abstraktní pojmy však mohu být kódovány pomocí zobra-zení konkrétních, pro dané pojmy charakteristických před-mětů či postav: seš, „písmo“, (znak znázorňuje písařskou paletu), meša, „armáda“, (znak znázorňuje jednoho lučišt-níka). Jiné abstraktní pojmy je možno kódovat symbolicky,například aša, „mnoho“, (ještěrek je v Egyptě opravduhodně). Pomocí stejných principů se tvoří i determinativy,

A R S M E M O R I A E A E G Y P T I ACA ? P E S I X / 2 0 1 2 5 7


jejichž rolí je označovat významovou kategorii, do níž danéslovo patří, vymezovat hranici slova a odlišovat od sebe slovapsaná jinak stejnými znaky ( depet, „chuť“, s deter-minativem jazyka, depet, „loď“, s determinativemloďky).4 Vidíme tedy, že principy vytváření mnemogramůtak, jak je popisuje Rhetorica ad Herennium, jsou shodnés principy, na nichž stojí egyptské hieroglyfické písmo. Pronázornost můžeme shrnout známé principy obou systémův tabulce, již doplníme o principy tvorby mnemogramů, kterépopsal na konci 16. století Matteo Ricci (viz tab. 1).

Není asi nutno příliš zdůrazňovat, že Řekové byli v době,kdy umění paměti vznikalo, egyptským hieroglyfickým písmem fascinováni. Chápali je spíše jako písmo ryze sym-bolické – jako takové bylo však jako inspirace pro tvorbumnemogramů ještě vhodnější. Kromě Horapollónovy Hiero-glyfiky, k níž se ještě vrátíme, postačí jeden citát z doby3. stol. po Kr.: „[...] egyptští mudrcové [...] nepoužívali k zá-pisu své moudrosti písmena, která vyjadřují slova a propozicea zastupují zvuky a výslovnost vět, ale kreslili namísto tohoobrazy (agalmata) a zapisovali ve svých posvátných textech(hieros) každý objekt pomocí zvláštního symbolu“ (Plotinus,Enneady V, 8, 6). Podobně napsal o století později AmmianusMarcellinus: „Neboť staří Egypťané nepsali jako dnes, kdyjasná a jednoduchá řada písmen vyjadřuje to, co je lidskýduch schopen vymyslet (concipere), ale jednotlivé znaky jimsloužily k vyjádření podstatných jmen i sloves, někdy zname-naly dokonce i celé propozice“ (Ammianus Marcellinus, ResGestae XVII, 4, 10).

Ammianus Marcellinus zde hovoří o obrazech, které sloužík záznamu slov a celých vět – přesně tak jako mnemogramy.Rhetorica ad Herennium navíc přímo zmiňuje řecké traktátyo umění paměti obsahující „seznamy obrazů, které odpovídajívelkému množství slov“ (Rhetorica ad Herennium III, 23).Podobně působí řecké dílo o egyptských hieroglyfech, Hora-pollónova Hieroglyfika, sepsaná v 5. stol. po Kr. alexandrij-ským Řekem Horapollónem (Thissen 2001: XIII–XIV). Ho-rapollón žil v době, kdy se egyptské hieroglyfy jižnepoužívaly (poslední hieroglyfický nápis pochází z roku 394po Kr.), v archivech a knihovnách však ještě mohly být do-stupné hieroglyficko-démoticko-koptské či řecké slovníky(Thissen 2001: XV). Hieroglyfika obsahuje celkem 100 „hi-eroglyfických“ znaků (z nichž některé odpovídají egyptskýmhieroglyfům podobou i významem, jiné jen podobou a dalšívůbec ne), které jsou všechny vysvětleny na čistě symbolic-

kém principu. Tyto interpretace vycházejí z egyptské „kryp-tografie“ (Assmann 1997: 316–318), již dobře známez chrámů Řecko-římské doby, jež se však používala po celoudobu egyptských dějin, a jak naznačuje podoba výkladu spo-lečně se zmínkou o seznamech mnemogramů v řeckých trak-tátech o paměti, rovněž z principů tvorby paměťových ima-gines, v této době již plně rozvinutých. Spojení egyptskýchhieroglyfů a umění paměti tedy nebylo pro Řeky ničím ne-přirozeným.

Jak nám tyto poznatky pomohou doplnit legendu o Simo-nidovi? Byl-li Simonidés skutečně tím, kdo jako první objevilprincip míst k podpoře paměti, můžeme následující událostidatovat přibližně do doby na přelomu 5. a 4. stol. př. Kr. Ře-kové tedy měli paměťový systém, mřížku, na niž byli připra-veni umísťovat materiál k zapamatování. Osoby, zvířata – tovše nebyl problém, stačil prostý obraz. A Řekové věděli, žepaměť operuje v obrazech (Aristoteles, De memoria et remi-niscentia). Jak však kódovat abstraktní pojmy a složitější udá-losti? V době, jež nás zajímá, byli Řekové již v kontaktu sestarými Egypťany a jejich hieroglyfické písmo je fascinovalo.Nikdy je zcela nepochopili, ale alespoň část základních prin-cipů si pravděpodobně nechali vysvětlit, a na jejich základězačali postupně vytvářet vlastní – logofonetickou – mnemo-grafii. Povědomí o principech egyptského hieroglyfickéhopísma se postupně vytratilo, tak jak se hieroglyfy přestávalypoužívat. Když pak v 5. stol. po Kr. sepisoval Horapollónsvou Hieroglyfiku, vycházel z toho, co znal o řeckých hiero-glyfech – paměťových imagines, a kruh se uzavřel.

Umění paměti přetrvalo více než tisíciletí a ve zcela nové,hermetické podobě stálo v období renesance na počátku diagramatiky a s ní i moderní vědy (poprvé Yates 1966: 368–389). Možná tak egyptské hieroglyfy stojí na samém po-čátku vědeckého poznání.

Poznámky:1 V průběhu dějin se umění paměti rozvinulo do mnohem širší škály tech-

nik. Zde se však zabýváme původem antickým uměním paměti, pod nímžrozumíme metodu loci. Další techniky se začaly rozvíjet ve středověkua zejména pak v období renesance.

2 Rhetorica ad Herennium byla po dlouhou dobu připisována Ciceronovia často byla označována jako „Druhá Tulliova rétorika“. Díky tomuto –chybnému – spojení se slavným jménem se umění paměti ve středověkutěšilo značné úctě, a to i navzdory tomu, že při vytváření paměťových

5 8 P E S I X / 2 0 1 2 A R S M E M O R I A E A E G Y P T I ACA ?

Egyptské hieroglyfy Ad Herennium Matteo RicciRébus

* džut > dž

ib„kůzle“ >

ib„žíznit“

(beraní) varlata (testiculi) > svědkové (testes)

přední část draka (long) +zadní část čápa (he) = štěstí (le)

Ikonické zobrazení ra „slunce“ ležící pacient = otrávený zemřelý

muž se zbraněmi = voják

Charakteristická konkrétní věc pro abstraktní pojem aša „mnoho“

tabulky, na něž se zapisovala závěť = dědictví

písařské náčiní = učenost,moudrost


imagines, které již tehdy měly být co nejpodivnější a nejbizarnější a mělyvzbuzovat co nejsilnější emoce, mohly vznikat poměrně neuctivé až he-retické obrazy (např. opat umístěný hlavou dolů a hryzající si loket; kestředověkém umění paměti viz Carruthers 2008).

3 Kastór a Polydeukés, latinsky Castor a Pollux, byli Dioskúrové, božští sy-nové Diovi. Latinsky jsou označováni také jako Gemini, Blíženci.

4 Egyptské písmo má ještě další znaky, tzv. fonetické komplementy, kterénapomáhají paměti při čtení vícekonsonantních znaků a naznačují, kterouz hodnot znaků s více významy je třeba zvolit. Systém tak, jak jsme jejpopsali, je velmi zjednodušený. Jeden a tentýž znak může mít v textu hod-notu fonogramu, logogramu nebo determinativu, podle kontextu. Proúčely této studie nám však stačí znát základní principy tvorby znaků.

Prameny:Ammianus Marcellinus, Res Gestae (Seyfarth 1978)Aristoteles, De memoria et reminiscentia (Sorabji 1972)Horapolló, Hieroglyfika (Thissen 2001) Marcus Tullius Cicero, De oratore (Sutton 1967)Plotinus, Enneady (Kirchhoff 1856)Rhetorica ad Herennium (Caplan 1964)Matteo Ricci, Xiguo Jifa (Lackner – Ricci 1986)

Literatura:Assmann, Jan: 1997 „Zur Ästhetik des Geheimnisses. Kryptographie als Kal-

ligraphie im alten Ägypten“, in: Assmann, Aleida – Assmann, Jan – Hahn,Alois – Lüsebrink, Hans J. (eds.). Schleier und Schwelle, München: Wil-helm Fink Verlag [Archäologie der literarischen Kommunikation V, 1: Geheimniss und Öffentlichkeit], s. 313–327.

Caplan, Henry: 1964 Ad C. Herennium de ratione dicendi (Rhetorica ad He-rennium), London: Heinemann – Cambridge: Harvard University Press[Loeb Classical Library].

Carruthers, Mary: 2008 The Book of Memory. A Study of Memory in Medie -val Culture, Cambridge: Cambridge University Press.

Grube, Gernot – Kogge, Werner – Krämer, Sibylle: 2005 Schrift: Kulturtech-nik zwischen Auge, Hand und Maschine, München: Wilhelm Fink Verlag.

Giuliani, Luca: 1998 Bilder nach Homer. Vom Nutzen und Nachteil der Lek-türe für die Malerei, Freiburg im Breisgau: Rombach Verlag [Quellen zurKunst 7].

Kirchhoff, Adolphus: 1856 Plotini opera, Leipzig: Teubner.Kwan, Tze-Wan: 2012 „Phenomenological Interpretation of the ,Six Ways‘

of Chinese Script Formation“, in: Gordin, Shai – Landgráfová, Renata(eds.). Visualizing Knowledge in Signs. Enconding Meanings in Logop-honetic Writing Systems, Berlin: Akademie Verlag [Schriftbildlichkeit 3],v tisku.

Lackner, Michael – Ricci, Matteo: 1986 Das vergessene Gedächtnis. Die jesuitische mnemotechnische Abhandlung Xiguo jifa – Übersetzung undKomentar, Wiesbaden: Steiner [Münchner Orientalistische Stu dien 42].

Schenkel, Wolfgang: 1981 „Rebus-, Buchstabiersilben- und Konsonantens-chrift“, Göttinger Miszellen 52, s. 83–95.

Seyfarth, Wolfgang: 1978 Rerum gestarum libri qui supersunt, Leipzig:Teubner.

Sorabji, Richard: 1972 Aristotle on Memory, London: Duckworth.Sutton, Edward W.: 1967 Cicero, De oratore, London: Heinemann – Cam-

bridge: Harvard University Press [Loeb Classical Library].Thissen, Heinz J.: 2001 Des Niloten Horapollon Hieroglyphenbuch, Band

I Text und Übersetzung, München – Leipzig: Saur [Archiv für Papyrus-forschung und verwandte Gebiete Beiheft 6].

Yates, Frances A.: 1966 The Art of Memory, Chicago: The University of Chicago Press.

Abstract:

Ars memoriae aegyptiaca? Egyptian hieroglyphsand the ancient art of memory

The article seeks the origins of the imagines agentes of theclassical art of memory in a Greek inspiration by and reinter-pretation of the ancient Egyptian hieroglyphic writing. Theprinciples of the Egyptian hieroglyphic writing system aredescribed and compared with the principles of the formationof memory imagines, as known predominantly from the ano-nymous Rhetorica ad Herennium and from the detailed desc-ription by the Jesuit missionary Matteo Ricci, aimed at a le-arned Chinese audience. The Greek fascination with Egyptand its script is explored and linked with the development ofthe art of memory.

A R S M E M O R I A E A E G Y P T I ACA ? P E S I X / 2 0 1 2 5 9


Meď

Meď (lat. cuprum, chemická značka Cu) je chemickým prvkomv periodickej sústave prvkov s protónovým číslom 29, má hus-totu 8960 kg/m3 a bez prímesí sa taví pri teplote 1083 °C. Meďa jej zliatiny sa vyznačujú dobrou tvarovateľnosťou za tepla i zastudena. Ako jediný kov má červenkastú farbu (Bowen – Gu-natilaka 1977: 1). Meď je obsiahnutá v niekoľkých desiatkachprírodných minerálov, v prírode sa vyskytuje aj samostatne. Vý-znamným minerálom a kvalitnou medenou rudou je malachits výraznou tmavozelenou farbou. Obsahuje približne 60 %medi. Práve malachit sa v skúmaných obdobiach používal akonajčastejší zdroj medi a tiež ako zdroj zeleného farbiva.

V archeológii sa získavaním a spracovaním kovov v minu-losti zaoberá jej odvetvie nazývané archeometalurgia. Jedným

z jej najdôležitejších zistení v ostatných päťdesiatich rokochje určenie tzv. arzénovej medi ako najpoužívanejšej zliatinyod štvrtého po druhé tisícročie pred Kr. (Moorey 1994: 250–251). Prírodná meď ale môže obsahovať vysoký podielarzénu (až do 15 %), preto je v analyzovaných predmetochveľmi ťažké rozlíšiť prírodné a úmyselné zliatiny. Nepravi-delný výskyt arzénu v staroegyptských artefaktoch ukazujúnapr. analýzy J. Goldena (2002: Table 14.1).

Začiatky používania medi v Egypte

Medené predmety sa v pravekom Egypte vzácne objavujúv badarskej kultúre (4500–4000 pred Kr.), častejšie sú všakod druhého stupňa nakádskej kultúry, vtedy už pravdepo-dobne v Egypte začína aj samotná metalurgická činnosť

6 0 P E S I X / 2 0 1 2 K R Á Ľ OV S K É S Ú V I S L O S T I M E D I V R A N O DY NA S T I C K E J D O B E A S TA R E J R Í Š I

Obr. 1 Scéna z metalurgickej dielne zo vzostupnej cesty k Venisovej pyramíde. Scéna zobrazuje kutie elektra, tavenie striebra, výrobu nádob, ostreniečepele tešly a váženie kovu (Hassan 1938: pl. XCVI)

Kráľovské súvislosti medi v Ranodynastickej dobe a Starej ríši1

Martin Odler

Meď bola najdôležitejším kovom v staroegyptskej spoločnosti Ranodynastickej doby a Starej ríše.Používala sa v umení a remeslách ako surovina, napr. na výrobu fajansy, ako materiál pre reme-selnícke nástroje, ale aj ako samostatné médium v umeleckej činnosti, z ktorého sa vytvárali najmäsochy a sošky. No nikde na vlastnom území Egypta sa jej ložiská nenachádzali. Dopyt po medi takmuseli uspokojovať expedície a výmenný obchod smerujúci za jeho hranice. Jedinou organizačnousilou takýchto expedícií a pravdepodobne aj výmeny bol kráľ a kráľovská administratíva. Za -bezpečením tejto suroviny a jej prerozdeľovaním na nižšie priečky spoločenského rebríčka kráľi kráľovská administratíva upevňovala a udržiavala svoj spoločenský status (Eichler 1993: 321).


(3500–3200 pred Kr.). V porovnaní s Blízkym Východom jevýskyt medených predmetov veľmi neskorý, najstaršie me-dené predmety boli zistené v Anatólii a v Iráne už v 8.–7. ti-sícročí pred Kr. Táto skutočnosť sa dá vysvetliť práve nedos-tupnosťou medenej rudy v Egypte.

Ale až do 1. dynastie na území Egypta pozorujeme výraznéregionálne rozdiely vo výskyte medených predmetov, ktorépravdepodobne nevyplývajú iba zo stavu bádania, ale odrá-žajú nerovnakú dostupnosť suroviny a výrobkov z nej.V malom množstve sa napr. praveká meď vyskytuje na vý-znamnej hornoegyptskej lokalite Hierakonpolis alebo v Dol-nom Egypte pri pohreboch kultúry Maadí. Existovali ka-menné i medené verzie rovnakých nástrojov, čo sa dávysvetliť statusovými rozdielmi vo význame a hodnote suro-vín. V prostredí spoločenských elít boli dôležitejšie ako prak-tický význam materiálov.

Pozoruhodným príkladom absencie medených predmetovje hrobka U-j z Abydu, datovaná do stupňa IIIa2 nakádskejkultúry, ktorá obsahovala časť pôvodnej zádušnej výbavy. Pat-rila pravdepodobne panovníkovi tzv. 0. dynastie, Škorpiónovi.Nachádza sa v nej množstvo druhov nálezov z keramiky, slo-noviny, kostí, kameňa, dreva, ba dokonca bolo objavenýchokolo sedemsto keramických nádob z Kanáanu a okolo osem-sto egyptských nádob, medené predmety však medzi nálezmichýbajú. Pritom napr. zo sídliska nakádskej kultúry na ostroveElefantína bol publikovaný relatívne veľký súbor 81 mede-ných predmetov a ich fragmentov, tiež datovaných do tretiehostupňa nakádskej kultúry (Kopp 2006: 84–86, Taf. 37).

Najstaršie medené predmety v Dolnej Núbii pochádzajúz lokalít ranej skupiny A, datovaných do intervalu 3700–3250pred Kr. (Török 2008: 35). Hmotnú kultúru poznáme najmäz jej pohrebísk, sídliská sa nenašli takmer žiadne. Pokiaľ zos-nulý dostal do hrobu medený predmet, išlo len o jeden či dvaexempláre (napr. sekery, tešly, ale aj medené tyčinky tradičnenazývané „šidlá“, ktoré však boli veľmi pravdepodobne ur-čené na tetovanie pokožky).

V závere jestvovania núbijskej skupiny A (3150–2800 predKr.) sa objavujú i veľmi bohaté hroby s importmi z Egyptaa Levanty, na pohrebiskách v Kustule (Williams 1986) a v Sa-jále (Firth 1927). Dokonca boli interpretované ako hrobynúbijských kráľov či náčelníkov (Williams 1986; Török2008: 41–48). Hypotéza však nie je prijímaná všeobecne.Počet medených nástrojov je v niektorých hroboch vyšší akoje v skupine A zvykom. V Núbii, tak ako aj v Egypte, kon-centrácia väčšieho množstva medených predmetov znamenána pohrebisku prítomnosť spoločenskej elity.

Medené nástroje z týchto pohrebísk nachádzajú analógieaž v Levante. M. Tadmorová (2002) práve na základe analógiímedených predmetov z depotu Kefar Monaš a iných sýropa-lestínskych nálezov a nálezov z lokalít Egypta a Núbie uva-žuje o jestvovaní spoločnej tradície výroby nástrojov v tejtooblasti v preddynastickom období. Ruda však zrejme malaodlišný pôvod, analýzy izotopov olova páru predmetov z pro-stredia skupiny A sa svojími výsledkami nepodobajú anirudám z jordánskeho Wádí Arába, ani rudám z Anatólie (An-finset 2010: 165, fig. 6.50).

Ranodynastickí králi a meď

Významným prameňom pre najstaršie dejiny Egypta je tzv.Palermská doska (Wilkinson 2000). Jej fragmenty stručnou

analytickou formou zachytávajú udalosti Ranodynastickejdoby a Starej ríše, až do obdobia vlády Neferirkareho v 5. dy-nastii. Palermská doska je jedným z najdôležitejších prame-ňov aj pre výskyt medi vo vtedajšej spoločnosti a budemez nej postupne citovať.

Medené predmety sa, podobne ako v hrobke U-j, nevysky-tujú ani medzi nálezmi z tzv. kráľovskej „Meniho“ hrobkyv Nakáde, ktoré boli nedávno znovu spracované. Nástrojev hrobke boli vyrobené z kostí a z pazúrika. Hrobka je dato-vaná do obdobia Ahovej vlády (Kahl et al. 2001) a pripiso-vaná kráľovnej Neith-hotep (Callender 2011: 7–9). Absenciamedi na začiatku 1. dynastie môže byť indikátorom momen-tálnej nedostupnosti suroviny, pričom iné levantínske importysa do Egypta dostávali. Najstaršie rozsiahle primárne arche-ologické kontexty s medenými predmetmi sú spoľahlivo da-tované až do obdobia Džerovej vlády. Najväčší súbor po-chádza z hrobky č. 3471 v Sakkáre, ktorá patrila vysokopostavenému kráľovskému úradníkovi (jeho meno sa všakv hrobke nenašlo) (Emery 1949: 18–57). Pochádza z nej viacako päťsto medených nástrojov a nádob. Archeologické zis-tenia zrejme korešpondujú so záznamom na Palermskejdoske, uvádzaným počas Džerovej vlády ako udalosť sqr ¤Tt,teda „porážku (krajiny) Secet“. Secet bol termín, ktorý v Sta-rej ríši označoval územia severovýchodne od Egypta, zvyknesa prekladať ako Ázia (Wilkinson 1999: 71; 2000: 190).O slove však nie je z tohto ani nasledujúceho obdobia prílišveľa dokladov a význam termínu nemusí byť v každom za-chovanom prameni rovnaký, navyše sa vyskytuje za panov-níka Sahureho aj na Sinaji (Eichler 1993: 38).

Priama zmienka o medi v súvislosti s kráľovským úradomsa objavuje už v 1. dynastii. Meno Oboch paní kráľa Adžibatotiž znelo Mrj-biA-pj, teda v jednom z možných prekladov„Milovaný medeného trónu“ (Wilkinson 1999: 203–204). Po-doba znakov hieroglyfického písma však v tomto čase nebolaustálená a ustálené nie je ani ich čítanie, J. Kahl (2002: 137–138) by rovnaký výraz preložil ako „Milovaný pevnéhotrónu“.

Najstarší doklad o zhotovení medenej sochy sa zachovalna Palermskej doske. Píše sa na nej o skulptúre poslednéhokráľa 2. dynastie, ktorá mala názov „Vysoký je Chasechem-vej“ (Wilkinson 2000: 133–134). Dielo sa nezachovalo, po-známe iba kamenné sochy tohto panovníka.

Meď v kráľovských hrobkách Ranodynastickej doby

Králi 1. dynastie pokračovali v stavaní svojich hrobiek v lo-kalite Abydos, na jej časti dnes nazývanej Umm el-Káb(„Matka črepov“). Hrobky niektorých kráľov 2. dynastie bolipostavené v Sakkáre, ale jej poslední dvaja panovníci sa vrá-tili opäť do Abydu. Kráľovské hrobky tu však nemali jedno-duchý osud. V Prvom prechodnom období vieme o ich ničenípočas bojov herakleopolského a thébskeho „kniežatstva“.V Strednej ríši sa za Usirov hrob začala považovať hrobkakráľa Džera, a tak bola minimálne táto časť nekropoly opäťporušená neskoršími zásahmi. Podrobnejšie informácieo Abyde nájde čitateľ v syntéze D. O’Connora (2009).

Moderné archeologické výskumy Umm el-Kábu nezačališťastne. Na kráľovskom pohrebisku pracoval v rokoch 1895–1898 najprv Francúz E. Amélinau, no pri svojom vý-skume nebol schopný ani zaznamenať, ktoré nálezy patria do

K R Á Ľ OV S K É S Ú V I S L O S T I M E D I V R A N O DY NA S T I C K E J D O B E A S TA R E J R Í Š I P E S I X / 2 0 1 2 6 1


ktorej hrobky. Tesne po ňom, v rokoch 1899–1900, pracovalna Umm el-Kábe Flinders Petrie. Jeho archeologické metódyboli určite kvalitnejšie, ale neuvedomil si, že Amélinau nechával zasypávať preskúmané hrobky materiálom z právevykopávaných objektov. Nálezy z kráľovských hrobiekv Abyde treba preto používať v úvahách o chronológii hmot-nej kultúry veľmi opatrne. Revízne výskumy pohrebiska, ve-dené Nemeckým archeologickým ústavom od roku 1977, na-vyše ukazujú, že Amélinau i Petrie nestihli vyzbieraťz hrobiek všetky artefakty.

Vzácnou výnimkou z Petrieho výskumu je archeologickýkontext z hrobky posledného panovníka 2. dynastie, Chase-chemveja, ktorá bola zároveň najväčšou na Umm el-Kábe. Múrz nepálených tehál naproti komore č. 21 v hrobke sa zrútil eštepred jej vykradnutím a pochoval pod sebou depot medenýchnástrojov a nádob (obr. 2; Petrie 1901: 38–40, pl. XLV: 65–80). Tento súbor bol do hrobky nepochybne uložený poChasechemvejovej smrti. Obsahoval 15 hlavíc sekier, 32 hlavícharpún, 76 čepelí dlát a tešiel, 68 ihiel a ihlíc, pílu, pravdepo-dobne dýku a fragmenty plechov. Okrem nástrojov sa našloi trinásť medených nádob: taniere a misky, bruchaté zatvorenénádoby a kanvice s jednou i dvoma výlevkami. Celkovo boloobjavených takmer dvesto medených predmetov, depot bolvšak Petriem publikovaný iba neúplne a niektoré informáciev pôvodnej správe si odporujú. Môžeme však vidieť, že kráľbol na druhý svet vybavený nástrojmi pre svojich remeselníkov(sekery, dláta, tešly, píla), zbraňami určenými na obranu a lov(dýka, harpúny a sekery, ktoré sa mohli používať aj ako zbrane)a nástrojmi na úpravy textilu a kože (ihly a ihlice).

Priamym svedectvom vysokého spoločenského statusu re-meselníkov v Ranodynastickej dobe majú byť niektoré ved-ľajšie hroby pri kráľovských a súkromných hrobkáchv Abyde a v Sakkáre, ktoré podľa predmetov uložených sozosnulými pravdepodobne patria remeselníkom (Davis 1983;Jirásková 2009). Sú lepšou oporou chronológie, keďže nievšetky boli úplne vykradnuté. V hroboch sa tak nachádzajúnapr. tešly a dláta, teda nástroje, ktoré slúžili pri výrobe pred-metov z iných materiálov. Osoby uložené v týchto hrobochboli pravdepodobne usmrcované po smrti práve vládnucehokráľa a do hrobov uložené zároveň s ním. Týkalo sa to nielenremeselníkov, ale napr. aj kráľovských manželiek (Callender2011: 27–43).

Podľa zistení z Abydu a Sakkáry v Ranodynastickom ob-dobí prevažuje pripojená špecializácia remesiel, ktorá ako ob-jednávateľa a podporovateľa remeselnej činnosti potrebujespoločenské elity. Definoval ju americký antropológ TimothyEarle (podľa Goldena 2002: 225–226). Jej opakom, v Egyptemálo doloženým, je nezávislá špecializácia, založená na eko-nomických potrebách menšej, relatívne uzavretej spoločnosti(napr. sídliska, mikroregiónu). V prvých dvoch dynastiách pí-somné pramene o organizácii kráľovských stavebných pro-jektov a expedícií s nevojenskými úlohami mlčia. Doklad„patróna“ remeselníkov, boha Ptaha, ktorého hlavné kultovécentrum bolo v Menneferi, sa však objavuje už za Denovejvlády v 1. dynastii (Wilkinson 1999: 292–293).

Králi Starej ríše a meď

Štát Starej ríše mal rozvinutú byrokraciu založenú na gramot-nej elite, písomné pramene sú však zachované iba pre určitéoblasti spoločnosti, niektoré nepoznáme vôbec (Eyre 1987:5–6). Metalurgia je jediným remeslom Starej ríše, pri ktorompoznáme aspoň niekoľko titulov a dá sa rekonštruovať ich hierarchia. Kovy sú jediným druhom suroviny, ktorý sa na re-liéfoch Starej ríše váži pod dozorom pisárov a teda podliehaurčitej kontrole (Eyre 1987: 13). Zásoby medi v rezidenciispravovala pravdepodobne tzv. pokladnica – pr HD (Eichler1993: 281–284). Na šperky a azda aj na vzácne rituálne ná-činie bol určený tzv. zlatý dom – pr nbw (Schott 1974).

Napriek predpokladanému rozsiahlemu použitiu mediv umení i remeslách Starej ríše sú písomné zmienky o jej dis-tribúcii a používaní relatívne vzácne (a to aj v súvislostiachkráľovského úradu a administratívy). Počas vlády Sahureho,druhého kráľa 5. dynastie, sa na Palermskej doske píše o im-porte 6000 mier medi, pravdepodobne z (Krajiny) tyrkysu.Znaky na tejto časti Palermskej dosky sú však ťažko čita-teľné. Malo by sa jednať o pomenovanie Sinaja, predovšet-kým oblasti Wádí Maghára. Ďalej prameň zachytáva import2900 jednotiek malachitu z Puntu (Wilkinson 2000: 168–171). Udalosti bývajú datované do trinásteho, poslednéhoroku Sahureovy vlády.

Kráľ Neferirkare dal pre svoj slnečný chrám Setibre (Wil-kinson 2000: 179–180) z medi vyrobiť rannú a večernú bárkus rozmerom osem lakťov. Vzhľadom na odhadované množ-


Obr. 2 Súbor medených nástrojov z hrobky kráľa Chasechemveja (2. dynastia). Obsahoval sekery, dláta, harpúny, nože, dýku a ihly (Petrie 1901: pl. IXA)


stvo medi „v obehu“ je ťažké predstaviť si, čo asi znamenalovyrobiť viac ako štvormetrovú medenú loď. Lenže na Palerm-skej doske sa nepíše, čo znamená údaj osem lakťov. Možnériešenie sa ponúka na základe archeologickej situácie v slneč-nom chráme kráľa Niuserrea, kde sa F. W. von Bissing (1905:53–54) na základe nálezov fragmentov pozláteného drevaa medeného klinca domnieval, že odkrytá tehlová bárkamohla byť výrazne upravená v dobe jej kultového používania.Niuserreova tehlová bárka je osem lakťov široká. Staršie Ne-ferirkareovy bárky mohli byť takisto postavené z tehál aleboazda z dreva a mohli byť obité (medeným) plechom.

Ďalšie skromné pasáže textov sa týkajú distribúcie mediv rámci štátnej administratívy, v dekrétoch z mesta Koptos,hlavného mesta 5. hornoegyptského kraja (nomu). Podľa tzv.dekrétu B Pepiho II. spadali pod kontrolu predstaveného Hor-ného Egypta meď, zlato a asi ozdobné predmety (Strudwick2005: 109–111). V dekréte D sa „meď alebo zlato“ uvádzajúako požiadavky predstaveného Horného Egypta (Strudwick2005: 112–113). Tento úrad vznikol v 5. dynastii a mal riadiťtzv. provinčné oblasti Egypta z rezidencie. Bol jedným z naj -dôležitejších úradov v závere Starej ríše (Dulíková – Jirás -ková 2010: 61).

Medené predmety, predovšetkým nádoby, sa nachádzajúv inventároch kultového náčinia v abúsírskych papyrusovýcharchívoch, v zoznamoch sviatočných obetín v Niuserreovomslnečnom chráme a aj v dekréte z Koptu z 8. dynastie (Strud-wick 2005: 86–90). Ďalší dekrét (G) zmieňuje sochu PepihoII. vyrobenú z ázijskej medi, farebných pást a zlata (Strud-wick 2005: 114–115). Podľa rovnakého dekrétu sa do chrámu

v Kopte dostávala ázijská meď, farebné pasty a zlato každo-denne.

Okrem zvyčajného termínu pre meď biA sa objavuje ajslovo sTtj, ktoré P. Posener-Kriégerová preložila ako „ázijskámeď“ (Sowada 2009: 187–188). Význam pojmu ¤Tt je ne-jasný, K. Sowadová ako možnosti pôvodu tejto medi uvádzalokalitu Fejnán, alebo dokonca Sýriu.

Zmienkami o kove v Textoch pyramíd, určených pre zá-dušný kult kráľov a kráľovien konca Starej ríše, sa zaoberalavo svojej štúdii C. Lalouettová (1979). Zozbierala ich a pre-ložila, avšak analyzovala ich len všeobecne v súvislostiachstaroegyptského náboženstva. Ukazuje na nich, ako sa meďpostupne dostáva do slovnej zásoby a medzi metafory staro-egyptského jazyka. Texty zároveň dokladajú predmety spo-jené s kráľovským kultom, napr. kovový trón a kovové žezlo,ktoré však z archeologických nálezov zatiaľ nepoznáme.

Objavené boli aspoň prvé doklady medených skulptúr. Súto dve sochy, zobrazujúce dospelého panovníka PepihoI. (výška sochy 1,78 m) a pravdepodobne jeho syna Meren-reho (obr. 3; výška sochy 64 cm). Pochádzajú z kultovejstavby v lokalite Hierakonpolis.2 Vykované boli z medenéhoplechu spojeného nitmi, pričom jednotlivé pláty sa mierneprekrývali. Bielka očí sú z vápenca a zorničky obsidiánové.Chýbajúce doplnky sôch, napr. suknica, boli zrejme zo zlata.Sochy nedávno zreštaurovali v Mohuči, v Rímsko-germán-skom múzeu, ktoré sa špecializuje na kovové artefakty (Eck -mann – Shafik 2005). Originály sú dnes opäť vystavenév Egyptskom múzeu v Káhire. Zreštaurovaný nápis na pod-stavci dospelej sochy ju dáva do súvisu s oslavou prvého svia -tku sed panovníka Pepiho I. V staršej literatúre sa občas akomateriál sôch uvádza bronz, analýza zloženia však dokázala,že boli vyrobené z takmer čistej medi (99 %).

Meď mohla tiež slúžiť ako farebný doplnok kamennýchsôch, napr. Rachefova tvár má inkrustované medené oči (Val-loggia 2001: 99, fig. 12). Podobné úpravy očí sú dokumen-tované aj na sochách z nekráľovských hrobiek. Z predpokla-daného chrámu Pepiho I. v Abyde pochádzalo osemmedených pier, pravdepodobne tiež patriacich sochám (Petrie1903: 32, pl. XXI: 11).

Medené predmety v zádušnej výbave členov kráľovskej rodiny

Panovníci 3.–6. dynastie, a pravdepodobne i 8. dynastie, sinechávali stavať svoje hrobky (teda hlavne pyramídové kom-plexy, výnimkou je mastabovitá hrobka Šepseskafa z konca4. dynastie; o hrobkách panovníkov 8. dynastie nevieme ta-kmer nič) v blízkosti hlavného mesta štátu Mennefer (pogrécky Memfis). Vyskytujú sa v páse od Médúmu na juhu ažpo Abú Rawáš na severe (Verner 2008: 81–291). Vykrádačivšak boli v týchto kráľovských hrobkách aktívnejší akov Abyde. Z obdobia Starej ríše neexistuje medený predmet,ktorý by nesporne patril do zádušnej výbavy panovníka.

V Starej ríši nastala zmena v prístupe k medeným predme-tom v zádušnej výbave. Namiesto predmetov skutočnej veľ-kosti sa vyskytujú najmä ich zmenšené modely, ktoré neza-chovávajú rozmery, iba proporcie pôvodných nástrojov.Podobne sa „zmenšili“ i medené nádoby.

Neveľký súbor možných kandidátov predmetov z kráľov-skej zádušnej výbavy publikoval kurátor egyptskej zbierkyBritského múzea T. G. H. James (1961). Dve široké ploché


Obr. 3 Medená socha, pravdepodobne zobrazujúca syna kráľa Pepiho I.,Merenrea, ešte pred mohučskou rekonštrukciou. 6. dynastia, vládaPepiho I., Hierakonpolis (foto M. Zemina)


dláta s priečnym ostrím a jedna čepeľ tešly s kŕčkom nesúnápis „Kráľ Horného a Dolného Egypta Veserkaf“, čepeľ nožanesie nápis „Kráľ Horného a Dolného Egypta Necerejkare“.Tento panovník je doložený už iba v kráľovskom zoznamev Abyde, v chráme postavenom Setchim I. v Novej ríši. Polohakartuše ho zaraďuje do 6. dynastie, podľa T. Schneidera (1996:278) však patrí do 8. dynastie. Všetky spomenuté predmetyspája fakt, že rozmery bežných modelov podobných nástrojovsú v Starej ríši menšie. Mohli by teda pochádzať zo zádušnejvýbavy panovníkov. Rozličné predmety s kráľovskými kartu-šami sa však vyskytovali aj v zádušnej výbave nekráľovskýchosôb, takže artefakty môžu byť „iba“ kráľovskou dedikácioupre nekráľovskú, vysoko postavenú osobu. Čepeľ tešly s kar-tušou kráľa Snofrua (opäť bez miesta nálezu) publikoval ešteFlinders Petrie (1917: 16, pl. XVII: 76).

O čosi lepšie sú naše znalosti o výbave staroegyptskýchkráľovien. Najdôležitejší súbor pochádza z Gízy, zo šachtyG 7000x. Našiel sa v nej prázdny sarkofág, predmety z ne-

vykradnutého obsahu komory však nepochybne patrili krá-ľovnej Hetepheres I., manželke kráľa Snofrua a matke Chu-fua (Reisner – Smith 1955: 45, figs. 36–37, 45; pls. 30a–c,40a, c, d). V komore sa našli fragmenty dvoch nožov, jednaihla, jeden neurčený predmet (pravdepodobne nôž), päť bri-tiev a štyri dláta. Dláta sa nepodobajú modelom z iných súve-kých a mladších hrobiek, pravdepodobne ide o skutočnéexempláre, ktoré robotníci v pohrebnej komore zabudli (alebonimi nahradili chýbajúce modely). Okrem piatich medenýchbritiev dostala Hetepheres aj dve zlaté britvy. Jej výbava obsahovala tiež medenú kanvicu s umývadlom a malé ob-dĺžnikové misky s plochým dnom.

Ešte bohatšie sú súbory medených predmetov z hrobiekďalších členov kráľovských rodín, teda najmä princov a prin-cezien. Nebolo by účelné vymenúvať všetky. Nijako sa všaknelíšia od medených modelov a nádob v komorách hrobiek„obyčajných“, no zámožných smrteľníkov na menneferskýchpohrebiskách, ale aj v provinciách, ktorí si rovnako mohli do-


Obr. 4 Medené nádobky a dláto zozádušnej výbavy princeznej

Chekeretnebtej (5. dynastia)(foto M. Zemina)

Obr. 5 Modely medenýchnástrojov zo zádušnej výbavy

princeznej Chekeretnebtej (5. dynastia). Súbor obsahuje

dláta, tešly, nože a sekerku (foto M. Zemina)


voliť pohreb s modelmi nástrojov a nádob. Našli sa i v Abú -síre, na českej archeologickej koncesii, napr. v hrobke princeznej Chekeretnebtej, dcéry panovníka Džedkarea z 5. dynastie (obr. 4–5; Verner – Callender 2002: 45). Časťsúboru bola pri delení nálezov prepustená českej expedíciia dnes sa nachádza v depozitári Náprstkovho múzea v Prahe.Na rozdiel od súboru patriaceho Hetepheres I. obsahovaliokrem medených nádobiek i modely nástrojov pre remesel-níkov, teda drobné sekerky, tešly, dlátka.

Námety spojené s metalurgiou sa objavujú i vo výzdobezádušných komplexov a hrobiek kráľov i kráľovien. Najdô-ležitejšie zachované príklady zo Starej ríše sú reliéf z hrobkykráľovnej Meresanch III., pravdepodobne Rachefovej man-želky (Dunham – Simpson 1974, 12. fig. 5; Callender 2011:119–129) a reliéfy zo vzostupnej cesty k pyramíde kráľa Ve-nisa, posledného panovníka 5. dynastie (obr. 1). Zatiaľ čo re-liéfy v hrobke zo 4. dynastie zobrazujú iba tavenie neurče-ného kovu a jeho kutie, reliéfy zo vzostupnej cesty ukazujúkutie elektra, tavenie striebra, váženie kovu, výrobu štyrochči piatich nádob z medi a elektra a ostrenie čepele tešly.

Meď na kráľovských staveniskách

Viacero autorov sa zhoduje v názore, že metalurgia medi bolazákladom pre vývoj a rozvoj veľkých kamenných stavebnýchprojektov – najmä pyramídových komplexov a hrobiek – v 3. dynastii a neskôr (napr. Stocks 2003: 43). T. A. Wilkinson(1999: 172) k tomu pripája názor, že rozvoj administratívya organizácie veľkých projektov podporil aj organizovanierozsiahlejších expedícií pre zdroje surovín. V 3. dynastii súprvýkrát doložené viaceré tituly, napr. „inšpektor kamenárov/tesárov“ (sHD mDHw) alebo „kráľovský kamenár/tesár“ (mDHnswt). Na konci 3. dynastie má úradník Pehernefer ako prvýnajdôležitejší titul „predstavený všetkých kráľovských prác“(imj-rA kAt nb n nswt) (Wilkinson 1999: 133–135).

Na kráľovských i súkromných stavbách z kameňa mali dô-ležitý význam medené sekery, dláta, tešly a píly pri získavanía úpravách kameňa i dreva. Bližšiu definíciu ich účelov všakumožňujú až nedávno publikované pokusy britského inžinieraDenysa Stocksa (2003) so staroegyptskými medenými a ka-mennými nástrojmi. Najdôležitejším praktickým záveromjeho práce je zistenie, že medené nástroje sú vhodné a eko-nomické na úpravy dreva, mäkkého vápenca, červeného pies -kovca, sadrovca a mastenca, teda materiálov rovných alebonižších tretiemu stupňu Mohsovej stupnice tvrdosti. Tvrdšie

druhy kameňa (napr. žula, droba, čadič) sa dali najlepšie opra-covať kamennými – pazúrikovými a rohovcovými nástrojmi.Pri vŕtaní a pílení sa ale aj u nich používali najmä medené nástroje.

Jeden z najzaujímavejších pokusov D. Stocksa (2003: 169–178) sa týkal vŕtania žulového sarkofágu kráľa Chufua.Podľa jeho pokusu sa dá za hodinu odvŕtať 12–30 kubickýchcentimetrov žuly. To znamená, že výroba sarkofágu zo žulo-vého bloku, pôvodne vážiaceho viac ako šesť ton, trvala28 000 pracovných hodín, čo je viac ako 1100 dní, a teda viacako tri roky nepretržitej práce. Spotrebovalo sa pri nej 434 kgmedi na pílky a vrtáky, na abrazívne použitie sa minulo 37 tonpiesku. Vŕtaním sa odobralo 242 kg žuly, celkové množstvoodstránenej (teda aj vylámanej žuly) bolo 3186 kg. Pomeržuly a medi z vrtákov tak bol 12:1. Je to teda veľmi efektívnametóda výroby žulového sarkofágu.

Ďalší spôsob opracovania kamenných blokov pomocoumedi rekonštruoval Robert Moores (1991) na základe stôpmedi po pílení na čadičových blokoch z podlahy zádušnéhochrámu Chufuovej pyramídy. Vypočítal rozmery medenéhoplátu, ktorý mal na spodnej strane zuby a podľa neho sa po-užíval na pílenie veľkých kamenných blokov. Pílu pravdepo-dobne držala drevená konštrukcia, ako je zobrazená na Moo -resovej rekonštrukcii (obr. 6).

Registrovanie stôp po medených nástrojoch záviselo odvnímavosti jednotlivých archeológov. Napr. na kameňochz Chasechemvejovej hrobky pozoroval Flinders Petrie (1901:13) stopy silexových tešiel. Podobne na alabastrovom oltáriv Niuserreovom slnečnom chráme videl F. W. von Bissing(1905: 44) stopy medenej píly a vrtákov. Pri výskumoch po-hrebísk, aj abúsírskeho, sú bežným nálezom kamenné kladiváso stopami medených nástrojov, zatiaľ však nebola vypraco-vaná ich morfológia, ani typológia.

Pláty medi mohli pokrývať staroegyptské stavby, stopy me-denky nieslo žulové pyramidion objavené v Abúsíre (Verner2008: 249–250), inak sa ako ozdobné kovy uvádzajú zlato,elektrum a striebro (Arnold 2003: 152). Medené prvky –svorky sa sporadicky využívali v kamennej architektúre Sta-rej ríše (Arnold 2003: 60–61). Meď sa používala aj ako che-mická prísada pri výrobe fajansy, napr. kachličiek z podzemiaDžoserovej pyramídy (Verner 2008: 90, 93–94) a inlejí v zá-dušnom chráme panovníka Raneferefa (Leichmann 2006).

Z Radžedefovho pyramídového komplexu v Abú Rawášipochádza medený predmet z pozoruhodného archeologickéhokontextu. Jedna z dutín v subštruktúre pyramídy, v zostupnej


Obr. 6 Mooresova rekonštrukciaveľkej medenej píly narozrezávanie čadičových blokov(Moores 1991: fig. 11)


chodbe, obsahovala polkruhovú čepeľ sekery s perforácioua rovným chrbtom a so stopami dreva. Čiastočne bola zakrytámaltou a je interpretovaná ako zakladací depot (Valloggia2011, 45–46, fig. 163–164). Bola by tak najstarším archeolo-gickým príkladom tejto obyčaje.

Doklady spracovania medi zo sídlisk kráľovských robot-níkov sú sporadické, to ale súvisí s nízkym počtom objave-ných a preskúmaných lokalít podobného charakteru. Robot-níci pracujúci na gízskych pyramídach žili na mieste dnesnazývanom Hét el-Ghuráb, situovanom štyristo metrov južneod Sfingy.3 Stopy po medi opísala na keramike z tohto sídli-ska A. Wodzińska (2007: 311). Dve chlebové formy podľaarcheologického kontextu slúžili pri spracúvaní medi, azdaako malé piecky alebo tégliky. Meď sa využívala aj ako prí-sada na výrobu fajansy a dielňa na jej výrobu bola neskôr ob-javená na rovnakom sídlisku (Lehner et al. 2009: 49–59).

Zdroje medenej suroviny

Spomenuli sme niekoľko stručných zmienok o získavanímedi v súvekých staroegyptských prameňoch. Archeológiouboli ťažobné a spracovateľské aktivity za hranicami Hornéhoa Dolného Egypta doložené až pomerne nedávno, niektorélokality sú zatiaľ známe iba vo forme predbežných správ.4

Prvú takúto lokalitu, Buhén v Dolnej Núbii, objavil pri vý-skume oblasti v rokoch 1957–1965 britský archeológ W. B.Emery. Nachádzala sa na západnom brehu Nílu, dnes je všakzaplavená Asuánskou priehradou. Osídlenie sa nachádzalo asi150 metrov severne od pevnosti z Novej ríše (Emery 1963:117). Výskum odkryl sídlisko obkolesené kamennou hrad-bou. Jeho úplný rozsah nebol zachytený kvôli riečnej erózii,ktorá zničila severnú i južnú časť lokality. Budovy boli pra-vouhlé, kamenné a tehlové stavby. Staršiu fázu osídlenia da-toval Emery do 2. dynastie, datovanie však nie je v literatúrevšeobecne prijímané. Pripúšťa ho napr. T. Wilkinson (1999:180–181), ktorý ho spája s Chasechemvejovou vládou.V dobe vlády Snofrua je na Palermskej doske doložené vo-jenské ťaženie do Núbie a Buhén bol podľa neho jeho opor-ným bodom. Jednoznačné dôkazy však preto nejestvujú.

Mladšie osídlenie určuje keramika a hlinené pečate do 4.a 5. dynastie. Na odtlačkoch boli prečítané mená panovníkovRachefa, Menkaurea, Veserkafa, Sahurea, Neferirkarea a Niuserrea (Emery 1963: 114, fig. 2). Osídlenie Buhénuzrejme končí za vlády Niuserrea alebo krátko potom, po po-lovici 5. dynastie. Emeryho správa uvádza nálezy medenejrudy, hrubé kamenné mažiare na drvenie rudy v podlaháchmalých miestností objavených stavieb, spolu s keramickýmitéglikmi a ingotmi. Spracovanie kovu potvrdzovala aj troskaz dreveného uhlia a medi, či kvapky čistej medi z keramic-kých téglikov. Z textu vyplýva, že výrobné doklady boli vovrstve spolu s tzv. médúmskymi miskami. Výskum zistilstavbu z nepálených tehál na juhu skúmanej oblasti, na ktorejvonkajších stranách sa nachádzali tri pece, kde bola podľaEmeryho tavená medená ruda (obr. 7). V literatúre existujeodlišná interpretácia pecí – podľa nej slúžili ako pece hrnčiar -ske (napr. Nicholson 1993: 109). Nanešťastie, výskum osíd-lenia Starej ríše v Buhéne nebol dodnes úplne publikovaný.Pozornosť sa ale venovala medenej troske z lokality (el-Gayar – Jones 1989). Analýza zistila, že ťaženou rudou jemalachit, ruda má navyše vysoký obsah zlata a nepodobá sadosiaľ známym rudám z Východnej púšte a Sudánu.

Druhou zistenou núbijskou lokalitou, osídlenou Egypťanmiazda už v 2. dynastii, bol Kubbán (Török 2008: 57–58).V jeho okolí sa dokonca nachádzali nedatované haldy trosky(el-Gayar – Jones 1989: 38). Nesporné doklady o ťažbe me-denej suroviny v Núbii však patria do 4. a 5. dynastie. Nedása vylúčiť, že mohli byť využívané i ďalšie lokality, Asuánskapriehrada však neumožňuje ďalší výskum oblasti.

Inou významnou oblasťou pre ťažbu medenej rudy bolaVýchodná púšť. Doklady ťažby malachitu a jeho prvotnéhospracovania objavili archeológovia Francúzskeho ústavu orientálnej archeológie. Dve hlavné lokality sa nachádzajúzápadne od Gebel Zejtu: el-Urf/Mongul-juh a Wádí Dara(Tawab et al. 1990).5 Malachit bol v el-Urfe/Mongule-juh ťa-žený v Ranodynastickom období a v Starej ríši a neskôrv Rímskej dobe. Fázy sú datované na základe keramiky. V ob-lasti bolo identifikovaných dvanásť ťažobných rajónov. VoWádí Dare bolo zistených asi sto otvorených štôlní pre skla-


Obr. 7 Pec na tavenie medenejrudy z Buhénu v Núbii (4. alebo 5. dynastia)

(Emery 1963: fig. 1)


dovanie a drvenie rudy, tridsať taviacich pecí, desať baníc-kych táborov a množstvo nálezov po osídlení (napr. nástroje,keramika, silexové čepele) (Castel et al. 1998). Osídleniev lokalitách bolo sezónne, trvalo len v čase ťažobných expe-dícií. Príprava surovej medi mala dve fázy: v taviacich pe -ciach na vrchole kopcov sa ruda tavila do podoby medenejtrosky. V táborových dielňach sa troska opäť drvila a vyrábalisa z nej ingoty určené na prepravu do Egypta. Ako tavidlopre malachitovú rudu sa používal hematit. Teplota v peciachnebola taká vysoká, aby sa meď úplne oddelila od trosky,preto sa surovina ešte musela znovu drviť. Podľa autorov vý-skumu sa tu s veľkým úsilím ťažila chudobná ruda.

Ďalšou predbežne publikovanou polohou s táborom zo Sta-rej ríše a dokladmi ťažby malachitu je Kasr Girgis (Tristant2009: 613–614, fig. 54). Už viac ako desať archeologickýchsezón skúmajú Francúzi i osídlenie pri Ajn Sochne, na dohľadod mesta Suez, v ktorom ústi Suezský prieplav. Do Starej ríšeje datovaný prístav, ktorý však bol v literatúre iba stručnezmienený – v Strednej ríši sa na tomto mieste rozsiahlo sprac-úvala meď. Nedávno boli publikované informácie o metalur-gickom centre s tromi batériami pecí datovanými do 12. dy-nastie (el-Raziq et al. 2011). Prístav pravdepodobne tiežsúvisel s ťažbou medi a azda aj s neďalekým Sinajským po-lostrovom.

Sinajský polostrov bol totiž v literatúre považovaný zaveľmi dôležitý zdroj medenej rudy pre Egypt. Ťažbu medi naSinaji v 3. tisícročí pred Kr. len predpokladáme, jej skutočnéarcheologické dôkazy boli až donedávna problematické.V nápisoch z Wádí Magháry boli iba raz doložení „pisármedi“ a „kontrolór medi“, v roku po 3. sčítaní dobytka kráľaDžedkarea Isesiho z 5. dynastie (obr. 8). V tejto oblasti sav prvom rade ťažil tyrkys (Sowada 2008: 185). Nezvratnésvedectvo o ťažbe medi poskytli až dve lokality nájdené zaposledných desať rokov. Pece na spracovanie medi a k nimpatriace sídlisko, datované podľa keramiky do 4.–6. dynastie,bolo objavené v sinajskom údolí Bir Nasb v lokalite SehrNasb, severne od Wádí Magháry (Tallet 2009: 622–623). Ďal-ším objavom je čiastočne preskúmaná staroegyptská pevnosťs kruhovým pôdorysom v lokalite Tell Ras Budran, datovanápôvodne do neskorej Starej ríše (Mumford 2006). Fragmentymedi sa nachádzali na ploche pevnosti aj za hradbami. Našlosa i jedno medené dláto (Mumford 2006: fig. 24). Doklady

spracovania medi z tejto lokality sú však len nepriame. Pevnosť bola zrejme skôr prepravným centrom a ochranouprístavu.

Na protiľahlom brehu Červeného mora sa však rozkladálokalita, ktorá môže súvisieť so sinajskou pevnosťou a po-sunúť jej datovanie hlbšie do minulosti. Je ňou prístav na mi-este nazývanom Wádí el-Džarf, ktorý je datovaný do obdobia4. dynastie a začiatku 5. dynastie (Tallet – Marouard 2012).Po prístave ostalo pod vodou viditeľné mólo v tvare L, s roz-mermi 160 metrov na východ a nepravidelne 120 metrovďalej na juhovýchod. Pod vodou bolo takisto objavených viacako dvadsať vápencových lodných kotiev. Medzi pobrežíma horami Východnej púšte sa nachádzali tri polohy s dolože-nými stavbami. Rozsiahly systém 25 až 30 štôlní, ktoré patrilik prístavu a slúžili ako jeho sklady, bol vytesaný do skál päťkilometrov od pobrežia. Ústia skladov uzatvárali kamennéportikuly. Podarilo sa tiež objaviť hrnčiarsku pec a množstvofragmentov miestne vyrábanej slieňovej keramiky s hieratic-kými nápismi.

Spomenuté lokality, okrem Buhénu v Sudáne, sa nachád-zajú na území súčasnej Egyptskej arabskej republiky, v sta-roveku však všetky ležali za hranicami Egypta. Zdá sa, želokality vo Východnej púšti a na Sinaji boli súčasťou jednejexploatačnej siete medenej rudy, ktorá sa zo Sinaja dopra-vovala najmä loďami. Medenú rudu získavali Egypťaniapravdepodobne aj z ďalšej oblasti. Významným regionál-nym zdrojom malachitu je súbor lokalít vo Wádí Arába,v oblasti Fejnán (dnes na území Jordánska). Prvý vrcholťažby v oblasti je datovaný do 3. tisícročia pred Kr., do tzv.ranej doby bronzovej (v anglickej odbornej literatúre sa preňu používa skratka EBA). Najväčšiu zásluhu na výskumochvo Fejnáne majú nemeckí a americkí archeológovia (Haupt-mann 2007).

Najvýznamnejším objavom z poslednej doby vo Fejnáneje lokalita Chirbet Hamra Ifdán (Levy et al. 2002). Výskumodkryl rozsiahle metalurgické centrum z ranej doby bron-zovej, zo stupňa EBA III, s dokladmi viacerých častí ope-račného reťazca, od spracovania medenej rudy až po odlie -vanie nástrojov. Odlievacie formy, označené Levym akoformy pre sekery, sa tvarom ponášajú na modely čepelí te-šiel zo Starej ríše a je možné, že tieto egyptské predmetyboli vo veľkom vyrábané práve vo Fejnáne (Levy et al.


Obr. 8 Nápis z Wádí Magháry na Sinaji z doby vlády panovníka Džedkarea Isesiho (5. dynastia). Zachytáva i tituly a mená zS biA #wns – „pisár medi“Chunes a sHD biA ¥pss – „kontrolór medi“ Šepses (Gardiner – Peet – Černý 1952: pl. VII, 13)


2002: fig. 3: 6). Na podobnosť oboch typov nálezov akoprvý v literatúre upozornil M. Bárta (2006: 61–62). Dokázaťpôvod egyptských predmetov však môžu len série analýzizotopov olova v modeloch čepelí tešiel zo Starej ríše. Po-dobné predmety sa totiž objavujú aj v Sýropalestíne, tu savšak nazývajú sekery.

Na rozdiel od predchádzajúcich spomenutých lokalít s Fej-nánom Egypťania museli pravdepodobne obchodovať.V tomto období, v stupňoch EBA II a III, sa totiž v južnej Le-vante rozvíja vyspelá kultúra centier mestského charakteru.Medené i bronzové predmety sa nachádzajú takmer na kaž-dom sídlisku (Ben-Tor 1992: 114). Dajú sa rozdeliť na ná-stroje (tešly, píla), zbrane (dýky, sekery, kopija) a šperky (ih-lice, prstene, náramky, koráliky). Dopyt teda nemusel byť lenegyptský, pričom je pozoruhodné, že v súvekom Egypte exis-tuje málo jednoznačných dokladov o používaní medenýchzbraní.

Záver

Autorkou zatiaľ ostatného zhrnutia, týkajúceho sa mediv Starej ríši, je austrálska egyptologička K. N. Sowadová(2009: 185–188). Nazdáva sa, že dostupnosť medi nebolav Starej ríši obmedzená na spoločenské elity, vzhľadom napotrebnosť nástrojov v každodennom živote. V 5. dynastiibola podľa nej taká bežná, že sa z nej v Sahureho zádušnomchráme skladalo odvodňovacie potrubie (Borchardt 1910:78–83). S jej názorom sa však nedá súhlasiť, kráľovský zá-dušný chrám nebol bežnou stavbou a prítomnosť subtílnehomedeného „potrubia“ (z plechu s hrúbkou 1,4 mm a s von-kajším priemerom 4,7 cm) môže byť naopak vyjadrenímmožností kráľa ako stavebníka. V mladšom Niuserreovom

zádušnom chráme sa podľa Borchardta (1910: 82) už me-dené rúrky nevyskytovali.

V článku už zaznelo viacero argumentov, ktoré ukazujúskôr na obmedzenú dostupnosť medi, súvisiacu s pripojenoušpecializáciou remesiel. Ľudia na nižších priečkach spoločen-ského rebríčka a mimo administratívnych centier pravdepo-dobne bežne používali len kamenné, drevené a kostené ná-stroje. Prístup k medi súvisí s centrálnou a provinčnouadministratívou, s prerozdeľovaním zdrojov kráľovskejsprávy.

Archeologické zistenia indikujú, že Egypt v Ranodynas-tickom období a v Starej ríši získaval meď z viacerých ob-lastí: Núbie na juhu, z Východnej púšte, zo Sinaja a pravde-podobne aj z Fejnánu (obr. 9). Zistené lokality zväčša nemajúna rovnakom mieste doložené bezprostredné mladšie osídle-nie či iné aktivity (s výnimkou Ajn Sochny a Wádí Magháry).Osídlenie v Buhéne prestáva už za Niuserrea. Stratégie získa-vania surovín a celková sieť sa zmenila, na Ajn Sochne bolv Starej ríši azda iba prístav, v Strednej ríši sa tu nachádzaliaj batérie metalurgických pecí (el-Raziq et al. 2011). Ne -zabúdajme, že Palermská doska dokladá dovoz malachitu,medenej rudy, pravdepodobne z Puntu, to by mohol byť piatykandidát pre ťažbu medi potrebnej v Egypte Starej ríše.6

Pyramídy sú najviditeľnejším dokladom schopností a umuEgypťanov Starej ríše. Ešte stále však dokážu niektorí egyp-tológovia písať o Starej ríši ako o období „splendid isolation“staroegyptského štátu (Junge 2001: 259). Archeologické ob-javy a objavy nových písomných prameňov z poslednýchrokov nám postupne umožňujú pochopiť, že prosperita Starejríše sa opierala o rozsiahle územie. Meď nebola surovinou,kvôli ktorej by sa cestovalo najďalej, ale ekonomicky bolav tom období najdôležitejším kovom.

Poznámky:1 Článok vznikol s podporou Grantovej agentúry Univerzity Karlovej,

v rámci projektu GA UK č. 526112.2 Káhira, Egyptské múzuem, JE 33034 a 33035.3 Výskum je výborne prezentovaný na internetovej stránke projektu:

http://www.aeraweb.org.4 Metodikou výskumu archeometalurgie v 3. tisícročí pred Kr. sa zaoberal

A. Hauptmann (2007: 7–179), predovšetkým z hľadiska ťažobných a spra-covateľských oblastí a na príklade Fejnánu v Jordánsku.

5 K výskumom existuje viacero publikovaných predbežných správ: Tawabet al. (1990), Castel – Mathieu (1992), Castel et al. (1998).

6 Po dokončení rukopisu tohto článku bola publikovaná štúdia o výsledkochdvoch spojených egyptsko-nemeckých expedícií do Východnej púšte a naSinaj (Abdel-Montelib et al. 2012). Podarilo sa objaviť viaceré ďalšie lo-kality, ich datovanie však nie je vždy podporené dostatočne silnými argu-mentmi. To je dôsledok charakteru lokalít s minimom datovateľného mate-riálu. Do neskorej Predynastickej doby alebo 1. dynastie bola datovanálokalita Wádí Semna I vo Východnej púšti, do Starej ríše lokality Wádí Cha-rig na Sinaji, Wádí Semna II a pravdepodobne aj Semna III vo Východnejpúšti. Analýzy izotopov olova v medených predmetoch z kráľovských hro-biek v Abyde podľa štúdie poukazujú na zdroj rudy vo Wádí Semne.

Literatúra:Abdel-Montelib, Ali – Bode, Michael – Hartmann, Rita – Hartung, Ulrich –

Hauptmann, Andreas – Pfeiffer, Kristina: 2012 „Archaeometallurgical expeditions to the Sinai Peninsula and the Eastern Desert of Egypt (2006,2008)“, Metalla 19, s. 3–59.


Obr. 9 Lokality za hranicami Egypta, súvisiace s ťažbou a importom medi.Pre orientáciu je na mape zobrazené mesto Elefantina (zdroj: GoogleEarth). Legenda: 1 – pevnosť Tell Ras Budran, 2 – Wádí Magháras dokladmi titulov „pisár medi“ a „kontrolór medi“, 3 – Sehr Nasb,spracovanie rudy, 4 – Fejnán, ťažba a spracovanie rudy, 5 – prístav AjnSochna, 6 – Kasr Girgis, spracovanie rudy, 7 – prístav Wádí el-Džarf, 8 – el-Urf/Mongul-juh, ťažba a spracovanie rudy, 9 – Wádí Dara, ťažba a spracovanie rudy, 10 – Buhén, spracovanie rudy


Anfinset, Nils: 2010 Metal, Nomads and Culture Contact. The Middle Eastand North Africa, Sheffield: Equinox Publishing.

Arnold, Dieter: 2003 The Encyclopedia of Ancient Egyptian Architecture,Cairo: The American University in Cairo Press.

Bárta, Miroslav: 2006 „The Sixth Dynasty tombs in Abusir. Tomb complexof the vizier Qar and his family“, in: Bárta, Miroslav (ed.). The Old King-dom Art and Archaeology. Proceedings of the conference held in Prague,May 31 – June 4, 2004, Prague: Charles University, Faculty of Arts, CzechInstitute of Egyptology – Academia, s. 45–62.

Ben-Tor, Amnon: 1992 „The Early Bronze Age“, in: Ben-Tor, Amnon (ed.).Archaeology of Ancient Israel, New Haven – London: Yale UniversityPress, s. 81–125.

Bissing, Friedrich Wilhelm von: 1905 Das Re-Heiligtum des Königs Ne-woser-re (Rathures), Berlin: Duncker.

Borchardt, Ludwig: 1910–1913 Das Grabdenkmal des Königs ŚaA-Hu-rea,I–II, Leipzig: Hinrichs’sche Buchhandlung.

Bowen, Robert – Gunatilaka, Ananda: 1977 Copper. Its geology and econo-mics, London: Applied Science Publishing.

Callender, Vivienne Gae: 2011 In Hathor’s Image I. The Wives and Mothersof Egyptian Kings from Dynasties I–VI, Prague: Charles University, Fa-culty of Arts.

Castel, Georges – Mathieu, Bernard: 1992 „Les mines de cuivre de OuadiDara. Rapport préliminaire sur les travaux de la saison 1991“, Bulletin del’Institut français d’archéologie orientale 92, s. 51–65.

Castel, Georges et al.: 1998 „Wadi Dara Copper Mines“, in: Esmael, FeisalA. (ed.). Proceedings of the First International Conference on AncientEgyptian Mining and Metallurgy and Conservation of Metallic Artifacts(10–12 April 1995), Cairo: Egyptian Antiquities Organization Press, s. 15–31.

Davis, Whitney: 1983 „Artists and Patrons in Predynastic and Early DynasticEgypt“, Studien zur altägyptischen Kultur 10, s. 119–139.

Dulíková, Veronika – Jirásková, Lucie: 2010 „Vývoj ve staroegyptských pro-vinciích do konce Staré říše“, in: Dulíková, Veronika – Jirásková, Lucie– Mynářová, Jana (eds.). Pražské egyptologické studie 7, Praha: KarlovaUniverzita v Praze, Filozofická fakulta, Český egyptologický ústav, s. 56–64.

Eckman, Christian – Shafik, Saher: 2005 „Leben dem Horus Pepi“. Restau-rierung und technologische Untersuchung der Metallskulpturen des Pha-rao Pepi I. aus Hierakonpolis, Mainz: Verlag des Römisch–germanischenZentralmuseums.

Eichler, Eckhard: 1993 Untersuchungen zum Expeditionswesen des ägyptis-chen Alten Reiches, Wiesbaden: Harrasowitz Verlag [Göttinger Orient-forschungen IV. Reihe: Ägypten, 26].

Emery, Walter B.: 1949 Great Tombs of the First Dynasty, Cairo: Govern-ment Press.

1963 „Egypt Exploration Society: Preliminary Report on the Excavations atBuhen, 1962“, Kush 11, s. 116–120.

Eyre, Christopher J.: 1987 „Work and the Organisation of Work in the OldKingdom“, in: Powell, Marvin A. (ed.). Labor in the Ancient Near East,New Haven: American Oriental Society [American Oriental Series 68],s. 5–47.

Firth, Cecil M.: 1927 The Archaeological Survey of Nubia. Report for 1910–1911. Survey of Egypt, Cairo: Government Press.

Gardiner, Alan H. – Peet, Eric – Černý, Jaroslav: 1952–1955 The Inscriptionsof the Sinai I–II. Second edition, London: Oxford University Press [Memoir of the Egypt Exploration Society 45].

el-Gayar, el-Sayed – Jones, M. P.: 1989 „A possible source of copper ore fragments at the Old Kingdom town of Buhen“, Journal of Egyptian Archaeology 75, s. 31–40.

Golden, Jonathan M.: 2002 „The Origins of the Metals Trade in the EasternMediterranean: Social Organization of Production in the Early Copper

Industries“, in: van den Brink, Edwin C. M. – Levy, Thomas E. (eds.).Egypt and the Levant. Interrelations from the 4th through the Early 3rdMillennium BCE, London – New York: Leicester University Press, s. 225–238.

Hassan, Selim: 1938 „Excavations at Saqqara (1937–1938)“, Annales du Service des antiquités de l’Égypte 38, s. 503–522.

Hauptmann, Andreas: 2007 The Archaeometallurgy of Copper. Evidence fromFaynan, Jordan, Heidelberg – Berlin: Springer [Natural Science in Archaeology].

James, T. G. H.: 1961 „A Group of Inscribed Egyptian Tools“, British Mu-seum Quarterly 24, s. 36–43.

Jirásková, Lucie: 2009 „Vedlejší pohřby v Raně dynastické době“, in: Dulí-ková, Veronika – Jirásková, Lucie – Mynářová, Jana (eds.). Pražské egyp-tologické studie 6, Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta,Český egyptologický ústav, s. 38–41.

Junge, Friedrich: 2001 „Language“, in: Redford, Donald B. (ed.). The OxfordEncyclopedia of Ancient Egypt, Vol. 2, New York: Oxford UniversityPress, s. 258–267.

Kahl, Jochem: 2001 Vergraben, verbrannt, verkannt und vergessen. Fundeaus dem „Menesgrab“, Münster: Institut für Ägyptologie und Koptologieder Westfälischen Wilhelms-Universität.

2002 Frühägyptisches Wörterbuch. Erste Lieferung A – f. Wiesbaden: Har-rasowitz Verlag.

Kopp, Peter: 2006 Elephantine XXXII. Die Siedlung der Naqadazeit, Mainzam Rhein: Philipp von Zabern [Archäologische Veröffentlichungen 118].

Lalouette, Claire: 1979 „Le „firmament de cuivre“. Contribution à l’étudedu mot biA“, Bulletin de l’Institut français d’archéologie orientale 79, s. 333–353.

Lehner, Mark (ed.): 2009 Giza Plateau Mapping Project. Season 2009, Pre-liminary Report, Boston: Ancient Egypt Research Associates [Giza Oc-casional Papers 5].

Leichmann, Jaromír: 2006 „The Analyses of Faience and Egyptian Blue“,in: Landgráfová, Renata (ed.). Faience Inlays from the Funerary Templeof King Raneferef, Raneferef’s Substitute Decoration Programme, Prague:Charles University in Prague, Faculty of Arts, Czech Institute of Egypto-logy [Abusir XIV], s. 53–62.

Levy, Thomas E. et al.: 2002 „Early Bronze Age metallurgy: a newly disco-vered copper manufactory in southern Jordan“, Antiquity 76, 292 June,s. 425–437.

Moores, Robert G.: 1991 „Evidence for Use of a Stone-Cutting Drag Sawby the Fourth Dynasty Egyptians“, Journal of American Research Centerin Egypt 28, s. 139–148.

Moorey, Peter Roger Stuart: 1994 Ancient Mesopotamian Materials and Industries, Oxford – New York: Clarendon Press.

Mumford, Gregory: 2006 „Tell Ras Budran (Site 345): Defining Egypt’s Eastern Frontier and Mining Operations in South Sinai during the LateOld Kingdom (Early EB IV/MB I)“, Bulletin of the American Schools ofOriental Research 342, s. 13–67.

Nicholson, Paul: 1993 „The Firing of Pottery“, in: Arnold, Dorothea – Bour-riau, Janine (eds.). An Introduction to Ancient Egyptian Pottery, Mainzam Rhein: Philipp von Zabern [Sonderschrift. Deutsches ArchäologischesInstitut Abt. Kairo 17], s. 103–120.

O’Connor, David: 2009 Abydos. Egypt’s First Pharaohs and the Cult of Osiris, London: Thames & Hudson.

Petrie, W. M. Flinders: 1901 The Royal Tombs of the First Dynasty II, Lon-don: Egypt Exploration Fund.

1903 Abydos. Part II, London: Egypt Exploration Fund.1917 Tools and Weapons, London: Constable – Quaritch.el-Raziq, Mahmoud Abd et al.: 2011 Ayn Soukhna II. Les ateliers métallur-

giques du Moyen empire, Le Caire: Institut français d’archéologie orien-tale [Fouilles de l’Institut français d’archéologie orientale du Caire 66].



Reisner, George Andrew – Smith, William Stevenson: 1955 A History of theGiza Necropolis 2. The Tomb of Hetep–heres, the Mother of Cheops, Cam-bridge MA: Harvard University Press.

Schott, Erika: 1974 „Das Goldhaus unter König Pepi II.“, Göttinger Miszel-len 9, s. 33–38.

Schneider, Thomas: 1996 Lexikon der Pharaonen, Nördlingen: DeutscherTaschenbuch Verlag.

Sowada, Karin N.: 2009 Egypt in the Eastern Mediterranean during the OldKingdom. An Archaeological Perspective, Fribourg: Academic Press[Orbis Biblicus et Orientalis 237].

Stocks, Denys: 2003 Experiments in Egyptian Archaeology: stone–workingtechnology in ancient Egypt, London – New York: Routledge.

Strudwick, Nigel: 2005 Texts from the Pyramid Age, Leiden – Boston: Brill[Writing from Ancient World 16].

Tadmor, Miriam: 2002 „The Kfar Monash Hoard Again: A View from Egyptand Nubia“, in: van den Brink, Edwin C. M. – Levy, Thomas E. (eds.).Egypt and the Levant. Interrelations from the 4th through the Early 3rd Millennium BCE, London – New York: Leicester University Press,s. 239–251.

Tallet, Pierre: 2009 „Zone minière du Sud–Sinaï – Sérabit al–Khadim“, Bul-letin de l’Institut français d’archéologie orientale 109, s. 620–624.

Tallet, Pierre – Marouard, Gregory: 2012 „An early pharaonic harbour onthe Red Sea coast“, Egyptian Archaeology 40, Spring 2012, s. 40–43.

Tawab, M. Abdel – Castel, Georges – Pouit, G.: 1990 „Archéo–géologie desanciennes mines de cuivre et d´or des régions el–Urf/Mongul–Sud etDara–Ouest“, Bulletin de l’Institut français d’archéologie orientale 90,s. 359–364.

Török, László: 2008 Between Two Worlds. The Frontier Region between Ancient Nubia and Egypt 3700 BC – 500 AD, Leiden – Boston: Brill[Probleme der Ägyptologie 29].

Tristant, Yann: 2009 „Ouadi Araba“, Bulletin de l’Institut français d’archéo -logie orientale 109, s. 612–616.

Valloggia, Michel: 2001 Au coeur d´une pyramide. Une mission archéolo-gique en Egypte, Gollion: Musée romain de Lausanne-Vidy.

2011 Abou Rawash I. Le complexe funéraire royal de Rêdjedef, Le Caire:Institut français d’archéologie orientale [Fouilles de l’Institut français d’archéologie orientale du Caire 63].

Verner, Miroslav: 2008 Pyramidy, Praha: Academia (2. vyd.).Verner Miroslav – Callender, Vivienne Gae: 2002 Djedkare’s Family Ceme-

tery, Prague: Charles University in Prague, Faculty of Arts, Czech Instituteof Egyptology – Set out [Abusir VI].

Wilkinson, Toby A. H.: 1999 Early Dynastic Egypt, London – NewYork: Routledge.

2000 Royal Annals of Ancient Egypt. The Palermo Stone and its associatedfragments, London and New York: Kegan Paul International.

Williams, Bruce B.: 1986 Excavations Between Abu Simbel and the SudanFrontier. Part 1: The A-Group Royal Cemetery at Qustul, Cemetery L,Chicago: Oriental Institute [Oriental Institute Nubian Expedition 3].

Wodzińska, Anna: 2007 „Preliminary Ceramic Report“, in: Lehner, Mark –Wetterstrom, Wilma (eds.). Giza Reports. The Giza Plateau Mapping Pro-ject. Volume I: Project History, Survey, Ceramics, and Main Street andGallery III. 4 Operations, Boston: Ancient Egypt Research Associates[Giza Occasional Papers 1], s. 283–324.

Abstract:

Royal connotations of copper in the Early Dynastic period and the Old Kingdom

The article offers an overview of the known evidence on theuse of copper in connection with Ancient Egyptian kingshipand the royal administration in the Early Dynastic period andthe Old Kingdom. Following an introduction to copper in thePredynastic period, the first part of the article deals with writ-ten as well as archaeological sources: iconographic and ar-chitectural evidence and finds of copper artefacts in thetombs of kings, queens and other members of the royal fa-mily. It is argued that copper was not so common in theseperiods, as was recently proposed (Sowada 2009: 187). Cop-per artefacts should be interpreted as evidence of attachedcraft specialisation. The second part of the article presentsan overview of sites with evidence of copper ore mining andprocessing datable to the Early Dynastic period and the OldKingdom.



Terminologie

Termín wpwtj (v plurálu wpwtjw) neboli „posel, kurýr“ je odvo-zen od slovesa wpi, které znamená „oddělit, vzdálit se“, ale také„otevírat“ (Hannig 1995: 190); vedle tohoto slovesa existujei substantivum ipt, vykládané jako „poslání, úkol“ či příbuznáčinnost, která se odráží i v jiném označení pro pojem „posel“ veslově ipwtj (Hannig 1995: 192; Valloggia 1976: 10–11).

Prameny

Prameny k tematice staroegyptských poslů pocházejí v pod-statě ze všech sfér staroegyptské společnosti, tedy jak ze sou-

kromé, tak z veřejné, která nás zde zajímá nejvíce. Z veřejnéoblasti jde především o nápisy panovníků, jako jsou kupří-kladu dekrety nebo oslavné nápisy. V soukromé sféře to jsouzejména autobiografické nápisy na stěnách hrobek a v lo-mech či texty na sochách nesoucích titulatury majitelů, kteréobsahují také příslušný titul wpwtj nsw. Zvláštní skupinu pra-menů potom představují papyry s literárním a hospodářskýmobsahem.

Stopy, které po sobě činnost poslů zanechala, jsou doloži-telné z téměř celého historického období dějin faraonskéhoEgypta, avšak jejich množství je z chronologického hlediskaevidentně nevyvážené. Nejlépe doloženi jsou poslové panov-níka z doby Nové říše. Stará a Střední říše, 2. a 3. přechodná

V E J M É N U PA N OV N Í K A P E S I X / 2 0 1 2 7 1

Obr. 1 Stéla vezíra Mentuhotepa(Mariette-Pasha 1880: pl. 23)

Ve jménu panovníkaDaniel Šichan

Jedním z předpokladů stabilního mocenského postavení egyptského panovníka (a nejen egypt-ského) byla efektivní vláda a s ní neoddělitelně spjatá fungující státní správa s armádou úředníků.Aby mohl panovník uplatňovat svoji autoritu v zemi na Nilu a v jiných jemu poddaných oblastech,nutně potřeboval být v kontaktu s místní správou, informovat ji o svých rozhodnutích a také býtod ní sám informován. K tomuto účelu se během doby vyvinula funkce poslů či kurýrů, kteří jsouv textech nazýváni jako wpwtjw nsw, tedy „poslové panovníka“ (dále jen poslové či posel pa -novníka), a kteří patří mimo jiné k doposud nejpočetnější a nejlépe doložené skupině poslů ve starém Egyptě.


doba a Pozdní doba poskytují spíše fragmentární informace.Prameny k jednotlivým obdobím jsou uvedeny v následují-cím přehledu v chronologickém sledu.

Stará říše a 1. přechodná doba

V doposud známých písemných pramenech Staré říše nejsouposlové panovníka jmenováni přímo, což také znemožňujepřesněji určit, jaké úkoly v nejstarších dobách tito poslové pl-nili a jaké postavení ve společnosti zaujímali. Z této doby jsouwpwtjw nsw doloženi pouze v náboženské rovině z tzv. Textůpyramid, v nichž vystupují jako služebníci a posmrtný dopro-vod zemřelého vládce při jeho cestě na nebesa (Faulkner1969: 41; Valloggia 1976: 48–51).

Přesto se lze domnívat, že již v této době existovali poslovépanovníka jako specifická skupina, a to vedle dochovanýchkategorií úředníků označovaných v textech jako imj-rwpwtjw, čili „představený poslů“ (Valloggia 1976: 32–35), čiwpwtj-sr, neboli „posel a hodnostář“ (Goedicke: 1967: 55).Podle staroříšských administrativních záznamů byla úlohatěchto zmíněných úředníků významná a jejich výsady a pra-vomoci, související především se soudnictvím, časemvzrostly natolik, že musely být dokonce omezovány přímopanovníkem (Goedicke 1967: 55 a 88). Důležitost poslů seodráží i ve staroříšském literárním díle Naučení Ptahhotepa(Vachala 1992: 16 a 23–24). V souvislosti s předpokládanýmpostavením wpwtjw nsw v době Staré říše, které zatím bohu-žel není blíže známo, tedy mohou být tyto skutečnosti doznačné míry klíčové. Z 1. přechodné doby prozatím nejsouo dotčených poslech žádné zmínky známy.

Střední říše a 2. přechodná doba

O něco lépe jsme o poslech panovníka informováni z dobyStřední říše a je možné si učinit poněkud bližší představu o je-jich společenském postavení. Z doby vlády NebhepetreaMentuhotepa II. pochází nejstarší dochovaný příklad tituluwpwtj nsw s čistě profánním významem, zaznamenaný v pe-četi na nádobce na mast, který zdůrazňuje úlohu panovníkovaposla jako „zpravodaje“ se značnými pravomocemi (Speleers1923: 56, č. 238). Na stéle jistého Dedika z doby SenusretaI. je zmíněna titulatura zahrnující termín wpwtj nsw, v níž sejejí držitel prezentuje jako „posel panovníka, velitel (vojen-ských) tažení a upevňovatel hranic země“ (Schäfer 1905:124–128). Tato titulatura je velice pozoruhodná a z jejíhoznění lze vypozorovat výjimečné slučování různých hodnostía důležitou pozici jejího nositele, jehož sociální postavenísvědčí o významných, a tedy i možných posunech v rámcitéto hodnosti.

Na stéle vezíra Mentuhotepa z doby vlády Senusreta I.(obr. 1), nalezené v Abydu, nacházíme zatím nejstarší zmínkuo hierarchickém postavení wpwtj nsw – tedy pokud lze souditz vyobrazení takto označené postavy (Porter – Moss V: 45).Scéna na této stéle zobrazuje panovníka, který je následovánsvojí suitou – „princi“, písaři a hodnostáři spolu s „přáteli Pa-láce“, mezi něž patří i zmíněný posel panovníka. Přestože jeuveden v pořadí mezi posledními, je v rámci tohoto schématuzahrnut do nejužšího okruhu osob blízkých panovníkovi,a tedy mezi jakousi státní elitu. Jiná titulatura v nápisu jistéhoAntefa z doby Amenemheta I. z Wádí Hammámátu zmiňujejeho funkci posla panovníka ve smyslu „zmocněnec panov-

níka“, která velmi pravděpodobně vyzdvihuje jeho osobníkvality a schopnosti jako vedoucího expedice, již do těchtomíst panovník vyslal (Porter – Moss VII: 331). Je však otáz-kou, zda se v těchto případech jedná o skutečný, či jen hono-rifikující význam. Tento titul tak mohl být dočasný a Ame-nemhet I. ho Antefovi mohl propůjčit pouze po dobu trvánídané výpravy.

Z doby zmíněného Nebhepetrea Mentuhotepa II. je dolo-žen také termín inw nsw, čili „vyslanci panovníka“, a takév textu oslavné stély Senusreta I. z Wádí el-Húdí se setká-váme s termíny inw, překládanými jako „vyslanci“, a Hwwtjw,neboli „kurýři“ (Rowe 1939: 189). Oba tyto termíny se takéobjevují již ve zmíněných Textech pyramid, kde jsou jimioznačeni pomocníci zemřelého vládce, kteří mu společněs wpwtjw nsw pomáhají dosáhnout věčnosti (Valloggia 1976:158). Proto je při interpretaci termínů inw a Hwwtjw zapotřebíjisté obezřetnosti, protože jejich význam může být spíše sym-bolický a obsah více duchovní než profánní.

Na základě dochovaných informací víme, že ve srovnánís předchozími dobami se v době Střední říše ve větší mířerozvinuly kontakty Egypta s okolními zeměmi, a to do oblastiSyropalestiny a především na jih do Núbie (Säve-Söderbergh1941: 74). Tento fakt se mj. projevil i v titulech souvisejícíchs posly panovníka a jako příklad zde může posloužit nálezstély vysokého hodnostáře Mentuhotepa s titulem wpwtj rxAst nbt („posel do všech cizích zemí“), který objevila česko-slovenská expedice v rámci akce UNESCO v Núbii (Žába1974: 111–114). Tento titul, jenž je ve větší míře doloženi z pozdějších dob, byl nepochybně spojen s vysokou funkcíve státním aparátu a i navzdory absenci slova nsw jeho nositelvykonával činnost úzce spojenou s nařízeními panovníka.

Z 2. přechodné doby pochází jediná zmínka o poslovi pa-novníka cizího původu, a to konkrétně z tzv. Kamosovy stély(viz s. 76).

Nová říše

18. dynastieCo se týče pramenů týkajících se wpwtjw nsw, Nová říšepředstavuje nejlépe zastoupené období staroegyptských dějin.Zatím není bohužel možné stanovit přesnější hierarchii těchtoslužebníků a dostatečně vymezit jejich konkrétní povinnosti,nicméně lze říci, že existovali poslové panovníka s nižšíma vyšším postavením. Nižší wpwtjw nsw jsou doloženi přede-vším na stélách egyptských panovníků, v nichž je zdůrazněnozejména to, že během cesty mimo území Egypta jsou nedot-knutelní (Valloggia 1976: 271). Tím bylo dáno jasně najevo,že tito poslové byli považováni za neoddělitelnou součástmoci a vlivu egyptského panovníka. Proto byla poselství ne-pochybně svěřována pouze prověřeným a spolehlivým jedin-cům. V případě vyšších úředníků-poslů byli wpwtjw nswvelmi pravděpodobně vybíráni z panovníkova nejbližšíhookolí. Typickým dokladem, pocházejícím ovšem až z rames-sovské doby, je svědectví jistého písaře Nachta, který ve svémnápisu ze Sinaje líčí, jak byl vládcem vyvolen, aby osobněvedl výpravu do místních lomů: „Samotný Hor mne vyslal,abych vykonal to, po čem jeho ka touží. Povýšil mne a já jsemse nacházel před miliony lidí… Jmenoval mne zmocněncempanovníka a já jsem byl takto vybrán mezi dvořany“ (Gardi-ner – Peet 1952: 181, obr. 57). Dotyčný se tak snažil zdůraznit

7 2 P E S I X / 2 0 1 2 V E J M É N U PA N OV N Í K A


své povýšení skrze autoritu samotného vládce a uznání svýchschopností mezi lidmi významného společenského postavení.Podobná formulace je zaznamenána i na pohřebním kuželujistého Dediho z doby vlády Thutmose III., jehož titulaturasestávala v podstatě z policejních a vojenských funkcí a zasvé schopnosti byl povýšen a obdařen zlatem (Burkhardt1984: 372; Porter – Moss I: 303). Jeho případ dokládá, že niž-ším služebníkům kariérní cesta mezi vyšší úředníky s funkcíwpwtjw nsw uzavřena nebyla.

Pravomoci spojené s titulem posel panovníka byly závisléna pověření vládcem a jejich dědičné předávání úřednickévrstvě není doloženo. Poněkud jiná situace se patrně vyvi-nula v souvislosti s úřadem místodržitele egyptského panov-níka v Núbii, vytvořeným na počátku Nové říše. Z dochova-ných písemných zpráv lze soudit, že v případě funkcewpwtjw nsw se v průběhu času prosadila tendence vybíratnástupce v nejbližším okolí „královského syna z Kuše“, jakbyl místodržitel oficiálně nazýván. Doloženy jsou dva pří-klady, a to u místokrálů Núbie Huje, z doby Tutanchamo-novy (Helck 1961: 383–385), a Hekanachta, z doby vládyRamesse II. (Porter – Moss 7: 84). Zatím jediný případ pro-kázané přímé dědičnosti titulu wpwtj nsw u místodržiteleNúbie je doložen u Webehsenua, jenž byl synem místovládceNúbie Horiho v době vlády panovníka Setnachta z 20. dy-nastie (el-Saady 1999: 422).

Z vysoce postavených osob, které měly v 18. dynastii titulwpwtj nsw, můžeme zmínit např. Tutua, rádce AmenhotepaIV. Achnatona ve státních záležitostech, mj. titulovaného takéjako „vrchní správce všech cizích zemí“ a „vrchní správcecelé země“ (Reeves 2003: 135). Tutu dohlížel na – dnes by-chom řekli – achetatonské oddělení „zahraničních věcí“, cožsám dokládá v nápisu ve své amarnské hrobce takto: „Kdyžse dostaví posel z cizí země, ohlásím jeho slova v paláci, ob-jevím se (před Jeho Veličenstvem) a opět se vrátím k tomu,který je mluvčím vládce (wpwtj nsw), se všemi instrukcemi(Jeho) Veličenstva“ (Helck 1961: 360). Mezi jinými známýmiosobami, nesoucími v této době titul posel panovníka, bylii budoucí panovníci Haremheb (Helck 1961: 392) a vezír Pa-ramesse, tedy pozdější Ramesse I. (Helck 1961: 430), či vy-socí úředníci z doby vlády Ramesse II. Ameneminet (Porter– Moss II: 379) a Paenre (Porter – Moss II: 443), oba spojeníse stavbou Ramessea. Protože všichni zmínění protagonistébyli činní v armádě, předpokládá se, že jejich statut posla pa-novníka byl se službou ve vojsku také úzce spjat (el-Saady1999: 421). Za pozornost stojí již zmíněný Huj, místodržitelNúbie z Tutanchamonovy doby, v jehož thébské hrobce TT40 jsou vyobrazeny dvě scény s přinášením tributu od cizíchvládců (Porter – Moss I: 75–77). V první scéně jsou znázor-něny produkty z Afriky a ve druhé Huj přijímá tribut až z ob-lasti Sýrie, což je poněkud nezvyklé a důvod není zcela jasný.Zdá se, že zde mohlo jít o zaznamenání jiné etapy v kariéřetohoto muže nebo o jeho dodatečnou honorifikaci (Davies –Gardiner 1926: 28). Protože se v titulatuře Huje a také jinýchmístodržitelů Núbie objevuje i titul wpwtj nsw, je zřejmé, žetito hodnostáři mohli být jmenováni do svých úřadů právěz řad schopných poslů, a zmíněný syrský tribut z Hujovyhrobky tedy znamenal především značné navýšení prestižetohoto někdejšího panovníkova posla.

Zastávání funkce wpwtj nsw osobami z vyšší vrstvy staro-egyptské společnosti však do doby 18. dynastie zřejmě ne-bylo příliš rozšířené, neboť se u nich tento titul objevuje jen

zřídka. Je také možné, že tento post byl natolik náročnýa kladl na svého nositele takovou míru zodpovědnosti, že nekaždý byl schopen jej zastávat.

Poslové v amarnské korespondenciDíky archivu, který byl objeven v Tell el-Amarně (staroegypt-ském Achetatonu; Mynářová 2009), můžeme hlouběji pro-niknout nejen do vrcholné diplomacie předovýchodníchvládců pozdní doby bronzové, ale také si můžeme poněkudpřiblížit činnost jejich poslů. Je přitom zajímavé, že samotníposlové z textů amarnské korespondence se stali předmětemstudia v poměrně nedávné době, což bylo zapříčiněno přede-vším tím, že od doby svého objevu byly klínopisné tabulkyzkoumány především z jazykového, textového a chronologic-kého hlediska a jejich diplomatická a potažmo i obchodnístránka byla spíše opomíjena. První práce k amarnským pos-lům tedy spatřila světlo světa až v roce 1975 (Holmes 1975:376–381).

Amarnská korespondence v mnohém směru rozšiřuje a do-plňuje informace týkající se poslů panovníka. V této kore-spondenci se např. vedle jmen egyptských poslů poprvé vevětším počtu nacházejí i jména poslů z cizích zemí (Holmes1975: 376). Z analýzy textů také vyplývá, že egyptskému ti-tulu wpwtj nsw se ze všech akkadských termínů obsaženýchv korespondenci nejvíce přibližuje termín mār šipri, jenž sepřekládá jako „posel“ či „obchodní vyslanec“ (Mohammad1959: 105–137; Holmes 1975: 378).

V diplomatické rovině museli být poslové panovníka sku-tečně všestranní a připravení na vše, aby nebyli zaskočeni ne-předvídatelným jednáním panovníka druhého státu. Museli siumět pomoci i svou výmluvností, jak naznačuje např. pokáráníegyptského posla babylonským vládcem za to, že mu běhemjeho nemoci nebyla projevena ze strany egyptského panovníkastarost. V tomto případě tedy posel musel jednání svého pánavysvětlit (Moran 1992 – dále v textu jen EA, EA 7: 16–32).Důležitou roli poslové sehrávali při významných událostech,jako byl nástup nového panovníka na trůn, kdy bylo zapotřebíopětovně potvrdit stávající diplomatické styky a vzájemnývztah mezi danými zeměmi (EA 27: 7–10; EA 41: 7–9).

Poslové amarnské korespondence navíc často působili jakoobchodníci, neboť jakousi nepsanou součástí tehdejších di-plomatických styků byla výměna darů (Mynářová 2004: 66–76). Dopisy vládců byly automaticky doprovázeny hmotnýmidary a jejich výměna byla citlivým a často problémovým ob-sahem korespondence (Holmes 1975: 379). Vyskytl sei názor, že v amarnské době se z obchodníků stali zároveň vy-slanci a poslové panovníků, kteří s poselstvím přepravovalii cenné zboží, a takto byli dokonce uváděni i na „výplatní lis-tině“ palácového personálu (Oppenheim 1964: 92). Z amarn-ských textů je zřejmé, že pokud byli tito poslové-obchodníciběhem oficiálních cest o své zboží připraveni, mělo jim býtnahrazeno (EA 7: 73–82).

Nejčastěji zmiňovaným poslem neegyptského původu jev amarnských textech jistý Gilia, který je znám i z egyptsko-mitannské korespondence. Při jedné misi v Egyptě byl do-konce zadržen a místo něho museli být z Mitanni (státu naúzemí dnešního jihovýchodního Turecka, severní Sýrie a se-verního Iráku) vysláni jeho strýc Mazipatli a nejmenovanýbratr (EA 29: 156–162). Giliovým egyptským protějškem jejistý Mane, s nímž spolu často vystupují v jednom dopise.Oba dva zřejmě patřili k oblíbeným a prověřeným služebníkům



svých panovníků, jak napovídá pasáž v dopise mitannskéhovládce Tušratty (1380–1350 př. Kr.) Amenhotepovi III., vekteré čteme: „Pokud Mane a Gilia mluví o čemkoli, co se týkámne a mé země, potom ať můj bratr toto vyslyší jako prav-divé… Pokud Gilia a Mane říkají cokoliv o mém bratrovi,o jeho zemi, přijmu to jako pravdivé“ (EA 24iv: 21–29).V jiném psaní Tušratta dokonce sděluje, že jiného poslaz egyptské strany než Maneho nepřijme (EA 24iv: 53–56),a také Amenhotep III. si v jednom dopise stěžuje, že k němunebyl vyslán Gilia (EA 29: 157–160). Ne všichni poslovévšak byli oblíbení tolik jako zmínění Mane a Gilia a jsou do-loženi i takoví, na které se egyptský panovník rozhněval, pro-tože zneuctili či znevážili dary, které poslal babylonskémuvládci (EA 1: 75–77).

Ať již byli poslové oblíbení či ne, bylo mezi panovníky ja-kýmsi nepsaným diplomatickým pravidlem či zvyklostí ob-darovávat a hostit cizí posly. Např. babylonský vládce Ka-dašman-Enlil (1374–1360 př. Kr.) v dopise neopomnělzmínit, že s ním egyptští poslové jedli a pili (EA 3: 23–28)a Burnaburiaš II. (1359–1333 př. Kr.) se dokonce Amenho-tepovi III. omluvil za to, že byl nemocný, a tak s ním egyptštíposlové nemohli hodovat (EA 7: 8–10). Asyrský vládceAššur-uballit I. (1363–1328 př. Kr.) sám nabídl v dopiseegyptskému panovníkovi, že jeho poslové budou pohoštěniv jeho přítomnosti (EA 16: 7–8).

Zmíněný Mane a jeho tlumočník Hana byli odměněni Tuš-rattou za to, že mu přinesli příjemné zprávy (EA 21: 24–29).Z korespondence také vyplývá, že poslové bývali ubytovánipoblíž panovníka přímo v jeho paláci (EA 29: 32–33; Roth2006: 95). Nejvýmluvněji to ukazuje informace z dopisu,v němž předáci vazalského města Tunipu (na území dnešnízápadní Sýrie) egyptskému vládci sdělují, že k němu dvacetlet vysílali posly, kteří s ním „žili“ (EA 59: 13–14).

Úkoly poslů však nesestávaly pouze z příjemných chvilstrávených na cizích dvorech. Cestování do vzdálených místbylo často nebezpečnou záležitostí, a proto při velmi důleži-tých poselstvích cestovalo více služebníků najednou, neboťbylo nutné předem počítat s nepředvídatelnými událostmi.Samotní panovníci se v dopisech zmiňují především o útocíchna jednotlivé posly (EA 8: 31–33). Poslům byly z toho dů-vodu někdy vystavovány jakési „diplomatické pasy“, které jeměly v co největší míře ochránit, jak dokládá jeden z dopisů:„Vládcům Kanaanu, služebníkům mého bratra, takto (mluví)panovník: ,Tímto posílám Akiju, svého posla, s rychlým po-selstvím k vládci Egypta, mému bratrovi. Nikdo ať ho nepře-padá. Poskytněte mu bezpečný vstup do Egypta a předejte hoveliteli pevnosti v Egyptě. Nechte jej projít přímo! Neneses sebou žádný dar‘“ (EA 30).

Je otázkou, nakolik mohla taková podobná prohlášeníochránit svého nositele před různými nástrahami, měla hovšak zaštítit autoritou mocného panovníka. Bezpečnost poslabyla garantována přímo vládcem země, do které směřoval,a ten ho přijal jako svého hosta. Po skončení své mise seposel musel řídit jako host pravidly pohostinnosti a vyčkatna svolení svého hostitele s jeho odchodem. Taková pohos-tinnost se dokonce mohla změnit i v celé dlouhé roky úmysl-ného zadržování a zejména egyptský panovník získalv tomto směru velmi špatnou pověst (EA 3: 14; EA 7: 50;EA 24iv: 45; EA 28: 20–22; EA 29: 110–113; EA 38: 23–24).Téma návratu poslů je častým námětem korespondence, v nížvládci Babylonie, Mitanni, Asýrie a Alašije (Kypru) perma-

nentně žádají egyptského panovníka, aby nezadržoval jejichposly a ihned je po vyřízení záležitosti posílal zpět domů.V případech, kdy byl k jejich žádostem hluchý, zdůrazňovali,že oni sami také žádného egyptského posla u sebe nezadržují(EA 20: 19), že jej posílají hned zpět (EA 27: 89–90) nebo žepodmiňují vyslání egyptského posla návratem svého (EA 28: 17–19).

Jako zajímavost pro doplnění lze uvést, že v amarnské ko-respondenci je zmíněna samotná mitannská princezna jakovyslankyně své země, ačkoliv není možné s určitostí konsta-tovat, že na egyptském dvoře vystupovala jako skutečnýposel (EA 24iii: 22–23).

Ramessovská dobaNejlépe informováni o wpwtjw nsw jsme z ramessovskéhoobdobí, a to především díky nevídanému rozvoji již dříve na-vázaných diplomatických vztahů na Předním východě.Funkce panovníkova posla tehdy začala být podle všeho fle-xibilně přizpůsobována konkrétnímu úkolu a charakteru po-selstva. Vedle doposud obvykle užívaného titulu „posel pa-novníka do všech cizích zemí“ se během 19. dynastie objevujíi tituly nové, jako např. „posel panovníka do #Arw“, tj. do ob-lasti kladené do dnešní Sýrie či Palestiny, „posel panovníkado Chatti“, tj. do země Chetitů v dnešním Turecku, „posel pa-novníka do Kuše“ či „posel panovníka do Místa Pravdy“, cožbyl staroegyptský název vesnice řemeslníků v dnešní Dér el-Medíně (Valloggia 1976: 245–246). Určitá skupina úředníkůbyla od ramessovské doby titulována jako „poslové panov-níka přinášející dech života“, přičemž slovo „dech“ sev těchto titulech vztahuje k bohu vzduchu Šuovi, který jev tomto případě zastoupen panovníkem, jenž svým dechemoživuje každého člověka. Protože jde o atribut panovníka,souvislost s titulem wpwtj nsw je zde čistě metaforická a za-stupuje aspekt milosti a pocty prokázaných jejich nositelům panovníkem (Posener 1960: 65–66).

Jako významní služebníci byli tito poslové pochopitelněv úzkém kontaktu s panovníkem a často cestovali v jeho do-provodu. Někdy jsou tito poslové dokonce přeneseně líčenii jako „pravá ruka panovníka“ (Gardiner 1937: 20–22; Cami-nos 1954: 105–108). Náročnost jejich funkcí a jejich schop-nosti byly panovníkem také odpovídajícím způsobem odmě-ňovány jako výraz jeho vděčnosti (Kuentz 1925: 232–233).V ramessovské době jsme svědky jakési „demokratizace“ přivýběru osob do funkce wpwtjw nsw, kdy už nebylo bezpod-mínečně nutné být příslušníkem vyšší vrstvy. Velké množstvíintenzivních obchodních a diplomatických styků pravděpo-dobně hrálo v této „demokratizaci“ svoji roli, neboť urozenýpůvod a příslušnost k určité sociální skupině ustoupily po-třebě schopného a kvalitního personálu, byť by pocházeli z nižších společenských vrstev (el-Saady 1999: 423–425).Vyšší úředníci s titulem wpwtj nsw byli v ramessovské doběčinní také jako „hlasatelé“, „mluvčí“ na dvoře panovníkanebo „sekretáři“ vezírů (Trigger – Kemp – O’Connor – Lloyd2005: 195).

Z ramessovské doby je existence panovníkových poslůhojně doložena z nápisů zaznamenaných expedicemi, jež bylyz pověření egyptského vládce vysílány do lomů. Jejich titu-latura se přitom liší podle lokalit, do kterých jejich výpravasměřovala. Zajímavé je, že v titulatuře wpwtjw nsw, kteří do-hlíželi na výpravy v údolí Nilu, mnohdy chybí obvyklé a výšezmíněné označení „posel panovníka do všech cizích zemí“,



a např. v jednom nápise z Gabal es-Silsily je pověřený ve-doucí výpravy označen pouze jako „zmocněnec Jeho Veli-čenstva“ (Kitchen 1975: 60, 14 a 61). Na druhé straně do-klady ze Sinaje z téže doby však stále dosvědčují užívánítitulu „posel panovníka do všech cizích zemí“ – tato skuteč-nost by mohla být vysvětlena tím, že sinajská ložiska surovinležela v oblasti, která nebyla pod stálou egyptskou kontrolou.S tím souvisí i působnost wpwtjw nsw v době Nové říše vedvou základních sférách, a to v civilní a vojenské.

V případě civilních poselstev zaujímají přední místo zmí-něné výpravy do lomů, především na Sinaj. Další oblastí, sekterou tehdy Egypťané udržovali kontakt, byla země Punt,dodnes unikající přesné lokalizaci. V souvislosti s ní stojí zazmínku, že na jedné scéně ze zádušního chrámu panovniceHatšepsut v Dér el-Bahrí jsou vyobrazeni egyptští pěšáci do-provázení wpwtjw nsw, kteří jsou přijímáni puntskými pře-dáky (Porter – Moss II: 344).

Druhou skupinou jsou poselstva vojenského charakteru,nicméně je nutné doplnit, že úloha wpwtjw nsw v tomto pří-padě není nikde přesně specifikována. Lze pouze předpoklá-dat, že činnost vojenských poslů byla analogická té, kterouplnili poslové civilní. Jedním z mála vodítek pro objasněníjejich činnosti by mohl být text ze sakkárské hrobky již zmí-něného pozdějšího panovníka Haremheba, který s titulemwpwtj nsw vedl vojenskou výpravu do Núbie s cílem vybrattribut od místních vládců (Simpson 1981: 69–70). Že šlospíše o inspekční než trestnou vojenskou výpravu, by mohlpodporovat fakt, že Haremheb je ve zmíněném textu titulo-ván jako posel panovníka s pravomocí výběru daní (Aldred1970: 108).

Politická situace Egypta za Nové říše vedla k rozvoji čilýchdiplomatických kontaktů, které již z podstaty věci vyžadovalyzajištění odpovídající komunikace mezi tehdejšími státnímiútvary Blízkého východu. Byl proto vytvořen kurýrní systémsahající až k samotnému panovníkovi. Bohužel o samotnéčinnosti, výběru, výstroji, rychlosti a dalších aspektech fun-gování těchto kurýrů jsou k dispozici pouze omezené infor-mace. Tito kurýři jsou v pramenech nazýváni jako HApitw čiHrj HApitw, v překladu tedy zhruba „jízdní poslové“ (Schul-man 1957: 267; Helck 1967: 137). Není vyloučeno, že tytoosoby byly vybírány z řad vojáků, kteří měli blízko k jízděa koním. Postavení takového kurýra pravděpodobně záviselona důležitosti zprávy, kterou nesl, a na vzdálenosti, kteroumusel překonat. Co se týká jejich výstroje, je možné, že nosilioděv s charakteristickými rozpoznávacími prvky. V tomtopřípadě by bylo možné vzít do úvahy determinativ v substan-tivu Hwwtjw, neboli zmíněných „hlasatelů“ z Textů pyramid,jenž je tvořen pažemi držícími v ruce pštrosí pero, symbolbohyně Maat, který patrně odkazuje na morální vlastnostitěchto „hlasatelů“. A právě z ramessovské doby známe něko-lik graffit postav vyslanců z Núbie, u kterých je toto pero takézobrazeno (Habachi 1957: 28). Tento symbol však v souvi-slosti s posly nebyl doposud uspokojivě vysvětlen a objevilse i výklad, že mohlo jít spíše o důtky či jiný podobný před-mět (De Morgan 1909: 27).

Služba kurýrů byla podle dochovaných záznamů patrněrozdělena na oblasti, do nichž byli dotyční služebníci vysíláni.Šlo jednak o vnitrostátní trasy včetně Núbie a o dálkové trasyza hranice Egypta směrem do dnešní Syropalestiny. Pro vnit-rostátní účely a kratší trasy byli používáni zvláštní pěší po-slové, ale i běžci (Lichtheim 1976: 189–192). Pro delší a ná-

ročnější cesty byly jako nejrychlejší dopravní prostředek uží-vány lodě a z fragmentu sochy vezíra Parahotepa ze Se-dmentu z doby Ramesse II. máme dokonce doloženo, že z ně-kterých wpwtjw nsw se stali námořní důstojníci (Porter –Moss V: 117). Jiná situace byla v případě cest mimo údolíNilu, kdy bylo zapotřebí koně a vozu, kteří si vyžadovalischůdné cesty a stanice pro posly. Tyto stanice byly většinouumístěny v egyptských pevnostech, jež zajišťovaly vše nutnépro cestování na delší vzdálenosti. Existence těchto stanovišťje doložena na tzv. Izraelské stéle panovníka Merenptahaz 19. dynastie (Porter – Moss II: 447). Na cizím území se pako egyptské posly a koně zčásti postarali místní asijští vládci(Goleniščev 1913).

Rychlost poslů se dá dnes jen obtížně stanovit, vždy zále-želo na vzdálenosti místa určení, cestovních podmínkácha schopnostech kurýra. Pro představu – na základě údajůz chetitské korespondence, pocházející z hlavního městaChattuše (dnešního Boghazköy v Turecku), mohla cestaz Egypta sem trvat v průměru přibližně jeden měsíc (Helck1971: 437; Roth 2006: 94). Intenzita diplomatických stykůmezi egyptskými panovníky a jejich asijskými protějškya hojnost zpráv v diplomatických archivech napovídá, že vý-konnost a rychlost poslů byla zřejmě dostatečná.

3. přechodná doba

S koncem Nové říše informací týkajících se wpwtjw nswubylo. Jejich existence ze 3. přechodné doby je však doloženapředevším na dvou památkách, z nichž první je stéla panov-níka 22. dynastie Šešonka I. z Abydu, která popisuje dopravusochy na toto místo a její doprovod, jehož součástí byli i po-slové panovníka (Porter – Moss V: 44). Druhou památkou jetzv. Vítězná stéla panovníka Pijeho (Pianchiho) z 25. dynastiepocházející z Gabal Barkalu, v níž je včetně poslů panovníkazaznamenána delegace, která Pijemu předává zprávu o vy-jednávání kapitulace města Chemenu, tj. pozdější Hermopole(Porter – Moss VII: 217).

Pozdní doba

Pozdní doba je zastoupena také několika příklady, a to zesajské doby. Jde zejména o obětní oltář jistého Amenardise,který byl kromě „správce Horního Egypta“ i „poslem pa-novníka ve všech cizích zemích“ (Porter – Moss VIII:1219). Dalším dokladem je titul jistého Ibiho z jeho hrobkyv Asasífu, který zní „posel panovníka do všech cizích zemí,který pluje na sever v míru“ (Porter – Moss I: 63–68). Jemožné, že tento ojedinělý titul mohl určitým způsobem re-flektovat politickou situaci v zemi za Psammetika I. v době26. dynastie. Významné postavení Ibiho podtrhuje rovněžskutečnost, že si ho Psammetik I. vybral i do služeb svédcery Nitokris během její cesty do Théb, kde se měla státadoptivní dcerou a nástupkyní božské manželky Amonovy(Kitchen 2004: § 365).

Specifickým zdrojem informací o poslech ze sajské a Pto-lemaiovské doby jsou sochy. Z nich zde můžeme jmenovatsochu jistého Hora, nalezenou v nilské deltě, který je v ná-pisu označován jako „posel panovníka“, ovšem také jako„číšník panovníka“ a „hlasatel panovníka“ (Munro 1987:307–336). Jistý Ahmose je na své soše, nyní uložené v sou-kromé sbírce A. Gallatina v New Yorku, titulován neobvykle



jako „posel panovníka bojující za svého pána ve všech cizíchzemích“. Jiný anonymní majitel sochy z Ptolemaiovské dobyměl podobný titul – „posel panovníka bojující za svého pánav jižních zemích“ (Hodjash – Berlev 1982: 143). Zatímvůbec poslední doložené užití titulu wpwtj nsw pocházíz Řecko-římské doby z chrámu v Edfú, kde kněz s tímto ti-tulem obětuje bohyni Hathoře a bohu Horovi (Chassinat1930: 33). Tato scéna je unikátní tím, že v ní osoba knězevystupuje v póze, která byla v tomto období vyhrazena pouzepanovníkům.

Z posledních zmíněných titulů do jisté míry vyplývá, žeběhem prvního tisíciletí př. Kr. funkce panovníka získalamnohem znatelnější vojenský charakter s rozsáhlou pravo-mocí, což bylo dáno pravděpodobně vojensko-politickou si-tuací v zemi.

Cizí poslové ve starém Egyptě

Z dochovaných písemných pramenů je zřejmé, že se v nichnijak zvlášť graficky nerozlišovalo mezi zaznamenávánímegyptských a cizích poslů. Jedinou doloženou výjimkou jehieratické psaní determinativu v podobě hole (značka T 14v Gardinerově seznamu) pro označení mitannských poslů(Helck 1961: 350). Dokumenty egyptské provenience obsa-hující informace o cizích poslech jsou obecně rozděloványdo tří hlavních skupin.

Do první skupiny patří zejména záznamy vojenskýchkampaní Thutmose III. z Karnaku (Burkhardt 1984: 205);stély se syrskými taženími Amenhotepa II. z Mennoferua Karnaku, stéla se zprávou o zajetí posla z Mitanni (Helck1961: 38); válečná tažení Ramesse II. (Kitchen 1983: 23–24) a text o bitvě u Kadeše se zmínkou o příchodu poslachetitského vládce Muwatalliho (1295–1272 př. Kr.) s na-bídkou smíru (Porter – Moss II: 132); dva nápisy z doby Ra -messe III. z Medínit Habu, zmiňující účast cizích poslův Egyptě u příležitosti oslav vojenských vítězství panovníka(Kitchen 1983: 23–24) a zmíněná Vítězná stéla Pijeho (Por-ter – Moss VII: 217). V těchto textech pak cizí poslové vy-stupují většinou ve vazalském postavení vůči egyptskémuvládci a vyniká zde zcela explicitně jeho nadřazenost vůčicizím zemím. Určitě do této skupiny patří ještě tzv. Kamo-sova stéla, objevená v Karnaku a datovaná do konce 2. pře-chodné doby (Helck 1975: 82–97). Část této stély popisujezajetí posla hyksóského vládce Apopiho, který nesl zprávuvládci Kuše, v níž Apopi žádal kušitského vládce o vojenskýzásah proti egyptskému panovníkovi Kamosovi. Text tétozprávy je potom zakomponován přímo do nápisu stély(Smith – Smith 1976: 48–76). Z výkladu zprávy se zdá, žezajatý hyksóský posel byl zřejmě analfabet, což je velmipřekvapující. Nakonec Kamose dovolil, aby se tento poselvrátil zpět ke svému pánovi bez úhony. To mělo s velkoupravděpodobností propagandistický nádech – šlo o to zvý-raznit milosrdenství Kamoseho oproti bojechtivosti jeho se-verního nepřítele.

Druhá skupina zahrnuje administrativní texty týkající sepředevším již zmíněné diplomatické korespondence a účet-ních záznamů, vypočítávající výdaje na zajišťování cizíchposlů v Egyptě (Goleniščev 1913).

Třetí skupinu tvoří literární díla z ramessovské a pozdějšídoby, a to Spor Sekenenrea a Apopiho a Stéla Bentreše. SporSekenenrea a Apopiho, inspirovaný událostmi 17. dynastie,

vypráví o příchodu hyksóského posla na dvůr egyptskéhovládce Sekenenrea Taa ve Vesetu (Thébách). Posel mu tlu-močí zprávu ultimativním tónem tak, jako by jeho ústy pro-mlouval samotný Apopi, a Sekenenre, navzdory svému po-čátečnímu pobouření tímto jednáním a navzdory nabádánísvých rádců, jedná s poslem klidně a posílá ho s odpovědízpět k Apopimu (Lexa 1947: 140). Stéla Bentreše, pocháze-jící patrně až z Ptolemaiovské doby a kladoucí svůj děj dodoby Ramesse II., zaznamenává příjezd posla ze země Bach-tan na dvůr egyptského panovníka, kde tento posel prosí o lé-kařskou pomoc pro dceru svého pána a vládce (Lichtheim1981: 92–93).

Kromě výše uvedeného Gilii, který je však znám pouzez amarnské korespondence, je z jiných poslů cizího původuv Egyptě blíže znám pouze muž jménem Padieset, původemKananejec. Žil v první pol. 1. tis. př. Kr., měl titul „posel doKanaanu a Palestiny“ a byl za své služby odměněn vlastní so-chou, egyptským jménem a pravděpodobně také funkcí po-mocného obětního služebníka (Porter – Moss VIII: 335). Jehopřípad dokládá, že i poslové neegyptského původu si mohlizískat v zemi na Nilu vážnost a že zde mohli udělat zajímavoukariéru.

Závěr

Z uvedeného textu vyplývá, že staroegyptští poslové panov-níka byli po celou dobu trvání faraonské civilizace velice dů-ležitým prvkem v její existenci. Již od nejstarších dob sta-rého Egypta byli poslové nepochybně přítomni jakonezbytná součást vyvíjejícího se správního aparátu země.Můžeme předpokládat, že již v nejstarších dobách, z nichždoposud nemáme žádné přímé doklady o jejich existenci, setito poslové pohybovali v blízkosti egyptských vládců a jehodvora.

Lze oprávněně konstatovat, že wpwtjw nsw tvořili nezas-tupitelnou skupinu úředníků s širokým spektrem pravomocí,odpovídajících jejich postavení. Jejich sociální status se odrážel ve skutečnosti, že patřili k blízkým spolupracovní-kům panovníka a vezírů, tedy vrcholným představitelůmvládnoucí egyptské elity, nebo se alespoň pohybovali v jejichblízkosti. Během doby se rámec jejich pravomocí měnila existovaly různé skupiny poslů s různým hierarchickýmpostavením.

Svou činností poslové panovníka zasahovali téměř dovšech sfér života obyvatel nilského údolí. Tato skutečnostjasně vyplývá z uvedených oblastí, v nichž byli určitým způ-sobem aktivní. Jak již bylo řečeno, jejich působení je dolo-ženo v nejvyšší společenské vrstvě v blízkosti panovníkaa vysokých hodnostářů, v armádě, diplomacii a hospodářskésféře. Jen nemnoho úředních postů se může pochlubit ta -kovýmto zastoupením. Nejblíže k nim mají samozřejměostatní vládní či správní úředníci a písaři, mezi něž lzeegyptské posly bezpochyby zařadit, a někdy jejich funkcedokonce splývaly.

Wpwtjw nsw tedy patřili k významné a nezastupitelnésložce obyvatel starého Egypta, a to i přesto, že se jejich vzá-jemné pravomoci a postavení během doby nepochybně od-lišovaly, obvykle podle oblasti působnosti. Ať už šlo o pro-stší kurýry, velitele výprav do lomů či posly na polidiplomacie, vždy měli v podstatě stejný úkol – splnit příkazsvého vládce.



Literatura:Aldred, Cyril: 1970 „The foreign gifts offered to Pharaoh“, Journal of Egyp-

tian Archeology 56, s. 105–116.Burkhardt, Adelheid (ed.): 1984 Urkunden der 18. Dynastie. Übersetzung

zu den Heften 5–16, Berlin: Akademie Verlag [Urkunden des ÄgyptischenAltertums].

Caminos, Ricardo A.: 1954 Late-Egyptian miscellanies, London: OxfordUniversity Press.

Davies, Nina de Garis – Gardiner, Alan H.: 1926 The Tomb of Huy, viceroy ofNubia in the reign of Tut‛ankhamūn, London: Egypt Exploration So ciety.

de Morgan, Jacques: 1909 Catalogue des monuments et inscriptions del’Égypte antique. 1. série. Haute Égypte. T. 3. Kom Ombos. 2. partie, Vienne: Holzhausen.

el-Saady, Hassan: 1999 „The External Royal Envoys of the Ramessides:A Study on the Egyptian Diplomats“, Mitteilungen des Deutschen Archäo -logischen Instituts, Abteilung Kairo 55, s. 411–425.

Faulkner, Raymond Oliver: 1969 The Ancient Egyptian Pyramid Texts. Vol. 1, Oxford: Clarendon Press.

Gardiner, Alan H.: 1937 Late-Egyptian miscellanies, Bruxelles: FondationÉgyptologique Reine Élisabeth.

Gardiner, Alan H. – Peet, Thomas E.: 1952 Inscriptions of Sinai. Vol. 1. Introduction and Plates, Oxford: Egypt Exploration Society.

Goedicke, Hans: 1967 Königliche Dokumente aus dem Alten Reich, Wies-baden: Harrassowitz [Ägyptologische Abhandlungen 14].

Goleniščev, Vladimir S.: 1913 Les Papyrus hieratiques no. 1115, 1116a et1116b de L’Ermitage Imperial à St. Petersburg, St. Petersburg: Manufac-ture des Papiers de l’Etat.

Habachi, Labib: 1957 „The Graffiti and Work of the Viceroy of Kush in theregion of Aswan“, Kush 5, s. 13–36.

Hannig, Rainer: 1995 Die Sprache der Pharaonen. Großes HandwörterbuchÄgyptisch-Deutsch (2800–950 v. Chr.), Mainz: Verlag Philipp von Zabern.

Helck, Wolfgang: 1961 Urkunden der 18. Dynastie. Übersetzung zu den Heften 17–22, Berlin: Akademie Verlag [Urkunden des Ägyptischen Altertums].

1962 Die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien in 3. und 2. Jahrtausendv. Chr., Wiesbaden: Harrassowitz [Ägyptologische Abhandlungen 5].

1967 „Eine Briefsammlung aus der Verwaltung des Amuntempels“, Journalof the American Research Center in Egypt 6, s. 135–151.

Hodjash, Světlana Izmailovna – Berlev, Oleg: 1982 The Egyptian Reliefsand Stelae in the Pushkin Museum of Fine Arts, Moscow, Leningrad: Aurora Art Publishers.

Holmes, Lynn Yulssus: 1975 „The Messengers of the Amarna Latters“, Jour-nal of the American Oriental Society 95, No. 3, s. 376–381.

Chassinat, Émile G.: 1930 Le temple d’Edfou. T. 5., Caire : Institut Françaisd’Archéologie Orientale [Mémoires publiés par les membres de la missionarchéologique française au Caire 22].

Kitchen, Kenneth: 1975 Ramesside Inscriptions: Historical and Biographi-cal. Vol. 1, Oxford: Blackwell.

2004 The Third Intermediate Period in Egypt (1100–650 B.C.), Oxford: Aris & Phillips.

Kuentz, Charles M.: 1925 „La Stéle du Mariage de Ramsés II“, Annales duService des Antiquités de l’Égypte 25, s. 181–238.

Lexa, František: 1947 Výbor ze starší literatury egyptské, Praha: Šolc a Šimáček.

Lichtheim, Miriam: 1976 Ancient Egyptian Literature. A Book of Readings.Vol. 2: The New Kingdom, Berkeley – Los Angeles – London: Universityof California Press.

1981 Ancient Egyptian Literature. A Book of Readings. Vol. 3: The Late Pe-riod, Berkeley – Los Angeles – London: University of California Press.

Mariette-Pasha, Auguste: 1880 Abydos. Description des fouilles, T. II, Paris:Imprimerie nationale.

Mohammad, Abdul Kader: 1959 „The Administration of Syro-Palestine du-ring the New Kingdom“, Annales du Service des Antiquités de l’Égypte56, s. 105–137.

Moran, William L.: 1992 The Amarna Letters, Baltimore: Johns HopkinsUniversity Press.

Munro, Peter: 1987 „Die Statuen des Hrw aus Baqlíya und Tell el-BalamûnKestner Museum 1980.84/Lausanne 9/Turin 3026“, in: Osing, Jürgen –Dreyer, Günter (ed.). Form und Mass. Beiträge zur Literatur, Sprache undKunst des alten Ägyptens. Festschrift für G. Fecht zum 65. Geburtstag am 6. Februar 1987, Wiesbaden: Harrassowitz [Ägypten und Altes Tes-tament 12], s. 307–336.

Mynářová, Jana: 2004 „Reciprocita a redistribuce v amarnském období“, in:Mynářová, Jana (ed.). Pražské egyptologické studie 3, Praha: UniverzitaKarlova v Praze, Filozofická fakulta, Český egyptologický ústav, s. 66–76.

2009 „Egypťané, nebo cizinci? Písařská tradice v Tell el-Amarně“, in: Dulí-ková, Veronika – Jirásková, Lucie – Mynářová, Jana (eds.). Pražské egyp-tologické studie 6, Praha: Karlova Univerzita v Praze, Filozofická fakulta,Český egyptologický ústav, s. 42–47.

Oppenheim, Adolf L.: 1964 Ancient Mesopotamia. Portrait of a Dead Civi-lization, Chicago: Chicago University Press.

Porter, Bertha – Moss, Rosalinde: 1991–2004 Topographical Bibliographyof Ancient Egyptian Hieroglyphic Texts, Reliefs and Paintings. Vols. I–VIII [2. vydání], Oxford: Griffith Institute.

Posener, Georges: 1960 De la divinité du pharaon, Paris: Imprimerie Nati-onale [Cahiers de la Société asiatique XV].

Reeves, C. Nicholas: 2003 Achnaton. Falešný egyptský prorok, Praha; Lito-myšl: Paseka.

Roth, Silke: 2006 „Internationale Diplomatie am Hof Ramses’ II“, in: Gund-lach, Rolf – Klug, Andrea (eds.). Der ägyptische Hof des NeuenReiches. Seine Gesellschaft und Kultur im Spannungsfeld zwischen Innen-und Außenpolitik. Akten des Internationalen Kolloquiums vom 27.–29.Mai 2002 an der Johannes Gutenberg-Universität Mainz, Wiesbaden:Harrassowitz [Königtum, Staat und Gesellschaft früher Hochkulturen 2],s. 89–118.

Rowe, Alan: 1939 „Three New Stelae from the South-Eastern Desert“, An-nales du Service des Antiquités de l’Égypte 39, s.187–197.

Säve-Soderbergh, Torgny: 1941 Ägypten und Nubien. Ein Beitrag zur Geschichte altägyptischer Aussenpolitik, Lund: Hakan Ohlssons Bok -tryckeri.

Schäfer, Heinrich: 1905 „Ein Zug nach der großen Oase unter Sesostris I“,Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde 42, s. 124–128.

Schulman, Alan R.: 1957 „Egyptian Representations of Horsemen and Riding in the New Kingdom“, Journal of Near Eastern Studies 16, s. 263–271.

Simpson, William K.: 1981 „Textual Notes on the Elephantine Building Textof Sesostris I and the Zizinia Fragment from the Tomb of Horemheb“,Göttinger Miszellen 45, s. 69–70.

Smith, Harry S. – Smith, Alexandrina: 1976 „A Reconsideration of the Ka-mose Texts“, Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde 103,s. 48–76.

Speleers, Louis: 1923 Recueil des inscriptions égyptiennes des MuséesRoyaux du Cinquantenaire à Bruxelles, Bruxelles: Vanderpoorten.

Trigger, Bruce G. – Kemp, Barry J. – O’Connor, David – Lloyd, Alan B.:2005 Starověký Egypt. Dějiny společnosti, Praha: Volvox Globator.

Vachala, Břetislav: 1992 Moudrost starého Egypta, Praha: Knižní podnika-telský klub.

Valloggia, Michel: 1976 Recherche sur les “messagers” (wpwtyw) dans lessources egyptiennes profanes, Geneve: Droz.

Žába, Zbyněk: 1974 The Rock Inscriptions of Lower Nubia, Praha: UniversitaKarlova.



Abstract:

In the name of the sovereign

One of the important aspects of the effective functioning ofthe ancient Egyptian state and society was the transfer of in-formation from the sovereign’s court to all major centres ofthe country and back, and mutual communication betweenthe pharaoh and the local governments. This task was perfor-med by a special category of officials who bore the titlewpwtjw nsw, which means the ‘messengers of the sovereign’.This article very briefly introduces their function as well astheir social status from the Old Kingdom to the Late Period,and tries to identify the role of the ‘messengers of the sove-

reign’ both in the internal life of the ancient Egyptian stateand in the context of international relations in the ancientNear East during the Late Bronze Age as reflected in theAmarna correspondence. From all sources concerning the‘messengers of the sovereign’ known to date, it is clear thatthese state officials held a very significant social position,given that they were permanently in touch with the higheststate officials or, as one can suppose, directly with the Egyp-tian sovereign. The textual evidence also shows that the ‘mes-sengers of the sovereign’ often enjoyed a brilliant career asmany later became army commanders or viceroys of theEgyptian ruler. Other characteristics of this rank are also men-tioned in this paper.



Z N OV U Z R O Z E N Í D O P O S M RT N É H O Ž I VOTA P E S I X / 2 0 1 2 7 9

Obr. 1 Sarkofág vezíra Ptahšepsese a jeho manželky, princezny Chamerernebtej, Abúsír, 5. dynastie (foto J. Krejčí)

Znovuzrození do posmrtného života – sarkofágy ve Staré říši

Věra Štěpánová

Sarkofág jakožto kamenná schrána sloužící k uložení těla zemřelého patřil ve starém Egyptěk důležitým prvkům pohřební výbavy. Spolu s mumifikací napomáhal k uchování těla, cožbylo v rámci egyptského náboženství nutnou podmínkou k zajištění posmrtné existence. StaříEgypťané věřili, že jejich duše ka je nesmrtelná. Ovšem aby mohla dosáhnout zásvětní exis-tence, muselo o ni být pečováno v podobě pravidelného přísunu obětin. Sarkofág byl místem,kde probíhalo znovuzrození, symbolickým lůnem nebeské bohyně, které zrození do nového ži-vota umožňovalo. Proto byl sarkofág konzistentním rysem pohřebních praktik a jeho užívánímůžeme s výjimkou určitých kratších časových úseků sledovat po celou dobu trvání faraon-ského Egypta. První dochované kamenné sarkofágy pocházejí ze 3. dynastie (2700–2630 předn. l.) z období vlády panovníka Necericheta (Džosera) a byly nalezeny v jeho pyramidovémkomplexu v Sakkáře (Lauer 1933: 155–166). Se sarkofágy se ale můžeme setkat i o několiktisíc let později, a to v sajsko-perské době např. v šachtových hrobkách v Abúsíru nebo ještěpozději v pohřebních komplexech Alexandrie pocházejících až z Římské doby (Smoláriková2009). V následujícím článku se blíže podíváme na počátky užití kamenných sarkofágů v období Staré říše (2700–2180 před n. l.) a jejich rozšíření v různých vrstvách egyptské spo-lečnosti.1 Budeme se zabývat také technologií výroby kamenného sarkofágu, jeho tvarem, vý-zdobou a nápisy, tak aby si čtenář mohl utvořit představu o základní charakteristice vývojekamenných sarkofágů.


Slovem sarkofág bývá zpravidla označována kamennáschrána, do které byl během pohřbu uložen zemřelý jedinec.Tato terminologie nicméně nebývá důsledně dodržována.Zvláště ve starší egyptologické literatuře se můžeme setkats užitím slova sarkofág i pro schrány z jiného materiálu nežkamene, např. hlíny, dřeva nebo rákosu (např. Brunton –Caton-Thompson 1928). Vzhledem k etymologii slova byvšak bylo přesnější označovat slovem sarkofág pouze ka-menné schrány. Termín sarkofág totiž pochází z řeckých slovσάρξ („maso“) a φάγειν („jíst“). Římský filozof Plinius Staršíve své Historii naturalis, kniha 36, kapitola 27 popisuje, žev místě zvaném Assos v Malé Asii byl nalezen kámen na-zvaný „sarcophagus“, doslova „maso pojídající“. Tento názevbyl dán druhu vápence, který se v uvedené lokalitě těžil.Kámen měl mít schopnost v průběhu čtyřiceti dní dokonalepohltit maso i kosti člověka a kvůli této vlastnosti začal býtširoce užíván k výrobě schrán. Jedná se tedy o přesně opač-nou funkci, než bylo uchování ostatků zemřelých, k níž slou-žil sarkofág ve starém Egyptě.

Jak víme z textů dochovaných na několika sarkofázích,z reliéfní výzdoby hrobek a z Textů pyramid, sami Egypťanépoužívali v období Staré říše pro označení schrány k uloženímrtvého několik termínů. Nejčastěji používaným výrazembylo slovo keresu, dalším pak džerut/džerejet. Ty doplňovaloještě slovní spojení neb anch („pán života“). Dochovalo setaké pojmenování jednotlivých částí sarkofágu. Vana sarko-fágu, do které byl mrtvý uložen, byla označovaná jako mut(„matka“). Podobně jako v matčině lůně, také zde mělo do-cházet ke zrodu nového – posmrtného života. Víko sarkofágu,které schránu uzavíralo, mělo označení aa („dveře“). Vímetaké, že Egypťané alespoň v této době terminologicky neroz-lišovali kamenný sarkofág a dřevěnou rakev. Zdá se, a výrazy„pán života“ a „matka“ to jen potvrzují, že pro Egypťanynebyl prioritní použitý materiál, ale funkce sarkofágu/rakvejako místa, kde se mrtvý „probouzel“ k posmrtnému životu.

Stěžejní publikací pro pochopení problematiky egyptskýchsarkofágů je práce italské egyptoložky Anny Marie Donado-niové Roveriové (1969), která se ve své monografii jako prvnípokusila systematicky zpracovat uvedené téma. Součástí jejípráce je katalog sarkofágů, který čítá 97 položek. Autorka bo-hužel ve své práci zcela opomíjí nálezy německé archeolo-gické expedice vedené Ludwigem Borchardtem, který prová-děl výzkum v Abúsíru na počátku 20. století a jehož výsledkybyly záhy publikovány (Borchardt 1907, 1910).2 Od konce60. let minulého století až do současnosti bylo objeveno vícenež jednou tolik sarkofágů, proto autorka tohoto článku při-stoupila k vytvoření jejich elektronické databáze, do níž za-pracovala stávající nálezy a na základě jejich statistickéhozpracování analyzovala základní trendy ve vývoji kamennýchsarkofágů. Významný podíl zde tvoří sarkofágy nalezené nakoncesi Českého egyptologického ústavu v Abúsíru. Ty před-stavují zhruba jednu sedminu z celkového počtu nálezů(30 sarkofágů z 215). Vraťme se ale nejprve k počátkům po-užívání sarkofágů, jejich inspiračnímu zdroji v období formo-vání egyptského státu a nejstarším pohřebním praktikám.

Vývoj pohřebních představ a počátky výskytu sarkofágů

Nejstarší hroby byly prosté jámy oválného, později obdélnéhotvaru vykopané v písku. V průběhu 4. tisíciletí před n. l. začaly

být hrobové jámy zpevňovány hliněným výmazem, vystýlányvětvemi nebo rohožemi a obkládány prkennou výdřevou. Tělov nich bylo uloženo ve skrčené poloze na boku, v některýchhrobech bylo pro lepší ochranu ještě omotáno rohoží. Jindeměl zesnulý dokonce pod hlavou vrstvu slámy nebo kůžepředstavující „polštář“ a dochovaly se i zbytky plátna sloužícízřejmě jako pozůstatek lněné bederní roušky (Brunton 1937:43). Na různých egyptských lokalitách se setkáváme také s pohřby v proutěných koších. Takový pohřeb tvořila obdélnáschrána z proutí seshora krytá rohoží. Tělo v ní bylo uloženozabalené v plátnu a spočívalo na vrstvě slámy (Brunton 1937:6–20).

Od pozdně Předdynastického období prošlo pohřbíváníznačným vývojem. Hrobové jámy se začaly prohlubovat,vznikaly šachty s postranními prostory pro uložení zásob.Nadzemní část tvořená zpočátku jednoduchým rovem bylaobezdívána nepálenými cihlami a na její severní, respektivevýchodní stěně se začaly objevovat kultovní niky. Na po-čátku období Nakáda III (3200 před n. l.) se začínají vysky-tovat také první keramické schrány. Díky dobré odolnostivůči vlhkosti a především kvůli snadné dostupnosti kvalitníhonilského bahna se rakev z nepálené hlíny stává nejběžnějšímtypem. Vyvíjí se také schrána ve formě „nádoby“, která bylarozšířená i později v dynastické době jako tzv. pot burial –„pohřeb v nádobě“. V neposlední řadě se pro pohřeb zesnu-lého začínají užívat také dřevěné rakve. Na některých hrobechmůžeme pozorovat, jak se z původního dřevěného obloženíkomor postupným zúžením desek směrem k tělu zemřeléhovyděluje dřevěná rakev. Na pohřebištích se nejprve setká-váme s krátkými dřevěnými rakvemi, v nichž mrtvý ležel veskrčené poloze. Uložením těla do schrán docházelo v dů-sledku ztráty přímého kontaktu s pískem, který tělo přirozeněvysušoval, ke zvýšené potřebě ochrany zemřelého a zacho-vání tělesných ostatků jinými prostředky. To vedlo k postup-nému vývoji mumifikačních technik. Od období 4. dynastiedochází v rámci mumifikace k zlepšení její kvality vyjímánímvnitřností z těla. Ty jsou zavinovány do plátna a uchováványv nádobách pro to určených – kanopách. Těla se začínají po-hřbívat v natažené poloze, což přispělo k vzniku dlouhýchrakví a sarkofágů.

Kamenné sarkofágy se pravděpodobně vyvinuly z dřevě-ných rakví Raně dynastického období. Nejstarší nalezené kamenné sarkofágy pocházejí z období 3. dynastie. Byly tra-vertinové, bez výzdoby a textů. Můžeme říci, že byly jakýmsipředstupněm dalšího vývoje. Zdá se, že se na nich staří Egyp-ťané teprve seznamovali s materiálem použitým v novémkontextu. Doklady používání kamene jako stavebního mate-riálu v hrobové architektuře pocházejí sice již z období 1. dy-nastie, použití kamene se však omezuje na několik expono-vaných architektonických prvků, jakými jsou překlady,dlažba nebo stropní desky (Petrie 1901; Petrie – Wainwright– Gardiner 1913). Teprve v pyramidovém komplexu Stupňo-vité pyramidy dochází k plnému využití tohoto materiáluv podobě výstavby celého kamenného pohřebního areálu.A právě zde, v galeriích Necerichetovy (Džoserovy) pyra-midy, byly nalezeny první kamenné sarkofágy (Lauer 1933:153–166). Vzhledem k výsadnímu uložení v hrobce panov-níka šlo pravděpodobně o pohřby členů královy rodiny. Nej-starší dochovaný královský sarkofág musíme hledat až v po-hřebním komplexu Necerichetova nástupce, panovníkaSechemcheta, také v Sakkáře.3 Nálezy z 3. dynastie pak

8 0 P E S I X / 2 0 1 2 Z N OV U Z R O Z E N Í D O P O S M RT N É H O Ž I VOTA


doplňují ještě dva sarkofágy z Dáhšúru, na které je ale třebapohlížet s určitou opatrností. Určení datace i možného maji-tele jsou totiž kvůli výkopovým metodám, které během vý-zkumu v 90. letech 19. století uplatňoval Jacques de Morgan,poněkud problematické.4

Všechny výše jmenované sarkofágy jsou velmi kvalitnězpracované. Jsou vyrobené z travertinu, materiál je vysoceleštěný, bez jakékoli výzdoby nebo textů. Svou konstrukcíunikátní je mezi nimi sarkofág panovníka Sechemcheta. Pří-stup netvoří svrchu otevíratelné víko, jak je běžné u ostatníchsarkofágů, ale důmyslný posuvný panel umístěný v čele sar-kofágu (obr. 2). Tento mechanismus se později neuplatnil,nicméně dokládá velkou míru vynalézavosti a inovativníhomyšlení starých Egypťanů. Travertin byl do té doby, s výjim-kou velkých kamenných nádob nalezených v Džoserověkomplexu, používán především k výrobě drobnějších před-mětů, různých nádobek na parfémy, obětních stolků a votiv-ních předmětů. K výrobě sarkofágu však bylo třeba lámat po-měrně velké kamenné bloky a opracovat je tak zručně, abynedošlo k poškození materiálu. Vzhledem k dalšímu vývojije zřejmé, že se tento poměrně křehký materiál ukázal pro vý-robu sarkofágu jako ne zcela vhodný, a proto bylo od jehoužívání upuštěno.

Materiál a symbolika barev

První kámen, který staří Egypťané pro výrobu sarkofágu po-užili, byl tedy travertin, označovaný také jako egyptský ala-bastr či kalcit (Shaw 2010; Wissa 1997: 445–448). Tuto volbupravděpodobně ovlivnila jeho bílá až průsvitná barva, kteráevokovala čistotu. Spolu s egyptským slovem pro travertin,seš, se v dochovaných textech často vyskytuje přívlastek wab,tj. čistý. V Egyptě se setkáváme s velkým množstvím traver-tinových předmětů, které měly splňovat požadavek čistoty.Jsou to především předměty pohřebního charakteru: různé ol-tářky, obětní stolky, nádobky na parfémy, kanopy a sošky pro-sebníků. K využívání tohoto materiálu přispěla zřejmě takéblízkost a poměrně snadná dostupnost travertinových lomů,jelikož na území Egypta se nacházelo několik starověkýchnalezišť tohoto materiálu. Asi nejznámějším lomem, využí-vaným již během Staré říše, je lom v Hatnúbu ležící ve Vý-chodní poušti asi 24 km jihovýchodně od Amarny a také lomv oblasti Wádí Gráví přibližně 14 km jihovýchodně od Helu-ánu.5 Ostatní travertinové lomy nacházející se na územíEgypta byly vyžívány pravděpodobně až později, předevšímv Ptolemaiovské době.

Druhý materiál, který byl k výrobě sarkofágů hojně užíván,byla žula. Zvláště oblíbená byla růžová žula těžená v oblasti1. nilského kataraktu u Asuánu. Tato žula spjatá s nilskýmipeřejemi byla také spojována s každoročními záplavami,symbolikou věčného cyklu života a vzkříšení, což přirozeněkorespondovalo s funkcí sarkofágu. Žula byla navíc velmitvrdým a pevným materiálem, který měl dobré předpokladypro trvalé uchování lidských ostatků. Jako tvrdý materiál bylažula ovšem daleko obtížněji zpracovatelná než napříkladměkký vápenec. Z toho důvodu také vyžadovala větší eko-nomické nároky na opracování. K tomu je nutné brát v potazještě namáhavý a finančně náročný transport sarkofágu přestéměř celou oblast Egypta až na pohřebiště hlavníhoměsta Memfidy. Není proto překvapivé, že tento materiál vy-užívali především panovníci 4. dynastie, členové královskérodiny a vysocí hodnostáři.

Dalšími materiály používanými k výrobě sarkofágů bylybazalt a droba. Zde je třeba upozornit na určitou nejasnostv identifikaci materiálu. V obou případech se jedná o velmitvrdý černý kámen, který býval ve starší egyptologické lite-ratuře často zaměňován. Rozdíl mezi bazaltem a drobou jejasně zřetelný na čerstvém řezu. Ovšem u zvětralé horninya zvláště leštěného povrchu, s nimiž se zpravidla v případěsarkofágů z tohoto materiálu setkáváme, může správná iden-tifikace působit značné obtíže (Klemm – Klemm 2007: 318–320; Shiah 1942: 199–205). Je proto možné, že pro tzv. ba-zaltová pyramidia a sarkofágy pocházející ze Staré a Středníříše byla použita droba. Rozdíl byl také ve využití jednotli-vých materiálů. Zatímco bazalt panovníci často používali jakostavební materiál na dlažby svých pyramidových komplexů,droba se jako stavební materiál neužívala. Mnohem více seuplatnila v sochařství, jako materiál na výrobu obelisků, naůa pyramidií.

Na základě nedávných analýz prováděných Miriam Wis-sovou (1994: 380–387) na sarkofázích panovníků Venise, Te-tiho, Pepiho I. a Merenrea můžeme většinu sarkofágů ozna-čených dříve jako bazaltové dnes správně identifikovat jakosarkofágy vyrobené z droby. Pomineme-li nepřesnost v iden-tifikaci materiálu, symbolika obou kamenů byla stejná. Černá


Obr. 2 Sarkofág panovníka Sechemcheta, Sakkára, 3. dynastie (Verner 2008: 109)


barva byla spojována s úrodným nilským bahnem, s předsta-vami regenerace a znovuzrození. Důvod pro použití tohotomateriálu můžeme spatřovat také v souvislosti s vzestupemusirovského kultu v koncepci pohřebních představ, ke kte-rému dochází od období 5. dynastie (Verner 2008: 44). Vývojpreference materiálu panovnických sarkofágů tuto skutečnostjednoznačně potvrzuje. Statistická data ukazují, že ve 4. dy-nastii u panovníků zřetelně dominují žulové sarkofágy. Nakonci této dynastie se však situace mění, u panovníka Men-kaurea se objevuje první sarkofág z tmavého kamene. V 5.dynastii černý kámen převažuje a v 6. dynastii jsou z něj jižbez výjimky zhotoveny všechny panovnické sarkofágy. Za-jímavá je také skutečnost, že tento kámen byl spjat výlučněs panovníkem a několika členy nejužší královy rodiny.Ostatní příslušníci královské rodiny používali žulové sarko-fágy nebo levnější a snáze opracovatelnou variantu – vápe-nec. Svou roli zde kromě náboženských konotací sehrálazřejmě také náročnost transportu sarkofágu ze vzdálenýchlomů na drobu ve Wádí Hammámát, což je oblast mezi městyKuft (Koptos) a Kusér na břehu Rudého moře. Transport sar-kofágu totiž obnášel nejen dlouhou plavbu po Nilu, ale navícještě i obtížnou cestu z hory Gabal Hammámát, kde se kámenbechen těžil, úzkým wádím k Nilu.

Posledním druhem materiálu využívaným pro výrobu sar-kofágů ve Staré říši byl vápenec. Tento relativně měkkýkámen byl poměrně dobře opracovatelný a k jeho masivnímurozšíření přispěla i jeho snadná dostupnost. Lomy na kvalitníbílý jemnozrnný vápenec se nacházely necelých 6,5 km jižněod Káhiry na východním břehu Nilu v Tuře a Maasaře. Uží-vání tohoto materiálu dokládají nejen archeologické nálezy,ale také zmínky o lomech v Tuře v biografických nápisechvezírů Veniho a Senedžemiba Intiho v jejich hrobkáchv Abydu a Gíze.

Levnější variantu kvalitního turského vápence předsta -voval lokální vápenec, který tvořil podklad memfidských pohřebišť. Pro gízskou plošinu a oblast Sakkáry kolem Ne-cerichetovy pyramidy i Venisovy vzestupné cesty je to na-příklad typický šedožlutý tzv. numulitický vápenec, bohatýna skořápky korýšů a pískovcová zrna. Osoby, které si ne-mohly dovolit ani tuto variantu, volily v mnoha případechještě levnější formu pohřbu označovanou jako tzv. coffin pit(„sarkofágová jáma“). Vanu takového „sarkofágu“ tvořilapouze dutina vysekaná v rostlé skále podlahy pohřební ko-mory. Tento prostor byl pak překryt jednoduchým kamen-ným blokem (obr. 3).

Obecně můžeme říci, že vápenec využívaly pro své sarko-fágy po celé období Staré říše především osoby nekrálov-ského původu. Zvláště ke konci Staré říše dochází v rámciekonomizace zádušního kultu k velkému nárůstu těchto sarkofágů a výroba sarkofágů z dražších, kvalitnějších mate-riálů – droby a žuly se stává výlučně záležitostí panovníkaa jeho rodiny.

Výroba sarkofágu

Společenské postavení egyptského hodnostáře, jak bylo na-značeno v předchozí pasáži, do velké míry předurčovalovolbu materiálu. Druh materiálu a také kvalita zpracování ka-mene – stopy dlát po opracování a závěrečná úprava povrchu,jako je leštění, rytí reliéfů a výzdobných prvků –, to všechnospolečně vytváří představu o nutné časové náročnosti zhoto-

vení sarkofágu a charakteristicky to také vypovídá o osobě,která si toto mohla dovolit.

Nedávná studie britského inženýra Denyse A. Stockse sepokusila odpovědět na otázku, jak náročná mohla taková vý-roba kamenného sarkofágu být. Stocks simuloval v oblastiasuánských lomů výrobu sarkofágu pomocí replik staro -říšských měděných a kamenných nástrojů (Stocks 2003: 170–175).6 Výroba sarkofágu ve starověku probíhala tak, žev příslušném lomu byl odlomen kamenný blok potřebné veli-kosti, který byl hned na místě opracován. Nejprve byly mě-děnými pilami upraveny vnější rozměry vany sarkofágu a pakodříznuta horní část tvořící víko. Potom následovalo vyhlou-bení vnitřní dutiny. Zde svou roli sehrály duté měděné vrtáky,kterými byl vždy po vrstvách hlouben vnitřní prostor. Poslednífází výroby byla finální úprava sarkofágu, hlazení a leštěníjeho povrchu.

Takto se snažil postupovat při svém experimentu takéD. A. Stocks. Výsledky asuánského experimentu poukazujímimo jiné na velký rozdíl mezi dobou výroby sarkofáguz měkkého kamene (travertinu a vápence) a výrobou sarko-fágu z kamene tvrdého (žuly nebo droby). Zhotovení schrányz tvrdého materiálu bylo mnohanásobně náročnější. Pro ilustraci uveďme několik čísel. Za hodinu bylo možné podleasuánského experimentu vyvrtat 12–30 cm3 hmoty v případěžulového sarkofágu oproti 180–450 cm3 u sarkofágu vápen-cového nebo travertinového. Stocks se domnívá, že vrtání sarkofágu mohla zajišťovat pracovní skupina tvořená třemitrojčlennými týmy. Další dva dvoučlenné týmy pak mohlysouběžně pracovat s pilami na opačné straně sarkofágu. Tytotýmy by musely pracovat čtyři až deset měsíců, pak by násle-


Obr. 3 Tzv. coffin pit (Junker 1943: fig. 65)


dovalo ještě hlazení povrchu a výroba víka. Celkem tedymohlo být pro výrobu kamenného sarkofágu (konkrétně žu-lového sarkofágu panovníka Chufua) potřeba zhruba 28 000pracovních hodin, tedy více než tři roky práce minimálně tři-náctičlenné skupiny lidí.

Jednalo se tedy o poměrně dlouhodobý projekt, jehož ná-ročnost nutně vyžadovala dosažení určité úrovně společen-ského postavení. V úvahu je třeba brát ještě skutečnost, žemonopol na těžbu kamene měl ve starém Egyptě panovník.Z biografií vytesaných na stěnách hrobek v 5. a 6. dynastii sedozvídáme, že panovník nechal pro své věrné úředníky zho-tovit určité části hrobky, jako např. nepravé dveře, obětní stůl,dveřní překlady, sarkofág, ve výjimečných případech i celouhrobku (Vachala 2000: 30, 311). Král tak tímto způsobem od-měňoval věrnost svých poddaných a oceňoval jejich zásluhy.Na kamenném bloku znovu použitém v hrobce G 2188 v Gízese dochoval text, ve kterém Jeho Veličenstvo přikazuje, abybyl sarkofág přidělen dokonce věrnému psu a ten aby byl ná-ležitě pohřben se vším zaopatřením v podobě plátna, kadidlaa oleje (Strudwick 2005: 425–426).

Tvar sarkofágu

Na rozdíl od antropomorfních sarkofágů (ve tvaru ležícímumie), vyskytujících se od 26. dynastie do Ptolemaiovskédoby, a některých sarkofágů z 18. dynastie zaoblených vetvaru kartuše (např. sarkofág Thutmose III.) je kamenný sar-kofág v období Staré říše výlučně obdélným předmětems rovným nebo vyklenutým víkem.7 Skládá se ze dvou kom-ponentů: schrány, vyrobené většinou z jediného kamennéhobloku, s vytesanou dutinou pro uložení zemřelého (sarkofá-gové vany) a vodorovného poklopu (víka). Sarkofágová vanaje, až na výjimky v podobě zkosení bočních hran, jasně defi-novaného hranatého tvaru. U víka sarkofágu rozlišujeme třizákladní typy: víko ploché, klenuté a ploché s tzv. egyptskýmhrdélkem (Donadoni Roveri 1969: 66–67). Víka sarkofágůmohla být doplněna ještě výstupky umístěnými na kratšíchstranách pro snadnější manipulaci s víkem.

Ploché víko tvoří jednoduchá deska, volně položená na sar-kofágovou vanu (obr. 4a). Druhý typ – klenuté víko, označo-vané jako víko typu keresu, je v horní části vyklenuté podéldelší osy sarkofágu. Směrem ke stranám se snižuje. Na krat-ších stranách jsou čela sarkofágu zvednutá výše, než je za-klenutá střední část víka, a vytvářejí tak po stranách „příčnétrámy“ (obr. 4b). Klenutý sarkofág symbolizuje v kameniznázorněnou charakteristickou formu determinativu po-užívaného ve starém Egyptě pro slovo „pohřbít“, keres, odněhož je odvozeno slovo „sarkofág“, keresu, i slovo „po-hřeb“, kereset (Erman – Grapow 1953: 65, 13–14). Za před -obraz tohoto typu sarkofágu bývá pokládána dolnoegyptskásvatyně per-nu/per-neseret, postavená z lehkých materiálů,jejíž hieroglyfický znak znázorňoval klenutou střechu s pi-lastry po stranách (Brovarski 1980: 472). Tvarem této sva-tyně byly zřejmě inspirovány již dřevěné rakve Raně dynas-tického období, jak dokládají například nálezy z Tarchánu,Sakkáry a Gabalénu (Donadoni Roveri 1969: tav. VIII–XV).Třetí typ víka, s tzv. egyptským hrdélkem, svým tvarem na-podobuje stylizovaný boží stánek seh-necer, který je spojován s bohem zemřelých Anupem. Toto víko je tvořenokonkávní římsou a oblounkem – typickým egyptským archi-tektonickým prvkem inspirovaným rostlinnými materiály

(obr. 4c). Tento typ víka se ze Staré říše dochoval pouze vetřech exemplářích: u panovníka Menkaurea, královny Mere-sanch III. (Menkaureovy manželky) a prince Ptahšepsese(syna Pepiho II.?), a můžeme jej proto spojovat výhradněs královskou rodinou.8 Zbylé dva typy vík – víka plocháa klenutá – byly užívány jak členy královské rodiny, takúřednickým aparátem.


Obr. 4a Víko ploché (podle Donadoni Roveri 1969: 62–66)

Obr. 4b Víko klenuté (podle Donadoni Roveri 1969: 62–66)

Obr. 4c Víko s konkávní římsou a oblounkem (podle Donadoni Roveri1969: 62–66)


Četnost používání různých typů vík v průběhu Staré říše je následující. V období 4. dynastie jsou oba typy užívány poměrně rovnocenně. V 5. dynastii však dochází ke změně,ve všech vrstvách společnosti převládají klenutá víka. Naopakna konci Staré říše, v období 6. dynastie, získala jedno -značnou převahu víka plochá, pravděpodobně v souvislostis tehdy převažujícím materiálem (vápencem) a jeho méněkvalitním zpracováním. Často se totiž vyskytují masivní,pouze nahrubo opracované sarkofágy se stejně masivním plo-chým víkem (obr. 5).

Vedle typu víka věnovali staří Egypťané péči také různýmzpůsobům jeho usazení na vanu, aby tak zabránili nežádou-címu vniknutí do sarkofágu (Donadoni Roveri 1969: 66–67).Nejjednodušší formou bylo prosté položení víka na sarkofá-govou vanu bez jakékoli úpravy styčných ploch. Zároveňbyly vyvinuty také propracovanější způsoby, při kterých bylotvarováním styčných ploch vany a víka znemožněno pronik-nout do sarkofágu pouhým odsunutím víka. Nejdůmyslnějšímmechanismem, který byl vyvinut u sarkofágů příslušníků krá-lovské rodiny, byl systém „zámku“. Ve styčných plocháchbyly proti sobě ve víku a vaně vyvrtány dvojice otvorů pročepy. Čepy po uzavření sarkofágu vlastní vahou zapadly dootvorů ve vaně, a sarkofág tak definitivně uzamkly (obr. 6).Tyto důmyslné systémy uzávěrů byly však již starověkýmizloději obcházeny tak, že vykradači hrobek pronikli dovnitřvybouráním otvoru ve stěně sarkofágu.

V souvislosti s morfologií sarkofágu je zajímavý též sa-motný způsob jeho dvojrozměrného znázornění. V Gíze veskalní hrobce královny Meresanch III. se nachází reliéf za-chycující výrobu jednotlivých částí pohřební výbavy, nepra-vých dveří a sarkofágu. Dva řemeslníci jsou zde znázorněnipři závěrečné fázi úpravy sarkofágu – při leštění povrchu(obr. 7). Jiným dochovaným zobrazením je transport sarko-fágu z lomů v reliéfní výzdobě hrobky vezíra SenedžemibaIntiho v Gíze (obr. 8). Vana i víko sarkofágu jsou zde zachy-ceny při převozu na lodi. Na obou uvedených reliéfech je vy-obrazeno klenuté víko typu keresu, přestože v hrobce krá-lovny byl nalezen sarkofág s víkem s konkávní římsoua oblounkem a u Senedžemiba Intiho zase víko ploché. Z uve-dených příkladů lze usuzovat, že ikonografické znázorněnívíka sarkofágu kopírovalo ideální zobrazení sarkofágu v po-době jeho hieroglyfické značky , bez ohledu na skutečnýtvar víka.

Výzdoba sarkofágu

Výzdoba sarkofágu podobně jako tvar víka odrážela společen-ské postavení jeho majitele. Královské sarkofágy zdobené nejsou (s výjimkou Menkaureova sarkofágu zdobeného mo-tivem palácové fasády), vyznačují se ale vysokou kvalitouzpracování a leštěným povrchem stěn. U sarkofágů patřícíchkrálovské rodině a osobám nekrálovského původu se naopak


Obr. 5 Sarkofág Senedžemiba,Abúsír, 6. dynastie

(foto K. Voděra)

Obr. 6 Uzávěr sarkofágu, typ C5 (Donadoni Roveri 1969: fig. 13c)


můžeme od 4. dynastie setkat s několika různými výzdobnýmiprvky. Nejčastějším motivem bylo znázornění stylizovanéhoprůčelí palácové fasády. Inspirací pro tento výzdobný motivbyl jeden z prvků nejstarší palácové architektury – průčelí krá-lovského paláce zdobené výklenky. Tento prvek se stal sou-částí egyptského umění i hrobové architektury. V případě hro-bové architektury vycházel ze symbolické koncepce hrobkyjako příbytku věčnosti. Důležitou roli zde hrála představao posmrtné existenci jako pokračování života na zemi, protohrobky přejímaly v nadzemní i podzemní části podobu obyt-ného domu, respektive paláce. Charakteristickým příklademjsou nikami zdobené hrobky vysokých hodnostářů ze Sakkáryz období 1. a 2. dynastie. Podobně byly také vnější stěny dře-věných rakví, které napodobovaly hrobku, již od 2. dynastiezdobeny výklenky (Donadoni Roveri 1969: 76). V průběhu4. dynastie pak tuto výzdobu přejaly i kamenné sarkofágy.

Nejjednodušším typem motivu jsou prosté výklenky, lehcezapuštěné ve stěně vany. Složitější podobu představuje prů-čelí palácové fasády symbolizující brány paláce, v horní částise stylizovaným „válcem“ znázorňujícím svinutou rohož.9

Tento prvek palácové fasády byl mimo jiné také inspirací pronepravé dveře – kamennou stélu, která v hrobce vymezovalahranici mezi tímto a oním světem.

Dalším prvkem použitým na výzdobu sarkofágu je kůžekočkovité šelmy vytesaná na vrchní ploše víka. Hlava zvířetebyla umístěna nad hlavu zesnulého, tělo s tlapami pokrývalotéměř celou plochu víka. Tento motiv se dochoval pouzeu dvou sarkofágů z období Staré říše (Gauthier 1930: 174–183, pl. 3). Z pozdější doby existuje několik nálezů sestejným motivem, použitým však na jiných předmětech po-hřební výbavy. Na jednom ze zmíněných sarkofágů jsou nakůži zvířete zřetelné hvězdičky, které podle nepublikovaného


Obr. 7 Výroba sarkofágu v hrobcekrálovny Meresanch, 4. dynastie(Dunham – Simpson 1974: fig. 5)

Obr. 8 Transport sarkofáguv hrobce Senedžemiba Intiho,Gíza, 5. dynastie (Brovarski 2001: pl. 80a)


názoru Jiřího Janáka odkazují na pozdější dochovaná znázor-nění bohyně Nuty s tělem pokrytým hvězdami. Jak dokládáříkání z Textů pyramid (Allen 2005: § 616), samotný sarkofágbývá s bohyní Nutou ztotožňován, a znázornění bohyně najeho víku tuto představu ještě umocňuje.

V 5. dynastii zobrazení na víku sarkofágu mizí, k výzdoběje využíván pouze motiv palácové fasády. Žádný další vý-zdobný prvek se z této doby nezachoval. K rozšíření výzdobysarkofágů dochází až za vlády panovníka Tetiho na začátku6. dynastie, a to pouze u sarkofágů nejvyšších egyptskýchhodnostářů. Tato změna souvisí s důrazem kladeným z bez-pečnostních důvodů na podzemní prostory hrobky. Nadzemníprostory byly ohroženy častou recyklací materiálu, který bylz důvodu nedostatku jiných zdrojů používán na výstavbu no-vých hrobek. Podzemí hrobky proto přejímá výzdobu vyhra-zenou původně pro nadzemní prostory. Stěny pohřebníchkomor hodnostářů jsou již od vlády Džedkarea Isesiho (konec5. dynastie) zdobeny obětními scénami a seznamy obětina podobné motivy se od začátku 6. dynastie objevují také nasarkofázích. Mezi nové prvky patří pár očí, vedžat, sedm po-svátných olejů a sedm sýpek. Oči vedžat byly samy o soběsymbolem obětování, zajišťovaly zemřelému ochranu a vzhlí-žely směrem k vycházejícímu Slunci symbolizujícímu zno-vuzrození. Sýpky ztělesňovaly zdroj potravy a posvátné olejebyly zase součástí procesu zmrtvýchvstání, měly regenerovattělo a poskytnout mu péči v posmrtném životě. Říkání 1511z Textů pyramid význam posvátných olejů na onom světě zře-telně potvrzuje (Sethe 1910: 320, Pyr. 1511 a, b). Aby se ze-mřelý člověk stal blaženým zesnulým, „musí být pomazánnejlepším olejem, být oděn do červeného plátna, žít z fíkůa pít víno“ (Vachala 2006: 467).

Pouze v jednom případě se dochoval ještě jiný výzdobnýmotiv – vyobrazení hlavy na severní vnitřní stěně sarkofáguve formě hieroglyfické značky představující hlavu, tep (Has-san 1944: 16–17). Vzhledem k obdobným zobrazením malo-vaným na stěnách dřevěných rakví či jejich variaci v podoběznačky pro jih (resut) se zdá pravděpodobné, že zobrazenímělo čistě praktickou funkci k určení správné orientace při

ukládání zemřelého, tak aby zesnulý mohl vzhlížet směremk vycházejícímu Slunci.

Zcela unikátní v rámci výzdobných prvků sarkofágu je paknález monolitické vápencové stély v pohřební komoře sou-dce Intiho v jižním Abúsíru (obr. 9). Šlo vlastně o zhmotněníjedné z bran palácového průčelí. Stéla ve tvaru nepravýchdveří z pozdní Staré říše se opírala o východní stěnu sarko-fágu, svou výškou dosahovala zhruba k hornímu okraji sar-kofágové vany. Celá plocha nepravých dveří byla pokrytahieroglyfickým textem obsahujícím jméno a tituly zemře-lého, obětní formule a seznamy obětin s výčtem drůbeže,skotu, chleba, piva, oděvů, alabastrových nádob a měděnýchlibačních souprav. Funkcí kamenné stély bylo umožnit ničímnerušený přístup majitelova ka ze sarkofágu šachtou dokaple, kde se mohlo účastnit podávání obětin. Není jistě ná-hodou, že ve stejné době se motiv nepravých dveří objevujetaké na dřevěných rakvích (Schmitz 1996: 21, obr. 3 a 24,foto 2–3). Tam býval znázorněn v podobě malého obrázkumalovaného na vnitřní stěně rakve, naproti tomu u Intiho bylv trojrozměrné podobě kamenné stély. Šlo o různé ztvárněnítéhož motivu, ale v zásadě o stejný princip uplatněný v oboupřípadech: vytvořit bránu spojující zásvětí se světemv hrobce, kde má majitelovo ka vše potřebné k životu – la-hodné potraviny, osvěžující nápoje, vonné oleje i vzácnélátky.

Texty pro zajištění nesmrtelnosti

V rámci úsilí o dosažení nerušeného posmrtného životamohly být na stěnách sarkofágu hieroglyfické nápisy napo-máhající k identifikaci jeho majitele. S výjimkou vnitřní plo-chy víka mohly být texty zaznamenávány na všechny stěnysarkofágu z vnější i vnitřní strany. Východní a západní stěnynabízely pro zapsání textů největší prostor, a proto byly vy-užívány nejčastěji. Texty byly buď vytesány v nízkém reliéfu,nebo mohly být malované na bíle omítnuté stěně sarkofágu.Základní linka textu běžela většinou podél horního okrajestěn vany a mohla být doplněna několika svislými sloupci


Obr. 9 Sarkofág soudce Intiho,Abúsír, 6. dynastie

(foto K. Voděra)


textu. Text byl často umísťován také uvnitř vany, na čelníchstěnách sarkofágu i na horní ploše víka.

Panovnické sarkofágy byly s výjimkou Textů pyramid, ježbyly zaznamenány u čtyř panovníků 6. dynastie (Tetiho, Pe-piho, Merenrea a Pepiho II.), anepigrafické. Jiná byla situaceu členů královské rodiny a vysokých úředníků. První texty nasarkofázích se objevují už od vlády panovníka Chufua. Zprvuse jedná o zachycení jména a titulů majitele sarkofágu, poz-ději se texty prodlužují a přidávají se další typy. Texty na sar-kofázích můžeme rozdělit do tří hlavních skupin. Texty sejménem a tituly majitele, texty s obětní formulí hetep di nesut(„oběť, již dává král“) a texty obsahující seznam obětin. Se-znamy obětin jsou uváděny v kanonickém pořadí, a někdejsou dokonce doplněny o svátky, během nichž mají být obě-tiny předkládány. Poměrně často se na sarkofázích objevujetaké formule kerestejfej („nechť je pohřben“, případně „nechťje krásně pohřben ve své hrobce na pohřebišti v západnípoušti“). V rámci obětních formulí jsou v textech zmiňovánataké některá božstva. Nejprve se v nich ve 4. dynastii obje-vuje bůh zemřelých, pohřbu a mumifikace Anup. Na konci 5.dynastie za vlády panovníka Venise začíná být v textech zmi-ňováno druhé božstvo úzce spojené se smrtí a vzkříšením –Usir. Teprve od 6. dynastie dochází k zásadnějšímu rozšířenítextů a pronikání nových trendů v typech nápisů. Z Tetiho po-hřebiště v Sakkáře pochází několik sarkofágů, v jejichž tex-tech jsou oslovováni muži, kteří mají na starosti pohřebiště.Zemřelý je žádá, aby po vykonání náležitých pohřebních ob-řadů pečlivě uzavřeli víko sarkofágu, a nic tak nenarušovalojeho cestu na onen svět (Strudwick 2005: 424). Opět jsme takkonfrontováni s důrazem na zachování tělesných ostatků proposmrtný život. Pokud by bylo tělo zničeno, nemělo by se kamrtvého kam navracet a jeho existence na onom světě by bylaohrožena.

Velikost a hmotnost sarkofágu

Průměrný staroříšský sarkofág měřil kolem 2,2–2,8 m nadélku, 0,9–1,3 m na šířku a 0,8–1,2 m na výšku. Postavenímajitele sarkofágu se ve velikosti sarkofágu příliš neodráží,rozdíly mezi velikostí sarkofágu královské rodiny a úřednickévrstvy společnosti jsou minimální. Nepopiratelná je ovšemskutečnost, že v průběhu Staré říše dochází k poměrně kon-stantnímu nárůstu velikosti sarkofágů ve všech vrstváchegyptské společnosti. V 6. dynastii vykazují hodnoty horníhranice uvedených rozměrů. Odlišná situace je pouze u pa-novnických sarkofágů, zde jako by působila určitá standardi-zace rozměrů. Sarkofágy si v průměru udržují konstantní ve-likost po celou dobu Staré říše (2,65–2,70 m na délku,1,24–1,30 m na šířku a kolem 1–1,15 m na výšku). Svou rolitu sehrává také absence masivních vápencových sarkofágů,u nichž rozměry vzrostly nejvíce.

Pokud jde o hmotnost sarkofágů, uveďme alespoň několikpříkladů, abychom si vytvořili lepší představu o nárocích kladených na transport sarkofágu z lomů i na manipulaci přijeho ukládání do desítek metrů hluboké pohřební komory.Nejstarší žulový sarkofág, který pochází z mastaby M 17v Médúmu, vážil 8,2 tuny. Nejlehčí ze sledovaných sarkofágůje nález pocházející z Gabalénu z 5. dynastie, jenž váží 0,87 tuny. Absolutně nejtěžším sarkofágem z období Staréříše je Meruův sarkofág z Héliopole datovaný do 6. dynastiea vážící 32 tun. Podobně jako u velikosti sarkofágu, i zde

můžeme sledovat postupné zvýšení hodnot. Průměrný sarko-fág vážící ve 4. dynastii kolem tří tun, vážil v 5. dynastii tunšest a v 6. dynastii již něco málo přes jedenáct tun. Kromětoho lze u sarkofágů sledovat ještě jeden zřetelný trend. Sle-dované parametry jsou ve 4. dynastii nejvyšší u panovníkaa členů královské rodiny. Naproti tomu v 6. dynastii zjištěnéhodnoty výrazně vynikají u vezírů a vyšších úředníků. Tatozměna názorně ilustruje celkový vývoj společnosti v obdobíStaré říše. V období 4. dynastie je egyptský panovník abso-lutním vládcem považovaným za boha. Správa státu je zalo-žena na příbuzenských vztazích, téměř všichni vezírové jsousynové panovníka. Hegemonie panovníka se odráží v monu-mentalitě královských hrobových komplexů. Ty se postupněproměňují, důraz je v 5. a 6. dynastii místo na monumentalitupamátníků kladen na propracovanost a kvalitu výzdobnéhoprogramu. Vysocí egyptští hodnostáři získávají v průběhu5. dynastie, přinejmenším od vlády panovníka Niuserrea, čímdál větší moc (Bárta 2008b: 133–134). Do svých hrobovýchkomplexů si nechávají začleňovat architektonické prvky,které byly do té doby vyhrazeny pouze pro panovníka: mo-numentální sloupové průčelí, velký otevřený dvůr lemovanýpilíři nebo východozápadně orientovanou kultovní kapli. Ná-zorným příkladem hrobky tohoto typu je Ptahšepsesova mas-taba v Abúsíru.10 Její majitel byl významnou osobností svédoby – vezírem, představeným všech královských pracía v neposlední řadě manželem královské dcery panovníka Niuserrea. Sarkofágy tohoto hodnostáře a jeho manželky,princezny Chamerernebtej, pravděpodobně pocházely přímoz královských dílen a byly rovnocennými protějšky králov-ských sarkofágů – Ptahšepsesův sarkofág byl pravděpodobněvětší než sarkofág panovníka Raneferefa (Verner 2000: 574;obr. 1). Na tomto příkladu tedy můžeme sledovat, jak se vý-jimečné postavení význačných vysokých úředníků v období5. a 6. dynastie promítá do velikosti, kvality zpracování i va-riability výzdoby jejich sarkofágů.

Majitelé sarkofágů

Sarkofág patřil společně s kamennými nádobami, měděnýminástroji, kvalitním syropalestinským vínem i dalšími před-měty k luxusnímu zboží, jehož vlastnictví bylo výsadou velmiomezené vrstvy staroegyptské společnosti. Vzhledem k ča-sové náročnosti výroby sarkofágu, nemalému nároku na jehopřesun z lomů na pohřebiště a nesnadnému usazení v po-hřební komoře si tuto část pohřební výbavy mohla dovolitpouze elita egyptské společnosti. Většina prostých Egypťanůbyla pohřbena v jednoduchých jámách a pouze s několika mi-lodary. Aby byl jedinec pohřben na královském pohřebištia vybaven kamenným sarkofágem, musel zastávat význačnýúřad a dosáhnout odpovídajícího sociálního postavení.

Vezmeme-li v úvahu hrubý odhad počtu obyvatel Egyptav období Staré říše, který se pohyboval kolem 1,2 mil. (Bárta2008a: 128), pak dosud dochované sarkofágy tvoří opravdunepatrný zlomek tohoto čísla. Počet dochovaných sarkofágůje nicméně dostatečný pro provedení potřebné statistické ana-lýzy.11 Na základě monografie o administrativě ve Staré říši(Kanawati 1977) můžeme staroegyptský úřednický aparátrozdělit na několik vrstev podle titulů, specifických pro určitésociální postavení. Naguib Kanawati zde vyděluje čtyři různévrstvy úředníků. Nejvyšším představitelem správy je vezír,následují vyšší, střední a nižší úředníci. Prozkoumáme-li



důkladněji skladbu staroříšských majitelů sarkofágů s ohle-dem na toto rozdělení, zaznamenáme určitou proměnu (ně-kolik prvních sarkofágů z období 3. dynastie ponechme stra-nou). Ve 4. dynastii patří více než polovina dochovanýchsarkofágů (56 %) královské rodině, zbytek tvoří představitelévyšší úřednické vrstvy – vyšší úředníci a pouze v jediném pří-padě úředník vrstvy střední (graf 1).12 V období 5. dynastiedochází ve společnosti ke zřetelnému posunu. Přístup k sar-kofágům se otevírá ve větší míře pro střední a také pro nižšíúředníky, i když pouze v „levnější“ vápencové podobě. Zá-roveň dochází k nárůstu podílu sarkofágů vyšších úředníkůa vezírů v 5. a především v 6. dynastii. Osobám nekrálov-ského původu v 5. dynastii náleží již 75 % sarkofágů (graf2). V 6. dynastii nastolený trend vrcholí. Podíl sarkofágů krá-lovské rodiny tvoří již jen pouhých 16 % z celkového počtutéměř 80 nalezených sarkofágů (graf 3). Souběžně s nárůstemúřednické složky dochází ve společnosti 6. dynastie k prohlu-bování rozdílu mezi velmi bohatými velmoži a zbytkem stát-ního aparátu. V souvislosti s kumulací důležitých úřadův rukou několika nejvyšších úředníků dochází na konci Staré

říše k chudnutí nižších složek státní správy. To je patrnéi u sarkofágů – nižší úředníci až na výjimky přístup k sarko-fágům zcela ztrácejí.

Prostorová distribuce sarkofágů

První exempláře sarkofágů byly nalezeny přímo v hrobce pa-novníků Necericheta a Sechemcheta v Sakkáře. Další nálezysarkofágů v zásadě kopírují polohu královského hrobovéhokomplexu. Ve 4. dynastii jsou hrobky se sarkofágy umístěnypředevším na gízské plošině v blízkosti pyramidových kom-plexů panovníků. V 5. dynastii se v umístění hrobek odrážípřesun pyramidových komplexů z Gízy do severní Sakkárya Abúsíru. Největší počet sarkofágů byl nalezen právěv hrobkách na těchto dvou lokalitách. V průběhu 5. dynastiese také poprvé přidávají oblasti mimo sídelní město Mem-fidu, jedná se však pouze o několik ojedinělých nálezůz Edfú, Hagarsy a Gabalénu. V období 6. dynastie už téměřtři čtvrtiny sarkofágů pocházejí ze sakkárských nekropolí,především z Tetiho pohřebiště, jižního Abúsíru a jižní Sak-


Graf 1 Skladba majitelůsarkofágů ve 4. dynastii

Graf 2 Skladba majitelůsarkofágů v 5. dynastii


káry. Pouze jediný exemplář byl nalezen na nekropoli v hor-noegyptském Abydu.

Rozmístění hrobek poukazuje na skutečnost, že sarkofágybyly až na pár výjimek výlučně záležitostí rezidenčních ne-kropolí. Ve 4. dynastii bylo mimo sídelní město pohřbenopouze malé množství úředníků, proto není absence sarkofágůz této oblasti nijak překvapivá. Nicméně ani nárůst „provin -čních“ úředníků, k němuž došlo ve 2. polovině 5. dynastiev souvislosti s reformami správního systému země zavede-nými panovníkem Niuserreem, se do skladby majitelů sarko-fágů nepromítl nijak zásadně.13 Ze všech dosud nalezenýchstaroříšských sarkofágů se to týká pouze pěti exemplářů. Nazákladě této skutečnosti můžeme usuzovat, že vlastnictví sar-kofágu neovlivňovala ani tak lokace hrobky, jako spíše soci-ální postavení majitele. Nákladnost hrobek vysokých hodnos-tářů pohřbených mimo hlavní město a přítomnost sarkofáguv těchto hrobkách pouze odrážejí snahu následovat trend za-vedený jejich protějšky v rezidenci.

Co se stalo se sarkofágy po kolapsu Staré říše?

Během 6. dynastie dochází na pohřebištích starověké Mem-fidy k postupné změně. Výstavní hrobky s velkým počtemnadzemních prostor a nádhernou reliéfní výzdobou ustupujído pozadí, rezidenční nekropole pozvolna chudnou. Stále vícese objevují malé a prosté mastaby postavené z odpadního ka-mene a sušených cihel. Jejich úsporná podoba i nevelká kva-lita provedení dokládají úpadek centrální moci. Král už nefunguje jako garant společenské struktury, o dodržovánípráva a pořádku na sklonku Staré říše a v 1. přechodné době(2180–1994 před n. l.) pečují provinční hodnostáři. Slabá cen-trální administrativa už zřejmě nekontroluje přístup k lomůmv Horním Egyptě, a tak nedokáže zajistit přísun materiálu po-třebného k výrobě sarkofágů. Těžiště vývoje se přenáší dooblastí mimo rezidenci, kde místní vládci (nomarchové) za-kládají bohatá lokální pohřebiště. Místo kamenného sarko-fágu jsou zde mrtví pohřbíváni v dřevěných rakvích, jež nasvých stěnách nesou Texty rakví. Ty mají zajistit blaženouposmrtnou existenci osobám nižšího společenského postavenía nekrálovského původu, podobně jako ji zabezpečovalyTexty pyramid panovníkovi. Pravděpodobně v důsledku

špatné společenské i ekonomické situace na určitou dobukončí užívání kamenných sarkofágů a v jejich funkci je zcelanahrazuje právě dřevěná rakev.

Sarkofágy mizí nejen u vysokých úředníků, ale též u pa-novníka a jeho rodiny. Situaci v královské rodině na konci 6.dynastie ilustruje již zmiňovaný pohřeb prince Ptahšepsesev opětovně použitém sarkofágu, jenž byl uložen na terase Ve-nisova údolního chrámu. Podobně netradičně byla uloženak poslednímu odpočinku také královna Anchesenpepi IV.(jedna z manželek Pepiho II.). Její sarkofág, pravděpodobněopět recyklovaný, byl umístěn ve skladištní prostoře záduš-ního chrámu Iputy II. (jiné manželky Pepiho II.) v jižní Sak-káře. Tyto dva pohřby jsou dokladem rychlého zchudnutí krá-lovského domu a jen dokreslují hlubokou krizi, kterouegyptský stát na sklonku Staré říše procházel.

S uklidněním poměrů na konci 1. přechodné doby a nástu-pem silného panovníka, který dává egyptskému státu opětcentralizovaný ráz, se sarkofág v duchu navazování na staro-říšské vzory navrací jako tradiční součást pohřební výbavy.Od období opětovného sjednocení Egypta thébskými vládciza Mentuhotepa II. tak znovu funguje model pohřbívání nej-vyšší vrstvy společnosti vytvořený ve Staré říši.

Poznámky:1 Autorka článku si je vědoma odlišného vymezení Staré říše v nejno -

vější chronologické příručce Ancient Egyptian Chronology (Hornung –Krauss – Warburton 2006), která vymezuje období Staré říše mezi lety2543+25–2120+25 před n. l., přičemž vyjímá 3. dynastii z období Staré říšea začleňuje ji do Raně dynastického období. Nicméně pro potřeby článkuse chronologické datování Staré říše řídí Encyklopedií starověkého Egypta(Verner – Bareš –Vachala 2007).

2 Jedná se především o nálezy sarkofágů z tzv. mastaby princezen a z mas-tab vysokých hodnostářů Veserkafancha a Džadžaemancha, jež jsou pohřbeni na tzv. Niuserreově pohřebišti v Abúsíru.

3 Podrobně o celé historii odkrývání panovníkova pyramidového komplexui nálezu jeho sarkofágu viz monografie Zakarii M. Gonéma (1963).

4 De Morganovu dataci zpochybňuje Pierre L. Lacau (1906: 105), který da-tuje de Morganem nalezené sarkofágy až do 12. dynastie. V poznámce aleuvádí, že datace je pouze „předběžná“. Lauer (1933: 165–166) k tomuuvádí, že de Morgan datuje sarkofágy na základě nádob z 3. dynastie


Graf 3 Skladba majitelůsarkofágů v 6. dynastii


nalezených v blízkosti sarkofágu. Zpochybňuje však archeologický kon-text obou nálezů a dataci do 3. dynastie považuje také za nejistou.

5 Dosud nebyl nalezen doklad využívání lomů před obdobím 4. dynastie,a tak zůstává otázka zdroje materiálu pro travertinové sarkofágy 3. dy -nastie i další travertinové předměty z dřívější doby otevřená. Nejstaršímdatovaným nálezem, který dokládá těžbu v travertinových lomech, je textz lomu v Hatnúbu. Jedná se o nápis číslo I a II zaznamenávající Horovoa trůnní jméno panovníka Chufua (Shaw 2010: 137–138).

6 O výrobě kamenného sarkofágu v češtině viz kapitola v publikaci Miro-slava Bárty (2008b: 320–323).

7 Jedinou výjimkou je oválný sarkofág nalezený Alexandrem Barsantimv nedokončené pyramidě v Záwijit el-Arjánu, patřící pravděpodobně Ba-kovi (synovi panovníka Radžedefa) (Verner 2008: 183).

8 Místo nálezu i samotná osobnost prince Ptahšepsese jsou značně proble-matické. Sarkofág byl nalezen během výkopové sezóny 1943–1944 přivykopávkách prováděných Étiennem Driotonem na velmi neobvyklémmístě – na terase údolního chrámu panovníka Venise. Britský egyptologGuy Brunton (1947: 125–133) považuje Ptahšepsese za možného Veni-sova syna, jehož zde „nouzově“ pohřbili po vykradení jeho hrobky. Na-proti tomu jiný britský egyptolog Aidan Dodson datuje Ptahšepsese nakonec 6. dynastie jako syna Pepiho II., který se v důsledku chudnutí krá-lovského dvora na konci Staré říše uchýlil k sekundárnímu užití sarkofáguze 4. dynastie a místo výstavby hrobky zvolil toto náhradní řešení. Vícek nálezu sarkofágu viz Miroslav Verner (2008: 265).

9 K různým typům znázornění palácové fasády podrobněji viz A. M. Do-nadoniová Roveriová (1969: 76).

10 Více o architektuře této unikátní hrobky viz monografie Jaromíra Krejčího(2009).

11 Podkladem pro analýzu dat je databáze sarkofágů vytvořená v rámci auto-rčiny magisterské diplomové práce Kamenné sarkofágy v Egyptě ve 3. ti-síciletí před Kr. Zde jsou také další přehledné grafy zachycující vývoj ve-likosti, tvaru, materiálu a výzdoby sarkofágů v závislosti na společenskémpostavení majitelů, které se pro svou obsáhlost do tohoto článku nevešly.

12 Pod označení „královská rodina“ jsou kromě „panovníka“ a „členů krá-lovské rodiny“ zahrnuti také „vezírové“. Těmi se v období 4. dynastie stá-vali téměř výhradně členové královské rodiny (v případě sarkofágů bez-výhradně), což souviselo se strukturou fungování egyptského státu, ježbyla v uvedené době založena na příbuzenských vztazích. Na konci 4. dy-nastie se situace začíná pozvolna měnit, dochází k rozrůstání státní správy,k profesionalizaci a byrokratizaci úředníků a k pronikání hodnostářů ne-královského původu do významných úřadů ve státě. Proto již pro následnéobdobí 5. dynastie (graf 2) nejsou vezírové mezi královskou rodinu zapo-čítáni. K problematice vezírského titulu podrobněji viz Veronika Dulíková(2008), obecně o proměně struktury státní administrativy viz MiroslavBárta (2008a: 132) a Petra Andrássyová (1991: 1–10).

13 Podrobněji k vývoji staroegyptských provincií viz Dulíková – Jirásková2010: 56–64.

Literatura:Allen, James P.: 2005 The Ancient Egyptian Pyramid Texts, Atlanta: Society

of Biblical Literature.Andrássy, Petra: 1991 „Zur Struktur der Verwaltung des Alten Reiches“,

Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde 118, s.1–10.Bárta, Miroslav: 2005 „A New Gate to the Netherworld“, in: Daoud, Khaled

(ed.). Studies in Honour of Ali Radwan, Cairo: Conseil Supreme des Antiquités de l’Égypte, s. 183–191.

2008a „Kolaps Staré říše, éry stavitelů pyramid?“, in: Pokorný, Petr – Bárta,Miroslav (eds.). Něco překrásného se končí. Kolapsy v přírodě a společ-nosti, Praha: Dokořán, s. 121–144.

2008b Život a smrt ve stínu pyramid. Staroegyptská hrobka a společnostv době stavitelů pyramid, Praha: Paseka.

Borchardt, Ludwig: 1907 Das Grabdenkmal des Königs Ne-user-rea, Leip-zig: Hinrichs’sche Buchhandlung.

1910 Das Grabdenkmal des Königs ŚaA-Hu-rea, I–II, Leipzig: Hinrichs’scheBuchhandlung.

Brovarski, Edward: 1980 „Sarkophag“, in: Helck, Wolfgang – Westendorf,Wolfhart (eds.). Lexikon der Ägyptologie 3, Wiesbaden: Harrassowitz,sl. 471–485.

Brunton, Guy: 1937 Mostagedda and the Tasian culture, London: Quaritch.1947 „The Burial of Prince Ptah-Shepses at Saqqara“, Annales du Service

des Antiquites de l’Égypte 67, s. 125–133.Brunton, Guy – Caton-Thompson, Gertrude: 1928 The Badarien civilisation

and Predynastic Remains Near Badari, London: Quaritch.de Morgan, Jacques: 1895 Fouilles a Dahchour, mars-juin 1894, Vienne:

Holzhausen.Donadoni Roveri, Anna Maria: 1969 I Sarcofagi egizi dalle origini alla fine

dell’ antico regno, Roma: Instituto di studi del Vicino Oriente.Dulíková, Veronika: 2008 Instituce vezirátu ve Staré říši, Praha (nepubliko-

vaná magisterská diplomová práce).Dulíková, Veronika – Jirásková, Lucie: 2010 „Vývoj ve staroegyptských pro-

vinciích do konce Staré říše“, in: Dulíková, Veronika – Jirásková, Lucie– Mynářová, Jana (eds.). Pražské egyptologické studie 7, Praha: UniverzitaKarlova v Praze, Filozofická fakulta, Český egyptologický ústav, s. 56–64.

Dunham, Dows – Simpson, William Kelly: 1974 The Mastaba of QueenMersyankh III: G 7530–7540, Boston: Museum of Fine Arts.

Erman, Adolf – Grapow, Hermann: 1953 Das Wörterbuch der ägyptischenSprache: zur Geschichte eines großen wissenschaftlichen Unternehmensder Akademie V, Berlin: Akademie Verlag.

Gauthier, Henri: 1930 „Le sarcophage no 6007 du musée du Caire“, Annalesdu Service des Antiquites de l’Égypte 30, s. 174–183.

Goném, Mohammed Zakaria: 1963 Ztracená pyramida, Praha: Mladá fronta.Hassan, Selim: 1944 Excavations at Giza. Vol. 5, 1933–1934, Cairo:

Government Press.Hornung, Erik – Krauss, Rolf – Warburton, David A.: 2006 Ancient Egyptian

Chronology, Leiden: Brill.Junker, Hermann: 1943 Giza: Bericht über die von der Akademie der Wis-

senschaften in Wien auf gemeinsame Kosten mit Dr. Wilhelm Pelizaeusunternommenen Grabungen auf dem Friedhof des Alten Reiches bei denPyramiden von Giza. Bd. 6, die Mastabas des Nfr (Nefer), Kdfjj (Kedfi),K3hjf (Kahjef) und die westlich anschliessenden Grabanlagen, Wien: Hölder-Pichler-Tempsky.

Kanawati, Naguib: 1977 The Egyptian Administration in the Old Kingdom:Evidence of its Economic Decline, Warminster: Aris & Phillips.

Klemm, Rosemarie – Klemm, Dietrich D.: 2007 Stones and Quarries in Ancient Egypt, London: British Museum Press.

Krejčí, Jaromír: 2009 The Architecture of the Mastaba of Ptahshepses, Prague: Charles University in Prague, Faculty of Arts, Czech Institute of Egyptology [Abusir 11].

Lacau, Pierre Lucien: 1906 Catalogue generál des Antiquités égyptiennesdu musée du Caire nos 28087–28126. Sarcophages antérieurs au NouvelEmpire, Le Caire: Institut Français d’Archéologie Orientale.

Lauer, Jean-Phillippe: 1933 „Fouilles du service des antiquités a Saqqarah(secteur nord) (Novembre 1932 – Mai 1933)“, Annales du Service des Antiquites de l’Égypte 33, s. 155–166.

Smoláriková, Květa: 2009 „Pozdní doba (664–332 před n. l.), Řecko-římskéobdobí (332 před n. l. – 395 n. l.) “, in: Maříková Vlčková, Petra et al.:Hroby, hrobky a pohřebiště starých Egypťanů, Praha: Libri, s. 304–348.

Petrie, William Matthew Flinders: 1901 The Royal Tombs of the Earliest Dy-nasties. P. 2, London: Egypt Exploration Fund.

Petrie, William Matthew Flinders – Wainwright, Gerald Avery – Gardiner,Alan Henderson: 1913 Tarkhan I and Memphis V, London: Quaritch.



Sethe, Kurt: 1910 Die altaegyptischen Pyramidentexte: nach den Papier -abdrücken und Photographien des Berliner Museums II, Leipzig: Hinrichs’sche Buchhandlung.

Shaw, Ian: 2010 Hatnub: Quarrying Travertine in Ancient Egypt, London:Egypt Exploration Society.

Schmitz, Bettina (ed.): 1996 Untersuchung zur Idu II, Giza. Ein interdiszi-plinäres Projekt, Hildesheim: Gerstenberg [Hildesheimer ägyptologischeBeiträge 38].

Stocks, Denys A.: 2003 Experiments in Egyptian Archeology. Stoneworkingtechnology in Ancient Egypt, London – New York: Routledge.

Strudwick, Nigel C.: 2005 Texts from the Pyramid Age, Atlanta: Society ofBiblical Literature.

Štěpánová, Věra: 2011 Kamenné sarkofágy v Egyptě ve 3. tisíciletí před Kris-tem, Praha (nepublikovaná magisterská diplomová práce).

Vachala, Břetislav: 2000 Nejstarší literární texty v nekrálovských hrobkáchegyptské Staré říše, Brno: Nauma.

2006 „Tabulky posvátných olejů z jižního Abúsíru (Egypt)“, in: Hašek, Vla-dimír – Nekuda, Rostislav – Ruttkay, Matej (eds.). Ve službách archeolo-gie VII. Sborník věnovaný 85. narozeninám Karla Valocha, Brno: Muzejnía vlastivědná společnost v Brně, s. 465–471.

Verner, Miroslav: 2000 „Newly discovered royal sarcophagi from Abusir“,in: Bárta, Miroslav – Coppens, Filip – Krejčí, Jaromír (eds.). Abusir andSaqqara in the Year 2000. Prague: Academy of Sciences of the Czech Re-public, Oriental Institute [Archiv orientální, Supplementa IX], s. 561–580.

2008 Pyramidy, Praha: Academia (2. vydání).Verner, Miroslav – Bareš, Ladislav – Vachala, Břetislav: 2007 Encyklopedie

starověkého Egypta, Praha: Libri.Wissa, Miriam: 1994 „Le sarcophage de Merenre et l’expedition a Ibhat

(I)“, in: Berger, Catherine – Clerc, Gisèle – Grimal, Nicolas (eds.). Hom-mages à Jean Leclant. Vol. 1, Études Pharaoniques, Cairo: InstitutFrançais d’Archéologie Orientale, [Bibliothèque d’Étude 106/1], s. 379–387.

1997 „A propos du sarcophage de Sékhemkhet“, in: Berger, Catherine – Ma-thieu, Bernard, Études sur l’Ancient Empire et la nécropole de Saqqâradédiées a Jean-Philippe Lauer. T. II, Montpellier: Université Paul Valéry,s. 445–448.

Abstract:

New life in the netherworld – stone sarcophagiin the Old Kingdom

The paper deals with the origin and development of stone sar-cophagi in the Old Kingdom. Based on the documentation offinds and their statistical processing it aims to characterisethe main diachronic trends in specific social classes of the an-cient Egyptian society.


Na jaře letošního roku zemřel náš dlouholetý spolupracovník při archeologických výzkumech v Abúsíru Cháled, řečený„Abú Ezzat“, „Cháled, ten co má (nejstaršího syna) Ezzata“, který téměř dvacet let hlídal prostor velkých šachtovýchhrobek před zloději. Na snímcích, pořízených v roce 2007, je s profesorem Ladislavem Barešem a v abúsírském hlídačském domku (foto M. Ottmar).


Letošní archeologická expedice, která proběhla v jarních měsících, přinesla nečekaně překvapivé objevy. Bylo

naplánováno dokončení výzkumu hrobky inspektora lékařů Ptahhotepa, zejména neprozkoumaný prostor na východ

od ní. Po třech týdnech těžby písku jsme se dostali na úroveň horního okraje pilířů, jejichž nápis prozradil, že objevený

dvůr patřil dosud neznámé princezně Šeretnebtej. Tento nenadálý okamžik dodal sílu našim dělníkům unaveným prací

v téměř čtyřicetistupňových teplotách a během následujícího měsíce byl od písku a suti vyčištěn nejen dvůr královské

dcery, ale také dvě skalní hrobky, do nichž se vstupovalo z jižní části dvora. V blízkosti jedné z nich byla nalezena vázaná

vápencová socha v nau v životní velikosti, která možná zpodobňovala hodnostáře Šepespuptaha pohřbeného v této

hrobce. Z důvodu zajištění bezpečnosti starověkého artefaktu musel být ještě týž den transportován do skladů

památkové správy v Sakkáře. Manipulace s těžkým kamenným blokem byla velmi náročná, zkušený reis a jeho dělníci

ji však zvládli bezchybně. O expedici se více dozvíte uvnitř časopisu na stranách 10–17.

Fotoreportáž z jarní výzkumné sezóny 2012 v Abúsíru

Fotoreportáž z jarní výzkumné sezóny 2012 v Abúsíru

Foto Veronika Dulíková a Hana Vymazalová(pokračování ze 3. strany obálky)

Pražské egyptologické studie / Prague Egyptological Studies IX/2012 (in Czech with abstracts in...

Documents

Transcript of Pražské egyptologické studie / Prague Egyptological Studies IX/2012 (in Czech with abstracts in...