Obrazy z výzkumu moravského paleolitu

OBRAZY Z VÝZKUMU MORAVSKÉHO PALEOLITUMARTIN OLIVA — PETR KOSTRHUN

Moravské zemské muzeum, Brno 2009

Obrazy z výzkumu moravského paleolitu

Martin Oliva — Petr Kostrhun Moravské zemské muzeum, Brno 2009

„20. června 1928 president Osvoboditel s velikým průvodem navštívil Věstonice, sestoupil sám do šachty pole Hebaue-rova ve chvíli, kdy počínáme odhalovat kjökkenmödding šestý“ (v pozadí zemský prezident a pozdější premiér Jan Černý).�

Henri Bégouen, profesor univerzity v Toulouse a objevitel malovaných jeskyňí na řece Volp, zkoumá 16.� 9.� 1926 skládku mamutích klů v Dolních Věstonicích.� Vpravo Karel Absolon.�

Na Bauerově rampě v Brně-Pisárkách se dokončuje „Baťův“ mamut.�

Přední strana obálky:Číslování mamutích kostí ve skládce č.� 4 v Dolních Věstoni-cích 30.� září 1926.� Vzadu v kukle K.� Absolon.�

O b s a h

Úvodem

Před objevem paleol i tu

Výzkum paleol i tu v době zrození archeologické vědy

Jindřich (Heinr ich) Wankel Karel Jaroslav Maška Mart in Kříž Jan Knies Alexander Makowsky Josef Szombathy

Zlatý věk výzkumu „moravského di luvia“ – období

první Československé republ iky Karel Absolon Josef Skut i l

Moravský paleol i t za druhé sv. války a rozvoj vědy o paleol i tu

po r. 1945 Bohuslav Klíma Jan Jel ínek Karel Valoch

Příběh pavi lonu Anthropos

Vývoj poznávání jednot l ivých paleol i t ických období a kul tur

5

6

10101824283435

343654

58626670

74

92

Recenzovali: PhDr. Karel Sklenář, DrSc.,doc. PhDr. Karel Valoch, DrSc.

© Text Martin Oliva - Petr Kostrhun, 2009© Foto archiv ústavu Anthropos MZM, 2009© Moravské zemské muzeum, 2009ISBN 978-80 7028-344-8

�

Úvodem

Je tomu právě 140 let co blanenský lékař, „otec moravské archeologie“, Jindřich Wankel v jeskyni Býčí skále v Moravském krasu objevil a rozpoznal jedny z prvních nálezů ze starší doby kamenné — paleolitu — v českých zemích a vlastně i v celém Rakousku-Uhersku. Od té doby počítáme historii odborného zájmu o svět paleolitických lovců a sběračů. Nutno však přiznat, že toto nejstarší období lidské historie stálo vždy tak trochu mimo hlavní proud archeologického bádání. Památky, jež po sobě lovci a sběrači ve střední Evropě zanechali, se sice často nacházely v jeskyních, které vždy lákaly romantické duše různých hledačů, jinak to ale byly poměrně málo zajímavé kamínky, žádné zlato a poklady. Badatelé si pro-to začali více všímat nápadně velkých kostí, nalézaných po cihelnách, protože těmi bylo možno atraktivněji vyzdobit soukromé sbírky i muzejní vitríny. Na rozdíl od pozdějších archeologických památek, vesměs pocházejích z jam pod dnešním povrchem, se tyto „předpotopní“ nálezy vyskytovaly v různých geologických vrstvách, které bylo nutno stu-dovat a alespoň hypoteticky datovat. Zájmem o kosterní pozůstatky a stratigrafii se vyvinul zvláštní typ „diluviálních badatelů“, stojících jednou nohou ve vědách přírodních, druhou ve vědách společenských. V současné interdisciplinární vědě se přírodovědci již dávno od archeologů oddělili, a protože znají svou cenu (vyplývající mj. i z historie oboru), vytlačují mnohdy lidský prvek i z interpretací toho, co vytvořili samotní lidé. Vraťme se však z konce na začátek. Za 140 let zájmů o nejvzdálenější úsek prehistorie se na Moravě vystřídala řada osobitých badatelů, kteří svému zájmu věnovali podstatnou část života a pohodlí, mnohdy i úspor. Z počátku to byli nadšenci, jimž bylo kopání a nalézání větším smyslem života než jejich občanské povolání, a teprve později profesionálové (byť i vzdělaní v poněkud jiném oboru). Několika z nich je věnována tato publikace. Moravské zemské muzeum v této historii stálo vždy v popředí výzkumných snah, sys-tematicky budovalo své paleolitické sbírky, skupovalo bohaté nálezy soukromých badatelů a díky několika výrazným postavám paleolitického výzkumu se v prvé polovině 20. století stalo praktickým i teoretickým výzkumným centrem. V muzejních depozitářích se však ne-nachází jen tisíce archeologických nálezů z dob „červánků lidstva“, ale také bohaté archivní fondy, které zájem o výzkum paleolitu dokumentují. Především z fotoarchivu z pozůstalosti Karla Absolona, který je v současné době zpracováván v rámci projektu VaV MK ČR „Evidence, digitalizace, odborné zpracování a prezentace souboru fotografických pozitivů a skleněných negativů z pozůstalosti prof. Karla Absolona, uložených ve sbírkách MZM v Brně (DE07P04OMG021)“, čerpáme předkládanou obrazovou dokumentaci, představující hlavní část této práce. U každého z uvedených medailonků badatelů připojujeme výčet několika nejzákladnějších prací, které výrazně ovlivnily další rozvoj oboru. V závěru pak následuje seznam základních prací o dějinách archeologie paleolitu na Moravě, určený především studentům archeologie, antropologie a dalších příbuzných oborů. Zvláště těmto čtenářům je pak určen oddíl věnovaný dějinám hlubšího poznávání rozčlenění paleolitu a vlastních paleolitických kultur, vybavený standardními odkazy na základní literaturu. Autoři děkují recenzentům Karlu Sklenářovi a Karlu Valochovi za podnětné připomínky k textu.

Rytina z Wankelova díla „Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergan-genheit” z r.� 1882, ilustrující kapitolu o jeskyni Býčí skále, kde byl učiněn jeden z prvních objevů paleolitu v Rakousku-Uhersku.�

6 �

[jeho] náhrobek ohlodán bouřemi; vím, že i na jiných místech jiné: tuším, že zde pohlce-ny jak propastmi, tak kapáním kapek, které se mění v kámen, když dopadly na dno, se tak nahromadily, že mají-li býti odkryty, je třeba, aby byl vykopán kámen o nánosu osm loktů. A přece není jasné, co je to za kosti nebo jakého jsou původu: pro zvířata příliš obrovské, pro lidi příliš hrozné, jsou z velké části [kostmi] Lapithů, ptáků Nohů a draků; a hodí se k nim. Co mám naproti tomu říci o pozůstatcích lidských temen hlav? o lebkách? o nohou? pažích? zakřivených žebrech? a konečně o samotných kyčlích? zdá se, že když nejvyšší na nebi a spravedlivý Jupiter potrestal zločin Gigantů, o nichž vypovídají neslavné hroby, srazil je pod hory nikoliv kvůli kořisti, nýbrž aby na sebe každý uvalil odplatu za totéž, čím hře-ší: nemohli snést hanbu, nechtěli nic skrytého, aby, zlomeni silou veder, neodhalili kořist.“ (Překlad J. Urban) Méně rozvlekle, ale konkrétněji Vigsiův názor reprodukoval po 17 letech Tomáš Jan Peši-na z Čechorodu ve svém díle Mars Moravicus: „V jedné hrůzné jeskyni nedaleko Křtinského údolí se zajisté nalézají mimo lidské kosti také černé (kosti) ptáků Nohů a draků obrovské velikosti, daleko převyšující rozměry velikánů našeho věku ... a mnozí znalci se domnívají, že tam byly přineseny potopou z Afriky nebo z jiných míst, kde se rodí draci, nárazem valících se vod, zároveň s těly (Gigantů), kteří tehdy vládli na zemi.“ (Překlad J. Urban) Podobně tak se v roce 1669 městský fysikus brněnský Johannes Hertod z Todtenfeldu ve své „Podzemní metle Moravy“ (Tartaro-Mastix Moraviae) podivuje nad nálezem obří stehenní kosti v hloubi jedné hory poblíž Mikulova. Možná, že měl na mysli nález mamu-tího femuru právě někde v okolí později světoznámých Dolních Věstonic. Velké mamutí kosti se pak ještě před zrodem archeologie na pozdějších proslulých nalezištích popisovaly několikrát. Lovců mamutů pod Pavlovskými vrchy na jižní Moravě se například s jistotou týká poznámka J. F. Schwoye v Patriotisches Tageblattu z r. 1801 o nálezu mamutích zubů v popelovité vrstvě u Pavlova, který se udál roku 1785.

Před objevem paleol i tu

Studium nejstarší historie vývoje člověka a jeho kultury má v rámci archeologie specifické postavení, dané především zvláštním charakterem dochovaných hmotných pramenů. Na Moravě jsou nálezy z období paleolitu v písemných pramenech zaznamenávány od středověku. Náhodně nalézané velké kosti mamutů byly zavěšovány pod portály chrámů coby důkazy existence obrů, známých ze Svatého písma. V průjezdu jednoho domu na Starém Brně prý visela mamutí stolička ještě před 2. světovou válkou. Jako kosti obrů tyto nálezy u nás popisovali i renesanční a barokní učenci. V roce 1571 je zachytil Jan Blaho-slav ve své Grammatyce české, když se nálezy mamutích kostí začaly množit na později světoznámé paleolitické lokalitě v Předmostí u Přerova. V 17. století se zase náhodně nalézané mamutí kly měnily v bájný roh jednorožce (obecně známého tím, že odmítl vstoupit na Noemovu Archu) a byly vyhledávány lékárníky po celé Evropě na výrobu všemocného léku – „unicornu fossile“. Německý „medikus“ a alchymista Osvaldus Crollius v r. 1608 ve svém „Traktátu o vnitřních příznacích věcí“ zaznamenal své nálezy nedaleko Brna takto: „Protože pravý jednorožec je pro vzácnost ve veliké ceně, tak nám Bůh na různých místech uštědřil jiného, zase pěkně nazývaného, kterého nazývají Mi-nerální, a občas je vykopáván z bažin nebo z hor, jako kdysi na Moravě, tři míle od Brna (kde jsem tehdy provozoval lékařství spolu s proslulým mužem panem Janem Bergerem z Pano-nie), nedaleko území opata zábrdovického pod nejvyšší skalou, byly vykopány kosti dvou ne-známých zvířat neobvyklé velikosti, zároveň se dvěma mladšími, která nepochybně zahynula přívalem vod v době potopy v onom ústraní, jejichž kostí a podivuhodných zubů četné zbytky jsem dal vykopat, když jsem po několika měsících nenadále přišel na tato místa a byl jsem na tu věc upozorněn, a zjistil jsem v nich samotných touž účinnost v použití lékařském, která se může připisovat rohu jednorožce.“ (Překlad J. Urban) Jen o rok později než Crollius vydal své tehdy proslavené dílo Gemmarum et lapidum historia jiný medikus z okolí císaře Rudolfa II., Holanďan Anselm Boëtius de Boot. Ne-daleko Brna se prý nachází fosilní slonovina v podobě kmene ořechu, kterým původně jistě byl, než se změnil v zemi. Taktéž jeho vůně dodnes ořech připomíná. Vestfálský lékař Jo-hann Schroederus v díle Pharmacopoea medico-chymica z roku 1641 již dělí tyto substance do 4 druhů (roh jednorožce, fosilní roh, fosilní pryskyřice a rohový kámen, kterým je snad myšlen krápník). Čím hlouběji se fosilní slonovina nachází, tím je hustší a větší, takže už nemůže pocházet z žádného zvířete. Postřehl, že se na ní lepí jazyk a vydává příjemný odér po dřevu. Při vnitřním použití pomáhá proti krvácení, kapavce a hemeroidům, při vnějším zastavuje slzení a zajizvuje rány. Zábrdovický kanovník Martin Alexandr Vigsius si ve svém pojednání o jeskyních Křtinského údolí z roku 1661 zase všímá nálezů pravděpodobně kostí jeskynních medvědů, srovnává je s jinými podobnými evropskými nálezy a popisuje je jako kosti mýtických obrů: „Jestliže tedy vylíčili jak řečtí, tak římští básníci, že Giganti byli svrženi pod hory, jako Enkeladus pod Etnu, Tyfón pod Inarimé, Prométheus pod Kavkaz: bude to ještě podivuhod-ná věc k vyprávění, pokud obludy Anákových synů skryly nejen v jeskyních Etny a Leontu, ale i tyto muže takových rozměrů v těchto nejhlubších horských sídlech. Mám připomínat věčnou Boží Prozřetelnost? Vím, že v horní Lýdii byly odkryty Geryónovy kosti, když byl

8 9

Faksimile části rukopisu Grammatyky Jana Blahoslava z r.� 1571, v níž si všímá nálezů „kostí obrů“ v Předmostí u Přerova.�

Martin Alexandr Vigsius si ve svém spise o jeskyních Křtinského údolí všímá nálezů kostí jeskynních medvědů, které připisuje pozůstatkům mýtických obrů.�

Titulní list ze spisu brněnského fysikuse Johanese Heroda z Todtenfeldu Tartaro-Mastix Moraviae (Podzemní metla Moravy) z r.� 1669, v níž zaznamenal nálezy mamutích kostí v okolí Mikulova.�

10 11

J.� Wankel v roce 1864 si ve svých 43 letech pořídil slavnostní slovanský kroj —„čamaru“, který mu ušil krejčí Matoušek z Lomnice.�

Výzkum paleol i tu v době zrozeníarcheologické vědy

Počátek vědeckého zájmu o paleolitické období v našich zemích musíme hledat až ve druhé polovině 19. stol., v období romantismu a rodícího se positivismu, kdy zejména pod dojmem nálezů ze západní Evropy docházelo k postupnému rozpoznávání paleolitických nálezů, a to především z krasových oblastí. Průkopnické dílo na území Moravy v tomto oboru vykonal „otec moravské archeologie“ Jindřich Wankel.

J indřich (Heinr ich) Wankel(1821 Praha – 1897 Olomouc)

Ač narozen v německé rodině zemského rady, původem z bavorského Hammelsber-gu, sžil se po svém příchodu do Blanska r. 1849 s českým prostředím a posléze se stal naturalizovaných Čechem. V Blansku, kde vykonával funkci lékaře salmovských železáren a rodiny hrabat Salmů, se začal věnovat archeologickému a speleologickému výzku-mu okolních jeskyní. Významným popudem se stala návštěva Světové výstavy v Paříži r. 1867, kde byl zastoupen i nejstarší pravěk. Hned následujícího roku Wankel na stránkách časopisu Lotos rozsáhle referoval o postpliocenním člověku a snažil se také přispět se svo-ji troškou do mlýna. Značné stáří přisuzoval kostře mladšího neduživého člověka, jehož „lebka se bohužel rozbila při vyjímání svévolnýma rukama“, jíž našel při právě zahájených vykopávkách v prostoru paleolitického sídliště v Býčí skále. Doznával však, že byla uložena v mladších písčitých sedimentech, i když ve značné hloubce téměř dvou metrů. Na objev štípané industrie s kostmi pleistocenních zvířat si musel počkat až do zimy 1870/71. Byl to vlastně prvý uznaný doklad existence paleolitu na půdě tehdejšího rakousko-uherského mocnářství, protože zmínka A. Friče z r. 1867 o křemencové čepeli z cihelny na Jenerálce v Praze zcela zapadla. Jiným takovým důkazem byl nález medvědí lebky s vyhojeným zraněním a opodál ležící radiolaritový hrot ve Sloupských jeskyních. Šlo o typický „šťastný omyl“, protože hrot je příliš krátký, aby mohl být zasazen jako smrtící zbraň, a nemohl být ulomen ani z nějakého většího kopí, jak se badatel domníval. Svou bystrost a cit pro materiál ovšem prokázal v diskusi se slavným Rudolfem Virchowem, který namítal, že prezentované úštěpky pazourku mohou vznikat i rozdíly teplot, jako např. na Sahaře poblíž Sakkáry. Wan-kel poté na zasedání německých přírodovědců a lékařů r. 1877 v Mnichově velmi trefně charakterizoval rozdíly mezi artefakty a termickými pseudoartefakty. Bádal rovněž v jeskyních Sloupských, Kůlně, Pekárně, Výpustku a do Býčí skály se vrátil r. 1872, kdy zde prozkoumal známou halštatskou svatyni. Roku 1880 se jeho kopáči jako první pustili do vykopávek klasické stanice lovců mamutů v Předmostí u Přerova, v nichž Wankel pokračoval i po přestěhování do Olomouce r. 1883. Tam spolu se svým zetěm Janem Havelkou založil r. 1884 „Vlastenecký spolek musejní“, první ryze českou vědeckou organizaci na Moravě. Pozdní slavjanofilství bylo zřejmě příčinou, proč většina

12 13

Wankel (sedící v tmavém obleku) na rodinném statku v Ořechovičkách u Brna.� Na fotografii dále jeho choť Eliška Wankelová-Šímová, mezi nimi mladý Karel Absolon, za nimi stojící František Xaver Bakeš, vlevo Wankelova dcera Lucie Bakešová-Wankelová, vpravo nejmladší dcera Madlenka.�

Jindřich Wankel, František Xaver Bakeš, Madlenka Wankelová a Wankelova manželka Eliška.�

z jeho dalekých cest vedla východním směrem (několikrát do Ruska, dokonce do Tbilisi, do Tbilisi, nejdále r. 1869 do Palestiny, Sýrie a Egypta) a na sever do Skandinávie. Romantický nádech, který se projevuje nejen v jeho názorech (např. o původu Slovanů nebo o „velmožském pohřbu“ z Býčí skály), ale i v hodnocení vlastních nálezů, ovšem také propůjčuje čtivost jeho četným článkům a knize Bilder aus der Mährischen Schweiz z roku 1882. Současníci na Wankela vzpomínají jako na humorného a lidumilného člověka, jehož dovedly rozhořčit jen vykopávky mladších kolegů na „jeho“ lokalitách. Bohaté sbírky „otce moravské pre-historie“ z blanenského období přešly do ústředního muzea ve Vídni a tím unikly zkáze v Mikulovském zámku za II. světové války. Wankelovy speleologické a archeologické práce v meziválečném období plně rozvinul jeho vnuk Karel Absolon. Jak napsal Jan Neruda „Wankelem stala se Morava přírodovědecky i starožitnicky proslulou.“

Jindřich Wankel — blíže nedatovaný portrét.�

14 15

Wankelův portrét na titulní straně humorstických listů z roku 1884 nesouvisí snad s jeho šprýmovnou povahou, ale se snahou listu o zveřejnění portrétů všech význačných Čechů.�

Jindřich Wankel po speleologické výpravě do Jedovnického propadání v roce 1863, v levé ruce drží hornickou čapku používanou k ochraně hlavy při sestupu.�

Jindřich Wankel na statku v Ořechovičkách s nezbytným doutníkem, které měl velmi v oblibě.�

WANKEL, H.� 1868: Die Slouper Höhle und ihre Vorzeit.� Denkschriften der Kaiserlichen Aka-demie der Wissenschaften, math.� nat.� Klasse 28, 95—131 (Sloupská jeskyně a její doba pravěká.� Blansko 2003).� WANKEL, H.� 1871: Prähistorische Althertümer in den Mährischen Höhlen.� Mitth.� d.� Anthrop.� Gess.� in Wien 1, sep.� z čísel 11—13 (Pravěké starožitnosti v moravských jeskyních, Sborník okr.� vlastiv.� muzea v Blansku 5, 1973, 147—172).�WANKEL, H.� 1882: Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit.� Wien.� (Ob-razy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti.� Brno — Blansko 1984).�WANKEL, J.� 1884: První stopy lidské na Moravě.� Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 1, 2—7, 41—49, 89—100, 137—147.�WANKEL, H.� 1892: Die praehistorische Jagd in Mähren.� Olmütz.� (Pravěký lov na Moravě.� Sborník Okresního muzea v Blansku 10, 1978, 86—135).�

16 17

Setkání rodiny a přátel u hrobu Jindřicha Wankela a jeho zetě Jana Havelky v Olomouci.�Jindřich Wankel (vlevo) zachycen na unikátní fotografii při vykopávkách na březích jezera u švýcarského Neuveville, kde mu asistovala jeho dcera Madlenka, blíže nedatováno.�

18 19

K.� J.� Maška při svých výzkumech v Předmostí u Přerova v době epochálního objevu „hromadného pa-leolitického hrobu“ r.� 1894.�

svých milovaných nálezů odloučit. Sbírky byly postupně odkupovány Moravským muzeem, kde pak vytvořily základ světoznámých kolekcí moravského pleistocénu. Požárem miku-lovského zámku však zanikl i tento hmotný výsledek Maškovy činnosti, přičemž pouze antropologické nálezy byly (ovšem výtečně) zpracovány pražským profesorem Jindřichem Matiegkou.

Paleolitický výzkum se ve třetí třetině 19. stol. dále rozvíjel v područí pozitivizmu, empirizmu a rodícího se evolucionizmu. Vedle pečlivých přírodovědných a srovnávacích analýz se však o slovo hlásila i etnologie a hledaly se příklady lidí, žijících na úrovni „doby kamenné“. Pro Moravu je v této době důležité prokázání existence ledovce až v oblasti Moravské brány a rozpoznání cyklů ledových a meziledových dob. Díky bohatým nálezům z Předmostí a Moravského krasu hrálo moravské prostředí vedoucí úlohu v paleolitickém výzkumu našich zemí. Mezi našimi badateli tohoto období vyniká středoškolský učitel v Novém Jičíně a posléze ředitel reálky v Telči, demiurg naší předprofesionální archeologie Karel Jaroslav Maška.

Karel Jaroslav Maška(1851 Blansko – 1916 Brno)

Svůj první výzkum v jeskyni Šipce u Štramberka (1879—1882) zahájil Maška již rok po svém nástupu na novojičínskou německou reálku. Zlomek dětské čelisti neandertálce, první nález tohoto typu ve střední Evropě, zajistil svému objeviteli již v mladém věku mezinárod-ní věhlas. Maška byl vůbec první, kdo naše paleolitické nálezy začal třídit podle kamenných nástrojů a srovnávat je s kulturním schématem, který právě v té době ve Francii vytvářel G. de Mortillet. Šipku tudíž kladl na sám počátek osídlení, do doby meziledové, a již r. 1886 ji správně srovnával s francouzskou středopaleolitickou lokalitou Le Moustier. Za mladší stupeň potom považoval Předmostí a za nejmladší nálezy z jeskyní, spadající do posledního zalednění. Tuto fázi zcela správně přirovnával k francouzské stanici La Madeleine. Svou dobu navíc výrazně předstihl r. 1886 úvahami o tom, že pro potřeby kulturní klasifikace nel-ze srovnávat pozůstalost z velkého sídliště jako Předmostí s pozůstatky přechodných pobytů v jeskyních. Tím do archeologického uvažování vnesl dimenzi rozdílů ve vykonávaných činnostech, v pozdějším pozitivistickém období výrazně podceňovanou. Jak je však v našem oboru typické, Maškova proslulost se nezakládala na bystrosti úsudků, ale na jedinečnosti jeho objevů. Vrcholem jeho činnosti byl výzkum stanice lovců mamutů v Předmostí, posky-tující dosud nevídané množství lidských výrobků, kostí lovné zvěře a dokonce i největší jed-norázový objev pozůstatků pleistocenních lidí, jaký se kdy ve světě udál. Provždy epochální nález z r. 1894 byl interpretován jako hromadný hrob dvacítky celých lidských těl — zde se Maška nepochybně snažil představit lovce mamutů jako člověka, vyhovujícího morálním nárokům soudobé evropské společnosti: „Měl jakési pojmy náboženské. Mrtvé pochovával. Přesného dokladu lidožroutství není.“ Etnologickými údaji, které Maška mohl vyčíst ze zahraniční literatury ve vlastní bohaté knihovně, se přes své vynikající jazykové schopnosti neinspiroval. Postavení c.k. středoškolského profesora v malém městě mu zřejmě ani nedo-volilo přijmout myšlenku evoluce. K tomuto tématu k předmosteckým nálezům v roce 1895 napsal: „nejsou však v žádné příčině dokladem učení Darwinova, že by člověk se byl vyvinul z nějakého tvora nižšího řádu.“ S postupujícím věkem, zahrnován poctami, ustával Maška jak v terénní činnosti, tak želS postupujícím věkem, zahrnován poctami, ustával Maška jak v terénní činnosti, tak žel i v její dokumentaci – z důležitého výzkumu horákovské mohyly, která dala jméno vý- znamné kultuře starší doby železné, nezanechal ani náčrtek. Dlouhá léta před závěrem Maškova života (1902—1914) byla poznamenána rozporem mezi snahou o hmotné zúročení jeho sbírky formou prodeje a současně neochotou se od

20 21

Karel Jaroslav Maška ve svých 21 letech 24.� 6.�1872.�

Karel Jaroslav Maška, pravděpodobně 1909—1910, fotografováno v Telči.�

MAŠKA, K.� J.� 1884, 1886: Pravěké nálezy ve Štramberku I.�, II.� Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 1, 1884, 15—22, 64—69, 152—159; 3, 1886, 57—65, 119—123, 163—174.�MAŠKA, K.� J.� 1886: Der diluviale Mensch in Mähren, In: Programm der mährischen Landes-Oberrealschule in Neutitschein für das Schuljahr 1885—1886.� Neutitschein.�MAŠKA, K.� J.� 1889: Lößfunde bei Brünn und der diluviale Mensch.� Mitteilungen der Anthro-pologischen Gesellschaft in Wien 19, 46—64.�MAŠKA, K.� J.� 1894: Výzkumy na tábořišti lovců mamutích v Předmostí roku 1893.� Rozpravy České akademie věd a umění III, třída II, č.� 9, sep.� 1—7.�MAŠKA, K.� J.� 1895: Diluviální člověk v Předmostí.� Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 12, 4—7.�

22 23

K.� J.� Maška (sedící vlevo) na snímku s předním představitelem české „universitní archeologické školy“ Luborem Niederlem (1865—1944; sedící vpravo).�

Pohled z jeskyně Šipky na štramberský Zámecký vrch s hradní věží „Trúbou“, litografie Františka Kalivody, cca 1850.�

24 2�

Skříň s mamutími stoličkami a atlasy (na bocích) z vykopávek v Předmostí.�

Tradice výzkumu jeskyní a jejich paleolitického osídlení, zahájená J. Wankelem, nalezla na Moravě celou řadu následníků, z nichž generačně nejstarším byl Martin Kříž a později Jan Knies.

Martin Kříž(1841 Líšeň – 1916 Ždánice)

Při hodnocení práce našich „diluviálních badatelů“ z poslední čtvrtiny 19. století hra-je Martin Kříž vždy druhé housle, zatímco prim patří K. J. Maškovi. Je to pochopitelné, protože Maškovy antropologické objevy zasahovaly v pravý čas do mezinárodních diskusí, a jejich autor byl navíc otevřenější světu. M. Kříže časově vyčerpávala praxe notáře v tehdy zapadlých Ždánicích na jižní Moravě, jež mu ovšem současně přinášela pěkné výdělky. Praktický průzkum jeskyní svěřoval svému mladšímu příteli (a rovněž amatérskému ar-cheologu) Floriánu Koudelkovi (1862 Brno – 1921 Vyškov), zvěrolékaři ve Vyškově, a na archeologické výzkumy dohlížel jistý Jiří Galgoczy. I když ten za Křížovy nepřítomnosti nepochybně nadsazoval počet prokopaných metrů, jsou údaje o hloubkách šachet, délkách průkopů a rozsahu plošně prozkoumaných „polí“ na hraně uvěřitelnosti. Jeskyně Pekár-nu a Kůlnu prohlásil Kříž za zcela vytěžené, přičemž hlavní výzkumy se tu měly teprve odehrát. Obrovský rozsah měly práce v Předmostí, kde si Kříž jako zkušený právník smluvně najal pozemek, na němž se po objevu „hromadného hrobu“ chystal kopat Maška. Rozhořčenou polemiku na stránkách olomouckého muzejního časopisu po letech ukončil smír a Kříž byl dokonce ochoten určovat kosti z Maškových sbírek. K tomuto úkolu byl vy-baven obrovskou kolekcí srovnávacího osteologického materiálu, který nakupoval po celé Evropě. Protože své vykopávky navštěvoval ze Ždánic bryčkou jen o víkendech, odebíraly se nálezy podle vyznačených čtverců, příp. šachet s mechanickým udáním hloubky (tedy ne dle přirozených vrstev) – někdy se tedy dají nálezy včlenit do popsaného profilu, někdy ne. Oproti Maškovi, který ve svých denících neuvádí žádnou metráž ani světové strany, to byl zejména při vykopávkách v Předmostí značný pokrok. Křížovo hlavní dílo Beiträge zur Ken-ntnis der Quartärzeit in Mähren (599 stran, Ždánice 1903) je tedy dodnes cenným zdrojem docela přesně lokalizovaných údajů. Kříž se zamýšlel hlavně nad způsobem života „našich prabydlitelů“ a spolu s Maškou obratně diskutoval s dánským přírodovědcem J. Steenstru-pem, který v mamutích kostech z Předmostí spatřoval přirozeně uhynulé kusy (v jiných akcentech je tato diskuse živá dodnes). Dle svých představ a možností Kříž taky všechny své výzkumy zpracoval a publikoval. Potíž je ovšem právě v těch představách. Kříž byl mono-glacialista, uznával jen jednu dobu ledovou, paleolitičtí lidé podle něj patřili jen jedné rase, přičemž v zimě sídlili v jeskyních a v létě pod širým nebem. Možnost dělení na jednotlivé kultury a vývojové stupně zcela opomíjel. V druhém největším samostatném díle Kůlna a Kostelík ... bádání a rozjímání o pravěkém člověku (1889–1891) se věnoval hlavně určení národnostní příslušnosti paleolitického lidstva; pomocí svérázných úvah, hlavně lingvistic-kých, usoudil, že to byli asi Baskové. Jiný tehdejší archeolog v recenzi díla prohlásil, že po přečtení několika řádků mrští čtenář knihou do kouta. Ve své době byl ovšem prorokem jen málo kdo – dávný, snad paleolitický původ Basků dnes nikdo nepopírá a zkoumání způsobu života pravěkého člověka přišlo po mnoha letech taxonomických diskusí ke slovu až v druhé polovině minulého století.

26 2�

Portrét Martina Kříže okolo roku 1880.�

I takto vypadaly pokoje v Křížově ždánické vile na sklonku jeho badatelské dráhy.�

KŘÍŽ, M.� 1889—91: Kůlna a Kostelík I—III Brno.�KŘÍŽ, M.� 1891, 1892: Die Höhlen in den mährischen Devonkalken und ihre Vorzeit.� Jahrbuch der k.� k.� geologischen Reichsanstalt 41, 443—570; 42, 463—556, 564—613.�KŘÍŽ, M.� — KOUDELKA, F.� 1900, 1902: Průvodce do moravských jeskyň I, II.� Ždánice — Vyškov.� KŘÍŽ, M.� 1903: Beiträge zur Kenntnis der Quartärzeit in Mähren.� Steinitz.�

Pohled do archeologické a paleontologické sbírky Martina Kříže před r.� 1916.�

28 29

Jan Knies při návštěvě v jeskyni Pekárně v roce 1924.� Foto: F. Čupík.

Jan Knies(1860 Tasov u Vel . Meziř íč í – 1937 Brno)

Nejmladší ze jmenované čtveřice amatérských paleolitiků, neproslul „epochálními“ ob-jevy jako Maška ani obrovskými jeskynními vykopávkami jako Kříž, a přece jeho drobnější práce přinesla více poznatků o geografii paleolitického osídlení Moravy (ale třeba i o hra-discích) než oba jmenovaní pánové dohromady. Jan Knies byl po celý život učitelem na vesnických školách v okolí Moravského krasu. Jeho finanční prostředky tudíž na velké výzkumy nestačily, spoléhal se spíše na své kamarády a na sílu vlastních paží – a snad proto mu ani v malých jeskyňkách nic neuniklo. Již ve svých 18 letech kopal v Býčí skále a o rok později s přáteli objevil paleolitickou vrstvu v jeskyni Pekárně. Odtud ho ovšem vyhnali vrchnostenští fořti, navedení Wankelem. Obrátil proto pozornost k menším dutinám v severní části Moravského krasu – postupně zkoumal jeskyni Michalku, Balcarovu ská-lu, Verunčinu Díru, Pod Hradem, převis Kolíbky nad Rudickým propadáním i rozměrnou jeskyni Kůlnu. Tam objevil řadu ohnišť s magdalénským inventářem a ve spodních vrstvách potom i střední paleolit, který taky správně klasifikoval. V severní části Moravského krasu se od té doby již žádná význačnější paleolitická lokalita nezjistila. Roku 1904 zachránil zbytek výplně ze zničené jeskyňky u Mladče, která obsahovala mozkovny jediných dosud známých nositelů aurignacienu v Evropě. Na rozdíl od tří starších klasiků mu jeho činnost mnoho uznání nepřinesla, spíše naopak – z blanenské školy byl vypuzen, protože zanedbával nedělní bohoslužby, v Rogendorfu (Krasové) se mu dostalo pokárání od inspektora, jemuž se nelíbil kabinet zavalený kostmi. Teprve r. 1906 mohl Knies své sbírky uložit do vlast-ního Muzea Moravského krasu poblíž Sloupských jeskyní (to r. 1922 přešlo do Moravského zemského muzea). Později se svým švagrem Antonínem Teličkou (1866 Němčice na Hané – 1925 Přerov) zachraňoval nálezy z cihelen u předmosteckého hřbitova. Nepočítáme-li dva svazky Vlastivědy moravské (Blanensko a Boskovicko), největší archeologickou studii napsal kupodivu o Maškových vykopávkách v Šipce. Mnoho detailních poznatků uložil v nesčetných článečcích v denním tisku. Poslední desetiletí života trávil v Novém Lís-kovci u Brna, odkud podporoval činnost brněnských badatelů německé národnosti – byli mu totiž milejší než příliš dominantní osobnost Karla Absolona (jehož výzkumy v Dolních Věstonicích v první sezóně 1924 řídil spolu s nerozlučným přítelem V. Čapkem). Jan Knies zanechal památku idealistického učitele a výtečného znalce Moravského krasu, který svým dílem vysoce překročil skrovné podmínky, v nichž po celý život pracoval.

KNIES, J.� 1900: Pravěké nálezy jeskynní Balcarovy skály u Ostrova na vysočině Drahanské.� Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 3, 31—81.�KNIES, J.� 1905: Nový nález diluviálního člověka u Mladče na Moravě.� Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově 8, 3—19.�KNIES, J.� 1912: Průvodce Moravským krasem.� Sloup.�KNIES, J.� 1925: Přehled moravského palaeolithu.� Obzor prehistorický 4, 89—116.�KNIES, J.� 1929: Pravěké nálezy ve Štramberku.� Štramberk.�

30 31

Fotografie z první sezóny výzkumů v Dolních Věstonicích v roce 1924, které na základě pověření Karla Absolona vedli Jan Knies a Václav Čapek.� Zprava Jan Knies, Karel Absolon a Václav Čapek.�

Pohled do části instalace „Kniesova muzea Moravského krasu“ vybudovaného v roce 1906 ve Sloupě.� Před kostrou jeskynního medvěda stojí Jan Knies.�

32 33

Karel Absolon, senátor Špera, Václav Čapek a Jan Knies na fotografii z prvních výzkumů v Dolních Věstonicích, které byly oběma starším badatelům osudné.�

Jan Knies v roce 1900, v době svého působení v Rogendorfské škole (dnes Krasová).�

Jan Knies s manželkou Antonií a dcerou Miloslavou v roce 1906.� Soukromý archiv Antonína Kniese.

34 3�

Josef Szombathy(1851 Vídeň–1943 Vídeň)

O generaci mladší zakladatel a dlouholetý správce prehistorického oddělení vídeňské-O generaci mladší zakladatel a dlouholetý správce prehistorického oddělení vídeňské-ho přírodovědného muzea (pro které mj. získal i Wankelovy sbírky) se aktivně zajímal o výzkum moravských jeskyní, zahájil systematickými výkopy pleistocenní fauny ve Výpustku u Křtin. Nejzávažnější objev však učinil v roce 1881 v Mladečských jeskyních u Litovle. Zde v JV cípu dnešního Dómu mrtvých odkryl části tří lidských lebek a dalších lidských kostí. Další výzkumy pak přinesly i ozdobné předměty, kamenné artefakty a výjimečné kos-těné hroty. Dnes víme, že tyto nálezy patří kultuře zvané aurignacien, která představuje první civilizaci anatomicky moderního člověka v Evropě. Lidské lebky, datované na 31 tisíc let před dneškem, jsou nejstaršími nálezy pozůstatků lidí našeho typu ve střední a západní Evropě. V následujícím roce 1883 obrátil Szombathy pozornost k malé jeskyňce Žitného u Křtin, a ani tam jej štěstí neopustilo. Objevil zde bohatou magdalénskou industrii, vyrobe-nou dílem z čirého křišťálu. Josef Szombathy byl spíše typem pilného zkoumatele než autora objemných knih a matadora mezinárodních kongresů. Jeho práce o výzkumech v moravských jeskyních nejsou ani příliš známé, protože většinou tvořily součást celkové zprávy „Prehis-torické komise“ od Ferdinanda von Hochstettera. Jedna práce se však stala světoznámou – ta o Mladečských jeskyních v časopisu Die Eiszeit z r. 1925. Lze říci, že je dnes citovanější a aktuálnější, než kterákoli z publikací jeho kdysi věhlasnějších souputníků.

SZOMBATHY, J.� 1882: Über die Ausgrabungen in den Mährischen Höhlen im Jahre 1881.� Sitzungsb-erichte der k.�k.� Akad der Wiss.� I.� Abth.� Febr.� Heft, LXXXV Band, 90—107.�SZOMBATHY, J.� 1925: Die diluvialen Menschen-reste aus der „Fürst-Johanns“-Höhle bei Lautsch in Mähren.� Die Eiszeit 2, 1—34, 73—95.�

Josef Szombathy (1851 Vídeň — 1943 Vídeň).�

Vedle jmenovaných českých amatérských archeologů se však v tomto období na pale-olitickém výzkumu významnou měrou podíleli i německy mluvící badatelé, kteří vytvářeli jistou paralelní výzkumnou větev, určovanou mimo jiné i profesním zaměřením na geologii a vídeňské vědecké prostředí (kde v těchto oborech působili např. Ed. Suess a zaklada-tel dvorního muzea Ferdinand von Hochstetter, šéf Prehistorické komise). Největší vliv na výzkum moravského paleolitu měli jistě Alexander Makowsky a Josef Szombathy.

Alexander Makowsky(1833 Svi tavy – 1908 Brno)

Starší z obou badatelů patřil k nejvýznamnějším reprezentantům moravské přírodovědy 2. poloviny 19. století. Působil nejdříve jako učitel na brněnských reálkách, v roce 1873 byl jmenován profesorem mineralogie a geologie na technische Hochschule v Brně. K archeologii se dostal prostřednictvím studia sprašových pokryvů na Brněnsku. V brněnských cihelnách se pokoušel – mnohdy značně optimisticky – nalézat stopy po paleolitickém osídlení, které však byly již Maškou po právu zpochybňovány (např. nálezy lebek domněle pleistocenního stáří v Brně na Červeném kopci, Husovicích a Šlapanicích). Ke svému životnímu objevu byl Makowsky přivolán až r. 1891, kdy se při hloubení kanálu na Třídě Františka Josefa (dnes Francouzské) narazilo na okrově zabarvené lidské i zvířecí kosti s podivnými předměty. Na staveništi vyzvedl zbytek nálezové situace, která se ukázala být nejbohatším paleolitickým hrobem ve střední Evropě. Jak ukázal pozdější rozbor, jde o výlučně neutilitární předměty, jež nemohly sloužit ani jako tělesné ozdoby. V době lovců mamutů před 24 tisíci lety byl tedy nad nivou Svitavy pohřben muž s významným postavením v ceremoniální sféře, snad nějaký šaman. Souhrn svých poznatků o pleistocénu Moravy a paleolitickém člověku uložil Makowsky do rozsáhlé stati ve „Festschriftu“ c.k. vysoké školy technické v Brně z r. 1899.

MAKOWSKY, A.� 1892: Der diluviale Mensch im Löß von Brünn.� Mitteilungen der Anthropolo-gischen Gesellschaft in Wien 22, 73—84.�MAKOWSKY, A.� 1899: Der Mensch der Diluvialzeit Mährens.� In: Festschrift der k.� k.� technischen Hochschule in Brünn, 341—392.�

Alexander Makowsky (1833 Svitavy — 1908 Brno).�

36 3�

Karel Absolon si byl dobře vědom významu media fotografie.� Řada snímků z jeho archivu stojí na po-mezí vědeckého dokumentu a aranžované fotografie.� Na snímku K.� Absolon fotografuje paleolitickou kostru Předmostí 3, účelově doplněnou z více jedinců.� Fotografie byla několikrát otištěna v domácím i zahraničním tisku.�

Zlatý věk výzkumu „moravského diluvia“ –období první Československé republiky

Paleolitická archeologie mezi válkami v zásadě navazovala na tradiční mechanicko-evo-lucionistické schéma rozvíjené v předešlém období. V teorii dominovaly typologické práce, problematika vzniku jednotlivých lovecko-sběračských kultur byla vysvětlována především migracemi. Archeologové se spokojovali s popisem a klasifikací nálezů, vytvářením rela-tivních chronologií kultur, jejichž vzory byly hledány opět především ve Francii. Moravská archeologie však tehdy stála Francii hrdě po boku výjimečnými objevy a svojí velkolepou popularizací. Ta byla spojena s jednoznačně nejznámějším představitelem moravské paleoli-tické archeologie, vnukem Jindřicha Wankela, Karlem Absolonem.

Karel Absolon(1877 Boskovice – 1960 Brno)

Po krušném absolutoriu klasického gymnasia v Brně vystudoval v Praze geografii a r. 1907 se habilitoval na soukr. docenta fyzického zeměpisu. Již od konce 19. století se věnoval exploraci Sloupských jeskyň a sběru jeskynního hmyzu. Roku 1908 nastoupil jako kustod zoologických sbírek do Moravského muzea v Brně. Paleolitem se začal zabývat až od roku 1918, když ve svém oddělení pořádal zakoupené sbírky M. Kříže a K. J. Mašky. Rozhodujícím podnětem k vlastním archeologickým výzkumům byl dopis vídeňského pre-historika J. Bayera, upozorňující na Freisingovy úspěšné sondáže v dosud nedotčených vrstvách u Dolních Věstonic. Absolon okamžitě pochopil možnost završit slavné objevy svých předchůdců a dobýt si světového jména i v dalším z oborů, ve kterém vynikal už jeho děd. Po dalších 15 let na tomto úkolu systematicky pracoval – získával subvence na výzkum, organizoval návštěvy významných cizích odborníků a novinářů, získával sponzory expozice Anthropos na brněnském výstavišti. Své výzkumy popularizoval četnými přednáškami, účastí na mnoha kongresech a bohatě ilustrovanými články v nejrozšířenějším společenském časopise The Illustrated London News. Ke svým padesátinám získal roku 1927 na Karlově univerzitě křeslo „bezplatného řádného profesora pro obor geografie, paleoanthropologie a zoogeografie“. Mezi lety 1925 a 1930 nechal paralelně s Věstonicemi zkoumat jeskyni Pe-kárnu, ale poněvadž mnoho cestoval a současně organizoval objevné práce v okolí Macochy (zpřístupněné r. 1933 „vodní cestou“ na podzemní Punkvě), navštěvoval své vykopávky jen zřídka. V Dolních Věstonicích je ve skutečnosti prováděl jeho laborant Emanuel Dania, v Pekárně německý učitel Rudolf Czižek. Z paleolitických lokalit se zajímal ještě o Ondra-tice a Otaslavice (hlavně o tzv. gigantolity, které se ukázaly být padělky místního rolníka). V Předmostí, ničeném cihelnami, občas zorganizoval záchranné akce a výkupy nálezů od místních dělníků. V zájmu komplexního výzkumu moravského paleolitu shromáždil několik specialistů různých oborů (archeologa J. Skutila, geologa K. Zapletala a paleontologa A. Stehlíka). Společně sestavili první interdisciplinární „Zprávu čs. subkomise“ pro výzkum fosilního člověka, pod jejíž hlavičkou poté publikovali své výzkumy. Své názory prosazoval

38 39

ABSOLON, K.� 1905—1911: Kras moravský a jeho podzemní svět.� Praha.�ABSOLON, K.� 1936: Über Grossformen des quarzitischen Aurignaciens der paläolithischen Station Ondratitz in Mähren.� Typologie der sogenannten „Gigantolithen“.� Brünn.�ABSOLON, K.� 1938a: Výzkum diluviální stanice lovců mamutů v Dolních Věstonicích na Pav-lovských kopcích na Moravě.� Pracovní zpráva za první rok 1924.� Brno.�ABSOLON, K.� 1938b: Die Erforschung der diluvialen Mammutjäger-Station von Unter-Wis-ternitz in Mähren.� Arbeitsbericht über das zweite Jahr 1925.� Brünn.�ABSOLON, K.� 1945a: Praehistorický výzkum jeskyně Býčí skála na Moravě na srovnávacím základě.� Brno.�ABSOLON, K.� 1945b: Výzkum diluviální stanice lovců mamutů v Dolních Věstonicích na Pav-lovských kopcích na Moravě.� Pracovní zpráva za třetí rok 1926.� Brno.�ABSOLON, K.� – CZIŽEK, R.� 1926, 1928, 1932: Palaeolitický výzkum jeskyně Pekárny na Moravě.� Časopis Moravského zemského musea 24, 1926, 1—59; 25, 1927—28, 112—200; 26—27, 1932, 479—598.�ABSOLON, K.� 1970: Moravský kras, 1, 2.� Praha

Karel Absolon a jeho pomocníci „skalní duchové“ okolo r.� 1900 při výzkumech Sloupských jeskyní.� Zleva: Sedlák jun.�, Zukal, Absolon, Klusák jun.�, stojící Klusák sen.�

s neochvějnou jistotou a intolerancí: starý paleolit u nás neexistoval, ze středního paleo-litu uznával jen tzv. šipkien, který měli vytvářet neandertálci, kteří sestoupili pod tlakem nastupujícího posledního zalednění z Alp do nížin. Nejstarší souvislé osídlení lze shrnout do křemencového „preaurignacienu“, který přišel z východu a pokračoval tzv. „vyvinutým aurignacienem“, tj. kulturou lovců mamutů (dnes gravettien). Podobně nerozpoznával na našem území žádný mezolit, místo něj u nás předpokládal hiát, doložený sintrovou vrstvou v Pekárně. Co nebylo zastoupeno v tamním klasickém profilu, nemělo v našem pravěku právo na existenci. Ze zahraničních badatelů kritizoval toto pojetí zejména L. Zotz, zatímco čeští archeologové se s ním rozloučili v tichosti. Největší cíl – vybudování vědeckého ústavu Anthropos pro výzkum pleistocenního člověka – se Absolonovi nepodařilo realizovat ani za první republiky (4. 11. 1938 byl penzionován za nelichotivé výroky o našich prezidentech, impulzivně vyřčené po Mnichovu), ani za protektorátu, kdy mu druhé (již říšskoněmecké) vedení MZM přestalo naslouchat. Po válce se již ke svým projektům nedostal, ale ve svém bytě na Všetičkově ulici ochotně přijímal mladé adepty speleologie a archeologie, např. J. Jelínka a K. Valocha. Na základě svých 10 balkánských výprav z let 1908–1922 psal roz-sáhlá kompendia jihoslovanské karsologie a biospeleologie, jejichž vydání se mohl dočkat jen stěží. Univerzitní vzdělání v oboru archeologie Absolon postrádal, ale nesmírná praco-vitost, organizační génius a propagační talent způsobily, že jeho jméno dodnes vyvolává představu velkých archeologických a speleologických objevů. Obrovská knihovna, kterou shromažďoval po celý život, je dnes uložena v jeho památníku v ústavu Anthropos MZM v Brně. Škoda, že nenapsal žádnou populárněji laděnou knihu o svých paleolitických výzku-mech – dvoudílná monografie o jeho výbojích v Moravském krasu (Praha 1970) dokazuje, že by nebyla nudnou četbou.

Mladý Karel Absolon před vstupem do Šošůvské jeskyně na počátku své vědecké kariéry, zahájené výzkumy jeskyní v Moravském krase.�

40 41

Transport mamutích kostí z Dolních Věstonic v roce 1926.�

Karel Absolon zřídil v Dolních Věstonicích „mobilní laboratoř“, v níž byla prováděna předběžná konzer-vace nálezů.� Na fotografii před laboratoří (3.� 10.� 1933) zleva: zakladatel alpské glaciologie A.� Penck, K.� Absolon a technik E.� Dania.�

Motorizovaný odvoz nálezů z Dolních Věstonic v roce 1926.�

Dolní Věstonice a odkrytý „kjökkenmödding“ v roce 1928.� Zprava: K.� Absolon, R.� Czižek (pověřený vedením výzkumu v jeskyni Pekárně) a redaktor Stejskal.�

42 43

Zleva: abbé J.� Bouyssonie, E.� Passemard, K.� Absolon, abbé H.� Breuil.�

Karel Absolon s manželkou Valerií a H.� Bégouenem při návštěvě v Tuc d’Audobert v r.� 1925.�

Jedna z unikátních fotografií z výzkumu v Dolních Věstonicích z roku 1927: prof.� K.� Absolon (druhý zprava) ve společnosti vedoucího diplomatické mise SSSR V.� A.� Antonova-Ovsejenka (nar.� 1884, po-praven 1938), velitele bolševického útoku na Zimní palác v Petrohradě (třetí zprava).�

Karel Absolon zahájil již před první světovou válkou systematický průzkum Dinárského krasu na Balkáně.�

44 45

Karel Absolon (vpravo) s jedním z nejvýznamnějších světových prehistoriků první pol.� 20.� století Gor-donem Childem (1892—1957) v Moravském zemském muzeu roku 1932.�

43

Karel Absolon se svojí chotí Valerií a psem Šňupáriem v roce 1922.�

Karel Absolon na snímku s pražským badatelem Jaroslavem Petrbokem (1881—1960).�

Prof.� Karel Absolon na svém přednáško-vém turné v lednu 1938 ve Stockholmu rozmlouvá s korunním princem Gustavem Adolfem.� Na snímku dále československý vyslanec dr.� Kučera, konzervátor dr.� Arne

a prof.� Nerman.�

42

46 47

K.� Absolon, H.� Breuil a D.� Peyrony před obráz-kovou jeskyní Font de Gaume v roce 1934.�

Výzkum v jeskyni Bockstein v Badensku-Würt-tembersku: K.� Absolon, V.� Absolonová, prof.� Wetzel (vedoucí výzkumu) a paní Walz — vedoucí exkurze z Heidenheimu 16.� 8.� 1934.�

Karel Absolon (vpravo vedle abbé Breuila) se účastnil nesčetných mezinárodních konferencí — na sním-ku při příležitosti mezinárodního antropologického kongresu v Paříži v r.� 1931.�

45

Moravu navštěvovala celá řada zahraničních badatelů.� Exkurzi do Předmostí u Přerova v r.� 1926 vedl L.� Coolie z Logan Museum ve Wisconsinu.� K.� Absolon vlevo.�

Mezinárodní antropologický kongres při své zastávce v Hradci Králové v roce 1924.� V první řadě zprava: J.� Schránil, P.� Deffontaines, H.� Begouen, L.� Capitan, E.� Pittard, I.� Dharvent.� Ve třetí řadě druhá dáma zprava V.� Absolonová.�

44

48 49

Výzkum K.� Absolona a F.� Krumpholze na Stránské skále u Brna v roce 1926.�

Výzkumy Karla Absolona začaly záhy vzbuzovat mezinárodní odbornou pozornost a na Moravu směřovaly přední osob-nosti světové prehistorie.� Jedním z prvních byl i abbé H.� Breuil.� Na slavnostní recepci po své přednášce v Brně 12.� 4.� 1923 vytvořil několik drobných kreseb, které rozdával přítomným hostům i s podpisem na ubrouscích.�

Návštěva abbé H.� Breuila v MZM v r.� 1923 byla hlavním zdrojem jeho legendárních Notes de voyage paléolithique…, které s našimi paleolitickými nálezy seznámily záp.� Evropu.�

�0 51

Na Absolonových výzkumech jeskyně Pekárny si přivydělávala i školní mládež.�Jeskyňka, v níž byl nalezen depot kostěných nástrojů pod portálem Pekárny.� Poblíž ležela obě žebra s rytinami bizonů a koní.�

�2 �3

Karel Absolon (vpravo) s dcerou Alinkou a D.� Peyronym při své studijní cestě do Les Eyzies v Dordogni ve 30.� letech 20.� stol.�

K.� Absolon se snažil udržovat „dobré styky“.� Na fotografii je zachycen s nejmladší Masarykovou dcerou Olgou Revilliod (1891—1978) a jejími dvěma syny na výletě u výtoku Punkvy v Moravském krasu.� Neda-továno.�

Karel Absolon s manželkou Valerií na kongresu v Leningradě.�

Karel Absolon při své návštěvě Leningradu v r.� 1932 — zleva: A.� P.� Okladnikov, S.� N.� Zamjatnin, K.� Absolon a P.� P.� Jefimenko.�

54 ��

SKUTIL, J.� 1936: Übersicht der mährischen paläolithischen Funde.� Świątowit 16, 1934—35, 47—78.�SKUTIL, J.� 1938a: Pravěké nálezy v Mladči u Litovle na Moravě.� Litovel.�SKUTIL, J.� 1938b: Paleolitikum Slovenska a Podkarpatskej Rusi.� Turč.� Sv.� Martin.�SKUTIL, J.� 1938—39, 1940: Paleolitikum v bývalém Československu.� Obzor prehistorický 11, 1—81; 12, 5—99.�SKUTIL, J.� 1950: Balkánské paleolitikum.� Obzor prehistorický 14/2, s.� 261—328.�SKUTIL, J.� 1952: Přehled českého paleolitika a mesolitika.� Sborník Národního muzea, řada A, 6/1.� Praha.�SKUTIL, J.� 1965: Bibliografie moravského pleistocénu 1850—1950.� Brno.�

Ve stínu dominantní osobnosti profesora Absolona se drobné heuristické práci a dějinám výzkumu pilně věnoval náš první vysokoškolsky vzdělaný paleolitik Josef Skutil.

Josef Skut i l(1904 Zbýšov u Rosic – 1965 Varšava)

Svá studia absolvoval na Karlově univerzitě, kde jej vyučovali významní profesoři arche-ologie Lubor Niederle a Albín Stocký, jiným naukám potom i Josef Pekař a F. X. Šalda. Po udělení doktorátu za práci o solutréenu (resp. szeletienu) odjel na jeden semestr na Institut de Paléontologie humaine v Paříži, kde tehdy přednášel koryfej předválečné paleolitické archeo-logie abbé Henri Breuil. V roce 1929 nastoupil do MZM v Brně a po odchodu I. L. Červinky se r. 1937 stal přednostou pravěkého oddělení. Vytvořil zde novou expozici moravského pravěku, dosti přetíženou nálezy, které za tím účelem poněkud problematicky roztřídil dle jednotlivých skupin „hmotné kultury“. V muzeu přečkal i obtížnou dobu okupace, kdy musel šéfovskou židli postoupit říšskoněmeckému řediteli muzea Karlu Huckemu. To ovšem nezabránilo poválečnému nactiutrhání a poúnorovému „vyakčnění“ z muzea. Již za první republiky byl více než na brněnské univerzitě oblíben na Slovensku, kde se r. 1938 u prof. J. Eisnera habilitoval eklektickými pracemi Paleolitikum v Československu a Paleolitikum Slovenska a Podkarpatské Rusi. Mimořádným profesorem bratislavské uni-verzity se Skutil stal roku 1947. Po působení v Národním muzeu, včelařském družstvu, univerzitní knihovně a Zemském archívu zakotvil v letech 1953–1958 v olomouckém muzeu, odkud byl na přímluvu Jana Filipa přijat do Archeologického ústavu ČSAV v Brně. Je kuriózní, že jako vědecký pracovník zde musel předložit práci k získání nové vědecké hodnosti. Josef Skutil zemřel 18. 9. 1965 ve Varšavě v horkých dnech jednoho z kongresů slovanské archeologie, které kdysi sám pomáhal zakládat. Profesor Skutil překypoval vědomostmi v mnoha oborech, kromě archeologie též např. v literární historii, speleologii, regionalistice, folkloristice apod. Jeho bibliografie (2 249 titulů) je však až příliš početná na to, aby některý obor včetně archeologie paleolitu dovedl do promyšleně koncipované analýzy s následnou syntézou. Zpravidla jde o kompilace starších názorů nebo o výčet nálezů a výpisků s častými odbočkami do jiných zájmových sfér. Ta-kové snůšky citátů mohou ovšem i v současné době posloužit studentům v úvodních kapi-tolách diplomních prací. Nezastupitelnou hodnotu dnes mají i zmínky o různých drobných nálezech, pocházejících od soukromých sběratelů, s nimiž byl Skutil v nepřetržitém styku. Právě v těchto jednotlivostech se skrývá paradoxní význam jeho díla: zatímco sebelépe formulované závěry by dnes měly jen historickou cenu, v přehledech byť i nevýznamných nálezů stále nacházíme spoustu údajů, které by jinak zapadly. Velmi cenná je i Skutilova Bibliografie moravského pleistocénu, v níž je ukryto nepředstavitelné množství heuristické práce.

Josef Skutil vychází z Čertovy pece na Slovensku, v níž J.� Bárta (vlevo) zkoumal stopy osídlení ze středního paleolitu a gravettienu (1959).�

56 ��

Karel Absolon s manželkou Valerií (uprostřed) a Josefem Skutilem (zcela vlevo) při návštěvě Leningradu v době konání IInd Conference of Association for the Study of European Quaternary v roce 1932.�

Mladý Josef Skutil (první zleva) na výpravě do jeskyně Pekárny v roce 1924 s F.� Čupikem, F.� Zapomělem a J.� Kniesem (v popředí).�

58 �9

jedinečný soubor pleistocenního umění včetně Věstonické venuše, zazděný ve sklepě pod věží Biskupského dvora v MZM. Všechny dosud vykonané výzkumy moravského paleolitu tak na konci války utrpěly nenahraditelnou a tragickou ztrátu.

Uniformovaní návštěvníci archeologického výzkumu za protektorátu.�

Moravský paleol i t za druhé sv. války a rozvoj vědy o paleol i tu po r. 1945

Období 2. světové války představovalo výrazný personální zlom v našem paleolitickémObdobí 2. světové války představovalo výrazný personální zlom v našem paleolitickém výzkumu. Němečtí badatelé, kteří se v něm snažili pokračovat, se ocitali pod značným ideo-logickým tlakem. Do čela Moravského zemského muzea byl zprvu dosazen jako „komisařský správce“ brněnský Němec Josef Freising a posléze jako ředitel mladý archeolog z německé Vratislavi Karl Hucke, který však brzy odešel na frontu. Absolonem proslavené naleziště u Dolních Věstonic bylo zařazeno mezi lokality, jejichž výzkum přímo organizovala SS pro-střednictvím organizace „Das Ahnenerbe“, s cílem doložit prapůvod indogermánské (popří-padě přímo nordické) rasy až v paleolitu a v oblastech geopolitického zájmu nacistického Německa. Výzkum tu pokračoval v letech 1939–1942 pod vedením Holanďana Assiena Bohmerse (1912–1988), vydávajícího se tehdy pragmaticky za Fríse. Díky dochované doku-mentaci lze říci, že výzkumy byly vedeny velmi pečlivě a se značným odborným vkladem. Poprvé byl na nalezišti zhotoven podrobný planimetrický plán, ve spolupráci s geologem R. Laisem byly rozpoznány významné geologické jevy. Bohmers s Huckem se pokoušeli uvést do pořádku starou dokumentaci i nálezy z D. Věstonic a vysvětlení mnoha nesrovnalostí žádali po K. Absolonovi. Ten se z počátku snažil ještě ovládat paleolitické sbírky (svěřené geologu K. Zapletalovi), přičemž argumentoval svým pověřením vést blíže nespecifikovaný ústav Anthropos s nejasnou působností. Nový ředitel muzea mu však přestal naslouchat a naopak na něj poštval šéfy brněnského gestapa. Aby nemusel skládat účty, uchýlil se Absolon v této době raději do Skalního mlýna v Moravském krasu, a když dostal informaci, že jej vedení muzea hodlá navštívit, skryl se v některé z okolních jeskyní. I mezi německými badateli však existovaly rozpory a neujasněné kompetence, jež bychom u perfektně orga-nizované nacistické administrativy neočekávali. Dolní Věstonice chtěla původně zpracovat Gisela Freundová (1920), favorizovaná studentka mladého profesora Karlovy univerz ity Lothara Zotze (1899–1967). Zvítězila však dravější klika SS, podporovaná samotným Himmlerem, který také ke svým narozeninám obdržel originál keramické plastiky bizona z Dolních Věstonic (ta bez fotodokumentace zanikla při náletech na Berlín). Freundová byla odškodněna zpracováním štípané industrie z Předmostí, kterou takto celkově klasifiko-vala poprvé a naposled (protože gros materiálu pak shořelo v Mikulově a zachoval se jen Absolonův atlas kreseb). Hucke kromě vedení muzea spravoval i pravěké oddělení, kam přičlenil i paleolit, většinu času ovšem trávil nepřítomen službou vlasti. Na východní frontu posléze odešel i Hermann Schwabedissen, od r. 1943 vedoucí efemérního ústavu „Anthro-pos – Landes-Forschungsinstitut und Museum“. Paleolitické sbírky ale patřily do pravě-kého oddělení k Huckemu a o nejhodnotnějších nálezech, totiž o těch z Dolních Věstonic, rozhodoval externista Bohmers. Paleoantropologií („prehistorickou rasovou naukou“) se v „Anthroposu“ zabývala Gisela Asmusová. Zmíněný badatelský pár z Anthroposu se po válce uplatnil na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, předtím však ještě zorganizoval převoz většiny sbírek do sklepů mikulovského zámku. Údajně se tak stalo na ochranu před bom-bardováním, musíme si však uvědomit, že Mikulov byl tehdy již v říši a že Němci tam hned po obsazení ČSR chtěli zřídit muzeum doby ledové. Při ústupu německých vojsk byl zámek úmyslně zapálen a všechny uložené předměty podlehly zkáze. Jen díky náhodě byl uchráněn

60 61

Protektorátní badatelka a její maníci.�

Vybírání zbytků spálených paleolitických nálezů ve sklepě zámku v Mikulově.�

Vypálený mikulovský zámek.�

Protektorátní profesor Karlovy univerzity Lothar Zotz provází Jozefa Tisa a Vojtecha Tuku na výzkum v Moravanech nad Váhom.�

62 63

hned na počátku vědecké dráhy do čelní řady evropských paleolitiků. Velká monografie o dolnověstonických výzkumech z r. 1963 to pak jen stvrdila. Po založení ČSAV přešel r. 1952 do Archeologického ústavu a své výzkumy přenesl do blízké lokality u Pavlova. Po vzoru sovětských badatelů se i zde pokoušel vymezovat půdorysy sídelních objektů, od čehož však postupně upouštěl. Velkolepé objevy desetitisíců pazourkových a stovek kostěných nástrojů, jedinečného umění a mužského pohřbu v Pavlově prostřídal výzkumem v Ostravě-Petřkovicích (objev krevelové venuše) a vykopávkami v předpolí Pekárny, odkud získal unikátní rytinu čtyř koní. Svou pověst „klikaře“ završil r. 1986 odkrytím trojhrobu na gravettienské stanici Dolní Věstonice II. Pavlovské výzkumy už Klíma bohužel nestihl zpracovat (to si vzal za celoživotní úkol jeho nástupce J. Svoboda). Jako majitel útulného sklepa a zkušený vinař dovedl své výzkumy náležitě prezentovat zahraničním exkurzím, takže věhlas podpálavských stanic a jejich zkoumatele se šířil daleko za hranice naší vlasti. Klímovy nálezy tvoří už po několik desetiletí součást každé knihy o mladém paleolitu Ev-ropy.

Bohuslav Klíma ve svých nejlepších letech.�

Kolem časopisu Příroda, vydávaného K. Absolonem, a v jeho bytových seminářích se již za války začala v Brně vytvářet nová generace zájemců (B. Klíma, K. Valoch, M. Mazálek, J. Jelínek, z Prahy Petrbokův žák F. Prošek), která záhy převzala otěže paleolitického vý-zkumu na Moravě. Archeologie, navazující na pozitivistické bádání předválečného období, směřovala k syntetickým studiím a komplexnímu výzkumu kvartéru, čemuž odpovídá i dynamický rozvoj vědeckých institucí. Řádný dohled nad nimi měla po sovětském vzoru vykonávat Československá akademie věd, založená r. 1952 Zdeňkem Nejedlým, ovšem s neocenitelným využitím organizačního a diplomatického talentu Jaroslava Böhma, ředitele Archeologického ústavu. Ten záhy inicioval nové výzkumy v Dolních Věstonicích, které po intermezzu řízeném pražským geologem Karlem Žeberou vedl Bohuslav Klíma.

Bohuslav Klíma(1925 Drahotuše – 2000 Brno)

Nejznámější z našich poválečných paleolitiků nasál atmosféru slavného objevitelství u prof. Absolona, jemuž ve 40. letech začal kreslit pazourkové nástroje. Již jako student geologie navštívil Francii, zejména „hlavní město prehistorie“ Les Eyzies, kde ještě za- stihl legendárního správce tamního muzea Denise Peyronyho. Roku 1945 nastoupil do di-luviálního oddělení MZM v Brně, které tehdy vedl jeho profesor na geologii Karel Za-pletal. V roce 1948 se stal vedoucím obnovených výzkumů v Dolních Věstonicích a po odchodu K. Zapletala na univerzitu i přednostou oddělení. Objev ženského hrobu r. 1949, výkop části obrovské skládky mamutích kostí a odkrytí tzv. chýše šamana postavily Klímu

Bohmersova kresba věstonických sklepů a Děviček.

64 65

Bohuslav Klíma se zakladatelem novodobé moravské geologie prof.� Karlem Zapletalem (1903—1972; ved.� diluviálního odd.� MZM v letech 1939—1948) v Dol.� Věstonicích.�

KLÍMA, B. 1963: Dolní Věstonice. Výzkum tábořiště lovců mamutů v letech 1947–1952. Praha.KLÍMA, B. 1974: Archeologický výzkum plošiny před jeskyní Pekárnou. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně II/1. Praha.ABSOLON, K. – KLÍMA, B. 1977: Předmostí. Ein Mammutjägerplatz in Mähren. Praha.KLÍMA, B. 1976: Die paläolithische Station Pavlov II. Přírodovědecké práce ústavů ČSAV v Brně, NŘ X/4. Praha.KLÍMA, B. 1981: Střední část paleolitické stanice u Dolních Věstonic. Památky archeologické 72, 5–92.KLÍMA, B. 1983: Dolní Věstonice, tábořiště lovců mamutů. Praha.KLÍMA, B. 1987: Paleolitická parohová industrie z Pavlova. Památky archeologické 78, 289–380.KLÍMA, B. 1990: Lovci mamutů z Předmostí. Praha. KLÍMA, B. 1995: Dolní Věstonice II: Ein Mammutjägerplatz und seine Bestattungen. Liège.

Bohuslav Klíma předává odlitky paleolitických nálezů z Dolních Věstonic Zdeňku Nejedlému,

blíže nedatováno.�

Výzkum akumulace mamutích kostí v Dol.� Věstonicích I roku

1950.�

Bohuslav Klíma, Jaroslav Böhm a Josef Poulík posuzují nález ženského hrobu v Dol.� Věstoni-

cích I (1949).�

66 67

JELÍNEK, J.� 1954: Nález fosilního člověka Dolní Věstonice III.� Anthropozoikum III, 1953, 37—92.�JELÍNEK, J.� – PELÍŠEK, R.� – VALOCH, K.� 1959: Der fossile Mensch Brno II.� Brno.�JELÍNEK, J.� 1972: Velký obrazový atlas pravěkého člověka.� Praha (1.� vyd.�)JELÍNEK, J.� 1990: Umění v zrcadle věků.� Brno.� (i angl)JELÍNEK, J.� 2004: Sahara.� Histoire de l’art rupestre libyen.� Grenoble.�JELÍNEK, J.�1989: Sociétés de chasseurs.� Paris.�JELÍNEK, J.� 2006: Střecha nad hlavou.� Kořeny nejstarší architektury a bydlení.� Brno.�

Jan Jelínek kopíruje skalní malby v Arnhemské zemi.�

Jan Jel ínek(1926 Brno – 2004 Brno)

Badatel, který představoval jednu z nejvýraznějších osobností spjatou s ústavem a pa-vilonem Anthropos MZM, dlouholetý a jistě i nejúspěšnější ředitel Moravského muzea nebyl výkonným ani vystudovaným archeologem. Jako mladistvý vyznavač lesní moudrosti a posléze člen Absolonovy „bytové univerzity“ se ovšem po celý život zabýval kulturou lovců a sběračů. V době, kdy kulturní antropologie platila za americkou pavědu, vystudoval v Brně fyzickou antropologii, přičemž hojně navštěvoval i Úlehlovy a Václavíkovy přednášky z etnologie. Celou jeho profesionální dráhou se vine chronický svár mezi časově náročným uplatňováním vynikajících manažérských schopností na jedné straně a touhou dělat vel-kou vědu na straně druhé. K vědecké práci měl vynikající podklady v rozsáhlých sbírkách, jedinečné soukromé knihovně, v hlubokých a častými cestami po celém světě rozšiřovaných vědomostech a konečně i v gejzírech nápadů, s nimiž po dlouhé hodiny seznamoval své okolí. Svoji vědeckou dráhu zahájil dvěma monografiemi o kosterní antropologii neolitu a doby bronzové na Moravě. Další antropologické studie se věnovaly povýtce atraktivním tématům jako krvavým rituálům doby bronzové (hlavně z Blučiny a Velimi) a publikaci ojedinělých paleoantropologických nálezů (Brno 2, Dol. Věstonice 3, zbytky neandertálců z Kůlny, Šipky a Švédova stolu). Současně a stále více se prof. Jelínek věnoval i pravěkému a etnickému umění, k němuž shromáždil vynikající pramennou základnu svými expedi-cemi do Arnhemské země v Austrálii (1969, 1973) a pěti výpravami do libyjské Sahary v letech 1977–1981. Výsledkem cest k protinožcům je objemná monografie The great art of the early Australians, africké výpravy byly publikovány v mnoha článcích v časopise Anthropologie, který Jelínek r. 1962 obnovil, a v jedné zahraniční monografii. Zajímavé, pěkně vypravené a plné různých myšlenek jsou katalogy četných výstav v pavilonu An-thropos, vycházející vesměs z obsažného obrázkového kompendia Velký obrazový atlas pravěkého člověka, vydaného pak ve 14 jazycích. Nezaslouženě menší ohlas u nás měla výpravná publikace o společnostech lovců, vydaná jen pro zahraničí ve francouzštině a angličtině. Poslední Jelínkovou významnou knihou je Střecha nad hlavou – kořeny nejstarší architektury (Brno 2006). Olbřímí manažerské dílo prof. Jelínka se vymyká rozsahu skrovného medailonku. Insti-tucionální rámec paleolitickým, antropologickým i paleontologickým výzkumům vytvořil založením ústavu Anthropos MZM v Brně, v němž shromáždil sbírky všech uvedených oborů. Neúnavnými intervencemi u stranických, vládních i městských činitelů vydupal ze země nový pavilon Anthropos, který od r. 1965 veřejnosti nabízí expozici o původu a vývoji člověka a počátcích jeho kultury. V roce 1958 byl Jan Jelínek jmenován ředitelem Moravského muzea v Brně a zahájil rozsáhlý program rekonstrukcí muzejních budov. Mlčením již musíme pominout jeho průkopnickou činnost na poli muzeologie (např. zřízení katedry muzeologie na brněnské univerzitě r. 1964 a předsednictví Mezinárodní rady muzeí ICOM v letech 1965–71). Bez houževnaté celoživotní činnosti prof. Jana Jelínka by byl obraz našeho paleolitu mnohem šedivější a na veřejnosti méně známý.

68 69

J.� Jelínek, P.� I.� Boriskovskij a K.� Valoch na nádvoří Moravského muzea v r.� 1957.�

Ještě v 60.� letech bylo možné takto zkoumat pozůstatky domorodých Australanů, zabalené v kůře.� kůře.�kůře.� Osm přivezených lebek bylo r.� 2009 vráceno domorodcům.�

Manažersky nejúspěšnější osobnosti výzkumu moravského paleolitu i budování Anthroposu — Karel Absolon a Jan Jelínek — spolu byli ve vzájemném styku.� Korespondenční lístek Karla Absolona ad-resovaný Janu Jelínkovi ze 7.� 7.�1952 symbolicky naznačuje převzetí „otěží“ budovaného vědeckého ústavu Anthropos.�

Jan Jelínek sbírá mezolitické nástroje na lokalitě Ouchtata v Tunisu.� Foto R. Jeřábek 1961.

�0 71

diplomní práci, dosud základní a v souhrnné prezentaci pramenů nepřekonanou (MZM – Anthropos 1960), a řadu dalších příspěvků. Nejmladšího období předzemědělského pravěku se týkal už první samostatný Valochův výzkum mezolitického sídliště ve Smolíně u Pohořelic v letech 1959–60. Dodnes jde o jedi-né prozkoumané tábořiště s půdorysy chýší a s dochovanými zbytky lovné zvěře na našem území, knižně publikované r. 1978. Když jsme se dotkli publikování, vedle již zmíněných prací nelze zamlčet třísetstránkovou syntézu paleolitu bývalého Československa, vydanou r. 1996 ve Francii. Světové anglofonní veřejnosti byla určena rozsáhlá syntéza evropského paleolitu, uveřejněná v ústředním americkém časopisu Current Anthropology.

VALOCH, K. 1960: Magdalénien na Moravě. Brno.VALOCH, K. 1965: Jeskyně Šipka a Čertova díra u Štramberku. Brno.

Karel Valoch při terénní prospekci na konci 70.� let.�

Po odchodu Bohuslava Klímy do Archeologického ústavu byl na místo paleolitika dilu-viálního oddělení Moravského muzea přijat

Karel Valoch(1920 Brno) ,

kterého k archeologii přivábili jeho starší přátelé z řad brněnských Němců (Fr. Čupik, H. Dierl, H. Stika aj.). Už od svých 15 let sbíral se svým celoživotním kamarádem a spolupra-covníkem Vilémem Gebauerem na polích „pazourky“. Tato klukovská zábava sice přinášela vesměs jen povrchové nálezy, jež současná věda nebere příliš v úvahu, ale i tak položila základ poznání několika paleolitických kultur. Většina pramenů ke studiu moravského szeletienu a aurignacienu totiž pocházela až do počátku 60. let právě z těchto dávných ama-térských pochůzek. Jen díky tomu, že K. Valoch povrchové nálezy povýšeně nepřehlížel, ale naopak je sám vyhledával a organizoval jejich průzkum mezi spřátelenými amatéry, se podařilo odhalit sídelní strukturu několika mladopaleolitických kultur a nashromáždit roz-sáhlé kolekce, jejichž typologická náplň mohla být dodatečně ověřena i na několika šťastně objevených stratifikovaných lokalitách. U Krumlovského lesa Valoch prozkoumal naši první stratifikovanou stanici szeletienu Vedrovice V a s jeho jménem je spojen i první vý-zkum lokalit bohunicienu v Brně-Bohunicích a na Stránské skále. Ty prokázaly, že skutečně jde o přechodnou kulturu mezi středním a mladým paleolitem, v níž se vedle neandertálské levalloiské techniky objevuje řada progresivních typů nástrojů. Díky svým podobnostem s Blízkým východem, odkud k nám přišli sapientní lidé, se dnes bohunicienské štípané industrie těší zvýšené pozornosti světových vědeckých globetrotterů a jejich domácích spolupracovníků. Počátkem 60. let zahájil K. Valoch svůj životní výzkum v jeskyni Kůlně v Moravském krasu (1961–76), jímž položil jeden ze základních kamenů vědomostí o době neandertálců ve střední Evropě (viz příslušnou monografii z r. 1988). Po 60 letech, které uplynuly od Kubáskova nálezu čelisti v jeskyni Švédův Stůl, se tu opět objevily kosterní pozůstatky neandertálského člověka. Střednímu paleolitu byla věnována už kandidátská monografie o jeskyni Šipce z roku 1965. Jako známý expert na ještě starší období, starý paleolit, předsedal K. Valoch dotyčným sekcím na kongresech UISPP v Praze, Bělehradě a Nice. Pilným prohlížením sprašovníků, z počátku se svým muzejním kolegou Rudolfem Musilem, obohatil toto období o řadu nesporných stratifikovaných dokladů a až do r. 1999 zkoumal na Stránské skále u Brna nejstarší dochované tábořiště heidelberského člověka na Moravě. Jako první si začal všímat valounových nástrojů z teras, jejichž často spornou arteficialitu posuzuje z pozice jen vel-mi mírného skeptika. Paleontologický výzkum Stránské skály vedl léta před tím význačný kvartérní paleontolog R. Musil, později ředitel MZM a ved. katedry geologie PřF MU. K. Valoch neměl to štěstí, aby zkoumal některé z velkých sídlišť vrcholné mladopa-leolitické civilizace lovců mamutů; svoji vědeckou pozici tudíž nemohl budovat na základě spektakulárních objevů, ale výhradně na kvalitě a kvantitě své práce. Takto přistupoval i ke zpracování poslední velké pleistocenní civilizace – magdalénienu. Tomu věnoval již svou

�2 �3

Luděk Seitl, Karel Valoch, Jiří Kovanda, Jan Fridrich.�

Karel Valoch (vpravo) a Vilém Gebauer si před jeskyní Kůlnou prohlížejí nález neandertálské čelisti (1965).�

VALOCH, K. 1968: Evolution of the Palaeolithic in Central and Eastern Europe (with comments). Current Anthropology 9:5, 351–391. Chicago.VALOCH, K. 1976: Die altsteinzeitliche Fundstelle in Brno-Bohunice, Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně IV/1. Praha.VALOCH, K. 1978: Die endpaläolithische Siedlung in Smolín. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně VI/3. Praha.VALOCH, K. et. al. 1988: Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961–1976. Brno.VALOCH, K. 1993: V záři ohňů pravěkých lovců. In: Pravěké dějiny Moravy, 11–70. Brno.VALOCH, K. 1996: Le Paléolithique en Tchéquie et en Slovaquie. Grenoble.

Paleolitický průzkum ovšem pokračuje dál a stále přináší pozoruhodné výsledky. Z vrozené skromnosti i z jiných důvodů tu již nebudeme hovořit o práci posledních dvou ge-nerací, která je zachycena např. v zevrubné práci K. Sklenáře (Sborník NM 2008) a ve dvou pětiletých bilancích z pera prvního z autorů (Sb. prací FF brn. univ. 2002; Archeologické rozhledy 2006/1). Leccos ze současného vědeckého ovzduší ilustruje také tragikomický článek v časopisu Archeologické rozhledy 2007/1. Je zřejmé, že na samostatné medailony našich současníků je ještě dost času. Značnou roli při výzkumu paleolitu vždy hráli amatéři. V 19. století v podstatě nebylo rozdílu mezi profesionály a neprofesionály, ani co do pravomoci k provádění výzkumů, ani v úrovni jejich publikace. Za profesionály lze tehdy označit snad jen několik badatelů v Praze a ve Vídni, ale žádný z nich se nezabýval převážně paleolitem, tak jako vůdčí amatéři na Moravě. Archeologické vzdělání ostatně postrádal i koryfej naší meziválečné paleolitické ar-cheologie, prof. Karel Absolon (stejně jako po válce B. Klíma), a první univerzitně vzdělaný paleolitik Jos. Skutil byl přesto zcela v jeho stínu. Vedle těchto dvou zástupců oficiální vědy však i v jejich době na Moravě pracovalo několik amatérů, kupodivu výhradně Němců. Někteří z nich byli napojeni na K. Absolona (R. Czižek, J. Simon), jiní se k němu stavěli kriticky (K. Schirmeisen) až nepřátelsky (F. Čupik ve vleklém soudním sporu o pravost tzv. druhé věstonické venuše). Stále nedoceněná je usilovná a velmi plodná prospekční činnost ing. Hanse Freisinga, vlastního objevitele paleolitické keramiky v Dolních Věstonicích r. 1923. Amatéři české národnosti prováděli za 1. republiky poměrně divoké vykopávky v Mladečských jeskyních (skupina J. Fürsta) a na Petřkovickém Landeku (J. Folprecht). Z poválečných amatérských sběratelů, kteří své rozsáhlé kolekce předávali ústavu Anthro-pos, jmenujme alespoň Jana Ječmínka (působícího na Ondraticku) a Václava Effenbergera (Krumlovský les a jihomoravské valounové industrie). V oblasti přilehlé kounické brány organizoval sběr paleolitických artefaktů učitel Oldřich Svoboda a dnes v něm pokračuje jeho někdejší žák Ant. Otta. Lokality kolem Brna vysbírávali z počátku bratři Ondráčkové z Velatic a posléze Radoslav Klíma. Důležitost amatérské činnosti vyplývá z faktu, že většina paleolitických sídlišť se dochovala jen v podobě povrchových nalezišť, bez jejichž studia bychom toho o řadě kultur mnoho nevěděli. To se týká především starého paleolitu (valounových industrií), szeletienu, aurignacienu, míškovického typu, epiaurignacienu/epi-gravettienu a pozdního paleolitu. I pro ostatní kultury má však povrchový průzkum neza-stupitelný význam, protože je hlavním zdrojem informací o jejich geografickém rozšíření a o sídelní strategii. Už tomu bude třicet let, co tehdejší student archeologie Ant. Štrof ob jevil v Boskovické brázdě poslední rozsáhlou oikumenu paleolitického osídlení, a to přímo v okolí svého bydliště.

74 ��

V expozici Anthroposu nechyběly moderní muzeologické prvky, mezi nimi i řada stereoskopických přístrojů, kde byly promítány soubory Absolonových kolorovaných diapozitivů našich i evropských pa-leolitických lokalit.�

Příběh pavi lonu Anthropos

S výzkumem moravského paleolitu a tradiční rolí Moravského zemského muzea je nerozlučně spjat i fenomén muzea věnovaného výhradně nejstarším dějinám člověka, jeho vývoji a rozvoji lidské kultury – Anthroposu, který v r. 2008 oslavil své 80leté výročí. His-torie vzniku ústavu a pavilonu Anthropos za první republiky je spjata s výraznou osob-ností prof. Karla Absolona. Základ rozsáhlých paleolitických sbírek, které byly nejdříve pro veřejnost instalovány v roce 1924 v Biskupském dvoře v Moravském zemském muzeu, tvořily soukromé sbírky celé řady badatelů. Soubory K. J. Mašky a M. Kříže, zís-kané v roce 1916, doplnily r. 1917 sbírky Kniesova muzea Moravského krasu (přesunuté v r. 1922) a později také kolekce systematicky zakupované především ve Francii. Karel Absolon poté muzejní fond rozšiřoval vlastními výzkumy, z nichž vykopávky v Dol ních Věstonicích a v jeskyni Pekárně si dobyly světového věhlasu a přilákaly na Moravu nejvýznamnější badatele své doby. Činnost profesionálních odborníků a rozsáhlé archeo-logické, paleontologické a antropologické sbírky vytvořily předpoklady k vybudování nové-ho oddělení, jež se svým pojetím zcela vymykalo tehdejší muzejní praxi. Nerespektovalo totiž tradiční hranice vědních oborů a usilovalo o komplexní dokumentaci a interdiscipli-nární výzkum kultury a vývoje člověka v rámci čtvrtohorní přírody. Po celou dobu svého aktivního působení v muzeu se Karel Absolon snažil o vybudování velkého ústavu, který by tento výzkum institucionálně zastřešil. Z jeho velkolepých plánů se však podařilo rea-lizovat pouze jednu část – expozici Anthropos. Její vznik sahá do roku 1928, kdy byl na jubilejní Výstavě soudobé kultury na brněnském výstavišti zřízen zvláštní pavilon „Člověk a jeho rod“, plně věnovaný „moravskému diluviu“. Tato instalace si získala ihned po otevření značnou popularitu, zvýrazněnou rekonstrukcí mamuta v životní velikosti, financovanou na Absolonův popud Tomášem Baťou. Značnou finanční podporu získal Absolon i zvláštním darem od prezidenta republiky T. G. Masaryka. Expozice Anthroposu poté na výstavišti několikrát změnila svoji podobu, byla rozšiřována a stěhovala se do různých pavilonů – Praha (1930), Morava (1934) a Brno (1936). Anthropos zde přečkal i období 2. světové války, kdy však byl využit k ideologické a rasové propagandě nacistického Německa. Není divu, že prostory, vyzdobené hákovými kříži, byly za osvobození v květnu 1945 poničeny sovětskými vojáky a zařízení později rozkradeno. Nová etapa budování moderního specializovaného muzea, věnovaného evoluci člověka a počátkům jeho kultury, je v poválečném období spojena s výraznou osobností antropologa Jana Jelínka. Ten se zasloužil nejen o zřízení ústavu Anthropos (který vedl v letech 1950 – 1986), ale dal podnět i k realizaci nové expozice ve specializovaném výstavním pavilonu v Brně-Pisárkách. Tím získala paleolitická archeologie a zejména její prezentace kvalitativně novou základnu, jaká u nás dosud neexistovala. Výstavní pavilon, navržený v duchu mo-derního funkcionalismu architektem Evženem Šteflíčkem, byl vybudován v rámci „akce Z“ v letech 1959–1961 a do konečné podoby se všemi expozicemi pak doveden v roce 1965. V Anthroposu byly poté prezentovány výsledky výzkumu paleolitu, získané mj. nas-tupující vědeckou generací pracovníků ústavu Anthropos. Mezinárodního významu dosáhly výzkumy archeologa Karla Valocha (např. odkryvy v jeskyni Kůlně v Moravském krasu) a paleontologa Rudolfa Musila (Stránská skála). Pavilon Anthropos navštěvovaly ročně de-setitisíce návštěvníků, které mohly zhlédnout i celou řadu dočasných výstav, jež postupem času program muzea obohatily i o etnologickou tématiku.

76 ��

Výběr literatury ke studiu dějin moravského paleolitu a badatelských osobností:

GREGOROVÁ, R.� 2006: Příběhy zkamenělin.� O ropuším kameni, hadím vejci a tajemném jednorožci.� Brno.�GROLICH V.� ed.� 1971: Jindřich Wankel — otec moravské archeologie.� Blansko.� JELÍNEK, J.� 1964: Historie ústavu a expozice Anthropos v Brně.� Brno.�JELÍNEK, J.� 1987: Z historie ústavu a pavilonu Anthropos.� In: 25 let pavilonu Anthropos 1961—1986, 9—32.� Brno.� KOSTRHUN, P.� 2003: Mamutí projekty prof.� Karla Absolona.� Archeologické rozhledy 55, 76—129.�KOSTRHUN, P.� 2006: Neúnavný heuristik moravského pravěku — prof.� Josef Skutil, Pravěk NŘ 14/2004, 441—450.�KOSTRHUN, P.� 2008: Jan Knies 1860—1937.� Pravěk — Postavy moravské archeologie 4.� Brno.�KOSTRHUN, P.� 2008: Výzkum paleolitických sídlišť a mezinárodní kontakty Karla Absolona v meziválečném období, Ve službách archeologie.� 2/2008, v tisku.�MALINA, J.� (-VAŠÍČEK, Z.�) 1980: Archeologie včera a dnes.� České Budějovice.�MAŠKA, O.� 1965: Karel Jaroslav Maška.� Blansko.�MUSIL, R.� 2001: Martin Kříž, jeho život a dílo.� In: 50 let archeologických výzkumů Ma-sarykovy univerzity na Znojemsku, 127—137.� Brno.�MUSIL, R.� — KARÁSEK, J.� — VALOCH, K.� 1999: Pleistocén.� Historie výzkumů na území bývalého Československa.� Folia historica 69.� Brno.� NERUDA, P.� 2006: Neandertálci na Kotouči u Štramberka.� Archeologické památky střední Moravy sv.� 12.� Olomouc.�OLIVA, M.� 2002: Dvojité jubileum Karla Jaroslava Mašky (1851—1916) trochu aktuálněji.� Pravěk NŘ 11/2001, 401—421.� (se soupisem sbírky)OLIVA, M.� 2005: Civilizace moravského paleolitu a mezolitu.� Brno.�OLIVA, M.� 2007: Snahy a prohry prof.� Karla Absolona za II.� světové války.� Sborník muzea Blansko 2007, 133—142.� SKLENÁŘ, K.� 1984: Za jeskynním člověkem.� Praha.�SKLENÁŘ, K.� 2005: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů.� Praha.�SKLENÁŘ, K.� 2008: Dějiny výzkumu starší a střední doby kamenné (paleolitu a mezolitu) v Českých zemích, Sb.� Národního muzea v Praze, Řada A — Historie, sv.� 62, čís.� 2—4.�SKUTIL, J.� 1951: První historické zprávy o diluviálních nálezech v Předmostí.� Vlastivědný věstník moravský 6, sep.� 3—52.�SVOBODA, J.� (A.�) 1999: Čas lovců.� Dějiny paleolitu, zvláště na Moravě.� Brno.�SVOBODA, J.� — HAVLÍČEK, P.� — LOŽEK, V.� — MACOUN, J.� — MUSIL, R.� — PŘICHYSTAL, A.� — SVOBODOVÁ, H.�— VLČEK, E.� 2002: Paleolit Moravy a Slezska.� (2.� aktualizované vydání).� Dolnověstonické studie 8.� Brno.� ŠIMEK, Em.� 1948: Furor teutonicus v Mikulově.� Ke zkáze moravských diluviálních památek.�Z dávných věků 1/1947—48, 153—164.�TRAMPLER, R.� 1893: Die ältesten Grabungen im brünner Höhlengebiet.� Mitth.� d.� Prähist.� Comm.� d.� Kais.� Akad.� d.� Wiss.�, I.� Band, No 3, 119—128.�VALOCH, K.� 1969: Das Paläolithikum in der Tschechoslowakei.� In: Quaternary in Czechoslo-vakia, 69-149.� ÚÚG Praha.�VIGNATIOVÁ, J.� 1975: Přehled vývoje archeologického bádání na Moravě do začátku XX.� Století.� Zprávy Čs.� Společnosti archeologické při ČSAV 17, s.� 93—125.�

Skupina šesti koster jeskynních medvědů s tabulkou hlásající Baťovo sponzorství.� Nejen že fotograf tabulku umístil obráceně (čočka přece převrací!), ale finanční dar T.� Bati se na tyto rekonstrukce vůbec nevztahoval, neboť byly vyhotoveny již v r.� 1923.�

Špatný technický stav budovy a potřeba aktualizace stálé expozice v 90. letech vedla opět z podnětu Jana Jelínka a díky neobyčejnému organizačnímu úsilí Oldřicha Neužila k prvním návrhům na přestavbu. Realizace se však dočkala až v letech 2003–2006, kdy byl pavilon Anthropos nákladem více jak 70 milionů korun, uvolněných Ministerstvem kultury ČR, rozsáhle přestavěn, rozšířen a vybaven novými expozicemi s dioramaty a audiovizuální technikou.

78 �9

První instalace „moravského diluvia“ byla vybudována v roce 1924 ve výstavních prostorách Moravského zemského muzea (v tzv.� Biskupském dvoře).� Na snímku je u skeletu mamuta zachycen český cestovatel, dobro-druh, lovec, zlatokop, náčelník Eskymáků, nejvyšší soudce v Nové Sibiři a autor knihy Třicet let na zlatém severu Jan „Eskymo“ Welzl (1868 Zábřeh, Morava — 1948 Dawson City, Aljaška), a to při své návštěvě v Brně v letech 1928—1929.�

Expozice „moravského diluvia“ z počátku sestávala především ze získaných soukromých sbírek (K.� J.� Mašky, M.� Kříže, J.� Kniese aj.�), které Moravské zemské muzeum nakupovalo díky Absolonově iniciativě.� Až později byly sbírky obohacovány o nálezy z vlastních výzkumů.� Na snímku skupina jeskynních medvědů, sestavená preparátorem Mrázkem z nálezů z Výpustku, později přemístěná do pisáreckého pavilonu.�

80 81

Práce na rekonstrukci mamuta trvaly 3 měsíce a podíleli se na nich mistr se sochařem, stolařem, dvěma tovaryši a zámečníkem.�

Návštěvnicky nejúspěšnějším exponátem instalace v pavilonu „Člověk a jeho rod“ na Výstavě soudobé kultury v ČSR v roce 1928 byla rekonstrukce mamuta, sponzorovaná T.� Baťou a vytvářena v prostorách bývalé kotelny Bauerova cukrovaru v těsné blízkosti výstaviště.�

Rekonstruovaný mamut sestával z dřevěné kostry, potažené síťovým drátěným potahem, na něj na-nesené juty a byl domodelován 1 800 kg sádry a 80 kg klihu.� Hlava byla zhotovena ze sochařské hlíny a poté přenesena do sádry.� Srst tvořila nabarvená dřevěná vlákna, kly byly zhotoveny z papírové hmoty.� Kvůli transportu z místa vyhotovení byl mamut rozřezán na 8 dílů, které byly posléze smontovány a vystaveny v pavilonu „Člověk a jeho rod“.� Tělo bylo na závěr pokryto kokosovou srstí a impreg-nováno.�

82 83

T.� G.� Masaryk za účasti novinářů naslouchá výkla-du K.� Absolona u mamutích klů v expozici Anth-ropos.�

Nedílnou součástí Absolonovy práce byla značná pozornost, kterou věnoval medializaci svých pro- jektů.� Na snímku Syndikát čs.� žurnalistů před rekonstrukcí právě dokončeného mamuta v květ-nu 1928.�

Delegace prominentních náv- štěvníků před pavilonem „Člověk a jeho rod”.� 9.� 6.� 1928.� Karel Ab-solon (třetí zprava) rozmlouvá

s T.� G.� Masarykem.�

Tomáš Garrigue Masaryk při ofi-ciální návštěvě pavilonu „Člověk a jeho rod“ na Výstavě soudobé

kultury v Brně 9.� 6.� 1928.�

84 85

Pohled do interiéru pavilonu Morava na brněnském výstavišti, kde byla od r.� 1935 reinstalována a rozšířena expozice Anthropos.�

Expozice Anthropos se díky neustálé pozornosti veřejnosti i slíbené podpoře prezidenta republiky několikrát rozšířila a stěhovala po brněnském výstavišti.� Pohled na funkcionalistický Pavilon země Moravy od architekta V.� Chrousta, kam byl Anthropos přemístěn v r.� 1935.�

Expozice Anthropos v pavilonu Morava v r.� 1935.

86 87

Pohled do hlavní výstavní síně pavilonu Morava.� Nemotorně působící dominanta mamuta je obklope-na vitrínami zahlcenými množstvím artefaktů z našich i zahraničních lokalit.� Instalace dokresluje představu o prvorepublikovém „vědeckém“ muzejnictví.�

Solutréenský „oltář“ z Roc de Sers jak byl rekonstruován v předválečném pavilonu Anthropos.�

V expozici Anthropos bylo vystaveno snad až příliš mnoho srovnávacích sbírek, které se za nemalé obnosy nakupovaly především od francouzských sběratelů — na fotografii rozsáhlý soubor neandertál-ských nástrojů z převisu La Quina.�

Expozice Anthropos v pavilonu Morava, schodiště s galerií osobností a kopií stropu jeskyně Altamiry, po r.� 1935.�

88 89

Anthropos navštěvovala celá řada předních evropských od-borníků — před schematem ar-cheologických vrstev z jeskyně Pekárny stojí prof.� Hugo Ober-maier (1877—1946), který se věnoval mj.� i našemu paleolitu.�

Karel Absolon a úspěch Anth-roposu byl vděčným objektem novinové karikatury.� Tato vznik-la při příležitosti znovuotevře-ní výstavy Anthropos.� Autorem kresby byl Absolonův spolupra-covník, malíř a restaurátor F.� Dobrovolný (z majetku ing.� M.� (z majetku ing.� M.� Kaly).�

Novinový článek z 26.� května 1943, proklamující ideovou an-gažovanost nového Anthroposu.�

Pohled do expozice Anthropo-su v pavilonu Praha, kde byly sbírky umístěny v letech 1930—1934.� V pozadí expresivní diora-ma lovců mamutů pod Pavlov- skými kopci.� Symptomatické je, že pro účinnost výjevu nebyl brán zřetel na autentické sídel-ní poměry v prostoru lokality, kde se podobné skalní převisy nevyskytují.�

Kostra mamuta nainstalovaná v pavilonu Praha v letech 1930—1934.�

Celkový pohled do hlavního výs- tavního sálu Anthroposu v pavilonu Praha.� Paleolitické nálezy doplněny loveckými trofejemi MUDr.� Bakeše.�

90 91

Pavilon Anthropos — kostra mamu-ta z kostí nalezených v Předmostí v původní Jelínkově expozici v horním patře.�

Pohled do depozitářů Ústavu Anthro-pos, které uchovávají desetitisíce ar- tefaktů z našich i zahraničních lokalit z období paleolitu.�

Pavilon Anthropos byl v letech 2003—2006 rekonstruován a expozice aktu-alizovány.�

Pavilon Anthropos — průhled do prostředního a horního patra v 80.�

letech minulého stol.�

Expozici Anthroposu se dostalo ně- kolika aktualizací a reinstalací.� Pohled do interiéru s novou rekon-strukcí mamuta v 80.� letech 20.�

stol.�

Nový pavilon Anthropos byl záslu-hou Jana Jelínka vybudován na přelomu 50.�/60.� let v Pisáreckém parku.� Budovu ve stylu neofunkci-

onalismu navrhl E.� Šteflíček.�

92 93

sil na jejich vzniku je mnohem méně pravděpodobný. Vyskytují se mezi nimi i primitivní křemenné pěstní klíny; ten nejhezčí, dosud kupodivu nepublikovaný, našel J. Chlachula v Hlohovci u Valtic. Za staropaleolitické se vydávaly i jiné ojedinělé pěstní klíny (Kadov) či plochá jádra (Ostrava – Přívoz). To však bylo u autorů, kteří starý a střední paleolit ještě valně nerozlišovali (Schwabedissen, Zotz, Skutil).

Výzkum R.� Musila z Moravského muzea na středopleistocenní lokalitě Stránská skála u Brna poč.� 70.� let.�

Vývoj poznávání jednot l ivých paleol i t ických období a kul tur

V historii poznání našeho paleolitu je nutné rozlišovat dvě stránky věci: první je ob-jevování dokladů dotyčných kultur, druhou proces jejich rozpoznávání a vymezování. První aspekt zpravidla předchází před druhým (má-li se něco definovat, je třeba mít podklady v nálezech), avšak nemusí tomu tak být vždy. To v případě, že daný pojem k nám přišel z ciziny a zde byla dodatečně identifikována jeho náplň. Takovým případem byla hned nejstarší epocha starého paleol i tu . O existenci velmi starých výrobků, spojených s předneandertálskými formami člověka, se v celém starém světě vědělo už od 19. století, avšak až do druhé světové války je na území naší republiky nebylo čím doložit. Kniesovy a Mohrovy sběry eolitů (vesměs pseudoartefaktů, tzv. mohrolitů) po zásluze nebudily důvěru a skutečných artefaktů nebylo. Teprve r. 1946 publikoval pražský amatér a pozdější významný pracovník ARÚ v Praze Fr. Prošek nález clactonského úštěpu z cihelny v Letkách u Prahy (PROŠEK 1946). Předmět prý ležel vypadený pod profilem, v němž se ve fosilní půdě dochoval jeho otisk. Podle nejistého datování zmíněné půdy (konec interglaciálu Holstein či interriss) by pak nález spadal do starého nebo až do středního pa-leolitu. Také další impulz k hledání starého paleolitu přišel z Prahy od geologa Karla Žebery, který objevil naleziště ohlazené valounové industrie u Mlazic nad soutokem Vltavy a Labe (ŽEBERA 1952), a některé stratifikované artefakty v cihelnách, kam už před ním docházel Prošek (hlavně Praha – Sedlec). A právě jeden z těchto pražských badatelů, dnes světově proslulý geolog Jiří/George Kukla, si na Červeném kopci v Brně povšiml proužku uhlíků, a to v půdním komplexu Va, který datoval do cromerského interglaciálu nebo do Mindelu. Na místě později našel B. Klíma 2 křemenné úštěpy, ležící v nějakém výmolu ve spraši, a poč. 60. let je uveřejnil (KLÍMA 1963a). Ve spodních vrstvách Mladečské jeskyně, datovaných do starého až počátku středního pleistocénu, se při výzkumu MZM (J. Jelínek – K. Valoch) našel už v r. 1958 naťuknutý valounek, publikován však byl až mnohem později (VALOCH 1993a). Při výzkumu R. Musila z Moravského muzea na klasické lokalitě středopleistocenní zvířeny na Stránské skále u Brna se r. 1967 v trativodné jeskyňce 4 narazilo na několik míst-ních rohovců, tříštěných patrně lidskou rukou (MUSIL ed. 1972). Lidská činnost na úbočí skály v době před cca 600 tis. roky byla později potvrzena jinými kamennými nástroji, olá-manými a opálenými kostmi a přepáleným úštěpem. Kosterní pozůstatky tehdejšího člověka se žel nepodařilo najít ani při výzkumu K. Valocha v letech 1997–98 (VALOCH 2003). Dosud nejstarší spolehlivý artefakt z našich zemí – jakési okrouhlé křemenné jádro – byl jmenovaným badatelem vyjmut r. 1967 z fosilní půdy PK X na již zmíněném Červeném kopci, a může být 800 tisíc let starý (VALOCH 1977a) . Poněkud mladší jsou drobné nálezy ze zaniklé cihelny Růženin dvůr mezi Židenicemi a Líšní. V té době se začaly množit nálezy obitých valounů, které ze starých teras a plošin nad řekou Svratkou a Dyjí přinášel amatér-ský sběratel V. Effenberger. I když se dosud nepodařilo získat prakticky žádné stratigrafické důkazy jejich vysokého stáří, je nepochybné, že mezi masou otlučeného štěrku lze najít i skutečné staropaleolitické artefakty (VALOCH 2000). Totéž lze říci o industriích z některých vyvýšených poloh poblíž řeky Jihlavy u Dolních Kounic a Pravlova, které nashromáždil Ant. Otta. Ty se na rozdíl od předchozích nevyskytují na terasách, takže podíl přírodních

94 9�

Historie objevu středního paleol i tu je poučná tím, jak se v něm projevuje negativní vliv autoritativních přístupů. První středopaleolitické nástroje získal v letech 1879 až 1882 K. J. Maška v jeskyních Šipce a Čertově Díře u Štramberka. Ten je také ve své jediné knížce (MAŠKA 1886) správně zařadil do Mortilletova kulturního systému, když je přirovnává ke klasické lokalitě Le Moustier. Další středopaleolitcké nástroje, patřící tentokrát mico-quienu, nacházel při svých vykopávkách v jeskyni Kůlně v letech 1881–1886 Martin Kříž. Na něj navázal Jan Knies, který ve svých článcích hovoří o rázu šipeckém, kam zahrnuje i Kůlnu. Záhy po 1. světové válce vyšly v Paříži Poznámky z paleolitické cesty do střední Evropy z pera klasika meziválečné paleolitické archeologie abbé Henri BREUILA (1924), v níže jsou Šipka, Čertova Díra a spodní vrstvy v Pekárně a Kůlně jednoznačně zařazeny k moustérienu, v případě poslední micoquienské industrie s klínky snad i k mladému acheuléenu. Méně pregnantní je klasifikace Jos. BAYERA (1925), uveřejněná v 1. ročníku libereckého časopisu Sudeta. Všechny jmenované industrie řadí sice správně do Handspit-zenkultur, což je nepochybně ekvivalent moustérienu, avšak přidává k nim rohovce z Býčí skály, kde v té době začínají řádit němečtí amatéři. Za těmi stál známý švýcarský starožitník Otto Hauser, proslavený (ve Francii nechvalně) svými epochálními nálezy v Dordogni. Ten nálezy z Býčí skály zase potřeboval pro svou celoevropskou koncepci micoquienu. Oba dva a po nich mnozí další se nechali svést hrubým (protože dílenským) vzhledem industrií, v nichž se žádné skutečné klínky a moustierské hroty nevyskytovaly, snad jen pár drasadel. Střední paleolit na našem území uznávají ve svých syntézách i další dva velmistři paleolitického bádání, Oswald MENGHIN (1926) a Hugo OBERMAIER (1928). V první zprávě o výzkumu jeskyně Pekárny hovořil o moustérienu a dokonce svrchním acheuléenu ještě i Karel ABSO-LON (1926). V další zprávě z r. 1928 však všechny tyto středopaleolitické typy prohlašuje za náhodné acheuléeolithy a moustériolithy, starý i střední paleolit popírá a za nejstarší naši kulturu považuje šipkien, což má být projev posledních neandertálců, opustivších již v době moderních lidí Alpy kvůli narůstajícímu chladu. Josef Skutil se ve svých souhrnných pracích o existenci středního paleolitu vyjadřuje jen velmi nesměle. Lothar ZOTZ (1944) ve své tendenční knížce Od lovců mamutů k Vikingům sice střední paleolit uznává, ale hlavně na základě nové analýzy nálezů z Předmostí, jež mu připomínají spíše acheuléen. Připouští, že typický moustérien u nás není příliš zastoupen, nálezy ze Šipky a z Kůlny blíže neklasifikuje. Vzhledem k tomu, že střední paleolit byl u nás popřen jen zcela neudržitelným názorem jediného autokrata, je nepochopitelné, že za jeho objevitele byl u nás po válce považován Fr. PROŠEK (1947), a to na základě nedatované a nevýrazné industrie z jeskyň Jislovy a Nad Kačákem. Na Moravě se o jeho rehabilitaci zasloužil r. 1949 Jan Pelíšek stratifikovaným nálezem rozštípnutého jádrového kusu v modřické cihelně u Brna. Z toho je zřejmé, jak málo se ve vědě vyplácí dlouhodobě „iurare in verba magistri“. Několik středopaleolitických artefaktů přinesl zběžný výzkum mocných vrstev sedimentů v portálové jeskyni Švédův Stůl v letech 1953–55 (KLÍMA et al. 1962). Již r. 1905 našel v zadní části jeskyně Karel Kubásek neandertálskou čelist, k jejímuž spornému datování se pak v opakovaných příspěvcích vra-cel profesor geologie na německé technice Anton Rzehak. Na vyvezené haldě pak r. 1962 vyzdvihl J. Vaňura lidskou stoličku, anatomicky právě tu, která v čelisti chybí. Další pokrok ve výzkumu středního paleolitu je spojen s monografií K. VALOCHA (1965), v níž revidoval postavení industrie ze Šipky, a pak hlavně s dlouhodobým výzkumem téhož badatele v jeskyni Kůlně. Tam byl etablován sled nejméně tří středopaleolitických kultur v mnoha vrstvách od konce rissu do konce starého würmu (VALOCH 1988). Řadu

Na Červeném kopci v Brně-Bohunicích se našly nejstarší nástroje na našem území.� Foto z meziválečné doby zachycuje cihelnu s rozsáhlou těžbou spraše.�

Výzkum ústavu Anthropos MZM na Stránské skále r.� 1998.�

Řez středopaleolitickými vrstvami na výzkumu ústavu Anthropos v jeskyni Kůlně.�

96 9�

Jeskyně Kůlna po 1.� sv.� válce.�

Jeskyně Švédův Stůl na Říčkách ve 20.� letech 20.� stol.�

starobylých industrií, v nichž se v povrchových sběrech mísí staré korodované artefakty s hrubými dílenskými polotovary, přinesla činnost V. Effenbergera u Krumlovského lesa. K. Valoch tyto industrie pokřtil jako krumlovien, podle cihelny u Mor. Krumlova, kde se jeden úštěp nacházel in situ snad v zemské půdě. První středopaleolitickou stratifikovanou stanici ve spraších jižní Moravy a Dolního Rakouska odkryl r. 1992 M. Oliva na stanici Vedrovice Ia v podloží vrstvy aurignacienu. Lze ji zařadit do moustérienu levalloiské facie. Stanici s více vrstvami od krumlovienu po micoquien či charentien zkoumali v letech 2001–2003 manž. NERUDOVI (2009) v poloze Mor. Krumlov IV. Termín taubachien prosadil K. VALOCH (1977b) pro označení drobnotvarých industrií převážně z eemského intergla-ciálu. Kromě spišských travertinů jsou zastoupeny v jeskyni Kůlně a pod předmosteckým skaliskem, kde je zkoumal K. Žebera a J. Svoboda (MONCEL – SVOBODA 1998). Velmi mnoho typického materiálu, přiřaditelného zčásti k moustérienu levalloiské facie a hlavně k vyvinutému micoquienu, přinesla usilovná prospekční činnost Ant. Štrofa v Boskovické brázdě (OLIVA – ŠTROF 1985; OLIVA 1987). Pojetí posledně zmíněné kultury, nápadné plošně retušovanými klínky a klínovými noži, se značně měnilo, a také obsah dotyčných vrstev v jeskyni Kůlně byl původně K. Valochem označován jako charentien (skupina se silně retušovanými drasadly bez levalloiské techniky). Teprve po vyjítí zásadní monografie o středním paleolitu v západní části střední Evropy od G. BOSINSKÉHO (1967) se název micoquien rozšířil i do našich zemí. Neostrost typologického rozlišování „kulturních“ skupin se nyní projevuje v atribuci vrstvy s plošně retušovanými drasadly, ale bez klínků a klínových nožů, z vrstev 1–2 na stanici Mor. Krumlov IV. Jeden z vedoucích výzkumu, P. NERUDA, je rovněž autorem podrobného vyhodnocení středopaleolitických industrií z moravských jeskyň (2001; 2005; disertace 2003). Nejnápadnějším rysem starš ího úseku mladého paleol i tu je od samého počátku značný nárůst sídlišť, svědčící o prudkém zvýšení počtu lidí. Očekávali bychom proto, že početná sídliště z této doby musela už velmi brzo vzbudit pozornost archeologů. Opak

Čelist neandertálce z jeskyně Švédův Stůl.�

98 99

Radiolaritový pěstní klín z Karolína u Kroměříže.�

ologové věnovali pozornost. Šlo o již zmíněné klasické naleziště na polích jižně od Ondratic na východních svazích Drahanské vrchoviny. Právě zde začali již počátkem 20. století sbírat poštmistr Hynek Hostinek a rolník Jakub Možný. Později se v celé oblasti angažoval učitel Jan Kopecký a v poválečných letech spolupracovník ústavu Anthropos Jan Ječmínek. V době první republiky vyhradil K. Absolon ondratickým nálezům čestné místo v expozici Anthro-pos. Početně mezi nimi převládá mladoszeletská silicitová industrie, avšak váhově výrobky z místních křemenců. Velkotvarým „nástrojům“ z této kolekce věnoval v samostatné mono-grafii obřího formátu pozornost K. ABSOLON (1936), který je nazýval gigantolity. Sám však potom přistihl místního sběratele J. Možného, jak vytahuje „gigantolity“ z komína, kde na nich zauzoval patinu z močůvkové lázně. Většinou tedy jde o padělky a pseudoartefakty, skutečné artefakty se mezi nimi objevují jen výjimečně. Souvislost této kvarcitové složky se szeletienem je ovšem stále nejasná. K poznání szeletienu přispěl potom rozhodující měrou K. Valoch, a to jednak za mlada svými sběry na povrchových lokalitách v povodí Bobravy jižně od Brna, jednak četnými články o různých povrchových lokalitách a teoretických otázkách (např. VALOCH 1973). Západoevropská vědecká obec si o szeletienu vytvořila obraz na podkladě článku o jeho typologické skladbě, publikovaném v časopise L’Anthropologie r. 1957. Mno-hem později se mu podařilo prozkoumat a datovat první stratifikované sídliště szeleti-enu na stanici Vedrovice V, objevené spolu s celou exploatační oblastí jurského rohovce V. Effenbergrem koncem 50. let (VALOCH 1993b). V uvedené oblasti, přímo v areálu 5. těžebního revíru, pak r. 1999 objevil M. Oliva další stratifikovanou stanici Mor. Krumlov IV. , zkoumanou v letech 2001–2003 P. a Z. Nerudovými z ústavu Anthropos MZM. Jejich zásadní monografie o této polykulturní lokalitě je v současné době v tisku. Ze zahraničních autorů se szeletienem obšírně zaobíral Ph. ALLSWORTH-JONES (1986), z domácích

je však pravdou. V oné době byly totiž osazovány okraje plošin a různé terénní výběžky, na nichž se příliš neusazují spraše ani svahoviny. Většina sídlišť navíc spadá do teplejšího středního úseku posledního (würmského) zalednění, kdy se vůbec vytvářelo jen málo spraše. Tábořiště tehdejších lidí se proto dochovala většinou jen jako povrchová naleziště, na nichž se nezachoval organický materiál, tedy žádné kosti mamutů, medvědů, žádné lidské kostry a v podstatě ani žádné umělecké předměty – a takové lokality první archeology moc ne lá-ka ly. Mimochodem, proto také přesně nevíme, kdo byl nositelem tzv. přechodných kultur z úsvitu mladého paleolitu (v západní Evropě châtelperronien, ve střední Evropě szele-tien, jerzmanowicien a bohunicien, ve vých. Evropě strelecká kultura) – mohl to být ještě neandertálec, ale už taky člověk dnešního typu, příp. oba dva. V jižní části Pyrenejského po-loostrova, na Krymu a na Kavkaze přežívali neandertálci (se středopaleolitickou kulturou) ještě do doby před 27tisíci lety. V nekalibrované absolutní chronologii přitom počátek mla-dého paleolitu spadá do doby před 40tisíci lety, a celý paleolit vyznívá s koncem starších čtvrtohor (pleistocénu) asi před 10tisíci lety. Nejstarší z těchto přechodných kultur, szelet ien , navazuje vcelku plynule na středo- paleolitický micoquien. Správné zařazení szeletienských industrií do schématu mladopale-olitických kultur ztěžovala po dlouhá léta okolnost, že listovité hroty jakožto nejtypičtější artefakt zmíněné kultury byly nejprve objeveny v gravettienských souborech z Předmostí. Počátkem 20. století však nebyl vytvořen ani pojem gravettienu, ba ani aurignacienu, který v Breuilově schématu gravettien zahrnoval, a na střední paleolit navazoval z důvodů tradic plošné retuše přímo solutréen. Vídeňský prehistorik Moritz HOERNES (1903) proto ve svém díle Diluviální člověk v Evropě zahrnoval do solutréenu vše, co se zdálo mladší než mousté- rien a vymykalo se tehdy již definovanému magdalénienu, ať to obsahovalo listovité hroty nebo ne. Poté, co byl roku 1906 rehabilitován aurignacien, popřel HOERNES (1910) zcela své předchozí klasifikace a solutréen ze střední Evropy zcela vyloučil. Jako solutréen, který je pouze západoevropskou záležitostí a o nějakých 20 tisíc let pozdější, však naše industrie s listovitými hroty nahlíželi MAŠKA s OBERMAIEREM (1911) ve svém článku o Ondrat-icích v pařížském časopisu L’Anthropologie. J. Skutil v r. 1926 poprvé ve své diplomové práci použil výraz szeletien, aby od něj posléze opět ustoupil ve prospěch solutréenu. Odtud termín převzal I. L. ČERVINKA (1927) a jako první jej uvedl ve svém Pravěku zemí českých (str. 66), kde správně poznamenává, že lépe by industrie s listovitými hroty „vystihoval název seletské industrie (szeletaien) podle uherských nálezů, protože stanice předmostecká nemá jednotného rázu a s francouzským solutréenem nemá naprosto ničeho společného“. Chronologické postavení těchto maďarských souborů objasnil však již 3 roky předtím abbé Henri BREUIL (1924) ve svých jasnozřivých „Poznámkách“, kde jasně rozpoznal středopaleolitické kořeny listovitých hrotů, a to jak v případě gravettienského Předmostí, tak vskutku szeletienských Ondratic (žádný z uvedených taxonů však nepoužil, protože v dané době ještě nebyly definovány). V Červinkově smyslu rehabilitoval pojem szeletienu F. PROŠEK (1953), zatímco K. ABSOLON (1945a) viděl v listovitých hrotech stále jen konvergentní jev se solutréenem, vzniklý v prostředí vyvinutého aurignacienu (tj. dnes gra-vettienu) rozšiřováním retuší z okrajů na celou plochu nástroje. Když pak r. 1946 zkoumal západoslovenskou lokalitu Moravany-Dlhá, nevěděl si s hroty ve tvaru topolového listu rady a považoval je za zcela místní jev, pro nějž razil název inovecien nebo piestanien, a který „má hádam sklony k istej fáze uhorského paleolitu zvaného Szeletyen” V době mezi válkami byla na Moravě známa jen jediná industrie szeletienu v dnešním slova smyslu; současně to byla patrně první povrchová paleolitická lokalita, jíž arche-

100 101

Památek archeologických. Řadu příspěvků, vycházejících z disertační práce (MU v Brně 2003), věnovala různým aspektům bohunicienu Z. NERUDOVÁ. V roce 2002 pokračoval ve výzkumu Červeného kopce P. ŠKRDLA s G. TOSTEVINEM (2005) z univerzity v Minnesotě. Později přenesli pozornost na méně bohatou lokalitu u Mokré a v letošním roce se pokusí o štěstí na nejvydatnějším povrchovém nalezišti na návrší Čtvrtě nad Líšní. Díky těmto terénním pracím a jejich včasné publikaci dosáhl pojem bohunicienu mezinárod-ního renomé a dnes se jím někdy označují i podobné industrie z Polska, Ukrajiny a dokonce i z Blízkého východu. Na jejich podobnost ovšem upozorňoval již K. VALOCH (1976). Vlastní bohunicien se objevuje jen na okrajích brněnské kotliny, odkud ojediněle za sa hu je do údolí Bobravy a do okolí Náměště nad Oslavou. Jeho rozšíření je spojeno s distribucí rohovce ze Stránské skály. Zde se tedy nacházelo vlastní ohnisko této techno/typologické skupiny. V souladu s tím jsou také zdejší industrie nejčistší, bez szeletienských příměsí, i když téměř všechny výrazněji retušované nástroje jsou vyrobeny z přinesených surovin (ani zde totiž nejde o dílenskou stanici, protože zkoumaná sídliště jsou od vlastních výchozů rohovce dosti vzdálená a svou skladbou surovin a jednotlivých výrobních etap se prakticky neliší od oněch z Bohunic a Líšně). J. SVOBODA (1980) přičlenil k bohunicienu i jádro křemencové industrie z poněkud již odlehlých Ondratic. Zda se křemencové artefakty původně vyskytovaly v oddělené spodní vrstvě je sporné a pozorování jednotlivých badatelů si v tomto bodu protiřečí. Podle prvního výkopce I. L. ČERVINKY (1927, 61, 65), který měl dle vlastních údajů prozkoumat 4 000 m2, byl celý paleolit spolu s neolitem v jedné vrstvě na písku pod ornicí. V rukopisu, uloženém s částí jeho kolekce v Halle, se však dočítáme o dvou prohlubních, z nichž prvá obsahovala 2 velké kameny, uhlíky, popel a několik křemencových nástrojů, druhá křemencové bloky obklopené popelem a uhlíky. U jednoho bloku ležely stovky křemencových úštěpků i hotové nástroje. Roku 1928 zde sondoval J. Dania pro K. Absolona, který pak uvedl, že silicity ležely nad křemenci v jedné tenké vrstvě, což dle svědectví J. Danii později zpochybnil L. Zotz a posléze r. 1945 (též na podkladě nového Pelíškova profilu) i sám K. Absolon. Josef Dania v dochované cestovní zprávě skutečně uvádí, že „stratigrafii zjistit se nepodařilo, ale ze země se vyvalilo množství vzácné palaeolithické industrie“. Zdá se, že K. Absolon počátkem 30. let urgentně potřeboval stratigrafické doklady pro právě formulovanou teo-rii křemencového preaurignacienu a vyvinutého „pazourkového“ aurignacienu. Záhadnější jsou rozpory ve výpovědích o další sondě, kterou za protektorátu provedl H. Schwabedissen za účasti E. Danii a J. Ječmínka. Zatímco v publikované verzi (SCHWABEDISSEN 1942) vše spočívalo v jedné vrstvě, podle českých pracovníků byly křemence a patinované silicity jasně oddělené. Desítky drobných sond, situovaných v roce 1965 K. Valochem a r. 1977 J. Svobodou, už intaktní nálezové vrstvy nezastihly a daly spíš za pravdu skeptickým interpre-tacím profesionálních archeologů. V archivu Archeologického ústavu je nicméně uloženo svědectví amatérského archeologa J. Kopeckého, že v jednom ze svých četných průkopů z r. 1929 (s nálezy pouze v ornici) narazil na „jakési depôt paleolitického člověka o váze 22,70 kg a více jak 300 nástroji z hrubého šedého křemence. . . “ Zdá se tedy, že křemence se vyskytovaly jak současně s patinovanou industrií szeletienu, tak samostatně v podobě dílenských koncentrací, dochovaných ovšem jen na zahloubených místech. O stáří obou složek to však mnoho nevypovídá.

Stránská skála u Brna s komínem staré vápenky, poč.� 20.� století.�

stručněji, ale z více zorných úhlů M. OLIVA (synteticky 1992) a Z. NERUDOVÁ (např. 1997 o importech surovin). Mladšímu szeletienu byly věnovány příspěvky J. SVOBODY – A. PŘICHYSTALA (1987) a M. OLIVY (2004). Doklady této kultury se hojně objevují též na Slovensku v Pováží, v severním Maďarsku, jižním Polsku a dokonce snad i v bavor-ském Podunají, zatím co dokumenty z území Čech a Rakouska zůstaly jen ojedinělé. Lokality s prvky szeletienu i aurignacienu, tvořící na východ od řeky Moravy a JV od masívu Chřibů poměrně homogenní skupinu, byly označeny jako míškovick ý t yp (OLIVA 1988). Vyznačují se zpravidla vzdálenými importy kvalitních silicitů, v nichž převažuje severský pazourek, ale objevují se i ukázky ze Slovenska a Maďarska (Míškovice – „Křemenná“). Jakési spojené nádoby se szeletienem tvoří i jiný a zřejmě starší technokomplex, kterému se podle eponymní lokality na Červeném kopci v Brně dostalo názvu bohunic ien . Již hluboko v 19. století oznámil profesor německé techniky v Brně Alexander MA-KOWSKY (1899) svůj nález levalloiského hrotu u ohniště v Kohnově cihelně na Červeném kopci v Brně-Bohunicích. Jak naznačují jeho polemiky s Maškou, stran opracování kostí i paleolitického původu lidské lebky z Červeného kopce (nález Brno I) se Makowsky ten krát patrně mýlil, ale objev intaktní vrstvy s prvními nálezy bohunicienu mu upřít nelze. Někdy koncem 20. let začali bratři Rostislav a Přemysl Ondráčkovi sbírat podobné nástro-je na různých místech táhlého návrší mezi Brnem-Líšní a Podolím, na něž pak upozornil K. VALOCH (1962) na stránkách Časopisu Moravského muzea. Ten spolu s J. Jelínkem a R. Musilem nadále sledoval i cihelnu na Červeném kopci. Na zachraňovacích pracích v 70. letech se tu horlivě podíleli amatérští spolupracovníci Radoslav Klíma a Miroslav Drmola. Výsledky byly opět publikovány K. VALOCHEM (1976) v knížce, kde jsou in-dustrie klasifikovány jako szeletien levalloiské facie. Roku 1979 je M. OLIVA definoval jako bohunicien, protože mu neušlo, že všechny typické (a navíc zpravidla ojedinělé) typy szeletienu jsou vyrobeny z jiných surovin než levalloisko-čepelový základ. Ten by tedy měl představovat samostatnou kulturní tradici se zvláštním názvem. Uvedené poznatky rozvedl o dva roky později v článku o bohunicienské stanici u Podolí (OLIVA 1981). V téže době začal J. Svoboda používat termínu „bohunický typ“ a později rovněž bohunicien, aniž by ovšem bral v úvahu surovinovou výlučnost szeletienských nástrojů. Jmenovaný badatel se uvedené kultuře věnoval i nadále, zejména zpracováním sběrů z Líšně (SVOBODA 1987) a výzkumem na Stránské skále, kde navázal na exkavace K. Valocha. Výsledkem byla mono-grafie vydaná na Harvardské univerzitě (SVOBODA – BAR YOSEF edd. 2003), zatímco K. VALOCH své výzkumy publikoval spolu s manž. NERUDOVÝMI (2000) na stránkách

102 103

ské nálezy díky kostěným hrotům zařazeny do magdalénienu, a teprve mnohem později je Jos. BAYER (1922) správně klasifikoval jako aurignacien. Počátkem století zde bádal taky Jan Knies, který popsal okolnosti nálezu dvou mužských lebek v jeskyňce před vchodem do hlavní jeskyně. V prostoře pod velkým komínem se pak v roce 1922 odehrály další, žel jen amatérské vykopávky, které přinesly řadu nesmírně cenných lidských pozůstatků (SMYČ-KA 1922). Všechny však shořely r. 1945 v mikulovském zámku, aniž je kdo studoval. Poznání moravského aurignacienu je stále brzděno faktem, že z asi stovky lokalit jsou jen 4 stratifikované. První z nich se nachází na Stránské skále v nadloží bohunicienu (vý- zkum J. Svobody), další v Milovicích pod Pálavou v podloží gravettienu (výzkum M. Olivy). Největší dílenskou stanicí ve střední Evropě jsou Vedrovice I a stratifikovaná vedlejší loka-lita Ia v exploatační oblasti Krumlovského lesa, zkoumaná v letech 1992–94 M. OLIVOU (1993). Bohatého materiálu z těchto dílen využili P. a Z. NERUDOVI (2005) k sestavení zpětných skládanek jader, které jako první ve střední Evropě umožňují rekonstruovat li-tickou technologii aurignacienu. Nedostatek radiometrických dat a zdánlivě archaický ráz industrií z těchto dílenských okrsků vedla z počátku K. VALOCHA (např. 1966) k názoru, že kolébka evropského aurignacienu by se mohla nacházet právě na Moravě. Dílny zpra-covávající rohovec v jeskyni Býčí skále proto byly klasifikovány jako aurignacien „0“. Toto zařazení poprvé zpochybnili polští autoři (J. K. Kozłowski, K. Sobczyk), kteří mají s podob-nými soubory bohaté zkušenosti. M. OLIVA (1996a) posléze ukázal, jak se vyčleňování a interpretace této kolekce, pocházející vesměs až z magdalénienu, řídilo především zájmy a předpojatostmi několika generací našich i zahraničních autorů. Na pseudoarchaický ráz různých „dilenských” industrií z exploatačních oblastí oprávněně upozornil J. SVOBODA (1983), nepostřehl však rozdíly mezi dilenskými a skutečně starobylými artefakty, které jsou na těchto lokalitách vyrobeny i z importovaných surovin (OLIVA 1992 pro szeletien). Z celého bohatého aurignacienu na východních svazích Chřibů nad Napajedelskou bra-nou je datovaná jen drobná lokalita v nízké poloze u Napajedel (ŠKRDLA 2007). Ještě před objevem zmíněných stratifikovaných lokalit se zpracování celého moravského aurignacienu ujal M. OLIVA (1987). Statistickou analýzou se vyrýsovalo několik skupin, vykazujících skupin, vykazujících příkré rozdíly v zastoupení diagnostických typů nástrojů (tj. vysokých a vyčnělých škra-badel a obloukových rydel). Uvedené skupiny se přitom projevují i geograficky a chrono-logicky, takže ani studium souborů z kvalitně prováděných sběrů není pro celkový obraz paleolitických kultur bez významu. Také J. HAHN (1977) se ve své objemné monografii středoevropského aurignacienu pro území Moravy opírá výhradně o povrchové kolekce. Problémy s chybějící stratigrafií ztěžují i stanovení chronologie epiaurignacienu (OLIVA 1996b), o němž je dle některých datovaných situací (u nás Stránská skála IV, SVOBODA 1991a; v Rakousku Langmannersdorf) možno soudit, že doznal svého největšího rozmachu až po odeznění velké civilizace lovců mamutů – gravett ienu , resp. pavlovienu . Proces poznávání tohoto vrcholného období moravského pravěku, kdy naše země stála poprvé a naposled v čele lidské civilizace, je nejtypičtějším příkladem předstihu objevů před vytvořením názvu kultury, do níž spadají. Vždyť nejstarší zprávu o nálezech „kostí obrů“ v Předmostí zanechal již v r. 1571 českobratrský biskup Jan Blahoslav. Nad širokým údolím Bečvy při jižním vyústění Moravské brány se kolem dvou skalisek rozkládala nejmohutnější

Oblast zdrojů rohovce a bohatého paleolitického osídlení u Krumlovského lesa (pohled z hradiska Leskoun před r.� 1972).�

Aur ignacien , patrně první evropská kultura moderních lidí, se vyskytoval již v původ-ním členění paleolitických kultur (-ienů), které navrhl roku 1869 Gabriel de Mortillet. Poslé-ze však byl vypuštěn kvůli dobovému modelu kontinuity typologických řad, která zdánli-vě spojovala plošně retušované klíny moustérienu s listovitými hroty mno hem pozdějšího solutréenu. Teprve H. Breuil a E. Cartailhac vsunuli r. 1906 (na podkladě stratigrafických zjištění ) mezi obě epochy aurignacien jakožto první mladopaleo-litickou kulturu, za níž byl zodpovědný již člověk dnešního typu (pro střední Evropu přijal toto dělení již HOER-NES 1910, a to pro označení industrií z Willendorfu II). „Aurignackou bitvu“, která se tehdy mezi učenci rozpoutala, ukončil až klasický BREUILŮV (1912) článek o dělení mladého paleolitu. Zásluhou dalších studií D. Peyronyho a D. Garrodové se později jako vlastní aurignacien začal chápat jen Breuilův střední stupeň, vyznačující se čepelkovou retuší na kamenných nástrojích a kostěnými hroty zploštělého průřezu, nikoli však hroty s otupeným bokem. Autoritativní prof. Absolon toto další upřesnění, platné v zásadě dosud, nikdy nepřijal a o našem gravettienu vždy hovořil jako o vyvinutém aurignacienu. Koncem 20. let navíc vytvořil pojem primitivního křemencového aurignacienu (resp. kvarcitového preaurignacienu), kam shrnul prakticky všechny předgravettské mlado- i středopaleolitic-ké industrie včetně převážně magdalénienských křemenců z Býčí skály, jen ne skutečné aurignacké industrie. Ty byly v té době známy jen z několika povrchových nalezišť hlavně východní Moravy a psával o nich J. SKUTIL (ponejprv r. 1924 v článku o Nové Dědině). V teoretické rovině u nás nové členění aurignacienu jako první akceptoval Fr. PROŠEK (1947). Reálným obsahem naplnil aurignacien (již v Peyronyho pojetí) teprve K. VALOCH (1954) na základě vlastních sběrů z brněnského okolí od konce 30. let. První aurignacká lokalita na našem území, a právě ta nejdůležitější (snad i v celoevrop-ském měřítku), však byla zkoumána již v letech 1881–82 Jos. Szombathym. Jsou to známé Mladečské jeskyně, ve kterých tehdy tento vídeňský archeolog objevil dvě ženské lebky, kostěné hroty a náhrdelník z velkých zvířecích zubů (SZOMBATHY 1925). Dnes jsou to jediné hodnotné lidské pozůstatky, které lze spojit s aurignacienem. V poslední době je zno-vu vyhodnotil mezinárodní věděcký tým, vedený vídeňskou antropoložkou M. TESCHLER-NIKOLOU (ed. 2006). Ve stěžejní knize o paleolitu od M. HOERNESE (1903) byly mladeč-

104 105

Pohled od nároží předmosteckého hřbitova k severu, r.� 1930.� Foto: K. Absolon.

Skalisko s pamětní deskou Maškova antropologick ého nálezu, sprašový pilíř a předmostecký hřbitov, pod nímž pokračují kulturní vrstvy.�

V nadloží vápencové skalky zvané „žába“ v Předmostí našel Maška r.� 1894 hromadnou depozici lidských kostí.� V popředí jáma po bývalém lomu, vlevo sprašová stěna (foto K.� Absolon).�

sídelní aglomerace pavlovienských lovců mamutů. Její výzkum na konci 19. stol. sice moravský paleolit proslavil, z hlediska metodiky však proběhl příliš brzy. Dějištěm prvních archeologických výzkumů byla Chromečkova zahrada, při jejímž rozšiřování v 19. století se našlo mnoho mamutích kostí – některé byly tak velké, že se na nich houpaly děti. Desítky fůr kostí se tehdy rozemlely na hnojivo. Na vykopávky J. Wankela (od r. 1880) navázal v letech 1882 až 1894 K. J. Maška a M. Kříž (1894–1896). Tím byla nejbohatší část klasi-cké loka lity vyčerpána. Později se tu kromě různých amatérů (J. Knies, A. Telička, J. Liška, R. Sálík aj. ) angažoval K. Absolon, který vykupoval nálezy od dělníků z cihelen a podnikal drobné záchranné akce. Poslední zbytek kulturních vrstev se nachází pod dnešním hřbitovem, kde jej v letech 1971–1973 zkoumal B. Klíma a r. 2006 J. Svoboda. Wankel řadil Předmostí po vzoru francouzského badatele Ed. Larteta do doby mamuta, později se díky anomální přítomnosti listovitých hrotů srovnávalo se západoevropským solutréenem. Ve 20. století se těžiště výzkumů pavlovienu přeneslo pod Pavlovské vrchy na jižní Moravě, jichž se týkala už Hertodova zmínka o obří stehenní kosti. Komplex ústředních sídlišť u Dolních Věstonic protínal hluboký úvoz, ve kterém již na konci 19. stol. sbíral kosti a pazourky pavlovský farář František Mazour. V letech 1924–1938 se tu odehrály rozsáhlé výzkumy Karla ABSOLONA (1938a; b; 1945b). Ten řadil věstonickou i předmosteckou lokalitu do aurignacienu, protože tento termín zvolil abbé Henri Breuil pro označení celé starší a střední fáze mladého paleolitu. Teprve Denis PEYRONY (1933), původně učitel a později správce muzea v Les Eyzies, oddělil starší a mladší fázi aurignacienu a nazval ji périgordien, neboť měl za to, že jde o samostatnou tradici, určenou hroty s otupeným bokem. Protože se však kontinuita staršího a mladšího périgordienu neprokázala, navrhla D. GARRODOVÁ (1938) pro starší úsek název châtelperronien a pro mladší označení gra-vettien. U nás se zmíněná terminologie vžila až po 2. světové válce zásluhou Fr. PROŠKA (1947), zatímco K. Absolon od svého vyvinutého aurignacienu nikdy neustoupil. Význam-nou monografii o poválečných výzkumech Absolonovy lokality DV I předložil B. KLÍMA (1963b; 1969 o dodatečném výzkumu skládky mamutích kostí). Pro mimořádně vyspělou skupinu gravettienu na Moravě vytvořil H. DELPORTE (1959) název pavlovien, a to dle významné sídelní aglomerace u Pavlova, zkoumané B. Klímou. Organizací mezinárodního

106 107

vedl Jan Knies svými výzkumy Kůlny a menších jeskynních lokalit v Moravském krasu a v severnějších krasových ostrůvcích (Balcarka, Verunčina, Michalka, Šošůvská, převis Kolíbky, Sklep u Vratíkova). Jeho pokračovateli byli zejména brněnští Němci (F. Čupik, R. Czižek), kteří nevěřili Křížovu tvrzení o prokopání celé Pekárny a zkusili štěstí při východním okraji vchodu, kde nízký strop bránil přístupu k vrstvám. Na Čupikovy úspěšné sondáže tu navázal K. Absolon, jehož celoplošný výzkum Pekárny přinesl i jedinečná umělecká díla, a to i ze zadních partií jeskyně (zoomorfně zdobené spatuly z koňských man-dibul). I Absolon ponechal některé plochy uvnitř jeskyně neprokopané, avšak z dokumentace, kterou vedl faktický vedoucí výzkumů R. Czižek, není jejich poloha zřejmá (ABSOLON – CZIŽEK 1926; 1928; 1932). Výzkum Býčí skály zůstal naproti tomu již vcelku bezvýsledný, zřejmě proto, že ABSOLON (1945a) tu zkoumal jen pruh při západní stěně, vybraný předtím Čupikem. Za války se v mnoha jeskyních budovaly podzemní továrny (Kůlna, Michalka, Býčí skála, Výpustek, Drátenická), přičemž mohlo dojít k narušení vrstev s nálezy, patrně však jen ojedinělými. V jeskyni Kůlně navrhl hamburský archeolog Alfred Rust jen mělkou stupňovitou evakuaci sedimentů, čímž se mnohé uchránilo. Při úpravách jeskyně Drátenické narazili dělníci na propástku, vedoucí do malé sluje, kterou částečně prozkoumali. Teprve r. 1948 jeskyňáři zjistili, že tato prostůrka (Nová Drátenická) se dochovala v tom stavu, v jakém ji opustil magdalénský lovec. Pod sintrovým příkrovem leželo několik pazourkových hrotů a čepelek, souprava tří unikátních kopí z kosti a snad lampa z lebky kozorožce (KLÍ-MA 1949). Patrně nezvěstný je dnes lidský astragalus, který by měl představovat jediný

Obtížné vyzvedávání ženského hro-bu, zalitého en bloc do sádrového lůžka.�

týmu, zpracovávající Klímovy výzkumy, se pověřil J. A. SVOBODA z Archeologického ústavu v Brně (viz sborníky z let 1994, 1997 a 2005, věnované jednotlivým sektorům lo-kality). Oba společně i střídavě zkoumali další významnou lokalitu Dolní Věstonice II s unikátními pohřby (KLÍMA 1995; SVOBODA 1991b). Na východní Moravu zaměřil po-zornost M. OLIVA (1998), a poté důkladněji P. ŠKRDLA (2005) se svými spolupracovníky. Lenka Jarošová s J. A. Svobodou obnovili dřívější Folprechtovy a Klímovy vykopávky na Landeku v Ostravě-Petřkovicích (monografie SVOBODA ed. 2008). Faunou z velkých pavlovienských sídlišť se po paleontologické stránce zabýval R. MUSIL (např. 1955; 1997) z Moravského muzea a Přírodovědecké fakulty MU, a menším lokalitám se věnovala M. NÝVLTOVÁ FIŠÁKOVÁ (např. 2001), která v poslední době studuje i otázku sezonality osídlení na základě přírůstků zubního cementu. Kromě pracovníků Archeologického ústavu se moravskému gravettienu v četných příspěvcích věnoval M. OLIVA (syntetická mono-grafie z r. 2007). V další knize publikuje s řadou spolupracovníků svůj výzkum v Milovicích (1986–1991), kde byl objeven půdorys nejstarší a ve střední Evropě zatím jediné chýše z mamutích kostí. Rozsáhlé depozice mamutích pozůstatků svědčí o zvláštním vztahu lidí k tomuto impozantnímu chobotnatci (OLIVA 2009). Jiné symbolické dimenze, upomínající na praktiky šamanismu, odhalilo nové zhodnocení mužského hrobu z Brna – Francouzské ulice (OLIVA 1996c). Poprvé pro epochu paleolitu se tehdy zjistila existence zánětu kostí – osteitis, lidově zvaného kostižer. K. VALOCH (1975; 1982) soustředil pozornost na kostěnou industrii z Předmostí, tutéž složku hmotné kultury z Dolních Věstonic I moderně zpracovala M. ZELINKOVÁ (2007) a unikátní parohové nástroje z Pavlova publikoval B. KLÍMA (1987). Opomenout samozřejmě nelze dvoudílné kompendium středoevropského gravettienu z pera profesora univerzity v Liège M. OTTA (1981). S právě opačným procesem poznání než v gravettienu se setkáváme v případě poslední velké paleolitické civilizace, magdalénienu . Ten byl totiž Gabrielem de Mortillet de-finován ještě o 3 roky dříve, než se na Moravě objevily první nálezy ze starší doby kamen-né. A shodou okolností to byly právě vrstvy magdalénienu, do kterých Wankelovi dělníci r. 1870 v Býčí skále zabořili rýče. Wankel sám však toto nové dělení nepoužíval a řadil tyto nálezy do doby soba. Francouzská terminologie nic neříkala ani Martinu Křížovi, přestože to byl právě on, kdo ještě v 19. století svými vykopávkami v Pekárně a Kůlně k poznání magdalénienu přispěl nejvíc. Vedle něj kopal v Pekárně a hlavně v Žitného jeskyni u Křtin Jos. Szombathy, který však získané nálezy ve svých zprávách blíže neklasifikoval. Maška, který žádnou z magdalénienských stanic nezkoumal, použil ve svém Diluviálním člověku na Moravě z r. 1886 zřejmě jako první srovnání s eponymní francouzskou lokalitou La Madeleine, spíše však v souvislosti s nálezy z Předmostí a Jaroslavic (které v jeho době nebylo kam zařadit, protože mezi středním paleolitem a západoevropským solutréenem zela ve vzorovém francouzském systému prázdnota). Vlastní magdalénské jeskynní nálezy z Pe-kárny, Kůlny a Žitného ovšem správně kladl do poslední paleolitické civilizace, spojené s lovem sobů. Dějiny výzkumu našeho magdalénienu nejsou podrobně zpracovány, takže zatím nevíme, kdo tento termín u nás poprvé použil pro označení industrií, které k němu skutečně patří. Není to však až tak důležité, protože badatelům bylo víceméně jasné, že doba soba – Renntierzeit – je v podstatě synonymem francouzského magdalénienu. O tom už explicitně hovoří M. HOERNES (1903), na nějž pak na Moravě taxonomicky navázal zejména Fr. ČERNÝ (1905) ve svém článku Sob na Moravě. Rakouský (tj. tehdy především moravský) magdalénien zná i H. BREUIL (1912) ve svém klasickém článku o kulturním dělení mladého paleolitu. Rozhodující kus práce pro poznání našeho magdalénienu od-

108 109

Hluboký úvoz mezi Pavlovem a D.� Věstonicemi, v němž sbíral kosti a pazourky páter Mazour.�

Emanuel Dania (1901 Brno – 1974 Brno) sedí nad výkopem na výzkumech v Dolních Věstonicích, které jakožto Absolonův technik v podstatě vedl a dokumentoval.�

Cihelna u Dolních Věstonic v meziválečné době.�

Původní vzhled klasické lokality u Dol.� Věstonic byl značně pozměněn zemědělskými úpravami poč.� 70.� let.�

110 111

Čtvrtá akumulace mamutích kostí, odkrytá v Dolních Věstonicích r.� 1926, byla převážena ve stovce beden.�

Vlastnoruční nálezce Věstonické venuše Josef Seidl s rodinou.�

Pragovka přetížená mamutími kostmi vyjíždí z věstonického úvozu (1926).�

112 113

Podstatně méně nápadné závěrečné období starší doby kamenné, pozdní paleol i t , bylo na území naší republiky rozpoznáno hlavně díky minuciózní heuristické práci Sl. Vencla z Archeologického ústavu v Praze (souhrnně VENCL 1970). Na Moravě mu věnoval několik drobných příspěvků B. Klíma, zejména se jím však zabýval K. Valoch, jemuž se poštěstilo prozkoumat dvě intaktní polohy epimagdalénienu v jeskyni Kůlně. Spolu s dávno zkouma-nou horní vrstvou štramberských jeskyní, patřících kulturnímu komplexu s obloukovými nožíky, jde o jediné spolehlivě zařaditelné jeskynní sídliště z této doby v českých zemích. Jediný výzkum stanice pod širým nebem, které jsou mnohem početnější, vykonal O. Kos v Předklášteří u Tišnova. Podařilo se tu zdokumentovat i půdorysy dvou podlouhlých objektů, jejichž datování však není jednoznačné (KOS 1971). Řadu dalších lokalit objevil v posled-ních letech M. Vokáč v předpolí Českomoravské vrchoviny a po teoretické stránce se jimi zabývá M. Moník. Tato převážně povrchová naleziště nelze přisoudit žádné z pozitivně de-finovaných kultur a spíše jen pomocně bývají označována jako tišnovský typ či tišnovien.

Citovaná literatura:

ABSOLON, K.� 1936: Über Grossformen des quarzitischen Aurignaciens der paläolithischen Station On-dratitz in Mähren.� Typologie der sogenannten „Gigantolithen“.� Brünn.� ABSOLON, K.� 1938a: Výzkum diluviální stanice lovců mamutů v Dolních Věstonicích na Pavlovských kopcích na Moravě.� Pracovní zpráva za první rok 1924.� Brno.� ABSOLON, K.� 1938b: Die Erforschung der diluvialen Mammutjäger-Station von Unter-Wisternitz in Mähren.� Arbeitsbericht über das zweite Jahr 1925.� Brünn.� ABSOLON, K.� 1945a: Praehistorický výzkum jeskyně Býčí skála na Moravě na srovnávacím základě.� Brno.� ABSOLON, K.� 1945b: Výzkum diluviální stanice lovců mamutů v Dolních Věstonicích na Pavlovských kopcích na Moravě.� Pracovní zpráva za třetí rok 1926.� Brno.� ABSOLON, K.� – CZIŽEK, R.� 1926, 1928, 1932: Palaeolitický výzkum jeskyně Býčí skály na Moravě.� Časopis Moravského zemského musea 24, 1926, 1-59; 25, 1927−28, 112−200; 26−27, 1932, 479−598.� ALLSWORTH-JONES, P.� 1986: The Szeletian and the Transition from Middle to Upper Palaeolithic in Central Europe.� Oxford.� BAYER, J.� 1922: Das Aurignac-Alter der Artefakte und menschlichen Skelettreste aus der Fürst-Johanns-Höhle bei Lautsch in Mähren.� Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 52, 173−185.� BAYER, J.� 1925: Die ältere Steinzeit in den Sudetenländern.� Sudeta 1, 19-120.� BOSINSKI, G.� 1967: Die mittelpaläolithischen Funde im westlichen Mitteleuropa.� Köln-Gratz.� BREUIL, H.� 1912: Les subdivisions du Paléolithique supérieur et leur signification.� C.� I.� A.� A.� P.� , 14 session, Genéve 165−238.� BREUIL, H.� 1924: Notes de voyage paléolithique en Europe centrale II.� L‘anthropologie 34, 515−552.� ČERNÝ, F.� 1905: Sob na Moravě.� Pravěk 2, 33−48, 89−121.� ČERVINKA, I.� L.� 1927: Pravěk zemí Českých.� Brno.� DELPORTE, H.� 1959: Notes de voyage leptolithique en Europe Centrale: 1.� La Tchécoslovaquie.� Rivista di Scienze Preistoriche 14, 19−57.� GARROD, D.� 1938: The Upper Palaeolithic in the light of the recent discoveries.� Proc.� Prehist.� Soc.� 4, 1-26.� HAHN, J.� 1977: Aurignacien, das ältere Jungpaläolithikum in Mittel- und Osteuropa.� Fundamenta A/9, Köln.� HOERNES, M.� 1903: Der diluviale Mensch in Europa.� Braunschweig.� HOERNES, M.� 1910: Diskussion.� In: Monatsversammlung am 12.� Januar 1910.� Mitteilungen der Anthro-pologischen Gesellschaft in Wien 40, 4−9.� KLÍMA, B.� 1949: Výzkum jeskyně Nové Drátenické.� Acta Musei Moraviae - Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 34, 123-135.� KLÍMA, B.� 1962: Die archäologische Erforschung der Höhle „Švédův Stůl“ in Mähren.� Anthropos N.� S.� 5, 7-96.�

Obří akumulace mamutích kostí u Milovic pod Pálavou (výzkum ústavu Anthropos MZM 1987).�

antropologický pozůstatek z moravského magdalénienu. Jmenovaný autor pak nechal pro-kopat jeskyni Švédův Stůl (se skrovným středopaleolitickým a magdalénským osídlením) a později otevřel 4 velké jámy v předpolí jeskyně Pekárny, kde objevil např. rytinu čtyř koní na žebru. Ta ležela v těsné blízkosti rytiny tří bizonů, objevené K. Absolonem při západním okraji vchodu, a nepochybně je výtvorem stejné ruky (KLÍMA 1971). Štípanou industrii z Pekárny zpracovala S. VOLÁKOVÁ (2001) a v ústavu Anthro-pos se chystá celková publikace této stěžejní lokality. Na dávné Kniesovy vykopávky v menších jeskyních navázal v 60. letech Jos. Skutil a poč. 80. let projekt ústavu Anthropos (L. Seitl a J. Svoboda); pozitivních výsledků se docílilo hlavně ve Verunčině díře a před abri Kolíbky nad Rudickým propadáním (SVOBODA et al. 1995). Menší jeskyňky v údolí Hádeckého potoka již předtím prokopával B. Klíma. Posledním významným příspěvkem k poznání centrálních magdalénských sídlišť v jeskyních byly Valochovy výzkumy v jeskyni Kůlně v l. 1961–1976. Od té doby se zdá přínosnější orientovat výzkum na otevřený terén. Již před válkou objevil H. Stika sídliště Borky I v Brně-Maloměřicích (VALOCH 1963) a po dlouhá léta se vysbírávala povrchová stanice na Kobylance u Hranic v Moravské bráně (NERUDA – KOSTRHUN 2002). V posledních letech se detailního archeologického výzkumu dostalo komplexu lokalit na mokerské plošině nedaleko Pekárny (ŠKRDLA 2002) a severomoravské stanici u Loštic (NERUDA – NERUDOVÁ 2008). Souhrn informací o moravském jeskynním magdalénienu prezentoval v publikaci z r. 1960 K. VALOCH, který o této kultuře psal i v různých zahraničních a domácích časopisech (nejnověji v AMM 2009). Štípanou industrii z Býčí skály znovu detailněji zhodnotil M. OLIVA (1995), nálezy z Balcarky se po revizním výzkumu r. 2007 znovu zabýval P. Neruda. Otázkami polohy lokalit, zásobování surovinami a subsistenční strategie se zabývá článek M. OLIVY (2002). Zejména technologickým aspektům umělecké tvorby moravského magdalénienu se v po-sledních letech věnuje M. Galetová (LÁZNIČKOVÁ 2002), o lovné fauně několikrát pojed-nal R. MUSIL (např. 1958).

114 115

Absolonovy výzkumy v Pekárně zasáh-ly i zadní část jeskyně.�

Vilém Gebauer při výzkumu jeskyně Nové Drátenické v roce 1948.�

Původní vzhled vchodu do jeskyně Pekárny.�

KLÍMA, B.� 1963a: Altpaläolitischer Fund auf Červený kopec (Roter Berg) bei Brno.� Přehled výzkumů 1962, 1-2.� KLÍMA, B.� 1963b: Dolní Věstonice.� Výzkum tábořiště lovců mamutů v letech 1947−1952.� Praha.� KLÍMA, B.� 1969: Die grosse Anhäufung von Mammutknochen in Dolní Věstonice.� Přírodovědné práce ústavů ČSAV v Brně, N.� S.� III/6.� Praha.� KLÍMA, B.� 1971: Archeologický výzkum plošiny před jeskyní Pekárnou.� Studie AÚ ČSAV v Brně II/1.� Praha.� KLÍMA, B.� 1987: Paleolitická parohová industrie z Pavlova.� Památky archeologické 78, 289−380.� KLÍMA, B.� 1995: Dolní Věstonice II.� Ein Mammutjägerrastplatz und seine Bestattungen.� Liége- Brno.� KLÍMA, B.� − KUKLA, J.� − LOŽEK, V.� − VRIES, H.� D.� E.� 1962: Stratigraphie des Pleistozäns und alter des paläolithischen Rastplatzes in der Ziegelei von Dolní Věstonice.� Anthropozoikum XI, 93−145.� KOS, O.� 1971: Die Grabung auf der spätpaläolithischen Station Tišnov in den Jahren 1966 und 1967.� Acta Musei Moraviae - Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 56, 9−52.� LÁZNIČKOVÁ-GONYŠEVOVÁ, M.� 2002: Art mobilier magdalénien en matières dures animales de Moravie (république Tchèque).� Aspects technologique et stylistique.� L’Anthropologie 106, 525−564.� MAKOWSKY, A.� 1899: Der Mensch der Diluvialzeit Mahrens.� In: Festschrift der k.� k.� technischen Hoch-schule in Brünn, 341−392.� Brünn.� MAŠKA, K.� J.� 1886: Der diluviale Mensch in Mähren.� Neutitschein.� MAŠKA, K.� J.� − OBERMAIER, H.� 1911: La station solutréenne de Ondratitz.� L’Anthropologie 22, 403−412.� MENGHIN, O.� 1926: Einführung in die Urgeschichte Böhmens und Mährens.� Reichenberg.� MONCEL, M.� H.� − SVOBODA, J.� 1998: L‘industrie lithique des niveaux eemiens de Předmostí II (Přerov, Rép.� Tchéque).� Fouilles de 1989−1992.� Préhistoire européenne 12, 11−48.� MUSIL, R.� 1955: Osteologický materiál z paleolitického sídliště v Pavlově.� Práce brněnské základny ČSAV 27, 279−319.� Praha.� MUSIL, R.� 1958: Fauna moravských magdalénských stanic.� Anthropozoikum VII, 7−26.� MUSIL, R.� 1997: Hunting Game Analysis.� In: J.� Svoboda − P.� Škrdla edd.� , 443−468.� MUSIL, R.� ed.� 1972: Stránská skála I 1910−1945.� Anthropos N.� S.� 12.� Brno.� NERUDA, P.� 2001: Využití surovin v taubachienu z jeskyně Kůlny (vrstva 11).� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 86, 3−25.� NERUDA, P.� 2003: Střední paleolit v Moravských jeskyních.� Nepubl.� rukopis disertační práce.� FF MU Brno.� NERUDA, P.� 2005: Technologie micoquienu v jeskyni Kůlně.� Micoquian Technology from Kůlna Cave (Sloup, South Moravia).� Acta Musei Moraviae – Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 90, 23−78.� NERUDA, P.� − KOSTRHUN, P.� 2002: Hranice-Velká Kobylanka.� Mladopaleolitická stanice v Moravské bráně.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 87, 105−156.� NERUDA, P.� − NERUDOVÁ, Z.� 2005: The development of the production of lithic industry in the Early Upper Palaeolithic of Moravia.� Archeologické rozhledy 53.� 263−292NERUDA, P.� − NERUDOVÁ, Z.� 2008: Loštice I – výzkum nové magdalénienské stanice na střední Moravě, Archeologické rozhledy LX, 509−528.� NERUDA, P.� − NERUDOVÁ, Z.� (edd.� ) et al.� 2009: Moravský Krumlov IV − vícevrstevná lokalita ze středního a počátku mladého paleolitu na Moravě.� Anthropos 28, N.� S.� 20.� Brno.� NERUDOVÁ, Z.� 1997: K využití cizích surovin v szeletienu na Moravě.� Acta Musei Moraviae - Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 82, 79−86.� NERUDOVÁ, Z.� 2003: Variabilita levalloiské metody na počátku mladého paleolitu na Moravě.� Rkp.� nepubl.� dis.� práce FF MU Brno.� NÝVLTOVÁ FIŠÁKOVÁ, M.� 2001: Vyhodnocení nálezů fauny na lokalitách Dolní Věstonice II, IIa, IIb, III.� Památky archeologické 92, 124−152.� OBERMAIER, H.� 1928: Die ältere Steinzeit, In: J.� Schránil: Die Vorgeschichte Böhmens und Mährens, 1−34.� Berlin und Leipzig.� OLIVA, M.� 1979: Die Herkunft des Szeletien im Lichte neuer Funde von Jezeřany.� Acta Musei Moraviae - Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 64, 45−78.� OLIVA, M.� 1981: Die Bohunicien-Station bei Podolí (Bez.� : Brno - Land) und ihre Stellung im beginnen-den Jungpaläolithikum.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 66, 7−45.� OLIVA, M.� 1987a: Aurignacien na Moravě.� Studie Muzea Kroměřížska 87.� Kroměříž.� OLIVA, M.� 1987b: Vyvinutý micoquien z návrší Horky u Bořitova − první výsledky.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 72, 21−44.�

116 117

PEYRONY, D.� 1933: Les industries „aurignaciennes“ dans le bassin de la Vézère.� Aurignacien et Périg-ordien.� Bull.� Soc.� Préhist.� Franc.� 30, 543−559.� PROŠEK, F.� 1946: Nález clactonienského úštěpu v Letkách nad Vltavou.� Památky archeologické 42, 132−136.� PROŠEK, F.� 1947: Paleolitické osídlení Čech ve světle novějších nálezů.� Časopis Národního musea 106, 1−13.� PROŠEK, F.� 1953: Szeletien na Slovensku.� Slovenská archeológia 1, 133−194.� OTTE, M.� 1981: Le Gravettien en Europe Centrale I, II.� Brugge.� SCHWABEDISSEN, H.� 1942: Untersuchungen auf dem altsteinzeitlichen Fundgelände von Ondratitz, Bez.� Wischau.� Zeitschrift des mährischen Landesmuseums NF 2, s.� 43−45.� SKUTIL, J.� 1924: Paleolitická stanice u Nové Dědiny.� Obzor prehistorický 3, 133−137.� SMYČKA, J.� 1922: Nálezy diluviálního člověka v Mladči u Litovle na Moravě.� Obzor prehistorický 1, 111−120.� SVOBODA, J.� 1980: Křemencová industrie z Ondratic.� Studie archeol.� ústavu ČSAV v Brně IX/1.� PrahaSVOBODA, J.� 1983: Raw material sources in Early Upper Palaeolithic Moravia.� Anthropologie 21, 147−158.� SVOBODA, J.� 1987: Stránská skála.� Bohunický typ v brněnské kotlině.� Studie archeol.� ústavu ČSAV v Brně XIV/1.� PrahaSVOBODA, J.� 1991a: Stránská skála.� Výsledky výzkumu v letech 1985−1987.� Památky archeologické 82, 5-47.� SVOBODA, J.� (ed.� ) 1991b: Dolní Věstonice II − western slope.� ERAUL 54.� Liège.� SVOBODA, J.� (ed.� ) 1994: Pavlov I.� Excavations 1952−1953.� ERAUL 66.� Brno – Liège.� SVOBODA, J.� A.� (ed.� ) 2005: The Pavlov I − Southeast.� A window into the Gravettian lifestyles.� Dolnověstonické studie 14.� Brno.� SVOBODA, J.� A.� (ed.� ) 2008: Petřkovice.� On Shoulder Points and Female Figurines.� Dolnověstonické studie 15.� Brno.� SVOBODA, J.� − PŘICHYSTAL, A.� 1987: Szeletská industrie z Vincencova.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 72, 5-19.� SVOBODA, J.� − PŘICHYSTAL, A.� − LOŽEK, V.� − SVOBODOVÁ, H.� − TOUL, J.� 1995: Kolíbky, a Magdalenian site in the Moravan Karst.� Quartär 45/46, 135−159.� SVOBODA, J.� − BAR-YOSEF, O.� ( edd.� ) 2003: Stránská skála.� Origins of the Upper Paleolithic in the Brno Basin, Czech Republic.� Harvard University press, Cambridge.� SVOBODA, J.� − ŠKRDLA, P.� ( edd.� ) 1997: The Pavlov I − Northwest.� The Upper Paleolithic burial and its settlement context.� AÚ AV ČR.� Brno.� SZOMBATHY, J.� 1925: Die diluvialen Menschenreste aus der „Fürst-Johanns“-Höhle bei Lautsch in Mähren.� Die Eiszeit 2, s.� 1−34, 73−95.� ŠKRDLA, P.� 1994: Rekonstrukce paleolitických technologií na Stránské skále.� Pravěk NŘ 4, 5−15.� ŠKRDLA, P.� 2002: Magdalénská sidelní struktura v jižní části Moravského krasu.� Problematika otevřených sídlišť.� In: J.� Svoboda ed.� 2002, Prehistorické jeskyně, 229−254.� ŠKRDLA, P.� 2005: The Upper Paleolithic on the Middle Course of the Moravia River.� Dolnověstonické studie 13.� Brno.� ŠKRDLA, P.� 2007: Napajedla (okr.� Zlín).� „Zámoraví“, cihelna.� Aurignacien.� Redeponované sídliště.� Zá-chranný výzkum.� Přehled výzkumů 48, 317−321.� ŠKRDLA, P.� − TOSTEVIN, G.� 2005: Brno − Bohunice, analýza materiálu z výzkumu v roce 2002, Přehled výzkumů 46, 35−62TESCHLER − NICOLA, M.� (ed.� ) 2006: Early Modern Humans at the Moravian Gate.� The Mladeč Caves and their Remains.� Springer, Wien − New York.� VALOCH, K.� 1954: Paleolitická stanice na Stránské skále u Brna.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 39, 5−30.� VALOCH, K.� 1960: Magdalénien na Moravě.� Anthropos N.� S.� 4.� Brno.� VALOCH, K.� 1962: Archaické industrie mladšího paleolitu v okolí Brna.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 47, 5−34.� VALOCH, K.� 1963: Borky I, eine Freilandstation des Magdalénien in Brno-Maloměřice.� Acta Musei Mora-viae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 48, 5−30.� VALOCH, K.� 1965: Jeskyně Šipka a Čertova díra u Štramberku.� Anthropos N.� S.� 9.� Brno.� VALOCH, K.� 1966: Die Quarzitindustrie aus Býčí skála in Mähren.� Quartär 17, 51−89.� VALOCH, K.� 1969: Das Paläolithikum in der Tschechoslowakei.� In: Quarternary in Czechoslovakia,69−149.� Prague.�

Unikátní situace ve skrýši magdalénské-ho lovce v jeskyňce Nové Drátenické u Křtin (podle B.� Klímy).�

OLIVA, M.� 1988: Role levalloiské techniky a listovitých hrotů ve starší fázi mladého paleolitu na Moravě.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 73, 3−13.� OLIVA, M.� 1992: The Szeletian occupation of Moravia, Bohemia and Slovakia.� Acta Musei Moraviae −Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 77, 35−58.� OLIVA, M.� 1993: Zahájení výzkumu paleolitické stanice Vedrovice Ia.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 77, 11−22.� OLIVA, M.� 1995: Das Paläolithikum aus der Býčí skála − Höhle.� Pravěk NŘ 5, 25−38.� OLIVA, M.� 1996a: Spodní paleolitická vrstva z Býčí skály.� K poznání mýtotvorných procesů v naší speleo-archeologii.� Acta Musei Moraviae - Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 81, 1996, 37−59.� OLIVA, M.� 1996b: Epiaurignacien en Moravie: le changement économique pendant le deuxième inter-pleniglaciaire wurmien.� In: XIII Int.� Congress of prehist.� and protohist.� sciences, Colloquia, 6 − the Upper Palaeolithic, 69−81.� Forli 1996.� OLIVA, M.� 1996c: Mladopaleolitický hrob Brno II jako příspěvek k počátkům šamanismu.� Archeologické rozhledy 48, 353−383, 537−542.� OLIVA, M.� 1998: Gravettien východní Moravy.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 83, 3-65.� OLIVA, M.� 2002: Využívání krajiny a zdrojů kamenných surovin v mladém paleolitu českých zemí.� Archeologické rozhledy 54, 555−581.� OLIVA, M.� 2004: Vyvinutý szeletien z lokality Ondratice Ia – Malá Začaková.� Acta Musei Moraviae - Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 89, 59−81.� OLIVA, M.� 2007: Gravettien na Moravě.� Dissertationes archaeologicae Brunenses/Pragensesque 1.� Brno-Praha.� OLIVA, M.� (ed.� ) et al.� 2009: Sídliště mamutího lidu u Milovic pod Pálavou.� Anthropos 27, N.� S.� 19, MZM Brno.� OLIVA, M.� − ŠTROF, A.� 1985: Přehled paleolitického osídlení Lysické sníženiny a blízkého okolí.� Přehled výzkumů 1983, 10−17 a 10 tab.�

118 119

VALOCH, K.� 1973: Neslovice, eine bedeutende Oberflächenfundstelle des Szeletien in Mähren.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 58, 5−76.� VALOCH, K.� 1975: Ornamentale Gravierungen und Ziergegenstände von Předmostí bei Přerov in Mähren.� Anthropologie 13, 81−91.� VALOCH, K.� 1976: Die altsteinzeitliche Fundstelle in Brno-Bohunice.� (Mit Beiträgen von W.� G.� Mook, R.� Musil, E.� Opravil, L.� Smolíková, V.� R.� Switsur und V.� E.� Ščelinskij).� Studie Archeol.� ústavu ČSAV Brno IV:1.� Brno.� VALOCH, K.� 1977a: Neue Alt- und Mittelpaläolithische Funde aus der Umgebung von Brno.� Anthropo-zoikum A 11, 93−113.� VALOCH, K.� 1977b Die Mikrolithik im Alt- und Mittelpaläolithikum.� Ethnographisch-Archäologische Zeitschrift 18:1, 57−62.� Berlin.� VALOCH, K.� 1982: Die Beingeräte von Předmostí in Mähren (Tschechoslowakei).� Anthropologie 20, 57−69.� VALOCH, K.� 1988: Die Erforschung der Kůlna-Höhle 1961−1976.� Mit Beiträgen von J.� Jelínek, W.� G.� Mook, R.� Musil, E.� Opravil, L.� Seitl, L.� Smolíková, H.� Svobodová, Z.� Weber.� Anthropos N.� S.� 16.� Brno.� VALOCH, K.� 1993a: Starý paleolit v Mladečských jeskyních.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 78, 3−9.� VALOCH, K.� 1993b: Vedrovice V, eine Siedlung des Szeletien in Südmähren.� Mit Beiträgen von A.� Kočí, W.� G.� Mook, E.� Opravil, J.� van der Plicht, L.� Smolíková, Z.� Weber.� Quartär 43/44, 7−93.� Bonn.� VALOCH, K.� 2000: Geröllgeräte des Altacheuléen in Mähren.� Anthropologie 38, 121−147.� VALOCH, K.� 2003: Výzkum staropaleolitické lokality Stránská skála I v Brně-Slatině.� Acta Musei Mora-viae - Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 88, 3−65.� VALOCH, K.� 2009: Magdalénien na Moravě − po 50 letech.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 94, v tisku.� VALOCH, K.� − NERUDOVÁ, Z.� − NERUDA, P.� 2000: Stránská skála III - Ateliers des Bohunicien.� Památky archeologické 95, 5−113.� VENCL, Sl.� 1970: Das Spätpaläolithikum in Böhmen, Antropologie N.� S.� 8, 3−68.� VOLÁKOVÁ, S.� 2001: K technologii štípané industrie magdalénienu: analýza jader z jeskyně Pekárny.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 86, 101−116.� ZELINKOVÁ, M.� 2007: Industrie z tvrdých živočišných materiálů ze sídliště Dolní Věstonice I.� Acta Musei Moraviae − Časopis Moravského muzea, sci.� soc.� 92, 9−51.� ZOTZ, L.� 1944: Von den Mammutjägern zu den Wikingern.� Leipzig.� ŽEBERA, K.� 1952: Nejstarší památky lidské práce z Čech.� Rozpravy Ústředního ústavu geologického 14.� Praha.� ŽEBERA, K.� 1958: Československo ve starší době kamenné.� Praha.�

Nebezpečný výzkum ve vchodu do Pekárny.�

Na profilu uvnitř jeskyně Pekárny se jasně rýsují polohy sintru, oddělující pleistocenní a holocenní vrstvy.�

Obrazy z výzkumu moravského paleolituMartin Oliva – Petr Kostrhun

Text doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D. a Mgr. Petr KostrhunFotografie archiv ústavu Anthropos MZM

Překlad latinských textů MUDr. Jiří UrbanGrafický návrh a příprava tiskových podkladů Mgr. et MgA. Zuzana Strakošová

Redakce PhDr. Lea NovotnáVydalo a vytisklo Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno

Brno 2009Vydání 1.

vydáno s podporou projektu VaV MK ČR DE07P04OMG021Náklad 400 ks

ISBN 978-80 7028-344-8

Návštěva „American School of Prehistoric Research“ pod vedením Grant Mac Curdho v příčném průkopu pod por-tálem jeskyně Pekárny 22.� 7.� 1926, v němž byl odhalen „klasický“ Absolonův profil všemi vrstvami.� Exkurse se dále účastnili: Mrs.� MacCurdy, dr.� Edward Reynolds (Harvard University), Mrs.� Reynolds, Mrs.� Harriett Allyn (Vassar College), Miss Edna Thuner (ředitelka Liggett School), Mr.� Richard M.� Bond (Yale University), Mr.� Grant T.� Wickwire (Wesleyan University), Mr.� Robert W.� Ehrich (antropo-log z New Yorku), Henry Field (Dep.� of Anthropology, Field Museum, Chicago), Mrs.� Mitchell Carroll se synem (Smithonian Institut, Washington), podle Lidových novin ze dne 20.� 7.� 1926.�

Divoce vyhlížející „fosilní člověk“ láká k návštěvě pavilonu Anthropos na brněnském výstavišti.�

Zadní strana obálky:Exkurze Anthropologického kongresu do Dolních Věstonic 20.� 9.� 1924: v kulturní vrstvě vpředu zprava L.� Capitan, E.� Pittard a H.� Bégouen, za nimi J.� Kostrzewski a L.� Koz-łowski (archeolog a pozdější polský premiér), vpravo stojí J.� Knies a V.� Čapek.�

I SBN 978-80 7028-344-8

Obrazy z výzkumu moravského paleolitu

Documents

Transcript of Obrazy z výzkumu moravského paleolitu