Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie

Bakalářská diplomová práce

2008 Tomáš Došek

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta

Katedra filozofie

Studijní obor: Filozofie

Tomáš Došek

Jazykové hry a životní forma ve filozofii

Ludwiga Wittgensteina

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. BcA. Jiří Raclavský, Ph.D.

2

2008

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu

použitou literaturu a prameny, ze kterých jsem čerpal.

Datum vlastnoruční podpis

30. 6. 2008

3

Chtěl bych velmi poděkovat vedoucímu své práce PhDr. BcA. Jiřímu Raclavskému, Ph.D.

za vstřícnost, cenné formální i obsahové připomínky a pomoc při vyhledávání literatury

k vybranému tématu. Děkuji také PhDr. Antonínu Dolákovi, Ph.D. za objasnění některých

podstatných motivů Wittgensteinova myšlení.

4

Úvod 6 1. Filosofická zkoumání – relevance a alternativy 8 1.1 Primární zdroje a sekundární problémy: Nachlass 8 1.1.1 Způsob práce: kniha jako mozaika 8 1.1.2 Vývoj myšlení a redakce díla 9 1.2 Filosofická zkoumání a problém věrohodnosti 10 1.2.1 Geneze PU a II. část 11 1.2.2 Jazykové komplikace 12 1.3 S čím budeme pracovat 12 2. Sprachspiel jako centrální pojem 13 2.1 Předběžné poznámky a metoda filosofie 13 2.1.1 Filosofie jako nemoc: ideální jazyk 13 2.1.2 Filosofie jako terapie: běžný jazyk 15 2.2 Jazyková hra v souvislostech 18 2.2.1 Jazyk a jednání 18 2.2.1.1 Problém ostenze 18 2.2.1.2 Učení jako hra 19 2.2.1.3 Použití výrazu jako význam 21 2.2.2 Jazyková hra jako soubor činností 22 2.2.2.1 Vztahy mezi hrami 23 2.3 Jazyková hra a rodová podobnost 24 2.4 Jazyková hra jako projev životní formy 25 2.5 Jazyková hra a pravidla 29 2.5.1 Jsou pravidla explicitní? 29 2.5.2 Kde jsou pravidla? 30 3. Myšlení a pocity 32 3.1 Pravidlo jako myšlenka 33 3.1.1 Souvislost myšlení a pravidel 33 3.1.1.1 Kripkeho paradox 34 3.2 Problém soukromého jazyka 35 3.3 Vztah myšlení a jazyka 36 Závěr 39 Prameny a literatura 41

5

Úvod

Ludwig Wittgenstein neměl systematické filosofické vzdělání, jen stěží snášel kritiku, byl

nevděčným žákem a ještě horším učitelem. Přesto se stal jedním z nejznámějších filosofů 20.

století. Stál na prahu dvou nově se rodících proudů filosofie jazyka a jeho vliv je jen těžko

přehlédnutelný. Na jedné straně inspiroval např. Vídeňský kruh, na druhé takové osobnosti

jako byl J. F. Lyotard.

Tato práce se však nebude zabývat ani recepcí Wittgensteinova díla ani jeho historií. Mým

záměrem je pokusit se interpretovat klíčové pojmy jeho tzv. pozdní filosofie jazyka, kterou

mají reprezentovat Filosofická zkoumání.

Bez ohledu na to, s jakým záměrem k filosofickému textu přistupujeme, máme obvykle

jasno v tom, co budeme interpretovat. Ne tak u Wittgensteina. Jeho způsob uvažování je

natolik specifický, že jej nelze opomenout, proto mu budu věnovat první část své práce,

kterou lze považovat za představení některých interpretačních obtíží. Při výkladu se tyto

těžkosti pokusím překlenout citacemi původních textů, které mají především prokázat

interpretační věrnost. To sice text poněkud zatíží rozsáhlým poznámkovým aparátem, bude

však možné na něj nárokovat nejen věrnost, ale i jistou ucelenost, což je u interpretace

Wittgensteinových textů zřejmě nejtěžším úkolem.

Druhá část práce se bude zpočátku zabývat hlavním motivem Wittgensteinova myšlení, tj.

především povahou filosofie a její – můžeme-li to tak nazvat – metodou. Poté se zaměříme na

jazykovou hru, která bývá obvykle chápána jako ústřední a nejdůležitější pojem jeho pozdní

filosofie. Pracovně tuto zjednodušující tezi přijmeme a budeme skrze jazykovou hru nahlížet

další klíčové problémy a souvislosti především v oblasti rodové podobnosti, životní formy,

jistoty a pravidel. Posledně jmenovaný okruh problémů nám umožní přejít ke třetí a poslední

části práce. Tou je otázka vztahu jazyka a myšlení především v podobě tzv. soukromého

jazyka.

Odlišné pohledy nám umožní stanovit souvislosti mezi různými hledisky a na závěr by mělo

být zřejmé, nakolik je ona pracovní hypotéza vzhledem k textům oprávněná, popř. jak ji

modifikovat.

6

Mezi interprety a komentátory je zavedenou praxí používat sice poněkud nestandardní, ale

osvědčený způsob odkazování dle následujících zkratek. Tento systém budu používat také,

a to z důvodu stručnosti a výstižnosti. Jsem si ovšem vědom toho, že to neodpovídá

požadovaným citačním normám, za což prosím přijměte moji omluvu. Věřím však, že toto

zjednodušení bude vyváženo snazší čitelností a nebude na úkor srozumitelnosti původu textu.

Všechny zkratky v této práci odkazují na níže uvedené prameny buď udáním paragrafu

poznámky („§“), nebo čísla strany (není-li text na paragrafy členěn). Je-li k disposici česká

varianta (tj. TLP, PU, BLB, VB), cituji vždy z těchto překladů.

Citace všech ostatních cizojazyčných pramenů vč. sekundární literatury jsou překlady

autora této práce.

Souborné vydání edice Suhrkamp v osmi svazcích:

Sv. 1: WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 1, Frankfurt a. M.: 1995.

Logisch-Philosophische Abhandlung – Tractatus logico-philosophicus

[čes. překl.: Tractatus logico-philosophicus. Praha: OIKOYMENH. 2007.] TLP

Tagebücher, 1914-1916

Philosophische Untersuchungen

[čes. překl.: Filosofická zkoumání. Praha: Filosofický ústav AV ČR. 1993.] PU


Das Blaue Buch

[čes. překl.: Modrá a Hnědá kniha. Praha: FILOSOFIA. 2006.] BLB

Eine Philosophische Betrachtung (Das Braune Buch)

[čes. překl.: Modrá a Hnědá kniha. Praha: FILOSOFIA. 2006.]


Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie Bd. I. BPP I

Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie Bd. II. BPP II

Letzte Schriften über die Philosophie der Psychologie


Bemerkungen über die Farben

Über Gewißheit ÜG

Zettel Z

Vermischte Bemerkungen

[čes. překl.: Rozličné poznámky. Praha: Mladá fronta. 1993.] VB

7

1. Filosofická zkoumání – relevance a alternativy

Přestože jsou Filosofická zkoumání považována za reprezentativní dílo pozdního

Wittgensteinova myšlení, musíme si položit otázku, nakolik je toto tvrzení relevantní.

Autorův způsob psaní totiž představuje celou řadu problémů, se kterými je třeba se při práci

s primární literaturou vyrovnat. Tato kapitola nastíní některé aspekty stále trvajícího výzkumu

pramenů a upozorní na hlavní úskalí při práci s konkrétními zdroji.

1.1 Primární zdroje a sekundární problémy: Nachlass

Přestože Ludwig Wittgenstein vydal za svého života pouze jediné ucelené filosofické dílo –

Tractatus logico-philosophicus (1922),1 tak velmi intenzivně zaznamenával různými způsoby

svoje myšlenky. Výsledkem je zhruba 18 tisíc stran textů poznámek, přednášek, opisů, deníků

a korespondence. Před vykonavatele Wittgensteinovy závěti, která určovala redaktory (R.

Rhees, G. E. M. Anscombová, G. H. von Wright) materiálů, byl postaven nelehký úkol, neboť

měli zveřejnit to, co sami uznají za vhodné.2

Veškeré dostupné prameny byly tedy shromážděny, roztříděny podle původu a jsou

postupně připravovány k vydání. Tuto „pozůstalost“ – označovanou jako Nachlass – rozdělil

Wright do tří skupin: rukopisy (číslované 101-182), strojopisy (zhotovené samotným autorem

nebo diktované pod jeho dohledem; č. 201a-245) a diktáty (zaznamenané studenty či kolegy;

č. 301-311). Vedle toho je k disposici celá řada více či méně přesných zápisů přednášek,

rozhovorů a také korespondence. Nachlasskatalog obsahuje prameny od srpna 1914 (Ms. 101)

do dubna 1951 (Ms. 177), přesná datace však u některých poznámek chybí. Z dostupných

údajů je zřejmé, že Wittgenstein psal ve formě rukopisů od r. 1913-1918 a pak až od roku

1929 do r. 1951, většina materiálů byla zhotovena právě v tomto druhém období.3 Problém

systematizace a zpracování pramenů úzce souvisí s tím, jak Wittgenstein pracoval.

1.1.1 Způsob práce: kniha jako mozaika

Otázkou je, podle jakého kritéria připravit obsáhlý písemný materiál k vydání. Tento

problém je výsledkem Wittgensteinova způsobu práce a myšlení. Obvykle psal ve formě

krátkých poznámek, jak ilustruje zmínka v předmluvě k PU o marném úsilí napsat knihu jako

souvislý text:

1 Je třeba zmínit také příspěvek Some Remarks on Logical Form, uveřejněný v červnu 1929 na výročním setkání Aristotelian Society v Nottinghamu jako reakci na recenzi TLP od F. Ramseye. 2 Srov.: WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Frankfurt a. M. Suhrkamp. 1990. s. 71. 3 Mezi nejproduktivnější patří roky 1931-1932, 1937, 1947. Srov.: PICHLER, A. Untersuchungen zu Wittgensteins Nachlaß. Bergen: University of Bergen. 1994. s. 144.

8

„Po několika nezdařených pokusech, abych své výsledky spojil v nějaký takový celek,

jsem nahlédl, že by se mi to nikdy nepodařilo. Že nejlepší, co jsem mohl napsat, by

zůstalo vždycky jen filosofickými poznámkami; že moje myšlenky brzy ochromly, když

jsem se pokoušel nutit je proti jejich přirozenému sklonu, aby se rozvíjely určitým

směrem.“ (PU s. 9)

Krátké poznámky psal autor většinou do zápisníků, ty pak přepracovával, aby je po dalším

třídění zapsal na stroji. Jednotlivé poznámky byly odděleny jedním nebo více volnými řádky4

a obvykle číslovány. Strojopis byl zpravidla ještě několikrát korigován, některé poznámky

byly pozměněny, jiné vyřazeny úplně. Změny neměly pouze povahu dodatečné korektury, ale

přinášely další alternativy. Rozsah těchto změn je příznakem toho, že se jedná o pro

Wittgensteina charakteristický způsob psaní.5 Právě tento styl práce činí vydávání, studium

i interpretaci pramenů zvláště obtížným, neboť značně komplikuje rekonstrukci vzájemných

souvislostí jednotlivých myšlenek.

1.1.2 Vývoj myšlení a redakce díla

Rozsáhlý písemný materiál je od padesátých let připravován k vydání. Naprostá většina

materiálu pochází, jak bylo zmíněno, z let 1929-1951, tedy z období, které bývá označováno

za období tzv. „pozdního Wittgensteina“. Problém kontinuity díla patří mezi velké otázky

wittgensteinovského bádání, lze však říci, že návrat do Cambridge r. 1929 znamená počátek

nového myšlenkového vývoje, v němž hrají roli dvě témata. Po celá třicátá léta

až do první poloviny let čtyřicátých spočívá těžiště Wittgensteinova zájmu především

v otázkách filosofie matematiky (nazýváno také jako verifikační období), kdy je zaměstnán

problémem vztahu významu a verifikace. Změna nastává v polovině čtyřicátých let, kdy se

začíná zajímat o souvislosti jazyka a myšlení (nazýváno také jako období filosofie

psychologie) a k předešlému tématu se již nevrací.6

Jako kritérium vydávání spisů byly zvoleny buď pokyny7 samotného Wittgensteina, nebo

jsou výsledkem redakční práce správců jeho dědictví. Wittgensteinovo dílo vychází od roku

1953 v několika edicích, za podstatné považuji zmínit především anglická vydání

v nakladatelství Basil Blackwell, resp. v německém prostřední osmisvazkovou edici

4 A. Pichler používá označení „sekce“ (Sektion). Srov.: PICHLER, A. Untersuchungen zu Wittgensteins Nachlaß. Op. cit. s. 16. 5 V poznámce k předmluvě PU roku 1948 uvádí: „Z vět, které zde píši, se vždy jen každá tolika a tolikátá pohne vpřed; ty ostatní jsou jako cvakání holičových nůžek, který je musí držet v pohybu, aby jimi ve vhodném okamžiku střihl.“ VB s. 102. 6 Srov.: MONK, R. Wittgenstein. Úděl génia. Praha: Hynek. 1996. s. 468. 7 To se týká i názvů, např. Ts. 209 má titul Philosophische Bemerkungen, pod kterým byl také uveřejněn.

9

Suhrkamp Wissenschaft. Tato vydání se zakládají napráci výše zmíněného redakčního týmu.

Dalším vydáním je tzv. Wiener Ausgabe, které se pouští jinou cestou a snaží se představit

původní prameny ve formě co možná nejvěrnější originálům, tzn. včetně korektur

a dodatečných změn původních strojopisů.

V této práci vycházím z německé edice Suhrkamp pro její dostupnost i snazší čitelnost

souvislého textu. Chronologii nejdůležitějších pramenů udává následující přehled:

Filosofie matematiky (1929-1944)

Filosofie psychologie (1944-1951) Nezařazeno

Philosophische Bemerkungen (1929-1933)

Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie

I., II. (1946-1948)

Vermischte Bemerkungen (1914-1951)

Philosophische Grammatik (1933-1934)

Philosophische Untersuchungen Teil II.

(1946-1949) Zettel (1930-1948)

Das Blaue Buch (1933-1934) Das Braune Buch (1934-

1935)


(1948-1951)

Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik

(1938-1944) Über Gewißheit (1949-1951)

Bemerkungen über die Farben (1950-1951)

Tabulka udává názvy edice Suhrkamp. Není zde uvedena první část PU, jejíž geneze je

popsána v následující kapitole. Nezařazené spisy obsahují materiály, které nelze uspořádat ani

chronologicky ani tematicky.8

1.2 Filosofická zkoumání a problém věrohodnosti

V předešlé kapitole jsme viděli, nakolik problematizují specifika autorovi práce další

výzkum. Nyní se zaměříme na samotná PU, která zasadíme do kontextu myšlenkového

vývoje autora a ostatních spisů. Předmětem výkladu budou i jazyková specifika autorova

vyjadřování.

8 Datace pramenů vychází z: PICHLER, A. Wittgensteins Philosophische Untersuchungen: Vom Buch zum Album. Amsterodam/New York: Rodopi 2004. s. 51-52.

10

1.2.1 Geneze PU a II. část

Po návratu do Cambridge se Wittgenstein pokoušel několikrát vydat svoji druhou knihu,

práci začal r. 1936 přepracováním Hnědé knihy z r. 1934/35. Pro nespokojenost se ale již

o rok později věnoval nové verzi, kterou nazval Filosofická zkoumání a Wright ji označuje

jako ranou verzi PU.9 Tato verze, dokončená r. 1938, se skládá ze dvou částí, jedna má původ

v roce 1936 a je totožná s §§ 1-188 konečného vydání, druhá část byla však při dalších

změnách vyřazena a je součástí Bemerkungen über die Grundlagen der Mathematik

(Poznámky o základech matematiky).10 V roce 1944 vzniká opět nová verze (nazývaná jako

Zwischenfassung), ze které pochází předmluva a §§ 189-421 konečné verze. O rok později,

v létě 1945, Wittgenstein píše tzv. Bemerkungen I., soubor 698 poznámek, které ale z velké

části vycházejí z již napsaného. Tyto poznámky byly rozhodujícím zdrojem pro konečné

vydání PU, které bylo sestaveno v akademickém roce 1945/46. Konečná verze PU I se tedy

skládá ze tří částí a dohromady obsahuje 693 paragrafů. Tento celek byl ovšem ještě v roce

1949 nebo 1950 dodatečně upravován.11

Za důležité lze považovat především vyřazení druhé části rané verze v roce 1944 a její

zařazení do knihy, kterou Wittgenstein pojmenoval jako Bemerkungen über die Grundlagen

der Mathematik. Vyřazená část pojednává o problému řízení se pravidlem a měla být úvodem

k filosofii matematiky, tou měla PU pokračovat. Důvodem vyřazení je právě onen

myšlenkový posun z roku 1944, kdy se Wittgenstein začíná stále více zajímat o problémy

filosofie psychologie.12

PU jsou redakcí rozdělena na I. a II. část, přičemž druhá část vznikla v období 1946-1949.

Wright se na rozdíl od Anscombové a Rheese domnívá, že „první část zkoumání tvoří ucelené

dílo“,13 neboť druhá část vykazuje určité odlišnosti a její myšlenkový směr se odchyluje od

části první. Naproti tomu navrhuje hypotézu, že Wittgenstein shromažďoval materiály z Ts.

228 (z více než poloviny zhotovené mezi roky 1946-1948) – později označené jako Zettel –

právě za tím účelem, aby překlenul rozdíly mezi oběma částmi PU.14

Autor v předmluvě k PU z r. 1945 píše, že v posledních 16 letech se jeho filosofická

zkoumání týkala „mnoha předmětů: pojmů významu, chápání, věty a logiky, základů

9 „Frühfassung der Untersuchungen“ WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Op. cit. s. 118. 10 Podle Monka jsou §§ 1-118 PU „jedinou částí Wittgenteinova pozdního díla, s níž byl plně spokojen – jedinou částí, kterou se nikdy nesnažil revidovat nebo znovu upravovat“. MONK, R. Wittgenstein. Úděl génia. Op. cit. s. 367-368. 11 Srov.: WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Op. cit. s. 137. 12 Srov.: VOSSENKUHL, W. Ludwig Wittgenstein. München: Beck. 1995. S. 73. 13 „[Ich neige meinerseits zu der Auffassung, daß] Teil I. der Untersuchungen ein vollständiges Werk bildet […].“ WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Op. cit. s. 142. 14 Srov.: ibid. s. 143.

11

matematiky, stavů vědomí a jiného“. PU znamenají myšlenkový posun od otázek filosofie

jazyka jako otázek „pojmů významu, věty a logiky“ k problémům v oblasti „chápání“ a „stavů

vědomí“.15

1.2.2 Jazykové komplikace

Četba PU a jiných pramenů představuje nutnost vyrovnat se s několika charakteristickými

rysy autorova způsobu vyjadřování. Paragrafy jsou tvořeny krátkými poznámkami, které jsou

psány na první pohled nekomplikovaným, střízlivým jazykem. Přesto však interpretace textu

často naráží na zásadní obtíže, které nejsou způsobeny pouze psaním v poznámkách. Zdroj

těchto obtíží spatřuji především ve dvou faktorech. Prvním z nich je dialogická forma

některých pasáží. Autor zde rozmlouvá se svým partnerem, který často představuje „raného“

Wittgensteina, jindy zmiňuje určité problematické stránky právě probíraného problému bez

zřetelné vazby na TLP. Tohoto partnera budu nazývat oponent. Roli oponenta není vhodné

brát na lehkou váhu, neboť často uvádí značně sofistikované kritické poznámky. Pro rozlišení

rolí autor často používá uvozovky a pomlčky (srov. např. PU § 258, kde se s pomlčkou

v každé celé větě mění mluvčí), není to však vždy pravidlem (srov. PU § 98, navzdory

pomlčkám se mluvčí nemění).16 Druhým důvodem jsou četná stylistická úskalí především

v podobě metafor a ironie.17

1.3 S čím budeme pracovat

Pokud chceme pochopit myšlenky určitého autora k vymezenému tématu, obvykle příliš

nepochybujeme o tom, kde je hledat. Ukázali jsme, že fragmentární způsob psaní není (pouze)

výrazem autorovi originality, nýbrž tvoří charakteristický způsob jeho práce a staví nás před

nelehký úkol zvolit z přinejmenším osmi svazků edice Suhrkamp, tzn. tisíců poznámek, ty,

které jsou relevantní. Je zřejmé, že v rozsahu této práce není možné obsáhnout všechny

prameny a nevyhnutelný výběr bude vždy možné vystavit vážné a oprávněné kritice. Přesto

lze nalézt řešení. Pokud ve vývoji Wittgensteinova myšlení spatřujeme určitou dělící linii

kolem roku 1944, která vymezuje „zralé“ myšlenky pozdního Wittgensteina, nebude chybou

držet se právě těchto zdrojů. Za pevný orientační bod nám však budou stále sloužit PU I, už

15 PU s. 9. 16 Srov.: SAVIGNY, E. von. Wittgensteins „Philosophische Untersuchungen“ Ein Kommentar für Leser. Band I. Abschnitte 1 bis 315. 2. völlig über. Auflage. Frankfurt a. M.: Vittorio Klostermann. 1994. s. 156. 17 Byť obdiv ve Wittgensteinově němčině může být jedním z motivů, proč vůbec PU otevřít, nebudu se zde těmto zajímavým aspektům explicitně věnovat. Odkazuji proto na velmi dobrou – byť především na stylistiku TLP zaměřenou – práci M. Franka (FRANK, M. Štýl vo filozofii. Bratislava: ARCHA. 1995.) a na studie J. Schulteho (SCHULTE, J.: Chor und Gesetz: Wittgenstein im Kontext. Frankfurt a. M.: Suhrkamp. 1990.).

12

díky Monkově poznámce o relevanci §§ 1-118, dále budeme pracovat s Zettel, PU II,

Vermischte Bemerkungen, Über Gewißheit a Bemerkungen über die Philosophie der

Psychologie. Je však opět nutné zdůraznit, že jakýkoli výběr znamená nutně neúplnost

a omezení.

2. Sprachspiel jako centrální pojem18

Hlavním tématem této práce je explikace klíčových pojmů myšlenky jazykových her.

Následující kapitoly vyloží tuto problematiku v souvislosti s pravidly, životní formou

a rodovou podobností. Nejprve je však nutné zaměřit pozornost na myšlenkový kontext,

v jakém se tato koncepce nachází.

2.1 Předběžné poznámky a metoda filosofie

2.1.1 Filosofie jako nemoc: ideální jazyk

Proč se Wittgenstein vůbec věnuje zkoumání na poli filosofie jazyka? Jak jazyk souvisí

s filosofickými tématy? Jak na jazyk pohlížet a jak jej zkoumat? To jsou otázky, které stojí na

počátku a jejichž odpověď bude mít zásadní vliv na výslednou koncepci jazykových her.

Wittgenstein v PU nahlíží na jazyk zcela odlišně, než tomu bylo v TLP. Ukázalo se totiž, že

toto pojetí nedokáže vyřešit určité sporné otázky, a proto je nutné je odmítnout. Problém však

nespočívá jen v samotné obrazové teorii jazyka, nýbrž již v tom, jak otázky vůbec vznikají.

Tato chyba je založena na našem úsilí o ideální jazyk:

„Ideál je v našich myšlenkách usazen s neochvějnou pevností. Nemůžeš z něho nijak

vykročit. Musíš vždy znovu zpátky. Žádné venku vlastně ani neexistuje; proto chybí

vzduch k životu. – Odkud se tohle bere? Tato idea nám sedí na nose jako brýle, a to, nač

pohlédneme, vidíme skrze ni. Vůbec nepřipadneme na myšlenku odložit je.“ (PU § 103)

Naše úsilí je naplněno tím, že v jazyce předpokládáme dokonalý „řád, který existuje mezi

pojmy věty, slova, usuzování, pravdy, zkušenosti atd.“19 Když filosof používá např. slov

„věta“ či „jméno“, tak se může mylně domnívat, že postihuje podstatu jazyka. Náš jazyk nás

svádí na scestí tím, že máme tendenci připisovat věci to, co je ve způsobu znázornění.20 Scestí

znamená chybné používání jazyka, kvůli němuž vznikají filosofické problémy. Jen stěží

18 V úvodu jsem zdůraznil, že Sprachspiel je velmi často považován za ústřední pojem Wittgensteinovy pozdní filosofie, toto pojetí reprezentuje např.: HINTIKKA, J. – HINTIKKA, M. B. Untersuchungen zu Wittgenstein. Frankfurt. a. M. 1990. (srov. s. 255). 19 PU § 97. 20 Ibid. § 104.

13

bychom hledali výraznější útok na obrazovou teorii jazyka TLP, kde forma znázornění

a skutečnost mají společnou logickou formu.21 Právě společná logická forma je zde označena

jako „řád“. Tento řád je omylem proto, že je řádem logickým. Logika totiž ztrácí svoji sílu,

dokonce se zdá, že „se její přísnost rozplývá“.22 Tím Wittgenstein přirozeně nechce říci, že by

logika ztratila něco na své exaktnosti, chce však zdůraznit, že se musíme vzdát „předsudku

krystalické čistoty“, to je možné jen tak, že změníme své uvažování. Jazyk totiž představuje

komplex mnoha jiných charakteristik, než pouze ty, které jsou postižitelné logickou analýzou:

„Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých

a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím

nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a uniformními domy.“ (PU § 18)

Primární funkcí jazyka již není popis skutečnosti23 za předpokladu strukturálního

izomorfismu,24 nýbrž je chápán jako komplex mnoha různých charakteristik a úloh. Pokud

zůstaneme u metafory města, tak vedle uniformních domů nalezneme i domy upravované,

měnící svou tvář o nové přístavby, některé dokonce v průběhu doby zanikají úplně, aby jiné

mohly vzniknout. Tímto příměrem se Wittgenstein snaží naznačit změnu perspektivy. Od

hledání podstaty jazyka se obrací k otázce jeho fungování. Lidé totiž bydlí i v domech, které

nestojí pouze v pravidelných ulicích.

Tázání se po podstatě je výsledkem chybného používání jazyka, které spočívá v tom, že

přehlížíme to, co je zásadní, a předpokládáme něco, co musí být dáno nezávisle na každé

budoucí zkušenosti. Je to právě jednotlivá zkušenost, na kterou se nový pohled koncentruje.25

Každodenní zkušenost sice postrádá vznešenost filosofických otázek, všímá si však něčeho

důležitého:

„Propadáme klamu, že to, co je na našem zkoumání zvláštní, hluboké, pro nás podstatné,

tkví v tom, že toto zkoumání usiluje pochopit s ničím nesrovnatelnou podstatu řeči. To

znamená řád, který existuje mezi pojmy věty, slova, usuzování, pravdy, zkušenosti atd.

Tento řád je jakýsi nad-řád mezi – abychom tak řekli – nad-pojmy. Zatímco přece slova

,řeč‘, ,zkušenost‘, ,svět‘, pokud mají nějaké použití, musejí mít použití zrovna tak nízké

jako slova ,stůl‘, ,lampa‘, ,dveře‘.“ (PU § 97)

21 Srov.: TLP § 2.18. 22 PU § 108. 23 Srov.: TLP § 6.124. 24 Srov. TLP § 2.2. 25 Srov.: PEARS, D. Ludwig Wittgenstein. München: dtv. 1971. s. 104.

14

Uvedená pasáž akcentuje použití a nelze si nevšimnout kritiky chybného používání pojmů,

která s tímto důrazem souvisí. Ne náhodou je k pojmům „řeč“, „zkušenost“, „svět“ zvolena

paralela pojmů, které se vztahují k věcem každodenního používání. Jedná se o pojmy naprosto

běžné (jako jsou běžné předměty, ke kterým se vztahují), avšak jejich obyčejnost je

způsobena jen mylným chápáním hloubky pojmů filosofických. Pokud nahlédneme, že

neexistují nějaké „nad-pojmy“, pak začínáme měnit povahu filosofického myšlení. Podstatný

je důraz na popření „metafyzického způsobu užití“ jazyka a převedení slov zpět do

„všednodenního úzu“ (alltägliche Verwendung):26

„Jestliže hovořím o řeči (slovu, větě atd.), musím hovořit řečí všedního života. Je snad

tato řeč příliš hrubá, příliš materiální na to, co chceme říci? A jak se tedy vytvoří nějaká

jiná? – A jak pozoruhodné, že pak s tou naší vůbec něco můžeme svést!“ (PU § 120)

V PU je ideální jazyk nahrazen řečí všedního života (Sprache des Alltags). Proč ale platí, že

musíme hovořit řečí všedního života? Tato otázka má dvě zásadní souvislosti:

a) Důvod: Řečí všedního života musíme hovořit proto, že každodenní řeči není

možné se vyhnout. Není možné ji obejít, vždy musíme již určitou řečí disponovat,

abychom vůbec mohli chtít nějakou ideální konstruovat. To je smyslem položené

otázky: „A jak se tedy vytvoří nějaká jiná?“ Nějaká jiná – ideální – bude vždy

vycházet z naší řeči každodenní.

b) Důsledek: Řečí všedního života musíme hovořit proto, že právě v ní můžeme

zachytit to, co je pro její fungování důležité. Je to provázanost jazyka s jednáním

a společenským sdílením jazykových významů.

Tento myšlenkový posun k „řeči všedního života“ má zásadní význam pro celé pojetí

jazykových her a přímo souvisí s chápáním filosofie. Objevují se samozřejmě i pochybnosti.

Může filosofie jazyka rezignovat na dosavadní otázky? Jestliže ano, co bude jejím úkolem?

Wittgenstein odpovídá filosofií jako terapií.

2.1.2 Filosofie jako terapie: běžný jazyk

Vidíme, že „problémy vznikají špatným chápáním našich řečových forem“.27 Jazyk nás

svádí k neopodstatněným předpokladům, kdy postulujeme určitý obraz skutečnosti, který

26 Srov.: PU § 116. 27 Ibid. § 111.

15

vzniká tak, že chybně chápeme funkce a použití jazyka.28 Proto lze říci, že filosofie je „bojem

proti zakletí, v němž náš rozum drží prostředky naší řeči“.29 Jak tento boj probíhá?

„Filosofický problém má formu: ,Nevyznám se v tom.‘“30 Pokud si uvědomíme, že existují

i jiná města než postavená podle ideálního (rozuměj logického) plánu, tak zjistíme, že jsme

ztraceni. Lze najít z této nepřehlednosti cestu ven?

„Hlavním zdrojem našeho nepochopení je to, že význam slov nevidíme přehledně.“31 Pokud

chceme zkoumat jazyk, tak platí: „[…] neuvažuj, nýbrž dívej se!“32 Proto je hlavním úkolem

filosofie přehledný popis (übersichtliche Darstellung):

„Filosofie nesmí žádným způsobem porušovat způsob použití řeči, může ho tedy nakonec

jedině popisovat. Neboť nemůže podat ani jeho zdůvodnění. Nechává všechno tak, jak to

je.“ (PU § 124)

Podstatné je pochopení toho, co Wittgenstein míní popisem. Nejedná se o deskripci, proto

nikoli Beschreibung, nýbrž Darstellung,33 neboť úkolem filosofa není reforma

(Reglementierung) jazyka ve smyslu dosažení ideálu, nýbrž odstranění případů, kdy si „řeč

dopřává prázdniny“.34

Právě, když „řeč běží naprázdno“,35 vznikají problémy filosofie. Zpřehlednění řečové praxe

povede ke zjištění, že filosofické problémy neexistují, protože se ukáže, jak nás jazyk svádí

k omylům. Proto lze říci: „Nejvlastnější objev je ten, který mě činí schopným filosofování

přerušit, kdy chci.“36 Zpřehlednění nemá v žádném případě formu vysvětlení, neboť

filosofické problémy nejsou problémy empirickými, proto „nejsou řešeny prezentováním

nové zkušenosti, nýbrž přehledným sestavením toho, co je dávno známé“.37

Znamená to, že filosofie ztratí svůj smysl, pokud budeme správně používat jazyk? Mohla by

být filosofie nahrazena jazykovědou?38 Na tyto otázky Wittgenstein odpovídá takto: „Filosof

28 Srov.: PU § 194. 29 Ibid. § 109. 30 Ibid. § 123. 31 Ibid. § 122. 32 Ibid. § 66. 33 Ibid. § 122; „übersichtliche Darstellung“ je přeloženo jako „přehledný popis“, což může být poněkud zavádějící, neboť „Darstellung“ tu není použito ve smyslu „Beschreibung“ jakožto deskripce, nýbrž označuje „naši zobrazovací formu, způsob, jak věci vidíme“ (ibid.). „Darstellung“ má tedy blíže k „znázornění“ (srov. PU § 104) či „zobrazení“ (PU § 280). Ovšem sám Wittgenstein v tomto není konzistentní (srov. PU § 109). Podstatná je zmínka o světovém názoru, lze jí porozumět v souvislosti s výkladem v kap. 2.4. 34 Ibid. § 38. 35 Ibid. § 132. 36 Ibid. § 133. 37 Ibid. § 109. 38 Srov.: PEARS, D. Ludwig Wittgenstein. Op. cit. s. 109.

16

vyšetřuje nějakou otázku; jako nějakou nemoc, kterou má léčit.“39 Výsledkem je to, že

nahlédneme určité snažení jako marné, že stavby, které jsme chybným používáním jazyka

postavili, prohlédneme jako pouhé vzdušné zámky.40 Je zde však ještě jeden problém:

„Ve filosofii není možné se nemoci našeho myšlení zbavit najednou. Nemoc probíhá tak,

jak je jí přirozeně dáno, a pomalé léčení je to nejdůležitější. (Proto jsou matematici tak

špatnými filosofy.)“41 (Z § 382)

V tom spočívá smysl filosofie, problémy nesprávného jazykového jednání jsou natolik silně

zakořeněny v našem myšlení, že jejich odstranění nebude zřejmě nikdy dokonalé.

Nesprávné používání jazyka není možné odstranit najednou, je ale možné jazyk popisovat,

ukazovat na to, jak funguje, a tak postupně odstraňovat nedorozumění a léčit „boule“, které

utržíme při chybném používání jazyka.42 Filosofie nemůže podat ucelenou teorii jazyka, o to

se pokoušíme právě tehdy, když jsme „drženi v zajetí určitým obrazem“43 vztahu jazyka

a skutečnosti. Filosofie je spíše terapií, ukazuje nám cestu ven z omylů a nenaplněných

očekávání. Nyní vidíme i souvislost s první kapitolou. Fragmentární styl psaní není, jak by se

mohlo zdát, pouhým stylistickým specifikem, ale má svoje metodická odůvodnění, která

spočívají v terapeutickém přístupu k filosofickým otázkám, kdy na jeden problém nahlížíme

z různých úhlů pohledu, pojednáváme o něm v různých poznámkách, a tak jej můžeme vidět

ve zcela novém světle:

„Jednou z mých nejdůležitějších metod je, že si historický běh vývoje našich myšlenek

představuji jinak, než jak to ve skutečnosti bylo. Když se to tak udělá, ukáže nám to zcela

novou stránku problému.“ (VB s. 61)

39 PU § 255. Jak správně podotýká překladatel v poznámce pod textem, slovo „léčit“ nemá přesný protějšek v německém „behandeln“, jak stojí v originálním textu. „Léčit“ by bylo správně, pokud by Wittgenstein mluvil o „heilen“, používá však „behandeln“ z důvodu slovní hříčky, tento výraz totiž znamená kromě „léčit“ a „vyšetřovat“ také „projednávat“ či „jednat“. Tuto myšlenku bychom mohli rozvinout tak, že filosofie jako terapie nemá nějakou určitou, přesně stanovenou metodu (ve smyslu léčby v medicíně), nýbrž může probíhat různými způsoby, stejně jako různými způsoby vznikají „nemoci“ jazyka. K různým metodám srov. ibid. § 133. V tomto přirovnání je také notná dávka ironie; filosof je naplněn touhou porozumět podstatě jazyka, kdy toto porozumění chápe jako nevyhnutelnou nutnost. Podobně jako je (nevyhnutelně) nutné léčit nemoc, je nutné hledat podstatu jazyka. Srov.: PEARS, D. Ludwig Wittgenstein. Op. cit. s. 123. 40 Srov.: PU § 118. 41 „In der Philosophie darf man keine Denkkrankheiten abschneiden. Sie muß ihren natürlichen Lauf gehen, und die langsame Heilung ist das Wichtigste. (Daher die Mathematiker so schlechte Philosophen sind.)“ Z § 382. K tomu srov: „Filosofické dostihy vyhraje ten, kdo dovede běžet nejpomaleji.“ VB s. 57. 42 Srov.: PU § 119. 43 Ibid. § 115.

17

2.2 Jazyková hra v souvislostech

V předešlé kapitole jsme viděli, jak se Wittgenstein odvrací od možnosti dokonalého jazyka

a zaměřuje se stále výrazněji na jazyk přirozený. Následující kapitola se pokusí vysvětlit další

souvislosti této změny. Jejím hlavním tématem je důraz na jednání mluvčích.

2.2.1 Jazyk a jednání

Rezignace na představu ideálního jazyka pro Wittgensteina znamená narůstající zájem

o souvislosti mezi jazykem a jednáním. Doposud ale nebylo zmíněno, co je v pozadí těchto

úvah. Jazyk se nějak vztahuje ke skutečnosti. Otázka jak, zaměstnávala Wittgensteina po celý

tvůrčí život. Jeho značnou část věnoval tomu, aby prokázal, že vztah jazyka a skutečnosti lze

vyjádřit jednoduchou relací mezi jménem a pojmenovaným. Význam slova je pak dán tím, že

mu odpovídá určitý předmět, na který se ukáže. TLP je založen právě na izomorfii jazyka

a skutečnosti. Pokud chceme výrazům jazyka udělit význam, tak je nutný pouze specifický

způsob pojmenování. A pojmenování je nejsnazší tehdy, jestliže určitému předmětu přiřadíme

dané jméno (terminologií TLP: relace mezi Name a Gegenstand).44

2.2.1.1 Problém ostenze

Ostenzí se autor PU zaobírá natolik obšírně (§§ 1-64) proto, že lze na tomto místě vyostřit

střet ideálního jazyka s přirozeným (potud kritika TLP), ale také rozvinout novou koncepci,

která má přinést alternativní řešení. Vyložení problému bude proto postupovat ve dvou

krocích, nejprve uvedu dvě výhrady proti ostenzi na konkrétních příkladech z PU, jako kritiku

postulátu jednoduchosti vztahu mezi jménem a pojmenovaným, a pak se zaměříme na to, jak

jej nahradit.

Vztah mezi jménem a pojmenovaným předpokládá jednoduchou vazbu mezi slovem

a předmětem. Objevuje se však komplikace:

„Nuže, věta „Nothung má břitké ostří“ má nicméně smysl, ať je Nothung ještě celý, nebo

už rozbitý. Jestliže je však „Nothung“ jméno určitého předmětu, tak když je Nothung

rozbitý, tento předmět neexistuje; a protože by pak tomuto jménu neodpovídal žádný

předmět, tak by nemělo žádný význam.“ (PU § 39)

44 Dr. Raclavský mě upozornil na značnou komplexnost této problematiky, proto se zde omezuji výhradně na ten aspekt TLP, který je pak v PU vystaven kritice. Za objasnění problému relace Name – Gegenstand v TLP vděčím PhDr. A. Dolákovi, Ph.D.

18

Nutnost jednoduchosti relace jméno – pojmenované způsobuje zjevné obtíže. Pokud ve

dvoumístné relaci, která určuje vztah jméno – pojmenované, zanikne pojmenovaný předmět,

tak je otázka, co se stane se jménem. Věta má totiž smysl, i když je meč rozbitý. To je možné

jen díky tomu, že jazyk již není chápán takto jednoduše, nýbrž jako komplex mnoha činností.

Pokud navíc nahlédneme tuto nutnost jako výsledek „stavby řeči“,45 kdy předpokládáme

nějaký jazykový „nad-řád“,46 uvidíme, že daná relace je pouhým výsledkem našich marných

filosofických ambicí, jejichž plodem jsou jen omyly.

Chápat tuto pasáž jako pouhé vyrovnání se s TLP by bylo příliš omezené, úzce totiž souvisí

s tím, jak se jazyku učíme. To je obsahem druhé výhrady proti ostenzi, která nám zároveň

umožní uvést, jakým způsobem se Wittgenstein odpoutává od kritiky TLP

a rozvíjí nový pohled na jazyk.

2.2.1.2 Učení jako hra

Jestliže neplatí, že mezi jménem a předmětem existuje jednoduchá přímá vazba jako v TLP,

kde význam jména (slova) je dán právě touto vazbou k předmětu, tak musíme revidovat také

to, jak se jazyku učíme.

Proč se zde objevuje problém učení se jazyku? Není to téma zcela jiné povahy? Nikoli,

naopak nám velmi dobře umožní sledovat, jakým směrem se ubírají další Wittgensteinovy

myšlenky. První slova PU patří Augustinovi, který popisuje, jak se učil mluvit tím, že chápal,

že slova pojmenovávají předměty.47 Proto se domníváme, říká Wittgenstein, že každé slovo

má nějaký význam, který je mu přiřazen. Způsob, jakým autor na „tuto představu o podstatě

lidské řeči“48 reaguje, lze považovat za klíčové místo PU. Jedná se o obrat od kritiky TLP

k nové koncepci, která změní dosavadní omezené chápání jazyka.

Proč omezené? Hned v § 1 PU je uveden další příklad a ne náhodou vytváří paralelu k tomu,

co vylíčil Augustinus.49 Tento příklad nazvěme „pět červených jablek“, popisuje totiž situaci,

kdy někdo přijde s lístkem, na kterém stojí „pět červených jablek“, ke kupci, který znakům na

lístku porozumí teprve tak, že je postupně porovná se vzorníky pro ovoce, barvy a číslovky

a postupným porovnáváním znaků zjistí, že má prodat pět červených jablek. Smysl této

paralely spočívá v tom, že dítě (Augustinus) i kupec sice nevědí, co znamenají jednotlivá

45 PU § 23. 46 PU § 97. 47 Reflexe Augustinova díla ve Wittgensteinově myšlení by si jistě zasluhovala více místa, zde pouze upozorním (v souvislosti s kap. 1.2.2), že ačkoli v PU Augustinus vystupuje na více místech, nikdy ne v roli oponenta. 48 Ibid. § 1. 49 Srov.: SAVIGNY, E. von. Wittgensteins „Philosophische Untersuchungen“ Ein Kommentar für Leser. Band I. Abschnitte 1 bis 315. Op. cit. s. 35.

19

slova, ale již vědí (rozuměj: umí, jsou schopni), jak se mají v dané situaci zachovat. Dítě ví, že

zvuk se vztahuje k předmětu, na který někdo ukazuje, kupec již ví, že na lístku jsou znaky,

které má porovnávat se vzorníky. Krátce: „Člověk již musí něco vědět (nebo dovést), aby se

mohl ptát po pojmenování.“50 Z tohoto důvodu lze v PU § 32 přirovnat Augustinův příklad

v § 1 k situaci, jako by „dítě přišlo do nějaké cizí země a řeči této země by nerozumělo; to

znamená: jako kdyby určitou řeč mělo, jenom ne tuto“. Co zde bude mateřskou řečí, pokud

zůstaneme u tohoto příkladu? Wittgenstein odpovídá poukazem na výcvik (Abrichtung).51

Jazyku se děti naučí tak, že jsou „vychovávány k tomu, aby vykonávaly ty

a ty úkony, používaly přitom těch a těch slov, a na slova druhého reagovaly tak a tak“.52

„,Když spojím tyč s pákou, uvedu brzdu v činnost.‘ – Ano, pokud je dán celý ostatní

mechanismus. Jen spolu s ním je páka brzdnou pákou; a bez opory v něm není už ani

pákou, nýbrž může být vším možným, nebo také ničím.“ (PU § 6)

Děti se nemohou učit slova pomocí ostenze (ve smyslu vysvětlení), neboť se nedokáží zeptat,

neumějí položit otázku: „Co je to?“ Výchovou jsou vedeny k tomu, aby za doprovodu daných

slov jednaly určitým způsobem. „Celý ostatní mechanismus“ označuje právě tuto primární

část výuky, jen spolu s ní má ukázání na předmět smysl, jinak totiž může být ostenze „vším

možným“.53

Vidíme, že Wittgenstein odmítá přímou korespondenci mezi předmětem a slovem, tím

odmítá i ostenzivní definici jako vyjádření tohoto vztahu. Je však třeba vzít v úvahu, že

odmítnutí této korespondence mezi jazykem a skutečností neznamená, že by jej bylo možné

nahradit za nějakou vhodnější teorií. Nelze Wittgensteinovi podsouvat, že by tvrdil, že tento

vztah neexistuje.54 To Wittgenstein nedělá. Naopak, ostenzi uznává a definice podle ní může

být dokonce „dokonale přesná“.55 Augustinus, když popisuje, jak se učil slova tak, že je

někdo pronášel a ukazoval přitom na předměty, se nemýlí, nýbrž pouze nevidí vše, co ke

vztahu mezi jazykem a skutečností patří. Proto tuto představu lze nazvat jako primitivní,56

50 PU § 30. 51 České „výcvik“ není zcela přesným ekvivalentem německého „Abrichtung“. Skutečně můžeme užít překladu „výcvik“ ve smyslu drezury (jako např. výcvik psů), ale bylo by mylné se domnívat, že zde autor navrhuje nějaké příliš přísné pedagogické metody. „Abrichtung“ totiž lze také přeložit jako „výchova“. S tím souhlasí PU §§ 6, 145, 157. Výcvik je tedy nutno chápat jako výchovu ve smyslu ukazování, předvádění; podobně jako např. někomu, kdo se učí jezdit na kole, ukazujeme, jak na to, a tím z něj vychováváme člověka, který pak tuto činnost ovládá. 52 PU § 6. 53 Srov.: „Die Grundlage jeder Erklärung ist die Abrichtung.“ Z § 419. 54 Srov.: PEREGRIN, J. Děláme světy jazykem? ORGANON F V. Príloha.1998. s. 40-48. s. 44. 55 Srov.: PU § 28. 56 Srov.: ibid. § 2.

20

neboť „definice ukázáním vysvětlí použití – význam – slova, jestliže je již jasné, jakou roli

má v řeči toto slovo vůbec hrát“.57 Na základě učení je zřejmé, že význam úzce souvisí

s použitím slova v určité roli:

„Někoho na počátku učit: ,To je červené,‘ nemá vůbec žádný smysl. To přece musí

vyslovit spontánně, když už se jednou naučil, co ,červená‘ znamená, tj. techniku

používání slov.“58 (Z § 418)

Právě to, jak se jazyku učíme, umožňuje sledovat provázanost jazyka s praktickým jednáním

a významů slov s jejich používáním. Jak uvidíme v následující kapitole, tak tyto mimo-

jazykové faktory nakonec zaujmou v chápání jazyka rozhodující roli.

2.2.1.3 Použití slova jako význam

Význam slova nemůže být založen na jednoduchosti vztahu jméno – pojmenované. Ovšem

otázka, jak víme, co určitý výraz znamená, je stále aktuální. Wittgenstein na ni odpovídá:

„Pro velkou třídu případů použití slova ,význam‘ – i když ne pro všechny případy jeho

použití – lze toto slovo vysvětlit takto: Význam nějakého slova je způsob jeho použití

v řeči. A význam nějakého jména se někdy vysvětluje tím, že se ukáže na jeho nositele.“

(PU § 43)

V souvislosti s kap. 2.1 musíme vzít v úvahu záměr zkoumání. Tento často citovaný paragraf

nelze mylně vykládat jako úvod k nové teorii významu. Autor zde nechce říci, že význam

slova je určen jeho použitím, nýbrž to, že pokud mluvíme o významu, bylo by chybou

usilovat o jeho vysvětlení.59 Jednou z možností, jak se odpoutat od představy domnělé

podstaty, kterou bychom snad mohli pomyslnou teorií zachytit, je zaměřit se na to, jak se

slova používají. To znamená, že pokud mluvíme o významu, tak velmi často můžeme mluvit

spíše o použití slova v řeči. Pokud chceme zjistit odpověď na otázku, co je to význam, na

otázku, jaká je souvislost mezi jazykem a skutečností, pak se musíme zaměřit na to, jak

daných slov používáme. Význam závisí na použití a to, jak slovo použijeme, závisí na mnoha

dalších okolnostech. Podívejme se, jaké to jsou.

57 PU § 30. 58 „Einen am Anfang lehren »Das scheint rot« hat ja gar keinen Sinn. Das muß er ja spontan sagen, wenn er einmal gelernt hat, was »rot« heißt, d. i. die Technik der Wortverwendung.“ Z § 418. K výrazu „Technik“ srov. PU §§ 125, 150, 199, 337. 59 Srov.: PU § 109.

21

2.2.2 Jazyková hra jako soubor činností

Viděli jsme důvody, proč Wittgenstein klade takový důraz na jednání. Jenom skrze praxi se

naučíme jazyku a způsob použití slova může být klíčem k jeho významu. Na počátku není

slovo, ale čin.60 Jazyk úzce souvisí s jednáním a právě pro komplex různých jednání je

zaveden výraz „řečová hra“.61 Tento výraz Wittgenstein chápe různými způsoby, lze však

stanovit dvě základní charakteristiky:

a) Hra jako možnost studia primitivních způsobů používání řeči: To je případ hry

v § 2 PU. Pokud na ni zaměříme svoji pozornost, prohlédneme „primitivní představu

o způsobu, jakým řeč funguje“, tj. např. představu fungování řeči podle Augustina.

Tato hra je složena z pouhých čtyř slov a má ukázat, jak fungují mechanismy našeho

jazyka. Tím má „rozptýlit mlhu“, tzn. přehlédnout „účel a fungování slov“ v řeči,

která je jednodušší než náš běžný jazyk.62 Hra slouží v tomto kontextu jako

„srovnávací objekt“, který má objasnit, „jak je tomu s naší řečí“.63 Hra je tedy

v metodickém smyslu (srov. kap. 2.1.2) nástrojem vyjasnění používání jazyka.

b) Hra jako konkrétní realizace jazyka: Hra představuje způsob komunikace, mnohost

her souvisí s rozmanitostí různých jazykových jednání. To se projevuje již při učení

se jazyku. Hra je totiž počátkem učení, je primární. Projevem hraní hry je tedy každé

praktické užívání jazyka.64

Hra se tedy týká vždy jednání, přičemž klíčová je rozmanitost her. Existuje nespočet her,

které jsou hrány v různých situacích. Hry se neustále mění, vznikají a zanikají.65 Vzhledem

k mnohosti her a k tomu, že Wittgenstein používá výrazu hra jako konkrétní realizace naší

jazykové komunikace, se lze domnívat, že jazykové hry se týkají jazyka vůbec, kdy jednotlivé

hry jsou v dané situaci jeho dílčí realizací a mají zdůraznit, jak jazyk funguje.

60 Srov.: „Am Anfang war die Tat.“ ÜG § 402. 61 Problém překladu je zjevný, výraz „Sprache“ má ekvivalent v českém „jazyk“, ale i „řeč“. Je však třeba rozlišovat mezi „Sprache“ a „Rede“. Pokud výrazem „Sprache“ rozumíme jazyk obecně jako prostředek lidské komunikace, pak „Rede“ znamená jeho konkrétní realizaci. Pro tuto interpretaci hovoří v PU §§ 243 a 338 a také výraz „Redeweise“ jako (určitý) „vyjadřovací způsob“ (§§ 154, 335). Výrazu „Sprachspiel“ je v sek. literatuře užíváno oběma způsoby. Sám Wittgenstein v tomto zřejmě nebyl zcela konzistentní (srov.: „Redeweise“ PU § 335 a „Sprechweise“ PU § 400). Přikláním se k výrazu „jazyková hra“, neboť vyjadřuje to, že se hraní her týká všech realizací našeho jazyka, tj. všech dílčích způsobů vyjadřování. 62 Srov.: PU § 5. 63 Srov.: ibid. § 130. 64 Srov.: ibid. §§ 23, 27. 65 Srov.: ibid. § 23.

22

2.2.2.1 Vztahy mezi hrami

Naše jazykové hry jsou výsledkem učení se sdílení jazykového a mimojazykového jednání.

Uvidíme později, že konfrontace jednotlivých způsobů výuky jako výsledku rozdílu různých

životních forem může být problematická. Problém plurality se objevuje i na úrovni her. V PU

nenalezneme explicitní zmínku o vzájemných souvislostech mezi hrami, je však zřejmé, že ne

všechny hry jsou na stejné úrovni. Lze to doložit rozlišením sekundárního a primárního

významu.66 Von Savigny hovoří také o horizontálních a vertikálních vztazích mezi hrami,

smysl ovšem zůstává stejný.67 Pokud vezmeme v úvahu, jak souvisí význam slova s jeho

použitím, a jak komplex činností, který nazýváme hrou, toto použití představuje, pak lze

rozlišení významů vztáhnout i na rozlišení her mezi sebou. Jsou však určité způsoby hraní

her, které předcházejí jiným. Primární význam je takové použití slov, tj. taková hra, ke

kterému jsme byli vycvičeni.

Pokud bychom chtěli hovořit o sekundárním významu, tak by to bylo takové použití slov,

které by bylo založeno na tomto naučeném. Můžeme např. říci, že i neživé věci cítí bolest, ale

to je možné jenom proto, že už jsme nějak naučeni slovo „bolest“ používat.68 Pokud nějaké

slovo použijeme sekundárně, tak není zaručeno, že má význam, neboť nemusí odpovídat

způsobu, jakým se obvykle používá. Je možné, říká Wittgenstein, abychom ke dnům přiřadili

výrazy „tučný“ nebo „hubený“, nebude to ale odpovídat jejich běžnému použití.69

Jestliže toto rozlišení vztáhneme na různé jazykové hry, pak ty hry, které jsou výsledkem

výchovy, jsou základem pro hry jiné. Vidíme, jak významné postavení má v jazykové

komunikaci výchova. Čím je však výchova ovlivněna? Jak je možné, že se daný výraz

naučíme používat právě takto? Jak je možné, že hrajeme hry právě tímto způsobem? To jsou

otázky, které nás budou dále zajímat.

Viděli jsme totiž, že hra je úzce provázána s praktickou činností mluvčích, tzn.

s mimojazykovými skutečnostmi. Zavedením výrazu Sprachspiel se však objevují další

otázky, které se týkají právě těchto mimojazykových faktorů:

a) Jaká je souvislost mezi různými činnostmi, které tvoří jazykovou hru?

66 Srov. PU s. 275. 67 SAVIGNY, E. von. Wittgensteins „Philosophische Untersuchungen“ Ein Kommentar für Leser. Band I. Abschnitte 1 bis 315. Op. cit. s. 337. Tuto terminologii zaved Michel Ter Hark (in Beyond the Ihner and the Outer. Wittgenstein´s Philosophy of Psychology, Dordrecht: Kluwer, 1990.) při vymezení tzv. „ground floor fallacy“, tj. omylu, že všechny jazykové hry spočívají na téže úrovni. Na to upozorňuje následující studie: SCHNEIDER, J. H. Offene Grenzen, zerfaserte Ränder: Über Arten von Beziehungen zwischen Sprachspielen. In LÜTTERFELDS – ROSER (eds.). Der Konflikt der Lebensformen in Wittgensteins Philosophie der Sprache. Frankfurt am Main: Suhrkamp. 1999. s. 138-155. s. 148. 68 Srov.: PU § 282. Pro „druhotné“ je v originálním textu užit výraz „sekundär“. 69 Srov.: ibid. s. 275.

23

b) Jak je možné, že lidé hrají stejné hry? Jak je možné, že jsme členy jednoho týmu?

Díky čemu si navzájem rozumíme?

c) Co to znamená hrát hru? Pokud se mluví o hraní hry, pak musí být možné posoudit,

zda-li je nějaké jednání hraním hry či nikoli. Na základě čeho lze rozhodnout?

První otázka je problémem rodové podobnosti, druhá se týká životní formy a třetí pravidel.

Následující kapitoly vyloží jazykovou hru vždy pohledem na jeden z těchto aspektů, které se

však prolínají a navzájem spolu souvisejí.

2.3 Jazyková hra jako rodová podobnost

Výraz „jazyková hra“ označuje komplex různých činností. Přesto se zdá, že tento problém

nebyl vysvětlen dostatečně. Co přesně máme na mysli, když se řekne jazyková hra?

V souvislosti s kritikou ideálního jazyka a vznikem filosofických problémů (srov. kap. 2.1)

nyní vidíme, že je tato otázka zavádějící, neboť nám podsouvá, že existuje něco přesně

vymezitelného, dokonce něco, co bychom mohli nazvat podstatou hry.70 Wittgenstein

rezignuje na nalezení toho, co je všem hrám společné (das Gemeinsame), na základě čeho

bychom je takto nazývali.71 Hru nelze přesně vymezit, je tvořena různými příbuznými

činnostmi, ty tvoří „složitou síť podobností, které se navzájem překrývají a kříží“.72 Tyto

podobnosti jsou podobnostmi rodovými (Familienähnlichkeiten):

„Míním deskové hry, karetní hry, míčové hry, bojové hry atd. Co ty všechno mají

společného? – Neříkej: ,Něco společného mít musejí, jinak by se jim neříkalo ,hry‘ –

nýbrž podívej se, jestli je tu něco, co je společné jim všem. – Neboť když se na ně

podíváš neuvidíš sice něco, co by bylo všem společné, ale uvidíš všelijaké podobnosti,

příbuznosti, a sice řadu takových podobností a příbuzností.“ (PU § 66)

Hry sice nemají nějaký společný znak, ale tvoří rodinu.73 Rodina je skupina lidí, kteří jsou

nějak navzájem spřízněni rodinnými vztahy. Dítě je součástí rodiny proto, že je s rodiči

spojuje jeho původ, což mj. znamená některé společných znaky. Tomuto chápání rodové

podobnosti ale Wittgenstein oponuje: „A pevnost provazu nespočívá v tom, že nějaké vlákno

70 Srov.: PU § 92. 71 Srov.: ibid. § 65. 72 Ibid. § 66. 73 Srov.: ibid. § 67. Je rodinná podobnosti rodovou podobností? Když Wittgenstein říká, že hry tvoří rodinu, pak užívá výrazu „Familie“. Podobnost je pak „Familienähnlichkeit“, nabízí se tedy ekvivalent „rodinná podobnost“, překladatel však zvolil výraz „rodová podobnost“. Pro tuto volbu text nenabízí jiné indicie, než poukaz na „složitou síť podobností“ (§ 66), což může naznačovat, že vazby mezi podobnostmi jsou volnější, podobně jako jsou volnější v rodu mezi generacemi několika rodin ve srovnáním s právě žijící rodinou.

24

probíhá po celé jeho délce, nýbrž v tom, že se mnohá vlákna navzájem překrývají.“74 Smysl

této námitky spočívá v tom, že je marné hledat das Gemeinsame. Hry mají nezřetelné hranice,

jsou „rozplývavé“ (verschwommen).75 Nelze nalézt vlákno, spojující všechny její členy, nýbrž

jen různé podobnosti, které se kříží a kombinují. Potud je tedy třeba analogii s rodinou číst

s rezervou.

Jestliže musíme rezignovat na definici podobnosti, a tím také na přesné vymezení hry,

znamená to, že ji nelze nijak postihnout? Vůbec ne: „Jak bylo řečeno: neuvažuj, nýbrž dívej

se!“76 Pokud pohlédneme na různé hry, zjistíme, že je jim něco společné. Definice zde nemají

smysl, jako nemá smysl hledat společné znaky, musíme ale vzít v úvahu, co vyjadřuje výraz

hra. Uvedli jsme, že hra, jako realizace jazykové komunikace, úzce souvisí s jednáním, je

doslova součástí určité činnosti. To, co je hrám společné, je tedy shoda v jednání, neboť

„promlouvání řeči je částí určité činnosti nebo určité životní formy“.77 Základem podobnosti,

toho, že věci vidíme jako podobné, by mohlo být sdílení životní formy.

2.4 Jazyková hra jako projev životní formy

Životní forma vyjadřuje provázanost jazykové hry s mimojazykovými skutečnostmi. Dítě

rozumí naší řeči, protože se naučilo reagovat v různých hrách odpovídajícím způsobem. Jak je

ale možné, že si lidé navzájem rozumějí, připustíme-li různost jazykových her a také toho,

čemu se lze naučit?

Objevuje se zde otázka samotného původu jazyka. Jestliže výcvik znamená osvojení si

způsobů jednání (menschliche Handlungsweise), pak toto jednání má základ v realizaci

našeho života, v životní formě. Proto „představit si určitou řeč znamená představit si určitou

životní formu“.78 Pokud jsme uznali, že lze mluvit o různých hrách, musíme si položit otázku,

zda-li je tato pluralita výsledkem jedné nebo více životních forem. V PU se samotný výraz

Lebensform objevuje na pěti místech a není zcela zřejmé, jak rozhodnout mezi

universalismem a pluralismem životních forem:

„Právě onen společný lidský způsob jednání je oním vztažným systémem, pomocí něhož

si vykládáme nějakou cizí řeč.“ (PU § 206)

„To, co je třeba brát jako takové, co je dáno – dalo by se říci – jsou životní formy.“

(PU s. 288)

74 PU § 67. 75 Srov.: ibid. § 71. 76 Ibid. § 66. 77 Ibid. § 23. 78 Ibid. § 19.

25

Problém tedy spočívá v tom, zda-li varianty lidského jednání vykazují takové odlišnosti na

základě svého původu, že tyto rozdíly povedou k neporozumění, které budeme moci

charakterizovat jako střet nebo konflikt životních forem. Tomu lze oponovat tím, že něco

takového jako rozdíly mezi formami, je pouze projevem dílčích modifikací jediné – totiž

lidské – životní formy.

Dvojí možnost interpretace vhodně ilustruje polemika N. Garvera a R. Hallera. Newton

Garver je zastáncem universalismu, říká, že pokud pozorujeme hlavní linie myšlení autora

PU, budeme nakloněni tomu, říci, že „Wittgenstein nikdy nemluvil o různých a rozdílných

životních formách – a zvláště ne o konfliktu životních forem“.79 Pokud mluvíme o rozdílech

mezi životními formami, tak jen proto, že se jedná o rozdíly sekundární a dílčí. Pokud

Wittgenstein mluví o životních formách, tak mluví o jedné životní formě, která je životní

formou člověka. Lebensform je výrazem přírodopisu (Naturgeschichte) člověka.80

Rudolf Haller se naproti tomu zaměřuje na extenzi životní formy. Wittgenstein neomezuje

výraz Lebensform na náš živočišný druh, nevztahuje se pouze na všem lidem náležející

vlastnosti, nýbrž udává různé příklady vytváření pojmů, které předpokládají rozmanitost.81

Podle Hallera souvisí výraz Lebensform úzce s výrazem Tatsachen des Lebens (danosti

života82), který se vztahuje ke konkrétní realizaci mimojazykového jednání. Haller se snaží

ukázat, že naše Naturgeschichte nemůže určovat životní formu, neboť ty jsou natolik

rozmanité, že nelze odhalit spojitost s našimi biologickými možnostmi a tím, jak žijeme. Je

zřejmé, že možnosti našeho jednání jsou zasazeny do rámce biologických možností člověka,

ale Haller zdůrazňuje, že činnosti jako řízení auta, sledování televize nebo vývoj softwaru

jsou přeci zcela jiné Tatsachen des Lebens než rozkazování, tázání či vyprávění (PU § 25).83

Tato jinakost ale není přirozenou nutností, nýbrž jen jednou z životních forem.

Obě interpretace nahlíží Lebensform jiným způsobem. Garver zdůrazňuje lidskou

přirozenost jako klíčovou výchozí disposici pro realizaci mimojazykového jednání, Haller si

79 „[…] Wittgenstein nie von mannigfaltigen und unterschiedlichen Lebensformen gesprochen hatte – und besonders nicht von Konflikten der Lebensformen.“ GARVER, N. Die Unbestimmtheit der Lebensform. In LÜTTERFELDS – ROSER (eds.). Der Konflikt der Lebensformen in Wittgensteins Philosophie der Sprache. Frankfurt am Main: Suhrkamp. 1999. s. 37-52. s. 48. 80 Srov.: PU §§ 25, 415. 81 Srov.: HALLER, R. Variationen und Bruchlinien einer Lebensform. In LÜTTERFELDS – ROSER (eds.). Der Konflikt der Lebensformen in Wittgensteins Philosophie der Sprache. Frankfurt am Main: Suhrkamp. 1999. s. 53-71. s. 57-58. 82 Překládat „Tatsache“ jako „fakt“ svádí k zavádějící asociaci s TLP. Naopak „danost“ vhodně koresponduje s „das Gegebene“ („co je dáno“). Srov. PU s. 288. 83 Srov.: HALLER, R. Variationen und Bruchlinien einer Lebensform. Op. cit. s. 61.

26

naopak všímá těchto realizací a především jejich rozmanitosti, která není důsledkem jedné

životní formy ale právě různých daností života.

PU nenabízejí dostatek pramenů pro uspokojivé vysvětlení Lebensform(en), bohužel

i jiné zdroje nejsou o nic sdílnější. Osvětlit tento problém by však mohly některé poznámky

z Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie a především z Über Gewissheit, kde se

Wittgenstein na sklonku života opět k problému životní formy vrací. Právě jistota je tím, co

nám umožní pochopit povahu Lebensform.

Namísto nerozložitelného, specifického, nedefinovatelného: Skutečnost, že jednáme tak

a tak, např. udílíme tresty za určitá jednání, tak a tak zjišťujeme podstatu skutku, dáváme

rozkazy, informujeme, popisujeme barvy, zajímáme se o pocity druhého. To, co je třeba

brát jako takové, co je dáno – dalo by se říci – jsou danosti života /životní formy/.“84

(BPP I § 630)

Životní forma je fundamentem našeho jednání, teprve na jejím základě můžeme udílet tresty

za určitá jednání nebo popisovat různé barvy. Životní forma je základem, je životním

kobercem (Lebensteppich), po kterém teprve kráčíme různými směry a způsoby.85 Proč

musíme brát životní formu takovou, jaká je? Důvodem je její fundamentálnost. Sama životní

forma určuje, co je pravdivé či nepravdivé, je předpokladem vůbec jakéhokoli jazykového

tázání. „Jazyková hra je možná jen tehdy, jestliže se na něco spolehneme.“86 Proto

Wittgenstein říká, že „řetěz důvodů má svůj konec“.87 Pro tento základ našeho jazyka je užito

kromě výrazů Lebensform, Lebensteppich, Tatsachen des Lebens také výrazu Weltbild.88

Obraz světa určuje naše jazykové hry. Das Gegebene předchází našemu jazyku, v tomto

smyslu je tedy jistotou, na kterou se musíme spolehnout.

„Vždyť břeh oné řeky sestává z části z tvrdé skály, která se změní jen nepatrně nebo

vůbec, a z části z písku, který bude tu naplaven tady, tu odplaven támhle.“89 (ÜG § 99)

84 „Statt des Unzerlegbaren, Spezifischen, Undefinierbaren: die Tatsache, dass wir so und so handeln, z.B. gewisse Handlungen strafen, den Tatbestand so und so feststellen, Befehle geben, Berichte erstatten, Farben beschreiben, uns für die Gefühle der Anderen interessieren. Das Hinzunehmende, Gegebene – könnte man sagen – seien Tatsachen des Lebens /seien Lebensformen/.“ BPP I. § 630. 85 Srov.: PU s. 219. 86 Srov.: „[Ich will eigentlich sagen, daß] ein Sprachspiel nur möglich ist, wenn man sich auf etwas verläßt.“ ÜG § 509. 87 PU § 326. 88 Srov.: ÜG § 94. 89 „Ja, das Ufer jenes Flusses besteht zum Teil aus hartem Gestein, das keiner oder einer unmerkbaren Änderung unterliegt, und teils aus Sand, der bald hier bald dort weg- und angeschwemmt wird.“ ÜG § 99.

27

Životní forma je základem našeho jazyka a vůbec naší schopnosti se jazyku naučit.90 Písek je

neustále naplavován a odplavován na různých místech, podobně jako se neustále mění obraz

města. Přesto ale je jak ve městě, tak i v řece něco stálého. Tím je skála, na které se „můj rýč

ohýbá“.91 Zde narážíme na hranice a výsledkem není jen náš ohnutý rýč filosofie při dobývání

domnělé podstaty jazyka, ale i boule, které při tomto úsilí utržíme.92 Životní forma jako

fundament vytváří jakési „před-vědění“ (Vor-wissen),93 což je právě shoda v jednání. Dítě

umí reagovat správným způsobem ve hře a vědění lze zformulovat teprve na „další úrovni“,94

tzn. na úrovni jazykové komunikace.

Musíme tedy rezignovat na vůbec jakékoli tázání po životní formě jakožto základu našich

jazykových her? Jak lze rozhodnout polemiku mezi universalismem a pluralismem?

V několika poznámkách skutečně nalezneme poukazy na více životních forem, na jejich

možnou konfrontaci:

„Kde se skutečně střetnou dva navzájem nesmiřitelné principy, tam prohlásí každý toho

druhého za blázna a kacíře.“ 95 (ÜG § 611)

„Na konci všech důvodů stojí přemlouvání. (Pomysli na to, když misionáři obracejí

domorodce na svoji víru.)“96 (ÜG § 612)

Pokud jistota znamená základ našeho vidění světa (našeho Weltbild), tak konfrontace

s jiným pro nás bude zřejmě nepochopitelná, proto budeme druhého nahlížet jako blázna. To

znamená, že konflikt životních forem nemůžeme hodnotit z vnější pozice, ale pouze v rámci

naší životní formy, ta v tomto smyslu znamená hranice možnosti nejen dorozumění, ale

i určitého nahlížení světa, konfrontace – pokud ji takto vůbec pochopíme – nebude otázkou

důvodů, ale pouhého přemlouvání.

Upřímně řečeno, nevím, jak problém mezi universalismem a pluralismem Lebensform(en)

vyřešit, avšak s Hallerem lze souhlasit v pluralitě různých realizací života, s Garverem v tom,

že z naší životní formy se nelze vymanit, neboť je tím, co je dáno.

90 Srov.: ÜG § 449. 91 Srov.: PU § 217. 92 Srov.: ibid. § 119. 93 WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Op. cit. s. 184. Wittgenstein tento výraz – pokud je mi známo – nepoužívá. K tomu srov.: BPP II. § 689. 94 Srov.: „Das Wissen beginnt erst auf einer späteren Stufe.“ ÜG § 538. 95 „Wo sich wirklich zwei Prinzipien treffen, die sich nicht miteinander aussöhnen können, da erklärt jeder den Anderen für einen Narren und Ketzer.“ ÜG § 611. 96 „Am Ende der Gründe steht die Überredung. (Denke daran, wenn Missionäre die Eingeborenen bekehren.)“ ÜG § 612.

28

Wittgenstein výrazem Lebensform klade důraz na primární charakter sdíleného jednání

vzhledem k jazyku a myšlení. Pokud je primární společné jednání, tak je primární i shoda

v jednání: „Správné je to, co lidé říkají; a v řeči se lidé shodují. To není žádná shoda mínění,

nýbrž shoda životní formy.“97 Je zřejmé, že shoda musí být shodou o něčem nebo na něčem.

Pokud se shodujeme v jednání, pak se tato shoda týká toho, jak jednáme. Jestliže se

shodujeme, pak naše jednání není libovolné, tj. není společensky nepodmíněné. Jestliže není

libovolné musí být něčím regulováno. Klíčem k pochopení, proč hru hrajeme právě tímto

způsobem, by mohla být její pravidla.

2.5 Jazyková hra a pravidla

Způsoby jednání, které si osvojíme učením, je možné získat jen díky tomu, že vykazují

určitou pravidelnost (Regelmäßigkeit). Tato pravidelnost souvisí s pravidly hry. Problém

pravidel (Regel) a řízení se pravidlem (Regelfolgen) je diskutován ve značné části PU

z různých aspektů a lze jej považovat za jeden z vůbec nejdůležitějších problémů, debata

o pravidlech je totiž zároveň debatou o:

a) mylném chápání jazyka jako kalkulu, tj. jako souboru explicitních pravidel,

b) chybné představě o původu pravidel, ať už jako komplexu pravidel vně jazyka nebo

pravidla jako naší mentální představy, a s tím souvisejících problémech řízení se

pravidlem,

c) z a) a b) plynoucích důsledcích pro jazykové hry, tzn. především o veřejném charakteru

jazyka a nemožnosti jazyka soukromého.

Na tyto otázky se nyní pokusíme postupně nalézt odpověď.

2.5.1 Jsou pravidla explicitní?

Podívejme se na první bod, tj. a). V kap. 2.1.1 jsme viděli, jak se Wittgenstein odvrací od

představy hledání ideálního jazyka k jazyku běžnému. Tento obrat vrcholí právě v otázce

pravidel. Pokud mluvíme o jazykové hře, tak o ní můžeme hovořit proto, že je souborem –

jakkoli neohraničeným a nejistým – používání jazykových výrazů, které odpovídá tomu, jak

je to pro nás obvyklé (tj. naší Lebensform). V používání jazyka se musíme shodovat proto,

abychom se mohli vůbec smysluplně dorozumět. Tato shoda má ale svůj původ v životní

formě. „Slova „shoda“ a „pravidlo“ jsou navzájem příbuzná, jsou to bratranci.“98 Shodu

jednání bychom mohli chápat jako výraz pravidla. To je však omyl. Pravidlo není ukryto

97 PU § 241. 98 PU § 224.

29

někde v podstatě naší řeči, nýbrž je vyjádřením pravidelnosti jednání. Otázka po pravidlech

tedy v tomto smyslu není otázkou po tom, jak se mám v budoucnu zachovat:

„Člověk nepociťuje, že musí napořád upínat pozornost na pokyn (našeptávaného)

pravidla. Naopak. Neočekáváme napjatě, co asi nám teď řekne, nýbrž říká nám pořád

totéž, a my děláme, co nám říká.“ (PU § 223)

Kdybychom očekávali s napětím, co nám pravidlo přikáže, muselo by toto napětí vycházet

z toho, že bychom slyšeli vždy různé pokyny. Místo napětí ale dělám stále totéž, neboť

pravidlem se řídím, i když žádné neslyším. „Jestliže se držím pravidla, nevolím. Řídím se

pravidlem slepě.“99 Nemůžeme hovořit o nějakém souboru pravidel, který bychom aplikovali

na naši jazykovou praxi, pravidla nejsou někde mimo jazyk, nýbrž spočívají v našem jednání.

V jeho pravidelnosti, která je založena na shodě s dalšími mluvčími. Takové jednání je tahem

ve hře (Zug im Spiel)100 a taková hra má smysl (Witz).101 Pravidla nemohou být explicitní také

proto, že hry tvoří rodinu jako síť podobností a pokud bychom chtěli udat nějaký seznam

pravidel, museli bychom tuto rozmanitost postihnout, což není možné.102 Pravidlo je výrazem

pravidelnosti.103 Proto můžeme říci, že pravidlo je institucí, zvyklostí či návykem.104

V §§ 54 a 564 PU se zdá, že bychom měli rozlišovat mezi různými typy pravidel. Je zřejmé,

že se v PU pohybujeme mezi dvěma možnostmi; na jedné straně se autor snaží ukázat, že

pravidla jsou implicitní, že jsou totožná s technikou jednání, na druhé straně poukazuje na to,

že by mělo být možné pravidla explicitně formulovat (např. za účelem výuky). V tomto

problému navrhuji rozlišovat mezi Regel (explicitní formulace pravidel) a Regelmäßigkeit

(implicitní pravidla jako pravidelnost jednání).

2.5.2 Kde jsou pravidla?

Toto rozlišení nám umožní odpovědět na část bodu b). Viděli jsme, že o pravidlech

nemůžeme hovořit jako o souboru norem, který by se nacházel mimo jazyk. Tím se vyřeší

problém výkladu pravidla, protože pokud by pravidlo bylo formulací pravidla R1, museli

bychom disponovat dalším pravidlem R2 pro výklad R1 a pravidlem R3 pro výklad R2 a tak

dále. Můžeme však namítnout, že problém nekonečného regresu je pseudoproblémem. Běžně

99 PU § 219. 100 Srov.: ibid. § 49. 101 Srov.: ibid. § 142, 363, 564. 102 Srov.: Z § 440. 103 Srov. PU § 208. 104 Ibid. § 199.

30

přeci užíváme výkladů pravidel, která nepotřebují žádné další výklady, proč bychom měli

nutně vyžadovat pravidlo pro pravidlo výkladu pravidla?

Wittgenstein si problém regresu uvědomoval (srov. PU §§ 84, 200), ovšem skutečným

problémem tu není nekonečný regres výkladů pravidel, nýbrž vůbec otázka po výkladu

pravidla. Problémem je tu vznik samotného tázání po pravidlech. Otázka pravidel není

otázkou po příčinách, nýbrž tím, „jak zdůvodnit to, že na základě tohoto pravidla jednám

takto“.105 Otázka po pravidlech je tedy mylná, stejně jako je zavádějící příměr řečové hry ke

hře šachy na několika místech PU,106 neboť pravidla šachu jsou zformulována jazykem,

kdežto jazyková pravidla nejsou zformulována nějakým dalším jazykem. To odpovídá tomu,

že pravidlo není výkladem pravidla, nýbrž samotným jednáním. O pravidlech např. vaření se

tedy můžeme přít, o pravidlech jazyka nikoli: „Kdo se při vaření řídí jinými pravidly než těmi,

která jsou správná, vaří špatně; […] a kdo se řídí jinými gramatickými pravidly než těmi

a těmi, nemluví nesprávně, nýbrž o něčem jiném.“107 Problém jasné definice pravidel je

problémem filosofickým, který nás svede k domněnce, že „ten, kdo vyslovuje […] nějakou

větu, provádí tím jakýsi kalkul podle určitých pravidel“.108

Je samozřejmě možné pravidla např. při učení explicitně formulovat, Wittgenstein chce

však říci, že fundament jazyka nelze nalézt v nějaké ideální podobě jazyka, jako bychom

mohli nalézt soubor pravidel pro vaření v nějaké kuchařce. Ve zkoumání jazyka nemůžeme

překročit to, co je určeno naší životní formou, musíme se zastavit u pravidelnosti

(Regelmäßigkeit) jednání jako návyku (Gepflogenheit) a zvyklostí (Gebräuche). „Rozumět

nějaké větě znamená rozumět určité řeči. Rozumět nějaké řeči znamená ovládat určitou

techniku.“109

Proto se domnívám, že je vhodnější spíše než o pravidle hovořit o Regelmäßigkeit, která je

výrazem určité (techniky) řeči jakožto projevu životní formy.110 Ovšem není toto ztotožnění

pravidel s pravidelností jednání triviální?111 Ano, skutečně to triviální je, ovšem jen do té

chvíle, než začneme filosofovat. Wittgenstein je přesvědčen, jak jsme viděli výše, že

filosofické problémy vznikají chybným používáním jazyka a přitom platí: „Ty aspekty věcí,

105 PU § 217. 106 Srov.: PU. §§ 31, 33, 197, 200. V Zettel se objevuje např. také příměr k pravidlům vaření nebo pravidlům silničního provozu. Srov.: Z §§ 320, 440. 107 „Wer sich beim Kochen nach anderen als den richtigen Regeln richtet, kocht schlecht […] und wer sich nach anderen grammatischen Regeln richtet, als den und den, spricht darum nichts Falsches, sondern von etwas Anderem.“ Z § 320. 108 PU § 81. 109 Ibid. § 199. K problému techniky srov. pozn. 58. 110 V německém Regelmäßigkeit zaznívá angemessen, tj. „přiměřený, náležitý, odpovídající“ pravidlům (den Regeln angemessen). 111 Tuto podstatnou otázku Wittgensteinovi a mně položil dr. Raclavský.

31

které jsou pro nás nejzávažnější, zůstávají skryté pro svoji jednoduchost a každodennost.“112

Jestliže máme „vidět souvislosti“,113 tak musíme svoji pozornost zaměřit na naše jednání,

neboť to určuje naši jazykovou komunikaci.

Je tu však ještě jedna zásadní a doposud zamlčovaná námitka:

„Předpokládej, že mi nějaké pravidlo napovídá, jak se jím mám řídit; tj. když sleduji linii

očima, tak mi vnitřní hlas říká: „Táhni takto!“ – V čem je rozdíl mezi tímto pochodem,

tedy tím, že se člověk řídí jakousi inspirací, a mezi tím, že se člověk řídí nějakým

pravidlem?“ (PU § 232)

Co když se pravidlem řídím proto, že pravidla použití slov jsou obsahem mé mysli? Část bodu

b) a bod c) z úvodu pojednání o pravidlech budou námětem třetí kapitoly této práce, přejdeme

do oblasti filosofie psychologie, do kterého problém pravidel významně zasahuje. Ještě

předtím však krátký souhrn toho, co jsme doposud zjistili:

o Pravidla nejsou výrazem logického kalkulu.

o Pravidla nepředcházejí jazyku, jsou spíše tím, co vypozorujeme z pravidelnosti

našeho jednání.

o Jazyk se učíme skrze výcvik, potud tedy i pravidla získáme výchovou.

o Řízení se pravidlem je praxí, technikou, která je nám vštípena výcvikem.

o Proto pravidla nalezneme vždy ve společnosti, která je sdílí.

o Na základě toho se můžeme řídit i pravidlem, které neznáme.

o Pravidlem se řídíme bez přemýšlení, spontánně a opakovaně.

o Proto hovoříme o pravidlech jako zvycích, institucích či návycích.

o Zvyky, instituce, pravidla jsou realizovány v rámci životní formy.

3. Myšlení a pocity

Rozlišení mezi Regel a Regelmäßigkeit nám sice umožňuje odstranit některé omyly, kdy

bychom mohli pravidla namísto shody mluvčích na základě životní formy chápat chybně jako

explicitní pravidla kalkulu, neumožní nám však odpovědět na otázku po vztahu jazyka

a myšlení. Právě tímto vztahem se na základě debaty o řízení se pravidlem budeme zabývat

v poslední kapitole této práce, která je zároveň pojednáním o veřejném charakteru jazyka.

112 PU § 129. K tomuto problému srov. kap. 2.1.2. 113 Srov. ibid. § 122.

32

3.1 Pravidlo jako myšlenka

I když budeme pravidlo chápat jako pravidelnost našeho jednání, je otázkou, na základě

čeho takto učiníme. Jestliže je totiž určující shoda (Übereinstimmung) mluvčích v užívání

jazykových výrazů, tak si mohu oprávněně položit otázku, jak poznám, že se řídím pravidlem,

tedy jak rozpoznám, že moje jednání je ve shodě s obecnou praxí. Nejsem to totiž v posledu

já, kdo si klade otázku, zda je mé jednání ve shodě s jiným či nikoli? Mluvíme o řízení se

pravidlem na základě svého přesvědčení, že se tomu tak děje?

3.1.1 Souvislost myšlení a pravidel

Naším problémem nyní je, jak vím, co je to řídit se pravidlem. Stejnou otázku si klade

i S. A. Kripke v knize Wittgenstein on Rules and Private Language. Tuto práci, která vyvolala

jednu z nejživějších debat dosavadního wittgensteinovského bádání, zde zmiňuji ne proto, že

bych souhlasil s tím, jak otázku formuluje pomocí tzv. skeptického paradoxu, nýbrž proto, že

nám umožní vhodně ilustrovat souvislost pravidel a myšlení, resp. myšlení a jazykové praxe.

Hlavním problémem Kripkeho práce je tzv. skeptický paradox, který zde krátce shrnu

a nastíním jeho význam pro problém pravidel.

Představme si určité pravidlo spojené se symbolem „+“, které jsme si osvojili výukou, je

zřejmé, že se jedná o pravidlo pro sčítání. Toto pravidlo se naučím tak, že provádím různé

součty a postupně nabývám přesvědčení, že ovládám sčítání. Pokud mezi různými čísly

rozpoznám symbol „+“, tak vím, jak s nimi nakládat. Byť jsme doposud provedli pouze

konečný počet operací sčítání, mohu pravidlo sčítání použít na libovolně mnoho dalších

úloh.114 Pokud se setkám s doposud neznámým příkladem sčítání, doposud jsem např. sčítal

pouze čísla, která byla menší než 57 a nyní mám vyřešit příklad 68 + 57, je zřejmé, že

i v tomto novém příkladu použiji pravidlo sčítání stejně, jako jsem to doposud učinil již

mnohokrát. Nyní se ale setkáme s Kripkeho skeptikem, který se ptá: „Ale kdo může říci, jaká

funkce to vlastně byla?“115 Jak vím, jak jsem doposud sčítal? Mohlo by se totiž stát, že funkce

plus je ve skutečnosti pouze součástí smyšlené funkce „quus“, která je formulována tak, že

tato funkce všechna čísla menší než 57 sčítá obvyklým způsobem (tj. jako plus), pro všechny

ostatní případy (tzn. příklady s čísly 57 a vyšší) je výsledek „quus-součtu“ vždy 5.

Kripke přiznává, že tato skeptikova hypotéza je sice směšná a absurdní, ovšem není

nemožná. Odkud vím, že jsem v minulosti měl vždy na mysli funkci „plus“ a nikoli „quus“?

114 Srov.: KRIPKE, S. A. Wittgenstein über Regel und Privatsprache. Frankfurt am Main: Suhrkamp. 2006. s. 17. 115 „Aber wer kann sagen, welche Funktion dies war?“ Ibid. s. 18.

33

Existuje nějaká skutečnost, na kterou bych se mohl odvolat a dokázat tak, že jsem vždy

v minulosti mínil opravdu plus-součet? Kripke říká, že takovou skutečnost nemůžeme najít:

„U Wittgensteina se jedná především o problém, že můj nynější psychický stav zjevně

neurčuje to, co bych měl v budoucnu udělat. Ačkoli mám (nyní) pocit, že pro každý nový pár

veličin bude předepsána určitá reakce skrze něco, co v mé hlavě odpovídá funkci ,plus‘,

neexistuje v mé hlavě ve skutečnosti nic, co by takovouto reakci zakládalo.“116 Z toho má

podle Kripkeho plynout skeptický paradox, neboť „nějaké pravidlo by nemohlo určit žádný

způsob jednání, protože s pravidlem je možno uvést ve shodu jakýkoli způsob jednání“.117 To

by ovšem znamenalo závažný problém, neboť jestliže by pravidlo nemohlo určit žádný

způsob jazykového jednání, nemohli bychom se vůbec dorozumět. Übereinstimmung by

ztratila svůj význam, neboť bychom nebyli s to určit, co se shoduje.

3.1.1.1 Kripkeho paradox

S. A. Kripke předkládá na základě § 201 PU paradox v problému řízení se pravidlem, který

spočívá v tom, že nemáme žádnou možnost určit shodu v jednání na základě našeho

přesvědčení. Přesvědčení, že se řídím pravidlem, však není totéž jako řídit se pravidlem.

Není příliš obtížné Kripkeho postoj kritizovat, neboť domnělý paradox není paradoxem

pravidel jazykové hry, nýbrž paradoxem vzniklým na základě Kripkeho nepřesné interpretace

PU, která vychází z toho, že nebere v úvahu způsob, jakým jsou PU napsána, tedy ta úskalí,

na která jsme poukázali v kap. 2.1.2. Terapeutická forma psaní znamená nahlížení téhož

z různých úhlů pohledu, proto je nezbytné vzít v úvahu kontext celého problému.

Wittgenstein totiž nehovoří o paradoxu jako o problému jazykové hry, nýbrž jako

o domnělém problému, který vzniká pouze při nesprávném pochopení pravidel jako obsahu

našeho myšlení. Pokud však mimoto odhlédneme také např. od Kripkeho tvrzení, že by

skeptický paradox měl být dokonce „základním problémem“ PU,118 může nám tento výklad

vhodně osvětlit vztah jazyka a myšlení. Kripke totiž správně postihnul to, proti čemu se

Wittgenstein zásadně staví. Obdobně jako jazyk nelze chápat jako obraz skutečnosti, tak jej

nelze chápat ani jako obraz našeho myšlení.

116 „Bei Wittgenstein geht es vor allem um das Problem, dass mein jetziger psychischer Zustand anscheinend nicht determiniert, was ich künftig tun sollte. Obwohl ich (jetzt) vielleicht das Gefühl habe, durch etwas, was in meinem Kopf dem Wort »plus« entspricht, werde für jedes neue Paar von Größen eine bestimmte Antwort vorgeschrieben, gibt es in Wirklichkeit nichts in meinem Kopf, wodurch eine Antwort festgelegt wird.“ Ibid. s. 75. 117 PU § 201. 118 Srov.: KRIPKE, S. A. Wittgenstein über Regel und Privatsprache. Op. cit. s. 101.

34

3.2 Problém soukromého jazyka

Naše vnitřní pocity, dojmy a představy nejsou nijak určující pro veřejný jazyk. Takto by se

dal vyjádřit smysl argumentace proti možnosti tzv. soukromého jazyka v PU. Soukromým

jazykem se rozumí jazyk, jehož „slova se mají vztahovat na to, o čem může vědět jedině

mluvící; na jeho bezprostřední soukromé pocity“.119 Tato nemožnost souvisí se základním

problémem, který s sebou soukromý jazyk přináší. Rekonstruujme dialog v klíčovém

paragrafu 258 PU:

Oponent: „Představme si tento případ. Chci si vést deník o návratech jistého pocitu. K tomuto

účelu si jej asociuji s pocitem ,E‘ a v kalendáři pak ke každému dni, kdy, mám tento

pocit, napíšu tento znak.“

L. W.: „Chci nejprve upozornit, že definici tohoto znaku nelze vyslovit.“

Oponent: „Ale mohu ji přece podat sám jako určitý druh definice ukázáním!“

L. W.: „Jak? Mohu na pocit ukázat?“

Oponent: „Ne v obvyklém smyslu. Ale vyslovím nebo napíšu znak a přitom na pocit soustředím

pozornost – tak na ni jaksi ukazuji ve svém nitru.“

L. W.: „Ale k čemu tato ceremonie! Nějaká definice slouží přece k tomu, aby se význam

určitého znaku pevně stanovil.“

Oponent: „Nu to se právě děje soustředěním pozornosti; neboť tím si vštípím spojení znaku

s příslušným pocitem.“

L. W.: „,Vštípím si je‘ může přece znamenat jedině toto: tento úkon způsobí, že si

v budoucnu na toto spojení budu vzpomínat správně. Ale v našem případě přece

žádné kritérium správnosti nemám. Mohlo by se říci: správné je, cokoli, co mi bude

správné připadat. A to znamená jedině, že o ,správnosti‘ nemůže být řeč.“

Potíž se týká nemožnosti privátní ostenzivní definice. Nemám žádnou jistotu, že určuji

význam znaku správně. Pokud si mám v budoucnu na spojení pocitu „P“ se znakem „E“

vzpomenout, soustředit na něj pozornost, tak musím vědět, že se jedná o pocit „P“, znak „E“

a ostenzivní vztah mezi nimi. Pocit, že znak „P“ odpovídá pocitu „E“, je opět jen pouhým

pocitem, řekněme pocitem „E-P“. Proč je soukromá ostenze pouhou prázdnou ceremonií? Je

jí proto, že moje přesvědčení o vztahu mezi „E“ a „P“ (tedy pocit „E-P“) nemůže být nikdy

správné, neboť nemůže být ani chybné. V tuto chvíli bychom měli zmínit, že by pocit „E-P“

byl zatížen dalším problémem výkladu mezi „E“, „P“ a pocitem „E-P“. Měli bychom uvést,

119 PU § 243.

35

že stojíme na počátku nekonečného regresu mezi spojením pocitu „P“ se znakem „E“

a (dalšího) pocitu tohoto spojení „E“ a „P“. Tímto směrem však Wittgenstein nemíří.

Problémem zde není nekonečný regres pocitu pro pocit pocitu, nýbrž problém absence

kritérií, která by určovala správnost, anebo nesprávnost spojení „E“ a „P“. Výtka proti

soukromému jazyku je založena na tom, že ostenzivní definice, musí podléhat možnosti

korekce ve veřejné jazykové hře. V soukromém jazyce totiž chybí kontext, chybí veřejnost,

a proto není možné se ptát po správnosti nebo nesprávnosti „E“.

„Proto je ,řízení se pravidlem‘ určitá praxe. A být přesvědčen, že se řídíme pravidlem,

není: řídit se pravidlem. A proto se nemůže nikdo pravidlem řídit jen ,soukromě‘

(,privatim‘), protože jinak by přesvědčení, že se člověk řídí pravidlem, bylo totéž jako

řídit se pravidlem.“ (PU § 202)

Problém ostenze z § 258 se tedy vztahuje na význam znaku skrze ostenzivní definici a platí

i pro význam pravidel. Nyní vidíme, proč zde pro Kripkeho skeptické námitky není místo. To,

že jsem přesvědčen, že se řídím pravidlem (slovy § 201 PU: „s pravidlem je možné uvést ve

shodu jakékoli jednání“), nehraje v řízení se pravidly žádnou roli. Naše pocity nemůžeme

chápat jako předměty, které bychom označovali slovy, protože mluvit o určitém pocitu jako

o určitém předmětu nedává žádný smysl kvůli absenci verifikace. To by nás mohlo vést

k závěru, že nemáme vůbec žádné pocity a duševní stavy. To ale Wittgenstein vůbec netvrdí,

ba dokonce přiznává, že samozřejmě mohu mluvit o svých pocitech a různě je pojmenovávat.

Hlavním důvodem, proč zde autor PU problém pocitů zmiňuje, spočívá v tom, že chce na

distinkci mezi výrazy v 1. a 3. osobě ukázat veřejný charakter jazyka, chce říci, že

o soukromých pocitech nemůžeme bez veřejného jazyka smysluplně mluvit, tedy že jazyk

musí být nutně veřejný.

3.3 Vztah myšlení a jazyka

Není výklad ze závěru předchozí kapitoly poněkud unáhlený? Možná nedává dobrý smysl

zakládat sdílenou pravidelnost jednání (tj. používání jazykových výrazů) na niterném pocitu,

že tento pocit přísluší určitému znaku (tj. slovu), ale nepouštíme se tu příliš daleko? Vždyť

přeci říkám, že mě něco bolí tehdy, když cítím bolest. A nejde jen o případ bolesti. Běžně

hovoříme o svých myšlenkách, různých dojmech, pocitech, představách nebo fantaziích. A co

víc, lidé tomu běžně rozumí, sdělují si své dojmy a vůbec jim to nepřijde tak podezřelé, jak by

se mělo z řešení problému soukromého jazyka zdát. Ztratil Wittgenstein v boji

s tractátovským pojetím jazyka nadobro nejen fantazii, ale i hlavu?

36

Problém soukromého jazyka je založen na problému autority první osoby. Pocit bolesti

(a další propoziční postoje) obvykle považujeme za něco, co je nám dáno bezprostředně

a výhradně. Nějaký pocit potom považujeme za základ slova, slovo „bolest“ vyslovujeme

proto, že máme pocit bolesti. Tuto perspektivu Wittgenstein převrací.

Problematickým momentem soukromého jazyka je stanovení významu slova na základě

identity pocitu. Viděli jsme, že pokud tak učiníme „zevnitř“, musíme se vyrovnat s touto

obtíží: „Podstatné na soukromém prožitku vlastně není to, že každý má svůj exemplář, nýbrž

že žádný neví, jestli druhý má toto, nebo něco jiného.“120 Mohli bychom totiž předpokládat,

že někteří lidé mají jiný pocit určité barvy než ostatní. Proto změníme perspektivu a podíváme

se, jak je tomu navenek. Nehledáme nějakou podstatu „bolesti“, ale díváme se, jak se výrazu

užívá. To je totiž vše, co si můžeme dovolit.121 Důležité je mít zde stále na paměti

perspektivu, z jaké problém vidíme. Změna perspektivy je totiž principiální. Ještě lépe to

uvidíme na případu myšlení, byť výsledek bude platný i pro ostatní propoziční postoje.122

Smysl však zůstává stejný; to, co se odehrává v našem nitru, není relevantní pro to, jak

užíváme slov, tj. pro to, jaký mají slova význam:

„Jestliže při řeči myslím, tak se mi nevynořují vedle jazykového výrazu ještě také

,významy‘; nýbrž nositelem myšlení je řeč sama.“ (PU § 329)

Myšlení není nějakým netělesným pochodem, který by mluvení dával „život a smysl“.123

Jestliže něco říkám nebo např. něco chci říct, tak už tato možnost je obsažena v tom, že

ovládám jazyk. „Úmysl je zakotven v určité situaci, v lidských zvycích a institucích.“124 V

PU najdeme celou řadu příkladů a myšlenkových experimentů, které nám to mohou vhodně

demonstrovat, za nejpřístupnější však považuji následující:

„Formulujme to takto: říkat větu bezmyšlenkovitě spočívá v přepnutí na řeč a vypnutí

jistého doprovodu řeči. A teď si položme otázku: spočívá myšlení věty bez mluvení

v přepnutí (zapnutí toho, co bylo předtím vypnuto, a naopak)? To jest: spočívá myšlení

věty bez jejího vyslovení prostě v tom, že se přidržíme toho, co doprovázelo slova,

120 PU § 272. 121 Oponentův protipříklad s měřícím přístrojem (PU § 270) problém neřeší, ale jen odsouvá. Následná identifikace pocitu bez přístroje nás vrací opět na začátek. Přesvědčení o pocitu nevylučuje chybu. 122 V PU jsou probírány tyto: myšlení (§§ 316-361), představy (§§ 363-402), úmysl a mínění (§§ 590-693). 123 Srov.: PU § 339. 124 Ibid. § 337.

37

a slova ponecháme stranou? Zkuste myslet myšlenky věty bez věty a podívejte se, jestli

se to děje.“ (BLB s. 66) 125

Myšlenka „M“ doprovází větu „V“. Jestliže odhlédneme od „V“, zbude „M“. Můžeme myslet

„V“ bez „M“? Ano i ne. Otázkou totiž je, co bylo dříve, zda-li myšlenka nebo věta. Nelze

myslet větu bez jazyka, nelze mít myšlenku věty bez věty. Samozřejmě mohu myslet nějakou

větu, aniž bych ji vyslovoval, ale to teprve tehdy, když si osvojím jazyk.126 Obsah našeho

myšlení je určován jazykově, proto v jistém smyslu můžeme říci, že myslíme jazykem. Jaký

je tento smysl? Dříve jsme viděli, jak je jazyk provázán s jednáním. Nejlépe to ilustrují právě

výpovědi o pocitech.

„Nyní bychom se mohli zeptat, zda-li se slovo skutečně vztahuje jednoduše na chování,

jednoduše na změnu těla. A toto bychom mohli popřít. Nejedná se nám o to, užití slova

takto zjednodušovat. To se vztahuje na chování za jistých vnějších okolností. Pokud

pozorujeme tyto okolnosti a toto chování, říkáme, že někdo je…, nebo má...“127

(Z § 523)

Zmíněný smysl spočívá v tom, že slova spoluurčují naše pocity tak, že náš způsob

vyjadřování je natolik provázán s jednáním, že jazyk je způsobem vyjadřování bolesti.128

Proto si můžeme oprávněně položit otázku: „Jak mohu chtít vstoupit řečí ještě mezi výraz

bolesti a bolest?“129 Můžeme totiž říci, že výraz bolesti (slovo „bolest“) nahrazuje fyzický

projev bolesti (např. křičení).130 To je významem sepjetí (verknüpfen) slov pro pocity

s přirozenými projevy pocitu.131 Spojení nespočívá v „okultním pochodu“, kde bychom je

chápali jako „jakýsi křest určitého předmětu“, nýbrž v tom, že jsem se naučil vyjadřovat

bolest různými způsoby a jedním z těchto způsobů je i jazyk. Naše motivy nespočívají v nitru,

ale jsou vnější.132 Neboť platí: „Pojem bolesti je charakterizován skrze svoji určitou funkci

125 Sice jsme na základě výkladu vývoje díla upřednostnili práci se zdroji staršími než je BLB (viz kap. 1.3), to však zde nehraje rozhodující roli. Ačkoli může záměr těchto přednášek být jiný než PU, souhlasí význam uvedeného příkladu s postojem, který Wittgenstein zastává v PU. 126 Srov.: PU §§ 334, 337, 338. 127 „Man könnte nun fragen, ob dies Wort sich Wirklich einfach auf das Benehmen, einfach auf die Veränderung des Körpers bezöge. Und das können wir verneinen. Es liegt uns ja nichts daran, den Gebrauch des Wortes derart zu vereinfachen. Es bezieht sich auf das Benehmen unter gewissen äußeren Umständen. Wenn wir Umstände und jenes Benehmen beobachten, sagen wir, Einer sei…, oder habe…“ Z § 523. 128 Tomu plně odpovídá dvojznačnost německého Äußerung: (jazykový) výraz nebo také (fyzické) vyjádření. 129 PU § 245. „Řečí“ se zde rozumí výraz „bolest“. Zvláště signifikantní je příslovce „ještě“. 130 Srov.: ibid. § 244. 131 Srov.: ibid. § 256. 132 Srov.: PU §§ 580, 156, 357.

38

v našem životě.“133 Tuto funkci se naučíme díky tomu, že sdílíme způsob učení, jednoduše

řečeno, životní formu.

Teď je také zřejmé, proč Wittgenstein nemůže být „zamaskovaný behaviorista“.134

Neredukujeme tu vnitřní mentální stavy na dispozice k chování. Ovšem to, jak propoziční

postoje vyjadřuji jazykově, je určováno sdílením, akceptováním tohoto vyjadřování.

Životní forma určuje, o jakých pocitech a jakým způsobem lze mluvit, v tomto smyslu i jaké

pocity lze mít. Jiná forma se může natolik odlišovat, že o někom prohlásíme, že určité

propoziční postoje nemá. Pes nemůže bolesti předstírat, neboť předstírání bolesti vyžaduje

kontext, ve kterém má vůbec smysl o předstírání hovořit, jednoduše řečeno, psovi pro

vyjádření předstírání bolesti chybí jazyk.135 To opět ukazuje, nakolik je vztah jazyka

a mimojazykového jednání podle Wittgensteina provázán.136

Je proto s podivem, že problém soukromého jazyka vůbec vzniká, neboť v souvislostech,

které jsme právě vyložili, není soukromý jazyk skutečným jazykem. Jazyk je nutně veřejný.

Závěr

K Wittgensteinovým textům jsme přistupovali s obecně přijímaným přesvědčením, že

pojem Sprachspiel je ústředním a klíčovým pro jeho pozdní filosofii. Postupně jsme

objasňovali roli pravidel, životní formy, podobnosti, jistoty a konečně mentálních stavů v naší

jazykové komunikaci s cílem tyto podstatné pojmy interpretovat a vyložit jejich vzájemné

souvislosti. Výsledek se ale může zdát poněkud překvapivý. Ačkoli to měla být jazyková hra,

kde jsme měli objasnit roli jednotlivých pojmů, ukázalo se, že pluralita jazykových her,

vyjádřena mj. rodovou podobností, předpokládá jistotu jako základ možnosti jazykové

komunikace. Tento fundament nespočívá v logickém obrazu jazyka, nýbrž ve sdílení životní

formy. Je to právě životní forma, která poskytuje nejen jistotu, ale také samotnou možnost se

jazyku naučit, což probíhá skrze osvojování si mimojazykového a jazykového jednání na

základě pravidel. Pravidla jsme však mohli nahradit pravidelností, což bylo možné opět jen

díky základu životní formy, která takto tvoří zároveň hranici naší možnosti tázání. O jazykové

hře můžeme mluvit pouze jako o projevu životní formy. Je to tedy Lebensform, která tu

zaujímá centrální postavení.

133 „Der Schmerzbegriff ist charakterisiert durch seine bestimmte Funktion in unserem Leben.“ Z § 532. 134 Srov.: PU § 307. 135 Srov.: PU § 250. Ještě lépe to vyjadřuje propozice očekávání. O psovi nemá smysl říci, že se bojí zítřejšího výprasku. V tomto smyslu neříkáme, že pes má očekávání. (srov.: PU § 650, s. 219; Z § 526). 136 Této provázanosti si všímá také D. Davidson, který na Wittgensteina v mnohém navazuje, konkrétně např. ve svém výkladu triangulace mezi dvěma mluvčími a vnějším světem. Na tuto souvislost mě explicitně upozornil dr. Raclavský.

39

Zdá se, že otázky filosofie jazyka nás zavedly do oblasti, která je již naprosto vzdálena

pokusu objasnit vztah jazyka a skutečnosti, což je zřejmě klíčová otázka jakékoli takové

filosofie. To, o čem pojednává tato práce, však není teorií, nýbrž spíše praxí. To znamená

bojem proti filosofickým otázkám, které vznikají nesprávným užíváním jazyka, tentokrát však

ne vytyčováním hranic světa zevnitř skrze popis logického lešení světa, nýbrž terapeutickým

uváděním příkladů používání jazyka a poukazováním na možné omyly a svůdnost některých

způsobů chápání tohoto vztahu. Tento klíčový motiv určuje nejen obsah, ale také podobu

textů, se kterými jsme pracovali. Proto tvoří podstatnou a neoddělitelnou část této práce také

pojednání o terapeutické metodě filosofie a o obtížích práce s původními prameny, které s tím

přímo souvisejí.

Byť je silným motivem Wittgensteinových zkoumání kritika obrazu jazyka v TLP, zjistili

jsme, že PU jsou kritikou konstruktivní, což se projevuje také v tom, jaký vliv

Wittgensteinovo myšlení vyvolalo a vyvolává. Přes snahu postihnout klíčové problémy

filosofie jazyka se však ne vše zcela zdařilo. Sice jsem zmínil zásadní témata dané

problematiky, některá dílčí, ne však nepodstatná, uvedena nebyla. Mám na mysli především

oblast tzv. aspektového vidění (Aspektsehen) a solipsismu, tedy problémy, které by rozvíjely

třetí kapitolu této práce. Vzhledem k jejímu výsledku, který spočívá ve vyzdvihnutí pojmu

Lebensform, by také mělo dojít k hlubšímu vysvětlení tohoto tématu, především pak otázky

možného konfliktu životních forem, který nebyl objasněn zcela dostatečně.

40

Prameny a literatura:

1. ARNSWALD, U. Von Lebensform oder Lebensformen zu Sprachspielen: Neue

Gedanken zur Haller/Garver-Debatte. [online]. letzte Revision 15. Dez. 2007. [cit. 17.

3. 2008].

Dostupné z WWW: <http://sammelpunkt.philo.at:8080/1351/1/arnswald.pdf>

2. FRANK, M. Štýl vo filozofii. Bratislava: ARCHA. 1995.

3. HINTIKKA, J. – HINTIKKA, M. B. Untersuchungen zu Wittgenstein. Frankfurt. a. M.

1990.

4. LÜTTERFELDS – ROSER (Hrsg.) Der Konflikt der Lebensformen in Wittgensteins

Philosophie der Sprache. Frankfurt am Main. Suhrkamp. 1999.

5. LÜTTERFELDS, W. Wittgensteins Paradox des interkulturellen Verstehens. [online].

letzte Revision 15. Dez. 2007. [cit. 17. 3. 2008].

Dostupné z WWW: <http://sammelpunkt.philo.at:8080/1431/1/luetterfelds.pdf>

6. MALCOM, N. Ludwig Wittgenstein v spomienkach. Bratislava: ARCHA. 1993.

7. MONK, R. Wittgenstein. Úděl génia. Praha: Hynek. 1996.

8. PEARS, D. Ludwig Wittgenstein. München: dtv. 1971.

9. PEREGRIN, J. Děláme světy jazykem? K filozofii jazyka, vedy a iným problémom.

ORGANON F V. Príloha. Bratislava: Filozofický ústav SAV. 1998. s. 40-48.

10. PEREGRIN, J. Kapitoly z analytické filosofie. Praha: FILOSOFIA. 2005.

11. PEREGRIN, J. Proč Wittgenstein opustil traktátovskou teorii jazyka, a proč bychom jej

my měli následovat. Filozofia Ludwiga Wittgensteina. Organon F. Príloha. Bratislava:

Filozofický ústav SAV. 2002. s. 14-22.

12. PICHLER, A. Untersuchungen zu Wittgensteins Nachlaß. Bergen: University of Bergen.

1994.

13. PICHLER, A. Wittgensteins Philosophische Untersuchungen: Vom Buch zum Album.

Amsterodam/New York: Rodopi. 2004.

14. SAVIGNY, E. von. Wittgensteins „Philosophische Untersuchungen“ Ein Kommentar

für Leser. Band I. Abschnitte 1 bis 315. 2. völlig über. Auflage. Frankfurt a. M.: Vittorio

Klostermann. 1994.

15. SAVIGNY, E. von. Wittgensteins „Philosophische Untersuchungen“ Ein Kommentar

für Leser. Band II. Abschnitte 316 bis 693. 2. völlig über. Auflage. Frankfurt a. M.:

Vittorio Klostermann. 1996.

41

16. SCHULTE, J. Chor und Gesetz: Wittgenstein im Kontext. Frankfurt a. M.: Suhrkamp.

1990.

17. SCHULTE, J. Wittgenstein Eine Einführung. Stuttgart: Reclam. 2001.

18. VOSSENKUHL, W. Ludwig Wittgenstein. München: Beck. 1995.

19. WITTGENSTEIN, L.: Werkausgabe in 8 Bänden, Bd. 1, Frankfurt a. M.: 1995.

Logisch-Philosophische Abhandlung – Tractatus logico-philosophicus

[čes. překl.: Tractatus logico-philosophicus. Praha: OIKOYMENH. 2007.]

Philosophische Untersuchungen

[čes. překl.: Filosofická zkoumání. Praha: Filosofický ústav AV ČR. 1993.]


Das Blaue Buch


Eine Philosophische Betrachtung (Das Braune Buch)



Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie Bd. I.

Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie Bd. II.



Bemerkungen über die Farben

Über Gewißheit

Zettel

Vermischte Bemerkungen

[čes. překl.: Rozličné poznámky. Praha: Mladá fronta. 1993.]

23. WRIGHT, G. H. Wittgenstein. Frankfurt a. M.: Suhrkamp. 1990.

42

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie

Documents

Transcript of Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie