1

Labyrintem hybridních režim ů: přístupy, kategorie a typologie*

Štěpán Drahokoupil**

Summary

Through the Labyrinth of the Hybrid Regimes: Approaches, Categories and Typologies

The article addresses the issue of hybrid regimes, specifically variety of concepts of democracies with

adjectives, authoritarian regimes with adjectives and their typologies. The phenomenon of regimes between

democracy and authoritarianism has been studied mostly after the end of the Cold War and the discussion

has came up with a large number of new terms such as competitive authoritarianism, electoral

authoritarianism, illiberal democracy, defective democracy and many others. Despite different root concepts

(democracy, authoritarianism) and different adjectives (e.g. electoral, competitive, semi, defective) the

whole discussion shares similar issues. The article claims that in order to understand the whole debate, it is

essential to understand how the very categories work and to be clear about the definitions of democracies,

since these two variables determine how the concepts are used on the ladder of generality and how their

definitions are constructed, and also how far we can draw a line for democratic regimes. In spite of the

pluralism of the terms and approaches, the article also argues, that we should exclude regimes

characterized as hegemonic authoritarian on one side and polyarchy on the other from the discussion of the

hybrid regimes.

Keywords: hybrid regimes, democracy, radial category, family resemblance, typology.

V posledních desetiletích jsme mohli v politické vědě sledovat bohaté diskuse o hybridních režimech. Tento

pojem je využíván spíše jako zastřešující koncept pro desítky nových termínů, z nichž pouze některé

překročily hranice článků svých vlastních autorů nebo autorek. Diskuse o hybridních režimech se již stala

neodmyslitelnou součástí debaty o podstatě demokracie a autoritářství v době po konci studené války.

S ohledem na zapojení do nikdy nekončící debaty o významech pojmů demokracie či autoritářství není

možné diskusi o hybridních režimech prohlásit za ukončenou. Přesto se však zdá, že její část týkající se

vzniku nových pojmů spěje ke svému konci. Na přelomu tisíciletí vzniklo několik vlivných termínů

(elektorální autoritářství, kompetitivní autoritářství, defektní demokracie, neliberální demokracie) a zároveň

téměř skončila proliferace nových typů režimů. Diskuse o hybridních režimech však není bohatá pouze na

množství nejrůznějších adjektivních demokracií a adjektivních autoritářství, ale také na přístupy ke

kategoriím obecně. Můžeme v ní nalézt klasické kategorie, kategorie rodové podobnosti i radiální kategorie.

Shoda mezi autory a autorkami samozřejmě nepanuje ani na definici demokracie. Některé totožné termíny

v rukách jiných autorů, autorek představují odlišné typy kategorií a různé definice demokracie. Stejně tak

jedna země může být rozdílnými autory a autorkami zařazena do odlišných kategorií, přestože jsou jimi

* Text je výstupem Vnitřního grantu FF UK VG017 „Studium kompetitivního autoritářství ve světle tématu hybridních režimů“. ** Mgr. Štěpán Drahokoupil, Ústav politologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, U Kříže 8, 158 00, Praha 5 – Jinonice. E-mail: stepan.drahokoupil@gmail.com.

2

sledována totožná témata. V tomto prostředí je lehké zabloudit v labyrintu jednotlivých termínů a přístupů,

což, jak uvidíme v článku, se stává i klasickým a uznávaným badatelům jako např. Juanu Linzovi nebo

Andreasu Schedlerovi.

Cílem textu, jak již napovídá samotný název, je zpřehlednění dosavadní diskuse o hybridních režimech. Jako

klíčové pro stanovený cíl je považováno pochopení rozdílnosti chování jednotlivých typů kategorií a

odlišnosti mezi definicemi demokracie. V článku budu pracovat se třemi základními přístupy ke kategoriím:

klasické kategorie, radiální kategorie a kategorie rodové podobnosti, z nichž všechny jsou zastoupeny

v diskusi o hybridních režimech. Pro pochopení jednotlivých přístupů bude nutné vykročit z oblasti

politických věd a přiblížit relevantní základy z kognitivní lingvistiky. Konkrétně se bude jednat o práce

Ludwiga Wittgensteina a George Lakoffa. Definice demokracií budou vycházet z tradičních konceptů

Roberta Dahla a Josepha Schumpetera, které zasadím do kontextu současných diskusí.

S ohledem na samotné téma hybridních režimů, které je v české politologii relativně nezpracované, je na

začátek článku uveden stručný vývoj studia. Po něm následuje ne méně probádané téma přístupu

k jednotlivým kategoriím a odlišnost fungování kategorií z hlediska pohybu na žebříku obecnosti a způsobu

konstruování jejich definic. Před výčtem dnes nejzmiňovanějších typů adjektivních demokracií a

adjektivních autoritářství jsou představeny rozdílné definice demokracie. Jednotlivé typy hybridních režimů

a celé typologie od liberální demokracie po uzavřené autoritářství jsou následně uspořádány způsobem,

který umožňuje odhalit vzájemné překrývání a blízkost studovaných konceptů.

Cílem textu naopak není rozhodnout o správném pojetí demokracie, hybridním režimu nebo přístupu ke

kategoriím. Kritérium výběru konceptů bylo založeno na jejich pravidelném objevování v autoritativních

článcích, kdy jako preferované zdroje jsou použity texty z pera Matthijse Bogaardse, Stevena Levitskyho,

Lucana Waye, Andrease Schedlera a Larryho Diamonda (Bogaards 2009; Levitsky, Way 2010; Schedler

2006; Diamond 2002). Jsem si plně vědom složitosti výběru jednotlivých termínů, avšak domnívám se, že

čtenářům a čtenářkám předkládám dostatečně reprezentativní vzorek týkající se diskuse o hybridních

režimech.

Fenomén hybridních režimů

Vznik rozsáhlejší diskuse o hybridních režimech je spojen s koncem studené války, po němž došlo ke

značnému rozšíření typů režimů mezi demokracií a autoritářstvím. Rozpad jednostranických systémů ve

východní Evropě či Africe a konec vojenských režimů v Latinské Americe postavily politickou vědu před

nutnost nalezení termínů pro zkoumání nového fenoménu, který není lehce uchopitelný kategoriemi liberální

demokracie, post-totalitarismu či autoritářství.

Nárůst počtu hybridních režimů dokládají Epstein a kol. z měření Polity IV, když konstatují, že „procento

částečných demokracií mezi společnostmi světa v posledních letech významně vzrostlo: svého minima 3,6 %

dosáhlo v roce 1976 a vzrostlo až ke svému maximu 26,1 % v roce 2000 s velkým nárůstem po rozpadu

Sovětského svazu. Třetí vlna zalidnila svět částečnými demokraciemi.“ (Epstein a kol. 2006: 555). Epstein a

3

kol. nezůstávají se svým tvrzením osamělí. Leonardo Morlino ukazuje rozšíření hybridních režimů

v dnešním světě na základě dat organizace Freedom House. Jejich kategorii částečně svobodných zemí

(partly free) pokládá za blízkou kategorii hybridních režimů (Morlino 2009). V roce 2012 bylo podle

organizace Freedom House 58 ze 195 zemí (30 %) označeno za částečně svobodné (Freedom House 2013).

Kategorii částečně svobodných zemí pro studium hybridních režimů používá i Merkel (2010). Průzkum

časopisu The Economist, na jehož základě je vypracován Index demokracie, pracuje přímo s kategorií

hybridních režimů.1 Podle něho bylo v roce 2012 ze 167 sledovaných zemí 37 států (22 %) označeno za

hybridní režimy (The Economist 2012). Samotný odkaz na jednotlivé indexy není jednoznačným důkazem

nutnosti používání prostřední kategorie hybridních režimů, už jen proto, že množiny zemí v těchto

kategoriích se liší. Jedná se však o dobrý indikátor ospravedlňující potřebu diskuse o prostřední kategorii

mezi demokracií a autoritářstvím.

K obdobnému zjištění jako Epstein a kol. nebo Morlino došel i Thomas Carothers. Podle něj „ většina zemí

třetí vlny nedosáhla relativně dobře fungující demokracie nebo nevypadá, že by u nich docházelo

k jakémukoliv prohlubování nebo postupování demokratického procesu. V malém počtu případů počáteční

otevření naprosto selhalo a autoritářský režim byl obnoven“. Dále poznamenává, že „většina tranzitních

zemí nejsou nicméně ani diktatury, ani nesměřují k demokracii. Vstoupily do politické šedé zóny.“ (Carothers

2002: 9). Tento typ zemí v šedé zóně pak podle Carotherse tvoří „dnes nejvíce častý politický stav v zemích

rozvojového světa a v postkomunistickém světě. Není to výjimečná kategorie (….) je to stav normality pro

mnoho společností“ (Carothers 2002: 18). Termín šedá zóna můžeme považovat za synonymum hybridních

režimů. Jde více o zastřešující koncept než o jasně definovaný a vymezený termín. Významný úbytek

uzavřených autokracií a nárůst hybridních režimů za posledních 40 let potvrzují i Møller a Skaaning

(Møller, Skaaning 2013b) v nedávno publikovaném článku, který navazuje na jejich předchozí, více

konceptuální text (Møller, Skaaning 2013a).

I když je dnes téma hybridních režimů výraznou součástí diskuse o demokratizaci a teorii demokracie,

režimy kombinující prvky demokracie a autoritářství neušly zkoumání autorů a autorek i dříve, a nejedná se

proto o zcela nové téma. Leonardo Morlino např. řadí do skupiny pojmů souvisejících s hybridními režimy

Finerovy fasádní demokracie (façade democracies) a kvazi-demokracie (quasi-democracies) z roku 1970

(Morlino 2009). V klasické práci o změnách režimů pracují O’Donnell a Schmitter s termíny dictablanda a

democradura (Schmitter, O’Donnell 1986). Se samotným termínem hybridních režimů přišla mezi prvními

Terry Lynn Karl v souvislosti se studiem režimů Střední Ameriky (Karl 1995), kdy poznamenává, že od

budoucího vývoje můžeme očekávat „trvání na ‚elektoralismu‘, tedy pravidelném pořádání voleb, zároveň

však s pokračující restriktivní politikou v případě politických práv a příležitostí jejich občanů. Tento

hybridní mix volebních forem a autoritářství, který je někdy přezdíván jako ‚elektokratická vláda‘

(electocratic rule), se pravděpodobně objeví v ostatních rozvojových zemích.“ (Karl 1990: 15). V již

zmíněném článku Karl formuluje tezi o hybridních režimech jako přetrvávajícím fenoménu, nikoli pouze

jako případu tranzice. Karl totiž zcela správně nepředpokládala návrat k reakčnímu despotismu. Stejně tak

4

nevidí jako pravděpodobné, že se v zemích Střední Ameriky konsolidují jejich křehké demokratické

struktury. „Ve střednědobém horizontu se tak stává nejvíce pravděpodobné ustanovení hybridních režimů,

které kombinují elementy autoritářství a demokracie.“ (Karl 1995: 73). Karl považuje za důležité odlišit

vlastní charakter hybridních režimů a vymezit je proti autoritářství a demokracii. Hybridní režimy nejsou

pouze jiným typem autoritářského režimu s poněkud pozměněnými atributy. Míra participace a inkluze se

vymyká z kategorie autoritářství. Avšak protože nesplňují ani podmínky procedurální demokracie,

nemůžeme je označit ani za plně demokratické. „Zisky v oblasti voleb nebyly doposud doprovázeny

ustavením kontroly nad armádou a prosazením vlády práva. Volby jsou často svobodné a spravedlivé, ale

významné sektory zůstávají politicky a ekonomicky vyloučené.“ (Karl 1995: 80). Tezi přetrvávání hybridních

režimů jako režimů sui generis, a nikoli pouze jako období tranzice mezi dvěma kategoriemi demokracie a

autoritářství, následně prosazují všichni autoři a autorky zabývající se zeměmi v šedé zóně (Carothers,

O’Donnell, Levitsky, Way, Ottaway).

Samotnou kategorii hybridních režimů badatelé a badatelky většinou přesně nevymezují a jedná se o

zastřešující termín. Z tohoto důvodu je i pro účely článku často využíváno slovní spojení „diskuse o

hybridních režimech“. Podrobnější definici předkládá Leonardo Morlino, podle něhož se jedná o „soubor

institucí, které jsou trvalé, ať už stabilní nebo nestabilní, po dobu jedné dekády, předcházel jim autoritářský

nebo tradiční režim (možná s koloniálními charakteristikami) nebo i minimální demokracie a jsou

charakterizovány rozpadem limitovaného pluralismu, formami nezávislé, autonomní participace, ale absencí

alespoň jednoho ze čtyř aspektů minimální demokracie.“2 (Morlino 2009: 282). Jakkoliv se jedná o přínosný

pokus definovat tuto skupinu zemí, Morlinova definice nám neříká o moc více než to, že se jedná o režimy

trvající alespoň 10 let, jejich předchůdci jsou jiné typy režimů, liší se od demokracie a autoritářství a je u

nich přítomen znak autonomní participace. Morlino do své definice vedle obecného popisu režimu jako

takového a odlišení od demokracie a autoritářství zahrnuje znak předchozího režimu a přítomnost autonomní

participace. Přes tento Morlinův pokus není zcela nepřesné hybridní režimy označovat jako režimy sdílející

charakteristiky demokratických institucí a autoritářské praxe, nebo jednodušeji jako kategorii režimů mezi

demokracií a autoritářstvím.

Po první dekádě 21. století se typy hybridních režimů staly pevnou součástí autoritativních typologií

s ambicí pojmenovat režimy od liberální demokracie po úplné autoritářství. V článku o tzv. arabském jaru je

do své typologie nedemokratických režimů zapracovali i Juan Linz a Alfred Stepan, kteří píší o

„autoritářsko-demokratickém hybridu“ (authoritarian-democratic hybrid; Linz, Stepan 2013). Juan Linz

tímto rozšířením své typologie navazuje na svoji poznámku z rozsáhlé předmluvy klasické knihy o

totalitárních a autoritářských režimech, kde konstatuje, že „pokud bych psal knihu o komparativních

demokraciích, musela by obsahovat kapitolu o neúspěšných tranzicích k demokracii, defektních a

pseudodemokraciích, které radši charakterizuji jako ‚elektorální autoritářské‘ režimy“ (Linz 2000: 33–34).

Jak již bylo zmíněno v úvodu článku, v rámci diskuse o hybridních režimech se setkáváme s různými

definicemi demokracie a různými typy kategorií. Dříve než se dostaneme k jednotlivým typům hybridních

5

režimů, je nutné se věnovat představení samotných typů kategorií, konkrétně způsobu vytváření jejich

definic a chování na žebříku obecnosti.

Klasické kategorie

V dnes již klasickém článku z roku 1970 řeší Giovanni Sartori otázku možnosti cestování konceptů, tedy

použití již existujících konceptů na širší okruh zemí (Sartori 1970). Jako řešení předkládá žebřík obecnosti

(ladder of generality)3 založený na principech intenzity a extenze. Čím menší je intenzita konceptů, tedy čím

menší je počet znaků, tím se zvětšuje extenze konceptu, počet příkladů. Čím více jsou koncepty obecné, tím

jsou použitelnější pro více příkladů, které je možné zařadit do jedné kategorie. Naopak čím více atributů

přidáváme, tím užší je skupina příkladů. Takovéto fungování konceptů popsané Sartorim spadá do

klasického vnímání kategorií. Lidské myšlení podle Sartoriho „vyžaduje ohraničené body, které

korespondují (i přes následné propracování) s díly, do nichž je přirozená nebo kvalitativní řeč rozdělena“

(Sartori 1970: 1038). Kategorie musejí být vzájemně exkluzivní a společně vyčerpávající. Tyto jasně

ohraničené kategorie jsou uspořádány taxonomicky (Sartori 1970: 1039). „Dva porovnávané předměty musí

nejprve patřit do stejné třídy a buď mít, nebo nemít příslušný atribut“ (Sartori 1970: 1038).

Klasické vnímání kategorií vychází z přístupu, který Lakoff nazývá „objektivistické paradigma“ (Lakoff

2006: 12). Abychom mohli lépe pochopit kritiku, s níž přišli Wittgenstein a Lakoff, je nutné si nejprve

krátce představit samotné objektivistické paradigma. Podle objektivistické metafyziky „veškerá skutečnost

sestává z entit, které mají pevně dané vlastnosti a vztahy, které mezi nimi platí v každém okamžiku“ (Lakoff

2006: 164). Tyto entity mají vlastnosti, jež je samotné definují, tvoří jejich podstatu, tedy „bez kterých by

nebyla věcí svého druhu“ (Lakoff 2006: 164). Pokud skupina entit sdílí tuto základní definující vlastnost,

tvoří jednu kategorii a tyto vlastnosti jsou nutné a postačující pro její určení. Kategorie entit jsou objektivní

a přirozené. Taxonomická struktura je hierarchickou strukturou klasických kategorií. „Hierarchie je pak

strukturně reprezentována schématy část-celek a nahoře-dole. Každá kategorie vyššího řádu je celek a jí

bezprostředně podřízené kategorie jsou její části. Každá kategorie na vyšší úrovni obsahuje všechny své

kategorie z nižších úrovní.“ (Lakoff 2006: 280). Sartoriho žebřík obecnosti tedy zapadá do výše zmíněného

přístupu.

Objektivistické paradigma předpokládá existenci pouze jedné přirozené a správné taxonomie. Jako příklad

zastánci objektivismu uvádějí kategorie zvířat. Právě na případech zvířat a rozdílných přístupech v biologii

ukazuje Lakoff omezení objektivistického předpokladu. Je sice možné utvořit kategorii na základě sdílených

vlastností, není ale již možné rozhodnout, jaké vlastnosti by to měly být. Existenci přirozených druhů však

toto paradigma vyžaduje. Lakoff poukazuje na konkurenční přístupy k biologické taxonomii: kladistický,

fenetický a evolucionistický. „Kladisté i fenetici mají pro rozhodující vlastnosti různá kritéria a neexistuje

žádný standard nezávislý na lidských zájmech a starostech, který by mohl rozhodnout mezi těmito kritérii a

poskytnout nám jednoznačnou odpověď.“ (Lakoff 2006: 187). Murphy (2004) shrnuje přístup klasického

vnímání kategorií na základě tří definičních znaků: 1) definice konceptu poskytuje nezbytné a postačující

6

atributy pro určení člena kategorie; 2) každý objekt je buď uvnitř, nebo vně kategorie; 3) neexistují rozdíly

mezi členy kategorie. Každý člen splňující nezbytná a dostačující kritéria je stejně dobrým členem kategorie

jako každý jiný. Pokud o Sartorim hovořím v souvislosti s klasickými kategoriemi, je nutné poznamenat, že

ho nepovažuji za zastánce jediné a správné taxonomie v sociálních vědách. Avšak z hlediska konstruování

kategorií, tedy jejich vytváření na základě hledání nezbytných a postačujících podmínek, a chování se

kategorií na žebříku obecnosti, zastává Sartori klasický přístup.

Kategorie rodové podobnosti

Klasický přístup není jediný při práci s kategoriemi. Dvě další možnosti používané v diskusi o hybridních

režimech jsou rodová podobnost (family resemblance) a radiální kategorie (radial category). Ty se liší

v chování na žebříku obecnosti i v konstruování definic jednotlivých kategorií. Rodová (či rodinná)

podobnost je „představa, že členy kategorie mohou být ve vzájemném vztahu příbuznosti, aniž by všechny

členy měly společné vlastnosti, které definují tuto kategorii“ (Lakoff 2006: 25). Jako příkladu využívá

Wittgenstein nemožnost stanovit podle kritérií klasického vnímání konceptů jednotnou definici aktivit, které

označujeme jako „hry“. Wittgenstein poukazuje na rozdílnost a velkou rozmanitost této skupiny aktivit, do

níž můžeme zařadit deskové hry, karetní hry, míčové hry, bojové hry atd. Klasický pohled na koncepty zde

selhává, protože i přes podobnost všech her, které jsou něčím, „co slouží zábavě“ (Wittgenstein 1993: 46),

není možné stanovit nezbytné a postačující definiční atributy a jasně ohraničit tuto skupinu, tedy odlišit, co

hra je a co není. Hry obsahují velké a rozmanité množství charakteristik: soutěž, štěstí, dovednosti a jejich

kombinace. Wittgensteinovo řešení zní: „vidíme složitou síť podobností, které se navzájem překrývají a

kříží“ (Wittgenstein 1993: 46). Tuto podobnost Wittgenstein označuje za „rodovou podobnost“, kdy „‚Hry‘

tvoří určitou rodinu“ (Wittgenstein 1993: 45).

David Collier a James E. Mahon Jr. předkládají politologii blízký příklad omezení logiky fungování

klasických konceptů a využití rodové podobnosti (Collier, Mahon 1993). Uvádějí příklad, kdy máme šest

zemí a šest atributů. U každé země absentuje jeden atribut, přičemž se vždy jedná o jiný. Při použití přístupu

hledání společných nezbytných a postačujících atributů musí badatel či badatelka dojít k závěru, že tyto

atributy jednoduše chybí a skupina zemí nemůže být zařazena do jedné kategorie. A to i přes fakt, že

všechny země sdílí s každou další čtyři stejné atributy. Wittgensteinův přístup není v komparativní

politologii ničím výjimečným. Goertz jako příklad uvádí koncept státu blahobytu (Goertz 2006). U tohoto

konceptu jsou podle Hickse určena čtyři kritéria – podpora v nezaměstnanosti, vyplácení starobních

důchodů, zdravotní pojištění a kompenzace pracujícím. Pokud stát poskytuje alespoň tři z těchto služeb, je

Hicksem označen za stát blahobytu. Goertz pracuje s rodovou podobností a ukazuje, že oproti logice

klasických konceptů, která používá spojku „A“ mezi svými atributy, rodová podobnost používá spojku

„NEBO“. Je tedy možné zaměnit jeden atribut za druhý a přitom nadále ponechat člen uvnitř kategorie.

Vlastnost zaměnitelnosti atributů je tak jednou z klíčových pro rodovou podobnost.

7

Při práci s rodovou podobností Goertz dále zkoumá, jak se tato kategorie chová v případě aplikace žebříku

obecnosti a jako příklad používá opět kritéria státu blahobytu. Základní princip žebříku pro klasické

koncepty zní, že se snižující se intenzitou se zvyšuje extenze. V případě rodové podobnosti však tato logika

nefunguje. Když Goertz použil kritéria státu blahobytu a zvýšil intenzitu, získal příklady, kdy došlo také ke

zvýšení extenze.

Radiální kategorie a zúžené podtypy

Stejně významný jako je přínos Wittgensteina a jeho rodové podobnosti, je podstatná i radiální kategorie

lingvisty George Lakoffa. Oproti klasickému přístupu, který pracuje se schématy část–celek a nahoře–dole,

radiální kategorie je strukturována podle modelu centrum–periferie. „Jedna subkategorie je centrum a

ostatní kategorie jsou s tímto centrem spojeny různými typy vazeb.“ (Lakoff 2006: 280). Wittgenstein použil

příkladu her, Lakoff pro vysvětlení svého konceptu používá termín „matka“. „Podle klasické teorie by mělo

být jednoduché sepsat jasné a postačující podmínky pro pojem matka, jež bude možné aplikovat na všechny

případy. Taková definice může být něco jako: žena, která porodila dítě. Ale jak uvidíme, žádná takováto

definice nepokryje celý rozsah použití tohoto pojmu.“ (Lakoff 2006: 84). Lakoff uvádí několik kognitivních

modelů, které jsou spojeny do složitého svazkového modelu. Zdánlivě nezbytný a postačující model by

mohl být model zrození, tedy žena, která porodila dítě. Lakoff vyjmenovává ještě další modely, jež se

ukážou být pro podrobnější rozpracování klíčové. Genetický model: žena, která poskytne genetický

materiál; model výchovy: dospělá žena, která se stará o dítě a vychovává jej; model manželství: manželka

otce dítěte; genealogický model: nejbližší ženský předek dítěte.

Žádný z těchto modelů nelze označit za jediný a skutečný model matky. Model matky tak obsahuje všechny

zmíněné modely. Pokud dochází k absenci jednoho z modelů, dochází ke vzniku radiální kategorie, která se

vztahuje primárně k centrální subkategorii matky. V běžném jazyce vznikají srozumitelné kategorie, jakými

jsou nevlastní matka, adoptivní matka, biologická matka, svobodná matka. Každá z těchto kategorií by v

logice klasických konceptů neměla místo. Pokud bychom přijali jako nezbytné a postačující kritérium pro

definici matky atribut porodu, kategorie nevlastní matky by nám nedávala smysl. Při použití žebříku

obecnosti bychom museli postoupit o úroveň výše, na úroveň konceptu „ženy“, protože by se nám snížila

intenzita. Problémem by však byla jeho nízká vypovídající hodnota. Zásluha za vnesení radiální kategorie do

komparativní politologie z oblasti kognitivní lingvistiky patří Davidu Collierovi (Collier, Mahon 1993;

Collier, Levitsky 1997). V článku z roku 1997 používají Collier a Levitsky logiku radiálních kategorií pro

vytvoření zúžených podtypů (diminished subtypes; Collier, Levitsky 1997). Ty se oproti klasickým

podtypům vytvořeným přidáním dalšího atributu liší tím, že přidané adjektivum neurčuje vlastnost, kterou se

daný koncept vyznačuje nad rámec definice kmenového konceptu (root concept), ale naopak, že přidané

adjektivum identifikuje absentující charakteristiku. Collier a Levitsky v článku zmiňují existující zúžené

podtypy od procedurálního minima a rozšířeného procedurálního minima definice demokracie (viz níže).

Pokud absentuje atribut všeobecného volebního práva, je režim označen např. za limitovanou demokracii,

8

pokud atribut garance občanských práv za neliberální demokracii, pokud atribut soutěže za kontrolovanou

demokracii a pokud atribut efektivní moci vládnout, tak za tutelární demokracii. Při použití klasických

kategorií a logiky žebříku obecnosti by tyto režimy nemohly být označeny za demokracii, protože nesplňují

nezbytné a postačující podmínky stanovené definice demokracie. Pokud bychom však vystoupali po žebříku

obecnosti v hierarchii kategorií výš k volebnímu režimu, dostali bychom se sice do obecnější kategorie, jejíž

kritéria by tyto koncepty již splňovaly, ale zařazením do takto obecné kategorie by nám značně klesla

vypovídající hodnota o samotné povaze režimu. Všechny tři kategorie by byly označeny za volební režimy a

ze samotné kategorie bychom se nedozvěděli přesnější informaci o fungování těchto režimů. Radiální

kategorie stejně jako rodová podobnost se na žebříku obecnosti chová odlišně od klasických konceptů.

Odebráním atributu, snížením intenzity, nedochází nutně ke zvýšení okruhu případů, na něž je možné nový

koncept aplikovat, ale může dojít ke snížení extenze. Odebereme-li z centrální subkategorie demokracie

atribut občanských a politických práv, v logice radiální kategorie získáme nový koncept neliberální

demokracie, který je více specifický.

V přístupu Colliera a Levitskyho pokračuje Gary Goertz, který dále propracovává použití žebříku obecnosti

a logiku fungování radiálních kategorií (Goertz 2009). Collier a Levitsky podle něj zůstávají ve svém

schématu zajatci metafory žebříku a z důvodu nižší extenze zúžených podtypů stavějí tyto kategorie na

úroveň klasických kategorií tedy pod kmenový koncept. Pokud zohledníme rovinu extenze, jedná se o

správný přístup, pokud však chceme zohlednit rovinu intenzity, zúžené podtypy bychom museli posunout

nikoli o úroveň níže, ale naopak výše, protože obsahují nižší počet atributů než koncept, od něhož jsou

odvozené. Goertz nabízí řešení ve formě opuštění jednorozměrného žebříku obecnosti, kde dochází k

pohybu pouze směrem nahoru či dolů a přichází s možností pohybu konceptů také v horizontálním směru. V

něm jsou pod obecnou kategorií volebních režimů dvě kategorie demokracie a autoritářství. Pokud

zkoumaný režim splňuje všechny podmínky demokracie, všechny atributy jsou přítomny, stojí zcela vpravo.

Při absenci jednoho atributu dochází k posunutí doleva směrem ke konceptu autoritářství, ale stále se tento

režim vztahuje více ke konceptu demokracie než k autoritářství. Při absenci většího počtu atributů se režim

pohybuje více doleva a již se vztahuje ke konceptu autoritářství. Ve chvíli absence všech atributů

demokracie stojí režim zcela vlevo a je označen za autoritářský.

Chování jednotlivých kategorií na žebříku obecnosti a způsoby konstruování jejich definic jsou shrnuty

v tabulce 1.

Tabulka 1: Typy kategorií, žebřík obecnosti a způsob vytváření definic

typ kategorie žebřík obecnosti:

vztah mezi intenzitou a extenzí způsob vytváření definic

klasická kategorie nepřímá úměra nezbytné a postačující podmínky sdílené

všemi členy kategorie

radiální kategorie přímá úměra/nepřímá úměra absence atributu ve vztahu k centrální

9

subkategorii

rodová podobnost přímá úměra/nepřímá úměra dostatečný počet sdílených atributů, ne nutně

sdílených všemi členy kategorie

Zdroj: Vlastní zpracování na základě výše uvedené literatury.

Definice demokracie

V rámci diskuse o hybridních režimech se můžeme setkat se třemi definicemi demokracie: minimalistickou,

procedurálním minimem a rozšířeným procedurálním minimem. Každá definice nám u příslušného autora

nebo autorky pomůže rychle určit hranici režimů, které jsou ještě označovány za demokratické. Kritéria

dělící jednotlivé definice pracují s atributy vícestranických soutěživých voleb, dodržování občanských a

politických práv a s absencí tutelárních mocí. Všechny tři definice se odkazují k tradici procedurálního

přístupu, kdy se demokratičnost odvozuje od nastavených procedur v rámci režimu, nikoliv od jeho výstupů

a jednotlivých politik. K zakladatelům tohoto přístupu a současných definic demokracie v komparativní

politologii patří Joseph Schumpeter a Robert Dahl.

Minimalistická definice (minimalist definition) demokracie se odkazuje k Josephu Schumpeterovi a jeho

definici, kdy „demokratická metoda je takové institucionální uspořádání sloužící k přijímání politických

rozhodnutí, v němž jednotlivci získávají moc rozhodovat prostřednictvím soutěživého zápolení o volební hlas

lidu“ (Schumpeter 1976: 269). Potřebným atributem pro označení režimu za demokratický jsou pravidelné

vícestranické soutěživé volby. Pro většinu autorů představuje minimalistická definice synonymum pro

elektorální demokracii (electoral democracy) definovanou jako „občanský ústavní systém, v němž

legislativní a exekutivní úřady jsou obsazovány v pravidelných, soutěživých, více-stranických volbách za

přítomnosti všeobecného hlasovacího práva“ (Diamond 1999: 10). S odlišnou interpretací Schumpetera

přišli v nedávné době autoři Jørgen Møller a Svend-Erik Skaaning (Møller, Skaaning 2010; 2013a), podle

nichž postačí za minimalistickou definici považovat pouze režimy se soutěživými volbami, bez nároku na

jejich vyšší integritu. Mezi kategorie elektorální demokracie a autokracie řadí kategorii minimální

demokracie. Původní interpretaci Schumpeterovy definice demokracie budu pro účely článku označovat

jako minimalistickou definici I a interpretaci Møllera a Skaaninga za minimalistickou definici II.

Vedle minimalistických definic demokracie zaměřených na instituci voleb se jiná skupina autorů a autorek

opírá o koncept polyarchie Roberta Dahla. I zde se hledá co nejmenší počet atributů, které režim musí nutně

mít, aby jej bylo možné prohlásit za demokratický. Robert Dahl ve svém konceptu polyarchie přichází s

procedurálním minimem (procedural minimum) definovaným sadou sedmi podmínek (Dahl 1982). Ty se

dají shrnout do dvou atributů: svobodné a spravedlivé volby a garance občanských a politických práv.

V návaznosti na Roberta Dahla vznikla poslední definice demokracie jako rozšířeného procedurálního

minima (expanded procedural minimum). Karl a Schmitter navrhují doplnit procedurální minimum o dvě

další podmínky (Schmitter, Karl 1991: 81). První podmínkou je absence poručníka nebo strážce, který je

vyřazen z kontroly demokraticky zvolené vlády. Pokud je takový poručník přítomen, nazývá se režim

10

tutelární demokracií (tutelary democracy)4 nebo střeženou demokracií (protected democracy, guarded

democracy) právě díky existenci rezervovaných domén (reserved domain), jakými je např. armáda, která se

vymyká vlivu vlády. Druhá podmínka se týká nezávislosti a autonomie celé polity. Tím se Schmitter a Karl

snaží vyloučit z demokratických režimů státy s přítomností silného neokoloniálního prvku, kdy na

rozhodnutí třeba i demokraticky zvolených zástupců v rámci určitého teritoria má vliv externí aktér, jenž

disponuje právem veta. K dalším pokusům rozšířit procedurální minimum počítají Collier a Levitsky

(Collier, Levitsky 1997) pokus O’Donnella připojit znak horizontální odpovědnosti a vyřadit tak režimy, v

nichž došlo k velké převaze exekutivní moci nad mocí legislativní. Z výše zmíněných návrhů se v politické

vědě uchytil atribut absence tutelárních mocí (Levitsky, Way 2010; Mainwaring a kol. 2001; Merkel 2004) a

rozšířené procedurální minimum tak obsahuje charakteristiky svobodných a soutěživých voleb, garance

občanských a politických práv a absence tutelárních mocí (armády, monarchie, církve).

Doposud zmíněné definice představují vždy první hranici, na níž je režim označen za demokratický. Dále za

touto hranicí může být režim postupným přidáváním dalších atributů označován jako ukotvená demokracie a

liberální demokracie. Liberální demokracie se oproti elektorální demokracii5 vyznačuje absencí

rezervovaných domén, horizontální odpovědností a extenzivní garancí politických a občanských práv.

K těmto třem prvkům Diamond ještě dodává, že „svoboda a pluralismus mohou být zajištěny pouze

prostřednictvím vlády práva“ (Diamond 1999: 11). Diamond se následně odkazuje na Juana Linze, který

zdůrazňuje význam Rechtsstaaatu pro demokracii. Každá liberální demokracie musí být podle Linze i

ústavní demokracií. Zjednodušeně řečeno „žádný stát, žádný Rechtsstaat, žádná demokracie“ (Linz 1997,

citováno z Diamond 1999: 12). Poměrně širokou syntézu výše zmíněných prvků demokracie představuje

Wolfgang Merkel (2004) ve svém konceptu ukotvené demokracie (embedded democracy). Ukotvení

Merkelova konceptu je rozděleno na interní a externí. Interní ukotvení je spojeno se vzájemnou závislostí

pěti částečných režimů demokracie. Těmi jsou volební režim, občanská práva, politické svobody,

horizontální odpovědnost a efektivní moc vládnout. Externí ukotvení odpovídá podmínkám, které jsou

příhodné pro stabilizaci a ochranu demokracie. Jedná se o sféry státnosti, občanské společnosti a sociálních

a ekonomických podmínek. Merkelova ukotvená demokracie odpovídá definici liberální demokracie u

jiných autorů.

Adjektivní demokracie

Mezi první významný příspěvek k termínům hybridních režimů zajisté patří neliberální demokracie (illiberal

democracy) z pera Fareeda Zakarii. Ten neliberální demokracie charakterizuje jako „demokraticky zvolené

režimy, v kterých došlo ke znovuzvolení nebo potvrzení prostřednictvím referend, běžně ignorující ústavní

omezení moci a nepřiznávající vlastním občanům základní práva a svobody“ (Zakaria 1997: 22). Neliberální

demokracie tvoří velmi rozmanitou a širokou skupinu zemí jak regionálně, tak i z hlediska měřené míry

svobod a práv. Širokou škálu zemí a velkou různost neliberální demokracie Zakaria sám přiznává. Samotný

koncept neliberální demokracie z hlediska jeho definice téměř nerozpracovává a ponechává ho velice

11

vágním. Pro jeho určení si pomáhá průzkumy organizace Freedom House, kdy neliberální demokracie

dosahují součtu výsledků u občanských svobod a politických práv mezi hodnotami 5 a 10 a výsledek pro

občanské svobody je nižší než pro politická práva. Toto kritérium je ale uplatňováno volně v případě vůdců

schopných dosáhnout vysoké popularity u obyvatel a reelekce (např. Lukašenko v Bělorusku). Tito vůdci

podle Zakarii „reflektují realitu participace lidí na politice a podporu těch, kteří byli zvoleni“ (Zakaria 1997:

23). Zakaria používá minimalistickou definici II omezenou pouze na otázku soutěživých voleb. S ohledem

na již zmíněnou nízkou míru propracovanosti samotné definice se v některých případech dostává až na

hranici uzavřeného autoritářství. I když sám Zakaria uvádí jako příklady neliberální demokracie země

s nesoutěživými volbami (Kazachstán), z hlediska jím stanovené definice demokracie je mu přiřazena

minimalistická definice II končící kritériem soutěživých voleb.

Termín defektní demokracie (defective democracy) je širokou syntézou jednotlivých typů hybridních režimů

a vztahuje se k Merkelovu konceptu ukotvené demokracie založené na pěti částečných režimech: volební

režim, politické svobody, občanská práva, horizontální odpovědnost a efektivní moc vládnout (Merkel

2004). Defektní demokracie charakterizuje Merkel jako „demokracie, v kterých nejsou částečné režimy

navzájem ukotvené, logika ústavní demokracie je tak narušena“ (Merkel 2004: 48). Jednotlivé defektní

demokracie jsou zúženými podtypy, jejichž vlastní pojmenování nám určuje jejich charakteristiku nikoli tím,

čím se vyznačují nad rámec společného základu demokracie, ale naopak tím, co z rámce postrádají. Merkel

soustřeďuje do jedné ucelené typologie několik známých pojmů: exkluzivní demokracie (exclusive

democracy), doménní demokracie6 (domain democracy), neliberální demokracie (Zakaria 1997) a

delegativní demokracie (delegative democracy; O’Donnell 1994). Režim je označen za exkluzivní

demokracii tehdy, pokud je porušena podmínka všeobecného volebního práva. V doménní demokracii je

přítomen blokační aktér (veto player), který svým autonomním jednáním omezuje pravomoci demokraticky

zvolené vlády. Dochází tak k porušení efektivní moci vládnout. Neliberální demokracie nenaplňuje

podmínky vlády práva a zajišťování základních politických a občanských práv. Posledním typem je

delegativní demokracie, kde má exekutivní moc značné pravomoci a převažuje nad legislativou a soudní

mocí. Neliberální demokracie u Merkela a neliberální demokracie u Zakarii jsou dobrým příkladem

rozdílnosti definic a kategorií u stejného pojmu. Zakaria používá klasický přístup v kombinaci

s minimalistickou definicí II, kdežto Merkelova neliberální demokracie je radiální kategorií s demokracií

jako rozšířeného procedurálního minima. Pro kritiku Merkelova přístupu viz Møller a Skaaning (2010).

Autoři Mainwaring, Brinks a Pérez-Liñán pracují s trichotomickou typologií obsahující kategorie

demokracie, semidemokracie a autoritářství (Mainwaring, Brinks, Pérez-Liñán 2001). Semidemokracie

(semi-democracy) v jejich typologii nepředstavuje podtyp demokracie, ale samostatnou kategorii, která je

definována na základě částečného porušení čtyř kritérií demokracie. Ta vycházejí z definice demokracie

jako rozšířeného procedurálního minima. Ve všech čtyřech okruzích kritérií představují autoři jasně

definované „hrubé“ a „částečné porušení“ demokratických standardů a podle jejich přítomnosti či absence

zařazují příslušné režimy do kategorií autoritářství a semidemokracie. Pro zařazení do těchto kategorií

12

postačí vždy alespoň jedno porušení, do kategorie semidemokracie porušení částečné, do kategorie

autoritářství porušení hrubé. S ohledem na operacionalizaci představuje semidemokracie propracovanou a

jasně definovanou kategorii. Z hlediska kategorií se jedná o použití kategorie rodové podobnosti, u níž není

nutné, aby země v ní zahrnuté sdílely všechny charakteristiky. Pro označení za semidemokracii postačí, aby

jedna země splnila např. podmínku částečného porušení efektivní kontroly moci a jiná částečné porušení

kritéria občanských svobod.

Posledním příspěvkem do diskuse spojené s hybridními režimy je několik článků Møllera a Skaaninga

(Møller, Skaaning 2010; 2013a; 2013b). Ti přicházejí s novou typologií režimů založenou na kritériích

soutěživých voleb, inkluzivních voleb s vysokou mírou integrity, občanských svobod a vlády práva (Møller,

Skaaning 2010). Podle nich jsou režimy rozděleny na minimální demokracii (minimal democracy),

elektorální demokracii, polyarchii a liberální demokracii. Jejich typologie je doplněna termíny vícestranické

autokracie a uzavřené autokracie. Møller a Skaaning se vědomě hlásí k Sartoriho tradici a ke klasickému

přístupu, který preferují před radiálními kategoriemi (Møller, Skaaning 2010). Z hlediska hybridních režimů

obohacují diskusi o termín minimální demokracie definované pouhou soutěží v pravidelných volbách

s nejistými výsledky. Konstruování jejich typologie se liší od ostatních autorů a autorek v prostupování mezi

jednotlivými kategoriemi. Tím je myšleno, že elektorální demokracie, polyarchie a liberální demokracie jsou

zároveň minimální demokracie. Jde o totožný přístup, jaký používá organizace Freedom House, viz

poznámka 5.

Adjektivní autoritá řství

Společně s koncepty adjektivních demokracií začaly v rámci diskuse o hybridních režimech vznikat i

koncepty vztahující se k opačnému pólu: autoritářství. Nemalý vliv na tento konceptuální posun měl Juan

Linz a jeho výše citovaná předmluva, v níž doporučuje používat termín elektorální autoritářství. Na Linze

přímo navázali Andreas Schedler, Steven Levitsky a Lucan Way s kategoriemi elektorálního a

kompetitivního autoritářství. I když dochází k posunu od konceptu demokracie k autoritářství, badatelé a

badatelky se stále zabývají tou samou otázkou, jak popsat a pojmenovat šedou zónu mezi úplnou demokracií

a úplným autoritářstvím.

V režimech elektorálního autoritářství (electoral authoritarianism) se konají pravidelné vícestranické volby

do exekutivních a legislativních orgánů. Přes existenci instituce voleb dochází k porušování principů

spravedlivé a svobodné soutěže. Schedler elektorální autoritářství popisuje s odkazem na Przeworskiho jako

režim v němž „opozice volby prohrává“ (Schedler 2006: 14). Pro zařazení do kategorie elektorálního

autoritářství je nutné splnit podmínku vícestranických voleb a získání hodnocení mezi čísly 4 a 6 v indexu

svobody organizace Freedom House. Schedler společně s vytvořením nového pojmu elektorálního

autoritářství přichází s kompletní typologií režimů, založené na čtyřech kategoriích: liberální demokracie,

elektorální demokracie, elektorální autoritářství, uzavřené autoritářství. Pro rozlišení mezi elektorálním

autoritářstvím a elektorální demokracií, a tedy i mezi dvěma širšími kategoriemi demokracie a autoritářství,

13

je navrhováno použít „řetěz demokratické volby“ (chain of democratic choice; Schedler 2002: 39–46). Jedná

se o „metaforický řetěz, který stejně jako reálný řetěz, drží pohromadě jen tehdy, pokud všechny jeho části

tvoří jeden nepřerušený celek“ (Schedler 2002: 40). Řetěz je sestaven ze sedmi podmínek, z nichž každá

musí být zcela naplněna, aby mohly být volby prohlášeny za demokratické a země mohla být zařazena do

kategorie elektorální demokracie nebo liberální demokracie.

Oproti Schedlerově typologii rozdělené na čtyři kategorie představuje Diamond pět kategorií: liberální

demokracie, elektorální demokracie, kompetitivní autoritářství (competitive authoritarianism), hegemonické

elektorální autoritářství (hegemonic electoral authoritarianism), politicky uzavřené autoritářství a jednu

kategorii nejednoznačných režimů (ambiguous regimes) (Diamond 2002). Pro zařazení režimů do

jednotlivých kategorií vychází také z dat organizace Freedom House, která doplňuje o další kritéria:

procento křesel v legislativě obsazené vládní stranou, procento hlasů získaných kandidátem či kandidátkou

vládní strany a počet roků, po které je vláda u moci. V režimu kompetitivního autoritářství má opozice

významnější zastoupení, kdežto v hegemonických autoritářských režimech vládní strany získávají téměř

všechna křesla, např. 80 % v Egyptě v roce 2000. Diamond vytváří další verzi typologie režimů, aniž do ní

zapracovává vlastní novou kategorii. Svůj dřívější termín pseudodemokracie (Diamond 1999) do ní

nezapracovává, přestože se o něm ve svém článku zmiňuje. Diamond i Schedler používají klasický přístup

ke kategoriím a definici demokracie podle procedurálního minima pro liberální demokracii a

minimalistickou definici I pro elektorální demokracii.

Marina Ottaway (Ottaway 2003) se při konstruování nového typu hybridního režimu semiautoritářství (semi-

authoritarianism) soustředí na zneužívání moci ze strany vlády a zablokování možnosti autentické výměny

politické elity. Použití termínu autoritářství obhajuje úmyslnou povahou zneužívání demokratických

institucí a častou autoritářskou praxí. Podle ní jsou tyto režimy „pečlivě vystavěné a uchovávané“. (Ottaway

2003: 7). Za hlavní atribut semiautoritářství považuje „existenci a přetrvávání mechanismu, který účinně

zabraňuje změně moci prostřednictvím voleb z rukou vládnoucích vůdců nebo strany k nové politické elitě

nebo politické organizaci“ (Ottaway, Olcott 1999: 2). V rámci semiautoritářství Ottaway představuje tři

základní podtypy: 1) režimy v rovnováze (regimes in equilibrium), 2) režimy v úpadku (regimes in decay),

3) režimy v dynamické změně (regimes in dynamic change). Pro trichotomii demokracie, semiautoritářství a

autoritářství využívá klasických kategorií a definice demokracie podle minimalistické definice I.

Posledním adjektivním autoritářstvím je jeden z dnes nejpoužívanějších pojmů, kompetitivní autoritářství

(competitive authoritarianism). Typ kompetitivního autoritářství je stejně jako semidemokracie vytvořen

nikoli jako zúžený podtyp autoritářství, ale jako samostatná kategorie vedle úplného autoritářství, kam

Levitsky a Way zařazují jak uzavřené autoritářství bez voleb, tak i hegemonní autoritářství s nesoutěživými

volbami. Jedná se o kategorii charakterizovanou všeobecným volebním právem a absencí tutelárních mocí.

Třetí podmínkou je splnění alespoň jednoho z celkem 11 indikátorů porušení demokratických principů

shrnutých do tří okruhů: nespravedlivé volby, porušení občanských svobod, nerovné hrací pole (Levitsky,

Way 2010). Levitsky a Way pro svoji kategorii kompetitivního autoritářství volí rodovou podobnost a

14

definici demokracie podle rozšířeného procedurálního minima. U Howarda, Roesslera a Diamonda je tato

kategorie chápána jako klasická a je s ní spojen atribut soutěživých, ale nespravedlivých voleb (Howard,

Roessler 2006; Diamond 2002).

Uvedené typologie a koncepty adjektivních demokracií a autoritářství nejsou zdaleka vyčerpávající, jakkoli

jsou nejvíce zmiňované v diskusi o hybridních režimech. K dalším přínosným textům můžeme zařadit práce

Leonarda Morlina, Mikaela Wigella, Leah Gillbert a Payam Mohseni (Morlino 2009; Wigell 2008; Gillbert,

Mohseni 2011).7

Hybridní režimy: témata, kategorie, hranice

Přes velký počet nových typů hybridních režimů se badatelé a badatelky drží obdobného počtu témat a

zvolených atributů. Liší se však zvolenou definicí demokracie (minimalistická I, II, procedurální minimum,

rozšířené procedurální minimum), typem kategorie (klasická, radiální, rodová podobnost) a výběrem

kmenového konceptu (demokracie, autoritářství), k němuž se vztahují. Vznikají tak často situace, kdy stejná

země je při zkoumání obdobných charakteristik označena jedním autorem nebo autorkou za defektní

demokracii a jiným či jinou za elektorální autoritářství. Bogaards uvádí příklad Filipín a Thajska, které jsou

Casem studovány jako defektní demokracie a Croissantem jako elektorální autoritářství (Bogaards 2009:

410). Smyslem článku není rozhodnout o správnosti některého z přístupů, ale poukázat na jejich pluralitu,

provázanost a vztahy mezi jednotlivými koncepty.

Neznalost některého z přístupů a různých definic demokracie může vést k nedorozuměním, jichž se

dopouštějí i klasici komparativní politologie. Juan Linz píše o adjektivních demokraciích jako o „termínech

popisujících v podstatě nedemokratické režimy“ a nových režimech, které „nejsou demokracie (ani při

použití minimálních standardů)“ (Linz 2000: 34). Jedním z typů těchto režimů jsou defektní demokracie

používající radiální přístup, kdy takto konstruovaný termín se dle své vlastní definice hlásí ke kategorii

nedemokratických, chceme-li hybridních režimů. Obdobného omylu se dopouští Andreas Schedler, když

v reakci na Zakariův koncept píše, že tyto režimy „jsou zcela jistě neliberální, ale jsou demokratické?“

(Schedler 2002: 43). Zde se jedná o jasný rozdíl v definicích demokracie (minimalistická definice II u

Zakarii a procedurální minimum a minimalistická definice I u Schedlera). S odvoláním na Lakoffa lze

konstatovat, že neexistuje kritérium, podle kterého můžeme rozhodnout o správné definici demokracie.

Posledním příkladem je kritika konceptu kompetitivního autoritářství ze strany Møllera a Skaaninga

(Møller, Skaaning 2013a: 146). Pokud je podle nich v režimu přítomna skutečná soutěž, jedná se o

minimální demokracii, a pokud jsou volby natolik zmanipulované, že vládci nehrozí ztráta funkce, jde o

natahování konceptu autoritářství přidáním adjektiva kompetitivní. Møller a Skaaning se, stejně jako výše

zmíněný Schedler, dopouštějí chyby nerespektováním plurality definic demokracie a nepochopením

konstrukce konceptu kompetitivního autoritářství, který není vytvořen jako klasický ani jako radiální podtyp

jemu nadřazeného termínu autoritářství, ale jako samostatná kategorie v trichotomické typologii. Obdobný

15

pohled akceptující pluralitu konceptů a definic označují Collier a Adcock za pragmatický přístup (Collier,

Adcock 1999).

Pokud odhlédneme od plurality přístupů a kategorií a zaměříme se na studovaná témata, můžeme zmíněné

koncepty a typologie vcelku jednoduše zanést do jedné tabulky rozdělené podle kritérií: přítomnost voleb

jako takových, nesoutěživých voleb, soutěživých voleb,8 svobodných a spravedlivých voleb, dodržování

občanských práv a existence vlády práva. Tato kritéria používají pro svoji typologii Møller a Skaaning

(2013a; 2013b) a jsou obsažena ve všech ostatních studovaných typologiích. Jediný chybějící atribut je

efektivní kontrola moci tvořící součást rozšířeného procedurálního minima. S ohledem na dvoudimenziální

podobu tabulky bylo nutné preferovat vládu práva, častěji zastoupenou jako atribut liberální demokracie.

Pokud absentuje instituce voleb, jejímž prostřednictvím jsou obsazovány pozice v exekutivě a legislativě,

hovoříme o autokracii, autoritářství, úplném autoritářství, politicky uzavřeném autoritářství nebo uzavřeném

autoritářství. V případě zohlednění atributu nesoutěživých voleb nám vznikají kategorie hegemonického

elektorálního autoritářství, hegemonického autoritářství a elektorálního autoritářství. Soutěživé volby jsou

přítomny v minimální demokracii, neliberální demokracii, elektorálním autoritářství, kompetitivním

autoritářství, nejednoznačných režimech, semidemokracii a defektní demokracii. Atribut svobodných a

spravedlivých voleb splňují kategorie elektorální demokracie, neliberální demokracie, nejednoznačných

režimů, kompetitivního autoritářství, semidemokracie, defektní demokracie. Za hranicí občanských práv již

mluvíme o demokracii, liberální demokracii nebo polyarchii, po přidání charakteristiky vlády práva o

liberální demokracii. Překrývání jednotlivých konceptů je znázorněno v tabulce 2.9

16

Tabulka 2: Typologie režimů

Zdroj: Vlastní zpracování na základě prací výše uvedených autorů a autorek

Kritéria Autoři

Definice demokracie

Vláda práva Občanská práva

Svobodné a spravedlivé volby

Soutěživé volby Nesoutěživé volby

Žádné volby

Ottaway Minimalistická definice I

Demokracie Semiautoritářský režim Autoritářský režim

Møller, Skaaning

Minimalistická definice II

Liberální demokracie

Polyarchie Elektorální demokracie Minimalistická demokracie

Vícestranická autokracie

Uzavřená autokracie

Zakaria Liberální demokracie Neliberální demokracie Autokracie Schedler Procedurální

minimum/minimalistická definice I

Liberální demokracie Elektorální demokracie Elektorální autoritářství Uzavřené autoritářství

Diamond Liberální demokracie Elektorální demokracie

Nejednoznačné režimy

Kompetitivní autoritářství

Hegemonické volební

autoritářství

Uzavřené autoritářství

Howard, Roessler

Liberální demokracie Elektorální demokracie Kompetitivní autoritářství

Hegemonické autoritářství

Uzavřené autoritářství

Levitsky, Way Rozšířené procedurální minimum

Demokracie Kompetitivní autoritářství Úplné autoritářství Mainwaring a kol.

Demokracie Semidemokracie Autoritářství

Merkel Liberální demokracie Defektní demokracie (neliberální, delegativní, exkluzivní, tutelární)

Autoritářský režim

17

Jak je patrné z tabulky 2, jednotlivé termíny mají u různých autorů a autorek odlišný rozptyl. Pro příklad

uveďme koncept kompetitivního autoritářství. To u Levitskyho a Waye odpovídá kategoriím kompetitivního

autoritářství a elektorální demokracie u Howarda a Roesslera a elektorální demokracii, nejednoznačným

režimům a kompetitivnímu autoritářství u Diamonda. Z hlediska své definice se kompetitivní autoritářství

od Levitskyho a Waye překrývá s termíny semidemokracie a defektní demokracie. V porovnání

s kompetitivním autoritářstvím u Howarda a Roesslera a Diamonda se jedná o širší kategorii zemí. U

Howarda a Roesslera se kompetitivní autoritářství zcela překrývá s kategorií minimální demokracie u

Møllera a Skaaninga.

Hranice, kam až lze posunout demokracii, logicky souvisí se zvolenou definicí. Když je pro postačující

definici demokracie vybráno kritérium soutěživých voleb (Møller a Skaaning, Zakaria), můžeme za

demokratické označovat režimy na hranici s autokraciemi. Naopak pokud zvolíme definici rozšířeného

procedurálního minima (Levitsky a Way, Mainwaring, Merkel), ani režimy naplňující atribut svobodných a

spravedlivých voleb nejsou charakterizovány jako demokracie. Rozmanitost konceptů se týká i použití

jednotlivých typů kategorií, kdy u některých termínů (neliberální demokracie, kompetitivní autoritářství) se

nemění pouze rozptyl aplikovatelnosti, ale také povaha kategorií, takže při práci s nimi musíme sledovat, jak

který autor či autorka s těmito kategoriemi zachází. Přehled viz tabulka 3.

Tabulka 3: Dělení konceptů podle typů kategorií

Typy kategorií

Typy režimů

Klasická kategorie Radiální kategorie Rodová podobnost

Kompetitivní

autoritářství

Diamond;

Howard a Roessler

Levitsky a Way

Semidemokracie Mainwaring a kol.

Neliberální demokracie Zakaria Merkel

Elektorální autoritá řství Schedler

Minimalistická

demokracie

Møller a Skaaning

Elektorální demokracie Møller a Skaaning;

Diamond;

Howard a Roessler

Nejednoznačné režimy Diamond

Semiautoritářství Ottaway

Zdroj: Vlastní zpracování.

18

U studovaných termínů hybridních režimů je možné u definice demokracie a typu kategorie vysledovat

pravidlo, podle něhož je pro minimalistickou definici I, II a procedurální minimum využíván klasický

přístup, kdežto pro rozšířené procedurální minimum radiální kategorie a rodová podobnost. Jedná se logicky

o volbu, protože by bylo zcela nemožné vytvořit radiální kategorii z minimalistické definice demokracie II o

jednom atributu a velmi obtížně u verze I. Složitější definice pracuje s rodovou podobností nebo radiální

kategorií. Tato situace je způsobena absencí alespoň jednoho vybraného atributu, který by byl vlastní všem

hybridním režimům. Kvůli tomu se zatím nepodařilo vytvořit kmenový koncept hybridního režimu jako u

demokracie nebo autoritářství a následně termín vztahující se k němu, např. neliberální hybridní režim.

Hybridní režimy, již dle samotného názvu, nadále svými charakteristikami zůstávají naprosto závislé na

atributech konceptů demokracie a autoritářství. Z tohoto důvodu je každý podtyp, s výjimkou

nejednoznačných režimů, pojmenován podle modelu adjektivního autoritářství nebo adjektivní demokracie

(elektorální, kompetitivní, neliberální, minimální, semi, defektní). I přes absenci kmenového konceptu a

distinktivních charakteristik panuje mezi zmíněnými badateli a badatelkami shoda o existenci typů

hybridních režimů jako svébytných kategorií, odlišných logikou svého fungování od demokracií a

autoritářství.10 Na samotném okruhu zemí v kategorii hybridních režimů se již badatelé a badatelky shodnou

méně, což není nutné s ohledem na obdobné neshody u demokracie a autoritářství považovat za problém.

Jak vytyčit a ohraničit vágně definovanou kategorii hybridních režimů? Přestože každý podtyp hybridního

režimu bude definován v závislosti na výzkumné otázce a zaměření badatele nebo badatelky, rád bych zde

vymezil nejzazší hranice, za nimiž nemá smysl hovořit o hybridním režimu. Hranici mezi autoritářstvím a

hybridním režimem navrhuji stanovit ke kritériu soutěživých voleb. Pokud hovoříme o hybridu mezi

demokracií a autoritářstvím, tedy mezi demokratickými institucemi (volbami) a autoritářskou praxí

(manipulace s volbami, porušování občanských práv, zneužívání moci), musí mít demokratické instituce

alespoň nějaký význam a dopad na fungování režimu, nikoliv být pouze fasádou otevřenému autoritářství.

Země hegemonického autoritářství a některé země z kategorií semiautoritářství a elektorálního autoritářství

je s ohledem na naprostou dominanci autoritářské praxe smysluplnější studovat optikou autoritářského

režimu. Na druhé straně navrhuji stanovit hranici hybridních režimů mezi termíny liberální demokracie a

elektorální demokracie. I přes svobodné a spravedlivé volby se elektorální demokracie potýkají s problémy

garance občanských práv, vládou práva, přítomností tutelárních mocí nebo nedostatečnou horizontální

odpovědností, tedy s fenomény studovanými také u minimálních demokracií, kompetitivních autoritářství či

neliberálních demokracií. Jedná se o charakteristiky mající významný dopad na samotné fungování

elektorálních demokracií.

Závěr

Diskuse o hybridních režimech navazuje na diskusi spojenou s definicemi demokracií v komparativní

politologii. Dále je spojena se snahou tematizovat deficity demokracie a odhalovat autoritářskou praxi.

Kategorie hybridních režimů vznikla jako prostřední kategorie mezi demokracií a autoritářstvím z důvodu

19

nedostatečné schopnosti těchto dvou kategorií vysvětlovat fenomény politických režimů po konci studené

války. Společně s výše zmíněným je diskuse o hybridních režimech neodmyslitelně spojena s aplikací

poznatků z kognitivní lingvistiky do politické vědy a s nutností chápat fungování samotných kategorií.

Dnešní stav plurality jednotlivých přístupů ke kategoriím a odlišných definicí demokracie vytváří určitý

labyrint termínů, v němž není obtížné se orientovat, ale ani se ztratit.

Pro úspěšné projití labyrintem hybridních režimů a předcházení nedorozumění je nezbytné osvojit si znalost

fungování samotných kategorií (klasické, radiální a rodové podobnosti), které se chovají odlišně na žebříku

obecnosti. U klasických kategorií platí pravidlo nepřímé úměry mezi intenzitou a extenzí, kdežto u radiální

kategorie a kategorie rodové podobnosti toto pravidlo nefunguje. Odlišnosti se týkají i konstruování

samotných definic. Klasická kategorie je postavena na nezbytných a postačujících atributech, radiální

kategorie na absenci atributu ve vztahu k centrální subkategorii a kategorie rodové podobnosti na

dostatečném počtu sdílených atributů, které nemusí být sdíleny všemi členy kategorie. Dále je nutné

rozlišovat mezi množstvím definic demokracie od minimalistických, procedurálního minima až po rozšířené

procedurální minimum, pracujících s charakteristikami soutěživých voleb, svobodných a spravedlivých

voleb, garancí občanských a politických práv a schopností vlády uplatňovat svá rozhodnutí.

Jak bylo řečeno v úvodu, cílem článku není rozsoudit spor o správnou definici demokracie nebo správné

použití kategorií. Badatelé a badatelky v této oblasti by se neměli uchylovat k tvrzením, zda je defektní

demokracie vlastně demokracií, protože radiální kategorie se ze své podstaty vždy odchyluje od určitého

modelu, centrální subkategorie, k němuž se vztahuje. Znalost způsobu konstruování definic konceptů,

chování konceptů na žebříku obecnosti a definic demokracie nám umožní zdržet se obdobných komentářů, a

o to více se věnovat např. vysvětlování důvodů demokratických deficitů nebo odhalování obcházení principu

svobodných a spravedlivých voleb.

Přes pluralitu přístupů však autoři a autorky v oblasti hybridních režimů zkoumají obdobné fenomény,

soutěživé volby, svobodné a spravedlivé volby, dodržování občanských svobod, horizontální odpovědnost,

vládu práva. Navzdory odlišnosti termínů (elektorální autoritářství, defektní demokracie, kompetitivní

autoritářství apod.) je možné studované typologie uspořádat a poukázat na jejich překrývání a blízkost, např.

stejná definice pojmů minimální demokracie u Møllera a Skaaninga a kompetitivního autoritářství u

Howarda a Roesslera nebo používání klasické kategorie u pojmu neliberální demokracie u Zakarii a radiální

kategorie neliberální demokracie u Merkela.

Jak je možné vidět v uspořádaných typologiích, typy hybridních režimů se pohybují od hranice spojené

s atributem vlády práva na straně demokracie a hranice nesoutěživých voleb na straně autoritářství. Protože

v článku vycházíme z předpokladu, že hybridní režimy, jako prostřední kategorie mezi demokracií a

autoritářstvím, by měly obsahovat kombinaci atributů obou těchto skupin, je nutné upřesnit, jak daleko má

smysl studovat konkrétní země jejich perspektivou. Studium hybridních režimů je navrženo vymezit hranicí

hegemonického autoritářství a kompetitivního autoritářství a na opačném konci hranicí elektorální a liberální

demokracie.

20

Poznámky: 1 Index demokracie oproti přístupu organizace Freedom House dělí režimy do čtyř kategorií a měří o něco menší počet

zemí. Těmito kategoriemi jsou „plné demokracie“ (full democracy), „závadné demokracie“ (flawed democracy),

„hybridní režimy“ a „autoritářské režimy“. 2 Minimální demokracií je myšleno rozšířené procedurální minimum. 3 Sám Sartori používá termín „žebřík abstrakce“ (ladder of abstraction). Collier a Levitsky (Collier, Levitsky 1997)

navrhují nahradit jeho termín pojmem „žebřík obecnosti“ (ladder of generality). Do českého jazyka je tento termín

překládán jako žebřík obecnosti nebo stupnice obecnosti (Dvořáková, Buben, Němec 2012). 4 Překlad pojmu „tutelary democracy“ není v českém jazyce ustálen. Autor práce proto bude používat pojem „tutelární

demokracie“. 5 Termín elektorální demokracie je používán Diamondem a organizací Freedom House ve stejném smyslu, avšak

s jednou důležitou odlišností. Diamond odlišuje elektorální demokracii a liberální demokracii jako dvě různé oddělené

kategorie, kdežto pro Freedom House jsou liberální demokracie také elektorálními demokraciemi, avšak nikoliv

obráceně (Morlino 2009). 6 Stejný termín pro tutelární demokracii. 7 Typologie Morlina, Wigella, Gilbert a Mohseniho nebyly zařazeny z důvodu nízké relevance a zároveň kvůli práci

s dalšími dimenzemi a proměnnými, které jsou v diskusi o hybridních režimech méně zastoupené. 8 K tématu soutěže a soutěživosti viz Sartori (Sartori 2005: 194). 9 Obdobnou konceptuální mapu používají pro studium hybridních režimů Leah Gilbert a Payam Mohseni (Gilbert,

Mohseni 2011: 275). 10 Co se týká autoritářství, je jeho koncept v diskusi o hybridních režimech a autoritářství definován jako negativní

kategorie, v níž absentují soutěživé volby či volby obecně. Linzova definice spojená s limitovaným pluralismem,

distinktivními mentalitami a demobilizací, které představují ony charakteristiky vlastní autoritářskému režimu, je

zmiňována zcela výjimečně. Z tohoto hlediska je autoritářství definováno jako režim, v němž absentují jakékoliv

atributy spojované s demokracií, kdežto hybridní režim jako režim s částečnou absencí těchto charakteristik.

Seznam zdrojů:

Boogards, M. (2009). How to Classify Hybrid Regimes? Defective democracy and electoral

authoritarianism. Democratization, 16: 2, str. 399–423.

Carothers, T. (2002). The End of the Transition Paradigm. Journal of Democracy, 13: 1, str. 5–21.

Collier, D., Adcock, R. (1999). Democracy and Dichotomies: A Pragmatic Approach to Choices about

Concepts. Annual Review of Political Science, 2, str. 537–565.

Collier, D., Levitsky, S. (1997). Democracy with Adjectives: Conceptual Innovation in Comparative

Research. World Politics, 49: 3, str. 430–451.

Collier, D., Mahon, Jr., J. (1993). Conceptual “Stretching” Revisited: Adapting Categories in Comparative

Analysis. American Political Science Review, 87: 4, str. 845–855.

21

Dahl, R. (1982). Dilemmas of Pluralist Democracy: Autonomy vs. control. New Haven: Yale University

Press.

Diamond, L. (2002). Thinking About Hybrid Regimes. Journal of Democracy, 13: 2, str. 21–35.

Diamond, L. (1999). Developing democracy: Toward Consolidation. Baltimore: The Johns Hopkins

University Press.

Dvořáková, V., Buben, R., Němec, J. (2012). ¡Que el pueblo mande! Levicové vlády, populismus a změny

režimu v Latinské Americe. Praha: Sociologické nakladatelství.

Epstein, D., Bates, R., Goldstone, J., Kristensen, I., O’Halloran, S. (2006). Democratic Transitions.

American Journal of Political Science, 50: 3, str. 551–569.

Freedom House (2013). Freedom in the World 2013, Democratic Breakthroughs in the Balance. Freedom

House. URL: http://freedomhouse.org/report/freedom-world/freedom-world-2013 [15. 12. 2013].

Gillbert, L., Mohseni, P. (2011). Beyond Authoritarianism: The Conceptualization of Hybrid Regimes.

Studies in Comparative International Development, 46: 3, str. 270–297.

Goertz, G. (2009). Point of Departure: Intension and extension. In Collier, D., Gerring, J. (2009). Concepts

and method in social science: the tradition of Giovanni Sartori. New York: Routledge, str. 181–202.

Goertz, G. (2006). Social Science Concepts: A user’s guide. Princeton: Princeton University Press.

Howard, M. M., Roessler, P. G. (2006). Liberalizing Electoral Outcomes in Competitive Authoritarian

Regimes. American Journal of Political Science, 50: 2, str. 365–381.

Karl, T. (1995). The Hybrid Regimes of Central America. Journal of Democracy, 6: 3, str. 72–86.

Karl, T. (1990). Dilemmas of Democratization in Latin America. Comparative Politics, 23: 1, str. 1–21.

Lakoff, G. (2006). Ženy, oheň a nebezpečné věci: co kategorie vypovídají o naší mysli. Praha: Triáda.

Levitsky, S., Way, L. (2010). Competitive Authoritarianism, The Origins and Dynamics of Hybrid Regimes

in the Post-Cold War Era. Cambridge: Cambridge University Press.

Linz, J., Stepan, A. (2013). Democratization Theory and the “Arab Spring”. Journal of Democracy, 24: 2,

str. 15–30.

Linz, J. (2000). Totalitarian and Authoritarian regimes: Boulder: Lynne Rienner Publishers.

Linz, J. (1997). Democracy Today: An Agenda for Students of Democracy. Scandinavian Political Studies,

20: 2, str. 115–134.

Mainwaring, S., Brinks, D., Pérez-Liňán, A. (2001). Classifying Political Regimes in Latin America, 1945–

1999. Studies in Comparative International Development, 36: 1, str. 37–65.

Merkel, W. (2004). Embedded and Defective Democracies. Democratization, 11: 5, str. 33–58.

Merkel, W. (2010). Are Dictators Returning? Revisiting the “democratic rollback” hypothesis.

Contemporary Politics, 16: 1, str. 17–31.

Møller J., Skaaning, S.-E. (2013b). The Third Wave: Insidenumbers. Journal of Democracy, 24: 4, str. 97–

109.

22

Møller, J., Skaaning, S.-E. (2013a). Regime Types and Democratic Sequencing. Journal of Democracy, 24:

1, str. 142–156.

Møller J., Skaaning, S.-E. (2010). Beyond the Radial Delusion: Conceptualizing and Measuring Democracy

and Non-democracy. International Political Science Review, 31: 3, str. 261–283.

Morlino, L. (2009). Are There Hybrid Regimes? Or are They Just an Optical Illusion? European Political

Science Review, 1: 2, str. 273–296.

Murphy, G.(2004). The Big Book of Concepts, Cambridge: Bradford Book

O’Donnell, G. (1994). Delegative Democracy. Journal of Democracy, 5: 1, str. 55–69.

Ottaway, M. (2003). Democracy Challenged, The Rise of Semi-Authoritarianism. Washington: Carnegie

Endowment for International Peace

Olcott, M., Ottaway, M. (1999). Challenge of Semi-Authoritarianism. Carnegie Endowment for

International Peace, Carnegie Paper, 7. URL: http://carnegieendowment.org/1999/10/01/challenge-of-semi-

authoritarianism/4txe [15. 12. 2013]

Sartori, G. (2005). Parties and party systems: a framework for analysis. Colchester: ECPR Press

Sartori, G. (1970). Concept Misformation in Comparative Politics. American Political Science Review, 64:

4, str. 1033-1053.

Schedler, A. (2006). Electoral Authoritarianism, the Dynamics of Unfree Competition. Boulder: Lynne

Rienner Publishers.

Schedler, A. (2002). The Menu of Manipulation. Journal of Democracy, 13: 2, str. 36–50.

Schmitter, P., Karl, T. (1991). What Democracy Is. . . and Is Not. Journal of Democracy, 2: 3, str. 75–88.

Schmitter, P., O’Donnell, G. (1986). Transitions from Authoritarian Rule. Baltimore: Johns Hopkins

University Press

Schumpeter, J. (1976). Capitalism, socialism and democracy. New York: Harper & Row

The Economist (2012). Democracy index 2012, Democracy at a standstill, A report from The Economist

Intelligence Unit. The Economist Intelligence Unit. URL:

https://www.eiu.com/public/topical_report.aspx?campaignid=DemocracyIndex12 [28. 12. 2013]

Wigell, M. (2008). Mapping Hybrid Regimes: Regime Types and Concepts in Comparative Politics.

Democratization, 15: 2, str. 230–250

Wittgenstein, L. (1993). Filosofická zkoumání. Praha: Filosofický ústav AV ČR

Zakaria, F. (1997). The Rise of Illiberal Democracy. Foreign Affairs, 76: 6, str. 22–43