HLEDÁNÍ SMYSLU VE SMRTI A UMÍRÁNÍ

MONIKA ULRICHOVÁ

OSTRAVA 2014

H L E D Á N Í SMYSLU VE SMRTI

A UMÍRÁNÍZDRAVOTNĚ

SOCIÁLNÍ ASPEKTY KONCE ŽIVOTA V PERSPEKTIVĚ EXISTENCIÁLNÍ

ANALÝZY

Tato publikace vznikla za podpory Evropského sociálního fondu a státního roz-počtu ČR v rámci realizace projektu „Inovace studijního oboru Transkulturní komunikace a realizace výuky v anglickém jazyce“ (CZ.1.07/2.2.00/28.0131).

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČRUlrichová, MonikaHledání smyslu ve smrti a umírání : zdravotně sociální aspekty konce života v prespektivě existenciální analýzy / Monika Ulrichová. -- 1. vyd. -- Ostrava : Moravapress, 2014. -- 168 s.ISBN 978-80-87853-21-4159.9:111.11 * 612.013 * 159.9 * 316 * 616 * 616-036.887 * 364-787 * 17.02 * 616-093.75 * 364.642.8-785- existenciální psychologie- smrt -- psychologické aspekty- smrt -- zdravotní aspekty- smrt -- sociální aspekty- umírání -- psychologické aspekty- umírání -- zdravotní aspekty- umírání -- sociální aspekty- pomáhající chování- smysl života- eutanazie- paliativní péče- terapie zármutku- monografie

159.9 - Psychologie [17]

Recenzovaly: prof. PhDr. Jana Levická, Ph.D., doc. MUDr. Alena Merkunová, CSc., PhDr. Ivanka Binarová, Ph.D.

© Monika Ulrichová, 2014ISBN 978-80-87853-21-4

Tuto knihu věnuji památce své kamarádky

Blanky Tiché, jejíž tragická smrt v mladém věku mě zastihla při psaní této knihy.

7

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1 Propojení života a smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131.1 Strach z umírání a ze smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.1.1 Faktory ovlivňující proces umírání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181.2 Konfrontace se smrtí přináší osobní změnu . . . . . . . . . . . . . . . . . 211.3 Pojetí umírání a smrti v nemocničním systému

a v hospicovém zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

2 Smrt a její vnímání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292.1 Vnímání smrti v současnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

2.1.1 Význam smrti očima současných věřících . . . . . . . . . . . . . 332.1.2 Pojímání smrti mezi nevěřícími . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

2.2 Smrt z pohledu logoterapie a existenciální analýzy, smysl umírání a smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

2.3 Příprava na smrt a její přijetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

3 Eutanazie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 473.1 Země, kde je eutanazie legální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 513.2 Eutanazie v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 573.3 Argumenty pro a proti eutanazii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 583.4 Eutanazie z pohledu logoterapie a existenciální analýzy . . . . . . . 633.5 Kvalita versus kvantita života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

4 Paliativní medicína . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 694.1 Smrt dětí a adolescentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77

4.1.1 Smrtelná onemocnění adolescentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 824.2 Když se zlé věci stávají dobrým lidem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

8

5 Sebevražda jako zmaření smyslu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 975.1 Historie sebevražedného chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 995.2 Statistiky sebevražd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1005.3 Sebevraždy dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1025.4 Příčiny sebevražd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1055.5 Sebevražda z pohledu logoterapie a existenciální analýzy . . . . . 1085.6 Několik slov k terapeutům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

5.6.1 Situace, se kterými se může terapeut setkat . . . . . . . . . . . 113

6 Péče o pozůstalé, ztráta, zármutek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1156.1 Žal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

6.1.1 Komplikovaný žal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1176.2 Mezikulturní hlediska truchlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1236.3 Období smutku a ztráty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

6.3.1 Pohled na ztrátu očima Sigmunda Freuda, Ericha Lindemanna a Johna Bowlbyho . . . . . . . . . . . . . . . 128

6.3.2 Duchovní aspekty smutku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

7 Poradenství pro pozůstalé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155

Résume . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

9

ÚVOD

Ještě alespoň jeden den…

Umírání a smrt je stále vnímáno jako něco neuchopitelného, mimořádného, a není to zdaleka jen proto, že je tento proces často prožíván velmi bolestně, je těžké jej verbálně pojmout a není dostatečně pojmenován pro svou nepřenositelnou „ne-opakovatelnost“. Jak psát o těch nejintimnějších momentech života, tj. o smrti, aby slova nebyla abstraktní, neživá a neosobní. Smrt a umírání jsou ryze osob-ní, konkrétní. Jde o moment pravdy, spravedlnosti lidského života – tak ho ně-kdy pojímají filozofové či teologové. I v umírání a smrti můžeme najít hlubší smysl. Co je to smrt a umírání, proč z nich máme strach a proč je toto téma stá-le tabuizováno? Proč tolik lidí umírá v nemocnicích, osamoceno, proč nejsou v posledních momentech se svými blízkými, přestože by si to tak přáli? Slavný psychiatr Adolf Meyer říkával svým studentům: „Neškrábejte se tam, kde to ne-svědí.“1 Chtěl tím říci to, že člověk nemá myslet na věci, které se ho bezprostřed-ně netýkají. Irvin Yalom ale namítá, že smrt svědí neustále a jen na nás záleží, jaké stanovisko k tomuto šimrání zaujmeme.2 Život a smrt jsou totiž vzájemně propojeny, vlastně existují současně, protože smrt se ozývá pod slupkou života a ovlivňuje naše prožívání, chování, naše skutky. Člověk stále žije s myšlenkou, že jednoho dne smrt přijde, že je to vlastně jeho jediná jistota.

Lidský život má smysl jedině tehdy, je-li nějak ohraničen, limitován. Kdyby-chom si neuvědomovali existenci těchto hranic a mysleli bychom si, že máme na vše neomezené množství času, nikdy bychom život nenaplnili tak, jako když víme, že svou práci, vytváření hodnot, setkávání apod. musíme uskutečňovat právě nyní, protože pak by už nebylo kdy… Právě v oné ohraničenosti lidské-ho života se nachází jeho smysluplnost. Život by úplně ztratil svůj náboj, kdyby nebyl ohraničený.

V následujícím textu nahlédneme na umírání a smrt jako na něco, co plně ná-leží k životu. Naučit se znovu tento přístup je velice důležité a potřebné, protože naše společnost žije mnohdy tak, jako kdyby smrt k našemu životu nenáležela.

1 YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 39.2 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 39.

10

Často se snažíme smrti uniknout, nejsme schopni hovořit o tom, co umírajícího trápí, a neumíme mu náležitě posloužit. Tato nešťastná štafeta se předává dále, protože pokud není nikdo, kdo by ukazoval mladé generaci smrt a umírání jako něco, co zkrátka patří k životu a na co je třeba se připravit jako na jakoukoli ji-nou životní situaci, budeme nadále prožívat jen zklamání sami nad sebou z toho, že nejsme schopni dělat to, co bychom rádi dělali. Většina z nás přece chce po-sloužit svým nejbližším v době, kdy už to sami nezvládají. Bude na nás, jak se s touto otázkou vypořádáme. Smrt je tajemnem, které často znepokojuje a při-náší otázky. Logoterapie3 nás učí dívat se na umírání a smrt jako na něco zcela přirozeného, na něco, co každého z nás jednou potká. Proto se podíváme na tento fenomén z logoterapeutické perspektivy. Logoterapie ukazuje, že smrt je přiro-zeným závěrem našeho snažení a že umírání a smrt nemusí být žádná tragédie, pokud se snažíme svůj život naplnit a smysluplně ho prožít. V tomto úhlu po-hledu se vlastně obracíme k životu, k jeho každodenní smysluplné náplni, jako k něčemu, co by nás mohlo inspirovat svou omezeností, jež vytváří podmínky pro ještě smysluplnější závěr života. Dříve se lidé rodili doma, doma též umírali, byli stále konfrontováni s koloběhem života, s rozením a umíráním.

Pokud člověk může říci: „Jsem tak šťastná/ý, protože jsem dobře posloužil své/mu umírající/mu matce/otci.“, dává to sílu a smysl nejen klíčovým chvílím mezi umírajícím a jeho doprovázejícím, ale tento moment je jakoby převyšuje a přináší lidem naději a do určité míry i radostné očekávání, že smrt může být dobrá, a nebojme se říci, i krásná. Umírání, během kterého proběhne mezi umí-rajícím a doprovázejícím všechno, co má, je řečeno to, co by mělo být vyslove-no, dává všem pozůstalým naději, že život má smysl a že ve smrti se vše uzavírá a veškeré vykonané dobro se vrací zpět k umírajícímu i jeho blízkým. Toto dobro se ve smrti jakoby násobí a dává pozůstalým impulz k lepšímu životu. Protože pokud člověk zemře, řekli bychom, „nasycen dny“, není to smrt, která vyvolává hrůzu a ochromení, ale smrt, která dává naději na plnější život pro všechny, kte-ří byli tohoto existenciálního fenoménu svědky. Tento prožitek může být stejný jak u nábožensky smýšlejících lidí, tak u nevěřících, není v tom rozdíl. Jde o to, uvědomit si hloubku přítomného okamžiku, kdy můžeme žít. Život, který stále můžeme mít, nám nabízí transcendentální rozměr, který nás může uchvátit ve své síle a touze, stejně tak i v touze po dobré smrti. Víme, že tady nebudeme na-vždy, že je náš život ohraničen, a je na nás, jak se k tomu postavíme. Tato publi-kace chce mimo jiné nabídnout pohled na proces umírání a na smrt jako na něco, co je součástí života. Chce ukázat hloubku tohoto procesu, jeho smysluplnost,

3 Logos jako řecké slovo znamená smysl. Pojem smysl je v existenciální analýze dobře vymezen a souvisí s pojmy, jako jsou hodnoty, svědomí, reflexe. Logoterapie se soustřeďuje na smysl lidské existence i na lidské hledání to-hoto smyslu. Podle logoterapie je úsilí nalézt smysl vlastního života prvořadou motivační silou. Proto mluvíme o vůli ke smyslu v protikladu k principu slasti (srov. FRANKL, V. E.: Člověk hledá smysl. Praha: Psychoanalytické na-kladatelství J. Kocourek, 1994, s. 65.)

11

pokusí se o odtabuizování konce života, o zintenzivnění životních zážitků, jehož následkem je pokora před vším, co není zcela samozřejmé, pokora před krásou světa a lidských vztahů. Nabídne pohled na umírání a smrt jako na něco, co plně náleží k životu, před čím nakonec nelze uniknout, na co se je třeba náležitě při-pravit a čeho není třeba se děsit, a také pohled na umírání a smrt jako na něco, co zintenzivňuje náš život, co zaslouží otevřenou komunikaci a čemu je potřeba věnovat stejnou péči a pozornost jako samotnému zrození. Lékař Ira Byock ří-kával o životních peripetiích s nadsázkou: „Neboj se, to se všechno vypere…“ Sami nějak tušíme, že tato skvrna se nevypere, že smrt člověka nás všechny změ-ní, a na nás záleží, jakým směrem tato změna půjde.

13

1 PROPOJENÍ

ŽIVOTA A SMRTI

Smrt je neoddělitelnou součástí života, proto se ve smrti obracíme k životu a prá-vě v době umírání je pro nás život nejintenzivnější. Smrt a umírání jsou přiroze-nou součástí života. My lidé se ovšem svého konce bojíme. Máme z něho strach, protože o něm vlastně nic nevíme. Svatý Augustin vyslovil myšlenku, že tepr-ve tváří v tvář smrti se rodí vlastní já člověka.4 Jak jsme uvedli, smrt je pro nás důležitá v průběhu celého života. Umírání a smrt nelze ponechat pouze lidem, kteří právě umírají. Bylo by pozdě začít se smrtí zabývat teprve v této chvíli.

Z hlediska psychologického se život a smrt slévají dohromady, smrt je stá-le součástí života, protože za života o ní přemýšlíme, myslíme na ni a vlastně se na ni připravujeme. Pokud bychom smrt ze svého vnitřního života vytěsnili, ztratili bychom to, co mu dává smysl – zodpovědnost za přítomnou chvíli, plné uvědomění si této chvíle, která má svůj limit.

Mnozí autoři textů o smrti, ale i mnoho úplně obyčejných lidí hovoří o tom, že pokud se člověk osobně konfrontuje se smrtí, projde následně osobní změ-nou. Například Jan Paul podává osobité svědectví o událostech, kdy doprovázel v umírání svoji matku. Prožitek smrti může být nabídkou změny. V naší spo-lečnosti ale zbyl ze smrti jen strach a úzkost. Generace před námi ještě věděly, jak vypadá umírání, věděly, co mají dělat, byl zachován jakýsi přirozený cit pro situaci. Z této zkušenosti nebyly samozřejmě vyloučeny ani děti. Lidé se doma rodili a umírali, smrt byla přirozenou součástí života. Jan Paul říká, že lidé, ale hlavně děti dnes nevědí, jak smrt vypadá zblízka, necítí její dotek, chtějí se před ní za každou cenu uchránit. Zbavují se možností doprovázet umírajícího ještě před tím, než se sami stanou doprovázejícími. Denně vidí smrt na oltáři blika-jícího oka televizoru, ale nejsou schopni se s ní ztotožnit, v iluzi nesmrtelnosti. Jak ji mají potom včlenit do života, když je to nikdo neučí?5 V odborné literatu-ře se často uvádí, že mnozí pomáhající profesionálové, kteří se pohybují v ob-lasti zabývající se umíráním a smrtí, jsou sice pro svou práci nadšeni, ale nejsou dobře vyškoleni. Chybí jim trénink, znalosti a dovednosti hovořit s pacienty

4 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 40.5 Srov. PAUL, J.: O štěstí v umírání. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, s. 268.

14

a jejich příbuznými o těch nejcitlivějších otázkách, které se týkají života, smrti a spirituality jedince.6

Smrt v nemocnici nikdy nebude kvalitní, ani nemůže být, protože většina lidí si přeje zemřít v intimnějším prostředí. Naše společnost smrt vytěsnila, jako by téměř popírala její existenci. Důsledkem je, že nejsme připraveni na něco, čemu se nedá vyhnout. Není na to připraven umírající, jeho rodina, okolí, přátelé. Při-tom všichni zemřeme. Místo toho, abychom existenci smrti uznali, snažíme se ji skrýt, jako bychom chtěli sami sebe přesvědčit, že opravdu platí přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“. Jenže neplatí, a důsledkem je to, že se neustále snažíme prokázat svoji hodnotu materiálními statky a smrti se bojíme. Pokud se doká-žeme poctivě podívat na fakt, že nevyhnutelně zemřeme, pak přeskupíme svoje hodnoty dávno předtím, než bude pozdě. Dává nám to možnost napřít energii tam, kde vznikají skutečné hodnoty.

Jakmile si připustíme, že je zbývající čas omezen, i když nevíme, zda to jsou týdny, měsíce, či roky, bude nás méně pohánět vlastní ego nebo vnější okolí, tj. názory jiných lidí. Když uznáme, že smrt je nevyhnutelná a že se blíží, poskyt-ne nám to příležitost prožít zbývající čas smysluplněji a s větším uspokojením.7

Skutečnou a nejtragičtější smrtí lidské bytosti je smrt psychická, kdy člověk rezignuje na život, často pod tlakem okolí, a nenachází důvod k žití. Umírající člověk stále žije. Lidská bytost by nikdy neměla zemřít dříve psychicky než fy-zicky. Smrt v nepřirozených institucionálních podmínkách je pro naši civilizaci příznačná. Lidé umírají v nemocnicích i přesto, že veškeré možnosti léčby již byly vyčerpány a mají tedy být v jiném prostředí. Umírají osamoceni, izolováni od svých důležitých sociálních vazeb. Člověka jednoho dne odvezou z domova, v nemocnici zemře, zmizí. Vše se odehrává najednou, rychle, nečekaně. Blízcí příbuzní jsou zbaveni možnosti smiřování, doznění bolesti a velký ohled se na ně nebere. Péče o tělo zesnulého bývala v naší tradici zcela přirozená, ale sou-časná civilizace tuto důležitou zkušenost vytěsnila. Málokdo z pozůstalých má možnost učinit pro svého blízkého poslední službu, důležitý rituál piety loučení.8 Jan Paul ve své práci podává svědectví, že byl u lůžka umírající matky povolán k nové službě, k novému smyslu života.9 Některé statistiky uvádějí, že v nemoc-nicích umírá až 70 % lidí, což je obrovské číslo. Je pochopitelné, že nemocnice nejsou schopny poskytnout takovou paliativní péči, která by byla potřeba. Ne-mocní již nevyžadují medicínský zásah, ale potřebují paliativní medicínu, aby se smířili se vším, před co je život postavil, a potřebují, aby nezůstali sami a aby

6 Srov. LUNSFORD, B.: Religion, spirituality, and culture in advance Care Planning. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014, s. 91.

7 Srov. WARE, B.: Čeho před smrtí nejvíc litujeme: [jak nám život změní naši drazí, když umírají]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 31–32.

8 Srov. PAUL, J.: O štěstí v umírání. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, s. 268–269.9 Srov. PAUL, J.: O štěstí v umírání. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, s. 238.

15

se jim dostalo pozorné a citlivé péče.10 Všichni máme vyměřený čas, bez rozdí-lu na to, kdo jsme, co jsme v životě znamenali. Až přijde konec, nic si s sebou nevezmeme. O celém procesu umírání a smrti rozhodují faktory, které mohou být velmi individuální. Dostáváme se k nim přes své hodnoty, svůj smysl. Co dělá náš život smysluplným? Jak člověk vnímá hodnotu života? Odpovědi na tyto otázky nám dávají pevnější základ k odpovědím, jaký typ lékařské léčby je vhodný v očekávaných i nepředpokládaných podmínkách.

1.1 Strach z umírání a ze smrti

Naše společnost nemá jen strach z pouhé smrti, ale i z umírání. Lidé se bojí ně-čeho, co vlastně neznají, toho, že budou sami, že budou cítit bolest, že budou opuštění. Mají strach z toho, že odejdou s „dluhy“, že jejich vztahy zůstanou nevyřešeny, že jim nebude odpuštěno nebo že sami neodpustí svému blízkému. Strach z něčeho, co člověk nezná, je přirozený, zvláště pak, pokud je celý pro-ces nevratný. Robert Jay Lifton popsal několik způsobů, jak se člověk pokouší dosáhnout symbolické nesmrtelnosti. Jejich dalekosáhlé důsledky jsou:11

1. biologické – člověk žije dál prostřednictvím svého potomstva;2. teologické – člověk žije dál na jiné, vyšší rovině svého bytí;3. kreativní – člověk žije dál prostřednictvím svého díla, trvalého vlivu vlast-

ních výtvorů na druhé lidi;4. přírodní – člověk přežívá tím, že se znovu připojuje ke koloběhu životních

sil v přírodě;5. prožitkově-transcendentální – člověk se díky intenzivnímu prožitku „ztra-

tí“ ve stavu tak silném, že smrt zmizí a jedinec žije v trvalé přítomnosti.

Strachem z umírání a ze smrti se zabývalo mnoho autorů. Například James Diggo-ry a Doreen Rothmanová uspořádali obvyklé důvody k obavám ze smrti takto:12

1. Má smrt způsobí žal mým příbuzným a přátelům.2. Všechny mé plány a projekty skončí.3. Proces umírání může být bolestivý.4. Už nebudu moci dále nic prožívat.5. Už se nebudu moci dále starat o ty, kdo jsou na mně závislí.6. Bojím se, co by se mohlo stát, pokud existuje nějaký další život po smrti.7. Bojím se, co by se po smrti mohlo stát s mým tělem.

10 Institucionalizované medicíně se věnuje práce: BENOLIED, J. Q.; DEGNER, L. F.: Institucional Dying: A Convergence of Cultural Values, Technology, and Social Organization. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 124–128.

11 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 52.12 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 53.

16

Z výzkumu zmiňovaných autorů vyplývá, že se člověk bojí jak o sebe, tak o dru-hé. Je patrné, že v centru obav je strach z toho, že jeho plány a perspektivy končí a že už nebude moci zažívat a prožívat život. Již před čtyřmi tisíci lety, v nej-starším známém díle Epos o Gilgamešovi, bojuje hlavní hrdina se smrtelností. Dílo pojednává o tíživé skutečnosti smrti, o hledání věčného života – o nesmr-telnosti.13 Člověk, stejně tak jako před tisíci lety, hledá i dnes způsob, jak umí-rání a smrt oddálit, jak smrt vytěsnit, nebo ještě lépe ji zcela odstranit ze živo-ta. Smrt a umírání jsou přitom součástí života, nelze žít, aniž bychom zemřeli, lze ale zemřít, aniž bychom skutečně žili. Z této jednoduché pravdy však plyne několik ne zcela triviálních skutečností. Bez omezenosti lze těžko život prožít plnohodnotně. Umírání a smrt mohou pomoci člověku dozrát, a zabývá-li se tě-mito otázkami při plné síle, mohou způsobit to, že jeho život bude naplněný, že si bude vážit každého okamžiku, kdy může vstát a uskutečnit něco, co dává smysl, ať je to tvůrčí dílo, prožitek, či životní postoj.

Ke zpracování strachu ze smrti slouží náš vlastní život. Často se v době, kdy jsme tzv. v plné síle, nechceme smrtí vůbec zabývat, ale zdraví a život jsou ve-lice křehké a všichni dobře víme, jak vše může být jinak již následující den. Důležité je, abychom měli dopředu ujasněné hodnoty, jež nám pomohou najít odpovědi na otázky týkající se přístupu k nemoci, eutanazie, terminálních stadií života a umírání. Jestliže naše okolí zná naše postoje v těchto otázkách, může nám pak v terminálním stadiu posloužit s maximální úctou a pokorou k našim představám o posledních chvílích života. Ve výcvikových seminářích pro pomá-hající profese se často pokládají otázky typu: Pokud byste věděli, že máte před sebou poslední rok svého života, jak byste ho prožili? Co nerozdělaného byste chtěli dokončit? Které věci byste chtěli říci svým nejbližším a co byste s nimi ještě chtěli stihnout?14

U mnoha lidí zůstávají tyto hodnoty pouze v teoretické rovině, jiní je přímo prožívají, a pro jiné jsou dokonce výzvou. Takoví jedinci pak často procháze-jí vnitřní proměnou. Předem zpracované odpovědi na tyto teoretické otázky se pak mohou odrazit ve skutečně žité kvalitě hodnot. Uveďme si konkrétní pří-klad: „Alan byl 50letý lékař paliativní péče, který rozuměl tomu, jak je důležité se otázkami umíraní a smrti zabývat ještě v „plnosti“ života. Prožíval láskypl-ný vztah se svojí manželkou a měl mnoho přátel. Jeho přáním, s nímž seznámil všechny své blízké, bylo, aby nebyl za žádných okolností resuscitován ani intubo-ván. Svým zástupcem a jednatelem v této věci ustanovil velmi blízkou přítelkyni,

13 Více se tomuto tématu věnuje Epos o Gilgamešovi. 3., dopl. a přeprac. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1976 (překlad Lubor Matouš), dále ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha: ISE, 1995.

14 Srov. FARBER, S.; FARBER, A.: It Ain´t Easy: Making Life and Death Decisions Before the Crisis. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014, s. 113.

17

protože věděl, že pro jeho manželku by bylo emocionálně velmi náročné plnit jeho přání a jen těžko by ho respektovala.

Alan byl na dovolené, kde se mu stala nehoda – spadl z několika metrů na tvrdou zem. Věděl okamžitě, že je jeho zranění vážné, protože od ramen dolů nic necítil, nemohl hýbat rukama ani nohama. Jeho žena k němu rychle běžela, on se na ní podíval, rozloučil se s ní a myslel si, že zemře, protože měl vážné po-ranění míchy od 5. krčního obratle dolů, tzn., že byl naprosto ochrnutý od ra-men směrem k dolním končetinám. Po zásahu na traumacentru mohl narovnat horní končetinu v lokti a mohl omezeně hýbat prsty na ruce. Lékaři mu sdělili, že se bude moci pohybovat na kolečkovém křesle. Alan celou situaci prodis-kutoval se svojí ženou a svým zástupcem a řekl, že uvidí, co mu život přinese. Přesto svůj původní úmysl nikdy nezměnil. Po druhé operaci páteře se Alanův stav zhoršil. Zůstal nehybný od krku dolů a nebyl schopen žít bez ventilátoru, stal se na něm závislý. Nemohl spolehlivě komunikovat a nebyl schopen vy-slovit své přání. Jeho stav se zhoršoval jak po psychické, tak po fyzické strán-ce – stával se z něj vyčerpaný muž, u něhož se během několika měsíců začaly objevovat demyelinizační procesy. Jím stanovená zástupkyně chtěla, aby pro-bíhala veškerá možná medicínská péče, zároveň však chtěla dostát jeho přání, aby nebyl resuscitován. Zároveň doufala, že se „probudí“ a bude si moci znovu sám nahlas rozhodnout, zda chce pokračovat v současné léčbě, nebo zda chce přejít na jiný typ péče. Jeho žena a blízcí přátelé cítili, že to není cesta, kterou by chtěl Alan v takovém případě jít, a měli v úmyslu pro něho zajistit jiný druh péče. Jeho zástupkyně, podporovaná jinými blízkými přáteli, byla však v tom-to směru neústupná a nechtěla, aby se udělal jakýkoli ireverzibilní zásah, jenž by jistě vedl k Alanově smrti. Byla si jistá, že Alan ještě dostane šanci, aby se probral a mohl se sám rozhodnout, zda bude chtít zkoušet pohybovat se na ko-lečkovém křesle, jak kdysi řekl. Po šesti týdnech a další operaci byl Alan stále hospitalizovaný, měl navíc zavedenou dlouhodobou tracheostomii, ventilátor, a byl vedený jako pacient, který bude potřebovat dlouhodobou a přitom stá-le akutní péči. Jeho kolegové z paliativní péče byli tímto rozhodnutím velmi zneklidnění, protože Alan nakonec dostával péči, kterou si nikdy nepřál, která byla v rozporu s tím, jakou práci vykonával, a s tím, co si za svého života přál a co jasně formuloval.“15

Nejen na tomto příkladu, ale na mnohých jiných v praxi můžeme pozoro-vat, jaké etické otázky vyvstávají během umírání. Může si člověk během života v plné síle určit, jakým směrem by si přál „jít“, pokud se u něho objeví závaž-né onemocnění s neblahou prognózou? Jak dále zacházet s pacientem, který za

15 FARBER, S.; FARBER, A.: It Ain´t Easy: Making Life and Death Decisions Before the Crisis. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014, s. 114–115.

18

plného života jasně vyjevil své přání, ale vlivem různých lékařských zásahů již není schopen komunikovat, a nemůže tak své přání zopakovat? S těmito otázka-mi pracuje logoterapie následovně: než se starat o to, co je „zakázané“, je důleži-tější pátrat po tom, co je možné, co slouží životu a dobré smrti. Je konec našeho života jakási „náhoda“, nebo je to vyústění a následek toho, jak jsme život žili? Umírání a prožité těžkosti nás nakonec obrací k životu. Jestliže transformujeme svoji životní zkušenost do finální fáze svého života, do hodnot, které jsme žili, často v nich můžeme najít autentickou odpověď na to, jak chceme zemřít, jakou měrou chceme zapojit techniku do svého umírání a koho chceme mít v danou chvíli blízko sebe.

Zrození a umírání jsou zastřena tajemstvím. Jestliže nastal v oblasti rození vel-ký posun od aplikování medicínských postupů k zachování přirozenosti tohoto procesu, měly bychom po podobných změnách volat také v souvislosti s umíráním a smrtí. Během těhotenství plánujeme, kde chceme, aby se dítě narodilo, dopře-du si dojednáváme porod v konkrétním zařízení, hodně tuto skutečnost probírá-me s příbuznými a přáteli, vnímáme to jako velkou událost. Úmrtí člověka není o nic menší událostí. V tomto mystickém okamžiku by měly být respektovány hodnoty člověka, o nichž by se mělo také hovořit. A nemusí to být jen hodnoty a cíle bezprostředně se týkající umírání a smrti. Můžeme se zaměřit na to, jak chce člověk prožít poslední období svého života. Stejně jako během těhotenství řešíme, kdo by měl být u porodu, měli bychom se ptát, jak by chtěl člověk strá-vit poslední dny života, koho by chtěl mít u sebe, co je pro něho důležité, jaké aktivity, věci apod. A toto poznání by nám mohlo dát odpověď i na to, jak chce prožít i ty úplně poslední chvilky svého života.

1.1.1 Faktory ovlivňující proces umírání

Velkou roli hrají v procesu umírání strach a úzkost. Strachem ze smrti se kromě thanatologie zabývá i mnoho dalších vědních oborů – filozofie, sociologie, oše-třovatelství, antropologie, právo, pedagogika, teologie, historie i politika, nej-výrazněji však psychologie a medicína. Díky lékařce Elisabeth Kübler-Rossové, která vstoupila do českého prostředí prostřednictvím svých knih o smrti a umí-rání, se rozrostl počet publikací zabývajících se problematikou umírání i v naší kultuře. Přesto v našich podmínkách nenajdeme podrobnější literaturu, která by se výzkumem strachu ze smrti zabývala. Existuje ale několik zahraničních pra-cí, které se této problematice věnují. Například rozsáhlá studie Warrena a Cho-pra poskytuje zajímavou ukázku toho, jak lidé vnímají realitu týkající se jejich vlastní smrti. Pouhých 9 % z celkových 749 australských respondentů uvedlo, že mají strach ze smrti, 30 % hovořilo o pociťování negativních emocí (nedostatek

19

odvahy, deprese, nesmyslnost).16 Proběhly i různé demografické výzkumy, které se zabývaly otázkou umírání a smrti, strachu z nich, v nichž se autoři zabývali veličinami, které se mohou podílet na tom, jak jedinec vnímá strach ze smrti. Jedná se o věk respondenta, pohlaví, zaměstnání, zdravotní stav apod.

Pohlaví jedince – v literatuře, která se zabývá úzkostí ze smrti, se uvádí, že v minulosti ženy vykazovaly větší úzkost a strach ze smrti než muži. Výzkum, který byl na toto téma proveden, ukázal, že zvýšenou úzkost ze smrti mají nejen Američanky, ale též Irky, Kanaďanky, Australanky a Malajsijky. Jedna z hypo-téz, které se snažily vysvětlit větší úzkost ze smrti u žen, vycházela z faktu, že ženy si více uvědomují to negativní, co se může v životě vyskytnout, jsou obec-ně emocionálnější než muži, kteří mají větší potřebu myšlenky na smrt potlačit. V současné době se rozdíly mezi pohlavími prakticky stírají, nebyly shledány například ani u výzkumu osmi set respondentů, velmi vážně nemocných dospě-lých. Též se nenašly rozdíly mezi ženami pocházejícími z východu či západu.17

K zajímavému výsledku došel John Hinton, který vidí jako klíčový faktor, jenž rozhoduje o strachu ze smrti, životní spokojenost spíše než pohlaví jedince. Zkoumal pacienty s nevyléčitelnou rakovinou a získaná data odhalila, že „když se život zdál uspokojivý, umírání bylo méně problematické.“18 Francouzská psy-choložka Marie de Hennezelová, která se starala několik let o umírající pacien-ty, zase říká, že na to nemá odpověď. Uvádí, že viděla několik lidí, kteří před nemocí měli víru a tvrdili o sobě, že jsou věřící, a na prahu smrti víru ztratili, a jiní, kteří víru neměli, ji nalezli.19 Lze tedy říci, že strach ze smrti není jedno-značně spojen buď jen s pohlavím, nebo jen se spokojeností, resp. nespokoje-ností s prožitým životem, či vírou.

Dalším faktorem, který může ovlivňovat intenzitu strachu ze smrti, je věk. Některé studie ukazují, že starší lidé přemýšlí o smrti častěji, ale při otázce na smrt cítí menší úzkost. Strach ze smrti uvedlo přibližně 10 % starších responden-tů, 25 % lidí středního věku a 40 % mladých respondentů uvedlo negativní pocit v souvislosti s otázkou smrti. Větší strach ze smrti u mladších jedinců byl též zjištěn i v jiných studiích.20 Vztah mezi věkem a strachem ze smrti není zřejmě lineární. Studie provedená mezi padesáti respondenty v každé věkové kategorii (18–25, 35–50 a 60+ let) podle předpokladů ukázala, že obecný strach ze smrti a umírání a věk vykazují nerovnoměrný vztah – úzkost a strach ze smrti byl čas-tější u mladší kategorie lidí, nejmenší strach měli starší lidé. Mladší respondenti

16 Srov. NEIMEYER, R. A.; VAN BRUNT, D.: Death Anxiety. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 53.

17 Srov. NEIMEYER, R. A.; VAN BRUNT, D.: Death Anxiety. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 63–64.

18 YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 214–215.19 Srov. HENNEZEL, M. de: Smrt zblízka: umírající nás učí žít. Vyd. 1. Praha: ETC, 1997, s. 130.20 Srov. NEIMEYER, R. A.; VAN BRUNT, D.: Death Anxiety. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd

ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 65.

20

uváděli, že se obávají bolesti, izolace a toho, že jim nebude pomoženo, starší re-spondenti uváděli strach ze ztráty kontroly nad sebou a obavy, co bude po smrti. U starších lidí se vztah k umírání a smrti odrážel do jejich života, zdraví a vzta-hu k náboženství. Starší lidi též provázely intenzivněji myšlenky na smrt kvůli prožité smrti jejich rodičů, vrstevníků a partnerů nebo také kvůli tomu, že to, co očekávali od života, dostali. Někteří, kvůli mnoha nepříjemným životním zá-žitkům, nebrali smrt jako traumatickou situaci. Zajímavé byly výzkumy, které ukázaly, že starší lidé, tj. mezi 60–70 lety, mají menší strach ze smrti než ještě starší populace, tj. nad 75 let, která se opět začíná smrti více obávat. Možná se opět zvyšuje strach z bolesti během umírání.21 David Guttmann mluví spíše než o biologickém věku jako faktoru, který hraje důležitou roli při umírání, o pocitu naplnění. Lidé, kteří vnímají, že neudělali to, co měli, cítí úzkost, strach, zoufal-ství více než ti, kteří vnímají, že v životě udělali vše, co bylo třeba.22

Dalším faktorem, který by mohl hrát určitou úlohu při umírání, je zaměstnání toho, kdo se dostává do interakce se smrtí. V minulosti se našla spojitost mezi tím, že lékaři a studenti medicíny prokazují ve srovnání s jinými zaměstnáními větší úzkost a strach ze smrti. To vedlo k domněnce, že se profesionálové snaží prostřednictvím namáhavé péče o druhé zmírnit vlastní obavy. V jiném výzkumu, kterého se zúčastnilo 178 mediků a stejný počet studentů společenských věd, se nenašly žádné podstatné rozdíly ve vnímání smrti a strachu z ní. V jednom pro-váděném výzkumu s 98 studenty medicíny byly zjištěny aspekty, které nasvědčují tomu, že 84 % respondentů vyjádřilo obavy ze své smrti, zejména strach z boles-ti a ztráty, 91 % dotázaných mediků projevilo obavy ze smrti svých nejbližších a strach z dopadu, který by měla tato událost na ně samotné, 76 % studentů pro-jevilo obavy z interakce s terminálně nemocnými lidmi a z komunikace s umí-rajícími. Studenti v tomto výzkumu projevili spíše obavu o sebe než o ty druhé.23

Existuje výzkum, jenž se týkal dobrovolníků, kteří ukončili svoji službu v hos-pici před prvním rokem služby, a těmi, kteří v hospici pokračovali i po prvním roce. Ti, kdo odešli předčasně, vykazovali větší úzkost ze smrti. V dalším vý-zkumu, který zkoumal stejnou otázku u hasičů a policistů ve srovnání se stu-denty obchodní fakulty, se ukázalo, že první skupina (hasičů a policistů) proje-vila větší obavu ohledně své vlastní smrti než skupina druhá. Celkově ale nebyl rozdíl u obou skupin ve vnímání smrti těch druhých.24 Existují také studie, které


22 Srov. GUTTMANN, D.: Finding Meaning in Life at Midlife and Beyond: Wisdom and Spirit from Logotherapy. Praeger Publishers, 2008, s. 95.

23 Srov. GUTTMANN, D.: Finding Meaning in Life at Midlife and Beyond: Wisdom and Spirit from Logotherapy. Praeger Publishers, 2008, s. 66–67.


21

potvrzují, že studenti, kteří ztratili jednoho z rodičů, mají větší strach ze smrti.25 Existují výzkumy, které ukazují, že u lidí, kteří pracují s lidmi ohroženými na životě či umírajícími, se zvýšila úzkost ze smrti, o lidech, kteří jsou sami smrti vystaveni, to neplatí v takové míře.26 Každopádně by byly zajímavé takové vý-zkumy, které by se snažily odhalit, jaký vliv má konkrétní vztah ke smrti a umí-rání na práci profesionála, na kvalitu péče poskytované pacientovi.

V jiných studiích se zkoumal také zdravotní stav jako faktor, který ovlivňu-je vztah k umírání a smrti. Například sestry domácí péče, u kterých se prokázal horší zdravotní stav a omezené předpoklady k výkonu profese, projevily větší úzkost ze smrti než lidé stejného věku bez zdravotního hendikepu. V další studii bylo prokázáno, že se našly rozdíly mezi kuřáky a nekuřáky v dopadu na otázku smrti.27 V další studii, v níž byli srovnáváni nemocní lidé se zdravými, prokázali nemocní lidé větší úzkostnost ze smrti, dále chirurgičtí pacienti prokázali větší úzkost než pacienti z jiných oddělení, akutně nemocní pacienti cítili větší strach ze smrti než chronicky nemocní a lidé, kteří byli léčeni doma, neměli takový strach jako ti, kterým byla léčba poskytnuta v nemocnici.28

Pokud se setkáme s jedincem, který se již nějaký způsobem, ať jako pacient, nebo jako doprovázející, dotkl umírání či smrti, zjišťujeme, že nezůstává úpl-ně stejný, že se v životě dotkl něčeho, co ho změnilo. Tato zkušenost není lehce verbalizovatelná, přesto se o ni pokusíme.

1.2 Konfrontace se smrtí přináší osobní změnu

Mnoho lidí uvádí, že setkání se smrtí je poznamenalo. Po tomto zážitku přestá-vají být hrabiví, pomlouvační, ctižádostiví, vášniví.29 Některá z největších lite-rárních děl popisují pozitivní změny u člověka, který se ocitl v blízkosti smrti, například Tolstého dílo Vojna a mír. Toto dílo poskytuje nádherný příklad, jak může smrt vyvolat radikální osobní změnu. Pierre, hlavní hrdina románu, se cítí znechucen nesmyslným, prázdným životem ruské aristokracie. Jako ztracená duše bloudí prvními devíti sty stránkami románu a hledá nějaký smysl, cíl svého života. Zlomovým okamžikem knihy je situace, kdy Pierra zajmou Napoleonovy oddíly a odsoudí jej k smrti zastřelením. Jako šestý v řadě sleduje popravu pěti

25 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 61.26 Srov. NEIMEYER, R. A.; VAN BRUNT, D.: Death Anxiety. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd

ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 6927 Srov. NEIMEYER, R. A.; VAN BRUNT, D.: Death Anxiety. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd

ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 69.28 Srov. NEIMEYER, R. A.; VAN BRUNT, D.: Death Anxiety. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd

ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 69.29 Srov. ULRICHOVÁ, M.: Různé tváře smrti: vybrané kapitoly z thanatologie: [monografie]. Vyd. 1. Hradec Králové:

Gaudeamus, 2009, s. 6.

22

lidí před sebou a chystá se zemřít – na poslední chvíli je ovšem nečekaně ušet-řen. Tento prožitek hlavního hrdinu promění a on pak zbývajících tři sta stran románu stráví tak, že svůj život žije nadšeně a smysluplně, dokáže se plně an-gažovat ve vztazích k druhým lidem, uvědomuje si krásu přírody, snaží se najít úkol, který má pro něho smysl, a plně se v něm angažovat.30

Tolstého příběh Smrt Ivana Iljiče obsahuje velmi podobné poselství. Ivan Iljič, nepoctivý byrokrat, smrtelně onemocní, pravděpodobně rakovinou střev, a trpí velkými bolestmi. Jeho muka pokračují neúprosně až do doby krátce před smrtí, kdy on sám objeví pravdu, jež ho silně zasáhne: umírá zle, protože žil zle. Toto prozření vede hlavního hrdinu k dramatické proměně, komunikuje s druhými s větším vcítěním, chronická zahořklost a povýšenost mizí.31 Setkání s existen-ciálním zážitkem muže mění, a mění ho od podstaty. Můžeme říci, že v posled-ních dnech svého života dosahuje vyšší úrovně integrace než kdykoli předtím.

Výraz dobré umírání se váže na zkušenost, kterou by si lidé přáli na konci života mít. Vyjadřuje samotný smysl žití a samotné dění, které často rezonuje s pocitem odvahy. Dobré umírání lze prožívat velmi intenzivně: přímo ve stí-nu smrti může živá zkušenost pozvednout člověka k přehodnocení jeho hodnot i hodnot doprovázejícího.32

Irvin Yalom dále popisuje příběhy lidí, kteří se pokusili o sebevraždu skokem z mostu Golden Gate a přežili. Ti naznačují, že následkem skoku do smrti změ-nili svůj pohled na život. Jeden z nich například uváděl: „Zvítězila ve mně vůle žít.“ Jiný: „Mám teď silnou touhu žít.“ Další: „Cítím, že teď miluji Boha a chci udělat něco pro druhé.“ Další: „Byl jsem naplněn novou nadějí a smyslem ži-vota. Je to mimo rámec chápání většiny lidí. Vážím si zázraku života – třeba se dívám, jak létají ptáci – všechno má větší smysl, když přijdete na to, že byste to měli ztratit. Prožil jsem pocit jednoty se všemi věcmi a sjednocení se všemi lid-mi. Po svém duševním znovuzrození rovněž soucítím s bolestí každého člověka.“33

Russel Noyes zkoumal dvě stě lidí, kteří měli prožitek blízký smrti (automo-bilové nehody, tonutí, pády při horolezectví apod.), a uvádí, že podstatná část (23 %) popisovala ještě o mnoho let později, že v důsledku svého zážitku mají „… silný pocit, že život je krátký a cenný […] větší životní elán, zesílené vnímá-ní a citové reagování na nejbližší okolí […] schopnost žít v daném okamžiku, vychutnávat si jeho plynutí […] více si uvědomují život – vnímají život a živé bytosti, pociťují touhu užít si života teď, než bude příliš pozdě.“34

Abdul Hussain a Seymour Tozman, vězeňští lékaři pečující o lidi odsouzené na smrt, v jedné klinické zprávě popisují tři muže odsouzené k trestu smrti, kteří

30 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 43.31 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 43.32 Srov. BYOCK, I.: Dobré umírání: možnosti pokojného konce života. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 51.33 YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 44.34 YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 44.

23

dostali v poslední minutě milost. U všech tří se podle autorů objevila hluboká změna životního stylu a „pozoruhodná změna v postojích“ a tyto změny přetr-vávaly v průběhu dalších několika měsíců.35

Tento existenciální stav nemění pouze toho, kdo jej prožívá, ale i lidi kolem něho, kteří s ním tyto momenty zakoušejí a jsou vlastně nevědomě vtaženi do velké intimity duševního i duchovního přerodu člověka. Ira Byock, který se sta-ral o svého umírajícího otce, sám popisuje svůj vnitřní přerod: „Jako každý, kdo ztrácí člověka, kterého miluje, jsem se v té zásadně nesmyslné události tápavě snažil dobrat smyslu. Ztráta otce, myšlenka, že už ho nikdy neuvidím, mi půso-bila takovou bolest, že kdyby se mě někdo zeptal, jaký pro mě měla jeho smrt vý-znam, cítil bych to jako urážku. Nicméně jsem si stejnou otázku kladl já sám.“36 Ira Byock, profesí lékař, sám přiznává, že se na smrt díval pouze očima lékaře do té doby, než mu umřel vlastní otec. Říká, že ačkoli bylo těžké se s otcem rozlou-čit, nikdy si jako rodina nebyli bližší, vůči sobě otevřenější a upřímněji milující. Nemoc otce stmelila celou rodinu a donutila je hovořit o věcech, na nichž zále-ží: o rodině, vzájemných vztazích, společné minulosti a neznámé budoucnosti. Vzpomínali na zlé i dobré časy, byli schopni se omluvit za prohřešky, odpouštěli a přijímali odpuštění. Ira Byock popisuje, že díky nemoci a umírání otce všich-ni, každý jednotlivě, dospěli.37

Podobný zážitek má i Cathryn Taylorová, která uvádí, že nikdy necítila tolik lásky jako v posledních dnech, jež trávila s umírajícím otcem. Dokázala svému otci říci, jak moc ho miluje a jak hodně se od něho naučila. Také hovoří o tom, že poslední chvíle života otce byly pravděpodobně nejsilnějšími okamžiky je-jího života.38

Irvin Yalom pracoval řadu let s lidmi, kteří trpěli nevyléčitelnou rakovinou. Sám říká, že ho vždy fascinovalo, kolik lidí využívá svou krizi a své ohrožení ke změně. Sami pacienti uvádějí šokující posuny, vnitřní změny, které se nedají popsat jinak než jako osobní růst:39

• přeskupení životních hodnot – trivializace nepodstatných věcí;• pocit osvobození – schopnost nedělat to, co dělat nechci;• zesílený prožitek žití v okamžité přítomnosti spíše než odkládání života do

důchodu nebo do nějakého jiného okamžiku v budoucnosti;• radostné ocenění základních životních věcí – změny ročních období, větru,

padajícího listí, uplynulých Vánoc atd.;• hlubší komunikace s milovanými lidmi než před krizí;

35 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 44–45.36 BYOCK, I.: Dobré umírání: možnosti pokojného konce života. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 43.37 Srov. BYOCK, I.: Dobré umírání: možnosti pokojného konce života. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 42–43.38 Srov. TAYLOR, C. L.: Uzdravte své vnitřní dítě: jak se osvobodit ze zajetí své minulosti. Vyd. 1. Olomouc: Fontána, 2014,

s. 25.39 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 45.

24

• méně obav z mezilidských vztahů, méně strachu z odmítnutí, větší ochota riskovat než před krizí.

Americký senátor Richard Neuberger těsně předtím, než zemřel na rakovinu, tyto změny popsal takto: „Prošel jsem změnou, o které se domnívám, že je nezvrat-ná. Otázky prestiže, politického úspěchu, finančního postavení se naráz všech-ny staly nedůležité. V oněch prvních hodinách, když jsem si uvědomil, že mám rakovinu, jsem vůbec nepomyslel na své místo v Senátu nebo na svůj bankovní účet nebo na osud svobodného světa… Od té doby, co mi nemoc zjistili, jsme se s manželkou nepohádali. Předtím jsem ji peskoval, že vymačkává zubní pastu odshora místo odspodu, že se dostatečně nestará o mé náročné stravovací ná-vyky, že sestavuje seznam návštěv, aniž by se mnou poradila… Teď si tyto věci buď neuvědomuji, nebo mi připadají nedůležité…

Namísto toho si vážím věcí, které jsem kdysi považoval za samozřejmé – po-obědvat s přítelem, podrbat Mourka za ušima a poslouchat, jak přede, společ-nost mé ženy, noční četba knihy nebo časopisu v klidném kuželu světla ze stolní lampy, přepadení ledničky kvůli sklenici pomerančové šťávy nebo kousku kávo-vého dortu. Myslím, že vůbec poprvé si užívám života. Konečně si uvědomuji, že nejsem nesmrtelný. Chvěji se při pomyšlení na všechny ty okamžiky, které jsem si zničil – když jsem byl v nejlepší kondici – svou falešnou pýchou, umělými hod-notami a nepodloženým pohrdáním.“40

Tato slova ukazují, jak dotek smrti mění jedince, jak ho blízkost smrti odvádí od trivialit a vrací jej do plnější formy jeho existence. Anselm Grün potvrzuje, že pokud bychom si představili, že zítra zemřeme, jistě bychom prožili dnešní den uvědoměleji a velice intenzivně. Snažili bychom si vychutnávat každý okamžik svého života, bezvýhradně bychom přijímali setkání se svými blízkými, dbali bychom na každé slovo, které vychází z našich úst, a pečlivě bychom rozvažo-vali, co vlastně chceme říct. Všem nám je jasné, že jednoho dne zemřeme, raději však tuto představu v sobě potlačujeme. Myšlenka na smrt neslouží k tomu, aby-chom životem procházeli s tragickým výrazem ve tváři, ale abychom jej vychut-návali, abychom z něj měli potěšení.41 Mít před očima skutečnost, že zemřeme, znamená žít co nejlidštěji, žít tak, jak to odpovídá naší lidské existenci, která je přece smrtelná. Konkrétně to tedy znamená, že člověk žije pozorně a bděle, že si stále znovu uvědomuje tajemství a lahodnost života a svoji jedinečnost. Myš-lenka na smrt slouží životu.42 Helena Haškovcová uvádí, že život člověka je na-plněn tehdy, když je omezen, ohraničen. V hranicích je člověk svobodný, může volit z možností. Smrt je pojata nikoli jako tragédie, ale jako přirozená situace.

40 YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 45–46.41 Srov. GRÜN, A.: Smrt v životě člověka. Vyd. v KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 7.42 Srov. GRÜN, A.: Smrt v životě člověka. Vyd. v KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 8.

25

Jde o to, aby náš konkrétní lidský konečný život spoluvytvářel podmínky pro plné rozvinutí lidských sil, aby člověk plně prožil danou ohraničenost.43 Příbě-hy lidí, kteří umírali, nebo ti, kteří o umírající pečovali v posledních chvílích, ukazují, že většina lidí dokázala zrát způsobem, který je důležitý pro ně samot-né i pro jejich rodiny.

Smrt a život zůstanou navzájem propojené. Tělesnost smrti v nás vyvolává úzkost a obavu, myšlenka na smrt nás obrací k životu a vlastně nás zachraňuje. Uznání smrti totiž dodává životu jeho hloubku, přináší posun perspektivy, pře-měnu hodnotového žebříčku člověka a jeho nazírání na život samotný.

Domníváme se, že jednou z největších bolestí při rekapitulaci naší konečnosti může být bolest z pocitu promeškání vlastního života. Existuje mnoho forem, jak k tomu může dojít. Někdo zapomene žít, protože je příliš zaměstnán zoufalou snahou o „jistotu života“. Snaží se, aby měl vše pod kontrolou. Jiný je ve svém strachu zaměstnán tím, na co by mohl zemřít, a dělá vše proto, aby ono zlo od-vrátil. Smysl života ale nespočívá v tom, jak odvrátit zlo, ale především, jak žít pro něco dobrého a hodnotného.44

Největší bolest ovšem lidé zažívají ze ztráty svých bližních, rodinných pří-slušníků, blízkých přátel. Kdo to zažil, ví, že někdy je tato bolest hluboká, a trvá dlouho, než se pozůstalý vrátí opět k předchozímu způsobu života.

Je to ale opravdu ten stejný život, ke kterému se pozůstalý nebo člověk, kte-rý byl sám blízko smrti, vrací? Často dodatečně vychází na povrch důležitá věc, a sice že my jako blízké osoby umírajícího litujeme toho, že jsme na daného člo-věka neměli více času, že jsme se o něho málo zajímali, že jsme zkrátka nebra-li vážně ten vzácný dar, který nám byl dán, a tím je čas strávený se zemřelým.

Bronnie Wareová se zabývala tím, čeho lidé nejvíce litují, když umírají. Zjis-tila, že je nejvíce trápí fakt, že neměli kuráž žít podle svého, že často žili podle očekávání druhých lidí. Dále litují toho, že příliš pracovali, že pracovali na úkor osobního vztahu s druhým člověkem a že často nebyli ve spojení se svými přáteli.45

Čas je v logoterapii nejdůležitějším faktorem pro vznik blízkosti. Pokud si ne-vyhradíme pro druhého dostatek času, žijeme jakoby bezdotykově. Vztahy žijí, pokud jim dáváme čas. To, co bere náš čas, odhaluje naše srdce. Můžeme říci, že lidem, věcem dáváme svůj životní čas.

Smrt blízkého člověka je bezpochyby vždy bolestná záležitost, a že tuto bolest nemá smysl popírat, není třeba zdůrazňovat. Naopak, odchod někoho blízkého, koho člověk miluje, kým je milován, který se snoubí s pocitem jasného uvědo-mění si, že je dobře, že jsem na světě, se někdy přirovnává k tomu, že odchází část našeho já. Tato skutečnost je obzvlášť zintenzivněna, umírá-li dítě. Bolest

43 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Rub života – líc smrti. 1. vyd. Praha: Orbis, 1975, s. 29–30.44 Srov. BOŽUKOVÁ, J.: Přemýšlet o smrti znamená přemýšlet o životě. Edice Dialogos. Slea 2009, s. 7.45 Srov. WARE, B.: Čeho před smrtí nejvíc litujeme: [jak nám život změní naši drazí, když umírají]. Vyd. 1. Praha: Portál,

2012, s. 55–136.

26

je třeba prožít a smutek je potřeba odplakat. I slzy nakonec vyschnou a každý člověk má jinou délku truchlení. Jen ten, kdo skutečně miluje, skutečně trpí. Po-píráním této fáze jakoby devalvujeme hodnotu umírajícího, hodnotu společného, prožitého, chráněného. Též náš osobní vztah ukazuje na naši vyspělost, zralost a vztah k umírajícímu. Je ovšem potřebné, aby se pozůstalí přes tuto fázi časem přenesli a nezabydleli se ve smutku.

Po ztrátě blízkého často dochází k tzv. redistribuci vztahové sítě v rodině. Na-jednou tady není člověk, který měl ryze specifický úkol v rodině a jenž je těžko nahraditelný. Může přitom jít o pouhou „drobnost“, ale i o zásadní změnu. Po-kud umírá otec rodiny, živitel, rodina se může dostat do finanční krize.

Z rozhovorů, které jsme vedli s lidmi v hospici, vycházelo najevo, že se ne-bojí ani tak samotné smrti, ale spíš procesu umírání, nesoběstačnosti a hlavně osamělosti při umírání. Věřící lidé v tomto směru mají naději, že se s pozůsta-lými opět setkají. Naděje u nemocných byla velmi úzce spojena s vírou v Boha. Víra v Boha je předpokladem pro dobrou smrt, ale není to záruka sama o sobě. Věřící pacienti se vyjadřovali v tom smyslu, že je tu někdo, kdo i přes mnohá utrpení dává jejich nemoci smysl a pomáhá k odkrytí hlubších hodnot. Víra se-hrává v těžkých chvílích člověka značnou úlohu.46 Velkou bolestí je smrt dítěte, které bude věnována samostatná kapitola knihy.

1.3 Pojetí umírání a smrti v nemocničním systému a v hospicovém zařízení

Pacientům, kteří prožívají poslední dny svého života v hospicovém systému, se dostává paliativní péče. Může jít i o pacienty, kteří se rozhodli zemřít v domácí péči a jsou podle potřeby navštěvováni pracovníky domácí hospicové péče. Pa-liativní péče je synonymem pro specializovanou péči pro umírající, která zahr-nuje fyzický, psychologický, sociální a duchovní aspekt a pokračuje i po smrti pacienta, kdy se zaměřuje na rodinu zemřelého. Péče v době zármutku je pro-to součástí paliativní péče, stejně jako péče při umírání. Právě hospic je místo, které se snoubí s paliativní medicínou. Úkolem hospice je doslova naplnit dny životem. V hospici je největší pozornost věnována kvalitě života nemocného až do jeho úplného konce. V hospici se, na rozdíl od nemocnice, počítá s blízkými, kteří jsou nápomocni svou přítomností jak svému milovanému umírajícímu, tak nakonec i sobě, protože umírání je stejně jako zrození jednou z nejvýznamněj-ších událostí v životě člověka.

46 Srov. ULRICHOVÁ, M.: Různé tváře smrti: vybrané kapitoly z thanatologie: [monografie]. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009, s. 130.

27

Lidé žijí v iluzi, že umírající musí být do poslední chvíle v rukou profesionálů, jenže smrt člověka v nepřirozených institucionálních podmínkách je nedůstoj-ná. Je zvláštností naší civilizace. Lidé umírají v nemocnicích navzdory tomu, že jim zde už nemohou pomoci. Jejich odchod je spojen s osamocením, izolací od blízkých. Málokdo z pozůstalých má možnost pro svého milovaného učinit po-slední službu, důležitý rituál pietního loučení. Mnoha pozůstalým je znemožněn kontakt s umírajícím v okamžiku smrti, ale i s tělem po jeho smrti. Pro pozůstalé je to velké ochuzení, protože neměli možnost pochopit proměnu, která nastala.47

Není tajemstvím, že nemocnice nejsou schopny poskytovat potřebnou paliativ-ní péči v takové míře, jakou ji potřebují lidé, u kterých byly vyčerpány všechny možnosti léčby. Nejde jen o medikamenty, tišící léky, ale o komplexní citlivou a pozornou péči zdravotníků. Někteří autoři uvádějí, že až 90 % pacientů, kteří trpí rakovinou, jsou indikováni k paliativní péči.48

Pro ty, kteří se nemohou nebo nechtějí starat o umírajícího doma, je umístění jejich blízkého do hospice ve srovnání s nemocnicí mnohem humánnějším řeše-ním. Nemocnice jsou přeplněny starými odloženými lidmi, které si domů nikdo nechce vzít. Umírající člověk nepatří do nemocnice, protože lékaři si s umírají-cími nevědí rady, ačkoli mnoho lidí věří, že je lékaři zachrání. Jan Paul ve své knize popisuje příběh staré ženy, která byla v nemocnici se zlomeninou krčku stehenní kosti. Měsíc čekala v nemocnici na syna, až si ji vezme k sobě, protože bez dohledu doma už žít nemohla. Syn přicházel pokaždé s úsměvem na návště-vu, s úsměvem odcházel a ona spřádala sny společného soužití. Dlouho čekala na jedno jediné slůvko, pak ale pochopila a zemřela.49

Z výzkumu veřejného mínění, který provedla agentura STEM/Mark pro hos-picové občanské sdružení Cesta domů, vyplynulo, že naprostá většina lidí umí-rá v LDN, domovech pro seniory, nemocnicích a podobných institucích. Důle-žitým sdělením, které výzkum přináší, je skutečnost, že lidé chtějí umírat doma (78 %), jsou ochotni se o své blízké starat až do konce (88 %) a zdravotníci rov-něž považují domácí prostředí za nejlepší místo pro umírající pacienty (88 %). Celkem 69 % lidí by chtělo na konci mít kolem sebe rodinu, 45 % partnera a jen 5 % z nás by si přálo mít kolem sebe zdravotníky. Pouhá osmina dotázaných by nebyla naopak ochotna se o svého blízkého starat, většina populace říká, že by se postarala. I když to v praxi může vypadat jinak, deklarace je silná.50

Přes tuto jednoznačnou preferenci domácího prostředí se podaří doma strá-vit poslední týdny života málokomu. Člověk by měl mít před smrtí vše vypořá-dáno, neměl by ze života odcházet s pocitem dluhu vůči sobě a jiným, protože

47 Srov. PAUL, J.: O štěstí v umírání. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, s. 268–269.48 Srov. HEYSE-MOORE, L.: Speaking of Dying: A Practical Guide to Using Counselling Skills in Palliative Care. Jessica

Kingsley Publishers, 2008, s. 17.49 Srov. PAUL, J.: O štěstí v umírání. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, s. 270.50 Srov. FUNK, K.: Provázení stářím a umíráním, aneb O prolínání obou světů. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2014, s. 124.

28

neodpuštěné věci jedince zatěžují, zatěžují psychiku umírajícího i pozůstalých. Jan Paul vzpomíná ve své knize, že lidé se mu divili, že je šťastný poté, co pocho-val svoji matku. On se vyjadřuje v tom smyslu, že je šťastný už proto, že udělal vše, co mohl, že ve své zkoušce obstál a že vnímá šťastně i tu skutečnost, že již nebude se svojí matkou vystaven podobné zkoušce. Protože pokud doprovázejí-cí v této situaci neobstojí, může později prožívat výčitky.51 To lze u pozůstalých skutečně spatřovat. V praxi se setkáváme s tím, že si pozůstalí vyčítají to, že ne-trávili s umírajícím člověkem více času a že neudělali maximum. Je velmi důleži-té, aby si lidé uvědomili tuto skutečnost: vztahy lze naplnit pouze během života.

Nejen pacienti procházejí procesem nazývaným přezkoumání života. Umí-rající, ale i doprovázející se mohou dostat do emocionálně vypjatých situací, kdy chtějí shrnout to důležité a podstatné a srovnat si své hodnoty.52 Ono zpo-zornění v době umírání je velmi důležité pro obě strany, protože člověk umírá jen jednou a doprovázející už zkrátka nebude mít další šanci. Přijetí smrti je pro umírajícího nejdůležitější okamžik, a ne každý je schopen k tomuto obtížnému rozhodnutí dospět.

51 Srov. PAUL, J.: O štěstí v umírání. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, s. 272.52 Srov. CAMPBELL, J.: Hledání smyslu. In: SMITH, R.: Lekce smrti a umírání: poučení od umírajících. 1. vyd. v českém

jazyce. Praha: Maitrea, 2013, s. 125.

29

2SMRT

A JEJÍ VNÍMÁNÍ

Smrt je fenomén, se kterým se psychoterapeut ve své praxi setkává téměř kaž-dodenně. Strach a úzkost ze smrti mohou jedince ovládnout a paralyzovat ho. Jsou to vědomé emoce, které ale často ovlivní podvědomí jedince, což se v pra-xi může projevovat závislostí na jiném člověku, nezdravým připoutáním k dru-hému, nebo naopak vyhledáváním např. intenzivních jednorázových sexuálních zážitků, aby tak byla myšlenka na konečnost zaplašena „intenzivní“ přítomností. Miloš Raban poukazuje na to, že pokud chceme sexualitě vrátit transcendentál-ní rozměr, je do ní potřeba integrovat povědomí smrti.53 Strach ze smrti přináší úzkost a obavy i do lidské sexuality, bere důvěru ve vztazích, což se může pro-jevovat v různých sobeckých vyjádřeních. Tím se ale ztrácí ze vztahu to nejdů-ležitější, tj. skutečnost, že láska se stává svobodnou a radostnou, a tak odolává náporu smrti. Člověk ochromený strachem ze smrti jako by chtěl potvrdit svoji nezávislost tím, že vynikne nad přírodu, anebo se naopak stáhne a hledá sply-nutí s jinou silou.

Yalom poukazuje na výlučnost jako na primární způsob transcendence smrti, která se může projevit v celé řadě maladaptivních forem, například jako touha po moci. Člověk se svému strachu a pocitu omezenosti vyhýbá tím, že rozšiřuje sebe a svou sféru vlivu. Podle Yaloma například existují důkazy, že ti, kdo si vybírají povolání související se smrtí (vojáci, lékaři, kněží, zaměstnanci pohřební ústa-vů), mohou být z části motivováni potřebou získat kontrolu nad úzkostí ze smrti.54

V psychoterapii může otázka smrti vyvolávat tzv. „hraniční situaci“, tzn., že podnítí radikální posun v pohledu na život, vede k restrukturalizaci životních hodnot a k větší zralosti jedince, anebo je smrt naopak zdrojem úzkosti a člově-ka paralyzuje. Ale i tento jedinec může hledat a nacházet smysl ve své situaci. Do terapie může přijít člověk, který je zpočátku naprosto paralyzovaný tím, že jeho životní partner může zemřít na rakovinu. Praxe ukazuje, že tento klient do-jde po několika měsících terapie ke smíru, k prožitku, který strach ze smrti zmír-ňuje tím, že se jedinec obrací k možnosti žít život, který je smysluplný. Život

53 Srov. RABAN, M.: Duchovní smysl člověka dnes: od objektivního k existenciálnímu a věčnému. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 264.

54 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 136.

30

zkrátka nelze odsunout na někdy jindy. Mnozí lidé s infaustní prognózou teprve v době, kdy vážně onemocní, žijí život plněji. Někteří pacienti, kteří onemoc-něli rakovinou, doslova říkají: „Jaká škoda, musel jsem čekat na to, kdy mé tělo je jako řešeto, abych se naučil žít…“55 Toto svědectví nás opět obrací k životu, k jeho kráse navzdory všem ztrátám. Ukazuje, že v konečné fázi života se sám život zintenzivňuje.

Smrt nás vede k uvědomění si všech trivialit a zodpovědnému rozloučení se s nimi. Pomáhá nám rozloučit se s balastem, nánosem v našem životě, který se může stát jakousi rutinou, nabízí nám možnost odmítnout všechno, co chceme ze svého života vytěsnit. Často žijeme tak, jak to od nás očekávají druzí. Smrt nás ve skutečnosti vede k nám samotným, k našemu jádru, k tomu, kdo jsme. Posouvá nás k tomu, abychom se obraceli k druhým, k většímu vnímání druhých i sebe a vlastně nás posouvá k intenzivnějšímu vztahu k sobě.56 Joseph Campbell uvá-dí, že někdo dokonce objevuje smysl svého života, až když umírá. Všechno, co nás nutí se probudit, čeho si v životě ceníme – důležitost vlastní autenticity a žití podle vlastních hodnot –, se znovu a znovu vyjasňuje tehdy, když člověk umírá.57

V psychoterapeutické praxi se terapeut často setkává s lidmi, kteří neumějí rozlišit, co je podstatné. Někteří si například myslí, že nejpodstatnější je jejich kariéra, sexuální přitažlivost apod. K tomu, aby člověk dokázal rozlišit důleži-té od doplňkového, se v psychoterapii používají různé metody. Jednou z nich je disidentifikace. Při této metodě mají účastníci napsat na osm jednotlivých karti-ček odpověď na otázku „Kdo jsem?“. Odpovědi mají uspořádat podle důležitos-ti. Následně pak zvažují, které kartičky by se mohli vzdát. Postupně se zbavují všech kartiček.58 Toto cvičení má jedince přimět k tomu, aby se naučil nelpět na všem, co ho obklopuje, ale aby si jasně uvědomil, kdo je. Aby došel k tomu, že není ani učitel, ani otec, ani věčný pomocník, ale aby našel bytostnou podstatu svého já. A právě v této situaci se nachází umírající člověk, tedy v situaci, kdy už zůstává jen se svou podstatou.

Logoterapie a existenciální analýza59 pracuje s franklovským konceptem hod-not,60 které dělí na tvořivé, prožitkové, postojové. Umírající člověk velice zřídka kdy může realizovat hodnoty tvořivé a prožitkové, proto se v této době obrací právě k hodnotám duchovním, postojovým.

55 YALOM, I.: The Gift of Therapy: The Reflektions on beeing a therapist. London: Piatkus Books, 2003, s. 127.56 Srov. ULRICHOVÁ, M.: Různé tváře smrti: vybrané kapitoly z thanatologie: [monografie]. Vyd. 1. Hradec Králové: Gau-

deamus, 2009, s. 131.57 Srov. CAMPBELL, J.: Hledání smyslu. In: SMITH, R.: Lekce smrti a umírání: poučení od umírajících. 1. vyd. v českém ja-

zyce. Praha: Maitrea, 2013, s. 117.58 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 172–173.59 Existenciální analýza je fenomenologická osobní psychoterapeutická metoda, která směřuje k duchovně a emo-

cionálně volnému prožívání, k autentickému zaujímání postojů a vlastnímu svobodnému autentickému a zodpo-vědnému zacházení se životem, tím je míněno zacházení se sebou samým a okolním světem.

60 Více o koncepci hodnot V. Frankla viz FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 2006, s. 61–63.

31

Viktor Frankl píše o konkrétním případu mladé ženy, s níž se jako vězeň se-tkal v koncentračním táboře. Tato žena věděla, že v nejbližších dnech zemře, přesto však byla veselá. Doslova řekla: „‚Jsem vděčná osudu, že mne tak tvrdě postihl, neboť v dřívějším občanském životě jsem byla příliš zhýčkaná a s mými duchovními ambicemi to nebylo valné. Ten strom tady je mým jediným přítelem v osamělosti,‘ poznamenala a ukázala oknem z baráku. Venku stál právě rozkvetlý kaštan.“61 Frankl bez sentimentu hovoří o tom, že jde o příběh svědčící o lidské velikosti, o obrovské vnitřní síle. Jiným příkladem, na němž Frankl demonstruje realizaci postojové hodnoty, je příběh mladého muže, který byl následkem ino-perabilního vysoce pokročilého tumoru míchy dlouhodobě hospitalizován. Dáv-no mu bylo odepřeno být činný v povolání, projevy ochrnutí ho hendikepovaly v jeho pracovní schopnosti. Neměl už tedy žádnou možnost realizovat tvůrčí hod-noty. Mohl ale realizovat hodnoty prožitkové: bavil se v duchovně podnětných rozhovorech s jinými pacienty (dodával jim odvahy), zabýval se četbou dobrých knih a poslechem hudby. Jeho nemoc ovšem pokračovala a postupem času ne-unesl ve své ochrnuté ruce knihu. Byl donucen obrátit se k hodnotám postojo-vým. Hodnota postoje se v tomto případě projevila tím, jak statečně snášel své utrpení a ještě byl schopen ostatním pacientům dodávat odvahy a povzbuzovat je. Den před svou smrtí požádal svého ošetřujícího lékaře, aby mu morfium po-dal večer, aby kvůli tomu nemusel v noci vstávat.62 Tyto příběhy lidí ukazují, jak důležitou úlohu hrají u terminálně nemocných lidí postojové hodnoty, možnost jejich rozvoje, a jak často se otázka smrti v psychoterapii objevuje.

Úmrtí blízkého člověka zintenzivňuje povědomí o smrti. Pro mnoho lidí ne-jen v terapeutické praxi představuje úmrtí či ohrožení života blízké osoby kon-frontaci se svojí vlastí smrtí. Člověk se začne ptát po smyslu toho, co prožívá.

61 FRANKL, V. E.: Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994, s. 48.62 Srov. FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 63

32

2.1 Vnímání smrti v současnosti

Jak je vlastně smrt vnímána v současnosti? Většina lidí se dožívá úctyhodných sedmdesáti a více let. Nezanedbatelná část české populace ale stále umírá dříve, než oslaví padesáté narozeniny. Každý rok zemře v České republice zhruba šest tisíc osob mladších padesáti let. Olga Nešporová zkoumala, jak si lidé vysvět-lují rozmanitost délky lidského života. Domnívala se, že bude moci responden-ty rozdělit do dvou skupin, podle toho, zda věří v osudovou předurčenost délky života, nebo spíše v působení náhody. Náboženská příslušnost respondentů se ukázala jako důležitý parametr. Věřící výrazně častěji kategorizovali svá vysvět-lení příchodu smrti a přikláněli se buď k představě osudu, nebo náhody, zatímco nevěřící většinou osud a náhodu jako oddělené kategorie nevnímali.63 Někteří katolíci naformulovali své přesvědčení, týkající se délky života, takto: „… člo-věk dostává nějaké množství let, které tady na zemi prožije. Pokud věříme v ně-jakou věčnou myšlenku, která tenhle svět stvořila, tak určitě my katolíci věříme tomu, že je předem určené, jak dlouho bude kdo žít.“64

Více než polovina dotázaných nevěřících lidí (17 z 30) se domnívala, že způsob života neovlivňuje způsob smrti, a pětina dotazovaných navíc zdůraznila vlastní přesvědčení, že smrt není spravedlivá. Jinak řečeno, tito respondenti nevnímali jako příčinně související záležitosti mravný život a „dobrou smrt“. Nejčastějším přesvědčením nevěřících tedy bylo, že neexistuje přímý vztah mezi konáním člověka během života a jeho smrtí. Ilustruje jej jedna z typických odpovědí na otázku, zda si dotázaný myslí, že smrt nebo způsob, jakým člověk zemře, souvisí s tím, jakým způsobem žil: „No, to asi si myslím, že ne. Já si myslím, že může-te v podstatě, jak chcete žít, a ta smrt, no prostě přijde. To je to spravedlivé, že tedy ta smrt je spravedlivá, že ať žijeme v bohatství, bídě, ať žijeme, já nevím, jakkoli, ve hříchu, nebo čestně, někdo krade, někdo nekrade, tak ta smrt prostě přijde, tím jsme si všichni rovni, a je to. Způsob té smrti, já si myslím, že tohleto nesouvisí. Věřím tomu, že lidi, kteří celý život třeba žili, nikomu neublížili a tak dále, tak stejně ta smrt může být bolestivá, že budou upoutáni na lůžko a ten ko-nec bude špatný. Tohle ne. Já si myslím, že v tomhletom ta smrt je spravedlivá akorát, že přijde, ale to, jakým způsobem, tak to tam tu spravedlnost nevidím. Tam si myslím, že není.“65

Z rozhovorů s nevěřícími lidmi bylo zřejmé, že se mnozí nesnažili hledat vy-světlení pro věci, které se kolem nich dějí, myslíme tím souvislost mezi umí-ráním a jeho hlubší podstatou, případně nalézání zákonitostí ve vztahu života a smrti. Přispěl k tomu i fakt, že většina nevěřících respondentů nebyla pevně

63 Srov. NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 36.64 NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 3865 NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 45.

33

přesvědčena o existenci takových jednoduchých a univerzálně platných pravidel a vztahů. Dichotomie osudu či danosti vytvořená na základě logického racio- nálního uvažování se tak mezi nevěřícími ukázala jako méně aplikovaná, než tomu bylo u lidí věřících. Zajímavé též bylo zjištění, že s biblickým vysvětle-ním smrti jako trestu za prvotní hřích Adama a Evy se Olga Nešporová setkala pouze u svědků Jehovových, z dotazovaných katolíků ani protestantů se o něm sám nikdo nezmínil.66

Duchovním potřebám se ve své knize podrobně věnuje Marie Svatošová. Sama říká, že je těžké zaujmout správné a neutrální stanovisko k lidem jinak smýšlejícím. Vůbec nemáme na mysli nábožensky smýšlející, ale celkově jinak smýšlející. V pohledu na smrt nebo při samotné smrti se lidské pohledy mohou často protínat.67

Jiná žena, katolička, si podobně vykládala běh života: „… prostě se narodí-me, máme svíčku a zemřeme […] to, co se má stát, se prostě stane a nezabrání-me tomu žádným způsobem.“68

Na tomto místě bychom měli upozornit na fakt, že pojímání umírání a smrti se u nenábožensky orientovaných lidí může měnit. Například v hospici, kde jsme vedli rozhovory s umírajícími lidmi, bylo patrné, že i otázky náboženské, otáz-ky života po smrti, existence „Někoho“ se staly aktuální.69 I Marie Svatošová upozorňuje na skutečnost, že u některých lidí se v důsledku blížícího se konce života mohou některé spirituální potřeby zvýraznit.70

2.1.1 Význam smrti očima současných věřících

Ať je člověk věřící, či nevěřící, vždy uznává, že smrt bezpochyby znamená ko-nec existence člověka v jeho dosavadní formě zde na Zemi. Ale to, jaký kaž-dý jednotlivý člověk přikládá svému životu smysl a význam, nesouvisí pouze se smrtí samotnou, ale i s tím, co se s každým zemřelým po smrti děje. A právě při vytváření těchto představ hraje klíčovou roli náboženství, které smrti dává určitý význam. Pokud člověk skutečně věří, že existuje milosrdný Bůh, který člověka přijímá s otevřenou náručí, a že život po smrti pokračuje, může smrt a umírání mít jiný kontext než u toho, kdo tomu nevěří. V české společnosti se lze mezi věřícími setkat s několika základními významy, které jsou smrti přiklá-dány. Mezi nejčastěji zmiňované patří: smrt jako přechod, předěl nebo přelom; smrt jako součást života; smrt jako nejdůležitější okamžik života; smrt jako ryze

66 Srov. NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 47.67 Srov. SVATOŠOVÁ, M.: Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 7968 NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 38–39.69 Srov. ULRICHOVÁ, M.: Různé tváře smrti: vybrané kapitoly z thanatologie: [monografie]. Vyd. 1. Hradec Králové: Gau-

deamus, 2009, s. 136.70 Srov. SVATOŠOVÁ, M.: Hospice a umění doprovázet. 7., dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011,

s. 134–136.

34

tělesná záležitost; smrt jako nepřirozená záležitost.71 Nejčastěji je přitom zmiňo-vána smrt, která je chápána jako přelom, předěl. Křesťanskému pojímání smrti se věnuje též Tomáš Halík ve své práci „Poslední věci“ v křesťanské tradici.72

Na význam smrti jako předělu ukazují zejména členové tradičních církví – ka-tolíci a protestanti. Jeden respondent například uvedl: „Smrt jako taková je pouze okamžik, předěl, přechod z jedné existence bytí do jiné existence.“ Podobně se vyjádřil i další respondent: „Určitě je pravda, že ta smrt je, ehm, součástí živo-ta, že je završením života nebo jakýmsi předělem v životě.“ Jiná respondentka uvedla: „Asi smrt pro mě znamená přelom, a moc nemám představu. Vidím v tom to loučení, které nejsem schopna z toho nějak odtrhnout, ale zároveň i něco no-vého, takový ten přelom.“73

Naděje u nemocných je úzce spjata s vírou v Boha. Rozhovory s pacienty uká-zaly, že je těžké hodnotit hloubku víry jednotlivých nemocných. Věřící pacien-ti se vyjadřovali v tom smyslu, že je tu „Někdo“, kdo i přes utrpení dává jejich nemoci smysl a pomáhá k odkrytí duchovních hodnot.74

Z výpovědí lidí dotazovaných Olgou Nešporovou je patrné, že věřící lidé chápou smrt tak, že to není definitivní stav, ale že je to vlastně přechod do něčeho nového, další forma žití někde jinde, jisté pokračování. Jde vlastně i o jakési překonání smrti, z hlediska křesťanství smrt nemá poslední slovo. Překonání moci smrti je snad nejvíce patrné na textu evangelia o Lazarově vzkříšení. Lidé, kteří byli respondenty ve výše uváděném výzkumu, naznaču-jí jakési „vzkříšení mrtvých“, tj. udělení věčného příjemného stavu s Bohem. Například pro příslušníky hnutí Hare Krišna je smrt nejdůležitější, klíčový moment života. Výstižně to ilustruje odpověď jednoho z nich na otázku po významu smrti: „Smrt je v podstatě velice důležitý, ten nejdůležitější okamžik v životě každého člověka. A smrt je vlastně ten nejdůležitější bod, protože ten rozhoduje, v okamžiku smrti se rozhoduje o tom, jaký bude náš příští osud…“ Jiný člen tohoto hnutí chápal smrt též jako klíčový moment a v rozhovoru uvedl: „O tom to je, že ta smrt je klíčový moment. Prostě život je jako příprava na smrt, a to se projeví jasně všechno, co jsme za celý život dělali. V době, kdy člověk opouští tělo, tak na to nejvíc myslí, tak to bude jeho další život, tam půjde.“ Pro členy tohoto hnutí má tedy smrt obrovský význam, stejně jako pro katolíky či protestanty. Specificky odlišné pojímání zastávali svědkové Jehovovi. Ti vnímali záležitost smrti jako nepřirozenou a brali ji jako trest za to, že Adam a Eva neuposlechli příkazu

71 Srov. NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 48.72 Srov. HALÍK, T.: „Poslední věci“ v křesťanské tradici, In: ONDRAČKA, L. et al.: Smrt a umírání v náboženských tradi-

cích současnosti. 1. vyd. V Praze: Cesta domů, 2010, s. 71–78.73 NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 4874 Srov. ULRICHOVÁ, M.: Různé tváře smrti: vybrané kapitoly z thanatologie: [monografie]. Vyd. 1. Hradec Králové: Gau-

deamus, 2009, s. 130–131.

35

Boha. Ostatní věřící chápali smrt většinou neutrálně, jako záležitost, která je nutná, které se nelze vyhnout, a někteří věřící uvedli, že více než smrti samot-né se bojí umírání.75

Z křesťanského pohledu je dlužno podotknout, že i při pohřbech se doporuču-je, aby poslední věci byly vedeny nadějí na pokračování dalšího života.76

2.1.2 Pojímání smrti mezi nevěřícími

Olga Nešporová se dotazovala jak věřících lidí, tak i nevěřících. Při analýze odpovědí lidí bez víry se ukázalo, že většina dotazovaných o smrti jako takové nepřemýšlela abstraktním způsobem a vlastně jí žádný konkrétní význam ne-přisuzovala. Tito lidé ji nedokázali příliš zhodnotit a zařadit do kontextu života. Nejčastěji uváděli, že smrt je „přirozená součást života“. Zdůrazňovali, že smrt je přirozeností, která k životu zkrátka patří. Dalším aspektem, který byl v sou-vislosti s přirozeností smrti zmiňován, byl i poukaz na věk, ve kterém člověk zemře. V současnosti platí, že smrt je vnímána přirozeněji, pokud přichází s vyš-ším věkem. Dokládají to slova jednoho respondenta: „Já si myslím, že smrt je přirozená součást života. A hlavně, když je člověk třeba nemocný a umře mladý, nebo děti, když umřou, tak je to špatné. Ale když umře starý člověk, tak už je to takové přirozené.“77

Pro rozhovory s nevěřícími bylo charakteristické, zejména v porovnání s vě-řícími, že nepřipouštěli žádný zvláštní význam smrti. Zjevně se smrt nesnažili nijak vysvětlit a někteří jakoby smrt vytěsnili a vůbec se jí nezabývali. Často od-povídali, že žádný specifický význam smrti nepřikládají a že vlastně neví, jaký význam by měla mít. Jediné, co dokázali říci, bylo obecné sdělení, že „smrt patří k životu a že jí nikdo neunikne“. Menší část respondentů uvažovala o smrti ve spojitosti se smrtí blízkých. Smrt pro ně znamenala především ztrátu blízkých a následnou bolest. Takový přístup měli převážně ti, kteří se již se smrtí u svých rodičů či sourozenců setkali a významně na ně zapůsobila. V některých výpo-vědích se objevila myšlenka o spravedlnosti a nevyhnutelnosti smrti. Určitým způsobem šlo o sebeutvrzení o přirozeném charakteru smrti a o snahu přiřknout smrti nějaký pozitivní rys, tedy spravedlnost.78

75 Srov. NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 50.76 Srov. HALÍK, T.: „Poslední věci“ v křesťanské tradici. In: ONDRAČKA, L. et al.: Smrt a umírání v náboženských tradi-

cích současnosti. 1. vyd. V Praze: Cesta domů, 2010, s. 78.77 NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 54.78 Srov. NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 55.

36

Například u lidí v hospici bylo patrné, že v těžké nemoci sehrává víra důleži-tou úlohu. Lidé, kteří se při příchodu do hospice nepovažovali za věřící, nachá-zeli jiné hodnoty a často přemýšleli o Bohu.79 U lidí, kteří neonemocněli, byla situace jiná.

Důvodem, proč se většině nevěřících lidí velmi těžce mluvilo o významu smrti, byl fakt, že o smrti s ostatními lidmi příliš nehovoří. Smrt je u nevěřících často vytěsňována a tabuizována. Jedna z respondentek hovoří takto: „A hlav-ně si myslím, že jako tahle generace, co jsem já, tak jako třeba i ve škole nebo prostě nikde nám o tom nikdo nikdy nic neřekl. Takže asi tak. Takže třeba, když buď čtu, anebo když mi někdo vypráví, že jim umřela ta maminka nebo babič-ka a měli ji ještě doma a loučili se s ní, tak vlastně v té době, co jsem já…, tak vlastně ty lidi odvezou do nemocnice a ti lidé zemřou tam. Takže se s ním ani nerozloučíte a nic. Takže si myslím, že jsme k tomu nebyli vedeni, nejsme s tím vůbec seznámeni. S tou smrtí.“80 Z této výpovědi je patrné, že smrt je stále vy-tlačována, že je pojímána jako něco, co nezasluhuje rozhovor, naše přemýšlení, a lze říci, že je tabuizována.

Celkově výpovědi podpořily zjištění některých sociologů, a to, že smrt je v moderní společnosti tabuizována a popírána.

2.2 Smrt z pohledu logoterapie a existenciální analýzy, hledání smyslu, smysl utrpení

Jakmile se blíží smrt, ohlížejí se umírající za svým životem a nejednou mohou pociťovat smutek z toho, že nežili svůj život v souladu se svými hodnotami. Cítí jistou frustraci z nenaplnění svého scénáře a pociťují bezesmyslnost. Ti, kteří do-kázali žít podle vlastních hodnot, mohou čelit umírání a smrti s větší vyrovna-ností. Neexistuje jeden univerzální smysl. Každý člověk má svůj vlastní, který může být velice konkrétní. Je to úkol, za kterým člověk stoupá. Někteří lidé poci-ťují velkou prázdnotu proto, že neprožili život tak, jak si přáli. Jakmile se ovšem člověk naladí na to, co mu život ve skutečnosti nabízí, začíná se smysl utrpení vyvíjet a nevypadá tak dramaticky. Právě lidé, kteří umírají, jsou jakoby „donu-ceni“ k tomu, aby se podívali hlouběji na často neosobní příčiny svého utrpení. Velmi důležitá je v tomto ohledu otázka odpuštění. Někteří lidé se domnívají, že musejí trpět. Byli třeba od dětství vedeni k tomu, že za vše, co udělali špatně, musejí zaplatit. Život je ale mnohem složitější, některé události zkrátka běží bez našeho přičinění. U některých umírajících je patrné, že již nemají velkou potřebu

79 Srov. ULRICHOVÁ, M.: Různé tváře smrti: vybrané kapitoly z thanatologie: [monografie]. Vyd. 1. Hradec Králové: Gau-deamus, 2009, s. 130–131.

80 NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 56.

37

si tzv. chránit své dobré jméno. Smrt nás může naučit rozlišovat mezi skutečnou spokojeností a jinými formami krátkodobé radosti.

Někteří autoři, kteří pracovali v hospicové péči, hovořili o tom, že umírání je jakýmsi privilegiem, že teprve v umírání a v ohrožení života člověk zpozorní, rozliší to, co je důležité a co podružné.81 Uváděli jsme příklad díla L. N. Tol-stého, Příběh Ivana Iljiče, v němž člověk v posledních chvílích života dorůstá k opravdové vnitřní velikosti – přes zdánlivou marnost k něčemu smysluplné-mu. Život může získat svůj poslední smysl nejen smrtí, nýbrž také ve smrti. Ži-vot lze naplnit i v něčem zdánlivě „neúspěšném“, neboť neúspěšnost nezname-ná bezesmyslnost.82 Utrpení vytváří plodné napětí mezi tím, co je a co má být.

Někteří autoři uvádějí, že aby mohl být smysl utrpení akceptován, musí člo-věk nejprve intendovat utrpení. Intencionalita utrpení je předpokladem pro sku-tečnost, že si toto utrpení přivtělíme a oduševníme. Utrpení mohu intendovat jen tehdy, pokud trpím pro něco, kvůli někomu. Někteří lidé jsou přesvědčení, že trpíme proto, abychom napravili své chyby, že smyslem utrpení je to, aby-chom napravili své chyby ve své osobnosti.83 To by ale bylo málo. Smysluplné utrpení odkazuje nad sebe, na to, že chceme trpět, že je jakousi vědomou obětí. Utrpení je zamýšlené, když je vztaženo ke smyslu a k hodnotám.84 Výstižným příkladem je dobrovolná smrt Maxmiliana Marii Kolbeho. Tento muž, který byl v době 2. světové války vězněn v koncentračním táboře, kolem sebe shromaž-ďoval na kost vyhublé druhy v pruhovaných šatech, aby se s nimi modlil a po-vzbuzoval je. Jednoho dne bylo odsouzeno deset vězňů k smrti hladem v bunkru za útěk jiného vězně. Mezi odsouzenými byl muž, který měl doma ženu a děti. Maxmilian Kolbe udělal něco zcela neslýchaného – bez povolení vyšel z řady a přišel k veliteli, kterému řekl, že chce jít na smrt za svého druha. Vězňové i ve-litel strnuli úžasem. Velitel se ještě zeptal na povolání a s výměnou souhlasil. Odsouzenci umírali tři neděle. Kolbe tím ukazuje, že láska k druhému, utrpení v oběti má hluboký smysl.85

I utrpení nad ztrátou blízkého člověka má hluboký smysl. Zármutek nad člo-věkem, kterého jsme milovali a ztratili, dává nám pozůstalým další život a zproš-ťuje nás pocitu viny. Tím, že trpíme pro někoho, kdo tady není, má zármutek důležitou funkci – zpřítomňuje nám zemřelého.

Schopenhauer si stěžoval, že lidský život se pohybuje sem a tam mezi nou-zí a nudou. Ve skutečnosti má obojí svůj smysl. Nuda je stálým momentem. Co vede k nudě? Nečinnost. „Ale činnost zde není proto, abychom unikli nudě: nuda

81 Srov. GOLDSTEIN, J.: Otevřít svá srdce. In: SMITH, R.: Lekce smrti a umírání: poučení od umírajících. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Maitrea, 2013, s. 157.

82 Srov. FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 107.83 Srov. KUSHNER, H. S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Vyd. 4. Praha: Portál, 1996, s. 30.84 Srov. RABAN, M.: Duchovní smysl člověka dnes: od objektivního k existenciálnímu a věčnému. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad,

2008, s. 242.85 Srov. BRABEC, L.: Křesťanská thanatologie. Praha: Gemma 89, 1991, s. 58–60.

38

je tu ovšem proto, abychom se vyhnuli nicnedělání a abychom byli právi smyslu svého života.“86 Boj o život nás udržuje v napětí. Pocit „nouze“, který už nejen v biologické rovině signalizuje bolest jako smysluplný strážce a varovný signál, nás tedy udržuje v napětí. V duchovní rovině plní stejnou analogii. Dokud trpí-me, zůstáváme duševně naživu. V utrpení zrajeme, v utrpení rosteme – činí nás bohatšími a mocnějšími.87

Jádrem prožitku trpícího člověka je často bezmoc, tzn. subjektivní ztráta moci nad situací, nad sebou samým, nad okolím a nemožnost mít prostředky, které by tuto bezmoc vyrovnaly. Cicero tuto bezmoc dokumentuje slovy: „Když smrt přichází, všechno se ztrácí. Co si ovšem pamatujeme, je odvaha, s kterou jsme konali odvážné skutky. Nejlepší cesta, jak umřít, je, když jsou stále zachovány smysly, když se člověk cítí dobře a náhle přijde matka příroda, aby si vzala vše, co dala.“88 Takto se většinou ale se smrtí nesetkáváme.

Prožitek bezmoci často souvisí také s tím, že utrpení, hlavně v počátcích, pro-žíváme jako něco, co přichází zvenčí, čeho nejsme příčinou, a co není subjektivně výsledkem naší aktivity. Utrpení není součástí naší identity. Je to něco, co přichází vně našeho těla, mimo náš žitý svět, vně našeho „já“.89 Utrpení přináší prožitek naší konečnosti, našeho limitu, ukazuje nám, že nejsme nesmrtelní a že náš čas je omezen. Miloš Maurer toto utrpení srovnává se ztrátou „sebe sama“. Trpící podle něho vlastně nemá sám sebe, neobává se v tomto smyslu přímo smrtelnos-ti, ale toho, že již není autonomní, že již nemá možnost stát se „sebou samým“.90

Utrpení často provází prožitek osamocení a určité vyděděnosti ze společnosti, který je pro člověka velmi nepříjemný. Podle antropologů je vyhnání ze spole-čenství dokonce jeden z největších trestů. Ostatně historie nám dokazuje, že od-lišnost názorů, a to nejen v rodinách, kde děti zastávaly naprosto jiný, pro rodiče nepřijatelný názor, se nejednou vyvinula z odmítnutí názoru ve velký konflikt, někdy dokonce až v odmítnutí samotného člověka. Je známo, že utrpení, které je sdíleno kolektivně, se nese snáz než to, které člověk sdílí osamoceně.91 Utrpení narušuje identitu konkrétního jedince, jistotu, která mu byla vlastní.

Jaký je vlastně přístup existenciální analýzy a logoterapie ke smrti? Franklov-ský koncept bezpodmínečné smysluplnosti života je vázán i na smrt. Podle lo-goterapie má smrt důležité a smysluplné místo v životě každého člověka. Frankl říká, že my lidé jsme vlastně jediné živé bytosti, které si uvědomují vlastní

86 FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 109.87 Srov. FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 109.88 GUTTMANN, D.: Finding Meaning in Life at Midlife and Beyond: Wisdom and Spirit from Logotherapy. Praeger Pub-

lishers 2008, s. 14589 Srov. MAUER, M.: Utrpení, nemoc, hledání smyslu. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní

lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 64.90 Srov. MAUER, M.: Utrpení, nemoc, hledání smyslu. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní

lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 64.91 Srov. MAUER, M.: Utrpení, nemoc, hledání smyslu. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní

lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 65.

39

smrtelnost. Tento postoj by nás měl vést k tomu, abychom se ohlédli po životě, abychom byli zodpovědní za každou chvíli ve svém životě a abychom smrt ne-popírali. Tento postoj ukazuje na příkladu jednoho staršího lékaře, který přišel za Franklem, aby ho požádal o radu. Jeho milovaná žena zemřela předchozí rok a on nemohl zvládnout její odchod, nemohl se přenést přes její smrt. Jako lékař si mohl jednoduše předepsat léky na zklidnění, ale nechtěl jít touto cestou. Vik-tor Frankl se ho zeptal, co by se stalo, kdyby býval zemřel on, a ne jeho žena. Starý lékař odpověděl: „Nemůžu na tuto variantu ani pomyslit, jak strašně by trpěla…“ Frankl mu během sezení odpověděl: „Vidíte, vaše žena byla ušetřena takového utrpení a byl jste to vy, kdo jí takové bolesti ušetřil, ale nyní za to mu-síte zaplatit tím, že jste přežil a že ji budete oplakávat.“92 Starý lékař porozuměl smyslu svého utrpení a smyslu své oběti, kterou musel podstoupit. Porozuměl tomu, že nelze změnit osud, ale že je možné změnit postoj směrem k danému osudu. Osud okradl starého pána o jeho ženu, on však měl stále v rukou možnost objevit smysl svého utrpení a možnost pozitivního pohledu na smrt. Starý lékař beze slova potřásl Viktoru Franklovi rukou a odešel z ordinace.

Jaký je vlastně smysl umírání a smrti podle logoterapie? Logoterapie nabízí cestu pro ty, kteří si myslí, že smrt nemá žádný smysl. Hlavním cílem logoterapie je pomoci lidem dosáhnout toho, aby si byli vědomi svého potenciálu a cítili svůj život jako smysluplný. Místo aby se jedinec zaměstnával otázkou smrti, měl by mít na paměti svůj život, a to i v době, kdy je vážně nemocný. Moudrý přístup k životu znamená, že akceptujeme krátkodobost a pomíjivost života. Frankl sám, poté co byl hospitalizován se srdečním infarktem, utěšoval Elisabeth Lukasovou, svou nástupkyni, která ho přišla navštívit. V takto vážném stavu jí říkal, že není třeba se v tuto chvíli znepokojovat, že odpovědnost za život mu byla odebrána a že akceptuje rozhodnutí osudu. Později Dr. Lukasová napsala o tomto intim-ním okamžiku: „Nemyslel v tu chvíli na sebe, na svůj infarkt, myslel na mě.“93

Frankl srovnává lidský život s prací na kameni. Kladivo, které kámen opraco-vává, mu dává formu a dělá z něho sochu, aniž abychom věděli, zda práci budeme schopni dokončit. Některá nedokončená práce je nádherná – například Šubrtovy nebo Mozartovy symfonie. To, že práce není bezprostředně dokončena, nezna-mená, že nemá smysl nebo nějakou hodnotu. Člověk by si měl uvědomovat to, za co je ve svém životě zodpovědný. Nikdy by se neměly dělat závěry z vlivu délky lidského života na jeho smysluplnost. Tento postoj k životu i smrti mohou zaujmout všichni, bez ohledu na své vzdělání a sociální postavení. Smrt dává ži-votu hodnotu. Bez uchopení smrti by lidé posouvali a přehlíželi své závazky. Ži-vot bez smrti by byl sám o sobě bez své hodnoty. Klingberg v životopise Viktora

92 GUTTMANN, D.: Finding Meaning in Life at Midlife and Beyond: Wisdom and Spirit from Logotherapy. Praeger Pub-lishers 2008, s. 150.

93 GUTTMANN, D.: Finding Meaning in Life at Midlife and Beyond: Wisdom and Spirit from Logotherapy. Praeger Pub-lishers 2008, s. 151.

40

Frankla a jeho ženy uvádí, že kanadští studenti středních škol věnovali Franklo-vi v jeho 93 letech certifikát o zasazení 93 stromů, z nichž každý znamenal rok jeho života. Pokaždé, když se Viktor Frankl na certifikát podíval, řekl: „Kdykoli vidím tuto krásu, jsem připraven umřít.“94

Člověk si klade otázku po smyslu života a pokládá si ji zvláště v době, kdy trpí nebo kdy mu hrozí blížící se smrt. Viktor Frankl v rozhovoru s Pinchasem Lapidem dokonce řekl, že nejvyšší možnost naplnění smyslu paradoxně spočí-vá v utrpení, v jeho možnosti, tedy nejen navzdory utrpení, ale v utrpení a skr-ze utrpení. Lapide uvádí jako příklad toho, že utrpení může vést k něčemu vět-šímu, smysluplnějšímu, že židovství vzniklo z bídy nomádských otců, kteří už nevlastnili ani kousek chleba a kteří jako beduíni bloudili pouští od hladomoru k hladomoru. Že než přišli do země zaslíbené, zažili nekonečnou cestu vyhnání, exilů, masových vybíjení, útisků.95

Frankl, při přednášce v Řezně na téma „Argumenty pro tragický optimismus“, řekl, že je to optimismus navzdory tragickým aspektům, navzdory tragické triá- dě, která sestává z utrpení, viny, smrti. „Protože je na nás, abychom i tyto věci obrátili v něco pozitivního, že utrpení proměníme ve vnitřní triumf, že smrtelnost pojmeme jako nabídku k zodpovědnému konání a díky vině vyrosteme, protože se staneme jinými, zušlechtíme se. Tedy ze smrti odpovědné konání, z viny promě-na a z utrpení vnitřní osvobození.“96 Frankl zdůrazňuje, že utrpení lze proměnit a najít v něm smysl. Dokonce se domnívá, že pokud to člověk dokáže, je to tím nejvznešenějším v něm. V logoterapii a existenciální analýze se tak potvrzuje realizace tří hodnot, které jsou klíčové: tvořivé, prožitkové a postojové. V tvoři-vých člověk něco dělá, tvoří, v prožitkových něco prožívá, miluje, a jestliže ani jednu z předešlých hodnot nelze realizovat, pokud se rozpadnou, zbývají hod-noty postoje. V momentě, kdy jedinec nemůže danou situaci změnit, je na něm, jak se k tomu postaví, zda situaci dokáže smysluplně pojmout s tím, že se snaží utrpení proměnit v sílu.

Hledat smysl je člověku vlastní, zvláště pak v době utrpení, umírání, smrti. O schopnosti člověka obrátit osobní tragédii v lidský triumf svědčí příběh, který vypráví biskup Georg Moser. V něm se jeden lékař setkal několik let po 2. světo-vé válce s židovskou ženou, která nosila náramek s mléčnými zoubky svých dětí, vsazenými do zlata. „‚Krásný náramek,‘ všiml si lékař. ‚Ano,‘ odpověděla paní, ‚tento zoubek je od Miriam a ten od Esther a ten od Samuela…‘ Vyjmenovala dle stáří všechna jména svých dcer a synů. ‚Devět dětí,‘ dodala k tomu, ‚a všechny byly odvlečeny do plynových komor.‘ Lékař se ohromeně zeptal: ‚Jak můžete žít s takovým náramkem?‘ Paní zdrženlivě odpověděla: ‚Přijala jsem v Izraeli vedení 94 GUTTMANN, D.: Finding Meaning in Life at Midlife and Beyond: Wisdom and Spirit from Logotherapy. Praeger Pub-

lishers 2008, s. 152.95 Srov. FRANKL, V. E.; LAPIDE, P.: Bůh a člověk hledající smysl. 1. vyd. Brno: Cesta, 2011, s. 75.96 FRANKL, V. E.; LAPIDE, P.: Bůh a člověk hledající smysl. 1. vyd. Brno: Cesta, 2011, s. 77.

41

jednoho sirotčince.‘“97 Nejen tento příklad ukazuje, jak logoterapie a existen- ciální analýza pracují s hledáním smyslu i ve velmi bolestných situacích. Ukazu-je se zde na skutečnost, že smysl lze nalézt v utrpení, jak již bylo uvedeno, a to tedy znamená, že potenciální smysl je nepodmíněný. To ovšem není to samé, jako kdybychom tvrdili, že bez utrpení není smyslu. To by bylo nedorozumění. Spíše hovoříme o tom, že navzdory utrpení lze v životě najít smysl. Smysl je vždy vázán na konkrétní situaci a konkrétního člověka.

To, co je smysluplné pro jednoho, vůbec nemusí dávat smysl druhému člo-věku. Alfried Längle uvádí, že svoboda člověka spočívá v tom, že má značný počet vnějších možností a je vždy spjata s úkolem. Ten spočívá v nalezení toho, podle čeho se člověk může při svém rozhodování orientovat. Smysl svobody spočívá v hledání a nacházení důvodů, které teprve umožní opravdové rozhod-nutí. Opravdovému rozhodnutí předcházejí dva kroky: jednak to je získání in-formací – člověk by měl vědět, o čem se rozhoduje, měl by vědět, mezi čím se vlastně může rozhodnout. Druhým krokem je hodnocení. Získané informace se vzájemně porovnávají podle hodnoty vlastní a hodnoty užitkové. Z obou těchto kroků pak vyplývá věcně zaměřená orientace, která slouží jako vodítko pro roz-hodnutí.98 Do možností orientace lze zahrnout například i náboženství, politiku, různé názory skupin apod.

Rozhodnutí tedy vyžaduje rozlišení toho, co se nabízí jako varianta. Pouze jedna cesta je za daných okolností ta pravá, pro jednoho konkrétního člověka. Člověk se rozhoduje podle hierarchie hodnot, které jsou pozitivní i negativní. Vyžadované náklady, vedlejší účinky a stinné stránky, které musí člověk brát v úvahu, mohou v praktickém životě dosahovat různého stupně. Svoboda spo-čívá v možnosti věci porovnat navzájem, přezkoumat je a vybrat to, co je méně škodlivé. Pomocí rozlišování se začnou vyjevovat věci, z kterých pak přirozeně vychází nějaké rozhodnutí. To je právě ten moment, kdy se člověk může roz-hodnout pro smysluplnou situaci, či nikoli. Není to tedy tak, že by člověk byl ponechán se svou svobodou bezmocně sám, ztracený ve vnitřní prázdnotě a ne-schopný se orientovat. Ve skutečnosti se můžeme zorientovat v každé situaci a posuzovat dané možnosti, varianty. Ta možnost, kterou rozpoznáme z hledis-ka jejího významu jako nejhodnotnější v dané situaci, v sobě skrývá naplnění našeho bytí, stává se smyslem konkrétní situace.99

Smysluplný život nakonec neznamená nic jiného než si zvolit tu nejlepší mož-nost v dané konkrétní situaci. Člověk se vždy dívá na sebe, tzn. na své hodnoty, na to, co je pro něho dobré, co je mu vlastní. Ohlíží se i na druhé lidi, na to, co je dobré pro ostatní, a na konkrétní situaci, ve které se jedinec nachází. Všechny

97 FRANKL, V. E.: Psychoterapie a náboženství: hledání nejvyššího smyslu. Brno: Cesta, 2007, s. 69–70.98 Srov. LÄNGLE, A.: Smysluplně žít: aplikovaná existenciální analýza. Brno: Cesta, 2002, s. 27.99 Srov. LÄNGLE, A.: Smysluplně žít: aplikovaná existenciální analýza. Brno: Cesta, 2002, s. 28.

42

podmínky jsou podstatné, protože žijeme v nějaké konkrétní realitě, kterou nelze vytěsnit ani jinak popřít. Najít smysl tedy znamená najít konkrétní cestu, která odpovídá daným okolnostem.100 Logoterapie a existenciální analýza právě pro-to učí, že smysl lze najít za každé situace, až do posledního dechu člověka, tedy též v umírání a ve smrti.

Ústřední touhou člověka je tedy usilovat o nějaký smysl života. Pokud jedi-nec smysl neuchopí nebo ho ztratí, nastupuje prázdnota, nuda, bezmoc a někdy i deprese. Nedostatek životního smyslu vede k „existenciálnímu vakuu“, což je stav v dnešní době poměrně častý. Existenční vakuum se projevuje hlavně sta-vem nudy. Mnoho lidí ze strachu před otázkou „smyslu“ uniká do marnivosti, ješitnosti, workoholismu. Mezi časté symptomy nedostatku smyslu patří ne-schopnost být chvíli v klidu, o samotě, neschopnost vnímat lidské utrpení. Kier-kegaard v této souvislosti hovořil o dvou základních patologických reakcích na smrtelnost a hledání smyslu: první z nich je „fantastická existence“, tzn., že člo-věk žije pouze v abstraktních myšlenkách, plánech, vizích, bez ohledu na reali-tu. Tento člověk má tendenci unikat z reality do svého virtuálního světa, protože konkrétní, reálný svět je pro něho příliš bolestný. Druhým typem je „šosáctví“. Šosák se na rozdíl od předešlé varianty upsal každodennímu světu, jde mu vý-hradně o čest, vážnost, sobectví, majetek, moc, postavení. Tento člověk uniká do hmotného světa, protože svět nemateriálních hodnot je pro něho též velmi bolestný a neuchopitelný.101

Alfried Längle, přímý pokračovatel Viktora Frankla, odpovídá na otázku, co znamená smysluplně žít, a uvádí závěry v následujících bodech:102

1. Smysluplně žít znamená plnit tu úlohu, která před námi právě stojí. Zname-ná to rozpoznat tu největší a nejlepší hodnotu, přestože se hodnot může na-bízet více. Je tu něco v současné chvíli, co je potřeba skrze mě uskutečnit.

2. Smysl není možné dát ani nařídit, musí být rozpoznaný a nalezený. Smysl musí vycítit a uchopit každý člověk, smysl na rozdíl od potřeb nenutí. Když jedinec smysl rozpozná, už ho nemůže zavrhnout, ani když se proti němu vzepře a neuskuteční ho.

3. Co může člověk rozpoznat a najít, musí tu být už předem. Nabídky smys-lu jsou ve světě, který mu jaksi „nahrává“ k uchopení konkrétního smyslu pro konkrétního člověka. Co se týče utrpení, umírání a smrti, čím tíživější jsou situace, tím hlouběji se smysl ukrývá. Smysl je přitom nárok v dvojím

100 Srov. ULRICHOVÁ, M.: Etické aspekty v psychoterapii: k problematice etické výchovy a sebevýchovy terapeuta: se zamě-řením na logoterapii a existenciální analýzu. 1. vyd. Ostrava: Moravapress, 2013, s. 47.

101 Srov. MAUER, M.: Utrpení, nemoc, hledání smyslu. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 75–78.

102 TAVEL, P.: Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: potřeba smyslu života, přínos Viktora E. Frankla k otázce smyslu života. Vyd. 1. Praha: Triton, 2007, s. 93–96.

43

slova smyslu: oslovující a vyžadující. Patřičnou odpovědí na tento nárok pojmeme další kus života do své osobnosti.

4. Vidět smysl znamená uchopit celek. Znamená to dát tomu, co se jeví jako navzájem nesouvisející, souvislost. Z nevázanosti se stává vztah – k situa-ci, k věci, k člověku. Smysl je v konečném důsledku zakotvení našeho bytí. Smysl stále poukazuje na to, v jaké situaci se nacházíme, poukazuje na stav věci, na další souvislosti. Není důležité, zda člověk vidí smysl ve víře v Boha, nebo v něčem jiném – ve společenství, v ideji, v lásce k druhému. Pro nacházení smyslu je důležité jen vědomí, že si můžeme porozumět pou-ze v souvislostech.

5. Smysluplný život spočívá v jiné rovině, než je pohodlí, kariéra a blahobyt. Smysl překračuje rovinu, která sama o sobě není konečným cílem. Smysl není pohodlné životní pojištění, ale výzva spojená s rizikem, které musíme při přijetí přítomného pořadí hodnot přijmout. Smysl je životní směr pro určité časové období. Co je smysluplné pro mě nyní, nemusí být za dva roky. Na cestě za smyslem člověka čeká překvapení a možná i utrpení.

6. Nedokážeme uchopit smysl všeho. Smysl svého života nedokážeme vlastnit. Smyslem je tu vždy konkrétní uchopitelná a uskutečnitelná možnost. Smysl se tedy mění s každou změnou životní situace. Smysluplný život vyžaduje pružnost ve vnímání hodnot. Každá situace a každá osoba je jiná, proto se vyžaduje určitá pružnost v nalézání smyslu. Toto „osobní“ vycítění otevírá cestu k dosud neodkryté plnosti života.

7. Ačkoli rozpoznání toho, co je v dané situaci správné vykonat, může být těž-ké, jen velmi málo to závisí na inteligenčním kvocientu. Smysl se nevymýš-lí. Přemýšlení se dokonce může stát překážkou na cestě ke smyslu, když jej použijeme jako obranný mechanismus a když si „odracionalizujeme“ to, co vnitřně cítíme. Co je smyslem, to mě úplně uchopí, vycítím to dřív, než si to pomalu uvědomím. Smysl životní situace nebývá příliš často rozpo-znán pomocí vědomého rozvažování a přemýšlení. Častěji bývá intuitivně a spontánně vycítěný. „Antény“ člověka sahají daleko za území, které si člověk přivlastnil svým intelektem.

8. Smysl může najít každý, pokud je schopný dělat rozhodnutí. Svědomí je orgán smyslu a jde o vnitřní cit pro to, co je správné. Schopnost nacházet smysl patří k jádru každého člověka. Věk, zkušenosti, výchova, kulturní pozadí, úroveň vzdělání, povaha, náboženská příslušnost nebo inteligence patří jen ke skladbě podmínek, v jejichž rámci se potom otevírá svoboda a zodpovědnost vůči nacházení smyslu v podobě možnosti, která je přimě-řená konkrétní osobě v dané situaci.

44

9. Každý smysluplný život spočívá v postoji, který je otevřen otázkám. Být znamená být dotazován. Žít znamená odpovídat na otázky přítomné chví-le. V logoterapii a existenciální analýze Frankl provedl tzv. Kopernikovský obrat. To znamená, že člověk by se neměl ptát, co mu ještě může život dát, co ještě může od života očekávat, ale naopak je dotazován, a odpovědí člo-věka by právě měl být projevený smysl. Člověk by měl být připravený na to, co ještě život od něj čeká. Svou existenci naplňujeme tím, že se zaměřujeme na právě přítomný smysl a že se mu otevíráme.

Otázka smyslu je v logoterapii a existenciální analýze velmi důležitá, zvláš-tě pak v existenciálních otázkách, které nemůžeme ovlivnit, tj. umírání a smrt. To jsou danosti, se kterými mnohdy v konkrétním životě už nemůže nic dělat, nemůžeme ovlivnit smrt svých blízkých či své umírání. To je zkrátka každému v určitém čase vyměřené. Co ale můžeme dělat a k čemu nás logoterapie a exi-stenciální analýza jakoby za ruku vede, je způsob nebo postoj, jak se k těmto danostem lze postavit.

Život je možné naplnit i navzdory neúspěchu a ztroskotání, protože věci mají svoji hodnotu bez toho, zda byl jedinec úspěšný. Mají svoji hodnotu právě v tom, že člověk je schopen volit a dělat rozhodnutí i přesto, že „výsledek“ je jiný, než jaký zamýšlel. V otázce umírání a smrti má význam to, jak se jedinec k těmto otázkám postaví, jak je tzv. nese.

Je vždy důležité najít hodnotu, v tomto případě postoj, který přemůže jisté utrpení či smrt. Touto hodnotou, bez nějaké sentimentality či naivity, může být láska. Láska ve smyslu touhy dobra pro druhého. Láska v ryzím slova smyslu, láska, která se dívá na milovaného člověka očima, které přejí druhému to nej-lepší i za cenu, že milovaný již nemůže lásku tzv. „realizovat“, ale zůstává mu náklonnost i postoj, které jsou hluboké. Viktor Frankl tento postoj ukazuje na své osobní zkušenosti z koncentračního tábora, která se jeví k našemu tématu smyslu a utrpení klíčová: „Ve tmě klopýtáme dál přes velké kameny a metrové louže příjezdové táborové silnice. Provázející strážní na nás řvou a pohánějí nás pažbami. Kdo má příliš bolavé nohy, zavěsí se do souseda, kterého bolí nohy o něco méně. Stěží si řekneme slovo. Není to radno pro ledový vítr před výcho-dem slunce… Tu před sebou vidím obraz své ženy. Zatímco klopýtáme kilometry daleko, brodíme se sněhem nebo uklouzáváme na zledovatělých místech, vzá-jemně se podpíráme a zvedáme a vlečeme dál, nepadne již ani slovo. Víme však, že každý myslí v tuto chvíli na svou ženu. Čas od času pohlédnu k nebi, tam kde blednou hvězdy, nebo tam, kde za černou stěnou mraků začínají ranní červánky. Ale můj duch je nyní plný postavy, kterou držím pevně v podivně živé představě, jakou jsem v normálním životě nikdy nepoznal. Hovořím se svou ženou. Slyším, jak odpovídá, vidím, jak se usmívá, vnímám její vyzývavý a povzbudivý pohled,

45

zářící více než slunce právě vycházející. Tu mnou proniká myšlenka, že poprvé ve svém životě zakouším pravdu, kterou mnozí myslitelé vytěžili ze svého života jako vrchol moudrosti, a mnozí básníci opěvovali, že poslední a nejvyšší, k čemu se lidské bytí může povznést, je láska. Nyní chápu smysl toho, k čemu jako k po-slednímu a nejvyššímu dospělo lidské myšlení, dychtění, víra: vykoupení tvorů láskou a v lásce. Chápu, že člověk, kterému v tomto světě nezbývá již nic, může být šťasten alespoň ve chvílích, kdy je v nejhlubším nitru oddán obrazu milova-ného člověka. Člověk v nejžalostnější vnější situaci, v níž se nemůže realizovat činem a v níž jeho jediný výkon může záležet v pravém, nehrbícím se utrpení, nalezne naplnění svého bytí v kontemplaci svého vnitřního duchovního obrazu milovaného člověka. Poprvé ve svém životě jsem schopen pochopit výrok o an-dělech, kteří jsou blaženi v nekonečně milujícím zření věčné slávy… Právě jsem poznal, že moje láska k nějakému člověku nemíní ani tak jeho tělesnou existenci, jako spíše a co nejhlouběji jeho duchovní bytost, způsob bytí… Nemohu a nevím, zda milovaná bytost ještě žije, nebo ne. Za celého pobytu v táboře neexistovalo psaní dopisů a přijímání pošty. V tomto okamžiku se to ale stalo bezpředmětným. Nepotřebuji to vědět. A kdybych byl tehdy věděl, že moje žena je mrtva, byla by, myslím, moje duchovní rozmluva s ní stejně silná a naplňující. Tak poznávám v této chvíli pravdu: ‚Polož mne jako pečeť na své srdce, jako pečetní prsten na ruku svou. Neboť silnější než smrt je láska…‘“103

Logoterapie nabízí širokou škálu cest, jak člověk může hledat smysl, a ačkoli to není jednoduché, učí nás, že je to pokaždé možné. Život tváří v tvář časovému omezení blízkou smrtí má navíc smysl v tom, že vzniká jiné vnímání času, že se ztrácejí hodnoty doby – bohatství, kariéra, symboly statusu, ale vyrůstá nová svoboda a myšlenka na smrt činí v posledku život hodnotnějším.

2.3 Příprava na smrt a její přijetí

V předchozí kapitole jsme se zmínili o tom, jak smrt vnímají věřící a nevěřící lidé. Její přijetí a akceptování hraje v životě každého člověka významnou roli. Navzdory všem různým přístupům ke smrti – snaha o její popírání, vyhýbání se jí, odsouvání apod. – si každý jedinec nakonec uvědomí, že smrt je nevyhnu-telná, že před ní zkrátka není schopen utéct. Ideální reakcí na toto prozření by pak mohla být touha více se o smrti dozvědět a dobře se na ni připravit. S tímto ideálním řešením se ale v praxi setkáváme zřídka kdy. Často jsme svědky toho, že si člověk nechce uvědomit blízkost smrti. Tato snaha předstírat, že umírání a smrt jsou daleko, může motivovat lidi, aby se více zaměřili na svoji nemoc.

103 FRANKL, V. E.: Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994, s. 29–30.

46

Další z obranných odpovědí na to, jak přijmout smrt, vlastně tedy nepřijmout, je snaha smrt odehnat, předstírat, že není. Tento postoj se v naší společnosti ob-jevuje často. Je to ten přístup, kdy je lépe o umírání a smrti nehovořit, protože je to otázka, která jedince a jeho okolí zneklidňuje, vyvolává strach a bere všechny jistoty. V praktickém životě se tato snaha může projevovat pokusy o zastavení příznaků stárnutí a umírání prostřednictvím různých elixírů mládí, kosmetiky a medikamentů zpomalujících stárnutí či různých plastických operací. O to více nás ale může smrt zaskočit nepřipravené. Je otázkou, zda se na ni vůbec může-me připravit, zda smrt nezůstane určitým překvapením. Rozhodně však existu-jí účinnější způsoby, jak se lze se smrtí vyrovnávat, než je její popírání a snaha tvářit se, že nás se to netýká.

Jedním z konstruktivnějších přístupů je jistě chápání smrti jako přirozené součásti života a snaha se o smrti něco dozvědět. Důležitým prostředníkem při tomto procesu smiřování se smrtí jsou naše hodnoty, naše hodnotová orientace. Je dobré si uvědomit, co je pro nás v životě důležité, a zda to, co je důležité, je také dobré, a to nejen pro nás, ale i pro naše okolí. Přezkoumání hodnot, které v životě vyznáváme a kterým dáváme svůj čas a prostor, je důležité, protože nám může ukázat, že zvolená cesta není ta pravá, že takto žít nechceme, protože by se nám nedobře umíralo. Hodnoty jsou velkým vodítkem k dobré přípravě na smrt.

Někteří autoři, například Allan Kellehear uvádí, že příprava na smrt může být v rozporu s každodenním životem.104 Pokud chceme kvalitně žít, může myšlenka na smrt vrhat stín na život, může být určitým „strašákem“. Tento názor ale jde proti principům logoterapie a existenciální analýzy, která na smrt hledí jako na něco, co je naprosto samozřejmé, a právě díky myšlenkám na smrt může být ži-vot plnohodnotný. Nicméně člověk, který se dostává do úzkého kontaktu s umí-rajícími, by neměl sdělovat „špatné“ zprávy pacientům, kteří o to nestojí.105 Pe-čovatelé či zdravotníci by neměli umírajícímu lhát, nicméně by neměli sdělovat záležitosti, o které klient nemá zájem. Tato skutečnost též patří k dobré přípravě na smrt. Při péči o nemocného je nutné, aby doprovázející rozpoznal, čím umí-rající skutečně trpí a co mu schází. Může jít o insuficienci jedné nebo více bio--psycho-sociálně-spirituálních potřeb.106 Načasování a dobrá příprava na smrt souvisí s ožehavým tématem, které je diskutované nejen v naší české společnosti téměř neustále, a to je otázka eutanazie.

104 Srov. KELLEHEAR, A.: A social history of dying. New York: Cambridge University Press, 2007, s. 109.105 Srov. HEYSE-MOORE, L.: Speaking of Dying: A Practical Guide to Using Counselling Skills in Palliative Care. Jessica

Kingsley Publishers 2008, s. 77.106 Srov. SVATOŠOVÁ, M.: Hospice a umění doprovázet. 7., dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011,

s. 31.

47

3 EUTANAZIE

Pojem eutanazie je nejen v české společnosti skloňovaný ve všech pádech. Pro-bíhají laické i odborné diskuse, jestli je vhodné, aby jedinec mohl a směl o zá-věru svého života rozhodnout sám, zda má právo ukončit život tzv. „předčasně“, tj. jestli může svým rozhodnutím a zásahem svým či druhých své umírání a smrt urychlit, anebo zda je smysluplné žít, byť značně omezeně, do posledního de-chu. Je etické udržovat naživu člověka, který je již ve vegetativním stavu a svět kolem nevnímá, nevnímá sebe ani okolí? Dříve, než se do diskuse o eutanazii také zapojíme, musíme definovat, co vlastně eutanazie znamená. Často je pre-zentována jako usmrcení na žádost.107 „Podle Světové lékařské asociace – World Medical association – je eutanazie vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za následujících podmínek: subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně po-žádala, aby byl její život ukončen; jednající ví o stavu této osoby a o jejím přá-ní zemřít a páchá tento skutek s prvořadným úmyslem ukončit život této osoby; a skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku.“108

Slovo eutanazie vychází z řeckého slova eu-thanatos, znamená tedy „dobrou smrt“. Co to ale dobrá smrt je? Pro každého možná něco jiného. Ve starověkém Řecku dobrá smrt znamenala, že člověk umíral v klidu, že byl smířený, vyrov-naný a netrpěl: proto bylo možné i ukrátit život. Stoikové také někdy připouštěli zkrácení života, avšak smrt nesměla být zbrklým útěkem z něj. Umírající musel mít čas rozloučit se s přáteli, smířit s nepřáteli a rozdělit jmění.109

Pro přehlednost uvedeme některé definice, které se eutanazie týkají:Aktivní eutanazie – jde o aktivní čin lékaře na žádost pacienta. O aktivní eu-

tanazii lze hovořit tehdy, když pacient přímo požádá o urychlení vstupu smrti. Nemocný ve většině případů nese břímě nevyléčitelné choroby a velmi neblahé prognózy. Často jde o onkologická onemocnění, onemocnění AIDS, roztrouše-nou sklerózu a další jiné bolestivé a s plnohodnotně žitým životem neslučitelné

107 Srov. PTÁČEK, R. a kol.: Eutanazie – pro a proti. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 19.108 MUNZAROVÁ, M. a kol.: Proč ne eutanazii, aneb Být, či nebýt?. Vyd. v KNA 2. V Kostelním Vydří: Pro občanské sdru-

žení Ecce homo vydalo Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 19.109 Srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1.

Praha: Portál, 2012, s. 234.

48

choroby. Mnozí současní účastníci diskuse o lékařské etice jsou toho názoru, že usmrcení na vlastní žádost lze za určitých předpokladů zdůvodnit s ohledem na důstojnost člověka. To platí tehdy, když se lidské utrpení stane nesnesitelným a kdy je nelze sladit s pacientovým hodnotovým systémem.110

Nonvoluntární eutanazie – pacientův souhlas k eutanazii nelze získat, ale je zachována podmínka aktivního činu lékaře. Pacient je například v kómatu, je příliš starý, senilní, nebo příliš mladý, např. anencefalický novorozenec, men-tálně hendikepovaný nebo po těžkém úrazu mozku apod. V této situaci se před-pokládá, že pokud by nemocný mohl o eutanazii požádat, udělal by to.111 Hele-na Haškovcová používá termín eutanazie nevyžádaná, ale v zásadě chtěná nebo dobrovolná.112

Involuntární eutanazie – i zde jde o aktivní čin lékaře. Od nonvoluntární eutanazie se liší v tom, že pacient je schopen své přání artikulovat, avšak o eu-tanazii nežádá nebo s ním o eutanazii dosud nikdo nehovořil. S pacientem tedy nikdo možnost provedení eutanazie nediskutoval, přesto je lékařem zabit. Tento typ eutanazie je těžké odlišit od vraždy.113

Pasivní eutanazie – pro pasivní eutanazii je charakteristický úmysl lékaře pa-cienta zabít. Lékař nedělá pro pacienta vše, co by mohl dělat. Pasivní eutanazii je třeba odlišit od tzv. ustoupení smrti, které znamená, že by lékař chtěl udělat něco pro záchranu pacienta, ale nemůže z důvodu bezmoci. Právě úmysl odli-šuje ustoupení smrti a pasivní eutanazii.114 Pasivní eutanazie koresponduje s od-nětím nebo přerušením léčby.115 Velmi důležité ale je, aby se zde rozlišily dvě skutečnosti. První z nich je úmysl zabít pacienta, tj. zkrátit mu život, protože je to příliš vyčerpávající pro zdravotníky či pečovatele. Druhá skutečnost v sobě zahrnuje úmysl odstoupení od takové léčby, které je již marná, která nemůže vést ke zlepšení stavu pacienta, je nadměrně vyčerpávající a zatěžující a vede jen k prodlužování stávajícího stavu.116

V současné době se diskutuje o tom, zda – byť dobře míněná – léčba skutečně přináší pacientovi určitý užitek a úlevu, nebo naopak více utrpení.117 Je potřeb-né též rozlišovat mezi tím, že pacienta chce jeho okolí, ať je to lékař, či rodina, tzv. zabít, urychlit jeho smrt, nebo tím, že má např. nevyléčitelně nemocný pa-cient již právo na tzv. přirozenou smrt, a přesto se donekonečna resuscituje. Tato

110 Srov. VIRT, G.: Žít až do konce: etika umírání, smrti a eutanazie. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2000, s. 27.111 Srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1.

Praha: Portál, 2012, s. 234.112 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 104.113 Srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1.

Praha: Portál, 2012, s. 234114 Srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1.

Praha: Portál, 2012, s. 34.115 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 104.116 Srov. PTÁČEK, R. a kol.: Eutanazie – pro a proti. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 34.117 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika. 3., rozš. vyd. Praha: Galén, 2002, s. 232.

49

„záchrana“ může být jak pro samotného pacienta, tak pro jeho okolí nesmírně vyčerpávající, a pak hovoříme o tzv. dystanazii, což je tzv. zadržená smrt. Dys-tanazii lze definovat jako „zbytečné prodlužování umírání pacienta, tj. pokra-čování v plné invazivní léčbě, která je již futilní.“118

V současném moderním světě plném technologií je těžké rozlišit mezi záchra-nou života a prodlužováním umírání a smrti. V roce 1975 padla do persistent-ního vegetativního stavu (PVS) jedenadvacetiletá dívka Karen Ann Quinlová. Apalický syndrom neboli vegetativní stav (nebo také coma vigile či protrahova-né kóma) je zvláštním typem poruchy vědomí. Jedná se o těžké postižení kůry či subkortikálních struktur při zachované funkci mozkového kmene. Tento stav bývá obvykle ireverzibilní (tzv. perzistentní vegetativní stav). V roce 1985 do-stala pneumonii, na kterou zemřela. Antibiotika jí nebyla podána z důvodu kva-litativní futility – její život by byli lékaři schopni prodloužit o několik dalších roků, kvalita života byla ale shledána tak nízkou, že léčba byla považována za futilní. Proti tomuto rozhodnutí lékařů nikdo nic nenamítal. Ovšem jiné jsou pří-pady dvou žen, které zemřely po 15 letech a 17 letech v PVS. Ženy zemřely po vleklých soudních procesech, kdy jim byla zastavena hydratace a výživa orga-nismu. Etická otázka je sporná právě v tom, nakolik je zavodňování organismu a umělá výživa pomocí sondy ještě povinnou péčí a nakolik již nepovinnou.119

Problém dystanazie je spojen s péčí, která je nešetrná pro všechny zúčast-něné. Nejvíce tím ale trpí sám pacient. Například kardiopulmonální resuscita-ce, která se provádí mnohem déle, než je žádoucí, je spojena s prasklými žebry, s endotracheální intubací, která může poškodit tracheu, a jinými závažnými po-tížemi. Pokud je pacient pod velmi silnými léky, které zastiňují jeho mysl, nebo je v bezvědomí, může být nadměrná péče, tzv. „overtreatment“, dehumanizují-cí. Pak s nemocným nezacházíme jako s někým, kdo potřebuje naši pomoc, ale jako s tělem, s částí těla, od kterého očekáváme jistý efekt – srdeční tep, pohyb plic, které vyvolají dýchání, hydrataci a výživu těla.120

Pokud příbuzní umírajícího řeknou zdravotnickému personálu „udělejte co-koli pro záchranu našeho blízkého“, mohou milovaného člověka dostat i do si-tuace, kdy ho zneužijí pro své nerealistické záměry. Je-li člověk agresivně za-chraňován, je po psychické stránce těžší přijmout následné zhoršení jeho stavu, nebo dokonce smrt. Pokud se s příbuznými nebo samotným pacientem nehovoří upřímně, vzniká naděje, která ovšem může vést nemocného nebo jeho rodinu k ig-norování nebo bagatelizovaní skutečnosti, že léčba již nemá efekt. Zdravotničtí

118 VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Pra-ha: Portál, 2012, s. 237.

119 Srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 237.

120 Srov. JECKER, N.S.: Advance Care Planning and the Problem of Overtreatment. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014, s. 76.

50

profesionálové podporují nevědomě tento přístup tím, že je pro ně prodlužování života podstatné, že boj s nemocí je vždy nejdůležitější, a podporují tzv. „bojují-cího ducha“ nebo neopodstatněný optimismus. Existují přitom přístupy, které by pacientovi v tuto chvíli prospěly více. Jsou to hlavně zdravá komunikace mezi zúčastněnými, vzájemná podpora, která je založena na upřímnosti a pravdivých informacích, paliativní péče a dostatek vzájemné lásky.

Nadměrná a nevhodná péče budí tzv. morální distres u všech zúčastněných. Ten vzniká v situacích, kdy se ví nebo se předpokládá, co je potřeba dělat, ale nějaký vnější faktor to nedovoluje, např. nějaká instituce není ochotná nebo schopná se o pacienta příslušným způsobem postarat. Nejde jen o špatné pocity, které nevhodný přístup vyvolá, ale může se to projevit také nevhodným zásahem vůči pacientovi nebo rodině, ztrátou trpělivosti, či dokonce vznikem syndromu vyhoření. Situace, kdy člověk nedělá to, co vnitřně cítí jako správné, mohou mít dopad na jeho zdraví, sebepojímání, spiritualitu, osobní vztahy a vliv na vlastní práci. Americká zdravotnická asociace popsala futilní léčbu jako metodu zahr-nující agresivní léčbu jedince vedoucí k uchování jeho života, který by pravdě-podobně skončil a pacient by přirozeně nepřežil.121

Pasivně voluntární eutanazie – lékař v této situaci neudělá nic, ale je zde úmysl pacienta zabít. Pasivně voluntární eutanazie je tedy zastavení kauzální léčby s úmyslem přivodit pacientovi smrt.122

Asistované suicidium – je definováno jako akt úmyslné sebevraždy za asis-tence jiného člověka, který vědomě poskytuje znalosti a prostředky. Asistovaná sebevražda je například předepsání letálních dávek léků nebo jejich přímé po-skytnutí.123 V této souvislosti se někdy hovoří o tzv. „návodu k vysvobození“. Akt ukončení života však nevykonává lékař (to by byla aktivní eutanazie), nýbrž za jeho asistence tak činí sám pacient.124

Helena Haškovcová hovoří o sociální eutanazii. Sociální eutanazie není ani tak ekonomický problém, jak se často domníváme, ale spíše problém etický. Teo- reticky by měl každý občan obdržet kdykoli a kdekoli takovou péči, která od-povídá současným poznatkům vědy a špičkové medicíny. V praxi se však lidem může dostávat redukované péče s ohledem na omezené ekonomické, geografic-ké a vzdělanostní zdroje.125 To potom znamená, že čekají-li například dva a více lidí na darovanou ledvinu, příjemce může být pouze jeden.

121 Srov. JECKER, N.S.: Advance Care Planning and the Problem of Overtreatment. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014, s 77–78.



124 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 105.125 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 105–106.

51

V současné době se eutanazií hodně zabývá bioetika, která se vyvinula jako součást tradiční etiky. Bioetika je definována jako kritická analýza morálních dimenzí u rozhodnutí, která se týkají zdraví člověka v kontextu s biologickými a medicínskými vědami.126 Lékařská etika je součástí etiky obecné a medicíny. Cílem lékařské etiky je pak analyzovat dilematické situace v teoretické i klinic-ké medicíně, které nelze jednoznačně vyřešit, nacházet nová východiska a pří-stupy, ke kterým se má ve zdravotnické péči dojít.127

3.1 Země, kde je eutanazie legální

V Evropě lze provádět eutanazii nebo asistovanou sebevraždu v Nizozemí, Bel-gii a v Lucembursku. Ve Spojených státech je legální asistovaná sebevražda, a to konkrétně v Oregonu (od roku 1998), dále ve státě Washington (od roku 2008) a v Montaně (od roku 2009). V jednom ze států Austrálie proběhl v letech 1995–1997 dvouletý experiment, poté byl ale zákon zrušen.

NizozemíTématem eutanazie se v Nizozemí zabývají ministerstva zdravotnictví a spra-vedlnosti. Resort spravedlnosti řeší dostatek kvalifikovaných odborníků, kteří obyvatelstvu zaručují právní jistoty. Zdravotnictví zajišťuje kvalitu zdravotní péče. Lidé v Nizozemí jsou v otázce eutanazie poměrně podrobně informováni.128

První a mediálně známý případ eutanazie v Holandsku spustil velké diskuse na toto téma. V roce 1971 aplikovala lékařka Geertruida Postmová své inkonti-nentní matce na vozíku, žijící v pečovatelském domě, morfinovou injekci s úmy-slem zkrátit matčino utrpení a usmrtit ji. Obě ženy spolu před aplikací morfia dlouze hovořily, diskutovaly své životní hodnoty a úmysly. Na aplikaci morfia se obě shodly. Matka zemřela po několika minutách, její dcera, lékařka Postmová, se šla sama udat na policii, kde přesně vylíčila, co se událo.129 V roce 1973 byla lékařka Postmová souzena, dostala jen mírný a k tomu podmíněný trest: sedm dní vězení s roční podmínkou. Celá tato kauza nastartovala celonárodní diskuse o uzákonění eutanazie v Nizozemí. Soud v tomto případě zdůvodnil velmi mír-ný trest tím, že matka byla nevyléčitelně nemocná, své utrpení klasifikovala jako nesnesitelné a usmrcení proběhlo na výslovné přání.130

126 Srov. ONDOK, J. P.: Bioetika, biotechnologie a biomedicína. Vyd. 1. Praha: Triton, 2005, s. 11.127 Srov. KOŘENEK, J.: Lékařská etika. Vyd. 2., přeprac. a dopl. V Praze: Triton, 2004128 Srov. KŘIVANOVÁ-BOŠKOVÁ, V.: Eutanázie, nebo „komfort“ pro pacienty?: zkušenosti Nizozemí, Oregonu, Švýcarska

a dalších. 1. vyd. Praha: V. Bošková, 2012, s. 7.129 Srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1.

Praha: Portál, 2012, s. 240.130 Srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1.

Praha: Portál, 2012, s. 240.

52

V roce 1982 byla v Holandsku ustanovena Vládní komise pro eutanazii, kte-rá určovala, za jakých podmínek lze eutanazii provést či nikoli. Pro provedení eutanazie musí být splněna následující kritéria:131

1. Osoba, která žádá o eutanazii, musí být prokazatelně nevyléčitelně nemocná.2. Pacient musí trpět nesnesitelnými bolestmi a nesmí existovat naděje na

zlepšení jeho zdravotního stavu.3. Nemocný vědomě, trvale, vážně a opakovaně žádá o eutanazii.4. Diagnóza musí být prokázaná a musejí být vyčerpány všechny dostupné

lékařské možnosti.5. Lékař musí zdravotní stav pacienta konzultovat s jiným lékařem, musí vy-

hotovit písemnou zprávu a v ní uvést důležité skutečnosti, musí informo-vat policii, ohlásit tuto skutečnost prokuratuře, dokladovat a archivovat pa- cientovu zprávu sedm let, a žádný lékař nemůže být k činu donucen.132

Otázka eutanazie byla v Holandsku i nadále aktuální. „V roce 1982 provedl lé-kař Schoonheim eutanazii své 95leté pacientce Marii Barendregtové. Pacientka měla zlomený krček stehenní kosti, odmítla operaci a věděla, že nebude moci se-dět, chodit ani vstát ze svého lůžka. Rovněž se jí zhoršoval zrak, sluch, mentálně se však cítila v naprostém pořádku. Při jasném vědomí opakovaně žádala léka-ře Schoonheima o eutanazii. Následně žádala jmenovaného lékaře o eutanazii také v přítomnosti svého syna, snachy a lékařova asistenta. Doktor Schoonheim provedl eutanazii za použití dvou injekcí, první s uspávací látkou a po několika minutách druhé se svalovým relaxantem. Tentýž den lékař o celém případu in-formoval policii. V roce 1983 proběhl soud. Nejvyšší soud vzal v potaz zejmé-na situaci ‚nesnesitelného utrpení‘, včetně možnosti ‚ztráty osobní důstojnosti‘ v brzké budoucnosti a riziko, že by pacientka v budoucnu již nemohla ‚zemřít důstojným způsobem‘. Vzhledem k těmto a dalším bodům obhajoby zprostil nej-vyšší soud lékaře Schoonheima obvinění. Jednalo se o první případ v dějinách Nizozemska, kdy byl lékař po provedení eutanazie osvobozen.“133

V roce 1984 upřesnila holandská Královská lékařská asociace ve spolupráci se soudy podmínky, za kterých lékař nebude trestán, pokud provede eutanazii. V zásadě jsou shodné s kritérii Vládní komise pro eutanazii, které jsme uvedly v předchozím textu.

131 Srov. IVANOVÁ, K. a kol.: Kapitoly z lékařské etiky. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1998, s. 25.132 Srov. EMANUEL, E. J.: Eutanazie. Historické, etické a empirické aspekty. JAMA-CS, roč. 3, č. 3, 1995, s. 35.133 VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Pra-

ha: Portál, 2012, s. 240–241.

53

V následujících letech se problematika eutanazie vyvíjela následovně:134 V roce 1990 je odsouhlasena notifikační procedura mezi holandskou Královskou lékař-skou asociací a Ministerstvem spravedlnosti. V roce 1991 vzniká tzv. Remmelin-kova komise, tvořená třemi lékaři a třemi právníky, která dostává za úkol zmapo-vat všechna úmrtí v Nizozemsku za rok 1990. Nizozemsko je počtem obyvatel podobné České republice. Zkoumaných úmrtí bylo v roce 1990 celkem 128 786. Komise zjistila, že ve 39 % všech případů úmrtí předcházelo smrti pacienta lékař-ské rozhodnutí, které pravděpodobně smrt uspíšilo. V roce 1993 pomohl psychiatr Boudewijn Chabot zemřít 50leté pacientce, která trpěla těžkými depresemi, ale jinak neměla žádnou tělesnou chorobu. Psychiatr případ nekonzultoval s jiným lékařem a byl obviněn z vraždy, následně byl však osvobozen. V roce 1998 po-dal nizozemský lékař Philip Sutorius svému pacientovi, 86letému bývalému se-nátorovi Edwardu Brongersmovi, letální koktejl medikamentů, který si pacient sám aplikoval. Jednalo se tedy o asistovanou sebevraždu. Pacient požadoval tuto smrt z důvodu „únavy životem“. Lékař Sutorius byl shledán nejvyšším soudem vinným, ale nebyl potrestán z důvodu jednání ze soucitu. Kauza vyvolala dis-kusi, zda je možné aplikovat eutanazii v případě „existenciálního utrpení“, ni-koli z důvodu medicínské diagnózy. V roce 2002 byla eutanazie v Nizozemsku legalizována. Do roku 2002 se eutanazie aplikovala, ale technicky byla ilegální.

Mezi klíčové momenty nového zákona patří:• Nekompetentní pacienti mohou být zabiti, pokud zanechali dříve vyslove-

né přání vyžadující eutanazii.• Teenagerům ve věkovém rozmezí 16–18 let může být provedena eutanazie,

a to i bez souhlasu rodičů či zákonného zástupce.• Teenagerům ve věkovém rozmezí 12–16 let může být provedena eutanazie

pouze se souhlasem rodičů nebo zákonného zástupce.• Lékaři musejí být přesvědčeni, že utrpení pacienta je trvalé a nesnesitelné.• Všechny případy musí být po smrti pacienta přešetřeny.

Aby lékař podle tohoto zákona mohl provést eutanazii, musejí být splněny ná-sledující podmínky:

1. Pacient musí žádat o eutanazii svobodně a opakovaně, po pečlivém zvážení.2. Lékař může této žádosti vyhovět, pouze pokud je pacient terminálně ne-

mocen, bez šance na uzdravení a v silných bolestech.3. Před provedením eutanazie musí lékař vše konzultovat s jiným lékařem.

134 Srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 242–244.

54

V roce 2008 byla v Nizozemsku provedena eutanazie v 2146 případech, dále proběhlo 152 asistovaných sebevražd a v 33 případech se jednalo o kombinaci obou. Celkově se tedy jednalo o 2331 případů. V roce 2009 bylo celkové číslo eutanazií a asistovaných sebevražd 2636.135 Eutanazie je v Nizozemí vnímána spíše jako záležitost etická než čistě lékařská. Například Miroslav Kabela kri-tizuje legalizaci eutanazie v tom, že země uvádí nepřesné statistiky a že lékaři neuvádějí přesný počet eutanazií.136

Belgie137

Jen o několik měsíců později než v Nizozemí byla eutanazie legalizována i v sou-sední Belgii. Pro přijetí zákona legalizujícího eutanazii byla koalice socialistů, liberálů a strany zelených, zatímco proti stáli křesťanští demokraté. Ti přitom poukazovali zejména na zneužitelnost takového zákona, který dle nich neobsa-hoval žádné korespondující pojistky zabraňující takovému zneužití.

Na rozdíl od Nizozemí stanovuje belgická právní úprava jiný postup pro ty z pacientů, kteří usilují o ukončení svého života formou eutanazie. Smrt z rukou lékaře mohou v Belgii přijmout jen lidé nevyléčitelně nemocní, kteří jsou vysta-veni stálému nesnesitelnému a nepotlačitelnému psychickému nebo fyzickému utrpení. Žadatelé o smrt z rukou lékaře musejí být plnoletí a příčetní. Musejí být také informováni o svém zdravotním stavu a nadějích na vyléčení. Každý z těch, kdo si přejí podstoupit v Belgii eutanazii, o ni musí předem dvakrát požádat a být si přitom hluboce vědom důsledků této žádosti. V případě, že osoba činící tuto žádost nebude v konečném stadiu nemoci, musí být dále vypracováno lékařské stanovisko o jejím zdravotním stavu a prognóze. Navíc každá provedená euta-nazie musí být oznámena speciální komisi k tomu zřízené, která následně pře-zkoumá, zda lékař, který eutanazii provedl, postupoval v souladu s belgickým právem. Uvedená komise se skládá ze čtyř lékařů, čtyř profesorů medicíny, čtyř právníků a čtyř osob, které jsou v kontaktu s nevyléčitelně nemocnými.

Prvním z úkolů této komise bylo zpracování speciálního formuláře, který bude muset každý z lékařů po provedené eutanazii vyplnit a odeslat na komisi. Tento formulář má dvě části, v první části jsou lékaři povinni uvést identitu pa-cienta a konzultovaných osob. V druhé části lékař popisuje diagnózu a utrpení pacienta, a dále musí komisi uvést, jakým způsobem se ujistil, že osoba žádají-cí o eutanazii tak učinila dobrovolně, vědomě a prosta vlivu vnějších okolností. Lékař je v této části také povinen popsat samotný průběh eutanazie. První část


136 Srov. KABELA, M.: Holandská současnost: politické strany a státní správa, zahraniční politika, hospodářství a doprava, po-litika vůči drogám a veřejné agresi, eutanazie. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 147.

137 Srov. BERKA, V.; SUM, T.: Eutanazie ve světě. In: epravo.cz. 20. 5. 2005. [cit. 2014-07-09]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-svete-33479.html.

55

formuláře zůstává pro komisi anonymní do chvíle, kdy pojme pochybnosti o zá-konnosti takto nahlášené eutanazie. Jen v takovémto případě je komise do první části formuláře oprávněna nahlédnout.

Za první rok účinnosti tohoto zákona mělo v Belgii eutanazii podstoupit asi 170 lidí, k červnu roku 2013 toto číslo činilo asi 400 osob. Dle belgických ex-pertů jsou však tyto údaje zavádějící a skutečná suma je asi dvakrát až třikrát vyšší. Zatajovat provádění eutanazie mají prý sklon především starší lékaři obá-vající se negativní reakce svého okolí. Dle jednoho ze členů výše uvedené komi-se dohlížející nad prováděním eutanazie se tak ukázalo, že legalizace eutanazie nevyvolala v Belgii žádnou pohromu ani nevedla k automatickému usmrcování lidí na přání, jak se mnozí její odpůrci měli obávat.

ŠvýcarskoVe Švýcarsku je zcela unikátní situace v souvislosti s asistovanou sebevraždou. Její unikátnost spočívá v tom, že žadatel nemusí být terminálně nemocný a ne-musí mít švýcarské občanství. Rozbíhá se tedy tzv. „sebevražedný turismus“. Za-jímavé též je, že celá věc se odehrává mimo kontext lékařské profese. Asistenci u sebevraždy sice provádějí lékaři, činí tak ovšem spíše jako občané státu než jako registrovaní lékaři, a celou věc provádějí tzv. ve volném čase. Asistované sebevraždy jsou koordinovány neziskovými organizacemi, nikoli lékařskými. Ve Švýcarsku může někdo druhému člověku asistovat při jeho pokusu o sebevraždu pod podmínkou, že asistence neprobíhá ze sobeckých důvodů, jako je například touha zdědit majetek. To je ale velmi těžké v praxi rozlišit.138

Asistované sebevraždy „zabezpečuje“ například švýcarská klinika Dignitas. Situace okolo eutanazie je zde velmi pobuřující, protože navzdory „Pokynům pro pomoc při umírání“139 vydaným Švýcarskou lékařskou akademií nejsou zce-la jasné diagnózy, za kterých se za nemalý poplatek provádí v klinice Dignitas asistovaná sebevražda. Organizace Dignitas vznikla v květnu 1998, její motto zní: „Důstojně žít a důstojně zemřít.“ Svým klientům poskytuje smrtící koktejl, po němž má následovat rychlá smrt. Nápoj vypije pacient sám.140

Do Švýcarska směřují ročně stovky takzvaných „sebevražedných turistů“. Jsou mezi nimi i Češi. Nedávno zveřejněná studie v britském odborném časo-pise Journal of Medical Ethics, která sledovala případy sebevražedné turistiky v letech 2008–2012, pak uvedla, že do evidence Dignitasu v uvedeném období přibyli další dva Češi. Dignitas je jediná ze švýcarských organizací, která zpro-středkovává „důstojný odchod“ i cizincům. Těch do tohoto zařízení přijelo ukon-čit život během šesti let 611. Nejčastěji to byli Němci (268) a Britové (126). Češi


139 Srov. BRABEC, L.: Křesťanská thanatologie. Praha: Gemma 89, 1991, s. 103.140 Čerpáno z: www.idnes.cz, Mladá fronta Dnes, 23. 8. 2014, strana A3.

56

této možnosti využili stejně jako Dánové, Irové a Finové, a jsou tak na dvanáctém místě v počtu provedených asistovaných sebevražd. Průměrný věk pacientů byl 69 let. Nejmladšímu sebevrahovi bylo v době smrti pouhých 23 let, nejstaršímu 97. Téměř 60 % klientů tvořily ženy.141

V Česku se o sebevražedném turismu začalo více mluvit právě až v roce 2007 v souvislosti s prvními dvěma Čechy, kteří odjeli do Švýcarska ukončit svůj ži-vot. V prvním případě šlo o postiženého muže, který byl již nějaký čas pohře-šován. Že ve Švýcarsku podstoupil asistovanou sebevraždu, zjistilo až policejní vyšetřování.

OregonAsistovaná sebevražda byla v americkém státě Oregon legalizována v roce 1998 a dá se říci, že kritéria pro její legalizaci jsou velmi přísná. Ten, kdo žádá o eu-tanazii:142

1. Musí být plnoletý (18 let a starší).2. Musí být obyvatelem státu Oregon.3. Musí být svéprávný (tzn., že je schopen tvořit a sdělit rozhodnutí týkající

se lékařské péče).4. Musí mít terminální diagnózu a očekávanou dobu života méně než

šest měsíců.5. Musí o asistovanou sebevraždu žádat nejméně dvakrát ústně, mezi oběma

žádostmi musí být minimálně 14 dní.6. Musí o asistovanou sebevraždu žádat též písemně, žádost musí být pode-

psána v přítomnosti dvou svědků.7. Asistující i konzultující lékař musejí potvrdit diagnózu a prognózu termi-

nálního stadia nemoci s očekávanou délkou života méně než šest měsíců.8. Asistující i konzultující lékař musejí určit, zda je pacient kompetentní.9. Pokud má jeden z těchto lékařů podezření, že pacientovo rozhodnutí je na-

rušeno problémy psychiatrického rázu, musí pacient podstoupit psycholo-gické a psychiatrické vyšetření.

10. Lékař, který bude asistovat, musí pacienta informovat o dostupných alter-nativách k asistované sebevraždě, včetně domácí péče, hospicového zaří-zení a kontroly bolesti.

11. Lékař, který bude asistovat, musí požádat, avšak nikoli vyžadovat, aby pa-cient uvědomil svého nejbližšího příbuzného o své žádosti o asistovanou sebevraždu.

141 Čerpáno z: www.idnes.cz, Mladá fronta Dnes, 23. 8. 2014, strana A3.142 VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Pra-

ha: Portál, 2012, s. 244–245.

57

Eutanazie je v Oregonu legální od roku 1998, přičemž o jejím připuštění roz-hodli nadvakrát lidé v referendu. Od r. 1998 zde tento fatální zákrok podstou-pilo více než 170 lidí.

3.2 Eutanazie v České republice

V červenci 2004 předložila vláda dolní komoře parlamentu nové znění trestní-ho zákoníku jako jedné z klíčových právních norem trestního práva hmotného v České republice. Značnou odezvu jak mezi odbornou, tak i laickou veřejností vzbudilo tolik diskutované téma eutanazie, resp. otázka jejího případného trest-něprávního postihu, přičemž tato skutečnost byla v projednávaném znění trest-ního zákoníku náležitě zohledněna a obsažena v dikci ustanovení §118 zákon-ného návrhu jako tzv. usmrcení na žádost, jenž je obsaženo v hlavě I zvláštní části návrhu zákona „Trestné činy proti životu a zdraví“ v dílu 1 „Trestné činy proti životu“. Tímto ustanovením tak bylo poprvé výslovně řečeno, že eutana-zie jako usmrcení na žádost je trestný čin se všemi důsledky z toho plynoucími.143

Eutanazie v České republice je tedy ilegální v jakékoli formě či podobě. Téma eutanazie se v roce 2014 opět dostalo do popředí zvýšeného zájmu kvůli kau-ze zdravotní sestry z nemocnice v Rumburku, která podle policejního zdroje, údajně ze soucitu, dávala velmi vážně nemocným pacientům na pokraji sil více léku, aby jim zkrátila trápení. Podobné situace vyvolávají žhavé diskuse o tom, co je správné a pro pacienty nejlepší. Případy eutanazie nejsou nikdy stejné, ale mají společného jmenovatele – totiž usmrcení pacienta aktivní činností lékaře.

Eutanazie se sice prezentuje jako akt milosrdenství, ale i ti, co ji propagují, souhlasí, aby se děla v rámci určitých pravidel. Ani její nejliberálnější stoupen-ci si nedokážou představit, že by kdokoli, ať již ze zdravotnického personálu, nebo z blízkého okolí pacienta, vzal věc do svých rukou a usmrcoval pacienty, třeba i s odvoláním na to, že si to sami přejí. To, co se v první chvíli jeví jako jednání ze soucitu, musí mít svá jasná pravidla a právní zázemí, jejichž porušení by mělo být trestným činem. I jasně daná pravidla však mohou být čas od času překračována, na což odpůrci eutanazie stále dokola poukazují. Jde o klasický princip kluzkého svahu – společnost se například dohodne na těchto kritériích: eutanazii lze provést v případě, že pacient trpí, že o eutanazii opakovaně požá-dal a že se jeho utrpení už nedá zvládnout medicínskými prostředky. Později se udělá výzkum a zjistí se, že v mnohých případech tato pravidla nebyla dodr-žována, a na základě těchto znalostí se provede něco, co by jinde člověk těžko očekával – místo toho, aby byla celá věc zakázána, objeví se návrh, aby byla

143 Srov. SUM, T.: Eutanazie v právním řádu. In: epravo.cz. 20. 10. 2004. [cit. 2014-07-10]. Dostupné z: http://www.epra-vo.cz/top/clanky/ -cr-28721.html.

58

indikace eutanazie rozšířena i na ty případy, které se během sledování vyskytly – například na malé děti, které nejsou kompetentní o sobě rozhodnout.144 Po určité době se udělá další výzkum a opět se zjistí překročení dohodnutých mezí. Ty se opět posunou dále, dojde ke stanovení nových kritérií. Tato situace se dá nazvat kluzkým svahem. A přesně takovou realitu vykazují země, v nichž je eutanazie legální, např. Belgie či Nizozemsko. Možná společnost časem přijme fakt, že eutanazii může provést kdokoli ze zdravotnického personálu na základě svých pocitů. Nenechme se ale mýlit, že eutanazie je vždy motivována soucitem s trpí-cím pacientem. Pokud by ke schválení eutanazie došlo, musela by být prováděna podle jasně daných pravidel a kritérií, ve kterých by soukromé akce jednotlivých členů zdravotnického personálu nalézaly malé pochopení.145

3.3 Argumenty pro a proti eutanazii

Argumenty pro eutanazii146

1. Každý má právo se rozhodnout, kdy a jakým způsobem zemře. Pokud člověk chce ve svém prostoru svobody udělat věc, zásah se sebou samým, a neohrozí tím druhého člověka, není důvodu, aby tuto věc neučinil. Právo zemřít je morál-ním právem každého člověka a nikdo nemá právo tomuto rozhodnutí zabraňovat.

2. Tělo je vlastnictví člověka, stejně jako jiné skutečnosti, a jedinec si se svým tělem může udělat to, co považuje za správné. Zvláště pak, pokud je tělo nemoc-né, nemohoucí, bolí a je neovladatelné.

3. Každý za sebe nejlépe rozpozná, jaká bolest je snesitelná a jaká již ne. Jen jedinec sám je schopný posoudit, jakou bolest už nemůže a nechce nést, a dá přednost raději smrti.

4. Eutanazie je důstojná smrt. Umírat se dá dobře a špatně. A špatná smrt není žádné hrdinství. Každý jedinec má právo si zvolit, jaké smrti dá přednost, a není hanbou si zvolit smrt dobrou, zkrácenou, bezbolestnou apod. Lépe důstojná smrt s pomocí eutanazie než dlouhé a bolestiplné umírání v nemocnici či doma.

5. Zastánci eutanazie sázejí na hédonistickou či utilitaristickou etiku. Je-li re-ceptem na šťastně prožitý život optimalizace poměru libosti a nelibosti a nelibost po delší dobu převažuje, pak v něm eutanazie má své oprávněné místo, proto-že není důvod zde již dále žít. Pokud pacient ví, že leží na posteli, ze které již



146 Zpracováno podle VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékař-ské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 248–250.

59

nevstane, a že zde jen čeká na smrt, že ho již žádná příjemná věc nepotká a nic pěkného nezažije, není důvod vyčkávat na přirozený příchod smrti.

6. Eutanazie může být aktem milosrdenství. Jsou země, například Spojené státy nebo Velká Británie, kde může být občan souzen, pokud ukrátí život trpí-címu člověku nebo neukrátí život trpícímu laboratornímu zvířeti. Jde o bolest, která může být vnímána velmi podobně, jak u zvířat, tak u lidí. Podstatný je zde akt milosrdenství, který chce z trpícího jedince sejmout nesnesitelnou bolest.

7. Eutanazie může být nezbytná pro spravedlivé rozdělení lékařské péče a zdro-jů. Každý finanční zdroj, který se vynakládá u umírajících lidí a u pacientů, je-jichž umírání se prodlužuje, bude chybět například u akutních případů.

8. Eutanazie tu byla vždy, proto by bylo lépe ji regulovat zákonem. Eutanazie se provádí například zvýšenou dávkou morfia. Je proto lépe ji vynést z ilegality a regulovat ji jasným zákonem, co dovoleno je a co není.

Konkrétní kazuistika: Francouzka Chantal Sebireová, 52letá učitelka, měla vlivem zvláštní formy rakoviny tak znetvořený obličej, že v takové – pro ni ne-akceptovatelné – situaci odmítala dále žít. Veřejně požádala francouzskou vlá-du, konkrétně prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby mohla zemřít prostřednictvím eutanazie. Dostalo se jí odpovědi, že eutanazie je ve Francii ilegální. Paní Se-bireová na to reagovala zkonzumováním velké dávky barbiturátů a 19. března 2008 zemřela. V případě, že by eutanazie byla uzákoněna, mohla paní Sebireo-vá zemřít v hlubokém spánku, nebo by alespoň mohla provést asistovanou se-bevraždu pod dohledem lékaře.

Argumenty proti eutanazii147

1. Právo na eutanazii neexistuje. Všechna tzv. lidská práva (právo na majetek, svobodu projevu atd.) vycházejí z předpokladu, že člověk má zájem o udrže-ní své existence, že jedinci jde hlavně o právo na život, na sebezachování. Až z tohoto práva vycházejí ta ostatní. Právo na smrt sem tedy nepatří a není nijak obhajitelné. Jan Sokol chápe „právo“ jako odpovědnost vůči druhému člověku. Právo na život je možno chápat jako imperativ „Nezabiješ!“. A právo na maje-tek jako imperativ „Nepokradeš!“. Pokud bychom takto chápali koncept práv, jevy jako „práva zvířat“ by se zhroutily, protože zde chybí odpovědnost zvířat. Podle Jana Sokola, představa, že základní práva máme „od přírody“ či „od na-rození“ je mlhavá. Definují se stále nová práva, ale odkud člověk tato práva má a kdo mu je dává, zůstává nezodpovězeno.

2. Existuje jasné nebezpečí zneužití. Jsou případy pacientů, kde se jen těž-ko hledá důvod proti použití eutanazie. Na konci podkapitoly „Argumenty pro

147 Abychom názory pro a proti eutanazii mohli rovnocenně porovnat, bude tato část vycházet z té samé knihy, tj. srov. VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012, s. 250–256.

MÁMA

Zvýraznění

mezi tyto dva řádky vložit volný řádek. Odstavec "Konkrétní kazuistika…" bude začínat neodsazený od kraje stránky (tak, jak to bylo v předchozí verzi, jen bylo třeba zušit mezeru před začátkem prvního řádku odstavce, jak jsem psala v komentáři k úpravě) Stejná úprava jako na str. 62 dole

60

eutanazii“ uvádíme příklad paní Sebireové. Podobných příběhů bychom našli samozřejmě více. Ovšem jedna věc jsou konkrétní kazuistiky a druhá věc je zá-kon, který by byl aplikovatelný na všechny občany České republiky. Je jen těžko představitelné, že by jakákoli zákonná norma zabránila zneužití eutanazie. Pokud by se tento zákon roztáhl jako deštník pro všechny, domníváme se, že nejsme připraveni nést tuto zodpovědnost, a co více, dříve nebo později by docházelo k velkému zneužití. Debata mezi pečovatelem a umírajícím pacientem, kterému selhávají tělesné a duševní funkce, který je závislý na okolí a může trpět dušev-ní poruchou včetně deprese, nebude nikdy rovnocenná a rovnoprávná. V těchto případech je docela pravděpodobné, zvláště u lidí, kteří žili velmi aktivně, že přijde pocit viny vzhledem k okolí, že jsou na svém okolí závislí ve všech smě-rech. Takoví lidé pod tlakem, jenž vytváří jejich nová „role“, jsou schopni procítit i momenty, které nejsou reálné, a mohou se cítit přítěží a požádat o eutanazii, což za půl roku již nemusí platit. Samozřejmě nelze zapomenout na otázku finanční, pacient se může cítit jako břemeno pro členy rodiny i ošetřující personál, může mu být dokonce i připomínáno, že ostatní by volili eutanazii, že tady přebývá ze sobeckých důvodů apod. Ti z nás, kdo alespoň trochu znají např. prostředí LDN, tedy místo, kde žijí senioři, ke kterým chodí jejich děti často jen kvůli pe-nězům, velmi rychle pochopí, že toto by byl kluzký svah ke zneužití eutanazie.

Uzákonění asistované sebevraždy či eutanazie se může sice na první pohled jevit jako rozšíření občanských práv, ale je zde riziko posunu z „práva zemřít“ na „povinnost zemřít“.

3. Nelze souhlasit s tím, že každý má právo se rozhodnout, kdy a jakým způ-sobem zemře – eutanazie není jen soukromou dohodou mezi pacientem a léka-řem, do celé situace je vtaženo vždy více lidí. Eutanazie ovlivňuje lékaře i pří-buzné pacienta, ukazuje společnosti, jaká hodnota je přičítána lidskému životu.

4. Proti argumentu, že každý vlastní své tělo a může si s ním dělat, co se mu zlíbí, je možno uvést druhou formu kategorického imperativu: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel, a nikdy ne pouze jako prostředek.“ Pokud jedinec odmítá tělo vždy, když bolí, zachází s ním jako s prostředkem, a nikoli jako s cílem o sobě.

5. Kazuistiky z Nizozemí ukazují, že kluzký svah nezůstává teorií. Remme-linkova komise poprvé ukázala na situaci, kdy jsou pacienti zabíjeni bez ex-plicitní žádosti o eutanazii, Brongersmova kauza ukázala, že pacient může být zabit pouze z důvodu stáří a únavy životem, bez konkrétní diagnózy. Další kau-za: Chabot – zde byla zabita 50letá pacientka s depresemi, což není terminální diagnóza. Mezi lety 1997–2005 přiznávají nizozemští lékaři zabití 22 dětí „mi-losrdnou smrtí“, žádný z nich nebyl obviněn. Všechny tyto případy ukazují, že naše společnost se již na kluzkém svahu nachází, svědčí o tom debaty typu, že zabití může být i dobrým skutkem, sebevražda je vlastně racionální vyústění

61

určitých problematických situací, přirozená smrt je nedůstojná, eutanazie je oproti ní důstojná, a že péče o příliš staré lidi, postižené nebo jakkoli diskvali-fikované či umírající je břemenem nadměrné péče, která odčerpává naše emo-cionální i finanční síly.

6. Problematické je provedení eutanazie bez explicitní žádosti. Pokud chybí moment aktivní žádosti o eutanazii, jedná se vlastně o zabití, nikoli o eutanazii. Eutanazie znamená, že jedinec si je vědom svého stavu a jako takový ho nechce dále snášet. Jestliže ale z různých důvodů o eutanazii nepožádá a jeho život je přesto ukončen, potom nejde o eutanazii. Lékaři argumentují tím, že pacienti již nejsou schopni své přání vyjevit, a že pokud by toho byli schopni, dozajista by o tento akt požádali. Etickým problémem tady ale je fakt, že není-li přání vyslo-veno (a stejně není zřejmé, zda je míněno svobodně), nemůže nikdo předpoklá-dat, co by si daný člověk v nitru přál, a odhadovat jeho přání v tom nejdůležitěj-ším – ukončit, či neukončit život – je přinejmenším neprofesionální a neetické. Pravda totiž může být někde zcela jinde.

7. Lidé se mylně domnívají, že „eutanazie je řešením dlouhého a bolestivé-ho umírání“ a že je to jediný způsob, jak se vyhnout bolesti a prodlužovanému odchodu ze života. Existují však možnosti, které eutanazii naprosto nahradí, ba dokonce mohou zajistit důstojné umírání a následně důstojnou smrt – paliativ-ní medicína a hospicová péče. Pokud slovo důstojnost chápeme jako hodnotu, ušlechtilost, výjimečnost apod., pak je možné s důstojností umírat bez ohledu na „formu“ umírání. Skon v kruhu blízkých lidí nebo v hospicovém zařízení s las-kavým a vnímavým personálem je jistě důstojný.

8. Proti argumentu, že eutanazie může být aktem milosrdenství, stojí skuteč-nost, že člověk je jediná bytost, která hledá a může najít ve svém utrpení smy-sl. Právě proto, že zvířata nejsou lidé, je můžeme zabít, aby se netrápila, zvíře, „němá tvář“, nehledá smysl vlastního utrpení. Mezi člověkem a zvířetem je kva-litativní rozdíl. I kostka je v rovině čtverec, který má ovšem v prostoru dimenzi navíc. Člověk není pouze agresivní, ale projevuje své city daleko hlouběji, může nenávidět i milovat. Zvíře je tedy možné usmrtit, aby se netrápilo, u člověka je problém mnohem složitější.

9. Zákon vždy platí pro všechny a z jednotlivých konkrétních – byť velmi závažných – případů nelze vytvářet zákon pro všechny.

10. Někteří zastánci eutanazie uvádějí, že eutanazie je vzhledem k nutnos-ti rovnoměrného rozdělení lékařské péče a zdrojů spravedlivým činem. Avšak cenný je život každého člověka, bez ohledu na věk. Není-li tato myšlenka ctě-na, dochází k podpoře ageismu. Každý člověk má svoji důstojnost a jako občan má právo na paliativní péči.

Parlamentní shromáždění Rady Evropy č. 1418 z roku 1999 uvádí v bodu 8: Shromáždění doporučuje, aby Výbor ministrů vyzval členské státy Rady Evropy,

62

aby ve všech ohledech respektovaly a chránily důstojnost smrtelně nemocných nebo umírajících lidí, a to tím, že uznají a budou hájit nárok smrtelně nemocných nebo umírajících lidí na komplexní paliativní péči a že přijmou příslušná opatření:• aby zajistily, že bude paliativní péče uznána za zákonný nárok jednotlivce;• aby byl všem smrtelně nemocným nebo umírajícím osobám dopřán rovný

přístup k přiměřené paliativní péči. Každý pacient má tedy mít právo na paliativní péči a každý pacient by k ní měl mít rovný přístup. Nelze tedy v žádném případě argumentovat tak, že peníze vložené do paliativní péče o staré lidi budou chybět. Takto by se dalo totiž argumentovat v případě jakékoli lékařské péče – o postižené jedince, děti, alkoholiky, lidi s dušev-ními poruchami apod.

11. Proti argumentu, že eutanazie tu byla vždy, a proto je lepší ji regulovat zákonem, stojí fakt, že existují jednoznačně negativní jevy, například vraždy nevinných, které tady byly také vždy, a nikdo si nemůže myslet, že za určitých podmínek by měly být povoleny. Vražda nevinného je vždy špatná. Zbývá tedy zvážit, do které oblasti eutanazie patří.

12. Umírající člověk se může jen velmi těžko svobodně a autonomně rozho-dovat o svém bytí či nebytí. Nemocný obvykle stojí mimo veškerou racionální argumentaci, ta je možná v posluchárnách či na stránkách učebnic, knih, které se věnují etice, v teoretických diskusích lidí, kteří jsou zdraví apod. Umírající člověk je ve většině případů ve zřetelné nevýhodě: umírá, a i když jsou jeho fy-zické bolesti potlačeny, neznamená to, že jeho autonomie není ovlivněna psy-chickou, sociální či spirituální nerovnováhou. Dočasný tlak může u pacienta způsobit rozhodnutí, které by za normálních okolností neudělal.

13. Eutanazie může vést k oslabení snahy nalézt nové typy léčby a léčiv pro terminálně nemocné a může se stát ekonomicky výhodným řešením pro nemoc-nice. V nejhorším scénáři by mohli být lékaři tlačeni managementy nemocnic nebo pojišťoven k tomu, aby přesvědčovali pacienty o výhodnosti eutanazie, ni-koli proto, že by to považovali za nejlepší řešení pro nemocného člověka, nýbrž z důvodu ušetření finančních prostředků.

14. Zůstává otázka, zda by měla mít jedna skupina právo zabíjet jinou sku-pinu. Lékaři nestudují kvůli tomu, aby životy ukončovali, ale aby je zachraňo-vali. Proto se v poslední době objevují diskuse na téma, zda by eutanazii neměl provádět někdo jiný než lékař, někdo speciálně vyškolený. Navíc to, že pacient žádá eutanazii, ještě neznamená, že ji skutečně chce. Mluví-li někdo o sebevraž-dě, neznamená to, že chce zemřít, ale že potřebuje pomoci.

Konkrétní kazuistika: Za zmínku stojí případ Diany Prettyové z roku 2001. Paní Prettyová, 42 let, v době žádosti o eutanazii trpěla nemocí MND – motor neu-ron disease (amyotrofická laterální skleróza) – a byla ochrnutá od krku dolů.

63

Z důvodu ochrnutí nebyla schopná spáchat sebevraždu a žádala svého muže Briana, aby ji zabil. Manžel byl ochotný to udělat, ale podle britských zákonů by mu za vraždu hrozilo 14 let vězení. Požádal o povolení provést eutanazii, ale ta byla vládou zamítnuta, a proto svou manželku zabít nemohl. Paní Prettyová obvinila britskou vládu z porušení svých práv a stěžovala si u Evropského sou-du. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku konstatoval, že žádné takové „právo na smrt“ neexistuje, a ve svém rozhodnutí podpořil britskou vládu. Soud sice paní Prettyové vyjádřil soucit, nicméně konstatoval, že žádné právo zemřít z rukou další osoby či prostřednictvím asistované sebevraždy neexistuje. Paní Prettyová zemřela v květnu 2002 v hospicovém zařízení, její manžel ji dopro-vázel do posledních chvil.

3.4 Eutanazie z pohledu logoterapie a existenciální analýzy

V roce 1987 světem otřásla zpráva o vraždě několika starých nemohoucích lidí v nemocnici ve Vídni. Vraždy byly vykonávány systematicky třemi mladými ošetřovatelkami a 49letou hlavní zdravotní sestrou. Pozdější šetření zjistila, že zdravotní sestry zabily 48 starých a nemocných pacientů. Hlavní sestra byla zodpovědná za zabití 39 pacientů, kterým podala letální dávku inzulinu nebo je prostě uškrtila. Zajímavé na této skutečnosti je, že sestry byly v nemocnici zná-mé a pacienti je vnímali jako velmi pracovité a milé osoby. U soudu se sestry hájily tím, že zkrátka prováděly eutanazii, protože chtěly zmírnit utrpení svých pacientů. Tento případ byl v sesterské profesi ojedinělý, i když to vůbec nezna-mená, že podobné případy neprobíhaly paralelně někde jinde.148

Mnoho lidí v pomáhajících profesích, zvláště pak zdravotníci, má nad pacienty ve své péči určitou moc. Ta však může být zneužita s fatálními následky. Ačkoli většina zdravotnického personálu jsou slušní a zákon dodržující profesionálové, mohou někteří z nich uvažovat podobně jako „dobré zdravotní sestry“ z Vídně. Otázka, zda je někdy oprávněné vzít smrtelně nemocnému člověku šanci na další přežití a umožnit mu, aby zemřel „vlastní smrtí“, plně patří do oboru logotera-pie a existenciální analýzy. Logoterapie zde vychází z postojových hodnot, tj., jak je člověk schopen tyto hodnoty uskutečňovat. Jde o to, jak se trpící člověk postaví ke svému existenciálnímu utrpení, ke svému životu, pokud již nemůže realizovat tvůrčí ani zážitkové hodnoty.149

148 Srov. GUTTMANN, D.: Finding Meaning in Life at Midlife and Beyond: Wisdom and Spirit from Logotherapy. Praeger Publishers 2008, s. 155.

149 Srov. FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 64.

64

Umírání člověka je vlastně jeho umíráním a patří do jeho života, tím se život uzavírá a je naplněn. Posláním lékaře není rozhodovat o tom, zda je život ještě hoden žití, nebo už ne, lékař je ustanoven lidskou společností k tomu, aby pomá-hal, kde může, mírnil bolesti, léčil a pečoval o lidi, které již léčit nemůže. Pokud by nebyla tato role jasně vymezena, mohlo by v praxi docházet k nejasným situa- cím, kdy by pacienti nevěděli, zda se k nim blíží lékař jako utěšitel a zachrán-ce, nebo jako kat. Toto principiální stanovisko nepřipouští žádnou výjimku, a to ani tam, kde jde o nevyléčitelně nemocného člověka, ať tělesně, nebo duševně.

Viktor Frankl uvádí příklad muže, který ležel plných pět let stuporózně v po-steli a musel být uměle vyživován. Mnoho laiků i lékařů by jistě navrhlo, že by bylo lepší takového člověka usmrtit. Budoucnost však dala tu nejlepší odpověď. Jednoho dne tento pacient požádal, aby mohl sníst své jídlo obvyklým způsobem a chtěl vstát z postele. O několik týdnů později byl propuštěn a později přednášel o cestách, které podnikl před svým onemocněním. Podobných příkladů by se jistě v historii našlo více. Ale samozřejmě také případů, které takto dobře neskončily. Logoterapie v tomto ohledu vybízí lékaře, aby jednali ve smyslu vůle nemocné-ho k životu a s ohledem na jeho práva na život, nikoli aby mu tuto vůli a právo upírali.150 Frankl uvádí i další poučný příklad, tentokrát lékaře, který onemocněl melanosarkomem a sám si již určil správnou diagnózu. „Jeho kolegové se marně pokoušeli mu ji vymluvit, klamat ho negativními kožními reakcemi – když zaměni-li jeho kůži kůží nějakého jiného pacienta, se jednou v noci vplížil do laboratoře a tam si sám určil výsledek. Když jeho nemoc postupovala, obávali se jeho po-kusů o sebevraždu. Co však udělal nemocný lékař? Začal stále více pochybovat o své původní – správné – diagnóze; když už měl metastázy v játrech, začal dia-gnostikovat nezhoubné jaterní nemoci. Tak se sám nevědomě obelhával – z vůle k životu, která narůstala právě v posledních stadiích.“151 A právě tuto vůli k ži-votu bychom měli u klientů respektovat, a nikoli ji potlačovat. Někdy se může stávat, že je tato vůle v protikladu s přijetím nemoci, o kterém se ve svých textech hodně zmiňuje Elisabeth Kübler-Rossová. Ale mezi těmito dvěma fenomény je velmi tenká hranice a my bychom měli nemocného člověka, byť nevyléčitelně, motivovat k životu. Nakonec v této existenciální situaci více než kde jinde pla-tí, že „účel světí prostředky“, a pokud je pro člověka výhodné pojmout jeho těž-kou situaci takto, ti ostatní, zdraví, jen těžko mohou něco k jeho volbě namítat.

V debatách na téma práva terminálně nemocných pacientů na eutanazii se neustále objevuje velmi palčivá otázka, a to, zda není lepší utrpení a umírání zkrátit. Logoterapie na ni odpovídá, že nikoli, a neakceptuje tzv. „smrt z milos-ti“. Mnoho politiků, novinářů a expertů se domnívá, že eutanazie je omluvitelná např. u těžce duševně nemocných lidí nebo u lidí v terminálním stadiu. Nikdo

150 Srov. FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 64–65.151 FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 65.

65

však nedokáže přesně říci, jak dlouhý život má každý jednotlivec před sebou, a zdánlivě „jasné“ případy, kdy byl člověk na prahu smrti, ale nezemřel, jsou toho dobrým důkazem. Navíc to, že je člověk těžce nemocný, ještě neznamená, že jeho život nemůže být smysluplný, protože i v tom, jak své utrpení nese, je smysl tohoto hlubokého, intimního a existenciálního stavu konkrétního člověka.

3.5 Kvalita versus kvantita života

V diskuzích na téma eutanazie je nutné zaměřit se na kvalitu života. V předcho-zím textu jsme zmínili, jak důležitou úlohu hrají hodnoty, cíle, touhy, záměry. Prostřednictvím těchto kvalit se v umírání vracíme ke svému životu a k tomu, čím jsme ho naplnili. Lékař Joe Davis nabízí zajímavou reflexi, která se týká kvality a kvantity života: „Bez ohledu na všechny myšlenky, kterými se zabývá-me v souvislosti s životem a smrtí, říkám svým pacientům, že nikoli kvantita, ale kvalita života je nejdůležitější veličina. Zcela jistě je lépe žít život vášnivě, užít si jej plně v celé jeho šíři a naplno prožít každý dech než pouze žít, jak nejdéle to jen jde. Vím, že jsem toho úspěšně dosáhl. Kvalita pro mě znamená možnost myslet, vidět, slyšet, smát se, dotknout se, cítit, ochutnat. Kvalita v sobě též ob-sahuje možnost mluvit, bavit se s ostatními, přispívat, zaměřit se a účastnit se. Kvalita je též schopnost psát, vyjádřit svůj názor a sdílet myšlenky. Kvalita v sobě také obsahuje schopnost si něco přečíst, mít potěšení z dobré četby a sdílet své názory ohledně obojího s druhými. Kvalita určuje i to, koho miluji, jaké mám přátele, ovlivňuje mou schopnost vyjádřit lásku a city a být schopen je vracet. Kvalita znamená schopnost vnímat přírodu a vychutnat si její krásu.

Je-li však můj stav – fyzický nebo psychický – nenávratně poškozený, když nejsem schopen vnímat kvalitu těchto věcí a uvědomuji si to, potom chci zemřít. Jestliže jsem schopen myslet a mluvit, jsem schopen to vyslovit nahlas. Pokud už nejsem schopen jednat podle svého přesvědčení, potom doufám, že tu bude někdo, kdo mě dobře zná a bude schopen udělat rozhodnutí za mě. Tomuto člo-věku chci dopředu říci: ‚Děkuji ti. Jsem vděčný, že mě někdo miluje a rozumí mi tak, že je schopen naplnit mé přání, pokud já je již nemohu vyslovit.‘

Nyní se chci věnovat svému tělu, jednotlivým jeho částem, a chci vyjevit své přání svým milovaným, lékařům a nemocničnímu personálu: Začněme s cent-rálním nervovým systémem. Jestliže trpím silným a pravděpodobně nezvratným poškozením mozku nebo jsem nevratně ochrnutý na všechny čtyři končetiny, potom nechci žít. Nechci být zachraňován, tedy nechci podstupovat kardiopul-monální resuscitaci, napojení na ventilátor, zavádění intravenózních přístupů, nechci dostávat umělou výživu a nechci být operován. Umožněte mi prosím ze-mřít a ušetřete mě této patologie. Postihne-li mě hemiplegie a afázie, což jsou

66

ireverzibilní změny, potom nechci žít. Jestliže jsem schopen myslet, budete se na mě dívat, jak sám takovouto léčbou hladovím po vlastní smrti. Pokud se u mě rozvine demence, doufám, že budu schopen se s touto situací vyrovnat dříve, než mě demence nebo vegetativní stav zasáhnou zcela, neboť tyto stavy považuji za horší než vlastní smrt. Pokud se dostanu do situace, kdy nemohu vnímat kvali-tu života, o které byla řeč v předchozích řádcích, dovolte mi prosím zemřít. Ne-krmte mne, nehydratujte mne a nelečte mne. Jestliže jsem utrpěl těžké poškození mozku a udržení mé kondice vyžaduje heroické výkony, nenuťte mne žít, dovolte mi, abych mohl zemřít přirozenou smrtí.

Pokud u mne nastane srdeční selhání nebo výpadek kvůli nějaké srdeční zále-žitosti – například infarkt myokardu či arytmie –, pokuste se o resuscitaci nebo defibrilaci. Je-li kardiopulmonální resuscitace úspěšná, můj stav je dobrý a ne-došlo k poškození mozkových funkcí, budu chtít problémy řešit. Pokud je moje srdeční záležitost neobnovitelná a mám poškozený mozek, pak mne nechte zemřít bez jakékoli následné léčby.

Jestliže dojde k selhání mého dýchání, které je pravděpodobně nevratné, nebo budu-li potřebovat dechový ventilátor na dobu delší než čtyři týdny, řekněte mi, co se přihodilo, vytáhněte intubaci a odpojte mne od dýchacího přístroje. Rád bych řekl sbohem svým milovaným, než zemřu. Myslím, že smrt na ventilátoru je pro mne špatná.

Pokud se nemohu sám obsloužit při jídle a mám jen malou naději, že budu opět jednou jíst sám, nepřeji si, abych byl nadále vyživován. Nedávejte do mého těla sondu, kterou mě budete nepřirozeně vyživovat. Nevpichujte do mě intra-venózní přístupy, kterými byste mne vyživovali. Pokud mám již zavedený intra-venózní přístup, dejte mi jen tekutiny, dovolte mi zemřít bez výživy, kterou bych měl, kdybych byl koherentní. Hladovění a dehydratace povedou k selhání led-vin. Obojí jsou relativně méně bolestné procesy než všechny invazivní postupy a poslouží mi k lepší smrti. Jakmile zkolabují mé ledviny, což bude pravděpo-dobně ireverzibilní stav, nechci být závislý na dialýze. Nedovolte to. Umožněte mi zemřít na selhání ledvin.

Pokud dojde k velkým popáleninám mého těla, na více než 50 % celého těla, budu-li zohavený a jestliže bych měl měsíce a déle podstupovat strastiplnou léčbu, neresuscitujte mne, nedávejte na umělou plicní ventilaci ani do mne nezavádějte žilní vstupy. Bez těchto zásahů přijde přirozená smrt, která je milosrdná. Léčba z velkých popálenin trvá roky a jedinec se pravděpodobně nikdy zcela neuzdraví, zažije velké množství fyzické a psychické bolesti a já nechci tímto experimentem projít. Nenacházím v takovém životě žádný smysl.

Pokud není má mysl zasažena a potká-li mě některé onemocnění, o kterém jsem hovořil, nechci, aby za mne kdokoli rozhodoval, chci toto rozhodnutí udělat sám. Cítím se jistý v tom, že udělám logické a správné rozhodnutí, které přinese mou

67

smrt. Mnohokrát jsem se ve své praxi konfrontoval s pacienty, kteří měli pro-blémy, které jsem uvedl výše. Mnohokrát. Jsem svědkem mnoha špatných smrtí. Jsem svědkem toho, že mnoho lidí zůstalo v ulitě svého těla, neschopno se o sebe postarat, neschopno se účastnit života. Považuji to za prodlužování umírání. Re-suscitace a výše popsaná péče neprodlužují život, naopak zabraňují dobré smrti.

Žil jsem krásný život, dost dlouhý, se skvělými lidmi okolo. Ve všech zmíně-ných patologických situacích chybí kvalita života, která již není dosažitelná. Po-kud kvalita odejde, je pryč, s malou nebo žádnou nadějí na změnu, nastal čas zemřít. Chci zemřít dobře, v pravý čas. Opakuji ještě jednou: kvantita pro mne není důležitá.“152

V důstojném nesení bolesti a umírání velkou měrou pomáhá hospicová a paliativ-ní péče. Proto se v následujícím textu budeme věnovat právě paliativní medicíně.

152 DAVIS, J. J.: On Writing Ones Own Advance Directive. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Com-municating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014, s. 212–213.

69

4 PALIATIVNÍ MEDICÍNA

Paliativní medicína pomáhá člověku zvládnout ty situace, které jsou již medi-cínsky nekurabilní. V hospicích, kde se paliativní medicína realizuje nejvíce, je prostor a čas na intimní momenty. Úkolem hospice je doslova naplnit dny živo-tem. Vědomě se zde vytvářejí podmínky, které pomáhají umírajícím vyřešit pro ně důležité osobní záležitosti a situace. Umírající člověk pak díky tomu neodchá-zí ze života zatížen nevyřešenými problémy.153 Paliativní péče podporuje život a považuje umírání za normální proces, smrt ani neurychluje, ani nezpomaluje. Respektuje potřeby umírajících a kromě základních cílů, jako je symptomatic-ká léčba, zahrnuje též terapii somatické i psychické bolesti a také emocionální a spirituální pomoc klientovi.154 Takovou komplexní péči nemohou nemocnice pacientům částečně z pochopitelných, ale částečně také z méně pochopitelných důvodů poskytnout.

Řada seniorů vnímá pobyt v nemocnici jako extrémně psychicky vypjatou situaci. Jsou vytrženi ze známého prostředí, nejsou respektovány jejich potřeby a to, na co jsou zvyklí. Dochází u nich k velkému osamocení a odosobnění. Člo-věk přitom v posledním období svého života touží po opaku, touží po tom, aby mu byl dopřán klid a poskytnuta útěcha. Nejen převoz houkající sanitou může být pro mnoho lidí vyloženě traumatickým zážitkem plným utrpení a těžkého stresu. Pacient je v nemocnici redukován na biologickou hmotu, která se musí udržet co možná nejdéle při životě, za každou cenu. Jak ale pacient prožívá svůj život, je vedlejší. Například i člověk, který je zralý k odchodu z tohoto světa, a proto odmítá stravu, bývá v nemocnicích napojen na umělou výživu nosní son-dou a má ruce připoutány k lůžku.155

Lékař Jan Hnízdil, který opustil praxi „klasického“ lékaře a věnuje se kom-plexní medicíně a zvláště psychosomatickým poruchám, si je jist, že většina nemocí a utrpení je způsobena špatným životním stylem v tom smyslu, že člo-věk často strádá emocionálně, a jeho zdravotní stav je tudíž úměrný jeho stavu psychickému. I přední český psychosomatik Vladislav Chvála zastává názor,

153 Více se tomuto tématu věnuje HALÍK, T.: „Poslední věci“ v křesťanské tradici. In: ONDRAČKA, L. et al.: Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. 1. vyd. V Praze: Cesta domů, 2010, s. 71–78.

154 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 35.155 Srov. FUNK, K.: Provázení stářím a umíráním, aneb O prolínání obou světů. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2014, s.126–127.

70

že medicína sice funguje dobře po odborné stránce, ale neumí zasáhnout v psy-chických a duchovních potřebách člověka. Lze to přirovnat k permanentnímu vysoušení chalupy, do níž voda nerušeně teče děravou střechou. Diagnostická schopnost některých lékařů spočívá v nikdy nekončících vyšetřovacích procedu-rách. Zatímco v minulosti byl příčinou utrpení převážně nedostatek péče, dnes je to naopak její přebytek, možná právě na úkor uspokojení psychických a jiných potřeb umírajícího člověka.156

Sotva se dá umřít důstojně, když je pacientovi odepřen podíl na srozumitel-ných informacích o medicínských úkonech, o způsobu trávení posledních chvil. Medicínská důkladnost a ustavičný spěch jsou sice možná někdy důležité, ale zapomíná se, že pod přikrývkou je člověk, jehož duše potřebuje i vlídně odpoví-dat na otázky, třeba i nevyřčené, společně se zamyslet nad uplynulým životem, nad vztahy, požádat o odpuštění nebo ho přijmout. I když se někteří zdravotníci domnívají, že jednají profesionálně, není tomu tak, pokud nedovolí nemocnému, aby poslední chvíle jeho života proběhly v jeho režii. Umírající by si sám měl říci, co by potřeboval a co je pro něho nyní po šedesáti, sedmdesáti či osmdesáti letech života nejpodstatnější a bez čeho nemůže odejít…

Někteří autoři se shodují, že novější pojetí dobré smrti znamená, že se pacientovi alespoň částečně navrátí kontrola nad umíráním do jeho rukou, a to ze-jména ve dvou bodech – v místě a čase. Umírající člověk by si měl vybrat místo, kde zemře. A pokud chce zemřít doma, mělo by mu to být umožněno. Například v roce 2010 se většina úmrtí v České republice odehrála v prostředí institucio-nální péče, tedy v nemocnici či v jiném léčebném nebo sociálním zařízení. Po-kud by však byly více podporovány terénní sociální a zdravotní služby a zavede-na větší osvěta a podpora neformálních pečujících, bylo by patrně možné podíl těchto úmrtí snížit.157

Člověk není pouze bytost fyzická, ale též spirituální, a v konečné fázi života se začíná v psychologické a duchovní oblasti odpoutávat od pozemského života. Toto odpoutání se může projevovat různými změnami v myšlení a chování je-dince, například omezenou potřebou komunikovat s ostatními, odmítáním kon-taktů s jinými lidmi, ponořením se do spánku apod. Toto období může být někdy pacientovým nejbližším okolím vnímáno zbytečně hystericky, což může vést až k narušení jinak přirozeného procesu umírání. Žádné, ať už fyzické, psychické, či duchovní potřeby umírajícího by neměly být zanedbávány. Je důležité najít zdravou rovnováhu mezi tím, že jedinec touží být sám, a zároveň by se nikdy neměl cítit opuštěný. Najít takovou hranici patří mezi skutečné umění života.

156 Srov. FUNK, K.: Provázení stářím a umíráním, aneb O prolínání obou světů. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2014, s. 126.157 Srov. NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013,

s. 30–31.

71

Aby ošetřovatelé dokázali citlivě rozlišit to, co pacient v dané chvíli potřebu-je a co už je zbytečné a invazivní, je nezbytné, aby sami měli vyjasněný postoj k umírání a smrti. Nedá se zřejmě říci „vyřešený“, protože i umírání a smrt pat-ří mezi fenomény, které jsou dynamické a procházejí vnitřními změnami. Ale je naprosto destruktivní, pokud umírající klient podnítí debatu o smrti a posledních věcech člověka otázkami směrem k přítomné zdravotní sestře a ta raději opustí pokoj. Bohužel i takové případy se v praxi objevují. Cítí profesionál strach ze smrti? Jaký smysl jí přikládá? Je to něco, co by nemělo být, nebo je to součást života? Je potřebné si touto reflexí projít a vytvořit si vlastní postoj k umírání všeobecně, a poté konkrétně k vlastní smrti. Pak totiž nebudou ty, kteří pracují s umírajícími, otázky a potřeby klientů strašit, stresovat, ale budou moci sami poskytnout umírajícím náležitou podporu v době, kdy o ni požádají.

Vnímání smrti a pocity, které se k ní pojí, jsou ryze individuální. Velmi dů-ležité však je překonání osobního strachu z umírání a smrti. Pokud tento krok ošetřovatelé zvládnou, mohou pak lépe asistovat klientům v jejich procesu umí-rání a umožnit jim tzv. dobrou smrt. Pohled na dobrou smrt je také čistě indivi-duální, někdo ji vidí jako proces, kdy člověk nevnímá bolest, umře ve spánku, či naopak při vědomí. Pro jiné je dobrá smrt taková, kdy se jedinec cítí v míru sám se sebou a s ostatními, je v kruhu své rodiny, má vyřízené všechny důležité záležitosti apod. Mají-li tedy pečovatelé vyjasněný svůj postoj k umírání a ke smrti, dokážou pak své prožitky „uzávorkovat“, dát je stranou a oddělit je od pocitů pacienta. Pokud si všechny tyto prožitky připustí a zpracují je, mohou být nástrojem terapeutických hodnot pro své klienty. Jedna zdravotní sestra to shrnu-la následovně: „Dobrá smrt znamená, když konkrétní pacient dostane přesně to, co potřebuje. Pokud si například potřebuje vyřešit nějaké otázky s jednotlivými členy rodiny a podaří se mu to, je to pak dobrá smrt. Dobrá smrt je v zásadě to, že každý konkrétní člověk dostane to, co je pro něho nejpodstatnější a co potře-buje k tomu, aby dobře odešel.“158

Práce s umírajícími klienty je postavena na holistickém pojetí člověka, zahr-nuje tedy péči o tělo, duši i ducha. Patří sem samozřejmě i terapeutické techniky, jako je meditace, vizualizace, které se používají u pacientů s rakovinou. Medi-tace přináší relaxaci, snižuje negativní pocity a prodlužuje efektivitu léků proti bolesti, pomáhá též umírajícím zvýšit uvědomění emocionálního a duchovního aspektu bytí, zvyšuje pravděpodobnost dosažení míru, klidu pacienta. Intervence u umírajících lidí se zaměřuje na pět oblastí:159

1. udržení kvality života, která zahrnuje kvalitu fyzického i emočního stavu;2. zvládání poklesu fyzické kondice;

158 SAMAREL, N.: The dying proces. In:WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 103.

159 Srov. SAMAREL, N.: The dying proces. In:WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 104.

72

3. relevantní konfrontace existenciálních a duchovních otázek, které zahrnu-jí podporu a zároveň výchovu k udržení sebevědomí, sebepojetí, bezpečí, úcty, sebepéče, akceptování ztrát a naději;

4. plánování péče o pozůstalé členy;5. pokojný odchod člověka ze života.

V některých odborných textech jsou uvedeny konkrétní fyzické příznaky, jež pacienta indikují k paliativní péči. Jedním z příznaků je ztráta napětí svalů, kdy jedinec není schopen hýbat končetinami. V této fázi hraje velkou roli právě pa-liativní péče, polohování nemocného apod. Dalším fyzickým příznakem k indi-kaci paliativní péče může být, a často je, porucha mluvení, pacient není schopen vyslovit to, co by chtěl. V této fázi je velmi důležité být k pacientovi trpělivý, opakovat věty, nemluvit zbytečně a rychle. Velmi častou indikací k paliativní péči je porucha polykání. Mělo by se dbát o to, aby měl pacient správnou polohu. Dalšími příznaky jsou snížení funkce svěračů, střevní aktivity, pomalá cirkulace oběhu, změny ve vitálních funkcích apod.160 Toto jsou pouze střípky, pro nás je ale podstatné, že paliativní medicína je správně indikována tehdy, pokud došlo doslova k vyprázdnění možností řešení pacientovy situace lékařskými zásahy, jinak řečeno, pokud sebevyspělejší medicína ani lékaři už pacientovi nemohou pomoci. Helena Haškovcová dodává, že paliativní péče má být zahájena teh-dy, když jsou negativní důsledky kurativní terapie větší než očekávaný přínos.161

Pacienti s chorobou, která je ohrožuje na životě, nebo klienti v terminální fázi po-třebují efektivně rozvinout způsoby zvládání léčby a životní změny. Míra rozvinutí těchto schopností záleží na tom, jak pacienti vnímají vážnost svého onemocnění. Nemoc může být vnímána jako výzva, příležitost, nepřekonatelná překážka nebo jako trest. Odpovědi na onemocnění mohou být různé, od maladaptivních, neefek-tivních až po konstruktivní, smysluplné. Někteří lidé se fixují pouze na informace, které si o nevyléčitelné chorobě shromaždují. I přesto, že někteří pacienti své one-mocnění pojmou jako výzvu, vybalancovat správnou „odpověď“ na onemocnění se nemusí poštěstit každému. Uveďme příklad ženy, která trpěla rakovinou prsu, ovšem se skvělou prognózou (podle statistik měla 95% naději na přežití). Odmít-la se však léčit tradiční medicínskou léčbou a snažila se najít svou vlastní cestu k uzdravení. Většinu času trávila četbou knih, které se zabývaly rakovinou prsu, mlu-vila s mnoha „znalými“ lidmi, aby získala ještě více informací, nepřetržitě zkouše-la nové techniky (speciální diety, dávky megavitaminů, fyzické cvičení, relaxační cvičení na psychiku, hudební a taneční terapii a akupresuru), které jí měly pomoci k uzdravení. Několikrát se též zúčastnila psychoterapie. Dá se říci, že dělala „kariéru

160 Srov. SAMAREL, N.: The dying proces. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 100.

161 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 36.

73

v rakovině prsu“, tato činnost se stala náplní jejího života. Avšak ani dva roky po léčbě, kterou si naordinovala sama, se nevrátila do práce. Pacientka zvolila napros-to neefektivní způsob překonání své choroby, dělala si to těžší, místo toho, aby na-přela své síly jiným směrem, což by jí jistě přineslo zdravější a uspokojivější život.162

Mnoho pacientů, kteří onemocněli nevyléčitelnou chorobou, udělalo ve svém životě vědomé rozhodnutí, jak chtějí se svojí nemocí žít, a snažili se najít, v čem by mohla mít pozitivní vliv na jejich život. Zvládnout krizi tímto způsobem je velmi těžký úkol, s nímž by mohla pomoci právě logoterapie. Myšlenka, že diagnóza nevyléčitelného onemocnění může přinést i něco dobrého, je vlastně značně bláznivá. V čínštině je slovo krize vytvořeno z kombinace slov nebez-pečí a příležitost. Skutečná příležitost v takové situaci je v tom, že lidé využijí svou zkušenost pozitivním způsobem, vytáhnout z ní to důležité a aplikují to na každou oblast ve svém životě, tedy i na umírání. Pokud se učíme rozumět svým nejhlubším prožitkům, stáváme se celostnějšími, kompletními bytostmi, jsme obecně otevřenější ke změnám ve svém životě. To se pak projevuje ve schop-nosti lépe komunikovat, ve zlepšených vztazích s ostatními lidmi a v pocitech celkového vnitřního zpevnění. Výsledek těchto zkušeností vede k většímu uvě-domění si sebe a tato zkušenost obohatí jedince po zbytek jeho života.163 Všech-ny tyto výzvy jsou a měly by být součástí paliativní péče.

Cílem paliativní léčby je samozřejmě poskytovat pacientovi, který je termi-nálně nemocen, nejen úlevu v tělesných příznacích a mírnění bolesti, ale též sledovat klienta po psychické stránce.164 Je tedy zaměřena na holistický přístup k člověku. Paliativní medicína usiluje o:165

• prodloužení a zachování života, který bude svou kvalitou pro pacienta při-jatelný;

• respekt a ochranu důstojnosti nevyléčitelně nemocných;• respektování přání a potřeb pacientů, což jim pomáhá uvědomit si hodno-

tové priority;• vytvoření podmínek, aby mohl pacient poslední období svého života prožít

ve společnosti svých blízkých, v důstojném a vlídném prostředí;• uvědomění si skutečnosti, že umírání je součást života a každý jednotlivý

člověk ho prožívá jedinečně;• všestrannou účinnou oporu příbuzným a přátelům umírajících a o aktivní

pomoc blízkým při zvládání jejich zármutku i po smrti blízké osoby.• poskytování spirituální pomoci dle přání klienta.



164 Srov. SLÁMA, O. et al.: Paliativní medicína pro praxi. 2., nezměn. vyd. Praha: Galén, 2011, s. 25.165 Srov. SLÁMA, O. et al.: Paliativní medicína pro praxi. 2., nezměn. vyd. Praha: Galén, 2011, s. 25.

74

Paliativní léčbu poskytují pacientům některá nemocniční zařízení, zejména ovšem hospice. Hospicová péče má tři formy: domácí hospicová péče, stacionár-ní hospicová péče (tzv. denní pobyty) a lůžková hospicová péče. U stacionární péče je pacient ráno přijat a večer se vrací zpět domů.166

V dnešním pojímání není hospic pouze místo, ale interdisciplinární pro-gram zajišťující kontrolu bolesti a uspokojení fyzických, psychických, sociál-ních a duchovních potřeb člověka. V ideálním případě je paliativní medicína realizována multidisciplinárním týmem: lékařem, zdravotní sestrou, sociálním pracovníkem, psychologem či terapeutem, knězem, dobrovolníkem. Pacient má samozřejmě právo mít ve své blízkosti své rodinné příslušníky. Nemoc-ný má též právo zemřít spíše než v nemocnici či jiné instituci v prostředí do-mácím nebo hospicovém. Důležitou součástí paliativní péče je též sebepéče, tzn., že se klient učí pečovat sám o sebe, porozumět otázkám vnitřního smut-ku a uvědomovat si důležitost komunikace. Na sebepéči je v tomto systému kladen velký důraz, na rozdíl od nemocničního modelu, kde má rozhodující úlohu lékař.167 Dobrá paliativní péče se neobejde bez bohaté komunikace. Bez upřímné a pravdivé komunikace s pacientem je veškerá péče neefektivní. Ho-vořit s nemocným člověkem, odpovídat na jeho otázky a zůstat s ním i tehdy, když je agresivní a v diskomfortu, je základní pravidlo paliativní péče. Též péče o pozůstalé je nutností, protože někteří pozůstalí potřebují profesionální pomoc i několik měsíců po pohřbu.

National Hospice Organization (NHO) definuje „hospicovou filozofii“ takto: „Hospic poskytuje podporu a péči lidem v poslední fázi neléčitelného onemoc-nění, aby mohli žít plnohodnotně a tak dlouho, jak je to možné. Hospic pohlíží na umírání jako na normální proces žití a snaží se udržet kvalitu života. Hospic podporuje život, neurychluje smrt ani neprodlužuje umírání. Podstatou hospico-vé péče je naděje a víra. Hospic nabízí podporu i těm, kdo se o umírající starají, zohledňují se jejich potřeby i potřeby pacientů a jejich příbuzných a dbá se na odpovídající mentální a duchovní přípravu na smrt. Hospic poskytuje paliativní péči terminálně nemocným lidem a jejich rodinám bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, rasu, vyznání, sexuální orientaci, hendikep, diagnózu a schopnosti za péči zaplatit.“168

166 Srov. SVATOŠOVÁ, M.: Hospice a umění doprovázet. 7., dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 127.

167 Srov. CHAPPLE, H. S.; PETTUS, K. I.: Does the Nations Survival Depend on a New End-of-Life Conversation? In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014, s. 302.

168 LATTANZI-LICHT, M.; CONNOR, S.: Care of the Dying: The Hospice Approach. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 146

75

Samozřejmě, že ne všichni umírající pacienti i jejich rodiny potřebují hospico-vou péči. Důležité je, aby jim hospicová péče byla nabídnuta a klienti mohli tyto služby využít. Někteří autoři hovoří o třech hlavních potřebách umírajících lidí:169

1. potřeba kontroly bolesti;2. potřeba udržet důstojnost a správné sebevědomí a sebehodnotu;3. potřeba lásky a náklonnosti.

Je patrné, že potřeby umírajících lidí jsou totožné se základními lidskými potře-bami, jsou rozdílné pouze ve své intenzitě, což je způsobeno určitou nerovnová-hou u umírajících lidí. Velký důraz se samozřejmě klade na tišení bolesti, pacient by neměl umírat v bolesti, která je nekontrolovatelná. S respektem by se měly pojmenovat nejdůležitější potřeby pacienta a péče, o kterou sám pacient a jeho blízcí stojí. Hospicový přístup znamená setkání umírajícího člověka a jeho ro-diny se vším, co s sebou všichni zúčastnění přinášejí. Pokud má být dosaženo smíření konkrétního člena rodiny s umírajícím, měl by se celý multidisciplinární tým snažit právě o toto. Jedná-li se například o umírajícího pacienta, který roky nebyl v kontaktu se svou dcerou a nechce zemřít, aniž by si s ní promluvil, měli by zúčastnění lidé přinejmenším zkusit vytvořit podmínky pro vzájemné setkání a snad vzájemné odpuštění. Nesmíření může blokovat dobrou smrt. Tato zkuše-nost je známá z mnoha případů. Je velmi důležité správně vytipovat to, co pa-cient skutečně potřebuje, a pomoci mu tuto poslední, ale pro nekomplikované umírání zároveň nezbytnou věc vyřešit.

V paliativní péči se též klade důraz na členy rodiny umírajícího pacienta. Ro-dinné vztahy mohou být komplikované kvůli rozdílným povahám členů rodiny a v době umírání jednoho z nich může dojít k vnitřním zápasům, ztrátě kontroly, k neschopnosti pojmenovat a říci intimní věci, které se týkají dlouhodobých, ně-kdy problematických vztahů. Příbuzní mohou být vyčerpaní péčí o umírajícího člena rodiny a mohou být zranitelnější tváří v tvář smrti. Proto je velmi důleži-té, aby se usilovalo o dobrou, správnou smrt. To si lze jen těžko představit bez vřelého, osobního vztahu, postaveného na otevřené komunikaci mezi pacientem a jeho rodinou. A právě tehdy, když se umírající uzavírá do sebe, posouvá se od ostatních lidí směrem k sobě, potřebují rodinní příslušníci větší podporu a ujištění, že věci jdou tak, jak mají. V této fázi by měl tým pečovatelů zvýšit svoji aktivitu a dávat členům rodiny informace a vše, co pomůže k akceptování umírání a smrti. Právě čas blízké smrti je zároveň časem pro zintenzivnění péče o členy rodiny. Tuto skutečnost dokládá následující případ: „Pan Owen, 64letý podnikatel, se nacházel v terminální fázi rakoviny prostaty. Starala se o něho jeho prostřední, 33letá dcera, která žila v sousedství. Žena projevovala velké

169 Srov. LATTANZI-LICHT, M.; CONNOR, S.: Care of the Dying: The Hospice Approach. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 148.

76

obavy o svého otce, protože trávil mnoho času v posteli. Ošetřující sestra vy-zvala pana Owena, aby na škále bolesti vyjádřil tu svou, a požádala ho, aby to udělal několikrát za den. Škála obsahovala 10 bodů, 1 znamenala malou bolest, číslo 10 označovalo bolest velkou. Pacient označil svoji bolest mezi stupni 3–4, tedy jako značný diskomfort. Zdravotní sestra kontaktovala ošetřujícího lékaře, který mu naordinoval léky proti bolesti. Zdravotní sestra i zdravotní pomocník postupně zjistili, že je pan Owen mírně rezistentní na zvyšování dávky léku proti bolesti a příležitostně lék vynechá. Bolest pana Owena se držela na stupni 2–3 několik následujících dní. Ošetřující sestra přednesla svoji obavu na setkání týmu, protože cílem péče je, aby bolest u pacientů v hospici byla mezi stupněm 0–1. Hospicový kaplan se zaměřil na prostředí, ze kterého pan Owen pochází, jeho kulturní a náboženské pozadí. Členové hospicového týmu navrhli pečující sestře, aby promluvila s panem Owenem a jeho dcerou o událostech či zkuše-nostech, které mohli vést k narušení léčby bolesti.

Po několika dnech řekl pan Owen zdravotnímu pomocníkovi o oblíbeném strý-ci s chronickým onemocněním, který se stal závislý na lécích proti bolesti, jejichž užívání ho posledních několik měsíců před smrtí změnilo. Bolestná rodinná zku-šenost a vlastní stoická povaha zakazovala panu Owenovi, aby užíval léky proti bolesti, které potřeboval. Po několika rozhovorech s ošetřující sestrou pan Owen souhlasil s tím, že léky bude užívat pravidelně, a jeho hladina bolesti byla udržo-vána na nízké hodnotě. Rozhovor sociálního pracovníka pomohl dceři pana Owe-na vypořádat se s frustrací, kterou cítila, když otec nechtěl správně užívat léky. Dobrovolník zůstával s panem Owenem několikrát v týdnu, aby si dcera mohla vyřídit potřebné záležitosti anebo si jen odpočinout.

Jakmile měl pan Owen bolest pod kontrolou, změnil se jeho denní program – nemusel už trávit čas na lůžku, ale začal si užívat návštěvy přátel a dobrovolníků.“170

Z tohoto příkladu je patrné, jak důležitá je týmová spolupráce a komunikace a jak je podstatné věnovat se osobním tématům umírajícího, která mohou sou-viset s jeho přítomným počínáním.

Elisabeth Kübler-Rossová na druhou stranu poukazuje na skutečnost, že sama vnímá jako kruté, pokud se očekává od členů rodiny, že budou neustále k dispo-zici svým příbuzným. Jako se člověk potřebuje nadechnout a vydechnout, tak i doprovázející potřebují dočerpat energii mimo prostor hospice, žít zase trochu normální život a aspoň na chvíli opustit myšlenky na nemoc. Stává se, že si do-konce někteří příbuzní stěžují, že doprovázející byli na příjemném víkendu nebo že šli do divadla či do kina. Byli obviňování z toho, že si užívali příjemný čas,

170 LATTANZI-LICHT, M.; CONNOR, S.: Care of the Dying: The Hospice Approach. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 143–161. Srov. KÜBLER-ROSS, E.: On death and Dying. What the dying have to teach doctors, nurses, Clergy and Their Own Fami-lies. Routledge 1995, s. 150.

77

když byl někdo z rodiny terminálně nemocný.171 My se ale domníváme, že je velice důležité, když pacient i jeho rodina cítí, že nemoc zcela nerozvrátila chod domácnosti a že nezbavila ostatní členy rodiny možnosti alespoň občas se oddat nějaké příjemné aktivitě. Přesně tak jako terminálně nemocný člověk nemůže čelit permanentně tváří v tvář smrti a nemoci, nemohou doprovázející tuto služ-bu vykonávat bez času, v kterém nemoc alespoň na chvíli není přítomna. Ro-zumný pečovatel ví, že je potřeba udržovat rovnováhu mezi pomocí a službou pacientovi s ohledem na své vlastní potřeby.

4.1 Smrt dětí a adolescentů

Přirozené umírání je neoddělitelnou součástí života, pokud však umírá dítě, je situace o mnoho náročnější, neboť ze světa odchází člověk, jenž nestihl využít všechen čas, který by za normálních okolností využít mohl. Tato situace vyža-duje náročnější péči ve všech ohledech.

Smrt dětí je záležitostí krutou. I přes různá chápání smrti a různé postoje k ní, včetně křesťanského, který doufá a věří, že smrtí dítěte život pokračuje v jiném „prostoru“, je smrt dítěte téměř vždy záležitostí nesmírně bolestnou a často trau-matickou.

Tradiční moudrost napříč staletími a kulturami tvrdí, že zármutek rodičů po smrti dítěte je traumatičtější, trvá déle a je hlubší a komplexnější než jakýkoli jiný zármutek, a že ztráta dítěte je nejtragičtější a je prožívána jako nejnespra-vedlivější ze všech ztrát.172

Rodiče často zůstávají ve fázi popření a nejsou ochotni připustit fakt, že malé stvoření, které by mělo růst, poznávat svět, vzdělávat se, dělat dospělý svět šťast-nějším a veselejším, náhle či pozvolna odchází. Představa, že odchází malé ne-vinné dítě či dospívající mladý člověk, je nepatřičná a odpuzující. Mládí rovná se život, růst a budoucnost. Smrt je v tomto případě tvrdě nemilosrdná a o to více potlačující život, a lze ji jen velmi těžko v tomto období zdravě integrovat do života pozůstalých. Mnoho dospělých lidí neumí hovořit s dětmi o konci ži-vota, o smrti. Dospělí se domnívají, že děti jsou příliš křehké na to, aby porozu-měly tomuto hlubokému fenoménu, přitom pak když samo dítě náhle odchází, dospělý člověk jakoby zcela ztrácí schopnost rozumět věcem, o kterých se snad domníval, že jsou přijatelné.

Přes všechno, co smrt dítěte jakoby popírá a staví se proti ní, přes všechny stra-tegie, kterými se společnost snaží dítě ochránit, zůstává faktem, že děti umírají.

171 Srov. KÜBLER-ROSS, E.: On Death and Dying: What the dying have to teach doctors, nurses, clergy and their own fami-lies. Routledge 1995, s. 129–130.

172 Srov. MCLARENOVÁ, J.: Smrt dítěte. In: FIRTH, P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 105.

78

Umírají násilně, po těžkých a dlouhodobých onemocněních, náhle, po nehodách nebo jsou svědky násilí, které později nepřežijí.

Dospělí mají tendenci malé děti před smrtí chránit, někdy je i záměrně špat-ně informují. Stává se, že je dokonce schválně nevezmou na pohřeb babičky či dědečka. Nejmenší děti a děti mladšího školního věku nemají přesnou předsta-vu o smrti. Odborníci se shodují v tom, že děti přibližně ve věku devíti let si za-čínají uvědomovat konečnost svého života v tom smyslu, že vědí, že umírají.173 Někteří autoři popisují tzv. akcelerované zrání, což znamená, že dítě mluví jako dospělý, používá pojmy, kterým nerozumí anebo jim přisuzuje jiný obsah než dospělí. Pokud se starší dítě ptá a hovoří na téma konce života, je velmi důležitá forma, jakou s ním mluvíme. O smrti bychom měli hovořit klidně, jako o něčem samozřejmém, co se týká naprosto všech. Přesto je to v praxi velice nezávidě-níhodná situace pro každého zdravotníka, psychologa, a zvláště pak pro rodiče. To, že odchází nerozvinutý život, zvyšuje jejich bezmocnost. Elisabeth Kübler--Rossová uvádí, že je těžké čelit smrti bez sebeklamu. Naše kultura nedává ro-dičům žádné pokyny, jak hovořit o smrti, a v odborné literatuře panují neshody. Děti objevují smrt v raném věku, chápou, že život nakonec skončí. Toto pozná-ní může u dítěte vyvolat úzkost, se kterou je důležité se v průběhu jeho vývoje vypořádat. „Pozoruhodné není to, že se děti dopracují k dospělému pohledu na konec života, ale spíš to, jak urputně se dospělí v průběhu života drží dětských představ a jak pohotově se k nim vracejí.“174

Osobní setkání s těžkou chorobou a později se smrtí dítěte je téměř pokaždé emočně náročná situace nejen pro rodiče, ale také pro sourozence, rodinu i okolí. Ladislav Brabec uvádí některá pravidla, jak s umírajícími dětmi hovořit:175

• Otázky, které se týkají povahy nemoci, by měly být zodpovězeny úměrně věku.

• Dítěti nesdělujeme oficiální označení smrtelné nemoci, není schopné to často kognitivně zpracovat; záleží jen na kreativitě a duchovní vyspělosti člověka, jak dítě pravdivě poučit.

• Informace, které dítěti sdělujeme, by měly být přiměřené věku, čímž se u něho snižuje úzkost a zvyšuje pravděpodobnost větší spolupráce.

• Záležitosti ohledně smrti by měly být dítěti sděleny jednoduše a přímo, není třeba zamlčovat, že trpí vážnou nemocí, na kterou mohou některé děti i ze-mřít, je ale třeba zmínit i naději na uzdravení.

• Rodiče, zdravotničtí pracovníci a všichni okolo dítěte by měli uchovat v dí-těti pocit bezpečí a mít pochopení pro jeho opakující se trápení, velmi cit-livě s dítětem zacházet a stejným způsobem se k dítěti chovat.

173 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 59.174 YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s.116–118.175 BRABEC, L.: Křesťanská thanatologie. Praha: Gemma 89, 1991, s. 95.

79

• Základem vzájemné důvěry je pravidelný rozhovor lékaře s rodiči, důležité je zodpovídat všechny otázky, které se někdy lékaři mohou zdát zvláštní.

• Lékař má rodičům vysvětlit nejen diagnózu dítěte, ale i všechny diagnos-tické a terapeutické zásahy.

• Do komplexního postupu se zahrnuje i psychologické, psychoterapeutické vedení dítěte, rodičů.

Tyto body jsou obecným návodem, jak postupovat, vždy je ale třeba vybrat to, co se váže na konkrétní situaci konkrétního dítěte. Nejdůležitější ovšem zůstá-vá chování rodičů. To nejpodstatnější je, jak se rodiče chovají, reagují, hovoří. Z jejich postoje a chování se k dítěti zrcadlí přístup, který dítě buď uklidňuje, nebo rozrušuje. V praxi je toto velmi důležitý moment.

Někteří autoři popisují, že děti často cítí hněv na své rodiče a okolí, který se může projevit při zhoršování stavu dítěte.176 Častým spouštěčem hněvu je velká bolest, kterou děti zakoušejí, způsobená vpichy do jejich tělíčka a bolestivými vyšetřeními, která se mohou opakovat. Velmi důležitý je neustále vřelý kontakt s dítětem, a to i ve fázi, kdy prochází hněvem. Komunikace s těžce nemocným pacientem, a o dítěti to platí dvojnásob, musí vycházet z jeho psychických potřeb.177 Otevřený a srdečný přístup k dítěti je základem veškeré léčby a péče. Rodiče i děti se často obávají ztráty. Ztráty kontroly, identity, vztahu. A právě otevřená komu-nikace je v takové situaci velice důležitá. V tom, jak se dítě v nemoci chová, jak odpovídá na všechny podmínky, ve kterých se se svým onemocněním nachází, může hrát velkou úlohu právě nevyřčená nebo nezodpovězená otázka po ztrátě.

Nemocnice není dobrým místem pro poslední dny dítěte, i když je přítomen vnímavý a srdečný personál. Zvláště tehdy, pokud nejsou přítomni rodiče. Jan Vymětal uvádí, že je nezbytné, aby dítě umíralo v přítomnosti nejlépe obou ro-dičů, přinejmenším toho, ke kterému má nejblíže.178 V této chvíli je účast rodi-čů nanejvýš důležitá. Nepříznivě může na malé pacienty působit i fakt, že v ne-mocnici je omezená možnost přítomnosti sourozenců, kamarádů, vrstevníků, dítě může být frustrované i nedostatkem hudby, zvířat a přirozeného domácího prostředí. Nemocnice v mnoha ohledech narušuje rodinný systém svým „řádem“ a to může být stresující i pro samotné dítě.

Mnoho těchto problémů se dá eliminovat tím, že dítě dožije svůj čas v rodině nebo v hospici. Dítě trpící rakovinou musí obstát ve dvou světech. První je svět léčby, medicíny, v němž jsou malí pacienti vystaveni strachu z návratu onemoc-nění, smrti, bolestivé léčbě s různými následky, jako je zvracení, ztráta vlasů, změny tělesného pojetí. To může být pro dítě mnohdy těžší než samotná nemoc.

176 Srov. PIKTOROVÁ, L. Ponímanie smrti detmi so život ohrožujúcim ochorením. Psychoterapie 3–4, 2012, s. 178.177 BERAN, J.; TUMPACHOVÁ, N.: Základy lékařské psychologie. Praha: Karolinum, 2009, s. 137.178 Srov. VYMĚTAL, J.: Základy lékařské psychologie pro studenty lékařství. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství,

1994, s. 164.

80

Druhý svět, do kterého je dítě zapojeno, je svět rodiny a školy, kde se snaží udr-žet vztahy, být úspěšné. Někteří autoři poukazují na to, že přecházet tam a zpět mezi těmito světy může být pro dítě těžké.179

Stabilní prognóza je faktorem, který dítěti přidává na celkové rovnováze. Zá-leží také na tom, jak vnímá závažnost své choroby. Je důležité, aby se nemocné dítě ve spolupráci s odborníky zaměřilo na tyto čtyři hlavní úkoly:180

1. žít a vytvářet normální život tváří tvář nejistotě;2. rozvinout efektivní strategie zvládání distresu z nemoci;3. udržet pozitivní sebevnímání a osobní identitu;4. zachovat pozitivní vztahy s rodiči, pečovateli, sourozenci, vrstevníky

a učiteli.

Každý z těchto úkolů v sobě zahrnuje další konkrétní body. Žít běžným způsobem v období veliké nejistoty znamená přehodnotit svůj dosavadní život, dotknout se hodnot a někde restrukturalizovat hodnotový žebříček. V oblasti sebevnímání a identity bude nemocné dítě v interakci se změněným stavem (např. po chemo-terapii nebo amputaci) a bude se vypořádávat s tím, co je pro něj nyní nejdůle-žitější, podstatné. Dítě si sahá na věci, na které ještě neměli sílu jeho rodiče, do-chází zde k určitému urychlenému vývoji, o němž jsme již hovořili.181 Přemýšlí o existenciálních otázkách, které by si ve svém věku za normálních podmínek ještě nepokládalo. Otevřená komunikace v rodině, včetně upřímných odpovědí a vysvětlení, a otevřené sdílení smutku jsou enormně důležité.

Smrt evokuje u většiny lidí strach a úzkost, děti a adolescenty nevyjímaje. Některé studie konceptu smrti nicméně poukázaly na skutečnost, že děti vyjád-řily své pocity spontánně v rozhovorech, v psaných odpovědích, v neskrývaném chování, prostřednictvím umění či tance. Některé studie ukázaly, že dětská před-stava smrti obsahuje tmu, příšery, vlkodlaky, peklo, hřbitovy, kostry, duchy dáv-ných předků a okultní síly. Děti se cítí opuštěny a zaskočeny. Bojí se, že přijdou o své rodiče nebo o svůj život kvůli vážnému onemocnění, válce nebo násilí. Cítí strach z přicházejícího stáří rodičů. Některé obavy se častěji objevují v určitém věku dítěte. U kojenců se projevuje strach (např. z odloučení od pečující osoby, z ponechání ve tmě nebo z opuštění) úzkostí a distresem. Menší děti projevují méně strachu než děti, které navštěvují školu. To je zásadní kvalitativní rozdíl v pojímání smrti mezi mladšími a staršími dětmi.

Domníváme se, že není žádný problém, pokud dítě nemá žádnou nebo jen vel-mi nepřesnou představu o smrti. Horší je, pokud je smrt dítěti předkládána jako

179 Srov. WASS, H.: Death in the Lives of children and adolescents. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 285.


181 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 59.

81

něco strašidelného, mytického. Strach ze smrti může vzniknout i tehdy, když s dítětem hovoří o smrti někdo nevyzrálý. Frustrované dítě pak může sourozen-cům nebo rodičům smrt přát, a pokud nakonec někdo skutečně onemocní, může se cítit zodpovědné za jejich smrt.182

Děti školou povinné mají větší zkušenost se strachem ze smrti. Vědí, že smrt nakonec potká každého. Jsou často kognitivně zaměstnáni vědeckými detai-ly smrti, konečností člověka a k tomu patří náležitý strach. Rozumí tomu, že lidský život může být ukončen mnoha způsoby, že člověk může zemřít nebo být zabit. Velkou úlohu v informovanosti dětí o smrti hrají média, zejména televize. Bylo například zjištěno, že americké děti sledují televizi 21–28 ho-din týdně, převážně pořady, které pro děti nejsou určené. Více než polovina dětí sleduje programy, které jsou plné násilí (v průměru pět scén za hodinu). Zjistilo se, že dětské programy obsahují dokonce více násilí než pořady pro dospělé. I pořady vysílané v sobotu dopoledne obsahují prvky násilí, zraně-ní a smrti. Americká psychologická asociace, která se zabývala násilím, zjistila, že:183

1. Častější sledování násilí v televizi koresponduje se zvýšenou agresivitou i následným chováním.

2. Sledování násilí zvyšuje strach z toho, že se jedinec stane obětí.3. Sledování násilí v televizi malými dětmi může mít škodlivé následky. 4. Sledování a vnímání násilí snižuje u dětí citlivost.5. Sledování násilí zvyšuje apatické chování.

Kromě násilí v televizi působí na dítě i písně, které obsahují destruktivní téma-tiku, zejména heavy metal a rap. Rocková hudba má dlouholetou tradici a na-příklad adolescentům slouží jako rebelie proti rodičům, jiným autoritám. Sex, láska, drogy, protiválečné protesty a negování autority jsou hlavními tématy, která mladé lidi oslovují. Heavy metal, forma rocku, která vznikla na počátku osmdesátých let, v sobě skrývá ale jiný náboj, písně jsou plné nenávisti, podpo-rují násilí, vraždy, zaměřují se na ženy, etnické a náboženské menšiny apod. Je pravda, že se projevy této hudby postupně zmírňují, přesto některé její formy stále podporují sebevraždy, satanismus a zlo. Je zajímavé, že destruktivní písně jsou oblíbené, skupina Guns N’ Roses prodala téměř devět milionů nosičů s písní Appetite for Destruction. Desky velmi prodávaného amerického zpěváka jménem Eminem obsahují například názvy písní Kill you, Criminal, Bitch Please apod.

Otázka otevřeného násilí a tvrdého sexu v textech písní, v televizi, ve filmech apod. je hluboce kontroverzní. Pokud dítě žije v prostředí, kde je sledování násilí



82

chápáno jako zábava, a poslouchá-li stále dokola songy o násilí, sleduje filmy se stejným poselstvím, není možné, aby to na jeho duši nezanechalo žádnou sto-pu.184 A nejde jen o filmy, songy, média apod. Mladí lidé se s násilím setkávají ve vlastní nebo blízké rodině, na ulici, ve škole, ve své čtvrti. Omezením sle-dování násilných pořadů a podobných situací se zabraňuje znecitlivění člověka k intimním, hlubším věcem v životě.

Strach ze smrti se u dětí nevytváří sám od sebe. Děti vyrůstají v konkrétní spo-lečnosti, absorbují vše, co je obklopuje, včetně postojů rodičů, učitelů, sportov-ních hrdinů, veřejných osobností. Mnohým rodičům je nepříjemné, když mají se svým dítětem otevřeně hovořit o smrti a umírání, a vyhýbají se těmto momentům, jak mohou. Ale navzdory diskomfortu, který rodiče v takových chvílích pociťují, by to měli alespoň zkusit. Otevřená a upřímná komunikace je účinnější než ti-cho či únik. Přiměřený strach ze smrti totiž může být silně motivující k osvojení zdravých návyků – od stravování přes spaní, sexuální chování, cvičení, osobní hygienu atd. Lidé by se měli naučit hovořit spolu o tom, jak je vhodné reagovat na životní krize, co cítí, když někdo blízký umírá, jaké chování tato situace vy-volává a jak ji člověk může zvládnout sám nebo s pomocí druhých. Důležitou roli hrají v této oblasti rodiče a učitelé, velmi záleží na jejich přístupu. Rozhodně by však měli využívat příležitostí, kdy si o tom mohou s dětmi otevřeně promlu-vit, jinak děti začnou hledat odpovědi na otázky týkající umírání a smrti jinde. Dostanou-li děti včas dostatek informací, je pro ně pak pozdější osobní setkání se smrtí svým způsobem snazší, protože vycházejí z nějakého žitého kontextu, který absorbovaly.

4.1.1 Smrtelná onemocnění dětí a adolescentů

K úmrtí adolescentů může dojít v důsledku těžkého onemocnění, nehody, zra-nění, delikvence, sexuálního napadení nebo jiného zneužití. Mezi nejčastější onemocnění, která ohrožují adolescenty na životě, patří diabetes, AIDS, lidský papilomavirus a některé formy rakoviny (uvedeme tři).

Diabetes mellitusDiabetes mellitus je chronická choroba, kterou nelze vyléčit. Umíme dobře tlu-mit její symptomy, ale onemocnění je nevyléčitelné. U diabetu 1. typu často zce-la schází inzulin, protože jsou zničeny B buňky, které ho produkují. Vyskytuje se nejčastěji v dětství a mladém věku, může se však objevit kdykoli, i ve stáří. Diabetes 2. typu je způsobován různou kombinací poruchy sekrece a působení


83

inzulinu.185 K projevům nejčastěji dochází až v dospělém věku. Existují i dal-ší typy diabetu, které jsou součástí jiných chorob – např. u závažných nemocí pankreatu nebo Cushingova syndromu –, a také gestační diabetes v těhotenství.

Diabetes 2. typu je nazýván diabetem dospělých (obvyklá manifestace po 40. roce života), avšak vzhledem k současné nerovnováze mezi energetickým pří-jmem a výdajem mohou tuto nemoc dostat i děti. Často jsou vlohy k diabetu 2. typu dědičně přenášeny z generace na generaci. Podle nových studií z Newca-stle University by nemoc mohla být léčena přísnou nízkoenergetickou dietou.

Smrt způsobená diabetem je ve věku mezi 15–24 lety relativně výjimečná. Například v Austrálii, Brazílii, Francii, Japonsku, Mexiku, Rusku a v USA tvo-ří podíl úmrtí na diabetes 0,5 % ze všech úmrtí adolescentů. Diabetes 1. typu je onemocnění, které postihuje mladé lidi na celém světě. Lékařské statistiky uka-zují, že se v současné době zvyšuje výskyt choroby převážně v městských ob-lastech rozvíjejících se zemí.

HIV/Aids Počet nemocných trpících AIDS stoupá nejen v Latinské Americe, Africe, Asii, Spojených státech amerických, ale též v České republice. Počet adolescentů na-kažených virem HIV stoupá převážně v Mexiku, Ekvádoru a v Brazílii. V měst-ských částech afrických států Benin, Kamerun, Keňa a Zambie je 40 % ženské populace ve věku 15–19 let nositelkami HIV. V Číně bylo mezi 300 000 naka-ženými nejméně 10 % teenagerů. Každý den se na celém světě nově nakazí 2400 mladých lidí a více než 5 milionů mladých lidí žije s virem HIV.186

Onemocnění způsobená lidským papilomaviremTakzvané onkogenní viry hrají významnou úlohu při vzniku ženské rakoviny. Předpokládá se, že hlavním biologickým karcinogenem je lidský papilomavirus HPV – sexuálně přenosný DNA virus.187 Světová zdravotnická organizace odhad-la, že je tímto virem ve světě nakaženo přibližně 630 milionů lidí. Onemocnění způsobená tímto virem patří v USA mezi nejčastější infekční onemocnění přená-šející se pohlavní cestou. Následkem tohoto onemocnění jsou kožní a genitální bradavice, děložní rakovina, rakovina hrdla a jícnu, konečníku, penisu, ženských zevních genitálií a vagíny. Rakovina děložního čípku je nejčastějším typem ra-koviny a je spojována s infekcí papilomaviru. Úmrtnost na rakovinu děložního čípku v USA je 35 %.188 V České republice se každý rok objeví přibližně 1050

185 KLENER, P.: Vnitřní lékařství. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: Galén, 2011, s. 873.186 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 83.187 KUDELA, M.: Základy gynekologie a porodnictví pro posluchače lékařských fakult. Olomouc: UP v Olomouci, 2011,

s. 67.188 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014,

s. 83.

84

nových případů karcinomu děložního čípku a cca 400 žen ročně zemře. Pětile-tá prevalence je však lépe vypovídající ukazatel než absolutní čísla. Prevalence udává poměr počtu nemocných k celkovému počtu obyvatel daného regionu. Česká republika je v tomto ohledu na tom lépe než Slovensko. Bohužel, v obou zemích je však výskyt této rakoviny častější, než je evropský průměr. Byla shle-dána téměř 100% spojitost mezi papilomavirem a rakovinou děložního čípku. Čtyři typy papilomaviru – 16, 18, 31, 45 – byly rozhodujícím způsobem aktivní v rozvoji rakoviny děložního čípku. Též bylo potvrzeno, že značnou úlohu při vzniku rakoviny děložního čípku a papilomaviru hraje imunitní systém.189 Fakto-ry, které rozvoj tohoto onemocnění ovlivňují, jsou stres, dále silná úzkost, krční streptokok a nachlazení. V současné době je již na trhu vakcína proti lidskému papilomaviru způsobujícímu rakovinu děložního čípku. Dívky, které se nechají očkovat ještě před započetím aktivního pohlavního života, jsou díky této vakcí-ně chráněny. Lékařské statistiky ovšem zatím nepotvrzují, že by vakcína stejně chránila i ty, kdo se již papilomavirem nakazili.

Rakovina v adolescenciExistuje velké množství různých typů a forem rakoviny. Každý typ se objevuje v jiné životní etapě jedince. Například rakovina děložního čípku, prsu nebo ko-lorektální karcinom jsou nejčastější u lidí ve věku mezi 25 až 40 lety. Statistiky ukazují, že ve střední a pozdní adolescenci se nejčastěji vyskytuje akutní lym-foblastická leukemie, maligní melanom, rakoviny štítné žlázy, non Hodgkinův lymfom, nádory centrálního nervového systému, Hodgkinův lymfom. V poz-dějším věku přibývá rakoviny konečníku, plic, žaludku, tračníku, slinivky břiš-ní a prostaty.

Nemoc si žádá svoji odpověď nejen z těla, ale i z mysli, emocí, chování a ducha. Ve fyzické oblasti se musí adolescent vypořádat s tím, že již necítí tolik energie jako před onemocněním, že jeho vzezření již není stejné – možná ztratil hmot-nost, vlasy, možná má amputovanou končetinu. To je samozřejmě např. pro 16le-tého člověka velmi citlivá otázka. Léčba onemocnění je spojena s invazivními technikami – odběry mozkomíšního moku, odběry tkání –, které jsou provázeny bolestí, zvracením, zácpou a možností, že pacient zemře. Jak to doslovně řekl jeden mladý člověk: „Když mi byla poprvé sdělena diagnóza, myslel jsem si, že umřu. Nebyl způsob, možnost, že bych se uzdravil.“190

Někteří odborníci tvrdí, že období adolescence je vůbec jedno z nejtěžších ob-dobí, kdy člověk musí zvládat určité životní mezníky – volbu povolání, plnoletost,

189 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 84.190 BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 87–88.

85

maturitu apod. V tomto období se silně utváří sebevnímání, sebepojetí, proto je pochopitelné, že mladý člověk může na ztrátu svého fyzického obrazu reagovat velmi citlivě. Hledání vlastní identity, vědět, kam patřím, znát sebe sama, vědět, kam směřuji, patří k velice častým otázkám, které si mladí lidé v tomto období kladou.191 Můžeme říci, že adolescence je takovým vrcholným obdobím osob-ního zájmu o identitu.

V emocionální otázce se na mladého člověka klade požadavek, aby zvládl všechny stavy, které mohou být plné frustrace, zklamání, nenaplněných před-stav a vzteku. V otázce duchovní si mladý člověk často klade otázku, jaký to má všechno vlastně smysl? Proč já? Jedinec může ztrácet spojitost mezi osobním životem a překročením této lidské existence.

„Jak je možné, že Bůh dopustí, aby trpěli lidé, navíc nevinní, jako jsou děti a adolescenti?“ To jsou časté otázky, které mohou v rozhovorech s těžce nemoc-nými přijít. Pomoc lze najít v následujícím textu Harolda Kushnera, který byl sám postižen osobní tragédií: „Náš syn Aaron právě slavil své třetí narozeniny, když se nám narodila dcera Ariel. Aaron byl bystré a šťastné dítě, které dokázalo ve dvou letech rozlišit tucet různých druhů dinosaurů a trpělivě dospělému vy-světlovat, jak dinosauři vyhynuli. Od doby, kdy v osmi měsících přestal přibírat na váze a v jednom roce mu začaly vypadávat vlasy, jsme se s ženou strachovali o jeho zdraví. Prohlíželi ho věhlasní lékaři, nazývali jeho stav složitými jmény a ujišťovali nás, že bude sice velmi malého vzrůstu, ale jinak bude docela nor-mální. Těsně před narozením dcery jsme se přestěhovali z New Yorku na před-městí Bostonu, kde jsem se stal rabínem místní židovské obce. Zjistili jsme, že tamní pediatr se zabývá výzkumem problémů dětského vzrůstu, a přivedli jsme mu Aarona. O dva měsíce později – v den, kdy se narodila naše dcera – navštívil mou ženu v nemocnici a řekl nám, že nemoc našeho syna se jmenuje progerie – ‚rychlé stárnutí‘. Dále nám řekl, že Aaron vyroste pouze do výšky něco málo přes metr, nebude mít vlasy ani řasy a obočí, bude vypadat jako malý stařík, i když bude ještě dítě, a zemře v době puberty.

Jak se má člověk vyrovnat s takovou zprávou? Byl jsem mladý nezkušený ra-bín, nechápal jsem zatím význam zármutku, to jsem se naučil až v pozdějších le-tech, a co jsem v ten den cítil nejvíce, byla hluboká a bolestná nespravedlnost. Nedávalo to smysl. Byl jsem dobrý člověk. Snažil jsem se žít tak, aby v Božích očích obstál. Víc než to, žil jsem hlubším náboženským životem než většina lidí, které jsem znal, lidi, kteří měli velké zdravé rodiny. Jestli Bůh existuje, jestli je alespoň trochu spravedlivý, neřkuli milující a odpouštějící, jak mi to mohl udě-lat? A i kdybych si řekl, že si zasloužím tento trest za nějaký hřích nevšímavosti nebo pýchy, jehož jsem si nebyl vědom, proč musel trpět můj malý syn? Byl to

191 Srov. ULRICHOVÁ, M.: Člověk, stres a osobnostní předpoklady: souvislost osobnostních rysů a odolnosti vůči stresu. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis ve spolupráci s Pedagogickou fakultou Univerzity Hradec Králové, 2012, s. 63.

86

nesobecký tříletý chlapec. Vše to nedávalo smysl. Aaron zemřel po svých čtr-náctých narozeninách.“192

Tento text vyvolává otázku, která napadne jistě nejen umírající adolescenty, ale nakonec všechny, kdo trpí a trpí hodně: Proč se zlé věci stávají dobrým li-dem? Neštěstí, které postihuje dobré lidi, není pouze jejich neštěstím, ale týká se všech, kterým záleží na dobru, na spravedlivém a poctivém světě. Jedna rodina, která přišla o svoji krásnou mladou dceru, se domnívala, že neštěstí se přihodilo proto, že nedodrželi půst. Jeden ze způsobů, jak se lidé snaží vysvětlovat smy-sl utrpení na tomto světě, vychází z předpokladu, že neštěstí přišlo jako trest za něco. Myšlenka, že Bůh nebo osud dává lidem to, co si zaslouží, je pohodlná, někdy se může zdát logická, má ovšem řadu slabin. Hlavní slabinou je to, že vy-tváří pocit viny tam, kde k němu není důvod. Nutí lidi nenávidět Boha a zároveň sebe. A navíc vůbec neodpovídá naší dnešní zkušenosti. Pokud by špatné a zlé věci měly přicházet za trest, jak by bylo možné, že mnozí lidé, kteří podvádějí v osobním nebo pracovním životě, lžou, kradou, zůstávají za své skutky jakoby životem „nepotrestaní“, naopak jim vše zdánlivě vychází?

Při hledání smyslu životních zkoušek můžeme také dospět k názoru, že lidé ve skutečnosti dostali, co zasloužili, ale až po uplynutí určité doby. V tom daném okamžiku se může život zdát nespravedlivý a může to vypadat, že trpí nevinní. Ale když nějakou dobu počkáme, připadá nám, že se spravedlnost Božího plánu postupně vynořuje. V tomto zamyšlení se dostáváme k otázce, k čemu je utrpe-ní dobré, zda nás může nějak poučit. „Utrpení přichází, aby člověka zušlechti-lo, aby očistilo jeho myšlenky od pýchy a povrchnosti, aby rozšířilo jeho obzory. Zkrátka smyslem utrpení je náprava toho, co je v osobnosti člověka špatné.“193

Život nám ale ukazuje něco jiného. Mnoho lidí se jistě vlivem utrpení změ-nilo, zušlechtilo a prohloubila se jejich citlivost. Zároveň ale utrpení a bolest přivedlo mnoho lidí k cynismu, k větší agresi a zatrpklosti. Jsou případy, kdy si autonehoda vezme život jednoho člověka z rodiny a zároveň ukončí život dal-ších čtyř, protože už prostě nikdy nedokážou žít normálním radostným životem.

Existuje utrpení, které si lidé způsobují záměrně, je spojené s námahou, se sportem, s prací nebo s trestem. Tento typ utrpení se snáší lehčeji, protože má svůj smysl, je zvolené. Existuje ovšem celý okruh utrpení, které si nevolíme, nepřejeme – obsahuje bolest, nemoc a umírání.194

Mnoho lidí se ptalo, proč zemřelo šest milionů Židů a několik dalších milionů nevinných lidí v Hitlerových táborech smrti. K holocaustu došlo proto, že Hitler byl šílený génius zla, zvolil si, že bude škodit v masovém měřítku. Ale nezpůso-bil to sám. Hitler byl pouze jedinec a jeho schopnost páchat zlo byla omezená.

192 KUSHNER, H. S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Vyd. 4. Praha: Portál, 1996, s. 15–18.193 KUSHNER, H. S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Vyd. 4. Praha: Portál, 1996, s. 30.194 Srov. RABAN, M.: Duchovní smysl člověka dnes: od objektivního k existenciálnímu a věčnému. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad,

2008, s. 217.

87

K holocaustu došlo proto, že tisíce lidí se přidali k jeho šílenství, k jeho zlu, a spolupracovaly. Kde byl Bůh, když byli lidé mučeni, nebyly dodržovány zá-kladní potřeby a práva člověka, s člověkem bylo zacházeno hůře než s dobytkem a do plynu se posílaly malé děti? Německá teoložka Dorothee Soelleová říká, že Bůh byl jistě na straně obětí, a ne vrahů, a že nezasahuje do žádné volby mezi dobrem a zlem. Musíme věřit, že slzy a modlitby obětí vzbuzovaly Boží soucit, ale když jednou dal člověku svobodu volby, včetně svobody ubližovat svému bližnímu, nemohl udělat nic, aby tomu zabránil.195

Poslední slovo po právu patří člověku, který prožil Osvětim: „Když jsem byl vězněm v Osvětimi, nikdy mě nenapadlo, abych se ptal, proč něco Bůh udělal nebo neudělal, i když samozřejmě vím, že druzí takové otázky kladli… To, co nám nacisté provedli, mi víry nepřidalo ani neubralo; a věřím, že moje víra v Boha tím nijak neutrpěla. Nikdy mě nenapadalo, abych spojoval utrpení, které jsme prožívali, s Bohem, abych mu to dával za vinu, nebo abych v něho věřil méně, nebo v něho věřit přestal, protože nám nepřišel na pomoc. Bůh nám nic takové-ho nedluží. My dlužíme za svůj život jemu. Pokud si někdo myslí, že Bůh je od-povědný za smrt těch šesti milionů, protože neudělal nic, aby je zachránil, bude muset změnit svůj způsob myšlení. My vděčíme Bohu za svůj život, za těch pár nebo mnoho let, co žijeme, a máme povinnost ho ctít a dělat, co po nás chce. Proto jsem tady na zemi, abychom Bohu sloužili, abychom plnili Boží vůli.“196

Je velkou zásluhou V. E. Frankla, že akceptoval zkušenost a uskutečnění smy-slu také v utrpení. Utrpení se nestaví na odpor údělu člověka, ale mělo by být zdoláno a to pomůže člověku, aby dozrál ve svém údělu. Hovoří o tzv. vzdorné síle ducha, která je nutná pro tento proces a která odnímá utrpení osten nesmy-sluplnosti.197

4.2 Když se zlé věci stávají dobrým lidem

Najít smysl v době velkého trápení, bolesti a smrti je někdy velmi těžké. Aby tr-pící prošel touto cestou bez nenávisti, agrese, sebenenávisti, sebelítosti, nekon-čícího hněvu a závisti, je někdy nemožné a též nezdravé. Negativní pocity jsou v průběhu zjištění nevyléčitelné choroby pochopitelné a při úmrtí a smrti se vy-skytují často. Neměly by se ale stát našimi společníky dlouhodobě nebo po celý zbytek života. Protože právě mladí lidé se často nedokážou vyrovnat se svým osudem nebo mu nerozumí, nabízíme zde možnost, která se snad u některých pacientů osvědčila a může se jevit jako smysluplná. Zmíněný Harold Kushner

195 Srov. KUSHNER, H. S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Vyd. 4. Praha: Portál, 1996, s. 87.196 KUSHNER, H. S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Vyd. 4. Praha: Portál, 1996, s. 88.197 Srov. RABAN, M.: Duchovní smysl člověka dnes: od objektivního k existenciálnímu a věčnému. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad,

2008, s. 217.

88

prožil ztrátu svého syna a též nějakou dobru trvalo, než „uzrál“ k napsání své knihy a byl schopen vyjádřit své prožitky, a tím pomoci druhým lidem. Svými slovy říká: „Tehdy jsem si uvědomil, že nastal čas, abych napsal svou knihu. Dokázal jsem se už přenést přes období sebelítosti k bodu, kdy jsem byl scho-pen smrt svého syna přijmout a smířit se s ní. Nikdo nikdy nám neslíbil život bez bolesti a zklamání. To nejcennější, co nám bylo slíbeno, je, že nebudeme v naší bolesti sami a že budeme moci čerpat z jistého zdroje mimo nás sílu a odvahu, kterou budeme potřebovat, abychom přežili životní tragédii a vyrovnali se s jeho nespravedlností. Poté, co jsem s Aaronem prožil jeho život i smrt, se ze mě stal citlivější člověk, moudřejší rabín a soucitnější rádce, než bych dokázal být, kdy-bych to neprožil. Ale všeho, co jsem tím získal, bych se okamžitě vzdal, kdybych měl zase svého syna. Kdybych si mohl vybrat, rád bych se vrátil do doby, která předcházela těm trpkým zkušenostem, jež vedly k prohloubení mého duchovní-ho růstu, rád bych byl tím, kým jsem byl před patnácti lety, obyčejným rabínem a lhostejným rádcem, který některým lidem dokáže pomoci a jiným ne, ale byl bych otcem bystrého a šťastného chlapce. Nemohu si vybrat.

Věřím v Boha, ale nevěřím v téhož Boha jako před lety, kdy jsem dospíval nebo když jsem studoval teologii. Dnes už si uvědomuji jeho omezení. Je omezený ve svém konání přírodními zákony a vývojem povahy a morální svobody člověka. Už nepřipisuji Bohu odpovědnost za nemoci, nehody a přírodní katastrofy, pro-tože si uvědomuji, že bych tím málo získal a mnoho ztratil, kdybych ho z těchto věcí obviňoval. Je pro mne snadnější věřit v Boha, který nenávidí utrpení, ale ne-může ho zmenšit, než v Boha, který se rozhoduje, které dítě nechá trpět a umřít, ať jsou jeho důvody sebevznešenější. Před několika lety, když bylo v módě heslo ‚Bůh je mrtev‘, vzpomínám, že jsem viděl na autě nálepku s textem: ‚Můj Bůh není mrtev, vašeho mi je líto.‘

Bůh není příčinou našeho neštěstí. Něco je prostě smůla. Něco způsobují zlí lidé a něco jsou nevyhnutelné důsledky toho, že jsme lidé, že jsme smrtelní a ži-jeme ve světě neměnných přírodních zákonů. Bolestné věci, které se nám stávají, nejsou tresty za naše špatné chování ani nejsou žádným způsobem velkolepého Božího plánu. A protože naše neštěstí není Boží vůle, nemusíme se bát, že nás Bůh trestá nebo zrazuje, když se nám něco zlého přihodí. Dokážeme snést ja-kékoli břemeno, když si myslíme, že to má nějaký smysl. Bude teď pro lidi těžší přijmout svou nemoc, neštěstí nebo rodinnou tragédii, když jsem jim řekl, že jim to neposílá Bůh jako součást nějakého mistrovského plánu?

Myslím, že zlé věci, které nás v životě potkávají, nemají žádný smysl samy o sobě. Nestávají se nám z nějakého dobrého důvodu, pro který bychom je měli chtít přijímat. Ale můžeme jim samy smysl dát. Je na nás, abychom své životní tragédie zbavili nesmyslnosti a dali jim určitý význam. V tom případě bychom si však neměli klást otázky: ‚Proč se mi to stalo? Čím jsem si to zasloužil?‘ To

89

jsou nesmyslné otázky, na které neexistuje odpověď. Lepší otázka je: ‚Teď když se mi to stalo, co s tím mám dělat?‘

Martin Gray, který přežil varšavské ghetto a holocaust, píše o svém životě v knize nazvané Těm, které jsem miloval. Vypráví, jak si po holocaustu vybudo-val nový život, znovu začal být úspěšný, oženil se a založil rodinu. Po hororech koncentračního tábora se mu život zase zdál dobrý. Jednoho dne jeho žena a děti uhořely při lesním požáru, který zničil jejich dům na jihu Francie. Gray byl hlu-boce zraněný, tato další životní tragédie ho málem zlomila. Lidé mu radili, aby žádal vyšetření, co ten požár způsobilo, ale on se místo toho rozhodl, že vloží své prostředky do hnutí na ochranu přírody před požáry. Vysvětloval to tím, že další zkoumání a vyšetřování tragédie by bylo zaměřeno do minulosti, znovu by oživovalo pocity bolesti, zármutku a viny. On se chtěl zaměřit na budoucnost. Vyšetřování by ho postavilo proti druhým lidem. Byla to něčí nedbalost? Čí to byla vina? Být proti druhým lidem, jít po stopě zločince, obviňovat druhé, že jsou odpovědni za vaše neštěstí, to jen prohlubuje osamocenost člověka. Dospěl k závěru, že život se má žít pro něco, a ne proti něčemu.

My se také potřebujeme přenést přes otázky, které jsou zaměřeny na minu-lost, na bolest. Přes otázky typu: ‚Proč se mi to stalo?‘ Musíme si položit otáz-ku, která otevírá dveře do budoucnosti: ‚Teď když se mi to stalo, co s tím mám dělat?‘ Dorothe Soelleová ve své knize Utrpení říká, že ‚nejdůležitější otázka, kterou si můžeme položit o utrpení je: Komu to slouží? Slouží naše utrpení Bohu, nebo ďáblu, tomu, abychom se stali skutečně živoucími bytostmi, nebo abychom byli morálně paralyzování?‘ Ne ‚odkud pochází tragédie‘, ale ‚k čemu vede‘, to je téma, na které chce Soelleová soustředit naši pozornost. Skutečnosti života a smrti jsou neutrální. Teprve tím, jak na ně reagujeme, dáváme utrpení buď po-zitivní, nebo negativní význam. Nemoci, nehody a různé tragédie lidi zabíjejí. Ale nemusí nutně zabíjet život nebo víru. Pokud v nás utrpení a smrt někoho, koho milujeme, vyvolává zatrpklost, negativní postoj k Bohu a neschopnost být šťast-ní, pak sami děláme z člověka, který zemřel, jednoho z ‚ďáblových mučedníků‘. Pokud nás utrpení a smrt někoho blízkého vede k tomu, abychom vyzkoušeli naši schopnost hledat zdroje síly, lásky a radosti, pokud nás vede k tomu, abychom objevovali zdroje útěchy, o nichž jsme dříve nevěděli, pak opět my sami dělá-me z toho člověka svědka přitakání životu, a ne jeho odmítnutí. To znamená, že podle Soelleové můžeme pro ty, které jsme milovali a ztratili, ještě něco udělat.

Soelleová říká naprosto jasně, jak se můžeme chovat pozitivně tváří v tvář tragédii. Ale jakou roli zde hraje Bůh? Pokud Bůh nezpůsobuje zlé věci, které se stávají dobrým lidem, a pokud jim nemůže zabránit, k čemu je tedy dobrý? Pře-devším, Bůh stvořil svět, v němž se děje mnohem víc věcí než ty zlé. Naše životní katastrofy nás dokážou tak hluboce poznamenat nejen proto, že jsou bolestné, ale také proto, že jsou výjimečné. Většina lidí se budí s dobrým pocitem. Většina

90

nemocí je vyléčitelných. Většina letadel vzlétne a přistane bezpečně. Ve většině případů, když pošleme děti ven si hrát, vrátí se nám domů zdravé. Nehoda, lou-pež, neoperovatelný nádor jsou otřesné výjimky, ale jsou to velmi řídké výjimky. Když sami prožíváte nějakou takovou ránu osudu, asi s tím nebude chtít souhla-sit. Když stojíte příliš blízko nějakého velkého objektu, nevidíme nic jiného než ten objekt. Teprve s odstupem uvidíme také to, co je okolo. Když nás ochromí nějaká tragická událost, vidíme a cítíme jen tu svou tragédii. Teprve s časovým odstupem ji dokážeme vidět v kontextu celého života a celého světa. V židovské tradici existuje modlitba známá jako kadiš truchlícího a v ní se nemluví o smr-ti, ale o životě, chválí Boha za to, že stvořil v podstatě dobrý svět, v němž se dá žít. Při odříkávání té modlitby si truchlící člověk připomíná všechny dobré věci, pro něž stojí za to žít. Samozřejmě, že je zásadní rozdíl mezi tím, když popírá-me, že tragická událost je něco zlého, a tvrdíme, že všechno je k něčemu dobré, a když ji vidíme v kontextu celého života a připomínáme si to, co nás obohacu-je, ne jen to, co jsme ztratili.

Jaký význam má Bůh pro náš život, když nezabíjí ani neléčí? Bůh nás po-vzbuzuje, abychom pomáhali druhým, kteří jsou nějak životem postiženi, a tím, že jim pomáháme, je chránili před nebezpečím pocitu osamělosti, opuštěnos-ti a zavrženosti. Bůh působí, že někteří lidé chtějí být zdravotníky, lidmi po-máhajících profesí a trávit dny sebeobětováním pro druhé s intenzitou, kterou nelze žádnými penězi zaplatit, aby udrželi život a utěšili bolest. Bůh působí, že lidé chtějí provádět výzkum v medicíně a zaměřují svou inteligenci a ener-gii na příčiny a možné způsoby léčení nemocí. Když jsem byl malý chlapec, bylo vždycky na počátku léta v New Yorku nejkrásnější počasí, ale zároveň to byl čas hrůzy pro mladé rodiny, protože je obcházel strach z epidemie obrny. Ale lidi využili své Bohem dané inteligence, aby skoncovali s tímto strachem. Během své historie lidstvo zažilo mor a jiné epidemie, které dokázaly vyhla-dit celá města. Lidská inteligence však postupně odhalila, jak působí přírodní zákony v oblasti hygieny, bakterií, imunity, antibiotik, a podařilo se jí mnohé bývalé metly lidstva vymýtit.

Bůh, který nezpůsobuje tragédie ani jim nebrání, pomáhá lidem tím, že je po-vzbuzuje, aby si pomáhali. Bůh nedává najevo svůj nesouhlas s rakovinou nebo s vrozenými vadami tím, že by je odstranil nebo že by je sesílal jen na zlé lidi, ale tím, že svolává přátele a sousedy, aby pomohli to břímě nést a zaplnili vzniklou prázdnotu. I nám pomáhali v Aaronově nemoci lidé, kteří nám chtěli ukázat, že o nás mají starost a že nás chápou: muž, který udělal Aaronovi tenisovou rake-tu zmenšenou pro jeho výšku; žena, která mu dala malé ručně dělané housle, jež byly v její rodině uchovávány jako velká vzácnost; přítel, který mu sehnal base-ballový míček s podpisem slavného klubu; děti, které si nevšímaly jeho vzhledu a fyzické indispozice, hrály s ním na dvorku za domem všelijaké hry a nechaly

91

ho občas i vyhrát. Takoví lidé byli ‚Boží řeč‘, způsob, jak Bůh sděloval naší ro-dině, že nejsme sami a že nás ostatní nezavrhují.

Zároveň pevně věřím, že také Aaron sloužil Božím cílů ne tím, že byl nemocný nebo že nezvykle vypadal (není důvod, proč by Bůh měl chtít něco takového), ale tím, že se tak statečně vyrovnával se svou nemocí a s problémy, které mu jeho vzhled přinášel. Vím, že na jeho přátele a spolužáky měla jeho statečnost i to, jak navzdory svému postižení dokázal žít plnohodnotný život, pozitivní vliv. A vím, že lidé, kteří znali naši rodinu, dokázali zvládat těžké období svého života s vět-ší nadějí a odvahou, když viděli náš příklad. To všechno ukazuje, jak Bůh vede lidi tady na zemi, aby pomáhali druhým lidem v nouzi.

A nakonec bych řekl tomu, kdo se ptá: ‚K čemu je dobrý Bůh? Kdo potřebuje náboženství, když se takové věci stávají dobrým i zlým lidem stejně?‘, že Bůh ne-může zabránit katastrofě, ale dává nám sílu a vytrvalost, abychom ji překonali. Kde jinde bychom vzali tyto schopnosti, když jsme je předtím neměli? Infarkt, který zpomalí životní tempo šestačtyřicetiletého podnikatele, nepochází od Boha, ale jeho rozhodnutí změnit svůj životní styl, přestat kouřit, méně se starat o roz-šiřování svého podniku a více času trávit se svou rodinou od Boha pochází. Bůh není zdrojem infarktů; ty jsou reakcí přírody na přetěžování organismu. Ale je zdrojem sebekázně a dává sílu člověku, který se chce věnovat rodině.

Když člověk umírá na rakovinu, nečiním Boha odpovědným za to, že ten člo-věk má rakovinu, ani za bolest, kterou musí prožívat. To má jiné příčiny. Ale byl jsem svědkem toho, jak Bůh dal těmto lidem sílu brát každý nový den tak, jak přichází, být vděční za den plný slunce nebo za den, kdy necítili téměř žádnou bolest. Když lidé, kteří nebyli nikdy nijak zvlášť silní, dokážou v těžkých chvílích náhle své síly zmobilizovat, když lidé měli sklon jen myslet sami na sebe, jsou najednou v kritické situaci nesobečtí a hrdinští, kladu si otázku, kde vzali tyto vlastnosti, které jak sami přiznávají, předtím neměli. Mé vysvětlení je prosté: i to je jeden ze způsobů, jak nám Bůh pomáhá, když trpíme víc, než dokážeme vlastními silami zvládnout.

Život je nespravedlivý. Nepraví lidé onemocní, nepraví lidé jsou oloupeni a nepraví lidé jsou zabiti ve válkách a při nehodách. Není spravedlnosti. Je je-nom láska. V dojemných posledních verších hry Jákoba žena říká:

‚V kostelích dohasly svíce, na nebi hvězdy nezáří.Rozfoukej uhlíky srdce, cestu nám ukáží…‘Láska je něco, co nikdo, ani Bůh sám nemůže nařídit. Buď je to svobodný dar,

nebo to není nic. Láska je nejvíc sama sebou a nejvíc svobodná, když je daro-vána navzdory utrpení, nespravedlnosti a smrti. Nemilujeme Boha, protože je dokonalý. Nemilujeme ho proto, že nás chrání před tím, co nám škodí, a brání, aby se nám nestalo nic zlého. Nemilujeme ho proto, že se ho bojíme, nebo proto, že by nás potrestal, kdybychom se k němu obrátili zády. Milujeme ho, protože je

92

Bůh, tvůrce veškeré krásy a řádu kolem nás, zdroj naší síly a naděje a odvahy, a také síly, naděje a odvahy druhých lidí, kteří nám pomáhají ve chvílích, kdy to potřebujeme. Milujeme ho, protože je nejlepší součástí nás samých a našeho světa. To znamená milovat. Láska není obdiv dokonalosti, ale přijetí nedokonalé bytosti se všemi jejími nedokonalostmi, protože tím, že ji milujeme a přijímáme, jsme zároveň lepší a silnější.

Existuje odpověď na otázku, proč se zlé věci stávají dobrým lidem? To závisí na tom, co myslíme pojmem ‚odpověď‘. Pokud tím myslíme, zda je nějaké vysvět-lení, které by všemu dalo smysl, pak pravděpodobně uspokojivá odpověď neexis-tuje. Můžeme nabídnout různá poučená vysvětlení, ale nakonec, když jsme zapl-nili všechna prázdná místa, jsme pyšní na to, jak jsme chytří, zjistíme, že bolest a utrpení a pocit nespravedlnosti trvá. Nakonec se tedy otázka, proč se zlé věci stávají dobrým lidem, mění v otázky jiného typu. Už se neptáme, proč se něco sta-lo, ale jak na to budeme reagovat, co máme v úmyslu udělat, když už se to stalo.

Jste schopni odpustit světu a přijímat ho s láskou, i když vás zklamal, že není dokonalý, i když je v něm tolik nespravedlnosti a krutosti, nemoci, zločinu, ze-mětřesení a nehod? Můžeme mu odpustit jeho nedokonalost a milovat ho, pro-tože je zároveň nesmírně krásný a dobrý a protože to je jediný svět, který máme?

Jste schopni odpustit lidem kolem vás a milovat je, i když vám ublížili a zkla-mali vás, že nejsou dokonalí? Můžete jim odpustit a milovat je, protože dokonalí lidé neexistují a protože trest za to, že člověk není schopen milovat nedokonalé lidi, je osamělost?

Jste schopni odpustit Bohu a milovat ho, i když jste zjistili, že ani on není do-konalý, i když vás zklamal tím, že dopustil ve světě existenci neštěstí, nemoci a krutosti, a dokonce aby se některé z těchto věcí staly i vám? Můžete se ho na-učit milovat a odpustit mu, navzdory jeho omezení, jako to udělal Job a jak jste se kdysi učili odpouštět svým rodičům a milovat je, i když nebyli moudří, silní nebo dokonalí, jak byste chtěli mít?

A jestli to dokážete, uznáte, že schopnost odpouštět a schopnost milovat jsou zbraně, které nám dal Bůh, aby nám umožnil žít život naplno, statečně a smys-luplně v tomto ne zrovna dokonalém světě.“198

Domníváme se, že text, který jsme podrobně představili, může být určitým po-jítkem mezi současným utrpením a odpovědí na toto utrpení. To nejpodstatnější, co text říká, je, že některé události zkrátka ve svém životě nemůžeme změnit, ne-můžeme věci lépe naplánovat. To jediné, co můžeme, je dát na ně odpověď, zaujmout k nim postoj. To je to smysluplné, to existenciální, to jádro, které může-me a které přitom obsahuje svobodu člověka. Pacienti, bez ohledu na to, zda jsou věřící, nebo se k víře nehlásí, mohou snad najít alespoň část odpovědí na otáz-ku, proč právě jim se toto onemocnění přihodilo. V hospicové péči a holistickém 198 KUSHNER, H. S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Vyd. 4. Praha: Portál, 1996, s. 123–141.

93

přístupu je, vedle zvládání bolesti, nesmírně důležité s klientem hovořit, pokud jeví zájem, a zodpovídat jeho otázky. Být v ohrožení života zalarmuje všechny majáky, které mohly být doposud latentní a nijak zvlášť se neozývaly. Lidé mají potřebu si některé věci, i z hlediska duchovního, vypořádat a srovnat.

Přijme-li člověk na sobě a v sobě utrpení, zakusí růst síly, zraje. Zralost vede člověka k vnitřní svobodě, vlastní výkon utrpení není nic jiného než proces zrání.199

Ke ztrátám, které mohou mladého člověka trpícího nevyléčitelným onemoc-něním potkat a se kterými se musí vypořádat, patří:200

• ztráta nezávislosti;• ztráta vztahu s rodiči, sourozenci, přáteli;• obavy z budoucnosti;• ztráta vzdělání;• ztráta naděje;• ztráta tělesného sebeobrazu.

Žádná z těchto ztrát nezůstává jen sama o sobě, ale s každou jednou ztrátou při-chází i další. Pokud adolescent ztrácí naději, je tím ovlivněn jeho nejen psychic-ký, ale samozřejmě i tělesný stav, dlouhodobý smutek přináší poruchy imunity a větší náchylnost k nemocem. Porucha tělesného sebepojímání vede ke strachu z interakce s vrstevníky, ke strachu z odmítnutí – co si o mně pomyslí, budou se stále chtít se mnou přátelit?

Přínosné výsledky byly zjištěny u adolescentů s rakovinou, kteří podstoupili léčbu a po jejím dokončení provedli sebepozorování zaměřené na svou tělesnou aktivitu, na cvičení. Přesto, že není jednoduché dělat v tomto věku introspekce, výsledek zkoumání ukázal, že adolescenti, kteří byli aktivní i před rakovinou a cvičili dle možností i během léčby, projevovali mnohem menší depresi a vyš-ší sebepojímání než ti, kteří sice dříve aktivní byli, ale později se cvičení vzdali nebo necvičili vůbec.201

Mladí lidé mohou reagovat na nevyléčitelné onemocnění různě. Reakce lze rozdělit na reakce během diagnózy, při léčbě, při návratu onemocnění a po léčbě. Při sdělení onemocnění se může, stejně jako u dospělých pacientů (jejich reak-ce popsala Elisabeth Kübler-Rossová202), vyskytnout reakce od popírání k hně-vu. Nicméně odborníci, kteří se věnují této problematice, ukazují, že pokud se adolescenti dozvědí o nevyléčitelném onemocnění, nedostávají se jako dospělí k tzv. „stadiím umírání“. To nejzásadnější a nejdůležitější je způsob, jakým se

199 Srov. RABAN, M.: Duchovní smysl člověka dnes: od objektivního k existenciálnímu a věčnému. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 220.

200 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 89.201 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 90.202 Více informací viz KÜBLER-ROSS, E.: On death and Dying. What the dying have to teach doctors, nurses, Clergy and

Their Own Families. Routledge 1995.

94

s nemocným adolescentem komunikuje, je to klíč k přítomné i pozdější reakci na onemocnění a celkový postoj k jeho nemoci.203 Vhodné je, aby lékaři hovořili stejně s adolescentem i s jeho rodiči, aby tak vytvořili prostředí důvěry. Stává se, že někdy bývají rodiče obviňováni, že se o své dítě nedostatečně starají.204 V ta-kovém případě hraje klíčovou roli pomáhající profesionál, který pomůže rodičům nemocného či umírajícího dítěte zvládat již tak bolestnou situaci.

Mladí pacienti s infaustní prognózou prokazují během léčby pozoruhodnou flexibilitu. Nemocný mladý člověk ukazuje, jak je schopen zvládat časové ná-roky – léčbu, školu –, často lépe než jeho spolužáci. Ukazuje se, že adolescen-ti v nemoci dozrávají rychleji než jejich vrstevníci, jsou například citlivější na bolest ostatních lidí než zdraví vrstevníci. V poslední fázi nemoci odpovídají adolescenti na umírání různými reakcemi. Ty jsou čistě individuální, vždy zá-leží na osobnosti mladého člověka, roli hrají i onemocnění, kterými v minulos-ti trpěl, důležitá jsou přání, která měl, a také to, jak mu byla vyplněna, a též na druhu paliativní péče, která mu byla poskytnuta. Reakce adolescenta se odvíjejí i od toho, zda se cítí smrtí akutně ohrožen, nebo je ve fázi rezignace a smrt po-pírá, nebo zda touží po tichu a samotě, nebo naopak po rodině, přátelích a ruchu.

V poslední fázi nemoci si přejí adolescenti udržet pocit své identity, to je pro ně podstatné, být stále aktivní v rozhodnutích, které k nim přichází, zachovat si pocit důležitosti, a touží po uspokojivé péči. Více než strachu ze smrti se ado-lescenti hrozí ztráty kontroly nad sebou, která je spojena s procesem umírání. Jeden za všechny to vyjádřil slovy: „Moje onemocnění rakovinou změnilo můj pohled na smrt. Uvědomil jsem si, že smrt není něco hrozného, ale jen další ka-pitola v našem životě.“205

Úspěšné vyléčení už dnes není nic výjimečného. Za přežití rakoviny se ob-vykle považuje stav, kdy je člověk pět let po onemocnění schopen docela dob-ře žít. Například adolescenti, kteří trpěli maligním melanomem, přežili v 90 % případů, s Hodgkinovým lymfomem též. Po oznámení výsledků, z nichž je pa-trné, že v těle už nejsou pozitivní markery malignity, nastává radost, až euforie. Možnost, že se rakovina objeví, samozřejmě zcela nemizí. Dokonce jsou zná-my výzkumy, které ukazují, že pokud dojde k relapsu, tj. k návratu onemocnění, psychologické reakce distresu jsou o mnoho silnější, než byly při sdělení dia-gnózy na počátku. Důvodem je samozřejmě fakt, že tentokrát je prognóza velmi špatná. Jeden 16letý chlapec tuto realitu komentoval slovy: „Poprvé jsem léčbu zvládl, vždycky jsem věřil, že to zvládnu. Tentokrát je to o mnoho těžší. Vidím bolest a strach ve tvářích své rodiny. Vidím lítost v očích svých lékařů a sester.“206

203 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 90.204 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. 1. vyd. Praha: Galén, 2000, s. 59.205 BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 91.206 BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 92.

95

Veškerá péče o nemocné adolescenty by měla probíhat v rámci holistického přístupu, kde se nezapomíná na tělo, chování a emoce člověka, a samozřejmě také na jeho duši a ducha.

V období vážné nemoci mohou adolescenti své duchovní potřeby až překva-pivě jasně vyjevovat a je velmi důležité je respektovat a v žádném případě ne-bagatelizovat. Je-li adolescent věřící a nemocí tyto jeho potřeby zintenzivněly, měli by být všichni pečující, od rodiny přes zdravotní sestry, pečovatelky, lékaře až po dobrovolníky a kněze, velmi bdělí a vnímaví. Není úplně výjimečné, že 17letý adolescent po vážné autonehodě požádá o rozhovor s knězem či jiným duchovním. Smutek a šok mohou, dočasně, umenšit tento zájem, ale s přibýva-jícím zápasem o přežití a uzdravení, se mohou tyto otázky stát aktuálními.

Je naprosto zásadní, kdo takovou duchovní pomoc nabízí, a dokážeme si před-stavit, že je mezi jejími poskytovateli obrovský rozdíl. Existuje kodex nemocnič-ního kaplana a dobrovolníka – poskytovatele spirituální péče vyslaného církví – vycházející z mezinárodních a národních dokumentů. Spirituální péčí v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu s úctou k důstojnosti lidské osoby z po-zice věřících křesťanů, věnujeme pozornost jeho sociálnímu okolí, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstoj-nému zvládnutí jeho životní situace včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry s perspektivou jejího možného rozvoje.207

Pracovníci, kteří pečují o klienty v různých zdravotnických zařízeních, se jim snaží zprostředkovat zdroje víry, kulturní hodnoty i podporu společenství. Nemocniční kaplani jsou ve zdravotnických zařízeních zavázáni dodržovat tyto etické zásady:208

1. Proklamovat, respektovat a chránit nedotknutelnou hodnotu a důležitost každé osoby.

2. S úctou respektovat existenciální a duchovní rozměr utrpení, nemoci a smrti.3. Bez vnucování přibližovat uzdravující, podpůrnou, usměrňující a smiřující

sílu náboženské víry.4. Dbát na to, aby spirituálním potřebám lidí z různých náboženských nebo

kulturních prostředí bylo vyhověno při respektování osobního přesvědčení pacienta i pracovníka.

5. Chránit pacienty před nevhodnou duchovní vtíravostí nebo proselytismem209.6. Poskytovat podpůrnou spirituální péči zejména empatickým nasloucháním

a s porozuměním vnímat stavy úzkosti, obav a znejistění.

207 Srov. SVATOŠOVÁ, M.: Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 89.208 SVATOŠOVÁ, M.: Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? 1. vyd. Praha: Grada, 2012, s. 89–90.209 Proselytismus znamená cílené získání nových věřících pro nějakou náboženskou společnost.

96

7. Zprostředkovat či poskytovat bohoslužbu, obřady a svátosti podle potřeb pacienta a svých vlastních možností, daným řádem té které církve.

8. Přijímat případné úkoly v multidisciplinárním zdravotnickém týmu, jsou-li do něho zařazeni.

9. Působit jako zprostředkující a smírčí osoby v konfliktních situacích.10. Nevyužívat těžké situace pacienta ani informací přijatých v souvislosti se

spirituální péčí ve svůj prospěch.11. Zachovávat mlčenlivost o svěřených důvěrných informacích.12. Rozvíjet a udržovat požadované znalosti, dovednosti a kompetence v ob-

lasti své práce.13. V případě potřeby zprostředkovat kontakt s duchovními vlastní církve.14. Chápání služby nemocničního duchovního je primárně neevangelizační.

Kněz či jiný duchovní, který pracuje s umírajícími, by měl být v tomto ohle-du osvobozený od svých představ a plně se vžít do člověka, který je před ním. V praxi je to někdy těžké a vyžaduje to zralost, která dává přednost konkrétní-mu lidskému osudu před vlastní vizí, byť dobře míněnou. Uveďme si konkrétní příklad: Jednoho umírajícího pacienta s rakovinou jater navštívil kněz. Byl to kněz, který měl svoji vlastní představu, a sdělil klientovi bez okolků a dalšího kontextu: „Tak se jdeme připravit.“ Jeho úmysl možná nebyl špatný, ale klient, který se ani nijak zvlášť nepovažoval za věřícího, později zhodnotil počínání kněze jako necitlivé a nevhodné.

97

5 SEBEVRAŽDA

JAKO ZMAŘENÍ SMYSLU

Smrti je těžké rozumět, je to mysterium, které vždy obsahuje univerzální strach. Je-li jedinec konfrontován se sebevraždou, cítí to nějak zřetelněji. Sebevražda se pojí s pocity přepadení, ochrnutí až poražení jedince. To, že jedinec zvolil dobro-volnou smrt, je vždy pro ty, kteří jsou toho svědky, tak překvapivé, že zřetelněji cítí křehkost života a dostavuje se u nich silnější pocit bezmoci.

Sebevražda je akt sebezničení a sebeukončení. Nejde o nemorálnost (i když někteří to tak vnímají) ani o žádnou biologickou anomálii (ačkoli biologické faktory mohou hrát při sebevraždě jistou roli) a ani nejde o žádnou neurologic-kou dysfunkci (přestože mozková dysfunkce může při aktu hrát roli).210 Sebe-vražda může být:211

Plánovaná, bilanční: Jde o naplánované rozhodnutí. Jedinec nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připra-vuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v napros-tém soukromí, pouze člověk s velmi pomstychtivým motivem s sebou chce vzít co nejvíc jiných lidí. To je případ fanatických teroristů nebo člověka v hlubokém týlu nepřítele, ať se jedná o jakékoliv pojetí výrazu nepřítel (osobní, válečný atd.). Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout, nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky „volání o pomoc“, po-kud jsou vůbec v poslední fázi příprav rozpoznatelné.

Impulzivní: Dojde k ní z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích („padla poslední kapka“), může být velmi náhlá. Šok z momentálního psychic-kého úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zdržet, roste šance na potlačení této nejjednodušší zničující optiky. Obnoví se potřeba žít, nebo alespoň strach z bolesti. Stává se, že i im-pulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a o pozornost okolí.

210 Srov. LEENAARS, A. A. Suicide. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 147.

211 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 31.

98

Předstíraná, demonstrativní: To je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah si zajistí, aby někdo přišel a na-šel ho. Bolest z pořezaných zápěstí nebo předloktí vnímá optikou velikosti tres-tu toho, kdo to zavinil – tedy vydírané osoby. „Bolí mě to proto, že jsi byl zlý.“ Hrubší zacházení s vyděračem se ukázalo jako celkem přínosné. Ve zdravotnic-kých zařízeních bývali lidé, kteří spolykali léky, nuceni podílet se na úklidu po výplachu žaludku, řezné rány se zašívaly bez většího umrtvení. Stále platí, že přistoupení na hru sebevraha znamená jeho vítězství. U demonstrativního sui-cidálního jednání je cíl sledován vědomě. Účelové jednání je charakterizováno jako jednání, jehož cílem není smrt, ale vyřešení jinak svízelné situace.

Je důležité zdůraznit, že i účelové nebo demonstrativní jednání může skon-čit letálně.

V odborné literatuře jsou uváděny čtyři formy suicidálního chování:212

Sebevražda, která zastaví. Jde o záměrný akt – ukončení vlastního života – spojený s touhou zmírnit bolest. V tomto smyslu se míní něco zastavit, ukončit, například zastavit utrpení u terminálně nemocného pacienta, který trpí neustu-pující bolestí, kterou už dál nechce snášet, nebo ukončit život pacienta s Alzhei-merovou chorobou dříve, než přestane racionálně myslet a také se tak chovat.

Psychotická sebevražda je ukončení života, které je hnáno halucinacemi a dez-iluzí. Příkladem může být sebevražda schizofrenního člověka, kterého ovlivňují hlasy mluvící o vlastním ukončení života. V tomto případě jedinec není schopen využít svých rozumových schopností.

Kulturní sebevražda vyplývá ze sebevnímání, které je založeno na silných kulturních hodnotách a dodržování tradic. Jako příklad uveďme rituální sebe-vraždu samuraje ve feudálním Japonsku nebo kamikadze pilotů ve 2. světové válce. Do této skupiny patří i rituální oběti buddhistických mnichů protestujících proti válce ve Vietnamu a vlastně také chování teroristů, kteří na sobě nechají vybouchnout nálož, která pozabíjí další nevinné lidi.

Sebevražda jako způsob chování u sklíčeného člověka, který je v mezní životní situaci. Tito lidé jsou extrémně zoufalí, cítí hluboký stud, jako kdyby byli sami sebou polapeni. Cítí, že jsou v životní situaci, kdy vše prohráli a sebe sami pojímají jako prohru. Smrt v tomto případě vidí jako jediný únik z dále ne-tolerované situace.

Jiří Koutek a Jana Kocourková zahrnují mezi formy suicidálního chování suici-dální myšlenky, suicidální tendence, suicidální pokus a dokončené suicidium.213

212 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 70.213 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 27.

99

Někde se sebevražda označuje za trvalé řešení dočasných problémů. Se sebe-vraždou se pojí také celá řada mýtů. Traduje se například, že ten, kdo o sebevraž-dě hovoří, ji nikdy nespáchá. To je však omyl, neboť až 75 % sebevrahů hovořilo před svou smrtí o tom, že hodlají tento akt v blízké nebo pozdější době spáchat. Dalším mýtem je, že zlepší-li se nemocnému nálada, je už mimo nebezpečí. Opak je ale pravdou, mnoho sebevrahů si zlepší náladu právě konkretizací plánu na ukončení života. Často se také tvrdí, že pokud lidé chtějí spáchat sebevraždu, nechávají pro okolí vzkaz. Mnozí sebevrazi život však končí bez jediné zprávy.

Suicidální chování se u dětí stejně jako u dospělých, vyskytuje v různých for-mách, od suicidálních myšlenek přes sebevražedný pokus, demonstrativní sebe-vraždu, biickou sebevraždu (sebevražda v normálním duševním stavu, na základě motivů vycházející z reality) až po dokonanou sebevraždu. Způsoby suicidálního jednání lze dělit na tvrdé a měkké. Mezi tvrdé způsoby patří strangulace, skok z výšky a použití střelné zbraně, mezi měkké patří intoxikace léky a pořezání.

5.1 Historie sebevražedného chování

Začátek výzkumu sebevražedného chování se datuje do přelomu 19. a 20. sto-letí, kdy se téma sebevraždy dostalo do popředí zájmu vědních oborů sociolo-gie a psychologie a jejich představitelů Émila Durkheima a Sigmunda Freuda. Émile Durkheim chápal sebevraždu jako každý případ úmrtí, který je přímým nebo nepřímým výsledkem činu nebo opomenutí spáchaného jedincem, o němž věděl, že vede ke smrti.214

Informace o sebevražedném chování se dochovaly už ze starověkého Řecka, ale v té době to nebyl nijak častý jev. Masivněji začala sebevražednost narůs-tat až po peloponéských válkách a největšího rozmachu dosáhla v období, kdy bylo Řecko pod nadvládou Říma. V období Říma bylo na sebevraždu pohlíženo neutrálně, někdy dokonce pozitivně. Římský stoik Seneca říkal: „Život není tak dlouhý, jak by mohl být. Vždy budu přemýšlet v souvislostech kvality a kvantity. Zemřít dříve nebo později nehraje velkou roli, ale zemřít zdravý nebo nemocný, to je důležité. Pokud je život, je naděje, život se nedá koupit za žádnou cenu…“215 V obou kulturách, jak v řecké, tak i v římské, bylo pro toho, kdo byl v boji po-ražen, ctí, aby padl na svůj meč, místo toho, aby ho nepřítel zajal. Římské právo se nakonec proti sebevraždě postavilo, a to z důvodu ekonomických ztrát, které římští občané utrpěli, když jejich otroci spáchali sebevraždu.216

214 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 12.215 LEENAARS, A. A. Suicide. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Fran-

cis, 1995, s. 351–352.216 Srov. DRAVEN, L.: Sebevraždy. In: gizi.blog.cz [online]. 2007-20-15 [cit. 2014-09-01]. Dostupné z: http://gizi.blog.

cz/0707/sebevrazdy.

100

Antický svět byl oddán pesimistickému názoru na svět a jeho nespokojenost vrcholila právě v narůstající sebevražednosti. Japonci zase měli něco, čemu ří-kali „seppuka“ nebo „harakiri“ (což představuje sebevraždu rozpáráním břicha). Tento typ sebevraždy praktikovali vysoce postavení Japonci (samurajové) namís-to popravy, nebo i proto, aby se vyhnuli nějaké potupě. Ačkoli byly tyto prakti-ky v roce 1873 postaveny mimo zákon, je jisté, že duch harakiri byl stále živý a aktivní, a to například mezi japonskými letci, kteří za II. světové války napa-dali americké lodě, přičemž používali svá letadla jako rakety a sebe jako navá-děcí systémy. Do dnešního dne páchají buddhisté obětní sebevraždy a zaživa se upalují na protest proti sociálním podmínkám, a v Izraeli dokonce i v současné době používají Palestinci svá těla jako lidské bomby ve válce proti Izraelcům. V některých afrických kulturách může rada starších nařídit svému náčelníkovi, aby spáchal sebevraždu. A i v mnohých antických kulturách se v jistých situa-cích od lidí očekávalo, že ukončí svůj život sebevraždou.217

Rozšířením křesťanství sebevražda téměř vymizela a katolický středověk ji takřka vůbec neznal. Již koncem 19. století ovšem patřily české země k oblas-tem, kde byla sebevražednost poměrně vysoká. Na přelomu 19. a 20 století se-bevražednost v českých zemích narůstala, v době 1. světové války poklesla a od 50. let dochází opět k vzestupu. V osmdesátých letech 20. stol. nastal v České republice pokles, který trval do začátku 21. století, kdy opět dochází k nárůstu ukazatelů sebevražd.

5.2 Statistiky sebevražd

Sebevraždy u nás tvoří cca 1,5 % celkového počtu úmrtí. V ČR se ročně stane kolem 1600 dokonaných sebevražd s tím, že je zde mírná tendence ke snižová-ní. V historii měření (od roku 1876) bylo nejvíce sebevražd v roce 1934, a to přes 4000 (nejspíš lze dát do souvislosti s politicko-ekonomickým vývojem).

Nedokonaných sebevražd (tzv. demonstračních sebevražd a sebevražedných pokusů) je asi 5krát více než sebevražd dokonaných. Muži končí svůj život se-bevraždou 4–5krát častěji než ženy. Část tohoto rozdílu lze přičíst na vrub faktu, že muži volí účinnější metody.

V populaci podle věku počet sebevražd narůstá a naprostého vrcholu dosa-huje kolem věku 50 let; pak klesá a znovu, ovšem jen mírně, roste ve věkové skupině 70–80 let.

Zhruba 60 % sebevrahů volí jako způsob smrti oběšení, následuje zastřelení se, otrava a skok z výšky. Na tyto čtyři způsoby připadá asi 90 % všech sebevražd.

217 Srov. DRAVEN, L.: Sebevraždy. In: gizi.blog.cz [online]. 2007-20-15 [cit. 2014-09-01]. Dostupné z: http://gizi.blog.cz/0707/sebevrazdy.

101

Ve zbylých 10 % jde převážně o sebevraždu ostrým předmětem, skokem pod auto nebo lehnutím pod vlak a utopením. Oběšení volí častěji muži než ženy; ty se naopak častěji než muži otráví. Otrava léky ale patří k těm méně „efektiv-ním“ způsobům sebevraždy, takže mnohé končí v kolonce „pokus“ (viz též roz-díl v počtu sebevrahů-mužů a žen).

Nejvíce sebevražd bývá kolem dubna – jejich počet roste od ledna, v dubnu dosahuje maxima a od května klesá. Možná překvapivě je stabilně nejméně se-bevražd v prosinci. Nepotvrzují se tedy předpoklady o tragických osudech osa-mělých lidí kolem Vánoc a naopak všestranného optimismu z přicházejícího jara. Na mnoho lidí může taková ta jarní rozjásanost působit velmi depresivně a staví je do izolace vůči těm ostatním, radujícím se. Nejhorším dnem z tohoto pohledu je suverénně 1. leden, což by mohlo souviset s bilancováním a rekapi-tulací minulého roku a vyhlídkami do roku následujícího, často zvýrazněnými alkoholem.218 Například v roce 2011 zemřelo v Ústeckém kraji 133 osob, z toho 115 mužů, 18 žen. Osmdesát z nich zemřelo oběšením, nejčastěji v měsíci dub-nu a září, a 34 lidí se zabilo v pondělí.219

Co se týká ostatních států, nejvíce sebevražd připadá na Litvu, Rusko, Lotyš-sko, Estonsko, Maďarsko, Dánsko, Finsko, Japonsko, Ukrajinu, ale i Švýcar-sko – tedy převážně východní a severní státy. Naopak méně sebevražd je evido-váno směrem na jih a západ – v Portugalsku, Španělsku, Anglii, Řecku, Gruzii a v Arménii. Tyto rozdíly se vysvětlují délkou slunečního svitu a komfortností ekonomicko-společenských poměrů.

Velkým problémem je narůstající sebevražednost mladých lidí. Studie dět-ských sebevražd jsou rozděleny do dvou skupin podle věku dětí, první 5–14 let a druhá 15–19 let. V České republice ročně spáchá sebevraždu 5–10 dětí ve věku do 15 let a okolo 40 dětí do 19 let. Vývoj suicidality v dětském a adolescent-ním věku vykazuje v posledních letech vzestupný trend.220 Nejmladším dětem, které v České republice spáchaly sebevraždu, bylo deset let. Statistiky uvádějí, že sebevraždy u adolescentů ve věku 15–24 let jsou ve Spojených státech ame-rických 44krát častější než v Japonsku, 22krát častější než v Německu, 16krát častější než ve Francii a Švýcarsku a více než 10krát častější než ve Švédsku.221 Průměrně se na celém světě denně zabije 3000 lidí.

218 Statistiky sebevražednosti. Psychoweb.cz [online]. © 2008–2012 [cit. 2014-09-01]. Dostupné z: http://www.sebe-vrazda.psychoweb.cz/3-2/statistiky-sebevrazednosti.

219 Statistika sebevražd. Policie.cz [online]. ©2014 [cit. 2014-09-01]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/statisti-ky-2012-statistika-sebevrazd.aspx.

220 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 23.221 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014,

s. 67–68.

102

5.3 Sebevraždy dětí a adolescentů

Přestože jsou sebevraždy před pubertou poměrně zřídkavé, vývoj suicidality dětí a adolescentů vykazuje v posledních letech vzestupný trend. S konkrétní nesta-bilitou a impulzivitou narůstá možnost suicidálního chování. Sebevražedné cho-vání bývá často spojeno se schizofrenií, neurotickými obtížemi, depresí apod. Rodiče u dítěte například nečekají onemocnění depresí, zdá se jim to nepravdě-podobné. Deprese se ovšem objevují již v dětském věku, a pokud nejsou rozpo-znány, a tudíž léčeny, mohou končit i sebevraždou dítěte či adolescenta. Dětská deprese se přitom může projevovat jako u dospělého: děti jsou často unavené, mají problémy se stravováním – jídlo jim nechutná.

V minulých dobách si lidé ve věku adolescence museli najít práci a životního partnera. V současné době čeká mladé lidi v tom samém věku jiná výzva – hle-dají si sice práci, ale ještě více se zabývají rozvojem svého sebepojetí, intimity a identity. Adolescenti se vzdávají ochrany a přidělených rolí a dlouhý čas, ně-kdy roky, věnují svému dozrávání k roli plnohodnotného dospělého. Některé děti se vzdalují od kariéry svých rodičů, a někdy se vzdálí dokonce tak, že rodičům tento posun brání v tom, aby svým dětem porozuměli. Místo toho, aby se mladí lidé snažili porozumět hodnotám svých rodičů a zázemí, ze kterého pocházejí, snaží se najít sami sebe a často s bohatou podporou svých vrstevníků. Právě toto hledání nemusí být úspěšné a mladý člověk se více než kdy jindy setkává s bo-lestným odmítnutím, s chybným rozhodnutím a následným pocitem osamělos-ti. Žijeme nyní v zásadě v mnohem individualističtější společnosti, než žili naši předkové, a zranitelnost a nezvládnutí životního tempa přináší život ve stresu, který ne každý dobře zvládne.

Vedle zmíněné deprese se na suicidálním chování podílí hraniční porucha osobnosti,222 která se začíná projevovat právě během adolescence, a to sebevra-žedným chováním, ale i sklonem k předávkování a sebepoškozování. Hranič-ní porucha osobnosti se vyskytuje u adolescentů, kteří trpí chronickou depre-sí. Chlapci mohou projevovat antisociální chování, děvčata spíše promiskuitní a vyhýbavé. Podívejme se na následující klinický případ mladé klientky: „Ellena byla 16letá studentka střední školy, která požádala o odbornou pomoc po smr-ti své nejlepší kamarádky, která spáchala sebevraždu (kamarádka si přála, aby se zabily obě dvě). Obě přítelkyně spolu často hovořily o sebevraždě a obě měly pořezaná zápěstí. Ellena, která se rozhodla žít, v sobě přesto slyšela hlasy, které ji lákaly, aby se s nimi po smrti radovala.

Ellena měla traumatické dětství. Od 16 let žila se svou starší sestrou, poté co

222 Srov. JIMENZ, X. F.: Patients with Borderline Personality, Disorder who are Chronically Suicidal: Therapeutic Alli-ance and Theeapeutic Limits. American Journal of Psychoterapy 2, 2013, s. 185–201.

103

utekla od své matky, alkoholičky, a otce, který ji sexuálně zneužíval. Ellena se poprvé pokusila o sebevraždu v 10 letech skokem z balkonu po hádce se svou matkou. Dívka poté až do svých 18 let pravidelně podstupovala psychoterapii. Navzdory různým peripetiím a dvěma hospitalizacím se Ellena uzdravovala, našla si práci a měla svoji vlastní rodinu. Přes všechen zdárný vývoj však ne-přestala mít období stresu a zranitelnosti a vrátila se k léčbě psychoterapií na dalších 20 let.“223

Tento příklad je přímo „ukázkový“, neboť jasně naznačuje rysy hraniční po-ruchy osobnosti, o které přesně nevíme, jestli bude mít lepší, či horší prognózu. Každopádně příznaky se mohou vracet i později v dospělosti.

Všeobecně u dětí nacházíme větší pestrost ve formách sebevražedného jed-nání. Jednak je to pohrávání se sebevražednými myšlenkami, které jsou typic-ké pro období pubertálního věku, více u dětí s labilní či hysterickou osobností. Dále to mohou být suicidální výhružky, které mohou být účelové a chybí u nich skutečný úmysl zemřít. Mladiství je používají ke zmírnění nátlaku ze strany ro-dičů nebo k vymáhání lásky od druhých.

K dalším formám suicidálního chování patří pomsta nebo trest okolí. Dospí-vající již nevidí jinou možnost zlepšení životních podmínek, splnění svých přání. Zanechávají někdy dokonce dopisy, ve kterých svěřují svá trápení. Většinou tím trpí děti, které se cítí osaměle a necítí potřebnou lásku. Další formou suicidia je sebepotrestání nebo snaha zbavit rodiče starostí trvalým odchodem. Tyto situace se mohou vyskytovat u přecitlivělých dětí. Jednání je ovlivněno depresí, afektem nebo citovým rozpoložením. Další formou sebevraždy je zkratkovitá reakce, ve-dená afektem, nebo sebevražda napodobením, například po úspěšné sebevraždě kamaráda. O sebevraždě spojené s depresí již byla zmínka.224

Pro vyrovnaný vývoj dítěte je nutná harmonická rodina, fungující tzv. primár-ní vazba se základní vztahovou osobou, tj. nejčastěji matkou. Z toho se odvíjí, že mezi silné rizikové faktory patří citová deprivace, ztráta základní vztahové osoby. Traumatizující jsou dlouhodobé konflikty v rodině, dlouhodobé porozvo-dové spory, komplikovaný rozvod a všechny podobné situace, do kterých jsou děti zatahovány.225

Koncept pojímání smrti u prepubertálních dětí je vnímán jako něco ireverzi-bilního, není zcela rozvinut. Následující příklad tuto situaci ilustruje: „Magda byla 8leté dítě, žijící v náhradní rodině, protože její rodiče byli pod vlivem návy-kových látek a nemohli se o ni postarat. Do odborné péče se dostala se záchva-ty vzteku s pokusy o sebevraždu. Další důležité problémy, které se pojily k takto mladé pacientce, se týkaly záškoláctví. Magda navíc slyšela halucinatorní hlasy

223 PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 46.224 Srov. PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 40.225 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 41.

104

svého bratra (který byl též v náhradní, ale jiné rodině), které k ní mluvily. Mag-da trpěla depresí a často hovořila o sebevraždě kvůli silnému pocitu zoufalství a toho, že se cítila opuštěná. Přes tuto ubohou situaci cítila Magda naději, že její rodina bude jednou fungovat normálně. Pokusy o sebevraždu pro ni byly způsob komunikace, cestou, jak se vyrovnat se stresem, aniž by si přesně uvědomovala důsledky svého počínání.“226

U některých dětí existuje vysoké riziko, že spáchají sebevraždu. Vyvěrá to z je-jich narušeného vývoje, sklonu k patologickým reakcím a chování. Děti, pokud v některé denní situaci cítí nezvladatelný stres, reagují nestabilitou, impulzivi-tou a nakonec ireverzibilním postojem – sebevraždou. Děti s hraniční poruchou osobnosti trpí právě afektivní nestabilitou a širokou impulzivitou. Na rozdíl od dospělých děti často sebevraždou spíše vyhrožují, než že ji nakonec vykonají. „Boris byl 9letý chlapec, který byl hospitalizován jeden den na dětském odděle-ní pro agresivní, nekontrolovatelné chování. Ve třídě neustále vyrušoval, vyhro-žoval sebevraždou, pak byl poslán k řediteli. Další příznaky se týkaly propadů do pocitů smutku a zlosti až do psychotických příznaků, kdy viděl ducha v domě. Boris byl vychováván matkou a otcem, který měl kriminální historii. Měl pouze několik kamarádů a celkově se mu dostalo nekonzistentní výchovy.“227

Škola hraje v životě dítěte velkou roli. Přiměřená školní úspěšnost má ne-pochybně pozitivní význam pro duševní hygienu dítěte i mladistvého, zatímco školní neúspěch, ať v rovině chování, či prospěchové, zvyšuje nebezpečí suici-dálního jednání.228

Hraniční poruchou osobnosti trpí spíše chlapci než dívky. Zároveň se ale zjis-tilo, že hraniční dětská patologie není prekurzorem některé další osobnostní po-ruchy. V jednom longitudinálním výzkumu větší skupiny dětí se měly zkoumat předpoklady, které později vedou k větší sebevražednosti v mladé dospělosti. Hy-potéza vycházela z toho, že chroničtí sebevrazi reflektují jednak vnější, a jednak vnitřní příznaky. Za vnější projevy hraniční poruchy v dětství se považuje vzdo-rovitá osobnost a též impulsivní vzorec chování. Vnitřní příznaky korespondují s depresí a úzkostí. Kombinace těchto dvou faktorů poté v dospělosti vyústí do hraniční poruchy osobnosti.229

Můžeme říci, že specifické riziko pro suicidální jednání představuje onemoc-nění psychickou poruchou, kromě hraniční poruchy jsou se suicidalitou spojeny afektivní poruchy, schizofrenie a toxikomanie.230

Zajímavá studie byla provedena na Univerzitě v Montrealu, kde Richard Trem-blay zkoumal 2000 normálních dětí od věku sedmi let až do mladé dospělosti.

226 PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 47–48.227 PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 49228 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 41.229 Srov. PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 49.230 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 42–43.

105

Když zkoumané děti dosáhly věku 21–24 let, vyhodnocovaly se jejich tenden-ce k sebevraždě. Také se zkoumalo, zda sebevražedné vzorce chování mohou být předvídatelné podle vzorců chování v dětství, které pozorovali jejich učite-lé. Výsledky ukázaly souvislost mezi agresivitou v dětství a pozdějšími sklony k sebevraždě.

Další studie, která se zabývala vztahem mezi symptomy v dětství a sklony k se-bevraždě v dospělosti, byla provedena na rizikové skupině dětí. Přesněji řečeno, tento výzkum testoval hypotézy, že vnější a vnitřní symptomy v dětství mohou předpovídat sklony k sebevraždě v pozdějším věku. Nicméně výsledky výzku-mu mohly být ovlivněny faktem, že mnoho dětí, které mají v dospělosti sklony k sebevraždě, neprošly psychologickou péčí během dětství. Mezi dospělými pa-cienty se sebevražednými sklony převažují ženy, zatímco v dětských poradnách převládají chlapci. Chlapci mají větší tendenci se prezentovat nepřizpůsobivým chováním, zatímco dívky mají větší sklon ke konformitě.231

Podle statistik Policie České republiky dochází u dětí ve věku do 15 let k ros-toucímu počtu sebevražd. V průměru tedy umírá sebevraždou ročně 56 osob mladších dvaceti let. Nejčastějšími důvody mladých sebevrahů jsou problémy v rodině, ve vztazích, sexuální a vztahové problémy, konflikty a problémy ve škole, někdy též spáchají sebevraždu bez důvodu a samozřejmě častým důvo-dem je již zmíněná náhlá deprese.

5.4 Příčiny sebevražd

Zmínili jsme situace, kdy jsou sebevražedné tendence podmíněny psychickými poruchami a jinými zdravotními komplikacemi. To ovšem neznamená, že ne- existují sebevraždy tzv. „bez důvodu“. I takové můžeme v praxi najít. Faktory, které k sebevražednému chování nahrávají, mohou mít na konkrétního jedince menší či větší efekt. Nakonec vždy volí jedinec sám, zda se pro sebevraždu roz-hodne, či nikoli. V této kapitole se budeme snažit zodpovědět otázku: Jací lidé vlastně páchají sebevraždu? Nejčastější, můžeme říci neprofesionální, důvody se identifikují s vnějšími příčinami: nemoc, tělesné postižení, situace, kdy člověka opustí partner nebo někdo blízký. K sebevraždě mohou vést i jiné důvody, např. snížení výdělku, alkoholismus, změny v zaměstnání, rozvod.

To všechno může být motivem pro spáchání sebevraždy, nicméně samotná sebevražda je proces složitější. Mezi tzv. intrapsychická dramata patří duševní bolest. Pacienti trpí nesnesitelnou duševní bolestí. Nepřítelem života je v tomto případě bolest. Jedinec většinou cítí zahnání do kouta, odmítnutí, trauma, depri-vaci, opuštění, osamocení, krizi, ztrátu půdy pod nohama, beznaděj a to, že tady 231 Srov. PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 50.

106

není nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Takoví lidé nevědí kudy kam a jedinou cestu vidí v odchodu ze světa.

Sebevrazi bývají také zasaženi naprostým kognitivním ochrnutím. To se pro-jevuje v rigiditě myšlení, zamlžení myšlení, v zúženém uvažování. Člověk může být pod dávkou drog či alkoholu, dochází k poruše emocionality, logiky, vnímá-ní. Kognitivní strnutí je vedle psychické bolesti dalším nebezpečným aspektem pro potenciální sebevraždu.

Mezi faktory, které mohou způsobit rychlejší odchod ze světa, patří také ne-jasné, nepřímé vyjádření. U sebevrahů lze často sledovat komplikovanost, am-bivalenci, nepřímou agresi, nevědomou implikaci a nepřímá vyjádření. Člověk, který chce spáchat sebevraždu, je protikladný. Může zažívat ponížení, oddanost, submisivnost, zároveň bičování, podřízenost nebo masochismus. V osobnosti člověka, který se chce zabít, je toho více. Sebevražda je komplikovanější, než aby si člověk uvědomil všechny pocity a důvody.

Lidé, kteří o sebevraždě uvažují, vnímají, že se těžko přizpůsobují. Jejich ego, které je za příznivých podmínek spjato s realitou a chrání je před suicidálními pokusy, je oslabeno traumatickou událostí a oni se nacházejí v rizikové situaci.232

Mezi další faktory, které hrají nějakou úlohu v tendencích člověka k sebe-vraždě, jsou jeho kořeny, jeho biologická determinace, dále mozková dysfunkce, fyzický hendikep, nemoc, deprese, přírodní jevy. Z nemocí, které nesou vyso-ký stupeň rizika, jsou to deprese, bipolární porucha, alkoholismus a již zmíněná schizofrenie. Mezi nejčastější důvody uváděné jako příčina sebevražd patří ne-utěšené interpersonální vztahy.

Ačkoli se v poslední době vyskytlo v hypotézách mnoho biologických fakto-rů, které se týkají sebevraždy, řada z nich není dostatečně vědecky podložena. Někteří autoři dokonce tvrdí, že výzkum je v této oblasti nedostatečný z důvodu malého vzorku respondentů a též často z důvodu opožděné pitvy.

Vztah mezi mozkovou dysfunkcí a schopností učit se je u dětí srozumitel-ný. Vady mozku u dítěte mohou přispět k depresím. Dysfunkce pravé mozkové hemisféry spojená s rizikem depresí se může projevovat tím, že lidé nevěnují pozornost vizuálním objektům, nedokážou adekvátně vyjádřit mimické emoce, mají hlas bez výrazu, mluví k sobě, mají problémy s plynulou řečí a jsou pře-hnaně společenští. Dysfunkce levé mozkové hemisféry se projevuje nemluvnos-tí, nepozorností při rozhovoru, úsečností a lidé, kteří jí trpí, často odpovídají na otázky: „Já nevím…“ Někteří jsou navíc velmi impulsivní a jednají dříve, než myslí. Též existuje kombinace předchozích dvou dysfunkcí.233

232 Srov. LEENAARS, A. A. Suicide. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 359–360.


107

Při sebevražedném jednání si nelze nevšimnout některých fyzických vad. Některé nemoci přímo ovlivňují lidské emoce. V současnosti se některá one-mocnění, jako je například anorexie, bulimie, diabetes, epilepsie, traumatické poškození mozku a svalová dystrofie, spojují se suicidálním chováním. Další skupinou ohroženou tendencí k sebevraždám jsou ti, kdo mají amputované kon-četiny nebo poranění míchy.

Mezi příčiny, které hrají roli v touze dobrovolně zemřít, patří i přírodní jevy, ačkoli nejsou tak významné jako například duševní onemocnění. Dříve než byly poznatky o sezónnosti podepřeny reálnými statistickými daty, obecně se věřilo, že se nejvíce sebevražd objevuje na podzim a v zimě. Už od antiky měli lidé za to, že zhoršené počasí, které přicházelo právě s podzimem, působí melancholic-ky na lidskou mysl, což odpovídalo tehdejší klimatické teorii. Když se pak po-čátkem 19. století ukázalo, že hospitalizace pro melancholii a sebevražedný po-kus dosahují maxima v jarních a časně letních měsících, zdálo se to paradoxní.

Poměrně vysoká je sebevražednost ve skandinávských zemích. Na tomto faktu se do určité míry podílí i klima, které v této oblasti panuje. Jsou to země blízko polárního kruhu, v zimě je zde pouze několik hodin denního světla. Právě zde by bylo možné očekávat vysoký podíl sebevražd v zimním období, avšak i v této oblasti je v zimních měsících minimální počet sebevražd, zatímco maximum je opět v jarních měsících.234

Pokus o sebevraždu a myšlenky na ni jsou vážným problémem také v armá-dě, zvláště mezi válečnými veterány. Důležitá je v této skupině otázka sebeob-viňování. Sebeobviňování a vina jsou mezi armádními zaměstnanci uznávanými rizikovými faktory sebevraždy. Například ve Spojených státech amerických se v letech 2003 až 2010 pokusilo o sebevraždu 21 ze 100 000 vojáků. Mezi fak-tory, které zvyšují riziko sebevražd mezi vojáky, patří posttraumatická stresová porucha, trauma z dětství, životní trauma, životní stresory a akutní stres do 24 hodin před sebevraždou, intimní problémy a stres v práci. Dále sem patří depre-se a alkohol, nízké hladiny vitaminu D, typ vojenského povolání, fyzická bolest spojená s odchodem z armády, mužské pohlaví, předchozí sebepoškození, mla-dý věk, vina, stud a negativní vnitřní stavy a vystavení boji.235


235 Srov. ROSS, C.A. Self- Blame and Suicidal Ideation among Combat Veterans. American Journal of Psychotherapy 4, 2013, s. 309–310.

108

5.5 Sebevražda z pohledu logoterapie a existenciální analýzy

Jaký je vlastně pohled logoterapie na suicidium? Z pohledu logoterapie a exis-tenciální analýzy je to jedinec sám, kdo se vůlí rozhodl k určitému postoji, ale přesto, že je ve velmi těžké situaci, logoterapie říká, že může jednat i jinak než sebevraždou. V předchozím textu jsme hovořili o tzv. bilanční sebevraždě, při níž se jedinec rozhodne pro ukončení života na základě bilancování svého živo-ta. V tomto případě dělá „bilanci slasti svého života“. Viktor Frankl ale dává do diskuse problém hodnotové bilance života a ptá se, zda vůbec může být nějaká situace člověka tak beznadějná, že jediným východiskem zůstává sebevražda. Je otázkou, zda člověk může udělat dostatečně objektivní bilanci svého života. Ať je tato bilance založena na jakkoli pevném přesvědčení, je toto přesvědčení vždy ryze subjektivní.

Viktor Frankl doslova říká: „A kdyby jen jediný z mnoha, kdo se z přesvědčení o bezvýchodnosti svého postavení pokoušejí o sebevraždu, neměl pravdu, kdyby se jen u tohoto jediného přes všechno dodatečně našlo jiné východisko – pak by už byl každý pokus o sebevraždu neoprávněný, neboť subjektivní přesvědčení je přece u všech, kdo se rozhodují o sebevraždě, stejně pevné a nikdo nemůže vě-dět předem, zda právě jeho přesvědčení je také objektivní, či zda už děním ná-sledujících hodin nebude potrestáno jako lež, oněch hodin, které už popřípadě neprožije.“236

Přestože v některých sebevraždách je vědomě přinesená oběť oprávněná, em-piricky je dokázáno, že motivy takové sebevraždy přicházejí z resentimentu a že by se v takových případech, zdánlivě beznadějné situace, nakonec našlo i jiné řešení. Prakticky by se dalo říci, že oprávnění k sebevraždě není nikdy plně odů-vodnitelné. Ani jako odpykávání viny, protože tím, že člověk trpí a zraje, je mu toto odepřeno, a nelze tak odčinit utrpení, které daný člověk způsobil jiným lidem. Frankl sebevraždu srovnává se šachovnicí, kdy člověk místo hraní smete figurky ze šachovnice. Nejde vždy o to vyhrát, ale o to nevzdávat boj. Nejde sprovodit ze světa všechny důvody, proč je člověk nešťastný, abychom od svých úmys-lů odvrátili ty, kdo se rozhodli pro sebevraždu. Nemusíme každému nešťastně zamilovanému opatřit ženu a každému, kdo trpí hospodářskou nouzí, výdělek. Logoterapie nám nabízí a zároveň nás učí, že lidé nejenže mohou žít dále bez toho, co z nějakého důvodu nemohou mít, ale že svůj smysl života mohou vidět právě v tom, že své neštěstí vnitřně překonají, že na něm porostou, dokážou, že dorostli svému osudu, jestliže se jim něco odpírá.237 Toto uvědomění již samo-zřejmě představuje touhu o něčem takovém přemýšlet, ale podstatným v tomto

236 FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 66.237 Srov. FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta, 1994, s. 67–68.

109

zůstává postoj člověka, postoj, že i přes určité soužení a nepřízeň osudu má to vše kolem mne smysl.

5.6 Několik slov k terapeutům

Pečujeme-li o lidi s chronickými sklony k sebevraždě, vyvstává problém, jak nastavit hranice při práci v terapii. Pokusy o sebevraždu, stejně jako další im-pulsivní kroky, přerušují léčbu a terapeut potřebuje nastavit těmto činům něja-ké limity.238 Ale je snazší vyhlásit principy, než je pak provádět. Jak můžeme provádět terapii s takovými klienty, pokud nemůžeme použít páku ukončení te-rapie? Výzkumníci a praktici, kteří píší o zvládání sklonů pacientů k sebevraž-dě, na to mají odlišný názor. V některých přístupech se po pacientech požaduje, aby se zavázali přestat se sebevražedným chováním a sebepoškozováním. Jin-de se místo požadavků na ukončení sebevražedného chování používá utvrzující se náhradní řešení – například pozitivní odezva na pacientův kontakt před jeho pokusem o sebevraždu. Někteří terapeuti zruší sezení, pokud se pacient bez va-rování psychologa pokusí o ukončení svého života. Jiní psychologové využívají postupů, které byly vyvinuty pro léčbu drogových závislostí. Opuštění myšlenek na sebevraždu je stejné jako oproštění se myšlenek na alkohol v tom, že se pacient musí naučit tolerovat bolestné pocity, aniž by se uchýlil k sebedestruktiv-ním krokům – tj. aniž by se napil alkoholu či si podřezal žíly.239

Pokud terapeut léčí takové pacienty, musí přijmout fakt, že se bude muset za-bývat sebevražednými sklony ve svém okolí. Pokud se pacient pokusí navzdory léčbě o sebevraždu, nemělo by to vést k přerušení léčby, ale na druhou stranu by terapeut měl být opatrný a neutvrzovat suicidální chování tím, že bude pacienta zvát častěji nebo odpovídat na opakované telefonní hovory. Terapie může být prováděna tím, že terapeut identifikuje klientovy osobní rysy, které klient využívá v maladaptivním procesu. Terapie se pak zaměřuje na tyto dysfunkční povahové rysy za účelem je upravit. Léčba je zacílena na to, aby pacientova osobnost pra-covala pro samotného pacienta, nikoli proti němu. K sebevražednému chování přispívají dva hlavní rysy – afektivní nestabilita a impulsivnost. Kombinace ne-vyrovnané nálady a impulsivního jednání vede ke klinickému obrazu, který je charakterizován prudkými výkyvy nálad a impulsivními kroky.

Klíčovým konceptem je tedy regulace pacientových emocí. Kognitivně be-haviorální metoda nemusí být jediným přístupem v léčbě. Prvním krokem, jak

238 Srov. JIMENZ, X. F.: Patients with Borderline Personality, Disorder who are Chronically Suicidal: Therapeutic Alli-ance and Theeapeutic Limits. American Journal of Psychoterapy 67, 2013, s. 199–201.

239 Srov. PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 158.

110

zvládat emoce, je jejich tolerance. Můžeme naučit pacienty toleranci tím, že po-píšou a rozpoznají pocity bez ohledu na jejich intenzitu. Jakmile člověk rozpozná pocit, emoci, dostane se na lepší pozici, má lepší předpoklady pozorovat ji, než když je emocí polapen. Druhý krok zahrnuje decentering, tj. odstup.240 Třetím krokem je opětovné vyhodnocení, což je klíčem k poznání. To zahrnuje schop-nost přemýšlet o pocitech tak, že je zbaví hrozby.

Tolerování pocitů nás zdržuje od okamžité emocionální úlevy (jak často vi-díme u sebepoškozujícího chování). Například pacient, který má intenzivní po-cit smutku z důvodu ukončení intimního vztahu, se může naučit akceptovat tyto pocity, tak aby ho nepřeválcovaly.241

Odstup neboli decentering, tj. oproštění se od pocitů, je stejně tak nutný, avšak zde se bavíme o intenzivních emocích. Je snazší se vyhnout zaplavení emocemi, když vystoupíme ze sebe a pozorujeme své pocity jakoby zevně. Po odstupu ná-sledují strategie, jak rozpoznat, označit a modulovat pocity. V mnoha případech pomůže již samotné označení. V případě, který jsme uvedli výše, kdy pacient cítil smutek po rozchodu, může terapeut pacienta vyzvat, aby si zapsal pocity a pochopil vztah k dané události. Samotné pozorování emoční reakce pomůže pacientům překonat zaplavení pocity.

Opětovné posouzení zavádí kognitivní prvek, kterým identifikujeme dysfunkč-ní myšlenky. V tomto stadiu učíme strategie, jak identifikovat dysfunkční emoč-ní reakce a jak vytvářet přizpůsobivější alternativy. To vede k modulaci emocí, která redukuje afektivní nestabilitu a impulzivitu. Pacienti se potřebují vyhýbat emočnímu zdůvodňování, při kterém jsou silné pocity považovány za realistic-kou odpověď na danou událost. Je třeba pochopit, že tyto reakce jsou subjektivní a je nutné je vyhodnotit v sebereflexi. V našem případě může mít pacient pocit, že interpersonální odmítnutí je důkazem toho, že odmítnutého nikdo nemá rád a nikdo ho nechce. Právě znovuvyhodnocení může pomoci uvést životní události do kontextu a zároveň se vyhnout beznaději. Abychom se vrátili k tomu samé-mu příkladu, můžeme navrhnout pacientovi, aby si uvědomil, že toto jednotlivé specifické odmítnutí ještě neznamená všeobecné odmítnutí.

Přestože pacienti musejí později zvážit, jakým způsobem přispěli k neúspěchu vztahu, mohou opět vyhodnotit své selhání, aniž by se museli uchýlit do bez-naděje. Pokroky přicházejí postupně, často dva kroky vřed, jeden vzad. Práce s takto emotivními pacienty může být nakažlivá a terapeuti si potřebují uchovat chladnou hlavu, pokud mají jít pacientovi příkladem. Následující příklad doku-mentuje náš předchozí text: „Miriam byla 32letá úřednice, která měla v pubertě vážné problémy s alkoholem a drogami a několikrát se pokusila o sebevraždu. V dospělosti se jí podařilo udržet si stálé pracovní místo, ale navazovala pouze

240 Decentering znamená schopnost zvažovat situaci z různých úhlů pohledů.241 Srov. PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 161.

111

povrchní a pomíjivé vztahy. Její přítel Jiří, se kterým bydlela, byl první člověk, s nímž navázala hlubší kontakt. Hlavní krizí jejího současného života byl rozpa-dající se vztah s přítelem. Čím více se Miriam na Jiřího zlobila, tím více se Jiří odtahoval a uzavíral do sebe. Ztráta zaměstnání pak způsobila sérii sebevra-žedných pokusů a Miriam poté strávila další dva roky po nemocnicích. V tera-pii se naučila, jak prolomit tento vzorec tím, že si vyvinula jiný způsob zvládání emocí. Uvědomila si, že vnímala vztek až tehdy, když už vybuchla. Jakmile do-šlo ke vzteku, její emoce se přehouply do beznaděje a jako jediný způsob jejich zvládání viděla léčbu farmaky. Miriam se naučila tyto pocity tolerovat a později vytvořit si od nich odstup. Opět zvážila své emoce a uvědomila si, že jsou reakcí na specifické situace a že se nejedná o konec světa. Jakmile bylo tohoto cíle do-saženo, Miriam byla schopna zvládnout konec svého vztahu s Jiřím a připravit se na návrat do práce.“242

Souvislost mezi suicidálním jednáním a závislostí, ať se jedná o závislost psy-chickou, či závislost na lécích, alkoholu, je úzká.243

Dalším důležitým bodem při zvládání sebevražedného jednání je zvládání impulzivity, tj. zklidnit se a promyslet si problém. Impulzivita je rizikovým fak-torem mnoha forem psychopatologie. Pokud hovoříme o impulzivitě, máme na mysli stav, kdy pacient jedná dříve, než si věc promyslí. Je těžké odlišit problém impulzivity od nezvládání emocí. Některé impulsivní kroky, zvláště sebepoško-zování, mají tendenci se stát návykovými, protože např. pořezání lze opakova-ně použít při zvládání dysforie244. Podobné činy odvádějí pozornost od pocitů, a proto se mohou stát částečně nezávislé na emocích. Tzn., že například u dívky se při banálním problému může spustit sebepoškozování. Pacienti s nízkou se-bereflexí mají větší tendenci k těmto automatickým reakcím.

Irvin Yalom uvádí, že je velmi důležité při úzkosti používat jednoduché metody, např. metodu Dívej se na to dobré!245 Sám tuto metodu používal v práci s pacien-ty, kteří trpěli těžkou rakovinou. To, co máme a co dokážeme, se nám obyčejně vytrácí z mysli, vytlačené myšlenkami na to, co postrádáme a co nedokážeme.

Absence sebereflexe se sklony k okamžitému jednání je patrná u pacientů s drogovou závislostí a s antisociální osobnostní poruchou. Za těchto podmínek je impulzivita ústředním rysem, zatímco afektivní nestabilita je potlačena. Sou-časně mnozí pacienti, byť jsou emočně nevyvážení (např. trpí chronickou úzkostí, chronickou depresí, případně obojím), nejsou impulsivní. Ačkoliv zjednodušování

242 PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 162–163.243 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 63.244 Dysforie je intenzivní stav stresu a nepříjemných pocitů, které zvyšují riziko sebevraždy; nebo tak lze označit i ne-

příjemné pocity vůči sobě samému. Úleva od dysforie je tudíž prioritou psychiatrické léčby.245 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 172.

112

vždy láká, v tomto případě se patrně jedná o dva oddělené aspekty osobnosti, které se u chronických sebevrahů vyskytují zároveň.246

Impulzivita se může projevit jak v dětství, tak v dospělosti suicidálním po-kusem. Podle některých studií asi 25 % dětí a adolescentů svůj suicidální pokus opakuje.247

Dalším důležitým pojítkem mezi emocí a aktivitou je hněv. U BPD (Border-line personality disorder) je emoční nestabilita často charakterizována přecho-dy mezi depresí a hněvem. U některých pacientů je hněv nejvýraznější emocí, jakou zažívají. Krátce řečeno, terapeuti, kteří se obvykle zabývají úzkostí a de-presí, se cítí lépe, když pracují se smutkem a beznadějí než s výbuchy vzteku.248

Jednou z kognitivních metod práce s takovým pacientem je naučit ho zvládat hněv. Přestože tato metoda není založena na pevných metodologických zákla-dech, její koncept dává smysl. Potřebujeme, aby pacient uměl rozpoznat poci-ty hněvu dříve, než se dostane do bodu, kdy není schopen dále fyzické projevy hněvu potlačit. Zvládání hněvu tedy definuje určité kroky, jak sledovat impulsy, a následně, jak pomoci pacientovi se zklidnit a vše si znovu promyslet. Podob-né koncepty se používají už léta ve svépomocných organizacích zabývajících se závislostmi, jako jsou např. Anonymní alkoholici. Stejné principy lze použít i u akcí, jako je sebepoškozování nebo předávkování se.

Pacienti se nevyléčí z chronické suicidality tím, že pochopí, co se v jejich dět-ství zvrtlo, nebo že se naučí budovat si sebeúctu. Nemusí se ani uzdravit, přesto-že se naučí zvládat své emoce a impulsy. Tyto úspěchy nic neznamenají, pokud pacient nezačne naplno žít.

Závazek pracovat a mít vztahy je primárním kontextem psychologické léčby. Chodit do poradny na terapii a nežít naplno, je jako chodit do školy a nedělat úkoly. Terapie probíhá v chráněném prostředí, které poskytuje prostor pro psy-chologickou práci. Současně ale protahovaná terapie může představovat nebez-pečí. Někteří pacienti chodí na terapii léta, čímž se snaží vyhýbat tvrdé realitě života, a to jim brání se pokusit zlepšit kvalitu života.

Ale kdo chce žít naplno, musí se nejprve rozhodnout žít naplno. To předsta-vuje vzdání se něčeho důležitého: uklidňující a zvláštně posilující možnosti spá-chat sebevraždu. Chroničtí sebevrazi jsou uvězněni v tomto stavu mysli. Aby se tohoto dokázali vzdát, musí najít smysluplné zdroje uspokojení.

246 Srov. PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 164.247 Srov. KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003, s. 44.248 Srov. PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 164.

113

5.6.1 Některé situace, se kterými se může terapeut setkat

Shrnutí informací, které jsou důležité pro terapeuty pečující o klienty se sebe-vražednými tendencemi:249

• Sebevraždy jsou vážným problémem veřejného zdraví, nicméně výzkumy do-sud neukázaly, jak lze sebevraždám předcházet. U chronických sebevražd jsou pokusy o prevenci zvláště neúčinné.

• Terapeut musí rozlišovat mezi odlišnými typy sebevraždy, myšlenky na se-bevraždu jsou běžné, a proto nelze předpokládat, že by samotné myšlenky představovaly vysoké riziko. Pokusy o sebevraždu by měly vyvolat znepo-kojení v závislosti na síle úmyslu sebevraha. Většina sebevrahů sebevraždu nedokončí. Sebepoškozování nemá sebevražedný záměr.

• Chroničtí sebevrazi se mohou pokoušet o sebevraždu mnoho let. Velmi čas-to začínají v dětství, ale klinický obraz se projevuje až v adolescenci.

• Chronické suicidální sklony mají psychologickou funkci, především mají přinést úlevu od dysforie a jsou voláním o pomoc. Nejedná se o dočasný jev, který je spojen s depresí, tyto sklony se spíše stávají součástí pacien-tovi osobnosti.

• Zvládání chronických sklonů k sebevraždám je založeno na jiných princi-pech než zvládání akutních tendencí.

• Lze říci, že chronické sebevražedné tendence spadají do definice osobnost-ních poruch. Toto onemocnění se léčí jen těžko, nicméně určité výsledky farmakoterapie má. Převážně se však používá snižování impulzivity. Hlav-ní formou léčby je psychoterapie, některé její metody byly podpořeny i kli-nickými zkouškami.

• Jedním z klíčových prvků při léčbě chronických sebevrahů je tolerance a přijetí rizik. Čím více se snažíme sebevraždě zabránit, tím je pravděpo-dobnější, že léčba nedojde cíle.

• Chroničtí sebevrazi se uzdraví, pokud se jim zlepší kvalita života. To obvykle trvá nějakou dobu, ale lze to uspíšit strategií, při které se pacienti učí, jak regulovat intenzivní emoce a jak vytěsňovat impulzivitu a začít opět žít.

• Chroničtí sebevrazi se obvykle nepotřebují v rámci terapie probírat trau-maty z dětství. Místo toho má být terapie odrazovým můstkem k vytváření smysluplných investic do práce a vztahů.

• Chronické sebevrahy nelze léčit v atmosféře strachu.• Výzkumy prokazují, že většina chronických sebevrahů se uzdraví. Proto mů-

žeme zůstat optimističtí a pozitivní, i když čelíme sebevražedným výhružkám.• Dokončená sebevražda se vyskytne v práci mnoha terapeutů alespoň jed-

nou za život a je třeba ji považovat za normální riziko praxe.249 PARIS, J.: Half in Love with Death. Managing the Chronically suicidal Patient. Routledge 2006, s. 187–188.

114

• Terapeuti mohou minimalizovat riziko soudního sporu v případě sebevraž-dy, tak aby strach z případných právních kroků neovlivňoval proces léčby.

Naděžda Špatenková uvádí konkrétní dohodu mezi pacientem a klientem o ne-spáchání sebevraždy. Jde o situaci, kdy klient vážně uvažuje o sebevraždě, a je tudíž potřeba ji reflektovat. Je důležité potom klientovi sdělit, jaký dopad by měla jeho smrt na terapeuta, na jiné lidi a jeho rodinu. Terapeut může přistoupit k sepsání kontraktu o nespáchání sebevraždy. Tato dohoda se používá tehdy, po-kud hrozí reálné obavy, pociťované nebo vyjádřené, není míněna jako trest pro klienta. Může mít například tuto podobu:250

Dohoda o nespáchání sebevraždy

Já, ……………, souhlasím, že během doby, kdy chodím k poradci…………., neukončím svůj život, nenechám se zabít a nedopustím se sebepoškozujícího nebo život ohrožujícího chování.

Podepsán ………………. Svědek …………………..Dne ………………………

250 Srov. ŠPATENKOVÁ, N.: Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktual. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 76.

115

6 PÉČE O POZŮSTALÉ,

ZTRÁTA A ZÁRMUTEK

Každý z nás poznal a prožil ztrátu – od ztráty hodnoty, která pro nás nebyla tak významná, až po ztrátu obrovskou, nejčastěji ztrátu blízkého člověka. Prožitek s tím spojený se pak liší v intenzitě. Nejčastěji se objevuje bytostné odmítání situace – nechceme, aby to byla pravda. Pokud například matka přichází o dítě nebo umírá-li někomu životní partner, je člověk konfrontován s velkou lidskou bolestí a často i beznadějí. Jedinec může prožívat hněv, pocit viny, že neudělal to, co chtěl, co mohl. Dostavuje se tělesná bolest, velký strach, únik do minu-losti, pocit zneužití. Někdo se bohužel ve smutku tzv. zabydlí, ustrne, nedokáže se posunout do jiné životní etapy.

Zármutek může působit sžíravou bolest, která je ovšem v holistickém pojetí člověka normální, zvláště v počátcích konfrontace se ztrátou. Přesto zármutek nemusí být nevyhnutelným důsledkem ztráty způsobené úmrtím blízkého člo-věka. Hloubka zármutku záleží na tom, co jeho smrt pro konkrétního člověka znamenala. Bylo vytvořeno mnoho modelů, jak se lze se zármutkem vyrovnat. Novější modely zahrnují jak intrapersonální, tak interpersonální témata. Např. Stroebeová a Schut vytvořili model duálního procesu, který identifikuje dvě di-menze prožívání ztráty: orientaci na ztrátu se zaměřením na minulost a orienta-ci na obnovu se zaměřením na přítomnost a budoucnost.251 Bylo to poté, co ně-které přístupy zpochybňovaly bolestnou ztrátu a chtěly, aby se pozůstalí dostali do stavu, který byl před ztrátou. To zvláště u rodičů, kteří ztratili dítě, vyvolalo negativní reakce.

I logoterapeutický směr pracuje se ztrátou jako s něčím, co nepopírá přetrvá-vající vztah k zesnulému.

Jak se vlastně ztráta definuje? Ztráta může být fyzická a psychosociální. Fy-zická ztráta je ztráta něčeho hmatatelného, například požár domu, ukradené auto nebo mastektomie. Psychosociální ztráta je ztráta něčeho nehmatatelného, např. rozvod, chronická choroba, ztráta snu. V případě fyzické ztráty si ostatní lidé uvědomují, jak se osoba, která se vyrovnává se ztrátou, cítí, a tudíž snáze

251 Srov. QUINOVÁ, A.: Kontext ztráty, změny a zármutku v paliativní péči. In: FIRTH, P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 23.

116

tolerují smutek. To však neplatí v případě psychosociální ztráty, kdy si okolí neuvědomuje, že jedinec pociťuje ztrátu a potřebuje si projít procesem truchle-ní. Pokud jedinec nemá možnost veřejně truchlit a nedostane se mu podpory od jeho okolí, truchlení se může zkomplikovat a truchlící si může projít zážitkem nevyslyšeného žalu.

S psychosociální ztrátou se pojí tzv. koncept přejatého světa. Přejatý svět je schéma obsahující vše, co jedinec považuje za pravdu ve světě a v sobě, to vše na základě svých předchozích zkušeností. Smrt člověka může roztříštit to, čemu jedinec věří; např. truchlící přestane věřit, že svět je bezpečné, uspořádané mís-to. Smrt blízké osoby nevyhnutelně atakuje specifické předpoklady, očekávání, víru člověka ve vztah k ztracené osobě. Truchlící si např. uvědomí, že milova-ná osoba s ním nezestárne a nebude pozorovat, jak dospívají jejich děti. Ztráta milované osoby jde ruku v ruce se ztrátou jedinečného uspokojení, zabezpečení a smyslu. Každé z pojítek s milovanou osobou pochází z přejatého světa. S od-chodem milované osoby se tato pojítka roztříští. Truchlící je tudíž konfrontován s psychosociální ztrátou v přejatém světě a následně je nucen přehodnotit svůj přejatý svět tak, aby jej přizpůsobil realitě života bez zesnulé osoby.

6.1 Žal

Žal je proces, jakým prožíváme psychologicky, behaviorálně, sociálně a fyzicky pocit ztráty. Z této definice též vyplývají tyto skutečnosti:252

1. Žal je postupný vývoj, zahrnující mnoho změn v průběhu času. 2. Žal je přirozená, očekávatelná reakce. 3. Žal je reakcí na všechny typy ztráty, nejenom reakcí na smrt. 4. Prožívání žalu závisí na jedinečném vnímání ztráty, jak ji vidí jednotlivec,

bez ohledu na to, jak to vidí okolí. 5. Žal je podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro úspěšné překonání

ztráty. Je to pouhý počátek procesu.

Aktivní proces truchlení je nutný proto, aby přenesl jedince přes pasivní reakce žalu k aktivnímu pohybu a přijetí změn vyvolaných ztrátou. V tradičním pojetí je truchlení motorem sociální komunikace a veřejného vyjádření žalu (např. po-hřeb, nošení smutečního oděvu apod.).

252 Srov. RANDO, T.A.: Grief and Mourning: Accommodating to Loss. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 218–219.

117

Symptomy žaluŽal je mnohostranná reakce na ztrátu. Existují fyzické, emoční, kognitivní, be-haviorální a sociální reakce, které můžeme vypozorovat jako symptomy žalu: • fyzické – ztráta chuti k jídlu, poruchy spánku, ztráta energie, somatické

potíže, zvýšená nemocnost atd.;• emoční – zoufalství, úzkost, vina, hněv, deprese, pocit osamění atd.;• kognitivní – přehnané zaobírání se myšlenkami na zesnulého, sebevýčitky,

beznaděj, potíže s koncentrací atd.;• behaviorální – pláč, únava, rozrušení, zvýšená konzumace alkoholu (nebo

jiné drogy) atd.;• sociální – stažení se do sebe, změny ve vztazích atd.

Je důležité podotknout, že tyto symptomy byly identifikovány výzkumem a pra-xí v rámci západní kultury.

Proces žaluK rozvoji teorie žalu přispěla nejen Bowlbyho studie o úzkém vztahu, ale i jeho práce Ztráta: smutek a deprese, která se zabývá truchlením nad ztrátou blízké osoby. Počáteční pozorování reakcí dětí na nepřítomnost matky byla později roz-vinuta do systematického výčtu fází truchlení. Bowlby popisuje fáze následovně:253

• fáze otupění, která může být podtržena intenzivním stresem;• fáze toužení a hledání ztracené osoby;• fáze zmatku a zoufalství;• fáze větší či menší reorganizace.

Základní teorie a modely vděčí za svou perspektivu psychodynamické myšlen-kové škole. Práce s žalem dala důraz na intenzivní, introvertní, emočně zamě-řené aktivity a vytvořila pojem překonání hoře. Tvrdila, že proces odosobnění umožňuje truchlící osobě znovu objevit její plnou psychologickou nápaditost. Tento názor byl podpořen lékařským konceptem hoře, kdy je žal, podobně jako nemoc, nahlížen jako proces vyžadující uzdravení.

Někdy se setkáváme s tzv. komplikovaným žalem.

6.1.1 Komplikovaný žal

V psychodynamické tradici je klasifikace komplikovaného/patologického žalu spojena s projevy žalu charakterizovanými nejistotou vztahu. Projevy nadměr-né intenzity nebo trvání žalu, nebo naopak nízká intenzita nebo krátké trvání reakce na ztrátu byly spojovány s úzkostným vztahem, či naopak s vyhýbavým 253 Srov. MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009, s. 43.

118

stylem. Současný výzkum reviduje předchozí kategorizaci nepřítomného nebo opožděného žalu jako patologický. Místo toho na ně nahlíží jako na proměnné styly, jakými se mnoho lidí účinně vyrovnává s přizpůsobením se ztrátě. Jelikož se více zdůrazňuje komplexní jev propojujících prvků – afekt, poznání, zvládá-ní atd. jako normální projevy žalu –, je obtížné definovat komplikovaný žal. To, že se v případě rozlišení a definování komplikovaného žalu jedná o složitý pro-blém, lze doložit i ze skutečnosti, že oficiální diagnostické příručky postrádají jeho definici coby klinického syndromu. Probíhá ale debata o tom, zda je kom-plikovaný žal psychickou poruchou a zda si zasluhuje samostatnou klasifikaci oddělující jej od traumatického žalu. Pro popis symptomů patologického žalu se obvykle spojuje s dalšími doprovodnými stavy, jako jsou deprese, úzkost a post-traumatický stres. Middleton došel k závěru, že „v mnoha případech je přesnější nahlížet na žal jako na rizikový faktor takovýchto poruch, spíš než na poruchy jako projevy patologického žalu.“254

Například Baštecká poznamenává: „Kdo posoudí, zda smutek je ‚příliš dlou-ho‘ a je nadměrný“?255

Stroebeová navrhuje, aby byl patologický/komplikovaný žal kulturně defino-ván. To umožňuje vnímat širokou škálu projevů a nazírat na odchylky jako na relativní spíše než na absolutní, s koncepcí komplikovaného žalu v rámci spe-cifické kultury. Walter argumentuje, že komplikovaný žal je sociálně vytvořený koncept a vychází z „našich (přátelských, příbuzných, profesionálních) ohledů, stejně jako z psychologie truchlícího, a lze na něj nahlížet jako na interakci mezi těmito dvěma jevy.“256

Například Worden rozlišuje larvované, patologické reakce na ztrátu. Kdo ale posoudí například žal rodičů nad ztrátou jejich dítěte?257 Někteří autoři spojují „patologický“ smutek se zadrženým smutkem, který nikdy neproběhl, nebo se žalem, který naopak zahrnuje velký zásah druhých lidí, nebo žal, který trvá pří-liš dlouho apod.258

Je pochopitelné, že „žal ze ztráty blízké osoby“ si obecně vybírá vysokou daň na zdraví. Truchlící trpí zvýšeným rizikem deprese, úzkosti a dalších psychic-kých poruch, somatických projevů a infekcí a širokou škálou psychických cho-rob. Přetrvávání těchto fyzických a psychických symptomů je typickým proje-vem chronického žalu. Stav chronického žalu, jak jej popisuje Roosová, se liší od tradičního popisu chronického žalu, podle kterého je chronický žal patologický.

254 MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009, s. 45.255 ŠPATENKOVÁ, N.: Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013,

s. 37.256 MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009, s. 45.257 K tomuto tématu více viz PARKES, C. M.; LAUNGANI, P.; YOUNG, B.: Death and Bereavement Across Cultures. Lon-

don, New York: Routledge, 1997, s. 192–193.258 Srov. ROSENBLATT, P. C.: Grief in small-scale societies. In: PARKES, C. M.; LAUNGANI, P.; YOUNG, B.: Death and

Bereavement Across Cultures. London, New York: Routledge, 1997, s. 41.

119

Klíčem ke konceptu chronického žalu je uznání faktu, že v některých případech ztráta pokračuje a nemá naději na úlevu. Roosová to definuje jako životní ztráty, např. výchovu dítěte s těžkým postižením, předání dítěte k adopci, chronickou a zničující nemoc, předpokládanou smrt osoby bez nálezu těla, pohřešování oso-by, život se zneužíváním atd. Z těchto příkladů je jasné, že mnoho druhů ztrát s největší pravděpodobností způsobí chronický smutek, a to především v přípa-dě nemožnosti smutek vyjádřit. Výrazným charakteristickým prvkem chronic-kého smutku je role fantazie – co by se bylo stalo, co mělo být. Aktivace fanta-zie umocňuje bolestné pocity a rozpor mezi fantazií a současnou životní realitou může být krutý a zraňující. Může převládat zvláště hněv, zatímco „revize vysně-ného světa“ je úkol vzbuzující muka a zklamání.259

Zvýšený výskyt morbidity a mortality u truchlících lidí naznačuje, že důleži-tější než definice patologického nebo abnormálního žalu je identifikace těch fak-torů, které zvyšují riziko neblahého vývoje. K potenciálnímu riziku přispívají dva klíčové faktory. Zaprvé predispozice, zranitelnost nebo zdroj žalu, a zadruhé po-vaha vnějších okolností, za jakých došlo ke ztrátě. První typ faktorů je způsoben životními událostmi a povahou, která si buď vytvoří odolnost a účinné zvládací mechanismy tváří v tvář zkušenosti ztráty, nebo ne. Druhým typem faktorů jsou okolnosti, za jakých ke ztrátě osoby došlo, nebo zkušenosti se ztrátou. Když se tyto faktory sečtou, stres otestuje sílu/slabiny zdroje, ze kterého jedinec čerpá.

Sandersová identifikovala množství faktorů, které podle jejího názoru přispí-vají k riziku:260

• náhlá úmrtí, včetně sebevraždy, vraždy, katastrofy a stigmatizované smr-ti, jako např. AIDS atd. Dalšími ztrátami jsou náhlé propuknutí choroby, separace apod.;

• nevyjasněný nebo závislý vztah – tam, kde hněv nebo sebeobviňování přispívají k nevyřízeným účtům a kde závislý je ten partner, který zůstal, je zvýšená pravděpodobnost úzkosti a celková neschopnost zvládnout si-tuaci, např. ztráta blízké osoby, rozvod atd.;

• smutek rodičů nad ztrátou dítěte se může projevovat různě u otce i mat-ky, což může komplikovat vzájemnou podporu;

• předchozí zdravotní stav – například psychické nebo fyzické zdravotní problémy předcházející ztrátě mají tendenci přispívat ke stresu při zvládá-ní žalu;

• souběžné krize, které přispívají ke stresu vyvolaného ztrátou blízké oso-by, mohou vznikat z vícenásobného zármutku nebo dalších ztrát, jako je nezaměstnanost, rozvod, finanční problémy, zdravotní problémy atd.;

259 Srov. MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009, s. 46.260 Srov. MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009, s. 46–47.

120

• vnímaný nedostatek sociální opory, stejně tak jako přehnaná sociální podpora, přispívají k osamělosti a snížené schopnosti přizpůsobit se ztrátě;

• věk a pohlaví – zatímco u mladších žen vyvolává náhlé úmrtí manžela větší negativní reakce, v pozdějším věku se žal projevuje s nižší počáteč-ní intenzitou, ale v delší perspektivě se může stát dalším faktorem vysíle-ní ve stáří. Vdovy a vdovci reagují na ztrátu rozdílně. Zatímco u vdov se zvyšuje stres, vdovci mohou trpět nedostatkem podpory společnosti, a tak může docházet k jejich izolaci;

• snížené hmotné zdroje přispívají k zranitelnosti způsobené ztrátou a mo-hou vést ke špatnému přizpůsobení a zvýšeným zdravotním problémům.

Je též zajímavé sledovat toto téma napříč různými kulturami.261

Studium rizikových faktorů bylo posunuto kupředu díky výsledkům současné-ho výzkumu v této oblasti. Snahou bylo rozvinout celý rámec rizikových faktorů spíš než se zaměřovat na jednotlivé faktory odděleně. Stroebeová a jiní argumen-tují tím, že takový rámec je „postaven na generickém kognitivním stresu, vyhod-nocení a na zvládacím modelu a porovnatelném zármutek-specifikujícím streso-vém modelu, zejména na modelu duálního procesu zvládání situace.“262 V tomto rámci existuje pět klíčových komponent, které tvoří cestu, jak projít žalem:263

• povaha stresoru – např. stres ze ztráty (předvídatelnost nebo neočekáva-nost ztráty, kvalita ztraceného vztahu atd.) spolu se sekundárním stresem ze vzpamatování se (přizpůsobení se změnám v každodenním životě);

• interpersonální zdroje – požadavky a zdroje na sociální a kulturní úrovni;• intrapersonální zdroje – kvalita vztahu, osobnost – relativní optimismus/

pesimismus atd.;• hodnotící a zvládací procesy – zvládání je chápáno jako „neustálé úsilí

změnit chování a poznání tak, aby byly zvládnuty specifické externí a/nebo interní požadavky, tak jak jsou nastaveny, např. placení účtů či jiných po-vinností, překračování zdrojů dané osoby. Oscilace je považována za zá-kladní regulační proces adaptace (přílišné zaměření na to, jak zvládnout stres způsobený buď ztrátou, nebo obnovou přijatelného stavu, nevedou ke zdravé adaptaci na ztrátu);

• výsledný efekt – všechny předchozí faktory mají vliv na výsledek.

Naděžda Špatenková hovoří o tom, že američtí psychiatři uvažují o zavede-ní kategorie abnormálního zármutku jako nové jednotky v klasifikaci nemocí.

261 Více se tématu komplikovaného žalu věnuje YOUNG, B.; PAPADATOU, D.: Childhood death and bereavement across culture. In: PARKES, C. M.; LAUNGANI, P.; YOUNG, B.: Death and Bereavement Across Cultures. London, New York: Routledge, 1997, s. 191–206.

262 MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009, s. 46–47.263 Srov. MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009, s. 46–47.

121

Rozhodujícím faktorem by bylo, že se truchlící nedokáže adaptovat na novou situaci a neustále se noří do vzpomínek na zesnulého. Zařazení abnormálního zármutku do seznamu nemocí ale psychologové kritizují, protože by se medici-nalizoval problém, který je vlastně normální a patří k životu. Koncept normál-ního a patologického žalu by měl být spíše nahrazen úvahami o faktorech, které mohou truchlení usnadňovat nebo ztěžovat.264 Protože kdo z nás může říci, co je ještě normální? Někdy je přece něco nenormálního naprosto normální. Po-kud rodiče ztratí dítě, je jejich obrovský žal a jeho chronizace nenormální? Kdo tyto intimní skutečnosti může posoudit? Lékař či psycholog? Kdo je kompetent-ní posuzovat velikost lidského vztahu, jeho ztrátu a následnou bolest a trápení?

Jaký je vůbec vztah mezi žalem a truchlením? Žal je počátkem truchlení. Po-máhá jedinci uvědomit si ztrátu a připravit se na pozdější procesy truchlení. Bez prožití akutního žalu nemůže proběhnout truchlení, během kterého by měl žal postupně odeznít. To však neprobíhá lineárně, během truchlení může dočasně dojít k následné vlně žalu. Žal je součástí truchlení, ale truchlení je víc než žal.

V léčbě je třeba rozlišit žal a truchlení. Mnoho terapeutů dělá chybu, že po-skytne klientovi pomoc pouze během fáze akutního žalu, ale ne během násled-ných důležitých fází, a proto se truchlící musí těmito fázemi probojovávat sám, čímž dochází k dodatečnému utrpení.

Faktory ovlivňující žal a truchlení:265

Psychologické faktory 1) Charakteristiky týkající se povahy a smyslu konkrétní ztráty: a) povaha a smysl utrpěné ztráty; b) kvalita ztraceného vztahu (psychologický charakter, intenzita a pocit bez-

pečí); c) role zesnulého v rodině truchlícího (počet rolí, funkčnost, význam); d) charakterové vlastnosti zesnulého; e) množství nevyřešených problémů mezi zesnulým a truchlícím; f) jak truchlící vidí naplnění života zesnulého; g) počet, typy a povaha sekundárních ztrát; h) povaha pokračujícího vztahu se zesnulým.

2) Charakteristiky truchlícího: a) schopnost se ovládat, osobnost a duševní zdraví; b) úroveň vyspělosti a inteligence;

264 Srov. ŠPATENKOVÁ, N.: Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 37.

265 Srov. RANDO, T. A.: Grief and Mourning: Accommodating to Loss. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 221–222.

122

c) přejatý svět; d) předchozí životní zkušenosti, především v souvislosti se smrtí a ztrátou; e) očekávání týkající se žalu a truchlení; f) prostředí – sociální, kulturní, etnické, generační, náboženské/filozofické/

duchovní; g) jak žal a truchlení ovlivní sex; h) věk; i) vývojové fáze života, životní styl a vnímání smyslu a naplnění; j) paralelní přítomnost stresu nebo krize.

3) Charakteristiky úmrtí: a) okolnosti úmrtí (místo, typ, důvody, zda byl truchlící přítomen, stupeň po-

tvrzení, stupeň přípravy a účasti truchlícího); b) načasování; c) psychosociální kontext, za jakého k úmrtí došlo; d) do jaké míry truchlící předvídal úmrtí;e) náhlost skonu; f) jak truchlící vidí možnost úmrtí zabránit; g) délka nemoci před smrtí; h) množství, typ a kvalita předjímaného žalu a vztah k umírající osobě.

Sociální faktory a) systém podpory truchlícího a uznání, ocenění, přijetí a pomoc poskytova-

ná ostatními členy; b) sociální, kulturní, etnické, generační a náboženské/filozofické/duchovní

prostředí truchlícího; c) vzdělání, povolání a ekonomická situace truchlícího; d) pohřební nebo vzpomínkové obřady; e) dopad právního systému;f) doba uplynulá od úmrtí.

Fyziologické faktory a) drogy (včetně alkoholu, kofeinu a nikotinu); b) výživa; c) odpočinek a spánek; d) pohyb/cvičení; e) fyzické zdraví.

123

Jsou-li proces truchlení a fáze žalu delší, než i sám truchlící považuje za zdravé, a dochází-li k omezení jeho dalšího smysluplného života, může truchlící využít poradenství pro pozůstalé. O tomto tématu budeme hovořit samostatně.

6.2 Mezikulturní hlediska truchlení

Smutek je emoce, která vzniká v reakci na ztrátu, truchlení je způsob, jak smu-tek kulturně podmíněnými způsoby projevovat. Zármutek je stav, kdy člověk prožívá smutek v různém časovém období po úmrtí blízkého člověka. Někteří sociologové a antropologové zastávají názor, že smutek není univerzální, že je podmíněný kulturou, že chování v době smutku je diktováno společností. Psy-chologové vnímají smutek spíše jako zkušenost, prožitek, který může být proje-vován různým způsobem v závislosti na kulturních očekáváních.266

Každá kultura má vlastní přístup, jak se vypořádat se smrtí/ztrátou. To může mít více či méně pevný rámec, ale téměř vždy spojený s jádrem porozumění, du-chovní vírou, očekáváním a etiketou. V mnohých společnostech hrají požadavky na potřebné vyrovnání se s velkou ztrátou roli po celý život pozůstalých, např. v rituálech, co si obléci, jak pozůstalé oslovovat, nebo v právech a povinnostech pozůstalých při účasti na různých akcích komunity. Neexistují žádné zevšeobec-ňující kategorie, jak chápat smrt – pojetí smrti je zakotveno v každé kultuře ji-nak. Každá kultura má svůj způsob, jak se vyrovnává se ztrátou.267

Smrt evokuje silné emoce, které je třeba ventilovat nebo ztišit. To bylo patr-né při úmrtích prezidenta Kennedyho nebo Dr. Kinga. Země oplakávala jejich smrt; Američané truchlili otevřeně, nejen jako jednotliví občané, ale také jako komunita. Účastnili se pohřbů, jimž věnoval pozornost celý svět.

Existují veřejné záznamy o reakcích jednotlivců na smrt prezidenta Kenne-dyho. Po jeho smrti bylo provedeno 39 výzkumů. Přestože se jednotlivé studie lišily jak zaměřením, tak i provedením, u všech účastníků bylo možné vystopo-vat jisté reakce, které byly všem společné. Tyto reakce nejlépe popisují zjištění chicagského Nation Opinion Research Centrer, jehož výzkumu veřejného mínění v týdnu po atentátu se zúčastnilo 1400 dospělých:268

1. Téměř všichni a všude se zabývali smrtí.

266 Srov. FIRTHOVÁ, S.: Kulturní perspektivy ztráty a situace pozůstalých. In: FIRTH, P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 215–216.

267 Srov. ROSENBLATT, P. C.: Grief in small-scale societies. In: PARKES, C. M.; LAUNGANI, P.; YOUNG, B.: Death and Bereavement Across Cultures. London, New York: Routledge, 1997, s. 30–31.

268 Srov. FULTON, R.: The Contemporary Funeral: Functional or Dysfunctional? In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 189.

124

2. Devět z deseti dotázaných prožívalo jeden nebo více z následujících fyzic-kých symptomů: bolest hlavy, žaludeční potíže, únava, závratě nebo ztráta chuti k jídlu.

3. Dvě třetiny dotázaných zažívaly v průběhu čtyř dnů po atentátu pocity ner-vozity a napětí.

4. Většina respondentů přiznala pocity ohromení a otupění.5. Většina respondentů, muži i ženy, během této doby plakala.6. Tato smrt byla přirovnávána ke smrti rodiče, blízkého přítele nebo příbuz-

ného.7. V reakcích na atentát převládaly pocity osobní ztráty a hoře nad úzkostí

z politického či ideologického vývoje a nad strachem o budoucnost.

Výzkumníci si všimli, že reakce Američanů během čtyř dnů po atentátu na pre-zidenta Kennedyho nesla dobře definovatelný vzorec hoře; prezidentův pohřeb dal tomuto hoři průchod a dodal mu dojemný výraz. Tato studie potvrzuje závě-ry, že pohřeb prezidenta Kennedyho byl funkční v tom, že posloužil formálním potřebám společnosti. Podobné oplakávání zažil také český prezident Václav Havel. I on patřil k těm, kdo přilnuli k srdcím mnoha lidí.

Stadiální teorie lékařky E. Kübler-Rossové269 a Wordenovy teorie úkolů po-sloužily k porozumění tomu, jak pozůstalí pracují se ztrátou prostřednictvím její-ho přijetí, prožíváním bolesti. Posléze byl ale předpoklad univerzality kritizován jako etnocentrický, protože v některých kulturách se emoce mohou i potlačovat a prožívání smutku není stejné. Nemůžeme spoléhat na západní představy „nor-málního“ a „patologického“ zármutku. Již jsme zmínili duální model Stroebeo- vé a Schuta, kde se střídá orientace na ztrátu a orientace na obnovu, na získání další hodnoty, pro kterou bude stát za to žít. Tento model bere v úvahu kulturní rozdíly, jako je rekonstrukce pohledu na zesnulého, který zůstává v symbolic-kém vztahu s živými, jako je to obvyklé v hinduistických, čínských a afrických společnostech.270

Smutek, deprese, úzkost jsou převážně západní kategorie. Slovo vina může mít odlišné konotace pro bílého křesťana a pro hinduistu. Sherly Firthová ve svém výzkumu postojů britských hinduistů ke smrti identifikovala mnoho vzor-ců podobných klasickým západním vzorcům pro popis strnulosti, popření, hně-vu apod., ale s některými významnými odlišnostmi. Mnoho účastníků výzkumu hovořilo o propuknutí intenzivních emocí, ne snad kvůli očekávání, ale spíše kvůli nedostatku zábran, jaké jsou v britské společnosti obvyklé. Očekávání, že

269 Více informací viz KÜBLER-ROSS, E.: On death and Dying. What the dying have to teach doctors, nurses, Clergy and Their Own Families. Routledge 1995.

270 Srov. FIRTHOVÁ, S.: Kulturní perspektivy ztráty a situace pozůstalých. In: FIRTH, P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 216.

125

by měli plakat na veřejnosti během kondolenčních návštěv a při pohřbu, souvi-sela s náboženským učením a pro některé mladé hinduisty to již bylo neúnosné. Mnoho účastníků výzkumu projevovalo hněv vůči zdravotníkům, existují totiž hluboce zakořeněná tabu ohledně projevování hněvu vůči manželovi, staršímu bratrovi nebo rodiči, takže nikdo nehovořil o pocitech hněvu vůči těmto osobám.271

Emoční reakce mohou mít v některých kulturách extrémní podobu, zatím-co jinde je nepřípustné emoce ukázat, a proto se potlačují. Emocionální reakce na ztrátu člověka jsou tedy formulovány kulturně a společensky. Například na Bali je na utrpení pohlíženo jako na něco škodlivého, a je proto vyjádřeno smí-chem. Přestože je tedy pláč častým projevem smutku, není univerzální konstan-tou.272 V Egyptě například reagují ženy na smrt dítěte kvílením, křikem, bitím se do prsou, vzájemným hroucením do náručí a bývají jakoby mimo sebe celé dny i týdny. Japonci zase vyjadřují své emoce zdráhavě, stejně tak Číňané, Viet- namci. Pro tyto kultury je vyjadřováním emocí soukromou záležitostí a ideá-lem je zůstat klidný a mít své emoce pod kontrolou. Zhodnocení, do jaké míry jsou projevy smutku „normální“, nebo už „patologické“, souvisí právě s daný-mi společenskými normami. K expresivnějšímu vyjadřování smutku a emocí na veřejnosti se uchylují například Irové, ortodoxní Židé a středomořské náro-dy. Rezervovanější přístup k vyjadřování emocí na veřejnosti je naopak běžný např. v Anglii, Německu, Skotsku, Švýcarsku, Finsku či v Nizozemí.273 Česká společnost v tomto ohledu patří mezi ty země, kde jsou projevy smutku pláčem tolerovány, zvláště pak u žen. Nicméně projevy, jako je např. kvílení či hlasité naříkání, již není považováno zcela za „normální“.

6.3 Období smutku a ztráty

Smrt blízkého člověka znamená extrémní zásah do života blízkých lidí. Během jedné vteřiny se mění celý jejich život. Doposud existující jistota se vytratila a jejich svět je navždy změněn. Pozůstalí cítí bolest, zlost, frustraci, paniku, bez-naděj, opuštění, zoufalství. Ztráta důležitého vztahu bývá pociťována jako útok na vlastní já. „‚Smrt Petra bylo to nejhorší, co se nám mohlo stát. Už ho nikdy neuvidíme, jak přijíždí na motorce domů, už se s ním nikdy nepozdravíme a ni-kdy se nebudeme těšit z jeho úsměvu…‘ (Hanka, která hovořila o smrti svého 24letého syna, který se zabil, když se vracel ze zkoušky oblečení na svatbu, tj. 2 týdny před obřadem.) ‚Mám pocit, že nemá smysl nyní žít… On byl smyslem

271 Srov. FIRTHOVÁ, S.: Kulturní perspektivy ztráty a situace pozůstalých. In: FIRTH, P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 216–217.

272 Srov. NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 245.273 Srov. NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 246.

126

mého života, vše v životě dávalo smysl, když žil, a vše jsme dělali spolu… Teď je konec.‘ (Manželka po smrti svého muže v hospici)

Pro někoho ztráta blízkého člověka znamená, že se mu zhroutí celý svět. Zdr-cení pozůstalí mají pocit, že už to nikdy nebude jako dříve, že už nikdy nemohou žít šťastně. ‚Po vyslechnutí zprávy, že jeho zranění mozku jsou neslučitelná se životem, propadám zoufalému pláči a hysterii. Pronikavá bolest, která mi pro-jíždí hrudí, je jako zásah ostrým nožem do srdce…‘“274

Ztráta blízkého člověka nejen že vyvolává silné emoční reakce, ale též nabourává:275

• pocit vlastní identity („Jsem ještě manželka, když mi umřel manžel?“ „Když mi rok po smrti otce zemřela i matka, tak jsme si uvědomila, že moje dětství definitivně skončilo.“);

• pocit vlastní integrity („Něco ve mně zemřelo, jako bych ztratila kus své-ho já.“ „Moje jediné dítě zemřelo, jsem ještě pořád matka? Co jsem to za ženu?“);

• vztahy s jinými lidmi („Není mi dobře samotné, ale není mi dobře ani mezi lidmi.“);

• přesvědčení o stabilitě a bezpečnosti světa („Jak se to jen mohlo stát? Jak to Bůh mohl dopustit?“).

Je jasné, že pokud dochází k takové dezintegraci a narušení identity, potřebují pozůstalí v této fázi odbornou pomoc. Jak člověk vlastně zvládne situaci, kdy mu zemře někdo blízký? Když například při autonehodě najednou zahyne dítě, které jsme s láskou vychovávali a které mělo příslib dobré budoucnosti? Když náš partner, který byl naším přítelem, milencem, společníkem a spolubydlícím odejde po 40 letech a již zde není, aby s námi sdílel drobné radosti života? Když matka, na které jsme záviseli a která nechala všeho, jen aby nám byla na blízku a ku pomoci, zde již není, aby vyplnila naše potřeby, sdílela naše radosti a staros-ti? I přesto, že víme, že všichni zemřeme, jedno je jisté. Smrt nás může zaskočit, může zničit náš způsob žití a může nás zanechat s žalem. Žal, který je tak nesne-sitelně bolestivý, který nás víceméně znehybní. Mnoho z nás zvládá žal s podpo-rou přátel a rodiny, ale někteří potřebují vnější podporu od jiného člověka, který je též zarmoucený. V zahraničí existuje mnoho forem podpory pro pozůstalé.

Již Sigmund Freud ve své knize Smutek a melancholie popsal žal jako nor-mální obranný mechanismus proti traumatu ze ztráty. Smutek zahrnoval odtažení se od emocí spojených se zesnulým. Erich Lindemann vytvořil svoji „práci skrz žal“ a první diskutoval tzv. předjímaný smutek. Ve své studii těch, kteří trpěli

274 ŠPATENKOVÁ, N.: Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 10.

275 ŠPATENKOVÁ, N.: Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 10–11.

127

žalem po ztrátě blízkého po požáru baru v Bostonu, kde zahynulo 492 lidí, si po- všiml tzv. žalového syndromu u těchto pozůstalých. Na základě tohoto výzkumu začali vědci studovat proces žalu podrobněji. George Engel využil medicínský model žalu a charakterizoval jej jako chorobu; věřil též, že tento model pomůže zarmouceným lidem zlepšit stav medicínskými postupy.276

J. W. Worden popsal čtyři kroky potřebné ke zvládnutí žalu, které však vyža-dují aktivnější přístup:277

• přijmout realitu ztráty,• propracovat se bolestí žalu, • přizpůsobit se prostředí, ve kterém nám zesnulý chybí, • emočně se odpoutat od zesnulého a začít žít.

Existuje velké množství výzkumů poukazujících na fyzické dopady žalu, např. zhoršené fungování imunitního systému a zvýšená úmrtnost na následky selhání srdce u lidí, kteří ztratili partnera.

Vnější projevy smutku na veřejnosti prostřednictvím známých symbolů, na-příklad černou barvou oblečení, dnes většina lidí v české společnosti nezacho-vává. Tato tradice je vázána zpravidla na den pohřbu. V den pohřbu si oblečou tmavé nebo černé oblečení, další nošení černého oblečení nepovažují lidé za tak důležité. Jedna respondentka to zhodnotila dokonce takto: „Po mámě jsem smu-tek držela, to jsem tedy chodila v černém, ale zjistila jsem vlastně, že smutek… Jako to je zase pro koho, že ano. Já jsem bydlela jinde, než ta máma mi umřela. A tady víte, co? Já jsem šla něco nakoupit – a proč jste v černém a proč tohle? A chodila jsem asi týden, přes týden v černém, a pak manžel říkal – víš co? On ten smutek opravdu už asi, na těch vesnicích se to asi drží. Jako ty, když umře tomu staršímu člověk nebo v dnešní době mně třeba už ty rodiče, nebo už jsou starší přeci jenom kolem té padesátky, ty rodiče ještě mají a umřou. Tak nějak asi na těch vesnicích, tam se to, ti statkáři ještě bývali nebo to, tak se to asi drží. Znám jich spoustu. Ale jako švagrová třeba vůbec v černém nechodila (po smrti manžela), protože říkala – víš co, ti lidé to třeba vědí, ale proč? Je to asi přeži-tek. Jako je to úcta, samozřejmě, k tomu člověku, ale ti lidé ostatní to nechápou, nebo mně to tak připadalo, že na mě civí, jako proč černé triko nebo v červenci černou sukni. Tak na mě civěli jako úplně hloupí… Ale víceméně to bylo vidět (i bez černého oblečení), že jsem chodila jako tělo bez duše samozřejmě, necho-díte se nikam bavit, že ano. (Milada)“ 278

276 Srov. YOUNG, S.: Working with bereavement. In: BARNETT, L. (ed.): When Death Enters the Therapeutic Space: Exis-tential Perspectives in Psychotherapy and Counselling. Routledge 2009, s. 164.

277 Srov. YOUNG, S.: Working with bereavement. In: BARNETT, L. (ed.): When Death Enters the Therapeutic Space: Exis-tential Perspectives in Psychotherapy and Counselling. Routledge 2009, s. 164.

278 NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013, s. 250–251.

128

Tato zkušenost respondentky žijící ve středočeské vesnici ukázala, že veřejné nošení dříve běžných symbolů smutku již není běžnou normou. Období smutku se stalo převážně niternou záležitostí, kterou neprovází žádná přesně daná pravidla.

Ztráta, žal a truchlení jsou tři neoddělitelné prvky lidské existence. Ačkoliv se s nimi obvykle setkáváme v souvislosti se smrtí a dalšími traumatickými událost-mi, a ať už na ně nahlížíme pozitivně, nebo negativně, jsou tyto prvky v podsta-tě neodmyslitelným aspektem veškerých změn. A to do té míry, že poskytovatel péče může v lidské zkušenosti identifikovat prvky ztráty a vybavit zarmouce-ného nebo truchlícího klienta znalostmi a dovednostmi nutnými pro intervenci v každé lidské situaci. Přestože si poskytovatelé musí být vědomi obsahu, pro-blémů a léčebných strategií a specifických mentálních technik, dynamika ztráty musí být rozpoznaná zevnitř. Např. fyzické a sexuální zneužívání, znásilnění, problémy dospělých, kteří trpěli v dětství problémy s alkoholismem rodičů, pří-padně další problémy dysfunkčních rodin, rozvod, sexuální dysfunkce, strach z intimity a posttraumatický stres, to všechno v sobě zahrnuje určité množství ztráty, žalu a truchlení, se kterými je třeba se vyrovnat.

Podobně, i když se změnou přichází zkvalitnění člověka, ztráta je stále součás-tí zkušenosti, když pro nic jiného, tak pro to, že změna způsobuje ztrátu daného statu quo. Tudíž ztráta, žal a truchlení vyplývají z normálního vývoje a dospí-vání v životě (např. manželé se narozením dítěte posouvají ze stavu dvojice do stavu trojice), stejně jako z kompetence, která vznikla získáním určitých schop-ností, kapacity nebo funkce (např. mladistvý, který ukončí střední školu a ode-jde z domova studovat na vysoké).

6.3.1 Pohled na ztrátu očima Sigmunda Freuda, Ericha Lindemanna a Johna Bowlbyho

Sigmund FreudAčkoli Sigmund Freud nebyl první, kdo se zabýval ztrátou blízké osoby, jeho práce je odrazovým můstkem, chceme-li se pokusit vystopovat vývoj teoretické literatury o žalu a truchlení. V jeho práci nacházíme popis jevu, účel, zážitky, práci a normální průběh truchlení, též se pokusil oddělit truchlení od deprese. Freud se zabýval truchlením, aby osvětlil body týkající se klinické deprese nebo, jak se to tehdy nazývalo, melancholie.279

Freud poukázal, že truchlení je normálním procesem a že k němu mohou při-spívat symbolické ztráty, stejně tak jako ztráty faktické. Podle Freuda jsou cha-rakteristickými rysy truchlení hluboce bolestivá sklíčenost, snížený zájem o vněj-ší svět, ztráta schopnosti milovat a ztráta aktivnosti. Truchlení začíná potřebou

279 Srov. RANDO, T. A.: Grief and Mourning: Accommodating to Loss. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 212.

129

odpoutat se od ztraceného objektu. Důvodem, proč je truchlení takovým zápa-sem, je fakt, že člověk se nikdy dobrovolně neodpoutá od emočních svazků a uči-ní tak, až když se přesvědčí, že je lépe se od objektu odpoutat než lpět na tom, co už je stejně ztraceno. Tento proces zabere spoustu času a energie a k výsled-ku lze dospět jen postupně, tím že se krok za krokem probereme vzpomínkami a očekáváními spojenými se ztraceným objektem předtím, než budeme schopni se odpoutat. Tento proces je dokončen, když se naše ego osvobodí od ztracené-ho objektu. U některých lidí se místo truchlení vyvine melancholie. U těchto je-dinců očekáváme patologické dispozice.280

I jiní autoři poukazují na skutečnost, že někteří pozůstalí nejsou schopni ra-cionálního náhledu, volní kontroly a regulace, proto se u nich můžeme setkat s neadekvátním, až patologickým chováním – sebevražedné tendence, abúzus alkoholu apod.281

Erich LindemannZ hlediska krizové intervence, což je poněkud nový přístup k dané tematice, je uvědomění si ztráty potenciálním faktorem při psychosomatických poruchách. Erich Lindemann výrazně přispěl k pochopení truchlení tím, že osvětlil koncept „práce s žalem“. Jeho článek Symptomy a zvládání akutního žalu je předchůdcem teoretických koncepcí, které pracují se třemi úkoly, jež práce s žalem přináší. Jed-ná se o odpoutání se od svazků se zesnulým, přizpůsobení se novému prostředí, ve kterém zesnulý chybí, a navázání nových vztahů. Největší překážkou pro vy-rovnání se s žalem Lindemann vidí ve snaze lidí vyhnout se intenzivnímu stre-su a emocím s tím nutně spojeným, protože to prodlužuje dobu žalu a truchlení.

Lindemann objevil pět diagnostických symptomů žalu: somatický stres, pře-hnaná vizualizace zesnulého, vina, nepřátelské reakce, ztráta rutinních postupů. Méně často pozoroval ještě šestý symptom, který hraničí s patologickou reakcí: přejímání charakteristických rysů a vlastností zesnulého, zvláště jeho chování v době tragédie, anebo symptomy jeho nemocí, které vedly k úmrtí. Dalším dů-ležitým Lindemannovým příspěvkem je popsání morbidních projevů žalu, jako je pokřivení normálního žalu, což lze celkem rychle a jednoduše upravit vhod-ným terapeutickým procesem.282

Lindemann dále rozlišuje dva typy morbidních reakcí: opožděná a pokřivená. Devět symptomů pokřiveného žalu se používá dodnes:283




283 Srov. RANDO, T. A.: Grief and Mourning: Accommodating to Loss. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 213–214.

130

• přehnaná aktivita bez pocitu ztráty;• přejímání symptomů nemoci zesnulého;• choroba psychosomatického rázu;• nápadná změna vztahu s přáteli a příbuznými;• zuřivá nevraživost vůči určitým lidem;• ztuhlý a formální postoj s účinky a chováním, které připomíná schizofre-

nická gesta;• přetrvávající ztráta vzorců sociální interakce;• chování zničující vlastní sociální a ekonomickou existenci;• rozrušená deprese.

Někteří autoři, kteří se též věnují patologickému žalu, uvádějí příklad matky z chudinské čtvrti Egypta, která byla sedm let v hluboké depresi kvůli ztrátě své-ho malého dítěte a její komunita toto chování považovala za normální.284

Lindemann věřil, že správným přístupem k projevům žalu může terapeut zabrá-nit zbytečnému prodlužování a vážným změnám v pacientově sociálním přizpůso-bení či potenciálnímu onemocnění. Lindemann také napsal práci o oplakávaném zesnulém: „Útěcha sama o sobě neposkytuje adekvátní pomoc při pacientově zvládání žalu. Pacient musí připustit bolest ze ztráty blízké osoby. Musí přehod-notit vztah se zesnulým a musí se seznámit se změnami svého vlastního emoční-ho chování. Musí se propracovat svým strachem ze šílenosti, strachem z přijetí překvapivých změn v pocitech, zvláště pak záplavy nevraživosti. Musí vyjádřit svůj smutek a pocit ztráty. Musí najít, jak si do budoucna vytvořit přijatelný vztah k zesnulému. Musí vyjádřit své pocity viny a musí najít kolem sebe lidi, kteří mu pomohou se izolovat od minulosti a vytvořit si nové vzorce chování.“285

John BowlbyPravděpodobně nikdo nepřispěl v oblasti thanatologie tolik k propagaci teoretic-kých základů zkušeností a dynamiky truchlení jako John Bowlby, jenž byl hlav-ním tvůrcem teorie přilnutí. Jeho práce výrazně přispěly k literatuře o přilnutí, lidském rozvoji, výchově dětí, odluce, ztrátě, truchlení a psychopatologii. Přes-tože původně zastával psychoanalytický postoj, začlenil následně do své práce o truchlení i principy etologie, teorie kontroly a kognitivní psychologie. Bowlby je také zcela oprávněně připomínán pro přesvědčivé demonstrace biologické-ho základu při projevech akutního žalu. Toto, spolu s jeho začleněním principů z jiných oborů, trvale rozšířilo předchozí, výlučně psychoanalytické koncepč-ní zaměření žalu a truchlení. Jeho velkolepé, třísvazkové dílo o přilnutí a ztrátě

284 Srov. ROSENBLATT, P. C.: Grief in small-scale societies. In: PARKES, C. M.; LAUNGANI, P.; YOUNG, B.: Death and Bereavement Across Cultures. London, New York: Routledge, 1997, s. 41.

285 RANDO, T. A.: Grief and Mourning: Accommodating to Loss. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 214.

131

Attachment and Loss bohatě popisuje nespočetné aspekty výše zmíněných témat, zvláště pak téma reakce na ztrátu.286

Podle Bowlbyho představuje truchlení široké spektrum psychologických pro-cesů, jak vědomých, tak i nevědomých, které jdou v závěsu za ztrátou milované osoby. V bezproblémových případech truchlení probíhá v následujících krocích:287

a) otupění;b) touha a hledání;c) zmatek a zoufalost;d) přizpůsobení.

Bowlby zdůrazňuje úlohu terapeuta v těchto fázích, který zde není jako „expert“, ale spíše jako doprovázející pozůstalého, kterému poskytuje vhodné podmínky pro sebeléčbu.

John Bowlby předvedl působivý důkaz, že reakce kojenců a batolat na ztrátu primární osoby, ke které přilnuly, se výrazně neliší od reakcí starších dětí a do-spělých. Přel se s ostatními psychoanalytiky, že tyto procesy tvoří truchlení a sub-jektivním prožitkem je žal. Poukázal, že truchlení, jak jej běžně vidíme u kojen-ců a batolat, nese mnohé znaky, které se kryjí se znaky patologického truchlení u dospělých, včetně neuvědomělé touhy po ztracené osobě, nevědomých výčitek vůči ztracené osobě, kompulzivní péče o ostatní lidi, a přetrvávající víry, že ztráta je jen dočasná. To je důležité, protože to upozorňuje terapeuty na podobnost mezi typickým zármutkem v raném dětství a patologickým zármutkem v dospělosti. V obou případech nejsou vyjádřeny normální potřeby, jako například vzpama-tovat se, artikulovat výčitky vůči zesnulému, spolu s touhou po něm a vztekem na něj. Tyto potřeby jsou potlačeny a odtrženy. 288

Dalším Bowlbyho přínosem literatuře je identifikace tří skupin lidí, jejichž emoční dispozice je předurčují k patologickému truchlení:289

• lidé, kteří navazují úzkostné a rozpolcené vztahy;• lidé se sklony ke kompulzivní péči;• lidé, kteří tvrdí, že nejsou závislí na citových svazcích.

Všechny tyto skutečnosti, které byly popsány důležitými osobnostmi, korespon-dují s faktem, že ztráta vyvolává žal a truchlení. Truchlení může probíhat „nor-málně“ nebo „patologicky“ a liší se ve své intenzitě, kvalitě a délce. Mezi nejvíce


287 Srov. MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009, s. 54.288 Srov. RANDO, T. A.: Grief and Mourning: Accommodating to Loss. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the

Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 215.289 Srov. RANDO, T. A.: Grief and Mourning: Accommodating to Loss. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the

Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 214.

132

prožívané emoce, které může pozůstalý prožívat a které mu mohou způsobit ne-malé utrpení, patří hlavně hněv, pocit viny, strach a bezmoc.

Hněv má dva základní zdroje, jedním je frustrace a druhým pocit regresivní bezmoci. Pocit viny je ve většině případů iracionální a může se vztahovat k okol-nostem úmrtí. Též samozřejmě k tomu, že některé věci měly být udělány a nebyly, k tomu, co jsme jako pozůstalí mohli udělat lépe apod. Pocit strachu a bezmo-ci pomalu odeznívá. Se strachem a bezmocí souvisí skutečnost, že pozůstalému se otřese základní jistota, pocit pevné půdy pod nohama se otřese v základech.

6.3.2 Duchovní aspekty smutku

Pokud umírá a zemře nemocný, záleží na něm a jeho rodině, do jaké míry při-zvou do celé situace duchovního, pastora či kněze. Duchovní nebo jiní lidé pra-cující v církvi jsou zpravidla připraveni pomoci jak umírajícím, tak pozůstalým. V dnešní české společnosti těchto služeb využívá jen menšinová část populace. Kněz či jiný duchovní je potom v přímém kontaktu s rodinou, a může tak napl-nit určité spirituální potřeby, které se mohou objevit.

Velká ztráta může u člověka vyvolat krizi smyslu. Lidé při úmrtí svého dítěte nebo partnera mohou ztratit smysl života, velká bolest zkrátka nekoresponduje s dobrotou Boha.

„Bernadette vyrůstala v katolické rodině, ale poté, co nějakou dobu praco-vala v hospici, v ní začaly narůstat pochybnosti týkající se víry: jak může Bůh dopustit tolik utrpení a bolesti na světě? Časem začala kolísat, někdy se její víra znovu upevnila, protože neviděla jenom utrpení, ale také to, jak lidé utrpení pře-máhají, někdy však pro ni bylo těžké se vyrovnat s bolestí, kterou kolem sebe vi-děla, protože to bylo v rozporu s konceptem starostlivého Boha. Navíc viděla, že lidé, kteří do hospice přicházejí, se potýkají se stejnými problémy, ať už to byli pacienti, nebo jejich nejbližší. Viděla, že někteří ztrácí víru, zatímco jiní jsou ve víře posíleni, někteří dokonce poprvé v životě uvěřili. To platilo stejně pro lidi z různého náboženského prostředí, ať už z katolického jako ona sama, či z jiné-ho. Uvědomila si, že vztah mezi ztrátou a hořem na jedné straně, a vírou a du-chovnem na straně druhé je velice komplikovaný.“290

Albert Camus, jehož myšlenky mají mnoho společného s existencialismem, si klade základní otázku: „Přestože víme, že jsme smrtelní, proč se snažíme jít dál? Proč neukončíme život teď a tady – tj. nespácháme sebevraždu?“291 To není výkřik beznaděje, spíš je to výzva lidstvu hledat smysl života, protože pokud ho nenalezneme, zbývá pouze smrt. Tento koncept se podobá buddhistickému

290 THOMPSON, N.: Loss and Grief: Spiritual aspects. In: COYTE, M.; GILBERT, P.; NICHOLLS, V.: Spirituality, Values and mental Health: Jewels for the Journey. London, Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers, 2007, s. 71.


133

konceptu „nestálosti“, který nacházíme i v dalších východních náboženstvích. Koncept nestálosti nemá být důvodem zoufalství, ale oslavy.292 Uvědoměním si časové omezenosti svého života se musíme snažit využít život tak, abychom ne-promarnili to vzácné, co je v životě a v lidství pro nás dosažitelné. Jinými slovy, toto jsou spirituální implikace. Spirituální v tomto smyslu znamená, že dáváme svým životním momentům smysl, že smysl hledáme a nacházíme. Nikdy ho nelze zcela vlastnit, ale pokoušet se ho hledat znamená, že se člověk obrací k životu.293

Tyto myšlenky lze najít jak v pracích jednoho z prvních existencialistů, Frid-richa Nietzscheho, tak i v pracích existencialisty Emila Ciorana. Znovu je třeba poukázat na to, že důraz na smrt a konečnost není pojímán negativně, ale spíše realisticky připouští, že v lidském životě se vyskytuje jak velká radost, tak i velký smutek. Existencialismus pomáhá připomínat tato fakta těm, kteří žijí, jako by byli nesmrtelní. Robert Wicks to komentuje slovy: „S ohledem na pojem vlast-ní smrti Martin Heidegger poukazuje na veřejný koncept smrti – to jest koncept vnucovaný nám širokou veřejností, jež se snaží uniknout realitě vlastní smrti. Je jasné, že tato koncepce široké veřejnosti je zavádějící, protože navozuje dojem, že smrt se může přihodit jen těm druhým; smrt se často vyskytuje v médiích způ-sobem, který nás přesvědčuje, že nás živých se to netýká. Heidegger říká, že ten-to veřejný koncept poskytuje soustavnou útěchu před smrtí a nedovoluje sebrat odvahu pro úzkost tváří v tvář smrti. Krátce řečeno ‚zastírá realitu možnosti naší smrti, brání důkladnému rozjímání o ní a poskytuje falešné pochopení smrti‘.“294

Na tomto místě můžeme poukázat na významné pojítko mezi existencialis-mem a autenticitou. Být autentický znamená vyvarovat se špatné víře – to jest vyvarovat se selhání, když čelíme odpovědnosti za sebe a za druhé v rámci své-ho vymezeného života. Dobře to vystihl Jacob Golomb: „Co je autentické, musí být konečné, protože člověk nemůže vlastnit nebo uchopit nekonečný proces nebo entitu. Smrt vchází do života, aby jej zakončila, umožnila jeho adekvátní objasně-ní. Proto můžeme být autentičtí, pouze pokud se dokážeme postavit čelem smrti. Pokaždé, když nám hrozí smrt, jsme nuceni zhodnotit své bytí. Ve svém předjí-mání definujeme svou existenci.“295

Život nelze oddělit od smrti, smrt je vždy přítomnou možností a činí život konečný, a tudíž autentický.

Podle přístupu teorie přebudování smyslu ztrácíme při velké ztrátě smysl, kte-rý jsme si vytvořili a který je pro nás naplněním. Proto někdy může být žal tak

292 Srov. THOMPSON, N.: Loss and Grief: Spiritual aspects. In: COYTE, M.; GILBERT, P.; NICHOLLS, V.: Spirituality, Va-lues and mental Health: Jewels for the Journey. London, Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers, 2007, s. 72.

293 Otázce hledání smyslu se zajímavým způsobem věnuje YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Por-tál, 2006, s. 467–488.



134

zdlouhavý a bolestný proces. Na základě tohoto přístupu se zdá, že v případě truchlení může terapie založená na vyprávění být ku pomoci truchlícím. T. A. Richards to shrnuje slovy: „‚Při poskytování péče umírajícímu, když jsme svědky úmrtí nebo když ztratíme milovanou osobu – to všechno v nás otevírá existenci-ální otázky a dává nám spirituální zážitky, čímž nás nutí přehodnotit svůj život.‘ Thomas Attig tuto teorii posouvá dále a nazývá to ‚spirituálním plánem‘. Pou-žívám slovo ‚duch‘ k označení toho v nás, co přesahuje současnou situaci, po-nořuje nás do výjimečných zážitků, nutí nás bojovat s protivenstvím, hledá smysl života a porozumění transcendentnu. Pokud utrpíme duchovní bolest, ztratíme tuto motivaci. Máme pocit sklíčenosti, smutku, beznaděje. Zdá se nám, že život ztratil smysl. Pochybujeme, zda máme kuráž a motivaci čelit výzvám každoden-ního života a znovu se seznámit se světem, jak jej nyní prožíváme.“296

Málokdo byl otázkami po smyslu sužován více než Lev N. Tolstoj, který se po většinu svého života potýkal s absencí smyslu a sám tento stav nazval „ži-votní zástav“.297

Kromě ztráty blízkého člověka můžeme pocítit i další ztráty, mezi něž beze-sporu patří také rozvod nebo rozchod obecně, ztráta zaměstnání, invalidita, ztráta postavení a úcty. Můžeme proto tvrdit, že hoře je součástí života, a nikoli něco, co se vyskytuje pouze při úmrtí nám blízké osoby. V oblasti duševního zdraví můžeme poukázat na to, jak ztrátou sebeúcty, vztahu, domova, zaměstnání může člověk začít trpět psychickými problémy. Ty se mohou vyskytnout i tehdy, když je žal dané osoby banalizován (např. stereotypní představa, že starší lidé žal už tolik neprožívají, protože mu za ta léta přivykli). Dalším případem může být si-tuace, kdy člověk nemůže plně prožít žal a využít opory ostatních, protože ztráta je sociálně stigmatizovaná, např. úmrtí sebevraždou. Klíčovým faktorem proce-su „přebudování smyslu“ jsou rituály.

Toto je jen několik příkladů prolínání lidského života a spirituality. Pokud chceme pochopit spiritualitu, musíme dobře pochopit ztrátu, rozhodně lépe, než to umožňuje nekritické spoléhání na zjednodušující pojem prožívání smutku ve fázích.

Vývoj teorie ztrátyUžitečné shrnutí klíčových bodů ve vývoji ztrátové teorie poskytuje Thompson,298 využijeme je tedy jako dobrý výchozí bod. Nicméně je třeba se na teoretické úrovni šířeji zamyslet nad některými problémy spojení ztráty a spirituality.


297 Srov. YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, s. 424–425.298 Srov. THOMPSON, N.: Loss and Grief: Spiritual aspects. In: COYTE, M.; GILBERT, P.; NICHOLLS, V.: Spirituality, Va-

lues and mental Health: Jewels for the Journey. London, Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers, 2007, s. 75–78.

135

Nejprve se budeme zabývat pojmem „přebudování smyslu“, o kterém jsme se zmínili už dříve. V této oblasti došlo v posledních letech k pozoruhodnému vývoji, jenž je doprovázen významnými záchytnými body v literatuře, o které se můžeme opřít. Model prožívání žalu ve fázích má své kořeny v biologii. Naopak teorie pře-budování smyslu nám pomůže pochopit, že neexistuje univerzální přístup. Každý člověk reaguje na ztrátu individuálně, protože individuální smysly života se liší. Proto se bude lišit i způsob, jak pomoci různým lidem vypořádat se s hořem. Kaž- dý případ bude záviset na rámci jejich smyslu života a na sociálních okolnostech.

Dále se budeme zabývat pojmem „transformační žal“. Jak smrt, tak i hoře je třeba nahlížet jako primární vlastnosti života, a ne jen jako pouhé výjimečné události. Je problém, pokud si lidé nepřipouští význam smrti a pokoušejí se žít, jako by byli nesmrtelní. Alternativou tohoto neautentického prožitku je „trans-formační žal“. To znamená, že trauma v životě člověka může mít za následek posílení dané osoby a zvýšení její odolnosti. Nelze to však zjednodušovat do té míry, aby závěr vyzněl, že žal je pozitivní zážitek; to obvykle není. Přesto musí-me připustit, že i bolest a utrpení může mít svá pozitiva. Např. Calhoun a Tede-schi popsali, jak trauma může vést k rozvoji ve třech oblastech:299

• Vnitřní změna: Lidé, kteří prošli transformačním žalem, uvádějí, že sil-něji vnímají sami sebe, zažívají větší stupeň ontologické jistoty.

• Změna vztahů: Výsledkem transcendentního hoře může být zvýšený smy-sl pro sepjetí s ostatními lidmi.

• Existenciální a spirituální růst: Zatímco pro některé lidi může mít ztráta zdrcující následky, ze kterých se nikdy nevzpamatují, jiné lidi může ztráta posunout k lepšímu pochopení a uvědomění si lidské zkušenosti.

Calhoun a Tedeschi tvrdí, že na transformativní rozměr ztráty lze nahlížet jako na proces, ve kterém jsou životy některých lidí naplněny zvýšeným pocitem smyslu a účelu – jinými slovy intenzivnější úrovní spirituality.

Jaké jsou vlastně duchovní aspekty vyrovnání se s žalem? Pokusíme se na tuto otázku odpovědět prozkoumáním způsobů, jakými se vyrovnávají s žalem rodiče, kteří ztratili dítě.

Níže uvedená data čerpají z dlouhodobé etnografické studie americké organiza-ce „Soucitní přátelé“, což je svépomocná skupina rodičů, kteří se ve svých živo-tech museli vyrovnat se ztrátou dítěte. Organizace se rychle rozrůstala a v různých částech USA se vytvořily jednotlivé skupinky. Po několik let se účast na měsíč-ních schůzkách pohybovala kolem 130 účastníků. Autor studie Dennis Klass mohl coby profesionální poradce této organizace sbírat data různými metodami, např. prostřednictvím rozhovorů se členy organizace, pohovorů s otevřeným koncem

299 Srov. THOMPSON, N.: Loss and Grief: Spiritual aspects. In: COYTE, M.; GILBERT, P.; NICHOLLS, V.: Spirituality, Va-lues and mental Health: Jewels for the Journey. London, Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers, 2007, s. 77.

136

se zarmoucenými rodiči a účastí na schůzkách organizace. Zvláště hodnotným zdrojem dat byly dopisy, které psali členové organizace pro sebe i pro ostatní. Autor studie, kromě toho, že pracoval jako poradce, po pět let zaznamenával po-zorování různých klinických psychologických cvičení se zarmoucenými rodiči.300

Úzké vztahy mezi badatelem a skupinou umožnily hlubší poznání. Tato blíz-ká spolupráce dovolila popsat danou problematiku zevnitř zarmoucenými rodiči a zevně badatelem. Jedním z autorových úkolů coby poradce skupiny bylo po-máhat členům během setkání vybavovat si zážitky. Badatel rozvíjel myšlenky v článcích určených pro schůzky a dopisy.

Je těžké definovat slovo duchovní, protože odkazuje na realitu, která ho pře-sahuje. V poslední době se toto slovo používá k odlišení duchovního od nábo-ženského. V pluralistickém a individualistickém světě toto odlišení představuje protest proti specifičnosti jednotlivých náboženství a touhu po univerzalitě. Toto odlišení také představuje moderní rozkol mezi osobní zkušeností a sociálními formami. V moderním světě se slovo duchovní používá pro označení pomíjivých současných okamžiků, zatímco náboženství, zakotvené v minulosti, přetrvává v závazných sociálních formách. Přesto však náboženství a spiritualitu nelze ve vnímání jedince plně oddělit, protože realita prožitá v duchovních okamžicích je v čase uchovávána a předávána za pomoci symbolů prostřednictvím nábožen-ských tradic. Povědomí o náboženských tradicích a komparativní stadium růz-ných náboženství významně napomáhají pochopení duchovna.301

Viktor Frankl se zabýval otázkami duchovními a víru nevnímal jako víru v Boha, ale rozsáhlejší víru ve smysl. Zároveň říkal, že pokládat otázku po smyslu znamená, jak tvrdil i Albert Einstein, být náboženským. Pohled na náboženství má máloco do činění s náboženskou krátkozrakostí, která zřejmě v Bohu vidí bytost, jež v podstatě slouží jen jednomu: aby v něj pokud možno věřil co nej-větší počet lidí, a to navíc přesně tak, jak to stanoví určité náboženské vyznání.302

Abychom mohli mluvit o duchovních zážitcích, musí být splněny dva předpo-klady. Za prvé to, co Paul Tillich nazývá naprostým soustředěním na to, co člo-věk zažívá, s čím se ztotožňuje a co bylo již dříve pochopeno a přesahuje sebe sama. Psychologickou paralelou tomu mohou být okamžiky, kdy se hranice ega stanou propustnými, takže jedinec cítí druhé lidi, božskou podstatu nebo pro-středí. V takových okamžicích se stírá rozdíl mezi vnitřním a vnějším. Ve větši-ně náboženských tradic je to nejvyšší popsaný okamžik.

Za druhé způsob, jakým si člověk uvědomí vyšší inteligenci, účel nebo řád, nad kterým nemá kontrolu, ale kterého se účastní a kterému přizpůsobuje svůj

300 Srov. KLASS, D.: Spiritual Aspects of the Resolution of Grief. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 243.

301 Srov. KLASS, D.: Spiritual Aspects of the Resolution of Grief. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 243–245.

302 Srov. FRANKL, V. E.: Psychoterapie a náboženství: hledání nejvyššího smyslu. Brno: Cesta, 2007, s. 52.

137

život. Jedinec zažívá „vztahy s více aspekty nebo propojení lidských a metafy-zických systémů.“303 Když se člověk účastní nebo přizpůsobí vyšší inteligenci, účelu nebo řádu, cítí, že je jeho život autentičtější, smysluplnější než život lidí, kteří žijí podle jiných norem a standardů. Smysluplný život má jak kognitivní, tak i morální aspekt: Myšlení takového člověka je nastaveno rovně, nebo prav-divě a chování vůči druhým je správné a pravdivé. Protože takový řád lze kodi-fikovat vnímáním a příkladem, je v centru náboženského učení: v hinduismu je to dharma, v křesťanství doktrína, v čínském náboženství tao.304

Tyto dvě charakteristiky se soustavně prolínají. Victor Turner našel oba prvky v náboženských rituálech spojených se skonem. Zavedl termín liminality, z latin-ského limen, což znamená dveře, práh nebo zeď. Toto slovo tedy označuje jed-nak limity lidské existence, a jednak otvírání se mezi světem lidským a jinými světy. V liminálních situacích, kdy obvyklé hranice již neplatí, se člověk může dotknout transcendentna. Turnerův název pro řád je communitas. Turner našel změny mezi těmito dvěma způsoby bytí v náboženských rituálech. Na vztah mezi liminalitou a communitas lze nahlížet jako na vztah mezi extází, což do-slovně znamená stát vně sebe, a ideologií, kde svět a já je definováno. Abraham Maslow našel podobný propletenec ve vztahu mezi vrcholným zážitkem a se-beaktualizací. Vrcholný zážitek je neobyčejná realita; v rámci vrcholného zážit-ku člověk objeví „existenci hodnot“, což jsou vodítka pro žití integrovanějšího a autentičtějšího života.305

Maslow vybral skupinu lidí, které pokládal za sebeaktualizující – patřil mezi ně například Abraham Lincoln, Aldous Huxley a William James. Maslow sta-novil patnáct znaků, které se shodně vyskytují u sebeaktualizujících se osob.306

Smrt, jednak jako nezvratitelná realita a také jako symbol nedokonalosti lid-ství, je hybným činitelem spirituality. To proto, že lidé vědí, že život je koneč-ný, a snaží se spojit s nekonečnem. Vědí, že život může bolet, a proto se snaží najít smysl a útěchu.

Spiritualita a pouto se zesnulýmProces úlevy od rodičovského zármutku nad ztrátou dítěte je něco podobného tomu, co Turner nazval rituálními přechody, protože jde o přechodný stav. Ze-mře-li dítě, rodič zažije nenahraditelnou ztrátu, protože dítě je pokračováním

303 KLASS, D.: Spiritual Aspects of the Resolution of Grief. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 244.



306 Mezi sebeaktualizující znaky například patří: odstup a potřeba soukromí, nezávislost na kultuře a okolí, autonomie a asertivita, smysl pro humor bez nepřátelství, originalita a tvořivost, sebetranscendence apod. Srov. DRAPELA, V. J.: Přehled teorií osobnosti. 6. vyd. Praha: Portál, 2011, s. 140–141.

138

rodičovského já. Přestože jedním z psychologických úkolů moderní doby je od-dělit dítě od mého já, tak aby mohlo prožít samostatné bytí, takové osamostatnění je zřídkakdy úplné. Pokud dítě zemře, odsekne se část rodičovského já. Mnoha zarmouceným rodičům se zdá paralela mezi amputací a ztrátou dítěte přesná. Stejně jako u amputace je i zármutek rodičů trvalý stav. Zarmoucený rodič se přizpůsobí v tom smyslu, že se naučí věnovat svou pozornost jiným úkolům, ji-ným vztahům, ale někde uvnitř je pocit ztráty, který nelze vyléčit. Když Freudovi zemřela dcera, napsal: „Jelikož jsem z hloubi duše bez náboženství, není nikdo, koho bych mohl obvinit, a vím, že není kam poslat stížnost. ‚Neměnný kruh vojá-kových povinností‘ a ‚sladký zvyk existence‘ dohlédnou na to, aby věci šly jako předtím. Ale úplně na dně cítím pocit hluboké narcistní rány, která se nehojí.“307

Ztišení rodičovského utrpení zahrnuje zážitky, které mají spirituální kvality. Za prvé rodič nachází, obnovuje nebo upravuje vztah, který přesahuje aktuální biologickou nebo sociální realitu. Toto liminální spojení poskytuje útěchu nebo úlevu, ve světě, který je už navždy zmenšený. Za druhé rodič objevuje názor na svět, který odpovídá (nebo modifikuje předchozí názor na svět) na otázky, jak svět funguje a jaké místo a pravomoci rodiči ve světě náleží.

V „Soucitných přátelích“ se opakovaně vyskytoval vzorec naznačující, že hle-dání útěchy a budování nebo udržování názoru na svět jsou intimně propleteny s pokračující interakcí rodiče s vnitřní reprezentací mrtvého dítěte. Podle Ronal-da Fairbairna může být vnitřní reprezentace definována jako:308

a) ty aspekty sebe sama, které jsou aktualizovány v interakci se zesnulým,b) charakteristiky nebo tematické vzpomínky na zesnulého,c) emocionální stavy spojené s těmi částmi sebe sama a těmito charakteris-

tikami a vzpomínkami.

K jevům, které naznačují interakci s vnitřní reprezentací zesnulého, patří pocit, že zesnulý je přítomen, jakékoliv smyslové halucinace, víra, že zesnulý dále ak-tivně ovlivňuje myšlenky nebo události, a začleňování charakteristik nebo ctnosti do sebe sama. Tyto jevy vyvolávají pocity úžasu a tajemna, protože naznačují, že dítě je stále aktivní součástí života rodičů. Ačkoliv si rodič plně uvědomuje, že dítě zemřelo, ví také, že dítě zůstává nesmrtelné.309

Tyto jevy mohou být zažívány ve změněném stavu vědomí (zarmoucení rodiče často používají frázi „bylo to jako ve snu“) nebo mohou být zažívány v běžném stavu vědomí a přijímány jako součást každodenního života. Interakce s vnitřní



309 Nesmrtelnost v tomto případě je spíše než nábožensky pojímána psychologicky. Pro rodiče je téměř nemožné si představit, že dítě by již nikde neexistovalo, tzn. i v jejich mysli, citech, představách, vzpomínkách.

139

reprezentací zesnulého může být spojená se sebou samým nebo může být oddě-lena od sebereprezentace, tj. když např. zarmoucený rodič má myšlenky a poci-ty „to se mi vůbec nepodobá“.

Vnitřní reprezentace zesnulého nejsou jen jednotlivé jevy, ale jsou udržovány a upevňovány v rámci rodin a dalších sociálních systémů. Mrtvé dítě je součás-tí svazků v rámci pokračující rodiny a je jednotícím prvkem svazků mezi členy „Soucitných přátel“. Krédo „Soucitných přátel“ naznačuje smysl jednoty, který ro-diče zažívají, když si vzájemně potvrzují svazky se zesnulým: „Vycházíme si vstříc s láskou, pochopením a nadějí. Naše děti zemřely v různém věku a z různých příčin, ale naše láska k vlastním dětem nás pojí… Ať už si přinášíme na schůzku Soucit-ných přátel jakoukoliv bolest, podělíme se o ni stejně, jako se dělíme o svou lásku ke svým dětem.“310

Zemřelé dítě přetrvává v mysli rodičů. Jakými způsoby se to děje? Někteří au-toři hovoří o tzv. vzájemně závislé konstrukci duchovna. Existují konkrétní tera-peutické metody, které pomáhají pozůstalým najít smysl i přes utrpěnou ztrátu.311

Když poradci začnou chápat spirituální zážitky útěchy a názoru na svět, zjistí, že se zabývají sérií vzájemně závislých konstrukcí duchovna:312

• jak funguje vesmír;• místo a moc rodiče ve vesmíru;• svazky s dítětem;• svazky s transcendentnem;• smysl života rodiče;• smysl smrti dítěte;• začlenění do komunity/rodiny.

Pokud se změní kterákoliv konstrukce, změní se i ostatní. Např. smysl smrti dítěte musí být v souladu s názorem rodiče na to, jak funguje svět, v opačném případě musí být jedna z konstrukcí modifikována. Názory rodičů na jejich místo a moc ve vesmíru a smysl života jsou často definovány z hlediska dlouhodobého smy-slu propojení ve svazku s transcendentnem a s ohledem na začlenění v komunitě a rodině. Svazek s dítětem je často pociťován jako probíhající svazek s transcen-dentnem. Pokud má rodič pocit odříznutí od Boha, musí být přehodnocen smysl

310 KLASS, D.: Spiritual Aspects of the Resolution of Grief. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 246–247.

311 Srov. LICHTENTHAL, W. G.; BREITBART, W.: Finding Meaning Through the attitude One Takes. In: NEIMEYER, R. A.: Techniques of Grief Therapy: Creative Practices for Counseling the Bereaved (Series in Death, Dying, and Bereavement). Routledge 2012, s. 161–164.


140

jeho života, kvalita svazků v komunitě, svazek s dítětem a názor rodiče na jeho místo a moc ve vesmíru. Vzájemnou propojenost konstrukcí vidíme na obrázku 1.313

Obr. 1 Vzájemná propojenost duchovní zkušenosti

Ve dvou prvcích spirituální existence – setkání nebo propojení s druhými a hle-dání řádu – je těchto sedm konstrukcí v neustálé provázanosti. Vědci z různých oborů zkoumali některé z těchto konstrukcí, avšak jak se zdá, nikdo se dosud nezabýval jejich interakcí.

ÚtěchaRoss Horton tvrdil, že většina lidí má zkušenost s útěchou, kterou rozvíjí. Cha-rakteristickým prvkem útěchy je pocit zklidnění. Utěšit znamená zmenšit smu-tek nebo stres. Útěcha je to, co přináší potěšení, radost tváří v tvář beznaději, zoufalství, smutku a zničenosti. Většina dospělých dokáže snadno najít útěchou naplněný předmět, ke kterému se upne při potřebě zklidnění – vzpomínka na speciální místo nebo člověka, hudební nebo výtvarné dílo, vysněný dokonalejší svět, pocit božské přítomnosti. Nejranější formou útěchy je přechodový před-mět dítěte, např. peřinka zajišťující pocit bezpečí. Tento předmět poskytuje po-cit bezpečí, a tak pomáhá dítěti objevovat nové situace a přizpůsobovat se ne-známému prostředí.314



141

Vnitřní zpřítomnění dítěte jako útěcha315

Jak rodiče uchovávají vztah se svým zemřelým dítětem? Autor zmíněné studie během doby, kdy působil jako poradce pro „Soucitné přátele“, zaznamenal, že jeho klienti uchovávali vztah se zemřelým dítětem čtyřmi způsoby – spojujícími předměty, náboženskými myšlenkami a rozjímáním, vzpomínkami a identifikací.

Spojující předmětyTímto výrazem označujeme předměty ze života dítěte, které evokují jeho přítom-nost. Uvádíme příklad otce, který ještě šest let po synově smrti napsal toto přání k narozeninám: „Ještě jsem se nedokázal rozloučit s vozíkem za kolo, který jsem koupil pro tebe a tvou sestru pár týdnů před tvou smrtí. Už ho nikdo nepoužívá, ale mám ho doma ve své pracovně… Stále vidím, jak v něm sedíš, úsměv na tvá-ři, štěně na klíně… Tvoje natahovací hračka kačera Donalda leží na pořadači v mé pracovně. Mám pocit, že když mám tyhle věci nablízku, jsi nablízku i ty.“316

Spojující předměty nemusí být nutně malé hračky nebo rychle vadnoucí kvě-tiny.317 Pět let po smrti své dcery se otec svěřil: „Je to starý pick-up. Jezdívala v něm se mnou. Opírala se o mě na sedadle. Má už najeto skoro 300 000 kilo-metrů, ale neprodám ho. Teď už je jeho cena stejně téměř nulová. Řekl jsem klu-kům, že se ho můžou pokusit zrenovovat a používat ho, když se jim to podaří. Ale neprodám ho. Když si do něj sednu, cítím dceru. Je to skvělé.“318

Spojující předmět přináší samopotvrzovací pravdu rodičům, že i když je dítě mrtvé, přesto svým způsobem žije. Jedna matka měla mnoho vzpomínek na čas, který strávila se svým synem na pláži. Hledali mince poztrácené v písku, které si chlapec schovával. Její vzpomínky na ty doby také zahrnovaly přírodně mystické zážitky, ve kterých se proplétaly její svazky s přírodou i s dítětem. V článku pro ostatní členy „Soucitných přátel“ napsala: „Zvlášť ho fascinoval západ slunce. A jak jsme procházeli pláží, vždy se zastavil a pozoroval, jak slunce zapadá – a já s ním. Byla jsem tak šťastná. Jednou v únoru jsem si zajela na Padre Island a za osamělého večera jsem se šla sama projít na pláž – jen písek, moře, pře-krásný západ slunce, křik racků, Bůh a já. Úpěnlivě jsem prosila Boha, aby mi dal znamení, že E. žije – ‚Prosím, pošli mi minci v písku.‘ Věděla jsem, že není sezona na mince v písku, i místní lidé mi říkali, že neviděli minci v písku už od loňského léta. Ale já tak strašně chtěla najít minci, jen jednu minci. Pozorovala

315 Tuto problematiku můžeme nahlédnout v italském filmu Pokoj mého syna, kde psychoterapeut ztrácí svého sedm-náctiletého syna. Otec se velmi bolestným způsobem vyrovnává se ztrátou svého dítěte a často si své dítě zpříto-mňuje.


317 Významu dalších předmětů, jako jsou například pomníčky u cesty po obětech dopravních či jiných nehod, se po-drobněji věnuje Olga Nešporová v díle O smrti a pohřbívání, s. 337–338.


142

jsem, jak slunce zapadá, poslouchala hukot vln, začala padat tma, tak jsem se otočila a šla zpátky, když tu mi jedna vlna vrhla k nohám minci. Přesně takhle se to stalo a nedokážu vám popsat své pocity. Moje modlitba byla vyslyšena.“319

Samotná vzpomínka na silný zážitek při nálezu mince slouží jako spojující předmět.320

Modlitba, rituál a náboženské představySpojující předměty mají posvátný smysl samy o sobě, protože fungují jako re-likvie svatých. Každý předmět z osobního vlastnictví nebo část těla v sobě může ukrývat sílu nebo svatost člověka, kterému původně patřila, a znovu jej zpří-tomnit. Posvátný pocit je srozumitelnější mnoha lidem, kteří zažívají přítom-nost dítěte během své modlitby, rituálu nebo náboženského rozjímání. Vnitřní zpřítomnění dítěte se prolíná s něčím větším, ale rodič cítí, že je toho součástí. Ideje a pobožnosti mohou probíhat v institucionalizovaném rámci. Jedna matka napsala své mrtvé dceři o svém pocitu její přítomnosti během mše: „Pokaždé, když se účastním svaté mše, v té části, kdy svatý Pán vstupuje do našich srdcí, cítím tak blízko tvou andělskou přítomnost. Ten pocit je božský! Je jen problém, že netrvá dost dlouho. Kdyby tak ostatní mohli sdílet ten pocit.“321

Myšlenky a pobožnosti mohou probíhat mimo rámec církve nebo teologic-ké doktríny – někteří rodiče cítí přítomnost mrtvého dítěte ve vztazích s celým světem.322 Jedna matka napsala o narozeninách svého zemřelého dítěte jeho jmé-nem sama sobě dopis: „Kdybych ještě dlela na Zemi, bylo by mi dnes 20 let. Ne-plač, mami. Jsem věčná, bezvěká. Jsem v závanu větru, v prvních stéblech trá-vy na jaře, v děsivém houkání sovy, křiku jestřába, v tichém vznášení se supa. Jsem v slzách truchlících, ve smíchu malých dětí, v bolesti umírajících, v bez-naději bezdomovců. Jsem nehmotný, vznášející se pocit, když zavřeš v noci oči; jsem tíha zlomeného srdce… Obklopuju tě jako neviditelný kokon. Jsem v mě-síčním svitu, ve slunečních paprscích, v rose za úsvitu… Neplač. Vzpomínej na mě a směj se, ano, s bolestí. Protože já jsem byla, jsem a vždy budu. Kdysi T., teď bezejmenná a svobodná.“323

Přítomnost dítěte často přichází k rodiči spolu s pocitem nadpřirozeného, po-citem často spojeným s náboženskou vírou a jejími projevy.324


320 Zármutku u adolescentů se věnuje BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 145–165.


322 Nevěřící pozůstalí mohou volit různé způsoby prožívání smutku nad zemřelým dítětem – jezdí na místa, kam spo-lečně cestovali, když dítě žilo, někteří rodiče vyhledávají kamarády svého dítěte apod.


324 K věřícím lidem přichází silná myšlenka na dítě například při obřadech, které pro dítě a celou rodinu hodně

143

Někteří autoři uvádějí silnou vazbu mezi smrtí dítěte a vírou v život po smrti. Téměř všichni truchlící rodiče z organizace „Soucitní přátelé“ cítili, že jejich dítě je v nebi. Několik členů mělo pocit, že jejich dítě je s nějakou důležitou osobou, která zemřela již dříve.

VzpomínkyTruchlící rodiče mohou najít útěchu ve vzpomínkách. Nekonfliktní a klidná vzpomínka je často výsledkem obtížného procesu při oddělení sebezpřítomnění s vnitřním zpřítomněním dítěte. Vzpomínky jsou zpočátku velice bolestné, pro-tože připomínají ztrátu. Jedna matka vzpomínala, jak si uvědomila, že nechat odeznít bolest neznamená na dítě zapomenout: „Víte, vzpomínám si, jak jsem se bála, že se jednou probudím a moje city ke K. budou pryč. Myslela jsem si, že až zmizí bolest, ztratím i ji. Ale nyní zjišťuji, že vzpomínky zůstávají. Nevzpomí-nám na dobu v nemocnici. Vzpomínám na dobré časy, když byla zdravá. Někdy si prohlížím fotky a vzpomínám, kdy jsme to fotili. Nikdy nevím, kdy mě prohlí-žení popadne, ale vím, že se potom cítím lépe.“325

Někteří autoři hovoří i o vytvoření alb vzpomínek, respektive knihy vzpomí-nek či knihy životního příběhu zemřelého.326 Jedna matka popsala svůj současný život pět let po úmrtí dcery: „Stále cítím vřelost lásky, když myslím na A. Stále se směju, když si vzpomenu na blbiny, které řekla nebo provedla. Stále brečím, když mi samota a její nepřítomnost trhají srdce a chybí mi stejně jako na začátku téhle cesty. Mám s A. nový vztah. Je vnitřní, předefinovaný, relevantní, hodnot-ný. Náš vztah a vzpomínky mám v sobě uložené a vždycky z nich mohu čerpat.“327

Často jsou to emocionální stavy spojené s určitými vzpomínkami, které při-nášejí pocit útěchy. Téměř 20 let po smrti dcery matka napsala vzpomínku na dceřin začátečnický baletní recitál: „Nepamatuju si detaily toho odpoledne… Ale vzpomínám si na ten pocit, něco mezi smíchem a slzami. Vzpomínám si na lásku, kterou jsem cítila k tomu malému překrásnému človíčkovi, mému dítěti. Vzpomí-nám si na pocit obdivu k ní i na záplavu hrdosti… Zapomněla jsem spoustu věcí, ale navždycky si pamatuju ten pocit.“328

V našem životě si při různých setkáních pamatujeme nikoli to, co přesně jsme dělali s tím nebo oním člověkem, o čem jsme hovořili apod., ale co zůstává a co

znamenaly – například výročí křtu dítěte, prvního svatého přijímání apod.325 KLASS, D.: Spiritual Aspects of the Resolution of Grief. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd

ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 252.326 Srov. ŠPATENKOVÁ, N.: Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada,

2013, s. 126. Některé skutečnosti, které se týkají duchovního distresu, jsou publikovány v díle: HEYSE-MOORE, L.: Speaking of Dying: A Practical Guide to Using Counselling Skills in Palliative Care. Jessica Kingsley Publishers, 2008, s. 150–157.



144

si neseme dál, je prožitek, s kterým bylo spojeno naše setkání. U pozůstalých toto platí dvojnásobně.

IdentifikacePři identifikaci se vnitřní zpřítomnění dítěte promítá do rodiče tak silně, že je jen těžko lze oddělit.329 Identifikace poskytuje poněkud odlišný typ útěchy, pro-tože vnitřní zpřítomnění dítěte je udržováno jako méně izolovaná entita. Iden-tifikaci nacházíme tam, kde dochází k znovuoživení života, k obnovené chuti řídit svůj život.

Identifikace má sociální aspekt. S adekvátní sociální podporou je bolest sdíle-na, a jak zpívají členové „Soucitných přátel“: „Naše děti žijí dál v lásce, kterou sdílíme.“ Jeden z rodičů popsal svépomocný proces v „Soucitných přátelích“ jako kruh tkalců, kteří pouta s dítětem vetkávají do pout mezi rodiči ve skupině.

Často se identifikace projeví v rozhodnutí žít naplno i přes prožitou ztrátu. Je-den rodič napsal: „Došel jsem k závěru, že se musím pokusit plně využít svůj dar života, tak jak to dělal můj syn… a nyní je v mém životě radost… Hledáme pozi-tivní způsoby, jak si ho připomínat. Členové naší rodiny dál přispívají knížkami do vzpomínkové poličky v místní knihovně, kterou založili jeho přátelé. Členové naší rodiny pravidelně dávají krev přes Červený kříž a doufají, že pomohou dru-hým, kteří ve svém zápase o život tento dar potřebují. Život nikdy nebude stejný. Vždycky budu zklamaný, že mu nebylo dáno žít déle. Vždycky na něj budu hrdý a milovat ho. Dál hledám způsoby, jak přinášet do našeho domova lásku a do našeho života smysl tím, že využiju svůj dar života.“330

Identifikace je vlastně specifickou variantou nápodoby, funguje jako ztotožnění se s určitým člověkem.331 Rodič, který ztratí svého potomka, má silnou potřebu ho neztratit psychicky. Identifikací s dítětem se doopravdy posiluje a umocňuje vzájemný citový vztah rodiče a zemřelého dítěte.

Útěcha a nesmrtelnostDítě zůstává nesmrtelné v tom smyslu, že jej zpřítomňují společné zážitky, a stává se tak skutečnou, živoucí přítomností v rodičově vnitřním a společenském světě. Robert Lifton tvrdí, že pocit nesmrtelnosti představuje „symbolické vyjádření svazků člověka s jeho biologickými příbuznými, s jeho minulostí i budoucností.“332 Rodičovské pouto s dítětem už symbolizuje rodičovské svazky s jeho biologic-kou, osobní a kulturní historií. Zarmoucení rodiče si často vzájemně připomínají:

329 Identifikace může probíhat často i nevědomě, viz HARTL, P.; HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009, s. 22 a násl.


331 Srov. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Dětství a dospívání. 2. a přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2012, s. 165.332 Srov. KLASS, D.: Spiritual Aspects of the Resolution of Grief. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts.

3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 253.

145

„Když ti zemřou rodiče, ztratíš minulost. Když zemře dítě, ztratíš budoucnost.“333 Útěcha nám pomáhá žít v ochuzeném světě. Nesmrtelné vnitřní zpřítomnění dítěte udržuje rodičovská pouta s minulostí, budoucností, biologií a kulturou.334

Shakespeare si v mnoha sonetech klade otázku, jak jeho mrtvý přítel nebo milenka mohou žít dál. Jak se zdá, našel útěchu v nesmrtelnosti svého umění, protože pokud může propojit realitu zesnulého s věčnými verši básně, je tomuto mrtvému poskytnuta nesmrtelnost.

Mám přirovnat tě ke krásnému létu?To období je krátké, vrtkavé.Jarnímu poupěti už brzy z květuokvětní lístky letní vítr rve.Dost často slunce příliš prudce pálí,jindy zas ne a ne se ukázat,a krásy, které se ti věčné zdály,pryč s létem uletí a přijde chlad.Je ale způsob, jak se vysmát smrti,která se chlubí, že tě dostane.Mládí a letní krása zůstanou tinapořád v řádcích básně napsané.Pak dokud budou lidé na světědýchat a žít, v mých verších najdou tě. Shakespeare, Sonet 18

Pro rodiče mrtvých dětí čistota, kterou tyto děti ztělesňovaly, nemizí, a stejně tak tyto děti neprochází údolím smrti. Prožili pouze léto, ale jejich léto nebledne; zů-stává věčné jako součást rodičovy psýché a ve společenském systému, kde se rodič cítí nejspokojeněji. Rodič, který ztratil dítě, nachází útěchu ve spojujících předmě-tech, které evokují přítomnost dítěte; u náboženských představ a pobožností, kdy dítě splývá s dalšími, smrt přesahujícími napojeními na rodičův život; ve vzpo-mínkách, ze kterých se vytratí pojem času, a v návratech rodičů do dob, kdy svět byl lepším místem; a v identifikaci, při které se dítě stává součástí rodičovy sebe-prezentace. Dokud dítě žije v rodičovském vnitřním a sociálním světě, žije dál.

Názor na světSmrt dítěte nutí rodiče přezkoumat jejich světonázor, tj. buď jej potvrdit, nebo poopravit jeho základní chápání sebe sama. Zkušenosti rodičů s prolínáním jejich



146

nesmrtelného dítěte s jejich objevem skrytého pořádku, účelu nebo rozumové schopnosti, podle kterých přizpůsobí své životy, se též mění.

Světonázor může být definován jako nevyřčený soubor názorů, mýtů, rituá- lů, spojení, změněných stavů vědomí, a jako etické standardy, podle kterých jedinci a společnosti chápou obecné zákonitosti a vědí, jakou pozici nebo moc každý jednotlivec ve vesmíru zastává. Světonázory jsou empirické v tom smy-slu, že umožňují jedinci se orientovat. Jsou mapou viditelné i neviditelné rea-lity, na které jedinec umísťuje vnější i vnitřní události, podle kterých objevuje a volí náboženskou, politickou a ideologickou orientaci a na které zakládá své morální soudy a kroky.

Jak působí trauma na světonázorTraumatické události ovlivňují světonázor lidí. Silné trama může vzniknout u lidí, kteří ztratí více než jednu osobu.335

Úkol zvládnout situaci, které čelí oběti, je do značné míry kognitivní dilema. Musí integrovat data svého dramatického negativního zážitku se svými dřívější-mi předpoklady, které nemusí být nutně připravené asimilovat nové informace. Oběti musí přepracovat nová data tak, aby byla v souladu, a tudíž podporovala staré předpoklady. V opačném případě musí zrevidovat své staré předpoklady tak, aby se zabránilo kolapsu celého systému a aby se jim umožnilo vnímat svět jako ne zcela ohrožující.336

Po traumatické události je světonázor jako Piagetovské schéma337 čelící nové informaci. Schéma se musí promítnout do nového zážitku nebo, nemůže-li se zážitek přizpůsobit struktuře schématu, musí být schéma změněno; tj. schéma se musí změnit pomocí rozvojových struktur, které jsou adekvátní traumatické-mu zážitku.

Spojení mezi útěchou v poutu s nyní nesmrtelným dítětem a změnou světo-názoru je ilustrováno v popisu duchovního, tak jak jej napsal do bulletinu „Sou-citných přátel“. Popisuje, jak se klíčem ke znovunalezení víry, byť změněné, stal sen o zemřelém synovi: „A najednou tam byl! Šel ke mně, jako by přicházel z mlhy. Stál tam – ten vytáhlý sedmnáctiletý kluk, jehož život jsem miloval víc než ten svůj. Zhluboka se mi podíval do očí a s úsměvem od ucha k uchu, jak to dělával, když mi mazal med kolem pusy. Neřekl ani slovo, ale přesto všechno potřebné pro můj obrat bylo řečeno. Bylo načase znovu začít žít. Nebýt zatrpklý, ale s milující vzpomínkou být lepší. Znovu žít, protože jsem věděl, že můj chlapec

335 Srov. KÜBLER-ROSS, E.; KESSLER, D.: On Grief and Grieving: Finding the Meaning of Grief Through the Five Stages of Loss. New York: Scribner, 2005, s. 171–175.


337 Srov. ACHENBACH, T. M.: The Developmental study of psychopathology: Implications for Psychotherapy and Be-havior Change. In: GARFIELD, S. L.; BERGIN, A. E.: Handbook of Psychotherapy and Behavior Change. John Wiley & Son 1986, s. 120–121.

147

znovu žije. Moje křesťanská víra se měla zpětně vrátit. Dalo mi to smysl a účel ve stínu mé ztráty. Ubezpečilo mě to, že i když Bůh neměl v úmyslu mé utrpení, byl s tím spojený. Moje bolest a ztráta neměly být koncem života. Spíš to měl být začátek – začátek soucitnějšího života s důrazem na kvalitu a péči o druhé.“338

Lze podotknout, že podle jeho popisu chlapec nežije v nebi; je v jeho snu. Úsměv na chlapcově tváři obnovuje pouto mezi otcem a synem a umožňuje otci obnovit pouto s Nebeským Otcem, jenž je spojen s bolestí truchlícího otce a po-máhá mu přebudovat jeho místo v komunitě jako autoritativní vykladač smys-lu života.

Udržení si smyslu života, které nám dalo dítěRodičovství může zvýšit pocit jáství. Ve studii D. Klasse bylo zjištěno, že mno-ho jedinců objevilo v rodičovství nové způsoby bytí, a při překonávání hoře byli schopni tyto způsoby dále rozvíjet. Přizpůsobili svůj světonázor a přijali zážitek smrti dítěte. Jedna matka popsala, jak se podpora jejího okolí zřítila, když byl její dceři diagnostikován neoperovatelný tumor: „Zjistila jsem, že se mi dostává větší podpory od úplně cizích lidí než od vlastní rodiny. Abych to řekla naplno, většina našich přátel, které jsme měli předtím, než P. zemřela, už našimi přáteli nejsou. Zmizeli, když P. zemřela, a už se neobjevili.“339 Její světonázor se při-způsobil této zkušenosti, která ji přiměla vidět odlišnosti mezi sebou a svými přáteli a rodinou.340

Hluboký smutek, kterým někteří rodiče po smrti svého potomka procházejí, může vyvrcholit až ve skutečné trauma, které okolí může jen těžko nést.341 „Ce-ním si malých věcí, které se stanou u ostatních lidí; možná bych si jich dříve ne-všimla. P. mi ukázala to krásné, co lidé mohou nabídnout. Možná věnuju větší po-zornost takovým věcem, než bych byla věnovala v případě, že by P. nezemřela.“342

Tato žena viděla své spojení s ostatními jako dar, který jí zanechalo dítě, a skrz toto spojení zažívala pocit blízkosti s P. „Velice vnímám její přítomnost; v urči-tém smyslu je se mnou víc nyní, než když byla nemocná. Myslím, že pro mne byla darem. Někdy mám pocit, že tu neměla být, že byla jen duchem něčeho, co jsem měla dostat a nemohla jsem to obdržet jiným způsobem… V mé mysli se nějakým způsobem P. a Bůh téměř kryjí… Už když byla miminko, bylo na ní něco zvlášt-ního, něco neobvyklého, co jsem nedokázala identifikovat. Bylo to něco, co jsem

338 KLASS, D.: Spiritual Aspects of the Resolution of Grief. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995, s. 255–256.


340 Tato situace může nastat, pokud matka truchlí více než ostatní členové rodiny. Může zde dojít k vzájemnému ne-pochopení a rozdělení, protože podle druhých zkrátka trpí „až moc“.

341 Srov. BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014, s. 134–139.


148

nikdy předtím neviděla, a myslím, že v mé mysli to bylo, jakoby Bůh a P. byli ne-oddělitelní. Cítím, že její existence ze mě udělala něco lepšího.“343

Je těžké mluvit o jakýchsi „profitech“ ze situací, které nejprve přináší nesmírný žal a bolest. Nikdo si takové situace primárně nepřeje a nikdo je nečeká. Přesto, když člověk projde utrpením a bolestí, o které se neprosil, je již jiný. Něco jakoby v něm umřelo, ale ve stejný moment se rodí jeho jiná, nová dimenze, která je zra-lejší a lepší. Často to pozůstalí potvrzují, nejen při ztrátě člověka. Je pochopitel-né, že mnoho z nás, možná nikdo, si nepřeje dozrávat za takovou „cenu“. Přesto takový je život a bez stimulace našeho duchovního potenciálu, byť draze zapla-ceného, bychom nedošli tam, kam vlastně směřujeme, k překročení sebe sama a přijetí svého limitu, bezmoci, který zároveň otevírá možnost určité svobody.


149

7

PORADENSTVÍ PRO

POZŮSTALÉ

„Maureen si zřídka kdy připouštěla vlastní smrt nebo smrt ostatních. To se pak projevilo i během jejího dlouhého a bolestivého úsilí překonat manželovu smrt. ‚Nikdy jsem si nemyslela, že zemře.‘ Ona a Jim spolu byli 38 let, byl to poměr-ně izolovaný pár s málo přáteli a s malou rodinou. Oba byli v důchodu a ani jeden z nich neměl mnoho zájmů. Maureen často opakovala, že žili jeden pro druhého. Bylo pro ni nemožné akceptovat, že Jim už nepřijde domů, i když byla schopná vzít tento fakt na vědomí. ‚Já vím, že je mrtvý.‘ Dále žila, jako by byl její manžel stále na živu. I rok po jeho smrti prostírala pro dva a jeho pyžamo bylo složené u postele.“344

Není třeba vysvětlovat, že Maureeina reakce byla patologická nebo že se za-sekla v určitém stadiu. Stejně jako my všichni byla schopna obrovského podvo-du sama na sobě. Uměla pojmout dva protichůdné fakty, připravovala jídlo pro dva a současně věděla, že Jim je mrtev. Její žal byl sledován v kontextu celého jejího života. Maureen viděla, že se držela Jima celý svůj život, doslova na něm visela. Z části v marné naději, že ji to ochrání před nevyhnutelnými nejistota-mi. Uvědomila si, do jaké míry omezila svůj život tím, že do samotného středu postavila Jima. Nakonec, i když to bylo provázeno bolestí, se dokázala radovat ze své svobody a přestala se strachovat ze zodpovědnosti za sebe sama. Vzpo-mněla si na aktivity, kterými se zabývala v mládí, a s chutí se do nich zapojila, např. do kurzu patchworku.345

V centru poradenství pro pozůstalé je existenciální fenomenologické myš-lení, protože je těžké izolovat žal jako samostatný zážitek od všech ostatních. Všechny zážitky se využívají ve vztahu jeden k druhému a celému kontextu ži-vota. To zahrnuje nejenom současnou zkušenost, ale také vliv minulosti a naše očekávání budoucnosti.

344 YOUNG, S.: Working with bereavement. In: BARNETT, L. (ed.): When Death Enters the Therapeutic Space: Existential Perspectives in Psychotherapy and Counselling. Routledge 2009, s. 167–168.

345 Srov. YOUNG, S.: Working with bereavement. In: BARNETT, L. (ed.): When Death Enters the Therapeutic Space: Exis-tential Perspectives in Psychotherapy and Counselling. Routledge 2009, s. 167–168.

150

Někdy se lidé ptají, jak dlouho vlastně trvá tzv. „zdravé“ truchlení. Je důležité říci, že truchlení je proces – vyvíjí se v čase a je u každého člověka jiné. Různí autoři popisují proces truchlení různě – od tří do sedmi fází procesu. Naděžda Špatenková preferuje jednoduchý třífázový model členění procesu truchlení:346

1. fáze konfuze – krátké období šoku, otřesu, zmatku;2. fáze exprese – intenzivní období ventilace zármutku a žalu;3. fáze adaptace – pozůstalí se pomalu vracejí zpět k „normálnímu“ fungo-

vání a životu vůbec. Někdy je tato fáze označována též jako akceptace – přijetí.

Zmíněná autorka srovnává fázi truchlení a smíření se smrtí blízkého člověka s výstupem na vysokou horu – horu hoře. Hora hoře je vysoká a strmá, výstup na ni je náročný a vyčerpávající, stejně jako truchlení. Pozůstalí potřebují pomoc v kterékoli fázi truchlení, pomoc průvodce. Poradce pomáhá pozůstalému nést jeho náklad, aby on mohl hledat svoji cestu a stoupat k cíli. Někteří autoři říkají, že člověk má 6–8 týdnů po smrti blízkého právo na otevřený žal.

Doba, po kterou jedinec truchlí, je velmi individuální. Například vdovám, jež truchlí nad smrtí milovaného manžela, to trvá průměrně tři až čtyři roky, vdov-cům pak deset měsíců. Pro rodiče, kterým zemřelo dítě, to může být nikdy ne-končící celoživotní pouť.347

„Nikdy to nepřejde. Myslím na ni každé ráno, když se probudím, každý večer, když jdu spát. Vždycky, když vidím nějakou krásnou blonďatou holčičku. Stačí, když vidím v televizi nějakou reklamu s dětmi, a už se mi chce brečet. Vlastně na ni myslím každou minutu svého života. Nikdy jsem se s tím nesmířila a nikdy se s tím nesmířím, i když mám ještě syna. Jenom kvůli němu se snažím nějak žít. Ale je to spíš o přežívání.“348

Pomoc pozůstalým zahrnuje poměrně široké spektrum – od laické pomoci až po profesionální aktivity. Profesionální pomoc obvykle pozůstalí vyhledávají te-prve tehdy, když ostatní zdroje – svépomoc, pomoc příbuzných a přátel – selhá-vají nebo nejsou účinné. Profesionální pomoc může mít tyto formy:349

• doprovázení – poradce pro pozůstalé pomáhá klientovi přijmout a zvládat situace, které jsou objektivně nezměnitelné a jejíž subjektivní prožívání mů-žeme ovlivnit;





151

• edukace – pozůstalý klient potřebuje získat určité informace, vysvětlení, poučení. Poradce zde musí disponovat patřičným vzděláním a empatickým posouzením sdělení daných informací;

• konzultace – představuje odbornou poradu poskytovanou jinému odborní-kovi v rámci péče o klienta;

• poradenství – vede klienta k hlubšímu náhledu na jeho problém, jeho pří-činy a možnosti řešení;

• terapie – klient si sám přeje zbavit se svého problému a zároveň má před-stavu, že by to bylo možné. Spolu s terapeutem hledají a vytvářejí možnosti řešení.

Základní principy, proces a metody poradenství pro pozůstalé v českých pod-mínkách popsala Naděžda Špatenková. Vycházela při tom z principů americké-ho psychologa J. Williama Wordena:350

1. Pomoci pozůstalým v akceptaci jejich ztráty.2. Pomoci pozůstalým identifikovat jejich pocity a vyjádřit je.3. Pomoci pozůstalým žít dál bez zemřelého.4. Podporovat pozůstalé v emocionálním odpoutání od zemřelého.5. Poskytnout pozůstalým prostor a čas pro truchlení.6. Interpretovat „normální“ reakce na ztrátu.7. Respektovat individuální rozdíly v truchlení.8. Poskytovat pozůstalým kontinuální podporu.9. Prozkoumat obranné mechanismy a copingové strategie pozůstalých.

10. Identifikovat potíže a doporučit adekvátní pomoc.

Uvedené principy neposkytují jasné normy, jsou velmi otevřené a akceptují šíři projevů smutku, podporují pozůstalého v přijetí ztráty. Podstatným úkolem po-radenství pro pozůstalé je uvědomit si skutečnost ztráty, její význam, její dopa-dy a její nezvratnost. Vlastně to nejlepší, co člověk může v této situaci udělat, je o této ztrátě hovořit. V některých rodinách to prostředí ale nedovoluje. Nejen že lidé, kteří trpí ztrátou, nejsou vyslyšeni, ale ještě jsou někdy i umlčeni slovy: „Nehovoř o tom, jen sebe a nás týráš…“ „Už mu nepomůžeme…“ apod. Tím se liší profesionální poradenství od laické pomoci. Poradce se ptá a chce o věci hovořit, dodává pozůstalému odvahu o zemřelém mluvit.

Poradce by měl truchlícímu zůstat k dispozici v nejkritičtějším období prvních třinácti měsíců po ztrátě. Zvláštní význam má poradenství pro pozůstalé v době, kdy podpora rodiny, sociálního prostředí slábne. Truchlící se pak cítí opuště-ní a osamělí, a pokud jim ostatní dávají najevo, že „už je čas, aby s truchlením

350 Srov. YOUNG, S.: Working with bereavement. In: BARNETT, L. (ed.): When Death Enters the Therapeutic Space: Exis-tential Perspectives in Psychotherapy and Counselling. Routledge 2009, s. 261–262.

152

skončili“, cítí se nejistí. „Všichni mi říkají, že už bych to měla zvládat, že se ne-smím tak trápit, že na to nemám myslet. Jenomže já na to myslím pořád! Každou minutu svého života! Kdykoli vidím blonďatou holčičku, šťastnou matku s jejím dítětem, nějakou hračku, která by se jí určitě líbila… Kdykoli vstoupím do po-koje, který byl její… Pokaždé, když vstoupím na zahradu, kde je její pískoviště a malý dřevěný domeček. Jak na to nemám myslet?!? Tak o tom raději nemlu-vím a tiše se trápím. Utápím se v tom a doslova se topím ve svém zármutku.“351

Poradce je člověk, který by měl trpělivě naslouchat vyřčeným bolestem po-zůstalého, mezi poradcem a pozůstalým by měl být vztah, který nebrání otevře-né ventilaci pocitů, protože ventilace prožitků vede k uzdravení.

Metody poradenství pro pozůstalé splňují tři cíle:1. podporují ventilaci prožitku;2. pomáhají uvědomit si ztrátu a její dopady;3. umožňují dosažení katarze.

V současné době existuje mnoho metod pro práci s pozůstalými.352 Velmi důle-žité je, aby poradce uměl naslouchat, aby byl trpělivý a klienta nekritizoval. Na-děžda Špatenková se zmiňuje o těchto zásadách:353

• zásada spolupráce – v žádném případě klienta nenutit;• dát klientovi dostatek času a prostoru;• nepřeceňovat význam technik, žádná z nich není samospasitelná;• vyhnout se kategorickým závěrům;• neinterpretovat – vždy je potřeba vycházet z představ klienta;• velmi důležité je zvolit správnou techniku vzhledem k věku, schopnostem,

dovednostem, aktuálnímu stavu klienta, vzdělanosti a též je vhodné tech-niku doplňovat komunikací, povídáním si s klientem o ní, o jeho pocitech apod.

Logoterapie nejvíce pracuje s hodnotami postoje, pokud je jedinec konfronto-ván s diagnózou nevyléčitelného onemocnění a případnou ztrátou. Přes velkou bolest se nám v možnosti realizace postojové hodnoty vrací svoboda, jsme zde na tepně života. Utrpení samo o sobě nemá smysl, ale smysl můžeme najít v po-stoji a i z utrpení můžeme vytvořit smysluplnou situaci.


352 Intenzivně se tomuto tématu věnuje publikace NEIMEYER, R. A.: Techniques of Grief Therapy: Creative Practices for Counseling the Bereaved (Series in Death, Dying, and Bereavement). Routledge 2012.


153

Konkrétní práce s lidmi, kteří zažili velkou ztrátu, se orientuje na tři body:1. Připustit si realitu, tzn., že klient je konfrontován se smutkem. Tato fáze

může trvat dlouho, pacient popisuje přesně to, co pro něho znamená, že ztratil např. svého partnera. Prožitek je často intenzivní, tato fáze se neobejde bez emočního prožívání.

2. Připustit si bezmoc. Pacient je veden k tomu, aby vyjádřil a připustil bez-moc, důležité je vyjádření reálné bezmoci. Terapeut se zde dívá na skutečný pocit nespravedlnosti, často (např. při velké ztrátě) je zde prostor pro sebe-lítost, hněv. Terapeut by měl nechat pozůstalého odžít tu bezmoc, nechat průchod hořkosti. Sebelítost je v kontextu celého vývoje důležitá, neměla by se však stát cílem.

3. Práce na vztahu ke ztrátě. Nejprve se uzavírá ztracená hodnota: „Jak budu dál žít svůj život?“ „Jak dál budu žít svůj vztah, který jsem ztratil?“ Rituál pohřbu je velice důležitý – pozůstalí opouštějí reálného člověka, ale pone-chávají si vztah. Nakonec po odeznění šoku terapeut pomáhá lidem najít to, co navzdory ztrátě mohou dělat, vždy je tu něco, pro co stojí žít. Hledat takové možnosti někdy není jednoduchý úkol. Člověk se zde začne dotý-kat hodnot postoje, žije navzdory utrpení, což je často pro jedince velký výkon.

Viktor Frankl ukazuje na to, že nejvíce záleží na našem postoji, s jakým utrpení či něco nevyhnutelného přijímáme.

Frankl přirovnává život k filmu, který se natáčí a který pak už nelze stříhat a opravovat. Člověk by měl vytěžit ze života tolik hodnot, kolik se dá. Pokud si otázky týkající se smrti klade během života častěji, nachází stále nové odpo-vědi, nutí ho to ke změnám v životě. Smrt mu připomíná, že se musí ke svému životu postavit čelem a využít při tom svoje vlastní svědomí, intuici, životní výzvy a moudrost. Člověk musí svůj smysl najít sám. Nikdo nemůže druhému vnutit nějakou autoritu.354 „To, co je pro člověka nejdůležitější, je jeho výsostně osobní rozhodnutí a zodpovědnost. Pokud si toto nechá sebrat, přichází o ži-votní energii, zdraví a radost ze života. Toto je chápání smrti, které dává výzvu žít stále více.“355

Lidé, kteří umírají nebo kterým umírá někdo blízký, často říkají, že smrtí je vlastně vše ztraceno, že vše bylo zbytečné. Proč se tzv. pachtit, když smrtí vše ja-koby mizí. Logoterapie ovšem obrací člověka k tomu, co vykonal, prožil a s čím se konfrontoval, jako k něčemu, co nikdy nezmizí.

354 Srov. TAVEL, P.: Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: potřeba smyslu života, přínos Viktora E. Frankla k otázce smyslu života. Vyd. 1. Praha: Triton, 2007, s. 63–64.

355 TAVEL, P.: Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: potřeba smyslu života, přínos Viktora E. Frankla k otázce smyslu života. Vyd. 1. Praha: Triton, 2007, s. 64.

154

„Nic není nenávratně ztracené, protože se to stalo minulým. Všechno je ne-ztratitelně uchované. Nic, co se jednou stalo, se nedá ze světa odstranit.“356

356 TAVEL, P.: Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: potřeba smyslu života, přínos Viktora E. Frankla k otázce smyslu života. Vyd. 1. Praha: Triton, 2007, s. 65.

155

ZÁVĚR

Všechno, co máš, můžeš ztratit,od všeho, k čemu jsi připoután, můžeš být odloučen,všechno, co miluješ, ti může být vzato.Ale když opravdu nemáš co ztratit, nemáš nic… Kalish

Každý z nás by si přál dobře umřít. Dobrá smrt je něco, co si ale nemůžeme, jako mnoho jiných dalších skutečností v životě, předpřipravit, zařídit ani naplánovat podle své vůle. Smrt zůstává tajemstvím, které není zcela v našich rukách. Přesto je málo skutečností tak důležitých, jako to, postavit se k této neměnnosti – umí-rání a smrti – otevřeně, bez tabuizace a unikání. Přes určitou bezmoc, která je dána neměnností situace, zůstává hodně toho, co můžeme ovlivnit. Nemůžeme často ovlivnit vznik nemoci nebo úraz, který se nám přihodí, můžeme ovšem vstoupit, a někdy velmi aktivně, do procesu umírání a být druhému nablízku, posloužit mu v posledních chvílích jeho života. Celý život je vlastně velké rizi-ko. Snažíme se proti některým danostem pojistit, často až posedle volíme různá pojištění – úrazová, životní, apod., přesto je život nejistý, a ještě končí smrtí.

Přirozenou potřebou umírajících je demedicinalizace umírání. Smrt není pro-hrou lékařů, jak je často vnímána. Člověk, který umírá, by měl mít možnost zvolit si místo, kde chce trávit poslední dny svého života, okruh lidi, s kterými chce trávit své poslední momenty, a mělo by mu být vyhověno v jeho reálných přáních. Důraz by měl být kladem na jedinečnost umírajícího a jeho individuál- ní potřeby. To lze dobře zajistit v prostředí paliativní péče nebo domácí péče, která naplňuje všechny důležité aspekty lidské existence – fyzický, psychický, sociální i duchovní. Kromě toho, že paliativní péče zbavuje nekonečné boles-ti, úzkostných stavů a snaží se, aby člověk nezůstával sám, pomáhá při saturaci duchovních potřeb člověka. Spirituální potřeby jsou spojeny s citlivostí k otáz-kám, které se vážou na smysl člověka, na jeho naplnění i v konečné fázi jeho života. Paliativní a hospicová péče navíc dnes považuje umírání za přirozený proces, který jedince obrací ve smrti k životu. Paliativní medicína eliminuje bo-lest, umělé prodlužování života na přístrojích a respektuje jedinečný konkrétní

156

život, který končí stejně jedinečně a neopakovatelně. V paliativní péči se nepo-kračuje za každou cenu v léčbě všemi dostupnými prostředky, spíše se myslí na kvalitu života a na dobrou smrt.

Žádný přístroj nenahradí to, co člověk potřebuje v těžké situaci, kdy trpí ne-vyléčitelným onemocněním. Měli bychom se naučit více spoléhat na vřelý lid-ský kontakt než na planá utěšování, slibování a říkání něčeho, co není pravda. Autenticita a upřímnost, která přitom nebere naději, jsou ty nejlepší léky na bo-lavou duši i tělo. Trpíme nejvíce tím, že umírání a smrt tabuizujeme, odstrkává-me do míst, kde se těmito otázkami nechceme zabývat a vlastně je potlačujeme. Nemůžeme je ale vytlačit navždy, ony se vždy objeví, a mnohdy zjišťujeme, že se jimi začneme zabývat pozdě. Umět přijmout konec života, zůstat s člověkem, který umírá, když jsou vyčerpány všechny možnosti léčby, přijmout jeho bez-moc, dává růst skutečnému lidství.

Přípravy na umírání by měly začít dlouho předtím, než se my sami nebo náš blízký ocitneme v situaci infaustní prognózy. K přípravě ve skutečnosti dochází v každém okamžiku života. Můžeme si zvolit, zda budeme ke každému okamži-ku přistupovat z pozice otevřenosti a přijetí, nebo se strachem a odporem. Popí-ráme-li umírání a smrt, znamená to, že odmítáme brát v úvahu pravdu.

Všichni čas od času předstíráme něco, co ve skutečnosti nejsme. Popírání ve fázi umírání není vlastně nic jiného. Často slyšíme pracovníky hospice hovořit v tom duchu, že kdyby pacienti a jejich rodiny nepopírali přítomnou situaci, bylo by méně frustrace, zklamání a potlačeného hněvu.

Smrt platí pro všechny univerzálně, je společná všem kulturám a rasám. Smrt nezohledňuje ani věk, ani pohlaví. Smrt je velký rovnostář. Smrt ovlivňuje všech-ny živé ve všech fázích života. Proč se tedy moderní společnost tak brání dis-kutovat o smrti, o skutečnostech stárnutí a o lékařské péči spojené s umíráním? Zdá se, že na naši současnou lékařskou kulturu a systém zdravotní péče je vy-víjen tlak využít veškeré dostupné možnosti a zabránit, nebo alespoň oddálit ja-kýkoliv typ smrti v jakékoliv situaci a za jakoukoliv cenu. To ale není řešení, sami se chytáme do pasti a záležitosti, které bychom měli řešit včas, řešíme na poslední chvíli nebo vůbec. To má zdravotně-sociální dopad nejen pro jedince, ale i pro celou společnost.

Medicína pokročila do bodu, kdy je schopna vyléčit mnoho vážných chorob, což s sebou však nese vedle jistě pozitivních dopadů i některá negativa. Jedním z nich je současný vysoký výskyt chronických onemocnění. Díky lepší zdravot-nické péči sice žije více lidí déle, ovšem běžněji se vyskytují choroby a špatný zdravotní stav, které přinášejí fyzickou a duševní neschopnost, což vyžaduje dlouhodobou péči.

Provázet milovaného člověka nemocí je těžké. Sloužit jako osoba zodpoví-dající za rozhodnutí ohledně zdravotní péče je také obtížné. Cesta k dobré smrti

157

nemusí být hladká a bez pádů, stále se v této otázce učíme. Je však důležité, že to chceme, že se smrtí zabýváme a že chceme pomoci těm, kteří už plně nemohou.

Smrt je definitivní a nevíme, co nás na cestě k ní čeká. Za kvalitu smrti od-povídá umírající svým životem, který o něm bude rozhodovat ve chvílích, kdy toho už nebude schopen.

Někteří lidé dnes dokonce touží zemřít doma. Stává se však, že pečující není schopen toto přání umírajícímu splnit, postarat se o něj, často také v psychic-ké a duchovní sféře. To je ve skutečnosti ale škoda, protože právě tomuto by-chom se v životě měli chtít naučit, tímto bychom měli začít. Jak chceme, aby se mladá generace uměla postarat o svého dědečka, když vlastní dcera uniká před smrtí svého otce?

V celém textu jsme se snažili poukázat na to, jak je důležité naučit se chápat smrt jako součást našeho života. Nikoli vědět o této skutečnosti rozumově, ale doopravdy umět smrt integrovat do svého života, který se tím paradoxně může stát bohatší, radostnější a smysluplnější. Protože když víme, že je něco omeze-no, že to nebude trvat věčně, můžeme si dát patřičnou námahu, aby ona chvíle proběhla co nejlépe. Logoterapie k takovému nazírání na fenomén smrti vede. Nelze žít tak, aniž bychom smrt vytěsňovali a unikali před ní různými obranný-mi mechanismy. Toto krátkozraké počínání nás stejně jednou doběhne a bude to v momentě, kdy před ním poběžíme nejrychleji.

Smrt je pro někoho krutou součástí života, zvláště pak pokud žije v láskyplném prostředí dobrých vztahů, podpory, okolí, které je kreativní a vidí život jako dar, jenž je třeba rozvíjet nejen pro sebe, ale též pro druhé. Z takového prostředí se těžko odchází… Zde se jedná pro pozůstalé o skutečnou ztrátu. Přesto je tato da-nost součástí života, který nám byl dán, a nám nezbývá než se s tímto faktem co nejlépe vypořádat, s co největší pokorou a zároveň hrdostí dát odpověď na otáz-ku: „Jak mohu a chci zemřít?“ Touto otázkou je třeba se zabývat ne tehdy, když se nás smrt dotýká, ale právě v době, kdy na ni můžeme začít odpovídat plnohod-notně. V době, kdy si určujeme, jak a pro co chceme žít, kam směřuje veškeré naše životní snažení, náš čas, naše hodnoty, vše, s čím tak dobře můžeme dispo-novat. Protože toto období nás potom vede přirozeně k myšlenkám, jak chceme své snažení uzavřít, s kým, jakým způsobem, a co všechno nám náš život přine-sl. Budeme-li se snažit žít smysluplně a vidět v každém okamžiku našeho života něco, co není vůbec samozřejmé (co ale často tak bohužel bereme), co bychom měli rozvíjet a co by mělo sloužit nám a druhým lidem, pak je smrt něco, co veš-keré naše počínání uzavře, zastřeší a dá mu ohodnocení, smysl a hlubokou jisto-tu, že nic nebylo marné a že je čas tento zázrak života dovolit někomu dalšímu…

Otevřený postoj k umírajícím dává naději. Naději, kterou každý z nás potře-buje. Dává nám naději, že i o nás se někdo dobře postará, že i někomu dalšímu na nás bude záležet, a to nejen v naší poslední chvíli, že smrt pro nás již nebude

158

hrozbou a nebude tabuizovaná, protože tím, že je, nám dává energii a smysl do našeho životního počínání. Smysl života tedy nemůže spočívat v jeho prodlužo-vání, ale v tom, že smysl smrti je zahrnut do smyslu života.

Žij tak, abys při zaznění zvonů, které Tě vyzývajípřidat se k nespočetné karavaně, jež kráčí do tajemné říše,kde každý najde místo v ztichlých sálech smrti,nešel jak otrok z kamenného lomu v nociponíženě do svého žaláře,ale zklidněn neochabující vírou, abys přišel k svému hrobujako ten, kdo se zahalí do roucha svého lůžkaa ulehne k příjemným snům William Bryant

159

RÉSUMÉ

This book describes death and dying as a part and parcel of life in reaction to our society’s perception that it is something unnatural, not belonging to our lives, a taboo. We are often trying to avoid death in any form; not being able to address the problems of the dying ones, and we are unable to serve such a person properly in the last moments of their life although it is a natural human desire to help our love ones at times when they cannot cope themselves.

Death is a mystery that often disturbs us and raises questions. This publication, however, tries to describe death from the perspective of logotherapy and existential analysis as a natural closing part of life. It shows that death does not have to be perceived as a tragedy when the life has been tried to be lived meaningfully. In this context we turn to the everyday meaningful living out our lives because life’s finality may inspire us to live our lives to the fullest. Logotherapy percieves death just as meaningful as is the meaningful bereavement of the survivors which must be realistically faced. Search for meaning is innate to the humans, especially when suffering, dying and death are in question. Each and every person who encounters death and dying, no matter whether of their own or of someone’s close, undergoes personal changes, and this book aspires to address these changes. The publication also tries to cover perception of death from the point of view of believers and non-believers.

Another aspect addressed by the publication is euthanasia, which is a poignant issue, not only in the Czech Republic. It provides the survey of countries where euthanasia is legal and describes the consequences that arise from this legalization. It provides arguments for and against euthanasia, supporting the arguments with specific examples.

Palliatve medicine is an integral part of dying nowadays, and is mostly provided in hospice facilities, as they are an inevitable prerequisite of a good and quality way to die. Many a dying person perceives the hospital system as extremely mentally and physically demanding. Work with a dying person is based on the holistic approach to the humans, covering the body, the soul and the spirit, which can best be provided just in hospices. Palliative medicine also involves the family members of the dying person. Family relationships may be complicated, the relatives may be exhausted by the care of the dying one, thus the hospice system is able to ease the process by providing a full range of care.

160

This book does not avoid even the most poignant issues such as death of infants and adolescents, or suicide. It describes the suicidal behaviour, the statistics and the causes for suicide. Another important chapter presents the care for the bereaved ones; the issue of grief and loss.

Demedicalization of death is a natural need of the dying ones. Death should not be perceived as doctors’ failure as it is sometimes presented. An open approach to the dying gives hope that there will also be someone to take care of us, and someone who cares about us. The meaning of life thus cannot lie in infinite prolongation, but in the acceptance of the fact that death is part of good life.

161

LITERATURA

ACHENBACH, T. M.: The Developmental study of psychopathology: Implica-tions for Psychotherapy and Behavior Change. In: GARFIELD, S. L.; BER-GIN, A. E.: Handbook of Psychotherapy and Behavior Change. John Wiley & Son 1986

BALK, D. E.: Dealing with Dying, Death, and Grief during Adolescence. New York, London: Rouledge, 2014

BARNETT, L. (ed.): When Death Enters the Therapeutic Space: Existential Per-spectives in Psychotherapy and Counselling. Routledge 2009

BENOLIED, J. Q.; DEGNER, L. F.: Institucional Dying: A Convergence of Cul-tural Values, Technology, and Social Organization. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995

BERAN, J.; TUMPACHOVÁ, N.: Základy lékařské psychologie pro studenty lékařství. Praha: Karolinum, 2009

BERKA, V.; SUM, T.: Eutanazie ve světě. In: epravo.cz. 20. 5. 2005. [cit. 2014-07-09]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/eutanazie-ve-sve-te-33479.html.

BOŽUKOVÁ, J.: Přemýšlet o smrti znamená přemýšlet o životě. Edice Dialo-gos. Slea 2009

BRABEC, L.: Křesťanská thanatologie. Praha: Gemma 89, 1991BYOCK, I.: Dobré umírání: možnosti pokojného konce života. Vyd. 1. Praha:

Vyšehrad, 1997CAMPBELL, J.: Hledání smyslu. In: SMITH, R.: Lekce smrti a umírání: pouče-

ní od umírajících. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Maitrea, 2013COYTE, M.; GILBERT, P.; NICHOLLS, V.: Spirituality, Values and mental

Health: Jewels for the Journey. London, Philadelphia: Jessica Kingsley Pu-blishers, 2007

DAVIS, J. J.: On Writing Ones Own Advance Directive. In: ROGNE, L.; MCCU-NE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014

DRAPELA, V. J.: Přehled teorií osobnosti. 6. vyd. Praha: Portál, 2011

162

DRAVEN, L.: Sebevraždy. In: gizi.blog.cz [online]. 2007-20-15 [cit. 2014-09-01]. Dostupné z: http://gizi.blog.cz/0707/sebevrazdy.

ELIADE, M.: Dějiny náboženského myšlení. I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha: ISE, 1995

EMANUEL, E. J.: Eutanazie. Historické, etické a empirické aspekty. JAMA-CS, roč. 3, č. 3, 1995

Epos o Gilgamešovi. 3., dopln. a přeprac. vyd. Praha: Československý spisova-tel, 1976 (překlad Lubor Matouš)

FARBER, S.; FARBER, A.: Ain´t Easy: Making Life and Death Decisions Be-fore the Crisis. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014

FIRTH, P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kon-textu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007

FIRTHOVÁ, S.: Kulturní perspektivy ztráty a situace pozůstalých. In: FIRTH, P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007

FRANKL, V. E.: Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. 1. vyd. Praha: Psy-choanalytické nakladatelství, 1994

FRANKL, V. E.: Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální ana-lýzy. Brno: Cesta, 1994

FRANKL, V. E.: Psychoterapie a náboženství: hledání nejvyššího smyslu. Brno: Cesta, 2007

FRANKL, V. E.; LAPIDE, P.: Bůh a člověk hledající smysl. 1. vyd. Brno: Ces-ta, 2011

FULTON, R.: The Contemporary Funeral: Functional or Dysfunctional? In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995

FUNK, K.: Provázení stářím a umíráním, aneb O prolínání obou světů. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2014

GARFIELD, S. L.; BERGIN, A. E.: Handbook of Psychotherapy and Behavior Change. John Wiley & Son 1986

GOLDSTEIN, J.: Otevřít svá srdce. In: SMITH, R.: Lekce smrti a umírání: po-učení od umírajících. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Maitrea, 2013

GRÜN, A.: Smrt v životě člověka. Vyd. v KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997

GUTTMANN, D.: Finding Meaning in Life at Midlife and Beyond: Wisdom and Spirit from Logotherapy. Praeger Publishers 2008

HALÍK, T.: „Poslední věci“ v křesťanské tradici, In: ONDRAČKA, L. et al.: Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. 1. vyd. V Praze: Ces-ta domů, 2010

163

HARTL, P.; HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009HAŠKOVCOVÁ, H.: Lékařská etika. 3., rozš. vyd. Praha: Galén, 2002HAŠKOVCOVÁ, H.: Rub života – líc smrti. 1. vyd. Praha: Orbis, 1975HAŠKOVCOVÁ, H.: Thanatologie: nauka o umírání a smrti. Praha: Galén, 2000HENNEZEL, M. de: Smrt zblízka: umírající nás učí žít. Vyd. 1. Praha: ETC, 1997HEYSE-MOORE, L.: Speaking of Dying: A Practical Guide to Using Counse-

lling Skills in Palliative Care. Jessica Kingsley Publishers 2008CHAPPLE, H. S.; PETTUS, K. I.: Does the Nations Survival Depend on a New

End-of-Life Conversation? In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Sprin-ger, 2014

IVANOVÁ, K. a kol.: Kapitoly z lékařské etiky. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1998

JECKER, N.S.: Advance Care Planning and the Problem of Overtreatment. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014

JIMENZ, X. F.: Patients with Borderline Personality, Disorder who are Chroni-cally Suicidal: Therapeutic Alliance and Theeapeutic Limits. American Jour-nal of Psychoterapy 2, 2013

KABELA, M.: Holandská současnost: politické strany a státní správa, zahra-niční politika, hospodářství a doprava, politika vůči drogám a veřejné agresi, eutanazie. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2001

KELLEHEAR, A.: A social history of dying. New York: Cambridge Universi-ty Press, 2007

KLASS, D.: Spiritual Aspects of the Resolution of Grief. In: WASS, H.; NEI-MEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Fran-cis, 1995

KLENER, P.: Vnitřní lékařství. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: Ga-lén, 2011

KOŘENEK, J.: Lékařská etika. Vyd. 2., přeprac. a dopl. V Praze: Triton, 2004.KOUTEK, J.; KOCOURKOVÁ, J.: Sebevražedné chování. Vyd. 1. Praha: Por-

tál, 2003KŘIVANOVÁ-BOŠKOVÁ, V.: Eutanázie, nebo „komfort“ pro pacienty?: zkuše-

nosti Nizozemí, Oregonu, Švýcarska a dalších. 1. vyd. Praha: V. Bošková, 2012KÜBLER-ROSS, E.: On death and Dying. What the dying have to teach doctors,

nurses, Clergy and Their Own Families. Routledge 1995KÜBLER-ROSS, E.; KESSLER, D.: On Grief and Grieving: Finding the

Meaning of Grief Through the Five Stages of Loss. New York: Scribner, 2005

164

KUDELA, M.: Základy gynekologie a porodnictví pro posluchače lékařských fakult. Olomouc: UP v Olomouci, 2011

KUSHNER, H. S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Vyd. 4. Praha: Por-tál, 1996

LÄNGLE, A.: Smysluplně žít: aplikovaná existenciální analýza. Brno: Cesta, 2002LATTANZI-LICHT, M.; CONNOR, S.: Care of the Dying: The Hospice App-

roach. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995

LEENAARS, A. A. Suicide. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995

LICHTENTHAL, W. G.; BREITBART, W.: Finding Meaning Through the atti-tude One Takes. In: NEIMEYER, R. A.: Techniques of Grief Therapy: Crea-tive Practices for Counseling the Bereaved (Series in Death, Dying, and Be-reavement). Routledge 2012

LUNSFORD, B.: Religion, spirituality, and culture in advance Care Planning. In: ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014

MACHIN, L.: Working with Loss and Grief: A New Model for Practitioners. Sage 2009

MAUER, M.: Utrpení, nemoc, hledání smyslu. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012

MCLARENOVÁ, J.: Smrt dítěte. In: FIRTH, P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kontextu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Spo-lečnost pro odbornou literaturu, 2007

MUNZAROVÁ, M. a kol.: Proč ne eutanazii, aneb Být, či nebýt?. Vyd. v KNA 2. V Kostelním Vydří: Pro občanské sdružení Ecce homo vydalo Karmelitánské nakladatelství, 2008

NEIMEYER, R. A.: Techniques of Grief Therapy: Creative Practices for Counse-ling the Bereaved (Series in Death, Dying, and Bereavement). Routledge 2012

NEIMEYER, R. A.; VAN BRUNT, D.: Death Anxiety. In: WASS, H.; NEIMEY-ER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995

NEŠPOROVÁ, O.: O smrti a pohřbívání. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013

ONDOK, J. P.: Bioetika, biotechnologie a biomedicína. Vyd. 1. Praha: Triton, 2005ONDRAČKA, L. et al.: Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti.

1. vyd. V Praze: Cesta domů, 2010PARKES, C. M.; LAUNGANI, P.; YOUNG, B.: Death and Bereavement Across

Cultures. London, New York: Routledge, 1997PAUL, J.: O štěstí v umírání. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011

165

PIKTOROVÁ, L. Ponímanie smrti detmi so život ohrožujúcim ochorením. Psy-choterapie 3–4, 2012

PTÁČEK, R. a kol.: Eutanazie – pro a proti. 1. vyd. Praha: Grada, 2012QUINOVÁ, A.: Kontext ztráty, změny a zármutku v paliativní péči. In: FIRTH,

P.; LUFF, G. (ed.); OLIVIERE, D. (ed.): Ztráta, změna a zármutek v kon-textu paliativní péče. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007

RABAN, M.: Duchovní smysl člověka dnes: od objektivního k existenciálnímu a věčnému. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008

RANDO, T. A.: Grief and Mourning: Accommodating to Loss. In: WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995

ROGNE, L.; MCCUNE, S. L.: Advance Care Planning. Communicating About Matters of Life and Death. New York: Springer, 2014

ROSENBLATT, P. C.: Grief in small-scale societies. In: PARKES, C. M.; LAUN-GANI, P.; YOUNG, B.: Death and Bereavement Across Cultures. London, New York: Routledge, 1997

ROSS, C.A. Self- Blame and Suicidal Ideation among Combat Veterans. Ame-rican Journal of Psychotherapy 4, 2013

SLÁMA, O. et al.: Paliativní medicína pro praxi. 2., nezměn. vyd. Praha: Ga-lén, 2011

SMITH, R.: Lekce smrti a umírání: poučení od umírajících. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Maitrea, 2013

SUM, T.: Eutanazie v právním řádu. In: epravo.cz. 20. 10. 2004. [cit. 2014-07-10]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/ -cr-28721.html.

SVATOŠOVÁ, M.: Hospice a umění doprovázet. 7., dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011

SVATOŠOVÁ, M.: Víme si rady s duchovními potřebami nemocných? 1. vyd. Praha: Grada, 2012

ŠPATENKOVÁ, N.: Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013

TAVEL, P.: Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla: potřeba smyslu života, přínos Viktora E. Frankla k otázce smyslu života. Vyd. 1. Praha: Triton, 2007

TAYLOR, C. L.: Uzdravte své vnitřní dítě: jak se osvobodit ze zajetí své minu-losti. Vyd. 1. Olomouc: Fontána, 2014

THOMPSON, N.: Loss and Grief: Spiritual aspects. In: COYTE, M.; GILBERT, P.; NICHOLLS, V.: Spirituality, Values and mental Health: Jewels for the Journey. London, Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers, 2007

166

ULRICHOVÁ, M.: Člověk, stres a osobnostní předpoklady: souvislost osobnost-ních rysů a odolnosti vůči stresu. Vyd. 1. Ústí nad Orlicí: Oftis ve spolupráci s Pedagogickou fakultou Univerzity Hradec Králové, 2012

ULRICHOVÁ, M.: Etické aspekty v psychoterapii: k problematice etické vý-chovy a sebevýchovy terapeuta: se zaměřením na logoterapii a existenciální analýzu. 1. vyd. Ostrava: Moravapress, 2013

ULRICHOVÁ, M.: Různé tváře smrti: vybrané kapitoly z thanatologie: [mono-grafie]. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2009

VÁGNEROVÁ, M.: Vývojová psychologie. Dětství a dospívání. 2. a přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 2012

VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské eti-ky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012

VÁCHA, M.: Eutanazie. In: VÁCHA, M. O.; KÖNIGOVÁ, R.; MAUER, M.: Základy moderní lékařské etiky. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012

VIRT, G.: Žít až do konce: etika umírání, smrti a eutanazie. Vyd. 1. Praha: Vy-šehrad, 2000

VYMĚTAL, J.: Základy lékařské psychologie. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1994

WARE, B.: Čeho před smrtí nejvíc litujeme: [jak nám život změní naši drazí, když umírají]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012

WASS, H.: Death in the Lives of children and adolescents. In: WASS, H.; NEI-MEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Fran-cis, 1995

WASS, H.; NEIMEYER, R. A.: Dying. Facing the Facts. 3rd ed.Washington: Taylor & Francis, 1995

YALOM, I. D.: Existenciální psychoterapie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006YALOM, I.: The Gift of Therapy: The Reflektions on beeing a therapist. Lon-

don: Piatkus Books, 2003YOUNG, B.; PAPADATOU, D.: Childhood death and bereavement across cul-

ture. In: PARKES, C. M.; LAUNGANI, P.; YOUNG, B.: Death and Berea-vement Across Cultures. London, New York: Routledge, 1997

YOUNG, S.: Working with bereavement. In: BARNETT, L. (ed.): When Death Enters the Therapeutic Space: Existential Perspectives in Psychotherapy and Counselling. Routledge 2009

167

internetové zdroje:https://www.foryou.cz/prevence-zdravi/wiki/rakovina-delozniho-cipku/statisti-ka-rakoviny-delozniho-cipku/. [cit. 2014-08-12]Statistika sebevražd. Policie.cz [online]. ©2014 [cit. 2014-09-01]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/statistiky-2012-statistika-sebevrazd.aspxStatistiky sebevražednosti. Psychoweb.cz [online]. © 2008–2012 [cit. 2014-09-01]. Dostupné z: http://www.sebevrazda.psychoweb.cz/3-2/statistiky-sebevra-zednostiwww.idnes.cz, Mladá fronta Dnes, 23. 8. 2014, strana A3

Vydal MORAVAPRESS, s.r.o. v roce 2014 (1. vyd.)Grafické zpracování a sazba MORAVAPRESS, s. r. o.

ve spolupráci s Václavem SokolemTisk MORAVAPRESS, s. r .o.

www.moravapress.czRedakční zpracování: Mgr. Martina Němcová

Náklad: 300 ksPočet stran: 168

MONIKA ULRICHOVÁ

H L E D Á N Í SMYSLU VE SMRTI

A UMÍRÁNÍ

ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ ASPEKTY

KONCE ŽIVOTA V PERSPEKTIVĚ EXISTENCIÁLNÍ

ANALÝZY

HLEDÁNÍ SMYSLU VE SMRTI A UMÍRÁNÍ

Documents

Transcript of HLEDÁNÍ SMYSLU VE SMRTI A UMÍRÁNÍ