Dějiny města Plzně 1 (do roku 1788): kapitola "Stará Plzeň v raném středověku"

Edition © Statutární město Plzeň, 2014ISBN 978–80–87911–02–0ISBN 978–80–87911–01–3 (soubor)

Dějiny města Plzně 1 do roku 1788

Vedoucí autorského kolektivu:Marie Malivánková WaskováJaroslav Douša

Autorský kolektiv:Vít AschenbrennerJakub BachtíkIrena BukačováVladimír BystrickýJaroslav DoušaHana HlaváčkováMiroslav HusPetr JindraOldřich Kortus Jiří KuthanMarie Malivánková WaskováEduard MaurJan MerglMilan MetličkaKarel NováčekJiří StočesTerezie ŠikováRadek ŠirokýViktor Viktora

Spoluautoři exkurzů:Jitka JanečkováRobert Šimůnek

Plzeň 2014

Lektorovali: PhDr. Klára Benešovská, CSc., Mgr. Lenka Bočanová, PhDr. Martin Mádl, Ph.D., PhDr. Rudolf Procházka, CSc., PhDr. Robert Šimůnek, Ph.D., doc. PhDr. Petr Voit, CSc.

Poděkování: Kateřina Adamcová, Jan Baťa, Daniel Bechný, Igor Bibko, Richard Biegel, Tomáš Borovský, Pavel Douša, Martin Halata, Marie Hálová, Vladěna Haragová, Petra Hofbauerová, František Jeroným Jurka, Marie Klučinová, Jitka Křečková, Hedvika Kuchařová, Jana Kunešová, Vladimír Lobkowicz, Petr Macek, Bořivoj Marek, Petr Marovič, Jan Matějka, Arno Mentzel, Jindřich Mleziva, Aleš Mudra, Inna Myshenko, Jiří Orna, Michaela Ottová, Alena Ouředníková, Angelika Pabel, Lenka Panušková, Jan Polanský, Veronika Popelková, Pavla Priknerová, Jiří Roháček, Sophie Schrader, Emil Soukup, Jan Soukup, Lubomír Sršeň, Martina Šárovcová, Eliška Švecová, Michal Tejček, Marcela Vichrová, Tomáš Zubec

Archiv und Bibliothek der Monumenta Germaniae Historica; Archiv města Plzně; Archiv Pražského hradu; Bayerische Staatsbibliothek München; Biskupství plzeňské; Klášter premonstrátů Strahov; Knihovna pražské metropolitní kapituly; Muzeum Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech; Muzeum středního Pootaví Strakonice; Národní archiv; Národní galerie v Praze; Národní muzeum v Praze; Národní knihovna v Praze; Národní památkový ústav, ú. o. p. v Plzni; Provincie bratří františkánů; Správa Pražského hradu; Státní oblastní archiv v Plzni; Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje; Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i.; Württembergische Landesbibliothek Stuttgart; Universitätsbibliothek Würzburg; Západočeská galerie v Plzni; Západočeské muzeum v Plzni

Obal a frontispis: Plzeňská Madona. Katedrála sv. Bartoloměje v Plzni, hlavní oltář. Depozitář Biskupství plzeňského. Foto © Ivan Pinkava, 2012

Text © Vít Aschenbrenner, Jakub Bachtík, Irena Bukačová, Vladimír Bystrický, Jaroslav Douša, Hana Hlaváčková, Miroslav Hus, Jitka Janečková, Petr Jindra, Oldřich Kortus, Jiří Kuthan, Marie Malivánková Wasková, Eduard Maur, Jan Mergl, Milan Metlička, Karel Nováček, Jiří Stočes, Terezie Šiková, Robert Šimůnek, Radek Široký, Viktor Viktora, 2013

Maps © Václav Čada, Jakub Krček, Milan Metlička, Karel Nováček, Petr Sokol, Jaroslav Synek, Radek Široký, 2013

Cover & Typo © Jan Dienstbier, 2014

Edition © Statutární město Plzeň, 2014ISBN 978–80–87911–02–0ISBN 978–80–87911–01–3 (soubor)

8 9

Dějiny města Plzně 1

Úvodem 16Martin Baxa 18

Pravěk a raný středověk 21

Úvod 22Paleolit (starší doba kamenná) 24Mezolit (střední doba kamenná) 25Neolit (mladší doba kamenná) 27Eneolit (pozdní doba kamenná) 37Doba bronzová 40Doba halštatská (starší doba železná) 52Doba laténská (mladší doba železná) 61Doba římská 64Doba stěhování národů 66Raný středověk (do 10. století) 66

Stará Plzeň v raném středověku 73

Vývoj názorů na raně středověké osídlení Plzeňska 74Stará Plzeň v historickém a archeologickém výzkumu 75Počátky Staré Plzně v kontaktním prostoru mezi Čechami a říší 78Stará Plzeň jako centrum hradského obvodu (10.–13. století) 82Přírodní a sídelně-geografický kontext Staré Plzně 85Základní prostorové uspořádání hradu 88Centrální část hradu 90Západní předhradí 92Východní předhradí 97Nejbližší zázemí hradu ve střední a mladší době hradištní (9.–12. století) 97

Transformace Staré Plzně ve 13. století 101

Proměna přemyslovského hradu 102Okolnosti vzniku města ve Staré Plzni 103Pravobřežní část aglomerace ve 13. století 107Topografie města na levobřeží 109Sídelní enkláva u sv. Blažeje 117Hrad a město Stará Plzeň ve 14. století 118

Počátky Nové Plzně a její vývoj do husitství 123

Prameny a vývoj poznání 124Nová Plzeň – okolnosti a doba translace 126

Dějiště: předlokační krajina a sídelní situace na soutoku řek 128Hospodářský region Nové Plzně 133Vývoj městské správy a soudnictví 136Městské příjmy a výdaje 141Urbanismus Nové Plzně – ideál a realita 143Veřejné plochy – náměstí a ulice 146Městské opevnění 149Měšťanské parcely a domy 154Předměstí 164Etnická a sociální struktura 166Sociální topografie města 172Církevní instituce a jejich stavby 173Městské školství a vzdělanost 178

Doba husitských válek (1419–1436) 187

Nastupující krize (před 1411) 188Hledání východisek (1411–1419) 191Plzeň „Městem Slunce“ (1419–1420) 193První boje a utkávání se s Žižkou (1420–1424) 196Neochvějný postoj v těžkých dobách (1424–1433) 198Obležení města husity (1433–1434) 203Osvobození města, konec válek a jejich výsledky (1434–1436) 206

Politický vývoj 1437–1526 211

Semper fidelis – Plzeň za bezvládí a za dvojkráloví 212Plzeň za vlády Jagellonců 224

Hospodářský a urbanistický vývoj 1437–1526 237

Dluhy, subvence a svépomoc 238Zádušní majetek ve správě města Základy městského panství a režijního podnikání 246Zdroje obživy obyvatelstva 254Obraz pozdně středověké Plzně 256

Středověké výtvarné umění 265

Architektura 267

Kostely ve Starém Plzenci 268Kostel sv. Jiří v Doubravce 271

Obsah

10 11

Dějiny města Plzně 1Obsah

Kostel sv. Bartoloměje uprostřed nového města 272Klášter minoritů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie 276Klášter dominikánů s kostelem sv. Ducha 277Kostel Všech svatých 278Kostel sv. Mikuláše 279Kostel sv. Petra a Pavla v Liticích 279Hrad Radyně 280Plzeňsko – pilíř královské moci 281Město Plzeň od husitských válek do nástupu renesance 281

Sochařství a malířství 289

Idea královského města v městské pečeti 290Slohová orientace umělecké produkce během středověku 294Organizace umělecké řemeslné činnosti 295Umění a náboženský život města 299Doklady o nedochovaných uměleckých dílech 305Nejstarší dochovaná díla 309Madony kolem roku1350 313Plzeňská Madona a její kultické varianty v kostelech dominikánů a minoritů 314Významné práce 15. století 320Norimberský import na počátku 16. století a vliv norimberské produkce 329Vliv podunajské školy 333Program výzdoby františkánského kláštera po jeho převzetí františkány-observanty 336

Knižní malířství 345

Misály chrámu sv. Bartoloměje v Plzni 347Plzeňské hudební rukopisy 351Bible 354Rukopisy mimoplzeňské provenience uložené v Plzni 355

Umělecké řemeslo 357

Mincování 365

Mincovny ve Staré Plzni 366Mincovny v Nové Plzni 370

Hudba ve středověké Plzni 375

Hudební kultura Staré Plzně 376Hudební kultura Nové Plzně 377


Plzeň v letech 1526–1546 382Plzeň v letech 1546–1547 384Městská správa 1526–1618 387Předbělohorská protireformace v Plzni 390Ferdinand Tyrolský v Plzni 1554–1555 394Rudolf II. a Plzeň 395Plzeň v desetiletích před českým stavovským povstáním 397Závěrem 402


Století blahobytu 408Obraz předbělohorské Plzně 415

Výtvarné umění renesance 421

Architektura 423

Radnice 426Renesanční škola 431Renesanční domy v Plzni 431Portály 434Dispozice domů 443Renesanční úpravy sakrálních staveb v Plzni 444Osudy fortifikací 448

Sochařství a malířství 451


Literární vývoj do stavovského povstání 465

Plzeňská literatura a základní přehled jejího studia 466Předhusitské období 467Husitství a jeho dozvuky 467Humanismus v Plzni 470

Hudba renesanční Plzně 491

Husitské války 492Hudební život pohusitské Plzně 492


Dobytí a obsazení Plzně Petrem Arnoštem hrabětem z Mansfeldu (1618–1621) 502Následky okupace: chudoba a dluhy 511

12 13

Dějiny města Plzně 1Obsah

Saské a švédské nebezpečí – město jako zázemí císařské armády 517


Ekonomické následky politiky věrnosti 538Plzeňské panství za války 542Zdroje obživy obyvatelstva za války 544Obraz Plzně za války 544


Sto let bez válek 552Plzeň za válek a za reforem osvícenského absolutismu 558


Sanace ekonomiky města 570Zdroje obživy obyvatelstva 572Nový rozvoj obecního podnikání a majetku 575Městská správa a pokusy o její reorganizaci 582Státní snahy o posílení ekonomiky 590Proměny města ve druhé polovině 17. a v průběhu 18. století 593

Výtvarné umění baroka 611

Architektura 613

Konec 17. století a první barokní motivy v plzeňské architektuře 614Éra Jakuba Augustona, tvůrce plzeňského baroka 616Matěj Ondřej Kondel a epigoni Jakuba Augustona 627Antonín Barth, architekt pozdního baroka v Plzni 630Barokní klasicismus Šimona Schella – epilog plzeňské architektury 18. století 637

Sochařství 641

Sochařství raného baroka do roku 1700 642Sochařství vrcholného baroka 646Sochař Lazar Widemann a plzeňská pozdně barokní plastika 648

Malířství 659

Nástěnná malba 662Závěsné malířství 673Oltářní malířství 675Organizace a život plzeňských malířů 684František Julius Lux, plzeňský malíř 687


Medailérství 699

Literatura v období protireformace 703

Hudba v Plzni 17. a 18. století 713

Barevná příloha 721

Rekonstrukční mapy 765

72 73

Pravěk a raný středověk

112 DOUBOVÁ, M. 1976, s. 20, obr. 6:2.

113 FRANC, F. X. 1890, s. 95–100, tab. XXXIX–XLI.

114 ŠALDOVÁ, V. 1957, s. 679–682, obr. 287–288.

115 FRANC, F. X. 1906, 222–227, tab. 27–33; SMOLÍK, J.

– KŘIKAVA, F. 1882/84, s. 296–300, s. 353–358,

tab. XV–XVI.

116 FRANC, F. X. 1906, s. 204–205, tab. 14.

117 FRANC, F. X. 1906, s. 217–220.

118 METLIČKA, M. 2004a, s. 149–158.

119 ŠALDOVÁ, V. 1955b, s. 76–82.

120 MACHÁČEK, F. 1926, s. 23.

121 DOUBOVÁ, M. 1975a, s. 161–162.

122 BRAUN, P. 1984, s. 91–92.

123 VENCLOVÁ, N. (ed.) 2008b, s. 146.

124 VENCLOVÁ, N. (ed.) 2008b, s. 91.

125 WALDHAUSER, J. – KLSÁK, J. 1998, s. 89, obr. 5.

126 BAŠTOVÁ, D. 1986a, s. 118.

127 METLIČKA, M. 1998, s. 69, obr. 2.

128 BRAUN, P. 1992, s. 109.

129 METLIČKA, M. 2011b, s. 13–14.

130 BRAUN, P. 2004, s. 65.

131 ŘEZÁČ, M. 2004, s. 163, 167, obr. 2:5.

132 BENEŠ, A. 1992, s. 18–19.

133 KYTLICOVÁ, O. 1986, s. 421, obr. 4:7.

134 ROHOZNICKÝ, F. B. P. 1874, s. 480; RADOMĚŘSKÝ, P.

1955, s. 58; WALDHAUSER, J. – KLSÁK, J. 1998, s. 88.

135 SALAČ, V. (ed.) 2008, s. 40, 135–137.

136 BENEŠ, A. 1968, s. 28; TÝŽ 1974, s. 178.

137 Podrobněji METLIČKA, M. (v tisku).

138 SALAČ, V. (ed.) 2008, s. 136.

139 Ústní sdělení Jiří Orna, ZČM.

140 DOUBOVÁ, M. 1969, s. 100–101.

141 DOUBOVÁ, M. – NECHVÁTAL, B. 1996, s. 62,

obr. 12:7, 8, 10, 11, 14, 16, 17.

142 BRAUN, P. 1984, s. 91; TÝŽ 1989, s. 132.

143 METLIČKA, M. 2011b, s. 13.

144 DROBERJAR, E. 2008, s. 171–172, 176.

145 BŘICHÁČEK, P. 2003, s. 300.

146 BŘICHÁČEK, P. 2002, s. 15–16.

147 SVOBODA, B. 1965a, s. 105, obr. 15; TÝŽ 1965b,

s. 257, obr. 15.

148 HORÁK, B. F. 1909, s. 122; NISCHER-FALKENHOF, L.

1934, s. 46–47; SVOBODA, B. 1965a, s. 105–106;

TÝŽ 1965b, s. 257, tab. LXVI.

149 JÍLKOVÁ, E. 1957, s. 19–20, obr. 23:1, 2.

150 TUREK, R. 1962, s. 133–134; DOUBOVÁ, M. 1990, s. 28.

151 LUTOVSKÝ, M. 2009, s. 16.

152 METLIČKA, M. 2005c, s. 158.

153 METLIČKA, M. 1996, s. 33, obr. 4:7.

154 METLIČKA, M. 2005c, s. 158.

155 DOUBOVÁ, M. – NECHVÁTAL, B. 1996, s. 64.

156 STRNAD, J. 1890a, s. 233–237.

157 DOUBOVÁ, M. 1990, s. 29.

158 BENEŠ, A. 1982, s. 38; DOUBOVÁ, M. 1990, s. 29.

159 METLIČKA, M. – UHERSKÝ, M. 2004, s. 116–137.

160 DOUBOVÁ, M. 1990, s. 30, obr. 5:2, 4.

161 BŘICHÁČEK, P. 2002, s. 15–16; TÝŽ 2003, s. 300.

162 DOUBOVÁ, M. 1990, s. 33.

163 NOVÁČEK, K. 1996, s. 75–76, obr. 3:4, 5.

164 DOUBOVÁ, M. 1990, s. 34, obr. 5:11.

165 VENCL, S. 1968b, s. 20–21.

166 ČECHURA, M. 2005, s. 82–85, obr. 7–9.

167 JÍLKOVÁ, E. 1958, s. 322, 330; DOUBOVÁ, M. 1990,

s. 31.

168 METLIČKA, M. – ŘEZÁČ, M. 2009, s. 194.

169 FRÝDA, F. – HUS, M. 1989, 219–232, obr. 6:1;

ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. – KAISER, L. 2004,

s. 804.

170 Srovnej ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. – KAISER, L.

2004, s. 804.

171 DOUBOVÁ, M. 1990, s. 36–37.

172 MACHÁČEK, F. 1926, s. 22; DOUBOVÁ, M. 1990,

s. 37.

173 DOUBOVÁ, M. 1990, s. 37.

174 HORÁK, B. F. 1909, s. 122, tab. II:1; DOUBOVÁ, M.

1990, s. 39.

Stará Plzeň v raném středověku


Karel Nováček

74 75


Vývoj názorů na raně středověké osídlení Plzeňska Po vykonané cestě přišli k Plzni, kteréž město leží na hranicích oné země.1 S mírnou nadsázkou můžeme říci, že tato jediná věta z veršované svatovojtěšské legendy Quatuor immensi, kterou na počátku 12. století napsal kronikář Kosmas, tvořila téměř 70 let jádro mylné hypo-tézy o raně středověkých západních Čechách jako o neosídleném území. Od geografické informace, která je v ní obsažena, a od ab-sence průkazných archeologických nálezů se odvíjela představa o počátcích osídlení Plzeň-ska teprve v 10. století a o periferní, hraniční poloze Plzně v rámci raného přemyslovského knížectví. První, kdo uceleně zformuloval tento názor, byl význačný plzeňský muzejník a archivář Fridolín Macháček (1884–1954). Tato koncepce prokázala nesmírnou život-nost jistě i proto, že byla podpořena vědeckou autoritou Rudolfa Turka (1910–1991), jedné ze zakladatelských osobností archeologie raného středověku v Čechách.2 Terénní archeologický výzkum přitom už od padesátých let 20. století přinášel fakta, která byla s představou „lidu-prázdnosti“ širšího Plzeňska ve starší a střední době hradištní (7.–10. století) v rozporu.3 Po-lemika mezi historiky a archeology o tom, zda je možné absenci nálezů z Plzeňska z období před 10. stoletím přikládat význam negativního

důkazu, kulminovala počátkem sedmdesá-tých let. Jejím podnětem byl článek politicky perzekvovaného historika Zdeňka Kalisty (1900–1982), vydaný těsně před opětovným násilným umlčením autora. Kalista ve velmi subjektivně pojatém textu správně zdůraznil ošidnost soudů založených na mlčení arche-ologických pramenů.4 Nová etapa terénního výzkumu, která se rozvinula v osmdesátých a devadesátých letech 20. století, mu dala doda-tečně za pravdu. Tato etapa byla spojena s ak-tivitou plzeňských archeologů v povodí Střely, Úterského potoka, horní Radbuzy a na Do-mažlicku, Horažďovicku, Klatovsku i užším Plzeňsku5 a byla doplněna revizí starých nálezů z muzejních sbírek.6 Zásluhou těchto autorů a publikací se počátky raného středověku v západních Čechách dnes ukazují v naprosto jiném světle. Nepochybujeme nyní o kontinuál-ním, i když plošně nesouvislém osídlení nejen Plzeňské kotliny, ale i příhraničních oblastí od 8.–9. století, s koncentrací v koridorech důležitých zemských cest. K novému zpraco-vání této problematiky však zatím nedošlo.

Stará Plzeň v raném středověkuKarel Nováček

Stará Plzeň v historickém a archeologickém výzkumu

Odborný zájem o raně středověké centrum západních Čech má dlouhou a bohatou tradici. Zejména vztah mezi Starou a Novou Plzní přitahoval humanitně orientované vzdělance již od pozdního středověku. Jako první se pokusil vyjádřit poměr mezi těmito dvěma lokalitami katolický politik a publicista Hila-rius Litoměřický ve své řeči pronesené v Plzni 10. května 1467.7 Jeho tvrzení, že město bylo i se všemi právy přeneseno ze Staré do Nové Plzně, až překvapivě odpovídá nejnovější, archeologicky podložené hypotéze8 a mohlo být projevem reálné historické tradice, která byla v Plzni v polovině 15. století ještě živá. Od této tradice se v následujícím století vzdá-lil Václav Hájek z Libočan a z něj vycházející historici a kronikáři (Šimon Plachý z Třebnice, Bartoloměj Paprocký z Hlohol, Pavel Stránský ze Zhoře, Jan Tanner), kteří počátky Plzně zanesli smyšlenkami a nepochopením.9

Barokní dějepisectví přispělo k dějinám Staré Plzně dvěma původními díly. Jan Mauri-cius Vogt (1669–1730) zdůraznil Starou Plzeň jako předchůdce Plzně a upozornil na lidovou tradici zaniklého kláštera u kostela sv. Kříže na Hůrce. Samostatné, bohužel nevydané pojednání věnoval dějinám Staré Plzně be-nediktýnský historik Jan Bonaventura Piter (1708–1764). Jako první zařadil vznik Nové Plzně do doby Václava II. a podal barvitý „ar-cheologický“ popis pozůstatků přemyslovského hradu, jehož hodnotu ale snižuje skutečnost, že hradiště nejspíš nikdy osobně nenavštívil.10

Etapu moderního kritického dějepisectví ve vztahu k tématu Staré a Nové Plzně zahá-jil Josef Strnad (1852–1930), který důkladně

zrekapituloval dosavadní bádání (včetně prací Josefa Schallera, Martina Hrušky a dalších) a jako první důsledně odlišil zprávy týkající se přemyslovského krajského centra (Staré) Plzně od dokladů města, nově založeného Václavem II. na soutoku řek v Plzeňské kotlině.11 Strnad také dal podnět k prvním archeologickým sondážím na ploše zaniklého přemyslovského hradu na Hůrce (1889–1891). Václav Vojtíšek ve své brilantní studii později konkretizoval vývoj Staré Plzně během 13. století v tom smy-slu, že plnoprávná městská obec (Stará) Plzeň vznikla před rokem 1266 v podhradí přemys-lovského správního hradu a byla po krátké exis-tenci přenesena za Václava II. do Nové Plzně.12

Mezitím výrazně pokročil archeologický a uměnovědný výzkum Hůrky. Na podnět Jo-sefa Ladislava Píče zde zahájil v roce 1906 sys-tematické vykopávky rokycanský gymnaziální profesor Bohuslav Horák (obr. 28, s. 75),

28. KN 1) Dr. Bohuslav Horák (14. 10. 1877, Praha – 10. 2. 1942, Osvětim), první vedoucí archeologického výzkumu Staré Plzně.

76 77

Dějiny města Plzně 1Stará Plzeň v raném středověku

který se po tři sezóny věnoval odkrývání dvou zaniklých kostelů, sondoval uvnitř rotundy, opevnění a další objekty v areálu hradiště. Horák publikoval o výzkumu vzorné předběžné zprávy, k celkovému vyhodnocení však nedo-šlo.13 V téže době byl radikálně přehodnocen význam jediné dochované stavby raně středově-kého hradu – rotundy sv. Petra a Pavla. Dopo-sud nezajímavý, odsvěcený a silně zanedbaný kostel, uměleckými historiky nezřídka ozna-čovaný za bezcenný, byl Ferdinandem Josefem Lehnerem „objeven“ jako jedna z nejstarších křesťanských staveb v Čechách, pocházející ze třetí čtvrtiny 10. století. Tento názor pro-kázal neobyčejnou životnost a byl v různých obměnách a s různými argumenty přebírán všemi uměleckými historiky a archeology až do počátku 21. století.14 Povýšení na město

roku 1902, Horákovy objevy na Hůrce a mimo-řádná uměleckohistorická hodnota, jež byla přisouzena rotundě, to vše zvyšovalo prestiž Plzence a motivovalo město k podpoře dalšího výzkumu. Poté, co město získalo v pozemkové reformě do vlastnictví většinu Hůrky, byly zahájeny práce směřující ke zpřístupnění této památky a zvýšení její atraktivity. V roce 1920 byl pokračováním výzkumu pověřen Antonín Friedl (1890–1975), rodák z Mirošova, asis-tent Ústavu dějin umění na Karlově univerzitě v Praze. Za jeho vedení byly znovu odkryty oba zaniklé kostely sv. Vavřince a sv. Kříže, opět se zkoumal interiér rotundy sv. Petra a byla položena velká sonda na západním předhradí a menší sondáže na akropoli hradu. Po třech sezónách byl rozsah vykopávek silně zreduko-ván a práce byly definitivně ukončeny v roce

29. KN 2) Vykopávky vedené Antonínem Friedlem roku 1921 na západním předhradí Hůrky – pohled k západu.

1925 (obr. 29, s. 76). Kvalita výzkumu i navazujících konzervačních prací byla cel-kově dost nízká, pořizovaná dokumentace kusá a chaotická, což se setkalo hned roku 1920 s kritikou ze strany Státního archeologic-kého ústavu v Praze. Výsledky výzkumu byly publikovány formou stručných předběžných zpráv, souhrnné pojednání vyšlo s padesá-tiletým zpožděním, až po smrti autora.15

Vykopávky na Hůrce přesto měly poměrně značný vědecký ohlas – jak v plzeňském regi-onu, tak v obecných syntetických pracích, pře-devším uměnovědných. Přímý svědek výzkumů, plzeňský historik a národopisec Ladislav Lá-bek, zapracoval Friedlovy předběžné výsledky i četná vlastní pozorování do popularizační mo-nografie.16 Rukopis knihy arcibiskupa, později kardinála Josefa Berana o zaniklých kostelích v Plzni měl dramatické osudy. Práce je dodnes hodnotná v částech o novověkých církevních dějinách, líčení starších období je zatíženo přílišnou fabulací a množstvím nepodložených domněnek.17 Předběžně zpřístupněné výsledky výzkumů na Hůrce zaujaly místo v celé řadě historicko-archeologických a uměleckohisto-rických pojednání druhé poloviny 20. století.18

V prvním svazku Dějin Plzně a v následu-jících pracích Miloslav Bělohlávek posunul hodnocení urbanizačního procesu v Plzeňské kotlině ještě dále tím směrem, který zdůrazňuje zásadní kvalitativní předěl mezi Starou a No-vou Plzní. Na rozdíl od Václava Vojtíška a Jo-sefa Vítězslava Šimáka se M. Bělohlávek pečlivě vyhnul označení „město“ pro Starou Plzeň a vyslovil argumenty pro postupný úpadek síd-lištní aglomerace v podhradí přemyslovského hradu po polovině 13. století. Vývoj tradičního podhradního sídliště směrem k plnoprávnému městu se podle něj v této době ukázal jako nemožný, a proto se Václav II. rozhodl pře-sunout osídlení do nové polohy a udělit mu městská práva.19 Tento výklad reprodukovala většina následujících autorů a stále dominuje v historických pojednáních. Plzeňské pod-hradí ve 13. století je v tomto duchu chápáno jako právně a urbanisticky ustrnulý sídlištní

útvar (eventuálně útvar jaksi přechodný, částečně vybavený městskými právy), jehož vývoj dospěl ke svým limitům a jehož stagnaci prolomilo až založení Nové Plzně v devadesá-tých letech 13. století.20 Modifikovaný názor vyslovil Jaroslav Čechura, který interpretoval listinu Přemysla Otakara II. z roku 1266 jako signál připravovaného a neuskutečněného založení města – v jeho představě Nové Plzně, neboť Stará Plzeň měla už být v úpadku.21

Blížící se tisícileté výročí první zmínky o Staré Plzni (1976) oživilo zájem o plzenecké dějiny a raně středověké památky. Hradiště bylo podrobně zaměřeno, rotunda sv. Petra byla podrobena stavebněhistorickému prů-zkumu, archeologickému výzkumu a rekon-strukci,22 stavebněhistorické hodnocení bylo vyhotoveno i pro celé město.23 V roce milé-nia byly pak vydány dva sborníky k dějinám a archeologii Staré Plzně, které přinesly cenný pramenný materiál, v případě archeologie také poprvé z areálu plzeneckého levobřeží.24

V polovině osmdesátých let 20. století se záchranný archeologický výzkum v levo-břežní části města rozvinul v plné míře a od té doby probíhá s přestávkami dosud. Postupně dospěl k objevu zaniklého, plánovitě uspo-řádaného městského založení v prostoru jižně a východně od plzeneckého náměstí a znamenal přehodnocení vztahu mezi Sta-rou a Novou Plzní ve druhé polovině 13. sto-letí.25 V posledním desetiletí se také znovu zvětšil zájem o areál přemyslovského hradu na Hůrce, požívající statusu národní kulturní památky. Rozpadající se odhalené základy kostela sv. Vavřince byly v rámci nezbytné nové konzervace podrobeny druhému reviznímu výzkumu a poté zakryty, v jeho okolí a v okolí kostela sv. Kříže byl realizován geofyzikální průzkum. Všechny dosavadní výzkumy na Hůrce byly na základě dostupné doku-mentace zrevidovány a nově interpretovány, nového výkladu se dostalo rotundě sv. Petra, jejíž původ v 10. století byl zpochybněn.26

78 79


Počátky Staré Plzně v kontaktním prostoru mezi Čechami a říší Počátky raně středověkého osídlení Hůrky patří k nedořešeným otázkám západočeské archeologie. Zatímco většina autorů spojuje osídlení ostrožny a vznik hradu až s vytvářením základů přemyslovské hradské správy v západ-ních Čechách za vlády Boleslava I.,27 Rudolf Turek předpokládal existenci nevýznamné, spíše neopevněné osady na ostrožně již v 7.–8. století28 a Jaroslavem a Darou Baštovými byla Hůrka označena za jedno z regionálních center střední doby hradištní (9. století až polovina století následujícího).29 I když nálezy z dosavadních výzkumů byly publikovány jen ve velmi úzkém výběru, je nutné dát jedno-značně za pravdu Marii Doubové, která na je-jich základě datovala nejstarší fázi osídlení západního předhradí Hůrky do 8. až 9. století (obr. 30, s. 78). Keramika s tzv. límcovitým okrajem (podle současné chronologie pražské keramiky datovaná nejpozději do první tře-tiny 10. století30) se zase nalezla při výzkumu kolem rotundy a pochází i z tělesa zaniklé hradby v jižním suburbiu.31 Chybí zatím jedno-značný důkaz – datování hradebního systému do 9. století –, nicméně není důvod pochybovat o časném významu lokality umístěné na hlavní komunikační trase spojující Čechy s Bavor-skem. Podobný vztah k dálkovým cestám lze předpokládat u většiny hradišť 9. až první poloviny 10. století v západních Čechách (Bře-zina u Rokycan, Hradec u Stoda, Krtín, Bořice, Smolov, Štítary, Obrovo hradiště). Význam hradu ve střední době hradištní nepřímo po-tvrzují i stejně staré, jakkoli zatím sporadické stopy osídlení a pohřbívání v suburbiu, rozlo-žené jak na pravém, tak i levém břehu řeky.

Co tento hypotetický závěr znamená pro nejstarší středověké dějiny západních Čech? Pro pochopení procesů, které se odehrávaly

v západních Čechách, a role, jakou v nich hrála Plzeň, je třeba překročit současné administ-rativní hranice a věnovat pozornost vývoji jak v České kotlině, tak na opačné straně Českého lesa. Obraz raně středověkého osídlení severo-východního Bavorska byl v posledních 15 letech podstatně změněn novými archeologickými výzkumy. Podobně jako v západních Čechách byla i zde revidována tradiční představa hraničního území, jen řídce prostoupeného izolovanými vojenskými body orientovanými proti slovanským sousedům. Ve skutečnosti nemohla být až do počátku 9. století o žádné

30. KN 3) Marie Andrlová-Doubová (29. 8. 1912, Plzeň – 3. 2. 2007, Rokycany), archeoložka, která se nenápadně, ale o to podstatněji zasadila o poznání staroplzeneckého hradiště.

systematické vojenské konfrontaci se Slovany či obraně Franské říše řeč. Etničtí Slované souvisle osídlili v 7. a 8. století, zčásti jistě spontánním postupem, zčásti jako nositelé me-rovejské a franské kolonizace, rozsáhlé oblasti v povodí řek Náby (Naab), Regnice (Regnitz) a horního Mohanu (Main). Tato oblast nazý-vaná v pramenech terra Sclavorum (tj. země Slovanů) neměla ustálené, jasně definované hranice, zejména východním směrem do České kotliny (obr. 31, s. 81). Nejpozději v první polovině 8. století se zformovala v oblasti ko-lem královského dvora v Lauterhofenu a hradu v Sulzbachu nejvýznamnější enkláva fran-ské moci v naddunajské části Severní marky (tzv. Nordgau). Sulzbach leží 120 km západně od Plzně a byl s českým územím spojen přímou komunikací (starší variantou Norimberské či Bamberské cesty). Zdá se tak být hodnověrným závěr bavorských archeologů, že sulzbašská doména vznikla kromě jiného jako plánovité východisko „císařské“ kolonizace a expanze jak do bavorského okolí, tak do České kotliny.32

Pro další uspořádání vztahů mezi expan-dujícími Franky a obyvateli České kotliny byla rozhodující vojenská porážka Čechů v letech 805–806 a z ní vyplynuvší povin-nost placení tributu, pravidelné daně za mír. Současně s tímto úspěchem Karel Veliký zreformoval obchod se Slovany a soustředil ho do souvislé linie tržních míst na hranici Franské říše. Tato místa lze interpretovat jako spádová centra pohraničních strategic-kých provincií (marek) Franské říše, ležící na významných komunikacích do slovan-ských zemí. V Severní marce byly tyto trhy ustanoveny v Řezně a Prembergu na Nábě.33

Náhle těsný politický kontakt Čechů a Franků urychlil sociální a politické změny v obou teritoriích. Vznik početných hradišť v České kotlině během první poloviny 9. sto-letí je možné interpretovat jako vyvrcholení vývoje tradiční „hodnostářské“ společnosti a jako počátek jejího přerodu v novou struk-turu s radikálně odlišnou ideologií – raný stát. Náročně budované, dobře opevněné body

v krajině byly především rezidencemi elity, představitelů jednotlivých, hierarchicky orga-nizovaných klanů. Mezi těmito klany i uvnitř nich byly jistě majetkové, genealogické a další rozdíly, franští letopisci však pro ně používali společné označení Bohemané. Archeologický výzkum – přes své nedostatečné zaměření na tuto problematiku – prokazuje přítomnost této elity v západních Čechách. Svědčí o ní jak vnitřní členění některých hradišť, tak i některé nálezy drobných ozdobných předmětů z doby po roce 800 (Bezemín u Konstantinových Lázní, Obrovo hradiště u Žinkov, Černý vrch u Svržna, Plzeň-Bukovec).34 Podle Dušana Třeš-tíka si právě tato proměnlivá, ambiciózní, ale podle okolností kooperující skupina předsta-vitelů Čechů roku 845 vynutila na králi Lud-víku Němci křest a v následné válce s Franky (846–857) kladla se svými družinami králov-ským vojskům vesměs velmi úspěšný odpor.35

Ve Franské říši znamenaly události v letech 805–806 a následný vývoj přelom v dosud neo-hraničeném chápání terrae Sclavorum. Franská expanze na východ dospěla ke svým mantine-lům. Kromě zmíněného ustanovení říšské hra-nice, pohraničních území a podmínek kontaktu se Slovany za touto hranicí si nová povinnost správy českého tributu a ochrana franských zájmů v Čechách vyžádala vznik úřadu správců závislých slovanských území. Tito správci si začali budovat v markách své hrady a soukromé majetkové domény.36 Zvláštní význam má v této souvislosti osoba hraběte Ernsta (Ernusta; ‡865), který stál třikrát v čele vojenských ta-žení proti Bohemanům a roku 849 je v této sou-vislosti titulován jako „kníže některých Čechů (nebo zemí Čechů)“ (Ernustus, dux partium illa-rum [= Boemani]).37 Ernst je nyní jednoznačně spojován právě s budováním franské domény v zázemí sulzbašského hradu38 a jeho admi-nistrativní a vojenská úloha na českém území se tak velmi pravděpodobně realizovala také, a možná v první řadě, v západních Čechách.

Podle hypotézy Jiřího Slámy, přijímané dnes většinou historiků, podlehla za ener-gické vlády Boleslava I. (ještě před polovinou

80 81


10. století) nestabilní mocenská ohniska klanových reprezentantů, umístěná po obvodu České kotliny, sjednocujícímu úsilí středočes-kých Přemyslovců.39 Za důkaz přemyslovské kolonizace západních Čech se pokládalo jednak založení nového správního centra v Plzni, jednak nápadné dvojice časově následných hradišť umístěných ve vzájemné blízkosti. Tyto dvojice, rekonstruované i jinde po ob-vodu Čech, se mohou vysvětlit jako projev symbolické likvidace starých mocenských struktur a budování nových (tedy přemyslov-ských), respektujících ovšem do značné míry dosavadní uspořádání strategických bodů v krajině. Podat archeologický důkaz bezpro-střední návaznosti mezi konkrétními objekty je ale svízelný úkol. V západních Čechách se zatím zdá být tento vztah nejlépe prokaza-telný u hradišť Bezemín a Šipín, překážkou zůstává minimální stav poznání šipínského hradiště. Ani v případě úspěšného prokázání této časové a prostorové vazby ovšem nelze vyloučit jiné možnosti výkladu těchto dvojic.

Datování počátků plzeňského hradu před-stavuje tedy klíčový argument v diskusích o vymezení nejstarší přemyslovské domény a o jejím vztahu k periferním oblastem České kotliny. Archeologie, jak bylo řečeno, nasvěd-čuje spíše kontinuitě Plzně už od přelomu 8. a 9. století než jejímu založení v polovici 10. století a stejný závěr lze vyslovit o dalších dvou západočeských centrech přemyslovské hradské správy, Hradci u Stoda a Štítarech – i jejich počátky sahají do doby výrazně před-cházející předpokládané expanzi středočeské přemyslovské domény za Boleslava I.40 Západní Čechy, stejně jako Chebsko, měly mezi českými provinciemi mimořádné postavení kontaktního území, přes něž se realizovaly mnohotvárné styky Čechů s říší ve sféře politické, vojenské, misijní i obchodní, o nichž jsme se tu mohli jen letmo zmínit. Politická příslušnost Chebska byla v 9. století zřejmě nevyjasněná,41 v západ-ních Čechách lze – jak bylo řečeno – kolem poloviny 9. století, možná dříve, předpokládat výrazné zasahování franských velmožů. Tento

stav se musel změnit s růstem přemyslovské moci. Přemyslovské spojenectví s bavorským vévodou Arnulfem, budování základů církevní organizace Čech ve spolupráci s řezenským biskupstvím i další kontakty jsou dokladem stabilizovaného prostoru mezi centrem Čech a západní hranicí. Přemyslovci by ve svém úsilí mohli jen stěží obstát, pokud by museli od po-čátku čelit mocenské konkurenci ohrožující strategický komunikační koridor do říše. Proti představě o pozdním ovládnutí západních Čech je tedy třeba postavit hypotézu o dominantním vlivu přemyslovské moci na západě Čech při-nejmenším v době, kdy první historicky známá přemyslovská knížata obrátila politický kurz směrem k říšskému spojenectví (rámcově v de-vadesátých letech 9. století). Na otázku, zda bylo této dominance dosaženo přímou vládou nebo systémem klientských závazků lokální ne-přemyslovské elity, prameny odpověď nedávají. Žádné jméno představitele regionálních vel-možů, ani jiné jednoznačné krajinné či obyva-telské pojmenování z 9.–10. století se v západ-ních Čechách nedochovalo. Jedinou výjimku představuje dlouho diskutované území Tuhošť, doložené v listině Jindřicha IV. z roku 1086 – popisu hranic pražského biskupství odpovídají-címu sedmdesátým letům 10. století. Tuhošť lze označit za hraniční marku českého knížectví na Domažlicku, jejíž hranici proti říši (a proti symetrické marce chamské) tvořila polovina toku řeky Kouby (Chamb). V tomto případě je zjevné, že pojmenované území mělo specifický charakter, bylo v 10. století pevnou součástí českého knížectví a nemůže být oporou úvah o mocenské heterogenitě západních Čech.42

31. KN 4) Politická a sídelní situace v jihozápadních Čechách a východním Bavorsku v 8.–10. století: 1 – významná centra, 2 – západní hranice Franské říše podle Diedenhofenského kapituláře (805), 3 – rekonstrukce průběhu nejdůležitějších cest, 4 – slovanské osídlení Bavorska a Chebska na základě písemných a jazykovědných pramenů, 5 – franská mocenská doména v okolí Sulzbachu a Lauterhofenu.

82 83


Stará Plzeň jako centrum hradského obvodu (10.–13. století) Popis katastrofální porážky vojska císaře Oty II. knížetem Boleslavem II. v plzeňském podhradí roku 976, který podal ve své kronice merse-burský biskup Thietmar (obr. 32, s. 83), je zprávou trojího významu. Jde o první histo-rickou událost, která je s jistotou lokalizova-telná do západních Čech, je nejstarší zprávou o plzeňském hradu (Pilisini urbs) a současně prvním jednoznačným dokladem příslušnosti Plzně a Plzeňska k přemyslovské doméně.43 Jen o málo mladším pramenem, v němž se objevuje podrobnější zpráva o Plzni, je zakládací listina břevnovského kláštera. Po formální stránce je falzem z poloviny 13. století, její obsah se ale většinou pokládá za autentický pro dobu, do níž se listina sama hlásí, tj. krátce po roce 993.44 Město Plzeň (civitas) je tu představeno jako plně etablované správní centrum stejno-jmenné provincie, sídlo trhu i soudu; vladař hradu (villicus) byl povinován klášteru čtyřmi ročními platy a naturáliemi. Existence trhu je nezávisle doložena také známým příběhem z legend o sv. Vojtěchu. Jak poznamenal Dušan Třeštík, nedělní termín konání trhu, který biskupa Vojtěchovi vracejícího se do Čech tak pobouřil, byl zjevně záměrně načasován tak, aby pro obyvatelstvo velkofarnosti zvýšil atraktivitu bohoslužby v hradském kostele.45

Předchozí bádání automaticky přisuzovalo Plzni pozici hierarchicky nejvyššího, nebo dokonce jediného centra západních Čech (bez Chebska), jehož územní působnost se s postu-pující kolonizací nejprve zvětšovala, poté na-opak redukovala s rozvojem krajských center.46 Plzeňská provincie byla značně velká a zahr-novala, snad již na konci 10. století, území Plzeňské kotliny a Domažlicka, jak soudíme

z faktu, že břevnovskému klášteru byly postou-peny dvě vesnice z této provincie, a to Vejprnice na Plzeňsku a Němčice na Domažlicku.47 Lze připustit i tradiční představu o dosahu plzeň-ské administrativy na Rokycansko a Klatov-sko.48 Nicméně úplné centralizace se na území dnešního Plzeňského kraje v 10.–12. století rozhodně nedosáhlo. Plzeňská provincie se vylučovala s okrsky ovládanými z jiných hradů, i když jejich vzájemné hranice nemusely být přesně definovány v moderním smyslu. Z množ-ství hradišť osídlených v tomto období lze podle dnešního stavu poznání počítat s významnější administrativní rolí u tří lokalit v západní části Plzeňska: Hradce u Stoda, Štítar na Horšovsko-týnsku a Šipína u Konstantinových Lázní. Závěrečná fáze existence těchto hradských obvodů je přímo či nepřímo doložena v klad-rubských listinách 12. století.49 Ačkoli tedy Plzeň nebyla jediným centrem v plzeňské části západních Čech, není pochyb, že byla centrem nejvýznamnějším a že plzeňský hradský obvod byl po celý raný středověk, ve srovnání s ostat-ními, největším a relativně stabilním útvarem.

Význam Plzně v raném středověku do-kreslují některé další písemné zprávy a nu-mismatické prameny, i když celkově se hrad objevuje v pramenech jen zřídka. Zmínka o vánočním pobytu knížete Vladislava I. roku 1109 je jediným svědectvím o přítomnosti panovníka ve Staré Plzni,50 což nemůže odrá-žet skutečný stav – vzhledem k častým cestám do říše musela být intenzita panovnických zastávek naopak vysoká. Čtyři zatím identi-fikované plzeňské varianty denárů knížete Jaromíra (z nichž se ovšem žádný exemplář zatím nenašel na Plzeňsku), dokládají krátko-dobou činnost mincovny ve Staré Plzni, zřejmě během druhé vlády tohoto knížete (kolem roku 1010). Plzeň nebyla v této době jedinou „venkovskou“ mincovnou v Čechách (viz kapi-tola Středověké výtvarné umění, Mincování). Domněnky Josefa Ječného o Jaromírově údělné vládě v Plzni a s tím spojené ražbě mince byly ovšem odmítnuty – všechny mimopražské dílny pracovaly v rámci mincovního regálu

pražského knížete. Na krátkou mincovní epizodu na počátku 11. století pak ve 13. sto-letí navázala souvislejší, i když jistě ne pra-videlná produkce denárů a napodobenin řezenských feniků, kterou de iure ukončila mincovní reforma Václava II. roku 1300.51

Přemyslovci vykonávali správu hradského obvodu prostřednictvím ustálené konstelace úředníků, jejíž skladba v Plzni se zřejmě zásadně neodlišovala od aparátu jiných, vý-znamem srovnatelných hradů. Od 12. století jsou jména a funkce těchto úředníků dobře doloženy v pramenech, starší stav známe ne-dostatečně a lze jen předpokládat, že se počet a specializace členů výkonného mocenského aparátu od 10. století postupně rozšiřovaly. V čele hradu stál kastelán – správce provincie, v jehož osobě se spojovala vrchní výkonná moc (zejména výběr daní, organizace veřejných prací a vojenské hotovosti) s reprezentační a politickou úlohou. Je otázkou, zda úlohu pl-zeňského správce skutečně plnil Spytihněv, syn knížete Břetislava I., někdy před svým nástu-pem na knížecí stolec v roce 1055. Zprávu uvádí kronikář Dalimil, pozdní, ne zcela věrohodný pramen.52 Jednoznačně doloženým plzeňským kastelánem je až Držislav (1160–1167),53 nej-starší známý předek pánů z Litic a Potštejna, případně i Černínů z Chudenic,54 následuje Se-zema (1175–1177), pokládaný za otce Hroznaty Tepelského,55 dále Suda (1177),56 opět Drži-slav (1189)57 a snad ještě Břetislav (kastelán?, 1232).58 Už Václav Novotný upozornil na nedo-statek zpráv o kastelánech (purkrabích) v Plzni ve 13. století,59 což koresponduje se situací i na jiných hradech a souvisí s postupnou proměnou územní správy Čech. V prvních dvou desetiletích 13. století krátkodobě naplňovaly onu politickou a reprezentační složku kaste-lánova úřadu dvě přední osobnosti království: člen vedlejší přemyslovské větve Děpolt III. s bratrem Soběslavem (doloženi v této funkci pouze roku 1213)60 a kralevic Václav, titulovaný v červnu 1224 jako kníže plzeňský a budyšínský (dux Plizensis et Budesensis).61 Navzdory pres-tižně znějící titulatuře nelze předpokládat, že

by byla plzeňská provincie tímto krátkodobým řešením systémově povýšena mezi tradiční údělná knížectví po moravském vzoru; vztah zmíněných prominentů k Plzni byl zřejmě jen volný, „apanážní“ (termínem Vratislava Vaníčka).62 Přesto došlo vlivem této změny k důležitému posunu v organizaci úřednic-kého aparátu – výkonnou složku kastelánské moci převzal komorník (camerarius), obecně úředník zodpovědný za finanční správu a výběr daní. Jako první se v této funkci uvádí roku 1229 Ratmír (ze Skviřína), významný velmož stojící blízko panovníkovi, klient kladrubského i plaského kláštera a zakladatel rodu Švam-berků usídleného na Stříbrsku a Tachovsku.63

32. KN 5) Zpráva v kronice Dětmara Merseburského z roku 976, v níž se poprvé objevuje Plzeň.

84 85


V následujícím období byl komorník tou oso-bou, která stojí v čele plzeňského hradského aparátu, nahrazoval purkrabího a z tohoto postavení vyplývala jeho značná suverenita. Jestliže se pražští soudci roku 1284 obracejí s žádostí výslovně na plzeňského komorníka, soudce a další beneficiáře plzeňské provincie, je zřejmé, že funkce purkrabího (kastelána) už v té době neexistovala.64 Rozsah pravomocí plzeňského komorníka mohl zahrnovat i péči o mincovnu, ale fiskální sféru nutně přesaho-val. Podle zmíněné písemnosti z roku 1284 byl komorník obecně zodpovědný za krajský soud a mohl mít také na starosti svolávání provinci-álního vojska – plzeňskou hotovost využil roku 1251 Přemysl Otakar II. při svém ničivém tažení do Rakous.65 Úměrně svému významu byla pozice komorníka obsazována ponejvíce před-ními představiteli západočeské šlechty (kromě Ratmíra I. ze Skviřína v letech 1229–1249 to byl roku 1268 Břetislav, v letech 1272–1284 Jindřich z Podmokel, v letech 1285–1286 Bohuslav z Boru a roku 1295 opět Jindřich).66

Pouze jedenkrát během celé existence staroplzeňského centra se objevuje zpráva o plzeňském správci či vladaři (villicus), v již zmíněné souvislosti s povinností zajišťovat pravidelné platy břevnovskému klášteru. Z této izolované, rané zmínky si nelze uči-nit představu o rozsahu vilikovy pravomoci a o jejím poměru k funkci kastelána.67 Výkon soudnictví nad provincií je v Plzni doložen celou řadou jmen soudců. Zdánlivé prvenství má soudce Jan, uvedený ovšem v nespolehli-vém falzu listiny Břetislava I., vyhotoveném až na konci 13. století.68 Až soudce Heinrama (Jimrama) lze pokládat za autentickou osobu z doby kolem poloviny 12. století.69 Nava-zuje víceméně souvislá řada osob: soudce Jan (1192),70 Zbramír (1220–1224),71 Sasín (1238)72 a Oldřich (1284).73 Z těchto dokladů je zřejmé, že provinciální soud v Plzni byl tradiční, kontinuálně působící institucí, jeho vznik neměl žádnou souvislost s „údělnou“ epizodou na počátku 13. století. Status a roz-sah jeho působnosti se pochopitelně v tomto

dlouhém období proměnil. Příznakem této změny je řada imunitních privilegií, vydaných panovníkem v průběhu 13. století, vyjímajících poddané západočeských klášterů z jurisdikce krajských rychtářů a podřizujících je vznika-jícímu zemskému soudu nebo vrchnosten-ským soudům.74 Původně univerzální hradský soud postupně zredukoval svou působnost na konkrétně určené skupiny obyvatelstva (především šlechtu) a typy deliktů, zejména na hrdelní zločiny v oblastech mimo velké klášterní domény a okruh královských měst. Transformoval se tak do pozdně středověké popravy, místem jejíhož výkonu pro plzeňský kraj zůstala Stará Plzeň až do roku 1381, kdy ji teprve Václav IV. přenesl do Nové Plzně.75

Církevní správu reprezentovala v nejstar-ším období osoba arcipryšta (archipresbyter, arcikněz), knížecího zmocněnce pro církevní záležitosti v obvodu velkofarnosti a nejvyššího hradského kněze, který se také podílel (jako jedna z mála gramotných osob v provincii) na chodu provinciálního soudu. Ač musela být přítomnost těchto úředníků neodmyslitelně spjata s existencí Plzně už od 10. století, jme-novitě známe teprve a pouze archipresbytera Herolda, kterého uvádí Kanovník vyšehradský roku 1131. Tento Herold byl osobou mimořádně zajímavou; současně působil také jako pražský kanovník i jako vikář (kaplan) bamberského biskupa Oty I. – a trojí obročí tohoto „neznalce“ (ydiotus) kronikář kriticky komentoval jako neslušné.76 Heroldova identita je stále spojena s některými otazníky, nicméně pochybnosti Vác-lava Novotného, který popřel jeho vztah k Plzeň-sku a vymístil jeho archipresbyteriát za Krušné hory do Plíseňska, jsou zjevně neoprávněné; pramen sám hovoří jasně (archipresbyter Pilznen-sis).77 Jako arcikněz je tento Herold uveden mezi kaplany Oty Bamberského už v listině vydané 1. března 1124 a jen o pár týdnů později nastoupil jako biskupův průvodce misijní cestu do Pomořan, při které Ota prošel západními Če-chami a zastavil se v kladrubském klášteře.78 Ač byla zřejmě Heroldova funkce v Plzni spíše jen nominální, přesto se v jeho osobě pozoruhodně

spojují tři politické světy: pražská opozice proti Soběslavovi I. (skupina kolem biskupa Menharta a Richenzy, vdovy po Vladislavovi I.),79 duchovní správa západních Čech (v čele s Plzní a konven-tem benediktýnů v Kladrubech) a osobnost bam-berského ordináře, jedné z nejvýznamnějších po-stav první poloviny 12. století ve střední Evropě.

Po polovině 12. století učinil respektovaný pražský biskup Daniel I. po vzoru svého strýce, olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, první krok k vybudování nezávislé církevní správy. Oporou územní organizace diecéze se začala stávat nově vzniklá arcijáhenství, nahrazující sbor velkofarnostního kléru závislého na pa-novníkovi.80 V Plzni se stal krátce před rokem 1170 prvním arcijáhnem Zdeslav (doložen v této funkci ještě v letech 1180–1182), bisku-pův kaplan a později děkan pražské kapituly, což potvrzuje výjimečné postavení plzeňského arcijáhna mezi ostatními.81 Zdeslav se ojediněle nazývá také arcijáhnem rokycanským,82 což lze vysvětlit nejspíše tak, že arcijáhen měl majet-kový základ svého beneficia na biskupském statku v Rokycanech nebo tam i přechodně sídlil. Z nástupců Zdeslava známe Přibyslava (1216, 1219), Radslava (1235) a vyšehradského kanovníka Bohuslava (1267, 1275).83 Arcipryšti se nestávali automaticky (a ani ve většině případů) arcijáhny, což je pochopitelné, neboť nová organizace vznikala jako čistě biskupova iniciativa a měla odlišné cíle. Arcijáhen tedy zřejmě mohl po určitou dobu zdvojovat územní působnost arcipryšta, než tento tradiční úřad koncem 12. století zcela vymizel. V plzeňských podmínkách, kde zprávy o hradských arcikně-žích po roce 1131 zcela chybí, by mohl být výsledkem transformace této hodnosti úřad královského kaplana. Chotěšovský probošt Gothard, kaplan Přemysla Otakara II., vykonával svůj úřad bezpochyby právě v Plzni, kde dostal také na starost agendu notářství (kanceláře či skriptoria). Notariát při kapli sv. Vavřince na plzeňském hradě existoval přinejmenším v šedesátých letech 13. století a byl jistě organi-zován po vzoru vyšehradské a pražské královské kaple, i když intenzity jejich činnosti zdaleka

nedosahoval.84 Členové kanceláře a zjevně i další úředníci hradského centra byli příjemci požitků ze značně rozsáhlého beneficia, kterým byl kostel sv. Vavřince vybaven: jeho součástí byly v okamžiku darování platy ze tří celých a čtyř částí vesnic, kostel sv. Ludmily v Tetíně s příslu-šenstvím, desátek z panovnických dvorů v Plzeň-ském kraji, desátek z plzeňského trhu a roční platy z Plzně, Stříbra a Domažlic.85 Je zřejmé, že touto donací se Gothard stal nejvyšším duchov-ním královského sídla a disponoval nemalými pravomocemi včetně univerzálních patronátních práv. Tato pravomoc zůstala v rukou chotěšov-ských proboštů až do první poloviny 14. století.

Přírodní a sídelně- -geografický kontext Staré PlzněPlzeňská aglomerace vznikla ve výrazné geo-morfologické situaci, jejímž určujícím prvkem bylo výrazně modelované, poměrně úzké údolí řeky Úslavy. Z údolí na jihu vystupuje nepře-hlédnutelný orientační bod – vrch Radyně (567 m), na severu jej vymezuje dlouhá klesa-jící ostrožna se strmými boky, zvaná Hůrka, na níž byl situován přemyslovský hrad (obr. 33, s. 86). Právě v tomto místě je Úslava vhodná k překonání; dále po proudu k severozápadu se údolí rozevírá do Plzeňské kotliny. Mean-drující řeka vytvořila pod Hůrkou 300–600 m širokou nivu, jejíž výšková úroveň a příčný profil byly ovšem v raném středověku značně odlišné od současného stavu. Na základě zatím ojedinělých archeologických pozorování předpokládáme v nivě více než 3,5 m vysoké souvrství středověkých a novověkých fluviál-ních sedimentů, které z velké části pohřbilo nejnižší pleistocenní terasu řeky (tzv. stupeň IV). Na tomto stupni se rozkládala spodní část tzv. Malé strany i opevněná jižní část západního předhradí přemyslovského hradu. Velká část

86 87


33. KN 6) Pohled na hradiště Hůrka ve Starém Plzenci od severu, počátek 20. století.

34. KN 7) Panoramatický pohled na Starý Plzenec a Hůrku od západu.

osídlení na protilehlém, levém břehu Úslavy zaujala vyšší terasový stupeň III.86 Dnes je toto členění znečitelněné mocným nadložím svaho-vých hlín a jílů, ale v raném středověku mohly hrany teras – podobně jako v Praze – tvořit ná-padný morfologický předěl (obr. 34, s. 86).

Polohu, ale i detailní prostorové uspořádání staroplzeňské aglomerace určovalo umístění na dálkové komunikaci spojující Prahu s vý-znamnými centry Římské říše. Středověké dálkové cesty zanechaly ve Starém Plzenci zřetelné stopy, jak v terénu, tak v urbanistické osnově města. Cesta od Prahy přicházela od se-verovýchodu přes Rokycany, biskupské sídlo doložené již v roce 1110,87 a sestupovala po se-verní straně hradní ostrožny. Zde je na levém břehu potoka dochován široký úvoz, na jehož dně odhalily deště v roce 2002 velmi staroby-lou dlažbu z křemencových kamenů (obr. 35, s. 87). Výrazným zářezem mezi Hůrkou a návrším s kostelem Panny Marie komunikace směřovala k brodu na Úslavě, který předpo-kládáme výše proti proudu od současného

silničního mostu. V těchto místech se musela ze stezky oddělovat odbočka vstupující z jihu do opevněného areálu hradu. Na levém břehu řeky cesta směřovala k hlavnímu veřejnému prostranství v podhradí (suburbiu) a současně k místu, kde se cesta do říše křížila s cestou přicházející z jihovýchodních Čech (Žinkovska a Prácheňska) a pokračující dále k severozá-padu směrem na Chebsko a Žatecko. Říšská komunikace se tradičně dělila na jižnější, tzv. Řezenskou cestu, a západnější větev, již zmíněnou cestu Norimberskou (Bamberskou). Zda k tomuto větvení cest docházelo v raném středověku už v Plzni,88 nebo až v Dobřanech,89 je těžké rozhodnout. První varianta je pravdě-podobnější až od počátku 12. století, kdy rozvoj komunikačního uzlu, knížecího trhu a nově založeného kláštera v Kladrubech90 zřejmě po-sunuly průběh Norimberské cesty více k severu. Konkrétní průběh středověkých cest v Plzeňské kotlině je však zatím spíše předmětem speku-lací a úvah nad mapou, specializovaný archeo-logický průzkum má v jejich poznání rezervy.

35. KN 8) Středověká dlážděná cesta na severním svahu Hůrky, zřejmě úsek Řezenské cesty.

88 89


Základní prostorové uspořádání hradu

Hrad na Hůrce zaujímal protáhlou, východo-západně orientovanou a v západní části prudce klesající ostrožnu, modelovanou ze svrchně až středně ordovických sedimentárních hornin (droby, pískovce, prachovce, jílovité břidlice, nejvyšší částí ostrožny pronikají suky z kře-menných pískovců). Úzká, na třech stranách prudkými svahy vymezená ostrožna byla vý-bornou přirozenou fortifikací. Zároveň ale její malá šířka (v nejužším místě akropole jen 50 m), prudký sklon k západu a možná i nasákavý, kluzký povrch, jenž mohl dát Plzni jméno (jak vysvětloval svým posluchačům už Hilarius Lito-měřický roku 1467),91 mohly znamenat vážnou překážku pro vytvoření promyšleného, velko-rysého a intenzivně osídleného urbanistického celku, kterým se přemyslovská správní centra v pokročilejší fázi svého vývoje obvykle stávala.

Výzkumy potvrdily základní prostorové členění hradu na dvě opevněné části – na cen-trální okrsek (akropoli) a západní předhradí (obr. 36, s. 89). Akropole byla z východní i západní strany opatřena mohutným příč-ným opevněním. Při podélných hranách ostrožny pozůstatky hradby doloženy nejsou (předpokládá se jen dřevěná palisáda) a bez výzkumu zatím není jasná ani forma opev-nění skalnatého západního čela předhradí (severně od současné cesty do hradiště). K jižnímu úpatí ostrožny se přimykala silně opevněná část podhradí (suburbia), která se obvykle pokládá za samostatný útvar, od zá-padního předhradí ho však dělí pouze svah, který mohl být ve středověku méně neschůdný než dnes. Další vedlejší areál hradu je nutno předpokládat na opačné straně, ve východ-ním předpolí akropole, která jen těžko mohla zůstat z této strany nechráněná. Eventuální stopy opevnění v tomto prostoru však za-hladila dlouhodobá zemědělská činnost. Přemyslovský hrad tedy rekonstruujeme jako

troj-, respektive čtyřdílný útvar, jehož celko-vou rozlohu lze odhadnout na 6 až 7,6 ha.

Hlavní vstup do hradu směřoval od severo-východu, dvěma odbočkami z pražské cesty; místo brány do východního předhradí nelze dnes již ani přibližně určit. Podobně jako většina významných přemyslovských hradů byla i Plzeň průchozím areálem – celý hrad byl propojen podélnou osovou komunikací vý-chodozápadního směru, přimykající se k jižní hraně ostrožny. Její průběh se jen nepodstatně lišil od vedení současné cesty, s jedinou výjim-kou – dnešní, dlouhodobou erozí modelovaný průraz cesty západním valem hradiště neodpo-vídá představě o raně středověké bráně. Takové vedení cesty by narušovalo fortifikační celist-vost západní části hradu, odřezávalo by jižní suburbium a prudké stoupání úseku by kom-plikovalo kolový provoz. Předpokládáme tedy, že se cesta v západní části předhradí odkláněla od cesty dnešní a klesala po svahu k jihu do su-burbia, v jehož jižním boku opevnění se musela nacházet druhá brána do opevněného areálu.

Uspořádání hradu v nejstarší fázi jeho existence není zatím možné rekonstruovat, neboť dosavadní výzkumy neupřesnily datování hradní fortifikace, která dispozici hradu určo-vala. Byla potvrzena jen rámcová forma hradby, jež se neliší od tehdy běžně budovaných hradeb ve střední Evropě – jejím základem byla čelní, vně lícovaná zeď z nasucho skládaných kamenů propojená dřevěnými rošty a kleštinami s mohut-ným hlinitým tělesem umístěným za ní. Hradba jižního suburbia měla dvě, bohužel nedatované fáze, z nichž starší zanikla požárem.92 Nejpoz-ději na přelomu 10. a 11. století již byl správní hrad v Plzni stabilizován nejen jako instituce, ale i jako urbanistický útvar v popsané podobě, což se zdá potvrzovat i rovnoměrné rozložení numismatických nálezů. Nejstarší mince, denár Boleslava II., pochází z jižního opevněného suburbia. Na akropoli a na východním předhradí jsou nejstaršími nalezenými mincemi denáry knížete Jaromíra (1003, 1004–1012, 1033–1034), zatímco na západním předhradí se koncentro-valy nálezy denárů Břetislava I. (1034–1055).93

Základní prostorové uspořádání hradu, výrazně ovlivněné podmínkami staveniště, připomíná některá další přemyslovská centra: do určité míry Žatec, nejvíc ovšem samotnou Prahu, což konstatovala už řada autorů.94 Podobnost Plzně s centrem českého knížectví, zpočátku na čistě geomorfologickém základu, mohla být v průběhu vývoje hradu záměrně posilována konstruovaným stavebním prostře-dím – masou dřevohliněné hradby s čelní zdí, komunikačním schématem, architektonickými dominantami a konečně i uspořádáním sídelní aglomerace v bezprostředním zázemí hradu.

36. KN 9) Digitální model hradiště Stará Plzeň – Hůrka, vytvořený z dat leteckého laserového snímkování, s rekonstruovaným raně středověkým opevněním a komunikační sítí: 1 – akropole, 2 – západní předhradí, 3 – východní předhradí, 4 – plocha zkoumaná A. Friedlem v letech 1921–1925, 5 – rotunda sv. Petra, 6 – palácová plošina s kaplí sv. Vavřince, 7 – kostel sv. Kříže.

90 91


Centrální část hradu

Dosavadní archeologický výzkum postihl problematiku plzeňského hradu velmi nerov-noměrně. Všichni dosavadní badatelé vnímali jako prioritu výzkum církevních staveb – ten měl přinést řešení základních kulturněhis-torických a chronologických otázek. Kvalita vykopávek a pořizované dokumentace však většinou neumožnila nalézt na tyto otázky odpovědi. Zatímco tedy hradské kostely opakovanými odkryvy ztratily velkou část své hodnoty archeologického pramene, poznání základních linií vývoje hradu pokročilo za-tím jen málo. Do ploch mimo kostely zasáhly výzkumy jen velmi omezenou měrou, což skýtá značný potenciál pro další výzkum v budoucnu.

Dominantou centrální části hradu (ak-ropole) je mohutná plošina v jihovýchodní části opevněné plochy o rozměrech přibližně 50 x 50 m, relativně převýšená 3,5–5 m oproti okolí. Plošina zřejmě využila přirozené skalní vyvýšeniny, která zde místy vystupuje na po-vrch, její plocha však byla rozšířena a tvar modifikován rozsáhlými terénními úpravami.

Na tuto plošinu lze lokalizovat knížecí a krá-lovskou rezidenci (palatium), která je pojme-nována v listině z roku 1266 jako aula nostra regia.95 Termín aula regia měl ustálený význam, už vizigótské a karolinské elity ho převzaly z pozdně antické terminologie pro označení celé královské rezidence zahrnující zpravidla také kapli.96 Právě královská kaple, zasvěcená sv. Vavřinci, je jedinou součástí plzeňského pa-latia, která byla souvisle odkryta dosavadními výzkumy. Z kostela, který zanikl roku 1818, byl nalezen základ široké lodi a neodsazeného trojbokého závěru bez opěráků. Trojboký závěr byl v jakési mladší fázi doplněn nárožními přístavbami na pravoúhlý, takže kostel získal půdorys pravidelného obdélníka o vnějších rozměrech 15,3 x 10,4 m (obr. 37, s. 90). Kostel byl Bohuslavem Horákem a Antonínem Friedlem pokládán za stavbu z druhé poloviny 11. století, a to podle vavřineckého patrocinia (které se mělo do Čech dostat spolu s ostatky tohoto světce za krále Vratislava II., což není doloženo) a na základě nálezu jednoho či dvou drobných zlomků dlaždic tzv. vyšehradského typu v zánikové vrstvě stavby (jejichž souvislost s kostelem není prokazatelná). Odkrytá stavba

37. KN 10) Starý Plzenec – hradiště Hůrka, půdorys základů kostela sv. Vavřince podle revizního výzkumu v roce 2009 s vyznačením stavebních fází.

ale zjevně nemůže být totožná s románskou kaplí; pravděpodobně jde až o její gotickou či ještě pozdější etapu. Se starším kostelem za-niklým zřejmě požárem mohla být hypoteticky spojena pouze dvojice souběžných, orientova-ných zdí: torzo jižní zdi nalezl B. Horák v inte-riéru lodi, část severní zdi byla začleněna do zá-kladu mladší kaple.97 Rozsah a půdorys cca 7 m široké stavby zůstávají neznámé. Ani tato stavební fáze ale nebyla nejstarší sídelní aktivi-tou v tomto areálu. Předcházely jí raně středo-věké zahloubené objekty nejasné funkce a snad i stavba jakési neorientované zděné budovy či podezdívky (?).98 Nic z toho, co bylo doposud z kostela sv. Vavřince nalezeno, tedy nelze spojit s nejstarším obdobím existence hradu.

Lze tedy přiblížit formu románského kostela sv. Vavřince alespoň v rovině hypotézy? Sva-tyně je poprvé zmíněna roku 1239 a specifiko-vána jako kaple (capella). V listině z roku 1266 a jejích pozdějších konfirmacích se nazývá kos-telem (ecclesia),99 terminologické kolísání však není tak podstatné. Rozhodující je, že svatyně jako součást královského paláce sloužila jednak soukromým potřebám panovníka, jednak čistě administrativním účelům provincie. Tento účel dokládá již zmíněná existence notariátu, možná i střediska výběru obecné berně.100 Sv. Vavřinec tedy nebyl ústředním hradským kostelem určeným pro potřeby velkofarnosti. Přesto je v chotěšovské listině z roku 1266 jednoznačně určen jako kostel nadřazený všem sedmi ostatním svatyním plzeňské aglome-race.101 Je otázkou, jakou mohl mít tento svr-chovaný statut královské kaple tradici. Kloníme se spíše k vysvětlení, že Přemysl Otakar II. usta-novil tuto hierarchii kostelů nově, v souvislosti s vyvlastněním a předáním jejich patronátních práv chotěšovské kanonii, což byl důležitý krok v právě probíhající lokaci nového města (viz ka-pitola Transformace Staré Plzně ve 13. století).

V obecném pohledu je vznik vícelodních kostelů (bazilik) v areálech přemyslovských hradů prakticky bez výjimky spojen se zaklá-dáním biskupských a kolegiátních kapitul, ojediněle (v českém prostředí) také řeholních

domů. Ostatní významné přemyslovské hrady, kde kapituly nevznikly – a mezi ně patří i Plzeň – si vystačily se sítí jednolodních staveb. Vznik arcijáhenství neměl na vývoj tamních kostelů žádný pozorovatelný vliv (snad s výjimkou Žatce),102 většina arcijáhnů zřejmě na hradech ani nesídlila. Kostel sv. Vavřince tedy s největší pravděpodobností architektonicky odpoví-dal svému účelu a jednalo se zřejmě o menší jednolodní stavbu pevně zapojenou do areálu či objektu knížecího a královského palatia.

Kolem kostela se intenzivně pohřbívalo, přičemž nejstarší časově určitelné hroby po-cházejí z 12. století. Minimálně dva hroby byly porušeny stavbou s trojbokým závěrem, většina z nich však spadá do mnohem pozdějších ob-dobí. Z vlastní hradské rezidence výzkumy za-chytily nesrozumitelná torza v jižní a východní části plošiny. Horákem a Friedlem souvisle odkrytá podezdívka údajné zvonice byla ve sku-tečnosti zřejmě jen částí členitější stavby. Frag-menty kachlů z druhé poloviny 15. až 16. sto-letí, vyzdvižené z jejího propáleného interiéru, signalizují podstatně mladší dobu jejího zá-niku. Nápadné indikace orientovaných zděných pozůstatků a zřejmě i propálených ploch byly na vyvýšené plošině zaznamenány také geofyzi-kálním průzkumem v roce 2002. Jižně od plo-šiny je třeba počítat s hlavní bránou hradu, pro-lomenou v mohutné čelní hradbě. Pokračování hradby k jihu uzavírá mezi cestou a svahem ostrožny malou zavlhčenou sníženinu, v níž už Martin Hruška viděl bývalou hradní cisternu.103

V prodloužení podélné osy kostela sv. Vav-řince k západu byla odkryta řada podélně orientovaných staveb uspořádaných podle cesty klesající z plošiny s palácem k západ-nímu předhradí. Poměrně velké stavby měly kamenné podezdívky, dlážděné (?) podlahy a byly doplněny venkovními, samostatně stojícími pecemi (?). Přesné časové zařazení těchto pozůstatků není bez revizního výzkumu možné. Pozoruhodné je, že celý rozsáhlý pro-stor severně od této řadové zástavby se zdá být bez dokladů osídlení, což svědčí o překvapivě málo intenzivním využití okrsku akropole.104

92 93


Západní předhradí

Dominantou západního předhradí byla a je rotunda sv. Petra a Pavla (obr. 38, s. 92), poprvé zmiňovaná roku 1266.105 Staveniště rotundy tvoří uměle zarovnaný skalní suk vybíhající do jižní hrany ostrožny v horní čtvrtině předhradí. Kostel tak byl mimořádně pohledově exponován, starší domněnku o jeho samostatném opevnění však pokládáme za nepodloženou.106 Donedávna téměř jedno-značně přijímaný původ rotundy v 10. století je krajně pochybný – opíral se o mylné či vykonstruované argumenty. Z revize doku-mentace k archeologickým zásahům v kostele a z jeho uměleckohistorického kontextu jasně vyplývá výrazně mladší datování, přibližně na sklonek 11. nebo do první poloviny 12. sto-letí.107 Výzkumy v lodi rotundy nenarazily na stopy starší svatyně. Stavba tedy nebyla

nejstarším hradním kostelem, nelze potvrdit domněnky o mimořádném významu okrsku kolem rotundy v počátcích přemyslovského období.108 V interiéru chybí početnější nálezy privilegovaných pohřbů, ve 12.–13. století se pochovávalo kolem kostela, ale jen zřídka. Předpokládaná doba vzniku rotundy rámcově odpovídá rozvoji osídlení z mladší doby hra-dištní v nižší části západního předhradí (viz níže). Všechny tyto indicie umožňují vyslovit hypotézu o účelu kostela v sakrální topogra-fii celého hradu; jako nejpravděpodobnější se nyní zdá být určení rotundy pro liturgické potřeby širšího okruhu laiků – obyvatel hradské aglomerace. Posun v interpretaci by mohl ještě přinést budoucí výzkum na ploše západně od rotundy, kde chybí doklady po-hřbívání a naopak se objevila jakási neurčitě popsaná a problematicky datovaná zdiva, která byla – zatím málo odůvodněně – spojována s předrománským rezidenčním dvorcem.109

38. KN 11) Starý Plzenec – hradiště Hůrka, půdorys rotundy sv. Petra s vyznačením stavebních fází: 1 – románské zdivo, 2 – raně barokní obnova, 3 – oprava v letech 1976–1979.

Rotunda sv. Petra

I znalci plzeňských dějin jsou obvykle pře-kvapeni srovnáním dvou fotografií: rotundy sv. Petra na Hůrce před první rekonstrukcí v letech 1921–1922 (obr. 39, s. 94) a po re-konstrukci druhé, uskutečněné v roce 1976 (obr. 40, s. 95). Vzhled jednoduché stavby prodělal během těchto dvou oprav poměrně zásadní změny, při nichž nebyl vždy respek-tován striktně konzervační přístup. Rotunda byla postavena z nízkých, hrubě odštípaných křemencových kvádrů, ve spárách mezi nimi se projevovaly zbytky ozdobného rýhování (podřezávání), v interiéru se zachovaly plochy původních omítek; obojí zmizelo už při první rekonstrukci v roce 1921. Loď kostela byla původně sklenuta kupolí a zřejmě opatřena lucernou, apsida zaklenuta konchou a kryta krytinou z kamenných desek kladených přímo na rub konchy. Tvar všech oken, včetně okna v apsidě (které bylo jako jediné původní), byl při rekonstrukci změněn. Antonín Friedl výzku-mem doložil, že plné dvě třetiny lodi rotundy nejsou autentické, nýbrž pocházejí až z obnovy pláště na románských základech, k níž došlo zřejmě v protireformačním období (patrně kolem roku 1645). V interiéru byly zjištěny tři úrovně podlah: nejstarší románská, opatřená reliéfně zdobenými a glazovanými dlaždicemi tzv. vyšehradské skupiny, dvě vyšší dlaždicové podlahy byly novověké. Nálezové zprávy z vý-zkumů se zmiňují pouze o dvou až třech hrobo-vých jámách v interiéru lodi, četnější pohřby (až ve dvou úrovních nad sebou) se soustřeďovaly kolem rotundy, s výjimkou západní strany. Část hrobů pocházela z mladší doby hradištní (asi z 12. století), většina byla zřejmě novověká.

Vznik kostela sv. Petra byl neodůvodněně spojován s první zmínkou o hradu z roku 976; až poté byly hledány argumenty pro „otonský“ původ na stavbě samotné (celková jednodu-chost a nezdobenost stavby, vítězný oblouk bez odsazení, podkovovitý půdorys apsidy, profilace údajných říms na apsidě a lodi atd.). Poznání předrománské architektury v Čechách

se v poslední době značně posunulo zásluhou výzkumů na Pražském hradě, Budči, Levém Hradci či ve Staré Boleslavi a je tedy mnohem zřejmější než dříve, že žádný z uváděných znaků neumožňuje přesvědčivé datování stavby do 10. století. Některé konstrukční a architek-tonické detaily tomuto datování jasně odporují (např. kvádříkové zdivo s podřezáváním spár aj.), zatímco jiné z údajných starobylých prvků se na kostele vůbec nevyskytují. Namísto toho plzenecká rotunda zcela přirozeně zapadá do skupiny nezdobených, formálně prostých románských rotund přelomu 11. a 12. sto-letí. Tomuto datování odpovídá také nejstarší úroveň podlahy z dlaždic vyšehradského typu, neboť ty jsou obecně zařazovány do druhé poloviny 11. až první třetiny 12. století. Hodnota stavby jako jedné z nejstarších architektonic-kých památek západních Čech pochopitelně tímto posunem v datování nijak neutrpěla.

Vykopávky A. Friedla ve spodní části západního předhradí se uskutečnily na nepravidelně ob-délné ploše o rozměrech cca 21 x 19 m. Poří-zená dokumentace není kriticky hodnotitelná a bez revizního výzkumu lze vývoj této části hradu rekonstruovat jen se značnou dávkou nejistoty. Byly zde zachyceny stopy dvou až čtyř fází osídlení. První (?) příslušela pozdní době kamenné; druhou představovala poměrně souvisle zachovaná humózní vrstva či souvrství s výrazným podílem spáleného materiálu (vy-pálené hliněné omazy, uhlíky, opálené kameny, zuhelnatělé obilí). Této fázi nelze spolehlivě přisoudit žádné zahloubené objekty. Podstatný je fakt, že souvrství bylo překryto výraznou sterilní jílovitou svahovinou, což naznačuje následný předěl v osídlení. Na základě něko-lika indicií v terénních poznámkách A. Friedla bychom mohli se spáleništním souvrstvím spojit starší složku raně středověkého nálezo-vého souboru, kterou lze datovat do střední doby hradištní (od přelomu 8. a 9. do průběhu 10. století). Mladší fáze středověkého osídlení měla odlišný charakter. Tvořily ji shluky jam, kůlových jamek a žlábků, které byly zahloubeny

94 95


39. KN 12) Starý Plzenec – hradiště Hůrka, pohled na rotundu sv. Petra od severovýchodu, stav před rokem 1921. 40. KN 13) Starý Plzenec – hradiště Hůrka, pohled na rotundu sv. Petra od východu, stav roku 2006.

96 97


do žlutého jílu a uspořádány souběžně v severo-jižním směru (kolmo k hypotetické středověké cestě), takže celkové půdorysy vzbuzují dojem buď zaniklých sloupových staveb, nebo hranic mezi parcelami. Ohrazování usedlostí a stabi-lizace parcel patřily na sklonku 12. a v první polovině 13. století k progresivním tendencím středoevropských urbánních center.110 Z této fáze také pocházejí výrazné doklady výroby potravin a dalších činností (zpracování že-leza, výroby textilu), současně však i náznaky vyššího spotřebního standardu (mince, esovitá záušnice, část keramického akvamanile). Tuto fázi následující po zmíněném přeryvu v osíd-lení datujeme rámcově do 11.–12. století.

Nálezy z Hůrky

Bohaté středověké nálezy z dosavadních výzkumů na Hůrce zatím nebyly v úplnosti vy-hodnoceny a publikovány. Většina z toho, co se dochovalo ve sbírkách Západočeského muzea v Plzni, byla bohužel při manipulaci se sbírkami už v době Fridolína Macháčka smíchána, a byl tak ztracen původní kontext nálezových kolekcí. Kromě souboru běžné kuchyňské keramiky (asi 15 000 zlomků) se ve sbírce objevuje i řada výjimečných předmětů, jako je fragment kera-mického akvamanile (nádoby na mytí rukou při stolování) ve tvaru osedlaného koně. V západ-ních Čechách nemá obdoby soubor několika de-sítek zlomků románských keramických dlaždic vyšehradské skupiny, pocházející vesměs z ro-tundy sv. Petra (obr. 334, s. 727). Na dlaždicích se vyskytují oblíbené motivy – poprsí císaře Nerona, lev, sfinga, gryf či palmeta, většina zlomků byla glazována. Z vrstev 9.–13. století byl také vyzdvižen rozmanitý soubor kostěných a parohových předmětů – od jednoduchých rydel, šídel a proplétáčků přes tzv. brusle a sanice až po oboustranný hřeben s rytou výzdobou na středové rukojeti či po tzv. tkací hřeben, což byla ve skutečnosti honosnější, ozdobná součást ženského účesu (obr. 335, s. 728). Kovová složka nálezů je zastoupena rozmanitými železnými předměty, mezi nimiž

nechybějí militaria (šipky), ale i ozdobami z měďnatých slitin, především typickými eso-vitými záušnicemi či ozdobnou karabinkou.

Nejnápadnější stavbou, jejíž pozůstatky byly v sondě zachyceny, byla východozápadně ubí-hající palisáda z mohutných kůlů, po nichž se dochoval široký pruh jam. Jejich vzájemné po-stavení svědčí o několikerých dílčích opravách nebo konstrukčních změnách. Účel ohrazení zůstává nejasný. Budeme-li ale důvěřovat velmi jednoduchému terénnímu náčrtku A. Friedla, pak palisáda vymezovala jihozápadní nároží většího pravoúhlého areálu (dvorce?). Není ale jasné, které objekty by bylo možné na vnitřní ploše pokládat za současné s tímto opevněním a samotné datování kůlové hradby zůstává krajně neurčité. Zdá se, že alespoň některé jámy byly překryty sterilním jílem a že by tak hradba mohla příslušet ještě středohradištní fázi.

Zřejmě až po zániku dřevěné hradby se těsně k její severní linii přiložila stavba na mírně lichoběžném půdorysu s masivní kamennou podezdívkou (šířka stavby max. 5,5 m, délka více než 6,5 m), o jejímž vnitřním členění nemáme žádné údaje. Časovou a pro-storovou souvislost s tímto objektem by mohly mít některé další nalezené pozůstatky, zejména náznaky dlážděných ploch. Ze skromného sou-boru indicií vyplývá závěr, že tato zděná stavba reprezentuje nejmladší, podél cesty uspořá-danou zástavbu předhradí. Její datování snad bude možno v budoucnu upřesnit: buď spadala do pozdějšího úseku mladohradištní fáze (12. století), nebo až do období následujícího.111

Východní předhradí

Počátky osídlení ve východním předpolí hradu lze klást nejméně na začátek 11. století, jeho podobu však nelze rekonstruovat. Třetí z hrad-ních kostelů, kostel sv. Kříže, vznikl v tomto areálu v mladší etapě jeho vývoje, neboť jeho základy byly zapuštěny do výrazné středo- až mladohradištní sídlištní vrstvy. Nemusela to být pochopitelně nejstarší sakrální stavba na tomto místě, způsob provádění vykopá-vek nezaručuje, že případná starší dřevěná fáze kostela neunikla pozornosti. Do lodi podélného, pozdně románského kostela s obdélným chórem a mělkou apsidou byl dodatečně (s neznámým časovým odstupem) vestavěn trojdílný základ pro emporu, popří-padě kruchtu (obr. 41, s. 98). Je možné, že v témže horizontu vznikla západně od kos-tela vícedílná stavba (či stavby) na masivních kamenných podezdívkách, jejíž interpretaci jako velmožského dvorce zatím nelze podložit žádným průkazným zjištěním. Uspořádání budovy či budov zůstává nesrozumitelné, přestože geofyzikální prospekce umožnila detekovat plošný rozsah podezdívek z lomo-vého zdiva a doložila, že sondáží zachycená zástavba téměř bezprostředně přiléhala k západnímu průčelí kostela sv. Kříže, aniž by však přímo navazovala na podélné obvodové zdi lodi.112 Stavba evidentně zasáhla do star-šího pohřebního areálu kolem kostela a je tedy rozhodně mladší než nejstarší zděná fáze kostela. O statusu a funkci kostela by snad mohla nepřímo vypovídat velmi nízká inten-zita pohřbívání a nález jediného, nepochybně významného hrobu uprostřed lodi. To by na-svědčovalo jeho soukromému založení, i když – jak poznamenal R. Turek – stavba je pro ryze soukromé účely nápadně velká. V literatuře často zmiňovaná souvislost kostela a sídla (?) s kastelánem Držislavem, nejstarším známým předchůdcem pánů z Litic, Křimic, Žinkov a Potštejna, zůstává pouhou domněnkou.113 Kostel zanikl až během třicetileté války.114

Nejbližší zázemí hradu ve střední a mladší době hradištní (9.–12. století)Členitá pravobřežní část aglomerace, zvaná Malá Strana, představovala prostor prvotní ex-panze osídlení z opevněného hradního areálu do blízkosti úslavského brodu. Dominantou této části je kostel Narození Panny Marie, vybudovaný na výrazně převýšené hraně terasy, oddělené od hůrecké ostrožny hlubokou, dnes z velké části zaplněnou průrvou pražské cesty. Vzhledem ke značné mocnosti recent-ních pokryvných útvarů a velké míře porušení terénu erozí zatím archeologický výzkum neměl mnoho možností zaznamenat stopy nejstaršího osídlení. To platí i pro opevněnou část suburbia přiléhající z jihu k Hůrce. Asi 35 m jihovýchodně od chóru kostela Narození Panny Marie byla při stavebních pracích nale-zena nádoba (hrobový milodar?) a o 65 m dále k jihovýchodu byl v roce 1936 odkryt středo-hradištní kostrový hrob s nádobou, což budí dojem dvou samostatných pohřebních areálů.115 Další kompletní nádoba, možná opět hrobový milodar z 9.–10. století, byl získán také z le-vobřežní terasy, z areálu bývalého podniku Jitona v Jiráskově ulici. V okolí přinesl arche-ologický výzkum doklady sídlištního areálu z téhož období.116 Stopy nejstaršího osídlení suburbia jsou tak od sebe značně vzdáleny, přičemž zůstává nejasné, jak intenzivně byl využíván prostor mezi těmito body a kdy lze počítat s rozvojem souvislejší zástavby kolem křižovatky cest, brodu, tržiště a vznikajících kostelů. Z raného středověku se nedochovala také žádná písemná zpráva, která by osvětlo-vala podobu a strukturu aglomerace v suburbiu. Podle analogií z jiných hradů lze předpokládat majetkoprávně a profesně pestrou skladbu oby-vatel. Jediný adresný údaj máme o kožešníku

98 99


Bezujovi, který byl nejpozději koncem 12. sto-letí darován kladrubskému klášteru, i ten je ovšem lokalizován jen obecně do Plzně.117

Časové a významové prvenství mezi sakrál-ními stavbami v suburbiu měl podle aktuálních poznatků právě kostel Narození Panny Marie na Malé Straně. Již vícekrát uvažované umělé opevnění vyvýšeniny, na které kostel stojí, za-tím nebylo archeologicky potvrzeno. Nedávný průzkum stavby odhalil podstatné části vr-cholně románské lodi kostela s pozoruhodnými slepými arkádami, členícími stěny v interiéru. Niky arkád byly odděleny subtilními pilíři opatřenými jednoduše profilovanými římso-vými hlavicemi. V líci zdí se převážně uplatňuje zdivo z křemencových kvádříků s tzv. podře-záváním spár, tesané články jsou pískovcové. Loď kostela dosahovala vnějších rozměrů minimálně 9 x 6,3 m, podoba závěru zůstává neznámá. Na západní straně mohla na loď navazovat přístavba, indicii by však bylo třeba

podložit archeologickým výzkumem. Kostel byl Janem Anderlem datován do rozmezí druhé poloviny 11. až první poloviny 12. století, dato-vání však komplikuje nedostatek srovnávacího materiálu i tvaroslovná úspornost stavby.118 Soukromý velmožský původ svatyně pokládáme za nejpravděpodobnější eventualitu, bližší vymezení fundátorského okruhu je nemožné.

V této konstelaci – hustě zalidněné, opevněné centrum, doplněné suburbiem nejasného rozsahu a intenzity osídlení – vstupovala Stará Plzeň do 13. století, kdy se jak hrad, tak levobřežní část subur-bia staly dějištěm radikálních změn.

1 FRB I, s. 325.

2 MACHÁČEK, F. 1925, s. 59; TUREK, R. 1957,

s. 38–39; BĚLOHLÁVEK, M. a kol. 1965, s. 21;

TUREK, R. 1976b, s. 9–10.

3 KUDRNÁČ, J. 1951; TÝŽ 1952; ČTRNÁCT, V. 1953b;

TUREK, R. 1967.

4 KALISTA, Z. 1970; SLÁMA, J. 1971; TUREK, R. 1972.

5 BAŠTOVÁ, D. 1984; TÁŽ 1986b; BAŠTOVÁ, D. –

BAŠTA, J. 1990; HŮRKOVÁ, J. – SMITKA, J. 1996;

METLIČKA, M. 1996; TÝŽ 2005c; NOVÁČEK, K. 1997;

BŘICHÁČEK, P. – METLIČKA, M. 1999; ČECHURA,

M. 2005; HŮRKOVÁ, J. – PÍCKA, J. 2005.

6 DOUBOVÁ, M. 1990.

7 PLZEŇ V HUSITSKÉ REVOLUCI, s. 117, 158.

8 ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. – KAISER, L. 2004.

9 KRONIKA ČESKÁ, s. 195; HEJNIC, J. 1982, s. 160;

též BĚLOHLÁVEK, M. 1959.

10 VOGT, J. G. M. 1712, s. 114; BREVE CHRONICON.

11 STRNAD, J. 1894; TÝŽ 1903b; srov. též LIPPERT, J.

1898, s. 228–229.

12 VOJTÍŠEK, V. 1920, s. 1–3; též ŠIMÁK, J. V. 1938,

s. 604–605.

13 HORÁK, B. 1908; TÝŽ 1909a; TÝŽ 1909b; TÝŽ 1914.

14 LEHNER, F. J. 1890; TÝŽ 1903a, s. 211; PODLAHA, A.

1908, s. 327; NOVÁČEK, K. 2006.

15 FRIEDL, A. 1921; TÝŽ 1923; TÝŽ 1925; TÝŽ 1976;

NOVÁČEK, K. a kol. (v tisku).

16 LÁBEK, L. 1925.

17 BERAN, J. 1947.

18 Např. MENCL, V. 1959; TÝŽ 1961;

MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, A. 1970; MERHAUTOVÁ,

A. 1971, s. 322; MENCLOVÁ, D. 1972; MENCL, V. –

BENEŠOVSKÁ, K. – SOUKUPOVÁ, H. 1978; ŠOLLE,

M. 1984; LUTOVSKÝ 2001, s. 310.

19 BĚLOHLÁVEK, M. a kol. 1965, s. 28, 34–35; TÝŽ

1976, s. 29–31.

20 Např. TUREK, R. 1975a, s. 164; BENEŠ, A. –

RICHTER, M. 1976, s. 67; ŽEMLIČKA, J. 1990, s. 170;

KLÁPŠTĚ, J. 2005, s. 338.

21 ČECHURA, J. 1995, s. 41–42; VANÍČEK, V. 2002, s. 279.

22 LANCINGER, L. – LÍBAL, D. 1972; HEJNA, A. 1976;

NOVÁČEK, K. 2006.

23 LÍBAL, D. – PENNINGER, R. 1971.

24 TISÍC LET... 1976a; TISÍC LET... 1976b.

25 FRÝDA, F. – HUS, M. 1989; ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. –

KAISER, L. 2004; ŚIROKÝ, R. 2007; KOSCELNÍK, P. 2011.

26 ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. – KAISER, L. 2004,

s. 804–807; NOVÁČEK, K. 2006; ŠIROKÝ, R. 2010a;

NOVÁČEK, K. a kol. (v tisku).

27 Např. FRIEDL, A. 1976, s. 29; SLÁMA, J. 1988, s. 81;

ŠOLLE, M. 2002, s. 164.

28 TUREK, R. 1976b, s. 9.

29 BAŠTA, J. – BAŠTOVÁ, D. 1988, s. 27.

30 ČIHÁKOVÁ, J. 2012.

31 DOUBOVÁ, M. 1990, s. 33–34; METLIČKA, M. 2008,

obr. 5:3.

32 MENGHIN, W. 1990, s. 95–98; LOSERT, H. 2008;

HENTSCH, M. 2011a.

33 CRF I, s. 122–123.

34 CHYTRÁČEK, M. 1995, s. 343; METLIČKA,

M. – PROFANTOVÁ, N. 1998; TRNKA, R. 2006;

PROFANTOVÁ, N. 2011.

35 TŘEŠTÍK, D. 1997, s. 74–96.

36 ETTLER, P. 2001, s. 216–218.

37 MGH SS rer. Germ. 7, s. 38; HASIL, J. 2011, s. 52–54.

38 HENTSCH, M. 2011b, s. 258.

39 SLÁMA, J. 1988, s. 80–82; BAŠTA, J. – BAŠTOVÁ, D.

1988, s. 27; TŘEŠTÍK, D. 1997, s. 436–437.

40 METLIČKA, M. 2007a; BAŠTOVÁ, D. – BAŠTA, J.

1990, s. 47.

41 HASIL, J. 2009, s. 64.

42 CDB I, č. 86, s. 94; SEDLÁČEK, A. 1921, s. 134;

ČTRNÁCT, V. 1953b; TUREK, R. 1975b.

43 CHRONICON THIETMARI, s. 104–105;

KRAUSOVÁ, M. 1998.

44 CDB I, č. 375, s. 349; PRAŽÁK, J. 1993, s. 13–24;

PETRÁČEK, T. 2002, s. 47–51.

45 FRB I, s. 325 (legenda Quatuor immensi, cap. 18);

FRB I, s. 281 (legenda Bruna z Querfurtu, cap. 15);

TŘEŠTÍK, D. 1997, s. 438.

46 Např. BĚLOHLÁVEK, M. a kol. 1965, s. 23;

SEDLÁČEK, A. 1921.

47 CDB I, č. 375, s. 349.

48 PALACKÝ, F. 1907, s. 162, 206; SEDLÁČEK, A. 1921,

s. 130–133.

49 CDB I, č. 405 (verze A), s. 428; NOVÁČEK, K. a kol.

2010, s. 137, obr. B28.

50 FRB II, s. 166.

51 RBM II, č. 2334, s. 1014–1015; TUREK, R. 1975a,

s. 161; HUS, M. 1991, s. 6–12; KAISER, L. – MILITKÝ,

J. 2006; MILITKÝ, J. a kol. 2006.

52 FRB III, s. 92.

41. KN 14) Starý Plzenec – hradiště Hůrka, půdorys základů kostela sv. Kříže s vyznačením stavebních fází.

100 101

Stará Plzeň v raném středověku

53 CDB I, č. 208, s. 196; č. 227, s. 205; č. 399, s. 412.

54 PALACKÝ, F. 1907, s. 240; SEDLÁČEK, A. 1925, s. 27,

35–36; ŽEMLIČKA, J. 1998b, s. 15.

55 CDB I, č. 278, s. 244; č. 279, s. 246; ŽEMLIČKA, J.

1998b, s. 13–16.

56 CDB I, č. 280, s. 247.

57 CDB I, č. 322, s. 295.

58 CDB III/1, č. 26, s. 25.

59 NOVOTNÝ, V. 1937, s. 296.

60 CDB II, č. 386, s. 434; ŽEMLIČKA, J. 2002,

s. 132, 236.

61 CDB II, č. 259, s. 250; také ve spuriu č. 378, s. 421;

později jen dux v č. 270, s. 264; č. 286, s. 286.

62 VANÍČEK, V. 2000, s. 117; odlišně JAN, L. 2006,

s. 169–170.

63 CDB II, č. 332, s. 341.

64 RBM II, č. 1315, s. 568–569.

65 FRB II, s. 287; NOVOTNÝ, V. 1928, s. 821.

66 CDB V/2, č. 571, s. 150; č. 667, s. 302; RBM II,

č. 1289, s. 555; č. 1315, s. 568; č. 1673, s. 718;

č. 1358, s. 586; č. 1373, s. 591; č. 1673, s. 718.

67 CDB I, č. 375, s. 349; k vilikům polemicky JAN, L.

2006, s. 23–37; ŽEMLIČKA, J. 2011, s. 290–294.

68 CDB I, č. 381, s. 358; srov. JAN, L. 2002, s. 23–24.

69 CDB I, č. 396, s. 409; srov. ČECHURA, J. 1979,

s. 237–240.

70 CDB I, č. 336, s. 307.

71 CDB II, č. 227, s. 212; č. 259, s. 250; č. 375, s. 412.

72 CDB III/1, č. 177, s. 221.

73 RBM II, č. 1315, s. 568.

74 Např. CDB III/1, č. 105, s. 124–125; CDB IV/1, č. 233,

s. 402–403; CDB V/2, č. 583, s. 168–170; RBM II,

č. 1767, s. 760; č. 1780, s. 765.

75 LISTÁŘ 1, č. 137, s. 145–146.

76 FRB II, s. 213.

77 NOVOTNÝ, V. 1928, s. 390.

78 LOOSHORN, J. 1888, s. 68, 178; MGH SS 12,

s. 779, 845.

79 Nejnověji PLESZCZYŃSKI, A. 2003.

80 NOVOTNÝ, V. 1928, s. 381–404; NOVÝ, R. 1972, s. 81.

81 CDB I, č. 251, s. 224; č. 280, s. 247; č. 296, s. 266.

82 CDB I, č. 285, s. 251.

83 CDB I, č. 126, s. 116; č. 181, s. 167; CDB III/1, č. 105,

s. 125; CDB V/2, č. 776, s. 448.

84 CDB V/1, č. 475, s. 703–705; NOVOTNÝ, V. 1937,

s. 355; FIALA, Z. 1951, s. 252–253.

85 CDB III/2, č. 216, s. 285–286; č. 219, s. 293; CDB

V/1, č. 475, s. 703–705.

86 ŠTAFL, I. 1957; ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. –

KAISER, L. 2004, s. 801.

87 FRB II, s. 169; ŠIROKÝ, R. 2012.

88 KALISTA, Z. 1970, s. 301.

89 MAUR, E. 2001b, s. 37; HOFINGER, V. 2002.

90 NOVÁČEK A KOL. 2010, s. 114.

91 PLZEŇ V HUSITSKÉ REVOLUCI, s. 157; TUREK,

R. 1978b, s. 519.

92 METLIČKA, M. 2008.

93 ŠVANCAR, V. 1976.

94 Např. TUREK, R. 1975a, s. 159; ŠOLLE, M. 1984,

s. 110; ŠIROKÝ, R. – NOVÁČEK, K. – KAISER, L.

2004, s. 799.

95 CDB V/1, č. 475, s. 704.

96 BANDMANN, G. 1951, s. 95–96 aj.

97 HORÁK, B. 1908, s. 445; ŠIROKÝ, R. 2010a, s. 184.

98 NOVÁČEK, K. a kol. (v tisku).

99 CDB III/2, č. 216, s. 286; č. 219, s. 293; CDB V/1,

č. 475, s. 704.

100 CDB V/1, č. 475, s. 703–705; NOVOTNÝ, V. 1937,

s. 355; FIALA, Z. 1951, s. 252–253.

101 CDB V/1, č. 475, s. 704.

102 BERÁNEK, J. – EBEL, M. – ČECH, P. 2004.

103 HRUŠKA, M. 1883, s. 4.


105 CDB V/1, č. 475, s. 704.

106 Např. TUREK, R. 1975a, s. 157; HEJNA, A. 1976,

s. 50; SLÁMA, J. 1986, s. 90.

107 NOVÁČEK, K. 2006.

108 Např. TUREK, R. 1975a, s. 157.

109 FRIEDL, A. 1976, obr. 2; HEJNA, A. 1976, obr. 17;

TUREK, R. 1975a, s. 157; SLÁMA, J. 2002, s. 140.

110 PROCHÁZKA, R. 2010, s. 237–240.



113 Např. MENCL, V. 1961, s. 14; MENCL, V. –

BENEŠOVSKÁ, K. – SOUKUPOVÁ, H. 1978, s. 27;

SEDLÁČEK, A. 1925, s. 27, 35–36.


115 DOUBOVÁ, M. 1976, s. 23.

116 FRÝDA, F. – HUS, M. 1989, s. 223, obr. 6:1.

117 CDB I, č. 405, s. 440; č. 390, s. 398.

118 ANDERLE, J. 2011; též MENCL, V. – BENEŠOVSKÁ,

K. – SOUKUPOVÁ, H. 1978, s. 29.

Transformace Staré Plzně ve 13. století


Radek Široký, Karel Nováček

Dějiny města Plzně 1 (do roku 1788): kapitola "Stará Plzeň v raném středověku"

Documents

Transcript of Dějiny města Plzně 1 (do roku 1788): kapitola "Stará Plzeň v raném středověku"