3. Na prahu nového řádu. První tvůrci chrámů a keramiky (10 000–4000 př. Kr.), In: Bárta,...

3. Na prahu nového řáduPrvní tvůrci chrámů a keramiky

(10 000–4000 př. Kr.)

Jan Turek

Proměny, kterými lidstvo prošlo za posledních dvanáct tisíciletí, jsouvůbec největší v dlouhých dějinách vývoje rodu Homo. Rapidní rozkvětlidské kultury a společenských vztahů nastal před 10 000 lety, po ukon-čení posledního glaciálu, na samém počátku Holocénu, tedy geologic-ké současnosti. Ačkoliv měla tato radikální změna klimatu na lidskoukulturu významný vliv, byla jen jedním z faktorů, které umožnily trans-formaci lidského světa. Změna klimatu sama o sobě nemohla způsobittak zásadní zrychlení vývoje lidské kultury. Lidé v oblasti Předního vý-chodu byli na zásadní změnu svého hospodaření připraveni a změnaklimatu byla jedním z akcelerátorů celého procesu. V této souvislosti jedobré si připomenout, že v době předchozího Riss-Würmského (Eem)interglaciálu, před 114–130 tisíci lety, mělo lidstvo podobnou šanci keskokovému vývoji, tuto však ještě nevyužilo. Lze říci, že Homo sapiens archaicus a neandertalensis nebyli tehdy na takovou změnu mentálně a sociálně připraveni, ačkoliv v tomto a následných obdobích můžemepozorovat jedny z prvních projevů rituálního symbolického chovánív běžném pohřbívání zemřelých neandertálců v jeskynních lokalitáchŠanídar (Kurdistán) nebo Mughareth es-Skhul a Qafzeh v Izraeli a Pa -lestině, které jsou staré 92 000–115 000 a 66 000–96 000 let (Stringer1990, 248–249).

Proč se tedy lidé před téměř dvanácti tisíci lety rozhodli změnit takzásadním způsobem svůj způsob života a obživy? Bylo to předevšímproto, že lidská společnost dospěla do stádia vývoje, ve kterém potře-bovala řešit svůj další rozvoj. Mohla volit mezi zakonzervováním lovec-ko-sběračského života s drastickým omezením nárůstu populace a roz-voje společenských vztahů a mezi radikální změnou, která vyžadovalacelou řadu obětí, vedla však k vítězství lidského druhu v biologické

71

Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 71

kompetici a nebývalému rozrodu lidské kultury vedoucímu k prvnímcivilizacím.

V následujícím textu se budeme věnovat především příběhu vzni-ku neolitu na Předním východě a jeho následnému šíření a transfor-maci v podmínkách evropského kontinentu. Pro ostatní oblasti světanelze zcela dodržet absolutně chronologický rámec stanovený v ná-zvu kapitoly. Neolit se totiž uplatňoval v různých částech světa růz-ným způsobem a v různých časových intervalech. Budeme tedy spíšesledovat proces domestikace a vývoje směřujícího k prvním komplex-ním společnostem, nežli striktně jen události v časovém rámci této kapitoly.

Tajemství počátků zemědělství

Archeologové se dříve domnívali, že zemědělství vzniklo v místech prv-ních velkých civilizací, v Egyptě na Nilu a v Mezopotámii mezi řekamiEufrat a Tigris. Tuto oblast označil jako „úrodný půlměsíc“ poprvé ame-rický egyptolog James Henry Breasted (Breasted 1907). Archeologickévýzkumy však prokázaly, že se obilnářské zemědělství dostalo do těch-to oblastí relativně velmi pozdě a že divoké odrůdy neolitických obilninmají svou oblast přirozeného výskytu nikoliv v údolích velkých řek, alenaopak na svazích pohoří Zagros (dnešní Kurdistán) a ve východníAnatolii (dnešní jihovýchodní Turecko).

Nejnovější objevy v jihovýchodní Anatolii v prostoru mezi hornímtokem Eufratu a Tigridu (Heun et al. 1997; Hauptmann 1999; Schmidt2006; Sagona, Zimansky 2009) dokonce naznačují, že oblast vzniku ne-olitu lze značně zúžit. Pohoří Zagros v Kurdistánu s časně neolitickýmilokalitami, jako je Jarmo (Matthews et al. 2013), a údolí Jordánu s loka-litou Jericho byly rovněž považovány za místa vzniku obilnářského neolitu, ukazuje se však, že sem byly domestikované druhy obilí zave-deny právě z již zmíněné oblasti, kterou lze vymezit lokalitami GöbekliTepe, Nevali Çori a Çayönü.

Člověk se zde poprvé ve svých dějinách odpoutal od přírodní filo-zofie lovce a kořisti a vzal osud vlastního rodu a tím i osud celé planetydo svých rukou, usadil se a začal pěstovat kulturní plodiny a chovat do-mácí zvířata. Bylo to v oblasti, kde došlo současně ke šťastné souhřevhodných přírodních a sociálních okolností. Jednou ze základníchpodmínek pro vznik zemědělství v oblasti Předního východu byla pří-tomnost rostlinných a zvířecích druhů vhodných k domestikaci. Volbaobilnin jako hlavních strategických plodin předovýchodního a evrop-ského neolitu byla výsledkem jakési souhry okolností a dostupnostiprávě těchto rostlinných druhů v populačně, kulturně a environmen-

72

CIVILIZACE A DěJINy


tálně vhodném pásmu. Ačkoliv je obilnářství považováno za jedinoumožnou podobu dávného evropského zemědělství, je třeba – alespoňteoreticky – připustit možnost, že se naši neolitičtí předkové mohli spe-cializovat na domestikaci a pěstování jiných rostlinných druhů, jako jetřeba merlík (merlík čilský neboli „quinoa“, plodina domestikovanápřed 5000 lety byla plodinou Inků. Po nástupu Evropanů upadla a na-hradilo ji obilí), nebo dokonce žaludy (Vencl 1985). Faktem však zůstá-vá, že to byly právě obilniny, které se staly hlavní složkou neolitické vý-živy v místě svého přirozeného výskytu a díky předpokládané migracizemědělské populace také postupně v celé Evropě. V případě domesti-kace divoké zvěře se uplatnily živočišné druhy se stádním chováním, v jejichž stádu člověk jen nahradil roli nejsilnějšího samce a byl scho-pen ovládnout celou skupinu zvířat. Byly to nejprve ovce, kozy a hově-zí dobytek.

Samotný přirozený výskyt vhodných rostlinných a živočišnýchdruhů a optimálních klimatických podmínek by ale zřejmě nestačilpro vyvolání změny tak značného dosahu. Byla to především zvyšují-cí se hustota populace v rámci Natufienu, lovecko-sběračské kulturys dlouhodobými osadami, která znamenala významný rozvoj spole-čenských vztahů, stejně jako kontakt se sousedními a snad do určitémíry intruzivními migrujícími populacemi. Američan Lewis Binford(1968) tuto situaci charakterizoval jako adaptivní tenzi a motivaci vedou -cí k uplatnění efektivnější technologie, či v tomto případě nové sub -sistenční strategie u populace domácí i příchozí. Člověk tedy neoli -tizací neřešil svůj vlastní boj s přírodou o přežití, či o její ovládnutí, alekompetici v rámci zvětšující se populace vlastního druhu. Neolitiza-ce nebyla exkluzivně předovýchodním nebo evropským fenomé-nem, k podobnému vývoji došlo zcela nezávisle v různých dobách narůzných místech světa, na Dálném východě, v Americe a podobně (cf. Bellwood 2005).

Kolébkou „našeho“, tedy středomořského neolitu a vlastně celé evropské civilizace byla oblast tzv. úrodného půlměsíce, která zahrno-vala úzký pruh země od severní Mezopotámie přes kurdistánské pohoříZagros a východní Anatolii v Turecku a podél pobřeží Středozemníhomoře až na jih Levanty. Jak již bylo zmíněno výše, klíčovou byla velmiomezená oblast mezi lokalitami Göbekli Tepe, Nevali Çori a Çayönüv okolí „černé hory“ Karaca Dağ v jihovýchodní Anatolii. Lidé se v tétooblasti živili sběrem z bohatých zdrojů divokých předků pšenice a ječ-mene (dvouřadý ječmen, pšenice jednozrnka a dvouzrnka), od čehožbyl, za vhodných podmínek, už jen krůček k jejich záměrnému výsevua aktivní kultivaci. V téže době byla v některých neolitizačních centrechochočena i první domácí zvířata (hovězí dobytek, ovce, kozy, prasata),jiné lokality svědčí spíše o obilnářství doplňovaném lovem. V různých

73

NA PRAHU NOVéHO ŘÁDU


částech „půlměsíce“ se také uplatňovaly v rozdílné míře různé druhydomestikované zvěře. V oblasti dnešního západního Íránu, jihový-chodního Turecka a Izraele se nachází řada významných lokalit s do-klady první zemědělské produkce.

Potřeba změny hospodářství vznikla na základě nárůstu populaceve stále více usedlých pozdně paleolitických komunitách, žijících jižv plně postglaciálním klimatu Předního východu. Tento vývoj spočíváv součinnosti dvou vzájemně souvisejících tlaků – společensko-popu-lačního a environmentálně subsistenčního. Klima na počátku holo -cénu na Předním východě umožnilo, že lidé nemuseli migrovat za lovnou zvěří a zakládali dlouhodobé obytné areály. Kontrola porod-nosti, která byla nezbytná u mobilních lovecko-sběračských společ-ností, nebyla již nadále v takové míře nutná. Snižující se mobilita po-pulace způsobila zvýšení míry fertility a nárůst populace si postupněvyžádal stabilizaci subsistence, tedy zajištění stálého přísunu obživya možnost vytváření zásob. Toto vše přinášelo předovýchodní obil-nářské zemědělství. Takový způsob obstarávání obživy jistě zname-nal mnohem pracnější strategii a ve svém důsledku i snížení kvalityvýživy a zhoršení zdravotního stavu populace. Přesto to ale prvnímzemědělcům stálo za to a až na výjimky se lidstvo nikde na světě ne-vrátilo od zemědělství zpět k lovecko-sběračskému způsobu obživy.Pro udržení nastoupené cesty populačního rozrodu lidé potřebovalijakousi neolitickou strategii trvale udržitelného rozvoje. Z tohoto„vlaku“ zvýšené reprodukce a rozvoje společenských vztahů pak jižnebylo možné vystoupit. Nárůstem populace motivovaná změnav hospodaření podnítila skutečnou populační explozi, která dáleumožňovala vznik nových a rozsáhlejších komunit s vyšší míroua komplexností společenských vztahů a s rostoucí potřebou uplatně-ní civilizační struktury společnosti.

Domestikace zvířat a zemědělských plodin znamenala pro neoli-tiky i přes všechna omezení především stabilitu dostupnosti obživya zkracování vzdáleností, které museli překonávat při jejím zajišťová-ní. Zemědělství ale rozhodně neznamenalo ulehčení práce při získá-vání obživy. Srovnání energie, kterou museli zemědělci při svém hos-podaření vynaložit, s energií vynakládanou lovci a sběrači dokládájednoznačně větší náročnost a pracnost neolitického hospodářství.Volba zemědělství ale neznamenala, že by lovci a sběrači jakkoliv živořili. Marshall Sahlins (Sahlins 1974, 1–39) naopak hovoří o spo-lečnosti hojnosti u lovců a sběračů a i rekonstrukce pravěké výživy(Neustupný, Dvořák 1983) naznačuje, že v zemědělských komuni-tách došlo k výraznému zhoršení výživy i zdravotního stavu.Důvody, které vedly člověka ke změně subsistenční strategie, bylypředevším stabilita zdrojů, možnost vytváření zásob a stacionarita.

74



O motivech přechodu k usedlému způsobu života a zemědělství sevede již dlouholetá diskuse (shrnutí viz Bellwood 2005). Co tedy při-mělo člověka, aby opustil společnost hojnosti a zahájil v mnohémstrastiplnou cestu k civilizaci a přemnožení svého druhu? Domní -vám se, že to nebyla primárně snaha o civilizační pokrok, ale jakýsiinstinktivní imperativ rozmnožení vlastního živočišného druhua ovládnutí přírody. Ať už šlo o evolučně neodvratný vývoj, nebobožské vnuknutí, výsledkem byla nejen změna způsobu života, aletaké ideologie a kosmologie prvních zemědělců. Existují dokonce teorie, které předpokládají, že to byla právě nová ideologie a kolek-tivní tvorba monumentálních staveb (Göbekli Tepe, Nevali Çori), kte-ré přivedly komunity v jihovýchodní Anatolii k domestikaci obilí(Mithen 2003, 67). Tato zatím těžko ověřitelná hypotéza předpoklá-dá, že na stavbě kamenného monumentu v Göbekli Tepe se podílelovětší množství proto-neolitických lovecko-sběračských komunit, které měly zkušenost s přirozeným výskytem pšenice jednozrnky (triticum monococum), pocházející právě z této oblasti. Vzhledem k vel-ké akumulaci populace v době výstavby monumentu vznikla potřebazintenzivnění a kontroly dostupnosti této sbírané plodiny, což vesvém důsledku mohlo vést k prapůvodní domestikaci obilí a rozšíře-ní této plodiny a znalosti její reprodukce i do vzdálenějších komunitstavitelů monumentu. Oslava božstva tak mohla stát u samého po-čátku zemědělství.

Svatyně Göbekli Tepe a počátek domestikace obilí

Odkrytí svatyně v Göbekli Tepe je jedním ze zlomových objevů pro po-chopení domestikace lidstva. Nejenže posouvá naše znalosti o počát-cích usedlého způsobu života a obilnářství, ale staví archeology doslo-va v úžas nad nebývalým a náhlým rozkvětem výtvarného uměnía hloubky duchovního světa našich přímých předků.

Tento pahorek v jihovýchodní Anatolii, v blízkosti města Urfa, bý-vá označován za tell. Tell je arabské označení pro sídlištní pahorekvzniklý čistě antropogenní aktivitou, dlouhodobou sekvencí opako-vaných sídelních fází. Na pahorku o výšce 15 m a průměru přibližně300 m, v nadmořské výšce 760 m byla objevena nejstarší známá svaty-ně v dějinách lidstva (Schmidt 2006). Pozoruhodná stratigrafieGöbekli Tepe svědčí o mnoha staletích lidské aktivity od epipaleolitupřes předkeramický neolit A (PPNA), kdy zde byla v 10. tisíciletí př. Kr.vystavěna kamenná svatyně, až po menší obytné stavby předkeramic-kého neolitu B (PPNB).

75



Ve vrstvě III, tedy v časné fázi užívání této lokality, se objevují ka-menné kruhové struktury o průměru 10–30 metrů v průměru (obr. 1).Jejich nejpozoruhodnějším rysem jsou vápencové sloupy ve tvaru T,kvadratického plochého průřezu. Sloupy o výšce téměř 2,5 metru bylyrovnoměrně do kruhu ukotvené v mocné vnitřní stěně z neopracované-ho kamene, uprostřed kruhu pak byly další dva sloupy. Dosud byly od-kryty čtyři takové kruhové struktury. Geofyzikální průzkum však na-

76


Označení vzorku

Datum BP* Cal BC** Kontext odběru

Ua–19561 8430 ± 80 7560–7370 struktura C

Ua–19562 8960 ± 85 8280–7970 struktura B

Hd–20025 9452 ± 73 9110–8620 vrstva III

Hd–20036 9559 ± 53 9130–8800 vrstva III

Tab. 1. Přehled nejstarších radiokarbonových dat z lokality Göbekli Tepe.* Před dneškem** Opravené radiokarbonové datum před Kristem

Obr. 1. Göbekli Tepe, jihovýchodní Anatolie. Více než 11 000 let starákruhová svatyně s monolitickými pilíři. (Foto M. Bárta)


značuje přítomnost dalších 16 struktur. Pokud se i v ostatních budeopakovat počet osmi monolitických sloupů, bylo by takových bloků nalokalitu přemístěno kolem 200. Lom na vápenec se nachází jen pou-hých 100 metrů od vrcholu kopce. Přesto se z dnešního pohledu zdá ažneuvěřitelné, že lidé byli tehdy schopni pazourkovými nástroji vytesata přemístit sedmitunové bloky, které posléze tesáním zdobili posvátný-mi motivy zvířat (obr. 2).

Dva vyšší pilíře uprostřed kruhů zřejmě podpíraly konstrukci stře-chy, podél stěn byly masivní kamenné lavice. Na některých pilířích seobjevují zatím neznámé abstraktní piktogramy pravděpodobně posvát-ného významu. Tesané reliéfy zvířat zobrazují lvy, býky, kance, lišky, ga-zely, osly, hady a ještěrky, krokodýla, dokonce i hmyz a pavouky. Z ptákůjsou to zejména supi. V době výstavby monumentu byla příroda v okolímnohem bohatší na rostlinstvo a divokou faunu. Výběr zobrazených ži-vočichů jasně naznačuje, že zdejší obyvatelé ještě nedomestikovali žád-ná zvířata (Peters, Schmidt 2004), jejich domestikace zřejmě směřovalanejprve k obilnářství. Zobrazení supů známe také z pozdějšího neolituv Anatolii, kdy o více než dvě tisíciletí později hráli významnou roliv ikonografii nástěnných maleb v Çatalhöyük. Supi byli posvátní a uctí-vaní ptáci, kteří byli jak symbolem smrti, tak i nástrojem exkarnace

77


Obr. 2. Göbekli Tepe, jihovýchodní Anatolie. Dva vápencové pilíře se zvířecímireliéfy. Levý pilíř 1,6 m a pravý 3,1 m vysoký. (Podle Lewis-Williams, Pearce 2005)


a spojnicí mezi naším a oním světem. Regenera ce a reinkarnace, podmí-něná mrchožravým očištěním kostí, byla význam nou součástí pohřeb-ních obřadů i kosmologie prvních zemědělců.

Na reliéfech se jen zřídka objevují rysy lidské postavy, některé pilířemají ve své spodní části vytesané ruce, což reprezentuje těla stylizova-ných lidí či bohů s částečně lidskou podobou. Horizontální rozšíření navrcholu sloupů není jen konstrukčním prvkem a snad představuje hlavu.Taková lidská hlava, respektive socha dvou žen, je známa ze současnélokality Nevali Çori (obr. 3), ženám na hlavě sedí sup, který symbolizujesmrt nebo duši člověka směřující na onen svět (Hauptmann 1999).

78


Obr. 3. Nevali Çori, asi 1 metrvysoká vápencová socha dvoužen se supem na hlavě. (PodleLewis-Williams, Pearce 2005)


Kalibrované radiokarbonové datování klade konstrukci těchto kul-tovních staveb do období PPNA, tedy 9600–8800 př. Kr. Předpokládáse, že této první monumentální fázi předcházelo osídlení s kultov-ním okrskem již v době pozdního paleolitu po roce 11 000 př. Kr.Následující vrstva II spadá do období 8800–8000 př. Kr., tedy do před-keramického neolitu B (PPNB). Jsou pro ni charakteristické nové pra-voúhlé stavby, které však pokračují v tradici T-pilířů o výšce 1,5 mumístěných uprostřed interiéru. V jedné z budov jsou pilíře ozdobenyreliéfem lvů. Na jedné z kamenných lavic mezi pilíři je rytina zobrazu-jící ženu „Venuši“.

Klaus Schmidt (2006) se domnívá, že Göbekli Tepe bylo ústřednísvatyní kultu mrtvých a smrti. Ačkoli žádné pohřby zde zatím nebylynalezeny. Schmidt je přesvědčen, že mohou být ukryty ve výklencích zazdmi posvátných kruhových struktur. Významná je rovněž poloha lo-kality v regionu, který byl s největší pravděpodobností oblastí prvotnídomestikace pšenice jednozrnky. Jsou to právě nálezy z hory KaracaDağ, vzdálené jen 32 km od Göbekli Tepe, které genetici na základě ana-lýzy DNA považují za důkaz prvního vyšlechtění domácí pšenice jed-nozrnky v místech, kde se přirozeně vyskytoval její divoký předchůdce(Heun et al. 1997, 1312–1314). Je tedy možné, že k domestikaci obilí sku-tečně došlo ve velkém měřítku a v souvislosti s velkou akumulací popu-lace, sdílenou ideologií a výstavbou centrální svatyně (cf. Mithen 2003).

Všechny současné interpretace této podivuhodné lokality jsou jenpředběžné, protože bylo zatím odkryto méně než 5 % celkové plochy.Vedoucí projektu Klaus Schmidt (DAI – Německý archeologický ústav)plánuje většinu lokality konzervovat a umožnit archeologické výzku-my dalším generacím.

Jericho a Çatalhöyük: Domov, kult předků a význam genealogie

Naznačené změny technologického a logistického rázu, tedy zeměděl-ství a usedlý způsob života, však měly také zásadní odraz ve vědomí na-šich předků. Člověk svou aktivitou vytvářel zcela nové prostředí, kterénazýváme kulturní krajinou. Svět, který kolem sebe zemědělec formo-val, byl odlišný od světa lovců a sběračů. Britský archeolog Ian Hoddervymezil v životě prvních zemědělců dvě hlavní sféry, které mohou býtchápány jako vyšší koncepty přesahující v lidském myšlení pouhé pro-storové rozčlenění okolního světa, které nazývá latinsky Domus a Agrios(Hodder 1990, 44–48, 85–87). Domus představuje prostředí domácí, uvnitř (domu nebo osady) bezpečné, kde je divoké ovládnuto. Jde tedyo samotný vnitřní prostor neolitické vesnice s obydlími a hospodářskými

79



stavbami, který mohl být i formálně vymezen mělkým příkopem. K to-muto prostoru patřila také pole, která byla zemědělci rovněž lehceohrazena a chráněna proti domácí i divoké zvěři. Právě pole byla vytr-žena z prostoru divokého a zkulturněna (agri-kultura). Byl to prostor,který měli lidé plně ovládnutý, kde sídlili duchové jejich předků a dob-ré síly, jež je chránily. Agrios byl naopak prostor vnější, cizí, divoký, s lid-mi „přespolními“. Tyto koncepty vnitřního, známého, světa a světa jinosti, který pravěcí lidé znali, ale vnímali jeho kulturní odlišnost, rov-něž dále rozpracoval český archeolog Evžen Neustupný (1998).

S neolitem totiž do lidského vědomí vstupuje zcela nový konceptdomova. Zatímco lovci a sběrači žili ve velmi těsné vazbě s přírodou,v závislosti na pohybech zvěře přemisťovali místo svého pobytu a celápříroda jim tedy byla domovem, neolitičtí zemědělci svůj svět rozdělilia doma v bezpečí se už cítili jen v obytném prostoru vlastní vesnicea v jejím bezprostředním známém okolí. Za hranicemi plně ovládnuté-ho a domestikovaného prostoru na zemědělce číhala divoká zvěř, obá-vané síly démonů nebo cizích, nepřátelských lidských bytostí. Hraniciobydleného prostoru překračovali jen někteří jedinci, skupinky pro-spektorů a horníků, kteří získávali suroviny pro výrobu kamenné indu-strie, případně lidé kteří se za směnným obchodem vypravovali do sou-sedních nebo i vzdálenějších regionů.

Člověk si vytvořil svůj kulturní prostor, který si strukturoval a při-způsobil svým potřebám. Tento prostor se rovněž stal majetkem komu-nity a jednotlivých rodin a na významu tak začala nabývat demonstracegenealogie. Lidé pocítili poprvé výraznější potřebu odvolávat se na ge-nerace svých předků a jejich památkou dokládat své právo na užívánípůdy a obývání prostoru, a to i v případě častějších lokálních posunůdomů a celé osady. S tím také souvisí původní zvyk prvních neolitikůnevytvářet specializované pohřební areály a pohřbívat své předkyv prostoru sídliště, případně přímo pod podlahou obytných staveb. NaPředním východě bývalo dokonce zvykem z hrobů vyjímat lebky před-ků a ty pak s hlínou domodelovanými rysy obličeje (Jericho v Palestině)nebo očištěné či sušením mumifikované (Çatal Hüyük v Anatolii) uklá-dat přímo v interiéru obytných domů, v jakýchsi svatyních předků. Lzesi představit, jak pro neolitiky tyto bysty-relikvie mohly sloužit jako pří-mý, hmatatelný důkaz o generacích předků, kteří v prostoru domovasídlili a ovládali ho. Modelované nebo mumifikované hlavy předků takbyly nejen uctívanými relikviemi kultu předků, ale také zpečetěnímpráva pozemkové držby. Nejen že v pozdějších obdobích evropskéhopravěku byla zakládána jasně definovaná pohřebiště a prostorové vzta-hy s obytným areálem byly často izolačně vymezeny, ale v některých ob-dobích pravěku a raného středověku lze pozorovat obavy z mrtvýcha jejich duchů a s nimi související antivampyrické praktiky. V dnešní

80



západní společnosti lze přímo hovořit o tabuizaci smrti a kontaktus mrtvými. Ale i v některých lovecko-sběračských společnostech jevztah k mrtvým symbolicky tabuizován. Genealogie a odkazy na před-ky zde nehrají žádnou společenskou roli. Australští Aboriginci věří, žepo smrti nás obklopují duchové našich blízkých, ale každý z nás máv sobě duchy dva, dobrého a zlého. Nikdy si tedy nemůžete být jisti,zda třeba když zvoláte jméno svého blízkého příbuzného, že se k vámnepřiblíží jeho zlý duch. Proto také není radno vyslovovat jméno zemřelého, pohlížet na jeho obraz a hovořit o něm. Děti v komunitě po-zůstalých se musí zbavit jména, pokud je stejné jako nebožtíkovo(Turek 2008).

Jericho, zrození kultu předků

Kolem roku 7000 př. Kr. se v Jerichu (Palestina), v blízkosti vodního pra-mene, vyvinula velká osada s mohutnými hradbami, která mohla po-jmout až dva tisíce obyvatel. Z nálezů Kathleen Kenyon (British Schoolof Archaeology in Jerusalem; Kenyon 1957) objevených v Jerichu po-chází větší množství lidských lebek doplněných sádrou. Takto domo-delované lebky představují jednu z nejčasnějších pohřebních praktikv oblasti jižní Levanty v době PPNB. Zemřelí zde bývali pohřbíváni podpodlahami svých domů. Od pohřbených těl byla někdy oddělena lebka,její dutiny a chybějící měkká tkáň byly doplněny sádrou a pomalovány.Pro rekonstrukci a oživení tváře byly oči nahrazeny mušlemi kauria barvou byly domalovány další rysy obličeje jako vlasy a kníry(Strouhal 1973). Další podobné nálezy pochází z Aïn Ghazal (obr. 4)a Ammánu v Jordánsku a z Tell Ramad v Sýrii.

První stálá osada byla postavena poblíž pramene Ein as-Sultan ně-kdy mezi lety 10 000 a 9000 před Kristem. Toto osídlení navázalo na pozdně paleolitickou aktivitu natúfské kultury. PPNA osada se vyzna-čovala malými kruhovými obydlími, pohřbíváním mrtvých pod podla-hami v interiérech domů, závislostí na lovu divoce žijící zvěře a sběrudivokých semen i obilovin a později i pěstováním domestikovanýchobilovin. Domy v Jerichu byly kruhového půdorysu, postavené z hlině-ných nepálených cihel, které byly omítnuté mazanicí. Každý dům mělkolem 5 metrů v průměru. Asi kolem roku 9400 př. Kr. se město roz-rostlo na více než 70 obytných jednotek. Dřívější odhady tehdejší po-pulace Jericha se pohybovaly kolem dvou až tří tisíc, ale dnes se zdá, žese zdejší obyvatelé počítali spíše ve stovkách. Nejvýraznějším rysem to-hoto raného města byla masivní kamenná zeď 3,6 m vysoká a u základů1,8 m mocná. Uvnitř této zdi byla 3,6 m vysoká válcovitá věž, obsahují-cí vnitřní schodiště o 22 kamenných schodech. Spíše než o fortifikaci

81



82


Obr. 4. Aïn Ghazal, Jordánsko. Lidská lebka s hliněným domodelovanýmobličejem a tělem, 7. tisíciletí př. Kr., Museé Louvre, Paříž. (Foto J. Turek)


jde zřejmě o ochranu lokality před záplavami a věž byla pravděpodob-ně symbolickou rituální strukturou. Nejde tedy o biblické hradby zbo-řené Filištíny a jejich troubením. K této historické události došlo ažv roce 1450 př. Kr., ve stratigrafii lokality však k tomuto datu nelze při-řadit žádnou stavební fázi, kterou by bylo možné považovat za fortifi-kaci z doby bronzové. Může tedy přeci jen jít o propojení s pradávnoutradicí výjimečné neolitické stavby. Po několika staletích hiátu byla po-loha kolem roku 6800 př. Kr. (PPNB) opět urbanizována. Z tohoto ob-dobí pochází již zmíněné modelované lebky, které lze považovat za nej-starší doklady běžného vytváření portrétů v dějinách lidstva.

Çatalhöyük, snoubení posvátného a profánního

Když v roce 1958 britský archeolog James Mellaart odkryl první domyv Çatalhöyük, byl přesvědčen, že objevil neolitické svatyně. Vedla hok tomu úžasná mytologická výzdoba stěn interiéru skládajícího se z hlíny vymodelovaných figur zvířat, bukranií a nástěnných maleb(Mellaart 1967). Trvalo delší dobu, než byla nalezena interpretacestruktur jako obytných domů s výraznou kultovní a pohřební funkcí(Hodder 1990; 2006; 2010).

Domnívám se, že jde o velmi dobrý příklad skutečné podstaty víryprvních zemědělců. V moderním pojetí religiozity, zvláště v jejích monoteistických formách, je sakrální většinou velmi striktně oddělová-no od profánního. Vylíčení vyhnání kupců Ježíšem z jeruzalémskéhochrámu se objevuje už v Novém zákoně a velmi dobře charakterizuje snahu oddělit posvátné od světského. Pravěké náboženství ale mělo do-cela jiný charakter a posvátné od profánního nelze vždy přesně odlišit.Mnoho profánních aktivit bylo v pravěku ritualizováno a do jisté mírypropojeno s náboženstvím a vírou. Naopak za posvátné byly považová-ny mnohé každodenní úkony a jejich realizace mohla být součástí ná-boženských rituálů. Na příkladu Çatalhöyük lze velmi dobře doku-mentovat, jak lidé neoddělovali tyto dvě funkce svých domů, jako bykaždodenní život byl součástí nepřetržitého posvátného rituálu a ná-boženské obřady byly založeny na běžných aktivitách zemědělské ko-munity. Lidé jako by neoddělovali mytologii od reálného života a nao-pak žili v mytologických kategoriích.

Průměrný počet obyvatel východního zkoumaného návrší je odhado-ván mezi 5000 až 8000. Obyvatelé žili v domech z nepálených cihel a ma-zanice, které byly nalepeny na sebe tak, že celé město nemělo žádné uli-ce a komunikace vedly po střechách. Do většiny domů se vstupovalostropem po schodištích či žebřících. Stropní otvory také sloužily jako je-diný zdroj větrání a odcházel jimi kouř z ohnišť a otopných zařízení.

83



Každá hlavní místnost sloužila pro vaření a další denní aktivity,v jejich interiéru byla též jakási hliněná pódia. Vedlejší místnosti sloužily jako zásobárny a byly přístupné nízkými vstupy z hlavníchmístností. Všechny domy byly nečekaně „čisté“ a odpadní areál zatím nebyl jednoznačně identifikován. Po většinu roku se mohlo mnoho aktivit odehrávat také na střechách. Některé střechy zřejmě tvořily ja-kási náměstí. Postupem času byly domy obnoveny částečnou demolicía přestavbou na základech stavební suti, která postupně vytvořilanávrší tellu. Celkem bylo identifikováno až osmnáct stavebních fází.Lidé z Çatal höyük pohřbívali své mrtvé v jámách pod podlahou, ze-jména pod ohništi, pod vyvýšenými platformami v interiéru hlavníchmístností a pod pódii postelí. Těla zemřelých byla těsně skrčena a čas-to umístěna v koších nebo zabalená v rákosových rohožích. Izolovanékosti v některých hrobech naznačují, že některá těla byla nejprve vy-stavena exkarnaci pod širým nebem, kosti byly zřejmě „očištěny“ supya pak pohřbeny pod podlahou. V některých případech byly hroby dru-hotně otevřeny a byla z nich vyjmuta lebka. Hlavy byly součástí inte -riéru a byly zřejmě jako genealogické relikvie užívány při rituálech.Některé lebky byly domodelované a natřené okrem, podobně jakov Jerichu a dalších lokalitách jižní Levanty. Nástěnné malby a plastikyse nacházejí po celé osadě, a to na vnitřních i vnějších stěnách domů.Charakteristické jsou hliněné figury žen, zejména „Sedící bohyněz Çatalhöyük“ byly nalezeny ve svrchních vrstvách lokality. Na stěnáchpřevažují zobrazení mužů s erektovanými penisy, lovecké scény nebočerveně malované obrazy dnes již vyhynulého divokého pratura, jele-nů. Velmi významná jsou také vyobrazení supů slétajících se na bez-hlavé lidské postavy. V tomto případě jde zjevně o zaznamenání po-hřebního rituálu. Jedna ze scén zobrazuje člověka převlečeného zasupa, který zřejmě nese lidské hlavy. Plastické reliéfy na stěnách zo-brazují lvice, jaguáry (obr. 5) nebo byly na stěnu přímo připevněny hla-vy zvířat, zejména skotu. Nástěnné zobrazení obce s dvěma horskýmivrcholy Hasan Dağ v pozadí představuje zřejmě nejstarší kartografickývýjev s prvky veduty na světě.

V architektuře Çatalhöyük není zřetelný žádný odraz společenskédiferenciace. Nebyly zatím odkryty žádné bohaté domy s výjimečnýmirysy. Ve svrchních vrstvách tellu jsou bohaté doklady zemědělství a do-mestikace zvířat. Ženské figurky byly nalezeny v zásobnících používa-ných pro skladování obilovin, jako je pšenice a ječmen. Tyto figurkyjsou interpretovány jako ochranné amulety pro zásoby obilí. Jsou zdedoklady pěstováni hrachu, mandlí, pistácií a ovoce sklízeného ze stro-mů v okolních kopcích. Kosti ovcí pochází z domestikovaných jedincůa lze rovněž nalézt i doklady domestikovaného skotu. Nicméně, lov na-dále zůstával hlavním zdrojem obživy.

84



Neolit na cestě Evropou

Vznik neolitu s sebou přinesl jeden z nejzásadnějších zlomů v lid-ských dějinách. Lidský svět už nikdy nebyl to co dříve. Člověk přestalbýt součástí přírody a opustil i tento pomyslný Eden symbiózy živočiš-ných druhů, aby nadále působil jako její hospodář i ničitel. Člověk takzavršil svůj odchod ze světa přírody do světa vlastní kultury a civiliza-ce. Usedlým způsobem života a nově nabytou znalostí reprodukcesvých zdrojů potravy nastoupil člověk cestu k civilizaci, druhovémupřemnožení a ovládnutí celé planety Země, aby dnes, po více než 12 tisících letech, ve své expanzi pokračoval až za hranice její gravita-ce. Ne všechno však bylo na tomto odchodu z ráje pozitivní a lidstvočasem okusilo i trpkou příchuť tohoto „jablka hříchu“, kterého se první zemědělci zmocnili.

Proces domestikace a přechodu od kořistnického způsobu životak produkci obživy si archeologové zvykli označovat termínem neolitickárevoluce. Tento termín je produktem materialistického chápání světaa do slovníku archeologů ho uvedl britský archeolog australského pů-vodu, marxista Vere Gordon Childe (1892–1957; Childe 1935).

Neolitizace Starého světa se však ani zdaleka neodehrávala revoluč-ní, zlomovou cestou, naopak lidstvo v této části světa muselo projít relativně dlouhým procesem dílčích migrací, akulturací a postupného

85


Obr. 5. Çatalhöyük, západní Anatolie. Reliéf s párem leopardů, 6. tisíciletí př. Kr.(Foto M. Bárta)


86


Obr. 6. Khirokitia, Kypr, osada s kruhovými kamennými domy z obdobípředkeramického neolitu B (PPNB), 7. tisíciletí př. Kr. (Foto J. Turek)


šíření neolitické inovace ve způsobu hospodaření. S trochou nadsázkylze dokonce říci, že naši předkové ve střední a západní Evropě stihliza dobu, kdy se neolit šířil z oblasti Předního východu, prožít celý me-zolit (střední dobu kamennou), tedy období lovecko-sběračské s vyššímírou sedentarity v podmínkách postglaciálního klimatu. Mezolit jakotakový je čistě evropským fenoménem, který byl jakousi přípravkou nanový, neolitický způsob života. Podobný jev, jakým je mezolit, nenalez-neme ani na Předním východě, kde se první neolitické komunity rekru-tovaly z pozdně paleolitických loveckých skupin, ani na Dálném výcho-dě, v Africe či v Jižní Americe. Lze dokonce tvrdit, že neolit v podobě,jak ho známe z evropského a předoasijského prostředí, je specifikum,které se ve svých počátcích realizovalo jen v poměrně omezené oblastijihovýchodního Turecka a východního Středomoří.

K základní definici neolitu se dále připojovalo zemědělské hospo-daření a výroba keramiky, ačkoliv fenomén keramiky je na jednu stranumnohem starší než neolit samotný a na druhou stranu dnes víme žeexistovaly i časné fáze neolitu (PPNA-B) bez keramické produkce. Jdeo tzv. předkeramický neolit, jehož starší fáze PPNA byla dokumentová-na jen na Předním východě (11 600–9300 př. Kr.) a mladší fáze PPNB zasáhla v 7. tisíciletí př. Kr. také jižní oblasti Balkánského poloostrova,například lokality Aşağipinar, Hocaçeşme, yarimburgaz v evropské části Turecka (Sagona, Zimansky 2009, 46), Khirokitia (obr. 6–8) a Tentana Kypru či Nea Nikomedea a Sesklo v Řecku.

87


Obr. 7. Khirokitia, Kypr, rekonstrukce kruhových domů z obdobípředkeramického neolitu B (PPNB), 7. tisíciletí př. Kr. (Foto J. Turek)


Neolitická revoluce?

Tento v archeologii zažitý termín navozuje dojem rapidního přechoduk zemědělství a domestikaci, jako by k němu lidstvo došlo nějakým re-volučním skokem. Skutečnost je však poněkud odlišná. Zvláště v pří-padě šíření fenoménu neolitizace šlo o pozvolný proces postupné mi-grace a akulturace. Avšak z hlediska významu této změny v lidskémchování a s přihlédnutím k tomu, jak dlouho se lidé před tím živili lo-vem a sběrem, je neolitizaci skutečně možné nazývat revolucí.

O změnu v interpretačním pojetí neolitu se zasloužil GordonChilde, který zdůraznil význam zemědělství a vytvořil pojem neolitickárevoluce (Childe 1935). Childe se zasadil o rozpoznání významu rozdílumezi neolitickým produktivním hospodařením (pěstování kulturníchplodin a chov domestikovaných zvířat) a kořistnickým způsobem obži-vy (lov a sběr divokých plodin) v období paleolitu a mezolitu. Součástíneolitické revoluce je – jako důsledek usedlého způsobu života a země-dělské výroby – zvýšení hustoty zalidnění. Součástí konceptu pokroko-vé neolitizace byl také předpoklad zlepšení výživy našich předků, a tojak z hlediska nutriční hodnoty, tak také stability dostupnosti potravy.Dnes víme, že strava prvních zemědělců byla z nutričního hlediska hor-ší než výživa lovců a sběračů (Neustupný, Dvořák 1983). Naopak neoli-

88


Obr. 8. Lemba, Kypr, rekonstrukce interiéru kruhového domu, nástěnnémalby podle modelu nalezeného v lokalitě Kissonerga. (Foto J. Turek)


tická výživa s sebou přinesla zjevné zhoršení zdravotního stavu a první„civilizační“ choroby. Kupříkladu zubním kazem člověk ve zvýšené mí-ře trpí právě od doby, kdy se převažující složkou jeho výživy staly zemědělské produkty, především cereální strava a karbohydráty v níobsažené (Cohen, Arne Lagos 1984).

Mezi archeology nepanuje shoda ani ohledně hodnocení podnětůneolitizace. Neolit byl tradičně evolucionisticky chápán jako progresivníadaptační změna, která měla být ve většině neolitizačních regionů vyvo-lána dramatickými změnami klimatu, především vysycháním stepí a po-dobně. Gordon Childe (1939) předpokládal, že vysychání některých území, související s výrazným oteplováním v době poledové, přimělo po-zdně paleolitické lovce k hledání nových zdrojů obživy. Podle této před-stavy se člověk adaptoval neolitem na změněné přírodní prostředí revo-luční změnou své subsistenční strategie. Čistě evolucionistický pohledvšak přehlíží některé významné okolnosti. Jednak skutečnost, že na po-čátku neolitu lidé opustili velmi osvědčený způsob obživy, protože vevšech oblastech, kde se lovci a sběrači dostatečně etablovali, přizpůsobilise místním podmínkám a přírodním zdrojům natolik úspěšně, že žiliv relativní hojnosti. Jak jsem se již zmínil výše, americký antropologMarshall Sahlins (1974, 1–39) vytvořil na základě svých pozorování lovec-ko-sběračských komunit koncept společnosti hojnosti (affluent society).Také pracnost zemědělského hospodaření je ve srovnání s lovem a sbě-rem negativním faktorem neolitizace. Proč tedy lidé k zemědělství při-stoupili? Zdá se, že to nebylo kvalitativní řešení nelítostného boje o pře-žití, spíše naopak. K neolitizaci došlo nejprve v oblastech s hojnostípřírodních zdrojů s velmi mírným klimatem, tedy nikoliv tam, kde by lidémuseli k zemědělství přistoupit jako ke spásné adaptační změně.

Co tedy bylo hnací silou, která vedla lidstvo k domestikaci? Odpověďna tuto otázku není ani zdaleka jednoznačná, lze ji však obecně hledatv evolučním schématu, nikoliv jako přímou adaptaci na měnící se čizhoršené přírodní podmínky života, ale spíše jako využití šance našehodruhu k rozšíření populace a definitivnímu ovládnutí přírody a celéplanety. V posledních 40 tisících letech člověk postupně ovládl téměřvšechny ekozóny světa, jeho lovecko-sběračská symbióza s přírodoumu však prozatím neumožňovala výrazněji rozmnožit svou populaci.Teprve zemědělství a domestikace se staly zbraní, která v nejvhodněj-ších částech světa umožnila lidem významný populační přírůstek, jenžodstartoval postupnou migraci, respektive neolitickou kolonizaci dal-ších oblastí. Na příkladu neolitizace Evropy lze dokumentovat, jak ob-lasti s nižším přírodním neolitizačním potenciálem (například Skandi -návie) nebo populace s výraznou subsistenční specializací (jako třebaseverské přímořské rybářské komunity) po dlouhou dobu odolávalypřijetí zemědělství, ačkoliv už přijaly některé jeho druhotné znaky

89



(výrobu keramiky, broušené a později i kovové nástroje). Zdá se, jako byhlavním smyslem nového způsobu života nebyla kvalitativní změnav obstarávání lepší obživy a její zefektivnění, ale kvantitativní navýšenípopulace a její rozšíření i za cenu určitých obětí v podobě zhoršenízdravotního stavu a větší náročnosti v obstarávání potravy. Tato snahanašich neolitických předků tak odstartovala významné civilizační změ-ny, které vedou až ke globalizaci naší současnosti.

Neolit ale neznamenal jen nástup pěstování obilí. V Evropě bylo obil-nářské zemědělství vždy spojeno s chovem domestikovaných zvířat, pře-devším hovězího dobytka, ovcí a koz, prasat a mnohem později, snad ažv době železné, i kura domácího. Úvahy směřující k interpretaci někte-rých pravěkých kultur střední Evropy jako pasteveckých společností bylyzaloženy jen na pozitivistickém zdůrazňování nedostatku archeologic-kých dokladů stálých sídlišť, nežli na konkrétních environmentálních da-tech. Samotné specializované pastevectví bez obilnářské produkce neníve střední Evropě vůbec doloženo. Neolit má také celou řadu vedlejšíchprůvodních kulturních jevů, jako je keramika, dlouhodobá obydlí, brou-šené kamenné nástroje či textilní výroba. Zemědělské komunity naPředním východě a v Evropě často provázejí některé technologie, artefak-ty a způsoby chování, které s neolitem úzce souvisí, avšak mohou se vy-skytovat i u nezemědělských společností – a naopak existují doklady, žese bez nich neolitici v některých regionech zcela obešli.

Dalším velice významným průvodním znakem neolitu byla výrobakeramických nádob. Mezi produkci keramiky a období neolitu však ne-může být jednoduše vloženo rovnítko. Z některých částí Starého světatotiž známe jak nezemědělské kultury s keramikou, tak zemědělskéspolečnosti, které se obešly bez znalosti keramiky. Kromě poměrněčastých dokladů tzv. předkeramického neolitu na Předním východěa v Řecku, kde se v 7. tisíciletí př. Kr. rozvíjela již plně neolitická kultu-ra, avšak bez dokladů keramiky. Existence předkeramického neolituv jiných částech Evropy je dosud sporná. V neposlední řadě je třebazmínit existenci dlouhodobých obydlí, která jsou rovněž charakteris-tickým rysem domestikovaných zemědělských společností. Jejich exi-stence byla ale na Balkáně doložena také ve více než deseti rybářskýchosadách pozdního mezolitu v oblasti Železných vrat, na březíchDunaje v dnešním Srbsku. Nejznámější a nejúplněji prozkoumána jeosada v Lepenském Viru (Srejović 1972) s krátkými domy trapezoidní-ho půdorysu (vytvářející svým rozmístěním obdobný tvar v plánu osa-dy!) s do podlahy zapuštěnými kamennými ohništi, lidskými pohřbypod podlahou a v interiéru s kamennými plastikami lidských hlav s ry-bími rysy. Tyto svérázné sochy snad nahrazují skutečné hlavy zemře-lých a svědčí o důrazu kladeném na genealogii a kult předků, tedy cosi,co známe již z předovýchodního neolitu.

90



Neolitizace Evropy a indoevropská otázka

Kulturně historické paradigma, které po valnou část 20. století domino-valo evropské archeologii, věnovalo značnou pozornost etnickému a ja-zykovému charakteru pravěké evropské populace. Zideologizované na-cionalistické pátrání po indoevropském, či indogermánském původuobyvatel různých oblastí Evropy je dnes nahrazeno objektivními vědec-kými studiemi (Renfrew 1987). Moderní archeologie a jazykověda stu-duje tento problém především v souvislosti s šířením předků nositelů in-doevropských jazyků. Lze se domnívat, že již první zemědělci ve středníEvropě byli prvními Indoevropany. Neolitičtí obyvatelé Prahy byli tedygeneticky a zřejmě i jazykově příbuzní s populací jihovýchodní Evropy.Pokud budeme mezi dnešními evropskými národy hledat potomky ne-indoevropských mezolitiků, můžeme zmínit například populace sever-ní Skandinávie nebo pyrenejské Basky. Lingvistika ale zdaleka není jedi-nou metodou, která by mohla napomoci objasnit populační procesyspojené s neolitizací Evropy. Aplikace metod molekulární biologie na kosterní materiál z archeologických výzkumů, ale také na výzkum genetických charakteristik současných obyvatel Evropy (Ammerman,Cavalli-Sforza 1984) přinesla možné doklady stop prehi storických mi-grací v Evropě. Jeden z populačních proudů směřoval v neolitu právěz Balkánu do střední Evropy a je spojován s migrací prvních zemědělců.

Jak tedy došlo k neolitizaci střední Evropy? Na tuto otázku existujemezi archeology více názorů. O významném podílu neolitiků migrují-cích z jihovýchodu do střední Evropy není mezi specialisty mnoho spo-rů, odlišný je ale pohled na podíl domácích mezolitiků, jejichž význampro další vývoj osídlení je zdůrazňován především v západní a severníEvropě. K osídlení kontinentu zemědělskými osadníky ale nedošlo aninaráz ani migrací na velké vzdálenosti. Lidé závislí na zemědělské pro-dukci si nemohli dovolit vyrazit „dálkovým pochodem“ do nekolonizo-vané zalesněné krajiny, aniž by si cílový prostor své migrace předem ne-zmapovali a nepřipravili k usazení; po tuto dobu byly životně nezbytnélogistické a ideové kontakty s předchozí mateřskou osadou. Neolitickoumigraci také nelze chápat jako výsledek nějaké nekontrolované popu-lační exploze. Šlo spíše o dočasné zvýšení přírůstku obyvatelstva, kterébylo součástí celkové podvědomé strategie rozrodu lidstva.

Je možné, že některé mezolitické komunity byly již na usedlý způ-sob života připraveny, ochotně jej přijaly a snad s nově příchozími zemědělci populačně splynuly. Tento proces přijímání celé soustavykulturních znaků nazýváme akulturací. To by mělo jistě značný vý-znam v usnadnění a populačním urychlení celého procesu neoliti-zace v některých částech Evropy. Právě v této otázce ale panují největšíinterpretační neshody mezi archeology, antropology a jazykovědci.

91



Neolitický způsob života však nebylo možné jednoduše „odkoukat“a případná akulturace mezolitiků vyžadovala nezbytnou míru symbió-zy. Poněkud méně pravděpodobná je pouhá difuze kulturních znakůdo populačně zcela odlišného mezolitického prostředí. Tyto představybyly prosazovány především britskými archeology (například Clark1969) ovlivněnými přesvědčením o izolovaném ostrovním vývoji pů-vodních mezolitiků k neolitu.

V archeologických nálezech z některých částí Evropy nacházímedoklady současné existence komunit neolitických s mezolitickýmiv jednom regionu či lokalitě. Je tedy pravděpodobné, že mezolitičtí lov-ci a sběrači si i nadále udrželi svou charakteristickou kulturu současněs přicházejícími zemědělci, od nichž převzali některé inovace, aniž by změnili svůj tradiční způsob obživy. Byla to například dánská skupi-na Ertebölle, kultura s hřebenovou keramikou v Pobaltí nebo kultur-ní skupiny limburská a La Hoguette (Lüning, Kloos, Albert 1989)v Normandii, severozápadní Francii, v západním Německu a Švýcar-sku. Keramické nádoby těchto pozdně mezolitických kultur měly hroti-té dno a výzdobu značně odlišnou od neolitické lineární keramiky.

92


Obr. 9. Nádoba kultury s lineární keramikou z Prahy, 6. tisíciletí př. Kr. (Foto J. Vrabec, Muzeum hl. m. Prahy)


V posledních letech se v archeologii začala výrazněji prosazovat me-toda chemické analýzy kostní hmoty z lidských pohřbů za účelem po-souzení míry mobility, respektive migrace populace. Analýza obsahustroncia v kostech zemřelých z pohřebišť kultury s lineární keramikou(obr. 9) v Německu naznačila možnost přítomnosti určitého procentanově příchozích imigrantů. Obecně řečeno tato analýza srovnává podílstopových prvků, například stroncia, v lidských kostech s jejich přiro-zeným zastoupením v geologické stavbě zkoumaných oblastí. Stopovéprvky člověk do těla přijímá s vodou a potravinami. Rostliny v sobě obsahují prvky z půdy a podloží, na kterém byly vypěstovány, a stejně jetomu u konzumace masa zvířat. Absolutní většina potravin byla v pra-věku lokálního původu. Je tak možné srovnat zastoupení prvků v zu-bech, kde je zaznamenán jejich přísun v dětství, a srovnat je jednaks chemickým charakterem kosterních pozůstatků ostatních zemřelýchčlenů komunity a jednak s chemickým složením místního podloží. Lzetak vytipovat jedince, kteří byli prvními přistěhovalci do nově kolonizo-vaných regionů, jejich potomci, narození v nové domovině, už totiž bu-dou mít stopové prvky v kostech odlišné; totéž by platilo pro jakékolimístní populace asimilované později. Problémem této metody je sku-tečnost, že v podstatě nemůže zachytit migrace uskutečněné na poměr-ně krátkou vzdálenost, v rámci jednoho geologického regionu. Jak sednes domníváme, právě tento typ migrace byl charakteristický pro šíře-ní neolitu.

Evropské žárové zemědělství

Jak vlastně vypadalo nejstarší zemědělské hospodaření? Ve vybranéčásti smíšeného dubového lesa, v blízkosti zakládané osady, byly za po-moci kamenných seker částečně vykáceny stromy a poté byl v celé zá-jmové ploše založen požár. Popel ze spálených stromů a podrostu ský-tal vysoce výživný substrát pro výsev obilí, tento způsob hospodařeníproto nazýváme žárovým zemědělstvím. V celém neolitu ještě nebylauplatňována orba, ta se stala až inovací následného eneolitu, a tak ne-bylo nutné pole čistit od pařezů, kořenů či kamenů. Povrch pole bylupravován rozrýváním rycími holemi a motykami. Do takto upravenépůdy bylo vyseto zrno. Pozůstatky kořenového systému pak zaručovalyúspěšnou restituci lesa po přesunutí polnosti na nové místo tak, aby se půda mohla regenerovat a být připravena na opětovné vyžďáření. Při sklizni byly klasy odřezávány na konci stébla a sláma na poli byla povyschnutí opět zapálena. Tento způsob hospodaření měl své výhody,ale také nesporné limity. Výhodou byla především značná úroda, lzepředpokládat, že přesahovala více než desetinásobně míru osevu. Také

93



práce investovaná do jednou vyžďářené plochy byla poměrně malá. Hlav -ním nedostatkem žárového zemědělství byla rychlá degradace živinv půdě a zvyšující se míra polních plevelů. Na poli navíc vyrůstal z ko-řenových systémů základ nového lesa. Lidé tedy zřejmě nemohli osítjedno pole více než dvakrát. Po takové dvouletce byl vyžďářen další díllesa a vše se opakovalo. K navrácení na původní místo mohlo dojít již zaněkolik let, k obnově živin v půdě totiž stačilo vypálit i mladý les s pod-rostem a nebylo tedy třeba čekat několik desetiletí, než les plně vzrostl.Je dokonce pravděpodobné, že již po několika málo generacích od po-čátku neolitické kolonizace sídelního prostoru lidé praktikovali žárovézemědělství právě jen na vymlazených lesních porostech v okolí svéosady, což zcela postačovalo pro obnovu úrodnosti půdy a nebylo po-třeba zasahovat do původního lesního porostu.

Je však třeba připomenout, že při zvyšující se hustotě zalidněnía značně extenzivnímu způsobu neolitického zemědělství došlo záhyk úplnému odlesnění úrodných nížin a lidé nadále hospodařili v plo-chách mladých lesů, jejichž vzrůst a skladbu aktivně kontrolovali.S touto rozsáhlou devastací původních lesních porostů může snad sou-viset také relativně nízké zastoupení kostí lovené divoké zvěře na sídliš-tích kultury s lineární keramikou. Na lov by se zřejmě nejstarší neoliticimuseli vydávat dále od svých osad a polí, což bylo jistě možné, alez nám neznámých důvodů ne příliš často praktikované. Zdá se, jako byse časní neolitici ve střední Evropě natolik soustředili na svou „roli“ ze-mědělců, že se pro ně lov stal čímsi kulturně cizím a situace se změnilaaž v samém závěru neolitu, kdy se podíl lovné zvěře v jídelníčku našichpředků opět poněkud zvýšil. Nepřítomnost divoké zvěře v blízkostiosad, respektive polí, byla naopak žádoucí. To je další důvod, proč bylozáhodno pole držet v blízkosti osad, a případná ohrazení polí spíše brá-nila vstupu domácích zvířat.

Přesuny osad, ke kterým samozřejmě docházelo, souvisely také sestrategií využití regenerujících lesních porostů a docházelo k nim řádo-vě v rozsahu stovek metrů, což po několika generacích sídlení poměrněmalé komunity mohlo vytvořit archeologický obraz rozsáhlé a téměřsouvisle zasídlené aglomerace.

Před příchodem zemědělců byla střední Evropa souvisle pokrytasmíšeným dubovým lesem s výskytem jilmu, lípy, javoru, jasanu a lísky.Zakládání zemědělských osad a polí vyžadovalo odlesnění krajiny.Dalšími faktory ovlivňujícími rapidní úbytek lesa byla pastva dobytkaa těžba palivového, případně stavebního dřeva. Tento nevratný zásahdo přírody neměl za důsledek jen vytvoření člověkem formované kul-turní krajiny, ale také výraznou půdní erozi, změnu vodního režimu,nebezpečí záplav a tvorbu nivních sedimentů v povodí řek a potoků.Toto masivní odlesňování pokračovalo i v následujících obdobích pra-

94



věku a ještě vyššího stupně zřejmě dosáhlo v době železné a době řím-ské, kdy v souvislosti s železářskou výrobou podlehly další rozsáhlélesní porosty vytěžené jako palivové dřevo. Zánik evropského lesa senezastavil ani později, a tak se na většině kontinentu dnes setkávámes lesními porosty uměle vytvořenými člověkem.

Rodiny prvních evropských zemědělců – zdraví, věka gender

Změny v hospodaření a způsobu života neměly vliv jen na přírodní pro-středí, ale hlavně na člověka samotného. Společně se změnou výživy do-cházelo také k obecnému zhoršování zdravotního stavu neolitické po-pulace. Lze dokonce hovořit o prvních civilizačních chorobách. Vedlerapidního zvýšení kazivosti zubů v důsledku cereální stravy to byla hlav-ně osteoporóza způsobená zvláště u žen častými porody. Kontakt s do-mácími zvířaty zase často zapříčiňoval onemocnění tuberkulózou.Usazení v stálých osadách a zajištění více méně stabilního přísunu po-travy umožnilo lidem popustit uzdu kontrole porodnosti. Matka – spo-lečně s dalšími členy komunity – se mohla postarat o více než jedno dítěa zvýšení porodnosti vyvažovalo tehdejší vysokou dětskou úmrtnost.

Významnou demografickou analýzu neolitické populace kulturys lineární keramikou provedl na základě nálezů z východního NěmeckaEvžen Neustupný (1983). Z jeho studie vyplývá, že téměř polovina žijí-cích příslušníků komunity byly děti do 15 let. Pro získání tohoto odha-du bylo nutné rekonstruovat počet malých dětí ve věku do 3 let. Pohřbytakto malých dětí v archeologických dokladech často chybí, a to jednakproto, že jejich křehké ostatky snadno podléhají zkáze, ale předevšímproto, že děti zemřelé v tak nízkém věku nebyly považovány za plno-právné členy společnosti a jejich těla bývala často pohřbívána mimo ko-munitní pohřebiště způsoby, které nezanechají archeologicky rozpo-znatelné stopy. Dospělí v produktivním věku do 50 let činili zbývajícípolovinu populace, avšak lidí, kteří zemřeli ve věku nad 50 let bylo cel-kem jen 3,3 % a žen, které se dožily více než padesátky, bylo pouze2,4 %. Střední délka života se pohybovala mezi 19 a 24 lety.

Ve všech ukazatelích se u žen projevila vyšší úmrtnost a nižší věkdožití, to se týká především žen v produktivním a reprodukčním věku.Jejich vysoká úmrtnost souvisí jednak s častým úmrtím při porodu, aletaké s rychlejším vyčerpáním organismu spojeným s velkým množ-stvím těhotenství a kojení. Ženy v pravěku byly tedy buď těhotné, nebokojily a počet menstruací, které v životě zažily, byl nepoměrně nižší nežu žen naší současné civilizace. Neměli bychom se však domnívat, žemnohačetná těhotenství byla výsledkem neschopnosti pravěkých lidí

95



kontrolovat svou plodnost. Takovými metodami antikoncepce lidév pravěku jistě disponovali a rozrod jejich populace byl zvláště v doběneolitické kolonizace v mnoha ohledech cílený a bylo možno jej v pří-padě potřeby omezit. V pravěku, podobně jako v některých předindu-striálních společnostech naší současnosti, pravděpodobně existovalainfanticida, tedy záměrné usmrcování dětí, její příčiny však jen velmizřídka souvisely s kontrolou přírůstku populace; tu, jak jsem již nazna-čil, byli lidé schopni ovlivňovat prevencí početí. Vztah pravěkých lidík dětem a jejich smrti byl v logické souvislosti s jejich vysokou úmrt-ností. Zatímco úmrtí dítěte je dnes v naší společnosti chápáno jako tra-gédie, bylo ještě před zavedením antibiotik poměrně častou událostía v pravěku naprosto běžným jevem. V případě pravěké dětské mortali-ty lze hovořit o přirozeném výběru nejsilnějších a nejzdravějších jedin-ců, kteří měli šanci přežít své dětství. Tato realita se také odráží v jižzmíněném vztahu k ostatkům zemřelých dětí, které často nebyly rituál-ně pohřbeny, protože dítě ještě nebylo přijato za člena společnosti.Podle etnografických pozorování víme, že k této sociální proměně dítě-te v člena komunity mohlo docházet právě mezi 2. a 3. rokem života(Turek 1990). Do té doby v některých společnostech lidé nedávali dětemjméno a věřili, že nemají duši. Toto bývalo také příčinou umísťování tělzemřelých dětí mimo komunitní pohřebiště.

Jedna neolitická komunita se pravděpodobně skládala z několikadomácností/rodin, z nichž každá obývala jeden dlouhý dům. Domy ne-bývaly osamocené, jejich počet v jedné sídelní fázi však zpravidla nepřekračoval pět takových jednotek. Tradiční představy neolitické vel-korodiny byly založeny na zdánlivě neadekvátní délce domů a předpo-kladu, že sloužily výhradně k obývání. Pokud ale přijmeme představujednorodinných domů, pak lze předpokládat, že v domě žili dospělí ro-diče, několik dětí a případně jeden z žijících prarodičů. Z těchto před-pokladů by vycházel odhad maximální neolitické komunity přibližněna třicet osob. Nejméně polovina osadníků byly děti, které byly vycho-vávány nejen svými rodiči, ale také staršími sourozenci či ostatními dospělými nebo dospívajícími příslušníky občiny. Zdá se, že v současnédobě nemáme dostatek pramenů pro objasnění charakteru neolitickérodiny a společnosti z hlediska její matriarchální stavby a principu mat-rilokace, tak jak byla dříve předpokládána.

Fenomén dlouhých domů evropských neolitiků

Dlouhé domy prvních zemědělců se poprvé objevily v severní oblastikulturního komplexu Starčevo-Kriš (Körös) v prostoru východní částidnešního Maďarska. Tento kulturní komplex se stal základem pro vznik

96



kultury s lineární keramikou (obr. 9) a obydlí ve formě dlouhého domu(obr. 10) bylo od jejího počátku jedním z nejvýraznějších kulturních je-vů. Většina dosud známých domů kultury s lineární keramikou má dél-ku do 20 metrů, některé domy dosahují délky 30 i 40 metrů, ale v západ-ní oblasti výskytu této kultury existují i případy domů o více nežstometrové délce. Celková šířka domů se pohybuje od 5 do 10 metrů.

Archetyp neolitického sloupového domu megaron se promítl také doformy klasických řeckých chrámů a jako takový je až dodnes součástímnoha veřejných staveb. V neolitu hrál dlouhý dům, vedle své praktic-ké obytné funkce, také velmi významnou symbolickou roli. Lze dokon-ce říci, že dlouhý dům není jen průvodním jevem nového způsobu ži-vota, ale je i prostředkem umožňujícím ustálení nového systémuspolečenských vztahů.

Většina domů kultury s lineární keramikou v Evropě byla orientová-na svou delší osou, tedy sedlem střechy, ve směru sever–jih, či spíše ji-hovýchod–severozápad. Umístění vstupu do domu je většinou rekon-struováno na jihovýchodní kratší stěnu. Orientace neolitických domůbyla tradičně diskutována v souvislosti s přírodními faktory konkrétní

97


Obr. 10. Brandýs nad Labem, letecký snímek výzkumem odkrytého půdorysu dlouhého domu kultury s lineární keramikou, 6. tisíciletí př. Kr.(Foto I. Benková, ÚAPPSČ)


sídelní oblasti, především vzhledem k převažujícímu směru větru a po-dobně. Teprve nedávno publikoval Richard Bradley (2001) hypotézu,podle které by orientace neolitických domů a jejich vstupů měla sym-bolický význam spojený se směrem, ze kterého první neolitičtí kolo-nisté přicházeli. Pro potvrzení tohoto předpokladu budeme jen velmitěžko hledat oporu v konkrétních archeologických datech, za součas-ného stavu poznání ji ale lze přijmout jako jeden z možných výkladů to-hoto systematického lidského chování. Domy současně existující v jed-né lokalitě měly zpravidla shodnou orientaci a vzájemné rozestupyjednotlivých staveb byly řádově v desítkách metrů.

Odpověď na otázku, jak vypadal interiér neolitického domu, je proarcheology v naší části Evropy poměrně nesnadná. Vše, co se většinoudochová v místech, kde stál neolitický dlouhý dům, jsou sloupové jámy,ve kterých byla konstrukce domu ukotvena. Podlaha, a tedy obývanýprostor domu, byla ještě o několik decimetrů nebo i více jak metr výše,než je dnešní horní úroveň podloží. Tyto vrstvy však byly v průběhu tisíciletí odstraněny půdní erozí, ale také zemědělským využíváním půdy. Orba dovršila zkázu pozůstatků neolitických staveb a promísilatakzvanou kulturní vrstvu povrchu neolitického sídliště s nadložím or-nice. Proto jsou dnes sloupové jámy jedinými pozůstatky neolitickýchdomů. Trosky domů, především v podobě zlomků mazanice ze stěn, se dochovaly jen v zahloubených objektech, jako jsou sloupové jámy, hospodářské jámy nebo podlouhlé příkopy podél stěn domů. Rekon -strukce podoby, vybavení a funkce jednotlivých částí domu je tak zalo-žena na velmi mlhavých indiciích.

Některé domy byly příčně členěny do dvou, jiné do tří částí.Nizozemský archeolog Modderman na základě svých výzkumů neoli-tických osad v Elsloo a Steinu rozpoznal, že se některé dlouhé domykultury s lineární keramikou člení do tří konstrukčně odlišných částí(Modderman 1970). Existují však také domy jednodílné nebo dvoudíl-né. O odlišné funkci a vzájemné vazbě těchto částí domu svědčí takéskutečnost, že mohou být kombinovány jen v určité konstelaci, protoženěkteré části nikdy nemohou vytvářet dvojdílný dům. Na některých síd-lištích byla keramika nalézána převážně v jižní části domu, zatímco pa-zourek byl zpracováván převážně v jeho severní části. Takové pozoro-vání se opakuje na více místech v Evropě a například v Olaszniciu Krakova bylo toto rozdělení interpretováno jako doklad oddělenímužských a ženských domácích aktivit.

Severní, případně v závislosti na orientaci domu severozápadní částstavby, bývá považována za možné místo pro zimní ustájení dobytka.Pro toto tvrzení zatím nebyly zjištěny jednoznačné doklady a vzhledemk předpokladu výrazné koncentrace fosfátů v místech, kde se hromadilhnůj, by bylo třeba sledovat chemický charakter podloží v půdorysu

98



domu a jeho okolí. Je pochopitelné, že v zimním období byla přítom-nost dobytka v domě žádoucí také z důvodu zvýšení teploty a snadněj-šího vyhřívání prostoru.

O jižním, případně jihozápadním konci domu se předpokládá, žezde mohlo být vytvořeno patro, či podkroví, kde se skladovalo obilí.Svědčí o tom snad zesílené ukotvení stěn a zvýšený výskyt zuhelnatě-lých obilek a plevelů ve sloupových jámách v této části domů naAldenhovenské pláni v Porýní. Na některých sídlištích byla rovněž do-kumentována zvýšená koncentrace keramických zlomků právě v jižníčásti domu. V této části domu byl zřejmě také vchod. Nedostatek intakt -ních nálezových situací souvisejících s interiérem domů komplikujepřesnější prostorovou identifikaci jednotlivých výrobních a domácíchaktivit. Častější výskyt pazourkových úštěpů v severní části domu na-značuje, že se zde možná koncentrovala výroba štípané industrie.Práce se štípanou a broušenou industrií se pravděpodobně odehrávalapředevším venku, mimo dům. Pokud ale bylo potřeba, například v zim-ních měsících, mohla se tato činnost odehrávat v domě. Zde se pak na-bízí racionalistické vysvětlení, že lidé nepracovali s pazourkem, po kte-rém zbývá velké množství ostrých odštěpků, v prostoru vchodua nejexponovanější komunikační jižní či střední zóny domu, ale právěv části severní, v blízkosti ustájeného dobytka.

Mohly jistě existovat i jiné důvody, jako například dělení podle gen-derově specifických aktivit (podobně jako pro domy v Çatalhöyük před-pokládá Ian Hodder 1990, včetně pohřbívání ostatků mužů a žen podpodlahou v odlišných částech domu). Takové členění vnitřního prosto-ru domů bylo běžnou součástí života našich předků a lze je pozorovatještě v období raného středověku, nebo dokonce v lidové architektuřenedávné minulosti. Pro střední část evropského neolitického domu seuvažuje o vlastní obytné funkci, zde zřejmě bylo ohniště či jiné otopnézařízení, o čemž může opět svědčit zvýšené množství uhlíků nalezenéve sloupových jamách.

Dlouhé domy a geneze mohylového pohřbívání

Jednou ze symbolicky velmi významných funkcí neolitického domumohlo být ukládání ostatků zemřelých. Také v tomto případě nemámepro pohřbívání v interiéru domů ve střední Evropě jednoznačné dokla-dy. Richard Bradley hovoří dokonce o zadní části domu jako o márnici(Bradley 2001). Dům mohl být již v době svého obývání užíván též k pri-márnímu uložení ostatků předků, které mohly být později při jehoopuštění přemístěny, nebo se mohl stát místem definitivního pohřbujednoho či více jedinců, kteří v domě zůstali i po jeho opuštění, tedy po

99



transformaci domu živých v dům mrtvých. Již dříve jsme se zmiňovalio genealogickém významu pohřbívání v domech či alespoň uchovávánílebek jako relikvií předků v domech neolitiků v Anatolii a na Přednímvýchodě. Je možné, že i v počátcích středoevropského neolitu se po-dobný zvyk částečně uplatnil a stal se jednou z variant jinak ještě nezcela ustáleného pohřebního ritu. Roztroušené jednotlivé lidské kosti,dochované v zahloubených objektech v okolí dlouhých domů, mohoumít klíčový význam pro vysvětlení chybějících pohřebních nálezů v Če-chách. Z hodnocení známých dokladů klasických pohřebních nálezůz období neolitu vyplývá, že dokonce většina populace byla pohřbívá-na jiným, archeologicky těžko zachytitelným způsobem. Jednou z ta-kových pohřebních praktik mohlo být právě pohřbívání na povrchusídliště a v interiéru domů. Zvláštní význam mají zřejmě také pohřbydětí, které se kumulují právě v blízkosti domů.

V souvislosti s úvahou o využívání interiéru neolitických domůk pohřbívání a o transformaci domu živých v dům mrtvých je třeba zmí-nit rovněž diskusi o významu takzvaných stavebních jam zjištěnýchpodél dlouhých stěn některých domů. Evžen Neustupný již dříve zpo-chybnil tradiční interpretaci těchto mělkých objektů jako jam na těžbuhlíny k omítání stěn domů (Neustupný 1995a, 208). Neustupný předlo-žil celou řadu argumentů proti interpretaci těchto jam jako stavebníchhliníků, z nichž jeden z nejpádnějších je skutečnost, že se takové jámyobjevují v různých lokalitách bez ohledu na charakter podloží. Tzv. sta-vební jámy totiž byly zjištěny jak ve spraších, které by bezpochybymohly být vhodným materiálem pro omítání stěn, tak také v pískua štěrkopísku, které při předpokládané technologii stavby neolitickéhodomu mohly být jen stěží využity. Neustupný tak dospěl k závěru, že ty-to nepravidelné příkopy měly symbolickou ochrannou funkci a bránilydům proti nepříznivým silám.

Obě úvahy vychází z předpokladu, že jámy vznikly v době stavbynebo užívání domu. Domnívám se, že tyto příkopy mohly být vyhlou-beny i po zániku života domu a jeho přeměně v dům mrtvých, tedy v ja-kousi hrobku. Symbolická ochranná funkce by tedy v tomto případě ne-musela souviset s ochranou vnitřního prostoru domu živých, ale naopakvnějšího okolí domu mrtvých před neblahým působením duchů zemře-lých sídlících v opuštěné stavbě. Navíc zemina z mělkého výkopu semohla stát základem náspu pohřebního objektu, který se stal základemmyšlenky vršení pohřebních mohyl. Tato myšlenka se jistě potýká s vel-kým množstvím problémů a nedostatkem jednoznačných dokladů, jakse ale dovíme na následujících stránkách, již Vere Gordon Childe (1949)upozornil na nenáhodnou podobnost ve tvaru pozdně neolitických do-mů v podunajské oblasti a formě časně a staroeneolitických mohylv tomtéž prostoru. Lze tedy s velkou jistotou tvrdit, že mohylové po-

100



hřbívání na počátku eneolitu má své kořeny v podobě neolitickýchdlouhých domů. Mohla tedy existovat nějaká přechodná forma po-hřebních monumentů směřující od dlouhých domů k dlouhým mohy-lám. V této souvislosti jistě stojí za zmínku, že pozdější dlouhé mohylyv západní Evropě a na britských ostrovech byly rovněž lemovány měl-kými příkopy, jako tomu bylo u neolitických domů. Je tedy snad mož-né, že vzniku myšlenky budování mohyl v Evropě předcházel zvyk vršitnásep na trosky opuštěných domů s pohřby předků. Také skutečnost,že ne každý dlouhý dům byl opatřen mělkými podélnými jámami, mů-že naznačovat, že snad jen některé domy byly využívány k pohřbívání.Pro potvrzení této hypotézy zatím chybí jednoznačné archeologickédoklady, pro objasnění vzájemného chronologického vztahu půdorysůsloupových domů a podlouhlých jam v jejich bezprostředním soused-ství by bylo třeba systematicky sledovat stratigrafii jejich výplní a mož-né stopy zánikových transformací (Turek 2005).

Symboly, kult a kosmologie evropských neolitiků

Život lidí v pravěku byl velmi úzce spojen s rozsáhlým systémem sym-bolů a rituálů. Člověk tak žil v neustálém kontaktu s rituály, které se všakani zdaleka netýkaly jen kultovních obřadů, lze bez nadsázky říci, ževeškeré lidské aktivity byly více či méně ritualizovány. Společenské nor-my tak mnohdy vytvářely ritualizované tabu, které definovalo a do jistémíry i komplikovalo některé praktické a čistě sekulární úkony. Nám sednes, po více než dvou tisíciletích monotheismu, hledá prizma pohleduna pravěký kult jen velice těžko a je pravděpodobné, že mnohé zjevnéstruktury v lidském chování neumíme dosud správně interpretovat.

S matriarchátem a oslavou kultu bohyně matky byly tradičně spojo-vány drobné antropomorfní plastiky (idoly). Idoly zobrazují předevšímženské postavy s malými prsy a širokými boky. Byl to snad dobový sym-bol krásy? Sošky těhotných žen se objevují jen velmi málo. Interpre-tace těchto ženských idolů není ani zdaleka vyřešena. Zda jejich vytvá-ření souviselo s biologickou reprodukcí, tedy není možné potvrdit.Zobrazení široké pánve by mohlo symbolizovat připravenost k porodu,naopak malá prsa spíše nereprezentují ženy-matky. Je tedy možné, žefigurky zobrazují mladé dívky, již pohlavně dospělé, ale ještě bezdětné?Sloužily snad tyto idoly k iniciaci mladých děvčat a jejich uvedení dodospělého reprodukčního věku? Tyto otázky nejsme prozatím schopniuspokojivě zodpovědět, je však pravděpodobné, že idoly nezobrazujíbohyni matku ani jiné konkrétní božstvo. Některé z nich mají paže vymodelované do jakéhosi adoračního gesta, jde tedy spíše o zobrazenílidí uctívajících nadpřirozenou sílu, než o božstvo. Skutečnost, že

101



archeologové nalézají převážně jen fragmenty těchto sošek, zato ve vel-kém množství, naznačuje, že mohlo docházet k jejich záměrné frag-mentarizaci; je možné, že právě jejich rozlámání mohlo být jednímz hlavních rituálních úkonů, k němuž figurky sloužily v rámci nějakéhoceremoniálu. Kde se tyto a další společenské ceremoniály odehrávaly?V mladším neolitu nejspíše v areálech rondelů, tedy v soustavě kruho-vých příkopů a valů, které vymezovaly posvátný a před vnějším světemsymbolicky chráněný prostor. Tvar kruhu jistě nebyl pro svatyně vy-brán náhodně. Kruh zřejmě hrál v kosmologii neolitiků významnou ro-li, která snad souvisela se symbolikou slunce a měsíce.

Počátky zemědělství v Africe

Ačkoliv býval Egypt považován za kolébku zemědělství, skutečností je,že se neolitické hospodaření v povodí dolního Nilu ujalo relativně velmipozdě. Bylo to nejdříve v polovině 6. tisíciletí př. Kr. (nagadská kultura),tedy přibližně ve stejné době jako ve střední Evropě. Přibližně ve stejnédobě se v celé severní Africe objevily domestikované asijské ovce a kozy.Neolitizace dalších částí Afriky pak následovala až podstatně později. Naseverovýchodě Sahary se v pozdním Pleistocénu vyskytoval divoký skota ještě kolem roku 8000 př. Kr. (v době El Adam vlhké periody) jej lidé vy-užívali v západním Egyptě (Nabta Playa a Bir Kiseiba). Je dokonce prav-děpodobné, že je severoafrický skot genetickým předchůdcem neolitic-kého hovězího dobytka. Na jih Afriky se však skot dostal až během prvnípoloviny 1. tisíciletí po Kristu (totéž platí pro ovce), podobně jako země-dělství. Ačkoliv pastevectví ovládlo oblast Magrebu už v polovině 6. tisí-ciletí př. Kr., obilnářské hospodaření se zde uplatnilo až někdy kolem roku2000 př. Kr., v téže době se v Sahelu začalo s vysycháním Sahary uplat-ňovat perličkové proso podél její jižní hranice. Kolem roku 2500 př. Kr. sepastevci dobytka ze Súdánu posouvají ze stejného důvodu na jih do rov-níkové Afriky. Není známo, kdy se plodiny z oblasti úrodného půlměsícedostaly na etiopskou vrchovinu, ale bylo to zřejmě před rokem 500 př. Kr.(Bellwood 2005, 97–110). V oblasti subsaharské Afriky, v zónách Sahelua Savany se postupně uplatňovala domestikace lokálních plodin (různédruhy prosa, africká rýže, sorgum nebo guinejské yamy).

Neolitická revoluce na Dálném východě

V období mezi 7000–5000 př. Kr. došlo v širším povodí Jang-c’-ťiangv dnešní Číně (lokality: Bashidang, Chengtoushan, Lingjiatan, Peng -toushan, kultura Daxi) k domestikaci rýže a prosa a k vytváření zavla-

102



žovacích systémů. Tato zemědělská technologie postupně (6500 př. Kr.)dosahovala severně až k Chuang-Che (lokality: Jiangzhai, Banpocun,Laoguantai, kultura Jangshao). Objevuje se zde také velmi časná kera-mická produkce. V 5. tisíciletí př. Kr. se již setkáváme s domestikova-ným vepřem, psem a pravděpodobně i buvolem. Oblast jižní Číny (kul-tura Shixia) a Hong Kongu (v deltě Perlové řeky) byla neolitizována ažkolem roku 3000 př. Kr. Podstatně později se pěstování rýže uplatnilov jihovýchodní Asii. V Barmě v povodí Irrawaddy kolem roku 3000 př. Kr.,v Indočíně na Mekongu kolem roku 2000 př. Kr., v Severní Indii podélGangy 3000–2000 př. Kr. a v jižní Indii až po roce 1000 př. Kr. NaBorneu se pak zemědělství uplatnilo kolem 2300 př. Kr. a na Filipínáchaž po roce 1700 př. Kr. (Bellwood 2005, 111–127). Částečnou neolitizacivýchodní Indonésie a Východního Timoru lze datovat do poloviny 2. tisí-ciletí př. Kr. a Melanésie 1400–800 př. Kr. Výjimkou v této oblasti je vrcho -vina Papuy–Nové Guineje, kde byl v údolí Waghi už po roce 8000 př.Kr. – a ve velkém rozsahu kolem roku 5000 př. Kr. – zaveden systém od-vodňovacích kanálů zúrodňujících bažiny za účelem pěstování tara, ya-mů, cukrové třtiny a lokálních banánů (Australimusa). Zemědělstvív Austrá lii, na Novém Zélandu a v Polynésii bylo zavedeno evropskýmikolonisty až v poslední třetině 2. tisíciletí n. l. (Bellwood 2005, 128–144).

Původní obyvatelé Austrálie kontinent osídlili již před 50 až 60 tisí-ci lety. Aboriginská kultura je charakteristická svou zjevnou vazbou napřírodu a přírodní prostředí, která vyplývá z výrazné lovecko-sběračskéspecializace. Tato kultura jistě není na celém kontinentu jednotná, na-víc Aboriginci nejsou jedním etnikem, stovky jazykových skupin sevzájemně musí dorozumívat anglicky. Liší se ale i v závislosti na charak-teru a bohatství životního prostředí, v němž žijí, kulturou. Na mapě ja-zykových skupin je patrné že osídlení v úrodných oblastech NovéhoJižního Walesu a Viktorie, zvláště pak podél významné řeky Murray, jeroztříštěno do velmi malých jazykově odlišných území, zatímco v arid-ních, pouštních oblastech ve vnitrozemí ostrova bylo osídlení značněrozptýleno a jazykové skupiny zde pokrývají rozsáhlá území (Hiscock2008; Turek 2008).

V motivech zobrazovaných na skalních plochách (obr. 11), ale i napřenosných obrazech na kůře eukalyptů jsou často zobrazována zvířata,která jsou součástí aboriginské kosmologické tradice z „Času snění“(Dream time). Tak třeba Duhový had představuje jakéhosi stvořitele, kte-rý se vlnil australskou krajinou a vytvořil zde údolí, řeky, pohoří i pou-ště. Z vajec, která had snesl, se vylíhly lidské bytosti, z nichž se později,v případě jejich provinění vůči kosmologickému řádu, stala zvířata.

Velmi specifický insulární vývoj lze pozorovat v Japonsku, kde v době od 14 000 do 300 př. Kr. dominovala lovecko-rybářsko-sběračská

103



kultura Jōmon. Tato kultura je často srovnávána s předkolumbovskýmikulturami pacifického pobřeží severozápadu Ameriky, protože v obouregionech došlo konvergentně k vývoji v komplexní společnost na zákla-dě lovecko-sběračské ekonomiky s jen omezeným hortikulturalismem.

První fáze kultury – časný Jōmon (14 000–4000 př. Kr.) – začala v do-bě, kdy bylo Japonsko stále ještě spojeno s kontinentální Asií v úzkémpoloostrově. Tání ledovců a zvednutí hladiny moře na počátku Ho -locénu (asi před 12 000 lety) vytvořilo japonský archipelag v jeho dnešní podobě, vzdálený (v Kyushu) asi 190 km od nejbližší pevninyKorejského poloostrova. V té době započala japonská pravěká kulturníizolace. Vegetace souostroví byla transformována na konci doby ledo-vé, a tak na jihozápadě v Honshu, Shikoku a Kyushu dominují stáleze-lené listnaté lesy, zatímco opadavé stromy a konifery byly běžné v seve-rovýchodní části souostroví, tedy v Honšú a na jižním Hokkaido.

104


Obr. 11. Anbangbang, Národní park Kakadu, Severní Teritorium, Austrálie.Aboriginské skalní umění zobrazující mytické bytosti lidí, kteří se proměníve zvířata. (Foto M. Bárta)


Mnoho dřevin, jako jsou buky, kaštany či duby, poskytovalo bohatézdroje potravy pro lidi a zvířata.

Ačkoliv jde o nezemědělskou kulturu, je známa jako první na světě,která vyráběla keramické nádoby (obr. 12). Zlomky keramiky z lokalitOdai yamamoto I, Kamikuroiwa a z jeskyně Fukui Cave jsou datovanédo 14. tisíciletí př. Kr. Nejstarší keramika kultury Jōmon se vyznačujeotisky šňůry. Tato výzdoba dala v japonštině název celé kultuře.Keramika má opravdu dlouhý vývoj a je klasifikována do 70 různýchstylů s mnoha lokálními varietami (Mizoguchi 2002).

Pravěk Nového světa

Severní i Jižní Amerika nikdy neprošly rapidní a totální neolitizací ja-ko Přední východ a Evropa. Kromě kukuřice zde nebylo mnoho plo-din vhodných k domestikaci, která by zcela převládla v subsistenci.Zvláště vzhledem k cereální produkci byla kukuřice jedinou vhodnouplodinou. Podobný nedostatek vhodných druhů lze pozorovat i u fau-ny vhodné k domestikaci. Výjimku představují lamy, alpaky a morčatave vysokých Andách Peru a Bolívie. Krocani a jateční psi byli zase do-mestikováni ve Střední Americe, zejména v mayské oblasti. Nejstaršíkeramika Nového světa je známa z brazilské Amazonie. Tato kera -mika z Taperhiny je datována do roku 6000 př. Kr. Přibližně ve stejné

105


Obr. 12. Keramika lovecko-sběračské kulturyJōmon, Japonsko. (Foto M. Bárta)


106


Obr. 13. Chinchorro mumie, Peru, 5050–1800 př. Kr. (Archiv autora)


době začali lidé kultury Chinchorro na jihu Peru a severu Chile mu-mifikovat své mrtvé. Jsou to nejstarší doklady uměle mumifikovanýchlidských ostatků na světě. Nejstarší mumie objevená v poušti Ataca -ma je datována do období kolem 7020 př. Kr. Běžně se Chinchorromumie objevují od roku 5000 př. Kr. a jejich vrchol spadá na konec4. tisíciletí př. Kr. Jsou současné s kulturami Las Vegas a Valdivia napacifickém pobřeží Ekvádoru a Norte Chico na pobřeží středníhoa severního Peru.

Chinchorro mumie (obr. 13) byly velmi komplexně mumifikoványodstraněním vnitřních orgánů a jejich nahrazením rostlinnými vláknynebo zvířecími chlupy. V některých případech balzamovač stáhnul ků-ži a odstranil z mrtvého těla veškerou měkkou tkáň, kterou nahradilsměsí hlíny a popela. Dlouhé kosti a páteř byly vyztuženy dřevěnýmityčemi a pokožka byla opět natažena zpět. Vznikly tak jakési mumifi-kované sochy, které ležely na lehkých márách nebo byly postaveny v in-teriéru. Velké odpadní hromady mušlí a chemická analýza lidskýchkostí naznačují, že až 90 % stravy těchto lidí byly mořské plody a ryby.Tradice Chinchorro mumií se udržela až do roku 1800 př. Kr. a jejichsymbolika se promítla do kosmologie jich tvůrců v podobě figureka amuletů představujících tyto mumie.

Nejstarší keramiku v Andách reprezentuje kultura Valdivia v Ekvá -doru v období mezi lety 3500–3000 př. Kr., tyto komunity se již plněspecializovaly na pěstování kukuřice. Pro Střední Ameriku je nejstaršíkeramika známa z období kolem roku 2000 př. Kr., v Panamě snad ještěo tisíc let dříve. Nejstarší doklady domestikované kukuřice pocházíz archeobotanických nálezů z jeskyně Guila Naquitz v Oaxaca. Na jihozápadě USA, v jižní Arizoně, jsou známa zemědělská sídliště s nálezy kukuřice a zásobních jam z doby kolem roku 2000 př. Kr. a při-bližně o 500 let později i systém irigačních kanálů. V údolích Ohioa Tennessee a přiléhajícího údolí Mississippi (Eastern Woodlands) je už v období 3000–2000 př. Kr. doložena kultivace semen. Kukuřice jezde pěstována od prvních století po Kristu a šíří se severně až do oblas-ti velkých jezer, kde končí její klimatická zóna.

Výběrová literatura

Ammerman, A. J.; Cavalli-Sforza, L. L.1984 The Neolithic Transition and the Genetics of Populations in Europe.

Princeton: Princeton University Press.

Bellwood, P.2005 First Farmers. The Origins of Agricultural Societies. Oxford: Blackwell

Publishing.

107



Binford, L. R.1968 Post-Pleistocene Adaptations. In Binford, S. R.; Binford, L. R. (eds.).

New Perspectives in Archaeology. Chicago: Aldine Publishing Company,s. 313–341.

Bradley, R.2001 Orientations and origins: a symbolic dimensions to the long hou-

se in Neolithic Europe. In Antiquity 75, s. 50–56.

Breasted, J. H. 1907 Ancient Records of Egypt: Historical Documents from the Earliest Times

to the Persian Conquest, collected, edited, and translated, with Commentary.Chicago: University of Chicago Press.

Clark, G.1969 World Prehistory. Cambridge: Cambridge University Press.

Cohen, M. N.; Arne Lagos, G. J. (eds.)1984 Palaeopathology at the origins of agriculture. Orlando: Orlando

University Press.

Childe, V. G. 1935 New Light on the Most Ancient East: The Oriental Prelude to European

Prehistory. Londýn: Kegal Paul.1939 Man Makes Himself. Londýn: Watts.1949 The origins of Neolithic culture in northern Europe. In Antiquity 32,

s. 129–135.

Hauptmann, H.1999 The Urfa Region. In Özdogan, M. (ed.). Neolithic in Turkey, Istanbul,

Arkeoloji ve Sanat Yayinlari, s. 65–86.

Heun, M.; Schafer-Pregl, R.; Klawan, D.; Castagna, R.; Accerbi, M.;Borghi, B.; Salamini, F.

1997 Site of Einkorn Wheat Domestication Identified by DNA finger -printing. In Science 278, s. 1312–1314.

Hiscock, P.2008 Archaeology of Ancient Australia. Abingdon – Oxon: Routledge.

Hodder, I.1990 The Domestication of Europe. Structure and Contingency in Neolithic

Societies. Oxford: Blackwell.2006 The Leopard’s Tale: Revealing the Mysteries of Çatalhöyük. Londýn:

Thames & Hudsons.2010 (ed.) Religion in the emergence of civilization. Çatalhöyük as a case study.

Cambridge: Cambridge University Press.

108



Kenyon, K.1957 Digging up Jericho. Londýn: Ernest Benn Limited.

Lewis-Williams, D; Pearce, D.2005 Inside the Neolithic Mind: Consciousness, Cosmos and the Realm of

the Gods. Londýn: Thames & Hudsons.

Lüning, J.; Kloos, U.; Albert, S.1989 Westliche Nachbarn der bandkeramischen Kultur: La Hoguette

und Limburg. In Germania 67, s. 355–420.

Matthews, R.; Nashli, H. F.; Mohammadifar, y.2013 The Neolithisation of Iran. Oxford: BANEA – Oxbow Books.

Mellaart, J.1967 Çatal Hüyük. A Neolithic Town in Anatolia. Londýn – New york:

Thames & Hudsons.

Mithen, S.2003 After the Ice: A Global Human History 20.000 – 5.000 BC. Londýn:

Weidenfeld & Nicolson.

Mizoguchi, K.2002 An Archaeological History of Japan: 30.000 B.C. to A.D. 700.

Pennsylvania: University of Pennsylvania Press.

Modderman, P. J. R.1970 Linearbandkeramik aus Elsloo und Stein. In Analecta Praehistorica

Leidensia 3, Leiden.

Neustupný, E.1983 Demografie pravěkých pohřebišť. Praha: Archeologický ústav ČSAV.1995a The significance of facts. In Journal of European Archaeology 3 (1),

s. 189–212.1995b Úvaha o specializaci v pravěku. In Archeologické rozhledy 47,

s. 641–650.1998 Otherness in Prehistoric Times. In KVHAA Konferenser 40,

Stockholm, s. 65–71.

Neustupný, E.; Dvořák, Z.1983 Výživa pravěkých zemědělců: model. In Památky archeologické 74,

s. 224–257.

Peters, J.; Schmidt, K.2004 „Animals in the symbolic world of Pre-Pottery Neolithic

Göbekli Tepe, south-eastern Turkey: a preliminary assessment.“ In Anthropozoologica 39.1, s. 179–218.

109



Renfrew, C.1987 Archaeology and Language. The Puzzle of Indo-European Origins. Londýn:

Jonathan Cape.

Sagona, A.; Zimansky, P.2009 Ancient Turkey. Abingdon – Oxon: Routledge.

Sahlins, M.1974 Stone Age Economics. Londýn: Tavistock Publications, Ltd.

Schmidt, K.2006 Sie bauten die ersten Tempel. Das rätselhafte Heiligtum der Steinzeitjäger.

Mnichov: Verlag C.H. Beck.

Stringer, C.1990 Comments on „Symbolism and modern human origins by

J. Lindley and G. Clark“. In Current Athropology 31, s. 248–249.

Strouhal, E.1973 Five Plastered Skulls from Pre-Pottery Neolithic B Jericho:

Anthropological Study. In Paléorient 1:1-2, s. 231–247.

Turek, J.1990 Pohřební ritus a otázky sociální struktury kultury se šňůrovou

keramikou – The burial rite and a question on social structure of the Corded Ware culture. In Archaeologia Iuvenis I–1990, s. 6–10.

2005 Praha kamenná. Neolit – mladší doba kamenná; Eneolit – pozdnídoba kamenná. In Lutovský, M.; Smejtek, L. (eds.). Pravěká Praha.Praha: Libri, s. 157–348.

2008 Australská archeologie „času snění“. In Martin E. (ed.). Limitya možnosti historického poznání. Olomouc – Pardubice: UniverzitaPalackého v Olomouci – Univerzita Pardubice, s. 165–173.

Vencl, S.1985 Žaludy jako potravina. K poznání významu sběru pro výživu

v pravěku. In Archeologické rozhledy 38, s. 516–565.

110



3. Na prahu nového řádu. První tvůrci chrámů a keramiky (10 000–4000 př. Kr.), In: Bárta,...

Documents

Transcript of 3. Na prahu nového řádu. První tvůrci chrámů a keramiky (10 000–4000 př. Kr.), In: Bárta,...