JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ

V BRNĚ

Hudební fakulta

Katedra dechových nástrojů

Studijní obor

Klarinet

Uplatnění klarinetu v jazzu – hlavní

představitelé

Bakalářská práce

Autor práce: Tomáš Kůgel Dis.

Vedoucí práce: MgA. Jan Dalecký

Oponent práce: doc. Mgr. Milan Polák

Brno 2013

Bibliografický záznam

KUGEL, Tomáš, Uplatnění klarinetu v jazzu – hlavní představitelé [the

application of the clarinet in jazz - the main leaders]. Brno: Janáčkova

akademie múzických umění v Brně, Hudební Fakulta,Katedra

dechových nástrojů, rok. 2013. Vedoucí diplomové práce MgA. Jan

Dalecký.

Anotace

Diplomová práce Uplatnění klarinetu v jazzu – hlavní představitelé,

pojednává o historii klarinetové hry a klarinetistech, kteří rozvíjeli jak

hru na klarinet, tak celkové pojetí jazzové kompozice a improvizace

od počátku jazzu aţ po dnešní dobu.

Annotation

Diploma thesis „ the application of the clarinet in jazz - the main

leaders” deals with the history of clarinet play and clarinetists, who

developed both the clarinet and the overall concept of jazz

composition and improvisation of jazz from the beginning up to the

present time.

Klíčová slova

Klarinet, jazz, dixieland, bebop, swing, cool jazz, Benny Goodman, Artie Shaw,

Eddie Daniels, Jimmy Noone

Keywords

clarinet, jazz, dixieland, bebop, swing, cool jazz, Benny Goodman, Artie Shaw,

Eddie Daniels, Jimmy Noone

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a

pouţil/a jen uvedené prameny a literaturu.

Brně, dne 1. 5. 2013 Jméno Příjmení Tomáš Kůgel

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval MgA. Janu Daleckému za

poskytnutí potřebných materiálů, konzultačních hodin a za

přednášky v Dějinách jazzu, které mi jsou inspirací a vyplňují mezery

v mém studiu klasické hudby.

Obsah

PŘEDMLUVA .............................................................................. 1

ÚVOD ......................................................................................... 2

1. DIXIELAND ................ ОШИБКА! ЗАКЛАДКА НЕ ОПРЕДЕЛЕНА.

2. SWING A VRCHOL KLARINETOV0 ÉRY ................................... 7

3. BEBOP, KONEC NEJSLAVNÉJŠÍ KLARINETOV0 ÉRY ............ 15

4. COOL JAZZ A FREE JAZZ ..................................................... 20

5. 70., 80., 90. LÉTA A KLARINETISTÉ V DNEŠNÍ DOBĚ .......... 25

ZÁVĚR ..................................................................................... 31

POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................... 32

SEZNAM PŘÍLOH ...................................................................... 33

PŘÍLOHY .................................................................................. 34

1

Předmluva

Tuto práci jsem si vybral z několika důvodů. Ten hlavní je, ţe

studuji na klarinet klasickou hudbu a poslední dobou se nejen

interpretačně věnuji i hudbě jazzové. Jak jsem však postupně

zjišťoval, mé poznatky o hlavních představitelých a stylu hry nebyly

dostačující proto, abych mohl z nějakých kořenů při improvizaci

vycházet a nacházet přitom svůj styl hry.

2

Úvod

Rozhodl jsem se, ţe si vyhledám a nastuduji vše o přednějších

klarinetistech a jejich hře v jazzu od počátku po dnešní dobu

a vyberu ty nejdůleţitější a pro mě nejbliţší, o kterých napíšu.

Budu se zabývat nejen jejich stylem hry, ale i kompozicí a tím, kde

v průběhu ţivota působili, koho a jak ovlivnili a kdo ovlivňoval je.

Budu postupně nastudovávat jejich nahrávky a snaţit se popsat

jejich hru od barvy tónu, po improvizaci.

3

1.

Dixieland

Na počátku 20. století, se jazz začal objevovat jako součást

široké hudební revoluce všeobjímající ragtime, blues, spirituály a

pochody. Samozřejmě k této hudební revoluci přispívali hlavně

Afroameričané. Tato hudba slouţila hlavně k tanci. Zmínil bych dvě

slavné kapely, které na počátku vznikly. Jednou z nich byla kapela

trumpetisty Charlese „Buddyho“ Boldena, další pak Kid Ory's

Woodland Band. Právě Buddy Bolden vymyslel beat, který nazval

„big four“, to znamená, ţe bubeník akcentuje čtvrtou dobu v

pochodu. „Díky tomuto beatu se muzikanti nemuseli striktně drţet

not, ale hráli ve variacích, improvizovali a organizovali si melodie po

svém. A právě v tu chvíli započal jazz“1. V této éře byl klarinet jedním

z hlavních instrumentů, vedle banja, trumpety, trombónu, klavíru,

tuby, později pak kontrabasu a bicích. Klarinet byl většinou vyuţíván

v orchestrech jako melodický nástroj, doplňující dechovou sekci

(trombón, trumpeta, saxofón), nebo byl vyuţíván v různých

komorních obsazeních, kde mohl zastupovat i jediný melodický

nástroj. V této počáteční éře působilo mnoho klarinetistů, já však

zmíním jen tři, kteří nějakým způsobem zásáhli klarinetové dění a

posouvali způsob hraní, kterému se později učilo mnoho dalších

klarinetistů.

Jedním z prvním klarinetistů, o kterém budu psát, byl Johnny

Dodds. Narodil se 12. 4. 1892 v New Orleansu. Pocházel z hudební

rodiny, jeho otec byl amatérský houslista. Jeho učitelé byli Lorenzo

Tio a Charlie McCurdy. Jeho prvním profesionálním působištěm byl

orchestr slavného trombonisty Edwarda Oryho ( známý jako Kid Ory).

Poté působil u Billyho Macka a Kinga Olivera (Creole Jazz Band), kde

vystřídal Jimmieho Noona. Pro Kinga Olivera byla důleţitá Doddsova

1 Dokmunetární film Buddy Bolden and Birth of Jazz, Winton Marsalys

4

stylová hra, při které vţdy respektoval a většinou díky svým typickým

osminkovým akordickým rozkladům i vytvářel základní rytmický tep,

ale zároveň i dokonale definoval harmonii.

Později opustil Creole Jazz Band a našel působiště v Chicagu v

podniku Burta Kellyho, kde hrál s Nattym Dominiquem – trumpeta,

Honorém Dutrayem – trombon, Charliem Alexandrem – piano, Billem

Johnsonem – basa a „Baby“ Warrenem Doddsem, svým mladším

bratrem – bicí.

Dodds se setkal s plejádou klíčových osobností historie

klasického jazzu. Nahrál snímky se studiovými soubory Louise

Armstronga Hot Five (1925-27) a Hot Seven (1927), nahrával s

Oliver's Creole Jazz Bandem a Jelly Roll Mortonem. Působil

v seskupeních s malebnými dobovými názvy New Orleans Wanderers,

New Orleans Bootblacks, Dixieland Jug Blowers, Dixieland

Thumpers, State Street Ramblers, Chicago Footwarmers, Paramount

Pickers, Beale Street Washboard Band ad. Své umění zvěčnil i na

mnoha snímcích bluesových zpěvaček (Ida Coxová, Elzadie

Robinsonová, Hociel Thomasová aj.).

V krizi na počátku 30. let se musel chvíli ţivit jako taxikář. To

ho ale v roce 1937, kdy opět narůstal zájem o starší jazzové styly,

přivedlo k hraní. Účastnil se jam sessions, které pořádal trumpetista

Paul Mares, v nichţ docházelo k přirozenému splynutí bělošských a

černošských hudebníků.

Johnny Dodds zemřel 8. 8. 1940 v Chicagu po několika

srdečních infarktech. S jeho robustním bluesovým tónem, širokým

vibrátem, silným sytým tónem, který byl vyprodukován díky tvrdým

plátkům, které pouţíval a perfektním glissandem, díky kterému pro

něj nebyl problém spojit jakékoli intervaly, se jeho systém

septakordových rozkladů v osminovém pohybu později stal modelem

pro většinu revivalistických klarinetistů.

5

Jedním z nejvýraznějších současníků Johnnyho Doddse byl

Jimmie Noone, narozený 23. 4. 1885 na farmě poblíţ New Orleansu.

Hře na klarinet se učil u Lorenza Tia Jr. Profesionálně začal působit u

Freddieho Kepparda. V roce 1918 hrál v Chicagu v různých

souborech, například u Billyho Johnsona, Ollieho Powerse v Paradise

Garden a jeho slavné odbobí započalo v orchestru Doc Cooka. Zde

začal projevovat své veliké nadání a ojedinělé umění.

Svůj první malý soubor zaloţil roku 1926 s názvem Jimmie

Noone's Apex Club Orchestra. Nahrávky tohoto souboru se řadí mezi

nejvýznamější snímky tohoto období (Apex Blues, It's Tight Like That,

Sweet Sue, Four Or Five Times). Soubor měl taky velký vliv na mladé

muzikanty. Zváštností tohoto orchestru bylo to, ţe v melodické sekci

měl jen klarinet a altsaxofon. V Apex Club Orchestra působila

spousta vynikajících mladých muzikantů, například na saxofon Joe

Poston nebo Eddie Pollack. Na piáno se vystřídali Earl Hines, Alex

Hill a Zinky Cohn, jedni z nejlepších z Chicaga. Noone působil

začátkem 40. let v Oryho Creole Jazz Bandu.

Jimmie Noone byl jedním z nejvýraznějších kreolských

představitelů klarinetové školy. Jeho styl byl velmi odlišný od jeho

současníků Johnnyho Doddse a Sidneyho Becheta díky jeho

jemnému a více romantickému tónu. Snaţil se nikdy neopakovat v

sólech, vyhýbal se schematickým postupům. Pouţíval více staccato v

rychlých akordických rozkladech. Svou hrou ovlivnil mnoho bílých

klarinetistů jako Bennyho Goodmana nebo Jimmyho Dorseye.

Legenda praví, ţe slavný francouzský skladatel Maurice Ravel

navštívil Apex Club, kde si zapisoval Nooneho sóla a druhý den to dal

zahrát svému klarinetistovi v symfonickém orchestru, který řekl, ţe je

to nemoţné zahrát2. Jimmie Noone zemřel v Los Angeles 19. 4. 1944.

Třetím a posledním hlavním představitelem této počáteční éry

byl Sidney Bechet. Narodil se 14. 5. 1897 v New Orleansu. Na

6

klarinet se učil hrát u Georga Baqueta. Kromě klarinetu hrál i na

soprán saxofon, takţe na většině jeho nahrávek slyšíme tento nástroj.

Jako mladý hrával příleţitostně u Bunka Johnsona, Freddieho

Kepparda a Boba Petita. V letech 1914 – 1916 působil ve skupině

Clarence Williamse. S Williamsem natočil své první snímky. Se

souborem Black Revue v letech 1928 – 1930 podnikl evropské turné.

V 30. letech se přesunul do New Yorku, kde v období

hospodářské krize působil jako krejčí. Na začátku 40. let vystupoval

se svým triem v Greenwich Village a v Town Hall. Krátce po natočení

skladeb Delta Mood a Leeve Blues emigroval do Francie, kde se stal

jednou ze stěţejních osobností tamního jazzového a uměleckého

ţivota. Účinkoval i ve filmových hudebních komedií jako jsou Ah!

Quelle équipe (1957) a La routte bonheur (1953).

Sidney Bechet byl jedním z nejvýznamnějších představitelů

neworleánské klarinetové školy. Patřil k nejvýraznějším melodikům

jazzu. Svého dramatického obsahu dosahoval pomocí arpegií, které

jsou srovnatelné s technikou hudby v 17. a 18. století. Jeho skladba

Petite Fleur (1952) si získala popularitu v komerčních orchestrech,

stejně jako jeho balet La nuit est une sorciére, který v roce 1960

zfilmoval reţisér Marcel Martin.

2 http://mplsjazzman.blogspot.cz/2011/04/heroesjimmie-noone.html

7

2.

Swing a vrchol klarinetové éry

Tento styl vznikal na začátku 30. let 20. století. Původně

vychází ze stejnojmenného tance, který si vytvořili mladí

Afroameričané. Je také označován jako přechod od tradičního jazzu k

modernímu jazzu. Začínají se také rasově míchat orchestry. Swing je

dobou, kdy vznikaly big bandy, v obsazení například čtyř saxofonů,

tří trumpet, tří trombonů, klavíru, kontrabasu, kytary a bicí

soupravy. Samozřejmě fungovaly i menší komorní sestavy. Opět

zmíním pár nejvlivnějších hudebníků. Byli jimi Artie Shaw, Benny

Goodman, Cab Calloway, Count Basie, Duke Ellington, Erskine

Hawkins a Fletcher Henderson. Nejznámější z big bandů byl Glenn

Miller Orchestra, který byl typický tím, ţe klarinet v dechové sekci

hrál nejvyšší hlas. Díky tomu Glenn Miller získal svůj specifický zvuk.

V období 30. - 50. let vznikaly různé formy swingu. Například

Lindy Hop, Balboa, Collegiate Shag, St. Louis Shag, Jitterbug, Lindy

Charleston, Eastern Swing, Eastern Coast Swing, Western Swing,

Boogie-Woogie, Carolina Shag, Imperial Swing, Jive, Skip Jive,

Modern Jive, Rock and Roll atd. Podrobněji se těmito styly zabývat

nebudu, protoţe se jedná o taneční styly.

Jedním z nejslavnějších velikánů swingu a zároveň klarinetistů

byl bezpochyby Benny Goodman. Uţ jen tím, ţe to byl první z

bělochů, uznávaný v černošské hudbě, osobitý a velmi

zapamatovatelný skladatel a klarinetista, si Benny Goodman zaslouţil

celosvětovou slávu.

Narodil se 30. 5. 1909 v Chicagu v chudé ţidovské rodině. Na

klarinet začínal hrát jako dítě v synagogálním orchestru. Původně byl

vychováván jako hráč klasické hudby, v pozdějším věku nahrál

několik klasických koncertů, dokonce vystupoval v Carnegie Hall, kde

8

s Josefem Szigetim a Bélou Bartókem uvedli jeho Kontrasty pro

klarinet, housle a klavír. Psali pro něj Paul Hindemith, Morton Gould

a Aaron Copland (Coplandův koncert pro klarinet je i v dnešní době

pouţíván jako konkurzní i soutěţní skladba). Ovšem Bennyho

největší vliv poznamenal jazz.

Své prvé velké angaţmá získal v roce 1925 v orchestru Bena

Pollacka, zde také rok později nahrává své první sólo do skladby He's

The Last Word. Po smrti svého otce se přesunul do New Yorku, kde

působil se svým vlastním combem i s mnoha jinými formacemi. Roku

1934 sestavil na podnět Johna Hammonda3 vlastní swingový

orchestr, se kterým hrál v televizní show Let's Dance. Tento orchestr

se postupně stane nejpopulárnějším v období swingu. Po jednom

koncertě za Bennym přišel sám Fletcher Henderson, aby mu

pogratuloval a dokonce ho srovnal s Johnnym Doddsem4. Fletcher

Henderson byl z Goodmana tak nadšený, ţe mu ze začátku finančně

pomáhal. Jeden z nejvýznamějších koncertů tohoto orchestru proběhl

16. 1. 1938 v Carnegie Hall, který byl prvním jazzovým podnikem v

této koncertní síni.

Od roku 1935 je Benny Goodman vedoucím nejen big bandů,

ale i několika jazzových comb. Nejdříve to bylo trio s Teddym

Wilsonem – piano a Genem Krupou – bicí, o rok později se sestava

rozšířila o Lionela Hamptona – vibrafon a od roku 1939 se z kvarteta

stalo sexteto, ve kterém působil například Charlie Christian na

kytaru.

V letech 1945 – 1949 vedl Benny Goodman opět big band a se

svým sextetem koncertoval po Evropě. Mimo jiné natáčí hudbu k

autobiografickému filmu The Benny Goodman Story (1955).

3 Televizní producent a režisér - http://www.imdb.com/name/nm0358759/

4 The Benny Goodman Story (1955)

9

Roku 1962 sestavil orchestr pro koncerty v SSSR, do kterého

zařadil mnoho významných sólistů. Vystoupil také v Rumunsku, na

Jazz Jamboree ve Varšavě a při příleţitosti 40. výročí koncertu v

Carnegie Hall uspořádal vzpomínkový koncert, na němţ se podíleli

spolupracovníci z různých období. Zemřel 13. 6. 1986 v New Yorku.

Benny působil také v několika filmech: Hollywood Hotel (1938),

The Powers Girl (1943), The Gang‟s All Here (1943), Sweet And

Lowdown (1944), Big Broadcast Of 1937 (1936), Syncopation (1942),

Stage Door Canteen (1943), Make Mine Music (1946), A Song Is Born

(1948) a výše zmíněný The Benny Goodman Story (1956). Je autorem

nebo spoluatorem skladeb Air Mail Special, A Smooth One, Balkan

Mixed Grill , Benjie‟s Bubble, Board Meeting, Clarinetitis, If Dreams

Come True, Don‟t Be That Way, Flying Home, Four Once More,

Georgia Jubilee, House Hop, Killer Diller, Kingdom Of Swing, Life

Goes To A Party, Lulluby In Rhythm, Macedonia, Opus Local 802,

Pick A Rib, Rachel‟s Dream, Seven Come Eleven, Smoke House, Soft

Winds, Solo Flight, Stompin„ At The Savoy, Swing Angel, Texas Tea

Party a dalších.

Právě díky Bennymu Goodmanovi se opadávající nálada

nadšení z jazzu opět oţivila a díky tomuto počinu se mu říká King Of

Swing. Navazoval na vývojovou linii Fletchera Hendersona, Casa

Loma Orchestru Glena Graye, McKinney‟s Cotton Pickers a jejich

prvky dokázal přizpůsobit širšímu publiku a dokonce přivedl jazz do

koncertních sálů. Byl jedním z prvních kapelníků, kteří se zaslouţili o

angaţování černých muzikantů mezi bílé a tím se zaslouţil o to, ţe se

rasové míchání stalo samozřejmostí.

Jeho osobitá hra na klarinet byla často napodobovaná. Měl

velmi vysokou technickou úroveň, právě proto si mohl dovolit hrát i

klasické koncerty. Obohatil chicagské styly hry na klarinet a dokázal

je obohatit o několik nových prvků. Zredukoval chicagské vibrato,

vyvinul průzračný tón a ve vysokých polohách, kde se velmi často a

10

rád pohyboval, dosáhl charakteristického zvuku. Jeho melodika často

přináší swingová klišé, a to jak v metrickém uspořádání, tak i ve

výstavbě a v intervalových sledech.

Tvrdí se, ţe největším Goodmanovým konkurentem byl

klarinetista Artie Shaw. Narozen 23. 5. 1910 v New Yorku, o rok

mladší neţ jeho, podle mě slavnější kolega Benny Goodman. Také

ţidovského původu, ale na rozdíl od Bennyho byl antisemitou, a to

natolik, ţe z původního jména Arthur Jacob Arshawsky se nechal

přejmenovat právě na Artieho Shawa a odmítal jakoukoli spojitost s

ţidovským původem.

V Americe se vytvořily dva tábory. Jeden, co nedal dopustit na

Bennyho Goodmana a druhý naopak na Artieho Shawa. Osobně si

myslím, ţe Benny Goodman neměl potřebu nějakým způsobem

soupeřit s Artiem Shawem. Ale i ten rozhodně znamenal pro hudební

rozvíjení v této éře hodně.

Ve svých třinácti letech začal hrál na saxofon, o tři roky později

přestoupil na klarinet, u kterého zůstal. Mezi lety 1926 a 1936 Shaw

koncertoval s mnoha kapelami a bigbandy. V tomto období také

působil v Clevelandu jako hudební reţisér a aranţér orchestru, který

vedl houslista Austin Wylie. V letech 1929 a 1930 hrál s orchestrem

jazzového pianisty a kapelníka Irving Aranson„s Commanders, kde si

poprvé vyzkoušel hrát klasickou hudbu, kterou později zařadil do

svého skladatelského repertoáru. V roce 1935 uvedl své vlastní

skladby v newyorském Imperial Theater za doprovodu smyčcového

kvateta, coţ v té době představovalo absolutní novinku v jazzové

hudbě. Jednou ze skladeb tohoto typu a zároveň jedna z jeho

nejslavnějších byla skladba Interlude in B-flat. Artie Shaw se nebál

ani experimentovat s bebopem.

Díky tomuto koncertu se rozhodl, ţe do svého big bandu zařadí

i smyčcovou sekci. S tímto big bandem nahrál mnoho populárních

11

hitů, jako například Stardust s trumpetovým sólem Billyho

Butterfielda, Back Bay Shuffle, Moonglow, Rosalie, Frenesi a skladbu

od Cole Portera Begin The Beguine, která se stala jedním z největších

bestsellerů swingové éry a jeho orchestr začal velmi konkurovat big

bandu Bennyho Goodmana.

V jeho bandu působilo mnoho slavných hudebníků. Například

bubeník Buddy Rich, zpěvák Mel Tormé, kytaristé Barney Kessell,

Jimmy Raney, Tal Farlow, trombonista Ray Coniff a zpěvačky Helen

Forrest a Billie Holiday. Zajímavé je, ţe Billie Holiday po natočení

skladby Any Old Time opustila po nátlaku producentů a diváků

orchestr, a to z toho důvodu, ţe její hlas se příliš nepodobal

mainstreamovým zpěvačkám5.

Ve 40. letech si zaloţil kombo, které vystupovalo pod názvem

Gramercy Five. Několikrát ohlásil svůj odchod ze scény, ale pokaţdé

se vrátil a obnovil kapelu Gramercy Five. Pět let ţil ve Španělsku

(1955 – 1960) a po návratu do USA se stal filmovým producentem a

televizním komentátorem. Napsal dva romány a autobiografii The

Trouble In Cinderella. Napsal několik skladeb, například Any Old

Time, Back Bay Shuffle, Comin‟ On, Moonray Monsoon, Nightmare,

Non – Stop Flight, One Foot In The Groove a koncert pro klarinet,

který se zařadil do repertoáru mnoha klasických klarinetistů. Z mého

pohledu bohuţel, jelikoţ jsem neslyšel ţádného klasického hráče

koncert zahrát tak, aby mi provedení nepřipadalo komické aţ

„cirkusoidní“ a snaţící se o něco, co nemají v krvi a v čem nejsou

vychováváni.

Artie Shaw o sobě s radostí prohlašoval, ţe je „King of Clarinet“

(Benny Goodman byl označován jako „King of Swing“), ale tvrdil, ţe

5 WHITE, John. Artie Shaw. Continuum International Publishing Group, 2004

12

správně by to mělo být: „Benny Goodman played clarinet. I played

music". 6

Roku 1991 Artie Shaw věnoval své rukopisy knihovně

univerzity v Arizoně (University of Arizona). V roce 2004 získává cenu

Grammy Lifetime Achievement Award. Během dlouhého ţivota měl

osm manţelek. Předposlední den téhoţ roku 2004 ve věku 94 let

umírá.

Woody Herman, klarinetista, alt a soprán saxofonista a

zpěvák. Narodil se 16. 5. 1913 a jiţ jako dítě působil ve vaudevillech

jako „mladý klarinetový zázrak“. Poprvé přišel do kapely Ishama

Jonese. Zde získává popularitu hlavně jako zpěvák. Natočil hity jako

If I Should Love You, No Greater Love, Thunder Over Paradise a jiné.

Po rozpadu kapely si zakládá svou vlastní pod názvem „The Band

That Plays The Blues". Zde se objevují vynikající muzikanti jako Joe

Bishop – trumpeta, Tom Linehan – piano, Saxie Manfield – tenor

saxofon a Neal Reid – trombon. S touto kapelou nahrávali pro

společnost Decca spíše bluesové skladby (Blue Flame, Dupree Blues,

Indian Boogie Woogie).

Ze začátku se orchestr moc neprosazoval. To aţ do doby, neţ

Woody Herman a Joe Bishop napsali skladbu Woodchoper‟s Ball.

Během čtyř let se ze skladby stal hit, prodalo se více neţ pět miliónů

kopií. Herman prohlásil, ţe to byl největší hit, který kdy napsal. Poté

přišly další hity jako Blues In The Night, Blues On Paradise, Golden

Wedding, Blue Prelude a jiné.

Tradiční jazz a swing byl postupně nahrazen bebopem. Proto

Herman přizpůsobil stylu i svůj orchestr, který se v roce 1944

přejmenoval na First Herd a byl prvním, který mezi big bandy

uplatňoval prvky bopu. Poprvé natočil skladbu Davida Raksina Laura

ke stejnojmennému filmu. Hermanova verze však neuspěla tolik jako

6 JENKINS, Todd. The Last Post: Artie Shaw, 2004.

13

verze Harryho Jamese. O rok později podepisuje smlouvu s Columbia

Records. Díky tomu mohl vyuţívat v té době nejlepší nahrávací místo

Liederkrantz Hall, ve kterém prvně natočil zmíněnou skladbu Laura.

Herman si ke spolupráci přizval tehdy teprve dvaadvacetiletého

Ralpha Burnse - piano, se kterým spolupracoval ještě během 50. let

jako se skladatelem a aranţérem. Spolu se zaslouţili o zásadní změnu

aranţerského pojetí.

Nejvýznamější skladby tohoto orchestru jsou Apple Honey

(1944), Bijou, Caldonia, Goosey Gander, Northwest Passage (1945),

Fan It, Sidewalks Of Cuba a Summer Sequence (1946).

V roce 1946 vyhrál band v magazínech Metronome, Down Beat,

Billboard a Esquire ceny jako nejlepší band. Díky jeho kvalitám

napsal Igor Stravinsky Ebony Concerto, kde bylo sólo na klarinet

určeno přímo pro Woodyho Hermana. Tato třívětá skladba byla

natočena v Belock Recording Studiu v New Yorku a měla premiéru

15. března 1946 v Carnegie Hall. Dochovala se i neúplná nahrávka

z této koncertní premiéry. Posléze byl band rozpuštěn, aby o rok

později Herman zaloţil nový, s názvem The Second Herd.

The Second Herd byl znám také jako "The Four Brothers Band“,

díky skladbě Four Brothers od Jimmyho Guiffreho. Skladba

znamenala změnu v pojetí saxofonové hry v sekci, kterou tvořili Zoot

Sims, Serge Chaloff, Herbie Steward a Stan Getz. Šlo o bopovou

skladbu ve frázování a melodice, ale ve zvuku šlo o prvky tehdy

vznikajícího cool jazzu. Tyto prvky však hodně prosadila skladba

Ralpha Burnse Early Autumn s legendárním sólem Stana Getze.

Další Woodsovo orchestr pod názvem Third Herd, působilo v

letech 1952 – 1955. V té době začíná spolupracovat s aranţérem

Natem Piercem. Po rozpadu tohoto orchestru Woody Herman

sestavuje různé big bandy na objednávky pro různé zájezdy,

například pro státní department do jiţní Ameriky (1958).

14

Do popředí na jazzové scéně se opět dostává aţ s nově

formovaným big bandem, kde právě nejdůleţitějším aranţérem byl

Nat Pierce, ale i jiní členové orchestru. Název orchestru byl opět Herd,

ale jiţ bez číslování. Významná byla také spolupráce s Billem

Holmanem, který pro band sloţil skladbu Concerto For Herd.

Během 70. let spolupracoval Herman s mnoha mladými

hudebníky, kteří většinou přicházeli z Berklee College of Music nebo z

North Texas State University. Nejen s těmito školami udrţoval

kontakt, dokonce několik bývalých členů orchestru se zde věnuje

pedagogické činnosti.

Později s novou generací hráčů instrumentuje převáţně

převzaté věci od Johna Coltraneho (Lazy Bird, Naima) nebo Chicka

Corei (La Fiesta, Spain, Preacher a další). Nebojí se aranţovat i

skladby populární hudby a rocku (Frank Zappa), ale i skladby

thirdstreamové (Children Of Lima, Variations On A Scene). V roce

1976 v Carnegie Hall uspořádal vzpomínkový koncert u příleţitosti

výročí 40 let existence orchestru.

Woody Herman nebyl nějakým inovátorem hry na klarinet a

jeho hra se během jeho ţivota víceméně nezměnila. Jeho největším

přínosem byla hlavně aranţérská práce a jako leader několika bandů

reagoval velmi pohotově na progresivní dobové podněty. Velmi často

spojujoval nové prvky s tradiční jazzem. Díky svému vyzrálému

hudebnímu cítění a přemýšlení vychoval mnoho hudebníků a ovlivnil

rozvoj velkoorchestrálního jazzu.

15

3.

Bebop, konec nejslavnější klarinetové éry

V době, kdy přišli na scénu dva z největších bopových velikánů,

kteří hráli na dechové nástroje, Dizzy Gillespie a Charlie Parker, se

klarinet, jako sólový jazzový nástroj, pomalu stahoval ze scény.

Mnohem populárnějšími dechovými nástroji byly trumpeta a saxofon.

Pokud tedy někdo hrál na klarinet, nehrál jen na něj, ale hrál

převáţně na saxofon. Přesto zde najdeme pár vyníkajících

klarinetistů, kteří šli s dobou a posouvali hru na klarinet. Prvními z

nich byli jiţ zmiňovaní Woody Herman a Artie Shaw, který sice

nezasahoval do tohoto období jako Herman, ale v jeho skladbách a

sólech byly jiţ nějaké náznaky bopu. Dokonce i Goodman vychoval ve

svém orchestru některé bopové hráče.

Bebop byl jakýmsi rebelovstvím mladých muzikantů,

znuděných bigbandových hráčů. Swing se ke společnosti stavěl s

otevřenou náručí, bebop se ke společnosti otáčel zády. Rozvinula se

harmonie, rozčlenil se pravidelný swingový rytmus a vytvořila se

útrţkovitá hudba plná napětí, která znamenala odklon od swingové

jednoznačnosti. Swingová éra bigbandů končila, jazz se vzdaloval od

masového vkusu a jeho vazby na blues a africké rytmy se začaly

zesilovat.

Spousta muzikantů tvrdila, ţe bebop vrátil hudbu o dvacet let

zpět, dokonce Louis Armstrong pochyboval a tvrdil „podivné akordy,

které nic neznamenají. Nemá to ani melodii k zapamatování, ani

rytmus k tanci“.7

7 http://www.hrc.utexas.edu/enews/2008/may/insider.html

16

Buddy DeFranco je jedním z mála dosud ţijících klarinetistů,

kteří v době bebopu dokázali prorazit a vyvíjet klarinetovou hru.

Narodil se 17. 2. 1923 v Camdenu. Klarinetu se věnuje uţ od

dvanácti let, dokonce vyhrál klarinetovou soutěţ pořádanou Tommy

Dorseyem jr., bratrem Jimmyho Dorseye. Působí jako lektor hry na

klarinet od roku 1939.

Hrál s významnými hráči, jako byli Gene Krupa (1941 – 1942),

Charlie Barnet (1943 – 1944) nebo Tommy Dorsey (1944 – 1946). V

roce 1946 se odstěhoval do Los Angeles, kde se na nějaký čas usadil.

V 50. letech hrál se septetem Counta Basieho. Vlastní kvarteto si

zaloţil v roce 1952 a od té doby hraje jen se svými tělesy. Příleţitostně

komponoval scénickou hudbu, hrál i v symfonickém orchestru.

Nahrával s Artem Blakeyem - bicí, Kenny Drewem a Sonny Clarkem –

piano a účastnil se několikrát jam sessions, které pořádal Norman

Granz.

Během let 1960 – 1963 sestavil kvarteto, které nahrálo album

Jazz Messengers Arta Blakeyho Moanin„, na kterém si zahrál na

basklarinet. Přesto, ţe bylo těţké sehnat v 60. letech práci, Buddy

DeFranco získal místo v posmrtném orchestru Glenna Millera, kde

působil v letech 1966 – 1974. Největší tvůrčí moţnosti mu však nabízí

kvinteto Terryho Gibbse – vibrafon.

Kromě pedagogické činnosti se věnuje i publikování. Mezi jeho

nejznámější díla patří instruktivní publikace Jazz Improvisation

(Famous Solos, Saddle River, N.J.). S Georgem Russellem natočil

výjimečné skladby, zajímavé je jeho sólo ve skladbě A Bird In Igor‟s

Yard, kde jsou patrné postupy Charlieho Parkera a Igora

Stravinského.

Buddy DeFranco je jedním z prvních klarinetistů , kteří se

zaslouţili o moderní vývoj hry na klarinet v této době. Ve 40. letech se

drţí na předních místech v anketách. Od roku 1965 nahrává i jako

17

basklarinetista. Nejvýznamnější nahrávky pochází z 50. let, kdy

spolupracoval s Artem Tatumem (The Group Masterpieces).

Pee Wee Russell, původním jménem Charles Ellsworth

Russell, se narodil 27. 3. 1906 v Maple Wood, stát Missouri. V dětství

hrál na klavír, housle a bicí, později se začal učit na klarinet a

saxofon, ale je spíše znám jako klarinetista. Z počátku ho hodně

ovlivnil jeden z prvních bílých klarinetistů Alcide Patrick Nunez. Na

vojenské akademii v Altonu v letech 1920 – 1921 hrál ve školním

orchestru. Jeho první nahrávání bylo s Herb Berger's Bandem v roce

1924. Později se odstěhoval do Chicaga, kde hrál s Frankiem

Trumbauerem – saxofon a Bix Beiderbeckem – trumpeta.

Na počátku jeho kariéry se o jeho stylu hry mluvilo jako o velmi

elegantním a osobitém. V roce 1926 hrál s bandem Johna Jeana

Goldketteho. O rok později odchází do New Yorku, kde hraje převáţně

s Redem Nicholsem. Během pár let se Pee Wee Russell zařadil mezi

nejvyhledávanější hudebníky v New Yorku. Nahrával s mnoha

soubory, například s Louisem Primou.

V roce 1937 se na nějakou dobu stal jeho pravidelným

působištěm jazzový klub „Nick‟s“ v Greenwich Village na Manhattanu,

kde hrál hlavně s vlastním kombem.

Na počátku 40. let se Russell stáhl na nějaký čas ze scény,

jelikoţ měl problémy s alkoholem a doplatilo na to jeho zdraví. „Ţil

jsem na míchaných koktejlech, sendvičích s vajíčkem a na

whiskey....vypil jsem půl flašky whiskey, ještě neţ jsem ráno vstal z

postele“8. Někdo tvrdí, ţe se jeho styl po vyléčení změnil. Philip Larkin

to definuje takto „dutě měkoučký tón, stavění frází podobné čínské

8 BALLIETT Whitney, Even His Feet Look Sad, The New Yorker, 11. srpen 1962, str. 30

18

introspekci s tendencí k nekonečné hovornosti, která by byla zcela

neznámá v dobách, kdy byl Pee Wee Russell před léčením.9“

Ke konci své kariéry hrával v Condonově klubu s Art Hodesem

– piano a Muggsy Spanierem – trumpeta. Účastnil se Newport

Festivalu v roce 1963, kde hrál i Thelonious Monk - piano s Milesem

Davisem - trumpeta 10. Zformoval kvarteto, ve kterém působil

Marshall Brown – trombon, který zahrnoval skladby Johna

Coltraneho – tenor saxofon a Ornetta Colemana - alt saxofon. Jeho

poslední koncert byl pro prezidenta Richarda Nixona 21. ledna 1969,

krátce poté, 15. 2. 1969 v Alexandrii, Virginia umírá.

K jeho nejznámějším skladbám patří Cutie Pie, Muskogee Blue,

Write Me A Love Song a Baby A You‟re There In A Dream. Jeho styl

hry na klarinet se vyznačoval hlavně growl (bzučení tónu) efekty a

forsírováním tónů.

Dalším zajímavým klarinetistou v době Bebopu byl John D. La

Porta. Narozen 1. 4. 1920 ve Filadelfii. Hru na klarinet studoval na

Manhattan School Of Music, takţe měl velmi kvalitní vzdělání co se

týče klasické hudby. Jazz začal studovat u Lennieho Tristana – piano,

coţ z něj dělalo Lee Konitze (saxofon) na klarinet. Hrál v Youth

Symphony pod vedením Leopolda Stokowského. Spolupracoval i s

Leonardem Bernsteinem a Teem Macerem. Hraje na Hermanově

nahrávce Stravinského Ebony Concerta.

Kapelník Bob Chester ho obsadil do svého big bandu, ve

kterém hrál v letech 1942 – 1944, stejně tak učinil Woody Herman, u

kterého působil v letech 1944 – 1946. V první polovině 50. let získal

podporu od mnoha kritiků, díky tomu se stal uznávaným sólistou a

skladatelem.

9 LARKIN Philip, All What Jazz, 10. června, 1946, str. 114

19

V roce 1959 vedl skupinu dřev v Newport Youth Band. La Porta

postupně získal zálibu v pedagogické činnosti. Učil na Manhattan

Shool Of Music a na Berklee College of Music. Publikoval učebnice,

které kombinovaly text s nahrávkou: A Guide To Jazz Phrasing,

Developing Sightreading Skills In The Jazz Idiom, Developing The

Jazz Band, Rock Band Arrangement, Tonal Organization Of

Improvisational Techniques 11.

John La Porta svou hrou, stejně jako většina dechových hráčů,

vychází z Charlieho Parkera, ale postupně inklinuje k modernějšímu

jazzu. Některé pozdější nahrávky jeho hry zní nadčasově, například

concertina for clarinet (viz. nahrávka č.10 v příloze). Jak jsem jiţ

zmiňoval, klarinet nebyl v této době moc populární. Proto bylo

nějakým způsobem zapotřebí hru přizpůsobit stále se velmi rychle

vyvíjejícímu jazzu. Zemřel 12. 5. 2004 v Sarasotě na Floridě.

20

4.

Cool jazz a free jazz

Na konci čtyřicátých let znali všichni Charlieho Parkera a

všichni chtěli hrát jako on. To ovšem do doby, neţ roku 1948 Miles

Davis sestavil devítičlenný band, který odehrál pár koncertů v New

Yorku. To, co hrála tato kapela, bylo úplně něco jiného, neţ Parkerův

explozivní a bluesový styl.

Davis přišel se vznášejícím se oparem, který kromě tradičních

jazzových nástrojů obsahoval i lesní roh a tubu. Jeho hudba měla

jemnou barvu a sólisté hráli svá sóla v mírném tempu. Nahrávky,

které byly pořízeny v letech 1949 a 1950, vyšly aţ roku 1957 na albu

Birth of the Cool, jednom z nejslavnějších jazzových alb vůbec.

Zajímavé je, ţe Davisovu nonetu předcházel orchestr Clauda

Thornhilla, hrající jako vůbec první velkokapelový cool jazz. Také

řada hudebníků plynule přešla do Capitol Bandu: Lee Konitz, Gerry

Mulligan, Junior Collins, Bill Barber a další. Byl by tam i klarinetista

Danny Polo, kdyby 11. července 1949 nezemřel.

Tato éra se vyznačuje spíše barvou zvuku, neţ rychlými

akordickými sledy. Všichni postupně inklinovali k evropštějšímu

jazzu s delšími skladbami a postupy, které vycházely například z

Debussyho. Zajímavé je, ţe právě v 50. letech se vrátil swing jako

mainstream.

Vznikají i další styly, jako například funk hard bop, rock-and-

roll. Díky pronikání surovějších principů hudba ke konci 50. let

začala předznamenávat free jazz.

Klarinetisté se začínali více přizpůsobovat době a stylu hry.

Přestali vyuţívat takové vibrato jako ve swingu a snaţili svými sóly o

21

větší melodii neţ v bebopu. Podle mého názoru do barvy tónu

přidávají i více „špíny“, coţ si myslím je namístě.

Jedním z těchto klarinetistů byl Tony Scott, narozený 17. 6.

1921 v Morristownu. Hru na klarinet studoval na Juilliard School

(postupně více jazz hráčů vychází více z klasiky), poté nastoupil do

armády, kde vedl vlastní orchestr (1942 – 1945). Po druhé světové

válce se pravidelně účastnil bopových jam sessions v klubech na 52.

ulici v New Yorku a hrál v orchestru Buddyho Riche. S tímto

orchestrem také poprvé nahrál skladbu Cool Breeze (1945).

Na konci 40. let spolupracuje jako aranţér a příleţitostný hráč

s Billie Holliday (1955 dirigoval její poslední koncert v Carnegie Hall,

záznam na LP Lady Sings The Blues). V 50. letech hrál nejvíce se

svými kapelami, kde působili velmi důleţité osobnosti například Bill

Evans – piano.

Několikrát podnikl turné po Evropě a Asii, do které se v roce

1959 odstěhoval a ţil tam 6 let. Zde hlavně působil jako pedagog a

příleţitostný hráč se svými ţáky. V Hongkongu se účastnil prvního

jazzového festivalu roku 1961 a o rok později festivalu v Japonsku,

kde v roce 1964 nahrál album Music For Zen Meditation s tamními

lidovými muzikanty. V této nahrávce Tony Scott poprvé ukazuje prvky

free jazzu kombinující se s folklórem. Improvizace je sloţená jen z

klarinetu, koty (strunný nástroj) a shakuhachi (fletna). Toto album se

odráţí v dalších jeho deskách Music For Yoga Meditation a Djanger

Bali (které natočil s indonéskými hudebníky na Berliner Jazztage

1967).

Do USA se vrací jen na krátko. Na začátku 70. let ţije v Římě.

Dokonce párkrát v období 1976 – 1981 vystoupil v tehdejší ČSSR a

nahrál zde dvě alba (Bumerang s Traditional Jazz Stuidem a

Rozhovory s J. Stivínem).

22

Tony Scott je jedním z klarinetistů, kteří se dokázali přizpůsobit

době bebopu, cool jazzu a později i free jazzu. Jeho styl hry disponuje

širokou výrazovou škálou od uklidňujících dlouhých nesoucích se

linií v nízké poloze, po forzírované tóny ve vysoké poloze. Z jeho hry je

patrné, ţe měl základy hráče klasické hudby, coţ je poznat z jeho

tónu, který má kulatější i ve vysokých polohách neţ mají klarinetisté

vyrůstající jen na jazzu. Byl to člověk, který si nedělal moc přátel, ale

ti, co ho znali o něm tvrdili, ţe to byl egoista, jehoţ hudba v

pozdějších letech dávala menší a menší smysl10. Dle mého názoru a

studia jeho skladeb si o jeho hudbě myslím pravý opak. Tony Scott

zemřel 28. 3. 2007 v Římě.

Druhým takovým hráčem, který vnášel do jazzu nové prvky byl

Jimmy Giuffre, narozen 26. 4. 1921 v Dallasu. Hru na klarinet

poprvé zaţívá v devíti letech a ve čtrnácti letech na tenor saxofon.

Hudbu studoval na North Texas State College v roce 1942 a o čtyři

roky později studuje kompozici u Wesleyho La Violleta v Los Angeles.

Za úspěchem stojí jeho angaţmá v orchestru Woodyho Hermana v

roce 1948, pro který i aranţoval. Popularita mu přinesla skladba

Four Brothers, kterou pro tento orchestr napsal. Znamenalo to novou

etapu ve hře v saxofonové sekci.

Začátkem 50. let hrál ve skupině Lightouse All Stars v Los

Angeles. Stává se předním exponentem west coast jazzu a zároveň ho

vědomě překračuje. Závaţnou nahrávkou je The Three and The Two

Shelly Manneho z roku 1954, kde uplatňuje prvky free jazzu a

experimentuje s funkcí rytmické sekce tak, ţe se snaţí odklonit od

pravidelného beatu. V roce 1956 zaloţil kvarteto, kde působili Jack

Sheldon – trumpeta, Ralph Pena – basa a Artie Anton – bicí. S tímto

tělesem se snaţil porozumět novému způsobu chápání melodiky s

rytmikou. S novou triovou formací v roce 1957, která byla unikátní v

10

http://www.jazzwax.com/2011/01/tony-scott-at-bops-dawn.html

23

tom, ţe neměla ţádný rytmický nástroj, přivedl do jazzu bělošský

folklór.

V letech 1960 – 1965 se věnuje jen klarinetu. V roce 1965 se

vrátil k obvyklému pojetí jazzu, své pojetí definoval takto: „Opět

budeme pouţívat výraziva zaběhnutého v jazzovém idiomu – akordy,

stupnice, rytmickou sekci udrţující pravidelný rytmický tok.“ Bohuţel

z této doby není ţádný záznam, protoţe Jimmy Giuffre nic

nenahrával. K tomu, co vyvářel před 60. lety se vrátil se svým triem

na začátku 70. let. O tomto seskupení řekl: „Chceme vytvářet hudbu

překračující současné trendy. Při introvertnosti chceme udrţet

spontánnost výrazu. Hrajeme výlučně původní repertoár, přebíráme v

něm prvky Blízkého a Středního východu, Afriky, Řecka . . . Rytmický

puls je v nějaké podobě vţdy přítomný, a co se týká harmonie,

opustili jsme jiţ někdejší atonální pokusy. Skladby jsou zpravidla

modální. Tyto principy vyuţívají v současnosti mnohá seskupení, ale

my chceme, aby výsledek byl autentický a svým způsobem

nenapodobitelný.11“ To se mu podařilo v albu z roku 1973 Music For

People, Birds, Butterflies And Mosquitoes.

Kromě skladeb pro vlastní tělesa, psal i rozsáhlejší kompozice,

například Pharaoh, Suspesions, Composition For Trio And Strings

Orchestra(New York Chamber Orchestra, Town Hall 1961), Piece For

Clarinet And Strings Orchestra (1961), Clarinet Quintet No.1, Hex

(Orchestra U.S.A., Carnegie Hall, 1962), koncertní skladbu pro

klarinet a smyčcové kvarteto Orb, chorál se sakrální tematikou Life‟s

Music pro muţský a dětský sbor.

Na konci 60. let se věnuje převáţně pedagogické činnosti,

přednáší na Livingstone College v New Yorku. Je autorem několika

11

MATZNER, WASSERBERGER, POLEDŇÁKOVÁ a kolektiv, Encyklopedie jazzu a moderní

populární hudby, část jmenná, světová scéna, str. 378, Supraphon, Praha 1986

24

publikací, jako například Jazz Phrasing And Interpretation a Sketch

Orks.

Jimmy Guiffre byl měl veliký přínos ve všech obdobích. Přinášel

nejen do klarinetové hry, ale i do celkové jazzové scény nové prvky.

Jeho klarinetová hra byl osobitá v jeho převáţném pouţívání

středního a spodního registru. Jeho zvuk byl velmi barevný a kulatý.

V některých jeho nahrávkách mi připomíná jeho styl hry, vibrato a

celkový zvuk klarinetu, způsob hraní Eddieho Danielse, který ale

působí aţ v dnešní době, takţe je zřejmé, ţe se právě Eddie Daniels

nechal inspirovat Jimmym Guiffrem.

25

5.

70., 80., 90. léta a klarinetisté dnešní doby

Minulé desetiletí bylo velmi příznivé pro vývoj rockové hudby,

která se pomalu začínala míchat s jazzem. Tím vznikala různá

fusionová seskupení vyuţívají kromě klasických jazzových nástrojů i

různé syntezátory a elektrické baskytary. Našli se samozřejmě i tací,

kteří se vraceli ke kořenům jazzu, swingu, bebopu a free jazzu. Začaly

se míchat hudební styly jako například funk, jazz, soul a

latinskoamerická hudba. Nově vzniklá forma, která je směskou jazzu

a hudbou vycházející z nějaké etnické tradice, nazvaná world music,

se stala velmi populární.

Je velmi těţké hledat nějakého klarinetistu, který se aktivně

účastnil těchto fúzí. Byli to spíše saxofonisté, kteří se projevili jako

více se hodící k této změně. Většina klarinetistů, se vracela ke

kořenům swingu, bopu, rozšiřovala free jazz o elektronické prvky,

nebo se věnovali zmiňované world music. Několik se jich ale snaţí jít

s dobou.

V této poslední kapitole budu psát o třech klarinetistech, kteří

jsou nějakým způsobem na vrcholu jazzové klarinetové scény. Kaţdý

z nich je zajímavý tím, ţe se věnuje úpně jinému jazzovému ţánru.

Prvním z nich je Paquito D’Rivera. Rodák z Havany, kde se narodil

4. června 1948. Začíná se učit v pěti letech na klarinet a alt saxofon u

svého otce Tita Rivery, který byl hráčem klasické hudby na saxofon,

poté na konzervatoři v Havaně a v sedmnácti letech se stává sólistou

Cuban National Symphony. Působí jako člen Orquesta Cubana de

Musica Moderna, který později vede po dobu dvou let, mezitím ve

zmíněném symfonickém orchestru střídá klarinet a saxofon.

Kromě toho byl i zakládajícím členem skupiny Irakere, která

míchala styly funku, rocku, jazzu a klasické kubánské hudby. Tato

formace a styl byly absolutní novinkou na scéně, kterou nikdo

26

předtím neslyšel. Byla nominovaná na Grammy v roce 1979 a 1980.

První z nich v roce 1979 dokonce skupina vyhrála.

V roce 1991 se přesouvá z Kuby do U.S.A., kde se setkává s

osobnostmi, jako byli Dizzy Gillespie, David Amram a multi-

instrumentalista Mario Bauza, který o něm později řekl: „Paquito

D‟Rivera je jediným hudebníkem, který hraje opravdovou latinskou

hudbu, všichni ostatní hrají afro-kubánský styl.“12 V roce 1988 se

stal členem patnáctičlenného orchestru United Nation Orchestra,

vedeného Dizzym Gillespiem, který míchal fúze karibské a latinské

hudby ovlivněné jazzem. Tento orchestr získal v roce 1991 Grammy a

ten samý rok získal Paquito D„Rivera cenu Lifetime Achievement

Award předávanou v Carnegie Hall za přínos latinské hudbě. Dále

hrál nebo zakládal velmi uznávané kapely jako například Chamber

Jazz Ensemble, Paquito D‟Rivera Big Band a Paquito D‟Rivera

Quintet, po kterých byla poptávka na celém světě.

Paquitova diskografie odráţí nadšení pro bebop a

lationskoamerickou hudbu, ale i v klasické hudbě je velmi působivý.

Hrál sólově s London Philharmonic, London Symphony Orchestra,

Warsaw Philharmonic Orchestra, National Symphony Orchestra,

Baltimore Symphony, Florida Philharmonic Orchestra a s Brooklyn

Philharmonic. Také účinkoval s Puerto Rico Symphony Orchestra,

Costa Rica National Symphony, Simon Bolivar Symphony Orchestra,

Bronx Arts Ensemble, St. Luke‟s Chamber Orchestra a dalšími.

Jeho láska k latinské hudbě byla tak veliká, ţe ji chtěl

představit větší části publika. Proto zkomponoval několik klasických

koncertů. Jeden z nejzajímavějších byl zaznamenán roku 2003, kdy

slavný violoncellista Yo-Yo Ma provedl jeho tři komorní skladby.

Tento záznam byl vydán v tom samém roce a Paquito za skladbu z

tohoto záznamu Merenque získal sedmou cenu Grammy.

12

http://www.allmusic.com/artist/paquito-drivera-mn0000014263

27

Paquito D‟Rivera se zapisuje do dějin nejen jako výborný

klarinetista a saxofonista, ale i jako vynikající skladatel mixující

nejen váţnou hudbu s hudbou latinskoamerickou. Je vítězem

dvanácti Grammy a během svého ţivota stále získává různá ocenění

(Jazz Masters Award 2005 , National Medal of the Arts 2005, Living

Jazz Legend Award, Jazz Journalist Association‟s Clarinetist of the

Year Award 2004, 2006, Medal of Honor from the National Arts Club

2009 a další). Jeho klarinetová hra působí velmi jistě. Zajímavé je, ţe

se jeho tón během let velice změnil. Ani ne tak stylem, ale barvou,

kterou má na pozdějších nahrávkách kulatou, srovnatelnou s barvou

tónu klasických hráčů. Nezměnil nějakým způsobem hru na klarinet,

ale jeho styl je velmi poznatelný a osobitý.

Eddie Daniels patří k výrazným klarinetovým osobnostem této

doby. Je velmi nadaným instrumentalistou, který zvládá hru na

klarinet a saxofon a to nejen v jazzové hudbě, ale i v hudbě klasické.

Jeho interpretace klasické hudby je dokonce srovnatelná s

interpretací světově uznávaných hráčů, kteří se věnují jenom klasice.

Totéţ platí o jeho jazzovém vystupování. Slavný skladatel a dirigent

Leonard Bernstein o něm řekl: „Eddie Daniels pouţívá eleganci a

virtuozitu takovým způsobem, ţe mi připomíná Arthura

Rubinsteina“13.

Narodil se 19. října 1941 v New Yorku v ţidovské rodině. Poprvé

přichází k jazzu v dětství, kdy ho uchvátily nahrávky Franka Sinatry.

Jeho prvním nástrojem byl alt saxofon, se kterým se v patnácti letech

účastnil soutěţe mladých hudebníků v Newport Jazz Festivalu.

Později se na Juilliard School učí hrát i na klarinet, který se v roce

1980 na delší dobu stane jeho hlavním instrumentem a se kterým

získává v roce 1989 Grammy za skladbu Rogera Kellawaye Memos

from Paradise.

13

http://www.eddiedanielsclarinet.com/bio.html

28

Jeho velká sláva však nastává rokem 1984, kdy nastupuje do

big bandu GRP All Star Big Band, kde hrají ti nejlepší muzikanti jako

například Arturo Sandoval – trumpeta, Eric Marienthal – alt saxofon,

Chick Corea – piano, John Patitucci – kontrabas a Gary Burton –

vibrafon. V tomto roce ještě vydává vynikající desku Breaktrough, na

které je velmi zajímavá skladba Solfeggietto/Metamorphosis, ve které

hraje se symfonickým orchestrem část Solfeggietta c moll od Carla

Philippa Emanuela Bacha, která se v polovině promění v klarinetové

sólo, kdy orchestr hraje jazzovou formu a klarinet má prostor pro

improvizaci, poté se forma vrátí k výše uvedené skladbě a dohraje se

do konce, kde si Eddie Daniels ještě zahraje svou improvizovanou

kadenci.

Tuto formu Daniels vyuţívá často. Například při provedení

klarinetového koncertu od Aarona Coplanda, kde si ve vypsané

kadenci, kterou hrají všichni klarinetisté podle zápisu, udělá čas na

improvizaci a pokračuje podobným způsobem po zbytek skladby. Mně

osobně se jeho provedení velmi líbí.

Působí a nahrává s mnoha tělesy, jako byly Gordon Goodwin

Big Phat Band, nebo s Thad Jones-Mel Lewis Jazz Orchestra, se

kterým dokonce za nahrávku Live at the Village Vanguard získává

přední umístění v kritickém magazínu Down Beat v katerorii klarinet.

V roce 2009 napsal švýcarský skladatel …………………… (jméno?)

Koncert pro Klarinet a Orhcestr, který nazval Matrix 21 a věnoval ho

Eddiemu Danielsovi.

Eddie Daniels je virtuóz v jazzu a v klasice. Získává mnoho

ocenění a uznání jak od světových kritiků, tak od svých kolegů.

Barvou svého tónu se rovná světovým klarinetistům, zabývajícím se

jen klasickou hudbou a to dokonce tak, ţe na některých nahrávkách

bych neřekl, ţe to není jen klasicky zaměřený klarinetista, ale umí i v

jakoukoliv chvíli přepnout a stylizovat se do jazzu, a to takovým

způsobem, ţe se opět rovná světově uznávaným jazzovým

29

klarinetistům. Jeho cílem je oslovit co nejvíce lidí pomocí jazzu a

klasiky a rozbourat mezi těmito styly zeď.

Klarinetista Don Byron velmi experimentuje s různými styly a

nástroji, jeho klarinetová hra je velmi osobitá. Mimo klarinet hraje i

na basklarinet a na všechny druhy saxofonů. Jeho hudba obsahuje

prvky klezmeru, “cartoon jazzu“ skladatele Raymonda Scotta (Looney

tunes), hard/rock metalu a rapu. Kaţdé jeho album je stylově jiné,

občas působící, ţe je od někoho jiného.

Narodil se 8. 11. 1958 v Bronxu. Jeho rodiče, oba muzikanti,

Byronovi pouštěli nahrávky od Stravinského po Milese Davise. Tím

získává velmi široký hudební rozhled jiţ v dětství. Klarinet začíná

studovat u Joea Allarda, poté na New England Conservatory v

Bostonu, kde studuje kompozici u skladatele Georga Russella. Poprvé

začíná hrát s Klezmer Conservatory Band. Jeho velkými vzory jsou

Tony Scott, Artie Shaw a Jimmy Hamilton.

Po studiu v Bostonu se Byron vrací zpět do New Yorku, kde se

setkává a spolupracuje s nejlepšími avantgardními muzikanty jako

jsou David Murray – saxofon, Craig Harris – trombon a Hamiett

Bluiett – saxofon. Jeho první album Tuskegee Experiments je směsí

klasické avntgardní hudby a jazzové improvizace. Naopak album Ivey

Divey je jakýmsi průzkumem melodií tradičního jazzu. Za toto album

byl dokonce nominován na Grammy za basklarinetové sólo ve

skladbě I Want To Be Happy.

Don Byron je jazzový historik, někteří o něm tvrdí, ţe je chodící

hudební wikipedií14. Jeho alba Bug Music a Plays the Music of Mickey

Katz jsou připomínkou některých zapomenutých momentů v

historii populární hudby. Coţ jsou navíc poslední známky jeho

klezmerové hry.

14

http://www.allaboutjazz.com/php/article.php?id=43039

30

Pedagogické činnosti se věnuje v letech 2005 – 2009 na

University at Albany a na Massachusetts Institute of Technology v

letech 2007 – 2008, kde učí klarinet, kompozici, hudební dějiny a

saxofon. Má za sebou několik ocenění a věnuje se charitě. Jeho

umělecká spolupráce zahrnuje vystoupení a natáčení s osobnostmi

nebo kapelami, jako jsou Mario Bauza, Duke Ellington Orchestra,

John Hicks, Tom Cora, Bill Frisell, Vernon Reid, Marc Ribot,

Cassandra Wilson, Hamiet Bluiett, Anthony Braxton, Geri Allen, Hal

Willner, Marilyn Crispell, Reggie Workman, Craig Harris, David

Murray, Leroy Jenkins, Bobby Previte, Gerry Hemingway, DD

Jackson, Douglas Ewart, Brandon Ross, Ed Neumeister, Tom

Pierson, Steve Coleman, Living Colour, Ralph Peterson, Uri Caine,

Mandy Patikin, Steve Lacy, Kansas City All-Stars, Bang On A Can All-

Stars, Medeski Martin & Wood, Angelique Kidjo, Carole King, Daniel

Barenboim, Salif Keita, Atlanta Symphony, Klangforum Wien, Joe

Henry, Paul Auster, Meshell Ndegeocello, Allen Toussaint a mnoho

dalších.

Don Byron je jedním z klarinetistů, který se snaţí propojit

mnoho stylů a chce posunout tradici jazzového klarinetu vpřed. Jeho

hra není tak technicky vyspělá jako u dvou předchozích klarinetistů,

ale v jeho hudbě je velmi namístě. Jeho syrový zvuk a projev je

znakem jeho osobitosti, která je v dnešní době váţená a tak vyspělých

hudebníků, kteří se snaţí posouvat hudbu kupředu, je ve světě málo.

Na úplný závěr bych chtěl jen dodat, ţe o vývoj klarinetové hry

v jazzu je postaráno, díky mladé a talentované klarinetistce Anat

Cohen, narozené v roce 1975 v Izraeli.

31

Závěr

Díky této práci jsem získal větší hudební rozhled, dozvěděl jsem

se o historii klarinetového dění v jazzu, o klarinetistech, kteří mi do

této doby byli neznámí a poslechl jsem si mnoho výborných skladeb a

interpretací, které i mě samotného posunuly dál, co se týče

kompozice a improvizace.

Při této práci jsem si chvilkami připadal jako na

několikatýdenní exkurzi v hudbě, která mi doposud nebyla tolik

známá. Dle mého názoru se oba tábory, jak klasická hudba, tak

jazzová, mají co učit kaţdý od druhého, protoţe ty mezery, které nám

chybí, jsou právě nedostatkem informací o jiném stylu hudby, neţ je

ten, který děláme. Stejně tak se o to snaţili nebo stále snaţí mnozí, o

kterých jsem v práci psal.

32

Pouţité informační zdroje

FORDHAM John, Jazz, Slovart Praha, 1996

SANDER, Wolfgang, Jazz, Laaber-Verlag, Laaber, 2005

DORUŢKA, Lubomír, Panoráma jazzu, 1. vydání, Mladá Fronta, Praha

1990

MATZNER Antonín, POLEDŇÁK Ivan, WASSERBERGER Igor a

kolektiv. Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby I a II, Část

jmenná, Světová scéna – osobnosti a soubory. Edition Supraphon,

1986 a 1987

http://www.allaboutjazz.com/

http://www.allmusic.com/

33

Seznam příloh

Příloha č. 1: Portréty všech zmíněných klarinetistů jdoucí po

sobě po jednotlivých kapitolách

Příloha č. 2: Umístění klarinetistů ve čtenářské anketě downbeat

Seznam zkratek a značek

Příloha č. 3: Zvukové nahrávky všech zmíněných klarinetistů

34

Přílohy

Příloha č. 1: Portréty všech zmíněných klarinetistů jdoucí po

sobě po jednotlivých kapitolách

Obrázek č. 1: Johnny Dodds

(http://www.swing-time.fr/Img_Artistes/JohnnyDodds.jpg)

Obrázek č. 2: Jimmie Noone

http://jazzbluesclub.com/uploads/posts/thumbs/1268332623_jim

mie_noonezuz.jpg

35

Obrázek č. 3: Sidney Bechet

http://jass.com/_/img/bechet.jpg

Obrázek č. 4: Benny Goodman

http://s3.amazonaws.com/findagrave/photos/2002/198/3676_1026

980993.jpg

36

Obrázek č. 5: Artie Shaw

http://www.nndb.com/people/673/000025598/artie1.jpg

Obrázek č. 6: Woody Herman

http://userserve-

ak.last.fm/serve/_/9694739/Woody+Herman++His+Orchestra+Wood

y_herman.jpg

37

Obrázek č. 7: Buddy DeFranco

http://marcmyers.typepad.com/.a/6a00e008dca1f088340120a819a

1b3970b-350wi

Obrázek č. 8: PeeWee Russell

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/33/Pee

_Wee_Russell_(Gottlieb_07571).jpg/220px-

Pee_Wee_Russell_(Gottlieb_07571).jpg

38

Obrázek č. 9: John D. Laporta

http://jazztimes.com/images/content/articles/0002/1732/200306_

046_span3.jpg?1230020332

Obrázek č. 10: Tony Scott

http://www.sunnysiderecords.com/img/artists/Scott_Tonyweb.jpg

39

Obrázek č. 11: Jimmy Guiffre

http://userserve-ak.last.fm/serve/252/389875.jpg

Obrázek č. 12: Paquito D’Rivera

http://www.chipboaz.com/blog/wp-

content/uploads/2010/paquito%20d'rivera%204.jpg

40

Obrázek č. 13: Eddie Daniels

http://www.liben.com/images/ed.jpg

Obrázek č. 14: Don Byron

http://userserve-

ak.last.fm/serve/_/37284691/Don+Byron+donNZ1.jpg

41

Příloha č. 2: Umístění klarinetistů ve čtenářské anketě Down

Beat Seznam zkratek a značek

1936 Benny Goodman (doubling sax)

1937 Benny Goodman (doubling sax)

1938 Benny Goodman

1939 Benny Goodman

1940 Irving Fazola

1941 Irving Fazola

1942 Pee Wee Russell

1943 Pee Wee Russell

1944 Pee Wee Russell

1945 Buddy DeFranco

1946 Buddy DeFranco

1947 Buddy DeFranco

1948 Buddy DeFranco

1949 Buddy DeFranco

1950 Buddy DeFranco

1951 Buddy DeFranco

1952 Buddy DeFranco

1953 Buddy DeFranco

42

1954 Buddy DeFranco-1680/Benny Goodman-791/Tony Scott-486

1955 Buddy DeFranco-983/Tony Scott-796/Benny Goodman-672

1956 Tony Scott-1642/Buddy DeFranco-1050/Benny Goodman-976

1957 Jimmy Giuffre-1522/Tony Scott-1391/Benny Goodman-454

1958 Tony Scott-1494/Jimmy Giuffre-1446/Buddy DeFranco-885

1959 Tony Scott-1111/Jimmy Giuffre-805/Buddy DeFranco-783

1960 Buddy DeFranco-1756/Jimmy Giuffre-1502/Tony Scott-1431

1961 Buddy DeFranco-1792/Jimmy giuffre-1434/Benny Goodman-871

1962 Buddy DeFranco-1641/Jimmy Giuffre-1277/Benny Goodman-520

1963 Buddy DeFranco-1653/Jimmy Giuffre-1325/Pee Wee Russell-783

1964 Jimmy Giuffre-1305/Buddy DeFranco-1179/Pee Wee Russell-732

1965 Buddy DeFranco-1210/Jimmy Giuffre-814/Pee Wee Russell-640

1966 Buddy DeFranco-1336/Pee Wee Russell-805/Tony Scott-697

1967 Buddy DeFranco-1239/Pee Wee Russell-771/Tony Scott-755

1968 Pee Wee Russell-1040/Buddy DeFranco-906/Tony Scott-587

1969 Jimmy Hamilton-682/Roland Kirk-593/Buddy DeFranco-587

1970 Rahsaan Roland Kirk-673/Buddy DeFranco-518/Russell Procope-383

1971 Rahsaan Roland Kirk-725/Benny Goodman-392/Russell Procope-370

1972 Rahsaan Roland Kirk-903/Benny Goodman-555/Woody Herman-373

1973 Benny Goodman-785/Rahsaan Roland Kirk-619/Woody Herman-315

43

1974 Rahsaan Roland Kirk-840/Benny Goodman-747/Woody Herman-329

1975 Rahsaan Roland Kirk-1155/Benny Goodman-911/Bennie Maupin-420

1976 Benny Goodman-846/Rahsaan Roland Kirk-557/Anthony Braxton-477

1977 Anthony Braxton-890/Benny Goodman-827/Buddy DeFranco-308

1978 Benny Goodman-756/Anthony Braxton-580/Buddy DeFranco-154

1979 Anthony Braxton-609/Benny Goodman-490/Buddy DeFranco-208

1980 Anthony Braxton-525/Benny Goodman-351/Buddy DeFranco-237

1981 Anthony Braxton-421/Benny Goodman-244/Buddy DeFranco-214

1982 Benny Goodman-425/Anthony Braxton-410/Buddy DeFranco-370

1983 Benny Goodman-373/Anthony Braxton-318/Buddy DeFranco-220

1984 Buddy DeFranco-185/John Carter-177/Anthony Braxton-170

1985 Buddy DeFranco-273/John Carter-147/Eddie Daniels-141

1986 Eddie Daniels-229/Buddy DeFranco-227/Benny Goodman-161

1987 Eddie Daniels-557/Buddy DeFranco-185/John Carter-171

1988 Eddie Daniels-618/Buddy DeFranco-244/John Carter-200

1989 Eddie Daniels-678/Buddy DeFranco-258/John Carter-249

1990 Eddie Daniels-641/John Carter-431/Buddy DeFranco-402

1991 Eddie Daniels-456/John Carter-226/Buddy DeFranco-207

1992 Eddie Daniels-504/Don Byron-373/Buddy DeFranco-140

1993 Don Byron-444/Eddie Daniels-383/Buddy DeFranco-187

44

1994 Don Byron-387/Eddie Daniels-323/Alvin Batiste-141

1995 Don Byron-393/Eddie Daniels-337/Buddy DeFranco-138

1996 Eddie Daniels-396/Don Byron-290/Buddy DeFranco-192

1997 Don Byron-390/Eddie Daniels-272/Buddy DeFranco-231

1998 Don Byron-317/Eddie Daniels-213/Buddy DeFranco-143

1999 Don Byron-281/Eddie Daniels-191/Buddy DeFranco-136/Ken Peplowski-

93/Phil Woods75

2000 Don Byron-345/Eddie Daniels-197/Buddy DeFranco-113/Ken Peplowski-

96/Paquito-84

2001 Don Byron-363 / Eddie Daniels-251 / Buddy DeFranco-138 / Ken

Peplowski-119

2002 Don Byron-456/Eddie Daniels-269/Ken Peplowski-232/Buddy DeFranco-

205/Paquito-118

2003 Don Byron

2004 Don Byron-429/Buddy DeFranco-290/Eddie Daniels-254/Paquito D‟Rivera-

194

2005 Don Byron-314/Paquito D‟Rivera-189/Buddy DeFranco-175/Eddie Daniels-

159

2006 Don Byron

2007 Paquito D‟Rivera-499/Don Byron-452/Buddy DeFranco-409/Eddie Daniels-

326

2008 Paquito D‟Rivera-458/Don Byron-346/Buddy DeFranco-250/Eddie Daniels-

248

2009 Paquito D‟Rivera

45

2010 Anat Cohen-567 / Paquito D‟Rivera-381 / Don Byron-359 / Eddie Daniels-

333

2011 Anat Cohen-1262 / Don Byron-753 / Paquito D‟Rivera-753 / Eddie Daniels-

732

2012 Anat Cohen-2025 / Paquito D‟Rivera-1131 / Eddie Daniels-940 / Don Byron-

816

Zdroj: http://www.downbeat.com/

46

Příloha č. 3: Zvukové nahrávky všech zmíněných klarinetistů

1. Blue Horizon - Sidney Bechet and His Blue Note Jazzmen, 30.

prosince 1944 (Sidney de Paris - trumpeta, Vic Dickenson - trombon,

Sidney Bechet – klarinet, Art Hodes – piano, Pops Foster kontrabas,

Manzie Johnson – bicí)

2. Petite Fleur – Sidney Bechet, Olympia Concert Paris, 29. prosince 1954

3. Sweet Lorraine - Jimmie Noone's Apex Club Orchestra, 1929 (Jimmie

Noone – klarinet. Joe Poston - alt saxofon, Earl Hines - piano, Buddy

Scott - banjo, Lawson Buford - tuba, Johnny Wells – bicí)

4. Perdido Street Blues - Johnny Dodds and New Orleans Wanderers,

1926 Chicago

5. Sing, Sing, Sing - Benny Goodman Orchestra, host Gene Krupka

– bicí a Harry James – trumpeta, záznam z filmu Hollywood Hotel,

1937

6. Koncert pro klarinet – Artie Shaw, záznam z filmu Second

Chorus, 1940

7. Ebony Concerto – Igor Stravinsky, dirigent - Igor Stravinsky, The

Woody Herman Orchestra, 1946

8. Concerto For Herd - Woody Herman And The Thundering Herd,

Verve records, 1967 (art direction – David Krieger, bariton saxofon –

Cecil Payne, basa – Carl Pruitt, klarinet, alt saxofon, sopran

Saxofon –Woody Herman, bicí – John Von Ohlen, piano – Albert

Daily, tenor saxofony – Joe Romano a Roger Newmann, trombony –

Carl Fontana, Jerry Chamberlain, Mel Wanzo ,trumpety – Bill

Byrne, Johnn Ingliss, Luis Gasca, Neil Friel a Tom Nygaard)

47

9. Yesterdays - Buddy DeFranco, Les Brown and his Band of

Renown, "Aurex Jazz Festival", 1. září,1983, Budokan(Tokyo,

Japonsko)

10. If i had you - Pee Wee Russell, N.Y.C., 18. února, 1958 (Pee Wee

Russell – klarinet, Nat Pierce – piano, Charles Potter – kontrabas,

Karl Kiffe – bicí)

11. Concertina pro klarinet - John LaPorta, New York, červen,

1956. (John LaPorta - alt saxofon, klarinet, Louis Mucci - trumpeta,

Sonny Russo - alt saxofon, Sol Schlinger - kontrabas, Wally Cirillo –

piano, Wendell Marshall – kontrabas Clem DeRosa – bicí)

12. I Can't Get Started - Tony Scott & Bill Evans / A Day In New

York, New York City, 16. listopadu, 1967 (Tony Scott – klarinet,

basklarinet, Bill Evans – piano, Jimmy Knepper – trombon, Milt

Hinton – kontrabas, Paul Motian – bicí)

13. Zen Meditation – Tony Scott, Music for Zen Meditation. 1964

(Shinichi Yuize – koto, Hōzan Yamamoto - shakuhachi, Tony Scott –

klarinet)

14. Two degrees East ,Three degrees West - Jimmy Giuffre Trio, Teatro

Adriano, Řím, Itálie , 19. červen, 1959 (Jimmy Giuffre – klarinet,

tenor saxofon, Jim Hall – kytara, Buddy Clark – kontrabas)

15. Seresta-Samba for Carmen - Paquito D'Rivera, The United Nation

Orchestra, ţivě z Royal Festival Hall, Londýn, 1989 (Dizzy Gillespie -

trumpeta,Paquito D'Rivera - alt saxofon, klarinet,Slide Hampton -

trombon, James Moody - alt a tenor saxofon,fletna, Airto Moreira -

perkuse, Flora Purim - vokály, Arturo Sandoval - trumpeta, Ignacio

Berroa - bicí, Ed Cherry - kytara, Giovanni Hidalgo – konga, perkuse,

48

John Lee - basa, Danilo Perez - piano, Mario Rivera - tenor a sopran

saxofon, Claudio Roditi – trumpeta)

16. Sing Sing Sing – Louis Prima, Swing Low Sweet Clarinet, 7.

června, 2005 (Eddie Daniels – klarinet)

17. koncert pro klarinet – Aaron Copland, Eddie Daniels a

Orchestra Sinfonica G. Rossini, dirigent - Roberto Molinelli, Teatro

Rossini in Pesaro 17. března, 2012

18. Satans blues – Don Byron, Do The Boomerang, Blue Note 2006

19. Frasquita serenade – Don Byron, Bug Music, Nonesuch 1996

20. La Vie En Rose – Anat Cohen, Claroscuro, Anzic 2012