9

Každá kniha, ať již představuje výsledek práce vědecké, duchovní nebo umělecké, zpřístupňuje čtenáři svůj obsah úvodními partiemi, v nichž je čitatel takříkajíc vtáhnut do dění. Toto uvítání není jakousi povinnou formálností, ale právě naopak důležitou a v mnohém směru nezbytnou částí, kdy je představen kontext vzniku předkládané publikace včetně motivace autora k jejímu sepsání.

Vznik této v mnohém netypické knihy je úzce spojen s několikaletým etnografickým výzkumem v jedné jihobanátské obci v Srbsku. Dílem osudu jsem se ocitl ve Velikém Središti, vesnici čítající asi 1 400 obyvatel hlásících se k několika národnostem i konfesím. V tomto smyslu se jedná o ukázkovou multietnickou vojvodinskou obec, jakou v regionu příslovečně potkáme takřka na každém kroku. Souvisí to s pestrými historickými událostmi, jejichž dějištěm se stala oblast Banátu, jehož západní část je součástí Vojvodiny, resp. Srbska. Historickému území Banátu sudičky do vínku nadělily osud, jehož naplnění probíhalo ve znamení neustálých konfliktů a proměn, jak tomu ostatně v po-hraničních regionech často bývá.

Jak Banát získal svůj multikulturní půvab Multikulturním teritoriem byl Banát od nepaměti, ale ponejvíce se jím stal od počátku 18. století. V roce 1716 císař Karel VI. opět započal válku s osmanskými Turky. Vítězství spojeneckých a císařských vojsk v bitvách u Petrovaradína, dobytí Bělehradu (dosud nejvýznamnějšího centra osmanských Turků na severozápad od Železných vrat 1) a Temešváru v roce 1716 znamenalo zisk historického území Banátu a jihozápadního Sremu,2 kteréžto habsburská říše

1 Soutěska na středním toku Dunaje mezi Srbskem a Rumunskem.2 Srem je historické území mezi řekami Sávou a Dunajem náležející Srbsku (jihozápadní část

Vojvodiny) a Chorvatsku (východ Slavonie).

Uvedení do světa Središťanů

10

získala jako vítěznou trofej po míru uzavřeném v Požarevci roku 1718. Od této doby Banát tvořil jihovýchodní pohraničí habsburské monarchie. Hranice Uher a nejvýraznějšího dobového nepřítele Habsburků, osmanské říše, se tak posunula na linii vymezenou řekou Sávou a Dunajem. Nově získaná území se stala korunními provinciemi habsburské monarchie spravované vídeňskou Dvorskou válečnou radou.

Banát do té doby připomínal „zemi nikoho“, ale to se mělo záhy změnit. Výrazné proměny v demografické a sociokulturní struktuře regionu jsou spo-jovány se jménem hraběte a polního maršálka Claudia Florimunda Mercyho (1666–1734), jakéhosi „otce Banátu“. Tento potomek lotrinské šlechty, jmenova-ný Evženem Savojským v roce 1716 v Temešváru guvernérem kraje, nazvaného Temešvárský Banát, řešil znepokojivou situaci vylidněné oblasti povoláním kolonistů z různých zemí mocnářství, ponejvíce z dnešního Německa. Uvědomil si totiž skutečnost, že lidské ztráty v důsledku tureckého pustošení, morových ran a pogromů na židovském obyvatelstvu není možno zacelit pouze migrací kolonistů z nejbližšího okolí. Vysloužilí vojáci, rolníci i řemeslníci – ti všichni přicházeli z území dnešní Itálie, Lotrinska, Kraňska, Srbska, Rumunska, Bul-harska, později jejich kroky následovalo také mnoho Chorvatů, Čechů, Slováků a horníků z Tyrol a Štýrska. „První kolonisté přichází v roce 1717 z Německa…“ Takto začínají slova farní knihy Historie katolické farnosti Bela Crkva (Historia Parochiae Albo-Ecclesiensis) a právě od tohoto okamžiku můžeme hovořit o počátku systematické a organizované kolonizaci Banátu. Banát tak získával novou tvář, která úzce souvisela s jeho vojenskou reorganizací.

Podél habsbursko-osmanské hranice, totožné s linií Sáva – Dunaj, v oblasti Banátu a jihovýchodního Sremu vznikaly během let 1710–1730 kontumační a karanténní stanice, které měly bránit šíření morových nákaz na území Habsburků.3 Kontumační a karanténní stanice navazovaly na linii již existující Vojenské hranice vedoucí od Jaderského moře přes dnešní Chorvatsko a Sla-vonii až do dnešního severního Srbska, kde na ně měla navazovat podle jejího vzoru později zorganizovaná Banátská vojenská hranice.4 Na západě stanice sousedily s Posávskou (Slavonskou) vojenskou hranicí, lemující tok Sávy, dále na severozápad následovala Varaždínská vojenská hranice a na území Chorvatska pak hranice Bánovská a Karlovacká. Území jednotlivých částí Vojenské hranice administrativně a správně nespadalo pod jednotlivé korunní země habsburské monarchie, na jejichž území se rozkládalo, ale bylo centrálně řízeno vídeňským dvorem. V letech 1764–1774, kdy jsou reorganizovány budoucí vojenské pluky

3 Panovalo totiž přesvědčení, že původcem nákaz je jihovýchodní část Balkánského poloostrova, tudíž dle těchto úvah vznikaly výše zmíněné stanice plnící funkci prevence.

4 Habsburkové prostor Vojenské hranice využívali jako nárazníkové pásmo proti nebezpečí hrozícímu z jihovýchodu, které souviselo se vzrůstající mocí Osmanů na Balkáně.

11

německo-banátský a illyrsko-valašský a přichází početné skupiny vojáků z čes-kých zemí, je pak nutno hledat počátek české přítomnosti v dnes srbské části bývalého území Banátské vojenské hranice. Dnes bychom krajany v tomto regi-onu hledali zejména ve městě Bela Crkva a ve vesnicích Češko Selo a Kruščica.

Velmi důležité je ovšem zdůraznit, že se osidlování Banátu netýkalo pouze jeho územní části, která byla zahrnuta do prostoru vojenské hranice (a kolo-nisté tudíž přicházeli v rámci tzv. hraničářské kolonizace Banátu řízené přímo z císařského dvora ve Vídni). Jeho severní část – území severně od měst Bela Crkva v Srbsku, Reşiţa a Caransebeş v Rumunsku – byla součástí uherské provincie Banát, dosud stojící poněkud stranou zájmu badatelů.5 I zde bychom nalezli lokality s významným českým osídlením (Clopodia, Tirol, Pereg Mare).6 Nejpočetnější skupina vystěhovalců z českých zemí pak dosídlila právě etnicky pestré Veliké Srediště, jemuž jsme v knize přiřkli roli lokálního mikrokosmu, o jehož vyplnění se společně s jeho obyvatelkou pokusíme.

Poslední kapitolou z procesů výrazných proměn statusu Banátu byla Trianon-ská smlouva z roku 1919, kdy bylo toto území rozděleno mezi vzniknuvší Ru-munsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jeho část ležící na území Srbska v současnosti tvoří jihovýchod autonomní oblasti Vojvodiny. Nedílnou součástí místní historie je také obyvatelstvo migrující z českých zemí především v 19. století. Mezi ně patří i reformovaní evangelíci z jižní a jihovýchodní Moravy, kteří se v polovině 19. století usadili ve Središti a jejichž potomky jsem se před lety rozhodl začít zkoumat jako student etnologie a historie.7

Velké setkáníMoje první zkušenost vážící se k těm krajanům, kteří žijí ve Središti v malém hloučku dodnes, je příchod do vesnice v listopadu roku 2007. Na první stránky terénního deníku jsem si tenkrát poznamenal následující slova:

Přes hraniční přechod Moraviţa-Vatin8 jsem se dostal kolem poledne. Když jsem celníkům jako důvod pěšího přechodu hranice uvedl, že jsem student, který má v plánu dojít do Srediště přes polní cestu spojující vesnici s Mali Źamem protínajíc přitom bývalou železniční trať vedoucí do Jamu

5 Ten se zaměřil spíše na území Banátské vojenské hranice navazující z jihu (Pavlásek 2010b; Štěpánek 2003, 2005).

6 Kolonizace jižních Uher se týkala pozdějšího období; viz k tomu pasáž Kolonizace jižních Uher po revolučních letech 1848–49 dále v knize.

7 Výstupem orálněhistorického výzkumu je práce Historie a kolektivní paměť reformovaných evangelíků z Velikého Srediště ve Vojvodině. FF MU. Brno 2009. Rkp. diplomové práce. Volně přístupná zde: http://is.muni.cz/th/110312/ff_m/.

8 Jde o hraniční přechod na trase mezi rumunským městem Temešvár (Timişoara) a srbským Vršcem, od něhož je Srediště vzdálené několik hodin chůze.

12

Mare,9 divili se více než já tomu, že o tamní menšině česky hovořících evangelíků nikdy neslyšeli. Nepřekvapí to – vždyť o svém nejbližším okolí často víme méně než o světech vzdálených. Nejistotu, co mě čeká a jak asi budu koncem listopadu za tmy někde v pohraničí hledat místo na stan připravený pro všechny případy, předčil fakt, že mne čekaly kilometry bahnitými polními brázdami. Podle e-mailové korespondence s „potulným farářem“ ČCE Petrem Brodským jsem zde měl najít fungující reformovaný sbor, který už několik let navštěvoval. Po nějaké době se zešeřilo a s při-bývající tmou jsem stále zřetelněji rozpoznával světla pouličních lamp ve Središti, které mi byly vodítkem a nápovědou zároveň, že jdu správně.

Kdysi tuto vesnici mezi světovými válkami navštěvovali faráři ČCE a pak pokračovali do nedalekého Rumunska a do tamních evangelických sborů v Klopotíně,10 Svaté Heleně a Peregu Mare.11 Zde v minulosti existovaly sbory, které čítaly i několik stovek věřících, jako právě sbor ve Središti. Podle mapy jsem prošel bývalou železniční tratí, kde byla zastávka pro Središťany cestující do Vršce a dále na jih. Údajně až sem docházeli Središťané vítat nebo vyprovázet kazatele z Čech. Od těch událostí i jejich zaznamenání mě však dělilo dlouhých osmdesát let. Došel jsem do centra obce a uvědomil si, že jde o vesnici se zcela jinou

9 Tzv. Velký Žám v Rumunsku, který leží od Srediště pouze deset kilometrů severně vzdušnou čarou.

10 Rumunská obec Clopodia 5 km na sever od Jamu Mare.

11 Multietnická obec nedaleko rumunského Aradu poblíž maďarských hranic.

13

Mapa území Vojenské hranice.

členitostí zástavby, než jakou znám z horských vesnic Banátu.12 Zdejší podmínky při vyměřování katastru dovolily to, co v horských masivech možné není – vytvořit pravidelnou zástavbu podélných a příčních ulic. Výhody nížinné polohy byly zřejmé, a to jsem ještě za denního světla neviděl pověstné vojvodinské roviny s černozemí slibující dobrou úrodu.

Před místní budovou „opštiny“ jsem zaznamenal velký shluk místních. Když si mého nejistého kroku směrem k nim všimli, spolu s krosnou a jazykovou neohrabaností jsem se musel zákonitě stát ztělesněním obrazu univerzálního Cizince. A také že ano. Tento přidělený (a očekávaný) status mi byl připsán nejen na základě vzezření, ale též kvůli tomu, že jsem nijak nebyl zapojený do místních sociálních vztahů a vazeb. Záhy jsem o svém cizinectví – jinakosti – přemýšlel jinak a ptal jsem se sám sebe, zda jde o výhodu, či nikoli? Otázka to ale byla, jak jsem hned pochopil, špatně položená. Jednoduše jsem Cizinec, takže do jisté míry vždy budu narušitel. Jiný, který nezapadá do mozaiky místních strategií vztahů. Další úvahy zatím neměly smysl. Každopádně jsem to byl nejprve já, kdo byl místními (Srby) zpovídán. Odkud jsem, co ve Središti dělám, zkrátka obvyklé dotazy směřované k Cizincům. Lámaně vysvětluju zájem poznat zdejší Čechy a už jsem veden do místnosti, kde, jak jsem pochopil, zrovna probíhala debata s kandidátem na post poslance do parlamentu – blížily se totiž volby. Záhy mě z tíživých myšlenek, že jsem měl studovat více kabinetní obor, silným stiskem ruky vyrušil muž jménem Branko Král se

12 Lokality Svatá Helena, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibentál a Šumice.

14

svojí ženou Djujou. Nabídkou noclehu poté, co od ostatních přítomných slyšeli, že jsem „Pémac“,13 mě doslova vysvobodili z přesvědčení, že jsem v situaci zcela ztracen. „I my jsme Pémci,“ dodali, když jsme se uvítali první seznamovací rakijí.14

Tehdy jsem netušil, že se mi Srediště stane jedním z domovů, kam se budu neustále vracet. Jaro, léto, podzim, zima. A zase jaro. Další chvíle strávené ve vesnici a četné návraty byly ve znamení prvních setkávání s posledními členy sboru. Jeho řady prořídly ze dvou stovek na posledních patnáct osob stále žijících v obci. Naprostá většina z nich byla narozena mezi světovými válkami, zbylá část během druhé války a záhy po ní. Věková struktura mých prvních „informátorů“ napovídala, že jde o jednu z posledních možností zachytit a poznat vzpomínky jediných dědiců české reformační tradice v Srbsku. Některé navštěvuji dodnes, s většinou se však bohužel již nikdy nesetkám, protože už nejsou mezi námi.

Klepání na dveře Središťanů…Jedním z výzkumných partnerů, u kterých jsem na plechové dveře, oddělující mne od dvora a prahu domu, klepal nejčastěji, byla Josefa Klepáčková. Vesnici ani v době rozsáhlé pracovní migrace za masové industrializace Jugoslávie neopustila a ve svém rodném hnízdě 15 žila i o více než osm desítek let později. Datem narození 1925 patřila k nejstarším obyvatelkám vesnice. Terénní deník jsem měl ze společných setkání vždy plný poznámek, baterky diktafonu musely být vždy zcela nabité, protože hovory s Josefou bývaly často dlouhé. Točily se kolem témat, jež mne zajímala z hlediska výzkumných otázek, s nimiž jsem do terénu toho času vstupoval. Ze získaného toku informací se pro změnu točila hlava mně, ani rakije k tomu nebylo třeba.

Pátral jsem hlavně po tom, co lze nazvat kolektivní pamětí členů reformo-vaného sboru. Záhy jsem si však uvědomil, že nejzajímavější informace jsem se dozvěděl během rozhovorů, kdy jsem Josefu nenavštívil jako badatel,16 tedy za situací, kdy jsem přišel naprosto „nevyzbrojen“ – bez diktafonu a poznámkového deníku, zato s novinami a časopisy ze Srbska nebo z mého domova v podpaží. Podle několika hromad starších čísel a otevřených knih s náboženskou tematikou jsem poznal, že její svět je tvořen postoji získanými ve Središti prostřednictvím

13 Tj. Čech, viz dále v textu. 14 Tj. pálenkou.15 Hnízdo bylo ve Središti časté označení rodiště, tedy rodného domu, kde se člověk narodil.16 Respektive jsem se za něj v daný moment situačně nepovažoval. Ač jsem podvědomě identitu

badatele opouštěl (nepokládal jsem se za něj), status badatele byl mými respondenty i po vzniku přátelských vazeb mezi námi stále artikulován.

15

evangelické výchovy od útlého věku. Postupně byly tříbeny vlivem prožitých událostí osobních a dějinných.

… a k čemu mne dovedloMotivem návštěv mi byl spíše prostý zájem hovořit s Josefou o každodenním životě na vesnici. Až rozhodnutí sepsat zaznamenané rozhovory mne přivedlo k dalším a dalším otázkám, které již vznikly na základě příběhu, jenž byl sestaven ve spolupráci a za připomínek jí samotné.

Návštěvy Josefy „bez přípravy, ale s novinami v ruce“ mi pomohly uvědomit si plíživou proměnu mého výzkumného statusu a stejně tak se proměňovalo mé vnímání „informátorky“. Poznávacím znamením bývá, že vám dělá problém své výzkumné partnery v textu označovat neosobním slovem informátor. Časem jsem se nakonec stal dokonce jakýmsi prostředníkem Josefy v komuni-kaci s okolím, protože například nedělní bohoslužby již nemohla navštěvovat. Vyřizoval jsem pozdravy, novinky ve Središti, posílal různé věci od buchet až po knihy. Josefa se mi stala v mnohém rádkyní, což pro ni nebyla role nová. Nejeden poslední krajan ve Velikém Središti se o ní vyjádřil jako o někom, kdo umí různé věci vysvětlit a poradit.17

Zhruba v tomto okamžiku jsem si začal uvědomovat, že její vzpomínky jsou v souhrnu osobitým vyprávěním, které neztělesňuje pouze individuální osud Josefy, ale je zrcadlem přítomnosti reformovaného sboru ve Središti. Objektivní doklady jeho existence, jako například kostel,18 knihovna, hřbitov či sborová listinná dokumentace, se ve Središti stále vyskytují a bude tomu i mnoho let poté, co nastane chvíle, kdy – jak se ve Središti říká – „nebude nikdo, kdo by ty dveře našeho kostela otevřel“. S vyprávěním je to ale jinak. Není příběhů, když není lidí, kteří by je předávali ve výpovědích. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zpracovat mnou pořízené rozhovory s Josefou Klepáčkovou do uceleného příběhu, do vzpomínkového vyprávění, které zachycuje existenci krajanského společenství, jež bylo dosud českému čtenáři oproti jiným neznámé a skryté.

Právě pokusem o odkrytí opony hodnocení světa moravských reformovaných evangelíků by měly být následující řádky, reprezentované ústy jedné z aktérek dění ve Velikém Središti a doplněné pohledem jejího partnera a posluchače. Společně tak představíme podobenství světa jedné nepoznané kapitoly kul-turních dějin tradice české reformační víry v prostoru za hranicemi dnešního území České republiky.

17 „Když jsem nevěděla, co je co, šla jsem za Josefou a ta mi poradila.“ Herta Hutáková, Veliké Srediště, 2011.

18 V intencích aktérského hodnocení je užíváno i emických výrazů chrám nebo svatyně.

16

Průvodcem na této cestě nám budou následující kapitoly textu, které se o ono nastíněné odhalení světa česky hovořících evangelíků z Velikého Srediště pokusí. Nejprve představíme historický exkurz dění kolem evangelíků z Kloboucka a Nosislavska a z dalších částí jižní a jihovýchodní Moravy, odkud v polovině 19. století odešli do oblasti jižních Uher v těsném sousedství Banátské vojenské hranice, aby zde započali novou životní etapu rodinných historií. Osvětlíme tak skutečnosti, o kterých Josefa Klepáčková nevyprávěla. Historické podo-benství první kapitoly je předehrou ústřední části představující výklad světa Središťanů z perspektivy ženy, jež svůj život zasvětila úctě k souboru tradičních hodnot předků, přijatých výchovou a vzděláním v duchu zbožnosti reformační a českobratrské tradice. Seznámíme se s okolnostmi příchodu evangelíků do vesnice, zakládání sboru a zapojení do církevních struktur reformované církve dobových jižních Uher. Poté budeme svědky meziválečného rozkvětu sboru, s čímž souvisí působení českobratrských kazatelů, kteří sbor vedli do konce druhé světové války. Válka s sebou přinesla mnohé strasti, které dále gradovaly v poválečném dědictví a v raném jugoslávském socialismu. S následnou pováleč-nou mohutnou industrializací Jugoslávie je vesnice členy sborového společenství zhusta opouštěna, čemuž přispělo otevírání hranic titovské Jugoslávie. Pracovní migrace způsobuje natolik výrazný odliv obyvatel, že sbor postupně ztrácí status ústřední sociální organizace česky hovořících věřících a dochází k jeho postupnému zániku.

Kromě svědectví o samotných událostech porůznu souvisejících s komuni-tou reformovaných evangelíků propojovaných s časovou chronologií dějin je vyprávění Josefy též podobenstvím toho, co nazývám úctou k předkům (Kaser 1993: 93–122), tedy k souboru hodnot, k nimž se vypravěčka explicitně hlásí prostřednictvím několika deklarativních vyjádření, utvářejících ústřední postojo-vou strategii jejího vyprávění – hodnocení prožitého skrz biblickou interpretaci dění kolem sebe. Její výklad světa, minulosti a vlastních postojů v ní vychází z vědomí toho, že víra představuje základní morální normu. Zákon, který jí propůjčuje schopnost rozeznat, co je správné a naopak čeho se vždy v životě vyvarovat, protože by došlo ke konfliktu se smlouvou uzavřenou prostřednictvím přihlášení se k jejímu odkazu akceptací norem reformované církve.

Poznáme tak její první dotyky s náboženským světem jejích rodinných příslušníků a staneme se svědky toho, co to znamená prožívat dění kolem sebe jakožto člen náboženského společenství. Ve svém vyprávění se Josefa nevy-hnula ani otázkám vztahujícím se k Československu, politice nebo současným společenským trendům. Proto je její svědectví uceleným obrazem „malého člověka“, který není pouze pasivním přijímatelem „velkého světa“, ale stává se mu předmětem k promýšlení a tím i k aktivnímu vztahování vůči němu

17

s jasně formulovanými postoji. Osvětlíme tak více pozici jedince v prostředí vesnice, jež na jednu stranu byla světem samým pro sebe, na stranu druhou došlo k mnohým dotekům a prolínání s tím, co je stavěno vůči každodennímu životu jako opoziční kategorie formulí „velká politika“.

Její barvu hlasu nebudeme kromě některých vysvětlujících poznámek naru-šovat, protože tento part hry je určen jedině jejímu výkladu situací s absolutním právem na to, aby zazněl v podobě, v jaké byl zachycen a společným úsilím utříděn. Kapitola další se pak pokusí rozeznít ještě jeden hlas, který by chtěl napomoci porozumět některým aspektům jejího vyprávění. Zkrátka pokusíme se naznačit, proč je její obraz vyprávěného Srediště vybarven v takových barvách a vyjádřen v takových konturách, jaký nakonec je, a vylíčit tím jeho pozadí.

Její podání pak bude doplněno představením metody fotointerview či foto-elicitace, abychom čtenáři přiblížili alespoň jeden z možných postupů, kterak může probíhat interakce mezi dvěma výzkumnými partnery – tazatelem a dotazovaným (hledat příběhy v obrazech), a kapitolou svědectví matrik o příbuz-ných Josefy Klepáčkové. Dráhu jejího života zachycujeme i formou kalendária a rozlučkou se čtenářem je závěrečná část setkání se zanikající pamětí.

Poděkování, dary přijímat, dary dávatZávěr průvodního obrazu bych tak trochu v rámci výzkumné sebereflexe chtěl věnovat jednomu osobnímu vyznání, které bývá obvykle vyjádřeno formou autorova poděkování jeho výzkumným partnerům. Badatel v terénu se se zkou-maným společenstvím účastní mnoha recipročních aktů významně ovlivňujících jej i samotné partnery – aktéry. Nejinak tomu bylo v tomto případě a jako důkaz uvádím jeden z hlavních důsledků, který jsem pocítil a stal se důležitým motivem vzniku této knihy. Za pobytů ve Središti a navazování vztahů se Središťany jsem s přibývajícím časem začal pociťovat dluh, jenž vznikl během navazování osobních kontaktů. Je pošetilost myslet si, že nás status cizince zbavuje vlivu na aktéry sociálního prostředí, které studujeme, a totéž platí i naopak. Pobyt v terénu je totiž předpokladem zúčastněného pozorování, jehož následkem jsou různé formy angažovanosti badatele, které lze pojmout optikou vlivné Maussovy interpretace daru (srov. Ryška 2011). V Maussově podání jde o uzavírání společenských smluv, jež obdarovaného a dárce uvádějí do smluvního vztahu (Mauss 1999: 9). Jsem-li obdarován, pociťuji závazek z pozice obdarovaného, který „vyrovnávám“ oplácením daru. Silně pociťovaným závazkem pro mne byly dary, kterými mne „mí“ Središťané neustále zahrnovali (jejich spoluúčast na výzkumu ve formě různých forem výpomoci, možnost stát se dočasným svědkem vesnického života). Stal jsem se lovcem jejich času, a proto bych rád touto knihou obdaroval ty, bez jejichž pomoci (darů) by vzniknout nemohla.

18

Jsou jimi všichni Središťané, kteří mi věnovali svoji důvěru – v první řadě samotná Josefa Klepáčková, kterou můžeme pokládat za spoluautorku knihy, rodina Králů, Hájků, Hutáků, Blátů, Pitrů, Věra Sokolová, Herta Hutáková, Anna Pilátová. Dále pak kazatel Českobratrské církve evangelické Petr Brodský, který mne k tématu doslova „přivezl“ a se světem Središťanů postupně seznámil. Jsem mu za to tolik vděčný.

Poděkování rovněž patří mým kolegům, zejména pak Janě Pospíšilové, Jaromíru Lindovi, Václavu Štěpánkovi a Janu Balharovi, kteří mi poskytli draho-cenné rady a připomínky. Za poskytnutí fotografického materiálu jsem vděčný Danielu Erlichovi, Robertu Novákovi, Danuši Bobkové a pracovnicím archivu Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., za možnost ofocení katastrálních map obce jsem vděčný pracovníkům soudního úřadu města Vršac. Kniha by nevznikla bez podpory Katky a mé rodiny a touto cestou bych jim rád srdečně poděkoval.