ZUR138 JS 2013 Datum odevzdání práce: 19. 5. 2013

Název kurzu: Úvod do studia kulturyKatedra mediálních studií a žurnalistiky,FSS MU, Joštova 10, Brno

Pořadové číslo práce: 4.Verze: 1.

BLÁHA Martin

Studentské číslo: 414827 Stupeň studia: bakalářskýImatrikulační ročník: 2012/2013 Typ studia: prezenční

Studijní kombinace: Mediální studia a žurnalistika - Sociologie

Název práce: Romeo a Julie jako výraz hodnotové orientace dobového paradigmatického systému kultury

Hodnocení práce:

E-mailová adresa: 414827@mail.muni.cz

Obsah práce

1. Úvod1.1. Definice základních pojmů1.2. Základní výzkumné otázky1.3. Vybrané segmenty sociálně kulturní reality

2. Analytická část2.1. William Shakespeare

2.1.1. Život a tvorba Williama Shakespeara2.1.2. Dobová situace v Anglii za Williama Shakespeara2.1.3. Dobová situace ve světě za Williama Shakespeara

2.2. Romeo a Julie2.2.1. Stěžejní hlavní postavy2.2.2. Obsah divadelní hry2.2.3. Literární charakteristiky textu2.2.4. Interpretace díla2.2.5. Přijetí díla veřejností

3. Závěr4. Seznam použité literatury

2

1. ÚvodCílem této seminární práce je jednak rozpoznat a

analyzovat hodnoty a normy vyjádřené dílem a jednak je i

porovnat s mocensky a kulturně dominantními hodnotami

převládajícími v době vzniku literárního textu. Komparací buď

potvrdíme či vyvrátíme tezi, že literární dílo je kulturním

produktem tradic, rituálů, norem a hodnot soudobé společnosti,

ve které bylo napsáno.

Pokud dílo proklamuje hodnoty a normy vyjadřované

většinovou společností a dobovým systémem, téměř jistě bude

kritikou dílo přijato, jelikož velká část veřejnosti se s ním

může ztotožnit. Naopak pokud dílo vyjadřuje diametrálně odlišné

normy, než jsou přijímané dobovou společností, dílo spěje

v lepším případě k riziku nepřijetí, v horším případě i zákazem

a cenzurou.

V úvodu práce nejdříve definuje důležité pojmy nezbytné

pro analýzu textu z kulturně-historického hlediska. Poté si

položí základní výzkumné otázky, na které se bude snažit

odpovědět. V závěru úvodní části práce představí některé

vybrané segmenty sociálně kulturní reality.

Práce nejdříve představí autora díla a kontext, ve kterém

autor dílo napsal. Poté představí samotné dílo z literárního

hlediska, což je ovšem pouze sekundárním cílem této práce.

Primárním cílem je věnovat se významu díla pro tehdejší

společnost – jestli bylo přijato kladně či odmítnuto a jaké

3

reakce ve čtenářích vyvolalo. Celá tato interpretace díla

odhalí, zdali autor zastupoval většinové hodnotově-kulturní

paradigma nebo se odlišoval od tehdejší společnosti

subkulturními postoji.

Pro tuto seminární práci jsem si vybral na analyzování

dílo od jednoho z nejvýznamnějších dramatiků – Williama

Shakespeara a jeho Romea a Julii (1962).

Tato práce bude věnovat literární a estetické kvalitě

textu jen okrajově. Daleko důležitější bude pro ni historický a

kulturní kontext, ve kterém dílo vzniklo.

Metody, jak interpretovat text budou dvojí druhu. Prvním

je analytická metoda – literární dílo zanalyzujeme jak po

stránce literární, tak hlavně po stránce normativní, kulturní a

mediálně vědné. Druhou metodou výzkumu bude srovnávací

(komparativní) metoda. Porovnáme literární dílo s tehdejšími

hodnotami a normami společnosti. Práce uvede do souvislostí jak

autorské, tak i společenské hodnoty.

1.1 Definice základních pojmůŽádné umělecké dílo nemůžeme pochopit a analyzovat, aniž

bychom zapomněli odkázat k normám a hodnotám v něm obsaženým.

Každá hodnota se projevuje jako sociální kvalita

zprostředkovávající současně možnosti historické i sociální

komunikace. Každá hodnota je vlastně sociální kvalitou (Čermák,

1998, s. 9). Hodnoty mohou být používány jen v příslušném

sociálním dění. Mezi základní funkce hodnot patří kontinuitní a

komunikativní funkce, ale také regulativní a programová. Každý

autor definuje hodnoty trochu odlišně. Mohou to být „vzory

4

sociálního myšlení a jednání, vlastnosti, sociální stavy a

jevy, institucionální tvary, jejich společným rysem je

podmíněná možnost směřovat k určitému cíli a účelu“ (Čermák,

1998, s. 10), nebo také „objektivní vlastnosti lidí, předmětů,

činností i vzájemných vztahů mezi lidmi a jejich vztahů

k předmětům a činnostem“ (Popelová, 1962, s. 344) či hodnoty

mohou být také „cílovými výsledky úkonů vyhodnocování“ (Kaplan,

1965, s. 55).

Dalším důležitým pojmem je norma. Normy jsou obecně

„pravidla, nařízení či předpisy pro určitý sankcemi podmiňovaný

a zabezpečovaný způsob sociálního jednání“ (Čermák, 1998, s.

182). Podle Popelové je to „předpis, který musí být splněn, aby

bylo dosaženo cíle, který autorita, jež normy stanovila, uznává

za vhodný“ (1962, s. 392).

Hodnoty a normy společně vytvářejí hodnotový a normativní

řád společnosti. Bez těchto řádů by se společnost rozpadla na

nekomunikující sociální jednotky a přišla by o podvědomí o svém

historickém kontextu. Tyto řády vymezují vzory sociálního

jednání a mají vzájemně nezastupitelné funkce (Čermák, 1998, s.

182).

1.2 Základní výzkumné otázkyTato seminární práce se bude snažit nalézt odpovědi na

výzkumné otázky, pomocí nichž vytvoří základní interpretační

rámec. V něm uskuteční rozbor díla. Podle zadání práce bude

klást důraz převážně na tyto 4 výzkumné otázky:

Jaké hodnoty a normy jsou produkovány v rámci díla Romeo a Julie?

5

Jaké hodnoty a normy produkuje doba, ve které dílo Romeo a Julie

vyšlo?

Jaký je vztah hry Romeo a Julie k dobovému mocensky dominantnímu

diskurzu? Je shodný či se odlišuje?

Jak bylo toto dílo ovlivňováno mediálními kontexty v rámci

masové komunikace?

1.3 Vybrané segmenty sociálně kulturní realityPráce se bude věnovat těm segmentům sociálně kulturní

reality, které jsou důležité pro euroamerickou kulturní oblast,

ale také i pro jiné kulturní oblasti.

Prvním segmentem bude motiv smrti a také pojetí

sebevraždy. V rámci jednoho kulturního paradigmatu značí smrt

pocit zániku a zkázy, naopak u jiného kulturního paradigmatu je

smrt brána jako kulminace pozemského života.

Dalším segmentem je pojetí náboženství v dané kultuře.

V každém kulturním paradigmatu je náboženství pojímáno zcela

jinak. Středověké kulturní paradigma kladlo náboženství na

první místo a všechny hodnoty vycházely z něho, naopak postupně

až do dnešních dnů moc náboženství postupně slábne. V každé

kulturní oblasti to má ovšem jiný průběh.

Důležitým segmentem sociální reality je i koncepce lásky.

Láska sehrávala už od nejstarších dob v každém kulturním

paradigmatu významnou roli. Ovšem role to byla pro každé

paradigma odlišná.

Čtvrtým neméně důležitým tématem je koncept mezilidských

vztahů potažmo sváru. Mezilidské vztahy odrážejí aktuální stav

soudobé společnosti a světa. Jak ukáže i Romeo a Julie, mezilidské

6

vztahy mají demonstrativní charakter a motiv sváru se zrcadlí i

ve společnosti.

Seminární práce dále ještě popíše motiv mládí či smrti,

které jsou významné v divadelní hře Romeo a Julie a souvisejí

s kulturním paradigmatem pozdě renesanční Anglie.

2. Analytická část

2.1 William Shakespeare2.1.1 Život a tvorba Williama Shakespeara

O Shakespearově vzniklo mnoho knih a článků, ovšem o jeho

samotném životě se ví docela málo.

William Shakespeare byl pokřtěn 26. dubna 1564 v kostele

sv. Trojice ve Stratfordu nad Avonou. Jeho otec se jmenoval

John a pracoval v rukavičkářské dílně, později se dokonce stal

členem městské rady a v roce 1568 se dostal na pozici rychtáře.

Jeho matka Mary Ardenová byla dcerou bohatého statkáře.

Shakespeare měl pět bratrů (dva starší ovšem v dětství zemřeli)

a dvě sestry. O jeho dětství existuje velice málo záznamů,

historikové ale předpokládají, že studoval na zdejším gymnáziu

a vedle studií si přivydělával jako rukavičkář v dílně svého

otce. V 18 letech se oženil s o osm let starší Annou

Hathawayovou. Narodili se jim tři potomci – dcera Susanna a

dvojčata Hamlet a Judith. Hamlet zemřel z neznámých důvodů

v jedenácti letech. Tato událost poznamenala budoucí

Shakespearovu tvorbu.

Roky 1585-1592 jsou o Shakespearově životě

nezdokumentovány a proto se tomuto období říká „ztracená léta“

7

(Dunton-Downerová, 2006, s. 10). První zmínka po tomto období

naznačuje, že Shakespeare se přestěhoval do Londýna a působil

zde nějaký čas jako herec. Tou dobou již začíná psát divadelní

hry (převážně historické hry a komedie), které se později hrály

v divadle Růže – nejpopulárnějším divadle v Londýně v 90.

letech 16. století. (Dunton-Downerová, 2006, s. 11) Po morové

epidemii, která zasáhla Londýn, se chvíli živí psaním poezie.

To mu ovšem dlouze nevydrží a poté se vrací k herectví,

konkrétně do divadelní společnosti Služebníci lorda komořího.

V roce 1595 napíše své nejslavnější dílo – Romeo a Julie.

Zlom v jeho kariéře nastal v roce 1599, kdy se otevřelo

zcela nové divadlo Svět (Globe). Téměř všechny Shakespearovy

hry se začaly uvádět zde. V roce 1603 Londýn zasáhla druhá

morová epidemie. Tato událost ale Shakespeara namotivovala a

začalo jeho plodné období – psal v průměru dvě hry ročně.

V této době napsal tragédii Hamlet, poté napsal Othella, Krále

Leara a Macbetha. Všechny tyto tragédie jsou považovány za

vrcholná díla Shakespearovy tvorby.

V roce 1608 si divadelní společnost, kde Shakespeare

účinkuje, pronajme velkou síň kláštera U Černých bratří. Tato

síň totiž nabízela možnost použít více scénických efektů, které

se hrály v hrách později nazvaných jako romance. Například na

hru Bouře se jel podívat i samotný král Jakub I. V roce 1613

zachvátil Shakespearovo divadlo Svět obrovský požár. I když

bylo poté divadlo znovu postaveno, Shakespeare se rozhodl

přestěhovat se do rodného Stratfordu. Zde i 23. dubna 1616 na

zápal plic Shakespeare umírá.

8

Po Shakespearově smrti až do dnešní doby se vynořují

nejrůznější spekulace a konspirační teorie, které například

popírají autorství Shakespearovských knih či říkají, že

Shakespeare byl homosexuál (na základě Sonetů, které psal temné

dámě a neznámému mladému muži). Zatím se nepodařilo tyto teorie

stoprocentně potvrdit ale ani vyvrátit.

2.1.2 Dobová situace v Anglii za Williama ShakespearaShakespeare se narodil do doby, kdy Anglii vládla silnou

rukou Alžběta I. (doba vlády 1558 – 1603). Tomuto období se

říká alžbětinská doba či zlatý věk Anglie. V této době probíhal

nebývalý rozvoj řemesel, obchodu a vzdělanosti. (Maurois, 2000,

s. 224)

Alžběta I. nastoupila na trůn v roce 1558 po mrti Marie I.

Tudorovny a obnovila královský řád. Alžbětě se podařilo udržet

stabilitu po celou dobu své vlády (vyjma povstání severních

hrabat v roce 1569). Vyvažovala zájmy jak mezi protestanty, tak

i mezi katolíky. Alžběta Anglii směřovala k velmocenské dráze –

podporovala například pirátství. Kvůli tomu Anglie v té době

zbohatla na úkor Španělska. Za vlády Alžběty také pochází

zárodek sporů mezi Anglií a Irskem – Irsko bylo již od 5.

století katolické a nelíbilo se mu, že Anglie se stává

protestantská.

Významnou roli v alžbětinské době sehrálo divadlo.

V Londýně se stavilo mnoho nových divadel jako například

divadlo Globe, které zčásti patřilo i Shakespearovi. Do divadel

chodili široké vrstvy obyvatel, převážně ale z řad intelektuálů

– učni, studenti práv, vojáci či šlechtici. Diváci si oblíbili

9

jak krvavá dramata, tak i poetické hry od Marlowa či

Shakespeara. (Maurois, 2000, s. 226)

V této epoše se kladl důraz na vzdělanost a vznikalo mnoho

škol - public schools v Rugby (1567) a Harrow (1590). Základní

vzdělání se dětem poskytovalo v malých školách (pretty schools) a

následně děti chodili na gymnázia (grammar shools). (Maurois,

2000, s. 228)

I když se tomuto období říká zlatý věk Anglie, ne všechny

vrstvy obyvatel se měly dobře. Nezaměstnanost zůstávala vysoká

a na venkově dosáhla takové meze, že bylo nutné vydat dva

významné zákony o chudých (1597 a 1601). (Maurois, 2000, s.

227)

Alžběta I. zemřela v roce 1603, a jelikož neměla žádného

následovníka, panovníkem se stal král Skotska Jakub VI. Stuart,

který jako panovník Anglie přijal jméno Jakub I. Jakub měl

důvěru v občanech a považoval se za inteligentního vládce. Byl

vychován jako kalvinista, ovšem s anglikánskou církví v Anglii

byl ve shodě. Na Jakuba bylo spácháno hned několik atentátu,

nejznámější z nich pochází od katolického vojáka Guye Fawkese,

který se pokusil odpálit nálož se střelným prachem v budově

parlamentu v roce 1606.

V roce 1607 Anglie postavila osadu v Jamestownu (Severní

Amerika). Vybudování této osady je považováno za počátek

anglické kolonizace. Mnoho Angličanů se začalo stěhovat do

Ameriky.

2.1.3 Dobová situace ve světě za Williama Shakespeara

10

V Evropě již doznívaly dozvuky renesance, která přinesla

nebývalé zlepšení ekonomického a společenského vývoje.

V renesanci bylo vynalezeno a objeveno mnoho nových vynálezů,

utvářely se základy mezinárodního a peněžního trhu. V oblasti

astronomie se měnily názory na postavení Země a Slunce –

heliocentrická soustava. Rozkvětu také dosáhla města, zejména

v Itálii. (Polášková, 2007, s. 27)

Zámořské objevy v 15. a 16. století měnily mapu světa.

Nejsilnější evropskou velmocí se stávalo Španělsko (díky

bohatství ze zámořských kolonií), ovšem Anglie mu značně

sekundovala.

V první polovině 17. století byla cele Evropa rozvrácena

třicetiletou válkou (1618-1648), která přinesla hlavně utrpení

a bídu pro všechen lid. (Polášková, 2007, s. 37)

2.2. Romeo a Julie Romeo a Julie patří k prvním velkým tragédiím a

Shakespearovým nejpopulárnějším hrám. Shakespare při psaní

vycházel z básně Arthura Brooka Tragická historie Romea a Julie (1563).

Tato hra měla premiéru v roce 1595.

2.2.1 Stěžejní hlavní postavyRomeo: Montekův syn. Jeho láska k Julii je silnější než

nenávist ke Kapuletům. Je velice citlivý a romantický, ale i

odvážný.

Julie: dcera Kapuletova. Dokud nespatří na plese svých rodičů

Romeo, tak se nezajímá o lásku a manželství. Než se zamiluje do

Romea, tak je poslušnou dcerou svých rodičů.

11

Vavřinec: je kněz, ke kterému se Romeo s Julii obrací o radu

ohledně jejich lásky. Je velice moudrý a vzdělaný.

Paris: mladý šlechtic, který si chce vzít Julii, ta ho ovšem

nemiluje. Za Julii je ochoten bojovat.

Tybald: synovec paní Kapuletové, který nenávidí Monteky. Je

velice horlivý a to se mu nakonec i vymstí.

2.2.2 Obsah divadelní hryDěj se odehrává v 16. století v severoitalském městě

Verona. Žijí zde dva rody, které se nenávidí na život a na smrt

– Montekové a Kapuleti. Romeo, který pochází z rodu Monteků, se

jednoho večera dostane na ples Kapuletů, kde se zamiluje do

dívky jménem Julie. Ta ovšem pochází z nespřáteleného rodu. Oba

vymyslí plán, jak se tajně oddat - přemluví kněze Vavřince.

Druhý den dojde k pouliční roztržce, při které Juliin bratranec

Tybald zabije Romeova kamaráda Merkucia, což Romeo vyprovokuje

k tomu, že se Tybaldovi pomstí a zabíjí ho. Za trest je Romeo

vyhnán z Verony. Mezitím chtějí Juliini rodiče, aby se provdala

za mladého šlechtice Parise, kterého ovšem Julie nemiluje.

Julie jde pro radu za knězem Vavřincem, který jí dá lektvar, po

jehož vypití bude vypadat dva dny jako mrtvá. Julie lektvar

vypije v den svatby a je pohřbena v hrobce Kapuletů. Vavřinec

ihned posílá zprávu Romeovi, avšak není vypuštěn z města a

Romeo o tomto incidentu s lektvarem nemá tušení. Další den

dorazí k Romeovi sluha Baltazar a řekne mu, že Julie zemřela.

Romeo na nic nečeká a vydává se k hrobce Kapuletů, kde se setká

s Parisem a po hádce ho zabije. Když Romeo uvidí mrtvou Julii,

touží také po smrti. Vypije velmi silný jed a na místě umírá.

12

V tom okamžiku se ale Julie probouzí a spatří mrtvého Romea.

Psychicky neunese jeho smrt a probodne se dýkou. O několik

hodin později dorazí k hrobce Montek i Kapulet, a když zjistí,

co se stalo, rozhodnou se usmířit.

2.2.3 Literární charakteristiky textuRomeo a Julie je divadelní hra (drama), která má celkově 5

jednání a úvodní prolog. Drama je jeden ze tří základních druhů

umělecké literatury (spolu s epikou a lyrikou). Obecně děj

dramatu má rychlý spád – postavy se střetávají v konfliktu.

(Lederbuchová, 2006, s. 33) Děj se uskutečňuje pouze formou

dialogu mezi jednotlivými postavami, případně i monology těchto

postav. Drama se člení na jednání, scény a výstupy. Čas dramatu

je aktuálně přítomný – jednota místa, času a děje. Mezi

základní dramatické žánry patří tragédie a komedie. (Karpatský,

2008, s. 116) Romeo a Julie se ředí mezi tragédie.

Hra Romeo a Julie byla napsána v období pozdní renesance –

tzv. manýrismus. Počátky renesance můžeme nalézt již na přelomu

13. a 14. století v Itálii, odkud se šířila do celé Evropy.

Renesance se obrací k antickému ideálu krásy a dobra, prosazuje

rozvoj přírodních věd a věd o člověku. Soustřeďuje zájem na

člověka jako jednotlivce, jenž se stává sebevědomým občanem

s všestranně rozvinutou osobností. Do literatury pronikají

namísto latiny národní jazyky. (Karpatský, 2008, s. 400-401)

Manýrismus se v literatuře projevuje tím, že využívá

osvědčené slohové prvky před vlastní uměleckou činností. Čerpá

už z prověřených slohových postupů, které nám dala renesance.

13

2.2.4 Interpretace dílaDílo Romeo a Julie vzniklo v anticko-křesťanské kulturní

oblasti, a tudíž je odrazem hodnot a norem, které vyplývají

z antické kultury a křesťanského náboženství.

Motiv smrti patří k významné součásti sociálně kulturní

reality. Tragédie obecně vyobrazují smrt jednotlivců a

zhroucení jejich světa. Nejinak tomu je i u hry Romeo a Julie.

Romeo i Julie jsou zde popsány jako velcí hrdinové a vzory pro

společnost. Strnulá společnost v díle ovšem nedokáže přijmout

tyto výjimečné jedince, a tudíž oba jejich životy končí

tragicky. V křesťanském středověku se na otázky života a smrti

pohlíželo z náboženského úhlu. Téměř po celém evropském

kontinentě začal život, smrt a vzkříšení Krista reprezentovat

tragickou stránku lidského bytí. (Dunton-Downerová, 2006, s.

290) Velký hrdina v Shakespearovském dramatu se obvykle poznal

tak, že jeho život skončil tragicky – smrtí. Romeo vypije jed a

Julie se probodne dýkou. Nejinak tomu je i u ostatní

Shakespearovských dramat – Othello (Othello se probodne,

Desdemona je zardoušena), Hamlet (Hamlet je zabit otráveným

mečem a Ofélie se utopí), Antonius a Kleopatra (Kleopatru uštkne

had a Antonius se probodne), a tak by šlo pokračovat u všech

jeho děl. S dozvuky křesťanského středověku proto motiv smrti

v Shakespearovských hrách potvrzuje dobový systém kultury.

Smrt také v Shakespearových hrála důležitou roli, jelikož

autor chtěl diváky v divadle, ve kterém se hry hrály, upozornit

na pomíjivost života. Ve velkých sálech divadelních budov se

často přenášely smrtelné infekční choroby, a také útočily

epidemie moru. Proto byly tragédie přesyceny násilím. Smrt

14

v Romeovi a Julii trochu budí dojem, že celý příběh včetně

tragické sebevraždy je součástí nějakého velkého nám neznámého

plánu, kterému nikdo neunikne. (Dunton-Downerová, 2006, s. 293)

I náboženství je důležitým segmentem sociálně kulturní

reality. Děj Romea a Julie se odehrává v 16. století v Itálii,

což je období pozdní renesance a náboženství zde už nehraje

takovou roli jako ještě před 200 lety. V středověké Evropě se

kladl na křesťanství velký důraz a vyznávaly se hodnoty a normy

s ním spojené. To už ovšem v Romeovi a Julii tolik neplatí. Ukázkou

by mohla být sebevražda jak Romea, tak i Julie na konci

příběhu. Sebevražda v křesťanství je pojímána jako něco

odsouzeníhodného, něco co je neodpustitelné a je to proti Bohu.

Ovšem v pozdní renesanci už není brána sebevražda jako něco

hanebného, nýbrž může znamenat protest proti něčemu. V případě

Romea a Julie je brána sebevražda jako hrdinský čin lásky, která

už od začátku spěla k tragédii. Romeo zemřel pro Julii a Julii

pro Romea. Celkově psal Shakespeare velice světsky a

náboženství pro něj nehraje žádnou roli. Postavy v jeho dílech

již nevykazují znaky středověkých postav, ale jsou plně

renesanční. Svědčí o tom i fakt, že například ženy

v Shakespearových hrách jsou emancipované osobnosti, které mají

vlastní názor. Tento pohled na ženu je v zcela novátorský a

Shakespeare tím porušil zavedené konvence a do dobového

paradigmatu anglické renesance vnesl zcela nový element,

z kterého začnou vycházet i Shakespearovi následovníci.

15

Dalším úsekem sociálně kulturní reality je i pojetí lásky.

V díle je vyjádřeno to, že pokud dáme více lásky ostatním,

budeme sami dostávat více lásky. Romantická atmosféra je

protnuta celým dílem. Romantiku umocňuje i pocit nebezpečí –

např. když jsou oba milenci v Juliině komnatě a může je kdokoli

z rodiny vidět. Romantické duše čtenářů se mohou vidět

v Romeovi nebo Julii, ovšem Shakespeare nezapomněl ani na

racionálně uvažující čtenáře, kteří se zase mohou zhlédnout

v Merkuciovi. Merkucio je pravým protikladem romantického

milence a zamilovaného Romea vrací zpátky nohama na zem.

(Dunton-Downerová, 2006, s. 311)

Romeo je vykreslen jako tradiční melancholický milovník.

Romeova první láska Rosalina ovšem Romeovu lásku neopětuje –

konvenční rétorika neopětované lásky, která souzní se sociálním

paradigmatem soudobé kultury. Z knihy vyznívá, že Romeo vlastně

není zamilovaný do Rosaliny, nýbrž do lásky samotné. (Hilský,

2010, s. 429)

Výrazným motivem celého dramatu je noc. Velká část tohoto

díla se totiž odehrává v noci a noc tu má magické účinky.

Postavy také používají slovní spojení, kde fungují hvězdy –

souvislost s kosmickým řádem, který ovlivňuje celý příběh až

k tragické smrti. Shakespeare zde pracuje s paradoxem: noc a

tma jsou podmínkou zářivého světla. (Hilský, 2010, s. 435) Noc

zde není vykreslena jako černá tma, není zde znakem strachu a

smrti. Noc jako strach a smrt je vnímána lidmi v sociálně

kulturním paradigmatu doby a toto je jeden z mála motivů, který

nereprezentuje hodnoty přijímané dobovou společností. Noc je

16

zde znakem naděje a lásky. Černá barva je pro Shakespeara

vzorem krásy. (Hilský, 2010, s. 436) Tento fakt přímo popírá

normu přijatou většinovou dobovou společností.

Velice silný je zde i motiv mládí, který koresponduje

s paradigmatickým systémem tehdejší kultury. Romeo spolu s

Julií sehrávají ukázku čisté podoby mládí – svobodně se

rozhodují, do koho se zamilují, jsou proti pragmatickým radám

starších, neposlouchají autority, nechtějí se podřídit svým

rodičům, prostě mají svojí hlavu a dělají pouze to, co oni

uznají sami za vhodné. Tato forma mládí ještě před několika

lety, než bylo dílo napsáno, ovšem neměla takovou podobu. Ve

středověké Evropě mladí museli brát v potaz askezi, náboženskou

pokoru i bezpodmínečnou podřízenost rodičům. Shakespeare ale

psal v renesančním individualismu, kde tyto normy a hodnoty již

neplatily a kladl se důraz na samotného jedince a jeho touhy a

přání jako samostatné bytosti. (Stříbrný, 1987, s. 176)

V této divadelní hře je výrazným motivem také motiv sváru.

Shakespeare nikde neuvádí žádný důvod, proč se rody Monteků a

Kapuletů vzájemně nenávidějí. Tato nenávist mezi rody má

důležitý politický rozměr. Existence nenávisti totiž nabývá

v různých dobách nejrůznějších podob a projeví se téměř

vždycky. Klíč k pochopení toto sváru není explicitně

v Shakespearově textu, nýbrž ve společnosti, ve které je

vnímána. (Hilský, 2010, s. 427) Motiv sváru je k vidění po

celou dobu, kdy čteme knihu. Například Merkuciova smrt je právě

vyústěním sporu mezi rody. K souboji Tybalda a Merkucia by

17

vůbec nedošlo, kdyby neexistoval tento spor. (Hilský, 2010, s.

428) Mezilidské vztahy korespondují v každém paradigmatickém

systému kultury. V každé době a kultuře někdo někoho nenávidí a

proti někomu bojuje. Tuto univerzální fakt Shakespeare vtělil i

do Romea a Julie, jelikož lidé to pochopili. Spor nemusel být

pro lid nikde vysvětlen, každý si to mohl vysvětlit po svém.

Proto motiv sváru v mezilidských vztazích rovněž souzní

s dobovým paradigmatickým systémem kultury.

2.2.5 Přijetí díla veřejnostíJelikož Romeo a Julie je divadelní hra, publikum se s ní

setkávalo nejprve na jevišti – až poté vyšla i knižně. V době

svého života zažíval Shakespeare velikou slávu. Nejdříve jako

herec, a poté co začal psát, tak i jako spisovatel a dramatik.

Jeho díla se okamžitě hrají po celém Londýně, a dokonce si

získají i přízeň krále Jakuba I., který se na ně pravidelně

chodí dívat. Tento fakt je důkazem toho, že Shakespeare psal

v souladu s hodnotami dobového paradigmatického systém kultury.

Potvrzoval tím dominantní ideologii, která převládala ve

společnosti.

Po jeho smrti sláva Shakespeara postupně utichala, až do

roku 1623, kdy vyšlo První folio, které obsahovalo jeho hry –

v tento rok se zrodil fenomén „Shakespeare“, který přetrvává až

do dnešních dní. (Dunton-Downerová, 2006, s. 33)

Ben Jonson, dramatik pozdní renesance, dokonce prohlásil

Shakespeara za „duši doby“. (Dunton-Downerová, 2006, s. 35)

Najdou se ovšem i tací, kteří Shakespeara kritizují, například

18

Tolstoj prohlásil, že byl zklamán, když ho poprvé četl.

Pociťoval při tom odpor a nudu. (Dunton-Downerová, 2006, s. 37)

Dílo Romeo a Julie vstoupilo do síně slávy světové

literatury. Každá ze Shakespearových her si zajistila

popularitu u publika i čtenářů a dodnes se hrají v repertoárech

divadel po celém světě. Mnozí literární kritici říkají, že

Romeo a Julie patří k nejlepším dramatickým dílům světové

literatury.

Podle toho, jak je Shakespeare úspěšný i v dnešní době, by

se dalo říci, že nejen vyjadřuje kulturní paradigma doby, ve

které vzniklo, ale že předjímá i paradigmata budoucích dob.

Shakespearovi hry jsou úspěšné i dnes, jelikož jsou univerzální

a proklamují hodnoty a normy, kterými by se mohli řídit i

dnešní moderní lidé. Ačkoliv Romeo a Julie je zasazena v čase a

prostoru, zdá se, že stojí vlastně mimo ně. Monology řeší

otázky, které překračují konvence národní dramatické tvorby a

platí po celém světě. Rovněž i postavy jsou univerzální a může

se v nich zhlédnout celá společnost. Postavy zosobňují dilemata

i rozpory lidské existence, které provázejí celé lidské soužití

(Dunton-Downerová, 2006, s. 467)

Shakespearova díla jsou podrobně studována i v dnešních

dnech. Jeho hry se probírají na mnoho univerzitách například

marxistickou či feministickou teorií.

Ačkoliv, jak práce výše uvedla, Shakespeare byl produktem

své doby, nikdy ji ve svých dílech nezobrazoval. Zápletky si

Shakespeare půjčoval spíše od starších autorů a problémům doby

se věnoval jen okrajově (např. problémy s nástupnictvím na trůn

19

po Alžbětě nebo alžbětinský venkovský svět). (Dunton-

Donwnerová, 2006, s. 23)

V rámci masové komunikace bylo dílo ovlivňováno z velké

části působením divadel a divadelních společností, které

Shakespeara rády hrály. Mohl za to rozvoj tzv. alžbětinského

divadla. (Dunton-Downerová, 2006, s. 25) Tento pojem odkazuje

k dramatikům pozdní renesance, jejichž díla se často

inscenovaly v divadlech po celé Anglii. Romeo a Julie se dočkala

mnoho divadelních zpracování a i filmových zpracování. Dvě

nejslavnější filmové adaptace pocházejí z roku 1968 a 1996 a

televizní stanice je pravidelně reprízují. Romeo spolu s Julií

se stali obecným symbolem veliké, zakázané a tragické lásky. O

tom svědčí i autoři, které na dílo odkazují například tím, že

jména použijí do názvu své knihy. Český spisovatel Jan

Otčenášek kupříkladu napsal knihu Romeo, Julie a tma (1990), která

pojednává o zakázané lásce mezi studentem Pavlem a židovkou

Ester, která je na útěku před koncentračním táborem.

Romeo a Julie také ovlivnili milenecké páry po celém

světě. Všichni chtěli zažít tu velkou lásku plnou vřelých citů,

které si milenci v díle navzájem vyznávali. Proto je dnes

například velice populární u zamilovaných párů, že lepí svoje

vzkazy pod slavný balkon, kde Romeo vyznával lásku Julii.

3. ZávěrZe zjištěných poznatků můžeme konstatovat, že dílo Romeo a

Julie souzní s hodnotovou orientací pozdně anglického

renesančního paradigmatu – divadelní hra nese všechny většinu

rysů doby, ve které byla napsána. Zároveň bychom ale mohli

20

konstatovat, že autor mohl svým psaní zavést nové mocensko-

kulturní paradigma, které by například usnadňovalo práci nové

nastupující generaci.

Hra vyvolala mnoho pozitivních reakcí, a tudíž můžeme

říci, že překonala pozdní renesanci a jedná se o zlomové dílo,

které je nadčasové. Mnoho pozdějším dramatiků, spisovatelů i

ostatních umělců odkazovalo k Shakespearovi. Nechali se jím

inspirovat a snažili se vyrovnat jeho slávě a literárním

kvalitám.

Zvolené metody výzkumu splnily účel posouzení díla

z kulturně-historického hlediska. Analytická metoda provedla

rozbor díla a určila segmenty sociálně kulturní reality, které

se v díle objevují. Srovnávací metoda naopak porovnala tyto

segmenty s mocensky převládajícím kulturním paradigmatem doby

napsání díla.

4. Seznam použité literaturyDUNTON-DOWNEROVÁ, Leslie. Shakespeare a jeho svět. 1. vyd. Praha:

Ikar. 2006. s. 480. ISBN 80-249-0738-0

SHAKESPEARE. William. Romeo a Julie. In. Tragédie I. 1. vyd. Praha:

Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p. 1962. s.

670.

ČERMÁK, Vladimír. Otázka demokracie: Hodnoty, normy a instituce. 1. vyd.

Olomouc: Nakladatelství Olomouc. 1998. s. 256. ISBN 80-7182-

006-7

POPELOVÁ, Jiřina. Etika: K historické a současné problematice mravní teorie.

1. vyd. Praha: Nakl. ČSAV. 1962. s. 490.

21

KAPLAN, Abraham. Power and Society. 6. vyd. London: Yale

University Press. 1965.

MAUROIS. André. Dějiny Anglie. Praha: Lidové noviny. 2000. s. 491.

ISBN 80-7106-058-5

POLÁŠKOVÁ, Taťána. Literatura: Přehled středoškolského učiva. 2. vyd.

Třebíč: nakladatelství Petra Velanová. 2007. s. 207. ISBN 80-

902571-6-X

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Slovník literárních pojmů aneb Co se skrývá za

slovy. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Fraus. 2006. s. 159. ISBN

80-7238-620-4

KARPATSKÝ, Dušan. Labyrint literatury. 4. vyd. Praha: Albatros.

2008. ISBN 978-80-00-02154-6

OTČENÁŠEK, Jan. Romeo, Julie a tma. 9. vyd. Praha: Čs. spis. 1990.

s. 155. ISBN 80-202-0131-9

HILSKÝ, Martin. Shakespeare a jeviště svět. 1. vyd. Praha:

Nakladatelství Academia. 2010. s. 909. ISBN 978-80-200-1857-1

STŘÍBRZNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury I. Praha: Academia.

1987. s. 414.

22