Filozofie etiky sociální práce v postmoderní společnosti

Philosophy ethics of social work in postmodern society

Keywords:

Postmodernismus, etika, morálka, právo, etika a postmoderní společnost

Postmodern, etik, moralist, law, etik´s in a postmodern comunity,

Anottation:

Tato práce mapuje cestu od moderny a chápání života člověka k životu v postmoderní

společnosti. Popisuje jen základní principy v souvislosti k etické problematice v postmoderní

společnosti.

This artikl regognise problems people´s, with our evolutions in the postmodern age.

Fundamental problem is etik in the postmodern age, and problem with social work.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 3

Moderna .................................................................................................................................................. 5

Heideggerovské pojetí člověka ............................................................................................................ 5

Martin Buber: ...................................................................................................................................... 6

Emanuel Lévinas .................................................................................................................................. 7

Shrnutí: ................................................................................................................................................ 8

Postmodernismus .................................................................................................................................... 9

Shrnutí: .............................................................................................................................................. 10

Etika v postmoderní společnosti – se zvláštním přihlédnutím k sociální práci ..................................... 11

Etika sociální práce v postmoderní době .......................................................................................... 12

Pokušení jednoduchých řešení: ......................................................................................................... 14

Závěr ...................................................................................................................................................... 15

Úvod

Tato práce se zamýšlí nad vývojem etiky a sociální práce v postmoderní době.

Předpokládá se zde základní orientace v historickém kontextu sociální práce od osvícení po

současnost.

Práce si neklade za úkol jednoznačných odpovědí, vždyť v době postmoderního

dekonstruktivismu to snad ani nejde, jen se snažím přinést několik úvah o etice sociální práce

a etice pomáhajících profesí jako takových.

V první kapitole se budeme zabývat myšlenkovými proudy, které utvářely etické

principy v moderně.

Druhá kapitola se bude zabývá postmodernou jako takovou, jejím kontextem a

vývojem. Snaží se zohlednit základní proudy ve společnosti a v myšlení, které postmodernu

utvářely.

Třetí kapitola je pak zaměřena na etiku sociální práce v postmoderní době. Je zde

snaha o zachycení principů fingování postmoderní době v její praktičnosti a způsobu jednání.

Celkový obraz postmoderny je zachycen v dilematech sociálního pracovníka, kterým je

vystaven, je s nimi konfrontován a není možné najít univerzální odpověď.

Základní užívané pojmy:

Etika (z řeckého ethos - mrav). Etika je disciplínou praktické filozofie. Etika se

zabývá teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích

možné volby člověka. Etika hodnotí člověka z hlediska konání dobra a zla. Na rozdíl od

morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy,

na nichž morálka stojí, popř. usiluje morálku zdůvodnit.

Morálka (z lat. moralitas, správné chování, od mos, moris, mrav) znamená celkovou

představu správného jednání ve společnosti. Týká se věcí závažných a podstatných, a na

rozdíl od práva (law), se nedá soudně vymáhat.

Svědomí je vnitřní instance, které vede soudy člověka k tomu, ab\y své činy a úmysly

hodnotil z pozice dobra a zla. Navazuje na lidskou sebereflexi. Svědomí se chápe jako

podstatný atribut lidské osoby a vyžaduje si respektování ze strany druhých i společnosti

(svoboda svědomí). Naopak tam, kde má člověk ujistit druhé o upřímnosti svých úmyslů,

slibuje „na svou čest a svědomí“ .

Právo (law) - tvoří jej soubor platných právních norem, tj. pravidel chování (příkazů, zákazů

nebo dovolení), kterými se řídí lidské spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. V

případě nedodržování práva ho stát mocensky vynucuje. Ve svém souhrnu všechny platné právní

normy tvoří právní řád daného státu.

Kantův kategorický imperativ je základem přirozené morálky, kterou rozebírá ve

svých knihách Immanuel Kant. Jeho hodnocení morálnosti vychází z motivů jednání, ne z

jejich důsledků. „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ V

principu to znamená chovat se tak, jak bychom si představovali chování ostatních lidí.

Moderna

Popis společnosti, která předchází postmodernismu je hodně složitý.

Po Husserlovské fenomenologii, která znova vrací filozofii transcendentní rozměry,

kdy se ptá jak to, že jsoucna jsou tím čím jsou, se zde objevuje několik silných myšlenkových

proudů. Huserl jako vynikající učitel, vštípil svým žákům samostatnost a jeho žáci již

nesledují – co by tomu řekl jejich učitel, ale sledují svou vlastní cestu. Takto Huserlovská

fenomenologie rodí několik výrazných škol zastoupených Maxem Schelerem, Martinem

Heideggerem, Emanuelem Lévinasem a podobně. Jejich základem je postoj člověka k životu

jako k cestě. Cíl není ani tak důležitý jako cesta samotná. V základech těchto směrů je

Immanuel Kant se svou kritikou čistého rozumu.

Heideggerovské pojetí člověka

Heideggerovský člověk, hledá pravdu své existence a je zasazen do prostoru a času.

Jeho Dasein – bytí tady a teď, je existencí, která má možnost existovat – naplňovat pravdu

bytí. Dasein může rovněž in-sistovat, což je opakem existence. Takový člověk nežije

v souladu s pravdou bytí, ale jen využívá svět ke svému prospěchu. V určitém slova smyslu se

jedná o hedonistický přístup k životu.

Heidegerovský člověk, jeho Dasein – pokud má mít pravdivou existenci, tedy

skutečně být; je člověkem, který moudře řídí svůj život i vztah ke světu jako takovému.

Člověk žije v čase a čas – především hraniční situace smrti – je pro člověka bodem zvratu,

probuzením touhy skutečný být, touha po pravdivém bytí.

Hlas svědomí u Heideggera nerozlišuje dobro a zlo, ale popouzí Dasein ke existenci

od pouhého přežívání – in-sistence. Co je u Heideggera zajímavé, pro nalézání pravdy bytí,

Dasein nepotřebuje druhého člověka.

Z jiného pohledu, Heidegger svým dílem Sein und Zeit přináší dynamiku bytí člověka

jako takovou1. Heidegger však ztrácí transcendentnost bytí, Dasein je bytím-k-smrti.

Skutečnost bytí – naplnění bytí, pravdivé bytí – vyrůstá u Heideggera z vlastního poznání.2

1 Lévinas, Etika a nekonečno

2 Heidegegr o bytí a pravdě

Z Heideggerovského existencionalismu následně vyrůstají velmi výrazné

psychoterapeutické směry – Franklova Logoteraie a existencionální analýza,

Ludwig Binswanger a jeho Dasein analýza.

Etika zde je úzce spjata s naplňováním smyslu, být sám sebou, naplňovat smyls života,

znamená žít tak, že nikomu neubližuji a nenechám si ubližovat. Do této etické roviny učení

Martina Heideggera posunuly sice až výše uvedené psychteraputické školy, ale pro

Heideggera je bytí jako takové velmi důležité. Ostatně jeho dílo „Básnicky bydlí člověk“ je

možno nazvat o metafyzikou bytí, které je velmi etické samo v sobě.

Martin Buber:

Jeho myšlenkový směr je nazýván filozofií dialogu. Stejně jako Husserl, Lévinas a

Frankl vychází z judaistických kořenů. U všech těchto tří autorů je zde pravdivost bytí,

smysluplnost bytí daná transcendentnem, výzvou transcendentna. U Bubera i Lévinase je to

Bůh a Boží zjevení, u Frankla pak život, který nám dává otázky o smyslu a člověk je má

naplnit.

Člověk jako osobnost v díle Martina Bubera se utváří skrze setkávání s druhým.

V první fázi vnímám jako lidská bytost druhé instrumentálně. Druhý jako ONO – německy es

– neživotné, je druhý jako instrument k naplňování mých potřeb. Teprve osobním růstem se

z druhého stává osoby – německy DU – a v tuto chvíli se i já stávám více člověkem. Při

setkání s druhým z toho plyne pro mě i jistá etická odpovědnost za ochranu svobody druhého.

Pro Bubera je každé rozhodnutí člověka morálně jedinečné a neopakovatelné. Pro

Bubera jsou jasné transcendentní hodnoty a jsou společenské normy, které jsou nižšího řádu.

Bytí člověka má tak dvojí rozměr – rozměr egoistický – JÁ a rozměr dialogický TY.

V setkávání s TY se však mohu více stávat člověkem, a člověk v pojetí Bubera je bez

jakýchkoliv otázek bytostí transcendentní. 3

Pro Bubera je směrodatné, že naše existence začíná výzvou od Boha – Adame kde

jsi?4 Zde rovněž v této Boží výzvě je ukrytý požadavek etické odpovědnosti za druhého

člověka a celý svět. Boží odevzdání země člověku do správy5, je velmi environmentální

3 Martin BUber, Ja i Ty, wybór z pism filozoficznych

4 Buber, cesta člověka podle chasidského učení

5 Genesis Bible

způsob. Člověk má naplnit svůj život morálním přístupem ke všemu živému k celému

kosmu. Nemá využívat zemi, ale má užívat.

Pro Bubera je rovněž zajímavá svoboda, kterou chrání Bůh ve své výzvě. On je první

kdo hledá Adama, ale rovněž mu zanechává úplnou svobodu na odpověď. Je tedy plně na

člověku zda bude sebe rozvíjet a tím i chránit zem, nebo budeme hedonisticky všechno

využívat.

Emanuel Lévinas

Jeho filozofie setkání se zabývá ve svém důsledku etikou. Etickým jednáním vůči

druhému.

Rovněž jeho pojetí filozofie je tolik rozdílné. Řekové rozuměli filozofii jako lásce

k moudrosti. Lévinas, který jde dále ve své filozofii setkání, dochází k pojetí, že filozofie je

moudrost lásky. Z jeho pohledu judaistických kořenů a fascinací k Sein und Zeit Heideggera,

je moudrost lásky svobodným vybráním.

Z druhého pólu, je pro Lévinase vztah v čase transcendencí, dějem který přesahuje

mimo čas. Tvář druhého ke mně hovoří mlčky „nezabiješ“, kdybys mi ublížil, ublížíš

především sobě.

Honěním se za potěšením, je podle Lévinse pokusem k oklamání samoty subjektu.6

Pachtění se za zážitky přináší jen prohloubení a touhu po větších zážitcích nebo upadnutí do

pasivit využívání. K tomu to se ještě vrátíme v kapitole o etice v postmoderní době.

Setkání ve své hloubce je pro Lévinase v erotice, kdy spojení muže a ženy není

v naplnění vlastní potřeby, ale v setkání s druhým, jeho poznávání. Toto je prostor, kde se

setkávám s tváří druhého, kdy jej vnímám jako svobodnou bytost a jeho svobodu chráním,

kdy druhý není předmětem mé touhy.7

Tam kde končí tento svobodný přístup k tváři druhého, tam přichází právo, které

chrání druhého před mým zneužíváním k naplňování touhy nebo před násilím.8

6 Lévinas a nekonečno str.171

7 Lévinas 178

8 Lévina s180

Podle Lévinase tedy, tam kde končí etika (etická pravda daná Božím zjevením je dána

všem), začíná právo a právní řád se svými příkazy, zákazy a tresty. Lévinasovská etika, je

odpovědnost nejen za sebe, ale i za druhé.

Shrnutí:

Na těchto několika filozofických směrem jsme si mohli ukázat, že v době před post-

moderní, je vnímána lidská existence jako cesta, jako úkol, který mám naplnit a jeho

naplňování přináší slast.

V.E. Frankl toto definuje ve své logoterapii, že naplňování smyslu přináší slast, ale ne

každá slast je naplňováním smyslu. Podle Frankla je člověk vyzýván životem k naplňování

smyslu, jeho úkolem není otázky klást, ale odpovídat.

Velmi důležitou roli zde hraje etika. Etika více než jen ve smyslu Kantovského

kategorického imperativu.

Člověk i společnost vnímají etiku a etické normy společensky, čímž myslím, že

chování má být etické a právo řeší teprve hraniční situace. Prospěch individua je podřízen

celku, kterým může být rodina, obec, vlast, víra. Etika v moderní společnosti je etikou

odpovědnosti za svou svobodu i za svobodu druhého

Od pokroku a vědy se očekávaly všeobecná a bezpečná řešení, která zaručí stálý

rozvoj společnosti. Funkčností společnosti je dodržování etických norem, jejichž hranici

určuje zákon.

Postmodernismus

V předchozí kapitole jsme se zabývali myšlenkovými proudy. Na formování post-

moderny mají však velký vliv i ostatní děje, které se odehrávaly ve společnosti.

Moderna jako taková selhává v nástupu totalitních systémů a dvou světových válkách.

Tímto rovněž přichází kontrola každodenního života občanů. Společenské klima se mění a

rozvíjí se průmysl, robotizace a tím i narůstá význam služeb. Vše má řídit neviditelná ruka

trhu.

Po prožitku dvou světových válek a ropné krize z 60 let, kdy se objevuje i

nezaměstnanost, objevuje pochybnosti o dříve jasných pravdách. Přichází hnutí Hieppies a

s ním hledání alternativ napříč lidským i společenským životem.

Od vědy se očekává ne již zajištění blahobytu, ale popis všech systémů a pochodů,

které se ve světě dějí. Tímto se má dojít k účelnému blahobytu (trochu komunistická vize).

Feministické hnutí nabývá na významu a přichází s hlásáním úplné genderové

rovnosti. S tím dochází i k akcentaci lidských práv a svobod. Etika jako taková ztrácí na

významu a postmoderní dekonstruktivismus nastavuje, že jedinec a jeho práva mají přednost

před vším ostatním, Etika je nahrazena právem (law), ale právo ze své podstaty je schopno

řešit jen hraniční situace (K. Jaspers – Granzsituation – prostor kde jedinec musí zaujmout

stanovisko). Důležitý posun pak vykonalo rozumění pravdy. Pragmatismus byl povýšen na

úroveň dobra a pravdy.9

Tento posun vyplývá z moci, kterou vytvořil marketing. Průmysl si velmi rychle

uvědomil, že vytváří nadspotřebu a pokud má prosperovat – z toho plyne vytváření blahobytu

– musí tuto nadspotřebu prodat. K tomu prodeji pomohly využití dvou prvků – feminismu a

celkového pojetí rovnoprávnosti – nejen genderové – ale rovněž vytvoření systému půjček10

.

Posouvá tak vnímání osobních potřeb, zvítězil pragmatismus, pokud něco chci, mám právo to

mít hned, bez vlastního přičinění – bez omezujícího šetření.

9 Statut připisovaný racionalitě je přímo převzat z technicistické ideologie: dialektika potřeba a prostředků,

lhostejnost, pokud jde o původ, postulát nekonečné schopnosti „nového“, legitimizme zmnožování moci. Vědecká racionalita není dotazována podle kritériem pravdivé či nepravdivé (kognitivní kritéria), tedy na ose sdělení/referens, nýbrž podle normativity svých výpovědí na ose adresant/adresát (pragmatické). To, co říkám, mohu „udělat víc“ (ušetřit víc času, dostat se dál) než ty tím, co říkáš ty. Triviální konsekvencí tohoto posunu je to, že laboratoř nejlépe vybavená má lepší vyhlídky, že bude mít pravdu. Je pravou racionalita silnějšího?“ str61-62 10

Peníze nebo život 140 - 143

Pragmatismus jako takový posouvá vědu na úroveň vyhledávání nestabilit.11

Věda

zároveň v plně ve službách pokroku a dosahování osobního blahobytu, hledá ke všemu co

vytváří účelovost, použitelnost pro běžný život. Každé vědecké bádání je hnáno zájmem

investorů – aby se výsledek dal zpeněžit. Tímto se rovněž poznání nahrazuje výkladem.

Všechny jevy je potřeba popsat a vyložit, vytváří se tak rozumění světa, o kterém se okamžitě

pochybuje, zda výklad a jeho predikáty jsou pravdivé. Tímto rovněž vlastně nejsme schopni

se dopátrat objektivní pravdy.

Objektivní pravda, kterou hledal Aristoteles a následující staletí ostatní myslitelé,

objektivní pravda, kterou se snažili upřímně žít generace lidí, se zaměňuje za modlu tolerance.

V rámci postmoderny máme povinnost respektovat jiný pohled na pravdu. Postmoderna jako

taková odmítá koncepci jediné pravdy. Přemírou tolerance tak popíráme základní kategorie

aristetolevské logiky, je možno spojovat nesouvisející pojmy pro obhájení subjektivní pravdy.

V těchto souvislost se mění pojetí času. Čas je veličinou velmi relativní. Tak jak

člověka moderní žil a utvářel společenské struktury z pohledu času a hodnot, člověk

postmoderní je odkázán na nejistotu jen přítomného okamžiku. Čas je vnímán jako cesta mezi

jednotlivými zážitky. Skutek není již posuzován z pohledu počátečního rozhodnutí – dobro je

přeci velmi subjektivní veličinou – ale čin je hodnocen až zpětně, zda byl dobrý či nikoliv.

Lidský život se tak stává neurčitý, plný nahodilostí, krátkodobých strategií, které jsou

podřízeny moci.

Moc v postmoderní době již není definovaná státní strukturou, ale paradoxně

nadnárodními koncerny, které řídí svým vlivem krátkodobé děje v různých zemích. Trefně

tento fakt popisuje analýza Orwellovských románů: ovládání lidí se uskuteční totálně jen

tehdy, když vstoupí v symbiózu s individuálními vášněmi těch, na něž doléhá. 12

Vášně a

potřeby jsou hromadně definovány marketingem nadnárodních společností, a vše dokončí

překrytí hranic mezi veřejným a intimním na veřejných sítích. Ovládání mas nebylo zatím

v historii tak jednoduché jako teď.

Shrnutí:

Člověk postmoderní již nevnímá svůj život jako úkol, ale jako cestu naplnění slastí.

Touha po slasti s sebou přináší únik před nepohodlím a problémy. Jeho cesta tak není cestou

k cíli, ale je od jednoho zážitku ke druhému. I komunikace a sdílení se přesouvá z osobního

11

Postmodernismus 162 12

Str77 postmodernismus

prostoru do neosobního prostoru sociálních sítí. Život individua se stává životem

v poloneurčité virtuální skutečnosti, něco jako Matrix.

Etika v postmoderní společnosti – se zvláštním přihlédnutím

k sociální práci

„Postmoderní člověk je odsouzen k nejistotě a převládajícímu pocitu ztráty. Minulost

a budoucnost jsou chronicky neurčité“ Zygmunz Bauman

V předcházejících kapitolách jsme si shrnuli jednotlivé změny, které se překotně

udály.

V době středověku jedinou správnou pravdu hájila inkvizice.13

V době nedávné –

totalitní systémy jediné správné strany.

Rodina byla celá staletím ostrovem jistoty a bezpečí pro své členy. První sociální

systémy, které se začaly rodit v období Bismarckovy říše, jsou jen pokračováním těchto snah.

Motivace se sice mění, ale zůstává společenská potřeba utvářet rodinu, zajišťovat určitým

způsobem její stabilitu, která zajišťuje stabilitu společenskou. Další stránkou sociální práce je

pomoci společensky vyloučeným, začlenit se do společnosti, případně pomoci těm, kteří jsou

svým postižením nebo nemocí vyloučeni.

Moderní doba, která přináší světové války a nástupu totalit, ještě stále vnímá potřebu

univerzálních hodnot, pohled na jistotu pravdy, etické normy, které se nemají zpochybňovat.

Doba postmoderní je už však zcela jinde. V relativizaci hodnot, času, vysoké míry

tolerance, kde se ztratili objektivní etické principy a nastavila se jen vláda zákona (law) a

lidských práv, mění i celou společenskou strukturu.

Rodiče i vychovatelé se dostávají do vlády svých dětí a jejich práv. Snadnost získání

peněz jim umožňuje vrhnout se do nelítostného boje s heslem „mé děti nesmí být

traumatizovány“. Rodina a jedinec pod vlivem technologických možností ztrácí svou intimitu.

Na sociálních sítích si různí jedinci sdělují intimní věci, které předešlé generace nechávaly 13

Nebezpečí moci v pomáhajícíh profesích str 10

„doma“. Rovněž zde najdete návody jak ze sebe udělat ohroženou skupiny, kterou má

společnost za povinnost chránit a opečovávat. S heslem je to neetické, ale není to nezákonné,

můžete udělat mnohé.

Základní kritériem je úspěch, ale postmoderna již neumí říct co je úspěch a co je

parametrem úspěchu. V bezbřehé pluralitě názorů a postmoderní tolerance, může být

úspěchem cokoliv. Pokud má cesta k mému úspěchu tobě ublížila, je důležité, že jsem ti

nechtěl ublížit, ono se to tak nějak akcidentálně stalo. Tím pádem nenesu odpovědnost za toto

ublížení.

Všeobecné etické normy jsou nahrazeny profesními etickými kodexy. Individuální

etika a osobní odpovědnost je nahrazena profesní specializací a profesní etikou. Za

všeobecnou normu je přijímán statut, že je sice něco neetické, ale není to protiprávní. Osobní

právo a subjektivní potřeba mají přednost. Postmoderna přináší ztrátu pravidel. Pravidla se

určují až teprve post-factum, až podle toho jak věci fungují.14

Skupina musí brát ohled na

jednotlivce. Ještě v moderně je etika postavena na principu, že jednotlivec rezignoval

z některých svých práv pro dobro skupiny.

To co Bubera, Lévinase, Kanta bylo samozřejmostí – že člověk se utváří a roste

v osobnost díky problémovým situací v životě, je dnes nahrazeno – ochranou individua před

jakýmkoliv dyscomfortem.

Etika sociální práce v postmoderní době

V moderní době byl princip sociální práce dán především hospodářskou úsporou –

chránit člověka před úplnou nouzí a pomoci mu co nejrychleji se vrátit do výrobního procesu

(tomu sloužila ochrana rodiny), v postmoderní době je toto nastaveno jinak. Úkolem sociální

práce není návrat do společenského života – práce, komunita, ale úkolem je udržitelná míra

blahobytu pro všechny a především naplnění individuálních potřeb jednotlivce.

Dalším výsledkem relativizace pravdy je eutanazie, přístup k životu jako takovému

hodnota života, jeho důstojnost byla po mnoha staletí nedotknutelným tématem a život jako

takový se těšil absolutní ochraně. V systému, kdy jsou relativizovány všechny pravdy, je toto

nemožné. Příkladem kdy, rozvod manželství, který měl být užíván v krajní mezi, je dnes

14

postmodernismus

v době postmodernismu, brán jako regulérní prostředek k řešení rodinné krize. Dalším

stupněm tohoto vývoje je singles.

Sociální pracovník se dostává do několika dilemat:

1. Potřebnost definuje zákon. Sociální pracovník se dostává do konfliktu se sebou

samým v situacích, kdy může sledovat, že jsou osoby, které dokážou precizně

využívat sociální systém daný zákonem a žijí na někdy vyšší životní úrovni než

kterou má on sám. Jedná se o osoby, jejichž zaměstnáním se stalo studium

sociálních zákonů, které chrání, a umožňují jim růst životní úrovně, nebo jen stačí

k uspokojování jejich potřeb, bez toho, aniž by se museli snažit.

2. Setkává se lidmi, kteří z pohledu etiky, potřebují v aktuální chvíli pomoci, ale jsou

mimo rozsah definovaný zákonem. V takové situaci se sociální pracovník dostaví

do konfliktu se sebou samým, někdy i do konfliktu s etickým kodexem týkající se

jeho zaměstnání. Vnímá, že objektivně daný člověk potřebuje pomoci, ale

z nějakého důvodu se nedostal do kategorií definovaných zákonem, a tím pádem

nemůže čerpat pomoc oficiální cestou.

3. Postmoderní ztráta objektivní pravdy. Ztráta objektivní pravdy a akcentace

svébytnosti individua, staví sociálního pracovní do pozice, kdy může činit jen

tehdy, jeli o součinnost požádán. Zde jsou samozřejmě vyjmuty situace, kdy jde o

ohrožení života. Zároveň je si vědom, že objektivně by měl zasáhnout a chránit

klienta, ale jelikož zde není žádost, ani konflikt se zákonem, musí čekat do

okamžiku, kdy situace se prokazatelně do konfliktu se zákonem dostane.

4. Klient nezřídka přesouvá osobní odpovědnost na neosobní systém. On přece za

situaci nemůže, za to může systém, který s danou situací nepočítá. A k sociálnímu

pracovníku se vzhlíží jako k mocné bytosti, která může velmi mnoho ovlivnit. Má

moc „vzít zákon do svých rukou“, a klientem je směřován do pozice

všemohoucího odborníka.

5. Konflikt profesní etiky, kdy sociální pracovník má klienta vést k co největší

samostatnosti, ale sám si je vědom, že klient ve chvíli kdy se stane samostatnou

bytostí a opustí hranice definované zákonem, bude na tom ekonomický hůře než

v pozici osoby potřebné. Vnější – v současném světě nejvýraznější motivace –

finanční motivace, tak klienta zatlačí zpět do zákonem definovaných mezí.

Sociální pracovník je pak vyhodnocen jako chybující, neboť došlo k recidivě.

Tento bod může velmi silně kolidovat s mocenskou pozici sociálního pracovníka.

6. Vnitřní potřeba být potřebným (úspěšným). Pracovat s klienty tak, aby měli stále

snesitelnou míru nesamostatnosti, která nám v této turbulentní době zajistí naši

potřebnost na trhu práce.

V těchto dilematech je pospán určitý řád, který se jeví jako chaos v sociální práci a

v pomáhajících profesích vůbec. Touha po moci se zde snoubí s touhou pomáhat. Altruismus

a moc (která se může projevovat jako osobní úspěšnost) ztrácí jasně vykreslené hranice. Stát

se vyhořelým15

nebo sociálně bezbřehým je velmi snadné.

Pokušení jednoduchých řešení:

1. Všichni jsou si rovni. To už bylo zde na Farmě zvířat. Dnes víme, že i genderová

rovnost je mimo genetický i racionální základ. I přes umělé intervence zůstává poměr

technických inženýrů 9:1 pro muže, a 9:1 pro ženy v profesi zdravotní ošetřovatelky.

2. Každému podle jeho zásluh. Kdo nepracuje, ať nejí.

3. Splníme jen jasně definované zakázky klientů v mezích zákona. Zářným příkladem je

Hellerovská Hlava XXII, kdy jedno znění zákona můžete použít správným výkladem

pro pomoc i útok.

Prožíváme dobu, kdy staré modely a tradice přestávají fungovat a nové ještě neměly čas

vzniknout a stát se pomocníkem pro naše rozhodování. V takové sféře života jako je

vrcholový sport prožíváme situaci, kdy bez dopingu nejde posouvat výkon dopředu.

Východiskem se jeví osobní zakotvenost a vědomost svých činů. Vracíme se vlastně na

počátek, že pomáhat může jen ten, který je sám v sobě zakotven, ten kdo si uvědomuje

mediální tlak a umí s ním žít. Ten kdo si uvědomuje sám sebe a pracuje se svými vášněmi i

touhami. Jako základ se jeví komunikace se sebou samým. To, že tato dovednost nám chybí,

ukazuje rozmach různých sekt, pseudo skupin i potřeba se seskupovat na různých sociálních

sítích.

15

Velryba k Jonášovi: „nejsi studený ani horký, proto tě vyvrhnu ze svých úst.“

Závěr

Postmoderna nám přinesla vládu spotřeby před vztahem. Vzhledem k hnutím –

především ekologickým, však se návrat ke vztahovému způsobu života vrací. Příkladem může

být i kniha Konrada Lorenze 8 smrtelných hříchů. To co bylo pro Heideggera samozřejmé –

že pravdivé bytí (ex-sistnece Dasein) se vztahuje na moudré užívání celého světa a raná

postmoderna toto překryla svobodou (anarchií) a slastí, se nám znova vrací.

Zdá se, že nejen příroda, ale lidstvo má své obranné mechanizmy někde na úrovni

archetypu. Osobně sleduji, že historický kontext světa prostě spěje k dalšímu vývoji. Rovněž

sledují, že od předchozí akcentace svobody jedince, dnes přichází akcentace odpovědnosti

jedince za vývoj společnosti i země jako takové. Jsme sice v područí diktátu nadnárodních

koncernů a spotřeby, ale podobné totality již tady byly, a zatím se z nich lidstvu dařilo

vymanit.

Literatura:

Frankl V.E., LÉKAŘSKÁ PÉČE O DUŠI, 1. Vyd. Brno: Cesta 1995, ISBN 80-85319-39-X

Komárik E., ROZPRAVA O ADAMOVI, Bratislava: Porta Libri 2007, ISBN 978-80-89067-44-2

Lorenz K., 8 SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ, 1. Vyd. Praha: Panorama 1990, ISBN 80-7038-212-0