9

Dynamika neolitického a časně eneolitického osídlení na periferii západní MoravyDynamics of Neolithic and Proto-Aeneolithic settlement on the periphery of western Moravia

JAROSLAV BARTÍK

AbstraktPříspěvek je věnován dynamice vývoje neolitického až časně eneolitického osídlení v nejzápadněji položeném moravském regionu. Sledována byla zejména intenzita osídlení jednotlivých archeologic-kých kultur a proměny v míře adaptace na daný region. Jedním z cílů příspěvku bylo také vystižení měnících se trendů v rámci sídelní strategie a ekonomicko-distribučních struktur. Ve druhé části práce je věnována pozornost samotným periferiím, zejména pak problematice definice a možnostem jejich studia v archeologickém kontextu.

AbstractThe paper describes dynamics of the Neolithic and Proto-Aeneolithic settlement in the westernmost region of Moravia. Settlement intensity of the individual archaeological cultures and their adaptation to the study region were monitored. One of the aims was also to capture the changing trends within the settlement strategy and economic-distribution structures. The second part is devoted to margin regions, especially to issues of the definition and the opportunity to study them in archaeological context.

Klíčová slova: sídelní dynamika – neolit – časný eneolit – periferie – západní MoravaKey words: settlement dynamics – Neolithic – Proto-Aeneolithic – periphery – Western Moravia

1. Úvod

V posledních letech se do popředí archeologického zájmu dostávají i některé dlou-ho opomíjené periferní regiony, které v mnohých případech dokreslují komplexnost našeho poznání v rámci vyšších geografických celků. Sledováním odlišností či naopak totožností jednotlivých sídelních, sociálních a ekonomických struktur mezi okrajovými zónami osídlení a centrální oikumenou můžeme získat důležité informace o mechaniz-mech a vývoji dávných společností. Jedním z hlavních cílů studie je představit základní rysy dynamiky vývoje neolitického, až časně eneolitického osídlení periferie jihozápadní Moravy a umožnit tak komparaci s dalšími modely okolních regionů. Při sledování dy-namiky osídlení v širším chronologickém horizontu pak nejde zpravidla jen o kvantita-tivní vyjádření jednotlivých druhů areálů aktivit, ale také o stanovení jejich vzájemného postavení, umístění v georeliéfu, vztahu k surovinovým zdrojům či pozici vůči páteřní síti řek. To však velmi často komplikuje obtížná interpretovatelnost archeologických lokalit (areálů aktivit). Kromě tradiční klasifikace lokalit (sídlištní, funerální, kultovní, tě-žební atd.) vstupuje do problému také nesouměřitelnost ve velikosti, jejich univerzálnosti či specializaci, sezónnosti a vnitřní chronologii. Řada jednotlivých areálů je také kladena v dnešním pojetí k archeologii nenalezeného nebo do skupiny tzv. offsite (cf. Neustupný ed. 2002, 2007, 74–75). Výše uvedené hendikepy pak platí zejména pro regiony, jejichž

NEOLITIZACE aneb SETKÁNÍ GENERACÍ PAG. 9–27

10 11

pramenná základna je založena na kolekcích sběrového charakteru či menších záchran-ných archeologických akcích, tak jak je to i v případě zájmového regionu. Z metodic-kého hlediska je také důležité zmínit, že množství a distribuce jednotlivých typů lokalit v krajině nemusí vždy odrážet přímé demografické změny. Studovaná periferie je vymezena dvěma hydrologickými celky, a to povodím řeky Želetavky a horním Podyjím. Společně vytvářejí region v nejzápadnějším koutu Mora-vy1 při kulturně historické hranici s jižními Čechami a Dolním Rakouskem (Obr. 1). Tato oblast představuje v rámci západomoravského prostředí periferii všech neolitických i ně-kolika eneolitických kultur (Bartík 2012, 2013 ; Podborský ed. 1993 ; Kazdová 2004, 56). V minulosti nebyla sledovanému území věnována přílišná pozornost profesionální ar-cheologie, zejména pak v porovnání s přilehlými jihozápadomoravskými mikroregiony (Měřínský 1997, 73–74 ; Koštuřík 2007, 8 ; Nekuda 2006, 9–10). Výrazný nárůst nových archeologických dat umožnil vytvoření aktuálnějšího pohle-du na vývoj zdejšího neolitického a časně eneolitického osídlení. Řešenými otázkami

1 Před novodobým územním dělením sahala západní historická hranice Moravy a Čech až za Slavonicko, Da-čicko a Telčsko (Šikula 2013; Nekuda 2005, 123). Obce, které dnes leží v rámci sledovaného regionu v okrese Jindřichův Hradec, se tak nachází administrativně již na území jižních Čech. Zájmová oblast je však chápána v kulturně historickém rozsahu Moravy (Obr. 1).

Obr. 1 Poloha zájmové oblasti – Fig. 1 Location of study area.

10 11

byla kvantita a geografická poloha jednotlivých typů areálů a pokus o interpretaci na ně navazujících socio-ekonomických struktur. V zásadě tak byl sledován i vývoj sídelní strategie a ekonomicko-distribuční sítě v jednotlivých kulturách či příslušných stupních a s ním související míra adaptace na studovaný periferní region.

2. Dynamika osídlení

2.1 Předneolitické osídlení Jak již bylo výše zmíněno, studovaný region představuje v rámci moravského pro-středí nejzápadnější okraj projevů všech neolitických kultur. Před započetím hodnocení neolitického vývoje je však nutno se krátce zmínit o osídlení předneolitickém. Pro toto období zde platí jev perifernosti ještě výrazněji. První doklady antropogenních aktivit pocházejí ve studované oblasti z počátku mladého paleolitu. Reprezentovány jsou však pouze několika málo ojedinělými nálezy štípané industrie, ukazujícími na zřejmě jen velmi krátkodobé využívání tohoto prostoru (Kiessling 1928 ; Koštuřík et al. 1986 ; Vokáč – Houzar 2002, 131; Oliva 2005, 36). Doklady stanic, i když pravděpodobně stále sezónní-ho charakteru, pocházejí až z období pozdního paleolitu a mezolitu, kdy koridory obou hlavních řek navazovaly ze severu na intenzivně využívanou oblast českomoravského pomezí v horním Pojihlaví a z jihu na dolnorakouský Waldviertel (Bartík – Eigner – Kr-míček, v přípravě). V rámci archeologické obce je často diskutována otázka vztahů přežívajících lovec-ko-sběračských skupin a nově příchozího neolitického obyvatelstva (např. Zvelebil 1986, Mateicuicová 2002, Pavlů 2005, Šída 2011, Divišová 2012). Právě periferní regiony jsou proto ideálním prostorem, kde lze tyto interakce studovat. V případě zájmového území se však nelze k této problematice spolehlivě vyjádřit. Dosavadní pramenná základna zde ukazuje na absenci nejstarší fáze kultury s lineární keramikou a v neposlední řadě jsou postrádána, pro tuto problematiku zcela zásadní, radiokarbonová data. Můžeme konsta-tovat, že teorii o přežívání mezolitických skupin v tomto výše položeném území na úpatí Českomoravské vrchoviny nelze prozatím potvrdit, avšak ani zcela odmítnout. V rámci blízkého sousedního regionu jižních Čech je pak s touto možností běžně počítáno (Be-neš – Chvojka 2007, 13; Šída 2011, 360).

2.2 Kultura s lineární keramikou Z hlediska intenzity osídlení ve starším neolitu je z této oblasti doposud známo šest sídlištních lokalit (Obr. 2 : A). Nejvýznamnější z nich představuje lokalita Třebelovi-ce – „Zadní k Újezdu“, kterou objevil již v roce 1945 Ludvík Meduna. Sídliště je situo-váno na mírném JV sprašovém svahu v nadmořské výšce okolo 460 m n. m. Po stránce vnitřní chronologie zde osídlení začíná již ve starším stupni kultury s LnK, od fáze Ib (dle moravské chronologie Z. Čižmáře 1998). Vrchol osídlení je pak vázán na mladší stupeň kultury s LnK (spolehlivě byla doložena fáze IIb). Několik keramických fragmentů pak náleží také šáreckému typu (Meduna 1963, 80; Tichý 1958, II, 275; Bláha 1968, II, 171; Koštuřík et al. 1986, 246). Z katastru sousední obce Mladoňovice je známo sídliště mlad-šího stupně kultury s LnK z tratě „Sedliště“ (Meduna 1960, 1963, 80; Bláha 1968 I, 40, 51, II, 101; Koštuřík et al. 1986, 215). Obě uvedené a zároveň nejlépe prozkoumané lokality byly následně osídleny i v kultuře lengyelské. Ostatní lokality jsou z pohledu neolitické-

12 13

ho osídlení monokulturní. Další sídliště kultury s LnK objevil M. Vokáč při povrchových prospekcích na katastru Dešova v poloze „U cihelny“ a na katastru Vratěnína v trati „Vratěnínská“ (MV Třebíč, př. č. 111/2011). V obou případech nedovoluje získaný materiál jemnější chronologické zařazení. Nepočetná keramická kolekce a několik brou-šených artefaktů (např. MV Třebíč, ič. MB 453, MB 1096) dokládá osídlení kultury s LnK (šárecký typ) i na výšinné lokalitě „Palliardiho hradisko“ u Vysočan. Prozatím nejzápad-nější staroneolitické sídliště je registrováno z tratě „Oberluss“ na katastru obce Písečná (okres Jindřichův Hradec), které zároveň také dokládá prozatím jediný známý neolitický areál v horním Podyjí (Nekuda 2005, 125; 2006, 12). Dnes zřejmě již stěží ověřitelná lokalita je uváděna ze soutoku řek Želetavky a Dyje pod hradem Bítov (katastr starého Bítova, okr. Znojmo). Při revizi materiálu byla, mimo charakteristických broušených ar-tefaktů (např. celý kopytovitý klínek, JM Znojmo ič. 965), prostudována i kolekce ŠI, jež překvapivě potvrdila také výraznou složku pozdně paleolitické a mezolitické industrie (Bartík – Eigner – Krmíček, v přípravě). Z lokality jsou pak známy také nálezy lengyelské kultury, v současnosti je však poloha zaplavena Vranovskou vodní nádrží, což znemož-ňuje revizní průzkum. Ze starší literatury zůstávají také neověřené nálezy kultury s LnK z polohy „Na volských“ u Velkého Újezda (Meduna 1963, 80; Koštuřík et al. 1986, 233, 250). Nedávné několikanásobné průzkumy potvrdily pouze pozdně lengyelské osídlení. Je tedy možné, že uváděné nálezy z této polohy pocházejí ve skutečnosti z jiného místa. Z jihovýchodní části sledované oblasti, spadající do středního a dolního toku řeky Žele-tavky, je evidována řada ojedinělých nálezů broušené kamenné industrie, které mohou mimo řady různých interpretací indikovat i prozatím neznámé sídlištní (či jiné) areály. Nápadně vysoká koncentrace broušených artefaktů bez známé lokality se vyskytuje na-příklad v okolí Zblovic, okr. Znojmo (zejména v blízkosti tratě „Podešná“). V muzejních fondech či soukromých sbírkách je z povodí Želetavky uloženo také několik dalších oje-dinělých nálezů broušené kamenné industrie, datovatelných do období starého neolitu. Jde např. o kopytovitou sekerku z Pálovic, drobný kopytovitý klínek z Želetavy, celý středně vysoký kopytovitý klín z Panenské či nízký kopytovitý klín s nesníženým týlem z Vysočan ad. (Vildomec F. a V. 1951, 169, 204; Chaloupka 1963, 84; Bláha 1968, I, 41, II, 189; Podborský – Vildomec 1972, 149; Koštuřík et al. 1986, 225–226). Dále na SZ v ob-lasti horního Podyjí představují ojedinělé nálezy kamenné industrie již jediné doklady pohybu a nejrůznějších aktivit prvních zemědělců v krajině. Známe je například z Dolní Vilímče, Radlic, Řečice, Strachoňovic či Telče (Bláha 1968, II; Červenka 2008; Nekuda 2006). V několika případech byly kamenné artefakty spojitelné s kulturou s LnK naleze-ny také jako hromové klíny (např. ZSV Pfaffenschlag). Intenzita osídlení i dalších doloži-telných aktivit tedy pozvolna vyznívá směrem na západ do jižních Čech. Staroneolitické osídlení zde není oproti ostatním českým regionům příliš intenzivní a navíc se zdá být omezené na několik menších mikroregionů, kterými jsou střední Povltaví, Vltavotýnsko a jihozapádní část Českobudějovické pánve (Beneš – Chvojka 2007, 13; Michálek et al. 2000, 266–267; Červenka 2008). Obdobný stav pak můžeme pozorovat rovněž v přilehlé oblasti rakouského Mühlviertelu (Grömer 2002, 13). Mezi těmito regiony a sledovanou západomoravskou periferií tak zůstavá poměrně velké území bez dokladů staroneolitic-kého osídlení a naopak s doklady intenzivních mezolitických aktivit (cf. Vencl ed. 2006). Z pohledu sídelní strategie se zde většina popsaných lokalit kultury s LnK váže na příhodné jižní či jihovýchodní sprašové svahy v blízkosti vodního toku. Zpravidla tak jde o nížinné osady, jedinou výjimku představují již zmíněné nálezy z výšinné lokality

12 13

„Palliardiho hradisko“ u Vysočan. Nadmořská výška sídlištních lokalit zde dosahuje po-měrně vysokých hodnot mezi 430–470 m n. m. a při výběru polohy vhodné pro osídlení tak hrála pravděpodobně jen obecnou roli. Důležitý byl především charakter terénu, podloží a půd příhodný pro zemědělský způsob obživy (cf. Rulf 1984, Kalábková 2011, Tóth 2013 ad.). Ekonomicko-distribuční modely kamenných industrií zde vykazují napojení na široce rozvětvenou redistribuční sít masově využívaných surovin. V kolekcích štípa-né industrie jednoznačně dominují rohovce z Krumlovského lesa (zejména varieta I), doplněné menšinově zastoupeným rohovcem typu Olomučany a křemičitou zvětrali-nou serpentinitu typu plazmy. V ojedinělých kusech byl doložen eratický silicit a také radiolarity (včetně typu Szentgál). Využívány tak byly suroviny, jejichž zdroje jsou od zkoumaných lokalit vzdáleny několik desítek, až stovek kilometrů. Broušená industrie je vyrobena takřka výhradně z metabazitu typu Jizerské hory, jen sporadicky se vyskytl u nepracovních artefaktů (dvouramenné a diskovité mlaty) také serpentinit či páskova-ná varieta amfibolitu. Drtivá většina surovin broušené kamenné industrie tedy rovněž nemá původ v zájmovém regionu. Vazbu na lokální suroviny vykazuje pouze ostatní makrolitická kamenná industrie. Hojně bylo využíváno především valounů křemene a lokálních metamorfovaných hornin (nejvyužívanější byly zejména gföhlské ruly). Za importy lze považovat pouze nástroje z jednotlivých variet pískovců, které zde nejsou místního původu.

2.3 Kultura s vypíchanou keramikou Nálezů kultury s vypíchanou keramikou je evidováno ze zájmového území jen velmi málo a všeobecně představují nejzápadnější doklad tohoto kulturního projevu na Mora-vě (Obr. 2 : B). V celkovém hodnocení moravské sídelní oikumeny kultury s vypíchanou keramikou poukázali na tento jev již V. Podborský (1993, 102) a E. Kazdová (2004, 2008). Nejdůležitější a také jedinou stratifikovanou lokalitu zde představuje „Palliardiho hradis-ko“ u Vysočan (Bláha 1968, II, 189; Nekuda 2006, 16; Kazdová 2008, 67). Jde o výšinnou a přírodně velmi dobře chráněnou lokalitu na skalnaté ostrožně, situovanou v jednom z meandrů na dolním toku řeky Želetavky. Četné povrchové sběry zde od 40. let 20. sto-letí prováděli L. Meduna, F. Ondrák a také F. a V. Vildomcovi (Meduna 1963 ; Podborský 1966, 129). V. Vildomec zde rovněž provedl menší zjišťovací sondáž (Vildomec 1951). Později zde realizovali další průzkumy členové dobrovolné učitelské brigády, zaštítěné vlastivědnou sekcí OPS v Moravských Budějovicích (Sobotka 1950). Podrobnější arche-ologický výzkum zde proběhl mezi lety 1959–1960 pod vedením J. Poláčka (Podborský 1966, 129). Při tomto výzkumu byly zachyceny nálezy vypíchané keramiky v sondě S1 na úbočí jižního svahu. Stratigraficky se pak měly nacházet nejníže ze všech sídelních horizontů, v hloubce 100–110 cm (Poláček 1970, 57, 64; Kazdová 2004, 67). Nepočetný keramický materiál kultury s StK je uváděn také z katastru Uherčic (okr. Znojmo; Bláha 1968, II, 174; Podborský – Vildomec 1972, 223). Nálezy měly být získány povrchovým sběrem v roce 1954. Soubor však postrádá bližší popis lokalizace. Materiál zhodnotila E. Kazdová, která jej klade do II./III. fáze staršího stupně (2004, 67). Proza-tím nelokalizované zůstávají rovněž nálezy keramických fragmentů StK z Dešova (okr. Třebíč; Nekuda 2006, 16; Kazdová 2008, 67), které byly před uložením do muzea součástí tamní školní sbírky (Koštuřík et al. 1986, 183). Dalšími průzkumy v okolí obce se snad v budoucnu podaří tyto staré nálezy validovat.

14 15

Na podrobnější hodnocení materiální kultury či sídelní strategie jsou zde naše poznat-ky o daném období příliš kusé. V celkovém měřítku se však lze domnívat, že osídlení nedosahovalo přílišné intenzity a stejně jako v případě kultury s LnK směrem hlouběji do vysočiny vyznívá. Z přilehlé oblasti jižních Čech jsou pak známy převážně ojedinělé

Obr. 2 Dynamika neolitického a časně/staro eneolitického osídlení ve studovaném území; A hustota osídlení v kultuře s lineární keramikou; B hustota osídlení v kultuře s vypíchanou keramikou; C hustota osídlení v období lengyelské kultury; D ojedinělé nálezy z období starého a středního eneolitu – Fig. 2 Dynamics of Neolithic and Proto/Early Aeneolithic settlement in the study area; A settlement density in the Linear Pottery Culture; B settlement density in Stroked Pottery Culture; C settlement density in the Lengyel Culture; D Isolated findings of Funnel Beaker Culture and Baden Culture.

14 15

a někdy i sporné nálezy StK (Beneš 1970, 670; Chvojka – Parkman 2004). Jedinou nesporně doloženou sídlištní lokalitu (soujámí a žárový hrob) se podařilo v roce 1996 prozkoumat na katastru Radčic, okr. Strakonice (Michálek et al. 2000 ; Beneš – Chvojka 2007). Relativně řídké doklady osídlení kultury s StK pak můžeme pozorovat také v oblasti dolnorakous-kého Waldviertelu (Lenneis 1977, Lenneis et al. 1995).

2.4 Lengyelská kultura Výrazná změna v intenzitě osídlení nastává na přelomu neolitu a eneolitu, kdy do prostoru jihozápadní Moravy silně expanduje lid s moravskou malovanou keramikou. Tomuto markantnímu nárůstu osídlení se zde vyrovnají až později kolonizační vlny z období raného a vrcholného středověku (Kuča et al. 2012a, 53). Kultura s moravskou malovanou keramikou představuje jednoznačně nejintenzivnější pravěké osídlení studo-vaného regionu (Obr. 2 : C, 3). Prozatím je z tohoto prostoru evidováno 44 lokalit kultury s MMK a další nové nálezy z aktuálně prováděných prospekcí nasvědčují tomu, že toto číslo není zdaleka konečné (cf. Bartík 2012, tab. 1). Z chronologického hlediska zde začí-ná osídlení již v závěru staršího stupně. Doloženy byly prozatím tři lokality, z nichž dvě (Mladoňovice – „Záhumenice ke Slavíkovicím“, Police – „Filipskovo pole“) lze spoleh-livě přiřadit k fázi MMK Ib. U třetí (Jemnice – „Tejnice“) prozatím chybí nálezy, které by umožnily jemnější chronologické zařazení. Nejvíce zdokumentovaných lokalit pak náleží do mladšího vývojového stupně (dvě třetiny z celkového počtu). U části z nich bohužel není možné na základě současné materiální základny bližší určení chronologic-ké fáze. Doloženo je však silné osídlení především v závěrečných fázích lengyelského vývoje. Zbývající lokality jsou datovány do kultury s MMK pouze rámcově. Z pohledu sídelní struktury můžeme v zájmovém prostoru pozorovat silnou vazbu lokalit na vodní toky. Největší intenzitu vykazuje zejména okolí středního a dolního toku řeky Želetavky a jejího levobřežního přítoku, říčky Bíhanky. Z horního Podyjí prozatím doklady trvalých sídlišť postrádáme. Orientační hranici území s doklady trvalých osad tak můžeme vést podél výběžků Brtnické vrchoviny, jež lemují ze západu a severu pro-stor hustě osídlené Jemnické kotliny. Směrem k severozápadu pak můžeme pozorovat řídnutí sídlištní sítě (Obr. 2 : C). Prozatím nejzápadněji položené sídliště kultury s MMK zde představuje lokalita Jemnice – „Padělky za šibenicí“. Jak z horního toku řeky Žele-tavky, tak z celého horního Podyjí však evidujeme stále vysoký počet ojedinělých nálezů, především broušené kamenné industrie, které dokládají intenzivní aktivity i v tomto, pro zemědělství méně příhodném, prostoru (souhrnně Bartík 2013). Tyto nálezy nám mohou indikovat existenci tehdejších komunikačních tras, můžeme je však spojit také s pro-spektorskou činností či transhumancí. Domnívám se, že je pravděpodobná kombinace všech těchto hypotéz, které zde předpokládají pouze sezónní či jen krátkodobé aktivity. V úvahu musí být rovněž brána možná souvislost některých artefaktů s tzv. „hromovými klíny“ (cf. Simota – Chvojka 2013, 258–261). Ojedinělé nálezy kamenných industrií pak postupně řídnou směrem k severu do nitra Českomoravské vrchoviny (Pajerová 2011, Hejhal 2012, Bartík 2013). Pokud se vrátíme k vnitřní struktuře lengyelského osídlení v mikroregionu povodí Želetavky, můžeme zde pozorovat několik zajímavých uskupení lokalit, které lze na základě pojetí sídlištní archeologie definovat jako sídlištní areály. Za zmínku stojí pře-devším dva, které splňují alespoň částečný předpoklad synchronnosti a systémového propojení (k problematice definice viz Neustupný 1994, Svoboda 2005). První z nich

16 17

zaujímá komplex lokalit na středním toku Bíhanky, kde se mezi obcemi Třebelovice, Rácovice, Kojatice a Velký Újezd nachází v těsné blízkosti čtyři nížinné a čtyři výšinné lokality. Velmi zajímavý je fakt, že ve třech případech jsou lokality polohově spárovány (Obr. 3). Zatímco na táhlých hřbetech či skalnatých ostrožnách nad levým břehem říčky jsou situovány výšinné lokality, na protějším pravém břehu se nachází nížinná sídliště na sprašových východních a jihovýchodních svazích. Většinou jsou si také navzájem na dohled. Z chronologického hlediska může být většina datována do mladšího stupně kul-tury s MMK. Na dvou z nich pak můžeme datovat osídlení i do příslušné fáze MMK IIb. Rozbor získaného materiálu ukazuje, že větší část z těchto lokalit mohla existovat sou-časně nebo zde došlo v průběhu relativně krátkého časového horizontu k sekvenčnímu posunu. Otázkou však zůstává, jak můžeme interpretovat funkce toho případného spoje-ní několika druhů areálů. Nápadná je rovněž koncentrace čtyř výšinných lokalit v těsné blízkosti, což nemá v moravském prostředí obdoby (cf. Bartík – Bíško, v tisku). Odpovědi na tyto otázky by mohly přinést jedině podrobnější systematické výzkumy celého areálu. Druhý ze sídelních areálů se nachází mezi obcemi Lubnice a Korolupy nedaleko souto-ku Želetavky s říčkou Blatnicí. Na malém prostoru se zde koncentrují tři nížinné lokality a větší množství ojedinělých nálezů. Celou mozaiku ještě dokresluje hned několik zdrojů surovin štípané i broušené kamenné industrie s přímými doklady jejich využívání. Na rozdíl od prvního z areálů zde však můžeme vyčlenit alespoň rámcově funkce jednotli-vých poloh a odlišit tak od sebe místa určená k sídlení a místa, kde probíhalo získávání a primární opracování surovin. V otázce sídelní strategie lengyelské kultury v této oblasti již byly publikovány před-běžné výsledky jejího zhodnocení (cf. Bartík 2012, 15–18). Zde se tak omezím především

Obr. 3 Letecký snímek sídelního areálu lengyelské kultury na středním toku řeky Bíhanky – Fig. 3 Aerial photo of the Lengyel Culture settlement area in the middle part of the Bíhanka River Basin.

16 17

na jejich porovnání oproti předchozímu neolitickému osídlení. Na rozdíl od starého a středního neolitu zde můžeme pozorovat širší spektrum využívaných poloh. Z hledis-ka pozice v terénu lze vyčlenit tři základní skupiny využívaných areálů. První a nejpo-četnější skupinu představují stejně jako v kultuře s LnK nížinná sídliště. Situovaná jsou zpravidla na mírných jižních, jihovýchodní či východních sprašových svazích. V kultuře s MMK se zde však objevují i takřka rovinné polohy vysunuté hlouběji do terasy a dále od hlavního vodního toku. Na rozdíl od předešlých období zde na počátku eneolitu stoupá také počet strategicky situovaných výšinných areálů, umístěných do okrajů ostro-žen, protáhlých vyvýšených hřbetů a návrší (Obr. 3) se skalnatým podložím (podrobněji k otázce výšinných areálů viz Bartík – Bíško, v tisku). V zájmovém území bylo zjištěno rovněž několik lokalit s výrazně atypickou polohou. Jde o mírná návrší či svahy se se-verní a severovýchodní orientací, často vzdálená od vodního zdroje 300 až 400 metrů. Podloží pak bývá tvořeno převážně zvětralými horninami moldanubika nebo štěrkovo--jílovitými sedimenty. Využívání i těchto méně příhodných poloh tak pravděpodobně souvisí s definitivním dosídlováním sekundárních sídelních oblastí lengyelského kultur-ního komplexu (cf. Podborský 1993, 121) a zřejmě také reflektuje zdejší již velmi hustou sídlištní síť. Ekonomicko-distribuční model kamenných industrií ukazuje oproti předchozímu vý-voji zcela odlišnou míru adaptace na lokální přírodní zdroje. Na jednotlivých sídlištích lokální suroviny dokonce převládají nebo regionální a importované suroviny výrazným podílem doplňují. Nejvýraznější je pak adaptace na lokální a semilokální zdroje patr-na u štípané kamenné industrie. Zejména v mladším stupni kultury s MMK zde bylo mimo silně zastoupených rohovců typu Krumlovský les využíváno také široké spektrum křemičitých hmot, opálů a polodrahokamových variet křemene. Na základě podrobné surovinové analýzy můžeme také pozorovat průkazné vztahy s přilehlou oblastí dolno-rakouského Waldviertelu, kde je surovinové spektrum velmi podobné a u některých surovin jsou zde předpokládány i jejich zdroje. Překvapivé je rovněž doložené využívání páskovaných a intermediálních kyselých subvulkanitů z okolí obce Lásenice v jižních Čechách. Nově byly potvrzeny průniky lidí i do této oblasti, patrně právě přes oblast horního Podyjí. Ojedinělé nálezy, které jsou nacházeny mezi studovanou oblastí s dokla-dy déle trvajících sídlišť a zdroji této suroviny, tak mohou bezesporu souviset s intenzivní prospektorskou činností na přelomu neolitu a eneolitu. Nově se tak otevírá otázka vzá-jemného postavení západomoravské periferie a jižních Čech, kde se doklady působení lengyelské kultry také postupně objevují (Beneš 1976, 18; 1978 ; Fröhlich 2005–2006, 197; Beneš – Chvojka 2007, 18). Vyloučit však nelze ani možné zásahy z rakouského prostředí (cf. Grömer 2002 ; Beneš – Chvojka 2007, 18). U broušené industrie doplňují početně zastoupené importované suroviny z brněnské-ho masivu (amfibolické diority, porfyrické mikrodiority a zelené břidlice typu Želešice)2 také lokální amfibolity, (trachy)andezity a spessartity (viz Bartík – Krmíček 2012). Zejmé-na vyhledávání zdrojů posledně jmenovaných žilných magmatických hornin mohlo být dalším důvodem k využívání území na západ od Jemnické kotliny. Nedávné zmapování jejich geologického výskytu tuto hypotézu jedině podporuje (Krmíček 2010, obr. 10). V ostatní makrolitické industrii zde vrcholí využívání lokálních metamorfitů (podrobněji viz Bartík 2012, 2013).

2 V menší míře se zde stále objevuje i metabazit typu Jizerské hory.

18 19

2.5 Časný a starý eneolit Přestože můžeme v zájmovém regionu pozorovat velmi intenzivní osídlení v závě-rečných fázích lengyelské kultury, postrádáme odtud přímé doklady následného eneo-litického osídlení (Obr. 4). Prozatím nebyla doložena žádná sídlištní lokalita jordanov-ské kultury a stejně tak zde chybí doklady navazujícího staroeneolitického vývoje. Ke kultuře s nálevkovitými poháry mohou být pravděpodobně přiřazeny pouze dva ojedi-nělé, dnes však již nedohledatelné, nálezy broušené kamenné industrie (Obr. 2 : D). Jde o masivní sekerku a fragment sekeromlatu s čepcovitým týlem, nalezené v okolí obce Bačkovice (Kiessling 1934, 188). Střední eneolit je pak zastoupen jedinou lokalitou, kterou představuje výšinné sídliště „Palliardiho hradisko“ u Vysočan, kde byla při vý-zkumu J. Sobotky získána menší kolekce keramiky kultury s kanelovanou keramikou (Podborský – Vildomec 1972, 230; Medunová-Benešová 1977 a, b). Mikroregion povodí řeky Želetavky však leží již mimo klasickou sídelní oikumenu této kultury (cf. Podborský ed. 1993, 181). Doklady trvalejšího osídlení jsou ze zájmové oblasti opět známy až z obdo-bí jevišovické kultury, pro niž představuje studovaný region rovněž nejzápadnější část jejího sídelního území.

3. Problematika periferních regionů

Pokud se na problematiku periferií zaměříme z poněkud širšího pohledu, musíme začít samotnou definicí tohoto pojmu. V běžně dostupných slovnících českého jazyka vystupuje daný termín jako označení pro okrajovou oblast, nejčastěji spojenou s měst-ským prostředím. V sociologické či geografické odborné literatuře je periferie chápána vesměs jako oblast, jejíž existence je založena na vztahu dvou základních prvků soci-oekonomického prostoru (Kuchyňka 2008, 10). V tomto prostoru je chápáno centrum jako v jistém smyslu privilegované místo, kde se koncentrují rozhodující nástroje a zdroje řidicí moci a kontroly. Centrum tak představuje sídlo ústředních politických, hospodářských, kulturních a jiných institucí. Protikladem mu je periferie, chápaná jako

Obr. 4 Zastoupení jednotlivých druhů sídlištních areálů a ojedinělých nálezů v průběhu neolitu až starého eneolitu – Fig. 4 Representation of the settlement areals type and isolated findings during the Neolithic to the Early Aeneolithic.

18 19

mocensky a politicky neprivilegované, centrem „řízené“ území (Chromý – Janů 2003 ; Chromý – Skála 2010, 226). V geografickém pojetí pak nejsou periferie chápány jako prostorově oddělené celky, naopak je u nich vždy předpokládána interakce s jádry (Havlíček et al. 2005). Zjednodušeně řečeno, označením určité oblasti jako periferní, svým způsobem určujeme jádrovost jiné oblasti. Pokud je tedy perifernost určena inter-akcí s jádry a jádrovost samotnou periferností svého bezprostředního okolí, hovoří se o tzv. tendenčně se pospolu vyvíjejícím systému nezvratné stability (Kuchyňka 2008, 10). V této souvislosti je pak nutné zmínit, že stejně jako u dnešních, tak i u prehistorických periferních regionů musíme počítat s heterogenním vývojem, kdy docházelo mnohdy k výrazným změnám jak ve vlivech jádra na periferii, tak také periferie na jádro. Z geo-grafického hlediska pak neexistuje ostrá hranice mezi centrem a periferií, přičemž lze tento jev nejlépe uchopit jako prostor s kontinuálním přechodem: centrum – semiperi-ferie – periferie3, a to v různých měřítkových úrovních, viz níže (Marada 2001 ; Jančák 2001 ; Hampl 2005 ; Chromý – Skála 2010, 225). Domnívám se, že právě sledováním současného výzkumu okrajových oblastí a jejich vztahů ke správním, ekonomickým a kulturním centrům si můžeme udělat obraz o mechanizmech, jež mohly fungovat v podobné formě v již dávno zaniklých populacích. Každý z příslušných vědních oborů zabývajících se problematikou periferií v pod-statě umožňuje několik úhlů či úrovní pohledů jak na tuto problematiku nahlížet. Stejně tak z pohledu archeologie mohou být řešeny vztahy periferií a centra v širším a užším kontextu. V případě širšího kontextu vyčleňujeme periferie na úrovni jednot-livých regionů, v případě zájmového prostoru a chronologického rámce pak spíše mikroregionů. V nejširším měřítku můžeme hovořit také o periferiích projevů jednot-livých kultur (např. Turek 2012). V užším smyslu je chápáno sledování vztahu periferie a centra na úrovni sídelních areálů či v případě nejnižší jednotky i jednotlivých sídlišť. V užším slova smyslu, zejména tedy v pojetí sídelních areálů, jsou běžně prováděny snahy o hiearchické odstupňování funkce jednotlivých areálů aktivit. Hierarchie těch-to areálů pak souvisí s racionálním a ekonomickým chováním dané společnosti (Kuna 2004, 271–275, 466–467) a obecně platí, že čím hlouběji do minulosti jdeme, tím je sledování zmíněných vazeb složitější. Ve větší míře se sledováním těchto struktur setkáváme až pro období doby železné či raného středověku (např. Danielisová 2010, Dresler – Macháček 2008 ad.). V této stati se však snažím nastínit, jak chápat tyto vztahy především v odbobí neolitu a na počátcích eneolitu. Při studiu sídelní struktury neo-litických a časně eneolitických areálů a jejich hierarchie by měla být stěžejní otázkou definice oněch centrálních jednotek. Už od starého neolitu se setkáváme s existencí ohrazených lokalit, v mladším neolitu pak i s areály s rozvinutou socio-kultovní archi-tekturou. Ačkoli existuje již mnoho hypotéz, stále nemáme zcela jasno o jejich reálné funkci (Kovárník 1997, Vencl 1997, Podborský 2000 ad.). S počátkem eneolitu se uvažuje také o jisté změně v sídelní struktuře, podtržené vznikem výšinných areálů (Koštuřík 1980 ; 1983–1984 ; Rakovský 1990 ; Kovárník 1993, 116; Podborský ed. 1993 ; Bartík – Bíš-ko, v tisku). Otázkou tak zůstává, jestli právě tyto výše zmíněné lokality či další formy nadkomunitních areálů mohly představovat ona centra jednotlivých areálů sídelních. V této souvislosti tak musíme v širším chápání pojmu připustit existenci center i v sa-

3 Teorii kontinuálního přechodu můžeme aplikovat i v archeologickém pojetí, zejména však v širším měřítku na úrovni jednotlivých regionů.

20 21

motných periferiích. Pokud aplikujeme tuto teorii na prostor jihozápadní Moravy, tak za centrum jsou považovány ekonomicky a přírodně výhodnější oblasti v úvalech hlavních jihomoravských řek, zatímco periferie by představovala méně výhodnější území situovaná severozápadně směrem do vysočin. V obou těchto jednotkách však máme archeologické doklady ukazující na vnitřní periferie, chápané v užším slova smyslu na úrovni jednotlivých mikroregionů se svým specifickým vývojem (k tomu např. Kuča et al. 2012a, 60). Jak bylo již několikrát zmíněno, zájmový region představuje nejzápadnější okrajovou oblast rozšíření všech neolitických a časně eneolitických kultur v rámci jejich morav-ských oikumen. Než však nastíním přibližné rozhraní trvalého neolitického osídlení v prostoru jihozápadní Moravy, je nutno uvést, že o rámcové vytyčení hranice staré sí-delní oblasti směrem do Českomoravské vrchoviny se v minulosti pro jednotlivá období

Obr. 5 Mapa zachycující jednotlivé hranice osídlení a ojedinělých nálezů na západní Moravě (uprave-no podle Skutil 1933, 116); 1 hranice oblasti západní Moravy; 2 hranice ojedinělých nálezů kamen-ných nástrojů; 3 přibližná hranice souvislého lesa; 4 hranice prehistorické oikumeny západomoravské podle V. Čapka; 5–6 hranice neolitické oblasti západomoravské podle F. Černého – stav k roku 1914 a 1917; 7–9 hranice unětické oblasti západomoravské a kultury popelnicových polí; 10 hranice osídlení v době historické podle F. Černého; 11 hranice bývalých politických okresů – Fig. 5 Map with boundaries of the prehistoric settlement and isolated findings in Western Moravia (according to Skutil 1933, 116); 1 boundaries of the Western Moravia; 2 boundaries of the prehistoric isolated findings of stone industry; 3 approximate boundaries of contiguous forest; 4 boundaries of the prehistoric settle-ment by V. Čapek; 5–6 boundaries of the Neolithics settlement by F. Černý – status for year 1914 and 1917; 7–9 boundaries of the Unětice Culture and Late Bronze Age; 10 boundaries of the historical time by F. Černý; 11 boundaries of the political district.

20 21

pravěku zabývalo již nemalé množství badatelů. Za velmi příhodnou ukázku považuji zejména mapu J. Skutila (1933, 116), který již ve 30. letech 20. století naznačil na základě tehdejších dostupných nálezů hranici trvalého neolitického osídlení a výskytu ojedině-lých kamenných artefaktů na západní Moravě (Obr. 5). V některých úsecích pak tyto ori-entační hranice platí dodnes. Z dalších významnějších projektů pak můžeme jmenovat několikaleté série prospekčních průzkumů v oblasti Jemnicka, Moravskobudějovicka, Jaroměřicka a meziříčí Oslavy a Chvojnice, jež jsou zásluhou zejména L. Meduny, J. Ko-várníka, M. Vokáče a M. Kuči (cf. Meduna 1963 ; Kovárník 1977 ; Kuča et al. 2009, 2012b ; Bartík – Běhounková – Kuča, v tisku ad.). Jako nejvhodnější atribut pro orientační vytyčení periferních regionů považuji pře-devším geografické a s nimi do jisté míry korelující celky hydrologické. Na základě současného stavu mapování sídelní struktury můžeme za přirozenou hranici trvalého neolitického a časně eneolitického osídlení na jihozápadní Moravě považovat oblouk Křižanovské vrchoviny, který v souvislém pásu prostorově vymezuje několik perifer-ních mikroregionů (Obr. 6). Nejzápadnější a zárověň také nejjižněji situovaný mikrore-gion s doklady trvalého osídlení představuje zájmová oblast středního a dolního toku řeky Želetavky s centrem v Jemnické kotlině (Obr. 6 : A). Na ni pak na severovýchodě navazuje další okrajová zóna, kterou můžeme charakterizovat jako severozápadní část Jaroměřické kotliny, zahrnující horní tok Rokytné a v severní části také svrchní partii středního Pojihlaví (Obr. 6 : B). Na něj posléze navazuje poslední z periferních mikroregi-onů, vymezený tokem řeky Oslavy a jejím meziříčím s Chvojnicí, spadajícím do oblasti Mohelenské vrchoviny (Obr. 6 : C). Odtud se táhnou výběžky Křižanovské vrchoviny dále na sever, kde se zařezávají do okraje Boskovické brázdy. Směrem na jih a jihový-chod navazují periferní mikroregiony formou výše nastíněného kontinuálního přechodu na jihomoravské úvaly s hustou sídlištní sítí. Otázky okrajových oblastí neolitického osídlení jsou pochopitelně řešeny i u ostatních moravských regionů (cf. Janák – Pavelčík 1994 ; Vaškových 2006 ; Kalábková 2009 ad.). S problematikou periferií úzce souvisí rov-něž výzkum funkce a systémového propojení jednotlivých sídelních enkláv (např. Janák 1997, 119–121). Stejně jako v případě recentních okrajových regionů platí i u těch pravěkých, že není periferie jako periferie. Příkladem může být srovnání povodí Želetavky a meziříčí Oslavy a Chvojnice v období mladého a na počátku časného eneolitu. Ačkoli jde v obou případech o okrajové oblasti trvalého osídlení, jev perifernosti se u nich částečně odlišu-je. U druhé z nich můžeme zejména na kamenných surovinách pozorovat blízkost zde ležících sídelních areálů (do 30 km) k většině v té době redistribuovaných surovin ať už štípané, tak broušené kamenné industrie. Naproti tomu v Jemnické kotlině, kam sice stá-le dosahovala distribuční síť napojená především na výše zmíněné centrální oblasti, mů-žeme pozorovat výrazně vyšší adaptaci na lokální zdroje. Těmi pak byla pravděpodobně kompenzována výrazně vyšší vzdálenost (okolo 100 km) od hlavních, v té době masivně využívaných zdrojů. Rozdíl pak můžeme pozorovat také v přítomnosti a množství im-portovaných surovin, a to jak severní (eratický silicit, silicit krakovské jury či typu čoko-láda), tak i východní (obsidián) provenience (cf. Bartík 2012, Bartík – Běhounková – Kuča, v tisku). Další odlišnost může být spatřována ve faktu, že v meziříčí Oslavy a Chvojnice je doložen sporadický výskyt jordanovské skupiny (Kuča et al. 2012b). Otázkou však zů-stává, do jaké míry ovlivňuje absenci této fáze osídlení v Jemnické kotlině současný stav výzkumu.

22 23

V archeologické literatuře se setkáváme s názory, kdy je předpokládána diferenciace kulturní úrovně v rámci jádra a periferie. Příkladem může být právě studie věnovaná chronologii moravského neolitu, kde autoři pracují na bázi několika hypotéz, přičemž jedna z nich je založena právě na výše zmíněném předpokladu. V důsledku tak autoři uvažují o vyšší kulturní úrovni a rychlejším přejímání inovací v rámci jádra osídlení na úrodných půdách v úvalech hlavních moravských řek, oproti periferním mikroregionům ve vysočinách (cf. Kuča et al. 2012a, 56). Některá pozorování do jisté míry ukazují, že právě centrální oblasti osídlení jsou tímto nositelem nejintenzivnějších proměn a nových kulturních trendů, zatímco periferie mohly inklinovat k tradicionalismu, konzervativis-mu a provincionalismu. Jak však již bylo výše na příkladu ukázáno, ve velké míře může tento předpoklad ovlivňovat vzdálenost mezi oběma celky, z čehož vyplývá, že v zásadě se mohl každý region vyvíjet odlišným způsobem a s odlišnou mírou interakce k jádru. Potvrzení či vyvrácení této hypotézy je však otázkou budoucího výzkumu systematicky vybraných území s danými předpoklady.

Obr. 6 Periferní regiony neolitického osídlení na jihozápadní Moravě; A Jemnická kotlina – střední a dolní tok řeky Želetavky; B severozápadní část Jaroměřické kotliny – horní tok řeky Rokytné a svrchní partie středního Pojihlaví; C Mohelenská vrchovina – horní tok řeky Oslavy a její meziříčí s Chvojnicí – Fig. 6 Peripheral regions of Neolithic settlement in South-Western Moravia; A Jemnická kotlina – mid-dle and lower part of the Želetavka River Basin; B North-Western part of Jaroměřická kotlina – upper part of the Rokytná River Basin and upper part of the middle Jihlava River Basin; C Mohelno hill coun-try – Oslava and Chvojnice River Basin.

22 23

4. Závěr

Na základě dosavadních poznatků můžeme v zájmovém regionu pozorovat značně dynamický vývoj neolitického a časně eneolitického osídlení. Oblast byla relativně řídce osídlena již v období kultury s lineární keramikou, nejvíce dokladů pak pochází z jejího mladšího vývojového stupně, včetně doloženého šáreckého typu. Z hlediska struktury se sídlištní síť jeví prozatím jako poměrně řídká. Sídliště jsou od sebe vzdálena zpravidla několik kilometrů. Nejkratší zjištěná vzdálenost činí zhruba 1,5 kilometru. Až na jedinou výjimku jde o charakteristická nížinná sídliště situovaná na mírných jižních či jihový-chodních svazích. V následujícím období zde dokladů antropogenních činností výraz-ně ubývá (Obr. 4). Spolehlivě bylo doloženo osídlení kultury s vypíchanou keramikou pouze z výšinné polohy „Palliardiho hradisko“ u Vysočan. Ověření dalších uváděných nálezů zůstává prozatím otázkou budoucích průzkumů. Nejmarkantnější nárůst osídlení evidujeme z období lengyelské kultury. Doloženo bylo několik sídlišť již z fáze MMK Ib. Nejintenzivněji však byla oblast využívána na počátku eneolitu, v mladším stupni kultury s MMK, kde předpokládáme nejsilnější osíd-lení zejména v průběhu fáze IIb. Oproti předchozím obdobím zde byl prokázán výrazně variabilnější výběr využívaných poloh. Kromě charakteristických nížinných lokalit zde bylo doloženo také několik výšinných areálů a dalších lokalit, situovaných do atypic-kých a pro zemědělský způsob obživy méně příznivých poloh. Lokality jsou všeobecně blíže u sebe, v některých případech jen několik stovek metrů. V této souvislosti tak lze předpokládat existenci menších sídelních areálů, v rámci nichž mohlo existovat i několik sídlišť současně nebo zde docházelo v průběhu kratšího časového horizontu k sekvenč-nímu posunu. V závěru lengyelského vývoje zde osídlení náhle končí, prozatím bez dokladů pokračování vývoje jordanovskou kulturou či kulturou nálevkovitých pohárů, kterou v regionu zastupují pouze dva, dnes již neověřitelné, ojedinělé nálezy. Otázkou však zůstává důvod úplného ústupu osídlení z této periferní oblasti, která byla posléze intenzivněji osídlena až v průběhu mladého eneolitu. Jednou z možných hypotéz, kterou bude nutné v budoucnu testovat, je částečné přežívání pozdně lengyelského vývoje ve studované periferii, zatímco ve východněji položených mikroregionech již mohly pů-sobit vlivy nově se formujících kultur. Přesto zde můžeme od počátku starého eneolitu předpokládat několik set let trvající sídelní hiát. Jednou ze snah bylo rovněž poukázat na rozdílnou míru adaptace na lokální zdroje surovin. Zatímco v průběhu staršího neolitu zde takřka všechny kamenné suroviny štípa-né i broušené kamenné industrie tvoří horniny a minerály ze zdrojů vzdálených několik desítek i stovek kilometrů, v kultuře s MMK a zejména pak v jejím mladším stupni zde porozujeme obrovský nárůst ve využívání lokálních zdrojů. Celkově zde můžeme mluvit o zásadním zúžení distribuční sítě, jež výrazným podílem využívá lokální a semilokální zdroje. Problematiku neolitických periferních regionů lze považovat za značně komplikova-né téma, které není zdaleko dotěženo. Právě snaze o pochopení vazeb mezi periferními regiony a centrálními oblastmi osídlení by měla být v budoucnu věnována pozornost. Ke komplexnímu řešení dané problematiky však bude nutno analyzovat mnohem více prostorových, socio-ekonomických i etnických aspektů. Závěrem je nutno upozornit na možnost chápání pojmu periferie v několika měřítkových úrovních, přičemž každá z nich si vyžaduje své vlastní výzkumné otázky a metody.

24 25

Summary

The paper is devoted to the dynamics of the Neolithic and Proto-Aeneolithic settlement, one of the peripheral regions in the South-Western Moravia (Fig. 1). Study area consists of two microregions; the Želetavka River Basin and the upper Dyje River Basin. Based on the current knowledge, we can observe very dynamic development of Neolithic and Proto–Aeneolithic settlement in this region (Fig. 2). The beginning of the Neolithic settlement starts here in the Linear Pottery Culture. Most evidence is from younger developmental phase. The settlement network was in Linear Pottery Culture relatively sparse. We have encountered only five lowland settlements and one hill-top areal. The settlements are usually separated by a distance of several kilometers. The shortest observed distance is about 1,5 kilo-meter. The lowland settlements were situated on gentle slopes with South or South-east orientation. The settlement significantly decreases in Stroked Pottery Culture. The highest intensity of the settlement was shown in the Lengyel culture. We have determinated 44 sites of Moravian Painted Pottery Culture. Most of them are dating to the upper phase of this culture. We know of significanly fewer settlements from the early phase. Two sites are dating to the phase MPWC Ib. Compared to the previous period, there was evidenced more variable selection of used positions. From the settlement strategy point of view was shown typical lowland settlement and 8 hill-top areals, which were situated on the promontories and distinct knoll with a higher value of local elevation. There were also discovered sites with atypical location in higher altitude and less favorable for agriculture. The sites are generally closer to each other, in some cases only a few hundreds of meters. In this context, we assume the existence of several settlement areas (Fig. 3). At the end of Lengyel Culture development the settlement here abruptly ends, without any signs of continued development of the Jordanow Culture or the Funnel Beaker Culture. One of the aims was also to point out the different degrees of adaptation to local sources of raw mate-rials. While in the early Neolithic was all raw materials of chipped and polished stone industry consisting of rocks and minerals from sources that were several tens to hundreds of kilometers distant, in Moravian Painted Culture and especially in the upper phase here was determined huge increase of local resources usage. The very narrow distribution network in the Moravian Painted Culture was shown there. The issue of Neolithic peripheral regions can be considered as a very complicated topic, which is not nearly mined out. The concept of peripherals can be understood on several levels (oecumene, region, microregion and site), each of which requires its own research questions and methods. Trying to unders-tand the links between peripheral regions and central areas of settlement should be the main thought in the future.

Literatura

Bartík, J. 2012 : Lengyelské osídlení mikroregionu povodí řeky Želetavky. Nové poznatky o kultuře s moravskou malovanou keramikou na periferii jihozápadní Moravy. In: J. Peška – F. Trampota (eds.): Otázky neolitu a eneolitu 2011. Sborník referátů z 30. pracovního setkání badatelů pro vý-zkum neolitu a eneolitu Čech, Moravy a Slovenska, Mikulov 19. – 22. 9. 2011, 11–23.

Bartík, J. 2013 : Broušená a ostatní kamenná industrie kultury s moravskou malovanou keramikou z prostoru nejzápadnější Moravy. In: Metlička, M. (ed.): Příspěvky z 31. pracovního setkání Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Archeologie západních Čech 6, 118–154.

Bartík, J. – Běhounková, L. – Kuča, M., v tisku : Sídliště staršího stupně kultury s moravskou malovanou keramikou Březník – „Střední hon“. Přehled výzkumů 55/1.

Bartík, J. – Bíško, R., v tisku : Výšinné areály z přelomu neolitu a eneolitu na periferii jihozápadní Moravy. In: I. Cheben – M. Soják (eds.): Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 2013. Zborník referátov z 32. pracovného stretnutia bádateľov pre výskum neolitu a eneolitu Čiech, Moravy a Slovenska, Rimavská Sobota, 23. – 26. 9. 2013.

Bartík, J. – Eigner, J. – Krmíček, L., v přípravě : Pozdně paleolitické a mezolitické osídlení v příhraničí jiho-západní Moravy a Dolního Rakouska.

Beneš, A. 1970 : Žimutice, první neolitické sídliště v jižních Čechách. Archeologické rozhledy 22, 658–677.Beneš, A. 1976 : Současný stav prospekce nových neolitických a eneolitických lokalit v jižních a jihozá-

padních Čechách. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity E 20–21, 15–23.

24 25

Beneš, A. 1978 : Pravěké a slovanské osídlení na území připravované chraněné krajinné oblasti Třeboň-sko. In: J. Jeník – S. Přibil (eds.): Ekologie a ekonomie Třeboňska. Třeboň, 35–46.

Beneš, J. – Chvojka, O. 2007 : Archeologie doby kamenné v jižních Čechách: současný stav bádání. In: O. Chvojka (ed.): Archeologie na pomezí. Sborník příspěvků ze semináře 8. 11. 2007. České Budě-jovice, 21–40.

Bláha, J. 1968 : Vývoj osídlení jihozápadní Moravy do doby husitské se zvláštním zřetelem k osídlení středověkému, rukopis diplomové práce, ÚAM FF MU, Brno.

Červenka, E. 2008 : Neolit a eneolit v jižních Čechách, rukopis diplomové práce, KA FF ZČU, Plzeň.Čižmář, Z. 1998 : Nástin relativní chronologie lineární keramiky na Moravě. Poznámky k vývoji výzdob-

ného stylu. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales 83, 105–139.Danielisová, B. 2010 : Oppidum České Lhotice v kontextu svého sídelního zázemí. Archeologické studij-

ní materiály 17.Divišová, M. 2012 : Current Knowledge of the Neolithisation Process: a Central European Perspective.

Interdisciplinaria Archaeologica. Natural Sciences in Archaeology 3, 63–75. Dresler, P. – Macháček, J. 2008 : Hospodářské zázemí raně středověkého centra na Pohansku u Břeclavi.

In: J. Macháček (ed.): Počítačová podpora v archeologii 2. Brno – Praha – Plzeň, 120–147.Fröhlich, J. 2005–2006 : Archeologické nálezy u nápadných skalních útvarů v jižních Čechách a přileh-

lých oblastech. Zlatá stezka 12–13, 197–214.Grömer, K. 2002 : Das Neolithikum im Oberösterreichischen Mühlwiertel. Archeologické výzkumy

v jižních Čechách 15, 7–54.Hampl, M. 2005 : Geografická organizace společnosti v České republice: transformační procesy a jejich

obecný kontext. Praha.Havlíček, T – Chromý, P. – Jančák, V. – Marada, M. 2005 : Vybrané teoreticko-metodologické aspekty

a trendy geografického výzkumu periferních oblastí. In: M. Novotná (ed.): Problémy periferních oblastí. Praha.

Hejhal, P. 2012 : Počátky středověké kolonizace české části Českomoravské vrchoviny. Dissertationes Archaeologicae Brunenses/Pragensesque 14. Brno.

Chaloupka, G. 1963 : K nejdávnějšímu osídlení Moravskobudějovicka a Jemnicka. In: Sborník II, Fran-tišku Vildomcovi k pětaosmdesátinám. Brno, 83–86.

Chvojka, O. – Parkman, M. 2004 : Nové nálezy kamenných sekeromlatů na Prachaticku. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 17, 37–41.

Janák, V. 1997 : Lengyelská keramika z Kotouče u Štramberka a počátky eneolitu v oderské části Morav-ské brány. Pravěk NŘ 7, 105–127.

Janák, V. – Pavelčík, J. 1994 : Lengyel-Kultur in Nord und Ostmähren. In: P. Koštuřík (ed.): Internationa-les Symposium über die Lengyel-Kultur 1888–1988. Brno – Łódź, 78–84.

Jančák, V. 2001 : Příspěvek ke geografickému výzkumu periferních oblastí na mikroregionální úrovni. Geografie, 106, č. 1, 26–35.

Kalábková, P. 2009 : Lengyelské osídlení střední Moravy, rukopis dizertační práce, ÚAM FF MU, Brno.

Kalábková, P. 2011 : Příspěvek k sídelní strategii lengyelské kultury v regionu střední Moravy. In: M. Po-pelka – R. Šmidtová (eds.): Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Sborník referátů z 28. zasedání badatelů pro výzkum neolitu a eneolitu (nejen) Čech, Moravy a Slovenska, Mělník 28. 9. – 1. 10. 2009. Praehistorica 29, 117–138.

Kazdová, E. 2004 : Osídlení lidem s keramikou vypíchanou na Znojemsku. In: E. Kazdová – Z. Měřínský – K. Šabatová (eds.): K poctě Vladimíru Podborskému. Přátelé a žáci k sedmdesátým narozeninám. Brno, 55–70.

Kazdová, E. 2008 : Kultura s vypíchanou keramikou. In: Z. Čižmář (ed.): Život a smrt v mladší době kamenné. Brno, 67–75.

Kiessling, F. 1928 : Das aurignacien im Blateaulehme. Wien.Kiessling, F. 1934 : Beiträge zur Ur-, Vor- und Frühgeschichte von Niederösterreich und Südmähren.

Nebst Mitteilungen über mittelalterliche Burgen und Keramik etc. Mit besonderer Berücksichtigung des Waldviertels. Wien.

Koštuřík, P. 1980 : Výšinné sídliště u Oslavan a poznámky k mladšímu období kultury s moravskou ma-lovanou keramikou. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity E 25, 65–73.

26 27

Koštuřík, P. 1983–1984 : Befestigte Ansiedlungen der MBK-Kultur in Mähren. Mitteilungen der Öster-reichischen Arbeitsgemeinschaft für Ur- und Frühgeschichte 33–34, 89–110.

Koštuřík, P. 2007 : Eneolitické osídlení Hradiska u Kramolína ve středoevropských souvislostech. Brno.

Koštuřík, P. – Kovárník, J. – Měřínský, Z. – Oliva, M. 1986 : Pravěk Třebíčska. Brno. Kovárník, J. 1977 : Terénní průzkum regionu horního toku Rokytné a Jevišovky (okr. Třebíč, Znojmo).

Přehled výzkumů 1975, 95–97.Kovárník, J. 1993 : Další archeologické nálezy ze Znojemska a Třebíčska. Přehled výzkumů 35, 115–126.Kovárník, J. 1997 : K významu pravěkých kruhových příkopů. Brno.Kuča, M. – Vokáč, M. – Nývltová Fišáková, M. 2009 : Sídliště kultury s moravskou malovanou keramikou

v Šebkovicích a jeho přínos k absolutnímu datování mladého neolitu na Českomoravské vrchovině. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales 94, 65–88.

Kuča M. – Kovář J. J. – Nývltová Fišáková M. – Škrdla P. – Prokeš L. – Vaškových, M. – Schenk, Z. 2012 (Kuča et al. 2012a) : Chronologie neolitu na Moravě – předběžné výsledky. Přehled výzkumů 53-1, 51–64.

Kuča, M. – Nývltová Fišáková, M. – Škrdla, P. – Vokáč, M. 2012 (Kuča et al. 2012b) : Lokalita staršího stupně kultury s MMK v Březníku na Českomoravské vrchovině. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity M 17, 95–120.

Lenneis, E. 1977 : Siedlungsfunde aus Poigen und Frauenhofen bei Horn. Ein Beitrag zur Erforschung der Linear und Stichbandkeramik in Niederösterreich. Wien.

Lenneis, E. – Neugebauer-Maresch, Ch. – Ruttkay, E. 1995 : Jungsteinzeit im Osten Österreichs. St. Pölten – Wien.

Marada, M. 2001 : Vymezení periferních oblastí Česka a studium jejich znaků pomocí statistické analýzy. Geografie 106, č. 1, 12–24.

Mateicuicová, I. 2002 : Počátky neolitu ve střední Evropě ve světle zkoumání štípané industrie raně země-dělských společností (LnK) na Moravě a v Dolním Rakousku: 5700–4900 př. n. l., rukopis dizertační práce, ÚAM FF MU, Brno.

Meduna, L. 1963 : Archeologické nálezy v povodí řeky Želetavky a Bíhanky na západní Moravě. In: Sborník II, Františku Vildomcovi k pětaosmdesátinám. Brno, 79–82.

Medunová-Benešová, A. 1977a : Jevišovická kultura na jihozápadní Moravě. Výšinná sídliště Grešlové Mýto, Vysočany a Jevišovice. Studie Archeologického ústavu Brno 5-3.

Medunová-Benešová, A. 1977b : „Palliardiho hradisko“. Eine neolitische Höhensiedlung bei Vysočany, Bez. Znojmo. Katalog der Funde. Fontes Archaeologicae Moravicae 9.

Měřínský, Z. 1997 : Osídlení regionu od prvých stop pobytu člověka do 10. století. In: V. Nekuda (ed.): Moravskobudějovicko, Jemnicko. Vlastivěda moravská. Brno, 73–149.

Michálek, J. – Pavlů, I. – Vencl, S. – Zápotocká, M. 2000 : Nová neolitická sídliště (LnK a StK) a žárový hrob (StK) v Radčicích, okr. Strakonice, v jižních Čechách. In: In memoriam Jan Rulf. Památky archeolo-gické – Supplementum 13, 266–302.

Nekuda, V. 2005 : Vývoj osídlení od pravěku do konce středověku. Vlastivěda moravská. Dačicko, Sla-vonicko, Telčsko. Brno, 123–168.

Nekuda, V. 2006 : Jihozápadní Morava. Vývoj osídlení na jihozápadní Moravě od pravěku do pozdního středověku. Brno.

Neustupný, E. 1994 : Settlement area theory in Bohemian archaeology. Památky archeologické – Supple-mentum 1, 248–258.

Neustupný, E. ed. 2002 : Archeologie nenalézaného. Sborník přátel, kolegů a žáků k životnímu jubileu S. Vencla. Plzeň – Praha.

Neustupný, E. 2007 : Metoda archeologie. Plzeň.Oliva, M. 2005 : Civilizace moravského paleolitu a mezolitu. Brno.Pajerová, M. 2011 : Nálezy broušené industrie ve vyšších nadmořských výškách a problém jejich inter-

pretace. Živá archeologie 12, 48–51.Pavlů, I. 2005 : Neolitizace Evropy. Archeologické rozhledy 57, 293–302.Podborský, V. 1966 : Halštatské osídlení Palliardiho hradiska u Vysočan. Sborník prací Filozofické fakulty

brněnské univerzity E 17, 128–131.Podborský, V. 2000 : Modely funkční interpretace pravěkých rondelů. In: V. Podborský (ed.): 50 let arche-

ologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno, 209–211.

26 27

Podborský, V. ed. 1993 : Pravěké dějiny Moravy. Vlastivěda Moravská. Země a lid, Nová řada, Svazek 3. Brno.

Podborský, V. – Vildomec, V. 1972 : Pravěk Znojemska. Brno.Poláček, J. 1970 : K počátkům pravěkých hradišť a válečnictví na území Československa, rukopis dizer-

tační práce, ÚAM FF MU, Brno.Rakovský, I. 1990 : Zur Problematik der äneolithischen Höhensiedlungen in Mähren. Jahresschrift für

mitteldeutsche Vorgeschichte 73, 149–157.Rulf, J. 1984 : Přírodní prostředí a kultury českého neolitu a eneolitu. Památky archeologické 74,

35–95.Simota, V. – Chvojka, O. 2013 : Neolitické a eneolitické broušené kamenné artefakty z Pacovska. Archeo-

logické výzkumy v jižních Čechách 26, 249–263.Skutil, J. 1933 : Prehistorie na západní Moravě. Od Horácka k Podyjí 10, 115–128.Sobotka, J. 1950 : Palliardiho hradisko. Dávné sídliště na Želetavce. Poznámky k výstavě archeologických

nálezů z hradiska u Koberova mlýna na Želetavce, katastr Vysočany. Moravské Budějovice. Svoboda, J. 2005 : Sídelní archeologie loveckých populací. K dynamice a populační kynetice mladého

paleolitu ve středním Podunají. Přehled výzkumů 47, 13–31.Šída, P. 2011 : Přechod mezolit – neolit. Existuje kulturní kontinuita či diskontinuita? A klademe si vůbec

správné otázky?. In: M. Popelka – R. Šmidtová (eds.): Otázky neolitu a eneolitu našich zemí. Sborník referátů z 28. zasedání badatelů pro výzkum neolitu a eneolitu (nejen) Čech, Moravy a Slovenska. Praehistorica 29, 359–367.

Šikula, M. 2013 : Územně správní potýkání okresů a krajů na česko-moravském pomezí. Příspěvek k otázce novodobého vymezování hranic územně správních celků na Vysočině. Západní Morava. Vlastivědný sborník, ročník 17, 70–106.

Tichý, R. 1958 : Lid s keramikou kultury volutové a píchané na Moravě, rukopis diplomové práce, ÚAM FF MU, Brno.

Tóth, P. 2013 : Sídelné stratégie kultúry s lineárnou keramikou na Pohroní. In: I. Cheben – M. Soják (eds.): Otázky neolitu a eneolitu naších krajín – 2010. Zborník referátov z 29. pracovného stretnutia badateľov pre výskum neolitu a eneolitu Čiech, Moravy a Slovenska, Vršatecké Podhradie, 27. – 30. 10. 2010. Nitra, 329–345.

Turek, J. 2012 : Periferie fenoménu zvoncovitých pohárů. Archeologie ve středních Čechách 16, 183–193.Vaškových, M. 2006 : Vývoj osídlení středního a severní části dolního Pomoraví v neolitu a na počátku

eneolitu, rukopis dizertační práce, ÚAM FF MU, Brno.Vencl, S. 1997 : K problému počátků pravěkých fortifikací. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské

univerzity M 2, 29–39.Vencl, S. ed. 2006 : Nejstarší osídlení jižních Čech. Paleolit a mesolit. Praha.Vildomec, V. 1951 : Palliardiho hradisko nad Želetavkou. Archeologické rozhledy 3, 31–33. Vildomec, F. – Vildomec, V. 1951 : Soupis prehistorických nálezů z Moravskobudějovicka, strojopis.Vokáč, M. – Houzar, S. 2002 : Jemnice (okr. Třebíč). Přehled výzkumů 43, 131.Zvelebil, M. ed. 1986 : Hunters in Transition. Mesolithic Societies of Temperate Eurasia and their Transi-

tion to Farming. Cambridge.

Jaroslav BartíkÚstav archeologie a muzeologie FF MUArne Nováka 1602 00 Brnoadraj.bartik@gmail.com