Masarykova univerzita

Pedagogická fakulta

Katedra speciální pedagogiky

Obraz postiženého hrdiny v literatuře pro děti a mládež

Diplomová práce

Brno 2013

Vedoucí diplomové práce: Vypracoval:

Mgr. Lenka Slepičková, Ph.D. Bc. Rostislav Kukol

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně, s využitím pouze

citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním

řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č.

121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o

změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval své vedoucí práce za věnovaný čas a své rodině

za jejich trpělivost a toleranci při vysokoškolském studiu.

Bibliografický záznam

Kukol, R.: Obraz postiženého hrdiny v literatuře pro děti a mládež: Diplomová

práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra speciální

pedagogiky, 2013. 112 s.

Anotace

Diplomová práce Obraz postiženého hrdiny v literatuře pro děti a mládež se věnuje

dětské literatuře, která se zabývá tematikou postižení. Úvodní teoretické části práce jsou

zaměřeny na postižení mentální a fyzická, dále na dětskou literaturu obecně.

V empirické části práce jsou analyzovány knihy dětské literatury, v nichž vystupuje

postižený hrdina. Práce podává obraz postiženého hrdiny, jeho proměny v historických i

společenských kontextech.

Annotation

This thesis is regarded to children´s literature, concerning preferably on the topic of

impairments. In the first part there are theoretically described both, mental and physical

impairments and the children´s literature in general. In the practical part there are

analysed children´s books, where a handicapped character is the hero. The thesis

focuses on the picture of the handicapped character and studies his particular changes in

historical and social contexts.

Klíčová slova

Postižení fyzické a mentální, literatura pro děti a mládež, vnitřní svět hrdiny,

proměna hodnot, analýza dětských knih, charakter postiženého hrdiny.

Keywords

Mental and physical disability, youth and children's literature, inner imagination of

the hero, the change of the qualities, children's books analyzing, disabled hero's

character.

OBSAH

1 Zdravotní postižení................................................................................................10

1.1 Vymezení pojmu zdravotního postižení.........................................................11

1.2 Příčiny zdravotního postižení .........................................................................12

1.3 Zdravotní postižení tělesné.............................................................................13

1.3.1 Tělesná postižení podle zdravotní klasifikace.........................................13

1.3.1.1. Zrakové postižení ............................................................................14

1.3.1.2. Sluchové postižení...........................................................................15

1.4 Zdravotní postižení mentální ..........................................................................16

1.4.1 Etiologie mentálního postižení ................................................................17

1.4.1.1. Prenatální období.............................................................................17

1.4.1.2. Perinatální období............................................................................18

1.4.1.3. Postnatální období ...........................................................................19

1.5 Dítě s mentálním postižením v rodině............................................................19

1.5.1 Krize rodičovské identity ........................................................................20

2 Literatura pro děti a mládež...................................................................................22

2.1 Folklórní žánry ...............................................................................................22

2.2 Pohádky ..........................................................................................................23

2.3 Autobiografie dětství v literatuře pro děti a mládež .......................................25

2.4 Další próza ze života dětí, dívčí romány ........................................................26

2.5 Historická próza pro děti a mládež .................................................................27

2.6 Dobrodružná literatura pro děti a mládež .......................................................28

2.7 Literatura vědeckofantastická a fantasy literatura ..........................................30

2.8 Čtenářské zájmy dnešních dětí .......................................................................33

3 Výzkumná část ......................................................................................................38

3.1 Současná dětská literatura s tematikou postižení ...........................................38

3.2 Obraz postiženého hrdiny v dětské literatuře .................................................38

3.3 Cíl výzkumu ...................................................................................................39

3.4 Popis výzkumného postupu............................................................................40

4 Fyzické postižení ...................................................................................................42

4.1 Nemocný hrdina v léčebně, nemocnici ..........................................................42

4.1.1 Lékaři a zdravotnický personál ...............................................................42

4.1.2 Přátelství v nemocničním prostředí .........................................................44

4.2 Zvíře a postižený hrdina .................................................................................44

4.2.1 Kůň ..........................................................................................................44

4.2.2 Kočka, papoušek, rybka ..........................................................................47

4.2.3 Delfín .......................................................................................................48

4.3 Postižení jako tragédie v rodině postiženého hrdiny......................................50

4.4 Rodina sídlem lásky pro postiženého hrdinu..................................................54

4.5 Asistence postiženému hrdinovi.....................................................................58

4.6 Zraková vada postiženého hrdiny...................................................................60

4.6.1 Postižený hrdina v kojeneckém věku ......................................................60

4.6.2 Postižený hrdina teenager........................................................................62

4.7 Přeměna hodnot nemocného hrdiny ...............................................................64

4.8 Krása a vzhled postiženého hrdiny.................................................................67

4.9 Zdravý a postižený člověk v intimním vztahu ...............................................71

4.10 Těžké fyzické postižení hrdiny.....................................................................74

4.11 Lehké postižení hrdiny .................................................................................81

4.12 Postižený hrdina na začátku 20. století.........................................................82

4.13 Postižený hrdina v pohádce ..........................................................................87

4.14 Postižený hrdina jako protiklad zdravého ....................................................88

4.15 Postižený hrdina cestovatel ..........................................................................90

4.16 Shrnutí dětských knih s tělesně postiženým hrdinou ...................................92

5 Mentální postižení .................................................................................................94

5.1 Downův syndrom ...........................................................................................94

5.1.1 Downův syndrom ve vyrovnané rodině ..................................................94

5.1.2 Downův syndrom jako rodinný problém...............................................101

5.2 Alzheimerova choroba..................................................................................102

5.3 Shrnutí dětských knih s mentálně postiženým hrdinou................................105

ÚVOD

Asi každý člověk četl někdy v dětství pohádku o králi či královně, kterým se při

narození jejich dítěte zjeví sudičky a každá ze sudiček šťastným rodičům přednese své

přání miminku a zmizí. A protože pohádky často kopírují skutečný život, vždy se

vyskytne jedna sudička, jež připraví novému životu do cesty nějakou potíž, kterou je

třeba přemoci. Je nutné změnit okolnosti, sebe, najít správný směr, aby nový člověk

mohl dojít svého štěstí.

V běžném životě se očekávané dítě narodí a změní životy lidí kolem. Ne všichni

rodiče mají to štěstí, že se jim narodí dítě v pořádku a je zcela zdravé. Pohádkově

řečeno zlá sudička, se kterou nikdo nepočítal, někdy dá dítěti do vínku nemoc či

postižení. A tento problém musí hrdina překonávat celý život.

Svou práci začínám záměrně literárně, protože hlavní část práce tvoří analýza

literárních textů, jež jsou adresovány dětským čtenářům. Mezi nástroje zvyšování

kvality života lidí se zdravotním postižením patří mimo jiné cílené vzdělávání a osvěta

majoritní části obyvatel, a to i dětí. Jedním z prostředků osvěty a vzdělávání mohou být

knihy, literatura obecně. V literatuře pro děti a mládež existují mezi mnohými žánry i

knihy věnované tomuto citlivému tématu, postižení dětí samotných, či jejich nejbližších.

Knihy, v nichž se autor/ka věnuje tématu postižení, jsou určeny zdravým i

postiženým čtenářům. Zdraví jedinci získávají nové informace o minoritní části

obyvatel s postižením, o jejich osobních, zdravotních problémech. Čtenáři tak mohou

svět postižených lépe poznat, proniknout do něj. Odlišnou skupinu čtenářů tvoří osoby s

postižením, právě o nich knihy pojednávají. I jim mohou knihy pomoci pochopit vlastní

prožitky, emoce, nalézt spolu s hrdinou řešení vlastního problému apod.

Zdravotní postižení představuje jednu z nejtěžších životních zkoušek; jedná se o

situaci, která je na vůli člověka většinou nezávislá. Lidé se zdravotním postižením jsou

oprávněnými objekty cílené společenské solidarity. Přestože se obecně situace ve

vztahu k lidem se zdravotním postižením ubírá pozitivním směrem (přístup ke vzdělání,

zvýšení mobility, zkvalitnění služeb atd.), přetrvávají ve společnosti i nadále tendence

vedoucí k sociálnímu vyloučení této zranitelné skupiny obyvatel. Jedná se přibližně o

10 procent obyvatel České republiky. Zdravotní postižení jako takové se však dotýká

mnohem vyššího počtu obyvatel, neboť většina lidí se zdravotním postižením žije

v rodinách, jež jsou důsledky postižení v různé míře zasaženy v mnoha oblastech (ve

sféře ekonomické, sociální, psychologické a jiné).

Každý z nás (a děti nevyjímaje) se s fenoménem zdravotního postižení s největší

pravděpodobností setkal – v práci, ve škole, na ulici, v médiích, v okruhu známých či ve

vlastní rodině. Tato skutečnost se nutně musela promítnout i v literatuře – určené

dospělým, ale i dětským čtenářům.

Představy zdravých lidí o postižených (hlavně o mentálně postižených) bývají

opředeny mnoha nejasnostmi, obavami a často předsudky. Z toho vyplývá rozpačitý,

mnohdy i nepřátelský postoj majoritní části společnosti k lidem s postižením. Zřejmě

bude ještě nějakou dobu trvat, než převažující část společnosti přijme, že je běžné, nejen

v České republice, ale i ve světě, že určitá část populace bývá odlišná od společenského

průměru, ať už nadáním, či různými formami postižení. I s odlišnými jedinci se

většinová společnost musí naučit žít a komunikovat s nimi, na této cestě může pomoci

integrace postižených mezi zdravé jedince a co největší informovanost o postižení,

boření mýtů a předsudků. Toho lze dosáhnout i pomocí literatury, která dokáže

čtenářům předestřít problematiku postižení nenásilným a působivým způsobem, pomocí

literatury lze dětské čtenáře nasměrovat, pomoci jim pochopit myšlení a cítění

postižených spoluobčanů a jejich nemocných kamarádů.

Cílem této práce je zkoumat, jak jsou postižení lidé v literatuře pro děti a mládež

zobrazováni, jaké vzkazy o nich literatura šíří, jak se postižený hrdina a jeho prožívání,

hodnoty proměňují. Nové poznatky mohou přinést inspiraci k tvorbě nových

vyučovacích či terapeutických metod, poznatky mohou být využity např. speciálními

pedagogy či učiteli literatury; ti pak mohou pomoci svým žákům lépe pochopit prožitky

mentálně i tělesně postižených jedinců, okamžitě neodsuzovat jejich mnohdy

nepřiměřené chování. Se získanými poznatky lze pracovat i např. v hodinách

dramatické či občanské výchovy, v nichž lze žáky učit vzájemné toleranci a demokracii.

Literatura má pro rozvoj zdravých i postižených dětí nezastupitelnou úlohu. Čtením

knih jsou uspokojovány nejdůležitější emoční potřeby dítěte, čtení podporuje psychický

rozvoj dítěte, posiluje jeho sebevědomí, rozvíjí jazyk, slovní zásobu, vyjadřování,

formuje čtecí i písemné návyky, učí samostatnému myšlení, zlepšuje soustředění,

uklidňuje, trénuje paměť, přináší všeobecné znalosti, učí čtenáře hodnotám a rozlišování

mezi dobrem a zlem, je únikem od nudy, problémů, je prevencí patologických jevů.

(Celé Česko čte dětem, 2012)

Teoretická část této práce uvádí přehled různých druhů postižení (fyzického i

mentálního) se zaměřením na postižení přítomná v analyzované dětské literatuře.

Vymezím pojem zdravotního postižení a etiologii těch druhů postižení, kterým se věnují

autoři dětských knih. Dále je zařazena kapitola o vývoji dětské literatury, aby bylo

zřejmé, kdy se literatura zabývající se tematikou postižení objevila, a co jí předcházelo.

Výzkumná část práce analyzuje texty dětské literatury – především po stránce

obsahové, zaměřuje se na postiženého hrdinu, jeho proměny a jeho vztahy k okolí.

- 10 -

1 Zdravotní postižení

Adresa

Tvrdíme –

Náš dům náš hrad

a mlčky vstupujeme

do šedobarevných zátiší

kde plochy beze jména

vykřikují

otevřenými balkóny

svá příliš mladá tajemství

Jen občas

nás popadne touha

utéci stínům

v černých utíkáčcích

a honit se za sebou

kdesi po kopcích

Václav Moravec, následkem muskulární dystrofie odkázán na invalidní vozík

Alergie

Oba už trpíme alergií

na vzájemnou blízkost.

Házíme po sobě

ošklivými a slizkými slovy,

anebo mlčíme,

nabiti zápornou elektřinou.

A tak se ptám,

kdo první z nás škrtne sirkou

a zapálí doutnák

k náloži nenávisti

a co z nás zbude,

až vybuchne.

Eva Schmidtová, po onemocnění dětskou mozkovou obrnou odkázána na invalidní vozík

- 11 -

V této části práce definuji pojem zdravotního postižení; podle zdravotní klasifikace

existují zdravotní postižení dvou typů, postižení fyzické a postižení mentální.

Soustředím se především na ty typy postižení, které se odráží v knihách literatury pro

děti a mládež, jež budu dále analyzovat ve čtvrté kapitole.

1.1 Vymezení pojmu zdravotního postižení

Zdravotní postižení je určitá odchylka ve zdravotním stavu člověka, která

způsobuje, že jedinec není schopen vykonávat všechny druhy činností jako člověk

zdravý (např. pohyb, uplatnění ve společnosti, kvalita života). Zdravotní postižení je

chápáno jako tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož

dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby.1

Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje postižení jako částečné nebo

úplné omezení schopností vykonávat některou činnost nebo více činností, které je

způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánů. (WHO 1980)

V roce 2001 vytvořila Světová zdravotnická organizace vlastní terminologii,

nahradila tak terminologii používanou od roku 1980:

poškození (impairment) – odchylka od společnosti

aktivita (aktivity) – snaha o aktivní a samostatné prožití života osoby tělesně

postižené

participace (participation) – spoluúčast tělesně postižené osoby na

společenském životě.

Existuje také přístup ke klasifikaci postižení – Mezinárodní klasifikace funkčních

schopností, disability a zdraví (MKF). Klasifikace MKF je součástí souboru klasifikací

Světové zdravotnické organizace a je určena pro měření zdravotního postižení na

individuální i populační úrovni. Klasifikace MKF je určena pro hodnocení stupně

disability, posuzování zdravotní způsobilosti k práci, posuzování speciálních potřeb ve

vzdělávání, předepisování a proplácení zdravotnických prostředků, pro účely

zdravotních pojišťoven, pro zjišťování zdravotního stavu jako podkladu pro posouzení

ve věcech dávek a služeb sociálního zabezpečení zaměstnanosti, pro posuzování

1 § 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ze 14. 3. 2006.

- 12 -

dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu ve věcech sociálního zabezpečení a

zaměstnanosti a pro statistické účely při hodnocení zdravotního stavu. (Ministerstvo

zdravotnictví ČR, 2008)

V roce 2007 na konferenci v Miláně se Evropská komise, Rada Evropy, Organizace

pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, zástupci Světové zdravotnické organizace,

Organizace spojených národů dohodli, že se MKF bude používat jako základní

metodika k hodnocení funkčních schopností osob s disabilitou. (Ministerstvo

zdravotnictví ČR, 2008)

1.2 Příčiny zdravotního postižení

Nejčastějšími příčinami zdravotního postižení jsou: nemoc, úraz, nehoda, dědičnost,

příčiny způsobené komplikovaným porodem, příčiny vzniklé v prenatálním období.

Invaliditou se rozumí ztráta či snížení pracovní schopnosti; nejčastěji vzniká následkem

úrazu či vážného onemocnění. Mnoho lidí se stává invalidními v důsledku havárií (např.

dopravní nehody). Od 1. ledna 2010 jsou rozlišeny tři stupně invalidity podle míry

snížení pracovní schopnosti:

stupeň – snížení o 35 - 49 %

stupeň – snížení o 50 – 69 %

stupeň – snížení o více než 70 %

Do roku 2010 byly používány pojmy částečná (v současné době 2. stupeň) a plná

invalidita (dnes 3. stupeň snížení pracovní schopnosti).

Organizace spojených národů přijala 13. 12. 2006 Úmluvu o právech osob se

zdravotním postižením; tato úmluva chrání práva asi 650 milionů zdravotně postižených

lidí. Práva zdravotně postižených uznává i Listina základních práv a svobod Evropské

unie (v Evropské unii je dnes přibližně 15 % zdravotně postižených lidí); přiznává jim

právo na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní

začlenění a jejich začlenění do života společnosti.2

Zdravotní postižení může být buď tělesné, nebo mentální.

2 www stránky un.org./disabilities (anglicky)

- 13 -

1.3 Zdravotní postižení tělesné

Tělesné postižení nastává, je-li porušena funkce ve vztahu jedince a společnosti.

Jsou narušeny role, které postižený ve společnosti zastává: soběstačnost, schopnost

cestovat, partnerská a rodinná role, pracovní a zájmová činnost.3

Pojem tělesné postižení bývá širokou veřejností chápán pouze jako postižení

pohybového ústrojí; jako tělesně postižená je obecně vnímána ta osoba, u níž nelze

postižení přehlédnout; avšak tělesná postižení nemusí být vždy na první pohled zjevná.

Tělesná postižení lze rozlišit na postižení vrozená či získaná. Vrozené vady vznikají

během těhotenství, či při porodu. Získaná postižení mohou vzniknout nemocí, úrazem;

na rozdíl od vrozených vad se mohou objevit kdykoli během života.

1.3.1 Tělesná postižení podle zdravotní klasifikace

Tělesná postižení podle zdravotní klasifikace začínají druhou třídou. Ve druhé třídě

zdravotní klasifikace se jedná se o vadné držení těla (onemocnění pohybového aparátu,

vzniká v dětství vlivem jeho nesprávného zatížení).

Třetí třídu zastupuje dětská mozková obrna (jedná se o skupinu chronických

onemocnění, charakteristickým rysem je porucha centrální kontroly hybnosti; objevuje

se v prvních letech života a v průběhu života se zpravidla nezhoršuje; příčinou vzniku je

porucha vývoje či poškození těch oblastí mozku, ze kterých je ovládán pohyb), stavy po

úrazech pohybového ústrojí s trvalými následky, ortopedické vady páteře, vrozené

rozštěpy páteře (rozštěp páteře patří mezi nejčastější vrozené vady, vzniká v prvních 25

dnech těhotenství), amputace a deformace končetiny, amelie (vrozený defekt jedné či

několika končetin, vždy je zachován alespoň základ kostí chybějící končetiny),

dysmelie (porucha zárodečného vývoje končetin, chybí části končetin od narození),

degenerativní onemocnění svalstva (tzv. svalová dystrofie, jedná se o genetické

onemocnění, jež zasahuje svalstvo).

Do čtvrté třídy zdravotní klasifikace patří akutně nemocní jedinci.

V České republice se téměř každé 25. dítě narodí s vrozenou vadou (mezi

nejčastější jsou řazeny srdeční vady). Jedná se o vady vážnějšího charakteru, ale i o

takové, které neovlivňují kvalitu života postiženého. Ve většině případů získaného

3 Sovák, M. a kol.: Defektologický slovník. H+H, 2000. s. 214.

- 14 -

tělesného postižení je jejich příčinou úraz; největší skupinu tvoří poúrazové stavy míšní

léze, úrazy hlavy, amputace, získané ortopedické vady dolních končetin a další

(Opatřilová 2007).

Existuje etický kodex chránící práva tělesně postižených občanů, Charta práv

tělesně postižených, jež vychází z Prohlášení lidských a občanských práv, Všeobecného

prohlášení o lidských právech, Evropské konvence lidských práv a Všeobecného zákona

o tělesně postižených, vydaného v roce 1975 v Paříži. Chartu práv tělesně postižených

vydala francouzská Organizace tělesně postižených (Assotiation des Paralyses de

France – APF).

V roce 1990 vznikla v České republice nezisková organizace Svaz tělesně

postižených (STP), jejímž cílem je podporovat a hájit potřeby a zájmy svých členů a

všech tělesně postižených občanů.

1.3.1.1. Zrakové postižení

Jedním z tělesných postižení, která budu dále v práci rozebírat, je slepota

(amauróza). Podstatné snížení zrakových funkcí je označováno jako praktická slepota.

Oproti tomu úplná slepota je trvalá a úplná ztráta zraku, kdy postižený není schopen

vnímat ani rozdíl mezi světlem a tmou. Závažnost zrakového postižení je definována

podle zrakové ostrosti udané Snellenovým zlomkem. Rozlišuje se střední slabozrakost,

silná slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická nevidomost a úplná nevidomost (naprostá

ztráta světlocitu až zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí). (Štěrbová, 2005)

Vážné zrakové postižení je nejčastěji způsobeno úrazy (nejvíce u lidí do 30 let),

nemocemi (např. katarakt, glaukom), genetickými defekty (např. lidé stižení albinismem

mnohdy bývají prakticky slepí) a podvýživou (např. nedostatek vitamínů v rozvojových

zemích).

Zrakově postižení a slepí lidé využívají mnoho technik, které jim pomáhají

zvládnout běžné denní činnosti pomocí ostatních smyslů. Mezinárodní symbol pro

slepotu je bílá hůlka, jež se začala užívat ve Francii v roce 1931, do roku 1967 byla

uznána ve většině zemí světa. Hluchoslepí užívají bílou hůl s červenými pruhy po 10

centimetrech.

Někteří slepí využívají slepecké vodicí psy (nejčastěji labradorský retrívr, zlatý

retrívr, německý ovčák), jež jsou pro nevidomé jedním z kroků k samostatnosti a

nezávislosti. Střediska výcviku vodicích psů jsou součástí Sjednocené organizace

- 15 -

nevidomých a slabozrakých (SONS), posláním této organizace je poskytovat konkrétní

služby vedoucí k integraci zrakově postižených lidí do společnosti. SONS je členem

Mezinárodní federace vodicích psů (International Guide Dog Federation) se sídlem ve

Velké Británii a s působností ve vyspělých zemích světa.

V době, kdy prochází výcvikem pes, prochází zácvikem i nevidomý člověk; každý

žadatel o vodicího psa musí absolvovat třídenní školící kurz. Tuto informaci o

asistenčních psech zařazuji záměrně, protože i tato tematika se v dětských knihách

objevuje.

Lidé se ztrátou sluchu čtou písma Braillova a Moonova typu, užívají speciálně

upravené počítače, hmatové displeje (braillský řádek), software na čtení obrazovky a

namluvené knihy. Existuje celá řada pomůcek určených pro nevidomé spoluobčany –

např. indikátor hladiny, slepecká vysílačka, mluvící teploměry, kompas, měřidla,

kalkulátory, hodiny apod. Vydáváním knih v Braillově písmu se v České republice

zabývá Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana v Praze, která provozuje

pobočky, poskytuje půjčování knih i zásilkovou službou.

V současné době je na světě 45 milionů nevidomých a jejich počet se stále zvětšuje,

např. ve Velké Británii je těžce zrakově postižený každý 60. člověk (SONS 2012).

Procento slabozrakých lidí v populaci průběžně roste, jedním z rozhodujících faktorů je

prodlužování délky lidského života.

1.3.1.2. Sluchové postižení

V České republice je zhruba půl milionu nedoslýchavých a neslyšících lidí, z nich

převážnou část tvoří lidé nedoslýchaví, jimž se sluch zhoršil z důvodu věku. Zhruba 15

tisíc neslyšících a nedoslýchavých se se sluchovou vadou již narodilo, nebo jejich vada

vznikla v raném dětství (Helpnet 2012). Znakový jazyk používá 7 až 10 tisíc uživatelů.

Odhaduje se, že asi 180 tisíc lidí používá jako kompenzační pomůcku sluchadla

(Helpnet 2012).

Existuje více stupňů, druhů a typů sluchového postižení. Osoby se sluchovým

postižením lze rozdělit na prelingvální neslyšící a postlingvální neslyšící. U

postlingválních postižených nastala sluchová vada až po ukončení vývoje řeči. Zvláštní

formou sluchového postižení jsou šelesty; pokud je vada sluchu doprovázena vadou

zraku, jedná se o hluchoslepotu. Nedoslýchavost, ohluchnutí a nelingvální hluchota jsou

tři rozdílná postižení se svými specifickými potřebami.

- 16 -

Jazykem neslyšících je znakový jazyk, plnohodnotný komunikační systém tvořený

speciálními výrazovými prostředky – tvary rukou, jejich postavením, pohyby, mimikou,

pozicemi hlavy apod. Základním prostředkem znakové řeči jsou pozice rukou (je jich do

dvaceti), z jednotlivých pozic jsou pak složeny všechny znaky. Znakové jazyky se liší

podle oblastí, nejsou univerzální (např. v České republice Český znakový jazyk, který

není ani po celém území republiky stejný).

Odezírání je nejčastější způsob komunikace neslyšících se slyšícími; je velmi

náročné, protože je možné odezřít vždy jen několik hlásek, zbytek si musí odezírající

domyslet.

V roce 1990 vznikla v České republice Federace rodičů a přátel sluchově

postižených (FRPSP) a Česká unie neslyšících (ČUN).

1.4 Zdravotní postižení mentální

Pojem mentální postižení je všeobecně užíván – především v poradenské a

pedagogické praxi, kde má právní podporu (příslušné vyhlášky č. 72/2005 Sb., ve znění

vyhlášky č. 116/2011 Sb., č. 73/2005 Sb. ve znění vyhlášky č. 147/2011 Sb. školského

zákona č. 561/2004 Sb.).

Ve zdravotnické oblasti (v psychiatrii a klinické psychologii) je termín mentální

postižení chápán jako synonymum mentální retardace, ve školství může být používán

obšírněji. Pedagogika vymezuje mentální postižení jako pojem využívaný

v pedagogické dokumentaci, jenž zahrnuje všechny jedince s IQ po 85, tedy osoby

s mentální retardací a osoby nacházející se v hraničním pásmu mentální retardace.

Mentální postižení je širší a zastřešující pojem zahrnující kromě mentální retardace

i takové hraniční pásmo kognitivně-sociální disability, která znevýhodňuje klienta

především při vzdělávání na běžném typu škol a indikuje vyrovnávací či podpůrná

opatření edukativního (popř. psychosociálního) charakteru.4

Statisticky zahrnuje mentální postižení přibližně 16 procent populace.

Mentální retardaci lze vymezit jako vývojovou poruchu rozumových schopností

demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních

4 Valenta, M., Michalík, J., Lečbych, M.: Mentální postižení. 2012. s. 30.

- 17 -

schopností s prenatální, perinatální i časně postnatální etiologií, která oslabuje adaptační

schopnosti jedince.5

Mentální retardace je (volně překládáno jako zpoždění duševního vývoje) termín

v současnosti vymezovaný větším počtem definic, jež mají společné zaměření na

celkové snížení intelektových schopností jedince a jeho schopnosti přizpůsobení na

sociální prostředí. Termín se začal užívat po konferenci WHO v Miláně v roce 1959 a

postupně nahradil řadu pojmů používaných dříve.

Mentálně postižený jedinec je často ve společnosti vnímán jako postava

tragikomická či tragická; což se neděje u osob nevidomých. Nevidomí a jinak tělesně

postižené osoby jsou společností mnohem lépe přijímáni (lidé více tolerují skutečnost,

kdy se zdravý člověk stane následkem úrazu či nemoci tělesně postiženým, než když se

s postižením – mentálním - narodí). Důsledkem jevu se stává, že z toho, co bylo

původně určeno jako termín, se postupem času stává nadávka: „imbecil debil, úchyl,

idiot, dement, psychopat, daun, mongol, psychopat, kretén“ atd. Nejnověji se tento trend

dotýká i základního pojmu mentální retardace. Stále se hledají nové termíny, které by

nahradily ty stávající, jež získaly pejorativní nádech.

1.4.1 Etiologie mentálního postižení

Vznik mentálního postižení je dán celou řadou faktorů, jež se podílejí na vzniku

tohoto specifického stavu vyžadujícího společenskou podporu. Příčiny vzniku mentální

retardace lze z časového hlediska rozdělit na prenatální, perinatální a postnatální; může

jít o specifické genetické příčiny (např. chromozomální aberace), infekce atd. Od

středně těžké mentální retardace převažuje organická etiologie (s patologickým nálezem

v oblasti centrální nervové soustavy).

1.4.1.1. Prenatální období

Prenatální období je obdobím významného působení dědičných faktorů, sem se řadí

především geneticky podmíněné poruchy, především metabolické (např.

fenylketonurie). Velký vliv mají také specifické genetické poruchy, např. porucha

vzniklá na základě trizomie 21. chromozomu, známá jako Downův syndrom, infekce

5 Valenta, M., Michalík, J., Lečbych,M.: Mentální postižení. 2012. s. 31.

- 18 -

matky a jiné faktory. Tyto patologické vlivy mohou postupně vést k lehkým

intelektovým deficitům nebo až k těžké mentální retardaci.

Downův syndrom patří k nejznámějším velmi vážným poruchám –

chromozomovým aberacím, jedná se o existenci tří chromozomů místo běžného páru

(dizomie). Patří k nejčastějším vrozeným syndromům (jedno dítě na 700 až 1500

porodů; v České republice je to každoročně přibližně sedmdesát dětí; rizikovým

faktorem je věk matky nad 35 let).

Syndrom poprvé popsal anglický lékař John Langdon Down (1862), její podstatu

objevil a vysvětlil francouzský lékař a genetik Jerome Lejeune (1958). Nejstarší

archeologický doklad výskytu nemoci je nález saské lebky ze 7. století. Downův

syndrom je zatím možné diagnostikovat pouze vyšetřením vzorku placenty (biopsie

choria – CVS) nebo plodové vody (amniocentéza).

Jedinec s tímto syndromem je charakteristický svým specifickým vzezřením; má

široké ruce s krátkými prsty, mohutný krk, kulatý obličej, vzadu zploštělou hlavu,

drobné a nízko posazené uši, pootevřená ústa, větší jazyk (často neustále povystrčený),

velkou mezeru mezi palcem u nohy a ostatními prsty, zavalitější malou postavu a

mongoloidní postavení očí způsobené kolmou kožní řasou ve vnitřním koutku oka.

Častým znakem i jinak než Downovým syndromem postižených jedinců bývá návyk

kývat se vsedě zepředu dozadu. Děti se takto dovedou kývat dlouhou dobu, třeba až

usnou a padnou na zem.

Downův syndrom bývá rovněž spojen s neurologickým postižením (epileptické

záchvaty), s poruchou vývoje určitých vnitřních orgánů (např. kardiovaskulárního

systému, snížená plodnost, narušená funkce štítné žlázy, snížená imunita), poruchami

řeči a mentální retardací (většinou ve středním pásmu, IQ obvykle 25-50). Pokud je

lidem postiženým Downovým syndromem poskytnuta brzká odborná péče a pomoc, pak

jsou schopni dosáhnout významného stupně socializace. (Valenta, 2012)

Kromě Downova syndromu se s mentální retardací spojují i jiné chromozomové

aberace – např. Angelmanův syndrom, Patauův syndrom, Edwardsův syndrom,

Williamsův syndrom ad.

1.4.1.2. Perinatální období

Perinatální období je časový úsek zahrnující dobu porodu a krátce po něm, kdy

může vývoj centrální nervové soustavy dítěte poškodit hlavně nedostatek kyslíku a jiná

- 19 -

neobvyklá zátěž. Může to být např. mechanické poškození mozku, nízká porodní váha,

nedonošenost, těžká novorozenecká žloutenka. Dlouhotrvající, komplikovaný porod

může mít neblahé následky pro dítě samotné a jeho další vývoj ve všech oblastech

života. Novorozenecká žloutenka může jedinci způsobit těžká postižení, v neposlední

řadě i smrt.

1.4.1.3. Postnatální období

Postnatální období je dobou možného vlivu více různých negativních faktorů (např.

infekce a záněty mozku, nádorová onemocnění aj.), vliv mohou mít i sociální faktory

(např. deprivace). Postižení získaná v postnatálním období jsou převážně doprovodným

jevem úrazů či vážných onemocnění (např. klíšťová encefalitida, meningitida, cévní

mozková příhoda apod.).

1.5 Dítě s mentálním postižením v rodině

Nejpřirozenějším prostředím pro život a výchovu mentálně postiženého dítěte je

jeho rodina. Neexistuje jiné prostředí, které by dítěti poskytovalo stejný pocit bezpečí,

jistoty, emocionální stability ani odpovídající množství podnětů pro jeho další rozvoj.

Mentálně postižený jedinec má oproti tělesně postiženým osobám zvláštní

postavení, je na něj „jinak“ nahlíženo. Je důležité, aby se členové rodiny (především pak

rodiče) dokázali vyrovnat se všemi okolnostmi, které mentální postižení dítěte přináší, a

zaujali k mentálně postiženému dítěti kladný postoj.

Rodina s dítětem s postižením má jinou sociální identitu, je něčím výjimečná Tato

spíše negativně hodnocená odlišnost se stává součástí sebepojetí všech jejích členů:

rodičů i zdravých sourozenců. Existence postiženého dítěte je příčinou toho, že se

určitým způsobem změní životní styl rodiny, protože musí být přizpůsoben jeho

možnostem a potřebám. V důsledku toho se změní i chování členů rodiny nejen v jejím

rámci, ale také ve vztahu k širší společnosti.6

Narození postiženého dítěte představuje zátěž, bývá traumatem vyplývajícím

z pocitů selhání v rodičovské roli. Reakce rodičů na takové trauma je ovlivněna i

většinovými postoji společnosti, v níž žijí. S negativními projevy svého okolí se mohou

6 Valenta, M…..s.282.

- 20 -

rodiče setkat především tehdy, jakmile se jedná o vrozené a nápadné postižení, jehož

původ nelze jednoduše vysvětlit (např. úrazem či infekcí). Jakékoli postižení dítěte

ovlivní i vzájemný vztah rodičů, změní se i celkové klima v rodině. Může vést

k posílení vzájemných vztahů, nebo naopak k jejich rozpadu. (Prokopová, 2003)

1.5.1 Krize rodičovské identity

Období, kdy se rodiče dozvídají o skutečnosti, že je jejich dítě postižené, lze označit

jako fázi krize rodičovské identity. Rodiče postižených dětí prochází pěti typickými

fázemi. (Prokopová, 2003)

fáze šoku a popření – jedná se o první reakci na nepřijatelnou skutečnost, že

dítě není zdravé. Šok se projevuje neschopností jakékoli reakce. V průběhu času

dochází k postupnému přijetí tohoto faktu.

fáze bezmocnosti – rodiče nevědí, co by měli dělat, nikdy se s podobným

problémem nesetkali; zažívají pocity hanby, jež se váží na očekávané reakce

jiných lidí, a viny, které se vztahují k dítěti.

fáze postupné adaptace a vyrovnání se s problémem – rodiče se zajímají o

nové informace, chtějí vědět více o postižení, jak vzniklo, co dělat dál, jak mají

o dítě pečovat, jaká asi bude budoucnost postiženého dítěte. Stále mohou rodiče

prožívat smutek, hněv, strach, mnohdy hledají viníka či nastalou situaci řeší

substitucí (např. věnují se zvýšeně svému koníčku, profesi).

fáze smlouvání – rodiče se se situací, že mají postižené dítě, smířili, ale

chtějí aspoň malé zlepšení (např. dítě bude alespoň částečně vidět). Rodiče a

pečující osoby se cítí unavení, vyčerpaní náročnou péčí o postižené dítě.

fáze smíření – rodiče postupně akceptují skutečnost, že je jejich dítě

postižené, a přijímají je takové, jaké je. Jejich plány jsou reálnější; smíření

s postižením dítěte nedochází ve všech případech; někdy rodiče sami zkreslují

pravdu, aby byla pro ně přijatelnější, nebo pravdu dokonce popírají.

Soucit s postiženým dítětem je samozřejmostí, ale neměl by být převládajícím citem

rodiny k dítěti. Postižené dítě by nemělo být v rodině citově zvýhodňováno či naopak

zanedbáváno. Někteří rodiče svým přístupem svému postiženému dítěti spíše ubližují.

- 21 -

Postižené dítě potřebuje především klidné prostředí, prozářené láskou, úctou a

vzájemným porozuměním a pochopením jednoho k druhému. Čím více je kolem něho

nesrovnalostí, hádek sporů, scén, tím více dítě trpí.7

Pokud dítě není tak těžce postižené, že je zcela nevychovatelné, vnímá atmosféru

svého okolí, a to velmi citlivě a hluboce. Podmínkou výchovy mentálně postižených

dětí je velká trpělivost, laskavost a mírnost ze strany rodičů.

Jestliže je v rodině dítě zdravé i dítě postižené, nastává pro rodiče komplikovanější

situace; postižené dítě bývá citlivější, žárlivější a sobečtější než jiné děti. Péči a lásku

musí rodina rozdělovat mezi postižené i zdravé dítě tak, aby se zdravé děti postupem

času měnily v ochránce postiženého a postižené dítě je milovalo. Mentálně postižené

dítě potřebuje mít pocit jistoty, který mu zaručují všichni členové rodiny. (Prokopová,

2003)

7 Marková, Z……s. 24.

- 22 -

2 Literatura pro děti a mládež

V této kapitole se zaměřím na vývoj dětské literatury od jejích počátků do

současnosti. Literatura určená výhradně dětem do 18. století téměř neexistovala, proto

budu do 18. století literaturu třídit chronologicky; jakmile se v literatuře vydělily žánry,

budu postupovat tematicky, podle zaměření knih; knihy rozdělím na knihy pohádkové,

folklórní, autobiografie dětství, historické, dobrodružné, vědeckofantastické a další.

V této kapitole vycházím z třídění dětské literatury autorů M. Genčiové, V. Nezkusila,

H. Šmahelové a J. Tomana.

Po celý středověk byly četbou pro mládež privilegovaných kruhů biblické příběhy,

legendy a mýty starého Řecka. Kromě nich se mládeži předkládala další literatura

duchovního rázu (např. životy svatých, kancionály). Lidé si po svém doplňovali příběhy

o zázracích, které světci vykonali, začleňovali do nich pohádkové a dobrodružné

motivy.

V 16. a 17. století úlohu skutečné zábavné četby plnily rytířské romány, které

poslouchali a četli dospělí i děti. Oblíbeným žánrem byly i bajky. Jediné knihy, jež byly

pro děti vydávány až do 18. století, byly slabikáře a čítanky; obsahovaly různé poučky a

mravní ponaučení. Zvláštnosti dětské psychiky nebraly v úvahu. Teprve později (v

osvícenské době) vznikají poučné knihy, v nichž lze nalézt kromě pravidel mravnosti i

drobné zábavné příběhy, písně a jiné folklórní žánry. Všechny tyto knihy měly

vzdělávací charakter.

Ve druhé polovině 18. století jsou pro děti přepracovávána a vydávána díla

z literatury dospělých (např. Defoeův Robinson Crusoe, Swiftovy Gulliverovy cesty,

Bürgerovo Dobrodružství barona Prášila apod.). Klasicismus 18. století uvedl natrvalo

do dětské literatury pohádku, přírodní lyriku a bajku.

2.1 Folklórní žánry

Jediným zdrojem estetických prožitků dítěte byla po celou dobu středověku a

v počátcích novověku lidová slovesnost. Pro bezprostřední citový kontakt mezi

dospělým a dítětem lidé tvořili písně, říkadla, popěvky a říkanky. Při zvucích laskavých

slov dítě usínalo, slovo je doprovázelo při jednoduchých fyzických úkonech – při

pohybu rukou, chůzi, oblékání, během jídla a v dalších situacích. Slova vytvářela mezi

matkou a dítětem emocionální vztah; opakováním stejných úkonů za opakovaných

- 23 -

slovních doprovodů se dítě učilo zachytit rytmus slov, vnímat zvuky, pochopit jejich

smysl.

Žánry vytvořené dospělými pro maličké dítě zastupují především ukolébavky, jež

dítě vnímá podvědomě. Patří sem i různé druhy říkadel určených ke společné činnosti

dospělého s dítětem (např. ke hře s ručičkama, učení se různým pohybům).

Nejjednodušší říkadla doprovázejí první pohyby dítěte, např. ukazování, kde má dítě oči

a nos atd., tleskání rukama (Paci paci pacičky…). Složitější typ říkadel počítá již

s dítětem, které chápe smysl slov, vypovídá o nějaké zábavné události (např. Vařila

myšička kašičku…). Čím je dítě starší, tím se i obsah říkadel stává složitější, mění se

v miniaturní pohádku.

Dalším nejčastějším folklórním žánrem dětské literatury patří zaříkadla, v nichž

jsou zachovány starobylé výzvy ke slunci, k příchodu jara, bouřce apod. (Šnečku,

šnečku, vystrč růžky…); dále rozpočitadla vytvořená jako hry s rytmem a se slovy

(Enyky benyky kliky bé…) a jazykolamy. Většina folklórních žánrů vznikala v procesu

práce, v rodině, uprostřed přírody; dítě si je zapamatovává na celý život, předává je

dalším generacím. Říkadla dítě zároveň vychovávala, tvořila základní pravidla chování,

učila poznávat bohatství rodné řeči.

2.2 Pohádky

Pohádka v dítěti podněcuje představivost, baví ho, je v souladu s dětským světem.

Zároveň pohádka dokáže vtáhnout dětského recipienta do příběhu a naučí dítě chápat

prospěšnost morálního jednání. Pohádky byly v různých historických obdobích

ovlivňovány atmosférou doby i národa, v němž vznikají, a z jakých tradic čerpají.

Lidovou pohádku lze rozdělit na pohádku kouzelnou, zvířecí a novelistickou, jejímž

poddruhem je pohádka žertovná (anekdotická).

Za nejstarší je pokládána zvířecí pohádka. Zvířata, člověk, stromy i věci mají duši

a jsou cítícími bytostmi, což odpovídá primitivnímu myšlení člověka, a vyhovuje tak i

myšlení malého dítěte. Tento typ pohádky jako první opustil oblast slovesného umění

pro dospělé a přešel do oblasti určené pro děti. Patří sem pohádky didaktické (O

neposlušných kůzlátkách, O Červené Karkulce), učící děti rozpoznat nebezpečí, ubránit

se mu vlastním rozumem, samostatně jednat. Nejmenším dětem jsou určeny i zvířecí

pohádky kumulativní, v nichž se celé pasáže opakují, přidává se vždy něco nového, až

se dojde ke konečnému řešení (O veliké řepě, O kohoutkovi a slepičce).

- 24 -

V pohádce kouzelné lze nalézt typické pohádkové rysy: fantastičnost, rozdělení

postav na kladné a záporné (čtenář se pak snadno orientuje v lidských vztazích),

dynamický děj, potrestání zla, spravedlivé vítězství dobra, neživé věci a zvířata s

lidskými vlastnostmi, proměna snů, kouzla, magie slova, užití zázračných formulí (byl

jednou jeden, za devatero řekami…) a číselných vztahů (tři bratři, sedmero krkavců,

dvanáct panen).

Novelistická pohádka pochází z doby, kdy se názory lidí měnily pod vlivem se

rozšiřujících znalostí, poznatků vědy. Tento typ pohádky je určen pro nejstarší dětské

čtenáře, často bývá kritický ke společnosti. Anekdotická pohádka se vysmívá lidské

hlouposti (O hloupém Honzovi, Město Kocourkov). Méně častá je pohádka pověrečná

(o strašidlech), která vypráví o setkání nějaké osoby s nadpřirozenou bytostí (hejkalem,

čertem, vílou aj.).

Odlišné jsou pohádky autorské, které se nepřidržují lidové tradice. Lze v nich

nalézt rysy lidových pohádek, ale je s nimi nakládáno volně, přidávají se netradiční

postavy a motivy, jež reagují na současnost. Jedná se o pohádky umělé, autor do nich

promítá svou osobnost (např. Hans Christian Andersen, Oscar Wilde).

Zvláštním typem je antipohádka, v níž autor počítá se čtenářovou znalostí

klasických pohádek, kouzla se vkládají do civilního světa, nadpřirozené bytosti jsou

zbaveny nadpozemskosti a obyčejní lidé jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi

(Karel Čapek, Josef Lada). Imaginativní autorská pohádka je ozvláštněná tím, že v ní

vystupují oživené hračky, hmyz, ptáci, i vymyšlené postavy; tento typ pohádek je

výpovědí o lidském životě, akorát je přenesený do fantastického prostředí (Broučci Jana

Karafiáta, Medvídek Pú Alana A. Milna).

Nonsens jako pohádka je něco zcela odlišného. Staví svět vzhůru nohama, aby byl

vyvolán komický účinek. Dítě si je vědomo porušení normy, srovnává takovýto svět se

svými zkušenostmi, uvádí věci na pravou míru. Někdy se nonsensová literatura pro děti

snaží proniknout hluboko do myšlení dětského čtenáře, pro něhož neexistuje

budoucnost ani minulost, důsledek a příčina mohou být zaměňovány, není zde žádný

souvislý děj, objevují se fantastické obrazy (L. Caroll a jeho Alenka v kraji divů a za

zrcadlem).

V klasické literatuře 18. století lze nalézt humornou dobrodružnou pohádku –

Dobrodružství barona Prášila (tato kniha vznikla na základě středověkých historek, byla

zpracována Gottfriedem Augustem Bürgerem v roce 1786); historky neúnavného lháře

dodnes baví dětské čtenáře a jsou napodobovány v dalších knihách pro děti. Ve druhé

- 25 -

polovině 20. století se objevují pohádkové příběhy Roalda Dahla, jednoho

z nejprodávanějších autorů na světě. Mezi oblíbená díla pro děti patří např. Karlík a

továrna na čokoládu (1964) a Jakub a obří broskev (1961), v nichž je dobrý charakter a

čistá dětská duše odměněna.

2.3 Autobiografie dětství v literatuře pro děti a mládež

Zobrazení dítěte se objevuje v literatuře poměrně pozdě; do konce 18. století bylo

dítě chápáno jako nedokonalý člověk. Zájem o lidskou osobnost se objevuje až

v osvícenské době, vzniká literatura popisující život a osud dítěte, postupně si autoři

všímají zvláštností lidské psychiky. V období romantismu a realismu se autoři

soustřeďují na sociální úděl člověka, uvědomili si, že pokud utrpení a strádání zobrazí

na dětské postavě, bude to mnohem působivější a na čtenáře silněji emocionálně

zapůsobí, než kdyby popisovali osudy dospělých (Charles Dickens, Victor Hugo).

Dětští hrdinové jsou však zachyceni pouze zvnějšku, jejich osudy ovlivňuje prostředí,

jemuž nedovedou vzhledem ke svému věku čelit. Bývají to od druhé poloviny 19. století

až do začátku 20. století postavy sirotků, dětí bez domova, umírajících v bídě, děti, které

nikdy nepoznaly rodičovskou lásku, musely pracovat jako dospělí. Smutné dětské osudy

měly burcovat svědomí společnosti. Avšak to, co se odehrává v nitru dětské postavy,

zůstává čtenáři skryto.

Vnitřní svět dítěte, myšlení a cítění se prvně začíná odrážet v dílech 19. století,

v nichž se autor věnuje svému vlastnímu dětství – v autobiografiích (Mark Twain –

Dobrodružství Toma Sawyera).

Pro většinu autobiografických děl určených dětem je typická monologická forma

vyprávění (Allan Marshall – Už zase skáču přes kaluže, 1956; Erich Kästner – Když

jsem byl malý kluk, 1957). Dětství se zdá autorovi celou epochou, neporovnatelnou

s ostatními etapami života. Dítě objevuje stále nové, hromadí zkušenosti a znalosti,

formuje se mu charakter. Autor se v příbězích spoléhá pouze na svou paměť, popisuje,

co je pro něj důležité, co ho zajímalo, vyprávění je tak subjektivní, není historickým

svědectvím o určité době. Fakta jsou navíc vybírána s ohledem na dětského čtenáře. Ke

svému dětství se autoři vracejí většinou v době, která je pro ně něčím významná,

emocionálně vypjatá, návrat do dětství jim pomáhá uniknout před starostmi života,

mnohdy hledají inspiraci v nezkaženém dětském světě. Vypravěč může splývat

- 26 -

s autorem, nebo může být vypravěčem dětský hrdina, který nejlépe zaručuje

srozumitelnost pro dětské čtenáře.

2.4 Další próza ze života dětí, dívčí romány

Ve 30. letech 20. století převažuje v literatuře pro děti dynamická próza založená na

napínavém ději. Počátek tohoto žánru lze vysledovat v tvorbě E. Kästnera (např. Emil a

detektivové z roku 1928); dětský hrdina je zobrazen v akci, důležitou roli hrají přátelé,

kteří pomáhají hrdinovi z nesnází; navíc je využit i kriminální motiv, děj plný zvratů,

náhod. Kästnerova tvorba ovlivnila celou řadu autorů.

Obtížným obdobím ve vývoji mladého člověka je doba dospívání. Dívka nebo

chlapec opouští svět dětství a chystají se vstoupit mezi dospělé, je to doba hlubokých

citových prožitků. V literatuře pro děti a mládež se dospívající dostávají do konfliktů se

svým okolím. Obzvlášť těžce působí na pubescenty konflikty v rodině, s vrstevníky,

uplatnění vlastních schopností a volba povolání, prožívání prvních vztahů s druhým

pohlavím. Toto vše se promítá do života hrdinů dětských knih.

Koncem 18. století vzniká zvláštní literatura pro ženy – sentimentální román, v něm

lze hledat kořeny literatury určené dívkám. 18. století neznalo emancipaci,

rovnoprávnost ženy, ideálem ženských ctností byla zbožnost, věrnost, podřízení se

muži. Ženy hledaly v sentimentálních milostných příbězích únik ze světa, ve kterém

žily. V duchu se ztotožňovaly s hrdinkami, jejich citově dojemná vyprávění prožívaly.

V první polovině 19. století je literatura psaná pro dívky typická strohým didaktismem,

vznikají mravoučná kázání pro dívky v duchu katolickém nebo vlasteneckém. Sophie de

Ségur se stala zakladatelkou první růžové knihovničky pro dívky.

Další vlna literatury pro dívky připadá na druhou polovinu 19. století. I tento typ

literatury má výchovnou funkci – má připravit čtenářky na budoucí život. Zdůrazňovala

se ryzost citů, ušlechtilost, soucit se slabými, mateřské sklony. Čtenáři je předkládáno,

že i v těžkých podmínkách má silný člověk možnost dosáhnout svého cíle a důstojného

postavení díky poctivé a obětavé práci. Hlavním motivem se stává emancipace ženy.

Autorky bojují o právo ženy na individualitu, na vzdělání, o uplatnění podle schopností,

proti úplné podřízenosti mužům. Přes řadu kladných rysů i tato druhá vlna literatury pro

dívky zaostávala za literaturou pro dospělé.

Tzv. ženský nebo dívčí románek nemá nic společného s původními emancipačními

snahami, ani se společenskou problematikou. Ve většině dívčích románků čtenářka

- 27 -

sleduje vývoj rozpustilé dívky v dokonalou mladou dámu, později paní domu. Oceňuje

se vzdělání připravující dívku pro vyšší společnost – hra na klavír, znalost jazyků,

stolování, vyšívání, tedy to, čím může okouzlovat jako paní bohatého domu.

Dívčí románek nečerpá náměty z reálného života, postavy jsou psychologicky

nepravdivé. Rovněž dochází k posunu mravních hodnot – např. spisovatelky druhé vlny

upozorňovaly na akutní sociální problémy, na utrpení dětí v sirotčincích, oproti tomu

autorky dívčích románků popisují vyumělkované trápení dívek v penzionátech, v nichž

jsou materiálně dobře zaopatřeny. Hrdinky dívčích románků se snaží dosáhnout

bohatství nejčastěji prostřednictvím výhodného sňatku, hrdinky emancipační literatury

pro ženy se snažily získat důstojné postavení vlastní pílí, trpělivou prací. Postupně se

penzionátní příběh - aby alespoň zčásti odpovídal skutečnosti - proměnil v příběh

z prostředí gymnázií, bohatých měšťanských rodin, hrdinkami jsou např. oktavánky,

septimánky. Objevuje se i motiv nezištného bohatého ženicha, jenž si vybere chudou

poctivou dívku, vezmou se z čisté lásky. Mužský hrdina je vysněným ideálem, který

existuje v představách nezkušené dívky.

Od 60. let 20. století se literatura s dívčí hrdinkou snaží realističtěji zobrazit

skutečnost, přiklání se k psychologické próze, snaží se proniknout do vnitřních prožitků

dospívajícího člověka. Je daleko citlivější na problémy týkající se života rodiny a dítěte

než ostatní literatura.

V současné tvorbě pro děti a mládež můžeme nalézt prózy o dospívání s podobnou

problematikou, jejichž hrdiny jsou nejen dívky, ale i chlapci. Soustředí se především na

jednoho hrdinu nebo hrdinku, časově se omezuje na dobu jeho dospívání či třeba na

dobu jednoho roku hrdinova života. Většina příběhů má pak proto otevřený konec.

Ve druhé polovině 20. století vydávala své knihy i jedna z nejúspěšnějších

spisovatelek pro děti – Astrid Lindgrenová, mnoho jejích próz je inspirováno životem

na farmě jejího otce ve Švédsku. Nejslavnější postava Pipi Dlouhá Punčocha vznikla

z příběhů, které vyprávěla své dceři Karin před spaním. Po smrti Lindgrenové v roce

2002 zavedla švédská vláda Cenu Astrid Lindgrenové pro spisovatele dětské literatury.

2.5 Historická próza pro děti a mládež

Historické myšlení se vyvíjí u dítěte zvolna, záleží na jeho zkušenostech a

vědomostech. Rané představy o minulosti získává dítě v pohádce. První odlišení

pohádkového světa od skutečného poskytují dětskému čtenáři historické pověsti a báje.

- 28 -

Historický román vznikl na počátku 19. století, je vázán k období romantismu (W.

Scott, A. S. Puškin). K historickému románu je dále přidán dobrodružný prvek, vznikl

tak dobrodružný historický román, který odpovídá pubertálnímu věku (A. Dumas, H.

Sienkiewicz).

Velmi lákavou látkou z minulosti je prehistorie, o níž existují pouze hmotné

prameny vypovídající o způsobu života pravěkých lidí. Zásluhu o dobrodružný

historický román s tematikou z prehistorie má zejména J. H. Rosny starší, v naší

literatuře Eduard Štorch.

Současná česká historická literatura pro děti a mládež je zastoupena především

prózami Aleny Ježkové, jež napodobuje styl Aloise Jiráska, ale píše jazykem bližším

současnému dětskému čtenáři.

2.6 Dobrodružná literatura pro děti a mládež

Všechny žánrové formy dobrodružné literatury odpovídají čtenářskému věku

pubescentů a adolescentů (vyspělejší dětští čtenáři mohou najít v dobrodružných

příbězích jakousi možnost seberealizace, mohou si promítnout do dobrodružných

příběhů vlastní tužby a sny), i když byly původně psány pro dospělé čtenáře. Do

literatury pro mládež se dostaly v průběhu vývoje.

Dobrodružnost je charakteristickým rysem mnoha dětských příběhů, dobrodružství

je vždy popisováno jako určitá příhoda (překvapivá, podivná), která potkává jedince

nebo skupinu lidí, vystupuje v ní jeden nebo více hrdinů. Události se mohou odehrávat

v nezvyklém, exotickém či historicky vzdáleném prostředí. Prostředí je další

významnou složkou dobrodružných dějů.

Typická kniha tohoto žánru vznikla počátkem 18. století – Robinson Crusoe

Daniela Defoa. Tento poutavý příběh byl napsán po době velkých objevů a výzkumných

cest po mořích; autor se nechal inspirovat skutečnou událostí. Hrdina Robinson aktivně

dobrodružství nevyhledával, připravila mu jej zlá náhoda. Po Defoeovi přichází

s podobnou tematikou další autoři – zrodil se žánr robinsonád. Např. snad

nejpopulárnější dětskou knihou po celé 19. století bylo dílo Joachima Campeho Mladší

Robinson, jenž byl podán jako poučné vyprávění. Po něm následovali další autoři:

Johann David Wyss (Švýcarský Robinson,1812-1827), Frederick Marryat (Kormidelník

Vlnovský, 1841), Jules Verne (Tajuplný ostrov, 1874). Ke konci 19. století vzniklo

kolem padesáti robinsonád.

- 29 -

Zájem o daleké kraje zapříčinil i rozkvět cestopisné literatury, vznikala napínavá

díla se záhadami, dobrodružstvími, katastrofami, zvláštními jevy. Postupně se přidaly i

fantastické vědecké prvky a vznikl „román vědecký“ – science fiction.

Po objevení Ameriky a cestách přes moře se v literatuře období romantismu objevil

nový typ dobrodružného románu – mořský román. Např. Frederick Marryat využil své

mnohaleté zkušenosti námořního kapitána, zachytil je v několika románech, v nichž

popisuje těžké osudy námořníků, nebezpečí života na moři.

Marryat vytvořil i další žánrovou obměnu mořského románu, dobrodružný pirátský

román. Oba tyto typy románů měly řadu pokračovatelů, byl jím např. James Fenimore

Cooper, s nímž mořský román nabývá vyšších uměleckých hodnot, než mělo dílo

Marryatovo. Vrcholným dílem tohoto dobrodružného žánru je Bílá velryba Hermanna

Melvilla (1851). Mořský román se stal díky své neobvyklé poutavé látce a zajímavému

ději mezi mládeží velmi oblíbený. V románech se objevují dětské postavy, s dětskými

hrdiny pracuje např. Jules Verne.

Henryk Sienkiewicz napsal pro děti a mládež jediný román – Pouští a pralesem

(1911), který si dětské čtenáře rychle získal. Tento román spojuje prvky dobrodružného

cestopisu, robinsonády i mořského románu.

Americká romantická literatura měla rozhodující vliv na rozvoj dalších typů

dobrodružného románu. Autory inspiruje např. válka Severu proti Jihu, kolonizace

evropskými státy, útlak původního obyvatelstva amerického kontinentu – Indiánů. Mezi

dětské čtenáře se dostává nový typ problémů, jiný typ hrdinů, úplně nová poutavá

témata (např. autoři Jack London, James Fenimore Cooper, E. A. Poe, F. B. Hart). Díky

Jamesovi F. Cooperovi vzniká jedna z nejoblíbenějších forem dobrodružné literatury –

indiánka. Dochází k proměně hrdiny – je zde ušlechtilý, odvážný, moudrý, nezkažený;

důležitou roli hraje i příroda.

Na indiánku navazuje tzv. stopařský román, v němž hraje nejdůležitější úlohu sám

lidský jedinec, znalec přírody, zároveň její neoddělitelná součást. Na Cooperovo dílo

navazuje Karel May, který v Americe nikdy nebyl, přesto život zde popisuje. Jeho

knihy – tzv. mayovky - ovlivnily celé generace dospívající mládeže, především pak

chlapců; byly i filmově adaptovány. V mayovkách jsou charaktery hrdinů přísně

rozděleny – na kladné a záporné, v díle se hrdinové neproměňují, jedná se o holá

schémata. Život na americkém kontinentě začal být zobrazován v dalších indiánkách

(mnohdy v laciných sešitových vydáních, často se měnily ve westerny a kovbojky

- 30 -

oslavující drsné muže, kteří umí zacházet se zbraní a lámou ženská srdce), postupně se

přidaly i obrázkové seriály – komiksy.

James F. Cooper stál také u zrodu románu špionážního, v němž je oceňováno

vlastenecké cítění a myšlení. Špionážní román byl oblíbený v 19. i 20. století, je stále

čtený i dnes.

Mladí čtenáři mají v oblibě i „strašidelné čtení“, jehož základy položil Edgar A.

Poe; v jeho díle se čtenář setkává s nevysvětlitelnými jevy, přičemž záhadné je

podřízeno logice; strašidelné jevy jsou rozumově vysvětlovány, hrdina se řídí svým

vlastním rozumem.

Edgar A. Poe se rovněž stal zakladatelem detektivní novely, odhalujující tajemný

svět zločinu, ovlivnil pozdější vznik kriminálního románu. Strašidelný a detektivní typ

románů byl čtenářsky velmi přitažlivý. Typickými představiteli tohoto žánru se stali

Arthur Conan-Doyle, Agatha Christie, George Simenon, Wilkie Collins; objevily se i

romány o zručných lupičích, kteří si získávají čtenářovy sympatie, např. lupič

gentleman Arsen Lupin Maurice Leblanca.

V české literatuře 20. století se objevily tzv. foglarovky pojmenované po spisovateli

Jaroslavu Foglarovi, je známý především svými příběhy chlapeckého klubu Rychlých

šípů i dalšími knihami. Rychlé šípy vycházely původně jako komiks (1938-1989,

s vynucenými přestávkami v období nacismu a komunismu). Foglarovo dílo ovlivnilo

značnou část populace Československa, dalo vzniknout určité subkultuře. Za všech

politických režimů měl Foglar mnoho příznivců, ale i nepřátel a kritiků. Celoživotně se

věnoval práci s mládeží, volnočasové pedagogice. Dodnes funguje Sdružení přátel

Jaroslava Foglara.

2.7 Literatura vědeckofantastická a fantasy literatura

Kořeny vědeckofantastické (science-fiction) literatury lze najít v mýtu a v pohádce,

protože v nich došlo ke spojení tří vlastností lidského myšlení:

Představivosti; schopnosti domýšlet si to, co ještě není v dosahu lidských

možností, vnímat krásu kolem sebe a chtít krásu znovu vytvořit.

Vědeckého myšlení; schopností analyzovat; vnímat a poznávat svět kolem

sebe.

Utopického myšlení; snahou uskutečnit svůj sen o štěstí, podřídit okolní svět

své vůli. (Toman, 2000)

- 31 -

V pohádkách existovaly např. země, kde tečou řeky z vína, oslík se otřese a padají

peníze, stoleček se sám prostírá apod.

Za přímého literárního předchůdce literatury science-fiction lze považovat utopii

16. a 17. století (Thomas More, Campanella, Francis Bacon). Jonathan Swift svým

dílem výrazně ovlivnil vývoj vědeckofantastické literatury. Pomocí fantastických prvků

poznával do hloubky svět a život své doby; jeho dílo je vlastně alegorií světa. Autor se

snaží o věrohodnost fiktivního světa, kritizuje současnou společnost.

Do 18. století byly všechny utopie situovány do jiné, neznámé části Země (nebo

později na Měsíc či na jiné planety), ale jejich děj byl současný. První pohled do

budoucna přinesl Louis Sebastian Mercier (1772), děj přenesl až do roku 2440. Mercier

je považován za zakladatele anticipačního (předjímajícího) románu. Osmnácté století

přineslo objevy, které přírodní jevy nejen vysvětlují, ale i napodobují (např. vynález

parního stroje – za člověka pracuje stroj), během 19. století proniká technika a věda do

života všech lidí. Technika a vědecký pokrok vstupují zároveň i do literatury.

Významným dílem na počátku vlastního vývoje vědeckofantastické literatury je

Frankenstein Mary Shellyové (1818), v němž mladý vědec nespokojený se soudobým

stavem společnosti vytvoří umělého člověka. Vědec má sice ušlechtilý cíl, ale rozpoutá

tragédii, jíž pak není schopen zabránit. Román vyznívá jako výstraha lidem před

rozpoutáním sil, které by mohly lidstvo zničit.

Jules Verne psal v době, kdy byly překonávány staré předsudky (např. Darwinova

teorie, Mendělejevova soustava prvků boří náboženské představy). Verne věřil

v mocnou sílu vědy a pokroku, zdůrazňuje sílu rozumu. Uměl pracovat s fantazií, opíral

se o vynálezy, které již byly téměř nebo zcela uskutečněny. Uvedl do literatury nové

typy hrdinů – vzdělané, rozumné, praktické muže, nebo nadšence vědy, kteří jsou

schopni pro dobro vědy obětovat i svůj život, či vědce podivíny, kteří jsou posedlí

svými teoriemi. Největší oblibu si z Vernových hrdinů získal kapitán Nemo, jenž působí

na mladé čtenáře svou tajemností, až démoničností, spravedlností a ušlechtilostí. Věda

se zásluhou Verna stala oblíbeným tématem mladých čtenářů, vědeckofantastická

literatura se proměnila v poutavou vyhledávanou četbu.

Klíčovou roli při rozvoji science-fiction sehrál americký časopis Ohromující

příběhy o super vědě založený v roce 1930. Koncem 30. let časopis vedl John Wood

Campbell, jenž ovlivnil celý žánr této literatury, ale dal mu i rámec – propagoval nejen

zajímavý příběh, ale i využití vědy a techniky.

- 32 -

Herbert George Wells je autor varující před deformací světa, změnou hodnot,

přetechnizováním světa; pokračovatelem těchto tendencí v literatuře je Karel Čapek,

Ray Bradbury, ve druhé polovině 20. století Robert Merle, Isaac Asimov či Pierre

Boulle.

Antiutopie je typická svou negativní vizí budoucnosti – budoucnost neslibuje lidem

nic dobrého. Člověk má menší hodnotu než stroj, není osobně svobodný, vztahy a

tradiční lidské hodnoty jsou pokřivené (Aldous Huxley, George Orwell, Stanislav Lem).

Science-fiction literatura je oblíbená, hojně čtená. Možná proto v ní lze nalézt díla

různé umělecké kvality – průměrná, podprůměrná i díla velmi kvalitní. Avšak nikdy

tento typ literatury nebyl jen záležitostí oddechu, vždy je vyžadována aktivní účast

čtenáře, recipient se má spolu s autorem nad popisovanými problémy, vztahy, vizemi

zamýšlet. Hrdina vědeckofantastické literatury téměř vždy vystupuje jako představitel

lidstva, ne jako neopakovatelný jedinec, proto hrdiny nemohou být děti, ale téměř vždy

jsou to dospělí lidé, kteří musí být zralí na rychlé jednání, rozhodnutí.

Vědeckofantastická literatura současnosti stále více expanduje právě do oblasti

určené dospělým čtenářům – hloubka filozofických otázek přesahuje možnosti vnímání

dětského čtenáře.

Malým čtenářům je přístupná zvláštní žánrová forma – dětská vědeckofantastická

próza, v níž se objevují rysy pohádky. Např. Neználek ve Slunečním městě (1958),

Neználek na Měsíci (1965) Nikolaje Nosova.

Science-fiction literatura je blízká žánru fantasy, v němž hlavní roli hraje magie a

přírodní síla (příběhy meče a magie). Děj bývá často soustředěn ne do budoucnosti, ale

do dávné minulosti. Oba žánry se vzájemně ovlivňují a prolínají (např. díla žánru

science-fantasy). Ve fantasy jsou hojně využívány nadpřirozené prvky – bohové

(především z období antiky), bájná monstra, mimozemské civilizace, nadměrně

inteligentně vyvinuté bytosti či bytosti vypadající odlišně od lidí. Svět, v němž se

příběhy odehrávají, bývá naprosto nezávislý na našem, popř. je náš svět pozměněn.

Klasické fantasy se objevuje ve druhé polovině 19. století (George MacDonald),

masové obliby dosáhl tento žánr v první polovině 20. století (John Ronald Reuel

Tolkien se svým Hobitem (1937) a trilogií Pán prstenů (1937-1949) a s fiktivním

světem Středozemě je jedním z pilířů žánru fantasy). V současnosti je fantasy mezi

mládeží velmi oblíbené ve formě počítačových her. Tolkien je autorem i dalších próz a

příběhů pro děti, jež byly původně určeny jeho dětem. Typický je pro jeho příběhy

souboj dobra a zla.

- 33 -

V roce 1950 vyšel první díl sedmidílného fantasy cyklu pro děti Letopisy Narnie

Clive Staples Lewise, kde se děti dostávají do fantastické země Narnie, v níž fungují

kouzla a magie a děti se musí postavit zlu. Autor se nechal inspirovat antickou

mytologií.

Ve druhé polovině 20. století se objevuje tzv. komická fantasy Terryho Pratchetta

(Úžasná zeměplocha, 1983) obsahující 39 knih, množství povídek a map; Zeměplocha

je fiktivní svět ležící na hřbetě želvy plující vesmírem. Knihy jsou humoristické a

satirické, často parodují z knih jiných spisovatelů. Polský autor Andrzej Sapkowski je

považován za jednoho z nejlepších autorů slovanské fantasy, nejznámější je pětidílná

sága o Geraltovi z Rivie, v Čechách patří mezi nejčtenější autory fantasy.

Devadesátá léta 20. století se nesou ve znamení Harryho Pottera (1. díl v roce 1997,

7. díl vyšel roku 2007) J. K. Rowlingové. Její fantasy romány zachycují dobrodružství

malého čaroděje Harryho a jeho přátel, hlavním námětem knihy je opět boj dobra se

zlem. Úvodní díly jsou sice určeny mladším dětem, ale autorčiným záměrem bylo, aby

zároveň s hrdiny stárli i čtenáři. Pozdější knihy jsou již určeny starším recipientům,

zabývají se závažnými tématy, např. smrtí. Každý díl je temnější než ten předchozí a

vzrůstá nebezpečí, která hrozí Harrymu. Romány si získaly nebývalou popularitu po

celém světě, Harry Potter se stal nejlépe prodávanou románovou sérií všech dob, knihy

byly přeloženy do 67 jazyků a všech sedm dílů bylo zfilmováno.

2.8 Čtenářské zájmy dnešních dětí

Čtenářské zájmy dnešních malých čtenářů se těžko zjišťují, jedním z ukazatelů je

žebříček nejúspěšnějších dětských knih, který každoročně sestavuje Svaz českých

knihkupců a nakladatelů. Podle umístění z roku 2012 se čeští autoři drží za

zahraničními. V loňském roce se na prvním místě v prodejnosti umístil pátý díl Deníku

malého poseroutky Jeffa Kinneyho (v němž si pubertální hrdina zapisuje svoje zážitky,

např. setkává se s šikanou, vyrovnává se se starším bratrem, řeší běžné problémy

dospívajících, zajímavé je zpracování – román v obrázcích). Druhé místo obsadili

Lichožrouti Pavla Šruta a Galiny Miklínové, příběhy tajemných tvorů lichožroutů, kteří

lidem pojídají ponožky. Mezi stále oblíbené a vydávané autory patří Lenka Lanczová

s tematikou lásky, zklamání, Jan Werich s vtipnými pohádkami a básník Jiří Žáček

s humornými a písňovými verši.

- 34 -

Ukazatelem toho, jaké knihy jsou v současnosti dětem doporučovány ke čtení, je

ocenění knih cenou Magnesia Litera pro nejlepší dětskou knihu. Za rok 2012 ji získal

Radek Malý za básnickou knihu Listonoš vítr, jež je věnována všem babičkám a dětem.

V minulých letech to byl dále např. Jan Balabán či Petra Soukupová.

Básník Radek Malý o dnešních malých čtenářích říká: „Výsledky různých

čtenářských anket a statistik jsou alarmující. Děti jsou dnes zahlceny tolika vjemy, že

kniha si mezi nimi obtížně hledá místo, které je přitom nezastupitelné. Věřím, že své

ovoce přinesou i akce na podporu čtenářství.“8

V roce 2006 založila Eva Katrušáková neziskovou organizaci Celé Česko čte

dětem, která každým rokem úspěšně realizuje stejnojmennou kampaň po celé České

republice. Tato osvětová a mediální kampaň se zaměřuje na podporu čtenářské

gramotnosti dětí a mládeže, ale též na propagaci hodnotné literatury a budování

pevných vazeb v rodině prostřednictvím společného čtení. (www.celeceskoctedetem.cz)

Další soutěží, která každým rokem oceňuje nejlepší knihy pro děti a mládež, je

Zlatá stuha. Toto ocenění je udělováno nejlepším autorům, ilustrátorům a překladatelům

dětských knih. Soutěž vyhlašují a pořádají Česká sekce IBBY, Obec překladatelů, Klub

ilustrátorů dětské knihy a Památník národního písemnictví v Praze. V literární části byla

za rok 2012 vyhlášena nejlepší knihou pro děti Listonoš vítr Radka Malého (Albatros),

nejlepší knihou pro mládež Uzly a pomeranče Ivy Procházkové (Albatros). V kategorii

literatura faktu pro děti a mládež byla nejlepší Historie Evropy – obrazové putování

Renáty Fučíkové a Daniely Krolupperové (Práh).

Současní autoři pro děti a mládež se stále snaží objevovat nová, zajímavá témata.

Ať už je to např. téma lesbických matek (Markéta Pilátová – Jura a lama), smrti (Iva

Procházková – Myši patří do nebe) či postižení. Petr Nikl, nositel Magnesie Litery za

rok 2008, se domnívá, že traumata k životu patří a nejhorší je dětem něco nalhávat.

Doporučuje bojovat s předsudky, riskovat, otevírat nové otázky, jinak podle něj vznikne

literární kýč. (Nikl, 2010)

Během posledních patnácti let se výrazně proměnil vkus dětských čtenářů; dříve

v dětských knihovnách zaujímaly čelná místa mayovky, verneovky a další dobrodružná

literatura, nyní mají daleko větší úspěch moderní příběhy současných dívek a chlapců,

často s tajemnou či detektivní zápletkou.

8 http://www.novinky.cz/kultura/276049

- 35 -

„Dobrodružství, které dříve školáci hledali v mayovkách či Třech mušketýrech,

dnes vrchovatě nacházejí v televizi – navíc akčnější a dramatičtější.“ 9

Před rokem 1989 byl pojem kladného a záporného hrdiny jednoznačně vymezený.

Hlavní postava se vyznačovala čestným a správným jednáním, či o to alespoň usilovala.

V 90. letech 20. století se mnohé změnilo. Lidé zaujali negativní postoj k ruské

literatuře (včetně pohádek) a zajímali se o literaturu západní (disneyovská

dobrodružství, příběhy panenky Barbie). Dětská literatura se zároveň stala akčnější,

napínavější, byl kladen důraz na tajemnou zápletku, tomu odpovídala i proměna hrdiny.

Jasná hranice mezi zlem a dobrem byla smazána, záporné postavy mohou mít své

kladné stránky. Otázky dospívání a rané sexuality byly odtabuizovány. Zároveň se dětští

čtenáři vracejí ke klasické literatuře (Erben, Lindgrenová, Saint-Exupery). (Ústav pro

informace ve vzdělávání ČR, 2010)

Počet dětí docházejících do knihoven v průběhu deseti let stále klesal; nové dětské

čtenáře přilákal do knihovny až počítač s hrami a internet.

Ondřej Müller, ředitel nakladatelství Albatros, se domnívá, že kvůli nezájmu dětí

zanikla jedna kategorie dětské literatury – literatura pro dospívající mládež. Děti totiž

rychleji dospívají a dříve se specializují, po etapě knížek pro děti se zajímají rovnou o

knihy pro dospělé čtenáře.

Podle prodejnosti patří v současnosti k nejoblíbenějším autorům dětské literatury

např.: Enid Blytonová a její mnohadílné řady Správných pětek, Dobrodružství a Záhad,

romány Joan Rowlingové,

příběhy Terry Pratchetta,

romány Ericha Marii Remarqua.

Z žánrů jsou dětmi nejčtenější fantasy (v socialistickém Československu téměř

nevycházelo), komiksy a encyklopedie.

Současné děti se vyhýbají dlouhým románům, naopak často si půjčují např. útlé

knihy britské spisovatelky Enid Blytonové.

Nakladatelství Albatros (dříve také Státní nakladatelství dětské knihy) vydalo za

šedesát let své existence deset tisíc titulů v nákladu 350 miliónů výtisků (www stránky

Albatros). Logo Albatrosu je dnes v České republice zárukou kvalitní dětské literatury a

9 Lidové noviny. 11.1.2002. č.9

- 36 -

pečlivé redaktorské práce. Vysokou úroveň si drží knihy pro děti z nakladatelství BB-art

a knihy nakladatelství Hynek. Pražské nakladatelství Amulet se snaží dětským čtenářům

zprostředkovávat zajímavé tituly ze zahraničí. Další nezanedbatelná nakladatelství,

která se podílejí na vydávání dětských knih, jsou Meander, Baobab, Havran.

Jako nejzajímavější a pro dětskou fantazii nejpodnětnější jsou doporučovány tyto

knihy posledního desetiletí (Fakulta humanitních studií v Praze, K. Václavů, 2010):

Petr Šrámek – Nebe peklo ráj. Tyglík české poezie pro děti 20. století. Albatros,

2009. Tato reprezentativní antologie obsahuje 250 básní českých i zahraničních autorů.

Jiří Žáček, Adolf Born – Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpitlíky. Slovart, 2011.

Pohádky jsou sice strašidelné, ale zároveň plné příkladů, jak zlo překonat.

Pavel Šrut – Lichožrouti. Paseka, 2008.

Pavel Čech – Dobrodružství pavouka Čendy. Petrkov, 2011. V knize hrají

dominantní úlohu ilustrace, které doplňují tajemný fantazijně pohádkový text.

Zdeněk Svěrák – Pan Buřtík a pan Špejlička. Albatros, 2010. Kniha plná humoru o

nevšedním přátelství dvou kamarádů.

Petr Nikl – Pohádka o Rybitince. Meander, 2001. Pohádková próza, místy

veršovaná, založená na hře s metaforou.

Iva Procházková – Myši patří do nebe. Albatros, 2006. Kniha zprostředkovává

dětem tematiku smrti a toho, co následuje po ní.

Petr Sís – Strom života. Labyrint-Raketa, 2004. Kniha je určena starším dětským

čtenářům, zprostředkovává myšlení vědce Charlese Darwina a uvažuje nad konzumním

způsobem života.

Petr Morkes, Pavla Etrychová – Komisař Vrťapka. Sebrané spisy I. - III. díl, MF,

2007. Příběhy kresleného psího detektiva, dobrodružství v obrázkové formě, určeno i

předškolákům.

- 37 -

Tereza Říčanová – Noemova archa. Baobab, 2010. Obrazové album vypráví příběh

o archaických časech před potopou, o Noemově rodině. Čtivá kniha, jež

zprostředkovává dětem biblickou tematiku.

- 38 -

3 Výzkumná část

3.1 Současná dětská literatura s tematikou postižení

Literatura pro děti a mládež s tematikou postižení je v současné době v dětské

literatuře hojně zastoupena. Větší část dětských knih pojednává o postižení fyzickém,

méně o postižení mentálním. Důvodem může být i to, že se mentální postižení dětským

čtenářům hůře vysvětluje. Často se jedná o dívčí romány, protože v nich se přednostně

řeší vzhled a citový život hrdiny (či hrdinky), a postižení je na první pohled vidět, právě

podle něj je hrdina často posuzován a hodnocen.

Literatura do roku 1989 a ještě v 90. letech 20. století pojímala postižení jako něco

velmi tragického, smutného, autoři většinou počítali se čtenářovou neznalostí tematiky

postižení. Lidé minulosti se s postiženými setkávali méně, proto měli i menší znalost o

nemocech, chorobách, nevěděli, jak se k postiženým chovat. Setkání s postiženým je

vyvádělo z míry mnohem více než dnes. V současnosti – v době integrace, většího

začleňování postižených do života majoritní společnosti – se s postiženými osobami

setkáváme více, např. lidé na vozíčku nejsou pro moderního člověka ničím

neobvyklým.

3.2 Obraz postiženého hrdiny v dětské literatuře

V posledním desetiletí se objevují nové knihy, jež ukazují život postiženého i z jiné,

veselejší stránky. Postižení jedinci se do zdravé společnosti integrují, jsou jejími

plnohodnotnými členy. Jsou představováni jako obyčejní, normální lidé. Postiženým se

totiž může stát kdokoli z nás.

Literatura pro děti a mládež si do roku 1989 vybírá postižení či nemoci hrdinů méně

závažného charakteru, např. černý kašel, astma; jsou popisována prostředí léčeben,

nemocničních zařízení; koncem 20. století v literatuře přibývá „postiženosti“ hrdiny

(úrazy s těžšími následky, částečná invalidita), především pak v dívčích románech, ale

mnohdy tyto knihy vyznívají klišovitě, nepříliš přesvědčivě, věrohodně. (Čeňková,

2006)

Ve 21. století se objevují knihy adresované dětským čtenářům, v nichž se hrdina

potýká s celoživotním handicapem; dětskému recipientovi jsou předkládána závažná

mentální a fyzická postižení (např. Alzheimerova choroba, Downův syndrom,

- 39 -

kvadruplegie ad.). V současné době má již tento typ literatury své stálé místo na

knižním trhu, nejedná se o okrajové téma; postižený hrdina není nic výjimečného.

Dětská literatura pružně reaguje na současnou realitu, na vzrůstající tendenci integrovat

postižené děti do zdravého kolektivu dětí. Zvláštnímu zájmu se těší knihy s mentálně

postiženým hrdinou.

Nelze říct, že by byl postižený hrdina v dětských knihách vykreslen univerzálně, ve

všech stejně. Ale lze najít jisté analogie, které se v knihách opakují (např. nutné

vyrovnání se s postižením v rodině postiženého, posměch či lítost okolí, přeměna

hodnot, hledání opravdového kamaráda), ze všech mnou přečtených dětských knih

vyplývá jedno veliké přání – aby byli postižení a nemocní bráni jako normální, obyčejní

lidé.

Typický postižený hrdina dětských knih neexistuje; hrdina je pokaždé jiný –

různého věku a pohlaví, jiných zájmů a sklonů, pochází z různě založených rodin,

pohybuje se v jiných sociálních prostředích a i se svým postižením se vyrovnává

odlišně. Proměny postiženého hrdiny ukážu ve výzkumné části práce.

Podle Chrze (2002) dopadají příběhy dětí mladšího školního věku dobře, v pubertě

převládají tragické konce příběhů. Toto nelze říct o dětské literatuře s tematikou

postižení, mladším čtenářům jsou určeny knihy, ve kterých je postižení bráno

s nadhledem, mnohdy až humorně, vesele. Příběhy končí netragicky, optimisticky.

Starším dětským čtenářům jsou předkládány knihy, které se zabývají postižením

vážněji, tragičtěji, ale vždy hrdina svou bolest, překážky překoná a naučí se

s postižením žít, s tragickým koncem jsem se nesetkal ani v jedné z analyzovaných

knih.

Dětské knihy s postiženým hrdinou v sobě nesou značný výchovný potenciál;

pomocí vhodných knih lze měnit postoje dětských čtenářů, zbavovat je předsudků,

umožnit jim emocionální růst a obeznámit je s různými druhy postižení; dostat postižení

a postižené do širšího povědomí.

3.3 Cíl výzkumu

Cílem výzkumu je pomocí obsahové analýzy 22 příběhů, jež jsou určeny dětem a

dospívajícím, vytvořit obraz vnitřního světa hrdinů s postižením (fyzickým i

mentálním). Hrdiny charakterizovat, a pokud to bude možné, vytvořit i jejich vnější

obraz.

- 40 -

Zaměřím se na motivy, témata, představy do budoucnosti, zobrazení sebe,

rodinných příslušníků, vrstevníků, sociální vztahy, postoje, konflikty, emoce, vnímání

pozitivních i negativních událostí, nutné změny, které postižení hrdinovi přináší.

Analýzou chci zkoumat, jak jsou postižení lidé v knihách zobrazováni, co tento typ

literatury pro děti a mládež sděluje čtenářům (postiženým i zdravým), jak se hrdina

proměňuje ve společenském, historickém či politickém kontextu, zároveň také jaké

věkové skupině čtenářů jsou knihy s tematikou postižení určeny, a zda se hrdina a

závažnost jeho postižení podle cílové čtenářské skupiny mění.

3.4 Popis výzkumného postupu

V knihovně (v Okresní knihovně Petra Bezruče v Opavě) jsem požádal knihovnice

dětského oddělení, aby mi poradily s výběrem knih, v nichž je popisováno nějaké

postižení, nebo ve kterých je postižený přímo hlavním hrdinou. Knihovnice mi

doporučily šest knih. Další knihy s tematikou postižení jsem vyhledal na internetu na

stránkách internetových knihkupectví, další jsem nalezl přímo na stránkách pro

postižené občany (Svaz tělesně postižených v České republice, helpnet.com,

bezbarierovaknihovna.cz), v internetových diskuzích rodičů, kteří mají postižené dítě, a

v katalozích knihoven České republiky.

Po stanovení cíle výzkumu jsem si položil následující výzkumné otázky:

Je v analyzovaných knihách chování postiženého hrdiny něčím typické,

charakteristické?

Je zobrazovaný hrdina určitého věku, vzhledu, pohlaví?

Je vnitřní svět hrdiny podrobně vykreslen, nebo si musí čtenář více

domýšlet?

Navazuje hrdina blízké vztahy s vrstevníky, s někým z rodiny, s někým

jiným?

Opakuje se v knihách model hrdinovy rodiny? Je jeho rodina něčím typická?

Prochází postižený hrdina nějakým vývojem? Dochází ke změně jeho

hodnot?

Setkává se hrdina s jinými postiženými?

Píší autoři dětské literatury o postiženích lehčích či závažných?

Všechny vybrané knihy jsem přečetl a analyzoval je. Zaměřil jsem se především na

body, které korespondují s výzkumnými otázkami a jež se v knihách opakují, jsou

- 41 -

dominantní (ne všechny body jsou ve všech analyzovaných knihách zastoupeny; proto

knihy ve výzkumné části práce budu členit podle jejich hlavního tématu, ne podle těchto

bodů):

Hlavní hrdina – jeho vzhled, věk, chování, zájmy, vztahy.

Dominantní téma – hlavní trend příběhu a podtext příběhu, skrytý smysl.

Emoce hrdiny – strach, smutek, radost, úzkost, nejistota; příčiny a projevy.

Chování hrdiny – adekvátnost, motivace chování, změny.

Prostředí – hrdinovi pomáhající, situaci mu ztěžující.

Vrstevníci, přátelé, nepřátelé – jejich vzájemné vztahy, chápavost,

lhostejnost. Partnerství.

Hrdinova rodina – přijetí postižení, nesoulad, láska. Sourozenecké vztahy.

Zvířecí přátelé – jejich role v životě postiženého.

Samotné postižení – popis, vysvětlení. Lehké či těžké postižení. Druh

postižení.

Konflikty – způsoby jejich řešení, vyrovnání se.

Odpovědnost hrdiny za vlastní chování.

Abych svá tvrzení o jednotlivých bodech, ke kterým jsem dospěl, doložil, užiji časté

citace z příběhů, jež jsou pro daný příběh typické.

Knihy, které jsou v práci analyzovány, jsem rozdělil do dvou skupin - podle druhu

postižení literárního hrdiny. První skupinu zastupují knihy zabývající se fyzickým

postižením hrdiny, druhou skupinu pak tvoří knihy s mentálně postiženým hrdinou.

Do každé z obou skupin jsem vybral knihy různorodé, lišící se nejen věkem hrdiny,

samotným postižením, okolím, ale i vyzněním příběhu. Chci ukázat šíři tématu

postižení, jeho možné různé zpracování. Dětskému čtenáři je tak dána široká možnost se

do některého hrdiny vcítit, najít se v něm. Některé knihy jsou určeny malým čtenářům,

jiné dospívajícím. Z tohoto důvodu jsem knihy nedělil chronologicky podle data jejich

vzniku, ale podle dominantního motivu. Je zde zastoupeno sedmnáct knih napsaných

českými autory a pět děl autorů zahraničních. Přehledný seznam analyzovaných

dětských knih je uveden v části Seznam použité literatury k výzkumné části práci.

- 42 -

4 Fyzické postižení

4.1 Nemocný hrdina v léčebně, nemocnici

4.1.1 Lékaři a zdravotnický personál

V knihách pro mladší dětské čtenáře (od sedmi let) jsou často popisovány situace,

kdy hrdina zjistí, že je nemocný, objeví se nemoc, s níž je třeba se vypořádat. Nemoc,

která bude hrdinu provázet zřejmě po celý život. Nemocí se bude odlišovat od jiných

zdravých dětí. Např. zdravého veselého předškoláka Kryštofa Zemana nečekaně

postihne astmatický záchvat.

Ráno potkala Kryštofa zlá věc. Nebýt shody dobrých náhod a rychlé pomoci

doktora Kovandy z nedalekého sanatoria v Borku, mohlo se té věci říkat neštěstí.

„Táto, já nemůžu dýchat.“

„Mámo, já se bojím, že se udusím.“ A potom už jen lapal po dechu, zmítal sebou

v mámině náručí a nakonec ležel bez hnutí na palandě. Kabátek od pyžama svlečený, na

prsou studený obklad.10

Nemocný hrdina se pak dostává do nemocnice, do nového prostředí, seznamuje se

s personálem, dalšími nemocnými dětmi. Lékaři dítěti pomohou, pacientovi se uleví,

zato vyrovnat se s nemocničním prostředím bývá velmi těžké.

Kryštof se položil na bílé lehátko, šofér ho přikryl dekou a pan doktor mu pustil

šumivý pramínek báječného vzduchu. A z té lahody nabíral do unaveného těla sílu.11

Pro dětské pacienty je důležité, aby jim zdravotnický personál vysvětlil, co se bude

s nimi v nemocnici dít, jaká vyšetření ho čekají, co jejich nemoc znamená, jaká omezení

s sebou nemoc do budoucna přinese. Tímto způsobem jsou jmenovaná témata

vysvětlena i dětským čtenářům. Čtenáři, který je v nemocnici, nebo kterého pobyt

v nemocnici teprve čeká, je nemocniční prostředí a režim v něm podrobně vysvětleno;

není to nic, čeho je nutné se obávat.

10 Ryska, J.: Kluk jako jehla. 1. vyd. Praha: Albatros, 1978. s. 71.

11 Ryska, J.: Kluk jako jehla. 1. vyd. Praha: Albatros, 1978. s. 72.

- 43 -

„Nemocnice, sanatorium nebo ústav – to jsou zajímavá místa. A jsou důležitá. Lidé

tam přijdou a mají nemoc. Pobudou pár týdnů, nemoci se třeba zbaví a jdou si pěkně

domů.“

„To by se mi taky líbilo.“

Doktor Kovanda prohlížel Kryštofa. Sahal mu na krk, přikládal ucho na prsa i na

záda a říkal: „Dýchej, ještě dýchej. Teď chvíli nedýchej.“

Kryštof poslouchal. Všecko vykonával přesně, jak si doktor přál. „Tak to bychom

měli, Kryštofe. Teď zavolám sestru, ona si tě odvede na pokoj. Už jsou tam čtyři, takoví

šikovní kluci, jako jsi ty. Nebude se ti stýskat.“12

Po určité době strávené v nemocnici se děti naučí se svou nemocí či se svým

postižením žít, vědí, jak se jejich nemoc projevuje; pro lepší čtenářovu představivost je

přirovnávána bolest, kterou cítí, k něčemu známému, pro děti srozumitelnému.

Kryštof by potřeboval, aby mohl jít s ostatními dětmi na vycházku. Dneska jít

nemohl. Musí dostat v době vycházky kyslík. Na ten se těší. Pokaždé mu udělá dobře.

Po kyslíku je takový, jako býval, než se začal dusit. Než na něho přišlo bronchiální

astma. To jsou záchvaty, kdy to vypadá, jako by ti nějaké viditelné ruce svíraly hrdlo. A

položily ti na prsa veliký kámen, dostaneš strach, že tě zavalí. Odpoledne si Kryštof na

pokoji říkal, že teď se bát nebude. Doktor Kovanda mu to v ordinaci vysvětlil. Aby se

nebál, že tady ještě nikdo na bronchiální astma neumřel.13

Dětský hrdina se s vlastní nemocí smíří; zjistí, že na světě to prostě chodí tak, že

někdo je nemocný, jiný ne. Tuto hlavní informaci si čtenář z knihy odnese. Bronchiální

astma je divná nemoc, uvažoval Kryštof. Lepší by bylo mít něco jiného. Lepší by byla

zlomená ruka, i zlomená noha by byla lepší. To měl vloni Bóďa Kolísko a hned ho

pustili z nemocnice domů. A hned chodil ven. Pajdal před barákem a musel s tím chodit

i do školy. Ale nemoci si nemůžeš vybírat. Nemoci si vybírají samy. Aspoň to tak

vypadá.14

12 Ryska, J.: Kluk jako jehla. 1. vyd. Praha: Albatros, 1978. s. 74.

13 Ryska, J.: Kluk jako jehla. 1. vyd. Praha: Albatros, 1978, s. 79.

14 Ryska, J.: Kluk jako jehla. 1. vyd. Praha: Albatros, 1978, s. 100.

- 44 -

4.1.2 Přátelství v nemocničním prostředí

V nemocnici či ozdravovně se děti setkávají s dalšími pacienty, seznamují se

s různými nemocemi; zjišťují, že ve své nemoci nejsou samy. Často jsou nemoci jiných

dětí mnohem závažnější než ta jejich. Mnohdy navážou přátelství na celý život, tak silně

je nemoc sblíží. V knize je ukázáno, že společná bolest může lidi sblížit, nemocní

mohou k sobě najít cestu, kterou zdraví lidé nemohou pochopit. I nemocní jsou něčím

výjimeční.

„Hele, po čem ty tu jseš?“

„Jak, po čem?“

„No, já jsem tady po spále. A ty?“

„Po černým kašli.“

„Tak vidíš. To jsou obyčejný nemoci. Ale Karel, Karel je tu po granátu!“

„A to je…nemoc?“

Franta si zaťukal na čelo: „Seš…? Našel granát, z války, nevybuchlej, chápeš?

Zneškodňoval ho a bouchlo mu to. Málem ho to zabilo, po celým těle má jizvy, všim

sis?“ Ne, toho si Kryštof nevšiml. Ale ztuhl posvátnou hrůzou. Karel, ten rezavý kluk je

vlastně hrdina. Takový, o jakých se píše v novinách a knížkách. „Operovali mu oko,

aby viděl. A jiný věci. Když ho sem přivezli, řekli mu, že tu bude dlouho.“15

Kryštof s Karlem se opravdu sblíží tak, že se stýkají ještě v dospělosti, stanou se

z nich přátelé. Kniha je zpovědí otce Kryštofa, který vypráví svůj příběh z ozdravovny,

kde se musel léčit po černém kašli, svému malému synovi Kryštůfkovi, jenž se bojí jít

na očkování proti zákeřné nemoci. Kryštof pochopí, jak je očkování i pobyt

v nemocnici pro zdraví důležitý.

4.2 Zvíře a postižený hrdina

4.2.1 Kůň

Někteří hrdinové dětských knih jsou postižení od narození, např. třináctiletá Katie

Durhamová má od narození jednu nohu více než o dva centimetry kratší, kulhá, nosí

15 Drijverová, M.: Kryštof a Karel. 1. vyd. Praha: Albatros, 1982. s. 57.

- 45 -

ortopedickou botu. V životě postiženého dítěte může hrát významnou (někdy i

klíčovou) úlohu zvíře. Např. kůň – hrdinka Katie vycítí spřízněnost svého osudu

s osudem hříběte, které se právě narodilo ve stáji souseda na farmě Willow Run; soused,

majitel stáje pan Ellis chce nechat hříbě kvůli jeho špatným nohám utratit.

„Tohle je farma na chov závodních koní. S nohama, jako jsou tyhle, se to hříbě

bude moct nanejvýš tak postavit a pít, ale závodit nebude nikdy.“

Katie se podívala na své vlastní nohy. Kde by asi dnes byla ona, kdyby její rodiče

přemýšleli podobně, když se narodila? S jednou nohou kratší, než měla druhou, to sice

tak velké postižení nebylo, ale stačilo na to, aby ji odlišovalo od ostatních. Hřbetem

ruky si promnula oči, aby jí nevytryskly slzy. Cítila se tak bezmocně.16

Důsledkem nemoci, fyzických omezení postižených hrdinů bývá, že musí svůj život

přehodnocovat již v dětském věku, musí si uvědomit meze svých možností, přizpůsobit

jim své plány a cíle svého snažení. Katie si vzpomněla na svůj dětský sen stát se

baletkou. Rozplynul se ve chvíli, kdy si uvědomila, se už nikdy nezbaví jisté

nemotornosti zaviněné postižením. Smířila se s tím, že tanečnicí nikdy nebude, ale jak

by se cítila, kdyby si někdo přál, aby raději nežila?17

Katie vnímá paralelu mezi osudem svým a osudem hříběte velice silně. Sama již

zažila, jak „jinak“ se na ni občas dívá okolí (např. spolužáci) – jako na chudinku.

Pan Ellis si povzdychl. „Ty to prostě nechceš pochopit. Ať mu věnuješ času, kolik

chceš, stejně z něj nic nebude.“

Katie to ale chápala. Viděla podobný výraz ve tvářích spolužáků, když se na hodině

tělocviku mělo postavit družstvo. Nikdo nechtěl pokulhávající Katie, která nemohla

utíkat dost rychle a pohybovat se tak snadno jako ostatní. Rozuměla tomu dokonale. Pan

Ellis pokračoval: „Můžeme ho sice zachránit, ale bude dobrý jen k tomu, aby nanejvýš

tak postával na pastvině. Ale tohle je závodní farma, a ne žádný útulek pro beznadějné

případy.“18

Zvíře je partnerem v rozhovorech, na něj se hrdinka obrací se svými stesky,

přáními, svěřuje se mu. Hrdinka mluvívá přímo ke zvířeti, koni Kingovi, jako by to byl

16 Platt, Ch.: Malý král. 1. vyd. Praha: Slov. dům, 2000. s. 7.

17 Platt, Ch.: Malý král. 1. vyd. Praha: Slov. dům, 2000. s. 9.

18 Platt, Ch.: Malý král. 1. vyd. Praha: Slov. dům, 2000. s. 14.

- 46 -

její blízký přítel. Postižení je oba spojilo, navíc se Katie díky zlepšujícímu se stavu

hříběte cítí sama lépe a povzbuzuje se v dalším snažení. „Někdy je hrozné, vyrovnat se

s postižením, viď? Jsou dny, kdy si zapomenu vzít svou botu a přeženu to. A druhý den

mě bolí v zádech tak, že se mi zdá, že vůbec nevstanu z postele. Tvoje nohy se už ale

pomalu lepší, tak si myslím, že z toho vyrosteš. A jestli ne, nic se neděje. Aspoň v tom

budeme spolu, kamaráde. My to přece zvládneme. Ukážeme jim, s kým mají tu čest.“

Člověka bolí, když se příliš liší od ostatních.19

Katie musí najít v sobě dostatek sil k tomu, aby dokázala ze statečného hříběte

vychovat plnokrevného šampióna, což se jí podaří. Když odepsané hříbě promění

v dostihového vítěze, dosáhne tím i vítězství v sobě samé.

Postižená hrdinka své postižení vnímá, ale nikoho neobviňuje, jednoduše bere život

takový, jaký je. Setkává se s lidmi, kteří ji povzbuzují, mají ji rádi (maminka,

kamarádka Jan, chlapec Jason – s ním zažívá první lásku, je zdravý a Katiino postižení

mu nevadí, obdivuje její vztah ke zvířatům, spojuje je láska ke koním), uznávají její

práci s koňmi (pan Ellis), ale také ty, kteří se jí posmívají a její postižení při každé

příležitosti neopomenou zmínit, např. rozmazlená dcera pana Ellise Cindy.

„Neumíš jezdit o nic líp než já. Jediný důvod, proč nade mnou vždycky na výstavě

zvítězíš, je ten, že rozhodčí nadržují chudáčkům.“ Cindy se významně podívala na její

ortopedickou botu. Se svým postižením nic nadělat nemohla, to ji bude bohužel

provázet až do konce života. Ale i navzdory své postižené noze věděla, že je lepší

jezdec než Cindy, a věděli to koneckonců i rozhodčí. Dokud Katie věděla, jak se věci

mají, nemusela si z řečí nějaké hloupé, zlomyslné a žárlivé holky dělat hlavu.20

Kůň King a milující lidé, kteří Katie obklopují, jí ukázali, že je hodná obdivu i přes

své postižení, oni její postižení nevnímají, prostě není pro ně důležité. Podívala se po

tvářích všech, kteří ji obklopovali. Všichni tihle lidé ji přece měli rádi bez ohledu na její

nedostatky. Kdyby upadla, podali by jí pomocnou ruku, a ona by se zase zvedla a

zkusila to znovu. Tak ji to přece učil King. Proč jenom jí muselo trvat tak dlouho, než na

tohle přišla?21

19 Platt, Ch.: Malý král. 1. vyd. Praha: Slov. dům, 2000. s. 109.

20 Platt, Ch.: Malý král. 1. vyd. Praha: Slov. dům, 2000. s. 61.

21 Platt, Ch.: Malý král. 1. vyd. Praha: Slov. dům, 2000, s. 174.

- 47 -

4.2.2 Kočka, papoušek, rybka

Zvířata hrají důležitou roli i v dalších dětských knihách s postiženými hrdiny. Např.

Bibiana, jež je po autohavárii upoutána na invalidní vozík, tráví hodně času sama

(rodiče jí při havárii zemřeli, žije s babičkou, která má časově náročné zaměstnání),

společnost jí dělá kočka Pipilotte, papoušek Papageno a rybka Akara. Kniha je z větší

části fantazijním příběhem, který se Bibianě zdá. Ve světě fantazie je vše možné,

Bibiana může chodit, s líným Honzou z pohádky se vydává do světa hledat princeznu,

zažívají spolu spoustu dobrodružství na zemi, pod zemí, ve vodě, ve vzduchu i v ohni.

Ze zapeklitých situací jim pomáhají právě zvířecí miláčci; díky zvířatům si Bibiana

uvědomí svou statečnost (např. kočka je ustrašená, všeho se bojí, kdežto Bibiana ne).

Celý Bibianin příběh povzbuzuje čtenáře proti poraženectví, negativitě, je oslavou

neviditelné každodenní statečnosti všech postižených. Čtenáři se nenásilně připomene,

co je to vlastně štěstí.

V knize je popsána i osudová autohavárie. Při čtení si čtenář uvědomí, že je to

tragédie, která se může stát komukoli z nás, během okamžiku se člověku od základu

změní život. Bibiana seděla na vozíčku. Vybavila se jí osudná událost, k níž došlo před

bezmála sedmi lety: Za volantem seděl tatínek a vedle něj maminka. Malinká Bibiana si

hověla vzadu za tatínkovými zády v sedačce, na klíně chovala Nánu s opravdovými

vlasy, v kostkovaných šatech s bílým límečkem. Zrovna ji peskovala za to, že nechce

rohlík s máslem…A pak jí Nána i s rohlíkem vylítla z ruček. Ucítila náraz, ohlušil ji

třeskot plechu a skla, popruhy ji sevřely, padl na ni stín. Svět se zatočil a roztříštil se na

malé kousky. Bibiana se propadla do tmy, nastalo dlouhé nic. Jak dlouho trvalo,

nemohla vědět, ztratila se sama v sobě. Našla se v nemocniční posteli, za okny svítilo

slunce a nad ní se skláněla babička; usmívala se na ni podivným úsměvem, ve kterém

byla radost, a zároveň hluboký smutek.22

Pro postiženou hrdinku jsou kromě zvířecích kamarádů významní i dva lidští

přátelé – Jeníček a Mařenka, kteří mají Bibianu rádi, chtěli by, aby se uzdravila a mohla

chodit. Praktická Bibianina babička jim nevratnost osudu své vnučky vysvětluje: „A to

už bude napořád?“ zeptala se babičky Mařenka. „Bibiana nebude už nikdy běhat?“

„Nebude. To by se musel stát zázrak,“ povzdechla si babička.

22 Binar, I.: Bibiana píská na prsty. 1. vyd. Praha: Meander, 2009. s. 9.

- 48 -

„Já bych moc chtěl, aby se ten zázrak stal,“ řekl Jeníček.

„Jenže zázraky se stávají jenom v pohádkách,“ řekla babička. „S tím už nende nic

dělat.“23

Babička nestaví dětem vzdušné zámky, chce, aby se děti (i Bibiana) se situací

vyrovnaly a přijaly ji. Lepší je se se smutnou realitou vyrovnat než spoléhat na zázraky.

Hrdinka je sice na invalidním vozíčku, přesto naplno prožívá přátelství, láskyplné

vztahy.

4.2.3 Delfín

Téměř neuvěřitelný je skutečný příběh hluchoněmého chlapce Abid´allaha, jenž

začal díky zvířecí kamarádce, delfínovi, mluvit a slyšet. Tato kniha pro děti je psána

tělesně postiženou novinářkou, ke které se příběh o přátelství chlapce a delfína donesl;

vydala se do oblasti, kde chlapec žije, do Mezainy na pobřeží Rudého moře, a vše

popsala. V současné době dokonce jezdí do této oblasti dětští pacienti z celého světa,

s delfínem plavou, dotýkají se ho; probíhá terapie s delfínem.

Hrdina Abid´allah se narodil slyšící, v pěti letech spadl z vysoké palmy, ohluchl a

přestal mluvit. Bylo to neštěstí a osudová náhoda, protože zdravý Abid´allah se narodil

do kmene, kde se vyskytuje častá hluchota, přenáší se z generace na generaci – a nyní

zdravé dítě ohluchlo úrazem, ne z genetických příčin. Zároveň to pro lidi v kmeni

nebyla veliká tragédie, s hluchotou se běžně setkávali. Jelikož bylo v kmeni hluchých

dětí víc, uměl se s nimi Abid´allah brzy dorozumět znakovou řečí, posunky a gesty

(největšími kamarády mu byli hluší Juma a Muhamad, žádný z nich se nikdy nenaučí

ani číst, ani psát; učitelé zde nemají kvalifikaci pro učení neslyšících). Když pak začal

díky delfínovi mluvit, začlenil se i do společnosti zdravých lidí.

Jednoho dne se při lovu ryb na moři vedle hrdinovy bárky objevil delfín (samice

delfína Oline) – a už s ním zůstal. Od té doby spolu tito přátelé plavou, dovádějí v moři,

delfín reaguje na Abid´allahovo zavolání ze břehu. Delfíni vydávají zvláštní zvuky, ty

začal Abid´allah při potápění v moři slyšet, po nějaké době začal slyšet, aniž by se

potápěl. Dokonce začal znovu lámaně mluvit.

23 Binar, I.: Bibiana píská na prsty. 1. vyd. Praha: Meander, 2009. s. 9.

- 49 -

Abid´allah vyplouvá na moře několikrát za den, aby se s delfínkou setkal a společně

potápěl. Přímo ji zbožňuje. Už se nemůže obejít bez schůzek s ní. Krůček za krůčkem

objevuje nový jazyk, kterým se s ní dorozumívá. Protože je hluchý, vždycky hovořil jen

svým tělem. Zdá se mu jednoduché komunikovat s delfínem, jejich pohyby a reakce ve

vodě jsou jen jiný jazyk – společně sdílený, fyzický, smyslný, těžko srozumitelný pro

někoho zvenčí. Tajemství beze slov.24

Abid´allah dokonce ovlivňuje celou komunitu svého kmene. Postižení lidé mají

svou hodnotu, mohou obohacovat své okolí, pomáhat druhým lidem, otevírat jim oči;

mají své poslání.

Lidé ho považují za prosťáčka, kterého Alláh seslal, aby naučil lidi moudrosti.

V komunitách islámské víry má každý jedinec svůj zvláštní statut, který si žádá respekt,

často se dokonce méně obdařeným lidem přičítají magické schopnosti. Slepec pomáhá

vidícím lidem vidět neviditelné, hluchý učí slyšící naslouchat božským hlasům a idiot

jim ukazuje cestu k moudrosti. Podle Koránu představují hodnoty pro lidi nezbytné,

protože bez nich by každý uměl mnohem méně využít toho, čím je obdařen.25

Novinářka je vztahem Abid´allaha a delfíní samice Oline nadšena, okouzlena, má

pocit, že je svědkem něčeho neuvěřitelného. Je ohromena tím, jak může probíhat

komunikace beze slov. Najednou se jediným pohybem ocasu dostává do vertikální

polohy proti Abid´allahovi, aby ji poškrábal na krku! Špička nosu jí míří z vody přímo

vzhůru. Jak se jen udrží v této poloze bez jediného pohybu? Abid´allah šlape vodu, aby

se udržel vedle ní, hladí ji, vykřikuje její jméno a nahlas se směje. Bože, tolik štěstí!

Jejich vztah je tak plný radosti, že se také rozesměju. Najednou, jako by dostali nějaké

tajemné znamení, plavou jako o závod jeden vedle druhého, hruď proti hrudi, tváří

k sobě. Jejich těla kreslí spirály, míjejí se, přibližují a vzdalují navzájem v divukrásném

podmořském baletu. Vytvářejí svými těly jedno velké oko, které se pomalu otvírá a

zavírá. Sleduji je ze vzdálenosti několika metrů a žasnu. Neboť moře patří jim.

S Abid´allahem se Oline pouští daleko na moře, kdežto sama většinou zůstává

24 Bercovitch, P. N.: Zázračný delfín. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2001. s. 99.

25 Bercovitch, P. N.: Zázračný delfín. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2001. s. 80.

- 50 -

v prostoru, který si pro sebe vymezila v laguně. Jejich vztah je plný úcty a něžnosti.

Chovají se jako tělesně blízcí milenci, kteří se znají už velmi dlouho.26

Sama postižená novinářka mluví a píše o svém postižení naprosto otevřeně. Jejími

adresáty jsou především děti (ty se jí také beze studu na její handicap ptají). Byla zdravá

a během pár okamžiků se z ní stala dívka na invalidním vozíčku. Taková nešťastná

náhoda se může stát komukoli z nás, nikdo dopředu neví, co ho v životě potká. To je

důležité poselství knihy, které by si měl každý čtenář uvědomit.

Vystoupím za doprovodu hroznu smějících se dětí. Nahrnuly se kolem a zvědavě si

prohlížejí věci, které vytahuji z vozu: můj vozík a batohy, které na ně zavěšuji. Od 13.

prosince 1984 jsme já a můj vozík jedno. Bylo to ve Francii, zrovna jsem oslavila

sedmnáctiny a připravovala se k maturitě. Tenkrát v zim, pyšnící se největšími mrazy za

posledních deset let, jsem uklouzla po zamrzlé louži a proudem vzduchu byla vtažena

pod předposlední vagon rozjíždějícího se vlaku. Mé tělo bylo doslova vsáto vzdušným

vírem. Bezpečnostní brzda zastavila vlak po padesáti metrech. Ležela jsem mezi

kolejemi a už jsem neměla nohy. Od stehen ke špičkám prstů byly na kaši. Moje výška

metr pětašedesát byla v jediném okamžiku zredukována na rovný metr. Měřím přesně

tolik, kolik je rozchod kolejnic. Francouzská norma. Dnes se tedy pohybuji na vozíčku,

váží osm kilo, já čtyřicet jedna, dohromady je to slušná váha. Od toho jediného

okamžiku se také dívám na svět z výšky desetiletého dítěte. Tomuto faktu zase vděčím

nejen za poněkud zvláštní pohled na naši krásnou planetu, ale také za značnou

popularitu mezi dětmi všech zemí, které jsem navštívila.27

Novinářka svou tragédií neztratila humor, vidí svět stále pozitivně, cestuje, píše,

žije aktivním životem, kterého si váží. Postižení jí v mnohém otevřelo oči, žije jinak než

dřív, oceňuje jiné hodnoty než před úrazem. Ona i Abid´allah žijí své životy naplno,

jejich postižení jim v tom nezabránila.

4.3 Postižení jako tragédie v rodině postiženého hrdiny

Dívka z jiné dětské knihy (autobiograficky motivované), patnáctiletá Darina, je

upoutána na invalidní vozík (ve třech letech přestala ovládat nohy, očkování proti obrně

26 Bercovitch, P. N.: Zázračný delfín. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2001. s. 33.

27 Bercovitch, P. N.: Zázračný delfín. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2001. s. 21.

- 51 -

nebylo účinné), má svou již tak nelehkou situaci ztíženu tím, že má pesimistickou, stále

brečící matku. Darina je chytrá, cílevědomá, chce jít studovat, rodiče ji ale od studií

odrazují, nevěří v její schopnosti. Matka vidí jen samé těžkosti, neustále si stěžuje na

nešťastnou situaci, za svou dceru se dokonce stydí; Darina chce v životě něco dokázat,

začlenit se mezi zdravé lidi, ale doma nemá absolutně žádnou oporu (i sestra Markéta

bere Darinu jako přítěž). Tato špatná rodinná atmosféra je pro tělesně postiženou Darinu

mnohem větší tragédií než samo postižení. Dívka ale vnímá své tělesné postižení jako

nedílnou součást své osobnosti, nelituje se; nakonec se jí podaří osamostatnit se.

Darina těžko snáší matčin napjatý výraz, kdykoli se s ní objeví na ulici. Aspoň si už

tolik nestěžuje na osud, jako když byla Darina malá. Nejhorší to bylo, když se chystala

poprvé do školy. Ochotně by ji dala do nějakého ústavu pro tělesně postižené; přednost

však měly mimopražské děti…Dlouho plakávala, nedovedla se s tím nešťastným

vozíkem smířit. Okřikovala Darinu, kdykoli se hlasitě zasmála, a byla celá nesvá, když

se Darina dala na ulici svést k povídání s ostatními dětmi. Vyčítala jí každé slovo,

pohyb, úsměv: „Proč na sebe pořád upozorňuješ? Měla bys být co nejmíň nápadná, aby

tě lidi spíš přehlídli. Dobře víš, že nejsi jako ostatní. Copak sis nevšimla, jak se na tebe

dívají?“

„Tak ať se podívají. Mně je to jedno. Chci být jako ostatní, pokud to jde. Dělat

všechno jako oni…“

„Dobře víš, že to nejde! Jednou už se musíš smířit s tím, že nebudeš chodit…“

„Ale já si přece dojdu, kam potřebuju.“

„S naší pomocí, Darino. S cizí pomocí, na to nesmíš zapomínat!“28

Postoj matky k postižení dcery je až zarážející, sama Darina říká: „Maminka se

s mou chorobou nikdy nevyrovnala. Stále se tím trápí. O moc víc než já sama. Až mě

někdy rozčiluje, když mi stále připomíná, že nejsem jako ostatní a že bych se taky měla

chovat docela jinak…Raději nic nechtít, neukazovat se, nic neočekávat...“29

Ve svém okolí nachází Darina lidi, kteří ji často litují, někteří naopak obdivují její

odhodlání (učitel Kolár). Se soucitem se postižená hrdinka setkává nejčastěji – to si

nepřeje; chce, aby ji lidé brali jako sobě rovnou. Spolužáka Pavla (s nímž se kamarádí)

28 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 25.

29 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 29.

- 52 -

umí Darina povzbudit, když se mu nedaří; ukáže mu, že svět drobným neúspěchem

nekončí. Vedle Dariny Pavel pochopí, co je a není v životě důležité, cítí k ní velký

respekt a náklonnost. Darina je sice postižená, ale vyrovnaná, plná života a plánů, život

s vozíkem skvěle zvládá, je přímým opakem své rezignované matky. Lidé na vozíku

jsou hodni respektu, mnohdy obdivu, ne soucitu; a navíc mohou pomoct zdravým lidem.

Darina znala celou škálu lidských pohledů – od lhostejnosti přes bezostyšnou

zvědavost a údiv až k nervóznímu soucitu. Někteří se raději odvrátili. Děti ve škole

naštěstí soucitné nebyly. To ji uvolňovalo. Neposmívaly se jí, jenom jí dávaly najevo,

že k nim tak docela nepatří. Nemohla se zúčastňovat všech jejich her, schůzek a

dobrodružných výprav. Chtěla se jim vyrovnat aspoň v učení, to se jí dařilo, ano, často

je i předčila. Byla šťastná, když ji někdo požádal o pomoc s domácím úkolem.30

Ten pitomý vozík je pořád středem pozornosti! Každý se po ní dívá…Jednou

počítala, kdo se nepodíval…31

Nikdo nikdy nevypustil z úst to slovo, které jako by nad ní neustále viselo: mrzák.

Byla mrzák. Strašně dlouho jí trvalo, než si zvykla na uhýbavé pohledy, které byly horší

než ty neomaleně zvědavé. Statečného člověka poznala podle toho, že se jí podíval hned

přímo do očí…32 Při čtení těchto řádků si i zdravý čtenář uvědomí, jak se asi cítí

postižený člověk. Díky knize můžeme nahlédnout do duše lidí, kteří se odlišují od

většiny. Z Darinina příběhu jednoznačně vyplývá, že tělesně postižení hrdinové jsou

svými city, pocity, vnitřním světem úplně stejní jako jejich zdraví vrstevníci.

Kamarád Jožka (přítel starší sestry Markéty) se postižené Dariny jednou zeptal,

jestli je to moc zlé, když nemůže chodit. Zavrtěla hlavou. „Ptáš se špatně. Jsem taková,

jaká jsem. Nepamatuju se, co bylo předtím. Nedovedu si představit, že bych mohla být

jiná, stejně jako ty si nedovedeš představit, že bys nechodil. Někdy jsem smutná…Ale

ty nejsi nikdy smutný? Chtěla bych vypadat jinak a dělat spoustu jiných věcí. Ale to ty

asi taky.“33 Pro dívku je její postižení již normální, naučila se s ním žít; jen by chtěla,

aby bylo normální i pro lidi kolem ní.

30 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 26.

31 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 7.

32 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentrura Leprez, 1993. s. 138.

33 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 11.

- 53 -

Darina žije plnohodnotný život, stanovuje si reálné cíle; bere život takový, jaký je.

Dospěla mnohem dříve než ostatní děti, okolnosti i nepochopení ve vlastní rodině ji

k tomu donutily.

Když byla dítětem, upínala se dlouho k jednomu takovému zázraku – že se uzdraví,

že začne chodit. Když povyrostla a dozvěděla se pravdu o své chorobě, bála se už na

takové přání i jen pomyslet. Bylo by proti zdravému rozumu trápit se znovu a znovu

vyvracenou nadějí. Naučila se přemýšlet, jak zlepšit svůj jednou daný osud

dosažitelnými prostředky; našla taky přátele, kteří jí v tom pomáhali. Od té doby si říká:

nemůžu být nešťastná, dokud mám oč usilovat a dokud se zdá, že své cíle dokážu krok

za krokem uskutečňovat.34

Dokonce ve svém mladém věku sama pochopila, co je to štěstí. Právě díky svému

nelehkému osudu, nepřejícnosti okolí a malé empatii v rodině našla Darina sama sebe,

utříbila své názory, dospěla.

„Teď už vím, že pro každého záleží štěstí v něčem jiném. A že záleží na každém

z nás, jak si se svým štěstím – neštěstím poradíme! Někoho potká tak velké štěstí, že je

neunese, že je promarní. A někoho naopak neštěstí donutí, aby bojoval všemu navzdory

a dokázal nemožné…“35

Letos si uvědomila plný dosah své nemoci: Co všechno nebude smět, co všechno jí

zůstane navždy odepřeno! Procházky po horských cestách, toulky lesem, koupání

v rybnících…Jiní si můžou vyšplhat na nejvyšší vrcholy, skákat z kamene na

kámen…Nic z toho ona nikdy nepozná. Nezatancuje si, nepůjde svobodně městem, aby

se zastavila, kde se jí zlíbí…Bolí to? Ale ano; proč by si to měla zastírat? Co všechno

už oželela a čeho se ještě bude muset vzdát! A přesto! Život je nekonečný, pořád toho

ještě zbude i na ni nesmírně mnoho! A znovu ji s plnou silou ovládl pocit hluboké

důvěry a radosti ze života, z neznáma, které se před ní – přese vše! – otevírá. Dnes už

ví, že má život ráda, že by se ho jen tak dobrovolně nezřekla. Bude mít takovou cenu,

jakou mu sama dá.36

34 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 122.

35 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 147.

36 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 69.

- 54 -

Čtenář si při čtení uvědomuje, jaké těžkosti zvládají tělesně postižení lidé, jak jsou

některé domnělé problémy zdravých lidí nicotné. Život máme takový, jaký si ho sami

uděláme; nemá cenu se litovat, ale sami něco pro své štěstí aktivně dělat.

Smutné je, jak svou postiženou sestru vidí Markéta, ani ji nenapadlo, že by Darina

mohla být pro někoho přínosem, objektem obdivu. Markéta s ní pocítila trochu soucitu.

Je opravdu chudák. Jestliže za ní přijde někdo ze spolužáků, tak jenom proto, aby si

vypůjčil sešit nebo opsal domácí úlohu. Co by taky u ní mohli hledat? Aspoň na

procházku kdyby mohla! Povídat si! O čem? S kým? Možná by ona měla mít víc

trpělivosti a tu a tam si s ní pohovořit. Ale copak má čas?37

Markéta se velmi obává toho, že se bude muset v budoucnu o svou sestru na

vozíčku starat, život s postiženým člověkem jí připadá jako velmi omezující, složitý.

Nakonec ale i Markéta pochopí, jak moc je Darina silná a čím vším jí může obohatit

život. Tato kniha je asi nejvíce drsná, tvrdá v popisu toho, jak vozíčkáře vnímají

nezúčastění lidé, čeho se musí vzdát příbuzní a blízcí, jak nelítostné je veřejné mínění;

zvláště necitlivé je jednání a postoj hrdinčiny matky – blízký člověk, který by měl své

postižené dítě nejvíce milovat a povzbuzovat, Darinu naopak sráží a způsobuje jí bolest.

4.4 Rodina sídlem lásky pro postiženého hrdinu

Úplně jiný, netragický je příběh stejně staré Moniky, která rovněž během

autohavárie přišla o jednoho z rodičů (matku), žije od svých čtyř let pouze s otcem,

s nímž má velice pěkný vztah. Svému invalidnímu vozíku říká fíčko, sžila se s ním.

Tatínek přestavěl celý byt tak, aby se Monika mohla volně pohybovat po bytě, naučil ji

samostatnosti, Monika vaří, pere, umí se postarat o domácnost, není žádná chudinka.

Společně s tatínkem zažívají legraci, podnikají výlety, vzájemně se svěřují. Tatínek je

pro svou dceru skutečnou oporou. Společně sice museli svůj život změnit, ale nevidí

v tom veliký problém. Co je třeba udělat, se prostě udělá.

Monika je optimisticky založená; tragické situace nevidí úplně černě, na všem umí

najít něco pozitivního, dokonce legračního.

Z nemocnice mě pustili v polovině října. Těšila jsem se domů jako malé dítě na

Mikuláše. I s tou troškou strachu, jak to bude dál. Ta ty dva měsíce na ortopedii a na

37 Mourková, J.: Darina. 1. vyd. Agentura Leprez, 1993. s. 16.

- 55 -

rehabilitačním oddělení jsem si tak trochu zvykla, že budu na invalidním vozíku. Je to

spíš takové smíření s osudem. Nad vodou mě držela naděje. Měla jsem prý štěstí

v neštěstí a určitě zase budu chodit. Samozřejmě mi nikdo neřekl, kdy to bude. Dost

často pochybuji, jestli vůbec. Co když ty moje roztříštěné kosti srostou špatně a já na

tom vozíku budu napořád! Ještě že táta z té bouračky vyvázl jen s odřenou rukou a

několika naraženinami. Hlavně že jsem doma. Táta to tu celé přestavěl. Máme širší

dveře do kuchyně a do obýváku, kuchyně je úplně jiná, menší než ta původní. Musel se

totiž zvětšit záchod a koupelna, abych se tam vešla. Místo vany namontovali sprchový

kout se sedátkem. Je to celé krásné, ale vyměnila bych to za původní, kdybych

nemusela sedět na té pitomé pojízdné židli. „Formule invalida“, „F1“ čili „fíčko“, jak

jsem nazvala svůj vozík. Tátovi ten název přišel k smíchu a okamžitě ho začal používat

také.38

V dětských knihách se málokdy řeší odpovědnost toho, kdo nehodu s tragickými

následky způsobil. Zde Monice proběhne hlavou: Ten kluk, který nám nedal přednost,

měl lehký otřes mozku. Za tři dny ho z nemocnice pustili, ale čeká ho soud. Nevím, co

mu můžou udělat a ani mě to nezajímá.39 Řidič svou neopatrností či lehkovážností

způsobil smrt Moničiny maminky, invaliditu Moniky. To jsou důsledky, které nelze

dost dobře odčinit. Opět je zde ukázáno, jak byl během chviličky změněn život několika

lidí. To může postihnout kohokoli z nás.

Když si tatínek najde přítelkyni Zuzanu s dcerou Karolínkou, je nakonec Monika

ráda, společně vytvoří novou fungující rodinu. Tělesně postižená hrdinka udělá

přijímací zkoušky na gymnázium, najde si nové přátele, dokonce začne i vztah

s chlapcem Mirkem, jenž Moniku podporuje, má ji upřímně rád. Po delším pobytu

v lázních začne Monika chodit – sice obtížně s berlemi, ale chodí. Čeká ji ještě spousta

práce, ale s oporou přátel i rodiny určitě vše zvládne.

I tato hrdinka musí čelit zvědavosti okolí, např. spolužáků po příchodu do nové

školy. Raději jsem se moc nerozhlížela. Jakmile jsem se podívala do třídy, setkala jsem

se s očima všech nových spolužáků. Třídní u tabule hlasitě vzdychla. Počítala jsem

s tím, že mě budou všichni očumovat, i táta mi to říkal, ale když je to pak doopravdy, je

38 Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Petra, 2007. s. 5.

39 Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Petra, 2007. s. 5.

- 56 -

to úplně jiné. Docela mi to vadilo. Jako by všichni říkali: „Jsi jiná! My jsme normální,

ale ty ne!“40

Po skončení vyučovací hodiny byla Monika zasypána dotazy svých spolužáků:

„Hele, kolik to jezdí?“

„Máš na to řidičák?“

„Umíš s tím slalom?“

„Jak se s tím brzdí?“ Zatnula jsem zuby a snažila se klidně a vtipně odpovídat.

„Tak to prubnem, ne?“ ozvalo se za mými zády a někdo se mnou začal lomcovat.

Málem mi vyhrkly slzy.41

Moniku často takové dotazy dohnaly k slzám; bolely ji poznámky a narážky lidí,

pro které byl vozík něčím zvláštním. Někteří spolužáci (Lucka, David) se jí naopak

zastávali, nevhodné narážky odráželi.

Situace ve škole se po nějaké době stabilizovala, Monika už nebyla pro nikoho

zjevením; to potřebovala – aby ji brali normálně, jako obyčejnou holku, vrstevnici.

Začalo se mi líbit ve škole. Spolužáci mě brali úplně normálně. To bylo to, co jsem

potřebovala. Žádné litování, útrpné úsměvy, přehnané pomáhání, byli prostě fajn. Ve

třídě jsem se cítila jistěji, spolužáci se se mnou normálně bavili.42 Touto nenásilnou

formou autor vysvětluje zdravým čtenářům, jak mají k postiženým přistupovat –

nelitovat je, brát je jako obyčejné lidi, kteří si nepřejí nějaké zvláštní ohledy.

Monika musí docházet na pravidelná vyšetření v nemocnici, rehabilitace ji bolí, ale

vše podstupuje bez řečí, chápe, že jí chce zdravotnický personál pomoct. I když jsou

některé procedury nepříjemné a bolestivé, jsou nutné. A hlavně přinášejí výsledky,

zlepšení.

Kontrola v nemocnici se protáhla skoro na celé odpoledne. Nejdřív jsem musela na

rentgen. Moje nervozita byla taková, že bych z ní snad mohla plácat bábovičky. Táta

taky nebyl nejklidnější. Tahle kontrola byla totiž strašně důležitá, možná rozhodující.

Třásly se mi ruce. Sestra mi pomohla přelézt na lůžko a svlékla mi rifle, zatímco pan

primář četl moje záznamy a pak si dlouho prohlížel snímky mých nohou. Konečně se

40 Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Petra, 2007. s. 11.

41 Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Petra, 2007. s. 11.

42 Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Petra, 2007. s. 15.

- 57 -

otočil, usmál se a mrkl na mě. Pořád nic neříkal. Bylo to snad horší než středověké

mučení.

Teprve když mi prohmatal obě nohy a zacvičil mi s nimi, promluvil:“ Tak slečno,

hezky jsme ti to poskládali, máš kosti jako nové. Všechno se hýbe, jak má, svaly nejsou

zase až tak ochablé, je vidět, že jsi sportovkyně. Já jsem spokojen.“ Polilo mě horko od

hlavy až k patě.

„Takže budu chodit?“ vyhrkla jsem.

„Chodit budeš určitě,“ usmál se, „ale potrvá to ještě pár týdnů. I nadále je nutná

rehabilitace a nohy budeš zatěžovat pomalu, postupně. Je třeba, aby to bylo pod

odborným dohledem, to znamená, že tě pošlu do lázní.“43

V lázních se Monika seznamuje s dětmi a teenagery s různým tělesným postižením.

Např. svérázná Dandy, Moničina spolubydlící, popisuje, jak se jí stal úraz na motorce,

po němž ochrnula: „Byla tam parta kluků na motorkách, zrovna startovali, tak jsem se

s nima domluvila. Jeden měl volno. Byl to ňákej debil. Rval to na plný pecky, asi přede

mnou frajeřil nebo co a pak přetáh zatáčku a narval to přímo do stromu. Pak už nevím

nic. Byla jsem rozmašírovaná na fašírku. Vodvezli mě do Prahy vrtulníkem a přes půl

roku mě dávali dohromady. Aspoň že hejbu vrškem. Můžu pít, kouřit, s rukama mi to

taky de, život běží dál. Ňák bylo, ňák bude. Co na mě vejráš jako na mimozemšťana?“44

Monika se snaží ze všech sil, dodržuje vše, co jí zdravotnický personál řekne.

Opravdu začne chodit, splní se jí její velký sen. Je šťastná. Tak na tuhle chvíli jsem se

těšila strašně dlouho. Teď, když přišla, jsem najednou měla strach. Co když mi to

nepůjde, zvládnu to? Co když ne, co potom? Sestra s sebou vezla chodítko. Poučila mě,

co mám dělat, a pomohla mi postavit se do něj. Zkusila jsem popojít. Šlo to! Nohy se mi

normálně hýbaly! Musela jsem našlapovat jen lehce, skoro na špičky, ale šla jsem!

Úplně celá jsem zrudla radostí, námaha to zas tak velká nebyla. Přešla jsem kousek po

chodbě a zpátky. Bylo to hrozně zvláštní, dívat se na chodbu z nezvyklé výšky. Byla jsem

šťastná. Dlouho mi slibovali, že budu chodit, a já už chodím!“45

43 Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Petra, 2007. s. 72.

44 Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Petra, 2007. s. 140.

45 Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Petra, 2007. s. 145.

- 58 -

4.5 Asistence postiženému hrdinovi

Na invalidním vozíčku se pohybuje i devítiletý Julin z další dětské knihy, v níž je

právě tělesné postižení dominantním tématem. Kniha vyznívá optimisticky, je psána

lehkým tónem přístupným pro mladší čtenáře; důležitou roli k Julinovu zvládnutí

postižení hraje zvíře – cvičený pes César. Je to Julinův osobní asistent a zároveň

nejlepší přítel. Sama kompozice knihy je zajímavá – pasáže, které vypráví Julin, se

střídají s pasážemi, které vypráví pes César. Oba mají na těžkosti postižení svůj názor,

oba Julinovo postižení zvládají společnými silami a vzájemnou pomocí výborně. Julin

je aktivní, díky Césarovi zvládá spoustu věcí, tráví čas s jinými zdravými dětmi; mezi

nimi má skvělé kamarády (Mirek, Ilča), kteří v postižení nevidí žádný problém.

Julinův zdravotní stav se zhoršuje, dříve chodil s berlemi, nyní musí ovládat vozík.

Ale i tak si umí na svém postižení najít něco pozitivního. Julin má navíc to štěstí, že má

milující rodiče, kteří chápou Julinova přání a snaží se mu s jeho trápeními pomoct. Na

všem špatném vidí něco dobrého, především tatínek.

„Tak jedeme, Juline,“ usměje se tatínek a přistrčí k synovi vozík. „Pojedeš jako

Hamilton ve formuli 1. To budou kluci čubrnět, co?“

Jo, to teda budou, povzdychl si Julin v duchu. Ještě loni chodil po škole o berlích.

Hm, letos to bude jiné. Ale vlastně lepší. Berle jsou dřina. Teď se bude vozit. Všude. Po

chodbách ke třídám i do jídelny. A po tělocvičně. To bude jízda! Když dá plnou

rychlost, kluci budou muset pěkně natáhnout nohy. Ten jeho vozík je totiž paráda. Je

elektrický. Rychlost šest kiláků za hodinu, pohon na zadní kola, ovládání joystickem na

opěrce ruky…46

Julinova maminka svého postiženého syna nade vše miluje. Pro milující rodiče,

příbuzné není postižení důležité; milují své blízké pro ně samé, ne proto, zda jsou či

nejsou zdraví.

„Máš mě ráda?“

„Strašně moc.“

„I když mám špatný nohy?“

46 Březinová, I.: Kluk a pes. 1. vyd. Praha: Albatros, 2011. s. 6.

- 59 -

Maminka se na Julina podívala a sevřela ho v náruči. „Jsi největší štěstí, co mám. I

kdybys chodil jako ostatní, i kdybys třeba vyhrál olympiádu v běhu, tak bych tě

nemohla mít radši, než mám teď. Pamatuj si to, ano, Julku? A tohle platí napořád.“47

Ve škole si spolužáci vozíčku opravdu – jak prorokoval tatínek - všimnou a dají to

patřičně najevo. „Tý jo, ty máš fáro,“ hvízdl obdivně Mirek, sotva Julin vjel do šatny.

„Takový bych taky bral.“

„Ty jsi blbej, Kratino,“ okřikla ho Dana.

„Julin má vozejk, protože nemá nohy.“

„Já mám nohy,“ ohradil se Julin dotčeně.

„Jo, von má nohy,“ postavil se Mirek vedle Julina a sjel Danu opovržlivým

pohledem. „Hele, že se někdy budu moct svézt?“48

Když si kamarádi na Julinův vozík zvyknou, je pro ně samozřejmostí; dokonce

s Julinem uspořádají závody na vozíku; kdo bude mít nejrychlejší čas, vyhrává. Julin

bohužel v zápalu závodění z vozíčku spadne, pro Julina není nejhorší samotný pád (nic

se mu nestalo), ale to, jak se k němu staví okolí.

Jakási paní volala o pomoc a s holí nad hlavou se blížila k Julinovi. „Chudáčku

ubohej, co ti to udělali? Kdo tě tu, nebožátko, nechal takhle samotnýho? Ty lidi by

potřebovali…“49

Paní nemá ani zdání o tom, co tělesně postižený Julin potřebuje. Nestojí o lítost,

hořekování, chce normálně žít a dovádět s dětmi, zažívat s nimi legraci – i za cenu, že se

mu občas něco nepovede.

„Nejsem žádnej chudáček ubohej,“ vyštěkl na ni zuřivě Julin. „Nikdo mi nic

neudělal a jsem tady se spoustou kamarádů. Jen jsem se vyklopil, no bóže.“

„Dobrý, kámo?“ poklekl k němu Mirek a rozepnul mu pás, zatímco ostatní stavěli

vozík na kola.

„Blázni nevycválaní,“ brblala babka za odcházející skupinkou.50

47 Březinová, I.: Kluk a pes. 1. vyd. Praha: Albatros, 2011. s. 40.

48 Březinová, I.: Kluk a pes. 1. vyd. Praha: Albatros, 2011. s. 8.

49 Březinová, I.: Kluk a pes. 1. vyd. Praha: Albatros, 2011. s. 19.

50 Březinová, I.: Kluk a pes. 1. vyd. Praha: Albatros, 2011. s. 20.

- 60 -

Julinův zvířecí kamarád navštěvuje školu pro psí asistenty. César se např. naučí

nosit z lednice věci, o které si Julin řekne, podávat spadlé věci, donést něco mamince

nebo tatínkovi. Naučí se otevírat dveře, vyčenichat ztracené věci, otevírat zásuvku stolu,

přinést boty apod. Je Julinovým neocenitelným pomocníkem. Díky Césarovi se Julin

seznámí a spřátelí s Mílou, slepou dívkou, která se cítí osamělá a hledá kamarády. I ona

má asistenčního psa, dochází s ním na cvičiště, kde je cvičen také Julinův César.

Skamarádí se nejen děti, ale i jejich psi.

4.6 Zraková vada postiženého hrdiny

4.6.1 Postižený hrdina v kojeneckém věku

Příběhy dětských knih s postiženým hrdinou bývají často dojemné; existují i knihy

pro děti, které se zabývají tematikou postižení a nemocemi u těch nejmenších - kojenců

a batolat; tím víc je pak příběh dojemnější. Např. příběh slepé Babety; tatínek jí vypráví

o tom, jak se seznámil s maminkou, jak se Babeta narodila a jak pak společně přišli na

to, že je Babeta nemocná. „Všichni měli z malé Babety radost,“ pokračuje tatínek ve

vyprávění. „Maminka…tatínek…dědeček s babičkou…sousedé i sousedky. Jenom jeden

člověk neměl radost, a to byla paní doktorka v poradně. -Ručičky jsou v pořádku,

bručela si pro sebe,- nožičky jakbysmet, hlavička je taky jak má být, ale ty oči…ty se mi

nějak nelíbí.

Nejdřív svítila Babetě do očí baterkou, potom jí tančila před očima s růžovým

zajíčkem, a nakonec jí pověsila před obličej malou papírovou holubičku a foukala do ní.

Holubička šťastně poletovala sem a tam a všichni se na ni dívali. Maminka se dívala a

paní doktorka se dívala a sestřička z ní taky nemohla spustit oči, jen Babeta se nedívala.

Babeta malou papírovou holubičku neviděla. V nemocnici důkladné oční vyšetření

ukázalo, že Babeta nic, docela nic nevidí. Sotva to maminka uslyšela, vytáhla kapesník

a dala se do smrkání.51

Tatínek holčičce vysvětluje, co vlastně jako miminko „viděla“, když byla slepá.

Podává to srozumitelně přiměřeně jejímu věku tak, aby jeho vyprávění malá dcerka

51 Procházková, I.: Pět minut před večeří. 1. vyd. Praha: Albatros, 1996. s. 25.

- 61 -

rozuměla. Slepota malé holčičky tak funguje jako prostředek k jinému „vidění“

okolního světa.

„Maminka byla smutná…a tatínek byl smutný…i dědeček s babičkou…a babička

s dědečkem…a sousedé a sousedky, zkrátka všichni, kdo Babetu znali, byli smutní a

litovali ji, že nevidí.“

„Ale to nebyla pravda, viď?“ chytí Babeta tatínka kolem krku.

„Nebyla,“ potřese hlavou tatínek.

„Protože já jsem viděla!“

„Skutečně, Babeta viděla,“ pokračuje tatínek. „Viděla po svém. Docela jinak než

ostatní lidé. Když se jí například na klíně uvelebila pekařova kočka Fanda a začala příst

nebo olizovala Babetě ruku, věděla Babeta přesně, jak Fanda vypadá. Zrovna tak dobře

viděla maminku, která se každý večer skláněla nad její postelí, aby jí dala pusu. Byla

krásná, voněla…“52

Slepá holčička vyrůstá v láskyplném prostředí, rodiče ji – i přes její vadu – milují

(možná právě o to víc). Když Babeta povyroste, mohou ji lékaři operovat; všichni

s napětím očekávají, jak operace dopadne. „Můžeš otevřít oči?“ zeptal se pan doktor.

Babeta to zkusila. Šlo to ztěžka. Jako by jí na každém víčku ležela velká broskvová

pecka. Ale pak se jí pecku podařilo přece shodit a víčka se rozlepila. Babeta užasla.

Před sebou uviděla něco nevídaného! Najednou to něco mrklo a Babetu napadlo, že jsou

to oči. Doktorovy oči.

„Co vidíš?“ zeptal se doktor. Hlas se mu trochu třásl. „Vidíš něco?“

„Oči,“ vydechla Babeta. Ale rázem znejistěla. Nebo to nejsou oči?

Ale už věděla, že jsou to oči. Už si byla jistá. Pod očima seděl doktorův nos a pod

ním pusa. A ta pusa byla čím dál širší, spolkla nos i oči, zabírala teď skoro celý obličej.

Doktor se smál.

Z druhé strany postele se ozvalo vzlyknutí. Babeta se otočila. Vedle ní stála nějaká

žena. Byla mladá a krásná a cizí. Po tvářích se jí koulely slzy. Najednou se sklonila a

prudce Babetu přitiskla k sobě. „Mami,“ zašeptala Babeta překvapeně, „ty ses ale

změnila!“ Změnila se nejen maminka, změnil se celý Babetin svět. Měl jiné barvy, jiné

tvary, jinou velikost.53

52 Procházková, I.: Pět minut před večeří. 1. vyd. Praha: Albatros. s. 27.

53 Procházková, I.: Pět minut před večeří. 1. vyd. Praha: Albatros. s. 43.

- 62 -

Babetě se opravdu změnil okolní svět, změnila se i ona sama. Nastalá situace je

štěstím pro všechny, pro lékaře i pro celou rodinu. Lidé, kterých se postižení dotýká (ať

už jich samých či jejich blízkých), se z každého zlepšení v životě postiženého umějí

radovat. Zde jde navíc o Babetino uzdravení, operace se podařila.

4.6.2 Postižený hrdina teenager

Tělesné postižení provází i Tamaru, dívku trpící zrakovou vadou. Protože pochází

z malého města, přechází do Brna na školu pro slabozraké a zrakově postižené; začne

bydlet na internátě, kde se setkává se svými stejně postiženými vrstevníky. Tamara

rychle do nového prostředí zapadne, i když se jí zpočátku stýská po domově. Nachází

kamarády, kteří jí pomohou překonávat problémy, ona na oplátku pomáhá jim; dokonce

se mezi Tamarou a Vojtou (má také zrakovou vadu) začne rozvíjet vztah první lásky.

Tamařina spolubydlící Iva těžce nese své postižení. Iva se nadzvedla na lokti a

okřikla ji: „Přestaň, mě to nezajímá. Co je mi do ostatních? Proč nevidím tak jako oni?“

Iva se napjala, pak sklesla na postel a rozeštkala se.

„Ivo, Ivuško, neplač!“ Tamara stojí nad ní bezradně a neví, jak ji utěšit. „Jsi přece

ohromně nadaná, Ivo, určitě jednou pojedeš na důležitou soutěž a tam ti budou všichni

tleskat,“ rozvíjí před Ivou její vlastní sen, s nímž se jí mnohokrát svěřovala, ale teď Iva

smutně namítla.

„Třeba pojedu, Tamaro, možná – ale jak se tam na mě budou dívat. Tady jsme

pořád mezi sebou, ale až přijdeme tam ven…já ti mám takový strach…“

„Proč bys měla mít strach? Všichni tě mají rádi, tady, doma, i cizí tě budou brát,

uvidíš!“54

Tamara a její špatně vidící kamarádi nakonec dokážou, že i postižení mohou být

v něčem dobří; díky Tamařině tetě Elišce, která v rozhlase pracuje, a po talentových

zkouškách začnou zpívat ve sboru Českého rozhlasu.

Jak se ukazuje při čtení dětských knih s postiženým hrdinou, nemají postižení rádi,

když je lidé litují, příliš s nimi soucítí, příliš se vyptávají na záležitosti kolem postižení;

např. Tamařina rodina jezdí každoročně na návštěvu k přátelům do Skutče, kvůli

zvědavým otázkám rodinných přátel se jí tam nechce. Dnes se Tamara návštěvy bojí.

54 Pražáková, H.: Návrat z vánočních prázdnin. 1. vyd. Brno: Blok, 1983. s. 11.

- 63 -

Jistě se jí zeptají na školu. Hned aby vysvětlovala, že teď chodí do školy pro slabozraké

v Brně, že bydlí v internátu. Bojí se, že uslyší soucitná slova, že ji budou litovat, a zatím

si přeje, aby ji všichni brali jako dřív. Maminka se pořád směje, snad až přehnaně,

křečovitě, a Tamaře se zdá, že zastírá obavy, že se i ona bojí otázek a vyptávání. Užije

toho dost v práci. Proč musela jít Tamara do internátu, jakou má vlastně vadu – takové

pěkné děvčátko a vidí tak špatně, že by ani brýle nepomohly? Doktoři si vždycky něco

vymyslí – tak to posuzují někteří lidé.55

Některé věci si zdraví lidé ani neuvědomují, dělají je automaticky, kdežto pro

postižené mohou být zdrojem potíží, či se je postižení musí naučit. Např. obyčejná

chůze pro špatně vidící Tamaru.

Táta se zaradoval, když k němu scházela po schodech jistě a netápavě, pevněji, než

když byla doma. Při své slabozrakosti, kdy nevidí daleko před sebe, musí být při chůzi

opatrná. Tak často jí to připomínali, že si pak navykla chodit až příliš obezřetně, tady

však na to zapomněla. Otec se dovede radovat i z takové věci, jako je přímá jistá chůze;

rodiče dětí docela zdravých ji ani nevnímají, natož aby si jí cenili.56

Tamařini rodiče se radují z Tamařiných pokroků, rádi by jí život ulehčili. Rodiče se

osudem své dcery trápili a trápí, ale její postižení přijali, smířili se s ním; smířila se

nakonec i Tamara sama (pobyt v internátě a vzdálenost od domova jí k tomu pomohly).

Tamara chápe, jak těžce nese maminka její slabozrakost, pro niž musela odejít

z normální školy. Neviděla na tabuli, nestačila v učení, brýle jí nepomohly. A přece,

kdyby tady teď byly spolu, musela by jí Tamara povědět: Mámo, vždyť já jsem na tom

ještě dobře, i když špatně vidím, ale vidím na dvacet metrů před sebe, dokážu si

všechno sama udělat, po ulici mohu chodit sama, jenom si musím svůj zrak šetřit;

někteří moji kamarádi jsou na tom ještě hůř.57

Kniha nabádá k tomu, aby se postižený člověk nesrovnával jen se zdravými jedinci,

ale může se přirovnat k člověku také postiženému, vždy je na tom někdo ještě mnohem

hůř. A měl by si uvědomit, že v postižení není sám, postižených lidí je dost, stačí se

rozhlédnout kolem sebe.

55 Pražáková, H.: Návrat z vánočních prázdnin. 1. Vyd. Brno: Blok, 1983. S. 87.

56 Pražáková, H.: Návrat z vánočních prázdnin. 1. vyd. Brno: Blok, 1983. s. 50.

57 Pražáková, H.: Návrat z vánočních prázdnin. 1. vyd. Brno: Blok, 1983. s. 33.

- 64 -

4.7 Přeměna hodnot nemocného hrdiny

Zásadní životní změna čeká patnáctiletou Katku, závodnici v plavání, jež má

nastoupit na sportovní gymnázium. Katka má naplánovánu sportovní kariéru, vše se jí

daří, vyhrává závody, až jí do života zasáhne celoživotní nemoc epilepsie (v zimě při

sáňkování narazila prudce do stromu, na chvíli ztratila vědomí, zvracela, úrazu dál již

nevěnovala pozornost, i když jí občas pobolívala hlava; až po několika měsících přišel

první záchvat a po něm lékaři diagnostikovali epilepsii).

Lenka zkameněla hrůzou. Katka ležela v dolíku ve vysoké trávě s rozhozenýma

rukama. V obličeji bílá až do modra, oči široce dokořán, panenky vytočené pod víčky.

Ruce i nohy se škubaly v křeči. Lenka civěla na tělo pod sebou a nepohnula se. Tělo na

zemi se vypnulo do oblouku, a potom ochable spadlo zpět. Dvojčata doběhla až k Lence

a zastavila se. Katka byla stočená do klubíčka, chvěla se v zimnici a z pootevřených úst

vytékal pramínek zpěněných slin. „Vypadá, jako by umírala.“ řekla potichu Lenka.

„Mně se chce tolik spát,“ dodala Katka a víčka jí padala přes oči jako motýlí křídla.

Posadili ji. Probouzela se neochotně. Vyčerpaná, jak by se vracela z nesmírné dálky,

z jiné planety.58

Po dalším záchvatu měla Katka amnézii (stejně jako při prvním), absolutně nic si

nepamatovala. Z mlžných závojů problesklo modré světlo a opět zmizelo v houpavé,

růžové tmě. Všechno se houpalo a všechno bylo růžové. I tma byla růžová až do ohniva

a modré světlo se v ní objevovalo jen občas. Katka se probírala dlouho a těžce. Když

konečně doopravdy otevřela oči dokořán, nespatřila ani růžovou tmu, ani modré světlo,

ale oslnivě bílou barvu. Žasla. Ležela na bílém nemocničním lůžku. Nebylo nejmenších

pochyb. Nemocnice!59

Epileptický záchvat nešťastně prodělala i první den při nástupu na sportovní

gymnázium (kam pak nebude moci nastoupit), za svou nemoc se stydí, nemůže se s ní

vyrovnat. Musí se naučit s epilepsií žít. Vadí jí každodenní braní léků, nutné dodržování

spánkového režimu, ale především je nutné skončit s milovaným plaváním. Katce se

zhroutil svět. Naštěstí má výborné rodinné zázemí (rodiče i dva mladší bratry dvojčata),

ale i přátele (Lenka, Tonda), kteří jí pomůžou se s nemocí vyrovnat (jeden z bratrů

58 Syrová, M.: Maliny zrají v dešti. 1. vyd. Akcent, 1998. s. 89.

59 Syrová, M.: Maliny zrají v dešti. 1. vyd. Akcent, 1998. s. 93.

- 65 -

dokonce Katku hlídá, aby nezapomínala užívat léky). Kamarádka Lenka si také musela

na Katčinu nemoc zvyknout, zpočátku jí bylo až nepříjemné se s Katkou stýkat; u

prvního Katčina epileptického záchvatu byla přítomna, byla otřesena. Dokonce

uvažovala, že přestane s Katkou kamarádit. Až Lenčina maminka své dceři vysvětlila,

co znamená pravé kamarádství, a že se skuteční přátelé, pokud mají nějaký problém

(jako teď Katka), neházejí přes palubu.

Jízda na saních v nepřehledném terénu může být nebezpečná, Katce způsobila

nepříjemnou nemoc. Úraz může mít nedozírné celoživotní následky.

Náraz! Horní část dívčina těla jako panenka na péro půlkruhem ke kmeni, rána do

hlavy a pád zpět. Svět se proměnil na tisíc stříbrných hvězd. Zůstala ležet bez hnutí.

První dorazila dvojčata.

„Co je jí? Teče jí krev? Dýchá?“ Tomáš, ve tváři bílý jako sníh kolem, se naklonil

nad sestru. Žádné zranění nespatřil.

V celém obličeji neviděl nic jiného než velké, modr, nepřítomné oč. Nikdy si

nevšiml, že má tak velké oči. Konečně se tmavé panenky pohnuly, víčka se zachvěla a

Katka zkroutila rty k promluvení. První pokus se nezdařil.60

Přiznat si vlastní nemoc, kriticky zhodnotit svůj zdravotní stav je pro sportující

hrdinku těžké, dlouho si nechce připustit, že je nemocná. Ale lékaři jí vysvětlí, co za

nemoc epilepsie vlastně je, jak se léčí, jaká je prognóza do budoucna.

„Viďte, že nejsem nemocná. Já plavu. Závodně. Vyhrála jsem krajské přebory.

Kdybych byla nemocná, určitě by mi to nešlo.“

Mlčky se na ni podívali. Stále ještě s úsměvem na rtech, ale nebyl to radostný

úsměv, spíš konejšivý. „Jsi rozumná. Nebudu si s tebou hrát na schovávanou. Dívenko,

ty jsi nemocná.“ Nepromluvila.

„Záludnost nemoci je v tom, že o ní nevíš. Občas upadneš do bezvědomí. Ta nemoc

se jmenuje epilepsie. Epilepsii umíme léčit. Záchvaty umíme téměř potlačit. Ale

potřebujeme k tomu tvoji pomoc. Popravdě nám musíš říct, nač se tě zeptáme, a potom

my tobě řekneme, co podnikneme proti nemoci. Musíš s plaváním přestat. Okamžitě.

Kdybys dostala záchvat ve vodě, utopíš se. Plavání musíš oželet.“61

60 Syrová, M.: Maliny zrají v dešti. 1. vyd. Akcent, 1998. s. 20.

61 Syrová, M.: Maliny zrají v dešti. 1. vyd. Akcent, 1998. s. 97.

- 66 -

Přijmout nemoc je pro Katku velice těžké, již nic nebude jako dřív. Zdá se jí, že

celý svět křičí, že je nemocná. To nemůže být pravda – říkaly němé rybičky v akváriu.

To nemůže být pravda – pohyboval bílou koulí kulatý lustr. To nemůže být pravda –

pravilo vyšetřovací lehátko. „To nemůže být pravda,“ vykřikla Katka.“62

V nemocniční jídelně Katka uvidí na vlastní oči, jak takový epileptický záchvat

vypadá, je zděšená. Zároveň si uvědomí, že touto nemocí netrpí sama, v nemocnici je

celé oddělení plné dětských pacientů stižených stejnou nemocí. Rezatá šestiletá dívenka

vykřikla, oběma rukama uhodila do talíře, a zatímco ruce rozmetávaly jídlo po stole,

tělíčko se vypnulo přes opěradlo židle a strnulé v křeči se sváželo na zem. Děvčátko se

na podlaze začalo svíjet. Katka stála vrytá do země a s děsem sledovala ten strašný rej

křečí, zdušených chroptivých stonů, pěny u úst, zkroucených rukou a rytmicky se

pohybujících očních víček nad panenkami vyvrácenými v sloup. Toto je nemoc se

jménem epilepsie!“63

Snad každého nemocného někdy napadne, proč zrovna on trpí nemocí, je postižený;

proč se to stalo právě jemu? I toto řeší Katka se svou empatickou maminkou. Zároveň

tak řeší mnohem závažnější, hlubší otázky, jimiž se lidé zabývají od nepaměti, a mnoha

postiženým lidem podávají návod, jak své postižení chápat.

„Taková strašná nemoc. A já ji musela dostat. Proč já? Proč právě já?“

Dagmara se napřímila a řekla stejně prudce: „A proč ne ty?“ Byla to odpověď

oslnivá jako sluneční paprsek odražený od hladiny vody. To není možné, máma jí snad

tu nemoc přeje. Ale Dagmara rychle pokračovala: „Nedovedeš si představit, kolik

bezesných nocí jsem probděla nad otázkou proč ty, proč my? Co jsme komu udělali?

Čím víc však nad tím přemýšlím, tím jasněji nalézám odpověď v jiné otázce. Proč

bychom to nemohli být právě my?“

Katka zaváhala. „Rozpomeň se na všechny chlapce a dívky, co znáš, a najdi

jediného, o kterém se domníváš, že si epilepsii zaslouží místo tebe.“

„Tak jsem to nemyslela. Nechtěla bych, aby ji měl někdo jiný. Ale proč nemoci?

Proč sužují lidi?“

62 Syrová, M.: Maliny zrají v děšti. 1. vyd. Akcent, 1998. s. 98.

63 Syrová, M.: Maliny zrají v dešti. 1. vyd. Akcent, 1998. s. 108.

- 67 -

Dagmara vzdychla. „Proč je déšť a proč slunce? Proč je jeden rok mokrý, že

pohnijí i brambory, a jiný suchý, až padá nedozrálé ovoce ze stromů, a třetí rok je

krásný, úrodný. Neumím odpovědět na tato proč, Kateřinko. Život mě však naučil, že

když je mi těžko, nemá smysl se drásat otázkou Proč já? Ta vede jen k sebelitování.

Jediná otázka, která platí, je otázka Jak z toho? Rozumíš mi? Umět najít správný postoj

k tomu, co se stalo, ať už je to cokoliv. Umět vždy znovu vykročit dobrou cestou

kupředu, i když se cesta třeba zdá velmi těžká a nepohodlná. Nezatrpknout a nelitovat

se.“64

Katce – tak jako jiným nemocným a postiženým – vadí, když je příliš litována,

svým okolím pozorována, či dokonce zkoumána. Svému blízkému kamarádovi Tondovi

se svěří: „Bojím se, abych se znova nezačala litovat. Možná by mě litovala i děcka

v oddíle, kdybych se tam objevila. Víš, Tondo, málo co je tak zlý, jako když tě lidi litují a

vidí v tobě postiženou chudinku. To jsi pak jako zakletý.“65

4.8 Krása a vzhled postiženého hrdiny

V dívčích románech ústřední hrdinky častokrát řeší, jak vypadají, zda jsou

pohledné, či ne. Touto otázkou se nikdy nemusela zabývat teenagerka Johanka

Lukášová, všichni jí totiž odmala říkali, že je krásná. Až se stala nešťastná tragédie:

maminka se po Johance ohnala za její odmlouvání a nechtěně srazila z plotny hrnec

s vařící polévkou, Johanku opařila. Johanka je znetvořená na půlce na obličeje a na

krku; postupně přivyká tíživému faktu, že je a bude ošklivá, a její sen o herectví se

vzdaluje.

Johanka prošla šokem v den, kdy na sebe v koupelně poprvé pohlédla. Udělala to

pomalu a nejdřív jen škvírou zpod semknutých víček. Teprve potom si dodala odvahy a

oči rozlepila. To, co spatřila, z ní udělalo před zrcadlem sochu. Bylo to ještě horší, než

čekala. Obličej – škraboška, škraboška na maškarní bál. A cik cak ustřižené vlasy.

Johanka přistoupila k zrcadlu ještě o krůček. Dlouhá tenká jizva vedla přes celou tvář až

na krk. „Řetízek,“ konstatovala Hedvika. Johanka se odvrátila od zrcadla. Už se do něho

64 Syrová, M.: Maliny zrají v dešti. 1. vyd. Akcent, 1998. s. 139.

65 Syrová, M.: Maliny zrají v dešti. 1. vyd. Akcent, 1998. s. 187.

- 68 -

nepodívá. Už se na sebe moc dlouho nepodívá. A stejně tu tvář bude mít neustále před

sebou.66

V nemocnici prožívá Johanka opravdová muka, velice se trápí, z tragédie obviňuje

svou matku (ani ji do nemocnice k sobě nepustí, na návštěvy dochází pouze otec),

hrdinka citlivě vnímá, jak je v nemocnici pozorována jinými pacienty; má pocit, že se jí

ostatní štítí. Už navždy se bude odlišovat od zdravých lidí, bude posuzována jako

postižená, ve společnosti bude přitahovat nechtěnou pozornost.

Johanka trpí i fyzicky, popáleniny ji velice bolí, bolestivé je i převazování, hojení

ran. V nemocnici se setkává se zdravotnickým personálem a jinými pacienty. Např. paní

doktorka Vítková Johanku příliš nechápe, považuje ji za hysterickou pacientku.

Zachránili jí přece život, ve své péči má doktorka mnohem závažnější případy, než je

ten Johančin, mohla dopadnout hůř, má si vážit života. Zdravotní sestra Hedvika je

trpělivá, starostlivá, promlouvá Johance do duše; učí ji přijmout sama sebe, mít se ráda

– i s vadami na kráse. Sama sestra Hedvika zažila nejednu tragédii (manžel jí zemřel při

přecházení silnice před očima, ona potratila a již se nikdy nevdala; k dětským pacientům

v nemocnici má až mateřský citový vztah), mluví z ní letitá zkušenost s nemocnými.

Spolubydlící Sabina (Johanka jí dala přezdívku Kropenatá, protože je pihatá) Johančino

postižení nebere tragicky, ona sama se považuje za ošklivou; na tom, jak kdo vypadá,

nezáleží, jsou důležitější věci.

Bolestný zápas svádí Johanka po příchodu z nemocnice i doma. Zde jí je oporou

mladší bratr Honzík, utěšuje ji, vtipkuje, snaží se svou sestru i matku rozveselit. Otec

píše kandidátskou práci, často nebývá doma; matka celou tragédií zestárla, zešedivěla,

pohubla; nakonec jí Johanka odpustí, pochopí, kým je opravdu milována (Viktor jí před

úrazem nadbíhal, nyní před zohavenou Johankou zbaběle utíká).

Viktor nebyl ani trochu vedle ní, on byl spíš vedle z ní, dokonce zařadil zpátečku,

chabě se usmál a zablekotal, že spěchá, protože zaspal a že se ještě určitě potkají.

Opatrně ji obešel a potom zrychlil, až za ním začal kabát vlát, jako kdyby se bál, že se

od ní nakazí, jako kdyby strašila. Viktor před ní utekl jako malý kluk! Viktor se polekal

její tváře, a protože nevěděl co říct, prchl jako zajíc před myslivcem. Johance vyhrkly

slzy.67

66 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 23.

67 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 68.

- 69 -

Ve škole si Johanky spolužáci zprvu ze soucitu nevšímají, nebaví se s ní. Třídní

učitelka k žákům promlouvá, lhostejnost je podle ní mnohdy ještě horší než posměch.

Spolužáci si musí na nastalou situaci se změněnou spolužačkou zvyknout, naučit se

toleranci a brát Johanku jako dřív.

Když pohlédla na Tomáše, sklopil oči. A Zuzka se rozpačitě usmála, vlastně jen

pohnula rty do úsměvu, a ono to nevyšlo. A Michal šeptal něco Olině a ostatní se dívali

jinam. Jenom Ivanka se držela lavice dál. Žádný si s ní o přestávce nepřišel popovídat,

žádný nechtěl vědět, jaké to bylo v nemocnici. Musela si přiznat, že ji to zaskočilo.

Předpokládala jinou reakci, bála se všetečných otázek nebo planého litování. Ráno ještě

byla zajímavá, teď je přestala zajímat. Sama sobě se divila, jak moc jí to vadí. Byla

vždycky ráda středem pozornosti, zvykla si na to stát v čele, dělalo jí to dobře. Byla

chytrá, byla pěkná. Dnes se nenašel ani jeden spolužák, který by jí nabídl sešity na

opsání. Nezachovala by se Johanka podobně, kdyby kohokoliv ze třídy potkalo něco

podobného? Nepřesvědčovala by samu sebe, že ten dotyčný o žádnou pozornost

nestojí? Jak je možné, že člověka napadají podobné myšlenky, až když ho něco

strašného potká! Lhostejnost. Jako kdyby šlo o zvláštní způsob obrany. Aby ani

chloupek toho nepříjemného nepronikl pod naši kůži.68

Nejlepší by bylo přitlouct pod práh podkůvku pro štěstí. Aby – kdykoliv z bytu

vykročí – měla aspoň trochu štěstí. Johanka má pro pojem štěstí úplně přesné přání –

aby ji lidé neokukovali. Aby jí dali pokoj.69

Třídní učitelka musí svým žákům opakovaně vysvětlit, jak se k Johance špatně

chovají. Nastíní jim, jak Johance jejich přezíravé chování ubližuje. Teprve na večírku mi

došlo, že ji úplně přehlížíte. Že se jí vyhýbáte. Protože má jinou tvář než vy všichni

ostatní. Vám je jedno, jaká je, jak se chová, jakou má povahu. Vy ji teď prostě a

dokonale ignorujete! Ono to možná vypadá na první pohled skoro stejně. Takt a

ignorantství. Takt člověka potěší. Ignorantství – to je totéž jako surová bezohlednost.

V Johančině případě. Není mi jasné, zda si vůbec uvědomujete svoje chování, nebo zda

68 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 71.

69 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 59.

- 70 -

jsou to promyšlené herdy do zad. Johanka se nikdy nechovala tak, abyste ji teď, v jejím

nezáviděníhodném stavu, museli trestat.“70

Když Johanku po úrazu spatřila spolužačka Linda, necitlivě zareagovala: „Co teď

budeš dělat, chudinko?“

To Honzu postavilo na nohy. „Ona není žádná chudinka! Ona se s tím statečně

vyrovnala!“

Linda opovržlivě ohrnula rty. „Tobě se to mluví. Kdybys vypadal jako ona…Teda,

Johanko, takhle dopadnout, asi se zabiju. Fakt.“71

Dny, které tráví doma, jsou něčím bláznivé. Je jako šnek schovaná v ulitě, bojí se

vystrčit růžky; chvíli má chuť rozbíjet porcelán a chvíli zase stočit se do klubíčka a spát,

na všechno zapomenout, vzbudit se čistá, nepopálená, pěkná, šťastná… Proč to tak

nemůže být? Proč se to muselo stát právě jí? Linda řekla, že by se zabila. Opravdu by se

zabila?72

Tato kniha je určena pro dospívající čtenáře, proto je zde nastíněna dokonce i

problematika sebevraždy jako prostředku k vyřešení problému. Hrdinka ale - i přes

všechna tápání a vnitřní nejistotu - nalezne sebedůvěru, odvahu, začne spřádat plány do

budoucna. Pochopí, že smrtí se nic nevyřeší.

Necitlivostí a nevychovaností lidí, s nimiž se Johanka setkává, je zraňována.

Především lidé, jež Johanku spatří poprvé či jen jednou, zareagují mnohdy hloupě,

neempaticky (navíc jsou příkladem i pro ostatní přihlížející, i děti).

V okamžiku, když proti ní kluk vytáhl malou pistolku a zamířil na ni, se na něho

zašklebila.

„Zastřílím tě,“ vykřikl bojovně, „seš škaredá!“

Když škaredá, tak se vším všudy. Zašklebila se ještě jednou a nabídla mu ke

koukání svoji spálenou tvář. Kluk pustil pistolku a zkrabatil bradu. Objal prudce

maminku kolem krku a spustil hlasitý pláč.

„Bojím, bojím!“

70 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 96.

71 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 60.

72 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 64.

- 71 -

Paní se obrátila, aby přísnýma očima vyzkoumala, co jejího syna tolik rozrušilo.

Ten škleb zrudlé Johance asi pořád ještě seděl ve tváři, protože se zamračila a přitiskla

plačící hlavu k sobě.

„Nemůžeš si vzít šátek?“ vyjela. „Takhle děsit malé dítě, že se nestydíš!“

Schovala hlavu mezi ramena, jak nejhlouběji uměla, a límečkem si aspoň trochu

ukryla tvář. Dusila v sobě žalostný pláč, který ji přepadl, chtělo se jí zoufale zakřičet,

uhodit toho uřvaného kluka i bezohlednou ženskou na předním sedadle. Když po

nekonečné hodině vyklopýtala z autobusu a pustila konečně k vodě všechny ty litující

pohledy, které se na ni upíraly, měla chuť stočit se do klubíčka a umřít. Je na tom hůř

než si myslela. Je na tom k zbláznění žalostně.73

Zdravotní sestra Hedvika ukáže Johance devítiletého chlapce, jehož poranil

elektrický proud, když lezl na sloup elektrického vedení. Chlapec je ve

velice zuboženém stavu, popálený po celém těle, má poruchu hybnosti a citlivosti

dolních končetin. Johanka si díky sestře Hedvice uvědomí, že na tom vůbec není špatně,

její bolest je mnohem menší. Hedvika Johančino vnímání světa již navždy změnila.

„Ukázala jsem ti ho schválně, abys dokázala rozlišit velké bolesti od malých.

Dovedu si představit, že to nemáš lehké. Tvář je na člověku to první, co padne do očí. A

místo abychom měli nemocného raději než zdravého, protože to potřebuje, instinktivně

se mu vyhýbáme. Přinejmenším. Jako kdybychom měli strach, že se od něj nakazíme.

Jsme čím dál míň citliví k bolesti druhého. A to je veliká chyba. Chybí nám cit, a když

náhodou ne, tak se za něj stydíme.“74

4.9 Zdravý a postižený člověk v intimním vztahu

To, že nemusí být pro postiženého problém začlenit se do zdravé společnosti,

ukazuje další kniha, v níž vystupuje postižený mladík Tomáš, student 5. ročníku

hudební vědy. Krásná, chytrá, všemi obletovaná Irena se zamiluje právě do něj; způsobí

tím poprask; zpočátku se lidé okolo ní domnívají, že se jedná o nějaký Irenin rozmar,

aby se odlišovala od ostatních, ale nakonec ona sama všem dokáže, že to tak není, mezi

ní a postiženým Tomášem se rozvine vztah opravdové lásky, a dokonce svůj vztah

73 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 78.

74 Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. s. 113.

- 72 -

posvětí svatbou. Láska mezi zdravými a postiženými nemá být ničím neobvyklým;

akorát by lidé, vstupující do podobných vztahů, měli racionálně zhodnotit, zda jim

postižení opravdu nebude na překážku, jaká omezení je v budoucnu čekají apod. (např.

Irena ráda lyžuje, sportuje, Tomáš s ní nebude moct, po obrně má chromé nohy – od

svých patnácti let), chce to velkou dávku trpělivosti a tolerance.

Zpočátku byla i Irena (i její nejbližší kamarádka Magda) zaskočena Tomášovým

postiženým, zvažovala, co k němu cítí, váhala, ale láska nakonec zvítězila. Na

Tomášovo postižení si musela zvyknout, tuto realitu přijmout.

Magda jen hlesla a dívala se, jak spolu mizejí ve tmě. Tomáš chodí o berlích!

Vůbec to netušila, nic nepoznala, když ho viděla sedět vedle Ireny ve studovně. Takový

krásný kluk, a o berlích! Je to možné? A Ireně to nevadí…A totéž projelo vždycky

hlavou Ireně, když v těch prvních dnech uviděla Tomáše. To je k zešílení, takový

krásný kluk, a chodí o berlích…já se z toho snad zblázním…Ze začátku se úzkostlivě

vyhýbala, aby jen pohledem zavadila o jeho berle, a zrovna tak se bála zavadit o to jen

slovíčkem.75

Po čase je Irena již ve svém chování sebejistá jako předtím, v hlavě si všechna pro a

proti zvážila. Irena se nebojí mluvit nahlas a bez obalu o Tomášově vadě, nebere to jako

neštěstí, ale jako fakt, v jejím chování není soucit ani přehnané ohledy.76

I Tomáš byl svými city zaskočen a dlouho nemohl uvěřit tomu, že by ho tak

nádherná dívka jako Irena mohla milovat. Několikrát ji od jejich vztahu odrazoval, bál

se, že bude zklamán, opuštěn. Měl pochybnosti a hodně o nich přemýšlel. „Víš, Ireno,

já ti chci říct, že když si všechno rozmyslíš, nebudu ti to mít za zlé, vůbec ne, pochopím,

že se nechceš svazovat s takovým člověkem, jako jsem já…“ odříkával, jako by si to už

předtím připravil.

„Ale já chci!“

„To se ti zdá teď. Rozmysli si to.“77

Irena si dokonce domluví na dobu, co se bude Tomáš během prázdnin léčit,

brigádu v lázních jako servírka, chce mu být nablízku. Rodiče a kamarádku Magdu

75 Pražáková, H.: Výsostné území. 2. vyd. Brno: Blok, 1989. s. 92.

76 Pražáková, H.: Výsostné území. 2. vyd. Brno: Blok, 1989. s. 99.

77 Pražáková, H.: Výsostné území. 2. vyd. Brno: Blok, 1989. s. 95.

- 73 -

musí Irena přesvědčit, že Tomáše opravdu miluje. Tomáš pro ni není prvoplánově

postižený, ale chytrý a citlivý muž, s nímž jí je dobře. Je jiný než ostatní muži, odlišnost

je jeho předností.

„Víš, do čeho se pouštíš? Tomáš nemůže chodit…“

„Chodit může, ale o berlích.“

„Právě. Budeš ho vodit na procházky? Ty lyžuješ, plaveš, hraješ košíkovou,

tancuješ – a toho všeho necháš? Jak tě to dlouho bude bavit?“

„Člověk se snad nemusí pořád jenom bavit…já vím, že je to pravda, co tady

vykládáš! Ale já to chci, a sama!“ řekla najednou skoro navztekaně. „A mimoto na to

koukáš moc povrchně. Ty vidíš jenom, co nemůže, a ono je taky moc věcí, co může a co

má navíc proti fůře jiných lidí. Má muziku…Víš, jak senzačně hraje? Když si sedne ke

klavíru, kdybys ho viděla…on to dovede prožívat, je najednou docela jiný, já na něm

v té chvíli nevidím nic než výraz obličeje…A je vůbec jiný než ostatní, než třeba naši

kluci z ročníku, dost si prožil, nebere to se mnou jen tak, nezávazně…to všechno mám

snad hodit za hlavu a najít si někoho, s kým budu hrát košíkovou? Mám ho ráda…“78

Postižení lidé nejsou jen postižení, ale jsou také lidmi se svými přednostmi, zájmy,

znalostmi, city; životy jiných (i těch zdravých) lidí mohou obohatit, něco je naučit,

ovlivnit je. Tak jako postižený Tomáš změnil Irenu.

Naopak Tomášův lékař, doktor Kopečný, s nímž se Irena otevřeně baví, klady (ale i

zápory) vztahu zdravého a postiženého člověka vidí zřetelně. Jejich vztah nechápe jako

něco převratného, fandí jim. „Vůbec si o sobě nemyslete, že děláte něco tak hrozně

výjimečného a mimořádného. Já už jsem takových případů, jako jste vy a Tomáš, viděl

dost. A víte, že tahle manželství ve většině případů vydrží? A vždycky je to pěkný vztah.

Lidi, kteří mají vážné problémy, si asi nekomplikují život těmi malichernými, snad je to

tím.“

„To je zvláštní, co mi tu říkáte. A já myslela, že mi to budete rozmlouvat, jako už

pár lidí před vámi.“79

Tomáš musí také čelit narážkám lidí kolem sebe (ale zprvu i svým vnitřním

pochybám). Především Tomášova matka není vztahu svého syna se zdravou Irenou

78 Pražáková, H.: Výsostné území. 2. vyd. Brno: Blok, 1989. s. 103.

79 Pražáková, H.: Výsostné území. 2. vyd. Brno: Blok, 1989. s. 134.

- 74 -

nakloněna. Proti matce ho popuzuje její zaujatost vůči Ireně. Stručně a jasně řečeno,

nevěří, že si ho Irena doopravdy vezme; řekla mu to hned tenkrát, když za ním hned

v červnu přijela a on jí vypravoval, jak ho sem Irena přivezla. Místo aby se radovala

s ním, řekla mu přímo své mínění. Teď už o tom v dopisech nepíše, ale Tomáš vyciťuje

její pochybnosti i nedůvěru v Ireninu stálost.80 Takovýmto postojem ztrácí Tomášova

matka jeho důvěru.

Rehabilitací v lázních se Tomášův zdravotní stav stále zlepšuje; Tomáš má navíc

silnou motivaci, poctivě se snaží, cvičí, snáší bolest, jen aby Ireně dokázal, že dokáže

chodit pouze s jednou berlí, nejenom se dvěma. Lékař ho v jeho snažení podporuje.

V budoucnu se to Tomášovi opravdu povede. „Víte, ono je to nepříjemné, chodit o těch

dvou berlích. Já na vašem místě bych se o to pokusil.“ Kdyby věc nebyla tak vážná,

přinutil by tenhle výrok Tomáše k úsměvu. To, co on a celé jeho okolí pokládá za

tragédii, to lékař označí za nepříjemnou záležitost. Chodit o berlích – pouhá

nepříjemnost? A zrovna tak jako za jeho diagnózu, i za tuto lehkost by ho s radostí

objal! Nedělat z věcí neodvratnou tragédii! Nazve se to jinak, a pouhé slovo dodá

člověku odvahu k prvnímu kroku.81

4.10 Těžké fyzické postižení hrdiny

Mnohem závažnější postižení provází od jejího narození šestnáctiletou Natálii;

prodělala mozkovou obrnu a je upoutaná na invalidní vozík. Je upoutaná doslova,

neovládá nohy, ruce stěží, nemůže se sama otočit, dojít si na záchod, ve všem je

odkázána na cizí pomoc. Její otec psychickou zátěž, kterou péče a starost o takové dítě

představuje, nezvládl a rodinu opustil; již samotné setkání s Natálií je pro něho

utrpením, za své dítě se stydí. Natálie vyrůstá s matkou (odmítla dát své dítě do ústavu),

starším bratrem Petrem a mladší sestřičkou Eliškou. Je nadprůměrně inteligentní, avšak

její fyzická stránka a špatná výslovnost (a navíc slintání) budí v lidech dojem, že je

mentálně postižená. Přesto studuje na bezbariérovém gymnáziu, píše na počítači,

komunikuje se svým okolím (např. spolužačka Kristina ani netuší, že si píše právě

s Natálií, ani by ji nenapadlo, že tak oduševnělé dopisy může psát postižená dívka, s níž

80 Pražáková, H.: Výsostné území. 2. vyd. Brno: Blok, 1989. s. 136.

81 Pražáková, H.: Výsostné území. 2. vyd. Brno: Blok, 1989. s. 138.

- 75 -

sedí v lavici). Statečná dívka se umí s životem prát, díky osobitému humoru zvládá

situace pro mnohého zdravého člověka nepředstavitelné. Zajímavé na této knize je, že je

fikcí, ale spoluautorkou je dívka, která je v podobné situaci.

Natáliin otec se s osudem své dcery nedokáže vyrovnat, trápí se, ale to je vše,

situaci dál neřeší; své bývalé manželce nepomáhá. To, že ho Natálie potřebuje, si raději

nepřipouští. Pořád se sám sebe ptá, proč se to stalo právě jim, odpověď nenachází,

rouhá se bohu. Na dceru myslel častěji než na kohokoli jiného. Vypěstoval si tabu

z jejího vzezření. Nedokázal se však ospravedlnit. Miloval ji, ale byl s ní schopný

adekvátně komunikovat jen díky počítači. Každý večer čekal její e-mail. Každý dceřin

dopis četl několikrát za sebou. Všechny si je tiskl a zakládal do desek. Ano, v dopisech

to byla přesně ta dívka, o které kdysi snil. Bystrá a chytrá, sečtělá a vtipná. Obdivoval

její znalosti, obdivoval její vytrvalost a houževnatost. Nechápal, proč zrovna takovou

bytost bůh uzavřel do tak zoufalé schránky. Trápil se, že se někdy nemohl ani pořádně

nadechnout. Natálie ho bolela jako otevřený bércový vřed. Připadal si zrazený. Nikomu

nikdy nic neudělal, a přesto musí pykat. Nechápal proč. Za co. Zlobil se na boha, že je

nespravedlivý, v některých situacích až zrůdný. Narozením Natálie se s bohem pustil do

otevřeného boje.82

Život s postiženým člověkem je náročný, někteří jedinci toto neunesou. Otec selhal,

s postižením dcery se nesmířil. V hloubi duše si uměl přiznat, že se za fyzickou stránku

Natálie stydí. Považoval to, že se Natálie narodila handicapovaná, za svou prohru, za

svoje selhání. I po dlouhodobé terapii se nedokázal zbavit pocitu, že za dceřino

postižení může on sám. Zplodil jsi zmetka – věta, kterou uslyšel kdysi v hospodě od

ožralého souseda a která mu uvízla navěky v srdci jako trn.83

Maminka Eva je mnohem statečnější; i když bylo těžké si přiznat, že se zdravotní

stav Natálie nezlepší, smířila se s tím. Naučili se společně s postižením žít (např. každou

noc musí svou dceru otočit na druhý bok, jinak by měla bolesti; zajišťování dopravy

Natálie do a ze školy – matka se musí denně uvolňovat z práce apod.).

Zjistili jsme…zjistili to. Oni, lékaři. Dá se vůbec vysvětlit, že jsem do jejích šesti let

věřila, že se „to“ spraví? Když poprvé doktoři vyslovili větu, že moje dcera prodělala

82 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 24.

83 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 49.

- 76 -

dětskou mozkovou obrnu kvůli nedostatku kyslíku na konci už tak zkráceného

těhotenství a že se kvůli ní v životě nepostaví na vlastní nohy, nevěřila jsem. Představa

invalidního vozíku v bytě mě ničila. V té době to byla hromada světlého kovu malé

nemocnice v bytě. Nechápala jsem, že by moje dcera nikdy nechodila, nikdy se sama

neoblékla, nikdy se sama nenajedla, nenapila. Že by do tří let nepromluvila a její řeč

byla nesrozumitelná. Doufala jsem, že se aspoň něco z toho podaří změnit. Ještě v jejích

šesti letech jsem čekala na zázrak.84

Natálie je na svůj věk velmi vyspělá, dokonce svou matku psychicky podporuje,

maminka se jí svěřuje (např. se svými milostnými eskapádami – většinou ji muž, jenž si

s matkou začne milenecký vztah, opustí, když zjistí, že má postižené dítě), umí se

vzájemně podržet, v rozhovoru jsou partnerkami. Maminka své děti naučila, že musí

v domácnosti pomáhat, starší syn Petr Natálku převléká, dovede ji na záchod, umí ji

nakrmit, vykoupat. Eliška je zase zvyklá Natálii, pokud matka není doma, poslouchat.

Natálie nemůže vstát, za sestrou třeba běžet, Eliška ji proto musí bez řečí poslechnout.

Někteří lidé, pokud vidí postiženou na vozíku (která navíc vypadá mentálně

opožděně), se k ní začnou chovat jako k malému dítěti – to je Natálii nepříjemné,

v šestnácti letech již není dítě.

Lidé si zafixovali, že tělesně handicapovaný člověk umí jen sedět na vozíku, a tím

pádem nic nevnímá. Jako tehdy, když jsme s bráchou kupovali Elišce školní tašku.

Bohužel se u nás zjevila prodavačka. Obrátila se ke mně a s vážnou tváří mi nabízela

ujetou krtečkovou taštičku. Nekecám. Z obrázku se na mě zubila profláklá postavička

Krtečka. S kalhotkami a kapsami. I Eliška obrátila oči v sloup. Tihle lidé to myslí dobře.

Není lehké je vyvést z omylu. Moc se o to ani nepokouším. Nerada bych se někoho

dotkla. Sice by jim to prospělo, ale bohužel na to nemám dost proříznutou pusu.85

Natálie je myšlením a cítěním stejná jako její vrstevnice, pouze má tělesné

postižení. Zdravým lidem to přijde asi hrozně divný, když mě tak vidí viset přivázanou

na vozíku, ale já jsem v duchu docela jako oni, zdravá jako řípa. Jenom ty ruce a nohy

mě neposlouchají.86

84 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 29.

85 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 44.

86 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 45.

- 77 -

Natáliiny vrstevnice (i vrstevníci) ze školy jí její úděl nijak neulehčují; baví se

bezostyšně před ní o ní (domnívají se totiž, že má i mentální handicap a neporozumí

jim), svými poznámkami postiženou hrdinku zraňují. Ani jeden člověk, který by se

Natálie zastal, se ve třídě nenajde.

„To by mě zajímalo, jak to bude zvládat ta socka z pomocky,“ pohodila Drvotová

hlavou směrem ke mně.

„Chápu, že se sem dostal ten kluk z áčka, co já vím, tak ten se vymlátil na motorce

a v hlavě to má pořádku.“

Všechny holky na mě pohlédly. Možná by se čekalo, že se z toho zhroutím, ale já

jsem na podobný výpady zvyklá…. Vím, že mi často není rozumět. Moje mluvidla jsou

totiž stejně postižená jako tělo. Když se moc soustředím na to, abych promluvila klidně

a uvolněně, můj mozek jako naschvál tělo i pusu napne. Vycházejí ze mě pak takové

pazvuky, že když se slyším ze záznamu, někdy si ani sama nerozumím.87

Hrdinka navštěvuje integrované gymnázium, kam rovněž dochází chlapec upoutaný

po úrazu na invalidní vozík (s ním se Natálie časem seznámí). Oba postižení mají

podobný osud, a přesto jiný. Spojuje je to, že se přepravují na vozíku, ale chlapec jezdí

sám, Natálie nemůže. Martin kromě nohou ovládá sám celé tělo, Natálie ne. Martina

neposuzuje okolí jako mentálně postiženého, Natálii kvůli špatně srozumitelné řeči,

slinění, zkrouceným končetinám často ano. Sami postižení vnímají svou odlišnost;

Natálie si dokonce myslí, že je na tom lépe.

Kluk z áčka se vozí sám. Tihle borci po úrazech si většinou vystačí sami, protože si

dokážou vymakat perfektní svaly. Lidem po úraze dá mnohem větší práci se s novou

situací vyrovnat, protože pro ně ten stav není přirozený.88

V tomhle mám asi srdce z kamene. Pro mě to zkrátka neštěstí není. Rána, kterou

dostalo dítě z neznámých důvodů kdysi na počátku vývoje, se nedá srovnat s tou, kterou

dostane zdravé dítě ve chvíli, kdy třeba neopatrně skočí v létě do rybníka. Vyrovnat se

s takovou změnou není jen rána pro jeho rodiče. Nikdo včetně mě si plně neuvědomuje,

že největší neštěstí je to pro dítě samé. Nápor na dětskou psychiku je v tom případě pro

dosud normálně fungujícího človíčka nepředstavitelný. Mezi mými pocity a pocity

87 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 73.

88 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 75.

- 78 -

člověka „uměle“ upoutaného na vozík je propastný rozdíl. Je rozdíl i mezi bolestí

rodičů. Uznávám, že když se matce zraní zdravé dítě tak, že skončí na vozíku, je to

tragédie. Vidět svoje dítě, které ještě před třemi hodinami vesele skotačilo, polomrtvé a

posléze odsouzené na pomoc druhých do konce života na kovovém křesle je víc než

brutální. Moji rodiče toho byli ušetřeni. Taky dostali při mém narození téměř smrtelný

zásah, který přežili jen díky velké psychické síle, ale protože mě nikdy neviděli běhat

ani mluvit, jsou na tom lépe.89

Natálie si uvědomuje, že i mezi postiženými jsou velké rozdíly v prožívání a

vnímání právě svého postižení. Právě kvůli rozdílným názorům na postižení se s

„chlapcem z áčka“ pohádali. Nechápe postižené lidi, kteří se stále litují, naříkají na

krutý osud; nechce se s takovými lidmi stýkat.

Mojí chybou určitě je, že očekávám od všech handicapovaných lidí stejný způsob

jednání, jaký prosazuji já. Měla bych se stydět, že paušalizuji. Znám hodně takových

lidí, ale občas mi nedochází, že to nemůžu chtít po všech. Na druhou stranu si myslím,

že soucit taky působí velkou bolest. Možná stejnou jako posměch anebo tvrdost.90

Natálie je se svým postižením sžitá, vyrovnaná, umí si dokonce ze svého handicapu

dělat legraci, zlehčovat ho.

Martin se pleskne do špičatých kolen. „Mě tyhle párátka pěkně serou. Tebe ne?“

„Mě ne. Mně moje zkroucený pařáty nevadí.“

„To jsi snad jediná holka na světě, který nevadí, že nemá hezký nohy.“

„Možná proto, že nikdy nebyly hezký. Nechutně se kroutí už od narození. Mám

dokonce magorskej pocit, že bych po dni „na nohou“ byla totálně hotová.“

„To si děláš srandu, ne? Takovej názor jsem od člověka na vozíku neslyšel, a to

jsem tvrdnul dva roky v Kladrubech.“

„Nevím to jistě, ale myslím si to. Mám svoje tělo prostě ráda. Tobě by se taky

ulevilo, kdyby sis ty svoje párátka zamiloval.“

„Kdo tě osvítil?“

„Máma.“

„Máma? Víš, co udělala moje máma, když se mi to stalo? Kompletně se složila.“

89 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 140.

90 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 141.

- 79 -

„Nedivím se jí. Ty jsi předtím normálně fungoval, ovšem já ne.“

„No a proč bys tedy nechtěla normálně fungovat teď?“

„Neumím si to představit, možná bych byla v extázi, ale nejspíš by mi to vzalo

všechny moje možnosti.“

„Cože?“ Martin nechápavě přijel prudce blíž, až do ní drcl. „Jaký možnosti?“

„Je to nepochopitelný, viď. Například bych už nebyla takový exot a neměla

možnost si věci vybojovávat.“

„Opakuj znovu, že ti nevadí, že nechodíš a nemůžeš se o sebe vůbec postarat!“

„Starání mi vadí, ale znovu říkám, že kvůli mámě a lidem okolo.“91

Šestileté Elišce se kvůli postižené sestře posmívali spolužáci ze třídy. Kniha

ukazuje, jak kruté umějí děti být. Natálie své sestřičce přiměřeně jejímu věku

vysvětluje, jak má postižení své starší sestry brát. A že jí samotné postižení nevadí,

prožívá život i tak naplno a je šťastná.

„Já bych se nikomu na vozíku neposmívala!“

„Protože mě znáš. Víš, jak to se mnou je. Oni ne.“

„A co ti je? Proč se nemůžeš hýbat jako ostatní lidi? Co se ti stalo?“ Vážně zvláštní.

Brebentí už od roka, a na tohle se zeptala až po tom, co měli blbý kecy malí spolužáci.

„V mozku je spousta šuplíků a ten, který mi má ovládat ruce a nohy, jde nějak

špatně otvírat.“

„Jaký šuplíky…“

„To je složitý. Biologii se budete učit až v osmičce. V mozku je miliarda nervových

vláken, který ti ovládají celý tělo. Jako když taháš za nitky a vodíš loutky.“

„A kdy se uzdravíš?“

„Myslím, že nikdy. Ale netrap se tím, mně to nevadí.“

„Ale mně to vadí…“ Pláč zesílil.

„A proč se to stalo zrovna tobě?“ Je mi jí líto, cítím, že si myslí, že mně její otázky

vadí, což vůbec tak není. Mám dokonce radost, že jí odkryju jedno tabu.

„To nevím. Ale nebul. To není žádná tragédie.“ Eliška pláče.

„Já bych chtěla, aby se to stalo tomu pitomýmu klukovi! Tomu, co sedí za mnou!“

„Eli, nešil. Takový věci neříkej. To se nedělá. Stalo se to mně a já bych to nikomu

nechtěla dát, protože to je moje.“

91 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 169.

- 80 -

„Mně to ale vadí, já nechci, abys taková byla,“ Eliška slzí.

„Proč se to stalo zrovna tobě?“ vzlyká.

Nejspíš ji nějaké nepoučené dítě vážně rozhodilo. Děti jsou bezelstně krutý, to

znám.

„Já nevím, asi proto, že jsem moc chvátala na tenhle svět. Narodila jsem se o dva

měsíce dřív.“

„A jak to, že ti nevadí, že se nemůžeš hýbat?“ Eliška si do rukávu mé noční košile

utírá nos.

„Vadí i nevadí. Když jím pizzu, která mi moc chutná, a asistentka, která mě zrovna

krmí, řekne, že jsem toho snědla moc, že budu tlustá, to víš, že se mi to nelíbí, to by se

nelíbilo nikomu. V tu chvíli bych se moc a moc chtěla najíst sama. Ale když z vozíku

promluvím třeba anglicky, přestože mi z pusy tečou provazy slin a nevypadám na to, že

bych vůbec uměla číst a psát, tak mám docela příjemný pocit. Nevím, jestli mi rozumíš.

Ale ve skutečnosti mi to, že jsem na vozíku, asi nevadí.“92

Natáliina maminka má problém najít pro Natálii asistentku; na inzerát se nakonec

jedna přihlásí – Leila, jež má psychické problémy. Obě dívky k sobě najdou cestu a

jedna druhé pomáhá, Leila Natálii fyzicky, Natálie Leile psychicky. Jsou k sobě

otevřené, upřímné. Baví se spolu i o hlubších tématech, např. o bohu, postižení,

psychických závislostech. V porovnání Natáliina a Leilina života je na tom Natálie

mnohem hůř, přesto to tak necítí, nezmítá se v takových psychických zmatcích jako

Leila, není tak nešťastná jako ona.

„O bohu nepochybuju, ale na osud nevěřím.“

„A víš, co dělám já?“ Leila si povzdychla. „Děsně bohu nadávám.“

„Chápu, ale tím si nepomůžeš.“

„Jak to, že mu nenadáváš za to, že ses narodila…dejme tomu postižená. Já vím, že

je to hnusný slovo, ale jiný mě nenapadá,“ dodává rychle.

„Možná trochu líp zní handicapovaná,“ pomůžu jí s úsměvem. „Ale mně to první

slovo nevadí. Klidně ho používej.“

„To je neuvěřitelný. Ty snášíš svůj zkaženej život prostě líp než já.“ Leila sklopí

hlavu.

92 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 87.

- 81 -

„Ale já nemám zkaženej život.“93

Leila se učí Natálii asistovat; některé úkony, které jsou pro zdravého člověka

naprosto normální, běžné, pro postiženou Natálii takové nejsou; Leila jí musí téměř se

vším pomáhat. Natálie se umí vžít do pocitů těch, kteří se o ni starají, není jí lhostejné,

co lidé kolem ní cítí.

„Najíme se společně, ne?“

„Klidně.“

Konečně se mnou po několika manévrech přistála u stolu. Musím se usmívat. Podle

toho, jak mi připravila nůž a vidličku, je jasný, že o krmení má mylný představy. Moje

ruce absolutně nejsou schopný uchopit příbor, natož ho používat. Jako by si toho všimla

až teď.

„Můžeš mě krmit třeba lžicí.“

Leila konečně usedla. Snažím se, ale polykání mi dělá prostě problémy. Sliny s kaší

z brokolice mi tečou po bradě, vůbec se těm, co vedle mě nedokážou jíst, nedivím. Leila

statečně polyká.

„V batohu mám na vozíku kapesníky,“ poradím jí.

Po chvíli se soustředí jenom na mě a svůj talíř odstrčí nenápadně stranou. Je znát, že

nemá děti. Krmení jí moc nejde.

„Nepřinesla bys mi vodu? Někde v kuchyni mezi příbory najdeš brčka.“

Tyhle situace, kdy se stávám batoletem, nemusím, i když stud jsem odbourala už

dávno. Nestydím se za to, jak neobratně do sebe jídlo soukám, ale za to, jak pomoct

lidem, který mě krmí, aby se neostýchali oni. Je mi jich líto, zvláště těch, co to dělají

poprvé.“94

4.11 Lehké postižení hrdiny

Pro děti a teenagery může mít postižení různou podobu; handicapem může být

především to, čím se hrdina odlišuje od ostatních, od běžného průměru. Může to být

např. neschopnost normálně mluvit; koktání pro dívku, která přichází do nové školy.

Hrdinka se velmi trápí, stydí, vyhýbá se situacím, v nichž je její vada okamžitě

93 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 195.

94 Braunová, P., Payerová, L.: Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007. s. 260.

- 82 -

rozpoznatelná. Pro někoho je to malá nedostatečnost, pro jiného velký handicap, kvůli

kterému se hrdina není schopen začlenit do běžné společnosti.

Jen aby se mě učitel na nic neptal, přála si Jesika. Ať na mě, proboha, už přestane

mluvit! Znovu kývla, že rozuměla. Rty měla pevně semknuté. A nikdo ve třídě netušil,

že za semknutými rty křečovitě zatíná zuby. Jen nic neříkat, myslila si. Pokud to jde, jen

mlčet. Jesika totiž koktala. Když potkala nové lidi, když si jí někdo všímal, když se

stalo něco nepředvídatelného, nedokázala ze sebe vypravit kloudného slova. Copak ve

staré škole, tam byla zvyklá, tam už skoro ani nekoktala. Ale když tatínek dostal místo

jinde, nemohla říct: Neber to kvůli mně! Ať se nemusíme stěhovat. Ať nemusím do

nové školy, kde zas začnu koktat. Všichni se na mě budou dívat, slova mi budou číst ze

rtů a za mě budou dokončovat věty.95

Jesika si v novém prostředí najde kamarády, kteří její vadu tolerují a nevysmívají se

jí. I s touto vadou ji mají přátelé a blízcí rádi.

4.12 Postižený hrdina na začátku 20. století

Snad každý člověk, jenž se alespoň trochu zajímá o literaturu, na otázku, zda zná

nějakou knihu s postiženým hrdinou, zodpoví, že ví o knize Už zase skáču přes kaluže.

Román se stal známým i díky působivé filmové adaptaci Karla Kachyni z roku 1970.

Tento filmový příběh je přenesen do jiné doby i odlišného prostředí, ale neztratil své

humanistické poslání. Knihu Alana Marshalla jsem si k analýze vybral právě pro svou

popularitu i známost mezi širokou veřejností; zároveň tato kniha zastupuje všechny

nečetné knihy o postižení, které se na počátku minulého století objevily. Je to jedna

z vůbec prvních knih, které se věnují tematice postižení. Navíc postižení zde nevyznívá

nijak tragicky.

Brzy po tom, co jsem začal chodit do školy, dostal jsem dětskou obrnu. Epidemie

vypukla nedlouho po roce 1900 ve Viktorii a teď se z hustěji osídlených oblastí šířila na

venkov a kosila děti na osamělých farmách i hluboko v buši. Já byl jedinou obětí v celé

Turalle a široko daleko mluvili lidé s hrůzou o mé nemoci. Slovo obrna spojovali se

slabomyslností a nejeden farmář zarazil bryčku, vyklonil se až nad kola, aby si

95 Diekmannová, M.: Annejet má problémy. 1. vyd. Praha: Mír, 1978. s. 20.

- 83 -

popovídal se známým, jak ho tak potkal na silnici a vyptával se: „A nevíte, jestli se mu

to nevrazilo i na mozek?“96

Takto popisuje autor, jak onemocněl na počátku 20. století, kdy ještě mezi lidmi

nebyla téměř žádná znalost o obrně, ani lékaři si s léčbou mnohdy nevěděli rady. Lidé

věřili fámám, překrucovali fakta a vymýšleli si neuvěřitelné historky, jak lze

onemocnět. Kniha je autorovou biografií z doby, kdy byl školou povinný. Když se

nemoc zhoršovala, byl odvezen do nemocnice, kde strávil několik měsíců. Na tamní

prostředí si rychle zvykl, seznámil se s lékaři, sestřičkami a jinými dětskými i

dospělými pacienty. Svou nemoc nebere jako něco tragického, prostě ji musí prožít,

nehází vinu na nikoho jiného, nelituje se. Naopak v nemocnici si připadá výjimečný,

důležitý.

„Je to příšerná nemoc,“ řekl pacient. „To tedy je. Příšerná nemoc.“

Připadal jsem si po téhle poznámce náramně důležitý a hned jsem si oblíbil muže,

který ji pronesl. Neviděl jsem na své chorobě nic vážného, jen dočasné onemocnění, a

ve dnech, které jsem pak strávil v nemocnici, jsem přijímal chvíle bolesti s odporem a

s hněvem, který se rychle měnil v zoufalství, jestliže bolest trvala dlouho. Jakmile však

pominula, brzy jsem na ni zapomněl. Nevydržel jsem být dlouho smutný. Kolem mne

toho bylo tolik zajímavého.

Vždycky mě příjemně překvapovalo, jak působí má nemoc na dospělé, kteří

postávají u mého lůžka, smutně na mě shlížejí a myslí si, jaká mne to stihla strašlivá

pohroma. Připadal jsem si pak velice důležitý a dělalo mi to dobře.97

V nemocnici podstoupí malý hrdina operaci, po níž má nesmírné bolesti; mnohdy

takové, že by si přál raději umřít. Ale jakmile bolesti ustoupí, opět se navrací jeho

optimismus a dobrá nálada, kterou mnozí pacienti nechápou. Svůj zápas hrdina

nevzdává; jeho vůle uzdravit se a plnohodnotně žít, je obdivuhodná.

Týden po operaci mne opustil vzdor, který mi dával sílu snášet všechnu tu bolest, a

zmocnilo se mne zoufalství. Už mi ani nepomáhal strach, že budu vypadat jako malé

dítě. Začal jsem plakat stále častěji. Tiše jsem plakal a široce otevřenýma očima,

96 Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. s. 8.

97 Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. s. 21.

- 84 -

zalitýma slzami, jsem se díval na bílý strop nad sebou. Přál jsem si být mrtev a ve smrti

jsem už neviděl děsivou ztrátu života, ale spánek bez bolesti.

Znovu a znovu jsem si v duchu v jakémsi trhaném rytmu opakoval: „Chtěl bych být

mrtvý, chtěl bych být mrtvý, chtěl bych být mrtvý.“

Za několik dní jsem objevil, že když trhám v rytmu těchto slov hlavou ze strany na

stranu, otupí mě to a bolest už tolik necítím. Házel jsem hlavou a oči nechal otevřené, až

se nade mnou bílý strop rychle zamlžil a lůžko, na němž jsem ležel, se vzneslo na

křídlech a kamsi uletělo.98

Alan bere jako samozřejmost, že bude chodit, uzdraví se, nepovažuje se za nějakého

chudáčka. Nechápe, proč ho někteří dospělí označují za mrzáčka; chce jim, sobě i

kamarádům dokázat, že je stejný jako ostatní zdravé děti. Mnozí ho tak opravdu berou,

především pak dětští kamarádi.

Slovo mrzák snad pro mne mohlo vyjadřovat neduh některých nešťastných lidí, ale

nikdy jsem je nevztahoval na sebe. Slýchal jsem však tak často, že mi lidé říkají

mrzáček, až jsem si nakonec musel přiznat, že platí i pro mne. Ale pevně jsem věřil, že i

když mnoha lidem dovede takový osud způsobit velké hoře, já si ze svého zmrzačení

nic dělat nebudu.

Zmrzačené dítě si neuvědomuje, jak je postiženo, má-li obě nohy vyřazené. Často

mu nemohoucí nohy vadí, nebo ho i rozzlobí, ale pevně věří, že mu nikdy nebudou

bránit, aby dělalo, co chce, nebo aby se stalo, čím se chce stát. A začíná-li se na ně dívat

jako na svoje neštěstí, pak jenom proto, že mu to někdo řekl.

Děti nedělají nejmenší rozdíl mezi svým chromým druhem a kamarádem, který má

obě nohy zdravé. Klidně řeknou chlapci, který chodí o berlích, aby jim někam zaběhl, a

hubují, když mu to dlouho trvá. Dítě se za chromou nohu nestydí, teprve když se naučí

chápat pohledy dospělých, kteří nedovedou skrýt své pocity, začne se takovým lidem

vyhýbat. A kupodivu, s neskrývaným odporem se dovedou podívat jen ti, kdo sami mají

neduživé tělo a jsou si vědomi jakési tělesné méněcennosti, nikdy však lidé silní a

zdraví. Silní a zdraví se zmrzačeného člověka nehrozí, jeho neduh jim je příliš vzdálený.

Jen ti, jimž hrozí bezmocnost, se zachvějí strachy, když se setkají se svým osudem u

druhého.

98 Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. s. 68.

- 85 -

Děti si dovedou docela bez zábrany povídat o chromé noze či o zmrzačené ruce.

„Pojď se podívat, jakou má Alan legrační nohu. Víš, že si ji může hodit za krk?“99

Autor nabádá čtenáře, aby se k postiženým lidem chovali normálně, jako ke

komukoli jinému, bez zvláštních ohledů. Např. paní Carmichaelovou (maminka

Alanova kamaráda Jožky) měl Alan opravdu rád.

Mých berlí jako by si nikdy ani nevšimla. Za celá léta, co jsem ji znal, se o nich ani

jedinkrát nezmínila. Nikdy o ně ani pohledem nezavadila, ani si neprohlížela mé nohy

nebo záda. Dívala se mi vždycky do obličeje. Mluvila se mnou, jako by si vůbec

neuvědomovala, že nemohu běhat jako ostatní chlapci. „Zaběhni dolů pro Jožku,“ řekla

mi třeba.100

Kamarád Jožka věděl moc dobře, jak se má k Alanovi chovat, co právě potřebuje.

Spojovalo je opravdové přátelství, mít takového přítele je velké štěstí a pro postiženého

důležité.

Při našich procházkách jsem každou chvíli upadl a Jožka se naučil přijímat to

filosoficky. Když jsem se svalil na obličej, skácel jsem se na bok, nebo se natáhl na

záda, posadil se Jožka na zem a vykládal dál, protože dobře věděl, že zůstanu chvilku

ležet, jak jsem upadl.

Byl jsem skoro pořád unaven, a když jsem upadl a natáhl se na zemi, měl jsem

aspoň záminku, abych si odpočinul. Nikdy jsme se ani nezmínili o tom, že jsem upadl.

Nepřipadalo nám to nijak důležité. Patřilo to už k mé chůzi. „Mrtvej nejseš a to je

hlavní,“ poznamenal jednou Jožka, když jsme spolu mluvili o mých pádech.

Když jsem upadl špatně, Jožka se taky posadil a čekal. Nikdy mi neutíkal na

pomoc, dokud jsem ho nezavolal – takové chyby by se byl nedopustil. Seděl v trávě, a

když jsem se svíjel bolestí, jen se po mně podíval a poznamenal: „Je to ale mizérie!“101

Alan žije v rodině plné lásky, má hezké vztahy se svými rodiči i se dvěma sestrami.

Chodí do školy, kde je pro spolužáky rovnocenným partnerem (např. i ve sporech a

bitkách, soutěžích, hrách apod.). Chodí o berlích, nebo se pohybuje na vozíku. Miluje

přírodu, obzvlášť koně, chtěl by být jejich krotitelem – jako jeho táta, jehož obdivuje;

99 Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. s. 86.

100 Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. s. 135.

101 Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. s. 144.

- 86 -

ale i otec obdivuje svého syna, je pyšný na jeho pokroky a nakonec i na synovu odvahu

a odhodlání jezdit na koni.

Alan se ovšem setkává i s neslušným chováním, které je směřováno na jeho osobu a

jeho postižení. Naštěstí umí narážky necitlivých lidí odrazit a nepřipouštět si je, netrápí

ho to.

Muži se mnou většinou mluvili přezíravě, jak se ostatně chovají k dětem vůbec.

Když se však stalo, že nás poslouchal někdo dospělý, měli náramnou radost, když ho

mohli na můj účet trochu rozesmát. Ne snad, že by mi chtěli ublížit, ale byl jsem tak

bezelstný, že je lákalo, aby si se mnou trochu zašpásovali.

„Tak co, Alane, už jezdíš na divokých koních?“ ptali se mne třeba a já bral jejich

otázku vážně, protože jsem se viděl docela jinak, než viděli oni mne.

„Ještě ne,“ odpovídal jsem. „Ale už brzy budu.“

Chlapíkovi, který se mne vyptával, přišla má odpověď náramně k smíchu a rozhlédl

se po svých přátelích, aby z té legrace taky něco měli.

„Slyšeli jste ho? Prý bude jezdit příští týden na divokém koni!“102

Jsou chvíle, kdy i Alanovi bývá smutno, o svém postižení přemýšlí, zlobí se na

sebe, když něco nedokáže. Bojuje sám se sebou, se svými slabostmi, dokonce si

vymyslel Druhého chlapce – své slabší já. Naštěstí ta silnější část v něm vždy zvítězí.

Zlobil jsem se na Druhého chlapce. Druhý chlapec se ode mne nikdy ani na krok

nehnul. Byl mým stínem – slabý hoch, který si pořád jen naříkal, bál se a byl úzkostlivě

opatrný, ustavičně na mne naléhal, abych na něj bral ohledy, a věčně se snažil omezovat

nesvými sobeckými zájmy. Pohrdal jsem jím, ale pořád jsem se na něj musel ohlížet.

Kdykoliv jsem se o něčem rozhodoval, oprošťoval jsem se od jeho vlivu. Když jsem ho

nemohl přesvědčit, pohádal jsem se s ním, zlostně jsem ho odstrčil a šel jsem si po

svých. On nosil mé tělo a chodil o berlích, a já od něj odcházel na nohách silných jako

stromy.103

102 Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. s. 185.

103 Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. s. 155.

- 87 -

4.13 Postižený hrdina v pohádce

Snad nejznámější pohádkou pro malé čtenáře, v níž je hlavní postavou tělesně

postižený hrdina, je Statečný cínový vojáček. Kdysi bylo ulito dvacet pět vojáčků, ale

na posledního z nich již nezbylo dost cínu, proto má jen jednu nohu. Stojí ale právě tak

pevně na jedné noze jako ti ostatní na dvou. Ve stejném pokoji byla umístěna i krásná

papírová panenka-tanečnice, která tančila také na jedné noze, druhou nohu zvedala

vysoko do vzduchu. Nejenom stání pouze na jedné noze je spojovalo. Cínový vojáček

se do krásné tanečnice zamiloval, ona si jeho náklonnosti všimla a vzájemně se na sebe

se zalíbením dívali. I krásná dívka se přece může zamilovat do chlapce, který není

dokonalý. Cínový vojáček vypadl z okna z třetího poschodí, nyní začala jeho

dobrodružná cesta zpět k tanečnici (plavba v papírové loďce do kanálu, pronásledování

krysou, tonutí v řece, spolknutí rybou; v útrobách ryby vojáček doputoval nazpět ke své

lásce).

Bohužel chlapec, který cínového vojáčka dostal, si hračky nevážil, zřejmě mu

vadila vojáčkova nedostatečnost, jedna noha; hodil vojáčka – i přes jeho statečnost – do

ohně. Za ním do ohně dopadla i tanečnice; oba společně uhořeli. Z cínového vojáčka

zbylo malé cínové srdíčko. Kvůli hloupému chlapci, který si neuměl vážit statečného,

milujícího a citlivého, avšak tělesně nedokonalého hrdiny, nedošla jejich láska naplnění.

I takovýchto hrdinů by si lidé měli vážit, nejen těch krásných, dokonalých a mnohdy

prázdných; není důležité to, jak člověk vypadá, ale jaký je. I nedokonalý, postižený má

právo na lásku.

Postižený hrdina miluje celým svým srdcem, a když umírá, nemyslí na sebe, ale na

svou milovanou. Cínový vojáček stál jasně osvětlen a cítil strašlivé horko. Ale zdali to

bylo opravdovým ohněm, či láskou, to nevěděl. Barvy s něho pustily nadobro; zdali se

mu to stalo na cestě či zda to způsobila bolest, také nikdo nedovedl říci. Díval se na

malou panenku, ona se dívala na něj a on cítil, že se roztavuje. Ale ještě stál statečně se

zbraní v ruce.104

104 Andersen, H. Ch.: Pohádky. 5. vyd. Praha: Albatros, 1981. s. 93.

- 88 -

4.14 Postižený hrdina jako protiklad zdravého

Intelektuálně založená, tělesně postižená Milada a sebevědomý sportovec David

jsou naprostými protiklady; sice jsou oba teenageři, ale mají jiné hodnoty, baví je

odlišné věci, jinak tráví volný čas; přesto tito dva k sobě najdou – po mnohých

peripetiích – cestu a jejich vztah přeroste v lásku. Jejich rodiče (vdovec Petr a

rozvedená Milka) se do sebe zamilují, sestěhují se dohromady, vytvoří (ještě

s Davidovou sestrou Kamčou) jednu rodinu; zprvu Milčiným dětem trvá, než se

s Miladiným postižením sžijí, než objeví její přednosti a klady. Nejdříve Miladu

posuzují jen podle zevnějšku a toho, že nemůže normálně chodit, ale až ji poznají blíže,

objeví Miladiny hodnoty.

Když David Miladu poprvé uviděl, byl zděšen, označil ji za mrzáka. Někoho

takového do rodiny nechtěl; diví se, že tato skutečnost matce nevadí. Poslední je ta

holka! Přibližně ve stejnou chvíli, kdy pokládám prázdnou sklenici zpátky na stůl,

zahlédl jsem, jak si obléká bundu. Rukou potom sáhla za židli a vylovila odtud kovovou

hůl, jakou používají invalidé. Zaklínila loket do úchytky z umělé hmoty, stiskla držadlo,

opřela se o ni, namáhavě vstala a kývavým, zcela nepřirozeným krokem směřovala na

chodník. Dívám se za ní a s úžasem si uvědomuji, že nechodí normálně. Jak jde,

připomíná postřeleného ptáka, který nedokáže vzlétnout. Ta holka je mrzák.105

I Davidova mladší sestra Kamča je proti Miladě, kulhání jí vadí. Aniž by Miladu

sourozenci poznali, kvůli jejímu postižení ji odsoudí.

„Ona kulhá!“ zvolá Kamča.

„Fakt, mami, pajdá, pokud sis nevšimla,“ potvrzuji sestřin postřeh. Po dlouhé době

jsme zase spojenci.

„No a co? Miládka přece nemůže za to, že je pohybově postižená!“

Křečovitě se zachechtám. „Pohybově postižená? Je mrzák, abys věděla!“

„Může snad za to?“

„To nevím. Jenom mi není jasná jedna věc. Když už ses rozhodla, že se znovu vdáš,

vysvětli nám laskavě, proč si chceš brát chlápka, který má nemocné dítě? Proč se o tu

holku například nestará její máma?“

105 Rudolf, S.: Blíženci. 1. vyd. Dialog, 1992. s. 11.

- 89 -

„Petr je vdovec, žena mu před časem zemřela.“ „Hm…, takže ty budeš těm dvěma

dělat služku.“

„Nebuď sobec, Davide!“ okřikne mě. „Petra si chci vzít, protože ho mám ráda.“

„I s tou holkou?“

„Ano, i s Miládkou. Nebo se jí má, podle tebe, nejdřív zbavit? Co bys mu

doporučoval? Aby ji zabil? Nebo utopil?“106

Milada byla ráda, že si otec našel partnerku, jeho zamilovanost ji těší, ale diví se

Milce, že si chce tátu i s postiženou dcerou vzít. Táta je bezvadný chlap, má totiž smysl

pro humor a život bere z té veselejší stránky, jinak by se totiž zbláznil; neumím si

vysvětlit, že si ta paní zatím neuvědomuje, jaký balvan jí do manželství přivalí. Táta

nemůže žít normálně, jak žijí jiní otcové. Má totiž mne!107

Všichni postižení hrdinové a členové jejich rodiny se setkávají s posměchem, lítostí,

soucitem. Někteří lidé umí být velice krutí, dělají rychlé soudy; vědí, jak by se správně

– v obdobné situaci - zachovali oni. Např. David nechtěně vyslechl rozhovor dvou

sousedek:

„Řekněte sama, co je to za ženskou, když si ke svejm dvěma dětem vezme ještě

chlapa s invalidní holkou?“

„Paní, já vám teda něco povím! Já mít dítě – mrzáka, tak se vám snad oběsím! No

řekněte sama: jakej to je potom život?“

„Podle mne, když se takový nedostatečný dítě narodí, hned mu mají dát doktoři

injekci, a byl by konec trápení. Měli by dobře rodiče i to děcko, no nemám pravdu?“108

Ve škole se Miladě spolužáci posmívají, dali jí přezdívku Pacička (kvůli tomu, že

nosí ohnutou levou ruku), David jí přirovnává k postřelenému ptáku, k Miladě se ve

škole nehlásí, před vrstevníky ji nebrání; dělá, že zesměšňující narážky neslyší. Milada

vše klidně přijímá, nežaluje, nestěžuje si, i když ji chování spolužáků (a především

Davida) bolí. Milada působí vyrovnaným dojmem, je silná osobnost, život ji naučil se

s podobným chováním lidí umět vyrovnat. Maminka s Davidem o nevhodném chování

106 Rudolf, S.: Blíženci. 1. vyd. Dialog, 1992. s. 17.

107 Rudolf, S.: Blíženci. 1. vyd. Dialog, 1992. s. 12.

108 Rudolf, S.: Blíženci. 1. vyd. Dialog, 1992. s. 47.

- 90 -

vůči Miladě mluví, ukazuje mu Miladu v jiném světle, nejen jako postiženou; David se

postupně proměňuje.

Po událostech, ve kterých Milada projeví svou rozvahu, intelekt (např. odhalení

zloděje Davidovy sbírky autíček) i nadšení pro Davidovy koníčky (sestrojení

dalekohledu), oba zjistí, kolik toho mají společného, a že je jim spolu dobře. Nyní i

David Miladu obdivuje a váží si jí. Postižení najednou ztrácí na významu.

4.15 Postižený hrdina cestovatel

O tom, že postižený hrdina může dokázat stejné věci jako hrdina zdravý, přesvědčí

starší dětské a dospělé čtenáře cestopisná kniha Na vozíku na rovníku. Kniha vypráví o

naplnění cestovatelského snu Jirky, šestnáctiletého chlapce upoutaného na invalidní

vozík. Jirka procestuje se svými rodiči např. ostrov Bonaire v Karibském moři, čtenář se

dozví o běžném životě v Ekvádoru, amazonské džungli, na Galapágách; kniha čtenáře

obohatí o nové poznatky, znalosti, humorné příběhy. Je to kniha inspirovaná vlastními

zážitky, dojmy, zkušenostmi z cest.

Jirkův vozík se dostal na mnohdy těžce dostupná místa i pro zdravé jedince, ve

většině zemí lidé Jirkovým rodičům pomáhali, obdivovali jejich odvahu s vozíčkářem

cestovat, podporovali je.

Náš průvodce Franklin se velmi zajímá o nás a smysl naší cesty. Neustále souhlasně

a chápavě pokyvuje hlavou a dává nám najevo velký obdiv. Ještě nikdy neměl ve své

výpravě vozíčkáře. Úplně jednoduché to prý na dnešní plavbě mít nebudeme, ale slibuje

nám maximální pomoc a zdá se, že ho překonávání problémů těší. Takový optimistický

přístup nás nadchl a už teď ho máme rádi.109

Na cestě musí Jirka se svými rodiči překonat množství překážek, mnohdy

způsobených invalidním vozíkem; ale vše společnými silami (často i za pomoci dalších

ochotných lidí) zvládnou; Jirka navíc nikdy neztrácí svůj optimismus, veselou náladu a

svoji odvahu. Kniha je psána Jirkovým tatínkem.

Rozpačitě pozoruji manévry člunu a mám docela obavu, jak to bude s vozíkem.

Manipulace s ním je pro neznalé lidi problém, a navíc nemá Jirka vůbec žádnou sílu,

stačí jen trošku vozík nahnout a vypadne z něj do moře! „Nenecháme Jirku raději na

109 Mára, J.: Na vozíku na rovníku. 1. vyd. Přerov: Vyd. Jiří Mára, 2008. s. 144.

- 91 -

lodi?“ obává se maminka s hrůzou v očích. „V žádném případě,“ ohrazuje se Jirka. „To

jsme ho mohli nechat rovnou doma,“ protestuji a současně přemýšlím, jak syna co

nejbezpečněji dopravit na pevninu.

Člun se vrací a s ním i problém, jak přeložit nejvzácnější náklad. „Chceš

potápěčskou výbavu?“ ptám se syna s trochu ztuhlým úsměvem. „My to přece

zvládnem,“ odpovídá Jirka s obvyklou odvahou.110

Při pohledu na desítky šnorchlujících turistů vybízím Jirku, aby to šel zkusit taky.

„Podívej, jak jsou nadšení,“ snažím se argumentovat. „Já už tohle nezvládnu,“ odpovídá

syn smutně. Tahle krátká věta mě hluboce zasáhne. Přestože si Jirka nikdy na svůj osud

nestěžoval, teď snad poprvé cítím obrovskou lítost nad krutostí života, který

poznamenala nemoc. Dřív plaval a šnorchloval sám, a teď se i ve vodě pohybuje pouze

za pomoci někoho z blízkých. Do moře se bojí, i když jsme u něj. Jeho svaly ztrácejí

sílu a tělo mu neumožňuje prakticky žádný pohyb. Náhodná mořská vlna, sůl v očích

nebo hlt slané vody by mohly z obyčejného povalování dvacet metrů od břehu udělat

nepříjemný a třeba i nebezpečný zážitek. 111 Jirka nakonec s pomocí obou rodičů

potápění pod hladinu zvládne. Důležité je, aby si členové rodiny důvěřovali, vzájemně

se podporovali, pak dokážou téměř nemožné. Jirka má štěstí, že má tak milující a

odvážné rodiče.

Jirka, i přes své postižení, různé nepříjemné události vtipně glosuje, svůj úděl

vozíčkáře nedramatizuje, nestěžuje si. Jirkova rodina – i přes své skromné poměry –

procestovala zajímavý kus země; ukazuje zdravým i nemocným, že i na invalidním

vozíku se dají dělat velké věci, postižení není v cestování a poznávání nového žádnou

překážkou.

Jsme tady, abychom naplnili Jirkův i náš životní sen a současně chceme znovu

nahlas říct, že lidé s těžkým zdravotním hendikepem nejsou odepsaní.112

110 Mára, J.: Na vozíku na rovníku. 1. vyd. Přerov: Vyd. Jiří Mára, 2008. s. 145.

111 Mára, J.: Na vozíku na rovníku. 1. vyd. Přerov: Vyd. Jiří Mára, 2008. s. 148.

112 Mára, J.: Na vozíku na rovníku. 1. vyd. Přerov: Vyd. Jiří Mára, 2008. s. 25.

- 92 -

4.16 Shrnutí dětských knih s tělesně postiženým hrdinou

Celkově jsem analyzoval 19 knih s tělesně postiženým hrdinou. Dospěl jsem

k těmto závěrům:

Větší část postižených hrdinů tvoří dívky (11), menší část chlapci (8).

Věk hrdinů je různý – od kojeneckého věku, přes mladší a starší školní věk, až po

adolescenci a ranou dospělost. Typická věková skupina pro postiženého hrdinu není.

Vnitřní svět hrdinů bývá podrobně vykreslen. Z hrdinova chování, jednání a

promluv si čtenář jednoduše udělá obrázek charakteru hrdiny. Nějaká opakující se

paralela mezi jednotlivými hrdiny neexistuje, hrdinův charakter je pokaždé jiný.

Ze všech analyzovaných knih vyplývá přání, aby byli postižení lidé bráni jako

ostatní. Postižení není vlastnost, ale stav. Jsou to lidé stejně myslící a milující jako

jejich zdraví spoluobčané.

Postižený hrdina navazuje vztahy s jinými lidmi – především kamarádské s

vrstevníky, v jednom případě to byl i vztah sexuální. Vrstevníci jsou pro hrdinu velmi

důležití; přijetí či nepřijetí mezi ně je pro postiženého zásadní; postižený člověk chce

někam patřit. U zdravých jedinců je tomu podobně.

Vztahy hrdiny s jinými postiženými nejsou v knihách vůbec řešeny (pouze

v jednom případě – postižený hrdina pomůže jiné postižené dívce a stanou se

kamarády), zdá se, že pro postižené je přátelství zdravých lidí důležitější než přátelství

postižených mezi sebou.

Pokud nemá postižený hrdina blízké kamarády, nahrazují mu je zvířata (kůň, rybka,

papoušek, kočka, delfín); zvířata pomáhají hrdinovi se s postižením vyrovnat. Hrdina

bývá osamělý.

Model hrdinovy rodiny je variabilní. Hrdina nachází v rodině lásku, podporu, ale i

podceňování, dokonce v jednom případě se rodiče stydí za své postižené dítě.

V knihách jsou popisována lehčí postižení (epilepsie, kulhání), ale i postižení

závažného charakteru (kvadruplegie). Závažnější typ postižení se objevuje v knihách

určených starším dětským čtenářům.

Ve všech knihách prochází postižený hrdina duševním vývojem; jeho chápání sebe

sama i okolního světa je na konci knihy jiné než na začátku. Obvykle kniha končí

smírem, vyrovnáním se.

Vzhled hrdiny je řešen v knihách určeným dívkám, v dívčích románech. U ostatních

knih vzhled hrdiny není důležitý.

- 93 -

Postižený hrdina je pro své okolí nápadný, musí se s tímto faktem vyrovnat. Tento

motiv se opakuje u většiny knih.

Knihy určené nejmladším čtenářům často popisují nemocniční prostředí, malý

hrdina mu musí přivyknout. Čtenář je obeznámen i se základními odbornými

lékařskými termíny.

Ve dvou případech knih jsou v příbězích pohádkové prvky (kouzla, oživlé věci,

mluvící zvířata).

- 94 -

5 Mentální postižení

Aktuálním tématem, jemuž se literatura pro děti mládež dlouho vyhýbala, se stává

mentální postižení – ať už přímo dětského hrdiny, či někoho mu blízkého. Uvedená

problematika je pro dětského čtenáře něčím novým, je často opředená zkreslenými

představami, předsudky, neznalostí; proto vyžaduje velmi citlivý přístup.

Analyzuji tři dětské knihy, dvě se zabývají Downovým syndromem, jedna

Alzheimerovou chorobou. Knihy popisující Downův syndrom jsou naprosto odlišné,

v první z nich vyrůstá postižený chlapec v milující rodině. Ve druhé knize je postižení

chápáno jako tragédie, s níž se nelze lehce vyrovnat.

5.1 Downův syndrom

5.1.1 Downův syndrom ve vyrovnané rodině

Hrdinkou knihy určené pro děti od osmi let je zdravá desetiletá dívka Michala, jež

má nemocného bratříčka Martina s Downovým syndromem. Celý příběh Martinovy

nemoci i příběh svůj, který je s bráškovým svázán, vypráví. Pro Michalu je těžké najít si

v místě nového bydliště kamarády, vrstevníci neznalí mentálního postižení se jí kvůli

postiženému Martinovi posmívají. Ona ani Martin nikomu nic zlého neudělali, přesto

jsou terčem posměchu.

Celá rodina se musela s Martinovým postižením vyrovnat, naučit se s ním žít.

Především maminka se dlouho trápila; ale obě své děti (zdravou Michalu a nemocného

Martina) miluje stejně, jen Martinovi musí přirozeně věnovat více času. Můj bratr není

jako jiné děti. Někdy mě to strašně mrzí. Já jsem se na něj tak těšila! Tatínek mi řekl, že

mám bratříčka, ale že je nemocný a že se budeme o něj muset starat víc, než se o

miminka starají jiní lidé. Bylo mi to jedno. Hlavně že mám brášku! Že není zdravý?

Nevadí, budeme s ním chodit k paní doktorce, dostane pár injekcí a bude to.

Dneska už vím, jak to všechno bylo. Mamince řekli, že má chlapečka s Downovou

chorobou. Dostala jméno podle nějakého doktora, co tu nemoc objevil. Čte se to

„daunova“ a děti, které tu nemoc mají, se už nikdy neuzdraví. Budou vždycky jiné než

ostatní.

Maminka hned věděla, o co jde. Mohla chlapečka nechat v nějakém ústavu, tam by

se o něj starali a maminka by za ním mohla chodit na návštěvu. Ale ona to neudělala.

- 95 -

Domluvili se s tatínkem, že si děťátko nechají, ať je jaké chce. „Jednou je to náš kluk,“

řekla mi maminka. „A potřebuje nás mnohem víc, když není jako jiné děti.“

Ale byla moc nešťastná, to jsem věděla. Zavírala se v pokoji a tam plakala. Bylo to

hrozné, slyšet ji tak naříkat.113

Rodiče se snaží malé Michale vysvětlit, co Martinova choroba znamená, jaký

bráška bude, až povyroste. Aby dívka lépe pochopila, proč bude nemocný sourozenec

jinak myslet, připodobňují jeho způsob myšlení a vnímání k myšlení někoho z cizí

vzdálené planety, kde se uvažuje jinak. Michale je tento příměr hned blízký a snáz

uchopitelný.

Můj bratr mi nepřipadal tak moc nemocný. Byl malinký, krásně ležel v kočárku, a

slušelo mu to v nažehlené zavinovačce. Vypadal jako normální miminko – jen oči měl

jinačí. Docela se mi líbil, a dokonce jsem si myslela, že to naši s tou chorobou

přehánějí. Nebo že se spletli.

Nikdo mi ale neřekl, že dětem, co mají Downovu nemoc, se říká debil nebo idiot.

To mi pak bylo jasné, proč maminka pláče.

„Jaký vlastně Martin bude, až vyroste?“ zeptala jsem se jednou.

„Jiný,“ řekl tatínek. „Nebude toho tolik umět jako ty, bude hůř mluvit a taky moc

neporoste. Některým věcem nebude rozumět.“

To všechno mi nepřipadalo nijak hrozné. „Bude…jako z jiné planety,“ řekla

maminka. Tehdy jsem ještě o vesmíru moc nevěděla, a tak mi tatínek ukázal ve velikém

atlasu Slunce, Zemi, Saturn, Neptun.

„A tady je Mars,“ řekla maminka. „Vypadá to, že by tam mohl být život podobný

jako na Zemi. Ale lidé, nebo spíš obyvatelé, by byli jiní než my.“

„Jde jen o to, že my bychom se těm Marťanům třeba smáli, připadali by nám divní.

Ale oni by možná byli lepší než my. Hodnější, milejší. A určitě by se dovedli radovat

nebo plakat.“

„Takže náš Martin…jako kdyby byl odtamtud? Že by byl…Marťan?!“

„Přesně tak,“ řekla maminka. „Někdy si s ním nebudeme rozumět. Ale budeme se

snažit, aby se u nás měl dobře.“

113 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 23.

- 96 -

„Já se o něj budu starat,“ řekla jsem. To jsem ještě nevěděla, co nás čeká. Teď už

vím, jaký Martin je. A často si říkám: proč se musel narodit zrovna u nás? Proč nezůstal

na té své planetě?114

Život s postiženým Martinem s sebou nese různá omezení, zákazy, rodinný život se

mu musel přizpůsobit. Např. Michala chce mít nějakého domácího mazlíčka, ale nejde

to, bráška se neumí ke zvířatům chovat. Kdybych mohla mít nějaká zvířata! Jenže

s Martinem to nejde. On se bojí psů i koček, křičí, jen je vidí. A malá zvířátka by trápil.

Neví, co je živé a co ne. Klidně přetrhne žížalu na dva kousky. A vůbec ho nezajímá, že

ji to bolí. Nerozumí tomu. Možná až vyroste…I maminka říkala, že bude časem

rozumnější.115

Omezení se netýkají jen Michaly, ale celé rodiny; Martin musí být pod stálým

dohledem, členové rodiny na něj musí dávat pozor, aby si neublížil (někdy se Martin ani

nedá uhlídat, např. dozírající tatínek si četl na gauči, Martin před ním skákal, ale

doskočil tak nešťastně, že si málem překousl jazyk, museli jet na ošetření do

nemocnice), chová se pořád (a bude to tak i v budoucnu) jako malé dítě. Pokoj pro

Martina musí být bezpečný, protože Martin si nedává pozor: klidně by si strčil prsty do

zásuvky s elektřinou nebo vylezl na okno. Maminka mu vybrala pokoj hned vedle

ložnice, aby ho slyšela, kdyby se v noci vzbudil. Ona k němu stejně musí vstávat, když se

začne převalovat. Znamená to, že chce na záchod, a maminka ho doprovodí. Kdyby to

neudělala, tak…No, víte, co by se stalo.

„Děti s Downovou nemocí si na čistotu zvykají pomaleji než jiné děti,“ vysvětlila

mi maminka.

Martina musí pořád někdo hlídat. A doopravdy! Nikdy nevíte, co ho napadne.

Každé malé dítě ví, že váza je na květiny a na vodu sklenice. Ale náš Martin? Měl

žízeň. Klidně vyhodil kytky a vypil vodu z vázy. Udělalo se mu pak děsně zle. A to byla

maminka vedle v pokoji!

114 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 26.

115 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 29.

- 97 -

Tatínek měl pravdu. Nějaký Marťan by taky nedělal rozdíl mezi vázou a sklenicí.

Jde jen o to, aby se mu něco nestalo. A tak se vždycky domluvíme, kdo bude dávat

pozor.116

Aby si Martin lépe pamatoval, co má dělat, skládá mu maminka krátké básničky, on

si pak danou činnost lépe zafixuje. Maminka je pro potřeby svého syna velmi citlivá.

„Ráno, milý Martínku, musíš ustlat postýlku!“ nebo „Maminka se nezlobí, když kluk

sklidí nádobí!“117

Michala vnímá i fyzické zvláštnosti, odlišnosti svého bratra; např. proč má téměř

neustále otevřenou pusu. V rodině ho učí, aby pusu zavíral, a pořád mu to připomínají.

Hračky musí mít Martin jen ty bezpečné – žádné setrvačníky, žádné baterie. Všecko je

třeba často mýt, protože Martin občas strčí něco do pusy. A nesmí dostat korálky, ani

kuličky – mohl by je spolknout. S polykáním to má vůbec složité: děti, co mají tuhle

nemoc, mají taky velký jazyk. Kdoví proč. Špatně se jim vejde do pusy, proto ji mívají

skoro pořád otevřenou. A to je hlavní důvod, proč vypadají jako pitomečci. Jako by se

pořád něčemu divily!118

Martin vypadá na první pohled jinak než ostatní děti – kromě vystrčeného jazyka

má při chůzi hlavu nakloněnou dopředu, klátí a předklání se, kulaté bříško má

vystrčené. Má sklon přibírat na váze, děti s Downovým syndromem se proto – jak dívka

poučuje čtenáře - nesmí překrmovat, nerady běhají a jsou nešikovné – stejně tak

Michalčin mladší bratr.

Martinovo postižení je vylíčeno velice podrobně, dětský čtenář je o Downově

syndromu dostatečně informován, autorka tak větší znalostí o problému boří předsudky

vůči postiženým lidem. Martínek je vykreslen jako postava, k níž čtenář automaticky

zaujme kladný emocionální postoj.

Tak jako všem dalším postiženým vadí přílišný soucit a litování, vadí to i

Martinovým blízkým, často někdo nevhodnou poznámkou raní Martinovu rodinu,

především maminka je na litující narážky nezúčastněných lidí obzvlášť vnímavá. Přitom

116 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 36.

117 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 40.

118 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 37.

- 98 -

už Martin zvládá sám tolik věcí, spoustu úkonů se naučil, má emoce jako každý jiný

člověk.

Když prší, chodíme do divadla, do kina, na výstavy. Pak se zastavíme v cukrárně na

svačinu. Martin to všecko dělá s námi, i když třeba něčemu nerozumí. Už jsme ho

naučili docela dobře jíst, takže kolem sebe nepatlá, ani mu nepadají sousta z pusy. Jen

mi vždycky vadí, že po nás lidi tak koukají, když s Martinem někam jdeme. Oni nás

litují, někdy i nahlas: Chudák dítě…nebo To je neštěstí.

Maminka mi vysvětlila, že to ti lidé myslí dobře. Domnívají se, že nás tím potěší.

Ale ať to myslí, jak chtějí, vadí mi to. Jsou i lidé, co na Martina koukají jako na nějaké

divné zvíře. Obyčejně se pak podívají na tatínka, maminku a na mě – a já vím proč. To

si říkají: po kom to dítě je? Ostatní vypadají normálně…Maminka mi řekla, že si na to

musíme zvyknout. Lidé moc postižených dětí neznají, protože většinu dali rodiče do

ústavů. Někdy to jinak nešlo. Ale Martin spoustě věcí rozumí, umí se smát i brečet.

Stýskalo by se mu mezi cizími lidmi, to je jisté.

Maminka taky říká, že nevíme, kolik lidí má podobné děti. A že jim třeba pohled na

našeho Martina pomůže. Budou vědět, že to jde. Že i člověk z jiné planety se taky něco

naučí.

Přesto nejsem ráda, když někdo řekne Hele! Nebo Koukej! A vím, že mamince

některé věci vadí taky. Jako když jí ta cizí ženská v metru řekla: „Musíte být úžasná. Já

mít takové dítě, tak se zblázním!“ Maminka pak doma plakala. Slyšela jsem, jak

tatínkovi říká: „Asi bych tomu pomohla, kdybych se zbláznila!“119

Michala má vůči svému postiženému bratrovi ambivalentní pocity, má ho ráda, je jí

ho líto, na druhou stranu se na něj někdy zlobí a stydí se za jeho postižení. Já se za

Martina trochu stydím. Nepřiznala bych to nikomu, ani mamince ne, ale je to tak. Ale

zase je mi ho často líto. Třeba včera mě tatínek chválil, protože jsem sama upekla

bábovku. No, úplně sama ne, měla jsem návod z jedné kuchařské knížky a maminka mi

radila.

Tatínek řekl: „To máme šikovnou holčičku, ta už umí věcí!“ A Martínek vylezl na

židli a volal: „Já jsem taky šikovný, viď, maminko, už umím oloupat banán.“ Martin

mluví trochu trhaně, trochu šišlá, ale je mu rozumět. A to mi ho právě bylo líto. Že si

119 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 46.

- 99 -

myslí, jak je úžasné zlomit banánu stopku a pak slupku stáhnout dolů. Ale pro něj to

takové asi je. Rozhodně mu trvalo dlouho, než se to naučil.120

Když Míšini spolužáci poprvé spatří na dětském hřišti postiženého Martina, smějí

se mu, Míšu odsoudí, posmívají se jí a kamarádka Lucka, kterou Míša tolik obdivovala,

s ní přestane kamarádit. Proč se tak děti chovají, nechápe ani Martin, ani Míša. Dívka

ale pochopí, jak hodně její postižený bratr potřebuje oporu své rodiny; uvědomuje si, že

ho má - i přes jeho postižení – ráda (sesterská láska je velice silná). Michala se stává

postavou se sociálním handicapem; stín Martinova postižení dopadl i na ni.

Martin se cizích lidí bojí. Hlavně když je sám. A to teď byl, protože já jsem zůstala

nahoře na prolézačce. Začal se kývat a dal se do křiku. Samozřejmě přitom zapomněl,

že má schovat jazyk. Otevřel pusu a z ní mu tekly sliny.

„Ty jo, to je parádní debil!“ křičel Hamák a šklebil se po Martinovi. Vedral začal

kolem Martina poskakovat a hulákal přitom: „Bééé…bééé…“

„Míšo! Míšo!“ volal můj bratr a celý se třásl. Určitě si myslel, že mu chtějí ublížit.

Skočila jsem dolů. Až z té největší příčky a vzala Martina kolem ramen. Stále

pobrekával. Obličej měl mokrý od slz a od slin. Vyndala jsem kapesník a utřela ho.

„Debílkova chůva!“ křičel Hamák.

„Fuj,“ ušklíbla se Komínková.

„Asi mu taky dává plínky!“ smál se Vedral.

Lucka tam stála, byla úplně bílá, bledá jako stěna a dívala se na mě. Ne na Martina.

A pak promluvila. Hlas jí tak nějak divně skřípal. Jako by to nebyla ona.

„Tos mi neřekla…neřekla jsi mi…že máš blbýho bráchu…“

„Říkala jsem ti přece…že je nemocnej…“

„Nemocnej, jo?“ vykřikla Lucka. „Tomu ty říkáš nemocnej? Je to idiot!“121

Hloupost a zloba lidí dokážou pořádně zabolet; Míša pochopila, jak ošklivě se její

spolužáci zachovali a trápí ji to, chtěla by si najít opravdové přátele. Pochopila jsem, co

tím maminka myslela, když říkala, že nás Martin bude potřebovat. Víc než potřebují

příbuzné jiné děti. Nejen proto, že sám skoro nic neumí. Ale hlavně proto, že na něj lidi

budou zlí. Jak tam stál a třásl se…

120 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 64.

121 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 86.

- 100 -

Nezlobím se na něho. On za to nemůže. Ale…ale co budu dělat? Copak člověk

může žít bez kamarádů?“122

Ne všichni lidé se chovají necitlivě; někteří jsou citliví, o Martina se zajímají, jeho

rodinu nelitují, ale pokud můžou, snaží se členům Martinovy rodiny pomoct (např.

Hubertovi). Postoj k Martinovi odhaluje skutečné charaktery lidí, pravá přátelství

(hloubku přátelství poznala i maminka – její bývalá přítelkyně se obávala, že by její dítě

mohlo Martina napodobovat, proto s rodinou přerušila styky).

Martin, i když zůstane doživotně postižený, dělá pokroky, stále se učí novým věcem

a dovednostem. Maminka s ním pravidelně chodí k lékaři na prohlídky, kde je Martinův

zdravotní stav sledován (při prohlídkách je ale důležité, aby chtěl Martin spolupracovat;

velice náročná je i např. prohlídka u zubaře; Martin vyvádí, maminka vždy dopředu

upozorní telefonicky lékařku, jakého pacienta má očekávat, aby byl pro něj vyhrazen

delší čas).

Některé úkony, které jsou pro zdravého člověka či stejně staré dítě běžné, nemusí o

nich přemýšlet, jsou pro Martina složité a musí se je stálým opakováním naučit,

zautomatizovat si je.

Co Martin vlastně umí? Umí se sám obléct i obout. Dojde si na záchod a umyje si

ruce. Umí oloupat pomeranč i banán. V samoobsluze uloží věci do košíku a ví, že je má

donést k pokladně a zaplatit. (Nesmí tam ale být sám, musí nás vidět aspoň u dveří.)

Naučil se několik básniček, a i když mluví trošku nesrozumitelně a pomalu, odříká je.

Moc hezky zpívá a tleská přitom do taktu. Na obrázku v knížce ukazuje, kde je ptáček,

kde kočička. Vlastně toho umí docela dost! I to kreslení už je lepší. Přece jen už se

pozná, co je člověk, i když mu třeba chybí prsty na ruce nebo knoflíky.

A co neumí? Těžko třeba pozná, co lidé na obrázku dělají. Nebo kdo se zlobí a kdo

je hodný. „Mělo by se s ním pořád mluvit,“ řekl tatínek. „Aby znal co nejvíc slov – a

aby věděl, co znamenají.“ Dobře, tak já si s ním budu povídat. Jenže je to těžké: on

nechce opakovat!123

Michala se většinou snaží svým rodičům s Martinem pomáhat, např. mu hraje

divadlo a chce, aby domýšlel pohádky, dořekl věty apod. Nakonec si dívka najde

122 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 89.

123 Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. s. 117.

- 101 -

kamarády, kterým bratříčkovo postižení vůbec nevadí. Díky Martinovi najde opravdové

přátele.

5.1.2 Downův syndrom jako rodinný problém

Gymnazistka Blanka se s mentálním postižením setkává v knize hned třikrát. Vždy

je postižení podáváno jako rodinná tragédie, neštěstí. Rodiny se s postiženým členem

rodiny a s nastalou situací teprve musí vyrovnat. Prvotní šok, když se rodina dozví o

postižení dítěte, je veliký. Nejprve rodiče a blízcí doufají, že se zdravotní stav

postiženého změní, zlepší. Až po delší době přichází smíření.

Blančině spolužačce Yvetě se narodí postižená neteř. Celá rodina je, když se vada

odhalí, touto zprávou ochromena. Rodiče malé holčičky obviňují jeden druhého. Oba

jsou inteligentní, vzdělaní, přesto mají mentálně postižené dítě; postižené dítě se může

narodit úplně komukoli. Oba tito chytří lidé se nyní chovají hloupě, nejsou schopni

situaci přijmout.

„Lilinka… není… normální.“

„Co? Lilinka není normální?“

„Ségra měla podezření už dřív… ale nikomu to neřekla… až teď… teď už je to

jisté… Lilinka má poškozený mozek… nikdy nebude schopná postarat se sama o

sebe…“

Blanka mlčí. Teprve za chvíli se dokáže zeptat: „Jak se to mohlo stát?“

„To nikdo neví, jak se to mohlo stát… Ségra se švárou jsou z toho úplně zničený.

Jeden dává vinu druhýmu. Ségra je matematička a je pro ni neúnosný, aby měla

postižený dítě. A on je doktor, tak ví, co to obnáší…“124

S dalším postižením se Blanka setkává u kamaráda Vaška; Blanka nechápala, proč

je Vašek velice vážný, smutný; až jí Vašek vysvětlil, že se jeho maminka trápí

postižením své dcery, Vaškovy sestry, a on se trápí kvůli matce. Péči o postiženou

dívku rodiče nezvládli, umístili ji do ústavu. I toto se v životě mentálně postižených lidí

stává. Nikdo, kdo se v podobné situaci neoctl, nemůže za to příbuzné postižených

odsuzovat. Vašek by však v budoucnu chtěl postiženým nějak pomoct, něco pro ně

udělat.

124 Bernardinová, E.: Blanka, obyčejná holky. 1. vyd. Praha: Erika, 1993. s. 139.

- 102 -

Takže Vašek má ségru. Mladší. Je postižená.

„Co je jí?“

„Říká se tomu Downův syndrom. Chová se jako úplně malé dítě. Chápeš?“

„Ona je v nemocnici?“

„Byla doma. Až do deseti let. Ale pak se máma zhroutila. Máma s ní byla až do

deseti let doma… ona se chovala pořád jako… malinký dítě… Všichni jsme se o ni

starali, i táta… Ale pak už to nešlo. Táta by byl musel přestat chodit do práce nebo já do

školy. Už to dál nešlo. Teď je v ústavu a my za ní jezdíme.“

„To musí být hrozné… a je nějaká naděje…že se to třeba časem… zlepší?“

Vašek zavrtěl hlavou. „já si to neumím představit…tolik let…“

„To si neumí představit nikdo, kdo to nezažil. Ani lékaři ne. Ono se to totiž netýká

jenom toho postiženého dítěte… ono se to týká celé rodiny. Matky i otce i

sourozenců… Já bych v tom chtěl něco udělat,“ řekl Vašek, „dělat s postiženými

dětmi… stavět pro ně… ale hlavně aby se jich nerodilo tolik. Proč se jich rodí čím dál

víc a víc? Proč se proti tomu nic nedělá? Proč jsou všichni lidé tak tupí? Každý myslí:

mně se to stát nemůže!“125

Na třetí postižení Blanka narazí při své prázdninové brigádě – při sběru květáků.

V zemědělském družstvu pracují i mentálně postižené děti, spolupracovníci je považují

za chudáky, ale chovají se k nim normálně – jako k malým dětem.

Na statku pracují také Vietnamky a pár dětí z léčebny pro mentálně postižené. Jsou

to chudáci, říkají ženské. Člověk od nich nemůže moc chtít. Ale prý jim ta práce dělá

dobře, říká ta jejich vedoucí. Trpí tihle lidé? Vždyť se skoro pořád usmívají…126

5.2 Alzheimerova choroba

Mnohé dítě se dostane do situace, kdy je vystaveno závažné nemoci svých blízkých;

někdy je to nemoc, kterou dítě není schopno pochopit – milovaný člověk se najednou

chová jinak, mnohdy nepěkně, lhostejně. S takovýmto problémem se setkává pětiletý

Honzík, jenž má velmi zaměstnané rodiče, proto se o něj během dne stará nápady

překypující, veselý děda Eda (přesněji Honzíkův pradědeček, všichni v rodině mu ale

125 Bernardinová, E.: Blanka, obyčejná holka. 1. vyd. Praha: Erika, 1993. s. 151.

126 Bernardinová, E.: Blanka, obyčejná holka. 1. vyd. Praha: Erika, 1993. s. 86.

- 103 -

říkají děda Eda). Děda najednou z ničeho nic začne zapomínat (zaneprázdnění rodiče

tomu příliš nevěnují pozornost), a když už zapomínání přeroste únosnou mez (děda

např. zapomene Honzíka v obchodě, použije zapnutou žehličku jako těžítko), vezmou

ho rodiče k lékaři, kde je dědovi diagnostikována Alzheimerova choroba. Malému

Honzíkovi zní označení dědovy nemoci strašidelně (podle něj je to nějaký zlý acamr);

rodiče musí svému dítěti dědovo chování, lhaní, vymýšlení si, změnu celé jeho

osobnosti vysvětlit.

Dědovu nemoc nejprve členové rodiny pokládali za stařeckou sklerózu (i s tímto

slovem se Honzík setkal poprvé). Rodiče si zprvu neuvědomovali závažnost situace.

Honzík měl z některých dědových legračních zapomenutí legraci.

Skleróze se u dědy asi zalíbilo. Honzík ho teď víc pozoroval a moc dobře si všiml,

že děda Eda zapomíná na spoustu věcí. Třeba kam si položil brýle. Nebo kde nechal

ležet rozečtenou knihu a tak. Nejhorší bylo, když zapomněl, že Honzíkovi slíbil

společnou návštěvu kina. Tehdy měl Honzík na tu pitomou sklerózu opravdu zlost.

Ale někdy byla s dědovou sklerózou legrace. Třeba když děda Honzíkovi říkal

Arnošte podle svého syna, nebo Oldřichu podle svého vnuka.127

Kniha působí velice dojemně, ale zároveň osvětově – dětskému čtenáři je

Alzheimerova nemoc vysvětlena. „Mami, co je ten acamr?“

„Jaký acamr?“

„No, to, co má děda Eda.“

„Jo tak,“ povzdychla si maminka unaveně. „Žádný acamr, ale alzhajmr, píše se to

alzheimer.“

„A co to teda je?“ nedal se Honzík odbýt.

„To je nemoc. Alzheimerova nemoc. Jmenuje se po panu Alzheimerovi, který ji

jako první objevil.“

„Aha,“ zamyslel se Honzík. „Takže vy jste si mysleli, že děda Eda má sklerózu, a

on má acamra po panu Acamrovi.“

„Alzheimerovi,“ opravila ho znovu maminka. „Ale víš, Honzíku, Alzheimerova

nemoc je o moc horší než skleróza.“

„Víc bolí?“

„Ne, to ne. Ale…“

127 Březinová, I.: Lentilka pro dědu Edu. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. s. 13.

- 104 -

„Ale co?“

„Je to choroba, která se pořád zhoršuje. A nedá se vyléčit. A tak pradědeček bude

zapomínat pořád častěji a častěji, až si na nějaké věci už vůbec nevzpomene. Nejdřív na

to, co dělal třeba včera, ale pak bude hůř. Zapomene, že dřív uměl výborně počítat a že

mluvil třemi jazyky. Nevzpomene si, že kdysi hrál tenis, a dokonce ani nebude vědět,

k čemu tenisová raketa a míček slouží. Možná zapomene číst a psát a poznávat věci i

lidi kolem sebe.“128

Péče o nemocného dědu je náročná časově i psychicky; všichni členové rodiny jsou

jí zasaženi. Honzík mamince s dědou pomáhá; např. děda musí pravidelně užívat léky,

ale zapomíná, kdy je užil, proto je chce polykat opakovaně. Když už si děda potřebnou

denní dávku léků vzal a dožaduje se další, chlapec mu dává místo skutečných léků

lentilky. Honzík chce v budoucnu, až vyroste, vynalézt takovou pilulku, která by dědu

uzdravila.

Nemoc pokračovala rychleji, než všichni čekali. Už to nebyla jen Alzheimerova

nemoc. Byla to hlavně dědova nemoc. Nemoc jejich dědy Edy. A tím i celé jeho rodiny.

Zasáhla do každého kousíčku bytu, do každé chvilky, kterou děda Eda trávil doma.

Museli mu být stále nablízku. A chtěli mu být nablízku, i když to všechny hodně

vyčerpávalo.

Jednoho dne Honzík přišel za dědou Edou do pokoje. Chtěl, aby si s ním

pradědeček hrál. Ten se na něj však obrátil cizím, skoro nepřátelským pohledem: „Co tu

děláš? A kdo vůbec jsi?“

Honzík ztuhl. „Já… já jsem přece Honzík.“

„Honzík?“ opakoval pomalu děda Eda, jako by to jméno nikdy neslyšel.

„A ty jsi můj děda Eda,“ dodal Honzík opatrně.

„Aha. To je jasný. Mám tě rád, že jo?“ vypadalo to, že si děda Eda konečně

vzpomíná.

„Máš mě rád,“ kýval Honzík horlivě hlavou. „A já tebe taky. Hrozně moc.“129

128 Březinová, I.: Lentilka pro dědu Edu. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. s. 32.

129 Březinová, I.: Lentilka pro dědu Edu. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. s. 69.

- 105 -

5.3 Shrnutí dětských knih s mentálně postiženým hrdinou

Knihy dětské literatury s mentálně postiženým hrdinou jsou v literatuře méně

zastoupeny. Objevují se teprve koncem 20. století; téma postižení je pro dětského

čtenáře nové. Dá se očekávat, že se tato problematika bude v dětské literatuře dále

zpracovávat.

Analyzoval jsem tři knihy, jedna se zabývá Alzheimerovou chorobou, dvě

Downovým syndromem. Dospěl jsem k těmto závěrům:

Alzheimerova choroba je závažným onemocněním postihujícím starší osoby, proto

touto chorobou netrpí přímo dětský hrdina, ale jemu blízký člověk. Nemoc se dítěte

bytostně dotýká, každodenně ovlivňuje jeho život.

Hrdinové s mentálním postižením jsou pro své okolí velmi nápadní. Kdekoli se

objeví, vyvolávají nějakou reakci – výsměch, soucit, rozpačitost, lítost. Někteří dospělí,

kteří se dostanou do blízkosti mentálně postiženého, raději předstírají, že postiženého

nevidí, dělají, že postižený neexistuje. Někteří lidé se mentálně postiženým vysmívají,

jsou na ně zlí. Očekával jsem, že se takto neempaticky budou chovat děti, nevyspělí

jedinci, ale na postiženého hrdinu občas reagují zle děti, ale i někteří dospělí. Hrdina

takové jednání naprosto nechápe, je vyveden z míry.

Hrdinova rodina je onemocněním zasažena, běžný chod domácnosti je narušen;

záleží na konkrétním příkladu rodiny, jak se s tímto faktem vyrovná (v jednom případě

ke smíření, s vyrovnáním se s postižením dítěte nedošlo, dokonce se rodiče obviňují,

kdo z nich za postižení dítěte může).

Vztahy mentálně postiženého hrdiny s jinými podobně postiženými nejsou

v knihách řešeny.

Popis mentálního postižení a jeho projevů je v knihách přítomen; čtenář získává o

postižení bližší informace, vzdělává se. Knihy působí osvětově.

Hrdinova vnější i vnitřní charakteristika je v knihách podrobně vykreslena. Čtenář

se dozví, jak hrdina vypadá, jak se projevuje, jak se chová doma i mezi cizími lidmi.

Osoby s Downovým syndromem mají charakteristický vzhled, jenž je detailně popsán.

Chování a intelekt mentálně postiženého hrdiny odpovídá jeho typu postižení. Jeho

projevy odpovídají mnohem mladšímu věku, než doopravdy je.

Hrdina má city jako každé jiné dítě, avšak jeho prožívání je odlišné. Některé věci

mu nedocházejí, ale lásku a ochranu potřebuje jako kdokoli jiný. Pro hrdinu je nutné mít

v rodině zázemí, potřebuje vědět, kam patří a kdo jsou jeho blízcí.

- 106 -

Mentální postižení hrdinu omezuje v jeho schopnostech; přímo duševním vývojem

hrdina v knihách neprochází, ale stále se učí novým věcem (i když jsou pro stejně staré,

ale zdravé dítě samozřejmostí, např. pití z hrnku, oblékání se apod.).

Vyjadřování a slovní zásoba hrdiny je chudší, odpovídá jeho nemoci.

- 107 -

ZÁVĚR

Zdravotní omezení, která označujeme jako postižení, provázejí lidstvo od samého

počátku, existují a patrně i přes veškerá úsilí existovat budou. Vyspělým zemím

s vysoce rozvinutou léčebnou péčí se podařilo dostat pod kontrolu mnoho nemocí

vedoucích k trvalému zdravotnímu postižení, ale jsou konfrontovány s jinými

závažnými zdravotními problémy obyvatel; počet postižených se nezmenšuje, ale má

tendenci narůstat (např. ve světě je každoročně hospitalizováno 8 milionů lidí kvůli

dopravním nehodám, každoročně dochází k 50 milionům zdravotních úrazů, z nichž

mnohé zanechávají trvalé zdravotní následky, stárnutí populace a znečištění životního

prostředí s sebou nese nárůst počtu nemocných). (Univerzita Palackého v Olomouci,

Výzkumné centrum integrace zdravotně postižených, 2005)

Lze předpokládat, že narůstající počet handicapovaných lidí ve společnosti se bude

dál promítat do všech oblastí života, tedy i do literatury, literaturu pro děti a mládež

nevyjímaje. Je zapotřebí více kontaktů a informovanosti o této problematice, abychom

mohli žít postižení se zdravými vedle sebe.

Člověk se při setkání s nemocí nebo postižením jiného člověka dostává do kontaktu

s vlastní zranitelností. Reaguje různým způsobem – opečovávajícím postojem,

soucitem, lhostejností, odporem, popřením atd. Člověk mající postižení je zpravidla

chápán jako „postižený“, jeho osobnost se jakoby ztrácí, je redukována na jeho

handicap. Problém vidím v tom, že toto vnímání je nejen na straně majority, ale

přijímají ho i sami postižení. Z postižení se pak stává jejich hlavní charakterizační znak,

což může mít za následek určité změny v chování postižených lidí, v jejich reakcích

apod. Domnívám se, že tyto postoje zdravých i nemocných lidí lze měnit – právě

literatura (a dětská o to více) má schopnost ovlivňovat čtenáře – po přečtení knih

s tematikou postižení mohou čtenáři (ať zdraví, či i postižení) svá stanoviska

přehodnotit – dívat se na problematiku postižení jinak, nově. Nelitovat sebe ani

postižené okolí, ale naučit se s handicapem plnohodnotně žít.

Literatura pro děti a mládež zobrazující některé postižení je pro majoritní

společnost velmi důležitá; pomocí ní se spoluvytváří veřejné mínění, tato literatura hraje

významnou úlohu při utváření názorů a chování lidí. Knihy jsou pro děti často jediným

prostředkem, pomocí něhož se mohou více dozvědět o životě postižených a o životě

jejich rodin. Knihy se snaží o edukaci širší veřejnosti. Kromě emocionálních stránek je

četba jednou z nejdůležitějších funkcí zprostředkování informací.

- 108 -

V minulosti nebyly dětské knihy s tematikou postižení psány, handicapovaný hrdina

nebyl pro literaturu zajímavý. V současnosti se nejen díky integraci mohou děti

s postiženými setkávat ve větší míře než dřív, mohou číst knihy o hrdinech s různými

vadami, postiženími, nemocemi. Tato skutečnost již je pro současnou generaci mladých

čtenářů běžná, handicapovaný hrdina není ničím neobvyklým, není okrajovým tématem.

Tematiku postižení lze využít i v pedagogické praxi, např. na integraci postiženého

spolužáka do třídy lze děti připravit četbou a rozborem knihy o postiženém hrdinovi

apod. Pomocí knihy lze dětem problematiku postižení předestřít nenásilně a zároveň

působivě, kniha může mladým čtenářům pochopit emoce a myšlení postižených osob a

umožní vcítit se do nich.

Postiženým čtenářům poskytují knihy s postiženým hrdinou možné náhledy na život

jiných postižených, na jejich řešení problémů apod. Síla slova je velká, vyprávění

dokáže povzbudit, pohladit, ale i zranit a ublížit. K této problematice je nutno

přistupovat obzvlášť citlivě.

Analýzou knih jsem zjistil, jak je postižený hrdina dětské literatury zobrazován.

Hrdina se v jednotlivých knihách proměňuje, není vykreslen univerzálně. Tak jako je

mnoho druhů postižení, i hrdinové se liší. Autoři analyzovaných knih vysílají malým

čtenářům skrze příběh postiženého hrdiny jedno důležité poselství: aby byli postižení a

nemocní lidé posuzováni jako všichni ostatní, jako cítící lidské bytosti, které mohou –

budeme-li dostatečně vnímaví a empatičtí - své okolí obohatit. Jakmile si toto dětští

čtenáři uvědomí, udělají krok vpřed k přijetí postiženého jedince mezi sebe.

- 109 -

POUŽITÁ LITERATURA

Seznam použité literatury k teoretické části práce

Blažek, B., Olmrová, J.: Světy postižených. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1988.

Čeňková, J.: Vývoj literatury pro mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha:

Portál, 2006. 171 s.

Černá, M.: Česká psychopedie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2008, 222 s.

Doman, G.: Jak pečovat o vaše postižené dítě. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1997, 306

s.

Genčiová, M.: Literatura pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: SPN, 1984. 254 s.

Havlínová, M.: Knížka pro rodiče o knížkách pro děti. 2. vyd. Praha: Albatros,

1987. 111 s.

Chvátalová, H.: Jak se žije dětem s postižením. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, 182 s.

Kerrová, S.: Dítě se speciálními potřebami. 1. vyd. Praha: Portál, 1997, 165 s.

Kovalčík, Z.: Minimum z literatury pro děti a mládež. Ostrava: Scholaforum, 1996,

77 s.

Krahulcová, B.: Komunikace sluchově postižených. 2. vyd. Praha: Karolinum,

2003, 303 s.

Kritické životní situace dětí a mladistvých s tělesným a zdravotním postižením. In

Sborník z konference somatopedické společnosti. Brno: Paido, 1996, 98 s.

Lang, G.: Každé dítě potřebuje speciální přístup. 1. vyd. Praha: Portál, 1998, 146 s.

Lečbych, M.: I já mám právo řídit svůj život. In Psychologie dnes. roč. 12, č. 12. s.

35-37.

Marková, Z.: Mentálně postižené dítě v rodině. 1. vyd. Praha: SPN, 1987, 127 s.

Michálek, M.: Diskriminace postižených. In Grantis, roč. 11, č. 9, s. 5-7.

Monatová, L.: Pedagogika speciální. 2. dotisk 1. vyd. Brno: MU, 1995, 199 s.

Nezkusil, V.: Studie z poetiky literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros,

1983, 273 s.

Novosad, L.: Tělesné postižení jako fenomén i životní realita. 1. vyd. Praha: Portál,

2011. 166 s.

Novotná, M.: Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. 1. vyd. Praha: SPN,

1997, 115 s.

Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: UP, Výzkumné

centrum integrace zdravotně postižených, 2005.

- 110 -

Opatřilová, D.: Analýza překážek integrace žáků s tělesným postižením

v základních školách. In Komenský, roč. 133, č.3, s. 17-20.

Rosecká, K.: Postoje společnosti k osobám s mentálním postižením. Brno: MU,

PedF, 2006.

Roučková, J.: Cvičení a hry pro děti se sluchovým postižením. 1. vyd. Praha: Portál,

2006, 151 s.

Říčan, P., Krejčířová, D. a kol: Dětská klinická psychologie. Praha: Grada

publishing, 1997.

Selikowitz, M.: Downův syndrom. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, 197 s.

Slowík, J.: Komunikace s lidmi s postižením. 1. vyd. Praha: Portál, 2010, 155 s.

Smith, S.: Sen jménem Harry Potter. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2002, 204 s.

Sobotková, M.: Narodilo se s problémy a co bude dál? 1. vyd. Praha: Grada

Publishing, 2003, 107 s.

Somatopedie. 1. vyd. Praha: Karolinum, Jinočany H+H, 1993, 242 s.

Šmahelová, H.: Cesty folklórní pohádky k literatuře. České Budějovice: Krajské

kulturní středisko, 1989.

Štěrbová, D.: Hluchoslepota. 1. vyd. Olomouc: UP, 2005, 103 s.

Šubrtová, M.: Obraz handicapovaného hrdiny v české literatuře pro děti a mládež

90. let. In Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let 20. století. Olomouc:

Votobia, 2004.

Švarcová-Slabinová, I.: Mentální retardace. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, 178 s.

Toman, J.: Fantasy pohledem literární teorie a kritiky. In Ladění, roč. 16, č. 1, s. 12-

19.

Toman, J.: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: JU, 1992.

Tvrďochová, D.: Struktura vyprávění příběhů u dětí s ADHD. MU: FF, 2006, 144 s.

Uličný, O.: Prostor pro jazyk a styl. 1. vyd. Praha: Albatros, 1987, 263 s.

Urbanová, S.: Historický vývoj žánrů literatury pro mládež. 2. vyd. Ostrava: OU,

1998, 173 s.

Urbanová, S.: Metamorfózy dětské literatury. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1999, 183

s.

Vágnerová, M., Hajd-Moussová, Z., Štech, S.: Psychologie handicapu. Praha:

Karolinum, 1999.

Valenta, M. a kol.: Mentální postižení. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 349 s.

- 111 -

Internetové zdroje

www.uiv.cz

www.ctesyrad.cz

www.czechlit.cz

www.kjm.cz

www.rostemesknihou.cz

www.albatrosmedia.cz

www.fragment.cz

www.npkk.cz

www.jarodic.cz

www.magnesia-litera.cz

Prokopová, V.: In:

http://www.mnof.cz/dokumenty/detsky_rehabilitacni_stacionar/postizene_dite_v_rodin

e_a_vzajemna_komunikace_rodicu_s_profesionaly.pdf

Seznam použité literatury k výzkumné části práce

Andersen, H. Ch.: Pohádky. 5. vyd. Praha: Albatros, 1981. 250 s.

Bercovitch, P. N.: Zázračný delfín. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá, 2001. 240 s.

Bernardinová, E.: Blanka, obyčejná holka. 1. vyd. Praha: Erika, 1993. 165 s.

Binar, I.: Bibiana píská na prsty. 1. vyd. Praha: Meander, 2009. 91 s.

Braunová, P., Payerová, L.:Pozorovatelka. 1. vyd. Praha: Albatros Plus, 2007.278 s.

Březinová, I.: Kluk a pes. 1. vyd. Praha: Albatros, 2011. 59 s.

Březinová, I.: Lentilka pro dědu Edu. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. 81 s.

Dědková, J.: Kamínek v botě. Víkend, 1998. 157 s.

Diekmannová, M.: Annejet má problémy. 1. vyd. Praha: Mír, 1978. 220 s.

Drijverová, M.: Domov pro Marťany. 1. vyd. Praha: Albatros, 1998. 134 s.

Drijverová, M.: Kryštof a Karel. 1. vyd. Praha: Albatros, 1982. 94 s.

Horník, L.: Z koně se padá zvysoka. 1. vyd. Praha: Albatros, 2007. 194 s.

Mára, J.: Na vozíku na rovníku. 1. vyd. Přerov: Vyd. Jiří Mára, 2008. 166 s.

Marshall, A.: Už zase skáču přes kaluže. 3. vyd. Praha: MF, 1972. 256 s.

Mourková, J.: Darina. Agentury Leprez, 1993. 177 s.

Platt, Ch.: Malý král. 1. vyd. Praha: Slov. dům, 2000. 175 s.

Pražáková, H.: Návrat z vánočních prázdnin. 1. vyd. Brno: Blok, 1983. 152 s.

- 112 -

Pražáková, H.: Výsostné území. 2. vyd. Brno: Blok, 1989. 183 s.

Procházková, I.: Pět minut před večeří. 1. vyd. Praha: Albatros, 1996. 47 s.

Rudolf, S.: Blíženci. 1. vyd. Praha: Dialog, 1992. 184 s.

Ryska, J.: Kluk jako jehla. 1. vyd. Praha: Albators, 1978. 140 s.

Syrová, M.: Maliny zrají v dešti. 1. vyd. Akcent, 1998. 197 s.