Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy

Tomáš Řiháček

Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií MU Brno

Souhrn

Vznik rozmrzelosti z hluku je kromě fyzikálních vlastností hluku ovlivněn také řadou faktorů psychosociální

povahy. Sociální faktory se týkají celých skupin obyvatel a zahrnují zejm. hodnocení hluku, důvěru v úřady,

historii hlukové expozice a očekávání týkající se dalšího vývoje hlukové situace. Osobní proměnné tvoří zdroj

interindividuální variability a zahrnují citlivost k hluku, vnímané ohrožení, vnímanou kontrolu, kapacitu zvládání

a také náladu či interakci hluku s prováděnou nebo zamýšlenou činností. Rozmrzelost z hluku není jednotný

koncept. Rozbor různých hledisek ukazuje, že hluk ovlivňuje rozmrzelost čtyřmi různými, ale vzájemně

provázanými cestami: percepční nepříjemností, interferencí s činnostmi, prožitkovým aspektem stresové reakce a

sémantickým významem.

Klíčová slova: environmentální hluk, rozmrzelost z hluku, sociální prediktory, osobní prediktory, citlivost

k hluku

Noise annoyance: conceptualisation and predictors of psycho-social nature

Abstract

The emergence of annoyance is influenced apart from physical properties of noise also by a range of factors of

psycho-social nature. Social factors concern whole groups of inhabitants and include mainly source evaluation,

trust in authorities, history of noise exposure and expectations concerning further development of noise situation.

Personal variables constitute a source of inter-individual variability and include noise sensitivity, perceived

threat, perceived control, coping capacity and also mood or interaction of noise with actual or intended activity.

Annoyance is not a homogenous concept. An analysis of different perspectives suggests that noise influences

annoyance in four different but inter-related ways: perceptual unpleasantness, interference with activities,

experiential aspect of stress reaction and semantic meaning.

Key words: environmental noise, noise annoyance, social predictors, personal predictors, noise sensitivity

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

1. Úvod

Environmentální hluk je jedním z nejčastěji udávaných zdrojů obtěžování ve všech rozvinutých zemích. Stává

se běžnou součástí našeho životního prostředí, ať už jde o prostředí určené k práci, odpočinku či zábavě. V

urbanizovaných oblastech – tedy v životním prostředí většiny z nás – je téměř všudypřítomným jevem. Mezi

tradičně sledované účinky hluku na člověka patří kromě poškození sluchu také ztížení komunikace, rušení

spánku, ovlivňování fyziologických funkcí a duševního zdraví, zhoršování výkonu v kognitivně náročných

úkolech, ovlivňování sociálního chování a vyvolávání negativních emocionálních reakcí (Berglund, Lindvall a

Schwela, 1999). Kromě těchto zřetelných účinků však pravděpodobně existují také hůře pozorovatelné, subtilní

změny v poslechových návycích a ve vztahu k prostředí (Truax, 2001; Miedema, 2001). Glass a Singer (1972)

položili zatím nezodpovězenou otázku, nakolik jsou tyto často neuvědomované adaptační změny z

dlouhodobého hlediska výhodné.

2. Rozmrzelost z hluku

Hluk bývá nejčastěji definován jako nechtěný, nežádoucí zvuk (García, 2001). V tuzemské (i čistě akusticky

orientované) literatuře se hluk často definuje jako každý nežádoucí zvuk, který vyvolává nepříjemný nebo rušivý

vjem, nebo který má škodlivý účinek (např. Nový, 1995; Smetana, 1974). I když nemůžeme pojem hluk zcela

subjektivizovat, důležitým kritériem je právě pocit obtěžování či rušení, tedy prožitek recipienta.

Ústředním konceptem vyjadřujícím emocionální působení hluku (i dalších environmentálních stresorů) je

rozmrzelost (annoyance). Podle nejčastěji citované definice, pocházející od Lindvalla a Radforda (1973, cit.

podle Guski, 2001), je rozmrzelost pocit nelibosti spojený s jakýmkoli činitelem nebo podmínkou, o níž jedinec

nebo skupina vědí či předpokládají, že je nepříznivě ovlivňuje. Rozmrzelost bývá často chápána jako obecný

pojem, zastřešující i další emocionální reakce na hluk, jako je úzkost, nelibost nebo zlost (viz např. Bangjun, Lili

a Guoqing, 2003). Bráno ze subjektivního hlediska, je to právě stupeň rozmrzelosti, co dělá zvuk hlukem

(García, 2001). Mezi odborníky bývá rozmrzelost považována za nejvýznamnější z nepříznivých účinků hluku a

v seznamu je následována rušením, zlostí, omezením blahobytu a stresem (Guski, Felscher-Suhr a Schuemer,

1999).

Rozmrzelost je primárně emoční reakce, může však vznikat nejen přímým vnímáním hluku, ale také druhotně

v důsledku toho, že hluk interferuje s prováděnou či zamýšlenou činností nebo že vyvolává nepříjemné tělesné

počitky. Navzdory své zdánlivé jednoduchosti není rozmrzelost jednotným pojmem. Guski, Felscher-Suhr a

Schuemer (1999) uvádějí přehled teoretických pojetí, která stojí v pozadí různých výzkumů:

(1) Rozmrzelost z hluku jako emoce. Tento přístup vychází z Titchenerovy teorie emocí, která říká, že

podněty na nás působící emocionálně prožíváme, tj. že jim přiřazujeme hodnotící kvalitu libosti nebo nelibosti.

Rozmrzelost je zde tedy pojímána jako základní emocionální proces vztažený ke zdroji podnětu. Do této

kategorie lze zařadit i Kalveramovo biologické pojetí rozmrzelosti jako emoce signalizující potenciální ohrožení

darwiniánské zdatnosti (2000).

(2) Rozmrzelost jako důsledek rušení. Rozmrzelost je sekundární reakcí vznikající v důsledku rušení

zamýšlených činností, např. komunikace. Zamýšlená činnost je v tomto modelu mediující proměnnou mezi

hlukem a vykazovanou rozmrzelostí.

(3) Rozmrzelost jako postoj. Postoj je většinou definován jako konzistentní systém poznatků o určitém

předmětu a jako takový je svázán s hodnocením tohoto předmětu (jeho umístěním na škále "dobrý-špatný"). I

v případě, že jedinec nemá vlastní znalosti o daném tématu, často k němu zaujímá postoj, odvozený někdy ze

socio-kulturní tradice, někdy z pouhých asociací spojených s tématem. Toto pojetí sdílí také Kryter (1994).

(4) Rozmrzelost jako znalost. Např. jestliže jedinec ví, jaký účinek má letecký hluk na učení nebo spánek,

míra jeho rozmrzelosti tím bude nepochybně ovlivněna. I v případě, že respondenty žádáme o posouzení jejich

aktuální rozmrzelosti, výsledek bude ovlivněn obecnou znalostí týkající se účinků zvuku.

(5) Rozmrzelost jako výsledek racionálního rozhodnutí. Výsledek zvažování míry rozmrzelosti pak bude

zahrnovat několik různých proměnných (např. aktuální hlukovou zátěž, informaci o dřívější hlukové zátěži,

náchylnost zamýšlených činností k narušení a také výhody či nevýhody různých rozhodnutí). Neznamená to, že

by se při posuzování své rozmrzelosti respondenti vždy racionálně rozhodovali, ale že zvažují různé okolnosti

své situace.

Škály rozmrzelosti jsou nejrozšířenějšími detektory subjektivních (emocionálních) účinků hluku v terénních

studiích. Objevily se samozřejmě i jiné koncepty. Např. Staples, Cornelius a Gibbs (1999) zjistli, že proměnná

nazvaná "vnímané ohrožení kvality prostředí" (perceived risk to environmental quality) v jejich studii, zaměřené

na subjektivně vnímané rušení hlukem v blízkosti rozvíjejícího se letiště, dobře predikovala tyto rušivé účinky

hluku, zatímco míra obecné rozmrzelosti nebo citlivost k hluku žádný významný vliv neprokázaly. Jejich desíti-

položková škála zjišťuje, nakolik respondenti vidí svou čtvrť jako neadekvátně chráněnou a zranitelnou při

dalším rozvoji letiště (nutně spojeným se zvyšováním hladiny hluku) a jaké zisky a ztráty pro ně osobně i pro

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

celou oblast rozvoj letiště znamená. Závěry tohoto výzkumu jednoznačně podporují výše uvedené teze, že

kognitivní faktory hrají významnou roli při subjektivním hodnocení hluku.

Job et al. (2001) naopak použili obecnější koncepty, vnímanou ovlivněnost hlukem (perceived affectedness) a

nespokojenost (dissatisfaction) spojenou s hlukem, a zjistili, že tyto škály vykazují lepší psychometrické kvality

(validitu, vnitřní konzistenci a stabilitu) ve srovnání se specifickými škálami, jako je např. škála rozmrzelosti.

Z dalších sledovaných ukazatelů subjektivní reakce můžeme jmenovat náladu. Ouis (2001) referuje o studii,

v níž byl použit čtyř-dimenzionální model nálady (dimenzemi byly aktivita, uvolnění, extroverze a příjemnost).

Tato studie zjistila, že hodnoty aktivity a extroverze klesají po opakovaném nočním vystavení hluku a po návratu

do tichého prostředí opět vzrostou.

Na rozmrzelost obyvatel v okolí určitého zdroje (např. letiště) bývá také někdy usuzováno z počtu stížností.

Tento ukazatel je ale sám o sobě problematický, protože stížnosti jsou spontánními reakcemi a poskytují tudíž

nesystematické údaje. Navíc základem pro stížnost nemusí být u konkrétní osoby právě rozmrzelost. Proto bývá

používání tohoto ukazatele pro posuzování vlivu hluku na obyvatele odmítáno (Fidell, 2003).

Negativní emoční reakce – pocit obtěžování či rušení – nejsou jedinými zkoumanými účinky hluku. Bylo

zjištěno, že zatímco tyto proměnné jsou v těsnějším vztahu k akustickým deskriptorům popisujícím maximální

energii, proměnné vyjadřující spokojenost (např. s rekreačními aspekty daného místa) jsou více spojeny

s deskriptory vyjadřujícími tichost prostředí (L90) (Guski, 2001).

3. Fyzikální prediktory rozmrzelosti z hluku

Rozmrzelost bývá obvykle modelována jako funkce hlukové expozice (nejčastěji ekvivalentní hladiny hluku,

řidčeji také maximální hladiny hluku nebo hladiny hluku na pozadí). Existují také pokusy dávat ji do vztahu k

počtu specifických hlukových událostí (např. přejezdů nákladních automobilů). Byl prokázán vliv složení

frekvenčního spektra hluku a také vliv rozdílu mezi posuzovaným hlukem a hladinou hluku na pozadí. Svou roli

hrají i změny hlukové situace v čase a další faktory neakustické povahy (viditelnost zdroje, denní doba apod.)

Těmto prediktorům fyzikální povahy se bude podrobně věnovat jiná studie.

Pocit rozmrzelosti pramenící z hluku je kromě fyzikálních vlastností hlukového podnětu ovlivněn řadou

faktorů psychosociální povahy. Serra et al. (1992) srovnávali různé městské zóny v Kordobě, které se lišily co do

hustoty dopravy či míry komerčního využití, a zjistili, že respondenti (obyvatelé těchto lokalit) vytvořili několik

clusterů, které se neshodovaly s příslušností k jednotlivým zónám, ale byly charakterizovatelné pomocí

proměnných jako socio-kulturní úroveň, citlivost k hluku, postoje k hluku a nespokojenost s různými rysy

prostředí.

Ukazuje se, že v terénních studiích stupeň kovariance mezi akustickým deskriptorem a individuální

rozmrzelostí zřídka přesahuje 30% a přidání další akustické proměnné (maximální hladina či počet hlasitých

událostí) nezvyšuje korelaci (Guski, 2001). Ukazuje se, že více než 50% variability v reakci na hluk lze přičíst

psychologickým faktorům a že vnímání hluku a jeho psychologický význam tudíž mohou vysvětlit reakci

veřejnosti lépe než hladina hluku (Staples, 1996).

Guski (2001) rozlišuje mezi proměnnými osobními (spojenými s jedincem a vykazujícími značnou stabilitu

v čase a napříč situacemi a zároveň značnou interindividuální variabilitu) a sociálními (do značné míry sdílenými

danou společností). Tyto proměnné jsou nezávislé na hladině hluku, ovlivňují se však vzájemně. Z hlediska

protihlukových opatření mají význam zejména sociální proměnné, protože se týkají velkých skupin obyvatel.

4. Sociální proměnné ovlivňující vznik rozmrzelosti

Mezi hlavní sociální proměnné řadí Guski (2001) všeobecné hodnocení zdroje hluku. Např. pokud jde o

dopravní hluk, jsou různé způsoby přepravy spojeny s různými významy a asociacemi. Podle Guskiho

představuje železnice starý, spolehlivý a víceméně bezpečný způsob dopravy, který je pod kontrolou veřejné

instituce, a proto je také hodnocen relativně nejpříznivěji. Silniční doprava je relativně nebezpečná a pod

kontrolou jednotlivců. Vzdušná doprava, jejíž hluk je hodnocen jako nejvíce obtěžující, je nejvíce spojována se

strachem z havárie a pocitem ohrožení. Ač Kryter (1994) v tomto případě nabízí ryze akustické vysvětlení těchto

rozdílů, lze obecně konstatovat, že hodnocení zdroje hluku značně přispívá ke vzniku rozmrzelosti.

Emocionální reakci ovlivňuje také důvěra (resp. její nedostatek) v to, že provozovatel zdroje dělá všechno pro

to, aby se vyhnul zbytečnému hluku, např. projevuje ochotu komunikovat a spolupracovat s obyvateli, poskytuje

srozumitelné informace a přijímá existenci škodlivých účinků hluku. Další významnou proměnnou je historie

hlukové expozice. I když to není zatím empiricky prokázáno, je pravděpodobné, že hluková situace je

posuzována vzhledem k historii hlukové problematiky v dané oblasti. Guski např. uvádí, že i když se v určitém

konkrétním případě celková hladina leteckého hluku snížila, vzrostla vnímaná hlučnost prostředí, protože se

zvýšil počet přeletů a ubylo relativně tichých období. Obyvatelé mohou na změnu hlučnosti prostředí reagovat

ve větší míře, než bychom očekávali na základě studií vlivu stálých hladin hluku (efekt změny). Podle Fieldse

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

(1993, cit. podle Kryter, 1994) je ale empirická evidence v tomto případě nejednoznačná. Poslední proměnnou

z Guskiho seznamu jsou očekávání obyvatel spojená s vývojem hlukové situace, která jsou ovlivněna i

předchozími proměnnými. Lidé pravděpodobně reagují nejen na aktuální hlukové hladiny, jejich reakce je

ovlivněna také očekáváním, že hladina bude dále stoupat, nebo že naopak dojde v dohledné době k řešení

neúnosné situace.

Bröer a Wirth (2004) si všímají faktu, že stejné hladiny hluku z letecké dopravy dnes vyvolávají vyšší

rozmrzelost než před několika desetiletími. Spatřují v tom nutnost brát tyto sociální proměnné velmi vážně.

Křivky vyjadřující vztah mezi hladinou hluku a rozmrzelostí (dose-response relationship) jsou zřejmě platné

pouze pro setrvalý stav hlukové situace, který je dnes spíše výjimkou. Autoři naznačují, že rozdíl oproti

dřívějším podmínkám může spočívat mimo jiné také v informovanosti obyvatel, kteří v průzkumech reakcí

veřejnosti na hluk nereagují jen na stávající stav, ale extrémnějšími odpověďmi se pokoušejí dosáhnout nějakých

změn.

5. Osobní proměnné ovlivňující vznik rozmrzelosti

5.1 Citlivost k hluku

Citlivost k hluku patří k nejčastěji citovaným a nejvíce zkoumaným charakteristikám. Je definována jako

stabilní osobnostní dispozice, který zachycuje postoje jedince k širokému okruhu environmentálních hluků

(Zimmer a Ellermeier, 1999) a vyjadřuje sklon ke vzniku pocitů rozmrzelosti v důsledku působení hluku.

V literatuře je také možné setkat se s označením "rys rozmrzelosti" (trait annoyance) (Winneke, Neuf a

Steinheider, 1996). Citlivost k hluku je jedinou zkoumanou osobnostní charakteristikou, u níž byl ve studiích

zaměřených na letecký hluk prokázán signifikantní vliv na rozmrzelost (Zimmer, Ellermeier, 1999), a byla

v těchto studiích často třetím nejlepším prediktorem, následujícím po naměřené hlukové expozici a strachu

z letecké havárie (Guski, 2001).

K měření citlivosti k hluku bylo zkonstruováno několik škál. Z nich první a nejznámější je Weinstein Noise

Sensitivity Scale, publikovaná v r. 1978 a tvořená 21 položkami, které se dotazují na postoje k hluku obecně a na

emoční reakce na řadu environmentálních zvuků vyskytujících se v každodenním životě studentů. Na každou

položku odpovídají respondenti pomocí šestistupňové škály (Zimmer a Ellermeier, 1999). Dotazník byl také

převeden do němčiny (Zimmer a Ellermeier, 1997). Dodd (2001) Weinsteinovu škálu zrevidoval, doplnil některé

otázky týkající se moderních zvukových prostředí, které nebyly v původní škály pokryty, a nahradil položky,

které nerozlišovaly mezi respondenty citlivými a tolerantními k hluku. Jinou úpravou je švédská rozšířená verze

Weinsteinovy škály, která využívá sedmistupňových odpověďových škál (Västfjäll, 2002).

Protože je Weinsteinova škála zaměřená na studentskou populaci, její využití pro terénní výzkumy je

omezené. Proto Zimmer a Ellermeier (1998b) zkonstruovali Lärmempfindlichkeitsfragebogen (LEF), určený pro

celou populaci. Tento dotazník sestává z 52 čtyřstupňových položek a obsahově pokrývá 7 oblastí (každodenní

život, volný čas, zdraví, spánek, komunikaci, pracovní výkon a hluk obecně), které se dotýkají percepčních,

kognitivních, afektivních i behaviorálních reakcí. LEF je podle autorů vhodný k laboratorním i terénním studiím.

Zvláště pro tyto účely však vytvořili ještě zkrácenou devíti-položkovou verzi LEF-K (Zimmer a Ellermeier,

1998a).

Kromě těchto dotazníků se používá také mnoho ad hoc konstruovaných měřítek nebo i jednopoložkové

sebeposuzovací škály. Zimmer a Ellermeier (1999) srovnávali vlastnosti Weinsteinovy škály a LEF se dvěma

jednopoložkovými škálami a dospěli k závěru, že jednopoložkové škály mají nižší přesnost, retestovou reliabilitu

a diskriminační validitu, nedokáží zachytit zvyšování senzitivity s věkem a také korelují s hladinou hluku, jíž

jsou respondenti vystaveni (neměří tedy jen osobnostní dispozici, ale částečně i aktuální reakci, rozmrzelost) a

nesplňují tak požadovaná psychometrická kritéria. Ukazuje se však, že i skór ve Weinsteinově škále může být

ovlivněn aktuální náladou jedince (Řiháček, 2002).

Konstrukt citlivosti k hluku, tak jak je operacionalizován ve Weinsteinově škále, je jednodimenzionální.

Výsledky faktorové analýzy LEF však naznačují, že citlivost k hluku není jednolitý koncept. Faktorová struktura

LEF je tvořena čtyřmi faktory: 1. výkon a všeobecné postoje, 2. spánek, 3. sociální kontext a veřejnost a 4.

hudba (Zimmer a Ellermeier, 1998b). Pokud by se tyto výsledky potvrdily i v dalších výzkumech, bylo by

možné skóry v jednotlivých odpovídajících subškálách interpretovat jako strukturu citlivosti respondentů.

Ellermeier, Eigenstetter a Zimmer (2001) ukazují, že citlivost k hluku není ve vztahu ke skutečné ostrosti

sluchu. Lidé citliví k hluku se od tolerantních neliší absolutními a rozdílovými prahy, ani jednoduchými

reakčními časy. Citlivost k hluku je odrazem posuzování a hodnocení vnímaných zvuků, je postojem, který

predisponuje k reakci rozmrzelosti. Na síle těmto výsledkům ubírá fakt, že jako zvukový podnět byl použit

většinou tón o frekvenci 1 kHz, a je tudíž možné, že u jiných frekvencí či při použití reálných zvuků by výsledky

byly jiné. Studie Poulsena a Mortensena (2002) ale naznačuje, že tyto závěry platí i pro reálný nízkofrekvenční

hluk, i když v jejich případě se výsledky opírají o vyšetření pouze 4 senzitivních osob.

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

Jelínková a Picek (1984) uvádějí nízkou korelaci (0.194) senzitivity k hluku s neuroticismem a nízkou

zápornou korelaci (-0.212) s extroverzí (obě korelace jsou signifikantní). Podle Wallenia (2004) koreluje

neuroticismus pouze s hlukem pocházejícím zevnitř domu, ale nikoli s rozmrzelostí z dopravního hluku.

Senzitivní jedinci častěji vykazují symptomy hněvu, napětí, nervozity, méněcennosti a úzkosti (Belojevič,

Jakovljevič a Alexič, 1997) a reagují na hluk větším vzrušením a poplašnou reakcí, silnější vasokonstrikcí,

rychlejším tepem a častěji udávají zdravotní problémy a depresi (Job, 1996), vykazují vyšší subjektivní

stresovou reakci (Persson-Waye et al., 2002) a pomalejší habituaci (Staples, 1996). Jelínková a Picek (1984)

udávají, že ženy vykazují signifikantně vyšší citlivost k hluku, Zimmer a Ellermeier (1999) však tvrdí, že nebyl

prokázán žádný vztah mezi senzitivitou k hluku a demografickými proměnnými (kromě věku, s nímž senzitivita

vzrůstá). Také s objektivními ukazateli výkonu je citlivost k hluku spojena jen slabě (Zimmer a Ellermeier,

1998b).

Senzitivita k hluku je v určitém smyslu podobná konceptu negativní afektivity, obecné tendenci stěžovat si a

vyjadřovat nespokojenost v jakoukoli dobu a napříč situacemi. Tato negativní afektivita ovšem silně koreluje

s osobnostními rysy, jako je úzkostnost a neuroticismus, což neplatí pro senzitivitu k hluku (Winneke, Neuf a

Steinheider, 1996). Podle Staples (1996) mají jedinci s vysokou negativní afektivitou tendenci být obtěžováni

širokým okruhem situací, zatímco jedinci, kteří hodnotí hlukovou situaci kriticky, nevykazují pouze negativní

reakce, ale jsou vnímavější ke svému prostředí i v pozitivním směru. Staples proto navrhuje rozlišovat

posuzování hluku jako osobně obtěžujícího a posuzování hluku jako škodlivé kvality prostředí. Havránek (1990)

dokonce uvádí, že senzitivní lidé reagují na snížení hlučnosti pozitivněji, než odpovídá skutečnému rozdílu

v akustických podmínkách. Winneke, Neuf a Steinheider (1996) dále poukazují na to, že tento "rys citlivosti"

(trait annoyance) se netýká jen specificky hluku, ale projevuje se v reakcích na nejrůznější environmentální

stresory.

Podle Havránka (1990) je možno 10-20% populace označit za vysoce senzitivní (tedy reagující vysokou

rozmrzelostí i na hluky mírné intenzity) a přibližně stejnou část naopak jako tolerantní (ani hlasité hluky jim

nevadí). Pro zbylých 60-80% platí, že kvantita reakce přibližně odpovídá kvantitě podnětu. Vliv citlivosti k

hluku se výrazněji projeví při nižších hladinách hluku – Heinonen-Guzejev et al. (2000) zjistili, že v tiché

lokalitě respondenti citliví k hluku významně častěji udávají, že registrují ve svých domovech dopravní hluk než

ti, kteří nevykazovali citlivost k hluku. V hlučné lokalitě byl tento rozdíl stále patrný, ale méně výrazný.

Dodd (2001) nabízí dívat se na citlivost k hluku jako na paralelu k alergii. Také Havránek (2001) mluví o

"hlukových alergicích", aby tak zdůraznil fakt, že senzitivní lidé si svou citlivost nepřivodili sami a že některé

hluky pro ně skutečně mají výrazně negativní emoční náboj. Ukazuje se, že citlivost k hluku může souviset

s psychiatrickým onemocněním (viz Dodd, 2001) a citlivost ke sluchovým vjemům bývá také dávána do

souvislosti s autismem (Edelson, 1995).

5.2 Další faktory

Subjektivní reakce na hluk je ovlivněna řadou faktorů kognitivně-emocionální povahy. Mezi nejvýznamnější

patří subjektivně prožívané ohrožení přisuzované hluku nebo jeho zdroji. Pravděpodobně nejčastěji citovaným

příkladem je vztah mezi rozmrzelostí z hluku letadel a strachem z letecké havárie. Havránek (1997) v širších

souvislostech mluví o hluku emočním (doprovázeném orientační reakcí, pocitem ohrožení či jiným citovým

prožitkem), který odlišuje od hluku habituovaného (vnímaného jako známý, obvyklý, nepřinášející významnou

informaci). Proces hodnocení hluku je ale složitý a zatímco u jedněch může postupně docházet k habituaci, jiní

reagují senzitizací (Staples, 1996). Ukazuje se také, že respondenti snadněji souhlasí s tvrzením, že hluk obecně

poškozuje zdraví lidí, než s tím, že škodí právě jim samotným (Guski, 2001). Staples (1996) mluví o potřebě

reliabilních technik, které by umožňovaly systematicky měřit a kategorizovat široké pole významů, které lidé

připisují environmentálnímu hluku.

Hodnocení zdroje hluku je dalším, poněkud obecnějším faktorem, který má zčásti sociální povahu, ale

vykazuje značnou interindividuální variabilitu. Evans a Cohen (1987) mluví o valenci hlukového zdroje

(preference ve vztahu k rockové hudbě ovlivní emocionální reakci při jejím poslechu; vztah k sousedovi ovlivní

způsob, jakým budeme posuzovat hluk jeho sekačky na trávu) a jeho důležitosti či nezbytnosti (např. rozdíl mezi

houkáním sanitky a svévolným troubením na klakson).

Dalším významným faktorem je možnost ovlivnit či kontrolovat výskyt hluku, ať již přímou cestou (vypnout

hlučný mixér, požádat souseda o přesunutí sekání trávníku na jinou dobu, podat stížnost na hygienickou stanici)

nebo nepřímo (znát časový vzorec výskytu hluku). Důležitá není ani tak skutečná ovlivnitelnost, jako

přesvědčení respondenta, že může či nemůže výskyt hluku nějak ovlivnit (perceived controllability). Podle

Staples (1996) zůstává stále otevřená otázka, kdy zapojení veřejnosti do řešení hlukové problematiky přispěje ke

snížení rozmrzelosti (zvýšením pocitu kontroly nad situací), a kdy naopak rozmrzelost zvýší (tím, že vzbudí

očekávání překračující reálné možnosti řešení). Upozorňuje také, že některé skupiny obyvatel nebo někteří

jedinci mohou být participativními strategiemi poškozeni, protože se cítí vůči následkům hluku bezmocní.

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

Jako další proměnnou zkoumal Guski (2001) kapacitu zvládání (coping) a dospěl k závěru, že je účinným

moderátorem vzniku reakce rozmrzelosti. Postavení copingu v hlukových studiích je doposud poněkud okrajové,

i když jde z praktického hlediska o důležité téma. O vhodnosti formulování psychohygienických postupů, které

by umožňovaly zmírnit nepříjemné prožitky pramenící z hluku se zmiňují např. Schuschke (1981), Jelínková

(1980) nebo Leventhall (2003).

Fields (1993, cit. podle Kryter, 1994) ve své metaanalýze ukazuje, že tyto postojové proměnné mají

signifikantní vliv na míru rozmrzelosti. Konkrétně potvrdil, že rozmrzelost z hluku vzrůstá se strachem

spojeným se zdrojem hluku, s přesvědčením, že hluk je zbytečný, dále s rozmrzelostí pramenící z jiných než

s hlukem spojených problémů a také s obecnou citlivostí k hluku. Rozmrzelost je naopak nižší tam, kde jsou

respondenti přesvědčeni o důležitosti zdroje.

Subjektivní reakce na hluk je také ovlivněna řadou dalších nahodilých situačních vlivů, které s hlukovou

situací nijak nesouvisejí. Västfjäll (2002) upozorňuje, že většina existujících výzkumů opomíjí aktuální emoční

stav respondentů před působením hluku a během něj. Prokázal, že experimentálně navozená mírná rozmrzelost

statisticky významně zvýšila rozmrzelost vyvolanou nepříjemným zvukem řetězové pily. Významná také byla

interakce mezi náladou a dispoziční citlivostí k hluku: při neutrální náladě vykazovali senzitivní respondenti

vyšší rozmrzelost než respondenti s nízkou senzitivitou, při mírně rozmrzelé náladě byl tento vzorec ale opačný.

Celkově měla tedy aktuální nálada menší vliv na respondenty citlivé k hluku. Västfjäll k tomu nabízí teoretické

vysvětlení, že lidé obecně citliví k hluku využívají při posuzování hluku své znalosti a predispozice (mj. tedy i

vědomí faktu, že jsou citliví), zatímco lidé s nízkou senzitivitou nemají k dispozici tato měřítka, a musejí proto

použít pro hodnocení hluku jiný rámec: svou aktuální náladu. Z těchto závěrů vyplývá mj. potřeba kontrolovat

při laboratorních i terénních výzkumech vedle osobnostních charakteristik také aktuální náladu.

Individuální reakce na hluk je ovlivněna interakcí hluku s činností, kterou jedinec vykonává či zamýšlí

vykonávat. Kurra, Morimoto a Maekawa (1999b) zjistili, že rozmrzelost pramenící z rušení čtení a poslechu

nahrávky roste s hladinou hluku, zpočátku pro obě aktivity stejně, nad hodnotou 45 dB(A) rychleji pro poslech.

Rozmrzelost také může být nižší, pokud se subjekt zabývá relaxační činností, na niž soustředí pozornost (např.

hraním karet).

Wallenius (2004) vidí jako užitečné pohlížet na tyto aktivity skrze koncept osobních projektů, tedy vzájemně

provázaných sekvencí činností směřujících k dosažení nějakých osobních cílů. Osobní projekty jsou formujícím

a integrujícím prvkem v interakci mezi jedincem a jeho prostředím, jsou citlivé k aktuálnímu životnímu kontextu

jedince a přitom relativně uzavřené. Je-li osobní projekt spojen s vysokou mírou pociťovaného stresu, odráží se

to podle Wallenia ve vyšší rozmrzelosti z hluku a pocitu rušení. Tento vztah je přitom nezávislý na neuroticismu

respondenta. Koncept osobních projektů vychází ze stresového paradigmatu a může být podle Wallenia

částečnou odpovědí na problém, jak studovat vliv různorodých životních podmínek na působení hluku na

jedince.

6. Konceptualizace a model vzniku rozmrzelosti

Rozmrzelost není jednorozměrný koncept. Ouis (2001) poukazuje na to, že reakce rozmrzelosti má dvě

komponenty: kognitivní (související s očekáváním, která spojujeme se zvukovým prostředím v daném kontextu)

a čistě emocionální. Podle Guskiho, Felscher-Suhr a Schuemera (1999) jsou hlavními aspekty konceptu

rozmrzelosti: 1) bezprostřední behaviorální účinky (jako je rušení) a 2) hodnotící aspekt, který zahrnuje

negativní hodnocení zdroje hluku, stejně jako pocity napětí a nedostatku síly k vypořádání se se stresorem.

Podle Jelínkové (1984) je rozmrzelost spojena se třemi druhy reakcí na hluk. Jsou to: 1) pocit být obtěžován,

otravován, trápen či rozhněván narušením soukromí subjektu, 2) interference s každodenními činnostmi a 3)

psychosomatické symptomy jako následek hlukem vyvolaného stresu. Tomu pak odpovídají tři dimenze

rozmrzelosti: emoční (subjektivní), kognitivní (diskriminační) a symptomatická, které jsou vzájemně provázány.

Také Rylander (2004) vidí možnou souvislost mezi fyziologickou stresovou reakcí a rozmrzelostí, podle něj však

nebyly zatím realizovány studie, které by umožňovaly potvrdit kauzální vztah. Meister a Donatelle (2000)

uvádějí nízkou, ale významnou korelaci mezi rozmrzelostí a stresem (0.29) u leteckého hluku. Při nízkých

hladinách je účinek hluku na organismus určen kognitivním zpracováním, při vysokých hladinách může hluk

ovlivňovat fyziologické procesy přímo (Staples, 1997).

Podle Jelínkové (1980) může rozmrzelost vznikat v důsledku dvou typů akustických jevů: zvuků přinášejících

nepříjemnou informaci a zvuků nepříjemných v důsledku základních percepčních účinků (jako je hlasitost,

hlučnost, explozivnost či maskování). Miedema (2001) popisuje čtyři cesty, jimiž se uskutečňuje vliv hluku na

člověka: cesta maskování (snížené srozumitelnosti řeči a dalších žádoucích signálů), cesta pozornosti (hluk poutá

pozornost a snižuje tak její kapacitu pro další činnosti), cesta aktivace (hluk vyvolává nespecifickou aktivaci

organismu) a afektivní/emoční cesta (vnímaný zvuk je asociován s pocitem strachu, hněvu, frustrace či s

hodnocením zdroje). Tyto účinky se vzájemně prolínají: např. jsme-li v hluku, který maskováním snižuje

srozumitelnost řeči, poutá snaha a porozumění řeči větší kapacitu pozornosti, což vyžaduje zvýšenou aktivaci

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

organismu a může to vyvolat i emoci hněvu, zejm. v případě, že hluk je hodnocen jako zbytečný. Stejně tak

emoční reakce (vzniklá např. v důsledku frustrace potřeby porozumět řeči) může zvyšovat arousal.

Na základě těchto poznatků můžeme vytvořit souhrnný model vzniku rozmrzelosti (viz obr. 1). Lze

konstatovat, že vliv hluku na vznik rozmrzelosti se odehrává čtyřmi způsoby (které se pravděpodobně nikdy

nevyskytují izolovaně). Rozmrzelost může:

(1) vznikat v důsledku prosté percepční nepříjemnosti zvuku, dané jeho fyzikálními charakteristikami (Sailer a

Hassenzahl, 2000) a individuální citlivostí respondenta,

(2) pramenit z rušivého působení hluku (např. interference s komunikací nebo sledováním televize, rušení

spánku či pracovního výkonu),

(3) být vyvolána vnímanými tělesnými (resp. psychosomatickými) symptomy stresové reakce nebo specifickými

účinky hluku (dočasné a trvalé změny sluchového prahu) a

(4) vycházet ze sémantického významu zvuku, ať už jde o význam denotativní (explicitní informační obsah

sdělení či signálu) nebo konotativní (asociace spojené s konkrétním zvukem či jeho zdrojem). Podle

Kalveramovy psycho-biologické teorie je význam zvuku ještě na předvědomé úrovni dán potenciálním

ohrožením darwiniánské zdatnosti (Kalveram, 2000). Široce pojatý sémantický význam je ovlivněn sítí

situačních faktorů (patří sem např. vnímané ohrožení, ovlivnitelnost, anticipované důsledky působení hluku či

jeho zdroje), ale i širšími společensko-kulturními faktory, které určují, jaký zvuk je žádoucí či nežádoucí a kudy

vede hranice mezi ještě přijatelným a už neúnosným (Staples, 1997). Předpoklad, že obyvatelé určité lokality

sdílejí kritéria pro posuzování hluku, snižuje variabilitu rozmrzelosti (Fidell, 2003). Yano, Yamashita a Izumi

(1997) a Kurra, Morimoto a Maekawa (1999a) ukazují, jak mohou kulturní odlišnosti ovlivňovat rozmrzelost

z dopravního hluku. Důležitou roli hraje také individuální stupeň diferenciace v uvědomování si a hodnocení

vlastností prostředí (Staples, 1996). Někteří autoři chápou rozmrzelost nikoli jako pouhou reakční proměnnou,

ale jako aktivně utvářenou sociální konstrukci (Bröer, nedat.).

Vznik rozmrzelosti na všech těchto čtyřech úrovních je ovlivněn také osobními proměnnými na straně

konkrétního respondenta. Patří mezi ně osobnostní dispozice (jako je citlivost k hluku či extroverze),

psychosomatické dispozice (jako je nálada či zdravotní stav) a také postoje, které jsou ovlivněny osobní historií

jedince. Rozmrzelost může dále vyústit v určité změny v jednání, které jsou ovlivněny postoji i omezeními

danými situací. Ouis (2001) sem jako zvláštní kategorii řadí ještě aktivity veřejnosti namířené proti hluku, které

jsou silně ovlivněny společenským kontextem, zejm. na úrovni komunity.

Do širšího společenského kontextu můžeme rozmrzelost zasadit s pomocí integrativního modelu pro

zkoumání zdraví v environmentálním kontextu (Dixon a Dixon, 2002). Tento model obsahuje čtyři vzájemně

propojené domény (viz obr. 2). Fyziologická doména zahrnuje působení environmentální noxy a vznik

zdravotních následků (nebo v našem případě rozmrzelosti). Doména náchylnosti či predispozice zahrnuje

individuální, sociodemografické a kulturní charakteristiky, které činí určité jedince či skupiny obyvatel vůči

působení noxy zranitelnější. Epistemologická doména zahrnuje osobní porozumění a sociální poznání, které

tvoří základ pro realizaci opatření. Patří sem nejen vědecké poznání, ale také vliv tradice, autority, skupinové

loajality, zkušenosti a intuice, a konečně i ekonomické zájmy. Poslední doména, doména ochrany zdraví,

zahrnuje zájem či starost o zdraví, důvěru v možnost něco ovlivnit a podniknutá opatření. V kontextu hluku sem

mohou patřit různá protihluková opatření a akustický design. Důležité podle autorů modelu je, i když se při

výzkumu zaměřujeme na jednu či dvě domény, brát v úvahu roli, kterou hrají v celém systému.

7. Další možné směry výzkumu

Dosavadní výzkumy se vesměs zaměřovaly na problém hluku a hledání ještě tolerovatelných limitů. Jestliže

je ale naším cílem hledání příznivých zvukových prostředí, je potřeba zaměřit se i na pozitivní stranu škály

rozmrzelosti. Příznivé zvukové prostředí není charakterizováno pouze nepřítomností stížností a negativních

pocitů, ale podporuje pocity spokojenosti a well-being (Gjestland, 2002), proto je potřeba studovat i příjemné a

podporující zvuky, chápat hlukové znečištění v kontextu širšího zvukového prostředí (Bronzaft, 2000) a brát

v úvahu i jeho jemnější aspekty, jako je historická a kulturní hodnota zvuků (Schafer, 1994), namísto jeho

redukování na hladinu hluku. Je kritizována představa, že vliv zvuku na člověka lze vysvětlit prostým

množstvím akustické energie (Fidell, 2003).

Staples říká, že nestačí pouze predikovat rozmrzelost, je potřeba identifikovat vulnerabilní skupiny, které

potřebují ochranu před negativními účinky hluku (Staples, 1997) a je potřeba zkoumat individuální rozdíly

v reakcích a faktory, které ovlivňují individuální hodnocení hluku (Staples, 1996). Je také žádoucí formulovat

vhodné psychohygienické postupy, které usnadní zvládání nepříjemného hluku v situacích, kdy není možné jiné

řešení (Leventhall, 2003). Nestačí také pouze sledovat účinky hluku na obyvatele, je potřeba zabývat se způsoby,

jakými obyvatelé rozhodují o svém životním prostředí (Staples, 1997). Jednou z navrhovaných cest řešení

problematiky hluku je také zvyšování diferencovaného uvědomění obyvatel, pokud jde o kvality zvukového

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

prostředí (Schafer, 1994). Snadno přehlédnutelným, ale o to výstražnějším účinkem hluku mohou být změny

vzorců v chování jedinců a společnosti, protože lidé obtěžovaní a rušení hlukem se budou podvědomě snažit

vyhnout aktivitám, které jsou náchylné k negativnímu ovlivnění hlukem nebo při nichž hluk vzbuzuje negativní

emoční reakce (Miedema, 2001). Další výzvou je také překročení přetrvávajícího "reakčního" paradigmatu a

pohlížení na rozmrzelost jako na aktivně konstruovaný význam připisovaný zvuku (Bröer, nedat.).

Literatura

Bangjun, Z., Lili, S., Guoqing, D. (2003): The influence of the visibility of the source on the subjective

annoyance due to its noise. Applied Acoustics 64, 1205-1215.

Belojevič, G., Jakovljevič, B., Alexič, O. (1997): Subjective reactions to traffic noise with regard to some

personality traits. Environment International 23, 221-226.

Berglund, B., Lindvall, T., Schwela, D.H. (Eds.) (1999): Guidelines for Community Noise. Geneva, WHO.

Bronzaft, A.L. (2000): Acoustic ecologists and environmental psychologists: working toward a quieter and

healthier soundscape. Soundscape 2, 24-26.

Bröer, Ch. (2002): Sound, Meaning and Politics. The Social Construction of Aircraft Noise Annoyance. Forum

Acusticum, Seville.

Bröer, Ch., Wirth, K. (2004): Mehr Belästigung bei gleichem Pegel. Wieso Flugzeuggeräusche heute

möglicherweise lästiger sind als vor 40 Jahren. Zeitschrift für Lärmbekämpfung 51, 118-121.

Dixon, J.K., Dixon, J.P. (2002): An integrative model for environmental health research. Advances in Nursing

Science 24, 43-57.

Dodd, G. (2001): Noise, noise sensitivity and attention. Inter Noise Proceedings, Haag.

Edelson, S.M. (1995): Sound sensitivity: What does it really mean? The Sound Connection vol. 2, no. 3, p. 2.

Ellemeier, W., Eigenstetter, M., Zimmer, K. (2001): Psychoacoustic correlates of individual noise sensitivity. J.

Acoust. Soc. Am. 109, 1464-1473.

Evans, G.W., Cohen, S. (1987): Environmental stress. In: Stokols, D., Altman, I. (Eds.): Handbook of

Environmental Psychology, New York, John Willey & Sons, 571-610.

Fidell, S. (2003): The Schultz curve 25 years later: a research perspective. J. Acoust. Soc. Am. 116, 3007-3015.

García, A. (Ed.) (2001): Environmental Urban Noise. Southampton, WIT Press.

Gjestland, T. (2002): Current research topics and problems: the role of ICBEN. Journal of Sound and Vibration

250, 5-8.

Glass, D.C., Singer, J.E. (1972): Urban Stress. Experiments on Noise and Social Stressors. New York, Academic

Press.

Guski, R. (2001): Community response to environmental noise. In: García, A. (Ed.), Environmental Urban

Noise. Southampton, WIT Press, 111-148.

Guski, R., Felscher-Suhr, U., Schuemer, R. (1999): The concept of noise annoyance: how international experts

see it. Journal of Sound and Vibration 223, 513-527.

Havránek, J. (1997): Hudební hluk. Vesmír 76, 167-169.

Havránek, J. (2001): Domovní a bytový hluk a stížnosti na něj. Veřejná správa č. 1-2.

Havránek, J. et al. (1990): Hluk a zdraví. Praha, Avicenum.

Heinonen-Guzejev, M., et al. (2000): Self-report of transportation noise exposure, annoyance and noise

sensitivity in relation to noise map information. Journal of Sound and Vibration 234, 191-206.

Jelínková, Z. (1980). Responses of the population to noise: a project. Activ. Nerv. Sup. 2, 116-117.

Jelínková, Z., Picek, M. (1984): Physical and psychological factors determining population responses to

environment. Activ. nerv. sup. 26, 144-146.

Job, R.F.S. (1996): The influence of subjective reactions to noise on health effects of the noise. Environment

International 22, 93-104.

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

Job, R.F.S. et al. (2001): General scales of community reaction to noise (dissatisfaction and perceived

affectedness) are more reliable than scales of annoyance. The Journal of the Acoustical Society of America 110,

939-946.

Kalveram, K.T. (2000): How acoustical noise can cause physiological and psychological reactions. 5th

International Symposium on Transport Noise nad Vibration, St. Petersburg.

Kryter, K.D. (1994): The Handbook of Hearing and the Effects of Noise. San Diego, Academic Press.

Kurra, S., Morimoto, M., Maekawa, Z.I. (1999a): Transportation noise annoyance – a simulated-environment

study for road, railway and aircraft noises, part 1: overall annoyance. Journal of Sound and Vibration 220, 251-

278.

Kurra, S., Morimoto, M., Maekawa, Z.I. (1999b): Transportation noise annoyance – a simulated-environment

study for road, railway and aircraft noises, part 2: activity disturbance and combined results. Journal of Sound

and Vibration 220, 279-295.

Leventhall, G. (2003): A Review of Published Research on Low Frequency Noise and its Effects. London, Defra

Publications.

Meister, E.A., Donatelle, R.J. (2000): The impact of commercial-aircraft noise on human health: a neighborhood

study in metropolitan Minnesota. Environmental Health 11, 9-15.

Miedema, H.M.E. (2001): Noise and Health: How Does Noise Affect Us? Inter Noise Proceedings, Haag.

Nový, R. (1995): Hluk a chvění. Praha, Vydavatelství ČVUT.

Ouis, D. (2001): Annoyance from road traffic noise: a review. Journal of Environmental Psychology 21, 101-

120.

Persson-Waye, K. et al. (2002): Low frequency noise enhances cortisol among noise sensitive subjects during

work performance. Life Sciences 70, 745-758.

Poulsen, T., Mortensen, F.R. (2002): Laboratory Evaluation of Annoyance of Low Frequency Noise. Danish

Environmental Protection Agency.

Rylander, R. (2004): Physiological aspects of noise-induced stress and annoyance. Journal of Sound and

Vibration 227, 471-478.

Řiháček, T. (2002): Vliv hluku na lidskou psychiku. Brno, FF MU (nepublikovaná diplomová práce).

Sailer, U., Hassenzahl, M. (2000): Assessing noise annoyance: an improvement-oriented approach. Ergonomics

43, 1920-1938.

Serra, M.R. et al. (1992): An interdisciplinary study of urban noise pollution. Intern. J. Environmental Studies

42, 201-214.

Schafer, R.M. (1994): The Soundscape. Our Sonic Environment and the Tuning of the World. Rochester,

Destiny Books.

Schuschke, G. (1981). Lärm und Gesundheit. Berlin, VEB Verlag Volk und Gesundheit.

Smetana, C. (1974): Měření hluku a chvění. Praha, SNTL.

Staples, S.L. (1996): Human response to environmental noise. American Psychologist 51, 143-150.

Staples, S.L. (1997): Public policy and environmental noise: Modeling exposure or understanding effects.

American Journal of Public Health 87, 2063-2067.

Staples, S.L., Cornelius, R.R., Gibbs, M.S. (1999): Noise disturbance from a developing airport. Perceived risk

or general annoyance? Environment and Behavior, 31, 692-710.

Truax, B. (2001): Acoustic Communication. Westport, Ablex Publishing.

Västfjäll, D. (2002): Influences of current mood and noise sensitivity on judgments of noise annoyance. The

journal of Psychology 136, 357-370.

Wallenius, M.A. (2004): The interaction of noise stress and personal project stress on subjective health. Journal

of Environmental Psychology 24, 167-177.

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

Winneke, G., Neuf, M., Steinheider, B. (1996): Separating the impact of exposure and personality in annoyance

response to environmental stressors, particulrly odors. Environment International 22, 73-81.

Yano, T., Yamashita, T., Izumi, K. (1997): Comparison of community annoyance from railway noise evaluated

by different category scales. Journal of Sound and Vibration 205, 505-511.

Zimmer, K., Ellermeier, W. (1997): Eine deutsche Version der Lärmempfindlichkeitsskala von Weinstein.

Zeitschrift für Lärmbekämpfung 44, 107-110.

Zimmer, K, Ellermeier, W. (1998a): Ein Kurzfragebogen zur Erfassung der Lärmempfindlichkeit.

Umweltpsychologie 2, 54-63.

Zimmer, K., Ellermeier, W. (1998b): Konstruktion und Evaluation eines Fragebogens zur Erfassung der

individuellen Lärmempfindlichkeit. Diagnostica 44, 11-20.

Zimmer, K., Ellermeier, W. (1999): Psychometric properties of four measures of noise sensitivity: a comparison.

Journal of Environmental Psychology 19, 295-302.

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

Obr. 1 Vliv hluku na vznik rozmrzelosti v širším kontextu.

Hluk Rozmrzelost

Interference

s činností

Tělesné

symptomy

Sémantický

význam

Situační

kontext

Společenské

a kulturní

faktory

Osobní

faktory

Modifikace

individuálního

jednání

Aktivity

veřejnosti

proti hluku

Řiháček, T. (2007). Rozmrzelost z hluku: konceptualizace a prediktory psychosociální povahy.

Československá psychologie, 51(2), 117-128.

Obr. 2 Integrativní model pro výzkum environmentálního zdraví (Dixon a Dixon, 2002), aplikovaný na

problematiku rozmrzelosti. Zachycuje rozmrzelost z hluku v širším společenském kontextu.

DOMÉNA

ÚČINKŮ

rozmrzelost

DOMÉNA

VULNERABILITY

individuální a sociální

predispozice

DOMÉNA

OCHRANY ZDRAVÍ

protihluková opatření

akustický design

EPISTEMOLOGICKÁ

DOMÉNA

osobní porozumění

sociální poznání