UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

Institut politologických studií

Katedra mezinárodních vztahů

Diplomová práce

2018 Zuzana Ledbová

UNIVERZITA KARLOVA FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD

Institut politologických studií

Katedra mezinárodních vztahů

Vzestup Turecka jako regionální mocnosti na Blízkém východě

Diplomová práce

Autor práce: Bc. Zuzana Ledbová

Studijní program: Mezinárodní vztahy

Vedoucí práce: PhDr. Irah Kučerová, Ph.D.

Rok obhajoby: 2018

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené

prameny a literaturu.

2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu.

3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 10. 5. 2018 Zuzana Ledbová

Bibliografický záznam LEDBOVÁ, Zuzana. Vzestup Turecka jako regionální mocnosti. Praha, 2018, 129 s.

Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut

politologických studií, Katedra mezinárodních vztahů. Vedoucí diplomové práce PhDr. Irah

Kučerová, Ph.D.

Rozsah práce:

320 072 znaků (vč. mezer)

Abstrakt Diplomová práce se zabývá vzestupem Turecka jako regionální mocnosti Blízkého východu

od konce studené války až do současnosti. Cílem práce je ve zkoumaném období 1990

až 2017 analyzovat mocenské postavení země v regionu a objasnit faktory, které přispěly

k růstu moci Turecké republiky. V teoretické části práce jsou představeny důležité koncepty

a rozdílné přístupy k analýze regionálních mocností a následně definována kritéria,

na základě kterých byla v praktické části zjišťována odpověd na otázku, zda lze Turecko

považovat za blízkovýchodní mocnost. Práce sleduje chronologický vývoj Turecka a jeho

zahraniční politiky, přičemž zkoumá materiální kapacity země a strategie a nástroje, pomocí

kterých se turecké vlády snaží na regionální úrovni prosazovat svůj vliv. S ohledem

na rostoucí mocenský potenciál, ambice a angažovanost v regionu došla práce k závěru, že

Turecko v průběhu devadesátých let dosáhlo postavení regionální mocnosti Blízkého

východu. Konec bipolárního uspořádání mezinárodního systému byl faktorem, který

Turecku umožnil ve světě autonomnější jednání. Díky hospodářskému růstu země pak

mohlo turecké vedení zvýšit objem prostředků vynaložených na aktivní zahraniční politiku

a posílit vliv země v regionu.

Abstract The diploma thesis deals with the rise of Turkey as a regional power in the Middle East since

the end of the Cold War until the present. The aim of the thesis is to analyze the country's

position in the region during the period 1990–2017 and to examine factors that contributed

to the growth of Turkey’s power. The thoretical framework discusses important concepts

and different approaches within the international relations literature to the analysis of

regional powers and subsequently defines criteria for assessing whether to consider Turkey

as a Middle Eastern power. The study follows chronological evolution of Turkey and its

foreign policy, examining the country’s material capacities as well as strategies and

instruments used by Turkish governments to promote Turkey’s influence at the regional

level. In view of the growing power potential, ambitions and engagement in the region, the

thesis has come to the conclusion that Turkey has achieved the status of one of the regional

powers of the Middle East during the 1990s. The end of the bipolar international system was

a factor that allowed Turkey to act more independently in the new global order.

Subsequently, thanks to Turkey’s economic growth, the Turkish leadership could increase

the volume of funds spent on active foreign policy and thus strengthen the country's

influence in the region.

Klíčová slova Turecko, turecká zahraniční politika, Blízký východ, region, moc, regionální mocnost

Keywords Turkey, Turkish foreign policy, Middle East, region, power, regional power

Title Turkey’s Rise as a Regional Power in the Middle East

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Irah Kučerové, Ph.D. za cenné rady, které mi

poskytla během vedení diplomové práce.

Obsah ÚVOD………………...….. ................................................................................................... 1

1. TEORETICKÝ RÁMEC PRÁCE ............................................................................. 7 1.1. Regionální úroveň analýzy ............................................................................................. 7 1.2. Koncept regionu v mezinárodních vztazích ................................................................ 11

1.2.1. Vymezení regionu Blízký východ ............................................................................ 15 1.3. Koncept moci v mezinárodních vztazích ..................................................................... 17 1.4. Koncept regionální mocnosti ........................................................................................ 23

2. VÝVOJ TURECKA A JEHO ZAHRANIČNÍ POLITIKY OD VZNIKU REPUBLIKY ...................................................................................................................... 29

3. MATERIÁLNÍ KAPACITY TURECKA ................................................................ 38 3.1. Ekonomické zdroje ........................................................................................................ 38 3.2. Vojenská síla .................................................................................................................. 45 3.3. Demografické tendence ................................................................................................. 49

4. TURECKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA V DEVADESÁTÝCH LETECH ......... 49 4.1. Angažovanost Turecka na Blízkém východě .............................................................. 52

4.1.1. Multilaterální iniciativy .......................................................................................... 57

5. NÁSTUP STRANY SPRAVEDLNOSTI A ROZVOJE (AKP) K MOCI ............ 58

6. TURECKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA V PRVNÍ DEKÁDĚ NOVÉHO TISÍCILETÍ ....................................................................................................................... 62

6.1. Angažovanost Turecka na Blízkém východě .............................................................. 65 6.1.1. Podpora regionální integrace ................................................................................. 66 6.1.2. Snaha o řešení regionálních konfliktů .................................................................... 68 6.1.3. Účast na multilaterálních fórech a v projektech rozvojové pomoci ....................... 69

6.2. Turecké vztahy s vybranými státy regionu ................................................................. 72 6.2.1. Turecko-syrské vztahy ............................................................................................. 72 6.2.2. Turecko-irácké vztahy ............................................................................................. 73 6.2.3. Turecko-íránské vztahy ........................................................................................... 75 6.2.4. Turecko-izraelské vztahy ........................................................................................ 76

7. TURECKÁ POLITIKA NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ PO VYPUKNUTÍ „ARABSKÉHO JARA” .................................................................................................... 79

7.1. Vývoj bilaterálních vztahů Turecka se zeměmi regionu ............................................ 78

8. „TURECKÝ MODEL”……......................................................................................86

ZÁVĚR…….……………………………………….……………………………………..88

SUMMARY ........................................................................................................................ 96

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA ...................................................................... 99

SEZNAM PŘÍLOH .......................................................................................................... 126

PŘÍLOHY…………………………………………………………………………….…127

Seznam použitých zkratek ACRS Arms Control and Regional Security – Kontrola zbrojení a regionální bezpečnosti AKP Adalet ve Kalkınma Partisi – Strana spravedlnosti a rozvoje ANAP Anavatan Partisi – Vlastenecká strana CENTO Central Treaty Organization – Organizace centrální smlouvy CFE Treaty on Conventional Forces in Europe – Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě CHP Cumhuriyet Halk Partisi – Republikánská lidová strana CIA Central Intelligence Agency – Ústřední zpravodajská služba DSP Demokratik Sol Partisi – Strana demokratické levice FP Fazilet Partisi – Strana ctnosti GAP Güneydoğu Anadolu Projesi – Jihovýchodní anatolský projekt GCC Gulf Cooperation Council – Rada pro spolupráci států Zálivu GIGA German Institute of Global and Area Studies – Německý institut globálních a prostorových studií HLSCC High Level Strategic Cooperation Council – Rada pro strategickou spolupráci na vysoké úrovni IS Islámský stát KRG Kurdistan Regional Government – Kurdská regionální vláda MHP Milliyetçi Hareket Partisi – Strana národního hnutí MMF Mezinárodní měnový fond MSP Millî Selâmet Partisi – Strana národní spásy OIC Organisation of Islamic Cooperation – Organizace islámské konference

OPEC Organization of the Petroleum Exporting Countries – Organizace zemí vyvážejících ropu PYD Partiya Yekîtiya Demokrat – Strana demokratické unie RP Refah Partisi – Strana blahobytu RSCT Regional security complex theory – Teorie regionálních bezpečnostních komplexů SIPRI Stockholm International Peace Research Institute – Stockholmský mezinárodní institut pro výzkum míru TANAP Trans-Anatolian Natural Gas Pipeline – Transanatolský plynovod TESEV Türkiye Ekonomik ve Sosyal Etüdler Vakfı – Turecká nadace pro studium ekonomických a sociálních věd TIKA Türk İşbirliği ve Koordinasyon Ajansı – Turecká agentura pro spolupráci a koordinaci UNCTAD United Nations Conference on Trade and Development – Konference OSN o obchodu a rozvoji YPG Yekîneyên Parastina Gel – Lidové obranné jednotky

Úvod

Regionální mocnosti představují v oboru mezinárodních vztahů v současnosti hojně

diskutované téma. K oživení zájmu o studium regionů a regionalismu došlo v souvislosti

s koncem studené války a tím i desítky let trvající bipolární konfrontace

mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Zatímco v průběhu studené války byly

fungování mezinárodního systému i vztahy uvnitř jednotlivých regionů určovány zejména

zájmy dvou velmocí, po jejím konci získaly světové regiony větší autonomii a vlastní

dynamiku (Fawcett, 2005, s. 29–30).

O Blízkém východě můžeme hovořit jako o multipolárním regionálním systému,

neboť se zde nachází vícero mocenských center neboli pólů. V regionu chybí stát schopný

v dlouhodobém měřítku udržovat takové regionální rozložení moci, které by mu zaručilo

dominantní postavení. Blízký východ tak současně postrádá vůdce, jenž by konstruktivně

řešil místní problémy a zajišťoval pořádek a stabilitu (Mason, 2017, s. 11; Ponížilová, 2016,

s. 14). Nejedna země se v minulosti pokoušela vůdčí role dosáhnout, avšak každá v určitém

momentu narazila na nějaký limitující faktor. Mezi současné aspiranty na tuto pozici jsou

obvykle řazeni Írán, Izrael, Saúdská Arábie a v neposlední řadě Turecko, na které se

v této diplomové práci zaměřím.

Turecko zaujímá jedinečnou geografickou polohu na pomezí Evropy a Asie a jeho

břehy omývají hned čtyři moře. Současný turecký stát vznikl na území, jenž bylo po více

než šest století centrem Osmanské říše, tedy jednoho z největších a nejdéle trvajících impérií

v dějinách, které se na vrcholu své moci a prosperity v šestnáctém století rozkládalo na území

tří kontinentů. Během dalších staletí však říše v důsledku vnitřních i vnějších faktorů

oslabovala, až se nedlouho po porážce v první světové válce rozpadla a na jejím místě byla

v roce 1923 vyhlášena Turecká republika.

V meziválečném období měl rozhodující vliv na řízení nově vzniklé republiky její

první prezident Mustafa Kemal Atatürk. Díky popularitě, kterou si vydobyl v průběhu

turecké války za nezávislost, se mu podařilo zavést zásadní reformy, jejichž cílem bylo

Turecko modernizovat a posunout směrem na Západ. Významný obrat nastal i v zahraniční

politice, která se měla řídit zásadou „mír doma, mír ve světě“. Atatürk se vzdal imperiálních

nároků a zaměřil se na vnitřní rozvoj země a spolupráci se západními státy.

Během studené války hrálo Turecko díky své strategické poloze důležitou roli, kdy

jeho hlavním úkolem bylo zadržovat sovětskou expanzi do oblasti Perského zálivu

(Souleimanov, 2006). Turecká zahraniční politika byla podstatně ovlivňována postoji

Spojených států amerických a evropských mocností a mezi tureckými politiky nepanoval

velký zájem na budování úzkých vztahů s blízkovýchodními sousedy (Habibi, 2016).

Turecko bylo navíc v průběhu druhé poloviny dvacátého století zmítáno ekonomickými

problémy a politickou nestabilitou, které vyústily v několik vojenských převratů.

V průběhu posledních zhruba třech desetiletí však Turecko prošlo mimořádnými

změnami ve sféře politické, ekonomické i sociální, které mu umožnily vyvíjet aktivnější

zahraniční politiku nejen vůči zemím Blízkého východu. V osmdesátých letech dvacátého

století představil tehdejší premiér Turgut Özal program ekonomické liberalizace doplněný

o politické reformy a položil tak základy silného hospodářského růstu, který Turecko

zažívalo po nástupu nového tisíciletí (Bozdağlioğlu, 2003, s. 77). Zánik bipolárního

rozdělení světa přitom znamenal příležitost pro větší angažovanost Turecka v okolních

regionech a upevnil význam jeho geopolitického postavení.

Zásadní společensko-politický zlom nastal v Turecku v roce 2002, kdy parlamentní

volby vyhrála konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi

– AKP) a obsadila většinu křesel v tureckém parlamentu. Vláda AKP, která je v zemi dodnes

nejsilnější stranou, přinesla kýženou politickou stabilitu a byla schopná prosadit další

ekonomické reformy v reakci na těžkou finanční krizi, jež Turecko postihla v roce 2001.

Po překonání krize začalo turecké hospodářství dosahovat značného tempa růstu, které vláda

využila mj. k větší aktivitě a participaci v mezinárodně-politických otázkách. Turecko

v průběhu první dekády jednadvacátého století zlepšovalo vztahy s okolními státy a snažilo

se vystupovat jako vůdce muslimského světa. Vypuknutí tzv. arabského jara však přineslo

mnohé výzvy a Ankara byla nucena přehodnotit některé dosavadní principy své zahraniční

politiky. Navzdory problémům, se kterými se Turci dnes musí na Blízkém východě potýkat,

a napjaté společensko-politické situaci, způsobené zejména autoritativním způsobem vlády

prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, se Turecko rozvinulo ve významného regionálního

hráče, který nepostrádá ambice ovlivňovat světové dění.

V předkládané práci se budu zabývat vzestupem Turecka jako regionální mocnosti

na Blízkém východě a jeho mocenskými ambicemi. Hlavním cílem práce je

ve zkoumaném období 1990 až 2017 analyzovat mocenské postavení Turecké republiky

na Blízkém východě a objasnit faktory, které přispěly k růstu její moci. Zhodnotím

materiální kapacity Turecka a budu zkoumat zahraničně-politické vystupování země,

respektive strategie a nástroje, pomocí kterých se Turci snaží prosazovat na regionální

úrovni svůj vliv a zájmy. Rok 1990 jsem zvolila vzhledem k zásadní změně uspořádání světa,

která jednotlivým regionům a státům včetně Turecka umožnila v mezinárodním systému

autonomnější vystupování, zatímco závěrečný rok 2017 by měl zaručit co nejaktuálnější

studii.

K naplnění cíle práce jsem určila následující výzkumnou otázku: Splňuje Turecko

kritéria pro to, abychom ho mohli označit za regionální mocnost Blízkého východu? Hlavní

výzkumnou otázku dále člením na tři podotázky: 1) Disponuje Turecko v rámci regionu

významným podílem materiálních kapacit?, 2) Daří se Turecku uplatňovat svou moc

k prosazování svých zájmů a ovlivňování regionálního dění nebo jednání ostatních

blízkovýchodních aktérů?, 3) Má Turecko ambice a schopnosti zastávat v regionu vůdčí

pozici?

Zodpovězení výzkumných otázek by mělo vést k ověření či vyvrácení teze, podle

které se Turecko po konci studené války s ohledem na rostoucí materiální kapacity, ambice

a zahraničně-politickou angažovanost stalo regionální mocností Blízkého východu. Práce

předpokládá, že konec studené války Turecku umožnil ve světě nezávislejší jednání a díky

politické stabilitě a hospodářskému růstu v novém tisíciletí mohlo turecké vedení vyvíjet

aktivnější zahraniční politiku a dále posilovat postavení země v regionu.

Vyhodnocení toho, zda můžeme Turecko považovat za regionální mocnost, provedu

pomocí několika kroků na základě definičních kritérií, která vymezím v teoretické části

práce. Zaprvé bude nutné zhodnotit turecké materiální kapacity, neboť ty jsou klíčovým

měřítkem pro určení moci dané země (Ponížilová, 2016, s. 52). K měření materiálních zdrojů

využiji tři indikátory, a to ekonomickou sílu, vojenské kapacity a demografický profil. Skrze

nich bude možné zkoumat růst mocenského potenciálu Turecka v průběhu sledovaného

období. V dalším kroku budu zjišťovat, zdali je Turecko schopné svůj mocenský potenciál

skutečně využívat a ovlivňovat regionální záležitosti nebo jednání místních aktérů. Učiním

tak prostřednictvím analýzy jeho vztahů s ostatními státy Blízkého východu a sledovat

přitom budu strategie a nástroje, pomocí nichž se Turecko snaží svůj vliv a moc prosadit.

V neposlední řadě bude třeba zjistit, zda má Turecko ambice zastávat v regionu pozici vůdčí

mocnosti. Zaměřím se proto na zahraničně-politické dokumenty nebo politická prohlášení,

z nichž by měly být tyto ambice patrné.

Diplomová práce je koncipována jako jednopřípadová studie, tzn. že by měla

poskytnout hluboké porozumění nebo příčinné vysvětlení vybraného případu

se zohledněním širšího kontextu (Kořan, 2008, s. 33). V závislosti na zkoumaných jevech

budu využívat jak kvalitativní, tak kvantitativní data, pomocí nichž bude možné analyzovat

mocenské postavení Turecka.

Práce se kromě úvodu a závěru skládá z teoretické a praktické části. V teoretické

části, tj. v první kapitole práce, vysvětlím pojmy a východiska stěžejní pro výzkum

regionálních mocností. Objasním pojem regionální úroveň analýzy, vymezím koncept moci

a koncept regionu v mezinárodních vztazích a současně vysvětlím své chápání regionu

Blízký východ, neboť jeho hranice bývají často vnímány odlišně. Dále představím rozdílné

teoretické přístupy k analýze regionálních mocností a určím definiční kritéria, na základě

kterých budu v praktické části práce určovat, zda můžeme Turecko označit za regionální

mocnost. V první části práce současně stručně vysvětlím rozdíly mezi konceptem regionální

mocnosti a ostatními teoretickými koncepty jako střední mocnost, které bývají nezřídka

chybně zaměňovány.

Praktická část zahrnuje sedm hlavních kapitol, které dále člením na podkapitoly.

Nejprve nastíním vývoj Turecka a jeho zahraniční politiky od vzniku republiky v roce 1923,

abychom mohli porozumět zahraničně-politickým krokům země po konci studené války.

V další kapitole se zaměřím na materiální zdroje turecké moci, konkrétně na demografické,

ekonomické a vojenské kapacity, respektive na jejich vývoj od počátku devadesátých let.

Následující kapitola bude pojednávat o proměnách turecké zahraniční politiky na Blízkém

východě po skončení bipolární konfrontace až do konce devadesátých let. Poté představím

Stranu spravedlnosti a rozvoje, která Turecku vládne nepřetržitě od roku 2002. V páté

kapitole praktické části se budu zabývat tureckou zahraniční politikou v první dekádě

nového tisíciletí, přičemž hlavní pozornost budu klást na zahraničně-politickou strategii

Turecka v blízkovýchodním regionu. V rámci této kapitoly se budu blíže věnovat také

tureckým vztahům se čtyřmi vybranými státy regionu, konkrétně se Sýrií, Irákem, Izraelem

a Íránem, neboť v případě těchto zemí došlo ve vzájemných vztazích s Tureckem

k nejvýznamnějším událostem. Následně objasním změny v turecké politice vůči regionu

po vypuknutí povstání tzv. arabského jara. Poslední kapitola stručně vysvětlí vývoj úvah

o „tureckém modelu” jako vzoru pro ostatní muslimské státy.

Při psaní diplomové práce využiji zejména odborné články a monografie v anglickém

a v menší míře českém jazyce. Čerpat budu i ze studií tureckých autorů přeložených do

angličtiny. Jelikož práce pojednává o aktuálním tématu, cennými zdroji mi budou také

zpravodajské portály. Informace z tureckých sdělovacích prostředků však vzhledem k jejich

možné tendečnosti budu muset omezit. V této souvislosti je vhodné podotknout, že již

během prvotního vyhledávání dostupných zdrojů a předběžného sběru informací

ke zkoumanému tématu se ukázalo, že nemálo článků dříve dostupných na internetu bylo

po nezdařeném pokusu o vojenský puč, ke kterému v Turecku došlo v červenci 2016,

smazáno. Bylo tak učiněno buď samotnými autory ze strachu z možného postihu, nebo

nařízením vlády. V rámci výjimečného stavu vyhlášeného po zmařeném převratu bylo

dokonce několik novin a webových stránek zcela zakázáno, přičemž desítky redaktorů byly

kvůli své novinářské činnosti zatčeny. Diplomová práce by se naproti tomu neobešla bez

oficiálních tureckých zdrojů, jakými jsou ministerstva nebo národní statistický úřad.

Vycházet budu i z prohlášení vedoucích představitelů Turecka, programů vládních stran

či zahraničně-politických dokumentů. Důležitými zdroji informací budou také nevládní

výzkumné agentury a organizace jako třeba International Crisis Group nebo mezinárodní

instituce typu Světová banka.

Zatímco moc a její přesun mezi jednotlivými státy patřily od vzniku mezinárodních

vztahů jako vědní disciplíny k nejdůlěžitějším oblastem bádání, výzkum regionů a potažmo

regionálních mocností byl kvůli studené válce po desítky let upozaděn. Po konci bipolárního

uspořádání světa se působení regionálně silných států stalo populárním tématem k diskuzím,

přesto akademici po několik dalších let nebyli schopní nabídnout jasnou definici pojmu

regionálná mocnost. Teprve v průběhu nového tisíciletí se začaly objevovat studie, které

dokázaly tento koncept přesněji vymezit. Vyzdvihnout bych chtěla publikace vědců

z Německého institutu globálních a prostorových studií (German Institute of Global and

Area Studies – GIGA), zejména Daniela Flemese a Detlefa Nolteho, kteří dle mého názoru

významně přispěli k výzkumu tématu a jejichž díla pro mě budou stěžejními teoretickými

východisky při psaní diplomové práce.

Turecko bylo většinou badatelů zabývajících se studiem regionálních mocností

opomíjeno, přestože v uplynulých třech dekádách vyvinulo značné úsilí s cílem zvýšit své

postavení a působnost v regionu. Tato skutečnost byla vedle mého dlouholetého osobního

zájmu o Turecko důvodem, proč jsem si právě jej vybrala jako zkoumaný předmět. Lze říci,

že literatura zabývající se roustoucími mocnostmi celkově oblast Blízkého východu poněkud

přehlížela a orientovala se hlavně na jižní a východní Asii, Jižní Ameriku nebo jižní Afriku,

zpravidla na Indii, Čínu, Brazílii nebo Jihoafrickou republiku. Podle Martiny Ponížilové ze

Západočeské univerzity v Plzni může být důvodem fakt, že na Blízkém východě na rozdíl

od výše zmíněných regionů neexistuje stát, jenž by v globálním měřítku dosahoval takového

postavení, aby mohl konkurovat pozici tradičních světových mocností (Ponížilová, 2016,

s. 12–13). Má práce se tak bude snažit obohatit dosavadní výzkum regionálních mocností

a zodpovědět otázky spojené s mocenským postavením a rolí Turecka v blízkovýchodním

regionu.

1. Teoretický rámec práce

V této části diplomové práce představím nejdůležitější teoretické koncepty

a východiska spojené s výzkumem regionálních mocností. Prvním z pojmů je regionální

úroveň analýzy, tedy jedna z analytických rovin v mezinárodních vztazích, kterou budu

v práci využívat. Dalším pojmem je region, jehož definování je podstatné pro vymezení

Blízkého východu i pro konceptualizaci regionální mocnosti. Ve třetí podkapitole

představím různá teoretická pojetí moci a vysvětlím, co pod tímto pojmem rozumím já.

Vyjasnění konceptu moci je nezbytné pro následné stanovení definičních kritérií, na základě

kterých budu v empirické části diplomové práce určovat, zda můžeme Turecko označit

za regionální mocnost.

1.1. Regionální úroveň analýzy

Analytické úrovně (či roviny nebo také hladiny) souvisí s vysvětlením příčin jevů

v mezinárodních vztazích. Rozumíme jimi předměty analýzy, definované dle prostorových

měřítek na stupnici od malých k velkým. Spíše než vlastní zdroje teoretického vysvětlení

však analytické roviny představují ontologická označení oblastí, kde se zkoumané události

odehrávají (Buzan, Wæver a Wilde, 2005, s. 6–7).

U zrodu zájmu o studium úrovní analýzy v padesátých letech dvacátého století stálo

především behaviorální hnutí, které se snažilo do sociálních věd zavést metody a preciznost

věd přírodních.1 Zásluhu na tom, že se problematika analytických rovin stala součástí

hlavního proudu úvah o teorii mezinárodních vztahů, má zejména Kenneth N. Waltz a vedle

něho Morton A. Kaplan a J. David Singer (Buzan, 1995, s. 106).

V roce 1959 publikoval neorealista Kenneth Waltz dílo Man, the State and War: A

Theoretical Analysis (Člověk, stát a válka), ve kterém analyzoval klasickou literaturu o válce

a představil tři rozdílná vysvětlení příčin válek – lidskou přirozenost, povahu států

a charakter mezinárodního systému (Waltz, 2001, s. 12). Waltz tak de facto do teorie

mezinárodních vztahů uvedl tři roviny analýzy, a to individuální, státní a systémovou.

Mezinárodní systém a zejména jeho anarchickou strukturu přitom vyčlenil jako specifickou

1 Podle behavioralistů byla vysvětlení nabízená v mezinárodních vztazích metodologicky zmatená a postrádala přesnost (Buzan, 1995, s. 106).

sféru výkladu a právě tento přístup měl poté v rámci oboru největší vliv na vývoj uvažování

o analytických rovinách (Buzan, 1995, s. 106).2

Systémová úroveň však nebyla vždy schopná vysvětlit příčiny událostí. Když se

v devadesátých letech spolu s koncem bipolárního uspořádání světa otevřel prostor

pro regionální aktéry, ztratila systémová rovina z velké části svou analytickou moc, protože

přehlížela regionální mocnosti (Mehmetcik, 2015, s. 137). Zatímco v době bipolárního

konfliktu spočívala role většiny států hlavně v tom být spojencem jednoho ze dvou

světových velmocí a na regionální konflikty bylo nahlíženo převážně jako na součást

globálního soupeření, po konci studené války vzniklo na vícero místech světa mocenské

vakuum a místní aktéři dostali možnost projevit ambice a získat v rámci „svého“ regionu

větší vliv. Regionálně silné státy se již nemusely tolik obávat opozice ze strany jedné

z velmocí a dosáhly nové úrovně nezávislosti. S tím, jak oslabila role globálního vůdcovství,

rostla mocenská kapacita většiny světových regionů (Buzan a Wæver, 2003, s. 3, 10–14;

Buzan, Wæver a Wilde, 2005, s. 18).

Výše zmíněný fakt podnítil zájem teoretiků mezinárodních vztahů a bezpečnostních

studií o zkoumání subsystémové (regionální) úrovně analýzy. Jedním z prvních, kdo

upozornil na podceňování významu regionálního působení, byl Barry Buzan, jenž

v devadesátých letech představil regionální bezpečnostní komplex jako stupeň mezi

systémovou a státní rovinou. Teorie regionálních bezpečnostních komplexů (Regional

security complex theory – RSCT), kterou Buzan později rozpracoval společně se svými

kolegy z kodaňské školy3 Ole Wæverem a Jaapem de Wildem, odkazuje na situaci, kdy jsou

bezpečnostní otázky analytických jednotek vzájemně propojeny takovým způsobem, že není

možné je od sebe rozumně oddělit a analyzovat nebo řešit jednu bez druhé. Pomocí RSCT

se vědci snažili dokázat, že regionální přístup umožňuje lepší porozumění nové struktuře

2 Morton A. Kaplan se problematikou analytických rovin zabýval ve své knize System and Process in International Politics (Systém a proces v mezinárodní politice), která vyšla v roce 1957 a která zpopularizovala systémovou teorii. Kaplan se pokoušel vytvořit typologii různých druhů mezinárodních systémů, jež byly obvykle založeny na pravidelných vzorcích distribuce moci či konfigurace spojeneckých svazků, a poté z těchto vzorců vyvozoval hypotézy o chování daných systémů. Oproti Waltzovi však Kaplan jako hlavní zdroj vysvětlení upřednostňoval rovinu státní. Singerův přínos pak spočíval především v tom, že termín analytické roviny a s ním spojený problém uvedl do středu teoretických diskuzí v mezinárodních vztazích (Buzan, 1995, s. 108–109). 3 Označení kodaňská škola odkazuje na Kodaňský institut pro výzkum míru (Copenhagen Peace Research Institute – COPRI).

mezinárodního systému a vysvětlení jevů v bezpečnostních vztazích mezi státy (Buzan,

Wæver a Wilde, 1998, s. 11; Buzan a Wæver, 2003, s. 43–45).4

Na regionální úrovni analýzy můžeme zkoumat a srovnávat nejen jednotky v rámci

daného regionu, ale i určitý region s jinými. Stejně jako v případě systémové roviny spočívá

těžiště výzkumu na aktérech v mezinárodním systému. Rozdíl je v tom, že regionální úroveň

analýzy se soustředí na konkrétní státy nebo nestátní aktéry v daných regionech, zatímco

systémová úroveň klade důraz na to, jak se aktéři chovají v celkové mocenské struktuře

(Duncan, 2009, s. 77). Regiony tvoří z hlediska analytických rovin zvláštní třídu teritoriálně

koherentních mezinárodních subsystémů. Samy o sobě jsou předmětem analýzy, neboli

specifickými oblastmi, v nichž lze hledat výsledky výzkumu i zdroje teoretického vysvětlení

(Buzan, Wæver a Wilde, 2005, s. 14).

V teorii mezinárodních vztahů se dnes nejčastěji operuje s pěti analytickými

úrovněmi – mezinárodní systém, mezinárodní subsystémy (v případě teritoriálně

koherentních subsystémů lze hovořit o regionech), jednotky, podjednotky a jedinci (Buzan,

Wæver a Wilde, 2005, s. 6–7).5 Regionální hladina umožňuje důkladně popsat a analyzovat

jednotlivé aktéry, jejich interakce a dynamiku regionu. S ohledem na to považuji pro potřeby

diplomové práce regionální úroveň jako vhodný přístup k analýze.

1.2. Koncept regionu v mezinárodních vztazích

Definice regionu představolala vždy poněkud problematickou záležitost – pojem

není jednoznačně stanoven a stal se předmětem různých interpretací (Fawcett, 2005, s. 23).

Region lze totiž pojímat odlišně v závislosti na potřebách akademického prostředí,

mezinárodních organizací, ekonomických aktivit nebo třeba médií a většina autorů

4 Vědci z kodaňské školy argumentovali, že většina států se obává více svých sousedů než vzdálených velmocí (Waisová, 2004, s. 84). 5 Mezinárodní systém (MS) představuje nejrozsáhlejší uskupení interagujících nebo vzájemně závislých jednotek; zatímco v minulosti vedle sebe existovalo několik MS, v současnosti se tato rovina překrývá s planetou Země. Mezinárodní subsystémy jsou tvořeny skupinami jednotek v systému, které od celku odlišuje jejich zvláštní charakter či intenzita vzájemných interakcí nebo závislosti. Pod jednotkami rozumíme aktéry složené z různých podskupin, organizací, společenství a jednotlivců, kteří disponují dostatečnou vnitřní jednotou a nezávislostí, na základě kterých je lze odlišit od ostatních aktérů na stejné analytické úrovni a současně se díky nim mohou pohybovat na vyšších rovinách; jedná se např. o státy, národy nebo nadnárodní firmy. Podjednotky, tzn. organizované skupiny jednotlivců v rámci jednotek systému, jsou schopné ovlivňovat chování své jednotky nebo se o to alespoň pokouší – např. byrokratické aparáty nebo lobbistické skupiny. Jedinci ve společenských vědách zpravidla tvoří nejnižší úroveň analýzy (Buzan, Wæver a Wilde, 2005, s. 6–7).

si vytyčuje vlastní rozdílná kritéria, na základě kterých pak určuje, zda konkrétní stát

do regionu patří, či nikoliv. Jelikož mezi regiony obvykle neprochází jasná hranice a regiony

se navíc postupně vyvíjejí, bývá jejich určování nesnadným úkolem (Cabada, Šanc a kol,

2011, s. 12, 114).

Tradičně se setkáváme s geografickým dělením světa na kontinenty, ale již

během vymezování kontinentálních subregionů nepanuje mezi akademiky shoda (Cabada,

Šanc a kol., 2011, s. 12). Autoři při definování mezinárodních regionů vedle geografické

blízkosti většinou odkazují na určitá společná pouta – etnická, lingvistická, kulturní,

historická, sociální nebo ekonomická.

S konceptem světových regionů pracovaly nejdříve, a to již od konce devatenáctého

století, geopolitické studie, přičemž hlavními reprezentanty byly anglosaská a německá

geopolitická škola.6 Kromě geopolitiky se při úvahách o světových regionech postupně

uplatnil i čistě politologický přístup (Hnízdo, 1995, s. 64).

Mezi významné novodobé autory zabývající se regiony patří Bruce M. Russett, který

v díle International Regions and the International System vydaném v roce 1967 rozdělil svět

na několik regionů na základě kombinace pěti faktorů (Hnízdo, 1995, s. 64). Kromě

geografické blízkosti Russett zdůrazňuje sociální a kulturní homogenitu, podobnost

politických postojů nebo chování vůči vnějšímu prostředí, politické instituce a ekonomickou

závislost (Ismael, 1986, s. 6). O rok později Joseph S. Nye definoval region jako „omezený

počet států propojených zeměpisným vztahem a stupněm vzájemné závislosti“ (Nye cit. dle

Abass, 2004, s. 10). Americký geograf a politolog Saul B. Cohen pak v sedmdesátých letech

představil teorii fungování globální světové politiky. Cohen rozlišuje na jedné straně

mezi geostrategickými regiony, tedy velkými zastřešujícími celky, které definuje hlavně

jejich geoekonomická pozice, a na straně druhé mezi geopolitickými regiony, což jsou nižší

jednotky, při jejichž vymezení hrají roli historické, geografické, kuturní, politické a další

vazby (Cabada, Šanc a kol, 2011, s. 10; Cohen, 2003, s. 11–12).

V roce 1973 provedl politolog William R. Thompson analýzu více než dvou desítek

odborných prací zabývajících se konceptem regionu, publikovaných mezi lety 1958 až 1971.

Na základě tohoto přezkumu Thompson identifikoval dvacet jedna různých znaků regionu,

dokazujíc, jak se pojetí regionu jednotlivých autorů liší. Zatímco některé definice byly

6 Mezi nejdůležitější anglosaské teoretiky patřili Alfred Mahan, Halford Mackinder nebo Nicholas Spykman. Z něměcké geopolitické školy můžeme jmenovat Fridricha Ratzela, Rudolfa Kjelléna nebo Karla Haushofera (Cabada, Šanc a kol., 2011, s. 9).

natolik široké, že nedokázaly vymezit region jako jasně odlišitelný objekt výzkumu, jiné se

ukázaly být naopak příliš úzké. Thompson nakonec stanovil čtyři atributy, které se

ve zkoumaných definicích objevovaly nejčastěji a které označil za nezbytné a zároveň

dostačující znaky regionu: 1) mimořádný stupeň pravidelnosti a intenzity ve vzájemných

vztazích nebo interakcích mezi aktéry, 2) geografickou blízkost a 3) sdílené vnímání daného

subsystému (ze strany vnitřních i vnějších pozorovatelů) jako samostatné a charakteristické

oblasti. K těmto třem znakům Thompshon dodává, že 4) region se logicky musí skládat

z nejméně dvou aktérů (Thompson, 1973, s. 93, 101).

Mnoho nových prací zabývajících se problematikou regionů či regionalismu

se objevilo po konci bipolárního konfliktu. V roce 1993 vyvolal pozornost harvardský

profesor Samuel P. Huntington svým článkem The Clash of Civilizations (Střet civilizací),

vydaným v časopise Foreign Affairs. Huntington rozdělil svět na sedm až osm civilizačních

okruhů7, které vymezil především na základě kulturních znaků, respektive rozdílů, přičemž

za nejdůležitějš faktor považuje náboženství. Mezi těmito civilizacemi bude

podle Huntingtona v novém světě, tj. po studené válce, docházet k největším a nejvážnějším

konfliktům (Huntington, 1993, s. 25). Americký politolog přitom tvrdí, že populační růst

v muslimských zemích a s ním spojené obrození islámu patří mezi faktory, které ohrožují

hegemonii Spojených států, potažmo Západu. V rámci islámské civilizace, podobně jako

v dalších nezápadních společnostech, dochází ke znovuoživení zájmu o vlastní tradice

a kulturu, což vyvolává rostoucí moc nezápadních národů (Huntington 2001, 96–97, 130).8

V akademické sféře se stalo se běžnou praxí tvrdit, že žijeme ve „světě regionů”,

jak současný mezinárodní systém nazval Peter J. Katzenstein. Podle tohoto profesora se

regiony staly ústředními body světové politiky. Katzenstein chápe regiony jako sociální

konstrukty vytvořené skrze politické procesy a definuje je jako skupinu zemí vzájemně

značně závislých na široké škále různých aspektů (Katzenstein, 2000, s. 353–354).

7 Mezi hlavní civilizační okruhy Huntington řadí západní, čínskou, japonskou, islámskou, hinduistickou, slovansko-ortodoxní, latinskoamerickou a případně africkou civilizaci (Huntington, 1993, s. 25). Ve své pozdější knize The Clash Of Civilizations and The Remaking Of World Order (Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu), která vyšla v roce 1996 a ve které autor podrobněji představil své myšlenky, zmiňuje Huntington ještě buddhistickou civilizaci. 8 V souvislosti s islámskou civilizací, do které patří i Turecko, Huntington dále tvrdí, že postrádá ústřední stát (stejně jako Afrika nebo Latinská Amerika, a to částečně důsledkem západního imperialismu), jenž by byl jako takový uznán ostatními. Tento fakt podle autora přispívá ke konfliktům v islámském světě a zároveň ohrožuje i nemuslimské společnosti (Huntington, 2001, s. 207).

Profesorka Oxfordské univerzity Louise Fawcett na regiony nahlíží jako na jednotky

nebo „zóny” založené na skupinách, státech nebo územích, jejichž členové sdílejí nějaké

identifikovatelné rysy. Stěžejní charakteristikou takových zón je, že jsou menší

než mezinárodní systém států, ale větší než jakýkoliv jednotlivý stát nebo nestátní jednotka.

Podle Fawcett mohou regiony být trvalé i dočasné, institucionalizované, či nikoliv (Fawcett,

2005, s. 24).

Ke studiu regionů v mezinárodních vztazích významně přispěli také již zmiňovaní

Barry Buzan, Oli Wæver a Jaap de Wilde s teorií regionálního bezpečnostního komplexu.

Jak jsem popsala v předchozí podkapitole, region považují za jeden z typů mezinárodních

subsystémů a definují jej jako „teritoriálně koherentní skupinu jednotek

v rámci mezinárodního systému, kterou lze od celku odlišit na základě zvláštního charakteru

nebo intenzity jejich interakcí či vzájemné závislosti” (Buzan, Wæver a Wilde, 2005, s. 15).

V českém prostředí se světovými regiony zabývá především politolog a geograf

Bořek Hnízdo. Ten v díle Mezinárodní perspektivy politických regionů vydaném v roce

1995 rozdělil světové regiony na tři hlavní typy. Jedním z nich je tzv. makroregion, též

nazývaný panregion, který dle Hnízda „zahrnuje velký, často ‚kontinentální‘ prostor

s určitými jednotícími politicko-civilizačními elementy, které ho zároveň odlišují od jiných

panregionů” (Hnízdo, 1995, s. 64). Hnízdo identifikuje celkem deset panregionů – mezi nimi

i Střední neboli Blízký východ.9 Zbývajícími dvěma typy světových regionů v Hnízdově

pojetí jsou transnacionální a transhraniční politické regiony (Hnízdo, 1995, s. 64).10

Podobně jako většina autorů, kteří se světovými regiony zaobírají a které jsem zde

vyjmenovala, považuji i já při koncipování regionu za zásadní geografickou blízkost.

Opírám se o pojetí regionu podle tzv. starého regionalismu, který vymezuje regiony právě

na základě prostorové blízkosti států (Kratochvíl a Waisová, 2009, s. 58).11 Ztotožňuji se

9 Jako další panregiony Hnízdo identifikuje Angloameriku, Latinskou Ameriku, subsaharskou Afriku, indický subkontinent, jihovýchodní Asii, Austrálii a Oceánii, Dálný východ, eurasijský panregion a Evropu (Hnízdo, 1995, s. 64) 10 Transnacionální region dle Hnízda „obsahuje integrující politické a kulturní faktory minimálně dvou zemí”. Třetí typ, transhraniční region, je „politický region, který svojí velikostí nemusí být velký (často je menší než vlastní územní státy v dané oblasti), ale jehož základní charakteristikou je, že nerespektuje dané státní hranice a spojuje hraniční oblasti minimálně dvou států v jednotící politický region” (Hnízdo, 1995, s. 64). 11 Zatímco „starý regionalismus“ se formoval již od druhé poloviny devatenáctého století, pojem „nový regionalismus“ se začal objevovat po skončení studené války, v období multipolarizace světového uspořádání. Na rozdíl od „starého regionalismu“ odráží tzv. nový regionalismus nejen aktivity států, ale i nestátních aktérů, přičemž význam teritoriální blízkosti jako první příčiny regionální integrace oslabuje (Kratochvíl a Waisová, 2009, s. 58). V případě „nového regionalismu”, který se vyvinul v reakci na postupující ekonomickou

s názorem, že geografická blízkost států jsou důležitým předpokladem nejen k jejich

společné historické zkušenosti a kulturním vazbám, ale hlavně k intenzivnějším interakcím,

častějšímu navazování vzájemných politických a ekonomických vztahů a sdílení

bezpečnostních problémů a případně i existenci podobných zájmů. Geografické a klimatické

podmínky, a tedy rozdílné fyzické charakteristiky nebo přírodní zdroje, mají přirozeně vliv

nejen na ekonomický, ale i politický a kulturní vývoj států (Cohen cit. dle Cabada, Šanc

a kol, 2011, s. 114). Jinak řečeno, jednotlivé země regionu pojí úzké vazby a vzájemná

závislost nejen v oblasti ekonomiky či obchodu, ale i politiky, kultury a bezpečnosti

(Ponížilová, 2016, s. 42).

1.2.1. Vymezení regionu Blízký východ

Smýšlení o Blízkém východu jako o svébytném regionu je relativně nové – ještě

před první světovou válkou bylo v Evropě na tuto oblast nahlíženo jako na muslimský svět

nebo jeho část. Během druhé světové války se v anglosaském prostředí začal ustavovat

charakteristický region, pro který se ujal pojem Middle East (Střední východ), jenž původně

sloužil pro pojmenování velitelství briské armády Middle Eastern Forces v egyptské

Káhiře12 (Cabada, Šanc a kol., 2011, s. 112; Smith 1968, s. 6). Střední nebo Blízký východ13

je tak konceptem, který vznikl v kontextu imperiálních zájmů evropských mocností. Spojené

státy americké a do jisté míry bývalý Sovětský svaz termín převzaly, ačkoliv se vzhledem

k jejich geografické poloze jedná o nevhodné označení. Pojem se postupně stal běžným

i mezi akademiky v západních zemích nebo v mezinárodních institucích včetně OSN

a v menší míře se užívá už i v samotném regionu Blízkého východu (Tibi, 1998, s. 44).

Kolem určení hranic Blízkého východu panuje mnoho nejasností, což je mj. důsledek

rozličných koncepcí regionu. Potíže s vymezením hranic jsou umocněny faktem, že Blízký

východ není geograficky zcela kompaktní. Region se rozkládá na dvou kontinentech – jedna

část leží na severu Afriky a druhá v jihozápadní Asii. Integrita území je navíc narušena

globalizaci, dochází k propojování teoritoriálně vzdálených subjektů na základě institucionální blízkosti (Kučerová, s. 2006, 180). 12 Pod toto velitelství spadaly vojenské operace v severní Africe, východním Středomoří, Sýrii, Iráku, ale i v Íránu, Etiopii, Somalilandu, Eritreji nebo Řecku (Cabada, Šanc a kol., 2011, s. 113). 13 V češtině se lze setkat s označením Střední východ i Blízký východ, eventuálně Přední východ. Termín Střední východ, jak zní doslovný překlad anglického termínu, se používá buď jako synonymum Blízkého východu nebo k označení území na východ od Blízkého východu, kdy zahrnuje postsovětskou střední Asii, Afghánistán a Pákistán. Výraz Přední východ by podle názoru profesora Luboše Kropáčka měl být vztahován k období starověku. V diplomové práci se budu držet užívání termínu Blízký východ, který je v českém prostředí nejběžnější a správný z hlediska politické geografie (Šanc, 2011, s. 9–10; Kropáček, 1999, s. 13).

existencí několika moří či zálivů mezi jednotlivými oblastmi. V souvislosti s Blízkým

východem jsou tak často zaměňovány různé koncepty, které spolu sice do jisté míry

souvisejí, nicméně si významově nemusejí zcela odpovídat. Časté je také prosté zaměňování,

respektive libovolné používání, pojmů. Jak poznamenává politolog Ladislav Cabada,

s nadsázkou lze říct, že existuje tolik „Blízkých východů”, kolik autorů se tímto regionem

zabývá (Cabada, Šanc a kol., 2011, s. 112).

Na první pohled se jako charakteristické rysy Blízkého východu jeví islám a arabské

etnikum. V regionu převažují Arabové, bylo by však zjednodušující a chybné ho ztotožňovat

s arabským světem, jenž představuje jen část Blízkého východu (Cabada, Šanc a kol., 2011,

s. 118). V oblasti totiž kromě Arabů, kteří tvoří zhruba 65 % místní populace, žijí také Turci,

Peršané, Kurdové, Židé a další etnika (Tabutin a Schoumaker, 2005, s. 511–516). Stejně tak

nelze Blízký východ chápat jako synonymum pro muslimský svět, který je ve skutečnosti

mnohem rozsáhlejší. Přesto bychom islám jistě mohli označit za důležitý jednotící prvek

blízkovýchodního regionu, neboť až 93 % z více než 340 milionů zdejších obyvatel jsou

muslimové (Cabada, Šanc a kol., 2011, s. 118; Desilver a Masci, 2017).14 Ačkoliv je

celistvost Blízkého východu narušena existencí několika zemí, které se od území s většinově

arabskou, respektive muslimskou, populací liší etnickým složením, náboženským

přesvědčením nebo užívaným jazykem, jsou tyto státy neodělitelnou součástí historického

vývoje a současných reálií regionu (Stewart, 2012, s. 49; Cabada, Šanc a kol., 2011, s. 118–

119). Řeč je zejména o nearabském a nemuslimském Izraeli nebo o Íránu a Turecku, jejichž

obyvatelstvo sice většinově vyznává islám, ale v etnickém původu se odlišuje.15

Z historických i kulturně-civilizačních důvodů musíme Turecko, podobně jako Írán,

do regionu Blízkého východu zařadit. Turecko jakožto centrum Osmanské říše po několik

staletí ovládalo většinu arabského obyvatelstva a nelze opomenout silné kulturní vazby,

které mezi Turky a Araby dodnes přetrvávají. S ostatními státy regionu navíc Turecko sdílí

řadu bezpečnostních, ekonomických i společenských zájmů či problémů vyplývající nejen

ze společného kulturního, ale hlavně zeměpisného prostředí (Bechev a Hiltermann, 2017,

14 Státem s největší muslimskou populací na světě je nicméně Indonésie ležící v jihovýchodní Asii. Významný podíl muslimů nalezneme také v Indii, Bangladéši nebo třeba ve státech Střední Asie. Z globálního hlediska se region Blízkého východu podílí na téměř 20 % celkové muslimské populace (Desilver a Masci, 2017). 15 Největší etnickou skupinu v Íránu jsou Peršané a významný podíl místního obyvatelstva tvoří také Ázerové, kteří jsou většinově turkického původu. V Turecku naproti tomu téměř 20 % obyvatel představují Kurdové (CIA, ©2017).

s. 50; Cabada, Šanc a kol., 2011, s. 120). Jak připomíná profesor C. Gordon Smith, nelze

ignorovat „základní, ale často rozhodující fakt geografické blízkosti” (Smith, 1968, s. 14).

Jednotlivé koncepty zeměpisného vymezení Blízkého východu se různí podle toho, zda

do něj autoři zahrnují nebo nezahrnují tzv. přechodové regiony, tzn. oblasti nacházející se

na hranicích s ostatními významnými světovými regiony (Šanc, 2011, s. 11). Často se

setkáváme s užším a širším pojetím. Tzv. úzký Blízký východ zahrnuje tradičně Egypt16

a arabské státy na východ od Středozemního moře (Libanon, Palestina, Sýrie, Jordánsko

a Irák), vedle nich Izrael, dále země Arabského poloostrova (Saudská Arábie, Kuvajt,

Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty, Jemen, Omán) a na základě historicko-kulturních

vazeb ještě Turecko a Írán. S takto vymezeným Blízkým východem jsou těsně spojeny státy

Maghrebu, tzn. Maroko, Alžírsko, Tunisko a většinou i Libye, které bývají vzhledem

k převažující arabské populaci a dominanci islámu často považovány za integrální součást

blízkovýchodního regionu.17 Z důvodu předejití možných významových nejasností ohledně

užívání termínu Blízký východ se vžil také výraz „Blízký východ a severní Afrika“ (The

Middle East and North Africa – MENA), který je však častěji používán v anglickém

prostředí (Šanc, 2011, s 12). Vzhledem k tomu, že pod pojmem Blízký východ bývá

v českém prostředí ve většině případů chápáno právě úzké vymezení regionu spolu se státy

severní Afriky, budu se v diplomové práci držet této zvyklosti.

1.3. Koncept moci v mezinárodních vztazích

Moc je jeden z nejdůležitějších pojmů v mezinárodních vztazích, jeho definování

však představuje snad ještě větší úskalí než v případě regionu. Koncipování moci se značně

liší mezi jednotlivými teoriemi mezinárodních vztahů a autoři pod tímto pojmem mnohdy

rozumí něco jiného. Díky tomu se výzkumníci mohou rozcházet také v názoru, kterou zemi

16 Egypt zaujímá z hlediska regionální struktury Blízkého východu specifické postavení. Na rozdíl od většiny ostatních států regionu, jejichž území se kvůli imperiálnímu působení evropských velmocí formovala až v průběhu dvacátého století, je Egypt dlouhodobě územně ztotožněn s údolím řeky Nil a pomezím mezi Afrikou a Asií. Tvoří tak pomyslný a do značné míry i faktický předěl mezi západem a východem arabského světa, přičemž disponuje kulturními, historickými i politickými vazbami na obě části. Pakliže ale vezmeme v úvahu politicko-geografický vývoj (nejen) ve dvacátém století a současně analyzujeme koncepty regionální struktury Blízkého východu, zjistíme, že Egypt bývá v podstatě automaticky zahrnován do blízkovýchodního regionu i v jeho nejužším pojetí, tj. do Mašriku (Šanc, 2011, s. 12). 17 Do tzv. širšího Blízkého východu bývají zařazovány celé oblasti severní i jihovýchodní Afriky, a to včetně hraničních států jako Súdán, Etiopie, Somálsko, Afghánistán nebo Pákistán (Cabada, Šanc a kol., 2011, s. 116–117).

považovat za světovou – nebo v našem případě regionální – mocnost (Turcsányi, 2005, s.

34; Ponížilová, 2016, s. 43). I proto je třeba objasnit, jak na moc pohlížím, neboť se jedná

o jeden z ústředních konceptů diplomové práce.

S pojmem moci nejčastěji pracují realisté, podle kterých je její rozdělení mezi státy

rozhodujícím prvkem mezinárodní politiky. Analýza moci v jejich pojetí zakládá identitu

oboru mezinárodních vztahů, neboť se jí MV, i politologie obecně, odlišují od ostatních

vědních oborů, jako jsou třeba ekonomie nebo sociologie (Kratochvíl a Drulák, 2009,

s. 179). S konceptem moci se však nezřídka setkáváme i u jiných teorií, které sice nesdílejí

přesvědčení o výlučnosti politické moci jako realisté, přesto jí přikládají významnou roli

(Turcsányi, 2005, s. 34).

Východiskem pro uvažování o moci v mezinárodních vztazích byla práce německého

sociologa a ekonoma Maxe Webera, který v první polovině dvacátého století definoval moc

jako „možnost určitého aktéra prosadit v rámci sociálního vztahu svou vlastní vůli i přes

odpor ostatních” (Weber cit. dle Bendix, 1998, s. 294). Na Webera navázal přední

představitel klasického realismu Hans Morgenthau. V jeho pojetí moc znamená vztah

mezi dvěma či více aktéry, respektive mezi tím, kdo vykonává moc a tím, na němž je moc

vykonávána. Aktér, na kterém je moc vykonávána, přizpůsobuje své jednání cílům

vykonávajícího, přestože tyto cíle mohou být v rozporu s jeho vlastními původními záměry.

Politická moc však dle Morgenthaua musí být odlišována od vojenské síly ve smyslu

fyzického přinucení, jehož užití dokládá selhání politické moci (Morgenthau a Thompson,

1993, s. 30; Kratochvíl a Drulák, 2009, s. 180). Morgenthau patří mezi stoupence

koncepce moci jako teoretického jádra mezinárodní politiky. Podle jeho mínění je moc

primárním cílem, o který státy usilují, a mocenské soupeření států představuje hybatele

mezinárodního dění. Pokud chce stát dosáhnout svých zájmů, musí se snažit maximalizovat

svou moc, která se stává základní měnou mezinárodní politiky (Morgenthau a Thompson,

1993, s. 29, 170). Z práce Maxe Webera vychází i Robert Dahl, autor zřejmě nejcitovanější

definice moci v mezinárodních vztazích. Podle Dahla je moc schopnost aktéra A přimět

aktéra B, aby udělal něco, co by jinak neudělal. Aktér je tedy mocný tehdy, dokáže-li ovlivnit

chování jiného aktéra (Dahl, 1957, s. 202–203).

Koncepce Hanse Morgenthaua a Roberta Dahla představují tradiční pojetí moci

zaměřené na vztah mezi aktéry. Jejich definice jsou teoreticky a pojmově výstižné, potýkají

se však se dvěma nedostatky. Za prvé neumožňují přímo pozorovat výkon moci ani moc

samu, a proto nelze s jistotou tvrdit, že ke změně jednání určitého státu došlo skutečně

pod tlakem státu mocnějšího, a nikoli z jiných důvodů. Druhý problém spočívá v tom,

že pokud chceme moc pozorovat, je třeba určit ukazatele, na základě kterých budeme moc

měřit (Kratochvíl a Drulák, 2009, s. 180).

Jiní realisté proto moc pojímají jako materiální zdroje, pomocí kterých ji můžeme

empiricky zachytit. Analýza hmotných kapacit, respektive jejich kontroly, je významná při

diskutování o budoucím vývoji (Turcsányi, 2005, s. 35). Umožňuje lépe odhadnout

například výsledek potencionální vojenské konfrontace, čímž se stává důležitou

pro politické představitele. Tradičními indikátory materiálních zdrojů bývají velikost

a kvalita ozbrojených sil; vojenská síla však v mezinárodním systému nikdy nebyla výhradní

formou moci, viz například sílu Holandska v sedmnáctém století (Booth a Smith, 2001,

s. 68).18 Přinejmenším výzkumníci a teoretici rozvíjející či navazující na realistickou tradici

v mezinárodních vztazích stále považují vojenskou sílu za podstatný geopolitický faktor,

zatímco liberálové akcentují především ekonomickou moc (Kofroň, 2011, s. 257). Vojenská

síla bezesporu vyžaduje prosperující ekonomiku; to, zda v dnešním světě přináší větší moc

ekonomické, nebo vojenské zdroje ale závisí na kontextu. Jak poznamenává Nye, mnoho

klíčových otázek, jako je finanční stabilita nebo změna klimatu, jednoduše není možné

podřídit vojenské síle (Nye, 2011).

Materiální bohatství – vedle vojenských a ekonomických prostředků bývá nejčastěji

zdůrazňován význam populace a rozlohy státu – je jistě nezbytným faktorem při etablování

státu jako mocnosti, nestačí však k identifikaci mocností jak na regionální, tak na globální

úrovni. Přesto se stále mnoho autorů zabývajících se výzkumem regionů spokojí

s myšlenkou, že moc je forma hmotných kapacit a toto pojetí, tradičně uplatňované na

systémové úrovni, v podstatě přenesli na státy v regionálním kontextu.

Jedním z teoretiků, kteří na moc pohlížejí jako na materiální zdroje, je John

Mearsheimer, představitel ofenzivního realismu.19 Podle jeho definice moc „nepředstavuje

nic většího než konkrétní majetek nebo materiální zdroje, které jsou státu k dispozici”

(Mearsheimer, 2014, s. 57). Za zásadní Mearsheimer považuje velikost a sílu armády,

18 Toto období nizozemských dějin bývá někdy označováno jako „zlaté století” – Nizozemsko patřilo mezi námořní a obchodní mocnosti, vlastnilo rozsáhlé zámořské kolonie a vrcholu navíc dosahovaly i jeho umění a kultura. 19 Ofenzivní realisté, podobně jako defenzivní, tvrdí, že státy se snaží primárně o zajištění vlastního přežití, tedy bezpečnost. Na rozdíl od defenzivních realistů, kteří volají hlavně po zachování rovnováhy moci v mezinárodním systému a zabránění vzestupu hegemona, jsou ofenzivní realisté názoru, že nejlepší strategií pro přežití je maximalizace vlastní moci (Snyder, 2002, s. 151–152).

přičemž pro budování silných vojenských kapacit zdůrazňuje význam bohatství. Jak ale

autor dále upozorňuje, na výsledek válečného konfliktu mohou mít vliv i nemateriální

faktory, jako jsou strategie, inteligence, odhodlání, počasí nebo nemoce. Ty podle jeho

názoru mohou někdy jedné straně konfliktu poskytnout rozhodující výhodu a země

s převahou materiálních zdrojů tak nemusí vždy zvítězit (Mearsheimer, 2014, s. 55–58).

Relativně větší objem kapacit je tedy důležitým předpokladem k tomu, aby stát mohl uplatnit

svůj vliv nad ostatními aktéry, a spolu s rostoucími zdroji se zvyšuje šance na dosažení

kýžených výsledků, nezaručuje však automaticky úspěch. Podstatné je, zda je daný stát

schopen své materiální zdroje využít a přeměnit mocenský potenciál ve skutečný vliv,

pomocí něhož pak v mezinárodní politice dosahuje svých cílů. Stát proto musí disponovat

mj. takovou vládou, která dokáže kapacity efektivně využít (Ponížilová, 2016, s. 44).

I Kenneth Waltz, který bývá řazen mezi představitele defenzivního realismu20,

považuje vojenské kapacity za nejdůležitější složku moci, klíčovou pro zachování

bezpečnosti státu. Při uvažování o mocenských kapacitách Waltz dále zahrnuje velikost

populace a rozlohy, surovinové zdroje, ekonomickou výkonnost, neopomíjí ale

ani politickou stabilitu a kompetence. Moc přitom definuje jako „schopnost dosáhnout

kýžených výsledků“ (Waltz, 2010, s. 130; Waltz, 2001, s. 205–206).

Jak tvrdí politolog Kalevi Holsti, moc státu nespočívá pouze na jeho fyzických

kapacitách, ale částečně také na osobnostech a diplomacii politických vůdců, reakcích

hlavních mocností a dalších zvláštních okolnostech. Schopnost aktéra A měnit chování

aktéra B je díky vlastnictví fyzických kapacit posílena, neznamená to ale, že by byl aktér B

bezbranný, pokud nedisponuje vlastní velkou armádou nebo surovinami. Přesvědčivost totiž

často souvisí s takovými nehmotnými hodnotami, jako jsou osobnost, vnímání, přátelství,

tradice a zvyky, které je dle Holstiho téměř nemožné přesně měřit (Holsti, 1964, s. 187).

Někteří teoretici se snaží vyhnout problémům obou předcházejících pojetí tím, že

moc vysvětlují na základě analýzy výsledků interakcí mezi aktéry neboli mocenského

působení. Vycházejí přitom z předpokladu, že mocný stát je schopný zajistit si výsledky

odpovídající jeho zájmům (Kratochvíl a Drulák, 2009, s. 181). Jedná se o ex-post vysvětlení

vzniklé situace označované jako konečný test rozdělení moci, například ve válce (Turcsányi,

2005, s. 34). Výsledek války v tomto případě slouží jako ukazatel moci – mocnější státy

vítězí a narůstají, zatímco slabší prohrávají a zmenšují se. I tento přístup se však potýká

20 Sám Watlz označení defenzivní realismus nikdy nepřijal, svoji teorii označuje buď jako strukturální realismus nebo jako neorealismus (Waltz dle Beneš, 2009, s. 32).

s vážnými slabinami. Moc zde totiž plní úlohu příčiny i důsledku a ztrácí tak analytickou

hodnotu. Na otázku, proč stát vyhrál válku, odpovídá tím, že je mocnější než ostatní státy.

Na další otázku – jak víme, že je daný stát mocnější než ostatní, odkáže na jeho vítězství

ve válce. Pokud na první otázku odpovíme jinak, např. specifikací určitého faktoru, třeba

vojenské síly, dostaneme se k druhému pojetí moci a do rozporu s původním předpokladem,

že kritériem moci jsou výsledky (Kratochvíl a Drulák, 2009, s. 181).

Odlišně ke zkoumání moci přistupuje britská výzkumnice Susan Strange, která

na konci osmdesátých let dvacátého století představila koncept strukturální moci. Podle

Strange skutečná moc nespočívá ve schopnosti určitého aktéra ovlivnit v konkrétní situaci

rozhodnutí jiného aktéra, jak předpokládá tradiční koncept relační moci, ale spíše

ve schopnosti stanovit pravidla, na základě kterých bylo dané rozhodnutí učiněno. Jinými

slovy, strukturální moc je schopnost „rozhodovat, jak by se věci měly dělat“ a určovat

sktruktury, v nichž jednotliví aktéři musejí působit (Strange, 1988, s. 25). Strange se

zaměřuje na to, jak nastavení mezinárodního systému ovlivňuje možnosti států dosahovat

svých cílů, tedy jejich moc. Tvrdí, že sociální, ekonomické, politické či kulturní struktury

některé země zvýhodňují – propůjčují jim strukturální moc – na úkor jiných, a to bez ohledu

na individuální cíle nebo schopnosti. Moc tak není soustředěna a nepochází z jediného

zdroje, ale může být odvozena z řady oblastí. Současný systém mezinárodních vztahů

například zvýhodňuje pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN, kteří mají oproti nečlenům

lepší možnosti prosadit, či naopak zamezit projednávání určité globální agendy (Kratochvíl

a Drulák, 2009, s. 181). Mocenskou pozici státu v mezinárodním systému může ovlivňovat

třeba i jeho geopolitické umístění, ke kterému se vztahuje zvýšená bezpečnost, nebo

ohrožení státu (Turcsányi, 2005, s. 36).

Dalším široce debatovaným chápáním moci v mezinárodních vztazích je koncept

měkké moci (soft power), kterou proslavil již zmiňovaný Joseph S. Nye, proponent

neoliberálního institucionalismu. Zatímco materiální zdroje jako velikost ozbrojených sil,

populace, rozloha nebo ekonomické výsledky státu dle Nyeho představují tvrdou moc (hard

power), tedy donucovací potenciál – státy dosahují svých cílů nátlakem nebo

přesvědčováním, měkká moc odkazuje na nehmotné zdroje. Jedná se o přitažlivost, které se

určitý stát těší u ostatních, a schopnost ovlivňovat preference a rozhodování druhých, a tedy

schopnost vytvářet mezinárodní normy a standardy, a to bez použití hrozeb či nátlaku. Daný

stát se stává vzorem k následování, přičemž se může opírat o atraktivitu svých politických

hodnot, kulturu nebo konkrétní kroky v zahraniční politice (Nye, 2004, s. 5–15).

Otázkou zůstává, do jaké míry může být měkká moc nezávislá na trvrdé moci, neboť

oba koncepty se do značné míry prolínají (Kratochvíl a Drulák, 2009, s. 182). Sám Nye tvrdí,

že upadající ekonomické nebo vojenské kapacity státu budou mít pravděpodobně negativní

vliv na jeho měkkou sílu, tzn. ideové kapacity (Nye, 2004, s. 9). Samuel Huntington

argumentuje, že měkká moc je skutečnou mocí jen pokud spočívá na základech tvrdé moci.

Zatímco růst ekonomické a vojenské síly státu podle Huntingtona přináší zvýšenou

sebedůvěru a atraktivitu u ostatních, úpadek těchto materiálních kapacit vede k pochybám

a krizi identity ve společnosti a snižuje tak mezinárodní kredibilitu státu (Huntington, 2001,

s. 97). Jako odpověď na výtky, že měkká moc sama o sobě není schopná produkovat

efektivní zahraniční politiku, představil Nye ještě koncept chytré moci (smart power).

Strategie chytré moci spočívá ve správné kombinaci tvrdé a měkké síly (Nye, 2004, s. 160).

Ačkoliv se měkká moc od devadesátých let minulého století mezi akademiky těší

poměrně velké oblibě a stala se častým předmětem politických debat, stále se jedná

o teoreticky neujasněný termín. Kritikové Nyemu vyčítají, že jeho teoretická východiska

jsou příliš zjednodušující a empiricky neaplikovatelná (Kratochvíl a Drulák, 2009, s. 181;

Flanderová, 2013). Zatímco není příliš těžké poukázat na příklady z historie, kdy tvrdá moc

sehrála klíčovou roli při podmanění si jedné strany druhou, v případě měkké síly je mnohem

těžší takové příklady prezentovat (Pustovitovskij a Kremer, 2012, s. 61).

Rozdílná pojetí moci představená v této podkapitole ukazují, s jakými problémy se

její analýza potýká. Na jedné straně existují teoreticky a pojmově výstižné definice, které

však nemůžeme empiricky použít, a na druhé straně empiricky výstižná pojetí, která jsou

teoreticky snadno napadnutelná. V praxi se analýza opírá o takové pojetí moci, nebo o jejich

kombinaci, jež jsou vzhledem k výzkumné otázce nejvhodnější (Kratochvíl a Drulák, 2009,

s. 182).

Na základě výše popsaných poznatků jsem se rozhodla v rámci svého výzkumu

na moc pohlížet jako na vlastnictví relativě velkých materiálních zdrojů – vojenských,

ekonomických a demografických – a zároveň jako na schopnost státu tyto zdroje efektivně

využívat, a tím ovlivňovat jednání ostatních aktérů k dosažení žádoucích výsledků. Jak

připomínají politologové Abramo Organski a Jacek Kugler, bez dostatečných mocenských

kapacit by stát neměl na čem vystavět svůj vliv a bez schopného vedení by nemohl tyto

kapacity mobilizovat při uplatňování moci (Organski a Kugler dle Ponížilová, 2016, s. 45).

Kromě materiálních zdrojů považuji za významý aspekt i nehmotné mocenské kapacity,

proto se budu zabývat také tím, zda se stát, v našem případě Turecko, snaží budovat měkkou

moc. Jelikož jsou ale nehmotné zdroje těžko měřitelné, důraz kladu v první řadě

na materiální kapacity, pomocí kterých bude možné jasněji určit mocenský potenciál země.

1.4. Koncept regionální mocnosti

Zvýšený zájem o studium regionů a regionálních vztahů po konci studené války

předznamenal také nárůst pozornosti věnované fenoménu regionálních mocností. Tento

koncept se stal široce debatovaným v akademické sféře i v politice, a to v návaznosti

na rostoucí regionální angažovanost, mocenské kapacity a aktivismus jednotlivých států

v rámci příslušných regionů.

Kolem otázek, co přesně regionální mocnost představuje a které země lze do této

kategorie zařadit, ale panuje mnoho nejasností a rozdílných pojetí. Na první pohled není

těžké pro tuto pozici identifikovat obvyklé kandidáty – Čína, Indie, Brazílie nebo třeba Jižní

Afrika. Například Čína však bývá některými autory označována jako regionální mocnost

(regional power), zatímco jiní jí připisují status globální mocnosti (global power). Dále třeba

Brazílie je jednou pojímána jako střední mocnost (middle power) a jindy jako rostoucí

střední mocnost (emerging middle power) (Jordaan, 2003, s. 165–166). K označení přibližně

téže skupiny zemí existuje mnoho výrazů; kromě již uvedených můžeme jmenovat

regionální velmoc (regional great power), regionální střední mocnost (regional middle

power), regionální dominantní mocnost (regional dominant power), regionální hegemonní

mocnost (regional hegemon) a další (Ponížilová, 2016, s. 41).

Použitý termín by se v první řadě měl odvíjet od tématu, který chceme zkoumat.

Výše zmíněné pojmy se vzájemně nevylučují, naopak se určitým způsobem mohou

doplňovat. Označení regionální mocnost odkazuje na země vlivné a mocné v určitých

regionech, přičemž stejné státy mohou v globálním kontextu zastávat pozici středních

mocností nebo i velmocí. Jinak řečeno, koncept regionální mocnosti vymezuje výzkumný

rámec, který odkazuje na regionální mocenské hierarchie a zaměřuje se na otázku, zda

v příslušných regionech existuje regionální mocnost21, jaké jsou toho příčiny a jaké jsou

dopady její (ne)existence (Nolte, 2010, s. 893).

V této diplomové práci využívám regionální úroveň analýzy a mým výzkumným

předmětem je proto regionální mocnost. Tento pojem upřednostňuji před ostatními

21 Jak poznamenává Detlef Nolte, neměli bychom považovat za samozřejmé, že v každém regionu vyroste regionální mocnost – to zůstává otevřenou empirickou otázkou (Nolte, 2010, s. 884).

podobnými názvy i proto, že regionální mocnost má jiné mocenské postavení než regionální

hegemonní nebo dominantí mocnost (Ponížilová, 2016, s. 41–42).22 Dále je třeba upozornit,

že koncept regionální mocnosti se obsahově liší od konceptu střední mocnosti, se kterým

bývá nezřídka chybně zaměňován a mezi těmito dvěma pojmy dochází k nejasnostem.

Většina autorů k odlišení středních mocností od velmocí nebo od méně mocných

států neodkazuje na specifická objektivní měřítka jako třeba růst HDP nebo vojenské

kapacity, nýbrž definuje střední mocnosti z konstruktivistického pohledu jako sebou samým

vytvořenou identitu či ideologii pro provádění zahraniční politiky (Nolte, 2010, s. 892).

Středními mocnostmi se tak v mezinárodních vztazích označují státy, které ve smyslu

mezinárodní síly nebo vlivu nejsou ani velké, ani malé. Jde o země podporující ve světě

solidaritu a stabilitu a prosazující dodržování mezinárodního práva, multilaterální spolupráci

nebo podporu lidských práv (Jordaan, 2003, s. 169). Často překrývající se role a různá označení stejných zemí vedou k tomu, že výzkum

regionálních mocností se stává komplikovanou a spornou záležitostí (Dal, 2016, s. 1426).

Lze konstatovat, že k identifikaci a komparaci regionálních mocností nebo k jejich odlišení

od ostatních konceptů, jako je střední mocnost, obecně panuje nedostatek analytických

nástrojů. Největší potíž při uchopení konceptu regionální mocnosti zřejmě souvisí s faktem,

že v sobě zahrnuje dva nejednoznačné a vícerozměrné pojmy. Jak jsem vysvětlila

v předchozích dvou podkapitolách, koncepty region a moc bývají interpretovány rozdílně.

Při analyzování regionálních mocností je i proto vhodné využít vícero teorií MV. Úzký

realistický, liberální nebo konstruktivistický přístup nestačí k zachycení složitosti tohoto

předmětu a většina akademiků proto při definování regionálních mocností kombinuje prvky

různých teoretických přístupů (Nolte, 2010, s. 883–884).

Jedním z prvních autorů, který se snažil rozvíjet koncept regionálních mocností byl

Øyvind Østerud. Tento norský politolog začátkem devadesátých let dvacátého století použil

termín regionální velmoc (regional great power) pro stát, který je 1) součástí dobře

definované geografické oblasti, 2) schopný postavit se jakékoliv koalici ostatních států

22 Dominantní regionální mocnost je stát, který splňuje všechna kritéria regionální mocnosti a navíc disponuje větší mocí než všechny ostatní země daného regionu – jde tedy o jedinou mocnost v regionu, zatímco regionálních mocností může být v subsystému více. Hegemonní regionální mocnost pak disponuje výrazně větší mocí než ostatní státy regionu a zastává pozici, kterou žádná jiná země ani koalice zemí nemohou ohrozit. Jde tedy o jedinou regionální mocnost v regionu, která na rozdíl od dominantní regionální mocnosti díky své převažující moci nečelí konkurenci jiné mocnosti (Ponížilová, 2016, s. 242–243).

v regionu, 3) mimořádně vlivný v regionálních otázkách, 4) schopný vedle pozice regionální

mocnosti získat status světové mocnosti23 (Østerud, 1992, s. 12).

Podle profesorky Maxi Schoeman musí stát, který chce aspirovat na pozici regionální

mocnosti, prokázat současně ochotu i kapacity nebo schopnost zastávat v daném regionu

vedoucí a stabilizující roli. Důležitým faktorem je přitom vnitřní dynamika státu, zejména

jeho politický a ekonomický systém. Regionální mocnost by navíc podle Schoeman měla

být akceptována okolními státy jako lídr zodpovědný za regionální bezpečnost (Schoeman,

2000, s. 49–50).

Podobnou kategorizaci jako Schoeman představil Stefan Schirm, který se zabýval

mocenským vzestupem Brazílie. Status regionální mocnosti dle jeho názoru představuje

sociální kategorii závislou na uznání tohoto postavení a příslušné mocenské hierarchie

ze strany ostatních zemí. Zahrnutí do této kategorie předpokládá odpovídající materiální

kapacity státu i jeho domáhání se nároku na vedoucí úlohu v regionu ve smyslu utváření

regionálních pravidel. Pro posouzení toho, zda stát převzal v regionu vedoucí úlohu,

navrhuje Schirm zaměřit se na jeho aktivity a schopnost ovlivňovat záležitosti v daném

geografickém prostoru (Schirm, 2010, s. 189–201).

Také politologové Robert Stewart-Ingersoll a Derrick Frazier považují za nezbytnou

podmínku pro to, aby si stát mohl nárokovat pozici regionální mocnosti, adopci určitých

funkcí. Takový stát by dle nich měl plnit především vůdčí a ochránářskou roli. Autoři dále

argumentují, že regionální mocnost musí v rámci regionu disponovat významným podílem

mocenských kapacit. Stewart-Ingersoll a Frazier kladou důraz na tradiční ukazatele moci

v (neo)realistickém pojetí – velikost ekonomiky, velikost populace a vojenské výdaje

(Stewart-Ingersoll a Frazier, 2010, s. 52–55).

Za zmínku stojí opět připomenout práci Barryho Buzana, Oleho Wævera a Jaap

de Wildeho, kteří v rámci teorie regionálních bezpečnostních komplexů rozlišují

mezi supermocnostmi (superpowers) a velmocemi (great powers) na jedné straně a mezi

regionálními mocnostmi (regional powers) na straně druhé. Zatímco supermocnosti

a velmoce jednají a mají vliv na celosvětové, tj. systémové, úrovni, regionální mocnosti jsou

podle autorů sice schopné výrazně ovlivňovat dění ve svých regionech, na globální úrovni

však takový dopad nemají. Mocenské kapacity regionálních mocností mohou být značné,

23 Tím se podle Østeruda regionální mocnost odlišuje od střední mocnosti, která postavení světové mocnosti zastávat nedokáže (Østerud, 1992, s. 12).

jsou ale omezeny na regionální kontext. Regionální mocnosti jakožto mocenská centra

daných regionů vymezují jejich polaritu, přičemž takových center může být v oblasti více.

Za multipolární regionální systém považují autoři i Blízký východ (Buzan a Waever, 2003,

s. 34–37).

K výzkumu regionálních mocností výrazným způsobem přispěli také vědci

z Německého institutu globálních a prostorových studií (German Institute of Global and

Area Studies – GIGA). Daniel Flemes ve své práci z roku 2007, zameřené na případ Jižní

Afriky, shrnul čtyři klíčová kritéria, na nichž se většina autorů zabývajících se studiem

regionálních mocností shoduje. Jako regionální mocnost klasifikuje stát, který 1) artikuluje

nárok na roli regionálního vůdce včetně „povinností” nebo úkolů, které k této pozici patří

– jde zejména o ochotu převzít odpovědnost za zajišťování stability a bezpečnosti regionu

a také stanovení pravidel fungování regionální ekonomiky. Samozřejmostí podle Flemese

je, že regionální mocnost 2) musí vlastnit nezbytné mocenské zdroje, a to jak materiální, tak

ideové. Mezi materiální zdroje autor řadí vojenské (výdaje na obranu a velikost vojska),

demografické (velikost populace), geografické (rozloha státu) a ekonomické (HDP,

konkurenceschonost ekonomiky, koeficient nerovnosti příjmů) kapacity a také rozvoj

lidských zdrojů (index lidského rozvoje). Za ideové zdroje Flemes považuje především

politické a společenské hodnoty a cíle, které povedou k dobré pověsti v očích veřejnosti nebo

se stanou příklady k následování pro ostatní státy. Dalším Flemesovým kritériem je, že

regionální mocnost 3) využívá dostupných materiálních a ideových zdrojů k prosazení svých

zájmů (nátlakem nebo přesvědčováním). Jinak řečeno, regionální mocnost využívá

k uplatnění své moci zahraničně-politické nástroje, a to ekonomické (např. zvýšení nebo

snížení přímých zahraničních investic či obchodu), vojenské (použití vojenského násilí jako

ochranné nebo donucovací moci) nebo insitucionální (účast nebo spolupráce v regionálních

institucích). Konečně, 4) vůdčí role daného státu a regionální mocenská hierarchie musejí

být akceptovány třetími zeměmi. Přijetí ze strany států mimo daný region je podle Flemese

sice nezbytnou, ale nedostatečnou podmínkou. Zásadní je přijetí vedoucí úlohy ostatními

regionálními aktéry, a to proto, aby regionální mocnost předešla poklesu svého vlivu

důsledkem překážek postavených zejména ostatními silnými státy v regionu (Flemes, 2007,

s. 11–18).

S Danielem Flemesem na výzkumu regionálních mocností úzce spolupracoval

profesor Detlef Nolte a definiční kriéria obou vědců se tak do značné míry překrývají. Nolte

připisuje status regionální mocnosti státu, který 1) si nárokuje pozici vůdčího státu

v příslušném regionu, 2) disponuje materiálními (vojenskými, ekonomickými,

demografickými), organizačními (politickými) a ideovými prostředky pro regionální

projekci moci a který 3) má skutečný vliv na regionální záležitosti (aktivity a výsledky).

Kromě těchto tří základních kritérií Nolte očekává, že regionální mocnost by měla být

s daným regionem ekonomicky, politicky a kulturně propojena; významným způsobem

ovlivňovat geopolitické vymezení a ideově-politickou strukturu regionu; definovat

a vyjadřovat společnou regionální identitu; poskytovat společný prospěch regionu nebo se

významným způsobem podílet na jeho vytváření. Regionální mocnost by navíc měla být

integrována v regionálních i globálních fórech a institucích, aby tam vyjadřovala nejen své

vlastní zájmy, ale vystupovala také jako představitel regionálních zájmů. Ani Nolte

neopomíjí aspekt uznání, nebo alespoň respektování, vedoucího postavení regionální

mocnosti ze strany ostatních států uvnitř i vně daného regionu, zejména těch mocných.

Regionální mocnost kromě toho musí nést zvláštní odpovědnost za bezpečnost a udržování

pořádku v oblasti (Nolte, 2010, s. 893–894). 24 Nolte shrnuje, že regionální mocnosti v sobě

obvykle kombinují vůdčí schopnosti a postavení (leadership) s mocenskými zdroji (Nolte,

2010, s. 890).

Podobně jako Nolte nebo Flemes uvažuje jejich kolegyně z institutu GIGA Sandra

Destradi, když tvrdí, že jako regionální mocnost lze označit zemi, jež je integrální součástí

regionu, ve kterém vlastní největší podíl mocenských kapacit a ve kterém uplatňuje určitý

vliv (Destradi, 2010, s. 905). Podle další výzkumnice Miriam Prys je neméně důležité, aby

daná země sebe samu považovala za představitele regionu a explicitně na regionální úrovni

projevovala své ambice. Prys dodává, že v dnešním mezinárodním systému existují

regionální mocnosti, jež se snaží prosazovat své zájmy a rozšiřovat vliv i na globální úrovni25

(Prys, 2012, s. 9, 39).

Bývalý prezident institutu Robert Kappel charakterizuje regionální mocnost zejména

na základě ekonomické výkonnosti. V jeho pojetí regionální mocnost představuje

„ekonomickou sílu, která má vliv a kapacity pro regionální i globální akci a která má

relativně velkou populaci a zaujímá relativně velký prostor”. Jedná se o zemi, která dle

Kappela v rámci regionu hraje důležitou roli v obchodování, poskytuje veřejné statky, mj.

24 V tom se podle Nolteho regionální mocnost odlišuje od střední mocnosti, která nemá povinnosti spojené s udržováním bezpečnosti a pořádku ve svém okolí (Nolte, 2010, s. 890). 25 Jako příklady zemí, kterým se úspěšně daří prosazovat svou moc i na globální úrovní, jmenuje Miriam Prys Čínu nebo Indii (Prys, 2012, s. 9).

ve formě rozvojové pomoci, a ujímá se rostoucí role ve vedení regionu, zejména s ohledem

na regionální kooperační dohody (Kappel, 2011, s. 275–276).

Ve světle výše popsaných definic a charakteristik regionálních mocností budu v této

diplomové práci vycházet především ze studií zmíněných vědců z Německého institutu

globálních a prostorových studií. Ti dle mého názoru vhodným způsobem kombinují většinu

dřívějších klasifikací regionálních mocností a zároveň reflektují koncepty regionu a moci

tak, jak jsem je definovala v předchozích dvou podkapitolách.

Jako regionální mocnost chápu stát, který splňuje následující definiční kritéria:

1) je součástí geograficky vymezeného regionu, s nímž ho pojí historicko-kulturní,

ekonomické a politické vazby;

2) v rámci daného regionu disponuje relativně velkým podílem materiálních

(vojenských, ekonomických a demografických) kapacit a případně ideovými

zdroji;

3) efektivně využívá dostupných prostředků, nátlakem či přesvědčováním,

k prosazení svých zájmů a k ovlivňování regionálních záležitostí;

4) projevuje ambice zastávat v příslušném regionu postavení vůdčího státu i ochotu

přijmout odpovědnost a úkoly s touto rolí související (zajišťování stability

a bezpečnosti regionu nebo stanovení pravidel fungování regionální ekonomiky);

5) jeho mocenská pozice je akceptována světovými mocnostmi a především

ostatními regionálními státy.26

26 Øyvind Østerud upozorňuje, že se lze setkat se státy, které jsou formálně uznávány jako mocnosti (ať už světové, nebo regionální), přestože nedisponují dostatečnými mocenskými kapacitami (lze uvést příklad Francie, která byla po druhé světové válce přijata jako stálý člen Rady bezpečnosti OSN navzdory nedostatečným mocenským zdrojům). Na druhou stranu se dle názoru norského politologa mohou vyskytnout i země skutečně mocné, jež jsou ale ostatními aktéry přehlíženy a status mocnosti jim nebyl přiznán (Østerud, 1992, s. 5–8). I proto se akceptace mocenské pozice jeví jako důležité kritérium.

2. Vývoj Turecka a jeho zahraniční politiky od vzniku republiky

„Mír je nejlepším způsobem, jak dosáhnout národní prosperity a štěstí.“

Mustafa Kemal Atatürk, 1938

Moderní Turecko se zrodilo z boje proti evropským mocnostem a jejich spojencům,

kteří hrozili rozparcelováním Osmanské říše poražené v první světové válce. Turecká válka

za nezávislost, vyvolaná nacionalisty v čele s generálem Mustafou Kemalem kvůli jejich

nesouhlasu s tvrdými podmínkami stanovenými smlouvou ze Sèvres, ukončila více než šest

století trvající osmanskou dynastii. Hlavním zájmem Mustafy Kemala a jeho stoupenců,

kterým se začalo říkat kemalisté, bylo vytvoření nezávislého státu a definování turecké

národní identity. Díky jejich úsilí došlo v Lausanne k podepsání nové mírové dohody, která

stanovila hranice Turecka přibližně v jejich současné podobě.27

Po vyhlášení Turecké republiky v roce 1923 byla její domácí i zahraniční politika

utvářena právě Mustafou Kemalem, jenž se stal prvním tureckým prezidentem a později

získal přízvisko Atatürk (Otec Turků).28 Kemalisté usilovali o transformaci a modernizaci

Turecka, přičemž věřili v civilizační pokrok, který ztotožňovali s technickým rozvojem

a především mentální a kulturní westernizací země (Siegl, 2013, s. 39).

Turecko zásadně obrátilo své směřování z Východu na Západ, a to jak uvnitř, tak

zvenčí. Stejně jako zavedl Atatürk řadu reforem, aby pozápadnil turecký stát a společnost,

přizpůsobil tomu i zahraniční politiku, která měla být v souladu se západními hodnotami

27 Sèvrerská smlouva, kterou v roce 1920 podepsali zástupci vítězných států Dohody (Velká Británie včetně jejích kolonií a států Britského dominia, Francie, Rusko, později Itálie a USA a další) s osmanskou vládou, jež během první světové války stála na straně Centrálních mocností (Německo a Rakousko-Uhersko podporované vedle Osmanské říše Bulharskem), obsahovala tvrdé plány na rozdělení říše a předpokládala ztrátu největší a nejdůležitější části Anatolie ve prospěch evropských mocností. K ratifikaci smlouvy, jež ponechávala nedotčenou pouze o něco více než polovinu dnešního území Turecka, ale nebyla tureckým parlamentem ratifikována a nacionalisté pod vedením Mustafy Kemala proti vnucenému míru zakročili vojensky, čímž začala turecká válka za nezávislost. Po podepsání příměří byla v roce 1923, nedlouho před vznikem republiky, sjednána Lausannská dohoda a předchozí turecké závazky ze Sèvres byly anulovány (Kreiser a Neumann, s. 181–182). 28 Slovo Atatürk doslova znamená Otec Turek, do češtiny však bývá častěji přeloženo jako Otec Turků. Mustafa Kemal toto příjmení získal v roce 1934, kdy mu bylo uděleno tureckým parlamentem po přijetí zákona o příjmeních. Do té doby se v Turecku příjmení neužívala – lidé byli oslovování tituly jako hacı (poutník), hoca (učitel), paşa (generál) nebo hafız (ten, kdo si plně osvojil Korán). Jiní byli většinou oslovování přídomky odvozenými z místa jejich narození, například Konevi, tzn. z města Konye (Republic Of Turkey Ministry Of Culture and Tourism, ©2018; Daily Sabah, 2015).

a institucemi. V roce 1927 na sjezdu Republikánské lidové strany (Cumhuriyet Halk Partisi

– CHP), kterou Atatürk založil, turecký prezident prohlásil: „Co skutečně zajímá zahraniční

politiku a na čem je založena, je vnitřní organizace státu. Proto je nezbytné, aby se zahraniční

politika shodovala s vnitřním uspořádáním” (Atatürk, 2005, s. 657).29

Atatürk si uvědomoval, že k tomu, aby mohly být v Turecku uskutečněny jeho

dalekosáhlé reformy, je zapotřebí mírová zahraniční politika. Bezpečnost země chtěl zajistit

tím, že se vyhne mezinárodním sporům a bude se snažit udržovat přátelské vztahy

se sousedními státy (Çalış a Bağcı, 2003, s. 198). Kemalisté se zřekli všech

expanzionistických ambicí na vytvoření pan-osmanského, pan-islamského nebo pan-

tureckého uskupení a záměrně omezili své činy na území Turecka vymezené Lausannskou

smlouvou (Lewis, 2001, s. 250).30 Atatürkovo heslo „mír doma, mír ve světě” naznačovalo

odmítnutí honby za mocí a slávou (Weisband, 1973, s. 7).

Zřejmým důvodem pro umírněnou zahraniční politiku bylo, že země v meziválečném

období disponovala jen zlomkem svých dřívejších zdrojů. Vzhledem k tomu, že Turecko

bylo mocensky slabé a Blízký východ stále ovládaly evropské mocnosti, byla turecká

politika vůči regionu v prvních desetiletích existence republiky neaktivní a nenápadná.

Turecko nejenže nemělo ambice stát se mocností Blízkého východu, dokonce se ani

nepovažovalo za integrální součást regionu – nahlíželo na sebe spíše jako na evropskou zemi

(Ponížilová, 2016, s. 141). Arabský svět pro představitele Turecké republiky představoval

zpátečnický směr, kterého se sami snažili zbavit.31 Jediným formálním diplomatickým

závazkem Turecka na Blízkém východě byl v první polovině dvacátého století Saadabadský

29 Na základě Atatürkových idejí a principů vznikl kemalismus (atatürkçülük nebo kemalizm). Kemalistická ideologie byla založena na šesti pincipech – nacionalismus, sekularismus, republikanismus, populismus, etatismus a revolucionismus – formalizovaných na kongresu vládnoucí Republikánské lidové strany v roce 1931 a o čtyři roky později zakotveny v turecké ústavě (Kedourie, 2013, s. 171). Kemalismus v sobě zahrnoval institucionální a politické reformy, nový západní životní styl nebo sekularizaci v oblasti věd a vzdělávání. Postrádal však myšlenku a praxi politické participace, demokracie nebo místní samosprávy a stal se tak specifickým výběrem a interpretací západní modernity, postrádající některé její důležité prvky (Siegl, 2013, s. 35–38). 30 Strážcem republiky a kemalistických principů se stala turecká armáda, jejíž úloha byla zdůrazňována především v souvislosti s ochranou země před „vnitřními nepřáteli”, tj. islamismem a kurdským separatismem (Burak, 2011). Z toho plynul značný vliv vojenské složky na tureckou domácí i zahraniční politiku, který se projevil hlavně během druhé poloviny dvacátého století. 31 O tom svědčí snaha kemalistů o potlačení arabských vlivů (například zavedením latinské abecedy namísto arabského písma, přijetím evropských měr a vah, ukončením výuky arabštiny nebo reformou odívání v západním stylu) a vytlačení islámu z veřejné sféry (kromě ustavení sekularismu a zrušení islámského práva šaría uzavřením náboženských škol, zákazem náboženských symbolů ve státních institucích či zavedením gregoriánského kalendáře namísto islámského) (Tayyaba, 2016, s. 182–183).

pakt uzavřený v roce 1937 s Irákem, Afghánistánem a Íránem. Pakt měl sloužit především

jako prevence mezihraničních sporů mezi smluvními státy a zajistit jejich vzájemné

nevměšování se do vnitřních záležitostí; zároveň byl navržen jako signál zbytku světa, že

tyto země budou vzdorovat jakýmkoliv snahám evropských mocností o narušení jejich

suverenity (Hale, 2003, s. 46).32

Po druhé světové válce, ve které turecká vláda zejména vzhledem k nedostatku

vojenských a ekonomických zdrojů zaujímala dlouho oficiálně neutrální postoj33, bylo

Turecko již zcela integrováno do západního bloku a soustředilo se na ochranu země před

hrozbou komunismu. V roce 1951 zahájila americká společnost U.S. Engineering poblíž

tureckého města Adany výstavbu letecké základny Incirlik, kterou dosud společně využívají

ozbrojené síly Turecka i Spojených států (Official U.S. Air Force Website, 2013). O rok

později se Turecko stalo součástí NATO a od té doby plnilo úlohu důležité předsunuté

základny podél jihozápadních hranic Sovětského svazu (Souleimanov, 2002). Ekonomické

úvahy přitom hrály důležitou, ne-li zásadní roli při určování směřování zahraniční politiky.

Turecký ekonomický systém byl postaven po vzoru západních linií a spoléhal

na hospodářskou pomoc Spojených států (Sakkas a Zhukova, 2013, s. 128).34

Vzhledem ke své poloze v nestabilním regionu i důsledkem americké zahraniční

potitiky však bylo Turecko čím dál více vtahováno do blízkovýchodní politiky. V roce 1955

se podílelo na vzniku Bagdádského paktu, který ho společně s Irákem, Íránem, Pákistánem

a Velkou Británií vynesl do čela protisovětského obranného pásma, jehož smyslem bylo mj.

oddělit prosovětsky orientovaný Egypt od SSSR. Turci se tak jasně postavili na stranu

Západu a jeho arabských spojenců v Perském zálivu, kteří oponovali revizionistickým

snahám egyptského prezidenta Gamála Násira (Souleimanov, 2012; Ponížilová, 2016,

s. 141–142). Když Bagdádský pakt o několik let později zanikl35, stalo se Turecko klíčovým

32 Dané blízkovýchodní země tak reagovaly na italskou invazi v Etiopii, ke které došlo v roce 1935 (Hale, 2003, s. 46). 33 Přestože v meziválečném období Turecko rozvinulo diplomatické vazby a úzkou hospodářskou a vojenskou spolupráci s Británií i Francií, jednalo velmi opatrně, aby předešlo zhoršení svých vztahů s Německem. Na stranu Spojenců se Turci, po nátlaku západních mocností, přidali až 23. února 1945, když už bylo o výsledku války de facto rozhodnuto (Özden, 2013, s. 91–94). 34 Mezi lety 1947 až 1961 obdrželo Turecko od USA téměř 1,9 miliard dolarů ve formě vojenské pomoci a 1,4 miliard dolarů ve formě peněz. Když navíc Turecku v roce 1958 hrozil bankrot, přijala vláda stabilizační program navržený mezinárodním konsorciem složeným z USA, Německa, Velké Británie, Evropské platební unie a Mezinárodního měnového fondu a na oplátku obdrželo finanční pomoc ve výši 359 millionů dolarů (Sakkas a Zhukova, 2013, s. 128). 35 V roce 1958 došlo v Iráku k vojenskému puči, při kterém byla svržena proamerická monarchie, a nová nacionalistická vláda rozhodla o vystoupení Iráku z Bagdádského paktu. Ten byl přeorganizován

spojencem Washingtonu a jeho snah o udržení statu quo na Blízkém východě. Turci měli

zadržovat sovětskou expanzi do strategicky důležité oblasti Perského zálivu a současně

působit jako „světská“ protiváha radikálního islamismu i panarabského nacionalismu

(Souleimanov, 2012).

Začleněním do západních aliancí36 rostl v padesátých a šedesátých letech vliv

Turecka a zejména díky americké pomoci se rozvíjelo i jeho hospodářství.37 Jinak ale byla

turecká pozice na Blízkém východě relativně slabá – hlavní centra regionu v té době

představovaly Írán a Egypt a vedle nich sílící Saúdská Arábie. Na straně Arabů byla stále

patrná nedůvěra vůči Turkům přetrvávající z dob Osmanské říše, posílená silně

nacionalistickou ideologií kemalistů a jejich úsilím o westernizaci Turecka zahrnujícím

potlačením arabských vlivů a islámu. Arabský svět si Turecko ještě více znepřátelilo, když

v roce 1949, jako první a na další dekády jediná muslimská země, uznalo nezávislost Izraele

(Ponížilová, 2016, s. 142). Nepříliš silná mocenská pozice Turecka na Blízkém východě se

ukázala například v první polovině šedesátých let během krize na Kypru, kdy se turečtí

představitelé neúspěšně pokoušeli získat podporu pro zamýšlenou invazi na ostrov s cílem

předejít jeho připojení k Řecku a chránit zájmy kyperských Turků.38 Proti záměrům Ankary

se postavily Izrael i arabské země, které dokonce otevřeně stranily kyperským Řekům. Turci

se ocitli v mezinárodní izolaci, neboť je nepodpořili ani jejich západní spojenci v čele s USA

(Jung a Piccoli, 2001, s. 140).

Během sedmdesátých let se v důsledku vážných ekonomickým problémů

a vnitropolitické krize začala turecká zahraniční politika měnit. V Turecku došlo k vzestupu

levicových a také islamistických stran, které kritizovaly úzké vazby na Západ. Zejména

Strana národní spásy (Millî Selâmet Partisi – MSP), které se dařilo využít politických

a přejmenován na CENTO (Central Treaty Organization – Organizace centrální smlouvy), která se rozpadla v roce 1979 (U.S. State of Departement, ©2018a) 36 V červenci 1959, nedlouho po založení Evropského hospodářského společenství (EHS), projevilo Turecko zájem stát se členem uskupení. V září 1963 podepsala turecká vláda s EHS asociační smlouvu, tedy dohodu o přidružení (tzv. Ankarskou dohodu), která vstoupila v platnost o rok později a která nastínila tři fáze postupného sbližování země a EHS/ES (Republic of Turkey Ministry for EU Affairs, 2017; Tuček, ©2018). 37 Prostředky z Marshallova plánu umožnily modernizaci zemědělské výroby a zejména po roce 1960 se rozvíjela průmyslová odvětví a budovala infrastruktura (Kreiser-Neumann, 2010, s. 210). 38 V roce 1963 navrh kyperský prezident přijetí ústavních změn, které měnily rozložení politické moci na Kypru mezi většinovým řeckým obyvatelstvem a tureckou menšinou a které vedly k násilným konfliktům mezi oběma komunitami. Turecko proto začalo zvažovat invazi, aby mohlo lépe chránit zájmy místních Turků a předešlo spojení ostrova s Řeckem. V létě 1974, v reakci na převrat kyperských Řeků, Turecko navzdory přetrvávajícímu nesouhlasu mezinárodního společenství invazi uskutečnilo (BBC, 2011; Sakkas a Zhukova, 2013, s. 124).

rozporů a mezi lety 1973 a 1978 se stala členkou tří koaličních vlád, usilovala o posílení

vztahů s islámským a arabským světem (Blshku, 2006, s. 179, 186).39 Turci navíc cítili

rozčarování kvůli nedostatku podpory ze strany západních mocností v otázce Kypru

a Ankara začala zpochybňovat existující jednodimenzionální zahraniční politiku. Poté, co

Turecko v roce 1972 podepsalo Deklaraci o zásadách dobrých sousedských vztahů

se Sovětským svazem, docházelo postupně i k oteplování turecko-arabských vztahů a Turci

se snažili výrazněji diplomaticky angažovat na Blízkém východě (Hale, 2003, s. 108).

Turecká vláda již nebyla tolik ochotná poskytovat USA bezpodmínečnou podporu

v regionálních záležitostech a začala sledovat více proarabskou a propalestinskou politiku.

Turecko například na půdě OSN častěji podporovalo rezoluce namířené proti Izraeli40,

během jomkipurské války v roce 1973 odmítlo Spojeným státům poskytnout vojenskou

základnu v Incirliku pro americké dodávky do Izraele a v roce 1976 uznalo Organizaci

pro osvobození Palestiny, které o tři roky později umožnilo v Ankaře otevřít zastoupení

(Blshku, 2006, s. 186).

Počínaje ropnou krizí v letech 1973–74 získávaly v turecké politice na Blízkém

východě stále větší význam ekonomické a obchodní zájmy (Sayari, 2007, s. 45). Ropné šoky

Turecku otevřely v regionu řadu ekonomických a nepřímo i politických příležitostí.

Zpomalení hospodářského vývoje západoevropských zemí vedlo ke zpomalení náboru

tureckých pracovníků, kteří tam za lepšími výdělky odjížděli od šedesátých let, a mnozí

Turci proto začali za prací jezdit do Libye, Iráku, Saúdské Arábie, Kuvajtu nebo Jordánska.

Příznivý vliv na ekonomiku měl i kapitál, který z arabských zemí do Turecka proudil,

a pozdější otevření arabských trhů pro turecké výrobky (Abadan-Unat, 2011, s. 42–43; Jung

a Piccoli, 2001, s. 140; Ponížilová, 2016, s. 143).41

Turecko, jehož ekonomika byla značně závislá na dodávkách ropy ze zemí OPEC

(Organization of the Petroleum Exporting Countries – Organizace zemí vyvážejících ropu),

po jompkipurské válce naopak oslabilo vztahy s Izraelem. Obávalo se totiž, že by proti němu

39 Předseda Strany národní spásy Necmettin Erbakan mj. odporoval tureckým snahám připojit se k Evropskému hospodářskému společenství, které považoval za „křesťanskou organizaci” (Poulton, 1997, s. 176). 40 Turecko mj. podpořilo rezoluci OSN (č. 3379) z roku 1975 označující sionismus jako formu rasismu (Blshku, 2006, s.186). 41 Mezi lety 1970 a 1982 vzrostl turecký vývoz na Blízký východ z 53 milionů amerických dolarů na 1,9 miliardy dolarů. Dovoz z regionu do Turecka ve stejné době vzrostl z 64 milionů dolarů na 2,6 miliard dolarů. Dovoz z muslimských zemí Blízkého východu tvořil v roce 1982 42,6 % celkového tureckého importu, přičemž největší podíl tvořila ropa (Weiker, 1985, s. 32). Turecký export do muslimských států regionu tvořil v roce 1983 přes 41 % celkového objemu (Gruen, 1985, s. 42).

arabské státy mohly uplatnit svou „ropnou zbraň“, jako to udělaly v případě západních zemí

(Kibaroğlu, 2009, s. 58).42 Dalším důsledkem ropných šoků bylo navázání turecko-irácké

energetické spolupráce, když tyto země v roce 1975 začaly s výstavbou ropovodu vedoucího

ze severního Iráku na turecké pobřeží Středozemního moře. Ropovod Kirkuk-Ceyhan,

funkční od roku 1977, Turecku zajistil přímé dodávky ropy a postavil ho do strategické

pozice tranzitní země (Bowlus, 2017, s. 724–725).

Diverzifikaci zahraničně-politického směřování Turecka a posilování ekonomických

i politických vztahů s arabskými státy však nelze chápat jako odklon od spolupráce

se Západem ani jako snahu získat na Blízkém východě vedoucí úlohu.43 Ankara pouze

reagovala na měnící se regionální a mezinárodní prostředí, přičemž základní principy její

zahraniční politiky vycházející z kemalismu opuštěny nebyly (Ponížilová, 2016, s. 143).

Turečtí představitelé se stále soustředili v první řadě na vnitřní rozvoj a pořádek a snažili se

vyhnout mnoha sporům a konfliktům, které sužovaly region Blízkého východu a které by

jejich zemi mohly odklonit od vytyčeného cíle. Turecko se stále považovalo za nedostatečně

rozvinutý stát se špatně vybavenou armádou, a proto se zaměřovalo na ochranu svých hranic,

nikoli na projekci moci (Blshku, 2006, s. 186).

Ke konci sedmdesátých let se navíc Turecko potýkalo s prohlubujícími se vnitřními

problémy a nestabilitou. Země musela čelit těžké dluhové krizi a vysoké inflaci, které vedly

k rekordnímu počtu demonstrací a pracovních stávek. Turecko sužovala polarizace

společnosti a politicky motivované násilí levicových i pravicových radikálů (Rodrik, 2002,

s. 323). Neschopnost politických stran řešit problémy kulminovaly v září 1980 vojenským

pučem, po kterém následovala tři roky trvající vláda armády.

První parlamentní volby po převratu vyhrála Vlastenecká strana (Anavatan Partisi –

ANAP), která vystupovala se silným apelem za sjednocení rozděleného národa (Siegl, 2013,

s. 75). Zakladatel strany a od roku 1983 turecký premiér Turgut Özal se výrazným způsobem

zapsal do moderní historie Turecka. Zásadním způsobem změnil fungování turecké

42 Během jomkipurské války v říjnu 1973 se arabské státy OPEC a Írán rozhodly razantně zvýšit cenu ropy a následně začaly omezovat její těžbu a vývoz, čímž se cena této suroviny dále zvyšovala. Některé z arabských členů organizace navíc oznámily embargo na dodávky ropy do Spojených států a několika dalších zemí podporujících během války Izrael (U.S. Department of State, ©2018b). 43 Turecké vztahy s USA se opět začaly zlepšovat již v roce 1978, kdy Spojené státy zrušily zbrojní embargo uvalené na Turecko čtyři roky předtím kvůli jeho invazi Kypru. Turecko-americká strategická spolupráce se poté zvyšovala v důsledku dvou událostí, které se na Blízkém východě odehrály v roce 1979. Jednou z nich byla íránská islámská revoluce, při které byl svržen proamerický šáh z dynastie Páhlaví, a zejména pak sovětská invaze v Afghánistánu, která znovuoživila strach Turků z expanzionismu SSSR (Kirişçi, 2016)

ekonomiky, kterou nasměroval do její současné podoby, a prosazoval vlastní vizi

modernizace a sekularismu, v mnoha ohledech v rozporu s doposud dominujícím

kemalismem. Ve své politice spojoval liberalizační ekonomický program, silnější

ekonomickou a politickou integraci s Evropou44 a USA a současně aktivní podporu islámu

ve společnosti i užší spolupráci s arabskými státy Blízkého východu (Siegl, 2013, s. 15).45

Politika ekonomické stabilizace představovala hlavní prioritu Özalovy vlády.46

Svými revolučními strukturálními změnami Özal posunul Turecko směrem ke globalizované

a otevřené ekonomice. Prostřednictvím reforem došlo k výrazné devalvaci turecké liry,

podpoře exportu a zahraničních investic, zatímco dovozci získali velké daňové úlevy.

Subvence v zemědělství byly sníženy, naopak byl značně posilován průmysl.47 Turismus,

který býval spíše okrajovým hospodářským odvětvím, se stal jedním z hlavních zdrojů

tureckých příjmů (Armstrong, 2015; Central Bank of the Republic of Turkey, 2002, s. 5–8,

21). 48

Özalova růstová strategie se ukázala být poměrně úspěšná. Průměrný roční růst HDP

mezi lety 1981 až 1989 dosahoval 5,8 %, tj. nejvíce ze zemí OECD (Organisation for

Economic Co-operation and Development – Organizace pro hospodářskou spolupráci

a rozvoj). Turecké hospodářství v té době nezaznamenalo žádnou recesi a stalo se

exemplárním příkladem ve výročních zprávách mezinárodních finančních institucí jako

Mezinárodní měnový fond (Ertuğrul a Selçuk, 2001, s. 10).

44 Na jaře 1987 zažádala Özalova vláda o plné členství Turecka v Evropském společenství a o rok později iniciovala legislativní úpravy s cílem přijmout evropské právní předpisy (Laçiner, 2003, s. 164). Ze strany Turecka šlo částečně o taktický krok motivovaný ekonomickým zájmem – turečtí politici si byli vědomi, že příznivé přijetí žádosti je velmi nepravděpodobné, jejich primárním cílem však bylo urychlit proces liberalizace obchodu. Turecká žádost byla skutečně odmítnuta, Özalova iniciativa ale připravila cestu pro vytvoření celní unie mezi Tureckem a Evropskou unií v roce 1995 (Öniş, 2004, s. 119). 45 Náboženství mělo podle Özala tureckou společnost stmelovat a zároveň „imunizovat” od radikálního islamismu i nacionalismu, socialistických myšlenek a kemalistického etatismu, které vnímal jako překážky k modernizaci země. Sám Özal veřejně projevoval svou zbožnost např. poutí do Mekky (Siegl, 2013, s. 119). 46 Stabilizační a ozdravný program zahájený v roce 1980 pod záštitou MMF, Světové banky a OECD byl navržen tak, aby v krátkodobém horizontu zpomalil růst inflace a ulehčil potíže s platební bilancí a v dlouhodobém horizontu obnovil rovnováhu a hospodářský růst země. Finanční pomoc poskytnutá Turecku byla jednou z největších svého druhu (Cecen, A. S. Dogruel a F. Dogruel, 1994, s. 44–45). 47 Objem tureckého exportu vzrostl od roku 1980 z 2,9 miliard dolarů na více než 11 miliard dolarů v roce 1989. Podíl průmyslových produktů z celkového objemu exportu přitom ve stejném období vzrostl z 36 % na 78 % (The Central Bank of the Republic of Turkey, 2002, s. 19). 48 Příjmy z turismu se zvýšily z 212 milionů dolarů v roce 1980 na 3 miliardy dolarů o deset let později (Kruger a Aktan, 1992, s. 148–149).

Prvním účinkem ekonomického úspěchu bylo znovunabytí národního sebevědomí,

které Turecko ztratilo v semdesátých letech. Özalovým snem bylo učinit ze země „velké

Turecko”, které by se těšilo z postavení lídra států od Balkánu až po Střední Asii (Ekiz,

2016). Özal rád prezentoval optimistickou vizi budoucnosti Turecka, čímž navázal

na Atatürka, ačkoliv se proti němu v mnoha jiných ohledech vyhraňoval (Siegl, 2013,

s. 122). Směle prohlašoval, že „pokud se země nedopustí vážných chyb, jednadvacáté století

bude století Turků” (Makovsky, 1999). Svým osobním a proaktivním přístupem k zahraničí

politice se lišil od svých předchůdců v premiérském křesle, jak dokládá mj. vysoký počet

jeho zahraničních cest (Siegl, 2013, s. 82). Vědom si ekonomických i politických přínosů spolupráce s arabskými zeměmi

Blízkého východu se Özal snažil rozvíjet regionální obchod a postavil hospodářské zájmy

země do popředí svých zahraničně-politických rozhodnutí (Blshku, 2006, s. 186–187). Byl

přesvědčený, že aby se z Turecka mohla stát regionální mocnost, je potřeba silné ekonomiky

a významných hospodářských vztahů. Například turecký stavební průmysl se v osmdesátých

letech těšil výraznému nárůstu projektů na Blízkém východě i mimo něj (Laçiner, 2003,

s. 164). Turecko se však i nadále vyhýbalo většímu zapojení do arabsko-izraelského

konfliktu, meziarabských sporů i ostatních regionálních konfliktů, jako byla válka mezi

Íránem a Irákem v letech 1980 až 1988, a snažilo se udržovat dobré vztahy se všemi

blízkovýchodními státy. Výjimku představovaly napjaté turecké vztahy s Izraelem, které se

ještě zhoršily v roce 1980, kdy Izrael prohlásil Jeruzalém za své nedělitelné hlavní město,

a vztahy se Sýrií, jež byly negativně poznamenány spory o hraniční provincii Hatay49

a zejména rozepřemi kvůli využívání řek Eufrat a Tigris. Tyto veletoky pramenící

na tureckém území představují nejdůležitější vodní zdroje nejen pro Turecko a Sýrii, ale

i Irák. Obě arabské země kromě daných řek na rozdíl od Turecka postrádají další významné

zdroje vody a Eufrat a Tigris jsou proto nezbytné pro jejich zemědělství. Když turecká vláda

v sedmdesátých letech iniciovala plán na výstavbu rozsáhlého Jihovýchodního anatolského

projektu (Güneydoğu Anadolu Projesi – GAP), který na Eufratu a Tigridu předpokládal

výstavbu dvaceti dvou přehrad a devatenácti hydroelektráren, Sýrie a Irák hlasitě

protestovaly (Salem, 2010, s. 14; Republic of Turkey Ministry of Development, ©2015).50

49 V roce 1938, kdy byla Sýrie ještě francouzským mandátním územím, poskytla Francie této oblasti ležící na jižním pobřeží Turecka nezávislost, o rok později však na základě místního referenda došlo k připojení provincie k Turecku (Souleimanov, 2002). 50 Jihovýchodní anatolský projekt byl založen na velkorysém využití vodních zdrojů, zejména řeky Eufrat, pro zavlažování a výrobu energie. Po úpravách vedoucích k většímu respektování ekologických faktorů získal GAP v roce 1989 podporu Rozvojového programu OSN (United Nations Development Programme – UNDP)

Obávaly se sníženého průtoku řek i toho, že by Turecko mohlo využít svého umístění v horní

části povodí řek jako nástroje pro politického vydírání a požadovali, aby byla záležitost

vyřešena při multilaterálních jednáních. To však Turci opakovaně odmítali, zejména

z obavy, že by se tak nechali vtáhnout do meziarabské politiky (Ponížilová, 2016, s. 145–

146).

Na konci osmdesátých let se v Turecku opět výrazně zvyšovala inflace a reálná kupní

síla obyvatel klesala. Poprvé od převratu v roce 1980 znovu docházelo ke stávkám

a zaměstnaneckým protestům kvůli nesnázím, s nimiž se velká část pracovníků musela

potýkat v důsledku strukturálních změn (Armstrong, 2015). Strana ANAP ztrácela

popularitu a po osmi letech nepřetržité vlády prohrála v roce 1991 volby, ve kterých poprvé

kandidovala bez svého zakladatele Özala. Následovala období politické fragmentace, kdy

žádná z politických stran nebyla schopná získat dostatečnou podporu, a řada slabých

koaličních vlád bojujících s přetrvávající fiskální krizí.

jako projektu, jehož cílem je postupná přeměna zaostalého jihovýchodu Turecka na významný zemědělsko-průmyslový region. GAP předpokládá vytvoření více než tří milionů nových pracovních míst a v rámci Turecka zdvojnásobení plochy zavlažované zemědělské půdy (Thim, 2006; Velvyslanectví České republiky v Ankaře, 2013).

3. Materiální kapacity Turecka V této kapitole se budu zabývat materiálními kapacitami Turecké republiky

s důrazem na jejich vývoj od počátku devadesátých let. Zkoumat budu ekonomické

a vojenské prostředky a demografické tendence.

3.1. Ekonomické zdroje

Ambiciózní program liberálních reforem představený na počátku osmdesátých let

Turgutem Özalem otevřel tureckou ekonomiku světu, nedokázal však zemi do budoucna

zajistit makroekonomickou stabilitu ani sociální únosnost reforem. V roce 1994 postihla

Turecko ekonomická krize, která ukázala, že první vlna reforem nebyla dostačující a bylo

zapotřebí pokračovat v reformním úsilí s cílem uvést veřejné finance do pořádku a dosáhnout

konkurenceschopného tržního hospodářství (Central Bank of the Republic of Turkey, 2002,

s. 66).

Turecká ekonomika se stala učebnicovým příkladem tzv. boom-bust cyklu, kdy

po období hospodářského rozmachu v osmdesátých letech došlo v následujícím desetiletí

k úpadku ekonomiky vyznačující se vysokou volatilitou a nižší průměrnou mírou růstu

(Ertuğrul a Selçuk, 2001, s. 21). Hospodářství sice po většinu devadesátých let rostlo

meziročně více než uspokojivým tempem přes 5 %, vykazovalo však značné výkyvy

– zatímco v roce 1990 dosahoval růst 9,2 %, o rok později spadl na méně než 1 % a v roce

1993 vzrostl na 7,7 %, aby se v krizovém roce 1994 ekonomika opět propadla na -4,7 %.

V následujících třech letech HDP opět rostlo slušným tempem přes 7 %, ale na konci dekády

se dostalo zpět do záporných čísel. V průměru tak turecká ekonomika v daném desetiletí

rostla meziročním tempem 3,9 %.51 Hrubý domácí produkt Turecka se přitom zvýšil

ze 151 miliard amerických dolarů v roce 1990 na 256 miliard v roce 1999, tj. téměř o 70 %.

Turecká ekonomika až na rok 1994, kdy ji o necelých 5 miliard předběhla Saúdská Arábie,

vykazovala nejvyšší hodnoty HDP v regionu Blízkého východu (World Bank, ©2018).

Özalův reformní plán ale nedokázal předejít vysoké inflaci, jejíž průměrná roční míra

činila v devadesátých letech více než 65 % (Central Bank of the Republic of Turkey, 2002,

51 Region Blízkého východu jako celek (bez Turecka) rostl v devadesátých letech průměrným tempem 4,5 % (World Bank, © 2018). Na celkový regionální růst měl však vliv mj. rapidní nárůst HDP v Libanonu po konci občanské války v roce 1990 nebo v Iráku po konci války v Zálivu v roce 1991.

s. 43). Chronická inflace52 byla jedním z hlavních důvodů, jenž bránil plné realizaci

potenciálních výhod, které by jinak mohly plynout z uskutečněných strukturálních reforem,

a podrývala ekonomickou výkonnost Turecka (Krueger, 2005). Liberalizační reformy navíc

zvýraznily sociální nerovnosti, se kterými se turecká společnost dlouhodobě potýkala.

V některých odvětvích se sice životní úroveň pracovníků zvýšila, přibývalo však lidí

nacházejících se pod hranicí chudoby (Kreiser a Neumann, 2010, s. 220–222). Dalšími

problémy turecké ekonomiky během devadesátých let byl rostoucí vnitřní i vnější dluh

a rozsáhlá korupce (Central Bank of the Republic of Turkey, 2002, s. 65).

Za hlavní faktor výše zmíněných negativních jevů v ekonomice lze považovat

politickou nestabilitu. Devadesátá léta byla v Turecku charakterizována slabými koaličními

vládami, které postrádaly fiskální disciplínu a přijímaly pouze krátkodobá

a spíše populistická opatření. Absence dlouhodobé strategie a pokračujících strukturálních

reforem, zejména v oblasti bankovnictví a ve správě veřejných financí, měly za následek

krizi na počátku roku 1994. Finanční krize v jihovýchodní Asii a v Rusku ve druhé polovině

devadesátých let pak přispěly ke krizi, která Turecko postihla v roce 1999 a kterou ještě

prohloubilo ničivé zemětřesení v jednom z tureckých průmyslových středisek

na severozápadě země (Central Bank of the Republic of Turkey, 2002, s. 58; Terterov

a Rosenblatt, 2006, s. 4; Souleimanov, 2003).

Největší problémy se objevily na přelomu tisíciletí, kdy se Turecko muselo potýkat

s nejhorší hospodářskou krizí, jakou zažilo od druhé světové války. Růst ekonomiky se

v roce 2001 snížil o historických 9,5 %, turecká lira byla několikrát výrazně devalvována

a bankovní sektor byl ochromený (Rabasa a Larrabee, 2008, s. 48). Došlo k prudkému

snížení zahraničních investic do tureckého hospodářství a útlumu průmyslové výroby

(Souleimanov, 2003).

Po těžké finanční krizi uzavřela Ankara novou dohodu s Mezinárodním měnovým

fondem, v rámci které byl vyhlášen Program Turecka pro přechod k silné ekonomice

(Turkey’s Program for Transition to a Strong Economy) zahrnující strukturální reformy

s cílem snížit nejistotu na finančních trzích, stabilizovat peněžní a devizové trhy a

v neposlední řadě zajistit makroekonomickou rovnováhu (Central Bank of the Republic of

52 Vysoká míra inflace trápí Turecko od sedmdesátých let, přičemž vrcholu dosáhla v roce 1980, kdy se dostala na více než 110 %. V následujícíh letech došlo k jejímu poklesu, ale přesto se pohybovala ve vysokých číslech a v době měnové krize v roce 1994 kvůli prudkému znehodnocení turecké liry opět překročila hranici 100 %. Po překonání krize se inflace opět snížila, do zahájení dezinflačního programu v roce 1998 však zůstávala na hodnotách okolo 80 % (World Bank, ©2018; Ertuğrul a Selçuk, 2001, s. 6).

Turkey, 2002, s. 53). Program masové privatizace snížil státní zásahy v bankovnictví,

prvovýrobě, dopravě nebo v energetickém průmyslu (CIA, ©2018). Díky přísným měnovým

a fiskálnín opatřením se podařilo tureckou ekonomiku stabilizovat a zahájit éru rapidního

hospodářského růstu, který v prvním volebním období vlády AKP mezi lety 2002 až 2007

vykazoval průměrné tempo 7 % a učinil z Turecka jednu z nejrychleji rozvíjejících se zemí

na světě (Pope, 2010).53 Nárůst HDP byl doprovázen poměrně nízkou mírou inflace, jejíž

hodnotu se po desetiletích podařilo do roku 2005 snížit na jednociferné číslo. Turecký export

překročil v roce 2007 hranici 100 miliard amerických dolarů, přičemž na začátku

devadesátých let dosahoval necelých 13 miliard a na přelomu tisíciletí 27 miliard. Současně

se zvýšil dovoz do Turecka, a to z 22 miliard dolarů v roce 1990 a 54 miliard v roce 2000

na 170 miliard dolarů v roce 2007 (WITS, ©2018).

Příznivé hospodářské podmínky do Turecka přilákaly mnohé zahraniční investory,

které přitahuje i geografická poloha země umožňující přesah na třetí trhy na Blízkém

východě, Kavkaze nebo ve Střední Asii, rozsáhlá a relativně levná pracovní síla i přírodní

zdroje (BusinessInfo, 2017). Přímé zahraniční investice, jejichž hodnota se po celá

devadesátá léta pohybovala pod hranicí 1 miliardy amerických dolarů ročně, vzrostly v roce

2005 na více než 10 miliard a v následujících třech letech dosahovaly okolo 20 miliard dolarů

ročně (World Bank, ©2018).54 Podle výroční zprávy o vývoji světových investic vydané

Konferencí OSN o obchodu a rozvoji (United Nations Conference on Trade and

Development – UNCTAD) se Turecko v roce 2006 s přílivem 20,1 miliard amerických

dolarů stalo největším příjemcem zahraničních investic v západní Asii před druhou

Saúdskou Arábií s 18,3 miliardy investic (UNCTAD, 2007, s. 18, 49). Tyto dvě země se

podle zpráv UNCTAD dlouhodobě podílí na zhruba polovině veškerých zahraničních

investic v dané oblasti zahrnující blízkovýchodní země bez Izraele, Íránu a států severní

Afriky.

V roce 2009 se turecký HDP a vývoz stejně jako zahraniční investice do Turecka

v důsledku nepříznivých globálních ekonomických podmínek snížily. Díky dobře

regulovanému finančnímu trhu a bankovnímu systému se ale Turecko z krize, která světové

trhy postihla v roce 2008, poměrně rychle zotavilo, a to bez pomoci od mezinárodních

hospodářských organizací. Došlo k obnovení vývozu a investic, čímž stoupal i turecký HDP,

53 Masivní hospodářský růst Turecka v prvním desetiletí nového tisícileté byl srovnatelný pouze s tempem růstu zemí BRICS, tj. Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika (Bank a Karadag, 2013, s. 293). 54 Na základě údajů z roku 2012 využívá přes 30 % velkých nadnárodních firem své pobočky v Turecku jako regionální centrálu (ISPAT, 2013).

který v letech 2010 a 2011 dosahoval růstu okolo 9 % (CIA, ©2018). Podle zpráv MMF

a OECD byla v tomto období turecká ekonomika opět jednou z nejrychleji rostoucích na

světě.

Hospodářský rozmach v prvním desetiletí jednadvacátého století s sebou přinesl

postupné sbližování životních standardů v Turecku se zeměmi OECD. Od roku 2002, kdy

se vlády v zemi ujala AKP, se turecký hrubý domácí produkt zvýšil z 238 miliard

amerických dolarů na 833 miliard v roce 2011, zatímco HDP na obyvatele se přes rostoucí

populaci ve stejném období zvýšil z 3 660 dolarů na 11 341 dolarů, tedy více než třikrát

(World Bank, ©2018). Došlo k výraznému snížení chudoby a ke zlepšení v oblasti

poskytování státní sociální podpory.55 Stále však přetrvávají značné nerovnosti v příjmech

mezi sociálními skupinami, podobně jako rozdíly v kvalitě a dostupnosti služeb mezi

jednotlivými regiony Turecka, přestože i v tomto směru došlo k pokroku.56 Turecké vládě

se podařilo snížit nezaměstnanost, ale ne do takové míry, jaká by se s ohledem na vysoké

tempo ekonomického růstu dala očekávat (OECD, 2016, s. 8–10).

Ekonomický růst Turecka významně přispěl k jeho rostoucím ambicím

na mezinárodní scéně a současně přispíval ke snaze rozvíjet se sousedními státy přátelské

vztahy. Bohatnoucí konzervativně založení podnikatelé z provinčních tureckých měst,

známí jako „anatolští tygři”, přinesli do podnikatelské komunity v Turecku islámské

hodnoty a stali se důležitými aktéry při utváření zahraniční politiky země.57 Povzbuzovali

vládu k tomu, aby usilovala o pragmatickou a mnohostrannou politiku a navazovala

obchodní vazby s různými regiony světa. Tzv. anatolští tygři měli výrazný vliv na otevření

Turecka směrem k Blízkému východu, který se stal jednou z nejdůležitějších oblastí jeho

zájmu (Dinc a Yetim, 2012, s. 75; UNCTAD, 2012, s. 55). Turecký vývoz do regionu, který

se do roku 2000 pohyboval pod hodnotou 4 miliardy amerických dolarů, překročil v roce

2005 poprvé hranici 10 miliard a v roce 2010 činil 28 miliard dolarů (WITS, ©2018).

55 Extrémní chudoba, definovaná Světovou bankou jako živobytí za méně než 1,9 mezinárodních dolarů na den, se v Turecku snížila z 2,6 % v roce 1994 na 0,3 % o deset let později (World Bank, ©2018). 56 V Turecku existuje značný rozdíl mezi bohatým západem, kde je soustředěn průmysl, a chudšími oblastmi na jihu a jihovýchodě země, ve kterých až na výjimky převládá zemědělství (Hudema, 2017, s. 5–6). Například v Istanbulu je průměrný příjem domácností téměř trojnásobně vyšší než v oblastech jihovýchodní Anatolie (OECD, 2016, s. 10). 57 Tzv. anatolští tygři představovali malé až středně velké rodinné podniky, které se začaly objevovat v návaznosti na liberalizační reformy Turguta Özala v osmdesátých letech. Tito podnikatelé, pocházející větsinou z tradičně založené městské střední třídy, získali na důležitosti nejprve během vlády islamistické Strany blahobytu v polovině devadesátých let a poté hlavně v novém tisíciletí pod vedením AKP (Rabasa a Larrabee, 2008, s. 38–39).

Turecké společnosti dnes patří mezi nejkonkurenceschopnější na Blízkém východě

a připravily cestu k větší angažovanosti Turecka v Íránu, Iráku nebo v Sýrii, podobně jako

v turkických státech bývalého Sovětském svazu či na Balkáně. Rozsáhlé investice se staly

jedním z hlavních zdrojů regionálního vlivu Turecka a přivedly do blízkovýchodních zemí

za prací desítky tisíc tureckých občanů (Head, 2011). V návaznosti na rostoucí ekonomickou

sílu se Turecko v regionu i mimo něj stalo nezávislejším, ale i asertivnějším, jak ukázala

například jeho opozice vůči protiíránským sankcím nebo třeba střet s Izraelem kvůli zásahu

jeho vojsk proti turecké flotile Mavi Marmara, která se v roce 2010 chystala prolomit

izraelskou blokádu Pásma Gazy.

Turecko má od roku 1995 uzavřenou smlouvu o celní unii s Evropskou unií a vedle

ní dohody o volném obchodu s devatenácti státy, přičemž vyjednává o možnosti volného

obchodování s více než deseti dalšími světovými vládami (Ersoy, 2013). Celkový turecký

vývoz se od roku 2007 pohybuje nad hranicí 100 miliard amerických dolarů za rok, přičemž

během první dekády jednadvacátého století vzrostl roční objem exportu více než čtyřikrát,

z 27 miliard amerických dolarů v roce 2000 na 114 miliard v roce 2010 (WITS, ©2018).

Turecko se řadí mezi světové lídry v produkci zemědělských produktů, textilií, motorových

vozidel, lodí nebo spotřební elektroniky (BusinessInfo, 2017).

Vzhledem k negativnímu ekonomickému vývoji v Evropě a zhoršené bezpečnostní

situaci na Blízkém východě klesl mezi lety 2011 a 2012 turecký HPD o více než 6 %. V roce

2013 však turecká ekonomika opět stoupala vysokým tempem 8,5 % a až do roku 2015 se

růst pohyboval nad hranicí 5% (TUSIAD, 2017, s. 2; Word Bank, ©2018).

Impozantní výkon tureckého hospodářtví ocenil například bývalý britský premiér

David Cameron, který na podzim 2010 Turecko označil za „BRIC Evropy”58 (Cameron,

2010). O tři roky později pak tvůrce termínu BRIC, bývalý hlavní ekonom investiční banky

Goldman Sachs Jim O’Neill, přišel s novou zkratkou MINT pro skupinu států ve složení

Mexiko, Indonésie, Nigérie a Turecko, které by se dle O’Neilla v příštích nejméně dvaceti

letech měly těšit příznivé demografické situaci a silnému růstu ekonomiky. V roce 2013

zároveň americká Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency – CIA)

Turecko zařadila do kategorie rozvinutých zemí a v prosinci 2014 Světová banka ve své

zprávě uvedla, že „stabilní ekonomický růst posledních desetiletí přivedl Turecko k prahu

58 Termín BRIC vznikl na počátku jednadvacátého století jako zkratka pro uskupení dynamicky se rozvíjejících ekonomik Brazílie, Ruska, Indie a Číny. V roce 2010 se ke skupině připojila Jižní Afrika, čímž došlo ke změně zkratky na BRICS (BRICS, 2017).

zemí s vysokým příjmem“, přičemž „z prosperity těžila většina příjmových skupin

společnosti a velikost střední třídy se zdvojnásobila“ (ISPAT, 2013; World Bank, 2014). 59

Silné napětí mezi Tureckem a Ruskem vyvolané na podzim 2015 způsobilo Turecku

značná obchodní omezení. Znovuobnovení bojů Ankary s kurdskou menšinou, řada

teroristických útoků na tureckém území, nezdařený pokus o vojenský puč v létě 2016

a následné vládní represe, jež přispěly ke sporům Turecka se Západem – to vše mělo během

prvních deseti měsíců roku 2016 za následek úbytek zahraničních turistů v zemi o více než

30 % (OECD, 2016, s. 13; TUSIAD, 2017, s. 7). Těch přitom v roce 2015 bylo přes 36

milionů a Turecko bylo šestou nejoblíbenější světovou destinací (Republic of Turkey

Ministry of Culture and Tourism, ©2018). Pokles v cestovním ruchu negativně ovlivnil

i některá další odvětví a přispěl ke zvýšení nezaměstnanosti, která v roce 2016 dosahovala

téměř 11 % (TUSIAD, 2017, s. 7–8). Výše zmíněné nepříznivé okolnosti a nejistoty

na domácí politické scéně společně se zahájením tureckých vojenských operací v Sýrii a

v Iráku postavily bezpečnost na vrchol národní agendy (TUSIAD, 2017, s. 1–2; World Bank,

©2018). Turecká ekonomika nicméně v roce 2016 vykázala meziroční nárůst o 3,2 %

a následující rok o 7,4 %, mj. díky přijetí mimořádných fiskálních opatření (World Bank,

©2018). Růst HDP, který kromě vládní podpory veřejných investic a podněcování

soukromých investic posílily také stoupající útraty domácností, byl v roce 2017 dokonce

nejrychlejší mezi státy G20 a druhý nejrychlejší mezi státy OECD (ISPAT, 2017a). Vnitřní

poptávku stimuluje nejen rostoucí turecká populace, dosahující v současné době více než 80

milionů obyvatel, ale i přítomnost více než tří milionů syrských uprchlíků (OECD, 2016,

s. 12).60 Propad turecké liry posunul míru inflace na její devítileté maximum, oslabení měny

vůči euru a dolaru na druhou stranu pomohlo tureckému vývozu (Khan, 2017; Hudema,

2017, s. 6). V průběhu roku 2017 navíc opět vzrostly příjmy z cestovního ruchu a Turecko

se dostalo zpět do desítky celosvětově nejoblíbenějších turistických destinací (ISPAT,

2017b).

59 Světová banka rozlišuje státy do čtyř kategorií na základě hrubého národního příjmu na osobu: země s nízkým příjmem, země se středně nízkým příjmem, země se středně vysokým příjmem a země s vysokým příjmem. Turecko je od roku 2005 řazeno do skupiny zemí se středně vysokým příjmem (Center for American Progress, 2016). 60 Někteří analytici se přitom domnívají, že na oživení turecké ekonomiky měla podíl i nevyzpytatelná politika amerického prezidenta Trumpa na Blízkém východě. Ta totiž přivodila obavy ze zvýšení napětí mezi Saúdskou Arábií a jejím úhlavním regionálním nepřítelem Íránem, respektive mezi sunnitskými a šíitskými státy, přičemž Turecko začalo vypadat jako relativně pokojná země (Hudema, 2017, s. 6).

Turecká vláda však od zmařeného pokusu o převrat v roce 2016 využívá

ekonomických institucí a regulačních orgánů k pronásledování politických oponentů, což

podkopává důvěru soukromého sektoru v soudní systém (CIA, ©2018). Během jednoho

roku byli za údajné napojení na vlivného duchovního a někdejšího Erdoğanova spojence

Fethullaha Gülena, obviněného z přípravy puče, zbaveni funkcí řídící pracovníci v téměř

tisíci firmách, přičemž došlo ke konfiskaci majetku v hodnotě nejméně 11 miliard dolarů

(Srivastava, 2017). V zemi dosud platí výjimečný stav vyhlášený po nezdařeném převratu

a podniky se obávají, jaké následky by mohly mít další represe na jejich investice (Hudema,

2017, s. 7). Vládní zásah se nevyhnul zahraničním společnostem a třeba Německo –

z pohledu Turecka největší exportní trh a druhý největší dovozce – proto dalo najevo, že

jeho vláda již není schopná investice v Turecku garantovat a přestane podporovat vývoz

do země pomocí státních záruk. Turecko přitom dlouhodobě trápí deficit běžného

účtu platební bilance a potřebuje zahraniční investice pro růst ekonomiky (OECD, 2016,

s. 6). Analytici kromě toho upozorňují na přetrvávající značnou míru angažovanosti státu

v některých strategických hospodářských odvětvích nebo zpomalení v uskutečňování

strukturálních reforem (Hudema, 2017, s. 5–6; CIA, ©2018).

Ačkoliv je turecká ekonomika dle Mezinárodního měnového fondu definována jako

rozvíjející se trh, podle jeho výroční zprávy o výhledu světové ekonomiky z podzimu 2017

je HDP Turecka v současnosti sedmnáctý největší na světě dle nominální hodnoty a třináctý

největší na základě parity kupní síly. Turecko má nejsilnější ekonomiku na Blízkém východě,

následovanou Saúdskou Arábií a Íránem (IMF, ©2018). Mladá turecká populace – polovina

obyvatel je mladších 30 let – významně přispívá k růstu pracovních sil Turecka, které

v současné době čítají přes 30 milionů lidí (ISPAT, ©2018).

Díky své strategické poloze na pomezí Kaspického moře a Blízkého východu, tedy

oblastí bohatých na ropu a zemní plyn, a Evropy coby regionu poptávajícím tyto strategické

suroviny, hraje Turecko významnou roli při přepravě ropy a plynu. Istanbul a Dardanelské

úžiny patří mezi nejrušnější body v dopravních sítích. Již v sedmdesátých letech začal

fungovat ropovod Kirkuk-Ceyhan spojující sever Iráku s tureckým pobřežím Středozemního

moře. Blue Stream, hlavní plynovod v oblasti Černého moře, dodává od roku 2003 zemní

plyn z Ruska do Turecka, přičemž značně zvýšil spolehlivost dodávek plynu do Turecka

a přispěl k rozvoji jeho trhu s plynem. Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan dodávající ropu

z Kaspického moře na turecké středomořské pobřeží a odtud dál na světové trhy, začal

fungovat v roce 2006 a představuje druhý nejdelší ropovod na světě (Republic of Turkey

Ministry of Energy and Natural Resources, ©2018).

Turecko by se navíc brzy mohlo stát nejen tranzitní zemí, ale i energetickým centrem

pro kontinentální Evropu. Turci, závislí na dovážené ropě a plynu, se totiž snaží rozšiřovat

energetické vztahy se širším okruhem mezinárodních partnerů (CIA, ©2018). V současné

době jsou ve výstavbě dva nové plynovody – Transanatolský plynovod (Trans-Anatolian

Natural Gas Pipeline – TANAP) a TurkStream.61 Stavba plynovodu TANAP, který povede

ázerbájdžánský zemní plyn z Kaspického moře přes Turecko dále do Evropy, byla zahájena

v roce 2015 s předpokládaným dokončením v roce 2018. TANAP by měl diverzifikovat

zdroje dováženého plynu v Turecku a posílit úlohu země jako regionálního energetického

uzlu (CIA, ©2018; TANAP, ©2018). Dostavba rusko-tureckého plynovodu TurkStream,

který povede plyn do Turecka přes dno Černého moře z Ruska, je plánována do konce roku

2019. Jedna větev plynovodu by měla dodávat plyn tureckým zákazníkům a druhá zajišťovat

dodávky do jižní a jihovýchodní Evropy (Gazprom Export, ©2018).62

Díky svému umístění na ústí řek Eufrat a Tigris a každoročním vydatným dešťovým

srážkám hraje Turecko současně důležitou regionální roli v otázce vodních zdrojů a tato

pozice je neodmyslitelně spjatá s tureckou zahraniční politikou na Blízkém východě.

Společné povodí Eufratu a Tigridu se stalo předmětem letitých sporů Turecka s Irákem

a hlavně se Sýrií, zatímco – v regionálním kontextu bohaté – turecké zdroje vody měly vliv

na rozvoj strategického partnerství mezi Turky a Izraelci v devadesátých letech (Berman,

2002).

3.2. Vojenská síla

Navzdory ekonomickým problémům, se kterými se Turecko potýkalo

v devadesátých letech, zvyšovaly turecké vlády dle údajů publikovaných Stockholmským

mezinárodním institutem pro výzkum míru (Stockholm International Peace Research

Institute – SIPRI) výdaje na obranu země během celé dekády. Zatímco v roce 1989

61 Plynovod TurkStream začal být realizován jako náhrada za projekt South Stream, který měl dodávat plyn z Ruska přes Černé moře na Balkán a od kterého ruská plynárenská společnost Gazprom odstoupila v roce 2014 kvůli neshodám s Evropskou unií (Hospodářské noviny, 2018) 62 V přípravě byl i ropovod Samsun-Ceyhan spojující turecké přístavy na břehu Černého a Středozemního moře. Tento projekt, který měl podstatně ulehčit lodní dopravě ropy přes Bosporskou úžinu je však v současné době pozastaven kvůli sporům mezi zainteresovanou italskou společností a tureckou administrativou (United Press International, 2013).

vynakládalo Turecko na armádu necelých 9 miliard amerických dolarů63, v roce 1995 to bylo

bezmála 13 miliard a na konci dekády 17,5 miliard dolarů (SIPRI, ©2018). Výdaje přitom

nejviditelněji vzrostly hned v roce 1990 – o téměř dvě miliardy dolarů oproti předchozímu

roku – zejména v důsledku zhoršené bezpečnostní situace v regionu způsobené první válkou

v Zálivu. Podle americké vládní agentury zabývající se kontrolou zbrojení a odzbrojováním

(The United States Arms Control and Disarmament Agency – ACDA) představovaly

vojenské výdaje Turecka přes 20 % celkového rozpočtu země pro daný rok (GlobalSecurity,

©2016). Vyjádřeno v procentech tureckého HDP, během devadesátých let se výdaje

na zbrojení pohybovaly mezi 3,5 až 4,1 % HDP (SIPRI, ©2018). K navyšování tureckého

rozpočtu na zbrojení docházelo v době, kdy se výdaje na obranu ve většině členských států

NATO snižovaly nebo zůstávaly neměnné (Makovsky, 1999).64 V rámci Blízkého východu

bylo možné pozorovat navyšování financí pro armádu u většiny zemí, vojenský rozpočet

Turecka byl nicméně po většinu devadesátých let druhý největší po Saúdské Arábii.

Výjimku představovaly roky 1990 až 1993, kdy turecké výdaje (v důsledku irácké invaze)

převyšovaly Kuvajt a také Izrael (SIPRI, ©2018).

Turecko po konci studené války těžilo z pokračující, i když snížené, vojenské pomoci

od USA i ze Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (Treaty on Conventional

Forces in Europe – CFE) uzavřené v listopadu 1990 mezi členy NATO a státy bývalého

Varšavského paktu. Smlouva podepsaná za účelem zvýšení stability a bezpečnosti v Evropě

stanovila limit na vojenský arzenál smluvních zemí, který přiměl USA i některé evropské

státy zbavit se nadbytečného, nicméně špičkového zařízení. Turecko, jež splňovalo

stanovenou mez, toto vyřazené vybavení odkupovalo (Makovsky, 1999).65 Většina

z finančních prostředků vynaložených po konci studené války na armádu tak směřovala

na modernizaci tureckého vojenského vybavení, zejména vzdušných a námořních sil,

přičemž asi nejvýznamnější byl nákup více než dvou set víceúčelových stíhacích letounů

F-16 vyrobených ve Spojených státech (Yentürk, 2014, s. 14; Makovsky, 1999).

Počínaje novým tisíciletím došlo k poklesu vojenských výdajů Turecka, nejprve

z důvodu těžké finanční krize a poté v návaznosti na převzetí moci Stranou spravedlnosti

a rozvoje v roce 2002, která přijala nekonfrontační vizi zahraniční politiky (Yentürk, 2014,

63 Měřeno v konstantní hodnotě dolaru pro rok 2016. 64 Jediný člen NATO, který v devadesátých letech navyšoval vojenský rozpočet podobně jako Turecko, bylo Řecko (NATO, 2011, s. 4). 65 Turecko díky smouvě CFE získalo mj. téměř tisíc amerických tanků M-60, které nahradily starší typy z doby korejské války a z počátku šedesátých let (Makovsky, 1999).

s. 14–15). Turecké výdaje na obranu se snížily ze 17,4 miliard v roce 2000 na 13,2 miliard

v roce 2005. Ve druhé polovině dekády však klesající trend ustal a mezi lety 2007 a 2016

došlo ke zvýšení vojenských výdajů o více než 10 %, přičemž armádní rozpočet představoval

okolo 2 % tureckého HDP (SIPRI, ©2018). V roce 2012 byly výdaje Turecka na obranu

patnácté největší na světě a tento trend pokračoval i v dalších dvou letech (Yentürk, 2014,

s. 15; Üçler, 2016, s. 309). Podle nejaktuálnějších údajů z roku 2016 tvoří turecký vojenský

rozpočet 15 miliard amerických dolarů, což Turecko řadí na osmnácté místo, a jeho podíl

na celkové hodnotě globálních vojenských výdajů činí 1,3 % (Tian et al., 2016, s. 7; Üçler,

2016, s. 310).66 Výrazně největší finanční prostředky na armádu dává ze zemí Blízkého

východu Saúdská Arábie, jejíž odhadovaný rozpočet byl v roce 2016 více než 60 miliard

dolarů (Tian et al., 2016, s. 7).

Během vlády AKP byla přerušena strategická vojenská spolupráce s technologicky

vyspělou armádou Izraele, v rámci které Izraelci mj. zmodernizovali turecké stíhací letouny,

na druhou stranu se začala rozvíjet spolupráce s Jižní Koreou, díky jejíž technologii Turci

zahájili výrobu vlastních bojových tanků příští generace (Daily Sabah, 2017). Turecko se

postupně stalo významným výrobcem i exportérem zbraní a v současné době si díky

výkonnému zbrojnímu průmyslu dokáže samo zajišťovat množství kvalitních zbraňových

systémů (Oxford Business Group, ©2018).

Zpravodajský portál Business Insider sestavil v roce 2014 na základě schopností

jednotlivých světových armád a jejich výzbroje žebříček nejmocnějších vojsk, ve kterém

byla turecká armáda klasifikována jako třetí nejsilnější na Blízkém východě po Izraeli

a Saúdské Arábii. Turecko získalo pozitivní hodnocení zejména díky snaze modernizovat

svůj vojenský arzenál a díky schopnosti vlastní výroby mnoha pokročilých obranných

technologií. Zpráva uvádí, že ačkoliv Turecko v porovnání s Izraelem a Saúdskou Arábií

disponuje početnější armádou – čítající přes čtyři sta tisíc aktivních vojáků, více než tři a půl

tisíce tanků a téměř tisíc letounů – Izraelci a Saúdové mají stále k dispozici vyspělejší

výzbroj (Rosen a Bender, 2014).67

66 Autoři zprávy SIPRI nicméně upozorňují, že hodnota skutečných vojenských výdajů Turecka v roce 2016 je nejistá, neboť od pokusu o vojenský převrat v červenci 2016 je obtížnější nalézt podrobné údaje (Tian et al., 2017, s. 7). 67 Izrael má k dispozici více než sto sedmdesát tisíc aktivních vojáků, tři tisíce osm set tanků a šest set osmdesát letadel. Saúdská Arábie má přes dvě stě tisíc vojáků, tisíc tanků a šest set padesát letounů. Ačkoliv jsou saúdské ozbrojené síly početnější než izraelské, Izrael se umístil v žebříčku jako první vzhledem k vyšší kvalitě vojenského arzenálu a novějším technologiím, které získala díky spolupráci s USA (Rosen a Bender, 2014).

Podle nejnovějšího průzkumu, zveřejněného institucí Global Firepower na začátku

roku 2018, je v současné době turecká armáda na Blízkém východě nejsilnější a devátá

nejsilnější v celosvětovém měříku. Světově uznávaný Global Firepower Index (Globální

index bojových sil) srovnává armády celkem sto třiceti zemí na základě více než padesáti

faktorů, mezi nimi například rozsah zbrojního arzenálu, množství vojáků, schopnost

vlastního obranného průmyslu, geografické podmínky, finančí stabilita nebo přírodní zdroje

(Global Firepower, ©2018).

Turecké vojsko je složené z profesionálních vojáků i z branců.68 S celkovým počtem

více než sedm set deset tisíc příslušníků patří mezi největší armády světa, přičemž je druhou

největší v rámci NATO hned po USA. Kvalitně vyzbrojené pozemní jednotky jsou

nejpočetnější složkou tureckých vojenských kapacit, které navíc disponují jedním

z nejlepších leteckých sil na Blízkém východě a pyšní se i silným námořnictvem (Global

Firepower, ©2018).

Turecko je od roku 1952 členem NATO, a to jako jediná blízkovýchodní země.

Spojené státy dosud udržují na turecké letecké základě Incirlik na jihovýchodě země dva

a půl tisíce svých armádních pracovníků a padesát jaderných zbraní. Sami Turci zřídili

v okolních regionech několik vojenských základen, z nichž největší se nachází v Somálsku

a v Kataru (Middle East Monitor, 2017). Turecko se zúčastnilo desítek misí NATO a OSN

a od počátku nového tisíciletí přispívá vojenským personálem i

do mnohonárodního armádního sboru Eurocorps. Mimořádné bojové zkušenosti získala

turecká vojska díky desítky let trvající asymetrické válce s kurdskými separatisty,

proti kterým vede ozbrojené akce nejen na svém území, ale i v sousedním Iráku nebo v Sýrii

(Rosen a Bender, 2014).

Tureckou armádu však těžce zasáhly vládní čistky, ke kterým došlo po neúspěšném

pokusu o převrat v červenci 2016. Vyhozeno nebo uvězněno bylo za údajný podíl

na zmařeném puči více než osm tisíc jejích členů, včetně téměř poloviny generálů (Radio

Free Europe/Radio Liberty, 2017).

68 Vojenská služba je v Turecka povinná pro muže od jednadvaceti do jednačtyřiceti let a trvá jeden rok, nebo půl roku pro absolventy univerzit. Od roku 2014 je v platnosti zákon, který mužům nad dvacet sedm let umožňuje vyplatit se z vojenské služby v přepočtu za 4 400 amerických dolarů (CIA, ©2018; Hürriyet Daily News, 2014).

3.3. Demografické tendence

K důležitým změnám došlo v posledních dekádách I pokud jde o demografický vývoj

Turecka. Mezi lety 1960 a 2000 zažila země populační rozmach, kdy počet obyvatel vzrostl

z 28 milionů na téměř 67 milionů, přičemž zhruba v polovině devadesátých let se tempo

růstu stabilizovalo a poté mírně kleslo. Porodnost se snížila v roce 1999 a dnes je její míra

2,1 dítěte na ženu, tedy akorát vhodný stav k zajištění stabilní velikosti populace (Cagaptay,

2014, s. 25; OECD, 2017, s. 1). V roce 2017 přesáhla turecká populace počet 80 milionů,

což z Turecka činí osmnáctou nejlidnatější zemi na světě a třetí nejlidnatější na Blízkém

východě za Egyptem a Íránem (CIA, ©2018).69 Očekává se přitom, že do roku 2050 počet

tureckých obyvatel vystoupá na více než 93 milionů, tzn. že bude více než dvojnásobný

oproti roku 1980 (ISPAT, ©2018). V polovině tohoto století by se však velikost obyvatelstva

měla začít snižovat a v roce 2075 opět činit méně než 90 milionů (TurkStat, 2013).

Nárůst turecké populace s sebou zároveň přinesl výzvu, a to v podobě masivní

migrace z venkova do měst, která souvisí s rozvojem průmyslu v zemi. Na počátku

osmdesátých let žila ve městech méně než polovina obyvatel, na přelomu tisíciletí již 65 %

a v současné době je to přes 80 % (World Bank, ©2018). Analytici předpokládají, že

urbanizace Turecka bude nadále pokračovat, a to do té míry, že se může vyšplhat až na

90 % (Cagaptay, 2014, s. 25). V Turecku je již dnes dvacet jedna měst, která mají více než

jeden milion obyvatel. Největším z nich je Istanbul, jehož populace čítá kolem 15 milionů

lidí a představuje druhé největší město na Blízkém východě po egyptské Káhiře (ISPAT,

©2018).

V posledních dekádách se přitom zvyšuje průměrný věk tureckých obyvatel

– zatímco v polovině minulého století byl jen 20 let, na počátku nového tisíciletí 24,9 a

v současné době činí 30,9 (United Nations, 2002, s. 448; CIA, ©2018). Ačkoliv v porovnání

se západními zeměmi je turecká populace stále výrazně mladší, mezi blízkovýchodními státy

je čtvrtá nejstarší.70 Podíl obyvatel mezi 15 až 24 lety činí 16 %, přičemž procento mladých

by se mělo společně se zvyšujícím se průměrným věkem71 v příštích dekádách snižovat,

podobně jako v mnoha jiných státech regionu. Nezaměstnanost Turků do 24 let je přes

18 %. V rámci Blízkého východu, tedy regionu, který se potýká s největší nezaměstnaností

69 Egyptská populace čítá 97 milionů a íránská 82 milionů obyvatel (CIA, ©2018). 70 Vyšší průměrný věk je v Tunisku (31,6 let), Bahrajnu (32,3 let) a Kataru (33,2 let) (CIA, ©2018). 71 Do roku 2050 by se průměrý věk tureckých obyvatel měl zvýšit až na 43 let (TurkStat, 2013).

mládeže na světě, se nejedná o nijak závratné číslo. Méně nezaměstnaných v této věkové

kategorii mají pouze ropné monarchie Arabského poloostrova Bahrajn, Katar, Kuvajt,

Spojené arabské emiráty a kromě nich také Izrael (CIA, ©2018; United Nations, 2010).

Celková pracovní síla Turecka dnes čítá kolem 30,5 milionů lidí (ISPAT, ©2018). Výzvou

pro tureckou vládu je integrace více než tří milionů Syřanů, kteří do Turecka uprchli

od rozpoutání syrského konfliktu v roce 2011, a jejich zapojení do pracovního trhu.

4. Turecká zahraniční politika v devadesátých letech

Rozpad Sovětského svazu a konec studené války vyvolaly otázky o budoucí roli

Turecka v novém mocenském uspořádání světa. Turci byli nuceni předefinovat svou

zahraniční a bezpečnostní politiku a mezi tureckými politiky panovala obava, že zánik

sovětské hrozby sníží geostrategický význam Turecka pro jeho západní spojence.

Právě tato obava turecké představitele vedla k tomu, aby začali usilovat o aktivnější

roli v oblastech blízkých jeho hranicím a snažili se využít příležitostí, které jim zánik SSSR

přinesl (Bal, 2004, s. 128). Zatímco bipolární rozdělení světa omezovalo turecké vztahy

se sousedními regiony, zvláště se zeměmi náležejícími do východního bloku a se státy

Blízkého východu považovanými za nakloněné Sovětskému svazu, po jeho konci získalo

Turecko značný manévrovací prostor, aby jednalo jako autonomní aktér a rozšiřovalo svůj

vliv (Kaliber, 2013, s. 27). Emancipace Balkánu, Kavkazu, Blízkého východu a Střední Asie

dal turecké zahraniční politice nový impuls – v regionech, které byly během studené války

pro Turky těžko přístupné, se pro ně po v devadesátých letech otevřely nové možnosti

navázání diplomatických styků a angažování. Turečtí představitelé na základě etnických,

kulturních i náboženských pojítek začali budovat blízké vztahy s turkickými republikami

Střední Asie, zatímco zpřístupnění nových trhů na Balkáně a Kavkazu napomohlo rozvoji

zahraničního obchodu Turecka (Bal, 2004, s. 128; Souleimanov 2003).72

Nejzřetelnější byl nový turecký přístup na Blízkém východě. Zatímco od vzniku

republiky v roce 1923 se Turecko po většinu doby snažilo vyhýbat zapletení do problémů

tohoto nestabilního a konfliktního regionu a drželo si vůči arabskému světu spíše pasivní

přístup, v průběhu devadesátých let se turecká angažovanost v zemích Blízkého východu

značným způsobem zintenzivnila. Turgut Özal, od roku 1989 ve funkci prezidenta, byl

klíčovou postavou při formulování nové turecké strategie a osobně dohlížel na řadu

kritických politických rozhodnutí a nových iniciativ. Turecký prezident věřil, že jeho země

může zůstat cenným spojencem Západu pouze tehdy, pokud posílí svou regionální úlohu

a vliv (Sayari, 2007, s. 45). Byl přesvědčený, že Turecko již dosáhlo takové fáze rozvoje,

které mu v regionu i ve světě umožňuje přijmout výraznější roli (Makovsky, 1999). Jeho

odhodlání dokazuje výrok, který pronesl krátce po svém zvolení do prezidentského úřadu:

72 Snahy Turecka o převzetí vůdčí role v muslimských státech Střední Asie se behěm krátké doby setkalo spíše s neúspěchem. Nově nezávislé státy daly najevo, že nebudou podnikat další kroky, které by mohly zhoršit jejich vztahy s Ruskem, na kterém byly a jsou ekonomicky závislé (Kaliber, 2013, s. 30).

„Hodně věcí se v Turecku změnilo. Dny zbabělého a rozpačitého přístupu v zahraniční

politice jsou pryč” (Feroz, 1993, s. 201).

Snaha Turecka stát se asertivní regionální mocností vyvolávala na Západě smíšené

pocity. Na jedné straně mohlo Turecko představovat vzor sekularizovaného státu

a umírněného islámu ve srovnání s Íránem nebo Saúdskou Arábií. Tansu Çiller, turecká

premiérka mezi lety 1993 a 1996, se snažila Západ přesvědčit, že Turecko představuje

přirozený most mězi křesťanskou a islámskou civilizací (Kropáček, 1999, s. 255). Během

války v Bosně a Hercegovině vystupovalo Turecko jako progresivní hlas islámu a současně

posilovalo své postavení v muslimském světě, když se ujalo ochránářské role bosenských

muslimů. Turecká vláda v čele s Çiller zahájila řadu diplomatických iniciativ včetně

zprostředkování mírových jednání mezi Bosňáky a Chorvaty a snažila se dostat bosenskou

krizi do centra světové pozornosti. Zájmem tureckých představitelů přitom bylo dokázat

světu a zejména Západu přetrvávající geopolitický význam Turecka (Coşkun, 2011, s. 10,

16). Na druhou stranu se Turci v očích západních zemí mohli jevit i jako konkurence

v přístupu na nové trhy, o které obě strany rychle projevily zájem (Kropáček, 1999, s. 255).

4.1. Angažovanost Turecka na Blízkém východě

Poprvé se změny v přístupu Turecka k Blízkému východu naplno projevily již

na začátku devadesátých let během války v Perském zálivu. Navzdory nesouhlasným

stanoviskům svých bezpečnostních poradců rozhodl Özal o bezvýhradném povolení, aby

po irácké okupaci Kuvajtu Spojené státy z tureckých základen podnikaly letecké údery

na území severního Iráku. Turecko rovněž v rámci ekonomických sankcí vůči režimu

Saddáma Husajna zastavilo provoz ropovodu Kirkuk-Yumurtalik vedoucího z Iráku

na turecké pobřeží Středozemního moře (Feroz, 1993, s. 200). Turecko tak v rámci

mezinárodní vojenské a hospodářské kampaně proti iráckému diktátorovi sehrálo zásadní

roli.

Özalovo rozhodnutí o zapojení do protisadámovské koalice vedené USA znamenalo

odklon od dosavadní kemalistické zásady nezasahování do sporů na Blízkém východě

a oddělování prozápadní a blízkovýchodní politiky (Kropáček, 1999, s. 256). Özal byl

přesvědčený, že účast Turecka pomohla jeho zemi dosáhnout několika důležitých záměrů –

zvýšení vlivu v regionálních záležitostech, zvýšení strategického významu pro Washington

s ohledem na bilaterální bezpečnostní a ekonomické otázky, zlepšení pozice pokud jde

o členství v Evropském hospodářském společenství73 a v neposlední řadě rozvoj obchodních

příležitostí na Blízkém východě, zejména ve státech Perského zálivu (Sayari, 1997, s. 45–

46). V březnu 1991, povzbuzený úspěchem mezinárodní koalice a zřejmým ospravedlněním

svého jednání, Özal znovu projevil své ambice, když prohlásil, že Turecko by mělo opustit

pasivní a nerozhodnou politiku a věnovat se aktivní zahraniční politice (Laçiner, 2003,

s. 161–162). Účast v protiiráckém tažení skutečně zásadním způsobem pomohla Turecko

v měnícím se mezinárodním prostředí etablovat jako důležitého regionálního hráče

a zejména v očích Spojených států zvýšit jeho strategický význam (Larrabee a Lesser, 2003,

s. 5; Feroz, 1993, s. 200).74 Americký prezident George Bush při návštěvě Ankary v létě

1991 prohlásil, že Turgut Özal je „odvážný vůdce, který pro Turecko ve světě dokázal získat

ohromné uznání a důležitost“ (Bush, 1991).

Následný vývoj v Iráku však na Turecko měl dalekosáhlejší a vážnější důsledky, než

v jaké turečtí politici doufali. Saddám Husajn, který po vojenském zásahu mezinárodních sil

zůstal u moci, na jaře 1991 brutálně potlačil povstání menšinových Kurdů na severu Iráku,

což vedlo k přílivu desetitisíců kurdských uprchlíků do Turecka a zkomplikování vlastní

kurdské otázky. Co je důležitější, Strana kurdských pracujících (Partiya Karkerên Kurdistan

– PKK)75, která od roku 1984 vede partyzánskou válku proti turecké vládě s cílem vytvořit

nezávislý kurdský stát, využila absence autority v severním Iráku a v blízkosti turecké

hranice zřídila bojové základny. Události po válce v Zálivu navíc posílily etnické uvědomění

mezi Kurdy žijícími v Turecku, zejména na jihovýchodě země (Sayari, 1997, s. 47).

Obavy z růstu kurdského separatismu posunuly priority Turecka směrem ke snaze

o zachování územní celistvosti Iráku a obnovení určité formy stability podél irácko-turecké

73 Turecké vztahy s EHS/ES procházely v průběhu devadesátých letech významnými změnami – v roce 1993 začala jednání o celní unii a o dva roky později byla podepsána dohoda o jejím vytvoření. V prosinci 1999 byl na summitu Evropské rady v Helsinkách Turecku udělen status kandidátské země. 74 Dodržování obchodních sankcí vůči Iráku, jednoho z nejdůležitějších obchodních partnerů Turecka před válkou v Zálivu, a uzavření ropovodu Kirkuk-Yumurtalik stálo turecké hospodářství okolo 2 miliard dolarů ročně (Hale, 2013, s.162). Turecký export do Iráku, který v roce 1987 tvořil 9,3 % celkového vývozu země a činil z Iráku druhého největšího příjemce tureckého zboží (po Německu), se snížil na 0,9 % v roce 1991 (Çelik, 1999, s. 85). Díky účasti v protisadámovské koalici si ale Turecko zajistilo podporu Spojených států pro svou politiku ve Střední Asii a v Evropě. Plnou americkou podporu získala například výstavba ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který měl přivádět ropu z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka a odtud na světové trhy (Aksu, 2012, 11). 75 Marxistickou PKK založila skupina radikálních kurdských studentů v čele s Abdullahem Öcalanem v roce 1978 v reakci na rychle se zhoršující ekonomickou situaci v Turecku. Zprvu šlo o organizaci, jež své záměry prosazovala v ulicích měst a na mítincích levicových stran. Získala podporu mnoha Kurdů, kterým imponovala hesla o sociální spravedlnosti nebo vytvoření nezávislého „lidově demokratického Kurdistánu” (Mendel, 1999; The Kurdish Project, ©2015a).

hranice. Turci otevřeně oponovali Spojeným státům, když naléhali na vedení Iráku, aby si

na severu země vynutilo autoritu (Çelik, 1999, s. 85). Smířeni s tím, že Husajn zůstane

i nadále iráckým vůdcem, se Turci snažili normalizovat vztahy s jeho vládou a s ohledem

na turecké ekonomické zájmy prosazovali zrušení sankcí vůči Iráku, pakliže bude Husajnův

režim dodržovat podmínky stanovené OSN (Hale, 2013, s. 162). Turecko navíc po válce

v Zálivu zitenzivnilo letecké údery proti kurdským ozbrojencům na severu Iráku, ke kterým

v rámci dohody mezi Ankarou a Bagdádem docházelo již od poloviny osmdesátých let.

V jedné z největších vojenských operací v historii Turecké republiky zaměřené na zničení

základen kurdských milicí a jejich logistické infrastruktury vyslala Ankara v březnu 1995

přes iráckou hranici kromě stíhacích letounů i tanky a čtyřicet tisíc vojáků (Kirişci, 2009,

s. 30; Uppsala Conflict Data Program, ©2018). Bylo to poprvé, kdy Turecko k útokům

na pozice bojovníků PKK v Iráku využilo pozemní síly (Makovsky, 1999).

Povstalecké úsilí Kurdů a vojenská kampaň k jeho potlačení jsou pro Turecko velmi

nákladné – konflikt si doposud vyžádal desetitisíce obětí, statisíce vysídlených obyvatel,

způsobil zničení měst v jihovýchodním Turecku a stál velkou část tureckých ekonomických

zdrojů (Sayari, 1997, s. 47). Výzva, kterou separatisté z PPK představují pro politický řád

Turecka a jeho územní celistvost, se stala jedním z nejdůležitějších bodů agendy turecké

domácí i zahraniční politiky.

Rostoucí aktivita teroristů z PKK byla jedním z důležitých faktorů, které Ankaru

na začátku devadesátých let přiměly k užší spolupráci s Izraelem. Na zintenzivnění vztahů

s židovským státem, zejména ve vojenské oblasti, se výrazným způsobem podílela turecká

armáda, která zejména v důsledku kurdského terorismu již v předchozích letech posilovala

svůj vliv na tureckou zahraniční politiku (Sayari, 1997, s. 49; Aykan, 1999, s. 178). 76 Jak

turecké, tak izraelské vojenské vedení navíc považovaly za významnou hrozbu pro svou

bezpečnost Sýrii a vedle ní Írán a sdílené vnímání nepřátelského prostředí je vedlo

k navázání strategického partnerství (Ulutaş, 2010, s. 4). Zatímco syrská vláda poskytovala

podporu PKK i různým protiizraelských teroristickým skupinám a disponovala zásobami

nebezpečných chemických zbraní, íránský režim představoval hrozbu zejména kvůli své

antisekulární politice a jadernému programu (Blshku, 2006, s. 189).

V roce 1991 Turecko povýšilo své zastoupení v Izraeli na úroveň velvyslanectví

a zejména od podepsání dohod z Osla o dva roky později docházelo mezi Turky a Izraelci

76 Vliv generálního štábu Turecka byl údajně tak velký, že v roce 1995 zahájil vojenské operace na severu Iráku bez vědomí turecké vlády (Cook, 2018).

k početným vzájemným návštěvám na vysoké úrovni, obchodním stykům, kulturním či

akademickým výměnám, ale i ke spolupráci v enviromentální oblasti nebo při prevenci

organizovaného zločinu (Jung a Piccoli, 2001, s. 166).77 Za účelem rozvoje a posílení

hospodářské spolupráce byla v roce 1993 založena Turecko-izraelská obchodní komora a

v únoru 1996 pak turecký prezident Süleyman Demirel v Izraeli podepsal tři dohody, díky

kterým bilaterální vztahy mezi Tureckem a Izraelem dosáhly nové úrovně. Jednalo se

o dohodu o volném obchodu, dohodu o vojenské spolupráci a výcviku a nakonec dohodu

o spolupráci v obranném průmyslu. Vojenská dohoda zajistila kromě vzájemné výměny

znalostí a dovedností týkajících se vojenského výcviku také společná cvičení leteckých

a námořních sil (Altunısık, 2000, s. 187). Dodatečná dohoda o spolupráci v obranném

průmyslu pak usnadnila uzavření pozdějších turecko-izraelských smluv, které Turkům

umožnily modernizovat vojenské vybavení bez závislosti na západních státech kritizujících

turecký postup vůči Kurdům (Makovsky, 1999).78

Posilující vazby na Izrael a zejména dohoda o vojenské spolupráci a výcviku ale

komplikovaly vztahy Turecka s arabskými státy, které opět pociťovaly obavy

ze znovunabytí turecké dominance v regionu (Sayari, 1997, s. 46). Členské státy Organizace

islámské konference (Organisation of Islamic Cooperation – OIC) v závěrečné deklaraci

osmého summitu organizace, který se konal v prosinci 1997 v Teheránu, s ohledem

na navazování vojenské spolupráce mezi Tureckem s Izraelem projevily „hluboké

znepokojení”. Deklarace OIC Turecko zároveň vyzvala, aby partnerství znovu zvážilo,

odvolávajíc se na „nebezpečí, které představuje pro islámské země” (OIC, 1997)79.

V samotném Turecku se ke spolupráci s Izraelem odmítavě stavěla islamistická

Strana blahobytu (Refah Partisi – RP), která v roce 1996 vyhrála volby jen několik měsíců

77 Vzájemný obchod mezi Tureckem a Izraelem, který v roce 1991 činil 100 milionů dolarů, vzrostl na 1,1 miliardy dolarů v roce 2000 (Inbar, 2008, s. 161). 78 Izraelci mj. zmodernizovali turecké stíhací letouny (F-4 a F-5) a prodávali Turecku své řízené střely (Makovsky, 1999). 79 Největšími kritiky turecko-izraelské spolupráce byly Írán, Írák, Sýrie a Egypt. První tři jmenované země se jakožto sousedi Turecka cítily vojenskou dohodou mezi Tureckem a Izraelem nejvíce ohroženy – například syrský viceprezident Abdul Halim Khaddam nazval turecko-izraelské partnerství „největší hrozbou pro Araby od roku 1948" (Inbar, 2001, s. 54). Opozice ze strany Egypta odrážela zejména jeho vlastní představu coby vůdce arabského světa a jeho touhu mít hlavní slovo při určování vývoje vztahů mezi Izraelci a Araby. Ne všechny regionální státy však turecko-izraelskému spojenectví vehementně oponovaly. Například prozápadní Jordánsko, které podobně jako Turecko nebo Izrael považovalo Sýrii za možnou hrozbu, veřejně obhajovalo turecko-izraelská tvrzení, že jejich spolupráce neohrožuje region a dokonce se v zákulisí jednáních Arabské ligy nebo Organizace islámské spolupráce snažilo zmírnit rezoluce odsuzující Turecko za jeho vztahy s Izraelem (Makovsky, 1999).

po podepsání výše zmíněných dohod s Izraelem. Předseda strany a první islamistický

premiér Turecka od vzniku republiky Necmettin Erbakan prosazoval spolupráci

s muslimskými státy. Na rozdíl od svých předchůdců v premiérském křesle, kteří běžně

při svých prvních oficiálních cestách do zahraničí navštěvovali západní metropole,

odcestoval Erbakan do Íránu, kde uzavřel dohodu o dodávkách zemního plynu. Vedle toho

například inicioval vznik skupiny D-8 (Developing-8) sdružující osm muslimských zemí

za účelem rozvojové spolupráce a namísto snahy o členství Turecka v Evropské unii, kterou

Erbakan nazval „křesťanskou unií“, volal po založení „unie muslimských států“ (Hale, 2013,

s. 178, 228). Premiér Erbakan zastával názor, že Turecko by se mělo identifikovat spíše jako

součást islámské komunity než jako člen západních politických, vojenských nebo

hospodářských organizací (Sayari, 1997, s. 51–52). S takovým přístupem však nesouhlasila

turecká armáda, po jejímž nátlaku se vláda vedená islamisty již počátkem roku 1997

rozpadla, a Strana blahobytu byla rozpuštěna.

Moci se tak opět ujala středopravicová koalice v čele se stranou ANAP, během jejíž

vlády došlo k otevřené konfrontaci se Sýrií, se kterou mělo Turecko napjaté vztahy po celé

období studené války. Zatímco otázka provincie Hatay se během devadesátých let dostala

do pozadí syrských zájmů, neboť vláda v Damašku si uvědomovala, že návrat provincie je

pravděpodobně nedosažitelný cíl, napětí v turecko-syrských vztazích posilovalo kvůli

využívání vodních zdrojů – Turecko na začátku dekády přerušilo tok řeky Eufrat, aby

naplnilo zásobovací nádrž nově dokončené Atatürkovy přehrady, přičemž trvalo na tom, že

Eufrat je turecká řeka a Turci se o její vody nemusejí dělit80 – a hlavně kvůli syrské podpoře

PKK (Hale, 2013, s. 232; Macháček, 2006, s. 5). Sýrie totiž kurdským separatistům

poskytovala finanční, vojenskou a logistickou pomoc a od počátku osmdesátých let na svém

území umožňovala pobyt vůdci Strany kurdských pracujících Abdullahovi Öcalananovi,

který z místních základen PKK řídil teroristické útoky v Turecku (Aykan, 1999, s. 176).

Ankara nejprve Sýrii vyhrožovala snížením průtoku řeky Eufrat, pokud podporu Kurdům

nezastaví (Ibrahim a Gürbey, 2000, s. 109). S tím, jak aktivita kurdských radikálů rostla,

naléhali turečtí politici i média na syrskou vládu stále více. K vyostření krize došlo

na podzim 1998, kdy velitel tureckých pozemních sil, generál Atilla Ateş, před novináři

80 Kvůli znepokojení nad tureckým jednáním v souvislosti s využíváním řek Eufrat a Tigris se Sýrie později při řešení záležitosti dohodla na spolupráci s Irákem, a to navzdory dlouhodobé vzájemné nevraživosti, s cílem vylepšit si společným postupem proti Turecku vyjednávací pozici. Válka v Zálivu v roce 2003 a následné mezinárodní embargo uvalené na Irák však Iráčany jako efektivní hráče ze sporu o vodní zdroje prakticky vyřadily (Hale, 2013, s. 232–233; Ponížilová, 2016, s. 146).

prohlásil, že Turecku došla trpělivost a vyzval Sýrii, aby Öcalana vypověděla, jinak Turci

„k zajištění své bezpečnosti využijí své početné ozbrojené síly” (Ateş, 1998). V návaznosti

na generálova slova začala turecká armáda podél syrsko-turecké hranice rozmisťovat tanky,

na což Sýrie reagovala shromážděním svých pozemních jednotek. Ze strany Sýrie však nešlo

o významné nasazení a syrský ministr obrany i náčelník štábu se podle informací tureckých

zpravodajských služeb vyjádřili v tom smyslu, že v případě vypuknutí ozbrojeného konfliktu

by Turci vzhledem k vojenské převaze zvítězili81 a že syrská porážka by pravděpodobně

vyústila ve svržení režimu prezidenta Háfize al-Asada82. Turecká strategie odstrašování

dosáhla vytoužených výsledků – Sýrie požadavku Ankary vyhověla, když Öcalana donutila

opustit zemi a zároveň souhlasila se zastavením veškeré podpory kurdským ozbrojencům

(Makovsky, 1999; Aykan, 1999, s. 174).83

Krize se Sýrií odráží vzestup Turecka jako asertivní a sebevědomé mocnosti

v regionu Blízkého východu. Sýrie podporovala PKK již od konce sedmdesátých let, ale

nejisté Turecko na tuto skutečnost až do devadesátých let veřejně upozorňovalo jen

výjimečně. Co odlišuje krizi z podzimu 1998 od syrsko-tureckého napětí v minulosti je

reálná hrozba použití síly ze strany Turecka, které se na konci dvacátého století považovalo

již dostatečně silné na to, aby svou hrozbu naplnilo. Také Sýrie si byla vědoma převahy

Turků a zjevně nechtěla jejich odhodlání zkoušet.84 Nutno podotknout, že při rozhodování

syrského vedení, jakým způsobem reagovat na turecké výzvy, měla zřejmě vliv turecko-

izraelská vojenská dohoda, respektive obavy, že případné vojenské střetnutí by mohlo

vyústit ve válku nejen proti Turecku, ale současně i proti Izraeli (Makovsky, 1999).

4.1.1. Multilaterální iniciativy

Množství problémů a konfliktů, které se objevily nedlouho po konci studené války

na Blízkém východě i v dalších regionech, vedly Turecko k tomu, aby se soustředilo hlavně

na ochranu vlastní bezpečnosti skrze posilování materiálních kapacit a rozvíjení

strategických partnerství se Západem a s Izraelem. Vedle toho se však Turecko snažilo

81 Sýrie v devadesátých letech již nezískávala bezplatně moderní zbraně z Moskvy a vzhledem k nedostatku tvrdé měny nebyla schopná své vojenské kapacity výrazně modernizovat (Makovsky, 1999). 82 Otec současného syrského prezidenta Bašára al-Asada. 83 Turkům se podařilo vůdce PKK Abdullaha Öcalana dopadnout v únoru 1999, tj. pět měsíců po prohlášení generála Atilly Ateşe. 84 Před pokoušením tureckého odhodlání syrského prezidenta údajně varoval i Egypt (Makovsky, 1999).

budovat či podporovat i některé multilaterální iniciativy usilující o posílení regionální

stability (Makovsky, 1999).

Turecké vlády (s výjimkou nedlouho trvající koalice vedené islamistickou Stranou

blahobytu, která Izrael považovala za nepřátelský stát) se především aktivně účastnily

vícestranného mírového procesu mezi Izraelci a Palestinci, s čímž souviselo například

zapojení do pracovní skupiny pro kontrolu zbrojení a regionální bezpečnosti (Arms Control

and Regional Security – ACRS).85 Turgut Özal inicioval v rámci izraelsko-arabského

konfliktu několik projektů a setkání a Turecko navíc po uzavření mírových dohod v Oslu

finančně přispívalo na vznikající Palestinskou autonomii (Canan-Sokullu, 2013, s. 143).

Zatímco během studené války se Turecko kromě mimořádných událostí v Koreji

a na Kypru nezapojovalo do mezinárodních misí mimo své území, po jejím konci se turecké

vojenské síly účastnily řady operací na udržování míru, monitorování míru nebo

souvisejících operací (Makovsky, 1999). V rámci Blízkého východu se Turecko účastnilo

v letech 1988 až 1991 vojenské pozorovatelské mise OSN v Iráku a Íránu (United Nations

Iran–Iraq Military Observer Group – UNIIMOG), od roku 1991 až do roku 2003

pozorovatelské mise OSN v Iráku a Kuvajtu (United Nations Iraq–Kuwait Observation

Mission – UNIKOM), dále ve stejné době operací Provide Comfort/Northern Watch po první

válce v Zálivu a od roku 1997 jsou Turci součástí dočasné mezinárodní přítomnosti

ve městě Hebron na Západním břehu Jordánu (Temporary International Presence in Hebron

in Israel-Palestine) (Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs, ©2011a). V roce 1998

bylo navíc v Ankaře založeno první tréninkové centrum programu NATO Partnerství pro

mír (Partnership for Peace – PfP) (NATO, 1999).86

Ankara se snažila podporovat i rozvoj hospodářské spolupráce, zejména

prostřednictvím ekonomických summitů Blízkého východu a severní Afriky (Middle East

and North Africa Economical Summits) (Makovsky, 1999). V naději, že praktická vzájemná

závislost přispěje k podpoře míru, představil na přelomu osmdesátých a devadesátých let

Turgut Özal ambiciózní projekt s cílem zajistit přísun pitné vody z Turecka do oblastí

Perského zálivu a Levanty. Projekt, který počítal s přívodem vody z tureckých řek Seyhan

85 Pracovní skupina ACRS byla zřízena v roce 1991 v rámci mírového procesu na Blízkém východě zahájeného jednáním v Madridu. Jde o fórum sdružujícící třináct arabských zemí, Izrael, palestinskou delegaci a několik dalších mimoregionálních subjektů za účelem budování důvěry a zavádění opatření pro kontrolu zbrojení na Blízkém východě (U.S. Department of State, 2001). 86 Partnerství pro mír je program spolupráce mezi NATO a armádami přidružených států, které mají díky programu možnost zvolit si míru vzájemné kooperace (NATO, 2017).

a Ceyhan, bývá přezdívaný „mírové potrubí” i s ohledem na názor, že vodní zdroje se mohou

stát příčinou válek na Blízkém východě, kde je voda považována za vzácnou komoditu.

Özalova iniciativa zapadala do širších tureckých plánů hrát v regionu významnější roli,

neboť potrubí by zvýšilo závislost ostatních blízkovýchodních států na dodávkách vody z

Turecka, a tím zlepšilo jeho regionální postavení (Müftüler-Baç, 1997, s. 43). Na výstavbu

tak rozsáhlého projektu se však nepodařilo sehnat finanční prostředky a k realizaci projektu

i vzhledem ke vzájemným neshodám mezi zeměmi regionu dosud nedošlo (Yıldız, 2014).

5. Nástup Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) k moci

Finanční krize, která Turecko postihla na přelomu let 2000 a 2001, měla za následek

pokles turecké ekonomiky o historických 9,5 %. Vládnoucí koalice ve složení levicové

Strany demokratické levice (Demokratik Sol Partisi – DSP), liberální Vlastenecké strany

(Anavatan Partisi – ANAP) a ultranacionální Strany národního hnutí (Milliyetçi Hareket

Partisi – MHP) byla fatálně oslabená korupčními skandály i vážnou nemocí premiéra

Bülenta Ecevita a nebyla schopná předložit efektivní řešení ekonomických problémů.

Tureckými médii se začaly rychle šířit zprávy o rozsáhlé korupci sekulárních politických

stran coby příčině krize (Çağaptay, 2007, s. 11). Nedůvěry veřejnosti vůči politickému

establishmentu a nespokojenosti velké části obyvatel kvůli špatným životním podmínkám

dokázala využít nově se formující Strana spravedlnosti a rozvoje, která sebe samu dokázala

vylíčit jako „čistou” stranu (Rabasa a Larrabee, 2008, s. 48).87

AKP je jednou z nástupnických stran islamistické Strany blahobytu, která stála v čele

nedlouho trvající koaliční vlády od června 1996 do července 1997. Poté, co byla Strana

blahobytu v roce 1998 zakázána tureckým ústavním soudem kvůli údajnému prosazování

skryté islamistické agendy a podkopávání sekularismu, založili její členové Stranu ctnosti

(Fazilet Partisi – FP), která byla na základě porušení ústavních článků určujících sekulární

charakter Turecké republiky o dva roky později rovněž zrušena. I proto se v květnu 2001

od tradicionalistického vedení islamistického hnutí v Turecku odtrhli mladí reformisté v čele

s bývalým starostou Istanbulu Recepem Tayyipem Erdoğanem a Abdullahem Gülem, kteří

zdůrazňovali potřebu systémové politické strany. Slibujíc dynamické a technokratické

uskupení, které Turecko povede do svobodnější a stabilnější budoucnosti, založili Stranu

spravedlnosti a rozvoje (Cook, 2012, s. 52; Çağaptay, 2002).88

Erdoğan, Gül a jejich reformní kolegové zaujímali značně odlišný postoj vůči

Západu než původní islamistické strany. Vyjádřili zájem o vstup Turecka do Evropské Unie

i respekt k demokratickým hodnotám a sekulárním principům. Byli si vědomi, že antizápadní

rétorika, která dominovala diskurzu Necmettina Erbakana, způsobovala tureckým

islamistům mezi voliči značné ztráty a usnadňovala sekulárním stranám, aby islamistické

87 AKP bývá v Turecku označována často jako AK Parti, přižemž turecké slovo ak znamená čistý nebo nevinný. 88 Tradicionalisté z tureckého islamistického hnutí v roce 2001 založili Stranu blaženosti (Saadet Partisi – SP), která však v nadcházejících volbách v roce 2002 nedokázala získat dostatek hlasů pro vstup do tureckého parlamentu (Habertürk, ©2016).

hnutí upozadily. AKP tak před volbami v roce 2002 nabídla politický program, který byl

v mnoha ohledech prakticky nerozeznatelný od programu středopravicových stran. Přijetím

umírněnější rétoriky a pragmatičtější politiky usilovala AKP o širokou podporu

ve společnoti zahrnující zbožné obyvatelstvo, Kurdy, sociální demokraty, nacionalisty

i obchodníky z centrální Anatolie. Kritici namítali, že vedení Strany spravedlnosti a rozvoje

se pouze přetvařuje ve snaze posílit islamizaci turecké politiky a společnosti. Mnoho Turků,

frustrovaných z těžké ekonomické krize a nestabilních a zkorumpovaných vlád, se však

rozhodlo dát nové straně šanci, a to včetně těch, kteří nikdy předtím pro islamisty nehlasovali

(Cook, 2012, s. 53–54).89

AKP stačilo k vítězství ve volbách v listopadu 2002 zisk 34 % hlasů. Druhá strana

v pořadí, sekulární Republikánská lidová strana, obdržela 19 % hlasů. Vzhledem k tomu, že

pouze tyto dvě strany dokázaly překročit vysoký desetiprocentní volební práh potřebný

pro zastoupení v tureckém Národním shromáždění, získala AKP téměř dvě třetiny (363

z 560) poslaneckých křesel a mohla tak sama zformovat příští vládu (OSCE, 2002, s. 7).

Nebyla to však jen ekonomická krize nebo zjevná nekompetence koalice sekulárních

stran, co přivedlo Stranu spravedlnosti a rozvoje k moci. Hlubší společensko-ekonomické

faktory měnily povahu turecké politiky a voličstva dlouho před založením AKP v roce 2001.

Turecko se vlivem pracovní migrace obyvatel z venkovských oblastí do měst stávalo stále

více urbanizovanou zemí, a to zejména od poloviny osmdesátých let.90 Tento posun

korespondoval s vývojem tureckého hospodářství, které se namísto zemědělství orientovalo

více na zpracovatelský průmysl. Islamistické hnutí se v tureckých městech snažilo

mobilizovat nově příchozí – převážně zbožné, sociálně konzervativní a nepříliš vzdělané

obyvatele – na politický program odpovídají jejich hodnotám. Co je důležitější, islamisté

tyto občany lákali na sociální služby, které jim měly pomoci usnadnit přechod

mezi venkovem a městem. Politici Strany spravedlnosti a rozvoje na tuto strategii efektivně

navázali a získávali díky ní cenné politické body. Byla to právě chudá dělnická předměstí,

kde měla AKP největší volební zisky (Rabasa a Larrabee, 2008, s. 48–49).

89 Například ve třetím největším tureckém městě Izmir na jihozápadě země, který bývá tradičně považován za oporu prozápadní liberální části turecké společnost a kde islamisté do té doby nezískali více než 5 % hlasů, obdržela AKP ve volbách v roce 2002 přes 17 % hlasů (Habertürk, ©2016). 90 Zatímco v roce 1980 žilo ve městech necelých 44 % tureckých obyvatel, na přelomu tisíciletí to bylo 65 %; do roku 2017 pak podíl městských obyvatel vzrostl o daších 10 % (World Bank, ©2018).

6. Turecká zahraniční politika v první dekádě nového tisíciletí

Nástup Strany spravedlnosti a rozvoje k moci v roce 2002 s sebou přinesl změny

v domácí politice i výrazný posun v zahraniční politice Turecka. AKP přišla s novou vizí,

podle které by se z Turecka měl stát jeden z klíčových hráčů globální politiky a hlavní aktér

zajišťující regionální mír a stabilitu (AK Parti, 2012, s. 56).

Základním východiskem pro přeformulování turecké zahraniční politiky v novém

tisíciletí byly texty Ahmeta Davutoğla, uznávaného akademika a politologa, jenž se v roce

2003 stal hlavním poradcem premiéra Erdoğana pro zahraniční politiku a od roku 2009

do roku 2014, kdy se na dva roky stal tureckým premiérem, zastával funkci ministra

zahraničních věcí.

Krátce předtím, než se AKP ujala v Turecku vlády, publikoval Davutoğlu knihu

Strategická hloubka (Stratejik Derinlik), ve které představil koncepci turecké angažovanosti

založené na geografickém a historickém základě. Turecko podle Davutoğla zaujímá na mapě

světa jedinečné místo, které zemi dává možnost stát se vlivným státem v několika regionech

současně. Davutoğlu zdůrazňuje kromě geografické blízkosti a společné historii také

kulturní a náboženské vazby Turecka na Balkán, Blízký východ, Kavkaz a Střední Ásii.91

Argumentuje, že Turecko je přirozeným dědicem Osmanské říše a má proto potenciál stát

se „transregionální mocností, která pomůže znovu sjednotit a vést muslimský svět”

(Davutoğlu cit. dle Walker, 2011, s. 7).92

Vzhledem ke své strategické poloze, velikosti a historii se dle Davutoğla a jeho

kolegů z AKP Turecko nemůže spokojit s tím, aby představovalo most mezi islámským

světem a Západem nebo aby hrálo pasivní roli implementátora politik Spojených států či

Evropy (Davutoğlu, 2008, s. 78; Dinc a Yetim, 2012, s. 76). Zároveň by nemělo zaujímat

jen obranný postoj jako po většinu minulého století, ale aktivně vyhledávat příležitosti

k rozšiřování mezinárodní spolupráce a přijmout konstruktivnější úlohu, skrze níž bude

zajisťovat bezpečnost a stabilitu nejen pro sebe, ale i pro sousedící regiony (Davutoğlu,

2008, s. 79).

91 Někteří analytici argumentují, že Turecko v jednotlivých oblastech bývalé Osmanské říše vyzdvihuje různé vazby – zatímco na Blízkém východě hlavně náboženství, třeba na Kavkaze spíše etnické vazby (Cîrlig, 2013, s. 6). 92 Výroky o roli Turecka coby vůdce muslimského světa zaznívaly i od dalších členů AKP, například poslanec Hasan Kinay vyjádřil přání, aby premiér Erdoğan sjednotil všechny sunnitské sekty (Gürzel, 2014, s. 4).

Svou vizi nové turecké zahraniční politiky Davutoğlu shrnul do pěti zásad. Zaprvé,

v Turecku musí existovat rovnováha mezi bezpečností a demokracií, tzn. že politici musí

zajistit občanům ochranu před bezpečnostními hrozbami, zejména nebezpečím terorismu,

aniž by narušovali jejich svobody. Bez demokratické a legitimní vlády není dle Davutoğla

možné v zahraničí projektovat vliv (Davutoğlu, 2008, s. 77). Zadruhé, s cílem vyhnout se

závislosti na jakémkoli mezinárodním aktérovi by Turecko mělo vést multidimenzionální

zahraniční politiku. Ta předpokládá rozvíjení vztahů se všemi světovými i regionálními

mocnostmi současně, přičemž turecké vztahy s jednotlivými státy nemají být soutěživé,

nýbrž by se měly doplňovat. AKP přitom odmítala předem stanovenou hierarchii mezi

prioritami své zahraniční politiky – žádný z hlavních tureckých zájmů, včetně snahy

o přistoupení k Evropské unii nebo zájmu na zachování tureckého členství

v Severoatlantické alianci, by neměl být důležitější než ostatní (Davutoğlu, 2008, s. 82).

Zatřetí, vědomi si toho, že rozvoje a pokroku lze dosáhnout pouze v trvalém mírovém

a stabilním prostředí, postavili Davutoğlu a jeho kolegové do centra nového tureckého

přístupu politiku tzv. nulových problémů se svými sousedy, tedy snahu v první řadě

vyřešit problémy se sousedními státy Turecka. Tato zásada je podle představitelů AKP

přirozeným odrazem Atatürkova principu „mír doma, mír ve světě”, který má nadále

představovat základní kámen turecké zahraniční politiky (Republic of Turkey Ministry of

Foreign Affairs, ©2011b).93 S politikou nulových problémů souvisí i zbývající dvě

Davutoğlovy zásady, tj. vést diplomacii, která bude jednak proaktivní a preventivní, a jednak

„rytmická”. Proaktivní diplomacie předpokládá zejména zprostředkování mírových dohod,

zatímco „rytmická” diplomacie znamená pravidelnou participaci a angažovanost

v multilaterálních institucích a humanitárních projektech, které mají mj. zlepšit profil

Turecka na mezinárodní scéně (Davutoğlu, 2008, s. 82–83; Lecha, 2011, s. 4).

Proklamovaná snaha o zlepšení vztahů s okolními státy a posílení regionální stability

se setkala s kladným ohlasem u západních spojenců Turecka. Díky ekonomické dynamice,

aktivní a sebevědomé diplomacii a úsilí o vyřešení dlouhodobých sporů s některými

93 Již Ismail Cem, turecký ministr zahraničních věcí od roku 1997 do roku 2002 za Stranu demokratické levice, usiloval o vyřešení dlouhodobých sporů s Řeckem, zejména prostřednictvím pravidelných setkání nejvyšších představitelů obou zemí nebo společných průzkumných operací v Egejském moři. S nástupem AKP snahy Turecka o zlepšení vztahů se svým okolím pokryly všechny sousední, i některé další, země. Mimo region Blízkého východu lze vyzdvihnout hlavně úzkou spolupráci s Gruzií, pro kterou se Turecko stalo významným obchodním partnerem. Vláda AKP rovněž výrazně zlepšila do té doby problematické vztahy se Srbskem (Kaliber, 2013, s. 35). Méně úspěšné naproti tomu byly snahy o usmíření s kyperskými Řeky nebo s Arménií (Pope, 2010).

okolními státy si Tuci postupně získávali uznání mezinárodního společenství. V roce 2009

americká ministryně zahraničí Hillary Clinton zařadila Turecko mezi sedm rostoucích

světových mocností, se kterými Spojené státy chtějí prohlubovat spolupráci při řešení

globálních problémů (Clinton, 2009).

Mimořádný zájem o země bývalé Osmanské říše a zejména pak některá prohlášení

tureckých politiků vyzdvihující společné osmanské dědictví ale zároveň vyvolaly obavy, že

nová regionální angažovanost Turecka není motivována dobrými sousedskými vztahy,

nýbrž (neo)osmanskými, respektive (neo)imperiálními ambicemi. Představitelé AKP taková

nařčení jednoznačně odmítají, nicméně se netají vírou v to, že pokud bude Turecko vůči své

osmanské minulosti otevřenější, stane se ve světě mocnějším státem (Lecha, 2011, s. 6–7;

Dalacoura, 2017, s. 2; Davutoğlu, 2011). Diverzifikace zahraničně-politických priorit se

přitom těšila podpoře nejen mezi voliči AKP, ale prakticky v celé turecké společnosti

(Lecha, 2011, s. 3).

Snahy o výraznější roli Turecka v okolních regionech byly patrné již v devadesátých

letech, tehdy šlo však především o reakci na nejistoty a rizika spojená s koncem studené

války. Turecké elity stále uvažovaly o bezpečnostních výzvách hlavně v rámci konvenčních

přístupů založených na geopolitických kalkulacích a vyvažování vojenské síly. Turecko

postrádalo srozumitelně definovanou strategii, která by byla realizována společným úsilím

civilního a vojenského vedení. Díky vládě AKP získala turecká zahraniční politika

na začátku nového tisíciletí jasnější a ucelenější podobu. Turecko se definovalo jako

normativní velmoc, která upřednostňuje dialog a spolupráci před nátlakem a konfrontací

a která iniciuje a podporuje regionální integraci (Kaliber, 2013, s. 38). Svou roli přitom hrála

perspektiva členství v Evropské unii, která Turecko motivovala, aby se odprostilo od „tvrdé”

bezpečnostní politiky a konfrontačního přístupu a zaujmulo v regionu konstruktivní úlohu.

Reformy, které turečtí politici zaváděli částečně s cílem splnit požadavky pro vstup do EU,

posunuly výkon moci od vojenských elit směrem k civilním institucím. Turecká zahraniční

politika se díky tomu stala pragmatičtější, méně orientovanou na bezpečnostní hrozby

a zaměřila se na ekonomické zájmy a měkkou moc. Pokles vlivu armády na politiku lze

pozorovat zejména od roku 2007, kdy se vojenští představitelé neúspěšně snažili předejít

zvolení jednoho ze zakladatelů Strany spravedlnosti a rozvoje Abdullaha Güla do čela země

a kdy AKP obhájila vítězství v parlamentních volbách se ziskem téměř 47 % hlasů (Tait,

2008).94 Armáda, odvolávajíc se na ochranu sekulárních hodnot, pohrozila před konáním

prezidentských voleb vojenskou intervencí, za což byli později mnozí její členové odsouzeni

v rámci procesu, který vládní straně posloužil jako prostředek k umlčení oponentů nejen

v armádě, ale i mimo ni (Šoka, 2016). Mezi obžalovanými se totiž vedle vojenských

představitelů postupně objevili i někteří opoziční poslanci, akademici nebo novináři,

obvinění z podílu na plánování bombových útoků s cílem vyvolat v zemi nepokoje

a připravit tak cestu pro vojenský převrat (Dombey, 2013). Prezident Gül, jenž byl nakonec

zvolen v opakovaných volbách, během následujících let odsouhlasil většinu – poslanci AKP

navržených – zákonů, které měly za cíl oslabit vliv armády na tureckou politiku.95 Nicméně

je nutné říci, že i politici AKP vždy považovali vojenské kapacity za nedocenitelnou výhodu

při řešení bezpečnostních problémů regionu. O tom může svědčit například fakt, že vláda

stále odmítá stáhnout více než třicet tisíc svých vojáků ze severního Kypru, jak žádájí

kyperští Řekové, nebo rozsáhlé vojenské operace v Iráku a v Sýrii, které Turecko

uskutečnilo v novém tisíciletí (Kaliber, 2013, s. 38).

6.1. Angažovanost Turecka na Blízkém východě

Ačkoliv se hlavně kvůli hrozbě v podobě radikálů z PKK i kvůli přetrvávající existenci

vzájemných negativních představ mezi Turky a Araby mohly zdát možnosti Turecka

uplatňovat novou strategii zahraniční politiky a rozšiřovat svůj vliv na Blízkém východě

omezenější než v ostatních sousedících regionech, turecké vládě se zde do značné míry

podařilo Davutoğlovy myšlenky účinně převést do praxe. Zejména ve druhém volebním

období AKP v letech 2007 až 2011 podniklo Turecko několik odvážných kroků ke zlepšení

politických i ekonomických vztahů se svými blízkovýchodními sousedy (Bank a Karadag,

2013, s. 295).

94 Někteří vojenští představitelé se navíc v následujícím roce podíleli na neúspěšním pokusu o rozpuštění AKP u ústavního soudu kvůli jejímu návrhu na zrušení zákazu nošení muslimských šátků na tureckých univerzitách. Jednalo se vůbec o první případ v Turecku, kdy islamistická strana obviněná z anti-sekularismu nebyla soudem zakázána (Eligür, 2010, s. 261–262). 95 V květnu 2010 byl například přijat balíček více než dvaceti konstitučních změn, schválelných předtím v referendu občany, které umožnily trestní stíhání armádních důstojníků před civilními soudy za činy spáchané „proti bezpečnosti státu a ústavě”, zatímco vojenským soudům bylo znemožněno stíhat civilisty. V roce 2013 pak byl z turecké ústavy odstraněn článek, jež armádě poskytoval právní podklad pro intervenci v případě ohrožení sekulárních principů země. Turecké ozbrojené síly tak de facto ztratily veškerou pravomoc zasahovat do domácí politiky (Kutay, 2016, s. 9).

Turci se snažili odprostit od doby, kdy na okolní země v regionu nahlíželi jako

na bezpečnostní hrozbu. Představitelé AKP vyzdvihovali společné islámské náboženství,

kulturně-historické dědictví a v neposlední řadě hospodářské příležitosti. Několik zemí

Blízkého východu, které tradičně upřednostňovaly udržování silných dvoustranných vazeb

se světovými velmocemi, se tak začalo přiklánět k Turecku a po desetiletích vzájemné

nedůvěry se turecké vztahy s arabskými státy i s Íránem začaly v novém tisíciletí měnit

k lepšímu (Pope, 2010). AKP používala umírněnější tón směrem k vládám Perského zálivu,

kde zejména v případě Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů sehrály významnou

roli ekonomické úvahy (Bank a Karadag, 2013, s. 297). K nelibosti Spojených států se

Erdoğan a Davutoğlu snažili o navázání užších diplomatických styků s režimem

kontroverzního Mahmúda Ahmadínežáda v Íránu. Zřejmě nejnápadnějšími příklady

pokroku v rámci turecké politiky na Blízkém východě bylo zlepšení vztahů s Irákem

a zejména se Sýrií, s níž Turecko v minulosti vedlo dlouhotrvající spory. Vláda AKP

dokonce přistoupila na přiznání některých dřívějších chyb tureckých vlád ve vztahu ke své

kurdské menšině, čímž se jí podařilo zmírnit napětí nejen mezi Kurdy žijícími v Turecku,

ale i těmi v Iráku, Íránu a Sýrii (Economist, 2009).96 Výrazné ochlazení naopak nastalo

ke konci první dekády nového tisíciletí v případě turecko-izraelských vztahů.

Turecká diplomacie se neomezovala jen na bilaterální vztahy, nýbrž prosazovala

regionální integraci prostřednictvím volného obchodu a liberalizace vízového režimu,

jednala jako zprostředkovatel v řešení sporů mezi místními aktéry a začala se více angažovat

v multilaterálních institucích (Cîrlig, 2013, s. 4). Turecko se na Blízkém východě stalo

mimořádně aktivním pokud jde o využívání nástrojů měkké moci, tato strategie však

v regionu zároveň narazila na své limity, což bylo dáno především polarizací zahraničně-

politických postojů zdejších vládnoucích režimů.

6.1.1. Podpora regionální integrace

O zlepšení vztahů s okolními státy pomocí ekonomické interdependence usiloval již

v osmdesátých letech minulého století Turgut Özal. Turecká ekonomika se otevřela

světovému obchodu, byly zavedeny stimuly na podporu vývozu a odstraněny dovozní kvóty.

Özalovu snahu však na Blízkém východě ztěžoval skepticismus místních aktérů a regionální

96 V roce 2005 premiér Erdoğan poprvé veřejně uznal existenci „kurdské otázky” a v následujících letech turecká vláda Kurdům, kteří tvoří necelých 20 % celkové populace Turecka, poskytla více kulturních i politických práv (Yavuz, 2009, s. 188; CIA, ©2018).

konflikty (Ünay, 2010, s. 26). Od počátku nového tisíciletí byla politika Turecka vůči

regionu stále více spojena s ekonomickými úvahami jako hledání nových exportních trhů

a investičních příležitostí, podpora cestovního ruchu nebo energetická politika (Kaliber,

2013, s. 39). Politické představitele na zahraničních cestách vždy doprovází velké obchodní

delegace a turečtí podnikatelé se výrazným způsobem podíleli na etablování své země

na Blízkém východě. Výsledkem byly rozsáhlé investice v blízkovýchodních zemích

a desítky tisíc tureckých občanů pracujících napříč regionem (Head, 2011).

Prvním krokem vládní AKP směrem k regionální integraci bylo uvolnění obchodu.

V roce 2004 podepsalo Turecko dohody o volném obchodu se Sýrií, Palestinou, Tuniskem,

Marokem a o rok později s Egyptem. V dalších letech následovaly dohody s Jordánskem

a Libanonem (Ersoy, 2013). V červenci 2010 se Turecko dohodlo s Jordánskem, Libanonem

a Sýrií na vytvoření společné hospodářské a obchodní skupiny (Close Neighbours Economic

and Trade Association Council – CNETAC), která měla za cíl prozkoumat příležitosti

ke spolupráci a integraci v různých hospodářských odvětvích včetně potencionální možnosti

vytvořit mezi danými státy celní unii (Köselaban, 2011, s. 105). Turecká vláda se snažila

profitovat i skrze rostoucí hospodářské vazby se státy Perského zálivu. Vůči místním

ropným monarchiím vyvinula značné diplomatické úsilí, doufajíc v další prohloubení

ekonomické spolupráce, vzájemného obchodu a investic.97 Obchod mezi Tureckem

a šestičlennou Radou pro spolupráci v Zálivu (Gulf Cooperation Council – GCC)98 vzrostl

od roku 1999 z 1,5 miliard amerických dolarů na 17,5 miliard dolarů v roce 2009, přičemž

turecký vývoz do zemí Zálivu se ve stejné době zvýšil patnáckrát (Dinc a Yetim, 2012,

s. 75). Mezi Tureckem a GCC byla dokonce zahájena jednání o dohodě o volném obchodu,

která však byla později pozastavena (Ersoy, 2013).

Inovativním přístupem byla v blízkovýchodním kontextu turecká snaha o regionální

integraci skrze liberalizaci vízového režimu. Po uvolnění vízové politiky vůči Íránu zrušilo

Turecko na konci roku 2009 povinnost žádat o vízum pro státní příslušníky Jordánska,

Libanonu, Libye a Sýrie (Cîrlig, 2013, s. 4).99 Mezi Tureckem a státy Blízkého východu byla

97 V oblasti Perského zálivu, ale i v jiných státech Blízkého východu, byla velmi aktivní například turecká stavební společnost TAV, která se podílela na výstavbě letištních terminálů v Kataru, ve Spojených arabských emirátech a dále v Egyptě, Tunisku či Libyi (Economist, 2009). 98 Členy jsou Katar, Kuvajt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Omán. 99 Dohody o zrušení vízové povinnosti Turecko sjednalo i s některými státy mimo Blízký východ, například se Srbskem, Ruskem, Ukrajinou nebo Gruzií (Nas, 2010, s. 125). Po vypuknutí protestů „arabského jara” a následných konfliktů byla vízová povinnost obnovena pro příslušníky Sýrie a Libye (Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs, ©2011g).

vedle toho modernizována či zřizována nová letecká a železniční spojení – na začátku roku

2010 byla například po rozsáhlé rekonstrukci znovu obnovena historická vlaková linka

vedoucí z iráckého Bagdádu přes Sýrii do města Gaziantep na jihovýchodě Turecka (Head,

2010). Výsledkem těchto snah byl v roce 2009 nárůst počtu turistů přijíždějících do Turecka

z ostatních blízkovýchodních zemí (nepočítaje Izrael) o 22 % (Pope, 2010). Usnadnění

přeshraniční dopravy se přitom jeví jako důležité i s ohledem na převoz energetických

surovin, který představuje významnou oblast regionální spolupráce.

Podobně jako lídři Evropské unie vyzdvihovali představitelé AKP význam volného

obchodu a pohybu osob pro vytvoření stabilnějšího a integrovaného regionu (Üstün, 2014,

s. 8). Ne všechny blízkovýchodní státy ale byly tureckému úsilí o integraci ve stylu EU

příznivě nakloněny. Arabští lídři, z nichž většina není demokraticky volená, dlouho neměli

touhu vytvářet silné regionální hospodářské vazby z obavy, že by mohly znesnadnit jejich

kontrolu nad domácími ekonomikami. I z toho důvody například dosud nedošlo k výstavbě

tzv. mírového potrubí iniciovaného Turgutem Özalem na konci osmdesátých let, neboť země

v Perském zálivu se obávaly ztráty části své suverenity ve správě vodních zdrojů ve prospěch

Ankary (Pope, 2010). Naději na druhou stranu přineslo rozhodnutí Turecka, Sýrie a Iráku

z jara 2008 spolupracovat v otázce sdílení vodních zdrojů založením institutu složeného

z tureckých, syrských a iráckých odborníků, kteří dostali za úkol nalézt řešení pro efektivní

a spravedlivější využívání vody mezi těmito třemi zeměmi (FAO, 2016).

Obchod Turecka s blízkovýchodními zeměmi nicméně zaznamenal v novém tisíciletí

výrazný nárůst (Ünay, 2010, s. 33). Zatímco hlavním obchodním partnerem Turecka zůstává

Evropská unie, díky uzavření dohod o volném obchodu a smluv o bezvízovém styku

s většinou regionálních vlád vzrostl jeho obchod se státy Blízkého východu, vyjádřený jako

podíl na celkovém zahraničním obchodu, z 6 % v roce 2002 na 16 % v roce 2010. Turecký

import na Blízký východ se ve stejném časovém úseku zvýšil z 5,1 miliard amerických

dolarů na 15, 8 miliard a turecký export z 6,7 miliard na 28, 4 miliard. I v roce 2009, kdy

následkem globální finanční krize došlo k poklesu vzájemného obchodu, bylo Turecko

schopné udržet vůči regionu pozitivní obchodní bilanci (Üstün, 2014, s. 11; World Bank,

2018; Habibi a Walker, 2011, s. 2).

6.1.2. Snaha o řešení regionálních konfliktů

Turecké obchodní zájmy si žádaly stabilní regionální politické prostředí, kterého se

Turecko vedle prohlubování vzájemné ekonomické závislosti snažilo dosáhnout tím, že bude

působit jako prostředník ve sporech mezi místními aktéry. Vláda AKP se pokusila o řešení

některých z nejspornějších záležitostí regionu, včetně konfliktů, které se v minulosti

nepodařilo urovnat ani světovým mocnostem (Cîrlig, 2013, s. 2–3; Ponížilová, s. 150).

Přijetím role mediátora se Turecko snažilo nejen zvýšit svou mezinárodní prestiž, ale

i změnit vnímání v Evropské unii, že se země nachází uprostřed nestabilního a konfliktního

regionu (Dinc a Yetim, 2012, s. 77). Ztráta důvěryhodnosti USA jakožto zajišťovatele

regionálního pořádku a mocenské vakuum na Blízkém východě po válce v Iráku v roce 2003,

mezirarabské rozpory i zhoršení arabsko-izraelského konfliktu vytvořily vhodné podmínky

pro to, aby se Turci této úlohy zhostili (Cîrlig, 2013, s. 2).

Zatímco západní spojenci turecké úsilí o řešení blízkovýcodních sporů jasně uvítali

– i proto, že Turci se doposud až na výjimky v této oblasti výrazně neangažovali – jiné státy

snahy Turecka s ohledem na jeho dlouhodobé odtržení od záležitostí regionu považovali

za naivní pokusy (Ponížilová, s. 150; Cîrlig, 2013, s. 4). Zástupcům AKP se přesto v několika

případech podařilo dosáhnout nemalých úspěchů.

Zejména po tom, co byl Turecku v roce 1999 přiznán status kandidátské země EU

a v roce 2005 byla zahájena přístupová jednání, začala turecká vláda jako vhodnou příležitost

ke konstruktivnější angažovanosti v regionu vnímat palestinskou otázku (Aras a Polat, 2007,

s. 478). Ve sporu mezi Izraelci a Palestinci poskytovalo Turecko většinou své dobré služby

(good offices) nebo se snažilo přispět ke zmírnění napětí prostřednictvím ekonomických,

sociálních a humanitárních projektů (Cook, 2012, s. 37; Üstün, 2014, s. 9). Vzhledem

k nadstandardním vztahům s Izraelem i solidnímu postavení u palestinského vedení měli

Turci zprvu dobré předpoklady podílet se na řešení konfliktu. Silně protiizraelský kurz, který

ale premiér Erdoğan nastolil na konci dekády, turecké ambice na zprostředkování urovnání

sporu do velké míry zmařil (Laně, 2015).

Turecko se dále snažilo pomáhat řešit problémy v Libanonu, kde se stalo jednou

z nejaktivnějších zemí (Albright, Hadley a Cook, 2012, s. 37).100 Po druhé libanonské válce

v roce 2006 tam Turci mj. v rámci prozatimní mise OSN (United Nations Interim Force in

Lebanon – UNIFIL) poskytli lodě a zhruba tisíc vojáků i technických pracovníků, aby se

podíleli na obnovení míru a bezpečnosti v zemi (Pope, 2010).

100 V roce 2004 Libanon navštívil Abdullah Gül jako první ministr zahraničí Turecka od roku 1983. Cílem cesty, na které Güla doprovázelo téměř padesát tureckých podnikatelů, bylo zlepšit vzájemné politické a hospodářské vazby (Bahrain News Agency, 2004).

V roce 2007 Turecko iniciovalo řadu pravidelných setkání pojmenovaných jako

Ministerská konference sousedících států Iráku (Ministerial Conference of the Neighboring

Countries of Iraq), které měly přispět k úsilí o obnovení trvalého míru, stability a prosperity

v Iráku. Turci zároveň ustavili dialog s Kurdskou regionální vládou (Kurdistan Regional

Government – KRG), která drží moc nad kurdskými autonomními oblastmi

na severovýchodě Iráku (Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs, ©2011c).

Turecká role coby zprostředkovatele v regionálních konfliktech byla posílena

zejména v roce 2008, kdy Turecko hostilo tajné rozhovory mezi Izraelem a Sýrií. Jednání

za účelem mírové dohody a návratu Golanských výšin101 Sýrii trvaly osm měsíců až

do vypuknutí války v Gaze v prosinci 2008, kdy se kvůli zvyšujícímu napětí mezi Izraelci

a Araby rozhovory zastavily (Bölme, 2009, s. 26).

Turecko bylo velmi aktivní i při hledání řešení sporu ohledně íránského jaderného

programu. V roce 2009 se v Ankaře setkali Vysoký představitel Evropské unie pro společnou

zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana s íránským vyjednavačem Alim Larijanim,

aby o íránské jaderné otázce diskutovali (Davutoğlu, 2008, s. 80). V květnu 2010 pak Írán

přistoupil na kompromis, který Turecko vyjednalo společně s Brazílií. Podle dohody, kterou

tyto tři země podepsaly, odeslal Teherán podstatnou část (1200 kilogramů) svého nízce

obohaceného uranu do Turecka jakožto kompromisního státu, kde uran zůstal pod

mezinárodním dohledem. Za to posléze Írán získal hotové palivové články vyrobené

v zahraničí. AKP namísto ukládání přísnějších mezinárodních sankcí, jak navrhovaly

západní země v čele s USA, usilovně obhajovala mírové řešení iránské jaderné otázky

s argumentem, že izolace Íránu jeho pozici ještě více radikalizuje (Avineri, 2010). Tureckou

snahu odvrátit další protiíránské sankce však lze vysvětlit spíše jeho ekonomickými zájmy.

Pomoc při vyjednání dohody s Íránem Turecku pomohla zlepšit jeho regionální postavení,

oponování sankcí ale zhoršilo turecké vztahy s Evropskou unií a zejména se Spojenými státy,

podle kterých se Írán snaží vyvinout jaderné zbraně.

Ačkoliv Davutoğlu a jeho kolegové prohlašovali, že v regionálních sporech vždy

zastávají neutrální postoj, v praxi se stávalo, že turečtí diplomaté namísto čestného

zprostředkování více či méně nadržovali jedné ze stran (Dinc a Yetim, 2012, s. 77). Turci

101 Izrael obsadil Golanské výšiny během šestidenní války v roce 1967 a od té doby kontroluje většinu této stragické oblasti.

byli v tomto smyslu kritizováni nejen v případě íránské jaderné otázky, ale i ve sporech

mezi Izraelci a Araby, kdy se podle některých názorů přikláněli na stranu muslimských států.

6.1.3. Účast na multilaterálních fórech a v projektech rozvojové pomoci

Své postavení a vliv v regionu se Turecko snažilo zlepšit také skrze aktivní účast

na všech důležitých politických i hospodářských multilaterálních fórech. Cílem tureckých

představitelů bylo pomocí mezinárodních platforem důsledně a konzistentně zasahovat

nejen do regionálních, ale i globálních záležitostí, což mělo svědčit o „proměně Turecka

z centrální země na globální velmoc” (Davutoğlu, 2008, s. 83).

Během prvního volebního období AKP získalo Turecko status pozorovatele v Lize

arabských států a hostilo setkání ministrů zahraničních věcí zemí Rady pro spolupráci

v Perském zálivu. Turecký diplomat Ekmeleddin İhsanoğlu se v roce 2004 stal prvním

ve volbách zvoleným generálním tajemníkem 57-členné Organizace islámské konference

(Pope, 2010; Dinc a Yetim, 2012, s. 77).

V listopadu 2007 se v Istabulu za účasti zástupců OSN, EU, Organizace islámské

spolupráce a Arabské ligy konalo první setkání již zmíněné Ministerské konference

sousedících států Iráku. Během něho podepsalo Turecko s arabskými zeměmi zvláštní

dohodu, která kromě institucionalizace vztahů mezi sousedními státy Iráku zahrnovala

i plány na vytvoření turecko-arabského fóra (Turkish-Arab Cooperation Forum – TAF).

Fórum mělo sloužit jako platforma pro rozvoj politických, sociálních, ekonomických

a kulturních vztahů mezi Tureckem a členy Ligy arabských států (Republic of Turkey

Ministry of Foreign Affairs, ©2011d). Istanbul se kromě toho stal dějištěm například i čtvrté

konference OSN o nejméně rozvinutých zemí (UN Conference On The Least Developed

Countries), která se uskutečnila v květnu 2011 (United Nations, 2011).

K užší spolupráci turecké vlády s ostatními blízkovýchodními zeměmi

v bezpečnostní oblasti měla pomoci Rada pro strategickou spolupráci na vysoké úrovni

(High Level Strategic Cooperation Council – HLSCC), na jejímž založení se turecká vláda

dohodla v roce 2008 se státy Perského zálivu a o rok později také s Jordánskem, Libanonem

a Sýrií (Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs, ©2011e; Pope, 2010).

Turecko se zároveň v novém tisíciletí díky rostoucí ekonomice stalo z příjemce

rozvojové pomoci jejím dárcem. Turecká agentura pro mezinárodní spolupráci (Türk

İşbirliği ve Koordinasyon Ajansı – TIKA) mj. poskytla v roce 2008 pomoc ve výši 800

milionů amerických dolarů na podporu poválečné obnovy Afghánistánu (TIKA, 2009,

s. 10). Turecké nevládní organizace pak začaly financovat výstavbu a provoz škol napříč

regionem a v arabském světě si vydobyly jméno i snahou o překonání izraelské blokády

palestinského Pásma Gazy (Pope, 2010).

6.2. Turecké vztahy s vybranými státy regionu

6.2.1. Turecko-syrské vztahy

Vypovězení vůdce PKK Abdullaha Öcalana a následné podepsání dohody z Adany

v roce 1998, ve které se Turecko a Sýrie domluvily na úzké spolupráci v boji proti terorismu,

započalo novou éru v turecko-syrských vztazích. Podobně jako v případě Íránu se turecké

vazby se Sýrií ještě posílily po americké invazi do Iráku v roce 2003 díky snaze zabránit

ekonomickému a politickému posilování kurdské samostatnosti. Ve světle desetiletí trvající

nevraživosti mezi Tureckem a Sýrií se zlepšení jejich vztahů jeví jako jeden

z nejvýznamnějších úspěchů nového přístupu turecké zahraniční politiky nastoleného

po nástupu AKP.

Turecká a syrská vláda nejprve zahájily koordinovaný postup proti povstalcům

z PKK, kterým Sýrie desítky let poskytovala podporu, a země pořádaly i společná vojenská

cvičení. Výměnou za syrskou pomoc v boji proti kurdským separatistům se Turecko snažilo

diplomaticky izolovanou Sýrii znovu začlenit do mezinárodní společenství (Cîrlig, 2013,

s. 4). Ačkoliv Turecko bylo k urovnání sporů se Sýrií motivováno především potřebou

bezpečnostní spolupráce, i ekonomické faktory hrály důležitou roli (Bank a Karadag, 2013,

s. 296). V rámci oteplování vztahů země zrušily vzájemné vízové povinnosti, podepsaly

dohodu o volném obchodu a zřídily turecko-syrskou obchodní radu. Posilovala spolupráce

v energetickém sektoru, zahájeny byly kulturní výměny a plánovala se i harmonizace

v oblasti ochrany hranic. Vlády obou zemí se navíc snažily prostřednictvím pravidelných

setkání a výměn názorů řešit mnohaleté neshody ohledně využívání vody z řek Eufrat

a Tigris. V roce 2004 se Turecko a Sýrie při návštěvě premiéra Erdoğana v Damašku

dohodly na společné výstavbě víceúčelových vodních nádrží na řece Ásí, jež pramení

na syrském území a z turecké provincie Hatay proudí do Středozemního moře (Scheumann

a Shamaly, 2016, s. 125). O pět let později se ministři zahraničních věcí Ahmet Davutoğlu

a Walid Muallem dohodli dokonce na každoročním konání společných zasedání vlád

(Demirtaş, 2013, s. 111).102

Normalizace vztahů a spolupráce s Tureckem přinesl syrskému režimu, který se kvůli

mezinárodní izolaci potýkal s vážnými hospodářskými problémy, potřebnou úlevu. Syrská

vláda pod vedením prezidenta Bašára al-Asada, jenž se stal prezidentem Sýrie v roce 2000,

usilovala o tureckou přízeň do té míry, že se v roce 2005 oficiálně vzdala územních nároků

na provincii Hatay (Economist, 2009). Další dramatický obrat ve vzájemných vztazích ale

přišel po vypuknutí protivládních protestů a rozpoutání občanské války v Sýrii v roce 2011.

6.2.2. Turecko-irácké vztahy

V roce 2003 Velké národní shromáždění Turecké republiky zamítlo žádost

Spojených států o využití leteckých základen a rozmístění více než 60 tisíc svých vojáků

v Turecku k plánovaného vojenskému úderu proti Iráku, obviňovaného Američany z držení

zbraní hromadného ničení, podpory terorismu a porušování lidských práv.103 Negativní

rozhodnutí přineslo ochlazení turecko-amerických vtahů, naproti tomu ho ale uvítal arabský

svět, kde byla opozice vůči západní invazi do Iráku téměř univerzální.104 Turecký nesouhlas

byl mnohými Araby vykládán jako hlas odrážející jak turecký veřejný názor, tak vznik

nového a demokratičtějšího Turecka, které již nepředstavuje klientelistický stát Západu

(Albright, Cook a Hadley, 2012, s. 38). Usnesení parlamentu přitom překvapilo nejen

americkou vládu, ale i tureckou, která záležitost národnímu shromáždění jednohlasně

postoupila (Migdalovitz, 2003). V očekávání války nicméně Turecko zvýšilo krátce

před invazí vojenskou přítomnost v severním Iráku, kde Ankara od devadesátých let udržuje

několik tisíc vojáků s cílem dohlížet zde na aktivity kurdských frakcí, a výrazně posílila síly

i na turecko-iráckých hranicích. Turecká vláda se tímto způsobem údajně snažila odvrátit

humanitární krizi v oblasti a předejít opakování scénáře z první války v Zálivu roce 1991,

kdy z Iráku do Turecka uprchly desetitisíce lidí a zesílil terorismus ze strany kurdských

102 Aby zdůraznil význam události, prohlásil s nadsázkou ministr Davutoğlu, že by měl být den podepsání dohody prohlášen – vedle postního měsíce ramadánu a svátku oběti – za třetí islámský svátek (bayram) (Demirtaş, 2013, s. 111) 103 Spojené státy nabízely Turecku výměnou za vyhovění žádosti finanční pomoc ve výši 30 miliard dolarů. Ačkoliv turecký parlament zamítl využívání základen k leteckým úderům, umožnil USA jejich využití k přepravě humanitární pomoci. Americké letouny zároveň dostaly povolení k přeletům nad územím Turecka (Migdalovitz, 2003). 104 Liga arabských států přijala usnesení, v němž invazi do Iráku označila za porušení Charty OSN a za hrozbu světovému míru (BBC, 2003).

radikálů. Je však zřejmé, že Turci se neméně obávali toho, že by kurdští separatisté mohli

konflikt využít k založení nezávislého Kurdistánu, což jistě není v zájmu turecké vlády

(Burkeman a Howard, 2003).

Vyslání dalších tureckých vojsk na sever Iráku se setkal s nevolí jak americké vlády,

tak místní kurdské administrativy. Po vojenské invazi a svržení Saddáma Husajna se však

Turecko a Spojené státy dohodly na koordinaci vojenské přítomnosti v Iráku a Turci zároveň

během dalších let normalizovali a prohlubovali politické i ekonomické vazby jak s novou

centrální vládou v Bagdádu, se kterou uzavřeli řadu obchodních dohod, tak s Kurdskou

regionální vládou. Ankara se přitom ujala hlavní role při stabilizaci kurdských autonomních

provincií, které se postupně staly centrem tureckého obchodu v Iráku. Turci zde získali

stovky smluv na výstavbu infrastruktury, investovali do nákupních center, hotelů nebo

do škol (Economist, 2009). Zájem Turecka o tuto oblast nepramenila jen z obavy z terorismu

kurdských separatistů – záměrem Ankary bylo mj. provázat kurdské provincie s tureckou

ekonomikou do takové míry, aby ztížila úsilí iráckých, potažmo tureckých Kurdů

o samostatnost – ale také ze snahy získat přístup na tamní bohatá naleziště ropy a zemního

plynu, což se Turkům nedlouho po invazi 2003 podařilo (Bechev a Hiltermann, 2017, s. 53;

Pope, 2010).

Lze konstatovat, že válka v Iráku pomohla Turecku i v tom smyslu, že USA coby

extraregionální mocnost v jejím důsledku ztratily na Blízkém východě do velké míry

kredibilitu a vliv. Vzhledem k faktu, že síla většiny arabských států byla na ústupu a

v regionu chyběl jasný regionální vůdce, získalo Turecko jedinečnou příležitost toto

mocenské vakuum vyplnit (Dinc a Yetim, 2012, s. 77).

Na podzim roku 2007 opět podnikla turecká armáda na sever Iráku několik týdnů

trvající vojenskou operaci, čítající na deset tisíc vojáků, namířenou proti kurdským

separatistům z PKK operujícím v hraniční oblasti. Turecko trvalo na tom, že kurdští

radikálové provádí ze severního Iráku vpády na turecké území, kde provedou útok, a poté

uprchnou zpět do Iráku. Důležitým rozdílem mezi touto operací a vojenskými akcemi, které

Turecko v severním Iráku provádělo od devadesátých let do roku 2003, byl souhlas irácké

centrální vlády uznávajíc PKK za společného nepřítele (Keskin, 2008, s. 70–71).

V návaznosti na to byla v roce 2008 založena společná turecko-irácká rada pro strategickou

spolupráci, díky které vlády obou zemí podepsaly řadu dohod zahrnujících oblasti

od bezpečnosti až po energetickou splupráci (Republic of Turkey Ministry of Foreign

Affairs, ©2011d).

6.2.3. Turecko-íránské vztahy

Napětí, které mezi Tureckem a Íránem panovalo v osmdesátých a devadesátých

letech, po nástupu AKP ustoupilo a vzájemné vztahy byly normalizovány. K tomu přispěla

i druhá válka v Zálivu, respektive společný zájem zabránit kurdskému separatismu na severu

Iráku, potažmo na svých vlastních území.105 Hlavním hnacím motorem oteplování turecko-

íránských vztahů byla ale turecká rostoucí potřeba energetických surovin a snaha stát se

klíčovým aktérem v otázce přepravy ropy a zemního plynu do Evropy. Zejména spotřeba

plynu v Turecku v novém tisíciletí vzrostla v důsledku rostoucího počtu obyvatel,

ekonomického rozmachu i urbanizace a k pokrytí své spotřeby jsou Turci závislí na importu

energetických surovin. Írán přitom disponuje ohromnými zásobami těchto surovin, které

kvůli mezinárodním sankcím nemohl zcela využívat, a má zájem těžbu a vývoz svého

nerostného bohatství rozvíjet.106 Tyto faktory vedly obě země navzdory jejich geopolitické

rivalitě k posilování energetické spolupráce (Thim, 2010; Dalacoura, 2017, s. 4)

Již v polovině devadesátých let podepsaly Turecko a Írán dohodu o vybudování

íránsko-tureckého plynovodu107 a také dohodu, která Turecku zaručovala dodávky

zemního plynu z Íránu na 23 let. V roce 2007 pak země uzavřely další dvě energetické

smlouvy – jednu umožňující turecké ropné společnosti TPAO (Türkiye Petrolleri Anonim

Ortaklığı) prozkoumat ložiska ropy a zemního plynu v Íránu a druhou povolující přepravu

zemního plynu z Turkmenistánu do Turecka (a dále do Evropy) skrze potrubí vedoucí

íránským územím (Adib-Moghaddam, 2013).

Pominout bychom neměli ani spolupráci v zemědělství nebo na budování

infrastruktury či elektráren. Turecká obchodní sdružení v čele s Nezávislou průmyslovou

a podnikatelskou asociací (Müstakil Sanayici ve İşadamları Derneği – MÜSIAD) se aktivně

podílela na prohlubování ekonomických vazeb s Íránem navzdory mezinárodnímu embargu,

105 V Íránu žije okolo 12 milionů Kurdů, tj. 15% celkové íránské populace (Fondation-Institut kurde de Paris, ©2018). 106 Podle informací americké energetické agentury Írán v roce 2004 disponoval druhými největšími zásobami zemního plynu na světě a 10 % ověřenými zásobami ropy (U.S. Energy Information Administration, 2004). 107 Plynovod mezi Íránem a Tureckem byl dokončen v roce 1999. Jelikož obě země byly zodpovědné za budování části plynovodu jen na svém území, nebyla jeho stavba posuzována jako turecká investice v Iránu, a tudíž se na ni nevztahoval zákon Spojených států z roku 1995, podle kterého byly sankcionovány společnosti investující v Íránu více než 20 miliony amerických dolarů za rok (Thim, 2010).

které na něj bylo uvaleno kvůli jeho jadernému programu (Gürzel, 2014, s. 6).108 V roce

2011 dosahoval vzájemný obchod mezi oběma zeměmi více než 16 miliard amerických

dolarů (Adib-Moghaddam, 2013).

Vzájemná potřeba spolupráce zejména v oblasti energetiky vysvětluje, proč

Erdoğanova vláda navzdory rozdílným ideologickým orientacím přivítala kontroverzní

znovuzvolení prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda v roce 2009 nebo proč Turecko hlasovalo

proti zpřísnění sankcí vůči Íránu v Radě bezpečnosti OSN, jejímž nestálým členem bylo

v letech 2009 a 2010.109 Mezi oběma zeměmi přesto přetrvávaly značné rozpory. Zvláště

íránská snaha stát se jadernou mocností ohrožuje stabilitu na Blízkém východě, což turecká

vláda nemůže ignorovat (Dyčka, 2018). Turecko se snaží vliv revizionistického Iránu

v regionu balancovat. O tom nasvědčuje mj. instalace radarové základny NATO

na jihovýchodě Turecka v roce 2011, která měla sloužit jako obrana proti íránským

balistickým raketám (Bank a Karadag, 2013, s. 296).

6.2.4. Turecko-izraelské vztahy

V průběhu devadesátých let navázaly Turecko a Izrael multidimenzionální

a oboustranně prospěšnou spolupráci, která úspěšně pokračovala i v prvních letech

po nástupu strany AKP. V roce 2004 uzavřely obě země dohodu o dodávkách vody z řeky

Manavgat do Izraele, označovanou jako „voda za zbraně”, jelikož turecká vláda prodej vody

podmínila zbrojním obchodem. Smlouva předpokládala, že Izrael vybuduje flotilu obřích

vodních tankerů, které by z Turecka po dobu 20 let převážely 50 miliónů kubických metrů

vody ročně, zatímco Turci nakoupí izraelské tanky a moderní leteckou technologii (Vidal,

2004). Mezi lety 2006 až 2008 hrálo Turecko důležitou zákulisní roli při snaze zajistit

propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita drženého organizací Hamás v zajetí v Pásmu

Gazy nebo při zprostředkování mírových rozhovorů mezi Izraelem a Sýrií. Izralci však

sledovali s nelibostí, když turečtí představitelé vyjádřili podporu militantnímu hnutí Hamás,

který v roce 2006 vyhrál palestinské volby, a od tohoto okamžiku přestávali Ankaru

považovat za čestného zprostředkovatele. Turecko bylo čím dál více považováno spíše

za vyzyvatele, jenž v regionu disponuje měkkou mocí, kterou Izrael zjevně postrádá, a jenž

108 V lednu roku 2016 Mezinárodní agentura pro atomovou energii uvedla, že Írán plní požadavky mezinárodního společenství a od té doby začala být pozastavována nebo rušena většina sankcí v minulosti uvalených na Írán (Ministerstvo financí ČR, 2016). 109 Turecko díky široké podpoře ostatních zemí získalo křeslo nestálého člena RB OSN poprvé od začátku šedesátých let (Pope, 2010).

vytváří aliance s největšími nepřáteli židovského státu, tj. vedle Hamásu Írán (Bechev

a Hiltermann, 2017, s. 52).

Izraelsko-syrská vyjednávání a spolu s tím turecká role zprostředkovatele se

rozpadly, když v prosinci 2008 Izrael napadl Pásmo Gazy. Po izraelské vojenské invazi,

která měla za cíl zabránit útokům Hamásu na Izrael, vyvinula turecká vláda silně

protiizraelskou a propalestinskou rétoriku a stala se vedoucím kritikem postupu Izraele vůči

Palestincům. Krveprolití v Gaze pobouřilo mnoho Turků, kteří premiéra Erdoğana vítali jako

hrdinu, když se v lednu 2009 vrátil ze zasedání Světového ekonomického fóra

ve švýcarském Davosu, kde při diskuzi věnované Gaze rázným způsobem obvinil

izraelského prezidenta Šimona Perese ze zabíjení nevinných lidí a poté předčasně odešel

z pódia (Economist, 2009). Válka v Pásmu Gazy a palestinská otázka obecně se staly jedním

z ústředních bodů turecké zahraniční politiky na Blízkém východě. Ostrá kritika politků

AKP směřovaná Izraeli a jejich neskrývané sympatie vůči Hamásu přinesly Turecku kladné

body v arabském světě, ale znervóznily jeho západní spojence.

V důsledku turecko-izraelského napětí zrušili Turci společná vojenská cvičení

tureckých a izraelských vojsk a v roce 2009 nepovolili Izraelcům účast na mezinárodním

cvičení leteckých sil s názvem Anatolian Eagle (Anatolský orel), které turecké letectvo

pravidelně hostí ve městě Konya. Celá akce byla nakonec zrušena poté, co na protest

proti bojkotu Izraele svou účast odřekli Američané a Italové (BBC, 2009).

Dosud největší roztržka ve vztazích mezi Tureckem a Izraelem však nastala, když

izraelští vojáci v květnu 2010 v mezinárodních vodách napadli tureckou loď Mavi Marmara

(Modrá Marmara), která se spolu s pěti dalšími plavidly s humanitárním nákladem chystala

prolomit izraelskou blokádu Pásma Gazy, a zabili přitom devět propalestinských aktivistů.

Indicent vyvolal v Turecku veřejné rozhořčení a spor mezi Tureckem a Izraelem se dostal

na bezprecedentní úroveň. Turečtí představitelé události využili k propagandě doma i

v regionu, přičemž pohřeb obětí se konal s velkou okázalostí za přítomnosti tisíců účastníků

(Laně, 2015). Ministr zahraničí Davutoğlu prohlásil, že pokud se Izrael za zásah neomluví

a neposkytne odškodnění pozůstalým, bude se Turecko všemi možnými prostředky snažit

Izrael izolovat na mezinárodní scéně (Dinc a Yetim, 2012, s. 80). Premiér Erdoğan se zase

nechal slyšet, že Turecko „zcela pozastavuje obchodní vazby, vojenské vazby a obrannou

spolupráci”. Kancelář předsedy vlády přitom později uvedla, že se Erdoğan odvolával pouze

na obchod se zbraněmi a vojenským materiálem, nikoliv na celkový obchod mezi Tureckem

a Izraelem (Sherwood, 2011). Turci nicméně zrušili dohodu o dodávkách vody do Izraele

stejně jako plán, podle kterého měl do Izraele přes turecké území podzemním potrubím

proudit plyn z Ruska (Miskin, 2010). Když se izraelská vláda odmítala za zásah proti turecké

flotile omluvit, rozhodla Ankara o odvolání svého velvyslance v Izraeli a suspendování

diplomatických vztahů s židovským státem na minimum (Laně, 2015).110 Premiér Erdoğan

navíc stále zostřoval svou protiizraelskou rétoriku – při sněmu AKP v roce 2014 označil

politiku Izraele vůči Palestincům za genocidu (Erdoğan, 2014).

Navzdory vážným diplomatickým sporům ale nadále pokračoval turecko-izraelský

obchod, který se od incidentu na lodi Mavi Marmara dokonce ještě zvyšoval. Mezi lety 2010

a 2015 vzrostl celkový objem obchodu mezi oběma zeměmi o 26 %, z 3,4 miliard

amerických dolarů na 4,4 miliardy (Türkiye İstatistik Kurumu, ©2017).

110 Izrael trval na tom, že jeho vojáci byli vyprovokováni skupinou ozbrojených džihádistů, kteří byli na lodi přítomni. V březnu roku 2013 se izraelská vláda za zásah nicméně omluvila (Sherwood, 2010; David, 2013).

7. Turecká politika na Blízkém východě po vypuknutí „arabského jara”

Povzbuzen hospodářským rozmachem Turecka v novém tisíciletí a odhodlán

po osmi letech u moci obhájit premiérský mandát, představil Recep Tayyip Erdoğan v roce

2010 v rámci kampaně před nadcházejícími parlamentními volbami ambiciózní soubor

strategických cílů, kterých by Turecko mělo dosáhnout do roku 2023, kdy budou Turci slavit

stoleté výročí založení republiky. Mezi plány nechyběla touha stát se důležitým členem

Evropské unie, být vlivnou zemí v mezinárodních organizacích, prohloubit integraci

a zmírnit konflikty v regionu a v neposlední řadě dostat Turecko do desítky největších

světových ekonomik (AK Parti, 2012, s. 52). Realizace těchto cílů by podle lídrů AKP měla

z jejich země učinit globální velmoc a přispět k posílení míru a k větší prosperitě nejen

v Turecku, ale i ve světě (Davutoğlu, ©2011).

Turecké ambice však vzaly za své, když na konci roku 2010 v Tunisku propukly

rozsáhlé protirežimní demonstrace, které se rychle rozšířily do dalších arabských zemí, kde

lidé požadovali změnu autoritativního způsobu vládnutí a zlepšení ekonomické situace.

Nečekané události tzv. arabského jara, jak byla vlna protestů označena, pomohla odhalit

limity a rozpory zahraniční politiky nastolené vládou AKP a vedla turecké představitele

k přehodnocení některých jejích principů. Kvůli dramatickým změnám regionálního

prostředí muselo Turecko zčásti upustit od vize Ahmeta Davutoğla a nekonfliktního přístupu

a vrátit se k přijímání ad hoc opatření i k výhružkám, kterými se vyznačovala turecká

zahraniční politika v devadesátých letech dvacátého století.

Ve snaze vyhnout se představě o Turecku jako o zemi obhajující diktárorské režimy

vyjádřil Recep Erdoğan nedlouho po vypuknutí arabských povstání protestujícím podporu

a přislíbil pomoc při zavádění politických a ekonomických reforem. Turecká vláda se tak

odklonila od politiky, která na první místo kladla stabilitu regionu (Güsten, 2011).

Lídři AKP sice dosud trvají na tom, že jejich politika „nulových problémů

se sousedy” stále platí, skutečnost tomu však neodpovídá. Od propuknutí arabského jara se

turecké vztahy velmi zhoršily s téměř všemi významnými státy Blízkého východu a Turci

v regionu postrádají spolehlivé spojence. Současná situace vypadá spíše jako by Turecko

nemělo „žádné sousedy bez problémů”, jak trefně poznamenal bývalý novinář dnes již

nexistujícícho tureckého deníku Today’s Zaman Joost Lagendijk (Lagendijk cit. dle Lecha,

2012, s. 6). 111

7.1. Vývoj bilaterálních vztahů Turecka se zeměmi regionu

Zásadním zvratem prošly vztahy Turecka s Egyptem. Erdoğan byl jedním z prvních

světových lídrů, neli prvním, který po násilném potlačení protivládních demonstrací

ze strany egyptského režimu volal po okamžité rezignaci prezidenta Husního Mubáráka,

s nímž do té doby vláda AKP udržovala navzdory některým sporným otázkám, jako byla

turecká podpora Hamásu, stabilní vztahy (Çağaptay, 2010).112 Pád dlouholetého egypského

lídra pro tureckou vládu představoval slibnou příležitost rozšířit v regionu svůj vliv. Turecko

záhy začalo vyvíjet úsilí s cílem navázat v Egyptě nové politické a obchodní kontakty.

V září 2011 dorazil Erdoğan v rámci cesty po zemích severní Afriky do Káhiry, doprovázen

stovkami tureckých podnikatelů doufajících ve výhodné ekonomické příležitosti.

Na káhirském letišti byl turecký premiér přivítán tisíci Egypťany, kteří mu projevovali svou

podporu (Tuğal, 2016; Rashwan, 2011).113 Politici AKP navíc kromě oficiálních kontaktů

v zákulisí učili egyptské islamisty, jak marginalizovat moc armády (Tuğal, 2016). Když pak

v lednu 2012 egyptské parlamentní volby vyhrálo islamistické hnutí Muslimské bratrstvo

a jejich lídr Muhammad Mursí se v létě téhož roku stal prvním domokraticky zvoleným

prezidentem Egypta, turecko-egyptské vztahy dosáhly svého vrcholu. Situace se ale

radikálně změnila poté, co byl Mursí v létě 2013 svržen armádním převratem, který Turecko

ostře odsoudilo. Generála Abdala Fattáha Sísího, jenž se poté v Egyptě ujal moci, Erdoğan

nazval tyranem a prohlásil, že za jediného legitimního egyptského vůdce považuje Mursího

(Middle East Monitor, 2014). Slovní útoky směřované Sísímu pak současný turecký

prezident zopakoval během následujících let ještě několikrát při různých příležitostech,

zatímco egyptský režim zuří kvůli turecké podpoře Muslimského bratrstva, kterou považuje

111 Today’s Zaman musel ukončit svou činnost na základě prezidentského dekretu vydaného po zmařeném pokusu o armádní převrat v červenci 2016. Deník byl nařčen z napojení na hnutí Fethullaha Gülena, vlivného klerika a někdejšího Erdoğanova spojence, který od roku 1999 žije v americkém exilu a kterého Ankara obviňuje ze zosnování pokusu o puč (Johnston, 2016). 112 Na začátku února 2011 vystoupil Erdoğan v turecké národní televizi NTV s projevem, ve kterém směrem k egyptskému prezidentovi prohlásil: „Musíte naslouchat – my musíme naslouchat – nevoli lidí a jejich požadavkům. Neváhejte a naplňte touhu lidu po změně. Vy musíte být první, kdo učiní krok směrem k míru, bezpečnosti a stabilitě v Egyptě“ (Keating, 2011). 113 Několik týdnů před návštěvou tureckého premiéra byla na Facebooku spuštěna kampaň, která Egypťany vyzvala, aby přišli Erdoğana přivítat na letiště. Organizátoři kampaně tak chtěli ukázat svoji podporu tureckému rozhodnutí o zmrazení diplomatických vazeb s Izraelem (Rashwan, 2011).

za teroristickou organizaci. Neutuchající podporu svrženému prezidentovi Mursímu

Erdoğan často veřejně prokazuje na veřejných mítincích, kde své příznivce zdraví čtyřmi

vztyčenými prsty, tedy symbolickým gestem odkazujíím na krvavý zásah egyptských

bezpečnostních složek proti Mursího stoupencům na káhirském náměstí Rábaa al-Adavíja

v sprnu 2013.114 V roce 2017 se toto populární gesto dokonce stalo součástí stranických

stanov AKP, přičemž bylo pozměněno tak, aby značilo nově přijaté principy strany „jedna

země, jeden stát, jedna vlajka, jeden národ” (BirGün, 2017). Prozatimní vývoj nenaznačuje,

že by se vztahy mezi Tureckem a Egyptem měly v dohledné době zlepšit, dokud jsou

Erdoğan a Sísí u moci.115

První vážné komplikace ve snaze Turecka vystupovat v souvislosti s „arabským

jarem” jako demokratická síla se vyskytly v případě Libye, kde se nepokoje proti režimu

plukovníka Muammara Kaddáfího přelily v občanskou válku. Ankara zpočátku tvrdě

oponovala myšlence vojenské intervence, kterou v reakci na násilné potlačení protestů

prosazovaly členské státy NATO v čele s Francií, Velkou Británií a Spojenými státy.

Erdoğan takový záměr nazval nesmyslem a varoval, že vojenský zásah by přinesl devastující

důsledky a mohl by z Libye učinit „druhý Irák” nebo „další Afghánistán”. Turecká vláda se

v této záležitosti veřejně střetla s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym, kterého

Erdoğan obvinil, že se snaží prosadit intervenci za účelem vlastního prospěchu.116 Turecký

premiér se nechal slyšet, že „pro Turecko nepřichází v úvahu, aby střílelo nebo házelo

bomby na libyjský lid“ (Milne, 2011). Ankara přitom udržovala kontakty jak s Kaddáfím,

tak s povstaleckou Národní přechodnou radou117 a nabídla se jako prostředník pro případná

mírová jednání.

Turecké obchodní zájmy v Libyi byly zřejmě nejdůležitějším faktorem, který určoval

negativní stanovisko Turecka k vojenské operaci. V zemi působilo kolem dvou stovek

114 Arabské slovo rábáa v názvu káhirského náměstí v češtině znamená čtvrtý, proto čtyři zdvižené prsty. 115 Opětovné navázání diplomatických vztahů podmiňuje Turecko mj. propuštěním Mursího a dalších vedoucích představitelů zakázaného Muslimského bratrstva z vězení stejně jako přehodnocením politického statusu hnutí ze strany egyptského režimu (Winter a Lindenstrauss, 2016). V rozhovoru odvysílaném televizí Al-Jazeera v červenci 2016, nedlouho po zmařeném pokusu o vojenský převrat v Turecku, přirovnal Erdoğan Sísího k tureckým pučistům a řekl, že Turecko nemůže respektovat někoho, kdo zabil tisíce vlastních lidí (Erdoğan, 2016). 116 Francie zahájila letecké údery proti iráckým vládním sílám ještě před zahájením vojenské operace NATO. Francie a některé další země přitom byly obviňovány, že libyjskou opozici vojensky podporovaly ve snaze získat lepší postavení pro své, zejména ropné, společnosti při obnově země po skončení konfliktu (Zlatohlávek, 2013). 117 Národní přechodná rada se zformovala jako vedoucí síla libyjského opozičního hnutí.

tureckých stavebních firem, které tam zaměstnávaly na třicet tisíc tureckých pracovníků.

Ohroženy byly investiční projekty v hodnotě více než 15 miliard amerických dolarů

(Reuters, 2011). V době, kdy se o intervenci jednalo, navíc zbývaly pouhé tři měsíce

do tureckých parlamentních voleb a svou roli proto mohly sehrát i obavy vládnoucí AKP,

jak by na podporu vojenského zásahu NATO reagovala její voličská základna (Yaeckley,

2011).

Postoj Turecka se však náhle změnil, když Rada bezpečnosti OSN 17. března 2011

přijala rezolucí 1973 zmocňující členské státy k použití „všech potřebných opatření

k ochraně civilistů” a ustavující nad Libyí bezletovou zónu. Důležitý byl přitom fakt, že

schválení rezoluce žádala Liga arabských států.118 Turecké námořní lodě a ponorky se tak

po boku aliančních a partnerských zemí zúčastnily operace s názvem Unified Protector

(Jednotný ochránce), která začala 23. března a skončila na konci října poté, co Národní

přechodná rada vyhlásila ve městě Benghází tři dny po zabití Muammara Kaddáfího

osvobození Libye (Head, 2011).

Ankara se poté zapojila i do mezinárodního úsilí o znovuvybudování libyjských

státních institucí, zejména v ekonomické a bezpečnostní oblasti. Prozatimní libyjská vláda

však nebyla schopná prosadit mimo území hlavního města Tripolisu svou moc a zemi čím

dál více sužovaly boje znesvářených milicí a klanů. Rekonstrukční programy proto byly

v roce 2014 kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci pozastaveny. Snahy o usmíření

bojujících stran, na kterých se turecká vláda podílí – Turecko na svém území hostilo několik

setkání zainteresovaných stran libyjského konfliktu – zatím vycházejí naprázdno a Libye se

stále ocitá v chaosu (Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs, ©2011f).

Snad nejvýstižnějším příkladem toho, jak dramaticky se může regionální politická

scéna v krátkém čase změnit, jsou turecko-syrské vztahy. Zatímco během první dekády

nového tisíciletí spolu Turecko a Sýrie po mnohaletém napětí začaly úzce spolupracovat

a snažily se o urovnání dřívějších sporů, události, ke kterým došlo v návaznosti na syrské

protivládní povstání, přivedly země opět do stavu otevřeného nepřátelství.

Recep Erdoğan nejprve syrského prezidenta Bašára Asada vyzval k dialogu s opozicí

a provedení reforem. Když ale syrská armáda na protesty zareagovala nepřiměřeně tvrdým

zásahem a v Sýrii propukl otevřený konflikt, odsoudil turecký premiér zákrok jako

118 Liga arabských států však později vojenský zásah kritizovala kvůli bombardování, které mělo za následek smrt libyjských civilistů (Al Jazeera, 2017).

„barbarství” a začal na Asada naléhat, aby „pro blaho své země i regionu odstoupil z křesla

dřív, než stihne prolít ještě více krve” (Arsu, 2011). Turecká vláda začala navazovat vztahy

s opozičními skupinami, původně sekulárními a později i islamistickými (Laně, 2015).

Bojovníkům Svobodné syrské armády (Free Syrian Army), zformované z důstojníků

a vojáků, kteří dezertovali z Asadových ozbrojených sil, poskytlo Turecko na svém území

útočiště, aby odtud mohli plánovat útoky proti syrským vládním silám (Ingber, 2011). Napětí

mezi oběma zeměmi zesílillo zejména poté, co byl v červnu 2012 Asadovou armádou

v mezinárodním vzdušném prostoru sestřelen turecký průzkumný letoun, který předtím

porušil syrský vzdušný prostor. Na podzim stejného roku pak střely vypálené ze Sýrie zabily

v tureckém městě Akçakale v blízkosti turecko-syrských hranic pět lidí, na což Ankara

rychle reagovala odstřelováním pohraničních stanovišť syrské armády. V návaznosti na tyto

incidenty Erdoğan Asada varoval, že „pokud bude Sýrie Turecko provokovat, nebudou Turci

váhat jít do otevřené války” (BBC, 2012). Syrská hrozba přitom tureckou vládu přiměla

obrátit se na své partnery v NATO s požadavkem na poskytnutí mobilního protiletadlového

raketového systému Patriot (Dempsey, 2012).

Napětí na turecko-syrských hranicích se později zvyšovalo i kvůli potyčkám

tureckých bezpečnostních sil s ozbrojenci tzv. Islámského státu (IS). V návaznosti na to se

v červenci 2015 turecká armáda v rámci mezinárodní koalice vedené Spojenými státy

zapojila do leteckých úderů proti pozicím radikálů z IS v Sýrii.119 Ankara navíc schválila

využívání vojenské základny v Incirliku pro starty amerických stíhaček, což do té doby

odmítala.

V létě 2016 pak Turecko zahájilo pozemní operaci Štít Eufratu (Fırat Kalkanı

Harekâtı), jejímž cílem bylo od turecké jižní hranice vytlačit nejen IS, ale také postupující

syrské kurdské milice YPG, které Ankara považuje za spojence PKK a tudíž teroristy.120

Ofenzivu, které se účastnili i bojovníci ze Syrské svobodné armády vycvičení na tureckém

území, odsoudila vláda Sýrie jako porušení svrchovanosti země. Z pohledu Turecka dopadla

vojenská akce úspěšně a nový turecký premiér Binali Yıldırım se po jejím ukončení v březnu

2017 nechal slyšet, že další podobné vojenské zásahy mohou následovat (Osborne, 2017).

119 Mezinárodní koalici utvořily v roce 2015 Spojené státy spolu s několika arabskými zeměmi. Později se do operace kromě Turecka připojily například Velká Británie, Francie nebo Kanada. 120 YPG (Yekîneyên Parastina Gel – Lidové obranné jednotky) jsou ozbrojenou složkou Strany demokratické unie (Partiya Yekîtiya Demokrat – PYD), tedy jedné z kurdských opozičních stran v Sýrii (People’s Defense Units, 2017). YPG a jejich spojenci dokázaly během syrské války získat kontrolu nad rozsáhlými oblastmi na severu země.

Na jeho slova došlo v lednu příštího roku, kdy Turecko zahájilo pozemní a vzdušnou

operaci nazvanou Olivová ratolest (Zeytin Dalı Harekâtı) namířenou v první řadě proti

jednotkám YPG ovládajícím oblast okolo města Afrín na severu Sýrie. Když o dva měsíce

později turecká armáda ohlásila dobytí města, prohlásil prezident Recep Erdoğan, že

„tureckou vojenskou sílu napře ještě dál (iRozhlas, 2018). Na mysli přitom měl nejen další

kurdské enklávy na syrském území, ale i v Iráku.

Kurdská otázka se stala zdrojem nového napětí mezi Tureckem a Spojenými státy,

respektive Západem obecně. Obě strany sice spatřují společného nepřítele v IS, Turci ale

jako stejně velkou hrozbu, možná i důležitější, vnímají YPG. Ty přitom Američané považují

za spojence v boji proti islamistickým radikálům a poskytují jim leteckou podporu i zbraně.

Americký prezident Donald Trump, který nastoupil do úřadu na začátku roku 2017, však

po naléhání turecké vlády a prezidenta Erdoğana slíbil dodávky zbraní pro YPG zastavit,

což by mělo napjaté vztahy mezi aliančními partnery zmírnit (Morello a Cunningham, 2017).

Turecká podpora sunnitským povstalcům v Sýrii negativně poznamenala vztahy

Turecka s iráckou vládou, která se postavila na stranu Bašára Asada zejména z obavy, že

jeho porážka by posílila sunnitské opoziční síly v Iráku. Bagdádu se navíc nelíbí intenzivní

energetická spolupráce mezi Tureckem a Kurdskou regionální vládou, zejména smlouva

z roku 2012 povolující tranzit ropy a zemního plynu z oblasti Kirkuku, kterou KRG spravuje,

do tureckého středomořského přístavu Iskenderun, odkud putuje dále na mezinárodní trh.

Vláda v Bagdádu označila tento export za nelegální, argumentujíc iráckými zákony, podle

kterých jsou suroviny vyrobené v zemi majetkem iráckého národa a pouze jedna část

obyvatel (Kurdové) nemá právo na příjmy plynoucí z jejich prodeje (Yakis, 2017). Význam

kurdské autonomní oblasti pro Turecko dokazuje i fakt, že až 70 % tureckého vývozu

do Iráku, který z pohledu Turecka v současné době představuje třetí největší exportní trh,

směřuje právě tam (Dombey, 2013; Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs,

©2011f).121 Na severu Iráku jsou aktivní stovky anatolských společností včetně

nejznámějších tureckých bank nebo hotelových řetězců s úzkými vazbami na vládnoucí

AKP (Çağaptay a Evans, 2012, s. 6–7).

Bagdád dokonce Turecko opakovaně obvinil z narušování irácké suverenity, mj.

když turecká armáda v roce 2015 jednostranným krokem vyslala na sever Iráku několik set

svých vojáků, kteří měli na jedné z místních vojenských základen údajně cvičit irácké

121 V roce 2012 turecký export do Iráku přesáhl hranici 10 miliard amerických dolarů (World Bank, ©2018).

ozbrojené síly pro boj proti Islámskému státu. Na výzvy bagdádské vlády, aby Turecko své

vojáky ihned stáhlo, Ankara nereagovala. Turecký parlament naproti tomu v září 2017

odhlasoval prodloužení vojenského nasazení, ačkoliv deklarovaného cíle, tj. vyhnat IS

z města Mosul, které je strategicky důležitým centrem severního Iráku, bylo dosaženo

(Ahval, 2018). Ke schválení prodloužení mandátu došlo pouhé dva dny před plánovaným

referendem o nezávislosti Kurdů v Iráku, proti kterému se postavila Ankara i Bagdád (a další

sousední země včetně Íránu). Erdoğan v návaznosti na referendum iráckým Kurdům

pohrozil vojenskou intervencí, zavřením hranic i přerušením vývozu ropy, důsledkem čehož

„budou Kurdové hladovět” (Bektas a Butler, 2017). Turecko zároveň pozastavilo výcvik

kurdských pešmergů122, které turečtí vojáci cvičili od roku 2014 v rámci mezinárodního boje

proti IS (Butler, 2017a).

Ke zhoršení vztahů mezi tureckou vládou a iráckými Kurdy došlo v návaznosti

na selhání mírového procesu s kurdskou populací v Turecku v létě 2015. PKK od té doby

uskutečnila v Turecku více než desítku útoků, při kterých bylo podle turecké vládní agentury

Anadolu Ajansı zabito téměř čtyři sta civilistů, zatímco Ankara na jihovýchodě země přijala

tvrdá opatření a obnovila boj proti kurdským separatistům nejen na svém území, ale i

v sousedním Iráku a v Sýrii (Okur, 2017). Turecko tak naproti tomu začalo více

spolupracovat s vládou v Bagdádu, se kterou Ankaru pojí zájem na zachování územní

celistvosti Iráku (Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs, ©2011d). Turecký

premiér Yıldırım přislíbil, že Turecko bude v otázce hraničních přechodů i obchodu

s ropou v kurdských provinciích Iráku považovat za jedinou právní autoritu bagdádskou

vládu a obě strany se poté dohodly i na posílení vojenské spolupráce (iRozhlas, 2017).

Ankara se vedle toho zavázala přispět k obnově iráckých oblastí osvobozených od IS a

k úsilí o národní usmíření v Iráku (Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs, ©2011d).

Podobně jako v případě Iráku, i turecké vztahy s Íránem prošly kvůli rozdílným

postojům k regionálním konfliktům výrazným ochlazením a od vypuknutí protestů

„arabského jara” je ještě více patrné turecko-íránské soupeření o vedoucí postavení

na Blízkém východě. Írán, který se snaží upevnit svůj vliv v oblasti Středomoří, ostře

kritizoval Erdoğanovu cestu do severoafrických zemí v roce 2011 a jeho prezentaci

tureckého sekulárního modelu, kterou označil za „neočekávanou a nepředstavitelnou”

122 Pešmergové (kurdsky pêşmerge – „ti, kteří čelí smrti”) jsou bojovníci složení z iráckých Kurdů. Po založení Kurdské regionální vlády v roce 1992 se pešmergové stali oficiálními ozbrojenými silami zodpovědnými za bezpečnost kurdské autonomní oblasti v severním Iráku (The Kurdish Project, ©2015b).

(Ya’ar, 2011). Rivalita mezi Tureckem a Íránem – vedle Ruska nejdůležitějším spojencem

syrského prezidenta Asada – se mimo Sýrii projevila i v rámci sektářského násilí v Iráku,

kde navíc obě země soupeří o obchodní příležitosti, nebo v jemenské občanské válce,

ve které Írán vyzbrojuje povstalce z šíitského kmene Hútí, zatímco Turecko stojí na straně

sunnitské vlády. Vztahy se ještě vyostřily, když Turecko na podzim 2011 odsouhlasilo, aby

byla na jeho území umístěna americká radarová základna jako součást obranného raketového

projetku NATO. Teherán dal jasně najevo, že zařízení považuje za součást americké obrany

Izraele proti Íránu a pohrozil Ankaře, že pakliže by byl Írán někdy napaden izraelskými nebo

americkými raketami, odpoví raketovým úderem na Turecko (Ya’ar, 2011).

Sdílené ekonomické zájmy a bezpečnostní hrozby však navzdory nesouhlasným

postojům na některé důležité regionální otázky přinutily tureckou a íránskou vládu opět

spolupracovat. Turecko i Írán na svých územích bojují proti kurdským separatistům a snaží

se zamezit vzniku nezávislého kurdského státu. V roce 2016 turečtí a íránští přestavitelé

dokonce poprvé projevili snahu jednat o řešení války v Sýrii, kde je jejich společným

zájmem zachování územní celistvosti země. Turecko již netrvá na Asadově odchodu z čela

země a místo toho se soustředí hlavně na boj proti kurdským ozbrojencům a ukončení syrské

krize. Sedm let trvající konflikt v Sýrii Turecku nepřinesl jen roztržku ve vztazích se státy

regionu i mimo něj, ale také ohromnou zátěž v podobě více než tří a půl milionů syrských

uprchlíků, kteří se uchýlili na jeho území (UNHCR, 2018). Turecká vláda je ochotná

v záležitosti Sýrie spolupracovat nejen s Íránem, ale i Ruskem, s nímž měla napjaté vztahy

od podzimu 2015, kdy turecké stíhačky nad turecko-syrskou hranicí sestřelily ruský

bombardér. Turecko, Írán a Rusko na konci roku 2016 vyjádřily snahu být garanty jednání

mezi Asadovým režimem a syrskou opozicí a vypracovat politickou dohodu, která by válku

ukončila (Hubbard a Sanger, 2016).

Turecké, íránské a ruské firmy se navíc v srpnu 2017 dohodly na společném

investičním projektu ve výši 7 miliard amerických dolarů na těžbu ropy a zemního plynu

v Íránu (Paraskova, 2017). Důvodem opětovného sbližování Turecka s Íránem a Ruskem

přitom kromě ekonomických úvah či bezpečnostních hrozeb byly i špatné vztahy Ankary se

Spojenými státy a s Evropskou unií, způsobené nejen protichůdným postojem ke kurdským

milicím YPG, ale i stále více autoritářským způsobem vlády prezidenta Recepa Erdoğana.

Turecko se v důsledku revolucí „arabského jara” rozhádalo také se státy Perského

zálivu, a to hlavně kvůli jejich neochotě postavit se za egyptského prezidenta Mursího, který

byl svržen armádním převratem v roce 2013. Výjimku představuje Katar, jehož vláda, stejně

jako ta turecká, s Muslimským bratstvem sympatizuje a poskytuje mu finační podporu

(Champion, 2017). Turecká a katarská vláda spolupracují v záležitosti Sýrie a kromě

politických vazeb posilují i hospodářské kontakty – Turecko se bude mj. podílet na výstavbě

pro světový fotbalový šampionát, který se uskuteční v Kataru v roce 2022. Země navíc

spojuje silné obranné spojenectví, které výrazně posílilo v roce 2014 díky dohodě, na jejímž

základě Turecko v Kataru zřídilo svou první vojenskou základu v arabském světě. Obě

armády se vedle toho domluvily na společných vojenských cvičeních a vzájemném

využívání armádních zařízení (Quamar, 2017). V roce 2017 pak turecká vláda podpořila

Katar během jeho sporu se čtveřicí arabských států, které Katar obviňují z podpory terorismu

a kritizují ho za spolupráci s Íránem. Erdoğan jasně odmítl požadavek Saúdské Arábie,

Spojených arabských emirátů, Bahrajnu a Egypta, aby Turecko a Katar ukončily vojenskou

spolupráci, která Turkům umožnila projektovat moc za hranice svých sousedů, a uzavřely

základnu (Butler, 2017b).

Početné turecké spory s arabskými státy, obnovení bojů s kurdskými radikály a

v neposlední řadě hrozba ze strany Islámského státu, který po zapojení turecké armády

v Sýrii uskutečnil v Turecku několik teroristických útoků, přivedly vládu AKP

k opětovnému sbližování s Izraelem coby ekonomicky a vojensky silným regionálním

hráčem. Na začátku roku 2016 se turecká a izraelská vláda dohodly na normalizování vztahů

a podepsaly rozsáhlou dohodu s cílem ještě více prohloubit hospodářské vazby. Země

projevují snahu podpořit spolupráci zejména v odvětví energetiky, cestovního ruchu,

stavebnictví a obchodu (Hürriyet Dailynews, 2016).123 Netrvalo však dlouho a turecká vláda

směrem k Izraeli opět přišla s tvrdou kritikou – v létě 2017 prezident Erdoğan Izraelce

obvinil, že zneužívají boj proti terorismu jako záminku pro to, aby mohli muslimům vzít

mešitu al-Aksá na Chrámové hoře v Jeruzalémě a později v souvislosti s rozhodnutím

amerického prezidenta Trumpa uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele vyhrožoval

opětovným přerušením diplomatických vztahů s židovským státem, který při té příležitosti

označil za teroristický stát (Beaumont, 2017; Harvey, 2017).

123 Izrael v současné době patří do desítky největších exportních trhů Turecka (Türkiye İstatistik Kurumu, ©2017).

8. „Turecký model”

V souvislosti se snahou Turguta Özala angažovat se po konci studené války v nově

nezávislých státech Střední Asie se začalo o Turecku hovořit jako o příkladové zemi vhodné

k následování. Turečtí a američtí124 politici označili Turecko jako model rozvinutého

sekulárního a demokratického státu pro většinově muslimské středoasijské republiky,

ochotné po sedmdesáti letech centrálně plánované ekonomiky přijmout kapitalismus

(Benhaim a Öktem, 2015, s. 8–9). V roce 1999 turecký premiér Bülent Ecevit prohlásil, že

Turecko je modelem pro islámské země, neboť „prokázalo, že islám může být slučitelný

s moderností a sekulárním demokratický systémem” (Ecevit, 1999). V té době však již bylo

jasné, že Turecku kvůli vlastní politické a ekonomické nestabilitě chybí schopnost

modelovou úlohu plnit. Turecká vláda navíc v regionu vystupovala spíše z pozice moci než

vůdce vhodného k následování, s čímž země s nově získanou nezávislotí nesouhlasily

(Ponížilová, 2016, s. 147).

O Turecku jako modelové zemi se znovu začalo více mluvit v novém tisíciletí

s nástupem Strany spravedlnosti a rozvoje, a to v souvislosti s arabskými státy Blízkého

východu. Paul Wolfowitz, mezi lety 2001 až 2005 náměstek amerického ministra obrany

ve vládě George Bushe ml. a od roku 2005 do 2007 prezident Světové banky, v roce 2002

prohlásil, že „Turecko je příkladem smíření náboženské víry s moderními světskými

a demokratickými institucemi a může tak být modelem pro obyvatele muslimského světa,

kteří si přejí demokratický pokrok a prosperitu” (Wolfowitz, 2002). Turecká vláda se snažila

zvyšovat prestiž země na Blízkém východě mj. pomocí četných studentských výměn

nebo třeba televizním vysílání v arabštině. Velmi populární jsou mezi Araby turecké seriály

– fenoménem se stala například telenovela Núr, jejíž závěrečnou epizodu sledovalo v roce

2010 téměř osmdesát milionů arabských diváků napříč regionem (Sobecki, 2010). I díky

těmto nástrojům měkké moci vzrostl počet turistů přijíždějících do Turecka

z blízkovýchodních států mezi lety 2002 a 2015 o o více než 570 % (Cagaptay a Aktas,

2017).

Diskuze o tureckém modelu dosáhly nové úrovně v roce 2011 po lidových

povstáních „arabského jara”. Hlavně na Západě a Blízkém východě se tehdy hojně

spekulovalo, zda může Turecko v čele s AKP reprezentovat model pro země procházející

124 Američany byl turecký model ve Střední Asii prosazován ve velké míře za účelem potlačování vlivu Íránu a izolování bývalých sovětských republik od Moskvy (Benhaim a Öktem, 2015, s. 9).

historickými politickými a ekonomickými změnami a jejich příslušné islamistické strany.

Význam Turecka pro region vyzdvihla například americká ministryně zahraničí Hillary

Clinton, která v červenci 2011 vyjádřila přání, aby se lidé na Blízkém východě poučili

z turecké zkušenosti s demokracií (Clinton, 2011). V rámci regionu projevily sympatie

směrem k tureckému vzoru například islamisté v Egyptě nebo v Tunisku. Podle průzkumu

veřejného mínění uskutečněného na konci roku 2010 Tureckou nadací pro studium

ekonomických a sociálních věd (Türkiye Ekonomik ve Sosyal Etüdler Vakfı – TESEV)

spatřovalo 66 % arabské veřejnosti v Turecku vhodný model pro své vlastní země (Akgün

et al, 2011, s. 12). V létě dalšího roku pak 78 % respondentů vyjádřilo vůči Turecku

sympatie, čímž se Turecko v očích Arabů stalo nejoblíbenější zemí na světě před Spojenými

arabskými emiráty (70 %), Palestinou (66 %) a Čínou (65 %). Turecko bylo zároveň podle

výsledků průzkumu považováno za stát, který nejvíce přispívá k míru v regionu, přičemž

více než 75 % dotazovaných vyslovilo přání, aby Turci zastávali úlohu zprostředkovatele

v izraelsko-palestinském konfliktu. Podobně jako v předchozích průzkumech se 70 % Arabů

shodlo na tom, že z Turecka se v průběhu posledních několika let stala vlivnější země

i na tom, že turecká ekonomika je v rámci regionu nejsilnější. Valná většina dotazovaných

současně vyslovila víru, že Turci mohou pozitivně přispět k transformaci arabského světa.

Podle provedené studie tvořila sílu tureckého modelu kromě ekonomického rozvoje hlavně

muslimská tradice a demokratická vláda (Akgün a Gündoğar, 2012, s. 6).

Mnozí odborníci však kvůli odlišné historické zkušenosti a politickému vývoji

varovali, že může trvat desetiletí, než bude některý arabský stát schopný politický

a hospodářský rozvoj Turecka skutečně napodobit (Taşpınar, 2012). Zejména je třeba říci,

že v porovnání s většinou blízkovýchodních států je islám v Turecku poměrně umírněný

a pluralistický (Rabasa a Larrabee, 2008, s. 96).

Problémy turecké zahraniční politiky a stále autoritativnější způsob vlády premiéra

a od roku 2014 prezidenta Erdoğana však způsobily, že se debata o tureckém modelu stala

z velké části neopodstatněnou a Turecko dnes bývá spíše obviňováno z rozdmíchávání napětí

v regionu. Tvrdé potlačení protestů v istanbulském parku Gezi na jaře 2013, mocenské

soupeření mezi AKP a hnutím duchovního Fethullaha Gülena, rozhodnutí ukončit mírový

proces s kurdskou menšinou v Turecku a v neposlední řadě tvrdá opatření přijatá v rámci

výjimečného stavu vyhlášeného po zmařeném armádním převratu v červenci 2016 vyvolaly

velké pochybnosti o Turecku coby demokratickém a právním státě a vedly i nejaktivnější

zastánce vládnoucí strany, aby se diskurzu o tureckém modelu vzdaly

Závěr

Od svého vzniku v roce 1923 se Turecká republika soustředila primárně na vnitřní

rozvoj a ochranu území, které Turkům zbylo po rozpadu Osmanské říše. Turecko se

považovalo za nedostatečně rozvinutý stát se špatně vybavenou armádou a snažilo se

vyhnout zahraničnímu napětí, které by jej mohlo dále oslabit. Navzdory společné historii

a geografické blízkosti, které byly dobrým předpokladem pro úzkou obchodní

a diplomatickou spolupráci s nástupnickými státy bývalé říše, projevovaly turecké vlády

po desítky let o země Blízkého východu jen malý zájem a neměly ambice rozšiřovat zde svůj

vliv. Turecko se ani nepovažovalo za součást blízkovýchodního regionu a s výjimkou účasti

na neúspěšném Bagdádském paktu v padesátých letech byl turecký přístup vůči

regionálnímu dění spíše pasivní. Ankara vyvíjela diplomatické úsilí směrem k Západu,

zatímco na arabský svět pohlížela jako na zpátečnickou a problematickou oblast, do jejíchž

záležitostí je lepší nezasahovat.

Teprve během osmdesátých let začalo Turecko navazovat silnější obchodní vztahy

se státy Blízkého východu v rámci liberalizace obchodu a proexportní politiky prosazované

premiérem a později prezidentem Turgutem Özalem. Spolupráce však nepřesahovala

ekonomickou rovinu, mj. proto, že mezi Turky a Araby dosud panovala nedůvěra pramenící

zejména z turecké imperiální minulosti i z faktu, že Turecko bylo stále spjato s kemalistickou

ideologií založenou na nacionalismu a laicismu.

Dramatické změny mezinárodního prostředí po skončení studené války zásadně

ovlivnily zahraniční politiku Turecka a jeho geopolitickou úlohu. Přestože po rozpadu SSSR

a konci bipolární konfrontace mnozí očekávali úpadek strategického významu Turecka,

vznik multipolárního světa ve skutečnosti uvolnil omezení tureckého zahraniční politiky

a zmírnil dosavadní striktně prozápadní orientaci země. Turecko se začalo angažovat v nově

nezávislých státech na Balkáně, Kavkaze, ve Střední Asii a zejména na Blízkém východě,

kde aktivní přístup tureckých politiků etabloval zemi jako důležitého regionálního hráče.

Turci se již neomezovali pouze na ekonomickou spolupráci, ale zapojovali se i

do bezpečnostních otázek v regionu. Turecko se připojilo k mezinárodní koalici proti režimu

Saddáma Husajna v Iráku, zejména s cílem zvýšit svůj vliv na Blízkém východě a zlepšit

postavení země v očích Spojených států a Evropy. Po válce v Zálivu Turci stále více

využívali svých rostoucích vojenských kapacit k úderům proti kurdským radikálům

operujícím na severu Iráku, kteří odtud podnikali ozbrojené útoky na turecké území. V roce

1996 Ankara kvůli hrozbě ze strany separatistické PKK, podporované syrským režimem,

navázalo rozsáhlou spolupráci s Izraelem, ze které profitovala nejen ekonomicky, ale hlavně

vojensky. Úzké vazby na židovský stát ovšem posílily podezíravost arabských zemí, jež se

obávaly opětovné turecké nadvlády v regionu. Se Sýrií mělo Turecko dlouhodobě napjaté

vztahy kvůli vícero nedořešeným sporům, které ke konci devadesátých let přivedly obě země

na pokraj války. Syrské vedení si však uvědomovalo převahu turecké armády a nakonec

ustoupilo nátlaku Ankary a vyhovělo jejím požadavkům. Turecko se postupně stávalo

asertivnějším státem se značnou vojenskou silou a vzrůstajícím zahraničně-politickým

vlivem.

Po napětí mezi Tureckem a většinou blízkovýchodních států, které charakterizovalo

vzájemné vztahy v devadesátých letech, se turecký postoj vůči regionu s nástupem nového

tisíciletí razantně změnil. Od roku 2002 vládne v Turecku Strana spravedlnosti a rozvoje

(AKP), jejíž ideologie spojuje principy islámu s politickou participací a tržní ekonomikou.

Podle vize prosazované představiteli strany se z Turecka měla stát transregionální mocnost,

která znovu sjednotí a povede muslimský svět. Tato představa vycházela z unikátní

geografické polohy země na pomezí Evropy a Asie, její velikosti a velkolepé historii.

Mimořádná pozornost nové turecké vlády směřovala k Blízkému východu, kde

Turecko vyplňovalo mocenské vakuum vzniklé po tom, co v minulosti vedoucí arabské

státy, zejména Irák a Egypt, ztratily svůj dřívější vliv a Spojené státy přišly o důvěru

v regionu po invazi do Iráku v roce 2003. Jakožto sekulární sunnitská společnost Turci

zároveň vyvažovali šíitský Írán a jeho revizionistické ambice. Turecko se snažilo vystupovat

z pozice přirozeného vůdce, kterého budou ostatní země v regionu ochotně následovat,

nikoliv z pozice síly jako po většinu devadesátých let. Rozvíjení hospodářské spolupráce

a konstruktivního dialogu na dvoustranných i multilaterálních platformách, úsilí o regionální

integraci nebo zprostředkování mírových jednání ve zdlouhavých konfliktech sužujících

Blízký východ signalizovaly nový přístup turecké politiky. Otevírání se Turecka svému

okolí se setkalo s pozitvním ohlasem jak na domácí, tak na mezinárodní scéně.

Snaha o vytvoření mírového a stabilního prostředí byla do velké míry motivována

tureckými obchodními zájmy. V souladu s tzv. politikou nulových problémů, která tvořila

páteř zahraniční politiky AKP, Turecko v první dekádě nového tisíciletí výrazně zlepšilo

vztahy snad se všemi arabskými státy. K nejvýraznějšímu oteplení vztahů došlo v případě

Sýrie, kterou turecké vedení přimělo k úzké bezpečnostní spolupráci v otázce kurdských

separatistů. Zájem zabránit vzniku nezávislého kurdského státu spojoval Turecko také

s Íránem, se kterým Ankara navíc rozvíjela energetickou spolupráci. Turci profitovali

z obchodních vazeb s Kurdskou regionální vládou spravující kurdské provincie na severu

Iráku i z obchodu s ropnými monarchiemi Perského zálivu. AKP současně podporovala

regionální integraci skrze řady dohod o volném obchodu a uvolnění vízového režimu. Díky

iniciativám turecké vlády se obchod mezi Tureckem a zbytkem regionu znatelně zvýšil, což

mělo pozitivní dopad na výkon turecké ekonomiky. Ta v novém tisíciletí zaznamenala

mimořádný růst, který si získal obdiv v blízkovýchodních zemích i uznání nejvýznamnějších

mezinárodních hospodářských organizací. V roce 2007 vládnoucí AKP obhájila mandát,

když v parlamentních volbách obdržela téměř 47 % hlasů, a sebedůvěra jejích představitelů

rostla. Konsolidace politické moci a hospodářský rozmach vedly k rostoucím mezinárodním

ambicím Ankary a usnadňovaly jí hrát vytouženou úlohu zajišťovatele regionálního

pořádku. Turecko se angažovalo například v řešení izraelsko-arabského konfliktu, hostilo

tajné rozhovory mezi Izraelem a Sýrií a bylo aktivní i v otázce íránského jaderného

programu.

Okolní země již pro Turecko nepředstavovaly hrozbu, ale příležitost k rozvíjení

politických a ekonomických kontaktů, a tím i ke zvyšování tureckého postavení a vlivu

ve světě. AKP vyzdvihovala společné náboženské, kulturní a historické vazby a získala si

důvěru arabských lídrů i společností. Turecká vláda nabídla vzor těm, kteří hledali

alternativu k vlastním zkostnatělým autoritářským režimům a arabští liberálové obdivovali

politické a institucionální reformy iniciované ve snaze Turecka stát se členem Evropské

unie. Popularitu tureckých vůdců v muslimském světě zvyšovala také ostrá kritika Izraele,

která se stupňovala ke konci první dekády jednadvacátého století kvůli izraelskému přístupu

k Palestincům.

Díky rozsáhlým politickým, ekonomickým i sociálním reformám a proaktivní

diplomacii se Turecko v novém tisíciletí stalo demokratičtějším, hospodářsky vyspělejším

a také vlivnějším státem než kdykoliv od vzniku republiky. AKP, která po řadě slabých

koaličních vlád v devadesátých letech přinesla zemi stabilitu a hlavně díky ekonomické

prosperitě i ztracenou sebedůvěru, se těšila široké podpoře doma i v regionu, a nasměrovala

Turecko k vedoucí úloze na Blízkém východě.

Vypuknutí tzv. arabského jara však turecké představitele postavilo před novou

výzvu, a to jak se vypořádat s protivládními vzpourami v jejich sousedství a současně

si udržet nově nabyté mocenské postavení. I vzhledem k tomu, že politický úspěch Recepa

Erdoğana stojí částečně na jeho populistické rétorice, rozhodl se tehdejší turecký premiér

učinit populární krok a protesty v arabském světě podpořit. Zpočátku se zdálo, že jeho

strategie se vyplácí – Erdoğan se stal hrdinou egyptských demonstrantů, když jako jeden

z prvních světových lídrů vyzval prezidenta Husního Mubáráka, aby odstoupil. Politický

úspěch turecké vlády v souvislosti s Egyptem ještě vzrostl s vítězstvím tamních islamistů

v prvních porevolučních volbách v roce 2012. Turecko v čele s AKP bylo v souvislosti

se změnami arabských režimů mnohými v regionu i mimo něj prezentováno jako modelová

země kombinující islám s demokracií a hospodářským rozvojem. První komplikace se

objevily v Libyi a Sýrii, kde lidová povstání eskalovala do občanských válek. Turecká vláda

se nejprve postavila proti možnosti intervence NATO v Libyi ze strachu ze ztráty rozsáhlých

ekonomických investic, později ale svůj postoj přehodnotila, přidala se k mezinárodní

koalici proti Muammaru Kaddáfímu a skončila tak na „vítězné straně” libyjských povstalců.

V případě Sýrie byla situace obtížnější. Vzhledem k rostoucím protestům očekávala Ankara

rychlý pád prezidenta Bašára Asada, jenž se ovšem za pomoci Ruska a Íránu doposud drží

u moci. Od začátku syrského konfliktu se vztahy mezi Tureckem a Sýrií dramaticky zhoršily

a země se opět ocitly ve stavu otevřeného nepřátelství. V důsledku protiasadovského postoje

se vážně zkomplikovaly i turecké vztahy s Íránem a Irákem, přičemž došlo ke znovuotevření

kurdské otázky. Armádní převrat v Egyptě v roce 2013, při kterém byl svržen islamistický

prezident Mursí, znamenal ránu pro turecké politické a obchodní zájmy v Egyptě, potažmo

v bohatých státech Perského zálivu, s nimiž se Turecko dostalo do sporu kvůli rozdílným

postojům v otázce podpory Muslimského bratrstva. Výjimkou je Katar, se kterým turecká

vláda navázala úzkou vojenskou a ekonomickou spolupráci. Turecko navíc v důsledku

chaotické války v Sýrii čelí další bezpečnostní hrozbě ztělesněné radikálními islamisty

a musí se vypořádat s více než třemi miliony syrských uprchlíků.

Prohloubení vnitroregionálních rozdílů po „arabském jaru” a opětovné zapojení

Turecka do sporů mezi místními aktéry přimělo tureckou vládu vzdát se naděje hrát

na Blízkém východě stabilizující roli i ustoupit z ambiciózního cíle učinit z Turecka

v dohledné době světovou mocnost. S cílem předejít další izolaci začala Ankara

normalizovat vztahy s Izraelem, zmírnila protiasadovskou rétoriku a projevila ochotu

spolupracovat v záležitosti syrské krize s Íránem, se kterým obnovila i hospodářskou

spolupráci. Turecko tak vyměnilo politiku tzv. nulových problémů za spíše neplánovaná

a účelová řešení zahraničně-politických záležitostí ve snaze ochránit své životně důležité

zájmy. Turečtí představitelé již nekladou takový důraz na nástroje měkké moci, ale vrací se

k nátlaku i výhrůžkám a snaží se demonstrovat vojenskou sílu své země. Tu projevili během

několika vojenských operací, které Turecko uskutečnilo v posledních třech letech v Iráku

a v Sýrii, kde se turecké armádě podařilo potlačit teroristy z IS a navzdory nevoli Spojených

států a evropských zemí i kurdské milice. Mezi západními spojenci Turecka v současné době

panují vážné obavy i kvůli autoritářskému způsobu vlády Recepa Tayyipa Erdoğana.

Zejména po nezdařeném pokusu o armádní převrat z léta 2016 dochází v Turecku k politizaci

policie a soudnictví a stále více je omezována svoboda projevu. Popularita tureckého

prezidenta, jenž je v regionu vnímán jako silný vůdce schopný postavit se Západu, přesto

doma ani v arabském světě výrazně neutrpěla. Erdoğan si ostatně dokázal hlavně díky

obratné propagandě v médiích získat větsinu turecké společnosti na svou stranu a využil

neúspěšného puče k upevnění své vlády. Na jaře 2017 byly tureckými občany v referendu

odsouhlaseny ústavní změny, které výrazně posílily prezidentské pravomoci a které

Erdoğanovi umožňují zůstat hlavou státu až do rok 2029 – v takovém případě by Erdoğan

Turecku vládl jako prezident déle než zakladatel republiky Mustafa Kemal Atatürk.

Na základě získaných poznatků lze konstatovat, že Turecko v průběhu devadesátých

let splnilo v úvodu diplomové práce definovaná kritéria pro to, abychom ho mohli považovat

za regionální mocnost. Jedinečná geografická poloha i vysoký počet obyvatel Turecko vždy

předurčovaly k důležitému regionálnímu postavení a jako strategicky významný člen NATO

hrála země z pohledu Západu v oblasti Blízkého východu klíčovou roli již od poloviny

minulého století. Teprve změna systému mezinárodních vztahů po konci studené války však

Turecku umožnila stát se regionální mocností schopnou samostatného jednání. Ačkoliv

Turecko stále spoléhá na strategickou podporu Spojených států a dalších spojenců,

ekonomická diverzifikace a vojenská soběstačnost zemi umožnily vyvíjet mnohem větší

vliv. Turci se sice v devadesátých letech potýkali s politickou nestabilitou i ekonomickými

problémy, disponovali však v rámci Blízkého východu relativně velkými materiálními

kapacitami, které byli schopní využít k prosazení svých zájmů. Z úspěšného uplatnění

tureckého vlivu, například během krize se Sýrií v roce 1998, můžeme vyvodit i uznání

mocenské pozice Turecka ze strany ostatních států v regionu. Z výroků i aktivit tehdejších

tureckých politiků je patrné, že Turecko se na rozdíl od předchozích desetiletí považovalo

za integrální součást Blízkého východu a mělo ambice stát se jeho vůdčím představitelem.

Značné diplomatické úsilí, prohlubování hospodářské spolupráce a rozmach turecké

ekonomiky, zdůrazňování společných náboženských, historických nebo kulturních vazeb

a posilování měkké síly po nástupu AKP v roce 2002 postavení Turecka v regionu ještě

zvýšily. Turci však nejsou jediní významní regionální hráči. Zejména Saúdská Arábie a Írán

aspirují vedle Turecka na pozici lídra Blízkého východu, kterou se ani jedné z těchto zemí

zatím nepodařilo získat. Mezi největší výzvy pro tureckou vládu v současné době patří

obnovení rovnováhy ve vztazích se svými sousedy, zabránění dalšímu přelévání syrského

a iráckého konfliktu na turecké území a zároveň nalezení způsobu, jak řešit domácí

problémy. Od toho se bude odvíjet budoucí postavení Turecka nejen na Blízkém východě,

ale i ve světě. Můžeme předpokládat, že Turecko bude v příštích letech pokračovat

v prosazování vlastních zájmů, přičemž zůstane důležitou regionální mocností. Pozornost

vlády bude nicméně směřovat v první řadě na vnitřní pořádek a Turci již nebudou hrát tak

aktivní úlohu při řešení regionálních záležitostí, případně tak učiní pouze pokud si to vyžádá

naléhavost situace či pokud z toho pro Turecko vyplynou určité výhody.

Summary

Since the establishment of the republic in 1923, Turkey has concentrated primarily

on its internal development while protecting its own security. The country was considered

underdeveloped and the Turkish military forces were not equipped for dealing with external

threats. That’s why Turkey was trying to avoid foreign tensions and shown only little interest

in the Middle East despite their geographic proximity and shared historical and cultural ties.

Ankara was fully engaged in diplomatic efforts towards the West while the Arab world was

seen as a backward and problematic area.

Yet in the 1980s Turkey began to build stronger trade relations with the Middle

Eastern countries as a result of trade liberalization efforts and pro-export policies promoted

by the Turkish Prime Minister and later President Turgut Özal. However, the cooperation

did not go beyond the economic level as Turks and Arabs still distrusted one another,

especially because of the Turkish imperial past as well as kemalism, based on strong

nationalism and secularism, which still constituted Turkey‘s official ideology.

The dramatic changes in the international environment after the end of the Cold War

have fundamentally influenced Turkey's geopolitical role and foreign policy. Although many

expected a decline in its strategic importance, the emergence of the multipolar world actually

eased constraints that had been previously set on the conduct of Turkish foreign policy.

Turkey began to get more involved in the newly independent states in the Balkans,

the Caucasus, Central Asia, and especially the Middle East where Turkey has established

itself as an important regional player. The Turkish leaders pursued an active foreign policy

which was no longer restricted to the strengthening of economic cooperation, but also

involved regional security issues. With the aim of increasing its influence in the Middle East

and improving the country's position in the eyes of the West, Turkey joined the international

coalition against Saddam Hussein's regime in Iraq in 1991. In the mid-1990s, the Turkish

leadership developed an extensive strategic and mutually beneficial co-operation with Israel.

Turkey was developing its military capabilities while becoming more confident

and assertive. In 1998, the Turkish army threatened Syria with total war in order to prompt

the Syrian government to stop its support to Kurdistan Workers Party (PKK) which has been

leading an armed insurgency against the Turkish government since 1984. Eventually,

the threats have worked out as Syria brought to an end the sanctuary it had provided for

the Kurdish separatists. Although Turkey was facing serious domestic problems during

the 1990s, it has developed substantial capacities to assert its influence in the Middle East.

Turkish attitude towards the region changed dramatically in the new millennium

with the Justice and Development Party (AKP) coming to power in 2002. AKP, whose

ideology combines principles of Islam with political participation and market economy,

introduced a policy of „zero problems with neighboring countries“ aimed at improving

relations with Turkey’s surrounding countries. Turkey tried to fill the power vacuum that

arose in the Middle East after Iraq and Egypt had lost their former influence. While

emphasizing shared religious, historical and cultural ties, Turkey tried to act as a natural

leader of the Muslim world and developed peaceful soft power policy instead of the security-

oriented coercive policies that characterized Turkish foreing policy in the 1990s. Regional

integration efforts, peace initiatives, bilateral as well as multilateral dialogues and summits

reflected the new approach. Turkey was evolving more and more into a regional power with

global ambitions.

AKP supported regional integration through free trade agreements and visa

liberalization with the aim to create a peaceful and stable environment conducive to Turkish

bussiness interests. Middle Eastern countries were no longer seen as a threat, but rather

as an opportunity to develop stronger political and economic contacts and thereby increase

Turkish influence in the world. In line with the so-called zero problems policy, AKP

significantly improved its relations with perhaps every Arab country during the first decade

of the new millennium. Strong interest in preventing an independent Kurdish state as well

as energy needs have also prompted Turkey to co-operate with Iran..

Thanks to AKP‘s initiatives, trade between Turkey and the rest of the region has

grown massively, having a positive impact on Turkish economy. In the first decade of the

new millennium, Turkey experienced an extraordinary GDP growth. In 2007, the ruling

AKP won parliamentary elections with nearly 47 % of the vote and the consolidation

of political power together with the economic boom led to Ankara‘s further confidence and

ambitions. Turkey engaged in efforts to resolve the Israeli-Arab conflict, hosted secret talks

between Israel and Syria, and was actively involved in the process of finding solution to the

Iranian nuclear program.

Turkey has become more democratic, more affluent and more influential than ever

before in its modern history. AKP, which enjoys broad support throughout the Muslim

world, brought the country stability and made Turkey a key player in the region.

However, the outbreak of the Arab Spring brought many new challenges for

the country and prompted the Turkish officials to refornulate its foreign policy. At first,

Turkey was presented as a model country combining Islam with democracy and economic

growth. But with the outbreak of the civil war in Syria and the military coup in Egypt

in 2013 which overthrew the Islamist President Mohamed Morsi, Turkey’s relations have

worsened considerably with most of the Middle Eastern countries due to opposing stances.

Furthermore, Turkey is now facing a terrorist threat not only from the Kurdish radicals, but

also from the so-called Islamic State. Deepening of intraregional differences after the Arab

Spring has prompted the Turkish government to give up hope of playing the stabilizing role

in the Middle East as well as to give up on its ambitious goal to make Turkey a global power

by 2023 (the centennial of the Turkish Republic).

In order to prevent further isolation, Ankara began to normalize its relations

with Israel, de-escalated anti-Assad rhetoric and showed willingness to co-operate with Iran

to resolve the Syrian crisis. Turkey has thus exchanged its zero-problem policy for rather ad

hoc solutions in an effort to protect its vital interests. Turkish officials no longer put strong

emphasis on soft power as a foreign policy as they use pressure and even threats again. The

turn has been manifested in several military operations that Turkey carried out over the last

three years in Iraq and Syria.

There are serious concerns about increasingly authoritarian government of Recep

Tayyip Erdoğan, especially after the failed coup attempt in July 2016. Yet, the popularity

of the Turkish president, who is perceived as a strong leader in Muslim countries able to take

a stand against the West, has not suffered substantially in Turkey or in the Arab world.

We can assume that Turkey will continue to pursue its own interests in the coming

years while remaining an important regional power given its large material resources, unique

geographical location as well as President Erdoğan’s lasting popularity across the Middle

East. However, Turks are not the only major regional players. Saudi Arabia and Iran are

aspiring to become regional leaders as well. Restoring balance in Turkey’s relations with its

neighbors, preventing terroris attacks, and finding ways to tackle domestic problems will

continue to be major challenges for Turkey.

Použité prameny a literatura ABADAN-UNAT, Nermin, 2011. Turks in Europe: From Guest Worker to Transnational Citizen. New York: Berghahn Books, s. 318. ISBN 978-1-84545-425-8. ABASS, Ademola, 2004. Regional Organisations and the Development of Collective Security: Beyond Chapter VIII of the UN Charter. Portland: Hart Publishing, 270 s., ISBN 1-84113-480-5. ADIB-MOGHADDAM, Arshin, 2013. Turkey & Iran: Islamic Brotherhood or Regional Rivalry? In: Al jazeera [online]. 4. 6. 2013 [cit. 2018-04-07]. Dostupné z: http://studies.aljazeera.net/en/reports/2013/05/20135139554264452.html#e2. AHVAL, 2018. Turkish forces in Iraq “invaders” – Iraqi envoy. In. Ahval [online]. 20. 2. 2018 [cit. 2018-04-22]. Dostupné z: https://ahvalnews.com/iraq-turkey/turkish-forces-iraq-invaders-iraqi-envoy. AKGÜN et al., 2011. The Perception of Turkey in the Middle East 2010. In: TESEV [online]. Istanbul: Türkiye Ekonomik ve Sosyal Etüdler Vakfi [cit. 2018-05-01]. Dostupné z: http://aciktoplumvakfi.org.tr/pdf/tesev_middle_east_survey_2010.pdf. AKGÜN, Mensur a GÜNDOĞAR, Sabiha S., 2012. The Perception of Turkey in the Middle East 2011. In: TESEV [online]. Istanbul: Türkiye Ekonomik ve Sosyal Etüdler Vakfi [cit. 2018-05-01]. Dostupné z: http://tesev.org.tr/wp-content/uploads/2015/11/The_Perception_Of_Turkey_In_The_Middle_East_2011.pdf. AK PARTI, 2002. Political Vision of AK Parti – 2023. In: AK Parti [online]. Ankara: Justice And Development Party. 30. 9. 2002 [cit. 2018-03-26]. Dostupné z: https://www.akparti.org.tr/english/akparti/2023-political-vision. AKSU, Kenan, 2012. Turkey–EU Relations: Power, Politics and the Future. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars, 140 s., ISBN 1-443-84155-2. ALBRIGHT, Madeleine K., HADLEY, Stephen J. a COOK, Steven A., 2002. U.S.-Turkey Relations A New Partnership: Independent Task Force Report No. 69. New York: Council on Foreign Relations, 112 s., ISBN 978-0876095256. AL JAZEERA, 2017. 'Dangerous and unacceptable': Arab League condemns US move. In: YoutTube [online]. 9. 12. 2017 [cit. 2018-04-04]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=7ttfXd01PPw. ALTUNISIK, Meliha, 2000. The Turkish-Israeli Rapprochement in the Post-Cold War Era. Middle Eastern Studies, Vol. 36, No. 2, s. 172-191. ISSN 0026-3206.

ARAS, Bulent a POLAT, Rabia K., 2007. Turkey and the Middle East: frontiers of the new geographic imagination. Australian Journal of International Affairs, Vol. 61, No. 4, s. 471–488. ARMSTRONG, William, 2015. The economic transformation of Turkey since 1980. In: Hürriyet Daily News, 10. 12. 2015 [cit. 2018-02-06]. ARSU, Sebnem, 2011. Turkish Premier Urges Assad to Quit in Syria. In: The New York Times [online]. 22. 11. 2011 [cit. 2018-04-16]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2011/11/23/world/middleeast/turkish-leader-says-syrian-president-should-quit.html. ATATÜRK, Mustafa K., 2005. The Great Speech. Ankara: Atatürk Arastirma Merkezi, 724 s. ISBN 9751616778. ATEŞ, Atilla, 1998. In: Youtube [online]. Atilla Ateş ayar veriyor. 29. 8. 2016 [cit. 2018-03-02]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=sNIIGqPPC8w. AVINERI, Shlomo, 2010. Turkey’s Frontline Foreign Policy. In: Project Syndicate [online]. 5. 7. 2010 [cit. 2018-04-03]. Dostupné z: https://www.project-syndicate.org/commentary/turkey-s-frontline-foreign-policy?barrier=accessreg. AYKAN, Mahmut B., 1999. The Turkish-Syrian Crisis of October 1998: A Turkish View. Middle East Policy, Vol. 6., No. 4, s. 174–191. BAHRAIN NEWS AGENCY, 2004. Turkish Foreign Minister to visit Beirut. In: Bahrain News Agency [online]. 3.7. 2004 [cit. 2018-03-27]. Dostupné z: http://www.bna.bh/portal/en/news/372838?date=2011-05-12 BAL, Idris, 2004. Turkish Foreign Policy in Post Cold War Era. Boca Raton: Brown Walker Press, s. 476. ISBN 1581124236. BANK, André a KARADAG, Roy, 2013. The ‘Ankara Moment’: The Politics of Turkey’s Regional Power in the Middle East, 2007–11. Third World Quarterly, Vol. 34, No. 2, s. 287–304. ISSN 0143-6597. BBC, 2003. Arab states line up behind Iraq. In: BBC [online]. 25. 3. 2003 [cit. 2018-03-19]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2882851.stm BBC, 2009. Turkey-Israel in air exercise row. In: BBC [online]. 11. 10. 2009 [cit. 2018-04-98]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/8301321.stm. BBC, 2011. Timeline: Cyprus. In: BBC. 13. 12. 2011 [cit. 2018-02-13].

Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/country_profiles/1021835.stm. BBC, 2012. Turkey PM Erdogan issues Syria border warning. In: BBC. 26. 6. 2012 [cit. 2018-04-20]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-middle-east-18584872. BEAUMONT, Peter, 2017. In: The Guardian [online]. Erdoğan: Israel is harming Jerusalem’s Islamic character. 26. 7. 2017 [cit. 2018-04-30]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2017/jul/26/jewish-settlers-occupy-house-hebron-benjamin-netanyahu-israeli. BECHEV, Dimitar a HILTERMANN, Joost, 2017. Turkey's Forays into the Middle East. Turkish Policy Quarterly [online], Vol. 16, No. 3, s. 49–59 [cit. 2018-01-12]. ISSN 1303-5754. Dostupné z: http://turkishpolicy.com/article/879/turkeys-forays-into-the-middle-east. BEKTAS, Umit a BUTLER, Daren, 2018. Erdogan tells Iraqi Kurds they will go hungry if Turkey imposes sanctions. In: Reuters [online]. 26. 9. 2018 [cit. 2018-04-22]. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-mideast-crisis-kurds-referendum-turke/erdogan-tells-iraqi-kurds-they-will-go-hungry-if-turkey-imposes-sanctions-idUSKCN1C1135. BENHAIM, Yohanan a ÖKTEM, Kerem, 2015. The rise and fall of Turkey’s soft power discourse Discourse in foreign policy under Davutoğlu and Erdoğan. European Journal of Turkish Studies [online], Vol. 21 [cit. 2018-05-01]. ISSN 1773-0546. Dostupné z: http://ejts.revues.org/5275. BENDIX, Reinhard, 1998. Max Weber: An Intellectual Portrait (Volume II). 2nd ed. London: Routledge, 480 s., ISBN 0-415-17451-1. BENEŠ, Vít, 2009. Realismus. In: BARŠA, Pavel a kolektiv. Dialog teorií: filozofická dilemata výzkumu mezinárodních vztahů. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), s. 30–59. ISBN 978-80-7419-011-7. BERMAN, Ilan, 2002. Water and Turkish Security. Turkish Policy Quarterly, Vol. 1, No. 4, s. 43–49. Dostupné také z: http://turkishpolicy.com/pdf/vol_1-no_4-berman.pdf. BIRGÜN, 2017. Turkey’s AKP adopts Muslim Brotherhood’s Rabia sign in its bylaws. In: BirGün [online]. 20. 5. 2017 [cit. 2018-04-17]. Dostupné z: https://www.birgun.net/haber-detay/turkey-s-akp-adopts-muslim-brotherhood-s-rabia-sign-in-its-bylaws-160493.html. BLSHKU, Michael B., 2006. How Has Turkey Viewed Israel? Israel Affairs [online], Vol. 12, No. 1, s. 177–194 [cit. 2018-02-17]. ISSN 1353-7121. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/13537120500382099?journalCode=fisa20. BÖLME, 2009. Charting Turkish Diplomacy in the Gaza Conflict. Insight Turkey, Vol. 11, No. 1, s. 23–31.

BOOTH, Ken. a SMITH, Steve (eds.), 2001. Současné teorie mezinárodních vztahů. Brno: Barrister & Principal, 209 s., ISBN 80-85947-69-2. BOWLUS, John B., 2017. A crude marriage: Iraq, Turkey, and the Kirkuk–Ceyhan oil pipeline. Middle Eastern Studies. Volume 53, No. 5, s. 724–746. ISSN 0026-3206. BOZDAĞLIOĞLU, Yücel, 2003. Turkish Foreign Policy and Turkish Identity: A Constructivist Approach. New York: Routledge, 232 s., ISBN 978-0415946001. BRICS, 2017. What is BRICS. In: Brics2017.org [online]. 26. 1. 2017 [cit. 2018-04-02]. Dostupné z: https://brics2017.org/English/AboutBRICS/BRICS/. BURAK, Begüm, 2011. The Role of the Military in Turkish Politics: To Guard Whom and From What? European Journal of Economic and Political Studies, Vol. 5, No. 1, s. 143–169. ISSN 1307-6000. BURKEMAN, Oliver a HOWARD, Michael, 2003. Turkish troops enter northern Iraq. In: The Guardian [online]. 22. 3. 2003 [cit. 2018-04-06]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2003/mar/22/turkey.iraq. BUSH, George, 1991. The President's News Conference With Turkish President Turgut Ozal in Ankara, Turkey. In: The American Presidency Project [online]. Santa Barbara: University of California. 20. 1. 1991 [cit. 2018-03-24]. Dostupné z: http://www.presidency.ucsb.edu/ws/index.php?pid=19809. BUSINESSINFO, 2017. Turecko – souhrnné teirotriální informace. In: BusinessInfo.cz [online], 6. 6. 2017 [cit. 2018-02-19]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/zahranicni-obchod-eu/teritorialni-informace-zeme/turecko.html. BUTLER, Daren, 2017a. Turkey stops training Iraqi Kurdish peshmerga after independence vote. In: Reuters [online]. 28. 9. 2017 [cit. 2018-04-07]. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-mideast-crisis-kurds-referendum-turke/turkey-stops-training-iraqi-kurdish-peshmerga-after-independence-vote-idUSKCN1C314N. BUTLER, Daren, 2017b. Turkey rejects call to shut military base in Qatar. In: Reuters [online]. 23. 6. 2017 [cit. 2018-04-07]. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-gulf-qatar-turkey-minister/turkey-rejects-call-to-shut-military-base-in-qatar-idUSKBN19E0OL. BUZAN, Barry a WÆVER, Ole, 2003. Regions and powers: the structure of international security. Cambridge: Cambridge University Press, 564 s., ISBN 0-521-89111-6. BUZAN, Barry, WÆVER, Ole a WILDE, Jaap de, 1998. Security: A New Framework for Analysis. Boulder, Colorado: Lynne Rienner, s. 239. ISBN 1-155587-784-2.

BUZAN, Barry, WÆVER, Ole a WILDE, Jaap de, 2005. Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií, 267 s., ISBN 80-903333-6-2. CABADA, Ladislav, ŠANC, David a kol., 2011. Panregiony ve 21. století: vývoj a perspektivy mezinárodních makroregionů. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 431 s., ISBN 978-80-7380-357-5. CAGAPTAY, Soner, 2010. The AKP's Hamas Policy II: "Us vs. Them". In: The Washington Institute [online]. Washington D.C.: The Washington Institute for Near East Policy, 5. 7. 2010 [cit. 2018-04-12]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/the-akps-hamas-policy-ii-us-vs.-them. CAGAPTAY, Soner, 2014. The Rise of Turkey: The Twenty-First Century's First Muslim Power. Lincoln: Potomac Books, 164 s., ISBN 1612346502. CAGAPTAY, Soner a AKTAS, Oya, 2017. Tourism Patterns Show Turkey Shifting from Europe to the Middle East. POLICYWATCH 2882. In: The Washington Institute. Washington D.C.: The Washington Institute for Near East Policy, 30. 10. 2017 [cit. 2018-04-19]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/tourism-patterns-show-turkey-shifting-from-europe-to-the-middle-east. CAGAPTAY, Soner a EVANS, Tyler, 2012. Turkey’s Changing Relations With Iraq: Kurdistan Up, Baghdad Down. Policy Focus 122. In: The Washington Institute [online]. Washington D.C.: The Washington Institute for Near East Policy [cit. 2018-04-21]. Dostupné z: https://www.washingtoninstitute.org/uploads/Documents/pubs/PolicyFocus122.pdf. ÇALIŞ, Şaban a BAĞCI, Hüseyn, 2003. Atatürk’s Foreign Policy Understanding And Application. SÜ İİBF Sosyal ve Ekonomik Araştırmalar Dergisi [online], Vol. 1, No. 6, s. 195–228 [cit. 2018-03-02]. Dostupné z: http://dergipark.gov.tr/download/article-file/289650. CAMERON, David, 2010. A transcript of a speech given by Prime Minister David Cameron in Ankara, Turkey, on 27 July 2010. In: GOV.uk [online]. 27. 7. 2010 [cit. 2018-03-28]. Dostupné z: https://www.gov.uk/government/speeches/pms-speech-in-turkey. CANAN-SOKULLU, Ebru, 2013. Debating Security in Turkey: Challenges and Changes in the Twenty-First Century. Plymouth: Lexington Books, s. 354, ISBN 978-0-7391-4871-6. CECEN, Aydin A., DOGRUEL, Suut A. a DOGRUEL, Fatma, 1994. Economic Growth and Structural Change in Turkey 1960-88. International Journal of Middle East Studies, Vol. 26, No. 1 s. 37–56.

ÇELIK, Yasemin, 1999. Contemporary Turkish Foreign Policy. Westport: Praeger, 208 s. ISBN 978-0275965907. CENTER FOR AMERICAN PROGRESS. Turkey’s Path to Prosperity in 2023. In: Center For American Progress. 20. 7. 2016 [cit. 2018-04-26]. Dostupné z: https://www.americanprogress.org/issues/security/reports/2016/07/20/141568/turkeys-path-to-prosperity-in-2023/. CENTRAL BANK OF THE REPUBLIC OF TURKEY, 2002. The Impact Of Globalization On The Turkish Economy. In: United Nations Public Administration Network [online]. Ankara: The Central Bank of the Republic of Turkey [cit. 2018-02-25]. Dostupné z: http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/apcity/unpan018316.pdf. CHAMPION, Marc, 2017. Egypt’s Stake in Case Against Qatar Is Bigger Than You May Think. In: Bloomberg [online]. 28. 6. 2017 [cit. 2018-04-30]. Dostupné z: https://www.bloomberg.com/news/articles/2017-06-28/terrorism-case-against-qatar-muddied-by-muslim-brotherhood-links. CIA, ©2018. The World Factbook: Turkey. In: Central Intelligence Agency [online]. Page last updated on April 24, 2018 [cit. 2018-03-11]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/tu.html. CÎRLIG, Carmen-Cristina, 2013. Turkey's Regional Power Aspirations (Library Briefing). In: European Parliament Think Tank [online]. Luxembourg: European Parliamentary Research Service, 06. 05. 2013 [cit. 2018-03-11]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/thinktank/en/document.html?reference=LDM_BRI(2013)120425. CLINTON, Hillary, 2009. Foreign Policy Address at the Council on Foreign Relations. In: U.S. Department of State [online]. 15. 9. 2009 [cit. 2018-03-27]. Dostupné z: https://2009-2017.state.gov/secretary/20092013clinton/rm/2009a/july/126071.htm. CLINTON, Hillary, 2011. Joint Press Availability With Turkish Foreign Minister Ahmet Davutoglu. In: U.S. Department of State [online]. 16. 7. 2011 [cit. 2018-04-28]. Dostupné z: https://2009-2017.state.gov/secretary/20092013clinton/rm/2011/07/168665.htm. COHEN, Saul B., 2003. Geopolitics of the World System. Lanham: Rowman & Littlefield, 435 s., ISBN 0-8476-9907-2. COOK, Steven A., 2018. General Erdogan’s First War. In: Foreign Policy [online]. 7. 2. 2018 [cit. 2018-03-27]. Dostpné z: http://foreignpolicy.com/2018/02/07/general-erdogans-first-war/.

COŞKUN, Birgül D., 2011. Turkish Foreign Policy Toward The Bosnian War (1992–1995): A Constructivist Analysis. Karadeniz Araştırmaları [online]. Vol. 28, s. 1–18 [cit. 2018-03-09]. Dostupné z: http://dergipark.gov.tr/download/article-file/105917. DAHL, Robert A., 1957. The Concept of Power. Behavioral Science, Vol. 2, No. 3, s. 201–215. DAILY SABAH, 2015. The surname law: A profound change in Turkish history. In: Daily Sabah [online]. 22. 6. 2015 [cit. 2018-02-04]. Dostupné z: https://www.dailysabah.com/feature/2015/06/22/the-surname-law-a-profound-change-in-turkish-history. DAILY SABAH, 2017. Turkey's main battle tank Altay's mass production begins next month. In: Daily Sabah [online]. 12. 4. 2017 [cit. 2018-04-10]. Dostupné z: https://www.dailysabah.com/defense/2017/04/13/turkeys-main-battle-tank-altays-mass-production-begins-next-month. DALACOURA, Katerina, 2017. A new phase in Turkish foreign policy: expediency and AKP survival. Future notes, 4. In: Istituto Affari Internazionali [online]. Rome: Istituto Affari Internazionali [cit. 2018-03-27]. Dostupné z: http://eprints.lse.ac.uk/69619. DAVID, Barak, 2013. Netanyahu Phones Erdogan to Apologize for Deaths of Turkish Citizens on Gaza Flotilla. In: Haaretz [online]. 22. 3. 2013 [cit 2018-03-27] Dostupné z: https://www.haaretz.com/.premium-israel-turkey-agree-to-bury-the-hatchet-1.5235336. DAVUTOĞLU, Ahmet, 2008. Turkey’s Foreign Policy Vision: An Assessment of 2007. Insight Turkey [online], Vol. 10, No. 1, s. 77–96 [cit. 2018-03-27]. Dostupné z: http://file.setav.org/Files/Pdf/ahmet-davutoglu-turkeys-foreign-policy-vision-an-assessment-of-2007.pdf. DAVUTOĞLU, Ahmet, ©2011. Vision 2023: Turkey’s Foreign Policy Objectives. In: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online]. Ankara: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [cit. 2018-04-10]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/speech-entitled-_vision-2023_-turkey_s-foreign-policy-objectives__-delivered-by-h_e_-ahmet-davutoglu_-minister-of-foreign-af.en.mfa. DEMIRTAŞ, Birgül, 2013. Turkish-Syrian Relations: From Friend "Esad" to Enemy "Esed". Middle East Policy, Vol. 20, No. 1, s. 111–120. DEMPSEY, Judy, 2012. Why Turkey Wants NATO’s Patriot Missiles. In: Carnegie Europe [online]. 10. 12. 2012. Washington D.C.: Carnegie Endowment For International Peace [cit. 2018-04-29]. Dostupné z: http://carnegieeurope.eu/strategiceurope/50297.

DESILVER, Drew a MASCI, David 2017. World’s Muslim population more widespread than you might think. In: Pew Research Center [online]. Washington: Pew Research Center, 31. 01. 2017 [cit. 2018-01-18]. Dostupné z: http://www.pewresearch.org/fact-tank/2017/01/31/worlds-muslim-population-more-widespread-than-you-might-think/. DESTRADI, Sandra, 2010. Powers and Their Strategies: Empire, Hegemony, and Leadership. Review of International Studies, Vol. 36, No. 4, s. 903–930. ISSN: 0260-2105. DINC, Cengiz a YETIM, Mustafa, 2012. Transformation of Turkish Foreign Policy Toward the Middle East : From Non-Involvement to a Leading Role. Turkish Journal Of International Relations, Vol. 11, No. 1, s. 67–84. DOMBEY, Daniel, 2013. Turkey’s Ergenekon trial: Q&A. In: Financial Times [online], 5. 8. 2013 [cit. 2018-03-30]. Dostupné z: https://www.ft.com/content/4a9e370a-fdbc-11e2-a5b1-00144feabdc0. DUNCAN, Raymond W., 2009. Analyzing World Politics. In: DUNCAN, W. Raymond, JANCAR-WEBSTER, Barbara a SWITKY, Bob. World Politics in the 21st Century. Boston: Houghton Mifflin (Harcourt Publishing) Company, s. 62–95. ISBN 978-0-547-05634-0. DYČKA, Lukáš, 2008. Ekonomická spolupráce Íránu a Turecka – nový trend, nebo cesta z nouze? In: Natoaktual.cz [online]. 17. 3. 2018 [cit. 2018-04-06]. Dostupné z: http://www.natoaktual.cz/tiskni.aspx?r=na_analyzy&c=A080317_131446_na_analyzy_m02. ECEVIT, Bülent, 1999. An Address by the Turkish Prime Minister, 28 September 1999. In: Washington Institute [online]. Washington D.C.: The Washington Institute for Near East Policy [cit. 2018-05-01]. Dostupné z: http:// www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/an-address-by-the-turkish-prime-ministerfull-transcript. ECONOMIST, 2009. Looking east and south. In: Economist [online]. 29. 10. 2009 [cit. 2018-03-30]. Dostupné z: https://www.economist.com/node/14753776. EKIZ, Aynur, 2016. 'Büyük Türkiye' hayali peşinde bir ömür: Turgut Özal. In: Anadolu Ajansı [online]. 16. 4. 2016 [cit. 2018-02-18]. Dostupné z: https://www.aa.com.tr/tr/turkiye/buyuk-turkiye-hayali-pesinde-bir-omur-turgut-ozal/555998 ELIGÜR, Banu, 2010. The Mobilization of Political Islam in Turkey. New York: Cambridge University Press, s. 317. ISBN978-0-521-76021-8. ELVER, Hilal, 2010. Turkey's Rivers of Dispute. In: Middle East Research and Information Project [online]. Middle East Report 254, Vol. 40, Spring 2010 [cit. 2018-03-18].

Richmond: Middle East Research and Information Project. Dostupné z: https://www.merip.org/mer/mer254/turkeys-rivers-dispute. ERDOĞAN, Recep T., 2012. Erdogan: Turkey: Israel guilty of "genocide and fascism of Hitler," says Erdogan. In: Youtube [online]. Doha: Al Jazeera English. 1. 8. 2014 [cit. 2018-04-09]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=e9FozCV1c8k. ERDOĞAN, Recep T., 2016. Turkish democracy is not under threat (full version of the exclusive interview). In: Youtube [online]. 21. 7. 2016 [cit. 2018-03-29]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=Lq3NOJ3LOPA. ERGÜL, Banu, 2010. The Mobilization of Political Islam in Turkey. Cambridge: Cambridge University Press, 317 s., ISBN 0521760216. ERSOY, Nail, 2013. Free Trade Agreements Of Turkey. In: Yatırım Ortamını İyileştirme Koordinasyon Kurulu [online]. Ankara: Republic of Turkey Ministry of Economy [cit. 2018-03-28]. Dostupné z: http://yoikk.gov.tr/upload/idb/ftascompatibilitymode.pdf. ERTUĞRUL, Ahmet a SELÇUK, Faruk, 2001. A Brief Account of the Turkish Economy: 1980-2000. Russian & East European Finance and Trade, Vol. 37, No. 6, s. 6–30. FAO, 2016. Syrian Arab Republic – International Water Issues. In: Food and Agriculture Organization of the United Nations [online]. Rome: Food and Agriculture Organization of the United Nations [cit. 2018-03-29]. Dostupné z: http://www.fao.org/nr/water/aquastat/countries_regions/Profile_segments/SYR-IntIss_eng.stm. FAWCETT, Louise, 2005. Regionalism from an Historical Perspective. In: FARRELL, Mary, BJÖRN, Hettne a VAN LANGENHOVE, Luk. Global Politics of Regionalism: Theory and Practice. London: Pluto Press, s. 21–37. ISBN 0-7453-2263-8. FEROZ, Ahmad, 1993. The Making of Modern Turkey. London: Routledge, s. 268. ISBN 0-415-07835-0. FLANDEROVÁ, Linda, 2013. Soft Power: mít či nemít? In: Ústav mezinárodních vztahů [online]. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 30. 09. 2013 [cit. 2018-10-15]. Dostupné z: http://www.iir.cz/article/soft-power-mit-ci-nemit#. FLEMES, Daniel, 2007. Conceptualising Regional Power in International Relations: Lessons from the South African Case. In: GIGA [online]. GIGA Working Paper No. 53. Hamburg: German Institute of Global and Area Studies, 1. 6. 2007 [cit. 2018-01-11]. Dostupné z: https://www.giga-hamburg.de/en/publication/conceptualising-regional-power-in-international-relations-lessons-from-the-south-african.

FONDATION-INSTITUT KURDE DE PARIS, ©2018. The Kurdish Population. In: Fondation-Institut Kurde de Paris [online]. Dostupné z: https://www.institutkurde.org/en/info/the-kurdish-population-1232551004 [cit. 2018-04-12]. GAZPROM EXPORT, ©2018. TurkStream. In: Gazprom Export [online]. Dostupné z http://www.gazpromexport.ru/en/projects/ [cit. 2018-04-04]. GLOBAL FIREPOWER, ©2018. 2018 Military Strength Ranking. In: Global Firepower [online]. Dostupné z: https://www.globalfirepower.com/countries-listing.asp. GLOBAL SECURITY, ©2018. Turkey – Military Spending. In: GlobalSecurity.org [online]. Dostupné z: https://www.globalsecurity.org/military/world/europe/tu-budget.htm [cit. 2018-04-03]. GRUEN, George E., 1985. Turkey's relations with Israel and its Arab neighbors: The impact of basic interests and changing circumstances. Middle East Review, Vol. 17. No. 3, s. 33–43. GÜRZEL, Aylin, 2014. Turkey's Role as a Regional and Global Player and its Power Capacity: Turkey's Engagement with other Emerging States. Revista Sociologia e Política, Vol. 22, No. 50, s. 95–105. Dostupné také z: http://www.scielo.br/pdf/rsocp/v22n50/07.pdf. GÜSTEN, Susane, 2011. Mandate for a New Turkish Era. In: The New York Times [online]. 15. 6. 2011 [cit. 2018-04-11]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2011/06/16/world/europe/16iht-M16-TURKEY-POLICY.html. HABIBI, Nader, 2016. Has the economy lost its influence on Turkey’s foreign policy? In: The Conversation [online]. London: The Conversation Trust (UK) Limited, 25. 1. 2016 [cit. 2017-12-15]. Dostupné z: https://theconversation.com/has-the-economy-lost-its-influence-on-turkeys-foreign-policy-53203. HABIBI, Nader a WALKER, Joshua W., 2011. What Is Driving Turkey’s Reengagement with the Arab World?. In: Crown Center for Middle East Studies [online]. Braneis. Waltham: Brandeis University, April 2011, No. 49 [cit. 2018-03-29]. Dostupné z: https://www.brandeis.edu/crown/publications/meb/MEB49.pdf. HABERTÜRK. Genel Seçim 2002. In: HaberTürk [online]. Dostupné z: http://www.haberturk.com/secim2002 [cit. 2018-04-23]. HALE, William, 2003. Turkish Foreign Policy Since 1774. 3rd edition. Abingdon: Routledge. ISBN 978-0-415-59986-3.

HARVEY, Benjamin, 2017. Erdogan Says He'd Cut Israel Ties If Trump Acts on Jerusalem. In. Bloomberg [online]. 5. 12. 2017 [cit. 2018-04-30]. Dostupné z: https://www.bloomberg.com/news/articles/2017-12-05/erdogan-threatens-to-cut-israel-ties-if-trump-moves-on-jerusalem. HEAD, Jonathan, 2010. Iraq-Turkey railway link re-opens. In: BBC [online]. 16. 2. 2010 [cit. 2018-0327]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/8518109.stm. HEAD, Jonathan, 2011. Libya: Turkey's troubles with Nato and no-fly zone. In: BBC. 25. 3. 2011 [cit. 2018-03-29]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-africa-12864742. HELLYER, H. A., 2016. Why Sisi, Erdogan Won’t Be Making Up Anytime Soon. In: Hellyer H. A. Dostupné z: http://hahellyer.com/articles/why-sisi-erdogan-wont-be-making-up-anytime-soon/. HNÍZDO, Bořivoj, 1995. Mezinárodní perspektivy politických regionů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 121 s., ISBN 80-85241-95-1. HOLSTI, Kalevi, 1964. The Concept of Power in the Study of International Relations. Background, Vol. 7, No. 4, s. 179–194. ISSN 03615448. HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, 2018. In: iHNED [online] 19. 1. 2018 [cit. 2018-04-29]. Dostupné z: https://byznys.ihned.cz/c1-66022970-turecko-schvalilo-vystavbu-druhe-vetve-plynovodu-turkstream-zajistovat-by-mela-dodavky-do-jizni-evropy. HUBBARD, Ben a SANGER, David E., 2016. Russia, Iran and Turkey Meet for Syria Talks, Excluding U.S. In: The New York Times [online]. 20. 12. 2016 [cit. 2018-04-30]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2016/12/20/world/middleeast/russia-iran-and-turkey-meet-for-syria-talks-excluding-us.html. HUDEMA, Marek, 2017. Turecko na rozcestí. In: Český exportér, září 2017, č. 7. Praha: Economia, s. 4–7. HUNTINGTON, Samuel P., 1993. The Clash of Civilizations. Foreign Affairs, Vol. 72, No. 3, s. 22–49. Dostupné také z: http://bev.berkeley.edu/Ethnic%20Religious%20Conflict/Ethnic%20and%20Religious%20Conflict/20045621%20(1).pdf. HUNTINGTON, Samuel P., 2001. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka, 447 s., ISBN 80-86182-49-5. HÜRRIYET DAILYNEWS, 2014. Turkish Parliament approves paid military service bill. In: Hürriyet Daily News [online]. 10. 12. 2014 [cit. 2018-04-29]. Dostupné z:

http://www.hurriyetdailynews.com/turkish-parliament-approves-paid-military-service-bill-75437. HÜRRIYET DAILYNEWS, 2016. Turkish-Israeli economic, trade ties expected to soar after deal. In: Hürriyet Daily News [online]. 27. 6. 2016 [cit. 2018-04-30]. Dostupné z: http://www.hurriyetdailynews.com/turkish-israeli-economic-trade-ties-expected-to-soar-after-deal-100945. IBRAHIM a GÜRBEY, 2000. The Kurdish Conflict in Turkey: Obstacles and Chances for Peace and Democracy. New York: St. Martin’s Press, s. 208. ISBN 978-0312236298. IMF, 2018. Gross Domestic Product (GDP). In: International Monetary Fund [online]. Dostupné z: https://www.imf.org/external/datamapper/datasets/WEO/1 [cit. 2013-03-27]. INBAR, Efraim, 2001. Regional Implications Of The Israeli-Turkish Strategic Partnership. Middle East Review of International Affairs, Vol. 5, No. 2, s. 48–65. INBAR, Efraim, 2008. Israel's National Security: Issues and Challenges Since the Yom Kippur War. New York: Routledge, 281 s., ISBN 0-415-44955-3. INGBER, Hannah, 2011. Turkey shelters anti-Assad group, Free Syrian Army: Report. In: Public Radio International [online]. 27. 10. 2011 [cit. 2018-04-19]. Dostupné z: https://www.pri.org/stories/2011-10-27/turkey-shelters-anti-assad-group-free-syrian-army-report. IROZHLAS, 2017. Kurdové v Iráku hlasují v referendu o nezávislosti. Odjeďte, radí svým občanům v oblasti Turecko. In: iRozhlas [online]. 25. 9. 2017 [cit. 2018-04-28]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/kurdove-v-iraku-hlasuji-v-referendu-o-nezavislostiodjedte-radi-svym-obcanum-v_1709250850_jgr. IROZHLAS, 2018. Hrozí dobytému Afrínu etnické čistky? Jestli Turci potáhnou dál na východ, mohou tvrdě narazit. In: iRozhlas [online]. 21. 3. 2018 [cit. 2018-04-28]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/afrin-syrie-turecko-kurdove-erdogan-asad-manbidz_1803211740_mls. ISMAEL, Tareq Y., 1986. International Relations of the Contemporary Middle East: A Study of World Politics. New York: Syracuse University Press, s. 290. ISBN 0-8156-2381-8. ISPAT, 2013a. Multinationals pick Turkey for managing regional markets. In: Invest in Turkey [online]. 13. 2. 2013. Ankara: Investment Support and Promotion Agency of Turkey [cit. 2018-04-26]. Dostupné z: http://www.invest.gov.tr/en-US/infocenter/news/Pages/13.02.13-turkey-regional-management-center-for-multinationals.aspx.

ISPAT, 2013b. Turkey surpasses Eurozone in GDP growth. In: Invest in Turkey [online]. 5. 7. 2013. Ankara: Investment Support and Promotion Agency of Turkey [cit. 2018-04-26]. Dostupné z: http://www.invest.gov.tr/en-US/infocenter/news/Pages/050713-turkey-surpasses-eurozone-in-q1-gdp-growth-rate.aspx. ISPAT, 2017a. Turkey - fastest growing G20 country. In: Invest in Turkey [online]. 11. 12. 2017. Ankara: Investment Support and Promotion Agency of Turkey [cit. 2018-04-26]. Dostupné z: http://www.invest.gov.tr/en-US/infocenter/news/Pages/turkey-fastest-growing-g20-country.aspx. ISPAT, 2017b. Tourism. In: Invest in Turkey [online]. Ankara: Investment Support and Promotion Agency of Turkey [cit. 2018-04-29]. Dostupné z: http://www.invest.gov.tr/en-US/sectors/Pages/WellnessAndTourism.aspx. ISPAT, ©2018. Demographics. In: Invest in Turkey [online]. Ankara: Investment Support and Promotion Agency of Turkey [cit. 2018-04-29]. Dostupné z: http://www.invest.gov.tr/en-US/investmentguide/investorsguide/Pages/DemographyAndLaborForces.aspx. JOHNSTON, Chris, 2016. Turkey coup attempt: arrest warrants issued for former newspaper staff. In: The Guardian [online]. 27. 7. 2016 [cit 2018-03-29]. Dostupné z https://www.theguardian.com/world/2016/jul/27/turkey-discharges-1700-officers-from-military-after-coup-attempt JORDAAN, Eduard, 2003. The Concept of a Middle Power in International Relations: Distinguishing between Emerging and Traditional Middle Powers. Politikon, Vol. 30, No. 2, s. 165–181. ISSN 0258-9346. JUNG, Dietrich a PICCOLI, Wolfango, 2001. Turkey at the Crossroads: Ottoman Legacies And A Greater Middle East. Chicago: The University of Chicago Press, 240 s., ISBN 9781856498678. KALIBER, Alper, 2013. The Post-Cold War Regionalisms of Turkish Foreign Policy. Journal of Regional Security, Vol 8, No. 1, s. 25–48. ISSN 2217-995X131SPK2. KAPPEL, Robert, 2011. The Challenge to Europe: Regional Powers and the Shifting of the Global Order. Intereconomics [online]. Vol. 46, No. 5, s. 275–286 [cit. 2018-01-20]. DOI: 10.1007/s10272-011-0392-5. Dostupné z: https://www.giga-hamburg.de/en/publication/the-challenge-to-europe-regional-powers-and-the-shifting-of-the-global-order.

KATZENSTEIN, Peter J., 2010. Regionalism and Asia. New Political Economy [online]. Vol. 5, No. 3, s. 353–368 [cit. 2018-01-012]. DOI: 10.1080/713687777. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/713687777?journalCode=cnpe20. KEATING, Joshua, 2011. Erdogan’s Cairo speech. In: Foreign Policy [online]. 2. 2. 2011 [cit. 2018-04-30]. Dostupné z: http://foreignpolicy.com/2011/02/02/erdogans-cairo-speech/ KEDOURIE, Sylvia, 2013. Turkey: Identity, Democracy, Politics. New York: Routledge, 271 s., ISBN 0714644471. KESKIN, Funda, 2008. Turkey’s Trans-Border Operations in Northern Iraq: Before and after the Invasion of Iraq. Research Journal of Internatıonal Studıes, No. 8 (November 2008), s. 59–75. KHAAN, Mahree, 2017. Turkish economic growth accelerates to 5%. In: Financial Times [online]. 12. 6. 2017 [cit. 2018-03-12]. Dostupné z: https://www.ft.com/content/657a1098-5d54-3c2f-8c2e-29d43f194f59. KIBAROĞLU, Mustafa, 2009. Global Security Watch – Turkey: A Reference Handbook. Westport: Praeger, 192 s., ISBN 978-1-4408-3615-2. KİRİŞÇİ, Kemal, 2016. The End of the Cold War and Changes in Turkish Foreign Policy Behaviour. In: Foreign Policy Institute [online]. 29. 11. 2016 [cit. 2018-03-02]. Dostupné z: http://foreignpolicy.org.tr/the-end-of-the-cold-war-and-changes-in-turkish-foreign-policy-behaviour-kemal-kirisci/. KİRİŞÇİ, Kemal, 2009. The Transformation of Turkish Foreign Policy: The Rise of the Trading State. New Perspectives on Turkey [online], Vol. 40, Spring 2009, s. 29–57 [cit. 2018-02-17]. DOI: 10.1017/S0896634600005203. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/journals/new-perspectives-on-turkey/article/the-transformation-of-turkish-foreign-policy-the-rise-of-the-trading-state/3B1A7313566DB27DC73ABBC396D99FA5. KOFROŇ, Jan, 2011. Vojenská moc a její globální distribuce po konci studené války. Geografie, Vol. 116, No. 36, s. 256–275. Dostupné také z: http://geography.cz/sbornik/wp-content/uploads/2011/10/g11-3-3kofron.pdf. KOŘAN, Michal, 2008. Jednopřípadová studie. In: DRULÁK, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, s. 29–61. ISBN 978-80-7367-385-7. KÖSELABAN, Hasan, 2011. Turkey and the New Middle East: Between Liberalism and Realism. Perceptions, Vo. 16, No. 3, s. 93–114.

KRATOCHVÍL, Petr a DRULÁK, Petr, 2009. Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, 367 s., ISBN 978-80-7367-469-4. KRATOCHVÍL, Petr a WAISOVÁ, Šárka, 2009. Teorie regionálních integračních procesů. In: WAISOVÁ, Šárka a kol. Regionální integrační procesy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. 35–72. ISBN 978-80-7380-232-5. KROPÁČEK, Luboš, 1999. Blízký východ na přelomu tisíciletí: dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy. Praha: Vyšehrad, 284 s., ISBN 80-7021-298-5. KRUEGER, Anne O., 2005. Turkey's Economy: A Future Full of Promise. In: International Monetary Fund [online]. Washington D.C.: IMF [cit. 2018-03_18]. Dostupné z: http://www.imf.org/en/News/Articles/2015/09/28/04/53/sp050505. KRUEGER, Anne O. a AKTAN, Okan H., 1992. Turkey: Trade Reforms in the 1980s. Washington D.C.: ICS Press, 46 s., ISBN 1558151451. KUČEROVÁ, Irah, 2006. Reakce na postupující globalizaci: regionalismus. In: Globalizace versus regionalismus: sborník příspěvků účastníků mezinárodní konference: Liberec, 10.-11. dubna 2006. Liberec: Technická univerzita v Liberci, s. 178–184, ISBN 80-7372-088-4. KUTAY, Acar, 2016. Civilian and Military Relations in Turkey: A Historical Survey. In: DMI [online]. CMI Working Paper Number 11, December 2016. Bergen: Chr. Michelsen Institute [cit. 2018-04-28]. ISSN 1890-5048. Dostupné z: https://www.cmi.no/publications/file/6028-civilian-and-military-relations-in-turkey.pdf. LAÇINER, Sedat, 2003. Özalism (Neo-Ottomanism): An Alternative in Turkish Foreign Policy? Yönetim Bilimleri Dergisi, Vol. 1, No. 1–2, s. 161–202. ISSN 1304-5318 LANĚ, Tomáš, 2015. Erdoğanův stín nad tureckou zahraniční politikou. In: Ústav mezinárodních vztahů [online]. Praha: Ústav mezinárodních vztahů [cit. 2018-04-01]. Dostupné z: http://www.iir.cz/article/erdo-anuv-stin-nad-tureckou-zahranicni-politikou. LARRABEE, Stephen P. a LESSER, Ian O., 2003. Turkish Foreign Policy in an Age of Uncertainty. Santa Monica: RAND, s. 218. ISBN 0-8330-3281-X. LECHA, Eduard S., 2011. The Conceptual Architecture Of Turkish Foreign Policy: An update in light of regional turbulence. In: CIDOB [online]. Barcelona: Barcelona Centre for International Affairs [cit. 2018-03-27]. ISSN 2013-4428. LEWIS, Bernard, 2001. The Emergence of Modern Turkey. 3rd edition. Oxford: Oxford University Press, s. 568. ISBN 0195134605. MACHÁČEK, Štěpán, 2006. Úloha vodních zdrojů v mezinárodních konfliktech na blízkém východě. Grantová studie na základě výzkumného projektu RM 02/26/05. In: Ministerstvo

zahraničních věcí ČR. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 2018-03-16]. Dostupné z: https://www.mzv.cz/file/16732/Zkracena__verze.RM._02._26._05.doc. MAKOVSKY, Alan, 1999. The New Activism in Turkish Foreign Policy. In: The Washington Institute [online]. SAIS Review, Winter/Spring 1999. Washington D.C.: The Washington Institute for Near East Policy [cit. 2018-02-14]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/the-new-activism-in-turkish-foreign-policy. MASON, Robert, 2017. Reassessing Order and Disorder in the Middle East: Regional Imbalance or Disintegration? Maryland: Rowman & Littlefield, 236 s., ISBN 978-1-4422-6489-2. MEARSHEIMER, John J., 2014. The tragedy of great power politics. Updated edition. New York: W.W. Norton & Company, 561 s., ISBN 978-0-393-34927-6. MEHMETCIK, Hakan, 2015. Level of Analysis Problem in the Post-Cold War Deterrence: The Need for Regional Perspectives. Journal of Regional Security [online]. Vol. 10, No. 2, s. 135–153 [cit. 2018-01-04]. UDC: 327:327.54:355. Dostupné z: http://www.regionalsecurityjournal.com/index.php/JRS/article/view/97/61. MENDEL, Miloš, 1999. Kurdská otázka na pokračování. In: iHNED [online]. 26. 2. 1999 [cit. 2018-03-12]. Dostupné z: https://archiv.ihned.cz/c1-826496-kurdska-otazka-na-pokracovani. MIDDLE EAST MONITOR, 2014. An overview of Turkish-Egyptian relations. In: MEMO [online]. 30. 6. 2014 [cit. 2018-04-12]. Dostupné z: https://www.middleeastmonitor.com/20140130-an-overview-of-turkish-egyptian-relations/. MIDDLE EAST MONITOR, 2017. Turkey to open largest military base in Somalia. In: MEMO [online]. 4. 8. 2017 [cit. 2018-04-12]. Dostupné z: https://www.middleeastmonitor.com/20170804-turkey-to-open-largest-military-base-in-somalia/. MIGDALOVITZ, Carol, 2003. Iraq: Turkey, the Deployment of U.S. Forces, and Related Issues. Report for Congress. In: Congressional Research Service [online]. Washington D.C.: The Library of Congress [cit. 2018-04-06. ]. Dostupné z: http://congressionalresearch.com/RL31794/document.php. MILNE, Seumas, 2011. Turkey offers to broker Libya ceasefire as rebels advance on Sirte. In: The Guardian [online]. 27. 11. 2011 [cit. 2018-04-12]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2011/mar/27/libya-turkey-mediators-prime-minister.

MINISTERSTVO FINANCÍ ČR, 2016. Specifické sankce vůči Íránské islámské republice. In: Ministerstvo financí ČR [online]. 18. 2. 2016. Praha: Ministerstvo financí České republiky [cit. 2018-04-27]. Dostupné z: https://www.mfcr.cz/cs/archiv/agenda-financniho-analytickeho-utvaru/mezinarodni-sankce/prehled-sankci/sankce-vuci-iranu-2355. MISKIN, Maayana, 2010. Turkey Cancels 20-Year Water Sales. In: Arutz Sheva [online]. 20. 06. 2010 [cit. 2018-03-20]. Dostupné z: http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/138163 MORGENTHAU, Hans J. a THOMPSON, Kenneth W., ed., 1993. Politics Among Nations: The Struggle for Power and Peace. Brief edition. New York: McGraw-Hill, 419 s., ISBN 0-07-043306-2. MORELLO, Carol a CUNNINGHAM, Erin, 2017. Trump tells Turkish president U.S. will stop arming Kurds in Syria. In: The Washington Post [online]. 24. 11. 2017 [cit. 2018-04-21]. Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/world/national-security/trump-tells-turkish-president-us-will-stop-arming-kurds-in-syria/2017/11/24/61548936-d148-11e7-a1a3-0d1e45a6de3d_story.html?utm_term=.cd0e79721488. MÜFTÜLER-BAÇ, Meltem, 1997. Turkey's Relations with a Changing Europe. Manchester: Manchester University Press, s. 144. ISBN 0-719-04233-X. NAS, Çiğdem, 2010. Changing Dynamics of Turkish Foreign Policy and the European Union. Turkish Policy Quarterly, Vol. 9, No. 4, s 117−131. NATO, 1999. The first Partnership for Peace Training Centre opens in Ankara, Turkey. In: North Atlantic Treaty Organization [online]. 29. 6. 1999. Bruxelles: North Atlantic Treaty Organisation [cit. 2018-03-28]. Dostupné z: https://www.nato.int/cps/su/natohq/news_27211.htm?selectedLocale=en. NATO, 2011. Financial and Economic Data Relating to NATO Defence. In: NATO [online]. Bruxelles: North Atlantic Treaty Organisation [cit. 2018-04-23]. Dostupné z: https://www.nato.int/nato_static_fl2014/assets/pdf/pdf_2011_03/20110309_PR_CP_2011_027.pdf. NATO, 2017. Partnership for Peace programme. In: NATO [online]. Bruxelles: North Atlantic Treaty Organisation [cit. 2018-03-21]. Dostupné z: https://www.nato.int/cps/su/natohq/topics_50349.htm. NOLTE, Detlef, 2010. How to Compare Regional Powers: Analytical Concepts and Research Topics. Review of International Studies [online]. Vol. 36, No. 4, s. 881–901 [cit. 2018-01-18]. DOI 10.1017/S026021051000135X. Dostupné z: https://www.giga-hamburg.de/sites/default/files/publications/how_to_compare.pdf.

NYE, Joseph S., 2004. Soft power: the means to success in world politics. New York: Public Affairs, 191 s., ISBN 1-58648-306-4. NYE, Joseph S., 2011. Has Economic Power Replaced Military Might? In: Project Syndicate [online]. 6. 6. 2011 [cit. 2018-01-20]. Dostupné z: https://www.project-syndicate.org/commentary/has-economic-power-replaced-military-might?barrier=accessreg. OECD, 2016. OECD Economic Surveys – Turkey. In: OECD [online]. Paris: Organisation for Economic Co-operation and Development [cit. 2018-04-24]. Dostupné z: https://www.oecd.org/eco/surveys/turkey-2016-OECD-economic-survey-overview.pdf. OECD, 2017. SF2.1: Fertility rates. In: OECD – Social Policy Division [online]. Paris: Organisation for Economic Co-operation and Development [cit. 2018-03-18]. Dostupné z: https://www.oecd.org/els/family/SF_2_1_Fertility_rates.pdf. OFFICIAL U.S. AIR FORCE WEBSITE, 2013. Incirlik Air Base History. In: Incirlik Air Base [online]. 17. 05. 2013 [cit. 2018-02-19]. Dostupné z: http://www.incirlik.af.mil/About-Us/Fact-Sheets/Display/Article/300814/incirlik-air-base-history/. OIC, 1997. Eighth Session Of The Islamic Summit Conference (9–11 December, 1997) – Final Communique. In: Organisation of Islamic Cooperation [online]. Jeddah: Organisation of Islamic Cooperation [cit. 2018-03-02]. Dostupné z: http://ww1.oic-oci.org/english/conf/is/8/8th-is-summits.htm#Tehran%20Declaration. OKUR, Yunus, 2017. Around 400 civilians killed in PKK attacks across Turkey. In: Anadolu Agency [online], 30. 11.2017 [cit. 2018-05-07 ]. Dostupné z: https://www.aa.com.tr/en/todays-headlines/around-400-civilians-killed-in-pkk-attacks-across-turkey/986376. ÖNIŞ, Ziya, 2004. The Political Economy of Turkey's Justice and Development Party. In: YAVUZ, Hakan M. (ed.). The Emergence of a New Turkey: Democracy and the AK Parti. Salt Lake City: University of Utah Press, s. 352 ISBN 0874808634. OSBORNE, Samuel, 2017. Turkey ends 'Euphrates Shield' military operation in Syria, PM says. In. The Independent [online]. 29. 3. 2017 [cit. 2018-04-20]. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/turkey-syria-ends-euphrates-shield-military-operation-binali-yildirim-jarablus-isis-islamic-state-a7657156.html. ØSTERUD, Øyvind, 1992. Regional Great Powers. In: NEUMANN, Iver (ed.). Regional Great Powers in International Politics. London: Palgrave Macmillan, s. 1–15. ISBN 978-1-349-12663-7.

OXFORD BUSINESS GROUP, ©2018. Turkey's defence sector to boost exports as it transitions from arms procurement to manufacture and sale. In: Oxford Business Group [online]. Dostupné z: https://oxfordbusinessgroup.com/analysis/turkeys-defence-sector-boost-exports-it-transitions-arms-procurement-manufacture-and-sale [cit. 2018-04-10]. ÖZDEN, Hakan, 2013. The Diplomatic Maneuvers Of Turkey In World War II. Karadeniz Araştırmaları, Vol. 37, Bahar 2013, s. 91–110. Dostupné také z: http://dergipark.gov.tr/download/article-file/105790 PARASKOVA, Tsvetana, 2017. Russia, Iran, Turkey Form $7B Oil Deal. In: Oilprice.com [online]. 17. 8. 2017 [cit. 2018-04-29]. Dostupné z: https://oilprice.com/Latest-Energy-News/World-News/Russia-Iran-Turkey-Form-7B-Oil-Deal.html. PEOPLE’S DEFENSE UNITS, 2017. A Brief History Of The YPG. IN: People’s Defense Units [online]. 29. 3. 2017 [cit. 2018-04-25]. Dostupné https://www.ypgrojava.org/a-brief-history-of-the-ypg-article. PONÍŽILOVÁ, Martina, 2016. Regionální řád a mocnosti Blízkého východu: Formování blízkovýchodního řádu na pozadí soupeření regionálních mocností v letech 1945-2015. Praha: Dokořán, 295 s., ISBN 978-80-7363-813-9. POPE, Hugh, 2010. Turkey: Pax Ottomana? In: International Crisis Group [online]. 27. 10. 2010 [cit. 2018-04-16]. Dostupné z: https://www.crisisgroup.org/europe-central-asia/western-europemediterranean/turkey/turkey-pax-ottomana. POULTON, Hugh, 1997. Top Hat, Grey Wolf and Crescent Turkish Nationalism and the Turkish Republic. London: Hurst Publishers, 350 s., ISBN 9781850653479. PRYS, Miriam, 2012. Redefining Regional Power in International Relations Indian and South African perspectives. New York: Routledge, 256 s., ISBN 0415616107. PUSTOVITOVSKIJ, Andrej a KREMER, Jan-Frederik, 2012. Towards a new Understanding of Structural Power. In: FELS, Enrico, KREMER, Jan-Frederik a KRONENBERG, Katharina (eds.): Power in the 21st Century – International Security and International Political Economy in a Changing World. Berlin: Springer, s. 59–80. ISBN 978-3-642-25081-1. QUAMAR, Muddassir, 2017. The Turkish Military Base in Doha: A Step towards Gaining “Strategic Depth” in the Middle East? In: Institute for Defence Studies and Analyses [online]. New Delhi: IDSA, 26. 9. 2017 [cit. 2018-04-28]. Dostupné z: https://idsa.in/idsacomments/the-turkish-military-base-in-doha_mmquamar_260917.

RABASA, Angel a LARRABEE, Stephen P, 2008. The Rise of Political Islam in Turkey. Santa Monica: RAND Corporation, s. 113. ISBN 978-0-8330-4457-0. Dostupné také z: https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/monographs/2008/RAND_MG726.pdf. RADIO FREE EUROPE/RADIOLIBERTY, 2017. Turkey Sacks More Than 2,700 In Continuing Purge. In: Radio Free Europe/Radio Liberty. 24. 12. 2017 [cit. 2018-04-10]. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/turkey-purge-gulen-erdogan/28935796.html. RASHWAN, Nada H., 2011. Erdogan receives hero's welcome in Egypt. In: Ahram Online [online]. 13. 9. 2011 [cit. 2018-04-10]. Dostupné z: http://english.ahram.org.eg/NewsContent/1/64/21147/Egypt/Politics-/Erdogan-receives-heros-welcome-in-Egypt.aspx. ROSEN, Armin a BENDER, Jeremy, 2014. The Most Powerful Militaries In The Middle East. In: Business Insider [online]. 27. 10. 2014 [cit. 2018-04-26]. Dostupné z: http://www.businessinsider.com/most-powerful-militaries-in-the-middle-east-2014-8 ROSENBLATT, Phillip a TERTEROV, Marat, 2006. Turkey: A Business and Investment Review Paperback. London: GMB Publishing, 104 s. ISBN 1846730066. REUTERS, 2011. Dostupné z: Arab upheavals leave Turk builders reassessing risks. In: Reuters [online]. 16. 3. 2011 [cit. 2018-04-16]. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/turkey-construction-idAFLDE71L0I820110316. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY FOR EU AFFAIRS, 2017. History of Turkey-EU Relations. In: Republic Of Turkey Ministry For EU Affairs [online]. Ankara: Ministry for European Union Affairs, Updated 06. 06. 2017 [cit. 2018-02-14]. Dostupné z: https://www.ab.gov.tr/111_en.html. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF CULTURE AND TOURISM, ©2018. Biography of Atatürk. In: Republic Of Turkey Ministry Of Culture And Tourism [online]. Ankara: Ministry Of Culture And Tourism [cit. 2018-02-01]. Dostupné z: http://www.kultur.gov.tr/EN,103908/biography-of-ataturk.html. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF DEVELOPMENT, ©2015. The Southeastern Anatolia Project (GAP). In: Republic of Turkey Ministry of Development – Southeastern Anatolia Project Regional Development Administration [online]. Şanliurfa: GAP Regional Development Administration 2017 [cit. 2018-02-20]. Dostupné z: http://www.gap.gov.tr/en/what-s-gap-page-1.html. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF ENERGY AND NATURAL RESOURCES, ©2018. Natural Gas Pipelines and Projects. In: Republic of Turkey Ministry of Energy and Natural Resources [online]. Ankara: Ministry of Energy and Natural Resources [cit. 2018-

04-04]. Dostupné z: http://www.enerji.gov.tr/en-US/Pages/Natural-Gas-Pipelines-and-Projects. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS, ©2011a. Turkey’s Approach And Contributions To The United Nations Peacekeeping Operations. In: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online]. Ankara: Ministry for Foreign Affairs [cit. 2018-03-14]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/turkey_s-approach-and-contributions-to-the-united-nations-peacekeeping-operations.en.mfa. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS, ©2011b. Policy of Zero Problems with our Neighbors. In: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online]. Ankara: Ministry for Foreign Affairs [cit. 2018-03-28]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/policy-of-zero-problems-with-our-neighbors.en.mfa. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS, ©2011c. Final Communiqué of the Ministerial Conference of the Neighboring Countries of Iraq, Egypt and Bahrain and the G-8, November 3, 2007 (Istanbul). In: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online]. Ankara: Ministry for Foreign Affairs [cit. 2018-04-02]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/3-november-2007_-final-communique-of-the-ministerial-conference-of-the-neighboring-countries-of-iraq_-egypt-and-bahrain-and-the.en.mfa. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS, ©2011d. Relations between Turkey and Iraq. In: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online]. Ankara: Ministry for Foreign Affairs [cit. 2018-04-04]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/relations-between-turkey-and-iraq.en.mfa. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS, ©2011e. Synopsis of the Turkish Foreign Policy. In: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online]. Ankara: Ministry for Foreign Affairs [cit. 2018-04-02]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/synopsis-of-the-turkish-foreign-policy.en.mfa. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS, ©2011f. Bilateral Relations between Turkey and Libya. In: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online]. Ankara: Ministry for Foreign Affairs [cit. 2018-04-17]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/bilateral-relations-between-turkey-and-libya.en.mfa. REPUBLIC OF TURKEY MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS, ©2011g. Visa Information For Foreigners. In: Republic of Turkey Ministry of Foreign Affairs [online]. Ankara: Ministry for Foreign Affairs [cit. 2018-03-15]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.tr/visa-information-for-foreigners.en.mfa SAKKAS John a ZHUKOVA Nataliya, 2013. The Soviet Union, Turkey and the Cyprus Problem, 1967-1974. Les Cahiers Irice [online]. Vol. 1, No. 10, s. 123–135 [cit. 2018-02-

20]. DOI: 10.3917/lci.010.0123. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-les-cahiers-irice-2013-1-page-123.htm. SALEM, Paul, 2010. Building Cooperation in the Eastern Middle East. In: Carnegie Endowment For International Peace [online]. Carnegie PAPERS, No. 24, June 2010. Washington D.C.: Carnegie Endowment For International Peace [cit. 2018-04-22]. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/cooperation_east_mideast.pdf. SAYARI, Sabri, 1997. Turkey and the Middle East in the 1990s. Journal of Palestine Studies, Vol. 26, No. 3, s. 44–55. ISSN 15338614. SCHEUMANN, Waltina a SHAMALY, Omar, 2016. The Turkish-Syrian Friendship Dam on the Orontes River: Benefits for All? [online]. In: KIBAROGLU, Aysegül a JAUBERT, Ronald (Eds). Water Resources Management in the Lower Asi-Orontes River Basin: Issues and Opportunities, Geneva: Graduate Institute of International and Development Studies, s. 125–137 [cit. 2018-03-29]. ISBN 978-2-940503-70-4. SCHIRM, Stefan A., 2010. Leaders in need of followers: Emerging powers in global governance. European Journal of International Relations [online]. Vol. 16, No. 2, s. 197–221 [cit. 2018-01-07]. DOI: 10.1177/1354066109342922. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/abs/10.1177/1354066109342922. SCHOEMAN, Maxi, 2000. South Africa as an emerging middle power. African Security Review [online]. Vol. 9, No. 3, s. 47–58 [cit. 2018-01-12]. DOI: 10.1080/10246029.2000.9628050. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/10246029.2000.9628050. SHERWOOD, Harriet, 2010. Flotilla raid: Turkish jihadis bent on violence attacked troops, Israel claims. In: The Guardian [online]. 2. 6. 2010 [cit. 2018-03-27]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2010/jun/02/flotilla-raid-turkish-jihadis-troops-israel-claims. SHERWOOD, Harriet, 2011. Turkey suspends military ties with Israel. In: The Guardian [online]. 6. 9. 2011 [cit. 2018-04-08]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2011/sep/06/turkey-suspends-israel-military-ties. SIEGL, Erik, 2013. Islám versus modernizace?: náboženství, sekularismus a rozvoj v Turecku: pohled Turguta Özala. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 142 s. ISBN 978-80-87558-14-0. SIPRI, ©2018. SIPRI Military Expenditure Database. In: SIPRI [online]. Solna: Stockholm International Peace Research Institute [cit. 2018-04-08]. Dostupné z: https://www.sipri.org/databases/milex.

SMITH, Gordon C., 1968. The Emergence of the Middle East. Journal of Contemporary History, Vol. 3, No. 3, s. 3–17. SNYDER, Glenn H., 2002. Mearsheimer's World-Offensive Realism and the Struggle for Security: A review Essay. International Security, Vol. 27, No. 1, s. 149–150. ISSN 0162-2889. SOBECKI, Nichole, 2010. Turkish soap opera Noor brings tourist boom to Istanbul. In: The Guardian [online]. 13. 8. 2010 [cit. 2018-04-19]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2010/aug/13/soap-opera-noor-tourist-boom-turkey. SOLTANI, Fakhreddin, NAJI, Saeid a AMIRI, Reza Ekhtiari, 2014. Levels of Analysis in International Relations and Regional Security Complex Theory. Journal of Public Administration and Governance [online]. Vol. 4, No. 4, s. 166–171 [cit. 2018-01-04]. ISSN 2161-7104. Dostupné z: http://www.macrothink.org/journal/index.php/jpag/article/view/6973. SOULEIMANOV, Emil, 2002. Turecko, země na pomezí dvou světů. In: AMO [online]. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky, 1. 7. 2002, ed. 22. 6. 2016 [cit. 2017-12-15]. Dostupné z: https://www.amo.cz/turecko-zeme-na-pomezi-dvou-svetu/. SOULEIMANOV, Emil, 2006. Bezpečnostní aspekty případného členství Turecka v Evropské unii. Středoevropské politické studie [online]. Vol. 8, No. 2–3, s. 298–313 [cit. 2017-12-14]. ISSN 1212-7817. Dostupné z: https://journals.muni.cz/cepsr/article/view/4179. SRIVASTAVA, Mehul. Erdogan sews up Turkey’s ‘second revolution’. In: The Financial Times [online]. 27. 2. 2017 [cit. 2018-04-05]. Dosutpné z: https://www.ft.com/content/6337eb16-f85a-11e6-bd4e-68d53499ed71. STEWART, Dona J., 2012. The Middle East Today: Political, Geographical and Cultural Perspectives. 2nd Ed. New York: Routledge, 304 s., ISBN 978-0-415-78244-9. STEWART-INGERSOLL, Robert a FRAZIER, Derrick, 2010. India as a Regional Power: Identifying the Impact of Roles and Foreign Policy Orientation on the South Asian Security Order. Asian Security [online]. Vol. 6, No. 1, s. 5–73 [cit. 2018-01-18]. DOI: 10.1080/14799850903472003. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14799850903472003. STRANGE, Susan, 1988. States and Markets. London: Pinter Publishers, 263 s., ISBN 978-0-861-87942-7.

ŠANC, David, 2011. Blízký východ jako politicko-geografický region. In: JEŽOVÁ, Michaela, ed. a BURGROVÁ, Helena, ed. Současný Blízký východ: politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti. Brno: Barrister & Principal, s. 9–22., ISBN 978-80-87474-45-7. ŠOKA, Jakub, 2016. Erdogan jako oběť i vítěz. In: Respekt [online]. 21. 7. 2016 [cit. 2018-03-39]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/politika/puc-v-turecku-erdogan-jako-obet-a-vitez. TABUTIN, Dominique a SCHOUMAKER, Bruno, 2005. The Demography of the Arab World and the Middle East from the 1950s to the 2000s: A Survey of Changes and a Statistical Assessment. Population [online]. Vol. 60, No. 5, s. 505–615 [cit. 2018-01-18]. DOI: 10.3917/popu.505.0611. Dostupné z: https://www.cairn-int.info/article-E_POPU_505_0611--the-demography-of-the-arab-world-and-the.htm. TAIT, Rober, 2008. Turkey's governing party avoids being shut down for anti-secularism. In: The Guardian [online]. 31. 7. 2008 [cit. 2018-03-28]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2008/jul/30/turkey.nato1. TANAP, 2018. Why TANAP? In: Trans Anatolian Natural Gas Pipeline Project [online]. Dostupné z: http://www.tanap.com/tanap-project/why-tanap/ [cit. 2018-04-03]. TAŞPINAR, Ömer, 2012. Turkey: The New Model? In: Brookings [online]. 25. 4. 2012 [cit. 2018-05-02]. Dostupné z: https://www.brookings.edu/research/turkey-the-new-model/. TAYYABA, Malik, 2016. A Secular State: The Turkish Dilemma. Mediterranean Journal of Social Sciences, Vol. 7, No. 5, s. 180–184. ISSN 2039-9340. THE KURDISH PROJECT, ©2015a. PKK: The Kurdistan Workers’ Party. In: The Kurdish Project [online]. San Francisco: The Kurdish Project [cit. 2018-03-24]. Dostupné z: https://thekurdishproject.org/history-and-culture/kurdish-nationalism/pkk-kurdistan-workers-party/. THE KURDISH PROJECT, ©2015b. Kurdish Peshmerga. In: The Kurdish Project [online]. San Francisco: The Kurdish Project [cit. 2018-04-20]. Dostupné z: https://thekurdishproject.org/history-and-culture/kurdish-nationalism/kurdish-peshmerga/. THIM, Michal 2006. Voda na Středním východě a role Turecka. In: AMO [online]. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky, 7. 4. 2006, ed. 22. 2. 2016 [cit. 2018-02-21]. Dostupné z: http://www.amo.cz/voda-na-strednim-vychode-a-role-turecka/. THOMPSON, Ian B, 1973. The Paris Basin: Problem Regions of Europe. Oxford: Oxford University Press, 48 s., ISBN 0-1991-3069-8.

TIAN et. al, 2017. Trends in International Arms Transfers, 2016. In: SIPRI [online]. Solna: Stockholm International Peace Research Institute [cit. 2018-04-27]. Dostupné z: https://www.sipri.org/publications/2017/sipri-fact-sheets/trends-international-arms-transfers-2016. TIBI, Bassam, 1998. Conflict and War in the Middle East: From Interstate War to New Security. 2nd ed. London: Palgrave Macmillan, 318 s., ISBN 978-0-333-65263-3. TIKA, 2009. Annual Report, 2008. In. TIKA [online]. Ankara: Republic Of Turkey Prime Ministry Turkish Cooperation and Coordination Agency [cit. 2018-04-04]. Dostupné z: http://www.tika.gov.tr/en/publication/list/tika_annual_reports-22. TUČEK, Filip, ©2018. Turecko. In: Euroskop [online]. Praha: Vláda České republiky [cit. 2018-02-15]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/9132/sekce/turecko/. TUĞAL, Cihan, 2016. Cihan Tuğal on the fall of the ‘Turkish model’. In: Turkey Book Talk [online]. 15. 4. 2016 [cit. 2018-04-12]. Dostupné z: https://turkeybooktalk.podbean.com/e/cihan-tugal-on-the-fall-of-the-turkish-model/. TURCSÁNYI, Richard Q., 2005. Systémový přístup ke studiu mezinárodních vztahů. In: PŠEJA, Pavel, ed. et al. Moc a zájmy v mezinárodním systému: procesy, aktéři a problémy v mezinárodních vztazích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 22–59. ISBN 978-80-7325-409-4. TÜRKIYE İSTATISTIK KURUMU, ©2017. In: TUIK [online]. Ankara: Türkiye İstatistik Kurumu [cit. 2018-04-08]. Dostupné z: http://www.tuik.gov.tr/Start.do. TURKSTAT, 2013. Population Projections, 2013-2075. In: Turkish Statistical Institute [online]. 14. 2. 2013 [cit. 2018-04-29]. Dostupné z: http://www.turkstat.gov.tr/PreHaberBultenleri.do?id=15844. TUSIAD, 2017. The Economy in Turkey in 2017. In: TUSIAD [online]. Istanbul: Türk Sanayicileri ve İş İnsanları Derneği [cit. 2018-02-25]. Dostupné z:http://www.tusiad.us/wp-content/uploads/2017/02/The-Economy-in-Turkey-in-2017.pdf. ÜÇLER, Gülbahar, 2016. Testing the relationship between military spending and private investments: Evidence from Turkey. Theoretical and Applied Economics, Vol. 23, No. 3, s. 307–318. ULUTAŞ, Ufuk, 2010. Turkish foreign policy in 2009: A year of pro-activity. Insight Turkey, Vol. 12, No. 1, s. 1–12. ISSBn 1302-177X.

UNCTAD, 2012. Investment Country Profiles – Turkey. In: UNCTAD [online]. Geneva: United Nations [cit. 2018-04-23]. Dostupné z: http://unctad.org/en/PublicationsLibrary/webdiaeia2012d6_en.pdf. UNCTAD, 2007. World Investment Report 2017. In: UNCTAD [online]. Geneva: United Nations [cit. 2018-04-23]. Dostupné z: http://unctad.org/en/docs/wir2007_en.pdf. UNHCR, 2018. Syria Regional Refugee Response – Turkey. In: Operational Portal Refugee Situations [online]. Geneva: UN Refugee Agency. [cit. 2018-04-28]. Dostupné z: https://data2.unhcr.org/en/situations/syria/location/113. UNITED NATIONS, 2011. Fourth United Nations Conference on the Least Developed Countries. In: United Nations [online]. New York: United Nations [cit. 2018-04-04]. Dostupné z: http://www.un.org/en/conf/ldc/. UNITED NATIONS, 2002. World Population Ageing 1950-2050. In: United Nations – Department of Economic and Social Affairs, Population Division [online]. New York: United Nations, 483 s. [cit. 2018-03-14]. ISBN 9210510925. Dostupné z: http://www.un.org/esa/population/publications/worldageing19502050/pdf/200turke.pdf. UNITED PRESS INTERNATIONAL, 2013. Turkey's Samsun-Ceyhan oil pipeline shelved. In: UPI [online]. 23. 4. 2013 [cit. 2018-04-28]. Dostupné z: https://www.upi.com/Turkeys-Samsun-Ceyhan-oil-pipeline-shelved/24281366711120/. UPPSALA CONFLICT DATA PROGRAM, ©2018. Turkey. In: UCDP [online]. Uppsala: Uppsala Universitet (Department of Peace and Conflict Research) [cit. 2018-02-12]. Dostupné z: http://ucdp.uu.se/#country/640. U.S. DEPARTMENT OF STATE, 2001. Middle East Peace Process Arms Control and Regional Security (ACRS) Working Group. In: U.S. Department of State [online]. Washington D.C.: United States Department of State [cit. 2018-03-19]. Dostupné z: https://2001-2009.state.gov/t/pm/rls/fs/4271.htm. U.S. DEPARTMENT OF STATE, ©2018a. The Baghdad Pact (1955) and the Central Treaty Organization (CENTO). In: Office of the Historian, Bureau of Public Affairs [online]. Washington D.C.: United States Department of State [cit. 2018-02-05]. Dostupné z: https://2001-2009.state.gov/r/pa/ho/time/lw/98683.htm. U.S. DEPARTMENT OF STATE, ©2018b. Oil Embargo, 1973–1974. In: Office of the Historian, Bureau of Public Affairs [online]. Washington D.C.: United States Department of State [cit. 2018-02-17]. Dostupné z: https://history.state.gov/milestones/1969-1976/oil-embargo.

U.S. ENERGY INFORMATION ADMINISTRATION, 2004. Iran Country Analysis. In: Iran Watch [online]. August 2004 [cit. 2018-03-29]. Dostupné z: https://www.iranwatch.org/sites/default/files/us-doe-irancountrybrief-0804.pdf. ÜSTÜN, Çiğdem, 2014. Theoretical Analysis of Turkey as a Regional Power. In: ISANET [online]. Paper prepared for FLACSO-ISA Joint International Conference, Buenos Aires. Storrs: The International Studies Association [cit. 2018-03-04]. Dostupné z: http://web.isanet.org/Web/Conferences/FLACSO-ISA%20BuenosAires%202014/Archive/3bae0df8-d05d-4837-9811-73216a2a95bf.pdf. ÜSTÜN, Sadık, 2010. Economic Diplomacy for Competitiveness: Globalization and Turkey’s New Foreign Policy. Perceptions, Vol. 15, No. 3-4, s. 21–47. VIDAL, John, 2004. Israeli 'water for arms' deal with Turkey. In: The Guardian [online]. 6. 1. 2004 [cit. 2018-03-19]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2004/jan/06/turkey.israel. VELVYSLANECTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V ANKAŘE, 2013. Turecká republika – vodohospodářský sektor a příležitosti pro české subjekty. In: Velvyslanectví České republiky v Ankaře [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. 08. 04. 2013 [cit. 2018-02-20]. Dostupné z: https://www.mzv.cz/ankara/cz/obchod_a_ekonomika/turecka_republika_vodohospodarsky_sektor.html. WAISOVÁ, Šárka, 2004. Od národní bezpečnosti k mezinárodní bezpečnosti: Kodaňská škola na křižovatce strukturálního realismu, anglické školy a sociálního konstruktivismu. Mezinárodní vztahy, Vol. 39, No. 4, s. 66–86. ISSN 0323-1844. WALKER, Joshua W., 2011. Turkey's global strategy: introduction: the sources of Turkish grand strategy - ‘strategic depth’ and ‘zero-problems’ in context. In: LSE Research Online [online]. London: London School of Economics and Political Science [cit. 2018-03-27]. Dostupné z: http://eprints.lse.ac.uk/43495/1/Turkey%27s%20Global%20Strategy_introduction%28lsero%29.pdf. WALTZ, Kenneth N., 2010. Theory of International Politics. Reissued edition. Long Grove: Waveland Press, 251 s., ISBN 1-57766-670-4. WALTZ, Kenneth N., 2001. Man, the state, and war: A theoretical analysis. Revised edition. New York: Columbia University Press, 263 s., ISBN 978-0-231-12537-6. WEIKER, Walter E., 1985. Turkey, the Middle East, and Islam. The Middle East Review, Vol. 17, No. 3., s. 27–32.

WEISBAND, Edward, 2015. Turkish Foreign Policy, 1943-1945: Small State Diplomacy and Great Power Politics. Princeton: Princeton University Press, 394 s., ISBN 9780691619095. WINTER, Ofir a LINDENSTRAUSS, Gallia, 2016. Egypt and Turkey following the Failed Coup: The Interrupted Thaw. In: INSS [online]. INSS Insight No. 842. Tel Aviv: The Institute for National Security Studies. 02. 08. 2016 [cit. 2018-04-05]. Dostupné z: http://www.inss.org.il/publication/egypt-and-turkey-following-the-failed-coup-the-interrupted-thaw/. WITS, ©2018. Turkey trade statistics : Exports, Imports, Products, Tariffs, GDP and related Development Indicator. In: World Integrated Trade Solutions [online]. New York: World Bank [cit. 2018-03-29]. Dostupné z: https://wits.worldbank.org/CountryProfile/en/TUR WOLFOWITZ, Paul, 2002. Fifth Annual Turgut Ozal Memorial Lecture. In: The Washington Institute [online]. 15. 3. 2002. Washington D.C.: The Washington Institute for Near East Policy [cit. 2018-05-01]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/view/fifth-annual-turgut-ozal-memorial-lecture. WORLD BANK, 2014. Emerging Turkey: Lessons from an Economy in Transition In: The World Bank Group [online]. 10. 12. 2014. Washington D.C.: World Bank [cit. 2018-03-12]. Dostupné z http://www.worldbank.org/en/news/feature/2014/12/10/emerging-turkey-lessons-from-economy-in-transition. WORLD BANK, ©2018. Turkey. In: The World Bank Group [online]. Washington D.C.: World Bank [cit. 2018-04-21]. Dostupné z: https://data.worldbank.org/country/turkey. YA’AR, Chana, 2011. Iran Warns Turkey: Trade Ties in Jeopardy. In: Arutz Sheva [online]. 9. 10. 2011 [cit. 2018-04-29]. Dostupné z: http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/148599. YAECKLEY, Ayla J., 2011. Turkey opposes any NATO operation in Libya. In: Reuters [online]. 14. 3. 2011 [cit. 2018-04-15]. Dostupné z: https://www.reuters.com/article/us-libya-turkey-idUSTRE72D49D20110314. YAKIS, Yasar, 2017. A new page in Turkish-Iraqi relations. In: Arab News [online]. 14. 11. 2017 [cit. 2018-04-21]. Dostupné z: http://www.arabnews.com/node/1192936. YAVUZ, Hakan M., 2009. Secularism and Muslim Democracy in Turkey. Cambridge: Cambridge University Press, 320 s., ISBN 978-0-521-88878-3. YENTÜRK, Nurhan, 2014. Measuring Turkish Military Expenditure (SIPRI Insights on Peace and Security], No. 2014/1. In: SIPRI [online]. Solna: Stockholm International Peace

Research Institute [cit. 2018-04-09]. Dostupné z: https://www.sipri.org/sites/default/files/files/insight/SIPRIInsight1401.pdf. YILDIZ, Dursun, 2014. International Water Transfer Projects of Turkey. In: Hidropolitic Academy [online]. 2. 6. 2014 [cit. 2018-03-20]. Dostupné z: http://www.hidropolitikakademi.org/international-water-transfer-projects-of-turkey.html. ZLATOHLÁVEK, Petr, 2013. Libye dva roky poté, část druhá: Role NATO a jeho kritika. In: Natoaktual.cz [online]. 4. 3. 2013 [cit. 2018-04-01]. Dostupné z: http://www.natoaktual.cz/libye-dva-roky-pote-cast-druha-role-nato-a-jeho-kritika-pp1-/na_analyzy.aspx?c=A130301_111542_na_analyzy_m02.

Seznam příloh

Příloha č. 1: Státy regionu Blízký východ (obrázek)

Příloha č. 2: Srovnání HDP (v mld. USD) Turecka, Saúdské Arábie, Egypta, Íránu a Izraele

mezi lety 1990 a 2016 (graf)

Příloha č. 3: Meziroční nárůst tureckého HDP (v %) mezi lety 2000 a 2016 (graf)

Příloha č. 4: Nárůst tureckého exportu do zemí Blízkého východu v letech 1990 až 2016

(graf)

Příloha č. 5: Významné ropovody a plynovody procházející tureckým územím (obrázek)

Příloha č. 6: Srovnání výdajů na armádu ve státech Blízkého východu mezi lety 1988 až

1997 (tabulka)

Přílohy

Příloha č. 1: Státy regionu Blízký východ

Zdroj: Via Protect Magazín, 2018. Dostupné z: http://magazin.viaprotect.cz/index.php/bezpecnost/clanky/79-region-mena-middle-east-and-north-africa-dil-i [cit. 2018-04-21]. Příloha č. 2: Srovnání HDP (v mld. USD) Turecka, Saúdské Arábie, Egypta, Íránu a Izraele mezi lety 1990 a 2016

Zdroj: World Bank, ©2018. Dostupné z: https://data.worldbank.org/indicator/NY.GDP.MKTP.CD?end=2016&locations=TR&start=1990&view=chart [cit. 2018-04-21].

Příloha č. 3: Meziroční nárůst tureckého HDP (v %) mezi lety 2000 a 2016

Zdroj: Trading Economics, ©2018. Dostupné z: https://tradingeconomics.com/turkey/gdp-growth-annual# [cit. 2018-04-21]. Příloha č. 4: Nárůst tureckého exportu do zemí Blízkého východu v letech 1990 až 2016

Zdroj: WITS, ©2018. Dostupné z: https://wits.worldbank.org/CountryProfile/en/Country/TUR/StartYear/1990/EndYear/2016/TradeFlow/Export/Indicator/XPRT-TRD-VL/Partner/MEA/Product/Total.

Příloha č. 5: Významné ropovody a plynovody procházející tureckým územím

Zdroj: U.S. Energy Information Administration, ©2018. Dostupné z: https://www.eia.gov/beta/international/country.cfm?iso=TUR [cit. 2018-04-21]. Příloha č. 6: Srovnání výdajů na armádu ve státech Blízkého východu mezi lety 1988 až 1997

Zdroj: SIPRI, ©2018. Dostupné z: https://www.sipri.org/sites/default/files/1_Data%20for%20all%20countries%20from%201988%E2%80%932017%20in%20constant%20%282016%29%20USD.pdf [cit. 2018-04-21].

130

UNIVERZITA KARLOVA Fakulta sociálních věd

Institut politologických studií

Studijní obor: Mezinárodní vztahy

Projekt diplomové práce na téma

Vzestup Turecka jako regionální mocnosti na Blízkém východě

Řešitelka práce: Bc. Zuzana Ledbová

Vedoucí práce: PhDr. Irah Kučerová, Ph.D.

131

Vymezení tématu práce

Diplomová práce se bude zabývat vzestupem Turecka jako regionální mocnosti

na Blízkém východě a jeho mocenským ambicím ve zkoumaném období od konce studené

války až do roku 2017.

Regionální mocnosti představují v oboru mezinárodních vztahů v současnosti hojně

diskutované téma. K oživení zájmu o studium regionů a regionalismu došlo v souvislosti

s koncem studené války a tím i desítky let trvající bipolární konfrontace

mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Zatímco v průběhu studené války bylo

fungování mezinárodního systému i vztahy uvnitř jednotlivých regionů určovány zejména

zájmy dvou velmocí, po jejím konci získaly světové regiony větší autonomii a vlastní

dynamiku (Fawcett, 2017, s. 99).

O Blízkém východě můžeme hovořit jako o multipolárním regionálním systému,

neboť zde vícero států usiluje o roli hegemona, kterou se však zatím žádnému z nich

nepodařilo zcela dosáhnout (Mason, 2017, s. 11). Mezi aspiranty na pozici dominantní síly

v regionu se obvykle řadí Egypt, Írán, Izrael, Saúdská Arábie a v neposlední řadě Turecko,

na které se v práci zaměřím.

Turecko prošlo během posledních několika desetiletí mimořádnými změnami

ve sféře politické, ekonomické i sociální. V 80. letech 20. st. představil tehdejší premiér

Turgut Özal program ekonomické liberalizace doplněný o politické reformy a položil tak

základy hospodářského růstu, který Turecko zažívalo od nového tisíciletí (Bozdağlioğlu,

2003, s. 77). Zásadní společensko-politický zlom nastal v roce 2002, kdy parlamentní volby

vyhrála konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi – AKP)

a obsadila většinu křesel v tureckém parlament. Vláda AKP, která je v Turecku dodnes

nejsilnější stranou, přinesla zemi kýženou stabilitu a byla schopná prosadit další ekonomické

reformy jako reakci na těžkou finanční krizi, jež zemi postihla v roce 2001. Po překonání

krize začalo turecké hospodářství dosahovat značného tempa růstu, které vláda využila mj.

k aktivnější zahraniční politice. Navzdory současným ekonomickým problémům a napjaté

společensko-politické situaci, způsobené zejména stále autoritativnějším způsobem vlády

prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, se Turecko rozvinulo v regionální mocnost, která má

ambice stát se i globálním hráčem.

132

Zdůvodnění výběru tématu

Případ Turecka jako zkoumaného objektu jsem si kromě výše popsaných událostí,

které považuji za zajímavé detailněji prozkoumat, vybrala z důvodu dlouholetého zájmu

o tuto zemi a její obyvatele. Zkoumat Turecko coby regionální mocnost jsem se rozhodla

i proto, že jeho pozice na Blízkém východě je komplikovaná faktem, že se nejedná

o arabskou zemi, jak je tomu u většiny ostatních států regionu.

Cíl práce a vymezení výzkumných otázek

Hlavním cílem diplomové práce bude objasnit faktory, které přispěly k mocenskému

vzestupu Turecka v regionu Blízkého východu od počátku nového tisíciletí. Na základě

analýzy mocenského postavení země bude práce zkoumat, zda a jakým způsobem se

Turecku daří naplňovat ambice zastávat v oblasti pozici dominantního aktéra a ovlivňovat

jednání ostatních států v regionu.

K naplnění cíle práce jsem určila následující výzkumnou otázku, kterou dále člením

na tři podotázky:

Dosáhlo Turecko postavení regionální mocnosti na Blízkém východě?

• Jaké faktory dopomohly Turecku k jeho mocenskému vzestupu?

• Jakým způsobem se Turecko snaží naplňovat ambice zastávat v regionu pozici

vůdčího aktéra?

• Daří se Turecku uplatňovat svou moc a ovlivňovat jednání ostatních států

Blízkého východu?

Stanovení tezí a proměnných

Zodpovězení výzkumných otázek by mělo vést k ověření teze, že Turecko dosáhlo

v oblasti Blízkého východu postavení regionální mocnosti. Práce předpokládá, že

ekonomický růst byl hlavním faktorem, který Turecku umožnil zvýšit objem prostředků

vynaložených na aktivní zahraniční politiku. Díky tomu se Turecku daří, v souladu

s přesvědčením skupiny neorealistů o touze států maximalizovat vlastní moc a usilovat

o pozici hegemona, uplatňovat svou moc a ovlivňovat jednání ostatních států v regionu.

Vyhodnocení toho, zda můžeme Turecko označit za regionální mocnost, provedu

pomocí několika kroků na základě definičních kritérií vymezených v teoretické části práce.

Zaprvé bude nutné zjistit turecké materiální kapacity, které jsou klíčovým měřítkem pro

133

určení moci země (Ponížilová, 2016, s. 52). K měření materiálních zdrojů využiji tři kritéria,

kterými jsou demografický profil, ekonomická síla a vojenské kapacity. Skrze nich bude

možné zkoumat růst turecké moci v průběhu sledovaného období. V dalším kroku budu

zjišťovat, zdali má Turecko ambice zastávat v regionu pozici vůdčí mocnosti. Zaměřím se

na strategie, doktríny a politická prohlášení v rámci zahraniční politiky, z nichž by měly být

tyto ambice patrné. Nakonec budu zkoumat, zda je Turecko schopné ovlivňovat ostatní státy

v regionu, a to hlavně prostřednictvím analýzy jeho vztahů se čtyřmi dalšími státy Blízkého

východu. Přitom budu sledovat konkrétní zahraničně-politické nástroje, pomocí nichž se

Turecko snaží svůj vliv a moc prosadit. V rámci analýzy vybraných vztahů se budu věnovat

nejen ekonomickým a politickým, ale i bezpečnostním tématům.

Metoda výzkumu

Diplomová práce bude koncipována jako jednopřípadová studie, tzn. že jejím cílem

bude poskytnout hluboké porozumění nebo příčinné vysvětlení vybraného případu

se zohledněním širšího kontextu (Kořan, 2008, s. 33). V závislosti na zkoumaných jevech

budou v práci využita jak kvalitativní, tak kvantitativní data, pomocí kterých bude možné

analyzovat postavení Turecka coby regionální mocnosti.

Předpokládaná struktura práce

Práce se bude kromě úvodu a závěru skládat z teoretické a praktické části.

V teoretické části, tj. v první kapitole práce, vymezím koncept moci a koncept regionu

v mezinárodních vztazích. Poté představím rozdílné teoretické přístupy k analýze

regionálních mocností a určím definiční kritéria, na základě kterých budu určovat, zda

můžeme Turecko považovat za regionální mocnost. V první části práce také stručně

vysvětlím rozdíly mezi konceptem regionální mocnosti a alternativními teoretickými

koncepty jako např. střední mocnost.

Praktická část bude zahrnovat pět hlavních kapitol, které dále člením na podkapitoly.

Nejprve bude potřeba vymezit region Blízkého východu, neboť jeho pojetí bývá mnohdy

vnímáno odlišně. V další kapitole se zaměřím na zdroje turecké moci, konkrétně

na demografické, ekonomické a vojenské kapacity. Následně nastíním vývoj zahraniční

politiky Turecka od vzniku republiky v roce 1923, abychom lépe porozuměli zahraničně-

politickým krokům země v novém tisíciletí. Pátá kapitola diplomové práce představí Stranu

spravedlnosti a rozvoje (AKP), která v zemi vládne nepřetržitě od roku 2002. Turecké

zahraniční politice po nástupu strany AKP se pak bude věnovat následující kapitola. V rámci

134

ní budu zkoumat převážně zahraniční politiku na Blízkém východě a blíže se zaměřím na

vztahy Turecka se čtyřmi státy, které bývají považovány za další aspiranty na pozici

regionální vůdčí mocnosti, a to na turecké vztahy s Egyptem, Íránem, Izraelem a Saúdskou

Arábií.

Návrh osnovy

Úvod

1. Teoretická východiska práce

1.1. Regionální úroveň analýzy

1.2. Koncept regionu v mezinárodních vztazích

1.3. Koncept moci v mezinárodních vztazích

1.4. Koncept regionální mocnosti

1.5. Koncept regionální mocnosti v porovnání s pojetím střední a centrální mocnosti

2. Vymezení regionu Blízký východ

3. Zdroje turecké moci

3.1. Demografický profil

3.2. Ekonomická síla

3.3. Vojenská síla

4. Vývoj turecké zahraniční politiky od vzniku republiky

5. Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP)

6. Turecká zahraniční politika po nástupu strany AKP

6.1. Turecká zahraniční politika na Blízkém východě

6.1.1. Turecko-egyptské vztahy

6.1.2. Turecko-íránské vztahy

6.1.3. Turecko-izraelské vztahy

6.1.4. Vztahy Turecka a Saúdské Arábie

Závěr

Předběžný seznam literatury

AKÇA, Ismet, BEKMEN, Ahmet a ÖZDEN, Bariş Alp. Turkey Reframed: Constituting Neoliberal Hegemony [online]. London: PlutoPress, 2014. ISBN 978-1-84964-979-7. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10819730.

135

AKSU, Kenan. Turkey: A Regional Power in the Making [online]. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2013. ISBN 978-1-4438-6453-4. Dostupné z: http://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=1753171. AXIARLIS, Evangelia. Political Islam and the Secular State in Turkey: Democracy, Reform and the Justice and Development Party [online]. London: I.B. Tauris, 2014. Library of Modern Turkey; 11. ISBN 978-0-85773-798-4. Dostupné z: http://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=4453542. BOZDAĞLIOĞLU, Yücel. Turkish Foreign Policy and Turkish Identity: A Constructivist Approach [online]. New York: Routledge, 2003. Studies in International Relations. Dostupné z: http://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=182856. BRENNAN, Shane a HERZOG, Marc. Turkey and the Politics of National Identity: Social, Economic and Cultural Transformation [online]. London: I.B. Tauris, 2014. ISBN 978-0-85772-479-3. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10999012. ÇETIN,Tamer a YILMAZ, Feridun. Understanding the Process of Economic Change in Turkey: An Institutional Approach [online]. New York: Nova Science Publisher's, 2010. Economic Issues, Problems and Perspective. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10661610. FAWCETT, Louise. Regions and Regionalism. In: BEESON, Mark a BISLEY, Nick. Issues in 21st Century World Politics. 3rd ed. London: Palgrave Macmillan, 2017, s. 97-112. ISBN 978-1-137-58901-9. İNCE, Başak. Citizenship and Identity in Turkey: from Ataturk's Republic to the Present Day [online]. London: I.B.Tauris, 2012. ISBN 978-0-85772-207-2. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10811650. ISIKSAL, Hüseyin a ÖRMECI, Ozan (eds.).Turkish Foreign Policy in the New Millennium [online]. Frankfurt am Main: Peter Lang GmbH, 2015. ISBN 978-3-653-05496-5. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=11064419. KINZER, Stephen. Reset Middle East: Old Friends and New Alliances: Saudi Arabia, Israel, Turkey, Iran. London: I.B. Tauris, 2011. ISBN 978-1-84885-765-0. KOŘAN, Michal. Jednopřípadová studie. In: DRULÁK, Petr a kol. Jak zkoumat politiku. Praha: Portál, s.r.o., 2008, s. 29-61. ISBN 978-80-7367-385-7. MASON, Robert. Reassessing Order and Disorder in the Middle East: Regional Imbalance or Disintegration? New York: Rowman and Littlefield, 2017. ISBN 9781442264892. ÖNDER, Nilgün. The Economic Transformation of Turkey: Neoliberalism and State Intervention [online]. London: I.B. Tauris, 2016. ISBN 978-0-85773-947-6. Dostupné z: http://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=4453545.

136

ÖZBUDUN, Ergun a GENCKAYA,Ömer F. Democratization and the Politics of Constitution-Making in Turkey [online]. Budapest: Central European University Press, 2009. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10314021. ÖKTEM, Kerem. Turkey since 1989: Angry Nation. London: Zed Books, 2011. Global history of the present. ISBN 978-1-55266-426-1. PARK, Bill. Modern Turkey: People, State and Foreign Policy in a Globalized World. 1st publ. London: Routledge, 2012. ISBN 978-0-415-44371-5. PONÍŽILOVÁ, Martina. Regionální řád a mocnosti Blízkého východu: formování blízkovýchodního řádu na pozadí soupeření regionálních mocností v letech 1945-2015. První vydání. Praha: Dokořán, 2016. ISBN 978-80-7363-813-9. SAYGIN, Hasan. Turkish Economic Policies and External Dependency [online]. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2013. ISBN 978-1-4438-6789-4. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10949451. SCOTT, Alev. Turkish Awakening: Behind the Scenes of Modern Turkey. Paperback edition. London: Faber & Faber, 2015. ISBN 978-0-571-29658-3. SIEGL, Erik. Islám versus modernizace?: náboženství, sekularismus a rozvoj v Turecku: Pohled Turguta Özala. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2013. ISBN 978-80-87558-14-0.

TAMBAR, Kabir. The Reckoning of Pluralism: Political Belonging and the Demands of History in Turkey [online]. Stanford, California: Stanford University Press, 2014. Stanford studies in Middle Eastern and Islamic societies and cultures. ISBN 978-0-8047-9118-2. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10846218. ÜLGEN, Sinan a PERKOVICH, George. Turkey's Nuclear Future [online]. Washington, District of Columbia: Carnegie Endowment for International Peace, 2015. ISBN 978-0-87003-417-6. Dostupné z: http://ebookcentral.proquest.com/lib/natl-ebooks/detail.action?docID=1991018. ZÜRCHER, Erik J. Turkey: A Modern History [online]. 3rd ed. London: I.B. Tauris, 2010. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10445315. WORLD BANK. The World Bank In Turkey [online]. Washington: The World Bank Group, ©2017. Dostupné z: http://www.worldbank.org/en/country/turkey.