ČÁST PRVNÍ – SIMON ŘÍKÁ PART ONE – SIMON SAYS

Kapitola 1 Chapter One Bronwyn Bronwyn

Pondělí, 24. září, 14:55 Monday, September 24, 2:55 p.m. Domácí porno. Podezření na těhotenství. Dva

případy nevěry. A to je jenom souhrn tohoto

týdne. Kdyby všechno, co víte o Bayviewské

střední, pocházelo z aplikace Simona

Kellehera, divili byste se jak to, že má někdo

čas chodit vůbec do školy.

A sex tape. A pregnancy scare. Two

cheating scandals. And that’s just this

week’s update. If all you knew of Bayview

High was Simon Kelleher’s gossip app,

you’d wonder how anyone found time to

go to class.

„To není nic nového, Bronwyn,“ ozve se hlas

přes moje rameno. „Počkej, až uvidíš, co

přijde zítra.“

“Old news, Bronwyn,” says a voice over

my shoulder. “Wait till you see tomorrow’s

post.”

Sakra. Nesnáším, když mě někdo přistihne

číst „O vás bez vás“, obzvlášť když ten někdo

je sám autor. Skloním telefon a s prásknutím

zavřu skříňku. „Tak komu se chystáš zničit

život tentokrát, Simone?“

Damn. I hate getting caught reading About

That, especially by its creator. I lower my

phone and slam my locker shut. “Whose

lives are you ruining next, Simon?”

Kráčí po mém boku, když si razím cestu

hloučkem studentů, kteří směřují k východu.

„Je to veřejně prospěšná práce,“ odpoví a

nezúčastněně mávne rukou. „Doučuješ

Reggieho Crawleye, že? Možná bys ráda

věděla, že má v ložnici kameru.“

Simon falls into step beside me as I move

against the flow of students heading for the

exit. “It’s a public service,” he says with a

dismissive wave. “You tutor Reggie

Crawley, don’t you? Wouldn’t you rather

know he has a camera in his bedroom?”

Ani se neobtěžuju odpovídat. Šance, že bych

se někdy dostala do blízkosti ložnice

permanentně zhuleného Reggieho Crawleye

je asi taková, jako že se v Simonovi někdy

probudí svědomí.

I don’t bother answering. Me getting

anywhere near the bedroom of perpetual

stoner Reggie Crawley is about as likely as

Simon growing a conscience.

„A navíc, můžou si za to sami. Kdyby lidi

nelhali a nepodváděli, neměl bych co dělat.“

Simonovy chladné, modré oči zaregistrují

moje prodloužené kroky. „Kam tak spěcháš?

“Anyway, they bring it on themselves. If

people didn’t lie and cheat, I’d be out of

business.” Simon’s cold blue eyes take in

my lengthening strides. “Where are you

Proslavit se i mimo školu?“ rushing off to? Covering yourself in

extracurricular glory?”

Kéž by. Skoro jako výsměch mi na mobilu

vyskočí upozornění: Matletika1, 15:00,

Kavárna Epocha. Následuje textovka od

kamarádky: Evan je tady.

I wish. As if to taunt me, an alert crosses

my phone: Mathlete practice, 3 p.m.,

Epoch Coffee. Followed by a text from one

of my teammates: Evan’s here.

No samozřejmě, že je. Ten krásný matlet –

což ani není takový oxymóron, jak by se

mohlo zdát – se musí ukázat vždycky, když já

zrovna nemůžu.

Of course he is. The cute Mathlete—less of

an oxymoron than you might think—seems

to only ever show up when I can’t.

„Ne tak úplně,“ odpovím. V poslední době

jsem se naučila sdílet se Simonem co

nejmenší množství informací. Projdeme

zelenými kovovými dveřmi k zadnímu

schodišti, které rozděluje temno původní

Bayviewské střední od jejího krásného

nového křídla. Každý rok sem přichází víc a

víc bohatých rodin, které se neudržely v San

Diegu, a v 15 mil vzdáleném Bayview

doufají, že jim jejich zdaněné dolary zajistí

lepší školní podmínky než sádrové stropy a

potrhané linoleum.

“Not exactly,” I say. As a general rule, and

especially lately, I try to give Simon as

little information as possible. We push

through green metal doors to the back

stairwell, a dividing line between the

dinginess of the original Bayview High and

its bright, airy new wing. Every year more

wealthy families get priced out of San

Diego and come fifteen miles east to

Bayview, expecting that their tax dollars

will buy them a nicer school experience

than popcorn ceilings and scarred linoleum.

Simon je mi pořád v patách když dorazím

k laboratoři pana Averyho ve třetím patře.

S překříženýma rukama se napůl otočím.

„Neměl bys náhodou někde být?“

Simon’s still on my heels when I reach Mr.

Avery’s lab on the third floor, and I half

turn with my arms crossed. “Don’t you

have someplace to be?”

„Jo. Po škole,“ odtuší Simon a čeká, až

projdu dál. Když místo toho vezmu za kliku,

vybuchne smíchy. „Děláš si srandu? Ty taky?

Cos provedla?“

“Yeah. Detention,” Simon says, and waits

for me to keep walking. When I grasp the

knob instead, he bursts out laughing.

“You’re kidding me. You too? What’s your

crime?”

1 Z anglického Mathlete practice [ˈmaθliːt ˈpræktəs] – příprava na reprezentaci školy na matematické soutěži

Studentům, kteří se soutěží účastní, se říká mathletes [ˈmaθliːts] (pozn. překl.)

„Byla jsem neprávem obviněná,“ zamumlám

a se škubnutím otevřu dveře. Prohlédnu si tři

studenty, kteří už sedí v lavicích. Není to

úplně společnost, kterou bych tady čekala.

Teda až na jednu výjimku.

“I’m wrongfully accused,” I mutter, and

yank the door open. Three other students

are already seated, and I pause to take them

in. Not the group I would have predicted.

Except one.

Nate Macauley se nakloní na židli a zašklebí

se na mě. „Tys špatně odbočila nebo co?

Tady jsou poškoláci, ne studentská rada.“

Nate Macauley tips his chair back and

smirks at me. “You make a wrong turn?

This is detention, not student council.”

To on rozhodně ví nejlíp. Jsou s ním

problémy už od páté třídy, což je zhruba

doba, kdy jsme spolu naposledy mluvili. Šíří

se drby, že je v podmínce a pod dohledem

Bayviewských strážců zákona kvůli…

bůhvíčemu. Možná řízení pod vlivem. Možná

distribuce drog. Je to chodící zásobárna,

ačkoliv moje domněnky jsou čistě teoretické.

He should know. Nate’s been in trouble

since fifth grade, which is right around the

time we last spoke. The gossip mill tells me

he’s on probation with Bayview’s finest for

… something. It might be a DUI; it might be

drug dealing. He’s a notorious supplier,

but my knowledge is purely theoretical.

„Ušetřete si ty komentáře.“ Pan Avery si něco

odškrtne na papíře a zavře za Simonem dveře.

Vysoko klenutá okna v zadní stěně učebny

vpouští dovnitř záři odpoledního slunce a

zvuky fotbalového tréninku z hřiště za

parkovištěm.

“Save the commentary.” Mr. Avery checks

something off on a clipboard and closes

the door behind Simon. High arched

windows lining the back wall send triangles

of afternoon sun splashing across the

floor, and faint sounds of football practice

float from the field behind the parking lot

below.

Sednu si zrovna, když Cooper Clay zašeptá:

„Hlavu vzhůru, Addy,“ a hodí k dívce sedící

křížem od něj zmačkaný kus papíru. Addy

Prentissová zamrká, nejistě se usměje a nechá

letící kuličku padnout na zem.

I take a seat as Cooper Clay, who’s

palming a crumpled piece of paper like a

baseball, whispers “Heads up, Addy” and

tosses it toward the girl across from him.

Addy Prentiss blinks, smiles uncertainly,

and lets the ball drop to the floor.

Ručičky na hodinách se blíží ke třetí hodině a

já se nemůžu zbavit pocitu ublíženosti. Vůbec

bych tady neměla být. Měla bych být

The classroom clock inches toward three,

and I follow its progress with a helpless

feeling of injustice. I shouldn’t even be

v kavárně Epocha a trapně flirtovat s Evanem

Neimanem nad diferenciálními rovnicemi.

here. I should be at Epoch Coffee, flirting

awkwardly with Evan Neiman over

differential equations.

Pan Avery je ten typ člověka, který vás nechá

trčet po škole, aniž by se zajímal o pravdu,

ale možná je ještě čas zkusit ho přesvědčit.

Odkašlu si a pomalu zvednu ruku, zatímco

Nateův úšklebek se čím dál víc rozšiřuje.

„Pane Avery, to, co jste našel, nebyl můj

mobil. Netuším, jak se mi dostal do batohu.

Tohle je můj,“ řeknu, a zamávám svým

iPhonem v melounovém obalu.

Mr. Avery is a give-detention-first, ask-

questions-never kind of guy, but maybe

there’s still time to change his mind. I clear

my throat and start to raise my hand until I

notice Nate’s smirk broadening. “Mr.

Avery, that wasn’t my phone you found. I

don’t know how it got into my bag. This is

mine,” I say, brandishing my iPhone in its

melon-striped case.

Upřímně, na to abyste si do laboratoře pana

Averyho přinesli mobil, byste museli být

naprosto neznalí jeho praktik. Striktně

zakazuje mobily a prvních 10 minut každé

hodiny stráví tím, že prohledává batohy, jako

by byl nějaký ředitel letištní ostrahy a my

všichni byli v hledáčku. Můj mobil byl,

ostatně jako vždycky, zamčený ve skříňce.

Honestly, you’d have to be clueless to bring

a phone to Mr. Avery’s lab. He has a strict

no-phone policy and spends the first ten

minutes of every class rooting through

backpacks like he’s head of airline security

and we’re all on the watch list. My phone

was in my locker, like always.

„Tvůj taky ne?“ Addy se na mě otočí tak

rychle, až ji její blonďaté kadeře zavíří kolem

ramen. Nejspíš ji museli chirurgicky oddělit

od jejího přítele, aby se vůbec mohla ukázat

sama. „Ani u mě nenašel můj mobil.“

“You too?” Addy turns to me so quickly,

her blond shampoo-ad hair swirls around

her shoulders. She must have been

surgically removed from her boyfriend in

order to show up alone. “That wasn’t my

phone either.”

„U mě též,“ přidává se Cooper. Jeho

jižanským přízvukem to znělo, jako u mňa.

Vymění si s Addy překvapený pohled a já

nechápu, proč je to pro ně taková novinka,

když jsou spolu tak často. Možná mají

superhvězdy lepší věci na práci, než řešit proč

jsou neprávem po škole.

“Me three,” Cooper chimes in. His

Southern accent makes it sound like thray.

He and Addy exchange surprised looks,

and I wonder how this is news to them

when they’re part of the same clique.

Maybe überpopular people have better

things to talk about than unfair detentions.

„Někdo si z nás vystřelil!“ Simon se nakloní

přes lavici s lokty položenými na desce,

vypadá nadšeně z blížícího se jara a nejspíš

taky z dalších drbů, které bude moct

zveřejňovat. Zabodne svůj pohled do každého

z nás, až nakonec spočine na Nateovi. „Proč

by někdo chtěl nechat po škole bandu

studentů, kteří ještě nikdy nic neudělali?

Vypadá to jako věc, kterou by mohl ze srandy

udělat, já nevím, třeba týpek, který je tady

jako doma.“

“Somebody punked us!” Simon leans

forward with his elbows on the desk,

looking spring-loaded and ready to pounce

on fresh gossip. His gaze darts over all four

of us, clustered in the middle of the

otherwise empty classroom, before settling

on Nate. “Why would anybody want to trap

a bunch of students with mostly spotless

records in detention? Seems like the sort of

thing that, oh, I don’t know, a guy who’s

here all the time might do for fun.”

Podívám se na Natea, ale nedokážu si to

představit. Zinscenovat, aby bylo pár lidi po

škole, by vyžadovalo nějakou snahu, a

všechno na Nateovi – od jeho rozcuchaných

tmavých vlasů až po potrhanou koženou

bundu – jasně vypovídá o tom, že by se ani

náhodou neobtěžoval. Jeho pohled se potká

s mým, ale neřekne ani slovo a nakloní se na

židli ještě víc dozadu. Ještě o milimetr víc a

skončí na zemi.

I look at Nate, but can’t picture it. Rigging

detention sounds like work, and everything

about Nate—from his messy dark hair to

his ratty leather jacket— screams Can’t be

bothered. Or yawns it, maybe. He meets my

eyes but doesn’t say a word, just tips his

chair back even farther. Another millimeter

and he’ll fall right over.

Cooper se na židli narovná a zakaboní

obličej, kterým za normálních okolností

připomíná Kapitána Ameriku. „Tak moment.

Já myslel, že je to náhoda, ale pokud se všem

stalo totéž, tak si z nás očividně někdo blbě

vystřelil. A já kvůli tomu prošvihnu

baseballový trénink!“ Řekne to tónem, který

byste čekali od profesionálního chirurga,

kterého právě násilím odtáhli od životně

důležité operace.

Cooper sits up straighter, a frown crossing

his Captain America face. “Hang on. I

thought this was just a mix-up, but if the

same thing happened to all of us, it’s

somebody’s stupid idea of a prank. And

I’m missing baseball practice because of

it.” He says it like he’s a heart surgeon

being detained from a lifesaving operation.

Pan Avery protočí panenky. „Nechte si ty

konspirační teorie pro někoho jiného. Já vám

Mr. Avery rolls his eyes. “Save the

conspiracy theories for another teacher. I’m

to nežeru. Všichni znáte pravidla. Víte, že

nemáte nosit do třídy mobily, a stejně jste to

porušili.“ Vrhne na Simona obzvlášť kyselý

pohled. Učitelé vědí, že O vás bez vás

existuje, ale nemůžou s tím nic dělat. Simon

používá k identifikaci lidí jenom jejich

iniciály a nikdy otevřeně nemluví o škole.

„Takže poslouchejte. Budete tu do čtyř hodin.

Chci, aby mi každý z vás napsal esej o pěti

stech slovech o tom, jak technologie ničí

americké střední školy. Pokud se někdo z vás

nebude chovat jak má, může sem klidně přijít

i zítra.“

not buying it. You all know the rules

against bringing phones to class, and you

broke them.” He gives Simon an especially

sour glance. Teachers know About That

exists, but there’s not much they can do to

stop it. Simon only uses initials to identify

people and never talks openly about school.

“Now listen up. You’re here until four. I

want each of you to write a five-hundred-

word essay on how technology is ruining

American high schools. Anyone who can’t

follow the rules gets another detention

tomorrow.”

„A jak máme psát?“ zeptá se Addy. „Vždyť

tady nejsou žádné počítače.“ Většina tříd má

notebooky, ale pan Avery, který vypadá, že

měl odejít do důchodu už v minulém století,

je dost konzervativní.

“What do we write with?” Addy asks.

“There aren’t any computers here.” Most

classrooms have Chromebooks, but Mr.

Avery, who looks like he should have

retired a decade ago, is a holdout.

Pan Avery přejde k její lavici a šťouchne do

jejího žlutého bloku. Každý z nás takový má.

„Je na čase, abyste objevila kouzlo rukopisu.

Je to zapomenuté umění.“

Mr. Avery crosses to Addy’s desk and taps

the corner of a lined yellow notepad. We

all have one. “Explore the magic of

longhand writing. It’s a lost art.”

Její krásný obličej teď vypadá dost zmateně.

„A jak mám vědět, že už jsem napsala pět set

slov?“

Addy’s pretty, heart-shaped face is a mask

of confusion. “But how do we know when

we’ve reached five hundred words?”

„Počítejte,“ odpoví pan Avery. Jeho zrak

sjede k telefonu, který pořád držím v ruce. „A

tohle mi odevzdáte, slečno Rojasová.“

“Count,” Mr. Avery replies. His eyes drop

to the phone I’m still holding. “And hand

that over, Miss Rojas.”

„Nezaráží vás náhodou fakt, že už mi

podruhé zabavujete mobil? Kdo má dva

mobily?“ zeptám se. Nateovu tvář přeletí

úšklebek tak rychle, že si toho skoro

nevšimnu. „Vážně, pane Avery, někdo si

“Doesn’t the fact that you’re confiscating

my phone twice give you pause? Who has

two phones?” I ask. Nate grins, so quick I

almost miss it. “Seriously, Mr. Avery,

somebody was playing a joke on us.”

z nás jenom dělá srandu.“

Sněhobílý knír pana Averyho se mrzutě

zachvěje a on napřáhne ruku s vyzývavým

gestem. „Mobil, slečno Rojasová. Pokud se

sem tedy nechcete vracet pravidelně.“

S povzdechem mu ho odevzdám a on se

nesouhlasně podívá na ostatní. „Mobily, které

jsem vám zabavil předtím, jsou v mém

šuplíku. Dostanete je zpátky, až tady

skončíme.“ Addy a Cooper si vymění

pobavený pohled, nejspíš proto, že jejich

skutečné mobily jsou teď bezpečně schované

v batohu.

Mr. Avery’s snowy mustache twitches in

annoyance, and he extends his hand with a

beckoning motion. “Phone, Miss Rojas.

Unless you want a return visit.” I give it

over with a sigh as he looks

disapprovingly at the others. “The phones I

took from the rest of you earlier are in my

desk. You’ll get them back after detention.”

Addy and Cooper exchange amused

glances, probably because their actual

phones are safe in their backpacks.

Pan Avery strčí můj mobil do šuplíku, sedne

si za stůl, vytáhne knihu a vypadá, že je

připravený nás další hodinu naprosto

ignorovat. Vytáhnu pero, položím ho na papír

a přemýšlím o zadání. Opravdu si pan Avery

myslí, že technologie ničí školy? To je hodně

zbrklé prohlášení kvůli několika zabaveným

mobilům. Možná je to past a doufá, že mu

místo souhlasu budeme oponovat.

Mr. Avery tosses my phone into a drawer

and sits behind the teacher’s desk, opening

a book as he prepares to ignore us for the

next hour. I pull out a pen, tap it against my

yellow notepad, and contemplate the

assignment. Does Mr. Avery really believe

technology is ruining schools? That’s a

pretty sweeping statement to make over a

few contraband phones. Maybe it’s a trap

and he’s looking for us to contradict him

instead of agree.

Zadívám se na Natea, který je skloněný nad

blokem a velkými písmeny píše POČÍTAČE

JSOU NA HOVNO znovu a znovu.

I glance at Nate, who’s bent over his

notepad writing computers suck over and

over in block letters.

Nejspíš o tom všem jenom moc přemýšlím. It’s possible I’m overthinking this.

Cooper Cooper

Pondělí, 24. září, 15:05 Monday, September 24, 3:05 p.m. Ruka mě začne bolet během několika minut.

Možná to zní pateticky, ale nepamatuju si,

kdy jsem naposledy něco napsal ručně.

My hand hurts within minutes. It’s pathetic,

I guess, but I can’t remember the last time I

wrote anything longhand. Plus I’m using

Navíc, píšu pravou rukou, což je pro mě

vždycky nepřirozené, navzdory tomu kolik let

už to dělám. Můj otec trval na tom, abych se

naučil psát pravačkou hned po tom, co mě

poprvé viděl nadhazovat. Tvoje levačka je

poklad, řekl mi. Neopotřebuj si ji blbostma,

na kterých vůbec nesejde. Což je podle něj

všechno kromě nadhazování.

my right hand, which never feels natural no

matter how many years I’ve done it. My

father insisted I learn to write right-handed

in second grade after he first saw me pitch.

Your left arm’s gold, he told me. Don’t

waste it on crap that don’t matter. Which is

anything but pitching as far as he’s

concerned.

Tehdy mi začal říkat Cooperstown, podle

baseballové síně slávy2. Nic než trocha stresu

pro osmiletého kluka.

That was when he started calling me

Cooperstown, like the baseball hall of

fame. Nothing like putting a little pressure

on an eight-year-old.

Simon se natáhne pro batoh, začne se v něm

prohrabovat a postupně projde každou kapsu.

Nakonec si ho hodí na klín a strčí do něj

hlavu. „Kde je sakra moje voda?“

Simon reaches for his backpack and roots

around, unzipping every section. He hoists

it onto his lap and peers inside. “Where the

hell’s my water bottle?”

„Buďte zticha, pane Kellehere,“ řekne pan

Avery, aniž by zvedl oči.

“No talking, Mr. Kelleher,” Mr. Avery says

without looking up.

„Já vím, ale nemůžu najít svoji láhev. A mám

žízeň.“

“I know, but—my water bottle’s missing.

And I’m thirsty.”

Pan Avery ukáže směrem k umyvadlu vzadu,

které je přeplněné odloženými kádinkami a

Petriho miskami. „Tak si běžte napustit. Ale

potichu.“

Mr. Avery points toward the sink at the

back of the room, its counter crowded with

beakers and petri dishes. “Get yourself a

drink. Quietly.”

Simon vstane, vezme si ze stolku pohárek a

naplní ho vodou. Zamíří zpátky na svoje

místo, položí si vodu na lavici a pak se

roztržitě podívá na Natea, který neustále

pokračuje ve psaní. „Vole,“ řekne a kopne do

nohy Nateovy lavice. „Teď vážně. Udělals to

ty, aby si z nás měl prdel?“

Simon gets up and grabs a cup from a

stack on the counter, filling it with water

from the tap. He heads back to his seat and

puts the cup on his desk, but seems

distracted by Nate’s methodical writing.

“Dude,” he says, kicking his sneaker

against the leg of Nate’s desk. “Seriously.

Did you put those phones in our backpacks

2 Nachází se ve městě Cooperstown ve státě New York

to mess with us?”

Tentokrát už pan Avery zvedne oči a zamračí

se. „Řekl jsem, buďte zticha, pane

Kellehere.“

Now Mr. Avery looks up, frowning. “I said

quietly, Mr. Kelleher.”

Nate se nakloní dozadu a překříží ruce. „Proč

bych to dělal?“

Nate leans back and crosses his arms.

“Why would I do that?”

Simon pokrčí rameny. „Proč děláš cokoliv

jiného? Asi abys měl společnost, když sis

zase něčím posral den.“

Simon shrugs. “Why do you do anything?

So you’ll have company for whatever your

screw-up of the day was?”

„Ještě slovo od kohokoliv z vás a budete po

škole i zítra,“ varuje je pan Avery.

“One more word out of either of you and

it’s detention tomorrow,” Mr.Avery warns.

Simon otevře pusu, ale než stihne cokoliv

říct, ozve se zvuk skřípějících pneumatik a

náraz dvou aut. Addy zalapá po dechu a já se

zapřu o lavici, skoro jako bych ten náraz

dostal já. Nate, který vypadá, že je rád za

vyrušení, je první na nohou a běží k oknu.

„Kdo se proboha zvládne nabourat na

parkovišti?“ utrousí s výsměchem v hlase.

Simon opens his mouth anyway, but before

he can speak there’s the sound of tires

squealing and then the crash of two cars

hitting each other. Addy gasps and I brace

myself against my desk like somebody just

rear-ended me. Nate, who looks glad for

the interruption, is the first on his feet

toward the window. “Who gets into a

fender bender in the school parking lot?”

he asks.

Bronwyn se zadívá na pana Averyho jako by

chtěla žádat o povolení, ale když se zvedne

od stolu, vyrazí k oknu taky. Addy je jí

v patách a já se taky konečně zvedám.

Ostatně proč bych se taky nemohl podívat, co

se vlastně stalo. Nakloním se přes parapet,

abych viděl ven, a Simon, který se objeví

vedle mě, propukne v nepřirozený smích,

když uvidí, co se stalo.

Bronwyn looks at Mr. Avery like she’s

asking for permission, and when he gets up

from his desk she heads for the window as

well. Addy follows her, and I finally unfold

myself from my seat. Might as well see

what’s going on. I lean against the ledge to

look outside, and Simon comes up beside

me with a disparaging laugh as he surveys

the scene below.

Dvě auta, jedno staré červené a nějaké šedé to

do sebe napálili v pravém úhlu. Zíráme na ně

v tichosti, dokud pan Avery vyděšeně

Two cars, an old red one and a nondescript

gray one, are smashed into each other at a

right angle. We all stare at them in silence

nezašeptá: „Radši se půjdu přesvědčit, že se

nikomu nic nestalo.“ Sjede nás pohledem a

nakonec se zastaví na Bronwyn, která dle něj

vypadá nejzodpovědněji. „Slečno Rojasová,

vy tady na to dohlédnete, než se vrátím

zpátky.“

until Mr. Avery lets out an exasperated

sigh. “I’d better make sure no one was

hurt.” He runs his eyes over all of us and

zeroes in on Bronwyn as the most

responsible of the bunch. “Miss Rojas,

keep this room contained until I get back.”

„Dobře,“ řekne Bronwyn a nervózně se

ohlédne po Nateovi. Zůstáváme u okna a

pozorujeme scénu pod námi, ale dřív než

stihne pan Avery nebo kdokoliv další přijít,

obě auta nastartují motory a odjedou

z parkoviště.

“Okay,” Bronwyn says, casting a nervous

glance toward Nate. We stay at the window,

watching the scene below, but before Mr.

Avery or another teacher appears outside,

both cars start their engines and drive out

of the parking lot.

„No, tak to bylo pěkně trapné,“ řekne Simon.

Otočí se zpátky k lavici, zvedne svůj pohárek,

ale místo, aby si sednul, namíří si to k tabuli a

prohlíží si tabulku chemických prvků. Potom

vyhlédne na chodbu, skoro jako by chtěl

odejít, ale otočí se zpátky a pozvedne

pohárek. „Chcete někdo vodu?“

“Well, that was anticlimactic,” Simon says.

He heads back to his desk and picks up his

cup, but instead of sitting he wanders to the

front of the room and scans the periodic

table of elements poster. He leans out into

the hallway like he’s about to leave, but

then he turns and raises his cup like he’s

toasting us. “Anyone else want some

water?”

„Já chci,“ řekne Addy, když dopadá do své

židle.

“I do,” Addy says, slipping into her chair.

„Tak si pro ni zajdi, princezno,“ utrousí

Simon. Addy převrátí oči a nemá se k tomu,

aby si pro ni šla. Simon mezitím přejde ke

stolu pana Averyho. „Vlastně, ty jsi

opravdová princezna, že? Co teď budeš dělat,

když už ples absolventů skončil? Do

maturitního plesu je ještě daleko.“

“Get it yourself, princess.” Simon smirks.

Addy rolls her eyes and stays put while

Simon leans against Mr. Avery’s desk.

“Literally, huh? What’ll you do with

yourself now that homecoming’s over? Big

gap between now and senior prom.”

Addy se na mě podívá, aniž by odpovídala.

Nemám jí to za zlé. Simonovy myšlenky

skoro nikdy nevedou k ničemu

Addy looks at me without answering. I

don’t blame her. Simon’s train of thought

almost never goes anywhere good when it

smysluplnému, když dojde na naše kamarády.

Tváří se, že je mu úplně jedno jestli je

populární, ale byl hodně nadšený, když ho

minulé jaro zvolili králem plesu. Pořád

nechápu, jak to dokázal, pokud teda

nevyměnil hlasy ostatních za to, že udrží

jejich tajemství.

comes to our friends. He acts like he’s

above caring whether he’s popular, but he

was pretty smug when he wound up on the

junior prom court last spring. I’m still not

sure how he pulled that off, unless he

traded keeping secrets for votes.

Minulý týden se ale na plesu absolventů

vůbec neukázal. Králem jsem byl zvolený já,

takže možná jsem další na jeho seznamu lidí,

kterým zkazí život, nebo co to sakra vlastně

dělá.

Simon was nowhere to be found on

homecoming court last week, though. I was

voted king, so maybe I’m next on his list to

harass, or whatever the hell he’s doing.

„O co ti jde, Simone?“ zeptám se a sednu si

vedle Addy. Nejsme si úplně blízcí, ale mám

pocit, že bych ji měl chránit. Už od prváku

chodí s mým nejlepším kamarádem a je to

roztomilá holka. A taky není ten typ člověka,

který ví jak se zachovat k lidem jako je

Simon, kteří prostě nikdy nepřestanou.

“What’s your point, Simon?” I ask, taking

a seat next to Addy. Addy and I aren’t

close, exactly, but I kind of feel protective

of her. She’s been dating my best friend

since freshman year, and she’s a sweet girl.

Also not the kind of person who knows

how to stand up to a guy like Simon who

just won’t quit.

„Ona je princezna a ty sportovec,“ řekne a

škubne bradou směrem k Bronwyn a Nateovi.

„Ty jsi mozek a on kriminálník. Všichni jste

chodící stereotypy z filmů pro puberťáky.“

“She’s a princess and you’re a jock,” he

says. He thrusts his chin toward Bronwyn,

then at Nate. “And you’re a brain. And

you’re a criminal. You’re all walking teen-

movie stereotypes.”

„A co jsi ty?“ zeptá se Bronwyn. Celou dobu

strávila u okna, ale teď přejde ke svojí lavici

a sedne si na ni. Přehodí nohu přes nohu a

svůj tmavý koňský ohon si hodí přes rameno.

Letos je na ní něco hezčího. Možná nové

brýle? Delší vlasy? Zničehonic vypadá přesně

jako ty sexy šprtky z filmů.

“What about you?” Bronwyn asks. She’s

been hovering near the window, but now

goes to her desk and perches on top of it.

She crosses her legs and pulls her dark

ponytail over one shoulder. Something

about her is cuter this year. New glasses,

maybe? Longer hair? All of a sudden, she’s

kind of working this sexy-nerd thing.

„Já jsem vševědoucí vypravěč,“ odvětí

Simon.

“I’m the omniscient narrator,” Simon says.

Bronwyn zvedne obočí až nad úroveň svých

obrouček. „Nic takového ve filmech pro

puberťáky neexistuje.“

Bronwyn’s brows rise above her black

frames. “There’s no such thing in teen

movies.”

„Ale Bronwyn,“ zamrká Simon a vyklopí do

sebe celý obsah svého pohárku. „Stačí, že to

existuje v životě.“

“Ah, but Bronwyn.” Simon winks and

chugs his water in one long gulp. “There is

such a thing in life.”

Vysloví to skoro jako hrozbu a přinutí mě

zapřemýšlet, jestli náhodou v té svojí stupidní

aplikaci nemá něco i na Bronwyn. Nesnáším

tu věc. Skoro všichni moji kamarádi už se na

ní objevili a občas to způsobilo dost vážné

problémy. Můj kámoš Luis se rozešel

s přítelkyní kvůli něčemu, co Simon napsal.

Byla to sice pravda, že se vyspal s její

sestřenicí, ale i tak. Takové věci by se neměly

zveřejňovat. Stačí, že to lidi ve škole tušili.

He says it like a threat, and I wonder if he’s

got something on Bronwyn for that stupid

app of his. I hate that thing. Almost all my

friends have been on it at one point or

another, and sometimes it causes real

problems. My buddy Luis and his

girlfriend broke up because of something

Simon wrote. Though it was a true story

about Luis hooking up with his girlfriend’s

cousin. But still. That stuff doesn’t have to

be published. Hallway gossip is bad

enough.

A abych byl upřímný, mám docela strach, co

by Simon mohl vytáhnout na mě, kdyby se

opravdu snažil.

And if I’m being honest, I’m pretty freaked

at what Simon could write about me if he

put his mind to it.

Pořád drží svůj pohárek a ksichtí se. „Chutná

to jako sračky.“ Pohárek mu vyklouzne

z rukou a já protočím panenky nad jeho

teatrálním dramatizováním. I když padne

k zemi, mám pořád pocit, že si z nás dělá

srandu. Pak ale začne sípat.

Simon holds his cup up, grimacing. “This

tastes like crap.” He drops the cup, and I

roll my eyes at his attempt at drama. Even

when he falls to the floor, I still think he’s

messing around. But then the wheezing

starts.

Bronwyn je na nohou jako první a klekne si

k němu. „Simone,“ řekne a zatřese jeho

ramenem. „Jsi v pohodě? Můžeš mluvit?“ Její

hlas skáče od znepokojení k panice a to je

Bronwyn’s on her feet first, then kneeling

beside him. “Simon,” she says, shaking his

shoulder. “Are you okay? What happened?

Can you talk?” Her voice goes from

dost na to, abych se taky pohnul. Ale Nate je

rychlejší, protáhne se kolem mě a kleká

k Bronwyn.

concerned to panicky, and that’s enough to

get me moving. But Nate’s faster, shoving

past me and crouching next to Bronwyn.

„Pero,“ řekne a prohlédne si Simonův

rudnoucí obličej. „Máš pero?“ Simon divoce

pokývá hlavou, držíce si krk. Popadnu pero

ze svojí lavice a podávám ho Nateovi,

předpokládajíc, že chce udělat tracheotomii

nebo něco podobného. Nate se na mě podívá

jako na blbce. „Adrenalinové pero,“ odsekne

a hledá Simonův batoh. „Má alergickou

reakci.“

“A pen,” he says, his eyes scanning

Simon’s brick-red face. “You have a pen?”

Simon nods wildly, his hand clawing at his

throat. I grab the pen off my desk and try to

hand it to Nate, thinking he’s about to do

an emergency tracheotomy or something.

Nate just stares at me like I have two heads.

“An epinephrine pen,” he says, searching

for Simon’s backpack. “He’s having an

allergic reaction.”

Addy se postaví, omotá si ruce kolem těla a

nic neříká. Bronwyn se na mě otočí, bledá

jako stěna. „Jdu najít učitele a zavolám

záchranku. Zůstaň s ním, dobře?“ Vytáhne

svůj mobil z šuplíku pana Averyho a vyběhne

na chodbu.

Addy stands and wraps her arms around

her body, not saying a word. Bronwyn

turns to me, face flushed. “I’m going to

find a teacher and call nine- one-one. Stay

with him, okay?” She grabs her phone out

of Mr. Avery’s drawer and runs into the

hallway.

Kleknu si vedle Simona. Oči mu lezou

z důlků, rty mu modrají a vydává děsivé

dávivé zvuky. Nate vysype celý obsah jeho

batohu na zem a prohrabuje se tou směsicí

knížek, papírů a oblečení. „Simone, kde ho

máš?“ ptá se, otevírá přední kapsu a vytahuje

z ní dvě obyčejná plnicí pera a klíče.

I kneel next to Simon. His eyes are bugging

out of his head, his lips are blue, and he’s

making horrible choking noises. Nate

dumps the entire contents of Simon’s

backpack on the floor and scrabbles

through the mess of books, papers, and

clothes. “Simon, where do you keep it?” he

asks, tearing open the small front

compartment and yanking out two regular

pens and a set of keys.

Simon ale nevypadá, že by mu dokázal

odpovědět. Položím mu na rameno svoji

zpocenou dlaň, jakoby to snad mohlo něčemu

Simon’s way past talking, though. I put one

sweaty palm on his shoulder, like that’ll do

any good. “You’re okay, you’re gonna be

pomoct. „Jsi v pohodě, budeš v pohodě,

seženeme ti pomoc.“ Slyším, jak můj vlastní

hlas zpomaluje a hrubne. Když jsem ve

stresu, můj přízvuk se nikdy nezapomene

ozvat. Otočím se na Natea a ptám se: „Jsi si

jistý, že se nedusí?“ Třeba potřebuje jenom

Heimlichův manévr a ne nějaké blbé pero.

okay. We’re gettin’ help.” I can hear my

voice slowing, thickening like molasses.

My accent always comes out hard when

I’m stressed. I turn to Nate and ask, “You

sure he’s not chokin’ on somethin’?”

Maybe he needs the Heimlich maneuver,

not a freaking medical pen.

Nate mě ignoruje a odhodí Simonův batoh na

stranu. „Kurva!“ zařve a praští pěstí do země.

„Nosíš ho vůbec u sebe, Simone? Simone?!“

Simonovy panenky se protáčí dozadu, když

mu Nate prohrabuje kapsy. Nenajde tam ale

nic kromě zmačkaného kapesníku.

Nate ignores me, tossing Simon’s empty

backpack aside. “Fuck!” he yells,

slamming a fist on the floor. “Do you keep

it on you, Simon? Simon!” Simon’s eyes

roll back in his head as Nate digs around in

Simon’s pockets. But he doesn’t find

anything except a wrinkled Kleenex.

V dálce zazní sirény a do třídy vpadne pan

Avery se dvěma dalšími učiteli a Bronwyn

v patách. „Nemůžeme najít jeho EpiPen,“

řekne roztřeseným hlasem Nate a gestem

ukáže na hromadu Simonových věcí.

Sirens blare in the distance as Mr. Avery

and two other teachers race in with

Bronwyn trailing behind them on her

phone. “We can’t find his EpiPen,” Nate

says tersely, gesturing to the pile of

Simon’s things.

Pan Avery vteřinu hledí na Simona jako na

hororové zjevení a pak se otočí ke mně:

„Coopere, na ošetřovně nějaké budou. Měly

by být viditelně označené. Rychle!“

Mr. Avery stares at Simon in slack-jawed

horror for a second, then turns to me.

“Cooper, the nurse’s office has EpiPens.

They should be labeled in plain sight.

Hurry!”

Vyběhnu na chodbu a za sebou slyším

ozvěnu kroků, která se ztrácí, když přibíhám

k zadnímu schodišti a rozrážím dveře. Beru

schody po třech, dokud nejsem v prvním

patře, proběhnu skrz několik postávajících

studentů a dostanu se k ošetřovně. Dveře jsou

dokořán, ale uvnitř nikdo není.

I run into the hallway, hearing footsteps

behind me that fade as I quickly reach the

back stairwell and yank the door open. I

take the stairs three at a time until I’m on

the first floor, and weave through a few

straggling students until I get to the nurse’s

office. The door’s ajar, but nobody’s there.

Je to hodně malý stísněný prostor s tabulí It’s a cramped little space with the exam

naproti oknu a velkou šedou skříní po mojí

levici. Rychle sjedu místnost pohledem a

zachytím dvě velké bílé skříňky

přimontované na stěně, na kterých jsou velké

červené nápisy. Na jedné stojí nouzový

defibrilátor a na druhé nouzový adrenalin.

Nemotorně se natáhnu ke druhé z nich a

otevřu ji.

table up against the windows and a big gray

storage cabinet looming to my left. I scan

the room, my eyes landing on two wall-

mounted white boxes with red block

lettering. One reads emergency

defibrillator, the other EMERGENCY

EPINEPHRINE. I fumble at the latch on

the second one and pull it open.

Vůbec nic tam není. There’s nothing inside.

Otevřu tu první a v ní je plastový přístroj

s obrázkem srdce. Jsem si celkem jistý, že to

není to, co hledám, takže začnu prohrabovat

velkou šedou skříň plnou obvazů a krabiček

s aspirinem. Nic z toho ale pero nepřipomíná.

I open the other box, which has a plastic

device with a picture of a heart. I’m pretty

sure that’s not it, so I start rummaging

through the gray storage cabinet, pulling

out boxes of bandages and aspirin. I don’t

see anything that looks like a pen.

„Coopere, našel jste je?“ do místnosti vpadne

slečna Graysonová, jedna z těch, kteří

přiběhli s Bronwyn a panem Averym do

laboratoře. Ztěžka oddechuje a drží se za bok.

“Cooper, did you find them?” Ms.

Grayson, one of the teachers who’d entered

the lab with Mr. Avery and Bronwyn,

barrels into the room. She’s panting hard

and clutching her side.

Mávnu na prázdnou skříňku na stěně: „Měly

by být tam, že? Jenže nejsou!“

I gesture toward the empty wall-mounted

box. “They should be there, right? But

they’re not.”

„Zkontrolujte tu skříň se zásobami,“ řekne,

aniž by si všimla obvazů a lékárniček

rozházených po zemi, které jasně dokazují, že

už jsem to zkoušel. Přibíhá další učitel a za

blížících se zvuků sirén společně obrátíme

ošetřovnu vzhůru nohama. Když otevřeme

poslední skříňku, slečna Graysonová si

hřbetem ruky utře z čela pot: „Coopere, běžte

panu Averymu říct, že jsme zatím nic nenašli.

Já s panem Contosem budeme hledat dál.“

“Check the supply cabinet,” Ms. Grayson

says, ignoring the Band-Aid boxes

scattered across the floor that prove I’ve

already tried. Another teacher joins us, and

we tear the office apart as the sound of

sirens gets closer. When we’ve opened the

last cabinet, Ms. Grayson wipes a trickle

of sweat from her forehead with the back

of her hand. “Cooper, let Mr. Avery know

we haven’t found anything yet. Mr. Contos

and I will keep looking.”

Do laboratoře pana Averyho přiběhnu

zároveň se záchranáři. Jsou celkem tři,

oblečení v lékařských pláštích. Dva před

sebou tlačí dlouhé bílé nosítka a třetí běží

před nimi, aby rozehnal hlouček, který už se

stihl vytvořit přede dveřmi. Počkám, než se

dostanou dovnitř a vklouznu za nimi. Pan

Avery ve svojí povislé žluté košili zničeně

stojí vedle tabule. „Žádné pera jsme nenašli,“

řeknu mu.

I get to Mr. Avery’s lab the same time the

paramedics do. There are three of them in

navy uniforms, two pushing a long white

stretcher, one racing ahead to clear the

small crowd that’s gathered around the

door. I wait until they’re all inside and slip

in behind them. Mr. Avery’s slumped next

to the chalkboard, his yellow dress shirt

untucked. “We couldn’t find the pens,” I

tell him.

Třesoucí se rukou si prohrábne řídké bílé

vlasy, zatímco jeden ze záchranářů zabodne

do Simona jehlu a zbylí dva ho zvednou na

nosítka. „Bůh tomu chlapci pomáhej,“

zašeptá si pro sebe.

He runs a shaking hand through his thin

white hair as one of the paramedics stabs

Simon with a syringe and the other two lift

him onto the stretcher. “God help that

boy,” he whispers. More to himself than to

me, I think.

Addy stojí stranou a po tváři se jí kutálí slzy.

Přejdu k ní a dám jí ruku kolem ramen,

mezitím co záchranáři manévrují nosítka do

chodby. „Můžete jít s námi?“ zeptá se jeden

z nich pana Averyho. Ten přikývne a

následuje ho na chodbu. Místnost je prázdná

až na několik šokovaných učitelů a nás čtyři,

kteří jsme tu od začátku byli se Simonem.

Addy’s standing off to the side by herself,

tears rolling down her cheeks. I cross over

to her and put an arm around her shoulders

as the paramedics maneuver Simon’s

stretcher into the hallway. “Can you come

along?” one asks Mr. Avery. He nods and

follows, leaving the room empty except for

a few shell-shocked teachers and the four

of us who started detention with Simon.

Jsme tu sotva patnáct minut, ale mám pocit,

že jsou to hodiny.

Barely fifteen minutes ago, by my guess,

but it feels like hours.

„Je teď v pořádku?“ ptá se Addy roztřeseným

hlasem. Bronwyn sevře svůj mobil mezi

dlaněmi, jakoby se k němu modlila. Nate se

postaví s rukama v bok a zahledí se na dveře,

kterými dovnitř pronikají kradmé pohledy

“Is he okay now?” Addy asks in a

strangled voice. Bronwyn clasps her phone

between her palms like she’s using it to

pray. Nate stands with his hands on his hips,

staring at the door as more teachers and

dalších studentů a učitelů. students start trickling inside.

„Půjdu s kůží na trh a řeknu ne,“ prohlásí. “I’m gonna go out on a limb and say no,”

he says.

Kapitola 2 Chapter Two Addy Addy

Pondělí, 24. září, 15:25 Monday, September 24, 3:25 p.m. Bronwyn, Nate a Cooper mluví s učiteli, ale

já to nedokážu. Potřebuju Jakea. Vytáhnu

telefon, abych mu napsala, ale ruce se mi

neúnosně třesou, takže mu radši zavolám.

Bronwyn, Nate, and Cooper are all talking

to the teachers, but I can’t. I need Jake. I

pull my phone out of my bag to text him

but my hands are shaking too bad. So I call

instead.

„Zlato?“ Zvedne to po druhém zvonění a zní

dost překvapeně. Nejsme zvyklí si volat,

stejně jako naši kamarádi. Občas když jsme

spolu venku a zazvoní mu mobil, tak ho

vytáhne a zeptá se: „Co to znamená příchozí

hovor?“ Většinou to znamená jeho mámu.

“Baby?” He picks up on the second ring,

sounding surprised. We’re not big callers.

None of our friends are. Sometimes when

I’m with Jake and his phone rings, he holds

it up and jokes, “What does ‘incoming call’

mean?” It’s usually his mom.

„Jakeu…“ je to jediné co ze sebe dokážu

dostat, než začnu vzlykat. Cooper mě pořád

drží kolem ramen a to je ta jediná věc, která

mě teď drží na nohou. Brečím až příliš na to,

abych mohla mluvit, a Cooper mi vezme

mobil z ruky.

“Jake” is all I can get out before I start

bawling. Cooper’s arm is still around my

shoulders, and it’s the only thing keeping

me up. I’m crying too hard to talk, and

Cooper takes the phone from me.

„Čau kámo. Tady Cooper,“ řekne nezvykle

silným přízvukem. „Kde jsi?“ Pár vteřin

naslouchá. „Můžeme se potkat venku? Stala

se… No něco se prostě stalo. Addy je dost

rozhozená. Ne, jí se nic nestalo, ale… Simon

Kelleher je na tom dost špatně. Záchranka ho

odvezla přímo ze třídy a vůbec nevíme, jestli

to přežije.“ Cooperova slova se mi rozplývají

jako inkoust a stěží mu rozumím.

“Hey, man. ’S Cooper,” he says, his accent

thicker than normal. “Where you at?” He

listens for a few seconds. “Can you meet

us outside? There’s been … Somethin’

happened. Addy’s real upset. Naw, she’s

fine, but … Simon Kelleher got hurt bad in

detention. Ambulance took him an’ we

dunno if he’s gon’ be okay.” Cooper’s

words melt into one another like ice

cream, and I can hardly understand him.

Bronwyn se otočí na nejbližší učitelku, slečnu Bronwyn turns to the closest teacher, Ms.

Graysonovou. „Máme tu zůstat? Potřebujete

nás?“

Grayson. “Should we stay? Do you need

us?”

Slečna Graysonová si rukama promne krk.

„Bože můj, myslím, že už ne. Řekli jste

záchranářům všechno? Simon… vypil hrnek

vody a zkolaboval?“ Bronwyn a Cooper

přikývnou. „To je tak zvláštní. Je alergický

na buráky, to přece víme, ale… jste si jistí, že

nic nesnědl?“

Ms. Grayson’s hands flutter around her

throat. “Goodness, I don’t suppose so. You

told the paramedics everything? Simon …

took a drink of water and collapsed?”

Bronwyn and Cooper both nod. “It’s so

strange. He has a peanut allergy, of course,

but … you’re sure he didn’t eat anything?”

Cooper mi vrátí mobil a rukama si prohrábne

svoje úhledně zastřižené vlasy barvy písku.

„To bych neřekl. Prostě vypil trochu vody a

pak se skácel.“

Cooper gives me my phone and runs a hand

through his neatly cropped sandy hair. “I

don’t think so. He just drank a cup of water

an’ fell over.”

„Možná to bylo něco, co měl k obědu,“ řekne

slečna Graysonová. „Je možné, že měl jenom

opožděnou reakci.“ Rozhlédne se po

místnosti a její oči zaměří Simonův pohárek,

který pořád leží na zemi. „Myslím, že tohle

bychom měli dát stranou,“ navrhne, protáhne

se kolem Bronwyn a zvedne pohárek. „Někdo

by se na to mohl chtít podívat.“

“Maybe it was something he had with

lunch,” Ms. Grayson says. “It’s possible he

had a delayed reaction.” She looks around

the room, her eyes settling on Simon’s

discarded cup on the floor. “I suppose we

should put this aside,” she says, brushing

past Bronwyn to pick it up. “Somebody

might want to look at it.”

„Chci pryč!“ vykřiknu a vytrysknou mi slzy.

Nedokážu to tady snést už ani vteřinu.

“I want to go,” I burst out, swiping at the

tears on my cheeks. I can’t stand being in

this room another second.

„Můžu ji doprovodit?“ zeptá se Cooper a

slečna Graysonová přikývne. „Mám se potom

vrátit?“

“Okay if I help her?” Cooper asks, and Ms.

Grayson nods. “Should I come back?”

„Ne, to je v pořádku Coopere. Jsem si jistá,

že kdyby vás potřebovali, tak si vás najdou.

Jděte domů a dejte se do pořádku. Simon je

teď v dobrých rukou.“ Nakloní se blíž a její

hlas změkne. „Je mi to moc líto. Muselo to

být strašné.“

“No, that’s all right, Cooper. I’m sure

they’ll call you if they need you. Go home

and try to get back to normal. Simon’s in

good hands now.” She leans in a little

closer, her tone softening. “I am so sorry.

That must have been awful.”

Dívá se hlavně na Coopera. Na Bayviewské

střední není učitelka, která by odolala jeho

americkému šarmu.

She’s mostly looking at Cooper, though.

There’s not a female teacher at Bayview

who can resist his all-American charm.

Cooper mě bez ustání drží kolem pasu, když

odcházíme ven. Je to od něj hezké. Nemám

sice bratra, ale kdybych měla, myslím, že

přesně takhle by se měl chovat, když bych se

necítila nejlíp. Jakeovi by se určitě nelíbilo,

kdyby mi byl někdo jiný z jeho kamarádů

takhle blízký, ale Cooper je v pohodě. Je to

gentleman. Schoulím se k němu, když

procházíme kolem neaktuálních plakátů

upozorňujících na ples absolventů, které ještě

nikdo nesundal. Cooper otevře hlavní dveře a

tam už na nás, díky bohu, čeká Jake.

Cooper keeps an arm around me on the

way out. It’s nice. I don’t have brothers,

but if I did, I imagine this is how they’d

prop you up when you felt sick. Jake

wouldn’t like most of his friends being

this close to me, but Cooper’s fine. He’s a

gentleman. I lean into him as we pass

posters for last week’s homecoming dance

that haven’t been taken down yet. Cooper

pushes the front door open, and there,

thank God, is Jake.

Zhroutím se mu do náruče a na vteřinu je

všechno v pořádku. Nikdy nezapomenu, kdy

jsem ho viděla poprvé. Bylo to v prváku. Měl

plný obličej beďarů a nebyl ještě tak vysoký a

ramenatý, ale stačil mi jeden pohled na jeho

ďolíčky a nebesky modré oči, abych věděla,

že on je ten pravý. A jako bonus je z něj teď

nádherný kluk.

I collapse into his arms, and for a second,

everything’s okay. I’ll never forget seeing

Jake for the first time, freshman year: he

had a mouth full of braces and hadn’t

gotten tall or broad-shouldered yet, but I

took one look at his dimples and summer

sky–blue eyes and knew. He was the one

for me. It’s just a bonus he turned out

beautiful.

Hladí mě po vlasech, zatímco mu Cooper

tichým hlasem vysvětluje, co se vlastně stalo.

„Pane bože, Addy,“ zašeptá Jake. „To je

příšerné. Pojď, odvezu tě domů.“

He strokes my hair while Cooper explains

in a low voice what happened. “God, Ads,”

Jake says. “That’s awful. Let’s get you

home.”

Cooper odejde po svých a mě zamrzí, že jsem

pro něj neudělala víc. Podle jeho hlasu byl

stejně vyděšený jako já, jenom to dokázal líp

zamaskovat. Je to prostě zlatíčko, dokáže

zvládnout úplně cokoliv. Jeho přítelkyně,

Cooper leaves on his own, and I’m

suddenly sorry I didn’t do more for him. I

can tell by his voice he’s as freaked out as I

am, just hiding it better. But Cooper’s so

golden, he can handle anything. His

Keely, je jedna z mých nejlepších kamarádek

a zároveň jedna z těch, co vždycky udělají

všechno správně. Určitě by věděla, jak má

pomoct. Rozhodně líp, než já.

girlfriend, Keely, is one of my best friends,

and the kind of girl who does everything

right. She’ll know exactly how to help.

Way better than me.

Usadím se v Jakeově autě a pozoruju okolí,

které se míhá za okny, jak Jake jede trochu

rychleji, než by měl. Bydlím jenom míli od

školy a cesta ubíhá hodně rychle, takže

nemám moc času se připravit na matčinu

reakci. Jsem si jistá, že už to určitě slyšela.

Její komunikační sítě jsou sice záhadné, ale

zato neprostupné, takže už samozřejmě stojí

přede dveřmi, když Jake najíždí na

příjezdovou cestu. Už z dálky bezpečně

poznám, jak se cítí, i když její mimiku dávno

zmrazil botox.

I settle myself into Jake’s car and watch the

town blur past as he drives a little too fast.

I live only a mile from school, and the

drive is short, but I’m bracing myself for

my mother’s reaction because I’m positive

she’ll have heard. Her communication

channels are mysterious but foolproof,

and sure enough she’s standing on our

front porch as Jake pulls into the driveway.

I can read her mood even though the

Botox froze her expressions long ago.

Vystoupím, až když mi Jake otevře dveře a

jako vždycky si nechám kolem pasu omotat

jeho ruku. Moje starší sestra Ashton občas

vtipkuje, že jsem jako jeden z těch korýšů,

kteří by bez svého hostitele zemřeli. Není to

zas tak vtipné.

I wait until Jake opens my door to climb

out of the car, fitting myself under his arm

like always. My older sister, Ashton, likes

to joke that I’m one of those barnacles that

would die without its host. It’s not actually

so funny.

„Adelaide!“ Matčiny starosti jsou až komicky

teatrální. Když se k ní blížíme, tak se

okamžitě natáhne a popadne moji volnou

ruku. „Řekni mi, co se stalo.“

“Adelaide!” My mother’s concern is

theatrical. She stretches out a hand as we

make our way up the steps and strokes my

free arm. “Tell me what happened.”

Nechci. A už vůbec ne když vidím mámina

přítele, který číhá v chodbě za ní a předstírá,

že za jeho zvědavostí je skutečný zájem.

Justin je o dvanáct let mladší než moje matka,

o pět let mladší, než její druhý manžel a o

patnáct let mladší, než můj táta. Tímhle

tempem se jí jako další dostane do hledáčku

I don’t want to. Especially not with Mom’s

boyfriend lurking in the doorway behind

her, pretending his curiosity is actual

concern. Justin is twelve years younger

than my mother, which makes him five

years younger than her second husband,

and fifteen years younger than my dad. At

Jake. the rate she’s going, she’ll date Jake next.

„To je dobrý,“ zamumlám a protáhnu se

kolem nich. „Jsem v pohodě.“

“It’s fine,” I mutter, ducking past them.

“I’m fine.”

„Zdravím, paní Callowayová,“ řekne Jake.

Máma používá příjmení jejího druhého

manžela, ne tátovo. „Vezmu Addy do jejího

pokoje. Celá ta věc byla příšerná. Řeknu vám

o tom víc, až ji trochu uklidním.“ Nepřestává

mě překvapovat, jak se Jake baví s mojí

mámou. Skoro jako by byli vrstevníci.

“Hey, Mrs. Calloway,” Jake says. Mom uses

her second husband’s last name, not my

dad’s. “I’m going to take Addy to her

room. The whole thing was awful. I can

tell you about it after I get her settled.” It

always amazes me how Jake talks to my

mother, like they’re peers.

A ona mu to dovolí. Líbí se jí to.

„Samozřejmě,“ odvětí a uculí se.

And she lets him get away with it. Likes it.

“Of course,” she simpers.

Moje matka si myslí, že Jake je pro mě moc

dobrý. Neustále mi to opakuje už od druháku,

kdy se z něho stal opravdový krasavec a já

jsem zůstala pořád stejná. Když jsme

s Ashton byly mladší, tak nás máma vždycky

hlásila do soutěží krásy, ale vždycky to pro

nás obě dopadalo stejně: druhé místo.

Princezna plesu, nikdy ne královna. Nebylo

to špatné, ale ani to nebylo dost na to

zaujmout chlapa, co se o vás postará po

zbytek života.

My mother thinks Jake’s too good for me.

She’s been telling me that since

sophomore year when he got super hot

and I stayed the same. Mom used to enter

Ashton and me into beauty pageants when

we were little, always with the same results

for both of us: second runner-up.

Homecoming princess, not queen. Not bad,

but not good enough to attract and keep the

kind of man who can take care of you for

life.

Nevím, jestli to má být náš cíl nebo co, ale

čeká se to od nás. Moje matka selhala.

Ashton selhává její dvouleté manželství

s chlapem, kterého vyrazili z právnické

fakulty a netráví s ní vůbec žádný čas. Něco

na nás holkách Prentissových prostě není

dobře.

I’m not sure if that’s ever been stated as a

goal or anything, but it’s what we’re

supposed to do. My mother failed.

Ashton’s failing in her two-year marriage

with a husband who’s dropped out of law

school and barely spends any time with her.

Something about the Prentiss girls doesn’t

stick.

„Promiň,“ zamumlám k Jakeovi, když mě

vede nahoru. „Tohle jsem moc nezvládla.

“Sorry,” I murmur to Jake as we head

upstairs. “I didn’t handle this well. You

Měl jsi vidět Bronwyn a Coopera, byli

úžasní. A Nate – pane bože. Nikdy bych

nevěřila, že uvidím Natea Macauleyho jednat

takhle zodpovědně. Jenom já jsem byla

k ničemu.“

should’ve seen Bronwyn and Cooper.

They were great. And Nate—my God. I

never thought I’d see Nate Macauley take

charge that way. I was the only one who

was useless.”

„Psst, nemluv takhle,“ zašeptá mi Jake do

vlasů. „To není pravda.“

“Shhh, don’t talk like that,” Jake says into

my hair. “It’s not true.”

Řekne to tónem, který nepřipouští další

debatu. Odmítá ve mně vidět cokoliv jiného,

než to nejlepší. Pokud se tohle někdy změní,

tak opravdu nevím, co budu dělat.

He says it with a note of finality, because he

refuses to see anything but the best in me. If

that ever changed, I honestly don’t know

what I’d do.

Nate Nate

Pondělí, 24. září 16:00 Monday, September 24, 4:00 p.m. Když se s Bronwyn dostaneme na skoro

prázdné parkoviště, zaváháme. Když pominu

pár let, tak ji pravidelně vídám už od školky,

ale nikde jsme nevyhledávali svoji

společnost. Nicméně, nevadí mi ji mít vedle

sebe. Vlastně je to skoro příjemné, když

vezmu v úvahu tu příšernost, co se stala

nahoře.

When Bronwyn and I get to the parking lot

it’s nearly empty, and we hesitate once

we’re outside the door. I’ve known

Bronwyn since kindergarten, give or take a

few middle-school years, but we don’t

exactly hang out. Still, it’s not weird

having her next to me. Almost comfortable

after that disaster upstairs.

Rozhlíží se dokola, jako by se zrovna

probudila. „Já jsem nepřijela autem,“

zamumlá. „Měli mě odvézt. Do kavárny

Epocha.“ Něco z jejího tónu mi napovídá, že

to pro ni bylo hodně důležité, ale nechce o

tom mluvit.

She looks around like she just woke up. “I

didn’t drive,” she mutters. “I was supposed

to get a ride. To Epoch Coffee.” Something

about the way she says it sounds

significant, as if there’s more to the story

she’s not sharing.

Čeká mě vyřízení jednoho byznysu, ale teď

asi není nejlepší chvíle. „Chceš svézt?“

I have business to transact, but now

probably isn’t the time. “You want a ride?”

Bronwyn následuje můj pohled k motorce.

„Vážně? Na tu šílenost bych si nesedla ani,

kdybys mi zaplatil. Viděls někdy statistiky

úmrtnosti? Ty by se neměly brát na lehkou

Bronwyn follows my gaze to my

motorcycle. “Seriously? I wouldn’t get on

that deathtrap if you paid me. Do you know

the fatality rates? They’re no joke.” She

váhu.“ Vypadá, že každou chvíli vytáhne

nějaké tabulky a názorně mi to ukáže.

looks ready to pull out a spread sheet and

show me.

„Jak chceš.“ Měl bych ji nechat být a jet

domů, ale ještě nejsem připravený čelit tomu.

Opřu se o budovu, vytáhnu z bundy placatku

s Jim Beamem, odšroubuju víčko a natáhnu

ruku k Bronwyn. „Dáš si?“

“Suit yourself.” I should leave her and go

home, but I’m not ready to face that yet. I

lean against the building and pull a flask of

Jim Beam out of my jacket pocket,

unscrewing the top and holding it toward

Bronwyn. “Drink?”

Složí ruce na hrudi. „Děláš si srandu? Takže

tohle je podle tebe skvělý nápad před tím, než

sedneš na tu zbraň hromadného ničení? A na

školním pozemku?“

She folds her arms tightly across her chest.

“Are you kidding? That’s your brilliant

idea before climbing onto your machine of

destruction? And on school property?”

„Víš, že je s tebou fakt sranda?“ Ve

skutečnosti moc nepiju. Dneska ráno jsem tu

placatku vzal tátovi a zapomněl jsem na ni.

Ale baví mě Bronwyn provokovat.

“You’re a lot of fun, you know that?” I

don’t actually drink much; I’d grabbed the

flask from my father this morning and

forgotten about it. But there’s something

satisfying about annoying Bronwyn.

Už se chystám vrátit placatku do kapsy, když

Bronwyn zvedne obočí a natáhne ke mně

ruku. „No co už.“ Sesune se dolů po cihlové

zdi, až nakonec dosedne na zem. Bůhví proč

si vzpomenu na základní školu, oba jsme

chodili na katolickou. To bylo předtím, než

šel celý život do hajzlu. Všechny holky tam

nosily kostkované sukně a ona má teď přesně

takovou, která se jí vyhrne až po stehna když

překříží kotníky. Není to vůbec špatný

pohled.

I’m about to put it back in my pocket when

Bronwyn furrows her brow and holds out

her hand. “What the hell.” She slumps

against the redbrick wall beside me,

inching down until she’s sitting on the

ground. For some reason I flash back to

elementary school, when Bronwyn and I

went to the same Catholic school. Before

life went completely to hell. All the girls

wore plaid uniform skirts, and she’s got a

similar skirt on now that hikes up her

thighs as she crosses her ankles. The view’s

not bad.

Pije překvapivě dlouho. „Co. Se. Sakra.

Stalo.“

She drinks for a surprisingly long time.

“What. Just. Happened?”

Sednu si vedle ní, vezmu jí placatku a I sit next to her and take the flask, putting it

položím ji na zem mezi nás. „Nemám

nejmenší tušení.“

on the ground between us. “I have no idea.”

„Vypadal, že nejspíš umře.“ Její ruka se třepe

tak moc, že když se znovu natáhne pro

placatku, zazvoní s ní o zem. „Co myslíš?“

“He looked like he was going to die.”

Bronwyn’s hand shakes so hard when she

picks up the flask again that it clatters

against the ground. “Don’t you think?”

„Jo,“ řeknu, zatímco Bronwyn si pořádně

lokne a zašklebí se.

“Yeah,” I say as Bronwyn takes another

swig and makes a face.

„Chudák Cooper,“ prohodí. „Zněl, jakoby

včera vylezl z Ole Miss3. Vždycky se mu to

stává, když je nervózní.“

“Poor Cooper,” she says. “He sounded like

he left Ole Miss yesterday. He always gets

that way when he’s nervous.”

„Nevšiml jsem si. Ale tamta, jak se sakra

jmenuje? Ta byla k ničemu.“

“I wouldn’t know. But what’s-her-name

was useless.”

„Addy.“ Bronwyn do mě šťouchne ramenem.

„Měl bys znát její jméno.

“Addy.” Bronwyn’s shoulder briefly

nudges mine. “You should know her

name.”

„Proč?“ Nenapadá mě žádný dobrý důvod.

Tu holku jsem skoro nikdy neviděl a

pochybuju, že se to teď nějak změní. Myslím,

že jsme s tím oba v pohodě. Znám tenhle typ.

Nemá v hlavě nic kromě jejího přítele a

pitomostí, které bude tenhle týden dělat

s kamarádkami. Je sice celkem hezká, ale

kromě toho nemá co nabídnout.

“Why?” I can’t think of a good reason.

That girl and I have barely crossed paths

before today and probably won’t again.

I’m pretty sure that’s fine with both of us. I

know her type. Not a thought in her head

except her boyfriend and whatever petty

power play’s happening with her friends

this week. Hot enough, I guess, but other

than that she’s got nothing to offer.

„Protože jsme společně prožili velký šok,“

prohlásí Bronwyn, jako by se tím všechno

vysvětlilo.

“Because we’ve all been through a huge

trauma together,” Bronwyn says, like that

settles things.

„Ty jsi hodně zásadová, co?“ “You have a lot of rules, don’t you?”

Zapomněl jsem, jak je Bronwyn únavná. Už

na základce se denně starala o tolik blbostí,

že by to normálního člověka muselo zabít.

I forgot how tiring Bronwyn is. Even in

grade school, the amount of crap she cared

about on a daily basis would wear down a

3 Univerzita nacházející se na jihu USA ve státě Mississippi.

Pořád se snažila někam přidávat nebo začínat

projekty, aby se lidi přidali k ní. A pak to

všechno chtěla mít na starosti.

normal person. She was always trying to

join things, or start things for other people

to join. Then be in charge of all the things

she joined or started.

Ale rozhodně není nudná, to musím uznat. She’s not boring, though. I’ll give her that.

V tichosti sedíme a pozorujeme, jak

z parkoviště odjíždí poslední auto. Bronwyn

si občas přihne. Když jí placatku vezmu,

překvapí mě, jak je lehká. Pochybuju, že je

zvyklá pít tvrdý alkohol. Vypadá, že je spíš

na víno. Pokud vůbec na něco.

We sit in silence, watching the last of the

cars leave the parking lot, while Bronwyn

sips occasionally from the flask. When I

finally take it from her, I’m surprised at

how light it is. I doubt Bronwyn’s used to

hard liquor. She seems more a wine cooler

girl. If that.

Schovám placatku do kapsy a Bronwyn mě

zatahá za rukáv. „Víš, chtěla jsem ti říct,

tehdy když k tomu došlo,“ řekne nejistě.

„Můj strejda taky umřel při nehodě, přibližně

ve stejnou dobu. Chtěla jsem ti něco říct,

ale… ty a já, nikdy jsme, ty víš…“ řekne

s rukou položenou na mojí paži.

I put the flask back in my pocket as she

plucks lightly at my sleeve. “You know, I

meant to tell you, back when it happened—

I was really sorry to hear about your mom,”

she says haltingly. “My uncle died in a car

accident too, right around the same time. I

wanted to say something to you, but … you

and I, you know, we didn’t really …” She

trails off, her hand still resting on my arm.

„Spolu nemluvili,“ doplním. „To je dobrý. Je

mi líto tvého strejdy.“

“Talk,” I say. “It’s fine. Sorry about your

uncle.”

„Tobě taky musí máma moc chybět.“ “You must miss her a lot.”

Nechci se bavit o svojí mámě. „Sanitka tu

dneska byla dost rychle, že?“

I don’t want to talk about my mother.

“Ambulance came pretty fast today, huh?”

Bronwyn trochu zrudne a stáhne svoji ruku,

ale přijme změnu tématu. „Jak jsi věděl, co

máš dělat? Pro Simona?“

Bronwyn gets a little red and pulls her hand

back, but rolls with the quick- change

conversation. “How did you know what to

do? For Simon?”

Pokrčím rameny. „Všichni vědí, že je

alergický na buráky. To je prostě to, co musíš

udělat.“

I shrug. “Everybody knows he has a peanut

allergy. That’s what you do.”

„Já jsem o tom peru nevěděla,“ vyrazí ze sebe

přidušený smích. „Cooper ti podal psací pero!

Jako kdybys mu chtěl napsat poznámku nebo

co. Pane bože.“ Praští se o stěnu tak silně, že

bych se nedivil, kdyby jí praskla lebka. „Měla

bych jít domů. Tohle je k ničemu.“

“I didn’t know about the pen.” She snorts

out a laugh. “Cooper gave you an actual

pen! Like you were going to write him a

note or something. Oh my God.” She bangs

her head so hard against the wall she

might’ve cracked something. “I should go

home. This is unproductive at best.”

„Nabídka odvozu pořád platí.“ “Offer of a ride stands.”

Nečekám, že by přijala, ale odvětí: „Jasně,

proč ne,“ a natáhne ruku. Trochu zavrávorá,

když ji zvednu na nohy. Nečekal bych, že

alkohol začne působit už po 15 minutách, ale

možná jsem podcenil její váhu. Asi jsem jí

ten chlast měl vzít dřív.

I don’t expect her to take it, but she says

“Sure, why not” and holds out her hand.

She stumbles a little as I help her up. I didn’t

think alcohol could kick in after fifteen

minutes, but I might’ve underestimated the

Bronwyn Rojas lightweight factor.

Probably should have taken the flask away

sooner.

„Kde bydlíš?“ zeptám se, když sedám na

motorku a otáčím klíčem v zapalování.

“Where do you live?” I ask, straddling the

seat and fitting the key in the ignition.

„Thorndike Street. Pár mil odsud. Projedeš

centrem a za Starbucksem zatočíš doleva na

Stone Valley Terrace.“ Bohatší část města.

Pochopitelně.

“Thorndike Street. A couple miles from

here. Past the center of town, turn left onto

Stone Valley Terrace after Starbucks.” The

rich part of town. Of course.

Většinou sebou nikoho na motorce nevozím,

takže nemám druhou helmu a musím jí dát

svoji. Nasadí si ji a já se musím hodně

přemáhat, abych odtrhl oči od jejích stehen,

když přehodí nohy přes motorku a nasedne za

mě. Až příliš křečovitě mě chytne kolem

pasu, ale nedám to najevo.

I don’t usually take anybody on my bike

and don’t have a second helmet, so I give

her mine. She takes it and I have to will

myself to pull my eyes away from the bare

skin of her thigh as she hops on behind me,

tucking her skirt between her legs. She

clamps her arms around my waist too

tightly, but I don’t say anything.

„Pojedeš pomalu, jo?“ zeptá se, když

nastartuju. Docela rád bych ji ještě trochu

vytočil, ale nakonec odjedu z parkoviště

“Go slow, okay?” she asks nervously as I

start the engine. I’d like to irritate her

more, but I leave the parking lot at half my

poloviční rychlostí, než to dělám normálně. A

i když bych nevěřil, že je to možné, tak mě

zmáčkně ještě víc. Celou cestu má hlavu

opřenou o moje záda, a kdybych mohl, tak

vsadím tisíc dolarů, že měla zavřené oči, až

dokud jsme nedorazili na příjezdovou cestu.

normal speed. And though I didn’t think it

was possible, she squeezes me even tighter.

We ride like that, her helmeted head pressed

up against my back, and I’d bet a thousand

dollars, if I had it, that her eyes are shut

tight until we reach her driveway.

Její dům vypadá přesně tak, jak byste čekali.

Ve viktoriánském stylu, s velkou zahradou a

spoustou stromů a květin. Na příjezdovce

stojí SUV značky Volvo a moje motorka –

kterou byste při troše dobré vůle mohli nazvat

klasikou – vedle něj vypadá podobně

komicky jako Bronwyn jakožto můj pasažér.

Povídejte mi něco o věcech, které se k sobě

nehodí.

Her house is about what you’d expect—a

huge Victorian with a big lawn and lots of

complicated trees and flowers. There’s a

Volvo SUV in the driveway, and my

bike—which you could call a classic if you

were feeling generous— looks as

ridiculous next to it as Bronwyn must look

behind me. Talk about things that don’t go

together.

Bronwyn sesedne a roztřeseně se snaží sundat

helmu. Rozepnu ji a pomůžu jí stáhnout ji

z hlavy. Bronwyn při tom ztratí pramen

vlasů, který se jí zahákl v pásku helmy.

Zhluboka se nadechne a porovná si sukni.

Bronwyn climbs off and fumbles at the

helmet. I unhook it and help her pull it off,

loosening a strand of hair that catches on

the strap. She takes a deep breath and

straightens her skirt.

„To bylo děsivé,“ řekne a leknutím skoro

vyletí z kůže, když zazvoní telefon. „Kde

mám batoh?“

“That was terrifying,” she says, then jumps

as a phone rings. “Where’s my backpack?”

„Na zádech.“ “Your back.”

Sundá si ho z ramen a vytáhne mobil z přední

kapsy. „Haló? Ano, můžu. Ano, to jsem já,

Bronwyn. Už jste – pane bože. Jste si jistí?“

Batoh jí vyklouzne z rukou a dopadne na její

nohy. „Díky za zavolání.“ Skloní telefon a

zahledí se na mě skelným pohledem.

She shrugs it off and yanks her phone

from the front pocket. “Hello? Yes, I can

…. Yes, this is Bronwyn. Did you— Oh

God. Are you sure?” Her backpack slips

out of her hand and falls at her feet.

“Thank you for calling.” She lowers the

phone and stares at me, her eyes wide and

glassy.

„Nate, nepřežil to,“ zašeptá. „Simon je “Nate, he’s gone,” she says. “Simon’s

mrtvý.“ dead.”

KAPITOLA 3 Chapter Three Bronwyn Bronwyn

Úterý, 25. září, 8:50 Tuesday, September 25, 8:50 a.m. Nemůžu na to přestat myslet. Je úterý, osm

hodin ráno. Před dvaceti čtyřmi hodinami šel

Simon do třídy naposledy. O šest hodin a pět

minut později jsme společně mířili k panu

Averymu. O hodinu později Simon zemřel.

I can’t stop doing the math in my head. It’s

eight-fifty a.m. on Tuesday, and twenty-

four hours ago Simon was going to

homeroom for the last time. Six hours and

five minutes from then we were heading to

detention. An hour later, he died.

Sedmnáct let života zmizelo lusknutím prstu. Seventeen years, gone just like that.

Vklouznu do svojí židle v zadní části třídy a

skoro fyzicky cítím, jak na mě všech dvacet

pět zbylých hlav ve třídě celou dobu zírá. I

když se na O vás bez vás žádná aktualizace

neobjevila, o Simonově smrti všichni věděli

už ten večer. Dostala jsem zprávy snad od

všech lidí, kterým jsem kdy dala svoje číslo.

I slide down into my chair in the back

corner of homeroom, feeling twenty- five

heads swivel my way as I sit. Even without

About That to provide an update, news of

Simon’s death was everywhere by

dinnertime last night. I got multiple texts

from everyone I’ve ever given my phone

number to.

„Jsi v pohodě?“ Moje nejlepší kámoška

Yumiko se ke mně natáhne a stiskne mi ruku.

Přikývnu, ale to se neukáže jako nejlepší

nápad, neboť mám hlavu jak střep. Ukázalo

se, že vypít nalačno půl flašky whiskey byl

příšerný nápad. Naštěstí byli naši ještě

v práci, když mě Nate vysadil, a moje sestra

Maeve do mě stihla nalít dost kafe, abych

byla aspoň trochu při smyslech, když přijeli

domů. Jakékoliv další následky připisovali

traumatu.

“You all right?” My friend Yumiko reaches

over and squeezes my hand. I nod, but the

gesture makes the pounding in my head

even worse. Turns out half a flask of

bourbon on an empty stomach is a terrible

idea. Luckily both my parents were still at

work when Nate dropped me off, and my

sister, Maeve, poured enough black coffee

down my throat that I was semicoherent by

the time they got home. Any lingering

effects they chalked up to trauma.

Zazvoní zvonek, ale obvyklé zapraskání

v reproduktoru, které doprovází ranní hlášení,

se neozve. Místo toho se naše třídní, paní

Parková, zvedne od stolu a odkašle si. V ruce

The first bell rings, but the speaker crackle

that usually signals morning

announcements never comes. Instead, our

homeroom teacher, Mrs. Park, clears her

svírá list papíru, který se jí třese v rukou,

když začne číst. „Toto je oficiální prohlášení

ředitelství Bayviewské střední školy. Velmi

nás mrzí, že vám musíme oznámit tuto

hroznou zprávu. Včera večer prodělal jeden

z vašich spolužáků, Simon Kelleher, silnou

alergickou reakci. Okamžitě byli přivoláni

záchranáři, kteří dorazili na místo velmi

rychle, bohužel už mu ale nedokázali pomoct.

Simon zemřel krátce po převozu do

nemocnice.“

throat and gets up from behind her desk.

She’s clutching a sheet of paper that

trembles in her hand as she starts to read.

“The following is an official announcement

from Bayview High’s administration. I’m

so sorry to have to share this terrible news.

Yesterday afternoon one of your

classmates, Simon Kelleher, suffered a

massive allergic reaction. Medical help was

called immediately and arrived quickly, but

unfortunately, it was too late to help

Simon. He died at the hospital shortly after

arrival.”

Místností se okamžitě začne šířit šepot a

někdo začne vzlykat. Půlka třídy už má venku

mobily. Hádám, že dneska pravidla nikoho

zajímat nebudou. Než se vůbec dokážu

zastavit, už mám taky v ruce ten svůj a zapnu

O vás bez vás. Napůl čekám oznámení o

novém článku, kterým se mi Simon chlubil,

když jsme šli k panu Averymu, ale

samozřejmě tam od minulého týdne není nic

nového.

A low whispering buzz runs through the

room as somebody chokes out a sob. Half

the class already has their phones out.

Rules be damned today, I guess. Before I

can stop myself, I pull my phone from my

backpack and swipe to About That. I half

expect a notification for the juicy new

update Simon bragged about before

detention yesterday, but of course there’s

nothing except last week’s news.

Náš oblíbený zhulený bubeník zkouší

prorazit ve filmu. RC si do světla v ložnici

nainstaloval kameru a všechno, co natočí,

pak ukazuje kamarádům. Já jsem vás

varoval, holky. (I když pro KL už je asi

pozdě)

Our favorite stoner drummer’s trying his

hand at film. RC’s installed a camera in the

light fixture in his bedroom, and he’s been

holding premieres for all his friends.

You’ve been warned, girls. (Too late for

KL, though.)

Všichni už určitě poznali, jak to jiskří mezi

naší zasněnou TC a tím novým

zbohatlíkem GR, ale kdo by čekal, že

z toho opravdu něco bude? Nejspíš ne její

Everyone’s seen the flirting between manic

pixie dream girl TC and new rich boy GR,

but who knew it might be something more?

Apparently not her boyfriend, who sat

přítel, který si nevědomky seděl na

sobotním zápase, zatímco T&G to

v zázemí pěkně rozjeli. Promiň, JD. Zase

ses to dozvěděl jako poslední.

oblivious in the bleachers at Saturday’s

game while T&G got hot and heavy right

underneath him. Sorry, JD. Always the last

to know.

Ale to nejdivnější na O vás bez vás bylo,

že… mohli jste si být jistí, že každé slovo

bude pravda. Simon ji založil ve druháku, po

tom, co strávil léto v Silicon Valley na

programátorském kempu. Nikdo kromě něj

nemohl nic zveřejňovat. Měl zdroje po celé

škole a dával si velký pozor na to, co

zveřejnit. Lidi to většinou popírali nebo

ignorovali, ale nikdy se nemýlil.

The thing with About That was … you

could pretty much guarantee every word

was true. Simon built it sophomore year,

after he spent spring break at some

expensive coding camp in Silicon Valley,

and nobody except him was allowed to post

there. He had sources all over school, and

he was choosy and careful about what he

reported. People usually denied it or

ignored it, but he was never wrong.

Já jsem se tam nikdy neobjevila. Na to jsem

až moc poctivá. Existuje jenom jedna věc,

kterou by o mně Simon mohl napsat, ale bylo

by pro něj skoro nemožné na to přijít.

I’d never been featured; I’m too squeaky-

clean for that. There’s only one thing

Simon might have written about me, but it

would have been almost impossible for him

to find out.

A teď už to určitě nedokáže. Now I guess he never will.

Paní Parková mluví pořád dál. „V hlavním

sále bude po celý den smuteční shromáždění.

Pokud si budete chtít o této tragédii s někým

promluvit, můžete kdykoliv během výuky

odejít. Škole plánuje uspořádat smuteční

ceremoniál pro Simona po sobotním

fotbalovém zápase, detaily vám sdělíme

hned, jak je budeme vědět. Také vás budeme

informovat o plánech jeho rodiny, jakmile se

je dozvíme.“

Mrs. Park is still talking. “There will be

grief counseling provided in the auditorium

all day. You may leave class any time you

feel the need to speak with someone about

this tragedy. The school is planning a

memorial service for Simon after

Saturday’s football game, and we’ll

provide those details as soon as they’re

available. We’ll also be sure to keep you up

to date on his family’s arrangements once

we know them.”

Zazvoní zvonek a všichni se zvednou

k odchodu. Paní Parková zavolá moje jméno

The bell rings and we all get up to leave,

but Mrs. Park calls my name before I’ve

ještě dřív, než se vůbec stihnu natáhnout po

batohu. „Bronwyn, můžete na chvilku?“

even collected my backpack. “Bronwyn,

can you hold back a moment?”

Yumiko se na mě soucitně podívá a zastrčí si

pramen svých černých vlasů za ucho.

„Počkáme tě s Kate na chodbě, dobře?“

Yumiko shoots me a sympathetic look as

she stands, tucking a strand of her choppy

black hair behind her ear. “Kate and I’ll

wait for you in the hallway, okay?”

Přikývnu, popadnu svůj batoh a přijdu ke

stolu. Paní Parkové v ruce pořád visí školní

oznámení. „Bronwyn, ředitelka Guptová

chce, abyste všichni, kdo jste byli se

Simonem, absolvovali terapeutické sezení

mezi čtyřma očima. Požádala mě, abych vám

řekla, že vy máte přijít v jedenáct hodin

do kabinetu pana O’Farrella.“

I nod and grab my bag. Mrs. Park is still

dangling the announcement from one hand

as I approach her desk. “Bronwyn,

Principal Gupta wants all of you who were

in the room with Simon to receive one-on-

one counseling today. She’s asked me to let

you know that you’re scheduled for eleven

o’clock in Mr. O’Farrell’s office.”

Pan O’Farrell je můj poradce, takže jeho

kabinet znám velice dobře. Za posledního půl

roku jsem tam strávila hodně času

zkoumáním, jak se dostat na co nejlepší

univerzitu. „Povede to sezení pan O’Farrell?“

zeptám se. To by nemuselo být špatné.

Mr. O’Farrell is my guidance counselor,

and I’m very familiar with his office. I’ve

spent a lot of time there over the past six

months, strategizing college admissions.

“Is Mr. O’Farrell doing the counseling?” I

ask. I guess that wouldn’t be so bad.

Paní Parková svraští čelo. „To ne. Škola si

vyžádala spolupráci profesionála.“

Mrs. Park’s forehead creases. “Oh, no. The

school’s bringing in a professional.”

No paráda. Půlku noci jsem strávila tím, že

jsem přesvědčovala rodiče, že opravdu

nepotřebuju žádnou pomoc. Budou nadšení,

že mě k tomu stejně někdo přinutil. „Dobře.“

řeknu a čekám, jestli mi nechce ještě něco

říct, ale jenom mě trapně poplácá po paži.

Great. I’d spent half the night trying to

convince my parents I didn’t need to see

anybody. They’ll be thrilled it was forced

on me anyway. “Okay,” I say, and wait in

case she has anything else to tell me, but

she just pats my arm awkwardly.

Jak slíbily, Yumiko a Kate čekají za dveřmi.

Míříme na matiku a každá mi jde po jednom

boku, jakoby mě strážily od dotěrných

novinářů. Yumiko ale uhne stranou, když

uvidí, jak z naší třídy vychází Evan Neiman.

As promised, Kate and Yumiko are

hovering outside the door. They flank me

as we walk to first-period calculus, like

they’re shielding me from intrusive

paparazzi. Yumiko steps aside, though,

when she sees Evan Neiman waiting outside

our classroom door.

„Bronwyn, ahoj.“ Evan má na sobě jedno

z těch jeho klasických triček s monogramem

vyšitým nad srdcem. EWN. Vždycky jsem

přemýšlela, co znamená to W. Walter?

Wendell? William? Pro jeho vlastní dobro

doufám, že je to William. „Dostala jsi včera

moji zprávu?“

“Bronwyn, hey.” Evan’s wearing one of his

usual monogrammed polo shirts with ewn

embroidered in script above his heart. I’ve

always wondered what the W stands for.

Walter? Wendell? William? I hope for his

sake it’s William. “Did you get my text last

night?”

Dostala. Nepotřebuješ něco? Nechceš

společnost? Vzhledem k tomu, že to bylo

poprvé, co mi Evan Neiman kdy napsal, moje

cynická stránka mi říkala, že se jenom snaží

dostat ke zdroji informací z první ruky,

protože to byla ta nejšílenější věc, co se kdy

na Bayviewské střední stala. „Dostala, díky.

Ale byla jsem dost unavená.“

I did. Need anything? Want some company?

Since that’s the only time Evan Neiman has

ever texted me, my cynical side decided he

was angling for a front-row seat to the

most shocking thing that’s ever happened at

Bayview. “I did, thanks. I was really tired,

though.”

„No, kdyby sis chtěla někdy promluvit, dej

mi vědět.“ Evan se rozhlédne po

vyprazdňující se chodbě. Je naprostý

puntičkář, co se dochvilnosti týče. „Asi

bychom měly jít dovnitř, co?“

“Well, if you ever feel like talking, let me

know.” Evan glances around the emptying

hallway. He’s a stickler for punctuality.

“We should probably get inside, huh?”

Yumiko se na mě zašklebí, když se sedneme

a zašeptá: „Evan se včera na matletice celou

dobu ptal, kde jsi.“

Yumiko grins at me as we take our seats

and whispers, “Evan kept asking where you

were at Mathlete practice yesterday.”

Přála bych si sdílet její nadšení, ale někdy

mezi bytím po škole a matematikou jsem o

Evana Neimana naprosto ztratila zájem.

Možná je to posttraumatickým stresem z toho

neštěstí, ale nemůžu si vzpomenout, co mě na

něm vlastně přitahovalo. Ne že bych do toho

někdy chtěla jít střemhlav. Myslela jsem si,

že můžeme být s Evanem dobrý pár až do

I wish I could match her enthusiasm, but at

some point between detention and calculus

I lost all interest in Evan Neiman. Maybe

it’s posttraumatic stress from the Simon

situation, but right now I can’t remember

what attracted me in the first place. Not that

I was ever head over heels. Mostly I

thought Evan and I had potential to be a

maturity, pak bychom se nejspíš přátelsky

rozešli a každý zamířili na jinou univerzitu.

Což je vlastně celkem depresivní, ale to jsou i

středoškolské románky. Aspoň pro mě.

solid couple until graduation, at which

point we’d break up amicably and head to

our different colleges. Which I realize is

pretty uninspiring, but so is high school

dating. For me, anyway.

Celou matiku prosedím s myšlenkami daleko

pryč a najednou je konec a jdeme s Kate a

Yumiko na angličtinu. Mám pořád plnou

hlavu toho, co se včera stalo, takže když

kolem nás prochází Nate, přijde mi úplně

přirozené na něj promluvit. „Ahoj Nate.“ Oba

se překvapeně zastavíme.

I sit through calculus, my mind far, far

away from math, and then suddenly it’s

over and I’m walking to AP English with

Kate and Yumiko. My head’s still so full of

what happened yesterday that when we

pass Nate in the hallway it seems perfectly

natural to call out, “Hi, Nate.” I stop,

surprising us both, and he does too.

„Ahoj,“ odpoví. Jeho tmavé vlasy jsou

rozcuchané ještě víc, než obvykle a jsem si

dost jistá, že má na sobě to stejné tričko jako

včera. Ale i tak mu to sluší. Trochu víc, než

by bylo zdrávo. Všechno, od jeho vysoké

hubené postavy, přes hranaté lícní kosti až po

jeho široké tmavé oči mi motá hlavu.

“Hey,” he replies. His dark hair is more

disheveled than ever, and I’m pretty sure

he’s wearing the same T-shirt as yesterday.

Somehow, though, it works on him. A little

too well. Everything from his tall, rangy

build to his angular cheekbones and wide-

set, dark-fringed eyes is making me lose

my train of thought.

Kate a Yumiko se na něj taky zahledí, ale

trochu jiným způsobem. Spíš jako na nějaké

nebezpečné zvíře zavřené v polorozpadlé

kleci. Konverzace s Natem Macauleyem na

chodbě nejsou úplně na mém denním

pořádku. „Měl jsi už sezení?“ zeptám se.

Kate and Yumiko are staring at him too,

but in a different way. More like he’s an

unpredictable zoo animal in a flimsy cage.

Hallway conversations with Nate Macauley

aren’t exactly part of our routine. “Have

you had your counseling session yet?” I

ask.

Jeho výraz je úplně prázdný. „Cože?“ His face is a total blank. “My what?”

„Terapeutické sezení. Kvůli Simonovi. Tvoje

třídní ti to neřekla?“

“Grief counseling. Because of Simon.

Didn’t your homeroom teacher tell you?”

„Teď jsem přišel,“ řekne a já vyvalím oči

překvapením. Nikdy jsem nečekala, že by

“I just got here,” he says, and my eyes

widen. I never expected Nate to win any

Nate dostal pochvalu za včasnou docházku,

ale už je skoro deset hodin.

attendance awards, but it’s almost ten

o’clock.

„Aha. No, všichni, kteří jsme tam byli, máme

mít sezení mezi čtyřma očima. Moje je

v jedenáct hodin.“

“Oh. Well, all of us who were there are

supposed to have one-on-one sessions.

Mine’s at eleven.”

„Ježiši kriste,“ zamumlá a rukou si prohrábne

vlasy.

“Jesus Christ,” Nate mutters, raking a hand

through his hair.

Jeho ruka upoutá můj pohled, který na ní visí,

dokud si Kate neodkašle. Cítím, jak pomalu

rudnu, když se vracím zpátky do reality, příliš

pozdě na to, abych zaregistrovala, co Kate

říká. „No, každopádně, ještě se uvidíme,“

zamumlám.

The gesture pulls my eyes to his arm,

where they remain until Kate clears her

throat. My face heats as I snap back to

attention, too late to register whatever she

said. “Anyway. See you around,” I

mumble.

Yumiko se ke mně nakloní, jakmile jsme

z doslechu. „Vypadá, že zrovna vylezl

z postele,“ zašeptá. „A nebyl v ní sám.“

Yumiko bends her head toward mine as

soon as we’re out of earshot. “He looks like

he just rolled out of bed,” she whispers.

“And not alone.”

„Doufám, že ses vykoupala v Lysolu hned,

jak jsi slezla z té jeho motorky,“ dodá Kate.

„Ten kluk je hrozný děvkař.“

“I hope you doused yourself in Lysol after

getting off his motorcycle,” Kate adds.

“He’s a total man-whore.”

Zahledím se na ni. „Uvědomuješ si, že to co

říkáš je sexistické? Pokud ho musíš takhle

oslovovat, použij aspoň slovo, které je

genderově neutrální.“

I glare at her. “You realize it’s sexist to say

man-whore, right? If you have to use the

term you should at least be gender-neutral

about it.”

„To je jedno,“ mávne rukou Kate. „Pointa je,

že je chodící infekce.“

“Whatever,” Kate says dismissively. “Point

is, he’s a walking STD.”

Neodpovím. Samozřejmě, je to Nateova

pověst, ale nic konkrétního o něm vlastně

nevíme. Skoro jsem jí řekla, jak opatrně mě

včera odvezl domů, ale nejsem si jistá, co

bych tím vlastně chtěla říct.

I don’t answer. That’s Nate’s reputation,

sure, but we don’t really know anything

about him. I almost tell her how carefully

he drove me home yesterday, except I’m

not sure what point I’d be trying to make.

Po angličtině si to namířím do kabinetu pana

O’Farrella, který mě mávnutím pozve

After English I head for Mr. O’Farrell’s

office, and he waves me inside when I

dovnitř, když zaklepu na jeho otevřené dveře.

„Posaďte se, Bronwyn. Doktorka Resnicková

má trochu zpoždění, ale za chvilku tady

bude.“ Sednu si naproti němu a na jeho stole

si všimnu mého jména, naškrábaného na

papírové složce, která je úhledně nachystaná

uprostřed stolu. Natáhnu se pro ni a v půlce

pohybu zaváhám, jestli to ode mě není

nezdvořilé, pan O’Farrell ji ale postrčí

směrem ke mně. „Vaše doporučení od

organizátorů Modelu OSN. S velkou rezervou

do uzávěrky na Yale.“

knock on his open door. “Have a seat,

Bronwyn. Dr. Resnick is running a little

late, but she’ll be here shortly.” I sit down

across from him and spy my name

scrawled across the manila folder placed

neatly in the middle of his desk. I move to

pick it up, then hesitate, not sure if it’s

confidential, but he pushes it toward me.

“Your recommendation from the Model

UN organizer. In plenty of time for Yale’s

early-action deadline.”

Vydechnu úlevou. „Děkuju!“ řeknu a

popadnu složku. Byla poslední, na kterou

jsem čekala. Yale je rodinná tradice – můj

děda tam pracoval jako externí specialista a

když ho povýšili, přestěhoval celou svoji

rodinu z Kolumbie do New Heavenu.

Všechny jeho děti včetně mého táty školu

úspěšně absolvovaly a táta tam navíc poznal

mámu. Od té doby říkají, že naše rodina by

bez Yaleu nemohla existovat.

I exhale, letting out a small sigh of relief.

“Oh, thanks!” I say, and pick up the folder.

It’s the last one I’ve been waiting for.

Yale’s a family tradition—my grandfather

was a visiting scholar there and moved his

whole family from Colombia to New

Haven when he got tenure. All his kids,

including my dad, went to undergrad there,

and it’s where my parents met. They always

say our family wouldn’t exist if it weren’t

for Yale.

„Nemáte zač,“ řekne Pan O’Farrell, nakloní

se na židli a upraví si brýle. „Neměla jste

dneska škytavku? Stavil se za mnou pan

Camino a ptal se, jestli byste neměla zájem

doučovat chemii. Pár druháků má podobné

problémy, jako jste měla loni vy. Rádi by se

přiučili od někoho, kdo kurz dokázal ukončit

s vyznamenáním.“

“You’re very welcome.” Mr. O’Farrell

leans back and adjusts his glasses. “Were

your ears burning earlier? Mr. Camino

stopped by to ask if you’d be interested in

tutoring for chemistry this semester. A

bunch of bright juniors are struggling the

way you did last year. They’d love to learn

strategies from someone who ended up

acing the course.”

Musím párkrát polknout, než dokážu I have to swallow a couple of times before

odpovědět. „Ráda bych,“ řeknu, jak

nejpřesvědčivěji umím. „Ale myslím, že už

teď toho mám dost.“ Můj úsměv je až příliš

křečovitý.

I can answer. “I would,” I say, as brightly as

I can manage, “but I might be

overcommitted already.” My smile

stretches too tightly over my teeth.

„Nedělejte si starosti. Máte toho opravdu

hodně.“

“No worries. You have a lot on your plate.”

Chemie byla jediným předmětem, který mi

kdy dělal problémy, a to tak moc, že jsem

v půlce semestru měla průměr D. S každým

dalším testem jsem cítila, jak mi Ivy League4

protéká mezi prsty. Pan O’Farrell mi dokonce

taktně začal naznačovat, že se to týká i všech

ostatních elitních univerzit.

Chemistry was the only class I’d ever

struggled with, so much so that I had a D

average at midterm. With every quiz I

bombed, I could feel the Ivy League

slipping out of reach. Even Mr. O’Farrell

started gently suggesting that any top-tier

school would do.

A tak jsem si vylepšila známky a na konci

roku dostala A, jsem si ale celkem jistá, že by

nikdo nechtěl, abych jim řekla, jak jsem to

dokázala.

So I brought my grades up, and got an A by

the end of the year. But I’m pretty sure

nobody wants me sharing my strategies

with the other students.

Cooper Cooper

Čtvrtek, 27. září 12:45 Thursday, September 27, 12:45

p.m. „Uvidíme se večer?“ “Will I see you tonight?”

Keely mě vezme za ruku a zatímco jdeme ke

skříňkám, zírá na mě svýma velkýma

hnědýma očima. Její máma je Švédka a táta

Filipínec a tahle kombinace z ní dělá

suverénně nejkrásnější holku na škole. Tenhle

týden jsme se kvůli baseballu a rodinným

záležitostem moc neviděli a dokážu poznat,

že začíná být nervózní. Není zrovna stíhačka,

ale potřebuje se pravidelně vídat.

Keely takes my hand as we walk to our

lockers after lunch, looking up at me with

huge dark eyes. Her mom is Swedish and

her dad’s Filipino, and the combination

makes Keely the most beautiful girl in

school by a lot. I haven’t seen her much

this week between baseball and family

stuff, and I can tell she’s getting antsy.

Keely’s not a clinger, exactly, but she

needs regular couple time.

„Nevím,“ odpovím. „Jsem dost pozadu “Not sure,” I say. “I’m pretty behind on

4 Ivy League je obecně užívané označení pro skupinu osmi nejprestižnějších amerických univerzit.

s úkolama.“ homework.”

Její krásné rty se zkroutí a chystají se

protestovat, když v tom se ozve hlas

z reproduktorů: „Prosím pozor. Cooper Clay,

Nate Macauley, Adelaide Prentissová a

Bronwyn Rojasová nechť se dostaví do

ředitelny. Cooper Clay, Nate Macauley,

Adelaide Prentissová a Bronwyn Rojasová do

ředitelny.“

Her perfect lips curve down and I can tell

she’s about to protest when a voice floats

over the loudspeaker. “Attention, please.

Would Cooper Clay, Nate Macauley,

Adelaide Prentiss, and Bronwyn Rojas

please report to the main office. Cooper

Clay, Nate Macauley, Adelaide Prentiss,

and Bronwyn Rojas to the main office.”

Keely se na mě podívá, jako by čekala

vysvětlení. „Co to znamená? Něco se

Simonem?“

Keely looks around like she’s expecting an

explanation. “What’s that about?

Something to do with Simon?”

„Nejspíš jo,“ pokrčím rameny. Na otázky

ředitelky Guptové o tom, co se po škole stalo,

jsem už odpověděl před pár dny, ale možná

se chystá další kolo. Můj táta říká, že

Simonovi rodiče mají po městě spoustu

kontaktů, a pokud se ukáže, že je škola

nedůsledná, měla by se bát žaloby. „Uvidíme

se později, jo?“ Políbím Keely na tvář,

nadhodím si na ramenou batoh a vydám se

chodbou.

“I guess.” I shrug. I already answered

questions from Principal Gupta a couple of

days ago about what happened during

detention, but maybe she’s gearing up for

another round. My father says Simon’s

parents are pretty connected around town,

and the school should be worried about a

lawsuit if it turns out they were negligent in

any way. “Better go. I’ll talk to you later,

okay?” I give Keely a quick kiss on the

cheek, shoulder my backpack, and head

down the hall.

Když dorazím do ředitelny, sekretářka mě

nasměruje do malé konferenční místnosti,

která už je plná lidí. Ředitelka Guptová,

Addy, Bronwyn, Nate a policejní strážník.

Trochu mi vyschne v krku, když usednu na

poslední volnou židli.

When I get to the principal’s office, the

receptionist points me toward a small

conference room that’s already crowded

with people: Principal Gupta, Addy,

Bronwyn, Nate, and a police officer. My

throat gets a little dry as I take the last

empty chair.

„Coopere, výborně. Teď můžeme začít.“

Ředitelka Guptová položí ruce před sebe a

“Cooper, good. Now we can get started.”

Principal Gupta folds her hands in front of

rozhlédne se po nás. „Dovolte, abych vás

představila, tohle je strážník Hank Budapest

z Bayviewského policejního oddělení. Rád by

vám položil pár otázek ohledně toho, čeho

jste v pondělí byli svědky.“

her and looks around the table. “I’d like to

introduce Officer Hank Budapest with the

Bayview Police Department. He has some

questions about what you witnessed on

Monday.”

Strážník Budapest každému z nás potřese

rukou. Je pihatý, s vlasy barvy písku, které

mu navzdory jeho mladému vzhledu už

začínají řídnout. Nevypadá moc autoritativně.

„Rád vás všechny poznávám. Nemělo by to

trvat dlouho, nicméně po rozhovoru se

Simonovou rodinou se chystáme jeho smrt

prozkoumat detailněji. Dnes ráno přišly

výsledky pitvy, a – “

Officer Budapest shakes each of our hands

in turn. He’s young but already balding,

with sandy hair and freckles. Not very

intimidating, authority-wise. “Nice to meet

you all. This shouldn’t take long, but after

speaking with the Kelleher family we want

to take a closer look at Simon’s death.

Autopsy results came back this morning,

and—”

„Už?“ přeruší ho Bronwyn, čímž si vyslouží

pohoršený pohled od ředitelky, ale ani si ho

nevšimne. „Netrvá to obvykle dýl?“

“Already?” Bronwyn interrupts, earning a

look from Principal Gupta that she doesn’t

notice. “Don’t those usually take longer?”

„Předběžné testy bývají k dispozici během

několika dnů,“ řekne strážník. „Tyhle celkem

jasně prokázaly, že Simon zemřel na

předávkování arašídovým olejem, který požil

těsně před smrtí. Jeho rodičům se to

samozřejmě zdálo divné, protože vědí, jak

opatrný vždycky byl co se jídla a pití týče.

Všichni jste ředitelce Guptové řekli, že

Simon vypil pohárek vody těsně předtím, než

zkolaboval, je to tak?“

“Preliminary results can be available within

a couple days,” Officer Budapest says.

“These were fairly conclusive, showing

that Simon died from a large dose of peanut

oil ingested shortly before death. Which his

parents found strange, considering how

careful he always was with his food and

drink. All of you told Principal Gupta that

Simon drank a cup of water just before he

collapsed, is that right?”

Všichni přikývneme a strážník Budapest

pokračuje: „Pohárek obsahoval stopy

arašídového oleje, takže to vypadá, že Simon

zemřel právě kvůli tomu. To co se snažíme

zjistit je, jak se ten olej dostal do jeho

pohárku.“

We all nod, and Officer Budapest

continues, “The cup contained traces of

peanut oil, so it seems clear Simon died

from that drink. What we’re trying to figure

out now is how peanut oil could have

gotten into his cup.”

Nikdo ani nehlesne. Addy se setká s mým

pohledem, hned zase uhne a svraští čelo.

„Pamatuje si někdo z vás, odkud ten pohárek

vzal?“ vyzývá nás strážník, zatímco drží pero

nad prázdným blokem, který leží před ním.

Nobody speaks. Addy meets my eyes and

then cuts hers away, a small frown creasing

her forehead. “Does anyone remember

where Simon got the cup from?” Officer

Budapest prompts, poising his pen over a

blank notebook in front of him.

„Já jsem nedávala pozor,“ řekne Bronwyn.

„Psala jsem úkol.“

“I wasn’t paying attention,” Bronwyn says.

“I was writing my assignment.”

„Já taky,“ přidá se Addy, i když já bych

přísahal, že se ho ani nedotkla. Nate se

protáhne a zahledí se na strop.

“Me too,” Addy says, although I could’ve

sworn she hadn’t even started. Nate

stretches and stares at the ceiling.

„Já si to pamatuju,“ přihlásím se. „Vzal si ho

z té hromádky vedle umyvadla.“

“I remember,” I volunteer. “He got the cup

from a stack next to the sink.”

„Byla ta hromádka položená vzhůru nohama

nebo normálně?

“Was the stack upside down, or right-side

up?”

„Vzhůru nohama. Simon si vzal ten horní.“ “Upside down,” I say. “Simon pulled the

top one off.”

„Všiml jste si, že by z pohárku vytekla nějaká

tekutina, když si ho vzal? Otřepal ho?“

“Did you notice any liquid leave the cup

when he did that? Did he shake it?”

Vrátím se v myšlenkách zpátky v čase. „Ne.

Jen ho naplnil vodou.“

I think back. “No. He just filled it with

water.”

„A pak to vypil?“ “And then he drank it?”

„Ano,“ řeknu, ale Bronwyn mě opraví. “Yeah,” I say, but Bronwyn corrects me.

„Ne,“ řekne. „Ne hned. Předtím ještě chvíli

mluvil. Pamatuješ?“ otočí se na Natea.

„Zeptal se tě, jestli jsi nám strčil mobily do

batohů. Ty, kvůli kterým jsme pak byli po

škole.“

“No,” she says. “Not right away. He talked

for a while. Remember?” She turns to

Nate. “He asked you if you put the cell

phones in our backpacks. The ones that got

us in trouble with Mr. Avery.”

„Mobily. Jistě.“ Strážník Budapest si něco

naškrábe do bloku. Neznělo to jako otázka,

ale Bronwyn se i tak má k vysvětlování.

“The cell phones. Right.” Officer Budapest

scratches something down in his notebook.

He doesn’t say it like a question, but

Bronwyn explains anyway.

„Někdo si z nás udělal srandu,“ řekne. „To je “Somebody played a prank on us,” she

ten důvod, proč jsme byli po škole. Pan

Avery u nás našel mobily, které nám

nepatřily.“ Otočí se na ředitelku Guptovou

s ublíženým pohledem. „Nebylo to vůbec fér.

Chtěla jsem se zeptat, bude se nám to

zapisovat do trvalého indexu?

says. “It’s why we were in detention. Mr.

Avery found phones in our backpacks that

didn’t belong to us.” She turns to Principal

Gupta with an injured expression. “It really

wasn’t fair. I’ve been meaning to ask, is that

something that goes on your permanent

record?”

Nate protočí panenky. „Já to nebyl. Mně tam

ten mobil taky někdo strčil.“

Nate rolls his eyes. “It wasn’t me. Someone

stuck a phone in my backpack too.”

Ředitelka Guptová pozvedne obočí. „To je

poprvé, co o něčem takovém slyším.“

Principal Gupta furrows her brow. “This is

the first I’m hearing about this.”

Pokrčím rameny, když se na mě podívá. Ty

mobily jsou to poslední, na co jsem poslední

dny myslel.

I shrug when she meets my eyes. Those

phones were the last thing on my mind

these past few days.

Strážník Budapest nevypadá překvapeně.

„Pan Avery se o tom zmínil, když jsem se

s ním setkal. Říkal, že nikdo ze studentů se o

ty zabavené mobily nepřihlásil, takže se

domníval, že to nakonec musel být nějaký

vtip.“ Nechá si sklouznout pero mezi

ukazováček a prostředníček a rytmicky s ním

klepe o stůl. „Myslíte, že by si z vás takhle

dokázal vystřelit Simon?“

Officer Budapest doesn’t look surprised.

“Mr. Avery mentioned that when I met with

him earlier. He said none of the kids ever

claimed the phones, so he thought it

must’ve been a prank after all.” He slides

his pen between his index and middle

finger and taps it rhythmically against the

table. “Is that the sort of joke Simon might

have played on you all?”

„Nechápu, proč by to dělal,“ řekne Addy. „V

jeho batohu byl mobil taky. A navíc jsem ho

sotva znala.“

“I don’t see why,” Addy says. “There was a

phone in his backpack too. Besides, I

barely knew him.”

„Vždyť jsi s ním byla v plesovém výboru.“

zdůrazní Bronwyn. Addy zamrká, jako by si

teprve teď uvědomila, že se to opravdu stalo.

“You were on junior prom court with him,”

Bronwyn points out. Addy blinks, like

she’s only just remembering that’s true.

„Měl se Simonem někdo z vás problémy?“

zeptá se strážník. „Slyšel jsem o té aplikaci,

co založil – O vás bez vás, že?“ Dívá se na

mě, tak přikývnu. „Objevili jste se na ní

“Any of you kids ever have trouble with

Simon?” Officer Budapest asks. “I’ve

heard about the app he made—About That,

right?” He’s looking at me, so I nod. “You

někdy?“ guys ever been on it?”

Všichni až na Natea zavrtí hlavou.

„Hodněkrát,“ řekne.

Everyone shakes their head except Nate.

“Lots of times,” he says.

„Kvůli čemu?“ zeptá se ho strážník. “What for?” Officer Budapest asks.

Nate se ušklíbne. „Hovadi – “ začne, ale

ředitelka ho přeruší.

Nate smirks. “Stupid shit—” he starts, but

Principal Gupta cuts him off.

„Pozor na jazyk, pane Macauley.“ “Language, Mr. Macauley.”

„Blbostem,“ opraví se. „Většinou kvůli

holkám.“

“Stupid stuff,” Nate amends. “Hooking up,

mostly.”

„Vadilo vám to? Že se o vás vedou drby?“ “Did that bother you? Being gossiped

about?”

„Ani ne.“ Vypadá, že to myslí vážně. Hádám,

že být na nástěnce bulvární aplikace asi není

zas takový problém v porovnání se zatčením.

Pokud je to ovšem pravda. Simon to nikdy

nezveřejnil, takže nikdo neví, co Nate vlastně

udělal.

“Not really.” He looks like he means it. I

guess being on a gossip app isn’t a big deal

compared to getting arrested. If that’s true.

Simon never posted it, so nobody seems to

know exactly what Nate’s deal is.

Je docela smutné, že Simon byl našim

nejdůvěryhodnějším zdrojem informací.

Kinda pathetic, how Simon was our most

trusted news source.

Strážník Budapest se rozhlédne po ostatních.

„Takže vy tři jste tam nebyli?“ Všichni znovu

zavrtíme hlavami. „Obávali jste se někdy

toho, že byste mohli na Simonově nástěnce

skončit? Cítili jste, že nad vámi něco visí?“

Officer Budapest looks at the rest of us.

“But not you three?” We all shake our

heads again. “Did you ever worry about

ending up on Simon’s app? Feel like you

had something hanging over your heads,

or anything like that?”

„Já ne,“ řeknu, ale můj hlas nezní tak jistě,

jak bych si přál. Odvrátím pohled od

strážníka a všimnu si, že Addy a Bronwyn

vypadají jako naprosté protiklady. Addy je

bledá jako stěna, zatímco Bronwyn rudá jako

rajče. Nate je pár vteřin pozoruje, pak se

rozhoupe na svojí židli a podívá se na

strážníka.

“Not me,” I say, but my voice isn’t as

confident as I would have liked. I glance

away from Officer Budapest and catch

Addy and Bronwyn looking like polar

opposites: Addy’s gone pale as a ghost, and

Bronwyn’s flushed brick red. Nate watches

them for a few seconds, tilts his chair back,

and looks at Officer Budapest.

„Každý má tajemství,“ řekne. „Že?“ “Everybody’s got secrets,” he says.

“Right?”

V posilovně strávím víc času než obvykle, ale

táta i tak nechá všechny čekat, než skončím,

abychom mohli večeřet společně. Když

konečně v sedm hodin začneme, můj bratr

Lucas se s utrápeným pohledem připotácí ke

stolu a drží se za břicho.

My workout routine goes long that night,

but my dad makes everyone wait till I’m

done so we can eat dinner together. My

brother, Lucas, clutches his stomach and

staggers to the table with a long-suffering

look when we finally sit down at seven.

Téma konverzace je stejné, jako celý týden:

Simon. „Přece tě muselo napadnout, že se do

toho policie vloží,“ řekne táta, zatímco si na

talíř nakládá hromadu kaše. „Na tom, jak ten

hoch umřel, něco smrdí,“ dodá. „Arašídový

olej ve vodovodním řadu, možná? Právníci se

v tom asi budou muset hodně vrtat.“

The topic of conversation’s the same as it’s

been all week: Simon. “You had to figure

the police’d get involved at some point,”

Pop says, spooning a small mountain of

mashed potatoes onto his plate.

“Something’s not right about how that boy

died.” He snorts. “Peanut oil in the water

system, maybe? Lawyers are gonna have a

field day with that.”

„Lezly mu oči z důlků asi nějak takhle?“

zeptá se Lucas a začne poulit svoje bulvy. Je

mu dvanáct a Simonova smrt pro něj není nic

víc, než krvákem, které zná z videoher.

“Were his eyes bugging out of his head

like this?” asks Lucas, making a face. He’s

twelve, and Simon’s death is nothing but

video-game gore to him.

Babička se k němu natáhne a vlepí mu

pořádný pohlavek. Babča má sice sotva metr

padesát a hlavu plnou bílých kudrlin, ale jde

z ní strach. „Zavři laskavě pusu, dokud se o

tom ubohém chlapci nenaučíš mluvit

s úctou.“

My grandmother reaches over and swats

Lucas on the back of his hand. Nonny’s

barely five feet tall with a head full of tight

white curls, but she means business. “Hush

your mouth unless you can speak of that

poor young man with respect.”

Babča s námi bydlí od té doby, co jsme se

sem před pěti lety přestěhovali z Mississippi.

Byl jsem překvapený, když se k nám přidala.

Děda byl sice už pár let po smrti, ale měla

spoustu přátel a koníčků, které ji dostatečně

Nonny’s lived with us since we moved here

from Mississippi five years ago. It

surprised me then that she came along; our

grandfather had been dead for years, but

she had plenty of friends and clubs that

zaměstnávaly. Teď, když tu bydlíme delší

dobu, už tomu rozumím. Náš obyčejný

koloniální dům stojí třikrát víc, než stál náš

dům v Mississippi, a nikdy bychom si to

nemohli dovolit bez jejích peněz. Ale

v Bayview aspoň můžu hrát baseball celý rok

a navíc tady mají jeden z nejlepších

středoškolských programů v zemi. Táta čeká,

že mu tu gigantickou hypotéku, a práci,

kterou tolik nenávidí, jednou náležitě

oplatím.

kept her busy. Now that we’ve lived here

for a while, I get it. Our basic colonial costs

three times what our house in Mississippi

did, and there’s no way we could afford it

without Nonny’s money. But you can play

baseball year-round in Bayview, and it’s

got one of the best high school programs

in the country. At some point, Pop expects

I’ll make this gigantic mortgage and the

job he hates worthwhile.

Mohl bych. Po tom, co se můj nadhoz přes

léto zlepšil o pět mil za hodinu, jsem skončil

čtvrtý v předpovědi ESPN na další draft

MLB, který se bude konat příští rok v červnu.

Sleduje mě i hodně univerzit a asi by mi

nevadilo jít nejdřív tam. Baseball ale není

totéž, co americký fotbal nebo basketbal.

Pokud má někdo šanci se prosadit hned po

střední, většinou to udělá.

I might. After my fastball improved by five

miles an hour over the summer, I ended up

fourth on ESPN’s predictions for the June

MLB draft next year. I’m getting scouted by

a lot of colleges too, and wouldn’t mind

heading there first. But baseball’s not the

same as football or basketball. If a guy can

head for the minors right out of high

school, he usually does.

Táta na mě zamíří nožem. „Nezapomeň, že

v sobotu je ten exhibiční zápas.“

Pop points at me with his knife. “You got a

showcase game Saturday. Don’t forget.”

Jako bych mohl. Rozpis je vylepený po celém

domě.

As if I could. The schedule’s posted around

the whole house.

„Kevine, možná by si mohl dát týden pauzu,“

zašeptá máma, ale je jí jasné, že tohle je

předem prohraná bitva.

“Kevin, maybe one weekend off?” my

mother murmurs, but her heart’s not in it.

She knows it’s a losing battle.

„To nejlepší, co může Cooperstown udělat, je

to, co dělá obvykle,“ odpoví táta. „Nějaký

odpočinek už toho hocha zpátky nevrátí. Bůh

mu žehnej.“

“Best thing Cooperstown can do is business

as usual,” Pop says. “Slacking off won’t

bring that boy back. God rest his soul.”

Babča se na mě zadívá jejíma malýma

jasnýma očima. „Doufám, že si uvědomuješ,

Nonny’s small, bright eyes settle on me. “I

hope you realize none of you kids could’ve

že nikdo z vás pro něj nemohl udělat nic víc,

Coopere. Policie si prostě jenom musí ujasnit

všechny detaily, to je všechno.“

done anything for Simon, Cooper. The

police have to dot their i’s and cross their

t’s, that’s all.”

Nejsem si tím tak jistý. Strážník Budapest se

mě neustále ptal na ty chybějící EpiPeny a

taky jak dlouho jsem byl na ošetřovně sám.

Jako by si myslel, že jsem s nimi něco udělal,

než se tam dostala paní Graysonová. Ale

nahlas to neřekl. Pokud si myslí, že si se

Simonem někdo pohrál, nechápu, proč se

nesoustředí na Natea. Pokud by se mě někdo

zeptal – což neudělali – divil bych se, jak je

možné, že někdo jako Nate vůbec ví o

existenci EpiPenů.

I don’t know about that. Officer Budapest

kept asking me about the missing EpiPens

and how long I was by myself in the

nurse’s office. Almost like he thought I

might’ve done something with them

before Ms. Grayson got there. But he

didn’t come out and say it. If he thinks

someone messed with Simon, I’m not sure

why he isn’t looking at Nate. If anybody

asked me—which they didn’t—I’d wonder

how a guy like Nate even knew about

EpiPens in the first place.

Zrovna jsme skončili s úklidem stolu, když

zazvonil zvonek a Lucas se s výkřikem „Já

tam jdu!“ rozběhl ke dveřím. O pár vteřin

později zaječel znovu: „Keely je tady!“

We’ve just finished clearing the table when

the doorbell rings, and Lucas sprints for the

door, hollering, “I’ll get it!” A few seconds

later he yells again. “It’s Keely!”

Babča se s obtížemi zvedne na nohy, přičemž

si pomůže holí vyzdobenou nahoře lebkou,

kterou jí loni vybral Lucas, když zjistila, že

už nezvládne chodit sama. „Myslela jsem, že

jsi říkal, že dneska spolu nemáte nic

v plánu?“

Nonny rises to her feet with difficulty,

using the skull-topped cane Lucas picked

out last year when she faced up to the fact

that she couldn’t walk on her own

anymore. “Thought you said you two

didn’t have plans tonight, Cooper.”

„Neměli jsme,“ zamumlám, když Keely

s úsměvem na tváři vejde do kuchyně a

omotá mi paže kolem krku v těsném objetí.

“We didn’t,” I mutter as Keely enters the

kitchen with a smile, wrapping her arms

around my neck in a tight hug.

„Jak se máš?“ zašeptá mi do ucha, a přejíždí

mi svými hebkými rty po tváři. „Myslela

jsem na tebe celý den.“

“How are you?” she murmurs in my ear,

her soft lips brushing my cheek. “I’ve been

thinking about you all day.”

„V pohodě,“ řeknu. Keely sáhne do kapsy a

spolu s úsměvem na mě vytasí průhledný

“Okay,” I say. She pulls back and reaches

into her pocket, briefly flashing a

sáček. Red Vines, které sice rozhodně nepatří

do mého jídelníčku, ale zato jsou mojí

nejoblíbenější sladkostí na světě. Ta holka

prostě ví jak na mě. A taky na moje rodiče,

kteří si s ní ještě pár minut pohovoří, než

vyrazí na zápas v bowlingu.

cellophane packet and a smile. Red Vines,

which are definitely not part of my

nutritional regimen, but my favorite candy

in the world. The girl gets me. And my

parents, who require a few minutes of

polite conversation before they head out for

their bowling league.

Zazvoní mi telefon a já ho vytáhnu z kapsy.

Hej, krasavče.

My phone chimes, and I pull it out of my

pocket. Hey, handsome.

Rychle sklopím hlavu, aby nebyl vidět

úsměv, který se mi z ničeho nic objevil na

tváři, a odepíšu: Čau.

I duck my head to hide the grin that’s

suddenly tugging at my mouth, and text

back: Hey.

Uvidíme se dneska? Can I see you tonight?

Dneska se to nehodí. Zavolám ti později jo? Bad time. Call you later?

Ok, chybíš mi. OK miss you.

Keely mluví s mámou a oči jí září zájmem.

Nehraje to. Není jenom krásná, je to, čemu

babča říká „Šťabajzna.“ Opravdové zlato.

Každý kluk na Bayview by si přál být na

mém místě.

Keely’s talking to my mother, her eyes

bright with interest. She’s not faking it.

Keely isn’t only beautiful; she’s what

Nonny calls “sugar all the way through.” A

genuinely sweet girl. Every guy at Bayview

wishes he were me.

Ty mně taky. Miss you too.

Kapitola 4 Chapter Four Addy Addy

Čtvrtek 27. září, 19:30 Thursday, September 27, 7:30 p.m. Měla bych si udělat úkoly, než pro mě přijede

Jake, ale místo toho sedím u toaletního stolku

v pokoji a prsty si mačkám kůži těsně pod

vlasy. Bolest nad levým spánkem mi

prozrazuje, že se ta věc nejspíš promění

v jeden z těch odporně velkých pupínků,

které se mi objevují každých pár měsíců.

Vždycky, když se objeví, vím, že to je to

jediné, co na mě lidi vidí.

I should be doing homework before Jake

stops by, but instead I’m sitting at the

vanity in my bedroom, pressing fingers to

the skin at my hairline. The tenderness on

my left temple feels as though it’s going to

turn into one of those horrible oversized

pimples I get every few months or so.

Whenever I have one I know it’s all anyone

can see.

Budu teď muset nějakou dobu nosit vlasy

rozpuštěné, ale Jake to tak má stejně nejradši.

Moje vlasy jsou jediná věc, se kterou jsem

vždycky naprosto spokojená. Minulý týden

jsem byla s kamarádkami v Glenn’s Dinner a

s Keely jsme seděly naproti velkému zrcadlu.

Natáhla se ke mně, projela mi vlasy rukou a

usmála se na naše odrazy. Můžeme si je,

prosím, vyměnit? Aspoň na týden? řekla.

I’ll have to wear my hair down for a while,

which is how Jake likes it anyway. My hair

is the only thing I feel one hundred percent

confident about all the time. I was at

Glenn’s Diner last week with my

girlfriends, sitting next to Keely across

from the big mirror, and she reached over

and ran a hand through my hair while

grinning at our reflections. Can we please

trade? Just for a week? she said.

Usmála jsem se na ni, ale zároveň jsem si

přála, abych seděla na druhé straně stolu.

Nesnáším, když s Keely sedíme vedle sebe.

Ona je tak nádherná s její opálenou kůží,

dlouhými řasy a rty Angeliny Jolie. Je hlavní

hvězdou filmu a já jsem ta její nejlepší

kamarádka, jejíž jméno zapomenete ještě

dřív, než vůbec začnou běžet závěrečné

titulky.

I smiled at her, but wished I were sitting on

the other side of the table. I hate seeing

Keely and me side by side. She’s so

beautiful, all tawny skin and long eyelashes

and Angelina Jolie lips. She’s the lead

character in a movie and I’m the generic

best friend whose name you forget before

the credits even start rolling.

Zvonek u dveří se rozdrnčí, ale je mi jasné, že

Jakea nemusím čekat hned. Máma ho dole

určitě zdrží minimálně deset minut. Pořád

potřebuje mluvit o Simonovi a tu diskuzi se

strážníkem Budapestem by klidně probírala

celou noc, kdybych ji nechala.

The doorbell rings, but I know better than

to expect Jake upstairs right away. Mom’s

going to capture him for at least ten

minutes. She can’t hear enough about the

Simon situation, and she’d talk about

today’s meeting with Officer Budapest all

night if I let her.

Rozdělím si vlasy a každou část projedu

hřebenem. Moje mysl se pořád vrací

k Simonovi. Motal se kolem naší skupiny už

od prváku, ale nikdy doopravdy nebyl jedním

z nás. Měl jenom jednu skutečnou

kamarádku, gotičku Janae. Myslela jsem si,

že spolu chodí, až dokud Simon nezačal zvát

I separate my hair into sections and run a

brush along each length. My mind keeps

going back to Simon. He’d been a constant

presence around our group since freshman

year, but he was never one of us. He had

only one real friend, a sorta-Goth girl

named Janae. I used to think they were

ven všechny moje kamarádky. Samozřejmě,

že s ním žádná nikdy nešla.

together until Simon started asking out all

my friends. Of course, none of them ever

said yes.

Ačkoliv ještě než Keely začala chodit

s Cooperem, tak se na jednom večírku totálně

zlila, a pak se s ním pět minut líbala

v kumbále. Trvalo jí věčnost, než se ho zase

zbavila.

Although last year, before she started

dating Cooper, Keely got super drunk at a

party and let Simon kiss her for five

minutes in a closet. It took her ages to

shake him after that.

Upřímně, vůbec nevím, co vlastně Simon

čekal. Keely má jenom jeden typ: Sportovci.

Měl spíš jít po někom jako je Bronwyn. Je

taková roztomile sympatická, má hezké šedé

oči a vlasy, které by nejspíš vypadaly skvěle,

kdyby je někdy měla rozpuštěné. A navíc se

spolu určitě museli potkávat v hodinách pro

šprty.

I’m not sure what Simon was thinking, to

be honest. Keely has one type: jock. He

should have gone for someone like

Bronwyn. She’s cute enough, in a quiet

kind of way, with interesting gray eyes and

hair that would probably look great if she

ever wore it down. Plus she and Simon

must’ve tripped over each other in honors

classes all the time.

I když dneska jsem nabyla dojmu, že

Bronwyn ho asi moc ráda neměla. Nebo spíš

vůbec. Když strážník Budapest mluvil o tom,

jak Simon zemřel, Bronwyn vypadala… Já

nevím. Ne zrovna smutně.

Except I got the impression today that

Bronwyn didn’t like Simon much. Or at all.

When Officer Budapest talked about how

Simon died, Bronwyn looked… I don’t

know. Not sad.

Ozve se zaklepání na dveře a v odrazu

zrcadla vidím, jak se otevřou. Ještě pořád si

češu vlasy, když Jake vejde dovnitř. Vyzuje

si tenisky a v přehnaném vyčerpání sebou

plácne na postel, paže teatrálně rozhozené do

stran. „Tvoje máma mě úplně vysála, Addy.

Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se

na tu stejnou věc dokázal zeptat tolika

způsoby.“

A knock sounds at the door and I watch it

open in the mirror. I keep brushing my hair

as Jake comes in. He pulls off his sneakers

and flops on my bed with exaggerated

exhaustion, arms splayed at his sides.

“Your mom’s wrung me dry, Ads. I’ve

never met anyone who can ask the same

question so many ways.”

„Povídej mi o tom,“ řeknu a připojím se

k němu. Omotá mi ruku kolem těla, já mu

“Tell me about it,” I say, getting up to join

him. He puts an arm around me and I curl

položím hlavu na rameno a přitulím se. Víme

přesně, jak do sebe zapadnout a poprvé od

doby, co mě ředitelka zavolala do kanceláře,

se cítím uvolněně.

into his side, my head on his shoulder and

my hand on his chest. We know exactly

how to fit together, and I relax for the first

time since I got called into Principal

Gupta’s office.

Přejedu prsty po jeho bicepsu. Jake sice není

tak vyrýsovaný jako Cooper, který díky jeho

profesionálnímu přístupu vypadá prakticky

jako superhrdina, ale pro mě je perfektní

kombinací hubeného svalnatého kluka. A

navíc je rychlý, je to nejlepší running back,

kterého Bayviewská střední za dlouhé roky

měla. Není kolem něj takové šílenství jako

okolo Coopera, ale pár univerzit se o něj

zajímá a navíc by nejspíš dostal stipendium.

I trail my fingers along his bicep. Jake’s

not as defined as Cooper, who’s practically

a superhero with all the professional-level

working out he does, but to me he’s the

perfect balance of muscular and lean. And

he’s fast, the best running back Bayview

High’s seen in years. There’s not the same

feeding frenzy around him as Cooper, but a

few colleges are interested and he’s got a

good shot at a scholarship.

„Volala mi paní Kelleherová,“ řekne. “Mrs. Kelleher called me,” Jake says.

Moje ruka zastaví svoji cestu po jeho paži a

já zůstanu zírat na nitku, která trčí z jeho

bavlněného modrého trička. „Simonova

máma? Proč?“

My hand halts its progress up his arm as I

stare at the crisp blue cotton of his T-shirt.

“Simon’s mother? Why?”

„Požádala mě, abych mu na pohřbu nesl

rakev. Bude to v neděli,“ pokrčí rameny.

„Řekl jsem jí, že se mnou může počítat.

Nemohl jsem to odmítnout, co myslíš?“

“She asked if I’d be a pallbearer at the

funeral. It’s gonna be Sunday,” Jake says,

his shoulders lifting in a shrug. “I told her

sure. Can’t really say no, can I?”

Občas zapomínám na to, že Simon s Jakem

byli na základce kamarádi. To bylo předtím,

než se z Jakea stal sportovec a ze

Simona…to, co byl. V prváku se Jake dostal

do sestavy univerzitního týmu a začal se

kamarádit s Cooperem, který byl už od

začátku místní legendou, když málem

dotáhnul svoji základku do mezinárodního

baseballového turnaje. Ve druháku už z těch

I forget sometimes that Simon and Jake

used to be friends in grade school and

middle school, before Jake turned into a

jock and Simon turned into … whatever he

was. Freshman year Jake made the varsity

football team and started hanging out with

Cooper, who was already a Bayview

legend after almost pitching his middle

school team to the Little League World

dvou byly ikony naší třídy a ze Simona se stal

jenom nějaký divný týpek, kterého Jake kdysi

znal.

Series. By sophomore year the two of them

were basically the kings of our class, and

Simon was just some weird guy Jake used

to know.

Trochu si myslím, že Simon založil O vás bez

vás, aby na Jakea udělal dojem. Simon zjistil,

že jeden z Jakeových konkurentů v sestavě

stál za anonymním obtěžováním několika

třeťaček a sdílel to v aplikaci zvané „Po

škole“. Na pár týdnů z toho byl velký hit a ze

Simona taky. Možná to bylo poprvé, co si

tady Simona někdo všiml.

I half think Simon started About That to

impress Jake. Simon found out one of

Jake’s football rivals was behind the

anonymous sexting harassment of a bunch

of junior girls and posted it on this app

called After School. It got tons of attention

for a couple of weeks, and so did Simon.

That might’ve been the first time anyone at

Bayview noticed him.

Jake ho za to nejspíš poplácal po zádech a

zapomněl na to, nicméně Simon se odhodlal

k větším věcem a založil svoji vlastní

aplikaci. K tomu, aby něco takového

fungovalo, mu jenom pomluvy nestačily, a

tak začal sdílet věci, které do soukromí

zasahovaly mnohem víc, než ten sexuální

skandál. Nikdo už si nemyslel, že je hrdina.

Všichni se ho pomalu začínali bát, ale mám

pocit, že Simon z toho byl nadšený dost

podobně.

Jake probably patted him on the back once

and forgot about it, and Simon moved on to

bigger and better things by building his

own app. Gossip as a public service doesn’t

go very far, so Simon started posting things

a lot pettier and more personal than the

sexting scandal. Nobody thought he was a

hero anymore, but by then they were

getting scared of him, and I guess for

Simon that was almost as good.

Nicméně, Jake se Simona většinou zastával, i

když se na O vás bez vás objevili naši

kamarádi. On ale nelže, říkal vždycky. Ať

nedělají pitomosti a nebudou mít problémy.

Jake usually defended Simon, though,

when our friends got down on him for

About That. It’s not like he’s lying, he’d

point out. Stop doing sneaky shit and it

won’t be a problem.

Jake občas přemýšlí hodně povrchně. To se

mu to mluví, když sám nikdy chyby nedělá.

Jake can be pretty black-and-white in his

thinking sometimes. Easy when you never

make a mistake.

„Zítra ale stejně vyrazíme na pláž, pokud ti to “We’re still headed for the beach tomorrow

teda nevadí,“ řekne a omotává si kolem prstu

moje vlasy. Zní to, jako že mám na výběr, ale

oba víme, že náš sociální život má na starosti

on.

night, if that’s okay,” he tells me now,

winding my hair around his fingers. He

says it like it’s up to me, but we both know

Jake’s in charge of our social life.

„Jasně,“ zamumlám. „Kdo tam bude?“

Neříkej TJ.

“Of course,” I murmur. “Who’s going?”

Don’t say TJ.

„Cooper a Keely by měli přijít, i když ona si

není jistá, jestli se mu bude chtít. Luis a

Olivia. Vanessa, Tyler, Noah, Sarah…“

“Cooper and Keely are supposed to,

although she’s not sure he’s up for it. Luis

and Olivia. Vanessa, Tyler, Noah, Sarah

…”

Neříkej TJ. Don’t say TJ.

„…a TJ.“ “… and TJ.”

Kruci. Nevím, jestli se mi to jenom zdá, nebo

jestli se TJ, opravdu začal pomalu stávat

součástí naši skupiny, zrovna když jsem si

přála, aby nadobro zmizel. „Super,“ odpovím

mdle a políbím Jakea na bradu. Je zrovna to

období, kdy začíná trochu škrábat, což je u

Jakea letos novinka.

Argh. I’m not sure if it’s my imagination or

if TJ, who used to be on the outskirts of our

group as the new kid, has started working

his way into the center right when I wish

he’d disappear altogether. “Great,” I say

blandly, reaching up and kissing Jake’s

jawline. It’s the time of day when it’s a little

scratchy, which is new this year.

„Adelaide!“ ozve se zespoda hlas mojí

mámy. „Odcházíme.“ Chodí s Justinem do

města skoro každý večer, většinou do

restaurací, ale občas i do klubů. Justinovi je

třicet, takže tím ještě žije a máma si to užívá

skoro stejně, obzvlášť když si lidi myslí, že je

stejně mladá jako on.

“Adelaide!” My mother’s voice floats up

the stairs. “We’re heading out.” She and

Justin go somewhere downtown almost

every night, usually restaurants but

sometimes clubs. Justin’s only thirty and

still into that whole scene. My mother

enjoys it almost as much, especially when

people mistake her for being Justin’s age.

„Dobře!“ odpovím a dole se zabouchnou

dveře. Po chvilce čekání se Jake nakloní,

políbí mě a rukou mi zajede pod tričko.

“Okay!” I call, and the door slams. After a

minute Jake leans down to kiss me, his

hand sliding under my shirt.

Spousta lidí si myslí, že jsme spolu spali už

od prváku, ale to není pravda. Chtěl počkat,

A lot of people think Jake and I have been

sleeping together since freshman year, but

až bude po maturitním plesu. Hodně mu na

tom záleželo. Zaplatil krásný hotelový pokoj,

vyzdobil ho kytkami a svíčkami a koupil mi

úžasné spodní prádlo od Victoria’s Secret.

Asi by mi nevadilo, kdyby to bylo trochu

spontánnější, ale můžu být ráda, že mám

kluka, kterému stojím za to, aby naplánoval

každý detail.

that’s not true. He wanted to wait until after

junior prom. It was a big deal; Jake rented a

fancy hotel room that he filled with candles

and flowers, and bought me amazing

lingerie from Victoria’s Secret. I wouldn’t

have minded something a little more

spontaneous, I guess, but I know I’m

beyond lucky to have a boyfriend who

cares enough to plan every last detail.

„Můžu?“ zeptá se a snaží se najít odpověď

v mém obličeji. „Nebo se chceš radši jen tak

mazlit?“ zvedne obočí, jako by to myslel

vážně, ale rukou sjíždí čím dál níž.

“Is this okay?” Jake’s eyes scan my face.

“Or would you rather just hang out?” His

brows rise like it’s a real question, but his

hand keeps inching lower.

Nikdy Jakea neodmítnu. Když mě máma

poprvé vzala, abych si koupila antikoncepci,

řekla mi to jasně. Pokud budeš často odmítat,

brzo se najde jiná, která bude souhlasit. A

navíc, já to chci stejně tak, jako on. Pro tyhle

momenty žiju, klidně bych si do něj vlezla,

kdyby to šlo.

I never turn Jake down. It’s like my mother

said when she first took me to get birth

control: if you say no too much, pretty soon

someone else will say yes. Anyway, I want

it as much as he does. I live for these

moments of closeness with Jake; I’d crawl

inside him if I could.

„To víš, že jo,“ odpovím a převalím ho na

sebe.

“More than okay,” I say, and pull him on

top of me.

Nate Nate Čtvrtek, 27. září, 20:00 Thursday, September 27, 8:00 p.m. Žiju přesně v tom domě. V tom, kolem

kterého lidi projedou a řeknou si, nemůžu

uvěřit, že v tomhle někdo dokáže žít. My jo, i

když žití je možná trochu přehnaný výraz. Já

jsem pryč, co nejvíc to jenom jde a táta je

napůl mrtvý.

I live in that house. The one people drive

past and say, I can’t believe someone

actually lives there. We do, although

“living” might be a stretch. I’m gone as

much as possible and my dad’s half-dead.

Náš dům je na úplném konci Bayview, je to

přesně ten druh barabizny, které kupují

zbohatlíci, aby je mohli strhnout. Je hnusný,

Our house is on the far edge of Bayview,

the kind of shitty ranch rich people buy to

tear down. Small and ugly, with only one

malý a má jen jedno okno. Komín se rozpadal

už v době, kdy mi bylo deset. O sedm let

později se k němu postupně přidává i všechno

ostatní. Barva se loupe, žaluzie nefungují a

betonové schody před domem jsou

v dezolátním stavu. Na zahradě to nevypadá o

nic líp. Tráva sahá až po kolena a po letním

suchu je ještě žlutá. Dřív jsem ji občas sekal,

ale pak mi došlo, že práce na zahradě je

jenom nikdy nekončící ztrátou času.

window in front. The chimney’s been

crumbling since I was ten. Seven years

later everything else is joining it: the

paint’s peeling, shutters are hanging off,

the concrete steps in front are cracked wide

open. The yard’s just as bad. The grass is

almost knee- high and yellow after the

summer drought. I used to mow it,

sometimes, until it hit me that yard work is

a waste of time that never ends.

Když přijdu domů, najdu tátu spát na gauči

s prázdnou flaškou od ginu. Považuje za

štěstí, že kdysi při práci na střeše spadl ze

žebříku. Tehdy byl ještě pracující alkoholik.

Dostal od zaměstnavatele náhradu škody a

navíc skončil dost špatně na to, aby mohl

zažádat o invalidní důchod. Pro člověka, jako

je on, to bylo jako výhra v loterii. Od té doby

může chlastat nepřetržitě, zatímco peníze se

hrnou samy.

My father’s passed out on the couch when I

get inside, an empty bottle of Seagram’s in

front of him. Dad considers it a stroke of

luck that he fell off a ladder during a

roofing job a few years ago, while he was

still a functioning alcoholic. He got a

workman’s comp settlement and wound up

disabled enough to collect social security,

which is like winning the lottery for a guy

like him. Now he can drink without

interruption while the checks roll in.

Těch peněz ale není zas tolik. Docela rád

bych sledoval telku, jezdil venku na motorce

a občas jedl něco víc než těstoviny se sýrem.

To je přesně důvod, proč jsem začal pracovat

a proč teď trávím čtyři hodiny denně

rozvážením balíčků s léky po celém San

Diegu. Pochopitelně to není něco, co bych

měl dělat, obzvlášť když mě v létě sebrali za

prodávání trávy a dali mi podmínku. Ale nic

jiného mi nevydělá tolik peněz při tak

nepatrném úsilí.

The money’s not much, though. I like

having cable, keeping my bike on the road,

and occasionally eating more than mac and

cheese. Which is how I came to my part-

time job, and why I spent four hours after

school today distributing plastic bags full

of painkillers around San Diego County.

Obviously not something I should be

doing, especially since I was picked up for

dealing weed over the summer and I’m on

probation. But nothing else pays as well

and takes so little effort.

Vejdu do kuchyně, otevřu ledničku a vyndám

zbylou čínu. Na dveřích se pod magnetem

kroutí stará fotka, pokrčená jako zmačkaný

papír. Můj táta, moje máma a já, když mi

bylo jedenáct. Těsně předtím, než od nás

odešla.

I head for the kitchen, open the refrigerator

door, and pull out some leftover Chinese.

There’s a picture curling under a magnet,

cracked like a broken window. My dad, my

mother, and me when I was eleven, right

before she took off.

Měla bipolární poruchu a nebrala léky zrovna

poctivě, takže se nedá říct, že bych v její

přítomnosti měl nějaké skvělé dětství. Moje

první dětská vzpomínka je, že máma upustila

na zem talíř, pak si do těch střepů sedla a

brečela. Jednou jsem zase vystoupil

z autobusu a viděl, jak z okna vyhazuje

všechno, co jí přišlo pod ruku. Častokrát se

schoulila v rohu postele a nevylezla z ní i

několik dnů.

She was bipolar and not great about taking

her meds, so it’s not as though I had some

fantastic childhood while she was around.

My earliest memory is her dropping a plate,

then sitting on the floor in the middle of the

pieces, crying her eyes out. Once I got off

the bus to her throwing all our stuff out the

window. Lots of times she’d curl up in a

corner of her bed and not move for days.

Její maniakální fáze ale stály za to. Na moje

osmé narozeniny mě vzala do obchoďáku,

strčila mi do rukou košík a řekla, ať ho

naplním vším, co mě napadne. Když mi bylo

devět a zajímal jsem se o plazy, překvapila

mě, když do obýváku strčila terárium

s agamou. Pojmenovali jsme ji Stan podle

Stana Leeho a pořád ji mám. Tyhle potvory

žijou věčně.

Her manic phases were a trip, though. For

my eighth birthday she took me to a

department store, handed me a cart, and

told me to fill it with whatever I wanted.

When I was nine and into reptiles she

surprised me by setting up a terrarium in

the living room with a bearded dragon. We

called it Stan after Stan Lee, and I still have

it. Those things live forever.

Táta tehdy ještě tolik nepil, takže mi společně

zvládali platit školu a sporty. Pak se ale

máma vykašlala na léky úplně a místo toho

začala brát jiné omamné látky. Jasně, jsem

ten kretén, co prodává věci, které zabily jeho

mámu. Ale aby bylo jasno, prodávám jenom

trávu a prášky proti bolesti. Máma mohla být

v pohodě, kdyby nezačala brát kokain.

My father didn’t drink as much then, so

between the two of them they managed to

get me to school and sports. Then my

mother went totally off her meds and

started getting into other mind-altering

substances. Yeah, I’m the asshole who

deals drugs after they wrecked his mother.

But to be clear: I don’t sell anything except

weed and painkillers. My mother would’ve

been fine if she’d stayed away from

cocaine.

Ze začátku se vracela každých pár měsíců.

Potom jednou ročně. Naposledy jsem ji viděl,

když mi bylo čtrnáct a táta se zrovna začínal

rozpadat. Pořád mluvila o nějaké farmářské

komunitě v Oregonu, do které se

přestěhovala. Říkala jak je to tam skvělé, jak

mě vezme sebou a budu tam chodit s těma

hipíkama do školy a pěstovat bobule, nebo co

to sakra dělali.

For a while she came back every few

months or so. Then once a year. The last

time I saw her was when I was fourteen

and my dad started falling apart. She kept

talking about this farm commune she’d

moved to in Oregon and how great it was,

that she’d take me and I could go to school

there with all the hippie kids and grow

organic berries or whatever the hell they

did.

V Glenn’s Diner mi koupila obrovskou

zmrzlinu, jako by mi bylo osm a všechno mi

vyprávěla. Zamiluješ si to tam, Nathanieli.

Všichni jsou tak otevření. Nikdo tě

neškatulkuje tak, jako tady.

She bought me a giant ice cream sundae at

Glenn’s Diner, like I was eight years old,

and told me all about it. You’ll love it,

Nathaniel. Everyone is so accepting.

Nobody labels you the way they do here.

Už tehdy to znělo jako blbost, ale pořád líp,

než Bayview. A tak jsem si zabalil věci,

Stana jsem zavřel do klece a čekal jsem na ni

před domem na schodech. Musel jsem tam

sedět snad půl noci jako totální ubožák, než

mi konečně došlo, že už se neobjeví.

It sounded like bullshit even then, but better

than Bayview. So I packed a bag, put Stan in

his carrier, and waited for her on our front

steps. I must have sat there half the night,

like a complete fucking loser, before it

finally dawned on me she wasn’t going to

show.

Ukázalo se, že návštěva Glenn’s Diner bylo

naše poslední setkání.

Turned out that trip to Glenn’s Diner was

the last time I ever saw her.

Zatímco se mi ohřívá čína, mrknu na Stana,

kterému se válí v teráriu spousta zvadlé

zeleniny a pár živých cvrčků z rána. Zvednu

kryt terária a on se na mě zadívá z jeho

skalky. Stan je dost klidný a nenáročný, díky

čemuž přežívá v tomhle baráku už osm let.

While the Chinese heats up I check on

Stan, who’s still got a pile of wilted

vegetables and a few live crickets from this

morning. I lift the cover from his terrarium

and he blinks up at me from his rock. Stan

is pretty chill and low maintenance, which

is the only reason he’s managed to stay

alive in this house for eight years.

„Jak je, Stane?“ dám si ho na rameno,

vytáhnu jídlo z mikrovlnky a plácnu sebou do

křesla, přímo naproti bezvládnému otci.

V televizi mu běží World Series5, kterou

vypnu, protože a) nesnáším baseball a b)

připomíná mi Coopera Claye, který mi

připomíná Simona Kellehera a celou tu

nechutnou událost po škole. Nikdy jsem toho

kluka neměl rád, ale tohle bylo příšerné. A

když se nad tím zamyslíte, Cooper byl skoro

stejně tak k ničemu jako ta bloncka. Bronwyn

byla jediná, kdo dokázal udělat něco víc, než

jenom žvanit jako idiot.

“What’s up, Stan?” I put him on my

shoulder, grab my food, and flop into an

armchair across from my comatose father.

He has the World Series on, which I turn

off because (a) I hate baseball and (b) it

reminds me of Cooper Clay, which reminds

me of Simon Kelleher and that whole sick

scene in detention. I’d never liked the kid,

but that was horrible. And Cooper was

almost as useless as the blond girl when

you come right down to it. Bronwyn was

the only one who did anything except

babble like an idiot.

Máma měla Bronwyn ráda. Všímala si jí na

školních vystoupeních. Jako třeba když jsme

ve čtvrté třídě hráli Živý Betlém. Já jsem

dělal pasáčka a Bronwyn byla Panna Marie.

Někdo nám těsně před vystoupením ukradl

malého Ježíška, nejspíš, aby si z ní vystřelil,

protože už tehdy brala všechno moc vážně.

Bronwyn šla mezi diváky, půjčila si batoh,

omotala ho přikrývkou a nosila ho jako by se

nic nestalo. Ta holka si rozhodně nebere

servítky, říkala máma souhlasně.

My mother used to like Bronwyn. She’d

always notice her at school things. Like the

Nativity play in fourth grade when I was a

shepherd and Bronwyn was the Virgin

Mary. Someone stole baby Jesus before we

were supposed to go on, probably to mess

with Bronwyn because she took everything

way too seriously even then. Bronwyn

went into the audience, borrowed a bag,

wrapped a blanket around it, and carried it

around as if nothing had happened. That

girl doesn’t take crap from anyone, my

mother had said approvingly.

Dobře. Aby bylo jasno, to já jsem ukradl

Ježíška a ano, udělal jsem to právě proto,

abych si z ní vystřelil. Byla by to větší

sranda, kdyby se fakt vyděsila.

Okay. In the interest of full disclosure, I

stole baby Jesus, and it was definitely to

mess with Bronwyn. It would’ve been

funnier if she’d freaked out.

5 Finále baseballové ligy Major League Baseball, v němž se utkávají vítězové Americké a Národní ligy.

Moje bunda zapípá a já hledám v kapsách ten

správný mobil. Málem jsem v pondělí

vybuchl smíchy, když se Bronwyn po škole

ptala, kdo má dva mobily. Já mám tři. Jeden

pro lidi co znám, jeden pro dodavatele a

jeden pro zákazníky. Plus pár navíc, abych je

mohl měnit. Ale rozhodně bych nebyl takový

blbec, abych si některý z nich bral

k Averymu do hodiny.

My jacket beeps, and I dig in my pockets

for the right phone. I almost laughed in

detention on Monday when Bronwyn said

nobody has two cell phones. I have three:

one for people I know, one for suppliers,

and one for customers. Plus extras so I can

switch them out. But I wouldn’t be stupid

enough to take any of them into Avery’s

class.

Pracovní telefony mám vždycky nastavené na

vibrace, abych poznal, že se jedná o

soukromou zprávu. Vytáhnu svůj

prehistorický iPhone a uvidím zprávu od

Amber, holky, kterou jsem minulý měsíc

potkal na párty. Máš chuť?

My work phones are always set to vibrate,

so I know it’s a personal message. I pull

out my ancient iPhone and see a text from

Amber, a girl I met at a party last month. U

up?

Zaváhám. Amber je kočka a nikdy se nezdrží

dlouho, ale byla tu před pár dny. Když se u

mě holky staví častěji, než jednou týdně,

většinou se mi to vymkne z kontroly. Ale

jsem vyřízený a nějaké rozptýlení může přijít

vhod.

I hesitate. Amber’s hot and never tries to

hang out too long, but she was just here a

few nights ago. Things get messy when I

let casual hookups happen more than once

a week. But I’m restless and could use a

distraction.

Stav se, odpovím. Come over, I write back.

Chystám se mobil odložit, když se na něm

objeví další zpráva. Je od Chada Posnera,

kluka z Bayview, se kterým občas vyrazím

ven. Viděls to? Kliknu na odkaz ve zprávě a

otevře se stránka na Tumblru s nadpisem „O

vás s vámi.“

I’m about to put my phone away when

another text comes through. It’s from Chad

Posner, a guy at Bayview I hang out with

sometimes. You see this? I click on the link

in the message and it opens a Tumblr page

with the headline “About This.”

Zabít Simona mě napadlo při sledování

Dateline.

I got the idea for killing Simon while

watching Dateline.

Samozřejmě bylo třeba to nejdřív pořádně

promyslet. To není věc, kterou si dokážete

vycucat z prstu. Ale otázka, jak se s tím

I’d been thinking about it for a while,

obviously. That’s not the kind of thing you

pluck out of thin air. But the how of getting

vyrovnám, mě vždycky zastavila. Nejsem

zrovna Einstein na zločiny. A na vězně

vypadám až moc dobře.

away with it always stopped me. I don’t kid

myself that I’m a criminal mastermind. And

I’m much too good-looking for prison.

V té show nechal chlápek zabít svoji

manželku. Celkem běžné v Dateline, že?

Vždycky je to manžel. Ale ukázalo se, že

z její smrti mělo radost hodně lidí. Nechala

vyhodit spolupracovníka, podvedla pár lidí

v městské radě a měla románek

s manželem její kamarádky. Vlastně byla

takovou noční můrou.

On the show, a guy killed his wife.

Standard Dateline stuff, right? It’s always

the husband. But turns out lots of people

were happy to see her gone. She’d gotten a

coworker fired, screwed over people on

city council, and had an affair with a

friend’s husband. She was a nightmare,

basically.

Ten chlápek v Dateline ale nebyl moc

chytrý. Najal si někoho, aby mu zabil

manželku a ty telefonní hovory pak bylo

snadné vysledovat. Nicméně než se na to

přišlo, tak měl docela dobré krytí díky těm

ostatním podezřelým. Přesně takový typ

oběti na vraždu potřebujete: Někoho, koho

by nejradši zabili všichni.

The guy on Dateline wasn’t too bright.

Hired someone to murder his wife and the

cell phone records were easy to trace. But

before those came out he had a decent

smoke screen because of all the other

suspects. That’s the kind of person you can

get away with killing: someone everybody

else wants dead.

Přiznejme si to, všichni na Bayviewské

střední Simona nesnášeli. Ale nikdo jiný

neměl koule na to s tím něco udělat.

Let’s face it: everyone at Bayview High

hated Simon. I was just the only one with

enough guts to do something about it.

Nemáte zač. You’re welcome.

Mobil mi málem vypadne z ruky. Zatímco

čtu, přijde od Chada další zpráva: Lidi jsou

fakt magoři.

The phone almost slips out of my hand.

Another text from Chad Posner came

through while I was reading. People r

fucked up.

Odepíšu mu: Kdes to vzal? I text back, Where’d you get this?

Posner napíše: Nějaký anonym rozeslal

mailem link a přidá smajlíka, který brečí

smíchy. Asi si myslí, že je to něčí hloupý

vtip. Což by si nejspíš myslela většina lidí,

Posner writes Some rando emailed a link,

with the laughing-so-hard-I’m- crying

emoji. He thinks it’s somebody’s idea of a

sick joke. Which is what most people

kdyby nestrávili hodinu s policajtem, který se

donekonečna vyptával, jak se mohl arašídový

olej dostat do Simonova kelímku. A taky se

třemi dalšími lidmi, kteří vypadali provinile

až za hrob.

would think, if they hadn’t spent an hour

with a police officer asking ten different

ways how peanut oil got into Simon

Kelleher’s cup. Along with three other

people who looked guilty as hell.

Nikdo z nich ale nemá tolik zkušeností

s udržením kamenné tváře, když se všechno

kolem hroutí. Nebo v tom aspoň nikdo z nich

není tak dobrý jako já.

None of them have as much experience as I

do keeping a straight face when shit’s

falling apart around them. At least, none of

them are as good at it as me.

Kapitola 5 Chapter Five Bronwyn Bronwyn

Pátek, 28. září, 18:45 Friday, September 28, 6:45 p.m. Páteční večer je vysvobozením. Usadili jsme

se s Maeve v jejím pokoji a chtěli si na

Netflixu udělat maraton Buffy, přemožitelky

upírů. Je to naše nejnovější závislost a těšila

jsem se na to celý týden, ale dneska tomu

nevěnujeme moc pozornosti. Maeve je

schoulená na parapetu, klepe prsty na

notebook a já ležím rozpláclá na její posteli

se čtečkou v ruce. Zrovna čtu Odyssea od

Jamese Joyce, který je momentálně číslo

jedna na žebříčku 100 nejlepších novel od

Modern Library. Jsem rozhodnutá ho dočíst

do konce semestru, ale jde to dost pomalu. A

navíc se nemůžu soustředit.

Friday evening is a relief. Maeve and I are

settled into her room for a Buffy the

Vampire Slayer marathon on Netflix. It’s

our latest obsession, and I’ve been looking

forward to it all week, but tonight we only

half pay attention. Maeve’s curled up on

the window seat, tapping away on her

laptop, and I’m sprawled across her bed

with my Kindle open to Ulysses by James

Joyce. It’s number one on the Modern

Library’s 100 Best Novels and I’m

determined to finish it before the

semester’s over, but it’s pretty slow going.

And I can’t concentrate.

Dneska se ve škole všichni bavili o tom

příspěvku na Tumblru. Pár lidí dostalo v noci

email z Gmailu registrovaného na „O vás

s vámi“ a do oběda už to přečetla celá škola.

Yumiko v pátky chodí pomáhat ředitelce do

kabinetu a slyšela, jak se baví o tom, že toho,

kdo to rozeslal, zkusí vysledovat pomocí IP

adresy.

All anybody could talk about at school

today was that Tumblr post. A bunch of

kids had the link emailed to them last night

from some “About This” Gmail address,

and by lunchtime everyone had read it.

Yumiko helps out in the principal’s office

on Fridays, and she heard them talking

about trying to track whoever did it by IP

address.

Pochybuju, že se jim to povede. Nikdo, komu

to aspoň trochu myslí, by něco takového

neposlal z vlastního počítače.

I doubt they’ll have any luck. Nobody with

half a brain would send something like that

from their own technology.

Od té pondělní události ke mně byli všichni

ohleduplní a přehnaně milí, ale dnes to bylo

jiné. Když jsem byla na blízku, všechny

konverzace ustávaly. Nakonec promluvila

Yumiko: „Není to tak, že by si lidi mysleli, že

jsi to poslala ty. Jenom jim přijde divné, jak

vás včera všechny vyslýchali a pak se

objevilo tohle.“ Jako by mě to mělo nějak

uklidnit.

Since detention on Monday people have

been careful and overly nice to me, but

today was different. Conversations kept

stopping when I approached. Yumiko

finally said, “It’s not like people think you

sent it. They just think it’s weird, how you

guys got questioned by the police yesterday

and then this pops up.” Like that was

supposed to make me feel better.

„Jen si to představ.“ Sestřin hlas mě vrátí

zpátky do jejího pokoje. Odloží notebook

stranou a zlehka začne klepat prsty na okno.

„Příští rok touhle dobou už budeš na Yaleu.

Co myslíš, že tam budeš o pátečních večerech

dělat? Pařit s klukama?“

“Just imagine.” Maeve’s voice startles me

back to her bedroom. She puts aside her

laptop and raps her fingers lightly on the

window. “This time next year, you’ll be at

Yale. What do you think you’ll do there on

a Friday night? Frat party?”

Podívám se na ni. „Jasně, protože

s přijímacím dopisem dostaneš jako dárek i

transplantaci osobnosti. A navíc, ještě pořád

se tam musím dostat.“

I roll my eyes at her. “Right, because you

get a personality transplant along with your

acceptance letter. Anyway, I still have to

get in.”

„Dostaneš. Jak bys nemohla?“ “You will. How could you not?”

Znaveně se přetočím. To by ses divila.

„Nikdy nevíš.“

I shift restlessly on the bed. Lots of ways.

“You never know.”

Maeve nepřestává bubnovat prsty na okno.

„Jestli se kvůli mně snažíš brát ohledy, můžeš

toho nechat. Jsem celkem spokojená s rolí

rodinného flákače.“

Maeve keeps tapping her fingers against

the glass. “If you’re being modest on my

account, you can give it a rest. I’m quite

comfortable in my role as the family

slacker.”

„Nejsi flákač,“ zaprotestuju. Jen se na mě

usměje a mávne rukou. Maeve je jedním

“You’re not a slacker,” I protest. She just

grins and flutters a hand. Maeve’s one of

z nejchytřejších lidí co znám, ale až do

prváku bývala často nemocná. Až příliš na to,

aby mohla chodit do školy pravidelně. Když

jí bylo sedm, diagnostikovali jí leukémii a

úplně se uzdravila až před dvěma lety. To jí

bylo čtrnáct.

the smartest people I know, but until her

freshman year she was too sick to go to

school consistently. She was diagnosed

with leukemia when she was seven, and

wasn’t fully disease-free until two years

ago, when she was fourteen.

Několikrát jsme ji málem ztratili. Když jsem

byla ve čtvrté třídě, zaslechla jsem, jak se

kněz ptá v nemocnici rodičů, jestli už začali

uvažovat nad potřebnými opatřeními. Věděla

jsem, co tím myslí. Sklonila jsem hlavu a

modlila se. Prosím, neber nám ji. Budu dělat

všechno správně, jen nám ji nech. Budu

dokonalá. Slibuju.

We almost lost her a couple of times. Once

when I was in fourth grade, I overheard a

priest at the hospital asking my parents if

they’d considered starting to make

“arrangements.” I knew what he meant. I

bowed my head and prayed: Please don’t

take her. I’ll do everything right if you let

her stay. I’ll be perfect. I promise.

Po tolika letech cestování po nemocnicích se

Maeve nikdy nezačlenila do běžného života.

A tak to dělám za nás obě: Přidávám se do

klubů, vyhrávám ceny a dostávám dobré

známky, abych mohla jít na Yale stejně jako

naši. Oni jsou šťastní a Maeve to pak nemusí

tolik hrotit.

After so many years in and out of the

hospital, Maeve never really learned how

to participate in life. I do that for both of

us: join the clubs, win the awards, and get

the grades so I can go to Yale like our

parents did. It makes them happy, and

keeps Maeve from extending herself too

much.

Maeve se s jejím obvyklým zasněným

pohledem vrátí k zírání z okna. Ona sama

vypadá jako živý sen. Bledá a éterická,

s tmavě hnědými vlasy jako já, ale s úžasně

jantarovýma očima. Zrovna, když se jí

chystám zeptat, nad čím přemýšlí, tak se

narovná, přiloží ruce k očím jako dalekohled

a připlácne se na okno. „To je Nate

Macauley?“ Odfrknu si a nenamáhám se

hnout. „Myslím to vážně. Pojď se podívat.“

Maeve goes back to staring out the window

with her usual faraway expression. She

looks like a daydream herself: pale and

ethereal, with dark- brown hair like mine

but startling amber eyes. I’m about to ask

what she’s thinking when she suddenly sits

up straight and cups her hands around her

eyes, pressing her face against the window.

“Is that Nate Macauley?” I snort without

moving, and she says, “I’m serious. Check

it out.”

Zvednu se a přidám se k ní. Stěží dokážu

rozpoznat siluetu motorky na naší příjezdové

cestě. „Co to sakra?“ vyměníme si pohledy a

Maeve mi věnuje ošklivý úšklebek. „Co je?“

zeptám se. Můj hlas zní trochu otráveněji, než

jsem chtěla.

I get up and lean in next to her. I can just

about make out the faint outline of a

motorcycle in our driveway. “What the

hell?” Maeve and I exchange glances, and

she shoots me a wicked grin. “What?” I

ask. My voice comes out more snappish

than I intended.

„Co je?“ zaopičí se. „Myslíš, že si

nepamatuju, jak jsi nad ním na základce

slintala? Byla jsem nemocná, ne mrtvá.“

“What?” she mimics. “You think I don’t

remember you mooning over him in

elementary school? I was sick, not dead.”

„Nedělej si z toho proboha srandu. A to bylo

už hodně dávno.“ Nate pořád sedí na motorce

a nehýbe se. „Co myslíš, že tu dělá?“

“Don’t joke about that. God. And that was

light-years ago.” Nate’s motorcycle is still

in our driveway, not moving. “What do you

suppose he’s doing here?”

„Je jenom jeden způsob, jak to zjistit.“

Maevin hlas otravně přeskakuje nahoru a

dolů a úplně ignoruje můj vražedný pohled,

který jí věnuju, když vstávám.

“Only one way to find out.” Maeve’s voice

is annoyingly singsongy, and she ignores

the dirty look I give her as I stand up.

Srdce mi buší celou cestu ze schodů. S Natem

jsme toho tenhle týden namluvili víc, než od

páté třídy, i když to pořád není moc. Pokaždé,

když ho vidím, mám pocit, že se nemůže

dočkat, až bude někde jinde. Přesto na něj

pořád narážím.

My heart thumps all the way downstairs.

Nate and I have talked more at school this

week than we have since fifth grade, which

admittedly still isn’t much. Every time I see

him I get the impression he can’t wait to be

someplace else. But I keep running into

him.

Otevření předních dveří rozsvítí reflektor

před garáží, takže Nate díky tomu vypadá,

jako by byl na pódiu. Když se k němu blížím,

klepou se mi nervy a jsem si dobře vědomá

toho, že mám na sobě věci, typické pro

flákání se s Maeve: žabky, mikinu s kapucí a

šortky. Ne, že on by se nějak snažil. To tričko

s Guinnessem už jsem tenhle týden viděla

Opening the front door triggers a floodlight

in front of our garage that makes Nate look

as though he’s on center stage. As I walk

toward him my nerves are jangling, and

I’m acutely conscious of the fact that I’m in

my usual hanging-out-with-Maeve

ensemble: flip-flops, a hoodie, and athletic

shorts. Not that he’s making an effort. I’ve

nejmíň dvakrát. seen that Guinness T-shirt at least twice this

week.

„Čau Nate,“ řeknu. „Co je?“ “Hi, Nate,” I say. “What’s up?”

Nate si sundá helmu a jeho tmavě modré oči

sjedou na dveře za mnou. „Čau.“ Neřekne nic

dalšího po nepříjemně dlouhou dobu.

Překřížím ruce a nechám ho vycukat.

Konečně se mi podívá do očí, suše se usměje

a mně se obrátí žaludek. „Nemám žádný

dobrý důvod tu být.“

Nate takes his helmet off, and his dark-blue

eyes flick past me to our front door. “Hey.”

He doesn’t say anything else for an

uncomfortably long time. I cross my arms

and wait him out. Finally he meets my gaze

with a wry smile that makes my stomach

do a slow somersault. “I don’t have a good

reason for being here.”

„Chceš jít dál?“ vypadne ze mě. “Do you want to come in?” I blurt out.

Zaváhá. „Vsadím se, že vaši by měli určitě

radost.“

He hesitates. “I bet your parents would love

that.”

Nemá vůbec tušení. Tátův nejneoblíbenější

stereotyp jsou kolumbijští drogoví dealeři a

určitě by neocenil ani náznak podobnosti. Ale

slyším se, jak mu odpovídám: „Nejsou

doma.“ Potom rychle dodám: „Flákám se se

ségrou,“ než si začne myslet, že to byla

nějaká výzva.

He doesn’t know the half of it. Dad’s least

favorite stereotype is that of the Colombian

drug dealer, and he wouldn’t appreciate

even a hint of association from me. But I

find myself saying, “They’re not home.”

Then I hastily add, “I’m hanging out with

my sister,” before he thinks that was some

sort of come- on.

„Tak jo.“ Nate sleze z motorky a jde za mnou

jako by nic, tak se snažím chovat stejně

přirozeně. Když vejdeme dovnitř, Maeve se

opírá o kuchyňskou linku, i když jsem si jistá,

že ještě před deseti vteřinami na nás zírala

z okna svého pokoje. „Znáš se s mojí sestrou,

Maeve?“

“Yeah, okay.” Nate gets off his bike and

follows me like it’s no big deal, so I try to

act equally nonchalant. Maeve’s leaning

against the kitchen counter when we get

inside, even though I’m sure she was

staring out her bedroom window ten

seconds ago. “Have you met my sister,

Maeve?”

Nate zavrtí hlavou. „Ne. Jak to jde?“ Nate shakes his head. “No. How’s it

going?”

„V pohodě,“odpoví Maeve a měří si ho “All right,” Maeve answers, eyeing him

pohledem s nepředstíraným zájmem. with frank interest.

Vůbec nevím co dělat, zatímco si Nate sundá

bundu a přehodí ji přes židli v kuchyni. Jak

mám Natea Macauleyho…zabavit? To přece

ani není moje věc, ne? To on se tu najednou

zjevil. Měla bych dělat to, co dělám

normálně. Až na to, že to znamená sezení

v sestřině pokoji a sledování starých

upírských seriálů, zatímco napůl čtu Odyssea.

I have no idea what to do next as he shrugs

off his jacket and tosses it over a kitchen

chair. How am I supposed to … entertain

Nate Macauley? It’s not even my

responsibility, right? He’s the one who

showed up out of the blue. I should do what

I normally do. Except that’s sit in my sister

’s room and watch retro vampire shows

while half reading Ulysses.

Teď jsem úplně bezradná. I’m completely out of my depth here.

Nate si nevšimne mých rozpaků a projde

francouzskými dveřmi do obýváku. Maeve do

mě strčí loktem a zašeptá: „Que boca tan

hermosa.“

Nate doesn’t notice my discomfort,

wandering past the french doors that open

into our living room. Maeve elbows me as

we follow him and murmurs, “Que boca

tan hermosa.”

„Sklapni.“ odseknu. Táta nás sice podporuje

v tom, abychom doma mluvily španělsky, ale

pochybuju, že to myslel zrovna takhle. Navíc,

co my víme, Nate může mluvit španělsky

taky.

“Shut up,” I hiss. Dad encourages us to

speak Spanish around the house, but I doubt

this is what he had in mind. Besides, for all

we know, Nate’s fluent.

Zastaví se před velkým piánem a otočí se

zpátky na nás. „Kdo hraje?“

He stops at the grand piano and looks back

at us. “Who plays?”

„Bronwyn,“ odpoví Maeve dřív, než vůbec

stihnu otevřít pusu. Zůstanu stát ve dveřích se

založenýma rukama, zatímco ona se usadí

v tátově oblíbeném koženém křesle, přímo

naproti posuvným dveřím, které vedou na

terasu. „Je opravdu dobrá.“

“Bronwyn,” Maeve says before I can even

open my mouth. I stay near the doorway,

arms folded, as she settles into Dad’s

favorite leather armchair in front of the

sliding door leading to our deck. “She’s

really good.”

„Fakt?“ zeptá se Nate ve stejný moment, kdy

řeknu „Ne, nejsem.“

“Oh yeah?” Nate asks at the same time I

say, “No, I’m not.”

„Ale jsi,“ trvá na svém Maeve. Zúžím oči a

ona ty svoje rozšíří v předstírané nevinnosti.

“You are,” Maeve insists. I narrow my eyes

and she widens hers in fake innocence.

Nate přejde k ořechové knihovně, která

pokrývá celou jednu stěnu a zvedne fotku, na

které jsme Maeve a já před Popelčiným

zámkem v Disneylandu, obě se stejně

děravým úsměvem. Byla pořízená půl roku

před tím, než Maeve našli leukémii, a na

dlouhou dobu to byla naše jediná fotka

z dovolené. Prohlédne si ji a pak se

s úsměvem na tváři podívá mým směrem.

Maeve měla o jeho úsměvu pravdu – fakt je

sexy. „Měla bys něco zahrát.“

Nate crosses to the large walnut bookcase

covering one wall, picking up a picture of

Maeve and me with identical gap-toothed

smiles in front of Cinderella’s castle at

Disneyland. It was taken six months before

Maeve was diagnosed, and for a long time

it was the only vacation picture we had. He

studies it, then glances my way with a small

smile. Maeve was right about his mouth—it

is sexy. “You should play something.”

No, je to pořád lehčí, než s ním mluvit. Well, it’s easier than talking to him.

Došourám se k židličce a porovnám si před

sebou noty. Je to „Kánon v D-dur“, který už

trénuju několik měsíců. Chodím na hodiny od

osmi let a technicky vzato jsem celkem

dobrá. Ale nikdy jsem mojí hudbou

nepřiměla lidi něco cítit. „Kánon v D-dur“ je

první skladbou, která mě přinutila to zkusit.

Má v sobě něco speciálního, jak začíná

pomalu a něžně, ale postupně získává na

hlasitosti a intenzitě až zní skoro vztekle. To

je potom ta nejtěžší část, protože v určité fázi

tóny ztvrdnou, až to hraničí skoro

s disharmonií a já to pořád nedokážu

vypilovat, aby to znělo dokonale.

I shuffle to the bench and sit, adjusting the

sheet music in front of me. It’s “Variations

on the Canon,” which I’ve been practicing

for months now. I’ve taken lessons since I

was eight and I’m pretty competent,

technically. But I’ve never made people feel

anything. “Variations on the Canon” is the

first piece that made me want to try. There’s

something about the way it builds, starting

soft and sweet but gaining in volume and

intensity until it’s almost angry. That’s the

hard part, because at a certain point the

notes grow harsh, verging on discordant,

and I can’t muster the force to pull it off.

Nehrála jsem ho už týden. Když jsem to

zkoušela naposledy, tolikrát mi ujely ruce, že

i Maeve sebou trhala. Vypadá, že si to

pamatuje, protože se nakloní k Nateovi a

řekne: „Tohle je hodně těžká skladba.“ Skoro

jako by najednou litovala, že mě vystavila

takové situaci. Ale čert to vem. Celá tahle

I haven’t played it in over a week. The last

time I tried I hit so many wrong notes, even

Maeve winced. She seems to remember,

glancing toward Nate and saying, “This is a

really hard song.” As if she suddenly

regrets setting me up for embarrassment.

But what the hell. This whole situation is

situace je už tak příliš komická, než abych ji

brala vážně. Kdybych se zítra probudila a

Maeve mi řekla, že se mi to všechno jenom

zdálo, všemi deseti bych to akceptovala.

too surreal to take seriously. If I woke up

tomorrow and Maeve told me I’d dreamed

it all, I’d fully accept that.

Když začnu hrát, všechno je najednou jinak.

Těžké části hraju naprosto uvolněně. Na pár

minut úplně zapomenu, že je v místnosti

někdo další a místo toho si užívám, jak

hladce se mi hrají noty, které mi obvykle

dělají problémy. Dokonce i to crescendo –

nehraju ho sice tak úderně, jak bych

potřebovala, ale jsem rychlejší a jistější, než

normálně. Nezahraju jediný špatný tón. Když

dohraju, triumfálně se usměju na Maeve a až

když jí sjedou oči k Nateovi, uvědomím si, že

jsem vlastně měla větší obecenstvo.

So I start, and right away it feels different.

Looser and less of a reach for the harder

parts. For a few minutes I forget anyone’s

in the room, and enjoy how notes that

usually trip me up flow easily. Even the

crescendo—I don’t attack it as hard as I

need to, but I’m faster and surer than I

normally am, and don’t hit a single wrong

note. When I finish I smile triumphantly at

Maeve, and it’s only when her eyes drift

toward Nate that I remember I have an

audience of two.

Opírá se o naši knihovnu s překříženýma

rukama a výjimečně nevypadá, že se nudí

nebo že si ze mě chce udělat legraci. „To bylo

to nejlepší, co jsem kdy v životě slyšel,“

řekne.

He’s leaning against our bookcase, arms

crossed, and for once he doesn’t look bored

or about to make fun of me. “That’s the

best thing I’ve ever heard,” he says.

Addy Addy

Pátek, 28. září, 19:00 Friday, September 28, 7:00 p.m. Proboha, moje matka je příšerná. Ona

normálně flirtuje se strážníkem Budapestem.

S tím jeho pihatým ksichtem a řídnoucími

vlasy. „Jistě, že Adelaide udělá všechno

proto, aby pomohla,“ řekne chraplavým

hlasem, zatímco jedním prstem hladí okraj

její sklenice s vínem. Justin je na večeři u

rodičů, kteří mámu nesnáší a nikdy ji nezvou.

To je jeho trest, ať už o tom ví, nebo ne.

God, my mother. She’s actually flirting

with Officer Budapest, of the pink freckled

face and receding hairline. “Of course

Adelaide will do anything to help,” she

says in a husky voice, trailing one finger

around the rim of her wineglass. Justin’s

having dinner with his parents, who hate

Mom and never invite her. This is his

punishment whether he knows it or not.

Strážník Budapest se u nás zastavil zrovna, Officer Budapest stopped by just as we

když jsme dojedli thajské nudle se zeleninou,

které máma objednává vždycky, když nás

přijede navštívit moje sestra Ashton. Strážník

teď neví, kam se má dívat a jeho zrak

nakonec spočine na zdi obýváku, ozdobené

sušenými květinami. Máma mění dekorace

každých šest měsíců, její nejnovější styl je

zvláštně elegantní a má podivný nádech

pláže. Stolisté růže a mušle kam až oko

dohlédne.

finished the vegetable pad Thai Mom

always orders when my sister, Ashton,

comes to visit. Now he doesn’t know where

to look, so he’s got his eyes fixed on a

dried flower arrangement on the living

room wall. My mother redecorates every

six months, and her latest theme is shabby

chic with a weird beachy edge. Cabbage

roses and seashells as far as the eye can

see.

„Jenom pár detailů, Addy, pokud vám to

nevadí,“ řekne.

“Just a few follow-up points, if you don’t

mind, Addy,” he says.

„Jasně,“ přitakám. Jsem překvapená, že je

tady, protože jsem si myslela, že už jsme mu

na všechno odpověděli. Ale hádám, že

vyšetřování je pořád v plném proudu.

Laboratoř pana Averyho byla dneska

přelepená žlutou policejní páskou a policisté

celý den chodili do školy a zase ven. Cooper

říkal, že škola se nejspíš dostane do problémů

kvůli tomu, že má arašídový olej v potrubí

nebo co.

“Okay,” I say. I’m surprised he’s here,

since I thought we’d already answered all

his questions. But I guess the

investigation’s still going strong. Today

Mr.Avery’s lab was blocked off with

yellow tape, and police officers were in and

out of school all day. Cooper said Bayview

High’s probably going to get into trouble

for having peanut oil in the water or

something.

Krátce se kouknu na mámu. Její oči jsou

zafixované na strážníka Budapesta, ale má

výraz, který už dávno znám. Mentálně je

úplně někde jinde, nejspíš už si představuje,

jaké šaty si obleče o víkendu. Ashton přijde

do obýváku a usadí se v křesle naproti mně.

„Bavíte se se všemi, kdo ten den byli po

škole?“ zeptá se.

I glance at my mother. Her eyes are fixed

on Officer Budapest, but with that distant

expression I know well. She’s already

mentally checked out, probably planning

her wardrobe for the weekend. Ashton

comes into the living room and settles

herself in an armchair across from me.

“Are you talking to all the kids who were

in detention that day?” she asks.

Strážník Budapest si odkašle. „Vyšetřování

stále pokračuje, ale já jsem tady, protože

Officer Budapest clears his throat. “The

investigation is ongoing, but I’m here

mám otázku přímo pro Addy. Ten den, co

Simon zemřel, jste byla na ošetřovně, je to

tak?“

because I had a particular question for

Addy. You were in the nurse’s office the

day Simon died, is that right?”

Zaváhám, rychle se podívám na Ashton a pak

zpátky za strážníka. „Ne.“

I hesitate and dart a glance toward Ashton,

then look back at Officer Budapest. “No.”

„Ale ano,“ trvá na svém strážník. „Je to ve

zdravotním záznamu.“

“You were,” Officer Budapest says. “It’s in

the nurse’s log.”

Zahledím se do krbu a cítím, jak se do mě

Ashton zavrtává očima. Omotám si kolem

prstu pramen vlasů a nervózně se zatahám.

„Nepamatuju si to.“

I’m looking at the fireplace, but I can feel

Ashton’s eyes boring into me. I wind a

strand of hair around my finger and tug

nervously. “I don’t remember that.”

„Nepamatujete si, že jste v pondělí byla na

ošetřovně?“

“You don’t remember going to the nurse’s

office on Monday?”

„No, chodím tam často,“ dodám rychle.

„Když mě bolí hlava nebo tak. Nejspíš jsem

tam byla kvůli tomu.“ Poškrábu se na čele,

jako bych se snažila vzpomenout a konečně

se mu podívám do očí. „No jo, vlastně.

Dostala jsem menstruaci a měla jsem hodně

silné křeče. Potřebovala jsem Tylenol.“

“Well, I go a lot,” I say quickly. “For

headaches and stuff. It was probably for

that.” I scrunch my forehead like I’m

thinking hard, and finally meet Officer

Budapest’s eyes. “Oh, right. I had my

period and I was cramping really bad, so

yeah. I needed Tylenol.”

Strážník Budapest zčervená jako rajče.

Zdvořile se usměju a pustím svoje vlasy. „A

sehnala jste, co jste potřebovala? Jenom ten

Tylenol?“

Officer Budapest is a blusher. He turns red

as I smile politely and release my hair.

“And you got what you needed there? Just

the Tylenol?”

„Proč to potřebujete vědět?“ zeptá se Ashton

a porovná si za zády polštář s hvězdicovitým

vzorem, který je vyrobený z opravdových

mušlí, aby ji netlačil.

“Why do you want to know?” Ashton asks.

She rearranges a throw pillow behind her

so the starfish pattern, made out of actual

seashells, isn’t digging into her back.

„No, jedna z věcí, kterou se snažíme zjistit je,

proč nebyly na ošetřovně žádné EpiPeny,

když Simon zkolaboval. Sestra přísahá, že

jich tam ráno několik bylo. Ale odpoledne už

byly pryč.“

“Well, one of the things we’re looking into

is why there appeared to be no EpiPens in

the nurse’s office during Simon’s allergy

attack. The nurse swears she had several

pens that morning. But they were gone that

afternoon.”

Ashton se narovná a řekne: „Snad si

nemyslíte, že je vzala Addy!“ Máma se na mě

překvapeně otočí, ale nic neřekne.

Ashton stiffens and says, “You can’t

possibly think Addy took them!” Mom

turns to me with a faintly surprised air, but

doesn’t speak.

Pokud si strážník Budapest všiml, že se do

role rodiče posunula moje sestra, nedal to na

sobě znát. „To nikdo neříká. Ale nevšimla

jste si náhodou, jestli tam ty pera byla, Addy?

Podle sestřina záznamu jste tam byla v jednu

hodinu.“

If Officer Budapest notices that my sister

has stepped into the parenting role here, he

doesn’t mention it. “Nobody’s saying that.

But did you happen to see whether the pens

were in the office then, Addy? According

to the nurse’s log, you were there at one

o’clock.”

Srdce mi tluče nepříjemně rychle, ale nedám

to na sobě znát. „Já ani nevím jak EpiPen

vypadá.“

My heart’s beating uncomfortably fast, but

I keep my tone even. “I don’t even know

what an EpiPen looks like.”

Přinutí mě znovu zopakovat všechno, co si

pamatuju o událostech po škole a několikrát

se zeptá i na ten příspěvek na Tumblru.

Ashton je jako na trní a neustále výslech

přerušuje, zatímco máma si mezitím dvakrát

zajde do kuchyně doplnit prázdnou sklenici

vínem. Pořád se dívám na hodiny, protože za

chvíli máme jít s Jakem na pláž a já jsem si

ještě nezačala dělat make-up. Ten můj beďar

se sám nezakryje.

He makes me tell him everything I

remember about detention, again, then asks

a bunch of questions about the Tumblr

post. Ashton’s all alert and interested,

leaning forward and interrupting the whole

time, while Mom goes into the kitchen

twice to refill her wineglass. I keep looking

at the clock, because Jake and I are

supposed to be going to the beach soon and

I haven’t even started touching up my

makeup. My pimple’s not going to cover

itself.

Když se strážník Budapest konečně chystá

k odchodu, podá mi vizitku. „Zavolejte mi,

pokud si na něco vzpomenete, Addy,“ řekne.

„Nikdy nevíte, co by mohlo být důležité.“

When Officer Budapest finally gets ready

to leave, he hands me a card. “Call if you

remember anything else, Addy,” he says.

“You never know what might be

important.”

„Dobře,“ řeknu a zastrčím vizitku do zadní “Okay,” I say, sliding the card into the back

kapsy svých džín. Strážník se rozloučí

s mámou a Ashton a já mu otevřu dveře.

Ashton se vedle mě opře o futra a společně

pozorujeme, jak strážník nasedá do

policejního auta a pomalu couvá z naší

příjezdové cesty.

pocket of my jeans. Officer Budapest says

good-bye to Mom and Ashton as I open the

door for him. Ashton leans against the

doorframe next to me and we watch Officer

Budapest get into his squad wagon and

start slowly backing out of our driveway.

Všimnu si, že venku čeká Justin, aby se svým

autem zaujal místo po strážníku Budapestovi

a to mě přinutí se pohnout. Nechci s ním

mluvit a navíc jsem si pořád neudělala make-

up, takže s Ashton v patách vyběhnu nahoru.

Můj pokoj je druhá největší místnost v našem

domě, hned po ložnici. Dřív patřil Ashton, ale

já ho po ní dostala, když se vdala. Pořád se

v něm chová jako doma, skoro jako by nikdy

neodešla.

I spy Justin’s car waiting to pull in behind

Officer Budapest, and that gets me moving

again. I don’t want to have to talk to him

and I still haven’t fixed my makeup, so I

escape upstairs with Ashton following

behind me. My bedroom is the biggest one

in our house except the master, and used to

be Ashton’s until I took it over when she

got married. She still makes herself at

home there as if she’d never left.

„O tom Tumblru jsi mi vůbec neřekla,“

řekne, plácne sebou na moje bílé povlečení a

otevře si poslední číslo Us Weekly. Ashton je

ještě blonďatější než já, ale z vlasů si udělala

prostříhané mikádo, které moje máma

nesnáší. Mně se to ale líbí. Kdyby Jake tolik

nemiloval moje vlasy, zvážila bych takový

sestřih.

“You didn’t tell me about that Tumblr

thing,” she says, sprawling across my

white eyelet bedspread and opening the

latest issue of Us Weekly. Ashton is even

blonder than me, but her hair is cut in chin-

length layers that our mother hates. I think

it’s cute, though. If Jake didn’t love my hair

so much, I’d consider a cut like that.

Sednu si za toaletní stolek a přetřu si pupínek

u vlasů kapkou korektoru. „Někdo se chová

jako hnusák, to je všechno.“

I sit at my vanity and dab concealer on my

hairline pimple. “Somebody’s being a

creep, that’s all.”

„Ty sis vážně nepamatovala, že jsi byla na

ošetřovně? Nebo jsi mu jenom nechtěla

odpovědět?“ zeptá se Ashton. Nemotorně se

snažím zavřít korektor a jsem ušetřená

odpovědi, protože můj telefon mi písničkou

Only Girl od Rihanny hlasitě začne

“Did you really not remember being in the

nurse’s office? Or did you just not want to

answer?” Ashton asks. I fumble with the

concealer cap, but I’m saved from

answering when my phone blares its

Rihanna “Only Girl” text tone from the

oznamovat, že mi přišla textovka. Ashton

zvedne mobil a oznámí: „Jake je skoro tady.“

bedside table. Ashton picks it up and

reports, “Jake’s almost here.”

„Bože, Ash,“ věnuju jí přes zrcadlo nasupený

pohled. „Neměla by ses jen tak dívat na můj

mobil. Co kdyby to bylo soukromé?“

“God, Ash.” I glare at her in the mirror.

“You shouldn’t look at my phone like that.

What if it was private?”

„Promiň,“ řekne naprosto lhostejným tónem.

„Je s Jakem všechno v pohodě?“

“Sorry,” she says in a completely not-sorry

tone. “Everything okay with Jake?”

Otočím se na židli, abych se jí mohla

zamračit do tváře. „Proč by nebylo?“

I twist in my chair to face her, frowning.

“Why wouldn’t it be?”

Ashton omluvně zvedne ruku. „Jenom se

ptám, Addy. Na nic nenarážím.“ Její tón se

prohloubí. „Není důvod si myslet, že

dopadneš jako já. S Charliem už to není

takové, jako na střední.“

Ashton holds a palm up at me. “Just a

question, Addy. I’m not implying

anything.” Her tone darkens. “No reason to

think you’ll turn out like me. It’s not as

though Charlie and I were high school

sweethearts.”

Překvapeně na ni zamrkám. Jistě, už nějakou

dobu jsem si myslela, že to mezi Ashton a

Charliem úplně neklape – zaprvé se u nás

začala objevovat nějak často a zadruhé,

minulý měsíc byli na svatbě naší sestřenice a

on tam nehorázně flirtoval s její družičkou,

která se chovala jako děvka – ale Ashton

nikdy předtím žádný problém nepřiznala. „Je

to…ehm, hodně špatné?“

I blink at her in surprise. I mean, I’ve

thought for a while that things weren’t

going well between Ashton and Charlie—

for one thing, she’s suddenly here a lot, and

for another, he was hard-core flirting with a

slutty bridesmaid at our cousin’s wedding

last month—but Ashton’s never come out

and admitted a problem before. “Are things

… uh, really bad?”

Pokrčí rameny, odhodí časopis a začne si

čistit nehty. „Je to složité. Manželství je

mnohem těžší, než ti všichni říkají. Buď ráda,

že ještě nemusíš dělat životní rozhodnutí.“

Její pusa se stáhne. „Nenech mámu, aby ti

vlezla do hlavy a všechno ti tam pomotala.

Prostě si užívej, že je ti sedmnáct.“

She shrugs, dropping the magazine and

picking at her nails. “It’s complicated.

Marriage is way harder than anyone tells

you. Be thankful you don’t have to make

life decisions yet.” Her mouth tightens.

“Don’t let Mom get in your ear and twist

everything. Just enjoy being seventeen.”

Nemůžu. Mám strach, že se to všechno

pokazí. Že už to pokažené je.

I can’t. I’m too afraid it’s all going to be

ruined. That it’s already ruined.

Přála bych si, abych jí to mohla říct. Byla by

to obrovská úleva, dostat to ze sebe. Většinou

říkám všechno Jakeovi, ale tohle nemůžu. A

mimo něj neexistuje nikdo, komu bych věřila.

Nikdo z mých kamarádů, rozhodně ne moje

matka a ani moje sestra. I když to se mnou

nejspíš myslí dobře, při debatách o Jakeovi

dokáže být nepříjemně pasivně-agresivní.

I wish I could tell Ashton that. It would be

such a relief to get it out. I usually tell Jake

everything, but I can’t tell him this. And

after him, there’s literally not one other

person in the world I trust. Not any of my

friends, certainly not my mother, and not

my sister. Because even though she

probably means well, she can be awfully

passive-aggressive about Jake.

Zazvoní zvonek a její ústa se zkroutí do

polovičního úsměvu. „To musí být pan

Dokonalý,“ řekne. Sarkasticky, přesně jak

jsem čekala.

The doorbell rings, and Ashton’s mouth

twists into a half smile. “Must be Mr.

Perfect,” she says. Sarcastic, right on

schedule.

Ignoruju ji, seběhnu schody a otevřu dveře

s velkým úsměvem, který mám vždycky,

když se spolu máme vidět. A už je tady,

v jeho fotbalové bundě a s kaštanovými

vlasy, které mu rozfoukal vítr, mi oplácí

úsměv. „Ahoj zlato.“ Chystám se ho políbit,

když si všimnu další postavy stojící za ním a

strnu. „Nebude ti vadit, když svezeme TJe,

že?“

I ignore her and bound down the stairs,

opening the door with the big smile I can’t

help when I’m about to see Jake. And there

he is, in his football jacket with his

chestnut hair tousled by the wind, giving

me the exact same smile back. “Hey,

baby.” I’m about to kiss him when I catch

sight of another figure behind him and

freeze. “You don’t mind if we give TJ a

ride, do you?”

Do krku se mi dere nervózní smích, který ale

polknu. „To víš, že ne.“ Políbím ho, ale už to

ztratilo svoje kouzlo.

A nervous laugh bubbles up in my throat

and I push it down. “Of course not.” I go in

for my kiss, but the moment’s ruined.

TJ na mě hodí krátký pohled a pak se zahledí

do země. „Mrzí mě to. Pokazilo se mi auto, a

tak jsem chtěl zůstat doma, ale Jake trval na

tom…“

TJ flicks his eyes toward me, then at the

ground. “Sorry about this. My car broke

down and I was gonna stay home, but Jake

insisted ….”

Jake škubne rameny. „Vždyť už jsi byl na

cestě. Pokažené auto není důvod to

prošvihnout.“ Prohlédne si mě od hlavy až

Jake shrugs. “You were on the way. No

reason to miss a night out because of car

trouble.” His eyes travel from my face to

k mým plátěným teniskám. „Budeš mít na

sobě tohle?“

my canvas sneakers as he asks, “You

wearing that, Ads?”

Není to úplně kritika, ale mám na sobě

Ashtoninu univerzitní mikinu a Jakeovi jsem

se nikdy nelíbila v beztvarém oblečení. „Na

pláži bude zima,“ řeknu nejistě a on se

usměje.

It’s not a criticism, exactly, but I’m in

Ashton’s college sweatshirt and Jake’s

never liked me in shapeless clothes. “It’ll

be cold at the beach,” I say tentatively, and

he grins.

„Já tě zahřeju. Vem si na sebe něco hezčího,

jo?“

“I’ll keep you warm. Put on something a

little cuter, huh?”

Křečovitě se na něj usměju a vrátím se

dovnitř. Do schodů nijak nechvátám, protože

vím, že jsem nebyla pryč dost dlouho na to,

aby Ashton odešla. Samozřejmě si na mojí

posteli pořád listuje v Us Weekly a když si to

namířím k šatníku, zvedne obočí. „Tak brzo

zpátky?“

I give him a strained smile and go back

inside, mounting the stairs with dragging

steps because I know I haven’t been gone

long enough for Ashton to have left my

room. Sure enough she’s still flipping

through Us Weekly on my bed, and she

knits her brows together as I head for my

closet. “Back so soon?”

Vytáhnu si legíny a rozepnu džíny. „Jdu se

převléct.“

I pull out a pair of leggings and unbutton

my jeans. “I’m changing.”

Ashton zavře časopis a potichu mě sleduje, až

dokud svoji mikinu nevyměním za uplý svetr.

„V tomhle ti bude zima. Dneska je venku

chladno.“ Když si přezuju svoje tenisky za

sandály s drobnými podpatky, vyrazí

posměšný smích. „Tyhle si bereš na pláž?

Tahle změna garderoby je Jakeův nápad?“

Ashton closes the magazine and watches

me in silence until I exchange her

sweatshirt for a formfitting sweater. “You

won’t be warm enough in that. It’s chilly

tonight.” She snorts out a disbelieving

laugh when I slip off my sneakers and step

into a pair of strappy sandals with kitten

heels. “You’re wearing those to the beach?

Is this wardrobe change Jake’s idea?”

Zavřu vysvlečené věci do koše na prádlo a

ignoruju ji. „Čau, Ash.“

I toss my discarded clothes into the

hamper, ignoring her. “Bye, Ash.”

„Addy, počkej,“ posměšný tón z jejího hlasu

zmizel, ale už je mi to jedno. Seběhnu ze

schodů a vyrazím ze dveří dřív, než mě stihne

“Addy, wait.” The snarky tone’s gone from

Ashton’s voice, but I don’t care. I’m down

the stairs and out the door before she can

zastavit, přímo do větru, který mě hned

zchladí. Jake mi věnuje souhlasný úsměv a na

krátkou procházku k autu mi omotá ruku

kolem ramen.

stop me, stepping into a breeze that chills

me instantly. But Jake gives me an

approving smile and wraps an arm around

my shoulders for the short walk to the car.

Nesnáším celou cestu. Nesnáším, že musím

sedět a tvářit se normálně, když se mi chce

zvracet. Nesnáším poslouchat, jak se Jake a

TJ baví o zítřejším zápase. Nesnáším, když

začne hrát nový singl od Fall Out Boy a TJ

řekne: „Miluju tenhle song,“ protože to

znamená, že já ho teď mít ráda nemůžu. Ale

nejvíc nesnáším skutečnost, že sotva měsíc

po mém nezapomenutelném poprvé s Jakem

jsem se opila do němoty a vyspala se s TJem

Forresterem.

I hate the entire ride. Hate sitting there

acting normal when I want to throw up.

Hate listening to Jake and TJ talk about

tomorrow’s game. Hate when the latest Fall

Out Boy song comes on and TJ says, “I

love this song,” because now I can’t like it

anymore. But mostly, I hate the fact that

barely a month after my and Jake’s

momentous first time, I got blind drunk and

slept with TJ Forrester.

Když přijedeme na pláž, Cooper a Luis už

staví táborák a Jake si frustrovaně

povzdechne, když vjíždí na parkoviště.

„Vždycky to udělají špatně,“ zakroutí hlavou,

vystoupí z auta a vyrazí směrem k nim. „Hej,

kluci. Jste moc blízko vody!“

When we get to the beach Cooper and Luis

are already building a bonfire, and Jake

heaves a frustrated grunt as he shifts into

park. “They do it wrong every time,” he

complains, launching himself out of the car

toward them. “You guys. You’re too close

to the water!”

Já a TJ vystoupíme pomaleji, aniž bychom si

věnovali jediný pohled. Už teď mrznu, a tak

si omotám ruce kolem těla, abych se zahřála.

„Chceš moji bu…“ začne TJ, ale nenechám

ho domluvit.

TJ and I get out of the car more slowly, not

looking at each other. I’m already freezing,

and wrap my arms around my body for

warmth. “Do you want my jack—” TJ

starts, but I don’t let him finish.

„Ne.“ Odseknu a vyrazím k pláži. Málem se

v těch blbých botách přerazím, když

vstoupím na písek.

“No.” I cut him off and stalk toward the

beach, almost tripping in my stupid shoes

when I reach the sand.

TJ jde po mém boku, připravený mě chytat.

„Hej, Addy,“ hlas má tichý a jeho dech cítím

skoro na tváři. „Vždyť to nemusí být takhle

TJ’s at my side, arm out to steady me.

“Addy, hey.” His voice is low, his minty

breath briefly on my cheek. “It doesn’t have

trapné. Já nikomu nic neřeknu.“ to be this awkward, you know? I’m not

going to say anything.”

Neměla bych na něj být naštvaná. Není to

jeho vina. To já jsem byla paranoidní, když

jsem se vyspala s Jakem a začala jsem si

myslet, že o mě ztrácí zájem pokaždé, když

mu trvalo, než mi odpověděl na zprávu. To já

jsem s TJem začala flirtovat, když jsme na

sebe v létě narazili právě na téhle pláži,

zatímco Jake byl na dovolené. A to já jsem

přesvědčila TJe, aby sehnal flašku rumu, a

pak jí skoro půlku vypila s Colou.

I shouldn’t be mad at him. It’s not his fault.

I’m the one who got insecure after Jake and

I slept together, and started thinking he was

losing interest every time he took too long

to answer a text. I’m the one who flirted

with TJ when we ran into each other on this

exact same beach over the summer while

Jake was on vacation. I’m the one who

dared TJ to get a bottle of rum, and drank

almost half of it with a Diet Coke chaser.

Ten den jsem se jednou tak zasmála, až mi

pití vyletělo nosem, což by Jakea znechutilo.

TJ jenom suše odpověděl, „Wow, Addy, to

bylo vzrušující. Teď jsem z tebe úplně

hotový.“

At one point that day I laughed so hard I

snorted soda out of my nose, which would

have disgusted Jake. TJ just said in this dry

way, “Wow, Addy, that was attractive. I’m

very turned on by you right now.”

V tu chvíli jsem ho políbila. A navrhla,

abychom šli k němu domů.

That was when I kissed him. And suggested

we go back to his place.

Takže nic z toho vlastně není jeho chyba. So really, none of this is his fault.

Přijdeme na okraj pláže a sledujeme Jakea,

jak hasí oheň, aby ho mohl postavit tam, kde

chce on. Mrknu na TJe a vidím záblesky,

když mává na kluky. „Prostě zapomeň, že se

to kdy stalo,“ zašeptá.

We reach the edge of the beach and watch

Jake douse the fire so he can rebuild it

where he wants. I sneak a glance at TJ and

see dimples flash as he waves to the guys.

“Just forget it ever happened,” he says

under his breath.

Zní to upřímně a ve mně zaplane jiskřička

naděje. Možná, že to opravdu může zůstat jen

mezi námi. Bayview je sice drbárna, ale

aspoň už nám nad hlavami nevisí O vás bez

vás.

He sounds sincere, and hope sparks in my

chest. Maybe we really can keep this to

ourselves. Bayview’s a gossipy school, but

at least About That isn’t hanging over

everybody’s heads anymore.

A abych byla naprosto upřímná, musím

přiznat, že je to úleva.

And if I’m being one hundred percent

honest, I have to admit—that’s a relief.

Kapitola 6 Chapter Six Cooper Cooper

Sobota, 29. září, 16:15 Saturday, September 29, 4:15 p.m. Zašilhám na pálkaře. Máme plný stav a on

poslední dva odpaly poslal do zámezí. Nutí

mě se snažit, což není dobré. Při takové

exhibici už jsem měl s náhradním pravákem

s tak průměrnými statistikami dávno zamávat.

I squint at the batter. We’re at full count and

he’s fouled off the last two pitches. He’s

making me work, which isn’t good. In a

showcase game like this, facing a right-

handed second baseman with so-so stats, I

should’ve mowed him down already.

Problém je, že nejsem soustředěný. Byl to

šílený týden.

Problem is, I’m distracted. It’s been a hell

of a week.

Táta je v hledišti a dokážu si přesně

představit, co asi dělá. Určitě si sundal čepici

a mačká ji v rukou, zatímco zírá na kopeček,

kde stojím. Jakoby mi mělo pomoct, že do mě

vypálí díru očima.

Pop’s in the stands, and I can picture

exactly what he’s doing. He’ll have taken

his cap off, knotting it between his hands as

he stares at the mound. Like burning a hole

into me with his eyes is going to help.

Položím si míč do rukavice a podívám se na

Luise, který mi dělá chytače i během

normální sezony. Hraje za Bayview i

americký fotbal, ale dostal povolení vynechat

dnešní zápas, aby mohl být tady. Naznačí mi

fastball, ale zavrtím hlavou. Už jsem jich

hodil pět a tenhle kluk je všechny vystihl.

Vrtím hlavou, dokud mi Luis nedá signál,

který chci. Luis lehce změní postavení a už

spolu hrajeme dost dlouho na to, abych

poznal, co si teď myslí. Tohle bude tvůj

pohřeb, chlape.

I bring the ball into my glove and glance at

Luis, who catches for me during regular

season. He’s on the Bayview High football

team too but got permission to miss today’s

game so he could be here. He signals a

fastball, but I shake my head. I’ve thrown

five already and this guy’s figured every

one out. I keep shaking Luis off until he

gives me the signal I want. Luis adjusts his

crouch slightly, and we’ve played together

long enough that I can read his thoughts in

the movement. Your funeral, man.

Upravím pozici prstů na míčku a nervózně se

připravím k hodu. Není to úplně můj

nejstabilnější nadhoz. Jestli se mi nepovede,

bude moc pomalý a ten kluk si ho vychutná.

I position my fingers on the ball, tensing

myself in preparation to throw. It’s not my

most consistent pitch. If I miss, it’ll be a

big fat softball and this guy’ll crush it.

Napřáhnu se a nakloním dozadu, co to jde.

Můj nadhoz letí přímo doprostřed a pálkař

I draw back and hurl as hard as I can. My

pitch heads straight for the middle of the

udělá nedočkavý triumfální švih. Dráha

míčku se najednou prudce zlomí dolů a on

skončí v Luisově rukavici. Stadion vybuchne

nadšením a pálkař kroutí hlavou, jako by

vůbec nechápal, co se to vlastně stalo.

plate, and the batter takes an eager,

triumphant swing. Then the ball breaks,

dropping out of the strike zone and into

Luis’s glove. The stadium explodes in

cheers, and the batter shakes his head like

he has no idea what happened.

Porovnám si čepici a snažím se nevypadat

moc spokojeně. Na tomhle slideru jsem

pracoval celý rok.

I adjust my cap and try not to look pleased.

I’ve been working on that slider all year.

Dalšího pálkaře vystrikuju třemi přímými

fastbally. Ten poslední letí devadesát tři mil

za hodinu, nejrychleji v mém životě. Levák

má taky po srandě. Moje statistiky za dvě

směny jsou tři strikeouty, dva odpaly po zemi

a jeden dlouhý odpal, který by byl za dva

body, kdyby ho náš pravý polař rybičkou

nechytil. Přál bych si, abych ten nadhoz mohl

vrátit zpátky – vůbec se nestočil – ale jinak

mám ze zápasu poměrně dobrý pocit.

I strike the next hitter out on three straight

fastballs. The last one hits ninety- three, the

fastest I’ve ever pitched. Lights-out for a

lefty. My stats through two innings are

three strikeouts, two groundouts, and a long

fly that would’ve been a double if the right

fielder hadn’t made a diving catch. I wish I

could have that pitch back—my curveball

didn’t curve—but other than that I feel

pretty good about the game.

Jsem v Petcu – stadionu The Padres – na

exhibičním zápase jenom pro zvané. Táta

trval na tom, že musím jít, i když rozloučení

se Simonem začíná už za hodinu.

Organizátoři souhlasili s tím, že půjdu

nadhazovat jako první, abych mohl odejít

brzo. Vynechám svoji běžnou pozápasovou

rutinu, dám si sprchu a spolu s Luisem

vyjdeme z kabiny, abychom našli tátu.

I’m at Petco—the Padres’ stadium—for an

invitation-only showcase event, which my

father insisted I go to even though Simon’s

memorial service is in an hour. The

organizers agreed to let me pitch first and

leave early, so I skip my usual postgame

routine, take a shower, and head out of the

locker room with Luis to find Pop.

Všimnu si ho, až když někdo zvolá moje

jméno. „Cooper Clay?“ muž, který mi jde

v ústrety, vypadá úspěšně. To je jediný

způsob, jak ho dokážu popsat. Perfektní

oblečení, precizní sestřih, ideální množství

I spot him as someone calls my name.

“Cooper Clay?” The man approaching me

looks successful. That’s the only way I can

think to describe him. Sharp clothes, sharp

haircut, just the right amount of a tan, and a

kolínské a sebejistý úsměv. Natáhne ke mně

ruku. „Josh Langley z The Padres. Párkrát

jsem mluvil s tvým trenérem.“

confident smile as he holds his hand out to

me. “Josh Langley with the Padres. I’ve

spoken to your coach a few times.”

„Ano, pane. Rád vás poznávám,“ řeknu. Táta

se culí, jakoby mu někdo dal klíče k novému

Lamborghini. Dokázal se Joshovi představit

aniž by se samým potěšením poslintal, i když

jenom tak tak.

“Yes, sir. Pleased to meet you,” I say. My

father grins like somebody just handed him

the keys to a Lamborghini. He manages to

introduce himself to Josh without

drooling, but barely.

„Neskutečný slider,“ řekne mi Josh. „Ten šel

k chytači jako na zlatém podnose.“

“Hell of a slider you threw there,” Josh

says to me. “Fell right off the plate.”

„Děkuju vám.“ “Thank you, sir.”

„A taky máte dobrou rychlost fastballu. Ten

jste od jara hodně zlepšil, že?“

“Good velocity on your fastball too.

You’ve really brought that up since the

spring, haven’t you?”

„Hodně posiluju,“ odpovím. „Mám teď

v ruce větší sílu.“

“I’ve been working out a lot,” I say.

“Building up arm strength.”

„Slušný progres za tak krátkou dobu,“ odtuší

Josh a na zlomek vteřiny to nechá tázavě

viset ve vzduchu. Potom mě poplácá po

rameni. „No, hochu, drž se. Je dobré mít v

hledáčku někoho místního. Ulehčuje mi to

práci. Nemusím cestovat.“ Usměje se, kývne

tátovi a Luisovi na rozloučenou a vyrazí.

“Big jump in a short time,” Josh observes,

and for a second the statement hangs in the

air between us like a question. Then he

claps a hand on my shoulder. “Well, keep it

up, son. Nice to have a local boy on our

radar. Makes my job easy. Less travel.” He

flashes a smile, nods good-bye to my dad

and Luis, and takes off.

Slušný progres za tak krátkou dobu. To je

pravda. Dostat se z osmdesáti osmi mil na

devadesát tři za pár měsíců je neobvyklé.

Big jump in a short time. It’s true. Eighty-

eight miles per hour to ninety-three in a

few months is unusual.

Na cestě domů táta nezavře pusu a neustále

přeskakuje mezi tím, co jsem při zápase

udělal špatně a vychvalováním Joshe

Langleyho. Nakonec je v docela dobré

náladě, víc nadšený ze skauta od Padres, než

naštvaný, že na mně málem někdo udělal

Pop won’t shut up on the way home,

alternating between complaining about

what I did wrong and crowing about Josh

Langley. He winds up in a good mood,

though, more happy about the Padres scout

than upset about someone almost getting a

body. „Bude tam Simonova rodina?“ zeptá

se, když zaparkuje u školy. „Jestli ano,

vyjádři jim naši soustrast.“

hit off me. “Simon’s family gonna be

there?” he asks as he pulls up to Bayview

High. “Pay our respects if they are.”

„Netuším,“ odpovím. „Možná to bude jenom

školní akce.“

“I dunno,” I answer him. “It might just be a

school thing.”

„Čepky dolů, hoši,“ řekne táta. Luis si tu

svoji zmačká do kapsy u bundy a táta

netrpělivě zabubnuje na volant, když se já

k ničemu nemám. „No tak, Coopere, možná

to bude venku, ale pořád je to rozloučení.

Nech ji v autě.“

“Hat off, boys,” Pop says. Luis crams his

into the pocket of his football jacket, and

Pop raps the steering wheel impatiently

when I hesitate. “Come on, Cooper, it

might be outside but this is still a service.

Leave it in the car.”

Udělám, co mi říká a vystoupím, ale hned jak

zavřu dveře a projedu si rukou vlasy, přeju si,

abych ji měl zpátky. Cítím se odhaleně a už

mám dost toho, jak na mě tenhle týden lidi

zírají. Kdyby to záviselo na mně, tak půjdu

domů a strávím s bráchou a babčou příjemný

večer u sledování baseballu, ale nemůžu jen

tak vynechat rozloučení se Simonem, když

jsem byl jedním z posledních lidí, kteří ho

viděli naživu.

I do as I’m told and get out, but as I run a

hand through my hat-hair and close the

passenger door, I wish I had it back. I feel

exposed, and people have already been

staring at me enough this week. If it were

up to me I’d go home and spend a quiet

evening watching baseball with my brother

and Nonny, but there’s no way I can miss

Simon’s memorial service when I was one

of the last people to see him alive.

Vyrazíme k davu na fotbalovém hřišti a

mezitím napíšu Keely, abych zjistil, kde

máme kámoše. Odpoví mi, že jsou skoro

vepředu, takže se skrčíme pod tribuny a

snažíme se je najít pohledem ze strany. Jak se

soustředím na dav, vůbec si nevšimnu holky

přede mnou, dokud do ní málem nenarazím.

Opírá se o tyčku a pozoruje hřiště s rukama

v kapsách její přehnaně velké bundy.

We start toward the crowd on the football

field, and I text Keely to find out where our

friends are. She tells me they’re near the

front, so we duck under the bleachers and

try to spot them from the sidelines. I have

my eyes on the crowd, and don’t see the

girl in front of me until I almost bump into

her. She’s leaning against a post, watching

the football field with her hands stuffed

into the pockets of her oversized jacket.

„Promiň,“ řeknu a pak si uvědomím, kdo to

je. „Ah, ahoj Leah. Jdeš se rozloučit?“

“Sorry,” I say, and realize who it is. “Oh,

hey, Leah. You heading out to the field?”

Okamžitě mám chuť si ukousnout jazyk,

protože absolutně neexistuje možnost, že

Leah Jacksonová sem přišla oplakávat

Simona. Vlastně se kvůli němu pokusila

zabít. Po tom, co napsal, že se vyspala

s partou prváků, ji na sociálních sítích všichni

šikanovali. Po pár měsících si v koupelně

podřízla síly a po zbytek roku se ve škole

neukázala.

Then I wish I could swallow my words,

because there’s no way in hell Leah

Jackson’s here to mourn Simon. She

actually tried to kill herself last year

because of him. After he wrote about her

sleeping with a bunch of freshmen, she was

harassed on social media for months. She

slit her wrists in her bathroom and was out

of school for the rest of the year.

Leah si odfrkne. „No jasně. Dobře mu tak.“

Zírá na to dění před námi a špičkou boty kope

do země. „Nikdo ho nemohl vystát a stejně

tady všichni drží svíčky, jako by byl nějaký

mučedník a ne pomlouvačný kretén.“

Leah snorts. “Yeah, right. Good riddance.”

She stares at the scene in front of us,

kicking the toe of her boot into the dirt.

“Nobody could stand him, but they’re all

holding candles like he’s some kind of

martyr instead of a gossipy douchebag.”

Ne že by neměla pravdu, ale tohle mi

nepřijde jako vhodný čas na takovou

upřímnost. Nicméně před ní Simona

rozhodně nehodlám bránit. „Asi mu chtějí

vyjádřit úctu,“ zamumlám neurčitě.

She’s not wrong, but now doesn’t seem like

the time to be that honest. Still, I’m not

going to try defending Simon to Leah. “I

guess people want to pay their respects,” I

hedge.

„Pokrytci,“ odvětí a ponoří ruce hlouběji do

kapes. Její výraz se změní, když s potulným

výrazem vytáhne mobil. „Viděli jste ten

poslední?“

“Hypocrites,” she mutters, cramming her

hands deeper into her pockets. Her

expression shifts, and she pulls out her

phone with a sly look. “You guys see the

latest?”

„Poslední co?“ zeptám se a nemůžu se zbavit

nepříjemné předtuchy. Občas je tou nejlepší

věcí na baseballu to, že se během zápasu

nemůžete podívat na mobil.

“Latest what?” I ask with a sinking feeling.

Sometimes the best thing about baseball is

the fact that you can’t check your phone

while you’re playing.

„Přišel další mail s příspěvkem na Tumblru.“

Leah párkrát přejede prstem po mobilu a

podá mi ho. Neochotně si ho vezmu a

podívám se na displej, zatímco Luis se mi

“There’s another email with a Tumblr

update.” Leah swipes a few times at her

phone and hands it to me. I take it

reluctantly and look at the screen as Luis

nakloní přes rameno. reads over my shoulder.

Čas si ujasnit pár věcí. Time to clarify a few things.

Simon měl silnou alergii na arašídy. Tak

proč mu prostě nehodit Planters6 do

sendviče a mít to za sebou?

Simon had a severe peanut allergy—so

why not stick a Planters into his sandwich

and be done with it?

Po měsících sledování mi to bylo jasné.

Všechno, co jedl, měl zabalené v kusu

potravinové fólie. Všude sebou tahal tu

pitomou láhev a vždycky pil jenom z ní.

I’d been watching Simon Kelleher for

months. Everything he ate was wrapped in

an inch of cellophane. He carried that

goddamn water bottle everywhere and it

was all he drank.

Ale nedokázal vydržet ani deset minut bez

napití. Došlo mi, že kdyby ji neměl, musel

by si napustit vodu z kohoutku. Takže jo,

to já můžu za to, že zmizela.

But he couldn’t go ten minutes without

swigging from that bottle. I figured if it

wasn’t there, he’d default to plain old tap

water. So yeah, I took it.

Dlouho mi trvalo vymyslet, kde by se do

Simonova pití mohl dostat arašídový olej.

Muselo to být někde ve škole, ale nesmělo

tam být pítko. Laboratoř pana Averyho na

to byla ideální.

I spent a long time figuring out where I

could slip peanut oil into one of Simon’s

drinks. Someplace contained, without a

water fountain. Mr. Avery’s detention

seemed like the ideal spot.

Nedělalo mi dobře, vidět Simona umírat.

Nejsem bezpáteřní. V ten moment, kdy

dostal tu příšernou barvu a bojoval o

vzduch – kdyby to šlo vrátit, udělám to.

I did feel bad watching Simon die. I’m not a

sociopath. In that moment, as he turned that

horrible color and fought for air—if I could

have stopped it, I would have.

Ale nešlo to. Protože, jak vám asi došlo,

mám na svědomí jeho zmizelý EpiPen.

Stejně jako všechny z ošetřovny.

I couldn’t, though. Because, you see, I’d

taken his EpiPen. And every last one in the

nurse’s office.

Srdce mi začne bušit jako splašené a obrátí se

mi žaludek. Už ten první příspěvek byl dost

zvrácený, ale tohle – to zní jako by ten člověk

byl při Simonově záchvatu přímo v místnosti.

Jako by to byl jeden z nás.

My heart starts hammering and my

stomach clenches. The first post was bad

enough, but this one—this one’s written

like the person was actually in the room

when Simon had his attack. Like it was one

6 Americká společnost známá především distribucí výrobků z arašíd.

of us.

Luis si odfrkne. „To je nechutné.“ Luis snorts. “That’s fucked up.”

Leah mě pozoruje a já se zašklebím, když jí

vracím mobil. „Doufám, že zjistí, kdo tyhle

věci píše. Je to pěkně hnusné.“

Leah’s watching me closely, and I grimace

as I hand back the phone. “Hope they figure

out who’s writing this stuff. It’s pretty

sick.”

Lhostejně pokrčí jedním ramenem. „Asi jo,“

začne pomalu odcházet. „Příjemné

mrtvoledne kluci. Já mizím.“

She lifts one shoulder in a shrug. “I guess.”

She starts to back away. “Have a blast

mourning, guys. I’m outta here.”

„Měj se, Leah,“ potlačím nutkání ji sledovat a

místo toho vyrazíme dopředu až k lajně

označující deset yardů. Začnu se prodírat

davem a konečně najdu Keely a taky zbytek

našich kamarádů. Když se k ní dostanu, podá

mi svíčku, kterou zapálí tou svojí a chytne mě

za ruku.

“Bye, Leah.” I squelch the urge to follow

her, and we trudge forward until we hit the

ten-yard line. I start shouldering through

the crowd and finally find Keely and the

rest of our friends. When I reach her, she

hands me a candle she lights with her own,

and loops her arm through mine.

Ředitelka Guptová přistoupí k mikrofonu a

zaklepe na něj. „Byl to pro naši školu

příšerný týden,“ řekne. „Ale je úžasné vidět

vás tady dneska všechny shromážděné.“

Principal Gupta steps up to the microphone

and taps against it. “What a terrible week

for our school,” she says. “But how

inspiring to see all of you gathered here

tonight.”

Měl bych asi myslet na Simona, ale mám

v hlavě plno jiných věcí. Keely, která mě drží

za ruku trochu moc pevně. Leah, která řekla

nahlas věci, které si většina jenom myslí. Ten

příspěvek na Tumblru zveřejněný těsně před

rozloučením se Simonem. A Josh Langley

s jeho honosným úsměvem. Slušný progres

za tak krátkou dobu.

I should be thinking about Simon, but my

head’s too full of other stuff. Keely, who’s

gripping my arm a little too tight. Leah,

saying the kind of things most people only

think. The new Tumblr—posted right

before Simon’s memorial service. And Josh

Langley with his flashy smile: Big jump in

a short time.

To je ten problém s překonáváním limitů.

Občas to prostě vypadá až moc dobře na to,

aby to byla pravda.

That’s the thing about competitive edges.

Sometimes they’re too good to be true.

Nate Nate

Neděle, 30. září, 12:30 Sunday, September 30, 12:30 p.m.

Moje probační úřednice není úplně nejhorší.

Je to třicátnice, nevypadá vůbec špatně a má

smysl pro humor. Ale pěkně mi leze na nervy

se školou.

My probation officer isn’t the worst. She’s

in her thirties, not bad-looking, and has a

sense of humor. But she’s a pain in my ass

about school.

„Jak ti šla zkouška z dějepisu?“ Sedíme

v kuchyni na našem běžném nedělním

setkání. Stan odpočívá na stole, což jí nevadí,

protože ho má ráda. Táta je nahoře, což

zařídím vždycky, když má úřednice

Lopezová přijít. Součástí její práce je i to, aby

se ujistila, že mám stálý dohled. Pochopila

jeho situaci hned, jak ho viděla, ale taky je jí

jasné, že nemám kam jinam jít a státní péče

může být daleko horší, než zanedbaný

alkoholik. Předstírání, že je zdravý

opatrovník, je mnohem jednodušší, když se

neválí v obýváku.

“How did your history exam go?” We’re

sitting in the kitchen for our usual Sunday

meeting. Stan’s hanging out on the table,

which she’s fine with since she likes him.

My dad is upstairs, something I always

arrange before Officer Lopez comes over.

Part of her job is to make sure I’m being

adequately supervised. She knew his deal

the first time she saw him, but she also

knows I’ve got nowhere else to go and state

care can be way worse than alcoholic

neglect. It’s easier to pretend he’s a fit

guardian when he’s not passed out in the

living room.

„Ušla,“ řeknu. “It went,” I say.

Trpělivě čeká na něco víc. Když to nepřijde,

zeptá se: „Učil ses?“

She waits patiently for more. When it

doesn’t come, she asks, “Did you study?”

„Byl jsem trochu rozptýlený,“ připomenu jí.

Samozřejmě o Simonovi slyšela od jejich

známých na policii a první půl hodiny další

schůzky jsme strávili mluvením o tom, co se

stalo.

“I’ve been kind of distracted,” I remind

her. She’d heard the Simon story from her

cop pals, and we spent the first half hour

after she got here talking about what

happened.

„Tomu rozumím. Ale učit se je důležité,

Nate. Je to součást dohody.“

“I understand. But keeping up with school is

important, Nate. It’s part of the deal.”

Vytahuje tu Dohodu každý týden. Okres San

Diego začíná být přísnější, co se týče

problému mladistvých s drogami a ona si

myslí, že jsem měl štěstí, když jsem dostal

podmínku. Jen jeden špatný protokol od ní by

She brings up The Deal every week. San

Diego County is getting tougher on

juvenile drug offenses, and she thinks I was

lucky to get probation. A bad report from

her could put me back in front of a pissed-

mě poslal zpátky před nasraného soudce.

Jeden problém s drogami a skončil bych

v nápravném zařízení. A tak každou neděli,

předtím, než se ukáže, sbalím všechny svoje

zásoby drog a mobilů a schovám je do kůlny

našeho senilního souseda. Jen pro jistotu.

off judge. Another drug bust could land me

in juvie. So every Sunday morning before

she shows up, I gather up all my unsold

drugs and burner phones and stick them in

our senile neighbor’s shed. Just in case.

Lopezová natáhne dlaň ke Stanovi, který na

půli cesty k ní ztratí zájem. Zvedne ho a

položí si ho na paži. „A jaký byl zbytek tvého

týdne? Řekni mi něco pozitivního, co se

stalo.“ Říká to vždycky, jako by byl život

plný úžasných sraček, které bych jí mohl

každou neděli předložit.

Officer Lopez holds out her palm to Stan,

who crawls halfway toward it before he

loses interest. She picks him up and lays

him across her arm. “How has your week

been otherwise? Tell me something

positive that happened.” She always says

that, as if life is full of great shit I can store

up and report every Sunday.

„Dostal jsem se na tři tisíce odehraných hodin

v Grand Theft Auto.“

“I got to three thousand in Grand Theft

Auto.”

Převrátí oči. Dělá to u mě hodně často. „Něco

jiného. Jaký posun jsi udělal ke splnění svých

cílů?“

She rolls her eyes. She does that a lot at my

house. “Something else. What progress

have you made toward your goals?”

Bože. Moje cíle. Na první schůzce mě

přinutila napsat jich celý sezam. Není na něm

vůbec nic, co by mě zajímalo, jenom věci,

které vím, že chce slyšet, o škole a o práci. A

o kamarádech, které nemám, což už jí došlo.

Mám lidi se kterýma chodím pařit, kterým

prodávám a se kterýma spím, ale nikoho

z nich bych nenazval kamarádem.

Jesus. My goals. She made me write a list

at our first appointment. There’s not

anything I actually care about on there, just

stuff I know she wants to hear about school

and jobs. And friends, which she’s figured

by now I don’t have. I have people I go to

parties with, sell to, and screw, but I

wouldn’t call any of them friends.

„Byl to trochu slabší týden, co se týče cílů.“ “It’s been a slow week, goal-wise.”

„Četl sis ty knížky o Alateenu7, které jsem ti

tu nechala?“

“Did you look at that Alateen literature I

left you?”

Ne. Nečetl. Nepotřebuju žádnou brožuru, aby

mi říkala, jak je to na hovno když je váš

Nope. I didn’t. I don’t need a brochure to

tell me how bad it sucks when your only

7 Program pro mladistvé, jejichž život byl ovlivněn alkoholismem jiného člověka.

jediný rodič alkoholik a rozhodně si o tom

nepotřebuju promluvit s partou chudáků

někde ve sklepě kostela. „Jo,“ zalžu.

„Přemýšlím o tom.“

parent’s a drunk, and I definitely don’t

need to talk about it with a bunch of

whiners in a church basement somewhere.

“Yeah,” I lie. “I’m thinking about it.”

Jsem si jistý, že mě má přečteného, ale není

blbá. Nepřehání to. „To ráda slyším. Sdílet

zkušenosti s ostatními dětmi, jejichž rodiče

mají podobné problémy, by ti mohlo

pomoct.“

I’m sure she sees right through me, since

she’s not stupid. But she doesn’t push it.

“That’s good to hear. Sharing experiences

with other kids whose parents are

struggling would be transformative for

you.”

Lopezová se nevzdává, to se jí musí nechat.

Mohli bychom být obklíčeni chodícími

mrtvolami při zombie apokalypse a ona by na

tom stejně našla něco pozitivního. Mozky

máte pořád v hlavách, ne? Pořád můžete

překvapit! Hrozně ráda by ode mě aspoň

jednou slyšela něco opravdu dobrého. Třeba

jak jsem strávil páteční večer u tak

inteligentní Bronwyn Rojasové a neztrapnil

se u toho. Ale to není úplně věc, o které bych

s ní chtěl mluvit.

Officer Lopez doesn’t let up. You have to

give her that. We could be surrounded by

walking dead in the zombie apocalypse and

she’d look for the bright side. Your brains

are still in your head, right? Way to beat

the odds! She’d love, just once, to hear an

actual positive thing from me. Like how I

spent Friday night with Ivy League–bound

Bronwyn Rojas and didn’t disgrace myself.

But that’s not a conversation I need to open

up with Officer Lopez.

Nemám tušení, proč jsem se tam ukázal. Byl

jsem unavený, zíral jsem na Vicodin, který

mi po prodeji zbyl a přemýšlel jsem, jestli si

taky nemám vzít, abych zjistil, co to vlastně

dělá. Nikdy jsem to nezkoušel, protože jsem

si jistý, že bych zůstal ležet v kómatu vedle

táty, dokud by nás někdo nevyhodil za

nesplácení hypotéky.

I don’t know why I showed up there. I was

restless, staring at the Vicodin I had left

over after drop-off and wondering if I

should take a few and see what all the fuss

is about. I’ve never gone down that road,

because I’m pretty sure it’d end with me

comatose in the living room alongside my

dad until someone kicked us out for not

paying the mortgage.

A tak jsem místo toho jel k Bronwyn.

Nečekal jsem, že vyjde ven. Nebo že mě

pozve dovnitř. Poslouchat její hru na piáno na

So I went to Bronwyn’s instead. I didn’t

expect her to come outside. Or invite me in.

Listening to her play the piano had a

mě mělo zvláštní dopad. Cítil jsem se

skoro…bezstarostně.

strange effect on me. I almost

felt…peaceful.

„Jak se se Simonovou smrtí vypořádali

ostatní? Byl už pohřeb?“

“How is everyone coping with Simon’s

death? Have they held the funeral yet?”

„Bude to dneska. Škola rozeslala mail,“

podívám se na hodiny na mikrovlnce.

„Zhruba za půl hodiny.“

“It’s today. The school sent an email.” I

glance at the clock on our microwave. “In

about half an hour.”

Její obočí vstřelí nahoru. „Nate, měl bys tam

jít. To by bylo něco pozitivního. Projevit úctu

a vyrovnat se s tou traumatickou zkušeností.“

Her brows shoot up. “Nate. You should go.

That would be a positive thing to do. Pay

your respects, gain some closure after a

traumatic event.”

„Ne, díky.“ “No thanks.”

Odkašle si a mazácky se na mě podívá.

„Řeknu to jinak. Seber se a běž na ten

zatracený pohřeb Nate Macauley nebo při

vyplňování příštího protokolu přestanu

přehlížet tvoji mizernou školní docházku.

Půjdu s tebou.“

She clears her throat and gives me a

shrewd look. “Let me put it another way. Go

to that goddamn funeral, Nate Macauley, or

I won’t overlook your spotty school

attendance the next time I file an update

report. I’ll come with you.”

No tak takhle nějak jsem se octl na pohřbu

Simona Kellehera se svojí probační úřednicí.

Which is how I end up at Simon Kelleher’s

funeral with my probation officer.

Jdeme pozdě a kostel sv. Antonína už je plný

tak, že stěží najdeme místo v poslední řadě.

Obřad ještě nezačal, ale nikdo nemluví, takže

když si přede mnou nějaký stařec odkašle,

rozezní se ozvěna po celém prostoru. Zápach

kadidla mě vrací zpátky na základku, kdy mě

máma brala každou neděli na mši. Od té doby

jsem v kostele nebyl, ale vypadá to pořád

skoro stejně: červený koberec, naleštěné

tmavé dřevo a vysoká prosklená okna.

We’re late and St. Anthony’s Church is

packed, so we barely find space in the last

pew. The service hasn’t started but no

one’s talking, and when the old guy in

front of us coughs it echoes through the

room. The smell of incense brings me

back to grade school, when my mother

used to take me to Mass every Sunday. I

haven’t been to church since then, but it

looks almost exactly the same: red carpet,

shiny dark wood, tall stained-glass

windows.

Jediný rozdíl je v tom, že tohle místo je plné The only thing that’s different is the place

policajtů. is crawling with cops.

Nejsou v uniformách, ale poznám to a

Lopezová taky. Pár z nich se začne dívat

mým směrem a začnu být nervózní, jestli mě

nezavedla do nějaké pasti. Ale nic u sebe

nemám. Tak proč se na mě pořád dívají?

Not in uniform. But I can tell, and Officer

Lopez can too. After a while some of them

look my way, and I get paranoid she’s led

me into some kind of trap. But I don’t have

anything on me. So why do they keep

staring at me?

Nejenom na mě. Následuju jejich pohledy

k Bronwyn, která sedí vepředu s rodiči a ke

Cooperovi a té blondýně, kteří sedí uprostřed

s kamarády. Začne mě nepříjemně pálit na

zátylku. Moje tělo se napne a je připravené

vypadnout, dokud mi Lopezová nepoloží

ruku na paži. Nic neřeknu, ale zůstanu sedět.

Not only me. I follow their gazes to

Bronwyn, who’s near the front with her

parents, and to Cooper and the blond girl,

sitting in the middle with their friends. The

back of my neck tingles, and not in a good

way. My body tenses, ready to bolt until

Officer Lopez puts a hand on my arm. She

doesn’t say anything, but I stay put.

Pár lidí promluví – nikoho z nich neznám,

kromě té gotičky co Simona všude sledovala.

Přečte nějakou divnou nesouvislou básničku

a její hlas se celou dobu třese.

A bunch of people talk—nobody I know

except that Goth girl who used to follow

Simon everywhere. She reads a weird,

rambling poem and her voice shakes the

whole time.

Minulost a přítomnost pomíjejí – já je naplnil,

já je vyprázdnil,

The past and present wilt—I have fill’d them,

emptied them,

A pokračuji vyplnit nejbližší náruč

budoucnosti.

And proceed to fill my next fold of the

future.

Slyš, ty tam! Co mi chceš svěřit? Listener up there! what have you to confide to

me?

Pohleď mi do tváře, zatímco vdechuji

nadcházející večer,

Look in my face while I snuff the sidle of

evening,

(Mluv upřímně, nikdo jiný tě neslyší a zdržím

se už jen na okamžik)

(Talk honestly, no one else hears you, and I

stay only a minute longer.)

Že si odporuji? Do I contradict myself?

Dobrá, odporuji si. Very well then I contradict myself,

(Jsem široký, jsou ve mně davy). (I am large, I contain multitudes.) …

Chceš se mnou promluvit, než odejdu? Nebude Will you speak before I am gone? will you

už příliš pozdě? prove already too late? …

Odcházím jako vzduch, roztřásám své bílé

kadeře na prchající slunce,

I depart as air, I shake my white locks at the

runaway sun,

Rozpouštím své tělo ve vírech a nechávám je

vlát jako krajkové třepení.

I effuse my flesh in eddies, and drift it in lacy

jags.

Odkazuji sám sebe blátu, abych rostl z trávy,

kterou miluji,

I bequeath myself to the dirt to grow from

the grass I love,

Až mě zas budeš potřebovat, hledej mne pod

svými podrážkami.

If you want me again look for me under your

boot-soles.

Stěží budeš vědět, kdo jsem, nebo co

znamenám,

You will hardly know who I am or what I

mean,

Ale přeci jen ti půjdu k duhu But I shall be good health to you

nevertheless,

A pročistím a posílím tvou krev. And filter and fiber your blood.

Nepodaří-li se ti potkat mne hned, neklesej na

mysli,

Failing to fetch me at first keep encouraged,

Nejsem-li na jednom místě, hledej na jiném, Missing me one place search another,

Někde jsem a čekám na tebe.8 I stop somewhere waiting for you.

„Zpěv o mně,“ zašeptá Lopezová, když to

skončí. „Zajímavá volba.“

“Song of Myself,” Officer Lopez murmurs

when the girl finishes. “Interesting choice.”

Zahraje hudba, jsou další projevy a pak je

konečně po všem. Kněz nám oznámí, že

pohřbení těla bude soukromé, jen v rodinném

kruhu. Nemám s tím problém. Nikdy jsem

odnikud nechtěl odejít tak moc jako teď a

chystám se vyrazit dřív, než procesí lidí

projde uličkou, ale Lopezová mi znovu položí

ruku na paži.

There’s music, more readings, and it’s

finally over. The priest tells us the burial’s

going to be private, family only. Fine by

me. I’ve never wanted to leave anyplace so

bad in my life and I’m ready to take off

before the funeral procession comes down

the aisle, but Officer Lopez has her hand on

my arm again.

Několik starších studentů vynese Simonovu

rakev ven. Za nimi následuje několik desítek

lidí v tmavých oblecích a na jejich konci muž

a žena, kteří se drží za ruce. Ta žena má úzký

A bunch of senior guys carry Simon’s

casket out the door. A couple dozen people

dressed in dark colors file out after them,

ending with a man and a woman holding

8 Byl použit překlad básně Walta Whitmana Zpěv o mně z kníhy Stébla trávy v podání Jiřího Koláře a Zdeňka

Urbánka (1998)

oválný obličej, stejně jako měl Simon. Dívá

se na zem, ale když jde kolem naší řady tak

zvedne oči, zachytí můj pohled a vyrazí

zoufalý vzlyk.

hands. The woman has a thin, angular face

like Simon. She’s staring at the floor, but as

she passes our pew she looks up, catches

my eye, and chokes out a furious sob.

Další lidi se nacpou do uličky a někdo se

protlačí do řady ke mně a úřednici Lopezové.

Je to jeden z těch policajtů v civilu, starší

chlápek s vlasy na ježka. Hned poznám, že to

není takový tvrďák jako strážník Budapest.

Usmívá se, jako bychom se už někdy viděli.

More people crowd the aisles, and someone

edges into the pew with Officer Lopez and

me. It’s one of the plainclothes cops, an

older guy with a buzz cut. I can tell right

away he’s not bush-league like Officer

Budapest. He smiles like we’ve met before.

„Nate Macauley?“ zeptá se. „Měl byste pár

minut čas?“

“Nate Macauley?” he asks. “You got a few

minutes, son?”

Kapitola 7 Chapter Seven

Addy Addy

Neděle, 30. září, 14:05 Sunday, September 30, 2:05 p.m. Před kostelem si zakryju oči, aby mi do nich

nesvítilo slunce, a projedu pohledem dav, než

najdu Jakea. Spolu s dalšími nosiči položí

Simonovu rakev na nějaká kovová nosítka a

ustoupí stranou, aby je pohřebníci mohli

nasměrovat do pohřebního vozu. Sklopím

oči, protože se nechci dívat, jak se Simonovo

tělo nakládá do kufru jako nějaké zavazadlo

nadměrné velikosti a někdo mi poklepe na

rameno.

I shade my eyes against the sun outside the

church, scanning the crowd until I spot

Jake. He and the other pallbearers put

Simon’s casket onto some kind of metal

stretcher, then step aside as the funeral

directors angle it toward the hearse. I look

down, not wanting to watch Simon’s body

get loaded into the back of a car like an

oversized suitcase, and somebody taps me

on the shoulder.

„Addy Prentisová?“ Starší žena v modrém

kostýmku mi věnuje milý, profesionální

úsměv. „Jsem detektiv Laura Wheelerová

z Bayviewské policie. Chtěla bych navázat na

diskuzi o Simonově smrti, kterou jsi měla

minulý týden se strážníkem Budapestem.

Mohla bys se mnou jít na pár minut na

stanici?“

“Addy Prentiss?” An older woman dressed

in a boxy blue suit gives me a polite,

professional smile. “I’m Detective Laura

Wheeler with the Bayview Police. I want to

follow up on the discussion you had last

week with Officer Budapest about Simon

Kelleher’s death. Could you come to the

station with me for a few minutes?”

Podívám se na ni a olíznu si rty. Mám chuť se I stare at her and lick my lips. I want to ask

zeptat proč, ale je tak klidná a sebejistá až to

působí jako ta nejpřirozenější věc na světě,

vzít si mě stranou po pohřbu. Klást otázky mi

přijde skoro neslušné. Přijde ke mně Jake,

kterému to v obleku moc sluší a věnuje

detektivu Wheelerové zvědavý přátelský

úsměv. Moje oči těkají mezi nimi a

zakoktám: „Není to – totiž – nemůžeme si

promluvit tady?“

why, but she’s so calm and assured, like

it’s the most natural thing in the world to

pull me aside after a funeral, that it seems

rude to question her. Jake comes up beside

me then, handsome in his suit, and gives

Detective Wheeler a friendly, curious

smile. My eyes dart between them and I

stammer, “Isn’t it—I mean—can’t we talk

here?”

Detektiv Wheelerová se zamračí. „Trochu

moc lidí, nemyslíš? A stanici máme hned za

rohem.“ Napůl se usměje na Jakea. „Detektiv

Laura Wheelerová, Bayviewská policie.

Chtěla bych si Addy na chvíli půjčit,

abychom si ujasnili nějaké věci ohledně smrti

Simona Kellehera.“

Detective Wheeler winces. “So crowded,

don’t you think? And we’re right around

the corner.” She gives Jake a half smile.

“Detective Laura Wheeler, Bayview Police.

I’m looking to borrow Addy for a little

while and get clarification on a few points

related to Simon Kelleher’s death.”

„Jasně,“ řekne, jako by to všechno

vysvětlovalo. „Potom mi napiš, kdybys chtěla

odvézt, Addy. Já s Luisem budeme někde

v centru. Máme hlad a musíme probrat

ofenzivní strategii na sobotní zápas. Asi

půjdeme ke Glennovi.“

“Sure,” he says, like that settles things.

“Text me if you need a ride after, Ads.

Luis and I will stick around downtown.

We’re starving and we gotta talk offensive

strategy for next Saturday’s game. Going

to Glenn’s, probably.”

No, tak to bychom asi měli. Následuju

detektiva Wheelerovou směrem za kostel, kde

se cestička z kočičích hlav promění

v chodník. Nechce se mi jít s ní. Možná tohle

měla Ashton na mysli, když říkala, že vůbec

nemyslím na sebe. Na policejní stanici je to

tři bloky a my v tichosti projedeme kolem

hobby marketu, pošty a stánku se zmrzlinou,

ve kterém zrovna nějaká malá holčička šílela,

protože dostala čokoládové sypání místo

duhového. Přemýšlím o tom, že detektivu

So that’s it, I guess. I follow Detective

Wheeler down the cobblestone path behind

the church that leads to the sidewalk, even

though I don’t want to. Maybe this is what

Ashton means when she says I don’t think

for myself. It’s three blocks to the police

station, and we walk in silence past a

hardware store, the post office, and an ice

cream parlor where a little girl out front is

having a meltdown about getting chocolate

sprinkles instead of rainbow. I keep

Wheelerové řeknu, že se o mě bude máma

bát, když nepřijdu hned domů, ale nejsem si

jistá, že bych to dokázala bez výbuchu

smíchu.

thinking I should tell Detective Wheeler

that my mother will worry if I don’t come

straight home, but I’m not sure I could say

it without laughing.

Projdeme skrz detektory kovu u vchodu na

stanici a detektiv Wheelerová mě zavede

rovnou do malé přetopené místnosti vzadu.

Nikdy jsem na policejní stanici nebyla a

čekala jsem, že to bude vypadat víc…nevím.

Oficiálně. Připomíná mi to konferenční

místnost v kanceláři ředitelky Guptové, jen

s horším osvětlením. Blikající zářivka nad

námi prohloubí každou vrásku v obličeji

detektiva Wheelerové a její kůže nabude

nezdravě žlutou barvu. Zajímalo by mě, co to

dělá s tou mojí.

We pass through metal detectors in the

front of the police station and Detective

Wheeler leads me straight to the back and

into a small, overheated room. I’ve never

been inside a police station before, and I

thought it would be more … I don’t know.

Official-looking. It reminds me of the

conference room in Principal Gupta’s

office, with worse lighting. The flickering

fluorescent tube above us deepens every

line on Detective Wheeler’s face and turns

her skin an unattractive yellow. I wonder

what it does to mine.

Nabídne mi něco k pití, což odmítnu a ona na

pár minut odejde. Vrátí se s brašnou přes

rameno a s drobnou tmavovlasou ženou

v patách. Obě si sednou na druhou stranu

malého kovového stolu a detektiv nechá

brašnu sjet na zem. „Addy, tohle je Lorna

Shaloubová, rodinná poradkyně pro školy

v okrsku Bayview. Je tady jako tvoje zákonná

zástupkyně. Abys tomu rozuměla, tohle není

vazební výslech. Nemusíš mi odpovídat na

otázky a kdykoliv můžeš odejít. Rozumíš

tomu?“

She offers me a drink, and when I decline

she leaves the room for a few minutes,

returning with a messenger bag slung over

one shoulder and a small, dark-haired

woman trailing behind her. Both of them sit

across from me at the squat metal table,

and Detective Wheeler lowers her bag onto

the floor. “Addy, this is Lorna Shaloub, a

family liaison for the Bayview School

District. She’s here as an interested adult

on your behalf. Now, this is not a custodial

interrogation. You don’t have to answer my

questions and you are free to leave at any

time. Do you understand?”

Ne tak docela. Ztratila jsem se u „zákonné

zástupkyně“. Řeknu, že rozumím, ale víc než

Not really. She lost me at “interested adult.”

But I say “Sure,” even though I wish more

jindy si přeju, abych šla domů. Nebo aby tu

byl Jake se mnou.

than ever I’d just gone home. Or that Jake

had come with me.

„Dobře. Doufám, že tu se mnou zůstaneš.

Mám takové tušení, že ze všech zúčastněných

je u tebe největší šance, že ses do toho všeho

dostala bez nějakého zlého úmyslu.“

“Good. I hope you’ll hang in here with me.

My sense is, of all the kids involved, you’re

the most likely to have gotten in over your

head with no ill intent.”

Zmateně na ni zamrkám. „Zlého čeho?“ I blink at her. “No ill what?”

„Zlého úmyslu. Chci ti něco ukázat.“ Sáhne

do brašny na zemi a vytáhne notebook. Spolu

se slečnou Shaloubovou v tichosti čekáme,

zatímco ona prsty cvaká po klávesnici.

Nasucho polknu při pomyšlení, že mi možná

chce ukázat ty příspěvky na Tumblru. Možná

si policie myslí, že to jeden z nás napsal jako

nějaký zvrácený vtip. Jestli se mě zeptají kdo,

asi budu muset říct Bronwyn. Protože celá ta

věc zní, jako by ji napsal někdo, kdo je

desetkrát chytřejší než všichni ostatní.

“No ill intent. I want to show you

something.” She reaches into the bag next

to her and pulls out a laptop. Ms. Shaloub

and I wait as she opens it and presses a few

keys. I suck in my cheeks, wondering if

she’s going to show me the Tumblr posts.

Maybe the police think one of us wrote

them as some kind of awful joke. If they

ask me who, I guess I’d have to say

Bronwyn. Because the whole thing sounds

like it’s written by somebody who thinks

they’re ten times smarter than everyone

else.

Detektiv Wheelerová otočí notebook

obrazovkou ke mně. Nejsem si jistá, na co se

to dívám, ale vypadá to jako blog s logem O

vás bez vás uprostřed. Tázavě se na ni

podívám a ona dodá: „Tohle je rozhraní, které

Simon používal pro přidávání obsahu na O

vás bez vás. Text, který je označen datem

tohoto pondělí, je jeho poslední příspěvek.“

Detective Wheeler turns the laptop so it’s

facing me. I’m not sure what I’m looking

at, but it seems like some kind of blog, with

the About That logo front and center. I give

her a questioning look, and she says, “This

is the admin panel Simon used to manage

content for About That. The text below last

Monday’s date stamp are his latest posts.”

Nakloním se dopředu a začnu číst. I lean forward and start to read.

Je to poprvé, co se na téhle aplikaci

objevuje naše hodná holčička BR, držitelka

rekordu za nejlepší prospěch. Až na to, že

First time this app has ever featured good-

girl BR, possessor of school’s most perfect

academic record. Except she didn’t get that

A in chemistry through plain old hard work,

to A z chemie si nezasloužila tvrdou prací,

pokud tak tedy nehodláte nazývat krádeže

testů z Google Drive profesora C. Zavolejte

někdo na Yale…

unless that’s how you define stealing tests

from Mr. C’s Google Drive. Someone call

Yale ….

Na druhou stranu, náš dobře známý

kriminálník NM se vrátil k tomu, co mu jde

nejlíp: zásobuje celou školu tak, jak to

nejvíc jde. Jsem si jistý, že to je porušení

podmínky, N.

On the opposite end of the spectrum, our

favorite criminal NM’s back to doing what

he does best: making sure the entire school

is as high as it wants to be. Pretty sure that’s

a probation violation there, N.

MLB plus CC se rovná velké radosti

v příštím červnu, že? Je nevyhnutelné, že

náš šikovný levák zanechá v první lize

stopu… Ale nemají tam náhodou striktní

antidopingová pravidla? Protože výkon CC

byl během letošní sezony rozhodně něčím

vylepšený.

MLB plus CC equals a whole lot of green

next June, right? Seems inevitable

Bayview’s southpaw will make a splash in

the major leagues … but don’t they have

some pretty strict antijuicing rules? Because

CC’s performance was most definitely

enhanced during showcase season.

AP a JR jsou perfektní pár. Princezna

plesu a hvězdný running back, kteří jsou

spolu tři roky. Až na tu intimní aférku,

kterou měla v létě A s TF v jeho domě na

pláži. A ještě trapnější je fakt, že kluci jsou

dobří kamarádi. Myslíte, že si porovnávají

svoje poznatky?

AP and JR are the perfect couple.

Homecoming princess and star running

back, in love for three years straight.

Except for that intimate detour A took over

the summer with TF at his beach house.

Even more awkward now that the guys are

friends. Think they compare notes?

Nemůžu dýchat. Je to tam a všichni to vidí.

Jak? Simon je mrtvý; on to být nemohl. Vzal

to za něj někdo jiný? Ten, co psal na Tumblr?

Ale vůbec nezáleží na tom jak, proč nebo kdy

– důležitá je skutečnost, že to tam je. Jake to

uvidí, pokud už to neviděl. Jakkoliv mě

šokovalo o kom ty předchozí řádky jsou, a co

znamenají, všechno, co bylo před mými

I can’t breathe. It’s out there for everyone

to see. How? Simon’s dead; he can’t have

published this. Has someone else taken

over for him? The Tumblr poster? But it

doesn’t even matter: the how, the why, the

when—all that matters is that it is. Jake

will see it, if he hasn’t already. All the

things I read before I got to my initials,

iniciálami, se mi vypaří z hlavy. Už nevidím

nic než svoji strašnou chybu, která je na

obrazovce černá na bílém a celý svět si o ní

může přečíst.

that shocked me as I realized who they were

about and what they meant, fall out of my

brain. Nothing exists except my stupid,

horrible mistake in black and white on the

screen for the whole world to read.

Jake se to dozví. A nikdy mi neodpustí. Jake will know. And he’ll never forgive

me.

Zničeně položím hlavu na stůl a nejdřív

nevnímám, co mi detektiv Wheelerová říká.

Postupně ale začínám vnímat. „…chápeme,

jak jsi se cítila… zabránit, aby to bylo

zveřejněné…pokud nám můžeš říct, co se

stalo Addy...“

I’m almost folded in half with my head on

the table, and can’t make out Detective

Wheeler’s words at first. Then some start

breaking through. “… can understand how

you felt trapped … keep this from being

published … If you tell us what happened

we can help you, Addy ….”

Zaujme mě ale jenom jedna věta. „Tohle není

zveřejněné?“

Only one phrase sinks in. “Is this not

published?”

„Bylo to nachystané na ten den, kdy Simon

zemřel, ale už nedostal šanci to zveřejnit,“

řekne detektiv Wheelerová klidně.

“It was queued up the day Simon died, but

he never got the chance to post it,”

Detective Wheeler says calmly.

Spása. Jake to neviděl. Nikdo to neviděl.

Kromě…téhle detektivky a možná několika

dalších. Co zajímá mě a co zajímá ji, jsou dvě

úplně jiné věci.

Salvation. Jake hasn’t seen this. Nobody

has. Except … this police officer, and

maybe other police officers. What I’m

focused on and what she’s focused on are

two different things.

Detektiv Wheelerová se nakloní dopředu a na

tváři má chladný úsměv. „Nejspíš už jsi

rozpoznala ty iniciály. Figurují tam také

Bronwyn Rojasová, Nate Macauley a Cooper

Clay. Všichni čtyři, kteří jste byli v místnosti

se Simonem, když zemřel.

Detective Wheeler leans forward, her lips

stretched in a smile that doesn’t reach her

eyes. “You may already have recognized

the initials, but those other stories were

about Bronwyn Rojas, Nate Macauley, and

Cooper Clay. The four of you who were in

the room with Simon when he died.”

„To je…divná náhoda,“ na víc se nezmůžu. “That’s … a weird coincidence,” I manage.

„Že ano?“ souhlasí. „Addy, ty samozřejmě “Isn’t it?” Detective Wheeler agrees.

víš, jak Simon zemřel. Analyzovali jsme

celou laboratoř pana Averyho a nenašli jsme

žádný způsob, jakým by se arašídový olej

mohl dostat do Simonova pohárku, pokud ho

tam tedy nedal někdo z vás po tom, co si ho

napustil vodou. V místnosti bylo jenom šest

lidí, z toho jeden je po smrti. Váš učitel na

dlouhou dobu odešel. Všichni čtyři, kteří jste

zůstali, jste měli svoje důvody Simona

umlčet.“ Nezvyšuje hlas, ale i tak mi v hlavě

bzučí jako v úlu. „Chápeš, kam tím mířím?

Možná jste to udělali společně, ale to

neznamená, že nesete všichni stejnou

zodpovědnost. Je velký rozdíl mezi nápadem

a jeho realizací.“

“Addy, you already know how Simon died.

We’ve analyzed Mr. Avery’s room and

can’t see any way that peanut oil could

have gotten into Simon’s cup unless

someone put it there after he filled it from

the tap. There were only six people in the

room, one of whom is dead. Your teacher

left for a long period of time. The four of

you who remained with Simon all had

reasons for wanting to keep him quiet.” Her

voice doesn’t get any louder, but it fills my

ears like buzzing from a hive. “Do you see

where I’m heading with this? This might

have been carried out as a group, but it

doesn’t mean you share equal

responsibility. There’s a big difference

between coming up with an idea and going

along with it.”

Podívám se na slečnu Shaloubovou. Musím

říct, že vypadá, že ji to zajímá, ale nezdá se

mi, že by byla na mojí straně. „Nechápu, co

tím myslíte.“

I look at Ms. Shaloub. She does look

interested, I have to say, but not like she’s

on my side. “I don’t understand what you

mean.”

„Lhala jsi o svojí přítomnosti v ošetřovně.

Addy. Pobídl tě k tomu někdo? Abys odnesla

EpiPeny a Simonovi pak nešlo pomoct?“

“You lied about being in the nurse’s office,

Addy. Did someone put you up to that? To

removing the EpiPens so Simon couldn’t

be helped later?”

Srdce mi zběsile tluče, když si stáhnu

z ramen pramínek vlasů a omotám si ho

kolem prstů. „Nelhala. Zapomněla jsem.“

Bože, co když mě dá na detektor lži? Nikdy

neprojdu.

My heart pounds as I pull a strand of hair

off my shoulders and twist it around my

fingers. “I didn’t lie. I forgot.” God, what

if she makes me take a lie detector test?

I’ll never pass.

„Děti ve tvém věku jsou v dnešní době pod

velkým tlakem,“ řekne skoro přátelským

“Kids your age are under a lot of pressure

today,” Detective Wheeler says. Her tone is

tónem, ale její pohled je naprosto kamenný.

„Už jenom ty sociální sítě – nikdy nemůžete

udělat chybu, že? Pronásleduje vás to všude.

Soud dokáže lehce ovlivnitelným mladým

odpustit, pokud zbrkle jednali ve vlastním

zájmu, obzvlášť když pomůžou odkrýt

pravdu. Simonova rodina si zaslouží pravdu,

nemyslíš?“

almost friendly, but her eyes are as flat as

ever. “The social media alone—it’s like

you can’t make a mistake anymore, can

you? It follows you everywhere. The court

is very forgiving toward impressionable

young people who act hastily when they

have a lot to lose, especially when they

help us uncover the truth. Simon’s family

deserves the truth, don’t you think?”

Svěsím ramena a zatahám se za vlasy.

Nevím, co dělat. Jake by věděl – ale on tu

není. Podívám se na slečnu Shaloubovou,

která si upravuje vlasy za ušima a najednou

mi v hlavě zazní hlas Ashton. Nemusíš

odpovídat na žádnou otázku.

I hunch my shoulders and tug at my hair. I

don’t know what to do. Jake would know—

but Jake’s not here. I look at Ms. Shaloub

tucking her short hair behind her ears, and

suddenly Ashton’s voice pops into my

head. You don’t have to answer any

questions.

Přesně tak. Detektiv Wheelerová to říkala

hned na začátku a ta slova mi s úlevou vytlačí

z hlavy všechno ostatní.

Right. Detective Wheeler said that at the

beginning, and the words push everything

else out of my brain with startling relief

and clarity.

„Odcházím.“ “I’m going to leave now.”

Řeknu to dost sebejistě, ale i tak si nejsem

stoprocentně jistá, že to dokážu. Postavím se

a čekám, že mě zastaví, ale neudělá to. Jenom

stáhne obočí a řekne: „Samozřejmě. Jak jsem

řekla, tohle není vazební výslech. Ale

pamatuj si, že pomoc, kterou bych ti teď

mohla dát, už nebude ta stejná, jako když teď

odejdeš.

I say it with confidence, but I’m still not

one hundred percent sure I can do that. I

stand and wait for her to stop me, but she

doesn’t. She just narrows her eyes and

says, “Of course. As I told you, this isn’t a

custodial interrogation. But please

understand, the help I can give you now

won’t be the same once you leave this

room.”

„Nepotřebuju vaši pomoc,“ odpovím, vyjdu

ze dveří a potom i z policejní stanice. Nikdo

mě nezastaví. Když se dostanu ven, tak

“I don’t need your help,” I tell her, and

walk out the door, then out of the police

station. Nobody stops me. Once I’m

najednou nevím, kam chci jít a co dělat. outside, though, I don’t know where to go

or what to do.

Sednu si na lavičku a třesoucíma rukama

vytáhnu mobil. Nemůžu zavolat Jakeovi, ne

kvůli tomuhle. Ale kdo mi pak zbývá? Moje

mysl je úplně prázdná, jako by detektiv

Wheelerová vzala zmizík a všechno smazala.

Celý svůj svět jsem si vybudovala kolem

Jakea a teď, když se otřásá v základech, si

trochu pozdě uvědomuju, že jsem si měla

vypěstovat vztah i s jinými lidmi, které by

zajímalo, že mě právě policajtka s mikádem a

přiléhavým kostýmem obvinila z vraždy. A

když říkám „zajímalo“ nemyslím ten bože-

slyšel-jsi-co-se-stalo-Addy způsob.

I sit on a bench and pull out my phone, my

hands shaking. I can’t call Jake, not for

this. But who does that leave? My mind’s

as blank as if Detective Wheeler took an

eraser and wiped it clean. I’ve built my

entire world around Jake and now that it’s

shattered I realize, way too late, that I

should have cultivated some other people

who’d care that a police officer with mom

hair and a sensible suit just accused me of

murder. And when I say “care,” I don’t

mean in an oh-my-God-did-you-hear-what-

happened-to-Addy kind of way.

Mojí matku by to zajímalo, ale takovému

pohrdání a odsouzení teď nedokážu čelit.

My mother would care, but I can’t face that

much scorn and judgment right now.

Sjedu v kontaktech na písmeno A, a kliknu na

jméno. Je to moje jediná možnost a v duchu

děkuju, když to zvedne.

I scroll to the As in my contact list and

press a name. It’s my only option, and I say

a silent prayer of thanks when she picks up.

„Ash?“ nějak jsem se dokázala na sestřin hlas

nerozbrečet. „Potřebuju pomoc.“

“Ash?” Somehow I manage not to cry at

my sister ’s voice. “I need help.”

Cooper Cooper

Neděle, 30. září, 14:30 Sunday, September 30, 2:30 p.m. Když mi detektiv Chang ukáže Simonův

nezveřejněný příspěvek, přečtu si nejdřív

řádky o ostatních. Bronwyn mě překvapí,

Nate zas tolik ne. Nemám tušení kdo je sakra

ten „TF“ se kterým Addy něco měla – a jsem

si skoro jistý, co se tam píše o mně. Srdce mi

tluče jako splašené když najdu svoje iniciály.

Protože výkon CC byl během letošní sezony

rozhodně něčím vylepšený.

When Detective Chang shows me Simon’s

unpublished About That page, I read

everyone else’s entry first. Bronwyn’s

shocks me, Nate’s doesn’t, I have no idea

who the hell this “TF” Addy supposedly

hooked up with is—and I’m almost

positive I know what’s coming for me. My

heart pounds as I spy my initials: Because

CC’s performance was most definitely

enhanced during showcase season.

Hmm. Tep se mi pomalu uklidní. Tohle jsem

zrovna nečekal.

Huh. My pulse slows as I lean back in my

chair. That’s not what I expected.

Ačkoliv bych asi neměl být překvapený.

Zlepšil jsem se moc výrazně a moc rychle. – i

skaut z Padres to poznal.

Although I guess I shouldn’t be surprised. I

improved too much, too quickly —even the

Padres scout said something.

Detektiv Chang to chvíli okecává a dělá

narážky, než pochopím, že si myslí, že jsme

celou tu věc naplánovali všichni společně,

abychom Simonovi zabránili to zveřejnit.

Zkusím si to představit – Já, Nate a ty dvě

holky jak plánujeme vraždu arašídovým

olejem u pana Averyho. Je to taková blbost,

že by z toho ani nebyl dobrý film.

Detective Chang dances around the subject

for a while, dropping hints until I

understand he thinks the four of us who

were in the room planned the whole thing

to keep Simon from posting his update. I

try to picture it—me, Nate, and the two

girls plotting murder by peanut oil in Mr.

Avery’s detention. It’s so stupid it wouldn’t

even make a good movie.

Uvědomuju si, že jsem potichu moc dlouho.

„Nate a já jsme spolu až do teď nikdy

nemluvili,“ řeknu konečně. „A jsem si sakra

jistý, že jsem o tomhle nikdy nemluvil ani

s těma holkama.“

I know I’m quiet for too long. “Nate and I

never even spoke before last week,” I

finally say. “And I sure as heck never talked

to the girls about this.”

Detektiv Chang se nakloní přes půlku stolu.

„Ty jsi dobrý hoch, Coopere. Tvůj záznam je

naprosto čistý a máš před sebou zářivou

budoucnost. Udělal jsi jednu chybu a byl jsi

přistižen. To je děsivé. Chápu to. Ale pořád

není pozdě udělat správnou věc.“

Detective Chang leans almost halfway

across the table. “You’re a good kid,

Cooper. Your record’s spotless till now,

and you’ve got a bright future. You made

one mistake and you got caught. That’s

scary. I get that. But it’s not too late to do

the right thing.”

Nejsem si jistý, na kterou chybu naráží: moje

údajné podvádění, moji údajnou vraždu, nebo

něco o čem jsme nemluvili. Pokud vím, nebyl

jsem přistižený. Jenom obviněný. Bronwyn a

Addy teď nejspíš podstupují totéž co já.

Hádám, že u Natea to bude vypadat trochu

jinak.

I’m not sure which mistake he’s referring

to: my alleged juicing, my alleged

murdering, or something we haven’t talked

about yet. But as far as I know, I haven’t

been caught at anything. Just accused.

Bronwyn and Addy are probably getting

the exact same speech somewhere. I guess

Nate would get a different one.

„Nepodváděl jsem,“ řeknu detektivu

Changovi. „A Simonovi jsem nic neuďál.“

No jo, neuďál. Slyším, jak se můj přízvuk

zase hlásí o slovo.

“I didn’t cheat,” I tell Detective Chang.

“And I didn’t hurt Simon.” Ah didn’t. I can

hear my accent coming back.

Zkusí něco jiného. „Čí to byl nápad nechat

vás všechny po škole pomocí nastražených

mobilů?“

He tries a different tack. “Whose idea was it

to use the planted cell phones to get all of

you into detention together?”

Nakloním se dopředu s dlaněmi na svých

kalhotách. Skoro je nenosím, protože je mi

v nich horko a svědí. Srdce se mi zase

rozbuší. „Poslouchejte, nemám tušení, kdo to

udělal, ale…neměli byste to vědět spíš vy?

Třeba pomocí otisků na mobilech? Protože

mám pocit, že jsme byli jenom ve špatný čas

na špatném místě.“ Další chlápek v místnosti,

což je nějaký zástupce školního okrsku

Bayview a doteď neřekl ani slovo, přikývne,

jako bych právě řekl něco hlubokého. Ale

detektivův výraz se nezmění.

I lean forward, palms pressed on the black

wool of my good pants. I hardly ever wear

them, and they’re making me hot and itchy.

My heart’s banging against my chest again.

“Listen. I don’t know who did that, but …

isn’t it something you should look into?

Like, were there fingerprints on the

phones? Because it feels to me like maybe

we were framed.” The other guy in the

room, some representative from the

Bayview School District who hasn’t said a

word, nods like I’ve said something

profound. But Detective Chang’s

expression doesn’t change.

„Coopere, prozkoumali jsme ty telefony

hned, jak jsme začali mít podezření na něco

nekalého. Není žádný důkaz, který by

naznačoval, že by v tom byl zapojený i někdo

jiný. Teď se soustředím na vás čtyři a

očekávám, že to tak i zůstane.“

“Cooper, we examined those phones as

soon as we started to suspect foul play.

There’s no forensic evidence to suggest

anyone else was involved. Our focus is on

the four of you, and that’s where I expect it

to remain.”

Což mě konečně přinutí říct: „Chci zavolat

rodičům.“

Which finally gets me to say, “I want to

call my parents.”

To, že chci, není úplně pravda, ale už je toho

na mě trochu moc. Detektiv Chang si

povzdechne, jako bych ho zklamal, ale řekne:

The “want” part isn’t true, but I’m in over

my head. Detective Chang heaves a sigh

like I’ve disappointed him but says, “All

„Dobře. Máš sebou svůj telefon?“ když

přikývnu, pokračuje. „Můžeš zavolat hned.“

Detektiv zůstane v místnosti, zatímco

vytočím tátu, který celou situaci pochopí

mnohem dřív než já.

right. You have your cell phone with you?”

When I nod, he says, “You can make the

call here.” He stays in the room while I call

Pop, who catches on a lot faster than I did.

„Dej mi toho detektiva, se kterým mluvíš,“

vyrazí ze sebe. „Hned. A Cooperstowne –

počkej, Coopere! Ještě vydrž. Ať tě ani

nenapadne ještě někomu něco říkat!“

“Give me that detective you’re talking to,”

he spits. “Right now. And Cooperstown—

wait, Cooper! Hold up. Don’t you say

another goddamn word to anyone.”

Podám detektivu Changovi svůj mobil a on si

ho přiloží k uchu. Neslyším všechno, co mu

táta říká, ale mluví dost nahlas na to, abych

pochopil, o co mu jde. Detektiv Chang se mu

pokusí vysvětlit něco o tom, jak je úplně

v pořádku vyslýchat mladistvé v Californii

bez přítomnosti rodičů, ale většinu času

nechá tátu řádit. V jednu chvíli řekne „Ne.

Může odejít,“ a moje uši zpozorní. Vůbec mi

nedošlo, že vlastně můžu odejít.

I hand Detective Chang my phone and he

puts it to his ear. I can’t hear everything

Pop’s saying, but he’s loud enough that I

get the basic idea. Detective Chang tries to

insert a few words—along the lines of how

it’s perfectly legal to question minors in

California without their parents present—

but mostly he lets Pop rant. At one point he

says, “No. He’s free to go,” and my ears

prick up. It hadn’t occurred to me that I

could leave.

Detektiv Chang mi vrátí mobil a tátův hlas mi

zapraská do ucha. „Coopere, jsi tam? Mazej

domů. Nic na tebe nemají a ty už jim na nic

neodpovíš, dokud u toho nebudu já a

právník.“

Detective Chang gives my phone back, and

Pop’s voice crackles in my ear. “Cooper,

you there? Get your ass home. They’re not

charging you with anything, and you’re not

gonna answer any more questions without

me and a lawyer.”

Právník. Potřebuju ho vůbec? Zavěsím a

podívám se na detektiva. „Táta mi řekl, abych

odešel.“

A lawyer. Do I actually need one of those? I

hang up and face Detective Chang. “My

father told me to leave.”

„Máš na to právo,“ řekne detektiv Chang a já

si přeju, abych to věděl už od začátku. Možná

mi to říkal, ale upřímně, nepamatuju si to.

„Ale Coopere, tuhle konverzaci teď vedeme

“You have that right,” Detective Chang

says, and I wish I’d known that from the

beginning. Maybe he told me. I honestly

don’t remember. “But, Cooper, these

se všemi. Jeden z vás bude se spoluprácí

souhlasit a s ním pak budeme zacházet úplně

jinak než s ostatními. Myslím, že bys to měl

být ty. Byl bych rád, abys měl tu šanci.“

conversations are happening all over the

station with your friends. One of them is

going to agree to work with us, and that

person will be treated very differently

from the rest of you. I think it should be

you. I’d like you to have that chance.”

Chtěl bych mu říct, že vůbec nic nechápe, ale

táta mi řekl, abych už nemluvil. Ale

nedokážu odejít, aniž bych něco nedodal.

Takže si s ním potřesu rukou a řeknu: „Díky

za váš čas, pane.“

I want to tell him he’s got it all wrong, but

Pop told me to stop talking. I can’t bring

myself to leave without saying anything,

though. So I end up shaking Detective

Chang’s hand and saying, “Thank you for

your time, sir.”

Zní to jako bych mu lezl do zadku. To jsou ty

roky poctivé výchovy.

I sound like the ass-kisser of the century.

It’s years of conditioning kicking in.

Kapitola 8 Chapter Eight

Bronwyn Bronwyn

Neděle, 30. září, 15:07 Sunday, September 30, 3:07 p.m. Jsem víc než ráda, že se mnou v kostele byli

naši, když si mě detektiv Mendoza vzal

stranou a požádal mě, abych s ním šla na

policejní stanici. Myslela jsem, že dostanu

jenom pár dalších doplňujících otázek od

strážníka Budapesta. Nebyla jsem připravená

na to, co přijde, a nevěděla bych, co dělat.

Naši převzali kontrolu nad situací a nenechali

mě odpovědět na jedinou jeho otázku.

Vytáhli z něj spoustu informací, ale zároveň

mu nic neřekli. Byla to mistrovská práce.

I’m beyond grateful my parents were with

me at church when Detective Mendoza

pulled me aside and asked me to come to

the police station. I thought I’d just get a

few follow-up questions from Officer

Budapest. I wasn’t prepared for what came

next and wouldn’t have known what to do.

My parents took over and refused to let me

answer his questions. They got tons of

information out of the detective and didn’t

give up anything in return. It was pretty

masterful.

Ale. Teď ví, co jsem udělala. But. Now they know what I’ve done.

Teda. Ještě ne. Ví o těch fámách. A teď, když

jedeme z policejní stanice domů, pořád říkají,

jak je to všechno proti nám nespravedlivé.

Nebo aspoň moje máma. Táta se snaží dávat

Well. Not yet. They know the rumor. At

the moment, driving home from the police

station, they’re still ranting against the

injustice of it all. My mother is, anyway.

pozor na silnici, ale řeže zatáčky

s neobvyklou agresí.

My father’s keeping his attention on the

road, but even his turn signals are

unusually aggressive.

„Chci říct,“ říká máma hlasem, který

naznačuje, že se teprve rozehřívá, „je strašné,

co se stalo Simonovi. Samozřejmě, že jeho

rodiče chtějí odpovědi. Ale vzít

středoškolskou pomluvu a lusknutím prstu ji

proměnit v obvinění, to je naprosto směšné.

Nechápu, jak si někdo může myslet, že by

Bronwyn toho hocha zabila, protože se

chystal zveřejnit takovou lež.

“I mean,” my mother says, in an urgent

voice that indicates she’s barely warming

up, “it’s horrible what happened to Simon.

Of course his parents want answers. But to

take a high school gossip post and turn it

into an accusation like that is just ludicrous.

I can’t fathom how anyone could think

Bronwyn would kill a boy because he was

about to post a lie.”

„To není lež,“ řeknu, ale ne dost nahlas, aby

to slyšela.

“It’s not a lie,” I say, but too quietly for her

to hear me.

„Policie nic nemá.“ Táta zní jako by se

chystal převzít nějakou společnost, ale zjistil,

že krachuje. „Průhledný nepřímý důkaz.

Evidentně nemají nic forenzního, a tak museli

jít po tomhle. Je to zoufalá snaha.“ Auto před

námi prudce zabrzdí na semaforu a táta si tiše

zanadává ve španělštině. „Bronwyn, nechci,

aby sis s tím dělala starosti. Najmeme si

skvělého právníka, ale je to jenom formalita.

Až to skončí, možná zažaluju policejní

oddělení. Zvlášť pokud to vyjde ven a zkazí ti

to reputaci.“

“The police have nothing.” My father

sounds like he’s judging a company he’s

thinking of acquiring and finds it lacking.

“Flimsy circumstantial evidence.

Obviously no real forensics or they

wouldn’t be reaching this way. That was a

Hail Mary.” The car in front of us stops

short at a yellow light, and Dad swears

softly in Spanish as he brakes. “Bronwyn, I

don’t want you to worry about this. We’ll

hire an outstanding lawyer, but it’s purely a

formality. I may sue the police department

when it’s all over. Especially if any of this

goes public and harms your reputation.”

Mám v krku tak sucho, že mi přijde jako by

mi do něj procházející slova dřela díru.

„Udělala jsem to.“ Skoro mě není slyšet.

Přitisknu si dlaně na hořící tváře a přinutím se

mluvit hlasitěji. „Podváděla jsem. Omlouvám

My throat feels like I’m getting ready to

push words through sludge. “I did.” I’m

barely audible. I press the palm of my hand

to my burning cheek and force my voice

higher. “I did cheat. I’m sorry.”

se.“

Máma se na sedadle otočí. „Nerozuměla jsem

ti, zlato. Co jsi říkala?“

Mom rotates in her seat. “I can’t hear you,

honey. What was that?”

„Podváděla jsem.“ Slova ze mě teď

vypadávají úplně samy: jak jsem používala

počítač v laboratoři hned po panu Caminovi a

zjistila jsem, že se neodhlásil z Google Drive.

Soubor se všemi testy do chemie až do konce

roku byl přímo přede mnou. Stáhla jsem si ho

na flashku prakticky bez přemýšlení. A

používala jsem ho, abych měla až do konce

perfektní známky.

“I cheated.” The words tumble out of me:

how I’d used a computer in the lab right

after Mr. Camino, and realized he hadn’t

logged out of his Google Drive. A file

with all our chemistry test questions for the

rest of the year was right there. I

downloaded it onto a flash drive almost

without thinking about it. And I used it to

get perfect scores for the rest of the year.

Nemám tušení, jak na to Simon přišel. Ale

měl pravdu, jako vždycky.

I have no idea how Simon found out. But

as usual, he was right.

Dalších několik minut v autě je příšerných.

Máma sedí otočená na mě se zklamáním

v očích. Táta to udělat nemůže, ale co chvíli

mě pozoruje ve zpětném zrcátku, jako by

doufal, že se něco změní. Vidím to ublížení

v jejich výrazech: Ty nejsi taková, jaká jsme

mysleli.

The next few minutes in the car are

horrible. Mom turns in her seat and stares

at me with betrayal in her eyes. Dad can’t

do the same, but he keeps glancing into the

rearview mirror like he’s hoping to see

something different. I can read the hurt in

both their expressions: You’re not who we

thought you were.

Moji rodiče mají svůj úspěch založený na

zásluhách. Táta byl jeden z nejmladších

finančních ředitelů v Californii ještě před tím,

než jsme se vůbec narodili a mámina

dermatologická ordinace je tak úspěšná, že už

roky nemůže nabírat nové pacienty. Už od

školky do mě oba vtloukali to stejné: Pracuj

tvrdě, dělej všechno, co umíš a zbytek už

přijde sám. A vždycky to šlo, až na chemii.

My parents are all about merit-based

achievement. Dad was one of the youngest

CFOs in California before we were even

born, and Mom’s dermatology practice is

so successful she hasn’t been able to take

on any new patients in years. They’ve been

drumming the same message into me since

kindergarten: Work hard, do your best, and

the rest will follow. And it always had, until

chemistry.

Asi jsem nevěděla, co s tím mám dělat. I guess I didn’t know what to do about that.

„Bronwyn,“ máma na mě pořád zírá, hlas má

tichý a napjatý. „Můj bože. Nikdy by mě

nenapadlo, že něco takového uděláš. Je to

příšerné ze spousty důvodů, ale hlavně, dává

ti to motiv.“

“Bronwyn.” Mom’s still staring at me, her

voice low and tight. “My God. I never

would have imagined you’d do something

like that. This is terrible on so many levels,

but most important, it gives you a motive.”

„Já jsem Simonovi nic neudělala!“ vykřiknu. “I didn’t do anything to Simon!” I burst

out.

Pevné linky jejích rtů se lehce uvolní, když

zavrtí hlavou. „Zklamala jsi mě, Bronwyn,

ale takhle jsem to nemyslela. Jenom shrnuju

fakta. Pokud nemůžeš jednoznačně dokázat,

že Simon lže, může se to pěkně zamotat.“

Promne si oči. „Jak věděl, že jsi podváděla?

Má na to nějaký důkaz?“

The hard lines of her mouth soften slightly

as she shakes her head at me. “I’m

disappointed in you, Bronwyn, but I didn’t

make that leap. I’m just stating fact. If you

can’t unequivocally say that Simon was

lying, this could get very messy.” She rubs

a hand over her eyes. “How did he know

you cheated? Does he have proof?”

„Nevím. Simon neměl…“ zamyslím se nad

všemi příspěvky, které jsem za ty roky na O

vás bez vás četla. „Simon nikdy nic

nedokazoval. Ale…všichni mu věřili, protože

se nikdy nemýlil. Všechno to vždycky

nakonec prasklo.“

“I don’t know. Simon didn’t …” I pause,

thinking about all the About That updates

I’d read over the years. “Simon never really

proved anything. It’s just… everybody

believed him because he was never wrong.

Things always came out eventually.”

A já jsem si myslela, že jsem v pohodě,

protože jsem soubor pana Camina ukradla už

v březnu. Co nechápu je, pokud to Simon

věděl, proč s tím nepřišel hned.

And here I’d thought I was in the clear,

since I’d taken Mr. Camino’s files last

March. What I just don’t get is, if Simon

had known, why hadn’t he pounced on it

right away?

Samozřejmě, že jsem věděla, že to, co dělám,

je špatné. Napadlo mě, že je to možná i

nelegální, i když technicky vzato,

nenabourala jsem se panu Caminovi do účtu,

protože už byl otevřený. Ale nezní to moc

věrohodně. Maeve používá svoje šílené

počítačové schopnosti k hackování pořád a

I knew what I did was wrong, obviously. I

even thought it might be illegal, although

technically I didn’t break into Mr.

Camino’s account since it was already

open. But that part hardly seemed real.

Maeve uses her mad computer skills to

hack into stuff for fun all the time, and if

kdyby mě to napadlo, nejspíš bych ji

požádala, aby mi ten soubor od pana Camina

sehnala. Nebo mi přepsala známku. Ale

neplánovala jsem to. V tu chvíli jsem ten

soubor měla před sebou a vzala jsem si ho.

I’d thought of it I probably could have

asked her to get Mr. Camino’s files for me.

Or even change my grade. But it wasn’t

premeditated. The file was in front of me in

that moment, and I took it.

Potom jsem ho měsíce používal a sama sebe

přesvědčovala, že je to v pohodě, protože

jeden špatný předmět by mi neměl zničit

celou budoucnost. Což je dost ironické,

vzhledem k tomu, co se právě stalo na

policejní stanici.

Then I chose to use it for months afterward,

telling myself it was okay because one hard

class shouldn’t ruin my whole future.

Which is kind of horribly ironic, given

what just happened at the police station.

Uvažuju, jestli je pravda i to, co Simon napsal

o Cooperovi a Addy. Detektiv Mendoza nám

ukázal všechny příspěvky a zdůraznil, že

někdo z ostatních už se klidně mohl přiznat a

spolupracovat. Vždycky jsem si myslela, že

Cooper má talent od Boha a Addy že je

Jakem až moc posedlá na to, aby se vůbec

podívala na jiného kluka, ale oni si mě asi

taky nepředstavovali jako podvodnici.

I wonder if everything Simon wrote about

Cooper and Addy is true too. Detective

Mendoza showed us all the entries,

implying that somebody else might already

be confessing and cutting a deal. I always

thought Cooper’s talent was God-given

and that Addy was too Jake-obsessed to

even look at another guy, but they probably

never imagined me as a cheater, either.

Nad Natem neuvažuju vůbec. Nikdy

nepředstíral, že by byl někdo jiný, než kdo

doopravdy je.

With Nate, I don’t wonder. He’s never

pretended to be anything other than exactly

who he is.

Táta zastaví na naší příjezdové cestě, vypne

motor, vytáhne klíče ze zapalování a otočí se

na mě. „Je tu ještě něco, co jsi nám neřekla?“

Dad pulls into our driveway and cuts the

engine, slipping the keys from the ignition

and turning to face me. “Is there anything

else you haven’t told us?”

V myšlenkách se vrátím do malé

klaustrofobické místnosti na policejní stanici,

kde mi rodiče seděli po boku a detektiv

Mendoza sypal otázky jako z kulometu.

I think back to the claustrophobic little

room at the police station, my parents on

either side of me as Detective Mendoza

lobbed questions like grenades.

Snažila jste se se Simonem soutěžit? Byla jste

někdy v jeho domě? Věděla jste, že se o vás

Were you competitive with Simon? Have you

ever been to his house? Did you know he

chystá napsat příspěvek? was writing a post about you?

Měla jste kromě tohoto nějaký důvod ho

nemít ráda nebo nesnášet?

Did you have any reason, beyond this, to

dislike or resent Simon?

Rodiče mi řekli, že na žádné otázky

odpovídat nemusím, ale na tuhle jsem

odpověděla. Ne, řekla jsem.

My parents said I didn’t have to respond to

any of his questions, but I did answer that

one. No, I said then.

„Ne,“ říkám i teď a dívám se tátovi do očí. “No,” I say now, meeting my father’s eyes.

Pokud poznal, že lžu, nedal to na sobě znát. If he knows I’m lying, he doesn’t show it.

Nate Nate

Neděle, 30. září, 15:15 Sunday, September 30, 5:15 p.m. Nazvat moji cestu domů s Lopezovou

„napjatou“ by bylo hodně mírné.

Calling my ride home with Officer Lopez

after Simon’s funeral “tense” would be an

understatement.

Bylo to o několik hodin později. Po tom, co

mě strážník Ježčí Hlava odvedl na stanici a

deseti různými způsoby se mě zeptal, jestli

jsem zabil Simona. Lopezová se ho zeptala,

jestli může být přítomná a on souhlasil, což

mi nevadilo. I když to pak bylo trochu trapné,

když vytáhl to Simonovo obvinění ohledně

drog.

It was hours later, for one thing. After

Officer Buzz Cut had brought me to the

station and asked me a half-dozen different

ways whether I’d killed Simon. Officer

Lopez had asked if she could be present

during questioning, and he agreed, which

was fine with me. Although things got a

little awkward when he pulled up Simon’s

drug-dealing accusation.

Což, i když je to pravda, nemůže dokázat. A

to vím i já. Zůstal jsem klidný, když mi řekl,

že okolnosti obklopující Simonovu smrt daly

policii dostatečný důvod na prohledání mého

domu kvůli drogám, a že už získali i soudní

příkaz. Ráno jsem všechno uklidil, takže jsem

věděl, že nemůžou nic najít.

Which, although true, he can’t prove. Even

I know that. I stayed calm when he told me

the circumstances surrounding Simon’s

death gave the police probable cause to

search my house for drugs, and that they

already had a warrant. I’d cleared

everything out this morning, so I knew they

wouldn’t find anything.

Díky Bohu, že se s úřednicí Lopezovou

potkávám každou neděli, jinak bych asi

skončil ve vězení. Za tohle jí hodně dlužím, i

když o tom neví. A taky za to, že mě při

Thank God Officer Lopez and I meet on

Sundays. I’d probably be in jail otherwise.

I owe her big-time for that, although she

doesn’t know it. And for having my back

výslechu podržela, což jsem nečekal. Lhal

jsem jí do očí pokaždé, když jsme se viděli, a

jsem si jistý, že to ví. Ale když začal strážník

Ježčí Hlava zatápět pod kotlem, vždycky ho

stáhla zpátky. Za chvíli jsem pochopil, že

jediné co mají, je průhledný nepřímý důkaz a

teorie o které doufali, že se k ní někdo přizná.

during questioning, which I didn’t expect.

I’ve lied to her face every time we’ve met

and I’m pretty sure she knows that. But

when Officer Buzz Cut started getting

heated, she’d dial him back. I got the sense,

eventually, that all they have is some

flimsy circumstantial evidence and a

theory they were hoping to pressure

someone into admitting.

Odpověděl jsem mu na nějaké otázky. Na ty,

o kterých jsem věděl, že mě nedostanou do

problémů. Další odpovědi byli všelijaké

variace Já nevím a Nepamatuju si to. Někdy

to dokonce byla pravda.

I answered a few of their questions. The

ones I knew couldn’t get me into trouble.

Everything else was some variation of I

don’t know and I don’t remember.

Sometimes it was even true.

Úřednice Lopezová neřekla ani slovo od

chvíle, kdy jsme opustili stanici, až do

momentu, kdy zastavila na naší příjezdovce.

Teď se na mě podívá pohledem, který jasně

dává najevo, že ani ona na tom všem

nedokáže najít nic pozitivního.

Officer Lopez didn’t say a word from the

time we left the police station until she

pulled into my driveway. Now she gives me

a look that makes it clear even she can’t

find a bright side to what just happened.

„Nate. Nebudu se ptát, jestli to, co jsem si

přečetla, je pravda. To už bude na debatu

mezi tebou a právníkem, pokud na to přijde.

Ale něco musíš pochopit. Pokud od tohohle

dne přijdeš do kontaktu s drogami

v jakémkoliv množství, formě, nebo tvaru –

nemůžu ti pomoct. Nikdo nemůže. Tohle není

sranda. Zahráváš si tady s potenciálním

trestným činem. Čtyři studenti jsou součástí

vyšetřování a všichni kromě tebe za sebou

mají rodiče, kteří jsou materiálně zabezpečení

a starají se o jejich život. Pokud nejsou

rovnou bohatí a vlivní. Ty jsi prostě na ráně

“Nate. I won’t ask if what I saw on that site

is true. That’s a conversation for you and a

lawyer if it ever comes to that. But you

need to understand something. If, from this

day forward, you deal drugs in any way,

shape, or form—I can’t help you. Nobody

can. This is no joke. You’re dealing with a

potential capital offense. There are four

kids involved in this investigation and

every single one of them except you is

backed by parents who are materially

comfortable and present in their children’s

lives. If not outright wealthy and

jako obětní beránek. Říkám to jasně?“ influential. You’re the obvious outlier and

scapegoat. Am I making myself clear?”

Ježíši. Ta mě fakt nešetří. „Jo.“ Pochopil jsem

to. Přemýšlel jsem o tom celou cestu domů.

Jesus. She’s not pulling any punches.

“Yeah.” I got it. I’d been thinking about it

all the way home.

„Dobře. Uvidíme se příští neděli. Zavolej mi,

pokud bys něco potřeboval.“

“All right. I’ll see you next Sunday. Call

me if you need me before then.”

Vystoupím z auta bez poděkování. Je to sice

neslušné, ale nemám v povaze být vděčný.

Vejdu do naší kuchyně s nízkým stropem a

okamžitě mě praští do nosu nechutný smrad:

natáhnu zápach zaschlých zvratků a obrátí se

mi žaludek. Porozhlédnu se po zdroji a

zjišťuju, že dneska je asi můj šťastný den,

protože otec se zvládl dostat ke dřezu. Jenom

se neobtěžoval to po sobě spláchnout. Jednu

ruku si dám přes obličej a druhou spustím

proud vody, ale je to k ničemu. Ta sračka už

dávno zaschla a nepustí to, dokud to

nevydrhnu.

I climb out of the car without thanking her.

It’s a bullshit move, but I don’t have it in

me to be grateful. I step inside our low-

ceilinged kitchen and the smell hits me

right away: stale vomit seeps into my nose

and throat, making me gag. I look around

for the source, and I guess today’s my

lucky day because my father managed to

make it to the sink. He just didn’t bother

rinsing it afterward. I put one hand over my

face and use the other to aim a spray of

water, but it’s no good. The stuff’s caked

on by now and it won’t come off unless I

scrub it.

Někde máme houbu. Nejspíš ve skříni pod

dřezem. Místo otevření dvířek je nakopnu.

Což je docela úlevné a tak to udělám znovu,

snad desetkrát, silněji a silněji dokud se to

zatuchlé dřevo nerozláme na třísky. Těžce

oddychuju a natahuju do plic vzduch

kontaminovaný zvratky. Už mě to všechno

tak neskutečně sere, že bych někoho zabil.

We have a sponge somewhere. Probably in

the cabinet under the sink. Instead of

looking, though, I kick it. Which is pretty

satisfying, so I do it another five or ten

times, harder and harder until the cheap

wood splinters and cracks. I’m panting,

breathing in lungsful of puke-infested air,

and I’m so fucking sick of it all, I could kill

somebody.

Někteří lidi jsou fakt úplně k hovnu. Prostě

jenom jsou.

Some people are too toxic to live. They just

are.

Z obýváku uslyším známé škrábání – Stan A familiar scratching sound comes from

drápe na sklo terária a chce jídlo. Vyliju do

dřezu půl flašky čističe na nádobí a pustím na

to další vlnu vody. S tím zbytkem se

vypořádám později.

the living room—Stan, clawing at the glass

of his terrarium, looking for food. I squirt

half a bottle of dish detergent in the sink

and aim another blast of water over it. I’ll

deal with the rest later.

Z lednice vytáhnu plechovku živých cvrčků,

hodím je ke Stanovi do terária a pozoruju, jak

si poskakují dokola a netuší, co na ně čeká.

Dech se mi zpomalil a hlava vyčistila, ale to

nemusí nutně znamenat dobré zprávy. Když

nepřemýšlím o jednom průseru, najde se

nějaký další.

I get a container of live crickets from the

refrigerator and drop them into Stan’s cage,

watching them hop around with no clue

what’s in store for them. My breathing

slows and my head clears, but that’s not

exactly good news. If I’m not thinking

about one shit storm, I have to think about

another.

Skupinová vražda. Je to zajímavá teorie.

Myslím, že můžu být rád, že to policajti

nechtějí hodit celé na mě. Požádali by ostatní,

aby přikývli výměnou za svobodu. Jsem si

jistý, že Cooper a ta bloncka by to udělali víc

než rádi.

Group murder. It’s an interesting theory. I

guess I should be grateful the cops didn’t

try to pin the whole thing on me. Ask the

other three to nod and get out of jail free.

I’m sure Cooper and the blond girl would

have been more than happy to play along.

Ale Bronwyn možná ne. Maybe Bronwyn wouldn’t, though.

Zavřu oči, položím ruce na vršek Stanova

terária a přemýšlím o jejím domě. Jak to tam

bylo čisté a krásné a jak si s její sestrou

povídaly tak, jako by všechno důležité

zůstalo nevyřčeno. Musí to být super, když se

po obvinění z vraždy vrátíte na takové místo.

I close my eyes and brace my hands on the

top of Stan’s terrarium, thinking about

Bronwyn’s house. How clean and bright it

was, and how she and her sister talked to

each other like all the interesting parts of

their conversation were the things they

didn’t say. It must be nice, after getting

accused of murder, to come home to a

place like that.

Když vyjdu z domu a nasednu na motorku,

řeknu si, že nevím, kam vlastně jedu a

bezcílně jezdím skoro hodinu. Když dojedu

k Bronwyn před dům je pro normální lidi čas

When I leave the house and get on my bike,

I tell myself I don’t know where I’m going,

and drive aimlessly for almost an hour. By

the time I end up in Bronwyn’s driveway,

večeře a nečekám, že někdo vyjde ven. it’s dinnertime for normal people, and I

don’t expect anyone to come outside.

Ale pletu se. Někdo vyjde. Je to vysoký muž

ve vlněné vestě a kostkované košili, má

krátké černé vlasy a brýle. Vypadá jako

chlap, který je zvyklý dávat rozkazy a přijde

ke mně klidným a odměřeným krokem.

I’m wrong, though. Someone does. It’s a

tall man in a fleece vest and a checked

shirt, with short dark hair and glasses. He

looks like a guy who’s used to giving

orders, and he approaches me with a calm,

measured tread.

„Nate že?“ Ruce má v bok a na jednom

zápěstí se mu blýskají hodinky. „Já jsem

Javier Rojas, Bronwynin otec. Obávám se, že

tady nemůžete být.“

“Nate, right?” His hands are on his hips, a

big watch glinting on one wrist. “I’m Javier

Rojas, Bronwyn’s father. I’m afraid you

can’t be here.”

Nezní naštvaně, jenom věcně. Ale taky zní

tak, že nikdy v životě nemyslel nic tak vážně.

He doesn’t sound mad, just matter-of-fact.

But he also sounds like he’s never meant

anything more in his life.

Sundám si helmu, abych se mu mohl dívat do

očí. „Je Bronwyn doma?“ Je to ta

nejzbytečnější otázka na světě. Samozřejmě,

že je a samozřejmě, že mi nedovolí ji vidět.

Ani nevím, proč ji chci vidět. Možná právě

proto, že bych neměl. A protože se jí chci

zeptat: Kde je pravda? Cos udělala? A co ne?

I take my helmet off so I can meet his

eyes. “Is Bronwyn home?” It’s the most

pointless question ever. Obviously she is,

and obviously he’s not going to let me see

her. I don’t even know why I want to, except

that I can’t. And because I want to ask her:

What’s true? What did you do? What didn’t

you do?

„Nemůžete tady být,“ zopakuje Javier Rojas.

„Jsem si jistý, že se nechcete zamotat s policií

o nic víc, než já.“ Opravdu dobře předstírá, že

bych nebyl jeho nejhorší noční můra, i

kdybych nebyl s jeho dcerou zapletený do

vyšetřování vraždy.

“You can’t be here,” Javier Rojas says

again. “I’m sure you don’t want police

involvement any more than I do.” He’s

doing a decent job of pretending I wouldn’t

be his worst nightmare even if I weren’t

involved in a murder investigation with his

daughter.

Tak to bychom asi měli. Je to jasné. Jsem na

ráně jako obětní beránek. Není potřeba nic

víc říkat, takže otočím motorku směrem

That’s it, I guess. Lines are drawn. I’m the

obvious outlier and scapegoat. There isn’t

much else to say, so I reverse out of his

z příjezdovky a odjedu domů. driveway and head home.

Kapitola 9 Chapter Nine

Addy Addy

Neděle, 30. září, 17:30 Sunday, September 30, 5:30 p.m. Ashton odemkne dveře jejího bytu v centru

San Diega. Je to jenom jednopokojový byt,

protože si s Charliem nemůžou dovolit nic

většího. Obzvlášť s tím dluhem, který mají

z právnické školy a který se jim bude hodně

špatně splácet vzhledem k tomu, že Ashtonin

grafický business moc nevyšel a Charlie se

rozhodl natáčet dokumenty o přírodě, místo

aby byl právníkem.

Ashton unlocks the door to her condo in

downtown San Diego. It’s a one- bedroom,

because she and Charlie can’t afford

anything bigger. Especially with a year’s

worth of law school debt that’ll be hard to

repay now that Ashton’s graphic design

business hasn’t taken off and Charlie’s

decided to make nature documentaries

instead of being a lawyer.

Ale tohle není ten důvod, proč jsme sem

přijeli.

But that’s not what we’re here to talk

about.

Ashton uvaří kafe v kuchyni, která je malá,

ale roztomilá: bílé skříňky, lesklá linka

z černé žuly, spotřebiče z nerezové oceli a

svítidla v retro stylu. „Kde je Charlie?“

zeptám se, zatímco mi přidává do kafe

smetanu a cukr. Jemné a sladké, přesně jak to

mám ráda.

Ashton brews coffee in her kitchen, which

is tiny but cute: white cabinets, glossy

black granite countertops, stainless steel

appliances, and retro light fixtures.

“Where’s Charlie?” I ask as she doctors

mine with cream and sugar, pale and sweet

the way I like it.

„Leze po horách,“ řekne Ashton a stiskne rty

do tenké linky, když mi podává hrnek.

Charlie má hodně koníčků, které s ním

Ashton nesdílí, a všechny jsou drahé.

„Zavolám mu ohledně hledání právníka.

Někdo z jeho bývalých profesorů možná bude

vědět za kým jít.“

“Rock climbing,” Ashton says, pressing her

lips into a thin line as she hands me the

mug. Charlie has lots of hobbies Ashton

doesn’t share, and they’re all expensive.

“I’ll call him about finding you a lawyer.

Maybe one of his old professors knows

someone.”

Ashton trvala na tom, že mě po výslechu

vezme na jídlo a v restauraci jsem jí všechno

řekla – teda, skoro všechno. Pravdu o

Simonově článku. Zkusila po cestě sem

zavolat mámě, ale dostala se do hlasové

Ashton insisted on taking me to get

something to eat after we left the police

station, and I told her everything at the

restaurant—well, almost everything. The

truth about Simon’s rumor, anyway. She

schránky, a tak aspoň zanechala tajemnou

zprávu, aby jí máma co nejdřív zavolala.

tried calling Mom on the way here, but got

voice mail and left a cryptic call-me-as-

soon-as-you-get-this message.

Což máma ignorovala. Nebo neslyšela.

Možná bych tady měla uplatnit presumpci

neviny.

Which Mom has ignored. Or not seen.

Maybe I should give her the benefit of the

doubt.

Vezmeme si kafe na balkon a usadíme se

v zářivě červených křeslech po stranách

malinkého stolečku. Zavřu oči, polknu

pořádný lok horké, sladké tekutiny a snažím

se relaxovat. Moc to nefunguje, a tak dál

pomalu upíjím až do dna. Ashton vytáhne

mobil, nechá Charliemu stručnou zprávu a

pak zase zkusí mámu. „Pořád hlasovka,“

povzdechne si a vypije zbytek kafe.

We take our coffee to Ashton’s balcony

and settle ourselves into bright-red chairs

on either side of a tiny table. I close my

eyes and swallow a mouthful of hot, sweet

liquid, willing myself to relax. It doesn’t

work, but I keep sipping slowly until I’m

done. Ashton pulls out her phone and

leaves a terse message for Charlie, then

tries our mother again. “Still voice mail,”

she sighs, draining the last of her coffee.

„Nikdo kromě nás není doma,“ řeknu a

z nějakého důvodu se začnu smát. Trochu

hystericky. Možná už mi začíná hrabat.

“Nobody’s home except us,” I say, and for

some reason that makes me laugh. A little

hysterically. I might be losing it.

Ashton se opře lokty o stolek a bradu položí

na spojené dlaně. „Addy, musíš Jakeovi říct,

co se stalo.“

Ashton rests her elbows on the table and

clasps her hands together under her chin.

“Addy, you’ve got to tell Jake what

happened.”

„Simonův článek je neveřejný,“ oponuju

slabě, ale Ashton zavrtí hlavou.

“Simon’s update isn’t live,” I say weakly,

but Ashton shakes her head.

„Dostane se to ven. Ať už díky pomluvě nebo

třeba policii, která s ním bude chtít mluvit,

aby na tebe zatlačila. Ale je to něco s čím se

prostě musíš vypořádat, ať se děje, co se

děje,“ udělá pauzu a zastrčí si vlasy za uši.

„Addy, je v tobě nějaká část, která chce, aby

se to Jake dozvěděl?“

“It’ll get out. Maybe gossip, maybe the

police talking to him to put pressure on

you. But it’s something you need to deal

with in your relationship no matter what.”

She hesitates, tucking her hair behind her

ears. “Addy, is there some part of you

that’s been wanting Jake to find out?”

Zatřese se mnou nával odporu. Ashton Resentment surges through me. Ashton

nemůže s tažením proti Jakeovi přestat ani

uprostřed krize. „Proč bych měla chtít něco

takového?“

can’t stop her anti-Jake crusade even in the

middle of a crisis. “Why would I ever want

that?”

„O všem rozhoduje, nebo ne?“ Možná tě to

už přestalo bavit. Mě by přestalo,“

“He calls the shots on everything, doesn’t

he? Maybe you got tired of that. I would.”

„Jasně, protože ty jsi tady odborník na

vztahy,“ odseknu, „neviděla jsem tě

s Charliem pohromadě už přes měsíc.“

“Right, because you’re the relationship

expert,” I snap. “I haven’t seen you and

Charlie together in over a month.”

Ashton stáhne rty. „Tohle ale není o mně.

Musíš to říct Jakeovi, a to co nejdřív.

Nechceš, aby se tohle dozvěděl od někoho

jiného.“

Ashton purses her lips. “This isn’t about

me. You need to tell Jake, and soon. You

don’t want him to hear this from someone

else.”

Veškerý můj odpor jde stranou, protože vím,

že má pravdu. Čekání to jenom zhorší. A

vzhledem k tomu, že máma pořád nevolá,

můžu to klidně odpálit. „Zavezeš mě

k němu?“

All the fight goes out of me, because I

know she’s right. Waiting will only make

things worse. And since Mom’s not calling

us back, I might as well rip off the Band-

Aid. “Will you take me to his house?”

Stejně mi Jake poslal pár textovek ohledně

výslechu na stanici. Nejspíš bych se měla

soustředit na tu kriminální stranu mince, ale

moje myšlenky jsou, jako vždycky, plné

Jakea. Vytáhnu mobil, otevřu zprávy a

napíšu, Můžu ti to říct osobně?

I have a bunch of texts from Jake anyway,

asking how things went at the station. I

should probably be focusing on the whole

criminal aspect of this, but as usual, my

mind’s consumed with Jake. I take out my

phone, open my messages, and text, Can I

tell you in person?

Jake odpoví prakticky okamžitě. Rozezní se

melodie Only Girl, což je trochu nevhodné,

vzhledem ke konverzaci, která bude

následovat.

Jake responds right away. “Only Girl”

blares, which seems inappropriate for the

conversation that’s about to follow.

Jasně. Of course.

Vypláchnu hrnky, zatímco Ashton si vezme

klíče a peněženku. Vyjdeme na chodbu,

Ashton za sebou zabouchne dveře a zacloumá

klikou, aby se ujistila, že je opravdu

I rinse out our mugs while Ashton collects

her keys and purse. We step into the

hallway and Ashton shuts the door behind

us, tugging the knob to make sure it’s

zamčeno. Následuju ji k výtahu a cítím, jak

mi pracují nervy. Neměla jsem si dávat to

kafe. I kdyby většina z něj byla mléko.

locked. I follow her to the elevator, my

nerves buzzing. I shouldn’t have had that

coffee. Even if it was mostly milk.

Jsme už víc než napůl cesty do Bayview,

když zavolá Charlie. Snažím se nevnímat

jejich intenzivní konverzaci, ale je to

nemožné. „Neptám se kvůli sobě,“ slyším ji

v jednu chvíli říkat. „Můžeš si taky jednou

vzít něco na starost ty?“

We’re than halfway to Bayview when

Charlie calls. I try to tune out Ashtons

tense, clipped conversation, but it’s

impossible in such close quarters. “I’m not

asking for me,” she says at one point. “Can

you be the bigger person for once?”

Zavrtím se v sedadle, vytáhnu si mobil a

projedu zprávy. Keely mi poslala půl tuctu

zpráv o Halloweenských kostýmech a Olivia

šílí, jestli se má vrátit zpátky k Luisovi. Už

zase. Ashton konečně zavěsí a s nuceným

úsměvem řekne: „Charlie obvolá pár lidí

kvůli tomu právníkovi.“

I scrunch in my seat and take out my

phone, scrolling through messages. Keely’s

sent half a dozen texts about Halloween

costumes, and Olivia’s agonizing about

whether she should get back together with

Luis. Again. Ashton finally hangs up and

says with forced brightness, “Charlie’s

going to make a few calls about a lawyer.”

„Super. Vyřiď mu, že děkuju.“ Mám pocit, že

bych měla říct něco víc, ale nevím co, a tak

jedeme dál v tichosti. Pořád mi ale přijde

lepší strávit hodiny v tichém autě než pět

minut v Jakeově domě, který se před námi

zjeví až příliš brzo. „Nejsem si jistá, jak

dlouho to potrvá,“ řeknu, když Ashton najede

na příjezdovou cestu, „a možná budu

potřebovat odvoz domů.“ Žaludek se mi

převrátí naruby. Kdybych bývala udělala

něco jiného, než TJe, Jake by trval na tom, že

se mnou zůstane ať se děje co se děje. Pořád

by to bylo děsivé, ale aspoň bych tomu

nečelila sama.

“Great. Tell him thanks.” I feel like I should

say more, but I’m not sure what, and we

lapse into silence. Still, I’d rather spend

hours in my sister ’s quiet car than five

minutes in Jake’s house, which looms in

front of us all too quickly. “I’m not sure

how long this will take,” I tell Ashton as

she pulls into the driveway. “And I might

need a ride home.” Nausea rolls through

my stomach. If I hadn’t done what I did

with TJ, Jake would insist on being a part

of whatever comes next. The whole

situation would still be terrifying, but I

wouldn’t have to face it on my own.

„Budu ve Starbucks na Clarendon Street,“

řekne Ashton, když vystupuju z auta. „Napiš

“I’ll be at the Starbucks on Clarendon

Street,” Ashton says as I climb out of the

mi, až to budeš mít za sebou.“ car. “Text me when you’re done.”

Je mi líto, že jsem na ni tak štěkala a

provokovala ji kvůli Charliemu. Kdyby mě

nevyzvedla z policejní stanice, nevím, co

bych dělala. Vycouvá z příjezdové cesty dřív,

než stihnu něco dalšího říct a já se začnu

pomalu šourat ke dveřím.

I feel sorry, then, for snapping at her and

goading her about Charlie. If she hadn’t

picked me up from the police station, I

don’t know what I would have done. But

she backs out of the driveway before I can

say anything, and I start my slow march to

Jake’s front door.

Otevře mi jeho máma a usmívá se tak

normálně, až mám pocit, že bude všechno

zase v pořádku. Vždycky jsem paní

Riordanovou měla ráda. Dřív byla schopnou

reklamní manažerkou, ale když se Jake

chystal nastoupit na střední, rozhodla se

usadit a soustředit se na rodinu. Myslím si, že

si moje máma tajně přeje, aby byla paní

Riordanovou a měla za sebou úžasnou

kariéru, které už se nemusí věnovat a hezkého

úspěšného manžela.

His mom answers when I ring the bell,

smiling so normally that I almost think

everything’s going to be okay. I’ve always

liked Mrs. Riordan. She used to be a

hotshot advertising executive till right

before Jake started high school, when she

decided to downshift and focus on her

family. I think my mother secretly wishes

she were Mrs. Riordan, with a glamorous

career she doesn’t have to do anymore and

a handsome, successful husband.

Na druhou stranu, pan Riordan dokáže nahnat

hrůzu. Je to chlap typu po-mém-nebo-po-

zlém. Kdykoliv to zmíním, začne Ashton

mumlat něco o tom, že jablko nepadá daleko

od stromu.

Mr. Riordan can be intimidating, though.

He’s a my-way-or-nothing sort of man.

Whenever I mention that, Ashton starts

muttering about apples not falling far from

trees.

„Ahoj Addy. Zrovna odcházím, ale Jake na

tebe čeká dole.“

“Hi, Addy. I’m on my way out, but Jake’s

waiting for you downstairs.”

„Díky,“ odpovím a projdu kolem ní do

předsíně.

“Thanks,” I say, stepping past her into the

foyer.

Když jdu po schodech dolů k Jakeovi, slyším,

jak za sebou zamkne a potom bouchne

dveřmi od auta. Riordanovi mají dole suterén,

který v podstatě patří Jakeovi. Je obrovský a

mají tam kulečníkový stůl, velkou televizi a

I can hear her lock the door behind her and

her car door slam as I take the stairs down

to Jake. The Riordans have a finished

basement that’s basically Jake’s domain.

It’s huge, and they have a pool table and a

spoustu přehnaně vycpaných křesel a gaučů,

takže tady s kamarády trávíme víc času, než

kdekoliv jinde. Jake je, ostatně jako vždycky,

rozvalený na tom největším gauči a v ruce

drží ovladač od Xboxu.

giant TV and lots of overstuffed chairs and

couches down there, so our friends hang

out here more than anywhere else. As

usual, Jake is sprawled on the biggest

couch with an Xbox controller in hand.

„Ahoj zlato,“ zastaví hru a sedne si zpříma,

„jak to všechno šlo?“

“Hey, baby.” He pauses the game and sits up

when he sees me. “How’d everything go?”

„Ne moc dobře,“ řeknu a začnu se celá třást.

Jakeův obličej je plný obav, které si vůbec

nezasloužím. Zvedne se a pokusí se mě

stáhnout k sobě, ale odolám mu. Sednu si do

křesla vedle gauče. „Myslím, že bude lepší,

když budu sedět tady.“

“Not good,” I say, and start shaking all

over. Jake’s face is full of concern I don’t

deserve. He gets to his feet, trying to pull

me down next to him, but I resist for once.

I take a seat in the armchair beside the

couch. “I think I should sit over here while

I tell you this.”

Jake zkrabatí čelo. Sedne si zpátky, tentokrát

jenom na kraj gauče a s lokty opřenými o

kolena mě upřeně pozoruje. „Děsíš mě, Ads.“

A frown creases Jake’s forehead. He sits

back down, on the edge of the couch this

time, his elbows resting on his knees as he

gazes at me intently. “You’re scaring me,

Ads.”

„Byl to příšerný den,“ začnu a omotám si

kolem prstů pramen vlasů. V krku mám

sucho jako v poušti. „Detektiv se mnou chtěl

mluvit, protože si myslí, že … Myslí si, že

jsme po škole Simona zabili…všichni

společně. Myslí si, že jsme mu schválně nalili

arašídový olej do pohárku, aby ho to zabilo,“

hned jak to vyslovím, dojde mi, že o tomhle

jsem možná mluvit neměla. Ale jsem zvyklá

říkat mu všechno.

“It’s been a scary day,” I say, twisting a

strand of hair around my finger. My throat

feels as dry as dust. “The detective wanted

to talk to me because she thinks I … She

thinks all of us who were in detention with

Simon that day … killed him. They think

we deliberately put peanut oil in his water

so he’d die.” It occurs to me as the words

slip out that maybe I wasn’t supposed to

talk about this part. But I’m used to telling

Jake everything.

Jake mě pozoruje, zamrká a vyrazí krátký

posměšek. „Ježíši. Tohle už není sranda,

Addy.“ Skoro nikdy mě neoslovuje mým

Jake stares at me, blinks, and barks out a

short laugh. “Jesus. That’s not funny,

Addy.” He almost never calls me by my

skutečným jménem. actual name.

„Nedělám si srandu. Má pocit, že jsme to

udělali, protože se chystal na O vás bez vás

zveřejnit něco, co se týkalo nás čtyř.

Zmiňoval tam otřesné věci, které bychom

nikdy nechtěli vydat na povrch.“ Jsem

v pokušení říct mu nejdřív ty věci o ostatních

– Vidíš, nejsem v tom sama! – ale neudělám

to. „Bylo tam něco o mně a musím ti to říct,

protože je to pravda. Měla jsem ti to říct, už

když k tomu došlo, ale byla jsem vystrašená,“

zírám na uvolněné vlákno z luxusního

modrého koberce na zemi. Vsadím se, že

kdybych za něj zatáhla, celá ta věc by se

rozpadla.

“I’m not joking. She thinks we did it

because he was about to publish an update

of About That featuring the four of us.

Reporting awful things we’d never want to

get out.” I’m tempted to tell him the other

gossip first—See, I’m not the only horrible

person!—but I don’t. “There was

something about me on there, something

true, that I have to tell you. I should have

told you when it happened but I was too

scared.” I stare at the floor, my eyes

focusing on a loose thread in the plush blue

carpet. If I pulled it I bet the whole section

would unravel.

„Pokračuj,“ řekne Jake. Nedokážu poznat, co

si myslí.

“Go on,” Jake says. I can’t read his tone at

all.

Bože. Jak to, že jsem pořád naživu, když mi

srdce tak zběsile tluče? Už mi mělo dávno

vyrazit díru do hrudníku. „Když jsi byl na

konci minulého školního roku s vašima

v Cozumelu, narazila jsem na pláži na TJe.

Dali jsme si flašku rumu a byli jsme dost

opilí. Šla jsem k němu domů a, no, byla jsem

s ním.“ Slzy mi tečou po tváři a dopadají na

tričko.

God. How can my heart be hammering this

hard and I still be alive? It should have

burst out of my chest by now. “At the end

of school last year, when you were in

Cozumel with your parents, I ran into TJ at

the beach. We got a bottle of rum and

ended up getting really drunk. And I went

to TJ’s house and, um, I hooked up with

him.” Tears slide down my cheeks and drip

onto my collarbone.

„Byla jak?“ zeptá se Jake suše. Zaváhám a

přemýšlím, jestli existuje nějaký způsob, jak

to oznámit, aby to neznělo tak hrozně, jak to

ve skutečnosti je. Ale Jake se zeptá znovu, a

to tak důrazně, že to ze mě vypadne úplně

samo.

“Hooked up how?” Jake asks flatly. I

hesitate, wondering if there’s any possible

way I can make this sound less awful than it

is. But then Jake repeats himself—“Hooked

up how?”—so forcefully that the words

spring out of me.

„Spali jsme spolu.“ Brečím tak moc, že skoro

nemůžu mluvit. „Mrzí mě to, Jakeu. Udělala

jsem hloupost a moc mě to mrzí.“

“We slept together.” I’m crying so hard I

can barely get more words out. “I’m sorry,

Jake. I made a stupid, horrible mistake and

I’m so, so sorry.”

Jake minutu neřekne ani slovo, a když

konečně promluví, jeho hlas je chladný jako

led. „Tak tebe to mrzí? To je super. Pak je

všechno v pořádku. Hlavně, že tě to mrzí.“

Jake doesn’t say anything for a minute, and

when he speaks his voice is icy cold.

“You’re sorry, huh? That’s great. That’s all

right, then. As long as you’re sorry.”

„Opravdu mě to mrzí,“ začnu, ale než stihnu

říct něco dalšího, Jake vyskočí a praští pěstí

do zdi za ním. Zděšením nedokážu přestat

brečet. Omítka popraská a bílý prach pokropí

modrý koberec. Jake si oklepe ruku a praští

do zdi ještě silněji.

“I really am,” I start, but before I can

continue he springs up and rams his fist

into the wall behind him. I can’t help the

startled cry that escapes me. The plaster

cracks, raining white dust across the blue

rug. Jake shakes his fist and hits the wall

harder.

„Děláš si ze mě prdel, Addy? Ojela jsi mi

kámoše, pak jsi mi několik měsíců lhala a

tebe to mrzí? Co to má kurva znamenat?

Starám se o tebe jako o královnu!“

“Fuck, Addy. You screw my friend months

ago, you’ve been lying to me ever since,

and you’re sorry? What the hell is wrong

with you? I treat you like a queen.”

„Já vím,“ vzlyknu, když zírám na krvavé

fleky, které jeho klouby zanechaly na zdi.

“I know,” I sob, staring at the bloody

smears his knuckles left on the wall.

„Necháš mě chodit po venku s klukem, který

se mi směje za zády, a ty zatím skáčeš z jeho

postele do mojí jako by se nic nestalo. A

předstíráš, že se o mě kurva zajímáš.“ Jake

přede mnou nikdy nenadává, a pokud se to

někdy stane, vždycky se hned omluví.

“You let me hang out with a guy who’s

laughing his ass off behind my back while

you jump out of his bed and into mine like

nothing happened. Pretending you give a

shit about me.” Jake almost never swears in

my presence, or if he does, he apologizes

afterward.

„Zajímám, Jakeu! Miluju tě. Vždycky jsem tě

milovala, už od té doby, co jsem tě poprvé

uviděla.“

“I do! Jake, I love you. I’ve always loved

you, since the first time I saw you.”

„Tak proč jsi to udělala? Proč?“ “So why’d you do it? Why?”

Na tohle se sama sebe ptám už měsíce a I’ve asked myself that question for months

nenapadá mě nic, kromě ubohých výmluv.

Byla jsem opilá. Byla jsem hloupá. Byla jsem

nejistá. Myslím, že to poslední je pravdě

nejblíže. Ty roky, kdy jsem nikomu nebyla

dost dobrá, mě konečně dohnaly. „Byla to

chyba. Udělala bych cokoliv, abych to mohla

vrátit zpátky.“

and can’t come up with anything except

weak excuses. I was drunk, I was stupid, I

was insecure. I guess that last one’s closest

to the truth; years of being not enough

finally catching up with me. “I made a

mistake. I’d do anything to fix it. If I could

take it back I would.”

„Ale nejde to, že?“ zeptá se Jake. Další

minutu je zticha a těžce oddychuje.

Netroufám si říct cokoliv dalšího. „Podívej se

na mě.“ Držím hlavu v dlaních, co nejdéle to

jde. „Podívej se na mě, kurva. Dlužíš mi to.“

“But you can’t, can you?” Jake asks. He’s

silent for a minute, breathing hard. I don’t

dare say another word. “Look at me.” I

keep my head in my hands as long as I can.

“Look at me, Addy. You fucking owe me

that.”

A tak to udělám, ale byla bych radši, kdyby

se to nestalo. Jeho obličej – ten nádherný

obličej, který jsem tak milovala ještě předtím,

než vypadal tak hezky jako teď – je

zkroucený vztekem. „Všechno jsi zkazila.

Chápeš to vůbec?“

So I do, but I wish I hadn’t. His face—that

beautiful face I’ve loved since before it

ever looked as good as it does now—is

twisted with rage. “You ruined everything.

You know that, right?”

„Já vím.“ Zní to jako od zbědovaného zvířete.

Kdybych si musela useknout ruku, abych se

z tohohle dostala, udělala bych to.

“I know.” It comes out as a moan, like I’m a

trapped animal. If I could gnaw my own

limb off to escape this situation, I would.

„Vypadni. Vypadni z mého domu. Je mi

z tebe na blití.“

“Get out. Get the hell out of my house. I

can’t stand the sight of you.”

Nevím, jak jsem dokázala vyběhnout schody,

a to vůbec nemluvím o otevření dveří. Na

příjezdové cestě prohledám batoh, abych

mohla zavolat Ashton. Nemůžu tady jen tak

uřvaně čekat, než pro mě přijede. Musím jít

na Clarendon Street a najít ji. Najednou přes

ulici zatroubí auto a skrze záplavu slz vidím,

jak sestra stahuje okýnko.

I’m not sure how I manage to get up the

stairs, never mind out the door. Once I’m in

the driveway I scramble through my bag

trying to find my phone. There’s no way I

can stand in Jake’s driveway sobbing while

I wait for Ashton. I need to walk to

Clarendon Street and find her. Then a car

across the street beeps softly, and through a

haze of tears I watch my sister lower her

window.

Když k ní přijdu, pokývá hlavou. „Tušila

jsem, že to takhle dopadne. Tak pojď, nastup.

Máma už nás čeká.“

Her mouth droops as I approach. “I thought

it might go like this. Come on, get in.

Mom’s waiting for us.”

ČÁST DRUHÁ – HRA NA

SCHOVÁVANOU

Part Two HIDE- AND- SEEK

Kapitola 10 Chapter Ten

Bronwyn Bronwyn

Pondělí, 1. října, 7:30 Monday, October 1, 7:30 a.m. Připravím se do školy tak, jako každé

pondělí. Vstanu v šest, abych mohla jít na půl

hodiny běhat. Přesně v šest třicet si dám

ovesné vločky s lesními plody a

pomerančovým džusem, sprchu o deset minut

později. Vysuším si vlasy, obleču se a

namažu se krémem. Dalších deset minut

strávím čtením New York Times. Zkontroluju

si email, sbalím věci a ujistím se, že mám

nabitý mobil.

I get ready for school on Monday the way

I always do. Up at six so I can run for half

an hour. Oatmeal with berries and orange

juice at six-thirty, a shower ten minutes

later. Dry my hair, pick out clothes, put on

sunscreen. Scan the New York Times for ten

minutes. Check my email, pack my books,

make sure my phone’s fully charged.

Jediný rozdíl je schůzka s právničkou v sedm

třicet.

The only thing that’s different is the seven-

thirty meeting with my lawyer.

Jmenuje se Robin Staffordová a podle táty je

to vysoce úspěšná advokátka v oblasti

trestního práva. Ale ne zas příliš známá.

Není ten typ, který bývá automaticky

spojovaný s provinilými boháči, kteří se snaží

vykoupit z problémů. Přijde přesně na čas a

mile se na mě usměje, když ji Maeve přivede

do kuchyně.

Her name is Robin Stafford, and according

to my father she’s a brilliant, highly

successful criminal defense attorney. But

not overly high-profile. Not the kind of

lawyer automatically associated with guilty

rich people trying to buy their way out of

trouble. She’s right on time and gives me a

wide, warm smile when Maeve leads her

into the kitchen.

Nedokázala bych od pohledu říct, jak je stará,

ale podle životopisu, který mi táta včera

ukázal, je jí čtyřicet jedna. Má na sobě

krémový oblek, který kontrastuje s její

I wouldn’t be able to guess her age by

looking at her, but the bio my father

showed me last night says she’s forty-one.

She’s wearing a cream-colored suit that’s

tmavou kůží, decentními zlatými šperky a

botami, které sice vypadají draze, ale ne

luxusně.

striking against her dark skin, subtle gold

jewelry, and shoes that look expensive but

not Jimmy Choo level.

Sedne si ke kuchyňskému pultu naproti

rodičům a mně. „Bronwyn, je mi potěšením.

Promluvme si o tom, co můžeš dneska čekat

a o tom, jak bys teď měla zvládat školu.“

She takes a seat at our kitchen island

across from my parents and me.

“Bronwyn, it’s a pleasure. Let’s talk about

what you might expect today and how you

should handle school.”

Jasně. Protože takhle teď můj život vypadá.

Škola je něco, co musím zvládat.

Sure. Because that’s my life now. School is

something to be handled.

Složí před sebou ruce. „Nemyslím si, že

policie skutečně věří tomu, že byste to

naplánovali společně, ale nejspíš čekali, že

jednoho z vás vyděsí a přesvědčí, aby jim

podal nějaké užitečné informace. To značí, že

jejich důkazy jsou při nejlepším nepřímé.

Pokud nikdo z vás na nikoho neukáže a

výpovědi budou sedět, nebudou se mít na co

zaměřit a jsem si jistá, že vyšetřování bude

brzy uzavřeno jako nešťastná náhoda.“

She folds her hands in front of her. “I’m

not sure the police truly believed the four

of you planned this together, but I do think

they hoped to shock and pressure one of

you into giving up useful information. That

indicates their evidence is flimsy at best. If

none of you point fingers and your stories

line up, they don’t have anywhere to take

this investigation, and it’s my belief it will

ultimately be closed out as an accidental

death.”

Můj hrudník, který se celé ráno svíral

nervozitou, trochu povolí. „I když se Simon

chystal zveřejnit všechny ty ohavnosti? A

když pořád funguje ten Tumblr?“

The vise that’s been gripping my chest all

morning loosens a little. “Even though

Simon was about to post those awful things

about us? And there’s that whole Tumblr

thing going on?”

Robin elegantně pokrčí rameny.

„Koneckonců, není to nic víc, než fámy a

pomluvy. Vím, že to studenti berou vážně, ale

pokud se neobjeví nějaký jednoznačný důkaz,

před zákonem to neobstojí. To nejlepší, co

můžeš udělat, je s nikým o tom nemluvit. Ne

s učiteli a už vůbec ne s policií.“

Robin gives an elegant little shrug. “At the

end of the day, that’s nothing but gossip

and trolling. I know you kids take it

seriously, but in the legal world it’s

meaningless unless hard proof emerges to

back it up. The best thing you can do is not

talk about the case. Certainly not with the

police, but not with school administrators

either.”

„Co když se zeptají?“ “What if they ask?”

„Tak jim řekneš, že máš právníka a bez jeho

přítomnosti nesmíš odpovídat na žádné

otázky.“

“Tell them you’ve retained counsel and

can’t answer questions without your lawyer

present.”

Představím si, že bych takhle odpověděla

ředitelce Guptové. Nevím sice, kolik toho

škola ví, ale odmítat odpovědět by bylo

krajně podezřelé.

I try to imagine having that conversation

with Principal Gupta. I don’t know what the

school’s heard about this, but me pleading

the Fifth would be a major red flag.

„Přátelíš se s ostatními, kteří s tebou byli po

škole?“ zeptá se Robin.

“Are you friendly with the other kids who

were in detention that day?” Robin asks.

„Ne tak úplně. Mám nějaké hodiny

s Cooperem, ale – “

“Not exactly. Cooper and I have some

classes together, but—”

„Bronwyn,“ máma mě ledovým hlasem

přeruší, „kamarádíš se s Natem Macauleyem

dost na to, aby včera přijel. Už potřetí.“

“Bronwyn.” My mother interrupts with a

chill in her voice. “You’re friendly enough

with Nate Macauley that he showed up

here last night. For the third time.”

Robin zpozorní a já zrudnu. Když táta včera

Natea vyhnal, nabyl dojmu, že nám tajně

vysledoval adresu, takže jsem pak mělo co

vysvětlovat.

Robin sits straighter in her chair, and I

flush. That was a big topic of discussion

last night after my dad made Nate leave.

Dad thought he’d stalked our address in a

creepy way, so I had some explaining to

do.

„Proč tě Nate třikrát navštívil, Bronwyn?“

zeptá se Robin se zvědavostí v hlase.

“Why has Nate been here three times,

Bronwyn?” Robin asks with a polite,

interested air.

„O nic nejde. Nejdřív mě odvezl domů ten

den, co Simon zemřel. Potom se v pátek na

chvíli zastavil na pokec. A nevím, co tu dělal

včera, protože mi nikdo nedovolil s ním

mluvit.“

“It’s no big deal. He gave me a ride home

after Simon died. Then he stopped by last

Friday to hang out for a while. And I don’t

know what he was doing here last night,

since nobody would let me talk to him.”

„Ten ‚pokec‘ když tví rodiče nejsou doma mě “It’s the ‘hanging out’ while your parents

trochu – “ zaprotestuje máma, ale Robin ji

přeruší.

aren’t home that disturbs me—” my mother

starts, but Robin interrupts her.

„Bronwyn, jaký máte s Natem vztah?“ “Bronwyn, what’s the nature of your

relationship with Nate?”

Nemám tušení. Možná byste mi s tím mohla

pomoct. Patří to k vaší práci? „Sotva ho

znám. Až doteď jsem s ním roky

nepromluvila. Teď jsme oba ve stejné situaci

a…pomáhá, když mám u sebe někoho, kdo si

prošel toutéž věcí.“

I have no idea. Maybe you could help me

analyze it? Is that part of your retainer? “I

hardly know him. I hadn’t talked to him in

years before last week. We’re both in this

weird situation and … it helps to be around

other people going through the same

thing.”

„Doporučuju držet se od ostatních dál,“ řekne

Robin, ignorujíc mámin výhružný pohled.

„Není třeba dávat policii vodítka k jejich

teorii. Pokud ti prohledají mobil a email,

najdou tam nedávnou komunikaci s ostatními

třemi?“

“I recommend maintaining distance from

the others,” Robin says, ignoring my

mother’s evil eye in my direction. “No

need to give the police further ammunition

for their theories. If your cell phone and

email are examined, will they show recent

communication with those three students?”

„Ne,“ řeknu po pravdě. “No,” I say truthfully.

„To je dobře,“ podívá se na hodinky, tenké

zlaté rolexky. „To bude pro dnešek všechno,

pokud se tedy chceš dostat včas do školy, což

bys měla. Jako obvykle,“ znovu se usměje,

„později si o tom promluvíme víc do

hloubky.“

“That’s good news.” She glances at her

watch, a slim gold Rolex. “That’s all we

can address now if you’re going to get to

school on time, which you should. Business

as usual.” She flashes me that warm smile

again. “We’ll talk more in depth later.”

Rozloučím se s našima, aniž bych se jim

dokázala podívat do očí, zavolám na Maeve a

vezmu si klíče od našeho Volva. Celou cestu

se připravuju na to, že se ve škole něco stane,

ale všechno je podezřele normální. Žádné

lhaní policii mě nečeká. Pohledy ostatních

nejsou o nic horší, než byly od doby, co se

objevil první příspěvek na Tumblru.

I say good-bye to my parents, not quite

able to look them in the eye, and call for

Maeve as I grab the keys to the Volvo. I

spend the whole drive steeling myself for

something awful to happen once we get to

school, but it’s weirdly normal. No police

lying in wait for me. Nobody’s looking at

me any differently than they have since the

first Tumblr post came out.

I tak ale debatu Kate a Yumiko vnímám jen

na půl ucha a očima sleduju chodbu. Je tu

jenom jeden člověk, se kterým chci mluvit, i

když je to právě ten, od kterého bych se měla

držet dál. „Uvidíme se později, jo?“

zamumlám a zastavím Natea, který se

mezitím proplížil k zadnímu schodišti.

Still, I’m only half paying attention to Kate

and Yumiko’s chatter after homeroom, my

eyes roaming the hallway. There’s only one

person I want to talk to, even though it’s

exactly who I’m supposed to stay away

from. “Catch you guys later, okay?” I

murmur, and intercept Nate after he ducks

into the back stairwell.

Pokud je překvapený, že mě vidí, nedá to

najevo. „Bronwyn. Tak co doma?“

If he’s surprised to see me, he doesn’t show

it. “Bronwyn. How’s the family?”

Opřu se o stěnu vedle něj a snížím hlas.

„Chtěla jsem se ti omluvit za to, že tě táta

včera vyhnal. Je z toho všeho trochu

vyplašený.“

I lean against the wall next to him and

lower my voice. “I wanted to apologize for

my dad making you leave last night. He’s

kind of freaked out by all this.”

„To bych rád věděl proč,“ Nate taky stáhne

hlas. „Už tě prohledávali?“ Překvapením se

mi rozšíří zorničky a on se zhluboka zasměje.

„Ani jsem to nečekal. Mě jo. Nejspíš bys se

mnou neměla mluvit, že?“

“Wonder why.” Nate drops his voice as

well. “You been searched yet?” My eyes

widen, and he laughs darkly. “Didn’t think

so. I was. You’re probably not supposed to

be talking to me, right?”

Nemůžu si pomoct a rozhlížím se po

prázdném schodišti. Už tak jsem paranoidní a

Nate tomu rozhodně nepomáhá. Pořád si

musím připomínat, že jsme vlastně žádnou

vraždu nenaplánovali. „Proč jsi k nám

přijel?“

I can’t help but glance around the empty

stairwell. I’m already paranoid and Nate’s

not helping. I have to keep reminding

myself that we did not, in fact, conspire to

commit murder. “Why did you stop by?”

Zahledí se mi do očí, jako by se chystal říct

něco hrozně hlubokého o životě, smrti a

presumpci neviny. „Chtěl jsem se ti omluvit

za krádež Ježíška.“

His eyes search mine as though he’s about

to say something profound about life and

death and the presumption of innocence. “I

was going to apologize for stealing Jesus

from you.”

Zarazím se. Nemám tušení, o čem to mluví.

Má to být nějaká náboženská alegorie?

I recoil a little. I have no idea what he’s

talking about. Is he making some kind of

„Cože?“ religious allegory? “What?”

„Když jsme na katolické ve čtvrté třídě hráli

Živý Betlém. Ukradl jsem Ježíška a musela

jsi nosit batoh ovázaný peřinou. Promiň.“

“In the fourth-grade Nativity play at St.

Pius. I stole Jesus and you had to carry a

bag wrapped in a blanket. Sorry about

that.”

Vteřinu na něho zaraženě zírám, jak se ze mě

pomalu vyplavuje napětí. Rána do ramene ho

tak překvapí, že se začne smát. „Věděla jsem,

žes to byl ty. Proč jsi to udělal?“

I stare at him for a second as the tension

flows out of me, leaving me limp and

slightly giddy. I punch him in the shoulder,

startling him so much he actually laughs. “I

knew it was you. Why’d you do that?”

„Abych tě vytočil,“ usměje se na mě a na

vteřinu zapomenu na všechno kromě toho, že

Nate má fakt moc hezký úsměv. „A taky jsem

si chtěl promluvit – o tom všem. Ale hádám,

že už je pozdě. Nejspíš už máš právníka, že?“

jeho úsměv zmizí.

“To get a rise out of you.” He grins at me,

and for a second I forget everything

except the fact that Nate Macauley still has

an adorable smile. “Also, I wanted to talk to

you about—all this. But I guess it’s too

late. You must be lawyered up by now,

right?” His smile disappears.

„Jo, ale… taky s tebou chci mluvit,“ zazvoní

zvonek a já vytáhnu mobil. Potom si

vzpomenu na Robin a její otázky na

nedávnou komunikaci s ostatními, takže ho

zase vrátím do batohu. Nate si toho všimne a

vyrazí z úst další posměšek.

“Yes, but … I want to talk to you too.” The

bell rings, and I pull out my phone. Then I

remember Robin asking about

communication records between the four of

us and stuff it back into my bag. Nate

catches the gesture and snorts another

humorless laugh.

„Jo, měnit si čísla je hovadina. Pokud teda

nechceš používat tohle,“ sáhne do batohu a

podá mi starý mobil.

“Yeah, exchanging numbers is a shit idea.

Unless you want to use this.” He reaches

into his backpack and hands me a flip

phone.

Nejistě si ho vezmu. „Co to je?“ I take it gingerly. “What is it?”

„Mobil. Mám jich pár navíc,“ Přejedu palcem

po krytu s jasnou představou, k čemu ve

skutečnosti slouží, a Nate rychle dodá: „Je

nový. Nikdo ti nebude volat ani nic

“An extra phone. I have a few.” I run my

thumb across the cover with a dawning

idea of what it might be for, and he adds

hastily, “It’s new. Nobody’s going to call it

podobného. Ale já mám číslo. Zavolám ti.

Můžeš to vzít nebo ne, to záleží na tobě,“

udělá pauzu a dodá, „jen ho nenech někde

válet, víš co. Dostanou právo prohledat tvůj

mobil a počítač, to je všechno na co můžou

sáhnout. Nemůžou ti prohledat celý dům.“

or anything. But I have the number. I’ll call

you. You can answer, or not. Up to you.”

He pauses, and adds, “Just don’t, you know,

leave it lying around. They get a warrant

for your phone and computer, that’s all

they can touch. They can’t go through

your whole house.”

Je mi úplně jasné, že moje drahá právnička

by mi silně nedoporučila poslouchat rady od

Natea Macauleyho. A nejspíš by měla co říct

i k tomu, že má očividně nekonečnou zásobu

mobilů stejných, jako byly ty, díky kterým

jsme byli po škole. Pozoruju ho, jak stoupá

po schodech, a uvědomuju si, že bych ten

mobil měla hodit do nejbližšího koše, ale

místo toho si ho dám do batohu.

I’m pretty sure my expensive lawyer would

tell me not to take legal advice from Nate

Macauley. And she’d probably have

something to say about the fact that he has

an apparently inexhaustible supply of the

same cheap phones that corralled us all in

detention last week. I watch him head up

the stairs, knowing I should drop the phone

into the nearest trash can. But I put it in my

backpack instead.

Cooper Cooper

Pondělí, 1. října, 11:00 Monday, October 1, 11:00 a.m. Být ve škole je skoro úleva. Rozhodně je to

lepší než doma, kde si táta hodiny stěžuje na

to, že je Simon lhář, policie neschopná, že

škola by z toho měla mít problém a že

právníci budou stát majlant, který nemáme.

It’s almost a relief to be at school. Better

than home, where Pop spent hours ranting

about how Simon’s a liar and the police are

incompetent and the school should be on

the hook for this and lawyers will cost a

fortune we don’t have.

Nezajímal se, jestli je to vlastně pravda. He didn’t ask if any of it was true.

Všichni jsme teď nějak divně naladění.

Všechno je jinak a přitom to vypadá stejně.

Teda až na Jakea a Addy, kteří vypadají, jako

by chtěli zabíjet, respektive umřít. Bronwyn

mi věnuje ten nejnepřesvědčivější úsměv

vůbec, rty stažené do tak těsné linky, že je

skoro není vidět. Nate je v nedohlednu.

We’re in a weird limbo now. Everything’s

different but it all looks the same. Except

Jake and Addy, who’re walking around like

they want to kill and die, respectively.

Bronwyn gives me the least convincing

smile ever in the hallway, her lips pressed

so tight they almost disappear. Nate’s

nowhere in sight.

Všichni asi čekáme, že se něco stane. We’re all waiting for something to happen,

I guess.

Po tělocviku se stane, ale nemá to se mnou

nic společného. S kámošema se po fotbale

prodíráme ke skříňkám a Luis povídá něco o

nějaké třeťačce, která mu padla do oka.

Tělocvikář otevře dveře, aby nás pustil

dovnitř, když se najednou protáhne kolem

Jake, popadne TJe za rameno a praští ho do

obličeje.

After gym something does, but it doesn’t

have anything to do with me. My friends

and I are heading for the locker room after

playing soccer, lagging behind everyone

else, and Luis is going on about some new

junior girl he’s got his eye on. Our gym

teacher opens the door to let a bunch of

kids inside when Jake suddenly whirls

around, grabs TJ by the shoulder, and

punches him in the face.

Pochopitelně. TF z O vás bez vás je TJ

Forrester. To chybějící J mě zmátlo.

Of course. “TF” from About That is TJ

Forrester. The lack of a J confused me.

Popadnu Jakea za ruce dřív, než stihne vyslat

další ránu, ale je jako smyslů zbavený a

málem se mi vysmekne dřív, než přiběhne na

pomoc Luis. I ve dvou ho sotva udržíme. „Ty

zmrde,“ vyplivne na TJe, který zavrávorá, ale

nespadne. Zvedne ruku k jeho zakrvácenému

a nejspíš i zlomenému nosu. Nejeví žádnou

snahu to Jakeovi vrátit.

I grab Jake’s arms, pulling him back before

he can throw another punch, but he’s so

furious he almost gets away from me

before Luis steps in to help. Even then, two

of us can barely hold him. “You asshole,”

Jake spits at TJ, who staggers but doesn’t

fall. TJ puts a hand to his bloody, probably

broken mess of a nose. He doesn’t make

any effort to go after Jake.

„No tak, kámo,“ řeknu, zatímco se k nám

blíží tělocvikář. „Budeš suspendovaný.“

“Jake, come on, man,” I say as the gym

teacher races toward us. “You’re gonna get

suspended.”

„Stálo to za to,“ utrousí hořce. “Worth it,” Jake says bitterly.

Takže místo Simona dnes všichni řeší, že

Jakea Riordana poslali domů za to, že po

tělocviku praštil TJe Forrestera. A vzhledem

k tomu, že Jake před odchodem odmítl mluvit

s Addy a ta je teď na pokraji zhroucení,

všichni jsou si celkem jistí, proč to udělal.

So instead of today’s big story being

Simon, it’s about how Jake Riordan got

sent home for punching TJ Forrester after

gym class. And since Jake refused to speak

to Addy before he left and she’s practically

in tears, everyone’s pretty sure they know

why.

„Jak mohla?“ zamumlá Keely v řadě na oběd

po tom, co Addy projde kolem jako by byla

náměsíčná.

“How could she?” Keely murmurs in the

lunch line as Addy shuffles around like a

sleepwalker.

„Nevíme, co se vlastně stalo,“ připomenu jí. “We don’t know the whole story,” I remind

her.

Podle mě je dobře, že tu Jake není, aspoň

s námi může Addy sedět u stolu jako

obvykle. Nejsem si jistý, že by na to jinak

měla nervy. S nikým nemluví a nikdo nechce

mluvit s ní. Dávají jí to jasně najevo.

Vanessa, která byla z naší skupiny vždycky ta

největší štětka, se odvrátí, když si Addy

sedne vedle ní. Dokonce ani Keely neprojeví

snahu zapojit Addy do debaty.

I guess it’s good Jake’s not here since

Addy sits with us at lunch like usual. I’m

not sure she’d have the nerve otherwise.

But she doesn’t talk to anybody, and

nobody talks to her. They’re pretty obvious

about it. Vanessa, who’s always been the

bitchiest girl in our group, physically turns

away when Addy takes the chair next to her.

Even Keely doesn’t make any effort to

include Addy in the conversation.

Je to banda pokrytců. Luis byl na Simonově

nástěnce z úplně stejného důvodu a Vanessa

se mi minulý měsíc pokusila vyhonit na párty

v bazénu, takže zrovna oni dva by neměli

nikoho soudit.

Bunch of hypocrites. Luis was on Simon’s

app for the same damn thing and Vanessa

tried to give me a hand job at a pool party

last month, so they shouldn’t be judging

anyone.

„Jak to jde, Addy?“ zeptám se, ignorujíc

pohledy ostatních u stolu.

“How’s it goin’, Addy?” I ask, ignoring the

stares of the rest of the table.

„Nebuď milý, Coopere,“ drží hlavu

sklopenou a mluví tak tiše, že ji sotva slyším,

„ děláš to ještě horší.“

“Don’t be nice, Cooper.” She keeps her

head down, her voice so low I can hardly

hear it. “It’s worse if you’re nice.”

„Addy.“ Všechna ta frustrace a strach, který

cítím, se mi projeví v hlase, a když Addy

zvedne hlavu, probleskne mezi námi jiskra

pochopení. Je tu nespočet věcí, o kterých

bychom teď měli mluvit, ale nic z toho

nedokážeme vyslovit. „Bude to v pohodě.“

“Addy.” All the frustration and fear I’ve

been feeling finds its way into my voice,

and when Addy looks up a jolt of

understanding passes between us. There’re

a million things we should be talking about,

but we can’t say any of them. “It’ll be all

right.”

Keely mi položí ruku na rameno s otázkou „A

co si myslíš ty?“ a já si uvědomím, že vůbec

nevím, o čem je řeč.

Keely puts her hand on my arm, asking,

“What do you think?” and I realize I’ve

missed an entire conversation.

„O čem?“ “About what?”

Zlehka se mnou zatřese. „O Halloweenu! Za

co půjdeme na Vanessinu párty?“

She gives me a little shake. “About

Halloween! What should we be for

Vanessa’s party?”

Jsem dezorientovaný jako by mě někdo hodil

do virtuální reality, ve které je všechno

přehnaně zářivé a jejímž pravidlům

nerozumím. „Bože, Keely, nevím. Za

cokoliv, Vždyť je to skoro za měsíc.“

I’m disoriented, like I just got yanked into

some shiny video-game version of the

world where everything’s too bright and I

don’t understand the rules. “God, Keely, I

don’t know. Whatever. That’s almost a

month away.”

Olivia nesouhlasně žvýká jazyk. „Typický

chlap. Vůbec netušíš, jak těžké je najít něco

v čem vypadáme sexy, ale ne jako děvky.“

Olivia clucks her tongue disapprovingly.

“Typical guy. You have no idea how hard

it is to find a costume that’s sexy but not

slutty.”

Luis na ni vyzývavě zacuká obočím. „No tak

běž za děvku,“ navrhne a Olivia ho praští po

ruce. V jídelně je hodně teplo, skoro až dusno

a musím si otřít čelo, když se na sebe s Addy

znovu podíváme.

Luis waggles his brows at her. “Just be

slutty, then,” he suggests, and Olivia

smacks his arm. The cafeteria’s too warm,

almost hot, and I wipe my damp brow as

Addy and I exchange another look.

Keely mě šťouchne. „Puč mi mobil.“ Keely pokes me. “Give me your phone.”

„Cože?“ “What?”

„Chci se podívat na tu fotku z minulého

týdne. Ze Seaport Village? Na tu ženskou

v šatech s třásněmi. Vypadala úžasně. Možná

bych si mohla něco takového udělat.“

Pokrčím rameny, odemknu svůj mobil a

podám jí ho. Když otevře galerii fotek,

zmáčkne mi ruku. „Jeden z těch mafiánských

obleků by ti moc seknul.“

“I want to look at that picture we took last

week, at Seaport Village? That woman in

the flapper dress. She looked amazing.

Maybe I could do something like that.” I

shrug and pull out my phone, unlocking it

and handing it over. She squeezes my arm

as she opens my photos. “You’d look

totally hot in one of those gangster suits.”

Předá telefon Vanesse, která nad fotkou She hands the phone to Vanessa, who gives

afektovaně vzdychne. „Páni!“ Addy se šťourá

v jídle, aniž by se vůbec obtěžovala zvednout

vidličku k puse, a zrovna když se jí chystám

zeptat, jestli by nechtěla přinést něco jiného,

můj mobil zazvoní.

an exaggerated, breathless “Ohhh!” Addy

pushes food around on her plate without

ever lifting her fork to her mouth, and I’m

about to ask her if she wants me to get her

something else when my phone rings.

Vanessa se s mobilem v ruce překvapeně

nadechne. „Kdo volá během oběda? Každý,

koho znáš, už tu přece sedí!“ Podívá se na

displej a pak na mě. „Ale, Coopere. Kdo je

Kris? Měla by Keely začít žárlit?“

Vanessa keeps hold of it and snorts, “Who

calls during lunch? Everybody you know is

already here!” She looks at the screen, then

at me. “Ooh, Cooper. Who’s Kris? Should

Keely be jealous?”

Neodpovím příliš dlouho a pak zase příliš

rychle. „Jenom, ehm, jeden kluk. Znám ho

z baseballu.“ Cítím, jak mi celý obličej

zrudne, když si od ní vezmu telefon zpátky a

pošlu hovor do hlasové schránky. Hrozně

bych si přál to vzít, ale teď na to není vhodná

chvíle.

I don’t answer for a few seconds too long,

then too fast. “Just, um, a guy I know.

From baseball.” My whole face feels hot

and prickly as I take the phone from

Vanessa and send it to voice mail. I wish

like hell I could take that call, but now’s

not the time.

Vanessa zvedne obočí. „Chris, který se píše

s K?

Vanessa raises an eyebrow. “A boy who

spells Chris with a K?”

„Jo. Je to…Němec.“ Bože. Sklapni už.

Schovám mobil do kapsy a otočím se na

Keely, která má v očích tázavý výraz.

„Zavolám mu později. Takže třásně říkáš?“

“Yeah. He’s … German.” God. Stop talking.

I put my phone in my pocket and turn to

Keely, whose lips are slightly parted like

she’s about to ask a question. “I’ll call him

back later. So. A flapper, huh?”

Po zvonění, oznamujícím konec vyučování,

se chystám vyrazit domů, když mě na chodbě

zastaví trenér Ruffalo. „Nezapomněl jsi na

naši schůzku, že?“

I’m about to head home after the last bell

when Coach Ruffalo stops me in the hall.

“You didn’t forget about our meeting, did

you?”

Otráveně si povzdechnu, protože jo,

zapomněl jsem. Táta dneska odchází z práce

dřív, abychom se mohli sejít s právníkem, ale

kouč se mnou chce mluvit o nabídkách

univerzit. Jsem na roztrhání, protože jsem si

I exhale in frustration because yeah, I did.

Pop’s leaving work early so we can meet

with a lawyer, but Coach Ruffalo wants to

talk college recruiting. I’m torn, because

I’m pretty sure Pop would want me to do

jistý, že táta by chtěl, abych zvládl obojí

najednou. Vzhledem k tomu, že to není

možné, následuju kouče s tím, že to musím

odbýt rychle. Jeho kabinet je hned vedle

tělocvičny a smrdí jako dvacet let nemyté

ponožky. Jinými slovy, ne moc příjemně.

both at the same time. Since that’s not

possible, I follow Coach Ruffalo and figure

I’ll make it quick. His office is next to the

gym and smells like twenty years’ worth of

student athletes passing through. In other

words, not good.

„Můžou mi utrhat ruce, Coopere,“ začne,

když se posadím naproti němu do

polorozpadlé kovové židle, která pod mojí

vahou zaskřípe. „UCLA, Louisville a Illinois

nabízí plné stipendium. Všichni chtějí, aby

ses rozhodl do listopadu, i když jsem jim

zdůraznil, že se nerozhodneš dřív, než na

jaro.“ Zachytí můj výraz a dodá: „Je dobré,

nechat si dveře otevřené. Skutečnou šancí je

samozřejmě draft, ale čím víc se o tebe budou

univerzity zajímat, tím líp pak budeš

vypadat.“

“My phone’s ringing off the hook for you,

Cooper,” he says as I sit across from him in

a lopsided metal chair that creaks under my

weight. “UCLA, Louisville, and Illinois are

putting together full-scholarship offers.

They’re all pushing for a November

commitment even though I told them

there’s no way you’ll make a decision

before spring.” He catches my expression

and adds, “It’s good to keep your options

open. Obviously the draft’s a real

possibility but the more interest there is on

the college level, the better you’ll look to

the majors.”

„Jistě, pane.“ Draft není to, co mi dělá

starosti. Spíš to, jak univerzity zareagují,

jestli se ty Simonovy příspěvky dostanou ven.

Nebo když se tohle všechno bude stupňovat a

budu pořád součástí vyšetřování. Stáhnou

všechny nabídky, nebo jsem nevinný, dokud

nedokážou opak? Nemyslím si, že bych o

tomhle měl mluvit zrovna s koučem

Ruffalem. „Já jenom… je těžké si v tom

udržet pořádek.“

“Yes, sir.” It’s not draft strategy I’m

worried about. It’s how these colleges will

react if the stuff on Simon’s app gets out.

Or if this whole thing spirals and I keep

getting investigated by the police. Are all

these offers gonna dry up, or am I innocent

until proven guilty? I’m not sure if I should

be telling any of this to Coach Ruffalo.

“It’s just … hard to keep ’em all straight.”

Zamává na mě tenkým štosem secvaklých

papírů. „Udělal jsem to za tebe. Tady je

seznam všech univerzit, se kterými jsem

He picks up a thin sheaf of stapled-together

papers, waving them at me. “I’ve done it

for you. Here’s a list of every college I’ve

mluvil a jejich současné nabídky. Zvýraznil

jsem ty, o kterých si myslím, že se k tobě

hodí nebo že udělají největší dojem. Nechtěl

jsem tam dávat Cal State nebo UC Santa

Barbara, ale obě jsou v regionu a nabízí ti

prohlídku zařízení. Když budeš mít zájem,

dej mi vědět.“

been in touch with and their current offer.

I’ve highlighted the ones I think are the

best fit or will be most impressive to the

majors. I wouldn’t necessarily put Cal State

or UC Santa Barbara on the short list, but

they’re both local and offering facility

tours. You want to schedule those some

weekend, let me know.”

„Jasně. Budou mě teď čekat nějaké rodinné

záležitosti, takže asi budu nějakou dobu

zaneprázdněný.“

“Okay. I … I have some family stuff

coming up, so I might be kinda busy for a

while.”

„Samozřejmě. Není kam spěchat. Je to jenom

na tobě, Coopere.“

“Sure, sure. No rush, no pressure. It’s

entirely up to you, Cooper.”

Všichni to říkají, ale vždycky to zní falešně.

Ať už se to týká čehokoliv.

People always say that but it doesn’t feel

true. About anything.

Poděkuju mu a vejdu do poloprázdné chodby.

V jedné ruce mám mobil, ve druhé trenérův

seznam a jsem nad tím vším tak zamyšlený,

že málem někoho převálcuju.

I thank Coach Ruffalo and head into the

almost-empty hallway. I have my phone in

one hand and Coach’s list in the other, and

I’m so lost in thought as I look between

them that I almost mow someone over in

my path.

„Pardon,“ řeknu, když zaregistruju štíhlou

osobu s rukama omotanýma kolem krabice.

„Ah, zdravím, pane Avery. Chcete s tím

pomoct?“

“Sorry,” I say, taking in a slight figure with

his arms wrapped around a box. “Uh …

hey, Mr. Avery. You need help carrying

that?”

„Ne, děkuju vám, Coopere.“ Jsem o dost

vyšší než on a když shlédnu dolů, vidím, že

v krabici jsou jenom složky. Myslím, že to

zvládne. Jeho vodnaté oči se rozšíří, když

pohledem zabrousí na můj mobil. „Nerad

bych rušil vaše psaní.“

“No thank you, Cooper.” I’m a lot taller

than he is, and when I look down I don’t

see anything but folders in the box. I guess

he can manage those. Mr. Avery’s watery

eyes narrow when he sees my phone. “I

wouldn’t want to interrupt your texting.”

„Já jsem jenom…“ zastavím se, protože

vysvětlování, že jdu pozdě na schůzku

“I was just …” I trail off, since explaining

the lawyer appointment I’m almost late for

s právníkem, moji situaci nijak nevylepší. won’t win me any points.

Pan Avery si odfrkne a přechytí si krabici.

„Vůbec vám mladým nerozumím. Jste tak

posedlí vašimi mobily a pomluvami.“

Zašklebí se, jako by mu to slovo nechalo

v puse pachuť a já nevím co říct. Naráží tím

na Simona? Zajímalo by mě, jestli se policie

obtěžovala během týdne vyslechnout i pana

Averyho nebo jestli je z obliga protože neměl

motiv. Nebo o něm zatím nikdo neví.

Mr. Avery sniffs and adjusts his grip on the

box. “I don’t understand you kids. So

obsessed with your screens and your

gossip.” He grimaces like the word tastes

bad, and I’m not sure what to say. Is he

making a reference to Simon? I wonder if

the police bothered questioning Mr. Avery

this weekend, or if he’s been disqualified

by virtue of not having a motive. That they

know of, anyway.

Zavrtí se, jako by ani on sám nevěděl, o čem

to vlastně mluví. „Nicméně pokud mě

omluvíte, Coopere.“

He shakes himself, like he doesn’t know

what he’s talking about either. “Anyway. If

you’ll excuse me, Cooper.”

Na to, aby mohl pokračovat, by mu stačil

krok stranou, ale hádám, že to je moje práce.

„Jistě,“ řeknu a ustoupím. Chvíli ho sleduju,

jak se sune chodbou dál, a pak se rozhodnu

nechat si věci ve skříňce a zamířím k autu. Už

tak jdu pozdě.

All he’d have to do to get past me is step

aside, but I guess that’s my job. “Right,” I

say, moving out of his way. I watch him

shuffle down the hall and decide to leave

my stuff in my locker and head for the car.

I’m late enough as it is.

Poslední semafor na cestě domů mě přinutí

zastavit a v tu chvíli mi zapípá telefon.

Podívám se na displej, očekávajíc zprávu od

Keely, neboť jsem jí nakonec slíbil, že se

dneska sejdeme a probereme naše

Halloweenské kostýmy. Ale je to od mámy.

I’m stopped at the last red light before my

house when my phone beeps. I look down

expecting a text from Keely, because

somehow I ended up promising we’d get

together tonight to plan Halloween

costumes. But it’s from my mom.

Přijeď do nemocnice. Babča měla infarkt. Meet us at the hospital. Nonny had a heart

attack.

Kapitola 11 Chapter Eleven

Nate Nate

Pondělí, 1. října, 23:50 Monday, October 1, 11:50 p.m. Ráno jsem obvolal svoje dodavatele, abych

jim řekl, že teď budu chvíli mimo kšeft. Pak

jsem ten mobil zahodil. Pořád mám pár

I made a round of calls to my suppliers this

morning to tell them I’m out of

commission for a while. Then I threw away

dalších. Obvykle si jich pár koupím ve

Walmartu, a pak je pár měsíců točím, než je

vyměním za nové.

that phone. I still have a couple of others. I

usually pay cash for a bunch at Walmart

and rotate them for a few months before

replacing them.

Po tom, co jsem shlédl tolik Japonských

hororů, kolik jsem dokázal, už je skoro

půlnoc. Vytáhnu nový mobil a vytočím číslo

toho, který jsem dal Bronwyn. Zazvoní

šestkrát, než to zvedne a její hlas zní dost

nervózně. „Ano?“

So after I’ve watched as many Japanese

horror movies as I can stand and it’s almost

midnight, I take a new phone out and call

the one I gave Bronwyn. It rings six times

before she picks up, and she sounds

nervous as hell. “Hello?”

Mám nutkání změnit svůj hlas a zeptat se jí,

jestli bych si mohl koupit dávku heroinu, ale

nejspíš by ten mobil zahodila a už nikdy se

mnou nepromluvila. „Čau.“

I’m tempted to disguise my voice and ask if

I can buy a bag of heroin to mess with her,

but she’d probably throw the phone out and

never talk to me again. “Hey.”

„Je pozdě,“ řekne vyčítavě. “It’s late,” she says accusingly.

„Spala jsi?“ “Were you sleeping?”

„Ne,“ přizná. „Nejde to.“ “No,” she admits. “I can’t.”

„Mně taky ne.“ Nikdo z nás další minutu

nepromluví. Jsem roztažený na posteli

s polštářem za zády a zírám na pozastavené

titulky v japonštině. Vypnu film a začnu

projíždět kanály.

“Me either.” Neither of us says anything

for a minute. I’m stretched out on my bed

with a couple of thin pillows behind me,

staring at paused screen credits in Japanese.

I click off the movie and scroll through the

channel guide.

„Nate, pamatuješ si narozeninovou oslavu

Olivie Kendrickové v páté třídě?“

“Nate, do you remember Olivia Kendrick’s

birthday party in fifth grade?”

Vlastně pamatuju. Byla to poslední oslava, na

které jsem byl v St. Piu, než mě táta ze školy

odhlásil, protože už jsme nezvládali platit

školné. Olivia pozvala celou třídu a

uspořádala v zahradě a lese za domem lov

pokladů. Byl jsem v týmu s Bronwyn a ona

zpracovávala nápovědy jako by to dělala

denně. Vyhráli jsme a všech nás pět dostalo

I do, actually. It was the last birthday party I

ever went to at St. Pius, before my dad

withdrew me because we couldn’t pay the

tuition anymore. Olivia invited the whole

class and had a scavenger hunt in her yard

and the woods behind it. Bronwyn and I

were on the same team, and she tore

through those clues like it was her job and

dvacetidolarovou poukázku na iTunes. „Jo.“ she was up for a promotion. We won and

all five of us got twenty-dollar iTunes gift

cards. “Yeah.”

„Myslím, že to je naposledy, co jsme spolu

pořádně mluvili.“

“I think that’s the last time you and I spoke

before all this.”

„Možná.“ Pamatuju si to líp, než si ona

nejspíš uvědomuje. Moji kámoši si v páté

třídě začali všímat holek a najednou všichni

nějakou měli, většinou tak na týden. Naprostá

pitomost, kdy se zeptali holky, jestli s nima

bude chodit, ona souhlasila, a pak se

vzájemně ignorovali. Když jsme tehdy

procházeli les, sledoval jsem, jak se přede

mnou houpe Bronwynin koňský ohon a

přemýšlel, co by asi řekla, kdybych se jí

zeptal, jestli se mnou bude chodit. Ale

neudělal jsem to.

“Maybe.” I remember better than she

probably realizes. In fifth grade my friends

started noticing girls and at one point they

all had girlfriends for, like, a week. Stupid

kid stuff where they asked a girl out, the

girl said yes, and then they ignored each

other. While we were walking through

Olivia’s woods I watched Bronwyn’s

ponytail swing in front of me and

wondered what she’d say if I asked her to

be my girlfriend. I didn’t do it, though.

„Kam jsi šel po St. Piu?“ zeptá se. “Where’d you go after St. Pi?” she asks.

„Do pasťáku.“ St.Pius byl osmiletka, takže

jsme se znovu potkali až na střední. Tehdy už

z ní byla hotová šprtka.

“Granger.” St. Pius went up to eighth

grade, so I wasn’t in school with Bronwyn

again until high school. By then she was in

full-on overachiever mode.

Udělá pauzu, jako by čekala, že budu

pokračovat a zasměje se. „Nate, proč jsi mi

volal, když na všechno odpovídáš jedním

slovem?“

She pauses, as though she’s waiting for me

to continue, and laughs a little. “Nate,

why’d you call me if you’re only going to

give one-word answers to everything?”

„Možná jenom nepokládáš ty správné

otázky.“

“Maybe you’re not asking the right

questions.”

„Dobře.“ Další pauza. „Udělals to?“ “Okay.” Another pause. “Did you do it?”

Nepotřebuju se ptát, abych věděl, co má na

mysli. „Ano a ne.“

I don’t have to ask what she means. “Yes

and no.”

„Budeš muset být trochu specifičtější.“ “You’ll have to be more specific.”

„Ano, prodával jsem drogy, i když jsem byl “Yes, I sold drugs while on probation for

v podmínce za prodej drog. Ne, nekydnul

jsem Simonovi do hrnku arašídový olej. Co

ty?“

selling drugs. No, I didn’t dump peanut oil

in Simon Kelleher’s cup. You?”

„Totéž,“ řekne tiše. „Ano a ne.“ “Same,” she says quietly. “Yes and no.”

„Takže jsi podváděla?“ “So you cheated?”

„Ano.“ Hlas se jí roztřese, a jestli se rozbrečí,

tak fakt nevím, co budu dělat. Možná

předstírat, že hovor vypadl. Ale dá se

dohromady. „Je mi vážně trapně. A hodně se

bojím, že to vyjde ven.“

“Yes.” Her voice wavers, and if she starts

crying I don’t know what I’ll do. Pretend

the call dropped, maybe. But she pulls

herself together. “I’m really ashamed. And

I’m so afraid of people finding out.”

Zní dost vážně, takže bych se asi neměl smát,

ale nemůžu si pomoct. „Nakonec nejsi zas tak

dokonalá. No a co? Vítej ve skutečném

světě.“

She’s all worried-sounding, so I probably

shouldn’t laugh, but I can’t help it. “So

you’re not perfect. So what? Welcome to

the real world.”

„Vím, jak vypadá skutečný svět.“ Její hlas je

chladný. „Nežiju v bublině. Mrzí mě, co jsem

udělala, to je všechno.“

“I’m familiar with the real world.”

Bronwyn’s voice is cool. “I don’t live in a

bubble. I’m sorry for what I did, that’s all.”

Nejspíš ji to mrzí, ale je za tím něco víc. Ve

skutečnosti to bude zamotanější. Jestli ji žralo

svědomí, měla měsíce na to se přiznat, ale

neudělala to. Nechápu, proč je pro lidi tak

těžké přiznat si, že jsou prostě pitomci, kteří

to podělali, protože nečekali, že na to někdo

přijde. „Podle mě se bojíš spíš toho, co si

budou myslet lidi.“

She probably is, but it’s not the whole

truth. Reality’s messier than that. She had

months to confess if it was really eating at

her, and she didn’t. I don’t know why it’s

so hard for people to admit that sometimes

they’re just assholes who screw up because

they don’t expect to get caught. “You

sound more worried about what people are

gonna think,” I say.

„Na tom není nic špatného. Aspoň neskončím

v podmínce.“

“There’s nothing wrong with worrying

about what people think. It keeps you off

probation.”

Zapípá mi osobní telefon. Leží vedle postele

na stolku, který se zahoupe pokaždé, když se

ho dotknu, protože mu chybí noha a já jsem

moc líný na to, abych to opravil. Přetočím se

My main phone beeps. It’s next to my bed

on the scarred side table that lurches every

time I touch it, because it’s missing a leg

tip and I’m too lazy to fix it. I roll over to

a přečtu si zprávu od Amber: Si vzhůru?

Chystám se říct Bronwyn, že musím jít, když

si najednou povzdechne.

read a text from Amber: U up? I’m about

to tell Bronwyn I have to go when she

heaves a sigh.

„Promiň. To byla podpásovka. Jenom…není

to tak jednoduché, aspoň pro mě ne.

Zklamala jsem oba rodiče, ale pro tátu je to

mnohem horší. Bojuje proti stereotypům,

protože nepochází odsud. Vybudoval si

skvělou reputaci a já bych to celé zničila

jedinou blbostí.“

“Sorry. Low blow. It’s just … it’s more

complicated than that, for me. I’ve

disappointed both my parents, but it’s

worse for my dad. He’s always pushing

against stereotypes because he’s not from

here. He built this great reputation, and I

could tarnish the whole thing with one

stupid move.”

Chtěl bych jí říct, že takhle přece nikdo

neuvažuje. Z mojí pozice vypadá její rodina

dost neotřesitelně. Ale nejspíš máme všichni

problémy a já ty její neznám. „Odkud táta

je?“ zeptám se místo toho.

I’m about to tell her nobody thinks that

way. Her family looks pretty untouchable

from where I sit. But I guess everyone has

shit to deal with, and I don’t know hers.

“Where’s your dad from?” I ask instead.

„Narodil se v Kolumbii a s rodinou se

přistěhoval, když mu bylo deset.“

“He was born in Colombia, but moved here

when he was ten.”

„A co máma?“ “What about your mom?”

„Její rodina je tu celou věčnost. Čtvrtá

generace Irů nebo tak něco.“

“Oh, her family’s been here forever.

Fourth-generation Irish or something.”

„Moje taky,“ řeknu. „Ale řekněme, že

kdybych já upadl v nemilost, nikoho to

nepřekvapí.“

“Mine too,” I say. “But let’s just say my

fall from grace won’t surprise anyone.”

Povzdechne si. „Je to všechno tak

neuvěřitelné, že? Všichni si teď myslí, že

někdo z nás opravdu Simona zabil.“

She sighs. “This is all so surreal, isn’t it?

That anybody could think either one of us

would actually kill Simon.”

„Ty mi něco věříš?“ zeptám se. „Já jsem ten v

podmínce, pamatuješ?“

“You’re taking me at my word?” I ask. “I’m

on probation, remember?”

„Jo, ale byla jsem u toho, když jsi Simonovi

pomáhal. Musel bys být hodně dobrý herec,

abys to dokázal předstírat.“

“Yeah, but I was there when you tried to

help Simon. You’d have to be a pretty good

actor to fake that.”

„Pokud jsem dost velký sociopat na to, abych “If I’m enough of a sociopath to kill Simon

ho zabil, tak můžu předstírat cokoliv, nebo

ne?“

I can fake anything, right?”

„Ty ale nejsi sociopat.“ “You’re not a sociopath.”

„Jak to víš?“ zeptám se sarkasticky, ale ve

skutečnosti mě její odpověď dost zajímá. Já

jsem ten, komu prohledali barák. Na ráně

jako obětní beránek, přesně jak říkala

Lopézová. Někdo, kdo lže kdykoliv se mu to

hodí a bez rozmyslu by to udělal znovu, jen

aby si zachránil prdel. Vůbec netuším, jaký to

má vliv na důvěru někoho, s kým jsem šest

let nemluvil.

“How do you know?” I say it like I’m

making fun, but I really want to know the

answer. I’m the guy who got searched. The

obvious outlier and scapegoat, as Officer

Lopez said. Someone who lies whenever

it’s convenient and would do it in a

heartbeat to save his own ass. I’m not sure

how all that adds up to trust for someone I

hadn’t talked to in six years.

Bronwyn si dá s odpovědí na čas a já

zastavím svoje hledání na Cartoon Network,

abych se podíval na kousek nového animáku

s nějakým děckem a hadem. Nevypadá to

moc slibně. „Pamatuju si, jak jsi vždycky

vyhlížel svoji mámu,“ řekne nakonec. „Když

přišla do školy a chovala se…no, vždyť víš.

Jako by byla nemocná nebo tak něco.“

Bronwyn doesn’t answer right away, and I

stop channel surfing at the Cartoon

Network to watch a snippet of some new

show with a kid and a snake. It doesn’t

look promising. “I remember how you used

to look out for your mom,” she finally says.

“When she’d show up at school and act …

you know. Like she was sick or

something.”

Nemocná nebo tak něco. Hádám, že Bronwyn

asi naráží na den, kdy moje máma vřískala na

sestru Flynnovou během rodičovských

schůzek a nakonec servala ze zdi všechny

naše výkresy. Nebo na to, když brečela na

patníku, zatímco čekala, až mi skončí

fotbalový trénink. Je z čeho vybírat.

Like she was sick or something. I guess

Bronwyn could be referring to the time my

mother screamed at Sister Flynn during

parent-teacher conferences and ended up

ripping all our artwork off the walls. Or the

way she’d cry on the curb while she was

waiting to pick me up from soccer practice.

There’s a lot to choose from.

„Měla jsem tvoji mámu ráda,“ dodá Bronwyn

rychle, když neodpovídám. „Mluvila na mě

jako bych byla dospělá.“

“I really liked your mom,” Bronwyn says

tentatively when I don’t answer. “She used

to talk to me like I was a grown-up.”

„Myslíš to, že ti nadávala?“ zeptám se a “She’d swear at you, you mean,” I say, and

Bronwyn se zasměje. Bronwyn laughs.

„Vždycky jsem si myslela, že spíš se mnou

nadávala ostatním.“

“I always thought it was more like she was

swearing with me.”

Něco z jejího způsobu mluvení mě dostane.

Jako by pod všema těma sračkama dokázala

vidět i člověka. „Měla tě ráda.“ Vzpomenu si

jak Bronwyn vypadala dneska na schodišti.

Vlasy stažené do koňského ohonu a jasný

obličej. Jako by ji zajímalo úplně všechno.

Kdyby tu ještě byla, pořád by tě měla ráda.

Something about the way she says that gets

to me. Like she could see the person under

all the other crap. “She liked you.” I think

about Bronwyn in the stairwell today, her

hair still in that shiny ponytail and her face

bright. As if everything is interesting and

worth her time. If she were around, she’d

like you now.

„Říkávala mi…,“ Bronwyn udělá pauzu.

„Říkávala, že jsi mě tolik dráždil proto, že

jsem se ti líbila.“

“She used to tell me …” Bronwyn pauses.

“She said you only teased me so much

because you had a crush on me.”

Mrknu na pořád nezodpovězenou zprávu od

Amber. „Možná že jo. Nevzpomínám si.“

I glance at Amber’s text, still unanswered.

“I might have. I don’t remember.”

Jak jsem řekl. Lžu kdykoliv se mi to hodí. Like I said. I lie whenever it’s convenient.

Bronwyn minutu mlčí. „Měla bych jít. Aspoň

se pokusit usnout.“

Bronwyn’s quiet for a minute. “I should go.

At least try to sleep.”

„Jo. Já taky.“ “Yeah. Me too.”

„Asi uvidíme, co bude zítra, že?“ “I guess we’ll see what happens tomorrow,

huh?”

„Asi jo.“ “Guess so.”

„Tak se měj. A, hm, Nate?“ mluví rychle,

skoro ve spěchu. „Mně ses tehdy líbil.

Nevím, jestli to teď k něčemu je. Ale i tak.

Jen abys věděl. Dobrou noc.“

“Well, bye. And, um, Nate?” She speaks

quickly, in a rush. “I had a crush on you

back then. For whatever that’s worth.

Nothing, probably. But anyway. FYI. So,

good night.”

Když zavěsí, položím mobil na stolek a

vezmu si ten druhý. Znovu si přečtu zprávu

od Amber a pak odpovím. Stav se.

After she hangs up I put the phone on my

bedside table and pick up the other one. I

read Amber’s message again, then type,

Come over.

Bronwyn je naivní jestli si myslí, že jsem na Bronwyn’s naïve if she thinks there’s more

něco víc. to me than that.

Addy Addy

Středa, 3. října, 7:50 Wednesday, October 3, 7:50 a.m. Ashton mě nutí pořád chodit do školy. Máma

se o mě absolutně nezajímá. Je přesvědčená,

že jsem nám všem zničila životy, a tak už

nezáleží na tom, co dělám dál. Neřekne mi to

přímo, ale ta slova má napsaná v obličeji

pokaždé, když se na mě podívá.

Ashton keeps making me go to school. My

mother couldn’t care less. As far as she’s

concerned I’ve ruined all our lives, so it

doesn’t much matter what I do anymore.

She doesn’t say those exact words, but

they’re etched across her face every time

she looks at me.

„Pět tisíc dolarů jen za schůzku s právničkou,

Adelaide,“ zasyčí na mě u čtvrteční snídaně.

„Doufám, že je ti jasné, že to půjde z tvého

spořicího účtu.“

“Five thousand dollars just to talk to a

lawyer, Adelaide,” she hisses at me over

breakfast Thursday morning. “I hope you

know that’s coming out of your college

fund.”

Převrátila bych oči, kdybych na to měla sílu.

Obě víme, že žádný spořicí účet nemám. Už

několik dnů volá tátovi do Chicaga a žebrá o

peníze. Vzhledem k jeho druhé, mladší

rodině, nemá moc na rozdávání, ale nejspíš

pošle aspoň půlku, aby jí zavřel pusu a cítil se

jako bůhvíjak dobrý rodič.

I’d roll my eyes if I had the energy. We

both know I don’t have a college fund.

She’s been on the phone to my father in

Chicago for days, hassling him for the

money. He doesn’t have much to spare,

thanks to his second, younger family, but

he’ll probably send at least half to shut her

up and feel good about what an involved

parent he is.

Jake se mnou pořád nemluví a chybí mi tak

moc, až mám pocit, že mě zasáhl nukleární

výbuch a nezbylo ve mně nic, než prach,

který bezcílně víří v mojí křehké tělesné

schránce. Poslala jsem mu tucty zpráv, ale

nejenom že neodpovídá, on je ani nečte. Na

facebooku si mě odstranil z přátel a přestal

mě sledovat na instagramu i snapchatu.

Předstírá, že neexistuju a já začínám mít

pocit, že má pravdu. Kdo vlastně jsem, když

Jake still won’t talk to me, and I miss him

so much, it’s like I’ve been hollowed out

by a nuclear blast and there’s nothing left

but ashes fluttering inside brittle bones. I’ve

sent him dozens of texts that aren’t only

unanswered; they’re unread. He

unfriended me on Facebook and

unfollowed me on Instagram and

Snapchat. He’s pretending I don’t exist and

I’m starting to think he’s right. If I’m not

už ne Jakeova holka? Jake’s girlfriend, who am I?

Za ten incident s TJem měl být na týden

suspendovaný, ale jeho rodiče se rozčílili, že

Simonova smrt všechny rozhodila, takže

hádám, že dneska bude zpátky. Jenom

myšlenka na to, že ho uvidím, mě tak

znechutila, že jsem se rozhodla zůstat doma.

Ashton mě musela násilím vytáhnout

z postele. Zatím zůstává u nás, na dobu

neurčitou.

He was supposed to be suspended all week

for hitting TJ, but his parents raised a fuss

about how Simon’s death has put everyone

on edge, so I guess he’s back today. The

thought of seeing him makes me sick

enough that I decided to stay home. Ashton

had to drag me out of bed. She’s staying

with us indefinitely, for now.

„Z tohohle se nevypaříš a neumřeš, Addy,“

říká, když mě táhne do sprchy. „Nemůže tě

vymazat z celého světa. Tak jsi udělala

blbost, no bože. Nikoho jsi nezabila.“

“You’re not going to wither up and die

from this, Addy,” Ashton lectures as she

shoves me toward the shower. “He doesn’t

get to erase you from the world. God, you

made a stupid mistake. It’s not like you

murdered someone.

„Ehm, vlastně,“ dodá sarkasticky. „Myslím,

že o tom rozhodne až porota.“

“Well,” she adds with a short, sarcastic

laugh, “I guess the jury’s still out on that

one.”

Ach ten šibeniční humor, který teď u nás

doma panuje. Kdo by to čekal, že i

Prentissovic holky dokážou být vtipné.

Oh, the gallows humor in our household

now. Who knew Prentiss girls had it in

them to be even a little bit funny?

Ashton mě odveze před školu. „Hlavu

vzhůru,“ radí. „Nedovol, aby ti to pokrytecké

hovado zkazilo den.“

Ashton drives me to Bayview and drops me

off out front. “Keep your chin up,” she

advises. “Don’t let that sanctimonious

control freak get you down.”

„Bože, Ash. Podvedla jsem ho, vždyť to víš.

Má k tomu důvod.“

“God, Ash. I did cheat on him, you know.

He’s not unprovoked.”

Stáhne rty do tenké linky. „I tak.“ She purses her lips in a hard line. “Still.”

Vystoupím z auta a snažím se soustředit na

školu. Bývalo to všechno tak jednoduché.

Všechno mi šlo, aniž bych se vůbec snažila.

Teď se stěží podobám tomu, kým jsem byla

I get out of the car and try to steel myself

for the day. School used to be so easy. I

belonged to everything without even trying.

Now I’m barely hanging on to the edges of

dřív, a když zachytím svůj odraz v zrcadle,

skoro tu holku v něm nepoznám. Má moje

oblečení – uplé tričko a džíny, přesně jak to

má Jake rád – ale její prázdné tváře a

mrtvolné oči se k tomu vůbec nehodí.

who I used to be, and when I catch my

reflection in a window I hardly recognize

the girl staring back at me. She’s in my

clothes—the kind of formfitting top and

tight jeans that Jake likes—but her hollow

cheeks and dead eyes don’t match the

outfit.

Přes to všechno, moje vlasy vypadají

perfektně. Aspoň něco funguje jak má.

My hair looks tremendous, though. At least

I have that going for me.

Jenom jedna osoba na celé škole vypadá hůř

než já, a to je Janae. Od Simonovy smrti

musela zhubnout nejmíň pět kilo a kůži má

samý beďar. Má permanentně rozteklý make-

up, takže hádám, že chodí mezi hodinami

brečet na záchod minimálně stejně často jako

já. Divím se, že jsme se tam ještě nepotkaly.

There’s only one person who looks worse

than me at school, and that’s Janae. She

must have lost ten pounds since Simon

died, and her skin’s a mess. Her mascara’s

running all the time, so I guess she cries in

the bathroom between classes as much as I

do. It’s surprising we haven’t run into each

other yet.

Hned, jak vejdu do školy, uvidím Jakea u

jeho skříňky. Všechna krev se mi vytratí

z hlavy a mám jí teď tak lehkou, že k němu

spíš pluju, než jdu. Jeho výraz je klidný a

zaujatý zadáváním správného kódu. Na

vteřinu doufám, že bude všechno zase dobré,

a že školní trest ho třeba přinutil mi odpustit.

„Ahoj, Jakeu,“ řeknu.

I see Jake at his locker almost as soon as I

enter the hallway. All the blood rushes out

of my head, making me so light-headed I

actually sway as I walk toward him. His

expression is calm and preoccupied as he

twirls his combination. For a second I hope

everything’s going to be fine, that his time

away from school has helped him cool off

and forgive me. “Hi, Jake,” I say.

Jeho výraz se okamžitě změní z neutrálního

na rozlícený. Vztekle otevře skříňku, vytáhne

plnou náruč učebnic a strčí si je do batohu.

Práskne dvířky, hodí batoh na ramena a otočí

se k odchodu.

His face changes in an instant from neutral

to livid. He yanks his locker open with a

scowl and pulls out an armful of books,

stuffing them into his backpack. He slams

his locker, shoulders his backpack, and

turns away.

„Budeš se mnou ještě někdy mluvit?“ zeptám “Are you ever going to talk to me again?” I

se. Můj hlas je tichý a slabý. Jak patetické. ask. My voice is tiny, breathless. Pathetic.

Otočí se a podívá se na mě tak nenávistně, že

ustoupím dozadu. „Doufám, že ne.“

He turns and gives me such a hate-filled

look that I step backward. “Not if I can

help it.”

Nebreč. Hlavně nebreč. Všichni na mě zírají,

zatímco Jake odchází. O pár skříněk stojí

Vanessa a uculuje se. Ona si to vyloženě

užívá. Jak jsem si mohla myslet, že je moje

kamarádka? Nejspíš brzo pojede po Jakeovi,

pokud už to neudělala. Doklopýtám před

svoji skříňku a chystám se ji odemknout.

Trvá několik vteřin, než si spojím všechna

písmena, napsaná černým centrofixem.

Don’t cry. Don’t cry. Everyone’s staring at

me as Jake stalks away. I catch Vanessa

smirking from a few lockers over. She’s

loving this. How did I ever think she was

my friend? She’ll probably go after Jake

soon, if she hasn’t already. I stumble in

front of my own locker, my hand stretching

toward the lock. It takes a few seconds for

the word written in thick black Sharpie to

sink in.

DĚVKO. WHORE.

Obklopí mě výbuch smíchu a moje oči sjedou

k nožičkám písmena K. Dělala jsem

s Vanessou tucty plakátů pro Bayview

Wildcats a vždycky jsem si dělala srandu z

jejích legračně vypadajících K. Ani se to

nepokusila zakrýt. Nejspíš chtěla, abych to

poznala.

Muffled laughter surrounds me as my eyes

trace the two Vs that make up the W. They

cross each other in a distinctive, loopy

scrawl. I’ve made dozens of pep rally

posters for the Bayview Wildcats with

Vanessa, and teased her for her funny-

looking Ws. She didn’t even try to hide it. I

guess she wanted me to know.

Mám co dělat, abych se na záchod

nerozběhla, ale normálně tam došla. Nějaké

dvě holky si před zrcadlem opravují make-up.

Protáhnu se kolem nich do nejvzdálenější

kabinky, Zhroutím se na mísu a s hlavou

v dlaních začnu tiše brečet.

I force myself to walk, not run, to the

nearest bathroom. Two girls stand at the

mirror, fixing their makeup, and I duck past

them into the farthest stall. I collapse onto

the toilet seat and cry silently, burying my

head in my hands.

Ozve se první zvonění, ale zůstanu, kde jsem,

až dokud se úplně nevybrečím. Složím ruce

do klína a sklopím hlavu, neschopná pohybu,

když se zvonek ozve podruhé a dovnitř

The first bell rings but I stay where I am,

tears rolling down my cheeks until I’m

cried out. I fold my arms onto my knees

and lower my head, immobile as the second

začnou chodit další holky. Vyslechnu si

útržky konverzací a ano, některé jsou i o mně.

Zacpu si uši a snažím se neposlouchat.

bell rings and girls come in and out of the

bathroom again. Snatches of conversation

float through the room and, yeah, some of

it’s about me. I plug my ears and try not to

listen.

V době, kdy se konečně zvednu, už běží

polovina třetí hodiny. Odemknu dveře

kabinky, přijdu k zrcadlu a odhrnu si vlasy

z obličeje. Můj make-up je smytý, ale byla

jsem tu dost dlouho, takže už nemám

napuchlé oči. Zírám na svůj odraz a snažím

se dát dohromady svoje rozházené myšlenky.

Dneska nemůžu být ve třídě. Normálně bych

šla na ošetřovnu a simulovala bolest hlavy,

ale teď se tam necítím příjemně vzhledem

k tomu, že jsem podezřelá z krádeže EpiPenů.

Zbývá jediná možnost: vypadnout odsud a jít

domů.

It’s the middle of third period by the time I

uncoil myself and stand. I unlock the stall

door and head for the mirror, pushing my

hair away from my face. My mascara’s

washed away, but I’ve been here long

enough that my eyes aren’t puffy. I stare at

my reflection and try to collect my

scattered thoughts. I can’t deal with classes

today. I’d go to the nurse’s office and claim

a headache, but I don’t feel comfortable

there now that I’m a suspected EpiPen

thief. That leaves only one option: getting

out of here and going home.

Už jsem na zadním schodišti s rukou na klice,

když se na schodech nade mnou ozvou těžké

kroky. Zvednu hlavu a uvidím přicházet TJe

Forrestera; pořád má oteklý nos a k tomu i

monokl. Když mě uvidí, zastaví se a položí

ruku na zábradlí. „Čau Addy.“

I’m in the back stairwell with my hand on

the door when heavy footsteps pound the

stairs. I turn to see TJ Forrester coming

down; his nose is still swollen and framed

by a black eye. He stops when he sees me,

one hand gripping the banister. “Hey,

Addy.”

„Neměl bys být ve třídě?“ “Shouldn’t you be in class?”

„Jdu k doktorovi,“ položí si ruku na nos a

bolestně se zašklebí. „Možná mám

vychýlenou přepážku.“

“I have a doctor’s appointment.” He puts a

hand to his nose and grimaces. “I might

have a deviated septum.”

„Dobře ti tak.“ Jedovatá poznámka mi vyletí

z pusy dřív, než ji stihnu zastavit.

“Serves you right.” The bitter words burst

out before I can stop them.

TJ otevře a zavře pusu a jeho ohryzek

poskočí nahoru a dolu. „Já jsem Jakeovi nic

TJ’s mouth falls open, then closes, and his

Adam’s apple bobs up and down. “I didn’t

neřekl, Addy. Přísahám Bohu. Nechtěl jsem

to utajit o nic míň než ty. Taky mi to trochu

posralo život.“ Znovu se opatrně dotkne nosu.

say anything to Jake, Addy. I swear to God.

I didn’t want this to come out any more

than you did. It’s messed things up for me

too.” He touches his nose again gingerly.

Vlastně jsem nenarážela na Jakea, ale na

Simona. I když pochopitelně TJ o těch

neveřejných příspěvcích nemohl nic vědět.

Ale jak to věděl Simon? „Byli jsme tam

jenom my dva,“ zašeptám. „Někomu jsi to

říct musel.“

I wasn’t actually thinking about Jake; I was

thinking about Simon. But of course TJ

wouldn’t know anything about the

unpublished posts. How did Simon know,

though? “We were the only two people

there,” I hedge. “You must have told

somebody.”

TJ zavrtí hlavou a cukne sebou jako by ho ten

pohyb bolel. „Než jsme šli ke mně, tak jsme

se líbali na veřejné pláži, pamatuješ?

Kdokoliv nás tam mohl vidět.“

TJ shakes his head, wincing as though the

movement hurts. “We were kissing on a

public beach before we got to my house,

remember? Anyone could have seen us.”

„Ale to by nemohli vědět, že –“ zastavím se a

dojde mi, že Simon nikde nenapsal, že bych

s TJem spala. Velmi důrazně to naznačil, ale

to bylo všechno. Možná jsem toho přiznala až

moc. Ta myšlenka mě začíná sžírat, ale

nejsem si jistá, že bych zvládla neříct Jakeovi

celou pravdu. Časem by to ze mě dostal.

“But they wouldn’t have known—” I stop,

realizing Simon’s site never said TJ and I

slept together. He implied it, pretty heavily,

but that was it. Maybe I’d overconfessed.

The thought sickens me, although I’m not

sure I could have managed to tell Jake

only a half-truth anyway. He’d have gotten

it out of me eventually.

TJ se na mě omluvně podívá. „Mrzí mě, že je

to pro tebe tak špatné. Jestli to něčemu

pomůže, podle mě se Jake chová jako kretén.

Ale já jsem to nikomu neřekl,“ položí si ruku

na srdce. „Přísahám na hrob svého dědy.

Vím, že pro tebe to nic neznamená, ale pro

mě ano.“ Konečně přikývnu a TJ si zhluboka

oddechne. „Kam jdeš?“

TJ looks at me with regret in his eyes. “I’m

sorry this sucks so bad for you. For what

it’s worth, I think Jake’s being a jerk. But I

didn’t tell anybody.” He puts a hand over

his heart. “Swear on my granddad’s grave.

I know that doesn’t mean anything to you

but it does to me.” I finally nod, and he lets

out a deep breath. “Where are you going?”

„Domů. Nemůžu to tady vystát. Všichni mě

nenávidí.“ Netuším, proč mu tohle všechno

“Home. I can’t stand being here. All my

friends hate me.” I’m not sure why I’m

říkám. Možná proto, že to nemám komu

jinému říct. „Pochybuju, že mi dovolí s nimi

sedět u oběda, když už je Jake zpátky.“ Je to

pravda. Cooper jel dneska navštívit babičku a

nejspíš, i když to neřekl, se i setkat se svým

právníkem. Teď, když je pryč, si nikdo

nedovolí postavit se Jakeovu vzteku. Nebo

spíš ani nebudou chtít.

telling him this, other than the fact that I

don’t have anyone else to tell. “I doubt

they’ll even let me sit with them now that

Jake’s back.” It’s true. Cooper’s out today,

visiting his sick grandmother and

probably, although he didn’t say so,

meeting with his lawyer. With him gone

nobody will dare stand up to Jake’s anger.

Or want to.

„Srát na ně,“ TJ se na mě usměje. „Pokud

budou zítra pořád stejní, sedni si za mnou.

Chtějí pomlouvat, tak ať mají proč.“

“Screw them.” TJ gives me a lopsided grin.

“If they’re still being assholes tomorrow,

come sit with me. They wanna talk, let’s

give them something to talk about.”

Asi bych se tomu neměla smát, ale nemůžu si

pomoct.

It shouldn’t make me smile, but it almost

does.

KAPITOLA 12 Chapter Twelve

Bronwyn Bronwyn Čtvrtek, 4. října, 12:20 Thursday, October 4, 12:20 p.m. Propadla jsem falešnému pocitu uspokojení. I got lulled into a false sense of

complacency.

Stává se to, i když prožíváte nejhorší týden

vašeho života. Všechno vám začíná přerůstat

přes hlavu, pomalu se chystáte kapitulovat a

najednou – to přestane. Nic dalšího se neděje

a vy si začnete myslet, že už bude všechno

v pohodě.

It happens, I guess, even during the worst

week of your life. Horrible, earth-

shattering stuff piles on top of you until

you’re about to suffocate and then—it

stops. And nothing else happens, so you

start to relax and think you’re in the clear.

To je začátečnická chyba, která mi u

čtvrtečního oběda řádně nafackovala.

Typický jídelní šum zničehonic zesílil.

Zvědavě jsem se rozhlédla dokola a

přemýšlela, proč najednou všichni vytahují

mobily. Než jsem stihla vytáhnout svůj, hlavy

ostatních se začaly otáčet mým směrem.

That’s a rookie mistake that smacks me in

the face Thursday during lunch when the

usual low-grade cafeteria buzz suddenly

grows and swells. At first I look around,

interested, like anyone would be, and

wondering why everyone’s suddenly pulled

out their phones. But before I can take

mine out, I notice the heads swiveling in

my direction.

„Ou.“ Maeve byla rychlejší než já a její

povzdechnutí je tak zoufalé, až mi poskočí

srdce. Kousne se do rtu a zkrabatí čelo.

„Bronwyn. Je to, no, další Tumblr. O… no,

podívej se sama.“

“Oh.” Maeve is quicker than me, and her

soft exhalation as she scans her phone is

loaded with so much regret that my heart

sinks. She catches her bottom lip between

her teeth and wrinkles her forehead.

“Bronwyn. It’s, um, another Tumblr. About

… well. Here.”

S bušícím srdcem si vezmu její mobil a

přečtu si ta samá slova, která mi ukázal

detektiv Mendoza v neděli po Simonově

pohřbu. Je to poprvé, co se na téhle aplikaci

objevuje naše hodná holčička BR, držitelka

rekordu za nejlepší prospěch. Až na to…

I take her phone, heart pounding, and read

the exact same words Detective Mendoza

showed me on Sunday after Simon’s

funeral. First time this app has ever

featured good-girl BR, possessor of

school’s most perfect academic record…

Je tam všechno. Simonovy nepublikované

příspěvky o každém z nás s poznámkou na

konci.

It’s all there. Simon’s unpublished

entries for each of us, with an added note

at the bottom:

Snad jste si nemysleli, že si o zabití

Simona dělám legraci? Čtěte a učte se,

dětičky. Všichni, co byli se Simonem po

škole, měli opravdu dobrý důvod ho zabít.

Důkaz A: Ty řádky nahoře, které se na O

vás bez vás chystal zveřejnit.

Did you think I was joking about killing

Simon? Read it and weep, kids. Everyone in

detention with Simon last week had an

extraspecial reason for wanting him gone.

Exhibit A: the posts above, which he was

about to publish on About That.

Váš úkol je jednoduchý: dejte si dvě a dvě

dohromady. Jsou v tom všichni společně

nebo někdo tahá za nitky? Kdo je režisér a

kdo jenom loutka?

Now here’s your assignment: connect the

dots. Is everybody in it together, or is

somebody pulling strings? Who’s the puppet

master and who’s the puppet?

Dám vám nápovědu do začátku: všichni

lžou.

I’ll give you a hint to get you started:

everyone’s lying.

Do toho! GO!

Zvednu oči a podívám se na Maeve. Ona ví

všechno, celou pravdu, ale Yumiko ani Kate

I raise my eyes and lock on Maeve’s. She

knows the truth, all of it, but I haven’t told

jsem nic neřekla. Doufala jsem, že by to

mohlo zůstat mezi námi, až dokud policie

neuzavře vyšetřování kvůli nedostatku

důkazů.

Yumiko or Kate. Because I thought maybe

this could stay contained, quiet, while the

police ran their investigation in the

background and then closed it out from

lack of evidence.

Asi jsem byla dost naivní. Jako vždycky. I’m pathetically naïve. Obviously.

„Bronwyn?“ přes hukot v uších Yumiko

sotva slyším. „Je to pravda?“

“Bronwyn?” I can barely hear Yumiko over

the roaring in my ears. “Is this for real?”

„Srát na tenhle debilní Tumblr,“ nejspíš by

mě Maevin slovník rozhodil, kdybych pořád

nestála jako zařezaná. „Vsadím se, že bych tu

blbost dokázala hacknout a zjistit, kdo za tím

je.“

“Fuck this Tumblr bullshit.” I’d be startled

at Maeve’s language if I hadn’t vaulted over

my surprise threshold two minutes ago. “I

bet I could hack that stupid thing and figure

out who’s behind it.”

„Maeve, ne!“ napomenu ji přehnaně nahlas.

Ztiším se a přejdu do španělštiny. „No lo

hagas… No queremos…“

“Maeve, no!” My voice is so loud. I lower it

and switch to Spanish. “No lo hagas … No

queremos …”

Přinutím se přestat mluvit, protože Kate a

Yumiko na mě pořád nevěřícně zírají. To

nemůžeš. Nechceme. To by teď mělo stačit.

I force myself to stop talking as Kate and

Yumiko keep staring at me. You can’t. We

don’t want. That should be enough, for

now.

Ale Maeve je nezastavitelná. „Mně je to

jedno,“ pokračuje rozlíceně. „Tobě možná ne,

ale já – “

But Maeve won’t shut up. “I don’t care,”

she says furiously. “You might, but I —”

Zachrání mě rozhlas. Teda, ne tak úplně. Jak

se hlas rozlehne po jídelně, přepadne mě

pocit déjá vu. „Prosím o pozornost. Cooper

Clay, Nate Macauley, Adelaide Prentissová a

Bronwyn Rojasová nechť se prosím dostaví

do ředitelny. Cooper Clay, Nate Macauley,

Adelaide Prentissová a Bronwyn Rojasová do

ředitelny.“

Saved by the loudspeaker. Sort of. Déjà vu

seizes me as a disembodied voice floats

through the room: “Attention, please.

Would Cooper Clay, Nate Macauley,

Adelaide Prentiss, and Bronwyn Rojas

please report to the main office. Cooper

Clay, Nate Macauley, Adelaide Prentiss,

and Bronwyn Rojas to the main office.”

Nepamatuju si, že bych vstala, ale musela

jsem, protože jsem na cestě. Šourám se jako

I don’t remember getting to my feet, but I

must have, because here I am, moving.

zombie, na sobě pohledy všech ostatních.

Protáhnu se mezi stoly a vyjdu ven z jídelny.

Dozadu chodbou kolem plakátů na ples

absolventů starých tři týdny. Naši nástěnkáři

se pěkně flákají, což by mě asi dost

pohoršovalo, kdybych k nim nepatřila taky.

Shuffling like a zombie past the stares and

whispers, weaving through tables until I get

to the cafeteria exit. Down the hallway,

past homecoming posters that are three

weeks old now. Our planning committee is

slacking, which would inspire more disdain

if I weren’t on it.

Když přijdu do ředitelny, sekretářka mávne

směrem ke konferenční místnosti způsobem,

který naznačuje, že bych si tady už dávno

měla poradit sama. Přijdu jako poslední –

aspoň myslím, pokud se ještě nepřidá police

nebo někdo ze školní komise. „Zavřete dveře,

Bronwyn,“ řekne ředitelky Guptová.

Poslechnu ji a protáhnu se kolem ní, abych

zaujala místo vedle Natea a Addy, naproti

Cooperovi.

When I get to the main office, the

receptionist gestures toward the conference

room with the weary wave of someone who

thinks I should know the drill by now. I’m

the last to arrive—at least, I think I am,

unless Bayview Police or school committee

members are joining us. “Close the door,

Bronwyn,” Principal Gupta says. I comply

and sidle past her to take a seat between

Nate and Addy, across from Cooper.

Ředitelka Guptová spojí ruce pod bradou.

„Určitě vám nemusím vysvětlovat, proč jste

tady. Sledujeme tu otřesnou stránku na

Tumblru a dnešní aktualizaci jsme viděli ve

stejnou dobu jako vy. V tu chvíli jsme také

obdrželi žádost z oddělení Bayviewské

policie o přípravu studentů na výslechy, který

začnou zítra. Z rozhovorů s policií jsem

pochopila, že dnešní příspěvek je autentická

kopie řádků, které Simon napsal před svou

smrtí. Chápu, že už nejspíš máte svoje právní

zástupce, což naše škola samozřejmě

respektuje. Ale toto je bezpečný prostor.

Pokud je něco, co byste rádi řekli, aby škola

dokázala lépe pochopit situaci, které čelíte,

teď je ta pravá chvíle.“

Principal Gupta steeples her fingers under

her chin. “I’m sure I don’t have to tell you

why you’re here. We’ve been keeping an

eye on that repulsive Tumblr site and got

today’s update as soon as you did. At the

same time, we’ve had a request from the

Bayview Police Department to make the

student body available for interviews

starting tomorrow. My understanding,

based on conversations with police, is that

today’s Tumblr is an accurate reflection of

posts Simon wrote before he died. I realize

most of you now have legal representation,

which of course the school respects. But

this is a safe space. If there’s anything

you’d like to tell me that might help the

school better understand the pressures you

were facing, now is the time.”

Zadívám se na ni a rozklepou se mi kolena.

To myslí vážně? Teď totiž rozhodně není ta

pravá chvíle. I tak cítím neodolatelnou

potřebu jí odpovědět a všechno vysvětlit, až

dokud mě někdo pod stolem nechytí za ruku.

Nate se na mě nepodívá, ale proplete své

prsty mezi ty mé a položí je na mou třepoucí

se nohu. Zase má na sobě to tričko

s Guinnessem, které mu visí přes ramena jako

by ho sežvýkalo stádo krav. Podívám se na

něj a on téměř neznatelně zavrtí hlavou.

I stare at her as my knees start to tremble.

Is she for real? Now is most definitely not

the time. Still, I feel this almost irresistible

urge to answer her, to explain myself, until

a hand under the table grasps mine. Nate

doesn’t look at me, but his fingers thread

through mine, warm and strong, resting

against my shaking leg. He’s in his

Guinness T-shirt again, and the material

stretches thin and soft across his shoulders,

as though it’s been through hundreds of

washes. I glance at him and he gives a tiny,

almost imperceptible shake of his head.

„Všecko už sem vám řekl minulý týden,“

zazívá afektovaně Cooper.

“Ah got nothin’ more to say than what ah

told ya last week,” Cooper drawls.

„Já taky,“ přidá se rychle Addy. Má zarudlé

oči a vypadá dost vyčerpaně, tváře propadlé.

Je tak bledá, že si poprvé všimnu náznaku pih

na jejím nose. Nebo jenom nemá make-up.

S bodnutím si pomyslím, že to z nás všech

zatím nese nejhůř.

“Me either,” Addy says quickly. Her eyes

are red-rimmed and she looks exhausted,

her pixie features pinched. She’s so pale, I

notice the light dusting of freckles across

her nose for the first time. Or maybe she’s

just not wearing makeup. I think with a

stab of sympathy that she’s been the

hardest hit of anyone so far.

„Pochybuju, že –“ začne Guptová, když

v tom se otevřou dveře a dovnitř strčí hlavu

sekretářka.

“I hardly think—” Principal Gupta begins,

when the door opens and the receptionist

sticks her head in.

„Bayviewská policie na lince jedna,“ oznámí

a ředitelka se zvedne.

“Bayview Police on line one,” she says, and

Principal Gupta gets to her feet.

„Omluvte mě na chvíli.“ “Excuse me for a moment.”

Zavře za sebou dveře a my čtyři zůstaneme

sedět v atmosféře, která by se dala krájet.

She closes the door behind her and the four

of us sit in strained silence, listening to the

Ticho narušuje jenom hukot klimatizace.

Poprvé od doby, co nás vyslýchal strážník

Budapest, jsme spolu v jedné místnosti.

Skoro se zasměju, když si vzpomenu, jak

nevědomí jsme tehdy byli a dohadovali se o

neférovém trestu a plesovém výboru.

hum of the air conditioner. It’s the first

time we’ve all been in one room together

since Officer Budapest questioned us last

week. I almost laugh when I remember

how clueless we were then, arguing about

unfair detentions and junior prom court.

Ačkoliv, po pravdě, to jsem byla z většiny já. Although to be fair, that was mostly me.

Nate pustí moji ruku, nakloní židli a

rozhlédne se po místnosti. „No, tak tohle je

trapné.“

Nate lets go of my hand and tips his chair

back, surveying the room. “Well. This is

awkward.”

„Jste všichni v pohodě?“ samotnou mě

překvapí, s jakou rychlostí ze mě ta slova

vypadnou. Nevím, co jsem chtěla říct, ale

tohle to určitě nebylo. „Tohle prostě není

možné. Že nás – podezírají.“

“Are you guys all right?” My words come

out in a rush, surprising me. I’m not sure

what I intended to say, but that wasn’t it.

“This is unreal. That they— suspect us.”

„Byla to nehoda,“ dodá hned Addy. Ne že by

to znělo přesvědčivě. Spíš jako by testovala

teorii.

“It was an accident,” Addy says

immediately. Not like she’s positive,

though. More like she’s testing a theory.

Cooperův pohled sjede na Natea. „Hodně

divná nehoda. Jak se arašídový olej zjeví

v pohárku jen tak, sám od sebe?“

Cooper slides his eyes over to Nate. “Weird

kind of accident. How does peanut oil get

in a cup all by itself?”

„Možná někdo vešel dovnitř a my jsme si

toho nevšimli,“ řeknu a Nate převrátí oči

v sloup. „Já vím, že to zní směšně, ale –

musíme zvážit všechny možnosti. Není to

nemožné.“

“Maybe someone came into the room at

some point and we didn’t notice,” I say,

and Nate rolls his eyes at me. “I know it

sounds ridiculous, but—you have to

consider everything, right? It’s not

impossible.”

„Hodně lidí Simona nesnášelo,“ řekne Addy.

Z tónu jejího hlasu se dá poznat, že byla

jedním z nich. „Zničil spoustu životů.

Pamatujete si Aidena Wu? Ve druháku

přestoupil.“ Jsem jediná, kdo přikývne, tak se

otočí na mě. „Moje sestra se zná z univerzity

“Lots of people hated Simon,” Addy says.

From the hard set of her jaw, she’s one of

them. “He ruined plenty of lives. You guys

remember Aiden Wu? In our class,

transferred sophomore year?” I’m the only

one who nods, so Addy turns her gaze on

s tou jeho. Aiden neodešel jenom tak.

Zhroutil se po tom, co Simon zveřejnil, že se

převléká za holku.

me. “My sister knows his sister from

college. Aiden didn’t transfer for the hell of

it. He had a breakdown after Simon posted

about his cross- dressing.”

„Fakt?“ zeptá se Nate. Cooper si několikrát

rukou prohrábne vlasy.

“Seriously?” Nate asks. Cooper runs a hand

back and forth over his hair.

„Pamatuješ si ty příspěvky, co Simon psal,

když s tím vším začínal?“ zeptá se Addy.

„Takové ty hlubší věci, skoro jako blog?“

“You remember those spotlight posts

Simon used to do when he first launched

the app?” Addy asks. “More in-depth stuff,

like a blog, almost?”

Sevře se mi hrdlo. „Pamatuju.“ My throat gets tight. “I remember.”

„No, tak jeden z nich byl o Aidenovi,“ řekne

Addy. „Bylo to čiré zlo.“ Něco v jejím tónu

mě zneklidní. Nikdy bych nevěřila, že

uslyším naši plachou Addy Prentissovou

mluvit tak jedovatě. Nebo mít vlastní názor.

“Well, he did that with Aiden,” Addy says.

“It was straight-up evil.” Something about

her tone makes me uneasy. I never thought

I’d hear shallow little Addy Prentiss speak

with such venom in her voice. Or have an

opinion of her own.

Cooper jí netrpělivě skočí do řeči, jako by se

bál, že zajde moc daleko. „To říkala i Leah

Jacksonová na rozloučení. Potkal jsem ji pod

tribunami. Říkala, že jsme všichni pokrytci a

že se k němu chováme jako k mučedníkovi.“

Cooper jumps in hastily, like he’s worried

she’s going to go off on a rant. “That’s

what Leah Jackson said at the memorial

service. I ran into her under the bleachers.

She said we were all hypocrites for treating

him like some kind of martyr.”

„No, tak je to jasné,“ vstoupí do toho Nate.

„Mělas pravdu Bronwyn. Každý nejspíš

chodil po škole s olejem v batohu a čekal na

svoji šanci.“

“Well, there you go,” Nate says. “You were

right, Bronwyn. The entire school’s

probably been walking around with bottles

of peanut oil in their backpacks, waiting for

their chance.”

„To ale nebyl ledajaký arašídový olej,“

oponuje Addy a všichni se na ni otočíme.

„Musel být stáčený za studena, aby to

vyvolalo alergickou reakci. Jednoduše

řečeno, olej pro gurmety."

“Not just any peanut oil,” Addy says, and

we all turn to her. “It would have to be cold-

pressed for a person with allergies to react

to it. The gourmet type, basically.”

Nate na ni zvedne obočí. „Jak to můžeš

vědět?“

Nate stares at her, brow creased. “How

would you know that?”

Addy pokrčí rameny. „Jednou jsem to viděla

na Food Network.“

Addy shrugs. “I saw it on the Food

Network once.”

„To je možná jedna z věcí, kterou si budeš

chtít nechat pro sebe, až se Guptová vrátí,“

navrhne Nate a Addyinu tvář přeletí téměř

neznatelný náznak úsměvu.

“Maybe that’s the sort of thing you keep to

yourself when Gupta comes back,” Nate

suggests, and the ghost of a grin flits across

Addy’s face.

Cooper se zahledí na Natea. „Tohle není

žádná prdel.“

Cooper glares at Nate. “This isn’t a joke.”

Nate nevzrušeně zazívá. „Občas mi to tak

připadá.“

Nate yawns, unperturbed. “Feels like it

sometimes.”

Ztěžka polknu. Hlavou mi pořád víří

konverzace s Addy. S Leah jsem se bavila jen

jednou – v druháku jsme spolu pracovaly

v soutěži Model OSN, kde jsme se dostaly až

do státního finále. Simon se chtěl účastnit

taky, ale řekly jsme mu špatné datum a

promeškal uzávěrku. Nebylo to schválně, ale

nikdy nám to neodpustil a pěkně zuřil. Pár

týdnů poté začal psát o Leině sexuálním

životě na O vás bez vás. Simon většinou o

věcech psal jenom jednou a pak je nechal být,

ale s ní to neustále aktualizoval. Bylo to

hodně osobní. Jsem si jistá, že by mi udělal

totéž, kdyby tehdy bylo o čem psát.

I swallow hard, my mind still churning

through the conversation. Leah and I were

friendly once—we partnered in a Model

United Nations competition that brought us

to the state finals at the beginning of junior

year. Simon had wanted to participate too,

but we told him the wrong application

deadline and he missed the cutoff. It wasn’t

on purpose, but he never believed that and

was furious with both of us. A few weeks

later he started writing about Leah’s sex

life on About That. Usually Simon posted

something once and let it go, but with

Leah, he kept the updates coming. It was

personal. I’m sure he’d have done the same

to me if there had been anything to find

back then.

Když se Leah pomalu začínala hroutit,

zeptala se mě, jestli jsem to Simonovi udělala

schválně. Neudělala, ale i tak jsem se cítila

vinna, obzvlášť když si podřezala zápěstí. Od

When Leah started sliding off the rails, she

asked me if I’d misled Simon on purpose. I

hadn’t but still felt guilty, especially once

she slit her wrists. Nothing was the same

doby, co se do ní Simon začal opírat, už pro

ni nikdy nebylo nic jako dřív.

for her after Simon started his campaign

against her.

Netuším, co se člověku stane, když si musí

něčím takovým projít.

I don’t know what going through

something like that does to a person.

Ředitelka Guptová se vrátí, zavře za sebou

dveře a posadí se zpátky na své místo.

„Omlouvám se, ale nemohlo to počkat. Kde

jsme to byli?“

Principal Gupta comes back into the room,

shutting the door behind her and settling

into her seat. “My apologies, but that

couldn’t wait. Where were we?”

Chvíli je ticho, než si Cooper odkašle. „Se

vším respektem madam, myslím, že jsme se

zrovna shodovali na tom, že nechceme nic

řešit.“ V jeho hlasu je tvrdost, která tam

předtím nebyla a okamžitě ucítím, jak se

atmosféra v místnosti změní. Nevěříme si, to

je celkem jasné – ale ředitelce Guptové a

policejnímu oddělení věříme ještě míň. Ona

to pochopí taky a odsune svou židli od stolu.

Silence falls for a few seconds, until

Cooper clears his throat. “With all due

respect, ma’am, I think we were agreeing

we can’t have this conversation.” There’s a

steel in his voice that wasn’t there before,

and in an instant I feel the energy of the

room coalesce and shift. We don’t trust one

another, that’s pretty obvious—but we trust

Principal Gupta and the Bayview Police

Department even less. She sees it too and

pushes her chair back.

„Je důležité, abyste věděli, že tady máte

dveře vždycky otevřené,“ řekne, ale my už

mezitím vstaneme a otevřeme si je sami.

“It’s important you know this door is

always open to you,” she says, but we’re

already getting to our feet and opening the

door ourselves.

Celý zbytek dne jsem rozladěná a

podrážděná, zatímco dělám povinnosti, které

mám doma a do školy. Nedokážu se uvolnit,

až dokud hodiny neodbijí půlnoc. To je čas,

kdy mobil, který mi dal Nate, konečně

zazvoní.

I’m out of sorts and anxious for the rest of

the day, going through the motions of

everything I’m supposed to do at school

and at home. But I can’t relax, not really,

until the clock inches past midnight and the

phone Nate gave me rings.

Od pondělka mi volá každou noc, pokaždé

zhruba ve stejný čas. Pověděl mi věci, které

bych si nikdy nedokázala ani představit. O

jeho nemocné mámě a o tom, jak jeho táta

He’s called me every night since Monday,

always around the same time. He’s told me

things I couldn’t have imagined about his

mother’s illness and his father’s drinking.

pije. Já jsem mu zase řekla o Maevině

rakovině a o tom, jak odjakživa cítím tlak,

protože musím být ve všem dvakrát tak

dobrá. A někdy zase vůbec nemluvíme. Včera

navrhl, ať se podíváme na film, a tak jsme

oba zapnuli Netflix a sledovali jsme nějaký

otřesný horor, co vybral, až do dvou ráno.

Usnula jsem se sluchátky v uších a možná

jsem trochu chrápala.

I’ve told him about Maeve’s cancer and the

nameless pressure I’ve always felt to be

twice as good at everything. Sometimes

we don’t talk at all. Last night he suggested

we watch a movie, and we both logged in to

Netflix and watched a god-awful horror

movie he picked until two in the morning. I

fell asleep with my earbuds still in, and

might have snored in his ear at some point.

„Dneska vybíráš ty,“ řekne místo pozdravu.

Všimla jsem si na něm, že si nepotrpí na

zdvořilosti. Prostě začne mluvit o tom, co mu

zrovna přijde na mysl.

“Your turn to pick a movie,” he says by

way of greeting. I’ve noticed that about

Nate; he doesn’t do pleasantries. Just starts

with whatever’s on his mind.

Moje mysl je teď ale trochu jinde. „Jo, už

hledám,“ řeknu a minutu mlčíme, zatímco

projíždím filmové tituly, aniž bych si je

vůbec četla. Je to k ničemu; nemůžu se hned

dostat do filmové nálady. „Nate, jsi v maléru

kvůli tomu, co se dneska ve škole stalo?“ Po

opuštění ředitelny byl celý zbytek dne ve

znamení pohledů, šeptavých poznámek a

hlavně nepříjemných konverzací s Kate a

Yumiko, když jsem jim konečně vysvětlila,

co se poslední dny dělo.

My mind’s elsewhere, though. “I’m

looking,” I say, and we’re silent for a

minute as I scroll through Netflix titles

without really seeing them. It’s no good; I

can’t go straight into movie mode. “Nate,

are you in trouble because of how

everything came out at school today?”

After I left Principal Gupta’s office, the rest

of the afternoon was a blur of stares,

whispers, and uncomfortable conversations

with Kate and Yumiko once I finally

explained what had been going on for the

past few days.

Vyrazí posměšek. „Jsem v průserech už

nějakou dobu. Nic se nezměnilo.“

He snorts a short laugh. “I was in trouble

before. Nothing’s changed.”

„Kamarádky se na mě zlobí, že jsem jim to

neřekla.“

“My friends are mad at me for not telling

them.”

„O podvádění? Nebo o tom, že tě vyšetřuje

policie?“

“About cheating? Or being investigated by

the police?”

„Obojí. O ničem jsem nemluvila. Doufala “Both. I hadn’t said anything about either.

jsem, že to třeba všechno vyšumí a nikdy se

to nedozví.“ Robin mi řekla, abych

neodpovídala na otázky o případu, ale nevím,

jak bych něco takového měla aplikovat i na

svoje dvě nejlepší kamarádky. Když se proti

vám obrací celá škola, prostě potřebujete

někoho na vaší straně. „Přála bych si, abych

si z toho dne pamatovala víc. Co jsi měl za

hodinu, když u tebe pan Avery našel ten

mobil?“

I thought maybe it would all go away and

they’d never have to know.” Robin had said

not to answer any questions about the case,

but I didn’t see how I could apply that to my

two best friends. When the whole school’s

starting to turn against you, you need

somebody on your side. “I wish I could

remember more about that day. What class

were you in when Mr. Avery found the

phone in your backpack?”

„Přírodní vědy,“ řekne Nate. „Jinými slovy,

věda pro blbce. Co ty?“

“Physical science,” Nate says. “Science for

dummies, in other words. You?”

„Individuální studium,“ řeknu a kousnu se do

tváře. Je docela paradoxní, že moje hvězdné

známky z chemie mi umožnily založit si ve

čtvrťáku vlastní vědecký kurz. „Hádám, že

Simon asi mohl být na aplikované fyzice.

Nevím, jaké hodiny mají s panem Averym

Addy a Cooper, ale vypadali překvapeně,

když se po škole viděli.“

“Independent study,” I say, chewing the

sides of my cheeks. Ironically enough, my

stellar grades in chemistry let me

construct my own science course senior

year. “I suppose Simon would’ve been in

AP physics. I don’t know what classes

Addy and Cooper have with Mr. Avery, but

in detention they acted surprised to see

each other.”

„A?“ zeptá se Nate. “So?” Nate asks.

„No, jsou přece kamarádi, ne? Člověk by

čekal, že si o tom třeba řekli. Nebo že spolu

měli hodinu, když se to stalo.“

“Well, they’re friends, right? You’d think

they’d have talked about it. Or even been in

the same class when it happened.”

„Kdoví. Třeba měli třídnické hodiny nebo

něco takového. Avery se vetře všude,“ řekne

Nate. Když neodpovím, tak dodá: „Co, snad

si nemyslíš, že to ti dva celé vymysleli?“

“Who knows. Could’ve been homeroom or

study period for one of them. Avery’s a

jack-of-all-trades,” Nate says. When I don’t

reply, he adds, “What, you think those two

masterminded the whole thing?”

„Jenom nechávám plynout myšlenky,“ řeknu.

„Mám pocit, že policie vůbec nevěnuje

pozornost tomu, jak divné to s těmi mobily je,

“Just following a train of thought,” I say.

“I feel like the police are barely paying

attention to how weird that phone situation

protože jsou si tak jistí, že jsme v tom všichni

společně. Když se nad tím zamyslíš, pan

Avery přece ví nejlíp, jaké hodiny s ním

máme. Možná to byl on. Nastrčil nám do

batohů mobily a dal do kelímku olej, než

jsme tam přišli. Učí vědy; věděl by, jak to

udělat.“

is, because they’re so sure we’re all in it

together. I mean, when you think about it,

Mr. Avery knows better than anyone what

classes we have with him. Maybe he did it.

Planted phones in all our backpacks and

coated the cups with peanut oil before we

got there. He’s a science teacher; he’d

know how to do that.”

Ale už když to vyslovím nahlas, představa

našeho drobného, chabého učitele, jak zběsile

natírá kelímky olejem, prostě nepůsobí

věrohodně. A Cooper kradoucí ze školy

EpiPeny nebo Addy osnovující vražedný plán

při sledování Food Network nezní o nic líp.

Even as I say it, though, the mental image

of our frail, mousy teacher manically

doctoring cups before detention doesn’t

ring true. Neither does Cooper making off

with the school’s EpiPens, or Addy

hatching a murder scheme while watching

the Food Network.

I když nikoho z nich vlastně pořádně neznám.

Ani Natea. I když občas mi připadá, že jo.

But I don’t really know any of them.

Including Nate. Even though it feels like I

do.

„Všechno je možné,“ řekne Nate. „Už máš

něco vybrané?“

“Anything’s possible,” Nate says. “You

pick a movie yet?”

Jsem v pokušení vybrat něco ujetého, abych

na něj udělala dojem, ale nejspíš by to hned

prokoukl. Navíc minule vybral pěknou

blbost, takže laťka není zas tak vysoko.

„Viděl jsi Divergenci?“

I’m tempted to choose something cool and

art house-y to impress him, except he’d

probably see right through it. Plus he

picked a crap horror movie, so there’s not a

lot to live up to. “Have you seen

Divergent?”

„Ne,“ odpoví nedůvěřivě. „A ani nechci.“ “No.” His tone is wary. “And I don’t want

to.”

„To máš smůlu. Já jsem taky nechtěla vidět

bandu lidí, které zabije mlha, vytvořená

v časoprostoru z nějaké mimozemské trhliny,

ale musela jsem.“

“Tough. I didn’t want to watch a bunch of

people get killed by a mist created from an

alien tear in the space-time continuum, but

I did.”

„Do háje,“ Nate zní rezignovaně. Na chvíli se “Damn it.” Nate sounds resigned. He

odmlčí a pak se zeptá: „Máš to načtené?“ pauses, then asks, “You have it buffered?”

„Jo. Pusť to.“ Uděláme to oba najednou. “Yes. Hit Play.” And we do.

Kapitola 13 Chapter Thirteen Cooper Cooper

Pátek, 5. října, 15:30 Friday, October 5, 3:30 p.m. Vyzvednu po škole Lucase a přijedu k babče

do nemocnice dřív, než naši. Většinu našich

návštěv během týdne prospala, ale dnes

v posteli sedí s ovladačem v ruce. „Mají tady

jenom tři programy,“ postěžuje si, když

s Lucasem vejdeme. „To je jako před třiceti

lety. A to jídlo je taky příšerné. Lucasi,

nemáš něco sladkého?“

I pick Lucas up after school and stop by

Nonny’s hospital room before our parents

get there. She’d been asleep most of the

time we visited all week, but today she’s

sitting up in bed with the TV remote in

hand. “This television only gets three

channels,” she complains as Lucas and I

hover in the doorway. “We might as well

be in 1985. And the food is terrible. Lucas,

do you have any candy?”

„Nemám,“ odpoví Lucas a odhrne si vlasy,

které mu padají do očí. Babča se s nadějí

v očích otočí na mě a já si uvědomím, jak

staře vypadá. Jako jasně, je jí přes osmdesát,

ale vždycky měla tolik energie, že mi to tak

nikdy nepřišlo. I když doktor říkal, že se

zotavuje dobře, uvědomuju si, že před sebou

máme maximálně pár let, než se něco

takového stane znovu.

“No, ma’am,” Lucas says, flipping his too-

long hair out of his eyes. Nonny turns a

hopeful face to me, and I’m struck by how

old she looks. I mean, sure, she’s well into

her eighties, but she’s always had so much

energy that I never really noticed. It hits me

now that even though her doctor says she’s

recovering well, we’ll be lucky to go a few

years before something like this happens

again.

A jednou už tady nebude vůbec. And then at some point, she’s not gonna be

around at all.

„Nic nemám, promiň,“ řeknu a sklopím

hlavu, aby neviděla moje lesknoucí se oči.

Babča si povzdechne. „Zatracená práce. Jste

sice hezcí hoši, ale z praktického hlediska jste

k ničemu.“ Pohrabe se ve stolku vedle postele

a vytáhne zmuchlanou dvacetidolarovku.

„Lucasi, di dolů do krámu a kup tři

“I got nothin’. Sorry,” I say, dropping my

head to hide my stinging eyes. Nonny lets

out a theatrical sigh. “Well, goddamn. You

boys are pretty, but not helpful from a

practical standpoint.” She rummages on the

side table next to her bed and finds a

rumpled twenty-dollar bill. “Lucas, go

snickersky. Jednu pro každého z nás.

Nemusíš spěchat a drobné si můžeš nechat.“

downstairs to the gift shop and buy three

Snickers bars. One for each of us. Keep the

change and take your time.”

„Jasně!“ Lucasovy se zablýsknou oči, když si

vypočítá svůj výdělek. Ve vteřině je z pokoje

pryč a babča se zase uvelebí na hromadě

nemocničních polštářů.

“Yes, ma’am.” Lucas’s eyes gleam as he

calculates his profit. He’s out the door in a

flash, and Nonny settles back against a

stack of hospital pillows.

„A vyrazil, aby si napakoval kapsy. Bůh

žehnej jeho hrabivému srdíčku,“ řekne

laskavě.

“Off he goes to pad his pockets, bless his

mercenary little heart,” she says fondly.

„Měla bys teď jíst sladkosti?“ zeptám se. “Are you supposed to be eating candy right

now?” I ask.

„Samozřejmě, že ne. Ale chci vědět, jak se ti

daří, chlapče. Nikdo mi nic nechce říct,

všechno vím jenom z doslechu.“

“Of course not. But I want to hear how

you’re doing, darlin’. Nobody tells me

anything but I hear things.”

Sednu si do židle vedle její postele a pořád se

dívám do země. Nemám odvahu se jí podívat

do očí. „Měla bys mít klid, babi.“

I lower myself into the side chair next to

her bed, eyes on the floor. I don’t trust

myself to look at her yet. “You should rest,

Nonny.”

„Coopere, tohle byl ten nejmíň nebezpečný

infarkt v historii kardiologie. Jedno bliknutí

na monitoru. Moc slaniny, to je všechno.

Vysvětli mi všechno, co se týká Simona

Kellehera. Slibuju ti, že to nezpůsobí žádný

relaps.“

“Cooper, this was the least dangerous heart

attack in cardiac history. A blip on the

monitor. Too much bacon, that’s all. Catch

me up on the Simon Kelleher situation. I

promise you it will not cause a relapse.”

Párkrát zamrkám a představím si sám sebe,

jak se chystám hodit slider: rovnám si zápěstí,

položím prsty na vnější část míčku a palcem a

ukazováčkem ho vypustím. Funguje to; moje

oči se vysuší, dech se vyrovná a konečně se

můžu babče podívat do očí. „Je to neskutečný

blázinec.“

I blink a few times and imagine myself

getting ready to throw a slider:

straightening my wrist, placing my fingers

on the outer portion of the baseball, letting

the ball roll off my thumb and index finger.

It works; my eyes dry and my breathing

evens out, and I can finally meet Nonny’s

eyes. “It’s a goddamn mess.”

Povzdechne si a poplácá mě po ruce. „Ty

moje zlato. Samozřejmě, že je.“

She sighs and pats my hand. “Oh, darlin’.

Of course it is.”

Řeknu jí všechno: Jak se Simonovy pomluvy

rozšířily po celé škole a jak se dneska policie

usadila ve školních kancelářích a vyzpovídala

každého, koho známe. A taky hodně lidí,

které neznáme. Že si mě kouč Ruffalo zatím

nevzal stranou, aby se zeptal, jestli fakt na

něčem jedu, ale jsem si jistý, že to brzo udělá.

Jak jsme dneska měli suplovanou astronomii,

protože pan Avery byl zavřený v místnosti

s dvěma policisty. Netuším, jestli ho

vyslýchali jako nás, nebo jestli jim dával

nějaké informace proti nám.

I tell her everything: How Simon’s rumors

about us are all over school now, and how

the police set up shop in the administrative

offices today and interviewed everybody

we know. Plus lots of people we don’t

know. How Coach Ruffalo hasn’t pulled

me aside yet to ask whether I’m on the

juice but I’m sure he will soon. How we

had a sub for astronomy because Mr. Avery

was holed up in another room with two

police officers. Whether he was being

questioned like we’d been or giving some

kind of evidence against us, I couldn’t tell.

Když skončím, babča zavrtí hlavou. Nemůže

si tady upravovat vlasy jako doma, takže jí

poskakují dokola jako vlákna bavlny. „Je mi

hrozně líto, že jsi do toho spadnul, Coopere.

Ze všech lidí zrovna ty. To není spravedlivé.“

Nonny shakes her head when I finish. She

can’t set her hair here the way she does at

home, and it bobs around like loose cotton.

“I could not be sorrier you got pulled into

this, Cooper. You of all people. It’s not

right.”

Čekám, jestli se mě zeptá, ale neudělá to. A

tak jí to řeknu sám – nejistě, protože po tolika

dnech s právníky mi připadá divné sdělovat

někomu něco opravdu pravdivého. –

„Neudělal jsem nic z toho, co píšou, babi.

Neužíval jsem steroidy a ani jsem neublížil

Simonovi.“

I wait for her to ask me, but she doesn’t. So

I finally say—tentatively, because after

spending days with lawyers it feels wrong

to state anything like an actual fact—“I

didn’t do what they say, Nonny. I didn’t

use steroids and I didn’t hurt Simon.”

„Pro rány boží, Coopere,“ babča si netrpělivě

uhladí nemocniční přikrývku. „Zrovna mně

tohle vysvětlovat nemusíš.“

“Well, for goodness’ sake, Cooper.” Nonny

brushes impatiently at her hospital blanket.

“You don’t have to tell me that.”

Ztěžka polknu. Skutečnost, že babča mi

všechno automaticky věří, ve mně vyvolá

I swallow hard. Somehow, the fact that

Nonny accepts my word without question

pocit viny. „Právnička stojí majlant a

nepomáhá mi. Vůbec nic se nemění.“

makes me feel guilty. “The lawyer’s

costing a fortune and she’s not helping.

Nothing’s getting better.”

„Musíš se dostat na dno, aby ses měl od čeho

odrazit,“ řekne babča klidně. „Tak to prostě

funguje. A o peníze se nestarej, já všechno

zaplatím.“

“Things’ll get worse before they get

better,” Nonny says placidly. “That’s how

it goes. And don’t you worry about the

cost. I’m payin’ for it.”

Zasáhne mě další vlna viny. „Ale to si přece

nemůžeš dovolit.“

A fresh wave of guilt hits me. “Can you

afford that?”

„Samozřejmě, že můžu. S tvým dědečkem

jsme v devadesátých letech nakoupili hodně

akcií Applu. To, že jsem nic z toho nepředala

tvému tátovi, aby si tady v tom předraženém

městě koupil zámek, neznamená, že jsem to

udělat nemohla. A teď mi hochu řekni něco,

co nevím.“

“Course I can. Your grandfather and I

bought a lot of Apple stock in the nineties.

Just because I didn’t hand it all over to

your father to buy a McMansion in this

overpriced town doesn’t mean I couldn’t

have. Now. Tell me something I don’t

know.”

Nemám tušení, co tím myslí. Mohl bych jí

povědět, jak Jake bojkotuje Addy a všichni

známí se k němu přidávají, ale to je moc

depresivní. „Ono už není moc co říct, babi.“

I’m not sure what she means. I could

mention how Jake is freezing out Addy and

all our friends are joining in, but that’s too

depressing. “Not much else to tell, Nonny.”

„Jak to všechno zvládá Keely?“ “How’s Keely handling all this?”

„Je jako klíště. Furt na mě visí,“ řeknu dřív,

než se stihnu zastavit. Hned toho lituju,

protože Keely mě neustále podporuje a není

její chyba, že mi to vadí.

“Like a vine. Clingy,” I say before I can

stop myself. Then I feel horrible. Keely’s

been nothing but supportive, and it’s not her

fault that makes me feel suffocated.

„Coopere.“ Babča sevře moji ruku v dlaních.

Má je malé, světlé a protkané tlustými,

modrými žilami. „Keely je krásná, milá

holka. Ale pokud ji nemiluješ, tak ji prostě

nemiluješ. To je v pořádku.“

“Cooper.” Nonny takes my hand in both of

hers. They’re small and light, threaded

with thick blue veins. “Keely is a beautiful,

sweet girl. But if she’s not who you love,

she’s just not. And that’s fine.”

Vyschne mi v krku, a tak se radši zadívám na

obrazovku televize. Někdo tam zrovna

vyhrává novou myčku nebo co a vypadá dost

My throat goes dry and I stare at the game

show on the screen. Somebody’s about to

win a new washer/dryer set and they’re

šťastně. Babča nic dalšího neřekne, jenom mi

drží ruku. „Nevím, co tím myslíš,“ odpovím.

pretty happy about it. Nonny doesn’t say

anything else, just keeps holding my hand.

“I dunno whatcha mean,” I say.

Pokud si babča všimla, že mi zase naskakuje

můj starý dobrý přízvuk, nedá to najevo.

„Coopere Clayi. Myslím tím to, že kdykoliv

tě vidím, když ti volá nebo píše, tak se tváříš,

že bys nejradši zmizel. Potom ti zavolá někdo

jiný a ty se rozzáříš jako vánoční stromeček.

Nevím, co tě pořád drží, ale přála bych si, aby

ses tomu postavil. Není to fér vůči tobě a ani

vůči Keely,“ zmáčkne mi ruku a pustí ji. „Už

o tom nemusíme mluvit. Vlastně, byl bys tak

hodný a šel sehnat toho tvého bratra? Možná

to nebyl nejlepší nápad nechat ho bloudit po

nemocnici s penězi v kapse.“

If Nonny notices my good ol’ boy accent

coming and going, she doesn’t mention it.

“I mean, Cooper Clay, I’ve been in the

room when that girl calls or texts you, and

you always look like you’re trying to

escape. Then someone else calls and your

face lights up like a Christmas tree. I don’t

know what’s holding you back, darlin’, but

I wish you’d stop letting it. It’s not fair to

you or to Keely.” She squeezes my hand

and releases it. “We don’t have to talk

about it now. In fact, could you please hunt

down that brother of yours? It may not

have been the best idea I ever had to let a

twelve-year-old wander the hospital with

money burning a hole in his pocket.”

„Jasně.“ Nechává mě uniknout hrobníkovi

z lopaty a oba si to dobře uvědomujeme.

Vstanu a vyjdu z pokoje do chodby plné

sestřiček v lékařských pláštích. Každá z nich

přestane dělat to, čemu se zrovna věnuje, a

usmějí se na mě. „Potřebuješ pomoct, zlato?“

zeptá se mě ta nejbližší.

“Yeah, sure.” She’s letting me off the hook

and we both know it. I stand up and ease

out of the room into a hallway crowded

with nurses in brightly colored scrubs.

Every one of them stops what they’re doing

and smiles at me. “You need help, hon?”

the one closest to me asks.

Tohle je stejné celý můj život. Lidé mě vidí a

okamžitě si o mně myslí to nejlepší. A když

mě poznají blíž, mají mě rádi ještě víc.

It’s been that way my whole life. People see

me and immediately think the best of me.

Once they know me, they like me even

more.

Kdyby třeba někdy vyšlo najevo, že jsem

Simonovi opravdu něco udělal, hodně lidí by

mě nenávidělo. Ale určitě by tu byli i lidi,

If it ever came out that I’d actually done

something to Simon, plenty of people

would hate me. But there’d also be people

kteří by se mě zastávali a říkali, že za tím

musí být něco víc, než jenom obvinění

z užívání steroidů.

who’d make excuses for me, and say there

must be more to my story than just getting

accused of using steroids.

Problém je ten, že by měli pravdu. The thing is, they’d be right.

Nate Nate Pátek, 5. října, 23:30 Friday, October 5, 11:30 p.m. Táta je pro změnu jednou vzhůru, když

v pátek přijdu domů z párty u Amber. Pořád

jsem se cítil dobře, ale myslím, že už jsem

měl dost. Dám si na sporák ohřát nudle a

hodím Stanovi do terárka nějakou zeleninu.

Jako vždycky na ni jenom nevděčně zamrká.

My father’s awake for a change when I get

home Friday from a party at Amber’s

house. It was still going strong when I left,

but I’d had enough. I’ve got ramen noodles

on the stove and toss some vegetables into

Stan’s cage. As usual he just blinks at them

like an ingrate.

„Jsi tu brzo,“ řekne táta. Vypadá pořád stejně

– jako troska. Vrásčitý a nateklý s nechutnou

nažloutlou kůží. Když zvedne sklenku, třepe

se mu ruka. Před pár měsíci jsem přišel domů

a on sotva dýchal, tak jsem zavolal

záchranku. Pár dnů strávil v nemocnici a

doktoři mu řekli, že jeho zničené játra ho

můžou kdykoliv zabít. Všechno jim odkýval

a tvářil se, bůhvíjak ho to nezajímá, ale

potom přijel domů a otevřel si další flašku

Seagramu.

“You’re home early,” my father says. He

looks the same as ever—like hell. Bloated

and wrinkled with a pasty, yellow tinge to

his skin. His hand shakes when he lifts his

glass. A couple of months ago I came home

one night and he was barely breathing, so I

called an ambulance. He spent a few days

in the hospital, where doctors told him his

liver was so damaged he could drop dead at

any time. He nodded and acted like he gave

a shit, then came home and cracked another

bottle of Seagram’s.

Už měsíce ignoruju účet z nemocnice. Díky

našemu debilnímu pojištění je to skoro tisíc

dolarů. Teď, když nemám žádný příjem, je

ještě menší šance, že to dokážu zaplatit.

I’ve been ignoring that ambulance bill for

weeks. It’s almost a thousand dollars

thanks to our crap insurance, and now that I

have zero income there’s even less chance

we can pay it.

„Potřebuju něco dodělat.“ Hodím si nudle do

misky a odejdu s nimi do pokoje.

“I have things to do.” I dump the noodles

into a bowl and head for my room with

them.

„Neviděl jsi můj mobil?“ zavolá za mnou “Seen my phone?” my father calls after me.

táta. „Pořád zvonil, ale nemohl jsem ho

najít.“

“Kept ringing today but I couldn’t find it.”

„To proto, že ho nemáš na gauči,“ zamumlám

a zabouchnu za sebou dveře. Nejspíš měl

halucinace. Jeho mobil nezazvonil už měsíce.

“That’s ’cause it’s not on the couch,” I

mutter, and shut my door behind me. He

was probably hallucinating. His phone

hasn’t rung in months.

Nudle do sebe naházím za pět minut a pak

sebou hodím do polštářů a zapojím sluchátka,

abych mohl zavolat Bronwyn. Díky Bohu

dneska vybírám film já, ale sotva po půl

hodině sledování Kruhu se Bronwyn

rozhodne, že už má dost.

I scarf down my noodles in five minutes,

then settle back onto my pillows and put in

my earbuds so I can call Bronwyn. It’s my

turn to pick a movie, thank God, but we’re

barely half an hour into Ringu when

Bronwyn decides she’s had enough.

„Na tohle se nemůžu dívat sama. Je to moc

strašidelné,“ řekne.

“I can’t watch this alone. It’s too scary,”

she says.

„Nejsi sama. Dívám se s tebou.“ “You’re not alone. I’m watching it with

you.”

„Nedíváš. Na tohle potřebuju mít někoho u

sebe. Chci něco jiného. A teď vybírám já.“

“Not with me. I need a person in the room

for something like this. Let’s watch

something else instead. My turn to pick.”

„Nebudu se dívat na další divergentní blbost,

Bronwyn,“ vteřinu počkám, než dodám:

„Měla bys přijít a můžeme se dívat spolu.

Vylez oknem a přijeď.“ Řeknu to jako vtip a

taky, že to je. Teda pokud náhodou nebude

souhlasit.

“I’m not watching another goddamn

Divergent movie, Bronwyn.” I wait a beat

before adding, “You should come over and

watch Ringu with me. Climb out your

window and drive here.” I say it like it’s a

joke, and it mostly is. Unless she says yes.

Bronwyn se odmlčí a já poznám, že o tom

vážně přemýšlí. „Z okna na zem to mám

dobrých pět metrů,“ řekne. Vtip.

Bronwyn pauses, and I can tell she’s

thinking about it as a not-joke. “My

window’s a fifteen-foot drop to the

ground,” she says. Joke.

„Tak použij dveře. Musíte jich mít v baráku

nejmíň deset.“ Vtip.

“So use a door. You’ve got, like, ten of

them in that house.” Joke.

„Naši by mě zabili, kdyby na to přišli.“ To už

nezní jako vtip. Což znamená, že to zvažuje.

“My parents would kill me if they found

out.” Not-joke. Which means she’s

Představím si ji, jak vedle mě sedí

v kraťasech, které na sobě měla, když sem u

ní byl a tiskne se ke mně.

considering it. I picture her sitting next to

me in those little shorts she had on when I

was at her house, her leg pressed against

mine, and my breathing gets shallow.

„Proč by to na to měli přijít?“ zeptám se.

„Říkalas, že spí jako zabití.“ Taky nežertuju.

No tak, jenom na hoďku, než skončí ten film.

Můžeš se seznámit s mým ještěrem.“ Trvá

pár sekund, než mi dojde, že se to dá vyložit

trochu jiným způsobem. „To není žádná

narážka. Fakt mám ještěra. Agamu, která se

jmenuje Stan.“

“Why would they?” I ask. “You said they

can sleep through anything.” Not- joke.

“Come on, just for an hour till we finish

the movie. You can meet my lizard.” It

takes a few seconds of silence for me to

realize how that might be interpreted.

“That’s not a line. I have an actual lizard. A

bearded dragon named Stan.”

Bronwyn vybuchne smíchy, až se skoro

začne dávit. „Pane Bože. To se ke mně přece

vůbec nehodí, ale… na vteřinu jsem si fakt

myslela, že myslíš něco jiného.“

Bronwyn laughs so hard she almost chokes.

“Oh my God. That would have been

completely out of character and yet … for a

second I really did think you meant

something else.”

Nemůžu si pomoct a směju se taky. „Takže

za to můžeš ty. Přiznej to.“

I can’t help laughing too. “Hey, girl. You

were into that smooth talk. Admit it.”

„No, aspoň to není anakonda,“ vyprskne

Bronwyn. Směju se ještě víc než ona a

zároveň začínám být vzrušený. Dost divná

kombinace.

“At least it’s not an anaconda,” Bronwyn

sputters. I laugh harder, but I’m still kind of

turned on. Weird combination.

„Přijeď,“ řeknu. Nežertuju. “Come over,” I say. Not-joke.

Chvíli je slyšet jen její dech, až nakonec

odpoví: „Nemůžu.“

I listen to her breathe for a while, until she

says, “I can’t.”

„Dobře.“ Nejsem zklamaný. Nikdy bych

nečekal, že by přišla. „Ale musíš si vybrat

jiný film.“

“Okay.” I’m not disappointed. I never really

thought she would. “But you need to pick a

different movie.”

Shodneme na posledním filmu o Bourneovi a

já ho sleduju s očima napůl zavřenýma a

poslouchám, jak mi smsky od Amber

rozeznívají mobil s neustále se zvyšující

We agree on the last Bourne movie and I’m

watching it with my eyes half- closed,

listening to increasingly frequent texts from

Amber chime in the background. She might

intenzitou. Možná si začíná myslet, že jsme

se stali něčím, co nejsme. Natáhnu se pro

mobil, abych ho vypnul, a v tu chvíli se ozve

Bronwyn: „Nate, tvůj mobil.“

be starting to think we’re something we’re

not. I reach for that phone to shut it down

when Bronwyn says, “Nate. Your phone.”

„Co?“ “What?”

„Někdo ti pořád píše.“ “Someone keeps texting you.”

„No a?“ “So?”

„No a je hodně pozdě.“ “So it’s really late.”

„A?“ zeptám se otráveně. Netipoval bych, že

bude Bronwyn tak majetnická, obzvlášť,

když jediné co děláme je telefonování. Navíc

právě odmítla moji pozvánku domů.

“And?” I ask, annoyed. I hadn’t pegged

Bronwyn as the possessive type, especially

when all we ever do is talk on the phone

and she just turned down my joke-not-joke

invitation.

„Nejsou to…zákazníci, že ne?“ “It’s not … customers, is it?”

Vydechnu a vypnu druhý telefon. „Ne. Říkal

jsem ti, že si dávám pauzu. Nejsem blázen.“

I exhale and shut the other phone off. “No.

I told you, I’m not doing that anymore. I’m

not stupid.”

„Dobře.“ Zní klidně, ale unaveně. Její hlas se

začíná vytrácet. „Asi půjdu spát.“

“All right.” She sounds relieved, but tired.

Her voice is starting to drag. “I might go to

sleep now.”

„Dobře. Chceš to položit?“ “Okay. Do you want to hang up?”

„Ne,“ zasměje se, napůl ve spánku. „Ale

dochází mi volné minuty. Zrovna jsem

dostala upozornění, že mi zbývá třicet

minut.“

“No.” She laughs thickly, already half-

asleep. “I’m running out of minutes,

though. I just got a warning. I have half an

hour left.”

Tyhle předplacené telefony v sobě mají

stovky volných minut a ona ho nemá ani

týden. Neuvědomil jsem si, že už jsme

voláním zabili tolik času. „Zítra ti dám další

mobil,“ řeknu, ale pak si uvědomím, že je

sobota a nemáme školu. „Bronwyn, počkej.

Musíš zavěsit.“

Those prepaid phones have hundreds of

minutes on them, and she’s had it less than

a week. I didn’t realize we’d been talking

that much. “I’ll give you another phone

tomorrow,” I tell her, before I remember

tomorrow’s Saturday and we don’t have

school. “Bronwyn, wait. You need to hang

up.”

Začínám si myslet, že fakt usnula, než

zašeptá: „Cože?“

I think she’s already asleep until she

mutters, “What?”

„Zavěs. Ať ti zůstanou minuty a můžu ti zítra

zavolat a domluvit se na předání dalšího

mobilu.“

“Hang up, okay? So your minutes don’t run

out and I can call you tomorrow about

getting you another phone.”

„Jo. Dobře. Jasně. Dobrou noc, Nate.“ “Oh. Right. Okay. Good night, Nate.”

„Dobrou.“ Zavěsím, položím mobily vedle

sebe, zvednu ovladač a vypnu televizi. Možná

bych taky měl jít spát.

“Good night.” I hang up and place the two

phones side by side, pick up the remote,

and shut off the TV. Might as well go to

sleep.

Kapitola 14 Chapter Fourteen Addy Addy Sobota, 6. října, 9:30 Saturday, October 6, 9:30 a.m. Jsem doma s Ashton a snažíme se vymyslet

nějakou zábavu. Ale všechno ztroskotá na

tom, že mě nic nezajímá.

I’m at home with Ashton and we’re trying

to figure out something to do. But we keep

getting stuck on the fact that nothing

interests me.

„No tak, Addy.“ Ležím rozvalená na křesle a

Ashton do mě z gauče strčí nohou. „Co bys

dělala o normálním víkendu? A neříkej, že

bys šla ven s Jakem,“ dodá rychle.

“Come on, Addy.” I’m lying across an

armchair, and Ashton nudges me with her

foot from the couch. “What would you

normally do on a weekend? And don’t say

hang out with Jake,” she adds quickly.

„Ale přesně to bych dělala,“ zakňučím. Je to

ubohé, ale nemůžu si pomoct. Celý víkend je

mi zle od žaludku, jako bych se procházela

po mohutném mostě a on mi najednou začal

mizet pod nohama.

“But that is what I’d do,” I whine. Pathetic,

but I can’t help it. I’ve had this awful

sickening lurch in my stomach all week, as

though I’d been walking along a sturdy

bridge and it vanished under my feet.

„Můžeš zkusit přijít s něčím, co máš ráda a

zároveň to nesouvisí s Jakem?“

“Can you honestly not come up with a

single, non-Jake-related thing you like?”

Přesednu si a zamyslím se nad její otázkou.

Co jsem dělala, než jsem potkala Jakea? Bylo

mi čtrnáct, když jsme spolu začali randit.

Pořád jsem byla dítě. Mojí nejlepší

kamarádkou byla Rowan Flahertyová, holka,

I shift in my seat and consider the question.

What did I do before Jake? I was fourteen

when we started dating, still partly a kid.

My best friend was Rowan Flaherty, a girl

I’d grown up with who moved to Texas

se kterou jsem vyrostla a která se později

toho roku přestěhovala do Texasu. Naše cesty

se rozešly v deváté třídě, neměla absolutně

žádný zájem o kluky, ale i tak jsme léto před

střední strávily ježděním na kole po městě.

„Ráda jezdím na kole,“ řeknu nejistě, i když

jsem na něm neseděla už roky.

later that year. We’d drifted apart in ninth

grade when she had zero interest in boys,

but the summer before high school we’d

still ridden our bikes all over town

together. “I like riding my bike,” I say

uncertainly, even though I haven’t been on

one in years.

Ashton tleskne rukama, jako bych byla

batole, které se snaží zaujmout nějakou

novou aktivitou. „Tak pojď! Někam si

vyjedem.“

Ashton claps her hands as if I’m a reluctant

toddler she’s trying to get excited about a

new activity. “Let’s do that! Ride bikes

somewhere.”

Ehm, spíš ne. Nechci se hýbat. Nemám na to

energii. „Svoje už jsem dávno prodala. Bylo

napůl rezavé. A ty ani žádné nemáš.“

Ugh, no. I don’t want to move. I don’t

have the energy. “I gave mine away years

ago. It was half-rusted under the porch. And

you don’t have one anyway.”

„Tak si půjčíme ty – jak se jmenujou? Hub

Bikes nebo tak nějak? Jsou po celém městě.

Pojď, nějaké si najdeme.“

“We’ll use those rental bikes—what are

they called? Hub Bikes or something?

They’re all over town. Let’s find some.”

Povzdechnu si. „Ash, nemůžeš se o mě starat

věčně. Vážím si toho, že jsi mi nedovolila se

tenhle týden zhroutit, ale máš taky svůj život.

Měla by ses vrátit k Charliemu.“

I sigh. “Ash, you can’t babysit me forever.

I appreciate you keeping me from falling

apart all week, but you’ve got a life. You

should get back to Charlie.”

Ashton neodpoví hned. Zajde si do kuchyně a

slyším otevření lednice a cinknutí lahví. Když

se vrátí, drží v ruce Coronu a San Pellegrino,

které mi podá. Ignoruje moje zvednuté obočí

– ještě není ani deset ráno – dlouze si lokne

piva a usadí se zpátky s překříženýma

nohama. „Charlie je teď tak šťastný, jak

jenom může být. Hádám, že už si tam nejspíš

nastěhoval přítelkyni.“

Ashton doesn’t answer right away. She

goes into the kitchen, and I hear the

refrigerator door opening and the faint

clink of bottles. When she returns she’s

holding a Corona and a San Pellegrino,

which she hands to me. She ignores my

raised eyebrows—it’s not even ten o’clock

in the morning—and takes a long sip of

beer as she sits down, crossing her legs

beneath her. “Charlie’s happy as can be.

I’m guessing he’s moved his girlfriend in

by now.”

„Cože?“ zapomenu na svoji únavu a sednu si

zpříma.

“What?” I forget how tired I am and sit up

straight.

„Nachytala jsem je, když jsem si o víkendu

jela pro věci. Bylo to tak hrozně trapné.

Hodila jsem po něm vázu.“

“I caught them when I went home to get

more clothes last weekend. It was all so

horribly clichéd. I even threw a vase at his

head.”

„Trefilas ho?“ zeptám se s nadějí v hlase.

Nejspíš jsem pokrytecká. V mém vztahu

s Jakem jsem já v roli Charlieho. Zavrtí

hlavou a znovu si zhluboka lokne piva.

“Did you hit him?” I ask hopefully. And

hypocritically, I guess. After all, I’m the

Charlie in my and Jake’s relationship. She

shakes her head and takes another gulp of

her beer.

„Ash,“ přesednu si z křesla vedle ní na gauč.

Nebrečí, ale očí se jí lesknou, a když jí

položím ruku na rameno, ztěžka polkne.

„Moc mě to mrzí. Proč jsi něco neřekla?“

“Ash.” I move from my armchair and sit

next to her on the couch. She’s not crying,

but her eyes are shiny, and when I put my

hand on her arm she swallows hard. “I’m

so sorry. Why didn’t you say something?”

„Měla jsi svých starostí dost.“ “You had enough to worry about.”

„Ale jde přece o manželství!“ Nemůžu si

pomoct a zadívám se na svatební fotku

Ashton s Charliem, která je stará dva roky a

stojí nad krbem hned vedle mojí fotky

z plesu. Vypadali perfektně, lidi si dělali

srandu, že by je měli zarámovat zaživa.

Ashton byla ten den nádherná a zářila štěstím

na všechny strany.

“But it’s your marriage!” I can’t help

looking at Ashton and Charlie’s wedding

photo from two years ago, which sits next

to my junior prom picture on our mantel.

They were such a perfect couple, people

used to joke that they looked as though

they came with the frame. Ashton had been

so happy that day, gorgeous and glowing

and giddy.

A taky se jí ulevilo. Snažila jsem se tu

myšlenku zaplašit, protože to bylo dost

jízlivé, ale měla jsem pocit, že Ashton se

bála, že Charlieho ztratí, až do dne, kdy si ho

vzala. Na papíře to s ním vypadalo ohromně

– byl krásný, zajištěný, šel studovat práva na

And relieved. I’d tried to squash the idea

because I knew it was catty, but I couldn’t

help thinking Ashton had feared losing

Charlie right up till the day she married

him. He was tremendous on paper—

handsome, good family, headed to

Stanfordu – a naše máma z toho byla hotová.

Až rok po svatbě jsem si všimla, že Ashton se

ve společnosti Charlieho skoro nikdy

neusmívala.

Stanford Law—and our mother had been

thrilled. It wasn’t until they’d been married

a year that I noticed Ashton almost never

laughed when Charlie was around.

„Už je to nějakou dobu, Addy. Měla jsem

odejít už před půl rokem, ale byla jsem na to

moc zbabělá. Asi jsem nechtěla být zase

sama. Nebo jsem si nechtěla přiznat, že to

prostě nevyšlo. Něco si časem najdu, ale

zatím zůstanu tady.“ Věnuje mi ironický

úsměv. „Tak. Všechno jsem přiznala. Teď mi

něco řekni ty. Proč jsi lhala strážníku

Budapestovi o tom, že jsi v den Simonovy

smrti nebyla na ošetřovně?“

“It’s been over for a while, Addy. I should

have left six months ago, but I was too

much of a coward. I didn’t want to be alone,

I guess. Or admit I’d failed. I’ll find my

own place eventually, but I’ll be here for a

while.” She shoots me a wry look. “All

right. I’ve made my true confession. Now

you tell me something. Why did you lie

when Officer Budapest asked about being

in the nurse’s office the day Simon died?”

Pustím její ruku. „Ale já jsem -“ I let go of her arm. “I didn’t—”

„Addy, no tak. Hned, jakmile se tě zeptal,

začala sis hrát s vlasy. Děláš to vždycky,

když jsi nervózní.“ Její tón je věcný, ne

vyčítavý. „Ani na vteřinu nevěřím tomu, že

jsi ty EpiPeny vzala, takže co skrýváš?“

“Addy. Come on. You started playing with

your hair as soon as he brought it up. You

always do that when you’re nervous.” Her

tone’s matter-of-fact, not accusing. “I don’t

believe for one second you took those

EpiPens, so what are you hiding?”

Z očí mi vytrysknou slzy. Jsem už unavená

z těch polopravd, které se tolik nakupily

v posledních týdnech. Měsících. Letech. „Je

to taková blbost, Ash.“

Tears prick my eyes. I’m so tired,

suddenly, of all the half-truths I’ve piled up

over the past days and weeks. Months.

Years. “It’s so stupid, Ash.”

„Pověz mi to.“ “Tell me.”

„Nešla jsem tam kvůli sobě. Šla jsem vzít

Tylenol pro Jakea, protože ho bolela hlava.

Nechtěla jsem to říct před tebou, protože by

ses na mě zase dívala tím tvým pohledem.“

“I didn’t go for myself. I went to get

Tylenol for Jake, because he had a

headache. And I didn’t want to say so in

front of you because I knew you’d give me

that look.”

„Jakým pohledem?“ “What look?”

„Ty víš. Tím, co říká Addy, zase s tebou “You know. That whole Addy-you’re-such-

vytírá podlahu.“ a-doormat look.”

„To si nemyslím,“ řekne Ashton tiše. Po tváři

mi sjíždí velká slza a Ashton se natáhne, aby

ji setřela.

“I don’t think that,” Ashton says quietly. A

fat tear rolls down my cheek, and she

reaches over to brush it away.

„Měla bys. Protože to dělá.“ “You should. I am.”

„Ale už nebude,“ řekne, a to je pro mě

poslední kapka. Začnu nahlas vřískat, složím

se do rohu gauče a Ashton mě obejme. Ani

nevím, proč vlastně brečím. Jestli kvůli

Jakeovi, Simonovi, kamarádům, matce, sestře

nebo sobě. Možná, že kvůli všemu.

“Not anymore,” Ashton says, and that does

it. I start flat-out bawling, curled in the fetal

position in a corner of the couch with

Ashton’s arms around me. I don’t even

know who or what I’m crying for: Jake,

Simon, my friends, my mother, my sister,

myself. All of the above, I guess.

Když se slzy konečně zastaví, jsem úplně

rudá a vyčerpaná. Víčka a ramena mě bolí

z toho, jak dlouho jsem se třásla. Ale cítím se

mnohem líp, jako bych se zbavila něčeho, co

mě dlouho trápilo. Ashton mi podá krabici

ubrousků a počká, než si utřu oči a vysmrkám

se. Když konečně zmačkám použité

kapesníky a hodím je do koše v rohu, Ashton

se napije piva a pokrčí nos. „Nechutná to tak

dobře, jak jsem doufala. Tak pojď, jdeme se

projet na kole.“

When the tears finally stop I’m raw and

exhausted, my eyelids hot and my

shoulders sore from shaking for so long.

But I feel lighter and cleaner too, like I’ve

purged something that’s been making me

sick. Ashton gets me a pile of Kleenex and

gives me a minute to wipe my eyes and

blow my nose. When I’ve finally wadded

up all the damp tissues and tossed them

into a corner wastebasket, she takes a small

sip of her beer and wrinkles her nose. “This

doesn’t taste as good as I thought it would.

Come on, let’s ride bikes.”

Teď ji nemůžu odmítnout. Loudám se za ní

do parku, který je zhruba půl kilometru od

našeho domu, kde najdeme plno kol

k vypůjčení. Ashton si nastuduje podmínky

vypůjčení a kartou uvolní dvě kola. Nemáme

sice helmy, ale jedeme se projet jenom kolem

parku, takže na tom zas tak nezáleží.

I can’t say no to her now. So I trail after her

to the park a half mile from our house,

where there’s a whole row of rental bikes.

Ashton figures out the sign- up deal,

swiping her credit card to release two

bikes. We don’t have helmets, but we’re

just going around the park so it doesn’t

really matter.

Nejela jsem na kole roky, ale asi bude pravda

to, co všichni říkají: nezapomíná se to. Po

nejistém startu se rozjedeme po široké cestě

skrze park a musím uznat, že je to celkem

zábava. Vánek mi pročechrá vlasy a cítím,

jak se mi rozpumpuje srdce. Poprvé v týdnu

se necítím být napůl mrtvá. Jsem dost

překvapená, když Ashton zastaví a oznámí,

že už nám vypršela zaplacená hodina.

Zachytí můj pohled a zeptá se: „Mám to

prodloužit?“

I haven’t ridden a bike in years but I guess

it’s true what they say: you don’t forget

how. After a wobbly start we take off on

the wide path through the park and I have

to admit, it’s kind of fun. The breeze

flutters through my hair as my legs pump

and my heart rate accelerates. It’s the first

time in a week I haven’t felt half-dead. I’m

surprised when Ashton stops and says,

“Hour’s up.” She catches sight of my face

and asks, “Should we rent for another

hour?”

Zašklebím se na ni. „Jo, rozhodně.“ Zhruba

po půl hodině se unavíme, a tak si zajdeme do

kavárny, abychom doplnily energii. Zatímco

Ashton objednává něco k pití, tak já najdu

volné místa a při čekání na ni si projedu

zprávy. Stojí mě to podstatně míň času, než

obvykle – dostala jsem jenom pár od

Coopera, který se mě ptá, jestli jdu na párty

k Olivii.

I grin at her. “Yeah, okay.” We get tired

about halfway through, though, and return

the bikes so we can go to a café and

rehydrate. Ashton gets our drinks while I

find seats, and I scroll through my

messages while I wait for her. It takes a lot

less time than it used to—I only have a

couple from Cooper, asking if I’m going

to Olivia’s party tonight.

Jsme kamarádky už od prváku, ale celý týden

se mnou nemluvila. Něco mi říká, že nejsem

zvaná, odpovím mu.

Olivia and I have been friends since

freshman year, but she hasn’t spoken to me

all week. Pretty sure I’m not invited, I text.

“Only Girl“ se rozezní, když přijde

Cooperova odpověď. Poznamenám si, že až

všechno tohle skončí a já budu moct

normálně uvažovat, musím si změnit zvonění

na něco míň otravného. To je blbost. Jsou to i

tvoji kamarádi.

“Only Girl” trills out with Cooper’s

response. I make a mental note that when

all this is over and I have a minute to think

straight, I’m going to change my text tone

to something less annoying. That’s BS.

They’re your friends too.

Nechám si to ujít, odpovím. Užij si to. Teď už

mě ani netrápí, že mě odstrčili. Je to jen další

z mnoha věcí.

Sitting this one out, I write. Have fun. At

this point, I’m not even sad about being

excluded. It’s just one more thing.

Cooperovi to nedochází. Myslím, že bych mu

měla poděkovat; kdyby se ke mně zachoval

stejně jako ostatní, Vanessa už by mě nejspíš

převálcovala. Ale přes krále plesu si nic

nedovolí, ani když je obviněný z užívání

steroidů. Škola je v tomhle rozdělená napůl,

ale on se k tomu nijak nevyjadřuje.

Cooper doesn’t get it. I guess I should

thank him; if he’d dropped me like

everyone else, Vanessa would have gone

nuclear on me by now. But she doesn’t

dare cross the homecoming king, even

when he’s been accused of steroid use.

School opinion is split down the middle

about whether he did it or not, but he’s not

saying either way.

Přemýšlím, jestli bych to mohla udělat stejně.

Mlžit a blafovat skrz celou tuhle noční můru,

aniž bych Jakeovi musela říct pravdu. Pak se

podívám na svoji sestru, usmívající se na

kluka za barem, tak, jak to s Charliem nikdy

nedělala, a uvědomím si, jak opatrná jsem

s Jakem vždycky musela být. Kdybych

dneska šla na tu párty, musela bych si obléct

něco, co by vybral, zůstat vzhůru tak dlouho,

jak by chtěl, a nemluvit s nikým, kdo by ho

mohl naštvat.

I wonder if I could have done the same—

bluffed and brazened my way through this

whole nightmare without telling Jake the

truth. Then I look at my sister, chuckling

with the guy behind the coffee counter in a

way she never did with Charlie, and

remember how careful and contained I

always had to be around Jake. If I was

going to the party tonight I’d have to wear

something he picked out, stay as late as he

wanted, and not talk to anyone who might

make him mad.

On mi pořád chybí. Ale tohle rozhodně ne. I miss him still. I do. But I don’t miss that.

Bronwyn Bronwyn Sobota, 6. října, 10:30 Saturday, October 6, 10:30 a.m. Moje chodidla letí přes známou cestu,

zatímco ruce a nohy se pohybují do rytmu

hudby, která mi duní v uších. Srdce začne bít

rychleji a strach, který mě celý týden

obklopoval, zmizí a nahradí ho fyzické

soustředění. Když dokončím svůj běh, jsem

vyčerpaná, ale napumpovaná endorfiny a

skoro i veselá, když vyrazím do knihovny

vyzvednout Maeve. Je to naše sobotní rutina,

ale nemůžu ji najít na žádném z jejich

My feet fly over the familiar path as my

arms and legs match the rhythm of the

music blaring in my ears. My heart

accelerates and the fears that have been

crowding my brain all week recede,

replaced by pure physical effort. When I

finish my run I’m drained but pumped full

of endorphins, and feel almost cheerful as I

head for the library to pick up Maeve. It’s

our usual Saturday- morning routine, but I

oblíbených míst, takže jí musím napsat. can’t find her in any of her typical spots

and have to text her.

Čtvrté patro, odepíše, a já vyrazím do

dětského oddělení.

Fourth floor, she replies, so I head for the

children’s room.

Sedí na malinké židli u okna a dělá něco na

počítači. „Vzpomínáš na dětství?“ zeptám se

a klesnu na zem vedle ní.

She’s sitting on a tiny chair near the

window, tapping away at one of the

computers. “Revisiting your childhood?” I

ask, sinking to the floor beside her.

„Ne,“ řekne Maeve s pohledem upřeným na

monitor. Ztiší hlas k šepotu. „Jsem

v administrátorském rozhraní O vás bez vás.“

“No,” Maeve says, her eyes on the screen.

She lowers her voice to almost a whisper.

“I’m in the admin panel for About That.”

Vteřinu trvá, než mi dojde, co právě řekla, a

když se to stane, srdce mi panicky poskočí.

„Maeve, cože? Co to kruci děláš?“

It takes a second for what she said to

register, and when it does my heart takes a

panicky leap. “Maeve, what the hell? What

are you doing?”

„Jen se tak rozhlížím. Buď v klidu,“ dodá a

krátce se na mě podívá. „Do ničeho

nezasahuju, a i kdybych to udělala, nikdo by

nepoznal, že jsem to já. Jsem na veřejném

počítači.“

“Looking around. Don’t freak out,” she

adds with a sideways glance at me. “I’m not

disturbing anything, but even if I were,

nobody would know it’s me. I’m at a public

computer.”

„Na tvoji kartičku!“ zasyčím. Pokud chcete

v knihovně internet, musíte zadat číslo vaší

karty.

“Using your library card!” I hiss. You can’t

get online here without entering your

account number.

„Ne, na jeho,“ kývne hlavou směrem

k malému chlapci, který sedí o pár stolků dál

a má před sebou hromadu obrázkových

knížek. S neuvěřením se na ni podívám a ona

pokrčí rameny. „Nevzala jsem mu ji. Nechal

ji na stole a já jsem si jenom opsala číslo.“

“No. Using his.” Maeve inclines her head

toward a small boy a few tables over with a

stack of picture books in front of him. I

stare at her incredulously, and she shrugs.

“I didn’t take it from him. He left it lying

out and I wrote down the numbers.”

K chlapci se připojí jeho maminka a usměje

se, když zachytí Maevin pohled. Nikdy by ji

nenapadlo, že moje nevinně vypadající sestra

právě jejímu šestiletému miláčkovi ukradla

The little boy’s mother joins him then,

smiling as she catches Maeve’s eye. She’d

never guess my sweet-faced sister just

committed identity theft against her six-

identitu. year-old.

Nedokážu říct nic jiného než „Proč?“ I can’t think of anything to say except

“Why?”

„Chtěla jsem vidět to, co vidí policie,“ řekne

Maeve. „Jestli tam třeba nejsou příspěvky o

dalších lidech, kteří by rádi Simona umlčeli.“

“I wanted to see what the police are seeing,”

Maeve says. “If there were any other draft

posts, other people who might’ve wanted to

keep Simon quiet.”

Navzdory znechucení se k ní nakloním.

„Byly tam?“

I inch forward in spite of myself. “Were

there?”

„Ne, ale je tu něco divného na Cooperově

příspěvku. Je datovaný později než ostatní, na

tu noc před Simonovou smrtí. Je tu i dříve

vytvořený soubor s jeho jménem, ale je

zašifrovaný a nemůžu ho otevřít.“

“No, but there is something odd. About

Cooper’s post. It’s date-stamped days after

everyone else’s, for the night before

Simon died. There’s an earlier file with his

name on it, but it’s encrypted and I can’t

open it.”

„A?“ “So?”

„Nevím, ale je odlišný, takže je to minimálně

zajímavé. Musím se sem vrátit s flashkou a

stáhnout si ho.“ Zamrkám na ni a snažím se

určit přesný moment, kdy se proměnila

v programátorskou vyšetřovatelku. „A je tu

ještě něco. Simonovo uživatelské jméno pro

stránku je AnarchiSK. Vygooglila jsem si to a

našla pár vláken na 4chanu, kam pravidelně

psal. Neměla jsem čas si je přečíst, ale měly

bychom.“

“I don’t know. But it’s different, which

makes it interesting. I need to come back

with a thumb drive and download it.” I

blink at her, trying to pinpoint the exact

moment when she morphed into a hacker-

investigator. “There’s something else.

Simon’s user name for the site is

AnarchiSK. I Googled it and came up with

a bunch of 4chan threads he posted to

constantly. I didn’t have time to read them,

but we should.”

„Proč?“ zeptám se, zatímco si nahodí na

ramena batoh a vstane.

“Why?” I ask as she loops her backpack

over her shoulder and gets to her feet.

„Protože tohle všechno je hrozně divné,“

oznámí Maeve věcně, zatímco scházíme dolů

ze schodů. „Nemáš ten pocit?“

“Because something’s weird about all this,”

Maeve says matter-of-factly, leading me

out the door and down the stairs. “Don’t

you think?”

„Objev století,“ zamumlám. Zastavím se na

prázdném schodišti a ona se na mě otočí

s tázavým výrazem. „Maeve, jak ses proboha

dostala do jeho rozhraní? Jak jsi věděla, kde

máš hledat?“

“Understatement of the year,” I mutter. I

stop in the empty stairwell, so she does too,

half turning with a questioning look.

“Maeve, how’d you even get into Simon’s

admin panel? How did you know where to

look?”

Koutky úst jí zacukají úsměvem. „Nejsi

jediná, kdo si bere užitečné informace

z počítačů, které používali ostatní.“

A small smile tugs at the corners of her

mouth. “You’re not the only one who grabs

confidential information off computers

other people were using.”

Zůstanu na ni civět. „Takže…Takže Simon

tam psal ve škole? A nechal to otevřené?“

I gape at her. “So you—so Simon was

posting About That at school? And left it

open?”

„Ale jistě, že ne. Byl chytrý. Dělal to tady.

Nejsem si jistá, jestli to udělal jenom jednou

nebo tady byl pořád, ale viděla jsem ho

minulý měsíc, když jsi byla běhat. Nevšiml si

mě. Přihlásila jsem se na počítač po něm a

vytáhla jsem adresu z historie prohlížeče.

Nejdřív jsem s tím nic nedělala,“ řekne

s klidným výrazem. „Jenom jsem si to

odložila na pozdější využití. Dovnitř jsem se

zkoušela dostat, až když jsi přišla z policejní

stanice. Neměj strach,“ dodá a poplácá mě po

ruce. „Ne z domu. Nikdo to nemůže

vystopovat.

“Of course not. Simon was smart. He did it

here. Not sure if it was a one- time thing or

if he posted from the library all the time,

but I saw him one weekend last month

when you were running. He didn’t see me.

I logged in to the computer after him and

got the address from the browser history. I

didn’t do anything with it at first,” she says,

meeting my incredulous look with a calm

gaze. “Just put it aside for future reference.

I started trying to get in after you came

back from the police station. Don’t worry,”

she adds, patting me on the arm. “Not from

home. Nobody can trace it.”

„No dobře, ale… proč tě to zajímalo? Ještě

před Simonovou smrtí? Co jsi s tím chtěla

dělat?“

“Okay, but … why the interest in the app?

Before Simon even died? What were you

going to do?”

Maeve zamyšlením stáhne rty. „To jsem

úplně nedomyslela. Napadlo mě, že bych to

třeba začala mazat hned po tom, co něco

Maeve purses her lips thoughtfully. “I

hadn’t figured that part out. I thought

maybe I’d start wiping it clean right after

zveřejní, nebo text změnila na ruštinu. Nebo

to všechno odstranila.“

he posted, or switch all the text to Russian.

Or dismantle the whole thing.”

Zavrávorám a chytnu se zábradlí. „Maeve,

děláš to kvůli tomu, co se stalo v prváku?“

I shift my feet and stumble a little,

grabbing the railing for support. “Maeve, is

this because of what happened freshman

year?”

„Ne.“ Její pohled ztvrdne. „Bronwyn, jsi

jediná, koho to ještě zajímá. Mě už ne. Jen

jsem chtěla, aby ta jeho nadvláda nad školou

přestala. A, no“ – vyrazí krátký výsměch,

který se ozve po stěnách kolem schodiště –

„Hádám, že přestala.“ Vycouvá ze schodů a

otevře dveře ven. Jdu tiše za ní a snažím se

porozumět skutečnosti, že moje sestra přede

mnou skrývala podobné tajemství, jako já

před ní. A že obě jsou spojené se Simonem.

“No.” Maeve’s amber eyes get hard.

“Bronwyn, you’re the one who still thinks

about that. Not me. I just wanted the stupid

hold he had over the entire school to stop.

And, well”—she lets out a short, humorless

laugh that echoes against the concrete walls

of the stairwell—“I guess it did.” She starts

back down the stairs with long strides and

pushes hard on the exit when she gets to

the bottom. I follow her silently, trying to

wrap my brain around the fact that my

sister was keeping a secret from me similar

to the one I kept from her. And that both of

them tie back to Simon.

Když vyjdeme ven, Maeve se na mě zářivě

usměje, jako by se naše předchozí debata

nikdy neudála. „Bayviewské sídliště máme

po cestě domů. Vyzvedneme tvoje zakázané

ovoce?“

Maeve gives me a sunny smile when we

get outside, as if the conversation we just

had never happened. “Bayview Estates is on

our way home. Should we pick up your

forbidden technology?”

„Můžeme to zkusit.“ Řekla jsem Maeve o

Nateovi všechno. Dneska ráno zavolal, že mi

nový mobil nechá ve schránce domu číslo pět

na Estate Road. Je to ulice plná nově

rozestavených domů a o víkendu tam

většinou nikdo není. „Nejsem si jistá, kdy má

Nate ve zvyku v sobotu vstávat.“

“We could try.” I’ve told Maeve all about

Nate, who called this morning to say he’d

leave a phone in the mailbox of 5 Bayview

Estate Road. It’s part of a new development

of half-built houses, and the area tends to

be deserted on weekends. “I’m not sure

how early Nate gets moving on a Saturday,

though.”

Na sídliště dorazíme za necelých patnáct

minut a zabočíme do ulice plné čtvercových,

nedokončených domů. Když se přiblížíme

k domu číslo pět, Maeve mě postrčí rukou.

„Já to vezmu,“ řekne rozhodně a dramaticky

se rozhlédne po okolí, jako by se na nás

kdykoliv mohla vrhnout Bayviewská policie.

„Pro jistotu.“

We reach Bayview Estates in less than

fifteen minutes, turning into a street filled

with boxy, half-finished houses. Maeve

puts a hand on my arm as we approach

number 5. “Let me go,” she says with a

forbidding air, eyes darting around

dramatically as though the Bayview Police

could descend with sirens blaring at any

minute. “Just in case.”

„Užij si to,“ zamumlám. Nejspíš jsme tu

stejně moc brzo. Je teprve jedenáct.

“Have at it,” I mutter. We’re probably too

early anyway. It’s barely eleven.

Ale Maeve na mě triumfálně zamává černým

přístrojem a když jí ho seberu, zasměje se.

„Nějaká nedočkává, ne?“ Když ho zapnu, je

na něm jedna doručená zpráva. Otevřu ji a

uvidím obrázek žluté-hnědého ještěra, klidně

sedícího na skalce uprostřed velké klece.

Opravdový ještěr, stojí ve zprávě a já

vybuchnu smíchy.

But Maeve returns waving a small black

device with a triumphant flourish, laughing

when I yank it from her. “Eager much,

nerd?” When I power it up there’s one

message, and I open it to a picture of a

yellow-brown lizard sitting placidly on a

rock in the middle of a large cage. Actual

lizard, reads the caption, and I laugh out

loud.

„Pane Bože,“ zamumlá Maeve, když se mi

podívá přes rameno. „Interní vtipy. Faaakt

hodně po něm jedeš, že?“

“Oh my God,” Maeve mutters, peering

over my shoulder. “Private jokes. You’re

soooo into him, aren’t you?”

Nemusím odpovídat. Je to řečnická otázka. I don’t have to answer her. It’s a rhetorical

question.

Cooper Cooper Sobota, 6. října, 21:20 Saturday, October 6, 9:20 p.m. Když přijedu na párty k Olivii, skoro všichni

už jsou pryč. Otevřu branku a uvidím někoho

zvracet do křoví. Najdu Keely, která je u

schodů s Olivií a vedou jednu z těch debat, do

kterých se holky dostávají, když se napijí. Pár

třeťáků usíná na gauči. Vanessa se v rohu

plazí po Nateovi, kterého to očividně vůbec

By the time I get to Olivia’s party, nearly

everyone’s out of it. Somebody’s puking

in the bushes as I push open the front door. I

spot Keely huddled next to the stairs with

Olivia, having one of those intense

conversations girls get into when they’re

wasted. A few juniors are toking up on the

nezajímá a prohlíží si místnost. Kdyby byla

Vanessa kluk, někdo už by ji dávno udal za

obtěžování. Můj pohled se krátce setká

s Nateovým, ale oba se podíváme jinam, aniž

bychom si dali něco najevo.

couch. Vanessa’s in a corner trying to paw

at Nate, who couldn’t look less interested

as he scans the room behind her. If Vanessa

were a guy, somebody would’ve reported

her by now for all the unsolicited groping

she does. My eyes briefly meet Nate’s, and

we both look away without acknowledging

each other.

Jakea najdu na terase s Luisem, který zrovna

vyráží pro další drinky. „Ssso si dáš?“ zeptá

se Luis a poplácá mě po rameni.

I finally find Jake on the patio with Luis,

who’s headed inside for more drinks.

“Whaddya want?” Luis asks, clapping me

on the shoulder.

„Cokoliv ti přijde pod ruku.“ Sednu si vedle

Jakea, který ztěžka balancuje na svojí židli.

“Whatever you’re getting.” I take a seat

next to Jake, who’s listing sideways in his

chair.

„Jak je, vrahu?“ zablekotá a vyprskne

smíchy. „Lezou ti ty vražedné vtipy na

nervy? Mně totiž ne.“

“Whassup, killer?” he slurs, and sputters

out a laugh. “Are you getting tired of

murder jokes yet? ’Cause I’m not.”

Překvapuje mě, že se Jake tak opil; během

sezony se většinou drží na uzdě. Ale vypadá

to, že jeho týden nebyl o moc lepší, než ten

můj. To je ostatně důvod, proč jsem za ním

přišel, ale když se dívám, jak se snaží zaostřit

svůj pohled na brouka, nejspíš bych se neměl

obtěžovat.

I’m surprised Jake is this drunk; he usually

holds back during football season. But I

guess his week’s been almost as bad as

mine. That’s what I came to talk to him

about, although as I watch him swat hazily

at a bug, I’m not sure I should bother.

I přesto to zkusím. „Jak se máš? Posledních

pár dní stálo za houby, co?“

I try anyway. “How’re you doing? Been a

lousy few days, huh?”

Jake se znovu zasměje, ale ne proto, že by mu

to přišlo vtipné. „To je tak milé, Coopere.

Nemluvíš o tom, jak za hovno stál tvůj týden,

ale ptáš se na můj. Ty jsi normálně světec,

Coope, fakt že jo.“

Jake laughs again, but this time not as

though he finds anything funny. “That’s so

Cooper of you, man. Don’t talk about your

shit week, just check in on mine. You’re a

goddamn saint, Coop. You really are.”

Jeho tón hlasu naznačuje, že bych ho neměl The edge in his voice warns me I shouldn’t

pokoušet, ale neodolám tomu. „Máš se mnou

nějaký problém, Jakeu?“

take the bait, but I do. “You mad at me for

something, Jake?”

„Proč bych měl mít? Vždyť se přece

nezastáváš mojí zkurvené bývalky před

kýmkoliv, kdo je ochotný tě poslouchat. Aha,

počkej, vlastně přesně tohle děláš.“

“Why would I be? It’s not like you’re

defending my whore ex-girlfriend to

anybody who’ll listen. Oh, wait. That’s

exactly what you’re doing.”

Jake zaměří svůj pohled na mě a já

pochopím, že tahle debata se neubírá směrem,

ve který jsem doufal. Není ve stavu, kdy by

dokázal pochopit, že by mohl být k Addy

slušnější. „Jakeu, vím, že Addy je ta špatná.

Všichni to ví. Udělala blbou chybu.“

Jake narrows his eyes at me, and I realize I

can’t have the conversation I came to have.

He’s in no frame of mind to talk about

easing up on Addy at school. “Jake, I know

Addy’s in the wrong. Everybody knows it.

She made a stupid mistake.”

„Podvádění není chyba. Je to volba,“ řekne

vztekle Jake a na vteřinu zní zatraceně

střízlivě. Pustí na zem prázdnou lahev od piva

a s vyčítavým pohledem se rozhlédne dokola.

„Kde je sakra Luis? Hej, ty!“ Chytne za ruku

procházejícího druháka, sebere mu pivo,

odtrhne víčko plechovky a dlouze se napije.

„Co sem to říkal? Jo, podvádění. To je volba,

Coopere. Víš, moje máma podvedla tátu,

když mi bylo dvanáct. Zničila tím celou

rodinu. Hodila doprostřed granát a –“ mávne

rukou, vychrstne dokola půlku jeho piva a

udělá zvuk bouchnutí. „Všechno vybuchlo.“

“Cheating isn’t a mistake. It’s a choice,”

Jake says furiously, and for a second he

sounds stone-cold sober. He drops his

empty beer bottle on the ground and cocks

his head with an accusing glare. “Where

the hell is Luis? Hey.” He grabs the arm of

a passing sophomore and plucks an

unopened beer out of his hand, twisting the

cap off and taking a long sip. “What was I

saying? Oh yeah. Cheating. That’s a

choice, Coop. You know, my mom cheated

on my dad when I was in junior high.

Screwed up our whole family. Threw a

grenade right in the middle and—” He

flings an arm, spilling half his beer, and

makes a whoosh sound. “Everything

exploded.”

„To jsem nevěděl.“ Poznal jsem Jakea v osmé

třídě, když jsme se přistěhovali do Bayview,

ale začali jsme se spolu bavit až na střední.

„To je mi líto. O to je to asi horší, co?“

“I didn’t know that.” I’d met Jake when I

moved to Bayview in eighth grade, but we

didn’t start hanging out till high school.

“Sorry, man. That makes it even worse,

huh?”

Jake zavrtí hlavou a v očích se mu blýská.

„Addy vůbec netuší, co udělala. Všechno

zničila.“

Jake shakes his head, eyes glittering.

“Addy has no clue what she’s done. Ruined

everything.”

„Ale tvůj táta…mámě odpustil, ne? Jsou

přece pořád spolu?“ Je to dost hloupá otázka.

Před měsícem jsem u nich byl na grilovačku.

Jeho táta dělal hamburgery a máma řešila

s Addy a Keely novou manikúru v centru

Bayview. Jako obvykle. Jako vždycky.

“But your dad … forgave your mom,

right? They’re still together?” It’s a stupid

question. I was at his house a month ago

for a cookout before all this started. His

dad was grilling hamburgers and his mom

was talking to Addy and Keely about a new

manicure place that opened in Bayview

Center. Like normal. Like always.

„Jo, jsou spolu. Ale nic není, jak bývalo.

Nikdy už to tak nebude.“ Jake zírá přímo

před sebe s neuvěřitelným odporem a já

nevím co říct. Cítím se jako idiot, že jsem

Addy zval a jsem rád, že mě neposlechla.

“Yeah, they’re together. Nothing’s the

same, though. It’s never been the same.”

Jake’s staring in front of him with such

disgust that I don’t know what to say. I feel

like a jerk for telling Addy she should

come, and I’m glad she didn’t listen to me.

Luis se vrátí a oběma nám podá pivo. „Jdeš

zítra ke Kelleherům?“ zeptá se Jakea.

Luis returns and hands us both a beer.

“You going to Simon’s tomorrow?” he asks

Jake.

Mám pocit, že jsem Luisovi špatně rozuměl,

ale Jake odpoví: „Nejspíš.“

I think I can’t possibly have heard Luis

right, but Jake says, “I guess.”

Luis zachytí můj zmatený pohled. „Jeho

máma nás pár pozvala, ať si, no…vezmeme

něco na památku, než ty jeho věci sbalí.

Docela mě to děsí, protože jsem ho sotva

znal, ale ona si asi myslí, že jsme byli

kamarádi, tak co mám dělat.“ Lokne si piva a

zvedne na mě obočí. „Asi nejsi zvaný, co?“

Luis catches my confused look. “His mom

asked a bunch of us to come over and, like,

take something to remember him by before

they pack his stuff. Creeps me out since I

barely knew the guy, but she seems to think

we were friends so what can you say,

right?” He takes a sip of his beer and cocks

an eyebrow at me. “Guess you’re not

invited?”

„Ne,“ odpovím otráveně. To poslední, co “Nope,” I say, feeling a little sick. The last

bych chtěl dělat, je prohrabovat se

Simonovými věcmi před zraky jeho

truchlících rodičů. Ale vzhledem k tomu, že

jdou všichni moji kamarádi, je to jasné.

Nejsem vítaný, protože jsem podezřelý.

thing I want to do is pick through Simon’s

things in front of his grieving parents, but

if all my friends are going, the slight’s

pretty clear. I’m under suspicion, and not

welcome.

„Simon, kámo,“ Jake slavnostně zvedne

hlavu. „To byl génius.“ Zvedne pivo před

sebe a chvilku čekám, že zasalutuje a vyleje

ho na terasu, ale zastaví se a radši ho vypije.

“Simon, man.” Jake shakes his head

solemnly. “He was freaking brilliant.” He

holds his beer up and for a second I think

he’s going to pour it onto the patio in a

homeboy salute, but he refrains and drinks

it instead.

Přidá se k nám Olivia a omotá ruku kolem

Luisova zápěstí. Hádám, že ti dva už jsou

zase spolu. Volnou rukou mě strčí a zvedne

mobil s výrazem, který naznačuje, že se právě

chystá sdílet nějaké šílené drby. „Coopere,

věděl jsi, že o tobě píšou v Bayview Blade?“

Olivia joins us, wrapping one arm around

Luis’s waist. Guess those two are back on

again. She pokes me with her free hand and

holds up her phone, her face bright with

that excited look she gets when she’s about

to share a great piece of gossip. “Cooper,

did you know you’re in the Bayview

Blade?”

Její tón hlasu mi jasně říká, že to nejspíš

nemá nic společného s baseballem. Dnešek je

čím dál lepší. „Neměl jsem tušení.“

The way she says it, I’m pretty sure they’re

not covering baseball. This night keeps

getting better. “Had no idea.”

„Nedělní vydání, dneska vyšlo online. Celé je

to o Simonovi. Neobviňují tě přímo, ale…

všichni čtyři jste označení jako podezřelé

osoby. A taky se zmiňují o tom, co se Simon

chystal zveřejnit. Jsou tam i vaše fotky. A,

no, už to má několik stovek sdílení. Takže…“

Olivia mi podá mobil. „Už je to nejspíš

všechno venku.“

“Sunday edition, online tonight. All

about Simon. They’re not … accusing

you, exactly, but the four of you are

named as persons of interest, and they

mention that stuff Simon was gonna

post about you. There’re pictures of

you all. And, um, it’s been shared a few

hundred times already. So.” Olivia

hands me her phone. “It’s out there

now, I guess.”

Kapitola 15 Chapter Fifteen

Nate Nate

Pondělí, 8. října, 14:50 Monday, October 8, 2:50 p.m. Informace o přítomnosti novinářů ke mně

dojde dřív, než uvidím ty jejich dodávky před

školou. Tři jsou zaparkované před vchodem a

reportéři a kameramani čekají na poslední

zvonění. Nemají povolení vstoupit na školní

pozemek, ale stojí tak blízko, jak jenom

můžou.

I hear the rumors before I see the news

vans. Three of them parked out front of the

school with reporters and camera crews

waiting for last bell to ring. They’re not

allowed on school property, but they’re as

close as they can get.

Bayviewská střední si užívá pozornosti. Chad

Posner mě odchytne po poslední hodině, aby

mi řekl, že venku se stojí fronty na

rozhovory. „Ptají se na tebe, kámo,“ varuje

mě. „Možná bys měl odjet zadem. Nesmí být

na parkovišti, takže můžeš vzít motorku a

projet lesem.“

Bayview High is loving this. Chad Posner

finds me after last period to tell me people

are practically lining up to be interviewed

outside. “They’re asking about you, man,”

he warns. “You might wanna head out the

back. They’re not allowed in the parking

lot, so you can cut through the woods on

your bike.”

„Díky,“ odpovím a začnu v chodbě hledat

Bronwyn. Normálně spolu ve škole moc

nemluvíme, abychom předešli – jak tomu

důležitým hlasem říká – podezření z tajné

dohody. Ale vsadím se, že tohle ji dost

vyděsí. Najdu ji u skříňky spolu s Maeve a

jednou z jejích kamarádek. Vypadá, že bude

každou chvíli zvracet. Když mě uvidí, mávne,

ať přijdu blíž a ani se nesnaží předstírat, že

mě nezná.

“Thanks.” I take off and scan the hallway

for Bronwyn. We don’t talk much at school

to avoid—as she says in her lawyer

voice—the appearance of collusion. But

I’ll bet this will freak her out. I spot her at

her locker with Maeve and one of her

friends, and sure enough she looks ready to

throw up. When she sees me she waves me

closer, not even trying to pretend she

hardly knows me.

„Slyšel jsi to?“ zeptá se a já přikývnu.

„Nevím, co mám dělat.“ Podle výrazu

v obličeji si až teď uvědomila, jak moc je to

vážné. „Asi budeme muset projet kolem nich,

že?“

“Did you hear?” she asks, and I nod. “I

don’t know what to do.” A horrified

realization crosses her face. “I guess we

have to drive past them, don’t we?”

„Budu řídit,“ nabídne se Maeve. „Můžeš se

schovat vzadu nebo tak něco.“

“I’ll drive,” Maeve volunteers. “You can,

like, hide in the back or something.”

„Nebo můžeme počkat, než odejdou,“

navrhne její kamarádka. „Prostě to vydržet.“

“Or we can stay here till they leave,” her

friend suggests. “Wait them out.”

„To je hrozné,“ řekne Bronwyn. Asi není

vhodná chvíle na takové poznatky, ale líbí se

mi, jak se její obličej vždycky zbarví, když ji

něco fakt zajímá. Vypadá díky tomu dvakrát

víc zapáleně, než ostatní, a taky mě to

rozptyluje o dost víc, než její boty a sukně.

“I hate this,” Bronwyn says. Maybe it’s the

wrong time to notice, but I like how her

face floods with color whenever she feels

strongly about something. It makes her

look twice as alive as most people, and

more distracting than she already does in a

short dress and boots.

„Pojď se mnou,“ řeknu. „Vyjedu motorkou

na Boden Street. Odvezu tě do obchoďáku a

Maeve tě tam může vyzvednout.“

“Come with me,” I say. “I’m taking my bike

out back to Boden Street. I’ll bring you to

the mall. Maeve can pick you up later.”

Bronwyn se rozzáří, když Maeve odpoví: „Jo,

to zabere. Za půl hodinky mě čekej u fast

foodu.“

Bronwyn brightens as Maeve says, “That’ll

work. I’ll come find you in half an hour at

the food court.”

„Myslíte, že je to dobrý nápad?“ zamumlá ta

další holka a nedůvěřivě se na mě podívá.

„Jestli vás spolu uvidí, bude to desetkrát

horší.“

“Are you sure that’s a good idea?” mutters

the other girl, giving me a hard look. “If

they catch you together it’ll be ten times

worse.”

„Neuvidí,“ odpovím stručně. “They won’t catch us,” I say shortly.

Nejsem si jistý, jestli Bronwyn souhlasí, až

dokud nekývne a neřekne Maeve, že se za

chvíli uvidí. Otrávenému pohledu její

kamarádky odpoví klidným úsměvem. Cítím

dost jízlivé potěšení nad tím, že si vybrala

mě, i když si spíš vybrala to, že nebude večer

ve zprávách. Celou cestu dozadu na

parkoviště jde těsně u mě a vůbec se nestará o

čumily všude kolem. To jsou aspoň ti, na

které už jsme si zvykli. Žádné mikrofony a

kamery.

I’m not positive Bronwyn’s on board, but

she nods and tells Maeve she’ll see her

soon, meeting her friend’s annoyed glance

with a calm smile. I feel this stupid rush of

triumph, like she chose me, even though

she basically chose not winding up on the

five o’clock news. But she walks close to

me as we head out the back door to the

parking lot, not seeming to care about the

stares. At least they’re the kind we’ve

gotten used to. No microphones or cameras

involved.

Podám jí helmu a počkám, než se usadí a I hand her my helmet and wait for her to

omotá ruce kolem mě. Zase mě drží moc

pevně, ale nestěžuju si. Její smrtelné sevření a

nohy na motorce jsou hlavní důvody, proč

jsem jí tohle navrhl.

settle herself on my bike and loop her arms

around me. Too tight again, but I don’t

mind. Her death grip, along with how her

legs look in that dress, is why I engineered

this escape in the first place.

Už dávno nejsme v lese, když se úzká cesta,

kterou jsem vybral, rozšíří na štěrkovou, která

vede kolem řadových domů za školou. Pár

mil schválně projíždím boční ulice, až dokud

nedojedeme k obchoďáku. Zaparkuju

motorku na místo co nejdál od vchodu.

Bronwyn si sundá helmu, podá mi ji a

zmáčkne mi ruku. Sleze na chodník, tváře má

rudé a vlasy rozcuchané. „Díky, Nate. To od

tebe bylo milé.“

We’re not in the woods long before the

narrow trail I’m taking widens into a dirt

path that runs past a row of houses behind

the school. I take back roads for a couple of

miles until we make it to the mall, and ease

my bike into a parking spot as far from the

entrance as I can get. Bronwyn takes the

helmet off and hands it to me, squeezing

my arm as she does. She swings her legs

onto the pavement, her cheeks flushed and

her hair tousled. “Thanks, Nate. That was

nice of you.”

Neudělal jsem to, abych byl milý. Moje ruka

vystřelí dopředu, chytne ji kolem pasu a

přitáhne ji ke mně. Pak se zastavím a nevím,

co dělat dál. Jsem úplně mimo. Kdyby se mě

někdo zeptal před deseti minutami, řekl bych

mu, že nemám šanci. Ale teď to vypadá, že

možná mám.

I didn’t do it to be nice. My hand reaches

out and catches her around the waist,

pulling her toward me. And then I stop, not

sure what to do next. I’m off my game. If

anyone had asked me ten minutes ago, I

would have said I don’t have game. But

now it occurs to me that I probably do,

and it’s not giving a shit.

Jak pořád sedím na motorce a ona stojí, jsme

skoro stejně vysocí. Je dost blízko na to,

abych ucítil, že její vlasy voní po jablku.

Nemůžu se přestat dívat na její rty a jen

čekám, že z toho vycouvá. Neudělá to, a když

se jí podívám do očí, mám pocit, že mi

zmizel z plic všechen vzduch.

When I’m still sitting and she’s standing

we’re almost the same height. She’s close

enough for me to notice that her hair

smells like green apples. I can’t stop

looking at her lips while I wait for her to

back away. She doesn’t, and when I raise

my eyes to hers it feels like the breath is

yanked right out of my lungs.

V hlavě mám dvě myšlenky. První, chci ji

políbit víc, než chci dýchat. A druhá, pokud

to udělám, všechno obrátím vzhůru nohama a

už se na mě nikdy nebude dívat, jako teď.

Two thoughts run through my head. One, I

want to kiss her more than I want air. And

two, if I do I’m bound to screw everything

up and she’ll stop looking at me that way.

Brzdy dodávky zaskřípou hned vedle nás a

oba leknutím vyskočíme, připravení čelit

kamerám Kanálu 7. Naštěstí je to jenom

obyčejná dodávka plná malých řvoucích

fotbalistů. Když vypadnou, Bronwyn zamrká

a nakloní se na stranu. „A teď co?“ zeptá se.

A van screeches into the spot next to us and

we both jump, bracing for the Channel 7

News camera crew. But it’s an ordinary

soccer-mom van filled with screaming kids.

When they tumble out Bronwyn blinks and

moves off to the side. “Now what?” she

asks.

Teď počkej, než budou úplně pryč, a pak se

vrať ke mně. Ale už odchází ke vchodu. „Kup

mi pořádný preclík za to, že jsem ti zachránil

prdel,“ řeknu místo toho. Zasměje se a já

přemýšlím, jestli je za to přerušení vděčná.

Now wait till they’re gone and get back

here. But she’s already walking toward the

entrance. “Buy me a giant pretzel for

saving your ass,” I say instead. She laughs

and I wonder if she’s thankful for the

interruption.

Projdeme kolem palem, které zdobí přední

vchod, a já podržím dveře nějaké

vystresované mamině se dvěma řvoucíma

miminama v kočárku. Bronwyn se na ni

chápavě usměje, ale hned jak vejdeme

dovnitř, zatáhne hlavu mezi ramena. „Všichni

na mě zírají. Dobře si udělal, že sis nenechal

udělat školní fotku. Ta fotka v Bayview

Blade vůbec nevypadala jako ty.“

We walk past the potted palms that frame

the front entrance, and I pull the door open

for a stressed-looking mother with two

screaming toddlers in a double stroller.

Bronwyn flashes her a sympathetic smile

but as soon as we’re inside it disappears

and she ducks her head. “Everyone’s

staring at me. You were smart not to have

your class picture taken. That photo in the

Bayview Blade didn’t even look like you.”

„Nikdo nezírá,“ řeknu jí, ale není to pravda.

Holka, která v Abercrombie & Fitch skládá

svetry, na nás vykulí oči a když procházíme

kolem, vytáhne mobil. „A i kdyby zírali,

stačí, aby sis sundala brýle. To je nejrychlejší

převlek.“

“Nobody’s staring,” I tell her, but it’s not

true. The girl folding sweaters at

Abercrombie & Fitch widens her eyes and

pulls out her phone when we pass by.

“Even if they were, all you’d have to do is

take your glasses off. Instant disguise.”

Dělám si srandu, ale opravdu je sundá a

zaklapne je do modrého pouzdra. „Dobrý

nápad, až na to, že jsem bez nich úplně

slepá.“ Viděl jsem ji bez brýlí jenom jednou,

a to v páté třídě, když jí je někdo shodil při

volejbale. Bylo to poprvé, kdy jsem si všiml,

že její oči nejsou modré, jak jsem si vždycky

myslel, ale zářivě šedé.

I’m kidding, but she pulls them off and

reaches into her bag for a bright- blue case

she snaps them into. “Good idea, except I’m

blind without them.” I’ve seen Bronwyn

without glasses only once before, when

they got knocked off by a volleyball in

fifth-grade gym class. It was the first time

I’d noticed her eyes weren’t blue like I

always thought, but a clear, bright gray.

„Povedu tě,“ řeknu jí. „Je před tebou pítko,

nevraž do něho.“

“I’ll guide you,” I tell her. “That’s a

fountain. Don’t walk into it.”

Bronwyn jde do Apple Storu, kde šilhá po

sluchátkách do iPodu pro sestru. „Maeve teď

začala běhat. Pořád si půjčuje moje a

zapomíná je dát nabít.“

Bronwyn wants to go to the Apple store,

where she squints at iPod Nanos for her

sister. “Maeve’s starting to run now. She

keeps borrowing mine and forgetting to

charge it.”

„Je ti jasné, že to je problém zbohatlice, který

nikoho normálního nezajímá?“

“You know that’s a rich-girl problem

nobody else cares about, right?”

Zašklebí se. „Musím jí udělat nějaký

motivační playlist. Nemáš nějaké tipy?“

She grins, unoffended. “I need to make a

playlist to keep her motivated. Any

recommendations?”

„Pochybuju, že posloucháme stejnou hudbu.“ “I doubt we like the same music.”

„Máme docela pestrý hudební vkus. Byl bys

překvapený. Ukaž mi, co máš.“ Pokrčím

rameny, odemknu mobil a ona si projede můj

iTunes s čím dál víc udiveným výrazem. „Co

to všechno je? Proč nic z toho nepoznávám?“

Najednou se na mě zadívá. „Ty máš Kánon

v D-dur?“

“Maeve and I have varied musical taste.

You’d be surprised. Let me see your

library.” I shrug and unlock my phone, and

she scrolls through iTunes with an

increasingly furrowed brow. “What is all

this? Why don’t I recognize anything?”

Then she glances at me. “You have

‘Variations on the Canon’?”

Vezmu jí mobil a schovám ho zpátky do

kapsy. Zapomněl jsem, že jsem si to stáhnul.

„Od tebe to mám radši,“ řeknu a její rty

I take the phone from her and put it back in

my pocket. I forgot I’d downloaded that. “I

like your version better,” I say, and her lips

vykouzlí úsměv. curve into a smile.

Vyrazíme k fast foodu a blábolíme o

nesmyslech jako pár normálních puberťáků.

Bronwyn trvá na tom, že mi fakt koupí

preclík, ačkoliv jí k tomu musím pomoct,

protože nevidí na metr před sebe. Sedneme si

vedle kašny, abychom počkali na Maeve a

Bronwyn se ke mně nakloní přes stůl. „Je tu

něco, o čem bych s tebou chtěla mluvit.“

Zaujatě zvednu obočí, než dodá: „Mám

trochu strach, protože nemáš právníka.“

We head for the food court, making small

talk about stupid stuff like we’re a couple

of ordinary teenagers. Bronwyn insists on

actually buying me a pretzel, although I

have to help her since she can’t see two

feet in front of her face. We sit by the

fountain to wait for Maeve, and Bronwyn

leans across the table so she can meet my

eyes. “There’s something I’ve been

meaning to talk to you about.” I raise my

brows, interested, until she says, “I’m

worried about the fact that you don’t have a

lawyer.”

Polknu kus preclíku a uhnu pohledem.

„Proč?“

I swallow a hunk of pretzel and avoid her

eyes. “Why?”

„Protože se nám to bortí pod nohama. Moje

právnička si myslí, že ty zprávy budou brzo

virální. Včera mě přinutila nastavit si všechny

účty na sítích na soukromé. Což bys,

mimochodem, měl taky udělat. Pokud nějaké

máš. Nikde jsem tě nemohla najít. Ne že bych

tě sledovala, jen jsem byla zvědavá,“ zavrtí

hlavou, jako by se snažila uspořádat

myšlenky. „Nicméně. Je na nás tlak a ty už jsi

v podmínce, takže, no… potřebuješ někoho,

kdo ti pomůže.“

“Because this whole thing’s starting to

implode. My lawyer thinks the news

coverage is going to go viral. She made me

set all my social media accounts to private

yesterday. You should do that too, by the

way. If you have any. I couldn’t find you

anywhere. Not that I was stalking you. Just

curious.” She gives herself a little shake,

like she’s trying to get her thoughts back on

track. “Anyway. The pressure’s on, and

you’re already on probation, so you … you

need somebody good in your corner.”

Jsi na ráně jako obětní beránek. To je to, co

tím myslí; jenom je moc slušná, aby to řekla.

Odsunu židli od stolu a zhoupnu se. „To je

pro tebe dobře, ne? Že půjdou po mně.“

You’re the obvious outlier and scapegoat.

That’s what she means; she’s just too polite

to say it. I push my chair away from the

table and tip it backward on two legs.

“That’s good news for you, right? If they

focus on me.”

„Ne!“ vykřikne tak nahlas, že se na nás otočí

lidi od vedlejších stolů. Ztlumí hlas. „Ne, to

je nechutné. Jenom jsem přemýšlela. Slyšel

jsi o Důkazu Neviny?“

“No!” She’s so loud, people at the next

table look over, and she lowers her voice.

“No, it’s awful. But I was thinking. Have

you heard of Until Proven?”

„Cože?“ “What?”

„Důkaz Neviny. Je to právní neziskovka,

kterou založili na západě Kalifornie.

Pamatuješ, jak kdysi osvobodili toho

bezdomovce obviněného z vraždy, protože

špatně zacházeli s DNA, a to je pak dovedlo

ke skutečnému vrahovi?“

“Until Proven. It’s that pro bono legal

group that started at California Western.

Remember, they got that homeless guy

who was convicted of murder released

because of mishandled DNA evidence that

led them to the real killer?”

Nejsem si jistý, jestli ji chápu. „Takže ty mě

srovnáváš s houmlesákem odsouzeným na

smrt?“

I’m not sure I’m hearing her correctly.

“Are you comparing me to a homeless guy

on death row?”

„To je jenom příklad důležitého případu. Ale

dělají i jiné věci. Možná by stálo za to jim

zavolat.“

“That’s only one example of a high-profile

case. They do other stuff too. I thought it

might be worth checking them out.”

Rozhodně by si rozuměla s probační

Lopézovou. Obě věří tomu, že s tou správnou

podporou dokážete překonat jakýkoliv

problém. „Zní to zbytečně.“

She and Officer Lopez would really get

along. They’re both positive you can fix

any problem with the right support group.

“Sounds pointless.”

„Bude ti vadit, když jim zavolám?“ “Would you mind if I called them?”

S prásknutím vrátím židli na zem a cítím, jak

ve mně roste vztek. „Bronwyn, tady nejsi na

studentské radě.“

I return my chair to the floor with a bang,

my temper rising. “You can’t run this like

it’s student council, Bronwyn.”

„A ty jsi zase na tenkém ledě!“ Položí ruce na

stůl a s planoucíma očima se ke mně

nakloní.“

“And you can’t just wait to be railroaded!”

She puts her palms flat on the table and

leans forward, eyes blazing.

Bože. Začíná mě pěkně srát a vůbec nechápu,

proč jsem ji před chvílí chtěl tak hrozně

políbit. Nejspíš by i z toho udělala nějaký

projekt. „Hleď si laskavě svého,“ řeknu

Jesus. She’s a pain in my ass and I can’t

remember why I wanted to kiss her so

badly a few minutes ago. She’d probably

turn it into a project. “Mind your own

tvrději, než jsem chtěl, ale myslím to vážně.

Většinu střední jsem prolezl i bez Bronwyn

Rojasové za prdelí a nepotřebuju, aby s tím

teď začínala.

business.” It comes out harsher than I

intended, but I mean it. I’ve made it through

most of high school without Bronwyn

Rojas running my life, and I don’t need

her to start now.

Zkříží ruce a zadívá se na mě. „Snažím se ti

pomoct.“

She crosses her arms and glares at me. “I’m

trying to help you.”

V tu chvíli si uvědomím, že vedle nás stojí

Maeve a na střídačku se na nás dívá, jako by

sledovala ten nejnudnější tenisový zápas

v historii. „Ehm, přišla jsem ve špatnou

chvíli?“ zeptá se.

That’s when I realize Maeve is standing

there, looking back and forth between us

like she’s watching the world’s least

entertaining ping-pong game. “Um. Is this

a bad time?” she says.

„V tu nejlepší chvíli,“ odpovím. “It’s a great time,” I say.

Bronwyn rychle vstane, nasadí si brýle a hodí

si batoh na rameno. „Díky za svezení.“ Její

hlas je stejně chladný, jako můj.

Bronwyn stands abruptly, putting her

glasses on and hiking her bag over her

shoulder. “Thanks for the ride.” Her voice

is as cold as mine.

No a co. Vstanu a bez odpovědi si to namířím

k východu. Cítím nebezpečnou kombinaci

vzteku a neklidu. Potřebuju se rozptýlit, ale

netuším, co mám dělat, když jsem teď mimo

drogový business. Možná jsem se touhle

cestou jenom vyhýbal nevyhnutelnému.

Whatever. I get up and head for the exit

without answering, feeling a dangerous

combination of pissed off and restless. I

need a distraction but never know what the

hell to do with myself now that I’m out of

the drug business. Maybe stopping was just

delaying the inevitable.

Už jsem skoro venku, když mě někdo chytne

za bundu. Otočím se a něčí ruce se mi

omotají kolem krku. Zavalí mě vůně jablek a

Bronwyn mě políbí na tvář. „Máš pravdu,“

zašeptá mi horkým dechem do ucha.

„Omlouvám se. Nic mi do toho není. Nezlob

se, jo? Nezvládnu tohle všechno, když se

mnou přestaneš mluvit.“

I’m almost outside when someone tugs on

my jacket. When I turn, arms wrap around

my neck and the clean, bright scent of

green apples drifts around me as Bronwyn

kisses my cheek. “You’re right,” she

whispers, her breath warm in my ear. “I’m

sorry. It’s not my business. Don’t be mad,

okay? I can’t get through this if you stop

talking to me.”

„Nezlobím se.“ Pokusím se rozpohybovat

svoje šokované tělo, abych tam nestál jako

solný sloup a objetí jí vrátil, ale ona mezitím

zmizí směrem za svojí sestrou.

“I’m not mad.” I try to unfreeze so I can

hug her back instead of standing there like

a block of wood, but she’s already gone,

hurrying after her sister.

Addy Addy Úterý, 9. října, 8:45 Tuesday, October 9, 8:45 a.m. Bronwyn s Natem se nějak dokázali vyhnout

kamerám. Já s Cooperem jsme tolik štěstí

neměli. Byli jsme ve zprávách na všech

kanálech v San Diegu: Cooper za volantem

svého Jeepu Wrangler a já lezoucí do

Ashtonina auta po tom, co jsem se rozhodla

nechat ve škole svoje nové kolo a v panice

jsem jí napsala o pomoc. Kanál 7 získal

docela dobrou fotku a hned vedle ní ukázali

moji fotku z doby, kdy mi bylo osm, a byla

jsem v průvodu Miss Junior San Diega. Kde

jsem, přirozeně, skončila až třetí.

Somehow Bronwyn and Nate managed to

dodge the cameras. Cooper and I weren’t as

lucky. We were both on the five o’clock

news on all the major San Diego channels:

Cooper behind the wheel of his Jeep

Wrangler, me climbing into Ashton’s car

after I’d abandoned my brand-new bike at

school and sent her a panicked text begging

for a ride. Channel 7 News ended up with a

pretty clear shot of me, which they put side

by side with an old picture of eight-year-

old me at the Little Miss Southeast San

Diego pageant. Where, naturally, I was

second runner-up.

Aspoň, že už před školou nikdo nestojí, když

mě Ashton další den přiveze. „Zavolej mi,

pokud budeš zase potřebovat svézt,“ řekne a

já ji rychle a nešikovně obejmu. Myslela

jsem, že po tom probrečeném víkendu bude

vhodné projevit trochu sesterské lásky, ale

pořád jsme si na to nezvykly a mně se

povedlo zaháknout si náramek do jejího

svetru. „Promiň,“ zamumlám a ona mi věnuje

bolestivý úsměv.

At least there aren’t any vans when Ashton

pulls up to drop me off at school the next

day. “Call me if you need a ride again,” she

says, and I give her a quick, stranglehold

hug. I thought I’d be more comfortable

showing sisterly affection after last

weekend’s cryfest, but it’s still awkward

and I manage to snag my bracelet on her

sweater. “Sorry,” I mutter, and she gives

me a pained grin.

„Časem v tom budeme lepší.“ “We’ll get better at that eventually.”

Už jsem si zvykla na pohledy ostatních, takže

skutečnost, že dnes zírají intenzivněji než

obvykle, mě vůbec nezaráží. Když odejdu ze

I’ve gotten used to stares, so the fact that

they’ve intensified since yesterday doesn’t

faze me. When I leave class in the middle of

třídy uprostřed dějepisu, není to pro to, že

bych šla brečet, ale protože cítím, že se mi

blíží menstruace.

history, it’s because I feel my period

coming on and not because I have to cry.

Když přijdu na záchody, už tam brečí někdo

jiný. Z poslední kabinky se linou tlumené

vzlyky, dokud se, ať je to kdokoliv,

neuklidní. Postarám se o sebe – planý

poplach – umyju si ruce a zadívám se na svůj

odraz s unavenýma očima a překvapivě

objemnými vlasy. Nehledě na to, jak moc

v životě trpím, moje vlasy vždycky vypadají

dobře.

But when I arrive in the girls’ room,

someone else is. Muffled sounds come

from the last stall before whoever’s there

gets control of herself. I take care of my

business—false alarm—and wash my

hands, staring at my tired eyes and

surprisingly bouncy hair. No matter how

awful the rest of my life is, my hair still

manages to look good.

Chystám se k odchodu, ale rozmyslím si to a

místo toho zamířím na druhý konec místnosti.

Sehnu se a pod dveřmi poslední kabinky

spatřím odřené černé kanady.

I’m about to leave, but hesitate and head

for the other end of the restroom. I lean

down and see scuffed black combat boots

under the last stall door.

„Janae?“ “Janae?”

Žádná odpověď. Zaklepu na dveře. „Tady

Addy. Nepotřebuješ něco?“

No answer. I rap my knuckles against the

door. “It’s Addy. Do you need anything?”

„Bože, Addy,“ řekne Janae přiškrceným

hlasem. „Ne. Jdi pryč.“

“Jesus, Addy,” Janae says in a strangled

voice. “No. Go away.”

„Dobře,“ odpovím, ale neodejdu. „Víš,

většinou jsem já ta, která tam sedí a brečí.

Mám u sebe hodně kapesníků, kdybys

potřebovala. A taky Visine.“ Janae nic

neřekne. „Je mi Simona líto. Chápu, že to asi

moc neznamená, vzhledem k tomu, co

všechno jsi mohla slyšet, ale… byla jsem

v šoku z toho, co se stalo. Musí ti opravdu

chybět.“

“Okay,” I say, but I don’t. “You know, I’m

usually the one in that stall bawling my

eyes out. So I have a lot of Kleenex if you

need some. Also Visine.” Janae doesn’t say

anything. “I’m sorry about Simon. I don’t

suppose it means much given everything

you’ve heard, but … I was shocked by

what happened. You must miss him a lot.”

Janae pořád mlčí a já přemýšlím, jestli jsem

neřekla něco, co jsem neměla. Vždycky jsem

si myslela, že Janae Simona milovala a on na

Janae stays silent, and I wonder if I’ve

stuck my foot in my mouth again. I’d

always thought Janae was in love with

ni jenom kašlal. Možná, že mu před jeho

smrtí řekla pravdu a on ji odmítl. To by celou

tuhle věc ještě mnohonásobně zhoršovalo.

Simon and he was oblivious. Maybe she’d

finally told him the truth before he died,

and got rejected. That would make this

whole thing even worse.

Už pomalu odcházím, když Janae zhluboka

vzdychne. Dveře se otevřou a odhalí její

rozmazaný obličej a černé oblečení. „Vzala

bych si ten Visine,“ řekne a utírá si napuchlé

oči.

I’m about to leave when Janae heaves a

deep sigh. The door opens, revealing her

blotchy face and black-on-black clothing.

“I’ll take that Visine,” she says, wiping at

her raccoon eyes.

„Měla by sis vzít i kapesníky,“ navrhnu a

obojí jí vložím do rukou.

“You should take the Kleenex, too,” I

suggest, pressing both into her hand.

Vyrazí z úst něco jako smích. „Časy se mění,

že Addy? Nikdy dřív bys se mnou

nepromluvila.“

She snorts out something like a laugh.

“How the mighty have fallen, Addy.

You’ve never talked to me before.”

„A vadilo ti to?“ zeptám se zvědavě. Janae

nikdy nepůsobila dojmem člověka, který chce

být součástí nějaké skupiny. Na rozdíl od

Simona, který byl pořád na okraji a snažil se

dostat dovnitř.

“Did that bother you?” I ask, genuinely

curious. Janae never struck me as someone

who wanted to be part of our group. Unlike

Simon, who was always prowling around

the edges, looking for a way in.

Janae si v umyvadle namočí kapesníky a

pomalu si otře oči, přičemž mě celou dobu

pozoruje v zrcadle. „Naser si, Addy. Vážně.

Co je to za otázku?“

Janae wets a Kleenex under the sink and

dabs at her eyes, glaring at me in the mirror

the whole time. “Screw you, Addy.

Seriously. What kind of question is that?”

Neurazí mě to tak, jak by se normálně stalo.

„Nevím. Asi fakt hloupá? Až teď si teprve

začínám uvědomovat, že fakt nemám žádné

sociální vazby.“

I’m not as offended as I’d normally be. “I

don’t know. A stupid one, I guess? I’m

only just realizing I suck at social cues.”

Janae si nakape Visine do obou očí a znovu

se jí pod nimi objeví kruhy. Podám jí další

kapesník, aby mohla celý čistící proces

zopakovat. „Proč?“

Janae squirts a stream of Visine into both

eyes and her raccoon circles reappear. I

hand her another Kleenex so she can repeat

the wiping process. “Why?”

„Ukázalo se, že to Jake byl ten populární, ne

já. Já jsem se s ním jenom vezla.“

“Turns out Jake’s the one who was popular,

not me. I was riding coattails.”

Janae udělá krok od zrcadla. „Nikdy bych

nevěřila, že tě uslyším říkat něco takového.“

Janae takes a step back from the mirror. “I

never thought I’d hear you say that.”

„Jsem široký, jsou ve mně davy,“ řeknu jí a

její oči se rozšíří. „Zpěv o mně, že? Walt

Whitman. Čtu ho od Simonova pohřbu.

Většině sice nerozumím, ale je to nějak

zvláštně uklidňující.

“ ‘I am large, I contain multitudes,’ ” I tell

her, and her eyes widen. “Song of Myself,

right? Walt Whitman. I’ve been reading it

since Simon’s funeral. I don’t understand

most of it, but it’s comforting in a weird

way.”

Janae si nepřestává otírat oči. „Taky si to

myslím. Byla to Simonova oblíbená báseň.“

Janae keeps dabbing at her eyes. “That’s

what I thought. It was Simon’s favorite

poem.”

Zapřemýšlím nad tím, jak mě Ashton

posledních pár týdnů udržela při zdravém

rozumu. A jak mě Cooper bránil před celou

školou, i když mezi námi není žádné skutečné

přátelství. „Máš si o tom s kým promluvit?“

I think about Ashton and how she’s kept

me sane over the past couple of weeks.

And Cooper, who’s defended me at school

even though there’s no real friendship

between us. “Do you have anybody to talk

to?”

„Ne,“ zašeptá Janae a její oči se opět zaplní

slzami.

“No,” Janae mutters, and her eyes fill

again.

Ze zkušenosti vím, že mi nepoděkuje, ať se

budu snažit sebevíc. Budeme to muset

ukončit a vrátit se do tříd. „No, kdyby sis

chtěla promluvit se mnou – mám čas

kdykoliv. A taky místo u stolu v jídelně.

Můžeš si kdykoliv přisednout, nebo tak. Je mi

Simona vážně líto. Měj se.“

I know from experience she won’t thank

me for continuing the conversation. At

some point we need to suck it up and get to

class. “Well, if you want to talk to me—I

have a lot of time. And space next to me in

the cafeteria. So, open invitation or

whatever. Anyway, I really am sorry about

Simon. See you.”

Když se nad tím zamyslím, šlo to docela

dobře. A navíc mě i přestala urážet.

All things considered, I think that went

pretty well. She stopped insulting me

toward the end, anyway.

Vrátím se do dějepisu, ale už je skoro konec

hodiny. Po zazvonění je čas na oběd – moje

nejneoblíbenější část dne. Řekla jsem

I return to history but it’s almost over, and

after the bell rings it’s time for lunch—my

least favorite part of the day. I’ve told

Cooperovi, aby se mnou přestal sedět,

protože se nemůžu dívat na to, jak mu to

ostatní dávají sežrat, ale nesnáším sedět sama.

Užuž se chystám oběd vynechat a jít do

knihovny, když mi přistane na rukávu něčí

ruka.

Cooper to stop sitting with me, because I

can’t stand the hard time everyone else

gives him, but I hate eating alone. I’m

about to skip and go to the library when a

hand plucks at my sleeve.

„Ahoj.“ Je to Bronwyn, která vypadá

v módním blejzru a pruhovaných balerínách

překvapivě vkusně. Rozpuštěné vlasy se jí

vinou přes ramena v lesklých tmavých

vrstvách a s tichou závistí si uvědomím, jak

má čistou pleť. Žádné velké pupínky. Nejsem

si jistá, jestli jsem ji někdy viděla vypadat tak

skvěle, a vyvede mě to z míry natolik, že

skoro nepostřehnu její další slova. „Chceš jít

s námi na oběd?“

“Hey.” It’s Bronwyn, looking surprisingly

fashionable in a fitted blazer and striped

flats. Her hair’s down, spilling over her

shoulders in glossy dark layers, and I notice

with a stab of envy how clear her skin is.

No giant pimples for her, I’ll bet. I’m not

sure I’ve ever seen Bronwyn looking this

good, and I’m so distracted that I almost

miss her next words. “Do you want to eat

lunch with us?”

„Eh…“ nakloním k ní hlavu. Za poslední dva

týdny jsem s ní strávila víc času, než za

předchozí tři roky, ale nebylo to nijak osobní.

„Vážně?“

“Ah …” I tilt my head at her. I’ve spent

more time with Bronwyn in the past two

weeks than I have the last three years at

school, but it hasn’t exactly been social.

“Really?”

„Jasně. Máme teď něco společného, takže…“

odmlčí se Bronwyn a uhne pohledem.

Přemýšlím, jestli ji napadlo, že za tím vším

třeba stojím já. Určitě ano, protože mě to o ní

napadá taky. Musela by to sice udělat stylem

ďábelských géniů z komiksů, ale i tak. Když

teď stojí přede mnou v hezkých botkách a

nejistým úsměvem, zní to prakticky nemožně.

“Yeah. Well. We have some stuff in

common now, so …” Bronwyn trails off,

her eyes flicking away from mine, and I

wonder if she ever thinks I might be the

one behind all this. She must, because I

think it about her sometimes. But in an evil-

genius, cartoon-villain sort of way. Now

that she’s standing in front of me with cute

shoes and a tentative smile, it seems

impossible.

„Tak jo,“ řeknu a následuju Bronwyn ke

stolu, kde sedí její sestra, Yumiko Moriová a

“All right,” I say, and follow Bronwyn to

a table with her sister, Yumiko Mori, and

nějaká vysoká, mrzutě vypadající holka,

kterou neznám. Je to rozhodně lepší, než

prosedět oběd v knihovně.

some tall, sullen-looking girl I don’t

know. It’s better than skipping lunch at

the library.

Když po konci vyučování vyjdu ven, není

tam vůbec nikdo – žádné dodávky, žádní

reportéři – a tak napíšu Ashton, že mě nemusí

vyzvedávat, a rozjedu se domů na kole.

Zastavím na semaforu na Hurley Street a

rozhlédnu se po obchodech v centru po mojí

pravici: levné oblečení, levné šperky, levná

elektronika. A levné kadeřnictví. Pravý opak

salonu v centru San Diega, který mi každých

šest týdnů účtuje šedesát dolarů za zastřižení

roztřepených konečků.

When I get out front after the last bell,

there’s nothing—no news vans, no

reporters—so I text Ashton that she doesn’t

have to pick me up, and take the

opportunity to ride my bike home. I stop at

the extralong red light on Hurley Street,

resting my feet on the pavement as I look at

the stores in the strip mall to my right:

cheap clothes, cheap jewelry, cheap

cellular. And cheap haircuts. Nothing like

my usual salon in downtown San Diego,

which charges sixty dollars every six weeks

to keep split ends at bay.

Pod helmou je mým vlasům vedro a táhnou

mě dolů. Než naskočí zelená, sesednu z kola

a odkráčím na parkoviště. Zamknu ho do

stojanu před Superstřihy, sundám si helmu a

vejdu dovnitř.

My hair feels hot and heavy under my

helmet, weighing me down. Before the

light changes I angle my bike off the road

and over the sidewalk into the mall parking

lot. I lock my bike on the rack outside

Supercuts, pull off my helmet, and go

inside.

„Zdravím,“ dívka na recepci je jenom o pár

let starší než já, na sobě má tenký černý

nátělník, jenž odhaluje barevné tetování,

které pokrývají její paže a ramena.

„Potřebujete upravit vlasy?“

“Hi!” The girl behind the register is only a

few years older than me, wearing a flimsy

black tank top that exposes colorful flower

tattoos covering her arms and shoulders.

“Are you here for a trim?”

„Ostříhat.“ “A cut.”

„Dobře. Není tu zrovna živo, takže vás můžu

vzít rovnou.“

“Okay. We’re not super busy, so I can take

you right now.”

Nasměruje mě k levné, černé židli, ze které

trčí vycpávka, a obě se zadíváme na můj

She directs me to a cheap black chair that’s

losing its stuffing, and we both gaze at my

odraz v zrcadle, zatímco mi rukou projede

vlasy. „Ty jsou krásné.“

reflection in the mirror as she runs her

hands through my hair. “This is so pretty.”

Pozoruju zářící kadeře v jejích rukou. „Ale

musí pryč.“

I stare at the shining locks in her hands. “It

needs to come off.”

„Pár centimetrů?“ “A couple inches?”

Zavrtím hlavou. „Všechny.“ I shake my head. “All of it.”

Nervózně se zasměje. „Tak po ramena?“ She laughs nervously. “To your shoulders,

maybe?”

„Všechny,“ zopakuju. “All of it,” I repeat.

Oči se jí rozšíří hrůzou. „Ale to přece

nemyslíte vážně. Máte krásné vlasy!“ Odejde

dozadu a vrátí se s vedoucí. Stojí za mnou a

několik minut se tiše radí. Polovina salonu na

mě zírá. Přemýšlím, kolik z nich se včera

dívalo na zprávy ze San Diega a kolik si

myslí, že jsem jenom ujetá puberťačka.

Her eyes widen in alarm. “Oh, you don’t

mean that. Your hair is beautiful!” She

disappears from behind me and reappears

with a supervisor. They stand there

conferring for a few minutes in hushed

tones. Half the salon is staring at me. I

wonder how many of them saw the San

Diego news last night, and how many think

I’m just an overly hormonal teenage girl.

„Někdy si lidé myslí, že potřebuju

dramatickou změnu, ale není to tak,“ začne

opatrně.

“Sometimes people think they want a

dramatic cut, but they don’t really,” the

supervisor starts cautiously.

Nenechám ji domluvit. Už mě nebaví

poslouchat, jak mi lidi říkají, co je pro mě

nejlepší. „Stříháte tady lidi? Nebo mám jít

někam jinam?“

I don’t let her finish. I’m beyond tired of

people telling me what I want. “Do you

guys do haircuts here? Or should I go

somewhere else?”

Zatahá se za pramen vlastních, vybělených

vlasů. „Byla bych nerada, kdybyste toho

litovala. Pokud chcete změnu, můžete zkusit

– “

She tugs at a lock of her own bleached-

blond hair. “I’d hate for you to regret this.

If you want a different look, you could

try—”

Natáhnu se pro nůžky, které leží na stolku

přede mnou. Než mě můžou zastavit, vezmu

do ruky tlustý pramen vlasů a ustřihnu je

těsně nad uchem. Salonem se rozlehne šum a

Shears lie across the counter in front of me,

and I reach for them. Before anyone can

stop me, I grab a thick handful of hair and

chop the whole thing off above my ear.

já se v zrcadle setkám s vyděšeným pohledem

té potetované holky.

Gasps run through the salon, and I meet the

tattooed girl’s shocked eyes in the mirror.

„Spravte to,“ řeknu jí. A tak to udělá. “Fix it,” I tell her. So she does.

Kapitola 16 Chapter Sixteen

Bronwyn Bronwyn Pátek, 12. října, 19:45 Friday, October 12, 7:45 p.m. Čtyři dny po tom, co jsme se objevili

v místních zprávách, se náš příběh stane

celostátním díky show Mikhail Powers

vyšetřuje.

Four days after we’re featured on the local

news, the story goes national on Mikhail

Powers Investigates.

Věděla jsem, že to přijde, protože Mikhailovi

producenti se snažili zkontaktovat s naší

rodinou celý týden. Nikdy jsme jim

neodpověděli, zčásti díky selskému rozumu a

také díky doporučení Robin. Nate taky

neodpověděl a Addy řekla, že o tom i

s Cooperem odmítli mluvit. Takže za patnáct

minut začne vysílání, ve kterém nebude nikdo

z lidí, o kterých to celé je.

I knew it was coming, since Mikhail’s

producers had tried to reach my family all

week. We never responded, thanks to basic

common sense and also Robin’s legal

advice. Nate didn’t either, and Addy said

she and Cooper both refused to talk as well.

So the show will be airing in fifteen

minutes without commentary from any of

the people actually involved.

Pokud někdo z nás nelže. Což je samozřejmě

možné.

Unless one of us is lying. Which is always

a possibility.

Už regionální zprávy byly dost špatné.

Možná se mi to zdálo, ale měla jsem pocit, že

táta sebou pokaždé trhnul, když o mně někdo

mluvil jako o „dceři prominentního

latinského obchodníka Javiera Rojase.“

Jednou dokonce odešel z místnosti, když na

jedné stanici řekli, že je z Chile, místo

Kolumbie. Kvůli celé té věci si přeju, jako už

stokrát od doby, co to začalo, abych se

v chemii bývala spokojila s D.

The local coverage was bad enough.

Maybe it was my imagination, but I’m

pretty sure Dad winced every time I was

referred to as “the daughter of prominent

Latino business leader Javier Rojas.” And

he left the room when one station reported

his nationality as Chilean instead of

Colombian. The whole thing made me

wish, for the hundredth time since this

started, that I’d just taken that D in

chemistry.

S Maeve ležíme na mojí posteli a sledujeme,

jak ručičky na hodinách pomalu odpočítávají

Maeve and I are sprawled on my bed

watching the minutes on my alarm clock

počátek mojí celonárodní ostudy. Nebo abych

byla přesná, já to sleduju a Maeve důkladně

prohledává odkazy na 4chanu, který našla

přes Simonovo rozhraní.

tick by until my debut as a national

disgrace. Or rather, I am, and she’s

combing through the 4chan links she found

through Simon’s admin site.

„Mrkej na tohle,“ řekne a natočí ke mně

notebook.

“Check this out,” she says, angling her

laptop toward me.

Dlouhé diskuzní vlákno je o střelbě ve škole,

která se udála minulé jaro jen pár okresů od

nás. Nějaký druhák pronesl do školy pistoli a

o první přestávce začal střílet po chodbách.

Zabil sedm studentů a jednoho učitele, než

obrátil zbraň proti sobě. Musím si pár

komentářů přečíst několikrát, než mi dojde,

že ho ti lidi neodsuzují, ale chválí. Je to

banda omezenců, kteří jeho čin oslavují.

The long discussion thread covers a school

shooting that happened last spring a few

counties over. A sophomore boy concealed

a handgun in his jacket and opened fire in

the hallway after the first bell. Seven

students and a teacher died before the boy

turned the gun on himself. I have to read a

few of the comments more than once

before I realize the thread isn’t condemning

the boy, but celebrating him. It’s a bunch of

sickos cheering on what he did.

„Maeve,“ zavrtám hlavu do dlaní a nechci už

nic z toho vidět. „Co to sakra je?“

“Maeve.” I burrow my head in my arms,

not wanting to read any more. “What the

hell is this?”

„Nějaké fórum, do kterého byl Simon

posledních pár měsíců dost zažraný.“

“Some forum Simon was all over a few

months back.”

Zvednu hlavu a podívám se na ni. „Simon

tam psal? Jak to víš?“

I raise my head to stare at her. “Simon

posted there? How do you know?”

„Použil nick AnarchiSK, stejně jako na O vás

bez vás,“ odpoví Maeve.

“He used that AnarchiSK name from

About That,” Maeve replies.

Zběžně projedu fórum pohledem, ale je příliš

dlouhé na to, abychom řešily všechna jména.

„Jsi si jistá, že je to Simon? Třeba to jméno

použil někdo jiný.“

I scan the thread, but it’s too long to pick

out individual names. “Are you sure it’s

Simon? Maybe other people use the same

name.”

„Kontrolovala jsem jeho příspěvky a je to

určitě Simon,“ řekne. „Zmiňuje tam místa

v Bayview, mluví o školních klubech, do

“I’ve been spot-checking posts, and it’s

definitely Simon,” she says. “He references

places in Bayview, talks about clubs he was

kterých patřil, a několikrát zmiňuje jeho

auto.“ Simon jezdil s Broukem ze 70. let a

byl na něj šíleně pyšný. Maeve se svalí do

polštářů, kousajíce se do spodního rtu. „Je

tam toho víc než dost, ale až budu mít čas, tak

to všechno projdu.“

in at school, mentions his car a few times.”

Simon drove a 1970s Volkswagen Bug that

he was freakishly proud of. Maeve leans

against the cushions, chewing on her

bottom lip. “There’s a lot to go through, but

I’m going to read the whole thing when I

have time.”

Nedokážu si představit nic, co bych nedělala

radši. „Proč?“

I can’t think of anything I’d like to do less.

“Why?”

„To fórum je plné podivínů, kteří si stojí za

svým,“ odpoví Maeve. „Simon si tam mohl

lehce nadělat nepřátele. Stojí to za

prohledání,“ dodá a odloží notebook. „Už

jsem si stáhla ten zašifrovaný soubor

s Cooperovým jménem, ale nemůžu ho

otevřít. Zatím.“

“The thread’s full of weird people with

axes to grind,” Maeve says. “Simon

might’ve made some enemies there. Worth

looking into, anyway.” She takes her laptop

back and adds, “I got that encrypted file of

Cooper’s at the library the other day, but I

can’t get it open. Yet.”

„Holky,“ zavolá máma napjatým hlasem. „Už

je čas.“

“Girls.” My mother’s voice is strained as

she calls upstairs. “It’s time.”

Je to tak. Celá moje rodina sleduje Mikhail

Powers vyšetřuje společně. Což je ještě větší

peklo, než si kdy představoval Dante.

That’s right. My entire family is watching

Mikhail Powers Investigates together.

Which is a circle of hell even Dante never

imagined.

Maeve zavře notebook a já se zvednu

z postele. Z mého nočního stolku se ozvou

vibrace mobilu, který mám od Natea. Užij si

show, stojí v jeho zprávě.

Maeve shuts her laptop as I heave myself to

my feet. There’s a slight buzzing from

inside my end table, and I open the drawer

to pull out my Nate phone. Enjoy the show,

his text says.

To není vtipné, odepíšu. Not funny, I reply.

„Dej to pryč,“ řekne Maeve s posměšnou

vážností. „Teď rozhodně není ta pravá

chvíle.“

“Put that away,” Maeve says with mock

severity. “Now is not the time.”

Sejdeme po schodech do obýváku, kde už se

máma usadila v křesle s dost přeplněnou

We head downstairs to the living room,

where Mom has already settled into an

sklenicí vína. Táta má na sobě jeho oblíbenou

fleecovou vestu a je obklopený půltuctem

komunikačních zařízení. Když si s Maeve

sedáme vedle sebe na gauč, zrovna běží

nějaká reklama na papírové ručníky. Čekáme,

než to celé začne.

armchair with an exceptionally full glass of

wine. Dad’s in full Evening Executive

mode, wearing his favorite casual fleece

vest and surrounded by a half-dozen

communication devices. A commercial for

paper towels flashes across the television

screen as Maeve and I sit side by side on

the couch and wait for Mikhail Powers

Investigates to start.

Pořad se soustředí na skutečné zločiny a dost

přehání, ale je důvěryhodnější, než podobné

pořady, především kvůli Mikhailově pověsti.

Roky dělal na jedné z hlavních stanic

moderátora a dodává pořadu důstojnost.

The show focuses on true crime and it’s

pretty sensationalistic, but more credible

than similar shows because of Mikhail’s

hard-news background. He spent years as

an anchor with one of the major networks,

and brings a certain gravitas to the

proceedings.

Svým hlubokým, autoritativním hlasem

vždycky nejdřív přečte téma dílů, zatímco se

na obrazovce střídají zrnité policejní

fotografie.

He always reads the beginning hook in his

deep, authoritative voice while grainy

police photos play across the screen.

Mladá matka zmizela. Odhalení dvojího

života. O rok později přišlo šokující zatčení.

Bylo spravedlnosti konečně učiněno zadost?

A young mother disappears. A double life

exposed. And one year later, a shocking

arrest. Has justice finally been served?

Bohatý pár nalezen mrtev. V podezření je

oddaná dcera. Je klíč k vrahově identifikaci

na jejím facebooku?

A high-profile couple dead. A dedicated

daughter suspected. Could her Facebook

account hold the key to the killer’s

identity?

Už znám jeho zvyky, takže by mě nemělo

překvapit, že to aplikuje i na nás.

I know the formula, so it shouldn’t be any

surprise when it’s applied to me.

Záhadná smrt středoškolského studenta. Čtyři

spolužáci, kteří skrývají tajemství. Co bude

dál, pokud se policejní vyšetřování nikam

nepohne?

A high school student’s mysterious death.

Four classmates with secrets to hide. When

the police keep running into dead ends,

what’s next?

Celým tělem se mi začne šířit strach: bolí mě

žaludek, stahují se mi plíce, dokonce i

v ústech cítím pachuť. Už skoro dva týdny

jsem vyšetřována, zkoumána, pomlouvána a

souzena. Musím se vyhýbat otázkám o

Simonově obvinění od policie a učitelů a

sledovat jejich pohledy, když čtou mezi

řádky. Čekala jsem na další hřebík do rakve;

že Tumblr zveřejní video toho, jak panu

Caminovi kradu soubory, nebo že policie

vznese obvinění. Ale nic z toho nevypadalo

tak skutečně, jako naše třídní fotka na

obrazovkách celého národa.

Dread starts spreading through me: my

stomach aches, my lungs compress, even

my mouth has a horrible taste. For almost

two weeks I’ve been questioned and

scrutinized, whispered about and judged.

I’ve had to deflect questions about Simon’s

allegations with police and teachers, and

watch their eyes harden as they read

between the lines. I’ve waited for another

shoe to drop; for the Tumblr to release a

video of me accessing Mr. Camino’s files,

or for the police to file charges. But

nothing’s felt quite so raw and real as

watching my class picture appear over

Mikhail Powers’s shoulder on national

television.

Jsou tam záběry Mikhaila a jeho týmu

z Bayview, ale většinu reportáže ho vidíme

sedět za jeho elegantním chromovaným

stolem ve studiu v Los Angeles. Má hladkou

tmavou kůži, uhlazené vlasy, výrazné oči a

ten nejlíp padnoucí oblek, jaký jsem kdy

viděla. Nepochybuju o tom, že kdyby mě

někde odchytil samotnou, vyklopila bych mu

všechny ty věci, o kterých nemám mluvit.

There’s footage of Mikhail and his team in

Bayview, but he does most of his reporting

from behind a sleek chrome desk in his Los

Angeles studio. He has smooth dark skin

and hair, expressive eyes, and the most

perfectly fitted wardrobe I’ve ever seen. I

have no doubt that if he’d managed to catch

me alone, I’d have spilled all sorts of things

I shouldn’t.

„Ale kdo se vlastně skrývá pod označením

Bayviewská čtyřka?“ zeptá se Mikhail

s pohledem upřeným do kamery.

“But who are the Bayview Four?” Mikhail

asks, staring intently into the camera.

„Oni vás pojmenovali jako superhrdiny,“

zašeptá Maeve, ale ne dost potichu na to, aby

to máma přeslechla.

“You guys have a name,” Maeve whispers,

but not quietly enough that Mom doesn’t

hear.

„Maeve, na tom není nic vtipného,“ řekne

tvrdě, zatímco kamera udělá střih na

“Maeve, there is nothing funny about this,”

she says tightly as the camera cuts to video

kanceláře mých rodičů. of my parents’ offices.

Ale ne. Začínají se mnou. Oh no. They’re starting with me.

Čestná studentka Bronwyn Rojasová pochází

z vysoce úspěšné rodiny, traumatizované

vleklou chorobou její mladší sestry. Byl to

snad tlak na dobrou pověst rodiny, který ji

přinutil podvádět a navždy si tak zavřít brány

Yaleu?

Honor student Bronwyn Rojas comes from

a high-achieving family traumatized by

their youngest child’s lingering illness. Did

the pressure to measure up compel her to

cheat and take Yale out of her reach

forever?

Následuje rozhovor s tiskovým mluvčím

Yaleu, který vysvětlí, že zatím jsem se ani

nepřihlásila.

Followed by a spokesperson from Yale

confirming that I have not, in fact, applied

yet.

Dojde na každého z nás. Mikhail se prohrabe

plesovou minulostí Addy, promluví si

s baseballovým analytikem o trendu steroidů

na středních školách a jeho případném

dopadu na Cooperovu kariéru a projde

podrobnosti Nateova zatčení a jeho

podmíněného trestu.

We all get our turn. Mikhail examines

Addy’s beauty pageant past, speaks with

baseball analysts about the prevalence of

high school juicing and its potential impact

on Cooper’s career, and digs through the

particulars of Nate’s drug bust and

probation sentence.

„To není fér,“ zašeptá mi Maeve do ucha.

„Nezmínili vůbec nic o tom, že jeho táta je

alkoholik a máma mrtvá. Kde je nějaký

kontext?“

“It’s not fair,” Maeve breathes into my ear.

“They’re not saying anything about how

his dad’s a drunk and his mom’s dead.

Where’s the context?”

„To by stejně ani nechtěl,“ odpovím jí tiše. “He wouldn’t want that, anyway,” I

whisper back.

Protrpím celé vysílání, až dokud nedojde na

rozhovor s právníkem z Důkazu Neviny.

Vzhledem k tomu, že všichni naši právníci se

odmítli vyjádřit, Mikhailův tým pozval

Důkaz Neviny jako experta na danou

problematiku. Eli Kleinfelter, který přišel

jako jejich zástupce, nevypadá ani o deset let

starší, než já. Má rozčepýřené kudrnaté vlasy,

řídkou bradku a výrazné tmavé oči.

I cringe my way through the show until an

interview with a lawyer from Until Proven.

Since none of our lawyers agreed to talk,

Mikhail’s team tapped Until Proven as

subject-matter experts. The lawyer they

speak with, Eli Kleinfelter, doesn’t look

even ten years older than me. He has wild

curly hair, a sparse goatee, and intense dark

eyes.

„Tohle bych vám řekl, kdybych byl jejich

právníkem,“ začne, a já se navzdory svému

nezájmu nakloním dopředu. „Všechna

pozornost je teď na těch čtyřech. Házejí na ně

tu největší možnou špínu, aniž by někdo po

těch týdnech vyšetřování měl jediný důkaz,

který by je s činem spojoval. Ale v místnosti

byl přece i pátý student. A vypadá jako ten

typ, který by mohl mít víc, než jenom čtyři

nepřátele. Takže mi teď řekněte. Kdo další

měl motiv? Čí příběh zatím neznáme? Touto

cestou bych se vydal.“

“Here’s what I’d say, if I were their

lawyer,” he says, and I lean forward despite

myself. “All the attention’s on these four

kids. They’re getting dragged through the

mud with no evidence tying them to any

crime after weeks of investigation. But

there was a fifth kid in the room, wasn’t

there? And he seems like the type who

might’ve had more than four enemies. So

you tell me. Who else had a motive? What

story’s not being told? That’s where I’d be

looking.”

„Přesně tak,“ řekne Maeve s důrazem na

každou slabiku.

“Exactly,” Maeve says, drawing out each

syllable.

„A nemůžete tvrdit, že Simon byl jediný

člověk s přístupem do rozhraní O vás bez

vás,“ pokračuje Eli. „Kdokoliv se tam mohl

dostat před jeho smrtí a ty příspěvky si

prohlédnout nebo je změnit.“

“And you can’t assume Simon was the only

person with access to the About That

admin panel,” Eli continues. “Anybody

could’ve gotten into that before he died and

either viewed or changed those posts.”

Podívám se na Maeve, ale tentokrát nic

neříká. Jen se dívá na obrazovku a napůl se

usmívá.

I look at Maeve, but this time she doesn’t

say anything. Just stares at the screen with a

half smile on her face.

Nemůžu na Eliho slova přestat myslet skoro

celou noc. Dokonce ani když s Natem

sledujeme Battle Royale, který je o dost lepší,

než ostatní filmy, které má rád. Ale mezi

Mikhail Powers vyšetřuje a naší pondělní

cestou do obchoďáku – o které přemýšlím

nonstop v těch vzácných chvílích, kdy mě

zrovna nepřepadají myšlenky na cestu do

vězení – se absolutně nezvládám soustředit.

Těch myšlenek je na můj mozek prostě až

moc najednou.

I can’t stop thinking about Eli’s words for

the rest of the night. Even when I’m on the

phone with Nate, half watching Battle

Royale, which is better than a lot of the

movies Nate likes. But between Mikhail

Powers Investigates and our trip to the mall

on Monday—which I’ve been thinking

about nonstop in those spare moments

when I’m not thinking about going to jail—

I can’t concentrate. Too many other

thoughts compete for brain space.

Nate mě chtěl políbit, že jo? A já jsem to taky

chtěla. Tak proč jsme to neudělali?

Nate was about to kiss me, wasn’t he? And I

wanted him to. So why didn’t we?

Eli to jako první řekl nahlas. Proč se nikdo

nedívá na další podezřelé?

Eli finally said it. Why isn’t anyone looking

at other suspects?

Jsme s Natem oficiálně ve friend-zone? I wonder if Nate and I are officially friend-

zoned now.

Mikhail Powers provádí sériové vyšetřování,

takže se to celé ještě zhorší.

Mikhail Powers does serial investigations,

so this will only get worse.

S Natem bychom byli příšerný pár.

Pravděpodobně.

Nate and I would be horrible together

anyway. Probably.

Vážně mi právě přišel email od magazínu

People?

Did People magazine seriously just email

me?

„Co se ti honí v té tvojí velké makovici,

Bronwyn?“ zeptá se konečně Nate.

“What’s going on in that big brain of yours,

Bronwyn?” Nate finally asks.

Hodně věcí a většinu z nich bych neměla

sdílet. „Chtěla bych si promluvit s Eli

Kleinfelterem,“ odpovím. „Ne o tobě,“

dodám, když neodpovídá. „Jenom tak obecně.

Zaujalo mě, jak přemýšlí.“

Too much, and most of it I probably

shouldn’t share. “I want to talk to Eli

Kleinfelter,” I say. “Not about you,” I add

when Nate doesn’t reply. “Just in general.

I’m intrigued by how he thinks.”

„Už přece máš právničku. Myslíš, že by měla

radost, že dostaneš rady od někoho jiného?“

“You already have a lawyer. Think she’d

want you getting a second opinion?”

Vím, že neměla. Robin chce mít všechno pod

naprostou kontrolou. Nedej nikomu nic, co by

mohli použít proti tobě. „Nechci, aby mě

zastupoval, nebo tak něco. Jenom si chci

promluvit. Možná mu příští týden zavolám.“

I know she wouldn’t. Robin is all about

containment and defense. Don’t give

anybody anything they can use against you.

“I don’t want him to represent me or

anything. I just want a conversation. Maybe

I’ll try to call him next week.”

„Ty se nezastavíš před ničím, že?“ “You never shut off, do you?”

Nezní to jako kompliment. „Ne,“ přiznám,

přemýšlejíc, jestli jsem právě nezabila

veškerý zájem, který o mě kdy Nate mohl

náhodou mít.

It doesn’t sound like a compliment. “No,” I

admit, wondering if I’ve killed whatever

weird attraction Nate might’ve once felt

toward me.

Nate mlčí, když sledujeme Shoga, jak Nate’s silent as we watch Shogo fake

maskuje smrt Shuyi a Norika. „Tohle není

vůbec špatné,“ řekne konečně. „Ale pořád mi

dlužíš společné sledování Ringu.“

Shuya’s and Noriko’s deaths. “This isn’t

bad,” he finally says. “But you still owe me

finishing Ringu in person.”

Po celém těle mi přeběhne mráz. Takže jsem

zájem nezabila? Možná je na kapačkách. „Já

vím. Ale je to logisticky náročné. Obzvlášť

teď, když o nás všichni vědí.“

Tiny electrical sparks zip through my

bloodstream. Attraction not dead, then?

Maybe on life support. “I know. That’s

logistically challenging, though. Especially

now that we’re notorious.”

„Teď tu ale nejsou žádní novináři.“ “There aren’t any news vans here now.”

Přemýšlela jsem o tom. Nejmíň stokrát od

doby, co se mě zeptal poprvé. A jakkoliv

nevím, co se mezi mnou a Natem děje,

rozhodně vím tohle: cokoliv se stane dál,

rozhodně nebude obnášet mě, jak jedu

uprostřed noci k němu domů. Začnu se

důmyslně vymlouvat na všechny možné věci,

jako že hlučný motor našeho Volva by

probudil naše, když řekne, „Mohl bych pro

tebe přijet.“

I’ve thought about this. Maybe a few dozen

times since he first asked me. And while I

don’t understand much about what’s going

on between Nate and me, I do know this:

whatever happens next won’t involve me

driving to his house in the middle of the

night. I start to tell him all my excellent

practical reasons, like how the Volvo’s

noisy engine will wake my parents, when

he says, “I could come get you.”

Zhluboka vydechnu a podívám se do stropu.

Tyhle situace moc nezvládám, možná hlavně

proto, že se vždycky děly jenom v mojí hlavě.

„Nate, bylo by divné jet k tobě domů v jednu

ráno. Je to…něco víc, než jenom sledování

filmu. A neznám tě dost dobře na to abych,

no…nezůstala jen u filmu.“ Pane Bože. Tohle

je přesně důvod, proč by lidi neměli čekat

s randěním až do poslední ročníku střední.

Celý můj obličej hoří ruměncem, když čekám

na jeho odpověď. Jsem opravdu ráda, že mě

teď nemůže vidět.

I blow out a sigh and stare at the ceiling.

I’m no good at navigating these situations,

probably because they’ve only ever

happened in my head. “I feel weird going

to your house at one in the morning, Nate.

Like, it’s … different from watching a

movie. And I don’t know you well enough

to, um, not watch a movie with you.” Oh

God. This is why people shouldn’t wait

until their senior year of high school to

date. My whole face burns, and as I wait

for him to answer, I’m deeply thankful he

can’t see me.

„Bronwyn,“ jeho hlas není tak uštěpačný, jak “Bronwyn.” Nate’s voice isn’t as mocking

jsem čekala. „Nesnažím se nezůstat u filmu.

Kdyby si chtěla, tak jasně, neodmítl bych.

Ale věř mi. Hlavní důvod, proč tě k sobě zvu

v noci je, že můj barák stojí přes den za

hovno. Zaprvé, můžeš v něm všechno vidět.

Což zrovna nedoporučuju. A za další,

pohybuje se tu táta. Byl bych radši kdybys…

ty víš. O něj nezakopla.“

as I’d expected. “I’m not trying to not-

watch a movie with you. I mean, sure, if

you were into that, I wouldn’t say no.

Believe me. But the main reason I invited

you over after midnight is that my house

sucks during the day. For one thing, you

can see it. Which I don’t recommend. For

another, my dad’s around. I’d rather you

not … you know. Trip over him.”

Srdce mi divoce poskakuje. „To mě netrápí.“ My heart keeps missing beats. “I don’t care

about that.”

„Mě jo.“ “I do.”

„Dobře.“ Sice úplně nechápu Nateův způsob

uvažování, ale pro jednou se rozhodnu hledět

si svých věcí a nediskutovat o tom, co je

důležité a co ne. „Vymyslíme to nějak jinak.“

“Okay.” I don’t fully understand Nate’s

rules for managing his world, but for once

I’m going to mind my own business and

not give my opinion about what does and

doesn’t matter. “We’ll figure something

else out.”

Cooper Cooper

Sobota, 13. října, 16:35 Saturday, October 13, 4:35 p.m. Neexistuje žádné dobré místo na rozchod, ale

obývák vašeho protějšku je dost soukromý a

navíc pak nemusí nikam chodit. A tak to

Keely řeknu tam.

There’s no good place to break up with

someone, but at least their living room is

private and they don’t have to go anywhere

afterward. So that’s where I give Keely the

news.

Není to kvůli tomu, co mi řekla babča. Už

jsem se na to chvíli chystal. Keely je skvělá

ze všech úhlů pohledu, ale ne pro mě a nechci

ji kvůli tomu táhnout tou špínou.

It’s not because of what Nonny said. It’s

been coming for a while. Keely’s great in a

dozen different ways but not for me, and I

can’t drag her through all this knowing

that.

Keely chce vysvětlení a já žádné nemám.

„Jestli je to kvůli tomu vyšetřování, nezajímá

mě to!“ řekne plačtivě. „Budu za tebou stát,

ať se děje cokoliv!“

Keely wants an explanation, and I don’t

have a good one. “If it’s because of the

investigation, I don’t care!” she says

tearfully. “I’m behind you no matter what.”

„Ne kvůli tomu,“ řeknu jí. Tak či tak, není to

jenom kvůli tomu.

“It’s not that,” I tell her. It’s not only that,

anyway.

„A tomu nechutnému Tumblru nevěřím ani

slovo.“

“And I don’t believe a word of that awful

Tumblr.”

„Já vím, Keely a opravdu si toho vážím.“

Dnes ráno se objevil další příspěvek, který se

týkal televizní reportáže.

“I know, Keely. I appreciate that, I really

do.” There was another post this morning,

crowing about the media coverage:

Pořad Mikhail Powers vyšetřuje získal tisíce

komentářů o Bayviewské čtyřce. (Což je

mimochodem docela stupidní název.

Nejlíp hodnocený pořad v televizi by si

určitě měl vymyslet něco lepšího.) Někteří

volají po vězení. Jiní spílají, že jsou dnešní

děti nevychované a rozmazlené a tohle je

jenom další důsledek.

The Mikhail Powers Investigates site has

thousands of comments about the Bayview

Four. (Kind of a dull name, by the way.

Would’ve expected better from a top-

ranked newsmagazine.) Some call for jail

time. Some rail about how spoiled and

entitled kids are today, and how this is

another example of that.

Je to skvělý příběh: Čtyři dobře vypadající,

známí studenti jsou vyšetřováni kvůli

vraždě. A nikdo není tím, kým se tváří být.

It’s a great story: four good-looking, high-

profile students all being investigated for

murder. And nobody’s what they seem.

Tlak je teď na vás, Bayviewská policie.

Možná byste se měli podívat trochu blíž na

Simonovy starší příspěvky. Mohli byste

tam najít pár zajímavostí o Bayviewské

čtyřce.

The pressure’s on now, Bayview Police.

Maybe you should be looking a little closer

at Simon’s old entries. You might find

some interesting hints about the Bayview

Four.

Jen tak mimochodem. Just saying.

Při čtení posledního odstavce mě zamrazí.

Simon o mně nikdy nic nenapsal, ale vůbec

se mi ta narážka nelíbí. A už vůbec ne ten

tíživý pocit, že přijde něco dalšího. A to

hodně brzo.

That last part made my blood run cold.

Simon had never written about me before,

but I don’t like the implication. Or the sick,

heavy feeling that something else is

coming. And soon.

„Tak proč to děláš?“ Keely si drží hlavu

v dlaních a po tvářích se jí kutálí slzy. Je

hezká, i když brečí; žádný zarudlý obličej a

“Then why are you doing this?” Keely has

her head in her hands, tears running down

her face. She’s a pretty crier; nothing red or

napuchlé oči. Zadívá se na mě svýma

tmavýma očima plnýma slz. „Řekla ti něco

Vanessa?“

splotchy about her. She peers at me with

swimming dark eyes. “Did Vanessa say

something?”

„Jestli mi – cože? Vanessa? Co by mi měla

říct?“

“Did—what? Vanessa? What would she

say?”

„Vadí jí, že se pořád bavím s Addy, a tak se ti

chystala říct něco, co by tě vůbec nemělo

zajímat, protože se to stalo předtím, než jsme

spolu začali chodit.“ V očekávání se na mě

podívá a můj prázdný výraz ji zřejmě naštve.

„Nebo by tě to možná zajímat mělo, aspoň

bych viděla, že tě na mě aspoň něco zajímá.

Chováš se k Jakeovi tak pokrytecky,

Coopere, ale on má aspoň emoce. Není to

robot. Je normální žárlit, když je holka, na

které ti záleží, s někým jiným.“

“She’s being a bitch about me still talking

to Addy and she was going to tell you

something you shouldn’t even care about,

because it happened before we were

dating.” She looks at me expectantly, and

my blank expression seems to make her

mad. “Or maybe you should care, so you’d

care about something related to me. You’re

so holier-than-thou about how Jake is

acting, Cooper, but at least he has

emotions. He’s not a robot. It’s normal to

be jealous when the girl you care about is

with someone else.”

„Já vím.“ “I know.”

Keely vteřinu vyčká a pak se sarkasticky

zasměje. „Tak to je všechno, jo? Nejsi ani

trochu zvědavý. Nebojíš se o mě a nemáš o

mě strach. Je ti to prostě u prdele.“

Keely waits a beat before giving a sarcastic

little laugh. “That’s it, huh? You’re not

even a little bit curious. You’re not worried

about me, or protective of me. You just

don’t give a shit.”

Dostali jsme se do bodu, kdy všechno, co

řeknu, bude špatně. „Promiň, Keely.“

We’re at the point where nothing I say will

be right. “I’m sorry, Keely.”

„Měla jsem něco s Natem,“ řekne náhle a zírá

mi do očí. Musím přiznat, že tahle informace

mě překvapí. „Když byla na konci třeťáku

párty u Luise. Simon mě celou dobu sledoval

a už jsem ho měla plné zuby. Pak se objevil

Nate a já jsem si řekla, že toho mám dost. Je

sexy, no ne? I když je to úplný blbec,“

“I hooked up with Nate,” she says

abruptly, eyes locked on mine. And I have

to admit, that surprises me. “At Luis’s

party the last night of junior year. Simon

was following me around all night and I

was sick of it. Nate showed up and I

figured, what the hell. He’s hot, right?

ušklíbne se na mě s hořkostí ve tváři. „Jenom

jsme se tu noc líbali. A o pár týdnů později jsi

mě pozval ven.“ Znovu se na mě intenzivně

zadívá a nejsem si jistý, čeho se tím snaží

dosáhnout.

Even if he is a total degenerate.” She

smirks at me, a trace of bitterness in her

face. “We just kissed, mostly. That night.

Then you asked me out a few weeks later.”

She gives me that intense look again, and

I’m not sure what she’s trying to get

across.

„Takže jsi byla se mnou i Natem zároveň?“ “So you were with me and Nate at the same

time?”

„A vadilo by ti to?“ “Would that bother you?”

Vážně ze mě potřebuje něco dostat. Přál bych

si, abych na to přišel a řekl jí to, protože vím,

že to k ní nebylo fér. Její tmavé oči jsou

pořád fixované na moje, tváře jí zčervenaly a

rty se lehce oddělily. Je vážně nádherná, a

kdybych jí řekl, že jsem si to rozmyslel, vzala

by mě zpátky a pořád bych byl ten, komu celá

Bayview závidí. „No, asi by se mi to nelíbilo

–“ začnu, ale přeruší mě, napůl smíchem a

napůl vzlykem.

She wants something from me out of this

conversation. I wish I could figure it out

and let her have it, because I know I

haven’t been fair to her. Her dark eyes are

fastened on mine, her cheeks flushed, her

lips slightly parted. She really is beautiful,

and if I told her I’d made a mistake, she’d

take me back and I’d keep being the most

envied guy at Bayview. “I guess I wouldn’t

like it—” I start, but she interrupts me with

a half laugh, half sob.

„Pane Bože, Coopere. Tvůj výraz. Tobě je to

fakt úplně jedno. Tak abys věděl, přestala

jsem s Natem hned, jakmile jsi mě pozval

ven.“ Zase brečí a já se cítím jako největší

idiot na světě. „Víš, Simon by dal cokoliv,

abych si vybrala jeho. Ty jsi ani nevěděl, že

jsem si tě vybrala. Lidi si tě vybírají vždycky,

že? Mě si taky vybírali. Dokud jsem

nepotkala tebe a nestala jsem se

neviditelnou.“

“Oh my God, Cooper. Your face. You

seriously could not care less. Well, for the

record, I stopped doing anything with Nate

as soon as you asked me out.” She’s crying

again, and I feel like the world’s biggest

jerk. “You know, Simon would’ve given

anything if I’d chosen him. You didn’t even

know it was a choice. People always pick

you, don’t they? They always picked me,

too. Until you came along and made me

feel invisible.”

„Kelly, já jsem nechtěl – “ “Keely, I never meant—”

Už mě vůbec neposlouchá. „Nikdy ses

nezajímal, že? Jen jsi chtěl před draftovou

sezonou vypadat dobře.“

She’s not listening to me anymore.

“You’ve never cared, have you? You just

wanted the right accessory for scouting

season.”

„To není fér –“ “That’s not fair—”

„Všechno je to jenom lež, že Coopere? Já,

tvůj fastball –“

“It’s all a big lie, isn’t it, Cooper? Me, your

fastball—”

„Nikdy jsem nebral steroidy,“ přeruším ji

vztekle.

“I’ve never used steroids,” I interrupt,

suddenly angry.

Keely se přiškrceně zasměje. „No, aspoň

něco tě zajímá.“

Keely gives another strangled laugh. “Well,

at least you’re passionate about

something.”

„Du pryč.“ Rychle vstanu a vyjde ze dveří

dřív, než řeknu něco, co bych neměl.

Testovali mě hned po tom, co vyšlo navenek

Simonovo obvinění, a byl jsem čistý. A

jednou mě testovali i přes léto jako součást

fyzické prohlídky na Kalifornské univerzitě

v San Diegu, kterou jsem dělal ve sportovním

centru, kde mi dávali dohromady tréninkový

plán. Ale to je všechno. Vzhledem k tomu, že

většina steroidů se vám dostane z těla už po

několika týdnech, stín podezření na mně

pořád zůstává. Řekl jsem kouči Ruffalovi, že

na těch obviněních není nic pravdy a on

pořád zůstává v kontaktu s univerzitami. Teď

se na nás ale valí koloběh novinářů, takže

klid nebude mít dlouhého trvání.

“I’m gonna go.” I stand abruptly,

adrenaline coursing through me as I stalk

out her door before I say something I

shouldn’t. I got tested after Simon’s

accusations came to light, and I was clean.

And I was tested once over the summer as

part of an extensive physical the UCSD

sports medicine center did before putting

together my training regimen. But that’s it,

and since plenty of steroids disappear from

your system within weeks, I can’t escape

the taint entirely. I’ve told Coach Ruffalo

there’s no truth to the accusations, and so

far he’s sitting tight on contacting any

colleges. We’re part of the news cycle now,

though, so things won’t stay quiet for long.

A Keely má pravdu – trápilo mě to mnohem

víc, než náš vztah. Dlužím jí lepší omluvu,

než tu, co ze mě vypadla. Ale netuším, jak jí

to mám říct.

And Keely’s right—I’ve been a lot more

worried about that than about our

relationship. I owe her a better apology

than the one I just half-assed. But I don’t

know how to give it.

Kapitola 17 Chapter Seventeen

Addy Addy

Pondělí, 15. října, 12:15 Monday, October 15, 12:15 p.m. Sexismus se po kriminálním zpravodajství

rozjel na plné obrátky, protože já a Bronwyn

nejsme ani zdaleka tak populární, jako

Cooper a Nate. Obzvlášť Nate. Všechny

puberťačky, které o nás píšou na internetu, ho

milují. Vůbec je nezajímá, že je to usvědčený

drogový dealer, protože má přece kouzelné

oči.

Sexism is alive and well in true-crime

coverage, because Bronwyn and I aren’t

nearly as popular with the general public as

Cooper and Nate. Especially Nate. All the

tween girls posting about us on social

media love him. They couldn’t care less

that he’s a convicted drug dealer, because

he’s got dreamy eyes.

Ve škole je to stejné. S Bronwyn jsme

vyvrhelky – kromě jejích kamarádek, sestry a

Janae s námi nikdo nemluví. Jenom nás

pomlouvají za zády. Ale Cooper, ten je

oblíbený jako nikdy. A Nate – no, ne že by

Nate byl někdy populární. Nikdy ho

nezajímalo, co si o něm ostatní myslí, a na

tom se ani teď nic nezměnilo.

Same goes for school. Bronwyn and I are

pariahs—other than her friends, her sister,

and Janae, hardly anyone talks to us. They

just whisper behind our backs. But

Cooper’s as golden as ever. And Nate—

well, it’s not like Nate was ever popular,

exactly. He’s never seemed to care what

people think, though, and he still doesn’t.

„Vážně, Addy, přestaň to už vytahovat.

Nechci to vidět.“

“Seriously, Addy, stop pulling that stuff up.

I don’t want to see it.”

Bronwyn obrátí oči v sloup, ale není

naštvaná. Asi jsme teď něco jako kamarádky.

Nebo se aspoň kamarádíme tak moc, jak je to

jenom možné s někým, o kom si nejste jistí,

jestli se na vás nepokouší hodit vraždu.

Bronwyn rolls her eyes at me, but she

doesn’t really look mad. I guess we’re

almost friends now, or as friendly as you

can get when you’re not one hundred

percent sure the other person isn’t framing

you for murder.

Ale rozhodně to neznamená, že by sdílela

moji obsesi ke sledování všech novinek o nás.

A to jí ani neukazuju všechno, obzvlášť ne ty

příšerné komentáře, které obsahují spoustu

rasistické špíny o její rodině. To by byla

jenom další vlna nenávisti, kterou slyšet

rozhodně nepotřebuje. Místo toho ukážu

She won’t play along with my obsessive

need to track our news stories, though. And

I don’t show her everything, especially not

the horrible commenters tossing racial slurs

at her family. That’s an extra layer of suck

she doesn’t need. Instead, I show Janae one

of the more positive articles I’ve found.

Janae jeden z těch pozitivnějších článků,

které jsem našla. „Podívej. Nejsdílenější

článek na BuzzFeedu je o tom, jak Cooper

odchází z posilovny.“

“Look. The most-shared article on

BuzzFeed is Cooper leaving the gym.”

Janae vypadá příšerně. Od chvíle, kdy jsem ji

potkala na záchodech, ztratila spoustu kilo a

je nervóznější, než dřív. Ani nevím, proč

s námi obědvá, protože většinou neřekne ani

slovo. Ale teď se odvážně podívá na můj

mobil. „Vypadá to, že si vybrali fakt dobrou

fotku.“

Janae looks awful. She’s lost more weight

since I first ran into her in the bathroom,

and she’s jumpier than ever. I’m not sure

why she eats lunch with us, since most of

the time she doesn’t say a word. But she

glances gamely at my phone. “It’s a good

picture of him, I guess.”

Kate se na mě přísně podívá: „Mohla bys to

laskavě schovat?“ Udělám to, ale v duchu jí

celou dobu posílám do háje. Yumiko je

v pohodě, ale kvůli Kate mi skoro začíná

chybět Vanessa.

Kate shoots me a severe look. “Would you

put that away?” I do, but in my head I’m

giving her the finger the whole time.

Yumiko’s all right, but Kate almost makes

me miss Vanessa.

Ne. To je úplná a naprostá lež. Nesnáším

Vanessu. Nesnáším, jak uboze si proklestila

cestu do centra mých bývalých kamarádů a

jak se lepí na Jakea, jako by byli pár. I když u

něj žádný zájem o ni nevidím. Zbavit se vlasů

bylo jako zbavit se Jakea, protože bez nich by

si mě před třemi lety vůbec nevšiml. Ale to,

že jsem ztratila naději, neznamená, že jsem

ho přestala sledovat.

No. That’s a complete and utter lie. I hate

Vanessa. Hate how she’s mean- girled her

way into the center of my former group and

how she’s glommed on to Jake like they’re

a couple. Even though I don’t see much

interest on his part. Chopping my hair off

was like giving up on Jake, since he

wouldn’t have noticed me three years ago

without it. But just because I’ve abandoned

hope doesn’t mean I’ve stopped paying

attention.

Po obědě vyrazím na geologii a sednu si na

lavičku vedle svojí laboratorní partnerky,

která se na mě sotva podívá. „Moc se

neusazujte,“ varuje nás slečna Marová.

„Dneska to trochu změníme. Všichni jste

spolu už delší dobu, takže se vyměníte.“ Dá

After lunch I head for earth science,

settling myself on a bench next to a lab

partner who barely glances in my direction.

“Don’t get too comfortable,” Ms. Mara

warns. “We’re mixing things up today.

You’ve all been with your partners for a

nám složité instrukce – některé posune vlevo,

jiné vpravo, zbytek nechá stát – a já tomu

nevěnuju pozornost až do chvíle, kdy

skončím vedle TJe.

while, so let’s rotate.” She gives us

complicated directions— some people

move left, others right, and the rest of us

stay still—and I don’t pay much attention

to the process until I wind up next to TJ.

Jeho nos už vypadá líp, ale pochybuju, že

bude ještě někdy rovný. Rozpačitě se na mě

usměje a přitáhne misku plnou kamenů blíž

k nám. „Promiň. Tohle je asi tvoje nejhorší

můra, že?“

His nose looks a lot better, but I doubt it’ll

ever be straight again. He gives me a

sheepish half smile as he pulls the tray of

rocks in front of us closer. “Sorry. This is

probably your worst nightmare, right?”

Jen se nepřechval, TJi, pomyslím si. Nemá

s mými můrami nic společného. Všechny ty

měsíce úzkosti, které jsem prožila po našem

románku, teď vypadají, že se staly v minulém

životě. „V pohodě.“

Don’t flatter yourself, TJ, I think. He’s got

nothing on my nightmares. All those

months of angsty guilt about sleeping with

him in his beach house seem like they

happened in another lifetime. “It’s fine.”

V tichosti rozdělujeme kameny, dokud TJ

neřekne: „Líbí se mi tvoje vlasy.“

We classify rocks in silence until TJ says,

“I like your hair.”

Odfrknu si. „Jo, jasně.“ S výjimkou Ashton,

která je zaujatá, se moje vlasy nelíbí nikomu.

Máma je zděšená. Moji bývalí kamarádi se

mi vysmáli, když mě další den viděli.

Dokonce i Keely se uculovala. Přesedla si

k Luisovi, jako by si myslela, že když

nemůže mít Coopera, tak uloví aspoň jeho

chytače. Luis se kvůli ní rozešel s Olivií, ale

to vůbec nikdo neřeší.

I snort. “Yeah, right.” With the possible

exception of Ashton, who’s biased, nobody

likes my hair. My mother is appalled. My

former friends laughed openly when they

saw me the next day. Even Keely smirked.

She’s moved right on to Luis, like if she

can’t have Cooper, she’ll settle for his

catcher instead. Luis dumped Olivia for

her, but nobody blinked an eye about that.

„Myslím to vážně. Konečně jde vidět celý

tvůj obličej. Vypadáš jako blonďatá Emma

Watson.“

“I’m serious. You can finally see your face.

You look like a blond Emma Watson.”

To je lež. Ale milosrdná, řekla bych.

Zašilhám na kámen, který držím v ruce mezi

palcem a ukazováčkem. „Co myslíš? Usazený

nebo vyvřelý?“

That’s false. But nice of him to say, I guess.

I hold a rock between my thumb and

forefinger and squint at it. “What do you

think? Igneous or sedimentary?”

TJ pokrčí rameny. „Nepoznám to.“ TJ shrugs. “I can’t tell the difference.”

Tipnu si a hodím kámen do hromádky

vyvřelých. „TJi, pokud se i já dokážu starat o

šutry, jsem si dost jistá, že to dokážeš taky.“

I take a guess and sort the rock into the

igneous pile. “TJ, if I can manage to care

about rocks, I’m pretty sure you can put in

more of an effort.”

Překvapeně zamrká a pak se usměje. „Teď už

tě poznávám.“

He blinks at me in surprise, then grins.

“There you are.”

„Cože?“ “What?”

Všichni vypadají, že jsou soustředění na

práci, ale TJ i tak začne radši šeptat. „Byla jsi

dost vtipná, když jsme – no, když jsme si

poprvé vyšli. Tehdy na pláži. Ale vždycky,

když jsem tě pak viděl, jsi byla

taková…pasivní. Vždycky jsi souhlasila

s tím, co říkal Jake.“

Everyone seems absorbed in their rocks,

but he lowers his voice anyway. “You were

really funny when we—um, that first time

we hung out. On the beach. But whenever I

saw you after that you were so … passive.

Always agreeing with whatever Jake said.”

Naštvaně se podívám na misku kamenů před

sebou. „To je od tebe hnusné.“

I glower at the tray in front of me. “That’s

a rude thing to say.”

TJův hlas je něžný. „Promiň. Jen jsem nikdy

nedokázal pochopit, proč ses nechala tak

stáhnout do pozadí. Byla s tebou sranda.“

Všimne si mého výrazu a rychle dodá: „Tak

jsem to nemyslel. Teda, myslel, ale

vlastně…víš co? Nech to být. Radši přestanu

mluvit.“

TJ’s voice is mild. “Sorry. But I could

never figure out why you’d fade into the

background that way. You were a lot of

fun.” He catches my glare and adds hastily,

“Not like that. Or, well, yes, like that, but

also … You know what? Never mind. I’ll

stop talking now.”

„Skvělý nápad,“ zamumlám, popadnu hrst

kamenů a položím je před něj. „Rozděl je,

buď tak laskavý.“

“Great idea,” I mutter, scooping up a

handful of rocks and dumping them in front

of him. “Sort these, would you?”

Ne že by jeho komentář o stažení do pozadí

bolel. Vím, že je to pravda. Jen si nějak

nedokážu přebrat ten zbytek. Nikdo mi nikdy

neřekl, že jsem vtipná. Nebo že je se mnou

sranda. Vždycky jsem si myslela, že TJ se

mnou mluvil hlavně proto, že by mě chtěl

It’s not that TJ’s “fade into the

background” comment stings. I know it’s

true. I can’t wrap my head around the rest,

though. Nobody’s ever said I’m funny

before. Or fun. I always figured TJ was still

talking to me because he wouldn’t mind

znovu dostat samotnou. Nikdy mě nenapadlo,

že by ho opravdu těšilo trávit čas v mojí

přítomnosti.

getting me alone again. I never thought he

might’ve actually enjoyed hanging out

during the nonphysical part of the day.

Zbytek hodiny strávíme v tichosti, kromě

občasné poznámky o správném zařazení

daného kamene. Když zazvoní zvonek,

vezmu si batoh a vyjdu ze třídy, aniž bych se

podívala zpátky.

We finish the rest of the class in silence

except to agree or disagree on rock

classification, and when the bell rings I

grab my backpack and head for the hall

without a backward look.

Za mými zády se ozve hlas a zastaví mě jako

náraz do zdi. „Addy.“

Until the voice behind me stops me like

I’ve slammed into an invisible wall.

“Addy.”

Nervózně se otočím. Nepokusila jsem se

s Jakem promluvit od doby, co mě

odpálkoval u skříněk a bojím se, co se mi

chystá říct teď.

My shoulders tense as I turn. I haven’t tried

talking to Jake since he blew me off at his

locker, and I’m afraid of what he’s going

to say to me now.

„Jak se máš?“ zeptá se. “How’ve you been?” he asks.

Skoro se mu vysměju. „No, vždyť víš. Ne

zrovna nejlíp.“

I almost laugh. “Oh, you know. Not good.”

Nedokážu poznat, co si myslí. Nevypadá

naštvaně, ale ani se neusmívá. Vypadá nějak

jinak. Starší? Ne tak docela, spíš…ne tak

dětinsky, možná. Skoro dva týdny se díval

skrze mě a nechápu, proč jsem najednou zase

viditelná. „Asi to teď začíná být náročné,“

řekne. „Cooper zarytě mlčí. Chceš –“ zaváhá

a přehodí si batoh z jednoho ramena na

druhé. „Chceš si někdy promluvit?“

I can’t read Jake’s expression. He doesn’t

look mad, but he’s not smiling either. He

seems different somehow. Older? Not

exactly, but … less boyish, maybe. He’s

been staring right through me for almost

two weeks, and I don’t understand why I’m

suddenly visible again. “Things must be

getting intense,” he says. “Cooper’s totally

clammed up. Do you—” He hesitates,

shifting his backpack from one shoulder to

the other. “Do you want to talk sometime?”

Mám pocit, jako bych měla v krku obrovský

knedlík. Chci? Jake čeká na odpověď a já se

v duchu otřepu. Samozřejmě, že chci. To je

všechno co chci už od samého začátku.

My throat feels like I swallowed something

sharp. Do I? Jake waits for an answer, and

I mentally shake myself. Of course I do.

That’s all I’ve wanted since this happened.

„Ano.“ “Yes.”

„Dobře. Třeba dnes odpoledne? Napíšu ti.“

Drží oční kontakt, neusmívá se a přidá:

„Bože, nemůžu si zvyknout na tvoje vlasy.

Vůbec to nevypadá jako ty.“

“Okay. Maybe this afternoon? I’ll text

you.” He holds my gaze, still not smiling,

and adds, “God, I can’t get used to your

hair. You don’t even look like yourself.”

Chystám se říct, že to vím, ale pak si

vzpomenu na TJova slova. Byla jsi

tak…pasivní. Vždycky jsi souhlasila s tím, co

říkal Jake. „Ale jsem to já,“ řeknu místo toho

a vyrazím pryč dřív, než stihne uhnout

pohledem on.

I’m about to say I know when I remember

TJ’s words. You were so … passive. Always

agreeing with whatever Jake said. “Well, I

am,” I say instead, and take off down the

hall before he can break eye contact first.

Nate Nate

Pondělí, 15. října, 15:15 Monday, October 15, 3:15 p.m. Bronwyn se usadí na skálu vedle mě, uhladí

si sukni přes kolena a rozhlédne se přes

koruny stromů před námi. „Nikdy předtím

jsem na Marshallově vrchu nebyla,“ řekne.

Bronwyn settles herself on the rock next to

me, smoothing her skirt over her knees and

looking over the treetops in front of us.

“I’ve never been to Marshall’s Peak

before,” she says.

Nepřekvapuje mě to. Marshallův vrch – který

vlastně ani není vrch, ale spíš skalní výběžek

nad lesy, kterými se musíme prodrat po cestě

do školy – je takzvaná Bayviewská malebná

oblast. A taky je to oblíbené místo na pití,

braní drog a úlety, i když ne zrovna v pondělí

ve tři odpoledne. Jsem si jistý, že Bronwyn

nemá nejmenší tušení o tom, co se tu děje o

víkendech. „Doufám, že realita odpovídá

představám,“ řeknu.

I’m not surprised. Marshall’s Peak—which

isn’t really a peak, more of a rocky

outcropping overlooking the woods we cut

through on our way out of school—is

Bayview’s so-called scenic area. It’s also a

popular spot for drinking, drugs, and

hookups, although not at three o’clock on a

Monday afternoon. I’m pretty sure

Bronwyn has no clue what happens here on

weekends. “Hope reality lives up to the

hype,” I say.

Usměje se. „Rozhodně je to lepší než nájezdy

Mikhaila Powerse.“ Zase jsme museli zmizet

zadem, když se dneska ukázali před školou.

Překvapuje mě, že je pořád nenapadlo

sledovat i les. Jezdit znovu k obchoďáku

She smiles. “It beats getting ambushed by

Mikhail Powers’s crew.” We had another

sneak-out-the-back routine when they

showed up at the front of school today. I’m

surprised they haven’t wised up to staking

vypadalo jako špatný nápad vzhledem

k tomu, jak rychle přes týden stoupla naše

sláva, takže jsme skončili tady.

out the woods yet. Driving to the mall

again seemed like a bad idea given how

high our profile’s risen over the past week,

so here we are.

Bronwyn sleduje očima skupinku mravenců,

kteří nesou list přes skalku vedle nás.

Nervózně si olízne rty a já se přisunu blíž.

Většinu času jsem s ní strávil přes mobil,

takže nedokážu poznat, co si vlastně myslí

naživo.

Bronwyn’s eyes are down, watching a line

of ants carry a leaf across the rock next to

us. She licks her lips like she’s nervous,

and I shift a little closer. Most of my time

with her is spent on the phone, and I can’t

tell what she’s thinking in person.

„Volala jsem Elimu Kleinfelterovi,“ řekne.

„Z Důkazu Neviny.“

“I called Eli Kleinfelter,” she says. “From

Until Proven.”

Aha. Tohle si myslela. Odtáhnu se zpátky.

„Jo?“

Oh. That’s what she’s thinking. I shift

back. “Okay.”

„Byla to docela zajímavá debata,“ pokračuje.

„Byl rád, že jsem mu zavolala, vůbec ho to

nepřekvapilo. Slíbil, že nikomu neprozradí,

že jsem mu volala.“

“It was an interesting conversation,” she

says. “He was nice about hearing from me,

didn’t seem surprised at all. He promised

he wouldn’t tell anybody I’d called him.”

Navzdory tomu, jak je chytrá, se občas

Bronwyn chová jako malé dítě. „A k čemu to

je?“ zeptám se jí. „Není to tvůj právník.

Klidně si o tobě může promluvit s Powersem,

pokud chce být zase v éteru.“

For all her brains, Bronwyn can be like a

little kid sometimes. “What’s that worth?” I

ask. “He’s not your lawyer. He can talk to

Mikhail Powers about you if he wants

more airtime.”

„Ale neudělá to,“ řekne Bronwyn klidně, jako

by mu viděla do hlavy. „Nicméně, nic jsem

mu neřekla. Vůbec jsme se o mně nebavili.

Jen jsem se ho ptala, co si myslí o tom, jak

probíhá vyšetřování.“

“He won’t,” Bronwyn says calmly, like

she’s got it all figured out. “Anyway, I

didn’t tell him anything. We didn’t talk

about me at all. I just asked him what he

thought of the investigation so far.”

„A?“ “And?”

„No, zopakoval pár věcí, co už řekl v televizi.

Že ho překvapuje, že nikdo nevěnuje

pozornosti Simonovi. Eli si myslí, že pokud

někdo vede takovou stránku jako Simon dost

“Well, he repeated some of what he said on

TV. That he was surprised there wasn’t

more talk about Simon. Eli thought anyone

who’d run the kind of app Simon did, for as

dlouho, musel si udělat dost nepřátel, kteří by

z nás klidně udělali obětní beránky. Říkal, že

se podívá na ty příspěvky, které způsobily

největší poprask a zjistí, o kom byly. A taky

že si trochu proklepne Simona. Podobně, jako

to dělá Maeve na 4chanu.“

long as he did, would’ve made plenty of

enemies who’d love to use the four of us as

scapegoats. He said he’d check into some

of the most damaging stories and the kids

they covered. And he’d look into Simon

generally. Like Maeve’s doing with the

4chan stuff.”

„Nejlepší obrana je silný útok?“ zeptám se. “The best defense is a good offense?” I

ask.

„Přesně. Ještě říkal, že naši právníci vůbec

nepracují s teorií, že Simona mohl otrávit

někdo jiný. Pan Avery, pro začátek.“ V hlase

se jí ozve záchvěv hrdosti. „Eli říkal přesně

to, co já. Že Pan Avery měl z nás všech tu

největší příležitost nám nastražit do batohů

mobily a otrávit ten pohárek. Ale policie ho

až na pár otázek nechala na pokoji.

“Right. He also said our lawyers aren’t

doing enough to pick apart the theory that

nobody else could’ve poisoned Simon. Mr.

Avery, for one.” A note of pride creeps into

her voice. “Eli said the exact same thing I

did, that Mr. Avery had the best

opportunity of anyone to plant the phones

and doctor the cups. But other than

questioning him a few times, the police are

mostly leaving him alone.”

Pokrčím rameny. „Jaký má motiv?“ I shrug. “What’s his motive?”

„Technofobie,“ řekne Bronwyn a nasupeně se

na mě podívá, když se začnu smát. „Existuje

to. No, nicméně, to byl jenom nápad. Eli taky

zmínil tu nehodu na parkovišti, která nás

všechny rozptýlila dost na to, abychom si

nevšimli, že se někdo nepozorovaně dostal

dovnitř.

“Technophobia,” Bronwyn says, and glares

at me when I laugh. “It’s a thing. Anyway,

that was just one idea. Eli also mentioned

the car accident as a time when everybody

was distracted and someone could’ve

slipped into the room.”

Zamračím se na ni. „Zas tak dlouho jsme u

toho okna nebyli. Slyšeli bychom, kdyby

někdo otevřel dveře.“

I frown at her. “We weren’t at the window

that long. We would’ve heard the door

open.”

„Slyšeli? Možná ne. Jde mu o to, že se to

mohlo stát. A zmínil ještě něco zajímavého.“

Bronwyn zvedne malý kámen a začne ho

“Would we? Maybe not. His point is, it’s

possible. And he said something else

interesting.” Bronwyn picks up a small

mnout v ruce. „Říkal, že by se zajímal o tu

nehodu. Protože to načasování bylo

podezřelé.“

rock and juggles it meditatively in her

hand. “He said he’d look into the car

accident. That the timing was suspect.”

„A to znamená?“ “Meaning?”

„No, to zase souvisí s tím, co říkal předtím.

Že někdo mohl vejít dovnitř, když jsme

sledovali ty auta. Někdo, kdo věděl, že

k tomu dojde.“

“Well, it goes back to his earlier point that

someone could’ve opened the door while

we watched the cars. Someone who knew it

was going to happen.”

„On si myslí, že ta nehoda byla plánovaná?“

Bronwyn uhne mému pohledu a hodí šutr do

lesa za našimi zády. „Takže ty mi tvrdíš, že

někdo naplánoval ťukanec na parkovišti, aby

nás rozptýlil, proplížil se dovnitř a hodil

Simonovi olej do hrnku? Do toho, o kterém

nemohl vědět, že ho má, pokud v té místnosti

už nebyl? A pak nechal ten jeho hrnek tak

pitomě ležet na zemi?“

“He thinks the car accident was planned?”

I stare at her, and she avoids my gaze as

she heaves the rock over the trees beneath

us. “So you’re suggesting somebody

engineered a fender bender in the parking

lot so they could distract us, slip into

detention, and dump peanut oil into

Simon’s cup? That they couldn’t possibly

have known he had if they weren’t already

in the room? Then leave Simon’s cup lying

around, because they’re stupid?”

„Není to pitomé, pokud se to snaží hodit na

nás,“ vypíchne Bronwyn. „Pro jednoho z nás

by to možná bylo pitomé nechat to tam, místo

nalezení způsobu, jak se toho zbavit. Dalo se

předpokládat, že nás nikdo hned na místě

prohledávat nebude.“

“It’s not stupid if they’re trying to frame

us,” Bronwyn points out. “But it would be

stupid for one of us to leave it there, instead

of finding a way to get rid of it. Chances

were good nobody would have searched us

right after.”

„To ale pořád nevysvětluje, jak by někdo

z venku věděl, že Simon má u sebe hrnek

s vodou.“

“It still doesn’t explain how anybody

outside the room would know Simon had a

cup of water in the first place.”

„No, o tom zase byl ten příspěvek na

Tumblru. Simon přece pořád pil, že? Někdo

mohl být venku a dívat se oknem. To je to, co

říká Eli.“

“Well, it’s like the Tumblr post said. Simon

was always drinking water, wasn’t he?

They could have been outside the door,

watching through the window. That’s what

Eli says, anyway.”

„No, když to říká Eli.“ Nechápu, proč je

tenhle týpek v jejich očích za právnického

boha. Nemůže mu být víc než dvacet pět.

„Vypadá to, že má fakt slušnou zásobu

praštěných teorií.“

“Oh, well, if Eli says so.” I’m not sure why

this guy’s a legal god in Bronwyn’s eyes.

He can’t be more than twenty-five. “Sounds

like he’s full of dipshit theories.”

Pomalu se chystám na hádku, ale Bronwyn

hozenou rukavici nezvedne. „Možná,“ řekne

nakonec a přejíždí prsty po kamenu mezi

námi. „Ale hodně jsem o tom v poslední době

přemýšlela a… nemyslím si, že to udělal

kdokoliv z nás, Nate. Vážně ne. Tenhle týden

jsem se trochu seznámila s Addy,“ – zvedne

dlaň přímo před můj skeptický pohled – „a

neříkám, že jsem nějaký expert na její

chování, ale upřímně, nedokážu si představit,

že by dokázala Simonovi něco udělat.“

I’m getting ready for an argument, but

Bronwyn doesn’t take the bait. “Maybe,”

she says, tracing her fingers over the rock

between us. “But I’ve been thinking about

this a lot lately and … I don’t think it was

anyone in that room, Nate. I really don’t.

I’ve gotten to know Addy a little bit this

week”—she raises a palm at my skeptical

look—“and I’m not saying I’m suddenly an

Addy expert or anything, but I honestly

can’t picture her doing anything to Simon.”

„A co Cooper? Ten rozhodně něco skrývá.“ “What about Cooper? That guy’s definitely

hiding something.”

„Cooper není vrah.“ Bronwyn zní hodně

sebejistě a to mě z nějakého důvodu hrozně

vytáčí.

“Cooper’s not a killer.” Bronwyn sounds

positive, and for some reason that pisses

me off.

„A to víš jak? Protože jste si blízcí?

Bronwyn, pochop to, prostě se navzájem

neznáme. Sakra, klidně si to mohla být ty. Jsi

dost chytrá na to, abys něco takového

naplánovala, a pak se z toho dostala.“

“You know this how? Because you guys

are so close? Face it, Bronwyn, none of us

really know each other. Hell, you could’ve

done it. You’re smart enough to plan

something this messed up and get away

with it.”

Dělám si srandu, ale Bronwyn to vezme

vážně. „Jak můžeš něco takového říct?“

Zrudnou jí tváře a věnuje mi pohled, který mě

vždycky vyvede z míry. Jednou tě překvapí,

až zjistíš, jak je hezká. Takhle máma o

Bronwyn mluvila.

I’m kidding, but Bronwyn goes rigid.

“How can you say that?” Her cheeks get

red, giving her that flushed look that

always unsettles me. She’ll surprise you

one day with how pretty she is. My mother

used to say that about Bronwyn.

Mýlila se. Vůbec mě to nepřekvapuje. My mother was wrong, though. There’s

nothing surprising about it.

„Řekl to sám Eli, ne?“ řeknu. „Všechno je

možné. Možná jsi mě sem přivedla pro to,

abys mě shodila dolů a zlomila mi vaz.“

“Eli said it himself, right?” I say.

“Anything’s possible. Maybe you brought

me here to shove me down the hill and

break my neck.”

„To ty jsi sem přivedl mě,“ opraví mě. Oči se

jí rozšíří a já se začnu smát.

“You brought me here,” Bronwyn points

out. Her eyes widen, and I laugh.

„Ale no tak. Snad si nemyslíš – Bronwyn,

jsme sotva na začátku svahu. Shodit tě odsud

není moc ďábelské, vzhledem k tomu, že by

sis maximálně zvrtla kotník.“

“Oh, come on. You don’t actually think—

Bronwyn, we’re barely on an incline.

Pushing you off this rock isn’t much of an

evil plan if all you’d do is twist your

ankle.”

„To není vtipné,“ odpoví, ale rty se jí zvlní do

úsměvu. Odpolední slunce se jí zlatě odráží

ve vlasech a vyráží mi to dech.

“That’s not funny,” Bronwyn says, but a

smile twitches at her lips. The afternoon

sun’s making her glow, putting glints of

gold in her dark hair, and for a second I

almost can’t breathe.

Bože. Tahle holka. Jesus. This girl.

Vstanu a natáhnu k ní ruku. Pochybovačně se

na mě podívá, ale nechá mě, abych ji zvednul

na nohy. Zvednu druhou ruku do vzduchu.

„Bronwyn Rojasová, slavnostně přísahám, že

tě nezabiju ani dnes a ani nikdy v budoucnu.

Platí?“

I stand and hold out my hand. She gives me

a skeptical look, but takes it and lets me

pull her to her feet. I put my other hand in

the air. “Bronwyn Rojas, I solemnly swear

not to murder you today or at any point in

the future. Deal?”

„Jsi směšný,“ zamumlá a zrudne ještě víc. “You’re ridiculous,” she mutters, going

even redder.

„Trochu mě znervózňuje, že jsi ještě

nepřísahala, že nezabiješ ani ty mě.“

“It concerns me you’re avoiding a promise

not to murder me.”

Obrátí oči v sloup. „Říkáš tohle všem

holkám, které sem přivedeš?“

She rolls her eyes. “Do you say that to all

the girls you bring here?”

Ou. Možná, že přece jenom reputaci

Marshallova vrchu zná.

Huh. Maybe she knows Marshall’s Peak’s

reputation after all.

Přisunu se blíž, až je mezi námi jen několik

palců. „Pořád jsi mi neodpověděla.“

I move closer until there’s only a couple of

inches between us. “You’re still not

answering my question.”

Bronwyn se nakloní rty k mému uchu. Je tak

blízko, že cítím, jak jí buší srdce, když

zašeptá: „Slibuju, že tě nezabiju.“

Bronwyn leans forward and brings her lips

to my ear. She’s so close I can feel her

heart beating when she whispers, “I

promise not to murder you.”

„To je sexy.“ Měl to sice být vtip, ale hlas mi

přeskočí do hloubky, a když otevře pusu,

políbím ji dřív, než se stihne začít smát.

Tělem mi projede elektrizující pulz, chytnu

její obličej do rukou, prsty přesně na tvářích.

Srdce mi buší šíleně rychle, za to určitě může

ten adrenalin. Pouto, které by nikdo jiný

určitě nepochopil. Anebo jsou to její hebké

rty a její vlasy vonící po jablkách. A její ruce,

které mi omotá kolem krku, jako by ho nikdy

nechtěla pustit. Ať je to co je to, líbám jí tak

dlouho, jak mi to dovolí a když se odtrhne,

pokusím se ji přitáhnout zpátky, protože to

prostě nebylo dost.

“That’s hot.” I mean it as a joke, but my

voice comes out like a growl and when her

lips part I kiss her before she can laugh. A

shock of energy shoots through me as I cup

her face in my hands, my fingers grasping

her cheeks and the line of her jaw. It must

be the adrenaline that’s making my heart

pound so fast. The whole nobody-else-

could-possibly-understand-this bond. Or

maybe it’s her soft lips and green apple–

scented hair, and the way she winds her

arms around my neck like she can’t stand

to let go. Either way I keep kissing her as

long as she lets me, and when she steps

away I try to pull her back because it

wasn’t enough.

„Nate, můj mobil,“ řekne a já poprvé

zaregistruju vytrvalý cinkavý tón. „Píše mi

sestra.“

“Nate, my phone,” she says, and for the

first time I notice a persistent, jangly text

tone. “It’s my sister.”

„Vždyť může počkat,“ řeknu, zamotám jí

ruku do vlasů a začnu ji líbat od čelisti ke

krku. Zatřese se a zlehka na mě zavrčí. A to

se mi líbí.

“She can wait,” I say, tangling a hand in

her hair and kissing along her jawline to

her neck. She shivers against me and makes

a little noise in her throat. Which I like.

„Já jenom…“ přejede mi prsty po zátylku.

„Nepsala by mi, kdyby to nebylo důležité.“

“It’s just …” She runs her fingertips across

the back of my neck. “She wouldn’t keep

texting if it weren’t important.”

Maeve je naše výmluva – Bronwyn by s ní

teď měla být u Yumiko doma – a já rozpačitě

couvnu, aby Bronwyn mohla svůj mobil

vyhrabat ze dna batohu. Podívá se na displej

a vyděšeně vydechne. „Ach Bože. Máma mě

shání taky. Robin říká, že policie chce, abych

se dostavila na stanici. Cituju ‚chtějí navázat

na pár věcí.‘ Konec citace.“

Maeve’s our excuse—she and Bronwyn

are supposed to be at Yumiko’s house

together—and I reluctantly step back so

Bronwyn can reach down and dig her

phone out of her backpack. She looks at

the screen and draws in a quick, sharp

breath. “Oh God. My mom’s trying to

reach me too. Robin says the police want

me to come to the station. To, quote,

‘follow up on a couple of things.’ Unquote.”

„Zase ty stejné hovadiny.“ Pořád zním klidně,

i když se tak vůbec necítím.

“Probably the same bullshit.” I manage to

sound calm even though it’s not how I feel.

„Volali ti taky?“ zeptá se. Zní to, jako že v to

doufá a nenávidí se za to.

“Did they call you?” she asks. She looks

like she hopes they did, and hates herself

for it.

Neslyšel jsem svůj mobil zvonit, ale i tak ho

vytáhnu z kapsy, abych se přesvědčil. „Ne.“

I didn’t hear my phone, but pull it out of

my pocket to check anyway. “No.”

Přikývne a začne zběsile rozesílat zprávy.

„Mám říct Maeve, ať nás vyzvedne tady?“

She nods and starts firing off texts. “Should

I have Maeve pick me up here?”

„Řekni jí, ať tě vyzvedne u mě doma. Je to

odsud na půl cesty ke stanici.“ Lituju toho

hned, jak to vyslovím – pořád nechci, aby se

Bronwyn ocitla před mým domem za světla –

ale je to ta nejvhodnější možnost. A dovnitř

chodit nemusíme.

“Have her meet us at my house. It’s

halfway between here and the station.” As

soon as I say it I kind of regret it—I still

don’t want Bronwyn anywhere near my

house when it’s light out—but it’s the most

convenient option. And we don’t have to go

inside.

Bronwyn se kousne do rtu. „Co když tam

budou novináři?“

Bronwyn bites her lip. “What if reporters

are there?”

„Nebudou. Už si všimli, že se kolem nikdo

nepohybuje.“ Vypadá pořád ustrašeně, a tak

dodám: „Dívej, můžeme zaparkovat u

sousedů a přijít pěšky. Pokud tam někdo

bude, vezmu tě jinam. Ale věř mi, bude to

“They won’t be. They’ve figured out no

one’s ever around.” She still looks worried,

so I add, “Look, we can park at my

neighbor’s and walk over. If anyone’s

there, I’ll take you someplace else. But

v pohodě.“ trust me, it’ll be fine.”

Bronwyn napíše Maeve moji adresu, a pak

spolu sejdeme k okraji lesa, kde jsem nechal

motorku. Pomůžu jí nasadit helmu, a zatímco

startuju, Bronwyn se usadí za mě a omotá mi

ruce kolem pasu.

Bronwyn texts Maeve my address and we

walk to the edge of the woods where I left

my bike. I help her with the helmet and she

climbs behind me, wrapping her arms

around my waist as I start the engine.

Pomalu projíždím úzké, klikaté boční uličky,

až dokud nedorazíme k nám do ulice.

Sousedův zrezlý Chevrolet stojí na příjezdové

cestě přesně na stejném místě, jako

posledních pět let. Zaparkuju vedle něj,

počkám, než Bronwyn sesedne a vezmu ji za

ruku, když vyjdeme k mému domu. Když se

blížíme, snažím se vnímat dům jejíma očima

a zalituju toho, že jsem se za poslední rok

neobtěžoval pořádně posekat trávník.

I drive slowly down narrow, twisty side

roads until we reach my street. My

neighbor’s rusted Chevrolet sits in her

driveway, in the exact same spot it’s been

for the past five years. I park next to it,

wait for Bronwyn to dismount, and take

her hand as we make our way through the

neighbor’s yard to mine. As we get closer I

see our house through Bronwyn’s eyes,

and wish I’d bothered to mow the lawn at

some point in the last year.

Zničehonic se zastaví a zalapá po dechu, ale

není to kvůli té trávě, která nám sahá až po

kolena. „Nate, někdo je přede dveřmi.“

Suddenly she stops in her tracks and lets

out a gasp, but she’s not looking at our

knee-length grass. “Nate, there’s someone

at your door.”

Zastavím se taky a pohledem hledám

reportérskou dodávku, ale nikde ji nevidím.

Před domem stojí jenom omlácená Kia.

Možná se naučili líp kamuflovat. „Počkej

tady,“ řeknu Bronwyn, ale neposlechne mě.

Společně se blížíme k naší cestě, abych se na

ženu, která stojí přede dveřmi, podíval

zblízka.

I stop too and scan the street for a news

van. There isn’t one, just a beat-up Kia

parked in front of our house. Maybe they’re

getting better at camouflage. “Stay here,” I

tell Bronwyn, but she comes with me as I

get closer to my driveway for a better look

at whoever’s at the door.

Není to reportérka. It’s not a reporter.

Vyschne mi v krku a v hlavě mi začne hučet.

Žena, která mačká zvonek, se otočí, a když

mě uvidí, spadne jí brada. Bronwyn jde pořád

My throat goes dry and my head starts to

throb. The woman pressing the bell turns

around, and her mouth falls open a little

vedle mě a pustí moji ruku. Pokračuju dál bez

ní.

when she sees me. Bronwyn goes still

beside me, her hand dropping from mine. I

keep walking without her.

Jsem překvapený, jak normálně můj hlas zní,

když promluvím. „Jak je, máti?“

I’m surprised how normal my voice sounds

when I speak. “What’s up, Mom?”

Kapitola 18 Chapter Eighteen Bronwyn Bronwyn Pondělí, 15. října, 16:10 Monday, October 15, 4:10 p.m. Maeve přijede na příjezdovou cestu jen

několik vteřin po tom, co se paní

Macauleyová otočí. Strnule zůstanu stát

s rukama zaťatýma v bok a s tlukoucím

srdcem zírám na ženu, o které jsem byla

přesvědčená, že je mrtvá.

Maeve pulls into the driveway seconds

after Mrs. Macauley turns around. I stand

rigid, my hands clenched at my sides and

my heart pounding, staring at the woman I

thought was dead.

„Bronwyn?“ Maeve stáhne okénko a vystrčí

z něj hlavu. „Jsi připravená? Máma a Robin

už jsou na místě. Táta se snaží nějak

vykroutit z práce, ale mají zasedání správní

rady. Musela jsem jim nějak vysvětlit, proč

jsi jim nebrala telefon, takže je ti špatně od

žaludku, jo?“

“Bronwyn?” Maeve lowers her window

and sticks her head out of the car. “You

ready? Mom and Robin are already there.

Dad’s trying to get off work, but he’s got a

board meeting. I had to do some

maneuvering about why you weren’t

answering your phone. You’re sick to your

stomach, okay?”

„To sedí,“ zamumlám. Nate ke mně stojí

zády. Jeho máma mluví a visí na něm

pohledem šílence, ale neslyším ani slovo

z toho, co říká.

“That’s accurate,” I mutter. Nate’s back is to

me. His mother is talking, staring at him

with ravenous eyes, but I can’t hear

anything she’s saying.

„Cože?“ Maeve si všimne mého upřeného

pohledu. „Kdo to je?“

“Huh?” Maeve follows my gaze. “Who’s

that?”

„Povím ti to v autě,“ odpovím a odtrhnu oči

od Natea. „Jedeme.“

“I’ll tell you in the car,” I say, tearing my

eyes away from Nate. “Let’s go.”

Usadím se na sedadlo spolujezdce našeho

Volva, kde je horko jako v peci, protože

Maeve vždycky mrzne. Opatrně vycouvá na

I climb into the passenger seat of our

Volvo, where the heat is blasting because

Maeve’s always cold. She backs out of the

cestu stylem člověka, který právě dostal

řidičák a celou dobu při tom mluví. „Máma

se zase chová… no jako máma. Tváří se, že

je v pohodě, ale přitom je vyděšená až na

půdu,“ řekne a já ji poslouchám jen jedním

uchem. „Policie jí toho asi moc neřekla. Ani

nevíme, jestli tam bude i někdo další. Nevíš

náhodou, jestli tam má být i Nate?“

driveway in her careful, just-got-my-

license way, talking the whole time.

“Mom’s doing that whole Mom thing,

where she’s pretending not to be freaked

out but she totally is,” she says, and I’m

half listening. “I guess the police aren’t

giving much information. We don’t even

know if anyone else is going to be there. Is

Nate coming, do you know?”

Vrátím se do reality. „Ne.“ Pro jednou jsem

Maeve vděčná, že je v autě vedro jako v peci,

protože díky tomu necítím husí kůži, která se

mi line po těle. „Ne, on tam nejde.“

I snap back to attention. “No.” For once

I’m glad Maeve likes to maintain broiler-

oven temperatures while driving, because

it’s keeping the cold inching up my spine at

bay. “He’s not coming.”

Maeve trhaně zastaví před stopkou a podívá

se na mě. „Co se děje?“

Maeve approaches a stop sign and brakes

jerkily, glancing over at me. “What’s the

matter?”

Zavřu oči a položím hlavu na opěrku. „To

byla Nateova máma.“

I close my eyes and lean against the

headrest. “That was Nate’s mother.”

„Kdože?“ “What was?”

„Ta žena přede dveřmi Nateova domu. To

byla jeho máma.“

“The woman at the door just now. At

Nate’s house. It was his mother.”

„Ale…“ Maeve zmlkne a podle zvuku

blinkru poznám, že se potřebuje soustředit na

odbočení. Když auto zase jede rovně,

pokračuje. „Ale vždyť ta je mrtvá.“

“But …” Maeve trails off, and I can tell by

the sound of the blinker that she’s about to

make a turn and needs to concentrate. When

the car straightens again she says, “But

she’s dead.”

„Zřejmě ne.“ “Apparently not.”

„Ale vždyť – to vůbec –“ Maeve chvíli

nezřetelně prská. Oči mám stále zavřené.

„Ale… o co vlastně jde? On nevěděl, že je

živá? Nebo ti o tom lhal?“

“I don’t—but that’s—” Maeve sputters for a

few seconds. I keep my eyes closed. “So …

what’s the deal? Did he not know she was

alive? Or did he lie about it?”

„Neměli jsme zrovna moc času to probrat,“ “We didn’t exactly have time to discuss it,”

odpovím. I say.

Ale je to otázka za všechny prachy. Pamatuju

si, jak jsem před třemi lety slyšela drby o

tom, že Nateova máma zemřela při dopravní

nehodě. Mámin brácha zemřel stejným

způsobem, a tak jsem s ním hodně soucítila,

ale nikdy předtím jsem se ho na to neptala.

Udělala jsem to až teď v posledních týdnech.

Nechtěl o tom moc mluvit. Řekl jenom, že o

ní neslyšel od doby, co ho zapomněla vzít do

Oregonu až do chvíle, kdy se dozvěděl, že je

mrtvá. Nikdy se nezmínil o pohřbu. A vlastně

ani o ničem jiném.

But that’s the million-dollar question. I

remember hearing three years ago through

the grapevine that Nate’s mother had died

in a car accident. We lost my mom’s

brother the same way, and I felt a lot of

empathy for Nate, but I’d never asked him

about it back then. I did over the past few

weeks, though. Nate didn’t like to talk

about it. All he said was he hadn’t heard

anything about his mother since she flaked

on taking him to Oregon, until he got news

that she’d died. He never mentioned a

funeral. Or much of anything, really.

„No,“ Maevin hlas je povzbudivý. „Možná se

stal nějaký zázrak. Třeba to bylo jenom

hrozné nedorozumění, že si všichni mysleli,

že je mrtvá, a přitom…měla amnézii. Nebo

byla v kómatu.“

“Well.” Maeve’s voice is encouraging.

“Maybe it’s some kind of miracle. Like it

was all a horrible misunderstanding and

everybody thought she was dead but really

she … had amnesia. Or was in a coma.”

„Jasně,“ zafuním. „A možná má Nate zlé

dvojče, které to všechno způsobilo. Protože

žijeme v telenovele.“ Snažím se vybavit

Nateův obličej před tím, než mě pustil.

Nevypadal šokovaně. Nebo šťastně.

Vypadal…lhostejně. Připomněl mi tátu

pokaždé, když se Maeve vrátila rakovina.

Jako by se nemoc, které se tolik bál vrátila, a

on se s ní prostě musel popasovat.

“Right,” I snort. “And maybe Nate has an

evil twin who’s behind it all. Because

we’re living in a telenovela.” I think about

Nate’s face before he walked away from

me. He didn’t seem shocked. Or happy. He

looked … stoic. He reminded me of my

father every time Maeve had a relapse. As

though an illness he’d been dreading had

come back, and he was just going to have

to deal with it now.

„Jsme tady,“ řekne Maeve a pomalu zastaví.

Otevřu oči.

“We’re here,” Maeve says, pulling to a

careful stop. I open my eyes.

„Stojíš na invalidech,“ povím jí. “You’re in the handicapped space,” I tell

her.

„Nezůstávám, jen tě vyklopím. Hodně štěstí.“

Natáhne se a zmáčkne mi ruku. „Jsem si jistá,

že to bude v pohodě. Všechno.“

“I’m not staying, just dropping you off.

Good luck.” She reaches over and squeezes

my hand. “I’m sure it’ll be fine. All of it.”

Pomalu vejdu dovnitř a nahlásím jméno

recepční za skleněnou přepážkou, která mě

nasměruje do konferenční místnosti v chodbě.

Když vejdu, máma, Robin a detektiv

Mendoza už sedí okolo malé kulatého stolu.

Zděsím se, když pochopím, že tu nebudou ani

Addy a Cooper, a když uvidím notebook,

který má před sebou detektiv.

I walk slowly inside and give my name to

the woman behind the glass partition in the

lobby, who directs me to a conference

room down the hall. When I enter, my

mother, Robin, and Detective Mendoza are

all already seated at a small round table.

My heart sinks at the absence of Addy or

Cooper, and at the sight of a laptop in front

of Detective Mendoza.

Máma se na mě starostlivě podívá. „Co tvůj

žaludek, zlato?“

Mom gives me a worried look. “How’s

your stomach, honey?”

„Nic moc,“ odvětím po pravdě, sednu si

vedle ní a položím batoh na zem.

“Not great,” I say truthfully, slipping into a

chair beside her and dropping my backpack

on the floor.

„Bronwyn se necítí dobře,“ řekne Robin a

vrhne na detektiva Mendozu ledový pohled.

Má na sobě dobře padnoucí modrý kostýmek

a dlouhý, řetízkový náhrdelník. „Tohle by

měla být diskuze mezi námi dvěma, Ricku.

Bronwyn a rodiče můžu zasvětit kdykoliv.“

“Bronwyn isn’t well,” Robin says with a

cool look toward Detective Mendoza. She’s

in a sharp navy suit and a long, multistrand

necklace. “This should be a discussion

between you and me, Rick. I can loop

Bronwyn and her parents in as needed.”

Detektiv Mendoza zmáčkne tlačítko na

notebooku. „Nezdržím vás dlouho. Myslím

si, že je vždycky lepší komunikovat z očí do

očí. Bronwyn, věděla jsi o tom, že Simon měl

k O vás bez vás ještě i vedlejší stránku, kam

psal delší příspěvky?“

Detective Mendoza presses a key on the

laptop. “We won’t keep you long. Always

better to talk face to face, in my opinion.

Bronwyn, are you aware Simon used to

have a companion website for About That,

where he’d write longer posts?”

Robin mě nenechá promluvit. „Ricku,

nenechám Bronwyn na nic odpovědět, dokud

mi nevysvětlíš, proč je tady. Pokud máš něco

důležitého na srdci, řekni nám to prosím

Robin interrupts before I can speak. “Rick,

I’m not letting Bronwyn answer any

questions until you tell me why she’s here.

If you have something to show or tell us,

rovnou.“ please get to that first.”

„Mám,“ řekne detektiv a otočí notebook

monitorem ke mně. „Jeden z tvých spolužáků

nás upozornil na článek, který vyšel před

osmnácti měsíci, Bronwyn. Je ti to

povědomé?“

“I do,” Detective Mendoza says, rotating

the laptop so it faces me. “One of your

classmates alerted us to a post that ran

eighteen months ago, Bronwyn. Does this

look familiar?”

Máma se přisune blíž a Robin mi nakoukne

přes rameno. Zaměřím oči na písmena na

monitoru, ale je mi jasné, co si tam přečtu.

Týdny jsem se bála, že to vyplave na povrch.

My mother moves her chair next to me as

Robin leans over my shoulder. I focus my

eyes on the screen, but I already know what

I’m about to read. I’ve worried for weeks

that it might come up.

Možná jsem měla něco říct. Ale teď už je

pozdě.

So maybe I should have said something.

But it’s too late now.

Novinky: Párty u LV na oslavu konce

školního roku není charitativní akce. Jen

aby bylo jasno. Omlouvá vás jedině to, že

tam bylo tolik prváků.

News flash: LV’s end-of-the-year party

isn’t a charity event. Just so we’re clear.

You’d be excused for thinking so, though,

with frosh attendance at an all-time high.

Pravidelní čtenáři (a pokud nejste jedním

z nich, co s váma sakra je?) vědí, že

k dětem se chovám slušně. Děti jsou naše

budoucnost a tak dále. Ale dovolte, abych

učinil oznámení ohledně jednoho nového

(a tipnu si, že prchavého) přírůstku na

sociální scéně: MR, která si zjevně

neuvědomuje, že SC je úplně mimo její

úroveň.

Regular readers (and if you’re not one,

what the hell is wrong with you?) know I

try to cut the kids some slack. Children are

our future and all that. But let me do a little

PSA for one new (and fleeting, I’m gonna

guess) arrival to the social scene: MR, who

doesn’t seem to realize SC is out of her

league.

Nepřišel si pro štěňátko, zlato. Přestaň ho

pronásledovat. Je to ubohé.

He’s not in the market for a puppy, kid.

Stop with the following. It’s pathetic.

A vy všichni, přestaňte laskavě vytahovat

ty sračky o tom, že ta ubohá holčička

měla rakovinu. Už nemá. Teď se k tomu M

může postavit jako dospělá holka a naučit

And, guys, don’t give me that poor-little-

thing-had-cancer crap. Not anymore. M can

put on her big-girl panties like anyone else

and learn a few basic rules:

se pár věcí:

1. Univerzitní basketbalisti, kteří chodí

s roztleskávačkami, jsou MIMO HRU.

Nechápu, že tohle musím někomu

vysvětlovat.

Varsity basketball players with cheerleader

girlfriends are OFF THE MARKET. I

shouldn’t have to explain this, but

apparently I do.

2. Pokud jsi padavka, dvě piva jsou fakt

moc, protože to vede k následujícímu:

Two beers are too many when you’re a

lightweight, because it leads to:

3. Tomu nejtrapnějšímu tanci na stole,

který jsem kdy viděl. Vážně, M. Už to

nedělej.

The worst display of awkward kitchen table

dancing I’ve ever seen. Seriously, M. Never

again.

4. Pokud ti jedno pivo převrací žaludek, tak

zkus aspoň příště nezvracet do pračky.

Je to dost neslušné.

If that one beer makes you throw up, try

not to do it in your hosts’ washing machine.

That’s just rude.

Odteď budeme u vchodu kontrolovat

občanky, ano, LV? Nejdřív to sice byla

sranda, ale pak už to bylo jenom dost

smutné.

Let’s card at the door from now on, okay,

LV? At first it’s funny, but then it’s just

sad.

Sedím jako na trní a snažím se udržet

kamenný obličej. Pamatuju si ten příspěvek

jako by to bylo včera: jak se Maeve,

omámená z první lásky a prvního večírku, i

když ani jedno úplně nevyšlo podle představ,

uzavřela po přečtení článku do sebe a

odmítala kamkoliv jít. Pamatuju si ten

bezradný vztek, který jsem vůči Simonovi

cítila. Byl tak bezcitný, protože prostě mohl

být. Protože měl vděčné publikum, které mu

všechno sežralo.

I stay still in my chair and try to keep my

face impassive. I remember that post like it

was yesterday: how Maeve, who’d been

giddy from her first crush and her first

party, even though neither had gone exactly

as planned, folded into herself after she

read Simon’s post and refused to go out

again. I remember all the impotent rage I’d

felt, that Simon was so casually cruel, just

because he could be. Because he had a

willing audience that ate it up.

A nenáviděla jsem ho za to. And I hated him for it.

Nemůžu se podívat na mámu, protože ona

netuší, že se něco takového stalo, a tak se

radši soustředím na Robin. Pokud je

I can’t look at my mother, who has no idea

any of this happened, so I focus on Robin.

If she’s surprised or concerned, she doesn’t

překvapená nebo znepokojená, nedá to na

sobě znát. „Dobře. Přečetla jsem si to. A teď

mi řekni, co to podle tebe značí, Ricku.“

show it. “All right. I’ve read it. Tell me

what you think the significance of this is,

Rick.”

„To bych rád slyšel od Bronwyn.“ “I’d like to hear that from Bronwyn.”

„Ne.“ Hlas Robin zní jako sametový bič,

jemný ale neústupný. „Vysvětli nám, proč

jsme tady.“

“No.” Robin’s voice cracks like a velvet

whip, soft but unyielding. “Explain why

we’re here.”

„Tenhle příspěvek je očividně napsaný o

Bronwinině sestře, Maeve.“

“This post appears to be written about

Bronwyn’s sister, Maeve.”

„Co vás vede k takové úvaze?“ zeptá se

Robin.

“What makes you think that?” Robin asks.

Máma vydá zběsilý, nevěřícný smích a já se

na ni konečně krátce podívám. Má rudý

obličej a oči jí planou vztekem. Když

promluví, hlas se jí třese. „To myslíte vážně?

Vy jste nás sem přivedl, abyste nám ukázal

příspěvek, který napsal – musím říct hoch,

který očividně měl problémy – a to všechno

proč? Čeho doufáte, že tím dosáhnete?“

My mother chokes out a furious,

disbelieving laugh, and I finally sneak a

look at her. Her face is bright red, her eyes

burning. Her voice shakes when she

speaks. “Is this for real? You bring us here

to show us this horrible post written by a—

I have to say, a boy who quite clearly had

issues—and for what? What are you hoping

to accomplish, exactly?”

Detektiv Mendoza otočí hlavu jejím směrem.

„Jsem si jistý, že je pro vás těžké tohle číst,

paní Rojasová. Ale ty iniciály a zmínka o

rakovině nám jasně říkají, že Simon psal o

vaší mladší dceři. Na Bayviewské střední

není, a ani nikdy nebyla další studentka, na

kterou by takový popis seděl.“ Otočí se ke

mně. „To muselo být pro tvoji sestru velice

ponižující, Bronwyn. A dle toho, co nám řekli

ostatní děti ze školy, se od té doby nikdy

neúčastnila žádných společenských aktivit.

Nepřinutilo tě to nesnášet Simona?“

Detective Mendoza tilts his head in her

direction. “I’m sure this is difficult to read,

Mrs. Rojas. But between the initials and the

cancer diagnosis, it’s obvious Simon was

writing about your younger daughter.

There’s no other current or past student at

Bayview High who fits that profile.” He

turns toward me. “This must have been

humiliating for your sister, Bronwyn. And

from what other kids at school have told us

recently, she’s never really participated in

social activities since then. Did that make

you resent Simon?”

Máma otevře pusu k odpovědi, ale Robin jí

položí ruku na paži a nedovolí jí promluvit.

„Bronwyn nemá co říct.“

My mother opens her mouth to speak, but

Robin puts a hand on her arm and cuts her

off. “Bronwyn has no comment.”

Detektivovy oči se zablýsknou, jako by měl

co dělat, aby se nezačal usmívat. „Ale má.

Nebo spíše měla. Simon sice tenhle blog stáhl

už před více než rokem, ale všechny

příspěvky a komentáře jsou zevnitř stále

přístupné.“ Otočí notebook zpátky k sobě,

něco naťuká, a pak ho k nám zpátky otočí

s nově otevřeným oknem. „Abyste mohli

komentovat, musíte zadat svou emailovou

adresu. Tahle je tvoje, že, Bronwyn?“

Detective Mendoza’s eyes gleam, and he

looks as though he can barely restrain

himself from grinning. “Oh, but she does.

Or she did, anyway. Simon unpublished the

blog more than a year ago, but all the posts

and comments are still recorded on the

back end.” He pulls the laptop back and

presses a few keys, then spins it toward us

with a new window open. “You have to

give your email address to leave a

comment. This is yours, right, Bronwyn?”

„Kdokoliv tam může napsat cizí adresu,“

odpoví rychle Robin. Pak se mi nakloní přes

rameno a přečte si komentář, který jsem

napsala na konci druháku.

“Anybody can leave another person’s email

address,” Robin says quickly. Then she

leans over my shoulder again, and reads

what I wrote at the end of sophomore year.

Naser si a chcípni, Simone. Fuck off and die, Simon.

Addy Addy Pondělí, 15. října, 16:15 Monday, October 15, 4:15 p.m. Cesta od mého domu k Jakeově ubíhá docela

dobře, až dokud nezahnu do Clarendon

Street. Je to hlavní dopravní uzel a já musím

zahnout doleva bez pomoci pruhu pro

cyklisty. Když jsem zase začala jezdit na

kole, používala jsem chodník a přecházela

přechody, ale teď už přejedu přes tři pruhy

jako profík.

The road from my house to Jake’s is a

pretty smooth ride until I turn onto

Clarendon Street. It’s a major intersection,

and I have to get to the far left without the

help of a bike lane. When I first started

riding again I used to head for the sidewalk

and cross with the light, but now I whiz

across three lanes of traffic like a pro.

Vjedu k Jakeovi na příjezdovou cestu,

sklopím stojan, slezu z kola a připnu si helmu

na řídítka. Když přicházím k domu, projedu

si rukou vlasy, ale je to úplně zbytečné. Už

jsem si na svůj sestřih zvykla a občas se mi i

I cruise into Jake’s driveway and push the

kickstand down as I dismount, pulling off

my helmet and looping it across my

handlebars. I run a hand through my hair as

I approach the house, but it’s a pointless

líbí, ale pokud mi přes noc nenaroste o třicet

centimetrů, Jakeovi se to líbit nebude.

gesture. I’ve gotten used to the cut and

sometimes I even like it, but short of

growing it a foot and a half overnight,

there’s nothing I can do to improve it in

Jake’s eyes.

Zazvoním, ustoupím a tělem mi pulzuje

nejistota. Vůbec nevím, co tu dělám a co od

toho čekám.

I ring the doorbell and step back,

uncertainty humming through my veins. I

don’t know why I’m here or what I’m

hoping for.

Klika cvakne a ve dveřích se objeví Jake.

Vypadá stejně jako vždycky – rozcuchané

vlasy, modré oči a perfektně padnoucí triko,

které zvýrazňuje, že jeho návštěvy posilovny

se nemíjí účinkem. „Čau. Pojď dál.“

The door clicks and Jake pulls it open. He

looks the same as ever—tousle- haired and

blue-eyed, in a perfectly fitted T-shirt that

shows off his football season workouts to

great effect. “Hey. Come in.”

Instinktivně zamířím k suterénu, ale tam

dneska nepůjdeme. Jake mě zavede do

obývacího pokoje, kde jsem od začátku

našeho vztahu před třemi lety nestrávila

dohromady ani hodinu. Svezu se do kožené

pohovky jeho rodičů a moje stále zpocené

nohy se k ní okamžitě přilepí. Kdo sakra

považoval kožený nábytek za dobrý nápad?

I instinctively turn toward the basement,

but that’s not where we’re headed. Instead,

Jake leads me into the formal living room,

where I’ve spent less than an hour total

since I started dating Jake more than three

years ago. I lower myself onto his parents’

leather sofa and my still-sweaty legs stick

to it almost immediately. Who decided

leather furniture was a good idea?

Když si sedne naproti mně, jeho pevně

sevřená ústa napovídají, že tohle nebude

usmiřovací debata. Čekám smrtící zásah, ten

ale nepřijde.

When he sits down across from me, his

mouth sets in such a hard line that I can tell

this won’t be a reconciliation conversation.

I wait for crushing disappointment to hit,

but it doesn’t.

„Tak ty teď jezdíš na kole?“ zeptá se. “So you ride a bike now?” he asks.

Nechápu, proč si ze všech možných témat

vybral pro začátek zrovna tohle. „Nemám

auto,“ připomenu mu. A dřív jsi mě všude

vozil ty.

Of all the conversations we could have, I’m

not sure why he’s starting with this one. “I

don’t have a car,” I remind him. And you

used to drive me everywhere.

Nakloní se dopředu a opře lokty o kolena – je

mi to tak dobře známé gesto, až skoro čekám,

že začne mluvit o fotbalové sezoně, tak, jak

by to udělal před měsícem. „Jak jde

vyšetřování? Cooper už o tom vůbec

nemluví. Mají vás pořád na mušce, nebo jak

to vypadá?“

He leans forward with his elbows on his

knees—such a familiar gesture that I

almost expect him to start chatting about

football season like he would have a month

ago. “How’s the investigation going?

Cooper never talks about it anymore. You

guys still all under the gun, or what?”

Nechci se bavit o vyšetřování. Policie mě

přes týden několikrát vyslýchala a vždycky si

našla nový způsob, jak se ptát na ty chybějící

EpiPeny na ošetřovně. Moje právnička říká,

že opakované vyslýchání znamená, že

vyšetřování nikam nesměřuje, ne že bych

byla jejich hlavní podezřelá. Ale to Jakea

vůbec nemusí zajímat, takže mu sdělím

hloupou vymyšlenou historku o tom, jak jsme

viděli detektiva Wheelerovou spořádat ve

výslechové místnosti plnou krabici donutů.

I don’t want to talk about the investigation.

The police have questioned me a couple of

times over the past week, always finding

new ways to ask me about the missing

EpiPens in the nurse’s office. My lawyer

tells me the repetitive questioning means

the investigation’s going nowhere, not that

I’m their main suspect. It’s none of Jake’s

business, though, so I tell him a stupid,

made-up story about how the four of us

saw Detective Wheeler eating an entire

plateful of doughnuts in an interrogation

room.

Když skončím, Jake převrátí oči. „Takže oni

vlastně vůbec neví, co mají dělat.“

Jake rolls his eyes when I’m done. “So

basically, they’re getting nowhere.”

„Bronwynina sestra si myslí, že by měli víc

zkoumat Simona,“ řeknu.

“Bronwyn’s sister thinks people should be

looking at Simon more,” I say.

„Proč Simona? Vždyť ten za jeho veřejné

fňukání zaplatil životem.“

“Why Simon? He’s dead, for crying out

loud.”

„Protože by to policii mohlo přivést k novým

podezřelým, kterým se ještě nevěnovala.

Nějakým dalším lidem, kteří měli důvod

zbavit se Simona.“

“Because it might turn up suspects the

police haven’t thought of yet. Other people

who had a reason for wanting Simon out

of the picture.”

Jake si otráveně odfrkne a přehodí ruku přes

opěradlo jeho křesla. „Máš na mysli obvinění

oběti? To, co se mu stalo, nebyla jeho chyba.

Jake blows out an annoyed sigh and flings

an arm across the back of his chair.

“Blame the victim, you mean? What

Kdyby lidi nedělali takové pitomé ubohosti,

O vás bez vás by vůbec neexistovalo.“ Zadívá

se mi přímo do očí. „A to ty víš líp, než

kdokoliv jiný.“

happened to Simon wasn’t his fault. If

people didn’t pull such sneaky, bullshit

moves, About That wouldn’t even have

existed.” He narrows his eyes at me. “You

know that better than anyone.”

„To z něho ale pořád nedělá hrdinu,“ kontruju

tak tvrdohlavě, až mě to samotnou překvapí.

„O vás bez vás ublížilo hodně lidem.

Nechápu, proč se toho držel tak dlouho.

Bavilo ho snad, že se ho lidi bojí? Vyrůstali

jste spolu, ne? Byl vždycky takový? Byl to

důvod, proč se vaše cesty rozešly?“

“Still doesn’t make him a great guy,” I

counter, with a stubbornness that surprises

me. “About That hurt a lot of people. I

don’t understand why he kept it up for so

long. Did he like people being afraid of

him? I mean, you were friends with him

growing up, right? Was he always that

way? Is that why you stopped hanging

out?”

„Ty jsi Bronwyn vzala pozici hlavní

vyšetřovatelky?“

“Are you doing Bronwyn’s investigative

work for her now?”

On se mi snad vysmívá. „Jsem stejně zvědavá

jako ona. Simon se tak nějak stal středem

pozornosti mého života.“

Is he sneering at me? “I’m as curious as

she is. Simon’s kind of a central figure in

my life now.”

Zašklebí se. „Nepozval jsem tě sem, aby ses

se mnou dohadovala.“

He snorts. “I didn’t invite you here to

argue with me.”

Pohledem se v jeho obličeji snažím najít něco

povědomého. „Nedohaduju se. Normálně se

bavíme.“ Ale hned, jakmile to řeknu, marně

se snažím vzpomenout na nějakou

konverzaci, ve které jsem s Jakem

stoprocentně nesouhlasila. Začnu si tahat za

náušnici, div že mi nevyjede z lalůčku. Je to

zvyk, který jsem si vypěstovala teď, když se

nemůžu tahat za vlasy. „Tak proč jsi mě sem

pozval?“

I stare at him, searching for something

familiar in his face. “I’m not arguing.

We’re having a conversation.” But even as

I say it, I try to remember the last time I

talked to Jake and didn’t agree one

hundred percent with whatever he said. I

can’t come up with a thing. I reach up and

play with the back of my earring, pulling it

until it almost comes off and then sliding it

on again. It’s a nervous habit I’ve

developed now that I don’t have hair to

wind around my fingers. “So why did you

invite me here?”

Jeho ústa se zkroutí. „Asi nějaká přebytečná

starost. A navíc si zasloužím vědět, co se

děje. Pořád mi volají novináři a už mi to leze

krkem.“

His lip curls as his eyes flick away from

me. “Leftover concern, I guess. Plus, I

deserve to know what’s happening. I keep

getting calls from reporters and I’m sick of

it.”

Vypadá to, že čeká na nějakou omluvu. Ale

těch už jsem mu dala víc než dost. „Mně

taky.“ Neřekne nic, a jak se rozhostí ticho,

uvědomím si, jak hlasitě tikají hodiny nad

jeho krbem. Napočítám šedesát tři tiknutí, než

se odvážím zeptat. „Odpustíš mi někdy?“

He sounds like he’s waiting for an apology.

But I’ve already given enough of those.

“So am I.” He doesn’t say anything, and as

silence falls I’m acutely aware of how loud

the clock over his fireplace is. I count

sixty-three ticks before I ask, “Will you

ever be able to forgive me?”

Nejsem si jistá, jakou formu odpuštění bych

čekala. Je těžké si představit, že bych ještě

někdy mohla být jeho holkou. Ale bylo by

hezké, kdyby mě přestal nenávidět.

I’m not even sure what kind of forgiveness

I want anymore. It’s hard to imagine going

back to being Jake’s girlfriend. But it

would be nice if he stopped hating me.

Vztekle zafuní a zkroutí ústa do hořkého

úsměvu. „Jak bych mohl? Podvedla jsi mě a

lhala si, Addy. Nejsi taková, jaká jsem si

myslel.“

His nostrils flare and his mouth pulls into a

bitter twist. “How could I? You cheated on

me and lied about it, Addy. You’re not who

I thought you were.”

Začínám si myslet, že to je možná dobře.

„Nebudu se omlouvat, Jakeu. Podělala jsem

to, ale ne proto, že bych se o tebe nezajímala.

Asi jsem si myslela, že si tě nezasloužím. A

pak se mi to potvrdilo.“

I’m starting to think that’s a good thing.

“I’m not going to make excuses, Jake. I

screwed up, but not because I didn’t care

about you. I guess I never thought I was

worthy of you. Then I proved it.”

Jeho ledový pohled se nezmění. „Nehraj si na

chudinku, Addy. Dobře jsi věděla, co děláš.“

His cold gaze doesn’t waver. “Don’t play

the poor-me card, Addy. You knew what

you were doing.”

„Okay.“ Najednou se cítím stejně, jako když

mě detektiv Wheelerová poprvé vyslýchala:

Nemusím ti na nic odpovídat. Jakea to kopání

do mrtvého vztahu možná baví, ale mě ne.

“Okay.” All of a sudden I feel like I did

when Detective Wheeler first interrogated

me: I don’t have to talk to you. Jake might

be getting satisfaction from picking at the

Když vstanu, ozve se nepříjemný zvuk

odlepování nohavic od kožené pohovky. Jsem

si jistá, že jsem za sebou nechala otisky svých

stehen. Nechutné, ale stejně už je to jedno.

„Uvidíme se později.“

scab of our relationship, but I’m not. I

stand up, my skin making a faint peeling

sound as it unsticks from the sofa. I’m sure

I’ve left two thigh-shaped imprints behind.

Gross, but who cares anymore. “I guess I’ll

see you around.”

Vyjdu ven, nasednu na kolo, zapnu si helmu a

vyjedu z Jakeovy příjezdové cesty. Když

moje srdce konečně najde správný rytmus,

uvědomím si, jak mi málem vyskočilo

z hrudi, když jsem se Jakeovi přiznala

k podvádění. Nikdy v životě jsem se necítila

tak v pasti. Čekala jsem, že se dneska v jeho

obýváku budu cítit stejně, až mi zase řekne,

že nejsem dost dobrá.

I let myself out and climb onto my bike,

putting on my helmet. As soon as it’s

clipped tight I push up the kickstand and

I’m pedaling hard down Jake’s driveway.

Once my heart finds a comfortable

pounding rhythm, I remember how it

almost beat out of my chest when I

confessed to cheating on Jake. I’d never

felt so trapped in my life. I thought I’d feel

the same way in his living room today,

waiting for him to tell me again I’m not

good enough.

Ale necítila a necítím. Po hodně dlouhé době

se cítím opravdu svobodná.

But I didn’t, and I don’t. For the first time

in a long time, I feel free.

Cooper Cooper Pondělí, 15. října, 16:20 Monday, October 15, 4:20 p.m. Můj život už mi nepatří. Kontrolu nad ním

převzal mediální cirkus. Sice mi reportéři

nestojí před barákem každý den, ale dělají to

dost často na to, aby se mi udělalo špatně

kdykoliv se k domu přiblížím.

My life isn’t mine anymore. It’s been taken

over by a media circus. There aren’t

reporters in front of my house every day,

but it’s a common-enough occurrence that

my stomach hurts whenever I get close to

home.

Snažím se nebýt online delší dobu, než je

potřeba. Snil jsem sice o tom, že moje jméno

bude nejvyhledávanějším na Googlu, ale spíš

za vyautování pálkaře ve Světové sérii, ne za

podezření z vraždy spáchané olejem.

I try not to go online more than I have to. I

used to dream about my name being a

trending search on Google, but for

pitching a no-hitter in the World Series.

Not for possibly killing a guy with peanut

oil.

Všichni říkají, ať na sebe nepoutám

pozornost. Dělám, co můžu, ale když jste

pořád pod dohledem, lidem nic neuteče.

V pátek jsem vystoupil z auta před školou ve

stejnou chvíli jako Addy, které vítr čechral

její krátké vlasy. Oba jsme měli sluneční

brýle, což byl dost chabý pokus o skrytí a

pozdravili jsme se svým obvyklým pohledem,

který říkal nechápu-že-se-tohle-pořád-děje.

Neušli jsme víc než pár kroků, když jsme

spatřili Natea, jak kráčí k Bronwyninu autu a

s teatrální slušností jí otvírá dveře. Uculil se,

když vystoupila, a s Addy jsme si vyměnili

pohled. Přišli jsme k zadním dveřím

prakticky seřazení vedle sebe.

Everyone says, Just keep your head down.

I’ve been trying, but once you’re under a

microscope nothing slips by people. Last

Friday at school I got out of my car the

same time Addy got out of her sister ’s, the

breeze ruffling her short hair. We were

both wearing sunglasses, a pointless

attempt at blending in, and gave each other

our usual tight-lipped, still-can’t-believe-

this-is-happening smile. We hadn’t gone

more than a few steps before we saw Nate

stride over to Bronwyn’s car and open the

door, being all exaggeratedly polite about

it. He smirked as she got out, and she gave

him a look that made Addy and me

exchange glances behind our shades. The

four of us ended up almost in a line,

walking toward the back entrance.

Celé to trvalo sotva minutu – právě dost času

na to, aby někdo ze spolužáků natočil video,

které se ten večer objevilo na TMZ. Pustili to

tam zpomaleně s písničkou „Kids“ od

MGMT v pozadí, jako bychom byli nějaký

vražedný středoškolský klub, který vůbec nic

na světě netrápí. Netrvalo ani den, než se to

video stalo virálem.

The whole thing barely took a minute—just

enough time for one of our classmates to

record a phone video that wound up on

TMZ that night. They ran it in slo-mo with

the song “Kids” by MGMT playing in the

background, like we’re some kind of hip

high school murder club without a care in

the world. The thing went viral within a

day.

To je na tom asi to nejdivnější. Spousta lidí

nás nenávidí a chce nás vidět ve vězení, ale

minimálně stejně tolik – ne-li víc – nás

miluje. Zničehonic mám facebookovou

stránku, kde je přes padesát tisíc lajků.

Většinou od holek, jak jsem se dozvěděl od

That might be the weirdest thing about all

this. Plenty of people hate us and want us

in jail, but there are just as many—if not

more—who love us. All of a sudden I have

a Facebook fan page with over fifty

thousand likes. Mostly girls, according to

bratra. my brother.

Občas pozornost klesá, ale nikdy ne úplně.

Doufám, že se jí dneska vyhnu, když vyjedu

za Luisem do posilovny, ale hned jak přijedu,

vyběhne ke mně sympaticky vypadající

tmavovlasá žena se spoustou make-upu.

Srdce mi poskočí, protože tenhle typ znám.

Zase mě sledovali.

The attention slows sometimes, but it never

really stops. I thought I’d avoided it tonight

when I left my house to meet Luis at the

gym, but as soon as I arrive a pretty, dark-

haired woman with a face full of makeup

hurries toward me. My heart sinks because

I’m familiar with her type. I’ve been

followed again.

„Coopere, měl byste pár minut? Liz

Rosenová ze zpráv na Kanále 7. Zajímal by

mě váš pohled na celou tu věc. Hodně lidí

vám fandí!“

“Cooper, do you have a few minutes? Liz

Rosen with Channel Seven News. I’d love

your perspective on all this. A lot of people

are rooting for you!”

Neodpovím a projdu dál ke vchodu do

posilovny. Její podpatky za mnou cvakají a

kameraman je jí v patách, ale chlápek na

recepci je oba zastaví. Chodím tam už roky a

naprosto moji situaci chápou. Zmizím dál

chodbou, zatímco se s ní dohaduje, že si

opravdu nemůže teď hned koupit členství.

I don’t answer, brushing past her through

the gym’s entrance. She clicks after me in

her high heels, a cameraman trailing in her

wake, but the guy at the front desk stops

them both. I’ve been going there for years

and they’ve been pretty cool through all

this. I disappear down the hall while he

argues with her that no, she can’t buy a

membership on the spot.

Chvíli s Luisem makáme na bench-pressu, ale

dost mě rozptyluje to, co na mě nejspíš bude

čekat venku. Nemluvíme o tom, ale v šatně

potom řekne: „Dej mi tvoje triko a klíče.“

Luis and I bench-press for a while, but I’m

preoccupied with what’s waiting outside

for me when we’re done. We don’t talk

about it, but in the locker room afterward

he says, “Give me your shirt and keys.”

„Cože?“ “What?”

„Půjdu místo tebe ve tvojí čepici a brýlích.

Nepoznají rozdíl. Vezmi si moje auto a

vypadni odsud. Jeď domů, pryč, kamkoliv.

Můžeme si vyměnit auta zítra ve škole.“

“I’ll be you, head out of here in your cap

and sunglasses. They won’t know the

difference. Take my car and get the hell out

of here. Go home, go out, whatever. We

can swap cars again at school tomorrow.”

Chystám se mu říct, že to přece nebude

fungovat. Má o dost tmavší vlasy a je víc

opálený. Na druhou stranu, v dlouhém triku a

čepici si toho možná nevšimnou. Za pokus to

stojí.

I’m about to tell him that’ll never work.

His hair’s a lot darker than mine, and he’s

at least a shade tanner. Then again, with a

long-sleeved shirt and a cap on, it might

not matter. Worth a shot, anyway.

Zůstanu v chodbě, zatímco Luis vyrazí

předními dveřmi přímo do světla kamer. Moji

baseballovou čepici má zaraženou hluboko

do čela a rukou si zakrývá obličej, když

nasedá do mého Jeepu. Vyjede z parkoviště

následován několika dodávkami.

So I hover in the hallway as Luis strides

out the front door in my clothes to the

bright lights of cameras. My baseball cap

sits low on his forehead and his hand

shields his face as he climbs into my Jeep.

He peels out of the parking lot and a couple

of vans follow.

Nasadím si jeho čepici, brýle a hodím si tašku

na sedačku jeho Hondy. Motor naskočí až na

několikátý pokus a já vyjedu z parkoviště

směrem do bočních uliček, které křižuju,

dokud se nedostanu na dálnici do San Diega.

V centru města ještě půl hodiny bezcílně

kroužím, naplněný paranoiou toho, že mě

pořád někdo sleduje. Nakonec přijedu do

oblasti North Parku a zastavím před starou

továrnou, kterou loni přestavěli na nové

bytovky.

I put on Luis’s hat and sunglasses, then get

into his Honda and fling my gym bag

across the seat. It takes a few tries to start

the engine, but once it roars I pull out of

the parking lot and take back roads until

I’m on the highway toward San Diego.

When I’m downtown I circle for half an

hour, still paranoid someone’s following

me. Eventually I make my way to the

North Park neighborhood, pulling in front

of an old factory that was renovated into

condos last year.

Je to moderní čtvrť se spoustou slušně

oblečených děcek, které jsou o trochu starší

než já. Hezká holka v květovaných šatech se

začne nahlas smát, když jí kluk vedle ní něco

řekne. Když kráčí kolem auta, chytne ho za

ruku a já si náhle uvědomím, jak hlubokou

prázdnotu v sobě cítím. Pár týdnů zpátky

jsem byl jako oni a teď najednou…nejsem.

The neighborhood’s trendy, with lots of

well-dressed kids a little older than me

filling the sidewalk. A pretty girl in a

flowered dress almost doubles over

laughing at something the guy next to her

says. She clutches his arm as they pass

Luis’s car without looking my way, and I

feel a bone-deep sense of loss. I was like

them a few weeks ago, and now I’m … not.

Neměl bych tady být. Co když mě někdo

pozná?

I shouldn’t be here. What if someone

recognizes me?

Vytáhnu z tašky klíč a počkám, než se mezi

lidmi na chodníku udělá prostor. Vyběhnu

z auta ke vchodu tak rychle, že mě nikdo

nemohl vidět. Zapadnu do výtahu, vyjedu do

nejvyššího patra a zhluboka si vydechnu,

když po cestě ani jednou nezastaví. Prázdná

chodba odráží moje kroky; všichni hipsteři co

tu bydlí, museli na odpoledne vyrazit ven.

I pull a key out of my gym bag and wait for

a break in the sidewalk crowds. I’m out of

Luis’s car and in the front door so fast, I

don’t think anyone could’ve seen me. I

duck into the elevator and take it to the top

floor, letting out a sigh of relief when it

doesn’t stop once. The hallway echoes with

empty silence; all the hipsters who live

here must be out for the afternoon.

Až na jednoho, doufám. Except one, I hope.

Když zaklepu na dveře, očekávám odpověď

jen napůl. Vůbec jsem nedal vědět, že se sem

chystám. Ale dveře se otevřou a dívám se do

překvapených zelených očí.

When I knock, I only half expect an answer.

I never called or texted to say I was

coming. But the door cracks open, and a

pair of startled green eyes meet mine.

„Čau,“ Kris ustoupí na stranu a pustí mě

dovnitř. „Co tu děláš?“

“Hey.” Kris steps aside to let me in. “What

are you doing here?”

„Musel jsem vypadnout z domu.“ Zavřu za

sebou dveře, sundám si čepici a brýle a

hodím je na skříňku. Připadám si hloupě, jako

dítě, které právě někdo chytil, jak si hraje na

špióna. Až na to, že mě opravdu sledují.

Jenom ne v tuhle chvíli. „A navíc, asi

bychom měli probrat všechny novinky kolem

Simona, co?“

“Had to get out of my house.” I close the

door behind me and take off my hat and

sunglasses, tossing them on an entry table.

I feel silly, like a kid who’s been caught

playing spy. Except people are following

me. Just not right this second. “Plus, I

guess we should talk about the whole

Simon thing, huh?”

„Později,“ Kris na zlomek vteřiny zaváhá,

potom mě k sobě silně přitáhne a přitiskne

svoje rty na moje. Zavřu oči a svět kolem se

jako vždycky ztratí v mlze, když mu rukou

vjedu do vlasů a opětuju jeho polibek.

“Later.” Kris hesitates a fraction of a

second, then leans forward and pulls me

roughly toward him, pressing his lips

against mine. I close my eyes and the world

around me fades, like it always does, when

I slide my hands into his hair and kiss him

back.

ČÁST TŘETÍ – VADÍ NEVADÍ Part Three - TRUTH OR DARE

Kapitola 19 Chapter Nineteen

Nate Nate Pondělí, 15. října, 16:30 Monday, October 15, 4:30 p.m. Máma je nahoře a snaží se komunikovat

s tátou. To teda hodně štěstí. Sedím na gauči

s jednorázovým mobilem v ruce a přemýšlím,

co bych mohl napsat Bronwyn, aby mě

nezačala nenávidět. Nejsem si jistý, jestli by

pomohlo říct: Promiň, že jsem lhal o smrti

svojí mámy.

My mother’s upstairs, trying to have a

conversation with my father. Good luck

with that. I’m on our couch with my burner

phone in hand, wondering what I can text

to Bronwyn to keep her from hating me.

Not sure Sorry I lied about my mom being

dead is going to cut it.

Ne, že bych ji chtěl mrtvou. Ale myslel jsem

si, že už je, nebo minimálně brzo bude. A

bylo to jednodušší, než si myslet nebo

vysvětlovat pravdu. Je to závislačka na

kokainu, která utekla do nějaké komunity

v Oregonu a od té doby se mnou nemluvila.

Takže když se mě lidi začali ptát, kde je, lhal

jsem. Když mi konečně došlo, jak zvrácenou

odpověď jsem jim dával, bylo už pozdě vzít

to zpátky.

It’s not like I wanted her dead. But I

thought she probably was, or would be

soon. And it was easier than saying, or

thinking, the truth. She’s a coke addict who

ran off to some commune in Oregon and

hasn’t talked to me since. So when people

started asking where my mother was, I

lied. By the time it hit me how fucked up a

response that was, it was too late to take it

back.

Stejně se o to nikdy nikdo nezajímal. Většinu

lidí vůbec nezajímá, co dělám nebo říkám,

pokud je pořád zásobuju drogama. Kromě

probační Lopezové a teď i Bronwyn.

Nobody’s ever really cared, anyway. Most

of the people I know don’t pay attention to

what I say or do, as long as I keep the drugs

coming. Except Officer Lopez, and now

Bronwyn.

Uvažoval jsem nad tím, že jí to řeknu, když

jsme si v noci volali. Ale nenapadlo mě, jak

bych měl začít. Pořád mě to nenapadá.

I thought about telling her, a few times late

at night while we were talking. But I could

never figure out how to start the

conversation. I still can’t.

Odložím telefon stranou. I put my phone away.

Schody zaskřípou, když máma schází dolů a

po cestě si otírá kalhoty. „Tvůj otec

nevypadá, že by měl náladu mluvit.“

The stairs creak as my mother comes down,

brushing her hands on the front of her

pants. “Your father’s not in any shape to

talk right now.”

„Šokující,“ zamumlám. “Shocking,” I mutter.

Vypadá starší i mladší než dřív. Vlasy má

podstatně víc šedé a kratší, ale obličej není

tak vrásčitý a ustaraný. Taky přibrala, což je

asi dobré znamení. Minimálně to znamená, že

jí. Přejde ke Stanovu teráriu a nervózně se

usměje. „Je hezké, že pořád žije.“

She looks both older and younger than she

used to. Her hair’s a lot grayer and shorter,

but her face isn’t so ragged and drawn.

She’s heavier, which I guess is good.

Means she’s eating, anyway. She crosses

over to Stan’s terrarium and gives me a

small, nervous smile. “Nice to see Stan’s

still around.”

„Od té doby, co jsi odešla, se toho moc

nezměnilo,“ řeknu a hodím si nohy na stolek

před sebou. „Stejně nudný ještěr, stejně

ožralý fotr a stejný rozpadající se barák.

Akorát mě teď vyšetřují kvůli vraždě. Možná

jsi o tom už slyšela?“

“Not much has changed since we last saw

you,” I say, putting my feet on the coffee

table in front of me. “Same bored lizard,

same drunk dad, same falling- apart house.

Except now I’m being investigated for

murder. Maybe you heard about that?”

„Nathanieli.“ Máma si sedne do křesla a spojí

ruce před sebou. Má nehty okousané víc, než

kdykoliv předtím. „Já – já ani nevím, jak

začít. Jsem čistá skoro tři měsíce a celou tu

dobu jsem tě chtěla kontaktovat. Ale bála

jsem se, že na to nejsem dost silná, a že tě

znovu strhnu dolů. Pak jsem viděla ty zprávy.

Už pár dní jsem k tobě chodila, ale nikdy jsi

nebyl doma.“

“Nathaniel.” My mother sits in the

armchair and clasps her hands in front of

her. Her nails are as bitten off as ever. “I—

I don’t even know where to start. I’ve been

sober for almost three months and I’ve

wanted to contact you every single second.

But I was so afraid I wasn’t strong enough

yet and I’d let you down again. Then I saw

the news. I’ve been coming by the last few

days, but you’re never home.”

Mávnu rukou na popraskané zdi a prohnutý

strop. „A ty bys byla?“

I gesture at the cracked walls and sagging

ceiling. “Would you be?”

Její obličej se zkřiví. „Je mi to líto,

Nathanieli. Doufala… doufala jsem, že se

tvůj otec vzpamatuje.“

Her face crumples. “I’m sorry, Nathaniel. I

hoped … I hoped your father would step

up.”

Tak tys doufala. Slušný způsob jak se

postarat o dítě. „Aspoň pořád žije.“ Je to rána

You hoped. Solid parenting plan. “At least

he’s here.” It’s a low blow, and not a

pod pás a vzhledem k tomu, že se sotva

pohybuje, to ani nesplňuje účel podpory, ale

dokážu se do toho vcítit.

ringing endorsement since the guy barely

moves, but I feel entitled to it.

Máma trhavě pokývá hlavou, zatímco si

křupe klouby na rukou. Bože, zapomněl jsem,

že to dělávala. Je to zatraceně otravné. „Já

vím. Nemám právo kritizovat. Nečekám, že

mi odpustíš. Ale konečně jsem na práškách,

které fungují a nezpůsobují mi úzkost. Jenom

díky tomu teď zvládám léčbu. Mám

v Oregonu tým doktorů, kteří mi pomáhají,

abych se udržela čistá.“

My mother nods her head jerkily while

cracking her knuckles. God, I forgot she

did that. It’s fucking annoying. “I know. I

have no right to criticize. I don’t expect

you to forgive me. Or believe you’ll get

anything better than what you’re used to

from me. But I’m finally on meds that

work and don’t make me sick with anxiety.

It’s the only reason I could finish rehab this

time. I have a whole team of doctors in

Oregon who’ve been helping me stay

sober.”

„To musí být super. Mít tým.“ “Must be nice. To have a team.”

„Já vím, je to víc než si zasloužím.“ Její

sklopené oči a něžný tón mě vytáčí. Ale jsem

si celkem jistý, že by mě vytočilo úplně

cokoliv, co by teď udělala.

“It’s more than I deserve, I know.” Her

downcast eyes and humble tone are pissing

me off. But I’m pretty sure anything she did

would piss me off right now.

Vstanu. „Tohle je sice super, ale musím si

něco zařídit. Dokážeš se vyprovodit sama,

ne? Pokud si teda nechceš pokecat s tátou.

Občas se kolem desáté probudí.“

I get to my feet. “This has been great, but I

need to be somewhere. You can let yourself

out, right? Unless you want to hang with

Dad. Sometimes he wakes up around ten.”

Do prdele. Teď brečí. „Mrzí mě to,

Nathanieli. Zasloužíš si něco lepšího, než nás

dva. Bože, jen se na sebe podívej – nemůžu

uvěřit tomu, v jakého krasavce jsi vyrostl. A

jsi chytřejší, než oba tvoji rodiče dohromady.

Vždycky jsi byl. Měl bys žít v jedné z těch vil

na kopcích Bayview, a ne se sám starat o

tuhle barabiznu.

Oh crap. Now she’s crying. “I’m sorry,

Nathaniel. You deserve so much better than

the two of us. My God, just look at you—I

can’t believe how handsome you’ve gotten.

And you’re smarter than both your parents

put together. You always were. You should

be living in one of those big houses in

Bayview Hills, not taking care of this dump

on your own.”

„To je fuk, mami. Je to v pohodě. Rád jsem tě

viděl. Pošli mi občas z Oregonu pohled.“

“Whatever, Mom. It’s all good. Nice to see

you. Send me a postcard from Oregon

sometime.”

„Nathanieli, prosím,“ vstane a chytne mě za

ruku. Její ruce vypadají tak o dvacet let starší,

než zbytek těla – ochablé a vrásčité, pokryté

hnědými znamínky a jizvami. „Chtěla bych ti

nějak pomoct. Jakkoliv. Bydlím v Motelu Six

na Bay Road. Nechtěl bys jít zítra na večeři?

Až tohle všechno trochu zpracuješ?“

“Nathaniel, please.” She stands and tugs at

my arm. Her hands look twenty years older

than the rest of her—soft and wrinkled,

covered with brown spots and scars. “I

want to do something to help you.

Anything. I’m staying in the Motel Six on

Bay Road. Could I take you out to dinner

tomorrow? Once you’ve had some time to

process all this?”

Zpracuješ. Kriste pane. Co to na mě chrlí za

motivační sračku? „Nevím. Nech mi číslo,

možná ti zavolám.“

Process this. Christ. What kind of rehab-

speak is she spewing? “I don’t know.

Leave a number, I’ll call you. Maybe.”

„Dobře,“ pokývne hlavou jako štěně a já

cítím, že musím rychle vypadnout.

„Nathanieli, byla ta dívka s tebou Bronwyn

Rojasová?“

“Okay.” She’s nodding like a puppet again

and I’m going to lose it if I don’t get away

from her soon. “Nathaniel, was that

Bronwyn Rojas I saw earlier?”

„Jo,“ odpovím a ona se usměje. „Proč?“ “Yeah,” I say, and she smiles. “Why?”

„No, já jenom… pokud jste spolu, tak jsme tě

zas tolik zkazit nemohli.“

“It’s just … well, if that’s who you’re with,

we can’t have messed you up too badly.”

„Nejsem s Bronwyn. Jsme podezřelí

z vraždy, pamatuješ?“ řeknu a nechám za

sebou prásknout dveře. Což je docela

kontraproduktivní, protože zase vypadnou

z pantů a jsem to já, kdo je bude muset

opravit.

“I’m not with Bronwyn. We’re murder

cosuspects, remember?” I say, and let the

door slam behind me. Which is self-

defeating, because when it comes off its

hinges, again, I’m the one who’ll have to

fix it.

Když už jsem venku, nevím, kam jít.

Nasednu na motorku a vyrazím do San Diega,

ale pak si to rozmyslím a najedu na I-15

v severním směru. A jedu dál, zastavím až za

hodinu, abych natankoval. Mezitím vytáhnu

Once I’m outside, I don’t know where to

go. I get on my bike and head for

downtown San Diego, then change my

mind and get on I-15 North. And just keep

riding, stopping after an hour to fill up my

svůj jednorázový mobil a zkontroluju zprávy.

Nic. Měl bych zavolat Bronwyn a zeptat se jí,

jak to šlo na stanici. Ale určitě bude

v pohodě. Má drahou právničku, a rodiče,

kteří jí od špatných vlivů chrání jako oko

v hlavě. A navíc, co bych jí asi tak do prdele

řekl?

tank. I pull out my burner phone while I’m

doing it and check messages. Nothing. I

should call Bronwyn, see how things went

at the police station. She’s gotta be fine,

though. She has that expensive lawyer,

along with parents who are like guard dogs

between her and people trying to mess with

her. And anyway, what the hell would I

say?

Odložím mobil. I put my phone away.

Jedu skoro tři hodiny, než dorazím k širokým

pouštním cestám posetým zakrslými keři. I

když už se začíná připozdívat, je tady u

Mohavské pouště dost teplo. Zastavím, abych

si po cestě k národnímu parku Joshua Tree

sundal bundu. Jediná dovolená, na které jsem

s rodiči kdy byl, bylo stanování právě tady,

když mi bylo devět. Celou dobu jsem čekal,

že se něco posere: že se naše pravěké auto

rozpadne, že máma začne řvát nebo brečet,

nebo že se táta tiše stáhne do sebe, jak to

dělal vždycky, když nezvládal naši

společnost.

I ride for almost three hours until I hit wide

desert roads dotted with scrubby bushes.

Even though it’s getting late, it’s hotter

here near the Mojave Desert, and I stop to

take off my jacket as I cruise closer to

Joshua Tree. The only vacation I ever went

on with my parents was a camping trip

here when I was nine years old. I spent the

whole time waiting for something bad to

happen: for our ancient car to break down,

for my mother to start screaming or

crying, for my dad to go still and silent like

he always did when we got to be too much

for him to take.

Ale bylo to skoro normální. Byli spolu stejně

na nože jako vždycky, ale drželi hádky na

uzdě. Máma se chovala dobře, možná proto,

že měla velkou slabost pro ty nízké

pokroucené stromy, co tu všude rostou.

„Prvních sedm let roste juka krátkolistá

jenom nahoru, je to rovný kmen bez větví,“

řekla mi, když jsme byli na výšlapu. „Trvá

roky, než začne kvést. A každá větev, která

It was almost normal, though. They were as

tense with each other as ever, but kept the

arguing to a minimum. My mother was on

good behavior, maybe because she had a

thing for those short, twisted trees that were

everywhere. “The first seven years of the

Joshua tree’s life, it’s just a vertical stem.

No branches,” she told me while we were

hiking. “It takes years before it blooms.

vykvete, hned přestane růst, takže každý

strom má na sobě komplexní systém mrtvých

oblastí a nového rozpuku.“

And every branching stem stops growing

after it blossoms, so you’ve got this

complex system of dead areas and new

growth.”

Občas jsem si na to vzpomněl, když jsem

přemýšlel, které její části jsou ještě naživu.

I used to think about that, sometimes, when

I wondered what parts of her might still be

alive.

Do Bayview se vrátím až po půlnoci.

Napadlo mě jezdit po I-15 celou noc, tak

daleko jak bych jen dokázal, dokud bych

nepadl vyčerpáním. Nechal bych naše, aby si

v klidu udělali piknik, nebo co to má kurva

být. A pokud by se mnou ještě někdy chtěla

mluvit policie, musela by si mě najít. Ale to

je něco, co by udělala moje máma. Takže se

nakonec vrátím zpátky, zkontroluju mobily a

přečtu si jedinou textovku, která mi přišla:

párty u Chada Posnera.

It’s past midnight by the time I get back to

Bayview. I thought about getting on I-15

and riding through the night, as far as I

could go until I dropped from exhaustion.

Let my parents have whatever fucked-up

reunion they’re about to get into on their

own. Let the Bayview Police come find me

if they ever want to talk to me again. But

that’s what my mother would do. So in the

end I came back, checked my phones, and

followed up on the only text I had: a party at

Chad Posner’s house.

Když tam dorazím, Posner není k nalezení.

Skončím v jeho kuchyni, cucám pivo a

poslouchám pár holek, které se pořád dokola

baví o seriálu, o kterém jsem nikdy neslyšel.

Je to otrava a nedokáže mě to rozptýlit od

mámina náhlého návratu a Bronwynina

předvolání na policii.

When I get there Posner’s nowhere to be

found. I end up in his kitchen, nursing a

beer and listening to two girls go on and on

about a TV show I’ve never seen. It’s

boring and doesn’t take my mind off my

mother’s sudden reappearance, or

Bronwyn’s police summons.

Jedna z holek se začne chichotat. „Já tě

znám,“ řekne a šťouchne do mě. Začne se

chichotat ještě víc a pohladí mě po břiše.

„Mluvil o tobě Mikhail Powers, že? Jsi jeden

z těch, kdo možná zabili toho kluka?“ Je

napůl opilá a zavrávorá, když se ke mně

One of the girls starts to giggle. “I know

you,” she says, poking me in the side. She

giggles harder and flattens her palm against

my stomach. “You were on Mikhail

Powers Investigates, weren’t you? One of

the kids who maybe killed that guy?” She’s

přiblíží. Vypadá jako většina holek, které u

Posnera potkávám: Tuctová.

half-drunk and staggers as she leans closer.

She looks like a lot of the girls I meet at

Posner’s parties: pretty in a forgettable

way.

„Pane Bože, Mallory,“ ozve se její

kamarádka. „To je sprosté.“

“Oh my God, Mallory,” her friend says.

“That’s so rude.”

„Nejsem,“ řeknu. „Jen jako on vypadám.“ “Not me,” I say. “I just look like him.”

„Lháři.“ Mallory se mě znovu pokusí

šťouchnout, ale odstoupím z jejího dosahu.

„Ale stejně si nemyslím, žes to udělal. A

Brianna taky ne. Že jo?“ Její kamarádka

přikývne. „Myslíme si, že to udělala ta

brýlatá holka. Vypadá jako nafoukaná kráva.“

“Liar.” Mallory tries to poke me again, but

I step out of reach. “Well, I don’t think you

did it. Neither does Brianna. Right, Bri?”

Her friend nods. “We think it was the girl

with the glasses. She looks like a stuck-up

bitch.”

Sevřu láhev piva pevněji. „Už jsem ti řekl, že

to nejsem já. Takže si to můžeš nechat pro

sebe.“

My hand tightens around my beer bottle. “I

told you, that’s not me. So you can drop it.”

„Tak pardoooon,“ zahuhlá Mallory, nakloní

hlavu a odhodí si z očí ofinu. „Nebuď takový

bručoun. Vsadím se, že ti dokážu zvednout

náladu.“ Zajede rukou do kapsy a vytáhne

zmačkaný balíček plný malých čtverečků.

„Nechtěl bys jít nahoru a trochu si užít?“

“Shhorry,” Mallory slurs, tilting her head

and shaking bangs out of her eyes. “Don’t

be such a grouch. I bet I can cheer you up.”

She slides a hand into her pocket and pulls

out a crumpled baggie filled with tiny

squares. “Wanna go upstairs with us and

trip for a while?”

Zaváhám. Udělal bych skoro cokoliv, abych

se mohl na chvíli dostat z reality. Tak se to

v naší rodině dělá. A stejně už si všichni

myslí, že jsem stejný.

I hesitate. I’d do almost anything to get out

of my head right now. It’s the Macauley

family way. And everybody already thinks

I’m that guy.

Skoro všichni. „Nemůžu.“ Odpovím, vytáhnu

z kapsy jednorázový mobil a začnu si rameny

prorážet cestu davem. Mobil začne zvonit

dřív, než se dostanu ven. Když se podívám na

displej a uvidím Bronwynino číslo – a to

přesto, že ona jediná mi na ten mobil může

Almost everybody. “Can’t,” I say, pulling

out my burner phone and starting to

shoulder my way through the crowd. It

buzzes before I get outside. When I look at

the screen and see Bronwyn’s number—

even though she’s the only one who ever

volat – ohromně se mi uleví. Jako bych

mrznul k smrti a někdo mě v poslední chvíli

omotal dekou.

calls me on this phone—I feel a massive

sense of relief. Like I’ve been freezing and

someone wrapped a blanket around me.

„Čau,“ řekne Bronwyn, když hovor přijmu.

Její hlas je tichý a vzdálený. „Můžeme si

promluvit?“

“Hey,” Bronwyn says when I pick up. Her

voice is far away, quiet. “Can we talk?”

Bronwyn Bronwyn Úterý, 16. října, 0:30 Tuesday, October 16, 12:30 a.m. Jsem nervózní z toho, že musím dostat Natea

domů. Rodiče už tak šílí z toho, že jsem jim

neřekla o tom Simonově příspěvku – a to ani

teď, ani předtím. Ale z policejní stanice jsme

i tak odešli bez problémů. Robin jen

povýšenecky pronesla: Přestaňte mrhat

našim časem kvůli vašim bezvýznamným

spekulacím, které nemůžete dokázat, a které

by k ničemu nebyly, i kdybyste mohli.

I’m nervous about sneaking Nate into the

house. My parents are already furious with

me for not telling them about Simon’s blog

post—both now and back when it actually

happened. We got out of the police station

without much trouble, though. Robin gave

this haughty speech that was all, Stop

wasting our time with meaningless

speculation that you can’t prove, and that

wouldn’t be actionable even if you did.

Asi měla pravdu, protože ve vězení pořád

nesedím. Teda, ne ve skutečném. Dostala

jsem domácí, dokud, jak říká máma,

nepřestanu „podrývat svoji budoucnost svou

neupřímností.“

I guess she was right, because here I am.

Although I’m grounded until, as my mother

says, I stop “undermining my future by not

being transparent.”

„To ses Simonovi nemohla nabourat i do

starého blogu, když už jsi byla v ráži?“ tiše

jsem se zeptala Maeve předtím, než šla spát.

“You couldn’t have hacked into Simon’s

old blog while you were at it?” I muttered

to Maeve before she went to bed.

Vypadala doopravdy zarmouceně. „Je to už

tak dávno! Nevěděla jsem, že to vůbec ještě

existuje. A ani jsem nevěděla, žes něco

takového napsala. Nebylo to veřejné.“

Věnovala mi přehnaně empatický pohled.

„Vždycky ti to vadilo mnohem víc než mně,

Bronwyn.“

She looked genuinely chagrined. “He took

it down so long ago! I didn’t think it even

existed anymore. And I never knew you

wrote that comment. It wasn’t posted.” She

shook her head at me with a sort of

exasperated fondness. “You were always

more upset about that than I was,

Bronwyn.”

Asi má pravdu. Když jsem ležela v tmavém

pokoji a přemýšlela, jestli zavolat Nateovi,

došlo mi, že jsem si celé ty roky myslela, že

Maeve je mnohem slabší, než tomu ve

skutečnosti je.

Maybe she’s right. It occurred to me, as I

lay in my dark room debating whether I

should call Nate, that I’ve spent years

thinking Maeve was a lot more fragile than

she actually is.

Teď čekám v naší herně, a když dostanu

zprávu od Natea, že už je tady, otevřu dveře

od suterénu a vystrčím hlavu ven. „Tady,“

zavolám tiše a pozoruju, jak se ze tmy

vyloupne tmavá postava a blíží se ke dveřím.

Stáhnu se zpátky dovnitř a nechám mu

otevřeno, aby mě mohl následovat.

Now I’m downstairs in our media room,

and when I get a text from Nate that he’s at

the house, I open the basement door and

stick my head outside. “Over here,” I call

softly, and a shadowy figure comes around

the corner next to our bulkhead. I retreat

back into the basement, leaving the door

open for Nate to follow me.

Přijde v kožené bundě přehozené přes

roztrhané a zmačkané triko a zpocené vlasy

mu visí přes čelo. Neřeknu nic až do chvíle,

než za námi zavřu dveře herny. Rodiče sice

spí tři patra od nás, ale zvukotěsná místnost

se v takovéhle situaci vždycky hodí.

He comes in wearing a leather jacket over a

torn, rumpled T-shirt, his hair falling

sweaty across his forehead from the

helmet. I don’t say anything until I’ve led

him into the media room and closed the

door behind us. My parents are three floors

away and asleep, but the added bonus of a

soundproof room can’t be overstated at a

time like this.

„Takže,“ sednu si na roh gauče, překřížím

nohy a ruce položím na kolena. Nate hodí

svoji bundu na zem a sedne si na druhý

konec. Když se naše pohledy setkají, jeho oči

jsou tak naplněné zoufalstvím, že se skoro

zapomenu zlobit.

“So.” I sit in one corner of the couch, knees

bent and arms crossed over my legs like a

barrier. Nate takes off his jacket and tosses

it on the floor, lowering himself on the

opposite end. When he meets my eyes, his

are clouded with so much misery that I

almost forget to be upset.

„Jak to šlo na stanici?“ zeptá se. “How’d it go at the police station?” he

asks.

„Dobře. Ale o tom teď nechci mluvit.“ “Fine. But that’s not what I want to talk

about.”

Sklopí oči. „Já vím.“ Mezi námi se rozhostí

ticho, které bych nejradši vyplnila tucty

otázek, ale neudělám to. „Musíš si myslet, že

jsem úplný kretén,“ řekne konečně

s pohledem stále upřeným k zemi. „A lhář.“

He drops his eyes. “I know.” Silence

stretches between us and I want to fill it

with a dozen questions, but I don’t. “You

must think I’m an asshole,” he says finally,

still staring at the floor. “And a liar.”

„Proč jsi mi to neřekl?“ “Why didn’t you tell me?”

Nate tiše vydechne a zavrtí hlavou. „Chtěl

jsem. Přemýšlel jsem o tom. Ale nevěděl

jsem, jak začít. Jde o to – byla to lež, kterou

jsem říkal, protože to bylo jednodušší, než

čelit pravdě. A protože jsem tomu i napůl

věřil. A když už jednou něco takového

řekneš, jak to pak asi odvoláš? To bych byl

úplný psychopat.“ Zvedne oči a s nečekanou

intenzitou se zadívá do mých. „Ale nejsem. O

ničem jiném jsem ti nelhal. Už neprodávám

drogy a Simonovi jsem nic neudělal.

Nevyčítám ti, jestli mi nevěříš, ale přísahám

Bohu, že je to pravda.“

Nate exhales a slow breath and shakes his

head. “I wanted to. I thought about it. I

didn’t know how to start. Thing is—it was

this lie I told because it was easier than the

truth. And because I half believed it,

anyway. I didn’t think she’d ever come

back. Then once you say something like

that, how do you unsay it? You look like a

fucking psycho at that point.” He raises his

eyes again, locking on mine with sudden

intensity. “I’m not, though. I haven’t lied to

you about anything else. I’m not dealing

drugs anymore, and I didn’t do anything to

Simon. I don’t blame you if you don’t

believe me, but I swear to God it’s true.”

Než si utřídím myšlenky, společnost nám

opět udělá ticho. Asi bych měla být mnohem

víc naštvaná. Měla bych chtít, aby mi

dokázal, že se mu dá věřit, ačkoliv vůbec

nevím, jak by to měl udělat. Měla bych se

zeptat na spoustu otázek a vytáhnout z něho

jakékoliv další lži, co mi řekl.

Another long silence descends while I try

to gather my thoughts. I should be angrier,

probably. I should demand proof of his

trustworthiness, even though I have no idea

what that would look like. I should ask lots

of pointed questions designed to ferret out

whatever other lies he’s told me.

Problém je, že mu věřím. Nepředstírám, že

bych Natea za těch pár týdnů poznala skrz

naskrz, ale vím, jaké to je, namlouvat si něco

tak moc, až tomu sami uvěříte. Sama jsem to

udělala a na rozdíl od něj jsem se nemusela

But the thing is, I do believe him. I won’t

pretend I know Nate inside and out after a

few weeks, but I know what it’s like to tell

yourself a lie so often that it becomes the

truth. I did it, and I haven’t had to muddle

celým životem protloukat sama. through life almost completely on my

own.

A ani mě nikdy nenapadlo, že by Simona

dokázal zabít.

And I’ve never thought he had it in him to

kill Simon.

„Vyprávěj mi o tvojí mámě. Po pravdě,

jasné?“ požádám ho. A on to udělá. Mluvíme

přes hodinu, ale po prvních patnácti minutách

už omíláme jenom staré záležitosti. Z tak

dlouhého sezení mě začíná bolet tělo, a tak

zvednu ruce nad hlavu a protáhnu se.

“Tell me about your mom. For real, okay?”

I ask. And he does. We talk for over an

hour, but after the first fifteen minutes or

so, we’re mainly covering old ground. I

start feeling stiff from sitting so long, and

lift my arms over my head in a stretch.

„Unavená?“ zeptá se Nate a přisune se blíž. “Tired?” Nate asks, moving closer.

Zajímalo by mě, jestli si všiml, že mu

posledních deset minut zírám na rty. „Ne tak

docela.“

I wonder if he’s noticed that I’ve been

staring at his mouth for the past ten

minutes. “Not really.”

Natáhne se, přehodí si moje nohy přes klín a

začne mi palcem kroužit po koleni.

Přimáčknu nohy k sobě, aby se mi přestaly

třást. Věnuje mi krátký pohled a pak se opět

podívá dolů. „Máma si myslela, že jsi moje

holka.“

He reaches out and pulls my legs over his

lap, tracing a circle on my left knee with

his thumb. My legs tremble, and I press

them together to make it stop. His eyes

flick toward mine, then down. “My mother

thought you were my girlfriend.”

Možná, že když začnu něco dělat rukama, tak

se uklidním. Natáhnu se a zamotám prsty do

vlasů na jeho šíji. Jeho kůže je příjemně teplá.

„Vadilo by ti to?“

Maybe if I do something with my hands I

can manage to hold still. I reach up and

tangle my fingers into the hair on the nape

of his neck, smoothing the soft waves

against his warm skin. “Well. I mean. Is

that out of the question?”

Pane Bože. Vážně jsem to řekla. Co když

řekne ano?

Oh God. I actually said it. What if it is?

Nate nepřítomně přejíždí rukou po mojí noze.

Jako by vůbec netušil, že se celé moje tělo

rozpouští. „Ty bys chtěla za přítele dealera

drog, který je podezřelý z vraždy a lhal o

smrti svojí mámy?“

Nate’s hand moves down my leg, almost

absently. Like he has no idea he’s turning

my entire body into jelly. “You want a

drug-dealing murder suspect who lied

about his not-dead mother as your

boyfriend?”

„Bývalého dealera,“ opravím ho. „A zrovna

já ti nemám co vyčítat.“

“Former drug dealer,” I correct. “And I’m

not in a position to judge.”

Napůl se usměje, ale v jeho očích vidím

strach. „Nevím, jestli bych dokázal být

s někým, jako jsi ty, Bronwyn.“ Musel si

všimnout, jak mi povadl úsměv, protože

rychle dodává: „Neříkám, že bych nechtěl.

Ale myslím si, že bych to posral. Vždycky

jsem to měl jenom… vždyť víš.

Příležitostně.“

He looks up with a half smile, but his eyes

are wary. “I don’t know how to be with

somebody like you, Bronwyn.” He must

see my face fall, because he quickly adds,

“I’m not saying I don’t want to. I’m saying I

think I’d screw it up. I’ve only ever been …

you know. Casual about this kind of thing.”

Nevím. Stáhnu ruce, zkroutím je do klína a

pozoruju, jak mi silný pulz zvedá kůži na

ruce. „Máš teď někoho?“

I don’t know. I pull my hands back and twist

them in my lap, watching my pulse jump

under the thin skin of my wrist. “Are you

casual now? With somebody else?”

„Ne,“ odpoví Nate. „Měl jsem. Když jsme se

spolu začali bavit. Ale od té doby ne.“

“No,” Nate says. “I was. When you and I

first started talking. But not since then.”

„No,“ začnu, na pár vteřin se odmlčím a

zvažuju, jestli se právě nechystám udělat

obrovskou chybu. Nejspíš ano, ale stejně

pokračuju. „Chtěla bych to zkusit. Pokud máš

zájem. Ne proto, že jsme spolu v téhle

praštěné situaci a že bych si myslela, že jsi

sexy, i když si to myslím. Ale proto, že jsi

chytrý, vtipný a děláš správné rozhodnutí

častěji, než si to dokážeš přiznat. Líbí se mi

tvůj příšerný filmový nevkus, taky to, jak o

všem mluvíš narovinu a fakt, že máš

opravdového ještěra. Moc ráda bych se stala

tvojí přítelkyní, zatím neoficiální až do doby,

než nás přestanou vyšetřovat. A navíc

nedokážu každých pár minut překonat chtíč tě

políbit, takže… asi tak nějak.“

“Well.” I’m quiet for a few seconds,

weighing whether I’m about to make a

giant mistake. Probably, but I plow ahead

anyway. “I’d like to try. If you want to. Not

because we’re thrown together in this weird

situation and I think you’re hot, although I

do. But because you’re smart, and funny,

and you do the right thing more often than

you give yourself credit for. I like your

horrible taste in movies and the way you

never sugarcoat anything and the fact that

you have an actual lizard. I’d be proud to

be your girlfriend, even in a nonofficial

capacity while we’re, you know, being

investigated for murder. Plus, I can’t go

more than a few minutes without wanting

to kiss you, so—there’s that.”

Nate nejdřív neodpoví a já se začnu bát, že

jsem to zkazila. Možná to bylo moc informací

najednou. Pořád mi jezdí rukou po noze a

nakonec řekne: „Tak to jsi lepší než já. Já tě

chci líbat každou vteřinu.“

Nate doesn’t reply at first, and I worry I’ve

blown it. Maybe that was too much

information. But he’s still running his hand

down my leg, and finally he says, “You’re

doing better than me. I never stop thinking

about kissing you.”

Sundá mi brýle a odloží je na stolek vedle

gauče. Jeho ruka mě na obličeji lechtá jako

peříčko, když se přiblíží a přimáčkne mě

k sobě. Když mě políbí, zadržím dech a tělem

mi projede elektrizující záchvěv. Polibek je

sladký a něžný, úplné jiný, než ten vášnivý na

Marshallově vrchu. Ale i tak mě dostává do

kolen. Celá se třesu a přitisknu ruce na jeho

hruď, abych to dostala pod kontrolu. Přes

tenké triko ucítím na jeho hrudi pevné,

vyrýsované svaly. To nepomáhá.

He takes off my glasses and folds them,

putting them on the side table next to the

couch. His hand on my face is featherlight

as he leans in close and pulls my mouth

toward his. I hold my breath as our lips

connect, and the soft pressure sends a

warm ache humming through my veins. It’s

sweet and tender, different from the hot,

needy kiss at Marshall’s Peak. But it still

makes me dizzy. I’m shaking all over and

press my hands against his chest to try to

get that under control, feeling a hard plane

of muscle through his thin shirt. Not

helping.

Naše jazyky se spojí a můj povzdech se

promění v zastenání. Je to stále intenzivnější

a naše těla jsou tak propletené, že nevím, kde

končí moje a začíná jeho. Mám pocit, že

padám, vznáším se a letím. Najednou.

Líbáme se, až dokud mě nezačnou bolet rty.

Celé moje tělo se třese, jako by jím procházel

proud.

My lips part in a sigh that turns into a small

moan when Nate slides his tongue to meet

mine. Our kisses grow deeper and more

intense, our bodies so tangled I can’t tell

where mine stops and his starts. I feel like

I’m falling, floating, flying. All at once.

We kiss until my lips are sore and my skin

sparks like I’ve been lit by a fuse.

Nateovy ruce jsou překvapivě něžné. Přejíždí

mi po obličeji a vlasech a nakonec mi zajede

pod tričko, sjede po zádech dolů a pane Bože,

myslím, že jsem zakňučela. Jeho prsty

Nate’s hands are surprisingly PG. He

touches my hair and face a lot, and

eventually he slides a hand under my shirt

and runs it over my back and oh God, I

zajedou až ke gumičce mých šortek a já se

začnu třást, ale Nate tam zastaví. Moje nejisté

já začne pochybovat, zda ho nepřitahuju tak,

jako on mě, nebo jeho jiné dívky. Až na to…

že už se tady mačkáme půl hodiny a je mi

jasné, že tím to nebude.

might have whimpered. His fingers dip into

the waistband of my shorts and a shiver

goes through me, but he stops there. The

insecure side of me wonders if he’s not as

attracted to me as I am to him, or as he is to

other girls. Except … I’ve been pressed

against him for half an hour and I know

that’s not it.

Odtáhne se a podívá se na mě, tlusté a tmavé

řasy se mu lehce třesou. Bože, jeho oči. Jsou

neskutečné. „Pořád si představuju, že sem

vejde tvůj táta,“ zamumlá. „Trochu mě děsí.“

Povzdechnu si, protože abych pravdu řekla,

myslela jsem přesně na totéž. Šance na to, že

přijde, nejspíš není ani pět procent, ale i to je

moc.

He pulls back and looks at me, his thick

dark lashes sweeping low. God, his eyes.

They’re ridiculous. “I keep picturing your

father walking in,” he murmurs. “He kinda

scares me.” I sigh because, truth be told,

that’s been in the back of my mind too.

Even though there’s barely a five percent

chance, it’s still too much.

Nate mi přejede prstem po rtech. „Máš tak

rudou pusu. Měli bychom si odpočinout, než

ti ji úplně zničím. A navíc, potřebuju se, hm,

uklidnit.“ Políbí mě na tvář a natáhne se pro

bundu, která pořád leží na zemi.

Nate runs a finger over my lips. “Your

mouth is so red. We should take a break

before I do permanent damage. Plus, I need

to, um, calm down a little.” He kisses my

cheek and reaches for his jacket on the

floor.

Srdce se mi skoro zastaví. „Ty odcházíš?“ My heart drops. “Are you leaving?”

„Ne,“ odpoví a vytáhne z kapsy mobil. Zapne

Netflix a podá mi brýle. „Můžeme se konečně

dodívat na Ringu.“

“No.” He takes his phone out of his pocket

and pulls up Netflix, then hands me my

glasses. “We can finally finish watching

Ringu.”

„Krucinál. Myslela jsem, žes na to už

zapomněl.“ Moje zklamání je samozřejmě

hrané.

“Damn it. I thought you’d forgotten about

that.” My disappointment’s fake this time,

though.

„No tak, teď je právě ta pravá chvíle.“ Nate

se natáhne na gauč a já se k němu přitulím a

položím hlavu na jeho rameno, zatímco on

“Come on, this is perfect.” Nate stretches

on the couch and I curl next to him with my

head on his shoulder as he props his iPhone

podepře svůj iPhone rukou. „Mobil bude

lepší, než to šedesátipalcové monstrum, co

máte na stěně. Na takhle malé obrazovce se

nemůžeš ničeho bát.“

in the crook of his arm. “We’ll use my

phone instead of that sixty-inch monster on

your wall. You can’t be scared of anything

on such a tiny screen.”

Upřímně, je mi úplně jedno, co děláme.

Jenom chci co nejdéle zůstat u něj, bojovat se

spánkem a zapomenout na zbytek světa.

Honestly, I don’t care what we do. I just

want to stay wrapped around him for as

long as possible, fighting sleep and

forgetting about the rest of the world.

KAPITOLA 20 Chapter Twenty

Cooper Cooper Úterý, 16. října, 17:45 Tuesday, October 16, 5:45 p.m. „Podej mi mléko Cooperstowne, budeš tak

hodný?“ Táta trhne bradou mým směrem,

zatímco jeho pohled směřuje ke ztišené

televizi, kde právě přes obrazovku běží

výsledky amerického fotbalu. „Tak co jsi

dělal, když jsi měl volný den?“ Táta považuje

za geniální, že šel včera místo mě před

novináře Luis.

“Pass the milk, would you, Cooperstown?”

Pop jerks his chin at me during dinner, his

eyes drifting toward the muted television in

our living room, where college football

scores scroll along the bottom of the

screen. “So what’d you do with your night

off?” He thinks it’s hilarious that Luis

posed as me after the gym yesterday.

Podám mu krabici a představím si, že mu

odpovím upřímně. Zašel jsem za Krisem,

klukem, kterého miluju. Jo, tati, je to kluk. Ne,

tati, nedělám si srandu. Je v prváku na UCSD

a jako bokovku dělá modela. Je k sežrání.

Oblíbil by sis ho.

I hand over the carton and picture myself

answering his question honestly. Hung out

with Kris, the guy I’m in love with. Yeah,

Pop, I said guy. No, Pop, I’m not kidding.

He’s a premed freshman at UCSD who does

modeling on the side. Total catch. You’d

like him.

A pak tátova hlava exploduje. Alespoň to tak

vždycky dopadne v mých představách.

And then Pop’s head explodes. That’s how

it always ends in my imagination.

„Jen jsem nějakou dobu jezdil po městě,“

řeknu místo toho.

“Just drove around for a while,” I say

instead.

Nestydím se za Krise. Fakt ne. Ale je to

komplikované.

I’m not ashamed of Kris. I’m not. But it’s

complicated.

Jde o to, že mě nikdy nenapadlo, že bych

mohl něco takového cítit ke klukovi, až

Thing is, I didn’t realize I could feel that

way about a guy till I met him. I mean,

dokud jsem ho nepotkal. Jo, tušil jsem, že

takový jsem. Zhruba od jedenácti nebo tak

nějak. Ale zahnal jsem tyhle myšlenky, co

nejhlouběji to šlo, protože jsem sportovec

z jihu a mám na MLB. My takoví prostě být

nemáme.

yeah, I suspected. Since I was eleven or so.

But I buried those thoughts as far down as I

could because I’m a Southern jock

shooting for an MLB career and that’s not

how we’re supposed to be wired.

Většinu života jsem tomu i věřil. Vždycky

jsem měl přítelkyni. Ale nikdy pro mě nebyl

problém říct, že chci čekat až do svatby,

přesně, jak jsem byl vychovaný. Teprve

nedávno jsem si uvědomil, že to byla spíš

moje vlastní výmluva, než nějak hluboce

zakořeněná morální hodnota.

I really did believe that for most of my life.

I’ve always had a girlfriend. But it was

never hard to hold off till marriage like I

was raised. I only recently understood that

was more of an excuse than a deeply held

moral belief.

Lhal jsem Keely několik měsíců, ale o

Krisovi jsem jí řekl pravdu. Potkal jsem ho na

baseballu, i když ho nehraje. S jedním jeho

kamarádem občas hraju exhibice a on nás oba

pozval na jeho narozeninovou oslavu. A

vážně je to Němec.

I’ve been lying to Keely for months, but I

did tell her the truth about Kris. I met him

through baseball, although he doesn’t play.

He’s friends with another guy I made the

exhibition rounds with, who invited us both

to his birthday party. And he is German.

Jenom jsem vynechal to, že ho miluju. I just left out the part about being in love

with him.

To ještě nikomu přiznat nemůžu. Není to

žádný experiment nebo rozptýlení od stresu.

Babča měla pravdu. Srdce mi poskočí

kdykoliv mi Kris zavolá nebo napíše. Úplně

pokaždé. A když jsem s ním, cítím, že jsem to

skutečně já a ne robot, kterým mě Keely

nazvala: naprogramovaný, abych fungoval

tak, jak se to ode mě čeká.

I can’t admit that to anybody yet. That it’s

not a phase, or experimentation, or

distraction from pressure. Nonny was

right. My stomach does flips when Kris

calls or texts me. Every single time. And

when I’m with him I feel like a real

person, not the robot Keely called me:

programmed to perform as expected.

Ale Cooper a Kris spolu existují jenom v jeho

bytě. Děsí mě, že by se to mělo dostat ven.

Zaprvé, i když jste normální kluk, je dost

těžké se v baseballu prosadit. Počet gayů,

But Cooper-and-Kris only exists in the

bubble of his apartment. Moving it

anyplace else scares the hell out of me. For

one thing, it’s hard enough making it in

kteří jsou v některém z ligových týmů, je

přesně jeden. A pořád sedí na lavičce.

baseball when you’re a regular guy. The

number of openly gay players who are part

of a major league team stands at exactly

one. And he’s still in the minors.

Zadruhé: Táta. Můj mozek se zavaří, když si

představím jeho reakci. Je ten starý dobrý

konzervativní typ, který gaye nazývá „buzny“

a myslí si, že nemáme nic lepšího na práci,

než balit heteráky. Když jsme ve zprávách

viděli příběh o tom hráči, který se k tomu

přiznal, táta si znechuceně odfrkl a prohlásil:

Normální chlapi by se neměli v kabině

potkávat s takovým svinstvem.

For another thing: Pop. My whole brain

seizes when I imagine his reaction. He’s

the kind of good old boy who calls gay

people “fags” and thinks we spend all our

time hitting on straight guys. The one time

we saw a news story about the gay baseball

player, he snorted in disgust and said,

Normal guys shouldn’t have to deal with

that crap in the locker room.

Kdybych mu řekl o sobě a Krisovi, sedmnáct

let výchovy perfektního syna by bylo

v momentě pryč. Už nikdy by se na mě

nedíval stejně. Ne tak, jako teď, i když jsem

podezřelý z vraždy a obviněný z užívání

steroidů. To dokáže překousnout.

If I tell him about Kris and me, seventeen

years of being the perfect son would be

gone in an instant. He’d never look at me

the same. The way he’s looking at me now,

even though I’m a murder suspect who’s

been accused of using steroids. That he can

handle.

„Zítra máš testy,“ připomene mi. Musím teď

podstupovat testy každý zatracený týden.

Mezitím pořád nadhazuju a ne, můj fastball

se nijak nezhoršil. Protože jsem nelhal.

Nepodváděl jsem. Strategicky jsem se zlepšil.

“Testing tomorrow,” he reminds me. I have

to get tested for steroids every damn week

now. In the meantime I keep pitching, and

no, my fastball hasn’t gotten any slower.

Because I haven’t been lying. I didn’t

cheat. I strategically improved.

Byl to tátův nápad. Chtěl, abych se ve třeťáku

trochu držel na uzdě. O to větší rozruch jsem

pak měl udělat během sezony před draftem. A

povedlo se. Všimli si mě lidi jako Josh

Langley. Ale teď to pochopitelně vypadá

podezřele. Díky, tati.

It was Pop’s idea. He wanted me to hold

back a little junior year, not give my all, so

there’d be more excitement around me

during showcase season. And there was.

People like Josh Langley noticed me. But

now, of course, it looks suspicious.

Thanks, Pop.

Aspoň, že za to bere vinu na sebe. At least he feels guilty about it.

Když mi policie chtěla ukázat ty

nezveřejněné příspěvky z O vás bez vás, byl

jsem si jistý, že se dočtu něco o sobě a

Krisovi. Sotva jsem Simona znal, z očí do očí

jsem si s ním promluvil jen párkrát. Ale

kdykoliv byl blízko, bál jsem se, že se to

nějak dozví. Minulé jaro se na plese zlil jako

dobytek a přimáčknul se ke mně tak blízko,

až jsem skoro dostal infarkt. Byl jsem si jistý,

že Simon – který pokud vím, nikdy neměl

holku – zjistil, že jsem gay, a zkoušel mě

sbalit.

I was sure, when the police got ready to

show me the unpublished About That posts

last month, that I was going to read

something about Kris and me. I’d barely

known Simon, only talked with him one-

on-one a few times. But anytime I got near

him I’d worry about him learning my

secret. Last spring at junior prom he’d

been drunk off his ass, and when I ran into

him in the bathroom he flung an arm

around me and pulled me so close I

practically had a panic attack. I was sure

that Simon—who’d never had a girlfriend

as far as I knew—realized I was gay and

was putting the moves on me.

Vyděsil jsem se tak moc, že jsem řekl

Vanesse, aby ho nezvala na plesovou

afterparty. A Vanessa, která nikdy

nevynechala šanci s někým vytřít podlahu, to

ráda udělala. Nechal jsem to tak, i když jsem

pak Simona viděl, jak doráží na Keely

s intenzitou, která se nedá předstírat.

I freaked out so bad, I had Vanessa

disinvite him to her after-prom party. And

Vanessa, who never passes up a chance to

exclude somebody, was happy to do it. I let

it stand even after I saw Simon hitting on

Keely later with the kind of intensity you

can’t fake.

Od Simonovy smrti jsem o tom nepřemýšlel;

naposledy, co jsem s ním mluvil, jsem se

choval jako idiot jenom proto, že jsem se

nedokázal vypořádat s tím, kdo jsem.

I hadn’t let myself think about that since

Simon died; how the last time I’d talked to

him, I acted like a jerk because I couldn’t

deal with who I was.

A nejhorší na tom je, že ani po tom všem to

pořád nedokážu.

And the worst part is, even after all this—I

still can’t.

Nate Nate Úterý, 16. října, 18:00 Tuesday, October 16, 6:00 p.m. Do Glenn’s Diner přijedu půl hodiny po tom,

co se mám s mámou potkat, ale její Kia pořád

stojí zaparkovaná u vchodu. Bod pro novou

When I get to Glenn’s Diner half an hour

after I’m supposed to meet my mother, her

Kia is parked right out front. Score one for

verzi mámy. Vůbec by mě totiž nepřekvapilo,

kdyby nepřišla.

the new and improved version, I guess. I

wouldn’t have been at all surprised if she

didn’t show.

Přemýšlel jsem, že bych se neukázal. Hodně.

Ale předstírání, že neexistuje, mi moc

nevyšlo.

I thought about doing the same. A lot. But

pretending she doesn’t exist hasn’t worked

out all that well.

Zaparkuju motorku kousek vedle jejího auta a

cítím, jak mi na rameno dopadají první kapky

deště. Vejdu do restaurace a hosteska se na

mě podívá zdvořilým, tázavým pohledem.

„Mám tu s někým schůzku. Macauley,“ řeknu

jí.

I park my bike a few spaces away from her

car, feeling the first drops of rain hit my

shoulders before I enter the restaurant. The

hostess looks up with a polite, quizzical

expression. “I’m meeting somebody.

Macauley,” I say.

Přikývne a ukáže na box v rohu. „Támhle

sedí.“

She nods and points to a corner booth.

“Right over there.”

Už od pohledu tady máma sedí delší dobu.

Její sodovka je skoro prázdná a papírový obal

od brčka roztrhala na cáry. Když si sednu

naproti ní, vezmu do ruky jídelní lístek a

pečlivě si ho začnu pročítat, abych se jí

nemusel dívat do očí. „Už sis objednala?“

I can tell my mother’s already been there

for a while. Her soda’s almost empty and

she’s torn her straw wrapper to shreds.

When I slide into the seat across from her, I

pick up a menu and scan it carefully to

avoid her eyes. “You order?”

„To ne, čekala jsem na tebe.“ Doslova cítím,

jak mě nutí, abych se na ni podíval. Přál bych

si, abych tu nebyl. „Dáš si hamburger,

Nathanieli? Vždycky jsi pro burgery od

Glenna měl slabost.“

“Oh, no. I was waiting for you.” I can

practically feel her willing me to look up. I

wish I weren’t here. “Do you want a

hamburger, Nathaniel? You used to love

Glenn’s hamburgers.”

Měl a mám, ale teď bych si dal něco jiného.

“Jsem Nate, jo?“ zaklapnu lístek a pozoruju

déšť, který začíná bušit do oken. „Nikdo už

mi tak neříká.“

I did, and I do, but now I want to order

anything else. “It’s Nate, okay?” I snap my

menu shut and stare at the gray drizzle

pelting the window. “Nobody calls me that

anymore.”

„Nate,“ řekne, ale z jejích úst to zní divně.

Jako jedno z těch slov, které opakujete pořád

dokola, až úplně ztratí význam. Přijde číšnice

“Nate,” she says, but my name sounds

strange coming from her. One of those

words you say over and over until it loses

a já si objednám kolu a club sandwich na

který vůbec nemám chuť. V kapse mi

zavibruje jednorázový telefon, a když ho

vytáhnu, uvidím zprávu od Bronwyn.

Doufám, že to jde dobře. Zalije mě vlna tepla,

ale vrátím mobil do kapsy bez odpovědi.

Nedokázal bych Bronwyn popsat jaké to je,

být na obědě s duchem.

meaning. A waitress comes by and I order

a Coke and a club sandwich I don’t want.

My burner phone buzzes in my pocket and

I pull it out to a text from Bronwyn. Hope

it’s going ok. I feel a jolt of warmth, but put

the phone back without answering. I don’t

have the words to tell Bronwyn what it’s

like to have lunch with a ghost.

„Nate.“ Máma se snaží zvyknout si na moje

jméno. Pořád to zní divně. „Jak…jak ti jde

škola? Pořád tě baví věda?“

“Nate.” My mother clears her throat around

my name. It still sounds wrong. “How is …

How are you doing in school? Do you still

like science?”

Kristova noho. Pořád tě baví věda? Od

deváté třídy jsem byl v nápravném zařízení,

ale jak by to mohla vědět? Zprávy o pokroku

chodily domů, kde jsem zfalšoval tátův

podpis a posílal je zpátky. Nikdy se na ně

nikdo neptal. „Můžeš si to vůbec dovolit

zaplatit?“ zeptám se a mávnu rukou přes stůl.

Za posledních pět minut jsem se proměnil

v agresivního idiota. „Protože já ne. Takže

jestli to ode mě čekáš, měla bys mi to říct

dřív, než nám to jídlo naúčtujou.“

Christ. Do you still like science? I’ve been

in remedial classes since ninth grade, but

how would she know? Progress reports

come home, I fake my father’s signature,

and they go back. Nobody ever questions

them. “Can you pay for this?” I ask,

gesturing around the table. Like the

belligerent asshole I’ve turned into in the

past five minutes. “Because I can’t. So if

you’re expecting that you should tell me

before the food comes.”

Její výraz povadne a já ucítím bezvýznamný

pocit vítězství. „Natha – Nate. Já bych

nikdy…no. Proč bys mi vlastně měl věřit?“

Vytáhne peněženku a položí na stůl pár

dvacetidolarovek. Cítím se jako úplný

pitomec, až dokud si nevzpomenu na všechny

ty účty, které jsem místo placení vyhazoval

do koše. Teď, když nemám žádný příjem,

tátův invalidní důchod stěží pokrývá

hypotéku, běžné potřeby a jeho chlast.

Her face sags, and I feel a pointless stab of

triumph. “Nath—Nate. I would never …

well. Why should you believe me?” She

pulls out a wallet and puts a couple of

twenties on the table, and I feel like shit

until I think about the bills I keep tossing

into the trash instead of paying. Now that

I’m not earning anything, my father’s

disability check barely covers the

mortgage, utilities, and his alcohol.

„Jak můžeš mít peníze, když jsi byla tak

dlouho na léčení?“

“How do you have money when you’ve

been in rehab for months?”

Číšnice mi přinese sklenici koly a máma

s odpovědí počká, než odejde. „Jeden

z doktorů v Pine Valley – to je zařízení, ve

kterém jsem byla – mě spojil s firmou, která

vydává lékařské předpisy. Můžu pracovat

odkudkoli a je to stabilní pozice.“ Položí mi

ruku na paži a já ucuknu. „Můžu tobě i otci

pomoct, Nate. Udělám to. Chtěla jsem se tě

zeptat – jestli máš právníka kvůli tomu

vyšetřování? Mohla bych se na to podívat.“

The waitress returns with a glass of Coke

for me, and my mother waits until she

leaves to answer. “One of the doctors at

Pine Valley—that’s the facility I’ve been

in—connected me with a medical

transcription company. I can work

anywhere, and it’s very steady.” She

brushes her hand against mine and I jerk

away. “I can help you and your father out,

Nate. I will. I wanted to ask you—if you

have a lawyer, for the investigation? We

could look into that.”

Nějakým způsobem se dokážu nezasmát. Ať

už vydělává kolik chce, na právníka to

nebude stačit. „Jsem v pohodě.“

Somehow, I manage not to laugh.

Whatever she’s making, it’s not enough to

pay a lawyer. “I’m good.”

Snaží se, ptá se mě na školu, Simona,

podmínku a tátu. Skoro mě dostane, protože

je úplně jiná, než si ji pamatuju. Klidnější a

vyrovnanější. Ale potom se zeptá: „Jak to

všechno zvládá Bronwyn?“

She keeps trying, asking about school,

Simon, probation, my dad. It almost gets to

me, because she’s different than I

remember. Calmer and more even-

tempered. But then she asks, “How’s

Bronwyn handling all this?”

Ne. Kdykoliv na Bronwyn pomyslím, moje

tělo reaguje, jako bych s ní byl zpátky na

gauči – srdce buší, krev tepe a v celém těle

mi mravenčí. Nedovolím, aby se jediná

pozitivní věc, která se za poslední dobu stala,

proměnila v další trapnou debatu. Což

znamená, že už v podstatě nemáme o čem

mluvit. Díky Bohu, že zrovna donesli jídlo a

my můžeme přestat předstírat, že se poslední

tři roky vůbec nestaly. Můj sendvič sice

Nope. Every time I think about Bronwyn

my body reacts like I’m back on the couch

in her media room—heart pounding, blood

rushing, skin tingling. I’m not about to turn

the one good thing that’s come out of this

mess into yet another awkward

conversation with my mother. Which

means we’ve pretty much run out of things

to say. Thank God the food’s arrived so we

can stop trying to pretend the last three

chutná jako koberec, ale je to lepší než nic. years never happened. Even though my

sandwich tastes like nothing, like dust, it’s

better than that.

Máma to nepochopí. Pořád blábolí o

Oregonu, doktorech a pořadu Mikhaila

Powerse, až mám pocit, že se každou chvíli

udávím. Zatáhnu za límec trička, aby se mi

líp dýchalo, ale nepomáhá to. Už tady

nedokážu sedět, poslouchat její prázdné sliby

a důvěru, že to nějak dopadne. Že zůstane

čistá, zaměstnaná a příčetná. Že zůstane.

My mother doesn’t take the hint. She keeps

bringing up Oregon and her doctors and

Mikhail Powers Investigates until I feel as

if I’m about to choke. I pull at the neck of

my T-shirt like that’ll help me breathe, but

it doesn’t. I can’t sit here listening to her

promises and hoping it’ll all work out. That

she’ll stay sober, stay employed, stay sane.

Just stay.

„Musím jít,“ řeknu náhle a upustím svůj

napůl snězený sendvič na talíř. Při odchodu

se dost bolestivě praštím kolenem do stolu,

ale odejdu, aniž bych se podíval zpátky. Vím,

že za mnou nepůjde. Nemá to v sobě.

“I have to go,” I say abruptly, dropping my

half-eaten sandwich onto my plate. I get

up, banging my knee against the edge of

the table so hard I wince, and walk out

without looking at her. I know she won’t

come after me. That’s not how she

operates.

Když vyjdu ven, jsem dost zmatený, protože

nevidím svoji motorku. Je zaklíněná mezi

několika Range Rovery, které tam předtím

nebyly. Proklestím si cestu k motorce, když

se přede mnou najednou objeví až příliš

elegantně oblečený muž s oslňujícím

úsměvem. Okamžitě ho poznám, ale tvářím

se, jako by tam vůbec nebyl.

When I get outside I’m confused at first

because I can’t see my bike. It’s wedged

between a couple of huge Range Rovers

that weren’t there before. I make my way

toward it, then suddenly a guy who’s way

overdressed for Glenn’s Diner steps in

front of me with a blinding smile. I

recognize him right away but look through

him as if I don’t.

„Nate Macauley? Mikhail Powers. Je těžké

vás najít, víte o tom? Jsem rád, že se mi to

povedlo. Pracujeme na dalším pokračování

ohledně vyšetřování smrti Simona Kellehera

a rádi bychom slyšeli váš názor. Co kdybych

“Nate Macauley? Mikhail Powers. You’re

a hard man to find, you know that? Thrilled

to make your acquaintance. We’re working

on our follow-up broadcast to the Simon

Kelleher investigation and I’d love your

vám vevnitř koupil kávu a pár minut bychom

si promluvili?“

take. How about I buy you a coffee inside

and we talk for a few minutes?”

Nasednu na motorku a nasadím si helmu jako

bych ho vůbec neslyšel. Chystám se odjet, ale

pár jeho týpků mi zablokuje cestu. „Co

kdybyste místo toho řekl vašim gorilám, aby

uhnuly?“

I climb onto my bike and strap on my

helmet like I didn’t hear him. I get ready to

back up, but a couple of producer types

block my way. “How about you tell your

people to move?”

Pořád se usmívá od ucha k uchu. „Nejsem

váš nepřítel, Nate. V tomhle případě je velmi

důležitý názor veřejnosti. Tak co kdybychom

ji dostali na vaši stranu?“

His smile’s as wide as ever. “I’m not your

enemy, Nate. The court of public opinion

matters in a case like this. What do you say

we get them on your side?”

Na parkoviště vyjde moje máma, a když

uvidí, kdo to vedle mě stojí, spadne jí brada.

Pomalu vycouvám, až se lidi kolem

rozestoupí a já mám volnou cestu. Pokud mi

máma chce opravdu pomoct, může si s ním

promluvit.

My mother appears in the parking lot, her

mouth falling open when she sees who’s

next to me. I slowly reverse my bike until

the people in my way move and I’ve got a

clear path. If she wants to help me, she can

talk to him.

Kapitola 21 Chapter Twenty-One

Bronwyn Bronwyn Středa, 17. října, 12:25 Wednesday, October 17, 12:25

p.m. U středečního oběda probíráme s Addy laky

na nehty. Je v tomhle ohledu odbornice. „S

tak krátkými nehty, jako máš ty, bys měla mít

něco světlého, skoro průhledného,“ řekne,

zatímco mi profesionálním pohledem zkoumá

ruce. „Ale zase to musí být hodně lesklé.“

At lunch on Wednesday, Addy and I are

talking about nail polish. She’s a font of

information on the subject. “With short

nails like yours, you want something pale,

almost nude,” she says, examining my

hands with a professional air. “But, like,

super glossy.”

„Nenosím lak na nehty,“ povím jí. “I don’t really wear nail polish,” I tell her.

„Ale začínáš se zkrášlovat, ne? Bůhví proč.“

Střelí pohledem po mých pečlivě

vyfoukaných vlasech a já zrudnu. Maeve se

zasměje. „Možná bys to měla zkusit.“

“Well, you’re getting fancier, aren’t you?

For whatever reason.” She arches a brow at

my careful blow-dry, and my cheeks heat

as Maeve laughs. “You might want to give

it a try.”

Oproti včerejšku je to nudná a nevinná

debata. To jsme u oběda probrali moji

návštěvu policejní stanice, Nateovu mámu a

fakt, že Addy si na stanici zavolali taky, aby

jim znovu odpověděla na otázky ohledně

chybějících EpiPenů. Včera jsme byly

podezřelé z vraždy a dnes jsme zase jenom

obyčejné holky.

It’s a mundane, innocuous conversation

compared to yesterday’s lunch, when we

caught up on my police visit, Nate’s

mother, and the fact that Addy got called to

the station separately to answer questions

about the missing EpiPens again. Yesterday

we were murder suspects with complicated

personal lives, but today we’re just being

girls.

Teda až do chvíle, než naši debatu přeruší

pronikavý ječák o pár stolů dál. „Já jsem to

přesně říkala,“ libuje si Vanessa

Merrimanová. „Jedna pomluva byla

evidentně pravdivá. A kdo se po smrti

Simona úplně složil? To je náš vrah.“

Until a shrill voice from a few tables over

pierces the conversation. “It’s like I told

them,” Vanessa Merriman says. “Which

person’s rumor is definitely true? And

which person’s totally fallen apart since

Simon died? That’s your murderer.”

„O co jí zase jde?“ zamumlá Addy a začne

ohlodávat kruton jako králík.

“What’s she on about now?” Addy mutters,

nibbling like a squirrel at an oversized

crouton.

Janae, která toho většinou moc nenamluví, se

na Addy podívá a zeptá se: „Tys to neslyšela?

Venku je banda Mikhaila Powerse. Pár lidí

tam dává rozhovory.“

Janae, who doesn’t talk much when she sits

with us, darts a look at Addy and says, “You

haven’t heard? Mikhail Powers’s crew is

out front. A bunch of kids are giving

interviews.”

Obrátí se mi žaludek a Addy odstrčí svůj tác

bokem. „No paráda. Přesně to potřebuju.

Vanessu, která bude přímo do televize

sáhodlouze vyprávět, jak za všechno můžu

já.“

My stomach drops, and Addy shoves her

tray away. “Oh, great. That’s all I need,

Vanessa on TV yakking about how guilty I

am.”

„Nikdo si nemyslí, žes to udělala ty,“ řekne

Janae. Kývne hlavou mým směrem. „Nebo

ty. Nebo…“ Podívá se na Coopera, který

s tácem v jedné ruce míří k Vanessinu stolu,

ale pak si nás všimne a sedne si na okraj

“Nobody really thinks it was you,” Janae

says. She nods toward me. “Or you. Or …”

She watches as Cooper heads for Vanessa’s

table with a tray balanced in one hand, then

spots us and changes course, seating

našeho. Občas to tak dělá; sedne si na pár

minut k Addy. Dost dlouho na to, aby ukázal,

že se na ni nevykašlal jako všichni ostatní, ale

zase na tak dlouho, aby naštval Jakea. Pořád

nevím, jestli je to od něj milé, nebo zbabělé.

himself at the edge of ours. He does that

sometimes; sits with Addy for a few

minutes at the beginning of lunch. Long

enough to signal he’s not abandoning her

like the rest of her friends, but not so long

that Jake gets pissed. I can’t decide whether

it’s sweet or cowardly.

„Jak je, bando?“ zeptá se a začne si loupat

pomeranč. Má na sobě zelenkavou košili, jež

zvýrazňuje jeho oříškově hnědé oči a na

hlavě ošuntělou baseballovou čepici.

Nějakým záhadným způsobem mu to ještě

přidává na jeho Cooperovském půvabu.

“What’s up, guys?” he asks, starting to peel

an orange. He’s dressed in a sage button-

down that brightens his hazel eyes, and

he’s got a baseball-cap tan from the sun

hitting his cheeks more than anything else.

Somehow, instead of making him look

uneven, it only adds to the Cooper Clay

glow.

Dřív jsem si myslela, že Cooper Clay je ten

nejkrásnější kluk na škole. A možná, že pořád

je, ale začíná pomalu vypadat jako chodící

Ken – uměle a obyčejně. Nebo se mi jenom

změnil vkus. „Už jsi dal rozhovor Mikhailu

Powersovi?“ zažertuju.

I used to think Cooper was the handsomest

guy at school. He still might be, but lately

there’s something almost Ken doll-like

about him—a little plastic and

conventional. Or maybe my tastes have

changed. “Have you given your Mikhail

Powers interview yet?” I joke.

Než stihne něco říct, ozve se hlas za mnou:

„Měl bys. Staňte se tím vražedným klubem,

za který vás všichni považují. Zbavte

Bayviewskou střední všech pitomců.“ Leah

Jacksonová se usadí ke stolu vedle Coopera.

Nevšimne si Janae, která zrudne jako rajče a

strne.

Before he can answer, a voice speaks over

my shoulder. “You should. Go ahead and

be the murder club everybody thinks you

guys are. Ridding Bayview High of its

asshats.” Leah Jackson perches on the table

next to Cooper. She doesn’t notice Janae,

who turns brick red and stiffens in her

chair.

„Ahoj Leah,“ řekne Cooper klidně. Jako by to

celé už jednou slyšel. Možná na rozloučení se

Simonem.

“Hello, Leah,” Cooper says patiently. As

though he’s heard it before. Which I guess

he did, at Simon’s memorial service.

Leah přejede očima stůl a její pohled spočine

na mně. „Přiznáš někdy, že jsi podváděla?“

Její tón je nenucený a chování skoro

přátelské, ale i tak mě z toho zamrazí.

Leah scans the table, her eyes landing on

me. “You ever gonna admit you cheated?”

Her tone’s conversational and her

expression is almost friendly, but I still

freeze.

„To je tak pokrytecké, Leah.“ Maevin hlas

mě překvapí. Když se na ni otočím, z jejích

očí létají jiskry. „V jednu chvíli Simona

pomlouváš, a pak podporuješ jeho drby.“

“Hypocritical, Leah.” Maeve’s voice rings

out, surprising me. When I turn, her eyes

are blazing. “You can’t complain about

Simon in one breath and repeat his rumor

in the next.”

Leah naznačí zasalutování. „Zajisté, slečno

Rojasová.“

Leah gives Maeve a small salute. “Touché,

Rojas the younger.”

Ale Maeve se teprve zahřívá. „Už mě nebaví

poslouchat tu stejnou debatu pořád dokola.

Proč nikdo nemluví o tom, jak těžké někdy

bylo čelit O vás bez vás?“ Vyzývavě se dívá

Leah přímo do očí. „Proč o tom nemluvíš ty?

Víš o tom, že jsou venku? Rádi si poslechnou

nový úhel pohledu. Můžeš jim ho dát.“

But Maeve’s just getting warmed up. “I’m

sick of the conversation never changing.

Why doesn’t anybody talk about how awful

About That made this school sometimes?”

She looks directly at Leah, her eyes

challenging. “Why don’t you? They’re

right outside, you know. Dying for a new

angle. You could give it to them.”

„Nebudu se o tom bavit s médii,“ odvětí

Leah.

Leah recoils. “I’m not talking to the media

about that.”

„Proč ne?“ zeptá se Maeve. Nikdy jsem ji

takhle neviděla; zběsile shlíží na Leah. „Ty

jsi přece nic špatného neudělala, to Simon.

Dělal to roky a najednou za to sklízí ovoce.

Copak ti to přijde normální?“

“Why not?” Maeve asks. I’ve never seen

her like this; she’s almost fierce as she

stares Leah down. “You didn’t do anything

wrong. Simon did. He did it for years, and

now everybody’s sainting him for it. Don’t

you have a problem with that?”

Leah jí pohled vytrvale oplácí a já z jejího

výrazu nedokážu nic vyčíst. Vypadá skoro…

triumfálně? „Jistě, že ne.“

Leah stares right back, and I can’t make out

the expression that crosses her face. It’s

almost … triumphant? “Obviously I do.”

„Tak s tím něco dělej,“ pobídne ji Maeve. “So do something about it,” Maeve says.

Leah náhle vstane a hodí si vlasy přes Leah stands abruptly, pushing her hair over

rameno. Tím pohybem se jí vyhrne rukáv a

odhalí jizvu ve tvaru půlměsíce na zápěstí.

„Možná, že udělám.“ Dlouhými kroky vyjde

ze dveří.

her shoulder. The movement lifts her

sleeve and exposes a crescent-shaped scar

on her wrist. “Maybe I will.” She stalks out

the door with long strides.

Cooper zamrká. „Ty bláho, Maeve. Připomeň

mi, abych tě nikdy nenaštval.“ Maeve pokrčí

nos a já si vzpomenu, že má u sebe ten

soubor s Cooperovým jménem, který pořád

nedokázala dešifrovat.

Cooper blinks after her. “Dang, Maeve.

Remind me not to get on your bad side.”

Maeve wrinkles her nose, and I remember

the file with Cooper’s name on it she still

hasn’t managed to decrypt.

„Nenaštvala mě,“ odpoví a začne něco

zběsile psát na telefonu.

“Leah’s not on my bad side,” she mutters,

tapping furiously on her phone.

Mám skoro strach se jí zeptat. „Co to děláš?“ I’m almost afraid to ask. “What are you

doing?”

„Posílám Simonovy vlákna z 4chanu

Mikhailu Powersovi,“ řekne. „Jsou to přece

novináři, ne? Měli by to vidět.“

“Sending Simon’s 4chan threads to Mikhail

Powers Investigates,” she says. “They’re

journalists, right? They should look into it.”

„Cože?“ vyprskne Janae. „O čem to mluvíš?“ “What?” Janae bursts out. “What are you

talking about?”

„Simon patřil do skupiny nějakých podivných

lidí, kteří všude oslavně vyzdvihovali školní

atentáty a podobně,“ odpoví Maeve. „Četla

jsem to celé dny. Začali to ostatní, ale on se

vždycky přidal a psal spoustu nechutných

věcí. Vůbec ho netrápilo, když tehdy ten kluk

zastřelil všechny ty lidi v Orange County.“

Pořád ťuká do mobilu, když Janaeina ruka

vystřelí k ní, sevře jí zápěstí a skoro jí vyrazí

mobil z ruky.

“Simon was all over these discussion

threads full of creepy people cheering on

school shootings and stuff like that,”

Maeve says. “I’ve been reading them for

days. Other people started them, but he

jumped right in and said all kinds of awful

things. He didn’t even care when that boy

killed all those people in Orange County.”

She’s still tapping away when Janae’s hand

shoots out and locks around her wrist,

almost knocking her phone from her hand.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ zasyčí a Maeve

konečně dojde, že možná řekla trochu moc.

“How would you know that?” she hisses,

and Maeve finally snaps out of the zone to

realize she might’ve said too much.

„Nech ji být,“ řeknu. Když se Janae nepohne, “Let her go,” I say. When Janae doesn’t, I

natáhnu se k ní a vypáčím Maevino zápěstí

z jejích prstů. Jsou ledově chladné. Janae

s hlasitým zaskřípěním odstrčí židli, a když se

postaví na nohy, celá se třese.

reach out and pry her fingers off Maeve’s

wrist. They’re icy cold. Janae pushes her

chair back with a loud scrape, and when

she gets to her feet she’s shaking all over.

„Vůbec nic o něm nevíte!“ řekne přiškrceným

hlasem a zmizí přesně tak, jako před ní Leah.

Až na to, že Janae si rozhodně nešla

popovídat s Mikhailem. Vyměníme si

s Maeve pohled a já zabubnuju prsty na stůl.

Pořád Janae nedokážu pochopit. Nevím, proč

s námi sedává, když jí určitě musíme Simona

připomínat.

“None of you knew anything about him,”

she says in a choked voice, and stomps

away just like Leah did. Except she’s

probably not about to give Mikhail

Powers a sound bite. Maeve and I

exchange glances as I drum my fingers on

the table. I can’t figure Janae out. Most

days, I’m not sure why she sits with us

when we must be a constant reminder of

Simon.

Pokud to tedy nedělá pro to, aby slyšela

debaty, jako byla tahle.

Unless it’s to hear conversations like the

one we just had.

„Musím jít,“ řekne zbrkle Cooper, jako by si

uvědomil, že mu právě vypršel čas. Zvedne

tác s obědem, kterého se zatím ani nedotkl a

přemístí se ke svému obvyklému stolu.

“I gotta go,” Cooper says abruptly, as

though he’s used up his allotted non- Jake

time. He lifts his tray, where the bulk of his

lunch lies untouched, and smoothly makes

his way to his usual table.

Takže u našeho stolu zase sedí jenom holky,

a tak to zůstane až do konce oběda. Jediný

kluk, který by snesl naši společnost, se nikdy

neobtěžuje do jídelny přijít. Po obědě projdu

kolem Natea na chodbě a všechny otázky

ohledně Simona, Leah a Janae se mi vypaří

z hlavy, když se na mě letmo usměje.

So our crew is back to being all girls, and

stays that way for the rest of lunch. The

only other guy who’d sit with us never

bothers making an appearance in the

cafeteria. But I pass Nate in the hallway

afterward, and all the questions bubbling in

my brain about Simon, Leah, and Janae

disappear when he gives me a fleeting

grin.

Jeho úsměv je jako z jiné planety. Because God, it’s beautiful when that boy

smiles.

Addy Addy Pátek, 19. října, 11:12 Friday, October 19, 11:12 a.m.

Na dráze je horko a nechce se mi zrovna moc

běhat. Vždyť je to jenom tělocvik. Ale moje

ruce a nohy jsou překvapivě napumpované

energií a plíce se mi plní vzduchem. Jako by

mi to ježdění na kolo poskytlo rezervní sílu,

která potřebuje ven. Po čele mi stéká pot a

triko se mi lepí na záda.

It’s hot on the track, and I shouldn’t feel

like running very hard. It’s only gym class,

after all. But my arms and legs pump with

unexpected energy as my lungs fill and

expand, as if all my recent bike riding has

given me reserves that need a release.

Sweat beads my forehead and pastes my T-

shirt to my back.

Cítím závan hrdosti, když předběhnu Luise –

i když ten se zrovna moc nesnaží – a Olivii,

která je v atletickém týmu. Přede mnou je

Jake a ta myšlenka, že bych ho mohla dohnat,

je naprosto absurdní. Jake je samozřejmě

mnohem rychlejší, větší a silnější než já a

neexistuje situace, ve které bych byla

rychlejší. Až na to, že jsem. Už není skvrnou

v dálce, je na dosah, a když změním dráhu a

udržím rychlost, mohla bych ho, možná, snad

–

I feel a jolt of pride as I pass Luis—who,

granted, is barely trying—and Olivia,

who’s on the track team. Jake’s ahead of me

and the idea of catching him seems

ridiculous because obviously Jake is much

faster than me, and bigger and stronger

too, and there’s no way I can gain on him

except I am. He’s not a speck anymore; he’s

close, and if I shift lanes and keep this pace

going I can almost, probably, definitely—

Moje nohy vyletí do vzduchu. Ústa mi naplní

chuť krve, když si prokousnu ret a tvrdě

udeřím rukama o zem. Drobné kamínky mi

rozdrásají kůži, zaryjí se do masa a rozdrtí se

na drobné částečky. Moje kolena jsou

v agónii, a ještě než uvidím krvavé kapky na

zemi, tak je mi jasné, že mám obě rozedřená

do krve.

My legs fly out from under me. The

coppery taste of blood fills my mouth as I

bite into my lip and my palms slam hard

against the ground. Tiny stones shred my

skin, embedding in raw flesh and exploding

into dozens of tiny cuts. My knees are in

agony and I know before I see thick red

dots on the ground that my skin’s burst

open on both of them.

„Ale ne!“ Ve Vanessině hlase zazní falešné

znepokojení. „Chudák holka! Její nohy to

nezvládly.“

“Oh no!” Vanessa’s voice rings with fake

concern. “Poor thing! Her legs gave out.”

Kecy. Jak jsem se soustředila na Jakea, něčí

noha mi podrazila kotníky a poslala mě

They didn’t. While my eyes were on Jake,

someone’s foot hooked my ankle and

k zemi. Jsem si docela dost jistá, komu

patřila, ale nedokážu nic říct, protože mám

problém nasát do plic vzduch.

brought me down. I have a pretty good idea

whose, but can’t say anything because I’m

too busy trying to suck air into my lungs.

„Addy, jsi v pořádku?“ Vanessa si ke mně

klekne a nakloní se k mému uchu: „Dobře ti

tak, čubko.“

“Addy, are you okay?” Vanessa keeps her

fake voice on as she kneels next to me, until

she’s right next to my ear and whispers,

“Serves you right, slut.”

Fakt ráda bych jí něco řekla, ale pořád

nemůžu dýchat.

I’d love to answer her, but I still can’t

breathe.

Když ke mně přijde učitelka, Vanessa

vycouvá, a ve chvíli, kdy už konečně můžu

mluvit, se vytratí. Učitelka mi zkontroluje

kolena, otočí moje ruce a povzdechne si.

„Potřebujete na ošetřovnu. Nechte si to

vyčistit a zavázat.“ Přejede pohledem

všechny, kteří se kolem mě shromáždili:

„Slečno Vargasová! Pomozte jí.“

When our gym teacher arrives Vanessa

backs off, and by the time I have enough

air to talk she’s gone. The gym teacher

inspects my knees, turns my hands over,

clucks at the damage. “You need the nurse’s

office. Get those cuts cleaned up and some

antibiotics on you.” She scans the crowd

that’s gathered around me and calls, “Miss

Vargas! Help her out.”

Asi bych měla být vděčná, že mi nevybrala

Vanessu nebo Jakea, ale Janae jsem

naposledy viděla, když se před pár dny

dohadovala s Maeve o Simonovi. Janae se na

mě nepodívá, dokud nedokulhám až skoro ke

vchodu do školy. „Co se stalo?“ zeptá se,

když mi otevírá dveře.

I guess I should be grateful it’s not

Vanessa or Jake. But I’ve barely seen Janae

since Bronwyn’s sister called Simon out a

couple of days ago. As I limp toward

school Janae doesn’t look at me until

we’re almost at the entrance. “What

happened?” she asks as she opens the door.

Teď mám dost dechu i na to, abych se

zasmála. „Takhle si Vanessa představuje

veřejné lynčování šlapek.“ Před schodištěm

zahnu doleva místo doprava a vydám se

k šatnám.

By now I have enough breath to laugh.

“Vanessa’s version of slut-shaming.” I turn

left instead of right at the stairwell, heading

for the locker room.

„Máš jít na ošetřovnu,“ zdůrazní Janae, ale já

na ni zavrtím rukou. Nepřiblížila jsem se

k ošetřovně už týdny a navíc, moje zranění

“You’re supposed to go to the nurse’s,”

Janae says, and I flutter my hand at her. I

haven’t darkened the nurse’s doorstep in

jsou sice bolestivé, ale povrchové. Jediné, co

potřebuju, je sprcha. Dobelhám se ke

sprchovému koutu, sundám si oblečení,

vstoupím pod teplý proud vody a sleduju, jak

voda, stékající po mém těle, mění barvu z čiré

na hnědo-červenou. Zůstanu ve sprše, dokud

ze sebe všechnu špínu nesmyju, a když z ní

vyjdu omotaná ručníkem, stojí přede mnou

Janae s balením náplastí v ruce.

weeks, and anyway, my cuts are painful but

superficial. All I really need is a shower. I

limp to a stall and peel off my clothes,

stepping under the warm spray and

watching brown-and-red water swirl down

the drain. I stay in the shower until the

water’s clear and when I step out, a towel

wrapped around me, Janae’s there holding

a pack of Band- Aids.

„Ty jsou pro tebe. Myslím, že se ti na ty

kolena budou hodit.“

“I got these for you. Your knees need

them.”

„Díky,“ usměju se a posadím se na lavičku,

abych si pestrobarevnými náplastmi přelepila

místa, která se mi zase pomalu zbarvují krví.

Pálí mě i dlaně, které mám rozedřené do

masa, ale s tím mi náplasti nepomůžou.

“Thanks.” I lower myself onto a bench and

press flesh-colored strips across my knees,

which sure enough are getting slick with

blood again. My palms sting and they’re

scraped pink and raw, but there’s nowhere I

can put a Band- Aid that will make a

difference.

Janae si sedne co nejdál ode mě. Nalepím si

tři náplasti na levé a dvě na pravé koleno.

„Vanessa je píča,“ prohlásí tiše.

Janae sits as far away as possible from me

on the bench. I put three Band- Aids on my

left knee and two on my right. “Vanessa’s a

bitch,” she says quietly.

„Jo,“ přikývnu souhlasně. Stoupnu si a

udělám pár opatrných kroků. Nohy mě drží, a

tak zamířím ke skříňce a převléknu se. „Ale

dostávám, co si zasloužím, ne? Nebo si to

aspoň každý myslí. Myslím, že Simonovi by

se to taky líbilo. Všechno je venku, aby mě za

to mohli lidi soudit. Žádná tajemství.“

“Yeah,” I agree, standing and taking a

cautious step. My legs hold up, so I head

for my locker and pull out my clothes.

“But I’m getting what I deserve, right?

That’s what everybody thinks. I guess it’s

what Simon would’ve wanted. Everything

out in the open for people to judge. No

secrets.”

„Simon…“ zašeptá Janae přiškrceným

hlasem. „On není…nebyl takový, jak to

vypadá. Jo, O vás bez vás bylo přes čáru a

“Simon …” Janae’s got that strangled

sound to her voice again. “He’s not … He

wasn’t like they said. I mean, yes, he went

napsal tam spoustu nechutností. Ale

posledních pár let pro něho bylo těžkých.

Tolik se snažil, aby někam zapadl, ale nešlo

mu to. Nemyslím si…“ zakoktá se. „Kdyby

byl sám sebou, určitě by ti tohle nepřál.“

overboard with About That, and he wrote

some awful things. But the past couple

years have been rough. He tried so hard to

be part of things and he never could. I don’t

think …” She stumbles over her words.

“When Simon was himself, he wouldn’t

have wanted this for you.”

Zní vážně zdrceně. Ale já se teď nehodlám

zabývat Simonem. Doobléknu se a podívám

se na hodiny. Z tělocviku zbývá ještě dvacet

minut, a rozhodně nechci být u toho, až sem

přijde Vanessa s jejími podržtaškami. „Díky

za ty náplasti. Řekni jim, že jsem pořád na

ošetřovně, jo? Počkám v knihovně, než začne

další hodina.“

She sounds really sad about it. But I can’t

bring myself to care about Simon now. I

finish dressing and look at the clock.

There’s still twenty minutes left in gym

class, and I don’t want to be here when

Vanessa and her minions descend. “Thanks

for the Band-Aids. Tell them I’m still at the

nurse’s, okay? I’m going to the library till

next period.”

„Okay,“ odpoví Janae. Zhrouceně sedí na

lavici a vypadá naprosto vyčerpaně. Když

zamířím ke dveřím, zavolá na mě: „Nechtěla

by ses odpoledne sejít?“

“Okay,” Janae says. She’s slumped on the

bench, looking hollowed out and

exhausted, and as I head for the door she

abruptly calls out, “Do you want to hang

out this afternoon?”

Překvapeně se na ni otočím. Netušila jsem, že

jsme se v naší…známosti dostaly tak daleko.

Přátelstvím bych to ještě nenazvala. „No, jo.

Jasně.“

I turn to her in surprise. I hadn’t thought we

were at that point in our … acquaintance, I

guess. Friendship still seems like a strong

word. “Um, yeah. Sure.”

„Máma má setkání knižního klubu, tak…

mohla bych přijít k vám?“

“My mom’s having her book club, so …

maybe I could come to your house?”

„Jasně,“ řeknu a představím si, jak asi bude

na Janae reagovat máma, která je zvyklá, že k

nám chodí duchaplné a hezké holky, jako

jsou Keely a Olivia. Tahle myšlenka mě

pobaví, a tak se s Janae domluvím na jejím

příchodu. Mimoděk napíšu i Bronwyn, ale

“All right,” I say, picturing my own

mother’s reaction to Janae after being used

to a house full of pretty-perky Keelys and

Olivias. The thought brightens me up, and

we make plans for Janae to stop by after

school. On a whim I text an invitation to

pak si vzpomenu, že ta má domácí vězení. A

navíc má hodiny hry na klavír. Spontánní

návštěvy nejsou zrovna její šálek kávy.

Bronwyn, but I forgot she’s grounded.

Plus, she has piano lessons. Spontaneous

downtime isn’t really her thing.

Sotva po škole přijedu domů a schovám kolo

na verandu, uvidím přijíždět Janae, která

sebou táhne velký batoh, jako by se přijela

učit. Absolvujeme krátký rozhovor s mámou,

jejíž oči neustále těkají od Janaeina četného

piercingu k jejím odřeným kanadám, až

dokud ji nevezmu do pokoje k televizi.

I’ve barely stowed my bike under the

porch after school when Janae arrives

dragging her oversized backpack like she

came to study. We make excruciating small

talk with my mother, whose eyes keep

roving from Janae’s multiple piercings to

her scuffed combat boots, until I bring her

upstairs to watch TV.

„Baví tě ten nový seriál na Netflixu?“ zeptám

se jí, namířím ovladač na televizi a lehnu si

na postel, aby si Janae mohla zabrat křeslo.

„Ten s těma superhrdinama?“

“Do you like that new Netflix show?” I

ask, aiming the remote at my television and

sprawling across my bed so Janae can take

the armchair. “The superhero one?”

Opatrně si sedne, jako by se bála, že ji ten

růžový přehoz celou spolkne. „Jo, může být,“

odpoví, položí batoh na zem a rozhlédne se

po zarámovaných fotografiích, které mi visí

na zdi. „Tebe asi dost zajímají kytky, že?“

She sits gingerly, like she’s afraid the pink

plaid will swallow her whole. “Yeah,

okay,” she says, lowering her backpack

next to her and looking at all the framed

photographs on my wall. “You’re really

into flowers, huh?”

„Ne tak docela. Ségra má nový foťák se

kterým jsem trochu experimentovala a… no,

celkem hodně fotek jsem tu v poslední době

vyměnila.“ Všechny jsou teď schované pod

mými krabicemi od bot. Tucet vzpomínek

s Jakem za poslední 3 roky a zhruba stejný

počet s dalšími kamarády. Váhala jsem jen

nad jednou – fotkou mě, Keely, Olivie a

Vanessy na pláži z tohoto léta. Měly jsme na

sobě obrovské slaměné klobouky a pod

úžasně modrým nebem nám hrály na tvářích

“Not exactly. My sister has a new camera I

was playing around with, and … I took a

lot of old pictures down recently.”

They’re shoved beneath my shoe boxes

now: a dozen memories of me and Jake

from the past three years, and almost as

many with my friends. I hesitated over

one—me, Keely, Olivia, and Vanessa at the

beach last summer, wearing giant sun hats

and goofy grins with a brilliant blue sky

behind us. It had been a rare, fun girls’ day

široké úsměvy. Byla to pro nás zábavná

dámská jízda, ale po dnešku jsem víc než

ráda, že jsem Vanessin stupidní úšklebek

zametla do krabice.

out, but after today I’m more glad than

ever that I banished Vanessa’s stupid smirk

to the closet.

Janae si pohrává s popruhem na batohu.

„Musí ti chybě, jak to bylo dřív,“ řekne tiše.

Janae fiddles with the strap to her backpack.

“You must miss how things were before,”

she says in a low voice.

Přemýšlím o její poznámce s očima

soustředěnýma na obrazovku. „Jo i ne,“ řeknu

nakonec. „Chybí mi, jak jednoduché to bylo

ve škole. Ale teď bych řekla, že se o mě

stejně nikdo z kamarádů nikdy nezajímal.

Kdyby ano, vypadalo by to teď jinak.“

Neklidně se přetočím na posteli a dodám:

„Ale nebudu předstírat, že je to horší, než to,

co prožíváš ty. Takhle ztratit Simona…“

I keep my eyes trained on the screen while I

consider her comment. “Yes and no,” I say

finally. “I miss how easy school used to

be. But I guess nobody I hung out with

ever really cared about me, right? Or

things would have been different.” I shift

restlessly on the bed and add, “I’m not

gonna pretend it’s anything like what

you’re dealing with. Losing Simon that

way.”

Janae zrudne a neodpoví a já zalituju toho, že

jsem to vůbec vytáhla. Vůbec nevím, jak se

s ní mám bavit. Jsme kamarádky nebo jenom

pár holek, které na sebe zbyly? Tiše

sledujeme televizi, dokud si Janae neodkašle:

„Mohla bych dostat něco na pití?“

Janae flushes and doesn’t answer, and I

wish I hadn’t brought it up. I can’t figure

out how to interact with her. Are we

friends, or just a couple of people without

better options? We stare silently at the

television until Janae clears her throat and

says, “Could I have something to drink?”

„Jasně,“ odpovím a s úlevou uniknu tichu,

které se mezi námi rozhostilo. Potěšení mě

přejde, když v kuchyni narazím na mámu a

absolvuju nepříjemnou desetiminutovou

debatu o svých nových kamarádkách. Když

konečně vyjdu nahoru s dvěma sklenicemi

limonády v rukou, Janae už má na zádech

batoh a chystá se odejít.

“Sure.” It’s almost a relief to escape the

silence that’s settled between us, until I run

into my mother in the kitchen and have a

terse, ten-minute-long conversation about

the kind of friends you have now. When I

finally get back upstairs, two glasses of

lemonade in hand, Janae’s got her

backpack on and she’s halfway out the

door.

„Není mi nějak dobře,“ zahuhňá. “I don’t feel well suddenly,” she mumbles.

Paráda. Už ani ti nevhodní kamarádi se mnou

nevydrží.

Great. Even my unsuitable friends don’t

want to hang out with me.

Frustrovaně napíšu Bronwyn a nečekám, že

by mi odpověděla, protože je teď nejspíš

uprostřed nějaké skladby. Proto mě překvapí,

když mi okamžitě přijde odpověď a ještě víc

mě překvapí to, co v ní stojí.

I text Bronwyn in frustration, not expecting

an answer since she’s probably in the

middle of Chopin or something. I’m

surprised when she messages me back right

away, and even more surprised at what she

writes.

Buď opatrná. Nevěřím jí. Be careful. I don’t trust her.

KAPITOLA 22 Chapter Twenty-Two

Cooper Cooper Neděle, 21. října, 17:25 Sunday, October 21, 5:25 p.m. Jsme skoro po večeři, když tátovi zazvoní

mobil. Podívá se na číslo, okamžitě hovor

zvedne a zatváří se ustaraně. „Tady Kevin.

Jo. Cože, dnes? Je to nutné?“ Na vteřinu se

odmlčí. „Dobře. Uvidíme se tam.“ Položí

telefon a otráveně si povzdechne. „Za půl

hodiny se setkáme s právničkou na stanici.

Detektiv Chang s tebou chce zase mluvit.“

Když otevřu pusu, táta zvedne ruku.

„Netuším proč.“

We’ve almost finished dinner when Pop’s

phone rings. He looks at the number and

picks up immediately, the lines around his

mouth deepening. “This is Kevin. Yeah.

What, tonight? Is that really necessary?”

He waits a beat. “All right. We’ll see you

there.” He hangs up and blows out an

irritated sigh. “We gotta meet your lawyer

at the police station in half an hour.

Detective Chang wants to talk to you

again.” He holds up a hand when I open my

mouth. “I don’t know what about.”

Ztěžka polknu. Už nějakou dobu po mně nic

nechtěli a začal jsem doufat, že to celé

pomalu vede do ztracena. Chtěl bych napsat

Addy a zjistit, jestli s ní chtějí mluvit taky,

ale striktně mi zakázali si o vyšetřování

s někým psát. Zavolat jí taky není zrovna

nejlepší nápad, a tak v tichosti dojím večeři a

odjedu s tátou na stanici.

I swallow hard. I haven’t been questioned in

a while, and I’d been hoping the whole

thing was fading away. I want to text Addy

and see if she’s getting brought in too, but

I’m under strict orders not to put anything

about the investigation in writing. Calling

Addy’s not a great idea, either. So I finish

my dinner in silence and drive to the

station with Pop.

Když vejdeme, moje právnička Mary už

mluví s detektivem Changem. Detektiv

pokyne směrem k výslechové místnosti, která

vypadá úplně jinak, než ty, které vidíte ve

filmech. Žádná velká skleněná tabule

s polopropustným zrcadlem. Jenom

nevýrazná malá místnost s konferenčním

stolkem a několika skládacími židlemi.

„Zdravím, Coopere. Pane Clayi. Děkuji, že

jste přišli.“ Chystám se kolem něj protáhnout

do místnosti, když mi položí ruku na paži.

„Jsi si jistý, že chceš, aby u toho byl i tvůj

otec?“

My lawyer, Mary, is already talking with

Detective Chang when we get inside. He

beckons us toward the interrogation room,

which is nothing like you see on TV. No

big pane of glass with a two-way mirror

behind it. Just a drab little room with a

conference table and a bunch of folding

chairs. “Hello, Cooper. Mr. Clay. Thanks

for coming.” I’m about to brush past him

through the door when he puts a hand on

my arm. “You sure you want your father

here?”

Chystám se mu odpovědět, Proč bych

nechtěl?, ale než otevřu pusu, táta začne

vytahovat jeho svaté právo na přítomnost u

výslechu. Naučil se tu řeč zpaměti, a jak

jednou začne, nedá se zastavit.

I’m about to ask Why wouldn’t I? but

before I can speak, Pop starts blustering

about how it’s his God-given right to be

present during questioning. He has this

speech perfected and once he winds up, he

needs to finish.

„Pochopitelně,“ řekne trpělivě detektiv

Chang. „Ale bude to zásah do Cooperova

soukromí.“

“Of course,” Detective Chang says politely.

“It’s mainly a privacy issue for Cooper.”

Způsob, jakým to vysloví, mě zneklidní, a

pohledem požádám Mary o pomoc. „Asi

můžeme začít jenom my dva, Kevine,“ řekne.

„Pokud to bude potřeba, zavolám tě dovnitř.“

Mary je super. Je to rozumná padesátnice a

dokáže zvládnout policii i mého tátu. Takže

nakonec se ke stolu usadíme ve třech: já,

detektiv Chang a Mary.

The way he says that makes me nervous,

and I look to Mary for help. “It should be

fine to start with just me in the room,

Kevin,” she says. “I’ll bring you in if

needed.” Mary’s okay. She’s in her fifties,

no-nonsense, and can handle both the

police and my father. So in the end it’s me,

Detective Chang, and Mary seating

ourselves around the table.

Srdce mi tluče už předtím, než detektiv

Chang vytáhne notebook. „Coopere, ty jsi

My heart’s already pounding when

Detective Chang pulls out a laptop.

vždycky hlasitě tvrdil, že Simonova obvinění

nejsou pravdivá. A tvoje výkony v baseballu

se nijak nezhoršily, což neodpovídá pověsti

Simonovy aplikace. Neproslula

zveřejňováním lží.“

“You’ve always been vocal about Simon’s

accusation not being true, Cooper. And

there’s been no drop in your baseball

performance. Which is inconsistent with

the reputation of Simon’s app. It wasn’t

known for posting lies.”

Snažím se udržet neutrální výraz, i když si

myslím totéž, co detektiv. Když mi detektiv

Chang poprvé ukázal to obvinění, místo

vzteku se mi spíš ulevilo, protože lež byla

rozhodně lepší, než pravda. Ale proč by o

mně Simon lhal?

I try to keep my expression neutral, even

though I’ve been thinking the same thing. I

was more relieved than mad when

Detective Chang first showed me Simon’s

site, because a lie was better than the truth.

But why would Simon lie about me?

„A tak jsme se do toho ponořili hlouběji.

Ukázalo se, že při naší první prohlídce

Simonových souborů nám něco uniklo. Byl

tam druhý příspěvek s tvým jménem, který

byl zašifrovaný a nahrazený tím tvrzením o

steroidech. Nějakou dobu trvalo, než jsme to

dešifrovali, ale tady je originál,“ řekne a otočí

obrazovku směrem k nám. Nakloníme se blíž

a začneme číst.

“So we dug a little deeper. Turns out we

missed something in our initial analysis of

Simon’s files. There was a second entry for

you that was encrypted and replaced with

the steroids accusation. It took a while to

get that file figured out, but the original is

here.” He turns the screen so it’s facing

Mary and me. We lean forward together to

read it.

Každý by chtěl mít kousek našeho

Bayviewského leváka CC a on konečně

povolil. Je svojí překrásné KS nevěrný

s novou láskou z Německa, která předvádí

spodní prádlo. Kdo by si nenechal říct,

že? Až na to, že ta láska předvádí boxerky

a slipy, ne podprsenky a tanga. Promiň,

K, ale nemůžeš s ním soutěžit, když je to

úplně jiná liga.

Everybody wants a piece of Bayview

southpaw CC and he’s finally been

tempted. He’s stepping out on the

beauteous KS with a hot German

underwear model. What guy wouldn’t,

right? Except the new love interest models

boxers and briefs, not bras and thongs.

Sorry, K, but you can’t compete when you

play for the wrong team.

Každá část mého těla naprosto ztuhne, až na

oči, kterýma nemůžu přestat mrkat. Přesně

Every part of me feels frozen except my

eyes, which can’t stop blinking. This is

tohle jsem čekal, že si přečtu už před

několika týdny.

what I was afraid I’d see weeks ago.

„Coopere,“ řekne Mary měkkým hlasem.

„Není potřeba na to nijak reagovat. Máte

nějaké otázky, detektive?“

“Cooper.” Mary’s voice is even. “There’s

no need to react to this. Do you have a

question, Detective Chang?”

„Ano. Je ten příspěvek, který Simon plánoval

zveřejnit, pravdivý?“

“Yes. Is the rumor Simon planned to print

true, Cooper?”

Mary je rychlejší než já. „Na tomhle obvinění

není nic trestného. Cooper se k tomu nemusí

vyjadřovat.“

Mary speaks before I can. “There’s nothing

criminal in this accusation. Cooper doesn’t

need to address it.”

„Mary, dobře víš, že tohle není ten případ.

Máme tady poměrně zajímavou situaci. Čtyři

studenti a každý má příspěvek, který by si

radši nechal pro sebe. Jeden je smazaný a

nahrazený lží. Víš, jak to vypadá?“

“Mary, you know that’s not the case. We

have an interesting situation here. Four

students with four entries they want to keep

quiet. One gets deleted and replaced with a

fake. Do you know what that looks like?”

„Jako chatrný způsob, jak to na někoho

hodit?“

“Shoddy rumormongering?” Mary asks.

„Jako že se někdo naboural do Simonových

souborů, aby se právě tohohle zbavil. A pak

se pojistil, že Simon nebude mít šanci to

opravit.“

“Like someone accessed Simon’s files to

get rid of this particular entry. And made

sure Simon wouldn’t be around to correct

it.”

„Potřebuju pár minut se svým klientem,“

řekne Mary.

“I need a few minutes with my client,” Mary

says.

Je mi zle. Představoval jsem si desítky

různých způsobů, jak by se naši mohli

dozvědět o Krisovi, ale žádná z nich nebyla

takhle strašná.

I feel sick. I’ve imagined breaking the news

about Kris to my parents in dozens of

ways, but none as flat-out horrible as this.

„Samozřejmě. Měli byste vědět, že si

vyžádáme soudní příkaz k prohledání domu

včetně Cooperova počítače a telefonních

záznamů. Ve světle této nové informace je

Cooper nyní v našem hledáčku víc, než byl

předtím.“

“Of course. You should know we’ll be

requesting a warrant to search more of the

Clays’ home, beyond Cooper’s computer

and cell phone records. Given this new

information, he’s a more significant person

of interest than he was previously.”

Mary má ruku položenou na mojí paži.

Nechce, abych mluvil. Nemusí mít strach.

Nedokázal bych to, ani kdybych chtěl.

Mary has a hand on my arm. She doesn’t

want me to talk. She doesn’t have to worry. I

couldn’t if I tried.

Zveřejňování informací o sexuální orientaci

je porušením ústavních práv na soukromí.

Mary pohrozí, že pokud se ten příspěvek

dostane ven, zatáhne do toho Americký svaz

pro občanské svobody. Což by pak spadalo

do kategorie S křížkem po funuse.

Disclosing information about sexual

orientation violates constitutional rights to

privacy. That’s what Mary says, and she’s

threatened to involve the American Civil

Liberties Union if the police make Simon’s

post about me public. Which would fall

into the category of Too Little, Way Too

Late.

Detektiv Chang se to chvíli snaží obejít.

Rozhodně nemají v úmyslu narušovat moje

soukromí. Ale musí vyšetřovat. Pomohlo by,

kdybych jim všechno řekl. Jenže naše

představy všeho se trochu liší. Ta jeho

obsahuje moje přiznání k vraždě, smazání

příspěvku a nahrazení ho tím lživým o

steroidech.

Detective Chang dances around it. They

have no intention of invading my privacy.

But they have to investigate. It would help

if I told them everything. Our definitions of

everything are different. His includes me

confessing that I killed Simon, deleted my

About That entry, and replaced it with a

fake one about steroids.

Což vůbec nedává smysl. Proč bych se

nevymazal úplně? Nebo tam nenapsal něco,

co by mi neohrožovalo kariéru. Třeba, že

jsem Keely podvedl s jinou holkou. Což by

vlastně zabilo dvě mouchy jednou ranou.

Which makes no sense. Wouldn’t I have

taken myself out of the equation entirely?

Or come up with something less career-

threatening? Like cheating on Keely with

another girl. That might’ve killed two birds

with one stone, so to speak.

„To na věci nic nemění,“ trvá na svém Mary.

„Nemáte žádný důkaz o tom, že by se Cooper

kdy dotkl Simonovy stránky. Neopovažujte

se zveřejnit citlivé informace jenom kvůli

vašemu vyšetřování.“

“This changes nothing,” Mary keeps

saying. “You have no more proof than you

ever did that Cooper touched Simon’s site.

Don’t you dare disclose sensitive

information in the name of your

investigation.”

Problém je, že na tom nezáleží. Dostane se to

ven. Podrobnosti tohohle případu unikají už

The thing is, though, it doesn’t matter. It’s

getting out. This case has been full of leaks

od začátku. A nemůžu odsud po hodině

výslechu jen tak odkráčet a říct tátovi, že se

nic nezměnilo.

from the beginning. And I can’t waltz out

of here after being interrogated for an

hour and tell my father nothing’s changed.

Když detektiv Chang odchází, zdůrazní, že

během dalších dní budou důkladně

prověřovat moje chování. Chce Krisovo číslo.

Mary tvrdí, že mu ho nemusím dávat, ale

Chang jí připomene, že si vyžádají můj mobil

a stejně ho získají. Chtějí taky mluvit s Keely.

Mary pořád vyhrožuje Svazem pro ochranné

svobody a detektiv Chang jí hlasem sladkým

jako med opakuje, že potřebují prověřit moje

chování v týdnech, které předcházely vraždě.

When Detective Chang leaves, he makes it

clear they’ll be digging deep into my life

over the next few days. They want Kris’s

number. Mary tells me I don’t have to

provide it, but Detective Chang reminds

her they’ll subpoena my cell phone and get

it anyway. They want to talk to Keely, too.

Mary keeps threatening the ACLU, and

Detective Chang keeps telling her, mild as

skim milk, that they need to understand my

actions in the weeks leading up to the

murder.

Ale všichni víme, co se tu vlastně děje.

Budou mi ničit život, dokud se z toho tlaku

nezhroutím.

But we all know what’s really happening.

They’ll make my life miserable until I cave

from the pressure.

Zůstanu s Mary sedět ve výslechové místnosti

i po odchodu detektiva Changa a jsem

vděčný, že tady není žádné polopropustné

zrcadlo, když složím hlavu do dlaní. Život,

jak jsem ho znal, je u konce a brzo se na mě

nikdo nebude dívat tak, jako doteď. Chystal

jsem se to všem říct, ale – třeba za pár let?

Možná až bych se stal nedotknutelným

hvězdným nadhazovačem. Ne teď. Ne takhle.

I sit with Mary in the interrogation room

after Detective Chang leaves, thankful

there’s no two-way mirror as I bury my

head in my hands. Life as I knew it is over,

and pretty soon nobody will look at me the

same way. I was going to tell eventually,

but—in a few years, maybe? When I was a

star pitcher and untouchable. Not now. Not

like this.

„Coopere,“ Mary mi položí ruku na rameno.

„Tvého tátu bude zajímat, proč jsme pořád

tady. Budeš si s ním muset promluvit.“

“Cooper.” Mary puts a hand on my

shoulder. “Your father will be wondering

why we’re still in here. You need to talk to

him.”

„Nemožu,“ řeknu automaticky. Bože, můj

přízvuk.

“I can’t,” I say automatically. Cain’t.

„Otec tě miluje,“ řekne tiše. “Your father loves you,” she says quietly.

Skoro se začnu smát. Táta miluje

Cooperstowna. Miluje, když vyautuju pálkaře

a dostává se mi pozornosti od skautů, a když

vidí moje jméno na ESPN. Ale mě?

I almost laugh. Pop loves Cooperstown. He

loves when I strike out the side and get

attention from flashy scouts, and when my

name scrolls across the bottom of ESPN.

But me?

Vůbec mě nezná. He doesn’t even know me.

Než stihnu odpovědět, ozve se zaklepání na

dveře. Táta strčí dovnitř hlavu a luskne prsty.

„Jsme tu hotoví? Rád bych jel domů.“

There’s a knock on the door before I can

reply. Pop pokes his head in and snaps his

fingers. “We done in here? I wanna get

home.”

„Připraven,“ řeknu. “All set,” I say.

„Co to sakra bylo?“ dožaduje se vysvětlení

od Mary.

“The hell was that all about?” he demands

of Mary.

„Musíte si promluvit s Cooperem,“ odpoví.

Tátovi spadne brada. A za co sakra platíme

vás? dá se přečíst v jeho obličeji. „Další

kroky můžeme probrat později.“

“You and Cooper need to talk,” she says.

Pop’s jaw tenses. What the hell are we

paying you for? is written all over his face.

“We can discuss next steps after that.”

„Paráda,“ zamumlá táta. Vstanu, protáhnu se

těsnou mezerou mezi stolem a zdí a projdu

kolem Mary na chodbu. Tiše jdeme za sebou

skrz prosklené dveře, kde se s námi Mary tiše

rozloučí. „Dobrou,“ řekne táta a napjatě mě

vede k autu, které nechal stát na vzdáleném

konci parkoviště.

“Fantastic,” Pop mutters. I stand and

squeeze myself through the narrow gap

between the table and the wall, ducking

past Mary and into the hallway. We walk in

silence, one in front of the other, until we

pass through the double glass doors and

Mary murmurs a good-bye. “Night,” Pop

says, tersely leading the way to our car at

the far end of the parking lot.

Všechno v mém nitru se šíleně zmítá, když se

usadím do Jeepu vedle táty. Jak mám začít?

Co mám říct? Řeknu mu to teď anebo

počkám, až budeme doma, abych to mohl

rovnou říct i mámě, babče a…Pane Bože.

Lucasovi?

Everything in me clenches and twists as I

buckle myself next to him in the Jeep. How

do I start? What do I say? Do I tell him now,

or wait till we’re home and I can tell Mom

and Nonny and … Oh God. Lucas?

„Co to mělo znamenat?“ zeptá se táta. „Proč

to trvalo tak dlouho?“

“What was all that about?” Pop asks.

“What took so long?”

„Objevily se nové důkazy,“ odpovím

prkenně.

“There’s new evidence,” I say woodenly.

„Fakt? Jaké?“ “Yeah? What’s that?”

Nemůžu. Nejde to. Ne teď, když jsme tady

sami. „Rád bych s tím počkal, až budeme

doma.“

I can’t. I can’t. Not just the two of us in this

car. “Let’s wait till we’re home.”

„Je to vážné, Coope?“ podívá se na mě táta,

když předjíždí pomalu jedoucí Volkswagen.

„Jsi v maléru?“

“This serious, Coop?” Pop glances at me

as he passes a slow-moving Volkswagen.

“You in trouble?”

Začnou se mi potit ruce. „Až doma,“

zopakuju.

My palms start sweating. “Let’s wait,” I

repeat.

Musím informovat Krise o tom, co se děje,

ale neodvažuju se mu napsat. Měl bych jet za

ním a říct mu to osobně. To bude další

debata, která zabije kus mého vnitřního já.

Kris si to přiznal už v prváku. Jeho rodiče

jsou oba výtvarníci a nikdy se nad tím

nepozastavili. Spíš jim to bylo jasné. Jo, tušili

jsme to. Proč ti to trvalo tak dlouho? Nikdy

na mě netlačil, ale nechce se celý život

skrývat.

I need to tell Kris what’s happening, but I

don’t dare text him. I should go to his

apartment and explain in person. Another

conversation that’ll kill some part of me.

Kris has been out since junior high. His

parents are both artists and it was never a

big deal. They were pretty much like, Yeah,

we knew. What took you so long? He’s

never pressured me, but sneaking around

isn’t how he wants to live.

Po zbytek jízdy se dívám z okna a nervózně

bubnuju prsty na klice dveří. Táta najede na

příjezdovou cestu a před námi se nejasně

rýsuje náš dům: pevný, rodinný, a taky

poslední místo, kde bych teď chtěl být.

I stare out the window, my fingers tapping

on the door handle for the rest of the ride

home. Pop pulls into the driveway and our

house looms in front of me: solid, familiar,

and the last place I want to be right now.

Vejdeme dovnitř, táta hodí klíče na stolek

v chodbě a potká se pohledem s mámou,

která sedí v obýváku. Vedle ní na gauči sedí i

babča, jako by na nás čekaly společně. „Kde

je Lucas?“ zeptám se a následuju tátu do

We head inside, Pop tossing his keys onto

the hallway table and catching sight of my

mother in the living room. She and Nonny

are sitting next to each other on the couch

as though they’ve been waiting for us.

obýváku. “Where’s Lucas?” I ask, following Pop into

the room.

„Dole, hraje na Xboxu.“ Máma ztlumí

televizi, babča na mě otočí hlavu a zaostří

pohled. „Je všechno v pořádku?“

“Downstairs playing Xbox.” Mom mutes

the television as Nonny cocks her head to

one side and fastens her eyes on me.

“Everything okay?”

„Cooper kolem toho dělá hrozné tajnosti.“

Tátův výraz je napůl pobavený a napůl

pohrdavý. Sám neví, jestli má moje vyplašení

brát vážně nebo ne. „Tak povídej,

Cooperstowne. O čem to celé bylo? Mají už

nějaký skutečný důkaz?“

“Cooper’s being all mysterious.” Pop’s

glance at me is half shrewd, half

dismissive. He doesn’t know whether to

take my obvious freaking out seriously or

not. “You tell us, Cooperstown. What’s all

the fuss about? They got some actual

evidence this time?”

„Myslí si, že jo,“ odkašlu si a strčím ruce do

kapes. „Teda jo, mají. Novou informaci.“

“They think they do.” I clear my throat and

push my hands into my khakis. “I mean,

they do. Have new information.”

Všichni to tiše zpracovávají, dokud si

nevšimnou, že se mi úplně nechce

pokračovat. „Jakou novou informaci?“

pobídne mě máma.

Everybody’s quiet, absorbing that, until

they notice I’m not in any hurry to

continue. “What kind of new information?”

Mom prompts.

„Na Simonově stránce byl soubor, který

někdo zašifroval předtím, než se k němu

dostala policie. Myslím, že to byl jeho

původní příspěvek, který chtěl zveřejnit.

Nemělo to nic společného se steroidama.“ A

už zase ten můj přízvuk.

“There was an entry on Simon’s site that

was encrypted before the police got there. I

guess it’s what he originally meant to post

about me. Nothin’ to do with steroids.”

There goes my accent again.

Tátův nikdy nezmizel a vůbec si nevšimne, že

mi přeskakuje hlas. „Já to věděl!“ vykřikne

triumfálně. „Takže tě očistí?“

Pop never lost his, and doesn’t notice when

mine fades in and out. “I knew it!” he says

triumphantly. “They clear you, then?”

Mlčím, mám v hlavě úplně prázdno. Babča se

ke mně nakloní a opře se o svou hůl s lebkou.

„Coopere, co o tobě Simon chtěl napsat?“

I’m mute, my mind blank. Nonny leans

forward, hands gripping her skull- topped

cane. “Cooper, what was Simon going to

post about you?”

„No…“ Jen pár slov stačí na to, aby se můj

život rozdělil na před a po. Z plic se mi

vytratí všechen vzduch. Nedokážu se podívat

na mámu a už vůbec ne na tátu. A tak se

dívám na babču. „Simon. Nějak. Přišel. Na

to.“ Bože můj. Došla mi slova, kterými jsem

to mohl obkecat. Babča zaťuká holí o zem,

jako by mi chtěla pomoct. „Že jsem gay.“

“Well.” A couple of words is all it’ll take to

make everything in my life Before and

After. The air leaves my lungs. I can’t look

at my mother, and I sure as hell can’t look

at my father. So I focus on Nonny. “Simon.

Somehow. Found out. That.” God. I’ve run

out of filler words. Nonny taps her cane on

the floor like she wants to help me along.

“I’m gay.”

Táta se začne smát. Normálně vybuchne

smíchy a poplácá mě po rameni. „Proboha,

Coopere. Na chvíli jsi mě doopravdy dostal.

Vážně, co se děje?“

Pop laughs. Actually laughs, a relieved

kind of guffaw, and slaps me on the

shoulder. “Jesus, Coop. Had me going

there for a minute. Seriously, what’s up?”

„Kevine,“ procedí babča mezi zuby. „Cooper

si nedělá srandu.“

“Kevin.” Nonny grits the word through her

teeth. “Cooper is not joking.”

„Ale jistě, že dělá,“ řekne táta a nepřestává se

smát. Pozoruju jeho obličej, protože jsem si

dost jistý, že tohle je naposled, co se na mě

bude takhle dívat. „Že?“ Sebejistě na mě

pohlédne, ale když uvidí můj výraz, jeho

úsměv povadne. A je to tady. „Že jo,

Coopere?“

“Course he is,” Pop says, still laughing. I

watch his face, because I’m pretty sure it’s

the last time he’ll look at me the way he

always has. “Right?” His eyes slide over to

mine, casual and confident, but when he

sees my face his smile dims. There it is.

“Right, Coop?”

„Ne,“ odpovím mu. “Wrong,” I tell him.

Kapitola 23 Chapter Twenty-Three

Addy Addy Pondělí, 22. října, 8:45 Monday, October 22, 8:45 a.m. Před školou se už zase seřadilo několik

policejních aut. A Cooper se plouží po

chodbě jako by několik dnů nespal.

Nenapadne mě, že ty dvě věci spolu souvisí,

dokud si mě před zvoněním nevezme stranou.

„Můžeme si promluvit?“

Police cars line the front of Bayview High

again. And Cooper’s stumbling through the

hall like he hasn’t slept in days. It doesn’t

occur to me the two might be related until

he pulls me aside before first bell. “Can we

talk?”

Zadívám se na něj pozorněji a přepadne mě

trýznivý neklid. Nikdy předtím jsem

I peer at him more closely, unease gnawing

at my stomach. I’ve never seen Cooper’s

neviděla, že by měl Cooper oči podlité krví.

„Jo, jasně.“ Myslela jsem, že myslí tady na

chodbě, ale místo toho mě vede k zadnímu

schodiště na parkoviště, kde se opřeme o

stěnu přede dveřmi. Což znamená, že přijdu

na třídnickou hodinu pozdě, ale moje

docházka už je tak špatná, že další zpoždění

se v tom ztratí. „Co se děje?“

eyes look bloodshot before. “Yeah, sure.” I

think he means here in the hallway, but to

my surprise he leads me out the back

staircase into the parking lot, where we

lean against the wall next to the door.

Which means I’ll be late for homeroom, I

guess, but my attendance record is already

so bad another tardy won’t make a

difference. “What’s up?”

Cooper si projíždí rukou vlasy, dokud mu

nezůstanou stát. Nikdy by mě nenapadlo, že

jeho vlasy jsou něčeho takového schopné.

„Myslím, že policie je tady kvůli mně. Budou

se na mě vyptávat. A já – chci to někomu říct

dřív, než to všechno půjde do háje.“

Cooper runs a hand through his sandy hair

until it sticks straight up, which is not a

thing I ever imagined Cooper’s hair could

do until just now. “I think the police are

here because of me. To ask questions about

me. I just—wanted to tell somebody why

before everything goes to hell.”

„Dobře.“ Položím mu ruku na paži a

znejistím, když ucítím, jak se třese. „Coopere,

co se děje?“

“Okay.” I put a hand on his forearm, and

tense in surprise when I feel it shaking.

“Cooper, what’s wrong?”

„Jde o to, že…“ udělá pauzu a ztěžka polkne. “So the thing is …” He pauses, swallowing

hard.

Vypadá, že se chystá k něčemu přiznat. Na

vteřinu mě napadne Simon: jeho kolaps po

škole, rudý obličej lapající po dechu. Trhnu

sebou. Pak se Cooperovi podívám přímo do

očí – lesknou se slzami, ale jsou upřímné jako

vždycky – a pochopím, že za tím bude něco

jiného. „O co jde, Coopere? Buď v klidu.

Můžeš mi to říct.“

He looks like he’s about to confess

something. For a second Simon flashes

through my mind: his collapse in detention

and his red, gasping face as he struggled to

breathe. I can’t help but flinch. Then I meet

Cooper’s eyes—filmy with tears, but as

kind as ever—and I know that can’t be it.

“The thing is what, Cooper? It’s all right.

You can tell me.”

Cooper se na mě podívá a důkladně vnímá

celý můj obraz – roztřepené vlasy, které trčí

do všech stran, protože jsem neměla čas je

Cooper stares at me, taking in the whole

picture-messy hair that’s spiking oddly

because I didn’t take the time to blow-dry

vyfénovat, moji poďobanou pokožku a

vybledlé triko s nějakou kapelou, kterou dřív

poslouchala Ashton – než odpoví: „Jsem

gay.“

it, so-so skin from all the stress, faded T-

shirt featuring some band Ashton used to

like, because we’re seriously behind on

laundry—before he replies, “I’m gay.”

„Aha.“ Chvilku mi trvá, než pochopím, co

vlastně řekl. „Ahaaaa.“ Najednou to, že

nechtěl spát s Keely, dává smysl. Mám pocit,

že bych asi měla říct něco víc, a tak dodám:

„Super.“ To je asi nemístná odpověď, ale zato

upřímná. Protože Cooper je skvělý, až na to,

že byl vždycky trochu nepřístupný. Tohle

hodně věcí vysvětluje.

“Oh.” It doesn’t register at first, and then it

does. “Ohhh.” The whole not- into-Keely

thing suddenly makes sense. It seems like I

should say more than that, so I add, “Cool.”

Inadequate response, I guess, but sincere.

Because Cooper’s pretty great except the

way he’s always been a little remote. This

explains a lot.

„Simon přišel na to, že se s někým vídám.

S klukem. Chystal se to napsat na O vás bez

vás spolu s těmi ostatními příspěvky. Někdo

to vyměnil a nahradil to tou lží o steroidech.

Já to nebyl,“ dodá rychle. „Ale oni si myslí,

že jo. Teď mě důkladně prověřují, což

znamená, že to brzo zjistí celá škola. Chtěl

jsem… to někomu říct sám.

“Simon found out I’m seeing someone. A

guy. He was gonna post it on About That

with everyone else’s entries. It got switched

out and replaced with a fake entry about me

using steroids. I didn’t switch it,” he adds

hastily. “But they think I did. So they’re

looking into me hard-core now, which

means the whole school will know pretty

soon. I guess I wanted to … tell somebody

myself.”

„Coopere, nikoho nebude zajímat, že…“

začnu, ale on zavrtí hlavou.

“Cooper, no one will care—” I start, but he

shakes his head.

„Bude. Ty víš, že bude,“ přeruší mě. Sklopím

oči, protože to nemůžu popřít. „Celé

vyšetřování jsem byl zalezlý v ulitě,“

pokračuje chraplavým hlasem. „A doufal

jsem, že to uzavřou jako nehodu, protože

nemůžou nic dokázat. Ale teď pořád

přemýšlím o tom, co nedávno říkala Maeve o

Simonovi – o všech těch divných věcech, do

kterých byl zapojený. Myslíš, že na tom něco

“They will. You know they will,” he says. I

drop my eyes, because I can’t deny it.

“I’ve been hiding my head under a rock

about this whole investigation,” he

continues, his voice hoarse. “Hopin’ they’d

chalk it up to an accident because there’s no

real proof about anything. Now I keep

thinking about what Maeve said about

Simon the other day—how much weird

je?“ stuff was going on around him. You think

there’s anything to that?”

„Bronwyn si to myslí,“ odpovím. „Chce,

abychom se všichni čtyři sešli a porovnali si

svoje pohledy na věc. Říkala, že Nate je pro.“

Cooper roztržitě přikývne a já si uvědomím,

že většinu času tráví s Jakem, a tak možná

neví o všem, co se děje. „Mimochodem,

slyšel jsi o Nateově mámě? Jak, ehm… vstala

z mrtvých?“

“Bronwyn does,” I say. “She wants the four

of us to get together and compare notes.

She says Nate will.” Cooper nods

distractedly, and it occurs to me that since

he’s still in Jake’s bubble most of the time,

he’s not fully up to speed on everything

that’s been going on. “Did you hear about

Nate’s mom, by the way? How she’s, um,

not dead after all?”

Nečekala jsem, že by dokázal zblednout ještě

víc.

I didn’t think Cooper could get any paler,

but he manages.

„Cože?“ “What?”

„Je to docela dlouhý příběh, ale – jo. Ukázalo

se, že byla drogově závislá, žila v nějaké

komunitě, a teď se vrátila. Zřejmě je čistá. Jo

a Bronwyn musela na stanici kvůli příspěvku,

co Simon napsal ve druháku. Bronwyn mu

v komentáři napsala, aby chcípnul, takže…

no, vždyť víš. V tomhle světle to nevypadá

dobře.“

“Kind of a long story, but—yeah. Turns out

she was a drug addict living in some kind

of commune, but she’s back now. And

sober, supposedly. Oh, and Bronwyn got

called into the police station because of a

creepy post Simon wrote about her sister

sophomore year. Bronwyn told him to drop

dead in the comments section, so … you

know. That looks kinda bad now.”

„Co to sakra?“ Soudě podle jeho nevěřícného

pohledu se mi podařilo odvést pozornost od

jeho vlastních starostí. Pak zazvoní zvonek a

on svěsí ramena. „Měli bychom jít. Ale jo.

Jestli se chcete sejít, jdu do toho.“

“The hell?” By the incredulous look on

Cooper’s face, I’ve managed to distract

him from his problems. Then the late bell

rings, and his shoulders sag. “We’d better

go. But, yeah. If you guys get together, I’m

in.”

Bayvieská policie se spolu se školním

poradcem znovu usadí v konferenční

místnosti a po jednom začnou vyslýchat

The Bayview Police set themselves up in a

conference room with a school liaison

again, and start interviewing students one

studenty. Ze začátku je všechno v klidu, a

když se celý den neozvou žádné dohady,

začnu doufat, že se Cooper mýlil a nic se ven

nedostane. Ale v úterý dopoledne to začne.

Netuším, jestli je to tím, na co se policie

ptala, s kým mluvila, nebo to prostě jako

vždycky uniklo, ale před obědem za mnou ke

skříňce přiběhne moje bývalá kamarádka

Olivia – která se mnou nepromluvila ode dne,

kdy Jake praštil TJe – a se škodolibým

výrazem mě chytne za ruku.

by one. At first things are kind of quiet, and

when we get through the day without any

rumors I’m hopeful that Cooper was wrong

about his secret getting out. But by

midmorning on Tuesday, the whispers

start. I don’t know if it’s the kind of

questions the police were asking, or who

they were talking to, or just a good old-

fashioned leak, but before lunch my ex-

friend Olivia—who hasn’t spoken to me

since Jake punched TJ—runs up to my

locker and grabs my arm with a look of

pure glee.

„Pane Bože, slyšela jsi o Cooperovi?“ Její

výraz přímo přetéká nadšením, když ztiší hlas

do pronikavého šepotu. „Všichni říkají, že je

gay.“

“Oh my God. Did you hear about Cooper?”

Her eyes pop with excitement as she lowers

her voice to a piercing whisper.

“Everyone’s saying he’s gay.”

Odtáhnu se. Jestli má Olivia pocit, že se na

tomhle budu podílet, tak se plete. „A koho to

zajímá?“ zeptám se suše.

I pull away. If Olivia thinks I’m grateful to

be included in the gossip mill, she’s wrong.

“Who cares?” I say flatly.

„No, rozhodně Keely,“ zašklebí se a hodí si

vlasy přes rameno. „Není divu, že s ní nechtěl

spát! Jdeš teď na oběd?“

“Well, Keely does,” Olivia giggles,

tossing her hair over her shoulder. “No

wonder he wouldn’t sleep with her! Are

you headed to lunch now?”

„Jo. S Bronwyn. Měj se.“ Prásknu dveřmi od

skříňky a otočím se na patě dřív, než stihne

říct něco dalšího.

“Yeah. With Bronwyn. See you.” I slam my

locker shut and spin on my heel before she

can say anything else.

Vezmu si jídlo a usadím se k našemu

obvyklému stolu. Bronwyn to v balerínách a

pletených šatech moc sluší. Má rozpuštěné

vlasy a tváře tak růžové, až mě napadne, jestli

si náhodou nedala make-up. Ale jestli ano,

vypadá to i tak naprosto přirozeně. Neustále

In the cafeteria, I collect my food and head

for our usual table. Bronwyn looks pretty in

a sweater-dress and boots, her hair loose

around her shoulders. Her cheeks are so

pink I wonder if she’s wearing makeup for

a change, but if she is it’s really natural.

pokukuje po dveřích. She keeps looking at the door.

„Očekáváš někoho?“ zeptám se. “Expecting someone?” I ask.

Zrudne ještě víc. „Možná.“ She turns redder. “Maybe.”

Je mi docela jasné, na koho čeká. Nejspíš ne

na Coopera, ale vypadá to, že právě na něj

čeká zbytek osazenstva. Když vejde dovnitř,

všichni ztichnou a vzápětí se místností začne

šířit tiché bzučení.

I have a pretty good idea who she’s waiting

for. Probably not Cooper, although the rest

of the room seems to be. When he steps

into the cafeteria everything goes quiet, and

then a low whispering buzz runs through

the room.

„Cooper Clay je Cooper GAY!“ zavolá někdo

vysokým falešným hlasem. Cooper se zarazí

ve dveřích, něco proletí vzduchem a trefí ho

do hrudi. Okamžitě tu modrou krabičku

poznám. Kondomy Trojan. Jake je používá.

Spolu s ním nejspíš i půlka školy, ale

přiletěly od stolu, kde jsem dřív sedávala.

“Cooper Clay is Cooper GAY!” somebody

calls out in a high, falsetto voice, and

Cooper freezes in the door as something

flies through the air and hits him across the

chest. I recognize the blue packaging

immediately: Trojan condoms. Jake’s

brand. Along with half the school, I guess.

But it did come from the direction of my

old table.

„Já sem gay, sem tepléj“ zazpívá někdo a po

místnosti se rozlehne smích. Z části je zlý, ale

spíš zní šokovaně a nervózně. Většina lidí

vypadá, že neví, co má dělat. Já sedím jako

zařezaná, protože Cooperův obličej je ta

nejhorší věc, co jsem kdy viděla, a hrozně

bych chtěla, aby to přestalo.

“Doin’ the butt, hey, pretty,” somebody

else sings, and laughter runs through the

room. Some of it’s mean but a lot of it’s

shocked and nervous. Most people look

like they don’t know what to do. I’m struck

silent because Cooper’s face is the worst

thing I’ve ever seen and I want, so badly,

for this to not be happening.

„No to si kurva děláte prdel.“ To je Nate.

Objeví se ve vchodu vedle Coopera, což mě

dost překvapí, protože jsem ho tady nikdy

neviděla. Ostatní jsou podobně zaskočení a

ztiší se dost na to, aby se jeho opovržlivý hlas

rozlehl po celé místnosti, kterou zkoumá

pohledem. „To vy sráči nemáte nic lepšího na

“Oh, for fuck’s sake.” It’s Nate. He’s in the

entrance next to Cooper, which surprises

me since I’ve never seen him in the

cafeteria before. The rest of the room is

equally taken aback, quieting enough that

his contemptuous voice cuts across the

whispers as he surveys the scene in front

práci? To je mi vás fakt líto.“ of him. “You losers seriously give a crap

about this? Get a life.”

„Přítel!“ ozve se dívčí hlas zamaskovaný

kašlem. Vanessa se uculuje, zatímco se

ostatní rozesmějí stylem, který jsem poslední

měsíc poslouchala já: napůl nevinný a

posměšný. A hlavně je z něj poznat, jak jsou

rádi, že se to děje někomu jinému a ne jim.

Jediné výjimky jsou Keely, která si kouše ret

a zírá do země a Luis, který napůl stojí a

předloktími se opírá o stůl. V chodbě mezi

jídelnou a kuchyní se objeví jedna z kuchařek

a očividně se nemůže rozhodnout, jestli má

nechat věcem volný průběh nebo zavolat

někoho z učitelů.

A girl’s voice calls out “Boyfriend!”

disguised with a fake cough. Vanessa

smirks as everyone around her dissolves

into the kind of laughter that’s been

directed my way over the past month: half-

guilty, half-gleeful, and all Thank God this

is happening to you and not me. The only

exceptions are Keely, who’s biting her lip

and staring at the floor, and Luis, who’s

half standing with his forearms braced on

the table. One of the lunch ladies hovers in

the doorway between the kitchen and the

cafeteria, seemingly torn between letting

things play out and getting a teacher to

intervene.

Nate se zaměří na Vanessin samolibý obličej

ve kterém není ani stopa po rozpacích.

„Vážně? Zrovna ty si dovolíš otvírat hubu?

Ani nevím, jak se jmenuješ, ale na minulé

párty ses mi pokusila strčit ruku do kalhot.“

Další smích, ale tentokrát ne na účet Coopera.

„Vlastně bych moc rád viděl někoho, na koho

jsi to tady ještě nezkusila.“

Nate zeroes in on Vanessa’s smug face

without a trace of self-consciousness.

“Really? You’ve got something to say? I

don’t even know your name and you tried

to stick your hand down my pants the last

time we were at a party.” More laughter,

but this time it’s not at Cooper’s expense.

“In fact, if there’s a guy at Bayview you

haven’t tried that with, I’d love to meet

him.”

Vanesse spadne brada a někdo od stolu

počítačových nerdů vystřelí ruku do vzduchu.

„Na mě!“ Jeho kamarádi se nervózně

zasmějí, zatímco se pozornost všech přesune

na ně. Nate zvedne jejich směrem palec a

otočí se zpátky k Vanesse.

Vanessa’s mouth hangs open as a hand

shoots up from the middle of the cafeteria.

“Me,” calls a boy sitting at the computer-

nerd table. His friends all laugh nervously

as the pulsing attention of the room—

seriously, it’s like a wave moving from one

target to the next—focuses on them. Nate

gives him a thumbs-up and looks back at

Vanessa.

„Vida. Tak se o něj postarej a drž už kurva

hubu.“ Přejde k našemu stolu a hodí batoh

vedle Bronwyn. Ona si stoupne, omotá mu

ruce kolem krku a políbí ho, jako by tu nikdo

jiný nebyl, zatímco ostatní zalapají po dechu

nebo začnou hvízdat. Jsem stejně v šoku jako

oni. Teda, tušila jsem to, ale tohle je dost

veřejné. Nejsem si jistá, jestli se Bronwyn

snaží odvést pozornost od Coopera nebo si

jenom nemohla pomoct. Možná obojí.

“There you go. Try to make that happen

and shut the hell up.” He crosses to our

table and dumps his backpack next to

Bronwyn. She stands up, winds her arms

around his neck, and kisses him like they’re

alone while the entire cafeteria erupts into

gasps and catcalls. I stare as much as

everyone else. I mean, I kind of guessed,

but this is pretty public. I’m not sure if

Bronwyn’s trying to distract everyone from

Cooper or if she couldn’t help herself.

Maybe both.

Tak či tak, rozhodně to splnilo účel. Cooper

nehnutě stojí u vchodu, dokud ho nechytnu za

paži. „Pojď za námi. Celý vražedný klub

pohromadě. Jen ať na nás zírají.“

Either way, Cooper’s effectively been

forgotten. He’s motionless at the entrance

until I grab his arm. “Come sit. The whole

murder club at one table. They can stare at

all of us together.”

Cooper mě následuje, aniž by se obtěžoval

vzít si něco k jídlu. Usadíme se ke stolu a

rozhostivší se ticho naruší další příchozí:

Luis, který se s tácem v ruce posadí na

poslední volnou židli u stolu.

Cooper follows me, not bothering to get

any food. We settle ourselves at the table

and awkward silence descends until

someone else approaches: Luis with his

tray in hand, lowering himself into the last

empty chair at our table.

„Tak to byl hnus,“ zafuní a jeho pohled

spočine na prázdné místo na stole před

Cooperem. „Ty nebudeš jíst?“

“That was bullshit,” he fumes, looking at

the empty space in front of Cooper. “Aren’t

you gonna eat?”

„Nemám hlad,“ odpoví stručně Cooper. “I’m not hungry,” Cooper says shortly.

„Měl bys něco sníst.“ Luis natáhne ruku a

nabídne mu jedinou část jeho oběda, které se

ještě nedotkl. „Na, vem si banán.“

“You should eat something.” Luis grabs the

only untouched food item on his tray and

holds it out. “Here, have a banana.”

Všichni na vteřinu ztuhneme; a potom

vybuchneme smíchy. Dokonce i Cooper,

který si opírá hlavu o dlaň a druhou rukou si

masíruje spánek.

Everyone freezes for a second; then we all

burst out laughing at the same time.

Including Cooper, who rests his chin in his

palm and massages his temple with his

other hand.

„Nechám si ho ujít,“ řekne. “I’ll pass,” he says.

Nikdy jsem neviděla Luise tak rudého. „Proč

jsme sakra nemohli dneska dostat radši

jablko?“ zamumlá a Cooper se na něj

ztrápeně usměje.

I’ve never seen Luis so red. “Why couldn’t

it have been apple day?” he mutters, and

Cooper gives him a tired smile.

Pravé přátele najdete až ve chvíli, kdy je

potřebujete. Ukázalo se, že já jsem žádné

neměla, ale jsem ráda, že Cooper ano.

You find out who your real friends are

when stuff like this happens. Turns out I

didn’t have any, but I’m glad Cooper does.

Kapitola 24 Chapter Twenty-Four Nate Nate Čtvrtek, 25. října, 0:20 Thursday, October 25, 12:20 a.m. Zastavím motorku ve slepé uličce na konci

Bayviewského sídliště, vypnu motor a minutu

počkám, abych zkontroloval, jestli se někdo

nepohybuje kolem. Je ticho, takže slezu a

pomůžu dolů i Bronwyn.

I ease my motorcycle into the cul-de-sac at

the end of Bayview Estates and kill the

motor, staying still for a minute to check

for any hint that someone’s nearby. It’s

quiet, so I climb off and give a hand to

Bronwyn so she can do the same.

Celá oblast je plná napůl postavených

paneláků a není tu osvětlení, takže ve tmě

dorazíme až k domu číslo pět. Když tam

přijdeme, zkusím otevřít přední dveře, ale je

zamčeno. Obejdeme dům zezadu a já

vyzkouším všechna okna, než najdu to, které

se dá otevřít. Je poměrně nízko, takže se tam

vyhoupnu bez problémů. „Jdi dopředu,

pustím tě dovnitř,“ řeknu tiše.

The neighborhood is still a half-finished

construction area with no streetlights, so

Bronwyn and I walk in darkness to house

number 5. When we get there I try the front

door, but it’s locked. We circle to the back

of the house and I jiggle each window until

I find one that opens. It’s low enough to the

ground that I haul myself in easily. “Go

back out front; I’ll let you in,” I say in a

low voice.

„Myslím, že tohle zvládnu taky,“ odpoví

Bronwyn a chystá se vytáhnout. Ale nemá na

“I think I can do it too,” Bronwyn says,

preparing to pull herself up. She doesn’t

to sílu, takže se nakonec musím natáhnout a

pomoct jí. V okně není dost místa pro dva, a

když ustoupím, abych jí udělal místo,

namáhavě se vyškrábe nahoru a s bouchnutím

přistane na zemi.

have the arm strength, though, and I have

to lean over and help her. The window’s

not big enough for two, and when I let go

and step back to give her room, she

scrambles the rest of the way and lands on

the floor with a thud.

„Velice elegantní,“ řeknu, zatímco vstává a

oprašuje si džíny.

“Graceful,” I say as she gets to her feet and

brushes off her jeans.

„Zmlkni,“ zamručí a rozhlédne se. „Neměli

bychom otevřít přední dveře pro Addy a

Coopera?“

“Shut up,” she mutters, looking around.

“Should we unlock the front for Addy and

Cooper?”

Jsme v prázdném, rozestavěném domě,

abychom uspořádali noční meeting

Bayviewské čtyřky. Je to jako špatná

kriminálka, ale neexistuje jiné místo, kde

bychom se mohli potkat, aniž bychom

přilákali pozornost. Dokonce i moji lhostejní

sousedi se najednou začali zajímat, když se

v naší ulici pravidelně objevuje tým Mikhaila

Powerse.

We’re in an empty, under-construction

house after midnight for a meeting of the

Bayview Four. It’s like a bad spy movie,

but there’s no way all of us could get

together anywhere else without drawing

too much attention. Even my don’t-give-a-

crap neighbors are suddenly in my business

now that Mikhail Powers’s team keeps

cruising down our street.

A navíc, Bronwyn má pořád domácí vězení. Plus, Bronwyn’s still grounded.

„Jo,“ odpovím a projdeme skrz napůl-

postavenou kuchyni do obýváku s obrovským

arkýřem. Měsíční světlo září přímo na dveře a

já otočím zámkem. „Na kolik jsi jim řekla, že

tu mají být?“

“Yeah,” I say, and we feel our way through

a half-built kitchen and into a living room

with a huge bay window. The moonlight

streams bright across the door, and I twist

its dead bolt open. “What time did you tell

them?”

„Půl jedné,“ odpoví a podívá se na hodinky. “Twelve-thirty,” she says, pressing a button

on her Apple watch.

„Kolik je?“ “What time is it?”

„Nula dvacet pět.“ “Twelve-twenty-five.”

„Super, tak to máme pět minut.“ Přejedu jí

rukou po tváři, přitlačím ji ke zdi a přitisknu

“Good. We have five minutes.” I slide my

hand along the side of her face and back

svoje rty na její. Opře se o mě, omotá mi ruce

kolem krku a tiše vzdechne. Moje ruce sjedou

z jejích rukou na boky, kde pod lemem trika

najdu její holou kůži. Bronwyn má pod tím

vším konzervativním oblečením fakt úžasné

tělo, i když jsem z něho zatím skoro nic

neviděl.

her up against the wall, pulling her lips to

mine. She leans into me and wraps her

arms around my neck, opening her mouth

with a soft sigh. My hands travel down the

curve of her waist to her hips, finding a

strip of bare skin under the hem of her

shirt. Bronwyn has this unbelievable

stealth body under all her conservative

clothes, although I’ve barely gotten to see

any of it.

„Nate,“ zašeptá po pár minutách tím

bezdechým hlasem, který mě tak vzrušuje.

„Chtěl jsi mi říct, jak to šlo s tvojí mámou.“

“Nate,” she whispers after a few minutes,

in that breathless voice that drives me wild.

“You were going to tell me how things

went with your mom.”

Jo. Možná že chtěl. Dnes odpoledne jsem se

s ní zase potkal a bylo to… v pohodě. Přišla

na čas a čistá. Tentokrát vynechala vyptávání

a dala mi peníze na dluhy. Ale celou dobu

jsem se sám se sebou sázel o to, jak dlouho

celé tohle vydrží. Zatím sázím na dva týdny.

Yeah. I guess I was. I saw my mother again

this afternoon and it was … all right. She

showed up on time and sober. She backed

off asking questions and gave me money

for bills. But I spent the whole time taking

bets with myself on how long it’d last.

Current odds say two weeks.

Než stihnu odpovědět, zavržou dveře a už tu

nejsme sami. Dovnitř vklouzne drobná

postava a zavře za sebou dveře. Měsíční

světlo svítí dost na to, abych Addy jasně

viděl, a to včetně nečekaných tmavých pruhů

v jejích vlasech. „Uf, nejsem tu první,“

zašeptá, pak založí ruce v bok a podívá se na

nás. „Vy si to tu rozdáváte? Vážně?“

Before I can answer, though, the door

creaks and we’re not alone anymore. A

small figure slips inside and shuts the door

behind her. The moonlight’s bright enough

that I can see Addy clearly, including the

unexpected dark streaks in her hair. “Oh,

good, I’m not the first one,” she whispers,

then puts her hands on her hips as she

glares at Bronwyn and me. “Are you two

making out? Seriously?”

„Ty sis nabarvila vlasy?“ kontruje Bronwyn a

odtáhne se ode mě. „Co je to za barvu?“

“Did you dye your hair?” Bronwyn

counters, pulling away from me. “What

Natáhne ruku a prozkoumá její ofinu.

„Fialová? To vypadá dobře. Proč ta změna?“

color is that?” She reaches a hand out and

examines Addy’s bangs. “Purple? I like it.

Why the change?”

„Už mě nebaví starat se o krátké vlasy,“

zavrčí Addy a pustí na podlahu svoji

cyklistickou helmu. „Nabarvené to nevypadá

tak zle.“ Otočí hlavu mým směrem a dodá:

„A jestli se ti něco nelíbí, nepotřebuju to

slyšet.“

“I can’t keep up with the maintenance

requirements of short hair,” Addy

grumbles, dropping a bike helmet on the

floor. “It doesn’t look as bad with color

mixed in.” She cocks her head at me and

adds, “I don’t need your commentary if you

disagree, by the way.”

Zvednu ruce. „Neměl jsem v plánu nic říkat,

Addy.“

I hold up my hands. “Wasn’t going to say a

word, Addy.”

„A ty taky víš, jak se jmenuju?“ zeptá se

s kamennou tváří.

“When did you even start knowing my

name,” she deadpans.

Zašklebím se na ni. „Docela se ti prořízla

pusa od té doby, co ses zbavila vlasů. A

přítele.“

I grin at her. “You’ve gotten kinda feisty

since you lost all the hair. And the

boyfriend.”

Obrátí oči v sloup. „Kde budeme sedět?

V obýváku?“

She rolls her eyes. “Where are we doing

this? Living room?”

„Jo, ale v zadním rohu. Dál od okna,“ odpoví

Bronwyn, proklestí si cestu mezi stavebními

pomůckami a s překříženýma nohama se

usadí před kamenný krb. Přesunu se k ní

a čekám, že Addy se přidá, ale ona pořád stojí

v pozoru u dveří.

“Yeah, but back corner. Away from the

window,” Bronwyn says, picking her way

through construction supplies and sitting

cross-legged in front of a stone fireplace. I

sprawl next to her and wait for Addy to

follow, but she’s still poised near the door.

„Myslím, že něco slyším,“ řekne, když zírá

skulinou mezi trámy ven. Pootevře dveře,

ustoupí stranou a dovnitř vejde Cooper. Addy

ho vede ke krbu, ale skoro se rozplácne na

zem, když zakopne o prodlužku. „ÁU! Sakra,

to bylo trochu nahlas. Promiňte.“ Usadí se

vedle Bronwyn a Cooper si sedne vedle ní.

“I think I hear something,” she says,

peering through the peephole. She opens

the door a crack and steps aside to let

Cooper in. Addy leads him toward the

fireplace but nearly goes flying when she

trips on an extension cord. “Ow! Damn it,

that was loud. Sorry.” She settles herself

next to Bronwyn, and Cooper sits beside

her.

„Jak to jde?“ zeptá se Bronwyn Coopera. “How are things?” Bronwyn asks Cooper.

Rukou si přejede obličej. „No vždyť víš.

Prožívám si muka. Táta se mnou nemluví,

internetová komunita si na mě pochutnává a

žádný z týmů, které mě skautovaly, nezvedá

kouči Ruffalovi telefon. Ale jinak se mám

dobře.“

He rubs a hand over his face. “Oh, you

know. Livin’ the nightmare. My father

won’t talk to me, I’m getting torn apart

online, and none of the teams that were

scouting me will return Coach Ruffalo’s

calls. Other than that I’m great.”

„To je mi moc líto,“ řekne Bronwyn soucitně.

Addy vezme Cooperovu ruku do svých.

“I’m so sorry,” Bronwyn says, and Addy

grabs his hand and folds it in both of hers.

Cooper si povzdechne, ale neodtáhne se.

„Holt to tak už je. Měli bychom si ujasnit,

proč jsme vlastně tady.“

He heaves a sigh but doesn’t pull away. “It

is what it is, I guess. Let’s just get to why

we’re here, huh?”

Bronwyn si odkašle. „No hlavně proto,

abychom si… porovnali naše poznatky? Eli

říkal, že se máme soustředit na detaily a

vzorce chování, což dává dost velký smysl.

Možná bychom si mohli projít nějaké věci,

které už víme. A které nevíme.“ Zamračí se a

začne odpočítávat na prstech. „Simon se

chystal zveřejnit celkem nepříjemné

skutečnosti o nás všech. Někdo způsobil, že

jsme se kvůli těm falešným mobilům ocitli

společně po škole. Simon tam byl otrávený.

Hodně lidí mimo nás mělo důvod Simona

nenávidět. Simon byl zamotaný do děsivých

věcí na 4chanu. Kdoví, jaké lidi tam dokázal

naštvat.“

Bronwyn clears her throat. “Well. Mainly

to … compare notes? Eli kept talking about

looking for patterns and connections, which

makes a lot of sense. I thought maybe we

could go through some of the things we

know. And don’t know.” She frowns and

starts ticking things off on her fingers.

“Simon was about to post some pretty

shocking things about all of us. Somebody

got us into that room together with the fake

cell phones. Simon was poisoned while we

were there. Lots of people besides us had

reasons to be mad at Simon. He was mixed

up in all kinds of creepy 4chan stuff. Who

knows what kind of people he pissed off.”

„Janae říkala, že nesnášel být outsider, a že

ho vážně hodně štvalo, že nikdy neměl nic

s Keely,“ řekne Addy s pohledem upřeným

na Coopera. „Pamatuješ si to? Začal po ní jet

ve třeťáku na plese. O pár týdnů později na

“Janae said he hated being an outsider and

he was really upset nothing more ever

happened with Keely,” Addy says, looking

at Cooper. “Do you remember that? He

started hitting on her during junior prom,

nějaké párty trochu povolila a asi tak pět

minut se s ním bavila. Myslel si, že z toho

vážně něco bude.“

and she caved at a party a couple weeks

later and hooked up with him for, like, five

minutes. He thought it was actually going

somewhere.”

Cooper se zatváří, jako by si vzpomněl na

něco, co by nejradši dávno zapomněl. „Jo.

No, to bude asi to spojení. Nebo vzorec

chování, to je jedno. Mezi mnou a Natem.“

Cooper hunches his shoulders like he’s

remembering something he’d rather not.

“Right. Huh. I guess that’s a pattern. Or a

connection, or whatever. With me and Nate,

I mean.”

Nechápu to. „Cože?“ I don’t get it. “What?”

Podívá se na mě. „Když jsem se rozešel

s Keely, řekla mi, že se s tebou líbala na

párty, aby se zbavila Simona. Já jsem ji vzal

na rande pár týdnů potom.“

He meets my eyes. “When I broke up with

Keely, she told me she’d hooked up with

you at a party to get rid of Simon. And I

asked her out a couple weeks after.”

„Ty a Keely?“ šokovaně se zeptá Addy. „To

mi nikdy neřekla!“

“You and Keely?” Addy stares at me. “She

never said!”

„Bylo to jenom párkrát.“ Upřímně už jsem na

to i zapomněl.

“It was just a couple times.” Honestly, I’d

forgotten all about it.

„A ty se přece s Keely kamarádíš. Teda,

kamarádila ses,“ otočí se Bronwyn k Addy.

Ta se očividně pořád nemůže vyrovnat

s představou, že jsem měl něco s Keely, ale

musím ocenit, že neztrácí pozornost. „Ale já

s ní nemám nic společného. Takže… nevím.

Znamená to něco, nebo ne?“

“And you’re good friends with Keely. Or

you were,” Bronwyn says to Addy. She

doesn’t seem fazed at the idea of Keely and

me getting together, and I have to

appreciate how she doesn’t lose focus. “But

I have nothing to do with her. So… I don’t

know. Does that mean something, or

doesn’t it?”

„Nevím, proč by mělo,“ usoudí Cooper.

„Nikoho kromě Simona nezajímalo, co se

stalo mezi ním a Keely.“

“I don’t see how it could,” Cooper says.

“Nobody except Simon cared what

happened between him and Keely.”

„Keely by možná mohlo,“ upozorní

Bronwyn.

“Keely might have,” Bronwyn points out.

Cooper potlačí smích. „Snad si nemyslíš, že

s tím má Keely něco společného!“

Cooper stifles a laugh. “You can’t think

Keely had anything to do with this!”

„Jenom teoretizujeme,“ řekne Bronwyn,

nakloní se dopředu a podepře si rukou bradu.

„Díky ní máme pojítko.“

“We’re freewheeling here,” Bronwyn says,

leaning forward and propping her chin in

her hand. “She’s a common thread.”

„Jo, ale Keely nemá k ničemu žádný motiv.

Neměli bychom se spíš bavit o lidech, kteří

Simona nesnášeli? A o tobě,“ dodá Cooper a

Bronwyn ztuhne. „Mám na mysli ten

příspěvek, co napsal o tvojí sestře. Addy mi o

tom řekla. To bylo ubohé, fakt ubohé.

Nevšiml jsem si toho, když to napsal. Kdyby

jo, zmínil bych se o tom už dávno.“

“Yeah, but Keely has zero motive for

anything. Shouldn’t we be talking about

people who hated Simon? Besides you,”

Cooper adds, and Bronwyn goes rigid. “I

mean, for that blog post he wrote about

your sister. Addy told me about it. That

was low, really low. I never saw it the first

time around. I’d have said something if I

did.”

„No, ale já ho za to nezabila,“ řekne Brownyn

přiškrceně.

“Well, I didn’t kill him for it,” Bronwyn

says tightly.

„Neříkám, že –“ začne Cooper, ale Addy ho

přeruší.

“I’m not saying—” Cooper starts, but Addy

interrupts.

„Zůstaňme na zemi. Co třeba Leah nebo

Aiden Wu? Netvrďte mi, že by se mu rádi

nepomstili.“

“Let’s stay on track. What about Leah, or

even Aiden Wu? You can’t tell me they

wouldn’t have liked revenge.”

Bronwyn polkne a sklopí oči. „O Leah už

jsem taky přemýšlela. Ona je…no, mám s ní

společného něco, co jsem vám ještě neřekla.

Pracovaly jsme spolu v Modelu OSN a

omylem jsme řekly Simonovi špatné datum

uzávěrky, takže se pak už nemohl účastnit.

Začal pak Leah na O vás bez vás dost

trýznit.“

Bronwyn swallows and lowers her eyes. “I

wonder about Leah too. She’s been …

Well, I have a connection to her I haven’t

told you guys about. She and I were

partners in a Model UN competition, and

by mistake we told Simon a wrong

deadline that got him disqualified. He

started torturing Leah on About That right

after.”

Vlastně, mně to Bronwyn řekla. Už nějakou

dobu ji to sžíralo. Nicméně pro Coopera a

Addy je to novinka. Addy začne pokyvovat

hlavou. „Takže Leah měla důvod Simona

nesnášet a na tebe se zlobit.“ Pak se zamračí.

Bronwyn’s told me this, actually. It’s been

eating at her for a while. But it’s news to

Cooper and Addy, who starts bobbing her

head. “So Leah’s got a reason to hate

Simon and be mad at you.” Then she

„Ale co my ostatní? Proč jsme v tom taky?“ frowns. “But what about the rest of us?

Why drag us along?”

Pokrčím rameny. „Možná jsme byli jenom

Simonovy esa v rukávu. Když se kácí les,

lítají třísky.“

I shrug. “Maybe we were just the secrets

Simon had on hand. Collateral damage.”

Bronwyn si povzdechne. „Já nevím. Leah je

sice vznětlivá, ale rozhodně ne prohnaná.

Spíš by mě zajímalo, jako roli v tom hraje

Janae,“ otočí se na Addy. „Jedna

z nejdivnějších věcí na tom Tumblru je, že

tam je tolik detailních informací. Víceméně

bys musela být jednou z nás, abys toho tolik

věděla – nebo bys s námi musela trávit hodně

času. Nepřipadá vám divné, že se s námi

Janae normálně baví, i když jsme obvinění

z vraždy jejího nejlepšího kamaráda?“

Bronwyn sighs. “I don’t know. Leah’s

hotheaded, but not exactly sneaky. I’m more

confused about Janae’s deal.” She turns

toward Addy. “One of the strangest things

about the Tumblr is how many details it

got right. You’d almost have to be one of

us to know that stuff—or spend a lot of

time with us. Don’t you think it’s weird

that Janae hangs out with us even though

we’re accused of killing her best friend?”

„No, abychom k ní byli spravedliví, já jsem ji

pozvala,“ řekne Addy. „Ale poslední dobou

je extrémně plachá. A všimli jste si toho, že

před Simonovou smrtí už spolu netrávili tolik

času? Pořád přemýšlím, jestli se mezi nimi

něco nestalo.“ Zakloní se a skousne si spodní

ret. „Hádám, že pokud by někdo věděl, co se

Simon chystá zveřejnit, a jak to použít co

nejefektivněji, byla by to Janae. Já jenom…

nevím. Nejsem si jistá, že Janae by něco

takového zvládla.“

“Well, to be fair, I did invite her,” Addy

says. “But she’s been awfully skittish lately.

And did you guys notice she and Simon

weren’t together as much as usual right

before he died? I keep wondering if

something happened between them.” She

leans back and chews on her bottom lip. “I

suppose if anybody would’ve known what

secrets Simon was about to spill and how

to use them, it’d be Janae. I just … I don’t

know, you guys. I’m not sure Janae’s got it

in her to do something like this.”

„Možná ji Simon odmítl a ona…ho za to

zabila?“ navrhne pochybovačně Cooper. „Ale

netuším, jak by to udělala. Nebyla tam.“

“Maybe Simon rejected her and she …

killed him?” Cooper looks doubtful before

he finishes the sentence. “Don’t see how,

though. She wasn’t there.”

Bronwyn rozhodí rukama. „To nevíme jistě. Bronwyn shrugs. “We don’t know that for

Když jsem mluvila s Elim, říkal, že někdo

mohl naplánovat tu nehodu, aby pak mohl

vklouznout dovnitř. Pokud to vezmeme

v úvahu, mohl to udělat kdokoliv.“

sure. When I talked to Eli, he kept saying

somebody could’ve planned the car

accident as a distraction to slip into the

room. If you take that as a possibility,

anyone could’ve done it.”

Smál jsem se Bronwyn, když tohle poprvé

vytáhla, ale – nemám tušení. Přál bych si,

abych si z toho dne pamatoval víc a dokázal

říct, jestli to vůbec bylo možné. Z celého dne

mám jenom rozmazanou skvrnu.

I made fun of Bronwyn when she first

brought that up, but—I don’t know. I wish I

could remember more about that day,

could say for sure whether it’s even

possible. The whole thing’s turned into a

blur.

„Jedno z těch aut bylo červené Camaro,“

vybaví si Cooper. „Vypadalo staře.

Nepamatuju si, že bych ho někdy předtím

viděl na parkovišti. Nebo potom. Což je

divné, když se nad tím zamyslíte.“

“One of the cars was a red Camaro,”

Cooper recalls. “Looked ancient. I don’t

remember ever seeing it in the parking lot

before. Or since. Which is weird when you

think about it.”

„Ale no tak,“ vysměje se mu Addy. „To je

tak přitažené za vlasy. Zníš jako právník,

jehož klient se chytá každého stébla. Někdo

nový prostě ten den vyzvedával dítě.“

“Oh, come on,” Addy scoffs. “That’s so

far-fetched. Sounds like a lawyer with a

guilty client grasping at straws. Someone

new was probably just picking up a kid that

day.”

„Možná,“ řekne Cooper. „Nevím. Luisův

brácha pracuje v autoopravně v centru.

Možná se ho zeptám, jestli mu takové auto

neprošlo rukama nebo jestli by se nemohl

zeptat v dalších opravnách.“ Addy

pochybovačně zvedne obočí a on rozhodí

rukama. „Hej, ty nejsi ta, koho si teď policie

proklepává. Zkouším, co se dá.“

“Maybe,” Cooper says. “I dunno. Luis’s

brother works in a repair place downtown.

Maybe I’ll ask him if a car like that came

through, or if he can check with some other

shops.” He holds up a hand at Addy’s

raised brows. “Hey, you’re not the police’s

favorite new person of interest, okay? I’m

desperate here.”

Nikam jsme se neposunuli. Ale když tak

ostatní poslouchám, zaujme mě pár věcí.

Zaprvé: Mám je všechny rád mnohem víc,

než jsem si myslel. Bronwyn mě samozřejmě

We’re not getting anywhere with this

conversation. But I’m struck by a couple of

things as I listen to them talk. One: I like

all of them more than I thought I would.

překvapila nejvíc, tu mám víc než rád. Ale

Addy se změnila v drsňačku a ani Cooper

není tak jednotvárný, jak jsem si myslel.

Bronwyn’s obviously been the biggest

surprise, and like doesn’t cover it. But

Addy’s turned into kind of a badass, and

Cooper’s not as one-dimensional as I

thought.

Zadruhé: Nemyslím si, že to udělal někdo

z nich.

And two: I don’t think any of them did it.

Bronwyn Bronwyn Pátek, 26. října, 20:00 Friday, October 26, 8:00 p.m. V pátek večer se celá moje rodina usadí

k televizi, abychom sledovali Mikhail Powers

vyšetřuje. Jsem vyplašená víc, než obvykle.

Moje myšlenky se pohybují mezi mým

komentářem k Simonovu příspěvku o Maeve

a obavami, že se do vysílání dostane něco o

mně a Nateovi. Neměla jsem ho v té škole

líbat. Ačkoliv na mou obranu byl v tu chvíli

fakt neodolatelný.

Friday night my entire family settles in to

watch Mikhail Powers Investigates. I’m

feeling more dread than usual, between

bracing myself for Simon’s blog post about

Maeve and worrying that something about

Nate and me will make it into the

broadcast. I never should have kissed him

at school. Although in my defense he was

unbelievably hot at that particular moment.

Nicméně, všichni jsme nervózní. Maeve se ke

mně přitulí, zatímco na obrazovce naskakují

fotky z Bayview a v pozadí zní Mikhailova

znělka.

Anyway. We’re all nervous. Maeve curls

next to me as Mikhail’s theme music plays

and photos of Bayview flash across the

screen.

Vyšetřování vraždy se změnilo v hon na

čarodějnice. Nepřehnala to policie se

zveřejňováním osobních informací v zájmu

sbírání důkazů?

A murder investigation turns witch hunt.

When police tactics include revealing

personal information in the name of

evidence collection, have they gone too

far?

Moment. Cože? Wait. What?

Kamera zaostří na Mikhaila a ten je od

pohledu naštvaný. Posadím se rovně a on

začne mluvit do kamery: „Věci

v kalifornském Bayview nabraly ošklivý

směr, když byla po policejních výsleších

odhalena homosexuální orientace jednoho

The camera zooms in on Mikhail, and he

is pissed. I sit up straighter as he stares into

the camera and says, “Things in Bayview,

California, turned ugly this week when a

closeted student involved in the

investigation was outed after a round of

z podezřelých. Spustil se mediální kolotoč,

který by měl zajímat každého, komu nejsou

lhostejná práva na soukromí.“

police questioning, causing a media

firestorm that should concern every

American who cares about privacy rights.”

A pak si to uvědomím. Mikhail Powers je

gay. Přiznal se k tomu, když jsem byla na

druhém stupni a bylo to hodně propírané,

protože to vyšlo najevo po tom, co se na

internetu objevily fotky, jak se líbá s nějakým

chlápkem. Nebyla to jeho volba. A podle

toho, jak to teď podává, mu to pořád leží

v žaludku.

And then I remember. Mikhail Powers is

gay. He came out when I was in junior high

and it was a big deal because it happened

after some photos of him kissing a guy

circulated online. It wasn’t his choice. And

from the way he’s covering the story now,

he’s still bitter.

Protože najednou za všechno může policie.

Nemá žádný důkaz, rozvracuje naše životy a

porušuje Cooperovy ústavní práva. Policejní

tiskový mluvčí tvrdí, že byli při každém

výslechu opatrní, a že z jejich oddělení

rozhodně žádný únik nevzešel. Ale Svaz pro

ochranné svobody už se do toho chce zapojit.

A pak je tam znovu Eli Kleinfelter z Důkazu

Neviny, který zdůrazňuje, jak

neprofesionálně je s tímhle případem

nakládáno, a jak z nás čtyř udělali obětní

beránky, zatímco nikoho ani náznakem

nenapadlo podezřívat i jiné lidi, kteří by

Simona rádi viděli mrtvého.

Because suddenly the Bayview Police are

the bad guys. They have no evidence,

they’ve disrupted our lives, and they’ve

violated Cooper’s constitutional rights.

They’re on the defensive as a police

spokesperson claims they were careful in

their questioning and no leaks came from

the department. But the ACLU wants to get

involved now. And there’s Eli Kleinfelter

from Until Proven again, talking about how

poorly this case has been handled from the

beginning, with the four of us made into

scapegoats while nobody even asks who

else might’ve wanted Simon Kelleher dead.

„Copak všichni zapomněli na toho učitele?“

zeptá se a nakloní se přes stůl. „Je to jediný

člověk z té místnosti, který je považovaný za

svědka a ne podezřelého, ačkoliv měl víc

příležitostí, než kdokoliv jiný. To přece nejde

jen tak přehlížet.“

“Has everybody forgotten about the

teacher?” he asks, leaning forward from

behind an overflowing desk. “He’s the only

person who was in that room who’s being

treated as a witness instead of a suspect,

even though he had more opportunity than

anyone. That can’t be discounted.”

Maeve se ke mně nakloní a zašeptá: „Měla Maeve leans her head next to mine and

bys pracovat pro Důkaz Neviny, Bronwyn.“ whispers, “You should be working for

Until Proven, Bronwyn.”

Mikhail přeskočí k dalšímu segmentu: Který

Simon Kelleher je ten pravý? Na obrazovce

se objeví fotky Simona ze třídy a lidé

vzpomínají na jeho dobré známky, příjemnou

rodinu a všechny aktivity, kterých se

zúčastňoval. Potom se na obrazovce objeví

Leah Jacksonová, stojící na trávníku před

naší školou. Vykulím oči na Maeve, která

vypadá stejně šokovaně.

Mikhail switches to the next segment: Will

the real Simon Kelleher please stand up?

Simon’s class picture flashes across the

screen as people reminisce about his good

grades and nice family and all the clubs he

belonged to. Then Leah Jackson pops up

on-screen, standing on Bayview High’s

front lawn. I turn to Maeve, eyes wide, and

she looks equally shocked.

„Ona to udělala,“ zamumlá. „Ona to vážně

udělala.“

“She did it,” she murmurs. “She actually

did it.”

Rozhovor s Leah je následován dalšími

segmenty, ve kterých se objeví studenti,

kterým Simon ublížil, a to včetně Aidena Wu

a holky, kterou rodiče vyhodili z domu, když

zjistili, že je těhotná. Maeve mě chytne za

ruku, když Mikhail vypustí poslední pecku –

snímek z diskusního vlákna 4chanu na kterém

je zvýrazněný Simonův nejhorší komentář

ohledně střelby na škole v Orange County:

Leah’s interview is followed by segments

with other kids hurt by Simon’s gossip,

including Aiden Wu and a girl whose

parents kicked her out when news spread

about her being pregnant. Maeve’s hand

finds mine as Mikhail drops his last

bombshell—a screen capture of the 4chan

discussion threads, with Simon’s worst

posts about the Orange County school

shooting highlighted:

Podívejte, teoreticky mě sice představa

násilného útoku ve škole baví, ale tenhle

kluk vůbec nebyl kreativní. Jako asi to bylo

v pohodě. Účel to splnilo. Ale bylo to

hrozně prosté. Copak jsme to neviděli už

stokrát? Někdo vystřílí školu, pak sebe a

večer je ve zprávách. Zvedněte trochu

laťku, vy sráči. Udělejte něco originálního.

Look, I support the notion of violently

disrupting schools in theory, but this kid

showed a depressing lack of imagination. I

mean, it was fine, I guess. It got the job

done. But it was so prosaic. Haven’t we

seen this a hundred times now? Kid shoots

up school, shoots up self, film at eleven.

Raise the stakes, for God’s sake. Do

something original.

Co třeba granát? Nebo katana? Až se A grenade, maybe. Samurai swords?

příště někdo rozhodnete oddělat bandu

tupých ovcí, zkuste mě nějak překvapit.

Nic víc ke štěstí nepotřebuju.

Surprise me when you take out a bunch of

asshole lemmings. That’s all I’m asking.

Vzpomenu si, jak Maeve něco posílala ten

den, co se s Janae pohádala u oběda. „Takže

ty jsi jim to vážně poslala?“ zašeptám.

I think back to Maeve texting away that day

Janae got so upset with her at lunch. “So

you really did send that to the show?” I

whisper.

„Jo, vážně,“ odpoví tiše. „Ale netušila jsem,

že to použijí. Nikdo mi neodepsal.“

“I really did,” she whispers back. “I didn’t

know they’d use them, though. Nobody

ever got back to me.”

Když přenos skončí, jsou teď těmi

skutečnými zločinci Bayviewští policisté a

v závěsu za nimi Simon. Addy, Nate a já

jsme jenom nevinně přihlížející, co se ocitli

ve špatný čas na špatném místě, a z Coopera

je svatoušek. Celá ta věc je úplně vzhůru

nohama.

By the time the broadcast finishes, the

Bayview Police are the real villains,

followed closely by Simon. Addy, Nate,

and I are innocent bystanders caught in a

cross fire we don’t deserve, and Cooper’s

a saint. The whole thing’s a stunning

reversal.

Nevím, jestli bych to nazvala zrovna

žurnalistickým vlivem, ale Mikhail Powers

rozhodně ovlivnil chod věcí následujících

několika dnů. Někdo odstartoval na

change.org petici za přerušení vyšetřování a

už tam nasbíral přes dvacet tisíc podpisů.

MLB a regionální fakulty čelí velké kritice za

diskriminaci homosexuálních hráčů. Média

přesunula svoji pozornost na policii a

mnohem víc než na nás, se teď ptají na to,

jestli má policie případ ve svých rukou. Když

v pondělí přijdu do školy, lidi se mnou úplně

normálně mluví. Dokonce i Evan Neiman,

který se celou dobu choval, jako by mě

neznal, si ke mně na konci vyučování

I’m not sure you could call it journalism,

but Mikhail Powers Investigates definitely

has an impact over the next few days.

Somebody starts a Change.org petition to

drop the investigation that collects almost

twenty thousand signatures. The MLB and

local colleges get heat about whether they

discriminate against gay players. The tone

of the media coverage shifts, with more

questions being raised about the police’s

handling of the case than about us. And

when I return to school on Monday,

people actually talk to me again. Even

Evan Neiman, who’s been acting like we’ve

never met, sidles up to me at the last bell

přisedne a zeptá se, jestli jdu na Matletiku. and asks if I’m going to Mathlete practice.

Možná, že můj život už nikdy nebude

normální, ale ke konci týdne začínám věřit

tomu, že už v něm nebude tolik kriminality.

Maybe my life won’t ever be fully normal

again, but by the end of the week I start to

hope it’ll be less criminal.

V pátek večer si zase voláme s Natem a

čteme si nejnovější příspěvek na Tumblru.

Dokonce i ten vypadá, že to pomalu vzdává:

Friday night I’m on the phone with Nate as

usual, reading him the latest Tumblr post.

Even that seems like it’s about to give up:

Obvinění z vraždy se začíná měnit

v nekonečnou telenovelu. Jasně, ty

reportáže v televizi jsou celkem zajímavé.

A dělá mi radost, že pořád nikdo neví, co

se stalo za oponou toho všeho. Nikdo

nemá ani tušení, kdo je za Simonovu smrt

vlastně zodpovědný.

Being accused of murder is turning

into a monumental drag. I mean,

sure, the TV coverage is interesting.

And it makes me feel good that the

smoke screen I put in place is

working—people still have no clue

who’s responsible for killing Simon.

Nate mě přeruší už po prvním odstavci.

„Promiň, ale máme důležitější věci na práci.

Teď mi odpověz upřímně: Budu se ti líbit, i

když už teď nejsem podezřelý z vraždy?“

Nate cuts me off after the first paragraph.

“Sorry, but we have more important things

to discuss. Answer this honestly: If I’m no

longer a murder suspect, will you still find

me attractive?”

„Pořád jsi v podmínce za prodej drog,“

připomenu mu. „A to je taky dost vzrušující.“

“You’ll still be on probation for drug

dealing,” I point out. “That’s pretty hot.”

„Jo, ale ta v prosinci končí,“ odpoví Nate.

„Od nového roku budu zase příkladem

ideálního občana. Možná by mě vaši dokonce

nechali, abych tě vzal na normální rande.

Pokud bys chtěla jít.“

“Ah, but that’s up in December,” Nate

replies. “By the new year I could be a

model citizen. Your parents might even let

me take you out on an actual date. If you

wanted to go.”

Pokud bych chtěla jít. „Nate, na rande s tebou

čekám už od páté třídy,“ povím mu. Líbí se

mi, že přemýšlí nad tím, jak bychom spolu

vypadali mimo vyšetřovací bublinu. Možná,

že když o tom budeme přemýšlet oba, tak to

nakonec zjistíme.

If I wanted to go. “Nate, I’ve been waiting

to go on a date with you since fifth grade,”

I tell him. I like that he wonders what we’ll

be like outside this weird bubble. Maybe if

we’re both thinking about it, there’s a

possibility we’ll figure it out.

Vypráví mi o další návštěvě jeho mámy, která

vypadá, že se opravdu snaží. Podíváme se

spolu na film – bohužel vybíral on – a já

usnu, zatímco on kritizuje mizernou práci

kameramanů. Když se v sobotu ráno

probudím, všimnu si, že na mém mobilu

zbývá už jen několik minut hovoru. Budu ho

muset poprosit o nový. Pokud se nemýlím,

bude to už čtvrtý.

He tells me about his latest visit with his

mother, who really seems to be trying. We

watch a movie together—his choice,

unfortunately—and I fall asleep to his

voice criticizing the shoddy camerawork.

When I wake up Saturday morning, I notice

my phone has only a few minutes left. I’ll

have to ask him for another one. Which

will be phone number four, I think.

Možná budeme jednou moct používat i naše

vlastní mobily.

Maybe we can use our actual phones one of

these days.

Zůstanu v posteli trochu dýl než obyčejně, až

do momentu, kdy už opravdu musím vstát,

abychom s Maeve stihly naši obvyklou

běžecko-knihovní rutinu. Zrovna si zavážu

tkaničky tenisek a hledám v šatníku svůj iPod

Nano, když se ozve nejisté zaklepání na dveře

mého pokoje.

I stay in bed a little later than usual, right

up till the time I need to get moving if

Maeve and I are going to do our usual

running-slash-library routine. I’ve just

finished lacing up my sneakers and am

rooting around in my dresser for my Nano

when a tentative knock sounds on my

bedroom door.

„Pojď dál,“ řeknu a vysvobodím modrý

přístroj z hromádky potítek. „To jsi ty,

Maeve? To ty můžeš za to, že to mám nabité

jenom na deset procent?“ Šokem skoro

upustím můj iPod, když uvidím, jak je Maeve

bledá a chvěje se. Vždycky, když jí není

dobře, přepadne mě panika, že má relaps. „Jsi

v pohodě?“ zeptám se úzkostně.

“Come in,” I say, unearthing a small blue

device from a pile of headbands. “Is that

you, Maeve? Are you the reason this is

only ten percent charged?” I turn around to

see my sister so white-faced and trembling

that I almost drop my Nano. Anytime

Maeve looks sick, I’m seized with the

horrible fear she’s had a relapse. “Do you

feel all right?” I ask anxiously.

„Já jo.“ Zalapá po dechu. „Ale ty bys měla

něco vidět. Pojď dolů.“

“I’m fine.” The words come out as a gasp.

“But you need to see something. Come

downstairs, okay?”

„Co se děje?“ “What’s going on?”

„Prostě… pojď.“ Maevin hlas je tak “Just … come.” Maeve’s voice is so brittle

naléhavý, až mi začne bolestivě tlouct srdce.

Celou cestu ze schodů se drží zábradlí. Mám

na jazyku otázku, jestli se něco nestalo mámě

nebo tátovi, ale Maeve mě dovede do

obýváku a beze slova ukáže na televizi.

that my heart thumps painfully. She

clutches the banister all the way

downstairs. I’m about to ask if something’s

wrong with Mom or Dad when she leads

me into the living room and points mutely

at the television.

Kde uvidím, jak policie odvádí Natea z jeho

domu v poutech, zatímco ve spodní části

obrazovky běží nápis Zatčení v případě

vraždy Simona Kellehera.

Where I see Nate in handcuffs, being led

away from his house, with the words Arrest

in the Simon Kelleher Murder Case

scrolling on the bottom of the screen.

Kapitola 25 Chapter Twenty-Five

Bronwyn Bronwyn Sobota, 3. října, 10:17 Saturday, November 3, 10:17 a.m. Tentokrát iPod opravdu upustím. This time I do drop my Nano.

Vyklouzne mi z rukou a s žuchnutím dopadne

na náš koberec. Vidím, jak jeden z policistů,

kteří Natea odvádějí, otevře dveře policejního

auta a strčí ho na zadní sedadlo. Záběr

přeskočí na reportérku, která stojí před

domem a upravuje si rozcuchané vlasy.

„Bayviewská policie odmítla komentovat

situaci detailněji, nicméně naznačila, že se

objevily nové důkazy, na jejichž základě je

možné spojit Natea Macauleyho, jediného

člena Bayviewské čtyřky s trestní minulostí,

s vraždou Simona Kellehera. O dalším vývoji

událostí vás budeme i nadále informovat. Liz

Rosenová pro zprávy na Kanálu 7.

It slips from my hand and thuds softly onto

our rug as I watch one of the police officers

flanking Nate open the cruiser door and

push him, not very gently, into the

backseat. The scene cuts to a reporter

standing outdoors, brushing windswept

dark hair out of her face. “Bayview Police

refused to comment, other than to say that

new evidence provides probable cause to

charge Nate Macauley, the only one of the

Bayview Four with a criminal record, with

Simon Kelleher’s murder. We’ll continue

to provide updates as the story unfolds. I’m

Liz Rosen, reporting for Channel Seven

News.”

Maeve stojí vedle mě s ovladačem v ruce.

Zatahám ji za rukáv. „Můžeš to přetočit na

začátek, prosím?“

Maeve stands next to me, the remote in her

hand. I pluck at her sleeve. “Can you

rewind to the beginning, please?”

Udělá to a já v záznamu sleduju Nateův

obličej. Jeho výraz je úplně prázdný a

She does, and I study Nate’s face in the

looping video. His expression is blank,

znuděný, jako by ho někdo přinutil jít na

párty, která ho vůbec nezajímá.

almost bored, as though he’s been talked

into going to a party that doesn’t interest

him.

Znám ten pohled. Je stejný, jako měl, když

jsem před ním v obchoďáku zmínila Důkaz

Neviny. Uzavírá se do sebe a nic jim neřekne.

Není v něm ani stopa toho kluka, se kterým si

telefonuju, jezdím na motorce nebo se líbám

v naší herně. A ani toho, kterého si pamatuju

ze základky s kravatou nakřivo, rozepnutou

košilí, jak vede svou vzlykající matku po

chodbě a vražedně pozoruje kohokoliv, kdo

by se chtěl smát.

I know that look. It’s the same one he got

when I mentioned Until Proven at the mall.

He’s shutting down and putting up

defenses. There’s no trace of the boy I

know from the phone, or our motorcycle

rides, or my media room. Or the one I

remember from grade school, his St. Pius

tie askew and his shirt untucked, leading

his sobbing mother down the hallway with

a fierce look that dared any of us to laugh.

Pořád věřím tomu, že Nate je ten pravý.

Cokoliv si policie myslí, že na něj má, na tom

nic nezmění.

I still believe that Nate’s the real one.

Whatever the police think, or found,

doesn’t change that.

Naši nejsou doma. Popadnu telefon a vytočím

svoji právničku Robin, která to ale nezvedá.

Nesouvisle mluvím do její hlasové schránky

tak dlouho, až vyčerpám limit. Robin je moje

jediná naděje na informace, ale nejspíš by to

nepovažovala za krajní nouzi. Přece jenom je

to starost Nateova budoucího právníka, ne

její.

My parents aren’t home. I grab my phone

and call my lawyer, Robin, who doesn’t

answer. I leave her such a long, rambling

message that her voice mail cuts me off,

and I hang up feeling helpless. Robin’s my

only hope for getting information, but she

won’t consider this an emergency. It’s a

problem for Nate’s future lawyer, not her.

Ta myšlenka mě vyděsí ještě víc. Co asi

dokáže přepracovaný veřejný obhájce, který

Nate nikdy předtím neviděl? Můj zrak těká

po místnosti a zastaví se na Maevině

ustaraném pohledu.

That thought makes me even more

panicked. What’s an overworked public

defender who’s never met Nate going to be

able to do? My eyes dart around the room

and meet Maeve’s troubled gaze.

„Myslíš, že to mohl –“ “Do you think he might have—”

„Ne,“ řeknu odmítavě. „No tak, Maeve,

vždyť víš, jak je celé tohle vyšetřování na

hlavu. Chvíli si mysleli, že jsem to udělala já.

“No,” I say forcefully. “Come on, Maeve,

you’ve seen how screwed up this

investigation is. They thought I did it for a

Pletou se. Jsem si jistá, že se pletou.“ while. They’re wrong. I’m positive they’re

wrong.”

„Zajímalo by mě, co našli,“ řekne Maeve.

„Člověk by čekal, že po celém týdnu kritiky

si budou dávat pozor na to, co dělají.“

“I wonder what they found, though,” Maeve

says. “You’d think they’d be pretty careful

after all the bad press they got this week.”

Neodpovím. Poprvé v životě nevím, co mám

dělat. Můj mozek nevnímá nic, kromě

sžíravého pocitu úzkosti. Zprávy Kanálu 7

přestaly předstírat, že ví něco konkrétního, a

místo toho přehrávají útržky z vyšetřování. Je

tam i kousek z pořadu Mikhail Powers

vyšetřuje. Addy, jak na kameramana ukazuje

prostředníček. Tiskový mluvčí Bayviewského

policejního oddělení. Eli Kleinfelter.

I don’t answer. For once in my life I have

no idea what to do. My brain’s empty of

everything except a churning anxiety.

Channel 7 has given up pretending they

know anything new, and they’re replaying

snippets about the investigation to date.

There’s footage from Mikhail Powers

Investigates. Addy in her pixie haircut,

giving whoever’s filming her a defiant

finger. A Bayview Police Department

spokesperson. Eli Kleinfelter.

No samozřejmě. Of course.

Znovu vezmu mobil a najdu Eliho číslo.

Posledně mi ho dal a řekl mi, že můžu zavolat

kdykoliv. Doufám, že to myslel vážně.

I grab my phone and search for Eli’s name.

He gave me his cell the last time we spoke

and told me to call anytime. I hope he

meant it.

Zvedne to po prvním zazvonění. „Eli

Kleinfelter.“

He answers on the first ring. “Eli

Kleinfelter.”

„Eli? Tady Bronwyn Rojasová. Z –“ “Eli? It’s Bronwyn Rojas. From—”

„Jasně. Ahoj Bronwyn. Chápu správně, že se

asi díváš na zprávy? Co si o tom myslíš?“

“Of course. Hi, Bronwyn. I take it you’re

watching the news. What do you make of

it?”

„Pletou se.“ Pořád zírám na televizi, zatímco

Maeve zírá na mě. Strach prostupuje celé

moje tělo, svírá mi srdce i plíce, takže se mi

těžko dýchá. „Eli, Nate potřebuje lepšího

právníka, než nějakého veřejného, kterého

mu přidělí. Potřebuju někoho, koho to zajímá

“They’re wrong.” I stare at the television

while Maeve stares at me. Dread’s creeping

through me like a fast-growing vine,

squeezing my heart and lungs so it’s hard

to breathe. “Eli, Nate needs a better lawyer

than whatever random public defender

a kdo ví, co má dělat. Myslím, že, no –

myslím si, že potřebuje tebe. Mohl bys to

vzít?“

they’ll assign him. He needs somebody

who gives a crap and knows what they’re

doing. I think, um, well—basically I think

he needs you. Would you consider taking

his case?”

Eli neodpoví hned, a když promluví, jeho

hlas zní obezřetně. „Bronwyn, ty víš, že mě

tenhle případ zajímá a že s vámi všemi

soucítím. Jste v dost špatné situaci a jsem si

jistý, že tohle zatčení je výstřel do prázdna.

Ale jsem už tak dost přetížený, protože –“

Eli doesn’t answer straightaway, and when

he does his voice is cautious. “Bronwyn,

you know I’m interested in this case, and I

sympathize with all of you. You’ve gotten a

shit deal and I’m sure this arrest is more of

the same. But I’ve got an impossible

workload as it is—”

„Prosím,“ přeruším ho a slova se mi začnou

nekontrolovatelně sypat z mysli rovnou na

jazyk. Řeknu Elimu všechno o Nateových

rodičích a o tom, jak se už od páté třídy

prakticky vychovává sám. Řeknu mu každý

srdceryvný příběh, který mi kdy Nate řekl,

který jsem viděla nebo zažila. Nate by byl

naštvaný, ale nikdy jsem nevěřila ničemu víc,

než tomu, že teď potřebuje Eliho, aby ho

z toho dostal.

“Please,” I interrupt, and words tumble out

of me. I tell Eli about Nate’s parents and

how he’s practically raised himself since he

was in fifth grade. I tell him every awful,

heart-wrenching story Nate’s ever told me,

or that I witnessed or guessed. Nate would

hate it, but I’ve never believed anything

more strongly than I believe he needs Eli

to stay out of jail.

„Dobře, dobře,“ řekne Eli konečně. „Chápu

to. Opravdu. Jsou jeho rodiče schopní

komunikace? Udělám si čas na konzultaci a

dám jim pár rad. Ale to je všechno, co můžu

udělat.“

“All right, all right,” Eli says finally. “I get

it. I really do. Are either of these parents in

any shape to talk? I’ll make time for a

consult and give them some ideas for

resources. That’s all I can do.”

Sice to nestačí, ale je to lepší než nic. „Ano!“

vykřiknu s drzým sebevědomím. Nate

předevčírem mluvil s jeho matkou a pořád se

držela, ale nemám tušení, jaký dopad na ni

můžou mít dnešní zprávy. „Promluvím si

s Nateovou matkou. Kdy se můžeme potkat?“

It’s not enough, but it’s something. “Yes!”

I say with brazen fake confidence. Nate

talked to his mother two days ago and she

was holding on, but I have no idea what

effect today’s news might have on her. “I’ll

talk to Nate’s mom. When can we meet?”

„Zítra v deset u mě v kanceláři.“ “Ten tomorrow, our offices.”

Maeve ze mě nespouští pohled ani, když

zavěsím. „Bronwyn, co to děláš?“

Maeve’s still watching me when I hang up.

“Bronwyn, what are you doing?”

Seberu si z kuchyňského baru klíče od našeho

Volva. „Musím najít paní Macauleyovou.“

I snatch the keys to the Volvo from the

kitchen island. “I need to find Mrs.

Macauley.”

Maeve se kousne do rtu. „Bronwyn, tohle

nemůžeš –“

Maeve bites her lip. “Bronwyn, you

can’t—”

Vést jako studentskou radu? Má pravdu, budu

potřebovat pomoc. „Pojedeš se mnou?

Prosím.“

Run this like it’s student council? She’s

right. I need help. “Will you come?

Please?”

Půl minuty se mnou debatuje a nespouští ze

mě svoje jantarové oči. „No tak dobře.“

She debates for half a minute, her amber

eyes steady on mine. “All right.”

Když míříme k autu, skoro mi z mojí zpocené

dlaně vyklouzne mobil. Musela mi přijít

spousta zpráv, zatímco jsem mluvila s Elim.

Rodiče, kamarádi a pár čísel, které

nepoznávám. Nejspíš budou patřit

novinářům. Mám čtyři zprávy od Addy,

všechny ve stylu Vidělas to? nebo WTF?

My phone almost slips out of my sweaty

palm as we head for the car. I must’ve

gotten a dozen calls and texts while I was

talking with Eli. My parents, my friends,

and a bunch of numbers I don’t recognize

that probably belong to reporters. I have

four messages from Addy, all some

variation of Did you see? and WTF?

„Řekneme o tomhle našim?“ zeptá se Maeve,

když couvám z příjezdové cesty.

“Are we telling Mom and Dad about this?”

Maeve asks as I back out of the driveway.

„Jakém tomhle? Nateově zatčení?“ “What ‘this’? Nate’s arrest?”

„Jsem si jistá, že budou chtít vědět o všem, co

právě teď děláš.“

“I’m pretty sure they’re in the loop on that.

This … legal coordination you’re doing.”

„A ty s tím nesouhlasíš?“ “Do you disapprove?”

„Ne, že bych nesouhlasila. Ale trháš se ze

řetězu dřív, než sis vůbec zjistila, co policie

našla. Třeba to mají promyšlené. Vím, že ho

máš vážně ráda, ale… není možné, že to

opravdu udělal?

“Not disapprove, exactly. But you’re flying

off the handle before you even know what

the police found. It could be cut-and-dried. I

know you really like him, but … isn’t it

possible he did this?”

„Ne,“ odpovím stručně. „A jo, řeknu to “No,” I say shortly. “And yes. I’ll tell Mom

našim. Nedělám nic špatného. Jen se snažím

pomoct kamarádovi.“ Hlas se mi zadrhne na

tom posledním slově a v tichosti pak jedeme

až k Motelu 6.

and Dad. I’m not doing anything wrong.

Just trying to help a friend.” My voice

sticks on the last word, and we drive in

silence until we reach Motel 6.

Uleví se mi, když mi recepční oznámí, že

paní Macauleyová tady pořád bydlí, nicméně

nezvedá telefon. Což je dobré znamení – snad

je tam, kde ji teď Nate potřebuje. Nechám jí

vzkaz se svým číslem a snažím se to

nepřehánět s důrazem a velkými písmeny. Po

cestě domů řídí Maeve, zatímco já zavolám

Addy.

I’m relieved when the front desk clerk tells

me Mrs. Macauley’s still checked in, but

she doesn’t answer the phone in her room.

Which is a good sign— hopefully she’s

wherever Nate is. I leave a note with my

phone number and try not to overdo the

underlines and capital letters. Maeve takes

over driving responsibilities on the ride

home while I call Addy.

„Co to má sakra znamenat?“ řekne, a když

uslyším její rozčarování, tlak, který mi svírá

hruď, povolí. „Nejdřív si myslí, že jsme to

udělali všichni, a pak hrají ‚Chodí pešek

okolo‘ dokud to nepadne na Natea?“

“What the hell?” she says when she picks

up, and the vise gripping my chest loosens

at the disbelief in her voice. “First they

think it’s all of us. Then it’s musical chairs

till they finally land on Nate, I guess.”

„Něco nového?“ zeptám se. „Půl hodiny jsem

byla mimo dění.“

“Anything new?” I ask. “I’ve been away

from screens for half an hour.”

Ale nestalo se nic. Policie pečlivě střeží, co

vlastně našla. Addyina právnička nemá

tušení, co se děje. „Chceš se dneska stavit?“

zeptá se. „Musíš z toho být na prášky. Máma

s jejím přítelem mají nějaké plány, a tak si

s Ashton uděláme pizzu. Přiveď i Maeve,

uděláme si holčičí večer.“

But there’s nothing. The police are being

tight-lipped about whatever they found.

Addy’s lawyer doesn’t have a clue what’s

happening. “You want to hang out tonight?”

she asks. “You must be going nuts. My

mom and her boyfriend have plans, so

Ashton and I are making pizza. Bring

Maeve; we’ll have a sister night.”

„Možná jo. Pokud se to celé nevymkne

kontrole,“ odpovím vděčně.

“Maybe. If things aren’t too out of

control,” I say gratefully.

Maeve zatočí do naší ulice a mně spadne

srdce až do kalhot, když uvidím řadu dodávek

stojící před naším domem. Vypadá to, že se

Maeve turns into our street, and my heart

sinks when I spy the line of white news vans

in front of our house. It looks like

přidali i Univision a Telemundo, což muselo

tátu dost vytočit. Nikdy je nepřesvědčil, aby

natočili něco pozitivního o jeho firmě, ale na

tohle si čas našli.

Univision and Telemundo have joined the

fray, which is seriously going to piss off

my dad. He can never get them to cover

anything positive about his company, but

this they show up for.

Zastavíme za autem našich rodičů, a

v momentě, co vystoupíme z auta, už máme

před obličejem půl tuctu mikrofonů. Protáhnu

se kolem nich, před autem vezmu Maeve za

ruku a skrz kamery a blikající fotoaparáty se

začneme prodírat ke dveřím. Většina

reportérů vykřikuje otázku „Bronwyn,

myslíte si, že Nate zabil Simona?“ ale jeden

se zeptá: „Bronwyn, je pravda, že máte

s Natem milostný vztah?“

We pull into the driveway behind my

parents’ cars, and as soon as I open my

door a half-dozen microphones are in my

face. I push past them and meet Maeve in

front of the car, grabbing her hand as we

weave through the cameras and the flashing

lights. Most of the reporters shout some

variation of “Bronwyn, do you think Nate

killed Simon?” but one calls out,

“Bronwyn, is it true you and Nate are

romantically involved?”

Opravdu doufám, že našich se na tohle nikdo

nezeptal.

I really hope my parents weren’t asked the

same question.

Zabouchneme za sebou dveře a pod okny se

proplížíme do kuchyně. Máma sedí u baru

s hrnkem kafe v rukou a ustaraným výrazem

ve tváři. Táta je zavřený v kanceláři a soudě

podle jeho zvednutého hlasu je právě

uprostřed nějaké žhavé debaty.

Maeve and I slam the door behind us and

duck past the windows into our kitchen.

Mom is sitting at the island with a coffee

cup between both hands, her face tight with

worry. Dad’s voice rises in heated

conversation from behind his closed office

door.

„Bronwyn, musíme si promluvit,“ řekne

máma a Maeve okamžitě odpluje nahoru.

Sednu si naproti mámy a bolestně opětuju její

unavený pohled. Je to moje chyba. „Určitě jsi

viděla ty zprávy,“ začne. „Táta právě mluví

s Robin o tom, jestli to pro tebe něco

znamená. Mezitím jsme dostali spousty

otázek, když jsme procházeli kolem toho

“Bronwyn, we need to talk,” Mom says,

and Maeve floats away upstairs. I sit

across from my mother at the kitchen

island and meet her tired eyes with a pang.

My fault. “Obviously you saw the news,”

she says. “Your father’s talking to Robin

about what, if anything, this means for

you. In the meantime, we got a lot of

blázince venku. Některé z nich byli o tobě a

Nateovi.“ Dokážu poznat, že se hodně snaží

udržet normální tón hlasu. „Možná jsme ti

trochu zkomplikovali tvoje…no, vztahy

s ostatními. Z naší perspektivy bylo nejlepší

držet tě stranou od ostatních, abys byla

v bezpečí. Takže ti možná nepřipadalo

nejlepší se nám s něčím svěřovat, ale teď,

když Natea zatkli, potřebuju, abys ke mně

byla upřímná. Je tady něco, co bych měla

vědět?“

questions when we walked past that zoo

out there. Some about you and Nate.” I

can tell she’s trying hard to keep her voice

neutral. “We might have made it difficult

for you to talk about whatever …

relationships you have with the other kids.

Because from our perspective the best way

to keep you safe was to keep you separate.

So maybe you didn’t think you could

confide in us, but I need you to be straight

with me now that Nate’s been arrested. Is

there something I should know?”

Nejdřív mě napadá jenom jedna myšlenka:

Jak málo informací ti stačí k tomu, abys

pochopila, že prostě potřebuju pomoct

Nateovi? Ale pak se ke mně natáhne, stiskne

mi ruce a já si s bolestí v srdci vzpomenu, jak

jsem nikdy nic nezatajovala, dokud jsem

nepodváděla v chemii. A podívejte se, kam

mě to dostalo.

At first all I can think is What’s the least

amount of information I can provide and

still make you understand I need to help

Nate? But then she reaches out and

squeezes my hand, and it hits me with a

stab of guilt how I never used to keep

things from her until I cheated in

chemistry. And look how that turned out.

A tak jí řeknu skoro všechno. Vynechám jen

to, jak jsem ho přivedla k nám domů a taky

naše setkání na sídlišti, protože jsem si

celkem jistá, že to by byl až moc tenký led.

Ale vysvětlím jí ty noční telefonáty, útěky ze

školy na motorce a ano, i líbání.

So I tell her almost everything. Not about

bringing Nate to our house or meeting him

at Bayview Estates, because I’m pretty sure

that’ll send us down a bad path. But I

explain the late-night phone calls, the

escape-from-school motorcycle rides, and,

yeah, the kissing.

Máma se vážně hodně snaží, aby se

nezděsila. Docela ji obdivuju.

My mother is trying so hard not to freak

out. I give her a lot of credit.

„Takže… ty to s ním myslíš vážně?“ Skoro se

těmi slovy zadusí.

“So you’re … serious about him?” She

almost chokes on the words.

Nechce slyšet pravdu. Teď by se mi vážně

hodila taktika Robin. Vždycky odpovědět na

She doesn’t want the real answer. Robin’s

answer-a-different-question-than- the-one-

jinou otázku, abych odvedla pozornost.

„Mami, já vím, že je to úplně bizarní situace

a neznám ho dobře. Ale nevěřím tomu, že by

Simonovi ublížil. A nemá nikoho, kdo by mu

pomohl. Potřebuje dobrého právníka, a proto

se mu snažím pomoct.“ Rozezní se mi telefon

a na displeji svítí číslo, které nepoznávám.

Zašklebím se, protože to musím vzít, kdyby

to náhodou byla paní Macauleyová.

„Zdravím, tady Bronwyn.“

you’re-trying-to-deflect strategy would

work well now. “Mom, I understand this is

a bizarre situation and I don’t really know

Nate. But I don’t believe he’d hurt Simon.

And he doesn’t have anybody looking out

for him. He needs a good lawyer, so that’s

what I’m trying to help with.” My phone

buzzes with a number I don’t recognize,

and I grimace as I realize I need to answer

in case it’s Mrs. Macauley. “Hi, this is

Bronwyn.”

„Bronwyn, jsem ráda, že jsi to zvedla! Tady

Lisa Jacobyová z Los Angel –“

“Bronwyn, so glad you picked up! This is

Lisa Jacoby with the Los Angeles Ti—”

Típnu hovor a znovu se zadívám na mámu.

„Omlouvám se, že jsem k tobě nebyla

upřímná po tom všem, co jsi pro mě udělala.

Ale prosím, nech mě, abych spojila paní

Macauleyovou s Elim. Dobře?“

I hang up and face my mother again. “I’m

sorry I haven’t been straight with you after

everything you’ve done for me. But please

let me connect Mrs. Macauley and Eli.

Okay?”

Máma si masíruje spánky. „Bronwyn, nevím,

jestli vůbec chápeš, jak ledabylé to od tebe

bylo. Ignorovala jsi radu Robin a můžeš být

ráda, že se to neobrátilo proti tobě. Pořád by

mohlo. Ale…ne, nebudu ti bránit ve schůzce

s Nateovou matkou. Tenhle případ je tak

zamotaný, že všichni potřebujete pořádného

zástupce.“

My mother massages her temple.

“Bronwyn, I’m not sure you understand

how cavalier you’ve been. You ignored

Robin’s advice and you’re lucky it didn’t

blow up in your face. It still might. But …

no, I won’t stop you from talking with

Nate’s mother. This case is messed up

enough that everyone involved needs

decent counsel.”

Radostí se na ni vrhnu a cítím se skvěle, že ji

můžu na chvíli jenom tak obejmout.

I throw my arms around her and, God, it

feels good to just hug my mom for a

minute.

Když ji pustím, povzdechne si. „A teď mě

nech promluvit si s tvým otcem. Nemyslím

si, že debata mezi vámi dvěma by v téhle

She sighs when I let go. “Let me talk to

your father. I don’t think a conversation

between you two would be productive right

situaci k něčemu vedla.“ now.”

Nemůžu nesouhlasit. Po cestě do pokoje mi

zazvoní mobil a já skoro vyletím z kůže, když

uvidím předčíslí našeho regionu. „Zdravím,

tady je Bronwyn,“ promluvím s nadějí

v hlase.

I couldn’t agree more. I’m on my way

upstairs when my phone rings again, and

my heart leaps when I see a 503 area code.

I can’t keep the hope out of my voice when

I pick up. “Hi, this is Bronwyn.”

„Bronwyn, zdravím.“ Hlas je tichý, napjatý,

ale jasný. „Tady Ellen Macauleyová. Nateova

matka. Nechala jste mi zprávu.“

“Bronwyn, hello.” The voice is low and

strained, but clear. “It’s Ellen Macauley.

Nate’s mother. You left me a note.”

Ach, díky Bohu. Díky Bohu nastotisíckrát.

Zůstala tady a nevydala se v drogovém

opojení zpátky do Oregonu. „Ano. Ano,

nechala.“

Oh, thank God thank God thank God. She

didn’t hightail it to Oregon in a drug-

induced haze. “Yes. Yes, I did.”

Cooper Cooper

Sobota, 3. listopadu, 15:15 Saturday, November 3, 3:15 p.m. Už se mi těžko hodnotí všechna ta přátelská

utkání, ale tohle šlo celkem dobře. Můj

fastball dosáhl rychlosti devadesát čtyři mil,

ve dvou směnách jsem nedovolil žádný odpal

a z tribuny mě provokovalo jenom pár

posměváčků. Měli na sobě sukýnky a

kšiltovky, takže vyčnívali z davu víc než

obvykle, ale ochranka je vyvedla ven.

It’s hard to evaluate exhibition games

anymore, but overall this one went pretty

well. My fastball hit ninety-four, I struck

out the side twice, and only a few guys

heckled me from the stands. They were

wearing tutus and baseball caps, though, so

they stood out a little more than your

average gay basher before security escorted

them out.

Ukázalo se i pár univerzitních skautů a ten

chlápek z Cal State se se mnou dokonce

obtěžoval po zápase mluvit. Kouči Ruffalovi

přišlo několik zpráv, ale podle mě je to spíš

hraní na city než skutečný zájem. Navzdory

tomu, že nadhazuju líp, než kdykoliv předtím,

už mi stipendium nabízí jenom Cal State. Tak

nějak asi vypadá život psance. Táta už na mě

nečekává před kabinou. Když dohrajeme,

vždycky si to namíří rovnou k autu a

A couple of college scouts showed up, and

the guy from Cal State even bothered to

talk to me afterward. Coach Ruffalo started

hearing from teams again, but it strikes me

as more of a PR play than genuine interest.

Only Cal State is still talking scholarship,

even though I’m pitching better than ever.

That’s life as an outed murder suspect, I

guess. Pop doesn’t wait for me outside the

locker room anymore. He heads straight for

nastartuje motor, abychom mohli rychle

odjet.

the car when I’m done and starts the engine

so we can make a quick exit.

Reportéři jsou ale jiná písnička. Umírají

touhou se mnou mluvit. Vyjdu z kabiny

připravený na tucet ohraných otázek, které mi

někdo před kamerou položí, ale tentokrát mě

reportérka zaskočí.

Reporters are another story. They’re dying

to talk to me. I brace myself when a camera

lights up as I leave the locker room,

waiting for the woman with the

microphone to cycle through the usual half-

dozen questions. But she catches me by

surprise.

„Coopere, co si myslíte o zatčení Natea

Macauleyho?“

“Cooper, what do you think about Nate

Macauley’s arrest?”

„Eh?“ šokovaně se zastavím a Luis do mě

skoro narazí.

“Huh?” I stop short, too shocked to brush

past her, and Luis almost bumps into me.

„Vy jste to neslyšel?“ Reportérka se rozzáří,

jako bych jí právě věnoval vítězný tiket do

loterie. „Nate Macauley byl zadržen za

vraždu Simona Kellehera a Bayviewská

policie říká, že už se o vás nezajímá. Můžete

mi říct, jaký je to pocit?“

“You haven’t heard?” The reporter grins

like I handed her a winning lottery ticket.

“Nate Macauley’s been arrested for Simon

Kelleher’s murder, and the Bayview Police

are saying you’re no longer a person of

interest. Can you tell me how that feels?”

„Ehmmmm…“ Ne. Nemůžu. Neudělám to. Je

to pořád stejné. „Omluvte mě.“

“Um …” Nope. I can’t. Or won’t. Same

difference. “Excuse me.”

„Co to sakra?“ zamumlá Luis, jakmile se

dostaneme z dosahu kamer. Po cestě k tátovu

autu vytáhne mobil a něco hledá. „Kámo, ona

nekecala. Ty vole.“ Podívá se na mě

rozšířenými zorničkami. „Jsi z toho venku.“

“The hell?” Luis mutters once we’re past

the camera gauntlet. He pulls out his phone

and swipes wildly as I spot my father’s car.

“Damn, she wasn’t lying. Dude.” He stares

at me with wide eyes. “You’re off the

hook.”

Je to divné, ale nedošlo mi to, dokud to

neřekl nahlas.

Weird, but that hadn’t even occurred to me

till he said it.

Vezeme Lusie domů, což se hodí, protože to

snižuje dobu, kterou musím s tátou strávit o

samotě. Hodíme si batohy do kufru, já si

sednu na přední sedadlo a Luis se usadí

We’re giving Luis a ride home, which is

good since it cuts down the time Pop and I

need to spend alone. Luis and I drop our

bags in the backseat, and I climb into the

vzadu. Táta se na rádiu snaží naladit

zpravodajství. „Zatkli toho Macauleyovic

kluka,“ řekne s potěšeným výrazem. „Něco ti

řeknu. Až tohle všechno skončí, budou mít co

dělat s kupou trestních oznámení. A já budu

první.“

passenger seat while Luis settles himself

into the back. Pop’s fiddling with the radio,

trying to find a news station. “They

arrested that Macauley kid,” he says with

grim satisfaction. “I’ll tell you what,

they’re gonna have a pack of lawsuits on

their hands when this is done. Starting with

me.”

Sjede pohledem těsně vedle mě. To má teď

v oblibě: dívá se vedle mě. Do očí se mi

nepodíval od doby, co jsem mu řekl o

Krisovi.

He slides his eyes to my left as I sit. That’s

Pop’s new thing: he looks near me. He

hasn’t met my eyes once since I told him

about Kris.

„No, asi každému musí dojít, že to byl Nate,“

řekne Luis klidně. Vráží Nateovi nůž do zad,

jako by s ním vůbec celý týden neseděl u

oběda.

“Well, you had to figure it was Nate,” Luis

says calmly. Throws Nate right under the

bus, like he hadn’t been sitting with the guy

at lunch all last week.

Nevím, co si o tom mám myslet. Kdybych

měl na začátku na někoho ukázat, byl by to

Nate. I když při hledání Simonova EpiPenu

vypadal opravdu zoufale. Jeho jsem znal

nejmíň ze všech a navíc už měl zápis

v rejstříku, takže…nerozmýšlel bych se

dlouho.

I don’t know what to think. If I’d had to

point a finger at someone when this all

started, it would’ve been Nate. Even though

he’d acted genuinely desperate when he

was searching for Simon’s EpiPen. He was

the person I knew the least, and he was

already a criminal, so … it wasn’t much of

a stretch.

Ale když se mě celá jídelna chystala roztrhat

na kusy, byl jediný, kdo se mě zastal. Nikdy

jsem mu nepoděkoval, ale hodně jsem

přemýšlel o tom, o kolik horší to mohlo být,

kdyby jenom prošel kolem a nechal věci

plynout.

But when the entire Bayview High cafeteria

was ready to take me down like a pack of

hyenas, Nate was the only person who said

anything. I never thanked him, but I’ve

thought a lot about how much worse

school would’ve gotten if he’d brushed

past me and let things snowball.

Můj mobil je plný zpráv, ale mě zajímají

jenom ty od Krise. Posledních pár týdnů jsem

My phone’s filled with text messages, but

the only ones I care about are a string from

ho viděl jenom, když jsem ho narychlo jel

varovat před policií a omluvit se za blížící se

nápor médií. I když už o nás lidi ví, pořád

nám nedovolí normálně žít.

Kris. Other than a quick visit to warn Kris

about the police and apologize for the

oncoming media onslaught, I’ve barely

seen him in the past couple of weeks. Even

though people know about us, we haven’t

had a chance to be normal.

Nejsem si jistý, jak by to vlastně vypadalo.

Přál bych si, abych to mohl zjistit.

I’m still not sure what that would even look

like. I wish I could find out.

Omg, viděl jsem zprávy. Omg saw the news

To je dobře, ne? This is good right??

Zavolej mi, až budeš moct Call when you can

Odepíšu mu, zatímco jedním uchem

poslouchám rozhovor mezi tátou a Luisem.

Když vysadíme Luise, rozhostí se mezi námi

ticho husté jako mlha. Přeruším ho jako

první. „Tak jak jsem si dneska vedl?“

I text him back while half listening to Pop

and Luis talk. After we drop Luis off

silence settles between me and my father,

dense as fog. I’m the first to break it. “So

how’d I do?”

„Dobře. Docela dobře.“ Co nejstručnější

odpověď, jak je u něj poslední dobou

obvyklé.

“Good. Looked good.” Bare-minimum

response, as usual lately.

Zkusím to znovu. „Mluvil jsem se skautem

z Cal State.“

I try again. “I talked to the scout from Cal

State.”

Odfrkne si. „Cal State. Nejsou ani v top ten.“ He snorts. “Cal State. Not even top ten.”

„Já vím,“ přitakám. “Right,” I acknowledge.

V půlce ulice spatříme před naším domem

dodávky. „Do prdele,“ zakleje táta. „A je to

tady zase. Doufám, že to za to stojí.“

We catch sight of the news vans when

we’re halfway down our street. “Goddamn

it,” Pop mutters. “Here we go again. Hope

this was worth it.”

„Co za to stojí?“ “What was worth it?”

Objede televizní dodávku, vyřadí na neutrál a

vytrhne klíče ze zapalování. „Tvoje volba.“

He pulls around a news van, throws the

gearshift into park, and yanks the key out

of the ignition. “Your choice.”

Vzplane ve mně vztek – jak na jeho slova, tak

na způsob, kterým je vyslovil, aniž by se mi

Anger flares inside me—at both his words

and how he spits them out without even

podíval do očí. „Nic z toho jsem si nevybral,“

odvětím, ale moje odpověď zanikne v hluku,

který se ozve zvenku, když otevře dveře.

looking at me. “None of this is a choice,” I

say, but the noise outside swallows my

words as he opens the door.

Dav reportérů je menší než obvykle. Hádám,

že většina jich asi bude u Bronwyn.

Následuju tátu, který si to okamžitě namíří do

obýváku k televizi. Měl bych teď mít

pozápasový strečink, ale táta už se nějakou

dobu neobtěžuje mi to připomínat.

The reporter gauntlet is thinner than usual,

so I’m guessing most of them are at

Bronwyn’s. I follow Pop inside, where he

immediately heads for the living room and

turns on the TV. I’m supposed to do

postgame stretching now, but my father

hasn’t bothered to remind me about my

routine for a while.

Babča je v kuchyni a chystá si toast s máslem

a hnědým cukrem. „Jak to šlo, zlato?“

Nonny’s in the kitchen, making buttered

toast with brown sugar on top. “How was

the game, darlin’?”

„Fantasticky,“ řeknu těžce a zhroutím se na

židli. Zvednu z baru ležící čtvrťák a roztočím

ho na stole. „Nadhazoval jsem skvěle, ale

nikoho to nezajímá.“

“Fantastic,” I say heavily, collapsing into a

chair. I pick up a stray quarter and spin it

into a silvery blur across the kitchen table.

“I pitched great, but nobody cares.”

„Ne hned.“ Sedne si s toustem naproti mně a

nabídne mi, ale posunu talíř zpátky k ní. „Dej

tomu čas. Pamatuješ si, co jsem ti říkala

v nemocnici?“ Zavrtím hlavou. „Musíš se

dostat na dno, aby ses měl od čeho odrazit.

Vypadá to, že už to tam dospělo a teď není

jiné cesty než nahoru.“ Zakousne se do toastu

a já pořád roztáčím minci znovu, dokud

nepolkne. „Měl bys toho tvého hocha někdy

pozvat na večeři, Coopere. Je nejvyšší čas,

abychom ho poznali.“

“Now, now.” She sits across from me with

her toast and offers me a slice, but I push it

back toward her. “Give it time. Do you

remember what I told you in the hospital?”

I shake my head. “Things’ll get worse

before they get better. Well, they surely did

get worse, and now there’s nowhere to go

but up.” She takes a bite and I keep

spinning the quarter until she swallows.

“You should bring that boy of yours by

sometime for dinner, Cooper. It’s about

time we met him.”

Snažím se představit tátu, jak nenuceně

debatuje s Krisem nad kusem dušeného

kuřete. „Táta by to nepřežil.“

I try to picture my father making

conversation with Kris over chicken

casserole. “Pop would hate that.”

„No, ale bude si na to muset zvyknout, ne?“ “Well, he’ll have to get used to it, won’t

he?”

Než jí stihnu odpovědět, zapípá mi telefon a

uvidím zprávu od neznámého čísla. Tady

Bronwyn. Dostala jsem tvoje číslo od Addy.

Můžu ti zavolat?

Before I can answer her, my phone buzzes

with a text from a number I don’t

recognize. It’s Bronwyn. I got your number

from Addy. Can I call you?

Jasně. Sure.

Za pár vteřin mi mobil zazvoní. „Ahoj

Coopere. Slyšel jsi o Nateovi?“

My phone rings within seconds. “Hi,

Cooper. You’ve heard about Nate?”

„Jasně.“ Nevím, co víc bych měl říct, ale

Bronwyn mi ani nedá šanci.

“Yeah.” I’m not sure what else to say, but

Bronwyn doesn’t give me a chance.

„Snažím se dát dohromady Nateovu mámu a

Eliho Kleinfeltera z Důkazu Neviny.

Doufám, že Nateův případ vezme. Napadlo

mě, jestli ses ptal Luisova bratra na to

červené Camaro z parkoviště?“

“I’m trying to set up a meeting with Nate’s

mom and Eli Kleinfelter from Until

Proven. I’m hoping he’ll take Nate’s case. I

was wondering, did you get a chance to ask

Luis’s brother about that red Camaro from

the parking lot accident?”

„Luis mu ohledně toho volal minulý týden.

Říkal, že se na to podívá, ale od té doby se

neozval.“

“Luis called him last week about it. He was

gonna look into it, but I haven’t heard back

yet.”

„A nevadilo by ti zeptat se znovu?“ zeptá se

Bronwyn.

“Would you mind checking in with him?”

Bronwyn asks.

Zaváhám. Sice jsem ještě všechno úplně

nepochopil, ale uvnitř se mi pomalu ulevilo.

Protože ještě včera jsem byl podezřelý číslo

jedna a dnes už nejsem. Lhal bych, kdybych

tvrdil, že se teď necítím líp.

I hesitate. Even though I haven’t processed

everything yet, there’s this little ball of

relief growing inside me. Because

yesterday I was the police’s number one

guy. And today I’m not. I’d be lying if I

said it didn’t feel good.

Ale tohle je Nate. Není to sice úplně můj

kamarád. Nebo spíš vůbec. Ale není mi

lhostejný.

But this is Nate. Who’s not a friend, exactly.

Or at all, I guess. But he’s not nothing.

„Jo, jasně,“ odpovím jí. “Yeah, okay,” I tell Bronwyn.

Kapitola 26 Chapter Twenty-Six

Bronwyn Bronwyn Neděle, 4. listopadu, 10:00 Sunday, November 4, 10:00 a.m. V neděli ráno se nás v kanceláři Důkazu

Neviny sejde víc, než jsem čekala: já, paní

Macauleyová a moje máma. Dovolila mi jít,

ale s podmínkou, že u toho bude taky.

We’re quite the crew at the Until Proven

offices Sunday morning: me, Mrs.

Macauley, and my mom. Who was willing

to let me go, but not unsupervised.

Malý, spoře zařízený prostor je nacpaný

k prasknutí. U každého stolu sedí aspoň dva

lidi. Všichni buď urgentně vyřizují hovory,

nebo buší do počítače. Někteří obojí

najednou. „Docela náročná neděle,“

poznamenám, když nás Eli vede do drobné

místnosti, která je přecpaná židlemi a malým

stolem.

The small, sparsely furnished space is

overflowing, with each desk holding at

least two people. Everyone’s either talking

urgently on the phone or pounding away on

a computer. Sometimes both. “Busy for a

Sunday,” I comment as Eli leads us into a

tiny room crammed with a small table and

chairs.

Eliho vlasy musely od jeho vystoupení

v Mikhail Powers vyšetřuje vyrůst minimálně

o pět centimetrů nahoru. Prohrábne si svoje

šílené kučery rukou a zvedne je ještě víc. „To

už je neděle?“

Eli’s hair seems to have grown three inches

since he was on Mikhail Powers

Investigates, all of it upward. He runs a

hand through the mad scientist curls and

sends them even higher. “Is it Sunday

already?”

Vevnitř není dost židlí, a tak si sednu na zem.

„Promiň,“ řekne Eli. „Uděláme to rychle.

Zaprvé, paní Macauleyová, je mi líto, že byl

váš syn zatčen. Pochopil jsem, že byl vzat do

vazby ve vězení pro mladistvé a ne pro

dospělé, což je dobrá zpráva. Jak jsem už

sdělil Bronwyn, vzhledem k mojí momentální

pracovní zátěži s tím nemůžu nic moc dělat.

Ale pokud jste ochotná se mnou sdílet

jakékoliv informace, které máte, můžu vám

dát nějaké rady a možná i doporučení.“

There aren’t enough chairs, so I sit on the

floor. “Sorry,” Eli says. “We can make this

quick. First off, Mrs. Macauley, I’m sorry

about your son’s arrest. I understand he’s

been remanded to a juvenile detention

center instead of an adult facility, which is

good news. As I told Bronwyn, there’s not

much I can do given my current workload.

But if you’re willing to share whatever

information you have, I’ll do what I can to

provide suggestions and maybe a

referral.”

Paní Macauleyová vypadá vyčerpaně, ale spíš

tak, že se hodně snažila, aby se oblekla trochu

Mrs. Macauley looks exhausted, but like

she’s made an effort to dress up a little in

slušně. Má na sobě tmavě modré kalhoty a

ošuntělý šedivý svetr. Máma má na sobě její

klasické elegantní legíny, vysoké boty,

kašmírový kabát a lehce vzorovanou šálu.

Nemohly by se od sebe lišit víc a paní

Macauleyová se zatahá za roztřepený lem

svého svetru, jako by si toho byla vědomá.

navy pants and a lumpy gray cardigan. My

own mother is her usual effortless chic in

leggings, tall boots, a cashmere sweater-

coat, and a subtly patterned infinity scarf.

The two of them couldn’t be more

different, and Mrs. Macauley tugs at the

frayed hem of her sweater as though she

knows it.

„No, tohle mi řekli,“ začne. „Škola dostala

telefonát, že Nate měl ve skříňce drogy –“

“Well. Here’s what I’ve been told,” she

says. “The school received a call that Nate

had drugs in his locker—”

„Od koho?“ zeptá se Eli a zapisuje do žlutého

bloku.

“From whom?” Eli asks, scribbling on a

yellow notepad.

„Nechtěli mi to říct. Myslím si, že to byl

anonymní. Ale oni se rozhodli konat a

v pátek po škole odstranili jeho zámek. Žádné

drogy nenašli. Ale našli batoh se Simonovou

lahví a EpiPenem. A taky všechny EpiPeny,

které zmizely z ošetřovny ten den, co Simon

zemřel.“ Přejedu prsty po drsném okraji

koberce a vzpomenu si, kolikrát se na ty

zmizelé EpiPeny ptali Addy. A taky Coopera.

Vznášelo se nám to nad hlavou několik

týdnů. Ale není možné, aby byl Nate takový

pitomec, že by to nechal jen tak ležet ve

skříňce, a to i kdyby to opravdu udělal.

“They wouldn’t say. I think it was

anonymous. But they went ahead and

removed his lock Friday after school to

check. They didn’t find any drugs. But they

did find a bag with Simon’s water bottle

and EpiPen. And all the EpiPens from the

nurse’s office that went missing the day he

died.” I run my fingers along the rough

fiber of the rug, thinking of all the times

Addy’s been questioned about those pens.

Cooper, too. They’ve been hanging over

our heads for weeks. There’s no way, even

if Nate were actually guilty of something,

that he’d be dumb enough to leave them

sitting in his locker.

„Aha,“ Eliho hlas zní unaveně, ale hlavu má

pořád skloněnou nad svým blokem.

“Ah.” Eli’s voice comes out like a sigh, but

his head stays bent over his legal pad.

„Takže se do toho vložila policie a dostala

povolení v sobotu ráno prohledat náš dům,“

pokračuje paní Macauleyová. „A v Nateově

“So the police got involved, and they got a

warrant to search the house Saturday

morning,” Mrs. Macauley continues. “And

skříni našli počítač s nějakým…deníkem?

Myslím, že tomu tak říkají. Jsou tam všechny

ty příspěvky z Tumblru, které se po

Simonově smrti začaly všude objevovat.“

they found a computer in Nate’s closet with

this … journal, I guess they’re calling it.

All those Tumblr posts that have been

popping up everywhere since Simon died.”

Zvednu oči a zachytím mámin ustaraný

pohled. Zavrtím hlavou. Ničemu z toho

nevěřím.

I raise my eyes and catch my mother

staring at me, a kind of disturbed pity

crawling across her face. I hold her gaze

and shake my head. I don’t believe any of

it.

„Aha,“ řekne Eli znovu. Tentokrát zvedne

oči, ale obličej má pořád kamenný. „Nějaké

otisky?“

“Ah,” Eli says again. This time he does

look up, but his face remains calm and

neutral. “Any fingerprints?”

„Ne,“ odpoví paní Macauleyová a já tiše

vydechnu.

“No,” Mrs. Macauley says, and I exhale

quietly.

„Co na to všechno říká Nate?“ zeptá se Eli. “What does Nate say about all this?” Eli

asks.

„Že nemá ponětí, jak se všechny ty věci

dostaly do jeho skříňky a pokoje,“ odpoví

paní Macauleyová.

“That he has no idea how any of these

things got into his locker or the house,”

Mrs. Macauley says.

„Dobře,“ pokračuje Eli. „A byla jeho skříňka

prohledaná už předtím?“

“Okay,” Eli says. “And Nate’s locker

hadn’t been searched before this?”

„Nevím,“ přizná paní Macauleyová a Eli

stočí zrak na mě.

“I don’t know,” Mrs. Macauley admits, and

Eli looks at me.

„Byla,“ vzpomenu si. „Nate říkal, že všechno

prohledali už první den, kdy nás vyslýchali.

Jeho skříňku i dům. Policie prý přišla se psy a

hledala drogy. Ale nic nenašli,“ dodám rychle

a krátce pohlédnu na mámu, než obrátím svůj

pohled zpátky k Elimu. „A taky tehdy nenašli

Simonovy věci ani počítač.“

“It was,” I recall. “Nate says he was

searched the first day they questioned us.

His locker and his house. The police came

with dogs and everything, looking for

drugs. They didn’t find any,” I add hastily,

with a sideways glance at my mother

before I turn back to Eli. “But nobody

found Simon’s things or a computer then.”

„Zamykáte dům?“ zeptá se Eli paní

Macauleyové.

“Is your house typically locked?” Eli asks

Mrs. Macauley.

„Nikdy není zamčeno,“ odpoví. „Myslím si,

že ty dveře už ani zámek nemají.“

“It’s never locked,” she replies. “I don’t

think the door even has a lock anymore.”

„Aha,“ zamumlá Eli a opět si něco naškrábe

do bloku.

“Huh,” Eli mutters, scribbling on his pad

again.

„A je tu ještě jedna věc,“ řekne paní

Macauleyová a hlas se jí zachvěje. „Okresní

státní zástupce chce Natea přesunout do

normálního vězení. Tvrdí, že je moc

nebezpečný na to, aby byl v centru pro

mladistvé.“

“There’s something else,” Mrs. Macauley

says, and her voice wavers. “The district

attorney wants Nate moved to a regular

prison. They’re saying he’s too dangerous

to be in a juvenile center.”

V hrudi se mi otevře propast, když se Eli

najednou narovná jako svíčka. Je to poprvé,

co shodil svoji nestrannou právnickou masku

a dal najevo nějaké emoce. Zděšení v jeho

obličeji ve mně vyvolává úzkost. „To ne. Ne,

ne, ne. To by byla zasraná katastrofa.

Promiňte mi ten výraz. Co dělá jeho právník,

aby tomu zabránil?“

A chasm cracks open in my chest as Eli sits

bolt upright. It’s the first time he’s dropped

his impartial lawyer mask and shown some

emotion, and the horror on his face terrifies

me. “Oh no. No, no, no. That would be a

fucking disaster. Excuse my language.

What’s his lawyer doing to stop that?”

„Ještě jsme se nesetkali.“ Paní Macauleyová

vypadá, že se každou chvíli rozbrečí.

„Někoho nám přidělili, ale pořád nás

nekontaktoval.

“We haven’t met him yet.” Mrs. Macauley

sounds near tears. “Someone’s been

appointed, but they haven’t been in touch.”

Eli frustrovaně upustí pero. „To, že měl u

sebe Simonovy věci, není dobré. Ani trochu.

Lidé už byli odsouzeni za menší prohřešky.

Ale ten způsob, jakým je získali…nelíbí se

mi to. Anonymní tipy, věci, které se objevily

v tu nesprávnou chvíli. Na místech, kam není

těžké se dostat. Dostat se do číselného zámku

je hračka. A pokud ho chce zástupce dostat

do federálního vězení v sedmnácti

letech…jakýkoliv právník, který za něco

stojí, by ho z toho měl bez problémů

Eli drops his pen with a frustrated grunt.

“Possession of Simon’s things isn’t great.

Not great at all. People have been

convicted on less. But the way they got this

evidence … I don’t like it. Anonymous

tips, things that weren’t there before

conveniently showing up now. In places

that aren’t hard to access. Combination

locks are easy to pick. And if the DA’s

talking about sending Nate to federal

prison at age seventeen … any lawyer

vysekat.“ Přejede si rukou po obličeji a

zamračí se na mě. „K čertu s tebou, Bronwyn.

To je tvoje chyba.“

worth a damn should be blocking the hell

out of that.” He rubs a hand across his face

and scowls at me. “Damn it, Bronwyn.

This is your fault.”

Jak Eli mluvil, ze všeho se mi dělalo víc a víc

špatně. Až na tohle. Teď jsem zmatená. „Co

jsem provedla?“ zaprotestuju.

Everything Eli’s been saying has been

making me more and more sick, except

this. Now I’m just confused. “What did I

do?” I protest.

„To tys mě před tenhle případ postavila a já

ho teď musím vzít. A nemám na to čas. Ale

co. Pokud tedy máte zájem o změnu svého

zástupce, paní Macauleyová?“

“You brought this case to my attention and

now I have to take it. And I do not have

time. But whatever. That’s assuming you’re

open to a change in counsel, Mrs.

Macauley?”

Ach, díky bohu. Celým tělem mi projede

taková úleva, až se mi z toho zamotá hlava.

Paní Macauleyová důrazně přikývne a Eli si

povzdechne.

Oh, thank God. The relief surging through

me makes me limp and almost dizzy. Mrs.

Macauley nods vigorously, and Eli sighs.

„Můžu pomoct,“ nabídnu se dychtivě.

„Trochu jsme pátrali a –“ Chystám se Elimu

říct o tom červeném Camaru, ale on mě

s odmítavým výrazem přeruší.

“I can help,” I say eagerly. “We’ve been

looking into—” I’m about to tell Eli about

the red Camaro, but he holds his hand out

with a forbidding expression.

„Bronwyn, to stačí. Pokud budu Natea

zastupovat, nemůžu mluvit s nikým, kdo je

do tohoto případu zapletený. Mohlo by mě to

stát místo a tebe obvinění ze spoluviny.

Vlastně bych teď potřeboval, abyste s matkou

odešly a nechaly mě tady s paní

Macauleyovou, abychom mohli společně

doladit detaily.“

“Stop right there, Bronwyn. If I’m going to

represent Nate, I can’t speak with other

represented people in this case. It could get

me disbarred and put you at risk of

implication. In fact, I need you and your

mother to leave so I can work out some

details with Mrs. Macauley.”

„Ale…“ bezradně se podívám na mámu,

která kývne hlavou, vezme si kabelku a

vstane k odchodu.

“But …” I look helplessly at my mother,

who’s nodding and getting to her feet,

securing her handbag over her shoulder

with an air of finality.

„Má pravdu, Bronwyn. Teď už to musíš

nechat jen na nich.“ Její výraz změkne, když

se pohledem setká s paní Macauleyovou.

„Přeju vám hodně štěstí a pevné nervy.“

“He’s right, Bronwyn. You need to leave

things with Mr. Kleinfelter and Mrs.

Macauley now.” Her expression softens as

she meets Mrs. Macauley’s eyes. “I wish

you the best of luck with all this.”

„Děkuju,“ odpoví paní Macauleyová. „A

děkuju i tobě, Bronwyn.“

“Thank you,” Mrs. Macauley says. “And

thank you, Bronwyn.”

Měla bych se cítit dobře. Mise splněna. Ale

necítím. Eli neví ani polovinu toho, co my, a

jak mu to teď mám říct?

I should feel good. Mission accomplished.

But I don’t. Eli doesn’t know half of what

we do, and now how am I supposed to tell

him?

Addy Addy Pondělí, 5. listopadu, 18:30 Monday, November 5, 6:30 p.m. V pondělí jsou věci zase podezřele normální.

Teda, v rámci možností. Nicméně když se

s mámou a Ashton usadíme k večeři, na

příjezdové cestě nestojí žádní novináři a moje

právnička ani jednou nezavolá.

By Monday things have gotten oddly

normal. Well, new-normal. Newmal?

Anyway, my point is, when I sit down to

dinner with my mother and Ashton, the

driveway is free of news vans and my

lawyer doesn’t call once.

Máma před nás položí pár ohřátých večeří

z rozvozu, a pak si k nám sedne se sklenicí

žluto-hnědé tekutiny. „Nebudu jíst,“ oznámí,

i když jsme se na nic neptaly. „Držím dietu.“

Mom deposits a couple of heated-up Trader

Joe’s dinners in front of Ashton and me,

then sits between us with a cloudy glass of

yellow-brown beverage. “I’m not eating,”

she announces, even though we didn’t ask.

“I’m cleansing.”

Ashton pokrčí nos. „Eh, mami. Není to ta

šťáva z javorového sirupu a kajenského

pepře, že ne? To je tak nechutné.“

Ashton wrinkles her nose. “Ugh, Mom.

That’s not that lemonade with the maple

syrup and cayenne pepper, is it? That’s so

gross.”

„Ale výsledky popřít nemůžeš,“ odpoví

máma a zhluboka si lokne. Potom si přitiskne

ke svým buclatým rtům ubrousek, a já si

prohlédnu její roztřepené blonďaté vlasy,

červeně nalakované nehty a uplé šaty, které si

“You can’t argue with results,” Mom says,

taking a long sip. She presses a napkin to

her overly plumped lips, and I take in her

stiff blond hair, red lacquered nails, and the

skintight dress she put on for a typical

bere každé pondělí. Budu za dvacet pět let

taky takhle vypadat? Ta představa mě

znechutí ještě víc.

Monday. Is that me in twenty-five years?

The thought makes me even less hungry

than I was a minute ago.

Ashton zapne zprávy a sledujeme reportáž o

Nateově zatčení, a to včetně rozhovoru s Elim

Kleinfelterem. „Hezký hoch,“ poznamená

máma, když se na obrazovce objeví Nateova

fotografie. „Škoda, že za to může zrovna on.“

Ashton turns on the news and we watch

coverage of Nate’s arrest, including an

interview with Eli Kleinfelter. “Handsome

boy,” Mom notes when Nate’s mug shot

appears on the screen. “Shame he turned

out to be a murderer.”

Odstrčím napůl snězené jídlo stranou. Nemá

cenu jí vysvětlovat, že by se policie mohla

plést. Máma je prostě ráda, že výdaje za

právničku budou brzo u konce.

I push my half-eaten tray away. There’s no

point in suggesting that the police might be

wrong. Mom’s just happy the lawyer bills

are almost over.

Ozve se zvonek a Ashton složí ubrousek

vedle svého talíře. „Podívám se, kdo to je.“ O

pár vteřin později zavolá moje jméno a máma

se na mě překvapeně podívá. Už týdny sem

kromě novinářů nikdo nepřišel, a ty Ashton

vždycky odháněla pryč. Máma mě následuje

do obýváku a Ashton otevře dveře. Dovnitř

vejde TJ.

The doorbell rings, and Ashton folds her

napkin next to her plate. “I’ll see who it is.”

She calls my name a few seconds later, and

my mother shoots me a surprised look.

Nobody’s come to the door in weeks unless

they wanted to interview me, and my sister

always chases those away. Mom follows

me into the living room as Ashton pulls the

door open to let TJ enter.

„Ahoj.“ Překvapeně na něj zamrkám. „Co tu

děláš?“

“Hey.” I blink at him in surprise. “What are

you doing here?”

„Po geologii jsem omylem sbalil tvoji

učebnici dějepisu. Je to tvoje, ne?“ Podá mi

tlustou šedou učebnici. Po tom rozdělování

kamenů jsme spolu zůstali v laboratorní

dvojici a naše setkání patří mezi ty světlejší

momenty mých dnů.

“Your history book ended up in my

backpack after earth science. This is yours,

right?” TJ hands a thick gray textbook to

me. We’ve been lab partners since the first

rock sorting, and it’s usually a bright spot

in my day.

„Jo, jasně. Díky. Ale mohl jsi mi ji dát až

zítra.“

“Oh. Yeah, thanks. But you could’ve given

it to me tomorrow.”

„No jo, ale to budeme mít zkoušku.“ “We have that quiz, though.”

„Máš pravdu.“ Nemá cenu mu říkat, že

v tomhle pololetí už na svoje výsledky kašlu.

„Jak víš, kde bydlím?“

“Right.” No point in telling him I’ve pretty

much given up on academics for the

semester. “How’d you know where I live?”

„Školní adresář.“ Máma na TJe zírá jako na

zákusek a on se na ni mile usměje. „Zdravím.

Já jsem TJ Forrester. Chodím s Addy do

školy.“ Máma se uculí, potřese mu rukou a

prohlédne si jeho ďolíčky a fotbalovou

bundu. Je prakticky opálenou verzí Jakea

s křivým nosem. Jeho jméno jí nic neřekne,

ale Ashton za mnou tiše vydechne.

“School directory.” Mom’s staring at TJ

like he’s dessert, and he meets her eyes

with a polite smile. “Hi, I’m TJ Forrester. I

go to school with Addy.” She simpers and

shakes his hand, taking in his dimples and

football jacket. He’s almost a dark-skinned,

crooked-nosed version of Jake. His name

doesn’t register with her, but Ashton

exhales a soft breath behind me.

Musím odsud TJe dostat, než si máma spojí

dvě a dvě dohromady. „No, ještě jednou díky.

Měla bych se jít učit. Uvidíme se zítra.“

I’ve got to get TJ out of here before Mom

puts two and two together. “Well, thanks

again. I’d better go study. See you

tomorrow.”

„Nechtěla by ses učit společně?“ zeptá se TJ. “Do you want to study together for a

while?” TJ asks.

Zaváhám. Mám ho ráda, vážně. Ale na

trávení společného času mimo školu ještě

nejsem připravená. „Nemůžu kvůli…něčemu

jinému.“ V podstatě ho vyhodím ze dveří, a

když se otočím zpátky, máma má v obličeji

vztek a lítost.

I hesitate. I like TJ, I really do. But spending

time together outside school isn’t a step I’m

ready to take. “I can’t, because of … other

stuff.” I practically shove him out the door,

and when I turn back inside, Mom’s face is

a mixture of pity and irritation.

„Co je to s tebou?“ zasyčí na mě. „Proč jsi

tak protivná na tak hezkého kluka? Takoví už

na tebe dávno frontu nestojí.“ Její pohled ulpí

na mém fialovém melíru. „Když vezmu

v úvahu, co jsi se sebou udělala, měla bys být

ráda, že s tebou vůbec chce trávit čas.“

“What’s wrong with you?” she hisses.

“Being so rude to a handsome boy like

that! It’s not as if they’re beating down

your door anymore.” Her eyes flicker over

my purple-streaked hair. “Given the way

you’ve let yourself go, you should consider

yourself lucky he wanted to spend time

with you at all.”

„Bože, mami –“ začne Ashton, ale já ji “God, Mom—” Ashton says, but I interrupt

přeruším. her.

„Nehledám dalšího kluka, mami.“ “I’m not looking for another boyfriend,

Mom.”

Zírá na mě jako bych začala mluvit čínsky.

„Proboha proč ne? Vždyť od tvého rozchodu

s Jakem už uplynula věčnost!“

She stares at me like I’ve sprouted wings

and started speaking Chinese. “Why on

earth not? It’s been ages since you and Jake

broke up.”

„Strávila jsem s Jakem tři roky. Myslím, že

mi pauza prospěje.“ Vyslovím to připravená

na hádku, ale hned jakmile mi ta slova

vyjedou z pusy, dojde mi, že jsou pravdivá.

Moje máma začala stejně jako já randit ve

čtrnácti, a od té doby nepřestala. I když to

kolikrát znamenalo jít ven s nevyzrálým

uchem, které nemá ani dost odvahy na to, aby

ji představilo rodičům.

“I spent more than three years with Jake. I

could use some downtime.” I say it mostly

to argue, but as soon as the words come

out of my mouth I know they’re true. My

mother started dating when she was

fourteen, like me, and hasn’t stopped since.

Even when it means going out with an

immature man-boy who’s too cowardly to

bring her home to his parents.

Nechci mít takový strach z toho, že zůstanu

sama.

I don’t want to be that afraid to be alone.

„Nebuď směšná. To je to poslední, co

potřebuješ. Vyjdi si párkrát s někým, jako je

TJ, i když tě třeba nepřitahuje. Ostatním pak

budeš zase připadat přitažlivá. Nechceš přece

skončit na ocet, Adelaide. Jako nějaká smutná

opuštěná holka, která tráví celý svůj čas

s nějakou divnou partou, které jsi teď

součástí. Kdyby sis umyla ten nesmysl

z vlasů, nechala si je narůst a zase se

namalovala, měla bys na mnohem víc.“

“Don’t be ridiculous. That’s the last thing

you need. Have a few dates with a boy like

TJ, even if you’re not interested, and other

boys at school might see you as desirable

again. You don’t want to end up on a shelf,

Adelaide. Some sad single girl who spends

all her time with that odd group of friends

you’ve got now. If you’d wash that

nonsense out of your hair, grow it a little,

and wear makeup again, you could do

much better than that.”

„Nepotřebuju kluka k tomu, abych byla

šťastná, mami.“

“I don’t need a guy to be happy, Mom.”

„Samozřejmě, že potřebuješ,“ řekne kousavě.

„Poslední měsíc vypadáš otřesně.“

“Of course you do,” she snaps. “You’ve

been miserable for the past month.”

„Protože mě vyšetřují za vraždu,“ připomenu

jí. „Ne proto, že jsem sama.“ Není to sice

stoprocentně pravda, protože hlavní zdroj

mého zoufalství byl Jake. Ale byl to on,

s kým jsem chtěla být. Ne jen tak někdo.

“Because I was being investigated for

murder,” I remind her. “Not because I’m

single.” It’s not one hundred percent true,

since the main source of my misery was

Jake. But it was him I wanted to be with.

Not just anyone.

Máma zavrtí hlavou. „To si jenom nalháváš,

Adelaide. Na vysoké už nebudeš takové

terno. Teď je nejvyšší čas najít si nějakého

slušného ambiciózního chlapce, který se bude

chtít postarat o vaše –“

My mother shakes her head. “You keep

telling yourself that, Adelaide, but you’re

hardly college material. Now’s the time to

find a decent boy with a good future who’s

willing to take care of y—”

„Matko, je jí sedmnáct,“ přeruší ji Ashton.

„Tyhle řeči si můžeš ještě tak deset let ušetřit.

Nebo navždycky. A o žádné z nás se nedá

říct, že by jí vztahy zrovna vycházely.“

“Mom, she’s seventeen,” Ashton interrupts.

“You can put this script on hold for at least

ten years. Or forever. It’s not like the whole

relationship thing has worked out well for

either of us.”

„Mluv za sebe, Ashton,“ odvětí máma

povýšeně. „Justin a já jsme šťastní jako

blechy.“

“Speak for yourself, Ashton,” Mom says

haughtily. “Justin and I are ecstatically

happy.”

Ashton otevře pusu, aby protestovala, ale

mně zazvoní telefon, a když uvidím na

displeji Bronwynino jméno, zvednu prst na

znamení ticha. „Čau. Co se děje?“ zeptám se.

Ashton opens her mouth to say more, but

my phone rings and I hold up my finger as

Bronwyn’s name appears. “Hey. What’s

up?” I say.

„Ahoj.“ Její hlas je slabý, jako by brečela.

„Přemýšlela jsem o Nateově případu a

potřebuju, abys mi s něčím pomohla. Mohla

by ses dneska na chvíli stavit? Pozvu i

Coopera.“

“Hi.” Her voice sounds thick, as if she’s

been crying. “So, I was thinking about

Nate’s case and I wanted your help with

something. Could you stop by for a little

while tonight? I’m going to ask Cooper,

too.”

Je to lákavější, než se nechat urážet od matky.

„Jasně. Napiš mi tvoji adresu.“

It beats being insulted by my mother.

“Sure. Text me your address.”

Shrnu zbytek svého jídla do koše, vezmu si

helmu, rozloučím se s Ashton a vyjdu ze

I scrape my half-eaten dinner into the

garbage disposal and grab my helmet,

dveří. Je krásný podzimní večer a stromy

podél cesty se houpají ve větru, když

projíždím kolem. Bronwynin dům je zhruba

míli od mého, ale v úplně jiné oblasti. Na

domech v okolí není vůbec nic stejnorodého.

Přijedu k příjezdové cestě obrovského šedého

domu postaveného ve viktoriánském stylu.

Pohled na verandu obrostlou živými

květinami ve mně vyvolá závist. Je to víc, než

jen velkolepé. Vypadá to jako domov.

calling good-bye to Ashton as I head out

the door. It’s a perfect late-fall night, and

the trees lining our street sway in a light

breeze as I pedal past. Bronwyn’s house is

only about a mile from mine, but it’s a

completely different neighborhood; there’s

nothing cookie-cutter about these houses. I

coast into the driveway of her huge gray

Victorian, eyeing the vibrant flowers and

wraparound porch with a stab of envy. It’s

gorgeous, but it’s not just that. It looks like

a home.

Když zazvoním, Bronwyn odpoví tichým

„Ahoj.“ Pod unavenýma očima má kruhy a

půlka vlasů v jejím ohonu vůbec nedrží.

Dojde mi, že už to dolehlo na každého z nás:

na mě, když mě Jake opustil a všichni

kamarádi se ke mně pak otočili zády; na

Coopera, když byl terčem vtipů za svoji

orientaci a pronásledovaný policií a teď i na

Bronwyn, když kluka, kterého miluje, zavřeli

do vězení.

When I ring the doorbell Bronwyn answers

with a muted “Hey.” Her eyes droop with

exhaustion and her hair’s come half out of

its ponytail. It occurs to me that we’ve all

had our turn getting crushed by this

experience: me when Jake dumped me and

all my friends turned against me; Cooper

when he was outed, mocked, and pursued

by the police; and now Bronwyn when the

guy she loves is in jail for murder.

Ne že by někdy nahlas řekla, že ho miluje.

Ale je to celkem zřejmé.

Not that she’s ever said she loves Nate. It’s

pretty obvious, though.

„Pojď dál,“ pozve mě a otevře dveře.

„Cooper už je tady. Sedíme dole.“

“Come on in,” Bronwyn says, pulling the

door open. “Cooper’s here. We’re

downstairs.”

Zavede mě do prostorné místnosti

s čalouněnými pohovkami a velkou

plazmovou televizí přimontovanou na stěně.

Cooper už je rozvalený v křesle a Maeve sedí

s překříženými nohami ve druhém,

s notebookem na opěradle mezi nimi.

She leads me into a spacious room with

overstuffed sofas and a large flat- screen

television mounted on the wall. Cooper is

already sprawled in an armchair, and

Maeve’s sitting cross-legged in another

with her laptop on the armrest between

Bronwyn a já si sedneme na gauč a já se

zeptám: „Jak je Nateovi? Viděla jsi ho?“

them. Bronwyn and I sink into a sofa and I

ask, “How’s Nate? Have you seen him?”

To asi nebyla nejvhodnější otázka. Bronwyn

polkne jednou, dvakrát a snaží se dát

dohromady. „Nepřeje si to. Jeho máma říká,

že se má… dobře. Ústav pro mladistvé je

hrozný, ale aspoň to není vězení.“ Zatím.

Všichni víme, že Eli bojuje o to, aby Nate

zůstal tam, kde je teď. „Nicméně. Jsem ráda,

že jste přišli. Já jsem jenom…“ Její oči se

naplní slzami a já si s Cooperem vyměním

ustaraný pohled, než je zamáčkne zpátky.

„Víte, měla jsem takovou radost, že jsme se

spojili a začali o tom spolu mluvit. Necítila

jsem se tak opuštěná. A teď vás asi jenom

prosím o pomoc. Chtěla bych dokončit, co

jsme začali. Dávat hlavy dohromady a zjistit,

co to vlastně všechno znamená.

Wrong question, I guess. Bronwyn

swallows once, then twice, trying to

keep herself together. “He doesn’t

want me to. His mom says he’s …

okay. Considering. Juvenile

detention’s horrible but at least it’s

not prison.” Yet. We all know Eli’s

locked in a battle to keep Nate where

he is. “Anyway. Thanks for coming. I

guess I just …” Her eyes fill with

tears, and Cooper and I exchange a

worried glance before she blinks

them back. “You know, I was so glad

when we all finally got together and

started talking about this. I felt a lot

less alone. And now I guess I’m

asking for your help. I want to finish

what we started. Keep putting our

heads together to make sense of

this.”

„Zatím jsem od Luise nic o autě neslyšel,“

řekne Cooper.

“I haven’t heard anything from Luis about

the car,” Cooper says.

„Vlastně jsem neměla na mysli teď hned, ale

mějte se na pozoru, ano? Doufala jsem, že se

můžeme společně podívat na příspěvky

z Tumblru. Přiznám se, že jsem je začala

ignorovat, protože mě děsily. Ale když teď

policie tvrdí, že je napsal Nate, myslím, že

bychom si je měli přečíst a zjistit, jestli na

nich není něco překvapivého, nebo něco, co

by nesouhlasilo s tím, co si pamatujeme.

“I wasn’t actually thinking about that right

now, but please keep checking, okay? I was

more hoping we could all take another look

at those Tumblr posts. I have to admit, I

started ignoring them because they were

freaking me out. But now the police say

Nate wrote them, and I thought we should

read through and note anything that’s

surprising, or doesn’t fit with how we

Nebo cokoliv divného. Přehodí si vlasy přes

rameno a otevře svůj notebook. „Nevadilo by

vám to?“

remember things, or just strikes us as

weird.” She pulls her ponytail over her

shoulder as she opens her laptop. “Do you

mind?”

„Teď?“ zeptá se Cooper. “Now?” Cooper asks.

Maeve natočí její monitor tak, aby Cooper

mohl číst. „Včera bylo pozdě.“

Maeve angles her screen so Cooper can see

it. “No time like the present.”

Bronwyn je vedle mě a společně začneme od

samého začátku. Zabít Simona mě napadlo

při sledování Dateline. Nate mi nikdy

nepřišel jako fanoušek takových pořadů, ale

pochybuju, že tohle měla Bronwyn na mysli.

Chvíli tiše čteme. Začnu být nepozorná a

uvědomím si, že text čtu jenom letmo, a tak

se vrátím, abych četla pozorněji. Bla bla bla,

fakt mi to pálí, nikdo neví, že jsem to já,

policie nemá vůbec tušení. A tak dále.

Bronwyn’s next to me, and we start from

the bottom of the Tumblr posts. I got the

idea for killing Simon while watching

Dateline. Nate’s never struck me as a

newsmagazine show fan, but I doubt that’s

the kind of insight Bronwyn’s looking for.

We sit in silence for a while, reading.

Boredom creeps in and I realize I’ve been

skimming, so I go back and try to read

more thoroughly. Blah blah, I’m so smart,

nobody knows it’s me, the police don’t have

a clue. And so on.

„Moment. Tohle se nestalo.“ Cooper čte

pozorněji, než já. „Už jste se k tomu dostaly?

K tomu příspěvku z dvacátého října o

detektivu Wheelerové a těch donutech?“

“Hang on. This didn’t happen.” Cooper’s

reading more carefully than I am. “Have

you gotten to this yet? The one dated

October twentieth, about Detective Wheeler

and the doughnuts?”

Zvednu hlavu jako kočka, která nastraží uši

ke vzdálenému zvuku. „Ehm,“ řekne

Bronwyn a pročítá si text. „No jo. To je

trochu divné, že? Nikdy jsme nebyli na

policejní stanici všichni najednou. No, možná

hned po tom pohřbu, ale neviděli jsme se a

ani spolu nemluvili. Když tam zmiňuje

detaily, tak jsou většinou naprosto přesné.“

I raise my head like a cat pricking up its

ears at a distant sound. “Um,” Bronwyn

says, her eyes scanning the screen. “Oh

yeah. That’s a weird little aside, isn’t it?

We were never all at the police station at

once. Well, maybe right after the funeral,

but we didn’t see or talk to each other.

Usually when whoever’s writing these

throws in specific details, they’re accurate.”

„O čem to mluvíte?“ zeptám se. “What are you guys looking at?” I ask.

Bronwyn přiblíží písmo a ukáže prstem. „O

tomhle. Poslední dva řádky.“

Bronwyn increases the page size and

points. “There. Second to last line.”

Vyšetřování už se proměnilo v takové klišé,

že jsme všichni společně viděli detektiva

Wheelerovou, jak ve výslechové místnosti

spořádala plnou krabici donutů.

This investigation is turning into such a

cliché, the four of us even caught Detective

Wheeler eating a pile of doughnuts in the

interrogation room.

Po těle mi přejede mráz a ta slova mi vytěsní

z hlavy všechno ostatní. Cooper a Bronwyn

mají pravdu: to se nikdy nestalo.

A cold wave washes over me as the words

enter my brain and nest there, pushing

everything else out. Cooper and Bronwyn

are right: that didn’t happen.

Ale Jakeovi jsem řekla, že ano. But I told Jake it did.

Kapitola 27 Chapter Twenty-Seven Bronwyn Bronwyn Úterý, 6. listopadu, 19:30 Tuesday, November 6, 7:30 p.m. Nemůžu mluvit s Elim. A tak jsem včera

večer poslala paní Macauleyové odkaz na ten

příspěvek na Tumblru, který jsme si spolu

s Addy a Cooperem přečetli a napsala jsem jí,

co je na něm divného. Potom jsem čekala.

Nepříjemně dlouho. Dokud jsem od ní

nedostala zprávu dnes po škole.

I’m not supposed to talk to Eli. So last night

I texted Mrs. Macauley a link to the Tumblr

post that Addy, Cooper, and I read

together, and told her what was weird

about it. Then I waited. A frustratingly

long time, until I got a text back from her

after school.

Děkuju ti. Informovala jsem Eliho a ten tě

žádá, aby ses do toho dál nezapojovala.

Thank you. I’ve informed Eli, but he asks

that you don’t involve yourself further.

To bylo všechno. Měla jsem chuť vyhodit

mobil z okna. Abych pravdu řekla, strávila

jsem většinu noci fantazírováním, že Addyina

zpráva by Natea mohla okamžitě dostat

z vězení. I když je mi jasné, že to je směšně

naivní představa, pořád si myslím, že si to

zaslouží víc, než jenom odbytí.

That’s all. I wanted to throw my phone

across the room. I’ll admit it; I spent most

of last night fantasizing that Addy’s

bombshell would get Nate out of jail

immediately. While I realize that was

ridiculously naïve, I still think it deserves

more than a brush-off.

Ale pořád nedokážu pochopit, co to má

vlastně znamenat. Protože – Jake Riordan?

Kdybych měla vybrat jakoukoliv náhodnou

Even though I can’t wrap my brain around

what it means. Because—Jake Riordan? If

I had to pick the most random possible

osobu, která by do toho měla být zapletená,

ani by mě nenapadl. A navíc, jak do toho

zapadá? Napsal celý Tumblr nebo jenom ten

jeden příspěvek? Hodil to na Natea? Zabil

snad Simona?

person to be involved in this, it still

wouldn’t have been him. And involved

how, exactly? Did he write the whole

Tumblr, or just that one post? Did he frame

Nate? Did he kill Simon?

Cooper tuhle teorii okamžitě zavrhnul. „To

nemohl,“ řekl v pondělí večer. „Jake byl na

tréninku, když mu Addy volala.“

Cooper shot that down almost immediately.

“He couldn’t have,” he said Monday night.

“Jake was at football practice when Addy

called him.”

„Mohl odejít,“ trvala jsem na svém. A tak

Cooper zavolal Luisovi, aby mu to potvrdil.

„Luis říká, že ne,“ tlumočil Cooper. „Jake

celou dobu vedl trénink přihrávek.“

“He might have left,” I insisted. So Cooper

called Luis to confirm. “Luis says no,”

Cooper reported. “Jake was leading passing

drills the whole time.”

Nejsem si jistá, jestli můžeme celé

vyšetřování postavit na Luisově paměti. Ten

kluk už si za ty roky zabil hodně mozkových

buněk. Ani ho nezajímalo, proč se Cooper

ptá.

I’m not sure we can hinge an entire

investigation on Luis’s memory, though.

That boy’s killed a lot of brain cells over

the years. He didn’t even question why

Cooper was asking.

Teď jsem ve svém pokoji s Maeve a Addy a

lepíme po stěnách papírky s poznámkami,

které shrnují všechno, co víme. Jako to dělali

v Právu & Pořádku, až na to, že nic z toho

nedává smysl.

Now I’m in my room with Maeve and

Addy, putting dozens of colored Post- its

on the wall that summarize everything we

know. It’s very Law & Order, except none

of it makes sense.

Někdo nám nastrčil do batohů mobily Someone planted phones in our backpacks

Simon byl po škole otrávený Simon was poisoned during detention

V místnosti byli Bronwyn, Nate, Cooper,

Addy a pan Avery

Bronwyn, Nate, Cooper, Addy & Mr. Avery

were in the room

Vyrušila nás nehoda The car accident distracted us

Jake napsal minimálně jeden příspěvek na

Tumblru

Jake wrote at least one Tumblr post

Jake a Simon se kdysi přátelili Jake and Simon were friends once

Leah nenávidí Simona Leah hates Simon

Aiden Wu nenávidí Simona Aiden Wu hates Simon

Simon měl spadeno na Keely Simon had a thing for Keely

Simon měl násilnické alter ego, které

prezentoval na internetu

Simon had a violence-loving alter ego

online

Simon byl v depresi Simon was depressed

Janae vypadá, že je v depresi Janae seems depressed

Janae a Simon se přestali bavit? Janae & Simon stopped being friends?

Ze schodů k nám dolehne hlas mojí mámy.

„Bronwyn, je tady Cooper.“

My mother’s voice floats up the stairs.

“Bronwyn, Cooper’s here.”

Máma už si Coopera stihla zamilovat. Tak

moc, že už ani neprotestuje proti tomu,

abychom se scházeli, i když Robin tvrdí, že

by bylo nejlepší, abychom se od sebe všichni

drželi co nejdál.

Mom already loves Cooper. So much that

she doesn’t protest all of us getting together

again, even though Robin’s legal advice is

to still keep our distance from one another.

„Čau,“ řekne Cooper, který se při vyběhnutí

schodů ani trochu nezadýchal. „Nemůžu

zůstat dlouho, ale mám dobré zprávy. Luis si

myslí, že našel to auto. Jeho bratr zavolal

nějakému známému z Eastlandu a ten říkal,

že opravoval blatník červeného Camara pár

dní po Simonově smrti. Sehnal jsem si

poznávací značku a telefonní číslo.“ Prohledá

batoh a podá mi roztrženou obálku, na jejíž

zadní straně jsou naškrábané čísla. „To asi

můžeš předat Elimu, ne? Možná se budeme

mít čeho chytit.“

“Hey,” Cooper says, not the least bit

breathless from bounding up our stairs. “I

can’t stay long, but I got some good news.

Luis thinks he might’ve found that car. His

brother called a buddy at a repair place in

Eastland and they had a red Camaro come

through with fender damage a few days

after Simon died. I got you the license plate

and a phone number.” He searches through

his backpack and hands me a torn envelope

with numbers scrawled across the back. “I

guess you can pass that along to Eli, huh?

Maybe there’s something there.”

„Díky,“ řeknu mu vděčně. “Thanks,” I say gratefully.

Cooper si prohlédne zdi mého pokoje.

„Pomáhá to?“

Cooper runs his eyes over my wall. “This

helping?”

Addy se s frustrovaným povzdechem posadí

na zadek. „Nijak zvlášť. Je to jenom sbírka

náhodných faktů. Simon tohle, Janae tamto,

Leah tohle, Jake tamto…“

Addy sits back on her haunches with a

frustrated noise. “Not really. It’s just a

collection of random facts. Simon this,

Janae that, Leah this, Jake that …”

Cooper se zamračí, založí ruce na prsou a

nakloní se blíž ke zdi. „Vůbec nechápu, jak

do toho zapadá Jake. Nechce se mi věřit

tomu, že by si jen tak někde vysedával a psal

Cooper frowns and crosses his arms,

leaning forward for a better look at the

wall. “I don’t get the Jake part, at all. I can’t

believe he’d actually sit around and write

ten zatracený Tumblr. Myslím, že si spíš

pustil pusu na špacír před špatným

člověkem.“ Potom přitiskne prst na lísteček

s našimi jmény. „A taky se pořád ptám: Proč

zrovna my? Proč nás do toho zatáhl? Jsme

jenom vedlejší ztráty, jak říkal Nate? Nebo je

tu nějaký specifický důvod, kvůli kterému

jsme v tom?“

that damn Tumblr. I think he just …

blabbed to the wrong person or

something.” He taps a finger on the Post-it

with all our names on it. “And I keep

wondering: Why us? Why’d we get

dragged into this? Are we just collateral

damage, like Nate said? Or is there some

specific reason we’re part of this?”

Zvědavě natočím hlavu. „Jaký třeba?“ I tilt my head at him, curious. “Like what?”

Cooper pokrčí rameny. „Netuším. Vezmi si

třeba tebe a Leah. Je to sice maličkost, ale co

když to spustilo domino efekt? Nebo mě a…“

Přejede poznámky pohledem, až jeho zrak

ulpí na jedné z nich. „Třeba Aidena Wu. O

něm vyšlo najevo, že se převléká za holku a

já jsem zase skrýval skutečnost, že jsem gay.“

Cooper shrugs. “I don’t know. Take you

and Leah. It’s a small thing, but what if

something like that started a domino

effect? Or me and …” He scans the wall

and settles on a Post-it. “Aiden Wu, maybe.

He got outed for cross-dressing, and I was

hiding the fact I’m gay.”

„Ale ten příspěvek byl nakonec změněný,“

připomenu mu.

“But that entry was changed,” I remind

him.

„Já vím. A to je další divná věc. Proč by se

zbavoval informace, která je naprosto

pravdivá a nahrazoval ji lživou? Nedokážu se

zbavit pocitu, že to je…dost osobní, chápete?

To, jak ten Tumblr postupoval a poštvával

proti nám lidi. Rád bych věděl proč.

“I know. And that’s weird too, isn’t it? Why

get rid of a perfectly good piece of gossip

that’s true, and replace it with one that’s

not? I can’t shake the feeling that this is

personal, y’know? The way that Tumblr

kept everything going, egging people on

about us. I wish I understood why.”

Addy se zatahá za náušnici. Třese se jí ruka, a

když promluví, její hlas je na tom stejně.

„Mezi mnou a Jakem to bylo dost osobní. A

možná na tebe žárlil, Coopere. Ale Bronwyn

a Nate…proč by je do toho zatahoval?“

Addy tugs on one of her earrings. Her hand

trembles, and when she speaks, her voice

does too. “Things were pretty personal

between me and Jake, I guess. And maybe

he was jealous of you, Cooper. But

Bronwyn and Nate … why would he

involve them?”

Když se kácí les, lítají třísky. Zasáhlo nás to Collateral damage. We’ve all been affected,

všechny, ale Nate z toho vyšel jednoznačně

nejhůř. Obviňovat z toho Jakea nedává smysl.

Na druhou stranu, smysl tady nedává vůbec

nic.

but Nate’s gotten the worst of it by far. If

Jake’s to blame, that doesn’t make sense.

But then again, none of this does.

„Měl bych jít,“ řekne Cooper. „Mám sraz

s Luisem.“

“I should go,” Cooper says. “I’m meeting

Luis.”

Usměju se na něj. „Ne s Krisem?“ I manage a smile. “Not Kris?”

Cooper mi oplatí nuceným úsměvem. „Na to

jsme si pořád ještě nezvykli. No, každopádně

dejte vědět, jestli vám to Camaro nějak

pomůže.“

Cooper’s return smile is a little strained.

“We’re still figuring things out. Anyway,

let me know if the car stuff is helpful.”

Po jeho odchodu Maeve vstane a přejde na

místo, které zrovna Cooper opustil. Přesune

pár poznámek na stěně do čtverce:

He leaves and Maeve gets up, crossing over

to the spot near my bed that Cooper just

vacated. She shuffles Post-its on the wall,

putting four of them into a square:

Jake napsal minimálně jeden příspěvek na

Tumblru

Jake wrote at least one Tumblr post

Leah nenávidí Simona Leah hates Simon

Aiden Wu nenávidí Simona Aiden Wu hates Simon

Janae vypadá, že je v depresi Janae seems depressed

„Tihle lidi jsou se Simonem spojení nejvíc.

Buď měli důvod Simona nenávidět, nebo jsou

do toho nějak zapletení přímo. U některých je

to nepravděpodobné“ – zaklepe na Aidenovo

jméno – „a na některé ukazují nepřímé

důkazy.“ Ukáže na Jakea a Janae. „Ale nic

není průkazné. Co nám uniká?“

“These are the most connected people.

They’ve either got reason to hate Simon, or

we already know they’re involved in some

way. Some are pretty unlikely”—she taps

on Aiden’s name—“and some have big red

flags against them.” She points to Jake and

Janae. “But nothing’s clear

Všichni nad tím uvažujeme mlčky. We all stare at the Post-its in silence

Když máte poznávací značku a telefonní číslo

dá se o člověku zjistit spousta věcí. Například

adresa. A taky jméno a škola, na kterou

chodí. Pokud by se vám chtělo, mohli byste

You can learn a lot about a person when

you have his license plate and phone

number. His address, for example. And his

name, and where he goes to school. So if

se postavit na parkoviště před školou a

počkat, až se svým červeným Camarem

přijede. Teoreticky.

you wanted to, you could hang out in the

parking lot of his school before it started

and wait for his red Camaro to arrive.

Theoretically.

Nebo prakticky. Or actually.

Původně jsem měla v plánu dát všechny

informace paní Macauleyové, aby je předala

Elimu. Ale pořád mám v paměti její strohou

zprávu: Informovala jsem Eliho a ten tě žádá,

aby ses do toho dál nezapojovala. Bral by mě

vůbec Eli vážně? Byl sice první, kdo

považoval načasování nehody za podezřelé,

ale teď věnuje veškerý svůj čas tomu, aby

udržel Natea v ústavu pro mladistvé. Tohle

by mu mohlo připadat jako hodně otravné

rozptylování.

I meant to turn the numbers Cooper gave

me over to Mrs. Macauley so she could

pass them along to Eli. But I kept thinking

about her terse text: I’ve informed Eli, but

he asks that you don’t involve yourself

further. Would Eli even take me seriously?

He’s the one who first mentioned the car

accident as suspicious, but he’s spending

all his time trying to keep Nate in the

juvenile detention center. He might

consider this nothing but a pesky

distraction.

Nicméně, já jenom sonduju terén. Aspoň si to

namlouvám, když přijíždím na parkoviště

Eastlandské střední. Škola jim začíná o

čtyřicet minut dřív, než nám, takže budu mít

spoustu času se vrátit do Bayview. V autě je

vydýchaný vzduch, a tak po zaparkování

stáhnu obě přední okýnka a vypnu motor.

Anyway, I’m just scoping things out.

That’s what I tell myself as I enter Eastland

High’s parking lot. They start classes forty

minutes before we do, so I can still get

back to Bayview in plenty of time for the

first bell. It’s stuffy in the car, and I lower

both front-seat windows as I pull into an

empty spot and turn the car off.

Problém je, že musím něco dělat. Když

nemám do čeho píchnout, přemýšlím o

Nateovi. O tom kde je, čím si prochází, a taky

o tom, že se mnou nechce mluvit.

Samozřejmě chápu, že jeho možnosti jsou teď

omezené. Pochopitelně. Ale pořád existují.

Ptala jsem se paní Macauleyové jestli ho

můžu navštívit a řekla mi, že mě Nate nechce

Thing is, I need to be doing stuff. If I don’t,

I think about Nate too much. About where

he is, what he’s going through, and the fact

that he won’t talk to me. I mean, I

understand he has limited communication

options. Obviously. But they’re not

nonexistent. I asked Mrs. Macauley if I

could visit, and she told me Nate didn’t

vidět. want me there.

Což bolí. Ona si myslím, že mě tím Nate

chrání, ale já si tím nejsem tak jistá. Je tak

zvyklý, že na něj všichni kašlou, že se možná

rozhodl zbavit se mě dřív, než já jeho.

Which stings. She thinks he wants to

protect me, but I’m not so sure. He’s pretty

used to people giving up on him, and

maybe he’s decided to do it to me first.

Koutkem oka zachytím červenou barvu a

uvidím, jak pár míst vedle mě zaparkuje

otřískané Camaro se zbrusu novým

blatníkem. Vystoupí z něj kluk s krátkými

tmavými vlasy, vytáhne ze sedadla

spolujezdce batoh a přehodí si ho přes

rameno.

A flash of red catches my eye, and an

ancient Camaro with a shiny fender parks a

few spaces away from me. A short dark-

haired boy gets out and hauls a backpack

from the passenger seat, looping one strap

over his shoulder.

Nemám v plánu mu nic říkat. Ale podívá se

na mě, když prochází kolem a já se

neovládnu. „Čau.“

I don’t intend to say anything. But he

glances my way as he walks by my window

and before I can stop myself I blurt out,

“Hey.”

Zastaví se a upře na mě svoje zvědavé hnědé

oči. „Čau. Já tě znám. Ty jsi ta holka

z Bayviewského vyšetřování. Bronte, že?“

He pauses, curious brown eyes meeting

mine. “Hey. I know you. You’re the girl

from the Bayview investigation. Bronte,

right?”

„Brownyn.“ Vzhledem k tomu, že mě poznal,

nemá cenu dál něco skrývat.

“Bronwyn.” Since I’ve already blown my

cover, might as well go all in.

„Co tu děláš?“ Je oblečený jako by čekal

návrat starých dobrých časů, přes triko s Pearl

Jam má přehozenou flanelovou košili.

“What are you doing here?” He’s dressed

like he’s waiting for a ’90s grunge

comeback, in a flannel shirt over a Pearl

Jam T-shirt.

„Nooo…“ Moje oči se zaměří na jeho auto.

Měla bych se ho prostě zeptat, ne? Proto jsem

sem přijela. Ale teď, když s ním mluvím, mi

celá ta věc přijde naprosto směšná. Co bych

mu asi měla říct? Hej, co měla znamenat ta

tvoje podivně načasovaná nehoda před

školou, do které nechodíš? „Na někoho

“Um …” My eyes skitter to his car. I

should just ask, right? That’s what I came

for. But now that I’m actually talking to this

boy the whole thing seems ridiculous.

What am I supposed to say? Hey, what’s the

deal with your oddly timed car accident at

a school you don’t go to? “Waiting for

čekám.“ somebody.”

Zvedne na mě obočí. „Ty tady někoho znáš?“ He wrinkles his brow at me. “You know

people here?”

„Jo.“ Tak trochu. Minimálně vím o opravě

tvého auta.

“Yeah.” Sort of. I know about your recent

car repair, anyway.

„Všichni tady o vás mluví. Je to divný případ,

že? Ten kluk co umřel – on byl trochu divný,

ne? Proč by někdo měl takovou aplikaci? A

všechno co říkal Mikhail Powers…blbosti.“

“Everybody’s been talking about you

guys. Weird case, huh? The kid who

died—he was kind of weird, right? I mean,

who even has an app like that? And all that

stuff they said on Mikhail Powers.

Random.”

Vypadá…nervózně. Můj mozek křičí Ptej se,

ale pusa neposlouchá.

He seems … nervous. My brain chants ask

ask ask but my mouth won’t obey.

„No, měj se.“ Začne pomalu odcházet od

mého auta.

“Well. See ya.” He starts to move past my

car.

„Počkej!“ vykřiknu na něj a on se zastaví.

„Mohla bych s tebou chvilku mluvit?“

“Wait!” My voice unsticks and he pauses.

“Can I talk to you for a second?”

„Právě jsme spolu mluvili.“ “We just were talking.”

„Jo, ale…chci se tě na něco zeptat. Víš, jak

jsem říkala, že na někoho čekám? Myslela

jsem tebe.“

“Right, but … I have an actual question for

you. The thing is, when I said I was waiting

for somebody? I meant you.”

Rozhodně je nervózní. „Proč bys čekala na

mě? Vždyť mě ani neznáš.“

He’s definitely nervous. “Why would you

be waiting for me? You don’t even know

me.”

„Kvůli tvému autu,“ řeknu. „Viděla jsem, jak

ses ten den naboural na našem parkovišti. Ten

den, kdy Simon zemřel.“

“Because of your car,” I say. “I saw you get

into an accident in our parking lot that day.

The day Simon died.”

Zbledne a zamrká. „Jak to – proč si myslíš, že

jsem to byl já?“

He pales and blinks at me. “How do you—

why do you think that was me?”

„Viděla jsem tvoji značku,“ zalžu. Není

potřeba udávat Luisova bratra. „Víš, to

načasování bylo hodně divné. A teď byl

někdo zatčený za něco, co určitě neudělal, a

“I saw your license plate,” I lie. No need to

sell out Luis’s brother. “The thing is … the

timing was weird, you know? And now

someone’s been arrested for something I’m

tak mě napadlo…neviděl jsi ten den něco

nebo někoho divného? Pomohlo by to –“

zasekne se mi hlas a do očí se mi nahrnou

slzy. Zamáčknu je a snažím se soustředit.

„Cokoliv mi řekneš, může pomoct.“

sure he didn’t do and I wondered … did

you happen to see anything or anyone

strange that day? It would help—” My

voice catches and tears prick my eyes. I

blink them back and try to focus.

“Anything you could tell me would help.”

Zaváhá, udělá krok zpátky a podívá se na dav

studentů, kteří se tlačí do školy. Čekám, že

odejde a přidá se k nim, ale místo toho obejde

auto na druhou stranu, otevře dveře a nasedne

na sedadlo spolujezdce. Zvednu okýnka a

podívám se na něj.

He hesitates and steps back, looking toward

the stream of kids funneling into the

school. I wait for him to back away and

join them, but instead he crosses to the

other side of my car, opens the passenger

door, and climbs inside. I press a button to

raise the windows and turn to face him.

„Takže.“ Projede si rukou vlasy. „Tohle je

divné. Mimochodem, já jsem Sam. Sam

Barron.“

“So.” He runs a hand through his hair.

“This is weird. I’m Sam, by the way. Sam

Barron.”

„Bronwyn Rojasová. Ale hádám, že to už asi

víš.“

“Bronwyn Rojas. But I guess you know

that already.”

„Jo. Sledoval jsem zprávy a přemýšlel, jestli

nemám někomu něco říct. Ale nevěděl jsem,

jestli je to důležité. Pořád to nevím.“

Vyplašeně se podívá dokola jako by hledal

známky nebezpečí. „Neudělali jsme nic

špatného. Myslím, ilegálního. Aspoň pokud

vím.“

“Yeah. I’ve been watching the news and

wondering if I should say something. But I

didn’t know if it meant anything. I still

don’t.” He gives me a quick sideways

glance, as though checking for signs of

alarm. “We didn’t do anything wrong.

Like, illegal. As far as I know.”

Narovnám se tak prudce, až mi zapraská

v páteři. „Kdo my?“

My spine tingles as I sit up straighter.

“Who’s ‘we’?”

„Já a můj kámoš. Nabourali jsme se schválně.

Nějaký týpek nám oběma zaplatil tisíc dolarů,

když to uděláme. Říkal, že je to prank. No

kdo by to neudělal? Oprava stála sotva pět

stovek. Zbytek byl čistý zisk.“

“Me and my buddy. We had the accident on

purpose. A guy paid us a thousand bucks

each to do it. Said it was a prank. I mean,

wouldn’t you? The fender barely cost five

hundred to fix. The rest was pure profit.”

„Někdo…“ Se zataženými okýnky je v autě “Someone …” It’s warm in the car with the

vedro a ruce na volantu mám zborcené

potem. Měla bych aspoň zapnout klimatizaci,

ale nemůžu se hýbat. „Kdo? Víš, jak se

jmenuje?“

windows up, and my hands gripping the

steering wheel are slick with sweat. I

should turn the air conditioning on, but I

can’t move. “Who? Do you know his

name?”

„Nevěděl jsem, ale –“ “I didn’t, but—”

„Měl hnědé vlasy a modré oči?“ vychrlím na

něj.

“Did he have brown hair and blue eyes?” I

blurt out.

„Jo.“ “Yeah.”

Jake. Přece jenom se musel od Luise nějak

vzdálit. „Byl to – Počkej, mám tu někde jeho

fotku,“ řeknu a začnu v batohu hledat mobil.

Jsem si jistá, že jsem si v září na plesu

absolventů fotila plesový výbor.

Jake. He must’ve gotten away from Luis at

some point after all. “Was he— Wait, I

have a picture in here somewhere,” I say,

fumbling through my backpack for my

phone. I’m sure I took a picture of the

homecoming court in September.

„Nepotřebuju fotku,“ řekne Sam. „Vím, kdo

to je.“

“I don’t need a picture,” Sam says. “I know

who he is.”

„Vážně? Ty víš, jak se jmenuje?“ Srdce mi

tluče tak silně, že vidím, jak mi nadskakuje

hrudník. „Jsi si jistý, že ti řekl skutečné

jméno?“

“Really? Like, you know his name?” My

heart’s beating so fast I can see my chest

moving. “Are you sure he gave you a real

name?”

„Neřekl mi, jak se jmenuje. Došlo mi to

později, když jsem viděl zprávy.“

“He didn’t give me any name. I figured it

out later when I saw the news.”

Pamatuju si prvních pár reportáží, kde byla

Jakeova třídní fotka a vedle ní Addy. Hodně

lidí si myslelo, že to vůči němu nebylo fér,

ale já jsem ráda, že ho ukázali. Konečně

najdu fotku z plesu a ukážu ji Samovi. „To je

on, že? Jake Riordan?“

I remember those first few stories, with

Jake’s class picture next to Addy’s. A lot of

people thought it wasn’t fair to show him,

but I’m glad they did. I have the

homecoming picture pulled up now, and I

hand it to Sam. “Him, right? Jake

Riordan?”

Podívá se na mobil, pak zavrtí hlavou a vrátí

mi ho. „Ne. To není on. Tamten do toho

je…no, mnohem víc namočený.“

He blinks at my phone, shakes his head, and

hands it back. “No. That’s not him. It was

someone a lot more … closely involved

with the whole thing.”

Kdyby moje srdce explodovalo, vůbec bych

se tomu nedivila. Pokud to nebyl Jake, pak už

zbývá jenom jeden člověk s tmavými vlasy a

modrýma očima, který je namočený do

vyšetřování. Opravdu hodně namočený. A to

je Nate.

My heart’s about to explode. If it wasn’t

Jake, there’s only one other boy with dark

hair and blue eyes involved in the

investigation. Closely involved, no less.

And that’s Nate.

Ne. Ne. Prosím, bože jen to ne. No. No. Please, God, no.

„Kdo?“ zeptám se neslyšně. “Who?” My voice isn’t even a whisper.

Sam vydechne a položí si hlavu na opěrku.

Několik sekund nic neřekne a jsou to ty

nejdelší sekundy v mém životě. „Byl to

Simon Kelleher.“

Sam blows out a sigh and leans against the

headrest. He’s quiet for the longest seconds

of my life until he says, “It was Simon

Kelleher.”

Kapitola 28 Chapter Twenty-Eight Cooper Cooper Středa, 7. listopadu, 19:40 Wednesday, November 7, 7:40

p.m. Setkání vražedného klubu se stávají

pravidelnou záležitostí. Ale potřebujeme lepší

název.

These murder club meetings are becoming

a regular thing. We need a new name,

though.

Tentokrát jsme v kavárně v centru San Diega

a mačkáme se u zadního stolu, protože naše

počty se pořád zvětšují. Se mnou přišel Kris,

a k Addy se přidala Ashton. Bronwyn

přinesla všechny naše poznámky přilepené na

hromadě kancelářských složek, a to včetně té

nejnovější: Simon zaplatil dvěma klukům, aby

se schválně nabourali. Říká, že Sam Barron

slíbil, že zavolá Elimu a informuje ho o tom.

Jak to má pomoct Nateovi, to opravdu

netuším.

This time we’re at a coffee shop in

downtown San Diego, crammed into a back

table because our numbers keep expanding.

Kris came with me, and Ashton with Addy.

Bronwyn’s got all her Post-it notes on a

bunch of manila folders, including the

newest one: Simon paid two kids to stage a

car accident. She says Sam Barron

promised to call Eli and let him know. How

that’ll help Nate, I have no idea.

„Proč jsi vybrala tohle místo, Bronwyn?“

zeptá se Addy. „Je to trochu z ruky.“

“Why’d you pick this place, Bronwyn?”

Addy asks. “Kind of out of the way.”

Bronwyn si odkašle a důležitě přerovná Bronwyn clears her throat and makes a big

všechny lístečky s poznámkami. „Jen tak. No,

takže.“ Vážně se podívá kolem stolu. „Díky,

že jste přišli. S Maeve jsme to všechno

procházely a nedává to vůbec žádný smysl.

Myslely jsme, že by mohlo pomoct dát hlavy

dohromady.“

production of rearranging her Post-it

notes. “No reason. So, anyway.” She shoots

a businesslike look around the table.

“Thanks for coming. Maeve and I keep

going over this stuff and it never makes any

sense. We thought a meeting of the minds

might help.”

Maeve s Ashton se vrátí od pultu a na

recyklovatelných tácech nesou naše

objednávky. Rozdají nám drinky a Kris si

postupně otevře pět sáčků s cukrem a

všechny si je nasype do svého latté. „Co je?“

zeptá se, když uvidí můj výraz. Má na sobě

zelenou polokošili, která zvýrazňuje jeho oči

a vypadá v ní zatraceně dobře. To ale nepatří

na seznam věcí, kterých bych si měl dneska

všímat.

Maeve and Ashton return from the counter,

balancing our orders on a couple of

recyclable trays. They hand drinks around,

and I watch Kris methodically open five

packets of sugar and dump them into his

latte. “What?” he asks, catching my

expression. He’s in a green polo shirt that

brings out his eyes, and he looks really,

really good. That still seems like the kind

of thing I’m not supposed to notice.

„Rád sladíš, že?“ Větší pitomost jsem říct

nemohl. Myslel jsem tím: Nemám tušení, jak

vlastně piješ kafe, protože tohle je poprvé, co

jsme si spolu vyšli na veřejnost. Kris stiskne

rty, což mi připadá atraktivní, i když by asi

nemělo. Cítím se nervózně, trapně a omylem

ho pod stolem kopnu do kolena.

“You like sugar, huh?” It’s a dumb thing to

say. What I mean is, I have no idea how

you take your coffee because this is the first

time we’ve been out in public together. Kris

presses his lips together, which shouldn’t

be attractive but is. I feel awkward and

jittery and accidentally bump his knee

under the table.

„Na tom není nic špatného,“ řekne Addy a

přiťukne si s Krisem. Obsah jejího šálku je

tak světlý, že kafe připomíná jenom velice

vzdáleně.

“Nothing wrong with that,” Addy says,

tipping her cup against Kris’s. The liquid

inside hers is so pale it barely resembles

coffee.

Začínáme s Krisem trávit víc času

dohromady, ale pořád mi to nepřijde

přirozené. Možná jsem si až moc zvykl na to

utajení, nebo jsem se prostě jenom

Kris and I have been spending more time

together, but it doesn’t feel natural yet.

Maybe I’d gotten used to the sneaking

around, or maybe I haven’t come to terms

nevyrovnal s tím, že randím s klukem. Když

jsme vystoupili z auta a šli do kavárny,

uvědomil jsem si, že si od něj udržuju odstup,

aby lidi nepoznali, že mezi námi něco je.

with the fact that I’m dating a guy. I found

myself keeping my distance from Kris

when we walked from my car to the coffee

shop, because I didn’t want people

guessing what we are to each other.

Nesnáším tuhle svoji část. Ale je to ve mně. I hate that part of me. But it’s there.

Bronwyn má nějaký čaj, který vypadá příliš

horce na to, aby se dal pít. Odstrčí ho stranou

a jednu ze složek opře o stěnu. „Tady máme

všechno, co zatím víme o Simonovi: Chystal

se o nás zveřejnit příspěvky. Zaplatil dvěma

lidem, aby se nabourali. Byl v depresi. Na

internetu měl násilnické alter ego. Vypadá to,

že měl neshody s Janae. Měl spadeno na

Keely. Dřív se kamarádil s Jakem. Vynechala

jsem něco?“

Bronwyn has some kind of steaming tea

that looks too hot to drink. She pushes it

aside and props one of the manila folders

against the wall. “Here’s all the stuff we

know about Simon: He was going to post

rumors about us. He paid two kids to stage

a car accident. He was depressed. He had a

creepy online persona. He and Janae

seemed on the outs. He had a thing for

Keely. He used to be friends with Jake. Am

I missing anything?”

„Smazal z O vás bez vás můj původní

příspěvek,“ řeknu.

“He deleted my original About That entry,”

I say.

„Ne nutně on,“ opraví mě Bronwyn. „Tvůj

příspěvek byl smazaný. Ale nevíme kým.“

“Not necessarily,” Bronwyn corrects. “Your

entry was deleted. We don’t know by

whom.”

To je asi fér. Fair enough, I guess.

„A tady je to, co víme o Jakeovi,“ pokračuje

Bronwyn. „Napsal minimálně jeden

příspěvek na Tumblru nebo s tím někomu

pomohl. Podle Luise nebyl v budově školy,

když Simon zemřel. A je –“

“And here’s what we know about Jake,”

Bronwyn continues. “He wrote at least one

of the Tumblr posts, or helped somebody

else write it. He wasn’t in the school

building when Simon died, according to

Luis. He—”

„To manipulativní hajzl,“ přeruší jí Ashton.

Addy otevře pusu k protestu, ale Ashton jí

nedá prostor. „Ano je, Addy. Kontroloval

každý tvůj krok po celé tři roky. A jakmile jsi

“Is a complete control freak,” Ashton

interrupts. Addy opens her mouth in

protest, but Ashton cuts her off. “He is,

Addy. He ran every part of your life for

udělala něco, co se mu nelíbilo, tak

vybouchl.“ Bronwyn s omluvným výrazem

směřovaným k Addy napíše na další papírek:

Jake je manipulativní hajzl.

three years. Then as soon as you did

something he didn’t like, he blew up.”

Bronwyn scribbles Jake is a control freak

on a Post-it with an apologetic glance at

Addy.

„Je to podnětná věc,“ řekne Bronwyn. „A co

kdybychom teď –“

“It’s a data point,” Bronwyn says. “Now,

what if—”

Vstupní dveře bouchnou a ona okamžitě

zrudne. „To je mi náhodička.“ Zjistím, kam

se dívá a uvidím mladého chlápka s divokým

účesem a strništěm na bradě. Vypadá

povědomě, ale nedokážu si ho zařadit.

Podrážděně se podívá na Bronwyn a doslova

se zděsí, když uvidí Addy a mě.

The front door bangs and she goes bright

red. “What a coincidence.” I follow her

gaze and see a young guy with wild hair

and a scruffy beard enter the coffee shop.

He looks familiar, but I can’t place him. He

spots Bronwyn with an exasperated

expression that turns alarmed when he

takes in Addy and me.

Dá si před obličej ruku. „Nevidím tě. A ani

nikoho z vás.“ Potom si všimne Ashton a

zarazí se, divže nezakopne o vlastní nohy.

„Ah, zdravím. Vy musíte být Addyina

sestra.“

He holds a hand in front of his face. “I

don’t see you. Any of you.” Then he

catches sight of Ashton and does a classic

double take, almost tripping over his feet.

“Oh, hi. You must be Addy’s sister.”

Ashtonin pohled zmateně těká mezi ním a

Bronwyn. „My se známe?“

Ashton blinks, confused, looking between

him and Bronwyn. “Do I know you?”

„Tohle je Eli Kleinfelter,“ řekne Bronwyn.

„Je z Důkazu Neviny. Mají kanceláře

v horním patře. Je to, no, Nateův právník.“

“This is Eli Kleinfelter,” Bronwyn says.

“He’s with Until Proven. Their offices are

upstairs. He’s, um, Nate’s lawyer.”

„Který s vámi nesmí mluvit,“ řekne Eli, jako

by si na to právě vzpomněl. Toužebně se na

Ashton podívá, ale pak se otočí a zamíří

k pultu. Ashton pokrčí rameny a začne si

vyfoukávat kávu. Jsem si jistý, že na takové

pohledy je od chlapů zvyklá.

“Who cannot talk to you,” Eli says, like he

just remembered. He gives Ashton a

lingering look, but turns away and heads

for the counter. Ashton shrugs and blows

on her coffee. I’m sure she’s used to having

that effect on guys.

Addy vykulenýma očima sleduje vzdalující

se Eliho záda. „Bože, Bronwyn. Nemůžu

Addy’s eyes are round as she watches Eli’s

retreating back. “God, Bronwyn. I can’t

uvěřit tomu, že jsi stalkovala Nateova

právníka.“

believe you stalked Nate’s lawyer.”

Bronwyn vypadá skoro tak provinile, jak by

měla, když vytahuje z batohu obálku, kterou

jsem jí dal. „Zajímalo mě, jestli ho

kontaktoval Sam Barron. A chtěla jsem mu

předat ty informace, pokud to Sam neudělal.

Myslela jsem si, že pokud na Eliho narazím

nějak přirozeně, mohl by se mnou mluvit. Ale

asi ne.“ S nadějí v očích se podívá na Ashton.

„Ale s tebou by mluvit mohl.“

Bronwyn looks almost as embarrassed as

she should be, taking the envelope I’d

given her out of her backpack. “I wanted to

see if Sam Barron ever got in touch, and

pass along his information if he hadn’t. I

thought if I ran into Eli casually, he might

talk to me. Guess not.” She darts a hopeful

look at Ashton. “I bet he’d talk to you,

though.”

Addy založí ruce v bok a vztekle vystrčí

bradu. „Nemůžeš takhle prodávat moji

sestru!“

Addy locks her hands on her hips and juts

her chin in outrage. “You can’t pimp out

my sister!”

Ashton se opatrně usměje a vezme si do

rukou obálku. „Když je to pro dobrou věc. Co

mu mám říct?“

Ashton smiles wryly and holds out her

hand for the envelope. “As long as it’s for a

good cause. What am I supposed to say?”

„Řekni mu, že měl pravdu – že ta nehoda na

parkovišti byla fingovaná. Obálka obsahuje

kontakt na toho kluka, kterému za to Simon

zaplatil.“

“Tell him he was right—that the car

accident at Bayview the day Simon died

was staged. The envelope has contact

information for the boy Simon paid to do

it.”

Ashton zamíří k pultu a my v tichosti upíjíme

ze svých hrnků. Když se za minutu vrátí,

obálku má pořád v ruce. „Sam mu volal,“

potvrdí. „Říkal, že to prověřuje, cení si té

informace a cituju: Měla by sis už kurva

hledět svého.“

Ashton heads for the counter, and we all

sip our drinks in silence. When she returns

a minute later, the envelope’s still in her

hand. “Sam called him,” she confirms. “He

said he’s looking into it, he appreciates the

information, and you should mind your

fucking business. That’s a direct quote.”

Bronwyn se očividně ulevilo a nevypadá ani

trochu uraženě. „Díky. To je dobrá zpráva.

Takže, kde jsme to byli?“

Bronwyn looks relieved and not at all

insulted. “Thank you. That’s good news.

So, where were we?”

„U Simona a Jakea,“ řekne Maeve, podepře si “Simon and Jake,” Maeve says, propping

bradu rukou a zírá na dvě složky. „Jsou

spojení. Ale jak?“

her chin in one hand as she gazes at the two

manila folders. “They’re connected. But

how?”

„Promiňte,“ ozve se něžně Kris a ostatní se

na něj podívají, jako by zapomněli, že je u

stolu s námi. Což je možná pravda. Od

našeho příchodu neřekl ani slovo.

“Excuse me,” Kris says mildly, and

everyone looks at him like they’d

forgotten he was at the table. Which they

probably had. He’s been quiet since we got

here.

Maeve se to snaží zamaskovat povzbuzujícím

úsměvem. „Ano?“

Maeve tries to make up for it by giving him

an encouraging smile. “Yeah?”

„Napadá mě,“ začne Kris. Jeho angličtina je

perfektní, jenom lehký přízvuk napovídá, že

není odsud. „Všichni se pořád soustředí na to,

kdo všechno byl v té místnosti. To je důvod,

proč se policie soustředí na vás čtyři. Protože

by bylo nemožné, aby ho zabil někdo, kdo

tam vůbec nebyl. Je to tak?“

“I wonder,” Kris says. His English is

unaccented and almost perfect, with just a

little formality that hints he’s from

someplace else. “There has always been so

much focus on who was in the room.

That’s why the police originally targeted

the four of you. Because it would be almost

impossible for anyone who wasn’t in the

room to kill Simon. Right?”

„Jo,“ souhlasím. “Right,” I say.

„Takže.“ Kris odstraní dva lístečky z jedné

složky. „Pokud vrahem nebyl Cooper,

Bronwyn, Addy ani Nate – a nikdo si

nemyslí, že by s tím mohl mít něco

společného ten učitel – kdo nám zbývá?“

Nalepí poznámky na stěnu vedle našeho

boxu, posadí se na svoje místo a zdvořile se

na nás podívá.

“So.” Kris removes two Post-its from one

of the folders. “If the killer wasn’t

Cooper, or Bronwyn, or Addy, or Nate—

and nobody thinks the teacher who was

there could have had anything to do with

it—who does that leave?” He layers one

Post-it on top of the other on the wall next

to the booth, then sits back and looks at us

with polite attentiveness.

Simon byl po škole otrávený Simon was poisoned during detention

Simon byl v depresi Simon was depressed

Minutu sedíme v tichu, až ho nakonec

Bronwyn naruší zalapáním po dechu. „Já

jsem vševědoucí vypravěč,“ řekne.

We’re all silent for a long minute, until

Bronwyn exhales a small gasp. “I’m the

omniscient narrator,” she says.

„Cože?“ zeptá se Addy. “What?” Addy asks.

„To přece Simon řekl před svou smrtí. Já

jsem mu odpověděla, že ve filmech pro

puberťáky nic takového neexistuje, ale on

řekl, že v životě ano. A pak vypil ten svůj

hrnek na jeden zátah.“ Bronwyn se otočí a

zavolá „Eli!“ ale za Nateovým právníkem už

se zavřely dveře.

“That’s what Simon said before he died. I

said there wasn’t any such thing in teen

movies, and he said there was in life. Then

he drained his drink in one gulp.”

Bronwyn turns and calls “Eli!” but the

door’s already closing behind Nate’s

lawyer.

„Takže ty říkáš…“ Ashton se rozhlédne

kolem stolu a spočine pohledem na Krisovi.

„Myslíš, že Simon spáchal sebevraždu?“ Kris

přikývne. „Ale proč? Proč takhle?“

“So you’re saying …” Ashton stares

around the table until her eyes land on Kris.

“You think Simon committed suicide?”

Kris nods. “But why? Why like that?”

„Vraťme se k tomu, co už víme,“ řekne

Bronwyn. Její hlas je sice naprosto klidný, ale

obličej má rudý jako rak. „Simon byl typ

člověka, který chtěl být vždycky v centru

dění, ale nikdy se mu to nepovedlo. A byl

posedlý myšlenkou nějaké násilné senzace ve

škole. Na 4chanu o tom fantazíroval

v jednom kuse. Co když tohle byla jeho verze

školní střelby? Sám se zabít a vzít s sebou pár

ostatních, ale naprosto nečekaným způsobem.

Třeba tak, že je nechá zavřít.“ Otočí se na

svou sestru. „Co to psal na tom 4chanu,

Maeve? Udělejte něco originálního. Až se

příště rozhodnete oddělat bandu tupých ovcí,

zkuste mě nějak překvapit.“

“Let’s go back to what we know,”

Bronwyn says. Her voice is almost clinical,

but her face is flushed brick red. “Simon

was one of those people who thought he

should be at the center of everything, but

wasn’t. And he was obsessed with the idea

of making some kind of huge, violent

splash at school. He fantasized about it all

the time on those 4chan threads. What if

this was his version of a school shooting?

Kill himself and take a bunch of students

down with him, but in an unexpected way.

Like framing them for murder.” She turns

to her sister. “What did Simon say on

4chan, Maeve? Do something original.

Surprise me when you take out a bunch of

lemming assholes.”

Maeve přikývne. „Přesná citace, řekla bych.“ Maeve nods. “Exact quote, I think.”

Zamyslím se nad tím, jak Simon zemřel –

dávil se, panikařil a marně lapal po dechu.

Pokud si to vážně udělal sám, vážně bych si

I think about how Simon died—choking,

panicked, trying to catch his breath. If he

really did it to himself, I wish more than

přál, abychom tehdy našli jeho EpiPen.

„Myslím, že toho nakonec litoval,“ řeknu

s těžkým srdcem. „Vypadal, že se opravdu

chce zachránit. Kdyby včas dostal protilék,

možná by mu ta záchrana pomohla se změnit

v jiného člověka.“

ever we’d found his damn EpiPen. “I think

he regretted it at the end,” I say, the weight

of the words settling heavy on my heart.

“He looked like he wanted help. If he

could’ve gotten medication in time, maybe

a close call like that would’ve jolted him

into being a different kind of guy.”

Kris mi pod stolem zmáčkne ruku. Bronwyn

a Addy vypadají, jako by se vrátily zpátky do

místnosti, ve které se to všechno stalo. Obě

jsou šokované a zaražené. Ví, že mám

pravdu. Rozhostí se mezi námi ticho, a skoro

mám pocit, že je všechno vyřešeno, ale

potom se Maeve podívá na stěnu a protáhne

obličej.

Kris’s hand squeezes mine under the table.

Bronwyn and Addy both look like they’re

back in the room where Simon died,

horrified and stunned. They know I’m

right. Silence descends and I think we

might be done until Maeve looks over at

the Post-it wall and sucks in her cheeks.

„Ale jak do toho všeho zapadá Jake?“ zeptá

se.

“But how does Jake fit in?” she asks.

Kris si odkašle a zaváhá, jako by čekal na

povolení mluvit. Když nikdo neprotestuje,

pokračuje. „Pokud Jake není Simonův vrah,

pak musí být jeho komplic. Někdo musel po

Simonově smrti udržet věci v chodu.“

Kris hesitates and clears his throat, like

he’s waiting for permission to speak. When

nobody protests he says, “If Jake isn’t

Simon’s killer, he must be his accomplice.

Someone had to keep things going after

Simon died.”

Podívají se s Bronwyn na sebe a proletí mezi

nimi jiskra pochopení. To oni jsou mozky

téhle operace. My ostatní se jenom snažíme

držet krok. Zatímco Kris mluvil, stáhl svoji

ruku z mé, a já ho za ni znovu chytnu.

He meets Bronwyn’s eyes, and some kind

of understanding passes between them.

They’re the brains of this operation. The

rest of us are just trying to keep up. Kris’s

hand pulled away from mine while he was

talking, and I take it back.

„Simon zjistil to o Addy a TJovi,“ řekne

Bronwyn. „Možná tak si zajistil Jakeovu

pomoc. Jake se určitě chtěl pomstít, protože

je –“

“Simon found out about Addy and TJ,”

Bronwyn says. “Maybe that’s how he

approached Jake in the first place to get his

help. Jake would’ve wanted revenge,

because he—”

Židle vedle mě zaskřípe, jak se Addy odsune

od stolu. „Dost,“ řekne přiškrceným hlasem a

její fialové kadeře jí zakryjí oči. „Jake by

nechtěl… Nemohl přece…“

A chair scrapes noisily beside me as Addy

pushes herself away from the table. “Stop,”

she says in a choked voice, her purple-

streaked hair falling into her eyes. “Jake

wouldn’t … He couldn’t …”

„Myslím, že toho pro dnešek bylo dost,“

řekne pevným hlasem Ashton a vstane.

„Klidně pokračujte, ale my půjdeme domů.“

“I think we’ve had enough for one night,”

Ashton says firmly, getting to her feet.

“You guys keep going, but we need to get

home.”

„Promiň, Addy,“ řekne Bronwyn mrzutě.

„Nechala jsem se trochu unést.“

“Sorry, Addy,” Bronwyn says with a

chagrined expression. “I got carried away.”

Addy mávne rukou. „To je v pohodě,“ řekne

nejistě. „Já jenom…nemůžu. Ne teď.“ Ashton

ji vezme za ruce a dovede ji ke dveřím. Ty jí

otevře a nechá ji projít ven jako první.

Addy waves a hand. “It’s fine,” she says

unsteadily. “I just … can’t right now.”

Ashton links arms with her until they get to

the door; then she pulls it open and lets

Addy slip through ahead of her.

Maeve je pozoruje a podpírá si bradu. „Ale

má pravdu. Celé to zní úplně neuvěřitelně,

že? A i kdybychom měli pravdu, nemůžeme

nic dokázat.“ S nadějí v očích se podívá na

Krise, jako by ho pobízela, aby z těch

poznámek vyčaroval ještě něco.

Maeve watches them, her chin in her

hands. “She has a point. The whole thing

sounds impossible, doesn’t it? And even if

we’re right, we can’t prove anything.” She

looks hopefully at Kris, as though she’s

willing him to work more Post-it magic.

Kris pokrčí rameny a ukáže na lísteček, který

je k němu nejblíže. „Pravděpodobně už je tu

jenom jeden člověk, který ví něco

užitečného.“

Kris shrugs and taps the colored square

closest to him. “Perhaps there’s one person

remaining who knows something useful.”

Janae vypadá, že je v depresi Janae seems depressed

Bronwyn a Maeve odejdou kolem deváté a já

s Krisem se nezdržíme o moc déle. Posbíráme

zbytky ze stolu a hodíme je do koše vedle

dveří. Potichu vyjdeme ven z jednoho

z nejpodivnějších rande v historii.

Bronwyn and Maeve leave around nine,

and Kris and I don’t stay much longer. We

gather up the table debris that’s left and

deposit it in the trash can next to the exit.

We’re both quiet, coming off one of the

weirdest dates in history.

„No,“ řekne Kris, projde dveřmi a zastaví se

na chodníku. „To bylo docela zajímavé.“

Dřív, než stihne říct cokoliv dalšího, ho

chytím, přitisknu ke stěně kavárny, vjedu mu

rukou do vlasů a vzrušeně si vynutím polibek.

Překvapeně zavrčí a přitáhne mě k sobě.

Když se dveře podniku zavřou za dalším

párem a my se od sebe odtrhneme, vypadá

skoro omámeně.

“Well,” Kris says, pushing through the

door and pausing on the sidewalk to wait

for me. “That was interesting.” Before he

can say anything else I grab him and press

him against the coffee shop wall, my

fingers digging into his hair and my

tongue sliding between his teeth in a deep,

wanting kiss. He makes a sound like a

surprised growl and pulls me hard against

his chest. When another couple exits

through the door and we break apart, he

looks dazed.

Porovná si košili a projede si rukou vlasy.

„Už jsem myslel, že jsi zapomněl, jak se to

dělá.“

He straightens his shirt and runs a hand

over his hair. “Thought you’d forgotten

how to do that.”

„Promiň,“ hlas mi ztvrdne touhou po dalším

polibku. „Ne, že bych nechtěl. To jenom –“

“I’m sorry.” My voice thickens with the

need to kiss him again. “It’s not that I didn’t

want to. It’s just—”

„Já vím.“ Kris proplete prsty mezi mými a

zvedne spojené ruce s tázavým výrazem.

„Jo?“

“I know.” Kris laces his fingers in mine

and holds our hands up like a question.

“Yes?”

„Jo,“ odpovím a vyrazíme po chodníku ruku

v ruce.

“Yes,” I say, and we start down the

sidewalk together.

Nate Nate

Středa, 7. listopadu, 23:30 Wednesday, November 7, 11:30

p.m. Takže takhle nějak se vypořádáte s tím, když

vás zavřou.

So here’s how you deal with being locked

up.

Držíte hubu. Nemluvíte o svém životě nebo o

tom, proč tam jste. Nikoho to nezajímá,

pokud to nechce použít proti vám.

You keep your mouth shut. Don’t talk

about your life or why you’re there.

Nobody cares unless they want to use it

against you.

Nenecháte si od nikoho srát na hlavu. Nikdy. You don’t take shit from anyone. Ever.

Ústav pro mladistvé není státní věznice, ale

pokud necháte lidi si myslet, že jste sračka,

všichni s váma budou vyjebávat.

Juvenile detention’s not Oz, but people will

still fuck with you if they think you’re

weak.

Uděláte si kamarády. I když to není úplně

přesné. Prostě najdete takové lidi, kteří

nestojí úplně za hovno, a občas s nima

pokecáte. Je užitečné mít přehled.

You make friends. I use the term loosely.

You identify the least shitty people you can

find and associate with them. Moving

around in a pack is useful.

Neporušujete pravidla, ale když to někdo

udělá, nevšímáte si toho.

You don’t break rules, but you look the

other way when someone else does.

Posilujete a čumíte na televizi. Hodně. You work out and watch television. A lot.

Vyhýbáte se bachařům, co nejvíc to jde. A to

včetně té přehnaně kamarádské ženské, která

vám nabízí, že si můžete z její kanceláře

zavolat.

You stay under the guards’ radar as much

as possible. Including the overly friendly

woman who keeps offering to let you make

calls from her office.

Nestěžujete si na to, jak pomalu tady ubíhá

čas. Pokud vás zatkli za trestný čin a zbývají

vám čtyři měsíce do osmnáctých narozenin,

každý den navíc je váš kamarád.

You don’t complain about how slowly time

passes. When you’ve been arrested for a

capital offense and you’re four months

away from your eighteenth birthday, days

that crawl by are your friends.

Vymyslíte si spoustu způsobů, jak

zodpovědět právníkovy nekonečné otázky.

You come up with new ways to answer

your lawyer’s endless questions.

Jo, občas nechávám svoji skříňku otevřenou.

Ne, Simon u mě doma nikdy nebyl. Jo, mimo

školu jsme se občas potkali. Kdy naposledy?

Nejspíš když jsem mu prodával trávu. Ah,

pardon, o tom bychom asi neměli mluvit, že?

Yeah, I leave my locker open sometimes.

No, Simon’s never been to my house. Yeah,

we saw each other outside of school

sometimes. The last time? Probably when I

was selling him weed. Sorry, we’re not

supposed to talk about that, are we?

A vůbec neuvažujete o tom, co je venku.

Nebo kdo. Tím spíš když víte, že jí bude líp,

když na vás co nejdřív zapomene.

You don’t think about what’s outside. Or

who. Especially if she’s better off

forgetting you exist.

Kapitola 29 Chapter Twenty-Nine Addy Addy

Čtvrtek, 8. listopadu, 19:00 Thursday, November 8, 7:00 p.m. Pořád si procházím ten účet na Tumblru, jako I keep reading through the About This

by se na něm snad mělo něco změnit. Ale

nikdy se to nestane. Hlavou mi krouží

Ashtonina slova: Jake je manipulativní hajzl.

Nemýlila se. Ale znamená to snad, že ten

zbytek je taky pravda? Možná to jenom řekl

někomu jinému, a ten to pak napsal. Nebo je

to možná všechno jenom náhoda.

Tumblr as if it’s going to change. But it

never does. Ashton’s words loop through

my head: Jake’s a complete control freak.

She’s not wrong. But does that mean the

rest of it has to be right? Maybe Jake told

somebody else what I said, and they wrote

it. Or maybe it’s all just a coincidence.

Až na jednu věc. V paměti mi vyvstane obraz

z rána toho dne, kdy Simon zemřel. Doteď

tak nedůležitý, že mě to ani nenapadlo: Jake,

jak mi s úsměvem vzal z ramenou batoh,

když jsme spolu procházeli chodbou. Ukaž

zlato, je to na tebe moc těžké. Vezmu ti ho.

Nikdy předtím to neudělal, ale nedivila jsem

se. Proč bych měla?

Except. A memory surfaces from the

morning of Simon’s death, so seemingly

insignificant that it hadn’t crossed my mind

till now: Jake pulling my backpack off my

shoulder with an easy grin as we walked

down the hallway together. That’s too heavy

for you, baby. I’ve got it. He’d never done

that before, but I didn’t question him. Why

would I?

A o pár hodin později se u mě v batohu

objevil telefon, který nebyl můj.

And a phone that wasn’t mine got pulled

from my backpack a few hours later.

Nejsem si jistá, co je horší – jestli to, že Jake

může být součástí něčeho tak zvráceného, že

jsem ho k tomu dohnala, nebo to, že si už

týdny hraje na nevinného.

I’m not sure what’s worse—that Jake might

be part of something so awful, that I drove

him to it, or that he’s been putting on an act

for weeks.

„Byla to jeho volba, Addy,“ zdůrazní mi

Ashton. „Spousta lidí je v životě podvedená a

nezblázní se z toho. Podívej se třeba na mě.

Hodila jsem po Charliem vázu a posunula

jsem se dál. To je normální reakce. Ať se tu

děje cokoliv, není to tvoje chyba.“

“His choice, Addy,” Ashton reminds me.

“Plenty of people get cheated on and don’t

lose their minds. Take me, for example. I

threw a vase at Charlie’s head and moved

on. That’s a normal reaction. Whatever’s

going on here isn’t your fault.”

To by mohla být pravda. Ale nezní mi to tak. That might be true. But it doesn’t feel true.

Měla bych si promluvit s Janae, která nebyla

ve škole už týden. Zkusila jsem jí párkrát

napsat po škole a k večeru, ale nikdy

neodpověděla. Nakonec jsem se rozhodla

So I’m supposed to talk to Janae, who

hasn’t been in school all week. I tried

texting her a few times after school and

again after dinner, but she never responded.

použít TJův trik – vyhledat si její adresu ve

školním adresáři a prostě se u ní objevit.

Když jsem to řekla Bronwyn, nabídla se, že

půjde se mnou, ale myslím, že bude lepší,

když půjdu sama. Janae se k Bronwyn nikdy

moc neměla.

Finally, I decided to borrow TJ’s trick—

find her address in the school directory and

just show up. When I told Bronwyn she

offered to come along, but I thought it’d go

better with only me. Janae never warmed

up to Bronwyn all that much.

Cooper trvá na tom, že mě odveze, i když

jsem mu řekla, že bude muset počkat v autě.

Kdyby byl vevnitř, nikdy bych z Janae nic

nedostala. „To je v pohodě,“ řekne a

zaparkuje naproti Janaeina domu,

postaveném v pseudo-tudorovském stylu.

„Napiš mi, kdyby se to začalo vymykat

z rukou.“

Cooper insists on driving me even though I

tell him he’ll need to wait in the car.

There’s no way Janae’ll open up about

anything if he’s around. “That’s fine,” he

says as he pulls across the street from

Janae’s faux-Tudor house. “Text me if

things turn weird.”

„Neboj,“ řeknu, zasalutuju mu, zabouchnu

dveře a přejdu ulici. Na příjezdové cestě

nestojí žádné auto, ale v celém domě se svítí.

Čtyřikrát zazvoním, ale nedočkám se žádné

odezvy. Otočím se na Coopera a pokrčím

rameny. Chystám se odejít, když dveře

zaskřípou a zevnitř se na mě dívá jedno

Janaeino oko. „Co tady děláš?“ zeptá se.

“Will do,” I say, giving him a salute as I

close the door and cross the street. There

aren’t any cars in Janae’s driveway, but

lights are burning throughout the house. I

ring the doorbell four times with no

answer, glancing back at Cooper with a

shrug after the last one. I’m about to give

up when the door cracks and one of Janae’s

black-rimmed eyes stares out at me. “What

are you doing here?” she asks.

„Kontroluju tě. Delší dobu jsem tě neviděla a

neodpisuješ na zprávy. Jsi v pohodě?“

“Checking on you. You haven’t been

around and you’re not answering my texts.

Are you all right?”

„Jo.“ Janae se pokusí zavřít dveře, ale já do

nich strčím nohu.

“Fine.” Janae tries to close the door, but I

stick my foot in it to stop her.

„Mohla bych dál?“ zeptám se. “Can I come in?” I ask.

Zaváhá, ale nakonec dveře povolí a ucouvne,

abych mohla vejít dovnitř. Když se na ni

podívám, zalapám po dechu. Je hubenější,

She hesitates but releases the door and

steps back, allowing me to push it forward

and enter. When I get a good look at her, I

než kdy předtím a celý obličej a krk jí

pokrývá kopřivka. Rozpačitě se poškrábe.

„Co? Není mi dobře, jak vidíš.“

almost gasp. She’s thinner than ever, and

angry red hives cover her face and neck.

She scratches at them self-consciously.

“What? I’m not feeling well. Obviously.”

Podívám se dál chodbou. „Je někdo doma?“ I peer down the hallway. “Anyone else

home?”

„Ne. Rodiče jsou na večeři. Hele, nic proti,

ale máš nějaký důvod, proč jsi přišla?“

“No. My parents are out to dinner. Look,

um, no offense, but do you have some

reason for being here?”

Bronwyn mi vysvětlila, co mám říkat.

Nejdřív se jí mám nevinně zeptat na to, kde

byla celý týden a jak se cítí. Potom mám

navázat Simonovou depresí a přesvědčit ji,

aby mi řekla víc. Jako poslední eso v rukávu

bych mohla vytáhnout Natea, který teď kvůli

tomu čelí okresnímu zástupci, jenž je

odhodlaný zavřít ho do federálního vězení.

Bronwyn coached me on what to say. I’m

supposed to start with small, subtle

questions about where Janae’s been all

week and how she’s feeling. To follow up

on the thread of Simon’s depression and

encourage her to tell me more. As a last

resort, I can maybe talk about what Nate’s

facing as the DA’s office tries to send him

to an honest-to-God prison.

Nic z toho ale neudělám. Místo toho k ní

přikročím, obejmu ji a začnu ji v náruči skoro

kolébat jako malé dítě, které potřebuje utišit.

Sama o moc víc neváží, protože je jenom kost

a kůže. Nejdřív ztuhne, ale nakonec se na mě

zhroutí a začne usedavě brečet.

I don’t do any of that. Instead I step

forward and hug her, cradling her scrawny

body as though she’s a little kid who needs

comforting. She feels like one, all

weightless bones and fragile limbs. She

stiffens, then slumps against me and starts

to cry.

„Pane Bože,“ řekne chraplavým hlasem. „Je

to tak zvrácené. Všechno je tak hrozně

zvrácené.“

“Oh my God,” she says in a thick, raspy

voice. “It’s all fucked up. Everything’s so

massively fucked up.”

„No tak.“ Zavedu ji na gauč v obývacím

pokoji, kam si sedneme a ona dál brečí.

Nešikovně mi položí hlavu na rameno, když

ji pohladím po vlasech. Má je ztuhlé a její

přirozeně hnědé vlasy se proměnily na zářivě

“Come on.” I lead her to the living room

sofa, where we sit and she cries some more.

Her head digs awkwardly into my shoulder

while I pat her hair. It’s stiff with product,

her mouse-brown roots blending into shiny

modro-černé. blue-black dye.

„Simon si to udělal sám, že?“ zeptám se

opatrně. Odtáhne se ode mě, složí hlavu do

dlaní a začne se kymácet dopředu a dozadu.

“Simon did this to himself, didn’t he?” I

ask carefully. She pulls away and buries

her head in her hands, rocking back and

forth.

„Jak jsi na to přišla?“ zeptá se přidušeným

hlasem.

“How did you know?” she chokes out.

Bože. Takže je to pravda. Až doteď jsem

tomu nedokázala uvěřit.

God. It’s true. I didn’t fully believe it till

now.

Neměla bych jí říkat všechno, co vím.

Vlastně bych jí neměla říkat vůbec nic, ale

udělám to. Nevím, jak jinak bych měla

pokračovat. Když skončím, Janae vstane a

beze slova odejde po schodech nahoru. Pár

minut počkám a s rukama v klíně. Volá

někomu? Shání zbraň, aby mi ustřelila hlavu?

Podřezává si zápěstí, aby se přidala

k Simonovi?

I’m not supposed to tell her everything. I’m

actually not supposed to tell her anything,

but I do. I can’t think how else to have this

conversation. When I finish she rises and

goes upstairs without a word. I wait for a

couple of minutes, curling one hand on my

lap and using the other to tug at my earring.

Is she calling somebody? Getting a gun to

blow my head off? Slitting her wrists to

join Simon?

Zrovna když začnu přemýšlet, jestli bych ji

neměla jít zkontrolovat, Janae sejde ze

schodů a drží v ruce tenký svazek papírů,

které mi podá. „Simonův manifest,“ oznámí

mi hořce. „Mám to poslat policii přesně za

rok, potom, co vám to všem zničí životy. Aby

všichni věděli, že za to mohl on.“

Just when I think I might have to go after

her, Janae thuds down the stairs holding a

thin sheaf of papers she thrusts toward me.

“Simon’s manifesto,” she says with a sour

twist of her mouth. “It’s supposed to be

sent to the police a year from now, after all

your lives are completely screwed. So

everyone would know he pulled it off.”

Když začnu číst, papíry se mi v ruce třesou: The papers tremble in my hand as I read:

První věc, kterou byste měli vědět:

Nesnáším svůj život a všechno v něm.

Here’s the first thing you need to know: I

hate my life and everything in it.

A tak jsem se rozhodl, že se na to vyseru.

Ale ne jenom tak obyčejně.

So I decided to get the hell out. But not go

quietly.

Hodně jsem přemýšlel o tom, jak to I thought a lot about how to do this. I could

udělám. Mohl jsem si koupit zbraň, stejně

jako každý další idiot v Americe.

Rozkopnout dveře a vzít sebou tolik

Bayviewských pitomců, kolik bych mohl,

než bych poslední kulku obrátil proti sobě.

buy a gun, like pretty much any asshole in

America. Bar the doors one morning and

take out as many Bayview lemmings as I

have bullets for before turning the last one

on myself.

A že bych jich měl dost. And I’d have a lot of bullets.

Ale to už tu bylo mockrát. Už dávno to

nemá takový efekt.

But that’s been done to death. It doesn’t

have the same impact anymore.

Já budu víc kreativní. Jedinečný. Chci, aby

se o mojí sebevraždě mluvilo léta. Chci,

aby se mě každý zoufalec snažil

napodobit. A selhal při tom, protože

naplánovat tohle všechno je úplně mimo

tvoji úroveň ty ubohá nulo, chcípni.

I want to be more creative. More unique. I

want my suicide to be talked about for

years. I want imposters to try to imitate me.

And fail, because the planning this takes is

beyond your average depressed loser with

a death wish.

Teď už je to rok. Pokud šlo všechno podle

plánu, nemáte vůbec tušení, co se vlastně

stalo.

You’ve been watching it unfold for a year

now. If it’s gone the way I hope, you have

no clue what actually happened.

Vzhlédnu od papírů. „Proč?“ zeptám se a

ucítím, jak se mi zvedá žaludek. „Jak se

dostal do takového stádia?“

I look up from the papers. “Why?” I ask,

bile rising in my throat. “How did Simon

get to this point?”

„Byl v depresi už nějakou dobu,“ odpoví

Janae a začne mezi prsty žmoulat svoji

černou sukni. Náramky, kterými má poseté

obě ruce, jí přitom začnou chrastit o sebe.

„Simon si vždycky myslel, že si zaslouží

mnohem víc respektu a pozornosti, než se mu

dostávalo, víš? Ale tenhle rok už byl vážně

hodně otrávený. Začal svůj čas trávit na

internetu s partou nějakých úchylů a

fantazíroval o tom, jak se pomstí všem, kteří

se k němu kdy chovali bezútěšně. Dostalo se

to až do bodu, kdy možná ani nepoznal, co je

“He’d been depressed for a while,” Janae

says, kneading the fabric of her black skirt

between her hands. The stacks of studded

bracelets she wears on both arms rattle with

the movement. “Simon always felt like he

should get a lot more respect and attention

than he did, you know? But he got really

bitter about it this year. He started spending

all his time online with a bunch of creepers,

fantasizing about getting revenge on

everyone who made him miserable. It got

to the point where I don’t think he even

vlastně skutečné. Kdykoliv se stalo něco

špatného, dělal z toho konec světa.“

knew what was real anymore. Whenever

something bad happened, he blew it way

out of proportion.”

Slova z ní teď kloužou úplně sama. „Začal

mluvit o tom, že se zabije, a že s sebou vezme

pár lidí, ale nějak kreativně. Byl úplně

posedlý tím, že na té aplikaci obviní všechny

lidi, které tak nesnášel. Věděl, že Bronwyn

podváděla a štvalo ho to. Asi bylo jasné, že

bude premiantkou, ale prakticky vzato mu ani

nedovolila se jí přiblížit. A taky si myslel, že

ho podvedla při tom finále Modelu OSN.

Natea zase nedokázal vystát kvůli tomu, co se

stalo s Keely. Simon si myslel, že z toho něco

bude, ale pak mu ji Nate ukradl, aniž by se

snažil nebo vůbec zajímal.“

Words are tumbling out of her now. “He

started talking about killing himself and

taking people with him, but, like,

creatively. He got obsessed with the idea

of using the app to frame everyone he

hated. He knew Bronwyn cheated and it

pissed him off. She practically had

valedictorian sewn up anyway, but she

made it impossible for him to catch up. He

thought she’d screwed him out of going to

the Model UN finals too. And he couldn’t

stand Nate because of what happened with

Keely. Simon had thought he had a shot

with her, and then Nate stole her away

without even trying or actually giving a

fuck.”

Srdce mi poskočí. Chudák Nate. To je vážně

hloupý a zbytečný důvod jít do vězení. „A co

Cooper? Toho tam taky přidal kvůli Keely?“

My heart contracts. God, poor Nate. What a

stupid, pointless reason to end up in jail.

“What about Cooper? Did Simon involve

him because of Keely too?”

Janae se uchechtne. „Pana Dokonalého?

Cooper zařídil, aby se Simon nemohl dostat

na Vanessinu afterparty po plesu. Navzdory

tomu, že byl Simon v plesovém výboru.

Nejenom, že ho nepozvala, ale ponížila ho

tak moc, že mu ani nedovolila, aby přišel.

Každý tam měl být, říkal.“

Janae snorts out a bitter laugh. “Mr. Nice

Guy? Cooper got Simon blacklisted from

Vanessa’s after-prom party. Even though

Simon was on the court and everything. He

was so humiliated that he was not only not

invited, but actually not even allowed to

go. Everyone was going to be there, he

said.”

„Cooper?“ zamrkám. To je pro mě novinka.

Cooper to nikdy nezmínil a já jsem si

“Cooper did?” I blink. That’s news to me.

Cooper hadn’t mentioned it, and I never

nevšimla, že by tam Simon chyběl. even noticed Simon wasn’t there.

Což možná taky ničemu nepomohlo. Which I guess was part of the problem.

Janae se podrbe na hlavě. „Jo, nevím proč,

ale udělal to. Takže ti tři byli jeho cíle,

všechny příspěvky o nich měl nachystané.

Ale pořád jsem si myslela, že jenom řeční. Že

tak upouští páru. Možná to tak mohlo být,

kdybych ho přesvědčila, aby vypnul internet

a přestal vyvádět. Ale pak Jake přišel na

něco, o čem Simon doufal, že se nikdy nikdo

nedozví. A to byla ta poslední kapka.“

Janae bobs her head. “Yeah. I don’t know

why, but he did. So those three were

Simon’s targets, and he had his gossip all

lined up. I still thought it was just talk,

though. A way to blow off steam. Maybe it

would’ve been, if I could have convinced

him to get offline and stop obsessing. But

then Jake found out something Simon

didn’t want anyone to know and it just—

that was the final straw.”

Ale ne. Každou vteřinu, kterou nezaznělo

Jakeovo jméno, jsem doufala, že v tom

nakonec vůbec namočený nebyl. „Co tím

myslíš?“ Zatáhnu se za náušnici tak silně, že

si skoro utrhnu lalůček.

Oh no. Every second that went by without a

mention of Jake’s name made me hope he

wasn’t involved, after all. “What do you

mean?” I pull at my earring so hard, I’m in

danger of tearing a lobe.

Janae si sloupne oprýskaný lak z nehtů a na

sukni se jí usadí šedivé střípky. „Simon

zmanipuloval hlasy, aby se dostal do

plesového výboru.“ Vykulím oči a ruka na

uchu mi ztuhne. Janae vyrazí krátký

posměšek. „Já vím. Blbost, že? Simon byl

takový. Smál se lidem, že jsou ovce, ale

stejně chtěl dělat to, co oni. A chtěl, aby

k němu vzhlíželi. A tak to udělal a v létě se

mi pak v bazénu chlubil, jak lehké to bylo, a

že to udělá i na plese absolventů. A tam nás

Jake slyšel.“

Janae picks at her chipped nail polish,

sending gray flakes across her skirt.

“Simon rigged the votes so he’d be on the

junior prom court.” My hand freezes at my

ear and my eyes go wide. Janae huffs out a

humorless little laugh. “I know. Stupid,

right? Simon was weird like that. He’d

make fun of people for being lemmings,

but he still wanted the same things they did.

And he wanted them to look up to him. So

he did it, and he was gloating about it at

the pool last summer, saying how easy it

was and how he’d mess with homecoming

too. And Jake overheard us.”

Dokážu si představit Jakeovu reakci, takže

její další slova mě nepřekvapí. „Vysmál se

I can immediately picture Jake’s reaction,

so Janae’s next words don’t surprise me.

mu. Simon se vyděsil. Nedokázal se smířit

s myšlenkou, že by Jake všem ve škole řekl,

že udělal něco tak ubohého. Roky strávil tím,

že prozrazoval tajemství ostatních a najednou

měl být ponížený svým vlastním.“ Zašklebí

se. „Dokážeš si to představit? Aby byl sám

stvořitel O vás bez vás odhalen jako takový

pokrytec? To už pro něj bylo přes čáru.“

“He laughed his head off. Simon freaked.

He couldn’t stand the thought of Jake

telling people, and everyone at school

knowing he’d done something so pathetic.

Like, he’d spent years spilling everybody’s

secrets, and now he was gonna get

humiliated with one of his own.” She

cringes. “Can you imagine? The creator of

About That getting exposed as such a

wannabe? It sent him over the edge.”

„Přes čáru?“ zopakuju. “The edge?” I echo.

„Jo. Simon se rozhodl, že se svým plánem

přejde od slov k činům. O tobě a TJovi už

taky věděl, ale držel to v tajnosti, dokud

nezačala škola. Jakea tím umlčel a díky tomu

ho mohl zasvětit do plánů. Potřeboval

někoho, kdo to po jeho smrti potáhne dál, a já

bych to neudělala.“

“Yeah. Simon decided to stop talking about

his crazy plan and actually do it. He

already knew about you and TJ, but he’d

been sitting on that till school started again.

So he used it to shut Jake up and bring him

in. Because Simon needed somebody to

keep things going after he died, and I

wouldn’t do it.”

Nevím, jestli jí mám věřit, nebo ne.

„Neudělala?“

I don’t know whether to believe her or not.

“You wouldn’t?”

„Ne, neudělala.“ Nedívá se mi do očí. „Ne

kvůli tobě. Vy všichni jste mi byli ukradení.

Ale kvůli Simonovi, Ale Simon mě

neposlouchal, a pak už mě najednou

nepotřeboval. Dobře věděl, jaký Jake je, a že

bude bez sebe, když mu o vás řekne. Simon

mu navrhl, že můžou všechno hodit na tebe

tak, abys skončila ve vězení. Jake byl

jednoznačně pro. To jeho napadlo poslat tě

ten den do ošetřovny pro Tylenol, abys potom

vypadala podezřele.“

“No, I wouldn’t.” Janae doesn’t meet my

eyes. “Not for your sake. I didn’t care

about any of you. For Simon’s sake. But he

wouldn’t listen to me, and then all of a

sudden he didn’t need me. He knew what

Jake was like, that he’d lose it when he

found out about you and TJ. Simon told

Jake he could plant everything on you so

you’d take the fall and wind up in jail. And

Jake was totally on board. He even came

up with the idea of sending you to the

nurse’s office that day for Tylenol so you’d

look more guilty.”

V hlavě mi víří bílý šum. „Dokonalá odplata

za podvádění dokonalého přítele.“ Nejsem si

jistá, jestli jsem to vyslovila nahlas, dokud

Janae nepřikývne.

White noise buzzes through my brain. “The

perfect revenge for cheating on a perfect

boyfriend.” I’m not sure I’ve said it out

loud until Janae nods.

„Přesně, a nikoho by to ani nenapadlo,

protože Simon s Jakem nebyli žádní

kamarádi. Simon měl výhodu v tom, že ho

vůbec nemuselo trápit, jestli to Jake pokazí a

zavřou jeho. Vlastně skoro doufal, že se to

stane. Už roky Jakea nenáviděl.“

“Right, and no one would ever guess since

Simon and Jake weren’t even friends. For

Simon, there was the added bonus that he

didn’t care if Jake screwed up and got

caught. He was almost hoping he would.

He’d hated Jake for years.”

Její hlas se zvedne, jako by se chystala

vychrlit špínu na všechny lidi, které spolu se

Simonem tolik nenáviděla. „Za to, jak se na

něj v prváku vykašlal. Začal se vídat

s Cooperem, jako by byli kamarádi už od

malička a Simon pro něj přestal existovat.

Jako by na něm nezáleželo.“

Janae’s voice rises like she’s warming up

for the kind of bitch session she and Simon

probably used to have all the time. “The

way Jake just dropped Simon freshman

year. Started hanging out with Cooper like

they’d always been best friends, as if

Simon didn’t exist anymore. Like he didn’t

matter.”

Zase se mi zvedne žaludek. Nejspíš budu

zvracet. Ne, omdlím. Možná obojí. Tak či tak

to bude lepší, než tady sedět a poslouchat to.

Celou tu dobu po Simonově smrti, kdy se o

mě Jake staral, vzal mě na párty s TJem jako

by se nic nestalo, spal se mnou – to věděl.

Věděl, že jsem ho podvedla a prostě jenom

čekal, až přijde ten pravý čas na trest.

Saliva swims at the back of my throat. I’m

going to throw up. No, pass out. Maybe

both. Either would be better than sitting

here listening to this. All that time after

Simon died, when Jake comforted me,

made me drive to a party with TJ like

nothing happened, slept with me—he knew.

He knew I’d cheated and he was just biding

his time. Waiting to punish me.

To je na tom asi to nejhorší. Jak normálně se

celou dobu choval.

That might be the worst part. How normal

he acted the whole time.

Nakonec se přece jenom vzpamatuju. „Ale,

on… Ale zavřeli Natea. Změnil Jake názor?“

Somehow, I find my voice. “But he … But

Nate was framed. Did Jake change his

mind?”

Až bolestivě moc si přeju, aby to byla pravda. It hurts how much I want that to be true.

Janae neodpoví rovnou. Ticho v místnosti

přerušuje jenom její nepravidelné dýchání.

„Ne,“ řekne konečně. „Věc se má tak,

že…prakticky všechno vyšlo tak, jak to

Simon naplánoval. To ráno vám s Jakem

nastrkali do batohů mobily a pan Avery vás

nechal po škole, přesně, jak to Simon

předpověděl. Usnadnil policii vyšetřování

tím, že zpřístupnil svoje administrátorské

rozhraní na O vás bez vás. Napsal základ pro

ten Tumblr a řekl Jakeovi, aby pak

z veřejných počítačů zveřejňoval statusy o

tom, co se právě děje. Bylo to jako sledovat

nějakou reality show, která se vymkla

kontrole. Pořád jsem čekala, že přijde

producent a řekne Stop. Ale nikdo to

neudělal. Bylo mi z toho zle. Opakovala jsem

Jakeovi, že s tím musí přestat, než to zajde

moc daleko.“

Janae doesn’t answer right away. The

room’s silent except for her ragged

breathing. “No,” she says finally. “The

thing is … it all unfolded almost exactly

the way Simon planned. He and Jake

snuck those phones into your backpacks

that morning, and Mr. Avery found them

and gave you detention, just like Simon

said he would. He made it easy for the

police to investigate by keeping the About

That admin site wide open. He wrote an

outline of the Tumblr journal, and told

Jake to post updates from public

computers with details about what was

really happening. It was like watching

some out-of-control reality TV show

where you keep thinking producers are

gonna step in and say, Enough.

But nobody did. It made me sick. I kept

telling Jake he needed to stop before it

went too far.”

Nechutí se mi zkroutí střeva. „A Jake

nechtěl?“

My gut twists. “And Jake wouldn’t?”

Janae popotáhne. „Ne. Když Simon zemřel,

vážně se do toho položil. Byl jako v transu,

když pozoroval, jak vás vedou na stanici.

Bavilo ho vidět celou školu zmatenou a děsit

všechny s tím Tumblrem. Užíval si tu

kontrolu.“ Na vteřinu se zastaví a podívá se

na mě. „Hádám, že to už jsi o něm věděla.“

Janae sniffs. “No. He got really into the

whole thing once Simon died. Total power

trip watching you guys get hauled into the

station, seeing the school scrambling and

everybody freaking out about the Tumblr.

He liked having that control.” She stops for

a second and glances at me. “I guess you’d

know about that.”

Jo, asi bych měla. Ale bez téhle připomínky Yeah, I guess I would. But I could do

bych se klidně obešla. „Tys to mohla zastavit,

Janae,“ řeknu a hlas se mi vzteky zvedá.

„Mohla jsi někomu říct, co se děje.“

without the reminder right now. “You

could’ve stopped it, Janae,” I say, my voice

rising as anger starts to overtake my shock.

“You should’ve told somebody what was

going on.”

„Nemohla,“ řekne Janae a pokrčí ramena.

„Jednou, když jsem se bavila se Simonem,

nás Jake nahrával na mobil. Snažila jsem se

to Simonovi rozmluvit, ale Jake to upravil

tak, že to zní, jako bych to celé vymyslela já.

Řekl mi, že jestli mu nepomůžu, tak to předá

policii a všechno hodí na mě.“

“I couldn’t,” Janae says, hunching her

shoulders. “One time when we were

meeting with Simon, Jake recorded us on

his phone. I was trying to talk sense into

Simon, but the way Jake edited things

made it sound like it was practically my

idea. He said he’d give the recording to the

police and pin everything on me if I didn’t

help.”

Zhluboka se nadechne. „To já jsem měla

zařídit, že bude všechno ukazovat na tebe.

Pamatuješ, jak jsem přišla k tobě domů? Měla

jsem ten počítač u sebe. Ale nedokázala jsem

to udělat. Potom mi Jake začal vyhrožovat a

já zpanikařila. Všechno jsem hodila na

Natea.“ Vyrazí vzlyk. „Bylo to jednoduché.

Nate nikdy nic nezamyká. A tak jsem místo

tebe udala jeho.

She takes a deep, shuddering breath. “I was

supposed to plant all the evidence on you.

You remember that day I came to your

house? I had the computer with me then.

But I couldn’t do it. After that, Jake kept

harassing me and I panicked. I just dumped

everything on Nate.” She chokes out a sob.

“It was easy. Nate doesn’t lock anything.

And I called in the tip about him instead of

you.”

„Proč?“ zeptám se tiše a ruce se mi třesou tak

moc, až mi v nich Simonův manifest začne

nahlas šustit. „Proč ses nedržela plánu?“

“Why?” My voice is tiny, and my hands

are shaking so badly that Simon’s

manifesto makes a rattling sound. “Why

didn’t you stick to the plan?”

Janae se znovu začne kolébat dopředu a

dozadu. „Byla jsi ke mně milá. V té pitomé

škole jsou stovky lidí a nikdo kromě tebe se

mě nezeptal, jestli mi Simon chyběl. Ano,

chyběl. Pořád mi chybí. Uvědomuju si, jak

Janae starts rocking back and forth again.

“You were nice to me. Hundreds of people

in that stupid school and nobody, except

you, ever asked if I missed Simon. I did. I

do. I totally get how fucked up he was,

zvrácený byl, ale – byl to můj jediný

kamarád.“ Znovu začne usedavě brečet a

roztřesou se jí ramena. „A pak ses objevila ty.

Vím, že nejsme zrovna nejlepší kamarádky a

teď mě nejspíš nenávidíš, ale…nemohla jsem

ti to udělat.“

but—he was my only friend.” She starts

crying hard again, her thin shoulders

shaking. “Until you. I know we’re not

really friends and you probably hate me

now, but … I couldn’t do that to you.”

Nevím, jak jí na to odpovědět. A pokud budu

pořád myslet na Jakea, tak z toho zešílím.

Chytnu se jediného kousku téhle šílené

skládačky, který mi nedává smysl. „A co ten

Cooperův příspěvek? Proč by Simon napsal

pravdu, a pak ji nahradil lží?“

I don’t know how to respond. And if I keep

thinking about Jake, I’m going to lose it.

My mind latches on to one small piece of

this messed-up puzzle that doesn’t make

sense. “What about Cooper’s entry? Why

would Simon write the truth and then

replace it with a lie?”

„To byl Jake,“ odpoví Janae a utře si oči.

„Přinutil Simona to změnit. Říkal, že tím

Cooperovi prokazuje laskavost, ale…já

nevím. Spíš si myslím, že nechtěl, aby

všichni věděli, že jeho nejlepší kamarád je

gay. A taky vypadal, že Cooperovi dost

záviděl všechnu tu pozornost kvůli

baseballu.“

“That was Jake,” Janae says, swiping at her

eyes. “He made Simon change it. He said

he was doing Cooper a favor, but … I don’t

know. I think it was more he didn’t want

anyone to know his best friend was gay.

And he seemed pretty jealous of all the

attention Cooper was getting for baseball.”

Točí se mi hlava. Měla bych se zeptat na

spoustu věcí, ale napadá mě jenom jedna.

„Co teď? Půjdeš…teda, nemůžeš to nechat

viset na Nateovi, Janae. Řekneš to někomu,

že? Musíš to někomu říct.“

My head’s spinning. I should be asking

more questions, but I can think of only one.

“Now what? Are you … I mean, you can’t

let Nate get convicted, Janae. You’re going

to tell someone, right? You have to tell

someone.”

Janae si přejede rukou po obličeji. „Já vím.

Přemýšlela jsem o tom celý týden. Problém

je, že nemám nic, kromě tady těch papírů.

Video verzi má na harddisku Jake, stejně jako

všechny zálohované soubory, které dokazují,

že to plánoval už měsíce.“

Janae passes a hand over her face. “I know.

I’ve been sick about it all week. But the

thing is, I don’t have anything except this

printout. Jake has the video version on

Simon’s hard drive, along with all the

backup files that show he’d planned the

whole thing for months.”

Zamávám Simonovým manifestem. „Tohle

bude stačit. Tohle a tvoje slovo znamená

hodně.“

I brandish Simon’s manifesto like a shield.

“This is good enough. This, and your word,

is plenty.”

„A co se mnou bude pak?“ zeptá se bez

dechu Janae. „Já jsem přece něco jako

spolupachatel, že? Komplic? Mohla bych

skončit ve vězení. A Jake mi pořád hrozí tou

nahrávkou. Je na mě dost naštvaný. To kvůli

němu už ani nechodím do školy. Pořád mě

sem jezdí kontrolovat a –“ Rozezní se

zvonek, Janae sebou trhne a ve stejnou chvíli

mi přijde textovka. „Pane Bože, Addy, to

bude nejspíš on. Vždycky sem přijede, když

nejsou naši doma.“

“What would even happen to me?” Janae

mutters under her breath. “I’m, like, aiding

and abetting, right? Or obstructing justice?

I could wind up in jail. And Jake has that

recording hanging over my head. He’s

already pissed at me. I’ve been too afraid

of him to go to school. He keeps stopping

by and—” The doorbell chimes, and she

freezes as my phone rings out with a text.

“Oh God, Addy, that’s probably him. He

only ever comes by when my parents’ car

isn’t in the driveway.”

Na telefonu mi pořád vyzvání zpráva od

Coopera. Je tady Jake. Co se děje? Chytnu

Janae za paži. „Poslouchej, uděláme mu

přesně to, co udělal tobě. O všem si s ním

promluv a nahrajeme to. Máš u sebe mobil?“

My phone blares with a message from

Cooper. Jake’s here. What’s going on? I

grab hold of Janae’s arm. “Listen. Let’s do

to him exactly what he did to you. Talk to

him about all this, and we’ll record it. Do

you have your phone on you?”

Janae ho vytáhne z kapsy a zvonek se ozve

podruhé. „To nepomůže. Přinutí mě mu ho

odevzdat, než začneme o něčem mluvit.“

Janae pulls it out of her pocket as the

doorbell rings again. “It won’t do any

good. He always makes me give it to him

before we talk.”

„Dobře. Tak použijeme můj.“ Nahlédnu do

potemnělé jídelny vedle. „Tady se schovám a

ty si s ním zatím promluvíš.“

“Okay. We’ll use mine.” I look into the

darkened dining room across from us. “I’ll

hide in there while you talk to him.”

„Nemyslím si, že to dokážu,“ zašeptá Janae a

já jí silně zatřesu paží.

“I don’t think I can,” Janae whispers, and I

give her arm a hard shake.

„Musíš. Udělej to pro dobro věci, Janae. Už

to zašlo moc daleko.“ Třesou se mi ruce, ale i

“You have to. You need to make this right,

Janae. It’s gone way too far.” My hands are

tak zvládnu Cooperovi odepsat – V pohodě,

zatím čekej – vstanu na nohy, zvednu Janae a

postrčím ji ke dveřím. „Otevři mu.“

Doklopýtám do jídelny, padnu na kolena a

spustím zvukový záznamník. Položím mobil

co nejblíže průchodu mezi jídelnou a

obývákem a rychle se odběhnu schovat ke

stěně vedle kredence.

trembling, but I manage to send a quick

text to Cooper—It’s fine, just wait—and

get to my feet, pulling Janae with me and

shoving her toward the door. “Answer it.” I

stumble into the dining room and sink to

my knees, opening my phone’s Voice

Recorder app and pressing Play. I put it as

close as I dare to the entryway between the

dining room and the living room, and scoot

against the wall next to a china cabinet.

Krev, která mi hučí v hlavě, nejdřív vytěsní

všechny další zvuky, ale když začne

ustupovat, uslyším Jakeův hlas: „…nebyla ve

škole?“

At first, the blood rushing in my ears

blocks out every other sound, but when it

starts to recede I hear Jake’s voice: “…

haven’t you been at school?”

„Není mi dobře,“ odpoví Janae. “I don’t feel well,” Janae says.

„Neříkej.“ Jakeův hlas přetéká pohrdáním.

„Mně taky ne a chodím tam. A ty bys měla

taky. Jako by se nic nestalo, pamatuješ?“

“Really.” Jake’s voice drips with contempt.

“Me either, but I still show up. Which you

need to do too. Business as usual, you

know?”

Musím napnout uši, abych slyšela Janae.

„Nemyslíš, že už toho bylo trochu moc,

Jakeu? Vždyť Nate je ve vězení. Vím, že je to

všechno součástí plánu, ale je šílené, co se to

vlastně děje.“ Nejsem si jistá, jestli to bude na

záznamníku slyšet, ale s tím nic nenadělám.

Nemůžu jí strčit mikrofon před pusu.

I have to strain to hear Janae. “Don’t you

think this has gone on long enough, Jake?

I mean, Nate’s in jail. I realize that’s the

plan and all, but now that it’s happening it’s

pretty messed up.” I’m not sure the phone’s

going to be able to pick her up, but there’s

not much I can do about it. I can’t exactly

stage- direct her from the dining room.

„Věděl jsem, že budeš chtít vycouvat,“

protáhne Jake. „Ne, to teda kurva nemyslím.

Tím bychom oba riskovali. A navíc, poslat

sedět Natea byla tvoje volba, nebo snad ne?

Měla tam být Addy, a proto jsem vlastně

tady. Posralas to a musíme to na ni nějak

“I knew you were freaking out.” Jake’s

voice carries easily. “No, we fucking can’t,

Janae. That’d put us both at risk. Anyway,

sending Nate to jail was your choice,

wasn’t it? That should’ve been Addy, which

is why I’m here, by the way. You fucked

otočit. Mám pár nápadů.“ that up and need to turn it around. I have

some ideas.”

Janaein hlas trochu nabírá na síle. „Simon byl

nemocný, Jakeu. Spáchat sebevraždu a pak to

hodit na ostatní? To je šílené. Chci skončit.

Nikomu neřeknu, že jsi v tom zapletený, ale

chci – no, nevím – třeba vydat nějaké

anonymní prohlášení, že je to hoax nebo tak

něco. Musíme to zastavit.“

Janae’s voice gets a little stronger. “Simon

was sick, Jake. Killing yourself and

framing other people for murder is crazy. I

want out. I won’t tell anybody you’re

involved, but I want us to—I don’t know—

put out an anonymous note that says it was

a hoax or something. We have to make it

stop.”

Jake si odfrkne. „Nemáš nárok, Janae.

Nezapomeň, co mám v rukávu. Můžu

všechny stopy navést k tobě, a pak v klidu

odejít. Neexistuje nic, co by mě s tím

spojovalo.“

Jake snorts. “Not your call, Janae. Don’t

forget what I have on hand. I can put

everything on your doorstep and walk

away. There’s nothing to tie me to any of

this.”

Chyba, blbečku, pomyslím si. Potom se

prakticky zastaví čas, když se mi na displeji

objeví další zpráva od Coopera a mobil začne

vyřvávat „Only Girl“ od Rihanny. Jsi ok?

Wrong, asshole, I think. Then time seems

to stop as a text message from Cooper

crosses my phone with a loud blare of

Rihanna’s “Only Girl.” You ok?

Zapomněla jsem na to nejdůležitější. Vypnout

si vyzvánění předtím, než mobil použiju jako

špionážní zařízení.

I forgot the all-important step of silencing

my phone before using it as a spy device.

„Co to kurva? Addy?!“ zařve Jake. Ani

nepřemýšlím, prostě proletím jídelnou, přes

celou kuchyň a děkuju Bohu, že ten barák má

zadní dveře, kterými můžu vyběhnout. Za

mnou se ozvou těžké kroky, a tak se místo ke

Cooperovu autu rozběhnu přímo do hustého

lesa za domem. V panice proběhnu nízkým

podrostem a vyhýbám se keřům a trčícím

kořenům, dokud se mi za něco nezachytí

noha a neskončím v kotrmelcích. Je to přesně

jako na tělocviku – rozedřená kolena,

“What the hell? Addy?” Jake roars. I don’t

even think, just take off out of the dining

room and through Janae’s kitchen, thanking

God that she has a back door I can burst

through. Heavy footsteps pound behind me,

so instead of going for Cooper’s car I run

straight into the dense woods behind

Janae’s house. I fly through the underbrush

in a panic, dodging bushes and overgrown

roots until my foot hooks under something

and I tumble to the ground. It’s like the

vyražený dech, krvavé dlaně – až na to, že

teď jsem si zvrtla kotník.

gym track all over again—knees torn,

breath gone, palms raw—except this time

my ankle’s twisted also.

Uslyším za sebou praskat větve, a to o dost

dál, než bych čekala. Ale zvuk se blíží přímo

ke mně. Vstanu, zkřivím obličej bolestí a

zvážím svoje možnosti. Jedna věc je po tom,

co jsem slyšela v obýváku jistá – Jake odsud

neodejde, dokud mě nenajde. Nevím, jestli se

mu dokážu schovat, ale rozhodně mu

neuteču. Zhluboka se nadechnu, z plných plic

zakřičím „Pomoc!“ a vyrazím z místa.

Snažím se kličkovat pryč od místa, kde tuším

Jakea a zároveň se přibližovat zpátky k domu.

I hear branches crashing behind me, farther

away than I would have thought but

heading straight to me. I get to my feet,

wincing, and weigh my options. One

thing’s sure after everything I heard in the

living room—Jake’s not leaving these

woods till he finds me. I don’t know if I

can hide, and I sure as hell can’t run. I take

a deep breath, scream “Help!” at the top of

my lungs, and take off again, trying to

zigzag away from where I think Jake is

while still getting closer to Janae’s house.

Ale kruci, můj kotník bolí tak hrozně, že se

sotva táhnu dopředu a hluk za mnou se

neustále přibližuje, až mě najednou zezadu

chytne ruka a strhne mě zpátky. Zvládnu

jednou vykřiknout, než mi Jake druhou ruku

ucpe pusu.

But, oh God, my ankle hurts so badly. I’m

barely dragging myself forward, and the

noises behind me get louder until a hand

catches my arm and yanks me back. I

manage to scream once more before Jake

clamps his other hand over my mouth.

„Ty jedna malá děvko,“ řekne chraptivě. „Za

tohle si můžeš sama, víš o tom?“ Zakousnu

zuby do Jakeovy dlaně a on zařve jako raněné

zvíře. Spustí ruku, aby ji vzápětí zvednul a

praštil mě do obličeje.

“You little bitch,” he says hoarsely. “You

brought this on yourself, you know that?” I

sink my teeth into Jake’s palm and he lets

out an animal sound of pain, dropping his

hand and lifting it just as quickly to strike

me across the face.

Zavrávorám, ale dokážu jeho ránu ustát a

kroutím se ve snaze ho trefit kolenem do

rozkroku a nehty do očí. Jake znovu zaskučí,

když ho trefím, a zaváhá dost na to, abych se

mu vytrhla a otočila se k útěku. Kotník se mi

opět podlomí a on mě chytí za paži stiskem

I stagger, my face aching, but manage to

stay upright and twist in an attempt to

connect my knee to his groin and my nails

to his eye. Jake grunts again when I make

contact, stumbling enough that I break free

and spin away. My ankle buckles and his

silným jako svěrák. Přitáhne mě k sobě a

silně mě chytne za ramena. Na jednu šílenou

vteřinu mám pocit, že mě zase políbí.

hand locks around my arm, tight as a vise.

He pulls me toward him and grips me hard

by the shoulders. For one bizarre second I

think he’s going to kiss me.

Místo toho mě shodí na zem, klekne si a

praští mi hlavou o kámen. Hlava se mi může

rozskočit bolestí a před očima mám nejdřív

rudo, a potom tmu. Něco se mi sevře kolem

krku a začnu se dusit. Nic nevidím, ale slyším

ho. „Měla bys místo Natea sedět v base,

Addy,“ vrčí Jake, když se snažím dostat jeho

ruce z krku. „Ale tohle taky zabere.“

Instead he shoves me to the ground, kneels

down, and slams my head on a rock. My

skull explodes with pain and my vision

goes red around the edges, then black.

Something presses across my neck and I’m

choking. I can’t see anything, but I can

hear. “You should be in jail instead of

Nate, Addy,” Jake snarls as I claw at his

hands. “But this works too.”

Z dálky prořízne moji bolest v hlavě zděšený

dívčí hlas. „Jakeu, přestaň! Nech ji být!“

A girl’s panicked voice pierces the pain in

my head. “Jake, stop! Leave her alone!”

Šílený tlak na krku povolí a já zalapám po

dechu. Slyším vzteklý Jakeův hlas, potom

výkřik a tupý úder. Měla bych vstát, a to

hned. Rukama šmátrám v trávě a hlíně a

snažím se najít nějakou oporu. Potřebuju

jenom vstát. A zbavit se těch mžitek před

očima. Jedno po druhém.

The awful pressure releases and I gasp for

air. I hear Jake’s voice, low and angry, then

a shriek and a thud. I should get up, right

now. I reach my hands out, feeling grass

and dirt beneath my fingers as I scramble to

find an anchor. I just need to pull myself

off the ground. And get these starbursts out

of my eyes. One thing at a time.

Ruce jsou zpátky na mém krku a vší silou ho

mačkají. Pokusím se ho nakopnout nohama,

ale ty jsou jako kus hadru. Mrknu, pak ještě

jednou a konečně vidím. Ale teď bych si

přála, aby to tak nebylo. Jakeovy oči září

v měsíčním světle stříbrnou barvou a jsou

plné zběsilosti. Jak to, že jsem tohle

nepředpokládala?

Hands are at my throat again, squeezing. I

lash out with my legs, willing them to work

the way they do on my bike, but they feel

like spaghetti. I blink, blink, blink some

more, until I can finally see. Except now I

wish I couldn’t. Jake’s eyes flash silver in

the moonlight, filled with a cold fury. How

did I not see this coming?

Nedokážu s jeho rukama hnout, ať se snažím

jakkoliv.

I can’t budge his hands no matter how hard

I try.

Najednou můžu zase dýchat, když Jake odletí

dozadu a já hloupě zapřemýšlím, jak a proč to

vůbec udělal. Otočím se na bok, naberu do

prázdných plic vzduch a začnu zase vnímat

okolní zvuky. Uběhnou vteřiny, nebo možná

minuty, než mě někdo chytne za rameno a

najednou se dívám do úplně jiných očí.

Milých a starostlivých. A stejně k smrti

vyděšených, jako jsem já.

Then I can breathe again as Jake flies

backward, and I wonder dimly how and

why he did that. Sounds fill the air as I roll

onto my side, gasping to fill my empty

lungs. Seconds or minutes pass, it’s hard to

tell, until a hand presses my shoulder and I

blink into a different pair of eyes. Kind,

concerned. And scared as shitless as I am.

„Coopere,“ zašeptám vyčerpaně. Posadí mě a

nechá moji hlavu spadnout na jeho hruď. Na

tváři cítím, jak mu zběsile buší srdce a

z dálky se pomalu blíží houkající sirény.

“Cooper,” I rasp. He pulls me into a sitting

position and I let my head fall against his

chest, feeling his heart hammering against

my cheek as the distant wail of sirens

draws closer.

Kapitola 30 Chapter Thirty Nate Nate Pátek, 9. listopadu 15:40 Friday, November 9, 3:40 p.m. Ze způsobu, jakým se na mě bachař dívá,

když zavolá moje jméno, poznám, že je něco

jinak. Už to nezní jako by mluvil o kusu

špíny na podrážce svých bot. „Přines si věci,“

řekne. Nemám toho moc, ale i tak si dám dost

na čas, než si všechno schovám do tašky,

načež ho dlouhou šedou chodbou následuju

až do ředitelovy kanceláře.

I know something’s different by how the

guard looks at me when he calls my name.

Not as much like a piece of dirt he wants to

grind under his shoe as usual. “Bring your

things,” he says. I don’t have much, but I

take my time shoving everything into a

plastic bag before I follow him down the

long gray corridor to the warden’s office.

Eli se skoro vznáší v průchodu s rukama

v kapsách a dívá se na mě pohledem, který

jsem viděl už stokrát. „Vítej zpátky v životě,

Nate.“ Když nereaguju, dodá: „Jsi volný. Jsi

venku. Celá tahle příhoda byla jeden velký

hoax, kterému všichni uvěřili. Takže se

okamžitě obleč do civilu a padáme odsud.“

Eli hovers in the doorway with his hands in

his pockets, giving me that intense stare of

his times a hundred. “Welcome to the rest

of your life, Nate.” When I don’t react, he

adds, “You’re free. You’re out. This whole

thing was a hoax that’s been blown wide

open. So get out of that jumpsuit and into

civilian clothes, and let’s get you the hell

out of here.”

Už jsem si zvykl dělat to, co se po mně chce,

takže to udělám. Nic mi nedochází ani, když

mi Eli ukáže zprávy o Jakeově zatčení, až

dokud mi neřekne, že Addy leží v nemocnici

s otřesem mozku a frakturou lebky. „Dobrá

zpráva je, že je to jenom povrchní fraktura

bez dalších následků. Brzo se plně zotaví.“

At this point I’m used to doing what I’m

told, so that’s all I do. Nothing else

registers, even when Eli shows me news

stories about Jake’s arrest, until he tells me

Addy’s in the hospital with a concussion

and a fractured skull. “Good news is, it’s a

hairline fracture with no underlying brain

injury. She’ll make a full recovery.”

Addy, ta přihlouplá princezna plesu

absolventů se proměnila v drsnou

vyšetřovatelku a skončila v nemocnici,

protože se mi snažila pomoct. Nejspíš zůstala

naživu jenom díky Janae, která si z toho

odnesla přeraženou čelist, a Cooperovi, ze

kterého je rázem superhrdina a média ho

vynášejí do nebes. Asi bych mu to i přál,

kdyby mi z celé té věci nebylo tak na nic.

Addy, that airhead homecoming princess

turned badass ninja investigator, in the

hospital with a cracked skull because she

tried to help me. Possibly only alive

because of Janae, who got a busted jaw for

her trouble, and Cooper, who’s suddenly

some kind of superhero the media’s

fawning over. I’d be happy for him if the

whole thing didn’t make me sick.

Dostat se z vězení za zločin, který jste

nespáchali, obnáší hodně papírování. V Právu

& Pořádku vám nikdy neukážou, kolik papírů

musíte vyplnit, abyste mohli zase zapadnout

zpátky do normálního světa. První věc, kterou

uvidím, když zamžourám do jasně svítícího

slunce, je tucet kamer, které jedou na plný

výkon. No pochopitelně. Celé je to vlastně

jenom telenovela a já jsem se v průběhu

několika hodin proměnil ze zločince v hrdinu,

ačkoliv co jsem byl tady, nijak jsem tomu

nepomohl.

There’s a lot of paperwork when you get

out of jail for a crime you didn’t commit.

Law & Order never shows how many

forms you have to fill out before you rejoin

the world. The first thing I see when I step

blinking into bright sunshine is a dozen

cameras whirring to life. Of course. This

whole thing’s a never-ending movie, and

I’ve gone from villain to hero in a matter of

hours even though I haven’t done a single

thing to make a difference since I got here.

Venku na mě čeká i máma, což je docela

příjemné překvapení. Vždycky jsem

připravený na to, že znovu zmizí. A

Bronwyn, i když jsem jí jasně řekl, že nechci,

My mother’s outside, which I guess is a

pleasant surprise. I’m never not prepared

for her to disappear. And Bronwyn, even

though I specifically said I didn’t want her

aby sem chodila. Nejspíš mě nikdo nebral

vážně. Než stihnu cokoliv udělat, omotá

kolem mě svoje paže a můj obličej je

zahalený v jejích úžasně vonících vlasech.

anywhere near this place. Guess nobody

thought I was serious about that. Before I

can react her arms are around me and my

face is buried in her green-apple hair.

Bože můj. Tahle holka. Pár vteřin vnímám

jenom její vůni a všechno je v pořádku.

Jesus. This girl. For a few seconds I breathe

her in and everything’s all right.

Až na to, že není. Except it’s not.

„Nate, jaké to je být na svobodě? Co si

myslíte o Jakeově zatčení? Kam povedou

vaše další kroky?“ Eli odbude novináře

krátkým prohlášením, zatímco mi proráží

cestu k jeho autu. Je v centru zájmu, i když

vůbec nechápu, čím se o to zasloužil.

Obvinění byla stažena, protože Bronwyn

neustále rozmotávala indicie a vystopovala

svědka. Protože Cooperův přítel pochopil

věci, které nikdo jiný neviděl. Protože Addy

nasadila vlastní krk. A proto, že Cooper

všechno zachránil dřív, než ji Jake stihl

umlčet.

“Nate, how does it feel to be free? Do you

have any comment about Jake? What’s

your next step?” Eli shoots sound bites at

all the microphones in my face as we make

our way to his car. He’s the man of the

hour, but I don’t see what he did to earn it.

The charges were dropped because

Bronwyn kept unraveling threads and

tracked down a witness. Because Cooper’s

boyfriend connected dots nobody else saw.

Because Addy put herself in the line of fire.

And because Cooper saved the day before

Jake could shut her up.

Jsem jediný z vražedného klubu, kdo vůbec

ničím nepřispěl. Jediné, co jsem udělal, bylo,

že jsem se nechal zavřít.

I’m the only one in the murder club who

didn’t contribute a goddamn thing. All I did

was be the guy who’s easy to frame.

Eli opatrně objede všechny ty novinářské

dodávky, najede na dálnici a ústav pro

mladistvé nám zmizí za zády. Mluví o tolika

věcech najednou, že to nemám šanci vnímat:

že pracuje s probační Lopézovou na tom, aby

mě zbavili obvinění za přechovávání drog; že

jestli chci udělat prohlášení do novin, měl

bych to udělat skrz Mikhaila Powerse; jak

potřebuju individuální plán na začlenění se

zpátky do školy. Nepřítomně zírám z okna a

Eli inches his car past all the media vans

until we’re on the highway and the juvenile

detention center fades to a speck in the

distance. He’s rattling on about too many

things to follow: how he’s working with

Officer Lopez to get my drug charges

dropped; how if I want to make a statement

through the media he’d recommend

Mikhail Powers; how I need a strategy for

reintegrating into school. I stare out the

pevně držím Bronwyn za ruku. Když konečně

uslyším Eliho ptát se, jestli nemám nějaké

otázky, je mi jasné, že už se opakuje.

window, my hand a dead weight in

Bronwyn’s. When I finally hear Eli’s voice

asking if I have any questions, I can tell

he’s been repeating himself for a while.

„Krmil někdo Stana?“ zeptám se. Otec to

rozhodně nedělal.

“Did someone feed Stan?” I ask. My father

sure as shit didn’t.

„Já,“ odpoví Bronwyn. Když neodpovím,

stiskne mi ruku a dodá: „Nate, si v pohodě?“

“I did,” Bronwyn says. When I don’t

respond, she squeezes my hand and adds,

“Nate, are you all right?”

Snaží se mi podívat do očí, ale já to

nedokážu. Chce, abych byl šťastný, ale já

nedokážu ani to. To, že ji nemůžu mít, mě

zasáhne jako rána na solar: všechno, co chce,

je správné, spravedlivé a logické a já jí nic

z toho dát nemůžu. Pro mě vždycky bude ta

holka, co šla přede mnou na lovu pokladů a

hypnotizovala mě svými zářivými vlasy tak

moc, že jsem úplně zapomněl na to, jak

neschopně se za ní ploužím.

She tries to catch my eye, but I can’t do it.

She wants me to be happy and I can’t do

that either. The impossibility of Bronwyn

hits me like a punch to the gut: everything

she wants is good and right and logical and

I can’t do any of it. She’ll always be that

girl in front of me in the scavenger hunt,

her shining hair hypnotizing me so much I

almost forget how uselessly I’m trailing

behind her.

„Chci jet domů a spát.“ Pořád se na ni

nedívám, ale koutkem oka zachytím, jak jí

povadne obličej a z nějakého důvodu mě to

uspokojí. Přesně podle očekávání jsem ji

zklamal. Konečně něco na tomhle zkurveném

světě dává smysl.

“I just want to go home and sleep.” I’m still

not looking at Bronwyn, but out of the

corner of my eye I can see her face fall, and

for some reason that’s perversely

satisfying. I’m disappointing her right on

schedule. Finally, something makes sense.

Cooper Cooper

Sobota, 17. listopadu 9:30 Saturday, November 17, 9:30 a.m. Připadá mi to jako ve snu, když sejdu

v sobotu ráno k snídani a babička si u stolu

čte nejnovější vydání People se mnou na

obálce.

It’s pretty surreal to come downstairs for

breakfast Saturday morning to my

grandmother reading an issue of People

with me on the cover.

Ne že bych pro ně pózoval. Je to fotka jak

s Krisem opouštíme policejní stanici po

podání našich výpovědí. Kris vypadá

I didn’t pose for it. It’s a shot of Kris and

me leaving the police station after giving

our statements. Kris looks fantastic, and I

fantasticky a já vypadám, jako bych se právě

probral po hodně dlouhé noci. Je dost zřejmé,

kdo z nás je model.

look like I just woke up after a night of

heavy drinking. It’s obvious which of us is

the model.

Je vtipné, jak tahle pomíjivá sláva funguje.

Nejdřív mě lidi podporovali navzdory tomu,

že jsem byl obviněný z podvádění a vraždy.

Pak mě nenáviděli, protože se ukázalo, že

jsem jiný, než si mysleli. A teď mě zase

milují, protože jsem byl ve správný čas na

správném místě a přesně mířenou ranou jsem

sundal Jakea.

Funny how this accidental-fame thing

works. First people supported me even

though I’d been accused of cheating and

murder. Then they hated me because of

who I turned out to be. Now they love me

again because I was in the right place at the

right time and managed to flatten Jake with

a well-aimed punch.

A nejspíš taky kvůli haló efektu s Krisem. Eli

mu připisuje veškerou zásluhu za odhalení

celého plánu, takže díky tomu má celý tenhle

blázinec novou hvězdu. Skutečnost, že se

novinářům vyhýbá, jak jen to jde, je dělá ještě

hladovější.

And because of the halo effect of being

with Kris, I guess. Eli’s giving him full

credit for figuring out what really

happened, so he’s the new breakout star of

this whole mess. The fact that he’s trying to

avoid the media machine only makes them

want him more.

Lucas sedí naproti babče, cpe se kakaovými

kuličkami a brouzdá po internetu na iPadu.

„Tvoje facebooková stránka už má sto tisíc

lajků,“ nahlásí a odhodí si z obličeje pramen

vlasů, jako by to byla otravná moucha. To

jsou pro Lucase dobré zprávy, protože si vzal

dost osobně, když spousta mých takzvaných

fanoušků ze stránky utekla po tom, co o mně

vyšlo najevo, že jsem gay.

Lucas sits across from Nonny, spooning

Cocoa Puffs into his mouth while scrolling

through his iPad. “Your Facebook fan page

has a hundred thousand likes now,” he

reports, flicking a strand of hair out of his

face like it’s an annoying bug. This is good

news for Lucas, who took it personally

when most of my so-called fans deserted

the page after the police outed me.

Babča si odfrkne a hodí magazín přes stůl.

„Otřesné. Jeden hoch je mrtvý, další zničil

život sobě a málem i ostatním a lidi tím pořád

žijí jako by to byla nějaká telenovela. Díky

Bohu, že lidi rychle zapomínají. Za chvíli se

zase něco objeví a vy budete moct žít

Nonny sniffs and flings the magazine

across the table. “Awful. One boy’s dead,

another ruined his life and almost ruined

yours, and people still treat this like it’s a

TV show. Thank God for short attention

spans. Something else’ll come along soon

normálně. and you can get back to normal.”

Ať už to znamená cokoliv. Whatever that is.

Od Jakeova zatčení uplynul týden. Čelí

obvinění z napadení, maření spravedlnosti,

falšování důkazů a spousty dalších věcí, které

si nepamatuju. Má vlastního právníka a drží

ho ve stejném ústavu, kde byl Nate. Což je

docela vtipný paradox, ale nedělá mi to moc

dobře. Pořád se nedokážu vyrovnat s tím, že

ten člověk, kterého jsem odtrhl od Addy, je

tentýž, se kterým jsem se kamarádil už od

devítky. Jeho právník mluvil o tom, že Jake

jednal pod Simonovým vlivem, což by to

možná vysvětlovalo. Nebo měla Ashton

pravdu a Jake byl celou dobu jenom

manipulativní hajzl.

It’s been about a week since Jake was

arrested. So far he’s being charged with

assault, obstruction of justice, evidence

tampering, and a whole bunch of other

things I can’t keep track of. He’s got his

own lawyer now, and he’s in the same

detention center where Nate was being

held. Which I guess is poetic justice, but it

doesn’t feel good. I still can’t reconcile the

guy I pulled off Addy with the kid who’d

been my friend since ninth grade. His

lawyer’s talking about undue influence

from Simon, and maybe that explains it.

Or maybe Ashton was right and Jake’s

been a control freak all along.

Janae spolupracuje s policií a vypadá to, že

by výměnou za svoji výpověď mohla dostat

dohodu o vině a trestu. Ona a Addy jsou teď

vyhublé jako tyčky. Mám trochu smíšené

pocity o Janae, protože to nechala celé zajít

tak daleko. Ale ani já nejsem tak nevinný, jak

jsem si myslel. Když byla Addy ještě pod

vlivem prášků, řekla mi úplně všechno,

včetně toho, jak moje přehnaná reakce na

juniorském plese přinutila Simona, aby mě

nenáviděl tak moc, že na mě hodil vraždu.

Janae’s cooperating with the police and it

looks like she’ll get a plea bargain in

exchange for her testimony. She and Addy

are thick as thieves now. I have mixed

feelings about Janae and the way she let

things get this far. But I’m not as innocent

as I’d thought, either. While Addy was

zonked out on painkillers in the hospital

she told me everything, including how my

stupid, panicked slight at junior prom

made Simon hate me enough to frame me

for murder.

Budu se s tím muset nějak naučit žít, ale

rozhodně ne tak, že bych ostatním

neodpouštěl jejich chyby.

I have to figure out a way to live with that,

and it won’t be by not forgiving other

people’s mistakes.

„Chystáš se potom za Krisem?“ zeptá se “You meetin’ Kris later?” Nonny asks.

babča.

„Jo,“ odpovím. Lucas se bez mrknutí oka dál

cpe kuličkami. Ukázalo se, že ho absolutně

nezajímá, že má jeho starší bratr přítele. I

když občas vypadá, že mu Keely chybí.

“Yup,” I say. Lucas keeps eating cereal

without blinking an eye. Turns out he

couldn’t care less that his older brother

has a boyfriend. Although he does seem to

miss Keely.

Za kterou se mimochodem taky dnes

chystám, ještě před Krisem. Částečně proto,

že jí dlužím omluvu, a částečně proto, že do

toho byla nakonec zatažená taky, jakkoliv se

policie snažila vynechat její jméno ze

Simonova přiznání. Ve veřejném prohlášení

se neobjevila, ale lidi ve škole toho věděli

dost na to, aby to pochopili. V týdnu jsem jí

napsal jak se má a ona se mi omluvila, že mě

víc nepodpořila, když to s Krisem vyšlo

najevo. Což od ní bylo dost velkorysé

vzhledem k tomu, kolikrát jsem jí lhal.

Who I’m also seeing today, before Kris

and I get together. Partly because I owe her

an apology, and partly because she’s been

sucked into this mess too, even though the

police tried to keep her name out of

Simon’s confession. It wasn’t part of the

public record, but people at school knew

enough to guess. I texted her earlier in the

week to see how she was doing, and she

texted back an apology for not being more

supportive when the story about me and

Kris broke. Which was pretty big of her,

considering all the lies I told.

Párkrát jsme si spolu potom vyšli. Byla dost

zničená z toho, jakou roli v tom sehrála, i

když vlastně vůbec nevěděla, co se děje. Jsem

jeden z mála lidí ve městě, kteří chápou, jak

se cítí.

We went back and forth for a while after

that. She was pretty broken up about the

part she played in everything, even though

she had no idea what was happening. I’m

one of the few people in town who can

understand how that feels.

Možná, že i po tom všem dokážeme být

přátelé. To by se mi líbilo.

Maybe we can manage to be friends after

all this. I’d like that.

Táta přijde do kuchyně a pohupuje v ruce

notebookem, jako by to byl vánoční dárek.

„Díval ses na mail?“

Pop comes into the kitchen with his laptop,

jiggling it like there’s a present inside.

“You check your email?”

„Dnes ještě ne.“ “Not this morning.”

„Josh Langley je na drátě. Chce vědět, jestli

preferuješ univerzitu nebo draft. A

“Josh Langley’s touching base. Wants to

know what you’re thinking about college

Kalifornská univerzita poslala další nabídku.

Ale pořád nic od LSU.“ Táta nebude

spokojený, dokud mi stipendium nenabídne

všech pět nejprestižnějších univerzit.

Louisianská státní je poslední, které to ještě

neudělala a tátu to dost štve, protože oni jsou

na žebříčku první. „Tak či tak, Josh si chce

příští týden promluvit. Co ty na to?“

versus the draft. And the UCLA offer came

through. Still nothin’ from LSU, though.”

Pop won’t be happy until all the top-five

college baseball teams make me a

scholarship offer. Louisiana State is the

lone holdout, which annoys him since

they’re ranked number one. “Anyway, Josh

wants to talk next week. You up for it?”

„Jasně,“ odpovím, i když už jsem se rozhodl,

že na draft nepůjdu. Čím víc přemýšlím o své

baseballové budoucnosti, tím víc chci jít na

univerzitu. Na hraní baseballu budu mít celý

svůj život, ale na studia mám už jenom pár

let.

“Sure,” I say, even though I’ve already

decided I’m not going right into the draft.

The more I think about my baseball future,

the more I want college ball to be the next

step. I have the rest of my life to play

baseball, but only a few years to go to

college.

A moje volba bude Cal State. Byli tou

jedinou školou, která se na mě během

vyšetřování nevykašlala.

And my first choice is Cal State. Since

they’re the only school that didn’t back

away from me when I was down.

Ale tím, že si s Joshem promluvím, udělám

tátovi radost. Když začaly proudit pozitivní

novinky ze světa baseballu, vrátili jsme se

zase ke vztahu otec-syn. Pořád se mnou

nemluví o Krisovi a mlčí, pokud o něm začne

mluvit někdo jiný. Ale aspoň už neutíká

z místnosti. A znovu se mi začal dívat do očí.

But it’ll make Pop happy to talk with Josh

Langley. We’ve gotten back on tentative

father-son footing since the good baseball

news started pouring in. He still doesn’t

talk to me about Kris, and clams up when

anyone else mentions him. He doesn’t bolt

out of the room anymore, though. And he’s

looking me in the eye again.

Je to nový začátek. It’s a start.

Addy Addy

Sobota, 17. listopadu 14:15 Saturday, November 17, 2:15 p.m. Kvůli té fraktuře lebky a vymknutému

kotníku nemůžu jezdit na kole, takže mě na

další kontrolu k doktorce odveze Ashton

autem. Všechno se mi hojí tak, jak by mělo, i

když občas ještě dostávám náhle bolesti

I can’t ride my bike because of the skull

fracture and my sprained ankle, so Ashton

drives me to my follow-up doctor’s

appointment. Everything’s healing the way

it should, although I still get instant

hlavy, když s ní pohnu moc rychle. headaches if I move my head too fast.

Psychická újma se bude léčit delší dobu.

Jedna moje půlka má pocit, že Jake je po

smrti a ta druhá půlka ho chce zabít. Teď už

si dokážu přiznat, že Ashton a TJ měli celou

dobu pravdu o tom, jak to mezi mnou a

Jakem vypadalo. Všechno řídil on a já jsem

ho nechala. Moje srdce se cítí úplně stejně,

jako moje hlava když mi s ní Jake praštil –

jako by ho někdo rozpůlil tupou sekerou.

The emotional stuff will take longer. Half

the time I feel like Jake died, and the other

half I want to kill him. I can admit, now, that

Ashton and TJ weren’t wrong about how

things were between Jake and me. He ran

everything, and I let him. But I never would

have believed he could be capable of what

he did in the woods. My heart feels like my

skull did right after Jake attacked me—as

though it’s been split in two with a dull ax.

A nevím, co si vlastně myslet o Simonovi.

Občas je mi smutno, když si uvědomím, že

naplánoval zničení čtyř životů jen proto, že si

myslel, že jsme mu sebrali to, co chtějí mít

všichni: úspěch, kamarády a lásku. Být vidět.

I don’t know how to feel about Simon,

either. Sometimes I get really sad when I

think about how he planned to ruin four

people because he thought we’d taken

away from him things that everybody

wants: to be successful, to have friends, to

be loved. To be seen.

Ale většinu času si jenom přeju, abych ho

bývala nikdy nepotkala.

But most of the time I just wish I’d never

met him.

Nate mě byl navštívit v nemocnici, a od doby

co mě propustili, jsem se s ním párkrát viděla.

Mám o něj strach. Nerad se někomu svěřuje,

ale řekl dost na to, abych pochopila, že to

zatčení v něm vyvolalo pocit zbytečnosti.

Snažila jsem se ho přesvědčit o opaku, ale

nemyslím si, že to zabralo. Přála bych si, aby

mě poslechl, protože jestli je tu někdo, kdo

ví, co to znamená podělat si život tím, že si

myslíte, že nejste pro někoho dost dobří, tak

jsem to já.

Nate visited me in the hospital and I’ve seen

him a few times since I’ve been out. I’m

worried about him. He’s not one to open

up, but he said enough that I could tell

getting arrested made him feel pretty

useless. I’ve been trying to convince him

otherwise, but I don’t think it’s sinking in.

I wish he’d listen, because if anyone knows

how badly you can screw up your life

when you decide you’re not good enough,

it’s me.

Od mého propuštění před pár dny mi párkrát

napsal TJ. Pořád narážel na to, že bychom

TJ’s texted a few times since I was

discharged a couple of days ago. He kept

mohli jít ven, a tak jsem mu nakonec musela

říct, že to se prostě nestane. Nemůžu jít ven

s někým, kdo mi pomohl spustit celou tuhle

řetězovou reakci. Je to trochu škoda, protože

kdyby se to všechno seběhlo jinak, možná by

mezi námi mohl být potenciál. Ale začínám si

uvědomovat, že jsou věci, které prostě

nemůžete vrátit, a nezáleží na tom, jak dobré

jste měli úmysly.

dropping hints about asking me out, so I

finally had to tell him it’s not happening.

There’s no way I can hook up with the

person who helped me set off this whole

chain reaction. It’s too bad, because there

might’ve been potential if we’d gone about

things differently. But I’m starting to

realize there are some things you can’t

undo, no matter how good your intentions

are.

Ale to je v pořádku. Nesouhlasím s mámou

v tom, že TJ byl určitě moje poslední šance

jak se vyhnout tomu být stará panna.

Rozhodně vztahům nerozumí tak dobře, jak si

myslí.

It’s all right, though. I don’t agree with my

mother that TJ was my last, best hope to

avoid premature spinsterhood. She’s not

the expert she thinks she is on

relationships.

To radši poslouchám narážky od Ashton,

která je teď u vytržení z náhlého Eliho

poblouznění. Když se situace s Natem

uklidnila, tak ji sledoval, a pak ji pozval ven.

Řekla mu, že není připravená jít na rande, a

tak si Eli ve svém už tak přecpaném rozvrhu

pravidelně dělá místo na jejich nezávazné

schůzky. Které si Ashton náležitě užívá.

I’d rather take my cues from Ashton,

who’s getting a kick out of Eli’s sudden

infatuation. He tracked her down after

things settled with Nate and asked her out.

She told him she’s not ready to date yet, so

he keeps interrupting his insane workload

to take her on elaborate, carefully planned

not-dates. Which, she has to admit, she’s

enjoying.

„Nevím, jestli ho mám brát vážně,“ řekne mi,

když se po kontrole dobelhám k autu za

pomoci berlí. „Vždyť už jenom ty jeho

vlasy…“

“I’m not sure I can take him seriously,

though,” she tells me as I hobble to the car

on crutches after my checkup. “I mean, the

hair alone.”

„Mně se líbí. Mají charakter. A navíc jsou

takové nadýchané, jako obláček.“

“I like the hair. It has character. Plus, it

looks soft, like a cloud.”

Ashton se zasměje a projede mi rukou vlasy

na čele. „Mně se líbí tvoje. Nech si je narůst

trochu víc a budeme jako dvojčata.“

Ashton grins and brushes a stray lock of

mine off my forehead. “I like yours. Grow

it a little more and we’ll be twins.”

To je můj tajný plán. Toužím po jejích

vlasech celý život.

That’s my secret plan. I’ve been coveting

Ashton’s hair all along.

„Chtěla bych ti něco ukázat,“ řekne, když

vyjedeme z nemocnice. „Mám dobré zprávy.“

“I have something to show you,” she says

as she pulls away from the hospital. “Some

good news.”

„Fakt? Jaké?“ Občas mám problém si

vzpomenout, co to vlastně ty dobré zprávy

jsou.

“Really? What?” Sometimes it’s hard to

remember what good news feels like.

Ashton zavrtí hlavou a usměje se: „To nestačí

říct, musíš to vidět.“

Ashton shakes her head and smiles. “It’s a

show, not a tell.”

Zastaví před bytovým domem v nejnovější

části Bayview. Přizpůsobí se mojí rychlosti, a

když vejdeme do jasného atria, zavede mě

k lavičce ve vestibulu. „Počkej tady,“ řekne a

položí mi berle na lavičku. Zmizí za roh, vrátí

se zhruba za deset minut a vede mě do

výtahu, který potom navede do třetího patra.

She pulls up in front of a new apartment

building in the closest thing Bayview has to

a trendy neighborhood. Ashton matches my

slow pace as we step into a bright atrium,

and guides me to a bench in the lobby.

“Wait here,” she says, propping my

crutches next to the bench. She disappears

around the corner, and when she returns ten

minutes later she leads me to an elevator

and we head for the third floor.

Ashton strčí klíč do dveří s číslem 302 a

otevře se před námi prostorný byt se šikmými

stropy. Všude jsou okna, cihlové stěny a

naleštěná dřevěná podlaha. Okamžitě si to

zamiluju. „Tak, co si o tom myslíš?“ zeptá se.

Ashton fits a key into a door marked 302

and pushes it open to a large apartment

with soaring, loftlike ceilings. It’s all

windows and exposed brick and polished

wood floors, and I love it instantly. “What

do you think?” she asks.

Opřu berle o stěnu a odpajdám do otevřené

kuchyně, kde se kochám mozaikovými

dlaždicemi nad dřezem. Kdo by tušil, že

v Bayview je něco tak krásného? „Je to

nádherné. A ty, no, přemýšlíš o pronájmu?“

Snažím se znít nadšeně, i když mě děsí, že

mě Ashton nechá doma s mámou. Nebyla

I lean my crutches against the wall and hop

into the open kitchen, admiring the mosaic

tile backsplash. Who knew Bayview had

something like this? “It’s beautiful. Are

you, um, thinking of renting it?” I try to

sound enthusiastic and not terrified of

Ashton leaving me alone with Mom.

sice doma takovou dobu, ale už jsem si na její

přítomnost tak nějak zvykla.

Ashton hasn’t been home all that long, but

I’ve gotten kind of attached to having her

there.

„Už jsem to udělala,“ řekne s úšklebkem a

radostně udělá na plovoucí podlaze piruetu.

„Zatímco jsi byla v nemocnici, dostali jsme

s Charliem nabídku na náš byt. Musí se

nejdřív vyklidit, ale až to bude, dost na tom

vyděláme. Charlie souhlasil s tím, že si

v rámci rozdělení společného majetku vezme

na starost svoje studentské dluhy. Můj design

se sice rozjíždí pomalu, ale budu mít dost na

to, aby mě to nepoložilo. A Bayview je

mnohem dostupnější, než San Diego.

V centru by tenhle byt stál třikrát tolik.“

“I already did,” she says with a grin,

spinning around a little on the hardwood

floors. “Charlie and I got an offer on the

condo while you were in the hospital. It

still has to close, but once it does, we’ll

make a pretty good profit. He’s agreed to

take on all his student loans as part of the

divorce settlement. My design work’s still

slow, but I’ll have enough of a cushion that

it won’t be a stretch. And Bayview’s so

much more affordable than San Diego.

This apartment downtown would cost three

times as much.”

„To je fantastické!“ Doufám, že zním

dostatečně nadšeně. Opravdu z toho mám

radost, ale bude mi chybět. „Doufám, že máš

pokoj pro hosty, abych tě mohla

navštěvovat.“

“That’s fantastic!” I hope I’m doing a good

job of acting excited. I am excited for her,

truly. I’ll just miss her. “You’d better have

a spare room so I can visit.”

„Mám pokoj navíc,“ řekne Ashton. „Ale

nechci, abys mě tady navštěvovala.“

“I do have a spare room,” Ashton says. “I

don’t want you to visit, though.”

Zůstanu na ni nechápavě zírat. Určitě jsem se

přeslechla. Myslela jsem si, že za posledních

pár měsíců jsme spolu vycházely skvěle.

I stare at her. I can’t have heard her

correctly. I thought we’d been getting along

great these past couple of months.

Zasměje se mému výrazu. „Chci, abys tady se

mnou bydlela, trubko. Potřebuješ z toho

domu vypadnout stejně jako já. Máma s tím

souhlasila. Zrovna je s Justinem ve fázi, kdy

se domnívá, že víc soukromí jim prospěje.

Navíc ti za pár měsíců bude osmnáct, a pak si

můžeš žít, kde chceš.“

She laughs at my expression. “I want you

to live here, silly. You need to get out of

that house as much as I do. Mom said it’s

okay. She’s in that decline phase with

Justin where she thinks lots of private

couple time will fix their problems. Plus,

you’ll be eighteen in a few months and can

live wherever you want then anyway.”

Obejmu ji dřív, než stihne domluvit. Pár

vteřin tiše trpí a nakonec se odtáhne. Pořád

jsme tu sesterskou lásku nedotáhly

k dokonalosti. „Tak se jdi podívat, pokoj máš

támhle.“

I grab her in a hug before she can finish,

and she suffers it for a few seconds before

ducking away. We still haven’t mastered the

art of non-awkward sisterly affection. “Go

ahead, check out your room. It’s over

there.”

Dokulhám do prosvětleného pokoje

s obrovským oknem s výhledem na

cyklostezku za domem. Jednu stěnu lemuje

vestavěná knihovna a střešní trámy na stropě

rámují úžasný lustr s tuctem žárovek ve všech

různých tvarech a velikostech. Je to báječné.

Ashton se opře o futra a usměje se.

I limp into a sun-splashed room with a

huge window overlooking a bike path

behind the building. Built-in bookshelves

line the wall, and exposed beams in the

ceiling frame an amazing light fixture with

a dozen Edison bulbs in different shapes

and sizes. I love everything about it.

Ashton leans against the doorway and

smiles at me.

„Nový začátek pro nás obě, co?“ “Fresh start for both of us, huh?”

Konečně něco zní jako pravda. It finally feels like that might be true.

Bronwyn Bronwyn Neděle, 18. listopadu 10:45 Sunday, November 18, 10:45 a.m. Den po Nateově propuštění jsem dala první a

poslední rozhovor do médií. Neměla jsem to

v úmyslu. Ale přímo před domem mě přepadl

Mikhail Powers a přesně jak jsem čekala, už

když jsem ho viděla poprvé, jsem mu

nedokázala odolat.

The day after Nate was released, I gave my

one and only interview to the media. I

didn’t mean to. But Mikhail Powers himself

ambushed me outside my house, and as I

expected when I first saw the full force of

his charm turned on our case, I couldn’t

resist him.

„Bronwyn Rojasová. Ta nejoblíbenější.“ Měl

na sobě uhlazený modrý oblek, vzorovanou

kravatu a zlaté manžety se mu leskly, když ke

mně s úsměvem natáhl ruku. Skoro jsem si

nevšimla kamery za jeho zády. „Už týdny

čekám na příležitost si s tebou promluvit.

Nikdy jsi svému příteli nepřestala věřit, že?

“Bronwyn Rojas. The girl most likely.” He

was dressed in a crisp navy suit and subtly

patterned tie, gold cuff links glinting as he

held out his hand with a warm smile. I

almost didn’t notice the camera behind him.

“I’ve been wanting to talk to you for weeks.

You never gave up on your friend, did you?

To si zaslouží obdiv. Obdivoval jsem tě po

celou dobu vyšetřování.“

I admire that. I’ve admired you throughout

this entire case.”

„Díky,“ odpověděla jsem slabě. Byla to dost

průhledná snaha jak mě obměkčit, ale

fungovala perfektně.

“Thanks,” I said weakly. It was a

transparent attempt to butter me up and it

totally worked.

„Rád bych slyšel tvůj názor na to všechno.

Měla bys pár minut čas, abys nás provedla

tím, jaké to pro tebe bylo utrpení a jak se cítíš

teď, když už je všemu konec?“

“I would love your take on everything. Can

you spare a few minutes to tell us what this

ordeal has been like for you, and how you

feel now that it’s over?”

Neměla bych to dělat. To ráno jsme měli

s Robin poslední schůzku a její rada na

rozloučenou byla, abych na sebe zbytečně

neupozorňovala. Měla pravdu, ostatně jako

vždycky. Ale bylo tu něco, co jsem ze sebe

chtěla dostat už delší dobu, ale nikdy jsem

nemohla.

I shouldn’t have. Robin and my family had

held our last legal meeting that morning,

and her parting advice was to keep a low

profile. She was right, as usual. But there

was something I’d wanted to get off my

chest that I hadn’t been allowed to say

before.

„Řeknu k tomu jen jedno.“ Podívala jsem se

do kamery a Mikhail se povzbudivě usmál.

„Skutečně jsem v chemii podváděla a mrzí

mě to. Nejenom pro to, že mě to dostalo do

problémů, ale protože to bylo opravdu ubohé.

Rodiče mě naučili být upřímná a pracovat

stejně tvrdě jako oni a já jsem je zklamala.

Nebylo to fér k nim, učitelům ani

univerzitám, na které jsem se chtěla hlásit. A

už vůbec ne k Simonovi.“ V tu chvíli se mi

začal třást hlas a já už jsem nedokázala udržet

slzy. „Kdybych věděla…kdyby mě

napadlo…nikdy si to nepřestanu vyčítat. A už

nikdy nic takového neudělám. To je všechno,

co jsem chtěla říct.“

“Just one thing.” I looked into the camera

while Mikhail smiled encouragingly. “I did

cheat in my chemistry class, and I’m sorry.

Not only because it got me into this mess,

but because it was an awful thing to do. My

parents raised me to be honest and work

hard, like they do, and I let them down. It

wasn’t fair to them, or my teachers, or the

colleges I wanted to apply to. And it wasn’t

fair to Simon.” My voice started shaking

then, and I couldn’t blink back the tears

any longer. “If I’d known … If I’d thought

… I won’t ever stop being sorry for what I

did. I’ll never do anything like that again.

That’s all I want to say.”

Pochybuju, že to bylo to v co Mikhail doufal,

ale i tak to použil ve své závěrečné reportáži.

I doubt that’s what Mikhail was hoping for,

but he used it anyway for his final Bayview

Říká se, že se chystá s celou zpravodajskou

sérií ucházet o cenu Emmy.

report. Rumor has it he’s submitting the

series for Emmy consideration.

Naši mi říkají, že z toho, co Simon udělal,

nemůžu vinit sebe. A já to zase říkám

Cooperovi a Addy. Říkala bych to i Nateovi

kdyby mě nechal, ale od jeho propuštění jsem

o něm pořádně neslyšela. Víc než se mnou

teď mluví s Addy. Chci říct, měl by s ní

mluvit, když je z ní teď hvězda. Ale i tak.

My parents keep telling me I can’t blame

myself for what Simon did. Just like I keep

telling Cooper and Addy the same thing.

And I’d tell Nate, if he’d let me, but I’ve

barely heard from him since he got out of

juvenile detention. He talks to Addy more

than me now. I mean, he should talk to

Addy, who is obviously a rock star. But

still.

Konečně souhlasil s tím, abych se u něj

zastavila, ale už necítím to vzrušené

očekávání jako dřív. Od doby, co ho zatkli, se

něco změnilo. Skoro bych čekala, že nebude

doma, ale přece jenom se skřípějící dveře

otevřou a on ustoupí stranou, abych mohla

vejít.

He finally agreed to let me stop by and

catch up, but I don’t feel my usual excited

anticipation as I ring his doorbell.

Something’s changed since he was

arrested. I almost don’t expect him to be

home, but he opens the creaking door and

steps aside.

Nateův dům vypadá líp, než když jsem sem

chodila krmit Stana. Jeho máma tu zatím

zůstává a přidala do domu spoustu drobností,

jako závěsy, dekorativní polštáře a

zarámované fotky. Při naší jediné konverzaci

od jeho návratu domů mi Nate řekl, že jeho

máma přesvědčila tátu, aby se šel léčit. Nate

sice nevěří tomu, že to dopadne dobře, ale

jsem si jistá, že mít tátu aspoň dočasně

z domu je pro něj vysvobozením.

Nate’s house looks better than it did when I

was feeding Stan. His mother’s staying

here and she’s added all sorts of new

touches like curtains, throw pillows, and

framed pictures. The only time Nate spoke

to me at any length after he got home, he

said his mother had convinced his father to

try a stint at rehab. Nate didn’t hold out

much hope for it, but I’m sure having his

father out of the house temporarily is a

relief.

Nate sebou hodí do křesla v obýváku a já se

podívám do klece na Stana. Ten zvedne jednu

ze svých nohou mým směrem a já se

překvapeně zasměju. „Vážně na mě právě

Nate flops into an armchair in the living

room as I make my way over to Stan and

peer into his cage, glad for the distraction.

He lifts one of his front legs in my

zamával?“ direction, and I laugh in surprise. “Did Stan

just wave at me?”

„Jo. Dělá to tak jednou ročně. To je jeho

jediný pohyb.“ Nate se na mě pobaveně

podívá a na vteřinu všechno vypadá

normálně. Pak jeho úsměv zase poklesne a on

se podívá do země. „No, vlastně nemám moc

času. Probační Lopézová mi chce na víkendy

dohodit nějakou práci ve stavební společnosti

v Eastlandu. Musím tam být za dvacet

minut.“

“Yeah. He does that, like, once a year. It’s

his only move.” Nate meets my eyes with a

grin, and for a second things are normal

between us. Then his smile fades and he

looks down. “So. I don’t actually have a lot

of time. Officer Lopez wants to hook me

up with a weekend job at some

construction company in Eastland. I have

to be there in twenty minutes.”

„To je super.“ Ztěžka polknu. Proč je

najednou tak těžké s ním mluvit? Před pár

týdny to byla ta nejlehčí věc na světě. „Já

jenom – chtěla jsem ti říct, ehm, že vím, že

sis prošel něčím hrozným a chápu, pokud o

tom se mnou nechceš mluvit. Ale kdyby ano,

jsem tady. A…pořád mi na tobě záleží. Stejně

jako vždycky. No. To je asi všechno.“

“That’s great.” I swallow hard. Why is it

so hard to talk to him now? It was the

easiest thing in the world a few weeks ago.

“I just—I guess I wanted to say, um, I know

you went through something awful and I

understand if you don’t want to talk about

it, but I’m here if you do. And I still …

care about you. As much as ever. So.

That’s all, I guess.”

Je to trapný začátek, umocněný tím, že se na

mě během mého krátkého monologu vůbec

nepodíval. Když to konečně udělá, jeho oči

jsou prázdné.

It’s an awkward start, made worse by the

fact that he won’t look at me during my sad

little speech. When he finally does, his eyes

are flat.

„Chtěl jsem si o tom s tebou promluvit.

Zaprvé, díky za všechno, co jsi pro mě

udělala. Dlužím ti hodně. A nejspíš nikdy

nebudu schopný ti to oplatit. Ale je čas se

vrátit do normálu, jo? A my dva do našeho

normálu rozhodně vzájemně nezapadáme.“

Znovu uhne pohledem, což mě raní. Jsem si

jistá, že kdyby se na mě díval déle, než deset

sekund, nikdy by to neřekl.

“I’ve been meaning to talk to you about

that. First, thanks for everything you did.

Seriously, I owe you one. I probably won’t

ever be able to repay you. But it’s time to

get back to normal, right? And we’re not

each other’s normal.” He averts his eyes

again, and it’s killing me. If he’d look at

me for more than ten seconds I’m positive

he wouldn’t say this.

„Ne to nezapadáme.“ Jsem překvapená, jak

pevně můj hlas zní. „Ale na tom mi nikdy

nezáleželo a myslela jsem, že ani tobě. Moje

city k tobě se nezměnily, Nate. Pořád s tebou

chci být.“

“No, we’re not.” I’m surprised at how

steady my voice is. “But that’s never

mattered to me, and I didn’t think it

mattered to you. My feelings haven’t

changed, Nate. I still want to be with you.”

Nikdy jsem nic tak důležitého neřekla tak

přímo a v první chvíli jsem ráda, že jsem

zbaběle neutekla. Ale Nate vypadá, že ho to

vůbec nezajímá. A ačkoliv jsem v klidu

překonala už spoustu klacků pod nohama –

Odmítaví rodiče? Není problém. Jsi ve

vězení? Dostanu tě ven! – jeho lhostejnost mě

ničí.

I’ve never said anything that matters so

much in such a straightforward way, and at

first I’m glad I didn’t wimp out. But Nate

looks like he couldn’t care less. And while

I’m not fazed by external obstacles thrown

my way— Disapproving parents? No

problem! Jail time? I’ll get you out!—his

indifference makes me wilt.

„Nevidím v tom smysl. Máme odlišné životy,

a když už teď vyšetřování skončilo, nemáme

ani nic společného. Ty se musíš připravit na

Ivy League a já –“ vyrazí otrávený posměšek.

„Já budu dělat přesný opak, ať už je to

cokoliv.“

“I don’t see the point. We’ve got separate

lives, and nothing in common now that the

investigation’s wrapped up. You need to

get ready for the Ivy League, and I—” He

lets out a humorless snort. “I’ll be doing

whatever the opposite of that is.”

Chtěla bych ho obejmout a líbat ho tak

dlouho, dokud si to nerozmyslí. Ale jeho

obličej je úplně uzavřený, jako by jeho mysl

byla stovky kilometrů daleko a čekala, až se

k ní připojí i zbytek jeho těla. Připadá mi, že

mě pustil dál jenom z povinnosti. A nemůžu

ten pocit vystát.

I want to throw my arms around him and

kiss him until he stops talking like this. But

his face is closed off, as though his mind’s

already a thousand miles away, waiting for

his body to catch up. Like he only let me

come here out of a sense of obligation.

And I can’t stand it.

„Pokud to tak cítíš.“ “If that’s how you feel.”

Přikývne tak rychle, že jakákoliv jiskřička

naděje, kterou jsem ještě uchovávala,

okamžitě zhasne. „Jo. Hodně štěstí se vším,

Bronwyn. A ještě jednou díky.“

He nods so fast that whatever tiny flicker of

hope I might’ve been nursing disappears.

“Yup. Good luck with everything,

Bronwyn. Thanks again.”

Vstane a chystá se mě vyprovodit ze dveří,

ale já si na falešné lichotky nepotrpím.

He stands up like he’s going to walk me to

the door, but I can’t take fake politeness

„Neobtěžuj se,“ řeknu a projdu kolem něj

s pohledem upřeným do země. Vyjdu ven,

upjatě vyrazím k autu a mám co dělat, abych

se nerozběhla. Třesoucíma se rukama

prohledám batoh a vytáhnu klíče.

right now. “Don’t bother,” I say, stalking

past him with my eyes on the floor. I let

myself out and walk stiffly to my car,

willing myself not to run, and fumble

through my bag with shaking hands until I

find my keys.

Plně soustředěná přijedu domů a zvládnu

dojít až do pokoje, než to na mě dolehne.

Maeve tiše zaklepe na dveře a vejde dál, aniž

by čekala na pozvání. Schoulí se vedle mě a

hladí mě po vlasech, zatímco já usedavě

brečím do polštáře jako by mi někdo zlomil

srdce. Což se asi stalo.

I drive home with dry, unblinking eyes and

make it all the way to my room before I

lose it. Maeve knocks softly and enters

without waiting for an invitation, curling

up next to me and stroking my hair while I

sob into a pillow like my heart just broke.

Which I guess it did.

„Je mi to líto,“ řekne. Věděla, kam jdu a

nemusím jí vysvětlovat, jak to dopadlo. „Je to

pitomec.“

“I’m sorry,” she says. She knew where I

was headed, and I don’t need to tell her how

it went. “He’s being a jerk.”

Nic dalšího neřekne, až dokud se nevybrečím

a nesednu si. Zapomněla jsem, jak takový

pláč člověka unaví. „Promiň, zlepšit to

nemůžu,“ řekne Maeve, sáhne do kapsy a

vytáhne mobil. „Ale mám něco, co by tě

mohlo potěšit. Na Twitteru je spousta reakcí

na tvoje vyjádření pro Mikhaila Powerse.

Všechny pozitivní, mimochodem.“

She doesn’t say anything else until I wear

myself out and sit up, rubbing my eyes. I’d

forgotten how tired full-body crying can

make you. “Sorry I can’t make this better,”

Maeve says, reaching into her pocket and

pulling out her phone. “But I have

something to show you that might cheer

you up. Lots of reaction on Twitter to your

statement on Mikhail Powers Investigates.

All positive, by the way.”

„Maeve, Twitter mě teď vážně nezajímá,“

řeknu unaveně. Nedívala jsem se na něj od

doby, co to všechno začalo. Nedokázala jsem

se vyhnout té mase útočných názorů, ani když

jsem si nastavila profil na soukromý.

“Maeve, I don’t care about Twitter,” I say

wearily. I haven’t been on there since this

whole mess started. Even with my profile

set to private, I couldn’t deal with the

onslaught of opinions.

„Já vím. Ale tohle bys měla vidět.“ Podá mi

mobil a ukáže na příspěvek, který na mém

“I know. But you should see this.” She

hands me her phone and points to a post on

profilu zanechal Yale: my timeline from Yale University:

Chybovat je lidské @BronwynRojas. Těšíme

se na vaši přihlášku.

To err is human @BronwynRojas. We look

forward to receiving your application.

EPILOG Epilogue O tři měsíce později THREE MONTHS LATER

Bronwyn Bronwyn Pátek, 16. února 18:50 Friday, February 16, 6:50 p.m. Tak nějak se teď vídám s Evanem

Neimanem. Přišlo to úplně samo. Nejdřív

jsme spolu byli v nějaké větší skupině, pak

v menších a před pár týdny mě odvezl domů

potom, co jsme u Yumiko sledovali reality

show Bachelor a dělali si z ní srandu. Když

jsme přijeli k nám domů, naklonil se ke mně

a políbil mě.

I’m sort of seeing Evan Neiman now. It

snuck up on me. First we were together a

lot in big groups, then smaller ones, and a

few weeks ago he drove me home after a

bunch of us hate-watched The Bachelor at

Yumiko’s house. When we got to my

driveway, he leaned over and kissed me.

Bylo to…hezké. Líbá moc dobře. V duchu

jsem ten polibek v jeho průběhu analyzovala

a tiše mu gratulovala k jeho povedené

technice, zatímco jsem si uvědomovala, že

mezi námi není žádné napětí ani nás k sobě

nic záhadně nepřitahuje. Moje srdce bilo

klidně a ruce se mi netřásly, když jsem jeho

polibek opětovala. Byl to příjemný polibek

s hezkým klukem. Přesně takový, jaký jsem

vždycky chtěla.

It was … nice. He’s a good kisser. I found

myself analyzing the kiss in almost clinical

detail while it was happening, mentally

congratulating him on a stellar technique

while noting the absence of any heat or

magnetic pull between us. My heart didn’t

pound as I kissed him back, and my limbs

didn’t shake. It was a good kiss with a nice

boy. The kind I’d always wanted.

Věci teď vypadají přesně tak, jak jsem si

vždycky myslela, když jsem si poprvé

představila, že bych s Evanem chodila. Jsme

dobrý pár. A díky tomu jsem automaticky

zadaná na jarní taneční, což je plus. Ale

paralelně už si plánuju život po Bayview, se

kterým on nebude mít nic společného. Při

nejlepším nám to vydrží do maturity.

Now things are almost exactly how I

thought they’d be when I first imagined

dating Evan. We make a solid couple. I

have an automatic date for the spring break

dance, which is nice. But I’m planning my

post-Bayview life on a parallel track that

has nothing to do with him. We’re an until-

graduation couple, at best.

Přihlásila jsem se na Yale, ale nebylo to I applied to Yale, but not early decision. I’ll

jednoduché rozhodnutí. Výsledky se, stejně

jako ostatní, dozvím za měsíc. Ale už to

nevypadá jako něco k čemu bych se

v budoucnu měla nutně upínat. O víkendech

dělám pro Eliho stážistku a přemýšlím nad

tím, že zůstanu v okolí a budu pracovat pro

Důkaz Neviny.

find out next month along with everyone

else whether I got in or not. It doesn’t seem

like the be-all, end-all of my future

anymore, though. I’ve been interning for

Eli on the weekends, and I’m starting to see

the appeal of staying local and keeping up

with Until Proven.

Život jde plynule dál a já se s tím snažím

vyrovnat. Hodně přemýšlím o Simonovi a o

tom, co média nazvala „Nárok na křivdu“ – o

víře v to, že mu svět dlužil něco, co nedostal

a kvůli tomu jsme za to měli všichni zaplatit.

Je pro mě skoro nemožné to pochopit. Až na

tu část mozku, která mě dohnala k podvádění

kvůli stipendiu, které jsem si nezasloužila. Už

nikdy nechci být taková.

Everything’s pretty fluid, and I’m trying to

be okay with that. I think a lot about Simon

and about what the media called his

“aggrieved entitlement”—the belief he was

owed something he didn’t get, and

everyone should pay because of it. It’s

almost impossible to understand, except by

that corner of my brain that pushed me to

cheat for validation I hadn’t earned. I don’t

ever want to be that person again.

Natea už vídám jenom ve škole. Je tam

častěji, než tomu bylo dřív a myslím, že se

mu vede dobře. Ale nevím to jistě, protože už

spolu nemluvíme. Vůbec. Opravdu o tom

našem rozdělení nežertoval.

The only time I see Nate is at school. He’s

there more often than he used to be, and I

guess he’s doing all right. I don’t know for

sure, though, because we don’t talk

anymore. At all. He wasn’t kidding about

going back to separate lives.

Někdy mám pocit, že se na mě dívá, ale to je

spíš jenom moje zbožné přání.

Sometimes I almost catch him looking at

me, but it’s probably wishful thinking.

Pořád na něj myslím a štve mě to. Doufala

jsem, že trávení času s Evanem by tu

nekonečnou smyčku o Nateovi mohlo držet

na uzdě, ale je to ještě horší. A tak se snažím

na Evana vůbec nemyslet, pokud spolu

zrovna nejsme, což znamená, že občas

přehlížím věci, které bych jako Evanova

holka neměla. Jako třeba dnes.

He’s still on my mind constantly, and it

sucks. I’d hoped starting up with Evan

might curb the Nate loop in my head, but

it’s made things worse. So I try not to think

about Evan unless I’m actually with him,

which means I sometimes overlook things

that I shouldn’t as Evan’s sort-of

girlfriend. Like tonight.

Mám vystoupení na klavír s orchestrem San

Diega. Je to součást jejich středoškolských

koncertů pro naděje, na které jsem se hlásila

už od prváku, ale nikdy jsem pozvánku

nedostala. Až do tohoto měsíce. Nejspíš za to

může ta vyprchávající sláva, ale utěšuju se

myšlenkou, že moje nahrávka „Kánonu v D-

dur“ tomu pomohla. Od podzimu jsem se

hodně zlepšila.

I have a piano solo with the San Diego

Symphony. It’s part of their High School

Spotlight concert series, something I’ve

applied for since I was a freshman without

ever getting an invitation. Last month, I

finally did. It’s probably due to residual

notoriety, although I like to think the

audition video I submitted of “Variations

on the Canon” helped. I’ve improved a lot

since the fall.

„Jsi nervózní?“ zeptá se Maeve, když

scházíme dolů. Na koncert se oblékla do

červeno-fialových šatů, ze kterých sálá

renesance, a ve volném copu má zapletené

malé brože. Nedávno dostala roli královny

Ginevry v chystaném představení Král Artuš

a mám pocit, že se do toho vžila trochu moc.

Ale je na ni jako dělaná. Já jsem víc

konzervativní a mám na sobě žakárové šaty

s výstřihem a tečkovaným šedo-černým

vzorem, které se v pase zužují a nad koleny

zase rozšiřují.

“Are you nervous?” Maeve asks as we

head downstairs. She’s dressed for the

concert in a burgundy velvet dress that has

a Renaissance feel, her hair in a loose braid

threaded with small jeweled pins. She

recently got the part of Lady Guinevere in

the drama club’s upcoming King Arthur,

and she’s gone a little overboard getting in

character. It suits her, though. I’m more

conservative in a scoop-necked jacquard

dress with a subtle gray-and-black tonal-

dot pattern that nips in at the waist and

flares out above my knees.

„Trochu,“ odpovím, ale ona poslouchá jen

napůl. Prsty jí létají nad obrazovkou mobilu a

nejspíš si zrovna domlouvá další zkoušku

s klukem, který v Králi Artušovi hraje

Lancelota. Trvá na tom, že je to jenom

kamarád. Jak jinak.

“A little,” I reply, but she’s only half

listening. Her fingers fly across her phone,

probably arranging yet another weekend

rehearsal with the boy who plays Lancelot

in King Arthur. Who she insists is just a

friend. Right.

Vytáhnu svůj mobil a pošlu Kate, Yumiko a

Addy poslední instrukce. Cooper přijde i

s Krisem, ale mají večeři u jeho rodičů, takže

se možná zpozdí. U Krisových rodičů, abych

I have my own phone out, texting last-

minute directions to Kate, Yumiko, and

Addy. Cooper’s bringing Kris, although

they’re having dinner with his parents first,

byla konkrétní. Cooperův táta si sice pomalu

zvyká, ale takhle daleko se ještě nedostal.

Yumiko mi odepíše: Máme někde hledat

Evana? A v tu chvíli mi dojde, že jsem ho

vůbec nepozvala.

so they might be late. With Kris’s parents,

that is. Cooper’s dad is slowly coming

around, but he’s not at that stage yet.

Yumiko texts Should we look for Evan?

and at that point I remember I never invited

him.

To nevadí. Není to zas takový problém. Bylo

to v novinách a jsem si jistá, že kdyby si toho

všiml a chtěl se přijít podívat, zmínil by se o

tom.

It’s fine, though. It’s not a big deal. It was in

the newspaper, and I’m sure he would have

mentioned it if he’d seen it and wanted to

come.

Jsme v Copley Symphony Hall před úplně

vyprodaným hledištěm. Když na mě přijde

řada, vyjdu na obrovské pódium, v jehož

středu se krčí klavír. Publikum je až na

občasné zakašlání zticha a moje podpatky

hlasitě cvakají na naleštěné podlaze. Uhladím

si šaty a sednu si na ebenovou stoličku.

Nikdy jsem nevystupovala před tolika lidmi,

ale nejsem tak nervózní, jak jsem si myslela.

We’re at Copley Symphony Hall, in front

of a capacity crowd. When it’s my turn to

play I walk onto a huge stage that dwarfs

the piano at its center. The crowd’s silent

except the occasional cough, and my heels

click loudly on the polished floor. I smooth

my dress beneath me before taking a seat

on the ebony bench. I’ve never performed

in front of this many people, but I’m not as

nervous as I thought I’d be.

Protáhnu si prsty a počkám na signál ze

zákulisí. Když začnu, okamžitě si uvědomím,

že tohle bude ta nejlepší skladba, co kdy

zahraju. Všechny noty krásně splývají, ale

není to jenom o tom. Když se dostanu ke

crescendu a k měkkým tónům, které ho

následují, vložím do kláves pod svými prsty

každou špetku emoce z posledních měsíců.

Každou notu prožívám stejně, jako tlukot

srdce. A vím, že publikum taky.

I flex my fingers and wait for a signal from

backstage. When I start, I can tell right

away it’s going to be the best I’ve ever

played. Every note flows, but it’s not only

that. When I reach the crescendo and the

soft notes that follow, I pour every ounce

of emotion from the past few months into

the keys beneath my fingers. I feel each

note like a heartbeat. And I know the

audience does too.

Když dohraju, sálem se rozlehne hlasitý

potlesk. Vstanu, pokloním se a užívám si

radost publika, dokud mi inspicient

Loud applause echoes through the room

when I finish. I stand and incline my head,

absorbing the crowd’s approval until the

nepokyne, abych se stáhla do portálu.

V zákulisí dostanu květiny, které mi tu

nechali rodiče, a s nimi v náručí naslouchám

zbytku účinkujících.

stage manager beckons me and I walk into

the wings. Backstage I collect flowers my

parents left for me, holding them close

while I listen to the rest of the performers.

Potom se ve vstupní hale potkám s ostatními.

Kate a Yumiko mi dají kytice, jenž přidám

k té, kterou už držím v rukou. Růžolící Addy

má přes černé šaty přehozenou novou bundu

běžeckého týmu a usmívá se na celé kolo.

Vypadá jako ten nejnepravděpodobnější atlet

na světě. Z vlasů má roztřepené mikádo, které

vypadá úplně stejně jako to, které má její

sestra, až na tu barvu. Addy se místo návratu

k blonďaté rozhodla jít naplno do fialové a

perfektně jí to sedí.

Afterward I catch up with my friends in the

foyer. Kate and Yumiko give me a smaller

bouquet of flowers, which I add to the ones

already in my hands. Addy is pink-cheeked

and smiling, wearing her new track team

jacket over a black dress like the world’s

unlikeliest jock. Her hair’s in a choppy bob

that’s almost exactly like her sister ’s

except the color. She decided to go full-on

purple instead of back to blond, and it suits

her.

„To bylo skvělé!“ řekne radostně a obejme

mě. „Měli by tě nechat zahrát všechno.“

“That was so good!” she says gleefully,

pulling me into a hug. “They should have

let you play all the songs.”

K mému překvapení se za ní objeví Ashton a

Eli. Ashton zmínila, že přijde, ale nečekala

jsem, že by dostala Eliho tak brzo

z kanceláře. Ale asi jsem to měla čekat. Už

jsou oficiálně pár a Eli si nějakým záhadným

způsobem dokáže najít čas na cokoliv, co

zrovna Ashton chce dělat. Zasněně se usmívá,

jako vždycky když je s ní a já zapochybuju,

že vůbec slyšel byť jen jediný tón. „To

nebylo špatné, Bronwyn,“ řekne.

To my surprise, Ashton and Eli come up

behind her. Ashton mentioned she’d be

here, but I didn’t think Eli would leave the

office so early. I guess I should have

known better. They’re an official couple

now, and Eli somehow manages to find

time for whatever Ashton wants to do. He’s

wearing that moony grin he always has

around her, and I doubt he heard a note I

played. “Not bad, Bronwyn,” he says.

„Natočil jsem tě,“ oznámí Cooper a zamává

mobilem. „Pošlu ti to hned, jak to sestříhám.“

“I got you on video,” Cooper says,

brandishing his phone. “I’ll text it once I

make a few edits.”

Kris, který vypadá v jeho sportovní bundě a

tmavých riflích velice elegantně, obrátí oči

Kris, who looks dashing in a sports jacket

and dark jeans, rolls his eyes. “Cooper

v sloup. „Cooper se konečně naučil, jak se

používá iMovie a teď se nedá zastavit. Věř

mi, zkoušel jsem to.“ Cooper se neochotně

usměje, odloží mobil a chytne Krise za ruku.

finally learned how to use iMovie, and now

there’s no stopping him. Trust me. I have

tried.” Cooper grins unrepentantly and puts

his phone away, slipping his hand into

Kris’s.

Addy natahuje krk do všech stran tak moc, až

mě napadne, jestli náhodou nečeká na nějaký

doprovod. „Čekáš někoho?“ zeptám se.

Addy keeps craning her neck to look

around the crowded foyer, so much that I

wonder if she brought a date. “Expecting

someone?” I ask.

„Cože? Ale ne,“ odpoví rozverně. „Jen se

rozhlížím. Je to tu krásné.“

“What? No,” she says with a breezy wave.

“Just checking things out. Beautiful

building.”

Addy má ten nejhorší poker face na světě.

Sleduju její pohled, ale nezachytím ani

známku žádného potenciálního nápadníka. I

tak ale nevypadá zklamaně.

Addy has the world’s worst poker face. I

follow her eyes but can’t catch a glimpse of

any potential mystery guy. She doesn’t

seem disappointed, though.

Spousta lidí se zastaví na pár slov, takže to

trvá půl hodiny, než si s Maeve a rodiči

proklestíme cestu ven. Táta zamžourá na

hvězdy nad našimi hlavami. „Musel jsem

zaparkovat docela daleko. Rozhodně

nechcete tak daleko chodit na podpatkách.

Počkejte tady a já přijedu.“

People keep stopping to talk, so it takes

half an hour before Maeve, my parents, and

I work our way outside. My father squints

at the twinkling stars above us. “I had to

park pretty far away. You three don’t want

to walk there in heels. Wait here and I’ll

bring the car.”

„Dobře zlato,“ řekne máma a políbí ho na

tvář. Svírám svoje kytice a dívám se na

všechny ty dobře oblečené lidí, kteří nás

obklopují, když se za smíchu a živelného

diskutování trousí ven na chodník.

Z parkoviště začne vyjíždět řada elegantních

aut a já si je prohlížím, i když je mi jasné, že

na to, aby mezi nimi byl táta, je ještě brzo.

Lexus. Range Rover. Jaguár.

“All right,” my mother says, kissing his

cheek. I clutch my flowers and look at all

the well-dressed people surrounding us,

laughing and murmuring as they spill onto

the sidewalks. A line of sleek cars pulls

forward, and I watch them even though it’s

too soon for my father to be among them.

A Lexus. A Range Rover. A Jaguar.

Motorka. A motorcycle.

Srdce mi poskočí, když její světla zhasnou a

řidič si sundá helmu. Nate sleze z motorky,

obejde starší pár, a s pohledem upřeným mým

směrem si to namíří rovnou ke mně.

My heart pounds as the bike’s lights dim

and its rider removes his helmet. Nate

climbs off, skirting past an older couple,

and advances toward me with his eyes

locked on mine.

Nemůžu dýchat. I can’t breathe.

Maeve zaklepe mámě na rameno. „Měli

bychom jít blíž k parkovišti, aby nás táta líp

viděl.“ Můj pohled visí na Nateovi, takže spíš

jenom slyším, než vidím, jak se máma

zhluboka nadechne. Ale přece jenom Maeve

následuje, takže zůstanu na chodníku sama,

když ke mně Nate přijde.

Maeve tugs on my mother’s arm. “We

should go closer to the parking lot so Dad

sees us.” My eyes are on Nate, so I hear

rather than see Mom’s deep sigh. But she

moves away with Maeve, and I’m alone on

the sidewalk when Nate reaches me.

„Čau.“ Věnuje mi zasněný pohled svých

tmavých očí a celým mým tělem projede

odpor. Nechci vidět jeho stupidní oči, pusu,

ani zbytek jeho tupého obličeje, který mě

trápil poslední tři měsíce. Konečně jsem

prožívala večer, během kterého jsem

dokázala myslet na něco jiného, než na svůj

patetický milostný život. A teď to zkazil.

“Hey.” He looks at me with those dreamy,

dark-fringed eyes, and resentment surges

through my veins. I don’t want to see his

stupid eyes, his stupid mouth, and every

other part of his stupid face that’s made me

miserable for the past three months. I had

one night, finally, where I got to lose

myself in something besides my pathetic

love life. Now he’s ruined it.

Ale rozhodně mu nedopřeju tu radost se to

dozvědět. „Ahoj, Nate.“ Překvapí mě, jak

klidně a neutrálně zní můj hlas. Nevěřili

byste, jak zoufale se moje srdce snaží prorazit

si cestu ven z hrudi. „Jak je?“

But I’m not going to give him the

satisfaction of knowing that. “Hi, Nate.” I’m

surprised at my calm, neutral voice. You’d

never guess how desperately my heart’s

trying to escape my rib cage. “How’ve you

been?”

„V pohodě,“ řekne a strčí ruce do kapes.

Vypadá tak nějak – nezvykle? To je u něj

novinka. „Táta je zpátky v léčebně. Ale říkají,

že je to dobře. Že tomu dává další šanci.“

“Okay,” he says, shoving his hands into his

pockets. He looks almost— awkward? It’s

a novel stance for him. “My dad’s back in

rehab. But they say that’s positive. That

he’s giving it another shot.”

„To je super. Doufám, že to vyjde.“ Nevyzní

to vážně, ačkoliv to tak opravdu myslím. Čím

déle přede mnou stojí, tím těžší je chovat se

přirozeně. „Co máma?“

“That’s great. I hope it works out.” I don’t

sound like I mean it, even though I do. The

longer he stands there, the harder it is to

act natural. “How’s your mom?”

„Dobrý. Pracuje. Přivezla si všechny věci

z Oregonu, takže – asi hodlá nějakou dobu

zůstat. Aspoň to má v plánu.“ Projede si

rukou vlasy a znovu se na mě zasněně

podívá. Přesně tím pohledem, kterým se na

mě dřív díval těsně předtím, než mě políbil.

„Viděl jsem tvoje představení. Mýlil jsem se.

Tehdy u vás doma, když jsem tě poprvé

slyšel. Až to, co jsem slyšel dnes, byla ta

nejlepší věc, kterou jsem kdy slyšel.“

“Good. Working. She moved everything

from Oregon, so—I guess she’ll be here for

a while. That’s the plan, anyway.” He runs

a hand through his hair and shoots me

another half-lidded glance. The kind he

used to give right before he kissed me. “I

saw your solo. I was wrong, that night at

your house when I first heard you. That,

tonight, was the best thing I’ve ever heard.”

Zmáčknu kytice v rukou tak silně, až mě trny

z růží začnou píchat do prstů. „Proč?“

I squeeze the stems of my flowers so hard

that thorns from the roses prick me.

“Why?”

„Co proč?“ “Why what?”

„Proč jsi přišel? Řekla bych –“ trhnu bradou

směrem k hloučku lidí. „Tohle není úplně

tvůj šálek kávy, ne?“

“Why did you come? I mean—” I lift my

chin toward the crowd. “It’s not really your

thing, is it?”

„To ne,“ přizná Nate. „Ale pro tebe to

znamená hodně, že? Chtěl jsem to vidět.“

“No,” Nate admits. “But this is a big deal

for you, right? I wanted to see it.”

„Proč?“ zeptám se znovu. Chtěla bych se

zeptat na spoustu dalších věcí, ale nedokážu

to. V krku mám knedlík a oči se mi začnou

zalévat slzami. Začnu se koncentrovat na svůj

dech a prsty zmáčknu trny, abych se tou

bolestí rozptýlila. Tak jo. V pohodě. Slzy

ustupují. Katastrofa odvrácena.

“Why?” I repeat. I want to ask more, but I

can’t. My throat closes and I’m horrified as

my eyes prickle and fill. I concentrate on

breathing and press my hands against the

thorns, willing the mild pain to distract me.

Okay. There we go. Tears receding.

Disaster averted.

Během těch vteřin, co jsem se dávala

dohromady, ke mně Nate přistoupil blíž.

Nevím, kam se dívat, protože na něm není

In the seconds I’ve been pulling myself

together, Nate’s stepped closer. I don’t

know where to look because there’s no part

žádná část, která by se mi nehnusila. of him that doesn’t undo me.

„Bronwyn.“ Nate se poškrábe na zátylku,

ztěžka polkne a já si uvědomím, jak nervózní

jsem. „Byl jsem idiot. To zatčení mě úplně

pomátlo. Myslel jsem, že ti v životě bude líp

beze mě, a tak jsem…to prostě udělal.

Omlouvám se.“

“Bronwyn.” Nate rubs the back of his neck

and swallows hard, and I realize he’s as

nervous as I am. “I’ve been an idiot. Being

arrested messed with my head. I thought

you’d be better off without me in your life

so I just … made that happen. I’m sorry.”

Sklopím pohled na jeho tenisky, které

vypadají jako to nejbezpečnější místo.

Nevěřím si na to, abych odpověděla.

I drop my eyes to his sneakers, which seem

like the safest spot. I don’t trust myself to

speak.

„Víš…já jsem nikdy nikoho neměl. Neříkám

to proto, abys mě litovala. Jen vysvětluju.

Nevím – nevěděl jsem – že to tak funguje. Že

prostě nejde jen tak předstírat konec a tvářit

se, že se nikdy nic nestalo.“ Nate přenese

váhu na druhou nohu, což zaznamenám,

protože se mu pořád dívám na nohy. „Mluvil

jsem o tom s Addy, protože“ – zasměje se –

„nenechala to být. Ptal jsem se jí, jestli bys

byla naštvaná, kdybych s tebou chtěl mluvit a

ona mi řekla, že na tom nezáleží. Že ti to

vysvětlení dlužím i tak. A má pravdu. Jako

vždycky.“

“The thing is … I never really had

anybody, you know? I’m not saying that so

you’ll feel bad for me. Just to try and

explain. I don’t—I didn’t—get how stuff

like this works. That you can’t pretend you

don’t give a crap and it’s done.” Nate shifts

his weight from one foot to the other,

which I notice since my eyes remain

fastened on the ground. “I’ve been talking

to Addy about this, because”—he laughs a

little—“she won’t let it go. I asked her if

she thought you’d be mad if I tried to talk

to you and she said it didn’t matter. That I

owe you an explanation anyway. She’s

right. As usual.”

Addy. Ta potvora. Není divu, že si v hale

málem vykroutila krk.

Addy. That meddler. No wonder she’d

been bobbleheading all over Symphony

Hall.

Odkašlu si a snažím se zbavit té hroudy

v krku, ale nepomáhá to. Budu se s tím muset

vyrovnat. „Nebyl jsi jenom můj přítel, Nate.

Byl jsi můj kamarád. Aspoň jsem si to

myslela. A pak jsi se mnou přestal mluvit,

I clear my throat to try to dislodge the

lump, but it’s no good. I’ll have to talk

around it. “You weren’t just my boyfriend,

Nate. You were my friend. Or I thought

you were. And then you stopped talking to

jako bychom nikdy neexistovali.“ Musím se

silně kousnout do tváře, abych zastavila další

nával slz.

me like we were nothing.” I have to bite

hard on the inside of my cheek to keep

from tearing up again.

„Já vím. Bylo to – Bože, já to ani neumím

vysvětlit, Bronwyn. Byla jsi to nejlepší, co

mě kdy potkalo a vyděsilo mě to. Myslel

jsem, že tě zničím. Nebo ty mě. Tak se totiž

věci u nás doma mají. Ale ty taková nejsi.“

Rychle se nadechne a jeho hlas zhrubne.

„Nejsi jako ostatní. Věděl jsem to už od doby,

co jsme byli malí a prostě – posral jsem to.

Konečně jsem dostal svoji šanci a úplně jsem

to posral.“

“I know. It was— God, I can’t even

explain it, Bronwyn. You were the best

thing that ever happened to me, and it

freaked me out. I thought I’d ruin you. Or

you’d ruin me. That’s how things tend to go

in the Macauley house. But you’re not like

that.” He exhales sharply and his voice dips

lower. “You’re not like anybody. I’ve

known that since we were kids, and I just—

I fucked up. I finally had my chance with

you and I fucked it all up.”

Vteřinu počká na odpověď, ale nejsem jí

schopná. „Omlouvám se,“ řekne a znovu se

přiblíží. „Neměl jsem sem chodit. Vybalil

jsem to na tebe jako blesk z čistého nebe.

Nechtěl jsem ti zkazit tvůj velký večer.“

He waits a beat for me to say something,

but I can’t yet. “I’m sorry,” he says,

shifting again. “I shouldn’t have come. I

sprang this on you out of nowhere. I didn’t

mean to ruin your big night.”

Dav pomalu řídne a noční vzduch chladne.

Táta tu každou chvíli bude. Konečně zvednu

oči a je to přesně tak nepříjemné, jak jsem

čekala. „Ublížil jsi mi, Nate. Nemůžeš si sem

jen tak přijet s tímhle vším“ – zamávám

rukama kolem jeho obličeje – „a čekat, že

všechno bude v pořádku. Není.“

The crowd is thinning, the night air

cooling. My father will be here soon. I

finally look up, and it’s every bit as

unnerving as I thought it would be. “You

really hurt me, Nate. You can’t just ride

here on your motorcycle with … all

this”—I gesture around his face—“and

expect everything to be okay. It’s not.”

„Já vím.“ Nate se mi podívá do očí. „Ale

doufal jsem…víš, jak jsi předtím mluvila o

tom, že jsme byli kamarádi. Chtěl jsem se tě

zeptat – možná je to po tomhle všem úplná

blbost, ale znáš Porter Cinema na Clarendon

Street? Jak tam promítají starší filmy? Zrovna

“I know.” Nate’s eyes search mine. “But I

was hoping … I mean, what you were

saying before. How we were friends. I

wanted to ask you—it’s probably stupid,

after all this, but you know Porter Cinema,

on Clarendon? The one that plays older

dávají pokračování Divergence. Tak mě

napadlo, jestli bys tam nechtěla zajít.

stuff? They’ve got the second Divergent

movie there. I was, um, wondering if you

want to go sometime.”

Dlouhé ticho. Moje myšlenky jsou jeden

velký kolotoč, ale jedním jsem si jistá –

pokud mu řeknu ne, bude to jenom z vlastní

pýchy a zloby. Ne proto, že bych nechtěla.

„Jako kamarádi?“

Long pause. My thoughts are a tangled

mess, but I’m sure of one thing—if I tell

him no, it’ll be out of pride and self-

preservation. Not because it’s what I want.

“As friends?”

„Jako cokoliv chceš. Takže jo. Jako kamarádi

by to bylo super.“

“As whatever you want. I mean, yeah.

Friends would be great.”

„Víš, že ty filmy nesnášíš?“ připomenu mu. “You hate those movies,” I remind him.

„Jo, fakt hodně,“ odpoví lítostivě, až mě to

skoro rozesměje. „Ale tebe mám o to víc rád.

Chybíš mi, fakt hodně.“ Zvednu na něj obočí

a on rychle dodá: „Jako kamarádka.“ Pár

vteřin na sebe jen tak zíráme, dokud mu

nezačnou cukat koutky. „Dobře. Vzhledem

k tomu, že já jsem tady dneska ten upřímný,

tak víc než jako kamarádka. Ale chápu, že

teď jsi v trochu jiné situaci. Pořád bych tě rád

vzal na nějaký trapný film nebo s tebou

strávil pár hodin venku. Pokud mi to

dovolíš.“

“I really do.” He sounds regretful, and I

almost crack a smile. “I like you more,

though. I miss you like crazy.” I furrow my

brow at him and he quickly adds, “As a

friend.” We stare at each other for a few

seconds until his jaw twitches. “Okay.

Since I’m being honest here, more than a

friend. But I get that’s not where your head

is. I’d still like to take you to a shitty

movie and hang out with you for a couple

hours. If you’ll let me.”

Hoří mi tváře a koutky úst mi neustále cukají

k úsměvu. Můj obličej je pěkný zrádce. Nate

si toho všimne a rozzáří se, ale když nic

neřeknu, zatahá se za límec trička a sklopí

hlavu, jako bych ho už odmítla. „No,

popřemýšlej o tom, jo?“

My cheeks burn, and the corners of my

mouth keep trying to turn upward. My face

is a fickle traitor. Nate sees it and

brightens, but when I don’t say anything he

pulls at the neck of his T-shirt and drops

his head like I’ve already turned him down.

“Well. Just think about it, okay?”

Zhluboka se nadechnu. Být odmítnutá Natem

bylo srdcervoucí a myšlenka toho, že bych se

tomu měla vystavit znovu je dost děsivá. Ale

I take a deep breath. Being dumped by

Nate was heartbreaking, and the idea of

opening myself up to that kind of hurt

už jednou jsem se kvůli němu překonala,

když jsem mu řekla, co k němu cítím. A pak

znovu, když jsem mu pomohla dostat se

z vězení. Minimálně třetí šanci si zaslouží.

„Pokud řekneš, že Rezistence je ten nejlepší

film na světě a umíráš touhou ho vidět,

zvážím tvoji nabídku.“

again is scary. But I put myself on the line

for him once, when I told him how I felt

about him. And again, when I helped get

him out of jail. He’s worth at least a third

time. “If you’ll admit that Insurgent is a

cinematic tour de force and you’re dying to

see it, I’ll consider your proposal.”

Nate prudce zvedne hlavu a věnuje mi zářivý

úsměv. „Rezistence je ten nejlepší film na

světě a umírám touhou ho vidět.“

Nate snaps his head up and gives me a

smile like the sun coming out. “Insurgent is

a cinematic tour de force and I’m dying to

see it.”

Začne ve mně klíčit pocit obrovské radosti a

mám co dělat, abych udržela vážnou tvář.

Nakonec to dokážu, protože zas tak lehce mu

to nedaruju. Bude si muset protrpět celou

sérii, než si ho zase pustím k tělu. „To bylo

rychlé,“ podotknu. „Čekala jsem větší

odpor.“

Happiness starts bubbling through me,

making it hard to keep a straight face. I

manage, though, because I’m not going to

make things that easy on him. Nate can sit

through the entire series before we leave

the friend zone. “That was fast,” I say. “I

expected more resistance.”

„Už tak jsem ztratil dost času.“ “I already wasted too much time.”

Lehce pokývnu. „Tak jo. Zavolám ti.“ I give a small nod. “All right, then. I’ll call

you.”

Nateův úsměv lehce povadne. „Nikdy jsme si

nevyměnili čísla, nebo jo?“

Nate’s smile fades a little. “We never

exchanged numbers, though, did we?”

„Máš pořád ten stejný jednorázový mobil?“

zeptám se ho. Ten můj už tři měsíce ležel ve

skříni, neustále plně nabitý. Co kdyby

náhodou.

“Still have your burner phone?” I ask.

Mine’s been charging in my closet for three

months. Just in case.

Jeho obličej se znovu rozjasní. „Jo. Mám.“ His face lights up again. “Yeah. I do.”

Do ticha se ozve něžné, ale naléhavé

zatroubení. Tátovo BMW zastaví hned za

ním a máma stáhne okénko spolujezdce, aby

vyhlédla ven. Pokud bych měla její výraz

popsat jedním slovem, bylo by to

The gentle but insistent honk of a horn

penetrates my brain. Dad’s BMW idles

directly behind us, and Mom lowers the

passenger window to peer outside. If I had

to use one word to describe her expression

rezignovaný. „To je můj odvoz,“ řeknu

Nateovi.

it would be resigned. “There’s my ride,” I

tell Nate.

Natáhne se pro moji ruku, rychle ji zmáčkne,

než ji zase pustí a přísahám Bohu, že se mi

před očima objeví mžitky. „Díky, žes mě

neposlala do háje. Budu čekat, až se ozveš,

jo? Kdykoliv budeš připravená.“

He reaches for my hand and squeezes it

quickly before letting go, and I swear to

God, actual sparks shoot across my skin.

“Thanks for not telling me to get lost. I’ll

wait to hear from you, okay? Whenever

you’re ready.”

„Dobře.“ Projdu kolem něj, a když se blížím

k autu, cítím, že mě pozoruje. Konečně si

dopřeju úsměv a teď, když už jsem začala,

tak nemůžu přestat. Ale to je v pohodě.

Zahlédnu jeho odraz ve zpětném zrcátku a on

je na tom úplně stejně.

“Okay.” I move past him toward my

parents’ car and feel him turn to watch me.

I finally let myself smile, and now that

I’ve started, I can’t stop. That’s okay,

though. I catch his reflection in the backseat

window, and he can’t either.

Poděkování Acknowledgments Než tahle kniha přešla z nápadu

v opravdovou publikaci, pomohlo mi s ní

hodně lidí a všem za to budu nadosmrti

vděčná. Nejdřív bych chtěla hluboce

poděkovat Rosemary Stimolové a Allison

Remcheckové, bez kterých by tato kniha

neexistovala. Díky, že jste mi daly šanci,

neustále mě podporovaly a radily mi.

So many people helped me along the

journey from idea to publication, and I will

be forever grateful to all of them. First, a

profound thank-you to Rosemary Stimola

and Allison Remcheck, without whom this

book wouldn’t exist. Thank you for taking

a chance on me, and for your brilliant

advice and unwavering support.

Kristě Marinové, díky za to, jak skvělá jsi

editorka a za tvoje hluboké pochopení

příběhu a všech postav, které do něj patří.

Tvoje vynikající zpětná vazba a postřehy

vylepšily knihu v tolika ohledech, že jsem si

to ani nedovedla představit. Díky celému

týmu Random House/Delacorte Press, je mi

ctí, že teď patřím mezi vaše autory.

To Krista Marino, thank you for being an

incredible editor and for your deep

understanding of my story and its

characters. Your insightful feedback and

guidance strengthened this book in ways I

didn’t realize were possible. To all the team

at Random House/Delacorte Press, I’m

honored to be counted among your authors.

Spisovatelům je mnohem líp, když patří do

nějaké komunity. Erinu Hahnovi, mému

Writers are so much better when they’re

part of a community. To Erin Hahn, my

prvnímu kritikovi, díky za tvoji upřímnost,

neúnavnou podporu a přátelství. Díky Jen

Fulmerové, Meredith Irelandové, Laně

Kondryukové, Kathrone Zahmové, Amelindě

Berubeové a Ann Marjoryové za vaše

důkladné čtení a moudré rady. Každá z vás

tuhle knihu dokázala něčím vylepšit.

first critique partner, thank you for being an

honest critic, a tireless cheerleader, and a

good friend. Thank you Jen Fulmer,

Meredith Ireland, Lana Kondryuk, Kathrine

Zahm, Amelinda Berube, and Ann Marjory

K for your thoughtful reads and words of

wisdom. Every one of you made this book

better.

Díky Amy Capelinové, Alexi Webbovi,

Bastianu Schlueckovi a Kathrin Nehmové za

to, že Jeden z nás lže představili čtenářům po

celém světě.

Thank you, Amy Capelin, Alex Webb,

Bastian Schlueck, and Kathrin Nehm for

bringing One of Us Is Lying to audiences

around the world.

Díky mojí sestře Lynne, za jejímž stolem

jsem seděla, když jsem prohlásila: „Rozhodla

jsem se napsat knihu.“ Od té doby jsi přečetla

každé slovo a věřila mi, i když to celé

vypadalo jenom jako vzdálený sen. Díky

Luisovi, Fernandovi, Gabriele, Carolině a

Erikovi za vaši lásku, podporu a za to, že jste

na rodinných setkáních strpěli můj notebook.

Díky Jay a April, které jsou součástí každého

sourozeneckého příběhu, který píšu a Julii,

která neustále kontrolovala můj progres.

Thank you to my sister, Lynne, at whose

kitchen table I sat and announced, “I’m

finally going to write a book.” You’ve read

every word I’ve written since, and believed

in me when all this seemed like a pipe

dream. Thank you, Luis Fernando,

Gabriela, Carolina, and Erik for your love

and support, and for putting up with my

laptop at family gatherings. Thank you, Jay

and April, who are part of every sibling

story I write, and Julie for always checking

in on book progress.

Jsem hluboce vděčná mámě a tátovi, kteří mi

vštípili lásku ke čtení a disciplínu potřebnou

ke psaní. A svojí učitelce z druhé třídy, Karen

Hermann Pughové, jenž byla prvním

člověkem, který mě kdy nazval vypravěčkou.

Přála bych si, abych vám mohla poděkovat

osobně.

Deep gratitude to my mom and dad for

instilling in me a love of reading and the

discipline required for writing. And to my

second-grade teacher, the late Karen

Hermann Pugh, who was the first to ever

call me a storyteller. I wish I could have

thanked you in person.

Veškerou lásku na světě svému milému,

chytrému a zábavnému synovi, Jackovi.

All the love in the world to my kind, smart,

and funny son, Jack. I am proud of you

Vždycky na tebe budu pyšná. always.

A konečně, svým čtenářům – z celé hloubi

svého srdce vám děkuji za čas, který jste

s touhle knihou strávili. Je mým obrovským

štěstím, že jsem ji s vámi mohla sdílet.

And finally, to my readers—thank you

from the bottom of my heart for choosing

to spend your time with this book. I

couldn’t be happier to share it with you.