29

Neolitický dům, cesta k poznání sociální identityNeolithic longhouse as a way to understanding of social identity

PAVEL BURGERT – MARKÉTA KONČELOVÁ – PETR KVĚTINA

AbstraktPředkládaná práce se zabývá nálezovými situacemi dlouhých domů na dvou sídlištích kultury s vypí-chanou keramikou – Jaroměř a Kolín (Česká republika). Nad bohatým nálezovým fondem se otevírá řada interpretačních možností. Cílem příspěvku je naznačit možné modely proměn fungování neoli-tického sídliště, sociální struktury a sociální identity jeho obyvatel na pozadí prostorových změn, ode-hrávajících se mezi kulturou s lineární keramikou a mladším stupněm kultury s keramikou vypíchanou. Předmětem zájmu jsou rovněž změny vzorců chování v zacházení s odpadem, analyzován je přede-vším keramický materiál, v menší míře pak ostatní druhy odpadu.

AbstractThe thesis presented deals with the period of the Stroked pottery culture (Stichbandkeramik, STK) based on the example of two settlements: i.e. Jaroměř and Kolín (Bohemia, Czech Republic). This rich collecti-on of finds offers the possibility of a number of differing interpretations. The purpose of this paper is to suggest possible models of the transformations of the functioning of Neolithic settlements, in regard to their social structure and identity of their inhabitants. Those cultural variables are described against the background of the spatial changes taking place chronologically between the archaeological entities with Linear Pottery Culture and later stages of the Stroked Pottery Culture. Also subjects of interest are the changes in behaviour patterns in connection with settlement refuse management; primarily analy-sed was the pottery material and also other kinds of refuse to a lesser extent.

Klíčová slova: neolit – kultura s lineární keramikou (LBK) – kultura s vypíchanou keramikou (STK) – dlou-hý dům – keramika – zacházení s odpademKey words: Neolithic – Linear pottery culture (LBK) – Stroked pottery culture (STK) – longhouse – potte-ry – settlement refuse management

Úvod

Není pochyb, že proces neolitizace klíčovým způsobem utvářel sociální identitu ne-olitických populací. Skutečnost, že od pomyslného mytického prvopočátku rozlišujeme keramické archeologické kultury však neznamená, že jsme se poznání podoby původní společnosti přiblížili, ať už naše koncepty formují představy o zlatém věku sociální soli-darity či jiné. Je však důležité připomenout skutečnost, že pod pojmem sociální identita si každý představí něco jiného, což ostatně bývá pravidlem u výrazů, jejichž slovníkové heslo přesahuje délku jednoho odstavce. Záměrem příspěvku je poukázat na vývoj sociální identity neolitické společnosti na příkladu dlouhého neolitického domu. Proměna samotné architektury není přitom izo-

NEOLITIZACE aneb SETKÁNÍ GENERACÍ PAG. 29–57

1 Práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky jakožto součást projektu realizova-ného v rámci Programu aplikovaného výzkumu a rozvoje národní a kulturní identity s názvem “Archeo-logické 3D virtuální muzeum. Nové technologie dokumentace a prezentace neolitického sídelního areálu” (číslo projektu: DF12P01OVV032).

30 31

lovaná, ale je doprovázena i dalšími změnami kulturního habitu. Mění se artefakty a to jak technologicky, tak i stylově a beze změn nezůstává ani vzorec vnitřního uspořádání sídlišť. Jedním z jasných archeologických dokladů zmíněné transformace na úrovni celé společnosti je i strategie zacházení s odpadem, která se v čase také mění. Daná proble-matika bude nastíněna na základě případových studií unikátních situací půdorysů domů na mladoneolitických sídlištích v Kolíně a Jaroměři.

Typologicko-chronologický vývoj neolitického domu

Podobu neolitického dlouhého domu (k pojmu cf. McFadyen 2013) odvozujeme pouze z dochovaných zahloubených částí. Tu představuje v okruhu danubského neolitu typický dlouhý půdorys s přibližnou orientací sever–jih (naposled např. Coudart 1998). V období staršího neolitu (kultura s lineární keramikou – dále jen LBK; 5700/5600 – 5100/5000 ) je tvořený pěti řadami kůlových jamek a někdy i vnějších žlabů, které nejčastěji ohraničují severní partii. Ve starém stupni LBK se žlaby objevují i podél střední části domu (např. Stäuble 2005). Charakteristické jsou pro půdorysy domů LBK tzv. stavební jámy lemující delší stěny domů, které společně tvoří tzv. stavební komplex domu definovaný jako in-terpretační jednotka (Soudský 1962, Pavlů 1977). Dům doprovázený stavebními jámami známe z celého prostoru rozšíření LBK. Vnitřní vybavení včetně podlah obvykle chybí. Ojedinělým příkladem z našeho území je zásobnice zahloubená v jihovýchodním rohu střední části půdorysu domu č. 96 v Bylanech u Kutné Hory datovaného do mladšího stupně LBK (Pavlů 2000, Pavlů – Květina 2007) a údajně in situ ležící mlýnky v prostoru chaty č. V neolitického sídliště v Hrdlovce (Beneš 1998, 189). V metrických vlastnostech jsou půdorysy značně konstantní co do šířky, ve své délce ale poměrně kolísají (Pavlů 2000, Fig. 6.0.3a). Výklad původu stavební tradice dlouhých domů LBK byl hledán mnoha autory. Je zřejmé, že jej nelze spatřovat v jihovýchodní Evropě v geograficky blízké kultuře Starčevo, ani v Anatolii se sídlištní (tellovou) stavební tradicí v podobě hlinitokamenité architektury. Protože ani v oblasti Balkánu, ani na jihozápadním Slovensku nebyl proká-zán mezolitický původ (Pavúk 2012, 252), ani plynulý vývoj z tamních kulturních celků (Starčevo-Körös), je vznik stavební formy domů LBK předpokládán v Karpatské kotlině společně s genezí této kultury (Lenneis 2004, 151; Pavlů 2005, 16; Pavúk 2004, 18–21). Původně pravidelný tvar domů LBK (např. Coudart 1998, Modderman 1970, Quitta 1958, Soudský 1969a) s poměrně hustě řazenými trojicemi vnitřních kůlů nesoucích střechu, známý z široké oblasti jejího rozšíření, se na přelomu 6. a 5. tisíciletí mění v trapezoidní formaci s různými regionálními zvláštnostmi kulturních celků (Blicquy/Villeneuve-Saint-Germain, Hinkelstein, Grossgartach, Rössen a kultura s vypíchanou keramikou – dále STK, 5100/5000 – 4500/4400 cal BC pro naše prostředí). V těchto západně položených oblastech, stejně jako u nás, navazují na zvyklost páskových kultur a tradici dlouhých domů LBK lze v jejich vývoji dobře rozpoznat. Půdorysy domů kultury hinkelsteinské i grossgartašské jsou analogické s vývojem domů kultury STK. V prostředí mladší rössen-ské kultury jsou pozůstatky domů také typologicky srovnatelné s vývojem mladšího stupně STK u nás i středním Německu a kultury oberlauterbašské v Bavorsku (cf. Friederich 2011, Abb. 11). Na území východního rozšíření v lengyelském okruhu nebo jím bezprostředně ovlivněných kultur je pravoúhlost půdorysu sice zachována (více Pavúk 2003, 2012, Podbor-

30 31

ský 1984, 2011), ale dochází k jiným výrazným změnám. Na lokalitách Budmerice (Pavúk 2012) a Chynorany (Ďuriš 2011) je doložena konstrukční inovace v podobě tzv. povalu, která pro své uživatele znamenala možnost funkčního využití horního patra. Především se ale změnil konstrukční systém přenášející váhu krovu na vnější plášť, jelikož mizí hustě řazené vnitřní podpůrné kůly. Tím se domy lengyelského kulturního okruhu nápadně od-lišují od původní tradice danubského neolitu. Vedle pravoúhlosti je pro lengyelské půdo-rysy důležité zřetelné dochování vnitřního členění prostoru domu na dvě části. Půdorysy se objevují jak kůlové, tak i žlabové, a často se vyskytují tzv. anty (výběžky bočních stěn před stěnu jižní). Právě v předělu a odlišném kulturním vývoji těchto dvou oblastí lze spatřovat jeden z klíčů k zatím nezodpovězené otázce pozadí postlineárního vývoje. Problematika domů LBK v Čechách byla řešena na příkladu sídliště v Bylanech u Kutné Hory (Modderman 1986, Pavlů 2000). Domům z postlineárního období se zde prozatím takové pozornosti nedostalo z důvodu absence odkryvu sídliště v dostatečném rozsahu a kvalitě. Pramennou základnu tvořily ojedinělé půdorysy nebo jejich menší skupiny, např. Hrdlovka (Beneš 1991, Vondrovský 2011), Libenice (Steklá 1961), Mšeno (Lička 1989), Nové Dvory (Pavlů 2002), Plotiště n. L. (Rybová – Vokolek 1972) a Stvolínky (Zápotocká 1999). V posledních dvou desetiletích bylo odkryto několik sídlišť s větším po-čtem půdorysů domů. Jsou to především lokality Jaroměř (Burgert 2013a), Kolín – plocha I (Končelová 2012, 2013a, Šumberová et al. 2012) a Příšovice (Brestovanský 2008). Z několika desítek známých půdorysů domů STK můžeme vyčíst, že respekt k předchozím zvyklos-tem z hlediska orientace a podlouhlého tvaru je více než zjevný, a lze proto tyto aspekty považovat za jednotící linku v celém vývoji dlouhých neolitických domů. Přestože kom-plexní vyhodnocení zmíněných lokalit nebylo zatím provedeno, můžeme z jejich pro-storového obrazce a některých poznatků získaných průběžným vyhodnocením nálezů usuzovat na výše vytčenou otázku proměny sociální identity.

První případová studie – Jaroměř

Dlouhodobým odkryvem na sídlišti kultury s vypíchanou keramikou v Jaroměři byly zdokumentovány dvě desítky půdorysů mladoneolitických dlouhých domů. Plocha při-bližně 11 ha byla s přestávkami zkoumána v letech 1995–2013. Stejně jako na jiných lokalitách mladšího stupně STK, ani v Jaroměři nelze půdorys domu sám o sobě pevněji chronologicky uchopit. Důvodem je absence doprovodných stavebních jam, které se od konce starého stupně STK spolu s opuštěním lineární tradice konstrukce dlouhého domu postupně vytrácejí. Jediný vzájemný prostorový vztah vytvá-řejí jámy, nacházející se pravidelně za severní kratší stěnou domů se žlabovými půdorysy (Obr. 1). Jámy starého stupně se na ploše sídliště staví vůči jedinému půdorysu starého stupně STK poněkud nekoordinovaně. Tato skutečnost svědčí o proměnách prostoro-vého chování obyvatel sídliště, ke kterému došlo mezi starým a mladým stupněm STK. Jámy rozeseté po ploše sídliště bez vazby na dochovaný půdorys mohou indikovat i jiné, subtilnější konstrukce ve svém okolí. Je rovněž možné uvažovat nad tím, že dlouhý dům ve své kanonické podobě stál ve starém stupni STK na sídlišti pouze jeden, ostatní stavby lehčí konstrukce se nezachovaly. Jak ukazuje Obr. 2, dochází mezi starým a mladým stupněm STK na sídlišti v Ja-roměři rovněž k úbytku keramického odpadu. Souvislost odpadu v jamách s životem

32 33

v dlouhém domě je nutné vnímat axiomaticky, protože tento vztah přesvědčivě dokázat nelze (pro LBK např. Stäuble 1997). Skupinu kůlových půdorysů, která bude předmětem předkládané analýzy, by v případě zavržení časoprostorového vztahu dům – jáma – ob-sah jámy, nebylo možně typochronologicky vůbec datovat. Předpokládané intruze není možné v Jaroměři zpravidla rozlišit. Důvodem je vcelku velmi slabé zastoupení staršího stupně STK na sídlišti, prezentovaného pouze jedním dochovaným půdorysem. Z jiných komponent se na ploše výzkumu nachází sídliště slezskoplatěnické kultury a ojedinělý hrob z doby stěhování národů. Kultura s lineární keramikou na ploše zcela chybí. Analýza keramického materiálu v kombinaci se studiem typologického vývoje domu umožnila rozčlenit sídliště na tři zřetelně rozlišitelné vývojové skupiny (Burgert 2013a). Každá z těchto skupin je prezentována diametrálně odlišným stavebním typem domu a odlišným keramickým inventářem (Obr. 3–5). K otázce, co vlastně tyto rozpoznané skupiny ve struktuře a čase fungování sídliště odrážejí, se vrátíme níže. Kromě stan-dardního modelu, že jde o více méně plynulý typochronologický vývoj hmotné kultury a stavební tradice obyvatel sídliště, se nabízejí i další alternativy. Za všechny jmenujme alespoň možnost koexistence nejméně dvou stavebních typů zároveň, za předpokladu odlišných výrobních tradic obyvatel těchto odlišných typů domů. Jámy, prostorově příslušející k jednotlivým stavbám, obsahují oproti jiným objektům na sídlišti relativně málo keramického materiálu. V kontrastu s ostatními jámami je lze však dávat bezpečně do souvislosti s blízkými domy. Myšleny jsou v tuto chvíli jámy jako takové, nikoli pak jejich obsah. Z důvodu malého množství nálezů je bezpodmíneč-ně nutné pracovat s celými skupinami jam. Pro účely této studie byla vybrána dvě taková

Obr. 1 Jaroměř, okr. Náchod. Výřez z celkového plánu sídliště STK s vymezením studovaných skupin – Fig. 1 Jaroměř, distr. Náchod. Section of the STK settlement general plan outlining the groups studied.

32 33

uskupení jam v blízkosti konstrukčně odlišných skupin domů. Zvolena byla vždy jedna skupina domů ze dvou okruhů stavební tradice, které jsou si pravděpodobně z hlediska geneze půdorysu nejbližší (Obr. 1). Obě skupiny jsou od sebe vzdáleny přibližně 60 me-trů vzdušnou čarou.

Charakteristika vybraných stavebních komplexů Skupinu jedna tvoří řada čtyř až pěti domů, nacházející se v JV rohu zkoumané plo-chy (domy č. 12–16; Obr. 1). Krátké kůlové půdorysy vytvářejí řadu ve směru ZJZ–VSV. Délka staveb se pohybuje v rozmezí 10–12,5 m, šířka pak 5,6–6,3 m. Orientace podélné osy domů je přibližně ve směru S–J. Chronologicky citlivá keramika v jamách při sever-ní stěně domů (obj. č. 274, 321 a 773) je velmi nepočetná (Obr. 4 ukazuje v zásadě veš-kerý chronologicky citlivý materiál). Protože se na zkoumané ploše sídliště jiné stavby této tradice nevyskytují, tvoří tato skupina domů a jam pro analýzu uzavřený celek, jehož obraz není možné dokreslovat údaji z jiných řad téhož stavebního typu, jako je tomu u domů ve druhé skupině. Skupinu dvě reprezentuje šest domů, konstrukčně odlišných od první skupiny. Jde o stavby s obvodovými stěnami zapuštěnými do základového žlabu. Stejně jako v přípa-dě první skupiny, vytvářejí domy řadu ve směru ZJZ–VSV, kromě domu č. 5, o kterém bude pojednáno níže. Délka domů se pohybuje okolo 18–19 m, kompletní délku je v dů-sledku neúplného dochování kůlových předsíní, tzv. antů (blíže k tomuto fenoménu viz níže v případové studii věnované lokalitě Kolín), často komplikované zjistit (Friederich 2011, 427). Celkově se na zkoumané ploše sídliště nachází přibližně 15 domů tohoto stavebního typu (Obr. 5).

Obr. 2 Jaroměř, okr. Náchod. Graf s porovnáním množství fragmentů keramických nádob na m3 výpl-ně v objektech mladšího a staršího stupně STK – Fig. 2 Jaroměř, distr. Náchod. Chart comparing the amount of pottery vessel fragments per m3 of infill in Late and Early STK features.

34 35

Obr. 3 Jaroměř, okr. Náchod. Jediný půdorys dlouhého domu ze starého stupně STK na sídlišti s časově příslušející keramikou – Fig. 3 Jaroměř, distr. Náchod. Ground plan of the only Early STK longhouse at the settlement, and the chronologically corresponding pottery.

34 35

Analýza keramiky Ve vyčleněných skupinách byly na keramickém materiálu z výplně jam sledovány krom kvantitativních, také některé formální znaky. Byly to zejména velikost fragmentu, měřená po 10 mm, maximální a minimální tloušťka a abraze. Z průměrné tloušťky frag-mentu a jeho délky byl vypočítán tzv. S/W index, který by měl vyjadřovat náchylnost fragmentu ke zlomení (čím větší je vzájemný poměr, tím větší je lámavost; Květina – Kon-čelová 2011, 60–61). Poslední sledovanou veličinou byl charakter fragmentu v polohách trojúhelníkovitý/mnohoúhelníkovitý. V první skupině se nacházely čtyři objekty, při-čemž jeden musel být vyřazen pro svou superpozici s mladším objektem slezskoplatěnic-ké kultury. Následné zpracování dat probíhalo za použití programu PASW Statistics 18 (dříve SPSS). Co se týká velikosti fragmentů, jsou tyto hodnoty (zejména v mediánu) v obou skupinách přibližně stejné, druhá skupina však vykazuje poněkud větší rozptyl, což je s největší pravděpodobností zapříčiněno výrazně větším množstvím keramického mate-riálu (Obr. 6 : 3). Z pohledu abraze se oproti tomu obě skupiny již podstatně liší. Střepy první kategorie, tj. nejlépe zachované fragmenty, jsou v první skupině poměrně i absolutně početnější, než ve skupině druhé, zbylé dvě kategorie pak vykazují podobné hodnoty. Ve

Obr. 4 Jaroměř, okr. Náchod. Ukázka půdorysu dlouhého domu z mladšího stupně STK na sídlišti (pů-dorys z analyzované skupiny 1). Keramika z jam za severní stěnou tohoto typu domu – Fig. 4 Jaroměř, distr. Náchod. Example of a Late STK longhouse ground plan from the settlement’s group 1. Pottery from pits beyond the northern wall of this house type.

36 37

Obr. 5 Jaroměř, okr. Náchod. Ukázka půdorysů dlouhých domů z mladšího stupně STK na sídlišti (půdorysy z analyzované skupiny 2). Keramika z jam za severní stěnou tohoto typu domu – Fig. 5 Jaro-měř, distr. Náchod. Example of Late STK longhouse plans from the settlement (ground plans from the analysed group 2). Pottery from pits beyond the northern wall of this house type.

36 37

druhé skupině jasně dominují fragmenty druhé kategorie. V tomto případě vykazují frag-menty z hlediska abraze přirozenější rozložení (Obr. 6 : 4; cf. Řídký – Kovačiková – Půlpán 2013, 243). V další sledované kategorii, charakteru tvaru fragmentů, vykazuje druhá sku-pina podobný poměr zastoupení trojúhelníkovitých (48%) a mnohoúhelníkovitých (52%) fragmentů. Oproti tomu v první skupině je zastoupení mnohoúhelníkovitých fragmentů podstatně vyšší (79%; Obr. 7 : 2). V poslední porovnávané kategorii, lámavosti (S/W in-dex), vykazují obě skupiny přibližně stejné hodnoty s tím rozdílem, že ve druhé skupině se nachází více fragmentů s nadprůměrnými hodnotami. V této kategorii ukazují obě skupiny v zásadě přirozené hodnoty, zjištěné i na jiných sídlištních lokalitách (Burgert 2013b).

Diskuse – výpověď keramiky Z porovnání obou skupin z pohledu kvality dochování jednotlivých fragmentů tak vyplývá skutečnost, že keramické fragmenty ve druhé skupině vykazují menší míru opotřebení, než ve skupině první. Nápadné je rovněž celkově malé množství keramiky v objektech první skupiny. Z hlediska konvenčního typologicko-chronologického schématu datování keramiky je keramický materiál, doprovázející první skupinu domů s velkou pravděpodobností starší, než ve skupině druhé. Jak bylo výše naznačeno, trpí první skupina nedostatečným množstvím dobře datovatelných fragmentů (Obr. 6 : 2). Přesto je možné materiál dle empirických zjištění na této i jiných lokalitách zařadit do mladšího stupně STK (široký dvojvpich, lomená výduť – Obr. 5 : 2, nožka – Obr. 4 : 6). Druhou skupinu však již pre-zentují nádoby, charakteristické pro pokročilý mladší stupeň STK (přesekávaná výduť, přesun schématu výzdoby do pásů – snad reflexe malované keramiky sousedních kultur-ních oblastí; Obr. 5 : 4, 6). Celý konvolut keramických nálezů, pocházejících na sídlišti ze souvislostí domů s podélnými stěnami, zapuštěnými do základového žlabu, pak spadá do stupně STK IVb (zde i níže členění podle Zápotocká 1970).

Analýza nekeramických nálezů Předmětem analýzy se dále staly nekeramické nálezy, pocházející z výplně objektů. Pozornost byla věnována mlýnkům, otloukačům, dále broušené a štípané industrii. U všech těchto artefaktů byla sledována kvantita nálezů, u mlýnků pak funkční kategorie (ležák/běhoun), u broušené a štípané industrie zejména výrobní kategorie. Cílem studia těchto artefaktů bylo doložit podobnost či rozdílnost nálezů v obou skupinách a tedy detekovat doklady podobných či rozdílných výrobních činností v obou skupinách. Spektrum nekeramických nálezů vykazuje mezi oběma skupinami jisté odlišnosti. Zatímco fragmenty horních mlýnků se vyskytují shodně v obou skupinách, ve druhé se navíc nalézají otloukače a doklady výroby a úpravy broušených nástrojů (polotovary, vývrtky, zlomky již hotových nástrojů). Soubor artefaktů štípané industrie tvoří pouze devatenáct kusů, vcelku rovnoměrně rozdělených mezi oběma skupinami. V souboru nejsou zastoupena jádra, mírně převažují dále modifikované čepele a úštěpy (Boelicke a kol. 1988, 586). Tento nálezový profil štípaných artefaktů lze interpretovat jako odraz typicky spotřebitelského sídliště s omezeným přístupem ke zdrojům vhodné suroviny. Nápadné jsou v případě první skupiny superpozice domů s jámami, datovanými rovněž do období kultury s vypíchanou keramikou (objekty č. 269, 309 a 324). Skromný keramický materiál z těchto jam neumožňuje přesné chronologické zařazení, v každém případě jsou zde objekty starší, než domy. Domy tak pravděpodobně vznikly v těsném

38 39

Obr. 6 Jaroměř, okr. Náchod. Grafy vzájemně porovnávající keramiku z obou analyzovaných skupin. 1 počty fragmentů v jednotlivých objektech; 2 počty fragmentů v jednotlivých skupinách; 3 lámavost fragmentů (S/W index) v jednotlivých skupinách; 4 maximální velikost fragmentů v jednotlivých sku-pinách. Zpracováno v programu PASW Statistics 18 – Fig. 6 Jaroměř, distr. Náchod. Charts correlate pottery from both analysed groups. 1: number of fragments in individual feature; 2 number of frag-ments in the particular groups; 3 breakage susceptibility of fragments (S/W index) within the particular groups; 4 maximum sherd size in the particular groups. Processed in PASW Statistics 18 software.

Obr. 7 Jaroměř, okr. Náchod. Grafy vzájemně porovnávající keramiku z obou analyzovaných skupin. 1 míra abraze fragmentů; 2 tvar frag-mentů – Fig. 7 Jaroměř, distr. Náchod. Charts correlate pottery from both analysed groups. 1 degree of sherd abrasion; 2 sherd form.

38 39

sousedství jiných (starších) staveb, které se nacházejí mimo zkoumanou plochu. Důvo-dem k takovému počínání může být sklon ke „stabilitas loci“ obyvatel sídliště (Burgert v tisku). Po přerušení osídlení, byť krátkodobém, již nově příchozí obyvatelstvo upřed-nostňuje z praktických důvodů a bez citových či jiných vazeb dosud nezastavěné plochy. I zde se však znovu setkáváme se stejnou tendencí. Dokladem stejného modelu chování „stabilitas loci“ ve druhé skupině je poloha domu č. 5, který je chronologicky mladší než dvojice spojených domů a vyhýbá se svou polohou troskám (či hromadě odpadu) domu č. 2. Pravidelná jáma u domu č. 5 chybí. Buď zde nebyla již od samého začátku založena, nebo byla zapuštěna do vyvýšeného místa (kupy mazanice a jiného odpadu) na místě domu č. 2 a podlehla tak zcela degradaci a skrývce. S podobným jevem se setkáváme na lokalitě Miskovice u Kutné Hory, kdy pravděpodobně byly na sídlišti do trosek domu kultury s lineární keramikou a jeho okolí zapuštěny žárové hroby STK. Výsledný obraz po erozi terénu a skrývce ornice ukazuje půdorys dlouhého lineárního domu a kolem něj hroby, důsledně respektující jeho půdorys (cf. Zápotocká 1998, 46–47). Už z toho důvodu, že u čelní stěny domu je možné očekávat reprezentativní charakter, jak je to často předpokládáno u rössenských domů či domů kultury s moravskou ma-lovanou keramikou (Pavlovic 2010/2011, 82; Pavlů 2000, 226; Podborský 1984, 57–59), nemůže být skupina domů č. 5 a 2+3 současná. U obou skupin tak můžeme konstatovat stejné schéma prostorového chování, založe-né na stabilním obsazení téhož místa. Může jít o dvě po sobě jdoucí časové fáze osídlení, rozdělené hiátem, kdy nově příchozí obyvatelstvo sice zachovává stejné schéma prosto-rového chování „stabilitas loci“, ale již bez vazby k předchozímu osídlení a záměrně si tak vybírá k novému založení sídliště místo mimo trosky starých domů (byť nadohled), nebo jít o současně fungující skupiny, kdy keramika odráží jiné tradice, než plynulý chronologický vývoj (sociální stratifikace sídliště, rodinné uspořádání, uchování tradice místa původu skupiny, atd.). Protože nemůžeme obě skupiny vůči sobě spolehlivě chro-nologicky ukotvit, nelze za stávajícího stavu poznání současnost obou skupin domů ani vyvrátit, ani potvrdit. V případě, že budeme uvažovat nad současnou funkční existencí obou skupin, nabízí se jako další alternativa model, kdy první skupina domů byla sice postavena nejdříve, po vybudování druhé skupiny však i nadále některé stavby sloužily jiným, než obytným účelům (hospodářský provoz). Pro tento model hovoří jednak plynulý chronologický vý-voj keramiky mezi skupinami, v zásadě odpovídající konvenční chronologii, jednak jistý rozdíl ve kvalitě a dochování keramických fragmentů. V první skupině jsou keramické zlomky poněkud hůře dochované, což by mohlo odpovídat delší době fungování celé-ho komplexu (keramika nebyla v jamách uložena primárně) a jeho využití k jiným, než obytným účelům. Rozdíly, zjištěné v nekeramickém spektru nálezů rovněž poukazují na rozdílné aktivity, probíhající u domů, ve druhé skupině docházelo v jisté míře k výrobě a zpracování broušené industrie. Tato skutečnost může být na jednu stranu interpretová-na chronologicky (k výrobě broušené industrie na sídlišti docházelo až v mladších fázích osídlení), na druhou stranu je možné uvažovat i o jiném využívání časově současných skupin domů. V krajním případě připadá v úvahu i genderový interpretační rámec (broušená industrie jako mužský atribut, areály aktivit při severní straně domu využíva-né spíše muži; Pavlů 2010, 64; 2000). Jemné chronologické posuny na keramice mohou odrážet také generační rozložení sídliště, kdy starší generace zachovává ve svém projevu archaičtější prvky.

40 41

Analýzou prostorových vztahů objektů a půdorysů domů byl v případě sídliště kul-tury s vypíchanou keramikou v Jaroměři rozpoznán princip vazby jednotlivých skupin domů na konkrétní prostor v rámci sídliště, tzv. „stabilitas loci“. Časový rámec fungování obou skupin vůči sobě navzájem se bezpečně objasnit nepodařilo. Rozbor keramického i nekeramického materiálu z výplní objektů, pokud tento s fungováním a životem uvnitř staveb vůbec souvisí, může dokazovat jak plynulý typologicko-chronologický vývoj, tak současné fungování obou skupin staveb.

Druhá případová studie – Kolín

Při výstavbě obchvatu města Kolína (Šumberová et al. 2010, Šumberová 2012) v letech 2008–2009 bylo na severním konci jeho trasy při výrazném ohbí Labe na několika částech plochy I o rozloze 6,7 ha odkryto neolitické sídliště s tuctem různých půdorysů domů. Daný prostor byl využíván i v mladších obdobích pravěku a raného středově-ku. Doposud byla zpracována nejrozsáhlejší část sídliště na ploše I-7 o rozloze 2,3 ha (Obr. 8), z jejichž poznatků vychází tato případová studie. Na význam lokality v Kolíně v období STK ukazuje přítomnost dvou rondelů (více Lisá et al. 2013, Řídký et al. 2014), které ji řadí do společnosti lokalit, jako jsou Bylany, Praha-Krč, Vochov, Drážďany, Kyhna, nebo Glaubendorf (cf. Řídký 2011, 71–75). Vý-skyt sídlišť s rondelem je v sídelní struktuře STK na našem území chápán jako poměrně běžný jev (souhrnně naposledy Řídký 2011), přičemž taková sídliště jsou považována za projev určité sociální komplexity a hierarchie (např. Květina et al. 2009, Podborský et al. 1999). V Kolíně byla vedle těchto monumentálních staveb (Obr. 9), vesměs s dosud zcela neobjasněným charakterem, odkryta i část sídlištního areálu (Končelová 2013a, b), kde je navíc dobře dokumentován celý typologicko-chronologický vývoj neolitického domu (Obr. 8). Je zde zachycen klasický půdorys domu LBK, starší typ domu STK a vývojově nejmladší unikátní struktury v podobě žlabových půdorysů s anty nebo apsidou, které se teprve nedávno spíše zatím vzácnými exempláři zařadily do portfolia sídlištních objektů v Čechách tohoto období (cf. lokalitu Jaroměř; Burgert 2013, v tisku). Odkrytý výsek sídliště v Kolíně (Obr. 8) nedovoluje uvažovat o kontinuitě osídlení od klasického stupně LBK (II) do závěru mladšího neolitu (Končelová 2013a, b). Postlineární sídlištní aktivity jsou zastoupeny dvěma půdorysy staršího stupně STK (II–III, Obr. 12) včetně několika jam v jejich okolí. Nejvýraznější je zde mladoneolitický vývoj (STK IV) reprezentovaný minimálně šesti půdorysy žlabových trapezoidních domů, z jejichž po-měrně vzácných superpozic je zřejmé, že osídlení nelze považovat za současné a před-stavovalo v tomto období existenci v nejméně třech sídlištních fázích. Na těchto konkrét-ních příkladech se pokusíme ukázat, že změna ve stavební konstrukci domů stejně jako struktury sídliště musela patrně odrážet i změny ve společnosti spojené s transformací sociální identity.

Mladoneolitické domy Charakter mladoneolitických domů a jeho odlišnost od předchozího vývoje byly definovány již v samém začátku studia této problematiky (Soudský 1969a, b), byť jen na několika příkladech, ale v zásadě jsou platné doposud. Novým prvkem ve stavební konstrukci domu mladšího neolitu, který byl již nastíněn výše, je protažení bočních stěn

40 41

Obr. 8 Kolín, okr. Kolín. Detail plochy sídliště s neolitickými domy – Fig. 8 Kolín, distr. Kolín. Detail of the settlement area with Neolithic houses.

42 43

Obr. 9 Kolín, okr. Kolín. Sídliště na ploše „I“ včetně rondelů – Fig. 9 Kolín, distr. Kolín. Settlements at the “I” site including rondels.

42 43

před jižní stěnu, čímž došlo k vytvoření jakési neuzavřené předsíně. Zmíněné protažení bočních stěn se vyskytuje při jižním a někdy i severním průčelí domu. Daná inovace bývá označována jako anty, na základě ne zcela odpovídající analogie s antickými chrámy (Smith 1973). Typ domu s anty je prozatím znám z Čech z těchto lokalit: Jaro-měř – dům 2,3,4,5, (Burgert 2013a); Kolín – dům H, G, (Obr. 10 a 11); Mšeno – dům V, (Lička 1989); Plotiště n. L., (Vokolek – Zápotocká 1997, Fig. 3); Postoloprty obj. 15, (Soudský 1969a). Dochování antů však nemusí být samozřejmostí, zvláště pokud jsou tvořeny ků-lovými jamkami, mělčími než podélné základové žlaby. Další, ale prozatím sporadicky doloženou inovací, jsou tzv. apsidy v samém závěru půdorysu (Bylany – dům 500, Pavlů a kol. 1987, 11; Kolín – dům F, Obr. 10 a snad i Mšeno – dům VII, Lička 1989). Apsida tvoří zaoblenou severní část půdorysu, kdy je tento prostor obvykle oddělen vnitřní příč-kou od hlavní lodi domu. Charakteristickým znakem mladoneolitických domů je širší jižní čelní průčelí než zadní strana severní. Je ovšem třeba připomenout, že označení „čelní“ a „zadní“ jsou pouze hypotetická, protože o umístění vchodu žádné doklady nejsou. Výraznou změnu zaznamenal i vnitřní prostor domu, kdy původní hustá síť vnitřních nosných kůlů ve starších obdobích je nyní zřetelně řidší. Obvykle obsahuje dvě trojice kůlů (např. Březno – dům 74, 99, Pleinerová 1984, Fig. 2; Jaroměř – dům 6,7, Burgert 2013a ; Kolín – dům F, Obr. 10 ; Mšeno – dům V, Lička 1989). Mladoneolitické domy se vzájemně neodlišují jen formou půdorysu, ale také sa-motným charakterem žlabu. V něm někdy nalézáme poměrně hustě rozmístěné otisky kůlových jam (např. Kolín – dům „G“, „M“ a také v některých případech v Jaroměři), v jiných případech tyto otisky chybí (např. Kolín – dům „F“, „H“). U dosud známých půdorysů jsou doloženy různé varianty. Příkladem je žlabový dům „G“ v Kolíně, kdy v bočních stěnách kůlové jámy byly, ale v předsunutých ramenech (antech) už nikoliv (Obr. 10). V Jaroměři má dům s anty předsíň vymezenou jen pomocí kůlů a nikoliv žla-bů. Zda by mohlo jít o rozdílné konstrukce, nebylo prozatím nijak prokázáno. Za povšimnutí stojí i hloubka samotných žlabů, která v Kolíně dosahuje až 50 cm, ků-lové jamky maximálně jen 25 cm. V průměru jsou žlaby dochovány do hloubky 31 cm, kůlové jamky do cca 16 cm. Oproti předchozímu vývoji je patrné, že hloubky objektů tvořících základy mladoneolitických domů jsou o něco větší. Hlubší základy těchto kon-strukcí pak zřejmě souvisí s potřebou zachovat stabilitu konstrukce vyvolanou snížením počtu kůlů uvnitř stavby oproti domům lineární tradice. Princip konstrukce stěny dle lokace doložených kůlových jamek byl zřejmě obdobný, jako v předchozím vývoji, jen s tím rozdílem, že kůly byly zapuštěny rovnou do základového žlábku. V Kolíně se roze-stupy kůlových jamek ve žlabu různí od několika centimetrů až do 50 cm, obvykle však cca 20 cm. Existenci otisků jednotlivých kůlů na dně žlabu je pak možné dobře vysvětlit jejich vtlačením skrze váhu krovu. Kůlové jamky ve dně žlabu nechápeme jako samotný primární stavební prvek, který by z našeho, byť dnešního pohledu, pozbýval logiku, ale spíše jako doklad maximálního přenosu váhy samotného krovu původně zajišťovaného vnitřním systémem podpěrných kůlů. Pokud bychom vzali v potaz tento interpretační základ, pak by dům s anty (např. dům G v Kolíně, Obr. 10) byl buď zastřešen pouze nad svým jádrem, a prostor předsíně, kde ve žlabech kůlové jamky patrné nejsou, mohl být jen symbolicky ohrazeným neza-krytým vstupním prostorem s jistou mírou „soukromí“, či mohl být překryt jinou lehčí variantou střechy bez nutnosti existence centrálního kůlu. Danou interpretaci podporuje

44 45

Obr. 10 Kolín, okr. Kolín. Domy staršího (D a I) a mladšího (F a G) stupně STK – Fig. 10 Kolín, distr. Kolín. Early (D and I) and Late (F and G) STK houses.

44 45

Obr. 11 Kolín, okr. Kolín. Superpozice půdorysů stavby staršího stupně STK (I) a tří domů mladšího stupně STK (J, H a N) – Fig. 11 Kolín, distr. Kolín. Overlapping of an Early (I) and three Late (J, H and N) STK house ground plans.

46 47

i absence kůlových jam v jižní příčce, která patrně nosnou funkci neměla. Ani u druhé-ho doloženého domu s anty v Kolíně („H“; Obr. 11) kůlové jamky ve žlabu vybíhajícím před jižní příčku také zachyceny nejsou. V kontextu této argumentační linie by pak bylo možné interpretovat žlaby domů bez doložených otisků kůlových jamek (např. dům „F“, „J“ a „H“ v Kolíně) jako jiné konstrukce snad s lehčí střešní krytinou.

Domy s ohradou Velmi nápadnou nálezovou situací v Kolíně jsou dva půdorysy domů mladšího stup-ně STK domů ”F” a “G” (Obr. 10). Obě stavby se vzájemným odstupem 20 m jsou zjevně propojené další konstrukcí, snad ohradou. Paralelně s tímto žlabem (obj. 4346, 3699), ve vzdálenosti cca 3,5 m, běží řada kůlových jamek v pravidelných rozestupech, která může s touto strukturou souviset. O druhé podobné situaci lze uvažovat i v případě domu “M”, k němuž se ze západu také připojuje žlab (obj. 3842), který by bylo možné interpretovat jako s ním současné ohrazení či formu plotu (Obr. 8). Zda i v tomto případě jde o dvojici domů nelze určit, protože odkryv této části byl nad rámec plochy výzkumu. Horizontální stratigrafie obou uvedených situací v Kolíně současnou existenci domu a ohrady nevy-lučuje. Pro úplnost dodejme, že ohrady u domů jsou doloženy již v období LBK (např. Bylany – dům 912, Pavlů 2000; Kustár 2014, 23-14). Z prostředí kultur zdobených vpichy pak tyto doklady známe rovněž (Riedhammer 2003), z okruhu lengyelské kultury z loka-lity Wetzleindorf (Urban 1980). Analogii pro tuto nálezovou situaci v našem prostředí lze vidět na sídlišti v Jaroměři (Burgert 2013), kde je doložena téměř identická dvojice domů („2“ a „3“) s o něco menším vzájemným rozestupem (cca 12 m). Rozdíl lze spat-řovat snad jen v přítomnosti žlabu vybíhajícím ještě ze severního nároží domu, čím se konstrukce ohrady v Jaroměři jeví jako kompletní (Obr. 1). Zajímavým společným rysem obou situací z Kolína i Jaroměře je skutečnost, že vždy jeden z domů spojených ohradou je typ domu s anty. Lze proto předpokládat, že mohlo jít o vzájemně komplementární prvky těchto sídlištních komplexů.

Keramika Vývoj sídliště v Kolíně v období STK je popsán na základě nejčetnějšího dochované-ho sídlištního odpadu – keramiky. Systém jejího zpracování probíhal ve dvou úrovních: fragment a jedinec z důvodu vlastností sledovaných kategorií. Na jednoho jedince (ná-dobu) vychází průměrně 1,6 fragmentu, což je obvyklá hodnota známá i z jiných sídlišť STK (např. Horoměřice, Roztoky; Řídký 2011). V souborech staršího i mladšího stupně převládá keramika jemná nad hrubou v poměru téměř 2:1. Ve starším stupni STK jsou z Kolína doloženy hruškovité nádoby, mísy s jednoduchou profilací a zaobleným dnem, polokulovitá miska s vnitřní výzdobou a kotlovité nádoby (Obr. 12). Ve výzdobném stylu převládá malý a střední dvojvpich. Rysem souborů mladšího stupně STK, které na sledované ploše převládají, je dominující výskyt výzdoby provedené vícenásobným vpichem a přítomnost tremolové výzdoby. Ústup hlavního motivu krokvice ve prospěch nových prvků, např. šachovnice nebo převládajících pásů vpichů, je též zjevný. V tvaro-vém spektru je významný výskyt pohárovitých forem a misek s plochým dnem, misek s vyhnutým okrajem a někdy i lomenou výdutí, z hrubého zboží pak tvar hrncovitý (Obr. 12). Typický je také nárůst podílu písčitého materiálu na úkor plaveného. Výzdoba přesekáváním na okraji nebo na výdutích nádob, typická pro pozdní stupeň STK, se zde objevuje v souborech řazených, díky podstatné přítomnosti výzdoby vpichy, ke stup-

46 47

ni IVb. Zdá se, že vývoj mladoneolitického sídliště v Kolíně končí někde na rozhraní re-lativně chronologických fází IVb a V STK. Na základě míry fragmentarizace keramiky, i na základě tzv. S/W indexu (viz výše v kapitole Jaroměř), dosahujících vyšších hodnot, lze usuzovat, že alespoň část odpadu byla do jam skartována záměrně a ve větší míře dříve, než stihla podlehnout dezintegraci na povrchu obydleného prostoru.

Obr. 12 Kolín, okr. Kolín. Přehled výzdoby a tvarů keramiky ve starším a mladším stupni STK – Fig. 12 Ko-lín, distr. Kolín. Overview of pottery shapes and decoration in Early and Late STK period.

48 49

Současná i nesoučasná existence mladoneolitických domů v Kolíně O vzájemné chronologické koexistenci staveb dovoluje uvažovat poloha půdorysů „F“ a „G“ (Obr. 10). Nálezová situace naznačuje, že jde o dvojici současných domů, které se mohly lišit svou funkcí. Na tuto možnost poukazují odlišné typy konstrukcí těchto domů („F“ s apsidou, „G“ s anty). O takových dvojicích staveb už uvažovala I. Pleinerová (1984, 31–33) na příkladu sídliště v Březně, kde jsou doloženy celkem tři dvojice trapé-zovitých staveb. A minimálně v jednom z těchto případů jde o rozdílné konstrukční typy (dům 71 a 74, Pleinerová 1984, Fig. 2–4). O současných stavbách s nestejnou funkcí uva-žuje i M. Lička na sídlišti v Mšeně (1989), kde jsou zachyceny dvě dvojice staveb, které k sobě těsně přiléhají. Opačnou situací jsou vzájemně se překrývající tři půdorysy domů z Kolína („J“, „H“, „N“, Obr. 8, 11), což naznačuje existenci minimálně tří fází osídlení v mladším stupni STK. Nejstarším a zároveň nejmenším je půdorys „J“ vymezený pouze konvex-ní západní (obj. 3294) a východní stěnou (obj. 3329, 3333). Druhou zachycenou fází v tomto prostoru je dům „H“ (Obr. 11). Pro něj je podstatný vztah nejen k předchozí stavbě, ale také prostorový vztah k jámě (obj. 3331), jejíž bohatý obsah datujeme do IVb STK. Nejmladší stavební fází je torzo půdorysu domu označeného jako „N“. Jeho západní stěna využívala část původně východní stěny stavby „H“ (obj. 3344) a zřejmě byla doplněna kůlovými jamkami (obj. 3359, 3358, 3352). Ty se stratigraficky nachází nad uvedeným žlabem (obj. 3344) a utváří tak vzájemnou posloupnost staveb „H“ a „N“. Východní stěnu půdorysu „N“ představoval žlab (obj. 3371 a 3372). Uzavření jižní strany naznačuje část žlabu (obj. 3347). Opět se tak do jisté míry potvrzuje princip „stabilitas loci“, definovaný výše na příkladu sídliště v Jaroměři (Burgert v tisku). Navíc tyto mladoneolitické žlabové struktury nerespektují prostor domu „I“ ze staršího stup-ně STK.

Srovnání obou sídlišť

Ve struktuře sídlišť v Jaroměři a Kolíně lze vysledovat zároveň několik paralel i odlišností. Nejprve zvýrazníme podobnost v řadovém uspořádání půdorysů, kterou lze označit za nový fenomén oproti předchozímu vývoji. Druhou analogií je výskyt žlabových domů s anty, které představují jednu z více inovací tohoto období. Dalším společným prvkem obou sídlišť je přítomnost půdorysů spojených ohradou, které indi-kují současnou koexistenci obou struktur. V případě Jaroměře uvažujeme o možnosti chronologicky stejného časového fungování obou typů mladoneolitických staveb (viz výše). Dvojice domů v Kolíně naznačuje, že je tato hypotéza o současném fungová-ní dvou různých typů staveb opodstatněná (Obr. 10). Vedle těchto paralel je nutné zdůraznit i odlišnosti. Na rozdíl od sídliště v Jaroměři koresponduje prostorový vztah půdorysů domů v Kolíně, typologicky zařazených do staršího stupně STK, s distribucí jam obsahujících materiál ze stupně II–III STK. Výraznou odlišností pozůstatků domů v Kolíně je možnost jejich přímé datace na základě vícenásobné superpozice (Obr. 11). Půdorysy jsou obvykle chronologicky zařazeny typologicky a na základě obsahu jam v jejich okolí.

48 49

Shrnutí a závěr

Interpretační shrnutí se neobejde bez porovnání původní představy o podobě neoli-tických sídlišť s dlouhými domy v prostoru evropského mírného pásu a nového pohledu na celou problematiku. Z formálního a funkčního hlediska měla podle tradičního mo-delu neolitická sídliště LBK i STK podobu klasických sídel – zemědělských vsí, zhruba tak jak je známe dnes. To znamená, že v jednom chronologickém horizontu existovalo na místě několik současně obydlených staveb. O počtu obyvatel jednoho domu i do-bě trvání existence stavby příliš velká shoda nepanuje (naposledy shrnuli Milo a kol. 2004). Z hlediska identifikace sídlištních fází se i nadále předpokládá, že rekonstrukce, přestavba nebo přesun osídlení se odehrávaly sériově a týkaly se tak celé osady. V této představě také měly dlouhé domy původní podobu nadzemních staveb s podlahou na úrovni terénu. Množství kůlů uvnitř stavby je vysvětlováno technologickými důvody, ale také symbolicky: “lidé si doslova domů přinášeli les, a sebe tak lesu přibližovali” (Whittle 2009, 257). Předměty deponované v blízkém okolí domu mají v daném tradičním mo-delu přímý a jasně chronologicky i funkčně interpretovatelný vztah s aktivitami, které se v domě odehrávaly. Výsledky archeologických analýz posledních dekád ukázaly některé interpretační neshody, které dovolují formulovat nový model neolitických sídlišť LBK a post-LBK kulturního prostoru. Neexistují přímé doklady pro jedinou a nezpochybnitelnou před-stavu podoby „danubského“ neolitického dlouhého domu (Obr. 13). Jednou z největších překážek stojících v cestě k pochopení původní podoby a funkce dlouhých neolitických domů je nedochování jejich podlahové úrovně. Z tisíců dosud známých půdorysů dlouhých domů jsou pouze dva kandidáti na zachovalost původní podlahy. Prvním, a v literatuře stále opakovaným případem, je lokalita Postoloprty v Čechách s nálezy čtyř otopných zařízení (Soudský 1969a). Nálezová situace zde však vždy byla značně ne-jasná a proto si její interpretace brzy našla své kritiky (Modderman 1973) a nakonec došlo i k úplné revizi a odmítnutí původní Soudského analýzy (Lička 2012). Druhý a novější doklad podlahy dlouhého neolitického domu pochází z Jablines ve Francii, i když ani tento případ není bez problému. Dochovaná podlaha se totiž nachází mimo půdorysné schéma domu (Bickle 2013, 155). Protože nemáme k dispozici podlahový horizont, ne-jsou o funkci interiéru obydlí a jeho vybavení žádné informace. Výjimkou je např. velká keramická nádoba kompletně zahloubená uvnitř půdorysu LBK dlouhého domu č. 96 z Bylan (Květina – Pavlů 2007, Table BY10). Několikrát také byla prostřednictvím analýz organických reziduí a fosfátů ověřována možnost ustájení domácích zvířat uvnitř domu (Staüble – Lüning 1999). Ani na lokalitě Olszanica ani v Hienheim se však tato interpre-tační varianta nepotvrdila (Bakels 1978, 75; Milisauskas 1972, 1976 ; Whittle 1992, 81). Z uvedeného souhrnu obecných znalostí o neolitických dlouhých domech a společ-nosti, která je obývala, je jednoznačně cítit určitá archeologická bezradnost. Ta snad pra-mení z rozporu mezi metodickými možnostmi poznání, jaké nám v současnosti nabízejí přírodovědné obory a samotnou archeologickou základnou. Ta se totiž od určité doby už nemění kvalitativně, ale pouze kvantitativně, což výslednou interpretaci pramenů, a tím ani naši imaginaci světa neolitických zemědělců nikam neposunuje, často pak spíše rozostřuje. Typickým příkladem tohoto stádia odborného “přešlapování” jsou rekonstrukce dlouhých neolitických domů. Nedostatek jasných důkazů o tradičně předpokládané

50 51

Obr. 13 Vývoj podoby rekonstrukcí neolitického obydlí v prostoru mírného evropského pásu: 1 z loka-lity Deiringsen/Ruploh (podle Stieren 1934, 99); 2 z lokality Köln-Lindenthal (podle Buttler – Haberey 1936); 3. ze stejné lokality (podle Paret 1948, 67) – Fig. 13 Development of reconstructions of Neo-lithic dwellings appearance in the European temperate zone area: 1 From the Deiringsen/Ruploh site (after Stieren 1934, 99); 2 From the Köln-Lindenthal site (after Buttler – Haberey 1936); 3 from the same site (after Paret 1948, 67).

50 51

podlaze na úrovni terénu totiž opravňuje pracovat i s alternativní hypotézou, že se totiž podlaha dlouhých neolitických domů nacházela na vyvýšené platformě. To, spolu s tím, že v jeden chronologický horizont se mohl na sídlišti nacházet nesourodý shluk obydle-ných, reutilizovaných a opuštěných staveb, dává vzniknout jinému interpretačnímu ob-razu. Reutilizované a opuštěné domy mohly sloužit jednak jako sakrální, mytické obydlí zemřelých předků (k tomu obecně Midgley 2005), a jednak zcela prozaicky jako místo pro deponování sídelního odpadu (etnoarcheologické příklady např. Deal 1985). Přímý vztah mezi lokalizací skartovaných objektů a místem, kde se používaly, v tomto modelu neexistuje. A nemusí jít pouze o samotné domy. J. Birch vytvořila interpretační model sociální integrace irokézských populací v 15. století n. l., založený na archeologických dokladech agregace domů a sídel (Birch 2012, 2013). Toto schéma je přitom velmi dobře převodi-telné a především testovatelné i v prostředí středoevropského neolitu. Proměnu irokéz-ského sídelního vzorce způsobil mechanismus označovaný jako „koalescence“. Při něm docházelo k tomu, že se v polovině 15. století malá sídliště, představovaná jednotkami dlouhých domů začala propojovat do větších celků (Birch 2012, 653). Jedním z klíčových archeologických dokladů proměny irokézských vesnic je změna strategie zacházení s odpadem. V původních osadách se odpad z domácích činností shromažďoval na hro-madách umísťovaných při zadních stěnách domů (na takovou skládku se však dostával odpad z více domů, Birch 2012, 664). V kontrastu s tím, je strategie zacházení s odpadem nově uspořádaných velkých vesnic (např. lokalita Mantle). Na nich byl odpad směřo-ván na větší, komunální smetiště umístěné zcela mimo vesnici (Birch 2012, 664). Tento prvek změny jasně zřetelné v archeologických pramenech, je spolu s dalšími příznaky interpretován jako doklad vzrůstu vnitřní organizace domorodých komunit, který se jistě neobešel beze změny v sociální hierarchii a integraci. Prakticky to znamená přechod od segmentarních skupin s identitou a integrací omezenou prostorem dlouhého domu ve větší komunity, jejichž solidarita se utvářela nad tímto rámcem, zřejmě na základě širších příbuzenských (i ne-biologických) svazků. Podobný vzorec sídelní a společenské změny lze přitom pozorovat i mezi horizonty staršího neolitu reprezentovaného kulturou LBK a středního až mladšího neolitu s kultu-rou STK. Vzorec odpadového managementu u LBK vychází z prostorového uspořádání hliníků, které lemují delší stěny dlouhých domů (Obr. 14). Vznik těchto jam je interpre-tován v souvislosti se stavbou domu, kdy sloužily jako zdroj materiálu pro konstrukci mazanicových stěn (Modderman 1988, 92). Dané jámy obsahují archeologické nálezy, které nepochybně představují odpad z činností odehrávajících se na živém sídlišti. Ač-koliv dlouho setrvávala v platnosti (např. Coudart 1998, 73), dnes už nelze bez námitek přijmout hypotézu o přímém vztahu mezi odpadem v jamách a činnostmi v konkrétním domě (Stäuble 1997, Květina 2010). I přesto existence jam uvnitř sídliště, které zůstaly po určitou a nezanedbatelnou dobu otevřené, napovídá, že vesnice nevznikala organizova-ně jako celek. Vznik, zánik a prostorová dispozice jednotlivých domů odpovídá spíše potřebám obyvatel partikulárních domů než celé sídelní komunity. Jak se snažila ukázat i tato studie, založená na dvou nálezových situacích v Jaroměři a v Kolíně, v období STK se situace mění: jámy od delších stěn dlouhých domů mizí a přesouvají se za anebo před dům (Obr. 1). Odpad je tak deponován mimo exponovaný prostor. Vzhledem k to-mu, že se technologie konstrukce stavby STK od LBK podstatně neodlišuje, je obtížné vysvětlit změnu prostorového vzorce jinak než sociálními faktory.

52 53

Interpretačně by daná situace odpovídala tomu, že LBK sídliště byla tvořena de facto samostatnými usedlostmi dlouhých domů. Míra kooperace mezi nimi nenabyla instituci-onální organizace. I když docházelo ke shlukování a scelování a v některých případech byla sídliště i ohrazena, nedělo se tak organizovaně. Sídla STK naopak tvořila vnitřně kooperující jednotky a dlouhé domy už ztrácely svou původní ekonomickou i sociální samostatnost. Stavba osady byla organizovaným aktem a s prostorem se zacházelo na úrovni celé komunity. S tím, jak se rozvíjela komplexita, narůstala hierarchizace uvnitř komunity i mezi nimi vzájemně, čehož mohou být dokladem i neolitické rondely (Řídký 2011).

Obr. 14 Bylany, okr. Kutná Hora. Archeologický obraz osídlení kultury s lineární keramikou – Fig. 14 By-lany, distr. Kutná Hora. Archaeological plan of LBK settlement.

52 53

Summary

The article represents an evaluation of the find situations of the longhouses of the Late Neolithic settlements sites with Stroked Pottery Culture (hereinafter referred to as STK; in our geographical area 5100/5000 – 4500/4400 cal BC) in Jaroměř and Kolín (Bohemia, Czech Republic). Extensive excavations have revealed several dozen groundplans of longhouses. A basic chronological schema was created for each of the sites based on the relevant pottery material and also on the identified mutual superpositions. This, together with the analysis of refuse, constitutes a platform for reflection concerning the changes to the social structure and the identity of their inhabitants. The transformations to the longhouse groundplan that occurred during the Neolithic period have been well known about for more than half a century (Quitta 1958, Soudský 1969). Apart from increasing the resource base this schema is currently undergoing only minor changes. Crucial in regard to the archaeological record is the disappearance of the external loam pits that flanked the long walls of the structures during the LBK period. These pits disappeared from the structural diagrams of longhouses at the cusp of the Early and the Late Stages of the STK, which was accompanied by and is documented as a fundamental change to the general habitus of the house. This change also brought about the need for a transformation of spatial behaviour in regard to refuse management; waste pits were usually moved to the rear of the house. Also in association with this turning point came a change in the expression of the material culture. The transformation of the archaeological image is so striking that it was not until this period that the divide between the Linear and the Stroked Pottery Cultures was observed in Central Europe (Link 2012). A noticeable decrease in the amount of refuse in pits occurred at the turn of the Early and the Late Stages of the STK at the Stroked Pottery Culture settlement in Jaroměř (Fig. 2). Pits that, in accordance with their content, are dated to the earlier stage are scattered over the area of the settlements, by-and--large without any observable spatial relationship to the single structure to which they chronologically pertain. The houses from the later stage, two dozen of which were documented at the site, compose prominent rows. Within these rows superpositions are evident that are indicative of the long-term habitation of this area. This principle of consistently residing in one place, defined as “stabilitas loci” (Burgert in print) was also evident at the second model site, located in Kolín. The STK settlement activi-ties documented there are represented by two groundplans from an earlier stage, including several pits in the vicinity. Here the most pronounced development is during the Early Stage of STK and is repre-sented by at least six groundplans of a trapezoidal, and in some areas even a slightly convex, shape of the longhouses defined by foundation trench. From their superposition it is evident that the occupancy cannot be regarded as having been parallel and that it represents at least three settlement phases during that period. On both the locations studied there is a striking combination of a pair of houses that are linked by an enclosure which points to a certain degree of cooperation between the inhabitants of these dwelling units. The only other identified spatial relationship at the settlements is that of the pits that are regularly adjacent to the northern walls of the houses from the later stage of STK. Therefore in Jaroměř waste material from was selected each of the two groups (rows) of houses, cca. 60 m apart, for analysis (Fig. 1). From conducting this analysis the following differences between the groups (rows) were iden-tified (Fig. 6 : 2):1. Group 1 contained a lesser volume of pottery refuse than did Group 2.2. The fragments from Group 2 indicated a lesser degree of wear-and-tear than did those from Group 1.3. Hammerstones were absent in Group 1 and also any evidence of the production of polished stone

artefacts (i.e. flakes, semi-finished products, drill hole cores).4. In accordance with the relative chronological analysis of the pottery, Group 1 appears to date from

earlier than Group 2. The differences are very slight, however. By means of analysis the following conformities between the groups (rows) were identified (Fig. 6 : 3; 7 : 1):1. The degree of fragmentation of the pottery refuse is the same in both groups.2. Hand mills are present in both groups.3. The chipped stone industry is represented in both groups in a similar volume and the same catego-

ries.

54 55

On the basis of these findings it is neither possible to exclude the coexistence of the two groups, nor to be certain of their non-coexistence. We can speculate that there were two fundamental models:A) Group 1 (chronologically earlier) functioned even subsequent to the construction of Group 2, but

the former served for other than residential purposes (i.e. for production). This model is suggested by the greater quantity of pottery material found in Group 1 and by the lesser degree of wear-and--tear (the sites did not remain active for long periods of time and the refuse from them was regularly removed to pits). The difference in the functions of the two groups is also suggested by their divergent spectrums of non-pottery refuse.

B) Both groups functioned simultaneously and the chronological differences detected either represent generational stylistic differences or point to a different place of origin of the inhabitants of the indivi-dual groups of houses. The divergent spectrum of non-pottery refuse also suggests that the production of polished artefacts at the settlement was not conducted within all the social groups.

When summarising the mechanisms and factual details identified at the two sites analysed, i.e. those in Jaroměř and in Kolín, in principle it is possible to interpret changes between the LBK and the STK settlements on the basis of the LBK settlement comprising separate groups of longhouses, in which the level of mutual cooperation did not reach that of institutional organisation. There was also clustering and consolidation, and in some cases the settlements were enclosed but this did not happen in an or-ganised manner. On the contrary the STK settlements constituted internally cooperative units and the longhouses had begun to lose their original economic and social independence. The development of the settlement was an organised activity and the use of the space was implemented at the level of the entire community. As the degree of complexity was increasing this brought about the growth of a hierarchy both within the community and in relation to the individual settlements. The Neolithic rondels can pro-vide the evidence of this process.

Literatura

Bakels, C. C. 1978 : Four Linearbandkeramik Settlement and their Environment. A paleoecological Stu-dy of Sittard, Stein, Elsloo and Hienheim. Analecta praehistorica Leidensia 11.

Beneš, J. 1991 : Neolitické sídliště v Hrdlovce-Lipticích. Archeologické rozhledy 43/1, 29–46.Beneš, J. 1998 : Keramika, ornice a reliéf. Výzkum polykulturního osídlení v Kozlech, o. Louny (SZ Če-

chy). Archeologické rozhledy 50, 170–191.Bickle, P. 2013 : Of Time and the House: the Early Neolithic Communities of the Paris Basin and their

Domestic Architecture. In: D. Hofmann and J. Smyth (eds.): Tracking the Neolithic House in Europe. Sedentism, Architecture and Practice. New York, 151–182.

Birch, J. 2012 : Coalescent Communities: Settlement Aggregation and Social Integration in Iroquoian Ontario. American Antiquity 77/4, 647–670.

Boelicke, U. – Brandt, D. – Lüning, J. – Stehli, P. – Zimmermann, A. 1988 : Der bandkeramische Siedlung-splatz Langweiler 8. Gemeinde Aldenhoven, Kreis Düren. Rheinische Ausgrabungen, Bd. 28. Köln.

Brestovanský, P. 2008 : Dílenské sídliště z mladší doby kamenné, kultury vypíchané keramiky, k.ú. Příšo-vice, (Liberecký kraj). Předběžná zpráva, stav k 7. 4. 2008. Liberec, Severočeské muzeum v Liberci, 1–13.

Burgert, P. 2013a : Metamorfózy jednoho sídliště: o proměnách půdorysu neolitického domu v Jaroměři. Živá archeologie 15/2, 3–5.

Burgert, P. 2013b : K vnitřní chronologii sídliště kultury s vypíchanou keramikou v Libišanech (okr. Par-dubice). Archeologie východních Čech 4, 3–54.

Burgert, P. v tisku : „Stabilitas loci“ of inhabitants of the Stroked Pottery site in Jaroměř. Anthropology.Buttler, W. – Haberey, W. 1936 : Die bandkeramische Ansiedlung bei Köln-Lindenthal. Römisch-Germa-

nische Forschungen Band 11. Berlin und Leipzig.Coudart, A. 1998 : Architecture Et Societe Neolithique, L‘unite Et La Variance De La Maison Danubien-

ne Paris. Maison des sciences de l‘homme.Deal, M. 1985 : Household Pottery Disposal in the Maya Highlands: An Ethnoarchaeological Interpreta-

tion. Journal of Anthropology and Archaeology 4/4, 243–291.Ďuriš, J. 2011 : Rekonštrukcia eneolitického domu z Chynorian. Slovenská archeológia 59/1, 87–147.

54 55

Friederich, S. 2011 : Bad Friedrichshall-Kochendorf und Heilbronn-Neckargartach. Studie zum mittel-neolithischen Siedlungswesen im Mittleren Neckarland. Forschungen und Berichte zur Vor- und Frühgeschichte in Baden-Würtemberg, Band 123.

Končelová, M. 2012 : O domech. In: R. Šumberová: Cesta napříč časem a krajinou. Katalog k výstavě nálezů ze záchranného archeologického výzkumu v trase obchvatu Kolína 2008–2010. Praha, 43–52.

Končelová, M. 2013a : Neolitická sídelní aglomerace v prostoru dnešního Kolína. Nepublikovaný rukopis disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.

Končelová, M. 2013b : Neolit jako období izochronních změn a kontinuity. Co je za tím? Živá archeologie 15/1, 15–19.

Kustár, R. – Lantos, A. – Hajnalová, M. – Sümegi, P. 2014 : Výskum neolitického sídliska na lokalite Harta--Gátörház. Studia Archaeologica Brunensia 19/1, 23–43.

Květina, P. – Květinová, S. – Řídký, J. 2009 : Význam her v archaických společnostech. Archeologické možnosti studia. Archeologické rozhledy 61/1, 3–30.

Květina, P. 2010 : The spatial analysis of non-ceramic refuse from the Neolithic site at Bylany, Czech Republic. European Journal of Archaeology 13, 1–31.

Květina, P. – Končelová, M. 2011 : Sherds on the map: Intra-site GIS of a Neolithic site. In: J. W. H. Verha-gen – A. G. Posluschny – A. Danielisova (eds.): Go Your Own Least Cost Path.

Květina, P. – Pavlů, I. 2007 : Neolitické sídliště v Bylanech – základní databáze. Praha.Lenneis, E. 2004 : Architecture and settlement structure of the early Linear pottery culture in East Central

Europe. LBK dialogues. In: A. Lukes – M. Zvelebil (eds.): Studies in the formation of the Linear Pottery culture. Bar International Series 1304, 151–158.

Lička, M. 1989 : Grundrisse von Doppelhäusern aus Stichbandkeramik. In: J. Rulf (ed.): Bylany Seminar 1987. Collected papers. Praha, 227–232.

Lička, M. 2012 : K otázce interpretace zahloubených objektů uvnitř pozdnělengyelského domu z Posto-loprt, okr. Louny. Archeologie ve středních Čechách 16, 623–648.

Link, T. 2012 : Neue Kultur oder jüngerlinienbandkeramische Regionalgruppe? Dresden-Prohlis und die Entstehung der Stichbandkeramik. In. R. Smolnik (Hrsg.): Siedlungsstruktur und Kulturwandel in der Bandkeramik. Beiträge der internationalen Tagung „Neue Fragen zur Bandkeramik oder alles beim Alten?!“ Leipzig, 23. – 24. 9. 2010. Dresden.

Lisá, L. – Bajer, A. – Válek, D. – Květina, P. – Šumberová, R. 2013 : Micromorphological Evidence of Neo-lithic Rondel-like Ditch Infillings. Case Studies from Těšetice-Kyjovice and Kolín, Czech Republic. Interdisciplinaria archaeologica. Natural Sciences in Archaeology 4/2.

McFadyen, L. 2013 : House, Household, Home. In: D. Hofmann – J. Smyth (eds.): Tracking the Neolithic House in Europe. D. New York, 363–372.

Midgley, M. S. 2005 : The Monumental Cemeteries of Prehistoric Europe. Stroud.Milisauskas, S. 1972 : An Analysis of Linear Culture Longhouses at Olszanica B1, Poland. World Archaeo-

logy 4/1, 57–74.Milo, P. – Mlatec, R. – Žák-Matyasowszky, F. – Žemla, M. 2004 : Rekonštrukcia krajiny a osídlenia Horného

Požitavia v neolite a staršom eneolite. In: V. Janák – S. Stuchlík (eds.): Otázky neolitu a eneolitu našich zemí: sborník referátů z 21. pracovního zasedání specialistů na výzkum neolitu a eneolitu Českých zemí a Slovenska. Acta archaeologica Opaviensia 1, 127–151.

Modderman, P. J. R. 1970 : Linearbandkeramik aus Elsloo und Stein 1, 2. Anaalecta Praehistorica Lei-densia 3.

Modderman, P. J. R. 1973 : Bespiegeling over de constructie van een bandceramisch huis. In: H. Brunsting (ed.), Archeologie en historie: opgedragen aan H. Brunsting bij zin 70. verjaardag, 131–140. Bussum: Fibula-Van Dishoeck.

Modderman, P. J. R. 1986 : On the typology of the houseplans and their European settings. Památky archeologické 77, 383–394.

Modderman, P. J. R. 1988 : The Linear Pottery Culture: Diversity in Uniformity. Berichten van de Rijks-dienst voor het Ondheidkundig Bodemonderzoek 38, 65–139.

Paret, O. 1948 : Das neue Bild der Vorgeschichte. Stuttgart.Pavlovic, M. 2010/2011 : Die Rössener Phase des Mittelneolithikums in der Rheinischen Bucht – Chro-

nologie und Entwicklung. Bonner Jahrbücher, Bd. 210/211, 29–102.

56 57

Pavlů, I. 1977 : K metodice analýzy sídlišť s lineární keramikou. Památky archeologické 68, 5–55.Pavlů, I., et al. 1987 : Bylany, katalog sekce B, F. Výzkum 1953–1967. Obrazové přílohy. Praha.Pavlů, I. 2000 : Life on a neolithic site. Praha.Pavlů, I. 2002 : Neolitické komponenty na polykulturních lokalitách v mikroregionu Vrchlice a Klejnár-

ky. In: I. Pavlů (ed.): Bylany – Varia 2. Praha, 45–116.Pavlů, I. 2005 : Tvar a idea neolitického domu, Pravěk 15, 13–23.Pavlů, I. 2010 : Činnosti na neolitickém sídlišti Bylany. Praha.Pavúk, J. 2003 : Hausgrundrisse der Lengyel-Kultur in der Slowakei. In: J. Eckert, U. Eisenhauer

– A. Zimmermann (Hrsg.): Archäologische perspektiven: Analysen und Interpretationen im Wandel. Festschrift für Jens Lüning zum 65. Geburtstag. Leidorf, 455–470.

Pavúk, J. 2004 : Stará lineárna keramika na Slovensku a neolitizácia strednej Európy. In: M. Lutovský (ed.): Otázky neolitu a eneolitu, Český Brod – Kounice, Praha, 11–28.

Pavúk, J. 2012 : Kolové stavby lengyelskej kultúry. Pôdorysy, interiér a ich funkcia. Slovenská archeoló-gia 60/2, 251–284.

Pleinerová, I. 1984 : Häuser des Spätlengyelhorizontes in Březno bei Louny. Památky archeologické 75/1, 7–49.

Podborský, V. 1984 : Domy lidu s moravskou malovanou keramikou. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, E29, 27–66.

Podborský, V. 2011 : Fenomén neolitického domu. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Studia Minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis 2009–2010, M 14–15, 17–45.

Podborský, V. a kol. 1999 : Pravěká sociokultovní architektura na Moravě. Brno.Quitta, H. 1958 : Die Ausgrabungen in der bandkeramischen Siedlung Zwenkau-Harth, Kr. Leipzig.

Neue Ausgrabungen in Deutschland, 68–74.Riedhammer, K. 2003 : Ein neuer mittelneolitischer Hausgrundriss mit Zaun aus Niederbayern. Archäolo-

gische Perspektiven. Analysen und Interpretationen im Wandel. Internationale Archäologie. Studia Honoraria 20, 471–488.

Rybová, A. – Vokolek, V. 1972 : Terénní výsledky komplexního výzkumu v Plotištích n. L. Archeologické rozhledy 24, 328–336, 358.

Řídký, J. 2011 : Rondely a struktura sídelních areálů v mladoneolitickém období. Disertationes archaeo-logicae Brunenses/Pragensesque. Praha – Brno.

Řídký, J. – Končelová M. – Šumberová R. – Květina P. 2014 : How were the ditches filled in? Neolithic ron-dels from the perspective of formative analyses. European Journal of Archaeology 17 (4), 579–601.

Řídký, J. – Kovačiková, L. – Půlpán, M. 2013 : Chronologie mladoneolitických objektů a soubor kosterních zvířecích pozůstatků ze sídelního areálu s rondelem ve Vchynicích (okr. Litoměřice). Archeologické rozhledy 65, 227–284.

Smith, W. 1973 : Dictionary of Greek and Roman antiquities, Milford House.Soudský, B. 1962 : The Neolithic site of Bylany. Antiquity 36 (143), 190–200.Soudský, B. 1969a : Étude de la maison néolithique. Slovenská archeológia 17, 5–96.Soudský, B. 1969b : Trapezförmige und absidale Bauten des Spätlengyeler Horizontes der Stichbandkera-

mik – chronologische und kulturelle Beziehungen. Študijné zvesti 17, 375–381.Stäuble, H. 1997 : Häuser, Gruben und Fundverteilung. In: J. Lüning (ed.): Ein Siedlungsplatz der Ältes-

ten Bandkeramik in Bruchenbrücken, Stadt Friedberg/Hessen. Universitätsforschungen zur prähisto-rischen Archäologie 39, 17–150.

Stäuble, H. 2005 : Häuser and absolute Datierung der Ältesten Bandkeramik. Bonn.Staüble, H. – Lüning, J. 1999 : Phosphatenanalysen in bandkeramischen Häusern. Archäologisches Kor-

respondenzblatt 29, 169–187.Stieren, A. 1934 : Vorgeschichtliche Bauten in Westfalen. Westfalen 19, 97–121.Steklá, M. 1961 : Chata kultury s vypíchanou keramikou v Libenicích u Kolína. Památky archeologické

52/1, 85–93.Šumberová, R. a kol. 2012 : Cesta napříč časem a krajinou. Praha.Šumberová, R., a kol. 2010a : Sídelní aglomerace v prostoru dnešního Kolína. Záchranný výzkum v trase

obchvatu města. Archeologické rozhledy 62/4, 661–679.Urban, O. H. 1980 : Ein lengyelzeitlicher Hausgrundriss aus Wetzleinsdorf, Niederösterreich. Mitteilun-

gen der Österreichischen Arbeitsgemeinschaft für Ur- und Frühgeschichte 30, 11–22.

56 57

Vokolek, V. – Zápotocká, M. 1997 : Neolithische Gräber und Gräberfelder in Plotiště n.L. und Předměřice n.L. Bezirk Hradec Králové. Památky archeologické 87, 5–55.

Vondrovský, V. 2011 : Dlouhé domy kultury s vypíchanou keramikou na sídlišti Hrdlovka-Liptice (okr. Teplice). Rukopis bakalářské práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích.

Whittle, A. 1992 : Neolithic Europe: A Survey. Cambridge.Whittle, A. 2009 : The people who lived in longhouse: What’s the big idea? In: D. Hofmann – P. Bickle

(eds): Creating Communities. New Advances in Central European Neolithic Research, 249–263.Zápotocká, M. 1970 : Die Stichbandkeramik in Böhmen und in Mitteleuropa. In: H. Schwabedissen

(Hrsg.), Die Anfänge des Neolithikums vom Orient bis Nordeuropa. Teil 2: Östliches Mitteleuropa. Fundamenta A3, Köln, Wien 1970, 1–66.

Zápotocká, M. 1998 : Bestattungsritus des Böhmischen Neolithikums (5500–4200 B. C). Gräber und Bestattungen der Kultur mit Linear-, Stichband- und Lengyelkeramik. Praha.

Zápotocká, M. 1999 : Stvolínky u České Lípy. První dům kultury s vypíchanou keramikou v Čechách. Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Studia Minora Facultatis Philosophicae Uni-versitatis Brunensis M4, 61–72.

Pavel BurgertArcheologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i.Letenská 4118 01 Praha 1burgert@arup.cas.cz

Markéta Končelová Archeologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i.Letenská 4118 01 Praha 1koncelova@arup.cas.cz

Petr KvětinaArcheologický ústav AV ČR, Praha, v.v.i.Letenská 4118 01 Praha 1kvetina@arup.cas.cz